List Židovské obce Olomouc

ŽIDOVSKÁ OBEC OLOMOUC

CHAJEJNU ‫חיינו‬ Náš život

List Židovské obce Olomouc

Hlavní témata • Příběh Miloše Dobrého • Svatá země

Ročník 2 / Číslo 3

březen 2010

Ze života obce

• Centrum judaistických studií • Vzpomínka dr. Zwi Batschi • Alfred Kantor

Seder na Tu bi-švat

Uvnitř tohoto vydání:

Svátkem Tu bi-švat, který Židovská obec Olomouc oslavila 30. ledna, provázel z pověření P. Papouška T. Hrbek. Připomněl význam tohoto menšího svátku, nazývaného též Nový rok stromů, jeho starší tradici spojenou s předpisy o zemědělských dávkách z plodů uplynulého vegetačního období, i novodobější pojetí, které našlo výraz ve vysazování stromů a kultivaci izraelské přírody.

Na sederovém stole nechyběly plody stromů a země typické pro Izrael - pšenice, ječmen, vinná réva, fíky, granátové jablko, olivy a datle, ale i řada dalších plodin různého ustrojení. Představa kvetoucích mandlovníků v Izraeli však ostře kontrastovala s mrazivým počasím na Moravě. Čtyři symbolické poháry vína, s postupnou nadvládou červeného nad bílým, oddělovaly jednotlivé části hostiny. Foto -bp-

Z redakční pošty

2

Představení překladu básní Hugo Sonnenscheina

2

Výzva Židovského muzea v Praze

3

Ze zasedání představenstva

3

Příběh Miloše Dobrého (7)

4

Nabídka kompletu 1. ročníku Chajejnu

5

Svatá země (5)

6

Ze sederového stolu

CJS v novém

8

Pozvánka na výstavu

9

Na památku mé matky Irene Batscha-Jokl

10

A ještě něco z naší košer kuchyně. Občerstvení na Tu bi-švat obstarávala Jana Štěpánová, ale už večeři po šabatové bohoslužbě 12. února připravoval Pavel Bartoš a Jana Štěpánová s Elizavetou Sadochovou mu pomáhaly.

Svědectví Alfreda Kantora

12

Svědectví textem a kresbou

13

Ad „Karol E. Sidon o poslání rabína“

11

Po uzávěrce: 28. února jsme oslavili veselý Purim. Fotografie přinášíme na dvoustraně 8 - 9. Fotografie z kuchyně pořídil Petr Papoušek

Stránka 2

CHAJEJNU

‫חיינו‬

Z redakční pošty Na olomouckou židovskou obec se obrátil náčelník 6. polní nemocnice v Olomouci s mimořádnou nabídkou, aby obec darovala stuhu, která by byla připnuta na prapor této nemocnice. Představenstvo obce projednalo tuto nabídku na svém zasedání 20. února. Nabídku považuje za poctu MUDr. Emilu Zuckerkandlovi, ale také za poctu olomoucké židovské komunitě. Dopis přetiskujeme v plném znění. Ing. Petr Papoušek ŽIDOVSKÁ OBEC OLOMOUC, KOMENSKÉHO 7, 779 00 OLOMOUC Věc: Darování a připnutí praporové stuhy Obce židovské Olomouc k bojovému praporu

Obracím se na Vás s nabídkou darovat a připnout praporovou stuhu ŽO Olomouc k našemu bojovému praporu, ke kterému bude prezidentem ČR připnuta i čestná stuha nesoucí jméno MUDr. Emila Zuckerkandla.

VOJENSKÝ ÚTVAR 6900 OLOMOUC

Jako náčelník 6. polní nemocnice Armády České republiky, která je umístěna v Olomouci, jsem před několika měsíci podal iniciativu, aby se historikové zabývali otázkou, po kterém z vojenských lékařů by mohl náš útvar získat čestný název. Naše představa vycházela z myšlenky, že by se mělo jednat o vojáka, který byl svojí odborností lékařem a současně významnou osobností v našich dějinách. Po provedeném studiu ze strany vojenských historiků jsem se seznámil podrobně s osudem posledního velitele Sborové nemocnice 7, která se nacházela na Klášterním Hradisku a jímž byl plukovník zdravotnictva MUDr. Emil Zuckerkandl. Jednalo se o důstojníka československé armády a vynikajícího lékaře, který se stal po okupaci jedním z mnoha, který byl s rasových důvodů perzekuován a následně se svoji manželkou zavražděn v plynové komoře koncentračního tábora Osvětim-Birkenau. Podnikli jsme veškeré kroky, které směřovaly k tomu, aby se jméno tohoto důstojníka a lékaře stalo čestným názvem naší vojenské nemocnice. Vzhledem k tomu, že byl víry izraelitské, která byla nacisty nenáviděna a vyústila v holocaust, obracím se na Vás s nabídkou možnosti darování a připnutí praporové stuhy Obce židovské Olomouc k našemu bojovému praporu, ke kterému bude ze strany prezidenta České republiky připnuta i čestná stuha nesoucí jména plk. zdrav. MUDr. Emila Zuckerkandla. Textový obsah stuhy, stejně jako její barevné provedení je zcela na Vašich představách a možnostech. Pro nás, jako budoucího nositele čestného jména po plk. zdrav. MUDr. Zuckerkandlovi, bude ctí mít od Vás darovanou stuhu za Obec židovskou a stali bychom se prvním útvarem profesionální armády , která kdy takovou stuhu dostala. Vážený pane Papoušku, pokud byste se rozhodli nám darovat stuhu, budeme Vám nápomocni při její tvorbě a následně bychom Vás informovali o termínu předání, který bude stejný jako udělení čestného názvu. Celý slavnostní akt by se měl odehrát v Památníku na Vítkově v Praze, zřejmě za účasti prezidenta republiky a Ing. Petra Silbigera, posledního příbuzného rodiny Emila Zuckerkandla. Náčelník podplukovník MUDr. Marek Kocvrlich, v.r.

Představení překladů básní Hugo Sonnenscheina

Hugo Sonnenschein (Sonka)

Hugo Sonnenschein, znám též jako Sonka (1889, Kyjov – 1953, Mírov), je jednou z nejkontroverznějších postav německy psané literatury z českých zemí. Tento německy píšící básník židovského původu, ve své době i výrazně politicky činný v anarchistickém a komunistickém hnutí, je autorem mnoha básnických sbírek zpočátku expresionistického rázu. Jeho pestré a nesnadné životní cesty daly rovněž vzniknout veršům dotýkajících se kontextu české básnické „generace buřičů“.

10. března v 17 hodin na Katedře germanistiky Filozofické fakulty UP . Následovat bude prezentace 11. března v 17 hodin v Rakouské knihovně v Brně, Solniční 12, a konečně 15. března v 18 hodin v sále Rakouského kulturního fóra v Praze v 1. patře, Jungmannovo náměstí 18.

Kniha Zaběhl jsem se s toulavými psy (Dybbuk, Praha 2009) přináší první ucelený výbor z básnického díla Hugo Sonnenscheina v českém jazyce. Osobnost básníka a jeho dílo představí překladatel a editor výboru Radek Malý v Olomouci

Hugo Sonnenschein: Zaběhl jsem se s toulavými psy Nakladatelství / Verlag: Dybbuk Překladatel: Radek Malý Ukázky z překladů přineseme v příštím čísle.

Radek Malý


Stránka 3

Výzva Židovského muzea v Praze Židovské muzeum dokumentuje život Židů v poválečném Československu Ačkoli se mnohým může zdát, že život Židů po skončení druhé světové války je příliš čerstvé téma a snad i méně podstatné než období šoa, Židovské muzeum v Praze cítí značnou potřebu a poptávku po tom, aby dokumentovalo osudy a život československých Židů i po roce 1945. Naše instituce se proto chce do budoucna výrazněji zaměřit na téma poválečného židovského života, a to zejména vytvářením sbírek (archivních, trojrozměrných předmětů), natáčením rozhovorů s pamětníky, ale také vlastním výzkumem. Zajímají nás nejen významné události, ale také každodenní život v zemi, která se po druhé světové válce stala jazykově a etnicky homogenní a od roku 1948 byla 41 let totalitním státem. Nasbírané materiály chceme po dohodě s vlastníky zpřístupňovat jak prostřednictvím našich expozic, tak ve studovnách a případně na internetu.

Židovské muzeum v Praze se obrací s prosbou na všechny, kteří vlastní jakékoliv dokumenty dokreslující židovský život v poválečném Československu, ať již jednotlivých židovských obcí nebo osobní. Může se jednat o osobní vzpomínky, dopisy, pozvánky na akce či jiné tiskoviny (včetně materiálů izraelského diplomatického zastoupení v Praze), fotografie z oslav židovských svátků a shromáždění stejně jako snímky či filmy z rodinných archivů. Poskytnuté materiály by Židovské muzeum v Praze uvítalo ve svých sbírkách v originálech, ale bude vděčné i za možnost zhotovit na vlastní náklady kopie. Zaručujeme se za vrácení všech zapůjčených materiálů bez jakéhokoliv poškození. S poskytnutými dokumenty by přitom bylo možno nakládat jen za podmínek, stanovených vlastníky dokumentů. Materiály možno zaslat nebo po předchozí dohodě donést na adresu Židovského muzea v Praze U Staré školy 1, 110 00 Praha 1. Veškeré dotazy budou zodpovězeny na telefonním čísle 222 749 252 nebo na emailové adrese: [email protected] Za vstřícnost a pochopení předem děkuji.

