Ľubomír Novák Lidový jazyk Velké Moravy a možnosti jeho rekonstrukce Položíme-li si otázku, jakým způsobem psali na Velké Moravě, odpověď se zdá býti jednoduchá: pokud na Velké Moravě potřebovali něco zapsat, zapsali to staroslověnsky. Logicky tímto myslím období po příchodu bratrů Konstantina a Metoděje, kteří sestavili písmo vhodné pro zápis slovanského jazyka, v případě předchozího je tato otázka de facto zbytečná (jelikož žádné písemné záznamy pořizované samotnými Slovany neznáme). Podle historicky dochovaných textů je výše uvedená možnost správná, jelikož z velkomoravské éry máme dochované pouze staroslověnské písemnictví (přesněji řečeno dnes známe jeden jediný dokument ze sledovaného období – tzv. Kyjevské listy). Odpověď na tuto otázku jest tudíž jednoduchá, a to v tom směru, že známe jediný literární jazyk Slovanů. Když se však zeptáme jakým jazykem se na Velké Moravě hovořilo, tak nám odpověď na prvně uvedenou otázku stačit nebude. Ne, že bych chtěl tvrdit, že by na Velké Moravě lidé psali staroslověnsky nebo by tímto jazykem nikdo nehovořil, ale chci naznačit, že jazyk dochovaných psaných památek nebyl jazykem, kterým denně hovořili běžní lidé. Staroslověnštinou na Velké Moravě hovořili kněží, kteří v ní sloužili mše apod., obyčejní lidé jí také museli rozumět (pokud ne, museli by Konstantin s Metodějem kodifikovat jiný jazyk, ve kterém by byly slouženy liturgie pro velkomoravské věřící), ale nikdo evidentně nepoužíval staroslověnštinu jako jazyk běžné komunikace – k tomuto účelu sloužil jazyk jiný, do dnešních dnů nedochovaný v přímých pramenech, dochovaný však v jazycích „nástupnických“. Neznámý jazyk obyvatel Velké Moravy byl jakýsi dialekt vyvinuvší se z praslovanštiny, nemohla to být staroslověnština, jelikož ta vychází ze starobulharských nářečí z okolí Soluně. Praslovanština, nedochovaný rekonstruovaný prazáklad všech slovanských jazyků a nářečí, se někdy před počátkem expanze Slovanů rozštěpila na 3 základní dialekty – starou západní slovanštinu, starou východní slovanštinu a starou jižní slovanštinu, tyto pradialekty rovněž nemáme dochovány přímo, musíme je však předpokládat a jsme schopni je s větší či menší přesností rekonstruovat. Staroslověnština byla jazykem jihoslovanské skupiny (do dnešních dob se nám z této skupiny zachovalo 5 literárních jazyků: bulharština, makedonština, srbština, chorvatština a slovinština); na Velké Moravě se však hovořilo nějakým starým západoslovanským dialektem, který se sice nedochoval, ale vyvinuly se z něj jazyky jako je čeština, slovenština, polština, kašubština, polabština, slovinčtina a horní i dolní lužická srbština. Proč nemohli Velkomoravané mluvit staroslověnsky vysvětlím na několika základních příkladech, respektive zde hodlám demonstrovat asi nejzásadnější vývojové rozdíly mezi stsl. a zsl. Tyto změny v jednotlivých slovanských jazykových větvích jsou odvozené přímo z praslovanštiny, podle známého vývoje slovanských jazyků nelze předpokládat, že by západoslovanské dialektní rysy vznikly ze staroslověnštiny: 1) z psl. hláskových skupin *tj, *ktj se vyvinulo zsl. *c a nikoliv stsl. *št (srov. čs./sk./pol. noc, stsl. noštь < psl. *noktь), podobně dalo psl. *dj zsl. *dz a stsl. *žd (stč. mezě (< *medzě, čs. mez), sk. medza, pol. miedza, stsl. mežda < psl. *medja), psl. vývoj skupiny *skj, *stj dal zsl. *šč na rozdíl od stsl. št: stč. ščít, čs./sk. štít, pol. szczyt, stsl. štitъ < psl. *skitъ; 2) v případech, kdy docházelo k měkčení labiální hlásky (tj. b, p, m, v), nedošlo k epentezi (vkládání) l, jak to známe ve vsl. a jsl., srov. čs. země, pol. ziemia proti stsl./rus. zemlja; zsl. *jazъ ljubjǫ (srov. sk. ja ľúbim), psl. *azъ ljubjǫ proti stsl. azъ ljubljǫ či (st)rus. ja(zъ) ljublju; 3) v instrumentálu (7. pádě) sg. o-kmenů je v zsl. (i v strus.) tvar *-ъmь, stsl. -omь; to dokládá český tvar s hradem < zsl. *sъ gradúmь (*/ъ/ dalo v češtině /e/) proti stsl. sъ gradomь; 4) oproti jsl. a vsl. dialektům zachovává zsl. etymologickou skupinu *-tl-, *-dl- a nemění ji na *-l-: čs. mýdlo, sk. mydlo, pol. mydło psl. *mydlo proti stsl./rus. mylo; čs. modlit se, sk. modliť sa, pol. modlić się, psl. modliti sę proti stsl. moliti sę, rus. moliťsja;
