LINGVISTIKA A CESTY KE GRAMOTNOSTI NESLYŠÍCÍCH* Výzkum českého znakového jazyka a komunikace neslyšících na Filozofické fakultě UK1 Alena Macurová Anotace: Text shrnuje názory současné lingvistiky (i české) na hluchotu, znakový jazyk a vzdělávání neslyšících, zvi. na způsoby, jak rozvíjet jejich gramotnost. V souvislosti s tím uvádí odkazy na ty poznatky české lingvistiky o jazycích komunikace neslyšících (o českém znakovém jazyce a o psané češtině), které mohou k rozvíjení gramotnosti českých neslyšících přispět. Klíčová slova: hluchota, lingvistika, vzdělávání neslyšících, gramotnost.
Teorie a aplikace Před dvaceti lety (1986, s. 14) popsala M a r y Brennanová „dilema lingvisty znakových jazyků" - a zároveň p ř i t o m p o u k á zala na dva m o ž n é způsoby jak k v ý z k u m u znakových jazyků přistupovat. Jeden přístup - Brennanová h o označuje jako „vzdělávací" (educational) n e b o „politický" (political) - z k o u m á znakový jazyk s cílem nějak ovlivňovat vzdělávání neslyšících dětí, na základě lingvistických poznatků h o proměňovat, zkvalitnit - a zprostředkovaně tak zlepšit postavení neslyšících ve slyšící společnosti vůbec. D r u h ý přístup, „akademický" (academie) se zaměřuje na
základní výzkum znakových jazyků; aplikace nechává spíše stranou. Samozřejmé: Ne vždycky lze to „základní" a to „aplikované" úplné s n a d n o rozlišit. Na to poukazují - také už z h r u b a před dvaceti lety - např. Kýle a Wollová (1985), když uvádějí, že každý v ý z k u m vedoucí k p o z n á n í znakového jazyka a j e h o uživatelů je už sám o sobě p r v n í m k r o k e m k tom u , aby neslyšící mohli prolomit bariéry, jimiž jsou obklopeni.
Hluchota a lingvistika Jak t a k o v é p r o l o m e n í b a r i é r souvisí s lingvistikou - a s v ý z k u m e m z n a k o v é h o
* Výzkumný záměr MSM 0021620825. 1 Text se opírá o referát Jazyky v komunikaci českých neslyšících: český znakový jazyk a psaná čeština, který byl přednesen na mezinárodní konferenci (pořádané MŠMTČR 6.-7.12.2006) Vzdělávání sluchově postižených.
jazyka - je dneska už zřejmé. Právě lingvistika podala v posledních desítiletích p ř e s v ě d č i v é d ů k a z y o t o m , že z n a k o v é jazyky jsou přirozené jazyky plně srovnatelné s jazyky mluvenými, že jsou nezávislé na m l u v e n é m jazyce a že znalost znakovéh o jazyka nijak n e b r á n í osvojení jazyka většiny, n a o p a k , že z n a l o s t z n a k o v é h o jazyka je při učení se většinovému jazyku (v psané p o d o b ě ) užitečná. Poznatky s t r u k t u r n í lingvistiky, sociolingvistiky, psycholingvistiky, n e u r o l i n gvistiky i lingvistiky k o g n i t i v n í j e d n o z n a č n ě vyvracejí přežívající p ř e d s u d k y 0 znakových jazycích a jsou základem jejich uznání - v rámci lingvistiky „hlavního proudu", v rámci jiných vědních disciplín 1 v nejširším rámci celospolečenském, institucionálním. 2
Vzdělávání neslyšících a lingvistika V aplikacích p a k lingvistické p o z n a t k y z á s a d n ě p r o m ě ň u j í n á z o r y na v z d ě l á vání neslyšících a m ě n í j e h o p o d o b u . V základu těchto p r o m ě n stojí n e s p o r n ě p r o k á z a n é skutečnosti: Lidská bytost p o t ř e b u j e jazyk už o d r a n é h o věku (protože uspokojivý kognitivní, jazykový, n e u r á l n í - a také o s o b n o s t n í a sociální vývoj člověka m ů ž e být z a r u č e n p o u z e č a s n ý m přístupem k jazyku). Potřebuje jazyk smyslově p ř í s t u p n ý - a t í m je v p ř í p a d ě dětí, k t e r é neslyší, t a k o v ý jazyk, k t e r ý
2
m o h o u vidět, tj. jazyk znakový. Explicitně f o r m u l o v a l a v ý z n a m z n a k o v é h o jazyka pro vzdělávání neslyšících W i l b u r o v á (2004, s. 25) na m e z i n á r o d n í k o n f e r e n c i o p r o b l é m e c h z n a k o v é h o jazyka a vzdělávání neslyšících: [ d e a f ) . . . chilďs education ... requires communication in a natural language, on which all advanced learning is built. Early knowledge of sign language is a critical part ofthe solution, not part oftheproblém (zdůraznila A. M.). K t o m u je třeba - aby bylo ú p l n ě j a s n o - d o d a t , že Wilburová m á na mysli ne děti n e d o slýchavé n e b o ohluchlé, ale děti o p r a v d u neslyšící: tedy ty, které - ani s p o m ů c k a m i - nemohou vnímat fonémy mluveného jazyka - a n i k d y ve svém životě je v n í m a t nemohly. V o p o ř e o l i n g v i s t i c k é p o z n a t k y se vzdělávání neslyšících p r o m ě ň u j e všude ve světě, p o s t u p n ě i v České republice. Samozřejmě by bylo j e d n o d u š š í - p r o nás, kteří se českým z n a k o v ý m jazykem zabýváme - soustředit se čistě jen na j e h o v ý z k u m a na aplikace d o oblasti vzdělávání českých neslyšících rezignovat. D o jisté m í r y by t o ale bylo (srov. B r e n n a n 1986, s. 15) „ m o r á l n ě neúnosné". Aplikační p r ů m ě t lingvistických poznatků do vzdělávání neslyšících ignorovat nelze. K t e r é l i n g v i s t i c k é p o z n a t k y lze d o vzdělávání českých neslyšících aplikovat již dnes? C o už o jazycích k o m u n i k a c e
Srov. oficiální uznání znakových jazyků reflektované např. doporučením Evropské komise členským státům Evropské unie národní znakové jazyky chránit a podporovat; u nás pak Zákon o znakové řeči.
