ŽIDOVSKÁ OBEC OLOMOUC
CHAJEJNU חיינו Náš život
Roč ní k 1 / Čísl o 3
List Židovské obce Olomouc Březen 2009
Hlavní články
Ze života obce
•
Osudy Valtra Bartoše
•
Karikaturista Emo Groag
•
Příběh Edity Šťastné
•
Čech v kleštích gulagu
nově výkladu následovala již tradiční společná večeře. Počet dětí přítomných na šabatu rozšířily děti rabína Kollera. Boris Pauček je vyfotografoval s dalšími dětmi v klubovně. Na setkání v prostorách Židovské obce Olomouc se její členky a členové těší. Večerní a ranní bohoslužbu o šabatu 21.-22. ledna vedl pražský rabín Moše Chaim Koller. Po večerní bohoslužbě a rabí-
Uvnitř tohoto vydání: Z redakční pošty
2
Válečné osudy Valtra Bartoše
2-3
Majitel sladovny a 4 zapomenutý karikaturista Emo Groag Příběh Edity Šťastné (3)
5
Z kreseb Emo Groaga
5
Medailonky - Marie Krappmannová
6
Čech v kleštích 7 gulagu (Egon Morgenstern) Obnovení Židovské 8 obce po roce 1945 70. výročí 9 vypálení olomoucké synagogy Beseda s Arnoštem 9 Lustigem Ze zasedání představenstva
9
Gratulanti ocenili jeho dosavadní práci pro obec i jeho přednášky pro základní a střední školy o zkušenostech z věznění v koncentračních táborech. S jeho přednáškami počítají i letošní Dny židovské kultury. Členové představenstva obce přišli přát panu Ing. Miloši Dobrému k narozeninám. Překvapili ho na návštěvě u jeho přátel, kde ho zastihli zcela zabraného do hry na piano, kterou výborně ovládá.
Slavnostní setkání Senátu ČR a Federace židovských obcí Projev předsedy Senátu PČR Přemysla Sobotky, Senát, Hlavní sál, 27. ledna 2009: Vážené dámy a pánové, vážení hosté, přátelé, jsem velice rád, že vás mohu i letos uvítat v těchto historických prostorách při příležitosti již tradičního společného slavnostního setkání českého Senátu a Federace židovských obcí v České republice, které se koná u příležitosti Dne památky obětí holocaustu a předcházení zločinům proti lidskosti. Každý rok při této příležitosti mohu s hrdostí konstatovat, že českému Senátu není otázka antisemitismu lhostejná. Jak jsem již několikrát v minulosti řekl, chápeme tuto problematiku s jejím hrůzným historickým pozadím stále jako jednu z živných půd pro extremisty všeho druhu, kteří zneužívají možnosti svobody a demokracie kdekoliv na světě. Proto se vždy ostře stavím se svými kolegy proti projevům těchto lidí, ať je dělají v rámci vládní politiky někde v Teheránu či u nás doma při pouličních kraválech skinheadských bojůvek. Proti nim však nepomůže žádný zákon, rozhodující musí být, aby jej vždy doplňovala aktivita všech slušných lidí této země. Pokud nebude slyšet jejich hlas, dostaneme se rychle do morálního marasmu, v jakém jsme žili například v 50. a 70. letech minulého století. Existují i ještě vážnější problémy, jak to dokazuje nedávný konflikt v Gaze, na který mám podobný pohled jako náš ministr zahraničí a můj kolega senátor Karel Schwarzenberg. Jsem rád, že se sice v Gaze již nebojuje, ale nesmíme zapomínat na to, kdo byl viníkem tohoto konfliktu a kdo si mír na Středním východě rozhodně nepřeje. Bohužel ne všichni evropští občané a politici tuto problematiku dostatečně chápou. Byl bych proto velice roztrpčen, kdyby měly v evropské politice zvítězit projevy mnichovanské mentality s naivní a nebezpečnou představou, že obětováním státu Izrael získá Evropa nějaký zisk. Falešný mír, který v budoucnu vede k větší válce, nemá nikdy smysl. To v naší historii jasně potvrdil rok 1938… Nesmíme proto dovolit, aby se nám Evropanům taková trestuhodná pasivita či politické kličkování vymstily jako v 30. letech. Hrůzný stín minulosti bohužel stále nepatří jen do učebnic dějepisu, je stále živý a hrozí novými tragediemi. Mějme to na paměti a nesmiřujme se proto s touto skutečností. Vážené dámy, vážení pánové, děkuji vám za pozornost…
Strán ka 2
CHAJEJNU
חיינו
Z redakční pošty
Čerpal jsem z písemné pozůstalosti V altra Bartoše, která je od loňského června k dispozici Židovskému muzeu v Praze a po zpracování mi bude vrácena k uchování pro příští generace potomků Valtrových.
Vážený pane redaktore, dovoluji si zaslat Vám v příloze článek, o němž jsem mluvil dne 30. ledna t..r. s panem předsedou Petrem Papouškem. Pokud by se Vám hodil k uveřejnění v Chajejnu, neměl bych námitek proti jeho vhodnému krácení, kdyby byl příliš dlouhý. Čerpal jsem z písemné pozůstalosti Valtra Bartoše, která je od loňského června k dispozici Židovskému muzeu v Praze a po zpracování mi bude vrácena k uchování pro příští generace potomků Valtrových. - Se srdečným pozdravem Mgr. Julius Petřík. V zaslaném textu popisuje Julius Petřík osudy rodičů Pavla Bartoše, Valtra Brülla-Bartoše a jeho ženy Chany Karly Langerové (původem z Olomouce), na základě studia jejich pozůstalosti. V závěru textu píše: V pozůstalosti je však řada dalších dokumentů, jež osvětlují téma Brüllovi – Bartošovi mnohem podrobněji. Je třeba dále je utřídit, evidovat, případně přeložit a excerpovat. Mnohé dopisy, psané německy, jsou obtížně čitelné, ač písmo jejich autorů je vždy úhledné a prozrazuje vysoký stupeň inteligence pisatele. Obtíže plynou také z toho, že mnohé dopisy jsou psány po obou stranách průsvitného papíru. Některé proto zůstaly zatím nepřečtené, a tudíž nevyužité. Dosud byla pořízena pouze částečná evidence korespondence, jež se kupodivu zachovala i přes všechny hrůzy, jež jejich autoři či adresáti prožívali. Neméně cenným pramenem bude deník Valtra Brülla, doklady úřední provenience a rozhovory s potomky příbuzných rodiny Bartošových. Zmíněné písemnosti byly dány k dispozici Židovskému muzeu v Praze. Brüllovi po návratu do vlasti požádali o změnu příjmení na české jméno Bartošovi, což bylo pochopitelné v tehdejších poválečných dobách, kdy českoslovenští občané byli naladěni velice záporně a plni hněvu vůči všemu, co souviselo s Němci a němectvím. Jejich žádosti bylo vyhověno. Budiž zde ještě podotknuto, že Karla se dožila pouze čtyřiceti sedmi let, když synovi Pavlovi bylo pouhých patnáct. Valtr zemřel l7. září 1980.