5) oproti vsl. a jsl. slovesné předponě iz- se v zsl. prosazuje předpona *vy-, srov. čs. vybrat proti stsl. izbьrati; 6) v zsl. a vsl. jazycích se v případě adjektiv uplatňovaly tzv. zájmenné (či rozšířené) tvary, narozdíl od jsl. jazyků, kde se dodnes užívá archaická forma jmenného sklonění: např. čs. dobrý den, pol. dobry dzień, zsl. *dobryjü dьnь, rus. dobryj deň; proti psl. *dobrú dьnь, chorvatskému/srbskému dobr dan či bulharskému dobăr den – ve stsl. byly možné obě formy, jak dobrú dьnь tak i dobryjü dьnь, toto však bylo způsobeno i původním jazykem autora zápisu. Zde jsou zmíněny jen některé ze zásadnějších rozdílů mezi starými západoslovanskými dialekty a staroslověnštinou, další odlišnosti jsou i v lexiku a zdá se, že i v přízvuku. Výše uvedené příklady dokládají určité rozdíly mezi starou západoslovanštinou a staroslověnštinou, opusťme však nyní pole zsl. prajazyka a pokusme se podívat přímo na podobu jazyka (respektive dialektů) Velké Moravy – zde již upustíme od srovnávání západoslovanštiny a staroslověnštiny, v rámci západoslovanštiny rovněž upustíme od tvarů polských, lužických aj. a zaměříme se přímo na hypotetickou podobu nářečí velkomoravských. Jazyk Velké Moravy budeme pro zjednodušení označovat jako „velkomoravštinu“ (*/veliko/moravsьkyjь językъ), i když, jak vyplyne z následujícího výkladu, je tento umělý pojem dosti problematický a někdy by bylo možná lepší mluvit přímo o pračeštině a praslovenštině. Jelikož se nám velkomoravštinu vůbec nedochovala, můžeme o její podobě uvažovat na základě některých vm. dialektismů ve staroslověnských textech a samozřejmě vycházíme z mladších tvarů českých a slovenských. Pro pojem velkomoravština jsem se rozhodl z důvodu, že je možné hledat společný základ moderního českého a slovenského jazyka, které navzájem sdílejí mnoho společných rysů, tyto je však mírně odlišují od tvarů polských či lužickosrbských. Na základě rozdílů mezi češtinou a slovenštinou lze usuzovat, že se oba dva jazyky začaly do jisté míry lišit již ve velkomoravském období, oproti ostatním zsl. jazykům je může spojovat právě společný vývoj a vzájemné působení se společném státním útvaru (ale i vzájemné jazykové kontakty v obdobích pozdějších). Dnes se jako nejmarkantněji vnímané rozdíly mezi mluvenou češtinou a slovenštinou zdají být odlišnosti v měkkosti, zejména chybění /ř/ a historických skupin */bě, pě, vě, mě/ ve slovenštině a slovenské důsledné měkčení /d, t, n, l/ před historickými */e, ě, ę, ь/ oproti českému /de, te, ne, le/ a /dě, tě, ně/; tyto odlišnosti jsou z pohledu velkomoravštiny naprosto nepodstatné a vypovídají až o mladším vývoji obou jazyků. Další poměrně podstatný rozdíl mezi oběma jazyky jsou různé délky samohlásek v některých slovech (např. čs. kráva × sk. krava, bůh × boh, koš × kôš, pivo : bez piv × pivo : bez pív, žena : bez žen × žena : bez žien atp.), tyto rozdíly v délce jsou sice také mladšího původu, ale jejich původ lze hledat již v působení praslovanského přízvuku. Bohužel historická data hrají v náš neprospěch, tudíž můžeme jen s těžkostmi posoudit fonetiku velkomoravštiny, i když některé otázky vm. fonologie se dají poměrně