List Židovské obce Olomouc

ŽIDOVSKÁ OBEC OLOMOUC

CHAJEJNU ‫חיינו‬ Náš život

List Židovské obce Olomouc

Hlavní témata • We are one

Ročník 2 / Číslo 2

Únor 2010

• Příběh Miloše Dobrého

Ze života obce - výuka rabína Dushinského

• Svatá země • Mojžíš v divadle • Rabín Sidon o modltbě

Uvnitř tohoto vydání: Z redakční pošty

2

We are one: studentský projekt učí pochopení a toleranci

3

Osvětim - otazník a vykřičník

3

Příběh Miloše Dobrého (7)

4

Při šábesových svících (5)

5

Svatá země (4)

6

Mojžíš v podání Baletního studia Moravského divadla

8

Jak žádat o proplácení léků a zdravotních pomůcek

8

Rabín Karol Efraim Sidon o modlitbě

9

I tak to někdy chodí

10

Den památky obětí holocaustu

11

Židovský kalendář

11

komunikace při výuce rovněž Skype. Studenti si mohou jeho videovstupy nahrávat. Za cíl úvodní lekce si rabín Dushinski vytýčil zprostředkovat atmosféru velké synagogy. Vyzval přítomné, aby zavřeli oči, představili si, že vstupují do olomoucké synagogy, která stávala před svým zničením na dnešním Palachově náměstí. Poté, co spolu s tímto stánkem uctil všechny existující i zaniklé moravské synaRabín Dushinski přednáší ... gogy a připomněl historii moravských Židů, zazpíval píseň uvádějící přítomné do pomyslné Na první lekci rabína Michaela Dushinského se zájemci sešli v pondělí 11. ledna. „S pohnutím se synagogy. Hlavním nástrojem rabínova vedení k povracím do Olomouce,“ řekl v úvodu rabín. Navázal tak na to, že již dvakrát přednášel na olorozumění a pochopení bohoslužby je emocionální působení skrze zážitek z hudby, prostředmoucké univerzitě. Ocenil též, že kromě členů obce přišla také skupina studentů judaistiky nictvím zpěvu. Je pro to vybaven krásným zvučz Filozofické fakulty Univerzity Palackého. ným hlasem a citem pro účinek liturgických K olomoucké obci pojí rabína Dushinského melodií. Ten ještě podtrhují výrazná gesta a celé další svazky. S kantorem Zigmundem Deurabínovo vzezření. tschem se setkával za svého působení v OstraPokračování na str. 2 vě v letech 1998 až 2002. Pan Deutsch tam zajížděl, aby řídil pohřební obřad. S Petrem Papouškem se zase zná jako se svým příležitostným studentem liturgického zpěvu. Jeho žákem je rovněž další člen obce, který byl výuce přítomen, Luboš Smělý. K Dushinského studentům patří dnes vedle Čechů také Slováci Lotyši, Rumuni i student z New Jersey. Rabín totiž kromě osobního kontaktu ... i naslouchá využívá jako prostředek

Stránka 2

CHAJEJNU

‫חיינו‬

Z redakční pošty Následující dopis přišel e-mailem 31. prosince 2009, na Silvestra, 6 minut před 17. hodinou. Redakci Chajejnu potěšilo, že si pisatelka vzpomněla na časopis své obce v době, kdy obvykle bilancujeme uplynulý rok. Snad rozhodnutí poslat článek byl součástí takového zamyšlení. Každopádně děkujeme a článek přetiskujeme na protější straně. Shalom, jmenuji se Magdaléna Stárková, jsem členkou Židovské obce Olomouc a studentkou oboru Judaistika na Filozofické fakultě Univerzity Palackého. Před nějakým časem jsem dostala na starost mezinárodní vzdělávací projekt pro studenty gymnázii, který se týká židovské historie a současnosti a má sloužit ani ne jako vědecká práce, ale spíše jako pomůcka k vymýcení předsudků a vytvoření tolerantní společnosti. Myslím, že by bylo dobré dát o sobě vědět, proto posílám článeček do Chajejnu, pokud by se Vám do příštího čísla hodil. Samozřejmě přeji i mnoho úspěchů do roku 2010. S pozdravem Magda Stárková

… Ze života obce - výuka rabína Dushinského

Rabín Dushinski diriguje

„Hudba je nejvyšším stupněm Boží blízkosti.“

Společná fotografie pořízená po skončení lekce rabína Dushinského

Pokračování ze str. 1 Když M. Dushinski vzpomínal na to, jak ve svých osmi letech zpíval sóla v padesátičlenném chlapeckém sboru uprostřed synagogy u bimy, přiblížil tyto chvíle hereckou etudou. Velmi rychle si rabín svým vystoupením získal přítomné, aby se v pasážích pro sbor připojili ke zpěvu. Připravil pro tento účel přepis výslovnosti hebrejských textů. „Měli bychom přivést lidi do synagogy. Můžeme to udělat zpěvem,“ řekl rabím Dushinski, „hudba je nejvyšším stupněm Boží blízkosti.“ Výuku zpěvu prokládal rabín výkladem historie, symboliky textů i písmen, zmínkou o pout-

ních svátcích. Na příkladu ze života přiblížil složitosti židovského kalendáře, atd. Výuku vedl rabín v angličtině prokládané českými výrazy. Tlumočení se ujal Ivan Kohout, Dushinského žák a student oboru Judaistika v prvním ročníku doktorandského studia na Husitské teologické fakultě Univerzity Karlovy v Praze. Náladu setkání dokládá společná fotografie přítomných, kterou, stejně jako další fotografie z této lekce, na závěr pořídil Boris Pauček. Příští setkání proběhne ve čtvrtek 18. února v 16.30 hodin. - th -

Ročník 2 / Číslo 2

Stránka 3

We Are One: studentský projekt učí pochopení a toleranci

Synagoga v Nowym Saczu Foto Magdalena Stárková

Zatímco v poslední době ze všech médií zaznívají znepokojující zprávy o hanobení hřbitovů, popírání holokaustu a vzrůstajícím antisemitismu mezi mládeží, zapomíná se na to, že jsou i jiní mladí lidé: takoví, kterým není lhostejná naše společná historie a budoucnost. Právě takoví dostali šanci dozvědět se díky mezinárodnímu projektu We Are One více o židovské kultuře, tradicích i judaismu jako takovém. Porgram projektu pomáhá postavit pevné základy pro tolerantní společnost. Projekt We Are One vznikl v polském městě Nowy Sacz a nyní funguje pod jeho hlavičkou sedm menších skupin mladých lidí, kteří se společně vydávají na fascinující putování židovskou historií a současností. Projekt probíhá v Polsku, Maďarsku, na Ukrajině, na Slo-

vensku a od září 2009 i u nás v Olomouci. Podílejí se na něm studenti gymnázia na Čajkovského ulici pod vedením studentů olomoucké judaistiky. Společně navštívili olomouckou kehilu, učí se porozumění a tole-ranci a v listopadu 2009 se dokonce zúčastnili své první poznávací mezinárodní návštěvy v Polsku.

