2012, roč. 6, č. 4 Zprávy O MÝCH ZAHRANIČNÍCH UČITELÍCH A CO JSEM SE OD NICH DOVĚDĚL1 Jaromír Janoušek
Rád bych uvedl charakteristiky mých zahraničních učitelů a částečně něco pokud možno méně známého z jejich bohaté činnosti. Zároveň se stručně zmíním o výsledcích své spolupráce s nimi. U zahraničních učitelů je to složitější než u učitelů domácích. Často se kontakt s nimi dal realizovat obtížněji, zvláště když v tehdejších podmínkách nebylo možné, zejména u západních učitelů, využít jejich pozvání k dlouhodobější stáži na jejich pracovištích. I když se všemi, které uvedu, jsem se setkal opakovaně, byly v možnostech využití spolupráce ve větším měřítku velké rozdíly. Alexandr Romanovič Lurija (1902 – 1977) byl a je i nadále uznávaným psychologem a neuropsychologem v Rusku i v celosvětovém měřítku. S ním jsem měl možnost bezprostředního kontaktu nejdéle, protože byl mým školitelem na Moskevské státní univerzitě v tehdejším Sovětském svazu od roku 1955 do konce roku 1957. (Předtím jsem měl po krátkou dobu jiného školitele). Přes složité domácí podmínky se Lurijovi podařilo zřejmě nejvíce ze všech předních ruských psychologů v té době rozvíjet spolupráci se zahraničím, jak se západní Evropou, tak se Spojenými státy americkými, a to často i přátelské vztahy s představiteli psychologie v těchto zemích. Aleksandr Romanovič Lurija se narodil v Kazani v židovské rodině. Jeho otec byl významným lékařem. Málo se ví, že už v krátké době po Říjnu 1917 ještě jako student ve své rodné Kazani dostal v korespondenci se Sigmundem Freudem souhlas se založením Kazaňské psychoanalytické asociace. O dalším osudu této asociace nevím. Je však skutečností, že v r. 1923 vyšla v Kazani jeho publikace „Psichoanaliz v světě osnovnych tendencij sovremennoj psichologii“ („Psychoanalýza ve světle základních tendencí soudobé psychologie“). Velký význam mělo pro Lurijovu další práci setkání se Lvem Semjonovičem Vygotským v roce 1924 a další přátelská spolupráce s ním až do úmrtí Vygotského v roce 1934. Lurija navštívil s Vygotským ke konci dvacátých let některá západoevropská pracoviště a zúčastnil se s ním mezinárodního psychologického kongresu v New Haven ve Spojených státech. Z předválečného období získala mezinárodní ohlas Lurijova publikace „Nature of inner conflicts“ („Povaha vnitřních konfliktů“) vydaná v roce 1931 rovněž ve Spojených státech. Jsou zde mimo jiné vyloženy výzkumy motorické funkce jako projevu skryté individuální psychodynamiky. Výsledky těchto výzkumů jsou uznávány jako první východiska pro později v zahraničí zkonstruovaný detektor lži. Impulsem ze spolupráce s Vygotským bylo provedení Lurijova rozsáhlého výzkumu ve Střední Asii. Tohoto výzkumu se už Vygotský nemohl zúčastnit jednak pro zhoršující se zdravotní stav, jednak pro obtížnou osobní situaci. Ta pro Vygotského vznikla ze začínající ideologické kritiky pedologů, s nimiž spolupracoval. Výsledky tohoto výzkumu zůstaly v Lurijově archivu nepublikovány až do roku 1974. Často jsme spolu hovořili o možnostech jejich uveřejnění. Byl to jeden z významných podnětů pro mou pozdější činnost v oblasti sociální psychologie. K publikaci došlo v roce 1974 pod názvem „Ob istoričeskom razvitii poznavateľnych processov“ („O historickém vývoji poznávacích procesů“). Článek vychází z referátu předneseného na Psychologických dnech, 12. 9. 2012 u příležitosti udělení čestného členství v Českomoravské psychologické společnosti. 1
42
