List Židovské obce Olomouc

ŽIDOVSKÁ OBEC OLOMOUC

CHAJEJNU ‫חיינו‬ Náš život

List Židovské obce Olomouc

Ročník 3 / Číslo 4

Duben 2011

Hlavní témata

Ze života obce

• Školní projekt Osvětim • 3 x Arnošt Lustig • Secesní domy Neumanna Troppa

Uvnitř tohoto čísla: Z redakční pošty Židovský humor

2 3

Školní projekt Osvětim

4

Rok na vsi aneb kouzlo hravosti

6

Cyklus judaistických přednášek

8

Pozvánka na akce CJS

9

Nuberg 2010 Lustig a Ostravice 1946 Lustig hostem Večerních rozmluv

Výjezdní zasedání představenstva Židovské obce Olomouc v Teplicích nad Bečvou 28. února 2011 (Zleva: Boris Pauček, Tomáš Hrbek, Petr Papoušek, Jindřich Buxbaum, Vasil Sadocha, Jana Štěpánová)

Předseda ŽO Olomouc Petr Papoušek navštívil 21. února vzdálenější členy obce: v Bruntále pana Petra Becka, v Horním Benešově paní Inge Olochovou a v Rýmařově pana Ottu Spitzera. Hlavním cílem jeho cesty ale bylo předat v Rýmařově dar Židovské obce paní Alici Novákové a blahopřát jí k 85. narozeninám.

9 10 11

S nadhledem o apeti- 12 tu Arnošta Lustiga Zapomenutý náhrobek

13

Tak jsme oslavili Purim

13

Kdo byl autorem prvních secesních domů v Olomouci?

14

Blahopřání paní Alici Novákové

Pravidelné měsíční zasedání představenstva obce a předsedy revizní komise se konalo 28. února, tentokrát v Teplicích nad Bečvou, kde se

po složité operaci zotavoval člen představenstva Jindřich Buxbaum. 2. března byla zahájena výstava koláží Ivety A. Dučákové, jejichž podkladem byly fotografie Jindřicha Štreita. Součástí vernisáže bylo uvedení knížky - alba s dvojjazyčným názvem Rok na vsi / A Year in the Village. Konfrontaci vystavovaných fotografií a koláží doplňují v knize básně Davida Hrbka (více na str. 7). Vedle výuky vedené Lubošem Smělým měli členové obce i hosté možnost zúčastnit se v neděli 13. března, týden před Purimem, interaktivní lekce rabína Dushinského. Ten, spolu s dvěma kantory, předvedl různé melodické varianty liturgických písní a seznámil posluchače se způsobem čtení svitku Ester. Na Purim bylo na obci plno, přijeli i hosté z ostravské obce. Program začal dopolední bohoslužbou s čtením svitku Ester přerušovaným řehtačkami. Po obědě, při němž bylo na stolech dostatek košer vína i slivovice, aby pomohl setřít rozdíl mezi dobrem a zlem, přispěla k dobré náladě taneční skupina Rut z Němčic nad Hanou. Den losů završila tombola. (viz foto na str. 13) - th -

Stránka 2

CHAJEJNU ‫ח י י נ ו‬

Z redakční pošty E-mail od Libuše Salomonovičové Březnové číslo Chajejnu již nemohlo reagovat na úmrtí spisovatele Arnošta Lustiga. Proto redakce požádala bohemistu Lubomíra Machalu, profesora Filozofické fakulty Univerzity Palackého v Olomouci, o vzpomínku na Lustigovu poslední olomouckou návštěvu (viz str. 12). Mezitím do redakce napsala paní Libuše Salomonovičová: Vážený pane Hrbku , zkusila jsem napsat něco krátkého pro Chajejnu na téma rok 1946 – židovská zotavovna Ostravice a seznámení Arnošta Lustiga s pozdější manželkou Věrou. Přiložené fotky jsou z dané doby – pohled na zotavovnu, skupinová fotka dětí na této zotavovně z roku 1946 (bylo by úžasné, kdyby se někdo z těchto dětí poznal, neznáme všechna jména) a na poslední fotce je Věra a Arnošt. Záleží na Vás, zda se Vám to bude hodit pro Váš časopis. Z Ostravy srdečně zdraví Libuše Salomnovičová

Bylo by úžasné, kdyby se někdo z dětí na fotografii poznal.

Vzpomínka na seznámení Arnošta Lustiga s Věrou Weislitzovou se samozřejmě hodí, zvláště když přináší neznámou fotografii budoucích manželů Lustigových, která se stala podkladem jedné z Lustigových povídek. Zveřejňujeme ji na str. 10 spolu se skupinovou fotografií z ozdravného pobytu v Ostravici před 65 lety. Pokud na ní někoho poznáte, napište na adresu [email protected]. red.

E-mail od PhDr. Ing. Václava Freda Chvátala Vážený pane doktore,

Ing. PhDr. Václav Chvátal

dostal jsem Vaši adresu a doporučení obrátit se na Vás od paní Zuzany Bučilové ze ŽO Olomouc. V příloze Vám zasílám svůj stručný životopis a dovoluji si Vám nabídnout přednášky nebo případně příspěvek do Vašeho časopisu. Zcela recentně jsem zkoumal historii předků paní Bučilové do své monografie o židovském hřbitově Telice, kde jsou někteří pohřbeni. Při tom jsem narazil na spoustu zajímavých informací, např. o osobnosti bankovního úředníka Ludwiga Hirsche (dědečka paní Bučilové). Všechny tyto informace se nevešly do mé monografie a je to, myslím, škoda. Snad by byly zajímavé pro členy Vaší obce a Vaše čtenáře. Pokud jde o přednášky, tematicky se točí kolem židovské historie, židovských hřbitovů i jiných památek. Mými zájmovými územími jsou: jihozápadní Čechy, Polsko, Pobaltí, Halič, Finsko. Mohly by být zajímavě i pro studenty Centra judaistických studií na olomoucké univerzitě. Prosím, ozvěte se, budete-li mít zájem o spolupráci. Na spolupráci se těší PhDr. Ing. Václav Fred Chvátal Research of Jewish Monuments, Muzeum Českého lesa, tř. Míru 447, CZ-34701 Tachov

V

Václav Fred Chvátal je spoluautorem knihy Židovské památky Tachovska, Plánska a Stříbrska

ÁCLAV F RED CHVÁTAL absolvoval v roce 1990 Lesnickou fakultu VŠZ v Brně, v roce 2001 absolvoval Antropologická studia na Alkio-opisto v Korpilahti a Univerzitě v Jyväskylä ve Finsku a v roce 2004 vykonal státní rigorózní zkoušku v oboru Filologie na Univerzitě Karlově v Praze. V Muzeu Českého lesa v Tachově se zabývá dokumentací a výzkumem židovských nemovitých památek (včetně hřbitovů). Metodiku průzkumu, příklady oprav hřbitovů, seznamy zdokumentovaných hřbitovů i těch, které byly na základě dokumentace prohlášeny za kulturní památky, najdete na stránce http://zh.tachov.org. Z ostatních nemovitých památek zdokumentovaných obrazem to jsou židovské čtvrti a ulice, synagogy, mikve, ostění budov se stopami po mezuzách a ostatní stavební prvky. Výzkum židovských hřbitovů neomezuje jen na Českou republiku. Pracoviště se podílí rovněž na výzkumu a záchraně židovských hřbitovů v Polsku, Finsku a Německu. Odborným konzultantem a supervizorem je V. F. Chvátalovi Židovské muzeum v Praze.


