lidové věštecké a magické praktiky, jež jsou od starověkého řeckého i římského náboženského systému neoddělitelné, a proto o nich stručně pojednáváme

ÚVOD

Tato práce se zabývá tématem reliktů antického náboženství a mytologie v novořeckém folklóru. Jejím cílem je upozornit na skutečnost, že se dodnes můžeme v novořecké lidové literatuře a v lidových zvycích setkat s množstvím pozůstatků antického náboženství a mytologie. Práce je rozdělena na dvě hlavní části. První část se věnuje reliktům v novořecké ústní lidové slovesnosti, druhá část pozůstatkům v lidových zvycích a obyčejích. V závěru je práce doplněna překladem jedné novořecké pohádky a jedné lidové písně. Sám fakt, že vůbec hovoříme o reliktech, které se dodnes v řeckém lidovém prostředí vyskytují, dosvědčuje, že ve starověku bylo náboženství a mytologie důležitou složkou každodenního duchovního života antických Řeků, jež byla zakořeněna v jejich vědomí tak hluboce, že prošla tisíciletími a významnou roli v mentalitě Řeků hraje i dnes. Tím, kdo zanechal v povědomí moderních Řeků nejhlubší stopu ovšem nebyli velcí olympští bohové ani slavní homérští héroové, kteří bezpochyby ve fantazii antických Řeků hráli významnou roli, ale právě naopak to byli malí bůžci, přírodní síly a různí místní daimoni, se kterými se starověcí Řekové setkávali a s nimiž komunikovali v každodenním životě. Tak jako budeme v případě novodobých Řeků hovořit o tradičním folklóru venkovského prostředí, nachází se nejvýznamnější zdroj reliktů rovněž v antickém prostém venkovském prostředí, kam vliv velkých státních bohů nedoléhal tak silně. Protože existence antického venkovana závisela téměř výhradně na tom, co vypěstoval, pak samozřejmě své náboženské úsilí soustřeďoval nejvíce na božstva zajišťující plodnost přírody a úrodnost polí. Vzhledem k tomu, že charakter řeckého venkova od té doby nezaznamenal změny markantnějšího rozsahu, logicky se setkáváme s rituály a zvyky připomínajícími obřady, které se v antice konaly k poctě vegetačních božstev. Tato vazba na přírodu a vegetační cyklus samozřejmě není výhradně řeckou záležitostí, oslavy jara, masopust či dožínky registrujeme v lidových zvycích všech tradičních evropských společností. Z úzkého spojení s přírodou zřejmě pramení také existence množství nadpřirozených postav, se kterými jsme se setkávali např. i v homérských eposech a se kterými se dnes setkáváme v novořecké lidové literatuře, zejména v lidových písních, pověstech, pohádkách a také v pověrách. Důsledkem silné personifikační tendence v archaickém období bylo, že veškeré přírodní síly i abstraktní pojmy byly chápány jako personifikovaná božstva, která daný jev řídí či ovládají. Zde mají pravděpodobně původ novořecká stichia. Z přirozené lidské vlastnosti, ze strachu z neznámých jevů, jež lidé vnímají jako síly nebezpečné a škodlivé, vznikla představa personifikovaných strašidel a příšer, kterými jsou v novořeckém folklóru např. Stringly, Lamie, drakonti, různá zlá stichia, vrikolakes atp., jež byly ve většině případů také součástí starověké lidové fantazie. Další důležitou složkou duchovního života antického i moderního řeckého venkovana je potřeba odpovědět na otázky týkající se lidské existence. Některé představy zůstaly od dob Homérových takřka nezměněny. Dodnes určují průběh lidského života v prostých lidových představách tři Moiry, a v okamžiku, kdy jedna z nich přestřihne vlákno lidského života, se duše zemřelého zmocní Charos a odvádí ji do temného Hádu. Téma smrti a posmrtného života se ostatně dá považovat za tu oblast novořeckého folklóru, která je se starověkými představami v nejužším sepětí. Dokladem toho je nám nejen množství lidových písní vztahujících se k tomuto tématu, ale také rozsáhlý systém pohřebních zvyků, rituálních úkonů a pověr spojených s péčí o duše zemřelých, a pozornost, která je památce zesnulých věnována. Ze zvyků spojených s životním cyklem nesou jisté analogie také zvyky vážící se k narození a svatbě, o nichž se také zmiňujeme. Jiným významným pozůstatkem jsou zvyklosti připomínající starořecké krvavé i nekrvavé oběti či antické hry. Součástí tradičního řeckého folklóru nadále zůstávají také

1

lidové věštecké a magické praktiky, jež jsou od starověkého řeckého i římského náboženského systému neoddělitelné, a proto o nich stručně pojednáváme i v této práci. Text je doplněn množstvím ukázek v novořečtině, jež mají doplňovat představu o způsobu, jakým se starořecké mýty, mýtické postavy, božstva a rituály a slavnosti spojené s jejich kulty promítají do novořeckého folklóru. Při přepisu ukázek bylo uplatňováno pouze pravidlo o monotonickém přízvuku, ortografická podoba pramenných zdrojů zůstala s ohledem na autentičnost nezměněna.

2

1 RELIKTY V LIDOVÉ LITERATUŘE

Už antičtí Řekové začali už na přelomu 6. a 5. stol. př. n. l. pociťovat jisté odcizení od velkých (státních) bohů, jejichž starostí bylo zajišťovat blaho obce, a s nimiž se obyčejní lidé začali setkávat pouze u významných státních svátků a oslav. Proto se v této době upevnila víra v místní bůžky a přírodní síly, která byla součástí jejich každodenního života, se kterými dennodenně komunikovali, a kteří zajišťovali duchovní i praktické potřeby obyčejného člověka. Protože pro existenci prostého venkovana starověkého Řecka bylo nejdůležitější „vycházet s přírodou“ a také pociťovat ochranu ze strany vyšší instance, jednalo se vesměs o bůžky a nadpřirozené síly těsně spjaté s přírodou, a o různá domácí ochranná božstva. To, že se dnes v novořeckém folklóru s velkými Olympany setkáváme jen zřídka, je důsledkem právě této situace. Pokud přece jen registrujeme v řeckém prostředí postavy, jež přejaly vlastnosti starořeckých velkých bohů, jedná se nejčastěji o křesťanské světce, kteří tyto bohy v řeckém povědomí nahradili. Tak je tomu např. v případě sv. Ilia, který nahradil Dia nebo v případě sv. Nikolaose, který vystřídal Poseidona (viz níže). Malí přírodní bůžci, místní božstva, daimoni a duchové byli natolik spjati s každodenním životem, že v podvědomí lidí zakořenili mnohem hlouběji, a stali se neodmyslitelnou součástí jejich mentality. To, že se s některými z nich můžeme stále setkávat v novořeckých pověstech, pohádkách, písních či pověrách je způsobeno mimo jiné také faktem, že charakter řeckého venkova se od antiky příliš výrazně nezměnil - základním zdrojem obživy je i nadále zemědělství a pastevectví, přičemž míra úrody je stále závislá na množství vody. A protože Řecko vždy bylo a je zemí s nedostatkem sladké vody, připadá pak prostému člověku logické, že místa oplývající vodou mají dostatek vody proto, že jsou posvěcena přítomností božstev.1 Většina lidových zvyků je dodnes pevně vázaná na vegetační cyklus, cílem množství lidových obřadů je zajištění plodnosti a úrodnosti. V antickém Řecku byly nejdůležitějšími božstvy zajišťujícími tyto potřeby Démétér a Dionýsos. Relikty jejich kultů nacházíme dodnes ve zvycích, ale v lidové slovesnosti se s nimi prakticky nesetkáváme. Možná je to proto, že slovesnost spojená s plodností byla postupem času považována za tolik nemravnou, že došlo k jejímu postupnému zatlačení a zapomnění.2 Rovněž zde sehrála svou roli selekce, k níž, pod vlivem romantismu, v počátcích etnografie při sběru folklóru docházelo. I když náboženství antického řeckého venkova nepatřilo k nejvyšší úrovni řeckého náboženství, je to právě toto náboženství, které zanechalo nejvýraznější stopy v novořeckém folklóru.3

1

NILSSON, M. P., Greek folk religion, New York 1965, s. 17-18. Cit. z SVOBODA, L. (ed.), Encyklopedie antiky, Praha 1973, s. 190, heslo fallos: [...] Mládež nesoucí fallos prozpěvovala nevázané popěvky, předváděla mimické scénky a pronášela obscénní žerty [...], Ibid, s. 194, heslo fescennijské písně: Staroitalské lidové písně [...]. Vyznačovaly se vtipností, často obhroublou a dialogickou formou. Zpívaly je zvláště při svatbách skupiny popíjejících hodovníků, často maskovaných [...] MEGAS, G. A., Ellinikes jortes ke ethima tis laikis latrias, Athény 2005, s. 109: o písních zpívaných ženami v průvodu o svátku porodních bab: „Πολλές γυναίκες ήταν µεταµφιεσµένες. Τα τραγούδια τους ήταν «καλά και αχαµνά», οι αστεϊσµοί τους ξεπερνούσαν τα όρια της κοινής ευπρέπειας. [...] Στα γύρω από τη Μεσηµβρία ελληνικά χωριά το συπόσιο των γυναικών, µε όλες τις γλωσσικές ελευθεριότητες, συνηθιζόταν και τη δεύτερη µέρα του γάµου, αλλά και την Πρωτοµαγιά.“ 3 NILSSON, M. P., Greek folk religion, New York 1965, s. 102. 2

3

1.1 OLYMPŠTÍ BOHOVÉ

ZEUS Zeus byl v lidové mentalitě nahrazen křesťanským světcem sv. Iliasem. Ajos Ilias (Άγιος Ιλίας, Προφήτης Ιλίας, česky svatý Eliáš) je v tradičním folklóru pokládán za nositele deště, hromu a blesku, a také větru. Také fakt, že je nazýván Prorokem podporuje domněnku, že je nástupcem Dia (Diovi byla zasvěcena slavná věštírna v Dodóně).4 Όταν αστράφτει και βροντά, είναι πάλι ο Προφήτης που τρέχει στον ουρανό µε το αµάξι του καταδιώκοντας κάποιον δράκο ή το διάβολο και έχοντας ως όπλο του τον κεραυνό.5

Kostelíky a kaple jemu zasvěcené se stavěly na kopcích, podobně jako se ve starověku na vrcholcích hor nacházely svatyně zasvěcené Diovi. Kromě jména sdílí sv. Ilias určité společné znaky také se starořeckým bohem slunce Héliem.6 Přesto se na Krétě zachovala lidová pověst, která je jedním z mála útvarů lidové slovesnosti, jež se o Diovi výslovně zmiňuje. Fakt, že se pověst o Diovi zachovala právě na Krétě, bychom pravděpodobně mohli přičíst mýtu, podle nějž Dia jeho matka Rhea ukryla na Krétě před jeho otcem Kronem. Του ∆ία το µνήµα ’Σ τα Ριζοβούνια του Γιούχτα, κοντά ’ς το χωριό Αράχναις, είναι µία θέση πού λέγεται ’ς του ∆ία το µνήµα, γιατί εκεί λένε πως ήταν ο τάφος του ∆ία. Άλλοι όµως λένε πως ήταν αλλού και πως το χωριό Ζού το λάκκο ’ς το δήµο Ανωγείων του Μυλοπόταµου, γι’ αυτό το ωνόµασαν, πως είναι ο τάφος του ∆ία. Και λένε µάλιστα πως ο ∆ίας από την κορφή του βουνού κατέβαινε συχνά κάτω ’ς το χωριό. Και οι Ανωγειανοί όλοι θυµούνται τo ∆ία και όταν του συµβή κανένα έχταχτο ή σπουδαίο πράµα ο Ανωγειανός φωνάζει: «Ζάνε θεέ!». Και καµµιά φορά όταν ακούσουν κανένα τέτοιο ή κανένα πολύ δυσάρεστο, σηκώνουν τα χέρια και λένε: «Ηκούτε µου, Ζώνε θεέ»· ή «Ηκούτε µου για τα θρονία του θεού» ή «για το θρόνος του θεού». Και ’ς το βουνό τον Κέντρο ’ς την επαρχία του Αµαρίου υπάρχει ένας κάµπος, πού λέγεται Ζού κάµπος.7

Existuje také jedna aitologická lidová pověst, která vysvětluje, proč je Ajos Ilias uctíván na vrcholcích hor, která sv. Iliase neuvádí do žádné souvislosti s Diem, ale tematicky je inspirována příběhem z Odyssey, kdy Kirké poslala Odyssea ke vchodu do podsvětí, aby se tam zeptal Teiresia, jaký ho čeká osud.8

DIONÝSOS O Dionýsovi se v novořecké ústní lidové slovesnosti příliš zmínek nedochovalo. O to více reliktů jeho kultu ale zaznamenáváme v lidových zvycích (viz níže). Jedna z mála pověstí o Dionýsovi vypráví o tom, jak Dionýsos daroval lidem víno. 4

více viz Ajos Ilias, s. 35 a Klidonas, s. 41. MEGAS, G. A., Ellinikes jortes ke ethima tis laikis latrias, Athény 2005, s. 271. 6 Na některých místech Řecka býval k poctě sv. Ilia obětován kohout. Kohout, jakožto zvěstovatel nového dne, byl atributem starořeckého boha Hélia. Viz: MEGAS, G. A., Ellinikes jortes ke ethima tis laikis latrias, Athény 2005, s. 272. 7 VURNAS, T., GARIDI, E., I paradosi ke i epiviosi tis sto simerino politismo mas, Athény 1979, s. 164. 8 Viz Odysseus u Teiresia, s. 21. 5

4

Ο ∆ιονύσιος Όταν ο ∆ιονύσιος ήταν ακόµη µικρός, εταξίδευε για να πάη ’ς την Αξιά. Επειδή ήταν πολύς ο δρόµος απόστασε και κάθησε ’ς ένα κοτρώνι για να ξεκουραστή. Εκεί που κύτταζε πέρα δώθε, βλέπει µπρός ’ς τα πόδια του να φυτρόνη ένα βοτάνι, πού του έφανη τόσο πολύ όµορφο, ώστε αποφάσισε να το πάη µαζί του και να το µεταφυτέψη. Το ξερίζωσε το λοιπόν και το κουβαλούσε µαζί του. Αλλά ο ήλιος έκαιγε πολύ και φοβήθη µην ξεραθή προτού να φτάση ’ς την Αξιά. Εκεί βρήκε ένα κόκκαλο πολιού, τό βαλε το βοτάνι µέσα και τράυηξε το δρόµο του. Αλλά στα ευλογηένα χέρια του το βοτάνι τόσο γρήγορα µεγάλωσε, που έβγαινε κι αποπάνω κι αποκάτω από το κόκκαλο. Εφοβήθη πάλι µην ξεραθή και συλλογιζότανε τι να κάµη. Τότε βρήκε ένα κόκκαλο λιονταριού, πού ήταν χοντρήτερο από του πουλιού το κόκκαλο, και ’ς αυτό έχωσε το κόκκαλο του πουλιού µε το βοτάνι. Σε λίγο πάλι µεγάλωσε και έβγαινε όξο και από του λιονταριού το κόκκαλο. Βρήκε µια γαϊδουροκοκκάλα, πού ήταν µεγαλύτεη από αυτό κ’ έχωσε µέσα του πουλιού και του λιονταριού το κόκκαλο, και έτσι έφτασε ’ς την Αξιά. Όταν ηθέλησε να φυτέψη το βοτάνι, επαρατήρησε πως οι ρίζαις του ήσαν κολληµένες ’ς τα κόκκαλα, και δεν µπορούσε να το βγάλη χωρίς να χαλάση τοις ρίζαις· το εφύτεψε λοιπόν όπως ήταν. Σε λίγο φύτρωσε το βοτάνι και πρόκοψε κ’ έγινε αµπέλι κ’ έβγαλε σταφύλια. Απ’ αυτά έφτειασε το πρώτο κρασί, και έδωκε ’ς τους ανθρώπους να πιούν. Και ώ του θάυµατος! ‘Οταν οι άνθροποι έπιναν,’ς την αρχή κελαϊδούσαν σαν τα πουλιά, όταν έπιναν περισσότερο, γινόταν δυνατοί σα λιοντάρια κι όταν ακόµη περισσότερο έπιναν, γινόταν σαν τα γαϊδούρια.9

ARTEMIS Postava podobná starořecké Artemidě se v novořeckém folklóru objevuje pouze v příbězích o Neraidách, jejichž vůdkyně je nazývána η κυρά Κάλω, η Μεγάλη Κυρά, η βασίλισσα του βουνού nebo jen Κυρά, tedy podobnými jmény, jakými byla označována i Artemis, ale které rovněž ukazují k předřeckým bohyním jako byla např. Paní zvířat (Potnia thérón), jíž pak byla Artemis inspirována. [...] Η Μηλίτσα ορθή µέσ’ τη µέση του κύκλου, θαρρούσε πως έβλεπε όνειρο. Τότε σηκώθηκε η βασίλισσα, η Κυρά, όπως τη λέγανε, κι ήρθε κοντά της. [...]10

POSEIDON Vzhledem k důležitosti, jakou vždy hrálo moře v životě Řeků, patřil Poseidon k těm bohům, které bylo nutné v lidové mentalitě někým nahradit. Tak se, na základě příběhu o tom, jak se jednou za bouře na lodi modlil k Bohu tak dlouho, až se bouře utišila, stal nástupcem Poseidona křesťanský světec Ajos Nikolaos (Άγιος Νικόλαος, česky svatý Mikuláš). K němu se obracejí námořníci, když je zastihne bouře, ikona sv. Nikolaose je na palubě každé lodi a slouží jako amulet pro šťastnou plavbu. Také se věří, že bouře na moři se utiší, pokud se v moři smočí ikona sv. Nikolaose a vhozením do moře se mu obětuje kollyva11.

9

POLITIS, N. G., Paradosis I. Melete peri tu viu ke tis glossas tu elliniku lau, Athény 1904, s 98. Viz také VURNAS, T., GARIDI, E., I paradosi ke i epiviosi tis sto simerino politismo mas, Athény 1979, s. 165. 10 PAPALUKA, F., Istories san paramythia, Athény 1986, s. 18. 11 Κollyva (τα κόλλυβα) je směs vařených obilovin, popř. luštěnin, doplněná většinou rozinkami, mandlemi a jinými ořechy, fíky, medem a dalšími pochutinami, která odpovídá starořecké nekrvavé obětní směsi panspermia, jež se původně, jako první sklizené plody, obětovala vegetačním božstvům jako poděkování za úrodu. Později se rozšířila na univerzální obětinu. Vlivem Anthestérií se donedávna obětovala kollyva také duchům zemřelých. Viz níže.

5

1.2 OLYMP Tak jako už Homér umístil sídlo bohů na Olymp, udržovala se ještě dlouho mezi lidmi představa, že se nejedná o obyčejné hory. Četné doklady nacházíme v lidových písních, hlavně v tzv. kleftských písních (κλέφτικα τραγούδια), neboť hory byly po celou dobu turecké nadvlády místem, které kleftové ovládali, a které se staly jejich útočištěm a jejich druhým domovem. Právě v kleftských písních se také často setkáváme se souslovím ο γέρων Όλυµπος, které vyjadřuje určité pouto a pocit úcty, který kleftové k Olympu chovali; považovali ho za svého strážce, ochránce a spojence.12 Olymp je stále považován také za sídlo Moir: Σ τον Όλυµπο, τον Κόρυµβον, τα τρία άκρα τ’ουρανού όπου η Μοίραις των Μοίρων... [...]13

A také nadále zůstává místem mýtickým: Ψηλά ’ς την κορφή του Όλυµπου είναι ένα παλάτι µε κολόννιας µαρµαρένιαις, πού ένας βόσκος µόνο το είδε µια φορά, κι’ άλλος κανίς ποτέ δεν θα το ιδή. Είναι κ’ ένα πλατύ αλώνι, πού τον παλαιόν καιρό επάλευαν και παράτρεχαν, να ιδούν ποιός θα νικήσει.14

1.3 TYCHÉ (Τύχη, novořecká výslovnost tychi) Ze starořecké, původně abstraktní představy Tyché jakožto náhody, nepředvídatelného hybatele osudu (její nevypočitatelnost byla vyjadřována tím, že si buď pohazovala míčem, který představoval lidský osud, nebo že byla znázorňována, jak balancuje na kulatém balvanu), tajemné moci, jíž nelze uniknout, se postupně již v antice vyvinula představa Tyché jakožto Štěstěny15, s níž se dodnes setkáváme např. v novořeckých příslovích. Zde už opět představuje spíše abstraktní pozitivní princip a opouští svou antropomorfní podobu, kterou Tyché, jako samostatné božstvo, dostala v období helénismu16. Τον αγαπάει η Τύχη. Όθι και αν πάη τον ακολουθάει η τύχη. Ευχαριστώ σε, τύχη µου, που µου έκαµες την χάριν... Εσύ κάθεσαι κ’η τύχη σου δουλεύει…17

1.4 MOIRY (pl. Μοίρες, sg. Μοίρα, novořecká výslovnost mires, mira) Stejně jako ve starověkém Řecku se v novořecké lidové slovesnosti Moiry objevují jako tři stařeny, které určují osud člověka (řecky µοίρα = úděl, osud, ale také los; sloveso 12

POLITIS, N. G., Neoelliniki mythologia I. Meleti epi tu viu ton neoteron Ellinon, Athény 1871, s. 38. Ibid., s. 39. 14 VURNAS, T., GARIDI, E., I paradosi ke i epiviosi tis sto simerino politismo mas, Athény 1979, s. 164. 15 SVOBODA, L. (ed.), Encyklopedie antiky, Praha 1973, s. 636: [...] Původně neutrální obsah výrazu si vyžádal bližší označení agathé, tj. dobrá. Obrat agathé tyché pak znamená štěstěnu, zdar atp. 16 HOŠEK, R., Náboženství antického Řecka, Praha 2004, s.140. 17 POLITIS, N. G., Neoelliniki mythologia II. Meleti epi tu viu ton neoteron Ellinon, Athény 1874, s. 208. 13

6

popisující činnost sudiček: µοιραίνω = určovat osud, přisuzovat, popř. καλοµοιράζω = přisuzovat dobrý osud) a představují jakousi konkretizaci abstraktního pojmu tyché. Přicházejí k novorozeněti třetí noc po porodu a určují průběh celého jeho následujícího života. Fatální moc Moir je zřejmá z přísloví, která říkají, že to, co bylo sudičkami předepsáno, nelze změnit. Ό,τι µέλλει δε ξεµέλλει, κι ό,τι γράφει δε ξεγράφει. Ό,τι γράφει Μοίρα δε ξεγράφει χείρα. Τα’χει η Μοίρα µου γραµµένα δεν παρέρχεται κανένα.18

Zde je na místě připomenout, že také v chápání antických Řeků byly Moiry nadřazeny Diovi, nejmocnějšímu z bohů, že ani Zeus nebyl schopen změnit to, co jednou sudičky předurčily. Představa životního údělu, losu, se vyvinula už v raném období, kdy se výtěžky práce kolektivu přidělovaly jedinci losem. Z toho pak plyne také představa, že každý má svůj díl, svou moiru, což doplňuje pojetí Moir v novořeckém folklóru: a) moira je personifikovanou představitelkou osudu každého jedince; b) Moiry jsou tři sudičky určující osud člověka po narození; c) moira označuje abstraktní pojem osud. Magická funkce čísla tři (tři sudičky přicházející třetí den po porodu) pravděpodobně ovlivnila další lidovou představu, a to že Moiry předurčují 3 nejdůležitější okamžiky života (narození, sňatek, smrt), i představu, že první určuje délku života (κλώθει το γνέµα19), druhá předpovídá dobrý osud (Καλόµοιρα) a třetí špatný osud (Κακοµοίρα). S funkcemi, které Moirám přisoudil Hésiodos (Klóthó - Předoucí, Lachesis - Udělující, a Atropos - Neodvratná) se v novořeckém folklóru nesetkáváme. Η µάννα κάνει παιδί και η µοίρα το µοιραίνει κι’ όπως του γράφη, γράφεται, κι’ όπως του πη, πεθαίνει.20 Οι Μοίρες είναι τρεις αδερφάδες και κατοικούν στην άκρη του κόσµου, σ’ ένα µεγάλο και πλούσιο παλάτι, πόχει ολόγυρα έναν ωραίον κήπο· και κατεβαίνουν σ’ αυτόν συχνά και παίζουν όργανα και τραγουδούν. [...] Συχνά οι Μοίρες αφήνουν την κατοικία τους και γυρίζουν όλη τη γη για να µοιραίνουν τα παιδιά που γεννιούνται. Τα µοιραίνουν την τρίτη ηµέρα, και το ξέρουνε αυτό όλοι, γι’ αυτό ετοιµάζουν το παιδί και συγυρίζουν το σπίτι για να δεχθούν τις Μοίρες, και βάνουν και στη µέση στην κάµερη που είναι η λεχώνα τραπέζι µε τρία καθίσµατα, και στο τραπέζι απάνου έχουν µέλι και τρεις καρδιές από µύγδαλα και τρία κουταλάκια µέλι, τρία ποτήρια νερό και τρία βαγιόλια. Και κάνουν ό,τι µπορούν για να ευχαριστήσουν τις Μοίρες και καλοµοιράνουν το παιδί. [...]21

1.5 CHAROS (Χάρος, Χάροντας) Ve srovnání se starořeckým Charónem prodělal novořecký Charos, či Charondas, značné změny. Už se nejedná o pouhého převozníka duší zemřelých přes podsvětní řeky, v novořeckém folklóru se Charos stal vládcem podsvětí, Hádu22, a také tím, kdo do podsvětí 18

Ibid., s. 219. Ibid., s. 236. 20 KAPETANAKU, E. K., Lakonika perierga, Athény 1911, s. 79. 21 Kol. autorů, Ellinikos laikos politismos I, Athény 1985, s. 257. 22 V novořeckém folklóru se jménem Hádés označuje prostor pod zemí (novořecky také Kato kosmos) a se starořeckým vládcem podsvětí už toto pojmenování nemá nic společného. Viz níže. 19

