LITERÁRNÍ DRUHY PODLE OBSAHU epika - založena na ději lyrika - vyjádření pocitů a nálad autora (milostná, přírodní, společenská, úvahová) drama - založeno na dialozích a monolozích Literární žánry a) formy epiky: veršované žánry: epos - skladba s rozsáhlým dějem, řadou postav a odboček od hlavní dějové linie bohatýrská píseň (tzv. bylina) - popisuje činy bohatýrů legenda - vyprávění o životě svatých, obsahuje zázračné prvky veršované i prozaické žánry: báje (mýtus )– pokus primitivní společnosti o výklad světa bajka – vystupují zde zvířata s lidskými vlastnostmi, přináší poučení pohádka - vymyšlený příběh s fantastickými prvky, vystupují zde nadpřirozené bytosti, dobro vítězí nad zlem pověst – čerpá z minulosti národa nebo se váže k nějakému místu (město, hrad), její jádro bývá pravdivé prozaické žánry: román - dílo většího rozsahu, různé typy - historický, společenský, dobrodružný, psychologický, detektivní aj. povídka - kratší příběh, jádrem je určitá událost určená místně i časově novela - dílo středního rozsahu, mívá překvapivý závěr novinářská próza - reportáž, fejeton b) formy lyriky: píseň – patří do ústní lidové slovesnosti, prosté vyjádření, založena na opakování rýmu a rytmu, rozlišujeme písně lidové a písně uměle vytvořené óda - oslavná báseň hymnus - slavnostní píseň elegie (žalozpěv) – smutného charakteru, mohou to být i nářky z vyhnanství c) žánry lyrickoepické: balada - veršovaná skladba s pochmurným dějem a tragickým závěrem - klasická balada - vliv lidové slovesnosti, výskyt nadpřirozených postav - sociální balada - kritika společenských poměrů romance – je protikladem balady, veselejší, optimističtější d) formy dramatu: tragédie – již v antice byla nejoblíbenějším dramatickým žánrem, obvykle končí smrtí hlavního hrdiny komedie – humorně laděná hra činohra – současné psychologicky zaměřené drama LITERÁRNÍ DRUHY PODLE FORMY Z formálního hlediska rozlišujeme poezii, prózu a drama. Nebereme ohled na obsah díla, ale na to, z jakých prvků a jakým způsobem je dílo uspořádáno. a) poezie Struktura poezie: Základní jednotkou je verš (jeden řádek) skupina veršů tvoří strofu jednotlivé strofy tvoří báseň
uspořádáním básní vzniká básnická sbírka b) próza Struktura prózy : Základní jednotkou je řádek Řádky vytvářejí odstavec Odstavce tvoří strany Strany tvoří kapitoly Kapitoly tvoří prózu c) drama Struktura dramatu Základní jednotkou je obraz – skládá se z jednotlivých výstupů postav, jejich monologů nebo dialogů Skupina obrazů tvoří jednání (akt) Skupinou jednání je hra RÝMOVÉ A RYTMICKÉ PROSTŘEDKY Typy českého verše Vznikají střídáním přízvučných a nepřízvučných slabik ve verši. Toto střídání vytváří rytmus poezie. Daktyl - přízvučná + nepřízvučná + nepřízvučná Trochej - přízvučná + nepřízvučná Jamb - nepřízvučná + přízvučná Typy rýmů Rým – zvuková shoda na konci veršů, v češtině obvykle od slabiky po půl verše. Střídavý ABAB Šla žitím matka má, jak kajícnice smutná, den její neměl vůně, barev, květu, jasu, plod žití suchý jen, jenž jako popel chutná, bez osvěžení trhala ze stromu času. (Otokar Březina)
Sdružený AABB Naše životy jsou truchlivé jak pláč jednou k večeru šel z herny mladý hráč venku sněžilo nad monstrancemi barů vzduch byl vlhký neboť chýlilo se k jaru, (Vítězslav Nezval – Edison) Obkročný ABBA Noc byla tenkrát bezmála a Úpa byla rozvodněna. Volal jsem do tmy jejich jména, dvě krásná jména, zoufalá. (Jaroslav Seifert – Píseň o Viktorce) Přerývaný ABCA nebo ABCB nebo …. Ty lásko, pozdravena buď, buď věčná, skutečností jestli jsi a jsi-li snem, jen neprobuď mé oči, i když den je bílý. (Jaroslav Seifert – upraveno) Zvukový rým Chtěl bych tě tu mít, ó má drahá, oh my sweet. Grafický rým Na anglické lady nenašli jsme vady Absolutní rým Naše staré hodiny bijí čtyři hodiny
JAZYKOVÝ PLÁN 1.SLOVNÍ ZÁSOBA Slovní zásoba jazyka (250 000 slov) je tvořena spisovnými a nespisovnými slovy. Nejde o stálý příznak slov, pojetí spisovnosti se časově mění. Za spisovné je považováno slovo, které prošlo kodifikací (Popis jaz. jevu – jazyková norma – zveřejnění v kodifikační příručce). Spisovná i nespisovná slovní zásoba však není jednolitá a dále se dělí na různé vrstvy.