H
neslyšících - o českém z n a k o v é m jazyce a o psané češtině - víme?
Výzkum jazyků a komunikace českých neslyšících 3
O d d r u h é poloviny 90. let 20. století se jazyky a k o m u n i k a c e českých neslyšících s y s t e m a t i c k y s t u d u j í v Ústavu českého jazyka a teorie komunikace FF UK, a to p o m ě r n ě v širokém rozsahu. Z lingvistické perspektivy jsou popisovány a analyzovány čtyři o k r u h y otázek: 4 (1) o b e c n á p r o b l e m a t i k a i n t r a k u l t u r n í a interkulturní k o m u n i k a c e českých neslyšících, nebo jinak: specifika jejich jazykové a k o m u n i k a č n í situace, (2) p s a n á čeština českých neslyšících v aspektu p r o d u k č n í m i r e c e p č n í m , (3) č e s k ý z n a k o v ý j a z y k , j e h o s t r u k t u r a a f u n g o v á n í - a p ř í m o už v aplikacích, (4) česká situace ve výchově a vzdělávání dětí a m l á d e ž e s v a d o u sluchu (zvi. neslyšících) v s y n c h r o n n í m i diachronním pohledu.
S v ý z k u m e m v š e c h t ě c h t o o b l a s t í je spojena usilovná práce přesvědčovací, osvětová: ještě na začátku třetího tisíciletí se u nás - i mezi o d b o r n í k y - objevují ná-
3
1
zory, že znakový jazyk m á „malou slovní zásobu", že m á „ m á l o gramatiky", že rané osvojení znakového jazyka negativně ovlivní schopnost dítěte mluvit apod. Proč takové n á z o r y přežívají? D ů v o d y - ty hlavní - jsou dva. (1) Až d o roku 1989 bylo vzdělávání neslyšících u nás sevřeno oficiálními postoji a pravidly režimu, v nichž d o m i n o v a l oralismus, „ d e m u t i zace" neslyšících (Sovák 1987); relativně s v o b o d n á volba (názorů, přístupů, m e t o d , p o s t u p ů ) se ve v z d ě l á v á n í neslyšících p r o s a z u j e až p o r. 1989, a to jen n ě k d e a jen postupně. (2) Až d o poloviny 90. let 20. století se česká lingvistika českým znak o v ý m jazykem v ů b e c nezabývala.
Změna postojů k hluchotě, k neslyšícím a k jejich jazyku V s o u č a s n é situaci je tedy j e d n í m , ne z a n e d b a t e l n ý m , cílem české lingvistiky n e p ř í m o p ů s o b i t na p r o m ě n u p o s t o j ů k č e s k é m u z n a k o v é m u j a z y k u (zvi. na p r o m ě n u těchto postojů mezi vzdělavateli neslyšících). Proč je to třeba? V š e m , kteří za vzdělávání neslyšících odpovídají - a všem lingvistům, kteří se
V předchozím období se výzkumy vázaly na Institut pro neslyšící v Berouně; jeho ředitel zájem české lingvistiky o český znakový jazyk inicioval. V širších - nejen lingvistických - souvislostech pak nelze nepřipomenout přínos Federace rodičů a přátel sluchově postižených: v raných devadesátých letech byla jedinou institucí, která české společnosti otvírala svět nových názorů na hluchotu i na vzdělávání neslyšících. Návaznost výzkumu na studijní obor Čeština v komunikaci neslyšících (na FF UK otevřen od r. 1998 pro slyšící i neslyšící studenty) přitom umožňuje teorii a aplikace úzce propojit, zvi. - ne ale pouze - při praktické výuce psané češtiny pro neslyšící studenty a při praktické výuce českého znakového jazyka pro studenty slyšící.
o p r o b l é m zajímají - totiž musí být jasné, že dřívější diktát o r a l i s m u ž á d n é velké ú s p ě c h y ve v z d ě l á v á n í neslyšících ( n e nedoslýchavých!) nepřinesl a nepřináší: o t o m svědčí jak česky psané texty, které neslyšící p r o d u k u j í , tak to, jak čeští neslyšící česky p s a n ý m textům rozumějí (srov. k t o m u např. M a c u r o v á 1995, 1998a,b, Poláková 2000, 2001, 2002, Račková 1996, Zýková 1997). N e f u n g u j e - l i jeden p ř í s t u p ke vzdělávání, nebylo by na místě zkusit přístup jiný? K a ž d é m u přece musí být zřejmé, že reálnou šancí neslyšících na p l n o u integraci se slyšící společností n e n í nic j i n é h o než jejich plná f u n k č n í gramotnost.