Stránka 3

Ze židovského humoru Představujeme čtenářům Chajejnu druhý výběr z obsáhlé antologie židovského humoru o 703 stranách s názvem Wielki śmiech po Ŝydowsku czyli wczorajszy i dzisiejszy świat w tysiciącach dowcipów i dykteryjek Ŝydowskich (Velký smích po židovsku čili včerejší a dnešní svět v tisících židovských vtipů a humoresek), vydanou v roce 2010 varšavským nakladatelstvím Klub dla Ciebie mediální firmy Bauer-Weltbild. Tematicky utříděnou antologii sestavil Robert Reuven Stiller (nar. 25. ledna 1928 ve Varšavě), polský překladatel, esejista a spisovatel židovského původu, polyglot ovládající více než 60 jazyků, z toho 30 aktivně (včetně češtiny). V podvečer svátku Jom kipur, kdy se jedná o odpuštění hříchů, hledí starý Žid na nebesa a vzdychá: „Pane, nastav uši. To jsem já, švec Jankele. Mendel z naší vsi je poctivý řezník a dobrý člověk, ale tak chudý, že nemá ani kousek masa na šábes. Stejně je na tom švec Mojše, a k tomu matka mu umírá v mukách. A učitel Avram nemá ani pořádný oděv a hrozí mu oslepnutí. Tak se Tě, Pane, o tomto svatém večeru tážu: Je to spravedlivé? Já si totiž myslím, že je to docela nespravedlivé. Jestli nám tedy o tomto velkém svátku Jom kipur bez řečí odpustíš naše hříchy, tak i my Ti možná odpustíme.“ *** Rabi uvažuje: „Že by mi někdo ukradl brýle? Nikoli – poněvadž kdyby potřeboval číst, měl by vlastní brýle, a kdyby číst nepotřeboval, tak by brýle neukradl. Možná, že je ale ukradl, aby je prodal? Nikoli – poněvadž kdyby je chtěl prodat tomu, kdo potřebuje číst, ten by měl vlastní, a kdyby tomu, kdo je nepotřebuje, tak ten by je nekoupil. Z toho plyne závěr: vzal je ten, kdo brýle má a potřebuje, ale nemůže je nalézt. A proč je nemůže nalézt? Poněvadž ho studium tak zaujalo, že si brýle posunul na čelo a v roztržitosti na to zapomněl, a tak vzal moje brýle. Možná ale jsem to já sám a mám brýle na čele? A opravdu!“ *** A jindy: „Kde jsou moje brýle? Na stole nejsou, na kredenci nejsou, ani na knize, ani na posteli… Ale odkud vím, že tam nejsou? Poněvadž vidím. A jak mohu vidět? Vždyť bez brýlí bych neviděl! Musím je tedy mít na nose. A opravdu!“ *** Žid stojí před soudem kvůli prodeji zpančovaného vína. Svědčí soudní znalec. Žid se brání: „Pane soudce, vyznáte se v chemii?“ „Ne, jsem právník.“ „A pan soudní znalec – vyzná se v právu?“ „Ne, jsem chemik.“ „A po mě, ubohém Židovi, se chce, abych se vyznal jak v právu, tak v chemii?“ *** „Rebe, obávám se, že jsem utrpěl velkou škodu. Naše děvečka spadla do kotle plného mléka. Je ještě košer?“ Rabi dlouho přemýšlí a pak rozhodne: „Mléko je trejfe. Děvečka je košer.“ ***

Bůh sděluje Mojšíšovi na hoře Sinaj Zákony: „Pochopils to? Tak si, Mojše, zapamatuj, že je zapovězeno vařit kůzle v mléce jeho matky.“ Mojžíš: „Aha! Nesmějí se společně jíst. Je to tak?“ Bůh: „Ne. Říkám jen, že se nesmějí společně vařit.“ Mojžíš: „To znamená, že po požití jakéhokoliv masa je třeba šest hodin čekat, až bude zcela stráveno, než se člověk napije mléka, aby se maso a mléko nesetkaly v žaludku. Je to tak?“ Bůh: „Ne. Jde výslovně o to, aby se maso kůzlete nevařilo v mléku jeho matky. To znamená té kozy. Už jsi to pochopil?“ Mojžíš: „Aha! Promiň mi, Bože, mou hloupost, pokud tomu nerozumím. To znamená, že je třeba mít dva komplety všeho nádobí a příborů, stejně jako dva samostatné dřezy a dvě chladničky, jedny na maso a druhé na mléko a na všechny mléčné nebo mléko obsahující pokrmy. A pokud se člověk jednou zmýlí v jejich použití, je třeba je zničit, aby nikdy více nemohly být použity. Je to tak?“ Nato Bůh: „Mojše, já už nemám na tebe nervy. Vymýšlej si a dělej, co chceš!“ *** „Jak je to, rebe, možné, že máš podobenství pro objasnění každého problému, který je ti předložen?“ „Já ti to vysvětlím. Jeden velkostatkář na Podolí objížděl své dvory a na stěně stodoly uviděl několik koleček nakreslených křídou a uprostřed každého kolečka prostřelený otvor. Přikázal tedy svým lidem, aby našli toho mimořádného střelce, protože by se mu velice hodil a on by mu za jeho služby dobře zaplatil. Přivedli mu židovského krejčíka, který se klepal strachy. „To jsi ty vystřílel dírky do stěny stodoly?“ „Ano, pane, ale já jsem tím nic zlého nemyslel.“ „Jakým zázrakem se z tebe stal takový vynikající střelec? Půjdeš ke mně do služby? Dobře ti zaplatím.“ „Jenže já vůbec neumím střílet. Jenom jsem si tak střílel a potom jsem kolem dírek nakreslil kroužky.“ Rabi dokončil svoje podobenství: „A já to vlastně dělám právě tak. Uchovávám v paměti každou zajímavou historku. A pak už se k ní najde nějaké mravní naučení – více není třeba.“ Vybral a přeložil Jiří Fiala

Robert Reuven Stiller autor antologie Foto: Adam K. Podgórski

Čím se liší Pán Bůh od polského Žida? Pán Bůh ví všechno, polský Žid ví všechno, ale mnohem lépe.

Stránka 4


Školní projekt Osvětim Dne 9. května 2008 byli žáci tříd 9. A a 9. C Masarykovy základní školy ve Velké Bystřici na školní exkurzi v Osvětimi. Návštěva osvětimských koncentračních táborů byla součástí Školního projektu Osvětim, který řídila tehdy čerstvá absolventka Filozofické fakulty Ostravské univerzity, oboru dějepis-angličtina, Mgr. Veronika Košťálková (dnes provdaná Martinů). Předpoklady

myšlenka navštívit

„Dějiny a osudy židovského národa mě přitahovaly už od dob středoškolských studií,“ říká Veronika. „Na univerzitě můj zájem prohloubila paní docentka PhDr. Ludmila Nesládková, CSc. Zaujaly mě její přednášky a přivedly mě k rozhodnutí napsat diplomovou práci pod jejím vedením. Protože jsem z Olomouce, domluvily jsme se, že zpracuji téma týkající se tohoto města. Výsledkem je práce s názvem Demografické charakteristiky olomouckých Židů ve druhé polovině 19. století.“ Podkladem pro diplomovou práci byly Veronice Košťálkové informace získané ze sčítání obyvatelstva v roce 1880. Překlad odborné němčiny konzultovala autorka s Mgr. Miroslavem Papouškem a o současné podobě olomoucké židovské obce jí poskytl informace Ing. Petr Papoušek. Konzultace Veroniky Košťálkové s doc. Nesládkovou vedly nakonec i k jejich spoluautorství na příspěvku předneseném na kroměřížské konferenci Židé a Morava XIV., Olomoucká židovská komunita v éře modernizace do konce trvání rakouské monarchie.

koncentrační tábor

Projekt

v Osvětimi.

Poznání, že Židé byli na konci devatenáctého století početně významnou minoritou Olomouce, která byla za druhé světové války téměř zlikvidována, vedlo Veroniku po nástupu do učitelského povolání na Masarykově základní škole ve Velké Bystřici k rozhodnutí zprostředkovat žákům poučení o holocaustu netradičním způsobem. Školní projekt Osvětim, jehož finální podobu zachycuje padesátistránkový dokument s obrazovými přílohami, měl čtyři fáze. Na začátku byla myšlenka navštívit koncentrační tábor v Osvětimi. „Po hlubším promyšlení jsem dospěla k názoru,“ říká V. Košťálková, „že si Osvětim zaslouží víc než pouhou návštěvu, že je třeba, aby žáci přijeli na místo připraveni.“

Veronika Martinů (roz. Košťálková)

Na začátku byla

Socha TGM před školou ve Velké Bystřici

První úkol Prvním úkolem, který učitelka Košťálková dala žákům devátých tříd, bylo zjistit v rodinách či u známých, jaké měli osobní zkušenosti s dobou druhé světové války. Žáci přistupovali k úkolu odpovědně. Ti, kteří neměli oporu v zkušenostech starších generací, se opírali o dostupnou literaturu a znalosti ze školy, jiní vycházeli ze vzpomínek prarodičů, v jednom případě dokonce z deníku vedeného v letech 1938–1944. Ve svých pracích zachytili žáci válečné vzpomínky z širšího okolí, z Olomouce, Přáslavic,

