Univerzita Karlova v Praze Právnická fakulta
Václav Hodonický
LICENČNÍ SMLOUVY V DIVADELNÍM PŘOSTŘEDÍ Diplomová práce
Vedoucí diplomové práce: JUDr. Petra Žikovská Ústav práva autorského, práv průmyslových a práva soutěžního Datum vypracování práce (uzavření rukopisu): 15. 11. 2013
Čestné prohlášení Prohlašuji, že jsem předkládanou diplomovou práci vypracoval samostatně, všechny použité prameny a literatura byly řádně citovány a práce nebyla využita k získání jiného nebo stejného titulu.
V Praze dne 15. 11. 2013
Václav Hodonický
Poděkování Děkuji vedoucí diplomové práce paní JUDr. Petře Žikovské za její zájem, čas a cenné připomínky, které věnovala mé diplomové práci.
V Praze dne 15. 11. 2013
Václav Hodonický
Obsah Úvod.................................................................................................................................. 6 1. Zařazení autorského práva do systému práva .............................................................. 8 2. Prameny autorského práva ........................................................................................... 9 2.1. Vnitrostátní autorskoprávní předpisy .................................................................... 9 2.2. Mezinárodní smlouvy ........................................................................................... 9 2.3. Právní předpisy Evropských společenství........................................................... 10 3. Instituty autorského práva .......................................................................................... 12 3.1. Objekt ochrany–dílo ............................................................................................ 12 3.2. Subjekt ochrany – autor ...................................................................................... 12 3.3. Obsah autorských práv ........................................................................................ 14 3.3.1. Osobnostní práva ......................................................................................... 14 3.3.2. Majetková práva........................................................................................... 16 3.3.3. Převoditelnost autorských práv .................................................................... 21 4. Práva související s právem autorským ....................................................................... 24 4.1. Práva příbuzná – práva výkonných umělců ........................................................ 24 4.1.1. Subjekt práv výkonných umělců .................................................................. 24 4.1.2. Objekt práv výkonných umělců ................................................................... 25 4.1.3. Osobnostní práva ......................................................................................... 26 4.1.4. Majetková práva........................................................................................... 27 4.2. Právo výrobce zvukového záznamu k jeho záznamu.......................................... 28 4.2.1. Výrobce zvukového záznamu ...................................................................... 28 4.2.2. Zvukový záznam .......................................................................................... 28 4.2.3. Právo výrobce zvukového záznamu k jeho záznamu .................................. 29 5. Licenční smlouvy ....................................................................................................... 31 5.1. Úvod do licenčních smluv................................................................................... 31 5.2. Prvky autorskoprávních licenčních smluv .......................................................... 33 5.2.1. Strany licenčních smluv ............................................................................... 33 5.2.2. Předmět licenčních smluv ............................................................................ 34 5.2.3. Odměna z licenční smlouvy ......................................................................... 36 5.2.4. Dispozice licencí .......................................................................................... 37 5.2.5. Zánik licenčních smluv ................................................................................ 39 5.3. Náležitosti licenčních smluv ............................................................................... 41 5.3.1. Formální náležitosti ..................................................................................... 41 5.3.2. Obsahové náležitosti .................................................................................... 42 6. Divadelní názvosloví.................................................................................................. 45 6.1. Divadelní umění, divadlo .................................................................................... 45 6.2. Inscenace ............................................................................................................. 47 6.3. Divadelní představení ......................................................................................... 47 6.4. Divadlo činoherního typu.................................................................................... 48 7. Licenční smlouvy v divadelním prostředí .................................................................. 49 7.1. Právní režim inscenace a divadelního představení ............................................. 49 7.2. Složky divadelního představení, jejich právní povaha a licencování ................. 52 7.2.1. Dramatický text ............................................................................................ 53 7.2.2. Scénická výprava ......................................................................................... 55 7.2.3. Kostýmy a rekvizity ..................................................................................... 56
4
7.2.4. Scénická hudba ............................................................................................ 57 7.2.5. Choreografie ................................................................................................ 60 7.2.6. Program inscenace ....................................................................................... 60 7.2.7. Lighting design ............................................................................................ 61 Závěr ............................................................................................................................... 65 Seznam zkratek ............................................................................................................... 68 Prameny .......................................................................................................................... 69 Odborná literatura ....................................................................................................... 69 Právní předpisy ........................................................................................................... 70 Internetové zdroje ....................................................................................................... 71 Přílohy............................................................................................................................. 72 Seznam příloh ............................................................................................................. 72 Přílohy ......................................................................................................................... 73 Příloha č. 1............................................................................................................... 73 Příloha č. 2............................................................................................................... 74 Resumé............................................................................................................................ 75 Abstract ........................................................................................................................... 77 Klíčová slova (Key Words) ............................................................................................ 79
5
Úvod Licenční smlouvy jsou hojně využívaným institutem autorského práva. Oproti obecnému občanskému právu mají některé zvláštní zákonitosti, zejména co se týká předmětu smlouvy, omezení jejího obsahu, trvání a dalších zákonných omezení smluvní svobody ve prospěch slabší strany, tedy autora, popřípadě výkonného umělce. Naproti tomu stojí prostředí divadla a jeho umělecká činnost. Ta dosahuje vysoké míry specifičnosti, která je důsledkem dále uvedených skutečností. Jak již bylo řečeno, jedná se o uměleckou činnost, kterou nelze v celé své šíři přesně právně upravit. V porovnání s ostatními múzickými uměními (a to převážně s hudbou a filmem) se netěší divadlo takové pozornosti diváků a rovněž z finančního hlediska se nejedná o tak atraktivní obor. Možná i proto mu zákonodárce věnoval v autorském zákoně méně prostoru, než například audiovizuálním dílům, ač se jedná o díla stejně komplexní a jedinečná. Tato nedůslednost zákonodárce způsobuje mnoho nejasností. Menší množství finančních prostředků v divadle dále způsobuje, že případné spory z licenčních smluv se řeší bez právnické ingerence, a proto není ani právnická literatura a judikatura k této problematice tak hojná. Cílem této práce je prozkoumat autorskoprávní licenční smlouvy a aplikovat je na prostředí a zákonitosti divadla. Má spíše praktický než teoretický význam a klade si za cíl poučit čtenáře z divadelního prostředí. Administrativní pracovníci divadla, kteří mají za úkol získávat oprávnění k živému divadelnímu provozování děl, jsou z valné většiny osoby bez právního vzdělání a tento fakt byl při psaní tohoto textu zohledněn. Tato diplomová práce se vztahuje pouze k vlastnímu provedení divadelního představení na jevišti v rámci divadelního představení činoherního typu, neklade si za cíl zkoumat další druhy užití v rámci pořízení audiovizuálního nebo jiného záznamu, jeho vysílání atd. Jsem si vědom, že velká část v praxi využívaných složek představení je pouze řemeslného charakteru a tedy že nelze vůbec mluvit o dílech ve smyslu autorského zákona. Mým cílem je však zkoumat právě takové situace, kdy tomu tak není a všechny použité prvky autorskými díly jsou. První část práce se vypořádává s obecnými instituty autorského práva. Jedná se spíše o text popisný, který nemá výrazné právně-teoretické ambice. První dvě
6
kapitoly stručně zařazují autorské právo do systému práva a vyjmenovávají jeho prameny tuzemské, mezinárodní a práva Evropské unie. Ve třetí a čtvrté kapitole jsou popsány stěžejní pojmy autorského práva a práv souvisejících: dílo, autor, výkon výkonného umělce a výrobce zvukového záznamu, práva z těchto vyplývající, tedy práva osobnostní, majetková, jejich trvání a možnosti změny osob z nich oprávněných. Poslední kapitola obecné části pojednává o licenčních smlouvách, jejich náležitostech, stranách, předmětech, odměnách, vzniku, změně a zániku závazků z nich vyplývajících. Z výše zmíněného vyplívá druhé části na divadlo a opírá se při tom o právní instituty probrané v předcházejících kapitolách. Dochází zde ke konfrontaci zkušeností divadelních vědců i praktikujících divadelníků s platnou právní úpravou. V kapitole šesté
jsou
s pomocí
teatrologických
slovníků
definovány
stěžejní
divadelní
pojmy a v sedmé dochází k rozebrání prvků divadelního představení z hlediska licencování
v praxi,
komentování
stávající
úpravy,
odhalování
existujících
problémů a zamyšlení se nad úpravou de lege ferenda. Určit, o jaký druh autorského díla se v případě konkrétního prvku divadelního představení jedná, bývá někdy komplikované. A některé z prvků se v inscenaci nemusí vůbec objevit. Další z nich není jednoduché zařadit do druhů užívání, jelikož jejich právní povahu nelze podle zákona jednoznačně klasifikovat. Zvláštní prostor je věnován právě skutečnostem, že divadelní inscenace není zákonem považována za autorské dílo a režisér za jeho autora, či že v praxi zaměňované pojmy inscenace – představení mají zcela odlišnou právní povahu.
7
1. Zařazení autorského práva do systému práva Autorské právo je součástí systému práva soukromého. V rámci soukromého práva se jedná o práva vztahující se k duševnímu vlastnictví, které se dále štěpí na dvě složky: vedle práva autorského rozlišujeme ještě právo průmyslového vlastnictví1. Obchodní zákoník používá pojem „průmyslové a jiné duševní vlastnictví“. I s ohledem na zařazení do systému výuky práva na Právnické fakultě UK lze tvrdit, že zatímco průmyslové vlastnictví je součástí práva obchodního, autorské právo se řadí do práva občanského. Při výkonu některých práv vyplývajících z autorského práva je nicméně potřeba provádět kolektivní správu, jejíž výkon je uložen zákonem. Tuto kolektivní správu vykonávají pro jednotlivé druhy děl právnické osoby, které pro tuto činnost získaly oprávnění, které uděluje Ministerstvo kultury. Podobně jako v případě kolektivní správy obsahuje autorský zákon i výčet správních deliktů. Tyto oblasti autorského práva tedy považujeme za právo veřejné.
1
Knappová, M., Švestka, J., Dvořák, J. a kol. Občanské právo 3. 4. vydání. Praha : ASPI, 2007, s. 183.
8
2. Prameny autorského práva Prameny autorského práva jsou trojího druhu: jsou to přímo aplikovatelné zákonné a podzákonné předpisy ČR, předpisy Evropských společenství, které se promítají do vnitrostátních předpisů a jsou eventuálně přímo aplikovatelné, a konečně mezinárodní smlouvy, ke kterým Česká republika přistoupila.
2.1. Vnitrostátní autorskoprávní předpisy Hlavním
právním
předpisem,
který
upravuje
autorské
právo,
je
zákon 121/2000 Sb., o právu autorském, právech souvisejících s právem autorským a o změně některých zákonů (autorský zákon), ve znění pozdějších zákonů, (dále jen „autorský zákon“). Poslední novela byla přijata jako zákon číslo 496/2012 Sb., který zapracovává příslušné, zde výhradně sekundární, směrnice Evropských společenství, jak lze vyčíst z § 1 AZ, k těmto viz níže. Vedle autorského zákona je účinná ještě prováděcí vyhláška č. 486/2006 Sb., k jejímuž vydání je zmocněno Ministerstvo kultury na základě § 27 odst. 7 AZ, kterou se stanoví typy přístrojů k zhotovování rozmnoženin, typy
nenahraných
nosičů
záznamů
a
výše
paušálních
odměn,
ve
znění
vyhlášky č. 408/2008 Sb.
2.2. Mezinárodní smlouvy Za
nejvýznamnější
mezinárodní
smlouvy
v oblasti
mezinárodního
práva považujeme: Mezinárodní úmluva o ochraně výkonných umělců, výrobců zvukových záznamů
a
rozhlasových
organizací
(tzv.
„Římská
úmluva“),
přijatá
v Římě 26. 10. 1961, pro ČR se stala závaznou vyhláškou MZV č. 192/1964 Sb., Všeobecná úmluva o autorském právu a Protokoly č. 2 a 3, revidovaná v Paříži dne 24. července 1971 a její Dodatkový protokol č. 2 (tzv. „Všeobecná úmluva“), přijatá v Ženevě dne 06. září 1952, pro ČR se stala závaznou vyhláškami MZV č. 2/1960 Sb., 16/1960 Sb. a 134/1980 Sb., Bernská úmluva o ochraně literárních a uměleckých děl ze dne 9. září 1886, doplněná v Paříži dne 4. května 1896, revidovaná v Berlíně dne 13. listopadu 1908, doplněná v Bernu dne 20. března 1914 a revidovaná v Římě dne 2. června 1928, v Bruselu dne 26. června 1948, ve Stockholmu dne 14. července 1967 a v Paříži dne 24.
9
července 1971, pro ČR závazná v platném znění vyhláškami č. 133/1980 Sb. a 19/1985 Sb., Dohoda
o
mezinárodních
aspektech
práv
duševního
vlastnictví,
přijatá v Uruguayi dne 15. dubna 1994 v rámci dohody o zřízení Světové obchodní organizace (WTO), pro ČR závazná od 1. ledna 1996, vyhlášená pod č. 191/1995 Sb. (tzv. Dohoda TRIPS), Smlouva WIPO o výkonech výkonných umělců a o zvukových záznamech, přijatá v Ženevě 20. 12. 1996, pro ČR závazná vyhlášením ve Sbírce mezinárodních smluv, pod číslem 48/2002 Sb. m. s. a Smlouva WIPO o právu autorském, přijatá taktéž v Ženevě 20. 12. 1996, pro ČR závazná vyhlášením ve sbírce mezinárodních smluv, pod číslem 33/2002 Sb. m. s., (obojí tzv. „internetové smlouvy“).2
2.3. Právní předpisy Evropských společenství V případě oblasti autorského práva se jedná výhradně o předpisy sekundárního práva čili směrnice3, které nemají přímou závaznost, jelikož stanovují cíl, tedy jaká má být vnitrostátní právní úprava, a lhůtu, dokdy má členský stát takovou úpravu přijmout. Samotnou formu provedení takové normy/takových norem zůstává na uvážení členského státu. Pokud stát obsah těchto směrnic do svého právního řádu nezahrne–
2
Knappová, M., Švestka, J., Dvořák, J. a kol. Občanské právo 3. 5. vydání. Praha : ASPI, 2009, s. 167–172.
3
Směrnice Rady 91/250/EHS ze dne 14. května 1991 o právní ochraně počítačových programů. Směrnice Rady 92/100/EHS ze dne 19. listopadu 1992 o právu na pronájem a půjčování a o některých právech v oblasti duševního vlastnictví souvisejících s právem autorským, v platném znění. Směrnice Rady 93/83/EHS ze dne 27. září 1993 o koordinaci určitých předpisů týkajících se práva autorského a práv s ním souvisejících při družicovém vysílání a kabelovém přenosu. Směrnice Rady 93/98/EHS ze dne 29. října 1993 o harmonizaci doby ochrany práva autorského a určitých práv s ním souvisejících, v platném znění. Směrnice Evropského parlamentu a Rady 96/9/ES ze dne 11. března 1996 o právní ochraně databází. Směrnice Evropského parlamentu a Rady 2001/29/ES ze dne 22. května 2001 o harmonizaci určitých aspektů práva autorského a práv s ním souvisejících v informační společnosti. Směrnice Evropského parlamentu a Rady 2001/84/ES ze dne 27. září 2001 o právu na opětný prodej ve prospěch autora originálu uměleckého díla. Směrnice Evropského parlamentu a Rady 2004/48/ES ze dne 29. dubna 2004 o dodržování práv duševního vlastnictví. Směrnice Evropského parlamentu a Rady 2011/77/EU ze dne 27. září 2011, kterou se mění směrnice 2006/116/ES o době ochrany autorského práva a určitých práv s ním souvisejících.
10
neimplementuje,
nastává
povinnost
všech
státních
orgánů
vykládat
národní
právo v souladu s cíli směrnic4.
4
Tichý, L., Arnold, R., Zemánek, J., Král, R., Dumbrovský, T. Evropské právo. 4. Vydání. Praha : C. H. Beck, 2011, s. 248–249.