Cíl: funkční gramotnost Proč funkční gramotnosti přikládat t a k o v o u váhu? I to je myslím zřejmé: Jen p l n á f u n k č n í g r a m o t n o s t zaručí neslyšíc í m s k u t e č n o u r o v n o s t ve slyšícím světě - u m o ž ň u j e totiž r o v n ý p ř í s t u p k i n f o r m a c í m a r o v n ý p ř í s t u p ke vzdělání, tedy j e d i n o u r e á l n o u šanci, jak ve slyšícím světě obstát, stát se j e h o r o v n o p r á v n o u součástí. Plná f u n k č n í g r a m o t n o s t n e slyšících j e j e d i n ý m r e á l n ý m (a j i n d e u ž f u n g u j í c í m ) z p ů s o b e m , j a k slyšící a neslyšící svět i n t e g r o v a t . 5 M o ž n o s t i integrace musí být p o d l e m é h o n á z o r u p ř í s t u p n é v š e m , kteří j s o u jiní než m y (tím, že neslyší). V o t e v ř e n é společnosti
5 6
m u s í mít „ti jiní" t a k o v o u šanci d o k o n c e i v p ř í p a d ě , že j a k o p r i m á r n í z p ů s o b své k o m u n i k a c e zvolí j i n ý n e ž v ě t š i n o v ý m l u v e n ý jazyk.
Cesty k funkční gramotnosti Jak se g r a m o t n o s t i dobrat? Z čeho přit o m vycházet, k č e m u směřovat? Alespoň s t r u č n é k v ý c h o d i s k ů m tak, jak je vidí lingvistika, zahraniční i česká: čeština (její psaná forma!) je p r o neslyšící druhý/cizí jazyk, k t e r ý je p o p i s o v á n (a v y u č o v á n ) kontrastivně - v kontrastu s jejich p r v n í m jazykem, 6 s českým z n a k o v ý m jazykem. První jazyk je p r o učení se d r u h é m u / c i z í m u jazyku o b e c n ě velmi důležitý. Ze dvou d ů v o d ů : (1) v p r v n í m jazyce získává dítě o b e c n é k o m p e t e n c e , tj. znalosti o světě a o t o m , jak to v n ě m chodí (bez nich je p r o d u k o v á n í smysluplných textů a p o r o z u m ě n í n e m o ž n é ) ; (2) v p r v n í m jazyce si dítě osvojuje také k o m p e t e n c e metajazykové a ty p a k s užitkem přenáší d o jazyka d r u h é h o / c i z í h o - d o psané češtiny.
Český znakový jazyk a psaná čeština Při takto v y m e z e n é m p o h l e d u na postavení a f u n k c e dvou jazyků v k o m u n i k a c i neslyšících - českého z n a k o v é h o jazyka a češtiny - se o z ř e j m u j e široký úhel pohledu, jímž jsou otázky jazyků a k o m u n i k a c e neslyšících na FF UK nahlíženy. Jaké jsou
Tedy (srov. Slovník spisovné češtiny, s. 114) „sjednocovat, sjednotit, spojovat, spojit". První jazyk, český znakový jazyk, si neslyšící osvojuji spontánně, stejné jako si spontánně slyšící děti osvojují jazyk mluvený.
(dosavadní) výstupy výzkumů českého znakového jazyka a psané češtiny, 7 zvi. ty výstupy, jež by m o h l y být na cestě k plné funkční gramotnosti zúročeny?8
Český znakový jazyk V ý c h o d i s k e m v ý z k u m u (a také p r a k tické výuky) českého z n a k o v é h o jazyka je s a m o z ř e j m ě názor, že český znakový jazyk je p ř i r o z e n ý jazyk f u n k č n ě srovnatelný s češtinou, ale s t r u k t u r n ě o d ní odlišný v závislosti na své v i z u á l n ě m o t o r i c k é existenci zvi. tím, že p r o gramatické účely využívá prostor, že je vizuálně m o t i v o vaný a že ve svých s t r u k t u r á c h e x p o n u j e simultánnost. 9 D o v ý z k u m u tedy nejsou (zatím) z a h r n u t y pidžinizované d o r o z u mívací systémy, tj. ty systémy, které stojí na hranici mezi češtinou a českým znakovým jazykem (u nás bývají s o u h r n n é a ne úplně
7
p ř e s n é označovány jako znakovaná čeština); zah rnuty jsou ale prostředky kontaktu mezi českým znakovým jazykem a češtin o u (jako např. prstová abeceda, kalky, inicializace, mluvní k o m p o n e n t y ) . V současné d o b ě jsou k dispozici poznatky: l . z oblasti s t r u k t u r n í h o popisu českého z n a k o v é h o jazyka, ať už jde o p o p i s roviny fonologické, morfologické n e b o syntaktické ( H r o n o v á 2002, Kasanová, aj. 2005, K u c h a ř o v á 2005, M a c u r o v á 1994a, 1996, 2001 a,b, 2003, Macurová; B í m o v á 2001, M a c u r o v á ; P e t ř í č k o v á 2004, Macurová; Vysuček 2005, Motejzíková 2003, Okrouhlíková 2006, Půlpánová 2004, Richterová 2007, Šebková 2005, Tikovská 2006, Vodrážková 2003, Vysuček 2003, 2004, Vysuček; Motejzíková 2003);
Stranou nechávám práce, které se zabývají jinými aspekty vzdělávání neslyšících; tyto práce se zaměřují - vybírám jen namátkou - např. na povahu učebních textů určených žákům speciálních škol pro sluchově postižené (Okrouhlíková 2002), na problémy tlumočení ve škole (Kohútová 2005), na komunikační strategie učitelů (Najmanová 2004) nebo na ranou péči (Kasanová 2004). Také jen na okraj by zde bylo třeba zmínit oborovou ediční činnost, která s otázkami vzdělávání neslyšících těsné souvisí (Gregory, aj. 2001). ' Do přehledu nezahrnuji práce, v nichž absolventi nebo studenti (příp. i učitelé) oboru zhodnocují poznatky o českém znakovém jazyce a komunikaci neslyšících jinde, v rámci jiných projektů, už dokončených (srov. např. Hudáková 2005) nebo právě realizovaných: z nich lze např. jmenovat projekty JPD3 Tiché učení - soubor e-learningových výukových textů (nejen) pro neslyšící (FRPSP) nebo Vyškolení lektorů a vytvoření výukových materiálů pro tlumočníky znakového jazyka, transliterátory znakované češtiny a vizualizátory mluvené češtiny (ČKTZJ) a také projekty další, např. CD Raná komunikace v neslyšící rodině, Cestou k funkční a plnohodnotné komunikaci (Nadace Eurotel). 9 Přijetí existence českého znakového jazyka českou veřejností (lingvistickou i širší) se obráží v zařazení hesla Jazyk znakový do Encyklopedického slovníku češtiny (Macurová 2002) i v zařazení hesla Znakový jazyk v ČR do Ottovy encyklopedie Česká republika (Macurová 2006).
