LIDUMOR ANEB MÁ JÁTRA BEZE SMYSLU Život je hoden života, neboť je životaschopný a hotovo

ČERVNOVÁ PREMIÉRA WERNER SCHWAB

LIDUMOR ANEB MÁ JÁTRA BEZE SMYSLU Život je hoden života, neboť je životaschopný… a hotovo. Překlad: Režie a scéna: Kostýmy: Hudba: Dramaturgie:

Tomáš Kafka Janusz Klimsza Marcela Lysáčková Vladislav Georgiev Tomáš Vůjtek

Osoby a obsazení: PANÍ ČERVOVÁ Alena Sasínová-Polarczyk HERMAN, její syn PAN KOVAČIČ

Petr Panzenberger Vladislav Georgiev

PANÍ KOVAČIČOVÁ

Petra Kocmanová

DESIRÉÉ, jejich dcera BIANCA, jejich dcera

Zuzana Truplová Tereza Cisovská

PANÍ VOČISTCOVÁ Anna Cónová j.h.

SOBOTA 13. ČERVNA 2015 V 18.30 HODIN

ŽIVOT JE HODEN ŽIVOTA, NEBOŤ JE ŽIVOTASCHOPNÝ… A HOTOVO.

SCHWABOVY HRY JSOU VZDOREM PROTI MENTÁLNÍ MAJORITĚ

ROZHOVOR S REŽISÉREM

JANUSZEM KLIMSZOU Jak to řešíš? „Byla období, kdy jsem to těžce nesl, teď beru divadlo jako zaměstnání a jsem dalek toho, abych vyrukoval s něčím jako poslání a podobně. To jsem pociťoval tak do čtyřicítky. Jinak to bere ten, kdo má za sebou deset režií a ten, který má za sebou sto deset režií, což je můj případ. Ale divadlo se může stát posláním - když je míněno jako profese a diváci ho v poslání promění. Když inscenace rezonuje s publikem. Když vznikne vzájemná empatie.“

V Aréně jsi pracoval naposledy před třemi lety. Během té doby přišly divadelní úspěchy – třeba Richard Krajčo dostal Cenu Thálie za roli ve tvé inscenaci Deštivé dny, Hana Fialová tutéž cenu za roli Edith ve tvé režii – ale i méně příznivě hodnocené inscenace. Bereš si ještě k srdci vzestupy či prohry? Nebo už jsi proti tomu imunní? „Imunní nejsem, ale pochopitelně člověk časem otrne. Navíc, co jsou ony prohry a co ony vzestupy? Byly inscenace, za které jsem dostával divadelní ceny, a ony se stahovaly z repertoáru, neboť divák je jaksi odmítal vzít na vědomí, což je zvláštní paradox a disproporce mezi tím, co si myslí kritik a tím, co divák. Co by mě ale mrzelo, by bylo, kdyby se ty inscenace úplně minuly právě s diváky. Pakliže existuje divákova akceptace, má práce smysl.“ A je tedy něco, čím se v rámci divadla trápíš nebo stresuješ? „Když člověk investuje a nevrací se to. A nemluvím teď o výsledku, ale o procesu zkoušení, protože se to děje i u inscenací, které nakonec dopadnou tzv. dobře. Ale jsou etapy, kdy je ´hlucho´ z obou stran a ten pocit je špatný pocit.“

Když jsem před premiérou Baala hovořila s Davidem Šiktancem, tak ten se jasně vymezil jako milovník německé dramatiky. Jaké dramatiky jsi milovník ty – tvůj záběr je hodně široký. Ale třeba si nevybavuji žádného tvého Čechova… „Kdysi jsem měl tendence zavést sem, ve smyslu i přeložit, méně známé polské texty. Teď jsem provozní režisér, nikdo mě sice nenutí dělat hry, které nechci, ale musím být jaksi širokospektrální. I když v šuplíčku mám pořád nějakých pět textů, které bych rád jednou inscenoval… A Čechova jsem nikdy nedělal a už asi nebudu. Stejně jako bych už ´nepokoušel´ Shakespeara. To jsou věci, před kterými mám jistý ostych a taky jsem už ve věku, kdy nepodléhám imperativům, čili že ho vyložím nějak ´jinak´, což je, zdá se, premisa dnešní doby. “ A je nějaká dramatika, která ti vyloženě nesedí? Nebo řešíš vždy jen tu jednu konkrétní hru? „Zrovna v moderní německé dramatice by se takové věci našly. Já ono dnešní horování pro vše německé vnímám jako módu a mám dojem, že vůbec hodně podléháme vlivům a módám, už od časů Kvapila, když uviděl MCHAT. A někdo jiný zase Maxe Reinhardta nebo někdo zase někoho a obrátil se na víru pravou. Nastala situace, jako když se vykopne balón a všichni za ním běží. Ale mě nebaví za ním běžet, protože je tam tlačenice. Dekonstrukce, dekompozice textu mě nezajímá. Zajímá mě struktura, která byla napsána pro divadlo profesionálním dramatikem, jenž ovládá své řemeslo. A tím jsem stará konzerva a nestydím se za to! (smích)“