Vrstvy slovní zásoby Vedle slov stylově neutrálních, tedy takových, která lze použít ve všech komunikačních situacích, existují i slova se specifickým stylovým příznakem. Tato slova lze použít pouze v některých situacích. Např. stylově neutrální uvidět má příznaková synonyma zočit, uzřít, zmerčit, zkouknout, číhnout, kóknót, … Rozlišujeme různé vrstvy stylových příznaků: a) Slova vymezená místně 1. Dialektismy (slova nářeční) 2. Obecně česká slova b) Slova vymezená sociálně 1. Slangová slova 2. Profesionalismy 3. Argotická slova
c) Slova vymezená časově 1. Archaismy – slova zastaralá, která už mají modernější ekvivalent (např. lučba – chemie) 2. Historismy – slova pojmenovávající dnes už neužívanou věc nebo jev (cimbuří, šišák,…) 3. Neologismy – nově vytvořená slova d) Expresivní slova 1. Hanlivá slova 2. Familiární slova 3. Eufemismy - slova, která zmírňují význam popisované skutečnosti, často souvisí s představou smrti (zesnul, spí věčný sen-zemřel) 4. Vulgarismy – hrubá, nevhodná slova, která se tolerují jen v umělecké literatuře, zejména v řeči postav, nebo ve vypjatých emocionálních situacích.
2. SLOVO A VÝZNAM slovo realita význam Realita existuje nezávisle na jednotlivém člověku. Význam se utváří lidským myšlením. Slovo je realizace významu v jazyce pomocí hlásek nebo písmen. Ideální situace nastává, když tento trojúhelník funguje tak, že realita je pojmenována jediným slovem, které odpovídá svým významem odrazu reality v lidském myšlení. V češtině však tento případ existuje spíše výjimečně. Mluvíme pak o jednovýznamových slovech. Například všechny odborné termíny by v ideálním případě měly být jednovýznamové. Výjimky: A. Polysémie (vícevýznamová slova) Slovo …………………….. význam 1 ……………………... …………………….. význam N , kdy N > 1 Vícevýznamová slova vznikla přenesením původního významu na další objekty reality. Obvykle na základě určité podobnosti. Správný význam slova tak pochopíme až z kontextu. (oko – pův. význam je čidlo zraku, přenesením např. oko na polévce, oko na punčoše, horské oko, …) Druhy přenesení původního významu: 1. metafora 2. metonymie 3. synekdocha
Specifickým druhem polysémie je homonymie. Jde o stejná slova s různým významem, které však nevnikly přenesením původního významu, ale zcela odlišným způsobem. Např. kolej – původní význam staročeského slova je stopa po kole. Z latinského college vzniká kolej jako ubytovna univerzitních studentů. (travička, raketa – z fr. a němčiny, topit, role, jeřáb) B. Synonymie Význam …………………………… slovo 1 …………………………… …………………………… slovo N N>1 Jde tedy o různá slova nebo skupiny slov se stejným nebo podobným významem. Obvykle jde o dvojici slov, ale u některých významů je synonym celá řada. Synonyma tak mohou vytvářet
synonymní pole. (např. budova, stavba, barák, stavení, obydlí, barabizna, vila, dům, chatrč, chajda, chýše, usedlost, chalupa, …) Ne všechna synonyma lze používat vždy. Synonyma ………………………….. úplná (pěkný – hezký) ………………………….. částečná (běžet závod – utíkat) C. Vztah slovo – realita Vztahu mezi slovem a realitou, kterou pojmenovává, říkáme denotace. Obvykle jde o existující realitu, ale můžeme pojmenovávat i realitu fiktivní (vodník, víla,…) K hlavnímu významu slova (denotaci) lze někdy přiřadit i vedlejší význam – konotace. (např. klouček – hl. význam je malý kluk, vedl. Význam mu přiřazuje kladný citový vztah) D. Vztah realita – slovo