2. z lexikografie českého z n a k o v é h o jazyka (Bímová 2003, W a g n e r o v á - S m ě š n á 2004), popř. i k o n k r é t n í lexikografické projekty (projekt ZNAK, který ve spolupráci s L. O k r o u h l í k o v o u vytvořili studenti Matematicko-fyzikální fakulty UK, 2005); 3. ze sociolingvistiky ( M a c u r o v á 1994b, Nováková 2002); 4.z psycholingvistiky ( H r o n o v á 2005, Hronová; Motejzíková 2002); 5. z oblasti lingvistiky kognitivní (Kuchařová 2006b, Macurová 2004, Myslivec ková; H u d á k o v á ; Vysuček 2001). Se z á j m e m o český z n a k o v ý jazyk je logicky s p o j e n o p o z n á v á n í k u l t u r y českých neslyšících (Holubová 2004, H r u b á 2004, Komárková 2006, Kuchařová 2006a, Nováková 2004); z lingvistického hlediska jsou zvi. c e n n é ty práce, které poukazují na to, j a k ý m i způsoby a v jaké m í ř e a j a k ý m i z p ů s o b y a p r o s t ř e d k y je český z n a k o v ý jazyk s k u l t u r o u českých neslyšících prop o j e n (Faltínová 2005). Na místě je tu zdůraznit, že neoceniteln ý m p ř í n o s e m p r o v ý z k u m všech aspektů h l u c h o t y jsou j e h o rodilí uživatelé (čeští neslyšící, srov. např. H r u b á 2004, Nováková 2004, Půlpánová 2004, Vodrážková 2003, Vysuček 2003 aj.), zvi. p a k ti, kteří získali vysokoškolské lingvistické vzdělání; bez konzultací s n i m i je navíc solidní
10
v ý z k u m p r o v á d ě n ý slyšícími v p o d s t a t ě nemožný.
Psaná čeština V o b l a s t i p s a n é češtiny 1 0 se v ý z k u m soustřeďuje na analýzu textů a identifikaci specifických charakteristik psané češtiny českých neslyšících. I d e n t i f i k o v á n y tak byly základní charakteristiky její p r o d u k ce a recepce ( M a c u r o v á 1995, 1998a,b, 2000a,b, Poláková 2000, 2001, 2002) i některé p r o b l é m y speciální, dílčí (Čechová- H a n á k o v á 1999, Račková 1996, Zýková 1997). Analyzovány byly úpravy věcných i uměleckých textů p r o neslyšící čtenáře (Červinková 2001, Faltínová 2002, Gregorová 2002, Macurová 2006); nabízejí totiž tím, jak jsou budovány, o b r a z o t o m , jaké k o m p e t e n c e v psané češtině se u neslyšících vlastně předpokládají. Popsány byly také souvislosti mezi p o d o b o u psané češtiny českých neslyšících a způsoby, jak mají čeští neslyšící d o češtiny vstupovat, jak se jim (ve škole) čeština předkládá, resp. by se měla předkládat ( Č e r v i n k o v á 2002, H u d á k o v á 2006, Mrkvičková 2006). U k a z u j e se, že k o n o m u z á k l a d n í m u p r o b l é m u (že t o t i ž neslyšící n e m í v a j í k dispozici žádný p r v n í jazyk jako základ, který by j e d n a k budoval o b e c n é a m e t a jazykové k o m p e t e n c e , j e d n a k sloužil j a k o východisko kontrastivní výuky jazyka
V souvislosti s východisky výzkumu (viz výše) je zaměření na psanou češtinu (komunikační dovednosti čtení a psaní) logické; komunikační dovednosti označované jako mluvení a naslouchání (Šebesta 1999) do výzkumu programově zahrnuty nejsou.