Původně jsi měl v Aréně dělat Divadelníka T. Bernharda – proč padla náhradní volba právě na W. Schwaba? „Hledali jsme titul, který by nebyl úplně mimo linii letošní sezóny, tedy hru z německojazyčné oblasti. Po různých peripetiích jsme dospěli právě k Schwabovi, který je jistým způsobem Bernhardovi blízký. I když je z jiné generace a z jiné várky rakouských flagelantů.“

fekálního typu, jak on sám své dramatické texty nazval, ale koncizní pohled na společenský vzestup a konzumní boom ve střední Evropě a reakcí na ně - je zde možnost připustit, že má pravdu, i když je to hodně eklhaft. Což je ideální stav pro divadlo, neboť generuje očekávání a napětí. Nevím, zda Schwab toužil po tom být uznáván, akceptován, myslím si, že ta provokace byla pro něj přimární a byl to jeho cíl. Na druhou stranu to není bohapustá provokace, je to hlubinná záležitost. Byl sebedestruktivní, ale i velice citlivý, což se nevylučuje, i když se to zřejmě automaticky nepodmiňuje. Šel tam, kam bychom sami nelezli, jaksi v našem zastoupení, podobně jako třeba Genet nebo právě Bernhard.“ V téhle souvislosti - jak tehdy diváci přijímali Prezidentky? „Já už si to nepamatuju, ale Alena Sasínová-Polarczyk, která hrála jednu z nich, mi říkala, že tehdy byly připraveny na totální odmítnutí a nikdy se s ničím takovým nesetkaly.“

Ptám se i proto, že Wernera Schwaba jsi před lety do Ostravy přivedl právě ty prostřednictvím inscenace Prezidentky v DPB… „Prezidentky se dělaly před více než deseti lety, byl jsem mladší a nedocházela mi jistá úskalí… Teď už mi docházejí (smích). Ale pořád si myslím, že je nám (´námi´ myslím ten segment obyvatel, který chodí do alternativních divadel) Schwab v tom vzdoru proti majoritě, a nejde zde o etnické záležitosti, ale o majoritu mentální, blízký. Mám pocit, že naše mentality jsou si stále ještě podobné a tím je to obrázek i o naší povaze, provincionalismu, pokrytectví. Proto dělat Schwaba není jen výkřik do tmy, věřím, že bude mít odezvu. I díky humoru, který je nám také společný. A jeho prazvláštní forma – to je úkol.“ No právě - W. Schwab je dosti specifický autor, můžeš ho pro ty, kteří třeba zatím netuší, co je čeká, přiblížit? Proč vzbuzoval tak silné protichůdné reakce, kdy dostával ceny a přitom byl nazýván škodnou divadla, monstrem, ničitel dobrého vkusu…? „Já bych to - vzdáleně - srovnal s českým undergroundem 70. - 80. let, s tím rozdílem, že naše androše za normalizace ceny jaksi míjely. Do silné krusty je třeba bouchnout kladivem. Podobným způsobem Schwab atakuje ta divákova místa, kde lze očekávat až hysterickou reakci. Protože jeho hry nejsou jen provokační hrátky

Co znamená podtitul Lidumoru „radikální komedie“? „Je to komedie napsaná radikálem, také ji věnuje sám sobě, což je asi ironický škleb, neboť vzápětí dodává, že permanentně lže. Dovádí situace ad absurdum, tzv. se s tím nes..e, a nebojí se věci i na nějakou dobu zamlžit, mást, aby diváka nakonec dorazil. Není to realita, je to velmi umělá květina. Ale tu realitu pojmenovává po svém přesně. Herci by díky tomu mohli předvést trochu jiný rejstřík, protože ta hra vyžaduje stylizaci. A nefungovalo by to, kdybychom ji hráli civilně. To už jsme si už ověřili. Ale možná se pletu (smích).“ Můžeš nějak objasnit název hry – tedy Lidumor aneb Má játra beze smyslu? „Má játra beze smyslu je citát přímo ze hry a je to pointa jedné z postav, protože se tam mj. řeší vědomý a cílevědomý alkoholismus, jako alternativa života - alkoholismus jako životní program v mistrovské podobě. A Lidumor je holt lidumor.“

