Lipno: Na vozíku nad koruny stromů strana 22

Koupí tohoto časopisu podpoříte Konto Bariéry

www.muzes.cz

Č a sopis pro t y, kteří se ne v zdáva jí

●

7 – 8/ 2013

●

Lipno: Na vozíku nad koruny stromů

J e d n o t l i v ý v ý t i s k 3 0 K č / P ř e d p l a t i t e l é 2 0 K č

strana 22

EDITORIAL

obsah

Prostor ne/veřejný

Dobré zprávy

Stipendia Konta BARIÉRY Colours of Ostrava Cihlafest Prague Wheel Open Turnaj ve stolním tenise Tábor Červeného kříže

4–5

Anketa

Co děláte pro bezbariérové bydlení ve vašem městě?

Když vezl kolega nedávno ženu do porodnice, a šlo o každou minutu, zradil ho obyčejný schod. Ve chvíli, kdy potřeboval vystoupit z auta, přesednout na vozík a pomoci ženě s těžkým kufrem, najednou nemohl dál. Než přišla pomoc z nemocnice, uběhlo zbytečně moc drahocenného času. Prostor před jakoukoliv nemocnicí lze nepochybně nazvat veřejným. Měl by být uspořádán tak, aby se v něm lidé cítili relativně dobře a nic jim nebránilo k pohodlnému příjezdu. To, že se komfortně před onou porodnicí cítí pouze ti, kteří nemusí používat k pohybu vozík, o něčem svědčí. Veřejný prostor má několik definic, snad nejlépe jej vystihuje, že v něm každý může trávit svůj čas bez jakéhokoli konkrétního důvodu. Mnozí jako příklad uvádějí parky, vnitrobloky a náměstí, ve skutečnosti však jde o mnohem víc. Veřejný prostor přitom podle některých odborníků nenápadně mizí. Čím dál více veřejných zón je nahrazováno soukromými prostory či prostory kvaziveřejnými. Velká nákupní centra například vzbuzují dojem, že jsou otevřená všem a že představují lepší verzi tradičního veřejného prostoru. Často jsou podobně jako běžné parky vybavena lavičkami a fontánami, je v nich – nezávisle na venkovním počasí – udržováno i příjemné klima. Nabízejí zábavu v podobě obchodů, koncertů a soutěží, v nichž můžete vyhrát dárky, slevové kupony či peníze. Takové prostory se těm veřejným sice podobají, ale platí v nich jiná pravidla. Zatímco ve veřejných prostorech můžete trávit svůj čas i bezdůvodně, v těch kvaziveřejných už není nezaujaté trávení času vítáno. Nejhorší na nich ale je, že občas nejsou bez bariér, a lidi s postižením tak diskriminují. Konto BARIÉRY přispívá nemalými částkami na plošiny, schodolezy a výtahy, které takové překážky boří. Pokusili jsme se v tomto letním dvojčísle zjistit, jak jsou využívány. A potvrdilo se, že i sebelepší techniku dokáže vyšachovat ze hry lidský faktor. Více v reportáži Radka Musílka z cesty po železnici. Když jde v Česku do tuhého, dokážeme držet pospolu a pomáhat si. Příkladem jsou letošní záplavy, kdy jen na povodňový účet Konta BARIÉRY přišly statisíce korun. Když na nás ale žádná morová rána nepadá, nechávají nás nejrůznější schody před nemocnicí nepochopitelně v klidu.  Přeji vám inspirativní čtení a hezké léto ve veřejném prostoru. Jindřich Štěpánek

6

Rozhovor s ministrem zdravotnictví Leoš Heger: Péče musí být nejen dostupná, ale i moderní a účinná

Téma: Bariéry ve veřejném prostoru

Kam investovat: výtahy, plošiny, schodolezy Adam Gebrian: Jen vlídné prostředí vytváří vlídné lidi Na Plzeň, dráhy, na Plzeň! S informací na cestách Bezbariérový servis pro cizince Lipno, vozíčkářů EDEN Evropou bez překážek

10–12 13–14 15–17 18–19 20–21 22–24 25–26

Designem k odstraňování bariér v Hamburku28–29 Jak to chodí na letišti

str. 8

8–9

přístupná architektura Fotostory

Leoš Heger: Péče musí být nejen dostupná, ale i moderní a účinná

Fotostory: Jak to chodí na letišti / str. 30

30–31

MFF KV

Karel Humhal: Obraz může být věrný, i když je nevěrohodný Tipy na volné chvíle mezi filmy

20 let Konta BARIÉRY (Jejich) most přes řeku Kwai

32–33 34–35 36–39

Poradna

V zaměstnávání OZP se chystají změny Jaké daňové úlevy na mě získává zaměstnavatel? Pracuji na dohodu – započítává se mi plat do starobního důchodu? Zaměstnávání osob se sluchovým postižením 40–41

Umělci Konta BARIÉRY Dívejte se a zkuste přemýšlet

Na cestách

Vietnamem a Kambodžou na vozíku

Povídka

Zdeněk Jirků: Zase ten pitomej pátek

44–46 48–49 50–51

příklad pro ostatní Jedné ruce tleskáme

52

Konto BARIÉRY, Melantrichova 5 Rodinné stříbro Konta BARIÉRY

Auto Moto

Parkovací pomocníci

Tip na výlet

Máchovo jezero: Tepoucí nostalgie

Vaše fotografie Nebojte se jít blíž

SENSEN

Umělci Konta BARIÉRY: Dívejte se a zkuste přemýšlet / str. 44

53

54–55 56–57 58-59

Senzační senioři mají první narozeniny

61

Křížovka o ceny

62

Vydává: Sdružení přátel Konta Bariéry ve spolupráci s Nadací Char ty 77 Šéfredaktor: Jindřich Štěpánek (e-mail:[email protected], mobil: 722 966 233) Redakce: Zdeněk Jirků (e-mail: [email protected]), Pavel Hrabica (e-mail: [email protected]), Radek Musílek (e-mail: [email protected]), Jan Šilpoch (e-mail: [email protected]) Manažerka redakce: Kateřina Uhrová (e-mail: [email protected], mobil: 722 966 510). Korektorka: Martina Čechová Adresa redakce: Melantrichova 5, 110 00 Praha 1 Mobil: 722 966 510. Telefon: 224 242 973 Web: www.muzes.cz. E-mail: [email protected] Nevyžádané příspěvky se nevracejí. Cena jednoho výtisku je 30 Kč, pro předplatitele 20 Kč. Celoroční předplatné 240 Kč. Zvýhodněné dvouleté předplatné 380 Kč. ISSN 1213-8908. Toto číslo vychází v červenci 2013. Vychází za finanční podpory Ministerstva zdravotnictví ČR a Ministerstvo pro místní rozvoj ČR. Art director: Jiří Bušek. Grafická úprava a sazba: Jan Bělovský. Tisk: Grafotechna Print, s. r. o., Lýskova 1594/33, Praha-Stodůlky Rozesílá Postservis Praha, Poděbradská 39, Praha 9 Volný prodej: Česká pošta, s. p. Foto na titulní straně: Jan Šilpoch

můžeš / číslo 7–8 - 2013

Partneři redakce:

3

DOBRÉ ZPRÁVY

časopis pro t y, kteří se nevzdáva jí

Stipendia Konta BARIÉRY Stipendia pro studenty SŠ a VŠ rozděluje Konto BARIÉRY už od roku 2000. Foto: Petr Hrubý

Do 15. srpna mohou středoškolští a vysokoškolští studenti s postižením žádat o stipendium Konta BARIÉRY. Finanční prostředky ve výši 1000–4000 Kč dostávají úspěšní žadatelé každý měsíc na svůj účet po dobu celého školního roku. Středoškolákům se stipendium přiznává až od druhého ročníku studia. Příspěvek není podmíněn studijními výsledky, ale je chápán jako sociální podpora, která pomáhá hradit část nákladů spojených se studiem. V minulém školním roce podpořilo Konto BARIÉRY 63 studentů. Z toho jich 51 pokračovalo z předchozích let. Celkově bývají rozděleny prostředky blížící se 1,5 milionu korun. Podmínky pro žadatele a další informace najdete na www. kontobariery.cz/Projekty/Konto-Bariery/ Stipendium. 

Colours of Ostrava

Zajímavé čtení pro hlavu i srdce! Informace, servis.

Čtěte Můžeš na www.muzes.cz Vážení čtenáři,

své postřehy a názory nám pište na [email protected] nebo na adresu redakce časopisu Můžeš, Melantrichova 5, 110 00 Praha 1. U festivalového areálu bude vyhrazeno 50 parkovacích míst. I ta je lépe rezervovat předem. Po městě nabízí přepravu tzv. BB Taxi – na požádání organizátoři zajistí dopravu speciálními bezbariérovými automobily z hotelu, vlaku či autobusu a zpět. Na festivalu bude k dispozici asistenční služba i pojezdové gumové pásy usnadňující pohyb vozíčkářům. Chybět nebudou bezbariérová WC na klíč. Usnadněn bude i přístup k hlavním scénám. Podrobnosti v Info Pointu Colours bez bariér. Kontaktní mailová adresa je [email protected] a mobilní telefon 731 932 768. 

Cihlafest Ostrava nabízí bezbariérové služby na festivalu s unikátní atmosférou. Foto: Monika Macháčková

Multižánrový hudební festival Colours of Ostrava se letos koná ve dnech 18.–21. července. Odehrává se v bývalém areálu hutí, dolů a železáren Dolních Vítkovic. V rámci projektu Colours bez bariér nabízejí pořadatelé návštěvníkům se zdravotním postižením výrazné slevy a řadu výhod. Držitelé průkazu ZTP a ZTP/P získají čtyřdenní vstupenku na festival za cenu 350 Kč, doprovod držitele průkazu ZTP/P má vstup zdarma. Vstupenky lze zakoupit pouze na místě. Ve stanovém městečku bude vyčleněn prostor pro zdravotně znevýhodněné návštěvníky. Pořadatelé nabízejí 20 postavených dvoumístných stanů, 30 míst pro postavení stanu a 15 parkovacích míst (vše zdarma). Kvůli omezené kapacitě je nutná rezervace (uzávěrka 8. 7.) stanu, místa i parkování.

4

Stejně jako v minulosti i letos se 13. července v areálu chráněného bydlení Fara – Slapy 74 uskuteční celodenní festival Cihlafest. Jde o doprovodný program Akce cihla. Ta představuje celostátní benefiční sbírkovou a osvětovou kampaň na podporu moderních sociálních služeb pro lidi s mentálním postižením. Pořádá ji občanské sdružení Portus Praha. První ročník benefiční sbírky se uskutečnil roku 1999 v ulicích Prahy. Od té doby se vždy od května do září objevují v centru Prahy a dalších městech „cihlové“ stánky. Akce cihla se totiž spojila s dalšími neziskovými organizacemi stejného zaměření. Hudebně-divadelní festival je spojením sbírkové kampaně Akce cihla s chráněným bydlením Slapy a sociálně-terapeutické dílny na výrobu Dobrot s příběhem. Oba objekty byly zrekonstruovány a fungují i díky výtěžkům sbírky. Našli zde domov a práci lidé s mentálním postižením.

Benefiční festival Cihlafest je spojením příjemného s užitečným. Foto: archiv pořadatelů

Program začíná v 10.00 a vyvrcholí od 21.00 divadelním představením Zdravý nemocný v hlavní roli s Karlem Rodenem. Vstupné od 200 do 320 Kč. Po celý den bude otevřeno příjemné posezení v zahradě s občerstvením. Rezervace vstupenek na [email protected] nebo 773 920 998. Více informací na www.akcecihla.cz. V rámci Cihlafestu proběhne také Den otevřených dveří, kdy může široká veřejnost navštívit chráněné bydlení a sociálně-terapeutickou dílnu, kde se vyrábějí oblíbené nakládané sýry a utopenci. 

Prague Wheel Open

Florbal na vozíku je dynamický sport s rostoucí popularitou. Foto: Petr Hrubý

Již 3. ročník mezinárodního florbalového turnaje vozíčkářů se koná 8.–10. 8. 2013. Organizátorem je Sportovní klub vozíčkářů Praha ve spolupráci s Českou federací florbalu vozíčkářů. Účastníky budou hráči na mechanických vozících bez omezení pohlaví a věku. Turnaj se bude hrát dle pravidel Mezinárodní florbalové federace IFF a nově bude aplikováno pravidlo o hráčích bez handicapu. Na hřišti mohou být maximálně dva hráči bez handicapu s tím, že brankář musí mít handicap. Týmy jsou rozděleny do základních skupin po 4 až 5 týmech. Pořadí po základní skupině rozhoduje o soupeři v play-off, které pokračuje vyřazovacím způsobem. Pořadatel garantuje účastníkům min. 5 utkání. Hrát se bude v hale Radotín a VŠE Třebešín. Více informací na www. praguewheelopen.cz. 


Z REDAKČNÍ POŠTY

Turnaj ve stolním tenise

Úspěch nevidomého faráře Vážení přátelé, kdo viděl pořad v České televizi Cesty víry Nevidomý farář Ondřej Kováč: bratr Ondrejko, četl Jak se řekne romsky Bůh článek v časopise Můžeš nebo kdo mě již delší dobu zná a ví, že jsem pět let nemohl dostat místo faráře v některém dobrém sboru Českobratrské církve evangelické a že jsem překročil mnohé Rubikony a přeskočil mnohé „vysoké zdi“, těm všem mohu oznámit, že pokračování mé cesty je zas dobré. 13. dubna 2013 mi napsal farní sbor ČCE v Táboře: „Náš uprázdněný táborský sbor hledá nového faráře. Mezi vhodnými kandidáty bylo zmíněno i Vaše jméno. Z pověření staršovstva ze dne 8. 4. 2013 činím na Vás dotaz, zda byste byl ochoten uvažovat o přijetí kandidatury.“ A na přelomu května a června již společně tvoříme podobu povolávací listiny, kterou, doufám, schválí nadřízené církevní orgány. A tak zas budu sloužit jako farář před sborovým shromážděním. Oni oslovili první mne. Bratr Ondrejko, evangelický farář Jindřichův Hradec (Dopis byl redakčně upraven a krácen) Koupí tohoto časopisu podpoříte Konto Bariéry

www.muzes.cz


●

5 / 20 13

●

Jednotlivý výtisk 30 kč / Předplatitelé 20 kč

strana 11

Sportovní klub vozíčkářů Pardubice Nezlomeni pořádá 22. srpna otevřený turnaj O pohár firmy Kury 2013 ve stolním tenise. Místem konání je sportovní hala kempu Buňkov Břehy u Přelouče. Začátek turnaje je od 9.00. Zájemci o přihlášení se mohou obrátit na ředitele turnaje Jaroslava Kňavu mailem [email protected] nebo na telefonním čísle 733 57 89 33. Maximální počet účastníků je 26. Startovné se neplatí. 

Tábor Červeného kříže

Záchranářská průprava je náplní tábora Českého červeného kříže. Foto: archiv ČČK

Oblastní spolek Českého červeného kříže Chrudim organizuje tradiční letní dětský tábor od 11. do 24. srpna na Seči-Bělidle. Táborová hra dostala název MASH 2013 a umožní dětem, aby se orientovaly v humanitární a preventivní činnosti ČČK a složek integrovaného záchranného systému. Vedle obvyklých táborových radostí, které samozřejmě chybět nebudou, se děti hrou seznámí se základy první pomoci a chováním v neobvyklých situacích. Táborová polní nemocnice bude sloužit v živelních katastrofách a malí „záchranáři“ se naučí pomáhat v krizových situacích, dobře reagovat a úměrně svým schopnostem pomáhat. Dětem se dostane takového objemu znalostí a dovedností, aby na závěr tábora mohly získat průkaz Mladý zdravotník. Mladí táborníci si nenásilně ověří nutnost spolupráce, tolerance, ochoty pomoci, poznají sílu kooperujícího kolektivu. V neposlední řadě budou vedeni ke kvalitnímu spolužití zdravých a handicapovaných, protože na tábor přijedou i děti s různými typy postižení. Místem konání je Rekreační zařízení Jiskra na Seči-Bělidle. Cena 3900 Kč zahrnuje ubytování ve zděných buňkách s odpovídajícím zázemím, kvalitní stravu 5x denně, celodenní pitný režim a dopravu z Chrudimi i zpět. Tábor je určen dětem od 6 do 16 let včetně. Přihlášky a další informace získáte na mailu [email protected] nebo na telefonu 736 109 153. 


M05_2013 – kopie.indd 1

4/16/2013 11:59:26 AM

Vážený pane faráři, vaší zprávou jsme moc potěšeni a jistě i naši čtenáři. Dostali jsme do redakce několik rozhořčených reakcí na nespravedlnost, která sevám děla. Zdá se, že dobrá věc nakonec zvítězila. Přejeme vám vše dobré a hodně zdaru na novém působišti! (red)

Vzdělávání a mobilita v Praze Dobrý den, rádi bychom Vašim čteIva Hüttnerová: nářům představili Co je vlastně dobrý skutek? projekt Vzdělávání a mobilita v Praze. Pomáhá Pražanům se zdravotním postižením odstranit překážky a zlepšit dostupnost vzdělávání a zaměstnávání. Nabízíme bezplatnou přepravu do a ze zaměstnání, případně za vzděláváním nebo na kurzy. Ale pozor, projekt není určen studentům! Jezdíme na území hl. m Prahy, vozy jsou upraveny pro přepravu zdravotně postižených a posádky jsou proškoleny. Vozy jezdí s asistentem, který pomáhá klientům při nástupu a výstupu. Projekt je určen pro spoluobčany uznané Českou správou sociálního zabezpečení za invalidní v 1., 2. nebo 3. stupni nebo držitele průkazu TP, ZTP a ZTP/P ve věku 18–65 let, kteří mají trvalé bydliště na území hl. m. Prahy nebo se v Praze přes půl roku zdržují či pracují. Více informací na www.vmpraha.cz. Příležitostnou přepravu si můžete objednat Koupí tohoto časopisu podpoříte Konto Bariéry

www.muzes.cz


●

6 / 20 13

●


strana 18

M06_2013.indd 1

5/14/2013 10:27:36 AM

vždy nejméně 24 hodin předem na těchto kontaktech: zelená linka 800 888 539 či [email protected]. Pouze do vytížení kapacity našeho vozového parku! Po–Pá 7.00–17.00 hod. S pozdravem Tým projektu Vzdělávání a mobilita v Praze Vážený týme Vzdělávání a mobility v Praze, děkujeme za zajímavou nabídku pro naše čtenáře. Víme, že někteří již tyto služby využívají. Doufáme, že projekt bude dlouhodobě udržitelný a rozšíří tak trvale nabídku služeb pro lidi s postižením. (red)

Kritika pokrytectví Vážená redakce, nerada to říkám, ale po přečtení článku Nevidomý farář Ondřej Kováč: o nevidomém faráři Jak se řekne romsky Bůh Ondřeji Kováčovi mi bylo smutno. Není to jeho ani Vaše chyba. Naopak, jeho příběh je velmi silný a pozitivní. Roztrpčily mě však předsudky netolerantních pokrytců, kteří si hrají na křesťanské lidumily. Ale když přijde na skutky v praxi, štítí se nevidomého faráře, ba co ještě hůř, nechtějí Roma. Zažila jsem ve svém okolí otce, který si zakládal na dobrém křesťanském vychování svých dětí. Pravidelné návštěvy kostela neodmyslitelně patřily k rodinným rituálům. Z chodby panelového domu však potom vyhazoval na mráz bezdomovce a své dceři bránil ve vztahu s přítelem na vozíku. Bude to někdy jiné? Neberte to jako útok vůči věřícím, sama se mezi ně počítám. Spíš jsem celkově znechucena stavem věcí lidských v této zemi. A o to víc mě to mrzí u lidí, kteří se tváří, že oni jsou nositeli morálních hodnot společnosti. Jestli jimi opravdu jsou, tak to nás Pán Bůh ochraňuj! Marie Kratochvílová, Jihlava Koupí tohoto časopisu podpoříte Konto Bariéry

www.muzes.cz


●

5 / 2013

●


strana 11


4/16/2013 11:59:26 AM

Vážená paní Kratochvílová, všichni soudní lidé jistě chápou, že vaše oprávněná rozhořčenost nesměřuje vůči všem věřícím. Kritiku správně míříte pouze proti těm, u nich je značný rozpor mezi teorií a praxí. Na vaši otázku, jestli to někdy bude jiné, bohužel odpovědět nedokážeme. Pohled do historie však napovídá, že je to v podstatě pořád stejné. Jsou tu lidé s pevným etickým kodexem a ti druzí. Dobrá zpráva je, že oproti všeobecnému přesvědčení každé epochy o zhoršujícím se stavu společnosti patří dnešní doba k těm nejtolerantnějším, co dějiny pamatují. A to i přes určité netolerantní excesy. (red)

Své postřehy a názory nám pište na [email protected] nebo na adresu Redakce časopisu Můžeš, Melantrichova 5 110 00 Praha 1. 

5

ANKETA


Terezie Jenisová

Vlastimil Kabrhel

Jiří Klsák

Eva Machová

Třeboň, místostarostka

Znojmo, starosta

Karlovy Vary, náměstek primátora

Olomouc, náměstkyně primátora

Při výstavbě bytových domů v roce 2000 vzniklo 11 bytů v „invalidní úpravě“. Za bezbariérové lze považovat 92 bytů ve třech domech s pečovatelskou službou. Jako lázeňské město máme uspokojivě vyřešeny podmínky pro pohyb osob s omezenou schopností pohybu na veřejném prostranství i v lázeňských areálech.

Znojmo disponuje dvanácti bezbariérovými byty ve Vančurově ulici 17, které jsou přidělovány zdravotně postiženým občanům na základě platných zásad pro poskytování bytů v domech zvláštního určení s pečovatelskou službou.

Město Karlovy Vary disponuje více než dvěma stovkami bezbariérových ubytovacích jednotek. Převážná většina z nich se nachází v Domově důchodců ve Staré Roli a v domech s pečovatelskou službou, které provozuje příspěvková organizace Městské zařízení sociálních služeb.

Možnost získat nájem bezbariérového bytu v Olomouci vznikla již v roce 1984, kdy byl vystavěn první bezbariérový dům s 12 byty v ulici Rooseveltově 90. V současné době je v majetku města celkem 58 bezbariérových bytů, které jsou poskytovány žadatelům nejen z Olomouce. Nejvíce bytů je o velikosti 2 + 1 (33), dále máme byty 3 + 1 (16), byty 0 + 1 (4), byty 1 + 1 (4) a také byt 0 + 2 (1).

Z programu Mobilita pro všechny a dalších financí jsme vybudovali bezba riérový výtah v objektu nového loutkového divadla. To je bezbariérovou spojnicí z historického centra do Lázní Aurora. Ty vloni prošly rozsáhlou rekonstrukcí, včetně proskleného bezbariérového výtahu na jižní fasádě objektu. Došlo k reedici Bezbariérové mapy Třeboně, i v cizojazyčných mutacích. Z Českých Budějovic do Jindřichova Hradce začal jezdit čtyřikrát až pětkrát denně bezbariérový autobus s hydraulickou plošinou. 

Město Znojmo dále vlastní Dům pro příjmově vymezené osoby v části Přímětice, který je určen pro tzv. sociální bydlení. Bytový dům má 24 nájemních bytů, z toho jsou tři byty bezbariérové a jsou vhodné pro osoby s omezenou schopností pohybu a orientace. Ve spolupráci s poradnou Národní rady zdravotně postižených pro Jihomoravský kraj zajišťujeme distribuci euroklíčů, které umožňují zdravotně postiženým občanům přístup do hygienických zařízení v nákupních centrech, čerpacích stanicích, úřadech a dalších veřejných prostorách opatřených eurozámky. 

Co děláte pro bezbariérové bydlení ve vašem městě?

Město má dále ve svém majetku 25 bezbariérových bytů, na jedné městské ubytovně jsme zřídili prozatím jednu bezbariérovou ubytovací jednotku. V současné době se město intenzivně věnuje plánům na výstavbu nového, plně bezbariérového domova pro seniory. Proběhl již výběr vhodné lokality a nyní se zpracovává zastavovací studie vybraného území. 

Město vlastní tři bezbariérové domy s 48 byty, dalších 10 bytů je umístěno v dalších městských domech. Nájem bytů je poskytován podle Pravidel pro poskytování nájmu bezbariérových bytů v majetku města, uzavření smlouvy o poskytnutí nájmu s konkrétním žadatelem schvaluje rada města. Nelze nezmínit také možnost bezbariérových úprav bytů nebo domů, které jsou zajišťovány v konkrétních bytech za podpory státních příspěvků. 

DOBRÉ ZPRÁVY Bezbariérová rozhledna. Na známém vrchu Kaňku u Kutné Hory byla otevřena nová rozhledna Havířská bouda. Jako jedna z prvních v České republice má bezbariérový přístup. Rozhledem i kavárnou ve výšce 30 metrů se tak mohou pokochat i lidé s fyzickým handicapem, neboť na vrchol se lze vedle 160 schodů dopravit i výtahem. Šance pracovat. To je název projektu, který realizuje Svaz tělesně postižených v České republice, o. s. Cílem projektu je zvýšení zaměstnanosti osob se zdravotním postižením. Do projektu přijímá klienty v produktivním věku s trvalým či přechodným bydlištěm v Praze. Zájemci se mohou hlásit průběžně do konce roku 2014 nebo do naplnění kapacity. Podrobnější informace na www.

6

svaztp.cz/projektyeu/1362. Další kontakty: Alena Říhová, 221 890 458, alena.rihova@ svaztp.cz, Daniela Řezáčová, 224 816 675, [email protected], Veronika Švejdová, 602 647 248, veronika. [email protected]. Nenuďte se v létě. Denní stacionář Rajmonova 1192/4 v Praze 8 přímo u metra C Ládví nabízí prázdninovou docházku pro žáky základních škol speciálních, praktických škol a speciálních odborných učilišť s mentálním a kombinovaným postižením od 16 let a dále pro uživatele z této cílové skupiny z jiných sociálních služeb, které nezajišťují letní provoz. NÁPLŇ PROGRAMU: rozvoj hrubé a jemné motoriky (výtvarné a sportovní činnosti), rozvoj kognitivních funkcí (opakování trivia, deskové

hry, vzdělávací aktivity), nácvik sebeobsluhy a samostatnosti (hygiena, stravování, péče o sebe a domácnost), kulturní a sportovní aktivity ve stacionáři i mimo něj. Provoz je od 9 do 16 hodin, cena je od 145 do 290 Kč, za oběd 69 Kč. Informace na tel. 734 574 021, 283 881 666 nebo na e-mailu: lida.svobodova@ rukaprozivot.cz. 11krát bez bariér. Ministr pro místní rozvoj Kamil Jankovský schválil dotace pro jedenáct projektů na bezbariérové úpravy budov celkem za 20 milionů korun. Ministerstvo přispěje 10 miliony korun, peníze budou uvolněny z programu Odstraňování bariér v budovách domů s pečovatelskou službou a v budovách městských a obecních úřadů, určeného ke zkvalitnění pohybu postižených občanů v těchto

objektech. V roce 2013 budou realizovány bezbariérové úpravy budov ve městech Bílina, Čelákovice, Frýdek-Místek, Hrádek nad Nisou, Liberec, Jaroměřice nad Rokytnou, Kopřivnice, Nový Bor, Rokycany a v obcích Sedliště a Starý Poddvorov. Cílem podprogramu je podpořit projekty odstraňování bariér v budovách měst a obcí, které jsou součástí bezbariérových tras. Rekvalifikační kurzy. Pro osoby s poškozením mozku pořádá sdružení CEREBRUM kurzy v oboru administrativa a výpomoc při přípravě pokrmů realizované za podpory ESF v projektu Cesta do práce osob po poškození mozku. Kurzy trvají až do roku 2014. Pro více informací volejte na tel. 226 807 048.  (ph)


Soutěž o kartu Handy Card! Jak se jmenuje Dětská léčebna v Janských Lázních, kterou odmítl ministr zdravotnictví privatizovat? Odpovědi na tuto otázku zasílejte do 31. července 2013 na adresu redakce: Melantrichova 5, 110 00 Praha 1 nebo na mailovou adresu: [email protected]. Odpovědi označte slovem SOUTĚŽ. Minulou otázku správně zodpověděla Lenka Maršálková z Letovic. Vylosovaný autor správné odpovědi získá kartu Handy Card. Ta přináší velké množství slev, kromě jiného na servis aut a pohonné hmoty.

Předplaťte si časopis Výhodné předplatné na dva roky za 380 Kč! Pokud si předplatíte Můžeš na dva roky, ušetříte proti ročnímu předplatnému 100 Kč a proti volnému prodeji 280 Kč.

Koupí tohoto časopisu podpoříte Konto Bariéry

www.muzes.cz

í kč up 20 K o h o to is u lé ite at to so p ří te pl ed Př ča d p o č / p o n to r y k 3 0 k K o r ié ý v ý t i s Ba t l i v Je

dn

o

●

ww

w.m

uz

es.c

Ča

z

6/

20

so

pi

s

pr

o

ty

,

e kt

ří

se

zd

áv

aj

í

●

?

tek

ku

13

s : vá brý ero do ttn stně ü H la Iva je v Co v ne


na

stra

18

5 /2013

●

●

ww

w.m

uz

es.c

z


Nevidomý farář Ondřej Kováč: Jak se řekne romsky Bůh strana 11

Ča

so

M ve entá lko ln uš ěp an ost ci n iže a d ní m elš aj íž í ivo pi

s

pr

o

ty

, k t

eř

í s e

ne

vz

dá

va

jí

●

4/

20

13

●

Je

Ko to u p í ča h o to p o so p K o d p o is u B a n to ří te r ié ry ot liv ý

dn

vý

t

tis

k

30

kč

/ P ř

na

M0

4_2

013

7:36

.ind

d

1

3

ed

pl

at

ite

lé

20

kč

stra

8

AM

10:2

/201

5/14


Objednávám předplatné časopisu Můžeš roční předplatné za 240 Kč

JMÉNO a příjmení:

4/16/2013 11:59:26 AM

ulice: d

číslo popisné: 3/14

/201

1

3

.ind

název organizace:

6:00

:08

013

6_2

M0

PSČ:

PM

město:

dvouleté předplatné za 380 Kč Forma úhrady:

složenkou

převodem

fakturou

telefon:

Vyplněný objednávkový kupon zašlete na adresu: Redakce časopisu MŮŽEŠ, Melantrichova 5, 110 00 Praha 1

Proč si předplatit časopis Můžeš: 1. Přispějete tím na Konto BARIÉRY. 2. Ušetříte, při předplatném na dva roky je to 280 Kč. 3. Můžete vyhrát mobilní telefon a kartu Handy Card.

Chcete roční př -li změnit n edplatné a dvoulet zvýhodněné é, konta ktujt bezplatn ou linku e České p o 800 300 šty 302

Rozhovor s ministrem zdravotnictví ■ Moderní medicína zkracuje časy léčby a rehabilitace. ■ Lidé s postižením budou dál mít nárok na hrazení lázní od pojišťoven. ■ Specialisté tvrdí, že namísto pobytu v lázních je někdy nutná celoroční péče.

Leoš Heger:

Péče musí být nejen do ale i moderní a účinná Ministr zdravotnictví vylučuje státní podporu soukromým lázeňským firmám.

Text: Zdeněk Jirků Foto: Jan Šilpoch

Kolem lázní a lázeňské péče se v poslední době vede mnoho diskusí. Dokonce to vypadá, že chcete tuto tradiční vymoženost pacientům vzít… Nechceme nikomu nic brát, ale musíme se dívat na celé zdravotnictví opravdu současnýma očima. Máme odbornou péči na vysoké mezinárodní úrovni, v některých oblastech medicíny, jako je léčba infarktu, některých zhoubných nádorů, ale i v péči o novorozence a kojence jsme na světové špičce. Jak to souvisí s lázněmi? Především moderní medicína obrovsky zkracuje časy léčby a rehabilitace. Tradiční představa, že třeba operace žlučníku představuje několi-

8

katýdenní pobyt v nemocnici a pak doléčování v lázních, je překonaná. Podobně u dalších diagnóz. Vaši čtenáři asi nevědí, že lázeňskou léčbu např. neznají v USA, ale ani v některých evropských zemích. A nemůžeme říci, že by tamější obyvatelstvo bylo méně zdravé než u nás. Takže strach z omezování lázní je oprávněný? Myslím, že jde o dva druhy strachu. První je spojen s privatizací léčeben. V soukromých rukou je u nás přes devadesát procent lázní. Jejich majitelé nyní křičí, že jim bereme klientelu, že zkrachují. Ale stát není od toho, aby na volném trhu plném konkurence někomu zajišťoval zisk. To nemůžeme udělat ani u státních ústavů, Evropské komisi by se to velmi nelíbilo. Pak je tu druhý strach –

někteří pacienti jsou zkrátka zvyklí na lázeňské pobyty. Pokud jde o lidi s postižením, po úrazech nebo třeba po ortopedických operacích, kteří potřebují speciální rehabilitaci a rekondiční pobyty, chápu to a tito pacienti mají a budou dál mít nárok na hrazení lázní z prostředků pojišťoven. Druhá skupina, lidé s konkrétním, ale v zásadě úplně nebo skoro vyléčeným onemocněním, zvyklá spíše na wellness, jak se nyní módně říká, tedy na popíjení vody, bahenní zábaly, poklid, procházky a společenský život, asi nadšená nebude. Ale! Medicína je sice také o individuálních pocitech, jenomže dnes už hodně umí objektivně posoudit obtíže a celkový stav člověka. Takže hledá optimum – co nejrychleji vracet zdraví, intenzivně rehabilitovat, neutrácet za zbytná lůžka a další hotelové služby,



Máme odbornou péči na vysoké mezinárodní úrovni, v některých oblastech medicíny, jako je léčba infarktu, některých zhoubných nádorů, ale i v péči o novorozence a kojence jsme na světové špičce.

stupná, přesouvat se tam, kde je to možné, do ambulantních zařízení.

info

Souvisí to i s jistým poklesem medicínského významu tradičních lázeňských procedur? Balneologové asi moc souhlasit nebudou, ale tvrzení, že by minerální vody nebo tzv. léčivé zábaly nějak opravdu léčily, bude jen obtížně mezi odborníky hledat zastánce. My máme podle zákona jasnou povinnost – z veřejného pojištění hradit postupy jasně a prokazatelně účinné.

