Je psychoanalýza věda nebo umění? M g r. M a r t i n S ká l a Psychoanalýza jako věda............................................................................................................1 Psychoanalýza jako umění.........................................................................................................2 Umělci o psychoanalýze.........................................................................................................3 Psychoanalytici a umění.........................................................................................................4 Psychoanalýza jako umění života, interpretace a terapie......................................................5 Závěr...........................................................................................................................................6 Psychoanalýza se dnes běžně pojímá jako vědní disciplína náležející do oboru psychologie, psychiatrie a psychoterapie. Již od svých počátků však měla blízko k umění. Nejen že o ni byl veliký zájem v uměleckém světě, ale často k umělecké tvorbě inspirovala i samotné psychoanalytiky. Dokonce existoval názor, že nevědomí má samo o sobě uměleckou povahu. Také se lze ptát, zda veškeré umělecké projevy pocházejí z nevědomí? Rovněž lze samotnou psychoanalýzu a různé její techniky považovat za umění v širším slova smyslu. Zda je nám bližší psychoanalýza jako věda nebo jako umění je otázka, na kterou musíme hledat odpověď každý sám za sebe.
Psychoanalýza jako věda Otázku, zda je psychoanalýza vědou nebo uměním si položil jako první Bleuler v roce 1913.1 Věda je podle Bleulera otevřený systém poznatků, na jejichž počátku stojí objev vědce. Tento objev je dále rozpracováván, prohlubuje a rozšiřuje se a spojuje se s ostatními oblastmi poznání. Vědecké poznatky si kladou nárok na objektivitu, opakovatelnost a ověřitelnost. „Pro smysluplné zkoumání údajů jsou nezbytné soupeřící hypotézy“. Psychoanalýza nemusí být podle Bleulera celistvá, vše zahrnující teorie. „Je uspokojující, jestliže např. Freudovo pojetí libida nebo Jungovo chápání introverze osvětluje pouze některé případy“. 2 Freud však chtěl z psychoanalýzy vytvořit plnohodnotnou vědu. Proto také roku 1907 uvítal založení Freudiánské asociace v Burgholzli a příklon Curyšské školy, která zejména v osobě profesora Bleulera, doktora Junga, Riklina, Abrahama a dalších psychoanalýze zajišťovala univerzitní zázemí. Nicméně si „činil bezvýhradný nárok na potvrzení všech svých hypotéz a veškeré odchylné názory vysvětloval použitím chybné techniky“. Tím se podle Bleulera Freudův přístup vymyká přístupu vědeckému.3 Freud se také dlouho zdráhal zveřejnit popis psychoanalytické techniky, který by alespoň částečně zajišťoval kontrolované proměnné vědeckého experimentu. Jeho Studie o hysterii vyšly v roce 1895, ale první Freudova ucelená práce o psychoanalytické metodě Freudovská psychoanalytická metoda, vyšla až v roce 1904 a ani tam toho o metodě samotné nebylo mnoho sděleno. Tato situace byla z vědeckého hlediska problematická, neboť metoda, která není formálně popsaná, je jako nereprodukovatelný výsledek, který, byť by byl sebezajímavější, je spíše uměleckým artefaktem, než vědeckým poznatkem. Nejasnosti ohledně psychoanalytické metody způsobily, že většina prvních zájemců o 1
Bleuler in: Kerr, Nebezpečná metoda tamtéž 3 tamtéž 2