Ta sloužila i jako workshop, při němž se studenti seznámili se základy židovského ritu, s lokálními specifiky a s historií židovských komunit v Nowym Saczu a v Krakově. Na programu byla též návštěva města Osvětim. Většinou se tyto exkurze orientují jen na připomenutí hrůz šoa, ale tentokrát se studenti seznámili i s životem před válkou a s pulzující židovskou kulturou, kterou město Osvětim dýchalo, než ji nenávratně zničil nacismus. V roce 2010 čeká studenty několik dalších zahraničních návštěv, lokální workshopy a jiné zajímavé aktivity, o kterých budeme na stránkách Chajejnu průběžně informovat. Magda Stárková

Magdalena Stárková

Na projektu se podílejí studenti gymnázia na Čajkovského ulici pod vedením studentů judaistiky.

Studenti při procházce po Nowym Saczu Foto Magdalena Stárková

Osvětim - otazník i vykřičník Jednou z podstatných forem prevence proti narůstajícím aktivitám neonacistů a jejich demagogii je osvěta. Lze proto uvítat, že Katedra českého jazyka a literatury na Pedagogické fakultě uspořádala koncem minulého roku poznávací zájezd s názvem Osvětim – otazník i vykřičník. Zájezdu se zúčastnili zájemci z řad univerzitních pedagogů i studentů, kteří budou brzy ovlivňovat nejmladší generaci v základních školách. Mgr. Martin Malenovský, student doktorského studijního programu, o poslání zájezdu napsal pro Žurnál Univerzity Palackého: „Akce byla pojata jako exkurze k výuce české a světové literatury 20. století. Za cíl si kladla prohloubit znalosti budoucích pedagogů o holocaustu a poskytnout jim cenný bezprostřední kontakt s pravděpodobně nejvýmluvnějším svědectvím nejzhoubnější ideologie minulého století. V ponurém listopadovém dni se tak mnohým účastníkům exkurze před očima zhmotnily výjevy, které doposud znali pouze z knih, televizních dokumentů či hraných filmů. Téma koncentračních táborů a židovského údělu představuje přirozeně také otázku literární, ale je zejména trvalým apelem obecně lidským, se kterým se budou vyrovnávat všechny následující generace.“ - th -

Osvětim Foto Zuzana Kopecká

Stránka 4

CHAJEJNU

‫חיינו‬

Příběh Miloše Dobrého (7)

Najednou jsem při rozbíjení břehu narazil na něco tvrdého, co kladivu odolávalo.

Na tisíc lidí, co do tábora přišli, bylo deset kuchařů. Když umřelo sto lidí, vyhodili jednoho kuchaře. Když umřelo dalších sto lidí, vyhodili dalšího kuchaře. No já jsem přišel na řadu třetí. Když už nás bylo asi sedm set. Potom jsem se dostal do komanda, kde byl vedoucí Jirka Ehrman. To byl jeden ze dvou bratří, kteří ještě dneska žijí v Kanadě. Chodili jsme na práci, házeli lopatami, betonovali zátarasy. Dokonce jsme tam betonovali elektrárnu. To už byl mráz, několik stupňů pod nulou, a my jsme neměli ani rukavice ani chrániče na uši. Injektáží a parními trubkami jsme rozehřívali zmrzlý písek, aby se dalo betonovat. Chodili jsme do továrny do Braunkohle-Benzin-AG, do Brabagu. Vyráběli tam z uhlí benzín a další věci, které se vyrábějí z nafty. A my jsme tam každý den odklízeli trosky budovy a části fabriky, po-

Vězeňskou práci – nakládání nevybuchlé bomby zachytil ve své knize kreseb Alfred Kantor

něvadž o půlnoci lítali Angličané a v poledne lítali Američani a z výšky 10 kilometrů fabriku bombardovali. Samozřejmě, že z té výšky se taky několikrát trefili k nám. Přišlo jaro 1945 a nálety na tento tábor byly častější a častější. Okolní lesy hořely, přímo u autostrády z Drážďan do Berlína. Esesáci nás vyhnali a společně s nimi jsme čepicemi hasili hořící lesy. Když jsme jednou uhasili požár, sedli jsme si celí špinaví a popálení s esesáky, ani nás moc nehlídali. Taky toho měli dost. A tak mě napadlo, co kdybych se teď sbalil a utekl. Nebyl by to problém. Ale co dál? Měli jsme štráfaté hadry a neměl jsem žádné spojení. Musel bych někam vlézt, něco ukrást, to by mne dvacetkrát chytli. Kde bych se v Německu mohl schovat? A do Čech bylo 180 kilometrů. A i v Čechách by to bylo špatné. Tak jsme nakonec neutekli. Někteří lidi měli štěstí, že dostávali balíčky od svých manželek, které se s nimi rozvedly a zůstaly doma. V táboře byl nějaký Klinger, to byl balíčkový král, dostával denně balík a v něm dva bochníky chleba, margarín a med a kdovíco ještě. Byl to prostě král. Byl kuřák, a tak za ten příděl kupoval cigarety. My jsme dostávali asi sedm cigaret na měsíc, nebo tak nějak. Já jsem nekouřil, tak jsem je taky prodával. Když jsme chodili po pěti na komanda, tak jsem koukal, abych byl v první řadě na levé straně. Chodili jsme po levé straně silnice a ten první vlevo chodil po pankejtu, kde chodili lidi. Ti občas odhodili ohryzek z jablka a špačky cigaret. A když já jsem sebral tři špačky, tak z toho byla jedna cigareta. A já jsem za tři cigarety dostal fasunk chleba. Tedy devět špačků znamenalo fasunk chleba pro kuřáky, kteří dostávali balíčky. Někdy v březnu 1945 jsme stavěli po náletu bunkr, záta-