přesně rekonstruovat. Jednoduše se dá říci, že všechny vm. konsonanty byly tvrdé, jejich výslovnost by měla být podobná jako ve stsl. a psl.; vm. i stsl. měkké souhlásky vznikly historickým působením */j/, pro zjednodušení: slova jako *dьnь (den), *choditi (chodit), *korenь (kořen), *nebo (nebe, nebesa) byla vyslovována všechna tvrdě, tj. vokály */e, ę, i, ь/ neměkčily předcházející konsonant, stejně tak neměkčily ani vokály */a, o, ǫ, u, y, ъ/; na druhou stranu souhlásky ve slovech *konjь : bezъ konja (kůň, bez koně), *dědъ (děda), *ljudъ (lid, lidé) byly před vokály */ě, ju, ja, jь/ vyslovovány měkce (tj. */koňь, bezъ koňa, ďädъ, ľudъ/). Měkčení se však neuplatňovalo jen na konsonanty */ď, ť, ň, ľ, r’/ jak to ukazuje pozdější vývoj češtiny, ale měkké mohly být i ostatní souhlásky */b’, p’, m’, v’, z’, s’ /, v případě hlásek */g, k, ch/ docházelo k jejich měkčení, které však záviselo na kontextu, buď se měkčily na */dz, c, s’/ anebo na */ž < *dž, č, š/. Zřejmě někdy ke konci velkomoravského období můžeme předpokládat, že konsonanty */d, t, n, l, r, b, p, m, v, f, z, s, dz, c/ byly změkčeny před vokály */e, ě, ę, i, ь/ a před */j/: tj. na */ď, ť, ň, ľ, r’, b’, p’, m’, v’,
f’, z’, s’, dz’, c’/; ostatní souhlásky buď měkké byly, tudíž nemohlo dojít k jejich změkčení, jiné zase byly jen tvrdé a působením měkkých samohlásek se měnily v souhlásky jiné. Na rozdíl od poměrně snadné rekonstrukce výslovnosti konsonantů nám nemalé potíže činí restituovat výslovnost vokálů – tento problém se však netýká jen velkomoravštiny, ale nevíme jak správně vyslovovat vokály ve staroslověnštině i v praslovanštině – nejobtížnější otázkou jest fonetická hodnota tzv. jerů (tj. měkkého a tvrdého znaku). Velkomoravština měla následující vokály */i, ь, e, ě, a, o, ъ, u, y/, dále nosové */ę, ǫ/ a k tomu ještě tvrdé či měkké slabikotvorné */lʘ, lʘ’, rʘ, rʘ’/. Ve všech západoslovanských jazycích se v mladším období z některých krátkých vokálů vyvinuly vokály dlouhé (do dnešních dnů se však délky zachovaly jen ve slovenštině a češtině, v ostatních zsl. jazycích se délka později ztratila), kdy přesně se začaly vokály dloužit, nevíme. Západoslovanské dloužení proběhlo ve dvou vlnách, chronologicky první dloužení bylo závislé na působené starého přízvuku, v nejstarší fázi zsl. dloužení můžeme předpokládat, že vedle sebe existoval pohyblivý melodický přízvuk vedle dlouhých samohlásek, později převládla délka a přízvuk se ustálil, ve velkomoravském případě na první slabice slova. Víme, že při redukci a vokalizaci jerů (snad již koncem 10. stol.) došlo ke změnám zsl. přízvuku, tyto změny měly vliv na délku vokálů, jednotlivé druhy přízvuku však nepůsobily ve všech jazycích stejné změny – proto máme čs./sk. hrad vyslovované krátce, ale stpol. gród (čteno s dlouhým /ó/, nikoli s /u/ jako v moderní polštině), dále čs. dým ale sk. dym atd. Později došlo ke druhému dloužení, které vzniklo kontrakcí skupiny *VjV (V je libovolný vokál), např. *dobraja dalo čs./sk. dobrá apod.; druhé dloužení však neproběhlo důsledně ve středoslovenských dialektech, kde byly některé kontrahované vokály zkráceny působením slovenského rytmického zákona (např. sk. mladá a krásna žena, čs. mladá a krásná žena < zsl. *mladaja i krasьnaja žena; toto dokládá, že dloužení pod vlivem přízvuku bylo starší než dloužení způsobené kontrakcí). Je pravděpodobné, že již ke konci velkomoravského období se objevily zárodky dloužení, ale melodický přízvuk ještě hrál silnou úlohu; nepřímým důkazem může být vývoj skupiny *orT či *olT (T je libovolný konsonant;) na *r/lVT (zde V dává čs. × sk. /a/ × /a/ nebo /o/ × /o/ či /o/ × /a/); kde z psl. cirkumflexového akutu ve