Válečné osudy Valtra Bartoše (5.2.1903—17.9.1980)
Chana Karla Brüllová Bartošová
Valtr Bartoš (původním jménem Walter Brüll) se narodil dne 5. února 1903 ve Znojmě v rodině tamního obchodníka Arthura Brülla a jeho manželky Frideriky, rozené Zeiselové. Arthur se narodil 12. března 1872 v rodině Simona Brülla a Luisy, rozené Hoffmannové. Friderika pochází z rodiny Mosese Zeisela a Amalie, rozené Ehrenreichové a narodila se v Kuřími 9. dubna 1877. Valtr žil s rodiči a se svým bratrem Karlem ve Znojmě, v době od srpna 1922 do srpna 1923 se vyučil obchodníkem železářským zbožím. Absolventské vysvědčení Odborné pokračovací školy pro obor obrábění kovů dokládá, že se Valtr podrobil předepsaným zkouškám v oboru automechanik, po vyučení u Kurta Brülla ve Znojmě. V souvislosti se záborem „pohraničí“ nacistickým Německem r. 1938 opustila rodina Brüllových Znojmo a žila pak v Brně u příbuzných, jak lze vyvodit z dopisu Valtrova bratrance Fritze, datovaného v Sydney 9. února 1971. V okruhu tohoto společenství se patrně uvažovalo, je-li či není nutné opustit Československo a předejít tak důsledkům tehdy hrozícího německého vpádu do republiky. Fritz se zmiňuje, že Valtrovi se nechtělo uvěřit v možnost událostí, jež se pak skutečně staly. Po předcházejícím váhání se pak přece rozhodl emigrovat a odjet do Palestiny, ovšem za okolností nesmírně složitých. Těm se Fritz vyhnul včasným odjezdem do Londýna, kam za ním již po záboru odjela přes Polsko s tamním pasem i jeho manželka Lilly. Obtíže a nebezpečí cesty do Palestiny popsal Valtr v dopise rodičům do Brna. Loď, na které cestoval se svou pozdější manželkou Karlou a s Kurtem, byla ostřelována, kontrolována britskými orgány. Podmínky na lodi byly nelidské, byla přeplněna, lidé trpěli hladem, žízní a vedrem. Karla pak v dopise z 9. května 1939 dojemnými slovy oznamuje své matce v Olomouci, že se na lodi Agios Nikolaos vdala za Waltera Brülla, i jak je v důsledku toho šťastná. Valtr a Karla byli oddáni 7. května l939, když parník kotvil u ostrova Keya, kam se museli vrátit už od palestinských břehů po zásahu britských sil. Obřad vykonal kantor Adolf Dukesz za přítomnosti svědků a kapitána lodi Mikelise. Obřad byl znovu vykonán dne 15. března 1940 v Tel-Avivu na tamním rabinátu okresu Sever. Z ústní tradice je v rodině známo, že sňatek byl opakován ještě jednou. Chana Karla Langerová pochází z Olomouce, jejími rodiči byli Karel Langer a Chana, rozená Fischerová. Narodila se 28. března 1916 v Kroměříži a zemřela v Olomouci ještě v mladém věku 47 let 5. února l963, v den manželových 60. narozenin. Synovi Pavlovi bylo tehdy 15 let. Valtrův výše zmíněný dopis, v němž popisuje útrapy cesty na lodi, je datován 6. června 1939, pokračování je z 22. července. Valtr v něm sděluje, že když se konečně na parníku Salome dostali do Palestiny, byli všichni umístěni do šestidenní karantény, pak se dostali do Beth-Olim, tj. do německého „Domu vystěhovalců“. Dále píše, že jsou organizováni v rudé dělnické straně Hiastadrut a stali se občany Palestiny. Snaží se obstarat si zaměstnání, Karla ve svém oboru módistky. Pokračování na str. 3
Roč ní k 1 / Čísl o 3
Strán ka 3
… Válečné osudy Valtra Bartoše (5.2.1903—17.9.1980) … pokračování ze str. 2 Významné je sdělení, že na druhý den má se jít Valtr představit k anglické armádě, k jednotce 17. automobilní kompanie. Dle úředních dokladů byl přijat až 24. září 1940. K tomuto datu se pak váží veškeré další údaje o službě v britské armádě, z níž byl demobilizován dne 26. listopadu 1945. V následujících několika letech probíhala mezi Palestinou a „protektorátem“ překvapivě čilá korespondence, která končí rokem 1943, ať už pro její neuskutečnitelnost vzhledem k válečným okolnostem, nebo pro osud československých Židů, jenž jim byl připraven německými okupanty. Na základě korespondence s Florou, Karlinou sestrou, si Valtr Bartoš ve svém deníku ke dni 28. května 1943 poznamenal, že o jeho rodičích a Karlině matce (o osudu otcově se nezmiňuje) nejsou žádné zprávy, z čehož je zoufalý. Hrůzný osud všech je dokumentován fotografií Valtrovy matky Frideriky, na níž je čísi rukou poznamenáno: Deportována 22.3.1942 z Brna, do Osvětimi 15.12.1943, narozená 9.4.1877, datum a místo úmrtí neznámo! Dle evidence Židovského muzea v Praze zemřela Friderika 8. října 1942 v Treblince. Zápis ve Valtrově deníku z 5. srpna l943 potvrzuje, že o zmizelých nejsou žádné zprávy. V deníku jsou také koncepty odpovědí, ovšem není potvrzeno, že se dostaly k adresátce Floře. (Je překvapující, že i v době války byla možná korespondence mezi Palestinou a Němci okupovaným Československem.) Z Karlina dopisu z 29. ledna 1940 vyplývá, že se měla stát maminkou, ale sešlo z toho. Píše matce: „Děkuji Ti za Tvou milou starost, že na mne tak myslíš a s mou milou sestrou jste chtěly poslat věci … pro naše bejby, plakala jsem, když jsem to četla, dokonce jméno jste vyhledaly, ale bohužel.