rasy. To už se blížila ruská a americká armáda. A najednou přišel nový nálet, esesáci se schovali do bunkru a my jsme zůstali ležet v přikopu. Poblíž byla vilka a ta dostala zásah. Když se všecko uklidnilo, usedl prach a přestalo se kouřit, vlezli jsme s bráchou do vilky rozbořenou stěnou a ve sklepě jsme našli cibulky. Snědli jsme jich celou ošatku. Za chvilku přišla nějaká ženská a říkala, wo sind meine Tulpen? Že barák byl skoro zbořený, to nepostřehla, ale wo sind meine Tulpen, to ji zajímalo. Když mě vyhodili z kuchyně a začal jsem chodit do továrny, dostal jsem pneumatické kladivo, kterým jsem měl rozrušit zbořený břeh v löschbazénu, aby se dal spravit. Löschbazén byla nádrž sloužící jako zásobárna vody pro případ požáru. Najednou jsem při rozbíjení břehu narazil na něco tvrdého, co kladivu odolávalo. Zkoušel jsem to zleva zprava, ale pořád to nešlo rozbít. Říkal jsem si, sakra, to je něco divného, tak jsem ten kus, na který jsem narazil, odhrnul rukama, bylo to zelené se žlutým pruhem. A bylo na tom napsané Made in USA. Chvíli trvalo, než mi došlo, že to je nevybuchlá puma. Tak jdu k nejbližšímu esesákovi a říkám mu, Herr Posten, kommen sie mit mir was anzusehen, ja. Šel se mnou, ale když uviděl tu bombu, praštil puškou a utíkal pryč do vzdálenosti nejmíň sto metrů. Mě ani nenapadlo, proč utíká. Dělníci mi potom řekli, že když někdo najde nevybuchlou pumu, ať už by to byl voják nebo dělník, dostane týden dovolenky. Tak jsem zase přišel k tomu esesákovi a říkám mu: Herr Posten, ich hab einen Blindgänger gefunden, ich soll auch eine Woche Urlaub bekommen. A on mě vzal puškou a začal mne mlátit. Pokračování na str. 6

Ročník 2 / Číslo 2

Stránka 5

… Příběh Miloše Dobrého (7) Pokračování ze str. 6 Esesáci, co nás hlídali, to byli takzvaní Volksdeutsche. Byli to Rumuni a Maďaři, lidi toho nejhlubšího zrna, kreatury, co nás mlátili na počkání. Když ještě neuplynula dlouhá doba od mého propuštění z kuchyně, to jsem byl poměrně silný, poslali nás skládat cement z vagónů a nosit pytle asi padesát metrů do skladu. Moji kluci, spoluvězni, padesátikilový pytel nemohli unést. Tak jsem řekl esesákovi Schulzemu, že budu nosit pytle za kluka, který nemůže. Tak mi naložili dva pytle a já je nesl. A pak jsem viděl, že nemůže další. Tak jsem si ještě nechal naložit za krk třetí pytel . Dva jsem měl pod paží a třetí na zádech. No to už bylo i na mne moc. Ale nespadl jsem, donesl jsem je až do skladu. Ale měl jsem mžitky před očima. A ten Schulze, když viděl, že nesu tři pytle, dostal vztek a začal do mne mlátit pažbou. Podařilo se mi uhýbat tomu nejhoršímu, tak mě po chvíli nechal být. Nezabil mě. Potom jsem už takovéhle vylomeniny nedělal. Vzpomínám si ještě, že když jsme betonovali, bylo to ně-

kdy v zimě, snad v lednu, bylo hodně pod nulou a já jsem měl klapky na uších, protože jsem dostal balíček z Potštejna od lidí, u kterých jsme dřív bydleli. Poslali mi šálu, modrou a béžovou, a ty klapky na uši. Vedle mne stál esesák, mladý kluk to byl. Já měl klapky a on ne. Tak mi povídá, dej mi ty klapky, a já na to, mně je taky zima. Tak jsme se dali do řeči, byl docela přístupný a nakonec jsem se od něho dozvěděl, že byl atletický přeborník svého kraje a že házel koulí. Tak jsem si v duchu říkal, když jsi házel koulí, tak to můžeme zkusit. A přinesl jsem kámen, asi tak tříkilový. Vzal ho, hodil, a vyzval mě, udělej to po mně. No a já jsem ho přehodil asi o půl metru. Nato on házel tak dlouho, až zase přehodil mne. Zdálo se mi, že by se s ním dalo mluvit, tak jsem to risknul. Říkám mu, víte co, já vám ty klapky dám, ale odešlete mi dopis. Dopis jsem měl u sebe, byl adresován mým známým a obsahoval prosbu, aby mi zase poslali balíčky. A on ten dopis opravdu poslal. Jenže naneštěstí ti, co ho dostali, měli strach mi balík poslat. Ne všechno dopadlo tak dobře. Jednou, bylo to v pole-

dne, jsme seděli v baráku číslo 3, kde byl blockälteste Honza Eisler, volejbalista z Hagiboru, dobrý člověk, starší než já, mně bylo jednadvacet, jemu čtyřicet. Ozvaly se sirény, Vollalarm, pak se zamlžilo, aby továrna nebyla vidět. Slyšeli jsme ve výšce deseti kilometrů americké bombardéry, začal kobercový nálet. Pokračování příště.

Při šábesových svících (5) Přinášíme další anekdoty z knihy Przy szabasowych świecach – Humor Ŝydowski a Przy szabasowych świecach – wieczór drugi v překladu profesora Jiřího Fialy. Cadik jde v sobotu kolem obchodu židovského obchodníka. Obchod je otevřen. „Oj, to je ale mizera! A co vlastně z toho má? Přece i tak nesmí dnes utržit ani zlámanou grešli!“

Chasid: „Jednoho dne přijelo do dvora našeho cadika bez ohlášení přes deset vážených mužů. K večeři byli připraveni jen dva nevelcí kapři. Ale rabbi vešel do kuchyně, tleskl do dlaní a na talířích se najed-

nou objevilo pět, šest – no, dvanáct ryb!“ Mitnaged: „Pravdaže. Sám jsem se přesvědčil, že cadikové činí opravdové zázraky. Jednou jsem hrál s jedním slavným cadikem karty. Měl jsem čtyři dámy a už jsem si myslel, že mám výhru v kapse. Ale hledím – cadik vyložil karty a před očima se mi objevuje pět es…“ Chasid: „Ale to není pravda! V kartách nemůže být víc es nežli čtyři!“

Mitnaged: „Pravdaže. Uber něco z ryb a já uberu něco z es.“

Froim, jenž má sklon k filozofování, nemůže usnout. Obtěžuje ho blecha. „Aj, ty blecho!“ říká nakonec netrpělivě. „Já ti nerozumím! Buď jsi zdravá – co potom děláš v posteli? Anebo jsi nemocná – tak proč skáčeš?“

Ing. Miloš Dobrý přednáší o svých zkušenostech 8. listopadu 1995 v Kroměříži na konferenci Židé a Morava Foto: soukromý archiv