2012, roč. 6, č. 4 Zprávy Lurija v důsledku svého prohlubujícího se výzkumu neuropsychologických problémů a také v důsledku zhoršujících se podmínek pro výzkum problémů sociálně psychologických v té době vystudoval dodatečně koncem třicátých let medicínu. Následovala jeho bohatá výzkumná činnost psychoneurologická včetně jeho psychoneurologické praxe při léčení následků válečných zranění, jež je ve světě nejznámější. Lurijovy psychoneurologické výzkumy a psychoneurologická praxe jsou dostatečně známé i u nás, nebudu se proto o nich dále zmiňovat. Pokud jde o výsledky mé spolupráce s Aleksandrem Romanovičem, je to hlavně má kandidátská práce „Biologické předpoklady subjektivního odrazu objektivního světa“. Částečně jsou její výsledky uveřejněny ve stati „K problému elementární psychiky“, která vyšla v Československé psychologii v roce 1959, č. 2. Lurija si původně přál, abych zobecnil jeho neuropsychologické výzkumy mozkové činnosti, ale to jsem si netroufal. Dohodli jsme se proto na těchto elementárních předpokladech. Dále je to můj překlad Lurijova výzkumu ve Střední Asii, který jsem publikoval v nejkratší možné lhůtě po jeho vydání v Moskvě v Academii pod názvem uvedeným výše a se svou předmluvou vedle Lurijovy. Celkové ocenění Lurijovy vynikající psychologické činnosti a můj dík jemu za péči o mne v době aspirantury jsou obsaženy v mé stati „Památce Aleksandra Romanoviče Luriji“ v Československé psychologii 1978 č. 2. Dále jsem přeložil z angličtiny stať M. Cole, „Aleksandr Romanovič Lurija, kulturní psychologie a překonání krize v psychologii“ a sestavil k němu relevantní bibliografii. Stať vyšla v Československé psychologii, 1998, s. 260-269. Aleksej Nikolajevič Leonťjev (1903 – 1979) byl mým častým konzultantem v průběhu mé aspirantury v Moskvě, zejména u mé práce, ale i při jiných příležitostech. Byl rodilý Moskvan, pocházel z úřednické rodiny. Vystudoval v roce 1924 Oddělení filozofie na Fakultě společenských věd Moskevské univerzity. Na psychologii ho zaměřily přednášky G. I. Čelpanova, ředitele Psychologického ústavu Moskevské univerzity, který odtud po reorganizaci v roce 1924 odešel. Leonťjevovy začátky systematické psychologické činnosti vycházejí ze spolupráce s Vygotským a Lurijou od roku 1924. To bylo předznamenáno krátce předtím po dokončení studia spoluprací s Lurijou na jeho výzkumu afektů. Vygotským byli oba, Lurija i Leonťjev, silně ovlivněni. Leonťjev začínal jako klasický experimentátor, sám si také konstruoval laboratorní zařízení. V roce 1931 vyšla jeho monografie „Razvitije psichiki“ („Vývoj psychiky“), ke které napsal předmluvu Vygotskij. V té době přešel s Lurijou do Charkova. Založil tam psychologický tým zaměřený na komplexní psychologický výzkum činnosti. V roce 1936 se vrátil do Moskvy, kde pracoval v Institutu psychologie Akademie pedagogických věd a později v Oddělení psychologie Moskevské státní univerzity. Za války se Leonťjev věnoval výzkumu nočního vidění u letců a rehabilitaci hybnosti ruky po zranění. Po válce byl jedním z nejvýznamnějších představitelů tehdejší sovětské psychologie. Jako rozený diplomat byl spolu s Lurijou iniciátorem a hlavním organizátorem Mezinárodního psychologického kongresu v Moskvě v roce 1966. Po válce rovněž publikoval řadu syntetických prací. Určitou závěrečnou bilanci představuje jeho kniha „Dějatěľnosť, soznanije, ličnosť“ („Činnost, vědomí, osobnost“), která vyšla rusky v roce 1975. Poslal mně ji se svým věnováním. U nás vyšel český překlad v roce 1978. Ve Spojených státech byla publikována rovněž v roce 1978 pod názvem „Activity, consciousness, and personality“.