Židovské muzeum v Praze cítí značnou potřebu a poptávku po tom, aby dokumentovalo osudy a život československých Židů i po roce 1945.

Leo Pavlát, ředitel Židovského muzea v Praze

Program na březen 2010:

Ze zasedání představenstva Členové představenstva ŽO Olomouc se sešli na pravidelném zasedání 20. února. Přijali informaci předsedy P. Papouška o předběžném výsledku hospodaření za rok 2009, přesný stav bude znám po uzávěrce. Zvláštní pozornost byla věnována budoucímu využití našeho území na Palachově náměstí. Představenstvo schválilo jednomyslně pokračovat v jednání o návrzích na vybudování podzemního parkoviště a komunitního centra se skupinou vedenou D. Sekaninou. Pokud jde o rekonstrukci dvora, přiklonilo se představenstvo k návrhu B. Paučka uskutečnit jen základní úpravu plochy dvora a jednat o co nejnižší ceně za provedení projektu. Předseda P. Papoušek informoval o prozatímním zájmu o projekt Stolpersteine. Požádá ČUŽM v Praze o instrukce, jak postupovat. Upozornil, že projekt má své oficiální webové stránky http://www.stolpersteine.com, připravují se české stránky: http://www.stolpersteine.cz.

Náčelník 6. polní nemocnice Armády ČR podplukovník MUDr. Marek Kocvrlich se obrátil na předsedu ŽO Olomouc s návrhem podílet se na slavnosti přiznání čestného názvu 6. polní nemocnici, který ponese jméno MUDr. Emila Zuckerkandla, posledního velitele Sborové nemocnice 7, která se nacházela na Klášterním Hradisku. (Viz str. 2.) Dále představenstvo schválilo pořízení stolu na rituální očištění těla zesnulého, jednalo o pomoci táboru ASF (Aktion Sühnezeichen Friedensdienste), schválilo výši příspěvku na zájezd do Izraele pro členy Židovské obce Olomouc. Představenstvo se dohodlo, že Židovská obec Olomouc se postará o důstojné označení a ochranu zaniklého starého židovského hřbitova na území výstaviště Flory v Olomouci. Podá v příštím roce projekt u Nadačního fondu obětem holocaustu v rámci programu Připomínka. - th -

Pátek 12. března v 16.30 hod. Šabat (večeře)

Úterý 16. března v 17 hodin Dámský klub Ester

Pondělí 29. března v 17 hodin předvečer Paesach Sederová večeře

11. - 21. března Zájezd přihlášených členů ŽO Olomouc do Izraele.

Stránka 4

CHAJEJNU

‫חיינו‬

Příběh Miloše Dobrého (8)

Ještě teď vidím ten jeho obličej, jak se mu klepaly zuby.

Jedna puma s nízkým tříštivým rozptylem spadla asi pět metrů od našeho baráku. Střepiny prorazily dřevěnou stěnu a vletěly k nám. Naštěstí jsem seděl za kamny, o které se střepiny zadržely, a můj brácha, který obyčejně sedával vedle mne, seděl tentokrát naproti, protože přišel do baráku později. Klukovi, co seděl vedle mne, Franku Hirschovi, to urazilo nohu. Já jsem ten náraz necítil, jenom jsem to viděl. Ten blockälteste měl taky nohu pryč a křičel. Tak jsme raněné brali a nosili do táborového krytu, mezi nimi i Frantu Fantla. Ten měl šílený strach z náletů. Jak to začalo, utekl z místnosti, v které se obědvalo, do světnice s palandami a pod jednu třípatrovou se schoval. A tam mu to urazilo obě nohy. Když jsem k němu přišel, křičel, tak jsem ho vzal, bez těch nohou, do náručí a nesl jsem ho do krytu. Ještě teď vidím ten jeho obličej, jak se mu klepaly zuby. Na Krankenbau, na marodce, byla spousta zraněných. Byl tam sanitář, němec-

Pochod smrti začíná. První den urazíme 40 km. I dozorci jsou unaveni, ale jsou dobře živeni. Z knihy Alfreda Kantora Svědectví. Více na str. 10

ký antifašista, a také doktor Bardach, který mi v Osvětimi trhal zhnisané palce. Chudák doktor neměl nic jiného než pilku na dřevo a tou amputoval urážené končetiny, taky tomu Frantovi a Honzovi Eislerovi. Honza to nakonec přežil. Žil později ve Vídni s umělou nohou. No a já jsem ani nepozoroval, že jedna ta železná střepina mi prorazila dřevák a udělala mi v kotníku rýhu. V tu chvíli jsem to necítil, ale po dvou dnech vidím, že mi noha červená, že se na ní dělají červené pruhy. Tak to je malér, říkal jsem si. Šel jsem na marodku, ale tam na mě samozřejmě neměli čas, měli tam ty těžce raněné. Tak jsem si tam lehl a vzpomínal, jak mi moje máma, když jsem si jako kluk někde zapíchl trn, dávala na to škrabaný brambory, aby mi vytáhly hnis. Tady brambory nebyly, ale viděl jsem, že sanitář vyhazuje slupky od brambor. Tak jsem ty syrové slupky vzal, rozžvýkal jsem je a přikládal na ránu. Tak jsem se z toho dostal. Při jednom náletu jsem ležel na své palandě. Viděl jsem z ní, jak se koberec bomb blíží přímo ke mně. A poslední bomba skončila asi 50 metrů od našeho baráku. Koukal jsem na to, jako když se teď dívám na televizi nebo na film. Vůbec mi nepřipadalo, že snad jsem ohrožený. No později to dospělo tak daleko, že ty, co na tom byli moc špatně, odvezli do Sachsenhausenu. Odvezli i Ríšu Svobodu. Zůstalo nás v táboře asi dvě stě padesát, kteří jsme byli ještě trošičku k světu. Načež nám řekli, že nás budou evakuovat. Dostali jsme strach, že nás postřílí. Když jsme slyšeli v noci zleva, tedy od západu, blížit se Američany a zprava Rusy, tak jsme věděli, že teď se musí něco stát. Báli jsme se, že nás esesáci zlikvidují, aby po nich nezůstali svědci.

Jednou ráno nám řekli, vyrazíme na pochod. Opustili jsme tábor, hnali nás padesát kilometrů po silnici, nevěděli jsme kam. Ty, co nemohli a zůstávali pozadu, ty stříleli. Slyšeli jsme výstřely zezadu a věděli jsme, že se musíme držet vpředu. Když někdo nemohl, tak ho podpořili ti druzí. Tak jsme došli první den po padesáti kilometrech do Cottbusu. Tam nás nahnali do keramické dílny. Pece, v nichž se keramika vypalovala, byly ještě teplé. Tak jsme si sedli, opřeli se zády o teplé kameny a to nás hřálo. Druhý den nás vyhnali nanovo, to už jsme ušli jen asi třicet kilometrů. Přenocovali jsme v lese, v lesíčku, kde nebylo nic. Pršelo. A tak to šlo dál; s přibývajícími dny jsme ušli méně a méně kilometrů, až jsme došli do vesnice, která se jmenovala Saubsdorf. Tam nás došlo asi dvě stě dvacet. Když jsme procházeli, tak lidé nejdřív koukali z oken, ale jak jsme se přiblížili, okna zavírali, aby nás nemuseli vidět. Nikdo nevyšel, aby nám podal kousek chleba. Jednoho sedláka esesáci přemluvili, aby nás někde ubytoval. Vylezli jsme po žebříku na sýpku, žebřík jsme odstavili a ulehli na prkna sýpky. Jeden z nás objevil, že pod námi stojí žebřiňák s bramborami, které byly připravené na sadbu. Brambory, to znamenalo jídlo. Někdo vytrhl jednu z desek, zlomili jsme ji a trčícími ostrými špichálky jsme jednu bramboru po druhé tahali nahoru. Do rána jsme celý ten žebřiňák brambor snědli. Ráno, jako by se nechumelilo, jsme sešli dolů. Přišel sedlák a spustil, wo sind meine Kartoffeln? Oni je sežrali, ty Židi je sežrali. A tak esesáci nám jednomu po druhém otvírali pusu a hledali zbytky brambor. Pokračování na str. 5