Stránka 6

CHAJEJNU

‫חיינו‬

Svatá země: Buďte pozdraveni! Šalom! (4) Zeď nářků se pro Židy stala svatyní. Plocha před Stěnou pojímá tisíce modlících se věřících. To bývá mnohdy provázeno zvykem, při kterém je modlitba oslovující Boha napsaná na papírovém lístku a vsunuta mezi Elizaveta Sadochová kameny, z nichž je Zeď vybuFoto Boris Pauček dována. Má se za to, že takováto motlitba nemůže nedojít, vždyť Zeď Nářků je nerozlučně spojena s Chrámem a v metafyzickém smyslu ona sama tímto Chrámem ve skutečnosti je. Izraelci říkají: Všichni, kteří měli možnost pobývat na tomto velikém „Jeruzalém se modlí, místě, říkají, že taková jednota momentálního a nadčasového, Haifa pracuje, všedního a božího je natolik ohromila a fascinovala, že od Tel Aviv tančí, první minuty Svaté město Jeruzalém neboli v hebrejštin Beer Sheva spí.“ Jerušalajim se stává jejich součástí na celý život. V Jeruzalémě najdeme i moderní komplexy. Nedaleko od města se nachází Muzeum historie holocaustu Yad Vashem (muzeum katastrof a hrdinství evropského židovstva). Ve Svatyni knihy se uchovávají Svitky od Mrtvého moře, staré 2000 let. Zdravotnické centrum Hadassah je známé tím, že je vyzdobeno vitrážemi, jejichž autorem je Mark Chagall. Příkladem architektonického umění jsou pak budovy Knessetu, nejvyššího soudu. Nyní naše putování směřuje do nejmodernějChagallovy vitráže, kaple nemocnice šího, nejpřepyHadassah, Jeruzalém chovějšího měsFoto © Břetislav Olšer

ta, rozzářeného tisíci světel. Do města, které žije čtyřiadvacet hodin denně, do města, kam lidé přijíždějí odpočívat a bavit se, do světského hlavního města Izraele, Tel Avivu. Tel Aviv je mladý, byl založen v roce 1909 jako předměstí starobylého přístavního města Jaffa. Dnes má Tel Aviv okolo dvou milionů obyvatel. Cesta z Ben Hurionu do Tel Avivu zabere asi 30 minut. Jakmile vjedete do města, první, co vám padne do očí, bude nejvyšší výšková budova Tel Avivu zvaná Azrieli Center. Sem si lidé přijíždějí vypít šálek kávy a posedět s přáteli, ale nejčastěji sem jezdí za nákupy. Kromě restaurací a kaváren se v základně mrakodrapu nachází pořádně velký „kaňon“, jak se po americkém způsobu v Izraeli říká velkým nákupním střediskům. Nad „Kaňonem“ je dalších 50 podlaží, určených pro kanceláře. Ale zájemci o pronájem se sem právě příliš nehrnou. Je to proto, že u úpatí mrakodrapu je umístěn umný komplex budov – Ministerstvo obrany Izraele. Část Tel Avivu zvaná Bílé Město, kde je největší soubor modernistických budov na světě, byla roku 2003 zapsána na seznam Světového dědictví UNESCO. Slovo „betachon“ - bezpečnost je v Izraeli prakticky svaté. Motorových vozidel je v Tel Avivu víc než chodců. Obyvatelé Tel Avivu se za volantem chovají k ostatním řidičům velmi ohleduplně a co se týká jejich chování k chodcům, můžeme mluvit přímo o galantnosti. Není se však čemu divit. Za nesprávné chování k chodcům jsou stanoveny vysoké pokuty. To je mimochodem jeden z nejčastěji pokutovaných přestupků proti pravidlům silniční bezpeč-

nosti, druhým pak je překročení povolené rychlosti. Přestupky jsou zaznamenávány nikoli policisty, schovanými v křoví, ale bedlivým okem všudypřítomných kamer. Ovšem pokuty za troubení klaksonů se tady nedávají, proto je slyšíte odevšad a troubí doslova všichni. Izraelci říkají: „Jeruzalém se modlí, Haifa pracuje, Tel Aviv tančí, Beer Sheva spí.“ A je tomu skutečně tak. Tel Aviv žije velice bohatým divadelním životem. Mezi nejoblíbenější a nejnavštěvovanější divadelní scény patří Národní izraelské divadlo Habima, kde se hraje v hebrejštině, a Gesher, kde se hraje v ruštině. Publikum je velmi různorodé, od studentů až po jejich rodiče. Ve městě je ještě jedno velmi známé a oblíbené místo – ultra mládežnický klub Bus Stop přímo v centru hotelové zóny. Jedinou nepříjemností je příliš hlasitá hudba. Noční kluby Doxa a Stefan Braun se nacházejí přímo ve středu města. Zde se scházejí stylově oblečení movití návštěvníci, hraje zde moderní hudba, ceny jsou zde dosti vysoké. I ve dne najdete v Tel Avivu spoustu zábavy. Na nábřeží například stojí neobvyklá atrakce – obrovská koule ze silných ocelových prutů, otáčející se na všechny strany, připevněná mohutnými gumovými provazy k vysokánským sloupům. Za 20 dolarů vás usadí do koule, ta je přitažena k zemi maximálním natažením gum a pak je vší silou vystřelena do výšky. To je samozřejmě zábava především pro milovníky adrenalinových zážitků. Tel Aviv se rozkládá na břehu Středozemního moře. Pokračování na str. 7

Ročník 2 / Číslo 2

Stránka 7

Svatá země! Šalom! (4) Pokračování ze str. 6 Jsou zde nádherné čisté pláže, všechno zde láká k pohodlnému, komfortnímu odpočinku. Rekreanti si mohou pronajmout vodní motocykly, potápěčskou výstroj nebo výletní motorový člun. Můžete se jen tak kochat desítkami padáků brázdících modré nebe. Na pláži Gordon radnice každodenně pořádá bezplatné hodiny cvičení pro zájemce, ve sportovním areálu se můžete projet na kolečkových bruslích. V Tel Avivu láká návštěvníky také aquapark Meimadion, kde se kromě dětských bazénů a bazénků a bazénů pro dospělé nacházejí báječné vodní atrakce. V parku jsou pro děti postaveny speciální průlezky, pomůcky pro bláznivé hry a zábavu. Telavivané jsou právem hrdí na svou zoologickou zahradu částečně ve stylu safari. Zvířata jsou zde rozdělena na ta v klecích a na ta, která se procházejí volně, například lvi, antilopy, pštrosi. Milovníci scénického umění mohou navštívit palác Tel Aviv Performing Arts Center, který je domovem Izraelské opery a divadla Kameri. Palác se rozkládá na ploše 40.000 m². Na náměstí před palácem prezentují pouliční umělci své umění. Samozřejmě nelze nezmínit jedno z nejvýznamnějších a nejprestižnějších obchodních a zábavních center Izraele – Migdal Opera (Opera Tower), rozkládající se na pobřeží. Má tři oddíly – několik pater obchodního a zábavního centra, nad ním 18 podlaží luxusních bytů, 3 podzemní podlaží pak zaujímá parkoviště automobilů. V centru města se nachází mnoho dalších stánků umění a kultury, například Suzanne Dellal Dance Show Centre, je zde dále například diamantová burza, kde se návštěvníci mohou pokochat vystaveným zbožím nebo si zakoupit výrobky šperkařského umění, a

mnoho dalšího. Ponecháme teď všechen tento přepych za sebou a vydáme se na předměstí Tel Avivu do starého města Jaffa. Pokud bychom se vydali podél pobřeží, dojdeme tam pěšky. Jaffa je starobylé přístavní město, považované za jedno z nejstarších měst na světě. Zdejší přírodní přístav je využíván již od doby bronzové a je rovněž zmíněn ve staroegyptských dopisech z roku 1470 př. n. l., oslavujících jeho dobytí faraónem Thutmosem III. O Jaffě je možné nalézt několik zmínek v Bibli. Je zde zmíněna jako přístav, ze kterého Jonáš uprchl do Taríše, jako hranice území kmene Dan a jako přístav, do něhož bylo z libanonského Tyru dopravováno cedrové dřevo pro stavbu Šalamounova chrámu. Teorie o původů jména Jaffa nebo Jaffo se různí. Někteří se domnívají, že se jedná o odvozeninu ze slov jafa nebo jofi, což v hebrejštině znamená „krásný“. Podle další tradice je název města odvozen od Noemova syna Jáfeta, který město údajně založil.