11
3. Instituty autorského práva 3.1. Objekt ochrany–dílo Předmětem ochrany je v autorském právu, jak vyplývá z § 2 odst. 1 autorského zákona, umělecké či vědecké dílo, které je originálním výsledkem tvůrčí činnosti autora. Toto právo vzniká okamžikem ztvárnění/zrodu díla v takové podobě, která je smyslově vnímatelná. Zákon dále vyjmenovává a definuje některé zvláštní druhy děl. Hmotný substrát není povinným znakem díla, dílo nemusí být do takové podoby nikdy zachyceno,
a
přesto
bude
dílem.
Vlastník
hmotného
substrátu
může
být
odlišný od osoby autora a může jím disponovat, viz kapitola 5, podkapitola 5.1 této práce. Za souborné dílo autorský zákon považuje soubor samostatných děl, případně i různých autorů, pokud byla tato vybrána, uspořádána a použita způsobem, který sám o sobě vykazuje znaky autorského díla5. Zpracované dílo je dílo vzniklé tvůrčím zpracováním jiného a samostatného díla, které již bylo vytvořeno, a považuje se za dílo nové a samostatné. Za zpracování autoři komentáře považují jeho zpracování v užším slova smyslu, dále převedení či překlad. V případě užití nového zpracovaného díla třetí osobou je taková osoba povinna mít oprávnění k užití jak od autora vlastního zpracování, tak autora díla zpracovaného6.
3.2. Subjekt ochrany – autor Osoba, která dílo vytvořila, se nazývá autor7. Tento má výlučná práva k jím vytvořenému dílu. Tato práva se dělí na výlučná práva osobnostní a výlučná práva majetková8. To, že jsou tato práva výlučná, znamená, že se jich autor nemůže vzdát ani je převést na jiného9. Autorem díla může být jakákoli osoba. Podle autorského zákona se autorem může stát kterákoli fyzická osoba10. V návaznosti na občanský
5
Srov. § 2 odst. 5 AZ TELEC, I.; TŮMA, P. Autorský zákon : Komentář. 1. vydání. Praha : C. H. Beck, 2007, s. 53 a n. 7 Srov. § 5 odst. 1 a 2 AZ 8 Srov. § 10 odst. 5 AZ 9 Srov. § 11 odst. 4 a § 26 odst. 1 AZ 10 Srov. §5 odst. 1 AZ 6
12
zákoník11 se tedy autorem může stát i osoba zbavená způsobilosti k právním úkonům nebo osoba, která ji ještě nenabyla, tedy dítě. Vytvoření díla totiž není chápáno jako právní úkon, ale projev osobní povahy, kterého je způsobilá každá fyzická osoba a který je chráněn předpisy občanského práva12. Jako právní jednání je chápána teprve až dispozice užívacími oprávněními13. Tedy k té je potřeba způsobilost k právním úkonům podle § 8 a n. občanského zákoníku. Jestliže dílo vzniklo tvůrčí činností dvou a více osob, přísluší autorství všem těmto osobám společně a nerozdílně. Všechny tyto osoby mají postavení spoluautorů. To platí i v případě, že jednotlivé vklady autorů lze odlišit, tedy pokud tyto vklady nejsou samostatně užitečné14. Okamžik vzniku práv autora, která vyplývají z autorství daného díla, je totožný s okamžikem vzniku díla v objektivní formě, tedy v podobě vnímatelné smysly osoby odlišné od autora – jedná se tedy o právní skutečnost ad momentum. Není nutné, aby dílo bylo vnímatelné jakoukoli osobou. Stačí, aby jej vnímala osoba k tomu odborně způsobilá (např. znalá příslušného jazyka), či osoba s pomocí technické nebo jiné pomůcky (např. počítače). Zároveň není nutné, aby nosič díla byl trvalého rázu (např. při přednesu básně). Z právě řečeného vyplývá, že se jedná o neformální ochranu. Z výše uvedeného logicky, navíc s oporou v následujících ustanoveních zákona15, vyplývá dvojjedinost hmotného substrátu a nehmotného díla, ač se fakticky jedná o jeden objekt. Vlastník věci nejenže může být odlišný od autora, navíc autorské právo autora trvá i po zničení hmotného substrátu16 a, není-li sjednáno jinak, osoba, která má absolutní věcné právo k substrátu, není ani povinna hmotný substrát díla udržovat a chránit před zničením17, ledaže je k tomu povinna na základě předpisů veřejného práva majících za úkol chránit veřejný zájem, např. zákony v oblasti památkové péče18 atd. Toto ustanovení se týká pouze omitterního jednání, tedy zákon nestanovuje právo vlastníka hmotného substrátu dílo aktivně pozměňovat či ničit.
11
Srov. § 7 a n. OZ Srov. zejm. §11 a n. OZ 13 Viz kapitola 3, podkapitola 3.3, odstavec 3.3.3 14 Srov. § 8 odst. 1 AZ 15 Zejm. § 9 odst. 2, 3, 4 AZ 16 Srov. § 9 odst. 2 AZ 17 Srov. § 9 odst. 4 AZ 18 Zejm. zákon č. 20/1987 Sb., o státní památkové péči, ve znění zákona č. 142/2012 Sb. 12
13
Takové jednání by bylo posuzováno jako zásah do osobnostních autorských práv autora. Nabytí hmotného substrátu věci taktéž neopravňuje nabyvatele k užití věci19.
3.3. Obsah autorských práv 3.3.1. Osobnostní práva Osobnostní práva jsou absolutně nepřevoditelná a zanikají smrtí autora20. Po autorově smrti je nadále vyloučeno, aby si kdokoli osoboval autorství díla nebo snižoval jeho hodnotu. Ochrany se smí domáhat kterákoli autorovi blízká osoba (jak je definována v zákoně č. 40/1964 Sb., ve znění pozdějších předpisů, občanský zákoník – dále jen „občanský zákoník“21), příslušný kolektivní správce nebo právnická osoba sdružující autory. Takové oprávnění trvá i po uplynutí doby trvání majetkových autorských práv22. Tento režim se označuje pojmem „postmortální ochrana“23. Ochrana osobnostních autorských práv splývá s ochranou osobnosti podle občanského zákoníku24. Příslušná ustanovení stanovují mimo jiné právo na ochranu projevů osobní povahy, mezi které lze řadit i díla dle § 2 autorského zákona. Tato ustanovení mají oporu rovněž v Listině základních práv a svobod25, avšak směřují spíše proti zásahům do sféry soukromí a dobrého jména dotčené osoby. 26 Soukromí komentář k OZ definuje jako intimní sféru fyzických osob, včetně jejího rodinného života, tj. zejména právo rozhodovat o zpřístupnění soukromých informací o své osobě jiným subjektům, jakož i právo na ochranu před vnějšími zásahy27. Opačně lze dovozovat, že osobnostní práva uvedená v těchto ustanoveních občanského zákoníku jsou taktéž vyloučena z převodů jako osobnostní práva podle autorského zákona. Autorský zákon taxativně vyjmenovává tři osobnostní práva, která jsou výlučně chráněna28. Takový taxativní výčet vytváří právní jistotu, která je důležitá zejména pro vyváženost smluvních a dalších autorskoprávních vztahů. Jedná se o právo 19
Srov. § 9 odst. 3 AZ Srov. § 11 odst. 4 AZ 21 Srov. § 116 OZ 22 Srov. § 9 odst. 3 AZ 23 KOMENTÁŘ 2007, c.d., s. 158 a n. 24 Srov. § 11 a §12 OZ 25 Srov. Listina základních práv a svobod., čl. 7 26 TŮMA, P. Smluvní licence v autorském právu. 1. vydání. Praha : C. H. Beck, 2007, s. 12. 27 ŠVESTKA, J., SPÁČIL, J., ŠKÁROVÁ, M. a kol. Občanský zákoník I. Komentář. 1. vydání. Praha : C. H. Beck, 2008, s. 123 a n. 28 Srov. § 11 AZ 20
14
rozhodnout
o
zveřejnění
díla29,
právo
osobovat
si
autorství
a
právo
na
nedotknutelnost díla30. Podstatou práva rozhodnout o zveřejnění díla je právo autora svobodně se rozhodnout, zda je dílo hodné předložení veřejnosti31. Pojem „veřejnost“ není nikde zákonem definován, záleží tedy na zvážení konkrétního případu. Toto právo zaniká smrtí autora, tedy přání autora dílo nezveřejňovat ani po jeho smrti je irelevantní 32. A contrario z takového práva autora vyplývá povinnost veřejnosti akceptovat rozhodnutí autora dílo nezveřejnit. Prvním zveřejněním je toto osobnostní právo zkonzumováno a v případě dalšího zveřejnění se jedná již o výkon práva majetkového33. Právo být označován jako autor34 je nejzásadnější podmínkou pro vznik a ochranu
veškerých
autorskoprávních
práv
včetně
dalších
osobnostních a veškerých majetkových práv autora a jeho dědiců. Obsahem tohoto práva je právo bránit jiným osobám v osobování si autorství (plagiátorství), právo určit, jakým způsobem bude autorství při zveřejnění díla označeno (včetně užití pseudonymu či zveřejnění díla anonymně35), a právo určit, jakým způsobem bude autorství označeno při užití díla. Právem na nedotknutelnost díla se rozumí právo udělit svolení k jakékoli změně nebo jinému zásahu do svého díla. Takové svolení se týká jak změn tvůrčích36, tak netvůrčích, formálních či materiálních, podstatných či nepodstatných. Za netvůrčí změny
se
považují
takové
změny
díla,
které
nevedou
ke
vzniku
díla
jiného, z praktického hlediska se jedná o technické či rutinní úpravy díla. Jestliže dochází ke tvůrčí změně díla, tedy pokud zde vzniká dílo jiné, jedná se o zpracování podle § 2 odst. 4 AZ – za takové zpracování se považuje taktéž překlad díla do jiného jazyka. Rovněž připojování dodatků, opatřování díla poznámkami a vysvětlivkami (aniž by bylo patrné, že se nejedná o součást autorova díla) a dokončování díla bez souhlasu autora se posuzuje jako neoprávněný zásah. Toto právo autora se nevztahuje na podružné změny, tedy změny nepatrné a změny pro užívání díla 29
Srov. § 11 odst. 1 AZ Srov. § 11 odst. 3 AZ 31 KOMENTÁŘ 2007, c.d., s. 147. 32 KOMENTÁŘ 2007, c.d., s. 148. 33 KOMENTÁŘ 2007, c.d., s. 147. 34 Srov. § 11 odst. 2 AZ 35 Srov. § 7 AZ 36 Srov. kapitolu 3, podkapitolu 3.1 této práce 30
15
nezbytné a předvídatelné. Užívá-li díla jiná osoba, nesmí tím snižovat hodnotu díla, zejména skrze jeho dehonestaci37. Dále je stanoveno právo autora vykonávat přiměřený dohled, pokud je takový dohled možný, přiměřený a oprávněný.
3.3.2. Majetková práva Majetková práva se štěpí na dvě skupiny. Je to právo dílo užít a jiná majetková 38
práva . Zákon ani jednu ze skupin nedefinuje, nýbrž přechází rovnou k problematice práva dílo užít. Autorský zákon uvádí v § 12 odst. 4 šest způsobů užívání díla a v odst. 5 téhož paragrafu dále poznamenává, že zákonný výčet není taxativní, tedy že dílo lze užít i jiným způsobem. Naproti tomu jsou v zákoně uvedeny taktéž výjimky, za jakých okolností k užití nedochází. Jedná se o používání fyzickou osobou pro její osobní potřebu, tzn. v soukromí, za účelem zábavy, sebevzdělání atd., aniž by sledovala jakýkoli hospodářský záměr39. Za neveřejné (logickým výkladem per analogiam pojmu soukromé) užívání je považováno užití, pokud je dodržena podmínka individuality určení příjemců bez přímého či nepřímého hospodářského prospěchu40. Způsoby užití jsou tyto: právo na rozmnožování díla, právo na rozšiřování originálu nebo rozmnoženiny díla, právo na pronájem originálu nebo rozmnoženiny díla, právo na půjčování originálu nebo rozmnoženiny díla, právo na vystavování originálu nebo rozmnoženiny díla, právo na sdělování díla veřejnosti (zejména právo na provozování díla živě nebo ze záznamu a právo na přenos provozování díla, právo na vysílání díla rozhlasem či televizí, právo na přenos rozhlasového či televizního vysílání díla, právo na provozování rozhlasového či televizního vysílání díla). Do roku 2007 nebylo jasné, zda byl v § 12 odst. 4 uveden demonstrativní či taxativní výčet druhů
užití.
Proto
byl
autorský
zákon
novelizován
zákonem
č. 216/2006 Sb. a do odstavce 5 byla přidána věta „Dílo lze užít i jiným způsobem než způsoby
uvedenými
v
označila za demonstrativní.
odstavci Do
té
4.“, doby
která tato
tento nepřesnost
výčet
jednoznačně
vyvolávala
velké
nejasnosti, a zrovna v divadelním prostředí se jednalo o veliké úskalí, jelikož u velké
37
KOMENTÁŘ 2007, c.d., s. 155. Srov. § 12, 24 a 25 AZ 39 Srov. § 30 odst. 1 AZ 40 KOMENTÁŘ 2007, c.d., s. 219. 38
16
části
jevištních
prostředků
nebylo
možné
k definování
druhu
užití
využít
nějaký z daného výčtu. V dalším výkladu pojednáme pouze o způsobech užití relevantních v rámci divadelního provozu čili pro divadelní představení. Mezi tyto patří:
živé
provozování a jeho přenos41, provoz ze záznamu a jeho přenos42 (jakožto dvě ze čtyř podskupin
užívání
děl
sdělováním
veřejnosti),
vystavování43,
rozmnožování44 a rozšiřování45. Sdělováním
díla
veřejnosti
se
rozumí
takové
sdělování,
které
směřuje od sdělovatele k neurčitému okruhu osob formou veřejné nabídky46. Pojem sdělování veřejnosti není zákonem definován a neexistuje ani uspokojivý výklad soudní. Živým provozováním se rozumí takové živé provozování (produkce) díla, jehož pojmovým znakem je osobní účast výkonných umělců, na základě jejichž uměleckého výkonu dochází k emisi nehmotné materializace díla47, k čemuž však musí docházet za přítomnosti diváka, který toto vnímá. Obsah nezahrnuje pouze provozování děl hudebních či dramatických, ale i jakýchkoli jiných děl, u nichž to jejich povaha připouští. Letitá praxe stanovila, že to, co se divákům přednáší na jevišti divadelními prostředky, je dramatickým textem, nehledě na to, že se jedná o poezii či prozaický text48, viz kapitola 7, podkapitola 7.2, odstavec 7.2.1 této práce. V druhém odstavci se zákonodárce vypořádává s přenosem tohoto živého provozu. Svou podstatou se jedná o samostatný druh užití, jelikož k recepci díla, která musí probíhat simultánně se samotným aktem provozování (v opačném případě by se jednalo o provoz ze záznamu), dochází mimo prostor živé produkce a konstitutivním znakem je zde přítomnost „zařízení přenosu nehmotné materializace“49. Dalším obligatorním znakem je to, že takový přenos musí provádět výhradně sám pořadatel čili divadlo. Pokud by přenos zprostředkovával někdo třetí, jednalo by se o vysílání podle § 21 AZ.