“ … Představme si – v cizí zemi, daleko od domova, rodiče a téměř všichni příbuzní nezvěstní – kdo je vinen mukami, jež Brüllovi a jejich rodiny prožívali? Dnes víme, že Karlina sestra Flora Kawecká i její dcera Jiřina přežily, také Valtrův bratr Karel, ostatní všichni z nejbližšího příbuzenstva zahynuli německo-nacistickou rukou. Flora i maminka v Olomouci uvažovaly o možnosti odjet za Brüllovými do Palestiny, ač tou dobou – zdá se – to bylo už mimo reálnou možnost. Karla píše: „Kdy a jak uvažuje milá Flora, že k nám přijede? Co budeš dělat, milá maminko, [bylo by snad nejlepší,] kdybys mohla přijít spolu s Florou, potom [by snad nebylo dobré] Tě nechat doma samotnou. Teď vím, že Flora je u Tebe a že je Emi Gruberová útěchou, ale pokud by měla [Flora?] přijít k nám, mohla bys zatím [asi: přečkat dobu teroru?] u tety Karoliny nebo u Terezy Yelen? Mám takové starosti, jak to všechno bude. Byla bych ráda, kdyby milá Flora byla už u nás, ale Ty, maminko, kdybys nemohla přijít, kde budeš? Byla bych šťastná, kdybych Vás tu už měla.“ Karliny obavy nebyly marné: maminka německý teror nepřežila. Při nástupu služby u britské armády vyplnil Valtr velice podrobný dotazník, v němž mj. uvedl národnost českou, národnost rodičů rakouskou, mateřskou řeč všech jazyk český. Valtr obdržel šest vyznamenání, mezi nimi Star 1939-45, Za obranu, Za vítězství aj. V období 1940/45 byl zařazen jako řidič v Africe a mechanik. V poválečné Československé vojenské knížce je záznam, že „vyznamenání, která obdržel od anglického velitelství, vrátil, protože nesouhlasí s jejich válečnou politikou“. Při Valtrově odchodu do důchodu byl mu vyměřen příjem s přihlédnutím k létům odslouženým v britské armádě po dobu 11 let a 22 dnů, protože doba tam skutečně strávená se podle platných předpisů započítává dvojmo. Ovšem doba ukončení služby se všem příslušníkům ozbrojených složek započítává jen do 5. května 1945. Ministerstvo národní obrany Valtrovu službu ve spojenecké britské armádě uznalo za účast v národním boji za osvobození, protože se podrobil dobrovolnému odvodu do čs. armády v roce 1940, do které, z důvodů ne dosti pochopitelných, nebyl povolán. Po skončení války a Valtrově demobilizaci vrátili se Brüllovi do Československa. Oba byli po návratu vybaveni Československým repatriačním úřadem průkazy repatriantů ze dne 4. listopadu 1947, v nichž se uvádí, že přicestovali ze Středního východu do místa určení - Olomouce. Z Palestiny Brüllovi odcestovali lodí z přístavu Haifa dne 18. října 1946, 3. listopadu potvrdila Pohraniční kontrolní stanice SNB Horní Dvořiště definitivní návrat Brüllových do vlasti. Julius Petřík (redakčně kráceno)
Walter Brüll - Bartoš
Manželé Brüllovi Bartošovi
Strán ka 4
CHAJEJNU
חיינו
Majitel sladovny a zapomenutý karikaturista Emo Groag
Emo Groag
Náhrobní kámen rodičů Emo Groaga
Synové Emo Groaga, uprostřed Willy
V období mezi dvěma světovými válkami patřila mezi známé obyvatele Olomouce – a to nejen v okruhu německy hovořící židovské komunity – rodina G roagova. Bratři Samis a Leopold Emo Groag: pohled na horizont Olomouce Groagovi přišli v druhé polovině 19. století do Olomouce z Přerova. Samis Groag uvedl v roce 1881 v Týnečku u Olomouce do provozu sladovnu, kterou po jeho předčasné smrti v roce 1898 převzal jeho mladší bratr. Leopold Groag (1850 – 1917) měl s manželkou Reginou, rozenou Deutschovou, dceru Johannu a syny Emanuela a Jacquese. Olomouci zůstal věrný jen syn Emanuel, který se na přání otce stal i pokračovatelem v sladovnické profesi. Podle židovské tradice získal jméno po dědečkovi Mendelovi (Mendel je lidová podoba jména Emanuel), ale se svým těžkopádným jménem nebyl spokojený. Proto používal jeho Emo Groag: areál sladovny v Týnečku, dům pro zaměstnance zkrácenou verzi Emo. Ačkoliv Emo Groag nedokončil střední školu, z které byl vyloučen pro údajné opisování při závěrečných zkouškách, byl obdarován řadou talentů. Hrál na violu, byl šarmantním společníkem a vypravěčem, ale zejména byl nadaným kreslířem a zručným karikaturistou. Přispíval do satirického časopisu Trn a po válce do Dikobrazu. Díky jeho kresbám se zachovala podoba řady osobností a postaviček předválečné Olomouce. Byl i úspěšným podnikatelem se zahraničními obchodními styky. V Olomouci se aktivně účastnil společenského života jako člen Rotary clubu, německého spolku Scharaffia i purimových večírků. Sladovna, reorganizovaná po smrti Emova otce, velmi dobře prosperovala a rodina patřila k vyšší olomoucké společenské vrstvě. V roce 1928 manželé Groagovi koupili pozemek v tenkrát ještě nezastavěné Úřední čtvrti a nechali tam podle projektu Emova bratra Jacquese Groaga postavit rodinnou vilu (Mozartova 42), která se stala centrem mnoha společenských aktivit. Pro pobavení návštěvníků byly v přijímacím pokoji volně uloženy Emovy karikatury. K životnímu standardu dobře situované rodiny patřilo auto se šoférem a pomocníci v domácnosti. Zlom nastal ve 30. letech dvacátého století. Groagova sladovna vyhořela a v Československu začala hospodářské krize. Rekonstrukce sladovny rodinu finančně značně zatížila a firma ztratila stálé odběratele. V březnu 1939 Groagovi olomouckou vilu prodali a přestěhovali se do domu pro zaměstnance sladovny v Týnečku. Nejstarší syn Dr. Willy Groag rodinné poměry později charakterizoval těmito