m
d r u h é h o , cizího) přistupují problémy další. P o j m e n u j i je jen stručně: znalost jazyka je zhusta ztotožňována se slovní zásobou," s aktem pojmenovacím; odsouvání gramatiky (aktu usouvztažňovacího) d o pozadí p a k vede k ne d o s t a t e č n é m u d ů r a z u na p r o d u k t i v n o s t jazyka: neslyšícím se při v ý u c e č e š t i n y p ř e d k l á d a j í (k n a u č e n í ) už hotové, n e m ě n n é izolované s t r u k t u r y (srov. např. Č e r v i n k o v á 2002) a zcela se tak i g n o r u j e jazyk jako „možnost", tedy to, že každý jazyk (taky čeština) u m o ž ň u j e vytvářet z o m e z e n é h o počtu základních stavebních k a m e n ů n e k o n e č n é množství k o m b i n a c í . M e m o r o v á n í už „hotového" (ať slov, s l o v n í c h s p o j e n í n e b o n ě k d y i celých výpovědí) n e m ů ž e ke schopnosti vytvářet smysluplné české texty a českým textům r o z u m ě t nijak přispět. Další o k r u h p r o b l é m ů p a k souvisí s ne d o s t a t e č n ý m a k c e n t e m na f u n k c i jazyka, na to, že jazyk vždy n ě č e m u slouží; p ř i t o m p o u k a z y na užití psané češtiny ke k o n k r é t n í m praktickým účelům (a její užívání p r o takové účely) jistě m ů ž e f u n g o v a t j a k o j e d e n z faktorů, které k učení motivují. Vyjdeme-li z p ř e d p o k l a d u , že (psaná) čeština b u d e p r o české neslyšící vyučována jako jazyk cizí, pak je jistě na místě využít všech těch p o z n a t k ů , které o výuce
druhých/cizích jazyků obecně přináší aplikovaná lingvistika. I výuka češtiny jako d r u h é h o / c i z í h o jazyka má ve středoevropském vzdělávacím prostoru dobrou oporu: Společný evropský referenční r á m e c pro jazyky (2002) stanoví r ů z n é ú r o v n ě různ é h o d r u h u k o m p e t e n c í p r o cizí jazyky na o b e c n é rovině a všechny tyto ú r o v n ě jsou k o n k r é t n ě rozpracovány i p r o češtinu j a k o cizí jazyk. Tyto r e f e r e n č n í ú r o v n ě (od AI p o C2) by m o h l y / m ě l y být podle m é h o n á z o r u o p o r o u p r o vytvoření řady učebnic psané češtiny p r o neslyšící a s nimi spjatých učebních materiálů. Součástí takového souboru musí - samozřejmě - být i výklady o češtině p o d a n é v českém z n a k o v é m jazyce 1 2 ( v ý k l a d z á k l a d n í c h p o j m ů lexikologických srov. Faltínová, aj. 2003), příslušné terminologické slovníky 1 3 a t a k é v i z u á l n ě z a l o ž e n á cvičení - to vše nejlépe v m u l t i m e d i á l n í p o d o b ě . Existence takové řady učebnic a učebních materiálů by k plné g r a m o t n o s t i českých neslyšících n e p o c h y b n ě přispěla. O v š e m : nutnou podmínkou vykročení tímto s m ě r e m je přiznat českému z n a k o v é m u jazyku status přirozeného, „opravdového" jazyka, p r v n í h o jazyka českých neslyšících (nejen v zákoně), a češtinu (v kontrastu s n í m ) o p r a v d u vyučovat až j a k o jazyk
" Na omylnost takové představy poukázal už před sto lety - právě v souvislosti s výukou cizích jazyků - Jespersen (1904, s. 31): Disconnected words are but stones for bread, orte cannot do anythingsensible with mere lists of words... 12 Výklady by to samozřejmé měly být specifické, obsahové jinak pojaté a jinak strukturované než ty, které jsou nabízeny v učebnicích češtiny pro slyšící děti. 15 V současné době jsou na FF UK před dokončením terminologické slovníky české lingvistické terminologie opřené o výstupy terminologické komise MŠMT.
druhý/cizí. Cesta k takové výuce češtiny p r o neslyšící b u d e b e z p o c h y b y obtížná, lecčeho starého se b u d e m e muset vzdát, l e c č e m u n o v é m u se b u d e m e m u s e t n a učit. Pokud ale b u d e i p r o české neslyšící závazná společná část m a t u r i t n í zkoušky (tzv. s t á t n í m a t u r i t a ) , n e z b u d e asi n e ž na t u t o cestu vykročit - a n e b o se smířit s tím, že ž á d n é další neslyšící s ú p l n ý m středoškolským vzděláním ukončeném m a t u r i t o u Č e s k á r e p u b l i k a mít n e b u d e (k t o m u srov. H u d á k o v á 2004).
Závěrem Jaké problémy tedy lze, na základě výz k u m u českého znakového jazyka a psané češtiny, identifikovat jako problémy, které jsou p r o g r a m o t n o s t českých neslyšících nejpodstatnější? Z lingvistického hlediska je myslím nejpodstatnější to, že ne vždycky m ů ž e rozvíjení kompetencí v cizím jazyce ( p s a n é češtině) stavět na k o m p e t e n c í c h v jazyce p r v n í m - a to přesto, že raná znalost z n a k o v é h o jazyka je p r o vzdělávání neslyšících tím nejpodstatnějším (srov. výše uvedený citát z Wilburové). Kompetence v p r v n í m jazyce jsou přitom - opakuji to ještě j e d n o u - podstatné (1) kvůli „znalosti světa", k t e r o u p r v n í jazyk p r o s t ř e d k u j e a bez níž nelze rozumět, (2) i kvůli metajazykovým d o v e d n o s t e m , kterých člověk v p r v n í m jazyce nabývá a které d o jazyka d r u h é h o / c i z í h o přenáší. 14 Ne ale jen to.