psychoanalýzu (jako např. Bleuler, Putman, Prince, Gross, Forel, Rank a konečně i Jung) musela číst mezi řádky a postupovat intuitivně. I to jistě přispělo tomu, že vznikla řada specifických psychoanalýz.4 Dodnes je psychoanalytická sesse velice individuální, intuitivní a jedinečnou situací, kterou lze jen obtížně opakovat a objektivizovat. Rovněž otázka vyléčení nebo prohloubení vědomí je velmi subjektivní. Proto se psychoanalýza vzpírá modernímu „evidence based“ nároku, ačkoli se mu stále snaží dostát. Podle Michaela Šebka byl jedním z nejzajímavějších pokusů operacionalizovat správnost interpretace počtem asociací, které se po ní vynoří. 5 Na rozdíl od Freudova vědeckého postoje spočívajícího na paradigmatu a koncepcích logiky vědeckého vysvětlení patřících 19. století, tedy na víře v jednu absolutní pravdu, se jen o něco mladší Jung otevírá postmoderní vědě 20. století a nachází paralely psychoanalytických poznatků s poznatky moderní kvantové fyziky (Pauli), religionistiky, historie, etologie, etnologie, zdůrazňuje relevantnost hermeneutiky pro analytické chápání atd.6 Nicméně až teprve v současnosti se díky rozvoji zobrazovacích technik (PET atd.) a neurověd dostává psychoanalýze empirického potvrzení. Za analytické psychology lze v tomto směru jmenovat např. Wilkinsonovou (Coming into mind), v Čechách Petra Boba, ale jistě lze najít i mnoho psychoanalytiků, neboť neurovědecké bádání je dnes velmi moderní zejména v oblasti vlivu traumatu na psýché, explicitní a implicitní paměť i na strukturální změny v mozku. Potvrzuje se důležitost vztahu, attachmentu pro zdravý a rovnoměrný vývoj osobnosti.7 Ale právě důraz na osobní vztah je rovněž základnou kritiky vědeckého přístupu v psychoanalýze. Sherwoodová upozorňuje, že za vědeckými fakty a teoretickými modely se může ztrácet osobnost analytika, jeho emoční odezva a empatické vyladění se na pacienta. Analýza se pak stává příliš jednostranně racionální a intelektuální záležitostí. 8
Psychoanalýza jako umění Vraťme se nyní k Bleulerově úvaze o tom, zda je psychoanalýza věda nebo umění. Na rozdíl od vědy otevřené novým poznatkům a propojené s ostatními oblastmi bádání, se umění podle Bleulera vyznačuje naopak specifičností a jedinečností uměleckého díla. 9 Existují sice umělecké školy a slohy, ale každý umělec chce být originální a brání se být spojován s druhými neboť tím jeho dílo ztrácí svou svéráznost. Frohlich sice píše, že nejvyšším ideálem umění je „možnost promítat si do obsahu (uměleckého díla) svou (divákovu) vlastní duši“. Ale v současnosti se rovněž zdůrazňuje komunikace autora s divákem. Dokonce se rozvíjí tzv. Konceptuální umění, v kterém uměním stává samotná myšlenka autora a ztvárnění se stává druhořadou záležitostí. To ovšem platí jen pro Evropskou kulturu. V tomto pohledu lze poukázat na zkušenost česko-německého malíře Antonína Málka, který učil budhistické mnichy v Ladaku v Indii malovat. Tito mniši, zvyklí co nejpřesněji překreslovat tradiční mandaly, byli překvapeni, když se učili v malbě vyjádřit svůj pohled, svou invenci a fantazii. Tradiční budhistický přístup vyjadřuje snahu o rozpouštění ega umělce-mnicha a vztahování se k archetypálním zdrojům. Na rozdíl od současného západního přístupu zdůrazňujícím sebevyjádření umčlce-osobnosti v umělecké tvorbě. Umělec západní civilizace má tedy právo či dokonce povinnost prosazovat svůj názor, jak nejlépe by jeho tvorba měla být dokončena. Jinak by byl považován za plagiátora. Důraz 4
tamtéž Šebek - přednáška 6 Kerr, Nebezpečná metoda 7 Wilkinson, Coming into mind, Bob atd. 8 Sherwood – Response to Wilkinson, JAP 9 Bleuler in: Kerr, Nebezpečná metoda 5