CHCI, ABY LIDUMOR LIDI NEJEN ZASÁHL, ALE I BAVIL ROZHOVOR S HEREČKOU ANNOU CÓNOVOU Působila jsi hned v několika divadlech – které angažmá bylo pro tebe zásadní? „Nejzásadnější byl Hradec Králové, éra počátků Divadla Beseda, divadla, které mně nesmírně vyhovovalo. Hráli jsme sice i na velkém jevišti, ale to nebylo zas až tak velké, což bylo ideální. A tenhle ideální stav jsem už později nikdy nezažila.“

V Komorní scéně Aréna hostuješ poprvé – jak se ti tady líbí? „Jsem moc ráda, že jsem se konečně zase dostala k malému divadlu. Pokud si dobře pamatuji, tak u nás v NDM jsem dělala naposledy ve studiovém prostoru, tedy na zkušebně, inscenaci Nejstarší řemeslo, a to je už dost dávno. A vzhledem k mému životnímu paradoxu, že jsem odjakživa toužila hrát v malém divadle, ale šla od jednoho velkého přes druhé až do největšího, tak jsem ráda, že se hostování v Aréně naskytlo. Je to pro mě potěšení a cítím se tu jako mezi svými, úplně přirozeně.“ Nezačalo v tobě opět hlodat, že by ses přesunula do nějakého menšího divadla, než je činohra NDM? „Tyhle úvahy mi to sice připomnělo, ale jak říká moje postava v Lidumoru - Už je ale příliš pozdě. Možná ještě v rámci Ostravy, ale už bych se kvůli tomu nestěhovala. I když Ostravu zrovna nemusím.“ Ale působíš tady už 24 let… „Když jsem byla naposledy na preventivní prohlídce u všeobecné lékařky, tak se ptala, jestli mě divadlo v Ostravě pořád ještě baví. Já jsem automaticky vyhrkla, že ano. Pak jsem nad tím přemýšlela celou cestu zpátky domů… A došlo mi, že jak která práce. Už nejsem ráda za všechno, co přijde, něco si člověk odedře a jen něco si užije. Takže doufám, že Lidumora si užiju, protože zatím je to boj.“

A co jsi dělala v Naivním divadle v Liberci? „Byl to zase únik do malého divadla. Tehdy odešla z Liberce Ypsilonka a místo ní měl vzniknout nový studiový soubor. Nastoupili jsme tam po různých peripetiích s mým kolegou z Hradce, ale žádné divadlo se nakonec nekonalo. Takže jsme se tam půl roku flákali, já chodila na loutková představení a nakonec jsem dostala nabídku, zda nechci v loutkovém Naivním divadle zůstat. Naučila jsem se vodit javajky, hrála jsem v několika inscenacích. Ale když se po roce ozval Jan Grossman, zda nechci zpět do Hradce, kam zrovna nastoupil, tak tomu jsem neodolala.“ Proč jsi tedy z tohoto pro tebe ideálního Hradce znova odešla? „Grossmanova éra po pěti letech skončila, s dramaturgem Klímou a Mirkem Krobotem odešli zpět do Prahy. Já tam zůstala ještě další dva roky, ale kvůli soukromým věcem jsem už tam dál nechtěla být. Tehdy přišla nabídka z Olomouce, měla jsme malé děti, chtěla jsem blíž k rodičům, tedy k Uherskému Hradišti, byla možnost odejít tam společně i s mým partnerem Mirkem Ratajem, tak jsme šli. Byť jsme zrovna po Olomouci nijak zvlášť netoužili.“ Nepokusila ses dostat rovnou do Slováckého divadla v Uherském Hradišti? „Když jsem z Hradce odcházela, měla jsem nabídku do Hadivadla, do Olomouce a právě do Hradiště. Do Hadivadla jsem chtěla hrozně, ale musela jsem se ho vzdát kvůli dětem, protože soubor tehdy hodně jezdil na dlouhodobé zájezdy. A to Hradiště… přetrvával u mě pocit, že se z toho kraje musím vyvléct, že musím pryč.“