43
2012, roč. 6, č. 4 Zprávy Leonťjev se orientoval zahraničně zejména na francouzskou oblast, a to především na francouzskou ontogenetickou psychologii, představovanou René Zazzem a André Wallonem. Určitým svérázným koníčkem byla pro něho historie francouzské kriminalistiky 19. století. Přispěl výrazně k mezinárodní spolupráci v sociální psychologii, byl jsem s ním na 2. East West sociálně psychologické konferenci v Maďarsku v roce 1974. Výsledky mé spolupráce s Aleksejem Nikolajevičem jsou následující. Především jsem od něho získal některé podněty pro mou kandidátskou práci, zejména z jeho publikace „Očerk razvitija psichiky“ („Nástin vývoje psychiky“), která vyšla rusky v roce 1947. Dále jsem recenzoval u nás v roce 1961 jeho významnou práci „Problemy razvitija psichiki“ (Československá psychologie 1961, č. 1, s. 72-76). Práce vyšla v českém překladu jako „Problémy vývoje psychiky“ v roce 1966. Pro české vydání jsem přeložil kapitoly „Vznik lidského vědomí“ a „O historickém vývoji vědomí“. Leonťjevovo rozpracování vztahu významu a smyslu bylo pro mne důležité při rozvíjení sociální psychologie u nás. S jeho synem Aleksejem jsem později spolupracoval na problémech verbální komunikace. Sergej Leonidovič Rubinštejn (1889 – 1960) patřil k těm ruským psychologům, které jsem si velmi přál osobně poznat již před svou cestou do Moskvy. Nejprve to bylo dost obtížné. Účastnil jsem se jeho seminářů ve Filozofickém ústavu Akademie věd, kde vedl tehdy oddělení psychologie, a svými vystoupeními na seminářích jsem na sebe upozornil. Později byl oponentem mé kandidátské práce, přes svou rigoróznost ji posoudil příznivě a posílal mně po mém návratu domů své nové publikace. Měl jsem přátelské vztahy s jeho přímými moskevskými žáky, kteří ve své většině již bohužel odešli za svým učitelem. Narodil se v Oděse v židovské rodině advokáta s velkým společenským a kulturním rozhledem. Stýkal se například při svých cestách do zahraničí s G. V. Plechanovem, který byl ve švýcarském exilu. Otec však brzy zemřel a Sergej Leonidovič jako nejstarší syn převzal péči o rodinu, o matku a dva bratry. Málo se ví, že Rubinštejn v letech 1909 – 1913 studoval v Berlíně, Freiburgu a zejména v Marburgu, kde jeho učiteli byli Herrmann Cohen a Paul Natorp. Zde také obhájil doktorskou disertaci „K problému metody“. Zabýval se zde problémem syntézy věd o duchu a věd o přírodě. Publikoval z ní pouze zlomek „Princip tvůrčí samostatné činnosti“ v r. 1922 v Oděse. Tento princip potom uplatnil v psychologické rovině jako princip jednoty vědomí a činnosti, později charakterizovaný jako činnostní přístup. Po učitelském působení v Oděse, nejprve na gymnáziu, později jako docent psychologie na univerzitě, byl povolán v roce 1930 do tehdejšího Leningradu k řízení katedry psychologie na pedagogickém institutu. Za války zajišťoval evakuaci vědeckých ústavů z ohroženého města a koncem roku 1942 byl povolán k řízení Institutu psychologie Akademie pedagogických věd do Moskvy. Po válce zakládal původní psychologické pracoviště ve „velké“ akademii věd. Prožil i období kritiky za kosmopolitismus a zbavení všech vedoucích míst mezi léty 1947 a 1954. Filozofická samostatnost Rubinštejnova byla příčinou, že jako filozof nemohl v tehdejším Sovětském svazu svou koncepci realizovat. To bylo také důvodem, proč většinu svého života věnoval psychologii, která byla pro jeho filozofii jakýmsi ontologickým základem a které byla jeho filozofická tvořivá samostatnost velmi prospěšná. Rubinštejnovy psychologické práce včetně monumentálních základů „Obecné psychologie“ jsou u nás dobře známy a nebudu se jimi proto ve svých vzpomínkách