41
Srov. § 19 AZ Srov. § 20 AZ 43 Srov. § 17 AZ 44 Srov. § 13 AZ 45 Srov. § 14 AZ 46 KOMENTÁŘ 2007, c.d., s. 83. 47 KOMENTÁŘ 2007, c.d., s. 235. 48 SRSTKA, J. Autorské právo v divadle. 1. Vydání. Praha : AMU = DAMU + FAMU + HAMU, 2006, s. 28. 49 KOMENTÁŘ 2007, c.d., s. 238. 42
17
Jako
vystavování
chápeme
takové
užití,
které
spočívá
v jakémkoli
zprostředkování hmotného substrátu díla, které umožní je objektivně vnímat (zejména je zhlédnout) kýmkoli, kdo o to má zájem. Ustanovení se týká jak originálů díla, tak jeho rozmnoženin. Zákon demonstrativně vypočítává díla, která lze vystavovat. Jedná
se
o
díla
výtvarná,
fotografická,
architektonická,
díla
užitého
umění a díla kartografická. Provozování ze záznamu má mnoho znaků společných s živým provozováním. Zejména se v obou případech jedná o provoz, tedy o emisi nehmotné materializace díla50, k níž dochází za současné přítomnosti recipientů. Pod pojmem „záznam“ chápeme jednak záznam zvukový a jednak zvukově obrazový. Za zvukový záznam se považuje výhradně sluchem vnímatelný záznam výkonů výkonných umělců, popřípadě jiných zvuků, které nemají povahu interpretace autorského díla (např. zvuky přírody, běžný rozhovor lidí atp.51). Jako zvukově obrazový záznam chápeme díla audiovizuální a jiné související obrazy, které vyvolávají dojem pohybu. Tyto záznamy mají zpravidla dvě složky: složku obrazovou a složku zvukovou, která však může absentovat. Pod pojmem rozmnožování zákon chápe takové užití, jímž dochází k zachycení existujícího autorského díla do hmotné podoby čili na hmotný substrát. Tedy do takové podoby, která je objektivně vnímatelná bezprostředně, či za pomoci libovolné technické pomůcky. Zákon rozděluje rozmnoženiny takto: pomíjivé či trvalé, celého díla nebo jeho části a přímé nebo nepřímé (zda výsledná rozmnoženina má stejnou nebo jinou formu než její předobraz). Zákon nestanovuje, jakou formu má rozmnoženina mít, pouze demonstrativně vyjmenovává rozmnoženiny tiskové, fotografické, obrazové, zvukově obrazové, ve formě stavby architektonického díla nebo jiného trojrozměrného vyjádření anebo elektronické. Nicméně forma rozmnoženin je důležitá pro rozsah udílené licence k tomuto užití: licence pro pořízení rozmnoženin určité formy nesubsumuje oprávnění k pořízení rozmnoženin ve formě jiné (např. rozmnoženiny děl literárních ve formě tiskové a digitální atd.). Účel takového rozmnožování rozmnoženin
pro
nemá právně
osobní
potřebu,
relevantní jelikož
dopad, vyjma takové
zhotovování
rozmnožování
není
považováno za užití, ale za úkon, který souvisí s tzv. jinými právy majetkovými, o nichž bude pojednáno dále. 50 51
KOMENTÁŘ 2007, c.d., s. 235. KOMENTÁŘ 2007, c.d., s. 668.
18
Rozšiřování originálu nebo rozmnoženiny díla spočívá ve zpřístupňování díla ve hmotné podobě skrze nabízení k převodu vlastnického práva, zejména jeho prodejem, směnou, darováním atd., a následně v realizaci takového převodu. Pokud k převodu vlastnického práva nedochází, nejedná se o rozšiřování, ale o jiné druhy užití, např. pronájem a půjčování podle § 15 a 16 AZ. Není-li sjednáno jinak, nastupuje u typové licenční smlouvy domněnka, že oprávnění ke zhotovování rozmnoženin se automaticky pojí s oprávněním je rozšiřovat52. Jeho pojmovým znakem je tedy to, že existují rozmnoženiny díla, tedy že došlo k užití podle § 13 AZ. Odstavec druhý se vztahuje k prvním převodům originálů či prvorozmnoženin autorských děl, což se týká zejména děl výtvarných. Vedle práv majetkových stojí práva souhrnně označovaná jako jiná majetková práva. Tato práva jsou dvojího druhu, a to zaprvé právo na odměnu při opětovném prodeji
originálu
díla
uměleckého
a
zadruhé
právo
na
odměnu
v souvislosti s rozmnožováním díla pro osobní potřebu a vlastní vnitřní potřebu53. V prvním případě se jedná o nárok na odměnu pro nositele práv při prodeji originálu hmotného substrátu díla54, jestliže před uskutečněním tohoto prodeje již nositel práv toto dílo jednou prodal, kupní cena při takovém obchodu je vyšší než určená částka, k prodeji dochází v určené době a obchodu se účastní osoba v pozici prodávajícího, kupujícího či zprostředkovatele, který se věnuje obchodu s uměleckými díly soustavně. Takové poplatky vybírá a následně přerozděluje příslušný kolektivní správce55. Druhým typem
(z okruhu
jiných
majetkových
práv)
je
právo na odměnu v souvislosti
s rozmnožováním díla pro osobní a vnitřní potřebu. Nositel práv k dílu, které bylo zveřejněno a je způsobilé k rozmnožování pro osobní potřebu fyzické nebo vnitřní potřebu právnické osoby pomocí přístrojů určených ke zhotovování rozmnoženin na papír nebo podobný podklad, nebo přístrojů určených k nahrávání a záznamu na nenahrané nosiče děl na podkladě zvukovém, zvukově-obrazovém nebo obrazovém či televizního, nebo rozhlasového vysílání pro osobní potřebu fyzických osob, má nárok na odměny za takové pořizování rozmnoženin. Takové odměny je povinen hradit 52
Srov. § 50 odst. 2 AZ Srov. § 24 a 25 AZ 54 Z § 24 odst. 3. AZ vyplývá, že tato ustanovení se týkají pouze děl výtvarných, zejména obrazů, kreseb, maleb, koláží, soch, rytin, litografií či jiné grafiky, fotografií, tapiserií, keramiky, skla a autorských šperků, a to za předpokladu, že jsou zhotovena samotným umělcem nebo jde o rozmnoženiny, které se považují za originál uměleckého díla. 55 Srov. § 24 AZ 53
19
výrobce nebo dovozce prázdných médií a příslušných nahrávacích zařízení, anebo poskytovatel rozmnožovacích tiskových služeb za úplatu56. Takové poplatky vybírá a následně přerozděluje příslušný kolektivní správce57. Oproti právům osobnostním je stanovena doba trvání (nebo také „doba ochrany“) na přesně určenou dobu, a to po dobu života autora a 70 let po jeho smrti 58. Pokud
se
jedná
o
dílo
vydané
anonymně
či
pseudonymně,
počítá
se
doba 70 let od prvního oprávněného zveřejnění. Jestliže je skutečná totožnost autora takového díla známa či pokud se k dílu jeho autor posléze veřejně prohlásí, trvají majetková práva od okamžiku zveřejnění autorství po dobu 70 let59. Jestliže dílo nebylo zveřejněno do 70 let od jeho vzniku, majetková práva k takovému právu zanikají60. Po smrti
autora
vykonává
majetková
práva
spojená
s dílem
jeho
dědic
(popř. dědicové), nebo stát, pokud dědiců nebylo a tedy se jednalo o odúmrť61. Uplynutím této doby oprávnění z majetkových práv vyplývající zanikají. Směrnice Evropského parlamentu a Rady 2011/77/EU ze dne 27. září 2011, kterou se mění směrnice 2006/116/ES o době ochrany autorského práva a určitých práv s ním souvisejících sjednocuje okamžik, od kterého se počítá doba ochrany hudebních děl s textem. Tato doba se počíná běžet okamžikem smrti posledního ze spoluautorů, ať již označeného, či nikoli, nehledě zda se jedná o autora hudby či textu62. Tato směrnice měla být implementována do českého právního řádu do 1. listopadu roku 2013. Návrh příslušné novely je dostupný na stránkách Ministerstva kultury63, avšak z důvodu rozpuštění poslanecké sněmovny nebyla přijata. Z tohoto důvodu získala směrnice přímé závaznosti, a její dodržování proto může být oprávněně vymáháno oprávněnými osobami na České republice64. Tím došlo k zajímavé situaci, kdy byla obnovena
56
Srov. § 25 AZ Tuto kolektivní správu vykonává na základě oprávnění občanské sdružení Gestor, ochranný svaz autorský, na základě oprávnění. 58 Srov. § 27 odst. 1 AZ 59 Srov. § 27 odst. 2 AZ 60 KOMENTÁŘ 2007, c.d., s. 329. 61 Srov. § 26 odst. 2 AZ 62 Srov. článek I odst. Směrnice Evropského parlamentu a Rady 2011/77/EU 63 Srov. Novela AZ v bodech. Verze červen 2012. Ministerstvo kultury Elektronický stejnopis dostupný na: http://www.mkcr.cz/assets/autorske-pravo/13-03-18-novela-AZ-v-bodech.doc 64 Tichý, L., Arnold, R., Zemánek, J., Král, R., Dumbrovský, T. Evropské právo. 4. Vydání. Praha : C. H. Beck, 2011, s.248 a n. 57
20
majetková práva některých hudebních děl. Za nejznámější případ lze považovat Dvořákovu Rusalku65.
3.3.3. Převoditelnost autorských práv Výlučná osobnostní práva nelze za žádných okolností převést, jedná se tedy o věci extra commercium,66 jak vyplývá ze zákonné definice věcí a práv, jak je definuje občanský zákoník67. Výslovný zákaz převést osobnostní autorská práva (ať již konstitutivně
či
translativně)
na
jiného,
či
se
jich
vzdát,
je
stanoven v § 11 odst. 4 autorského zákona. Majetková práva nelze převést na osobu odlišnou od autora, vyjma možnosti je zdědit68 a jsou tedy součástí majetku, který je projednáván v rámci dědického řízení podle zákona č. 99/1963 Sb. ve znění pozdějších předpisů občanský soudní řád (dále jen „občanský soudní řád“)69. Pro případ, že majetkové právo připadne více dědicům, použije
se
pro
úpravu
vzájemných
vztahů
mezi
nimi
ustanovení
§ 8 odst. 3 a 4 AZ o spoluautorství70. Jestliže není dědiců, připadnou majetková práva státu. Jejich výkon bude náležet Státnímu fondu kultury České republiky, popřípadě Státnímu fondu kinematografie České republiky, pokud se jedná o díla audiovizuální71. Nicméně vedle oprávnění nositele majetkových práv, kterými je nadán autor, popřípadě jeho dědicové, tedy užít dílo osobně, dovoluje zákon výkon užívacích práv osobou odlišnou od autora72. Oprávnění k užití díla osobou odlišnou od nositele práv může nastat se svolením autora, za zákonem daných okolností, které takové svolení nevyžadují, a na základě protiprávního jednání. Možnost užít dílo na základě svolení autora (pod pojmem autor se zde rozumí i jeho případný dědic (viz výše), popřípadě agentura, která vykonává nositelova majetková práva za něho na základě smluvního zastoupení) nastává na základě uzavření smlouvy mezi autorem a nabyvatelem o převedení oprávnění dílo užít. Zákon stanovuje
65
Antonín Dvořák zemřel roku 1904, avšak autorem libreta je Jaroslav Kvapil, který zemřel až 10. ledna 1950, a proto budou majetková práva k Rusalce chráněna do 10. ledna roku 2020. 66 TŮMA, P. 2007, c.d., s. 12. 67 Srov. §118 OZ 68 Srov. § 26 odst. 2 AZ 69 Srov. § 175a a n. OSŘ 70 Srov. § 26 odst. 2 AZ 71 Srov. § 26 odst. 2 AZ 72 Srov. § 12 odst. 1 AZ
21
smluvní typ licenční smlouvy73 a vedle typické licenční smlouvy obsahuje ještě dva podtypy, a to smlouvu nakladatelskou74 a smlouvu podlicenční75. Slovo „převést“ zde má konstitutivní význam, tedy uskutečněním takového druhu
převodu
dojde
ke
vzniku
užívacího
oprávnění,
zatímco
absolutní
právo k předmětu převodu převodci zůstává zachováno, byť má povinnost se zdržet jednání, které by znemožňovalo nabyvateli výkon převedených práv. Mimo autorské právo je pojem „převedení“ chápán translativně, dochází ke zcizení práv k věci a jejich převodu na nabyvatele. Stejně jako v případě osobnostních práv nelze majetková práva zcizit, avšak vedle oprávnění autora své dílo užít, stanovuje zákon možnost užití díla nabyvateli licence a zároveň autorovi ukládá povinnost strpět zásah do svých práv. Toto oprávnění dílo užít se vztahuje jak na dílo samotné, tedy v původní podobě, tak na dílo jiným zpracované, či v jinak pozměněné podobě76. Užití bez svolení autora je možné na základě dvou okruhů stanovených zákonem. Volné užití a zákonná licence se vztahují na případy užití, jež nesleduje účel hospodářského prospěchu, a je určeno výhradně pro osobní u fyzických a vnitřní potřebu u právnických osob77. Bezúplatná zákonná licence se otevírá na základě autorského zákona, který taxativně vyjmenovává podmínky, za jakých lze ze zákona dílo dosud chráněné bezúplatně užít78. Bezúplatně lze užít rovněž všechna díla volná. 73
Srov. § 46 a n. AZ Srov. § 56 AZ 75 Srov. § 57 AZ 76 TŮMA, P. 2007, c.d., s. 11. 77 Srov. §30 a n. AZ, jedná se o (taxativní výčet): vytvoření záznamu, rozmnoženiny a napodobeniny pro osobní potřebu, užití počítačového programu či databáze pro osobní potřebu, zhotovení rozmnoženiny či napodobeniny architektonického díla pro osobní potřebu fyzických či vnitřní potřebu právnických osob, pořízení záznamu audiovizuálního díla při jeho provozování ze záznamu, rozmnožením výtvarného díla pro osobní potřebu, zhotovením rozmnoženiny na papír či podobný podklad pro osobní potřebu fyzických či vnitřní potřebu právnických osob, popřípadě na zakázku za takovým účelem, za účelem předvedení či opravy přístroje pro zákazníka. 78 dle oddílu 3, tedy §31 a n. AZ se jedná o (taxativní výčet): citace, 74
propagace uměleckých děl a jejich prodeje,
úřední a zpravodajská licence,
užití díla v rámci občanských, náboženských či školských akcí nebo úředních akcí pořádaných orgány veřejné správy,
22
Užitím bez přivolení autora, či za podmínek, které nejde subsumovat pod zákonem stanovené výjimky zákonné licence, či volného užití (viz výše.), tedy na základě protiprávního jednání, vznikají nositeli práv sekundární práva domáhat se ochrany svých práv způsobem, který vyplývá z § 40 a n. autorského zákona.
knihovní licence,
licence pro zdravotně postižené,
licence pro dočasné rozmnoženiny,
licence pro fotografickou podobiznu,
při nepodstatném vedlejším užití,
při užívání děl architektonických a děl užitého umění,
při užívání v sociálních zařízeních,
při nekomerčním rozšiřování vysílání v rámci nemovitosti či nemovitostí uživatele,
vystavením originálu nebo rozmnoženiny díla výtvarného nebo fotografie.
23
4. Práva související s právem autorským Tato práva upravuje autorský zákon v § 67 a n. tato ustanovení upravují jednak postavení výkonných umělců, pro něž se v praxi používá pojem „práva příbuzná“. S tímto názvem zákon nepracuje, jelikož místo něho používá označení „související práva“, pod která subsumuje vedle práv výkonných umělců ještě práva výrobců zvukového či zvukově obrazového záznamu, právo rozhlasového a televizního vysílatele k jeho vysílání a právo nakladatele.
4.1. Práva příbuzná – práva výkonných umělců Vedle práv autorských, tedy práv autora k jeho dílu, stojí práva výkonných umělců.
Tato
příbuznost
spočívá
v tom,
že
nemůže
existovat
umělecký
výkon bez autorského díla. Na druhou stranu je jejich předmět užší, jelikož se váže pouze k dílům uměleckým (nikoli vědeckým). Úprava
práv
výkonných
umělců
je
podobná
právům
autorským, tedy se pro výklad jejich právní úpravy79 použijí v § 74 AZ taxativně vyjmenovaná ustanovení hlavy I o autorských právech.
4.1.1. Subjekt práv výkonných umělců Za výkonného umělce se považuje skutečný původce uměleckého výkonu80, tedy fyzická osoba, která jej vytvořila. Takový umělecký výkon je jedinečným projevem tvůrčích schopností a vznikl na základě umělecko-interpretačních schopností příslušného
výkonného
umělce.