Kdo je doc. MUDr. Leoš Heger, CSc.

Také proto indikační vyhláška pro lázně (tedy vlastně seznam onemocnění, která mají nárok na hrazenou péči v lázních) poněkud zeštíhlela? Přesně tak. A přitom jsme byli ještě velmi benevolentní. Protože kdybychom vyžadovali prokazatelnou účinnost např. některých minerálních vod, byl by seznam ještě mnohem kratší. Ale my přece jenom určitou tradici respektujeme. Samozřejmě je to zásah do letitého stereotypu a diskuse budou pokračovat dál. Příklad – onemocnění Parkinsonovou chorobou je vážné a odborná rehabilitace je nezbytná. Jenomže: pomohou tu lázně? Specialisté spíše tvrdí, že je nutná

Řešení, které chceme podporovat – více ambulantní, dostupné a soustavné péče na vysoké úrovni než jednorázové pobyty jednou za čas. můžeš / číslo 7–8 - 2013

Ministr zdravotnictví České republiky. Radiolog. Dlouholetý ředitel Fakultní nemocnice v Hradci Králové. Poslanec Parlamentu ČR. Člen odborných společností.

pravidelná, celoroční péče. A jsme u řešení, které chceme podporovat – více ambulantní, dostupné a soustavné péče na vysoké úrovni než jednorázové pobyty jednou za čas. Jenomže právě postižení mají v lázních vedle péče i jisté pohodlí. Nemusí se nikam dopravovat, překonávat bariéry, vyžadovat doprovod nebo asistenci. Asi by rádi byli doma, ale umí takové řešení podpořit i systém dávek a sociální politika? Tento problém cítíme velmi intenzivně. I když sociální politika patří do jiného resortu, vedeme s ním velmi naléhavé a obsažné diskuse, jak právě příspěvky na péči, na mobilitu a další dávky mohou postiženým pomoci, aby dostali soustavnou a odbornou péči v místě svého bydliště, případně v rehabilitačním ústavu, kde nemusejí nocovat. Jiná podoba těchto diskusí se týká třeba pacientů v léčebnách dlouhodobě nemocných nebo klientů seniorských domovů. Z pohledu uživatele je to jedno, z pohledu státu je přesnější vymezení odpovědnosti za určitou péči důležité. Protože odpovědnost přináší také povinnosti, a tedy i úhradu služeb. Když říkáte stát, myslíte i samosprávy měst, obcí a krajů? Pochopitelně. Podobně jako u lázní řešíme novou koncepci psychiatrické péče. Třetina těchto pacientů v léčebnách už nemá akutní nebo aktivní psychiatrické onemocnění, ale jistý handicap jim neumožňuje úplnou

soběstačnost. Protože ale pro ně nemáme spolehlivé zázemí, zůstávají v léčebnách. Potřebovali by chráněné bydlení nebo nějakou formu komunitní péče. To nevyřeší ministerstvo, tam je obrovský prostor pro samosprávy a samozřejmě neziskové organizace. Jenomže i ony potřebují podporu a pomoc místních orgánů. Ovšem vždy budeme mít určitou skupinu těžce postižených, kteří nemohou důstojně žít bez celodenní intenzivní péče. A jak bude populace stárnout, bude jich přibývat. Jak by měl vypadat budoucí spolehlivý model péče o tyto občany? Především musíme umět daleko přesněji určit, kdo do této skupiny patří. Jistě ne padesátiletá dáma, která běžně pracuje, žije, užívá si volný čas a trochu si stěžuje na bolest zad. Dosud jezdívala do lázní. Dnes bychom měli umět říci: Milá paní, musíte proti té bolesti také něco dělat sama. Cvičit, snížit nadváhu, koupit si třeba jinou pracovní židli... Zní to banálně, ale my se stále potýkáme s ochranitelskou tradicí, která stručně řečeno prohlašovala, že všechny problémy lidí vyřeší za ně. Nevyřešila, jen citelně zbavila jednotlivce pocitu celoživotní odpovědnosti za své zdraví. Veřejné zdravotnictví stojí občany stovky miliard. I v úhradách za lázně. Kolik každého z nás stojí procházka, projížďka na kole, omezení tučné stravy, opuštění tabáku? Takže spolehlivý, tedy finančně náročný model péče o opravdu postižené a těžce nemocné můžeme hledat a nalézat, jen když celá společnost pochopí, že její zdraví není zdaleka jen v rukou lékaře. 

info V krátkém rozhovoru s Leošem Hegerem, který otiskl Můžeš v minulém, červnovém čísle, ministr prohlásil, že Dětská léčebna Vesna v Janských Lázních (o níž se začaly šířit zprávy, že bude privatizována a pro děti s handicapem uzavřena), zůstává státní organizací. Jinými slovy, že Vesnu rušit nebude.

9

Téma: Bariéry ve veřejném prostoru ■ Umíme vybírat nejvhodnější protibariérová řešení? ■ Ročně jde o desítky milionů korun. ■ Připravuje se nová služba Konta BARIÉRY.

Kam investovat: výtah Text: Zdeněk Jirků Odborná spolupráce: Ing. Jaroslav Křička, Ph.D., Fakulta strojní ČVUT Foto: Jan Šilpoch a archivy uživatelů

R

edakce Můžeš se rozhodla poněkud podrobněji podívat na velmi častou formu pomoci Konta BARIÉRY – poskytování příspěvků na bezbariérová řešení. Jen v minulém roce dostali žadatelé od Nadace Charty 77 přesně 70 příspěvků v celkové částce zhruba 2 600 000 Kč. A protože ze stovek žádostí je zřejmé, jak toto téma silně zní ve světě postižených, jejich rodin, škol a dalších veřejných zařízení, položili jsme některým uspokojeným žadatelům, ale i představitelům samospráv několik otázek (účinným pomocníkem v jejich formulaci i v posuzování jednotlivých řešení byl Ústav konstruování a částí strojů Fakulty strojní ČVUT v Praze, jmenovitě Ing. Jaroslav Křička, Ph.D.): Kdo vám doporučil právě toto zařízení? Zvažovali jste jinou technickou variantu? Proč jste ji nezvolili? Jste se zařízením spokojeni? Vyhovuje plně? Jak pružný a spolehlivý je servis? Doporučili byste toto zařízení i jiným?

Typické příklady Odpověděli všichni, ale někteří místo strukturovaného textu zvolili plynulé sdělení, takže i odpovědi jsou trochu formálně rozdílné a museli jsme je redakčně upravit. Uváděné pořizovací ceny jsme převzali ze žádostí. Ke každé odpovědi připojil svůj stručný komentář i Jaroslav Křička.

1.

Šikmá schodišťová plošina SP Omega od firmy Altech. Přístup k bytu Heleny Zábranské z Prahy Pořizovací cena: 251 900 Kč Příspěvek nadace: 15 000 Kč

Odpověď Úřadu práce pro hlavní město Prahu, kontaktní pracoviště Praha 6: Paní Zábranská je ve III. stupni invalidity. I tak pracuje v rozhlasu. Bydlí v suterénu, musí překonávat 12 strmých schodů, přičemž není možné použít schodolez, protože schodiště je mírně stočené. S plošinou je maximálně spokojená, zařízení pracuje bezproblémově. Jaroslav Křička: Vzhledem k daným skutečnostem je realizované řešení nejvýhodnější.

10

Schodolez potřebuje obsluhu, ale umí cestovat kamkoli.


časopis pro ty , kt e ř í s e n e v z d á v aj í

V této zemi neexistuje místo, kam by se zájemci o podobné projekty mohli obrátit o radu.

y, plošiny, schodolezy

Tyto zdvihací plošiny k vlakům jsou originálním českým (a dobrým) řešením.

schody v zařízení, dokonce ho využíváme mimo organizaci, protože ho lze velice lehce naložit do auta.

2.

Šikmá schodišťová sedačka Thyssen Flow 2 od firmy Medeos. Rodinný domek ve Zlíně Pořizovací cena: 229 900 Kč Příspěvek nadace: 10 000 Kč

Z odpovědi Úřadu práce Zlín: Sebastian Stříž byl Okresním soudem ve Zlíně svěřen do výchovy manželů Kučerových, prarodičů. Rozhodnutím ze dne 22. 12. 2011 je přiznán jednorázový peněžitý příspěvek na opatření zvláštní pomůcky – šikmá schodišťová sedačka. Kučerovi oslovili tři potenciální dodavatele, jedná se o standardní základní provedení zvolené pomůcky s nejmenší ekonomickou náročností. Na základě provedeného sociálního šetření nebylo možné překonávat schodišťovou bariéru v domě (schodiště mezi patry) jinou pomůckou – např. schodolezem vzhledem k charakteru a technickým rozměrům schodiště. Pořízení jiné zvláštní pomůcky nebylo doporučeno ani odborným lékařem vzhledem ke kombinacím zdravotního postižení. S pomůckou i přístupem dodávající firmy jsou uživatelé velmi spokojeni. V létě 2012 byla provedena jedna servisní technická kontrola zařízení. Do dnešního dne nebylo třeba žádných dalších zásahů či oprav. Tuto pomůcku by zvolili znovu a rádi doporučili. Jaroslav Křička: Z prostorových možností vyplývá, že bylo zvoleno optimální řešení. Alternativy by přinesly nutnost rozsáhlých stavebních úprav, tedy i větší náklady.


3.

Schodolez od firmy ASH, s. r. o. Bezbariérový přístup do terapeutických dílen Pořizovací cena: 108 300 Kč Příspěvek nadace: 50 000 Kč

Odpověď ředitelky Domova pro osoby se zdravotním postižením Leontýn Roztoky u Křivoklátu Dany Zímové: Sleduji trendy pro usnadnění života lidí s postižením, při zvyšujícím se počtu přijímaných imobilních uživatelů do organizace, kteří měli zájem o práci v terapeutických dílnách, se již nedal fyzicky zvládnout jejich přesun po schodech. Na možnost pořízení právě schodolezu jsem narazila na internetu při hledání možností, jak odstraňovat bariéry. Zvažovali jsme jiné technické uspořádání, pojízdnou plošinu, ale tato technologie nešla z prostorových důvodů použít. O stavebním uspořádání nešlo uvažovat, šlo o příliš mnoho příkrých schodů. Jsme velice spokojeni, plně vyhovuje. Servis je naprosto v pořádku. Dodavatel pružně reagoval na všechny naše požadavky včetně předvedení již před podáním žádosti o finanční příspěvek, také dobře spolupracoval při vlastním dodání. Jakýkoliv dotaz či doplnění k provozu jsou obratem vyřízeny. Doporučili bychom i dalším zařízením. Pořízení schodolezu bylo nejlacinější variantou, a ještě jde o variabilní zařízení, které lze použít na jakémkoliv místě se

Jaroslav Křička: Není uvedený podrobnější popis schodolezu ani objektu, výškové rozdíly, počet a tvar schodišť atd. Otázkou je např. možnost vybudování nájezdové plošiny (plošin). Využití více osobami i mimo objekt domova je velmi efektivní.

4.

Vertikální zdvižná plošina od firmy Vecom. Zpřístupnění všech pater Speciální základní školy v Lounech Pořizovací cena: 911 700 Kč Příspěvek nadace: 150 000 Kč

Z odpovědi starosty Loun Radovana Šabaty: Zřizovatelem Speciální školy je Ústecký kraj, ale město nemohlo nečinně přihlížet, že postižené děti musí rodiče doslova nosit do tříd. Jsme vlastníkem budovy, veškeré nájemné věnujeme zpět do údržby a oprav objektu. Situaci nebylo možné řešit jinak, v historické budově by byly náklady na standardní výtah ještě o milion vyšší. S prací a servisem dodavatelské firmy jsme velmi spokojeni. Jaroslav Křička: To řešení je zde na správném místě. Instalace na vnějším plášti budovy může být i v případě staršího objektu vhodně začleněna do celkové dispozice, i když je např. nutné vytvořit vstupy z okenních otvorů. Dobrá investice.

� 11


zdvihací plošina � 5. Ruční v železniční stanici Křižanov. Přístup vozíčkářů k vlakům Pořizovací cena: Příspěvek nadace:

180 000 Kč 36 000 Kč

Odpověď ředitelky Krajského centra osobní dopravy Českých drah v Jihlavě Lenky Horákové: Ruční zdvihací plošinu Delta B+B po užíváme v různých stanicích v rámci Kraje Vysočina už několik let. Zvažovali jsme ještě plošinu od jiného dodavatele, pro Deltu hovořila cena. K funkčnosti nemáme připomínky. Totéž platí o servisu. Toto zařízení bychom doporučili.

Škola v Lounech využila technické možnosti starší budovy – vstupní otvory vznikly z oken.

Jaroslav Křička: V současnosti se jedná o nejlevnější variantu řešení, ale vyžaduje asistenci zaměstnance ČD. Zařízením jsou vybaveny pouze stanice a nádraží většího významu. Mnoho vozíčkářů však vlakem sestaveným z běžných vagonů necestuje – pohyb uvnitř vagonů, WC, uličky atd. Není také plně vyjasněna odpovědnost pracovníků stanic za obsluhu vozíčkářů a případné přistavení speciálních vagonů. Poznámka redakce: Reportáž z cesty vozíčkáře do Plzně po železnici na str. 15

6.

Průchozí venkovní prosklený výtah pro tělesně postižené od firmy Elektromosev, s. r. o., Biskupské gymnázium B. Balbína a Základní a mateřská škola Jana Pavla II. Hradec Králové Pořizovací cena 1 443 500 Kč Příspěvek nadace (dosud nečerpán): 150 000 Kč

Z odpovědi ředitele biskupského gymnázia J. Vojáčka: Loni se projekt nepodařilo realizovat, uvítali jsme možnost převést příspěvek nadace do letoška. Během letošního dubna jsme byli začleněni do bezbariérové zóny města a vypadá to, že se projekt bude brzy realizovat. Konkrétní typ výtahu navrhl Ing. arch. Mádlík v rámci projektové dokumentace. Jiné řešení jsme vzhledem k nutnosti zajištění volných únikových cest byli nuceni zavrhnout. Rádi bychom získali příspěvky mj. z fondu mobility ministerstva školství a projekt co nejrychleji dokončili. Z toho všeho vyplývá, že konkrétní zkušenosti s výtahem MOSEV zatím nemáme. Jaroslav Křička: Uváděný záměr je nejnákladnější řešení. Otázkou zůstává využitelnost zařízení po realizaci (jaké jsou dnešní potřeby a jaké budou později?) a struktura žáků a studentů.

12

V rodinném domku jde často o milimetry. O to důležitější je správná volba dodavatele.

Malá i větší poučení Průzkum redakce Můžeš jistě nemůže být reprezentativní, ale snad inspirativní. Práce firem, které tato zařízení dodávají, je hodnocena docela dobře. A investoři – soukromí i veřejní – se už vesměs naučili zvažovat nejefektivnější a ekonomická řešení. Jeden problém je však vidět na první pohled: v této zemi neexistuje místo, kam by se zájemci o podobná zařízení mohli obrátit o radu. Přitom nejrůznějších instalací budou tisíce a investované částky z veřejných i soukromých peněz se počítají na desítky milionů. A protože výše uvedený Ústav konstruování a částí strojů ČVUT pod vedením prof. Ing. Vojtěcha Dynybyla, CSc., nám nejen pomáhal se samotným průzkumem, ale zároveň se zamyslel i nad širšími souvislostmi, máme i dobré zprávy.

Především Jaroslav Křička připravil v Česku dosud nevídanou pomůcku investora. Naprosto přehledně a kvalifikovaně vás provede závažným rozhodováním o pořízení podobných pomocníků proti bariérám. Brožuru si můžete stáhnout na www.muzes. cz nebo www.bariery.cz. Připravujeme i její tištěnou podobu. Vedení Nadace Charty 77 se v nejbližší době obrátí na rektora ČVUT. Ředitelka Konta BARIÉRY Nadace Charty 77 Božena Jirků: „Chceme ČVUT nejen poděkovat za dosavadní spolupráci, ale také navrhneme zřízení společné konzultační poradny, v které by nejlepší odborníci pražské techniky poradili každému, nejen klientům Konta BARIÉRY.“ O otevření poradny budeme čtenáře Můžeš včas informovat. 



■ Náš veřejný prostor zůstává dost nepříjemný. ■ Proč se postižení, maminky a senioři musí prát o každou bariéru? ■ Přestaňme si hrát na domácím písečku.

Adam Gebrian:

Zlobivý chlapec české architektury je nejjemnější pojmenování Adama Gebriana, který se netají kritikou současné praxe.

Jen vlídné prostředí vytváří vlídné lidi Text: Zdeněk Jirků Foto: Jan Šilpoch

Proč je veřejný prostor v našich městech i menších obcích většinou málo přátelský? Nejen k vozíčkářům a maminkám s kočárky… Omlouvám se předem za poněkud širší začátek. V naší zemi je obecně problém s využíváním veřejného prostoru. I když nejsem pamětník, tvrdím, že to souvisí se společenskými peripetiemi naší země už od roku 1939. Až do zásadní politické změny v roce 1989 to byl čas, kdy nějaká intenzivní společenská akce ve veřejném prostoru, tedy svobodné setkávání, diskuse, neregulované kulturní aktivity nebo třeba oslava nějaké události nebyly žádoucí. Ale kupodivu nové politické poměry jako by jen převrátily kyvadlo do druhé krajní podoby. Po povinných


manifestacích a brigádách kolem domů přišla reakce – dejte nám pokoj, máme své nové podnikání, cestování a osobní zájmy. To také trvalo dost dlouho, takže teprve pár let si klademe otázky, kterou jste položil vy. Kdo si je klade? Samosprávy, stát? A občané sami? Vidíte zvýšený zájem a aktivitu? Asi patřím k první generaci, která nemá mezi svými životními cíli chatu nebo chalupu. Vlastník rekreačního objektu celkem pochopitelně směřuje svou energii jinam než do svého bydliště a jeho okolí. To znamená, že zatímco jinde ve světě je právě o víkendech město nejpoužívanější, u nás se vyprázdní. Ale naše generace necítí potřebu si od města odpočinout, zapomenout na ně, užívat si volný čas jinde. Proto chceme, aby veřejný prostor byl nejen estetický, ale i pohodlný, přátelský, připravený pro nejrůz-

nější aktivity – a bezbariérové řešení je pak samozřejmostí. My netoužíme po nějakých přísnějších normách pro nájezdy, přejezdy a vůbec všechny cesty a cestičky, jen trochu informovanější lidé z naší generace chtějí především návrat života do těchto míst. Ale vidíme, že zatím nejsme moc úspěšní, kvalita veřejného prostoru a života není předním bodem politických programů a už vůbec ne politické praxe. Občané? Vidím jen docela malý zájem, ale zvyšuje se…. Ale s nejrůznějšími aktivitami se setkáváme každý den. Petice a podpisové akce se rojí, lidé nahlas protestují… Proti čemu? Nechtějí silnici kolem svých domů. Nechtějí spalovnu, nechtějí novou továrnu. Z nedávné doby: obrovskému množství lidí se nelíbily obří betonové květináče v ulicích na Smíchově. Uplynul už skoro rok a jsou pořád na svých místech. Vidíme ale

� 13


méně občanských iniciativ ve pro� mnohem spěch něčeho… Naučili jsme se docela efek-

lém volebním období, na to se už nedívejte. A také ví, že jeho osobní riziko je trvalé. Kdežto „normální“ úředník když nechce, neriskuje nic. Změnily se podmínky? Tak to zamítneme, zrušíme, přerušíme. Vyhověli jsme předpisu, na něj si stěžujte! A teď dejte tyto dva typy uvažování k sobě. Narazíte na společenské podmínky, neexistující zákon o státní službě, neustálé vyhrožování těm, kteří by chtěli riskovat. Pak se stane, a dost často, že jediné překročení pravomocí je: Mně se to nelíbí! Architekt může stokrát argumentovat, že jeho návrh odpovídá všem předpisům, nějaká záminka se najde.

tivně něčemu zabránit, ale podpořit vznik něčeho smysluplného, tam ještě nejsme.

Takže tuto souvislost samosprávy respektují. Proč ale jiné souvislosti unikají? Dobře promyšlený, upravený a také udržovaný veřejný prostor – ulice, náměstí, pasáž, park a všechno ostatní zatím nejsou místem zisků velkých politických bodů. Nepleťme se – kdekdo vám řekne, že chce čistý a udržovaný chodník, ale když místní radnice raději vyspraví kus silnice, ocení to skoro všichni. To už nemluvím o penězích pro sportovní kluby, které jsou normálními obchodními společnostmi založenými kvůli zisku. Zdá se prostě, že prostředky na vybudování výtahů ve všech stanicích metra nemáme, ale podporu komerčních zábavných aktivit ano. My pro život ale nepotřebujeme jednou za čas gigantickou akci, potřebujeme každý den přátelské prostředí svého města nebo obce. Naše vyspělost se měří schopností chovat se přátelsky k těm nejslabším. A v tomto smyslu je brutalita naší společnosti zatím dost vysoká. Nejste nespravedlivý? Možná, ale dost často jezdím do zahraničí a první, co mě po návratu znovu a znovu zarazí, je vzájemné chování lidí. Málo ohleduplnosti, málo ochoty, hodně cynismu a někdy i vyslovené hrubiánství. Právě ve veřejném prostoru. Tedy nepříliš vlídné prostředí vytváří nepříliš vlídné lidi? A naopak. Začarovaný kruh. Je pravda, že architektura ovlivňuje lidi víc, než si připouštějí. Ale platí to i v obráceném směru. Pochopit tento základní vztah je jediný možný začátek pozitivních změn. Zatím se u nás nenašla politická reprezentace, která by jasně pojmenovala stav veřejného prostoru a rozhodla se k jeho radikální proměně. Včetně financí. Slyšel jste, že by nějaký politik otevřeně řekl: V Praze i jiných velkých městech je aut moc, už ani korunu na jejich podporu, naopak budeme cíleně preferovat jiný způsob pohybu. Ale nakonec nerozhodují jen politici. Víme, že klíčové je pochopení nebo nepochopení odborného aparátu samospráv. Jaké jsou vaše zkušenosti? Jako architekt moc realizací ještě nemám, ale jedno vím – pokud chcete, aby dům, náměstí, ulice či park dobře sloužily, musíte jít na hranu svých pravomocí, nebo je dokonce překročit. Musíte vstoupit do práce všech profesí. Mám krásný příklad – tesař mi tvrdil, že všechny krokve musí mít stržené hrany, tedy osmiúhelník v průřezu. Já trval na čtverci. Pak mi začal vysvětlovat, že má malou dílnu, a když s hotovou krokví vychází ven, uhodí do zárubně a hrana je pryč. Řekl jsem mu: Tak příště prostě nenarazíte. Takhle přemýšlí řada úředníků i politiků. Hlavně žádné komplikace! Tady mám své políčko pravomocí a povinností a co je za

14

info Kdo je Adam Gebrian Architekt a publicista. Vystudoval Fakultu architektury Technické univerzity v Liberci a díky Fulbrightovu stipendiu také postgraduální program SCIFI v Los Angeles. Absolvoval pracovní nebo studijní pobyty v Amsterdamu, Rotterdamu, Paříži atd. Pravidelně publikuje v rozhlase i v tisku, pro Lidové noviny vytváří seriál o současné architektuře.

tím, to mě nezajímá. Já samozřejmě ne očekávám od úředníků nějakou neutuchající tvořivost, ale když uděláte práci tak, aby ten další za vámi a nakonec i uživatel byli spokojení, musíte se prostě cítit lépe. Ovšem takový pocit u nás mnoho neváží. Bylo by dobré, kdyby mezi úředníky, řekněme stavebních odborů, byli i kvalifikovaní architekti? Bylo by to skvělé. Architekt je mimo jiné školen k tomu, aby se ke své práci hlásil celý život. On nemůže říci: To jsem dělal v minu-

A chtěli by architekti v tomto světě stavebních úřadů vůbec působit? Zatím moc ne. Vinu mají i školy, žádnému studentovi neříkají: Nemusíš být jen originální tvůrce, i na nějakém magistrátu můžeš udělat spoustu zajímavé práce. Kdyby někdo zpracoval analýzu života slavných architektů první republiky, zjistil by, že skoro každý z nich strávil kus života na stavebním úřadě v roli poradců samosprávy i soukromých klientů, nejen aktivních tvůrců. Jen pár jmen za všechny – Kotěra, Gočár, Fuchs, Gahura, Linhart. Vaše kritické názory jsou všeobecně známé. Stává se, že slyšíte otázku: Dobře, ale jaké je řešení? Slyším a mám odpověď. Konečně i v architektuře, urbanismu a vůbec veškeré tvorbě našeho materiálního prostředí otevřít hranice. Jsme uzavření, vymlouváme se na svá specifika, unikátní podmínky a zvláštní historii. Přitom běžně tvoříme unikátně špatné stavby a celá řešení. Každé město, každý investor by se divili, kolik výborných a osvědčených nápadů mu může přinést mezinárodní architektonická soutěž nebo alespoň konzultace připravovaného záměru. Výmluva na peníze neplatí. Venku to umějí nejen dobře, ale často i levněji. Stavba totiž nestojí jen peníze jednou zaplacené, ale po dobu své existence mnohem větší prostředky, když je špatně navržená a realizovaná. Tato výmluva neplatí i proto, že žádný dobrý zahraniční architekt by vám nedovolil šetřit právě na chytrých bezbariérových řešeních. 

Naše generace necítí potřebu si od města odpočinout, zapomenout na ně, užívat si volný čas jinde. Proto chceme, aby veřejný prostor byl nejen estetický, ale i pohodlný, přátelský, připravený pro nejrůznější aktivity – a bezbariérové řešení je pak samozřejmostí. můžeš / číslo 7–8 - 2013


■ Ačkoliv jízdní řád sliboval bezbariérový vlak, skutečnost byla jiná. ■ Vstřícný přístup pracovníka drah zpříjemnil jinak nepříjemnou situaci. ■ Hlavní nádraží v Praze i Plzni jsou bezbariérová.

Na Plzeň, dráhy, na Plzeň! Text: RADEK MUSÍLEK Foto: JAN ŠILPOCH

P

ro některé lidi na vozíku je jízda vlakem běžná záležitost. Pro jiné jde o svého druhu ojedinělé dobrodružství. Nezapomenutelný zážitek přitom z cesty dělají spíš služby Českých drah než samotná jízda po kolejích. Abychom vyzkoušeli, co můžete na svých letních výletech čekat, podnikli jsme malou výpravu z Prahy do Plzně a zpět. Když říkám my, myslím tím sebe a fotoreportéra Jana Šilpocha. Jako cíl jsme si vytyčili proslulý pivovar Pilsner Urquell, který mimochodem nabízí prohlídku po bezbarié-

rové trase. Takže to klidně berte jako náš tip na výlet. Především nám však šlo o kvalitu služeb Českých drah. Připraví nám dostatečné množství zážitků, o kterých půjde něco napsat? Anebo předvedou nezáživně nudný perfektní servis? Na internetu jsme si v jízdním řádu vybrali rychlík v 10.15 h z Prahy-Hlavního nádraží. Podle označení by měl být vybaven vozem pro přepravu cestujících na vozíku. Vysvětlivka dokonce praví, že má i zvedací plošinu. Že by tedy vše klapalo jako po drátkách? Na rekonstruované hlavní nádraží jsem dorazil metrem, které je v této stanici vybaveno dvěma výtahy pro vozíčkáře. Nově zrekonstruovaná budova vlakového Hlaváku je už také plně bezbariérová. Odpadá

tedy dřívější přeprava na peron nákladním výtahem. Jen musíte dávat pozor, kam vlastně jít. Ukazatele k výtahům vedoucím na nástupiště nejsou označeny symbolem vozíčkáře, ale symbolem výtahu. Ten jsme napoprvé úspěšně přehlédli a vstoupili do špatného podchodu. Nikoliv ten nejbližší prostřední, nýbrž ten severní je bezbariérový.

Nenahlásili jste se dopředu! Při kupování jízdenek (zpáteční dohromady pro vozíčkáře s doprovodem za 50 Kč) jsme poněkud vykolejili slečnu na informacích. Nenahlásil jsem totiž svoji cestu 48 hodin dopředu! Řekla mi, že takhle nemůže zaručit, že se do vlaku dostanu. Když jsem se otázal, zda se prostě nemohu ráno rozhodnout, že někam pojedu dnes, jen pokrčila rameny. Mávala přitom papírem, na kterém byl seznam dvaceti objednaných vozíčkářů, které budou muset během dneška naložit. Když jsem později v praxi viděl organizaci práce zaměstnanců drah, uznal jsem, že to lze opravdu stihnout jen těžko. A takový nezbedný vozíčkář, který si přijede jen tak, jim celý systém může úplně narušit. Nicméně můj vlak má mít přece vlastní plošinu. Říkal to jízdní řád, tak mohu být v klidu, že...

�

Hlavní nádraží v Praze je po rekonstrukci vcelku moderně vyhlížející dopravní uzel bez bariér. Jen musíte pozorně sledovat informační tabule.


15

Téma: Bariéry ve veřejném prostoru Při čekání na vlak mi z pěkné, ale děravé kovové klenby kape na špičku boty dešťová voda. Rozjímám přitom o hlavním nádraží v Helsinkách.

Mobilní mechanická plošina slouží dobře. Bez objednávky předem se jí však nemusíte dočkat.

Při čekání na vlak mi z pěkné, ale děravé � kovové klenby kape na špičku boty dešťová

voda. Rozjímám přitom o hlavním nádraží v Helsinkách. Do vlaku se tam nastupuje bez jediného schůdku. Vlaky jsou v úrovni nástupiště, malou mezeru překlenuje automatická plošinka. Tři vozíčkáři nastoupili úplně sami, o objednávce předem nemusela být vůbec řeč. Ze snění mě vytrhl příjezd našeho vlaku. Souprava kupodivu není vybavena vagonem pro přepravu vozíčkářů. Čím to bude, že nejsem překvapen? Naštěstí je k dispozici obligátní hytlák neboli služební vůz pro přepravu pošty a nadměrných zavazadel. Vlastní plošinu nemá. Zato je vybaven ochotným stevardem, který má příjem a výdej balíků na starosti. Napnul své tetované svaly a společně s fotografem Honzou mě zdvihli do metrové výšky. Nad skoro metrákovou hmotností mé osoby s vozíkem jen pobaveně mávl rukou. „To je v pohodě, mám naposilováno. Ale škoda pro vás, dneska mi zrovna nedali ten bezbariérový vůz. Rozbil se,“ hlásí nám a omluvným tónem dodává, že budeme tedy muset zůstat v prostoru pro náklad. Ulička ke kupé je totiž pro vozík moc úzká. Honza chce zůstat kolegiálně se mnou. Stevard mu tedy ochotně nabídne židli, aby nemusel sedět na zaprášené prkenné podlaze. Za chvíli nám ještě přinese několik výtisků novin a přislíbí občerstvení. Jeho vstřícnost a humor odlehčují situaci, ze které by jinak mohl být člověk dost rozladěný.