Stránka 5

… Příběh Miloše Dobrého (8) Pokračování ze str. 4 My jsme je ale snědli už asi v deset večer, v šest ráno nenašli nic. A ten sedlák pořád trval na tom, že jsme mu brambory sežrali. Esesáci ale byli nervózní, chtěli pokračovat v pochodu. A tak jsme šli dál. Druhá příhoda z pochodu, na kterou si vzpomínám, se odehrála, když jsme se dostali přes hranice do bývalého Československa, někam k Varnsdorfu. Šli jsme lesní cestou po pěti, esesáci nás hnali, bylo jich na nás asi dvě stě, takže jsme jimi byli obklopeni a nemohli jsme uhnout. A jak tak jdeme lesem, zahlédli jsme s bráchou asi patnáct metrů od nás zbytek koroptve. Peří jsem poznal. Ohlédl jsem se na esesáky, skočil jsem po té koroptvi a honem ji sebral. Nikdo to neviděl. Jenom Pepík, brácha, říká, co to máš? A já, kus koroptve. A tak jsem ji začal ohrabávat, bylo to červavé, až mi zůstal jenom takový malinký kousíček prsíček. Maso z koroptve po těch čtyřech letech, to bylo něco nepředstavitelného. Dostali jsme se až do Chřibské, tam byla opuštěná sklárna. Esesáci si tam sedli, rozdělali si ohníčky, vytáhli chleba a jedli. My jsme seděli kousek od nich a neměli jsme nic k jídlu, jen já měl ten kousíček prsíček z koroptve. Tak koukám na ty esesáky, jdu k nim a říkám, můžu si ten kousek ohřát? Nebrali mě na vědomí. Tak jsem si vzal trochu hořících dřívek a rozdělal si malinký ohníček bokem. A

tam jsem ten kousek prsíček upekl. Když byl jakžtakž opečený, dal jsme si do pusy jednou já a jednou můj brácha. To bylo všecko, ale můžu prohlásit, že takové jídlo jsem za ty čtyři roky neměl. Když jsme byli v Chřibské druhou noc, přišli ke mně spoluvězni s tím, že esesáci mají někde odložený chleba a že ho půjdeme ukrást. Mně se to nelíbilo. Považoval jsem to za zbytečné riziko, poněvadž jsem si nemyslel, že by ti esesáci byli tak pitomí a nechali se okrást. Tak jsem to odmítl. Ale několik kluků to udělalo, esesáci je chytli, odvedli je ke hřbitovu a tam je odstřelili. Do dneška je tam památníček. Byl mezi nimi také Rumerl, to byl ten Vídeňák, co s námi hrál fotbal za řezníky, a také Emil Reich. Nakonec nás dohnali do Varnsdorfu, do bývalé továrny na výrobu dámských punčoch, tenkrát se to jmenovalo Kunnert. Stroje tam už nebyly, nahnali nás dovnitř, do prvního poschodí, kde jsme si lehli na holý beton. Mohlo to být asi tak 28. dubna 1945, venku bylo krásně, svítilo sluníčko. Navíc jsme cestou k továrně viděli, že před budovou je fotbalové hřiště a to hřiště je celé žluté, plné pampelišek. A pampelišky, to pro nás bylo zase především jídlo. Tak jsme si od esesáků vymohli, aby nás pustili ven. To se stalo a my jsme všechny ty pampelišky z celého hřiště během jedné hodiny snědli. Můžu prohlásit, že jsem nikdy předtím ani potom pampelišky nejedl, bylo to hořké, ale chutnaly nám.

Když jsme snědli pampelišky, neměli jsme zase co jíst. Byly tam ale kopřivy a někdo řekl, kluci, kopřivy, to jsou vitamíny, to se musí sníst. Tak jsme jedli syrové kopřivy. Když dnes sáhnu na kopřivu, tak se spálím, tenkrát jsem je jedl a nic mě nepálilo. Potom přišli kluci na to, že by se kopřivy daly uvařit, tak jsme si vymohli odněkud hrnec a vařila se kopřivová polívka. V té fabrice se k nám připojili i vězni odjinud, nějací Poláci, a jeden z nich se pokusil uprchnout. Chytli ho a pověsili nad ten hrnec s polívkou a my jsme si nabírali a jedli a ten oběšený Polák visel s nohama tak třicet centimetrů nad tou polívkou. A my jsme z toho hrnce jedli. Pokračování příště.

Nabídka kompletu prvního ročníku Chajejnu List Židovské obce Olomouc distribuujeme členům a příznivcům obce dvěma způsoby. Jednotlivá barevná čísla Chajejnu a případných příloh zasíláme elektronickou poštou, těm, kteří nemají možnost časopis přijímat v elektronické podobě, tiskneme na náklady ŽO Olomouc černobíle a rozesíláme je. Časopis je možno si také stáhnout na internetových stránkách obce. Pro potřeby archivace zadá ŽO Olomouc tisk celého prvního ročníku Chajejnu v barvě. Nabízíme při této příležitosti možnost přihlásit se ke koupi svázaného ročníku, a to do 10. března. Cena bude asi 1000 Kč, jde o nákladnou záležitost. Počet výtisků bude dán zájmem o tuto nabídku.

Poslední pomsta Raportführera: právě oběsil polského vězně Blodeka přistiženého při pokusu o útěk. 1. května 1945 Z knihy Alfreda Kantora Svědectví. Více na str. 12

Nabídka do 10. března !!!

Stránka 6

CHAJEJNU

‫חיינו‬

Svatá země: Buďte pozdraveni! Šalom! (5) V čtyřech číslech Chajejnu jsme přinášeli vyprávění Elizavety Sadochové o Izraeli. Dnes je ukončujeme s tím, že již brzy, 11. března, uvidí zemi Izrael účastníci zájezdu na vlastní oči. Někteří již poněkolikáté, někteří poprvé.

Elizaveta Sadochová Foto Boris Pauček

Haifa, to je svérázný svět sám pro sebe, s plážemi, Bahaiskými zahradami a zelenými parčíky.

Bahaiské zahrady v Haifě Zdroj: internet

Ve všední dny můžete zajít do skvělých místních restaurací na jedinečné speciality z čerstvých ryb. Večery v Jaffě můžete strávit v divadle Hasimta (Ulička) a zhlédnout originální divadelní představení v prostředí divadelní kavárny. Mládež se může výborně pobavit na diskotéce Megapolis s několika tanečními sály. Příjemné je i vyjít si na nábřežní kolonádu ozářenou mnoha světly telavivských mrakodrapů a osvěžit se mořským vánkem. Tady se s Tel Avisem a Jaffou rozloučíme a vydáme se na sever země. Pojďme se alespoň na chvíli podívat do Haify a Caesarei, nesmírně krásných míst s tisíciletou historií. Haifa je třetí největší město v Izraeli, nachází se na břehu Středozemního moře a na úbočích pohoří Karmel. Je to svérázný svět sám pro sebe, s plážemi, Bahaiskými zahradami a zelenými parčíky. Nedaleko je město Caesarie – starověká rezidence římských prokurátorů. Haifa jako typické přístavní město kypí životem. Koexistují zde v míru a pohodě lidé nejrůznějšího náboženského vyznání a národností. Z tohoto pohledu jistě zaujme také arabská vesnice kmene Drúzů se spoustou krámků a kaváren. Mladí Drúzové slouží v izraelské armádě a jsou považováni za velmi odvážné vojáky. Zpravidla slouží v těch nejožehavějších místech, jako jsou hranice s muslimskými zeměmi. Drúzové jsou velmi pohostinní a na každém domku lze vidět dvě vlajky, vlajku Drúzů a vlajku Izraele. Abychom se do této vesnice dostali, musíme vystoupat vysoko do hor. Z okna autobusu se nám otevírá pozoruhodný výhled. Před

našimi zraky se dole rozprostře celá Haifa s bílými domky, utopenými v zeleni a květech, Bahaiské zahrady, moře, komunikace s nekonečnými proudy automobilů, přístav. Terasy a zahrady mají osobitý styl. Spojení přírodních prvků, světla a vody vytváří jejich zvláštní atmosféru a vzhled, zdobí je ornamenty, z květin, kovu a kamene. Mimochodem Izrael je jedním z mála míst na světě, kde je zakázáno trhat divoce rostoucí květiny a rostliny. Zde se vynakládá obrovské úsilí na zajištění podmínek pro zachování rostlinstva, krajiny, historických památek země. Opustíme teď kouzelnou Haifu a její okolí a vypravíme se do překrásné, velkolepé Caesarie. Dnes je zde národní park navštěvovaný stovkami turistů denně. Park se rozkládá mezi antickým divadlem na jihu a křižáckým městem na severu. Patří k němu byzantské náměstí, palác na mořském útesu, amfiteátr krále Heroda, lázně, atd. V parku jsou četné historicko-archeologické památky. Můžeme sem vejít od divadla, od křižáckého města či kolem východní brány. Pojďme si to tu tedy projít od divadla. Divadlo patří k těm nejstarším objeveným divadelním budovám v Izraeli. Bylo vystavěno v dobách krále Heroda a hrálo se v něm až do byzantské doby. Má dvě etáže a přibližně 4000 míst pro sedící diváky. Přicházíme k amfiteátru krále Heroda, který sloužil k závodům trig, zápasům gladiátorů, sportovním kláním a zábavným programům v době antické. Aréna je dlouhá více než 250 metrů a široká 50 metrů. Prvotní stavba měla 12 řad sedadel a pojala více než 10.000 diváků. V Caesarii byly objeveny úseky městských