44
2012, roč. 6, č. 4 Zprávy zabývat.2 Teprve třináct let po Rubinštejnově odchodu vyšla kniha „Čelověk i mir“ („Člověk a svět“), obsahující rukopisy posledních let života. Vrací se v nich opět k počátkům své filozofické koncepce a podstatně ji prohlubuje. Jestliže v knize „Bytí a vědomí“ ještě setrvává na úrovni psychologické analýzy osobnosti, v knize „Člověk a svět“ přechází na úroveň filozofické analýzy člověka. Nastiňuje zde hlubokou filozofickou antropologii. Neomezuje se na lidské „já“, věnuje se i lidskému „my“. Vytváří tak zde i teoretické předpoklady sociální psychologie. Na Západě existují dvě větší práce o S. L. Rubinštejnovi. Jsou to jednak Payne, T. R.: „S. L. Rubinstein and philosophical foundations of Soviet psychology“, a dále Nosulenko, V., Rabardel, P. (Eds.). „Rubinstein aujourd´hui. Nouvelles figures de l´activité humaine“. Toulouse – Paris, 2007. Svůj vztah k Sergeji Leonidovičovi a obdiv k jeho dílu jsem vyjádřil ve stati „Odešel Sergej Rubinštejn“ (Československá psychologie, 1961, č. 2, s. 105-107) a ve stati „Značenije knigi S. L. Rubinštejna, Čelověk i mir´ dlja filosofskich osnov sociaľnoj psichologii“, zařazené do pamětní knihy „Sergej Leonidovič Rubinštejn Očerki, vospominanija, materialy“ vydané v Moskvě 1989. Podílel jsem se na překladu jeho významné knihy „Bytije i soznanije“ (Moskva, 1957). Překlad pod názvem „Bytí a vědomí“ vyšel u nás v roce 1961. Napsal jsem k němu předmluvu. Předtím jsem ruské vydání knihy recenzoval ve Filozofickém časopise ČSAV (1959, č. 4, s. 615-622). Také jsem přeložil jeho stať „Problém schopností a otázky psychologické teorie“, (Československá psychologie, 1961, s. 108-118). U Rubinštejna jsem se poučil o hluboké souvislosti psychologie a filozofie. Dále jsem u něho v jeho vystoupeních nalezl potvrzení a konkretizaci svého odhadu velkého významu analýzy a syntézy pro dynamiku poznávacích procesů. Tento odhad je obsažen v jedné z mých prvních prací („Gnoseologický význam Pavlovova učení o analytickosyntetické činnosti mozku“, In J. Doležal (Ed.), Sborník psychologických prací, Praha 1957). Svou teorii a výzkumy svých žáků uveřejnil Rubinštejn později v těchto pracích: „O myšlenii i putiach jevo issledovanija“, Moskva, 1958, a „Process myšlenija i zakonoměrnosti analiza, sinteza i obobščenija“, Moskva, 1960. S dalšími zahraničními učiteli jsem měl možnost bezprostředního pracovního styku jen v krátkých obdobích. Nejbližším věkově a územně byl Hans Hiebsch (1922 – 1990), který se narodil v Podmoklech v naší republice. Jako mladý voják zmobilizovaný za války do německé armády sloužil v tankovém oddíle. Utrpěl velmi vážné válečné zranění s trvalými následky. V době, kdy jsem jej poznal, působil na Univerzitě Fridricha Schillera v Jeně. Hans byl jedním z odvážných průkopníků sociální psychologie v tehdejších socialistických zemích. Zorganizoval spolu s Manfredem Vorwergem v Jeně v r. 1964 Mezinárodní sympozium o marxistické sociální psychologii. Zúčastnil jsem se spolu s Antonem Jurovským, Jaroslavem Šabatou a Karlem Kaslem, který se tehdy zabýval sociometrií. Od té doby jsem s Hansem spolupracoval. Pozval jsem ho později, aby v Praze uspořádal výcvikový seminář sociálně psychologického tréninku. Vedl výcvik tehdy osobně za spolupráce Reinharda Lindiga rovněž z Jeny. Sám jsem zase poté měl týdenní přednáškový cyklus v Jeně. 2