7

duše zesnulých odvádí. Zde pravděpodobně přejal funkci Herma Psychopompa (tj. ten, který provází duše zesnulých). Je zosobněním smrti - personifikovaná smrt Thanatos (v řecké mytologii Thanatos, bůh smrti, syn Noci (Nyx)) se v novořeckém folklóru vyskytuje jen zřídka. Zároveň je Charos pokládán za vykonavatele vůle vyšší moci, odvádí lidi z tohoto světa tak, jak bylo předurčeno. V lidových písních se Charos většinou zjevuje mladíkům, aby jim dle božího rozhodnutí vzal duši: „... που ’µένα µ’ έστειλ’ο θεός να πάρω την ψυχή σου...“23 A když ho mládenec žádá, aby několik dní počkal, Charos odpovídá: ...Nemohu, mládenče, bylo mi to nařízeno, poslal mě bůh, abych ti vzal duši... („...∆εν µπορώ, λεβέντη µου, γιατ’ είµαι προσταµµένος, εµένα µ’ έστειλ’ ο θεός να πάρω την ψυχή σου...“24). V jedné kyperské písni dokonce říká Charos Digenisovi: „Ήρτε φωνή που τον θεόν και από τους Αρχαγγέλους.“25 Na těchto příkladech vidíme, že v chápání prostého člověka je to křesťanský bůh, kdo pověřuje Charose, aby odvedl na onen svět ty, jejichž čas vypršel. Věří se, že osud člověka je napsán na nebi, a že jakmile nadejde poslední den života, posílá bůh Charose, aby odvedl duši do říše stínů: Πουλάκι ’πάησε κ’ έκατσε ’ς του Κωσταντή τη στέλλα, κι’ ουδε λαλούσε ’σαν πουλί κι’ ουδε σα’ χηλιδόνι, µούν’ ελαλούσε κ’ έλεγε ανθρώπινη κουβέντα - Κώστα µου, µην ξοδεύεσαι, µη χάνης και το βίο σου, εσένα σούρθ’ ο θάνατος, σούρθε ν’ αποθάνης. - Πού ξέρεις σύ, πουλάκι µου, πού ξέρεις, χηλιδόνι; - Εψές ήµουν ’σ τους ουρανούς, και τώρα ήρθ’ απέκει, κι’ άκουσα που σε έγραψαν µε τους αποθαµµένους.26

Poměrně rozšířená je také představa, že délka lidského života odpovídá množství oleje v lampičce, kterou má každý člověk v Charosově podzemním království, a která když dohoří, vyhasne i život člověka, kterému patřila. Nejstarší představa tohoto typu, kdy je délka lidského života ztotožňována s vytrvalostí nějakého plamene, se nám dochovala ve starořeckém mýtu o Meleagrovi, jemuž Moiry předpověděly, že bude žít jen tak dlouho, dokud nedohoří poleno, které bylo právě v krbu27. Rozhodnutí o smrti je nezvratné, každý, kdo se kdy odvážil rouhat se a říkat, že se Charose nebojí či se mu vysmívat, na to vždy tvrdě doplatil a byl potrestán.28 Převážně z lidových smutečních písní a balad se dozvídáme, že po smrti se duše v podobě stínu dostane do Hádu, do podzemní říše zbavené všech pozemských radostí, kde čeká všechny stejný osud: věčný stesk po pozemském životě. Charos je z výše uvedených důvodů vykreslován jako tvrdý, ponurý, bezcitný, neúprosný a nemilosrdný tvor, který nebere ohled na lidské city, který rozděluje rodiny a přátele a způsobuje velký žal. ∆εν είµαι µάνα να πονώ, πατέρας να λυπούµαι, Εγώ είµαι Χάρος χλιβερός και παραπονεµένος˙ 23

POLITIS, N. G., Neoelliniki mythologia II. Meleti epi tu viu ton neoteron Ellinon, Athény 1874, s. 239. Ibid., s. 239. 25 Ibid., s. 239. 26 Ibid., s. 240. 27 SVOBODA, L. (ed.), Encyklopedie antiky, Praha 1973, s. 376. Analytické pojednání o přežití tohoto mýtu v novořecké lidové slovesnosti viz KAKRIDIS, I. Th., I archei Ellines sti neoelliniki laiki paradosi, Athény 1979. 28 POLITIS, N. G., Dimotika tragudia. Ekloge apo ta tragudia tu elliniku lau, Athény (rok neuveden), s. 224-225 (Της Λυγερής και του Χάρου). Viz také: VURNAS, T., GARIDI, E., I paradosi ke i epiviosi tis sto simerino politismo mas, Athény 1979, s. 134-138. 24

8

χωρίζω µάν’ απ’ τα παιδιά, παιδάκι απ’ τον πατέρα˙ χωρίζ’ αδέρφια ’γκαρδιακά και πολυαγαπηµένα˙ χωρίζω και τ’αντρόγυνα και τα βουνά ραγίζουν.29 Εγώµ’ εκείνος το λοιπό απ’ όλοι µε µισούσιν, και σκυλλοκάρδη, και τυφλό, κι’ άπονο µε λαλούσιν.30

V lidové slovesnosti je Charos považován za nositele veškerého neštěstí a zkázy. Většinou je popisován jako černě oděný jezdec na černém koni (černá je ostatně barvou podsvětních božstev již od dob Homérových), z očí mu srší blesky a za jízdy popadá za vlasy ty, co mu přijdou do cesty. Někdy bývá zobrazován jako stařec, popř. kostlivec. Často se setkáváme s epitety jako λεβέντης, καβαλάρης, µαύρος, άραχλος, θλιβερός, ανυποχώρητος, ανίκητος.31 Μα να τον και κατέβαινε στους κάµπους καβαλλάρης, µαύρος ήταν, µαύρα φορεί, µαύρο και το άλογό του32.

Z lidových písních vztahujících se k tématu smrti (µοιρολόγια, χαροντικά, viz. níže) je evidentní, že se zachovala představa „cesty“, na kterou se vydává duše po opuštění tělesné schránky. Častá jsou slovní spojení jako např. το ταξίδι του Χάρου33, το καϊκι / το καράβι του Χάρου.34 Cesta do podsvětí je realizována buď pěšky, na koni nebo na lodi, objevují se také motivy podsvětní řeky.35 Boj se smrtí je metaforicky nazýván bojem s Charosem, což vystihují úsloví jako παλεύει µε το Χάρο, χαρουπαλεύω, χαρουπάλεµα, ψυχοµαχώ, ψυχοµάχηµα atp.36 Nicméně Charos je ten, kdo vždy zvítězí. Další metaforou užívanou v lidových písních je smrt popisovaná jako sňatek s hrobem. Politis tvrdí, že tato představa má původ v mysterijních kultech, hlavně v mystériích Démétry a Persefony v Eleusině, kde se rovněž zvláštním způsobem spojují představy lásky a smrti, zrození a zániku (Persefona nevěsta Hádova, Démétér - vegetační božstvo symbolizující mimo jiné koloběh přírody, kdy jaro symbolizuje zrození, zima zánik a smrt).37 To, že smrt je neodvratná a Charos neúprosný naznačují také některé z tzv. gnomických písní (γνωµικά τραγούδια), které upozorňují na fakt, že nikdo neví, co ho čeká zítra: Χαρήτε νιοί, χαρήτε νιαίς, κ’ ηµέρα ολοβραδιάζει, κι’ ο Χάρος τοις ηµέρες µας µια µια τοις λογαριάζει. Τραύα το χορό κι’ ας πάη, µαύρη γης θενά µας φάη. ∆εν έχει ο Χάρος διάκριση, δεν έχει εµπιστοσύνη, παίρνει παιδιά απ’ το βυζί, γερόντους δεν αφήνει. Ας χορέψουµε γιατί, ο χορός καλά κρατεί. Χαρήτε νιοί, χαρήτε νιαίς τα δροσερά σας νιάτα, γιατί θενά ρθη ένας καιρός να τα πλακώση η πλάκα. 29

POLITIS, N. G., Neoelliniki mythologia II. Meleti epi tu viu ton neoteron Ellinon, Athény 1874, s. 249. Ibid. 31 Kol. autorů, Ellinikos laikos politismos I, Athény 1985, s. 229. 32 ROMEOS, K., Konda stis rizes. Erevna ston psychiko kosmo tu elliniku lau, Athény 1980, s. 233. 33 POLITIS, N. G., Neoelliniki mythologia II. Meleti epi tu viu ton neoteron Ellinon, Athény 1874, s. 264. 34 Ibid., s. 265 35 ROMEOS, K., Konda stis rizes. Erevna ston psychiko kosmo tu elliniku lau, Athény 1980, s. 228-232. 36 POLITIS, N. G., Neoelliniki mythologia II. Meleti epi tu viu ton neoteron Ellinon, Athény 1874, s. 281. 37 Ibid., s. 287. 30

9

Ας χορέψουµε κι’ ας πάη, τούτη η γης που θα µας φάη. Χαρήτε νιοί, χαρήτε νιαίς, του χρόνου ποιος θα ζήση, κι’ ο Χάρος έχει απόφαση, ψυχή να µην αφήση. Αιντε δώστε της να πάρη, δώστε της µε το ποδάρι. Τούτ’ η γής που την πατούµε, όλοι µέσα θενά µπούµε· τούτ’ η γής µε τα χορτάρια τρώγει νιαίς και παλληκάρια· τούτ’ η γής µε τα λουλούδια τρώγει νιαίς και κοπελούδια· τούτ’ η γής θα φάη και µένα που έχει η µαννούλα µ’ ένα. Τούτ’ η γής που θα µε φάη, βάρτε την µε το ποδάρι.38

1.6 HÁDÉS, KATO KOSMOS (Άδης, Κάτω κόσµος, novořecká výslovnost adis, kato kosmos, česky podsvětí) Hádés bývá někdy označován také jako Κάτω γή (podzemí). V novořeckém folklóru se Hádés, podsvětí, místo pobytu duší zesnulých příliš neliší od Homérova pojetí. Překvapivě zůstává představa Řeků o místě, kam se jejich duše dostane po smrti, potažmo tedy představa o posmrtném životě, nedotčena jak pozdějšími antickými představami pramenícími z mysterijních kultů (orfismus, pythagoreismus, mithraismus), tak ani usilovnou tisíciletou snahou křesťanství. Do Hádu po smrti odcházejí duše všech zemřelých bez rozdílu, idea posmrtného odpykávání trestu je novořeckému folklóru stejně cizí jako homérským eposům. Hádés je i v novořeckém pojetí temný studený prostor pod zemí, kam nesvítí slunce, kde není ani vzduch ani voda, nerostou tam stromy ani květiny, nezpívají tam ptáci, duše lidí v Hádu trpí hlady, žízní, atp. V lidové literatuře se setkáváme s charakteristikami jako πικράν την κάτω γή, φοβερό και πικρό το σκοτάδι του Άδου,39 τη µαύρη γη nebo κόσµο τον αξηµέρωτο.40 Vládcem Hádu je, jak už bylo řečeno, Charos, který má klíče od podsvětí, což nám připomíná nejen Plutóna Pylatrise41 (Πυλάτρης = vrátný), který drží v rukou klíče, ale také Herma Pylaia42. Podobně je např. v Mithrově kultu majitelem nebesklíče Aión, božstvo plynoucího věku43, v Apokalypse je majitelem klíče od brány vedoucí do Hádu Ježíš Kristus. Častým tématem lidových textů je touha duší dozvědět se, co se děje na zemi.44

38

POLITIS, N. G., Dimotika tragudia. Ekloge apo ta tragudia tu elliniku lau, Athény (rok neuveden), s. 229. POLITIS, N. G., Neoelliniki mythologia II. Meleti epi tu viu ton neoteron Ellinon, Athény 1874, s. 328. 40 Kol. autorů, Ellinikos laikos politismos I, Athény 1985, s. 229. 41 Plutón je v podstatě druhé jméno Hádovo, které je odvozeno od řeckého plutos = bohatství. Plutos byl původně samostatným bohem bohatství, ale asi od 5. stol. př. n. l. se vlivem Démétřina kultu v Eleusíně začíná objevovat pod jménem Plutón jako vládce podsvětí. To, že se jména Plutón začalo později běžně používat pro označení vládce podsvětí, pravděpodobně podpořil i fakt, že bohatstvím bylo původně míněno obilí uložené ve velkých hliněných sudech v zemi, stejně jako se pod zemí nacházelo např. nerostné bohatství, a také zvyk nazývat člověku nebezpečná a nepřátelská božstva různými eufemismy, protože pouhé vyslovení jejich jmen by mohlo vyvolat jejich hněv (dalšími takovými jsou např. Erínye - bohyně pomsty - eufemisticky nazývané Eumenides = Blahovolné). 42 POLITIS, N. G., Neoelliniki mythologia II. Meleti epi tu viu ton neoteron Ellinon, Athény 1874, s. 330. 43 DOSTÁLOVÁ, R., HOŠEK, R., Antická mystéria, Praha 1997, s. 238. 44 Viz např. už krétská báseň Apokopos z konce 15. století. 39

10

V Hádu je každý úplně sám, přesto je ale v lidových písních zřejmá víra a naděje, že se v Hádu člověk setká se svými blízkými. Často se setkáváme se vzkazy, že nahoře je vše při starém, někdy dokonce pozůstalí žádají toho, kdo je na cestě do Hádu, aby tam někomu něco zanesl atp. Dokonce existuje zvyk šeptat zemřelému do ucha, co má vyřídit těm, kteří na onom světě už jsou. Μια φρόνιµη νοικοκυρά, µια τακτική γυναίκα βουλήθη κι’ απεφάσισε να καταιβή στον Άδη, κι’ οπώχει λόγια, ας της πη, παραγγελίες κι’ ας στείλη, κι’ όποια ’χει γυιό ξαρµάτωτο, ας στείλη τ’ άρµατά του, κι’ όποια ’χει γυιό γραµµατικό, ας στείλη τα χαρτιά του, και όποια ’χει και µικρό παιδί, ας στείλη τα πανιά του.45

Návrat z podsvětí mezi živé je pro obyčejného smrtelníka stejně nemožný, jako tomu bylo ve starověku (θάνατος είναι αγύριστο ταξίδι46). V písních se často setkáváme s touhou duší zemřelých podívat se na zem. Jejich touha bývá dle lidové víry naplněna každé jaro, kdy je duším umožněno strávit na zemi padesát dní.47 [...] Πάρτε µε αντρειωµένοι µου, να βγω ’ς τον Πάνω κόσµο, να πάω να ιδώ τη µάννα µου πώς χλίβεται για µένα. [...]48

Z antické mytologie se rovněž zachovala představa, že v podsvětí duše zemřelých požívají určitý prostředek, nebo prochází nějakým místem, které způsobí zapomnění na pozemský svět (v řecké mytologii to byla voda z řeky Léthé). Tak se setkáváme s výrazy jako Αρνησιάς το ποτάµι, Άρνας τα λαγκάδια, Άρνης τα βουνά, Αρνησιάς τον τόπο, χόρτο της αρνησιάς, λησµοβότανο49, βρύση της Άρνης / Αρνησιάς50 atp. Το νερό της αλησµονιάς Κάθε άνθρωπος άµα πεθάνη πηγάινει ’ς τον Κάτω κόσµο. Εκεί κλαίει και κόβεται που πέθανε, γιατί ο απάνω κόσµος του φαίνεται γλυκός. Οι άλλοι πεθαµένοι γελάνε που τον βλέπουνε και κάνει έτσι. Τούτο γίνεται µια µέρα σε κάθε πεθαµένονε. Έπειτα τον λυπώνται· και τον πάνε σε µια βρύση και του λένε να πιή νερό. Αφού πιή νερό, αµέσως αλησµονάει κ’ εκείνος τον απάνω κόσµο και γελάει µε κεινούς π’ωρχώνται την άλλη µέρα. Τούτο γίνεται ’ς όλους τους πεθαµένους.51

1.7 MIROLOJA Významnou roli Charose a Hádu v novořeckém folklóru bezesporu dokládá existence samostatné kategorie smutečních lidových písní zvaných miroloja (µοιρολόγια). Někdy se tento okruh lidových písní rozděluje na dvě samostatné kategorie: miroloja, nářky nad zesnulým vyjadřující bolest způsobenou smrtí blízkého člověka, a tzv. charondika (χαροντικά), výpravné písně popisující zápas se smrtí, metaforicky představované Charosem, a strašný život v podsvětí.

45

KAPETANAKU, E. K., Lakonika perierga, Athény 1911, 86. POLITIS, N. G., Neoelliniki mythologia II. Meleti epi tu viu ton neoteron Ellinon, Athény 1874, s. 345. 47 Viz Velikonoce, s. 31 a Pohřební rituál a kult mrtvých, s. 37. 48 POLITIS, N. G., Dimotika tragudia. Ekloge apo ta tragudia tu elliniku lau, Athény (rok neuveden), s. 228. 49 POLITIS, N. G., Neoelliniki mythologia II. Meleti epi tu viu ton neoteron Ellinon, Athény 1874, s. 346. 50 ROMEOS, K., Konda stis rizes. Erevna ston psychiko kosmo tu elliniku lau, Athény 1980, s. 230. 51 VURNAS, T., GARIDI, E., I paradosi ke i epiviosi tis sto simerino politismo mas, Athény 1979, s. 186.

46

11

Miroloja mají prastarý původ. Původní význam nářků souvisel jednak s kultem předků, který u primitivních společností vyjadřoval úctu k mrtvým předkům, původcům rodu, jednak bezpochyby také s primitivními náboženskými představami. Nářky tedy měly magickou funkci. Měly být projevem náležitého smutku duchovi zesnulého a zaručit jeho přízeň. Zároveň však, podobně jako mnoho dalších primitivních rituálů provázených hlukem, měly ochránit pozůstalé před možností působení zlého ducha zemřelé osoby, před jeho případnými návraty; hluk (naříkání, někdy až kvílení) měl odehnat zlé duchy a smrt. Magickou funkci nářků nad mrtvým potvrzuje také fakt, že se vyvinula profese plačky, odbornice na nářky nad mrtvým.52 Za nejstarší doklady smuteční písně v řeckém prostředí se považují žalozpěvy nad padlým Hektorem či Priamem v Homérově Iliadě, nebo Elektra oplakávající svého mrtvého bratra Oresta.53 Jsou ovšem doloženy i lidové smuteční písně a žalozpěvy nad mrtvými.54 Plačky doby homérské oplakávaly mrtvého a bědovaly nad ním devět hodin, a přitom se bušily do hrudi, rvaly si vlasy (nebo je stříhaly), sypaly si na hlavu popel a drásaly si tváře a prsa . To, že charakter smutečních nářků a vůbec celého pohřebního rituálu postupně nabyl poněkud pompézní podoby dokládají mimo jiné i např. Solónovy reformy dotýkající se rovněž této problematiky.55 Tématem mirolojí je smrt, pocit smutku, odloučení, křivdy způsobené pozůstalým odebráním milovaného člověka, ale také život v podsvětí, stesk po pozemských krásách, boj s Charosem (viz ukázka s překladem v závěru práce). Plačky ale také vychvalují dobré skutky a vlastnosti zesnulého, popisují jeho radosti a zvyky, dávají mu rady na cestu do podsvětí, předávají mu vzkazy pro ty, kteří do Hádu odešli už dříve56, a také rozmlouvají s Charosem.57 Τι στέκω κι’ ακροµάζοµαι και καίγετ’ η καρδιά µου; Θα βάλω απ’ άγρια τη φωνή κι’ άγρια το µοιρολόγι, να τρέξ’ η πάνου γειτονιά, να δράµ’ η κάτου ρόυχα, να µαζωχτρούν η θλιβερές κι’ όλες η λυπηµένες, ν’ αρθούνε µάτια θολερά, ναρθούν καρδιές καϋµένες, να σµίξωµε τα δάκρυά µας να κάµωµε ποτάµι, κι’ απέ να το δηγέψουµε να πάη στον κάτω κόσµο, για να νιφτούν οι άνιφτοι, να πιούν οι διψασµένοι, να βάλουν κ’ οι γραµµατικοί νερό στο καλαµάρι, να πλύνουν και τα ρούχα τους οι λεροφορεµένοι.58

1.8 STICHIA (pl. στοιχεία, sg. στοιχείο) Stichia nahradila starořecké daimony, místní bůžky a personifikované přírodní síly. Jejich rozšířenost v novořecké ústní lidové slovesnosti je značná. Je to způsobeno pravděpodobně tím, že, zatímco velcí (státní) antičtí bohové se obyčejným lidem postupem času odcizili, neboť přestali uspokojovat jejich každodenní náboženské potřeby, s místními a domácími bůžky a s přírodními daimony byli neustále v úzkém kontaktu, čímž se do lidského 52

MADAJOVÁ, Karolína, Řecké nářky, In: Přednášky české společnosti novořeckých studií, Brno 2004, s. 5563. 53 FAURIEL, C., Ta dimotika tragudia tis synchronu Ellados, Athény 1955, s. 66. 54 SVOBODA, L. (ed.), Encyklopedie antiky, Praha 1973, s. 340. 55 Ibid. s. 486. 56 Více viz Pohřební rituál a kult mrtvých, s. 37. 57 Kol. autorů, Ellinikos laikos politismos I, Athény 1985, s. 229. 58 KAPETANAKU, E. K., Lakonika perierga, Athény 1911, s. 82.

12

povědomí vryli mnohem hlouběji. Fauriel říká, že starořecký zvyk personifikovat všechny přírodní síly a jevy, kdy každý měl své jméno, se udržel, ale protože Řekové už zapomněli všechna ta jména, nahradila je abstraktnější pojmenování jako πνεύµατα, στοιχεία, δαιµόνια atp.59 V novořeckém folklóru se traduje, že stichia sídlí ve stromech, v řekách, v kamenech, v pramenech, ve skalách, ale také v domech a na různých στοιχειωµένα µέρη (místa v moci bůžků, duchů či nadpřirozených sil). Τα στοιχεία Στοιχεία έχουν τα σπίτια, οι σπηλιαίς , τα χωράφια, τα πηγάδια. Βγαίνουν τη νύχτα και σπανίως καµµιά φορά και την ηµέρα· και δεν είναι µιας λογής, µον’ πότε είναι το στοιχείο σα φίδι, πότε σα γουστέρα ή άλλο τέτοιο, πότε σα ανθρωπάκος, τοις περισσότεραις φοραίς αράπης. ∆εν πειράζουν τους ανθρώπους του σπιτιού, το εναντίο µάλιστα φέρουν ευτυχία. Και όταν καµµιά φορά παρουσιαστεί τέτοιο ζώο, που φαίνεται πως είναι στοιχείο, είναι αµαρτία και δεν βγαίνει σε καλό αν του κάµη κανείς τίποτε. [...]60

Významným reliktem antického náboženství je tzv. stichio tu spitiu (στοιχείο του σπιτιού), domácí bůžek, který má mnoho společného se starořeckým Agathem daimonem (Αγαθός δαίµων = dobrý daimón). Agathos daimon byl strážcem domu a ochráncem měst a obcí, každé denní jídlo končívalo úlitbou tomuto ochrannému bůžkovi. Byl často zobrazován jako had, podobně jako další ochránce domu Zeus Ktesios či Zeus Melichos (starořecký οικουρός όφις, strážný duch domu ve ztělesněné podobě). Podobně i Římané uctívali ochranná božstva domu Penáty a Lary. Na některých místech Řecka se dokonce v určitých dnech udržoval zvyk předkládání obětin pro stichia tu spitiu. Tak například ženy na ostrově Leros chystají večer 31. srpna pro stichio tu spitiu tác se sladkostmi „δια να φάγη την νύκτα το στοιχείο του σπιτιού.“61 Podobně i druhý kousek svátečního novoročního pečiva vasilopity (βασιλόπιτα), tzv. kommati tu spitiu (κοµµάτι του σπιτιού) je určeno pro stichio tu spitiu, aby si obyvatelé domu zajistili jeho přízeň i pro příští rok.62 I v novořeckém folklóru se často stichio tu spitiu objevuje v podobě hada, stejně jako každý had je považován za potenciálního ochránce domu.63 Τα στοιχεία Κάθε σπίτι, κάθε πηγάδι, κάθε περιβόλι έχουν το στοιχείο τους, και αυτό δεν παρουσιάζεται το ίδιο πάντα, αλλά κάθε τόσο αλλάζει και φαίνεται αλλιώτικο. Άλλοτε παρουσιάζεται σα φίδι µεγάλο και λέγεται προβολάρης, κάποτε σα φίδι µε δύο κεφαλαίς και λέγεται και λαφιάτης· [...] Τοις περισσότεραις φορές παρουσιάζεται σα µνοιωµατίνα µικρή µε χρυσή τη ράχη, και λέγεται µνοιώµα. [...] Το λεν το στοιχείο αυτό και χρυσοφλιδάκι και καµµιά φορά κλειδί της γής. Το στοιχείο είναι το ούρι του σπιτιού, και αν το σκοτώσουν πολλαίς φοραίς βρίσκουν το σπίτι και καταστρέφεται.64

Svá stichia mají také rostliny a stromy. Z této představy se pravděpodobně vyvinul i oblíbený motiv lidových písní a balad, že život určitého člověka je spojen s nějakou rostlinou. 59

FAURIEL, C., Ta dimotika tragudia tis synchronu Ellados, Athény 1955, s. 49. POLITIS, N. G., Paradosis I. Melete peri tu viu kai tis glossas tu elliniku lau, Athény 1904, s. 250. 61 MEGAS, G. A., Ellinikes jortes ke ethima tis laikis latrias, Athény 2005, s. 24-25. 62 Ibid., s. 84. 63 NILSSON, M. P., Greek folk religion, New York 1965, s. 72: „The cult of the house snake also survive in Modern Greece.“ 64 POLITIS, N. G., Paradosis I. Melete peri tu viu ke tis glossas tu elliniku lau, Athény 1904, s, 251. Had byl odpradávna rovněž symbolem spojení se zemí, a odtud také symbolem smrti. Viz např. SVOBODA, L. (ed.), Encyklopedie antiky, Praha 1973, s. 221 nebo HOŠEK, R., Náboženství antického Řecka, Praha 2004, s. 42. 60

13

Ta dobře prospívá, pokud je člověk, s nímž je propojená, v pořádku. Pokud je ale daná osoba v ohrožení, rostlina začíná vadnout. Τα στοιχειωµένα δέντρα Τα µεγάλα και τα παλαιά δένδρα είναι στοιχειωµένα, και οι άνθρωποι αποφεύγουν να κάθωνται πολλήν ώρα αποκάτω ’ς αυτά, ή να κοιµώνται ’ς τον ήσκιο των, για να µην πάθουν. Και όταν κόβουν κανένα απ’ αυτά οι ξυλοκόπτοι και το ιδούν πως γέρνει να πέση πέφτουν προύµυτα καταγής και δε βγάνουν µιλιά, για να µην τους εννοήση η ψυχή του δέντρου, όταν θα βγαίνη πως είναι εκεί, και καθώς είναι αγαναχτισµένη τους λαβώση. Και ’ς τον κορµό ’ς τη µέση όταν τον κόβουν βάνουν µια πέτρα για να εµποδιστή να µην έβγη µε ορµή η ψυχή του δένδρου· τι αλλιώς θα τους κάµη κακό θα τους κοψοµεσιάση και θα έχουν πόνους δυνατούς ’ς τη µέση.65

Své stichio, svého bůžka (daimona) má také každá řeka, pramen, studánka či studna, stejně jako tomu bylo v antickém Řecku (θεοί των ποταµών, později nahrazeni Nymfami). Zde tedy dochází k překrývaní působnosti s Neraidami, o nichž se tvrdí, že sídlí právě na těchto místech. Někdy je tedy stichiem řeky či jiné vodní plochy myšlena přímo Neraida, což dokládají vyprávění o tom, jak se stichio tu pigadiu (στοιχείο του πηγαδιού, stichio studny) promění v krásnou ženu a zláká mladého muže, kterého pak do shodí studny.66 Podobně jako v případě stichia tu spitiu, bývají na Nový rok, u příležitosti „obnovování vod“ (Ανανέωση του νερού την Πρωτοχρονιά), kladeny oběti pro stichia místního pramene či studny. Από το βράδυ την παραµονή οι γυναίκες χύνουν όλο το νερό απ’ τις στάµνες και το πρωί, µόλις τελειώση η λειτουργεία, απολείτουργα, θα πάνε να φέρουν το νιο νερό, να δροσίζουν τα σπίτια τους. Παίρνουν στην τσέπη τους σύκα, σταφίδες, µουστόπιττες, καρύδια, κι ό,τι άλλα έχει η καθεµιά, για να γλυκαίνουν τα νερά. Σα θα ρίξουν τις τα δώρα τους στο νερό, εύχονται µουρµουριστά και λένε: Ως τρέχει το νερό, έτσι να τρέχουν τα καλά µέσ’ στο σπίτι µας.67

Někdy, když se nedaří stavba domu nebo např. mostu, může to být tím, že místo je posedlé zlým stichiem. Zde se setkáváme se zvykem usmířit si stichio smírnou obětí. Obětoval se např. kohout či ovce, někdy bylo dokonce nutné přistoupit k lidské oběti (viz Balada o mostě přes řeku Artu, kde byla do základů mostu zazděna manželka vedoucího stavitele, z antické mytologie připomeňme tragickou postavu Ifigenie.). Krví obětovaného zvířete se potřísnil základní kámen, což mělo zajistit úspěch stavby, její dlouhou životnost a blahobyt jejím budoucím obyvatelům. Zde se jedná o pozůstatek starořeckých votivních obětí, které měli zajistit přízeň bohů pro zdar plánované akce. V tomto rituálu se rovněž setkáváme s magickou praktikou objevující se již v antickém Řecku v podobě zaklínacích tabulek či pohřbíváni voskových panenek představujících nepřítele68: pokud se potřebuje někdo zbavit nepřítele, stačí ho přeměřit provázkem na délku a na šířku a provázek pak zazdít do základů stavby.69 Objevují se také další místa posedlá zlým stichiem, většinou se jedná o staré neobydlené domy, staré hrady a různá temná místa, kde je pro člověka nebezpečné se zdržovat.