slovy: „Situace by vedla k totálnímu finančnímu úpadku, ale bylo tomu – dosti ironicky – zabráněno konfiskací továrny Němci, kteří po okupaci Československé republiky „znárodnili“ všechny židovské podniky. Jaká ironie osudu! Emo, který v poslední době enormně trpěl pod tlakem kolabujícího obchodu, byl od svých nočních můr osvobozen stejnými silami, které rozbily skutečné základy židovského života v Evropě.“ 4.7.1942 byli manželé Groagovi spolu s nejstarším synem a jeho manželkou deportováni transportem AAm do Terezína. Veškerý majetek si nesli v batozích na zádech. Emo Groag byl v Terezíně zařazen na oddělení Freizeitgestaltung, jeho manželka pracovala jako zdravotní sestra. Je téměř neuvěřitelné, že všichni členové Groagovy rodiny dobu holocaustu přežili. Po osvobození se vrátili do Olomouce, ale protože při sčítání lidu v roce 1929 uvedli jako mateřský jazyk němčinu, nedostali osvědčení o národní a státní spolehlivosti. Jejich byt byl obsazen a neměli nárok na vrácení majetku. Emo Groag, kdysi úspěšný podnikatel, začal pracovat v jedné sladovně jako účetní. V roce 1949 se manželé Groagovi vystěhovali do Izraele. „Malá ubytovna v okouzlujícím dubovém háji v Kiryat Tivon se stala novým centrem života pro Emo a Trude a jejich kuřata, kočky a osla Julii.“ (Willy Groag) Začátky nebyly snadné, ale byli zde opět sousedé, děti a vnoučata. Emo mohl bez obav mluvit a psát ve svém mateřském jazyce. Přes zdravotní potíže a neznalost živé hebrejštiny se opět stal umělcem a obdivovaným společníkem. 8. května 1961 zemřel ve věku 75 let na srdeční selhání v nemocnici Carmel v Haifě. (Ukázky kreseb na str. 5.) Pavel Maňák
Roč ní k 1 / Čísl o 3
Strán ka 5
Příběh Edity Šťastné (3) Pak mě poslali na štípání slídy. Ti, co tam pracovali, byli před transporty chráněni. Moje maminka pracovala v krejčovně, tatínek v ševcárně. Oba byli třikrát zařazeni do transportu. Manželeé Morgensternovi a Ale tatínka Stanislav potřebovali, Poskočil protože opravovali obuv pro vojáky; tak nás, celou rodinu, vyreklamovali a do transportu jsme zařazeni nebyli. Ale potom, v roce 1944, přišla kontrola Červeného kříže a jeho zástupce prováděli po Terezíně a ukazovali jim, jak je Terezín krásný, jak se tam mají lidé dobře. Po jejich odjezdu začaly nové transporty. Od září 1944 bylo odesláno z Terezína 10 transportů po jednom, po dvou tisících lidech. Zpočátku, když se Terezín zaplňoval, posílali staré lidi ven, aby mladí mohli Terezín řídit. Když se blížil konec války, v tom roce 1944, začali mít obavu, že když budou mít v Terezíně 60 tisíc mladých lidí, bude to pro ně potencionální nebezpečí. Začali proto místo starých posílat pryč mladé do 40 let. A tak, když byl Terezín v roce 1945 osvobozen, tak tam byli většinou staří
lidé, nebo ti, co pracovali na štípání slídy. Já jsem byla dlouho chráněná, ale v září 1944 mě to postihlo. Tatínek byl ze začátku také chráněný, vždycky jsme byli nějakým způsobem vyreklamovaní, ale teď, v září, odjely první 3 transporty mužů s tím, že jedou na práci do Německa. Tatínek byl v třetím transportu, maminku i s bratrem zařadili do čtvrtého. A mě nezařadili. Tak jsem šla na ústředí v Magdeburských kasárnách, kde bylo vedení terezínské, židovské, a přihlásila jsem se dobrovolně do transportu. Tak jsem šla s maminkou a bratrem a dojeli jsme do Osvětimi. Těch 10 posledních transportů bylo vypravováno většinou do Osvětimi, ale transporty, co odjely dříve, s nimi v roce 1942 například i moje babička, tak ty poslali do Treblinky, do Majdanku. Tam, až na jednu dvě výjimky, celý transport postříleli, nebo zplynovali. Když jsme dojížděli s bratrem a maminkou bránou do Osvětimi, viděli jsme, že se
tam pohybuje spousta lidí a všichni měli takové štráfkované uniformy a štráfkované čepice. Maminka říkala: „To se mi nelíbí, tady je něco divného. To nebude dobrý.“ Úplně instinktivně to cítila a opravdu to tak bylo. Čekali, až vlak přijede, vytáhli nás ven a zavazadla – to jsme jich ještě trošku měli – všechna zlikvidovali. Pak jsme se museli seřadit do pětistupů a postupovat dopředu. Šla jsem s maminkou a bratrem, blížili jsme se k rampě. Tam stáli esesáci a začali: všechny děti na bok. Můj bratr měl tenkrát 13 let, nebyl nějaký veliký, tak musel na bok. Stály tam ty děti, chlapci, děvčata dohromady, my jsme postupovaly dál a dál, až jsme přišly k tomu esesákovi, co se jmenoval Mengele. Maminku poslal na jednu stranu, mě na druhou. Zachránilo mě, že jsem šla na práci. No a s tatínkem, když přijely transporty mužů, to muselo být asi taky tak, protože tatínek tenkrát nebyl zdravý, měl astma. Šel určitě z té rampy rovnou do plynu. (Pokračování příště)
... z kreseb Emo Groaga
Maminka říkala: „To se mi nelíbí, tady je něco divného. To nebude dobrý.“
Ačkoliv Emo Groag nedokončil střední školu, z které byl vyloučen pro údajné opisování při závěrečných zkouškách, byl obdarován řadou talentů. Hrál na violu,
Obrazový materiál poskytl docent MUDr. Pavel Maňák, autor článku na protější straně. Nahoře: redaktor Mährisches Tagblatt Waldmann. Vlevo: Emo a Trude tančí ráno na melodii starého valčíku. Vpravo: dr. Wittenberg u Mořického kostela.
byl šarmantním společníkem a vypravěčem, ale zejména byl nadaným kreslířem a zručným karika turistou.
Strán ka 6
CHAJEJNU
חיינו
Medailonky - Marie Krappmannová Marie Krappmannová (nar. 1977 v Děčíně) vystudovala francouzskou a německou filologii na Univerzitě Palackého v Olomouci, kde nyní působí jako asistentka na Katedře germanistiky a v Centru judaistiky. Literatura a lingvistika zůstávají ohniskem jejího zájmu i v rámci judaistického výzkumu. V Centru judaistiky vede semináře o jazyku jidiš, na který se - mimo jiné - zaměřuje i její výzkumná činnost.