ulic římského a byzantského období, byly zde nalezeny lázně s velkolepou výzdobou. Obyvatelstvo Caesarie tvořili Izraelité a bezvěrci, mezi nimiž neustále vznikaly rozepře. O minulosti vypovídají zbytky synagogy z byzantského období, hipodrom, zbudovaný ve druhém století našeho letopočtu. Zde se konaly závody trig. Závody mohlo sledovat až 30.000 sedících diváků. V době Heroda byla v Caesarei vybudována vyvýšená základna – pódium a na něm byl postaven velkolepý chrám na počest Říma a císaře Augusta. Byzantské období představuje osmiúhelníkový kostel, arabská mešita, křižáckou dobu katedrála. Toto místo se jmenuje Prostranství chrámů. Vedle se nachází Náměstí soch se dvěma sochami – první je z bílého mramoru, druhá z porfýru a zobrazují římského císaře Hadriána. Výstavba Caesarie trvala 12 let a byla dokončena v 9.-10. roce našeho letopočtu. Město se stalo opěrným bodem pro římské legie, zde byl Vespasian prohlášen za císaře. Po zničení Jeruzalémа se Caesarea stala největším rezidenčním městem římských císařů. Rozkvět zaznamenala Caesarea v období Byzance. Na konci 6. století byly zbudovány hradby a Caesarie se stala největší městskou pevností v zemi. V roce 640 našeho letopočtu byla dobyta Araby, v roce 1101 křižáky a v roce 1265 mameluky. Zničené město zůstalo ve stejném stavu do konce 19. století, kdy sem turecká vláda přestěhovala běžence z Bosny. V roce 1940 byl v jižní části města zřízen kibuc. Nyní zde probíhají archeologické práce a vědecký výzkum. Pokračování na str. 7


Stránka 7

Pokračování ze strany 6: Svatá Galilea s jezerem Kinneret a řekou Jordán. Tato oblast Izraele je nejzelenější. Pastorální krása a smířlivost měst a obcí v předhůří okouzlí každého návštěvníka tohoto kraje Izraele. Krajině dolní Galileje dominuje Jizre'elské údolí, které mělo již od dávných časů velkou strategickou hodnotu pro Egypt, Mezopotámii, Asyřany, Peršany a Římany, kdy bylo místem bitev a krveprolití. Zde se také nachází Megiddo, neboli Armageddon, kde můžeme pozorovat navrstvení různých historických období. Ze všech izraelských moří je právě to Galilejské ze všech nejzajímavější. Má ještě tři další zcela oficiální názvy: Kinneret, Tiberiadské jezero nebo Genezaretské jezero. Jeho vody, to jsou vody řeky Jordán, neboť tato řeka do jezera vtéká a poté z něj zase vytéká. Na břehu Kinneretu stojí město Tiberias – lázeňské město celoizraelského významu. Zde návštěvník nalezne mnoho pamětihodností kulturního a náboženského charakteru, horké prameny a ozdravné lázně lákající návštěvníky již od antických dob. Pobřeží Galilejského jezera a okolní kopce s malebnými přírodními stezkami, historickými pamětihodnostmi Ulička v Safedu Foto E. Sadochová

a oblíbenými rekreačními místy, to je v podstatě jakési rozsáhlé celoroční lázeňské středisko. Horní Galilea s jejími lesy, řekami a vodopády je neobyčejně malebná. Tento region poskytuje množství možností trávení aktivního odpočinku na čerstvém vzduchu jako třeba jízdu na koni, jízdu na kanoi, kajaku nebo raftu. Turistu přímo omráčí hojnost archeologických památek – pevnosti z doby dobytí Izraele muslimy a křižáky, synagogy doby Talmudu, antické chrámy a stejně velká pestrost současných kulturních zajímavostí: muzea, hudební festivaly, umělecké galerie, parky, sochy a lidové tance. Dostali jsme se k poslednímu bodu našeho putování, kterým je město Safed, hlavní město horní Galileje, obklopené nejvyššími horskými vrcholky Izraele a nejzelenějšími údolími. Z výšky, ve které se město nachází, se otevírá neuvěřitelně krásné panorama. Na jihovýchodě můžeme vidět jezero Kinneret, na západě Středozemní moře a na severu horu Hermon, pokrytou sněhovým příkrovem. Město Safed se nalézá v Galileji v severním Izraeli, asi 12 kilometrů severozápadně od Galilejského čili Tiberiad-

země! Šalom! (5)

ského jezera. Město se rozprostírá na vrcholu Kanaán ve výšce 600 m. Je jedním ze čtyř svatých měst Erec Israel (země Izrael). Safed je znám jako místo původu židovského mysticismu a kabaly. V okolí Safedu najdeme četné hroby židovských mudrců z minulých dob. Starobylý safedský hřbitov je dnes poutním místem; jsou zde pochováni přední židovští učenci jako I. Luria či J. Caro. U úpatí hory Meron se nachází hrobka rabína Šimona bar Jochaje, kterému je připisováno autorství knihy Zohar. Dále je zde jeskyně Šema a Evera. V Safedu se nacházejí četné fungující synagogy a ješivy. Ve městě se soustřeďují významní výtvarní umělci Izraele, Safed je znám i jako město galerií, uměleckých dílen. Safed je město se specifickou architekturou. Neopakovatelné, nádherné galilejské město se zelení, která lahodí oku. Když se člověk prochází jeho starobylými úzkými uličkami, celou duší mu rezonuje vnitřní krása a svatost tohoto města. Své vyprávění bych ráda zakončila verši Sergeje Tallaka. Pro Chajejnu psala Elizaveta Sadochová, z ruštiny přeložila Světlana Palatová

Tkaní koberců v Safedu Foto E. Sadochová

Safed je znám jako místo původu židovského mysticismu a Kabaly.

Sergej Tallak: Svatý Safed - azyl duše Ó Safede! Olivovou ratolest, horu nad studánkami, paletu listů sepjal dřevořezby vzor, znak města lidí trnitého osudu, jež se svými katy Torquemado hnal. Sbohem buď, Španělsko, truchlivé vatry sežehly na prach úsilí Židů. Zalkneš se zlatem, ukořistěným Inkům, a promarníš hřivnu tvořit rozumem, rukama. Zde je dar tvořivosti nebesy ochraňován, a svatyně zní dětskými hlasy. Zde lidem zůstane vždy svato, že pocty vzdávány jsou jak matce tak otci. Řeka dějin odplaví strasti a pohromy, vždyť smysl rčení prastarých byl odkryt. Proslulí svým rozumem jsou mudrci Safedští!

U hrobu Isaaca Lurii v Safedu Zdroj: internet

Stránka 8

CHAJEJNU

‫חיינו‬

Veselý Purim na Židovské obci Olomouc Po uzávěrce došly aktuální fotografie z vydařené oslavy svátku Purim. Zahájil je Petr Papoušek v uniformě kapitána pozdravem: „Vítám vás na palubě.“ Následovala bohoslužba se čtením z Tóry, četba příběhu Ester. Ve společenské místnosti čekal účastníky oslavy prostřený stůl a oběd. Pak už se netrpělivě čekalo na vystoupení taneční skupiny Rút z Prostějova. To vyvrcholilo výukou několika židovských tanců, které se zúčastnilo několik žen a dětí. Sváteční náladu zpestřila závěrečná tombola. Fotografie pořídil Petr Papoušek.

Petr a Pavel se na sebe spolehli, Petr zajistil duchovní rozměr svátku, Pavel se postaral o jídlo

Po bohoslužbě a čtení z Tóry se členové obce střídali při čtení příběhu o královně Ester