Jaffa, to jsou křivolaké středověké uličky, zelené trávníky, malebná stromořadí a útulné rybářské hospůdky s výhledem na moře. Tato zákoutí přitahují umělce a snad proto zde žije mnoho malířů, hudebníků. Uměleckou částí starého města Jaffa vládne duch svobody a tvůrčí invence. Návštěvník může zahlédnout milence něžně se líbající na trávnících, dokonce i ucítit nasládlou vůni marihuany, a vychutnat si atmosféru plnou pohody a inspirace. Přirozeně je zde hodně uměleckých galerií, salonů a krámků plných uměleckých předmětů, suvenýrů, šperků… Zde se také nachází mimořádně originální galerie známého umělce Franka Meislera. A jen tak mimochodem, sympatická kouřící žába velikosti o něco málo větší než vaše dlaň vás přijde na 3000,dolarů. Pokračování příště

Ulička v Jaffě Zdroj: internet

Uměleckou částí starého města Jaffa vládne duch svobody a tvůrčí invence.

Pro Chajejnu píše Elizaveta Sadochová, z ruštiny překládá Světlana Palatová

Tel Aviv Performing Arts Center - zdroj: Wikipedia

Stránka 8

CHAJEJNU

‫חיינו‬

Mojžíš v podání Baletního studia Moravského divadla Režisér a choreograf Robert Balogh nastudoval s Baletním studiem při Moravském divadle Olomouc dle vlastního libreta taneční ságu ze starého Egypta Mojžíš, příběh o princi egyptském. Inscenace zachycuje příběh Mojžíše, kterého Bůh vyvolil a pověřil ho vyvést židovský národ z egyptského otroctví přes Rudé moře do zaslíbené země. Premiéra (mimo předplatné) v Moravském divadle byla v 22. ledna 2010.

Robert Balogh choreograf a režisér představení

Baletní studio při MDO navštěvují děti od předškolního věku až po teenagery.

Baletní studio při MDO je občanské sdružení, které založila v roce 2003 Jitka Weiermüllerová. Navštěvují je děti od předškolního věku až po teenagery. Svou práci předvádějí ve velkých tanečních inscenacích, z nichž poslední, v pořadí již šesté, je právě příběh o Mojžíšovi. Robert Balogh zkombinoval sólové výstupy s davovými tanečními scénami, ve kterých se uplatnily všechny děti, které studio navštěvují. Jeho choreografie dala příležitost sólistům (které doplnili členové baletního souboru Moravského divadla Olomouc) předvést dosaženou vysokou úroveň tanečního umění, těm nejmenším účastnit se jejich věku při-

měřených davových scén. CelNa inscenaci se podílely kem se během představení vy- asistentky choreografa Lucie střídá na jevišti téměř sto dětí. Rojková, která je zároveň V některých okamžicích jsou jednou z trenérek dětí, a Dadokonce na jevišti všechny. na Krajevská. Autorem scény Příběh zobrazuje klíčové oka- je Eduard Přikryl. mžiky života Mojžíše od chvíle, Přítomné rodiny dětí přijaly kdy ho matka pouští v ošatce- inscenaci s nadšením. - th po vodách Nilu, aby ho ochránila před příkazem faraóna zabít každého prvorozeného židovského chlapce, až po přechod přes Rudé moře, které se před Mojžíšem roMojžíš vede Židy pře Rudé moře zestoupilo. Foto: archiv Baletního studia

Jak žádat o proplácení léků a zdravotních pomůcek Stejně jako v minulých letech i letos pomáhá Židovská obec Olomouc svým členům při zajišťování potřebných léků a zdravotních pomůcek. Získala pro tento účel grant z Nadačního fondu obětem holocaustu (NFOH) pro rok 2010. Na základě žádosti rozhoduje čtyřčlenná zdravotní a sociální komise obce o přiznání příspěvku. Komise zasedá dvakrát do roka, a to kolem 15. června a 15. prosince. Postup při podání žádosti je pro první a druhou generaci přeživších holocaust odlišný.

Kontakt na sociální pracovnici:

Postup pro první generaci: Pošlete nejdříve kopie receptů a kopie účtenek (s datem od 1. 1. do 31. 12. 2010) za léky či zdravotní pomůcky vystavené v roce 2010 na adresu NFOH v Praze. NFOH proplácí část požadované celkové sumy. Po obdržení dokladu o příspěvku z NFOH přineste nebo pošlete tento doklad spolu s kopiemi receptů a kopiemi účtenek na Židovskou obec Olomouc, která Vám může na základě rozhodnutí komise přiznat doplatek až do výše celkové sumy za léky či zdravotní pomůcky. Postup pro druhou generaci: Přineste nebo pošlete kopie receptů a kopie účtenek (s datem od 1. 1. do 31. 12. 2010) za léky či zdravotní pomůcky na Židovskou obec Olomouc, která Vám může na základě rozhodnutí komise proplatit léky a zdravotní pomůcky až do výše celkové sumy za léky či zdravotní pomůcky. UPOZORNĚNÍ K žádosti o zdravotní pomůcky je vhodné přikládat doporučení lékaře. Doplatky léků se nevztahují na volně prodejné léky (bez receptu) a potravinové doplňky. Proplacení nelze provést, pokud některý z požadovaných dokumentů chybí (kopie receptu, účtenky, popřípadě lékařské doporučení). • Proplácíme jen za aktuální období od 1.1.2010 do 31.12.2010.

Úřední hodiny: Pondělí: 09.00 - 11.00 Čtvrtek: 14.00 - 16.00

• • •

Tel./Fax: 585 223 119 E-mail: [email protected]

Bližší informace podá a poradí Jana Štěpánová, sociální pracovnice ŽO Olomouc.