Pocházíš z Ostrožské Nové Vsi – můžeš tohle místo přiblížit? „Je to vesnice na půli cesty mezi Uherským Hradištěm a Veselí nad Moravou, blízko slovenským hranicím, jsou tam malé sirnaté lázně a štěrková jezera. Nejsme ale v horách, tam u nás je to docela placka, jediný kopeček, který tam je, tak na tom bydlíme my, a ten ironicky nazývám podhůří Bílých Karpat. Kousek od nás je Ostrožská Lhota, poutní místo s kostelem sv. Antoníčka. A musím říct, že jak jsem se vždycky odtamtud chtěla vyvléct, tak teď se tam ráda zpátky ´navlékám´.“

Proč tolik pije, proč nakonec zjišťuje, že její „játra byla beze smyslu“? „Paní Vočistcová říká, že když se nenaplní vize a utopie, které člověk má, tak pak zbývá jen alkoholismus nebo náboženství. A že inteligentní člověk pije, zatímco debil se zahlení do teologie. Neboli jak vyřešit srážku s realitou (smích).“ Jak jsi řešila ty své „srážky s realitou“ a následné krize? „Naštěstí jsem to neřešila jako Vočistcová, i když k tomu pití bych asi měla nejblíž – tedy vedle vražd a náboženství (smích). Když jsem měla největší životní krize, děti byly malé, a to byl důvod, proč se vždy zmátořit. A že to bylo občas tvrdé - rodiče byli daleko, fungování tatínků dcer bylo právě ta vize a utopie (smích)… A ani nedokážu říct, zda jsem to vše vyřešila dobře nebo špatně… a děti to kolikrát pak připomenou… dělala jsem tak, jak jsem nejlépe uměla.“ Hry W. Schwaba jsou založeny na slovech, na lavinách slov – jak náročné pro herce jsou jeho texty? „Pro mě teda dost. Myslela jsem si, že zatím nejtěžší text byla Tylova Drahomíra, ale tohle mi přijde mnohem horší. Drahomíra byla částečně ve verších, které herce táhnou. Ale jakmile člověk u té Schwabovy strašně květnaté a nabobtnalé věty změní slovo nebo předložku, tak už ho to zavede někam jinam. To byla taky první věc, která mě napadla, když jsem si ten text přečetla. Že to za pět týdnů nemůžu zvládnout.“

No a také je tam poblíž Blatnice pod sv. Antoníčkem, což je vyhlášená vinařská oblast…. „My ale nejsme vinařská vesnice, my jsme slivovicová.“

Můžeš říct, o čem je ta hra? „Je to groteskně naturalistický pohled na to, jak funguje naše společnost.“

Jsi tedy vinařka nebo pivařka? „Pivařka jsem nebyla nikdy, pivo si dám jen výjimečně, tvrdý alkohol od jisté doby piju málo, jsem čistá vinařka. Ale kdysi jsem si i tu slivovici dala, když jsme seděli, hráli s otcem karty, tak flaška za večer klidně padla.“

Jak vnímáš vulgarismy a jisté nechutnosti ve hře? Máš s nimi třeba jako herečka problém? „Pokud tomu věřím a vím, že je to opodstatněné, tak s tím problém nemám. I když bych se určitě na jevišti třeba nevykálela, i kdyby to tam, nevím jak, patřilo.“

Ptám se v souvislosti s rolí, kterou zkoušíš v Lidumoru… Kdo je vlastně paní Vočistcová? „Tak ta není vinařka ani pivařka, ta je ´tvrdařka´, ´koňakařka´. Ale kdo ona je, to zatím pořádně nevím, zatím se spolu tak přetahujeme. Já to na ni zkouším a ona na mě (smích). Je to alkoholička, čistička. Vyčistí dům a nakonec i sebe… čistí společnost od lidí, kteří ji nekonvenují. Když jí druzí lidé nic nedávají, tak se rozhodne je prostě zlikvidovat.“

Jaké očekáváš reakce publika na Lidumora? „Jsem zvědavá. Protože když pozoruji, jak zkoušení pokračuje, tak já jako divák bych se u tohoto textu hrozně bavila a zároveň by mě mrazilo. Ale nedokážu si představit, že bych na Lidumor pozvala někoho z ´běžných´ diváků, třeba případného tchána s tchyní (smích). Já bych moc chtěla, aby to lidi zasáhlo a přitom je to bavilo a uvědomovali si tu směšnost. Aby je to očistilo…“