Hlušovic, Bochoře, Mrskles, Mariánského Údolí, Tršic, Štěpánova, Chudobína, ale i ze vzdálenějších míst, např. z Dranovic u Valašských Klobouků či z Radešínské Svratky na Vysočině. Vyprávění rodičů a prarodičů se většinou soustřeďuje na tyto momenty: na zabrání Sudet, na příchod okupační armády, na kontakty s Němci, na partyzánskou odbojovou činnost, na odvody zemědělských produktů a na přechod vojsk v závěru války. O osudu Židů najdeme v pracích čerpajících ze vzpomínek většinou jen okrajové zmínky: „O koncentračních táborech se tu vědělo, v Přáslavicích však žádní Židé nebyli, a tak odsud nikoho neodváděli.“ „Jestli se tehdy mluvilo o koncentračních táborech? Tak to paní Drábková bohužel neví, protože byla ještě dítě a dospělí se před dětmi o takových věcech vůbec nebavili.“ „ ,Můj život to neovlivnilo, jelikož jsem byla ještě malá a nerozuměla jsem tomu,‘ řekla babička. Už si toho moc nepamatuje, byla přece jen malá. Nezná nikoho, kdo by byl stíhaný. O koncentračních táborech nevěděla, veřejnost možná ano, ona vůbec nic.“ Konkrétní případ je popsán v jedné z prací: „Praděd měl dobrého přítele, ale mělo to háček, byl to Žid. Můj praděd věděl, co dělá, ale nechtěl nechat kamaráda zabít, a proto ho schovával a pomáhal mu ze všech sil, aby přežil! Ale doplatil na to sám. Přišlo se na to, že pomáhá Židovi, a proto ho zavřeli do koncentračního tábora, kde strávil víc než rok svého života. … Mnoho Židů Němci popravili před vlastní rodinou, včetně pradědova přítele.“ Postižení nežidovské rodiny líčí dívka ze Štěpánova: „Němci nám vyvraždili polovinu rodiny. Žádný náš rodinný příslušník nebyl odvezen do koncentračního tábora, protože byli na místě nelítostně zastřeleni.“ Druhý úkol Dalším úkolem bylo na základě předchozí práce výtvarně zpracovat pojem VÁLKA. Kresby tuší a černým uhlem tvoří výtvarný doprovod projektu (ukázka na str. 5). Pokračování na str. 5


Stránka 5

… Školní projekt Osvětim Pokračování ze str. 4 Třetí úkol Před vlastní exkurzí do Osvětimi uložila učitelka žákům, aby se pokusili, na základě představy získané z hodin dějepisu i odjinud, napsat, jak si přestavují život v koncentračním táboře. Z prací vybíráme: „Představuji si, že navenek to vypadalo všechno krásně, aby se lidé ničeho nebáli, i když nevěděli, co je čeká.“ „Já si myslím, že lidé ani nevěděli, jestli je den či noc. Myslím si, že je zavřeli do nějaké místnosti, kde nebylo ani okno, a dávali jin jen něco málo, ale opravdu málo k jídlu.“ „Děti místo toho, aby si hrály někde venku, tak musely pracovat.“ „Nedokážu si představit jejich život, ale určitě byl hrozný, když tam zemřelo tolik lidí v komorách, hlady a zimou.“ „Myslím si, že život v Osvětimi nebyl život, ale spíš utrpení. Když si představím běžný den takového vězně, běhá mi mráz po zádech.“ „Podle mě to byla nejhorší událost v dějinách lidstva.“ „Tohle bych nezvládla, nemohla bych se dívat na to, jak kolem mě umírají úplně nevinní lidé, nebo kdybych slyšela, jak křičí umírající děti. Pořádně si ani nedokážu představit, jak to tam probíhalo.“ „Musela tam zemřít spousta lidí. Bydleli určitě v nějakých strašných domech, protože si myslím, že neměli peníze na domy, takže bydleli v nějakých rozpadlých domech. Beztak to měli ohraničené nějakými dráty pod elektrickým vedením.“ „Stačí, když si představím stovky špinavých děr, které měly sloužit jako záchody. Nebo plynové komory, do kterých vcházely tisíce nic netušících lidí – žen, mužů i dětí s představou,

že se jdou osprchovat. Avšak místo vody se dočkali plynu, ve kterém se všichni zadusili. … Proč tito lidé vlastně umírali? Protože byli jiní?“ „Jak to v Osvětimi opravdu probíhalo? Já tedy nevím, a ani to vědět nijak moc nechci.“ „Kdybych tam byl a přežil to, tak bych se asi oběsil, abych nemusel vzpomínat na to, co jsem viděl.“ Čtvrtá fáze – exkurze Snaha vmyslet se do situace vězňů vyhlazovacího koncentračního tábora se stala dobrým předpokladem pro plnohodnotné absolvování exkurze. Žáci tak mohli konfrontovat poznatky z výuky i svá očekávání vytvořená na základě získaných informací s konkrétním zážitkem z místa. Ke zprávě o exkurzi přistupovali pak různě. Vesměs se však práce shodují v tom, že návštěva místa překonala jejich představy. K pochopení souvislostí přispěla také průvodkyně, jejíž výklad žáci oceňovali. O síle zážitku vypovídají závěry některých prací: „Jsem velmi rád, že jsem mohl jet do tohoto tábora a představit si všechno, co se tady tak nelidského dělo, a nikdy nepochopím, jak někdo mohl být tak krutý.“ „Když jsme šli zpátky k autobusu, myslel jsem si, že jsem neměl na tuto exkurzi jezdit, protože vidět takovou hrůzu, která vás poznamená na celý život, už z hlavy nedostanete.“ Projekt, jehož završením bylo zpracování zážitků z exkurze do Osvětimi, splnil svůj účel. Žákům, kteří se práce na něm zúčastnili, přinesl poznání podložené půlročním procesem postupného přibližování se k tématu a upevněné zážitkem. Lze předpokládat, že tito mladí lidé nebudou patřit k sympatizantům s nacistickou ideologií, že budou mít argumenty, pokud by se s extrémními názory ve svém okolí setkali.

Pro Veroniku Košťálkovou znamenal projekt vedle běžných povinností učitele dějepisu půlroční práci s žáky dvou tříd navíc. Veronika musela práce průběžně číst, komentovat je, usměrňovat diskusi o nich. Nakonec bylo třeba ještě materiál utřídit, texty přepsat a doplnit o výtvarné práce a fotografie z exkurze. Je škoda, že o výsledném produktu není zmínka na internetových stránkách školy. Školní projekt Osvětim by mohl být inspirační metodický materiál pro další učitele dějepisu. Text: - th -, obrázky žáků ze Školního projektu Osvětim na téma VÁLKA poskytla Veronika Košťálková

„Kdybych tam byl a přežil to, tak bych se asi oběsil, abych nemusel vzpomínat na to, co jsem viděl.“

Stránka 6


Rok na vsi aneb kouzlo hravosti Ve středu 3. března byla v Café 87 zahájena výstava koláží Ivety A. Dučákové s názvem Rok na vsi. Podkladem jí byl fotografický cyklus Jindřicha Štreita z vesnického prostředí na téma Dvojice. Kombinace třinácti původních Štreitových fotografií a koláží Dučákové jsou také základem česko-anglické publikace Rok na vsi / A Year in the Village, která byla při vernisáži představena. Štreit a Dučáková přizvali ke knížce ještě dalšího autora, Davida Hrbka, který obrazovou část doprovodil básněmi na dané téma. Anglický překlad pořídil Matthew Sweney. Iveta A. Dučáková Foto: - th -

Lidé na obrazech jsou odrazem dnešní doby, bývají tajuplní, skrývají v sobě různé vnitřní pocity – strach, úzkost, naději, samotu, nevinnost.

Jindřich Štreit v úvodním projevu vysvětlil vznik celého projektu. Ten měl svou předehru už v roce 1999, kdy Štreit dal na objednávku dohromady cyklus třinácti fotografií pro firemní kalendář na rok 2000, tedy pro jeho titulní stranu a dvanáct měsíců. Kalendář nebyl určen k prodeji, sloužil firmě k propagaci. Jak už to ale bývá, když nový rok přestane být nový, kalendáře už nelze rozdávat. Firmě zůstalo 150 nepoužitelných exemplářů. Po určité době se rozhodli, že je nevyhodí, ale nabídnou je autorovi fotografií. Jindřich Štreit je převzal, aniž by v té chvíli věděl, co s nimi bude dělat. Kalendáře zůstaly ležet netknuté až do roku 2005. Tehdy se zrodil nápad: Jindřich Štreit rozeslal kalendáře téměř 150 výtvarníkům, malířům, grafikům, ale i sochařům s výzvou, aby je použili jako podklad k vlastním výtvarným dílům. Mezi oslovenými umělci byli renomovaní výtvarníci, za všechny jmenujme například Adrianu Šimotovou či Olbrama Zoubka, ale i studenti výtvarných škol. Téměř všichni oslovení hru přijali a nápad dal vzniknout řadě

David Hrbek a Jindřich Štreit

výstav dvourozměrných i trojrozměrných artefaktů. Jednou z oslovených výtvarníků byla také Iveta A. Dučáková (nar. 1976), absolventka ateliéru malby docenta V. Skrepla na Akademii výtvarných umění v Praze. S Jindřichem Štreitem ji spojuje vztah k Jeseníkům. Iveta se narodila v Krnově, v Bruntálu vystudovala na Střední průmyslové škole textilní obor, v současné době žije a pracuje jako grafička a designérka na volné noze v Karlovicích. Pro Naučnou stezku historií a přírodou Karlovic vytvořila vloni 13 informačních tabulí, průvodce, pohlednice a plakát k jejímu otevření. „Fotograf Jindřich Štreit mi nabídl své fotografie k přetvoření,“ říká Iveta, která na tomto základě vytvořila cyklus 13 fotopláten o rozměrech 100 x 70 cm. „Obsah jednotlivých fotografií se dostal na mých plátnech do jiného kontextu, v některých případech do absurdních situací, podivných příběhů.“ Iveta A. Dučáková zpracovala koláže nejdříve ručně. Do černobílých fotografií vnesla fragmenty barevnosti, některé části zvýraznila, jiné potlačila či vystřihla.