Po dobrém jídle dobrá nálada

Tým z kuchyně: doktorka, chirurg a královna Ester

… a jejich spokojení strávníci


Stránka 9

Veselý Purim na Židovské obci Olomouc

Dívčí část tanečního souboru Rút otevírá přehlídku židovských tanců

Královna Ester pod dozorem lékařky a za její pomoci tahá lístky z klobouku

Stránka 10

CHAJEJNU

‫חיינו‬

Centrum judaistických studií v novém V úterý 16. února proběhlo na třídě Svobody 26 slavnostní otevření nových prostor Centra judaistických studií (CJS), které přesídlilo do místností v minulosti využívaných děkanem Přírodovědecké fakulty UP. V úvodu přivítala nová vedoucí CJS Mgr. Ivana Procházková-Bednaříková na 40 hostí, mezi nimiž byl i první zástupce velvyslance státu Izrael v ČR pan Shahar Shalev, a poděkovala všem, kdo se zasloužili o důstojné umístění Centra. Mgr. Daniel Soukup poté krátce představil unikátní knihovnu CJS, která bude v budoucnosti sloužit jak studentům a učitelům oboru Judaistika, tak široké veřejnosti. Pak vystoupila zakládající a již bývalá vedoucí CJS prof. Inge Fialová s následující řečí: Dámy a pánové, ve slušné středoevropské společnosti je sebechvála považována za neslušnost či dokonce hrubost, V nových prostorách CJS přivítala hosty vedoucí Mgr. na druhé straně v dnešní reIvana Procházkováklamně a marketingově orienBednaříková tované společnosti platí, že „nepochválí-li se člověk sám, nikdo to za něj neudělá“. Kromě toho se v poslední době na Filozofické fakultě rozmohlo tvrzení (bylo několikrát Centrum má nyní slyšet v předvolební kampani z úst nového děkana), „že vlastní pěkné jsme přeborníky v tom, jak o sobě umíme tvrdit, že jsme prostory úspěšní, ačkoli tak příliš úspěšní vlastně nejsme“. Nes nepodcenitelným myslím si, že je toto tvrzení vposledku pravdivé, nemyslím geniem loci, okna si ani, že je příliš diplomatické, a proto pronesu otevřeně a knihovny vedou na nestydatě sebechvalnou řeč: Kabinet judaistiky založený náměstí, na němž v roce 2004 z iniciativy tehdejšího děkana, prof. Bartečka do roku 1939 (idea založit v Olomouci judaistická studia je ovšem starstávala olomoucká šího data, vyslovil ji hned po roce 1989 první porevoluční synagoga. rektor prof. Jařab) vznikl coby akční skupinka složená ze mě a ca. šesti doktorandů různých oborů Filozofické fakulty a s ideovou podporou zejména kolegů „starozákoníků“ z Cyrilometodějské teologické fakulty. Za pět let své existence Kabinet judaistiky (nyní Centrum judaistických studií) akreditoval dvě varianty nadstavbového magisterského studijního oboru Judaistika – dějiny a kultura Židů, což samo o sobě nebyl snadný úkol, neboť obor je modelově interdisciplinární, a to znamenalo, že nad Hlavní projev měla prof. akreditačním spisem budou Inge Fürst-Fialová hloubat tři podkomise Akre(za ní stojí ditační komise Ministerstva Mgr. Daniel Soukup) školství MT. Zároveň je obor

organizován modulárním způsobem, což se nesetkávalo ani s podporou vlastní fakulty ani s přílišným porozuměním ze strany Akreditační komise (ačkoli pojem „modul“ už dobře deset let funguje jako standardní součást boloňského procesu). Obor byl nicméně úspěšně akreditován, přijal od té doby ke studiu na 20 „vlastních“ studentů (má už i tři absolventy, kteří všichni pokračují v doktorském studiu), ve svých kurzech vzdělává ovšem i mnoho studentů jiných oborů, mezi nimi i mnoho zahraničních studentů z různých výměnných programů EU, kteří vděčně využívají skutečnosti, že většina kurzů judaistiky probíhá v anglickém (častěji) či německém (bohužel zřídka) jazyce. Oblíbené a hojně navštěvované byly zejména pravidelné přednáškové cykly Základů judaistiky, v nichž přednášeli i mnozí „přespolní“, tuzemští i zahraniční odborníci, které ale bylo před dvěma lety nutno pozastavit kvůli nedostatku peněz. Centrum do jisté míry stabilizovalo svou infrastrukturu: má nyní vlastní pěkné prostory s nepodcenitelným geniem loci (okna knihovny CJS vedou na náměstí, na němž do roku 1939 stávala olomoucká synagoga), má díky darům mnoha donátorů knihovnu o cca 3000 svazcích, získalo do vínku – což je zřejmě nejpodstatnější počin – dobré jméno prof. Kurta Schuberta, zakladatele vídeňské judaistiky, jednoho z největších a nejznámějších judaistů druhé poloviny 20. století. CJS vyvíjí podstatnou vědeckou a výzkumnou činnost, přičemž generálním výzkum-

ným tématem jsou dějiny a kulturní dějiny moravských Židů (tímto výzkumným zadáním je CJS propojeno s výzkumným týmem Katedry germanistiky, s Arbeitsstelle für deutschmährische Literatur). O vědeckých aktivitách olomoucké judaistiky se ví v ČR, v Evropě i ve světě, členové CJS publikují zcela samozřejmě v renomovaných zahraničních nakladatelstvích a časopisech, bývají zváni k prestižním konferencím do zahraničí a do mezinárodních výzkumných týmů. Kabinet vydává v nakladatelství UP vlastní knižní řadu Judaica olomucensia – přes nedostatek peněz na vydávání knih vyšly již dva svazky, třetí je v tisku, čtvrtý hotov, čekající na vydání. Centrum pořádalo v roce 2008 v Olomouci mezinárodní konferenci o haskale, spolupořádalo v roce 2009 konferenci v Třebíči, spolupořádalo letní školu judaistických studií v Německu, chystá na léta 2010 a 2011 další dvě konference. Je zapojeno do čtyř velkých výzkumných grantů (díky kolegovi Dr. Tamasi Visimu dosáhla Filozofická fakulta jako jediná z humanitních fakult UP na přestižní grant Marie Curie z 6. rámcového programu EU) a přijalo prostředky sedmi rozvojových projektů (MŠMT i zahraničních). Připočteme-li k prostředkům z těchto grantů ještě i mnohé knižní dary, můžeme konstatovat, že CJS „vydělalo“ za pět let své existence 12 milionů korun (což je v době, kdy se ve vysokoškolském světě mluví už jen o penězích, snad zajímavá informace). Pokračování na str. 11


Stránka 11

Pokračování ze strany 10: Centrum judaistiky je ovšem zapojeno i do regionálních struktur: bylo u zrodu a je spolupořadatelem Dnů židovské kultury Olomouc, spolupracuje s olomouckou židovskou obcí, s hnutím Respekt a tolerance, se Společností pro dějiny Židů, se Společností křesťanů a Židů, s olomouckými středními školami atd. Mohla bych pokračovat výčtem dalších úspěchů, např. konstatováním, že studenti oboru Judaistika získávají bez jakýchkoli problémů zahraniční pobytová i výzkumná stipendia, např. vzpomínkou na unikátní vzdělávací spolupráci s opavskou firmou Tewa, např. připomenutím, že za založení olomoucké judaistiky (napojené úzce na judaistiku vídeňskou) mi bylo v roce 2008 uděleno vysoké rakouské státní vyznamenání – leč myslím, že to pro ilustraci stačí. Pro ilustraci faktu, že Centrum judaistiky je životaschopná, akcelerující instituce, s mladým, ale již evropsky etablovaným image, s mladým nadšeným a pracovitým týmem, s množstvím zahranič-

ních kontaktů a se spokojenými studenty. Leč přesto tvrdím, že Centrum judaistických studií nemá šanci přežít na Filozofické fakultě, která rozděluje svůj rozpočet jednotlivým katedrám a pracovištím jen dle počtu studentohodin či studentokreditů a ani v nejmenším nehledí na jiná (třeba vědecká kritéria, třeba kritéria grantové úspěšnosti, třeba evropský věhlas atd.). CJS nemá šanci obstát svou „studentsko-kreditovou“ mohutností, nemůže být srovnáván s módními, masovými, bakalářskými obory. Je to obor, jenž nemá akreditován bakalářský stupeň (- a bude-li na mně, ani mít nebude, spíše budeme usilovat o akreditaci doktorských studií), je to obor exkluzivní, těžký (už jen jazyková náročnost – kurzy vedené v cizích jazycích, povinnost naučit se během dvou let základy dalších tří cizích jazyků – činí obor přístupným jen elitním studentům), neslibující rychlé, nenáročné studium a okamžité uplatnění na trhu práce. Zatím žije CJS z peněz Katedry

CJS v novém

germanistiky, z jejíhož lůna vzešlo, je její součástí, – ale ani Katedra germanistiky zřejmě nebude mít v podmínkách nastaveného modelu dělení financí na Filozofické fakultě v budoucnu na růžích ustláno. Přesto si myslím, že Centrum judaistiky je instituce, za kterou se FF UP nemusí stydět, která do svazku jejích oborů nutně, ba organicky patří. Na způsobu, jakým bude nové vedení fakulty nakládat s CJS, budu měřit pravdivost volebních slibů nového děkanského týmu (o excelenci a podpoře vědy), na způsobu, jakým bude vedení fakulty nakládat s CJS bude také možno sledovat budoucí směřování Filozofické fakulty – zda spíše směrem k excelentní fakultě vědeckého typu („malému Heidelberku“) či spíše směrem k „vyšší škole aplikovaných bakalářských oborů pro hospodářskou praxi“. Končím nejobvyklejší českou formulkou týkající se budoucích jevů: „Uvidíme.“ IFF

Na projev profesorky Inge Fürst-Fialové reagoval děkan Filozofické fakulty UP docent Jiří Lach, který zdůraznil, že fakulta má zájem na vědecky zaměřených pracovištích. Ujistil, že považuje z tohoto hlediska Centrum judaistických studií za příkladné pracoviště, které může být inspirací pro další katedry. Po společenské pauze s občerstvením promluvil první zástupce velvyslance státu Izrael v ČR pan Shahar Shalev, který ve své přednášce přiblížil intelektuální potenciál státu Izrael, a to zejména v oblasti přírodních věd a v technologii. Ze ŽO Olomouc se slavnosti zúčastnili předseda Petr Papoušek a Tomáš Hrbek. Foto Mgr. Marek Otava FF UP POZVÁNKA Židovská obec Olomouc zve na vernisáž výstavy svého člena pana Jindřicha Buxbauma, který vystaví kolekci svých fotografií pod názven ŠALOM - Izrael ve fotografii v kavárně Muzea umění v Olomouci (Café 87). Vernisáž za přispění Židovské obce Olomouc proběhne ve čtvrtek 4. března v 18.30 hodin za účasti autora. O Buxbaumových fotografiích promuví Jindřich Štreit. Židovská obec Olomouc dodá košer víno.