14
Lingvisticky vzato platí, že cizí jazyk se m ů ž e úspěšné naučit p o u z e člověk, který rozumí světu a lidem, který m á k dispozici jistý zkušenostní základ, o nějž své užívání jazyka opírá, který r o z u m í sám sobě a je o c h o t e n učit se a který m á jisté p o v ě d o m í o jazyce a o jeho fungování, chápe, k č e m u jazyk je a že člověk jazyk p o t ř e b u j e . To platí obecně. A platí to s a m o z ř e j m ě i p r o neslyšící. Čeští neslyšící tedy m o h o u uspět v češtině (jako cizím jazyce) p o u z e tehdy, když - s t r u č n ě řečeno - d o k á ž o u přidělit světu, který je obklopuje, smysl, c h á p o u , co to vlastně je jazyk, a p o c h o p í smysl učení. A jen a p o u z e v případě, že uspějí v psané češtině, b u d e jejich f u n k č n í g r a m o t n o s t s r o v n a t e l n á s f u n k č n í g r a m o t n o s t í jejich slyšících vrstevníků. A jen a p o u z e v případě plné funkční gramotnosti českých neslyšících m ů ž e m e začít mluvit o integraci. Literatura: B Í M O V Á , P. Slovník český znakový jazyk/čeština. Praha, 2003. D i p l o m o v á práce. Univerzita Karlova v Praze. Filozofická fakulta. Ústav českého jazyka a teorie k o m u n i k a c e . Vedoucí práce A. Macurová. BRENNAN, M. Linguistic Perspectives. In TERVOORT, B.T. (Ed.). Signs of Life. A m s t e r d a m : The D u t c h F o u n d a t i o n
V kontrastu s českým znakovým jazykem tak lze dobře vyložit mnohé charakteristické rysy gramatiky češtiny (např. lexikální vyjadřování času vs. jeho vyjadřování gramatické, stabilnost osobních zájmen vs. jejich flexi, rozdílné způsoby pluralizace, slovesný aspekt atd.).
for the Deaf and Hearing Impaired Child (etc.), 1986, s. 1-17. ČECHOVÁ-HANÁKOVÁ, M. Vyjadřování prostorových vztahů v psané češtině neslyšících. Praha, 1999. Diplomová práce. Univerzita Karlova v Praze. Filozofická fakulta. Ústav českého jazyka a teorie komunikace. Vedoucí práce A. Macurová. Č E R V I N K O V A , I. Předjetí hluchoty v úpravách českého učebního textu. Praha, 2001. Diplomová práce. Univerzita Karlova v Praze. Filozofická fakulta. Ústav českého jazyka a teorie komunikace. Vedoucí práce A. Macurová. ČERVINKOVA, I. Stavba slova v učebnicích českého jazyka pro ZŠ pro neslyšící a ZŠ pro žáky se zbytky sluchu. Čeština doma a ve světě, 2002, roč. 10, č. 2-3, s. 146-153. FALTÍNOVA, R. Propriální pojmenovací akty v českém znakovém jazyce. Praha, 2005. Diplomová práce. Univerzita Karlova v Praze. Filozofická fakulta. Ústav českého jazyka a teorie komunikace. Vedoucí práce A. Macurová. FALTÍNOVA, R. Upravený Čapek. Čeština doma a ve světě, 2002, roč. 10, č. 2-3, s. 196-200. F A L T Í N O V A , R.; H O L U B O V A , M.; M O T E J Z Í K O V A , J.; M Y S L I V E Č KOVA, R.; O K R O U H L Í K O V Á , L.; SERVUSOVÁ, J.; VYSUČEK, P. Lexikológie. [CD-ROM] Praha : ÚČJTK FF UK, 2003. GREGOROVÁ, I. Adaptace
uměleckých
textů pro sluchově postiženého adresáta. Praha, 2002. Diplomová práce. Univerzita Karlova v Praze. Filozofická fakulta. Ústav českého jazyka a teorie komunikace. Vedoucí práce A. Macurová. GREGORY, S.; KNIGHT, P.; McCRACKEN, W.; POWERS, S.; WATSON, L. (Eds.). Problémy vzděláváni sluchově postižených. Praha : FF UK, 2001. HOLUBOVÁ, M. Skryté titulky pro neslyšícího dětského diváka. Praha, 2004. Diplomová práce. Univerzita Karlova v Praze. Filozofická fakulta. Ústav českého jazyka a teorie komunikace. Vedoucí práce K. Šebesta. H R O N O V Á , A. Dětská řeč - analýza projevu neslyšícího dítěte. Praha, 2005. Diplomová práce. Univerzita Karlova v Praze. Filozofická fakulta. Ústav českého jazyka a teorie komunikace. Vedoucí práce A. Macurová. H R O N O V Á , A. Poznáváme český znakový jazyk III. Tvoření tázacích vět. Speciální pedagogika, 2002, roč. 12, č. 2, s. 113-123. HRONOVÁ, A.; MOTEJZÍKOVÁ, J. Raná komunikace mezi matkou a dítětem. Neslyšící matka se svým sluchově postiženým dítětem. Slyšící matka se svým slyšícím dítětem. Praha : FRPSP, 2002. HRUBÁ, I. Organizace sluchově postižených v ČR po roce 1989. Praha, 2004. Bakalářská práce. Univerzita Karlova v Praze. Filozofická fakulta. Ústav českého jazyka a teorie komunikace. Vedoucí práce A. Macurová.