L

HLEDÁM JINAKOST A JE MNĚ JEDNO, KDE JI NAJDU ROZHOVOR S FOTOGRAFEM

KARLEM TŮMOU Soubor, který vystavujete v Komorní scéně Aréna, se věnuje tématice andělů, kterou se už nějakou dobu zabýváte. Jak jste na tohle téma přišel a co pro vás znamená? „Výběr záběrů pro Arénu je sestaven jinak, než soubory které vystavuji. Název odkazuje na moje hledání něčeho nad čistě dokumentovanou realitu města, nad existenci obyčejných lidských postav běžných z veřejného prostoru, nad výjevy z reklamy a billboardů, grafitů na zdech. Většinou jsou moje soubory ohraničené tématem, od začátku jsou dány prostor i čas kde se budu pohybovat a hlavně kde jsou ti, o kterých fotografuji. Během toho se ale objevuje ještě několik dalších linií, obsahových, námětových, žánrových a to se týká třeba právě mých andělů. Často mě takové souvislosti samotného překvapí, jak se propojují linkou napříč většinou cyklů a přesahují je. Už to objevování nepovažuji za náhodu ani štěstí, ale za součást práce na tématech. Jsou to chvíle, kdy si připomínám, že je fajn zase mít ten foťák v ruce.“ Fotografie v tomto souboru mají čtvercový rozměr – proč právě tento formát? „Čtverec považuji za nejdokonalejší orámování jak pro hledání kompozice při samotném focení, tak pro výslednou prezentaci. Pro celkové pojetí výstavy byla vedle řazení a skladby fotografií ještě důležitější forma tisku. Fotografie na plátnech jsou vypnuty na klasických blind rámech bez další adjustace. Záměrem je, aby výsledná sestava vytvářela pocit komiksového vyprávění, grafičnosti, k tomu řazení fotografií do dvou řad pod sebou a i černobílá tonalita bez škály šedi.“

Jak těžké (nebo lehké) je stát se vašim andělem? Jací a kdo jsou vaši andělé? „Anděly jsem začal nazývat i postavy, s kterými se cítím v napětí, jsem v tu chvíli vnímavější a citlivější a na fotkách je to pak, doufám, vidět. Hledám ty chvíle, kdy jsou konkrétní postavy plně položeny do prožívání svých životů. Troufám si říci, že si dokážu všimnout právě jen těch lidí, kteří mě přilákají svou autenticitou, zaujatostí v tom „svém“. Pravda, často jde o prostředí etnika, prostor subkultury, nebo i domov člověka s osobitým způsobem životem. U koho poznám, že má svoje vlastní rituály a snaží se aktivně ovlivňovat, jak vypadá jeho život, od toho se snažím získat výpověď, tedy fotografii. Hledám jinakost a je mně jedno, kde ji najdu. Můj anděl je vlastně parafrází svobodné nebo i svobodomyslné mysli. Často to jsou padlí andělé, vyhnaní do našeho světa, právě do Prahy, Amsterodamu, Benátek a Katowic.“

A z jakého důvodu jsou bez budoucnosti? „Jaká je budoucnost pro toho, kdo se nechce nebo nemůže zapojit do společnosti? Když úvahu obrátíme, dokonce se většinově uvažuje, že kdo se nezapojí, chce se po něm, aby měl vlastně stále výčitky. Aby se sám kál. Každý máme denně omezený potenciál energie a plýtvat s ní je nezodpovědné, protože je to nevratné. Za jedinou možnou cestu, která mně do určité míry umožňuje svobodně žít, je odmítání vlivu kulturně-sociálního nebo spíš politickoekonomického. Snažím se odbourat vliv veškerých mainstreamových médií. Neustálé vyzdvihování ekonomických hledisek a jejich dopadů na život společnosti je tím největším hříchem systému a hegemonů. Místo života s rodinou a širokým okruhem přátel, s kvalitními institucemi neziskovými i státními, kreativním a alternativním školstvím, s dostupným bydlením a zdravotní péčí, se dnes žije s médii, která určují, co si máme myslet a jak se máme cítit, co si můžeme dovolit a jak si kdo žije nad poměry. Žijeme v době informační hojnosti, ale o kvalitě a opodstatnění přijímat manipulativní informace se neuvažuje. Je to nová forma zotročení myšlenek. Zvrácená pravicová etika, kdy se celý životní prostor zúží na úsilí o vyžadovanou finanční soběstačnost, vede k úzkosti a nesvobodě, ke xenofobii ke všemu odlišnému, k hloupnutí a závisti. Nezbývá, než se osvobodit od myšlenek na to, co považují za důležité ostatní. Tady se totiž daří bulváru, Blesk jsou nejprodávanější noviny v zemi. Ta všeobecná podpora marnosti, závisti a posuzování druhých, to neustálé sžírání se čímkoli konzumním a vydělávání bankám na úroky z hypoték a úvěrů, ta snaha obvinit někoho, kdo může za náš ztrápený život.“