65

VURNAS, T., GARIDI, E., I paradosi ke i epiviosi tis sto simerino politismo mas, Athény 1979, s. 177. POLITIS, N. G., Neoelliniki mythologia I. Meleti epi tu viu ton neoteron Ellinon, Athény 1871, s. 132. Viz také PAPALUKA, F., Istories san paramythia, Athény 1986, s. 16-27. 67 MEGAS, G. A., Ellinikes jortes ke ethima tis laikis latrias, Athény 2005, s. 89. 68 NILSSON, M. P., Greek folk religion, New York 1965, s. 114-115. 69 POLITIS, N. G., Neoelliniki mythologia I. Meleti epi tu viu ton neoteron Ellinon, Athény 1874, s. 139.

66

14

Το στοιχειωµένο σπίτι Πολλά σπίτια είναι στοιχειωµένα, και κανείς δεν τολµάει να µείνει εκεί τη νύχτα και πολλοί πού έτυχε να µείνουν εµελάνιαζαν τα σώµατά τους και επρήσκοντο [...].

1.9 NERAIDY (pl. Νεράιδες, sg. Νεράιδα) Ač je jméno novořeckých Neraid odvozeno pravděpodobně od starořeckých Nereoven70, svými vlastnostmi jsou prakticky totožné se starořeckými Nymfami. Neraidy jsou v novořecké lidové slovesnosti popisovány jako nadpřirozená krásná stvoření s uhrančivou mocí, která se člověku zjevují nejčastěji v pravé poledne a o půlnoci, protože v té době je jejich moc nejsilnější. Rovněž je člověku nebezpečné chodit v těchto hodinách na místa, která jsou Neraidám zasvěcena. Dle lidových pověr se ten, kdo viděl Neraidy tančit nebo se koupat, zblázní (viz. níže). Neraidy mají dlouhé vlasy a na sobě průsvitné bílé šaty, které jsou ale, někdy ještě společně s šátkem, atributem jejich moci - jediný způsob, jak může člověk získat vládu nad Neraidou je, že se zmocní jejich šatů či šátku (viz ukázka s překladem v závěru práce). Často jsou vídány, jak zpívají a tančí u řek a jezer, nebo se koupou, někdy také v horkém létě tančí na vyprahlých polích a polních cestách. Již ve starověku bylo slovo νύµφη, podobně jako je tomu dnes v případě slova νεράιδα, pokládáno za synonymum k adjektivu ωραία (krásná). Také se setkáváme s přívlastkem νεραϊδοπαρµένος (očarovaný, posedlý Neraidou), který plně odpovídá starořeckému νυµφόληπτος (posedlý Nymfou).71 Oběťmi Neraidiných kouzel se stávají nejčastěji mladí muži. Οι Ανεράιδες από το πηγάδι Μια φορά, ένας χωριάτης γερός και δυνατός επερνούσε ένα µεσηµέρι από ένα πηγάδι πού τανε µοναχό του εκεί, και καθώς ήτανε κουρασµένος εκάθησε και εξαπλώθηκε ’ς τα χορτάρια, και αποκοιµήθηκε. Τότες εβγήκανε οι Ανεράιδες αφ’ το πηγάδι και τόνε ελαβώσανε. Όταν εξύπνησε, ’ς την αρχή δεν εµπορούσε να προβατήση ούτε να µιλήση. Ύστερα εκατόρθωσε να πάη το χωρίο του, µα έµεινε από τότες παρµένος72.

Stejně jako průvodkyně předřecké Paní zvířat, později pak společnice Artemidiny Nymfy, se Neraidy vyskytují převážně na odlehlých vlhkých místech, u pramenů říček, u studánek, v jeskyních, na lesních paloucích, ve stržích a roklích, na což nám ukazují složeniny jako Νεραϊδόσπηλα, Νεραϊδόκηποι, Νεραϊδόβρηση atd. Podobně jako starořeckým Nymfám jsou Neraidám zasvěceny také léčebné prameny. Protože v některých vyprávěních jsou Neraidy popisovány jako krásná ale člověku nepřístupná a nebezpečná stvoření tančící na vrcholcích hor, s kozlí či oslí nohou, C. Fauriel byl přesvědčen, že Neraidy jsou evidentní směsí Oreád73, Charitek74 a Satyrů.75 Vůdkyní Neraid je η κυρά Κάλω, η Μεγάλη Κυρά, η βασίλισσα του βουνού,76 někdy dokonce i Lamia (viz níže). 70

nebo také Nereidy, mořské nymfy, dcery mořského boha Nérea. MEGAS, G. A., Ellinikes jortes ke ethima tis laikis latrias, Athény 2005, s. 23. 72 POLITIS, N. G., Paradosis I. Melete peri tu viu ke tis glossas tu elliniku lau, Athény 1904, s. 398. 73 horské nymfy 74 dcery Dia a Eurynomy, bohyně půvabu, krásy a slavnostního veselí, obvykle se vyskytovaly v počtu tří: Aglaiá (Skvělá), Eufrosyné (radostná) a Thaliá (Kvetoucí). Římané je uctívali pod jménem Grácie. 75 POLITIS, N. G., Neoelliniki mythologia I. Meleti epi tu viu ton neoteron Ellinon, Athény 1871, s. 92. FAURIEL, C., Ta dimotika tragudia tis synchronu Ellados, Athény 1955, s. 51. 76 MEGAS, G. A., Ellinikes jortes ke ethima tis laikis latrias, Athény 2005, s. 23.

71

15

Někdy se setkáváme s rozdělením Neraid na βουνήσιες (horské) a θαλασσινές (mořské), podobně jako tomu bylo v případě starořeckých Nymf, které se dělily na Oreády (horské nymfy), Nereovny a Okeánovny (mořské nymfy), Dryjády (stromové nymfy), Najády (nymfy sladkovodních toků a pramenů) ad. V novořeckém folklóru se horské a mořské Neraidy většinou navzájem nenávidí a často spolu válčí.77 Když fouká vítr, lidé věří, že přicházejí Neraidy, a říkají: „Μέλι και γάλα εις τον δρόµον σας“. Možná od tohoto vznikla kletba „Να σε πάρει ο άνεµος“, se kterou se setkáváme již v Iliadě a Odyssei. Říká se, že Neraidy si samy tkají látky na své tenounké šaty a při tom si tiše zpívají (starořecké Nymfy, podobně jako Moiry, předly78). Na jisté společné vlastnosti s Múzami ukazují příběhy o tom, jak Neraidy naučily hrát na lyru muže, který toužil hrát na lyru jako Orfeus79. Neraidy, stejně jako Nymfy, mají dlouhý život, ale nejsou nesmrtelné. Οι Ανεραΐδες Οι Ανεραΐδες είναι ωραίαις γυναίκες ασπροφόραις, αλλά έχουνε ένα µεγάλο κουσούρι, πως το πόδι τους είναι γαϊδουρινό. Αυταίς µπορούν να βλάψουν όποιο θέουν, ’ς άλλους όµως κάνουν καλό. Έναν από τον τόπον µας τον έµαθαν να παίξη τη λύρα, και κανείς άλλος δεν µπορούσε να παίξη σαν κι αυτόν. Αν αρρωστήση κανείς ’ς την εξοχή, όλοι ξέρουν πως από τοις Ανεραΐδες το έπαθε.80

1.10 KALIKANTZAROVÉ (Καλικάνζαροι ,Λυκοκάντζαροι, Καρκαντζόλοι, Καλιοντζήδες81) Kalikantzarové jsou podle novořeckých pověr a pověstí veselá ale poněkud záškodnická stvoření. Vzhledem Kalikantzarové připomínají Satyry, mají koňskou (či kozlí nebo oslí) nohu a jsou velmi oškliví. Politis naznačuje, že samo jejich jméno by mohlo být etymologicky příbuzné s adjektivem kalos (καλός, dobrý), které se u Satyrů často vyskytovalo jako epiteton.82 Na zemi se Kalikantzarové objevují jen v období tzv. Dodekaimeru (∆ωδεκαήµερο, období dvanácti dní od 25.12. do 6.1.). Během svého pobytu na zemi tráví dny v temných jeskyních, v noci, za svitu měsíce tancují a veselí se (nejčastěji s Neraidami, podobně jako Satyrové tančili s Nymfami) .83 V noci také rádi straší ve mlýnech, někdy navštěvují i domy přicházejí komínem a mizí klíčovou dírkou v podobě kouře. Působí jim nesmírné potěšení dělat nepořádek, šířit chaos a zmatek v domě. [...] Κάθε βράδυ ούλι µπλώναν τοις στάµναις, για να µην πάνε τα Καρκαντσέλια κι κατ’ρήσουν µέσα. Κι’ όσο νιρό απόµενε το βράδυ, τν άλλ’ µέρα έπρεπε να το χύσουν ούλο, να τς πλύνουν τρείς και τέσσιρις φουραίς τοις στάµνις, κ’ ύστ’ρα να τς γιοµώσουν νιρόν για να πιούνε.[...]84

77

PAPALUKA, F., Istories san paramythia, Athény 1986, s. 21. POLITIS, N. G., Neoelliniki mythologia I. Meleti epi tu viu ton neoteron Ellinon, Athény 1871, s. 114. 79 ROMEOS, K., Konda stis rizes. Erevna ston psychiko kosmo tu elliniku lau, Athény 1980, s. 259-264, PAPALUKA, F., Istories san paramythia, Athény 1986, s. 78-87, Kol. autorů, Ellinikos laikos politismos I, Athény 1985, s. 262-263. 80 VURNAS, T., GARIDI, E., I paradosi ke i epiviosi tis sto simerino politismo mas, Athény 1979, s. 182. 81 POLITIS, N. G., Neoelliniki mythologia I. Meleti epi tu viu ton neoteron Ellinon, Athény 1874, s. 67. 82 Ibid., s. 73. 83 Ibid., s. 68. 84 POLITIS, N. G., Paradosis I. Melete peri tu viu ke tis glossas tu elliniku lau, Athény 1904, s. 334.

78

16

Jediné, čeho se obávají, je oheň.85 Někdy také číhají na lidi, aby se jich zmocnili a utancovali je k smrti, proto lidová moudrost v tomto období nedoporučuje vycházet bez zapálené louče. [...] Όποιους έβγινι τη νύχτα όξου απ’ του σπίτι τ’, τουν έπιαναν απ’ του χέρ’, κι τον ανάγκαζαν θέλουντας κι µη θέλουντας να χορέψει. Όντας χόρευε έπρεπε να µην κουβεντιάζ’ καθόλ’· γιατί αν κουβέντιαζε θαλά τουν πάρουν τα Καρκαντσέλια τη συντ’χιά τ’.[...]86

Aktivní jsou ovšem jen do okamžiku, než zakokrhá kohout. Kohoutí zakokrhání je koneckonců v novořeckém folklóru vždy spolehlivým znamením toho, že se všechna nadpřirozená stvoření odebrala k odpočinku. Po zbytek roku se tato záškodnická stvoření v podzemí snaží podetnout pilíř (nebo kmen stromu), který nese zemi. Οι Λυκοκατζαραίοι Οι Λυκοκατζαραίοι έρχονται από τη γής αποκάτου. Ούλον το χρόνο πελεκάν µε τα τσεκούρια να κόψουν το δέντρο που βαστάει τη γής. Κόβουν όσο που µεινέσκει λιγάκι ακόµα ως νιά κλωνά άκοπο, και λέν «χάιστε νε πάµε, και θα πέση µοναχό του». Γυρίζουν πίσω της Βάφτισης, και βρίσκουν το δέντον ολάκερον, ακέριον µπίτι. Και πάλε κόβουν, και πάλ’ έρχονται κι’ ούλο φτόνι τη δουλειά κάνουν.87

1.11 DRAKONTES (pl. δράκοντες, sg. δράκος, δράκοντας) O lidových představách o drakontech se dozvídáme nejvíce z lidových písní a pověstí a z pohádek, přičemž představy drakontů se v těchto třech lidových literárních druzích podstatně liší. V pohádkách se setkáváme spíše s orientálními vlivy, kdežto v písních a pověstech se dochovaly mnohé stopy antických mýtů.88 Drakonti do sebe absorbovali charakterové rysy starořeckých Kentaurů, Gigantů, Titánů a Kyklopů,89 ale také podobu a vlastnosti některých antických příšer, jakými byli např. draci, lernská Hydra, Chimaira, Charybdis a Skylla ad. V lidových pověstech jsou drakonti popisováni jako vysoká, silná, obří stvoření, charakterizována např. tím, že si domů nosí vodu v obrovských kádích a místo dřeva na topení sbírají rovnou celé stromy.90 Jejich paláce mají obrovské železné brány, se kterými by tisíce lidí nedokázalo pohnout. Často figurují také ve zveličujících metaforách (ήτο τόσο µεγάλη µία πέτρα, ώστε ούτε σαράντα δράκοντες δεν µπορούσαν να την σηκώσουν; δράκου δύναµη91). Drakonti jsou stejně jako starořečtí Kyklopové považováni za lidožrouty. Někdy jsou drakontům ponechána jejich mýtická jména, a tak se můžeme setkat přímo s Kyklopy či s Giganty. Η Σέριφος είναι το νησί των Κυκλώπων. Βρήκανε τις σπηλιές τους, όπου σωρίαζονταν ως απάνω η κοπριά των προβάτων. Οι Κύκλωπες ήταν τρεις και έβοσκαν τα κοπάδια τους. Ο ένας από αυτούς ήταν µονοµάτης. Λίγο πιο πάνω από τη σπηλιά, στον Πύργο που λέµε, βλέπεις πέτρες θεόρατες, που τις

85

ROMEOS, K., Konda stis rizes. Erevna ston psychiko kosmo tu elliniku lau, Athény 1980, s. 25. POLITIS, N. G., Paradosis I. Melete peri tu viu ke tis glossas tu elliniku lau, Athény 1904, s. 335. 87 Ibid., s. 331. 88 POLITIS, N. G., Neoelliniki mythologia I. Meleti epi tu viu ton neoteron Ellinon, Athény 1874, s. 154. 89 Ibid., s. 155. 90 Viz MEGAS, G. A., Ellinika paramythia I, Athény 1962, s. 205-209. 91 POLITIS, N. G., Neoelliniki mythologia I. Meleti epi tu viu ton neoteron Ellinon, Athény 1874, s. 156.

86

17

είχαν ανεβάσει εκεί πάνω οι Κύκλοπες µε τα χέρια τους. Οι Κύκλωπες ήταν άγριοι και δυνατοί. Εγώ έχω πάει στη Σέριφο, και αυτά που σου λέω τα είδα µε τα µάτια µου.92 Οι Γίγαντες Οι γίγαντες είναι ψηλότεροι και δυνατώτεροι από τσού ανθρώπους· έχουνε µεγάλα γένεια κι’ ένα µάτι µοναχά ’ς το κούτελο πού βγαζε σπίθαις σαν φωτία. Το πρώτο γίγαντα τον έκαµε ο διάολος µε µία λάµνισσα ή µε µία µάγισσα. Μένουνε µέσ’ ’ς τα άφαντα τση γής και άλλη δουλειά δεν κάνουνε παρά να σηκώνουνε από χάµου µεγάλα λιθάρια και να χτίζουνε πύργους και άλλα χτίρια [...]93

V souvislosti s povědomím o mýtických Gigantech, Kyklopech a dalších obrech, a s přímým kontaktem s hmotnými pozůstatky antické kultury, který měli Řekové po celé byzantské období a období turecké nadvlády, aniž by v této době vlivem křesťanství o antických Řecích věděli o mnoho více než to, že byli „velcí muži“ leč pohané (slovo Ελλήν označovalo pohana nikoliv Řeka), došlo v novořeckém folklóru ke vzniku tzv. nového mýtu, tedy ke smíšení identity antických Řeků s mýtickými obry, a tím k jejich mytizaci.94 Tak se v lidových pověstech setkáváme s postavami jako αντρειωµένοι Έλληνες aj. Οι παλαιοί Έλληνες Οι παλαιοί Έλληνες ήσαν ψηλοί σαν τοις ψηλότεραις λεύκαις, και όταν έπεφταν χάµω πέθαιναν, γιατί δεν µπορούσαν να σηκωθούν. Γι’ αυτό ο µεγαλύτερος όρκος των ήταν· «Να πέσω, α δε λέου αλήθεια.»95

V pohádkách si lidé většinou představují drakonty tak, jak známe draky např. i z českých pohádek, nejedná se o antropomorfní stvoření. Tato představa pravděpodobně odráží popisy homérovských několikahlavých draků (drakon původně označoval velkého hada) a dalších nestvůr, jakou byla např. lernská Hydra, v kombinaci s orientálními prvky. Drakonti obývají jeskyně nebo paláce, jsou také často strážci různých pokladů96, zde připomeňme draky hlídající zlatá jablka Hesperidek (Ladón) či zlaté rouno. Drakonti v novořeckém folklóru, pokud mají více hlav, jsou zpravidla tříhlaví, stejně jako byl např. gigant Géryon. V pohádkách se dozvídáme, že drakonti mají manželky (∆ράκαινες, ∆ράκοντισσες, ∆ράκισσες97), děti, matky, sestry, které se snaží provdat za nějakého prince, jindy si naopak drakos zamane, že by chtěl za ženu princeznu, a dokud ji nedostane, obsadí místní pramen a lidé zůstanou bez vody.

1.12 STRI(N)GLY (pl. Στρίγγλες, Στρίγκλες, Στρίγλες sg. Στρίγκλα) Stringly jsou škodlivá ženská nadpřirozená stvoření, která požírají děti a všemožně škodí lidem, hlavně rodičkám a novorozencům, a mají čarodějnické schopnosti. Lidová představivost je popisuje jako ošklivé stařeny praktikující černou magii. Vnější podobnost bychom snad mohli najít u starořeckých Harpyjí, jež byly popisovány jako okřídlené nestvůry s tělem napůl ženským, napůl ptačím, které svými ostrými drápy uchvacovaly děti a také duše

92

KAKRIDIS, I. Th., I archei Ellines sti neoelliniki laiki paradosi, Athény 1979, s. 83. POLITIS, N. G., Paradosis I. Melete peri tu viu ke tis glossas tu elliniku lau, Athény 1904, s. 66. Viz také VURNAS, T., GARIDI, E., I paradosi ke i epiviosi tis sto simerino politismo mas, Athény 1979, s. 159. 94 KAKRIDIS, I. Th., I archei Ellines sti neoelliniki laiki paradosi, Athény 1979, s. 14. 95 POLITIS, N. G., Paradosis I. Melete peri tu viu ke tis glossas tu elliniku lau, Athény 1904, s. 52. 96 MEGAS, G. A., Ellinika paramythia II, Athény 1962, s. 82-88. 97 POLITIS, N. G., Neoelliniki mythologia I. Meleti epi tu viu ton neoteron Ellinon, Athény 1874, s. 160.

93

18

zemřelých; takto byly zobrazovány např. i na náhrobcích.98 V některých pohádkách se setkáváme se třemi Stringlemi, jež mají k dispozici pouze jedno oko, jedno ucho a jeden zub.99 Ze starořecké mytologie jsou nám známy tři Graie, stařeny žijící v pohoří Atlas, sestry Gorgon, jež mají dohromady jedno oko a jeden zub, které si navzájem půjčují, k nimž se vydal Perseus, aby se dozvěděl, kde hledat Medúsu, jednu z Gorgon.100 Když si vybavíme Pamfilu a Fótidu, čarodějnice z Apuleiova románu Zlatý osel101, snad bychom mohli dojít k závěru, že vzhled novořecké Stringly je inspirován mytologickými ženskými obludami, ale své vlastnosti získala mytizací schopností žen provozujících magii od starověku přes středověk až do dob nedávných. Οι Στρίγγλαις Οι Στρίγγλαις είναι γριαίς φτωχαίς και ελεειναίς, πού δεν µπορούν να κάµουν καλό σε άνθρωπο, και όλο σε µαγικά είναι παραδοµέναις· και κάνουν πράµατα πού αρέσουν του διαβόλου, σκόναις και αλοιφαίς και βότανα και άλλα τέτοια. Τους άντρες δεν πολυπειράζουν, αλλά πολύ κακό κάνουνε ’ς τοις γυναίκες και τα παιδιά, αν τους φέρουνε κανένα εµπόδιο ’ς τα µάγια τους, και µε την ανάσα τους µόνο και το φύσηµά τους µπορούν ή να τα κάµουν παλαβά ή και να τα θανατώσουν. Πηγαίνουν το ’ς τα µωρά τα νεογέννητα πού κλαιν, και τους βυζαίνουν το αίµα τους και τ’ αφίνουν σαν ξερά· αυτά κι αν δεν πεθάνουν, µεινέσκουν ελεεινά κι αρρωστιάρικα όλη τους τη ζωή. Γι’ αυτό προτού να βαφτιστή το παιδί ποτέ δεν τ’ αφίνουν µονάχο· και αν προτού να του ρουφήξουν οι Στρίγγλαις όλο το αίµα καταλάβουν οι γοωείς πως κινδυνεύει τα παιδί απ’ αυταίς, τοις διώχνουν µε κρότους και χτυπιώντας τα χέρια. Κι αυταίς για να µην τοις πιάσουν ξεκουµπίζονται από το σπίτι.102

1.13 LAMIE (pl. Λάµιες, sg. Λάµια) Vlastnostmi jsou novořecké Lamie podobné výše zmiňovaným Stringlám, ale na rozdíl od nich z antické mytologie známe stvoření se stejným jménem. Starořecká Lamia byla podle mýtu vládkyní v Libyi, krásnou milenkou Diovou, s nímž měla několik dětí, která se stala obětí pomstychtivé a žárlivé Héry. Héra zabila kromě Skylly všechny její děti. Lamia se pak mstila, hubila děti jiným a chovala se tak ukrutně, že se její tvář změnila v děsivou masku.103 V pověrách jsou Lamie prezentovány jako zlá a ošklivá stvoření, která rdousí malé děti; hlavní potravou Lamií je lidské maso a krev. Lamie byly vždy považovány za nenažrané, na což ukazuje mimo jiné i byzantské sloveso λαµυώνω, přežírat se; i dnes se v Nedělkově slovníku104 pod heslem „λάµια“ dozvíme, že toto slovo přeneseně označuje nenasytného člověka. Podobně jako slovo Stringla bylo i slovo Lamia ve středověku užíváno pro označení čarodějnic. V jiném okruhu lidových pověstí však mají Lamie společné některé rysy s Gorgonami či Neraidami (Lamia je někdy označována za vládkyni Neraid), na což ukazují slovní spojení jako λάµια του γιαλού či λάµια του πελάγου105, jsou krásné a nejčastěji jsou vídány, jak si češou své dlouhé vlasy. 98

MARTIN, R. (ed.), Slovník řecko-římské mytologie a kultury, Praha 1993, s. 105. PAPALUKA, F., Istories san paramythia, Athény 1986, s. 145-155, POLITIS, N. G., Paradosis I. Melete peri tu viu ke tis glossas tu elliniku lau, Athény 1904, s. 501. 100 MARTIN, R. (ed.), Slovník řecko-římské mytologie a kultury, Praha 1993, s. 197. 101 APULEIUS, Zlatý osel, přel. Václav Bahník, (Antická knihovna 22), Praha 1974. 102 POLITIS, N. G., Paradosis I. Melete peri tu viu ke tis glossas tu elliniku lau, Athény 1904, s 500. Viz také VURNAS, T., GARIDI, E., I paradosi ke i epiviosi tis sto simerino politismo mas, Athény 1979, s. 182. 103 GRAVES, R., Řecké mýty, Praha 2004, s. 206. 104 NEDĚLKA, T., Novořecko-český slovník, Praha 2002. 105 POLITIS, N. G., Neoelliniki mythologia I. Meleti epi tu viu ton neoteron Ellinon, Athény 1871, s. 202.