Marie Krappmann
Proč byl právě v 18. století zájem o jidiš tak intenzivní, kdo byli autoři těchto děl a kdo jejich čtenáři, to jsou otázky, na které se Krappmannová snaží nalézt odpověď.
Jidiš je velice zajímavým jazykem, který vzhledem ke svým kořenům, vývoji a kulturnímu zakotvení představuje zajímavý objekt výzkumu nejen pro filologii, ale i pro sociologii, literární vědu, historii a kulturní antropologii. Pro germanistiku je význam jazyka jidiš, jehož výchozí formy pochází ze středohornoněmčiny, zároveň nedocenitelný z hlediska jazykové komparatistiky. Již od 11. století se začínají objevovat písemné stopy v tomto jazyce, první komplexní literární celek pocházející ze 14. století byl nalezen v Káhirské genize. Starší literární památky jsou psány v tzv. západním jidiš, tedy varietě, kterou hovořili aškenázští Židé v západní Evropě v podstatě až do 20. století. Nový proud literatury začal vzkvétat v 19. století ve východní Evropě v tzv. východním jidiš. Různé variety východního jidiš se začaly rozvíjet s velkou pravděpodobností již od 14. století, kdy v důsledku masivních pogromů docházelo k migraci židovského obyvatelstva ze západní Evropy na východ, první písemné památky ovšem pocházejí až z doby mnohem pozdější. Oproti západním dialektům se východní formy jidiš jazykově vyznačují slovanskou komponentou a větnou stavbou podobnou spíše slovanským jazykům než němčině. Marie Krappmannová se zaměřuje především na západní variety jazyka jidiš, kterými hovořili i Židé v Čechách a na Moravě, a na studium písemných materiálů, jež starší vývojové fáze tohoto jazyka zachycují. Jeden z významných pramenů výzkumu starších vývojových fází jazyka jidiš představují vedle literárních děl slovníky, gramatiky a praktické jazykové příručky, které se začaly hojně objevovat zejména
v průběhu 18. století i na našem území. Proč byl právě v 18. století zájem o jidiš tak intenzivní, kdo byli autoři těchto děl a kdo jejich čtenáři, to jsou otázky, na které se Krappmannová snaží nalézt odpověď. Nejedná se o otázky ryze filologického rázu, jejich zodpovězení úzce souvisí s tématy jako křesťanská misie na Židech, postavení Židů v osvícenské Evropě či protižidovská jazyková politika. Z lingvistického hlediska je pak zajímavá otázka, jakým způsobem se jidiš v této vývojové fázi formoval, jak silná byla jeho hebrejská komponenta, a zda byla již v tomto období silněji zastoupena komponenta slovanská. Západní jidiš ovšem není jen objektem studia historické lingvistiky, jak zdárně dokazuje výzkum německého filologa Alfreda Klepsche, který v dubnu 2009 nabídne olomouckým judaistům (a všem ostatním zájemcům) seminář o zbytcích jidiš v německých dialektech. Alfred Klepsch, se kterým M. Krappmannová spolupracuje od roku 2007, zmapoval mezi roky 1994-1999 pomocí nahrávek zbytky západního jidiš, kterým hovoří mluvčí v německém regionu „Franken“, a zjistil, že mnozí ze starších mluvčí dodnes užívají jazyk do značné míry obohacený hebraismy, který pravděpodobně vychází z dialektů západního jidiš. Výuka a výzkum v oblasti jidiš v olomouckém Centru judaistiky se zaměřuje i na různé podoby východního jidiš, jež tvořily základ moderních variet, kterými před druhou světovou válkou hovořilo přibližně 11 miliónů mluvčích. Přesný počet rodilých mluvčích v dnešní době není znám, odhady se pohybují mezi 100 000 až jedním miliónem. V seminá-
řích se Krappmannová pokouší zprostředkovat studentům základy tohoto jazyka a literatury v něm psané, jejíž vývoj pokračuje i v dnešní době. I zde je kladen důraz na historický kontext vývoje jazyka, analýza jednotlivých textů proto probíhá zároveň s osvětlením kulturních, politických a společenských podmínek, ve kterých tyto texty vznikaly. Tímto způsobem byly vedeny např. semináře, ve kterých byly analyzovány v jidiš psané texty o zakladateli chasidského hnutí Baal Šem Tovovi či tzv. „Purimšpile“, tedy v jidiš psané divadelní kusy hrané během svátku Purim. Studenti mají mimo jiné možnost spolupracovat se zahraničními odborníky, kteří je formou blokových seminářů seznamují s různými tématy z oblasti výzkumu jidiš. Kromě již zmíněného semináře Alfreda Klepsche se v květnu uskuteční blokový seminář pod vedením rakouského filologa a jednoho z nejvýznamnějších současných překladatelů literatury z jidiš Armina Eidherra. V Olomouci povede seminář o polské literární skupině Chaliastre, jež ve 20. letech minulého století seskupovala přední, v jidiš píšící autory moderní literární scény. Plánované jsou rovněž blokové semináře s Ewou Gellerovou, která se zaměřuje na dosud živé variety jidiš v Polsku, a s Ane Kleineovou, jež se zabývá kontrastním výzkumem jidiš. Přestože se od dob josefínských reforem a pod vlivem haskaly tento specifický jazyk postupně vytrácel a byl systematicky vytlačován němčinou, jsou v něm napsány mnohé, z historického hlediska cenné dokumenty, jejichž průzkum přispívá k ucelení obrazu dějin Židů v Čechách a na Moravě. (Další z medailonů učitelů poskylo Centrum judaistických studií olomoucké univerzity.)