O S. L. Rubinštejnovi podrobně viz Abuĺchanova – Slavskaja, K.A., Brušlinskij, A.V.: Filosofsko-psichologičeskaja koncepcija S.L. Rubinštejna, Moskva 1989 a Abuĺchanova, K. A. (Ed.): Sergej Leonidovič Rubinštejn, Moskva 2010. 45
2012, roč. 6, č. 4 Zprávy U Hanse Hiebsche jsem se poučil o začátcích sociální psychologie v Německu v podobě Völkerpsychologie, zvláště u Wilhelma Wundta. Rovněž byl mým učitelem v některých otázkách sociálně psychologické metodologie. Výsledkem mé spolupráce s ním byla má stať „Das Problem der Analyse der gesellschaftlichen Wechselwirkung und Kommunikation in der marxistischen Sozialpsychologie“ („Problém analýzy sociální interakce a komunikace v marxistické sociální psychologii“), uveřejněná in H.Hiebsch, M. Vorwerg, (Eds.), „Sozialpsychologie im Sozialismus“, Berlin, 1965. Dal jsem rovněž podnět k vydání českého překladu knihy Hanse Hiebsche a Manfreda Vorwerga „Úvod do marxistické sociální psychologie“, Praha 1976, a tento překlad jsem redigoval. Západní sociální psychologii v celé šíři mně otevřel Henri Tajfel (1919 – 1982). Působil tehdy na University v Bristolu, kde vedl oddělení experimentální psychologie. Měl za sebou pohnutou osobní historii. Pocházel z polské židovské rodiny, začátek války jej zastihl na studiích chemie v Paříži na Sorbonně. Byl tehdy zmobilizován do francouzské armády. Po porážce Francie upadl do německého zajetí. Válku prožil v Německu v různých zajateckých táborech. Naštěstí se neprozradil jeho židovský původ. V průběhu holocaustu celá jeho rodina zahynula. Psychologii studoval po válce u J. S. Brunera. Dlouhodobější pobyt v Bristolu na jeho pozvání jsem tehdy bohužel nemohl realizovat, ale setkával jsem se s ním mnohokrát, protože jsme dlouhodobě spolupracovali. Nejprve v Praze, kam přijel v roce 1965 vyjednávat kontakty s představiteli naší sociální psychologie. Dále v Moskvě v roce 1966 na Mezinárodním psychologickém kongresu a v roce 1967 ve Vídni, kde byl vedle Henryho Rieckena, Leona Festingera a Jerryho Singera (USA) hlavním organizátorem prvního setkání East West sociálních psychologů. Následovalo setkání v Praze v roce 1968, kde mně titíž kolegové pomohli zorganizovat první East West sociálně psychologickou konferenci v tehdejších socialistických zemích. Téhož roku jsme se setkali v New Yorku, kde jsem byl na navazující poradě, a v roce 1969 v Amsterdamu při mé první účasti na schůzi Transnational Social Psychology Committee při Social Science Research Council New York, kam jsem byl jmenován. O tomto výboru se zmíním ještě dále. Setkali jsme se rovněž na obdobné East West konferenci, která byla podobná pražské, v roce 1974 v Budapešti, ke které jsem dal maďarským kolegům podnět. Několikrát jsme se setkávali na schůzích výkonného výboru Evropské asociace experimentální psychologie, kam jsem byl zvolen v roce 1969 v Lovani, a kde byl Henri předsedou. Později, asi od roku 1972, nebyla už moje