Mezi balíky a jízdním kolem Sedíme tak mezi pár balíky a jedním jízdním kolem. Prostoru máme spoustu, určitě víc než v obyčejném kupé. Přemýšlím, do kterého rohu půjdu vykonat tělesnou potřebu,

16

Když venku prší, jste rádi i za vyhřátý poštovní vůz. A na zamřížované okno si zvyknete.

kdyby na mě přišla. K WC se totiž nedostanu a prodavač občerstvení skutečně dorazil. A co by si tak od něj člověk mohl koupit, když jede do Plzně, nota bene do pivovaru? Naštěstí jedeme jen hodinu a půl. Ubíhající krajinu pozorujeme zamřížovaným oknem. Venku je zima a prší. Příjemně vytopený hytlák se tak v tomto kontextu stává vcelku útulným místem. Co by tomu asi říkal turista ze západní Evropy? Není tak nereálná představa, že

Pivovar v Plzni nabízí prohlídku i pro návštěvníky na vozíku. Od vlaku je to sem pár stovek metrů.

někdo na vozíku přiletí do Prahy a jeden den si řekne, že vyrazí obhlédnout výrobu světoznámé značky piva. Na internetu zjistí, že prohlídka je bezbariérová, stejně tak vlakový spoj. Myslím, že by zažil výlet, na který nezapomene. Dalším vstřícným gestem našeho stevarda byl telefonát do cílové stanice. V Plzni nás už čekaly dvě dámy s mobilní plošinou. Ovládání je mechanické, točí se klikou jako u rumpálu. Nic proti tomu. Poctivá mechanika je často lepší než složitá elektronika. Ale nemáte nejlepší pocit, když se vezete jen díky tomu, že se žena ve středních letech dře. Navíc na nic shlížíte z nadhledu, takže si připadáte jako nějaký otrokář. Což ostatně kolemjdoucí cestující okomentoval slovy, že je to technika jak z dob krále Klacka. Odvětili jsme, že jsme rádi i za tohle. Hlavně když technika funguje a plní svůj účel. Hlavní nádraží v Plzni je také bezba riérové, takže nebyl problém dostat se na ulici. Nepříjemné bylo jen počasí a cesta k pivovaru. Ten sice leží téměř za rohem, jenže jsme narazili na rozkopaný chodník a několik obrubníků. Popis prohlídky pivovaru si nechme na jindy, ale doporučujeme. O dvě hodiny později se zmoklí vracíme na nádraží. Už při příjezdu jsme si domluvili přistavení plošiny přímo s obsluhou.

Místo židle časopis Vlak přijel opět s hytlákem, ale uvnitř seděl jiný zaměstnanec. Ten nám dal možnost porovnat, jak dokáže dvě stejné situace ovlivnit přístup dvou různých lidí. Fotograf Honza, rozmazlený předchozí jízdou, požádal o židli. Dostalo se mu odpovědi, že pán má jen jednu pro sebe. Prý si může jít sednout do kupé. To kolega odmítl, a tak



Plzeňské Hlavní nádraží je bezbariérové a místní zaměstnanci poskytli lepší servis než v Praze.

Sedíme mezi pár balíky a jedním jízdním kolem. Prostoru máme spoustu, určitě víc než v obyčejném kupé. Přemýšlím, do kterého rohu půjdu vykonat tělesnou potřebu, kdyby na mě přišla. se usadil na zem. Ještě že jsme u sebe měli jeden výtisk našeho měsíčníku. Ukázalo se, že jde o multifunkční časopis. Cestou poslouží stejně dobře jako zdroj poučení i jako podložka k sezení. Noviny ani občerstvení tentokrát v nabídce nebyly. V Praze přijel pro balíky muž s ještěrkou. Když mě neviděl ve dveřích vagonu, tak se s nadějí v hlase zeptal, jestli ten vozíčkář nedorazil. Dostalo se mu ujištění, že ano, což jsem utvrdil i svým zjevením zpoza rohu. Zklamaně odvětil, že pro tu plošinu tedy dojede. Evidentně věděl, že mám přijet. Co si myslel? Že jsem cestou ze zoufalství vyskočil z vlaku? Hledání a příjezd plošiny zabral dobrých deset minut. Zdálo se, že souprava už by měla pokračovat v cestě a nabírá zpoždění. To vesele komentovali okolo zevlující kolegové ještěrkáře, kteří evidentně neměli nic lepšího na práci. Dobrá věc se nakonec podařila a já nemusel proti své vůli pokračovat v cestě. 


Cestou zpátky v hytláku musel kolega Honza sedět na zemi. Volná židle se pro doprovod nenašla.

Balík i vozíčkář byl úspěšně vyexpedován. Plošina dorazila, ačkoliv to chvíli trvalo.

SLOUPEK Daniely Filipiové

Proč? O bezbariérovosti města a jeho objektů jsem toho již napsala mnoho. I pro Můžeš. Nechci se opakovat, a tak mě napadlo pojmout toto téma trochu jinak. Z pohledu handicapovaného řidiče. Protože co vám bude platné, když sice (doufejme, že již brzy) budou objekty města bezbariérové, ale vy se k nim nedostanete, a pokud ano, tak s velkými potížemi. Ano, chci mluvit o vyhrazených místech pro handicapované, ale zejména o systému vydávání průkazů O2. Podle silničního zákona je toto speciální označení vozidla určeno držitelům průkazů ZTP a ZTP/P. Průkazy jsou nově přiznávány podle zákona o poskytování dávek osobám se zdravotním postižením. Tam se v § 34 dočteme, že průkazy náleží osobám, kterým byl přiznán II., respektive III. a IV. stupeň závislosti. Na první pohled se to zdá logické. Mezi těmi, kterým jsou přiznány nejvyšší stupně závislosti, budou ti, kteří specifikum vyhrazeného parkovacího místa potřebují k nástupu/ výstupu do/z vozidla. Jdeme-li však do problematiky hlouběji, zjistíme, že je mnoho vozíčkářů, které já nazývám zdatnými, kterým byl přiznán „jen“ I. stupeň závislosti (i já jsem mezi nimi). Budeme-li číst zákony dále, zjistíme, že těmto by ale měl náležet jen průkaz TP, u kterého nárok na vydání průkazu – speciálního označení vozidla – nevzniká (!). Takže sečteno a podtrženo: ti, kteří podle mého názoru specifické místo potřebují nejvíce, protože se pohybují bez přítomnosti druhé osoby, mají smůlu. (Abych to vysvětlila – těžce handicapovaná osoba, která je přepravována a sama neřídí, má doprovod, který v případě nedostupnosti vyhrazeného parkovacího místa může pomoci. Plně integrovaný, samostatný vozíčkář, takovou možnost nemá.) Kde je chyba? V přiznávání průkazu speciálního označení vozidla. Všude v civilizovaném světě jsou zákony upraveny tak, že na tento průkaz mají nárok jen ti, kteří mají postižení pohybového aparátu (v některých zemích mají nárok i lidé s mentálním postižením). Souvislost mezi výší závislosti na druhé osobě a přiznání znaku je tedy nelogická. Od roku 2000, kdy jsem přišla do Senátu, se o změnu přiznávání znaků na principu „osoba má postižení pohybového aparátu, a tudíž má nárok na speciální označení vozidla“ snažím. Neúspěšně. NRZP je vždy proti a přesvědčí poslance, že můj, respektive senátní návrh mají zamítnout. Musím přiznat, že jsem za ty roky nepochopila proč...  Autorka je senátorka.

17

Téma: Bariéry ve veřejném prostoru ■ Internet poskytuje řadu nástrojů k plánování cest a zjišťování informací. ■ Přibývá měst mapujících bezbariérovost. ■ Aplikace v mobilním telefonu patří k nejnovějším pomocníkům cestovatelů na vozíku. Text: ŠTĚPÁN BENEŠ, RADEK MUSÍLEK Foto: JAN ŠILPOCH

B

ariéry postupně mizí nejen v reálném prostředí, ale nejnovější informační technologie boří i ty v našich hlavách. Vozíčkář už nemusí zůstat doma ze strachu z neznámého. Ke zjišťování, zda je vybrané místo bezbarié rové, můžete přizvat moderní techniku. Internet nabízí nekonečnou informační banku a na samotné cestě zase mohou pomoci aplikace pro chytré mobilní telefony. Bohužel zatím neexistuje jedno jediné centrální místo, kde by se informace scházely a kde by bylo možné je pohodlně vyhledat. Plánování cesty tak vyžaduje trochu toho pátrání a kombinaci nástrojů. Přesto existují projekty, které se o jistou kumulaci informací snaží. Za domácí luhy a háje jmenujme například portál S vozíkem na cestách, který poskytuje bezbariérové výletní tipy ve všech krajích. Z řady zahraničních webů můžete vyzkoušet například www. wheelchairtraveling.com.

Cestovatelé na vozíku mohou čím dál častěji využít internetové informace v aplikacích pro tablety a mobilní telefony.

S vozíkem po mapě Nadějným projektem z české dílny je kupříkladu VozejkMap, počin z České asociace paraplegiků. VozejkMap je internetová databáze přístupných míst v ČR i zahraničí. Jedná se vlastně o vylepšené mapové podklady od firmy Google, stejné, jako najdete v mapách Google na adrese maps.google.

S informací na ce com. Přidaná hodnota však spočívá v tom, že do mapy může každý její uživatel přispívat tzv. body zájmu, což je vlastně označení určitého místa a podání informace, zda je bezbariérové či nikoliv. Projekt sleduje atributy jako přístupnost objektu, přítomnost bezbariérové toalety a možnost vyhrazeného parkování. A ty také zobrazí po kliknutí na vybraný objekt, včetně jeho doplňujícího popisu (uživatelé mohou třeba dopsat, jak široké jsou vstupní dveře či jiné důležité informace). Samozřejmostí je vyhledávání objektů podle zájmu, například zdraví, kultura, nákupy atd. Kolik takových míst mapa obsahuje, závisí čistě na množství lidí, kteří se do ní rozhodnout přispět, ať už zmapováním svého okolí nebo míst, kam jezdí. VozejkMap se inspiroval u podobných projektů v zahraničí, kupříkladu u německého projektu Wheelmap.org, který funguje na stejném principu. Oproti VozejkMapu má výhodu delšího fungování, tedy více označených míst, hlavně v zahraničí. Nevýhodou může být cizí jazyk, ve kterém Wheelmap

18

funguje. Oba projekty jsou přístupné z internetového prohlížeče každému, bez nutnosti registrace. Zadarmo nabízejí také aplikace pro chytré mobilní telefony. Informace se tak k uživatelům dostanou i na cestách, tedy za předpokladu, že mají v mobilu internetové připojení.

Města se snaží Informace o přístupnosti lze ale samozřejmě získat i nezávisle na specializovaných aplikacích. Mapování se s rozdílnými výsledky věnují mnohá česká (i zahraniční) města. Na jejich oficiálních stránkách najdete různorodé informace. Někde jen výčet přístupných budov, jinde zase poměrně detailní mapu města s vyznačenou přístupností objektů a schůdností jednotlivých ulic. Jejich přehled v ČR poskytuje projekt MůjVozík firmy Otto Bock na internetové adrese: http://mujvozik.cz/podpora-a-pomoc/ bezbarierove-mapy-mest/. Mapa odkazuje na patnáct měst, která nějakým způsobem

Sami tvůrci projektu MůjVozík vyzývají, aby lidé přispívali tipy na další bezbariérová města, která třeba zmapovaná jsou, ale všeobecně se o tom neví.



SLOUPEK Jiřiny Šiklové

Starý dobrý telefon je spásou pro ty, kteří s internetem nekamarádí, trend je však jednoznačný. mohli s informovaností pro handicapované návštěvníky hýbat směrem kupředu. Podobné informace poskytují na svých internetových stránkách samozřejmě i samotná muzea, divadla, galerie a další kulturní instituce. Stejně tak lze využít stránky konkrétních regionů nebo chráněných přírodních celků typu národních parků. Za pokus stojí i turistická infocentra v daném místě. Když nevyčtete požadované informace přímo, vždy je k dispozici nějaký kontakt. Ze zkušenosti lze tvrdit, že většinou budou zaměstnanci vědět více, než je aktuálně uvedeno na webových stránkách. Podobným způsobem lze získat i přehled o službách pro smyslové handicapy.

Není nad osobní zkušenost

stách popisují svoji bezbariérovost. Komplexnost informací a jejich zpracování jsou však velmi různé. Zatímco například Praha přichází vedle jiného i s detailním slovním popisem turistických tras pro vozíčkáře, Nový Jičín se omezuje na popis bezbariérové městské hromadné dopravy. Sami tvůrci projektu MůjVozík vyzývají, aby lidé přispívali tipy na další bezbariérová města, která třeba zmapovaná jsou, ale všeobecně se o tom neví. Poněkud nepraktické je řešení, kdy mapa ČR sice obsahuje značky popsaných měst, ale nestačí pouhé kliknutí na vybrané místo. Návštěvník musí na konci stránky nalézt sekci Aktuality, ve které teprve uvidí odkazy na jednotlivá města. Bohužel zde není ani jedna značka z Karlovarského a Libereckého kraje. Pátrat nezávisle na souhrnných webech se opravdu vyplatí. Některá místa se do seznamu určitě zatím nedostala. A když není informace snadno k nalezení, neváhejte a napište či zavolejte na vedení města. Oni poradí vám, vy svým dotazem naopak inspirujete je, že by


Starý dobrý telefon je spásou pro ty, kteří s internetem nekamarádí, trend je však jednoznačný. Dnes už je připojení z informačního hlediska nejen výhoda, ale prakticky nezbytnost. Nehledě na provolané peníze. Není však nad zkušenosti přímo od člověka s postižením, který dané místo osobně navštívil. V tomto smyslu lze doporučit diskusní fóra nebo weby, kde se jednotliví lidé dělí o své zážitky. Mezi velmi pěkné patří stránky manželů Folvarských www.neposedime.cz. Pokud jedete do zahraničí, je na místě vybrat si dobrého průvodce. V knihkupectví lze ke každé zemi zakoupit bedekr nejméně od dvou až tří vydavatelství. V některých je přístupnost vyznačena piktogramy u samotných památek, u jiných zase malá kapitolka o tom, co turisty s handicapem čeká a kam se mohou obrátit pro pomoc či informaci. Přestože internet je obrovským pomocníkem, získávání ucelených informací je stále trochu detektivní prací. Roztříštěnost informačních zdrojů umocňuje ještě nejednotné názvosloví. Obvykle se vyplatí hledat více slovních spojení. Mezi nejčastější patří: bez bariér či bezbariérové, pro vozíčkáře, pro lidi s postižením či postižené a handicapované (psáno i hendikepované). Nelze vyloučit ani označení invalidé. V angličtině lze pracovat s frázemi disabled či disabilities, wheelchair, accessible, handicapped nebo special needs. Na stránkách v německém jazyce zkoušejte slova behinderung a rollstuhl. Pomocnou ruku podá internetový překladač.

Virtuální procházka Když už nepomůže žádná z oficiálních cest, lze ke svému prospěchu využít i existující technologie, které třeba ani nebyly za účelem ověřování bezbariérovosti stvořeny. Příkladem je funkce Street View, která je dostupná při největším přiblížení na mapách Google. Vozidla této firmy totiž už řadu let projíždějí svět s kamerou pro snímání v úhlu 360 stupňů, a tak se můžete virtuálně projít, kde se vám zachce. A kromě jiného tak třeba na této prohlídce uvidíte, do které budovy je schod či zda se u ní dá zaparkovat, jaké je to v jejím okolí a podobně. Představivosti se meze nekladou. 

Usilovat o nemožné je lidské Není zbytečné dělat do školní budovy taky vjezd pro vozíčkáře? Kolik žáků je na vozíčku a kdy se to vyplatí? V celé škole jsou dva, takže to jsou zbytečné výdaje. Koneckonců ve společnosti vždy byli i lidé nějak handicapovaní a ti museli přijmout jak svoje poškození, tak to, že si nemohou dovolit všechno, co mohou ti ostatní, tedy ti zdraví. Nedávno jsem viděla i vjezd pro vozíčkáře do hospody! Na jedné straně se snažíme, aby občané nekonzumovali alkohol, a současně jim přístup k němu usnadňujeme? Takové a podobné výroky slyším poměrně často. Někdy to napadne i mne. Pak sama sebe opravím a uvědomuji si, že bezbariérový přístup do budov ve veřejném prostoru je součástí našeho pojetí rovnosti mezi lidmi. Veřejný prostor je proto veřejný, aby sloužil všem. V soukromém prostoru, v bytě či domku, závisí bezbariérový vchod jen na přání majitele takové nemovitosti. (Ale i v takovém případě, pokud o to zažádá, něco těm lidem přidá stát, nebo třeba i naše Konto BARIÉRY.) Lidé nikdy nejsou a nebyli stejní. Lišíme se váhou, výškou, stářím, výší příjmů, schopnostmi a dalšími a dalšími faktory, které jsou podmíněny třeba i geneticky a které nemůžeme změnit. Nerovnost lidí je tedy běžná, normální ve společnosti a v minulosti byla mnohem vyšší, než je dnes. To ale nás neomlouvá. Ve středověku se ostatní těmto lidem smáli nebo jejich handicap považovali za trest boží nebo důsledek prokletí či uřknutí. Ale i tehdy se mnozí snažili těmto lidem pomáhat, a tato pomoc dokonce patřila mezi základní křesťanské ctnosti. (Těmto lidem pomáhali třeba i proto, aby se sami dostali po smrti do nebe). Dnes jsme ale trochu dále, a tak je rovnost lidí převedena i na rovnost možností. Snažíme se dodržovat psané i nepsané zásady toho, co považujeme za humánní, tedy za lidské, lidsky správné a tyto zásady jsme (pro jistotu) zařadili i do zákonodárství. Nezávislost a alespoň relativní soběstačnost každého jedince patří k lidsky hodnotnému životu. Já vím, stojí to peníze, ale pomůže to nejen těm handicapovaným, ale i ostatním. Jak? Uvědomí si i na podkladě bezbariérového přístupu do veřejných budov, že jsme či chceme být humánní společností. Vždycky to nejde, ale usilovat o nemožné či skoro nemožné je přece lidské!  Autorka je socioložka, členka rady Konta Bariéry.

19

Téma: Bariéry ve veřejném prostoru ■ Mezi zahraničními turisty s postižením je o Prahu zájem. ■ Majitelku specializované cestovní agentury inspirovala zkušenost z Anglie. ■ I lidé, kteří nevidí, rádi cestují.

Zakladatelka cestovní agentury pro lidi s postižením Lea Skanderová miluje historii a užitečnou práci s lidmi. Její projekt je ideálním propojením obojího.

Bezbariérový servis pro cizince Text: RADEK MUSÍLEK Foto: JAN ŠILPOCH

L

ea Skanderová před šesti lety založila cestovní agenturu, která se v Praze zaměřuje na zahraniční návštěvníky s postižením. Poskytuje bezbariérový servis na míru, který by u jiných cestovních kanceláří hledali jen stěží. Svůj projekt nazvala Accessible Prague, tedy Přístupná Praha. Zajišťuje však i komentované prohlídky dalších měst. Kromě klasických průvodcovských služeb nabízí bezbariérovou dopravu, ubytování, půjčování pomůcek a výlety na skútrech. Na své si přijdou i zájemci o lázně a wellness.

20

Když v roce 2005 vystudovala obor dějepis a pedagogika na Pedagogické fakultě Univerzity Karlovy, vypravila se do Velké Británie. Zde začala pracovat pro společnost Active Assistance, která poskytuje komplexní asistenční a zdravotní péči pro lidi s postižením. „Chtěla jsem poznat něco nového, zdokonalit si angličtinu a zároveň si vydělat nějaké peníze. Našla jsem si skutečně smysluplnou práci. Stala jsem se pečovatelkou jednoho tetraplegika, takže vím, co je pro člověka na vozíku důležité,“ říká Lea. Během svého pobytu poznala, že i s těžkým handicapem se dá žít aktivně. Viděla možnosti britských vozíčkářů, jak cestují atd. Seznámila se s moderním vybavením, které jim usnadňuje život.

Chybějící služby Po návratu do Česka chvíli učila. „Brzy jsem si uvědomila, že se téhle práci věnovat nechci,“ posteskla si Lea nad atmosférou v českém školství. Nápad založit cestovní agenturu pro lidi s postižením se zrodil, když pozvala z Anglie do Prahy kamaráda na vozíku. Uvědomila si, jak moc jiná je situace u nás. Kolik služeb tady chybí, na jaké bariéry cizinci narazí. Inspirována Británií, za peníze tamtéž vydělané, rozhodla se nakoupit vybavení a rozjet první cestovní kancelář zaměřenou na přijíždějící zahraniční turisty s postižením. Zároveň se tak stále věnuje své oblíbené historii, i když v roli průvodkyně, nikoliv učitelky.



Koupila si Renaulta Kangoo upraveného pro přepravu vozíků, pořídila skútry pro špatně chodící, ale také vozíky, a to včetně těch do sprchy. Počáteční investice nebyly malé. Patřilo k nim i vytvoření webových stránek a reklama v zahraničí. Lea začala mapovat pražské hotely a zjišťovat, jak jsou přístupné. Dnes už jich má v nabídce celou řadu a každému klientovi zajistí ubytování na míru. Všechno pečlivě změří a nafotí, protože pod obecným pojmem „bezbariérový pokoj“ se může skrývat ledacos. „Cestovatelé to ale obvykle tak detailně neřeší,“ prozrazuje Lea. V praxi vypadá komunikace s klientem následovně: zájemci Leu osloví prostřed-

Nápad založit cestovní agenturu pro lidi s postižením se zrodil, když pozvala z Anglie do Prahy kamaráda na vozíku. Uvědomila si, jak moc jiná je situace u nás. nictvím kontaktů na internetu. Sdělí svoje představy, potřeby a finanční možnosti. Zájem o služby Prague Accessible má vzestupnou tendenci, a to navzdory krizi, o které se stále mluví. „V poslední době jde dobře hlavně půjčování pomůcek. Rodina vyrazí na výlet a vezme s sebou třeba špatně chodící babičku,“ popisuje Lea situaci některých návštěvníků. „Nedělám si přesné statistiky, kolik lidí ročně našich služeb využije, ale od Velikonoc do října je to několik každý týden.“ V průběhu běžného týdne se Lea doslova nezastaví. Zprostředkovává v průměru pět výpůjček, čtyři prohlídky a stejný počet ubytování. Výjimkou není ani vyzvedávání na letišti nebo přeprava do jiného zajímavého města dosažitelného snadno z Prahy. Oblíbené jsou Karlovy Vary, Terezín nebo Kutná Hora. „Nejsem už na všechno sama. Spolupracuji se zkušenými průvodci. Domlouvám i firmu na dopravu, abych měla víc času přímo na provázení po městě. Tenhle osobní kontakt s lidmi mám totiž nejraději,“ svěřuje se Lea.

Spokojení zákazníci Pražské hotely jsou prý většinou vstřícné. Pomohou například tím, že agentura u nich nechá požadovanou pomůcku už před příjezdem klienta. Hotelový personál ji pohlídá


a následně v pořádku předá zpět. Lea tak ušetří čas a může se věnovat dalším turistům. „Nejvíc jezdí Britové, Němci, Američané a Italové. Nechybějí ale ani Skandinávci, Australané či lidé z dalších míst. Dá se říci, že sem jezdí doslova celý svět.“ Věkové rozmezí cestovatelů s handicapem je přitom široké. Od teenagerů po osmdesátníky. V poslední době dokonce už ani není potřeba reklama v zahraničí. Většina návštěvníků si informace sama hledá na internetu, kde automaticky narazí na agenturu Accessible Prague. Na portálu Trip Advisor (Výletní poradce) si lidé sdělují zkušenosti z cest. Na služby výletů se skútry (Prague by mobility scooters and on foot) tu najdete hned sedmnáct pochvalných recenzí od spokojených zákazníků. Za všechny citujme paní Catherine z Wisconsinu: „V říjnu 2012 jsem se svou 82letou maminkou navštívila Prahu. Nedokážu dost dobře vyjádřit svou spokojenost s výlety na půjčených skútrech. Majitelka Lea a naše průvodkyně Lída byly velkolepé! Já a moje máma cestujeme často a navštívily jsme většinu hlavních evropských měst, takže máme s čím srovnávat. Nemohly jsme být spokojenější…“ V tomto oslavném duchu se nesou i další příspěvky. Na skútry mohou pochopitelně vyrazit i případní domácí zájemci. Tři a půl hodiny s vyzvednutím u hotelu a doprovodem vyjde na přibližně dva a půl tisíce korun. Nabízené trasy lze prostudovat na www.scootableprague.com. Výhodou agentury je, že dnes už její provoz představuje minimální náklady. Hlavní investice přišly na začátku a bohatství tkví především v know-how. „Moje náklady dnes obnášejí jen účty za vedení stránek, internet, počítač, telefon a opravy používaných pomůcek.“ K těm se mimochodem většinou uživatelé chovají slušně, i když se najdou výjimky. Převážná část návštěvníků jsou milí lidé, kteří projevují vděčnost za poskytnutý servis.

Bezbariérová Praha Skoro každý je Prahou nadšen. Leckdo přiznává i milé překvapení z dobré úrovně bezbariérovosti. Mnozí přece jen přijíždějí do postkomunistické země s různými představami a očekávají spíše to horší. „Trochu je to ale tím, že jim umetám cestičku. Vybírám vhodné trasy, místa i spoje. Oni pak mají pocit, že všechno bezvadně funguje, a nestřetnou se naplno s realitou,“ vysvětluje Lea důvody spokojenosti. Občas se na Leu obracejí návštěvníci, kteří v Praze byli, ale nevyužili jejích služeb. Píší jí své stížnosti, že to a to nefungovalo podle jejich představ. „Asi si mě pletou s nějakým úřadem nebo si myslí, že to mám na starosti.“ Přes veškerou spokojenost se většina návštěvníků Prahy nemá tendenci vracet. „To je tradiční problém naší metropole,“ posteskne si Lea. „Kromě památek tu není moc výrazných lákadel, která by lidi přitáhla znovu zpět. A pro bezbariérové aktivity to platí ještě mnohonásobně víc!“ Snad i proto rozšiřuje Accessible Prague svoje portfolio


Čtěte Můžeš na www.muzes.cz

❛ Aktuální informace pro osoby s postižením.

❛ Inzerce zaměstnání, seznámení a prodej či nákup pomůcek pro lidi s handicapem.

❛ Archiv článků. ❛ Fotografická

soutěž v rubrice Vaše fotografie.

❛ Videa a fotografie ze zajímavých akcí.

❛❛ www.muzes.cz mohou číst i nevidomí a slabozrací!

služeb o projekt pro nevidomé Touchable Prague (volně přeloženo Praha na dotek). Možná se ptáte, co přináší cestování lidem s postižením zraku. Zahraničí však představuje nejen vizuální zážitky. „Každé místo má své specifické vůně, zvuky nebo i povrchy. Tohle všechno nevidomý člověk vnímá mnohem intenzivněji. Navíc může ochutnávat místní kuchyni, poslouchat hudbu nebo ruch a jazyk kolem sebe,“ přibližuje Lea zážitky nevidomých turistů. Některé instituce také nabízejí haptické výstavy. V Praze je to například v Anežském klášteře, Schwarzenberském paláci nebo Muzeu hlavního města Prahy. Paradoxem přitom je, že z pohledu cestovní agentury je nevidomý návštěvník daleko méně náročný klient. Nepotřebuje speciální dopravu, stačí mu doprovod na ta správná místa. 

21

Téma: Bariéry ve veřejném prostoru ■ Lipno nad Vltavou získalo evropskou cenu za cestování bez bariér. ■ Bariéry nejdřív odstranili v lidech, pak na chodnících. ■ Výhodou vítěze je jeho znalost přirozených potřeb lidí s handicapem.

Jednou z nových atrakcí letošního letního lipenského Dne bez bariér byla jízda elektrickou lodí.

Lipno, vozíčkářů Text: Pavel Hrabica Foto: Jan Šilpoch

Č

eskem se počátkem června valily záplavy. Na horním konci Vltavy, v obci Lipno nad Vltavou, se však kromě deště převalila i velká vlna radosti. Projekt Lipno bez bariér, který tu už třetím rokem funguje a rozvíjí se, získal za Českou republiku prestižní cenu EDEN 2013 – Evropská destinace nejvyšší kvality (European Destination of ExcelleNce). Lipno bez bariér se zařadilo po bok dalších více než dvaceti oceněných evropských oblastí, které vycházejí vstříc lidem se zdravotním postižením. Zástupci Ministerstva pro místní rozvoj ČR, Ministerstva životního prostředí ČR, agentury CzechTourism, Asociace turistických regionů ČR, Pražské organizace vozíčkářů a Centra Paraple vybrali do letošního českého finále kromě Lipna další čtyři regiony – Orlické hory a Podorlicko, České Švýcarsko, Těšínské Slezsko a Krkonoše.

22

Lipno je příkladem pro ostatní Podle Jana Martince z CzechTourismu ocenila porota především komplexnost turistické nabídky pro cílové skupiny se specifickými potřebami, včetně jejího rozložení v rámci celé turistické sezony a spolupráci všech zúčastněných subjektů v lipenském regionu. „Pro vítěze neznamená výhra jen finanční částku, ale bude také propagován v expozici CzechTourismu na cestovatelském veletrhu, který si vybere, dostane se mu publicity na webových stránkách, jako jsou Kudyznudy.cz, portálu Czechtourism. cz a Czechtourism.com pro zahraniční návštěvníky naší země,“ připomíná zástupce CzechTourismu. Generální ředitel agentury CzechTou rism shrnul pozitiva lipenského vítěze slovy: „Lipno je aktivní destinací, která se snaží své služby neustále zlepšovat a přicházet s nějakými novinkami. Navíc je zde viditelná spolupráce mezi jednotlivými subjekty v celé oblasti. Ocenili jsme jej jako dobrý příklad pro ostatní destinace.“

„Lipno dlouhodobě pracuje na budování turistické infrastruktury. Rozvoj služeb pro handicapované, seniory i rodiny s malými dětmi považujeme již léta za samozřejmost, proto nám téma soutěže bylo více než vlastní. Po celý rok je u nás k dispozici mnoho aktivit pro tuto klientelu. Snažíme se, aby si od nás odváželi hezké zážitky úplně všichni, to znamená i lidé s handicapem. Těm je mimo jiné k dispozici i kvalitní sportovní vybavení plně odpovídající jejich potřebám,“ říká k letošnímu úspěchu starosta Lipna nad Vltavou Zdeněk Zídek.

Tajemství lipenského úspěchu: Umíme se domluvit Tolik oficiální hodnocení. Vidí Zuzana Kolářová z Lipna, manažerka celého projektu, situaci jinak? „Určitě ne,“ říká žena, které se už osmnáct let stará o vlastní nevidomou dceru, navíc postiženou obrnou. Má s ní mj. projetou Šumavu na tandemovém kole. Snaha zpřístupnit radosti zdravých i lidem s handicapem u ní tedy nevycházela



Lipno bez bariér se zařadilo po bok dalších více než dvaceti oceněných evropských oblastí, které vycházejí vstříc lidem se zdravotním postižením. StezkU korunami stromů úspěšně pokořili i Radomír Přibyla z Českého Krumlova a jeho dcera.

Olík Korous zprvu na tandemové kolo nechtěl, pak ho ale maminka Lenka nemohla dostat pryč.

EDEN z nějakého „marketingového rozhodnutí“, ale z přirozené snahy spojit svět zdravých a postižených. Dát možnost těm méně způsobilým nahlédnout do světa přírody, pohybu, zábavy, který by jim bez vstřícnosti zdravých zůstal zapovězen. Zuzanu Kolářovou prý nejvíc dojalo, že vedle Lipna si ze slavnostního vyhlášení v Mladé Boleslavi přivezla domů i speciální osobní cenu za přínos k odstraňování bariér v cestovním ruchu. „To mě dostalo,“ přiznává upřímně. Není divu. Když se před pár lety rozhodla, že to, co absolvuje na Šumavě s vlastní dcerou, se pokusí zprostředkovat i těm, kteří nevidí, neslyší, sedí na vozíku či jsou jinak postižení, musela především zlomit bariéry v myšlení ostatních lidí. „Když tady byla v dubnu sedmičlenná porota, shodli se na tom, že tu vládne především dobrá komunikace mezi jednotlivými subjekty,“ říká Zuzana Kolářová. Uznává, že na začátku, kdy se do projektu pustila, to neběželo hned hladce. „Ale postupně si všichni uvědomili,


že když se tu všichni známe jak na malé vesnici, je k užitku všem, když si vyjdeme vstříc. Že se to všem v dobrém vrátí. To porota, která nás hodnotila, hodně ocenila.“

Tolerance a trpělivost Co to v praxi znamená? I když většinu provozovaných aktivit má v Lipně pod palcem společnost Lipno servis, bez aktivního přístupu i dalších zúčastněných by servis nefungoval tak dobře, jak tomu je. Všichni si museli uvědomit, že potřeby lidí s handicapem jakéhokoli druhu jsou jiné než u zdravých návštěvníků, ať už v ubytování nebo při používání sedačkové lanovky. Jak jsme se přesvědčili 8. června při jednom z již pravidelných Dnů s handicapem, když se na sedačkovou lanovku nahoru ke Stezce korunami stromů vydá pět vozíčkářů s doprovodem, znamená to pro obsluhu práci navíc. Nejen zastavit a pomoci naložit vozík a usadit specifického turistu i s jeho doprovodem. Také ostatní návštěvníci si

musejí zvykat, že nahoru holt nepojedou xy minut, ale xy plus deset minut, o které se nasedání prodlouží. Vzhledem k tomu, že během každého Dne s handicapem mají účastnící a jejich bezprostřední doprovod atrakce zdarma, musejí provozovatelé oželet i tu část zisku, kterou lidem s handicapem věnují.