Ročník 2 / Číslo 2

Stránka 9

Rabín Karol Efraim Sidon o modlitbě Přinášíme druhou část vybraných pasáží z rozhovoru, který v rámci Dnů židovské kultury Olomouc 2009 vedl s rabínem Karolem Efraimem Sidonem David Hrbek v sále Mozarteum Arcidiecézního muzea v Olomouci ve středu 21. října 2009. Vedle Jeruzaléma na mne udělal v Izraeli velký dojem Meron, kde jsem byl na Roš Hašana v roce 1987. Jde o odlehlé místo nedaleko Cfatu, se synagogou, v níž jsou pohřbeni rabín Šimon Bar Jochaj a jeho syn Lazar. Ten silný zážitek umocnili bratslavští chasidi, kteří se tam modlili. Byl to velký kontrast proti civilizovanému světu, z kterého jsem přijel, žil jsem tehdy v emigraci v Německu. V Meronu jsme spali venku. Ráno, když jsem se probudil, byl spacák naplněný rosou. Ale hlavně jsem se tam modlil v přeplněné synagoze. Zpočátku jsem se modlil, jak jsem byl zvyklý. Skončil jsem s hlavní modlitbou a koukám, oni se pořád ještě modlí. Tak jsem si říkal, asi ses dost nesoustředil, musíš ještě jednou. Modlil jsem se tedy znova, vkládal jsem do toho, co jsem mohl. Domodlil jsem se, a oni pořád ještě ne. A pak jsem se teprve do toho dostal. – Když to teď srovnávám, musím říct, že od té doby jsem se tak jako tehdy už nikdy nemodlil. K tomu člověk potřebuje celou tu dýchající, potící se masu, se kterou tam je, pak je to o něčem úplně, úplně jiném. V synagoze se snažím, abych modlitbu zpomalil, ale všichni pospíchají, aby to už měli za sebou, a já to tak rychle nezvládnu. Vždycky říkám modlícímu se, pomaleji, musíš to všechno přečíst. A on na to, vždyť jsem to všechno přečet – takhle já se s lidmi hádám. Někdy to samozřejmě vyjde a někdy míň, takový je život. Kontakt s Bohem se projevuje i v tom, když při studiu nějakého textu pochopíte, co je jím míněno. Když jste schopen se soustředit a být natolik pozorný, abyste kladl ty správné otázky. Pak dostáváte odpovědi. (O podstatě kontaktu s Bohem při modlitbě nechci

mluvit, je to mnohem jemnější a komplikovanější k vysvětlení, mnohem psychologičtější.) Ale když nad textem zažijete takové ty malé heureky, to potom má člověk velikou radost, to je na tom to nádherné. Židovská tradice je primárně budovaná právě takhle. Nespočívá v tom, že si někdo stoupne a vykládá, jak to je. Je třeba brát studenta či partnera v potaz a nebrat mu možnost dojít poznání vlastní cestou. Nejde přece o to, aby rabín ukázal, jak je chytrý, ne, chytrý má být ten, kdo studuje. Musí to být žák, kdo učiní objev. Aby to v něm zůstalo. A to je na židovské tradici to nejpěknější. Každý, jak tady jsme, má v životě okamžiky prozření, které potom buď zapomene nebo odloží a svůj život na nich vědomě nestaví. Kdyby si lidé ty vzácné chvíle uchovali a vycházeli z nich, myslím, že by byli jiní. Jak jsem řekl, většinu lidí sice tyhlety okamžiky potkají, ale řídí se něčím jiným – jsou pod tlakem vnějšího světa. Ten je taky samozřejmě nutno brát v potaz. Lidi si ale většinou neuvědomují, do jak velké míry jsou vnějším světem postrkovaní. Nic proti tomu, ať jsou strkaní, ale ta jiná, niterná cesta taky stojí za uvážení. Někdy, v těžké životní situaci, jsem se, výjimečně, obracel v myšlenkách k Bohu se svým přáním přímo. Když se splnilo, měl jsem nesmírnou radost, že nejsem tak úplně opuštěný, že mám někoho, ke komu se můžu obrátit. Ale k takovému způsobu kontaktu lze mít řadu námitek. Proto si myslím, že je důležitější a použitelnější vzít si text, a skutečně ho číst. To znamená zamýšlet se nad ním, nečíst ho jen tak, jak to jde za sebou, ale vzít si odstavec po odstavci a hledat, co mi to tam vlast-

ně chtějí říct. A potom může člověk hledat pomocníky k četbě, a ty naštěstí máme. Jsou to komentáře učenců, kteří takhle ty texty četli před námi. Ty mohou pomoct žákovi pochopit smysl nějaké pasáže. Pomohou mu k pochopení, ale samy ten smysl nesdělí. Zda student pochopí text správně, to je samozřejmě problém. Pokud si kladete nad textem stejnou otázku, jakou si kladli jiní, tak je zřejmě vše v pořádku. Ve chvíli, kdy se stane, že si člověk klade jinou otázku a nenachází, že by si textu z toho hlediska už všiml někdo jiný, tak se musí ptát, proč si generace před ním takovou otázku vůbec nepoložily. A jestli vlastně není problém někde jinde, jestli náhodou není ten problém v něm samém. Že tam hledá něco, co tam nikdo v životě neviděl. Přepis -th -

Rabín Karol Efraim Sidon Zdroj: Wikipedie

Musí to být žák, kdo učiní nad textem objev. Aby to v něm zůstalo.

Meron: vstup do hrobky Šimona Bar Jochaje Zdroj: thirdtemple.com

Stránka 10

CHAJEJNU

‫חיינו‬

I tak to někdy chodí Jmenuji se Hana Dreiseitlová a jsem vnučka kantora Aloise Wellnera. Sedím a povídám si se svými přáteli panem Ottou Spitzerem a jeho paní. Ráda se s nimi scházím. Při našem rozhovoru přišla řeč i na Židovskou obec a právě u nich se mi dostal do rukou List Židovské obce Olomouc CHAJEJNU a já jsem si nesla domů na pročtení svazek vašich Listů. Byla jsem natěšena, že je hned doma otevřu a začnu číst, a hlavně že si přečtu o svém dědečkovi Aloisu Wellnerovi. Byl to otec mé maminky, o kterou již pár let pečuji.

Hana Dreiseitlová

Miloval také vařené hovězí maso s křenem a chléb nebo palačinky. Tak jsem svého dědu znala já.