Podtitul výstav je vedle Andělů bez budoucnosti také Fascinace anděly… „Vážím si každého, kdo se projevuje jako svobodný až svobodomyslný, klidně podivín nebo blázen, ví ale, co dělá a proč. Doba je taková, že nikdo nechce žít obyčejný život a to už se stává vlastně obyčejností. Jsme nuceni si neustále a znovu užívat, je nám podsouváno, že jinak vlastně ani nežijeme. Kdo nemá možnosti a prostředky je „out“, není nic. Užívat si, znamená vychutnávat si, spotřebovávat, nechávat se bavit, nenechat se zahanbit. Průvodním jevem je ztráta druhých hodnot, naprostá absence zásad, zmizení tradic, které nahrazuje neukojená touha po „něčem“. Mladí si dnes překvapivě přejí být součástí systému a také se nejvíc podílejí na spotřebě všech těch zbytečností, jen obývají prostor, který jim systém vyplní. Nakonec jsme ve fázi, kdy už existuje poptávka a ta vytváří novou nabídku, dotaženou až do stupidní reality show, fast foodů, zážitků z extrémních sportů, TV seriálů. Na příkladu televizní zábavy je jasné, že každý systém má své otupující prostředky obhajující systém samotný.“ Vaše ambice v uplatnění vašich fotografií jsou tedy dost omezené bez prosazování se v médiích. „Mám za sebou linku spolupráce s neziskovými a humanitárními organizacemi (Člověk v tísni, Charitas, Multikulturní centrum, Centrum pro uprchlíky a další). Projekty na kterých jsem pracoval ani neumožňovaly svým charakterem a tématem větší mediální zájem. Jsem rád za to, co mám. Jsem šťastný při tvorbě, při procesu do kterého se dostávám díky mým tématům, a přes to všechno, co vidím, mám stále chuť tvořit. Je štěstím, že jsem dlouhou dobu mohl studovat a cestovat, umožnilo mně to na sobě pracovat a věnovat čas a prostředky tomu, co mě zajímá. Pokládám za úspěch nebýt úspěšný. Problém mám už s tím, v jakém smyslu se dnes hodnotí úspěch a jakým způsobem se ho dosahuje, kdo „úspěch“ oceňuje. Ono dopracovat se k nějakému ustálenému osobnímu fotografickému jazyku a navíc mít za sebou linku zpracovávaných témat, z kterých je patrný okruh mého zájmu, je to jediné, co dnes odlišuje tvořivého angažovaného umělce od fotografa.“

Ač jste především dokumentarista, ve vašem portfoliu je např. i cena Asociace českých reklamních agentur za kalendář na rok 2003 nebo nabízíte focení svateb. Jak to jde vše dohromady? „Když uvažuji nad svou prací s digitálem, ten totiž odděluje mojí zakázkovou práci od dokumentaristické tvorby na filmy s analogem, a vzpomenu, kdo si mě vlastně najímá na focení a k čemu všemu se přitom dostanu, nelze to vnímat jinak, než jako čas obětovaný právě vydělávání peněz. Na druhou stranu si rozšiřuji obzory, dostávám se do prostoru tvrdého businessu, na společenské akce a rauty, fotografuji team buildingové akce a svatby, někdy zaskakuji za kamarády, kteří fotí politiky. Je to další prostor pro moje společenské sondy. Je dobře pro mou pravou práci, že poznávám neustále širší prostor společnosti. Má to ale jeden vážný důsledek, a to, že se v názorové orientaci stále více radikalizuji.“ A je něco, co byste nikdy fotit nechtěl? „Napadá mě jen válečný konflikt. Vím, jaké jsou pro tuhle práci podmínky a předpoklady a hlavně, jaké mají pak takové fotografie uplatnění. Hledal bych v tom něco jiného, než je obvyklé a určitě bych na to doplatil. Jsem hodně zklamán tím, co způsobila mezinárodní politika USA a EU na Středním a Blízkém východě, ale i na severu Afriky. Dvakrát jsem byl na měsíčních cestách na východě Turecka v kurdské části u hranic s Irákem, dvakrát jsem cestoval po Maroku. Před destabilizací regionu po americké agresi v Iráku jsem plánoval cestu jak do Káhiry, tak do Damašku. Bohužel se za svého života do mého milovaného arabského světa už nepodívám, svět turismu na pobřeží mě nezajímá a mám dvě děti, které bych nerad připravit o otce.“ Věnujete se projektům se sociální tématikou, lidem na okraji většinové společnosti. Je vám tohle prostředí nějak osobně blízké? Nebo nacházíte v těchto prostředích život ještě pořád „živý“, nesešněrovaný dobou? „Řeknu to napřímo. Sociální témata jsou pro mě skoro nevyhnutelností. Když chcete fotografovat lidi a společnost, je stále těžší hledat témata pro takovou „živou“ fotografii. Co se to stalo s veřejným prostorem a lidmi v něm? Street fotografie je už dlouho pasé, protože se masa unifikovaných lidí v ulicích spíše přepravuje z místa na místo, nanejvýš nakupují, než že by se potkávali, sdružovali, bavili se, prostě žili. Když už si někoho zajímavého všimnu, reaguje naštvaným gestem na namířený foťák, bojí se zneužití záznamu obličeje, nebo se zrovna necítí být mým objektem zájmu. Teď si navíc uvědomuji, že je konec i s fotografováním událostí,