Poté koláže v minimální míře upravila na počítači a vytiskla je na plátno. „S touto technikou jsem začala už na Akademii výtvarných umění, dále ji prohlubuji a hledám nové možnosti,“ vysvětluje Iveta. „Zabývám se proměnou identity, deformací, atmosférou doby v neobvyklých spojeních, otázkami odstupu, odlišnosti a nestability. Lidé na obrazech jsou odrazem dnešní doby, bývají tajuplní, skrývají v sobě různé vnitřní pocity – strach, úzkost, naději, samotu, nevinnost.“ V souvislosti se záměrem vystavit 13 fotopláten Ivety A. Dučákové spolu s fotografiemi Jindřicha Štreita v Café 89 přišli oba autoři s nápadem doplnit fotografie a koláže ještě o další rozměr, o básnickou reflexi. Oslovili proto kurátora výstavy Davida Hrbka, zda by ke každé dvojici – k fotografii a z ní vytvořené koláži – napsal text. David Hrbek souhlasil a napsal čtrnáct básní. Ta čtrnáctá, s výmluvným názvem Temná komora, celý cyklus uvádí. Pak už bylo třeba jen nalézt nakladatele a peníze pro knížku. Pokračování na str. 7

Jindřich Štreit s Ivetou A. Dučákovou


Stránka 7

… Rok na vsi aneb kouzlo hravosti Pokračování ze str. 6 Nakladatelské práce se ujal Jaroslav Vacl, knihu zaplatila a vydala Agentura gevak. Autorkou grafické úpravy, sazby a obálky je Jiřina Vaclová. Knížku pojala jako album s tím, že Štreitovy fotografie a

Dučákové koláže jsou vsazeny do fotografických rožků určených pro fotoalba. Je tedy každý exemplář knížky výtiskem autorským, ručně zpracovaným. Jak řekl na závěr Jindřich Štreit, vsazení obrázků do růžků umožňuje majite-

lům knížky pokračovat ve hře. Libovolným přehazováním 26 obrázků se mohou dostat jejich obsahy v konfrontaci s vytištěnými básněmi do nových souvislostí, jejichž výhradním interpretem bude čtenář. Text a foto: - th -

Rok na vsi / A Year in the Village Nahoře: Jindřich Štreit telefonuje, jestli knížka bude do vernisáže hotova

Vlevo: Jindřich Štreit představuje knížku

Od nápadu na knížku po její představení na vernisáži obrazů Ivety A. Dučákové uplynula minimální doba. Vzhledem k tomu, že do každého výtisku bylo třeba vlepit 104 růžky a do nich vsadit 26 fotografií, nebylo jisté, zda bude knížka na vernisáži k dispozici. Když úvodní ceremoniál končil, dorazil Jaroslav Vacl (na fotografii s brýlemi) s 15 exempláři. Každý vydaný výtisk je číslován, číslo 1 vlastní Jindřich Štreit. – Přinášíme ukázku fotografie Jindřicha Štreita, koláže Ivety A. Dučákové a textu Davida Hrbka:

NA DNĚ MÝCH TALÍŘŮ Na dně mých talířů klimbají andělé. A já jen tiše chodím kolem stolu, Na němž je stále prostřeno pro dva.

AT THE BOTTOM OF MY PLATES At the bottom of my plates angels slumber. So I just walk quietly around the table, which is still laid for two.

Stránka 8


Cyklus judaistických přednášek pro veřejnost

Daniel Soukup (vlavo) uvádí zahajovací přednášku Pavla Kuči Foto: Eva Pončová

Centrum judaistických studií dne 23. února slavnostně zahájilo v Divadle Konvikt (přestože byl venku silný mráz) letní semestr. Podrobnou informaci o této události, jejíž součástí bylo také představení grantového projektu Inovace studijního oboru Judaistika, přineslo minulé číslo Chajejnu. Součástí projektu je cyklus přednášek, na něž má přístup i neakademická veřejnost. Přednášky se konají v knihovně Centra judaistických studií, které sídlí v Olomouci na třídě Svobody 26, vždy ve středu v 17 hodin. První tři přednášky proběhly již v březnu.

Dorota Schkarynová obvinila Abrahama Heresche, že od ní chtěl koupit mateřské mléko křesťanky.

Z historie krnovských Židů

Pašije pražských Židů

Cyklus zahájil 9. března Pavel Kuča ze sdružení Krnovská synagoga. Ve své přednášce s názvem Upálení Žida Heresche v Krnově roku 1534 a židovský hřbitov ve slezském Zülzu vyšel z události, jejíž předehrou byla stížnost purkmistra a radního města Krnova na Židy ze dne 12. března 1534. Stěžovali si markrabímu, že Židé škodí svým obchodem křesťanským kupcům, a prosili, aby byly Židům takové obchody zakázány. Markrabí o čtyři týdny později předal stížnost představiteli židovské komunity Abrahamu Hereschovi z Hlubčic. Ten v dopise markrabímu prosil, aby žádost byla zamítnuta. Markrabí mu částečně vyhověl. Zakázal sice Židům prodej mimo výroční a týdenní trhy, ale v odpovědi krnovským radním uvedl, že Židé mají právo nakupovat a prodávat své věci. Ale již 31. května 1535 Dorota Schkarynová, nařčená jinou ženou z kuplířství, obvinila Abrahama Heresche, že od ní chtěl koupit mateřské mléko křesťanky. Chtěl ho údajně použít ke zkažení mléka všech matek v kraji, a tak vyhubit křesťany. Abraham Heresch sice obvinění popřel, ale při mučení se „přiznal“ a obvinil i jiné Židy. Na tomto základě byl slavnostně upálen a kníže Jiří Hohenzollernský následně všechny Židy roku 1535 vyhnal. Pavel Kuča uvedl událost vedoucí k vyhnání Židů z Krnovského knížectví do širších souvislostí. Poukázal na vliv dobového proudu křesťanské reformace i na nadčasové fenomény jako jsou obchodní konkurence či odpor k jinakosti. Na závěr pozval Pavel Kuča posluchače k návštěvě unikátního hřbitova v Osoblaze a Bialej Prudnickiej ve slezském podhůří Jeseníků.

Druhou přednášku proslovila 16. března Mgr. Eva Steinová (Medieval Studies at Utrecht University, Utrecht) na téma Passio Iudeorum Pragensium. Passio Iudeorum Pragensium (Pašije pražských Židů) je literární skladba z konce 14. století popisující útok na pražské Židy v době Velikonoc 1389. Eva Steinová ve své přednášce vyšla z diplomové práce obhájené na Masarykově univerzitě (psala ji ovšem během studijního pobytu na Univerzitě v Utrechtu), v jejímž rámci připravila první kritickou edici tohoto textu. Ve své přednášce se zabývala i neliterárními texty, které se k protižidovskému násilí z roku 1389 váží, a seznámila posluchače s historickým kontextem událostí Pašijí. Během nich zahynula většina obyvatel židovského města, byly vyrabovány domy, vypáleny obě synagogy a zdevastován židovský hřbitov. Ukázala přesvědčivě, že Passio má unikátní postavení v česko-latinské i evropské středověké literatuře.

Protižidovský pogrom v Praze o Velikonocích v roce1389

Prorok Jonáš v rabínské literatuře Třetí přednášku s názvem Prorok Jonáš v rabínské literatuře pronesl 23. března Mgr. Karel Hrdlička, který v současné době dokončuje doktorské studium oboru Etnologie na Filozofické fakultě Západočeské univerzity v Plzni, kde vyučuje na Katedře blízkovýchodních studií. Ve své olomoucké přednášce seznámil posluchače na příkladu tématu proroka Jonáše se specifickým způsobem talmudické argumentace a způsobem studia textu v rabínské tradici. red-

Cyklus veřejných přednášek pořádaných Centrem judaistických studií Kurta a Ursuly Schubertových je již za svou třetinou. Pozvánku na další akce letního semestru, které se konají od dubna do května, najdete na straně 9.