Vztah mezi realitou a slovem, které ji pojmenovává, nemá žádnou přímou souvislost s výjimkou zvukomalebných citoslovcí. Ale i zde existují rozdíly: fr. cocorico, rus. kukuruku, čes. kykyryký. Pokud máme existující realitu, pro kterou nemáme pojmenování, vytváříme nové pojmenování – neologismus. V současnosti např. pojmenovávání nových hvězd ve vesmíru. E. Antonyma (opozita) Jde o slova s opačným významem. Většina slov k sobě žádné antonymum nemá. Antonyma ……………………. Lexikální (mír – válka, pravda – lež, …) ……………………. Slovotvorná (s předponami ne-, proti-, ni-, a-, i-, …) Zvláštním typem využití antonymie je ironie. 3. ZVUKOVÉ PROSTŘEDKY, PŘÍMÁ POJMENOVÁNÍ, TROPY A FIGURY 1. zvukové prostředky onomatopoie /zvukomalba/ - napodobení zvuku slovy Na topole podle skal zelený mužík zatleskal /Erben/ Řinčí řetězů hřmot /Mácha/ paronomázie - opakování stejných hlásek ve slovech stejného základu Slavme slavně slávu Slávů slavných /Kollár/ zvukosled - pravidelné opakování stejných hlásek ve verši Tyčinky v tichých a bílých liliích ve světle zeleném světle zeleně... /Biebl/ eufonie /libozvučnost/ - příjemné uspořádání zvuků v projevu V mhách stříbrných měsíčních paprsků se taví sníh /Toman/ 2. přímá pojmenování básnický přívlastek – epiteton konstans - označuje stálou vlastnost - bílý sníh - epiteton ornans - ozdobný - růžový večer přirovnání - přirovnáváme jednu realitu k jiné na základě určité podobnosti. bílý jako sníh, jako stěna, jako oblaka; silný jako dub, buk, jako Schwarzenegger, jako silnice; oči jako dva pecny; slzy co perly paralelismus - dva jevy jsou postaveny vedle sebe Uměl jsem jedním tahem tvoje ruce - holubici, zobající na psacím stroji ... /Florian/ antiteze - přirovnání protikladem teze: odněkud kůň vyjíždí; popření: on nevyjíždí; přirovnání: on větrem letí /Čelakovský/ 3. tropy = obrazná (nepřímá) pojmenování metafora - pojmenování reality pomocí výrazu, který původně označuje jinou skutečnost, která je této nové realitě něčím podobná
mandle v krku – tvar podobný semenu mandloně.; může také vznikat z přirovnání – krém bílý jako sníh – sněhový krém; stolička (zub), kokos (hlava); bledá tvář luny /Mácha/ personifikace /zosobnění/ - lidské vlastnosti a činy se přenášejí na neživé objekty Světlo boxuje s noční můrou, Nač se měsíčku usmíváš?, Plakaly šlehačkové dorty; o lásce šeptal tichý mech /Mácha/ metonymie - přenesení pojmenování na základě věcné (logické) souvislosti celé město klečelo na kolenou; posloucháme Mozarta; oblékla si norka – kožich z kožešiny norků.; vypařilo se mi to z mozku synekdocha - druh metonymie, založena na záměně části a celku to je ale hlava; zdolali vrchol Řípu; stalo se to před několika léty; a v létě tyčí se tu kukuřičná zrna /=klasy/ /Nezval/ eufemismus - zjemnění výrazu - zesnul, odešel místo zemřel hyperbola - nadsázka, zveličení stokrát děkuji; tisíckrát líbám oxymóron - spojení slov protichůdného významu, zdánlivá nelogičnost chodí jako živá mrtvola; mrtvé milenky cit /Mácha/ ironie - posun významu, kdy původně kladný význam dostává pejorativní smysl To je ale hlava – ve významu To je ale hlupák ;oslí uši právě ke koruně sluší /Havlíček/ sarkasmus - zesílená ironie ... a tak dostal Halfar místo /Bezruč/ alegorie /jinotaj/ - vyjádření, které upozorňuje na nějaký nedostatek skrytou formou 4. básnické figury (zvláštní obraty větné stavby, zdůrazňují myšlenku) opakování slov ve větě, ve verši - epizeuxis -Utichly továrny, utichly ulice /Wolker/ na začátku veršů - anafora - šel s hlavou odkrytou a šel bych bosý, šel v ledu … /Vrchlický/ na konci veršů - epifora - Co to máš na té tkaničce, na krku na té tkaničce. /Erben/ na konci a na začátku verše - epanastrofa - Střela ta se zaryla v bílá ňadra, v bílá ňadra prvního Tatařína /Čelakovský/ gradace - stupňování významu - … kde je voda modravá a nebe modravé a hory modravější /Nezval/ řečnické figury: apostrofa - oslovení - Čechy krásné, Čechy mé, obraze rámu prastarého /Hrubín/ řečnická otázka - nevyžaduje odpověď - Kdo na moje místo, kdo zvedne můj štít? /Bezruč/ inverze - změněný slovosled - kachna s peřím zelenavým /Sova/ eliptická figura: elipsa (výpustek) – vynechání