Nahoře jsou si všichni rovni „Mám z ceny strašnou radost,“ říká Zuzana Kolářová, žena se snad nekonečnou energií. „Hlavně proto, že když příště přijdu, že chci třeba tamhle rozšířit nějakou cestu, vchod, upravit nájezd nebo cokoli, co usnadní pohyb vozíčkářům, nebude to už jen přání nějaké bláznivé zarputilé ženské.“ Najednou má prý v ruce papír, glejt, který už má váhu. Zároveň její „mezidisciplinární“ osobní zkušenosti pomáhají v praktickém řešení bezbariérových úprav. „Nahoře u Stezky korunami stromů nyní dokončují bezbariérové WC. Samozřejmě

� 23

Téma: Bariéry ve veřejném prostoru Martin Písek už zná Dny bez bariér na Lipně jak v zimním provedení, tak i v letní variantě.

info Co je EDEN

Manažerka projektu Lipno bez bariér Zuzana Kolářová říká, že ji Den bez bariér nabíjí energií.

Titul European Destination of Excellence pomáhá zviditelnit především méně známé evropské destinace. Projekt vyhlásila Evropská komise poprvé v roce 2006. Volba znamenitých evropských destinací má upozornit na rozmanitost, ale i společné znaky evropských turistických destinací a zároveň podpořit sociální, kulturní a environmentální udržitelnost cestovního ruchu. Každý rok je věnován jiné problematice. Letos to bylo Cestování bez bariér. Titul European Destination of Excellence za Českou republiku lze získat v národní soutěži. Do ní se mohou přihlásit turistické destinace splňující kritéria stanovená Evropskou komisí a agenturou CzechTourism, která je garantem projektu EDEN v Česku. První Evropskou destinací nejvyšší kvality v Česku se stalo České Švýcarsko.

Lipno bez bariér

Nasedání a vysedání vozíčkářů provoz lanovky brzdí, ale Lipenští to už berou jako samozřejmost.

daných norem a předpisů. Jenže � podle už jim nikdo neřekl, že skutečný vozíčkář

potřebuje na toaletě tolik a tolik místa i na vozík, že stěny s madly nemohou být mimo jeho dosah a podobně,“ ukazuje, jak důležité jsou připomínky někoho z praktického „vozíčkářského“ světa. V nejbližší době přibude na vrcholku vyhlídkové trasy stezky i pojízdná plošina, která je už jedinou bariérou v cestě do posledního vyhlídkového patra. „Jeden pán na vozíku mi říkal, že když už bude WC dole před vstupem, nebyla by marná toaleta pro vozíčkáře i na horní vyhlídce. Nemyslel to pochopitelně vážně. Tak jsem mu ale řekla, že když nahoře jsou si všichni rovni. Jenže když to přijde na nás na oba, on bude na tom svém vozíku dole rychleji než já,“ směje se.

Vozíčkáři společně s bikery Tajemstvím úspěchu Lipna bez bariér je, že projekt vznikal postupně, zcela přirozeně, je doslova ušitý na míru. Nenajdete tu snahu vymyslet tisíc nesmyslných zábav, atrakcí a úprav ve stylu „odstraníme obrubníky,

24

vybouráme širší futra a nakoupíme handbiky a jsme bezbariéroví“. Pověst si získal ne velkou reklamou, ale šeptandou, předávanými zkušenostmi těch, kteří tu byli osobně, hodně přes facebook a taky drobnou „mravenčí“ prací organizátorů, hlavně Zuzany Kolářové. Potvrzuje to i paní Jana z Jindřichova Hradce, která přijela na Den s handicapem se dvěma malými dcerami, z nichž jedna je na vozíku, již podruhé. „Vloni se nám tu líbilo, je tu pro rodiny, které mají doma vozíčkáře, hodně možností na jednom místě,“ chválila si lipenský areál. „Obě dcery absolvovaly i bobovou dráhu, hlavně na tu se letos těšily.“ A jak se o aktivitách, které Lipno nabízí, dozvěděla? Na plese občanského sdružení Okna v Jindřichově Hradci byla vloni v zimě právě Zuzana Kolářová a představovala tehdy novinku, monoski pro vozíčkáře. „U nás v rodině nikdo nelyžuje, v zimě to není nic pro nás, ale zkusili jsme letní Den s handicapem a letos jsme tu zase.“ Manažerka lipenského projektu si je vědoma toho, že hranice, co vše lze nabízet, je dána specifickými potřebami a možnost-

Hlavním cílem projektu, který finančně podpořilo Ministerstvo pro místní rozvoj ČR z Národního programu podpory cestovního ruchu, je vytvářet nové programy pro handicapované osoby a tím plně začlenit tuto skupinu obyvatel do aktivit cestovního ruchu na Lipensku. Lipno servis, s. r. o., se realizací tohoto projektu snaží naplňovat své motto být plnohodnotným partnerem v oblasti využití volného času všem návštěvníkům turistické destinace Lipensko a zároveň touto aktivitou završuje dlouhodobou přípravu Skiareálu Lipno pro jeho využití handicapovanými návštěvníky. V rámci projektu je plánováno vytvoření několika programů, jejichž spektrum umožní opakovaný návrat handicapovaných turistů a jejich rodin na Lipno během celého roku.

mi zdravotně postižených. „Vozíčkářům trvá všechno déle než zdravým, nemají takovou výdrž, nemá cenu přidávat pořád další a další věci,“ tvrdí Zuzana Kolářová. Spíše si všímá připomínek, které od účastníků Dnů s handicapem slýchává, co by si ještě rádi vyzkoušeli, co je naopak vůbec neláká a co mohou reálně během jednoho dne stihnout. Cena, kterou Lipno letos získalo, má nezměřitelný význam i pro svět zdravých. Začínají si pomalu zvykat, že se v zimě i v létě setkávají na sjezdovkách s nechodícími lyžaři na monoski, na cyklostezkách s výletníky na handbicích, že se v přístavišti mohou při nastupování na elektroloď potkat s vozíčkářem. Nekroutí hlavou nad tím, když lanovka nahoru neveze jen bikery a jejich horská kola, ale i vozíky a jejich vozíčkáře. 



■ Velká města v západní Evropě bývají bezbariérovější než Praha. ■ Musíme se chtít srovnávat s těmi nejlepšími. ■ Za ukázkové příklady lze považovat Barcelonu, Helsinky, Kodaň nebo Vídeň.

Evropou bez překážek Barcelona si atmosférou získá každého. Vozíčkáře navíc oslní bezbariérovostí.

zíčkáře a kočárky. Překvapila mě i jedna širší sedačka pro těhotné. Metro má více než 120 stanic, které jsou z 90 % bezbariérové. V roce 2015 by měly dosáhnout kompletní přístupnosti. Do vagonu se dostanete bez problémů i s elektrickým vozíkem, jelikož mezeru a výškový rozdíl mezi nástupištěm a vozem metra mají u prvního vagonu vyřešenu nájezdovou rampou. Uvnitř opět najdete dvě prostorná vyhrazená místa. Samozřejmostí jsou nízké automaty na jízdenky. Nejvíce jsem byl jako vozíčkář unesen z nájezdů na chodníky. Přechody jsou velmi široké a na chodník vyjedete po pozvolném žulovém nájezdu, kde není ani milimetrový schůdek. Nehrozí tak žádné zapadávání koleček či jiné defekty. Chvíli jsem přemýšlel, zda je to bezpečné pro nevidomé, ale viděl jsem je pohybovat se bez problémů a místní mne ubezpečili, že nemají sebemenší problém. Když mluvím o kompletně bezbariérové veřejné dopravě, musím zmínit i kabinkovou lanovku, jež vás zaveze k Olympijskému stadionu a na vyhlídku na celé město. S vozíkem nastoupíte přímo bez jakéhokoli schůdku. Obsluha vám pouze zvedne jednu lavici na sezení a jedete. Vzhledem k téměř absolutní bezbariérovosti veřejné dopravy zde lidé s postižením nemají jízdné zadarmo. Je to však daň, kterou bych za volný pohyb v českých městech zaplatil také.

Helsinky

Text: MICHAL PRAGER Foto: ARCHIV AUTORA

N

ení už žádným tajemstvím, že bezbariérovost je na západ od České republiky mnohem lépe vyřešena než u nás. Při své práci pro Magistrát hl. m. Prahy a jeho pracovní skupinu Pro Prahu bezbariérovou a otevřenou jsem měl možnost navštívit několik měst Evropy, která se mohou pyšnit velmi dobrou přístupností pro lidi s postižením.

Po celém městě se můžete pohybovat naprosto svobodně. Na letišti nasednete do nízkopodlažního autobusu, který vás odveze až do centra. Výsuvná plošina je automatická, takže řidič nemusí vystupovat. Nebezpečím však mohou být neukáznění cestující, kteří na plošinu stoupnou dřív, než celá vyjede, a mohou ji poškodit. Uvnitř autobusů jsou dvě prostorná místa pro vo-


�

Finští vozíčkáři mají skvělou individuální dopravu, takže MHD ani tolik nevyužijí.

Barcelona Toto město v mém „bezbariérovém srdci“ utkvělo asi nejvíce. Hned na letišti člověk pozná, že není v Praze. Kdo cestoval letadlem z české metropole, může potvrdit, že takzvané přenášedlo je zde velmi nepohodlné. Pro člověka, kterému neslouží svaly jako mně, je heroickým výkonem udržet na něm své pozadí. V Barceloně však přistaví velice pohodlné, s pásy, které vás zafixují a vy nemáte jak padat.

Ve finské metropoli jsem strávil na stáži (v rámci práce pro sdružení Asistence) 14 dní v organizaci Kynnys. Ta poskytuje celou škálu služeb pro lidi s postižením. Měl jsem možnost intenzivně zažít, co znamená bezbariérové město a svoboda pohybu. Je potřeba říct, že jsem člověk teplomilný a březen na severu mě v tomto ohledu neuchvátil. Přesto jsem si tyto dva týdny užil jako ve svém životě máloco. Místní vozíčkáři mají mnoho variant, jak se po městě pohybovat. Já využíval především metra, které je naprosto přístupné, a dokonce si můžete vybrat, na které straně ulice chcete vystoupit. To, co se v Praze nedaří, je zde naprosto běžné. Totiž že výtahy z metra mnohdy ústí do nákupních center a dalších budov. Kdyby na toto přišli v Praze,

Rovnice Helsinky plus elektrický vozík rovná se radost ze svobodného pohybu.

25



Z pohledu bariér mě dost zklamala Paříž, kde jsem byl z veřejné dopravy poměrně zoufalý, což bylo hodně dáno téměř absolutní bariérovostí metra. Hlavní město Evropy nebylo z pohledu vozíčkáře tou nejlepší zkušeností...

jsme již několik let používat výtahy na � mohli Andělu, Floře či Náměstí Republiky. Nájezd

do metra je bez jakékoli spáry či schodu, takže nezapadnete předním kolečkem a nemusíte prosit o pomoc. Paradoxem je, že vozíčkáři zde veřejnou dopravu příliš nevyužívají. Proto byl řidič autobusu překvapen, když jsem mu dával najevo, že hodlám nastoupit, a potřeboval jsem vyklopit plošinu. Ve Finsku mají velmi propracovaný systém taxislužby. Téměř všechny taxíky jsou dodávky opatřené plošinou. Není to žádná specializovaná služba pouze pro vozíčkáře, nýbrž klasická taxislužba pro kohokoli. Jízdné lidí s postižením je dotované státem a taxikářům se platí elektronickými kartičkami. Pokud někde není například bezbariérové nádraží, odveze vás taxi za cenu jízdenky na vlak. Pro našince je však kilometrové jízdné přece jen drahé. Cestování vlakem je ve Finsku další velice příjemný zážitek. Nemusíte se nikde předem hlásit. Pouze koupíte lístek, dojedete na nástupiště, zmáčknete tlačítko, vysune se plošina a pohodlně nastoupíte i s elektrickým vozíkem. Ve 200 km vzdáleném Turku jste zhruba za dvě hodinky. Lodní přeprava je podobná. Můžete se vydat třeba obdivovat opevnění na nedalekém ostrůvku Suomenlinna, kterým se Finsko bránilo ruským válečným lodím. Nebo sednete na trajekt a za pár hodin jste v estonském Tallinu. Zažil jsem na vlastní kůži, jak se změní kvalita života, když se městem pohybujete bez zábran. Nemusíte předem plánovat spoje. Nasednete před domem do dopravního prostředku a do 20 minut jste tam, kde potřebujete. A nevadí vám ani přestupy. Všude na ulicích jsou bezbariérové toalety, tudíž si nemusíte řídit život podle základních biologických potřeb. Jste pak schopni

26

speciální přepravu, a nebýt Pražského domu přímo v místě, nevím, jak bych si sám poradil. Po několika málo hodinách v Bruselu jsme zjistili, že nejlepší způsob dopravy bude „pěškobusem“. Absolutně jsme se nevyznali v jízdních řádech a nebyli schopni identifikovat bezbariérové spoje. Často zde chyběly nájezdy na chodníky. Bezbariérové vstupy do metra jsme rovněž nemohli najít. Do obchodů a restaurací byly často dva až tři schody. Automobilové zácpy byly všudypřítomné, takže jsme málem nestihli ani letadlo zpět, i když jsme vyjížděli s dostatečným předstihem. Nikdy jsem ani na letišti nezažil takové fronty při kontrolách. Poprvé se mi stalo, že mě při kontrole zuli a téměř donutili vstát z vozíku. Jediné, co mě tak v tomto městě potěšilo, byly vynikající belgické pralinky.

Srovnání

... přesto se bylo na co dívat.

odpustit i mnohdy nepohodlné přechody pro chodce.

Brusel Důkazem, že to není všude v Evropě pouze růžové, může být Brusel. Zavítal jsem tam v roce 2009 na své první jednání jako zástupce pražského magistrátu. Byť jsem na cestu oželel pohodlí „električáku“ a zvolil skladnější mechanický vozík, byl jsem nemile překvapen. Už jen zajištění bezbariérového odvozu z letiště bylo poměrně náročné a nákladné. Předem jsme si museli objednat

Podívám-li se zpětně na své cesty Evropou, řeknu si, že stále máme co dohánět. Kromě zmíněných měst mohu ještě s klidným srdcem doporučit Vídeň, Kodaň, Řím, Londýn, Norimberk či Berlín. Z pohledu bariér mě dost zklamala Paříž, kde jsem byl z veřejné dopravy poměrně zoufalý, což bylo hodně dáno téměř absolutní bariérovostí metra. Řidiči nízkopodlažních autobusů často zastavovali daleko od chodníku, a že potřebuji nastoupit, je příliš nezajímalo. Praha na tom z evropských metropolí není nejhůře, ale má i hodně co zlepšovat. A měla by se chtít srovnávat s těmi nejlepšími. Má jeden z nejlepších dopravních systémů. Škoda, že ho devalvují bariéry. Být cizincem na vozíku v Praze musí být hrozné. Už jen kvůli nedostačujícímu informačnímu systému. Těším se na chvíli, až se i naše metropole zařadí po bok zmiňovaných měst a nabídne nám dostupné cestování a veřejný prostor. 


Průzkum


■ Velkým problémem je nedostatek informací. ■ Mnozí nevědí, jak se k lidem s postižením chovat. ■ Soucit i pochvala někdy vadí.

Děti nestojí o soucit Text: Radek Musílek Foto: Jan Šilpoch

S

postoji veřejnosti k mladým lidem s postižením mají problém jejich rodiny i neziskové organizace. Nejvíc jim vadí nezájem a předsudky. Zjistil to průzkum Nadace Sírius. Reakcí na tento fakt pak byla kampaň Chodící lidé. Průzkum dále ukázal, že za největší problém považují rodiče, neziskovky i stát (úředníci) nedostatek financí. Hned na druhou pozici řadí rodiče a zástupci nestátního sektoru negativní postoj veřejnosti (nezájem, předsudky a posměch). Zástupci státního sektoru považují za významnější problém nedostatečnou a nevyjasněnou legislativu. Těsně na třetím místě jmenovali nedostatek kvalitních pracovníků ve školství a asistentů. Negativní postoj veřejnosti řadí až na osmou pozici. Vysokou míru nespokojenosti projevili všichni respondenti u systému sociálních dávek a výše úhrad zdravotních pomůcek. Celkově se jim financování péče o děti se zdravotním postižením v ČR jeví velmi nepřehledné a postrádá dostatečnou systematičnost.

Já bych viděl jako cíl, abychom byli vnímaní jako běžní studenti. Rodiče považují finanční podporu za hlavní úkol státu, a to jak v oblasti lékařské péče a zdravotních pomůcek, tak i v oblasti přímé finanční podpory. Pouze 46 % respondentů vyhovuje současný systém nasměrování finanční podpory nákupu služeb do rodin. Ovšem zároveň pouze 55 % dotazovaných uvádí, že tyto prostředky využívá k nákupu sociálních služeb. Mimochodem dětí s určitým postižením do věku čtrnácti let je u nás přibližně čtyřicet šest tisíc.

Veřejnost neví, jak se chovat Jelikož se mezi respondenty ukázal význam přístupu veřejnosti, byly pro zástupce veřejnosti zapracovány dotazníky. Téměř 70 % dotázaných odpovědělo, že jsou o situaci dětí se zdravotním postižením špatně informováni. Necelou polovinu z nich občas zaujme zajímavý příběh, ale více se o téma


nezajímají. Nejčastějším zdrojem informací je televize. Velmi nízké procento respondentů uvádí, že byli informováni ve škole. U části populace tkví problém v přístupu k dětem se zdravotním postižením z nejistoty, jak se zachovat v konkrétních situacích. Zda a jak nabídnout pomoc, jak se zdravotně postiženými komunikovat? Naprostá většina respondentů z řad veřejnosti má tendenci v konkrétní situaci zdravotně postiženému pomoci, ale strach z neznámého a z odlišnosti způsobuje komunikační bariéru. Muži ve větší míře zastávají názor, že ke zdravotně postiženým bychom se měli chovat stejně jako k ostatním lidem a nevěnovat jim nadbytečnou péči, kvůli níž by se mohli cítit vyčlenění ze společnosti. Ženy mají častěji tendenci nabízet pomoc ihned. Na otázku „Jak byste popsal(a), co vám probíhá hlavou, když vidíte dítě se zdravotním postižením?“ odpovědělo 13 % respondentů „mám zvláštní pocit něčeho neznámého, nepříjemného“. Nadace potřebovala zjistit, co bude užitečné podpořit. Aby zbytečně nefinancovala nahodilé nebo duplicitní aktivity. Proto společnost Median monitoring problematiky dětí se zdravotním postižením v České republice zpracovala (http://www. nadacesirius.cz/soubory/ke-stazeni/Brozura_Sirius_web.pdf). Výsledky průzkumu nasměrovaly nadaci k dalším krokům. Rozhodla se změnit postoje veřejnosti, protože ta cítí rozpaky, které pak negativně vnímají sami lidé s postižením. Důležité ovšem bylo zjistit, co přesně si vlastně rodiny dětí s postižením přejí veřejnosti sdělit. Lidé z nadace začali připravovat workshopy pro děti se zrakovým, tělesným a sluchovým postižením. Existuje řada velmi závažných problémů společných všem těmto dětem bez ohledu na diagnózu. V průběhu příprav se ukázalo, že užitečnější bude práce se středoškoláky, protože mladší děti ještě nejsou schopny takové reflexe. Tvůrčí pracovní skupinu pak tvořil scenárista, výtvarník, dramaterapeut, kulturní antropolog a posléze i filmový dokumentarista a reklamní režiséři.

Studenti chtějí žít normálně Workshopy odhalily, že dospívající lidi s postižením nejvíc trápí neadekvátní přístup veřejnosti a její nejistota, jak se zachovat v konkrétní situaci. Nejvíc ubližuje soucit, strach a přílišná opatrnost, ale na druhou stranu i obyčejná lhostejnost. Přitom sami studenti s postižením většinou vnímají svou situaci jako životní samozřejmost a nemají směrem k většinové společnosti nějaké zvláštní požadavky. Jsou přesvědčeni, že mohou žít plnohodnotný život. Chtějí být co nejvíce soběstační a v obvyklých situacích

Nejlépe se děti s postižením cítí ve společnosti, která jim jejich handicap nikterak nedává najevo. Snímek je z pražské základní školy Alžírská.

si většinou dovedou poradit. Jinak by se do nich nepouštěli. Soucit okolí jim vadí – a paradoxně někdy i pochvala. To když se jí dostane za normální věc (např. chození do práce). Vnímají to jako povyšování se nad nimi. Přáli by si, aby se s nimi jednalo normálně, jako s rovnocennými. Jedním z účastníků workshopů na půdě Jedličkova ústavu a škol byl i student na vozíku Vladimír Šmilauer: „Já bych viděl jako cíl, abychom byli vnímaní jako běžní studenti. Někde to nejde – aby po mně třeba chtěli udělat výmyk na hrazdě – ale kde to jde, aby nás brali co nejnormálněji. A když je nějaký problém, tak ne že to nejde, ale jakým způsobem to udělat. Třeba na předešlé škole bych byl radši, kdyby na mě měli hodně velké nároky. Ale oni měli pocit, že nemůžu dělat skoro nic. Takže jsem tam měl asistentku, která za mě i psala, což bylo naprosto zbytečné.“ Z nápadů a postojů mladých lidí s postižením začaly kreativcům postupně vyvstávat kontury kampaně Chodící lidé. Nadace chtěla nějakou metaforu zahrnující výše uvedené myšlenky. Sami tvůrci se poté svěřili, jak se postupně posunuly jejich vlastní postoje. Kampaň má za sebou dvě vlny mediál ních spotů, jízdy speciálních tramvají a interaktivní výstavu Moje cesta. Ta zprostředkovávala zážitkovou formou život s postižením. Ale tím to všechno nekončí. Kampaň si našla své přívržence i odpůrce jak mezi „chodícími, tak mezi létajícími“ (nechápete-li, podívejte se na web). Vedle televizních spotů vznikla i facebooková a internetová stránka Chodicilide.cz, kde jsou videa s návody, jak se zachovat v některých situacích. Každopádně nedávný průzkum mezi veřejností ukázal znatelnou změnu. Na škále od 1 do 7 došlo u 1250 respondentů k posunu o přibližně jeden stupeň k lepšímu v různých postojích, které chtěla kampaň ovlivnit. 

27

přístupná architektura ■ Equal design jako cesta k prostředí přístupnému pro všechny. ■ Disability studies – prostředník mezi designéry a lidmi s handicapem. ■ Design není pro vyvolené, design je pro všechny.

Designem k odstraňová Text: Ludmila Boháčová Foto: archiv autorky

P

rostředí Universität Hamburg se v mnohém liší od univerzitní půdy, kterou jsem zvyklá navštěvovat v Praze v rámci Univerzity Karlovy. Nejenže zde v plné míře funguje „univerzita třetího věku“ a přednášky a semináře jsou pravidelně navštěvovány studenty v nejlepších letech, kteří občas tvoří i třetinu osazenstva. Celé prostředí je také velmi dobře přístupné pro studenty se zdravotním omezením. I seminář věnující se hamburské architektuře, který probíhá v terénu, pravidelně navštěvují dvě studentky na vozíčku a doposud jsme nenarazili na bariéru, kvůli které by se musely oddělit. Je však situace v největším přístavním městě našeho západního souseda, potažmo v celém Německu, pro osoby se zdravotním omezením opravdu tak růžová, jak se zdá?

Designérům scházejí informace V rámci svého působení v neziskové organizaci CZECHDESIGN.CZ se věnuji konceptu přístupného designu neboli equal designu. Tento designérský koncept ve zkratce popisuje navrhování produktů a prostředí tak, aby bylo přístupné pro co nejširší skupinu uživatelů. Na jeho prosazení mají vliv různé faktory. Například úředníci státní správy, kteří dbají na dodržování norem, záměry developerů, architektů a návrhářů, zájem veřejnosti a dobrá vůle po uskutečnění řešení, které bude vyhovovat co největší skupině uživatelů. Jedním z nejdůležitějších faktorů je však vzdělání designérů a architektů v této problematice, kteří často o potřebách lidí se zdravotním omezením (či seniorů, maminek s kočárky atd.) nemají dostatečné informace. Čemu jsem se v Německu přiučila, je skutečnost, že jako nástroj pro přenos informací mezi návrháři a osobami s handicapem může sloužit interdisciplinární obor disability studies. Pro přístupnou architekturu a design totiž nejsou důležité pouze správné fyzické proporce a dobrá ergonomie, ale také sociální stránka věci, která je mnohdy architekty a designéry opomíjena.

Bezbariérové prostředí Universität Hamburg dokazuje, že funkční prostředí může splňovat i estetická kritéria.

Zdravotní omezení jako forma vyloučení

Parkhaus Pinnasberg z roku 2002 vznikl s přispěním budoucích nájemníků. Uměle vytvořený park Fiction v těsném sousedství domu Parkhausu Pinnasberg

28

Disability studies jsou novým vědním oborem, se kterým se v České republice setkávají zatím vesměs pouze studenti speciální pedagogiky. Zjednodušeně lze říci, že klíčovým prvkem v rámci disability studies je pojetí zdravotního postižení jako sociálního vyloučení. Zastánci oboru upozorňují na znevýhodňování lidí se zdravotním omezením, kteří se potýkají s podobnými problémy jako lidé trpící rasismem, ageismem, sexismem apod. Převážná část zástupců tohoto oboru do skupiny lidí se zdravotním omezením sama patří. Historie disability studies spadá do 60. a 70. let dvacátého století, kdy se lidé se zdravotním omezením začali bouřit proti striktnímu lékařskému čili individuálnímu modelu postižení, které postižení pojímá



Úkolem oboru disability studies je připravit půdu pro mezioborovou spolupráci při odstraňování sociálních bariér a informování o skutečných potřebách lidí se zdravotním omezením.

ní bariér v Hamburku V Německu se více než u nás prosazuje tvorba veřejného prostoru ve spolupráci architektů, designérů a lidí s handicapem.

pouze jako zdravotní stav jedince, a začali jej vnímat právě jako sociální znevýhodnění. Lidé s handicapem tak přestali sloužit pouze jako objekty výzkumu, ale sami se do výzkumu aktivně zapojili. Mezioborovost disability studies umožňuje pojednávat o postižení ze širší perspektivy nad rámec klasické medicíny, a to i ve vztahu ke genderu, sexualitě, rase, sociální třídě, ale také architektuře a designu. Hnutí není celosvětové, jeho rozšíření ovlivňují ekonomické, politické a technické podmínky zainteresovaných zemí. Nepřekvapí proto, že jeho baštami jsou Velká Británie a USA, kde se obor již od 80. let vyučuje na univerzitách.

ho domu Parkhaus Pinnasberg v přístavní čtvrti St. Pauli z roku 2002. Do plánování výstavby byli zahrnuti budoucí nájemníci, kteří se nacházejí na všech pozicích sociálního spektra. Všechny byty v domě jsou plně bezbariérové, nalezneme tu apartmány určené speciálně vozíčkářům i sociálně dotované byty. Celý dům je pasivní a v jeho sousedství se nachází uměle vybudovaný Park Fiction, který byl pro své umělecké kvality mimo jiné představen i na výstavě současného umění Documenta 11 v Kasselu v roce 2002.

Nájemníci plánovali své bydlení

I přes dobré příklady a tendence se však lidé se zdravotním omezením v Německu potýkají s obdobnými problémy jako v Česku. Od špatné ekonomické situace a nedostatečného přístupu ke vzdělání a informacím o plánovaných projektech přes neinformovanost architektů a projektantů až k předsudkům a sociální izolaci. Strach z neznámého funguje oboustranně, lidé se zdravotním omezením mají sklon uzavírat se v bezpečí svých domovů. I zde však může dobrá architektura a design pomoci: diskutované jsou přehledné a dobře osvětlené veřejné prostory bez tmavých koutů, kde se nejenom lidé se zdravotním omezením cítí bezpečněji. To nás zpátky přivádí k myšlence designu pro všechny, neboť okolní bariéry mohou být pro člověka mnohdy větším problémem než jeho zdravotní stav. V českém prostředí nám bohužel často informace chybějí, a také proto si vzal CZECH-

V posledních desetiletích se etabluje i v Německu, a to zejména pod vlivem výstavy a stejnojmenné konference v drážďanském Deutsche Hygiene-Museum z roku 2001, která nesla název Der (im)perfekte Mensch; v překladu (Ne)dokonalý člověk. Roku 2002 byla založena pracovní skupina Disability Studies in Deutschland a v roce 2005 vzniklo i Zentrum für Disability Studies (ZeDiS) na hamburské univerzitě. Na Fakultě humanitních věd Univerzity v Kolíně byla roku 2008 udělena i první profesura Soziologie und Politik der Rehabilitation, Disability Studies v Německu. Etablování oboru disability studies v Německu jde ruku v ruce s prosazováním zásad přístupného designu a architektury. Dobrým příkladem sociálního přístupu k navrhování z hamburského prostředí je projekt bytové-


Designérský ráj pro seniory na jeden den

info Kdo je Ludmila Boháčová Pochází z Prahy, kde je také od roku 2011 spolupracovnicí Občanského sdružení CZECHDESIGN, dobrovolnické organizace, která vznikla roku 2003 s cílem podporovat a prezentovat český design. V rámci CZECHDESIGN se věnuje projektům, které se týkají problematiky přístupného designu a upozorňují na jeho sociální rovinu jako nástroje pro vytváření přístupného prostředí a produktů bez bariér. Kromě toho je studentkou magisterského oboru dějiny umění na Univerzitě Karlově v Praze, v minulosti absolvovala roční stáž na Universität Wien v Rakousku a momentálně pobývá na stipendijní stáži při Universität Hamburg v Německu.

DESIGN za cíl pomoci tuto situaci zlepšit. V rámci Týdne přístupného designu, který proběhne v září 2013, bude 17. 9. v prostorách GALERIE/CZD otevřena výstava Design v nejlepších letech. Ta představí způsoby, jakými si zařídit byt, aby nám sloužil i ve stáří. Výstava bude putovat i po dalších městech ČR. V souvislosti s výstavou se CZECHDESIGN zapojí i do pražského dne Zažít město jinak (24. září) a z Vojtěšské ulice v Praze 1 se alespoň na jeden den stane „designérský ráj“ pro seniory. 

29

Fotostory ■ O lidi s postižením je na mezinárodních letištích dobře postaráno. ■ Na Letišti Václava Havla poskytnou asistenci až stovce pasažérů denně. ■ Pomoc můžete mít už na parkovišti, když zavoláte číslo 220 111 220.

Asistenční služba funguje nonstop a obstarává ji až 15 lidí, většinou rozdělených do dvojic. Mohou vás doprovodit od auta až do letadla.

V přilehlém Parkingu C mají držitelé ZTP a ZTP/P parkování neomezenou dobu zdarma. Lístek předložíte u přepážky v přízemí.

Jak to chodí na le Text: RADEK MUSÍLEK Foto: jAN ŠILPOCH

D

ostanu se vůbec do letadla? Řekne si možná řada vozíčkářů. Žádné obavy, vyzkoušeli jsme to za vás. Při koupi letenky je dobré nahlásit potřebu asistence. S elektrickým vozíkem je to nutnost minimálně 36 hodin předem. Služby poskytuje MaidPro Service, s. r. o., telefon 220 111 220 nebo e-mail [email protected]. Letět může i člověk trvale ležící. Musí se s přepravcem předem domluvit, a pokud letí s ČSA, je mu vyblokováno místo v rozsahu šesti sedadel. Jiný přepravce může mít postup nastaven jinak, záleží i na typu letounu. Na pražské letiště se dostanete autem, taxíkem nebo nízkopodlažními autobusy navazujícími na metro (100, 119, 179) nebo z Hlavního nádraží (Airport Express). 

Pasovou a bezpečnostní kontrolu absolvujete přednostně. Místo projití rámem na detekci kovů budete prohmatáni.

30


časopis pro t y, kteří se nevzdáva jí U tzv. Check-in začíná odbavování. Pokud nemáte asistenci předem objednanou, tady vám ji zavolají. K dispozici mají i vlastní vozíky.

tišti

Ulička je úzká, stejně tak toaleta. Tělesné potřeby jsou pro nechodící při letu problém. Bez pomoci se neobejdete. Na dlouhé cesty si lze půjčit úzký vozíček.