demonstrací, slavností a rituálů. Zúčastněných lidí, přímých účastníků konkrétních akcí ubývá, a stále víc a víc čumilů vytváří kulisu freak show, každý si je fotí a natáčí telefonem, nakonec je celý výjev hrůznou vizitkou vyprázdněných konzumentů čehokoli. V důsledku těchto změn ubylo i dokumentárních fotografů. Těžko se zpracovává dlouhodobě téma v době, kdy není čas ani na prožití vlastního života. Mně zbývá naštěstí dokumentaristická soustředěná dlouhodobá práce s konkrétními lidmi, konkrétní subkulturou nebo komunitou. Když už přijmou mojí přítomnost i ve chvílích kdy se opravdu něco děje, je šance udělat dobrý fotky. Snažím se vyhledávat místa, kde se děje něco z vlastní vůle lidí, kteří se na organizování konkrétních dějů a událostí podílejí.“ V jiném rozhovoru jste říkal, že třeba bezvýchodnost sociálně slabých Romů ve východoslovenských osadách vás zaplavila beznadějí. Jak si kompenzujete tyto pocity? Jak se při takové „fotografické orientaci“ jakou máte vy, vyhnout deziluzi, neupadnout do deprese? „Moje fotografie je aktivistická, zaujímám postoj a chci ho promítnout do fotografií. Zabřednutí do dějů a vlastní chvilková ztráta orientace, zúčastněnost a snaha podpořit ty lidi, nebo jen s nimi trávit delší dobu, to přináší velký tlak na pevnost a neměnnost v úsudku. Beru svou angažovanost jako jednu ze základních charakteristik nejen ve fotografii. Zakládám spolky a angažuji se v podpoře komunální politiky. Často se daří při fotografování propojit vlastní zájmy a práci na daném tématu. Nejvýznamnější je pro mě tvorba, dokumentární fotografie je mým způsobem sebevyjádření, poznávání a komunikace. Hledání a příprava témat, hlavně čas, kdy fotografie vznikají, kontakt a komunikace s těmi, se kterými bych se za normálních okolností jen těžko setkal, volba situací a i konečné uspořádání a výběr fotografií do souboru, jsou naplňující chvíle plné zaujetí a soustředění, tedy svobody.“