Doc. PhDr. Jiří Lach, Ph.D., děkan Filozofické fakulty

První zástupce velvyslance Izraele Shahar Shalev

Stránka 12

CHAJEJNU

‫חיינו‬

Na památku mé matky Dr. Irene Batscha-Jokl 15. únor 2009 byl poněkud zvláštní den, den na konci zimy a zároveň první den předjaří. Telefonoval jsem sekretářce svého praktického lékaře, abych s ní domluvil termín vyšetření. Navrhla mi 22. únor a já jsem ji překvapil povzdechem: „Ach jo.“ Zeptala se, proč ono ach jo. Odpověděl jsem, že je to den narození i úmrtí mého otce.

Zwi Batscha

Naše maminka Irene byla velkou hrdinkou naší malé rodiny.

Dr. Berthold Batscha byl pochován vedle svého přítele Josefa Hirsche

Můj otec Berthold Batscha přišel na svět 22. února 1878 v Holešově a zemřel v Olomouci v roce 1932, rovněž 22. února. Nepřežil operaci, tehdy ještě nebyl k dispozici penicilin, který by ji pojistil. Zprávu o jeho úmrtí ohlásili teprve příští den ráno mému strýci, aby dopřáli matce ještě jednu klidnou noc. Maminka po té zprávě omdlela a neměla ani sílu podílet se na otcově pohřbu, jeho smrt byla pro ni velkou ranou. Bylo jí tehdy 36 let a nebyla vdaná déle než 12 let. (Domnívám se, že se moji rodiče vzali v roce 1920 či 1921, protože já jsem se narodil v roce 1922.) Židovská obec se v té době k mamince zachovala ohleduplně a pochovala otce vedle jeho nejlepšího přítele Josefa Hirsche. Otec Berthold byl třetím z devíti dětí v obchodnické rodině Hermanna a Fany Batschových v Holešově. Všem dětem se dostalo potřebného vzdělání. Postarala se o to moje babička Fany, protože její manžel Hermann zemřel již v roce 1904. Berthold byl rodiči poslán na gymnázium do Brna a odtud po maturitě na univerzitu do Vídně, kde si musel na studia a veškeré zaopatření vydělávat sám. Nejprve začal studovat medicínu, ale byl příliš citlivý a studia po prvních pitvách opustil. Ve druhém ročníku přešel na chemii, jako vedlejší obor si přibral matematiku a fyziku. Snad už tenkrát pomýšlel na učitelské povolání. Po promoci vyučoval v rakouské obci Pechlar, poté v Kroměříži, odkud v roce 1925 přešel, už ženatý, do Olomouce na německé Státní reálné gymnázium, které bylo v tom roce založeno. Kromě pedagogické činnosti publikoval v odborných časopisech a byl činný v olomoucké židovské knihovně. 18. února 2009 jsem na

displeji počítače objevil e-mail od vnučky Tali Amiel. Tali studuje v Jeruzalémě medicínu ve 4. ročníku a pomáhá mi při pátrání po souvislostech života mé matky. To, co mi v e-mailu sdělovala, byl den matčina úmrtí – 3. červen 1942. Shodou okolností měla toho dne moje pozdější žena. tenkrát mně ještě neznámá Schula Meir z Laufersweileru v Hunsrücku (SRN), právě 12 let; žila tehdy v kibucu vedle našeho. Se svými rodiči přišla do Palestiny v roce 1939, vzali jsme se v září 1953. Mohl bych spekulovat nad skrytým smyslem toho, jak 3. červen spojuje obě ženy, tak důležité v mém životě, ale neučiním to. Jen v tuto chvíli konstatuji, že bez jejich vlivu a jejich úsilí bych se nestal tím, za co jsem dnes pokládán. Jméno mé manželky, která zemřela před 19 lety, jsem uctil na Univerzitě v Ranaaně zřízením zvláštní knihovny, jež nese její jméno. Památce mé matky, která přišla o život 3.června 1942, věnuji tuto malou studii. Irene se narodila 16. prosince 1894 v Kroměříži. Její rodiče, Heinrich a Josefine Joklovi, měli ještě mladší dceru, maminčinu sestru Hildu, která zahynula jako oběť holocaustu. Heinrich se narodil v roce 1860 v Boskovicích a zemřel na zápal plic v roce 1939. Jeho hrob v Kroměříži už neexistuje. Jeho manželka Josefine, narozená roku 1870 v Čejči (okres Hodonín), byla v červenci 1942 deportována do Terezína, kde téhož roku zemřela. Irene v rodném městě navštěvovala nejdříve reálku, kde poznala svého budoucího manžela, pak učitelský ústav. Později se vzdělávala v Olomouci. Po smrti manžela se maminka jako osamělá vdova musela postarat o dvě malé děti, o mne a mou mladší sestru

Franzi, o naše vzdělání. Aby získala slušné zaměstnání a stala se nezávislou na společnosti, rozhodla se pro studium práv; nechtěla také zůstat jen „paní profesorovou“. Naše maminka Irene byla velkou hrdinkou naší malé rodiny. Pro financování svých příštích studií i pro naše vzdělávání potřebovala prostředky. Od státu měla sice malou penzi, ale ta nemohla pokrýt okamžité ani budoucí potřeby, a tak začala dávat žákům, kteří to potřebovali, kondice. Pronajímala také část našeho bytu v druhém poschodí domu Müllerovy (dnes Dvořákovy) ulice č. 16. Opustila rodičovský pokoj a přestěhovala se na balkon, který byl zcela otevřený na západ, směrem na Řepčín. Tam se pro svá studia práv připravovala na zkoušky z „velkého latina“, protože na reálce v Kroměříži se z latiny maturita neskládala. Práva začala studovat doma a do Prahy na Karlovu univerzitu jezdila jen na zkoušky. Doktorát práv s vyznamenáním získala v květnu 1938, tedy půl roku před Mnichovskou dohodou, kdy byla existence Židů v Evropě stále pochybnější. Následující politický vývoj v Protektorátu bohužel neumožnil mé matce a sestře proměnit vynaložené úsilí na opravdový užitek. Byla to doba, která znamenala počátek konce středoevropského židovstva a moje matka i sestra se staly rovněž oběťmi tohoto procesu. Léto a podzim 1939 byly poslední dobou, kterou jsme mohli strávit alespoň zčásti společně. Sestra byla na letním táboře našeho mládežnického hnutí v Bezpráví v Orlických horách a já jsem odjel na tábor pro starší oddíl v Lietavské Lúčce na Slovensku. Pokračování na str. 13


Stránka 13

Na památku mé matky Dr. Irene Batscha-Jokl Pokračování ze str. 12 Koncem srpna jsem však byl s maminkou opět pohromadě v Olomouci a sledovali jsme válku nervů, vyvolanou v Evropě Hitlerem, který hrou vabank držel celou Evropu v napětí, zda vypukne válka nebo zda budou akceptovány jeho požadavky. Když jsem se rozloučil s matkou na tehdejším Wilsonově nádraží v Praze, abych ji už nikdy neuviděl, odjel jsem do Palestiny, kde dnes žiji jako izraelský občan. Maminka se v září 1939 přestěhovala z Olomouce do Prahy, aby mohla být v blízkosti mé sestry, která tam navštěvovala Jugendalijaschule (škola pro vystěhování mládeže, která existovala od září 1939 do konce června 1941). Od sestřenice Marianne Batschové (dnes se jmenuje Rivka Minz a žije v Hod Hascharon), která několik týdnů před vycestováním do Palestiny žila v ubytovně našeho hnutí v Praze, jsem něco málo zjistil o tehdejším životě mé matky. V ubytovně Na Zderaze, kde bydlela, bylo ještě několik olomouckých členů naší organizace: Walter a Lothar Freundovi, Willy Groag a Zev Scheck. O kontaktech mezi obyvateli ubytovny a školou nemám žádné přesné informace, ale od sestřenice jsem se dověděl, že se matka zabývala hospodářstvím, ke kterému patřilo také vaření. Moji olomoučtí přátelé Willy Groag a Zev Scheck byli ve škole zaměstnáni jako vedoucí a vychovatelé. Willy Groag byl vychovatelem ve třídě, kde se učila moje sestra. Počátek „konečného řešení“ začal transporty z Říše, Rakouska a Protektorátu na podzim 1941. Protože nejdříve měla být od Židů „očištěna“ Praha, bylo v říjnu 1941 odesláno pět transportů do Lodže, kde bylo již 1. května 1940 zřízeno ghetto, které bylo likvidováno teprve na konci srpna 1944. V březnu nebo dubnu 1942 jsem dostal pro-