Kantor Alois Wellner Foto archiv ŽO Olomouc

Při četbě jsem pocítila lítost nad tím, jak málo toho o svém dědečkovi vím, a rozhodla jsem se napsat alespoň to, co v mých vzpomínkách zůstalo. Dnes, s odstupem několika týdnů již nejsou mé emoce tak silné, a proto začínám psát o životě nás, dětí rodičů, kteří strávili několik let v koncentračním táboře z důvodu smíšeného manželství. U nás doma se o tom všem mluvilo velmi málo a dodnes nevím spoustu věcí z tatínkovy strany - o jejich rodině, životě. Tatínkovi rodiče zemřeli, když mi bylo 8 let. Nejdříve chci ale psát o svém milovaném dědovi, protože toho mám stále v srdci, v paměti. Bydlel u nás nějakou dobu v roce 1959, protože v Olomouci neměl byt. Vždy jsem u něj obdivovala, jak byl upravený. Na tom si zakládal. Po dobu léčby tuberkulózy naší maminky v roce 1958 jsme byli s bratry v Hejčíně v dětském domově, kde nás dědeček navštěvoval. Mám stále před očima, jak jsem dědečka vyhlížela z okna, kdy se objeví v bráně. Musím podotknout, že jsme tam byli jen přechodnou dobu a měli jsme se tam velmi dobře. Dědeček za námi chodil pravidelně a byl úžasný, milý, nastrojený. Milovaný děda, o kterém jsem se dočetla více až z článku v Listech, který psala paní Zavadilová. My jsme celou tu dobu nevěděli o jeho pevném vztahu k židovskému náboženství. Pokud rodiče chtěli o něčem mluvit a nechtěli, abychom to slyšeli, mluvili německy, a tak se u nás mluvilo hodně i s jejich přáteli. Jako děti jsme dědovi kupovali macesy, které, jak říkal, má rád, a k tomu popíjel černou kávu. Miloval také vařené ho-

vězí maso s křenem a chléb nebo palačinky. Tak jsem svého dědu znala já. Byl velmi chudobný a vím z vyprávění své maminky, jak v období prvorepublikové krize stále hledal práci a doslova tloukli bídu s nouzí. Paní Zavadilová také píše ve svém článku, že hrob mého dědečka na židovském hřbitově v Olomouci „by zasluhoval obnovy“… Musím přiznat, že dlouhá léta byl dědečkův hrob skutečně neupravený. Příčinu však vidím hlavně v tom, že moje maminka se do Olomouce vracela velmi nerada, protože vzpomínky na válečné hrůzy, které v tomto městě prožila, v ní vyvolávaly depresi a smutek. Dědečkův hrob jsem nechala opravit já asi před šesti lety. Je jednoduchý, strohý, takový, jak jsem to cítila já k úctě svého dědy. Určitě by si nepřál nic výjimečného. Byl skromný, velmi vzdělaný, jeho moudra do života ctím, řídím se jimi stále. Jen jedinkrát jsem ho viděla s jarmulkou na hlavě, když jsem za ním nečekaně přijela asi třináctiletá. A když jsem se ho zeptala, co to čte, tak mi odpověděl, že je to velmi stará, hebrejsky psaná kniha, že si tak doma čítává a mívá při tom na hlavě jarmulku. Byla krásná, vyšívaná. Víc mi k tomu neřekli ani rodiče. To bylo všechno… A jak se nám, dětem rodičů ze smíšeného manželství žilo? Já a mí dva bratři jsme měli krásné dětství, i když jako malá holka jsem nechápala rodinné vazby, neměli jsme tetu, strýce, sestřenici, bratrance. Rodiče se nám velmi věnovali, ale vzpomínám si, jak mi tatínek z ničeho nic něco zakazoval a neexistovalo zákaz nedodržet.

Ať to bylo kino se spolužačkami, nedělní vycházka se školou, 100 jarních kilometrů, nebo i spartakiáda. Cvičila jsem v první skupině, ale když jsme měli někam jet, místo mě musela jet náhradnice. Nepomohly slzy, prosby. Tatínek to zdůvodňoval tím, že se může něco stát a nebudeme smět vůbec nic, jak to prožili sami za války. Vím moc dobře, že se oba s maminkou báli války a koncentráku. Otevřeně nám říkali, že by nikdy nedopustili, abychom museli prožít to, co oni. Tatínek měl často před očima ty hrůzy, kdy po příjezdu transportu viděl a slyšel nářek, pláč maminek i dětí, když jim je odebírala kápa. Bál se i o své vnuky a často mi zdůrazňoval, že musím své syny vést k samostatnosti, aby nebyli na mě příliš fixováni. Vzpomínek je hodně a vybavuje se mi to všechno příležitostně, postupně. Velmi ráda vzpomínám na dlouhé zimní večery, kdy jsme všichni společně s rodiči hrávali společenské hry a u toho jsme si dělili pomeranč nebo dobrou čokoládu vždy na pět dílů. Tenkrát byly pomeranče na příděl, ve škole jsme dostali lístečky, a tak se mohly, pokud byly, koupit. Nikdy se nesmělo nechávat nic od jídla na talíři nebo vyhodit. Ještě mám takový zážitek z dětství, kdy jsme chodili se školou do kina. Tenkrát jsme byli na filmu Reportáž psaná na oprátce a při záběrech, kdy gestapo zatýkalo a vyslýchalo Fučíka, se mi udělalo špatně. Ještě dlouho potom mě strašily ve spaní dlouhé kožené kabáty a holínky gestapáků. Nemohla jsem vidět ani záběry ve filmovém týdeníku z koncentračního tábora. Je to někde ve mně zakódováno po rodičích. Hana Dreiseitlová

Ročník 2 / Číslo 2

Stránka 11

Den památky obětí holocaustu v Senátu Parlamentu ČR Den památky obětí holocaustu a předcházení zločinům proti lidskosti si svět připomíná 27. ledna, ve výroční den osvobození koncentračního tábora v Osvětimi vojáky 60. armády 1. ukrajinského frontu . Osvobození se v roce 1945 dočkalo asi 7 tisíc vězňů, převážně Židů. Byla mezi nimi i nemluvňata narozená v táboře. Sovětští vojáci našli v táboře asi 600 mrtvol vězňů, které nacisté zastřelili během svého útěku nebo kteří zemřeli vysílením. Krátce po osvobození dorazily do tábora sovětské a polské filmové štáby. Události před 65 lety si připomněli pamětníci i představitelé řady zemí při pietním aktu v Osvětimi. V roce 2003 Parlament ČR uznal 27. leden jako významný den České republiky. Stalo se tradicí, že se v tento výroční den koná slavnostní shromáždění v Hlavním sále Senátu Parlamentu ČR pod patronací

jeho předsedy Přemysla Sobotky. Letos se shromáždění zúčastnil premiér vlády ČR pan Jan Fischer. Pronesl při této příležitosti projev, který se neobracel jen do historie, ale upozorňoval i na aktuální nebezpečí recidiv postojů, které k holocaustu vedly. Zdůraznil, že je třeba se postavit myšlenkám, které plodí násilí. "Holocaust nebyl brutální spontánní pogrom, holocaust byla vražda jako projekt, jako skvěle připravený plán. Holocaust byla vražda jako průmyslové odvětví, vražda jako administrativa, vražda jako jízdní řád. A předcházela jí perfektní registrace, evidence, soupis osob a majetku. A zrůdné bylo,

že si ji židovské obce v Německu a v okupovaných územích musely organizovat samy," prohlásil ve svém projevu premiér. Slavnostního shromážděni v horní komoře Parlamentu ČR se zúčastnil i bývalý vězeň koncentračního tábora Auschwitz-Birkenau, místopředseda Mezinárodního osvětimského výboru a čestný předseda Nadačního fondu obětem holocaustu profesor Felix Kolmer, dále předseda Federace židovských obcí Jiří Daníček, předsedy Společenství Romů na Moravě Karel Holomek a řada dalších hostů.