na svůj osobitý pohled na věc shledával Bleuler i u Freuda a proto považoval freudovu psychoanalýzu spíše za umění než vědu a jakožto pravověrný vědec a praktik již roku 1911 vystoupil z psychoanalytické společnosti, když Freudovi napsal, že jeho přístup „vše a nebo nic“ dokonce vědu ohrožuje.10 Ačkoli Bleulerův postoj k psychoanalýze jako k umění jistě nebyl Freudovi milý, podtrhuje Freudovo umělecké literární nadání oceněné v roce 1930 německou Goetheho cenou. Např. Jung nebo Riklin měli zase nadání výtvarné. Vpravdě již od samého počátku měla psychoanalýza blízko k umění. Uvědomme si, že experimentální psychologie se jako samostatný vědní obor datuje teprve od roku 1879 a Freudovy Studie o hysterii vyšly jen o 16 let později, v roce 1895. V době zrodu psychoanalýzy tedy ještě nebyla psychologie tak jasně ohraničenou vědou jak je tomu dnes, možnosti terapie psychických poruch byly velmi omezené a psychologové spíše vysvětlovali původ a obsah psychických obtíží a měli-li blízko k introspekci a navíc talent k vyjádření svých vnitřních zkušeností, ocitali se často na hranici mezi vědou a uměním.11 Historik umění Urban zase poukazuje na významnou roli symbolismu v umění na přelomu 19. a 20. stol., tedy v době vzniku psychoanalýzy. 12
Umělci o psychoanalýze Zároveň mnozí umělci měli zalíbení v psychoanalýze. Je známo, že např. surrealisté byli silně ovlivněni psychoanalytickou volnou asociací. Za všechny vzpomeňme Dalího Paranoidně kritický výklad Milletova Klekání, které je „stejně krásné jako náhodné setkání deštníku a šicího stroje na pitevním stole.“13 V tomto pojednání nelze přehlédnout freudiánskou sexuální interpretaci symbolů Milletova obrazu setkání přihrbené ženy a muže zakrývajícího svým kloboukem erekce (v Dalího interpretaci). Někteří umělci by si tedy mohli spolu se současným výtvarníkem Nikolou Čulíkem položit otázku, zda veškerá umělecká tvorba nepochází z nevědomí? Zda je umění věda nebo psychoanalýza? Curyšská dadaistická skupina měla v roce 1917 blízko k Jungovu Psychologickému klubu a zvala jeho členy na své akce, např. na divadelní představení Král jelen odehrávající se v lese u Burgholzli, kde Freud Analyticus , jehož protivníkem je Dr. Oidipovský Komplex, je Pralibidem proměněn v papouška. Toto představení parodovalo rozchod Freuda a Junga v souvislosti s Jungovou knihou Symboly a proměny libida.14 Umění a psychoanalýza se od samého počátku často ovlivňovaly a prolínaly. Kromě již zmíněného vlivu psychoanalýzy na surrealismus, např. Dalího zejm. v malířství, v poezii André Bretona, ve filmu Bunuela a mnoho dalších ovlivnila psychoanalíza i hudbu. Přestože ta byla Freudovi i Jungovi spíše vzdálená, tak např. hudební skladatel Gustav Mahler absolvoval v roce 1910 u Freuda krátkou.psychoanalýzu. Jean Sibelius dokonce nazývá svou Čtvrtou symfonii (1911) symfonií psychologickou. Avšak opera se řady psychoanalytiků silně dotýká. Již od samotného Junga, kterého Wagnerovo zpracování mýtu germánského hrdiny Siegfrieda ovlivnilo jak ve vztahu k Sabině Spielreinové, ale i k Freudovi a jeho žákům a dokonce vize a obraz o smrti hrdiny-Siegfrieda iniciovala Jungovu Nekyi a byla tedy nutným předpokladem vzniku Jungova díla. Silný vliv jungových konceptů individuace lze rovněž najít v románech Hermana Hesseho, zejména v jeho novele Damian vydané v roce 1919 a přímo ovlivněné setkáním s Jungem. Ještě za Freudova života začaly vznikat psychoanalytické osvětové hrané filmy, např. originální němý film režiséra G. W. Pabsta z roku 1926 Tajemství duše, jehož poradci byli K. Abraham a H. Sachs. Freud odmítl spolupráci na tomto filmu 10
tamtéž Shamdasani, předmluva k ČK, Arijský Kristus atd. 12 Urban, Opočno 2012 13 Dalí in: Dějiny surrealismu 14 Shamdasani, předmluva k ČK 11
neboť se opět bál profanace psychoanalytické metody (vzpomeňme jeho zdráhání metodu zveřejnit). Zájem umělců o psychoanalýzu trvá až do současnosti. Za všechny mohu poukázat např. na filmy Woodyho Allena které se mnohdy vztahují k psychoanalytickým tématům, filmové ztvárnění Nebezpečné metody nebo Švankmajerův originální psychoanalytický thriller či komedii Přežít svůj život. atd. atd.