Roč ní k 1 / Čísl o 3
Strán ka 7
Čech v kleštích gulagu Tak se jmenuje diskusní příspěvek Stanislava Poskočila, který autor pronesl na mezinárodní konferenci Židé v boji a odboji (Rezistence československých Židů v letech 2. světové války). Konferenci uspořádal ve dnech 17. a 18. října 2006 Historický ústav AV ČR pod záštitou předsedy Akademie věd ČR prof. Václava Pačesa. Sborník z konference vydal Historický ústav v roce 2007. Pan Stanislav Poskočil zaslal redakci separát se svým diskusním příspěvkem Čech v kleštích gulagu. V průvodním dopise napsal, že přednesený příspěvek je výňatkem z biografické knížky Prožil jsem peklo gulagu, kterou sepsal podle vyprávění svého strýce Egona Morgensterna (narozen 27. 7 1914 v Lošticích). Ten spolu se svým sedmnáctiletým bratrem Armínem na začátku německé okupace ilegálně překročil v Těšíně hranici a dostal se do Krakova. „Egon se tam na našem zastupitelském úřadu přihlásil jako voják a dostal doklady, aby mohl pokračovat v cestě do Sovětského svazu. Chtěl bojovat proti Hitlerovi a doufal, že se mu to podaří. Našli si s Armínem provizorní byt, ale v noci k nim vtrhla policie. Egon zavřel Armína do skříně a sám putoval do polského kriminálu. Těsně před vypuknutím 2. světové války byl z vězení propuštěn. Rozhodl se, že přes Litvu se dostane do Lotyšska, do Rigy, a odtud pak přes moře do Švédska. Šel pěšky, někdy jej někdo svezl na svém voze, jindy cestoval načerno vlakem. Žebral o jídlo, spával, kde se dalo, někdy i na hřbitově mezi hroby. Občas se našel někdo, kdo mu pomohl, ale to byla spíš výjimka; sedláci jej někdy odháněli i bičem. V Lotyšsku ho zatkla policie a uvěznila na samotce. Po měsíci ho umístili na společnou celu mezi provokatéry, kde strávil tři měsíce. Poté mu tak zvaná „trojka“, proslulá inkvizice NKVD, uložila za ilegální přechod hranice trest pět let těžkého žaláře. Nemohl se bránit, prosil na kolenou, že utekl z rodné Moravy před Hitlerem, navíc byl obviněn ze špionáže. Byl to soud dle tamních zákonů, bez možnosti obhajoby,“ líčí osudy Egona Morgensterna Stanislav Poskočil. Po kruté době nucené práce v kamenolomu v Pečoře, kde neměl Egon daleko ke smrti, a v gulagu v Kazachstánu, byl v červenci 1945 propuštěn. Po dalších životních peripetiích získal na československém velvyslanectví pas, ale sovětské úřady mu výjezd nepovolily. Povolení k návštěvě rodiny dostal až po roce 1989. Z průvodního dopisu k separátu: Egon Morgenstern, člen Židovské obce Olomouc, od 13. 8 . 1992 bytem v Mohelnici, Na Zámečku 2, v současné době žije ve Vilniusu v Litvě. Jeho manželka je velmi vážně nemocná. Po jejím úmrtí má Egon Morgenstern zájem se přestěhovat do Česka. Bylo mu zajištěno za pomoci ŽO Olomouc, že bude umístěn v sociálním zařízení Hagibor v Praze. V současné době má 94 let a synovec požádal o příspěvek na přesun letecky z Vilniusu do Prahy, až daná částka bude potřeba. Představenstvo ŽO Olomouc této žádosti vyhověla částkou Kč 15.000,-. Vyjadřuji za strýce Egona hluboké poděkování. Mgr. Ing. Stanislav Poskočil, Mohelnice Poděkování zaslané Egonem Morgensternem: Vážený pane Papoušek. Prosím Vás o prominutí já nemohl dat Vám odpověť, ja nachodil v nemocnici! Velice ja těžko nemocen invalid 1. kategorii i vysoký věk. Srdečně děkuji Židovské obci i Vám osobně za Rozhodnutí poskytnouti pomoc!! S úctou Vám Egon Morgenstern Míru mír!
Z Hlasu Loštic (říjen 2006): Vážení představitelé města, dovolte, abych poděkoval všem, kteří umožnili Vašemu panu starostovi Loštic, PhDr. Ctiradu Lolkovi, přijet do Vilniusu v republice Litva. Před panem velvyslancem České republiky mi bylo předáno od Vás Čestné uznání a další dárky za životní strádání a utrpení, které jsem prožil. Musím konstatovat, že to byla nelehká oběť od pana starosty vůči mé osobě, musel překonat osmnáct hodin jízdy za těžkých klimatických podmínek. Oceňuji to proto, že jsem ve svém životě měl dvě velké radosti. Poprvé to bylo, když po dvaceti letech jako vězeň na gulagu a poté pronásledovaný orgány NKVD po Sovětském svazu od roku 1939 do roku 1959 jsem uslyšel sestru Elišku v telefonu, že celá její rodina žije. Podruhé nyní v dvaadevadesáti letech jsem byl velice potěšen a dojat upřímnými slovy ocenění mé osobnosti panem starostou. Při této příležitosti jsem si uvědomil, že mezi námi žijí laskaví a dobří lidé. Za vzácné slova uznání a za dary všem z celého srdce děkuji. Egon Morgenstern
Žebral o jídlo, spával, kde se dalo, někdy i na hřbitově mezi hroby.
Strán ka 8
CHAJEJNU
חיינו
Obnovení Židovské obce v Olomouci po roce 1945
Rohový dům ulice Palackého a Legionářské 1, první sídlo olomoucké obce po válce
Bertold Wolf, zastupoval rabína v nepřítomnosti a byl jmenován vrchním kantorem pro svůj krásný hlas a umění ovládat tóny šofaru o vysokých svátcích.