99

19

Οι Λάµιαις ∆έκα λεφτά της ώρας από το Πραστείο είναι ένα ρέµα δασώδες, που τα λεν Μορτσίλια· όταν πέσουν πολλαίς βροχαίς σε µία θέση εκεί, που λέγεται Λάµια, βγαίνει µε κρότο πολύ νερό, και τρέχει κάµποσες ηµέραις. Λίγο παραπάνω είναι µια µικρή σπηλιά, που κάθονται οι Λάµιαις. Τοις είδαν πολλαίς γυναίκες κατά το µεσηµέρι· ήσαν όµορφες κ’ εκαθόνταν κ’ εχτένιζαν τα µακρυά µαλλιά τους.106

1.14 GORGONY (pl. Γοργόνες, sg. Γοργόνα) Jméno dostala tato novořecká mýtická stvoření po starořeckých Gorgonách, třech nestvůrných okřídlených ženách s kovovými pěstmi, šupinatým krkem a s hady místo vlasů, které každého člověka, který na ně pohlédl nechaly zkamenět (nejznámější z nich byla Medúsa), ale dnešní řecké Gorgony se jim prakticky vůbec nepodobají. Svým vzhledem jsou podobné Sirénám (napůl žena, napůl ryba), stejně jako ony žijí v moři a komunikují s námořníky. V novořeckém folklóru se nejčastěji vyskytují ve spojení s Alexandrem Velikým. Οι Γοργόναις Οι Γοργόναις είναι ωραίαις γυναίκες, µα από τη µέση και κάτω έχουνε ορά ψαριού. Βρίσκονται ’ς τη Μαύρη θάλασσα, και πολλαίς φοραίς κατεβαίβουν και κάτω ’ς τα νερά µας. ’Σ τα εξήντα τόσα ένα καράβι τοις απάντησε απόξω από τη Θάσο. Μερικοί λέν πως τοις περσότεραις φοραίς φαίνονται το Σάββατο κατά τα µεσάνυχτα. Άµα τύχη κανένα καράβι ’ς το δρόµο της Γοργόνας, το αδράχνει από την πλώρη και ρωτάει «Ζή ο βασιλιάς ο Αλέξανδος;» Οι ναύταις πρέπει να ειπούν· «Ζή και βασιλεύει» ή «Ζή και βασιλεύει και τον κόσµον ειρηνεύει», ή «Ζή και βασιλεύει και ζωή νά ’χετε και σείς». Τότε η Γοργόνα από τη χαρά της γίνεται ωραία κόρη, παύει τους ανέµους και τα κύµατα, και παίζει τη λύρα της και τραγουδεί γλυκά τραγούδια· και απ’ αυτή µαθαίνουν οι ναύταις τους καινούριους σκοπούς. Γι’ αυτό όταν ακουστή κανένα καινούριο τραγούδι µε νεόβγαλτο σκοπό, λέν για κείνον πού το τραγουδεί, πως τ’ άκουσε από τη Γοργόνα. Αν όµως δεν ηξεύρουν οι ναύταις και κάµουν το λάθος να ειπούν πως ο βασιλιάς ο Αλέξανδρος επέθανε, αγριεύει η Γοργόνα και δίνει µια και πετά ψηλά το καράβι και πέφτει, και πνίγονται όλοι ’ς τη θάλασσα. Η φεύγει µε θρήνους και µοιρολόγια κι από τα κλάµατά της σηκώνεται φοβερή φουρτούνα και πνίγει το καράβι και δε γλυτώνει κανείς.107

Jak došlo k proměně starořeckých Gorgon v mořská stvoření a z jakého důvodu pátrají po tom zda žije Alexandr Veliký není známo.

1.15 DALŠÍ MÝTICKÉ POSTAVY

Divoký přírodní daimon Pan byl nahrazen sv. Dimitriem, který je ochráncem pastýřů a stád, a také sv. Minasem, který pomáhá najít ztracené věci, a tak se stal i patronem pasáků – pomáhá najít ztracené ovce a chrání je před vlky. Dochovalo se několik vyprávění, která pocházejí převážně z Arkádie, původní vlasti antického Pana, o tom, že se stále ještě někdy můžeme s Panem na horách setkat. Jisté rysy jeho polozvířecího vzhledu nesou novořečtí Kalikantzarové.

106

POLITIS, N. G., Paradosis I. Melete peri tu viu ke tis glossas tu elliniku lau, Athény 1904, s. 495. Ibid., s. 307. Viz také VURNAS, T., GARIDI, E., I paradosi ke i epiviosi tis sto simerino politismo mas, Athény 1979, s. 181, PAPALUKA, F., Istories san paramythia, Athény 1986, s. 7-13, Kol. autorů, Ellinikos laikos politismos I, Athény 1985, s. 251-252. 107

20

Ο Πάνος ’Σ τα βουνά είναι ένας δαίµονας Πάνος ή Πάνιος, που κατοικεί σε σπηλιαίς και λαγκάδια και διαφεντεύει τα κοπάδια. Οι τσοπάνηδες βεβαιούνε ότι πολλαίς φοραίς τον είδανε και τον νοµίζουνε ως φύλακα, αν και καµµία φορά τσού κλέφτει και από κανένα κατσίκι για να το φάη.108

Na Ithace se setkáváme s lidovými vyprávěními o Telemachově a Penelopině paláci, která upozorňují, že se tam dodnes zachovaly pozůstatky těchto staveb a také Penelopin hrob. Turisté si na Ithace mohou na vlastní oči prohlédnout také jeskyni, v níž Odysseus údajně ukryl poklad, který si přivezl ze svých cest. Στο Θιάκι, κοντά στου Πασιά τη βρύση, σ’ λένα λόφο απάνω, είναι κάτι χαλάσµατα. Εκεί ήτανε το παλάτι του Τηλέµαχου. Και στο Παλιόκαστρο είναι το παλάτι της Αγίας Πηνελόπης. Στο δυτικό µέρος του είναι και το µνήµα της Πηνελόπης. Σ’ ένα µέρος του βράχου εκεί µια τρύπα· εκεί έστηνε ο Λυσσέας το κοντάρι της σηµαίας του.109

Příběh podobný tomu, jak Odysseus navštívil Teiresia v podsvětí, a ten mu sdělil, že jeho cestám bude definitivní konec, až dojde na místo, kde budou veslo považovat za cep110, nacházíme v aitologické legendě o tom, jak se námořník Ajos Ilias stal světcem uctívaným na horách a kopcích. Ο άη Λιας ήταν ναύτης και, επειδή έπαθε πολλά στη θάλασσα και πολλές φορές εκόντεψε να πνιγή, εβαρέθη τα ταξίδια και αποφάσισε να πάη εις µέρος που να µην ηξεύρουν τι έιναι θάλασσα και τι είναι καράβια. Βάνει το λοιπόν στο ώµο το κουπί και βγαίνει στη στεριά, και όποιον απαντούσε τον ερωτούσε τι είναι αυτό που βαστάει. Όσο του έλεγαν Κουπί τραβούσε ψηλότερα· ώσπου έφθασε στην κορφή του βουνού. Ρωτά τους ανθρώπους που εύρε κει τι είναι, και του λένε Ξύλο. Κατάλαβε λοιπόν πως αυτοί δεν είχαν ιδεί ποτέ τους κουπί, και έµεινε µαζί τους εκεί στα ψηλά.111

Héraklova stopa Το πάτηµα του Ηρακλή Κοντά εις τους Πρόννους υπάρχει εις τη λάκκα µία πέτρα, µε βαθουλώµατα. Αυτά είναι αχνάρια ποδιών, πού µία φορά τον παλαιόν καιρό ο Ηρακλής ηθέλησε να πηδήση από τον ένα βράχο εις τον άλλο και δεν ηµπόρεσε, και έπεσε εις την πέτρα επάνω, και την εβαθούλωσε µε το πάτηµά του. Γι’ αυτό όλο το µέρος εκεί πλησίο, πού είναι καµµιά δεκαπενταριά είκοσι χωριά, τα λένε ως τα τώρα Αράκλι.112

Zde se opět jedná o aitologickou pověst vysvětlující vznik toponyma. Je to jedna z mála lidových pověstí, která se výslovně zmiňuje o starověkém héroovi.

Starořecký mýtus o Niobé, jejíž žal nad ztracenými dětmi dojal Dia, který ji proměnil ve skálu, ze které prýštily jako pramen mateřské slzy, byl pro novořecký folklór významnou 108

POLITIS, N. G., Paradosis I. Melete peri tu viu ke tis glossas tu elliniku lau, Athény 1904, s. 314. KAKRIDIS, I. Th., I archei Ellines sti neoelliniki laiki paradosi, Athény 1979, s. 83. 110 GRAVES, R., Řecké mýty, Praha 2004, s. 722. 111 MEGAS, G. A., Ellinikes jortes ke ethima tis laikis latrias, Athény 2005, s. 272, PAPALUKA, F., Istories san paramythia, Athény 1986, s. 59-63. 112 VURNAS, T., GARIDI, E., I paradosi ke i epiviosi tis sto simerino politismo mas, Athény 1979, s. 158. 109

21

inspirací. Existuje velké množství pověstí o ženách, nad nimiž se bůh ustrnul a proměnil je ve skálu. Στο δρόµο που πάει από το Λιµένα στην Παναγιά είναι µια µαρµαρωµένη γυναίκα µ’ ένα παιδί. Και γι’ αυτό τη θέση εκείνη τη λέν Γυναίκα. Και να ιδής πώς ευρέθη εκεί. Μια φορά που βγήκαν κουρσάροι στο Λιµένα, αυτή η γυναίκα µε το παιδί της επήραν τα βουνά για να γλιτώσουν. Μα εκείνοι την πήραν καταπόδι και την εζήγωσαν, και εκείνη στην απελπισία της παρακαλέθηκε στο Θεό και τη µαρµάρωσε. (Thasos)113

Podobně se na Lesbu setkáváme se Zkamenělou dívkou (Μαρµαρωµένη κοπέλλα) pronásledovanou Turky, či na Skiathu s Flandro (Φλαντρώ), která zkameněla steskem po svém muži.114 Jedná se opět o aitologické pověsti vysvětlující podobnost skalního útvaru s lidskou postavou.

Mýtus o Midovi Jednou Midas hostil Siléna, druha Dionýsova, který v podroušeném stavu zabloudil. Po několika dnech ho odvedl zpět k Dionýsovi, jenž mu jako odměnu nabídl, že mu splní jakékoliv přání. Midas si přál, aby se vše, čeho se dotkne, proměnilo ve zlato. Když už to vypadalo, že zemře hlady a žízní, Dionýsos se nad ním slitoval a této vlastnosti ho zbavil. Když v hudebním závodě mezi Apollónem a Panem (nebo Marsyem) jako jediný z rozhodčích přiřknul Midas vítězství Panovi, nechal mu Apollón narůst oslí uši. O tomto tajemství věděl jen Midův holič. A protože tajemství ho tížilo, vykopal jámu a zašeptal do ní: „Midas má oslí uši,“ a zase ji zaházel. Když na tom místě na jaře vyrostlo rákosí, opakovalo při každém závanu větru holičova slova. Tyto dva příběhy z Midasova života jsou oblíbeným námětem lidových žertovných vyprávění (ευτράπελες διηγήσεις), zábavných historek, z nichž ovšem často plyne mravní ponaučení, čemuž nasvědčují i jejich novořecké tituly. První příběh s názvem „Φιλάργυρος και αχόρταγος“ (Lakomec a nenasyta) vypráví o lakomém boháčovi, kterého jednou navštívil daimon a zeptal se ho, jestli mu nestačí to, co má, a co by tak ještě chtěl, že mu jeho přání splní. A boháč si přál, ať se vše, čeho se dotkne promění ve zlato…115 Druhý příběh s názvem „Κάποτε ριζώνουν και τα λόγια“ (Někdy mohou zakořenit i slova) vypráví o králi, který měl na hlavě růžek, o němž věděl jen jeho holič. Ač byl vázán přísahou, že toto tajemství nikdy nikomu nevyzradí, jinak přijde o hlavu, nemohl ho v sobě udržet a svěřil se studni. Po čase studna vyschla, vyrostl z ní rákos, z něhož si kolemjdoucí pasáček vyřezal píšťalku, a při prvním fouknutí se ozvalo: „Bíí, bíí, král má na hlavě růžek, král má na hlavě růžek!“116

O Amorovi a Psyché Literárně byl mýtus o Amorovi a Psyché zpracován až ve 2. stol. n. l. v Apuleiově románu Zlatý osel.117 Z výtvarného umění se však dozvídáme, že tento příběh je starší.118 113

ROMEOS, K., Konda stis rizes. Erevna ston psychiko kosmo tu elliniku lau, Athény 1980, s. 256. Ibid., s. 256-258. 115 MEGAS, G. A., Ellinika paramythia II, Athény 1962, s. 178-179. 116 MEGAS, G. A., Ellinika paramythia I, Athény 1962, s. 187. 117 APULEIUS, Zlatý osel, přel. Václav Bahník, (Antická knihovna 22), Praha 1974, s. 106-150. 118 Dokazují to např. bronzové plastiky ze 4. stol. př. n. l., plastiky z pálené hlíny ze 2. stol. př. n. l., kde je Psyché ztělesněna jako motýl, a především slavné mramorové sousoší Amora a Psyché v něžném objetí ze 3. 114

22

S podobným příběhem jako v mýtu o Amorovi a Psyché se setkáváme také v novořeckých pohádkách. Amor vystupuje nejčastěji pod jménem „Χρυσοπράσινος αετός“ (Zlatozelený orel). Dívka si vezme za manžela tajemného prince, kterého však nesmí nikdy spatřit. Na popud svých nepřejících sester však poruší slib, který svému muži dala, a v noci se na něj tajně podívá. Princ se probudí, rozzlobí se a dívku vyžene. Ta pak dlouho bloudí světem a překonává různé nástrahy, aby se nakonec mohla se svým milým, Zlatozeleným orlem, šťastně shledat.119

Existují také vyprávění, v nichž dochází k promíšení několika mytologických okruhů a témat či k záměně hrdinů. Tak se v následujícím příběhu setkali Ikaros, který hledá pomocí provázku cestu k Ariadně (v mýtu použila provázek Ariadna, aby pomohla ven z labyrintu svému milému Théseovi), Poseidona, který si vzal na ostrově Naxu Ariadnu za ženu poté, co ji tam zanechal Théseus, zde nahrazuje nejmenovaný místní princ. I v této pověsti dochází k oblíbené lidové praxi propojit příběh známý z antické mytologie s vysvětlením vzniku toponyma. Τον παλαιόν καιρό ήταν στην Κρήτη ένας βασιλιάς, πού είχε ένα πολύ µεγάλο παλάτι µε εννιακόσιες ενενήντα εννιά κάµαρες. Οι κάµαρες αυτές όλες άνοιγαν µ’ ένα κλειδί, και µέσα σε µια απ’ αυτές είχε κρυµµένη ο βασιλιάς τη µονάκριβή του θυγατέρα, πού την έλεγαν Χιόνα. Έβγαλε λόγο ο βασιλιάς πως θα δώσει τη θυγατέρα του γυναίκα σ’ εκείνον πού τη βρει µέσα στο παλάτι· όποιος όµως πάγει και δεν την έβρει, θα του κόβει το κεφάλι. Επήγαν το λοιπόν στην Κρήτη πολλοί ρηγάδες και βασιλόπουλα και όλοι σκτώθηκαν, γιατί κανείς δεν µπόρεσε να βρει την κόρη. Ύστερα από τα πολλά αποφάσισε νε δοκιµάσει την τύχη του και το βασιλόπουλο της Νικαριάς. Και επήγε µε τον πατέρα του στην Κρήτη, πετώντας µε κέρινα φτερά πού έφτιαξαν. Αλλά προτού να πάει, τον οδήγησε η µάνα του να έχει µαζί του σπάγκο και να τον δένει σε κάθε µία κάµερα, για να µη χαθεί µές στο παλάτι, και έτσι κατόρθωσε να βρει την κόρη, και την πήρε γυναίκα. Όταν όµως γύριζαν στη Νικαριά µε τον πατέρα του και τη βασιλοπούλα, ανέλυσαν τα κέρινα φτερά από τον ήλιο και έπεσε στη θάλασσα και πνίγη. Η Xιόνα ελυπήθη πολύ για το θανατό του αντρός της κι επήγε σ’ ένα νησί· εκεί την είδε ένα βασιλόπουλο του τόπου, την αγάπησε και την πήρε γυναίκα, και το νησί το βγάλαν από το όνοµά της Χιό.120

Bitva u Marathónu Στον κάµπο του Μαραθώνα έγινε µια φορά µεγάλη µάχη. Τούρκοι πολλοί µε άρµενα πολλά ήρθανε να σκλαβώσουν τη χώρα και απ’ εκεί να περάσουνε στην Αθήνα. Οι Έλληνες ήσαν λίγοι εµπρός στην αµέτρητη δύναµη του εχθρού. Επολέµησαν από την αυγή εώς το βράδυ. Ποτάµι επήγε το αίµα και έφτασε εώς τα ριζά του Βρανά και εώς τη θάλασσα και έβαψε κατακόκκινα τα κύµατα. Θρήνος και κακό έγινε. Τέλος ενίκησαν οι Έλληνες. Έτρεξαν τότε οι δύο να φέρουν την είδηση στην Αθήνα. Ο ένας έτρεξε καβαλλάρης, ο άλλος πεζός κι’ αρµατωµένος. Ο καβαλλάρης επήγε από το Καλάντρι. Ο πεζός έπιασε τη Σταµάτα. Φτεροπόδαρος ανέβηκε το βουνό τον Αφορεσµό και κατέβηκε στο χωριό. Καθός τον είδαν οι γυναίκες, έτρεξαν κοντά του: «Σταµάτα, του φώναζαν, σταµάτα!» Θέλανε να τον ρωτήσουν τι απόγινε η µάχη. Εστάθηκε µια στιγµή να πάρει ανάσα και έπειτα πάλι δρόµο. Τέλος φτάνει στο Ψυχικό. Εκεί πήγε να ξεψυχήση, πιάστηκε η αναπνοή του, τα πόδια έτρεµαν, τώρα έλεγε να πέση. Αντρειεύεται τότε και πέρνει βαθειόν stol. př. n. l. (Řím, Kapitolské muzeum). Viz také MARTIN, R. (ed.), Slovník řecko-římské mytologie a kultury, Praha 1993, s. 214-216. 119 MEGAS, G. A., Ellinika paramythia II, Athény 1962, s. 105-114. 120 KAKRIDIS, I. Th., I archei Ellines sti neoelliniki laiki paradosi, Athény 1979, s. 86.

23

ανασασµό, και µια και δύο έφτασε τέλος στην Αθήνα. «Ενικήσαµε!» είπε κι’ αµέσως έπεσε κι’ εξεψύχησε. Ο καβαλλάρης ταχυδρόµος ακόµη δεν εφάνηκε. Εκεί όµως που σταµάτησε ο πεζοδρόµος κι’ εκεί που πήγε να εξεψύχηση και πήρε ανάσα, άφησε τ’ όνοµα του καµώµατός του. Το πρώτο χωριό το ονόµασαν Σταµάτα, το δεύτερο Ψυχικό.121

Romeos tvrdí, že vyprávění o slavné bitvě u Marathónu se skutečně udrželo ústní lidovou slovesností, že jedná se o příběh tradovaný z generace na generaci, nikoliv o příběh vytvořený lidovou fantazií na základě informací získaných např. z literatury či ze školy. Pronikly do něj ovšem některé „moderní“ prvky, jako nepřítel nazývaný Turkem či výklad o vzniku toponym Stamata a Psychiko.122 Je to jedna z mála lidových pověstí vztahující se k historické události.

121

Ibid., s. 84-85, Viz také ROMEOS, K., Konda stis rizes. Erevna ston psychiko kosmo tu elliniku lau, Athény 1980, s. 244. 122 ROMEOS, K., Konda stis rizes. Erevna ston psychiko kosmo tu elliniku lau, Athény 1980, s. 244.

24

2 RELIKTY V LIDOVÝCH ZVYCÍCH

2.1 ZVYKY V PRŮBĚHU ROKU

2.1.1 VÁNOCE Se zimním slunovratem je od pradávna spojeno množství pohanských svátků. Nejzřejmějšími předky křesťanských Vánoc byla římská Saturnalia (resp. řecká Kronia, jejichž obdobou Saturnalia byla, neboť Saturnus byl ztotožňován s Kronem)123 a význam zimního slunovratu byl ještě umocněn v období helénistickém a římském kultem boha Mithry124, den zimního slunovratu byl mιthraistickým nejdůležitějším svátkem v roce, dnem Mithrova zrození. V obyčejích spojených s pravoslavnými řeckými Vánocemi nacházíme množství zvyků, o kterých by bylo možné tvrdit, že mají své kořeny v antice. V lidovém prostředí se setkáváme se zvyky a značným množstvím symbolů, které se evidentně vztahují k vegetačnímu cyklu (pravděpodobně proto, že po zimním slunovratu se dny začínají prodlužovat, což bylo pokládáno za signál nastávající plodné poloviny roku), mezi tyto zvyky se obvykle řadí i předvánoční zabijačka, která by mohla souviset s nejvýznamnější vegetační bohyní, s Démétrou, jíž byla selata obětována při Velkých mystériích.125 Rovněž zde se objevuje souvislost s římskými Saturnáliemi, kdy byl Krónovi a Démétře obětován vepř.126 Registrujeme významné zdůraznění role domácího krbu, v němž je po dobu vánočních svátků stále udržován oheň (v antickém světě bylo domácí ohniště či krb vždy ústředním bodem domácnosti), jehož apotropaickou moc umocnily lidové pověry, které praví, že v období Dodekaimeru vystupují na povrch zemský Kalikantzarové127, kteří se ohně bojí. Někde se dokonce setkáváme s „křižováním ohně v krbu“: oheň se do kříže polévá červeným vínem či olejem, což připomíná starověkou úlitbu do posvátného domácího ohniště obohacenou o magickou sílu křesťanského symbolu (hlavně Pontos, Eptanisa);128 byl zaznamenán také rituál „oddávání ohně“ (το πάντρεµα της φωτιάς), kdy se do krbu vkládá jedno poleno (ο κέρδος) z mužského stromu (strom, jenž má jméno mužského rodu), který je za zdraví hospodáře, a jedno poleno (η γυναίκα) z ženského stromu (preferuje se divoká třešeň), které má zajistit štěstí paní domu. Tato dvě polena se vkládají do ohně na sebe a 123

Saturnalia byla římskými svátky zimního slunovratu. Začínala 17. prosince přinášením obětí Saturnovi, k jehož poctě se konala, a trvala pět dní. Patřily k nejradostnějším svátkům v roce. Z hlediska mezilidských vztahů bylo příznačné, že se při nich nedělal rozdíl mezi svobodnými a otroky. Otroci si oblékali togu, nosili plstěný klobouk „pileus“, který byl odznakem svobody, stolovali u jednoho stolu s pány, kteří je obsluhovali.[...] Nepracovalo se [...], panovalo bujaré karnevalové veselí, pořádaly se hodokvasy [...], hry v cirku a gladiátorské zápasy. Lidé si dávali dárky [...]. Citováno z: SVOBODA, L. (ed.), Encyklopedie antiky, Praha 1973, s. 548. 124 Mithra byl původně íránským božstvem světla a dobroty, v době helénistického synkretismu vznikl nový svébytný kult přizpůsobený aktuálním potřebám své doby, který se rozšířil především po římském impériu; vlastnímu Řecku se vyhnul. Oslava zimního slunovratu, později oslava Mithrova zrození, byla v lidové mentalitě zakotvena tak hluboce, že se křesťanské církvi nepodařilo potlačit ji jiným způsobem, než nahrazením tohoto svátku jinou významnou událostí. Proto bylo narození Ježíše Krista stanoveno na 25. prosince. Více viz SVOBODA, L. (ed.), Encyklopedie antiky, Praha 1973, s.389; DOSTÁLOVÁ, R., HOŠEK, R., Antická mystéria, Praha 1997, s. 217-249. 125 DOSTÁLOVÁ, R., HOŠEK, R., Antická mystéria, Praha 1997, s. 68-69. 126 MEGAS, G. A., Ellinikes jortes ke ethima tis laikis latrias, Athény 2005, s. 65. 127 Viz s. 16. 128 ROMEOS, K., Konda stis rizes. Erevna ston psychiko kosmo tu elliniku lau, Athény 1980, s. 22., MEGAS, G. A., Ellinikes jortes ke ethima tis laikis latrias, Athény 2005, s. 68.

25

přitom se říká, že byli oddáni (έγινε το πάντρεµά τους). Romeos tvrdí, že se jedná o relikt starořeckého posvátného sňatku (hieros gamos129), při kterém měl hrát posvátný oheň, podobně jako i při jiných náboženských obřadech, důležitou roli.130

2.1.2 TA FOTA (Τα Φώτα, Τα Θεοφάνια, 6. leden) Tento den se světí kříž v moři, obyvatelé přímořských lokalit omývají v moři rovněž své zemědělské nástroje a ikony z domácího ikonostasu. Věří se, že mořská voda má očistnou funkci. Pravděpodobně se jedná o pozůstatek starořeckých Plynthérií, konaných v Athénách, kdy Athéňané ve slavnostním průvodu přinášeli k moři sochu bohyně Athény a omývali ji v moři, aby ji tak očistili od všech nečistot, které se na ní usadily v průběhu roku.131 V předvečer tohoto dne se rovněž křtí nové vody (až do poloviny 4. stol. byl 6. leden začátkem křesťanského nového roku), z domácností se odstraňuje voda stará a chodí se do studní a k pramenům pro novou, „čistou“ vodu, kterou se pak doma vše pokropí a domácnost tím vstupuje do nového roku očištěna (voda byla od starověku nejzákladnějším prostředkem rituální očisty).132 Věří se, že v noci z 5. na 6. ledna opouštějí povrch zemský Kalikantzarové.133

2.1.3 AJA DOMNIKI / DOMNI (Αγία ∆οµνίκη / ∆οµνή, 8.ledna) V tento den se v některých oblastech Řecka (především v Makedonii a Thrákii) slaví tzv. den porodních bab (µέρα της µαµµής, της µπάµπως η µέρα134), původem z východní Rumélie, ne nepodobný starořeckým Thesmoforiím.135 Termínem konání se tento lidový svátek blíží spíše starořecké ženské slavnosti Halóa konané v Eleusíně na počátku ledna.136 Tohoto dne se scházely ženy v plodném věku k oslavě plodnosti, která byla spojena s poctou porodní bábě. Porodní bába v tradiční řecké společnosti zastávala významnou funkci, a proto se těšila značné úctě a vážnosti. Ženy navštěvují porodní bábu doma a přinášejí jí různé dary. Když se sejdou všechny účastnice, probíhá rituální očista – omývají porodní bábě ruce, které u porodní asistentky hrají významnou roli, a poté porodní bábě předkládají symbol plodnosti – napodobeninu fallu vyrobenou ze spodní nejsilnější části pórku či z klobásy, fallu 129

hieros gamos je termín označující posvátný sňatek (pohlavní spojení) bohyně a boha, popř. boha nebo bohyně a člověka, z něhož má vzejít potomstvo. Původně se jednalo o zemědělský obřad, jehož základem je představa, že oplodnění ženy na poli vyvolává i plodnost pole. Z mýtů je takovéto spojení doloženo u Démétry, která s héroem Íasiem zplodila na třikrát zoraném poli Pluta, boha bohatství. Dále známe hieros gamos ze starořeckých Anthestérií, kdy mělo docházet ke spojení manželky athénského archonta basilea s Dionýsem. Viz SVOBODA, L. (ed.), Encyklopedie antiky, Praha 1973, s. 234. 130 ROMEOS, K., Konda stis rizes. Erevna ston psychiko kosmo tu elliniku lau, Athény 1980, s. 27. 131 MEGAS, G. A., Ellinikes jortes ke ethima tis laikis latrias, Athény 2005, s. 101. 132 Ibid., s. 96-102. 133 Viz s. 16. 134 MEGAS, G. A., Ellinikes jortes ke ethima tis laikis latrias, Athény 2005, s. 108. 135 Thesmoforia byla attická třídenní slavnost plodnosti (konaná u příležitosti podzimní setby) a slavená na počest bohyně Démétér, jejíž význam pozvedl ve 2. polovině 6. stol. př. n. l. athénský tyran Peisistratos. V průběhu těchto slavností se vdané ženy zdržovaly mimo domov, u chrámu zv. Thesmoforion, kde žily v chýších z ratolestí. Druhý den se postily a připravovaly se na třetí den, kdy se jim mělo dostat plodivé síly. Plodnost žen měly zvyšovat necudné řeči jimi pronášené, šlehání ratolestmi atp. Thesmoforá byl Démétřin epiteton, pravděpodobně označující ručitelku dobrého stavu obce souvisejícího s dostatečnou úrodou obilí. Viz SVOBODA, L. (ed.), Encyklopedie antiky, Praha 1973, s. 138. 136 MEGAS, G. A., Ellinikes jortes ke ethima tis laikis latrias, Athény 2005, s. 109-110. Viz také NILSSON, M. P., Greek folk religion, New York 1965, s. 32.