K letadlu se jde většinou tunelem bez schodů. U vstupu vás přesadí na úzkou „vynašečku“. Vlastní vozík je naložen. Při výstupu je opět připraven.

Každá společnost má jiná pravidla. Někdy sedí vozíčkář u okna, jindy v uličce. Personál ČSA je vstřícný a ochotný.

31

Mezinárodní filmový festival Karlovy Vary ■ Přední český psycholog o síle i slabosti pohyblivých obrázků. ■ Film může ovlivnit chování některých typů lidí. ■ Jsou současná média pro lidi s postižením nebezpečná?

Karel Humhal:

Obraz může být věrný, i když je nevěrohodný Text: Zdeněk Jirků Foto: Jan Šilpoch

Žijeme ve světě, který je plný pohyblivých obrazů a obrázků. Obklopují nás ve dne v noci, není před nimi úniku. Jak se na tuto proměnu světa díváte? Nejvíce záleží na každém z nás, jak jsme schopni tento jev zpracovávat. Jestli se necháme zahltit anebo zda si umíme vybírat. Všichni víme, jak je těžké ubránit se všudypřítomným pohyblivým obrazům, zejména reklamním. Nemusíte chodit do kina, pouštět si televizi, a stejně jste konfrontován s obrovskými billboardy a dalšími reklamními nosiči. Je tak vlastně testována naše vůle – nechám se ovlivnit, případně dokonce napálit a zmanipulovat? Nebo najdu dost vlastního rozumu, abych takové sdělení správně posoudil? Řekl byste, že naše schopnost udržet si zdravý rozum při sledování nejen reklam, ale i dalších vizuálních sdělení je vlastně totéž jako schopnost rozpoznat případné nebezpečí? Je to tak. Pokud totiž připustím, aby mě takové jevy zahlcovaly, stávám se skutečně obětí náhodných událostí, které – aniž bych chtěl – začínají ovlivňovat můj život

i v době, kdy tento jev už je pryč. A nemusí jít jen o případnou agresivitu, kterou třeba v méně odolném jedinci film vyvolá. Tím nechci šmahem strašit před filmem nebo literaturou s drsnými náměty. Principiálně platí, že dobré umění v nás vyvolává prožitky, které bychom jinak neměli. Takže i násilí nebo krutost, zobrazené ve správných, řekněme lidských souvislostech nás vede k úvaze o zdrojích, příčinách, třeba politických, společenských, a je tedy funkční. Nebezpečná tedy není konkrétní zobrazovaná situace, ale její souvislost, její vztahy k celému ději a koneckonců i k nám, divákům, našim hodnotám, našim zkušenostem, naší morálce. Když budeme citově ploší, vyprahlí a cyničtí, pak nás film nebo televizní pořad opravdu může inspirovat k hrozným činům. Ale nezapomeňme ani na pozitivní momenty současné obrovské nabídky pohyblivých obrazů – můžeme si prohlédnout celý svět, vidět úžasné přírodní i vědecké jevy, doslova nahlédnout do krás, které generace před námi mohly vidět leda na nějakých fotografiích.

Zejména u vytrvalých diváků seriálů to není úplně výjimečná situace. Vidím na některých svých klientech, jak se doslova vžijí do postavy seriálu, že tak vlastně vytěsní svůj skutečný život nebo jeho část. Přestěhují se do toho seriálu. A pokud děj obsahuje negativní momenty, které si ovšem divák osvojí jako příklad pro sebe, jako vzor chování, začne se i v běžném životě chovat jako tento reálně neexistující hrdina. Nadsázka je proměněna

Co říká psycholog dosti častému ztotožnění diváků s filmovou nebo televizní postavou?

info

I nepohyblivý člověk může prostřednictvím moderní komunikační techniky vystudovat, najít si dobré přátele, úspěšně působit v některých profesích. Ovšem potřebuje k tomu i skutečné kontakty s lidmi, zázemí a i jiný vztah ke světu než jen prostřednictvím obrazovky. 32

Kdo je PhDr. Karel Humhal Klinický psycholog a psychoterapeut. Vystudoval FFUK Praha, obor psychologie. Od roku 1972 pracuje ve zdravotnictví. Působil jako pedagog na III. lékařské fakultě UK. Paralelně se soukromou a klinickou praxí pracuje jako soudní znalec. Otec tří synů, jeden z nich je po nevhodném medicínském zákroku postižený.



Vidím na některých svých klientech, jak se doslova vžijí do postavy seriálu, že tak vlastně vytěsní svůj skutečný život nebo jeho část. Na základě dlouholetých zkušeností se Karel Humhal obává, že psychologů může být časem málo.

na běžnou normu, třeba naprosto neodpovědné chování filmové postavy v partnerském vztahu je pochopeno jako správné. A to už není problém jednoho člověka, ale jeho rodiny a okolí. Bohužel nejde zrovna o vzácné výjimky. Někteří naši čtenáři jsou v opravdu těžké situaci. Mají omezenou pohyblivost, nejsou soběstační a často ani jejich sociální situace není moc dobrá. Jsou pak vnímavější k působení neskutečného světa filmu, televize, internetu? Jsou. Ale v dobrém i špatném. I nepohyblivý člověk může prostřednictvím moderní komunikační techniky vystudovat, najít si dobré přátele, úspěšně působit v některých profesích. Ovšem potřebuje k tomu i skutečné kontakty s lidmi, zázemí a i jiný vztah ke světu než jen prostřednictvím obrazovky. Jestliže nahradí bezprostřední lidský vztah umělým, hrozí mu doslova ztráta identity. Stane se sám před sebou někým jiným, třeba zdánlivě úplně zdravým a ničím neomezeným jedincem, ale pak stejně narazí na realitu a probuzení je kruté. Takže byste nepřál osamělému a postiženému člověku, aby ve světě filmových a televizních příběhů přece jenom našel jistou náhradu? Když to nepřekročí jistou míru, proč ne. Může to působit i „terapeuticky“, kdy si člověk může prožít situace a stavy, jinak pro něj absolutně nedostupné. Ale pak musí přijít zmáčknutí tlačítka a jasné vědomí – můj život nepokračuje v tomto úžasném příběhu, ale ve skutečnosti, kterou je sice někdy strašně těžké přijmout, ale jinak to nejde. Měníme se v této záplavě umělých a neskutečných příběhů i my? Skoro všichni psychologové na tuto častou otázku odpovídají: Ano, nějak se měníme, ale mnohem, mnohem pomaleji, než by se zdálo. Statisíce let vývoje člověka vytvořily tak pevné struktury organismu i mozku a chování, že překotný vývoj techniky je proti nim slabý nebo lépe řečeno zatím skoro neúčinný. Náš základní instinkt – tedy tendence k životu ve společnosti, ve skupině, v rodině – je prehistoricky ukotven v dávné zkušenosti pravěké tlupy. A znovu a znovu se osvědčil prvotním křesťanům, ve středověkém ghettu, v koncentračních táborech… Vaši čtenáři přece dobře vědí, jak nenahraditelná je rodina, když přijde postižení. Takže žádné trojrozměrné technologie zatím nenahradily a podle mne nikdy nenahradí spolehlivost lidského kontaktu.


Je tato jistota nakonec nejlepší zábranou proti manipulaci moderních médií? To bude záležet na mnoha okolnostech. Žijeme v konkrétní době v konkrétní zemi, která si přece jenom dlouhá léta manipulace s lidmi užila. Tzv. socialismus byl založen

právě na bláhové snaze vyrobit nového, jiného člověka. Dnes je podle mne problém ne v tom, že bychom přestávali být lidmi, ale v tom, že se málo zamýšlíme a diskutujeme o podmínkách, v jakých nám obyčejné, přirozené, nedokonalé lidství zůstane. 

33

Mezinárodní filmový festival Karlovy Vary ■ Vozíčkáři unavení filmy mají i jiné možnosti. ■ Tipů na bezbariérové přístupy restaurací je víc než dost. ■ Knihovna a Becherova vila patří mezi nejoblíbenější.

Tipy na volné chvíle Text a foto: Martina Vejvodová

P

rotože součástí 48. ročníku Mezinárodního filmového festivalu v Karlových bude již potřinácté projekt Kino bez bariér, objeví se v ulicích města i nebývalá koncentrace vozíčkářů. Kam se mohou zajet mezi projekcemi či znaveni několika filmy za den podívat? Centrem dění je Hotel Thermal. Můj kamarád jej trefně popsal svým americkým přátelům, jedoucím za ním na festivalovou návštěvu: It’s the ugliest building in the middle of Karlovy Vary. (Je to ta nejošklivější budova uprostřed Karlových Varů.) Pokud byste vyšli od hotelu Thermal a skončili u Grandhotelu Pupp, neměli byste narazit na žádné nepřekonatelné bariéry. Celá tato hlavní lázeňská zóna je plně bezbariérová. Nenechte se odradit schody – většinou se dají nějak obejít.

o tyto prameny s různou teplotou: Mlýnský pramen má 56 °C, Rusalka 60 °C, Libuše 62 °C, Kníže Václav I. 65 °C, Kníže Václav II. 58 °C a Skalní pramen se 65 °C. Celá kolonáda je přístupná po několika schůdcích, z boku je však nájezd, který je bezbariérovým vstupem i výstupem do prostorů kolonády. V zadní části je pak i bezbariérové WC. Pokud vám karlovarské prameny zachutnaly či jste zjistili, že pro vaše zažívání je to

Kolonáda s pěti prameny Jednou z nejoblíbenějších architektonických památek je Mlýnská kolonáda slavného architekta Josefa Zítka, postavená mezi lety 1871 až 1881. Pod její střechou, kterou nese 124 korintských sloupů, se nachází orchestřiště a pět minerálních pramenů. Jedná se

Zahrádka před restaurací U Švejka – podnik samotný bohužel bezbariérový není.

Tržní kolonáda v pozadí se Zámeckou věží, kam vede výtah na vyhlídku.

34

učiněný balzám, bylo by chybou neochutnat pramen nejslavnější, a to Karlovarské vřídlo. Vřídlo tryská až do výšky 12 metrů v prostorách Vřídelní kolonády, která se nachází cestou směrem od Mlýnské kolonády k Puppu. Budovu ve funkcionalistickém stylu z konce 60. let 20. století nemůžete minout. Zdánlivě budovu Vřídelní kolonády ze všech stran obklopují schody, ale dá se obejít a pak je již celá bezbariérová. V jejích prostorách se můžete pokochat samotným Vřídlem, které zde můžete rovnou ochutnat – nemusíte však riskovat opaření (tento pramen má 72 °C) u hlavního „trysku“, ale v prostoru kolonády je umístěno hned několik fontánek s vřídelní vodou, kde si můžete zvolit hned z několika teplotních variant – 72 °C, 57 °C a 41 °C. Zároveň si zde samozřejmě můžete koupit karlovarské suvenýry, dát si teplou oplatku podle vlastního výběru z mnoha příchutí či posedět v kavárně Respirium, kde si také můžete odskočit. Zajímavostí jsou sluneční hodiny, na které narazíte, pokud vyjdete z Vřídelní kolonády druhým vchodem – u Vřídla. Pokud se postava postaví na značku právě probíhajícího měsíce, její stín by měl ukazovat na správný čas. Na vozíku sice nebudete zřejmě dosahovat potřebné výšky, ale můžete to za slunečného počasí vyzkoušet. Nejen prameny však živ je člověk, a tak bych vám ráda doporučila několik míst,

Boční bezbariérový vchod na Mlýnskou kolonádu.



Sluneční hodiny za Vřídelní kolonádou.

mezi filmy zahrádky přiléhající k bariérovému podniku k dispozici není.

Švejk na vozíku

Pokud byste vyšli od hotelu Thermal a skončili u Grandhotelu Pupp, neměli byste narazit na žádné nepřekonatelné bariéry. kde je možné se ve Varech dobře najíst. Bohužel naprostá většina restaurací ve městě (a to nejen v centru) je bariérová, existuje však pár světlých výjimek. V případě hezkého počasí můžete samozřejmě zaplout do jedné z mnoha zahrádek, které se nabízejí doslova na každém kroku, ať již v lázeňské zóně nebo na Masarykově třídě a v přilehlých uličkách, z nichž většina je bezbariérových. Problém však může být, když se člověku po dobrém obědě začne chtít na toaletu, která samozřejmě v rámci

Takovou restaurací je třeba U Švejka, kde figurína tohoto českého patrona sedí na obstarožním invalidním křesle před restaurací jako její maskot a zdánlivě tak může vzbuzovat dojem, že bude i ostatním vozíčkářům nakloněna. Jedná se však o podnik, kam vedou schody, takže můžete posedět pouze na zahrádce. Jedna ze zahradních restaurací, které mohu z vlastní zkušenosti vřele doporučit, je restaurace Lázně V. (http:// www.restaurace-kv.cz/) nacházející se na konci Smetanových sadů, před Alžbětinými lázněmi neboli Lázněmi V., hned u vodotrysku, který již z dálky upoutá vaši pozornost. Výhled na pestré dění v parku (spousta relaxujících lidí, rodin s dětmi, mladých chlapců provozujících tzv. slackline neboli provazochodectví mezi stromy, provádějící kejkle s jojem a jiné kratochvíle), zvuky zurčící fontány, příjemná obsluha, lákavé menu a celkem přijatelné ceny pasovaly tento podnik na moji festivalovou jedničku (ovšem pouze za podmínky příznivého počasí). Toalety jsou k dispozici doslova za rohem – z druhé strany Alžbětiných lázní se nachází buňka s veřejnými toaletami, včetně bezbariérové. Jediným zádrhelem může Pohled z vyhlídky po výstupu z výtahu u Zámecké věže.

být, že tato je přístupná pouze na euroklíč. V průběhu festivalu však bývá přes den přítomna i obsluha, která vám toalety ochotně otevře. Vycházím však ze zkušenosti minulých let, letos to může být jinak. Proto bych každému doporučila, aby si euroklíč pořídil. Směrem na Cheb ve čtvrti Dvory můžete také objevit Krajskou knihovnu, která je rovněž plně bezbariérovou institucí. Můžete zde využít služeb informačního centra, připojit se na internet na některém z mnoha počítačů pro veřejnost či si prohlédnout některou z výstav, které pravidelně probíhají v hlavním vestibulu a přilehlé kavárně. Samozřejmě můžete využít i další standardní knihovnické služby v 1. patře v půjčovně pro dospělé a v čítárně, kde máte k dispozici například většinu v Česku vycházejícího periodického tisku. Zastávkou, kterou byste neměli minout, je návštěva interaktivní galerie Becherova vila (http://www.becherovavila.cz/). Nachází se v ulici Krále Jiřího, což vás zavede zase do úplně jiné, neméně krásné části města. Vila Becher byla postavena v roce 1914 jako rodinný palác rodiny Becherů a je architektonickým skvostem s velmi zajímavými a ojedinělými architektonickými prvky. Pro vysokou umělecko-historickou hodnotu objektu byla Vila Becher restaurována a upravena na interaktivní galerii pro mladé výtvarníky se zaměřením na činnost vzdělávací, výstavní, uměleckou, reprezentační a ubytovací. Objekt je plně bezbariérový, vybavený schodišťovou plošinou a výtahem a určitě stojí za návštěvu. 

Více bezbariérových tipů v Karlových Varech na www.muzes.cz


35

20 let konta bariéry ■ Letenka do Ameriky byla vstupenkou do profese překladatelky. ■ Maminka o dceři: Maruška je bejk, nikdy to nevzdává. ■ Dvojice cestovatelek z Harrachova projela 24 zemí světa.

Jiní by na jejich místě lamentovali. Marie a maminka Lída mají neustále na tváři nakažlivý úsměv. Ať při cestách po světě nebo při vycházce po Harrachově.

(Jejich) most přes řeku Kwai Text: Pavel Hrabica Foto: Jan Šilpoch, archiv Ludmily Harcubové

J

ak často se před či po přečtení knihy od zahraničního autora podíváte do tiráže, kdo vám zážitek a informace zprostředkoval? Co vůbec víme o lidech, kteří nám předávají cizí vědomosti? Držím v ruce knihu a čtu: Překlad: Marie Harcubová… Když si však uvědomíte, že mladá žena, která má své jméno již ve čtyřech knihách a pátá vyjde letos na podzim, strávila svých dosavadních 29 let života na vozíku s komplikovaným postižením dětskou obrnou,

36

neubráníte se silnému pocitu. Její maminka Ludmila Harcubová má vždycky, když nalistuje tiráž se jménem své dcery, slzy na krajíčku. Není divu… U těch dnešních slz štěstí stálo před dvanácti lety Konto BARIÉRY.

Do školy ve šťastné době „Už jsem naučená vysvětlovat lidem, kteří Marušku neznají, že není blbeček. Už z toho nedělám vědu. Oni stejně rychle poznají, že je kolikrát chytřejší než oni,“ spouští svou kulometnou kadenci slov Lída Harcubová, žena doslova otřískaná životem. Když se jí po dvou synech narodila Marie, věděla, že to dcera nebude mít v životě snadné. Mozková obrna,

postižení obou nohou i rukou. Ale rozhodla se, že o ni nebude jen pečovat a sloužit jí. Vzala si do hlavy, že ji se „záchranným kruhem“ hodí do vody života, ať se holka naučí plavat. Tehdy by jí nikdo nevěřil. „Měli jsme štěstí, že v době, kdy měla Maruška jít do školy, přišla revoluce a ochota pomáhat lidem s postižením byla velká. Trvala jsem na tom, že Maruška nebude chodit do nějaké zvláštní školy, ale že se zařadí do běžné základní školy.“ Tak absolvovala devítiletku, stejně tak obchodní akademii. Bez ohledu na bariéry fiktivní i faktické. „Mám za sebou 29 let ostrého tréninku v posilovně,“ pokračuje s úsměvem na tváři Ludmila Harcubová. Absolvovala s dcerou školní docházku coby její máma, asistentka, nosička vozíku i řidička. Kde nebyl výtah nebo nějaký schodolez, tam ji vynesla na zádech nebo sehnala nosiče z řad spolužáků, kantorů či kolemjdoucích.

Dcera ve škole, máma ve školní kuchyni „Máma mi byla vždycky po ruce. Když jsem chodila na základku, mívala jsem ve škole asistenty z náhradní vojenské služby. Máma pracovala ve školní kuchyni, aby byla nablízku,“ vzpomíná Marie. „Ráno mě dovezla



Ještě na letišti vám mohou říct, že vás nechtějí. Když uvidí, že má dcera narozeniny, tak to bude jen ku prospěchu. Taky že hned bylo: Happy birthday! do školy, pak vařila, odpoledne jsme zase jely společně domů.“ Asi před čtrnácti lety se Tomáš, mladší z Mariiných bratrů, vydal do Velké Británie sbírat zkušenosti coby au-pair. Když pak pozval sestru a mámu na týden na návštěvu, začal jak Lídě Harcubové, tak Marušce vrtat v hlavě červík. „Když jsem slyšela Tomáše, jak po roce a půl mluví suverénně anglicky a Maruška po osmi letech školní angličtiny ani neporozumí obsahu písniček, povídám: A proč ne taky Maruška?“ líčí maminka Harcubová tehdejší rozhodnutí. Tehdy si řekla, že když může malé děti hlídat chlap, umývat jim zadky a starat se o domácnost, proč by na tuhle „práci“ nevzaly dvě ženské jako jednu sílu. „Já že bych dělala tu au-pair a Maruška zatím studovala.“ Přes agenturu začala hledat školu a bydlení, ale když to v Anglii syn osobně prošel, ukázalo se jako problém například ubytování v druhém patře, navíc ve starém anglickém domě po točitých schodech. A tahejte se s dospělou holkou na vozíku po takovém schodišti. Jenže Lída Harcubová, stejně umanutá jako její dcera, to nevzdala. Paní z agentury jí poradila, ať zkusí hledat v USA, tam jsou prý na vozíčkáře už zavedení. „Do Ameriky byla ještě potřeba víza, ale nám bylo taky líto, že studentské vízum je jen na dobu studia, maximálně měsíc. A my chtěly Ameriku taky trochu vidět,“ popisuje americkou anabázi maminka.

Když píše ženská ženské Vzala tedy papír a na dvě strany sepsala, že má dceru vozíčkářku, že chtějí kromě studia zemi i trochu poznat, že měsíc je na pořádnou výuku jazyka málo, napsala vše o synovi, který se naučil mluvit perfektně v Anglii. A že dcera je postižená tak, že jestli chce mít

Jednou z nejvzdálenějších cest harrachovské překladatelky byl výlet do jihovýchodní Asie. Socha Svobody je nejen symbol Ameriky, ale i obou svéhlavých a neústupných žen.

Rok studia v USA využila Marie i k poznávání – ve Washingtonu u Lincolnova památníku.

jednou nějakou práci, tak se bez výborné znalosti jazyka neobejde. A se svým handicapem nemůže dělat kuchařku a podobně. „Napsala jsem to jako ženská a máma a doufala, že paní, která tyhle záležitosti na velvyslanectví vyřizovala, je taky normální ženská a máma. A ono to zabralo!“ Paní z velvyslanectví volala téměř obratem, že

Maruška dostane dvouleté vízum pro au-pair a ona jako její doprovod vízum desetileté! Když obě nezdolné ženy Harcubovy řešily finance na letenku, zkusila se paní Harcubová obrátit i na Konto BARIÉRY. „Říkala jsem si, že musí mít nějakou podporu pro studenty, tak za optání nic nedám,“ vzpomíná. Vyšlo i tohle. Konto BARIÉRY přispělo

�

V seznamu navštívených míst neschází ani světoznámá Malá mořská víla v Kodani.

Poznávání nezávisí na luxusu. Důležité je, aby obydlí a pohyb v něm byly bezbariérové.


37

20 let konta bariéry Naštěstí byl přítomen turista, který věděl, jak člověka s Marušiným handicapem uchopit. „Tak mě i s dalšími do vlaku odnesli, vozík nám podali oknem a jelo se.“ a bylo tak na počátku nejen � na letenky velkého cestovatelského a poznávacího nadšení Harcubových, ale významně pomohlo k tomu, že za rok studia jazyka v USA si Maruška angličtinu dokonale osvojila. A to tak dokonale, že za čtyři roky u maturity školila komisi spíše ona než komise ji… Ve Spojených státech strávila Marie Harcubová s maminkou celý rok. Odlet naplánovaly na 25. dubna, v den Maruščiných narozenin. „To pro jistotu, protože ještě na letišti vám mohou říct, že vás nechtějí. Když uvidí, že má dcera narozeniny, tak to bude jen ku prospěchu. Taky že hned bylo: Happy birthday!“

U maturity z angličtiny excelovala Úředník v New Yorku na letišti Marušce srdečně poblahopřál a obě vstoupily na americkou půdu. Čtyři dny si nechaly na prohlídku New Yorku, mají unikátní fotky z vyhlídkové terasy známých dvojčat Světového obchodního centra – těm na jaře 2001 zbývalo před teroristickými útoky už jenom necelých pět měsíců existence. „Když jsme se vracely do Evropy, mohly jsme si vyfotit pouze zřícené zbytky.“

že maminka už od základní školy vždy trvala na tom, aby Marii nikdo nic neodpouštěl. „Vždycky jsem učitelům říkala: Nic jí nepromíjejte, jen jí dejte víc času než ostatním.“ Tak, jako zvládla kvůli kvadruplegii přeučení se z praváka na leváka (levou rukou se dokáže například najíst, ovládat páčky elektrického vozíku a psaní), porvala se se studiem. Maturovala nejlépe z celé třídy, jen z češtiny měla dvojku. „U nás platilo, že češtinu za jedna umí jen pánbůh, za dvě pan profesor,“ komentuje Maruška zkoušku z dospělosti. Jednou z téměř čtvrt stovky navštívených zemí bylo i Norsko. Foto s trollem v albu nechybí.

V malém městě ve Virginii, kde Marušku přijali na roční studium do třídy se speciální pedagožkou, absolvovala poctivě celý ročník, včetně dějin země a dalších předmětů. „Trvalo mi asi měsíc, než jsem začala lidem rozumět,“ přiznává Maruška. Hodně jí při učení jazyka pomohlo sledování filmů v televizi, ke kterým si pouštěla současně anglické titulky. Po americkém pobytu nastoupila na obchodní akademii do Jablonce nad Nisou. Patřila k nejlepším studentkám, vyplatilo se,

Cestování je droga, poznání i nová přátelství „My na cestování po Česku zatím moc nejsme,“ přiznávají dcera i matka. To prý mají schované do rezervy. Kromě pravidelných návštěv festivalu Léto v Telči nebo výletů na Colours of Ostrava a podobných akcí putuje Lída Harcubová se svou Maruškou po světě. Když našetří. V úplných začátcích byly na pár výletech s cestovkou nebo s podobně handicapovanými ze Semilska, ale právě roční pobyt v USA jim dal sebedůvěru, že to zvládnou samy dvě. „Samy proto, že manžel je typický Harrachovák. Tady je prý nejlíp a co by jezdil jinam. Takže je to

Výstup k symbolu Švýcarska Matterhornu se vydařil mimo jiné i díky krásnému počasí.

Kilometrovník u řeky Mino na svatojakubské pouti v Galicii, centrální části Španělska. Na pohled banální snímky představují pro Marii i její maminku Ludmilu krásné vzpomínky.

38


časopis pro t y, kteří se nevzdáva jí Ani vrchol hory nad Rio de Janeirem se sochou Ježíše nebyl pro vozíčkářku nezdolatelný.

Setkávání s lidmi různých jazyků, pleti a kultur dává Marii rozhled i nadhled zároveň.

Překládání je novou drogou

Paní Radka mi obratem odpověděla, že jestli jsme ochotné jim po tři týdny jejich dovolené hlídat psa a dvě činčily, můžeme u nich bydlet zadarmo v domě a mám k dispozici i jejich auto! na nás,“ směje se paní Harcubová. Potřebné informace hledají na internetu, na Google Earth si doslova projdou ulice, kde budou bydlet, kde jsou nejbližší obchody, prádelna a další nezbytnosti. Maruška vše do mailů přeloží a letí se (nebo jede). Obě svérázné cestovatelky z Harrachova mají v mapě praporky už ve 24 zemích. Poznávají především zvyky, tradice, to, co nenabízejí bedekry, a hlavně nové přátele. Leckdy až neuvěřitelným způsobem. „Při hledání levného bydlení v irském Dublinu jsem na internetu objevila českou rodinu. Napsala jsem jim, jestli by nevěděli o nějakém přijatelném bydlení pro jednu ženskou a její dceru na vozíku. Paní Radka mi obratem odpověděla, že jestli jsme ochotné jim po tři týdny jejich dovolené hlídat psa a dvě činčily, můžeme u nich bydlet zadarmo v domě a mám k dispozici i jejich auto!“


Ve výčtu cestovatelských počinů najdete země evropské, nejdále se zatím dostaly obě objevitelky do Brazílie a Thajska. Absolvovaly 300 kilometrů svatojakubské pouti do slavného španělského poutního centra Santiago de Compostela. Na jaře se vrátily z Jihoafrické republiky. Cestu do jihovýchodní Asie spojily i s výletem na známou řeku Kwai a k mostu, který

proslavil román spisovatelem Pierra Boulla z roku 1952 a stejnojmenný film. Odhodlání spatřit proslavenou řeku a most nezmařila ani skutečnost, že dívku i s vozíkem neměl nikdo sílu do vysokého vlaku naložit. Naštěstí byl přítomen turista, který věděl, jak člověka s Marušiným handicapem uchopit. „Tak mě i s dalšími do vlaku odnesli, vozík nám podali oknem a jelo se.“ U mostu to bylo opačně. Vozík šel ven dveřmi, Maruška oknem. A tak je to v životě Ludmily Harcubové a její dcery Marie vlastně celý život. Když to nejde dveřmi, hledají cesty jinudy. Bariéry, které putováním světem a životem zdolávají, by odradily často i toho nejzdravějšího člověka. Jejich cestovatelská posedlost není jen v touze zapichovat do mapy stále více a více špendlíků „tady všude jsme už byly“. Je to především rvačka s nepřízní osudu, touha prožít život nejen mezi čtyřmi stěnami a s útrpným soucitem okolí. Denně se potýkají s nějakým mostem přes nějakou řeku Kwai. A nezůstaly nevyslyšeny.

Já překládám, máma píše Několik let přispívala Marie na cestovatelský portál, a když spolupráce skončila, ozval se jí spolužák, majitel nakladatelství. Zkušebně nabídl Marušce, aby přeložila jednu z mnoha knih o tom, jak být úspěšný. A tak se narodila nejen práce, ale i velký koníček. „Já překládám, máma to píše do počítače,“ říká Maruška. Postižení jí totiž nedovolí psát na klávesnici. Obě ženy přiznávají, že je společná práce baví natolik, že se pro ně vedle cestování stala další posedlostí v tom nejlepším smyslu slova.

Harrachovský pokoj v bezbariérovém bytě jasně ukazuje, že tady žije zcestovalý člověk.

P. S. Druhý den po návštěvě v Harrachově mi od Lídy Harcubové přišla SMS, asi nejlépe vystihující její náturu: „Mějte se pěkně, zdravě a vesele.“ 

39

Poradna ■ Novela by měla umožnit uznávání statutu osoby zdravotně znevýhodněné. ■ Vymezení stavu by bylo obdobné jako u zákona o důchodovém pojištění. ■ Někteří zaměstnavatelé by měli nižší kompenzaci nákladů na mzdu.

V zaměstnávání OZP se chystají změny

M

eziresortní připomínkové řízení k novele zákona o zaměstnanosti bylo ukončeno 24. 5. 2013. Ta by měla podle předkladatelů snižovat administrativní zátěž zaměstnavatelů, upravovat oblast zaměstnávání osob se zdravotním postižením, zaměstnávání cizinců, agenturní zaměstnávání a kontrolní činnosti na úseku zaměstnanosti. Novela zákona by měla v oblasti zaměstnávání osob se zdravotním postižením především opětovně umožnit uznávání statutu „osoby zdravotně znevýhodněné“. Pozn.: Tento statut do 31. 12. 2011 přiznávaly na základě žádosti úřady práce. Osoby s tímto statutem byly považovány za „osoby se zdravotním postižením“ podle zákona o zaměstnanosti č. 435/2004 Sb., což v praxi znamenalo, že na ně zaměstnavatelé mohli čerpat některé příspěvky na zaměstnávání osob se zdravotním postižením či daňové úlevy. Od 1. 1. 2012 již tento statut

oprava V květnovém vydání časopisu Můžeš vyšla v Poradně informace, na kterou autorka Poradny Lucia Marková reagovala: Co se týká upozornění na článek „Jak lze financovat pomůcky pro zrakově postižené?“, moc děkuji za upozornění, že jsem v článku napsala chybný údaj. Slepeckou hůl lze získat přes pojišťovnu 3x ročně, nikoli 1x za 3 roky. Velmi se Vám za vzniklou chybu omlouvám, leckoho se tato chybná informace dotkla. Snad jsem Vám nezpůsobila nějaké problémy ohledně Vašich nároků. Lucie Marková, DiS.

40

nově nebylo možné přiznat, pouze „dobíhala“ stávající vydaná potvrzení. Od 1. 1. 2012 jsou za „osoby se zdravotním postižením“ podle zákona o zaměstnanosti č. 435/2004 Sb. považovány pouze tyto skupiny osob: a) osoby invalidní ve třetím stupni (dále jen „osoby s těžším zdravotním postižením“) b) osoby invalidní v prvním nebo druhém stupni c) osoby, které byly orgánem sociálního zabezpečení posouzeny, že již nejsou invalidní, a to po dobu 12 měsíců ode dne tohoto posouzení Podle návrhu novely by se za „zdravotně znevýhodněnou osobu považovala fyzická osoba, která má zachovánu schopnost vykonávat soustavné zaměstnání nebo jinou výdělečnou činnost, ale její schopnosti být nebo zůstat pracovně začleněna, vykonávat dosavadní povolání nebo využít dosavadní kvalifikaci nebo kvalifikaci získat jsou podstatně omezeny z důvodu jejího dlouhodobě nepříznivého zdravotního stavu“. Vymezení dlouhodobě nepříznivého zdravotního stavu by pak bylo obdobné, jak jej známe např. ze zákona o důchodovém pojištění pro účely invalidních důchodů, tedy „nepříznivý stav, který podle poznatků lékařské vědy má trvat déle než jeden rok a podstatně omezuje psychické, fyzické nebo smyslové schopnosti a tím i schopnost pracovního uplatnění“. Osobám s uznaným statutem „zdravotně znevýhodněný“ a jejich zaměstnavatelům však novela nepřiznává všechny výhody, které mohou čerpat zaměstnavatelé osob s přiznaným invalidním důchodem I., II. či III. stupně. Zaměstnavatelé těchto osob by nemohli podle novely čerpat příspěvek na částečnou úhradu provozních nákladů chráněného pracovního místa. V případě, že by zaměst-

Novela zákona by měla v oblasti zaměstnávání osob se zdravotním postižením především opětovně umožnit uznávání statutu „osoby zdravotně znevýhodněné“. navatel zaměstnával více než 50 % osob se zdravotním postižením a pobíral z tohoto důvodu příspěvek na podporu zaměstnávání osob se zdravotním postižením na chráněném pracovním místě, nečinila by jeho výše max. 8000 Kč (jako je tomu nyní u zaměstnávání osob s invalidním důchodem I., II. či III. stupně), ale výše by činila v případě zaměstnání osoby se zdravotním znevýhodněním max. 4000 Kč. Jednalo by se tedy skutečně pouze o částečnou kompenzaci nákladů na mzdu zaměstnance. Připomínám, že se jedná prozatím pouze o návrh novely zákona. O dalším průběhu schvalování této novely vás budeme dále informovat na stránkách časopisu Můžeš. 