Bertold Wolf při tryzně věnované památce obětí nacistického pronásledování
Vznik nového časopisu naší obce mi dává příležitost vzpomenout na začátky Žid ovské obce v Olomouci, lépe řečeno na její obnovení po roce 1945. Je to pro mne také příležitostí vzpomenout na všechny ty báječné lidi, které jsem po roce 1945 poznala, se kterými jsem se setkala poprvé, když mi bylo 6 roků a přišla jsem v doprovodu svého nezapomenutelného dědečka prvně na kile, a na jejichž přízeň jsem se mohla spolehnout i po dědečkově smrti. Naše přátelství přetrvalo až do konce jejich života. Těmito řádky chci také poděkovat svému dědečkovi Samuelu Tauberovi za vše, čím mne do života vybavil, za jeho starost a péči, za všechna požehnání před cestou, kdykoliv jsme se, byť nakrátko, loučili. Lituji jen, že mu osud nedopřál dočkat se mých dětí, které by určitě měl stejně rád jako kdysi mne a měl z nich radost, jak mu to vždy u jeho hrobu říkám. Daniela Zavadilová První místnosti pro obec byly v rohovém domě ulice Palackého a Legionářské 1 v prvním patře, tam, kde dodnes můžeme vidět okrouhlý balkon, který vedl z tehdejší kanceláře obce. Další místnosti byly využity jako modlitebna, kancelář pro sekretářku, tehdy to byla paní Jelínková, a pracovna pro docházející poradce, většinou pro věci právní. Výraznou osobností obce byl Bertold Wolf, na kterého nelze zapomenout. On byl tím, který ve ztížených podmínkách a při nedostatku peněz dokázal vytvořit na kile místo, kam hrstka příslušníků židovské komunity, která z původní několikatisícové olomoucké obce se vrátila do Olomouce, když dokázala přežít hrůzy táborů, se nyní mohla přijít poradit, účastnit se bohoslužeb, eventuálně vyřídit si své věci na úřadech za pomoci personálu kile. Původní byt, nyní úřad a modlitebna Židovské obce, bylo skutečně příjemné místo, kam každý příslušník obce mohl kdykoliv přijít, třeba jen cestou kolem, nebo v nějaké pauze mezi pochůzkami po městě, nebo mezi čekáním u lékaře apod. Stálými zaměstnanci byli tajemník p. Zigmund Böhm a p. Emil Weiskopf jako baroch. Na obci byl vždy k dispozici nějaký čaj, káva nebo sušenky, pokud návštěva přišla prochladlá v zimě nebo z nějakého laboratorního odběru z protějšího zdravotnického zařízení. Ale nejen z uvedených důvodů - lidé a jejich děti mohli přijít kdykoliv do kanceláře obce, když potřebovali
jakoukoliv radu či pomoc. Já sama jsem této krásné příležitosti nesčetněkrát využívala. Cestou ze školy jsem se vždy stavila, abychom pak s dědečkem šli společně domů. Jeho každodenní cesta na kila byla pravidlem. Když jsem začala chodit na hodiny klavíru, směla jsem cvičit na kile, kde tehdy bylo harmonium. Později jsem se také učila psát na stroji, na jednom z těch, které byly v kanceláři obce. Jednou nebo dvakrát v týdnu přicházel JUDr. Neumann, advokát z Prostějova, a zařizoval pro členy obce, co bylo třeba. Také lékaři patřili k obci. Například MUDr. Arnošt Hirsch, velmi příjemný člověk, který přežil martyrium několika koncentračních táborů, kde ztratil celou rodinu. Jeho specializací byla dermatologie, ale bylo možno se na něj obrátit o jakoukoliv radu z oblasti medicíny. Velkou zásluhu v péči o zdraví přeživších členů obce má také MUDr. Jasný – internista, který se obětavě staral o podlomené zdraví přeživších souvěrců. Jeho zásluhou se mnozí z nich dostali do nejlepších léčebných lázní a zůstávali u něho v trvalé péči. Nikdy nezapomenu na pana primáře MUDr. Lothara Gronského, vynikajícího porodníka, jehož profesionalitu jsem ocenila později, když se narodily mé děti. Dokonce ještě v době, kdy už byl v důchodu, byl konzultantem při komplikovaném těhotenství mé snachy. O svátcích, zejména vysokých svátcích, dokázal uplatnit svou dokonalou znalost hebrejštiny, talmudu a všech bo-
hoslužebných obřadů Bertold Wolf, který zastupoval rabína v nepřítomnosti a byl jmenován vrchním kantorem pro svůj krásný hlas a umění ovládat tóny šofaru o vysokých svátcích. Slavnostním okamžikem pro obec bývala také osobní návštěva pana rabína Dr. Richarda Federa, který se po smrti dr. Sichera stal zemským rabínem. Dr. Feder byl mimořádně charismatický člověk, ušlechtilého zevnějšku i ducha. Jeho kultivovaný projev byl nezapomenutelný a pro olomouckou obec byla významná jeho účast při odhalení památníku zemřelým souvěrcům, který byl vytvořen hlavně zásluhou Bertolda Wolfa na židovském hřbitově. K jeho vybudování byl povolán olomoucký kameník p. Švardala spolu s p. Plíhalem, kteří se také podíleli na obnově některých náhrobků i na kamenických pracích při zakládání nových hrobů. Pokračování příště
Rabín Dr. Richard Feder
Roč ní k 1 / Čísl o 3
Strán ka 9
70. výročí vypálení olomoucké synagogy „Protože jsme bydleli v Havlíčkově ulici hned naproti soudu, zahlédli jsme z okna záblesky dopadající na věznici, tak vysoko šlehaly plameny, tolik tam bylo benzínu. A na ulici, bylo to v noci, byl strašný ruch. Naši mě tam hned v noci nepustili, ale tatínek tam byl. Šel jsem tam ráno, ale celé okolí bylo uzavřené. Ze všech oken se kouřilo, všecko bylo začouzené, dvě kopule byly spadlé, skrz okna byla vidět obloha, takže bylo zřejmé, že budova je bez střechy. Byl to prostě žalostný pohled.“ - Ze Vzpomínky Petra Brocha. Publikováno v knize: Zdeněk Melotík a spol., Olomouc Bertholda Oppenheima, Olomouc 2005. (V prodeji na ŽO Olomouc.)