26

se pak společně poklánějí, líbají ho a oplakávají. Porodní bába, ozdobená pozlacenými květy, copy z cibulí a česneku a řetězy z fíků, rozinek a svatojánského chleba, seděla na vyvýšeném místě a ženy k ní vzhlížely jako k bohyni. Poté následovala hostina spojená se zvýšenou konzumací alkoholu, po jejímž skončení porodní bába oděná ve svatebních šatech nastoupila na vůz a průvod opilých maskovaných žen se za zpěvu necudných písní, pronášení nemravných žertovných výroků a tance vydal směrem k místnímu prameni či studni, kde následoval opět očistný rituál (pokropení vodou). Megas říká, že tyto oslavy skutečně často překračovaly společensky únosnou mez, a proto muži raději tento den zůstávali doma.137

2.1.4 APOKRIES (Απόκριες, masopust) I když dnes je masopust chápán především jako zábava a hodování před nadcházejícím Velkým půstem před Velikonocemi, registrujeme dodnes v tradičním lidovém prostředí množství zvyků spjatých se starořeckými oslavami nastupujícího jara, nastávajícím obdobím plodnosti. Paralely se objevují především ve spojitosti se starořeckými slavnostmi na počest boha plodnosti Dionýsa, s Anthestériemi138 a Dionýsiemi139. Masopust trvá tři týdny. Prvnímu týdnu se říká profoni nebo profonemisi (προφωνή, προφωνέµιση), oznamuje se, že začíná masopust, začínají zabijačky, na mnohých místech Řecka (např. na Peloponésu) doprovázené věštěním z vnitřností zabitých zvířat. Věří se, že tento týden vycházejí na povrch zemský duše zemřelých, proto jsou jim zasvěceny soboty druhého a třetího týdne masopustu a také prvního postního týdne, tzv. Psychosavvata (Ψυχοσάββατα)140, což odpovídá charakteru starořeckých Anthestérií, která se konala v období, jež masopustu odpovídá také časově. Druhému týdnu se říká „masový“ (κρεατινή βδοµάδα) a třetímu „sýrový“ (τυρινή βδοµάδα). Skutečným začátkem masopustu je čtvrtek druhého týdne, tzv. Tsiknopempti (Τσικνοπέµπτη), den kdy se opéká maso a začínají hody a karnevaly.

137

MEGAS, G. A., Ellinikes jortes ke ethima tis laikis latrias, Athény 2005, s. 108-109. Viz také pozn. 2. Anthestéria (slavnost květů). Původně se jednalo o třídenní slavnost v měsíci anthesteriónu (únor/březen) určenou památce zesnulých. Věřilo se, že první den se otevírají hroby a duše zemřelých se vracejí na svět. Druhý den se jim vzdávaly úlitby ve džbánech. Ale protože procitání jara bylo později spojováno s kultem vegetačního boha Dionýsa stala se Anthestéria postupem času slavnostmi k jeho poctě. A protože Dionýsos byl také bohem vína, byl první den zasvěcen otvírání sudů s novým vínem (pithoigia), druhý den hostině a závodu v pití vína ze džbánku (choes – slavnost džbánků). V týž den se ve starobylém chrámu v Lénaiu konala mystická svatba basilissy, manželky archonta basilea, s Dionýsem, tzv. hieros gamos, viz pozn. 129. Třetí den zůstal i nadále vyhrazen duším zemřelých (chytroi – slavnost hrnců). Byla jim v hrncích obětována panspermia (směs vařených obilovin, luštěnin, rozinek, mandlí, granátových jablek a dalších pochutin, dnes v Řecku nazývána většinou kollyva. Vzhledem k tomuto rázu svátku nebyly o Anthestériích provozovány žádné hry ani průvody. Viz BAHNÍK, V. (ed.), Slovník antické kultury, Praha 1974, s. 48, SVOBODA, L. (ed.), Encyklopedie antiky, Praha 1973, s. 56. 139 Malé (či Venkovské) Dionýsie se konaly na přelomu prosince a ledna. Jednalo se o starobylou vesnickou slavnost, jejíž součástí byly různé závody, průvod, při němž byl nesen fallos, symbol plodnosti, soutěže ve zpěvu, později zde byly reprizovány hry, které se hrály o Velkých Dionýsiích v Athénách. Velké Dionýsie byly pořádány koncem března či začátkem dubna a trvaly šest dní. Nejprve byla ve slavnostním průvodu nošena za zpěvu fallických písní socha boha Dionýsa, po městě byl na voze vezen obrovský fallos, symbol plodnosti, pak se konala hekatomba, v dalších dnech vrcholily slavnosti provozováním tragédií a komedií. Viz BAHNÍK, V. (ed.), Slovník antické kultury, Praha 1974, s. 156, SVOBODA, L. (ed.), Encyklopedie antiky, Praha 1973, s. 148. O podobnosti průvodů konaných o Dionýsiích s dnešními karnevalovými alegorickými vozy viz DOSTÁLOVÁ, R., HOŠEK, R., Antická mystéria, Praha 1997, s. 105-106, 140 Viz Pohřební rituál a kult mrtvých, s. 37. 138

27

Tradiční venkovské karnevalové průvody mají obvykle podobu svatebního průvodu, jehož součástí je kromě nevěsty a ženicha také dohazovačka, kmotr a Stachtiarchis (Σταχτιάρχης), muž v tradičním kroji ověšený zvonky, který nese pytlík s popelem, aby jím pak nevěstu s ženichem posypal, a další typizované postavy. Průvod končí na náměstí, kde je parodován svatební obřad, popř. se odehrávají jiná satirická a komediální představení. Na některých řeckých vesnicích ovšem můžeme dodnes sledovat prastaré rituální zvyklosti spojené s nadcházejícím jarem, jejichž cílem je v prvé řadě naklonění boží přízně pro zajištění dobré úrody, jež stále poukazují k závislosti existence prostého venkovského člověka na přírodě. Tak i dnes v řadě masopustních zvyků rozeznáváme pohanské a magické rysy, se kterými jsme se setkali např. u Dionýsových slavností, ale také u některých mysterijních kultů. Častým motivem je smrt některého z účastníků hlavní skupiny lidových herců, jeho oplakávání a následné zmrtvýchvstání spojené s oslavou přesně v tom duchu, jak jej poznáme později u Zefira či Lidina. Jedná se nejen o pozůstatek Adónidova kultu141 či představy Dionýsa jakožto dítěte, které se na jaře zrodí, v létě dospěje a na podzim umírá, aby se na jaře znovu zrodilo, ale, a tak tomu bylo už i v případě antického Adónida i Dionýsa, jedná se především o personifikovanou symboliku probouzejícího se jara a nekonečnosti vegetačního cyklu. Podobně jako tomu bylo ve starověku, byla donedávna, např. na vesnicích řecké Thrákie, rozšířena obava, že nevykonání příslušného jarního rituálu by mohlo vzbudit hněv bohů a zapříčinit neúrodu. Proto je přípravě masopustních představení, jakožto i výběru hlavních představitelů, věnována důsledná péče, stejně jako např. u Anastenarií (viz níže). Pro představu zde uvedeme příklad z thrácké vesnice Vizyi (Βιζύι) zaznamenaný r. 1897: Hlavními postavami jsou dva Kalojeri (Καλόγεροι), jedna porodní bába Babo (Μπάµπω) se sedmiměsíčním dítětem, dvě dívky či nevěsty, dva cikáni a dva četníci. Dívky jsou v krojích a jsou nalíčené, Kalojeri jsou oblečeni zcela tradičně. Na hlavě mají pokrývku kónického tvaru z vlčí nebo liščí kůže, na jejímž vrcholku jsou jeden nebo dva ocasy téhož zvířete, hruď a ramena mají pokrytá srnčí kůží, zatímco nohy pokrývá kůže kozlí. Kostým je doplněn maskou ze srnčí nebo kozlí kůže s otvory pro oči a ústa, zvonci zavěšenými na koženém opasku, jako zbraň slouží jednomu speciální kuše, druhý drží hůl ve tvaru fallu. Babo je škaredá, má zacuchané vlasy a hrb na zádech. Na sobě má staré hadry. Drží košík142, ve kterém má sedmiměsíční dítě představované kusem dřeva, které kolébá. Cikáni musí být 141

V antickém Řecku si každé jaro výhradně ženy připomínaly smrt a zmrtvýchvstání Adónida, miláčka Afroditina, který byl na lovu zabit kancem, a pro nějž Afrodita u Persefony (SVOBODA, L. (ed.), Encyklopedie antiky, Praha 1973, s. 32.) či u Dia (BAHNÍK, V. (ed.), Slovník antické kultury, Praha 1974, s. 12.) vyprosila, aby mohl určité období v roce strávit na zemi mezi živými. Řecké ženy o slavnostech Adóniích, konaných k poctě Adónida každoročně o letním slunovratu, kladly na smrtelné lože voskovou nebo dřevěnou podobiznu krásného mladíka, kterou zdobily květinami a tzv. Adónidovými zahrádkami (κήποι του Αδώνιδος, Αδώνιδος κήποι), květináči osázenými rychle rostoucími a brzy uvadajícími rostlinami (např. ječmen nebo čočka), které měly symbolizovat pomíjivost krásy, ale pravděpodobně také neodvratnost stále se opakujícího vegetačního cyklu v přírodě. Ženy Adónida oplakávaly a prosily ho, aby vstal z mrtvých. Viz také NILSSON, M. P., Greek folk religion, New York 1965, s. 96. 142 Dle některých interpretací tento košík připomíná starořecký liknon, vějičku na prosívání obilí; podle báje to byla Dionýsova kolébka, v níž ho jeho chůva nesla na hlavě. Tuto událost připomínají v dionýsovských průvodech tzv. liknoforoi - nosičky opálky. V létě se v Delfách konaly slavnosti na počest Dionýsa Liknita (Liknités = chovaný v ošatce). Liknon se později stal jedním z kultovních předmětů dionýsovských mystérií (bakchanálií). Vrcholem mysterijní slavnosti bylo odhalení fallu zakrytého plody umístěného v liknu. Viz DOSTÁLOVÁ, R., HOŠEK, R., Antická mystéria, Praha 1997, s. 125; HOŠEK, R., Náboženství antického Řecka, Praha 2004, s. 68; SVOBODA, L. (ed.), Encyklopedie antiky, Praha 1973, s. 97.

28

nuzně oděni, špinaví a směšní. V ruce drží tři až čtyřmetrový prut. Četníci mají vzbuzovat autoritu. Ráno, v pondělí posledního masopustního týdne (Tyrini Deftera, Τυρινή ∆ευτέρα, „sýrové pondělí“), se všichni shromáždí za zvuku bubnu a dud. Následuje průvod po vesnici, při němž probíhá kontrola zemědělských nástrojů v každém domě, zpívá se a tančí. Průvod končí na náměstí před kostelem, kde se schází celá vesnice, a následuje představení. Cikáni u ohně kovají novou radlici a u toho vedou nemravné řeči. Vedle se Babo snaží přebalit do nakradených hadrů své nemanželské dítě a naříká, že dítě se do ošatky nevejde, protože moc jí a pije víno, a že se zblázní, protože dítě křičí, že má hlad, ale taky proto, že zjistilo, že Babo je žena! Kalojeri začínají nahánět děvčata, záhy je chytnou a následuje svatební obřad. Jeden Kalojeros se žení, druhý mu jde za svědka. Svědek se ale na ženicha znenadání vrhne a zabije ho. Nevěsta oplakává mrtvého a ve chvíli, kdy začne pohřební průvod, ženich ožije. Poslední fází představení je posvátný obřad probíhající v naprosté tichosti. Před kostelem je připraven pluh, k němuž se připevňuje nová oj zdobená květy a stužkami, a pak k pluhu přistupují Kalojeri a začíná setba. Podobné obřady jsou rozšířené po celé východní a severní Thrákii143 (Ο κούκερος ή Χούχουτος, Ο Σταχτάς, οι Ποτεράδες atd.). Hlavní účastníci průvodu jsou vždy maskovaní v kůžích, ověšení zvonci, snad mají připomínat Satyry, Pany a další Dionýsovy průvodce. Objevují se fallické symboly, někdy jedou hlavní představitelé na voze. Průvody jsou vždy doprovázeny hudbou, tancem a zpěvem, nemravnými narážkami a řečmi, nevhodnými gesty. Připomínají průvody při Dionýsiích a Lenájích. Někde dokonce nechybí ani napodobování posvátného sňatku (např. Κούκερος και Κουκερίνα) na zorané a oseté půdě.144 V těchto případech se setkáváme s původní představou posvátného sňatku, která ztotožňuje plodnost země oplodňované deštěm145 s plodností ženy oplodňované mužem. A tak dle magické zásady stejné vyvolává stejné zemědělci starověcí, ale zemědělci doby nedávné, názorně předváděli bohům, co po nich žádají. Το µεσηµέρι της Αποκριάς επήγαιναν εις το λιβάδι, εγίνουντα δύο απέ µας βούδια κ’ εσύρναν έναζ-ζευγάριν, ένας άλλος ήτο ζευγολάτης κ’ ήσπερνεν αλάτιν... ύστερι εστέκουνταν άλλοι γύρω κ’ ένας εις την µέσην ήκαµεν κάτι κουνήµατα (φαλλικά) κι ό,τι ήκαµεν αυτός ήκαµαν κ’ οι άλλοι146.

V obci Ortakii (Ορτάκιοι) má hlavní postava průvodu na voze u svých nohou položen velký tác s pitou, v jejímž středu se tyčí pórek, symbol fallu, a která je obložena různými plody (ovoce atp.), což připomíná užití liknu147 v helénistickém a římském období v dionýsovských mystériích.148 Masopust končí nedělí posledního „sýrového“ týdne, která je vrcholem celého masopustního období. Konají se poslední karnevaly, ale večer je už považován za začátek Velkého půstu. Večer se zapalují ohně, přes něž se přeskakuje.149

143

Kult boha Dionýsa se ve starověku rozšířil do celého Řecka právě z Thrákie. Viz pozn. 129. 145 Představa, že déšť padající z nebe (Úranos) oplodňuje zemi patří k nejstarším řeckým mýtům o stvoření světa. 146 MEGAS, G. A., Ellinikes jortes ke ethima tis laikis latrias, Athény 2005, s. 131. 147 Viz pozn. 142. 148 MEGAS, G. A., Ellinikes jortes ke ethima tis laikis latrias, Athény 2005, s. 115-131. 149 Více viz Ajos Ioannis, s. 34. 144

29

2.1.5 KATHARI DEFTERA (Καθαρή ∆ευτέρα, česky Čisté pondělí) Ač je Kathari Deftera prvním dnem čtyřicetidenního Velkého půstu (řecky Megali Sarakosti, Μεγάλη Σαρακοστή) před Velikonocemi, prakticky stále náleží k masopustu. V tento den Řekové vyrážejí do přírody, pořádají pikniky (jídlo se ovšem skládá výhradně z postních surovin), pouští se draci, večer se tančí a zpívá150. Tento zvyk se dodnes udržuje i ve velkoměstech. Na některých místech Řecka se průběh tohoto dne dokonce podobá tradičním masopustním představením probíhajícím v pondělí posledního masopustního týdne v Thrákii (viz výše). Tak je tomu např. v obci Tyrnavo (Τύρναβο) v Thesálii: Ráno se na náměstí zapaluje oheň, na němž se připravuje tradiční postní polévka burani (µπουρανί) ze špenátu a rýže ochucená octem. Zatímco se vaří polévka, účastníci slavnosti se baví zpěvem nevázaných písní151, navzájem se pošťuchují, popíjejí a tancují okolo ohniště. Poté, co se sní polévka, následuje představení s králem - soudcem, jemuž ostatní obarví obličej načerno, nasadí mu na hlavu fez a on má soudit a ukládat pokuty. Pak ho posadí čelem vzad na osla, do ruky mu dají oslí ocas a následuje průvod vesnicí, opět provázený žertovnými a nemravnými popěvky a názornými gestikulacemi. Dříve byl součástí průvodu vůz vezoucí velkou napodobeninu fallu (tak jako tomu bylo v průvodech konaných u příležitosti Velkých Dionýsií), stejně tak lidé v průvodu drželi v rukou napodobeniny fallu z hlíny, dřeva či mrkve. Průvod končil u vodní plochy, kam byl nakonec král vhozen.152 Falloforický průvod se v Tyrnavu provádí i v posledních letech, jde už ale spíše o atrakci. Také ve vesnicích v okolí Adrianupole se v tento den realizují průvody zakončené symbolickým posvátným sňatkem na poli: jeden z místních zemědělců představuje Beje (ο Μπέης), který je vezen na voze taženém dvěma voly, v ruce drží fallomorfní hůl a na hlavě má košík, z něhož visí copy z cibule a česneku. Doprovázejí ho muži se začerněnými obličeji, kteří pokřikují a dělají „nevhodná“ gesta. Průvod končí na poli, kde Bej sestupuje z vozu a za doprovodu modliteb za dobrou úrodu rozsévá ječmen. Pak jej čtyři muži zvednou do vzduchu a pomalu ho položí na zem, kam předtím ječmen zasel. Karnevalová představení tohoto druhu se tento den konají také na dalších místech Řecka. Veškeré masopustní slavnosti jsou ukončeny „pohřbem masopustu“ (ταφή της Αποκριάς, η κηδεία του Καρνάβαλου), tedy symbolickým pohřbením zimy.153

2.1.6 PROTI MARTIU (Πρώτη µαρτίου, 1. březen) Březen byl považován za první měsíc v roce, podobně jako tomu bylo v antickém Římě až do 2. stol. př. n. l.154 V Řecku byl 1. březen tradičně považován také za začátek jara, než došlo k posunu na 1. květen. Lidová pověra praví, že březnové slunce spálí dětem obličej, proto byla jako ochranný prostředek používána červená (popř. bílá či zlatá) lněná nit, která se dětem ovazovala kolem palce na noze či kolem zápěstí, tzv. µάρτης, a kterou děti nosily až do velikonoc či do okamžiku než spatří první vlaštovku.155 Pravděpodobně se jedná o pozůstatek 150

Megas říká: Na víno přece žádný zákaz uložen není! Viz MEGAS, G. A., Ellinikes jortes ke ethima tis laikis latrias, Athény 2005, s. 144. 151 písně připomínají fallické písně antických Řeků, viz pozn. 2. Viz také MEGAS, G. A., Ellinikes jortes ke ethima tis laikis latrias, Athény 2005, s. 145. 152 Vhození hlavního protagonisty představení do vody bylo také vyvrcholením římských Saturnálií. Viz MEGAS, G. A., Ellinikes jortes ke ethima tis laikis latrias, Athény 2005, s. 131, ad Saturnalia viz pozn. 123. 153 MEGAS, G. A., Ellinikes jortes ke ethima tis laikis latrias, Athény 2005, s. 144-148. 154 BAHNÍK, V. (ed.), Slovník antické kultury, Praha 1974, s. 304. 155 MEGAS, G. A., Ellinikes jortes ke ethima tis laikis latrias, Athény 2005, s. 159.

30

rituálu praktikovaného při Eleusínských mystériích, kdy si jejich účastníci ovazovali pravou ruku a levou nohu červenou nití, tzv. κρόκη, jejíž význam nám ovšem není znám.156 Rovněž nám tento zvyk připomíná jedno z ochranných opatření, která vykonávali Athéňané při starořeckých Anthestériích, kdy se snažili chránit své svatyně před duchy zemřelých, kteří v této době vystupovali na povrch zemský157, tím, že je ovíjeli kolem dokola červenou stuhou, aby tak vytvořili magický kruh, do nějž duchové nemohou vstoupit.158 Tato procedura dokládá, že červené barvě a uzavřenému kruhu byla přisuzována významná apotropaická moc již od starověku.

2.1.7 VELIKONOCE Také v nejdůležitějším pravoslavném svátku se dochovalo množství reliktů z antického náboženství a mytologie. Adónidův kult159 se promítl také do některých církevních obřadů pravoslavných velikonoc, jako je zdobení velikonočního oltáře květinami na Velký Pátek, srdceryvné žalozpěvy nad ukřižovaným Kristem, které opěvují mimo jiné i jeho krásu a mládí160, někde je dokonce zvykem dávat na zápraží domu misky s naklíčenou čočkou, když vesnicí prochází průvod s Epitafiem161 (ο Επιτάφιος, liturgická pokrývka se zobrazením mrtvého Krista). V Thrákii a ve východní Makedonii dokonce ženy po dobu procesí s Epitafiem vystavují na zápraží oltář s ikonou Ježíše Krista obklopenou květy, Adónidovými zahrádkami, zapálenými svíčkami a kadidlem.162 Dále registrujeme i v pravoslavných velikonocích obvyklou jarní symboliku, která původně oslavovala příchod jara jakožto začátek nového vegetačního cyklu. Samozřejmou součástí pravoslavných velikonoc je opékání jehňat či kůzlat, v dřívějších dobách spojené s požehnáním zvířeti před podřezáním a následným křižováním tváří dětí a dveří domu krví obětovaného zvířete, a také s věštěním z lopatky obětovaného zvířete;163 někteří autoři tvrdí, že i zde se jedná o pozůstatek starořecké krvavé oběti podsvětním božstvům, což má dokládat jáma, v níž se zakládá ohniště, která připomíná starořecký způsob odvádění krve obětovaných zvířat do podsvětí.164 Jde však spíše o vliv židovského Pesahu. Věří se, že na Velký pátek vystupují na povrch zemský duše zemřelých, aby na zemi strávily následujících padesát dní (viz níže).