slově *orɶžьnь vzniklo české rožeň ale slovenské ražeň, podobné rozdíly jsou i ve slovech loket × lakeť, Rostislav × Rastislav, růst (< stč. *rósti) × rásť atd., v případech, kde cirkumflexový přízvuk nepůsobil, máme v češtině i ve slovenštině shodně buď /a/: psl. *ordlo > čs. rádlo, sk. radlo, anebo /o/: psl. *orvьnyjь > čs./sk. rovný apod. Je možné, že přízvukem ovlivněná změna typu rožeň/ražeň, loket/lakeť byla jedním z výraznějších rozdílů mezi pračeskými a praslovenskými dialekty velkomoravštiny, ostatní výraznější rozdíly mohly vzniknout až v povelkomoravském období, ale přesné časové určení změn velkomoravštiny směrem k češtině a slovenštině je velmi těžké určit, s jistotou však můžeme říci, že tato změna proběhla mnohem dříve, než došlo k dloužení vm. vokálů pod vlivem přízvuku. Problematiku velkomoravské gramatiky odbiji poměrně stručně, důvod jest však jednoduchý – gramatika velkomoravštiny se ve většině aspektů výrazněji nelišila od gramatiky praslovanské, podle tvarů dochovaných ve staré češtině je jasné, že vm. skloňování bylo založeno na shodném principu a všechna substantiva se řadila do různých tříd odvozených z indoevropského prajazyka (tj. stsl., stč. a vm. dělily substantiva na jednotlivé kmeny: o-kmeny, a-kmeny, i-kmeny, u-kmeny, v-kmeny, n-kmeny, nt-kmeny, s-kmeny, r-kmeny), shodně se starou češtinou i staroslověnštinou můžeme předpokládat i existenci duálu (dvojného čísla) a to i v systému zájmen a sloves. Slovesný systém velkomoravštiny se také velmi podobal systému staroslověnskému, jediným podstatnějším rozdílem byla pouze slovesná odvozovací předpona *vy-, která nahradila starší předponu *iz-. Při rekonstrukci jednotlivých velkomoravských frází můžeme tedy s nepatrnou modifikací používat gramatická pravidla staroslověnská či dokonce praslovanská.
Poznámky k přepisu: Všechny symboly použité v textu používám ve shodě se zavedenou transliterací staroslověnštiny z cyrilice či hlaholice, v několika ohledech jsem se však rozhodl některé symboly přepisovat odlišným způsobem, aby byla jasná fonetická hodnota jednotlivých hlásek. Zásadním rozdílem je mnou použitá transkripce slabikotvorných /l/ a /r/ v rekonstruovaných „velkomoravských“ tvarech, které píši následujícím způsobem: za
a píši /lʘ/ respektive /rʘ/; místo a používám symboly /lʘ’/ respektive /rʘ’/. Pro označení měkkosti používám důsledně /’/. Podle zavedeného způsobu používám symboly tvrdého /ъ/ a měkkého znaku /ь/, místo méně častých symbolů /ŭ/ respektive /ĭ/. Cyrilské/hlaholské písmeno jať přepisuji dle zažité konvence <ě>, pod tímto symbolem by se však měla skrývat hláska /ä/ (a to i ve stsl. i ve velkomoravštině). Praslovanské nosovky jsou přepisovány podle úzu jako /ę/ a /ǫ/. V cyrilici a hlaholici se pomocí písmene psaly kromě hlásky /i/ rovněž hláskové kombinace /ji/ a /jь/ – tyto kombinace budu přepisovat podle etymologického, nikoliv podle ortografického úzu. Rovněž ponechávám tradiční přepis /v/, i když se pro rané stadium vývoje slovanských jazyků předpokládá výslovnost /w/, která je dodnes plně zachována v lužické srbštině, částečně pak v ukrajinštině, běloruštině a slovenštině. Ve velkomoravských tvarech rekonstruuji vokál značený */å/ – tento reprezentuje pozdější /a/ ve slovenštině proti českému /o/ (viz příklady typu rožeň/ražeň). V práci se na několika místech odvolávám (zejména) na praslovanský přízvuk, kromě jednoho rekonstruovaného psl. výrazu však značení přízvuku systematicky vypouštím, a to z důvodu, že rekonstrukce praslovanského přízvuku (a tudíž i přízvuku v dalších slovanských jazycích) je poměrně složitá a dodnes nepanuje úplná shoda mezi jednotlivými badateli. Pro zjednodušení proto