Stránka 9

Pozvánka na akce Centra judaistických studií Na březnový program Cyklu judaistických přednášek pro veřejnost (viz str. 8) navazují v dubnu a květnu přednášky (jedna je spojena s oslavou Pesachu a se čtením Hagady) a autorské čtení. Konají se opět ve středu, vždy od 17 hodin v knihovně Centra judaistických studií na třídě Svobody 26.

6. dubna - Erika Bezdíčková 6. dubna bude členka brněnské židovské obce Erika Bezdíčková číst ze své knížky Moje dlouhé mlčení. S autorkou a její vzpomínkovou knížkou jsme se mohli seznámit již při posledních Dnech židovské kultury Olomouc 2010, kdy byla hostem Židovské obce Olomouc. S paní Erikou, přeživší v dětském věku internaci v koncentračním táboře, je vždy příjemné znovu se setkat. Po přednášce bude možno její knížku zakoupit.

13. dubna - Josef Bláha 13. dubna vystoupí PhDr. Josef Bláha z Katedry dějin umění Filozofické fakulty Univerzity Palackého s přednáškou K nejstarším dějinám židovské obce v Olomouci z hlediska archeologického. Výsledky archeologických průzkumů vedených Josefem Bláhou mají pro poznání historie Olomouce mimořádný význam. Důslednost v práci mu přinesla i řadu nepříjemností. Známá je kauza z doby normalizace, kdy v roce 1973 prováděl záchranný výzkum na staveništi budoucího Prioru. Aby se stavba urychlila, byl průzkum zastaven. Bláhu v jeho snaze průzkum dokončit podpořili podpisovou akcí i studenti a on sám byl stíhán za tzv. rozvracení republiky a odsouzen za přečin „narušení socialistického společenského řádu“. Josef Bláha ve své přednášce představí výsledky archeologického prů-

zkumu, který se prováděl při rekonstrukci jezuitského konviktu. Konvikt byl totiž postaven v místě někdejšího židovského ghetta. Shodou okolností univerzitní pracoviště, jehož je Josef Bláha v současnosti členem, sídlí právě v této budově.

27. dubna - Pavel Sládek

Obálka knížky Eriky Bezdíčkové

27. dubna PhDr. Pavel Sládek, PhD., z Ústavu Blízkého východu a Afriky Filozofické fakulty Univerzity Karlovy pronese přednášku na téma David Gans a jeho kronika Cemach David. Na ni bezprostředně naváže dodatečná oslava svátku Pesach a čtení z Hagady.

4. května - Erik Gilk 4. května se Mgr. Erik Gilk, PhD., z Katedry bohemistiky Filozofické fakulty Univerzity Palackého pokusí v přednášce Karel Poláček – jen humorista? pozměnit jednostranný pohled na tohoto česko-židovského spisovatele.

Přednášky jsou v CJS vždy ve středu od 17 h.

11. května - Daniel Mayer 11. května uzavře cyklus připravený pro letní semestr Centrem judaistických studií rabín Daniel Mayer z Haify přednáškou Konverze k judaismu v zrcadle židovské ústní tradice a historie. Rabín Mayer je v Židovské obci Olomouc dobře znám a je vždy vítaným hostem.

NUBERG 2010 - Cena veřejnosti pro Víta Zouhara V prosinci 2010 měla ve Španělské synagoze v Praze premiéru skladba olomouckého skladatele Víta Zouhara Pinnas culumbae/Křídla holubice. Skladbu, kterou provedl Orchestr Berg pod vedením dirigenta Petra Vrábela, byla zařazena do soutěže NUBERG 2010. Orchestr Berg se soustřeďuje na současnou hudbu, jejíž vznik podporuje objednávkami nových děl u českých skladatelů mladé generace. Vloni uvedl šest premiér objednaných děl a v době od 11. ledna do 22. února 2011 mohla o nich veřejnost hlasovat na webových stránkách. Cenu veřejnosti soutěže NUBERG 2010 (= new Berg, soutěž o nejúspěšnější skladbu premiérovanou Orchestrem BERG v uplynulém roce) získal Vít Zouhar za skladbu Pinnas culumbae/Křídla holubice, která je remixem tří zlomků z biblických Žalmů pro kontratenor, cimbál a komorní orchestr. Odborná porota udělila cenu Slavomíru Hořínkovi. Obě vítězné skladby zazněly na koncertě 7. března, jímž Orchestr Berg zahájil sezónu 2011.

V

ÍT Z OUHAR, DOC. MGR. MGA., PH.D., působí na Katedře hudební výchovy Pedagogické fakulty UP. Z jeho bohaté tvorby připomeňme opery Coronide a Torso (společně s T. Hanzlíkem), kterou uvedlo Národní divadlo v Praze, operu Noci Dnem vzniklou na objednávku Národního divadla v Brně. Jeho balet Wide Crossing nastudoval Opernhaus Graz a Theater Künstlerhaus Wien. Pro ND v Praze vytvořil hudbu k inscenaci J. A. Pitínského Radúz a Mahulena. Je držitelem řady skladatelských cen. Jeho teoretické práce jsou zaměřeny na problematiku hudby 20. století. red.

Vít Zouhar

Stránka 10


Arnošt Lustig a vzpomínka na Ostravici 1946 Arnošt Lustig, novinář, pedagog a snad neznámější autor knih s tématikou holocaustu zemřel 26. února 2011. Média mu věnovala v uplynulém měsíci velkou pozornost. Při čtení nekrologů a vzpomínek jsem si vzpomněla na dávno zapomenutou část spisovatelova života, zatlačenou do pozadí pozdějšími všestranně úspěšnými počiny jeho tvůrčí činnosti. Psal se rok 1946 a z Wilsonova nádraží v Praze byVěra Weislitzová a Arnošt Lustig la vypravena skupina žiFoto: Dora Salomonovičová, 1946 dovských sirotků a polosirotků na ozdravný pobyt uprostřed Beskyd, do Ostravice. Mezi nimi byli i Arnošt Lustig, rodák z Prahy, a Věra Weislitzová, rodačka z Ostravy. Zotavovna na Ostravici patřila židovské obci v Moravské Ostravě od roku 1913 a sloužila dětem této obce k letnímu zotavení až do roku 1938, kdy zde byli ubytováni členové obce, kteří neměli v Moravské Ostravě domovské právo a obdrželi takzvaný vyhošťovací dekret. Pak přišla doba války a zotavovna poskytovala pobyt „nezvaným hostům“. Ale zpět do vzpomínek na ozdravovnu v Ostravici. V roce 2002 vyšla Lustigova kniha 3x18 (portréty a postřehy), ve které jedna kapiDora jim tola nese název Uřeknutí Dory Salomonovičové. Právě v ní autor vzpomíná, jak se na zotavovně udělala sblížil s Věrou a vychovatelka Dora jim udělala společnou fotku s poznámkou: „Sluší vám to.“ společnou fotku Použiji část textu této kapitoly, který definuje s poznámkou: jeho vztah k Věře: „Všechno se mi na ní líbilo. Měla stejnou „Sluší vám to.“ válečnou zkušenost. První, co mě napadlo v onen zlomek vteřiny, kdy jsem ji viděl na nádraží, bylo, že s takovouhle holkou bych mohl, chtěl a měl mít dvě krásné děti. Byl to zlomek myšlenky. Zášleh. Nejhlubší instinkt. Teprve pak se dostal ke slovu rozum, ale i

Zotavovna Ostravice a její osazenstvo v roce 1946

pro rozum vypadala dobře. Zdravá, krásná, sama.“ Věra, manželka Arnošta Lustiga, se narodila v Moravské Ostravě, kde žila až do války s rodiči Leem a Olgou Weislitzovými a starší sestrou Hanou. Otec byl majitelem restaurace na třídě 28. října, kterou převzal po svých rodičích. Když začala válka, rodina odešla do Prahy. Věřina maminka tam zemřela a tatínek zahynul v posledních dnech války v koncentračním táboře Dachau. Uběhla dlouhá řada let společného života Věry a Arnošta, když se v antikvariátu FIDUCIA v Ostravě konala autogramiáda zmíněné knihy s kapitolou o Doře. K Arnoštovi přistoupil můj manžel Michal Salomonovič, Dořin starší syn. Předložil k podpisu rozevřenou knihu, do níž vložil onu fotografii Arnošta a Věry, pořízenou Dorou fotoaparátem Leica z roku 1946. Pro Arnošta to bylo velké překvapení, sám už tu fotografii neměl. Citované vzpomínky dostaly hmotnou podobu. Jen dnešní čtenář musí být shovívavý ke kvalitě fotky staré 65 let. Končím dnešní exkurz do minulosti – zůstaly jen vzpomínky na „tetu UNRU“, jak tehdy říkaly děti své vychovatelce Doře, na Věru i Arnošta. Jen ta zotavovna zůstala, ale ani do ní již nejezdí židovské děti. Ostravská obec jich ve svých řadách moc nemá. Libuše Salomonovičová, Ostrava