15. březen roku 1939 pocítili židovští občané Olomouce dvojnásob tragicky. Již 14. března odpoledne se místní fašisté srocovali a v Nemilanech, Slavoníně a na Povlu rozbíjeli okna. V brzkých ranních hodinách středy 15. března vjížděly přes Chválkovice do Olomouce první motohlídky německých jednotek a do osmi hodin ráno byla Olomouc obsazena. V noci z 15. na 16. března pak čeští fašisté s místními nacisty zapálili synagogu. Hasit přijelo 15 hasičských sborů, ale němečtí vojáci jim zablokovali cestu. Synagoga, dílo vídeňského architekta Jakoba Gartnera, pak hořela téměř až do poledne
16. března. Trosky byly definitivně odklizeny v roce 1941. Dnes připomíná tento čin, který předznamenal další tragické události, pamětní deska z roku 1990 na budově přírodovědecké fakulty na náměstí Jana Palacha. Výročí zničení olomoucké synagogy se stane osou programu letošních Dnů židovské kultury Olomouc 2009. Bohužel platí slova, která v lednu pronesl předseda Senátu PČR Přemysl Sobotka: „Hrůzný stín minulosti bohužel stále nepatří jen do učebnic dějepisu, je stále živý a hrozí novými tragediemi.“ (Celý text projevu v Senátu na str. 1.) - red -
Beseda s Arnoštem Lustigem Arnošt Lustig byl 18. února hostem doc. Lubomíra Machaly v cyklu Ex Libris. O besedě jsme informovali na našich webových stránkách. Beseda se konala v aule Filozofické fakulty Univerzity Palackého v Olomouci v rámci Akademických dnů 2009. Mezi posluchači byli i člen ové naší obce, kteří se po skončení besedy n eachali se známým židovským spisovatelem, autorem románů a povídek s tematikou osudu Židů za druhé světové války, a s Markétou Mališovou, ředitelkou Centra Franze Kafky (na fotografii vpravo), vyfotografovat. Fotografii do redakce zaslal pan Jindřich Buxbaum. Program na březen:
Ze zasedání představenstva Představenstvo ŽO Olomouc se 12. února zabývalo březnovým programem. Vedle dohodnutých akcí rozhodlo, že se oslava svátku Purim přesune na neděli 8. března. Na svátek byla pozvána klezmerová kapela Simcha z Ostravy (viz poslední stranu). Předseda P. Papoušek pozve členy a příznivce obce, aby si v rámci obnovy tradic přin esli masky. Počítá se s tombolou. 70. výročí vypálení olomoucké synagogy si připomeneme pietním setkáním na pozemku ŽO na Palachově náměstí 15. března v 15 hodin. Předseda P. Pa-
poušek požádá paní Šťastnou o krátký projev. S výročím souvisí i obnovený záměr získat pro obec jedno ze zachráněných oken synagogy. Předseda informoval o výši daru od Židovského muzea v Praze a o daru pana Briesse, dále o přípravách Dnů židovské kutury a Festivalu izraelských filmů a finančním příspěvku na jejich konání. Představenstvo projednalo další kroky k realizaci zájezdu do Izraele. Rozhodlo o zadání studie výtěžnosti parkoviště, na jejímž základě hodlá zadat zpracování
technického řešení rekonstrukce. Zabývalo se také situací v Nadaci Siegl, nájmem pozemku v Šumperku, žádostí Jiřího Schreibera o podporu vybudování památníku v Lipníku a návrhem Historického archivu Armády ČR na pojmenování 6. polní nemocnice po Emilu Zuckerkandlovi. Představenstvo schválilo podání návrhu na Cenu města Olomouce. Pan V. Sadocha navrhl zřízení hudební skupiny při ŽO Olomouc, v této věci osloví Igora Kopyta. Podrobný zápis je zveřejněn na nástěnce. - th -
8. března v 15:00 hodin: Purim, hraje klezmerová kapela SIMCHA. tombola 15. března v 15:00 hodin: pietní vzpomínka na vypálení synagogy 20. března v 17:00 hodin: Šabat s rabínem Kollerem a večeře 21. března v 9:00 hodin: Šabat s rabínem Kollerem 29. března v 16.00 hodin: Představení Divadla Ungelt - Já jsem já
VESELÝ PURIM V OLOMOUCI ŽIDOVSKÁ OBEC OLOMOUC
Židovská obec Olomouc Komenského 7 772 00 Olomouc Telefon: (+420) 585 223 119 Fax: (+420) 585 223 119 E-mail:
[email protected]
Purim, veselý svátek, je připomínkou vysvobození perských Židů z intrik zlého vezíra Hamana, který je chtěl vyhubit. Zásluhu na tom měla krásná Ester, neteř Mordechaje, kterou provdali za perského krále Achašveroše. Zatajili mu, že je Ester Židovka. Celý příběh je zaznamenán v Knize Ester. Při oslavě se jedí Hamanovy uši, pořádají se maškarní večírky a je povoleno opít se tak, že dotyčný nerozezná rozdíl mezi požehnaným Mordechajem a prokletým Hamanem. Přijďte s dětmi 8. března v 15 hodin do prostor ŽO Olomouc oslavit Purim. Zahraje nám klezmerová kapela Simcha z Ostravy, můžete vyhrát v tombole. Maškarní oblečení s sebou.
Slovo předsedy ŽO Olomouc
Další informace http://kehila-olomouc.cz
Vážené členky a vážení členové, v únoru rezignoval Pavel Deutsch na členství v Představenstvu ŽO a zároveň podal žádost o ukončení pracovního poměru dohodou. Za celou Židovskou obec bych mu chtěl tímto poděkovat za roky vykonané práce a přínosné názory na chod naší obce. Na jeho místo v představenstvu nastupuje pan Jindřich Buxbaum jako druhý náhradník v pořadí. Pan Miloš Dobrý se pozice prvního náhradníka vzdal. Na zasedání představenstva 26. 2. byl schválen nový zaměstnanec na místo šamese a tím se stala Elizaveta Sadochová. Přeji Elizavetě hodně elánu a úspěchů v novém zaměstnání. Prosíme všechny, kteří používají elektronickou poštu a nedostávají pravidelné emaily od ŽO, aby nám v případě zájmu sdělili svůj email. Usnadňuje to komunikaci mezi obcí a členy. Za celou obec přeji paní Inge Olochové hodně štěstí a brzké zotavení. A na Purim 8. 3. přijďte v maskách!!!! KLEZMEROVÁ KAPELA SIMCHA z Ostravy hraje od roku 2007. Je to čerstvá, mladá a svěží kapela zabývající se alternativní hudbou. Jejím hlavním zájmem je interpretace tradiční židovské hudby i její syntéza s moderním izraelským popem, jazzem apod. Zahraje v krátkém programu na oslavě svátku Purim na Židovské obci Olomouc 8. března. Zve představenstv o ŽO.
A na závěr—jídelníček na březen 8. března: Purim - švédský stůl 20. března - večeře: barches, rajská polévka, kuřecí steak s žampiónovou omáčkou, rýže, moučník Toto je nulté číslo časopisu, které zprostředkovává představu, jak bude vypadat 21. března oběd: barches, krůtí vývar s těstovinou, smažená ryba, jeho pr vní a poslední stránka. bramborovýjednou salát, moučník Časopis bude vycházet pravidelně měsíčně od ledna do prosince. Toto Vydává číslo: Židovská vychází 1.obec března Olomouc 2009 Interní časopis pro potřeby členů Židovské obce Olomouc Vydává Podporováno : Židovská Nadačním obec Olomouc fondem obětem holocaustu z programu Budoucnost. Interní časopis pro potřeby členů Židovské obce Olomouc Podporováno Nadačním Redaktor: Tomáš Hrbekfondem obětem holocaustu z programu Budoucnost. Texty neprocházejí jazykovou úpra vou. Redaktor: Tomáš Hrbek, chajejnu@kehila-olomouc-cz Texty neprocházejí jazykovou úpraná vou. Uzávěrka čísla 20.spolupracovníky. března 2009 Redakce uvítá Vaše připomínky, vrhy a texty. 3. Hledáme Redakce uvítá Vaše připomínky, ná vrhy a texty. Hledáme spolupracovníky.