uvádím, že praslovanština a starší slovanské jazyky měly pohyblivý melodický přízvuk, takovýto přízvuk se dá pro ilustraci srovnat s přízvukem starořeckým či litevským. Z moderních slovanských jazyků si melodický pohyblivý přízvuk dodnes uchovala srbština, chorvatština a slovinština (ale tento přízvuk se již v mnoha ohledech liší od původního psl. přízvuku), pohyblivý (nikoliv však melodický) přízvuk má dodnes běloruština, ruština, ukrajinština a bulharština; ostatní slovanské jazyky mají přízvuk pevný buď na první slabice slova (čeština, slovenština a horní i dolní lužická srbština) nebo na druhé slabice od konce slova (polština). Zkratky jazyků: čs. ide. jsl. pol. psl. rus. sk. stč. stpol. strus. stsl. vm. vsl. zsl.
čeština, česky indoevropština, indoevropsky jihoslovanština, jihoslovansky polština, polsky praslovanština, praslovansky ruština, rusky slovenština, slovensky stará čeština, staročesky stará polština, staropolsky stará ruština, starorusky staroslověnština, staroslověnsky velkomoravština, velkomoravsky východoslovanština, východoslovansky západoslovanština, západoslovansky Základní studijní literatura:
AUTRATA 1936: František V. Autrata: Uvedení do mluvnice staročeské. Olomouc (: Kramář a Procházka) 1936.
BAŃKOWSKI 2000: Andrzej Bańkowski: Etymologiczny słownik języka polskiego. Tom 1 A-K. Tom 2 L-P. Warszawa (: Wydawnictwo naukowe PWN) 2000. BARTOŇ 2004: Josef Bartoň: Uvedení do klasické staroslověnštiny. Praha (: Karolinum) 2004. DEMENŤJEV 1946: A. A. Demenťjev: Sbornik zadač i upražnenij po istoričeskoj grammatike russkogo jazyka. Moskva (: Gosudarstvennoje učebno-pedagogičeskoje izdateľstvo ministerstva prosveščenija RSFSR) 1946. DERKSEN [online]: Rick Derksen: Slavic inherited lexicon. URL: a následující; pole pro vyhledávání: [jedná se o editovanou verzi Etymologického slovníku slovanských jazyků (Trubačëv 1974-2005) doplněnou o rekonstrukci praslovanských přízvuků]. DŁUGOSZ-KURCZABOWA 2005: Krystyna Długosz-Kurczabowa: Nowy słownik etymologiczny języka polskiego. Warszawa (: Wydawnictwo naukowe PWN) 2005. ETYMOLOGICKÝ SLOVNÍK JAZYKA STAROSLOVĚNSKÉHO 1989-2006: Etymologický slovník jazyka staroslověnského. Brno (: Academia) 1989-2006 [dílo doposud nebylo ukončeno, zatím vyšlo 13 svazků, poslední z nich končí u slova sice]. FELDSTEIN 1990: Ronald F. Feldstein: Praslovanské prozodické pozadie vzniku rytmického zákona v slovenčine. Slavica Slovaca 25:1, 1990, s. 41-49. FIDLEROVÁ – KUČERA – REJZEK 2004: Alena Fidlerová – Karel Kučera – Jiří Rejzek: Základy staroslověnštiny. Praha (: Filozofické fakulta Univerzity Karlovy) 2004. HAUPTOVÁ – VEČERKA 2002: Zoe Hauptová – Radoslav Večerka: Staroslověnská čítanka. Praha (: Karolinum) 2002. KOPEČNÝ 1981: František Kopečný: Základní všeslovanská slovní zásoba. Praha (: Academia) 1981. KRAJČOVIČ 1997: Rudolf Krajčovič: Praslovanský základ slovenčiny v dobe Svätoplukovej ríše. In: Rudolf Marsina – Alexander Ruttkay (eds.): Svätopluk 894-1994. Materiály z konferencie organizovanej Archeologickým ústavom SAV v Nitre v spolupráci so Slovenskou historickou spoločnosťou pri SAV. Nitra (Archeologický ústav SAV) 1997, s. 139-143. MACHEK 1971: Václav Machek: Etymologický slovník jazyka českého. Praha (: Academia) 1971 [fotoreprint Lidové Noviny 1997]. REJZEK 2001: Jiří Rejzek: Český etymologický slovník. Voznice (: Leda) 2001. RIPKA 1994: Ivor Ripka (ed.): Slovník slovenských nárečí I. A-K. Bratislava (: Veda) 1994. RIPKA 2006: Ivor Ripka (ed.): Slovník slovenských nárečí II. L-P (povzchádzať). Bratislava (: Veda) 2006. SNOJ 2003: Marko Snoj: Slovenski etimološki slovar. Druga, pregledana in dopolnjena izdaja. Ljubljana (: Modrijan) 2003.