Stránka 11

Arnošt Lustig hostem Večerních rozmluv Arnošt Lustig byl jedním z padesáti hostů rektora Josefa Jařaba, kteří přijali jeho pozvání do Večerních rozmluv s hosty Univerzity Palackého. Josef Jařab zpovídal Arnošta Lustiga před plnou aulou Filozofické fakulty 2. listopadu 1994. Přinášíme pasáž, která obsahuje i Lustigovu vzpomínku na seznámení s jeho manželkou Věrou, a navazuje tak na text Libuše Salomonovičové (str. 10). Dá se několika slovy vyjádřit základní zkušenost, kterou jste si z lágru odnesl? Celý život se učíme, že člověk je nádherná bytost, že dosáhne ke hvězdám, že má být dobrý a že všechno má smysl. A najednou zjistíte, že to tak není. Člověk se civilizuje dlouho, ale zvíře se z něj stane strašně rychle. Moc blízko pod povrchem civilizace je džungle.

ně nezabije jedinou židovskou holku, kluka, matku, tátu! Když zabije, my ho zabijem taky. Všechno, co mám v duši, je české a pražské, ale kdyby byl Izrael ohrožen, okamžitě se hlásím. I když tam žít nechci. V Osvětimi jsem viděl, jak zabili deset tisíc lidí za den a deset tisíc za noc. Z jejich hlediska to bylo pořád málo, ale na víc nestačili. Proto přece jen v Evropě zůstali nějací Židi, které nestačili zabít. Já vím, že žiju, protože zabili někoho jiného místo mě. To byl ďábelský systém!

Arnošt Lustig

Zbývala nějaká možnost obrany? Většinou ne. Já jsem se ubránil tak, že jsem z lágru utekl a zúčastnil se v Praze aspoň květnové revoluce. Proto můžu psát, tím jsem získal duševní rovnováhu. Ale ta revoluce se mně taky nelíbila. Viděl jsem, jak v Rytířské ulici pověsili esesáka za noArnošt Lustig a Josef Jařab při Večerních rozmluvách hy, polili ho petrolejem Po válce jste působil v Izraeli jako dopisoa zapálili od hlavy. Pak na něho čůrali, ženské si vatel československých novin. Jak jste se zvedly sukně a čůraly na něj. Jeden revoluciotam ocitl? nář mně dal strojní pušku a říkal, zastřel, kolik Němců chceš. Oni šli v řadě kolem Vltavy, Zamiloval jsem se do své budoucí ženy, holky, někteří do ní skákali, ale já jsem říkal, že do lidí kterou jsem znal z lágru. Moc hezká ženská, nestřílím. strašlivá sionistka. Zabili jí rodiče a asi sto dvacet lidí z příbuzenstva. Chtěla do Izraele. U nás Neměl jste potřebu se mstít? dostala výcvik a pak bojovala v izraelské armádě. Řekla mi: „Jestli si mě chceš vzít, tak si pro Byl jsem unaven, nebyla ve mně nutnost zabíjet. mě přijeď!“ Nepotřeboval jsem vidět mrtJaké to bylo, když jste po hrůzách lágru vé, ani Němce najednou viděl počátky samostatného žine. Vůbec jsem dovského státu? nechtěl vidět Němce. Já jsem Izrael, to bylo ohromné povzbuzení. Židi se za vygumoval Něválky nemohli bránit, a tady najednou vidím mecko ze svého Židy, kteří už nikomu nedovolí, aby někdo světa snad na zabíjel jejich bratry a sestry. Už nikdo beztrestdeset let. Knihu Josefa Jařaba Večerní rozmluvy s hosty Univerzity Palackého 1991 - 1996 vydalo nakladatelství Votobia v Olomouci roku 1998. Texty z magnetofonových pásků přepsali a uspořádali Václav Burian a Tomáš Tichák. Foto: Adolf Jankovský

Řekla mi: „Jestli si mě chceš vzít, tak si pro mě přijeď!“

Přeplněná aula Filozofické fakulty UP 2. listopadu 1994 při Večerních rozmluvách s Arnoštem Lustigem

Stránka 12


S nadhledem o apetitu aneb Arnošt Lustig naposledy v Olomouci Poslední pobyt Arnošta Lustiga v Olomouci se uskutečnil 18. února 2009, tedy téměř přesně dva roky před jeho skonem. Věhlasného spisovatele, scenáristu a profesora washingtonské univerzity jsem se chystal pozvat na besedu v rámci cyklu Ex libris, aniž bych tušil, že obdobný záměr, tedy uspořádat na univerzitě diskusní setkání s jednou z nejvýraznějších osobností české literatury druhé poloviny 20. století, má také autorův olomoucký přítel MUDr. Oto Košta. Otův telefonát s nabídkou zprostředkování této akce jsem samozřejmě přivítal s nadšením, ale trvalo to (i v důsledku ataků zákeřné nemoci, která spisovatele už nějakou dobu obtěžoNad jídelním lístkem v vala) ještě poměrně dlouho, než jsme našeho Moravské restauraci hosta přivítali v 11. 44 na peróně olomouckého nádraží. Protože byl čas oběda, zašli jsme do blízké vyhlídkové restaurace Apetit, což se ukázalo jako ta nejlepší volba. Jednak Arnošt Lustig, kterého doprovázela ředitelka pražského Muzea Franze Kafky Markéta Mališová, uviděl Olomouc z nadhledu, jednak zde výborně vařili, a tak se všemi silami zapojili do ukájení mistrova takřka bezhraničního apetitu. A jak se Mnohé z jeho ukázalo, nejen chuť k jídlu se u Arnošta Lustiga vymykala obvyklým parametrům. Už cestou do humorných restaurace spustil proud anekdot a humorných historek. Mnohé z nich, kdyby byly zaznamenáhistorek by mohly ny, mohly by posloužit jako velmi atraktivní alternativní dějiny české literatury a kultury. A posloužit jako vlastně nejen české, což plynulo z bohatství Lustigových známých a přátel, ale také z šíře atraktivní jeho vzdělání. Svou erudici (a nadhled) spisovatel prokázal rovněž v jakémsi neplánovaném alternativní dějiny pandánu odpolední přednášky dr. Mališové, věnované aktuálním osudům tvůrčího odkazu české literatury a Lustigova kolegy Franze Kafky. Následovalo ubytování hostů na lektorské koleji ve Vančukultury. rově ulici, při němž se spisovatelova průvodkyně roztomile snažila zastřít zcela zjevnou skutečnost, že s Arnoštem Lustigem jsou si blízcí nejen při literárních disputacích. (Tento „bulvární“ detail si dovoluji zveřejnit jen proto, že o vztahu mezi ní a autorem už velmi otevřeně hovořila sama „poslední velká Lustigova láska“ s reportérkou Danou Emingerovou na stránkách Mladé fronty Dnes.) Konečně došlo na besedu, lavice a židle v aule nestačily, sedělo se i v křeslech pro akademické hodnostáře, ba i na zemi. Při psaní této vzpomínky jsem si tehdejší jedinečnou atmosféru oživil díky DVD, které z besedy pořídil kolega Martin Farkaš. To základní jsem si však pamatoval dobře: rozmlouvat veřejně s Arnoštem Lustigem nebylo vůbec jednoduché, nejraději by si sedl přímo mezi děvčata a vykládal jim pouze anekdoty. Zároveň to však byla neArnošt Lustig s Markétou Mališovou (vpravo) a s členy Židovské obce Olomouc jen mimořádně zábavná, ale

Autogramiáda po besedě

též inspirující a poučná rozprava. I během tohoto večera se totiž v Lustigovi prolínaly jeho dvě podstaty: spontánní hedonik, užívající si plnými hrstmi radostí života, a zodpovědný myslitel a mistr slova, který ve svých výpovědích podává alarmující svědectví o hrůzách, kterými si lidé navzájem životy ničí. O všem pak promlouval s evidentním zaujetím, chutí a nadhledem, který krom jiného dokládala jeho schopnost udržet téma repliky přes rozsáhlou spleť odboček či vsuvek a výpověď ukončit výraznou pointou. Beseda i předlouhá autogramiáda skončily a opět se hlásí Lustigův apetit. Míříme tedy do Moravské restaurace a zde musím zas a znova žasnout: celodenní náročný program na třiaosmdesátiletém vážně nemocném muži není znát, vybírá si opulentní večeři a gurmetskou konzumaci prokládá permanentním přívalem anekdot. Oto mu v obou směrech zdatně asistuje, nicméně komu patří obdiv a uznání přítomných žen, je naprosto jasné. Pak už jen pár společných kroků ke koleji, loučení s příslibem dalšího setkání. To jsme však už nestihli. Ani Arnošt Lustig nakonec 26. února 2011 neodolal nezřízenému apetitu přesahujícímu vše živé. Ale vzdoroval mu do poslední chvíle, obdivuhodně a s nadhledem ... Text a foto Lubomír Machala

L

UBOMÍR MACHALA, PROF. PHDR., PH.D., profesor na Katedře bohemistiky Filozofické fakulty Univerzity Palackého. Jako literární historik a kritik se zabývá především problematikou poválečné literatury. Soustavně se věnuje též současné slovenské literatuře a uvádí ji do společného kontextu s českou literaturou.