Psychoanalytici a umění Jung a psychologický klub se však brzy, již v tomtéž roce 1917, od dada skupiny vzdálili. Jungova kolegyně Moltzerová sice tvrdila, že nevědomí má samo o sobě uměleckou povahu 15 a i Jung např. přirovnával skladbu snu skladbě klasického dramatu obsahující části zvané expozice, kolize, krize, peripetie a katastrofa.16 Nicméně Jung odolával „svodům animy,“ aby se stal umělcem, ačkoli jeho Červená kniha Liber Novus byla a je umělecky ceněna.17 Jung se tvrdošíjně držel svého psychiatrického povolání a mnohokrát si povzdechl: „kdybych tak byl umělcem a mohl pouze ztvárnit to, co se ve mě děje.“ 18 Jako psychiatr se totiž cítil zavázán v tom všem navíc hledat smysl. Na tomto základě pak stojí celá teorie a praxe jeho analytické psychologie. Odrazujícím příkladem podlehnutí „svodu animy“ mu pak byl kolega Riklin, když se fascinován nevědomím a na nabádání Moltzerové stal z nadějného psychiatra průměrným umělcem.19 Psychoanalytici i analytičtí psychologové nadále rozvíjejí své umělecké vlohy, aniž by se nutně vzdalovali své psychoanalytické profesi. Proto jsme mohli navštívit výstavu 14 S ku příležitosti konference Bridging identities nebo být svědky dramatického ztvárnění Jung – Whiteovi korespondence (Jung – White letters) a excelentního hereckého výkonu analytiků John Hilla v roli Victora White a Paula Brutsche v roli C.G. Junga. Díky Romanu Telerovskému a dalším můžeme číst revue Analogon, Běťákovo hudební nadání zase nedá zaniknout lidové písni v Osvětimanech atd. Mnozí psychoanalytici rovněž interpretují umělecká díla. Od Freudova výkladu obrazu Svatá Anna s Pannou Marií a malým Kristem od Leonarda da Vinci, přes Jungovu interpretaci básní a vizí Frank Millerové v Proměnách a symbolech libida, jeho rozbor Joyceova Ulyssa nebo Picassova díla, až např. po současnou interpretaci Pána prstenů kolegy Knoba nebo pojednání analytického psychologa a filmaře Christophera Haukeho s názvem Film after Jung (2009). Velmi zajímavé jsou diskuse po filmovém klubu ve středisku Psychopompos. Blízkost psychoanalýzy a umění rovněž vyjadřuje i věnování tohoto sympozia 25. výročí úmrtí malíře a Opočenského rodáka Františka Kupky. Dlužno říci, že psychoanalytické interpretace umění ať již u Freuda i Junga ad. se často ukázaly jako mylné. Základ omylu totiž spočívá v psychoanalytickém postoji k umění jako k neuróze zasluhující si interpretaci. Již Jung zdůrazňuje, že lze jen obtížně připustit premisu, že umění je neuróza nebo že neuróza je umění. 20 Proto je jen krátkozraké pomocí interpretace uměleckého díla posuzovat osobnost umělce. Psychologicky čistší přístup spočívá v analýze nadání nebo uměleckého procesu. V tomto smyslu lze uvažovat o nadání jako o autonomním komplexu či dokonce archetypu, neboť dílo umělce není jen vyjádřením jeho osoby, ale musí oslovovat a být aktuální pro druhé lidi. V tomto odštěpeném a nevědomém komplexu či archetypu se zpracovávají, transformují (např. sublimují) síly libida (viz. Symboly a proměny libida, kde je umělecká tvorba Millerové interpretována jako sublimovaný nevědomý proces. Nebo je Uměním právě 15
tamtéž Jung O snu? 17 Shamdasani, předmluva k ČK 18 Jung, Vzpomínky, sny, myšlenky 19 Shamdasani, předmluva k ČK 20 Jung, On the relation of analytical psychology to poetry, http://studiocleo.com/librarie/jung/jungpage.html 16