Lucie Marková Poradna pro život s postižením Ligy vozíčkářů [email protected] Bezplatná linka 800 100 250



■ Započítávání částky platu na starobní důchod. ■ Zaměstnání sluchově postižených osob přes personální agentury. ■ Jaké daňové úlevy získává zaměstnavatel?

Jaké daňové úlevy na mě získává zaměstnavatel? Pracuji na dohodu – započítává se mi plat do starobního důchodu? Zaměstnávání osob se sluchovým postižením

?

Jsem osoba zdravotně znevýhodněná s platností statutu do konce roku 2014, jsem zaměstnaná a doklad o OZZ si vyžádali na personálním. Zajímá mě, jaké daňové úlevy na mě dostává zaměstnavatel, v jaké výši. Dále mě zajímá, zda mám také nějaké možnosti na úlevy z daní. Moc děkuji za odpověď.

Odpověď: Na úvod upozorňuji, že od 1. 1. 2012 již nelze žádat úřad práce, aby vás uznal za osobu zdravotně znevýhodněnou. Nicméně rozhodnutí, že jste byla uznána osobou zdravotně znevýhodněnou, vydaná do 31. 12. 2011, budou platit po tu dobu, na kterou byla vydána, nejdéle však do 1. ledna 2015. Po dobu platnosti těchto rozhodnutí budou osoby zdravotně znevýhodněné považovány pro účely zaměstnanosti za osoby se zdravotním postižením (pohlíží se na ně stejně jako na osoby invalidní v 1. či ve 2. stupni). Zákon č. 586/1992 Sb., o daních z příjmů, umožňuje zaměstnavatelům uplatnit slevu na dani z příjmů v případě, že zaměstnávají zaměstnance se zdravotním postižením a zaměstnance s těžším zdravotním


postižením. Na každého z nich se uplatňuje různá výše slevy (§ 35 odst. 1 písm. a) a b) zákona o daních z příjmů). U vás jako osoby se zdravotním postižením by tedy mohlo jít až o 18 000 Kč ročně. Co se týká vás a možnosti slevy na dani, kromě „klasické“ slevy na dani na poplatníka bohužel nemohu určit, zda byste ještě na některou ze slev na dani měla či neměla nárok, protože neznám vaši situaci. Další možnosti slev na dani naleznete v zákonu o daních z příjmů. Bohužel pokud nepobíráte invalidní důchod nebo nemáte průkaz ZTP/P, z titulu vašeho zdravotního stavu pro vás neplyne žádné daňové zvýhodnění.

?

Pobírám ID 2. stupně. Pracuji na dohodu o pracovní činnosti. Započítává se mi tato částka na starobní důchod? Děkuji za odpověď.

Odpověď: Aby se vám práce na dohodu o pracovní činnosti počítala jako „odpracované roky“ pro nárok na starobní důchod, měl by být

váš měsíční výdělek minimálně 2500 Kč. Pokud byste si vydělala méně, neodvádělo by se z výdělku pojistné (sociální a zdravotní). To, zda se vám odvádí z odměny z dohody o pracovní činnosti pojistné nebo ne, byste měla jednoduše zjistit z výplatního lístku, případně dotazem u mzdové účetní organizace.

?

Jak je to se zaměstnáním osob se sluchovým postižením přes personální agenturu? Mám invalidní důchod I. stupně. Děkuji za odpověď.

Odpověď: Zaměstnání přes personální agentury by nemělo být nijak omezeno, personální agenturou se většinou rozumí soukromá „zprostředkovatelna“ práce, která vyhledává pro firmy (zaměstnavatele) vhodné uchazeče o pracovní místa. Je možné, že máte na mysli tzv. agentury práce. Oproti personální agentuře agentura práce zaměstnává uchazeče o práci, které „pronajímá“ do firem, kde zaměstnanec vykonává stejnou nebo podobnou práci jako kmenoví zaměstnanci firmy. Podle zákona č. 435/2004 Sb., o zaměstnanosti, agentura práce nemůže dočasně přidělit k výkonu práce u uživatele zaměstnance, kterému byla vydána zelená karta, modrá karta nebo kterému bylo vydáno povolení k zaměstnání anebo je osobou se zdravotním postižením. V praxi to tedy znamená, že vy jako osoba se zdravotním postižením (ID 1. st.), byste bohužel nemohla být prostřednictvím agentury práce zaměstnána. 

Na vaše dotazy odpovídají pracovníci Poradny Ligy vozíčkářů Bezplatná linka 800 100 250 www.ligavozic.cz/poradna

41

Zpívání pro tebe ■ Nemocný Matěj skvěle zapadl mezi spolužáky. ■ Spinální míšní atrofie je nevyléčitelná. ■ Koncert vynesl 100 tisíc korun na elektrický vozík.

Benefiční koncert jako skvělá pomoc Text: Naďa Kocábková Foto: Jan Šilpoch

L

íbí se mu autíčko na ovládání zvané Blesk McQueen, Burák, mašinka Tomáš a další animované postavičky. Fandí české fotbalové reprezentaci, Realu Madrid, a obzvlášť pak Cristianu Ronaldinovi. Ve škole, kam první rok chodí, ho baví čeština a tělocvik. Ten hlavně proto, že může sledovat děti, jak cvičí. Sám totiž cvičit nemůže, vrozená nemoc, míšní svalová atrofie, ho upoutala na invalidní vozík. Řeč je o sedmiletém Matějovi Říhovi z Ústí nad Labem.

Prvňáček s duší fotbalisty „Fotbal hrajeme na počítači, já zatím jen trénink s Míšou. Ronaldina mám moc rád, protože je dobrej,“ lakonicky odpovídal na otázky Matýsek. Znalecky navíc přidal ještě další hvězdná jména, která mu tak

Matýsek doma. Ve svém pokoji se pokouší střílet na branku.

42

učarovala. Češtinu má prý rád, protože při ní pořád něco lepí. „ Učíme se písmenka a vymalováváme.“ Do školy míří každé ráno autem s maminkou a tvrdí, že rád. Má tam výbornou pomocnici, asistentku, prima kamarády a stejně takovou paní učitelku, která má k asistenci také velmi blízko. Ostatně Matýska si Pavlína Petrů tak trochu vyhlédla už na prázdninovém pobytu podobně postižených dětí ještě před jeho první třídou. Přála si ho mít ve škole, jen netušila, pro kterou se maminka rozhodne. Pro ni to prý ale byla volba jasná. Trmická základní škola má u rodičů výborné renomé, handicapovaných dětí je tu celkem šest. Učitelka říká, že kvůli Matýskově nemoci mu nenadržuje. Není třeba. Je podle ní moc šikovný a na svůj věk velice inteligentní. První třída v trmické základní škole je pořádné mraveniště kluků a holčiček, kteří o přestávce vyplňují daný prostor do posledního místečka. Má mezi nimi své místo také Matěj. Dobře podle učitelky zapadl. Nebojí se, nemoc ho sice limituje, ale nepoddává se, je výřečný a hlavně podle ostatních má hodně chytrou hlavu. „Děti ho mají rády pro jeho pohodovou povahu, bezprostřednost a taky statečnost, s níž se mu určitě líp bojuje proti všudypřítomnému vozíku a údělu, s nímž přišel na svět,“ je přesvědčena třídní učitelka Pavlína Petrů. Když ve škole chybí, postrádají ho. Matěj Říha má, snad jako každé dítě, hodně přání. Nad všechna však momentálně povýšil chuť být brankářem u fotbalové jedenáctky. Vysvětlit to ale klukovi, který se bez pomoci sám ani neposadí, je pro jeho mámu mnohdy úkol nad jiné těžký. V poslední době doma jedno přáníčko přece jen vyslovuje častěji než jiná. Přál by si sourozence. „Spíš asi bráchu, nebo možná sestřičku. Ta je taky dobrá,“ dodává smířlivě a po odpovědi rychle míří na prťavém domácím vozíku suverénně z obývacího pokoje do toho dětského, kde má své království. Tady kromě obvyklých hraček čeká na Matýska i lehátko a nezbytné pomůcky ke kaž dodennímu cvičení a pravidelné rehabilitaci. Maminka je v tom neústupná. Dvakrát

Matěj Říha má, snad jako každé dítě, hodně přání. Nad všechna však momentálně povýšil chuť být brankářem u fotbalové jedenáctky. ročně musí také na měsíc do lázní, aby se nemoc neprohlubovala tak intenzivně.

Za vším je genetická vada „ Od pátého měsíce života jsme věděli, že je zle,“ říká Vladimíra Říhová a postižení přibližuje: „Vada je to genetická a ve zkratce se


časopis pro t y, kteří se nevzdáva jí Mezi spolužáky je pro svoji kamarádskou povahu oblíben – a vůbec nikomu tak nevadí, že když ostatní stojí, on sedí.

S maminkou na cestě do školy. Až bude mít elektrický vozík, mamince se pochopitelně značně uleví.

Angličáky – to je radost pro každého kluka, Matýska nevyjímaje.

dá laicky vysvětlit tak, že nervy, které vedou vzruchy ve svalech, prostě nefungují. Takže Matýsek se nikdy nemohl posadit, samozřejmě nechodí, jde o nevyléčitelnou diagnózu. V České republice je takto postižených asi 200 dětí. Nemoc je navíc zákeřná v tom, že postihuje také dýchací svaly.“ Pro rodinu Říhů to v reálu znamená pořádný kopec starostí a často i problémů, které si zdravý člověk ani na okamžik nepřipouští. Ale pětatřicetiletá Matýskova maminka se před nimi nechce schovávat, znovu a znovu se s překážkami pere. S otevřeností přiznává, že je jí v koutku duše také těžko, hlavně při představě, že život takových handicapovaných nebývá dlouhý. Proto se rozhodla mít druhého potomka. Nejen aby splnila Matýskovo přání, ale říká, že je v tom trochu sobeckosti, aby nezůstala jako kůl v plotě. Třebaže má obrovský strach. „To víte, obavy z toho, aby se situace neopakovala, mám obrovské. Já jsem totiž nositelkou onoho handicapu. To, čím jsme museli projít, než se přišlo na to, že Matýsek nebude nikdy sedět, nepostaví se na nohy, že je tak vážně nemocný, nepřeju nikomu. Stále jsme doufali, shodně s lékaři, že je jen opožděný ve vývoji, protože se narodil ve 36. týdnu těhotenství,“ svěřuje se mladá žena, která musela přijmout fakt, jak těžký ortel nejen pro ni osud připravil.


Přesto se v mnoha ohledech chová jako každá jiná máma zdravého potomka. Stará se, opatruje, zařizuje, chodí na půl úvazku do práce, nějaký čas také musela nahradit rodiče oba. To když její první partner nelehkou situaci s Matýskem nezvládl a od rodiny odešel. Dnes má ale Matěj už vedle sebe druhého tátu, který je stabilní berličkou jemu i jeho mámě. Tu si dokonce brzy odvede k oltáři. Takže už zbývá jen se těšit na ten nový super vozík. Vysoce moderní a elektrický. Přijde na téměř čtvrt milionu korun. Naštěstí se v Ústí nad Labem a okolí našli lidé, kteří na pořízení tohoto pomocníka Matýskovi Říhovi přispěli.

Zpíváme pro tebe Bylo 1. března, když se zcela zaplněným divadelním sálem městského divadla v Ústí nesly písničky mnoha účinkujících a umělců zvučných jmen a také Ústeckého dětského sboru Univerzity J. E. Purkyně. Byla to jeho sbormistryně Martina Zemanová, jež stála za myšlenkou a náročným pořadatelstvím akce, kterou bylo Zpívání pro tebe. „Bylo třeba vymyslet benefiční koncert, na který by lidé přišli a s důvěrou si koupili lístek,“ popsala počátek a dodala: „Zároveň jsem si řekla, že musí jít o koncert, který bude určený konkrétní osobě, s níž se diváci při této

příležitosti setkají. Uvidí, komu jejich peníze prospějí. Byla jsem přesvědčená, že takové snaze porozumějí a uvěří,“ říká sbormistryně. Nemýlila se. Benefiční večer v Ústí nad Labem vynesl 100 000 korun a myšlenka na moderní vozík byla o hodně blíž. „A to ještě není konečná částka,“ tvrdí Vladimíra Říhová a vysvětluje, že díky médiím se o nich dovědělo hodně lidí, kteří na konto spolupořádajícího nadačního fondu Porta Bohemica MUDr. Pavla Sušického posílali i po akci další nemalé peníze. Finančně koncert podpořilo také město Ústí nad Labem a celá řada sponzorů. Partnerem byla Oborová zdravotní pojišťovna zaměstnanců bank, pojišťoven a stavebnictví. „Když přidáme ještě něco z vlastních úspor, bude mít Matýsek nový vozík, než přijde podzim,“ těší se jeho maminka. Je nadšená ze solidarity, jakou dárci projevili. 

info Co je spinální svalová atrofie Spinální svalová atrofie (Spinal Muscular Atrophy – SMA) je onemocnění motoneuronu, tj. onemocnění neuronů, které odpovídají za vědomé pohyby svalů, jako např. běhání, pohyby hlavy a polykání. Výskyt přibližně jednoho novorozenec na 6000 narozených a asi jedna osoba ze 40 je přenašečem nemoci. SMA postihuje všechny kosterní svaly, tzv. proximální svaly (ramena, kyčle, zádové svalstvo) jsou často postiženy nejvíce. Slabost v dolních končetinách je všeobecně větší než u paží. Mohou být také postiženy polykací svaly, svaly krku a žvýkací svaly. Smyslové vnímání a kožní citlivost nejsou postiženy. Intelektuální schopnosti rovněž nejsou postiženy. Naopak je často pozorováno, že pacienti se SMA jsou nezvykle duševně čilí a přátelští.

43

Umělci Konta BARIÉRY ■ Dlouholetí, pravidelní a velkorysí dárci Lenka a Zdeněk Sýkorovi. ■ Matematika jako cesta k umění. ■ Dílo světového výtvarníka žije.

Dívejte se a zkuste Text: Zdeněk Jirků Foto: Jan Šilpoch

U

čitelské povolání nemá v dnešní době zrovna nejlepší zvuk. Jednak si společnost pedagogů nijak zvlášť necení, jednak i žáci a studenti každodenně a beztrestně mohou pěstovat sport zvaný „ztrapni úču, budeš king“. Škoda, nejen v dobách národního obrození, ale i dnes jsou (nebo mají být) přece učitelé těmi, kteří nejen otevírají nové světy poznání, ale i světy krásy, hlubšího přemýšlení nad světem a opravdové kultury ducha. Jednou z nich se před třiceti lety měla stát i Lenka, když vystudovala češtinu a výtvar-

44

nou výchovu na filozofické fakultě a měla učit na gymnáziu. Jejím snem ale bylo vystudovat matematiku a umění. To byly obory, které milovala a měla na ně talent. Rodiče ji ale nepodpořili: Matematika? Měj rozum, vystuduj něco jednoduššího a jdi učit! A tak se stalo, že se na katedře výtvarné výchovy stal jejím učitelem jistý Zdeněk Sýkora, v té době už známý a originální malíř. Co vštěpoval svým studentům? „Především schopnost originálního vidění světa kolem sebe. Jeho pohled na krajinu nebyl fotografický. Naprosto individuálně chápal tvary, barvy a jejich vzájemné poměry. Dodnes lehce určíte jeho žáky a jejich žáky, když malují, píší nebo učí o umění, dokážou se obdobně

info Kdo je Lenka Sýkorová Česká výtvarnice a organizátorka výtvarného života. Studovala Filozoﬁckou fakultu Univerzity Karlovy v Praze, obor český jazyk a literatura a výtvarná výchova. V roce 1983 se provdala za Zdeňka Sýkoru, od roku 1985 pracovali společně. Od poloviny 80. let zpracovává archiv a dokumentaci celého díla Zdeňka Sýkory, připravuje výstavy a katalogy. Je spoluautorkou koncepce Sýkorovy monograﬁe a editorkou obou jejích dosavadních dílů.



Kdo má vkus, má i názor. Nejen na obraz, dům, město, krajinu. Ale i na chování lidí v této krajině, na vztahy k ní, tedy i k ostatním lidem. Sýkorovo dílo je v rukou jeho ženy Lenky stále současným uměním.

Barevná struktura, serigrafie, 1967/2009

Barevné nulové linie, serigrafie, 2011

Černo-bílá struktura, serigrafie, 1967/2009

11 linií, serigrafie, 2008, 70 x 70 cm

přemýšlet podívat kolem sebe. Tak mimochodem poznáte dobré učitele – nevytvářejí své kopie, ale předávají metodu, kterou pak každý může použít po svém.“ Zdeněk Sýkora je dnes světovou malířskou legendou. Ve svém raném díle byl inspirován kubismem, později impresionismem, fauvismem a dalšími školami moderního malířství. Už v šedesátých letech minulého století zaskočil svět svými geometrickými strukturami. On také objevil počítač jako pomocníka při konstruování výtvarných děl. A originalitu si udržel vždy. Americké i evropské prestižní galerie se pyšní jeho abstraktními kompozicemi vytvářenými na základě složitých výpočtů a geometrických konstrukcí.


Vypadají dokonale, lehce a barbar by řekl: lehce k napodobení. Jenomže by narazil na dvě nepřekonatelné velehory – talent a vlastní cestu autora a později jeho ženy Lenky, spoluautorky, a na základní inspirační zdroj ukotvený v umělcově podvědomí: přírodu, krajinu, zvláště České středohoří s jeho dramatickými tvary, liniemi a barvami. Zatímco v obrazech struktur a linií je tato inspirace přírodou spíše metaforická, existuje také mnoho Sýkorových obrazů skutečných krajin. Vznikly souběžně s abstraktní tvorbou, nikoli však v ateliéru, ale přímo v krajině. Naplňovaly tak jeho lásku ke krajinomalbě, k přírodě, k volnému prostoru. Jejich tématem jsou milovaná místa v okolí rodných Loun: řeka Ohře, České středohoří, malebná údolí směrem na Ra-

kovník. Všechny tyto tvůrčí zkušenosti jsou „zaklety“ i v jeho abstraktních obrazech.

Zpět k pedagogovi Co ještě – vedle gigantického a nezpochybnitelného malířského díla – nám všem profesor Sýkora zanechal? Důležitou součást obyčejného života: když se umíš dobře dívat na výtvarné umění, zůstane ti, třeba bezděčně, vkus. A ten potřebuješ každý den, v každé životní situaci, která třeba nevypadá „výtvarně“. Kdo si osvojí vkus, jistou náročnost na kvalitu svého okolí, prostředí i lidí, má lepší život. Ne třeba lehčí, ale lepší. Jeho žena Lenka to ilustruje docela přímočaře: „Kdo má vkus, má i názor. Nejen na obraz,

� 45

Umělci Konta BARIÉRY

město či krajinu. Ale i na chování lidí � dům, v této krajině, na vztahy k ní, tedy i k ostat-

ním lidem. Protože už dávno nežijeme jen mezi výtvory sopečné činnosti, na každém kroku vidíme stopy lidské činnosti, práce, která může být dobrá, ale i mizerná a škodlivá. Sýkora udělal kdysi i pár portrétů a figur, ale pak zvítězilo drama úbočí, strání, záhybů řeky, cest, křovin na okraji polí. Žádná lidská postava, barevné kompozice, zdánlivě ne mnoho srozumitelných tvarů. Později pak geometrické obrazce a spletence linií. Vytvořené člověkem, aby se jiný člověk uměl podívat a zastavit nad světem, v kterém žije každý den. Takže obraz nezobrazující, ale obraz otázka k divákovi, obraz o člověku malíři, portrét jeho úvah. Výzva a nabídka: přemýšlej se mnou.“ Tato silná výzva pramenila i z malířovy každodenní existence. Učil a maloval.

Každodenní tvůrčí práce nedává L. Sýkorové mnoho příležitostí ke smutku.

Americké i evropské prestižní galerie se pyšní jeho abstraktními kompozicemi vytvářenými na základě složitých výpočtů a geometrických konstrukcí.

info Kdo byl Zdeněk Sýkora Vynikající český a světový malíř. Vystudoval výtvarnou výchovu a deskriptivní geometrii na Pedagogické fakultě Univerzity Karlovy, kde od roku 1947 do roku 1980 působil jako pedagog. V roce 1964 vznikly ve spolupráci s matematikem Jaroslavem Blažkem první programované struktury s využitím počítače; od roku 1973 se věnoval liniovým obrazům. Od 60. let minulého století se začal objevovat na velkých mezinárodních výstavách konstruktivního umění. Jako jeden z mála Čechů byl vybrán na prestižní přehlídku Documenta v Kasselu (1968). Jeho díla jsou zastoupena v řadě světových i českých sbírek. Zemřel v r. 2011.

Maloval a učil. Maloval a přitom často urazil na kole pěkné kilometry. A k smrti rád měl hokej. Mužnou hru pěstoval přímo na ledě, mezi kamarády a se všemi souvislostmi takového sportování – radost z gólů, naštvání z porážky, bolest z tvrdých soubojů, modřiny ještě dlouho po sezoně. Byl hrdý na své úspěchy ve světě (jistou dobu se o nich spoluobčané nesměli moc dozvídat), ale pěkná klička zakončená gólem měla také svou hodnotu. Výtvarná práce Zdeňka a Lenky Sýkorových byla popsána v mnoha prestižních publikacích. Už dva roky zůstává ateliér opuštěný. Ale dílo žije. A jak!

Svět přeplněný obrazy i „obrazy“ Lenka Sýkorová pracuje denně, jako v dobách, kdy s manželem chodili jen do jiného patra „do práce“. Organizuje výstavy, připravuje objevné publikace, koncipuje nové projekty pro galerie. A přitom se pohybuje mezi městy a státy, potkává lidi zasvěcené i neinformo-

46

vané, citlivé i hrubé. Takže dobře vidí, jak se naše každodennost zahlcuje barvami, obrazy, tvary, reklamními výkřiky i agresivními pokusy využít třeba i dobrý obraz k nízkým cílům. Bere v ochranu všechny, zejména ženy, kdo v nějakém vlastním výtvarném projevu hledají pochopení, klid, novou sílu. A mohou to být i vysmívané ruční práce. Dobře však ví, že tvorba, třeba bez ambicí oslovit svět, může i léčit. „Připravila jsem knihu a výstavu o Vítkovi Čapkovi. V osmdesátých letech byl naším přítelem, byl to mladý kunsthistorik a zároveň umělec, v Lounech se zkrátka výtvarným talentům daří. On byl mimořádně citlivý a často měl problémy se svým životem a vztahy. Umění mu pomáhalo a dnes je jasné, že jeho obrazy a kresby, zdánlivě jednoduchá výtvarná cvičení, byly pro něj terapií, způsobem, jak se uvolnit, odpoutat se od reality a dostat se do jiného světa. Umění mu pomáhalo najít jistotu, sama sebe. A přestože jeho umělecký život trval jen šest let, než ho zastihla dodnes nevyjasněná smrt, vytvořil unikátní dílo.“

Ochod Zdeňka Sýkory i těžké měsíce předtím Lenku vyčerpaly, ale nezlomily. Znovu a znovu se vrací k jeho jednoduše výstižným slovům: „Záleží jen na tobě, člověče, co si z výtvarného umění odneseš!“ A to je také odpověď na záplavu obrazových vjemů kolem nás. Je zkrátka vidět, že dobří matematici umějí přesně definovat stav věcí. Tenkrát, před lety, když opustila svůj matematický sen, nevěděla, jak krásně se na jednom velkém, dosud bílém plátně dají exaktní čísla propojit s úžasným tvůrčím malířským talentem, aby vznikla neopakovatelná krása. Ale nepracují snad tisíce matematiků denně na přesném výpočtu nejúžasnějšího obrazu, který můžeme vidět – na obrazu nekonečného vesmíru? 

Konto BARIÉRY zorganizovalo 11. aukční salon výtvarníků. Aukce proběhla 9. prosince 2012 v pražském Karolinu a výtěžek jde na podporu vzdělávání studentů se zdravotním postižením.


Taxíky s úpravami


■ Plnohodnotná taxislužba pro vozíčkáře funguje pouze v Praze. ■ Velká města disponují individuální osobní dopravou na objednání. ■ Tradiční taxislužby jsou vstřícné, ale nemají vhodné vozy.

Taxislužba pro vozíčkáře Text: Radek Musílek Foto: Jan Šilpoch

J

sou to už bezmála dva roky, kdy náš měsíčník otevřel téma dostupnosti taxislužby pro lidi na vozíku v České republice. Tehdy jsme museli konstatovat, že klasické taxi na zavolání u nás neexistuje. Změnila se od té doby nějak situace k lepšímu? V Praze se objevila služba Taxi pro vozíčkáře. Osobní radost přitom činí vědomí, že zakladatele společnosti inspiroval mimo jiné i náš článek. Služby poskytují dvě speciálně upravená osobní auta značky VW Caddy a mikrobus Mercedes, a to nejen v centru, ale i v okolí Prahy. Zmíněná vozidla opravdu fungují jako plnohodnotné taxíky. Na zavolání vás vyzvednou a odvezou, aniž byste museli sesedat ze svého vozíku nebo se ob-

Speciální označení, ale především speciální vozidla...

vůz, ale větší automobil, do kterého musíte přesednout s pomocí řidiče. Vozík se pak nějak naloží. Nadějně se jeví nabídka společnosti City Taxi v Brně, která má k dispozici speciálně upravenou dodávku. S nočním telefonátem ale neuspějete. Vozidlo si lze objednat jen během dne. Odvoz z flámu se tedy nekoná. Přitom co typičtějšího byste od taxi očekávali? Vozíčkáři holt musejí žít jedině spořádaným životem denním. Ale abychom skutečně jen nekritizovali, všechny snahy o zlepšení v dostupnosti ... to je služba Taxi pro vozíčkáře, která funguje v Praze a okolí. Na zavolání přijede třeba na letiště.

info Užitečné odkazy: w ww.taxiprovozickare.cz w ww.vozickari-ostrava.cz/aldio/ pagealdio.htm w ww.paraple.cz/informace/doprava.html w ww.svaztp.cz/doprava/825 w ww.aktivnizivot.cz/projekty-pro-nas/ doprava-vozickaru-v-cr/ t axisluzba.webnode.cz/ doprava-na-zavolani-pro-osobyse-snizenou-mobilitou/

Vybraná města a provozovatelé individuální přepravy osob se sníženou mobilitou: BRNO: Liga vozíčkářů HRADEC KRÁLOVÉ: DOSIO, o. p. s. LIBEREC: Centrum Universium Liberec OLOMOUC: PONIV, Charita Olomouc

jednávat několik hodin či dokonce dní předem. Ale neuspokojivý je na celé záležitosti fakt, že jde pouze o jednu vlaštovku svého druhu v Česku. A jak praví známé lidové rčení, jaro jedna vlaštovička nedělá.

Pomáhají i mikrobusy Lidé odkázaní na vozík bez možnosti individuální přepravy nezůstávají. Ve velkých městech krajského formátu už většinou existují sdružení provozující speciálně upravené mikrobusy. Ty jsou často více či méně zahrnuty do systému oficiální hromadné dopravy. Stále se ale jedná o přepravu, kterou je nutné poměrně výrazně předem zajistit. Poptávka navíc obvykle převyšuje volné kapacity přepravce. Když se objeví nabídka běžné taxislužby, že přepravuje osoby s tělesným postižením, musíte obvykle čekat háček. Nepřijede speciálně upravený


individuální přepravy pro lidi se sníženou mobilitou je třeba ocenit. Jen v hlavním městě napočítáte patnáct subjektů, které se této službě ve větší či menší míře věnují. Najdete i společnost, která upravené dodávky půjčuje (vozimevozickare.cz). Nedávno se dokonce objevila v rámci projektu Vzdělávání a mobilita v Praze možnost bezplatného převozu do zaměstnání nebo za vzděláním pro osoby se zdravotním postižením (www. vmpraha.cz). Službu financuje Evropský sociální fond a projekt realizuje Magistrát hlavního města Prahy a Centrum sociálních služeb Praha.

Proč se zdráhají Daly by se jmenovat další podobné příklady dobře fungujících služeb osobní přepravy. Zakoupení vhodných vozů nejednou podpořilo i Konto BARIÉRY prostřednictvím

OSTRAVA: A LDIO Ostrava (Ostravská organizace vozíčkářů) PARDUBICE: S.P.I.D. Handicap Pardubice Plzeň: Odbor sociálních služeb Magistrátu města Plzně STRAKONICE: C entrum pro zdravotně postižené TÁBOR: SOANZ Tábor ZLÍN: „HANDICAP (?)“

Fondu Globus. Klasické taxi to ale při vší úctě prostě stále není. Nabídka služeb tak není úplná, protože jedno nemůže nahradit druhé. Soukromí provozovatelé se zatím stále zdráhají investovat do upravených aut a nikdo je k tomu netlačí. Jak to dělají v té západní Evropě, že tam to jde? 

47

Na cestách ■ Do jihovýchodní Asie se vypravili dva vozíčkáři a doprovod. ■ Bez vydatné pomoci asistujících přátel by nebyla cesta možná. ■ Nepořádek a bariéry kompenzovaly zážitky a vstřícnost lidí. Řeka Ben Hai byla hranicí mezi jižním a severním Vietnamem. Most Hien Luong vede k památníku války.

Vietnamem a Kambodžou na vozíku Text: JIŘÍ SEMAN Foto: AUTOR

U

ž před lety jsme se v Austrálii s kamarády Honzou, Martinem a Vaškem domluvili na výletě po Vietnamu. Já a prvně jmenovaný jsme vozíčkáři a dlužno dodat, že ani ruce nemáme úplně v pořádku. Honza naplánoval cestu na letošní březen, a tak se taky stalo. Desátý den tohoto měsíce jsme z Prahy odstartovali dvacetidenní výpravu do jihovýchodní Asie, do Vietnamu a Kambodže. S Tureckými aeroliniemi jsme letěli přes Istanbul, Bangkok a Ho Či Minovo Město. Přesun nám trval dvacet čtyři hodiny. Začátek byl zajímavý. V letadle jsme měli problém s letuškami a usazením Honzy, který je tetraplegik vysoké postavy. Chtěl sedět v uličce, aby si do ní mohl natáhnout alespoň jednu nohu. To mu posádka nechtěla dovolit. Vznikla z toho nakonec docela pěkná slovní přestřelka, do které se přišel zapojit i kapitán letadla, aby zkontroloval, co že se mu to děje

48

na palubě. Po dvaceti minutách, kdy už začali lidé nastupovat do letadla, se diskuse obrátila v náš prospěch a Honza své místo uhájil. Další výměna názorů nastala při přestupu v Istanbulu. Důvodem byla kniha, kterou jsem zapomněl v letadle a nechtěl jsem pokračovat bez ní. Měl jsem ji totiž půjčenou. I v tomto případě jsme uspěli a knihu zachránili.

Cesta na sever V sedm večer místního času jsme už bez dalších komplikací přistáli v Ho Či Minově městě. Zde mělo dojít k setkání s Vaškem. Ten přiletěl z Melbourne. K setkání došlo, takže jsme to zašli oslavit na pivko, koupili místní SIM kartu a odjeli taxíkem do předem zamluveného hotelu. SIM karta stála v přepočtu sto korun a zahrnovala volání s internetem na měsíc. Hodilo se to při objednávání dalších hotelů, protože v plánu bylo jet z jihu Vietnamu na sever. Ve Vietnamu si nelze půjčit auto. Buď proto, že by se cizinec asi neorientoval v místním dopravním „systému“, nebo možná proto,

Tradiční lodě s dračí hlavou ve městě Hue slouží výletníkům k projížďkám.

aby měli taxikáři práci. Byl jsem fascinován provozem ve městě. Každý si dělal, co chtěl. Skoro se nepoužívaly ani blinkry, jen se troubilo a každý věděl, odkud troubení jde. Byl to punk v dopravě. V Ho Či Minově Městě je hodně nájezdů na chodník, není problém se na chodník dostat a opět z něj sjet. Není to kvůli vozíčkářům, ale proto, aby místní mohli své skútry parkovat v klidu na chodníku. Přístupy do budov byly většinou dost bariérové. Jen válečné muzeum bylo kompletně bezbariérové. Toť vše. Jinak je určitě dobré mít ve Vietnamu fyzicky zdatný doprovod. Bez toho se coby vozíčkář neobejdete. Druhý den jsme letěli do Kambodži, do městečka Siem Reap, odkud už je blízko



Ve Vietnamu si nelze půjčit auto. Buď proto, že by se cizinec asi neorientoval v místním dopravním „systému“, nebo možná proto, aby měli taxikáři práci.