Stránka 13

Zapomenutý náhrobek Manželé Klápšťovi z Olomouce využili pěkného březnového počasí a vyšli si na procházku Řepčínem, kolem Mlýnského potoka. Na opuštěném pozemku, asi bývalé zahradě, našli v trávě pod osamělou lípou ležet kamenný pomník z židovského hrobu Rachel Herzkové (Herzka) s hebrejským a německým textem. Informovali o nálezu Židovskou obec Olomouc mailem. V jeho závěru napsali: „Docela nás mrzí, že tento náhrobek, památka na člověka, leží na tomto místě bez povšimnutí. Nevíte prosím něco bližšího o této ženě?“ Pokusme se odpovědět. Interpretaci textu na pomníku po řádcích zaslal po konzultaci s Židovským muzeem v Praze Václav F. Chvátal: Hebrejský text 1.Toto 2. je náhrobní kámen 3. Rachel, 4. manželky učitele 5. Mordechaje 6. Herzky 7. zemřela v dobrém jméně 19. 8. tevetu 5644 a kráčela 9. cestou k Efratě 10. ve velké úctě. 11. Její duše buď přijata do svazku živých. Německý text: 12. Zde odpočívá

13. Rachel 14. Herzka, 15. zemřela 17. ledna 1884. Základní údaje o životě Rachel nám vedle textu na náhrobku dávají informace z operátu (dotazníku) pořízeného při sčítání lidu, které proběhlo čtyři roky před smrtí Rachel, v roce 1880. Rachel Herzka, rozená Taus (Daus?), se narodila 19. března 1808 v Hroznové Lhotě u Strážnice. Vdala se za Mordechaje (Markuse) Herzku, učitele náboženství, a starala se o jeho domácnost. Markus Herzka byl o dva roky mladší, narodil se 22. ledna 1810 v Lošticích. V roce 1880 měli oba manželé domovskou příslušnost v Olomouci. Bydleli v domě Wilhelma Redlicha v České ulici 15/517 (dnes ulice 8. května). Tehdy tam ještě bydlela rodina rytce Isidora Lammela. Rachel zemřela 17. ledna 1884.

A jak se octl pomník Rachel Herzkové v Řepčíně? Rachel byla zřejmě pohřbena na starém židovském hřbitově, který býval v prostoru Smetanových sadů. Naposled se zde pohřbívalo v roce 1900. Malá část náhrobků byla Náhrobní kámen přenesena na nový hřbitov pod lípou v Řepčíně v Neředíně. Pozemek zaniklého hřbitova byl po roce 1920 upraven na park. Některé pomníky zde však zůstaly až do počátku 40. let 20. století, poté byly zbytky hřbitova nacisty odstraněny. Pomník Rachel Herzkové snad patřil k těm, které přetrvaly v parku až do 40. let. Kdo pak náhrobní kámen přenesl do Řepčína, se asi už nedozvíme. Náhrobní kámen Text a foto: - th Rachel Herzkové

Tak jsme oslavili Purim

Program ŽO na duben:

Přinášíme několik fotografií, které zachycují náladu při Purimu i vystoupení taneční skupiny Rut. Autorem fotografií jsou Jindřich Buxbaum a Tomáš Hrbek.

Pátek 1. dubna v 18 h. Šabat (večeře) Sobota 2. dubna v 9 h. Šachrit (oběd) Výuka L. Smělý Pondělí 4. dubna v 17 h. Dámský klub Pondělí 18. dubna v 18.15 h. Předvečer Pesach (sederová večeře) Úterý 26. dubna v 10.30 h. Peasach - Mazkir

Stránka 14


Kdo byl autorem prvních secesních domů v Olomouci? Nedlouho po tom, co vídeňský urbanista Camillo Sitte předložil na sklonku roku 1894 okouzlené olomoucké městské radě návrh regulačního, tj. zastavovacího plánu čerstvě vykoupených pevnostních pozemků, začalo intenzivní bourání pevnostního masivu a nová výstavba na jeho místě.

Neumann Tropp (Mordechaj Nachmann) Zdroj: Wikipedie

Současně s prvními Troppovými vídeňskými stavbami vyrůstají v r. 1898 také jeho první olomoucké domy.

Následný Stadterweiterung se začal rozvíjet v rámci tří nových čtvrtí: v návaznosti na o dvě desetiletí starší obytné bloky na místě Hradské brány pokračovala zástavba směrem k nádraží, na opačném konci města začala mezi dnešními Čechovými sady a zárodkem okružní třídy vyrůstat další obytná čtvrť vymezená novostavbami Pöttingea a soudu. Třetí čtvrť se současně rozvinula jižněji, v okolí Terezské brány. Jak zástavba v první, tak v posledně jmenované čtvrti byla přitom z podstatné části dílem židovských stavebníků a projektantů. Souviselo to s dynamickým hospodářským i kulturním vzestupem židovského etnika etablovaného v Olomouci vlastně teprve nedávno. Chtěli bychom dnes věnovat pozornost části zástavby oné třetí čtvrtě. Areál synagogy s rabínským domem, stejně jako první zdejší vily v dnešní Vídeňské ulici i činžáky v třídě Svobody a na Palachově náměstí představují pozoruhodné příklady poslední fáze různorodého čerpání ze stylové zásobnice minulosti, zejména z renesance a baroka. Několik nájemních domů, jednak na nároží Havlíčkovy a Javoříčské ulice, jednak ve Vídeňské ulici, však navíc představuje také

N. Tropp - M. Gottllieb, průčelí domu L. Schnürera, Javoříčská 2

první olomoucké příklady secesní architektury. Průčelí nájemních domů ve Vídeňské ulici (z let 1900-1901) dělí ovšem od dekorace fasád v Havlíčkově a Javoříčské ulici nejen několik let, ale také osoby jejich projektantů. Zatímco architektem převážné části vil i nájemních domů ve Vídeňské ulici byl autor synagogy Jakob Gartner, zmíněné domy za rohem navrhoval jiný tvůrce. Životní osudy donedávna neznámého umělce teprve v poslední době objasnila spoluautorka a editorka vynikající internetové encyklopedie Architekturzentrum Wien umělecká historička Ursula Prokop (mj. také autorka monografie o olomoucko – vídeňském architektovi Jacquesi Groagovi). Jmenoval se Neumann Tropp, ale v době, kdy se pokusil uplatnit v Olomouci, nosil toto jméno teprve krátce. Narodil se totiž jako Mordechaj Nachmann 22. prosince 1873 v židovské rodině v Černovcy. Prudce rostoucímu, silně kosmopolitnímu hlavnímu městu jedné z korunních zemí habsburské monarchie Bukoviny (dnes součásti Ukrajiny) se tehdy a vlastně až do tragédie holokaustu říkalo Malá Vídeň nebo také Jeruzalém na řece Prut. Celou třetinu jeho obyvatel (vedle Rumunů, Němců, Rusínů a Ukrajinců) totiž tvořili Židé. Mordechaj v roce 1891 maturoval na tamní Vyšší státní průmyslové škole a po absolvování vojenské služby jednoročního dobrovolníka odchází do Vídně, kde se pokouší uplatnit jako architekt a stavební podnikatel. Současně s prvními vídeňskými stavbami – bylo to v roce 1898 – vyrůstají také jeho první olomoucké domy. Byl velmi plodný a věnoval se především stavbám vil a nájemních domů, je však také auto-