sublimace samotná?) Proto je opodstatněná spíše úvaha o tom, že umělecká tvorba stojí na nevědomém základě, než že by nevědomí samo o sobě mělo uměleckou povahu. Jung začal psát Červenou knihu v reakci na vnitřní tenzi, kterou mohl při umělecké tvorbě zpracovávat.21 Známé jsou rovněž příklady umělců a jejich děl vytvořených v reakci na intrapsychické napětí, vzpomeňme například Mozarta nebo Goyu. Takovéto pojetí umění se již blíží arteterapii. Imaginace vzešlé z nevědomého procesu, konfliktu a napětí však musí zpracovat vědomé já. Psycholog zde hledá smysl a odraz psychických dějů, umělec pak diferencoval a ovládl schopnost tyto fantazie esteticky vyjádřit. Oba dva způsoby pak musí podléhat nároku na obecnou platnost. Psychoanalýza i umění proto stojí na podobném základě – na konfrontaci s nevědomím, na jeho vyjádření s nárokem na obecnou platnost. V psychoanalýze se pak těžiště posouvá k racionálnímu vyjádření, v umění k vyjádření estetickému. Jak uvidíme později, tento příklon by však neměl být jednostranný, neboť pak by psychoanalýza ztrácela schopnost oslovit, dotknout se člověka a stala by se suchou vědou. Umění by zase postrádalo smysl a člověk by mu nerozuměl.
Psychoanalýza jako umění života, interpretace a terapie Psychoanalýzu v širším slova smyslu lze považovat nejen za vědu, tedy poznání, ale i za umění života. Tak se např. i Jungův tvůrčí život rozděluje zásadním předělem na „období gnozeologické,“ tedy období poznávání, a „období alchymické,“ období alchymického Díla a umění života, jak uvádí např. historik psychiatrie Shamdasani a dodává, že na přelomu těchto období stojí již zmiňovaná Červená kniha.22 To že se psychoanalýza podobně jako umění dotýká hlubších vrstev osobnosti než jen racionálního vědeckého poznání dokazuje i poznámka Dr. Mikoty, kterou řekl na tomto pódiu loni, že „psychoanalýza se těžko učí a těžko zapomíná a proto se dotýká spíše implicitní než explicitní paměti.“ 23 Psychoanalýza se opravdu stává spíše jakýmsi světonázorem, symbolickým pohledem na nejen na symptomy, chybné výkony a komplexové epizody, ale i na fantazie a sny, na vnější i vnitřní svět, pohledem dynamickým, sledujícím životní příběh a mýtus, zasahující nejen poznání ale i vztahy, prožívání a chování. Psychoanalýza se dokonce někdy zříká svých terapeutických ambicí ve prospěch „služby vědomí.“ Když začala být tato teorie využívána i k interpretaci pohádek a kulturních výtvorů, stal se z psychoanalýzy světonázor, prostřednictvím něhož bylo možné pochopit celé dějiny lidstva. Umění, náboženství a hudba začaly být chápány jako produkty nevědomí.24 Tento světonázor přesahuje vědecké poznání a dotýká se umění života v širším smyslu. Aby Jung osobně samou vědou nezkostnatěl, musel najít svou Animu, duši, možná múzu. Symbolicky řečeno, Jung musel v banálním příběhu hodném červené knihovny a zaznamenaném v Červené knize překonat suchého starého učence a osvobodit blondýnu zakletou na jeho zámku v lese.25 Toto pokleslé umění se pak diferencovalo v rukou psané a ilustrované dílo s velikou osobní i uměleckou hodnotou. A osvobozená anima-múza ho pak sváděla, aby se stal umělcem nebo prorokem. Těmto svodům odolával, protože již od blondýny věděl, že „banalita byla vysvobozena banalitou“ a slyšel pozdrav od Salomé. Salomé připravila světce o hlavu a proto se Jung obával, aby i on neztratil hlavu a nestal se z něj banální pseudo-umělec, jako tomu dle jeho mínění bylo u Riklina. Rovněž každá psychoanalytická sesse i každá terapie je v širším smyslu uměleckým dílem, které analytika i pacienta oslovuje a inspiruje. Jinak by ani nemohla mít účinek a byla 21