účast na schůzích obou výborů na velmi atraktivních západoevropských a amerických místech možná. Naposledy jsme se s Henri Tajfelem setkali na Mezinárodním psychologickém kongresu v Lipsku v roce 1976. U Tajfela jsem se poučil o jeho velmi zajímavých experimentech týkajících se vztahů jedince s vlastní skupinou a s jinými skupinami. Velmi vlivná a pro mne nová byla rovněž jeho teorie sociální identity a meziskupinových vztahů včetně kategorizace různých druhů skupin. Výsledky mé spolupráce s ním se týkají především spoluorganizování uvedených mezinárodních setkání. Dále jsem dal podnět k překladu a publikování jeho společné stati s Gustavem Jahodou „Vývoj dětských postojů a pojmů o vlastním národě“ v Československé psychologii, 1967, č. 5, s. 437-444. Spolu jsme publikovali stať „The International Conference on Social Psychology in Prague, October 7 – 11, 1968“, ITEMS (vydávané v Social Science Research Council), vol. 23, č. 2, June 1969. Na žádost H. Tajfela a J. Israela jsem napsal stať „On the Marxian concept of praxis“ („O Marxově pojetí praxe“) do knihy J. Israel, H. Tajfel (Eds.): „The context of social psychology. A critical assessment.“ London, 1972, s. 279-295. 46
2012, roč. 6, č. 4 Zprávy Leon Festinger (1919 – 1989) byl jedním z nejpřednějších sociálních psychologů v celosvětovém měřítku. Byl synem ruských židovských přistěhovalců, sám se už narodil v Brooklynu. Podivuhodně všestranně nadaný studoval u Kurta Lewina, který tehdy působil v Iowě, a později jej následoval do Massachusetts Institute of Technology, kde Lewin založil Centrum pro výzkum skupinové dynamiky. Festinger pracoval s Lewinem na problému aspirační úrovně a později na sociálně psychologických problémech skupinových procesů. Kromě psychologie byl rovněž výborným šachistou a statistikem. Za války učil statistiku v armádním výcvikovém středisku. Jako profesor v Minnesotě a později ve Stanfordu potom rozvinul teorii a výzkum sociálního srovnávání a zejména kognitivní disonance, kde získal největší proslulost. Tyto výzkumy jsou u nás dobře známy. Když jsem se s ním seznámil, byl profesorem na New School of Social Research v New Yorku. Byl již sociální psychologií unaven, obrátil svou pozornost ve své všestrannosti k obecně psychologickému výzkumu, a to k sepětí percepce a motoriky. Myslím, že již nestihl tyto výzkumy dokončit. V závěru svého života se věnoval dokonce komplexním problémům psychologických aspektů lidské civilizace a kultury v jejich historickém vývoji. To vím hlavně od jeho manželky Trudy, kterou jsme se ženou při příležitosti mé roční stáže v Center for Advanced Studies in Behavioral Sciences ve Stanfordu, již po Leonově odchodu, v New Yorku navštívili v roce 1991. Poprvé jsem se setkal s Festingerem na Mezinárodním psychologickém kongresu v Moskvě v r. 1966. Následovala pracovní setkání na prvním East West setkání sociálních psychologů ve Vídni v roce 1967 a v Praze na první East West konferenci sociálních psychologů v tehdejších socialistických zemích v roce 1968. Obě akce Festinger spoluorganizoval. Téhož roku jsem se s ním setkal v New Yorku a následujícího roku v Amsterdamu. Byl jsem tehdy jmenován členem Transnational Social Psychology Committee při Social Science Research Council v New Yorku, který Leon Festinger vedl. V obtížném roce 1969 