TRUBAČËV 1974-2005: Oleg Nikolajevič Trubačëv (ed.): Ėtimologičeskij slovar’ slavjanskich jazykov: praslavjanskij leksičeskij fond. Moskva (: Nauka) 1974-2005 [dílo nebylo doposud ukončeno, zatím vyšlo 32 svazků, poslední z nich končí u slova *orzbotati]. VASMER 1976: Max Vasmer: Russisches etymologisches Wörterbuch. Erster Band: A - K. Zweiter Band: L - Ssuda. Dritter Band: Sta - Ÿ. Heidelberg (: Carl Winter) 1976. VONDRÁK – BARTOŇ 2003: Václav Vondrák – Josef Bartoň: Vokabulář klasické staroslověnštiny. Praha (: KLP) 2003. Srovnávací slovníček velkomoravštiny, češtiny, slovenštiny a staroslověnštiny (jednotlivá slovíčka nejsou uvedena jako doslovný překlad, spíše zde slouží jako ilustrace dalšího jazykového vývoje): *bezъ bez bez bezъ *bogъ bůh boh bogъ *dědъ děda dedo dědъ *dьnь den deň dьnь *gǫsь husa hus gǫsь *govьno hovno hovno govьno *gradъ hrad hrad gradъ *grebenь hřeben hrebeň grebenь *grěchъ hřích hriech grěchъ *grʘnъ hrnec hrniec *grʘnъkъ hrnek hrnok *grʘnьcь hrnec hrniec *grobъ hrob hrob grobъ *gromъ hrom hrom gromъ *chlěbъ chléb chlieb chlěbъ *chlʘmъ chlum chlm chlъmъ *choditi chodit chodiť choditi *jazъ já ja azъ *językъ jazyk jazyk ęzykъ *jьgo jho iho igo *jьgra hra hra, ihra igra *jьgъla jehla ihla *konjь kůň kôň kon’ь *korenь kořen koreň korenь *krʘvь krev krv krъvь *kъnęzь kněz kňaz kъnędzь *låkъtь loket lakeť *ljubiti líbit ľúbiť ljubiti *ljudъ lid ľud ljudъ *lǫkъ luk luk lǫkъ *mečь meč meč mečь *medvědь medvěd medveď *medza mez medza mežda *medъ med med medъ *mědь měď meď mědь *męta máta mäta męta
*modliti sę *mydlo *nebo *nocь *nožь *nudza *odъ *otьcь *pěnęzь *pьsъ *radlo *råsti *Råstislavъ *råžьnь *rovnyjь *strěla *Svętoplʘkъ *sъmrʘ’tь *ščitъ *tulъ *turъ *Vęceslavъ *Velikaja Morava *vitęzь *vlʘ’kъ *vybьrati *zemja *žena
modlit se mýdlo nebe noc nůž nouze od otec peníz pes rádlo růst Rostislav rožeň rovný střela Svatopluk smrt štít toul(ec) tur, býk Václav Velká Morava vítěz vlk vybrat země žena
modliť sa mydlo nebo noc nôž núdza od otec peniaz pes radlo rásť Rastislav ražeň rovný strela Svätopluk smrť štít tulec tur Václav Veľká Morava víťaz vlk vybrať zem žena
moliti sę mylo nebo noštь nožь nužda otъ otьcь *pěnędzь pьsъ Rastislavъ strěla Svętoplъkъ sъmrъtь štitъ tulъ turъ Vęšteslavъ vitędzь vъlkъ izbьrati zemlja žena
© Ľubomír Novák, 2007