2.1.8 KVĚTEN Zvyky spojené s 1. květnem (Πρωτοµαγιά) Fuskodendri (Φουσκοδέντρι), obec Kastania Ze skupiny se vybere jeden chlapec nebo dívka, která bude představovat Fuskodendri. Obřad se koná na otevřeném prostranství pod velkým stromem, kde se z větví, bylin, květin a 156

Ibid., s. 163; viz také DOSTÁLOVÁ, R., HOŠEK, R., Antická mystéria, Praha 1997, s. 313. Viz pozn. 138 a Pohřební rituál a kult mrtvých, s. 37. 158 MEGAS, G. A., Ellinikes jortes ke ethima tis laikis latrias, Athény 2005, s. 53. 159 Viz pozn. 141. 160 ROMEOS, K., Konda stis rizes. Erevna ston psychiko kosmo tu elliniku lau, Athény 1980, s. 66. 161 Kol. autorů, Ellinikos laikos politismos I, Athény 1985, s. 43. 162 MEGAS, G. A., Ellinikes jortes ke ethima tis laikis latrias, Athény 2005, s. 197. 163 Ibid., s. 201. 164 ROMEOS, K., Konda stis rizes. Erevna ston psychiko kosmo tu elliniku lau, Athény 1980, s. 74. 157

31

kamení připraví jakýsi oltář. Na něj se položí Fuskodendri, dívky ho ozdobí květinami, na hlavu mu položí věnec, pak ho oplakávají a prosí ho, aby vstal z mrtvých. Nakonec Fuskodendri vstává z mrtvých a následuje tanec kolem oltáře a pletení věnců z původní výzdoby oltáře. Věří se, že tak jako vstal z mrtvých Fuskodendri, probudí se zpět k životu i spící příroda.165 Jedná se o jeden z lidových zvyků mající pravděpodobně původ v antickém Adónidově kultu.166 Obdobný původ i průběh má také další prvomájový zvyk, tzv. Zafiris (Ζαφείρης), udržovaný v Zagori v Ipiru. Τα κορίτσια του χωριού, που βγαίνουν και βοσκόνουν τ’ αρνάκια στα γρασίδια, παίζουν το Ζαφείρη. Ένα παιδί - να πούµε το Μαγιόπουλο - κάνει τον πεθαµένο· ξαπλώνεται απάνω στο χλωρό χορτάρι και τα κορίτσια τον στολίζουνε µε άνθη και µε πράσινα κλαδιά. Ύστερα κάθονται τριγύρω και αρχίζουνε το θρήνο και τον οδυρµό (τον κοµµό, όπως λένε): Για ιδέστε νιο που ξάπλωσα, για ιδέστε κυπαρίσσι! ∆ε σειέται, δε λυΐζεται, δε σέρν’ τη λεβεντιά του. Ποιος σόκοψε τις ρίζες σου και στέγνωσ’ η κορφή σου; Τι µόκαµες, λεβέντη µου, τι µόκαµες, ψυχή µου! Μήνα ’ναι και χινόπωρος, µήνα ’ναι και χειµώνας; Τώρα ν έρθεν η άνοιξη ν έρθεν το καλοκαίρι, παίρνουν και ανθίζουν τα κλαδιά κ’ οι κάµποι λουλουδίζουν, έρθαν πουλιά της άνοιξης, έρθαν τα χελιδόνια, για κ’ η µεγάλη Πασκαλιά µε το Χριστόν Ανέστη, που ντυούνται νιοι στα κόκκινα, γερόντοι στα µουρέλια, κ’ εσύ, µωρέ λεβέντη µου, µέσα στη γη µαύρη, πού να σειστής, να λυΐστής, να σύρς τη λεβεντιά σου; Ξεσφάλισε τα µάτια σου! Έπειτα φωνάζουν: Σήκου, Ζαφείρη, σήκου! Και ο Ζαφείρης ξεπετιέται και τρέχουν όλοι τραγουδώντας στα χωράφια.167

Také oplakávání hliněné figurky Kannavon (Κάνναβον) o svátku Mesopendikosti (Μεσοπεµντηκοστή) v obci Ano Amiso (Άνω Αµισό)má podobný původ i význam. V tento den se muži, ženy i děti vydávají na luka za vesnicí, kde vyrobí hliněnou sošku Kannavon, rozdělí si tradiční kollyva, která mu přinesli, pak Kannavon oplakávají a následně ho pohřbí. Pak se v dobré náladě vracejí, hodují a oslavují Kannavonovo zmrtvýchvstání.168 Měsíc květen je řeckou lidovou moudrostí považován za měsíc čar a kouzel (Μάιος, ο µήνας µε τα µάγια.169 Zde lidová etymologie naznačuje souvislost mezi magií a jménem měsíce). Obecně je to měsíc považovaný za krajně nevhodný k zahajování jakýchkoliv závažných akcí, v květnu se v Řecku zásadně nekonají např. svatby. Romeos tvrdí, že tento rozporuplný charakter května, který je zároveň pokládán za měsíc, kdy jaro definitivně vítězí nad zimou, což je spojeno s mnohými slavnostmi, pramení ze starořeckých slavností zvaných Anthestéria170 (slavnost květů), konaných každoročně v Athénách v měsíci anthesteriónu 165

MEGAS, G. A., Ellinikes jortes ke ethima tis laikis latrias, Athény 2005, s. 232. Viz pozn.141. 167 MEGAS, G. A., Ellinikes jortes ke ethima tis laikis latrias, Athény 2005, s. 231-232. 168 Ibid., s. 247. 169 ROMEOS, K., Konda stis rizes. Erevna ston psychiko kosmo tu elliniku lau, Athény 1980, s. 85. 170 Ibid., s. 89. 166

32

(přelom února a března) na počest boha Dionýsa. Byly to svátky spojené s oslavou jara a s ochutnáváním nového vína, třetí den byl ovšem zasvěcen zemřelým, byla obětována panspermia průvodci mrtvých Hermovi a duším zesnulých. Věřilo se, že ten den vystupují z podsvětí na svět duchové zemřelých.171 Rozporuplný charakter měsíce května je tedy pravděpodobně z části ovlivněn povahou starořeckých Anthestérií, ale hlavně římskými Lemuriemi, svátkem zesnulých (lemurové - duchové zemřelých), který připadal na 9., 11. a 13. května. Římané věřili, že v těchto dnech lemurové bloudí světem, a proto, aby neškodili lidem, procházel hospodář o půlnoci domem a s odvrácenou hlavou jim házel vstříc devětkrát boby a devětkrát přitom provolával, že tím z jejich moci vykupuje členy své rodiny.172 Na květen každoročně připadá i tzv. Pendikosti (Πεντηκοστή), den kdy duše zemřelých opouštějí po padesátidenním pobytu pozemský svět.173

2.1.9 ANASTENARIA (Αναστενάρια) Jedná se o lidovou slavnost, která se koná nejčastěji 21. května (svátek sv. Konstantina a sv. Heleny), zřídka také v jiné dny. Anastenaria se neslaví v celém Řecku, jsou lokálně omezena na Thrákii a část Makedonie. Slavnost trvá osm dní. Kultovní sdružení tvoří Anastenarides (Αναστενάρηδες), v jejich čele stojí nejstarší a nejzkušenější z nich - Archianastenaris (Αρχιαναστενάρης). Jejich úkolem je připravit slavnost a zajistit vše potřebné pro zdařilý průběh obřadu. Sídlem kultovního sdružení je konaki (το κονάκι), samostatná budova nebo oddělená místnost v domě Archianastenarise, kde jsou uloženy zvonky zdobené přenosné ikony tančícího Konstantina a Heleny, tzv. Chares (οι Χάρες) nebo Pappudes (οι Παππούδες). V konaki jsou uloženy také hudební nástroje určené k doprovodu rituálního tance (posvátný velký buben, lyra, píšťala a dudy) a rituální nástroje sloužící k obětování posvátného býka (posvátná sekera, posvátný nůž). Býk určený k rituální oběti musí být černý (tradiční barva zvířete obětovaného podsvětním božstvům), starý tři, pět nebo sedm let (vždy lichý počet), nikdy nezapřažený do pluhu, nevykleštěný. V předvečer svátku se na náves navozilo dřevo, které sloužilo jak k přípravě velkého ohně pro tanec Anastenaridů, tak pro ohniště k opékání býka; do vesnice je rovněž přiveden posvátný býk ozdobený barevnými stuhami a květinami a je ponechán u kostela. Večer vychází od konaki směrem ke kostelu průvod s hudbou v čele. V kostele procesí vyzvedne býka a ikony, býk je obětován před kostelem poté, co mu požehná pop a Archianastenaris ho pokřižuje ikonou sv. Konstantina. Archianastenaris podřezává býka tak, aby krev stekla k základům kostela. Maso se přítomným účastníkům rozdává syrové. Následně průvod obchází celou vesnici. Procesí končí na náměstí, kde pak pověřená osoba zapaluje hranici. Okolo ohně za doprovodu rytmické hudby začíná rituální tanec. Anastenarides drží v rukou ikony, Pappudes, a tančí ve stále se zrychlujícím tempu tak dlouho, až se dostanou do jakési extáze (µανία). Prožitek bývá umocněn požitím omamných nápojů. Anastenarides pak přeskakují oheň nebo přebíhají po rozžhavených uhlících. V extázi pak vykřikují: Τάξετε, τάξετε στον Άγιο! (Zaslibte, zaslibte se světci!). Při tanci vydávají zvuky podobné vzdechům či sténání, odtud i název slavností (αναστενάζω, sténat, kvílet, úpět; vzdychat).174

171

Viz pozn. 138. SVOBODA, L. (ed.), Encyklopedie antiky, Praha 1973, s. 338. Viz také MEGAS, G. A., Ellinikes jortes ke ethima tis laikis latrias, Athény 2005, s. 252. 173 Viz Velikonoce, s. 31 a Pohřební rituál a kult mrtvých, s. 37. 174 MEGAS, G. A., Ellinikes jortes ke ethima tis laikis latrias, Athény 2005, s. 240-245. 172

33

Anastenarides v extázi jsou popisováni jako θεόληπτοι (posedlí bohem) nebo τους πιάνει ο Άγιος (zmocnil se jich Svatý). Tanec na rozžhaveném uhlí je považován za jasný důkaz toho, že daná osoba je bohem vyvolená (εκλεκτός του αγίου, κάτοχος θείου πνεύµατος175) a zaslouží si všeobecnou úctu. Anastenarides věří, že pro jejich silnou víru je Svatý přijme do ohně a nespálí je (ο Άγιος εγκαλεί τον καθαρό άνθρωπο), zatímco bezvěrce či pokrytce by sežehnul na prach, jakmile by se přiblížil k ohni. Mělo by se jednat o jakýsi boží soud, podobně jako se ve starověku věřilo, že poctivý a nevinný člověk může dokázat svou nevinu tím, že udrží v ruce rozpálený uhlík či kus rozžhaveného železa, nebo že bosý přejde po rozžhaveném uhlí.176 Někdy se Anastenarides v extázi rozbíhají do okolních lesů. Romeos tvrdí, že bez silné víry v křesťanské světce by tento zvyk nebyl praktikován. Anastenarides věří, že je to sv. Konstantin, díky němuž mohou chodit po rozžhaveném uhlí,177 soudě ale dle průběhu se s největší pravděpodobností skutečně jedná o pozůstatek rituálů praktikovaných v rámci starověkého orgiastického Dionýsova kultu.178 Rituální tanec kolem ohně, jeho přeskakování popř. chození po rozžhaveném uhlí mělo původ pravděpodobně ve starodávném pojetí ohně jakožto očistného a posilujícího179 prostředku (viz níže). Cílem těchto slavností je, prostřednictvím extatického spojení s bohem, zajistit obci jeho přízeň, odehnat vše zlé, přivolat příznivé znamení, štěstí, zajistit dobrou sklizeň a blahobyt společnosti, zdraví a sílu lidem, zvířatům i polím.

2.1.10 AJOS IOANNIS (Άγιος Ιωάννης, lidově také Αϊ-Γιάννης, 24. červen) Pravoslavná církev slaví tento den narození Ioanna Prodroma. V tomto dni se zkoncentrovalo množství antických a starších zvyků vztahujících se k letnímu slunovratu (lidově se tento den nazývá také τ’άη Γιαννιού του Λιοτροπιού180) V předvečer tohoto dne (23. června) se zapalují známé svatojánské ohně, kolem nichž se tančí, a které se přeskakují. Předkřesťanský původ tohoto zvyku je evidentní. Vychází se z názoru, že oheň byl odedávna používán k zahnání zlých sil (apotropaion) a také sloužil jako posilující a očistný prostředek. Ohně se zapalují a přeskakují vždy v určitých zlomových obdobích, jako je třeba přechod od zimy k jaru nebo zde letní slunovrat, které jsou spojovány se začátkem něčeho nového, např. nové roční vegetační etapy (přechodový rituál).181 Obecně se již od pradávna věří, že do nové etapy je potřeba vstoupit očištěn, tím pádem i posílen, a 175

Ibid., s. 241. ROMEOS, K., Konda stis rizes. Erevna ston psychiko kosmo tu elliniku lau, Athény 1980, s. 91-93. 177 Ibid., s. 95. 178 MEGAS, G. A., Ellinikes jortes ke ethima tis laikis latrias, Athény 2005, s. 240-246. Orgiastický kult boha Dionýsa (orgia) se vyznačoval praktikami jako rituální tance mainad či bakchantek, tedy členek Dionýského kultovního sdružení (thiasos), jež za svitu loučí v noci vystupovaly do hor (tzv. oreibasia), kde, oděné do kolouších kůží, držíce v rukou thyrsos, dřevěnou hůl ovinutou révovím a břečťanem zakončenou piniovou šiškou, tančily okolo ohňů za doprovodu rytmické hudby. Povzbuzeny opojnými nápoji se bakchantky v divokém tanci dostávaly do extáze, jejímž vyvrcholením bylo roztrhání živého dobytčete, jež symbolizovalo Dionýsa (dle orfického mýtu byl první Dionýsos, Zagreus, roztrhán Titány!), a pojídání syrového masa (ómofagie). Cílem těchto obřadů bylo splynutí s bohem prostřednictvím pozření něčeho, co jej mělo symbolizovat (theofagie). Po určitém období útlumu v době klasické dostaly dionýsovské orgie novou podobu v helénistickém dionýsovském mysterijním kultu. Viz také DOSTÁLOVÁ, R., HOŠEK, R., Antická mystéria, Praha 1997, s. 96-140; HOŠEK, R., Náboženství antického Řecka, Praha 2004, s. 67-69; SVOBODA, L. (ed.), Encyklopedie antiky, Praha 1973, hesla bakchantky, bakchanálie, orgie atp. 179 Lidová moudrost praví: „Η φοτιά είναι δύναµη.“ Citováno z: MEGAS, G. A., Ellinikes jortes ke ethima tis laikis latrias, Athény 2005, s. 245. 180 MEGAS, G. A., Ellinikes jortes ke ethima tis laikis latrias, Athény 2005, s. 257. 181 Ibid., s. 137. 176

34

také usmířen s bohy (viz např. novoroční obětiny pro stichio tu spitiu nebo stichio tu pigadiu182). V řeckém prostředí nacházíme nejstarší doklad tohoto užití ohně v homérském Hymnu na Démétru z konce 7. stol. př. n. l., kdy Démétér dává nad plameny malého Démofoónta, který jí by svěřen do péče, a jemuž chce tímto způsobem zajistit nesmrtelnost.183 Ohně se přeskakují třikrát, užití magického čísla 3 má zvyšovat očistný účinek ohně. Dodnes můžeme zaslechnout, jak se při každém přeskoku vyslovuje magická věta „Έφυγα από τον κακόχρονο, κι’ήρθα στον καλόχρονο“, což připomíná starořecké „Έφυγον κακόν, εύρον άµειον“, užívané zasvěcenci v mystériích po rituální očistě.184 Další magickou frází dokládající očistnou a posilující funkci ohně je: Να πηδήσω τη φωτιά, µη µε πιάσει η αρρωστειά.185 Dalším významným lidovým zvykem vážícím se k tomuto dni je tzv. Klidonas.186

2.1.11 AJOS ILIAS (Άγιος Ηλίας, 20. červenec) Ajos Ilias je lidovou tradicí pokládán za nositele deště, hromu a blesku, a také větru. Kostelíky a kaple jemu zasvěcené se stavěly na kopcích, mnohé hory nesou jeho jméno (např. nejvyšší hora peloponéského pohoří Taygetos se jmenuje Αγιολιάς). Na tohoto světce se na jaře zemědělci obraceli s žádostí o seslání deště, jemu obětují a jemu je určena také tzv. Perperuna (Περπερούνα) či Piperia (Πιπεριά). Piperia se říká vesničanovi, jehož tělo se celé pokryje olivovými nebo ořešákovými ratolestmi a květinami, na hlavě má věnec a na krku zavěšený velký kravský zvonec. Za doprovodu dalších pěti až šesti mužů obchází vesnici, tančí a zpívají následující píseň: Πιπεριά, γλυκά ροϊδιά, γλήγορα στον Αηλιά, κι Αηλιάς στον ουρανό, για να βρέξη ο Θιος νερό για τα στάρια, για τα καθάρια, για τ’ φτωχού τα παρασπόρια. Κάθε στάχυ και πινάκι και χερόβολο δεµάτι. Γούρνες, γούρνες το κρασί, αυλάκι’ αυλάκια το νερό. Πιπερός µε το τσαπί να στοµώση το νερό.

Při posledních dvou verších jeden z mužů doprovázejících Piperii, tzv. Piperos (Πιπερός, mužský protějšek Piperie), který má také na hlavě věnec z květin a v ruce drží motyku, skrápí zem vodou.187 Představa, že déšť padající z nebe (Úranos) oplodňuje zemi patří k nejstarším řeckým mýtům o stvoření světa.188

182

Viz s. 12. ROMEOS, K., Konda stis rizes. Erevna ston psychiko kosmo tu elliniku lau, Athény 1980, s. 105. Viz také DOSTÁLOVÁ, R., HOŠEK, R., Antická mystéria, Praha 1997, s. 45. 184 ROMEOS, K., Konda stis rizes. Erevna ston psychiko kosmo tu elliniku lau, Athény 1980, s. 105. 185 MEGAS, G. A., Ellinikes jortes ke ethima tis laikis latrias, Athény 2005, s. 259. 186 Viz s. 41. 187 MEGAS, G. A., Ellinikes jortes ke ethima tis laikis latrias, Athény 2005, s. 229-230. 188 GRAVES, R., Řecké mýty, Praha 2004, s. 26.

183

35

Perperuna je podobně ustrojená osiřelá holčička, s níž ostatní dívky za zpěvu a tance obcházejí vesnici. Sv. Iliasovi byly na jaře, především v Thrákii a Makedonii, s prosbami o déšť obětovány ovce. V den jeho svátku se rovněž skáče přes ohně.189 Tyto lidové zvyky naznačují, že sv. Ilias je tím křesťanským světcem, který nahradil Dia.190

2.1.12 LIDINOS Původ v Adónidově kultu mají pravděpodobně i některé další rituály, které se v poslední době staly spíše dětskými hrami. Jedním z nich je také Lidinos (Λειδινός), rituál spojený naopak s končícím létem, který představuje loučení s plodným obdobím, jenž se ale na jaře znovu zrodí191. Zde by bylo vhodné připomenout, že rovněž Dionýsos byl původně, jakožto vegetační božstvo, spjat s koloběhem přírody a zobrazován jako dítě, které se na jaře zrodí, v létě dospěje, na podzim zestárne a zemře (nebo usne), aby se na jaře mohlo opět znovu zrodit (probudit)192. Na ostrově Aigina se rituál s Lidinem konal 14. září, kdy končí léto, nastává podzim a dny se začínají krátit. Ten den ženy připravovaly jídlo (λειδινό) z vařené pšenice, rozinek, mandlí, granátových jablek a dalších ingrediencí (novořecky se tato směs, obvykle složená z obilovin, popř. luštěnin, a různých pochutin, nazývá kollyva (τα κόλλυβα), v antickém Řecku se stejné směsi, tradiční obětině, říkalo panspermia), připravovaly z hadrů a ze slámy panáka, zdobily ho květinami a ukládali jej do rakve.193 Původ názvu toho zvyku se vykládá různě. Lidová etymologie změnila nejasné jméno Lidinos přesmyčkou na Dilinos a spojila je se slovem dilino (δειλινό, odpolední svačina). Možná by se dalo uvažovat o nějaké souvislosti se starořeckou lidovou písní linos (či Ailinos), nářkem nad smrtí jinocha, který personifikuje jaro zničené horkým létem.194

2.2 ZVYKY SPOJENÉ S ŽIVOTNÍM CYKLEM

2.2.1 NAROZENÍ Náboženské obřady konané v antickém Řecku při porodu a po něm měly očistit dům znečištěný rodičkou a její krví, odehnat škodlivé duchy a přivolat ochranná božstva.195 Podobné představy ovládaly rovněž myšlení prostých venkovanů moderního Řecka. Zpočátku se těhotenství skrývalo, aby se o něm nedozvěděli zlí duchové, kteří žárlí na lidské štěstí (dodnes jsou první 3 měsíce těhotenství považovány za nejrizikovější), později nejbližší 189

MEGAS, G. A., Ellinikes jortes ke ethima tis laikis latrias, Athény 2005, s. 271. Více viz s. 4. 191 Viz ukázka veršů z žalozpěvu, který se zpíval nad zemřelým Lidinem: DOSTÁLOVÁ, R., HOŠEK, R., Antická mystéria, Praha 1997, s 312. 192 Představa o Dionýsově smrti a jarním znovuzrození rozšířena až vlivem orfismu. Viz HOŠEK, R., Náboženství antického Řecka, Praha 2004, s. 67-68; DOSTÁLOVÁ, R., HOŠEK, R., Antická mystéria, Praha 1997, s. 103. 193 Kol. autorů, Ellinikos laikos politismos I, Athény 1985, s. 44. 194 SVOBODA, L. (ed.), Encyklopedie antiky, Praha 1973, s. 340 a 342. Viz také DOSTÁLOVÁ, R., HOŠEK, R., Antická mystéria, Praha 1997, s 312. 195 SVOBODA, L. (ed.), Encyklopedie antiky, Praha 1973, s. 411. 190

36

okolí těhotné ženy usilovně pečuje o to, aby byla v péči dobrých duchů. Někde se silně věřilo v ochrannou funkci amuletu, magického kamene zvaného κρατήρας nebo αναβασταχτήρας, který měl udržet dítě na svém místě.196 Očistné poporodní rituály jsou zajímavou kombinací zdravotních opatření a praktických potřeb, a snahou o vysvětlení neznámých jevů, mezi něž patřila např. i vysoká úmrtnost novorozenců. Po narození se nakape dítěti do očí citrónová šťáva (prevence proti infekci), omyjí ho ve slané vodě, aby bylo chytré (antiseptický účinek), do čepičky mu vloží amulet proti uhranutí zlým okem. Někdy se do vody na první koupání přidává i cukr (για να γίνει γλυκό το παιδί), do kolébky se dávají mince, aby dítě bylo bohaté, až vyroste (magická zásada stejné vyvolává stejné). Rodička je čtyřicet dní po porodu v izolaci, nesmí vycházet z domu, aby ji neublížili zlí démoni, a zároveň ona sama je považována za nečistou (období se shoduje se šestinedělím). Třetí nebo sedmý den se připravuje pohoštění pro Moiry, které tu noc navštíví dítě.197

2.2.2 SVATBA Stejně jako v antickém Řecku, byly donedávna na řeckém venkově námluvy první fází tradiční svatby. Otec ženicha v doprovodu příbuzných přicházel žádat o ruku otce nevěsty, někde tuto roli zastával dohazovač či dohazovačka, jejichž úkolem bylo vyjednat pro ženicha co nejlepší věno. Když byly dohodnuty podmínky, sepisovala se jakási předmanželská smlouva (tzv. προικοσύµφονο, doslova dohoda o věnu). Ženichova rodina přinášela nevěstě a jejím rodičům při této příležitosti různé dary. Na přípravě svatby se podílí celá rodina, někde se ale dodržovalo pravidlo, že všichni, kteří se na svatebních přípravách podílí by měli mít naživu oba dva rodiče198, což zřejmě odkazuje k pojetí svatebního rituálu jakožto posvátného obřadu. Někde se v předvečer svatby koná rituální očistná koupel nevěsty (v antickém Řecku se očistnou koupelí zahajoval svatební obřad), na Lefkadě jde nevěsta s přítelkyněmi brzy ráno v den svatby naposledy pro vodu do místní studny či k prameni, aby se rozloučila s místním stichiem (ν’αποχαιρετήσει τα ιερά του τόπου199), podobně jako se starořecká nevěsta loučila s domovem (a s dětstvím) obětováním svých hraček ochránkyni dětí, např. Artemidě nebo Afroditě, římská nevěsta obětovala své hračky Venuši a Larům200, domácím bůžkům. Ve svatební den jde ženichova rodina pro nevěstu, následuje ritualizované loučení s nevěstou, která se zanedlouho stane členkou nové rodiny. V antice byla svatba rovněž pokládána za převod nevěsty do rodu manželova. Po obřadu v kostele následoval průvod do ženichova domu, kde má být nevěsta přijata tchyní, opět pomocí různých symbolických úkonů (nevěsta si dá s tchýní napůl nějakou sladkost, aby měly dobrý „sladký“ vztah atp.), a hostina.

2.2.3 POHŘEBNÍ RITUÁL A KULT MRTVÝCH Oblast novořeckého folklóru spojená se smrtí a posmrtným životem je, jak už jsme mohli vidět v první části této práce, tou oblastí folklóru, která je starověkým představám nejbližší. Dokladem toho je nejen množství lidových písní vztahujících se k tomuto tématu,

196

Kol. autorů, Ellinikos laikos politismos I, Athény 1985, s. 162. Ibid., s. 163. 198 což odpovídá starořeckému παις αµφιθαλής (chlapec mající na živu oba dva rodiče), který asistoval např. při významných náboženských obřadech či rituálních úkonech v některých mysterijních kultech. 199 Kol. autorů, Ellinikos laikos politismos I, Athény 1985, s. 146. 200 SVOBODA, L. (ed.), Encyklopedie antiky, Praha 1973, s. 594. 197

37

ale také rozsáhlý systém pohřebních zvyků, rituálních úkonů a pověr spojených s péčí o duše zemřelých, a pozornost, která je památce zesnulých věnována. Na mnoha místech Řecka se udržel zvyk vkládat mrtvým do úst minci (Makedonie, Thrákie, Centrální Řecko, Malá Asie). Někde se mince nazývá το περατίκιον201, jinde το πέραντο nebo το περατίκι202, převozné. Evidentně se jedná o relikt homérského přesvědčení, že při sestupu do Hádu musí stín zemřelého zaplatit Charónovi za převoz přes řeku Styx. Στο στώµα του πεθαµένου έβαζαν έναν ασηµένιο παρά, το πέρατρο, για να το δώσει στον άγγελο και να περάσει το γιοφύρι. Έναν πεθαµένο οι δικοί τ’ δεν τον έβαλαν οβολό κι ο Χάρος τόνε είπε: «...είδες κανένα να ερτεί από τη γης τα µέρη χωρίς ’βολό στο στώµα του;» (Thrákie)203

Stejně jako v antickém Řecku a Římě bývá dodnes na vesnicích a v menších městech mrtvý vystaven ve svém domě, pozůstalí přicházejí a společně se modlí, mnohde je nezbytnou součástí přítomnost plaček a zpěv smutečních písní (viz. miroloja), ženy dodnes na znamení smutku odkládají veškeré ozdoby a šperky, nesmí se líčit (rodina a přátelé zesnulého Římana chodili na znak smutku neupraveni204). Zachovaly se také pozůstatky starověkých očistných rituálů, věřilo se totiž, že smrtí jsou poznamenáni jak všichni lidé, kteří přišli se zesnulým do styku, tak dům, ve kterém byl mrtvý vystaven. V antickém Řecku byly u vchodu do domu připraveny nádoby s vodou, aby se návštěvníci mohli očistit od poskvrny způsobené blízkostí mrtvoly.205 Bylo rovněž zvykem po úmrtí člověka rozbít všechny nádoby, které měly se zesnulým něco společného (v rámci očisty domu poznamenaného smrtí a snahy o přerušení vztahů mrtvého s živými), např. nádoby na vodu sloužící k omývání těla, kalíšky ve kterých hořely svíčky atp. Podobně i kněz, poté co vykonal úlitbu na hrob zemřelého, použitou nádobku okamžitě rozbil. Dodnes jsou na některých místech Řecka registrovány podobné zvyky. Na Krétě je rozbíjení nádob doprovázeno slovy: „Έναν µας επήρες, Χάρε, νάντοτος, άλλονε δε µας παίρνεις.“ Μόλις έβγαζαν το λείψανο ’πό το σπίτι, έσπαναν ένα πιάτο κι έχυναν απ’ το παράθυρο τα νερά που είχανε στα κουµάρια και στα ποτήρια... (Thrákie) Όταν γυρίζουν στο σπίτι, µια γυναίκα στέκεται στην πόρτα µ’ ένα κουµάρι και χύνει το νερό σ’ όλους να πλύνουν τα χέρια τους... (Alexandrupoli)

Podobně jako ve starověku se mrtvým vkládají do rakví jejich oblíbené předměty, které by jim mohly život v Hádu aspoň trochu zpříjemnit. Τοποθετούνται επίσης πλησίον το κοµπολόι, η µαγκούρα, τα γυαλιά τα δαχτυλίδια και όλα τα προσφιλή αντικείµενα του νεκρού. (Mani)

Po pohřbu se v domě zesnulého pořádá hostina.206

201

POLITIS, N. G., Neoelliniki mythologia II. Meleti epi tu viu ton neoteron Ellinon, Athény 1874, s. 267. Kol. autorů, Ellinikos laikos politismos I, Athény 1985, s. 224. 203 Ibid. 204 BAHNÍK, V. (ed.), Slovník antické kultury, Praha 1974, s. 486. 205 Ibid. 206 Kol. autorů, Ellinikos laikos politismos I, Athény 1985, s. 224-225.