Takové
vytvoření
nemá
povahu
právního, ale faktického úkonu – výkonným umělcem tedy může být i dítě, nebo osoba s omezenou či žádnou způsobilostí k právním úkonům.81 Umělecký výkon může být vytvořen jak jedincem (sólistou), tak orchestrem, sborem, souborem atd. (dále jen „soubor“), potažmo členy takového souboru společně, s tou podmínkou, že výkony jednotlivých členů neobstojí samostatně. Zákon neupravuje,
jaké
právní
vztahy
mají
existovat
v rámci
souboru,
nicméně
určuje, že navenek za soubor jedná jeho umělecký vedoucí. Zákon dispozitivně 79
Srov. § 67–74 AZ Srov. § 67 odst. 2 AZ 81 KOMENTÁŘ 2007, c.d., s. 639 a n. 80
24
stanoví, že písemným souhlasem většiny členů souboru si tito mohou zvolit jako svého společného zástupce někoho jiného. Zákon stanovuje výjimky ze shora uvedeného pro sólisty, dirigenty a režiséry. Jejich výkony, byť jsou členy souboru, obstojí samostatně, proto se jich tato úprava ex lege netýká. Avšak sami se mohou stát zástupci svých kolegů a smluvně se mohou dohodnout, že za ně taktéž bude jednat společný zástupce, jelikož zákon takové ujednání nezakazuje82.
4.1.2. Objekt práv výkonných umělců Objektem příbuzných práv je umělcův umělecký výkon. Komentář takové umělecké výkony definuje jako výkony, jejichž „právní podstatou je, že těmito výkony jsou prováděna literární nebo umělecká díla, (…)a umělecký výkon je povahově (a pojmově), tj. v podstatě ontologicky, spjat s osobností výkonného umělce (svého tvůrce), neboť je výronem jeho zvláštních vlastností, citu a intelektu, stejně jako i třeba jen okamžité tvůrčí dispozice, a proto nese význačnou měrou osobitý ráz vyplývající z osobnosti svého původce.“83 Výkony výkonných umělců zákon84 vyjmenovává taxativně. K těmto výkonům lze vždy (vyjma jednoho případu) přiřadit určitý druh autorských děl, jež jsou jimi vykonávána. Jedná se o tyto umělecké výkony:
výkony herců, tj. jejich hry, jimiž představují zejména divadelní dílo nebo dílo audiovizuální,
výkony zpěváků, tj. jejich zpěvy, jimiž zpívají hudební díla s textem, popř. bez textu,
výkony hudebníků, tj. jejich hry na hudební nástroje, jimiž hrají hudební díla,
výkony tanečníků, tj. jejich tance, jimiž představují díla choreografická,
výkony dirigentů (kapelníků), tj. jejich nastudování hudebního díla s textem či bez textu,
výkony sbormistrů, tj. jejich pěvecké nastudování hudebního díla zpravidla s textem,
82
KOMENTÁŘ 2007, c.d., s. 644 a n. KOMENTÁŘ 2007, c.d., s. 641. 84 Srov. § 67 odst. 1 AZ 83
25
výkony režisérů (zejména divadelních), tj. jejich divadelní režie, jimiž režírují (uměleckým nastudováním provádějí) díla divadelní,
výkony jiných fyzických osob, např. výkony recitátorů, tj. jejich přednesy, jimiž recitují slovesná díla, předčitatelů, tj. jejich předčítání, jimiž předčítají slovesná díla a snad i výkony vypravěčů, některých konferenciérů a některých diskžokejů, které patří mezi hraniční umělecké obory,85
výkony
artistů,
ač
jejich
výkony
nemusí
provádět
žádné
umělecké dílo.86
4.1.3. Osobnostní práva Úprava osobnostních práv výkonných umělců87 vychází veskrze z úpravy pro práva autorská, viz kapitola 3, podkapitola 3.3, odstavec 3.3.1 této práce. Jedná se taktéž o právo rozhodnout o zveřejnění svého výkonu (analogicky s právem rozhodnout o zveřejnění díla, viz § 11 odst. 1 AZ), právo na označení původcovství (viz právo
na
označení
autorství,
právo na ochranu před pozměňováním
výkonu
§
11 (viz
odst. právo
na
2
AZ)
a
nedotknutelnost
díla, § 11 odst. 5 AZ). Avšak jsou zde odchylky související se specifiky práv výkonných umělců. Právo na označení původcovství náleží v nezmenšeném rozsahu pouze sólistovi, dirigentovi, sbormistrovi a divadelnímu režisérovi. Ostatním výkonným umělcům toto označení náleží pouze v oprávnění vyjádřit původce jakožto celek, tedy soubor, který příslušný výkon učinil. Nicméně žádnému z výkonných umělců nenáleží právo na označení původcovství absolutně, jelikož může být omezeno v odůvodněných případech, nelze-li po uživateli takové označení spravedlivě požadovat. Zákon explicitně vyjadřuje, že pokud jde o ochranu integrity umělcova výkonu, jde pouze o pozměnění, které je způsobilé být na újmu jeho pověsti. Toto právo působí jak vůči jeho kolegům v rámci souboru, tak vůči třetím osobám. Ochrana
85
KOMENTÁŘ 2007, c.d., s. 637 a n. K těmto viz KOMENTÁŘ 2007, c.d., s. 641: „ (…)i výkony artistů se považují za umělecký výkon, aniž se jimi provádí umělecká díla. (…)nejedná se o uměleckou interpretaci, nýbrž tyto výkony spočívají ve fyzické a technické zdatnosti a zručnosti“. 87 Srov. § 70 AZ 86
26
autorskoprávní je širší a týká se nejen autorovy pověsti, ale i jakéhokoli zásahu, navíc je pro dodržování tohoto práva stanoven autorský dohled.
4.1.4. Majetková práva Majetková práva výkonných umělců jsou taktéž upravena analogicky s právy autorskými. Jedná se o oprávnění umělce dílo užít88 a právo na odměnu, pokud je jeho výkon,
zaznamenaný
jako
zvukový
záznam
a
vydaný
k obchodním
účelům na zvukovém nosiči, užit při televizním nebo rozhlasovém vysílání. Toto právo mu náleží výhradně prostřednictvím činnosti kolektivního správce. Umělec je oprávněn svůj umělecký výkon užít v původní či jinou osobou zpracované podobě a dále, na základě licenční smlouvy, udělit jinému oprávnění k užití. Doba
ochrany
majetkových
práv
je
v současné
době
stanovena na 50 let od vytvoření výkonu. Pokud však v této době dojde ke zveřejnění jeho záznamu, zanikají tato práva až 50 let od takového zveřejnění. Směrnicí Evropského parlamentu a Rady 2011/77/EU ze dne 27. září 2011, kterou se mění směrnice 2006/116/ES o době ochrany autorského práva a určitých práv s ním souvisejících,
bylo
stanoveno,
že
členské
státy
mají
prodloužit
dobu
89
ochrany na 70 let od okamžiku prvního zveřejnění tohoto záznamu . Tato směrnice však nebyla do doby odevzdání této práce promítnuta do českého právního řádu. Viz kapitola 3, podkapitola 3.3, odstavec 3.3.2. této práce. Jedinou
výjimkou
je
doba
ochrany
u
výkonů
zaznamenaných
na zvukový záznam.
88
Podle § 71 odst. 2 lze umělecký výkon užít těmito způsoby: vysíláním a jiným sdělováním živého výkonu veřejnosti, záznamem živého výkonu, rozmnožováním zaznamenaného výkonu, rozšiřováním rozmnoženin zaznamenaného výkonu, pronájmem rozmnoženin zaznamenaného výkonu, půjčováním rozmnoženin zaznamenaného výkonu, sdělováním zaznamenaného výkonu veřejnosti. 89 Srov. článek I odst. 2 písm. a) Směrnice Evropského parlamentu a Rady 2011/77/EU
27
4.2. Právo výrobce zvukového záznamu k jeho záznamu Vedle práv výkonných umělců se do práv souvisejících řadí několik dalších práv, která se liší podle činnosti jejich subjektu. Jejich výčet jsme přinesli výše, nyní se pouze zmíníme o právu výrobce zvukového záznamu k jeho záznamu, jelikož toho je potřeba
pro
další
výklad
v rámci
licencování
scénické
hudby pro divadelní představení90.
4.2.1. Výrobce zvukového záznamu Výrobcem
zvukového
záznamu
je
„fyzická
nebo
právnická
osoba,
která na svou odpovědnost poprvé zaznamená zvuky (…), nebo pro kterou tak z jejího podnětu učiní jiná osoba.“91 Jde o faktický úkon, kterým dojde k prvotnímu zachycení zvuků na jeho způsobilý nosič, tedy hmotnou věc. Takové zachycení může provést buď sama na svou odpovědnost, či to za ni učiní z jejího podnětu osoba třetí – její podnět chápeme jako právně závazný úkon podle obecného občanského práva (tedy jako smlouvu,
veřejnou
soutěž,
v rámci
pracovní
náplně
zaměstnance
vyplývající z pracovněprávní smlouvy atp.) Na rozdíl od ostatních práv souvisejících má být doba ochrany prodloužena z 50 na 70 let92.
4.2.2. Zvukový záznam Za zvukový záznam se považuje výhradně sluchem vnímatelný záznam výkonů výkonných umělců, či jiných zvuků, které nemají povahu interpretace autorského díla (např. zvuky přírody, běžný rozhovor lidí atp.) 93. Stejně
jako
v případě
hmotného
substrátu
autorského
díla, viz kapitola 3, podkapitola 3.1 této práce. Je důležité odlišovat zvukový záznam jakožto nehmotný statek a hmotný substrát – nosič, na kterém je zaznamenán (např. kompaktní disk, gramofonová deska atd.). Od této problematiky se dále odvíjí rozlišování
mezi
práva ke zvukovému
výrobcem záznamu
zvukového a
výrobcem
oprávněného k užívání takového záznamu. 90
Viz kapitola 7, podkapitola 7.2, odstavec 7.2.4 této práce Srov. §75 odst. 2 AZ 92 Srov. kapitolu 4, podkapitolu 4.2, odstavec 4.2.3 této práce 93 KOMENTÁŘ 2007, c.d., s. 669. 91
28
záznamu, těchto
jakožto
nosičů,
jakožto
subjektem subjektu
4.2.3. Právo výrobce zvukového záznamu k jeho záznamu Úprava práv výrobců zvukových záznamů do značné míry kopírují práva výkonných umělců. Jedná se o oprávnění umělce dílo užít94 a právo na odměnu, pokud je
zvukový záznam (vydaný k obchodním účelům na zvukovém nosiči) užit při televizním nebo rozhlasovém vysílání,
záznam rozmnožován pro osobní potřebu.
Tato oprávnění mu náleží výhradně prostřednictvím činnosti příslušného kolektivního správce95. Výrobce obrazového záznamu je oprávněn: zvukový záznam užít v původní (či jiným zpracované) podobě nebo udělit jinému oprávnění k užití. Na rozdíl od práv autorských a příbuzných lze toto právo převést, viz kapitola 3, podkapitola 3.3, odstavec 3.3.3 této práce. Nejedná se totiž o předmět tvůrčí, ale hospodářské činnosti, tedy zvukový záznam je předmětem jiné majetkové hodnoty. Vedle smlouvy licenční lze se zvukovými záznamy nakládat i smlouvou převodní96. Typová úprava takové smlouvy však v autorském zákoně absentuje. Doba ochrany práv výrobce zvukového záznamu je v současné době stanovena na 50 let od pořízení záznamu. Pokud však v této době dojde k jeho oprávněnému vydání, zanikají tato práva až 50 let od takového zveřejnění. Nicméně směrnicí Evropského parlamentu a Rady 2011/77/EU ze dne 27. září 2011, kterou se mění směrnice 2006/116/ES o době ochrany autorského práva a určitých práv s ním souvisejících,
bylo
stanoveno,
že
členské
státy
mají
prodloužit 97
dobu
ochrany na 70 let od okamžiku prvního zveřejnění tohoto záznamu . Tato směrnice
94
Podle § 76 odst. 2 AZ lze zvukový záznam užít těmito způsoby: právo na rozmnožování zvukového záznamu, právo na rozšiřování originálu nebo rozmnoženin zvukového záznamu, pronájmem originálu nebo rozmnoženin zvukového záznamu, půjčováním originálu nebo rozmnoženin zvukového záznamu, vysíláním a jiné sdělováním zvukového záznamu veřejnosti, půjčováním rozmnoženin zaznamenaného výkonu, sdělováním zaznamenaného výkonu veřejnosti. 95 Tuto kolektivní správu vykonává občanské sdružení OSA – Ochranný svaz autorský pro práva k dílům hudebním. 96 KOMENTÁŘ 2007, c.d., s. 677. 97 Srov. článek I odst. 2 písm. a) Směrnice Evropského parlamentu a Rady 2011/77/EU
29
však nebyla do doby odevzdání této práce promítnuta do českého právního řádu. Viz kapitola 3, podkapitola 3.3, odstavec 3.3.2. této práce
30
5. Licenční smlouvy 5.1. Úvod do licenčních smluv Jak vyplývá již ze samé podstaty předmětů duševního vlastnictví, nejsou vázány na hmotný substrát, ve kterém jsou zachyceny. To dává vzniknout jejich potenciální všudypřítomnosti, a tedy možnosti být užívány v ten samý okamžik na více místech a různými osobami, aniž by došlo k jejich vyčerpání nebo zcizení. Tyto vlastnosti jim poskytují nespornou hospodářskou výhodu, jelikož tato ubikvita není u předmětů výhradně hmotné povahy možná98. Jazykově výraz „licence“ pochází z latinského slova „licere“, tedy „svolit“, „dovolit“. Udělením licence tedy osoba oprávněná uděluje nabyvateli svolení k užívání příslušného objektu duševního vlastnictví. Uděliteli licence zároveň a contrario vzniká povinnost využívání práv v rozsahu licencí stanoveném strpět99. Jak bylo zmíněno výše, právo dílo užít osobou odlišnou od autora, popřípadě jiným nositelem majetkových autorských práv, je možné na základě institutu licenční smlouvy.
Autorský zákon
sice
stanoví
některé
další
možnosti100,
nicméně
nejhlavnější a v praxi nejčastější jsou právě licenční smlouvy. Institut licenčních smluv má výhradně soukromoprávní povahu a je upraven v těchto zákonech: v autorském zákoně101, obchodním zákoníku102 a od 1. ledna 2013 nově i v zákoně č. 89/2012 Sb., občanský zákoník103. Autorský zákon upravuje licenční smlouvy k autorským dílům, zatímco obchodní zákoník upravuje licenční smlouvy k předmětům průmyslového vlastnictví104. Dnem účinnosti NOZ budou obě tyto úpravy derogovány a napříště budou licenční smlouvy upraveny společně právě v novém občanském zákoníku. Důvodová zpráva k NOZ se k licenčním smlouvám staví takto: „Ustanovení o licenci k předmětům průmyslového vlastnictví obsahuje obchodní zákoník, ustanovení o licenci k předmětům 98
TELEC, I. Přehled práva duševního vlastnictví 1. : Lidskoprávní základy. Licenční smlouva. 1. vydání. Brno : Doplněk, 2002, s. 95 a n. 99 TELEC, I. 2002, c.d., s. 99 a 101. 100 Viz kapitola 3, podkapitola 3.3, odstavec 3.3.3 této práce 101 Srov. § 46 a n. AZ 102 Srov. § 508 a n. 103 Srov. § 2358 a n. NOZ 104 Srov. § 508–515 Obch. Z., tedy díl VI, který nese název „Licenční smlouva k předmětům průmyslového vlastnictví“
31
chráněným autorským právem obsahuje zákon autorský. Obě tyto úpravy jsou speciální, obecná ustanovení o licenční smlouvě a licenci chybí. Osnova odstraňuje tento nedostatek tím, že obě speciální úpravy spojuje do jediného institutu, přičemž zároveň respektuje zvláštnosti licence k předmětům chráněným právem autorským. Navržená nová úprava sleduje především naplnění systematického hlediska, platnou právní úpravu v obou speciálních zákonech přejímá, aniž ji podstatně mění.“105 Účelem licenční smlouvy je získat podíl na příštích hospodářských výnosech, které plynou z nehmotného statku, který je předmětem takové smlouvy. Naproti právě uvedenému účelu hospodářskému stojí účel kulturní, který si klade za cíl nějak působit ve společnosti, například její členy vzdělávat, přinutit k zamyšlení atp.106. Autorskoprávní licenční smlouvy vykazují jistá specifika oproti obecným občanskoprávním smlouvám. V první řadě se jedná o to, že tyto smlouvy jsou přísně kauzální, tedy že účel smlouvy determinuje rozsah udílené licence a způsob užití. Druhou zvláštností je to, že z povahy autorských práv vyplývá oprávnění dílo užívat výlučně autorovi, který udělením licence vytváří výjimku z této výlučnosti. Z povahy takového svolení vyplývá nutnost restriktivního výkladu takové výjimky107. Vedle zásad občanského práva, platných pro všechny typy smluv 108, se licenční smlouvy řídí některými dalšími zvláštními zásadami. Následující výčet je pouze demonstrativní a výklad o jednotlivých zásadách je podán vždy v příslušné části této práce: jednotnost typové licenční úpravy, zásadní úplatnost, povinnost licenci využít, účelovost a obvyklost, osobní vázanost nabyvatele, ochrana hospodářsky slabší strany – poskytovatele licence, ochrana podniku, ochrana investice, zákaz změn licencovaného díla, dohled poskytovatele nad užíváním díla.