rem několika komerčních, výstavních a průmyslových staveb. Za první světové války sloužil jako poručík u letectva (byl vyznamenán čestným křížem). Po pádu monarchie se mu však ve Vídni přestalo dařit; začal spolupracovat s mladším bratrem, rovněž vídeňským architektem Eduardem (původním jménem Elias, 1875-1963), v roce 1928 odchází do Berlína, kde krátce nato, 30. srpna v 51 letech zemřel. Jeho žena Pauline (rozená Isnerová, 1876-1928) jej přežila jen o pár měsíců. Ve vídeňské projekční činnosti pak ve třicátých letech pokračovali bratr Eduard s Neumannovým synem Martinem (*1901). Po anšlusu Rakouska Eduard emigroval do afrického Tangeru, aby se v padesátých letech vrátil nazpět do Vídně. Tolik Ursula Prokop. Obraťme nyní pozornost k Troppovu olomouckému dílu. Spadá do zmíněného již roku 1898 a pravděpodobně je zahájil novostavbou nájemního domu Emilie a Leopolda Schnürerových (Javoříčská 2) – stavebník byl majitelem několika olomouckých realit a továrníkem. Tropp se na ní podílel s vídeňským, dosud neidentifikovaným společníkem M. Gottliebem. Zdejší stavitel Alois Pallat plášť nárožního domu s fotografickým ateliérem v podkroví pojal podle jejich návrhu v kombinaci neorokokového dekoru s motivy florálního původu, které jako by vytékaly z úst maskaronů pod korunní římsou. V témže roce byla podle návrhů předních představitelů vídeňské secese Otto Wagnera a Josepha Marii Olbricha v podobném, byť radikálnějším duchu rozestavěna stavební skupina nájemních domů na Linke Wienzeile. Pokračování na str. 15


Stránka 15

… Kdo byl autorem prvních secesních domů v Olomouci? Pokračování ze str. 14 Schéma kompozice průčelí sice zůstávalo jak ve vídeňském, tak v olomouckém případě stále renesanční, inspirované toskánskou palácovou architekturou, ale historizující dekor již vytlačovalo nové pojetí. Čerpáním z přírodních motivů víc než symbolicky ohlašovalo návrat k původnímu a prvotnímu – ke zdroji života, který se měl stát ústředním motivem pokusu o znovuzrození a obrodu umění na přelomu století. Současně zde Tropp se svojí ženou zakupují další stavební parcely, na nichž jim v rychlém sledu jiný z olomouckých stavitelů Jan Valihrach staví tři nájemní domy (Havlíčkova 3 a 9, Javoříčská 1). Jejich fasády představují vrchol Troppovy olomoucké periody. Schéma průčelí i mocně předsazené korunní římsy se sice stále nostalgicky ohlížejí po florentských vzorech, ale jejich štukový dekor, provedený v ostře a energicky profilovaném reliéfu, demonstruje základní ideje nového secesního stylu ještě zřetelněji, než tomu bylo u Schnürerova domu. Vedle přírodních, florálních prvků stékajících zpod římsy dolů se podobně určujícím motivem stává ženská tvář. Obrodné tendence v umění tak programově čerpají ze dvou zdrojů – vedle přírodních stejnou měrou i z prazákladního ženského principu. Návrat k prazdrojům byl současně pojímán jako triumf přírody, ženství a také mládí, tedy nového v umění – jak ve vídeňských prototypech, tak zde o tom navíc zřetelně vypovídaly triumfální věnce. Tropp se u vstupní části jednoho ze svých domů (Havlíčkova 3) dokonce nechal zpodobnit. V témže roce 1898 koupil Samuel Jellinek starší dům v Riegrově ulici 12, nechal jej zbořit a na jeho místě mu stavitel Johann Aulegk vysta-

věl podle Troppova návrhu novostavbu. Průčelí dvoupatrového domu (který později získal Rolnický akciový pivovar a otevřel zde kavárnu) architekt pojal víc tradicionalisticky. Přesto si ani tady na pozadí neomítaného cihelného obkladu fasády neodpustil neortodoxní stylové variace – zpod pětice kozlích maskaronů opět spouští zřetelně stylizované štukové dekorativní prvky. O tom, že tvůrčí osobností ve dvojici Tropp – Gottlieb byl bezpochyby prvně jmenovaný, svědčí poslední stavba, kterou zde zmíníme, další ze Schnürerových nájemních domů na pevnostním území (Javoříčská 3). Tentokrát ji v roce 1899 vystavěl stavitel Pallat a pod jejím historizujícím návrhem byl podepsán již pouze Gottlieb. Architektu Troppovi tak náleží v historii olomoucké secese zřetelné prvenství. Patří mu však také čestné místo jednoho z jejích raných a výrazných představitelů v rámci celé střední Evropy. Velmi cílevědomě se navíc pokusil uplatnit nejen v rakouské metropoli, ale také na samém počátku stavebního boomu, který v Olomouci následoval po zrušení pevnosti. O tom, proč se jeho zdejší dílo rozvinulo pouze v jediném roce, můžeme ovšem jen spekulovat. Mohlo to souviset s tím, že se mu současně nabídly větší možnosti ve Vídni. Možná také v provinční Olomouci narazil na konzervativněji orientované prostředí. Nejspíše však nemohl obstát v konkurenci s hlavním protagonistou zdejší gründerské éry architektem Gartnerem. Ten společně se stavebním podnikatelem Moritzem Fischerem a stavitelem Karlem Starým st. na celé desetiletí ovládli podstatnou část zdejšího stavebního ruchu, zejména tu, jež souvisela s olomouckou židovskou komunitou. Text a snímky Pavel Zatloukal

N. Tropp, detail průčelí vlastního domu, 1898, Havlíčkova 3

N. Tropp, detail průčelí vlastního domu, 1898, Javoříčská 1

N. Tropp, detail průčelí domu S. Jellinka, 1898, Riegerova 12

P

ZATLOUKAL, prof. PhDr., je historik umění. Zabývá se především výtvarným uměním a architekturou 18. až 20. století. Od roku 1990 je ředitelem Muzea umění Olomouc. V roce 1999 obdržel Cenu města Olomouce. Za knihu Příběhy z dlouhého století. Architektura let 17501918 na Moravě a ve Slezsku obdržel cenu Magnesia Litera za knihu roku 2003. AVEL

Pavel Zatloukal

Barokní synagogy v českých zemích ŽIDOVSKÁ OBEC OLOMOUC

Židovská obec Olomouc Komenského 7 772 00 Olomouc

Telefon: (+420) 585 223 119 Fax: (+420) 585 223 119 E-mail: [email protected]

Katalog ke stejnojmenné výstavě právě vydává Židovské muzeum v Praze. Vedle úvodní studie o hlavních památkách a typech synagog 17. a 18. století v Čechách a na Moravě přináší katalog podrobnější charakteristiky 43 synagogálních staveb od konce 16. do počátku 19. století, dokumentovaných pomocí historických i současných fotografií a plánů. Většina z těchto staveb prošla po roce 1989 památkovou obnovou, která jim alespoň zčásti navrátila jejich původní vzhled. V katalogu je podrobněji dokumentováno také na dvacet barokních synagog zbořených za války nebo v období komunistického režimu. Katalog doplňuje zpráva o obnově synagog v Čechách a na Moravě v posledních dvou desetiletích.

Slovo předsedy ŽO Olomouc Vážené členky a vážení členové, tentokrát vychází začátek svátku Pesach až do druhé půle dubna. Sederová večeře proto bude bohužel začínat až v pozdějších odpoledních hodinách a já doufám, že se sejdeme v hojném počtu jako v minulých letech. Začátek bohoslužby byl posunut na nejbližší možnou dobu. Máme objednánu zásilku macesů a macesové moučky, která bude v prodeji týden před začátkem svátku. Všem přeji příjemné prožití svátku a také začátek jara!!! Těšíme se na vaši účast.

Další informace http://kehila-olomouc.cz

S pozdravem Petr Papoušek předseda

A na závěr— jídelníček na duben Pátek 1. dubna v 18 hodin (večeře)

Pondělí 18. dubna v 18.15 hodin (sederová večeře)

– –

– –

– –

polévka rajská s rýží smažený drůbeží řízek bramborová kaše, zeleninový salát barches, moučník káva, čaj, nealko

– –

drůbeží vývar s macesovými knedlíčky pečené kuře, brambor zeleninový salát barches, moučník káva, čaj, nealko

Sobota 2. dubna od 9 hodin (oběd)

– – – –

polévka zelná s uzeninou zapékané brambory s drůbežím masem barches, moučník káva, čaj, nealko

Toto číslo vychází 1. dubna 2011 Vydává: Židovská obec Olomouc Interní časopis pro potřeby členů Židovské obce Olomouc Redaktor: Tomáš Hrbek, chajejnu@kehila-olomouc-cz Korektury: D. Hrbková, L. Topoľská. Uzávěrka 5. čísla 3. ročníku 20. dubna 2011 Redakce uvítá Vaše připomínky, návrhy a texty. Hledáme spolupracovníky.

List Židovské obce Olomouc

Recommend Documents