navštívil znovu Festinger se svou ženou Trudy mě v Praze a Antona Jurovského v Bratislavě. Výsledkem spolupráce s Festingerem bylo především podstatné rozšíření mých sociálně psychologických znalostí a uvádění Festingerových výzkumů v mých publikacích. Dále to byla spolupráce na zmiňovaných vědeckoorganizačních aktivitách. Následující spolupráce v Transnational Social Psychology Committee byla bohužel omezena většinou jen na korespondenci pro nemožnost vycestovat na příslušná jednání. Harold Kelley (1921 - 2003) byl vynikající sociální psycholog s velkým smyslem pro pomoc mladým a pro spolupráci s kolegy. Narodil se ve farmářské rodině, pravděpodobně irského původu, v Boise, Idaho. Rodina brzy přesídlila do Kalifornie. Absolvoval studium psychologie na universitě v Berkeley. Za války pracoval v psychologické službě v armádním letectvu. Vyvíjel zde výběrové testy a zkoumal výkon členů leteckých posádek. Po válce působil v Lewinově Centru pro skupinovou dynamiku v MIT. Po Lewinově odchodu byl profesorem nejprve na univerzitě v Yale a spolupracoval zde s C. Hovlandem a I. Janisem na problému komunikace a přesvědčování. Po přechodu na Minnesotskou univerzitu napsal spolu s J. Thibautem „Sociální psychologii skupin“. Zbývající většinu života působil jako profesor na University of California Los Angeles. H. Kelley byl spolu s J. Thibautem autorem teorie vzájemné závislosti založené na sociální výměně. Sám potom významně přispěl k atribuční teorii a zejména rozpracoval původní vlivnou teorii blízkých vztahů. V těchto směrech jsem se u něho velmi poučil. O teorii sociální výměny jsme dost diskutovali, zdálo se mně, že trochu opomíjí rozmanitost vzájemné závislosti.
47
2012, roč. 6, č. 4 Zprávy S Kelleym jsem se poprvé setkal na vídeňském East West meetingu. Velmi mi pomohl při přípravě pražské konference. Setkali jsme se na poradě výboru k tomu zřízeném v Aixen Provence začátkem roku 1968, kdy mě zároveň zavezl na prohlídku Marseille. Byl velmi prospěšný také jako aktivní účastník samotné konference. Další setkání bylo na Mezinárodním kongresu v Lipsku v r. 1975. Následující setkání bylo až za šestnáct let. Hostil tenkrát mou ženu a mne se svou manželkou Dorothy ve svém pohostinném domě v Malibu při příležitosti našeho pobytu ve Stanfordu. Ten dům mu později při kalifornských lesních požárech bohužel vyhořel spolu s veškerou dokumentací včetně fotografické. Byl velmi potěšen, když jsme mu poslali fotografické záznamy našeho společného setkání v Malibu a cest po Los Angeles a po pobřeží do Santa Barbary. Harold stihl ještě postavit dům znovu. Výsledky mé spolupráce s Kelleym se týkaly především uvedených organizačních otázek. Dále mne požádal, abych dělal obecného komentátora k jeho sympoziu o atribuční teorii na Mezinárodním psychologickém kongresu v Lipsku, což jsem s radostí splnil. Umožnil mně také referáty na své domovské katedře v Los Angeles a na obdobné katedře v Santa Barbaře. Tam jsem měl zároveň možnost se setkat s jiným klasikem skupinové dynamiky - D. Cartwrightem. Donald T. Campbell (1916 – 1996) absolvoval studium psychologie se svou mladší sestrou na univerzitě v Berkeley v roce 1939. Vzpomínal, že jeho rodina měla kořeny ve Skotsku v místní rodové šlechtě. Jeho předkové prý patřili k těm Skotům, kteří se orientovali na dobré