105
Srov. Návrh občanského zákoníku. Verze prosinec 2010. Ministerstvo spravedlnosti. Důvodová zpráva, s. 1089. Elektronický stejnopis dostupný na: http://obcanskyzakonik.justice.cz/tinymcestorage/files/2011/Vladni_navrh_obcanskeho_zakoniku_2011_DZ.pdf 106 TELEC, I. 2002, c.d., s. 106. 107 KNAP, K. smluvní vztahy v právu autorském. 1. Vydání. Praha : Orbis, 1967, s. 199 a n. 108 Jsou to zejména: zásada rovnosti stran, zásada smluvní svobody jakožto projev autonomie vůle stran, zásada dodržování uzavřených smluv (pacta sunt servanda), zásada dobré víry, zásada zákazu prospěchu ze svého protiprávního chování.
32
5.2. Prvky autorskoprávních licenčních smluv Typové
licenční
smlouvy
mají
obsahové
náležitosti,
které
jsou pro ně specifické, a na jejichž základě lze dovodit, že se jedná právě o smlouvy licenční. Vedle náležitostí, které jsou společné pro všechny typy soukromoprávních smluv, jako je označení subjektů, objektu atd., jsou zde speciální prvky, které jsou typické právě pro licenční smlouvy.
5.2.1. Strany licenčních smluv Stranami autorskoprávního vztahu jsou poskytovatel licence (licenciant), tedy osoba oprávněná z autorských práv majetkových109, eventuálně zástupce této osoby zastoupené jinou osobou na základě přímého či nepřímého zastoupení (agentem, popř. agenturou),
případně
kolektivní
správce,
pokud
je
uzavírána
hromadná nebo kolektivní licenční smlouva, či smlouva vztahující se k právům kolektivní správou povinně spravovaným110. Nabyvatelem licence (licenciářem) může být,
v souladu
s kontraktačními
pravidly
soukromého
práva,
jakákoli
fyzická či právnická osoba bez ohledu na místo bydliště, státní příslušnost atp., pokud je způsobilá k právním úkonům. Jestliže nabyvateli vznikne uzavřením licenční smlouvy povinnost
užít
oprávnění111, a
dílo
v rozsahu,
nabyvatel
ke
takové
kterému
oprávnění
je nemá,
nutné nemá
mít
podnikatelské
tento
nedostatek
vliv na neplatnost uzavřené licenční smlouvy112. Pokud je smlouva uzavřena jako výhradní, licenciant není napříště oprávněn dále licenci poskytovat třetím osobám a, není-li stanoveno jinak, i sám dílo užívat způsobem
v takové
výhradní
licenční
smlouvě
stanoveným113.
Lze
tedy
dovozovat, že z hlediska výhradnosti lze licenční smlouvy dělit do třech kategorií: licence nevýhradní, výhradní licence výlučné, kde poskytovatel nesmí licenci poskytnout třetí osobě a sám je povinen se užívání díla zdržet, a výhradní licence nevýlučné, kde poskytovatel nesmí licenci poskytovat dalším osobám, nicméně sám může dílo využívat bez omezení. Dalším typem, se kterým zákon nepočítá, avšak který 109
Viz kapitola 3, podkapitola 3.2 této práce KOMENTÁŘ 2007, c.d., s. 484 a n. 111 Srov. § 5 a n. 455/1991 Sb., o živnostenském podnikání 112 Srov. § 3a odst. 1 Obch. zák. 113 Srov. § 47 odst. 2 AZ 110
33
nelze z důvodu kontraktační svobody stran vyloučit, je licence polovýhradní. Zde poskytovatel nesmí dále poskytnout licenci pouze určitému okruhu osob114. Výhradní licenční smlouva musí být uzavřena písemně115 a ustanovení o výhradnosti musí být ve smlouvě výslovně stanoveno116. Nicméně licence uzavřené před uzavřením licenční smlouvy výhradní zůstávají nadále v platnosti117. Ani pro tyto licenční smlouvy, na rozdíl od výhradních licenčních smluv k předmětům průmyslového vlastnictví, neexistuje veřejný rejstřík, do kterého by bylo nutno takové výhradní licence zapisovat. Pokud autor poskytne navzdory uzavřené výhradní licenční smlouvě za jejího trvání licenci další osobě, je taková licence neplatná, ledaže se tak stalo se souhlasem výhradního licenciáře118. Jestliže byla udělena výhradní licence, je napříště oprávněn k vymáhání nároků vyplývajících z porušení majetkových autorských práv tento výhradní licenciář. Jedná se o nároky podle § 40 odst. 1 písm. b) až d) a odst. 3 a 4 autorského zákona119, tedy nároky zápůrčí (negatorní), informační, odstraňovací, právo na zveřejnění rozsudku na náklady účastníka, na náhradu škody skutečné a ušlého zisku ve výši skutečné nebo obvyklé autorské odměny a na vydání bezdůvodného obohacení ve výši dvojnásobku obvyklé autorské odměny. Nároky vyplývající z práv osobnostních zůstávají takovou smlouvou nedotčeny120.
5.2.2. Předmět licenčních smluv Licenční smlouva stanoví, k jakému způsobu užití je nabyvatel licence oprávněn. Způsoby užití demonstrativně vyjmenovává a následně definuje autorský zákon v § 12 a následujících121. Smlouva může být uzavřena jako omezená či neomezená.
Uzavřením
omezené
licenční
smlouvy
získává
licenciát
pouze
oprávnění k užití licenční smlouvou stanoveným. Nestanoví-li smlouva, k jakým způsobům užití je nabyvatel oprávněn, má se za to, že licence
byla
udělena
k takovým
114
TŮMA, P. 2007, c.d., s. 38. Viz kapitola 5, podkapitola 5.3 této práce 116 A contrario k § 47 odst. 1 AZ 117 Srov. § 47 odst. 4 AZ 118 Srov. § 47 odst. 5 AZ 119 Srov. § 41 AZ 120 KOMENTÁŘ 2007, c.d., s. 446 a n. 121 Viz kapitola 3, podkapitola 3.3, odstavec 3.3.2 této práce 115
34
způsobům
užití,
které
jsou
nutné k naplnění účelu smlouvy122. Účel smlouvy není podstatnou náležitostí licenčních smluv, nicméně licenční smlouvy jsou, stejně jako ostatní soukromoprávní závazky, kauzální. Tudíž by v případě nejasností o účelu smlouvy musel rozhodnout soud123. Se známostí způsobu užití se vyrovnává autorský zákon v § 46 odst. 2, který stanovuje, že nositel majetkových práv nemůže udělit oprávnění k takovému užití díla, které doposud není známé. Lze dovozovat, že známost je nutno chápat tak, že technický prostředek, který má sloužit k užití, musí být objektivně ve známosti jakožto jev technického pokroku, včetně zveřejněných vědeckých prognóz, nikoliv již jako prodávaný výrobek. Tuto normu nelze smluvně vyloučit doložkou opravňující nabyvatele ke všem způsobům užití. Taková doložka se na neznámé způsoby užití neužije. Rozsah užití díla není zákonem omezen pouze na jednotlivé druhy užití, ale lze jej vymezit i jakýmikoli dalšími hledisky, zejména z hlediska územního, množstevního, či časového124. Územní rozsah může být smluvními stranami rozšířen (kupříkladu skrze slovní spojení „pro celý svět“) i zmenšen, například na území provozovny nabyvatele atd.125. Množstevní rozsah omezuje nabyvatele v počtu opakování užití díla, je-li to možné u takového užití, např. typicky v divadle počet repríz daného představení126. Časový rozsah spočívá v omezení trvání práva, potažmo povinnosti dílo užít. Takovou dobu lze stanovit v maximální délce trvání majetkových práv127. Jestliže není některá složka rozsahu užití stranami stanovena, je stanovena neurčitě, či nevyplývá z účelu smlouvy, stanovuje autorský zákon v § 50 odst. 3 zákonné domněnky. Tyto domněnky stanoví, že taková neurčitá licence je uzavřena pro území České republiky, na dobu nutnou pro splnění účelu smlouvy, maximálně však na dobu jednoho roku (počítáno od poskytnutí licence či umožnění poprvé dílo užít) a v množství obvyklém pro daný účel. Za licenci rozsahem neomezenou se považuje „využívání licence celosvětově po celou zákonnou dobu trvání majetkových práv a v libovolném množství“128.
122
Srov. § 50 odst. 2 AZ KOMENTÁŘ 2007, c.d., s. 519. 124 KOMENTÁŘ 2007, c.d., s. 520. 125 TŮMA, P. 2007, c.d., s. 29. 126 TŮMA, P. 2007, c.d., s. 30. 127 Viz kapitola 3, podkapitola 3.3, odstavec 3.3.2 této práce 128 TELEC, I. 2002, c.d., s. 134. 123
35
Sledujíce zájem ochrany slabší strany, kterou je, v porovnání s pozicí uživatele, zpravidla autor, stanovuje zákon povinnost dílo v rozsahu licenční smlouvou stanoveném užít129. Tuto povinnost stanovuje autorský zákon dispozitivně v ustanovení § 46 odst. 3, tedy dohodnou-li se strany jinak, mohou tuto povinnost nabyvatele omezit či zcela vyloučit. Nabyvatel je povinen dílo užít na svůj účet, na své nebezpečí, na své náklady, vlastním jménem a na svou odpovědnost. Není povinen dílo užít osobně, ale smí tuto povinnost splnit i prostřednictvím podlicenčního nabyvatele, pokud byla tato možnost smluvně ujednána130. V případě nesplnění takové povinnosti je poskytovatel licence oprávněn od licenční smlouvy odstoupit pro nečinnost nabyvatele. Podle § 53 autorského zákona se této povinnosti nelze zbavit ani na základě dohody, která
je
obsažena
ve
shora
zmíněném
§
46
odst.
3
AZ131.
Po odstoupení pro nečinnost nabyvatele je poskytovatel nadále oprávněn si nárokovat stanovenou odměnu132 spolu se sekundárními nároky vznikajícími na základě nedodržení závazků, jak vyplývají z ustanovení obecných přepisů, tedy o náhradě škody, jak vyplývají z § 420 a n. občanského či § 373 a n. obchodního zákoníku133.
5.2.3. Odměna z licenční smlouvy Autorský zákon v § 46 odst. 1 stanoví jako jednu z povinných náležitostí licenční smlouvy ujednání o odměně. Důvodem pro takové opatření je snaha chránit autora jakožto hospodářsky slabší stranu smluvního vztahu. Pokud takové ujednání chybí, je smlouva neplatná. Výše takové odměny musí být stanovena výslovně nebo musí být jasně stanoven způsob jejího určení. Je-li odměna sjednána určitě, smí znít na pevnou částku, či na podíl ze zisku nabyvatele (tento způsob užití, jak vyplývá z důvodové zprávy, autorský zákon preferuje)134. Taktéž není vyloučena odměna symbolická, či v jiné než peněžité formě135. Při absenci ujednání o odměně nenastává neplatnost smlouvy, pokud je výslovně stanoveno, že licence se poskytuje 129
TELEC, I. 2002, c.d., s. 146. KOMENTÁŘ 2007, c.d., s. 490. 131 Viz kapitola 5, podkapitola 5.2, odstavec 5.2.5 této práce 132 TELEC, I. 2002, c.d., s. 147. 133 TŮMA, P. 2007, c.d., s. 37. 134 Srov. Důvodová zpráva k vládnímu návrhu zákona o právu autorském, o právech souvisejících s právem autorským a o změně některých zákonů (autorský zákon) V Praze dne 15. listopadu 1999. K § 49. Elektronický stejnopis dostupný na: http://www.autorskaprava.cz/duvodova_zprava_az.htm 135 KOMENTÁŘ 2007, c.d., s. 510. 130
36
bezúplatně, či pokud je vůle uzavřít úplatnou smlouvu patrná z jednání stran. Takovou odměnu je pak nabyvatel povinen poskytnout poskytovateli ve výši, která je v daném místě a čase vzhledem k obsahu smlouvy obvyklá136. Pokud je výše odměny sjednána v závislosti na výši výnosů, je nabyvatel povinen poskytovat autorovi plnění v pravidelných intervalech, nedohodnou-li se jinak, nesmí být tento interval delší než jeden rok. Autor má právo za tímto účelem nahlížet do účetní
či
jiné
evidence
nabyvatele.
Označí-li
nabyvatel
tyto
materiály za důvěrné, nesmí je autor využít k jinému účelu, ani je sdělit třetí osobě137. Výše odměny musí být ujednána s ohledem k účelu, okolnostem a rozsahu (místnímu, množstevnímu, časovému) užití138. V případě, že není odměna stanovena jako podíl na zisku, a je ve výrazném nepoměru k zisku nabyvatele, má autor právo vyzvat nabyvatele k vyplacení dodatečné odměny v patřičné výši. Toto právo vzniká pokaždé, když se výše licenční odměny dostane do zřejmého nepoměru, a lze je tedy uplatňovat opakovaně139. Splatnost dodatečné odměny nastává den následující po dni, kdy byla výzva učiněna140. Tohoto práva se poskytovatel nemůže vzdát141.
5.2.4. Dispozice licencí Autorský zákon výslovně upravuje tři způsoby dispozice s licencí, z nichž dva jsou vázány na souhlas poskytovatele. V prvním případě licenciář poskytuje oprávnění k užití třetí osobě s tím, že sám nadále zůstává stranou původního smluvního vztahu, tedy udílí podlicenci142. V případě druhém dochází ke změně v osobě nabyvatele a jedná se tedy o převod licence143. Postoupení licence bez souhlasu poskytovatele je možné při prodeji podniku nebo jeho části, jehož součástí je licence144. Další dispozice licencí, jako například zastavení licence, pronájem licence atd., není pro majetkovou povahu licenčního oprávnění v zásadě vyloučen, je však podmíněn souhlasem poskytovatele145. 136
Srov. § 49 odst. 2 písm. a) a b) AZ Srov. § 49 odst. 4 a 5 AZ 138 Srov. kogentní ustanovení § 49 odst. 7 139 KOMENTÁŘ 2007, c.d., s. 514. 140 Srov. § 563 OZ 141 Srov. § 49 odst. 6 a 7 AZ 142 Srov. § 48 odst. 1 AZ 143 Srov. § 48 odst. 2 AZ 144 Srov. § 48 odst. 3 AZ 145 TŮMA, P. 2007, c.d., s. 41. 137
37
Podlicencí (sublicencí) se rozumí konstitutivní převod práv vyplývajících z primární licence. Z toho vyplývá, že předmětem této podlicence může být pouze stejný objekt jako v případě prvotní licence v rozsahu stejném nebo užším. Nikdy však nelze podlicencí poskytnout více, než kolik nabyvatel licence sám získal146. Nejedná se však o translativní převod práv nabytých licenciářem, jelikož uzavřením sublicenční smlouvy nedochází ke změně v osobě nabyvatele, naopak vzniká další právní vztah mezi licenciářem původní licenční smlouvy a sublicenciářem. Dokonce není vyloučeno ani další udílení „podpodlicencí“ (tzv. řetězení podlicencí). Udělení podlicence je podmíněno souhlasem autora, v opačném případě by se jednalo o absolutně neplatný právní úkon dle § 39 OZ pro rozpor se zákonem147. Ostatní ustanovení autorského zákona o licenčních smlouvách, jak jsou stanovena v § 46 až 56 autorského zákona, platí pro podlicenční smlouvy obdobně148. Při postoupení licence ve prospěch třetí osoby dochází ke změně v osobě nabyvatele licence. Toto postoupení je možné pouze na základě písemného souhlasu autora.