202

38

Ve starověkém Řecku byly 3., 9. a 30. den na hrobě konány upomínkové oběti s úlitbou. Pozůstatkem těchto obětí jsou mnimosyna (µνηµόσυνα, dny, kdy se připomíná památka zesnulého) konaná 3.,9.,40. den, po třech a šesti měsících, po roce a po 3 letech od úmrtí daného člověka.207 Chodí se k hrobům, mrtvým se nosí květiny a kollyva. Tento zvyk je s největší pravděpodobností potomkem starořeckých Anthestérií208. Úmrtí se připomíná po 40 dnech údajně proto, že 40 dní trvá, než Charos nebo andělé dovedou duši zemřelého na místo určení.209 Στη Ρόδο, πάνω από την πόρτα του σπιτιού κρεµούν ένα µπουκάλι µε νερό «για να πίνει ο πεθαµένος»· γιατί πιστεύεται ότι η ψυχή ώς σαράντα µέρες µπορεί να «τριγυρίζει», όσο να πάει στον Άδη. Στις σαράντα µέρες το σπούνε.210

Vlivem antického kultu mrtvých,211 kdy byly jak v řeckém tak v římském roce vyhrazeny určité dny památce zesnulých,212 se i dnes v Řecku jejich památka připomíná víckrát v roce, většinou je vzpomínání na mrtvé vyhrazen určitý den v rámci jiného svátku. Mnimosyna se tak konají také na: - Dodekaimero - Apokries Věří se, že první masopustní týden vycházejí na povrch zemský duše zemřelých (zde je i časová shoda s Anthestériemi), proto jsou jim zasvěceny soboty druhého a třetího týdne masopustu a také prvního postního týdne, tzv. Psychosavvata (Ψυχοσάββατα). Na hroby se nosí kollyva.213 - Velikonoce Někde se na hroby chodí hned po půlnoční mši o Zmrtvýchvstání. „Έτσι, στις Σαράντα Εκκλησίες, τη νύχτα της Πασχαλιάς οι γυναίκες πηγαίνουν στα ληµόρια....“214 Zde vidíme zajímavý doklad toho, jak se dochoval název římských svátků zemřelých Lemurií, lokálně užívaný pro označení hřbitova. Věřilo se, že na Velký pátek vystupují na povrch zemský duše zemřelých, aby na zemi strávili následujících padesát dní.215 Velikonoční pondělí (∆ευτέρα της Λαµπρής). Na hroby se nosí sváteční pečivo, vajíčka atd. „να τους κάνουµε Πάσχα“, aby i mrtví měli Velikonoce.216 Mnimosyna se konají také následující den. - Analipsi (Ανάληψη). 40 dní po velikonocích. Věří se, že pomalu končí svobodný pobyt duší na zemi a začínají se loučit s pozemským světem a se svými blízkými. „Τότε περιµένουν το πιάτο τους µε τα κόλλυβα να τα πάρουν να φύγουν.“217 - Psychosavvato a Kyriaki tis Pentikostis (Ψυχοσάββατο και Κυριακή της Πεντηκοστής). Končí období padesátidenního pobytu duší zemřelých na zemi a navracejí se do podsvětí. Pozůstalí se s nimi loučí, na hroby se nosila kollyva a květiny. Tento zvyk se např. v Athénách udržoval ještě koncem 60. let.218 Lidovým názvem tohoto svátku je Του Ρουσαλιού το 207

LUKATOS, D. S., Isagogi stin elliniki laografia, Athény 1992, s. 200. Viz pozn. 138. 209 POLITIS, N. G., Neoelliniki mythologia II. Meleti epi tu viu ton neoteron Ellinon, Athény 1874, s. 341. 210 Kol. autorů, Ellinikos laikos politismos I, Athény 1985, s. 225. 211 SVOBODA, L. (ed.), Encyklopedie antiky, Praha 1973, s. 322. 212 Řecko: Anthestéria, konaná na přelomu února a března, mrtvým zasvěcen 3. den slavností (viz Apokries), Řím: Parentalia (13.-21. nebo 24. února) a Lemuria, konaná 9., 11. a 13. května. 213 MEGAS, G. A., Ellinikes jortes ke ethima tis laikis latrias, Athény 2005, s. 133 214 Ibid., s. 207. 215 Viz s. 31 a s. 33. 216 ROMEOS, K., Konda stis rizes. Erevna ston psychiko kosmo tu elliniku lau, Athény 1980, s. 69. 217 MEGAS, G. A., Ellinikes jortes ke ethima tis laikis latrias, Athény 2005, s. 250. 218 ROMEOS, K., Konda stis rizes. Erevna ston psychiko kosmo tu elliniku lau, Athény 1980, s. 97. 208

39

Σάββατο a Αηρουσαλιού (neděle)219, jež by mohlo odkazovat k antickému římskému svátku Rosalia, zasvěcenému památce zesnulých, kdy se na hroby nosily růže. I dnes se v tento den nosí na hřbitovy převážně růže.220

2.3 OSTATNÍ ZVYKY

Relikty krvavých obětí Poutě, svátky svatých a lidové slavnosti byly v minulosti pravidelně zahajovány obětováním býka či ovce, zvířeti před podříznutím požehnal pop.221 V oblastech Malé Asie a Kappadokie se v řeckých vesnicích konaly oběti zvířat často také v kostele. Popisy tohoto rituálu se skutečně mnoho neliší od postupů při starořecké krvavé oběti. V kostele se nacházel obětní kámen s odtokovým kanálkem na krev obětovaného zvířete, jímž se krev vedla k základům kostela (většinou se kostel označuje jako ναός, chrám), a s prohlubní na rozžhavené dřevěné uhlí, v němž se pálilo kadidlo. Když pop zahájil obřad, vyšel hospodář ven, aby přivedl zvíře. S ním pak třikrát obešel obětní kámen, děti házely na zvíře květiny. Poté hospodář zvíře třikrát pokřižoval nožem a podřezal ho, přitom vždy dával pozor na to, aby krev stekla k základům. Vždy také nabral trochu krve do dlaně a vychrstnul ji do ohně.222 Jinde se oběť konala na nádvoří kostela. Pop vždy dostal celou pravou polovinu zvířete. Obětovalo se také za různými jinými účely, za uzdravení člena rodiny či dokonce zvířete, za zdar plánované akce, za dobrou úrodu, u příležitosti svátku hlavy rodiny atp. V Řecku se k obětem přistupuje hlavně o svátcích různých světců, dodnes je oběť chápána jako oběť pro světce, vždy má nějaký účel (do, ut des - dávám, abys dal; praxe běžná ve starověku v řeckém i římském prostředí, jedná se o tzv. votivní oběti), většinou je doprovázena modlitbami za zdraví a štěstí dané komunity, slouží však především k následné hostině. Krvavé oběti se konají např. u příležitosti svátku sv. Georgia (23.4.), sv. Ilia (20.7.), sv. Charalamba (10.2.), sv. Athanasia (18.1.), světcům, kteří mají léčivou moc se za uzdravení obětuje kohout (např. Aja Paraskevi, 26.7.), podobně jako byl kohout ve starověku obětován Asklépiovi. Obětuje se ale také na Nový rok a v jiných zlomových obdobích.

Relikty starořeckých her Na některých vesnicích se donedávna konaly u příležitosti oslavy svátku světce (panigyri, pouť), jemuž je zasvěcen místní kostel, různé závody a soutěže, např. závod v běhu, v jízdě na koni atp. Hlavní cenou je někde jehně, někde slavnostní pečivo - kulura (κουλούρα).223 Zde by možná bylo vhodné připomenout, že i v antickém Řecku měly hry, kromě náboženské funkce, také účel společenský (soutěžní, zábavný program) a obchodní (trh, obchodní kontakty).224

219

MEGAS, G. A., Ellinikes jortes ke ethima tis laikis latrias, Athény 2005, s. 252-253. ROMEOS, K., Konda stis rizes. Erevna ston psychiko kosmo tu elliniku lau, Athény 1980, s. 100. 221 Kol. autorů, Ellinikos laikos politismos I, Athény 1985, s. 53. 222 MEGAS, G. A., Ellinikes jortes ke ethima tis laikis latrias, Athény 2005, s. 26. Popis krvavé oběti konané v kappadocké řecké vesnici Farasa (Φάρασα) je z roku 1949. 223 Kol. autorů, Ellinikos laikos politismos I, Athény 1985, s. 54. 224 NILSSON, M. P., Greek folk religion, New York 1965, s. 97.

220

40

Závody v běhu, hodu kamenem, skoku či zápase se konaly např. také o Velikonoční neděli225, o svátku sv. Georgia (dostihy, zápas, závody v běhu)226 atp.

Relikty houpaček V období velikonoc se na stromy zavěšují houpačky, podobně jako např. při oslavách svátku sv. Georgia. S houpačkami je v novořeckém folklóru spojována snaha o dosažení nejrůznějších cílů, nejčastěji má být dosaženo bohaté úrody. Původní funkce houpačky tedy byla jistě magická, nejednalo se o pouhou hru či zábavu. Dokladem toho jsou i tragudia tis kunias (τραγούδια της κούνιας, „houpačkové písně“). Κουνήσετε τις έµορφες, κουνήσετε τις άσπρες, κουνήσετε τις λεµονιές, που ’ναι ανθούς γεµάτες.227

Stejný zvyk registrujeme v antickém Řecku. Je doložena athénská „houpačková slavnost“ Aióra228, kde se na houpačkách houpaly mladé dívky. Nilsson vidí v užití houpaček jakýsi druh rituálu k posílení plodnosti229, Fehre vysvětluje užití houpačky jakožto prostředku k jarní očistě (purgatio per aerem).230

2.4 VĚŠTĚNÍ Novořecké věštecké techniky se do značné míry shodují s antickými lidovými věšteckými praktikami, které v době helénistické nahradily upadající věštírny. Věští se při rozličných příležitostech, nejčastěji ovšem v rámci přechodových rituálů, pomocí různých technik (např. z kávové sedliny, z oleje, z vody, z jehněčí lopatky i ze zvířecích vnitřností, z ohně, do něhož se vhazuje listí, byliny či různé plody nebo zvířecí vnitřnosti (indikátorem je pak barva a intenzita kouře a způsob hoření), z mouky - podle tvarů, které vznikají při prosívání, z knih - z náhodně otevřené stránky, z listů a květů - dají se na noc na střechu, každý dostane jméno člena rodiny a podle stavu, v jakém jsou ráno, se usuzuje, jaký bude zdravotní stav každého člena rodiny v následujícím roce, ze stínu člověka, ze snů, losem, atd.)231 Klidonas (ο Άη Γιάννης ο Κλήδονας, 24. červen) Svátek je nazýván také Άϊ-Γιάννης ο Ριγανάς232 nebo Ριζικάρης.233 Jde o nejdůležitější věštecký zvyk spojený s určitým dnem v roce. Jedná se o ritualizovanou věšteckou techniku, 225

MEGAS, G. A., Ellinikes jortes ke ethima tis laikis latrias, Athény 2005, s. 214. Ibid., s. 224. 227 MEGAS, G. A., Ellinikes jortes ke ethima tis laikis latrias, Athény 2005, s. 215. 228 Slavnost se konala na památku Athéňana Íkaria, který šířil pěstování vinné révy, a byl zabit opilými pastýři, jež si mysleli, že je Íkarios vínem otrávil. Jeho dcera Érigoné se ze žalu oběsila na stromě. Na usmířenou zavedli Athéňané slavnost Aióra, při níž byly na stromech houpány zavěšené obrazy. Viz SVOBODA, L. (ed.), Encyklopedie antiky, Praha 1973, s. 41 a 262. 229 NILSSON, M. P., Greek folk religion, New York 1965, s. 33. 230 MEGAS, G. A., Ellinikes jortes ke ethima tis laikis latrias, Athény 2005, s. 215. 231 Kol. autorů, Ellinikos laikos politismos I, Athény 1985, s. 45. 232 Ten den se sbírá oregano. 233 Riziko (το ριζικό) označuje osud (nebo také štěstěnu) každého člověka. Odtud odvozeniny Ριζικάρης, ριζικάρι, καλορίζικος atp. 226

41

její jednotlivé úkony se v různých oblastech Řecka příliš neliší. V předvečer svátku sv. Jana přinášejí dívka s chlapcem234 z místní studny, studánky či pramene do domu, který byl vybrán za dějiště obřadu, tzv. amilito nero (αµίλητο νερό, voda, při jejímž přenosu se nesmí promluvit). Amilito nero se přelije do nádoby se zúženým hrdlem a každý účastník do ní vhodí to rizikari tu (το ριζικάρι του), předmět, který si pak bezpečně pozná (většinou se jedná o prstýnky, náušnice, knoflíky, někde ale také označená jablka atp.). Následně se nádoba zakryje červeným plátnem, ováže se vrbovým proutím a ověnčí se větévkami myrty či vavřínu. Celá přípravná akce se uzavírá zaříkadlem: Κλειδώνουµε τον Κλήδονα µε τ’αϊ-Γιάννη τη χάρη Και οπού’ ναι καλορίζικος πρωί θα ξενεφάνει235

Na noc se dá nádoba ven, „ν’αστρονοµιστεί“, aby ji svým magickým svitem osvítily hvězdy, a druhý den ráno, popř. v poledne, se Klidonas otvírá opět za doprovodu magického zaříkadla: Ανοίξετε τον κλήδονα στου αϊ-Γιάννη τη χάρη, σήµερα φανερώνονται οι καλοριζικάροι236

Následně se pak vytahují jednotlivé předměty za zpěvu věštebných dvojverší, která předpovídají budoucí osud osobě, jíž právě vytahovaný předmět patří. Slovo Klidonas je starořeckého původu (ο κληδών), lidová etymologie vysvětlující, že se jedná o odvozeninu od slovesa κλειδώνω (zamykat) je mylná. Slovo κληδών v antickém Řecku označovalo náhodně zaslechnuté věštecké hlasy či zvuky, které se následně interpretovaly. V tomto významu se se slovem κληδών setkáváme např. u Hérodota, Aischyla či Pausania.237 Z mnohých slov, která mají stejný kořen (od starořeckého slovesa κλέω) můžeme zmínit např. adjektivum κληδόνιος, epiteton objevující se u Diova a Hermova jména, což byli bohové, jimž lidé přisuzovali věštecké vlastnosti. Tak např. hrom byl varovným signálem Diovým.238 Lidová etymologie se nicméně časem vžila do povědomí lidí a dnes tedy slovo Klidonas označuje jakýsi magický klíč k budoucnosti,239 jedná se však čistě o věštbu losem (κληροµαντεία).240 Dalšími dny obzvláště vhodnými k věštění jsou také některé dny Dodekaimeru, 1. máj, Kathari Deftera, Velikonoce (na velikonoční neděli, v den opékání jehňat či kůzlat, se věštilo z lopatek těchto zvířat, věštby se týkaly jak budoucnosti domu, tak budoucnosti celé obce, vlasti či dokonce celého světa.241), svátek sv. Ilia (20.7.), vhodný obzvláště k předpovídání počasí, a další.

234

někde pouze dívka, v každém případě dítě, které bylo vybráno pro tento úkon musí mít na živu oba dva rodiče (viz pozn. 198). Viz VARVUNIS, M. G., Laografika dokimia. Meletimata ja ton elliniko paradosiako politismo, Athény 2000, s. 65. 235 Kol. autorů, Ellinikos laikos politismos I, Athény 1985, s. 49. 236 Ibid. 237 VARVUNIS, M. G., Laografika dokimia. Meletimata ja ton elliniko paradosiako politismo, Athény 2000, s. 54. 238 Ibid., s. 55. S. 51-67 - detailní rozbor tohoto zvyku včetně dokladů o jeho vývoji v historii (ukázky z kánonů ekumenických koncilů o potlačování pohanských zvyků). 239 ROMEOS, K., Konda stis rizes. Erevna ston psychiko kosmo tu elliniku lau, Athény 1980, s. 108-109. 240 MEGAS, G. A., Ellinikes jortes ke ethima tis laikis latrias, Athény 2005, s. 261. 241 Ibid., s. 212.

42

2.5 MAGIE Lidová magie bývá v tradiční řecké společnosti často spjata s pravoslavnými svátky. Zde došlo k výraznému promíšení. Ač je magie pro křesťanství činností nepřípustnou, dle lidových tradic získávají obvyklé přírodní prostředky silnější účinek, když jsou posvěceny přítomností v kostele. Tyto zvyklosti by tedy odpovídaly starořeckému pojetí, kdy bohové běžně propůjčovali nadpřirozené vlastnosti obyčejným věcem či léčebným prostředkům, a kdy určitá božstva magickým praktikám napomáhala242. Tak se např. o velikonočním týdnu zvyšuje účinnost hostie přinesené z liturgie konané o Zeleném čtvrtku, která se společně s bylinami dává do sáčku a pak se uloží za domácí ikonostas pro pozdější využití k léčebným účelům. Podobně získává magickou funkci svíčka, která nedohořela během četby Dvanácti evangelií – má preventivně působit proti blesku za silné bouřky, nebo voda, která se přinese do kostela na četbu Dvanácti evangelií a nechá se tam až do Velikonočního pondělí. Voda má pak léčebné účinky: když je někdo nemocný, omyje se touto vodou, čtyřicetkrát se šlehne větévkou bazalky a je vyléčen. Tento postup se může praktikovat také na domácích zvířatech.243 Podobnou magickou funkci má i „svaté světlo“, získané zapálením svíce po půlnoční mši o Zmrtvýchvstání. Pomocí této svíce se přenáší nové světlo do domu, pokřižují se jím dveře, zapaluje se nový plamínek na domácím ikonostasu a také se zažehá nový oheň v krbu; pak se svatým světlem ozařují neplodná domácí zvířata a stromy, což jim má přinést plodnost.244 Setkali jsme se rovněž s magickou metodou sloužící ke zbavení se nepřítele (viz s. 14) či s magickými ochrannými prostředky jakým je např. martis (viz s. 30).

242

Bohyní čar a kouzel se v 5. stol. př. n. l. stala původem maloasijská Hekaté. MEGAS, G. A., Ellinikes jortes ke ethima tis laikis latrias, Athény 2005, s. 190-191. 244 Ibid., s. 207.

243

43

Řecká lidová píseň o setkání s Charosem (χαροντικό τραγούδι)

Ο Χάρος και ο τσοπάνης

Το βλέπεις κείνο το βουνό που ’ναι ψηλό και µέγα, πόχ’ ανταρούλα στην κορφή και καταχνιά στη ρίζα; Απέκεινα κατέβαινε ένας ντελή λεβέντης, φέρνει το φέσι του στραβά και τον γαµπά στριµµένο. Και ο Χάρος τον εβίγλισεν από ψηλή ραχούλα, βγήκε και τον απάντησε σ’ένα στενό σοκάκι. ‘Καληµέρα σου, Χάρο µου.’ - ‘Καλώς τον τον λεβέντη. Λεβέντη πούθεν έρχεσαι, λεβέντη, πού παγαίνεις;’ ‘’γώ ’πό τα πρόβατ’ έρχοµαι, στο σπίτι µου παγαίνω, πάγω να πάρω το ψωµί και πίσω να γυρίσω.’ ‘Λεβέντη, µ’έστειλε ο Θιός να πάρω την ψυχή σου.’ ‘∆ίχως αρρώστια κι αφορµή ψυxή δεν παραδίδω. Για έβγα να παλέψουµε σε µαρµαρένι’ αλώνι. κι αν µε νικήσεις, Χάρο µου, να πάρεις την ψυχή µου, κι αν σε νικήσω, Χάρο µου, να πάρω την ψυχή σου.’ Πιαστήκαν και παλέψανε δύο νύχτες και τρεις µέρες, κι αυτού την τρίτη την αυγή κοντά στο γιόµα γιόµα φέρν’ ο λεβέντης µια βολά, του Χάρου κακοφάνει, απ’τα µαλλιά τον άδραξε, στην γην τον αβροντάει, ακούν τον νιον και βόγγιζε και βαρυαναστενάζει˙ ‘Άσε µε, Χάρο µ’, άσε µε τρεις µέρες και τρεις νύχτες ˙ τες δύο να φάγω και να πιω, τη µιά να σεργιανίσω, να πάω να διω τους φίλους µου, να διω και τους δικούς µου, πόχω γυναίκα παρανιά, και χήρα δεν της πρέπει, πόχω και δύο µικρούτσικα, κι ορφάνια δεν τους πρέπει, πόχω τα πρόβατ’ άκουρα και το τυρί στο κάδι.’ Κι αυτού κοντά στο δειλινό τον καταβάν ο Χάρος.

44

Charos a pastýř

Vidíš tamtu velkou, vysokou horu, jejíž vrchol je zahalen mlhou a úpatí oparem? Z ní sestupoval jeden statečný mládenec, který nosí fez nakřivo a ovázané lýtko. A na něj si za vysokou skálou počkal Charos, vystoupil a překvapil ho na úzké cestičce. ‘dobrý den, Charosi’ - ‘Zdravím tě, mladíku. Odkud a kam kráčíš, mládenče?’ ‘Jdu od ovcí, mám namířeno domů, jdu si pro chléb a pak se zase vrátím.’ ‘Mládenče, mě poslal Bůh, abych ti vzal duši.’ ‘Bez nemoci a bez důvodu ti svou duši nevydám. Tak pojď, pobijeme se zde na kamenném mlatu, a když mě porazíš, můj Charosi, vezmeš si mou duši, a když porazím já tebe, můj Charosi, vezmu si já tvou.’ Tak se chytli a bojovali dvě noci a tři dny, a třetího dne okolo poledne dal mladík Charosovi pořádnou ránu a to ho rozzuřilo, popadl mládence za vlasy a srazil ho k zemi a slyší, jak mladík sténá a těžce dýchá. ‘Nech mě, Charosi, dej mi tři dny a tři noci, dva dny budu jíst a pít, jeden de se budu procházet, navštívím své přátele a uvidím své příbuzné. Mám přemladou ženu, nezaslouží si stát se vdovou, mám také dvě malé děti, nezaslouží si stát se sirotky, mám neostříhané ovce a sýr v kádi.’ A tak okolo poledne odvedl Charos pastýře.

45

Το µαντήλι της Νεράϊδας245 Μια φορά και έναν καιρό ήταν ένα άξιο και τίµιο παλικάρι, ο Λουκάς. Όταν µεγάλωσε κι ήρθε η ώρα πια να παντρευτεί, όλες οι νέες κοπέλες στο χωριό ήθελαν να τον πάρουν γι’ άντρα, µα αυτός δε γύρισε ποτέ του να κοιτάξει καµιά, γιατί είχε βάλει στο νου του µια Νεράιδα. Κάποτε, ένα µεσηµέρι, κει που κοιµόταν στο χωράφι του, χωµένος µέσ’ στις θυµωνιές, άκουσε ξάφνου στον ύπνο του ένα γλυκό τραγούδι. Μισάνοιξε τα µάτια του κι είδε µπροστά του µια συντροφιά νέες κοπέλες, τη µια πιο όµορφη απ’ την άλλη, να έχουνε στήσει το χορό. Αµέσως κατάλαβε πως ήτανε Νεράιδες. ∆ε σάλεψε απ’ τη θέση του, µόν’ κάθισε κει δα και σαν µαγεµένος τις θωρούσε, ώσπου ήρθε η ώρα να γυρίσουν πίσω στα ληµέρια τους και τότε τις είδε να µαζεύουν τ’αραχνοΰφαντα µαντίλια τους, που είχαν απλώσει πάνω στις πέτρες, να τα ρίχνουν στις πλάτες τους σαν πελώρια φτερά κι αµέσως να γίνονται άφαντες. Από τότε ο Λουκάς ορίστηκε ή να πάρει µια Νεράιδα για γυναίκα ή να µην παντρευτεί ποτέ του. Όλη τη µέρα δούλευε ακούραστος, µα όταν ερχόταν µεσηµέρι, τ’ άφηνε όλα στη µέση, όπου κι αν βρισκόταν, έτρεχε στο χωράφι, χωνόταν µέρα στις θυµωνιές κι έκανε τον αποκοιµισµένο. Οι Νεράιδες κατέβαιναν καταµεσήµερο, άφηναν τα µαντίλια τους χάµω στη γη κι αρχίνιζαν τα τραγούδια και τους χορούς. Ο Λουκάς τις κοίταζε µαγεµένος, ώσπου µια µέρα δεν άντεξε άλλο κι έτρεξε στο χωριό να συµβουλευτεί µια πολυχρονίτικη γριά, που απ’ τα πολλά τα χρόνια που είχε στη ράχη της, είχε γίνει σοφή κι όλα τα κάτεχε. — Θέλω να πάρω για γυναίκα µου µια Νεράιδα, της είπε, µα πες µου γιαγιά πώς θα το κατορθώσω; — ∆εν είναι δα και δύσκολο πράγµα, του αποκρίθηκε η γριούλα, δεν έχει παρά να κρυφτείς µέσ’ στις θυµωνιές και να περιµένεις... Άσε τις Νεράιδες να πιάσουν ξένοιαστες το χορό τους και τότε σιγά - σιγά βγες απ’ την κρυψώνα σου κι άρπαξε µε τρόπο το µαντίλι της Νεράιδας που θα διαλέξεις για γυναίκα σου. Όταν έρθει η ώρα να φύγουνε, θα γίνουν όλες άφαντες, µα εκείνη που δεν θα βρίσκει το µαντίλι της, θα µείνει για πάντα κοντά σου, γιατί όταν χάσει η Νεράιδα το µαντίλι της, χάνει τη δύναµή της και παραδίνεται. — Αυτό είναι όλο; ρώτησε ο Λουκάς χαρούµενος. — Αυτό είναι παλικάρι µου, µα πρόσεξε µην τροµάξεις και την αφήσεις εσύ και φύγει, γιατί η Νεράιδα θα κάνει ότι µπορεί για να γλιτώσει απ’ τα χέρια σου. Την άλλη κιόλας µέρα, µέσ’ στην ντάλα του καταµεσήµερου, ξεκίνησε ο Λουκάς για το χωράφι του. Κρύφτηκε µές’ στις θυµωνιές και περίµενε... Σε λίγο ήρθαν οι Νεράιδες, άφησαν τα µαντίλια τους πάνω στις πέτρες κι έστησαν το χορό. Σηκώθηκε τότε ο Λουκάς και σιγά σιγά, µε χίλιες προφυλάξεις, πήγε κι άρπαξε το µαντίλι µιας µικρής Νεράιδας, που ήταν πρώτη στη χάρη και στην οµορφιά. Πέρασε το µεσηµέρι, ήρθε η ώρα να φύγουνε. Μια - µια τότε οι Νεράιδες έσκυψαν στη γη, πήραν τα µαντίλια τους κι έγιναν άφαντες. Η µικρή Νεράιδα απόµεινε µονάχη. Σαν τρελή απ’ την αγωνία της άρχισε να ψάχνει εδώ κι εκεί για το µαντίλι της. Ο Λουκάς την κοίταζε πίσω απ’ τις θυµωνιές. Τι όµορφη που ήταν! Τα µεταξένια της µαλλιά πέφτανε σα χρυσό ποτάµι στη ράχη της, το ολόλευκο, µακρύ φουστάνι την έδειχνε σαν άγγελο. Μεµιάς πετάχτηκε τότε απ’ την κρυψώνα του µπροστά της. Η µικρή Νεράιδα αµέσως κατάλαβε τι είχε γίνει κι έπιασε τα παρακάλια. — ∆ος µου το µαντίλι µου, δος µου το κι εγώ να σου κάνω ότι θέλεις. — ∆εν θέλω τίποτα, της αποκρίθηκε ο Λουκάς, µόνο να σε πάρω στο σπίτι µου, να γίνεις γυναίκα µου. 245

PAPALUKA, F., Istories san paramythia, Athény 1986, s. 107-112.