I na rušných ulicích plných chaotické dopravy se dají potkat poklidné výjevy z každodenního života. Muži nad partií neznámé hry v Hanoji nebo ženy na tržišti Hoi An.

chrám Angkor Wat. Jde o khmerský chrám z 12. století postavený pro krále Súrjavarmana II. jako královský chrám a hlavní město. Angkor je největším a nejlépe zachovalým chrámem celé oblasti a jako jediný zůstal významným náboženským centrem od svého založení. Nejprve hinduistickým a poté buddhistickým. Myslím si, že jsme byli první vozíčkáři na světě, kteří chrám projeli skrznaskrz. A jestli ne na světě, tak jako Češi určitě. Povedlo se to samozřejmě jen díky zdatnému, až bych se nebál napsat extrémně zdatnému, doprovodu, který s námi překonával neustálá strmá schodiště. Byl to první výlet, čili první kontakt s místním podnebím. Dnes už nedokážu popsat, jestli jsem byl víc utahaný z toho sluníčka, vlhka nebo z těch stovek schodů, které jsme museli překonat. Nemuseli, ale chtěli. A i když jsem místy protestoval, Vašek s Martinem stejně trvali na tom, že nás dostanou prostě všude. V Kambodži jsme pak ještě navštívili jeden

menší chrám a vrátili se do Ho Či Minova Města, do stejného hotelu. Byli tam hodní a nechali u sebe naše věci, s kterými jsme se nemuseli táhnout do Kambodži. Na jihu Vietnamu jsme ještě navštívili tunely Cu Chi, které jsou vzdálené asi 70 km severozápadně od Ho Či Minova Města. Je to posvátné místo z vietnamských válek. Rolničtí partyzáni ručně vykopali 200 km dlouhé tunely a místnosti, kde Vietcong plánoval útoky na Saigon. Podzemní prostory jsou pro vozíčkáře nepřístupné, ale hodně zajímavého je k vidění i na povrchu. Navíc jsme se zde zblízka setkali i s džunglí, kterou američtí vojáci tolik nenáviděli. Za zmínku stojí ještě výlet k deltě Mekongu, kde jsme ochutnali místní ručně vyráběné cukrovinky z kokosu, sezamových semínek a medu.

Potápění překvapilo

Naše další cesta vedla do Nha Trangu, kde jsme se potápěli a poflakovali u moře. Kdo

Nakládání cestovatelů na vozíku před plavbou po deltě Mekongu.


tvrdí, že potápění ve Vietnamu není tak dobré, má pravdu. Nicméně ponory jsem si i přesto užil. Byla pěkná zkušenost vidět, jak fungují místní dive centra. Nha Trang je největší turistická oblast Vietnamu. Sedm kilometrů dlouhá písečná pláž je lákadlem pro turisty, ale i místní obyvatele. Z Nha Trangu jsme letěli do Danangu, odkud jsme jeli autem do Hue. To už jsme měli za sebou minimálně polovinu vandru. Troubení a místní doprava už se proměnily z exotického zážitku v obtíž. Přejít silnici představovalo svého druhu dobrodružství. V provincii Quang Nam leží dvě památky ze seznamu UNESCO, středověké přístavní město Hoi An a čamské ruiny v lokalitě My Son, které jsme navštívili. Hoi An je velmi milé, pěkné a téměř bezbariérové městečko se spoustou lampionů a obchodníků. Čamské ruiny byly opět výzva pro naše chodící kamarády. Nebáli se toho a znovu nám obstarali náročnou procházku po skutečných ruinách. Při pohledu na zbytky staveb jsem si říkal, že snad už ani nemá cenu dávat to dohromady. Bohužel nám zrušili let z Hue do Hanoje. Respektive zrušili celé letiště! Prý rekonstrukce. Tak jsme se vraceli zpět do Danangu a pak teprve přelétávali do Hanoje. Už od Danangu bylo cítit, že se jede na sever, kde s angličtinou moc nepochodíte. Tady se při domluvě zapojily ruce nohy. V Hanoji jsme se zdrželi jen den a pokračovali jihovýchodně do zátoky Halong Bay, která je od roku 1994 zapsána na seznamu světového dědictví UNESCO. Od roku 2012 byla zařazena do přírodních divů světa. Tím jsme zakončili putování po Vietnamu. Závěrečná jízda autem už mě začala štvát. Ze 150 km řidič polovinu protroubil. Bolela mě z toho hlava. Hodně mě překvapil obrovský rozdíl mezi jihem a severem, který tolik neovlivnili Evropané. Lidé tu jsou milí, přátelští a vždy se snažili pomoci. Kromě jedné velké toaletní lapálie na tureckých záchodcích vše proběhlo hladce a podle plánu. Velký dík patří Honzovi, který to celé zorganizoval, a Martinovi s Vaškem, kteří to „odnesli“. 

Kambodžský chrámový komplex Angkor Wat byl opravdovou výzvou pro vozíčkáře i jejich doprovod.

49

Povídka

Zdeněk Jirků: Ilustrace: Jiří Bušek

B

ylo poledne, sáhl jsem do mrazáku, vyndal sekaný řízek s bramborovou kaší a šupnul krabici do mikrovlnky. Vzal jsem si chorobopisy dnešních posledních pacientů a seřadil je podle domluvených časů. Ovládací kolečko mikrovlnky se k nule pohybovalo neznatelně pomalu. Tentokrát si budu muset asi počkat nejméně čtvrthodinku. Měl jsem dobrý odhad, mašinka nakonec cinkla a mohl jsem se najíst. Najíst? Řízek připomínal hutnou placku ze starých novin a kaše chutnala po jakémsi zvláštním zavináči, nějaká rybina nebo co. Půlku jsem nechal, seškrábl do igelitového pytlíku a elegantním hodem umístil do koše. Uklízečka chodí v pět, snad se té hrůzy nelekne. Ozval se bzučák, podíval jsem se na monitor kamery u domovních dveří. Mladá Roubíšková, skvěle učesaná a oblečená. Pustil jsem ji a čekal, s čím vlastně přijde. Když mi před třemi dny volala, sem tam plakala a neustále opakovala, že už neví, co má dělat, a že se něco musí stát. Tak uvidíme, jaká světodějná událost je před ní. Nebo možná před námi? Po třech letech ve Středisku krizové intervence bych mohl ze všech varovných – a často jen spiklenecky pošeptaných – předpovědí napsat tlustou knihu. Vešla, posadila se a začala zdobit. Všechno na ní bylo dokonalé. Všechno. Obličej modelky, pleť z reklamy na krémy, velké oči erotické herečky, dokonale upravené ruce italské kněžny, kostýmek milionářské dcerky. A její parfém naprosto přehlušil dosavadní pach rybiny. Málokdy pacient takhle pomůže. Samozřejmě jsem, jako celé město, věděl, že Roubíškovi jsou nedosažitelnou špičkou zdejší honorace, rodina velmi bohatá a velmi vlivná. Takže k jejich dceři se věta „Nevím, co mám dělat!“ hodila asi jako ke mně profesorský diplom z Oxfordu. „Možná si myslíte, že jsem blázen.“ „To si nemyslím, jinak bych nemohl dělat

50

psychiatra,“ zaskočil jsem ji a to je první krok k navázání důvěry. „Až vám řeknu, proč jsem tady, stejně mi přilepíte nějakou diagnózu.“ „Slibuji vám, že vás nebudu přerušovat. Vyprávějte.“ „Jde o moji mámu. Zbláznila se. To by nevadilo, kdyby byla jinak normální. Ale ona prostě… Začalo to, když si táta našel Romanu. To není jeho první děvka, měl jich

už nejmíň deset. Máma o nich vždycky věděla, ale mávala nad tím rukou. Teď ne, teď se příšerně změnila. Jednak o sebe přestala dbát, chodí třeba celý den v pyžamu, hází vajgly po celém domě, a hlavně, hlavně se vrhla na ty stromy. Hned vám to vysvětlím. Když dostala anonym s fotkama táty a té jeho křehule na nudapláži, vzala z garáže motorovou pilu a porazila jabloň. Nejkrásnější strom na naší zahradě! Zkrátila větve, pečlivě oloupala všechnu kůru, nařídila zahradníkovi, aby kmen znovu postavil a upevnil k zemi. Tenhle zmrzačený strom začala barvit. Natírala kmen i větve, nechala si přivézt snad



Zase ten pitomej pátek tisíc plechovek s barvami a natírala. Vznikla výborná ozdoba pro nějaký lunapark nebo mejdan šílenců. Jednoho den strom zmizel a za týden přišla obálka z Berlína. Dostala tam první cenu na mezinárodním sochařském sympoziu! Ona, dávno vysloužilá účetní z masokombinátu! Chápete, že se bojím?“ „Čeho?“ „No přece všeho.“ „Bojíte se, že se v mamince probudil dřímající talent? To se při vztahových otřesech stává běžně. Buďte ráda, že krize mezi vašimi rodiči nepřináší nějaké konflikty. I k násilí někdy dochází. Máte bohatého tatínka a talentovanou maminku. To přece není špatné. Kolik vám je let?“ „Devatenáct. Před čtrnácti dny jsem maturovala. Samé jedničky. Jak to souvisí s tím šílenstvím mámy?“ „Asi nijak. Bude dobrou matkou, když vás tak vychovala.“ „Tak co mi radíte?“ „Nic. Nejste pacient našeho centra, nemáte žádnou, ani skrytou nemoc. A vaše maminka pravděpodobně také ne.“ „Takže na tohle platíme daně?“ Pokrčil jsem rameny a lítostivě pozoroval, jak obláček skvělého parfému mizí za dveřmi. Ať tak nebo tak, tahle krasavice už nepřijde. Jen půlhodinku jsem si mohl představovat agenty světových galerií, jak zaplňují naše nevelké město nevídanými automobily a marně zvoní u rozsáhlé a poněkud splácané vily Roubíškových. Veselá představa, kterou zničil další bzučák. Starý Doudleba. Paranoia. Rázně vrazil do ordinace a syčel: „Zase jste neměl pravdu, doktore, neměl! Bije mě v noci, ve spánku, abych nemohl svědčit!“ „A zase tou pánvičkou?“ „Jo. Do hlavy i přes záda!“ „Volal jste záchranku, aby vám ošetřili zranění?“ „Ne, protože je tak rafinovaná! Dává mi pak obklady a do rána jsou modřiny pryč!“ „Tak zavolejte mně. Rád se dostavím třeba o půlnoci.“ „Dobře, ozvu se. Uvidíte tu hrůzu!“ Když odběhl, zavolal jsem jako


vždy jeho úžasnou a obětavou manželku. Omlouvala se, prosila, abych nikomu nic neříkal. Ale já věděl, že tenhle osmdesátník se bude zhoršovat. Možná jednou tragicky napadne svou ženu a bude věřit, že to byla jen sebeobrana. Alzheimer je dost blbý kamarád. Nikdy svého hostitele neopustí. Tady už pomůže jen ústav a léky. Napsal jsem si na pondělí, že tohle musím zařídit jako první. Poslední odpolední pacient byl už také trochu pravidelnou součástí mých pátků. Zelníček, majitel malé dílny. Ploty, vrata,

závory, všechno, co je potřeba ze železa. Měl výbornou pověst přesného a ochotného řemeslníka, který plní slovo a nekrade. V životě si nevzal zálohu, vždycky říkal: Oběd se platí až nad prázdným talířem. Ale v uplynulých měsících za mnou začal chodit s mimořádným tajemstvím – vláda po něm jde! Nejdříve mi to připadalo zábavné, nakonec po kom vláda nejde? Ovšem živnostník si každý večer u televize zapisoval různé výroky ministrů. Skládal je do obsáhlých statí a ke každé větě přičinil její – podle něj – skrytý význam. Takže když ministr dopravy oznámil plán na další výstavbu dálnic, Zelníček okamžitě přiběhl, že stavba povede přes jeho dvorek. Sdělení ministra obrany o posílení jednotky v Afghánistánu vyvolalo urychlený dotaz: Bude mobilizace, to je přece jasný, ne? Když vláda rozhodla o mírném zvýšení stipendií na vysokých školách, hned přispěchal s poplašnou zprávou: Bude hlad! Študáci všechno sežerou! Bylo to neškodné, legrační a někdy i docela osvěžující. Jen kdyby mi jeho panikářství nezabíralo tolik času ve dnech, kdy bývala čekárna plná! Tentokrát mě osvítil duch svatý. Řekl jsem mu, že z dobře informovaných kruhů vím o brzké demisi vlády. Byl nadšený a s mnoha poklonami odešel. Uklidil jsem šanony do kartotéky, přičichl ke koši s rybí kaší a vyrazil k autu. Provoz byl mizivý, začínající léto vyhnalo snad každého k blízké přehradě. Teplý, voňavý páteční večer. V bytě ale trochu horko. Spokojeně jsem si prohlédl nákup v ledničce. Paní Dvořáčková je jednička! Všechno pořídila a pečlivě poskládala do přihrádek. Jednička! I ty tři lahve červeného se jen trochu chladily v napuštěném dřezu. Zvládnu je ještě dnes večer. Musím. Musím, jinak bych nepřehlušil samotu a stesk po Heleně, která už ani nepíše. Víno je spolehlivý přítel v tomhle městě, kde se už tři roky pokouším zachránit bolavé duše. Otevřel jsem na míru vyrobené široké dveře na balkon a vyjel na vozíku podívat se, jestli se nějaký hlupák na kole – jako před lety já – nerozhlíží po holkách, místo aby dával pozor na autobus. 

51

příklad pro ostatní ■ Muzikantskou legendu nádor nezlomil. ■ Studenti ani nemrkli, že je učitel bez ruky. ■ Když to hraje, tak nic nebolí. Jednoduše skládací a stabilní podstavec by si možná zasloužil patent.

Jenomže… Když se od mládí hudbou nejen živíte, ale hlavně se z ní radujete, jen tak neuniknete. Ani v seniorském věku, když už by mohl být klid a čas jen na vzpomínky. Najednou přišel nápad, že by mohl zkusit druhou rukou. Ale jak zafixovat nástroj, aby náustek pevně držel u rtů? Zkušený profík z Amati Kraslice se mu pokoušel vymyslet nějaké řešení. Pak našli dalšího koumáka v Neratovicích. A dalšího... Zkrátka dnes má Svatopluk Košvanec perfektní stojan na trombon, hraje (sice nemůže nejvyšší polohy, kdy se trombonista blýskne vysoko zdviženým nástrojem), učí dál na konzervatoři Jaroslava Ježka v Praze a blahořečí svou ženu, která mu vždycky věřila a vždycky pomohla.

Košvanec objevitel Někteří kroutí hlavou a označují evropskou trombonovou legendu za zázrak. Jiní za ku-

Jedné ruce tleskáme Text: Zdeněk Jirků Foto: Jan Šilpoch

K

dyž se v roce 1945 mladý Svatopluk Košvanec začal učit malířem pokojů, ani náznakem nemohl vědět, jak krásný a bohatý umělecký život je před ním. Ale štěstí, píle a tisíce hodin domácího cvičení ho dovedly nejprve do jazzových skupin v Ústí nad Labem (to už měl zkušenost z velkého big bandu, kam ho přivedl starší bratr) a pak už do profesionální praxe spojené s uměním improvizace. Trombon v jeho rukou kouzlil a sláva se šířila dál a dál. „Najednou mi zavolal jeden kolega – v orchestru činohry Národního divadla se uvolnilo místo. Nastoupil jsem bez konkurzu, rovnou mezi osvědčené hráče. Museli jsme si samozřejmě poradit s jakoukoli hudbou pro jakoukoli inscenaci. Ale když bylo volno, hned jsme utekli k jazzu. A stejnou náhodou jsem se dostal do legendárního TOČRu, tedy rozhlasového orchestru, který tehdy v populární hudbě představoval špičku. A vlastně s nimi, i když se to jmenuje jinak, hraju dál.“ Nejrůznějších hudebních seskupení, malých i velkých bandů vystřídal přední evropský trombonista desítky. Koncertů, třeba i v renomovaných západoevropských klubech, bylo nepočítaně, protože improvizace, tato nejvyšší muzikantská liga, byla a je i v sedmdesáti osmi letech jeho největší trumf.

I hudebník uklouzne Před čtyřmi lety se trombonistovi Košvancovi stala hloupá, ale ne zvláštní příhoda. Uklouzl

52

na zledovatělém chodníku a skončil v nemocnici. Zlomenou ruku spravili, ale už tehdy se lékaři netajili jistým podezřením – v kosti ukázaly snímky cosi divného. Další kontroly ukázaly, že „cosi“ roste, a už bylo jasné, že jde o nádor. Jediným rozumným řešením byla amputace celé paže. Jenomže trombonista bez jedné ruky? Přes jasné snímky, které mu lékaři ukazovali, odmítl a věřil, že právě on se nejtěžšímu rozhodnutí vyhne. Nevyhnul. Nádor a jeho okolí začaly tak moc tlačit na nervy, že nakonec sám požádal o co nejrychlejší zkrácení nesnesitelné bolesti. Ruka byla pryč a hraní skončilo. Vynikajícího muzikanta známe spíše z poslechu, ale i dnes jej můžeme vidět na živých koncertech.

Když se od mládí hudbou nejen živíte, ale hlavně se z ní radujete, jen tak neuniknete. riozitu. Ale jeho žáci, kterým přece jen nemůže úplně všechno předehrát, takže se víc pracuje s notovým záznamem, dobře vědí, že právě u něj se mohou naučit nejen dobré muzice, ale i vnitřní neokázalé síle, v kumštu tak potřebné. Vědí, že jejich učitel měl sudičky, které mu přinesly nejen mimořádný talent, obrovskou píli, nevídané improvizační schopnosti, ale především umění vracet hudbě krásu, kterou mu celý život dávala. Objevil Svatopluk Košvanec novou disciplínu – hraní na trombon jen jednou rukou? Možná, ale hlavně objevil, že když má člověk opravdovou lásku, nepotřebuje ani dvě ruce, aby ji dokázal pevně obejmout. Takže ani není divné, když na otázku, co by si ještě v životě přál, odpoví: „Hrát a učit. A vrátit všechno své ženě.“ A pak ještě připomene, že by potřeboval předělat auto, bez automatické převodovky se jednou rukou řídí opravdu moc složitě. On totiž musí jezdit na koncerty, na natáčení i na výuku. Tam všude mu tleskají. 


Konto BARIÉRY Melantrichova 5, Praha 1


■ Microsoft otevřel lidem s postižením cestu k nedostupnému softwaru. ■ V českých rodinách jsou už statisíce pohlednic Konta BARIÉRY. ■ Nejvěrnější partneři Konta BARIÉRY od nás billboardy nevyžadují.

Rodinné stříbro Konta BARIÉRY Foto: Archiv nadace

P

řesně v polovině roku, kdy si připomínáme 20 let Konta BARIÉRY, se chci s vámi zamyslet i nad tím, kdo je spolutvůrcem našeho úspěchu, který v neziskovém sektoru nenašel konkurenci. Bezkonkurenční je portfolio našich dárců. Nejen těch 40 000 lidí, kteří podporují náš projekt, naši práci pravidelně, každý měsíc. To je jistota, která nám dává obrovskou svobodu. Spolu s penězi nám naši dárci dávají navíc důvěru: „Naložte

300 milionů, které jsme za ta léta rozdělili mezi naše klienty, je myslím výmluvné číslo. Už v roce 1996 jsme ale věděli, že kromě těchto pomůcek by lidem s handicapem pomohly počítače a znalost práce s výpočetní technikou. V pracovním uplatnění, v komunikaci, v upevnění sociálních vazeb. Tenkrát to byla odvážná vize. Byli jsme jejími nositeli a já jsem pyšná na to, že jsme nehledali pomoc u „kováříčka“, ale u „kováře“. Na tu chvíli, kdy jsme se domluvili s tehdejším šéfem Microsoftu v ČR, dnešním viceprezidentem Microsoft International Janem Mühlfeitem, nezapomenu nikdy. Microsoft je naším partnerem již osmnácPraha, leden 2004. Moje setkání s Billem Gatesem a se stovkou největších českých podnikatelů vzbudilo jejich zájem o zaměstnávání lidí s handicapem.

s našimi penězi dobře, znáte problematiku lépe než my.“ Rada Konta BARIÉRY plní toto přání spolehlivě. Poskytujeme každý měsíc mezi 50 až 120 dary (ročně je to zhruba 900 podpořených žadatelů) a za 20 let se nám nestalo, že by někdo nadační pomoc zneužil, že bychom se zmýlili. To je myslím dobrá zpráva i pro dárce. Tak, jak pracovalo Konto BARIÉRY, jak rostlo, dozvídali jsme se postupně, co potřebují naši klienti, jaké jsou nejefektivnější cesty pomoci. Co tím myslím? Dovolte pár příkladů. Konto BARIÉRY bylo určeno, a je tomu tak i po dvaceti letech, pro základní pomoc lidem se zdravotním postižením. Financujeme rehabilitační a kompenzační pomůcky, přispíváme na bezbariérové úpravy, máme fond pro neslyšící, pro nevidomé, přispíváme na moderní vzdělávací pomůcky. Zhruba


tý rok. Dnes je úplná samozřejmost, že handicapovaní lidé hledají po úrazu novou kvalifikaci a pracovní uplatnění s pomocí počítače. Tenkrát nevídaná věc. Integrace dětí do škol. I té jsme chtěli pomáhat a věděli jsme, že je na ni třeba získat finanční prostředky. Chtěli jsme ale také upozornit na tento problém veřejnost. Náš slogan z té doby byl: „Patří mezi nás.“ Zlobilo mě, když se mě náš předseda správní rady, který žije od roku 1977 ve Švédsku, ptal, pro koho „Bariéry“ děláme. Žádného vozíčkáře nebylo v ulicích měst vidět. Změnili jsme to. I prodejem pohlednic na všech pobočkách České pošty. Výtěžek je už 18 let určen právě na bezbariérové úpravy škol. A kdo tomu nejvíce pomohl? Nápad přišel z brněnské agentury Antipol, byli za ním dva lidé, usměvavá blondýnka Monika Hindawi a zakladatel agentury

Jaroslav Varaďa. Nápad je jenom nápad. Projekt by nemohl dodnes existovat bez stabilního partnera. Na Moravě je skvělá společnost, která na špičkové úrovni vyrábí širokou škálu inteligentních, moderních a účelných výrobků z lepenky a vlnité lepenky, Model Obaly Opava. Je součástí rodinné firmy Model. Nás si tato firma a její marketingový ředitel Radovan Wicha oblíbili. Výsledek: statisíce pohlednic Konta BARIÉRY v českých domácnostech a peníze z jejich prodeje ve více než dvou stech školách po celé republice, kde jsme pomohli odstranit architektonické bariéry. Další nenápadná pomoc: Z každé nákupní tašky v síti hypermarketů Globus směřuje už 12 let jedna koruna na Konto BARIÉRY. Výsledek? Miliony zákazníků pomohly tomu, že více než třicet „aut bez bariér“ z tohoto společného projektu jezdí po celé republice a zajišťuje širokou škálu služeb organizacím, které pomáhají handicapovaným. Ředitelé se mění, ale dlouhodobý partner zůstává. S oblibou říkávám, že nadace, která není vidět, jako by nebyla. Je to pravda, zvlášť když máte 20 let 40 000 dárců, z nichž většinu neznáte. O své práci musíte dávat vědět a s tím nám po celých 20 let pomáhá agentura světového jména i věhlasu, Ogilvy. V neziskovém sektoru nevídaná věc a důvod k závisti od kolegů. Na kloučka na invalidním vozíčku, který se maluje na klauna a Vlastimil Brodský se nenapodobitelně ptá, co všechno budou muset tyhle děti udělat, abychom si jich všimli, se nedá zapomenout. V Ogilvy vždy byli a jsou lidé, kteří nápady, zaplacenými jenom naším nadšením a případně cenou v prestižní reklamní soutěži, nešetřili. Rodinné stříbro, jak má být. A absurdita nakonec. Být dobrým partnerem s těmi, kdo hloubkově kontrolují naši účetní závěrku či výroční zprávu a přitom kladou záludné otázky? Odpověď zní: Ano, cítím se díky jejich výrokům bezpečně. Jsem pyšná na to, že garantem transparentnosti našeho účetnictví, evidence a použití darů je auditorská firma KPMG Česká republika Audit. Profesionálové v oboru čísel a jejich správného výkladu nám každoročně věnují svoji práci, svoje znalosti v hodnotě statisíců. A co za to dostávají? Snad dobrý pocit. Musím se jich zeptat. Mějte se hezky. Pěkné léto. Slunečné!  Vaše Božena Jirků [email protected]

53

AUTO-MOTO ■ Parkovací senzory lze mít na autě vpředu i vzadu. Mohou stát tisíce i několik stokorun. ■ Někdo dává přednost kamerám, které monitorují dění za autem. ■ Anebo nechte auto, aby našlo místo a zaparkovalo samo – jen s malým přispěním řidiče.

Po zmáčknutí tlačítka pro parkovací systém začne hledání místa.

Poté řidič dostane pokyn, aby pustil volant.

Ovládá však i nadále pedály, auto zajíždí sem a tam.

Parkování je u konce, automat se vypíná.

Parkovací pomocníci jen odhadují, kolik místa mají před nárazníkem, proto chtějí také přední senzory. K mnoha vozům, především levnějším, je však automobilky nenabízejí. V případě škodovek vyjde požadavek naprázdno u modelů Rapid, Roomster, Citigo i Fabia. K nové Škodě Octavia znamenají zadní senzory příplatek 9000 korun, zájemce o přední čidla si musí připravit dalších osm tisíc. K nejluxusnější škodovce, kterou je Superb, dodává mladoboleslavská automobilka zadní parkovací senzory bez příplatku, přední stojí osm tisíc.

Králem je Volkswagen Golf V některých případech není ani možné objednávat pouze zadní senzory, k mání je Parkovací automaty umějí auto zavést do řady podélně i napříč stojících aut.

Text: Petr Buček Foto: Archiv autora

A

uta zaplavuje moderní elektronika a stranou nezůstávají ani doplňky ulehčující parkování. Přijdou vhod také řidiči s postižením. Zvláště když nemůže otáčet hlavou dozadu. Pro mnohé jsou jako z jiného světa parkovací senzory. Kdo je v autě má, nemůže si jejich službu vynachválit, hlavně při couvání. I ta nejjednodušší verze senzorů začne pípat, když se auto přiblíží k jinému vozu nebo ke zdi garáže. Čím je překážka blíž, tím intenzivnější pípání řidič slyší. Jakmile hrozí náraz, pípání se změní na nepřerušovaný tón. Pokud má auto uvnitř displej, doprovází pípání také parkovací grafika. Na obrázku řidič vidí, jak moc ještě může couvat. Cena za zadní parkovací senzory se nejčastěji blíží deseti tisícům korun, a to v pří-

54

padě, že je auto dostává přímo z výroby. Parkovací čidla si však lze pořídit také k autu, které je v továrně při výrobě nedostalo. Nejlevnější přijdou na několik stokorun. Jejich montáž svede zkušenější kutil anebo je za pár hodin namontují v servisu. Parkovací senzory mají význam hlavně při couvání. Někdo však může mít ztížený výhled také dopředu. I zdraví řidiči někdy

však rovnou balíček čidel pro přední i zadní nárazník. K Volkswagenu Golf jej zájemci pořídí za 14 100 korun. Jen u některých aut mají zájemci možnost volit mezi všemi druhy parkovacích pomocníků. Dobrým příkladem může být Volkswagen Golf – nabízí zadní i přední senzory, za příplatek je možné nechat v továrně namontovat parkovací kameru. Lze si také



SLOUPEK SLOUPEK Martina MartinaKOVÁŘE KOVÁŘE

info Lze využít státní příspěvek na parkovací pomocníky? Parkovací senzory, kameru nebo parkovací asistenční systém není možné zaplatit ze státního příspěvku na zvláštní pomůcku, a to na rozdíl od ručního ovládání auta, úpravy k usnadnění nastupování nebo k nakládání vozíku. „Musí jít o úpravy dodatečně montované po zakoupení motorového vozidla. Nemůže se jednat o vybavení vozidla standardními či nestandardními částmi z výroby,“ vysvětluje Štěpánka Filipová, tisková mluvčí ministerstva práce a sociálních věcí, proč nelze zaplatit kamery nebo senzory z příspěvku na zvláštní pomůcku. Vyhláška navíc určuje, k jakým úpravám smí úřad práce příspěvek poskytnout. Parkovací pomůcky mezi nimi nejsou, přednost má ruční ovládání nebo úprava auta k nakládání vozíku. Parkovací pomocníky je proto nutné zahrnout do ceny auta, na jehož pořízení může handicapovaný dostat státní příspěvek až 200 tisíc korun. Více o příspěvcích na internetové adrese autabezbarier/kontobariery.cz

pořídit rovnou i parkovací systém, který převezme od řidiče ovládání volantu. Například ke škodovkám kamery koupit nelze. Opět se však nabízí sáhnout po kameře z obchodů s autodoplňky. V balení kamery je také displej, který se umístí na palubní desku. Kameru jako dodatečnou výbavu lze pořídit za dva až šest tisíc korun, její montáž podobně, jako to bylo u senzorů, zvládne zručnější amatér nebo autoservis. K Volkswagenu Golf lze parkovací kameru pořídit přímo z výroby za 5200

korun. Prodejci Fordu B-Max si za kameru naúčtují dvojnásobek, ale kupci Hyundaie i30 si musí připravit téměř 30 tisíc korun. Důvodem je skutečnost, že korejská značka dává kameru do výbavového balíčku spolu s dalšími doplňky, jako jsou vyhřívání sedadel či tempomat a nelze ji objednat samostatně. Někdy je však možné kameru objednat do auta i bez parkovacích senzorů. I na to si lze zvyknout. Parkování sice nedoprovází pípání, ale obraz z kamery má řidič před očima.