Postupitel
má
povinnost
poskytovatele
bez
zbytečného
odkladu
informovat o jakékoli změně v osobě nabyvatele, byť by mu poskytovatel předem udělil generální převodní oprávnění149. Takový souhlas nemusí předcházet samotnému přechodu licence, nicméně z důvodu zachování právní jistoty nového licenciáře je doporučován150. V případě absence takového souhlasu by se jednalo o absolutně neplatný právní úkon podle § 39 OZ. Postoupit lze veškerá oprávnění vyplývající z licence, nebo pouze některá. Nový subjekt se stává oprávněným z licence se všemi právy a povinnostmi včetně povinnosti licenci využít151. Co se týče prodeje podniku nebo jeho části, jehož je licence součástí, stanoví autorský zákon dispozitivním ustanovením, že souhlas autora s takovým převodem licence není nutný. Je to z důvodu zájmu na ochraně celistvosti podniku, jehož osud udělená licence sleduje152. Lze dovozovat, že se nejedná pouze o prodej, nýbrž i o převod podniku v důsledku exekučního či insolvenčního řízení153. 146
TELEC, I. 2002, c.d., s. 149. TŮMA, P. 2007, c.d., s. 42. 148 Srov. § 57 AZ 149 KOMENTÁŘ 2007, c.d., s. 503. 150 TELEC, I. 2002, c.d., s. 148. 151 KOMENTÁŘ 2007, c.d., s. 502 a n. 152 Tamtéž 153 Tamtéž 147
38
Zvláštním typem licenční smlouvy je smlouva nakladatelská. Vzhledem k její zvláštní povaze stanovuje autorský zákon154 dispozitivně zvláštní náležitosti, jako je její výhradnost, právo autora činit před vlastním vydáním drobné úpravy díla či možnost dřívějšího
zániku
smlouvy,
pokud
byl
náklad
rozebrán
a
strany
se
nedohodly na navýšení množstevního rozsahu. Obsahem licenční smlouvy je závazek nakladatele zhotovit rozmnoženiny díla a jejich „rozšíření v nakladatelském, či knihkupeckém odbytu“155. Dílem, které je způsobilé být předmětem licenční nakladatelské smlouvy, je dle zákona dílo slovesné, hudebně dramatické, hudební s textem či bez textu, dílo výtvarných umění, fotografické, či dílo vytvořené postupem podobným fotografii, včetně děl souborných, překladatelských a zpracovatelských156. Nestanoví-li smlouva jinak, je autor oprávněn činit v přiměřené, nabyvatelem poskytnuté lhůtě drobné tvůrčí změny díla (tzv. autorské korektury), pokud tím nedojde k podstatné změně povahy díla a na straně nabyvatele to nevyvolá nepřiměřené náklady. Jestliže nakladatel provedení takových změn autorovi neumožní, je autor oprávněn odstoupit od smlouvy, pokud by hrozilo, že odepření korektur způsobí podstatné snížení hodnoty díla. Rozebráním
nákladu
se
rozumí
nemožnost
uspokojení
poptávky
po rozmnoženinách zhotovených nakladatelem, jelikož jejich počet je nižší než počet poptávaný. Takové rozebrání je chápáno jako vyčerpání nakladatelova práva dílo užít. Zákon dispozitivně stanovuje lhůtu 6 měsíců, během níž jsou strany oprávněny se dohodnout na zvýšení počtu kopií. Nestane-li se tak, nakladatelská smlouva ex lege zaniká, ač neuplynula doba, na kterou byla smlouva uzavřena.
5.2.5. Zánik licenčních smluv Licenční
smlouvy jsou
součástí
systému
závazkového
práva
podle
soukromoprávních kodexů. Z toho důvodu se zánik licenční smlouvy řídí příslušnými ustanoveními těchto předpisů157. Vedle obecných důvodů zanikají všechny licenční smlouvy v důsledku plynutí času, jelikož majetková práva (tedy pro nositele autorských
154
Srov. § 56 AZ KOMENTÁŘ 2007, c.d., s. 540. 156 Tamtéž 157 Podle § 559 a n. OZ se jedná o tyto důvody: splnění závazku, dohoda nemožnost plnění, započtení, narovnání. Obchodní zákoník obsahuje tato ustanovení v § 324 a n. zmiňuje se o: splnění, odstoupení, vyplacení odstupného dlužníkem, dodatečná neplatnost, zmaření účel smlouvy, započtení. 155
39
práv
udílet
oprávnění
a
pro
potenciální
nabyvatele
povinnost
takové
oprávnění na základě licenční smlouvy získávat) zanikají 70 let po smrti autora158. Vedle toho je zde stále svobodná vůle stran sjednat licenci na dobu kratší. V případě absence ujednání o trvání smlouvy nastupuje zákonná domněnka, která stanoví, že smlouva zaniká po uplynutí jednoho roku od jejího uzavření159. Jelikož v § 48 občanského zákoníku je stanoveno, že jednostranně odstoupit od platně uzavřené smlouvy mohou účastníci pouze v případě, že se tak při uzavírání této smlouvy výslovně dohodli, či pokud tak stanoví zákon. Autorský zákon v § 53 a 54 stanoví dvě okolnosti, za kterých může poskytovatel od licenční smlouvy odstoupit. Prvním takovým důvodem je právo na odstoupení pro nečinnost nabyvatele. Takové odstoupení je možné pouze u smluv výhradních a odstoupit lze pouze od té části smlouvy, které se nečinnost nabyvatele týká, nabyvatelova nečinnost není způsobena převážně vinou poskytovatele a jsou-li tím ohroženy oprávněné zájmy poskytovatele. Není-li smluvně sjednáno jinak, nelze k odstoupení přistoupit dříve než po dvou letech od uzavření smlouvy a po dvojím upomenutí nabyvatele. Smlouva je zrušena po doručení oznámení nabyvateli ex nunc160. Jestliže nabyvatel licenci nevyužil vůbec, je autor povinen vrátit odměnu, kterou na základě smlouvy přijal. Pokud došlo pouze k částečnému využití, je povinen vrátit její poměrnou část161. V případě zvláštního zřetele hodných (zejména se berou v potaz důvody, proč nebyla licence využita) je autor povinen nahradit nabyvateli vzniklou škodu162. Druhým případem je odstoupení od smlouvy pro změnu přesvědčení autora. Pokud před prvním zveřejněním díla nabyvatelem licence dojde autor k přesvědčení, že dílo není vhodné ke zveřejnění a takové zveřejnění by mu bylo na újmu, může na základě písemného oznámení od smlouvy odstoupit. Takové odstoupení nabývá právních účinků ex nunc okamžikem doručení nabyvateli. V případě škody na straně nabyvatele je autor povinen takovou škodu nahradit. Jestliže následně autor nabyde opětovný zájem dílo zveřejnit, je povinen nabídnout licenci přednostně původnímu nabyvateli163.
158
KOMENTÁŘ 2007, c.d., s. 537. Srov. § 50 odst. 3 písm. b) AZ 160 Srov. § 53 AZ 161 Srov. § 53 odst. 6 AZ 162 Srov. § 53 odst. 5 AZ 163 Srov. § 54 AZ 159
40
Dalším způsobem, jak může autorskoprávní licence zaniknout, je smrt v případě fyzické, popřípadě zánik právnické osoby, která vystupuje v licenčním vztahu na straně nabyvatele. To platí pouze v případě, pokud byla dědická sukcese smluvně výlučně. Vzhledem ke své majetkové povaze je licence převoditelná mortis causa v případě smrti fyzické osoby. V případě zániku právnické osoby dochází k přechodu licence na nástupnickou právnickou osobu, pokud původní nabyvatel nějakou má. Jestliže nabyvatel zaniká likvidací, tedy bez právního nástupce, může být licence převedena na jiného pouze skrze právní úkon likvidátora164. Pro smrt autora se toto ustanovení nevyužije, jelikož majetková práva autorská jsou předmětem dědictví165.
5.3. Náležitosti licenčních smluv V souladu se zákonitostmi autorského práva můžeme taktéž ve smluvním právu autorském mluvit o náležitostech formálních a náležitostech obsahových, kde, stejně jako ve veškerém soukromém právu, rozlišujeme náležitosti podstatné, které jsou stanoveny zákonem, a pravidelné nebo nahodilé, jejichž zahrnutí do smlouvy vychází výhradně z jednání stran166.
5.3.1. Formální náležitosti V souladu se snahou zákonodárce podporovat smluvní činnost a svobodu stran skrze zjednodušování podmínek, za kterých může docházet k uzavírání smluv obecně, není stanovena zákonná povinnost písemné formy ani pro licenční smlouvy. Autorský zákon pouze stanoví v § 46 odst. 4 povinnost písemné formy pro smlouvu výhradní a v § 101 pro smlouvy hromadné a kolektivní, z čehož a contrario vyplývá zákonné přivolení k uzavírání všech ostatních smluv v neformální podobě. Platná licenční smlouva může být uzavřena jak ústně, tak konkludentně167. Nicméně takové
164
KOMENTÁŘ 2007, c.d., s. 537. Viz kapitola 3, podkapitola 3.3, odstavec 3.3.3 této práce 166 TELEC, I. 2002, c.d., s. 134–135. 167 V souladu s § 46 odst. 6 a dle doktrinálních názorů, viz KOMENTÁŘ 2007, c.d., s. 492, se jedná o takové přijetí návrhu smlouvy, jestliže to vyplývá z obsahu smlouvy, zavedené praxe stran, či zvyklostí. Jedná se zejména o neadresné nabídky, které jsou akceptovány bez následného oznámení navrhovateli. Taková smlouva je účinná okamžikem učinění akceptačního chování. Jedná se například o akceptaci porušením obalu díla (shrinkwrap), schválením v dialogovém okně (clickwrap) atd. 165
41
jednání
může
nepřiměřeně
snížit
vymahatelnost
a
dodržování
sjednaných
závazků pro obě strany168. Jak bylo shora zmíněno, autorský zákon vyžaduje písemnou formu u smluv výhradních. Tím má být zajištěna v rozumné míře právní jistota, jelikož uzavření výhradní licenční smlouvy má závažný dopad pro případné další právní jednání vlastníka
autorských
práv
k právům
v rozsahu
výhradní
licenční
smlouvou
propůjčeným169. Zákon nicméně nestanovuje žádné zvláštní nároky na takovou písemnost, není tedy nutné, aby podpisy stran byly na téže listině, či aby jejich pravost byla úředně potvrzena170. Nedostatek písemné formy způsobuje absolutní neplatnost smlouvy podle § 40 odst. 1 OZ171. Pokud se jedná o písemnost smluv kolektivních a hromadných, zde stanovil zákonodárce obligatorní písemnou formu z toho důvodu, že tímto jednáním se bezprostředně zakládají práva a povinnosti třetích osob172.
5.3.2. Obsahové náležitosti Jak bylo uvedeno výše, rozdělují se náležitosti licenčních, stejně jako všech ostatních soukromoprávních smluv do třech kategorií. Jsou to náležitosti podstatné, pravidelné a nahodilé. Podstatné náležitosti (essentialia negotii) jsou ty, které nesmí ve smlouvě chybět. Tyto vyjmenovává kogentní ustanovení § 46 odst. 1 autorského zákona. Zde se však názory autorů rozcházejí. Zatímco Telec považuje za podstatné náležitosti vedle ujednání o odměně ještě způsob a rozsah užití (omezený a neomezený)173, vyjmenovává Tůma jako podstatné náležitosti tyto: „označení díla, projev vůle poskytnout oprávnění k užití díla (licenci) a ujednání o odměně“174. Autorský zákon stanovuje podstatu licenční smlouvy a zároveň vyjmenovává podstatné náležitosti takové smlouvy. Jedná se o prohlášení autora o tom, že souhlasí s užitím díla nabyvatelem stanovenými (případně všemi) způsoby užití,
168
KOMENTÁŘ 2007, c.d., s. 490. TŮMA, P. 2007, c.d., s. 32. 170 KOMENTÁŘ 2007, c.d., s. 491. 171 TELEC, I. 2002, c.d., s. 133. 172 Tamtéž 173 TELEC, I. 2002, c.d., s. 134. 174 TŮMA, P. 2007, c.d., s. 27. 169
42
v rozsahu omezeném či neomezeném, a prohlášení nabyvatele poskytnout autorovi odměnu, či výslovné ujednání o bezúplatnosti licence175. V souladu s doktrinálními východisky a dalšími ustanoveními zákona je vhodnější souhlasit spíše s Tůmovým názorem. Za podstatné náležitosti licenční smlouvy je tedy nutno považovat: určení díla, projev vůle nositele majetkových práv autorských poskytnout oprávnění k užití díla a ujednání o odměně za poskytnutí licence, tedy prohlášení nabyvatele odměnu poskytnout, či výslovné ujednání o bezplatnosti poskytnutí licence176. Absence ujednání např. o způsobu užití nezpůsobuje neplatnost takové licence, jelikož (jak vyplývá z § 50 odst. 2 AZ) lze na základě tohoto ustanovení dovodit, že licence byla udělena k takovým způsobům užití, které jsou nutné k naplnění účelu smlouvy. Naproti tomu kdyby nebyly v licenci označeny strany (popřípadě pokud by se nejednalo o smlouvu v režimu § 46 odst. 5 autorského zákona177 – viz výše), obsah jejich vůle a označení předmětu této licence, byla by taková licenční smlouva absolutně neplatná. Není však vyloučeno, aby bylo takové právní jednání platné jako jiné jednání, např. jako innominátní smlouva178. Za pravidelné náležitosti (naturalia negotii) se považují ujednání, která bývají často obsahem licenčních smluv, avšak jejich absence nezpůsobuje neplatnost takové smlouvy, jelikož se zde využije subsidiarity občanského zákoníku a absence takových ujednání se tedy bude řídit jeho příslušnými ustanoveními179. Za pravidelné náležitosti považuje Komentář180 způsob užití, jak jsou demonstrativně vyjmenovány a definovány v § 12 a n. AZ (ustanovení § 46 odst. 1 rozlišuje licenci omezenou a neomezenou podle toho, zda je nabyvatel licence oprávněn užít dílo jakýmkoli známým způsobem 181), rozsah užití, tedy omezení místem, časem, množstvím aj., závazek autora poskytnout
175
§ 46 odst. 1 má toto znění: „Licenční smlouvou autor poskytuje nabyvateli oprávnění k výkonu práva dílo užít (licenci) k jednotlivým způsobům nebo všem způsobům užití, v rozsahu omezeném nebo neomezeném, a nabyvatel se zavazuje, (…), poskytnout autorovi odměnu.“ 176 KOMENTÁŘ 2007, c.d., s. 482. 177 Viz kapitola 5, podkapitola 5.2, odstavec 5.2.1 této práce 178 KOMENTÁŘ 2007, c.d., s. 478. 179 TELEC, I. 2002, c.d., s. 135 180 KOMENTÁŘ 2007, c.d., s. 481. 181 Viz kapitola 3, podkapitola 3.3, odstavec 3.3.2 této práce
43
nabyvateli licence součinnost, ujednání o výhradnosti licence182, právo udělit podlicenci183 a konečně ujednání o lhůtě, způsobu a místu platby184. Za nahodilé či vedlejší náležitosti (accidentalia negotii) se považují náležitosti nahodilé jak četností výskytu, tak z hlediska toho, co mohou stanovovat. Dle Tůmy se jedná o vedlejší ujednání upravující způsob označení autorství, zajištění závazku poskytnout odměnu, možnosti ukončení smlouvy, či zajištění exkluzivity poskytnuté licence185.
Telec
mluví
o
nahodilých
náležitostech,
pod
kterými
chápe
ujednání o poskytování podlicencí a rozvazovací či odkládací podmínky nebo stanovení příkazu pro nabyvatele licence. Taková ujednání jsou subsidiární a vznik, trvání, popřípadě zánik hlavního licenčního vztahu není takovými ujednáními dotčen186.