ROK NĚČÍM TRAGIKOMICKÝ Již moudrý Seneca (4 př. n. l. – 65 n. l.) věděl, že pokud se dokážeme zasmát sami sobě, nevyjdeme ze smíchu po celý život. Nechali jsme se tedy stoickým filozofem inspirovat a sestavili jsme novou sezónu ze čtyř titulů, v nichž se chceme vysmát tomu, jak moc vážně se bereme, když bojujeme o své místo na slunci, a jak zaslepeně se chováme, když jej konečně dobudeme. Máme totiž za to, že troška filozofické sebereflexe, navíc podávané s pořádnou porcí humoru, nám může jedině prospět. Jako první titul uvedeme nestárnoucí Shakespearovu komedii NĚCO ZA NĚCO v překladu Martina Hilského (do češtiny byla také překládána jako Oko za oko, Veta za vetu či Půjčka za oplátku). Děj hry nás zavede do středověké Vídně, kde se láme právo a korupce jen kvete. Vídeňský vévoda mnohé z těchto zločinů přehlížel a odpouštěl, a proto pod záminkou neodbytné diplomatické cesty předá vládu nad městem přísnému soudci Angelovi. Sám však nikam neodjede a v mnišském převleku sleduje Angelovo počínání. A spravedlivý Angelo se brzy promění v nestoudného pokrytce, který sobecky zneužívá svěřenou moc. Shakespearovy hry věrně zrcadlí problémy své doby, ale v tomto alžbětinském zrcadle překvapivě nalézáme také odraz naší současnosti. V režii Ivana Krejčího nás tedy čeká komedie, jež byla sice poprvé uvedena již v roce 1604, ale aktuální je, bohužel, stále. Druhým titulem bude absurdní groteska Borise Viana BUDOVATELÉ ŘÍŠE, v níž se rozehrává ponuré podobenství o konci naší „prosperující“ společnosti. Spořádaná rodinka prchá před tajemným hlukem do stále vyšších pater, kde však nachází vždy o něco menší a stísněnější bytový prostor. Přesto rodiče ujišťují svou dceru, že i nadále žijí v blahobytu, přinejmenším ve srovnání s těmi druhými, kteří takovéto štěstí nemají. Veškerou zlost si přitom vybíjejí na zvláštní postavičce jménem Schműrz, která jim slouží jako fackovací panák. Režisérem inscenace bude Vojtěch Štěpánek, jehož domovskou scénou je pražské Divadlo Komedie. Třetí titul uvede ve své třetí „aréňácké“ režii Grzegorz Kempinsky, kterého naši diváci dobře znají z Plešaté zpěvačky a Krajních mezí. Tentokrát si vybral hru švýcarského dramatika Urse Widmera TOP DOGS. Tímto slangovým názvem (odvozeným od bojových psů) se označují obecně šéfové, v našem případě špičkoví manažeři. Byli zvyklí rozhodovat o osudech druhých, teď se však sami ocitli na dlažbě a navštěvují kurz, který jim má pomoci opět se vrátit do (nejen) profesního života. Hra je inspirovaná rozhovory, které autor vedl s takto skutečně postiženými šéfy a poradci, a odhaluje tak zákulisí současného byznysu. Sezónu uzavřeme LIDSKOU TRAGIKOMEDIÍ Ladislava Klímy. Toto groteskní filozofické drama jedinečným způsobem zachycuje rozpor mezi ideály, s kterými člověk vchází do života, a jejich tristní realizací, která je poznamenána životní realitou. Pětice spolužáků si na oslavě maturity vyjeví své velkolepé cíle a na dalších setkáních po třiceti a pětadvaceti letech skládá účty z jejich plnění. Klímova sžíravá ironie míří až ke krajním úvahám o smyslu lidského života a jeho sarkastický humor odhaluje i leccos z temných myšlenek, jimiž Klíma šokoval své současníky. V režii Ivana Krejčího se tak můžeme těšit na hereckou exhibici především pánské části souboru.

Doufáme, že nám zachováte přízeň i v sezóně 2015/16 a že se přijdete s pochopením zasmát lidem, kteří jsou na tom stejně, jako vy. Věřte, že budete v dobré společnosti. Tomáš Vůjtek, dramaturg KSA

PŘEDPLATNÉ NA SEZÓNU 2015/16

ROK NĚČÍM TRAGIKOMICKÝ PREMIÉRY William Shakespeare / režie Ivan Krejčí NĚCO ZA NĚCO Na tisíc hříchů jedněm projde snadno, druhé jen jeden přivede až na dno. Boris Vian / režie Vojtěch Štěpánek BUDOVATELÉ ŘÍŠE To je díra, pelech, kutloch, brloh nebo hajzl, bordel, blechárna. Urs Widmer / režie Grzegorz Kempinsky TOP DOGS Trh dnes potřebuje netvory. Ladislav Klíma / režie Ivan Krejčí LIDSKÁ TRAGIKOMEDIE Nemožno člověku přestat být tím, čím je.

DÁLE NA REPERTOÁRU:

BAAL / SLYŠENÍ / LIDUMOR ANEB MÁ JÁTRA BEZE SMYSLU NEUVĚŘITELNÉ PŘÍHODY JULIE A NATAŠI KRAJNÍ MEZE / RUSKÁ ZAVAŘENINA / HRÁČI / PLEŠATÁ ZPĚVAČKA S NADĚJÍ, I BEZ NÍ / BRENPARTIJA / PENSION PRO SVOBODNÉ PÁNY

Vyberte si podle titulů a z 5 typů předplatného – cena již od 400 Kč Informace a přihlášky získáte na www.divadloarena.cz v pokladně KSA tel.: 595 155 595, e-mail: [email protected] předplatné lze rovněž zakoupit v Ostravském informačním servisu (OIS)