B
HUDÁKOVÁ, A. Čeština ve vzdělávání neslyšících. [2006 v tisku). HUDÁKOVÁ, A. Žáci s vadami sluchu u státních maturit? Nakročení k racionální diskusi o vzdělávání žáků s vadami sluchu v České republice. Speciální pedagogika, 2004, roč. 14, č. 3, s. 177-198. HUDÁKOVÁ, A. (ed.). Ve světě sluchového postižení. Praha : FRPSP-Tamtam, 2005. JESPERSEN, O. How to Teach a Foreign Language. N e w York : M a c m i l l a n , 1904. K A S A N O V Á , K. Raná péče o rodiny s dítětem s vadou sluchu. Praha, 2004. Bakalářská práce. Univerzita Karlova v Praze. Filozofická f a k u l t a . Ústav českého jazyka a teorie komunikace. Vedoucí práce A. Hudáková. K A S A N O V Á , K.; K U C H A Ř O V Á , L.; NAJMANOVÁ, M.; NOVÁKOVÁ, R.; P Ů L P Á N O V Á , L.; V Y S U Č E K , P.; WAGNEROVÁ, J.; ZELENÁ, I. Slovosled v českém znakovém jazyce. Sloveso a jeho argumenty. Praha, 2005. Interní materiál. Univerzita Karlova v Praze. Filozofická fakulta. K O H Ú T O V Á , J. Tlumočník znakového jazyka na střední škole pro sluchově postižené. P r a h a , 2005. Bakalářská práce. Univerzita Karlova v Praze. Filozofická f a k u l t a . Ústav č e s k é h o jazyka a teorie komunikace. Vedoucí práce J. Janeček. K O M Á R K O V A , B. Návrh na zařazení kultury neslyšících na prvním stupni
základních škol pro sluchově postižené. P r a h a , 2006. Bakalářská práce. Univerzita Karlova v Praze. Filozofická fakulta. Ústav českého jazyka a teorie komunikace. Vedoucí práce P. Vysuček. KUCHAŘOVÁ, L. (2006b). Metafory v českém znakovém jazyce. [2006 v tisku). KUCHAŘOVÁ, L. (2006a). Znaky států Evropy v českém znakovém jazyce. P r a h a , 2006. Bakalářská práce. Univerzita Karlova v Praze. Filozofická fakulta. Ústav českého jazyka a teorie komunikace. Vedoucí práce L. Okrouhlíková. KUCHAŘOVÁ, L. (ed.) Jazyk neslyšících. Praha : ÚČJTK FF UK, 2005. KÝLE, J.G.; WOLL, B. Sign Language. The Study of Deaf People and Their Language. C a m b r i d g e : C a m b r i d g e University Press, 1985. MACUROVÁ, A. Cesty k rozumění? In RACLAVSKÁ, J.; BALOWSKI, M . (ed.). Pocta Evě Mrhačové. Ostrava : Universitas Ostraviensis, 2006, s. 139146. MACUROVÁ, A. (2001b). Jazyk a hluchota. Slovo a slovesnost, 2001, roč. 62, č. 2, s. 92-104. MACUROVÁ, A. (1994a). Jazyk v k o m u nikaci neslyšících. Předběžné poznámky. Slovo a slovesnost, 1994, roč. 55, č. 2, s. 121-132. MACUROVÁ, A. Jazyk znakový. In Encyklopedický slovník češtiny. Praha : Nakladatelství Lidové noviny, 2002, s. 194-195.
MACUROVÁ, A. (2000a). Kommunikacija, pismennyj češskij jazyk i neslyšaščije čechi. Problémy interkulturnogo vzaimoponimanija. In JEŠČIN, M.B. Jazyk kak sredstvo translaciji kultury. Moskva : Nauka, 2000, s. 170-182. MACUROVÁ, A. (1994b). N á š - j e j i c h jazyk a naše vzájemná komunikace. Naše řeč, 1994, roč. 77, č. l , s . 44-50. MACUROVÁ, A. (1998a). Naše reč? Naše řeč, 1998, roč. 81, č. 4, s. 179-188. MACUROVÁ, A. (1998b). Nová slova já n e z n á m . Slovo (a jazyk) v dopisech neslyšících Čechů. Čeština doma a ve světě, 1998, roč. 6, č. 2, s. 109-112. MACUROVÁ, A. (2001a). Poznáváme český znakový jazyk. Úvodní poznámky. Speciální pedagogika, 2001, roč. 11, č. 2, s. 69-75. M A C U R O V Á , A. P o z n á v á m e č e s k ý znakový jazyk IV. Vyjadřování času. Speciální pedagogika, 2003, roč. 13, č. 2, s. 89-98. MACUROVÁ, A. Proč a jak zapisovat znaky českého znakového jazyka. Speciální pedagogika, 1996, roč. 6, č. 1, s. 5-19. MACUROVÁ, A protože já bavím spolu vypravovat. Komunikace v dopisech českých neslyšících. Slovo a slovesnost, 1995, roč. 56, č. l , s . 23-33. MACUROVÁ, A. (2000b). Předpoklady čtení. In BRADÁČOVÁ, Z. (ed.). Četba sluchové postižených. Praha : FRPSP, 2000, s. 35-42. MACUROVÁ, A. „Our" vs. „their" language: The problems of cross-cultural understanding. In BRADARIČ-JON-
ČIČ, S.; IVASOVIČ, V. (Eds.). Sign Language, Deaf Culture 8c Bilingual Education. Z a g r e b : Kratis, 2004, s. 95-100. MACUROVÁ, A. Znakový jazyk v ČR. [2006 v tisku). MACUROVÁ, A.; BÍMOVÁ, P. Poznáváme český znakový jazyk II. Slovesa a jejich typy. Speciální pedagogika, 2001, roč. 11, č. 5, s. 285-296.. M A C U R O V Á , A.; P E T Ř Í Č K O V A , J. P o z n á v á m e český z n a k o v ý j a z y k . P o z n á m k y k vyjadřování mnohosti. Speciální pedagogika, 2004, roč. 14, č. 2, s. 107-126. MACUROVÁ, A.; VYSUČEK, P. Poznáváme český znakový jazyk. Klasifikátorové tvary ruky. Speciální pedagogika, 2005, roč. 15, č. 4, s. 22-35. M O T E J Z Í K O V Á , J. P o z n á v á m e český znakový jazyk V. Specifické znaky. Speciální pedagogika, 2003, roč. 13, č. 3, s. 218-226. MRKVIČKOVÁ, I. Kategorie pádu jako problém aplikované lingvistiky. Praha, 2006. D o k t o r s k á d i s e r t a č n í práce. Univerzita Karlova v Praze. Filozofická fakulta. MYSLIVEČKOVA, R.; HUDÁKOVÁ, A.; VYSUČEK, P. Barvy v českém znakovém jazyce. In VAŇKOVÁ, I. (ed.). Obraz světa v jazyce. Praha : FFUK, 2001, s. 63-77. NAJMANOVÁ, M. Variabilita komunikačních strategií učitelů v ZŠ pro sluchové postižené, které se hlásí k filosofii totální komunikace. Praha, 2004. Bakalářská