Samostatní poloroboti Malým technickým zázrakem jsou poloautomatické parkovací systémy. Fungují jen na autech vybavených předními i zadními senzory. Když řidič hledá parkovací místo – ať už v řadě kolmo nebo podélně stojících aut – zapne tlačítko tohoto systému. Navíc musí spustit blikač, aby systém rozpoznal, na které straně má hledat místo. Jakmile najde dostatečně velkou mezeru, pípne a na displeji před řidičem napíše: Zastavit! Poté následuje příkaz k puštění volantu. Řidič složí ruce do klína a ovládá pouze pedály. Plyn, spojku a nakonec i brzdu. Auto samo zajede do parkovací mezery. K Volkswagenu Golf lze parkovací asistenční systém pořídit za 16 tisíc korun, ještě levněji je k mání například k Fordu Focus, zájemce o novou Škodu Octavia za něj zaplatí 22 až 31 tisíc korun podle zvolené výbavy.  Delší verze článku na www.muzes.cz

info KOLIK STOJÍ PARKOVACÍ POMŮCKY (v Kč) Vůz Základní cena Senzory (zadní/i přední) Zadní Parkovací kamera asistent Škoda Citigo 181 900 6100/ne ne ne ne ne Škoda Fabia 229 900 93001)/ne Škoda Roomster 239 900 od 9300/ne ne ne ne ne Škoda Rapid 269 900 91002)/ne Škoda Octavia 334 900 9000/17 000 ne 31 000/22 0003) 4) Škoda Yeti 349 900 10 000/18 100 ne 20 300 až 35 4005) 6) ne 22 5006) Škoda Superb 539 900 ano/8200 7) 7) 40 000 ne Hyundai i20 199 990 40 000 /ne ne Hyundai i30 289 990 27 9008) přední i zadní 27 9008) 88 0009) ne Hyundai ix20 269 990 78 0009)/ne 5) ne ne Volkswagen Polo 252 900 5700 až 10 100 /ne 520010) 16 10010) Volkswagen Golf 349 900 14 10010) přední i zadní Volkswagen Passat 619 900 13 700 přední i zadní 9500 19 800 16 80011) ne Ford B-Max 291 150 10 00010)/16 80011) Ford Focus 299 990 8000 až 13 500/9400 až 13 4005) 40 4009) 9400 až 13 4005) Kia cee´d 269 980 900010)/35 00011)9) 20 00011)9) 35 00011)9) Poznámka: 1) k základní výbavě Active nelze dokoupit, ke střední Ambition je za uvedený příplatek, k výbavě Elegance bez příplatku; 2) příplatek k základní výbavě Active, k vyšším výbavám zdarma v rámci akčních balíčků; 3) první cena ke střední výbavě Ambition, druhá k nejvyšší Elegance (k základní Active se nedodává); 4) k nejvyšší výbavě Elegance jsou zadní senzory bez příplatku, přední za 8100 Kč; 5) v závislosti na zvolené výbavě; 6) od výbavy Elegance bez příplatku; 7) doplňková sada zahrnuje zadní senzory i parkovací kameru; 8) Parkovací sada zahrnuje zadní a přední senzory i parkovací kameru; 9) doplněk je k mání pouze v paketu s další výbavou; 10) nelze k nejnižší nabízené výbavě; 11) pouze k nejvyšší nabízené výbavě můžeškoupit / číslo 7–8 - 2013 Pramen: AutemBezpečně.cz

Schody na dovolenou Tentokrát to bude méně o autech a více o cestování jako takovém. Sedíte doma, hledíte střídavě do účtu a do bedekru a plánujete, kam na dovolenou? Nebo jenom plníte přání členů rodiny, drahé polovičky nebo v lepším případě své vlastní? To je vlastně jedno, vždy je třeba si ujasnit pár otázek, na které my, zkušení cestovatelé, známe jednoduchou odpověď. Bohužel ji však často nezná cestovka, hotel v destinaci nebo příslušný letištní servis. Cestování dnes není obtížné a známe ze svého okolí zvláštní druh jedinců, kteří v zájmu něčeho jezdí snadno po světě prakticky furt. Překonávání bariér se stalo jejich profesí a disciplínou – oni často říkají, že ač sami těžce handicapovaní, mají nějaká poslání. To jedete třeba Afrikou na motorce skrz poušť nebo se necháte vyrvat nosiči na Kilimandžáro! Jindy zase jedete na handbiku za papežem s nějakým neodkladným vzkazem nebo cestou po Čechách nebo po Evropě vybíráte na něco bohulibého. Jedna banka dokonce platila jistému běžci za to, že proběhne nějaký stát a peníze, co zbudou, daruje na filantropii. Nebo sportovci? Pořád někam jezdí, stačí se u nás trochu naučit nějakou pohybovou aktivitu – a máte cestovku zajištěnou. Ale pokud nemáte nějaký výše zmíněný geniální plán, jak si nechat zaplatit dovolenou, myslete na úskalí, co vás většinou potkají. „Jistě, pane, v hotelu žádné schody nejsou,“ tomu už rozumím v mnoha světových jazycích. Avšak správný překlad většinou zní: „Nepočítaje malé portálové schodiště ke vchodu, nepřístupný parking, kopec jako kráva a dva schody do restaurace – cítil byste se, pane, u nás jako v pohádce!“ Časté také bývá ujištění typu: „Takových jako vy jsme tu již měli mnoho.“ Překlad zní: „Byly zde dvě babky o holích a zvládly to, natož vy, takovej mladej!“ Na letišti mne pozemní servis skoro pokaždé požádá alespoň o dva kroky a poté o potvrzení, že opravdu ani krok – pak tedy smutně hledá přenosnou sesli. Vždycky si však vzpomenu na kamaráda Frantu, který říkal: „Vidíš, to by se ti na rybách se mnou nestalo,“ a už ujížděl do Tejna a na Purkarec. Takže letos balíme kola a pruty a šup na Lipno. Mimochodem: vaše děti tam budou řvát úplně stejně jako v Karibiku...  Autor je bývalý automobilový závodník, člen rady Konta BARIÉRY.

55

Tip na výlet ■ Okolí jezera nabízí mnoho bezbariérových vycházek. ■ Nevynechte okružní plavbu na lodi Máj. ■ Vydejte se k sochám granátníků na mýtině Valdštejnsko.

Máchovo jezero:

Tepoucí nostalgie Text: Michaela Bučková Foto: archiv autorky

L

ežím na bílém písku a poslouchám šplouchání vody. Vítr po vodě honí plachetnice, kterým se do cesty pletou žlutá šlapadla narvaná výletníky. Bílý písek se barví odpoledním sluncem dožluta a hladina se líně leskne. V parném létě tu omamně voní borovice. Jako někde u moře. Jenže tyhle borovicové lesy svírají Máchovo jezero, osmou největší vodní plochu v Česku. Místo dostalo jméno po slavném básníkovi, který do okolí umístil děj několika svých knížek. Jednu z nich si přibalte na cestu. Třeba Cikány, poutavý děj se odehrává

u nedalekého hradu Kokořín. A věřte, že i když to není kniha žádného z populárních skandinávských autorů, její děj vás vtáhne i dnes. S prvním nápadem pojmenovat Velký rybník (německy Großteich nebo Hirschberger Großteich – žilo zde převážně německé obyvatelstvo) podle básníka a spisovatele přišel Bohumil Kinský ve třicátých letech. Oficiálně se však název začal používat až v roce 1961 (byť už v červnu roku 1945 nechal Revoluční národní výbor vyrobit poštovní razítko s názvem Doksy u Máchova jezera). Máchovo jezero zůstává „in“ v každé době. I dnes stojí před penziony zaparkovaná auta východních Němců, na které narazíte na zdejší promenádě. A Češi jim zdatně konkurují. Někteří se sem vracejí na dovolenou spoustu let, jiní jen projíždějí anebo se na víkend ubytují v některé z dřevěných chatiček ukrytých v okolních lesích s výhledem přímo na vodu. Nechybějí tu však penziony či luxusní hotel Port.

Máchovo jezero v číslech Rozloha: 284 ha Maximální hloubka: 12 metrů Výška hráze: 9,4 m Objem zadržené vody: 6,312 mil. m³

Ze Splavů do Doks

Majestátní zřícenina hradu, která je krásně vidět od jezera. Nahoru se ostře stoupá, není to pro vozíčkáře.

56

Z Kokořínska až sem se táhnou v lesích magické rokle (Vůbčářská, Selská), kde můžete popustit uzdu své fantazii. Anebo si s dětmi hrát na loupežníky, když se vydáte ke čtyři kilometry vzdálené Braniborské jeskyni. Ale to je výlet po lesní cestě pěkně do kopce. My se podíváme, kam se vypravit bezbariérově. „Mácháč“, nad kterým se tyčí majestátní zřícenina hradu Bezděz, kde byl uvězněn pozdější král Václav II. i se svou matkou Kunhutou, má svá pevná pravidla. Místa, která nesmíte vynechat, když tu budete na dovolené. Tím prvním je asi tříkilometrová procházka podél vody ze Starých Splavů do Doks. Začít můžete na hrázi ve Starých Splavech. Buď v nové restauraci Nad jezerem, která má zajímavý koncept, bezbariérový přístup i toalety, ale v pěkném počasí se vám může stát, že tu

Máchovo jezero má nepřekonatelnou atmosféru, někteří lidé se sem vracejí po desetiletí na dovolenou.

na jídlo budete čekat i hodinu. To v protějším stánku to jde mnohem rychleji. Tady se na pivo nebo zmrzku zastavit musíte. Manželé, kteří ho provozují léta, jsou vždy usměvaví. Takže pivo na startu a vyrážíme. Jede se podél yacht klubu a pod výstavními splavskými vilami. Jedna z nich například patří režiséru Ferovi Feničovi. Penzion Rut zase rodině slavného režiséra Miloše Formana. Jezdil sem jako dítě na prázdniny a dodnes se tu občas zastaví.



Místo dostalo jméno po slavném básníkovi, který do okolí umístil děj několika svých knížek. Jednu z nich si přibalte na cestu. info Praktické informace Muzeum Čtyřlístek Otevírací doba: červen a září: úterý až neděle od 13.00 do 17.00 hod., červenec a srpen: úterý až neděle od 9.00 do 12.00 a od 13.00 do 17.00 hod. http://muzeum.mksdoksy.cz

Plavby po Máchově jezeře Okružní jízdu po Máchově jezeře lze podniknout v červenci a v srpnu od 11 do 16.30 hodin z hlavní pláže v Doksech, v úterý a pátek ve 14.45 hod. ze Starých Splavů. Kromě okružní plavby jezdí pravidelná lodní doprava se čtyřmi zastávkami, které spojují Doksy se Starými Splavy, s chatovou oblastí pod vrchem Borný a s Valdštejnskou zastávkou na poloostrově Klůček. Další informace na telefonním čísle regaty 487 872 055. Jízdné: 90 Kč dospělí, 50 Kč děti 4–15 let w ww.regatamachovojezro.cz www.doksy.com

Akce: Festival Mácháč 23.–24. 8. 2013 – festival elektronické hudby přímo na pláži Klůček u jezera www.festival-machac.cz

Děti pózují před sochami granátníků, které lze najít na Valdštejnsku v lesích mezi Bezdězem a Bělou pod Bezdězem.

Další zastávkou je splavská pláž se spoustou atrakcí (pozor, v létě je zpoplatněná). Cesta se za ní vynoří z borovicového lesa a vede podél skalních útvarů a později podél nově zmodernizovaného hotelu Port do Doks s další pěknou pláží (jsou zde i snadno přístupné toalety stejně jako v hotelu Port). Doksy jsou městem se zámkem a nově otevřeným muzeem legendárního komiksového Čtyřlístku v půdních prostorách Městské knihovny. Lze tu nahlédnout do Fifinčiny kuchyně, spatříte Myšpulínovy


vynálezy… Jen škoda, že muzeum není bezbariérové.

Za granátníky a artefakty sovětské armády Zajímavé procházky si lze udělat i v okolí Máchova jezera. Obklopují ho husté borovicové lesy a kousek odtud začínala bývalá sovětská zóna. Ralsko – smutné království sovětské armády, kam se Čech až do roku 1991 nepodíval. Dodnes se spekuluje, zda

v lesích za Bělou pod Bezdězem byly skladovány nosiče zbraní země-země s jadernými hlavicemi. Úřady to nikdy nepotvrdily, místní jsou však o tom přesvědčení. Jedním z památníků této doby je letiště v Hradčanech ležící asi deset kilometrů vzdušnou čarou od Starých Splavů. Vyloupne se najednou mezi lesy a je obrovské. Betonový okruh měří snad dva kilometry a obklopují ho hangáry. Do některých lze nahlédnout. Vidět jste ho mohli třeba ve filmu Tmavomodrý svět. Lze říci, že tudy prošly české dějiny 20. století. Postavené bylo koncem roku 1938 k účelům mobilizace či cvičení. Koncem druhé světové války začala letiště využívat Luftwaffe, která plánovala jeho výraznou přestavbu. I proto ho v dubnu 1945 dvakrát bombardovali spojenci. Od roku 1946 jej využívala československá armáda a svůj výcvik zde absolvovali i někteří izraelští letci. Po roce 1968 bylo obsazeno Sovětskou armádou. Smutným mementem je dodnes devastace okolní krajiny. Tak trochu vojenskou tematiku má i další bezbariérová procházka – na Valdštejnsko k obřím sochám granátníků. Zaparkovat můžete v obci Bezděz-Hlínoviště u železniční zastávky Bezděz (na rohu zde stojí legendární stánek U houbaře, kde se potkávají milovníci hub s turisty a cyklisty).  Delší verze článku na www.muzes.cz

57

vaše fotografie

Danuše Fialová

Lucie Nosková

Bohumil Dobrovolský

Jiří Kaláb

58


SLOUPEK Ondřeje NEFFA

Nebojte se jít blíž Nestává se často, že bych se tu mohl zabývat fotkami se sportovní tematikou, takže mi Danuše Fialová udělala svou sérií radost. Tato fotka byla pořízena na bowlingu s pomocí blesku. Splňuje to nejdůležitější, co od fotky se sportovní tematikou čekáme – zachytila významný okamžik vrhu koule. Po stránce obrazové je v pořádku, technicky vzato je příliš tmavá. Je to tím, že Danuše fotila s bleskem nastaveným na automatický režim. Tehdy si totiž přístroj nastaví čas obvykle na 1/60 sekundy a pak už jen reguluje sílu záblesku. Šedesátina je moc krátký čas i na bowling, kde bývá v sále poměrně dost světla. Proto doporučuji fotit na režim P a blesk nastavit na Slow, pokud fotoaparát takovou možnost nabízí. Doporučuji zkouškám věnovat nějakou chvíli, výsledky budou stát za to! V sérii Danuše Fialové je ještě jedna fotka, která mě zaujala. Zachycuje scénu v bazénu. Zde žádné technické problémy nejsou, světla bylo dost. Je ale dobře zabrat osoby větší. Chápou, že musíme zůstat na břehu, ale asi není problém na kamarády zavolat, aby doplavali blíž. A bude to vypadat líp. Jiří Kaláb fotil ve skanzenu v Rožnově pod Radhoštěm. Scénka je to milá – pán hraje na cimbál a kluci přihlížejí. Zde bych připomněl důležitou zásadu: nefoťte z místa, na kterém jste stáli, když jste si motivu všimli. Na začátku každé fotky je vždycky postřeh typu „hele, to stojí za vyfocení“. Ale něco jiného je vidět a něco jiného fotit. Zde by bývalo bylo vhodné obejít cimbalistu a fotit ty kluky z druhé strany, přes cimbál. Mělo by to dvě výhody. Cimbál i umělec by byli dobře vidět a viděli bychom i obličeje těch kluků a ne jejich záda.

Příklad vhodně voleného stanoviště si můžeme ukázat na fotce Bohumila Dobrovolského. Byla přehlídka veteránů, všiml si zajímavé trofeje na blatníku – a teď to důležité – šel dostatečně blízko a zabral vše tak, aby byla vidět trofej a přitom aby celkové prostředí bylo v záběru tak, abychom chápali, o co jde. Zní to jednoduše, ale samozřejmé to není. Jasný a přehledný je i tento snímek z vystoupení lidového souboru. Fotograf byl dostatečně blízko, v obrázku nejsou žádné rušivé prvky, vše je jasné a přehledné. Je to z jiného soudku, ale fotografické principy zůstávají. Lucie Nosková fotila v koncentračním táboře. I tahle fotka pracuje s detailem. Zobrazuje koleje, které pro tolik lidí znamenaly utrpení a smrt. V popředí je výhybka, za ní koleje a v pozadí dráty. Dovedl bych si představit takové postavení, aby se jedno nepletlo s druhým, nicméně to podstatné tu splněno bylo – autorka byla dost blízko. Ale abychom nekončili tak smutně, podívejme se na Čertův hrad. Na výletě do této přírodní lokality pořídil sérii hezkých fotek Petr Žižka. Fotky se povedly a já vám přeji na prázdniny hodně dobrého světla – všem, i těm z vás, kteří nefotografujete!  Autor je novinář a spisovatel.

Vážené čtenářky, vážení čtenáři, děkujeme, že posíláte snímky do rubriky Vaše fotografie na adresu www.muzes.cz. Jsou zde každému k nahlédnutí a Ondřej Neff z nich pravidelně vybírá ty nejlepší. Ty pak otiskujeme a autoři dostanou honorář. Uvítáme libovolná témata, nicméně letní prázdniny jsou pro mnohé z nás velmi fotogenické, a tak se pokuste zaměřit především na ně. Snímky prosím posílejte co největší. Petr Žižka


Přeji vám dobré světlo.  (jš)

59

inzerce zaměstnání Nabízím zaměstnání Nabízím pozici truhláře (nábytek, interiéry), nástup ihned. Tel.: 606 288 881 [email protected] Zn.: 17052013

Inzeráty můžete posílat

Hledáme šikovnou kolegyni na pozici recepční. Pozice je určena pro OZP. Práce na zkrácený úvazek. Praha lk.pb@ seznam.cz Zn.: 18052013

na internetovou adresu [email protected] nebo písemně na adresu Redakce Můžeš, Melantrichova 5, 110 00 Praha 1

Nabízím pracovní místa pro OZP v Olomouci na pozice: Dispečer úklidu (ŘP B) nebo pracovník úklidu. Bližší informace na čísle 777 813 500. Jiří Pliska – www.forit.cz Zn.: 20052013 Rodinná stáj přijme ošetřovatele koní a domácích zvířat. Hledáme schopného, pracovitého, SPOLEHLIVÉHO a manuálně zručného člověka s velice kladným vztahem ke zvířatům. Hlavní náplň práce je péče o 15–20 koní (krmení, kydání, čištění, pouštění na pastvinu, socializace hříbat atd. – boxů cca 14). Péče o psy, ovce, kozy, drůbež, práce na zahradě. Podmínkou je samostatnost, praxe u koní a vynikající zacházení se zvířaty. Preferujeme nekuřáky a netolerujeme pití alkoholu v práci. Možnost ubytování. Jitka Melicharová, 722 907 031, Farma Orlov, Příbram [email protected] Zn.: 28052013

hledÁM zaměstnání Hledám práci jakéhokoliv administrativního charakteru, zkušenosti na pozici asistentky včetně controllingu a forecastů, fakturace, velké zkušenosti na pozici obchodního referenta – objednávky, fakturace, forecasty, komunikace se zahraničními zákazníky, dodavateli. Jsem samostatná, schopná organizace, státnice z psaní na stroji, ŘP B, 2 roky pobyt v USA, od r. 2012 v invalidním důchodu, spíše hledám práci z domova kvůli menšímu tělesnému omezení. Ale jsem schopná řídit, zajet někam atd. [email protected] Zn.: 03052013 Hledám denní i noční brigádu – úklid v supermarketu, doplňování zboží, úklid kanceláří. Děkuji za nabídky [email protected]. OTAS JELINEK Zn.: 13052013 Hledám práci na HPP nebo částečný PP, mám střední ekonomickou školu, praxi na pozici sekretářky a engineeringového konzultanta, znám pojišťovnické a finanční produkty. Mám základní kurz českého znakového jazyka a nyní studuji UK, obor speciální pedagogiku, jelikož mám autistického syna. Ráda bych touto cestou našla práci, kterou bych mohla skloubit s péčí o mého syna, na jakékoliv pozici od asistenta v ústavu nebo soukromí, tak v ekonomické sféře. [email protected] Zn.: 22052013 Hledám zaměstnání, jsem z Liberecka, 20 let jsem pracoval jako podlahář, mám řidičský průkaz B, C, T, bez profesního průkazu, jsem ročník 1967. [email protected] Zn.: 28052013

60

Seznámení Mám 38 let, jsem z Mostu, hledám kamaráda na dopisování, jsem svobodná, moje nemoc je špatná psychika. Ráda jezdím na kole, chodím do školy. Schází mi láska. [email protected] Zn.: 12052013 Hledám přátele – je mi 63 let, rád jezdím na výlety vlakem, chodím na procházky do přírody, mám rád zvířata. Rád bych se seznámil s lidmi, se kterými bych mohl podobné aktivity podnikat. Žádné postižení mi nevadí. Budu rád, když se ozvete na adresu redakce. [email protected] Zn.: 24052013 Jsem 60letá žena v ID a sedím na vozíku s RS. Hledám hodného, pohodového muže s funkčními končetinami, jiné postižení společně zvládneme. [email protected] Zn.: 28052013

Koupím, prodám Prodám tříkolku JUMBO, rám MRÁZEK 3J, vidlice Suntour XCR RL, kola 26´´. Stáří 1,5 roku, stav – jako nový. Původní cena 42,5 tisíce Kč, nyní 25 tisíc Kč. Kompletní popis kola na www. tandemservis.cz. [email protected] Zn.: 15042013-2 Prodám mechanický invalidní vozík, cena dohodou. Tel. 515 220 825 Zn.: 16042013 Prodám kompenzační pomůcku pro neslyšící: vibrační zvukový budík SONIC BOOM MODEL SBA475ss, alarm clocks s vibračním polštářkem, nastavení tónů – původní cena 1390 Kč, požadovaná cena 500 Kč. Daniela Řezáčová, tel.: 224 816 675 [email protected] Zn.: 17042013-1 Prodám tříkolku pro dospělé NKK, ve velmi dobrém stavu. Přední i zadní brzda, přehazovačka, držáky na berle a košík na nákup. Původní cena 10 800 Kč, nyní cena dohodou. Miroslav Haramia, tel. 776 030 657, [email protected] Zn.: 22042013 Prodám motomed Thera vital – trenažér rukou i nohou. Starší typ, ale naprosto funkční. Cena 20 000 Kč. [email protected] Zn. 29042013

Prodám velmi hezký zachovalý invalidní vozík Meyra X2. Jeden z nej skládacích inv. vozíků. Velmi pohodlný, lehký vozík. Včetně rychloupínáků kol. Výškově stavitelná madla. Rychlost = sleva. Vozík lze zaslat po domluvě poštou, cca 240 Kč (baleno v průhledné fólii). [email protected] Zn.: 19042013 Prodám tříkolku Loped pro nejmenší, použitá, výborný stav. Včetně vodicí tyče a opěr zad. Možno i s vodicí tyčí na kolo. Cena 3500 (možná i dohoda). [email protected] Zn.: 30042013 Prodáme el. vozík 2.322 Optimus 2, firmy Meyra, používaný 2,5 roku. Nové baterie, držák berlí, nosič zavazadla. Původ. cena: 142 000 Kč. Nová cena: asi 100 000 Kč. Kontakt: p. Záleská, Kutná Hora, tel. 603 579 937 vandazaleska@ seznam.cz Zn.: 02052013 Prodám homologované otočné a výsuvné přední sedadlo spolujezdce, dimenzováno na dospělou osobu, zhotovené firmou zabývající se individuálními úpravami vozů pro invalidy. Sedadlo je naprosto funkční, ve velmi pěkném stavu. Foto zašlu mailem. Cena dohodou. Tel. 776 705 550 [email protected] Zn.: 03052013 Prodám tříkolku JUMBO, rám MRÁZEK. Stáří 4,5 roku, stav jako nový. Prodám za 15 000 Kč. Mobil 737 267 834. Tříkolka JUMBO Tricykl TASS JUMBO je určena pro bezpečnou jízdu osob, které mají problémy se stabilitou. Model je velice variabilní a může být v úpravě s pevnou nebo odpruženou vidlicí a na kolech o průměru 28“ (trekingových) nebo 26“ (horských). Model tříkolky s vodorovnou horní rámovou trubkou (pánský rám) zvyšuje pevnost a tuhost celé tříkolky. Nosnost této tříkolky je 120 kg. Pro bezpečnou jízdu je tříkolka vybavena pohonem obou zadních kol, což umožňuje rozjezd a pohyb po mokrém, kluzkém nebo nezpevněném povrchu. Obě zadní kola jsou brzděna mechanickou nebo hydraulickou kotoučovou brzdou, která dokáže zastavit tricykl bez smyku na velmi krátké dráze a velkou měrou se podílí na bezpečné jízdě. U tříkolky je možná volba rozchodu zadních kol pro průjezd dveřmi o šířce 80 cm, 90 cm nebo vlastní rozměr. Hmotnost se podle výbavy pohybuje mezi 16 a 20 kg. renata. [email protected] Zn.: 19052013 Prodám nepoužívaný vozík pro jednoduché převážení postižených osob, v perfektním stavu. Původní cena vozíku 136 000 Kč. Doklad o koupi doložím. Autosedačka, která přechází do vozíku. Pečovatel natáčí sedícího uživatele z auta a doků Carony podvozku. Celá sedačka pak snadno sklouzne na podvozky a stává standardem pro vozíčkáře. Cena 65 000 Kč, více na http://www.sbazar.cz/ zombie55/detail/2032592-caronyclassic-prodam-nepouzivany-vozik-pro-jednoduche, tel.: 603 483 461 Zn.: 21052013

Koupím starší hliníkové výsuvné nájezdové ližiny do 2500 Kč. [email protected] Zn.: 01052013 Kdo daruje nebo levně prodá osobní automobil vozíčkářce k převozu k doktorům. Nabídněte, prosím. Tel.: 731 939 879 Zn.: 17052013 Prodám šikmou zvedací schodišťovou plošinu VIMEC V64. Nosnost 230 kg. Téměř nepoužívaná. Vybavena automatickými nájezdovými skluzavkami. Foto zašlu. Cena 150 000 Kč. Při rychlém jednání sleva. Tel. 775 550 226 [email protected] Zn.: 23052013 Prodám hospodářské stavení s pozemkem o výměře 2331 m2 v katastru obce Panenská u Pálovic nedaleko města Jemnice v okrese Třebíč. Informace na tel. číslech 776 567 146 a 776 692 606. [email protected] Zn: 04062013 Prodám Ford Transit T 300 HC. Vozidlo pro vozíčkáře. RV 11/2005, 66 kW, najeto 112 000 km. Nafta. Auto speciálně vybavené el. zvedací plošinou pro vozíčkáře. Je možné čerpat až 200 000 Kč státní příspěvek na auto od státu. Auto je ve velmi dobrém stavu, nové pneu, vodní pumpa, alternátor. STK do 5/2015. Vozidlo je vybaveno dálkovým ovládáním elektrického otevírání zadních dveří, výtahem pro vozíčkáře a el. otočnou sedačkou pro řidiče. Skvěle vyřešený prostor pro cestující i imobilní pasažéry. Vhodný jak pro rodinu s invalidním členem, tak i pro organizace převážející vozíčkáře. Kapacita bez vozíku 9 míst v TP (součástí auta nyní 5 sedaček). Tažné zařízení, úložné prostory ve střeše vozu, nezávislé přídavné topení. Výbava: ABS, autorádio s CD, centrální zamykání, el. ovládání oken, vyhřívaná el. ovládaná zrcátka, nezávislé topení s čas. předehřívačem, tempomat, tónovaná [email protected] Zn.: 27052013-2

nabízím, hledám Poptávám možnost zapůjčení schodolezu pro postiženého syna na vozíku. Jedná se o období cca od 22. 7. 2013 do konce prázdnin, kdy bude nutná demontáž rampy z důvodu opravy fasády domu. Pokud by někdo mohl v tomto období zdarma či za symbolickou cenu schodolez zapůjčit, prosím ozvěte se. Děkuji. [email protected] Zn.: 12052013 Hledám k pronajmutí malý domek se zahradou, vlak nebo bus v místě, Liberecko nebo Český ráj. Mám 64 let, jsem slušná, netrestaná, nekuřačka, abstinentka. Tel.: 702 361 197 Zn.: 13052013 Nabízím portrétování osob na zakázku. [email protected] Zn.: 25052013

Více inzerce na www.muzes.cz


SENSEN


■ Do projektu SENSEN je zapojeno přes padesát klubů. ■ Národní kroniku jsme uložili do tajných trezorů. ■ Tisíce dětských knih začaly díky seniorům žít „druhým životem“.

Senzační senioři mají první narozeniny

Vojna nebyla kojná. Tematickou soutěž Národní kroniky obohatil Jan Vodňanský vzpomínkou na svá zelená léta a slavnostní odpoledne v Národním muzeu svým originálním vystoupením. Text: Zdeněk Procházka Foto: Jan Šilpoch

H

ned dvoje narozeniny si letos připomínáme v Nadaci Charty 77 / Kontu BARIÉRY: Před dvaceti lety se zrodila první kontinuální veřejná sbírka u nás – Konto BARIÉRY, na které dnes přispívá kromě velkých donátorů na 40 tisíc pravidelných dárců a které rozdělí v projektech, jako jsou Počítače proti barierám, Nový start či Pomáhej (s) humorem každoročně konkrétním lidem na 60 mil. korun. Proti němu je SENSEN – Senzační senioři, projekt na podporu aktivního a plnohodnotného života seniorů, který jsme oficiálně otevřeli loni 23. května, jakoby děťátko. Ale když se za uplynulým rokem ohlédneme, vidíme, že se má čile k světu.

Podporujeme činnost klubů Dne 23. května 2012 jsme spustili naše webové stránky www.sensen.cz, na kterých se představilo prvních patnáct aktivních klubů SENSEN a také naše hlavní programy: Národní kronika, Druhý život dětské knihy a Aktivní život. Dnes


je v projektu zapojeno již 50 klubů Senzačních seniorů. Kluby najdeme po celé České republice a jsou volným sdružením otevřeným pro každého, koho nabídkou svých aktivit osloví. A nabídka je opravdu široká, mezi nejpopulárnější patří počítačové kurzy, kondiční cvičení či jiné pohybové nebo vzdělávací aktivity. V klubech působí divadelní a taneční soubory či literární kroužky. Činnost klubů SENSEN jsme mohli podpořit i materiálně: Ty nejaktivnější dostaly z grantu, který SENSEN získal od Ministerstva práce a sociálních věcí, vítaný příspěvek třeba na financování lektorů na výuku práce s počítači či na pronájem sportovních zařízení… Do mnoha klubů zároveň putovalo díky dalšímu grantu 89 počítačů, na kterých se školí v nově vzniklých učebnách stovky seniorů. Zástupci klubů měli možnost se poznat na prvním celostátním setkání v pražském kině Evald loni v říjnu, další atraktivní příležitostí pro setkání se stal první Festival Senzačních seniorů v červnu v pražské Písecké bráně, kde představily své dovednosti kluby z celé republiky.

Národní kronika soutěží

První narozeniny SENSEN jsme si připomněli na netradičním odpoledni v Národ-

ním muzeu. Právě před rokem totiž vložil první příspěvek do Národní kroniky její patron, spisovatel Zdeněk Mahler – a partnerem Národní kroniky je právě Národní muzeum. Kazetu s optickým diskem obsahujícím vzpomínky, záznamy událostí, fotografie – ale i celé osobní deníky či obsáhlé rodinné kroniky, které zaslali přispěvatelé od nás i ze zahraničí do kroniky za uplynulých dvanáct měsíců, jsme předali Národnímu muzeu, které je uložilo do svých tajných trezorů na 1000 let. Vydařené odpoledne ve „vojenském stylu“ obohatili svým originálním vystoupením Jan Vodňanský a Jiří Dědeček. Ti totiž také přispěli do soutěže Národní kroniky na téma Vojna nebyla kojná. Téma další soutěže se váže k 60. výročí zahájení pravidelného vysílání České televize. Zapojením do projektu Druhý život dětské knihy napomáhají Senzační senioři navrátit děti ke čtení a knihy dětem: sběrem starších knih pro ty, kteří si je z ekonomických důvodů nemohou dovolit. Do sbírky významně přispěly kluby v Prachaticích, Českých Budějovicích, v Mladkově, Krásné Lípě či v Litoměřicích. Téměř tři tisíce knih bylo rozděleno dětským domovům, azylovým domům či sociálně slabým rodinám.

Žijme aktivně Náš další program Aktivní život podporuje komplexní zdravý životní styl. Na webu SENSEN nabízíme lékovou poradnu IKEM, mezi nejoblíbenější programy webu patří Happy Neuron – hry na procvičování paměti, koncentraci a rozhodování. V klubech probíhají besedy zaměřené na prevenci proti infarktu. Ve spolupráci se Státním ústavem pro kontrolu léčiv organizujeme besedy o vlastnostech a působení léčivých přípravků v lidském těle s autorem knihy Příběhy léků Tomášem Cikrtem. Velký zájem je o speciální cvičení – připravujeme proto cyklus rehabilitačních kurzů, po jejichž absolvování se lektory mohou stát sami senioři. Připomeňme, proč vlastně projekt SENSEN před rokem vznikl: jako odpověď na demografický vývoj v naší zemi – dnes u nás žije téměř 1,5 mil. seniorů, v roce 2050 to bude dvakrát tolik. Víme, že ne vždy na ně společnost pohlíží jen pozitivně, také ale dobře víme, jak inspirativní umějí být dnešní šedesáti-, sedmdesáti- či osmdesátníci, kdy mnoho z nich je obdivuhodně vitálních, aktivních a schopných rozdávat moudrost, radost i práci pro ostatní. A právě takové hledáme do našeho projektu. 

61

Křížovka O CENY



Čtěte Můžeš na www.muzes.cz Na co se můžete těšit v zářijovém čísle?

❛ Rozhovor s Evou Přibylovou ze školy pro sluchově postižené děti.

❛ Reportáž o životě rodiny, která vychovává neslyšící dítě.

❛ Rozhovor s ředitelem Jedličkova ústavu a škol Janem Pičmanem.

❛ Fotoreportáž z mezinárodního turnaje hendigolfistů.

Správné řešení tajenky z předchozího čísla: Konto BARIÉRY Nadace Charty

Jeden vylosovaný čtenář získá za správně vyluštěnou křížovku mobilní telefon a dva knihu.

62

Luštitelé – výherci: Mobilní telefon: Michal Jágr Kralovická 53 323 00 Plzeň

Knižní cena: Gabriela Línková Zahradnická 163 285 75 Žehušice

Knižní cena: Petr Kožíšek Lomená 3 360 04 Karlovy Vary

Výhercům gratulujeme! Ceny pro vylosované úspěšné luštitele poskytla Nadace Charty 77 – Konto BARIÉRY. Správně vyluštěnou tajenku zasílejte prosím nejpozději do 15. srpna na adresu redakce: Melantrichova 5, 110 00 Praha 1.


Lipno: Na vozíku nad koruny stromů strana 22

Recommend Documents