vztahy s Anglií. Za války sloužil v zálohách válečného námořnictva. D. Campbell měl velmi široký vědecký záběr, zahrnující kromě psychologie také sociologii, antropologii, biologii a filozofii. Ve všech zvolených oblastech uplatnil své pronikavé tvůrčí myšlení. Do těchto oblastí patřila metodologie společenských věd, kde rozvinul nové metody v měření, v experimentálních projektech a v aplikovaném výzkumu. Dalšími oblastmi byla vývojová epistemologie, etnocentrismus a koncepce žádoucí společnosti. K rysům žádoucí společnosti patřily podle něho reformy podložené přesným experimentováním, ale také čestnost, sebekritičnost, nedogmatičnost, vědeckost, decentralizace, vnímavost vůči potřebám lidí. D. Campbell byl ve své době velmi ceněn, v roce 1975 byl například prezidentem Americké psychologické asociace. Bylo by velmi žádoucí, aby jeho průkopnickým idejím byla věnována pozornost i dnes. S Campbellem jsem se seznámil na naší pražské konferenci. Zaujalo ho mé posouzení jeho koncepce reforem jako experimentů. Mé posouzení později publikoval (viz o tom dále). Měl jsem s ním živou diskuzi i na budapešťské East West konferenci v roce 1974. Poté jsme si korespondovali. K novému a poslednímu osobnímu setkání došlo až po sedmnácti letech, kdy jsme se ženou jej a jeho paní navštívili (při příležitosi našeho pobytu ve Stanfordu) v Bethlehemu, Pennsylvania, kde v té době působil na Lehigh University v oddělení sociálních vztahů. Vezl nás tam osobně přes řeku Delaware (známé z americké války za nezávislost) až z Newarku, kde jsme tenkrát bydleli v hotelu. V Bethlehemu jsme se sešli i s významným českým psychologem Josefem Brožkem, který tam tehdy pracoval. Výsledky mé spolupráce s D. Campbellem jsou následující. Především jsem se aspoň částečně seznámil s jeho bohatou inspirující výzkumnou činností. Dále jsem publikoval díky jeho přičinění svůj komentář k jeho pojetí reforem pod názvem „Comments on Campbell´s Reforms as Experiments“ v American Psychologist, 1970, 25, No 2, February, s. 191-193. Na tento komentář se Campbell odvolává i ve své knize „Methodology and epistemology for Social Sciences (Chicago: The University of Chicago Press, 1988, s. 301-302). Tuto knihu jsem také recenzoval v Československé psychologii 1990, č. 6, 48
2012, roč. 6, č. 4 Zprávy s. 566-568. Některé myšlenky z ní jsem využil ve své stati „Sociální psychologie vědy“, uveřejněné ve Sborníku k nedožitým 90. narozeninám Vladimíra Tardyho, redigovaném M. Sedlákovou a D. Hellerem. Campbell mně také umožnil referát na Lehigh University při mé návštěvě jeho pracoviště. To je galerie mých zahraničních učitelů a přehled výsledků spolupráce s nimi. Zachovávám si trvale tyto osobnosti ve vděčné paměti.
O autorovi Prof. PhDr. Jaromír Janoušek, DrSc. absolvoval filozofii a psychologii na Univerzitě Karlově v roce 1954. Celý život se věnoval a věnuje sociální psychologii. Dosud pracuje na katedře psychologie Filozofické fakulty UK a je činný v redakci časopisu Československá psychologie. Kontaktní údaje Adresa: Katedra psychologie FF UK, Celetná 20, 110 00 Praha 1 E-mail:
[email protected]
_____________ Janoušek, J. (2012). O mých zahraničních učitelích a co jsem se od nich dověděl. E-psychologie [online], 6 (4), 42-49 [cit. vložit datum citování]. Dostupný z WWW:
. ISSN 1802-8853.
49