Premiér Jan Fischer při projevu v Senátu PČR Foto©Karel Pazderka

Holocaust nebyl brutální spontánní pogrom, holocaust byla vražda jako projekt, jako skvěle připravený plán.

Plné texty projevů přinášíme ve zvláštní příloze. - th -

Židovský kalendář Zbožní Židé se chabě orientují v gregoriánském kalendáři a často, chtějíce někomu vysvětlit, kterého dne se něco stalo, odvolávají se na data náboženských svátků, připomínající významné biblické události. Jistá Židovka, manželka zámožného chasida, si namluvila různé neduhy a obrátila se o pomoc ke slavnému internistovi profesoru Karlu Fredericku Wenkenbachovi (1864 –1940). Po vyšetření pacientky se profesor táže: „Pociťujete nějaké potíže?“ „Och, ano…“ „V které části těla?“ Hypochondrická Židovka ukazuje na svůj pravý bok. „A odkdy?“ „Od Tiš’a be-av.“* „Tomu nerozumím.“ „Co je na tom nesrozumitelného?“ diví se Židovka. „Od Tiš’a be-av.“ Profesor Wenkenbach, neznalý kalendáře židovských svátků, telefonuje svému bývalému asistentovi, docentu Herzovi. „Pane kolego, prosím, řekněte mi, co je to Tiš’a be-av?“ „To je datum zboření druhé svatyně v Jeruzalémě.“ Profesor odkládá telefonní sluchátko a říká s úsměvem pacientce:

„Tak vy pociťujete bolesti od doby zboření druhé svatyně v Jeruzalémě? To vám, drahá paní, neporadím! To je už chronická choroba…“

* Tiš’a be-av, hebrejsky ‫ תשעה באב‬, doslova 9. av) je postní den a připadá na 9. den měsíce av - v letošním roce připadne na 20. července. Je to jeden z nejsmutnějších dnů židovských dějin, neboť na tento den připadá hned několik tragických událostí: Zničení Prvního (Šalamounova) chrámu v roce 586 př. n. l. babylonským králem Nebukadnesarem II. a zničení Druhého chrámu roku 70 n.l . Římany. Porážka povstání Bar Kochby roku 135 n. l. proti Římanům a s ním související vyvraždění obyvatelstva města Betar. 9. avu roku 1290 byli Židé vypovězeni z Anglie a téhož dne v roce 1492 ze Španělska.

Začátek tradování Tiš’a be-av je datován od druhého roku po východu z Egypta. Podle tradice právě v tento den odmítli Izraelité vstoupit do Kana’anu a byli potrestáni čtyřicetiletým putováním na poušti. Hospodin měl tehdy určit tento den jako datum všech budoucích pohrom, které Izrael postihnou. (Podle internetové encyklopedie Wikipedia.)

(Anekdota z knihy Horacy Safrin: Przy szabasowych świecach. Humor Ŝydowski. Warszawa 2003 v překladu prof. Jiřího Fialy.)

Karel Frederik Wenkenbach (1864–1940)

Karel Frederick Wenckebach - holanský internista působící v Groningen, ve Štrasburku a ve Vídni. Průkopník kardiologie, popsal periodickou arytmii při blokádě převodu mezi síněmi a komorami.

Židovské osídlení Jevíčka ŽIDOVSKÁ OBEC OLOMOUC

Židovská obec Olomouc Komenského 7 772 00 Olomouc Telefon: (+420) 585 223 119 Fax: (+420) 585 223 119 E-mail: [email protected]

Počátky židovského osídlení Jevíčka jsou doloženy od počátku 15. století. V ghettu uvnitř hradeb, v Soudní ulici a v západní části Růžové ulice, se židovské rodiny soustředily až po polovině 17. stol., do té doby vlastnili židé domy i na hlavním náměstí. S tím souvisela i stavba původní, dřevěné synagogy z roku 1666. ta však v roce 1747 vyhořela. Nahradila ji zděná synagoga, nyní využívaná Církví československou husitskou. Pořádají se zde také výstavy a koncerty. Byla postavena r. 1794 z materiálu, získaného z původního farního kostela r. 1791. Nejvyšší počet osob židovského vyznání, 989, byl v Jevíčku zaznamenán v roce 1848. Bývalá synagoga v Jevíčku Od té doby počet klesal, po holocaustu židovská náboženská obec nebyla obnovena. V sousedství ghetta ležel starý židovský hřbitov s nejstaršími náhrobky ze 17. století. Po jeho zániku v roce 1900 byl na jeho pozemku postaven židovský secesní chudobinec. Dnes stojí na bývalé hřbitovní ploše garáže. Již od roku 1836 se začalo pohřbívat na novém židovském hřbitově. Ten byl v 70. letech změněn na park. V něm se nachází symbolická skupina 13 mladších náhrobků.

Slovo předsedy ŽO Olomouc

Další informace http://kehila-olomouc.cz

Vážené členky a vážení členové, 27. ledna 1945 osvobodila Rudá armáda nacisty vyklizený koncentrační tábor Auschwitz poblíž polské Osvětimi. 27. ledna si v České republice připomínáme významný den „Den památky obětí holocaustu a předcházení zločinům proti lidskosti“. Celosvětově se tato událost jmenuje „Den vzpomínání na Holocaust“. V dnešní době je důležitost takového aktu nezaplatitelná. Stačí se podívat na síly, i když jen okrajové, které se snaží přihlásit k myšlenkám Národního socialismu nacistického Německa. Proto je třeba v této oblasti vzdělávat, připomínat a nadále zkoumat … Nebuďme naivní, nemysleme si, že lidské zlo se nemůže vrátit. Rád bych popřál Pavlu Deutschovi a jeho rodině „Mazl tov“ k narození syna. Ať se mu v životě daří a roste k dobrý skutkům. S pozdravem Petr Papoušek

A na závěr— program a jídelníček na únor Pátek 12. února v 16.30 hodin Šabat - večeře

polévka dršťková z hlívy ústřičné pikantní drůbeží směs, bramboráčky Pondělí 15. února v 17 hod. Dámský klub Ester Čtvrtek 18. února v 16.30 hod. Lekce rabína Dushinského Neděle 28. února v 11 hod. Purim (čtení příběhu Ester, kulturní program, masky) Oběd Smažené kuřecí stehno, bramborový salát s majonézou Odpolední občerstvení Toto číslo vychází 1. února 2010 Vydává: Židovská obec Olomouc Interní časopis pro potřeby členů Židovské obce Olomouc Redaktor: Tomáš Hrbek, chajejnu@kehila-olomouc-cz Texty neprocházejí jazykovou úpravou. Uzávěrka 3. čísla 2. ročníku 20. února 2010 Redakce uvítá Vaše připomínky, návrhy a texty. Hledáme spolupracovníky.