182
Srov. § 47 AZ Srov. § 48 AZ 184 TŮMA, P. 2007, c.d., s. 32. 185 Tamtéž 186 TELEC, I. 2002, c.d., s. 136. 183
44
6. Divadelní názvosloví Než přistoupíme k samotnému zkoumání licenčních smluv v divadle, je potřeba vyložit některé pojmy, se kterými se dále pracuje v této práci, jak jej chápou teatrologové.
6.1. Divadelní umění, divadlo Divadlo má za sebou dlouhý vývoj a jedná se o prastarý jev, který proto nejde definovat ani přesně vysledovat jeho historii. Divadlo vychází z hlediska vývoje člověka, jakožto živočišného druhu, z přirozené záliby v napodobování, radosti ze hry a sdělování a poslouchání příběhů, beztrestné touhy se vysmívat společnosti či potěšení, které prožívá herec při vlastní metamorfóze187. Při definování divadla se dostáváme k podobným úskalím, jako při definování práva. Například Aleš Gerloch k problematice definování práva přistupuje takto: „(…)právo nelze vymezit jednoduchým způsobem. Jedná se o multidimenzionální fenomén, který může být zkoumán ve více rovinách, resp. aspektech. Nelze jej definovat jednou definicí, jde o polysémní (vícevýznamový) výraz. Právo může být zkoumáno zejména:
v rovině normativní (jako systém pravidel regulující chování lidí),
v rovině sociální (jako systém společenských vztahů determinující obsah těchto pravidel a zároveň výsledek normativní regulace),
v rovině axiologické (z hlediska hodnot, které jsou v normativní regulaci zprostředkovány),
v rovině mocenské (jako prostředek realizace státní politiky, resp. mezinárodní politiky),
v rovině informační (jako nositel informací pro adresáty norem).“188
Stejně tak pojem „divadlo“ má více významů. V běžné řeči se jím rozumí jak divadelní budova, tak právní osoba vstupující do právních vztahů nebo jako umělecká forma, která koexistuje vedle například hudby, výtvarného umění atd., či jako kulturní
187 188
PAVIS, P. Divadelní Slovník. 1. Vydání. Praha : Divadelní ústav, 2003, s. 98. GERLOCH, A. Teorie práva. 6. Vydání. Plzeň : Aleš Čeněk, 2013, s. 21.
45
událost,
ve
smyslu
pořádaného
eventu.
Nahlížet
se
tedy dá
na
divadlo
v těchto perspektivách:
divadlo jako urbanistický prvek,
divadlo jako právní subjekt,
divadlo jako herecký soubor,
divadlo jako druh umění,
divadlo jako kulturní event.
V této práci chápeme divadlo jako druh umění. Otázka, zda je divadlo skutečně samostatným druhem umění, nebo pouze syntézou jiných umění (výtvarné, architektonické, hudební atd.) je velice komplikovaná. Divadlo zůstane svébytným uměleckým dílem, ať v něm použijeme jakékoli jiné umělecké dílo, vždy půjde v první řadě o divadlo. Dá se také říci, že „každý materiál vyjadřovacích prostředků je možný, ale žádný není nutný.“189 Ze shora uvedeného vyplývá, že divadlo nespočívá v syntéze jiných umění, ale v několika teatrology definovaných prvcích, tyto prvky jsou: text (lze jej nazývat scénářem), hercovo tělo, jeviště a divák. Zatímco některé složky lze do jisté míry upozadit, viz site-specific projekty mimo budovu divadla, a tedy samozřejmě i mimo jeviště, nahrazení herce předmětem atp., bez diváka není divadlo. Ze shora uvedeného vyplývá, že divadlo je uměním ne pro své postupy a použité prvky, ale právě pro jeho jedinečný vztah s publikem. Tímto signifikantním znakem se liší od ostatních druhů umění, tedy nelze jej fixovat do trvalé a hmotné podoby, jelikož se zde pracuje právě se vztahem k divákovi, jeho prožitkem během představení a vnitřní imaginací. Už proto, že se takovéto prožívání pokaždé liší. Situace se dále komplikuje, jelikož „divadlem“ chápeme jak vytvořený produkt jakožto umělecké dílo, tak každé jeho provedení výkonnými umělci, viz dále ve výkladu k pojmům „inscenace“ a „divadelní představení“190.
189 190
Tamtéž PAVLOVSKÝ, P. a kol. Základní pojmy divadla. 1. vydání. Praha : Národní divadlo, 2004, s. 69.
46
6.2. Inscenace Jak již bylo nastíněno výše, nesplývá pojem inscenace s divadelním představením. Jejím tvůrcem je z funkčního hlediska zpravidla kolektiv sestávající z dramaturga, režiséra, scénografa, skladatele, choreografa a dalších. Tyto funkce mohou splývat v jednotlivých osobách (např. že režisér si je zároveň dramaturgem), avšak málokdy splývají v jediné osobě. V tvorbě inscenace má hlavní slovo režisér, který přichází s režijní koncepcí, se kterou poté pracuje zbytek inscenačního týmu. Původně se jako prvotní, základní a vlastně i jediný prvek dramatického díla chápal dramatický text. Teprve koncem 19. století vzniká pojem „inscenace“ a povolání režiséra. Původně se jednalo pouze o to, jak vyřešit pohyb v prostoru jeviště, případně osvětlení. Teprve časem se režisér stal hlavním autorem celistvé inscenace, jehož úkolem je dle Pavise:
realizace v prostoru,
sladění jednotlivých jevištních prostředků,
ozřejmění smyslu, tedy interpretace,
práce s hercem.
6.3. Divadelní představení Jak bylo shora řečeno, inscenace se skládá z jednotlivých složek, které jsou posléze předváděny divákům v rámci divadelního představení. Zatímco inscenace je považována za umělecké dílo, divadelním artefaktem je právě divadelní představení, které vzniká při každém jednotlivém uvedení, při každé repríze znovu, a je tedy pokaždé originálem. Tvůrci inscenace, jak byli zmíněni výše, již nemají na průběh představení, a skrze ně na život samotné inscenace, žádný vliv. Tento totiž přechází do rukou herců, tedy výkonných umělců, kteří provádějí autorské dílo191, tj. inscenaci, v rámci jednotlivých představení. Právě herci jsou spolu s diváky aktéry komunikace, ke které dochází v rámci představení, a tím se stávají tvůrci divadelního představení.
191
Viz kapitola 4, podkapitola 4.1 této práce
47
6.4. Divadlo činoherního typu Činohra je univerzálním a nejčastějším druhem divadla. Souvisí s praxí repertoárových divadel, jejichž produkce má základ hlavně v literárních textech určených ke zdivadelnění. Právě činoherní divadlo je hlavním tématem této práce. Jevištní prostředky v činohře využívané korespondují se zobrazovanou realitou více než ostatní divadelní druhy, proto zde není takový prostor pro stylizaci. V opačném případě by se inscenace stala hraničním jevem na přechodech k divadlu hudebnímu nebo pohybovému192.
192
PAVLOVSKÝ, P. 2004, c.d., s. 200.
48
7. Licenční smlouvy v divadelním prostředí 7.1. Právní režim inscenace a divadelního představení Současný autorský zákon nezná souhrnný pojem „divadelní dílo“. V rámci příkladného výčtu v § 2 odst. 1 se sice zmiňuje o „dílech dramatických“, ale to pouze jako příklad toho, co lze považovat z hlediska autorského zákona za dílo. S tímto pojmem se však dále nepracuje a stejně by byl nepřesný, viz dále. Pojem děl „divadelních“ znal předcházející autorský zákon193. V následujícím výkladu se budeme zabývat hlavně divadlem činoherního typu. Ať již je režisérova umělecká všestrannost jakákoli, je takřka jasné, že pro potřeby inscenace využije některých děl jiných autorů. Takové využití nelze považovat za užití ve smyslu § 12 a n. autorského zákona. Právní režim tohoto využití se odvíjí od práce režiséra jakožto tvůrce inscenace, jak bude pojednáno dále. Nyní postačí zmínit, že pokud skutečně vzniká nové dílo, jedná se většinou buď o tvůrčí zpracování děl jiných, o uspořádání děl v dílo souborné, či o prosté spojení díla s díly jinými. Jak bylo řečeno v kapitole 3, podkapitole 3.1 této práce, takovéto povolení autora je výkon osobnostních autorských práv dle § 11 odst. 3 AZ. Svolení autora díla původního je potřeba jak k samotnému využití jeho díla, tak i k dalšímu nakládání s nově vzniklou inscenací, protože každé takovéto nakládání s novým dílem odvozeným je ve své podstatě i nakládáním s dílem prvotním (s předlohou)194. Naproti tomu stojí konkrétní divadelní představení, v jehož rámci je předváděna (herci, v divadle, před diváky)195 nastudovaná inscenace. Při divadelním představení jsou použity určité jevištní prostředky, např.:
scéna
(dílo
scénografické
architektonických)
196
na
pomezí
děl
výtvarných
,
kostýmy (dílo užitého umění)197,
scénická hudba (dílo hudební s textem či bez textu)198,
193
Zákon č. 35/1965 Sb., Zákon o dílech literárních, vědeckých a uměleckých (autorský zákon) KOMENTÁŘ 2007, c.d., s. 53 a n. 195 Viz předchozí kapitola 196 SRSTKA, J. 2006, c.d., s. 59. 197 SRSTKA, J. 2006, c.d., s. 61. 198 SRSTKA, J. 2006, c.d., s. 66. 194
49
a
choreografie (dílo choreografické),
výkony herců (umělecké výkony výkonných umělců).
Shora uvedené jevištní prostředky jsou autorskými díly užitými přímo, či prováděnými výkonnými umělci. Zatímco pro potřeby inscenace potřebuje režisér svolení k využití jednotlivých prvků v rámci práv osobnostních, pro divadelní představení má jeho pořadatel povinnost získat od autorů licenci, tedy zde se již pohybujeme v rámci práv majetkových, viz § 12 a n. AZ. V praxi se tato dvojkolejnost řeší tím, že je udíleno „oprávnění k živému divadelnímu provozování“199, které subsumuje povolení jak k zásahu do práv osobnostních, tak majetkových. Divadelní dílo, ať již inscenace či představení, nemá, na rozdíl od děl audiovizuálních, zvláštní úpravu v zákoně. Zákonodárce by měl zvážit, zda tato skutečnost není významným nedostatkem stávající úpravy, jelikož se v obou případech jedná o jev (úmyslně využívám toto slovo a nikoli právní pojem „dílo“) pro svou komplexnost, mnohosložkovost a komplikovanost přinejmenším hraniční, a jeho zařazení, jak bude probráno dále, vyvolává v rámci autorského zákona nejasnosti. Zákon stanoví, že dílo dramatické, popř. hudebně dramatické, se považuje za dílo200.
autorské
Podle
Srstky
není
důležité
rozlišovat
mezi
dílem
dramatickým a hudebně dramatickým, jelikož toto členění nemá pro další ustanovení zákona žádný dopad, vyjma subjektu oprávněného k výkonu kolektivní správy, viz kapitola 7, podkapitola 7.2, odstavec 7.2.2 této práce. Podstatné je definovat takové dílo
jako
text
v jakékoli
podobě,
který
je
uváděn
v rámci
divadelního
představení za použití jevištních prostředků201. Pro následující výklad je důležité si položit otázku, zda shora vyjmenované jevištní prostředky jsou užity samostatně v rámci divadelního přestavení, či zda je inscenace v právním slova smyslu dílem, jak jej definuje autorský zákon. Z toho důvodu lze na divadelní inscenaci nahlížet z těchto tří hledisek:
199
Viz příloha č. 1, vzor smlouvy Divadla DISK o vytvoření light designu Srov. § 2 odst. 1 AZ 201 SRSTKA, J. 2006, c.d., s. 28. 200
50
Podle v současné době účinného § 67 odst. 1 AZ se výkon režiséra řadí mezi výkony výkonných umělců202. Podle dikce tohoto ustanovení režisér pouze provádí nastudování dramatického textu spojením děl jiných a naplňuje znaky výkonného umělce, nikoli autora. Proti znění zákona stojí fakt, že některé inscenace jsou nadány takovou dávkou invence, že se stávají dílem, a které mají znaky zákonem požadované, aby šlo o autorská díla souborná. Tedy že se jedná o díla vzniklá „jedinečným výsledkem tvůrčí činnosti autora (zde režiséra) a jsou vyjádřena v jakékoli objektivně vnímatelné podobě, které vznikají tvůrčím uspořádáním děl jiných a nezávislých“203. Některé složky inscenace (jako například lighting design) nemohou existovat samostatně, proto Srstka tento náhled na inscenaci jakožto dílo souborné odmítá204. Nicméně jiné složky (např. dramatický text, v některých případech scéna atd.) mohou obstát i samostatně, tudíž je zjevné, že inscenace, jakožto dílo souborné, vzniknout může. Takovéto uspořádání provádí právě režisér inscenace. Budeme-li režisérův vklad vnímat jako tvůrčí
a
její
jednotlivé
složky jako
samostatná
díla,
je
nutné
divadelní
inscenaci za použití extenzivního výkladu považovat za jiné dílo souborné, které je v § 2 odst. (5) AZ definováno takto: „Sborník, jako je časopis, encyklopedie, (…)nebo jiný soubor nezávislých děl nebo jiných prvků, který způsobem výběru nebo uspořádáním obsahu splňuje podmínky podle odstavce 1 je dílem souborným.“ Komentář nicméně o takovém výkladu mlčí205. Dalším možným postupem je vzít si nejdříve dramatický text v jeho prvotní podobě, tedy jako text, který je ve své podstatě dílem slovesným, a posléze ho porovnat s výsledkem inscenačního procesu, tedy divadelním představením na jevišti, které můžeme jako diváci vnímat. Takovou výraznou proměnu by bylo lze vnímat jako tvůrčí zpracování díla jiného, jak vyplývá z § 2 odst. 4 autorského zákona. Řešení tohoto problému nabízí Srstka206. Zjednodušeně a zkráceně řečeno nabízí o rozdělení divadelních režisérů na tzv. „rutinní“ nebo „provozní“ režiséry, kteří pouze interpretují dramatický text, řešíce „pouze“ vnitřní psychologii postav, aranž,
202
KOMENTÁŘ 2007, c.d., s. 640: „(…)zejména divadelních režisérů, tj. jejich divadelní režie, jimiž režírují (uměleckým nastudováním provádějí) díla divadelní.“ 203 Srov. § 2 odst. 1 AZ 204 SRSTKA, J. 2006, c.d., s. 58. 205 KOMENTÁŘ 2007, c.d., s. 57. 206 SRSTKA, J. 2006, c.d., s. 49–51.
51
eventuálně kostýmy, aniž by měli specifické nároky na scénu atp., kteréžto mu dodají jejich tvůrci. Do druhé skupiny (Srstka tuto skupinu dále dělí do třech podskupin s jistými odlišnostmi) se řadí režiséři, kteří přicházejí s pevně danou režijní koncepcí, která je skutečně tvůrčí, a kteří od svých spolupracovníků požadují taková řešení, která by byla v souladu s takovou koncepcí. V případě „rutinního“ režiséra je tento skutečně výkonným umělcem, který provádí umělecké dílo. Jestliže však přistoupíme na to, že režijní koncepce jako taková existuje a v hotové inscenaci jedinečným způsobem spojuje její jednotlivé prvky, tedy že se projevuje jako jedinečný výsledek tvůrčí činnosti, je nutno přiznat jejímu původci (tedy režisérovi) status autora a divadelní inscenaci status autorského díla, ať již podle odstavce 5 nebo 4, viz výše. Řešením by bylo de lege ferenda zavedení speciální úpravy pro divadelní představení stejně, jako je tomu u děl audiovizuálních. Ta jsou upravena v § 62 a násl. AZ. Pojmovými znaky audiovizuálního díla je to, že se jedná o „dílo vytvořené uspořádáním
děl
audiovizuálně
užitých,
ať
již
zpracovaných,
či
nezpracovaných“207 a za jeho autora se na základě zákona považuje režisér208. Je otázkou,
proč
zákonodárce
nezahrnul
podobnou
úpravu
divadelního
představení do textace zákona již při jeho přijímání, vždyť jediný relevantní rozdíl mezi audiovizuálním dílem a divadelním představením je v tom, že „dílo audiovizuální sestává z řady zaznamenaných spolu souvisejících obrazů, vyvolávajících dojem pohybu209, které jsou vyjádřeny prostřednictvím filmové, televizní a jiné audiovizuální techniky210“.