46

— Οι Νεράιδες δεν παντρεύονται, δεν µπορούν να ζήσουν µέσα σε τοίχους. Οι Νεράιδες λούζονται στα καθάρια νερά, βουτάνε στις λίµνες, χορεύουν πάνω στα κύµατα, πετάνε στον αέρα. Πώς να ζήσουν µέσα στο σπίτι; Μα ο Λουκάς δεν την άκουγε κι η µικρή Νεράιδα κατάλαβε πως τα λόγια της πήγαιναν χαµένα. Τότε θύµωσε, αγρίεψε κι ώσπου να καταλάβει το παλικάρι τι κάνει, µεµιάς άλλαξε κι έγινε κει µπροστά στα µάτια του ένα πελώριο σκυλί. Αµέσως όµως ο Λουκάς, δίχως να τα χάσει, χυµάει και την αρπάζει απ’ τα µαλλιά. Η µικρή Νεράιδα τότε γίνεται φίδι, κι ύστερα καµήλα, κι ύστερα φωτιά. Μα το παλικάρι δεν δείλιαζε και την κρατούσε πάντα σφιχτά στα χέρια του, ώσπου είδε και απόειδε η µικρή Νεράιδα κι έγινε ξανά σαν πρώτα νέα και όµορφη. Τότε πήραν µαζί το δρόµο για το χωριό. Την πήγε ο Λουκάς στο σπίτι του, έγιναν οι γάµοι, έκαναν παιδιά και ζούσαν τρισευτυχισµένοι... Όλο το χωριό το καµάρωνε τέτοιο ζευγάρι και τον Λουκά όλοι τον καλοτύχιζαν που είχε τέτοια γυναίκα, τόσο όµορφη και τόσο προκοµµένη. Η γνώµη του άντρα της ήταν γνώµη της, η λύπη του, λύπη της και η χαρά του, χαρά της. Ποτέ της δεν άλλαζε λόγο, µε καµιά γυναίκα του χωριού δε µάλωσε, ούτε θύµωσε ποτέ, µόν’ έκανε τις δουλιές της γρήγορα και όµορφα κι ήταν πάντα γελαστή και χαρούµενη. Έτσι τα χρόνια περνούσαν, κυλούσε ο καιρός. Ένα πρωί όµως, εκεί που η Νεράιδα έβαζε κάτι ρούχα στο µπαούλο του άντρα της, να, που βρήκε µπροστά της το µαντίλι της! Αµέσως η καρδιά της χτύπησε και µε µιας ξύπνησαν µέσα της, αποκοιµισµένες από χρόνια επιθυµίες. Σαν σ’ όνειρο πέρασαν για µια στιγµή µπροστά απ’ τα µάτια της οι Νεραϊδόκηποι, οι Νεραϊδοσπηλιές, τα Νεραϊδοβούνια... οι γάργαρες πηγές, τα γλυκά τραγούδια, οι ανάλαφροι χοροί. Τα χέρια της, δίχως να το νιώσει, πήραν το µαντίλι κι όπως τόσες φορές, το άνοιξαν και το άπλωσαν στη ράχη της. Η µικρή Νεράιδα έγινε αµέσως άφαντη. Το βράδυ σαν ήρθε ο Λουκάς στο σπίτι του, κοίταξε από δω, κοίταξε από κει, φώναζε, µα πουθενά η γυναίκα του. Ρώτησε τότε τα παιδιά του, µα αυτά, είχανε χάσει τη µάνα τους απ’ το πρωί και κλαίγανε. Στο σπιτικό του Λουκά έπεσε η δυστυχία. Τα παιδιά βρώµικα, αφρόντιστα, τριγύριζαν µέσα στους δρόµους. Το σπίτι έµενε ασυγύριστο, στη φωτιά δεν έµπαινε φαΐ κι ο Λουκάς, µόνος και έρηµος, ερχόταν το βράδυ απ’ τη δουλειά κουρασµένος κι έµενε ώρες ολόκληρες αµίλητος, αγέλαστος. Μια µέρα όµως άρχιζαν όλα πάλι ν’ αλλάζουν. Σαν γύρισε ο Λουκάς απ’ το χωράφι, βρήκε το σπίτι σαν πρώτα να λάµπει στην πάστρα, τα παιδιά του πλυµένα και χτενισµένα και στη φωτιά να µοσκοβολάει το φαγητό. — Ποιος τα φρόντισε όλα τούτα; Ρώτησε τα παιδιά του. Μα αυτά καµώθηκαν πως δεν ξέρανε κι ο πατέρας τους δεν επέµενε περισσότερο. Την άλλη µέρα όµως έγιναν πάλι τα ίδια και την άλλη και την άλλη. Το φαΐ στην ώρα του, το ψωµί ζυµωµένο, η µπουγάδα ν’ αστράφτει. Τότε ο Λουκάς ένα πρωί, έφυγε για τη δουλειά του κι αµέσως γύρισε πίσω σπίτι του. ∆ίχως να πει λέξη σε κανέναν, δίχως να τον δει ψυχή, πήγε και κρύφτηκε πίσω απ’ ένα µεγάλο σεντούκι. Πέρασε λίγη ώρα και να, που ανοίγει η πόρτα και µπαίνει η Νεράιδα. Τα παιδιά χυµούν απάνω της, τη φιλούν, την αγκαλιάζουν, τα ρωτάει αυτή µήπως είπαν λέξη στον πατέρα τους κι όταν την ησύχησαν, βγάζει το µαντίλι της, βάζει ποδιά και πιάνει σβέλτα τη δουλειά. Τότε πια ο Λουκάς, γλιστράει απ’ την κρυψώνα του, κι όπως τότε παλιά, της αρπάζει το µαντίλι και το πετάει µε ορµή στο φούρνο που είχε κιόλας ανάψει η Νεράιδα. Μα η Νεράιδα αυτή τη φορά δεν θύµωσε, µόνο χαµογέλασε και γύρισε και του είπε: — Καλύτερα να µην έχω πια µαντίλι να µε ξεσηκώνει, αφού έχω σπίτι και άντρα και παιδιά, καλύτερα να ξεχάσω την άλλη ζωή. Μήπως µπορούσα και να την χαρώ τώρα πια; Όλο στο νου µου σας είχα, όλο η έννοια σας µε τριγύριζε.. Έτσι από τότε ο Λουκάς, έζησε ευτυχισµένος στο σπιτικό του.

47

Neraidin šátek Byl jednou jeden šikovný a poctivý mládenec, jmenoval se Lukas. Když dospěl a přišel čas, aby se oženil, toužily si ho vzít všechny mladé dívky ze vsi. Ale on se nikdy na žádnou ani nepodíval, protože si usmyslel, že se ožení s Neraidou. Jednou v poledne, když usnul na poli, natažený/uvelebený v tymiánovém pοrostu, najednou ve spánku uslyšel krásnou písničku. Pootevřel oči a uviděl před sebou skupinu mladých dívek, jedna krásnější než druhá, jak se daly do tance. Hned pochopil, že to jsou Neraidy. Nepohnul se z místa, jen tam tak seděl a okouzleně je pozoroval, až do chvíle, kdy nastal čas, aby se vrátily zpět do svých skrýší. Tu uviděl, jak sbírají své průsvitné šátky, které si předtím odložily na kameny, jak si je přehazují přes ramena, jako by to byla veliká křídla, a pak hned mizí. Od té doby se Lukas zapřísáhl, že buď si vezme za ženu Neraidu, nebo že se nikdy neožení. Celé dny neúnavně pracoval, ale když se blížilo poledne, nechal všechno ležet ladem, běžel na pole, natáhl se do tymiánu a dělal, že spí. Neraidy se objevily přesně v poledne, šátky odhodily na zem a začaly zpívat a tancovat. Lukas je okouzleně pozoroval, až už to jednoho dne nevydržel a utíkal do vsi, aby se poradil s jednou stařenkou, jež za ta dlouhá léta, která prožila, zmoudřela a se vším si věděla rady. „Chci si vzít za ženu Neraidu,“ řekl jí, „ale řekni mi, babičko, jak to mám udělat?“ „Na tom není nic těžkého,“ odpověděla mu stařenka, „stačí jen, když se schováš do tymiánu a počkáš... Nech Neraidy, ať si bezstarostně tančí a pak pomaloučku vyjdi z úkrytu a popadni šátek té Neraidy, kterou si vybereš za ženu. Když nastane čas, aby odešly, všechny zmizí, ale ta, která nenajde svůj šátek, zůstane navždy s tebou. Protože když Neraida ztratí svůj šátek, ztrácí také svou sílu a vzdá se.“ „To je všechno?“ zeptal se potěšeně Lukas. „Ano, to je vše, chlapče. Ale dej pozor, aby ses nevylekal a nenechal ji, ať ti uteče! Protože Neraida udělá všechno proto, aby ti vyklouzla. Tak Lukas hned druhý den v pravé poledne vyrazil na pole. Ukryl se v tymiánovém porostu a čekal... Za chvíli přišly Neraidy, nechaly šátky ležet na kamenech a daly se do tance. Tak Lukas vstal a pomaloučku, velmi opatrně, vyšel z úkrytu a zmocnil se šátku jedné malé Neraidy, té, která byla ze všech nejpůvabnější a nejkrásnější. Minulo poledne a nastal čas, aby Neraidy odešly. Jedna po druhé se shýbly k zemi, vzaly si své šátky a zmizely. Malá Neraida zůstala osamocená. Jako pomatená začala zběsile kolem dokola hledat svůj šátek. Lukas ji sledoval zpoza tymiánu. Byla tak krásná! Zlaté vlasy se jí vlnily po zádech jako zlatá řeka, v oslnivě bílých dlouhých šatech vypadala jako anděl. Najednou Lukas vyskočil z úkrytu a stanul přímo před ní. Malá Neraida okamžitě pochopila, co se stalo a začala prosit. „Dej mi můj šátek, dej mi ho a já ti splním, co si budeš přát!“ „Nechci nic,“ odpověděl jí Lukas, „chci si tě jen vzít domů a oženit se s tebou.“ „Neraidy se nevdávají, nemůžou žít mezi čtyřmi zdmi. Neraidy se koupou v průzračných vodách, plavou v jezerech, tančí na vlnách, poletují vzduchem. Jak by mohly žít uvnitř nějakého domu?“ Ale Lukas ji neposlouchal a malá Neraida pochopila, že její prosby byly marné. Rozzlobila se a začala zuřit. A než mládenec pochopil, co se děje, proměnila se mu přímo před očima v obrovského psa. Lukas však nemeškal, okamžitě se na ni vrhnul a popadl ji za vlasy. Malá Neraida se v okamžiku proměnila v hada, pak ve velblouda a nakonec v oheň. Ale mládenec se nevylekal a držel ji pevně tak dlouho, dokud to malá Neraida nevzdala a neproměnila se zase zpátky v mladou krasavici. Pak se spolu vydali na cestu do vsi. Lukas si ji vzal domů, byla svatba, narodily se jim děti a žili šťastně... Celá vesnice je velebila a

48

o Lukasovi všichni říkali, že je šťastný muž, že má takovou ženu. Tak krásnou a tak spořádanou. Názor jejího muže byl jejím názorem, jeho smutek jejím smutkem a jeho radost její radostí. Nikdy nelhala, nikdy se s nikým nehádala ani se nikdy nezlobila. Vždy si jen hleděla své práce a byla pořád usměvavá a veselá. Tak šel čas a léta ubíhala. Jednoho rána však Neraida v truhle, kam uklízela mužovy šaty, našla svůj šátek. Srdce se jí rozbušilo a najednou se v ní probudily staré dávno zapomenuté touhy. V okamžiku jí jako ve snu proběhly před očima zahrady, jeskyně a kopce obývané Neraidami, průzračné prameny, omamné písně a lehoulinké tance. Aniž by si to uvědomila, vzala šátek a tak, jako už tolikrát, ho rozprostřela a přehodila si ho přes ramena. Malá Neraida okamžitě zmizela. Večer, když přišel Lukas domů, rozhlížel se kolem dokola, volal, ale jeho žena nikde. Ptal se dětí, ale ty jen plakaly, protože už od rána byly bez maminky. Na Lukasův dům padl smutek. Ušpiněné děti, o které se nikdo nestaral, bloumaly ulicemi. Dům byl zanedbaný, nebylo nikoho, kdo by uvařil, a Lukas, osaměly a opuštěný, se večer vracel unavený z práce a celé hodiny ani nepromluvil, ani se neusmál. Jednoho dne se však všechno začalo měnit k lepšímu. Když se Lukas vrátil z pole, našel dům, jako býval dřív. Vše se blýskalo čistotou, děti byly umyté a učesané, na peci vonělo jídlo. „Kdo tohle všechno udělal,“ ptal se dětí. Ale děti se tvářily, že neví a tak tatínek dál nenaléhal. Druhý den to vypadalo stejně a další dny také. Uvařené jídlo, zaděláno na chleba, prádlo zářící čistotou. A tak jednoho rána Lukas odešel do práce, ale hned se zase vrátil zpátky domů. Nikomu nic neřekl a nepozorovaně se schoval za jednu velkou almaru. Po chvíli se otevírají dveře a vchází Neraida. Děti se na ni vrhají, líbají ji a objímají a Neraida se jich ptá, jestlipak něco prozradily tatínkovi, a když ji děti ujistí, že nic neřekly, Neraida si sundá šátek, uváže si zástěru a pustí se do práce. V tom okamžiku Lukas zase vyklouzne ze svého úkrytu, a tak jako kdysi, popadne šátek a bez váhání jej vhodí do pece, ve které už Neraida stihla zatopit. Ale Neraida se tentokrát nehněvala, jen se usmála, otočila se a řeka: „Raději ať nemám šátek, který mě láká pryč, když teď mám dům, muže a děti, raději ať zapomenu na život Neraidy. Cožpak bych z něj teď mohla radovat, když mám v hlavě jen vás? Když mě jen sužuje starost o vás? A tak od té doby žil Lukas šťastně a spokojeně ve svém domě se svou ženou a dětmi.

49

ZÁVĚR

Cílem této práce bylo poukázat na nejvýraznější relikty v novořeckém folklóru, s jejichž předchůdci se setkáváme v oblasti antického náboženství a mytologie. Práce byla rozdělena do dvou hlavních částí, první část byla věnována reliktům dochovaným v ústní lidové slovesnosti, tématem druhé části byly pozůstatky antického náboženství a mytologie v lidových zvycích a tradicích. Text byl doplněn množstvím příkladů v novořečtině, jež mají dokládat, jakým způsobem se starořecké mýty, mýtické postavy, božstva a rituály a slavnosti spojené s jejich kulty promítají do novořeckého folklóru. V závěru práce je pro ilustraci uveden také příklad jedné lidové písně a jedné pohádky doplněný překladem. Účelem bylo doplnit práci o relevantní ukázku v českém jazyce. Fakt, že jsme zde vůbec mohli pojednat o existenci reliktů antického náboženství a mytologie, jistě dokládá jejich důležitost v životě antického člověka. Některé jevy byly v řeckém povědomí zakotveny tak hluboce, že se s nimi v omezené míře můžeme setkávat dodnes. Tak jako většina jevů, o kterých zde byla řeč, vychází především ze starořeckého venkovského prostředí, je i nositelem těchto pozůstatků převážně tradiční řecký venkov, jenž prodělal výraznější změny až v minulém století. Vazba prostého venkovského člověka na přírodu a tradiční hodnoty byla tak silná, že dopomohla k udržení starověkých představ až do současnosti. Přibližně do poloviny 20. století byly postavy a zvyky popisované v této práci živou součástí každodenního života. S některými jevy se dnes již prakticky nesetkáme (např. obolos), některé žijí dodnes i v menších městech (např. vystavování zemřelého), většina zvyků je však udržována uměle. Co se týče ústní lidové slovesnosti, živé dnes zůstávájí vesměs jen pověry a lidové písně; některé pohádky se staly součástí dětské literatury, ale tradované pověsti byly většinou zapomenuty. Je pozoruhodné, že některé prvky antického pohanského náboženství a starořeckých mýtů tvořily natolik pevnou součást řecké lidové mentality, že 1500 let odolávaly tlaku křesťanství, s nímž nakonec dokázaly vytvořit jakousi zvláštní symbiózu, ale během necelých sta let takřka podlehly tlaku moderní společnosti. Do této práce byly zahrnuty pouze jevy, které mají návaznost na antické náboženství a mytologii, z tohoto důvodu zde nebylo pojednáno o některých dalších kategoriích lidové slovesnosti, jež jsou doloženy v antickém Řecku a jsou stále součástí novořeckého folklóru, jakými jsou např. milostné písně, ukolébavky, tzv. chelidonismata - písně vítání jara, bajky, anekdoty, hádanky, přísloví a pořekadla, kletby a zaklínadla atp., a jež by si také zasloužily určitou pozornost. Tato práce by rovněž mohla sloužit jako výchozí bod pro analytické pojednání o jednotlivých jevech, jež by podrobněji mapovalo jejich původ, historický vývoj a proměny v čase.

50

POUŽITÉ PRAMENY A LITERATURA

Prameny:

APULEIUS, Zlatý osel, přel. Václav Bahník, (Antická knihovna 22), Praha 1974. FAURIEL, C., Ta dimotika tragudia tis synchronu Ellados, Athény 1955. HOMÉR, Odysseia, přel. Otakar Vaňorný, Praha 1967. HOMÉR, Ílias, přel. Rudolf Mertlík, Praha 1990. IOANNU, G., Paramythia tu lau mas, Athény 1990. MEGAS, G. A., Ellinika paramythia I, II, Athény 1962. PAPALUKA, F., Istories san paramythia, Athény 1986. POLITIS, N. G., Dimotika tragudia. Ekloge apo ta tragudia tu elliniku lau, Athény (rok neuveden). POLITIS, N. G., Paradosis I, II. Melete peri tu viu ke tis glossas tu elliniku lau, Athény 1904. ŠOUREK, P., KOSTOMITSOPOULOS, D., Řecké pohádky, bajky a anekdoty, Praha 2000.

Literatura:

BAHNÍK, V. (ed.), Slovník antické kultury, Praha 1974. BURNOVÁ, L., Řecké mýty, Praha 1999. de BERNIÈRES, L., Ptáci bez křídel, Praha 2005. DOSTÁLOVÁ, R., HOŠEK, R., Antická mystéria, Praha 1997. GRAVES, R., Řecké mýty, Praha 2004. HOŠEK, R., Náboženství antického Řecka, Praha 2004. CHLUP, R. (ed.), Bůh a bohové. Pojetí božství v náboženských tradicích světa, Praha 2004, s. 31-57 (Pojetí božství v Řecku). KAKRIDIS, I. Th., I archei Ellines sti neoelliniki laiki paradosi, Athény 1979. KAPETANAKU, E. K., Lakonika perierga, Athény 1911. Kol. autorů, Ellinikos laikos politismos I, Athény 1985. LUKATOS, D. S., Isagogi stin elliniki laografia, Athény 1992.

51

MADAJOVÁ, Karolína, Řecké nářky, In: Přednášky české společnosti novořeckých studií, Brno 2004. MARTIN, L. H., Helénistická náboženství, Brno 1997. MAVROMATAKI, M., Elliniki mythologia ke latria, Athény 1997. MEGAS, G. A., Ellinikes jortes ke ethima tis laikis latrias, Athény 2005. MEGAS, G. A., Isagogi is tin laografian, Athény 1979. MERAKLIS, M. G., Laiki techni, Athény 1992. MERAKLIS, M. G., Elliniki laografia, Athény 2004. NECHUTOVÁ, J. (ed.), Druhý život antického mýtu, Brno 2003. NILSSON, M. P., Istoria tis archeas ellinikis thriskias, Athény 1990. NILSSON, M. P., Greek folk religion, New York 1965. POLITIS, N. G., Neoelliniki mythologia I. Meleti epi tu viu ton neoteron Ellinon, Athény 1871. POLITIS, N. G., Neoelliniki mythologia II. Meleti epi tu viu ton neoteron Ellinon, Athény 1874. ROMEOS, K., Konda stis rizes. Erevna ston psychiko kosmo tu elliniku lau, Athény 1980. MARTIN, R. (ed.), Slovník řecko-římské mytologie a kultury, Praha 1993. SVOBODA, L. (ed.), Encyklopedie antiky, Praha 1973. VARVUNIS, M. G., Laografika dokimia. Meletimata ja ton elliniko paradosiako politismo, Athény 2000. VERNANT, J.-P., Řecký člověk a jeho svět, Praha 2005. VEYNE, P., Věřili Řekové svým mýtům?, Praha 1999. VURNAS, T., GARIDI, E., I paradosi ke i epiviosi tis sto simerino politismo mas, Athény 1979. YOURCENAR, Margueritte, Orientální povídky, Praha 2005.

52

RESUMÉ

Αυτή η εργασία έχει για θέµα οι επιβιώσεις της αρχαίας ελληνικής θρησκείας και µυθολογίας στη νεοελληνική λαϊκή παράδοση, δηλαδή στη λαϊκή λογοτεχνία και στα λαϊκά έθιµα. Το πρώτο µέρος µας δείχνει τα πρόσωπα που ξέρουµε από την αρχαία ελληνική θρησκεία και µυθολογία, τα οποία µπορούµε να συναντάµε και στη λαϊκή λογοτεχνία, συχνότατα στα δηµοτικά τραγούδια, στις παράδοσεις, στα παραµύθια και επίσης στις δεισιδαιµονίες. Τα πιο σηµαντικά είναι οι Μοίρες, η Τύχη, ο Χάρος και ο Κάτω κόσµος του, οι Νεπαίδες, οι Καλικαντζάροι, δράκοντες, Γίγαντες και άλλοι αντρειωµένοι, οι Γοργόνες, οι Λάµιες και οι Στρίγγλες, τα στοιχεία, λιγότερα συναντάµε τα πρόσωπα που µας θυµίζουν µεγάλους αρχαίους θεούς ή άλλα µυθικά πρόσωπα. Το δεύτερο µέρος περιγράφει µερικά λαϊκά έθιµα που θυµίζουν συνηθισµένες πρακτικές αρχαίων ελληνικών αλλά και ρωµαϊκών θρησκευτικών δοξασίων, τελετών και γιορτών. Όπως είπαµε, οι µεγάλοι αρχαίοι θεοί δε βρίσκονται πολύ συχνά στη λαϊκή προφορική παράδοση, παρ’ όλα αυτά άφησαν αρκετά βαθή ίχνο στα λαϊκά έθιµα. Πρόκειται προπάντων για συνήθειες δεµένες µε θεούς βλάστησης και ευφορίας, µε τη ∆ήµητρα και το ∆ιονύσο, µε τις γιορτές τους και τα µυστήριά τους, και γενικά µε το βλαστητικό κύκλο. Αυτό προκλήθηκε µάλλον από το δυνατό δεσµό του ελληνικού ανθρώπου µε τη φύση και από τη σηµαντικότητα της γης για τη ύπαρξή του, που διαρκεί από την αρχαιότητα µέχρι σήµερα. Γιατί βρίσκουµε στη νεοελληνική λαϊκή παράδοση και άλλα έθιµα που είναι πολύ παρόµοια µε τις αρχαίες λατρευτικές συνήθειες και θρησκευτικές δοξασίες, γίνεται επίσης λόγος για τα νεοελληνικά νεκρικά έθιµα και για τις συνήθειες γύρο από το γάµο και γέννηση παιδιού, για τα πανηγύρια και τις αιµατηρές θυσίες. Μιλάµε επίσης για τη λαϊκή µαντική τέχνη και λαϊκή µαγεία, γιατί και αυτές τις τεχνικές ήταν το σηµαντικό µέλος της πνευµατικής και θρησκευτικής ζωής των αρχαίων Ελλήνων. Αυτά τα φαινόµενα δηµιουρφούν ένα σηµαντικό µέρος της ελληνικής λαϊκής ψυχής ήδη γύρο στις τρεις χιλιετίες και στη νεοελληνική λαϊκή παράδοση έτσι µπορούµε να δούµε πως ζει µέχρι σήµερα ένα κοµµάτι της αρχαίας ελληνικής ψυχής σε παράξενη συµβίωση µε τη ορθοδοξία.

53

ANOTACE

Struhalová J., Relikty antického náboženství a mytologie v novořeckém folklóru, Brno 2007.

V této práci se autorka snažila ukázat na podobnosti a analogie v novořecké lidové literatuře a mnohých lidových zvycích s antickým náboženstvím a mytologií. Cílem bylo upozornit na fakt, že se v řeckém lidovém prostředí můžeme dodnes setkat s podobnými postavami, s jakými jsme se setkávali v antické řecké mytologii či náboženství, a že v lidových zvycích, které byly donedávna součástí každodenního života na řeckém venkově, nacházíme mnohé analogie ke zvyklostem duchovního a kulturního života starověkých Řeků i Římanů. S relikty antického náboženství a mytologie se můžeme setkat nečastěji v lidových písních, pověstech a pohádkách, což dokládá množství ukázek v řečtině, jimiž je text proložen; pro ilustraci je práce doplněna také překladem jedné pohádky a jedné lidové písně.

SUMMARY

Struhalová, J., Survivals of Antique Religion and Mythology in Modern Greek Folklore, Brno 2007.

The aim of the study is to show the resemblances and analogies of modern Greek popular literature and many popular habits to religion and mythology of the antiquity. The author intends to point out the fact, that in contemporary Greek popular milieu we can meet the similar characters as in ancient mythology and religion; also in everyday demotic habits of Greek countryside one can find plentiful analogies to religious and cultural customs of ancient Greeks and Romans. The most often field where we can meet the relicts of ancient religion and mythology is the domain of folk songs, legends and fairytales. The author proves this fact by various examples in Greek language. The paper also includes Czech translation of a fairytale and a folk song.

54