střednictvím Červeného kříže z Lodže od matky dopis. Psala, že tam sestra zemřela na tuberkulózu. Bylo jí teprve 17 let a pracovala v kožedělném průmyslu. Děti, které nemohly pracovat, byly odloučeny od rodičů a převezeny na neznámé místo. Neměly dostatek jídla, proto často onemocněly a zemřely. O ghettu v Lodži existuje čtyřsvazková kronika, která podává zprávu o mnoha detailech života v něm. Pro tuto studii mne zajímaly podrobněji okolnosti, za nichž má matka a sestra trávily své poslední dny. Jejich popis jsem našel v textu Josefa Zelkowicze „In those terrible days“. Dověděl jsem se z něho o sociálních a vnitřních problémech ghetta v první polovině roku 1942. Autor zdůrazňuje, že hlavní příčinou nemocí, jako je tuberkulóza a srdeční choroby, byl hlad. Uvádí také onemocnění zažívacího traktu. Kvůli hladu stouply v ghettu počty úmrtí. Jen v roce 1942 jich bylo 18.000. Za dobu trvání ghetta tam zemřelo asi 43.500 osob. Židovským starším ghetta se 13. října 1939 stal Mordechai Chaim Rumkovski, který nutil Židy pracovat. Domníval se totiž, že nacisté Židy potřebují jako pracovní sílu ve válečném průmyslu a jako takovou ji budou co nejdéle využívat. Kdo byl schopen, byl přidělen k práci. V roce 1942 však byli Židé na základě selekce odesláni do vyhlazovacího tábora v Chelmnu. Tisíce židovských obyvatel ghetta bylo odvezeno neznámým směrem, aniž by znali cíl. 70 km jižně od Lodže byli nacpáni do velkých nákladních automobilů, které byly plněny plynem. Od ledna do května 1942 tam bylo přemístěno 55.000 obyvatel. Mezi nimi, brzy po smrti mé sestry, byla do Chelmna odvezena i moje maminka. Z památníku Yad Vaschem v Jeruzalémě mi bylo na můj dotaz oznámeno, že 3. června

1942 jméno mé matky nebylo již v seznamu vězňů lodžského ghetta registrováno. Nyní je mi jasné, kde a kdy matka zemřela. Snad to bylo tohoto dne, snad o den dříve. Co však nevím, ale v co mohu jen toužebně doufat, je, že ve svých posledních okamžicích byla maminka přesvědčena o správnosti svého jednání, když na počátku Protektorátu schválila mé rozhodnutí odjet do Palestiny. Přežila smrt svého manžela i své dcery a rád bych věřil, že v posledních svých minutách ji utěšovala víra, že alespoň její syn v bezpečí založí vlastní rodinu, ke které dnes patří moje tři děti a 8 vnoučat. Závěrem bych si rád dovolil ještě jednu osobní poznámku. Ve svých 86 letech, když při plném vědomí vzpomínám na svou matku, jak se se mnou loučila na pražském nádraží, uvědomuji si, že to byla vitální žena, pevného charakteru a železné vůle. Všechny cíle, které si stanovila, splnila důsledně a bez kompromisů. To všechno udělala z oddanosti ke své rodině, ať už to byli její děti nebo rodiče. V poměrech, které nastaly v roce 1939, zůstal jsem já jediným dědicem rodiny Batscha-Jokl. Naše děti přísluší k novému izraelskému střednímu stavu a naši vnuci už slouží, pokud je k tomu zavazuje jejich věk, v izraelské armádě. Zwi Batscha, Kfar Hamakabi 1. 5. 2009 Z němčiny přeložil Pavel Maňák, redakčně upraveno a kráceno z větší historické studie. Foto PM

Dr. Irene Batscha-Jokl před domem v Dvořákově ulici v Olomouci Foto: soukromý archiv

Rozloučil jsem se s maminkou na Wilsonově nádraží v Praze, abych ji už nikdy neuviděl.

Dr. Zwi Batscha a MUDr. Pavel Maňák na Bouzově

Stránka 14

CHAJEJNU

‫חיינו‬

Svědectví Alfreda Kantora V minulém čísle Chajejnu byla použita jako ilustrace k vzpomínkám Miloše Dobrého na jeho pouť po koncentračních táborech kresba Alfreda Kantora. Další Kantorovy kresby doprovázejí i dnešní pokračování. Nejde přitom o vnější, náhodnou souvislost. Alfred Kantor, zvaný Fredy, a Miloš Dobrý se seznámili v Terezíně, společně byli deportováni do Osvětimi, odtud do tábora v Schwarzheide a do vlasti se oba vrátili v pochodu smrti. Miloš Dobrý o svých zážitcích přednáší po školách a na konferencích, Alfred Kantor je zachytil ve svých kresbách.

Alfred Kantor Foto z knihy Svědectví

Mnohé skici, které tehdy pořídil, musel zničit, ale obsah a kompozice jednou nakresleného mu již zůstala v mysli.

Obálka českého vydání

CHAJEJNU Číslo 2. roč. 2

‫חיינו‬ Únor 2010

V úvodu ke knižnímu vydání kreseb z Terezína, Osvětimi a Schwarzheide vysvětluje Alfred Kantor, jak kresby vznikaly. Obrázky začal kreslit v červenci 1945 v táboře pro osvobozené vězně v bavorském Deggendorfu. Deggendorfský knihař mu pro tento účel svázal prázdné listy do knihy, kterou Kantor během dvou měsíců naplnil. Pro některé akvarely měl předlohu v zachráněných kresbách tužkou, které vytvořil pod bezprostředním dojmem přímo v koncentračních táborech. Mnohé skici, které tehdy pořídil, musel zničit, ale obsah a kompozice jednou nakresleného mu již zůstala v mysli. Už při těchto přípravných kresbách měl jasný cíl: podat věrohodné svědectví prostřednictvím obrazového seriálu, souvisle vyprávět o své zkušenosti kresbou. Kromě kreseb obsahuje rukopisná kniha i vlepený autentický materiál jako je Davidova hvězda, fotografie, terezínský korespondenční lístek s předtištěným poděkováním za balík, vstupenka do terezínské kavárny, strojopis příkazu k deportaci a ovšem i zachrá-

něné originální kresby s českým textem. Akvarely zachycují chronologicky události, prostředí a situace, jichž byl autor svědkem. Faksimile knihy kreseb s titulní stranou Terezín – Auschwitz – Schwarzheide. December 1941 – May 1945 vyšlo původně v nakladatelství MGrawHill, New York, v roce 1971 pod názvem The Book of Alfred Kantor. Druhé vydání se ke čtenářům dostalo v roce 1987, a to souběžně v New Yorku (Schocken Books) a v Londýně (Piatkus Books). Obrázky byly opatřeny anglickými popisky. Pro další vydání v Německu a Rakousku je Kantor rozšířil o německé popisky. Původní americké vydání předal autor Miloši Dobrému s věnováním. O přípravě a realizaci českého vydání s názvem Svědectví napsal v jeho úvodu Pavel Oliva: „Autor tohoto jedinečného díla zemřel dne 16. ledna 2003 ve městě Yarmouth ve státě Maine v USA a nemohl se na přípravě českého vydání podílet. ... Ujal jsem se toho úkolu rád, protože osud Fredyho Kantora byl také mým

osudem.“ Pavel Oliva totiž, stejně jako Alfred Kantor, dostal příkaz dostavit se časně ráno 1. prosince 1941 do registračního střediska v Radiopaláci. Odtud oba osmnáctiletí mladíci odjeli budovat terezínské ghetto. Od té chvíle sdíleli až do konce války stejný osud, podobný osudu Miloše Dobrého. Na škole ve městě Sebnitz na německo-české hranici je pamětní deska připomínající pochod smrti, v němž byli Fredy Kantor, Pavel Oliva i Miloš Dobrý. Německý text oznamuje: „21. dubna 1945 hnali esesáci touto ulicí pochod smrti z koncentračního tábora Schwarzheide. Z těch, kteří přežili, vydali později svědectví Karel Karlovský, Jiří Lom, Pavel Oliva, Miloš Dobrý, Viktor Kačer, Jaroslav Kafka, a Alfred Kantor.“ O české vydání se zasloužilo v roce 2007 nakladatelství TeMi CZ. Kniha má věnování: „Kamarádům, kteří zahynuli ve Schwarzheide.“ Knížku si lze vypůjčit v knihovně Židovské obce Olomouc. - th -

Alfred Kantor se narodil 7. listopadu 1923 v Praze. Dokončil první rok dvouletého studia na Rotterově škole reklamní grafiky, na základě nacistického nařízení byl v červnu 1940 jako Žid ze školy vyloučen. V letech 1941- 45 prošel koncentračními tábory v Terezíně, Osvětimi a Schwarzheide. Své zážitky z lágrů zachytil v 127 kresbách. V březnu 1947 odcestoval lodí do Spojených států. Zde sloužil v armádě, hrál na zvonkohru ve vojenské kapele. Usadil se v New Yorku, odkud se v roce 1980 přestěhoval do Yarmouthu, stát Maine. Pracoval jako reklamní grafik, věnoval se rovněž krajinomalbě. Po roce 1989 navštívil Českou republiku. Zemřel 16. ledna 2003.