Jung, Vzpomínky, sny, myšlenky Shamdasani, předmluva k ČK 23 Mikota, příspěvek na sympoziu věnovaném paměti 24 Arijský Kristus 25 Jung, Červená kniha 22
by tím, co se v umění nazývá kýčem. Psychoanalytický kýč nevychází z nitra analytika, ale parazituje na duši pacienta, podobně jako umělecký kýč se řídí obecným vkusem a parazituje na duši potenciálního diváka. V souladu s Túmou tedy lze říct, že „stejně jako dobrá věda je uměním, i skutečné umění je velkou vědou.“ 26 Klasická psychoanalýza se omezuje na umění volné asociace a umění interpretace. Již Jung však přichází s technikou aktivní imaginace, kterou je potřeba také ztvárnit, např. malováním, tancem či literární tvorbou apod., tak jako to Jung sám činil v Červené knize. V aktivní imaginaci musí být nevědomé obsahy nejen vyvolány, ale i aktivně ztvárněny vědomým já, aby se z invaze nevědomých obsahů mohlo zvědomit, diferencovat a integrovat to, co bylo původně odštěpeno. Vladimír Chrz připomíná, že „Jung chápal aktivní imaginaci jako cosi mezního, co se nachází na hranici terapie, aniž by to byla typická terapie, a co se zároveň vyskytuje na pomezí umění, aniž by to však bylo umění.“27 Daniel Túma v článku O psychoterapii jako o umění poznamenává, že „Jak pozorovatel uměleckého díla, tak umělec sám – oba reflektují významy, oba reflektují významy, které v nich umělecké dílo vyvolává a skládají je do smysluplných celků. Totožným způsoben tak činí společně klient a terapeut v procesu terapie...klient určuje vnitřní užitečnost a přínos tohoto setkání... rovněž divák/posluchač uměleckého díla určuje subjektivní přínos a užitečnost tohoto díla.“28
Závěr Nietzsche ve stejnojmenné knize připodobňoval Zrození tragédie z ducha hudby páře z vilných kotlíků čarodějnic „dionýsského principu,“ která vystoupá až k „apolinskému“ světlu a vytvoří tak obraz a děj antické tragédie. 29 Podobně Jung rozlišoval „princip ztvárnění“ a „princip pochopení... Převáží-li princip pochopení, věc se jednostranně posouvá na rovinu pouze intelektuálního, abstraktního poznání, kdežto estetické ztvárnění se může příliš brzy uspokojit a upustit od snahy o odhalení nějakého smyslu,“ shrnuje Chrz.30 Bleuler svou úvahu nad psychoanalýzou jakožto vědou nebo uměním uzavírá, že jemu je nejbližší vnímat psychoanalýzu jako řemeslo. Neboť to se opírá jak o vědecký tak o umělecký základ, je však povoláním člověka, prakticky zaměřeným na dílo. Bleuler oceňuje, že práce o psychoanalytické technice popisují praktický postoj, který by měl analytik zaujmout v případě jevů, jako přenos, výklad snů apod.31 Každý z nás si může položit otázku, zda se cítí spíše psychoanalytikem – vědcem, umělcem nebo řemeslníkem. Nebo kým ještě?
26
Túma, O psychoterapii jako o umění, http://g-i.cz/cz/clanky/213-o-psychoterapii-jako-o-umeni Chrz, „Ať je slyšena druhá strana“, http://e-psycholog.eu/pdf/chrz.pdf 28 Túma, O psychoterapii jako o umění 29 Nietzsche, Zrození tragédie z ducha hudby 30 Chrz, „Ať je slyšena druhá strana“ 31 Bleuler in: Kerr, Nebezpečná metoda 27