práce. Univerzita Karlova v Praze. Filozofická fakulta. Ústav českého jazyka a teorie komunikace. Vedoucí práce A. Hudáková. NOVÁKOVÁ, J. Vliv recipienta na projev ve znakovém jazyce a výběr kódu. Praha, 2002. Závěrečná práce. Univerzita Karlova v Praze. Filozofická fakulta. Ústav českého jazyka a teorie komunikace. Vedoucí práce A. Macurová. NOVÁKOVÁ, R. „Televizní klub neslyšících" v kultuře českých neslyšících. Praha, 2004. Bakalářská práce. Univerzita Karlova v Praze. Filozofická fakulta. Ústav českého jazyka a teorie komunikace. Vedoucí práce A. Macurová. O K R O U H L Í K O V Á , L. Notační systémy znakových jazyků. [2006 v tisku). OKROUHLÍKOVÁ, L. Pojetí dějepisu na 2. stupni základních škol pro sluchově postižené. Praha, 2002. Bakalářská práce. Univerzita Karlova v Praze. Filozofická fakulta. Ústav českého jazyka a teorie komunikace. Vedoucí práce A. Hudáková. POLÁKOVÁ, M. Čtení s porozuměním? Čeští neslyšící a české texty. Praha, 2000. D i p l o m o v á práce. Univerzita Karlova v Praze. Filozofická fakulta. Ústav českého jazyka a teorie komunikace. Vedoucí práce A. Macurová. POLÁKOVÁ, M. Čtení s p o r o z u m ě n í m a čeští neslyšící. Speciální pedagogika, 2001, roč. 11, č. 4, s. 207-219. P O L Á K O V Á , M. Specifické s t r a t e g i e využívané neslyšícími r e s p o n d e n t y v testech č t e n á ř s k ý c h d o v e d n o s t í .
Čeština doma a ve světě, 2002, roč. 10, č. 2-3, s. 168-173. PÚLPÁNOVÁ, L. Osobní zájmena v českém znakovém jazyce. Praha, 2004. Bakalářská práce. Univerzita Karlova v Praze. Filozofická fakulta. Ústav českého jazyka a teorie komunikace. Vedoucí práce A. Macurová. RAČKOVÁ, M. České sloveso v psaných projevech českých neslyšících. Praha, 1996. Diplomová práce. Univerzita Karlova v Praze. Filozofická fakulta. Ústav českého jazyka a teorie komunikace. Vedoucí práce A. Macurová. R I C H T E R O V Á , K. Tvary pasivní ruky v českém znakovém jazyce. P r a h a , 2007. Bakalářská práce. Univerzita Karlova v Praze. Filozofická fakulta. Ústav českého jazyka a teorie komunikace. Vedoucí práce A. Macurová. Slovník spisovné češtiny pro školu a veřejnost. Praha : Academia, 1994. SOVAK, M. Logopedie (metodika a didaktika). Praha : SPN, 1987. Společný evropský referenční rámec pro jazyky. Jak se učíme jazykům, jak je vyučujeme a jak v jazycích hodnotíme. Olomouc : Univerzita Palackého v Olomouci, 2002. ŠEBESTA, K. Od jazyka ke komunikaci. Didaktika českého jazyka a komunikační výchova. P r a h a : Karolinum, 1999. ŠEBKOVÁ, H. Číslovky v českém znakovém jazyce. Praha, 2005. Bakalářská práce. Univerzita Karlova v Praze. Filozofická f a k u l t a . Ústav č e s k é h o jazyka a teorie komunikace. Vedoucí
práce A. Macurová. TIKOVSKA, L. Klasifikátory českého znakového jazyka. Praha, 2006. Bakalářská práce. Univerzita Karlova v Praze. Filozofická fakulta. Ústav českého jazyka a teorie komunikace. Vedoucí práce A. Macurová. V O D R A Ž K O V Á , D. Shodová slovesa v českém znakovém jazyce. Praha, 2003. Bakalářská práce. Univerzita Karlova v Praze. Filozofická f a k u l t a . Ústav českého jazyka a teorie komunikace. Vedoucí práce A. Macurová. VYSUČEK, P. Poznáváme český znakový jazyk VI. (Specifické znaky). Speciální pedagogika, 2004, roč. 14, č. 1, s. 1627. VYSUČEK, P. Specifické znaky. Praha, 2003. Bakalářská práce. Univerzita Karlova v Praze. Filozofická fakulta.
Ústav českého jazyka a teorie komunikace. Vedoucí práce A. Macurová. VYSUČEK, R; MOTEJZlKOVÁ, J. Specifické znaky. Praha: ÚČJTK FF UK, 2003. WAGNEROVÁ-SMĚŠNÁ, J. Lexikografické zpracování znakových jazyku. Praha, 2004. Bakalářská práce. Univerzita Karlova v Praze. Filozofická fakulta. Ústav českého jazyka a teorie komunikace. Vedoucí práce A. Macurová. WILBUR, R. After 40 years of sign language research, what d o we know? In BRADARIČ-JONČIČ, S.; I V A S O VIČ V. (Eds.). Sign Language, Deaf Culture & Bilingual Education. Zagreb : Kratis, 2004, s. 9-30. ZÝKOVÁ, M. Sloveso v psané češtině neslyšící mládeže. Speciální pedagogika, 1997, roč. 7, č. 3, s. 16-25.
autorka Jana Červená