slova, které si můžeme domyslet Pane, vy na levou kulháte, Všechny mu z hlavy vypadaly a teď je jak skin. TEMATICKÝ PLÁN - tematická výstavba díla je založena na výběru a řazení témat a motivů - námět - širší tematický okruh (např. z venkova, ze současnosti aj.) - motiv - nejmenší stavební a významová složka literárního díla - téma - složeno z jednotlivých motivů, může být hlavní a vedlejší - epizoda - tematický celek spjatý s ostatními jen volně - postavy - mohou být hlavní a vedlejší, objevuje se jejich přímá i nepřímá charakteristika, mohou být charakterizovány srovnáním
KOMPOZIČNÍ PLÁN - kompozice - uspořádání jednotlivých témat v literárním díle - kompoziční postupy: chronologický - řazení podle časové posloupnosti retrospektivní - zpětné řazení událostí rámcový - zasazení jednotlivých příběhů do příběhu hlavního paralelní - více souběžných dějů, které se vzájemně prolínají - stavba dramatu: úvod - expozice zápletka - kolize vrchol konfliktu - krize zvrat - peripetie závěr - happy end / katastrofa (u tragédie), smír(rezignace) 1.AUTOR – VYPRAVĚČ - POSTAVA Je nutno přísně rozlišovat mezi jednotlivými pojmy. Autor text napsal, vypravěč ho v tomto textu vypravuje, postava v něm vystupuje, případně promlouvá. Typ vypravěče 1. Ich – forma Vypravěč je v 1. osobě jednotného čísla, přímý účastník děje. Zvyšuje autenticitu textu. Je nezbytný u deníkové a vzpomínkové literatury. 2. Er – forma Vypravěč je ve 3. osobě jednotného čísla. Nejčastější typ vypravěče u psaných textů. 2.1. Pozorovatel děje 2.2. Vševědoucí pozorovatel Na rozdíl od pozorovatele děje ví, co si myslí jednotlivé postavy, na co vzpomínají, co je ovlivňuje,… 2.3. Účastník děje Popisuje děj jakoby nezúčastněně, ale současně je jednou z postav děje. Poměrně málo časté. Typ řeči postav 1. Přímá řeč 2. Nepřímá řeč 3. Polopřímá řeč 4. Nevlastní přímá řeč ad 2) nepřímá řeč – autor informuje o tom, co říkají postavy. Z řeči postav se stane vedlejší věta předmětná, jež začíná většinou spojkou že. Takto převedená mluva postav většinou nezohledňuje jazyková specifika postavy a je ve 3. osobě. Nejvíce se blíží řeči autorské. Heinrich, komtur čluchovský, nejzašlejší nepřítel polského plemene, který se zapřisáhl, že rozkáže, aby tak dlouho před ním nosili dva meče, dokud nezbrotí oba v polské krvi, prchal teď všecek skrčen z pole, jako prchá liška z hájemství, obklíčeného lovci. (Sienkiewicz, Křižáci)
ad3) polopřímá řeč – většinou se užívá ve vnitřním monologu postavy, u projevů řečených nahlas se s ní moc nesetkáme. Jde o přesné převedení přímé řeči do třetí osoby. Není uvozena žádnou větou, nestává se z ní věta vedlejší. Přesně reprodukuje řeč postavy a zachovává její charakteristické rysy. Náhle si vzpomněla na Rhetta Butlera a klid rozptýlil její strach. Proč si na něho nevzpomněla ráno, když tak zoufale zháněla pomoc? Nenávidí ho, ale je silný a chyrý a nebojí se Yankejů (Mitchellová, Jih proti Severu) – Jde lehce převést na přímou řeč: „Proč jsem si na něj nevzpomněla ráno, když jsem tak zoufale sháněla pomoc? Nenávidím ho...“. ad4) nevlastní přímá řeč – užívá se ve vnitřním monologu nebo místo klasické přímé řeči pronesené nahlas. Jde o přímou řeč postavy bez uvozovek. Uplatněním tohoto přechodu autor organicky včlení řeč postav do řeči autorské. Derbak Derbačok ? myslí si Nikola. Dobře, Jura má pravdu. Ale proč mluví o Derbačkovi ? Proč nemluví o Eržice ? – ve vnitřním monologu. Ale četníci naléhají: Kde byl včera Šuhaj? - místo přímé řeči. (Olbracht, Nikola šuhaj loupežník) To tedy jsem a to taky budu, myslí si Lichtemburk, sháněje se po meči; je vás tu jaksi moc, přitáhli jste div ne jako vojsko, máš tu lidí jako psů, Valdeku, a ten tvůj Beneš z Michalovic... – opět vnitřní monolog (Daněk, Král bez přilby)