V minulém, tj, 2. čísle 2. ročníku Chajejnu, rozesílaném e-mailem, došlo při převodu do pdf formátu k posunu textu v sedmém pokračování vyprávění Miloše Dobrého, a to mezi 4. a 5. stranou. V důsledku tohoto posunu zůstala poslední věta této elektronické verze čísla nedokončená. Uvádíme proto nyní celý závěr textu: „Slyšeli jsme ve výšce deseti kilometrů americké bombardéry, začal kobercový nálet. Pokračování příště.“ Opravené číslo si můžete stáhnout na adrese webových stránek Židovské obce Olomouc: http://kehila-olomouc.cz/rs/wp-content/uploads/chajejnu-2010-02.pdf Tato oprava se netýká tištěného čísla rozesílaného poštou. OPRAVA


Stránka 15

Svědectví textem a kresbou Konfrontace čtyř ukázek nám umožní srovnat vyjadřovací možnosti vyprávění s výtvarnou výpovědí. Vybrali jsme popis stejné skutečnosti ze vzpomínek Edity Šťastné a Miloše Dobrého publikovaných v Chajejnu a přiřazujeme k nim obrázky Alfreda Kantora zachycující stejnou situaci.

Edita Šťastná

Nahnali nás do dřevěných baráků, které stály po obou stranách ulice. Byly to dřevěné baráky, původně stáje pro šestnáct koní, osm koní nalevo, osm napravo. Do každé kóje nahnali dvaatřicet lidí. V baráku bylo skoro pět set lidí, bez záchodu, bez vody,

bez ničeho. Uprostřed baráku byla zídka, na jejímž konci stála kamna na uhlí. Od kamen se tou zídkou táhl přes celý barák komín, který končil venku. Zídka měla sloužit k vytápění. Po zídce běhal esesák nebo vedoucí bloku, koho viděl, toho přetáhl přes hlavu bičem. Miloš Dobrý

Před námi byla řada dřevěných baráků, do těch nás zahnali. Muže do baráků vpravo, ženy vlevo. Já jsem skončil v čísle 20. Otevřely se dveře a na zídce, na komínu, který spojoval dva krby, stál kluk ve vysokých holínkách s bičem, a jak jsme kolem něj šli, tak nás mlátil. … Podle nápisů to byly původně stáje pro koně. V šestnácti kójích leželo po šestatřiceti lidech, takže nás bylo v baráku pro šestnáct koní skoro šest set. Tak tam jsme zalezli, protože jak jsme jenom vystrčili hlavu, tak ten H., co běhal po komíně, nás po té hlavě praštil.

Ad „Karol Efraim Sidon o poslání rabína“ V listu ŽO Olomouc Chajejnu 1/2010 a převzatě v blogu ŽOB, viz www.zob.cz, je zajímavý rozhovor Davida Hrbka s vrchním pražským a zemským rabínem Sidonem, vedený v říjnu 2009. Rabín Sidon se v něm zamýšlí nad mnoha fazetami výkonu rabínské „služby“ obecně a v českých poměrech zvlášť. S naprostou většinou jeho názorů souhlasím. Jeden z nich však z textu trčí takovým způsobem, že nemohu nereagovat. Znám pana rabína dobře dvě desítky let osobně, jsme prakticky vrstevníci, i s podobnými životními osudy. Vážím si a uznávám jeho činnost a skutky, ať dřívějšího literáta, či nynější duchovní autority českého židovstva. V něčem se naše názory rozcházely a patrně ani napříště se nesejdou zcela, ale to je v nejlepší tradici židovského mudrlantství a rabínských sporů o výklad toho či onoho. Výrok o největším problému v souvislosti s jeho případným nástupcem ve funkci, cituji: „…nejzásadnější otázka nakonec bude v tom, jak budou moci (nového, pozn. autora) rabína zaplatit …“, mne nepříjemně překvapil. Rád bych věřil tomu, že se jedná o určitý úlet, možná literární hyperbolu. Lze jistě široce rozebírat úskalí a obtíže rabínského působení v nepříliš nábožensky zalo-

ženém prostředí českých židovských komunit, či toho, co z nich zbylo za posledních 70 let s jejich turbulencemi a tragédiemi. Přesto přese všechno hmotná nouze našim duchovním v současnosti ani v budoucnu jistě nehrozí. Proč by jinak měla právě Praha to magické kouzlo, že v ní dlouhodobě a trvale působí nejméně 5 rabínů, domácích i zahraničních, o jednom dalším z nich je mimochodem řeč v témže čísle listu. A zcela určitě nestrádá nikdo z nich, ani jejich rodiny, jinak by nepochybně již dávno své působiště zaměnili. Poukazovat na odměňování řekněme amerických nebo ukrajinských rabínů (kteří také přicházejí zpoza velké louže) připomíná s prominutím „odborářské“ nářky třeba našich lékařů, porovnávajících své platy s těmi zaměstnanců kliniky Mayo v Rochesteru (Minnesota, USA). Chci věřit, že se v tomto případě jedná jen o nepříliš obratnou formulaci jinak brilantního mistra slova. Nebo skutečně, pane rabíne, jste toho názoru, že příští uznávaná vedoucí česká rabínská osobnost bude k mání jen za velký, se zahraničím srovnatelný pytel peněz? O důstojné a českým poměrům i nákladům přiměřené odměně samozřejmě nemůže být sporu! Petr Weber

Kresby ze Svědectví Alfreda Kantora

V něčem se naše názory rozcházely a patrně ani napříště se nesejdou zcela, ale to je v nejlepší tradici židovského mudrlantství a rabínských sporů o výklad toho či onoho.

Židovské osídlení Hranic ŽIDOVSKÁ OBEC OLOMOUC

Židovská obec Olomouc Komenského 7 772 00 Olomouc Telefon: (+420) 585 223 119 Fax: (+420) 585 223 119 E-mail: [email protected]

Židovské osídlení v Hranicích na Moravě je doloženo od počátku 17. století. Židovská ulice (dnes Janáčkova) se nacházela mezi náměstím a zámkem. Postupně zde byly postaveny židovské domy, radnice a synagoga, původně dřevěná. Tu nahradila v roce 1864 dodnes zachovaná stavba synagogy vídeňského architekta Franze Machra v tehdy oblíbeném maursko-byzantském slohu. Synagoga sloužila k bohoslužbám až do začátku 2. světové války. Od roku 1943 byla využívána jako městské muzeum. Po válce získala budovu Československá církev husitská, která ji dnes pronajímá městu Hranice. Město v ní zřídilo Výstavní síň Synagoga Městského muzea a galerie.

Bývalá synagoga v Hranicích

Svědkem židovského osídlení Hranic je hřbitov založený v 17. století. Sloužil k pohřbívání Židů nejen z Hranic, ale také z Potštátska, Oderska a Novojičínska. Hřbitov byl vážně poškozen při demolici v roce 1989. Přesto na hřbitově zůstávají pomníky hodnotné výtvarně i vazbou k osobnostem místní židovské obce. V nejnavštěvovanějším hrobě č. 1425 je s největší pravděpodobností pochován Oskar Kafka, bratranec Franze Kafky, který se 16. září 1901 v Hranicích zastřelil. Jeho tragédie našla údajně odraz v díle slavného spisovatele v románech Proces a Amerika.

Slovo předsedy ŽO Olomouc Vážené členky a vážení členové, Další informace http://kehila-olomouc.cz

v polovině března skončí židovský měsíc Adar, během kterého jsme se měli radovat, a my pomalu vstoupíme do nového měsíce Nisanu, který souvisí se svátkem Pesach. Pesach nám připomíná vysvobození židovského národa z otroctví a počátek cesty do země zaslíbené. Symbolicky i část naší obce se v tomto období chystá na cestu do Izraele. Chtěl bych jim popřát šťastnou cestu, krásné zážitky a spokojený návrat domů. Věřím, že se sejdeme při Sederové večeři tak jako každý rok a prožijeme pocity svobody společně. S pozdravem Petr Papoušek PS: Na závěr bych chtěl poděkovat našim zaměstnancům Pavlovi Bartošovi, Tomáši Hrbkovi, Janě Štěpánová a Elizavetě Sadochová za přípravu oslav Purimu. Bez nich by to nebylo možné.

A na závěr— jídelníček na březen Pátek 12. března v 16.30 hodin Šabatová večeře: polévka houbová kuřecí řízek ala Moldavia s bramborem moučník, barches, káva, čaj Pondělí 29. března v 17 hodin Sederová večeře: polévka - hovězí vývar s macesovými knedlíčky kuřecí stehno pečené s bramborem, obloha káva, čaj Toto číslo vychází 1. března 2010 Vydává: Židovská obec Olomouc Interní časopis pro potřeby členů Židovské obce Olomouc Redaktor: Tomáš Hrbek, chajejnu@kehila-olomouc-cz Texty neprocházejí jazykovou úpravou. Uzávěrka 4. čísla 2. ročníku 20. března 2010 Redakce uvítá Vaše připomínky, návrhy a texty. Hledáme spolupracovníky.

List Židovské obce Olomouc

Recommend Documents