Naproti
před diváky v divadle
211
tomu
divadelní
představení
vzniká
předváděním
, či kdekoliv jinde.
7.2. Složky divadelního představení, jejich právní povaha a licencování Ponechme nyní stranou otázku povahy divadelního představení jako celku a zaměřme se na jeho jednotlivé složky. Ať je jakákoli, není sporu, že některé jeho podstatné součásti jsou samostatnými autorskými díly a že při provozování divadelního 207
Srov. § 62 AZ Srov. § 63 odst. 1 AZ 209 Srov. § 62 odst. 1 AZ 210 KOMENTÁŘ 2007, c.d., s. 586. 211 SRSTKA, J. 2006, c.d., s. 83. 208
52
představení dochází k jejich užití. Z tohoto důvodu je potřeba získat oprávnění k užití díla, tedy licenci, podle § 46 a n. AZ212. Nicméně v rámci inscenace existují i takové divadelní prvky, které nelze považovat ani za autorská díla, ani za výkony výkonných umělců, jelikož se jedná „pouze“ o technologické či řemeslné postupy (zejména tato situace může nastat u scénografie, lighting designu, či programu inscenace). Cílem této práce je však pojednat o licencování autorských děl pro divadelní představení, proto tyto postupy ponecháváme stranou bez patřičné pozornosti. Složky
divadelního
představení,
vycházeje
z vlastních
znalostí
a
zkušeností a ze Srstkovy publikace213, jsou:
dramatický text,
scénická výprava,
kostýmy,
scénická hudba,
choreografie,
program inscenace,
lighting design.
7.2.1. Dramatický text Podstatou divadelního představení je to, že se jedná o dramatický tvar, který se předvádí skrze scénické prostředky výkonnými umělci živě, přímo před zraky přítomných diváků. Jedná se proto o živé provozování a jeho přenos (o přenosu bude pojednáno dále) podle § 19 autorského zákona, který definuje dílo, kterého lze takto užít, jako „(…)živě scénicky předváděného díla dramatického nebo hudebně dramatického, choreografického nebo pantomimického (…)“214. Otázka, jakého druhu bylo toto nyní živě provozované dílo původně, je poměrně složitá, jelikož se může jednat nejen o dílo již vytvořené pro účely divadelního provozování, ale i díla audiovizuální, jiná díla slovesná (próza, poezie, díla vědecká, (…)atd. Přijít s uzavřeným výčtem není možno, jelikož se jedná o výsledek
212
Viz kapitola 5 této práce SRSTKA, J. 2006, c.d., s. 28 a n. 214 Srov. § 19 odst. 1 AZ 213
53
tvůrčí činnosti uměleckých pracovníků divadla215. Důležité je, že tím, co se skutečně použije pro účely připravované inscenace, je dramatický text, ať vznikl a za použití jakéhokoli postupu či předlohy. Pokud jeho vzniku předcházelo zpracování či úprava díla jiného, nastává komplikace, jelikož taková změna se považuje za zásah do integrity díla, ke kterému musí divadlo získat od autora oprávnění podle § 11 odst. 3. Jelikož se jedná o jedno z práv osobnostních, zaniká taková povinnost smrtí autora216. Nicméně při provozování takto zpracovaného či upraveného díla dochází k užití díla původního, tedy divadlo je nadále povinno od držitelů majetkových práv získat licenci k živému provozování tohoto díla. V souhrnu je divadlo povinno získat licenci jak k dílu upravenému, tak k dílu původnímu. Za takové tvůrčí zpracování díla jiného se považuje taktéž jeho překlad, jelikož překladatel zpravidla nevystačí s pouhým mechanickým překladem, ale musí taktéž učinit jistý tvůrčí vklad. V souladu se skutečnostmi shora uvedenými, pokud má divadlo zájem získat oprávnění k dramatizaci literárního díla v konkrétním překladu, musí získat povolení k úpravě díla (osobnostní právo) a licenci k užití v příslušném rozsahu (majetkové právo) jak od překladatele, tak od autora původního – zřejmě původně cizojazyčného – díla. Autorský zákon v § 19 upravuje nejen samotné živé provozování díla, ale taktéž jeho přenos. Svou podstatou se sice jedná o samostatný druh užití, jelikož k recepci díla (která musí probíhat simultánně se samotným aktem jeho provozování v opačném případě by se jednalo o provoz ze záznamu dle § 20 AZ) dochází mimo prostor živé produkce, a konstitutivním znakem je zde přítomnost „zařízení přenosu nehmotné materializace“217. Dalším podstatným znakem je to, že takový přenos musí provádět výhradně sám pořadatel, tedy divadlo. Pokud by přenos zprostředkovával někdo třetí, jednalo by se o vysílání podle § 21 AZ. Takto se jedná zejména o přenos do jiných prostor divadla, např. do jeho foyeru, jak se s tím můžeme setkat např. v pražském Činoherním klubu.
215
Například při představení Teremin režiséra a autora Petra Zelenky, uváděném v Dejvickém divadle, dochází během představení ke „zhudebnění“ zpráv z New Yorské burzy. 216 Viz kapitola 3, podkapitola 3.3, odstavec 3.3.2 této práce 217 KOMENTÁŘ 2007, c.d., s. 238.
54
7.2.2. Scénická výprava Moderní divadlo nenahlíží na celkovou scénickou výpravu jako na marginální záležitost, kterou by bylo lze odbýt jednoduchým uspořádáním předmětů více méně shodných s celkovým vyzněním textu a představami tvůrců inscenace, ale vnímá ji jako sofistikovanou a významnou složku. Její právní povaha se bude odvíjet od toho, jaké podoby nabývá. Objekty, které budou pro účely divadelního představení, lze dělit do dvou skupin218. V prvním případě je původní autor scénické výpravy, tj. scénograf, autorem díla výtvarného malířského219, tedy „díla vyjadřující tvůrčí myšlenku prostřednictvím jejího statického vizuálního zachycení přímo na dvourozměrný podklad bez použití technických
optických
prostředků“220.
Scénograf
zde
přichází
s návrhem
malby na dvojrozměrnou dekoraci, tedy malovanou kulisu (popřípadě více takových kulis, které svým uspořádáním vytvoří trojrozměrný celek s iluzí prostorovosti). V případě druhém je scénograf autorem díla architektonického, tedy díla, „které může být
vyjádřeno
jak
prostorově,
např.
stavbou,
maketou,
interiéry,
výtvory
zahradní a jevištní architektury atp., tak pomocí jejich projektů, plánů, či náčrtů. Taková architektonická díla jsou vyjádřena přímo skrze např. stavby, makety, interiéry atp., jež jsou prostorově vyjádřena např. konstrukcemi apod., tak zprostředkovaně, tedy vyjádřené skrze architektonické projekty, plány a náčrty.“ Přestože architekturu je možno z pohledu uměnovědního považovat za oblast výtvarného, současný autorský zákon architektonická díla považuje za zvláštní kategorii existující vedle děl výtvarných221. Toto pojetí přesněji postihuje škálu možností architektonického vyjádření životního prostředí, z nichž některé leží již mimo tradičně chápanou hranici výtvarného
umění
(např.
zahradní
architektura,
urbanistická
díla
apod.),
přicházeje s návrhem na trojrozměrnou funkční konstrukci. Toto rozlišení má svůj dopad v tom, že dílo architektonické je chráněno jako celek, kdežto dílo výtvarné i ve svých jednotlivých detailech 222. To má dopad na rozsah autorského dozoru podle § 11 odst. 3 AZ. Zatímco v případě scény jakožto díla
218
SRSTKA, J. 2006, c.d., s. 59 a n. Srov. § 2 odst. 2 AZ 220 KOMENTÁŘ 2007, c.d., s. 27 a n. 221 Tamtéž 222 SRSTKA, J. 2006, c.d., s. 60. 219
55
výtvarného je jeho autor oprávněn požadovat, aby se jednalo o dokonalou zvětšeninu, limitován pouze zákony fyziky, perspektivy atd., smí u díla architektonického dozorovat pouze celkový vzhled, jak jej budou vnímat diváci sedící v hledišti během představení. Pokud jde o užití, ke kterým je potřeba pro potřeby divadelního představení získat oprávnění, je jich více. Z právního hlediska lze život kulis v rámci jedné inscenace dělit do dvou fází, stejně jako jejich užití. V první fázi je potřeba scénu vyrobit, ve druhé jde o její využívání při představeních. Pokud jde o výrobu podle dodaných plánů, jedná se o užití rozmnožováním podle § 13 AZ. U scény – díla architektonického se jedná o její stavbu a u scény – díla výtvarného o rozmnoženinu obrazovou. Při samotných divadelních představeních je již vyrobená scéna užita na scéně ve své hmotné podobě, proto jde o vystavování podle § 17 AZ. Okrajově lze zmínit, že pokud se v programu inscenace ocitne fotografie, na které je vidět velká část scény, jedná se o rozšiřování rozmnoženiny podle § 14 AZ. Pokud je divadelní představení navíc přenášeno živě do jiných prostor, jedná se ještě o živé provozování a jeho přenos podle § 19 AZ223.
7.2.3. Kostýmy a rekvizity Pro kostýmy a rekvizity platí do značné míry to, co bylo již řečeno o scénické výpravě. Tyto předměty se taktéž netěší zvláštní pozornosti, ač se bezesporu jedná o autorská díla. Obdobně zde nejde v první řadě o vybrání dobových oděvů a ostatních
předmětů
podle
toho,
kdy
se
má
odehrávat
děj
inscenace, či o zpracování „nějakého oblečení“ pro fyzickou konstituci herce. Jde o nalezení koncepce veškerých použitých kostýmů a rekvizit, která musí být shodná s estetikou
scény
jakožto
celku,
potažmo
s
celkovým
vyzněním
inscenace a hlavní režijní koncepcí vůbec. Existenci takové koncepce lze dokázat tím, že bude existovat, i když zanikne její hmotný substrát, tedy kostým jakožto kus oblečení. Autorem kostýmů je kostýmní výtvarník/výtvarnice, zatímco o to, aby hmotný substrát kostýmu sedl tomu, kdo jej bude při představení nosit, se stará kostymér/kostymérka. Návrhy kostýmů a rekvizit mají tedy povahu uměleckých děl výtvarných, eventuálně s prvky děl užitého umění. Pod pojmem „užitého umění“ zákon chápe mimo 223
Viz kapitola 3, podkapitola 3.3, odstavec 3.3.2 této práce
56
jiné některé hračky, loutky, výtvory ze skla, porcelánu a keramiky, medaile, nábytek, koberce, oděvní modely, šperkařská díla aj., vytvořené pouze v originálu, či díla denní spotřeby vyráběné hromadně, jejichž umělecké vyvedení je vedle funkce estetické taktéž součástí jejich spotřební funkce224. Pro druh jejich užití v rámci divadelního představení a jeho přípravy platí to samé, co pro díla scénické výpravy.
7.2.4. Scénická hudba Licencování scénické hudby je z právního hlediska komplikovanější než jakékoli
další
složky
divadelního
představení.
V první
řadě
se
zde
dostáváme k problematice rozdělení autorských děl podle § 2 odst. 1 autorského zákona, mimo jiné na díla hudební, dramatická a hudebně dramatická225, jelikož z důvodu oprávnění,
které
vydává
Ministerstvo
kultury
ČR226,
vykonává
kolektivní
správu k dílům hudebním a hudebně dramatickým pro nedivadelní užití OSA, zatímco k hudbám divadelního určení DILIA227. Přitom zákon nestanoví jakékoli vodítko, jak tato díla rozlišovat. Na druhou stranu z praxe víme, že nelze jednoznačně určit hranici, odkdy již nejde o divadelní představení, jelikož oba tyto „žánry“ se významně prolínají a navzájem obohacují. Dalším
faktorem,
který
výrazně
komplikuje
licencování
hudby
divadlem, je, k jakému druhu užití hudebního díla divadlo potřebuje licenci. Toto pramení z faktu, že na rozdíl od ostatních druhů děl lze hudební dílo použít pro účely divadelního představení různě, tedy:
živou produkcí,
ze záznamu,
improvizací skladatele během představení,
tzv. „halfplaybackem“.
224
Viz KOMENTÁŘ 2007, c.d., s. 27 a n. Tamtéž 226 Děje se tak na základě zmocnění vyplývajícího z § 96 odst. 1 AZ 227 Srov. Rozhodnutí Ministerstva kultury ČR č.j. 380/2/2001 ze dne 27. 3. 2007, které uděluje v odst. I DILIA divadelní, literární, audiovizuální agentura oprávnění k výkonu „kolektivní správy práv k dílům majícím povahu scénické hudby zvlášť vytvořené pro užití v díle dramatickém, choreografickém a pantomimickém Elektronický stejnopis dostupný na: http://www.dilia.cz/component/k2/item/download/88_1481a76aa57d6267d9b7b167c1c02b39 225
57
Jestliže je dílo hudební s textem či bez textu provozováno živě, ať již výhradně hudebníky či zpěváky, nebo samotnými herci, není pochyb o tom, že se jedná o užití živým provozováním díla, a pro takové bude potřeba získat licenci. Pochopitelně je možno kombinovat živou produkci s dalšími způsoby použití scénické hudby, jak budou popsány dále. Při provozování hudby ze zvukového záznamu, který byl nahrán na hmotném nosiči vydaném k obchodním účelům, je situace již o něco méně přehledná. Není pochyb o tom, že se jedná o sdělování veřejnosti podle § 18 a n. autorského zákona. Z této skupiny se jako nejpřesnější jeví provozování ze záznamu a jeho přenos, které upravuje § 20 AZ. Nicméně toto ustanovení směřuje převážně k exploataci děl v rámci nedivadelního užití, které spadá do rozsahu kolektivní správy vykonávané OSA228. Licenční smlouvu k tomuto užití je nutno uzavřít se třemi okruhy subjektů: v první řadě se logicky jedná o samotného autora hudby. Před zásahem režiséra, je proto potřeba získat vedle licence (spadající do sféry práv majetkových) i svolení autora ke zpracování,
tedy
k zásahu
do
práv
osobnostních,
konkrétně
do
práva na nedotknutelnost díla podle § 11 odst. 3 AZ, viz kapitola 3, podkapitola 3.3, odstavec 3.3.1 této práce. Dalšími subjekty jsou výkonní umělci, jejichž výkony jsou v záznamu obsaženy (zpěváci, hudebníci) a konečně je taktéž nutno vypořádat práva výrobce zvukového záznamu k jeho záznamu. Do nedávna byla praxe taková, že licencování k divadelnímu užití hudebních děl ze záznamu probíhalo v rámci kolektivní správy OSA, avšak toto právo bylo delegováno na základě smlouvy o zastupování na DILII. Viz příloha č. 2229, čili Licenční smlouva mezi amatérským divadelním souborem a DILIÍ o divadelním provozování nahraných písní. Provozování ze záznamu pro divadelní užití spadá do obecného ustanovení o sdělování veřejnosti podle § 18 odst. 1 AZ230. Nabízí se sice užití dle § 20 autorského zákona, avšak při představení je výkonnými umělci živě 228
Srov. Rozhodnutí Ministerstva kultury ČR č.j. 4449/2001 ze dne 28. 2. 2001, které uděluje v odst. II písm. c) OSA - Ochranný svaz autorský pro práva k dílům hudebním vykonává ve smyslu autorského zákona kolektivní správu pro oprávnění pro výkon kolektivní správy pro právo na „nedivadelní provozování a přenos provozování hudebních děl s textem či bez textu živě nebo ze zvukového záznamu vydaného k obchodním účelům nebo jiného zvukového záznamu (…)“. Elektronický stejnopis dostupný na: http://www.osa.cz/media/84403/opr%C3%A1vnen%C3%AD%20k%20cinnosti.pdf 229 Příloha č. 2, Licenční smlouva mezi amatérským divadelním souborem a DILIÍ o divadelním provozování nahraných písní 230 SRSTKA, J. 2006, c.d., s. 69.
58
provozovaná složka tak pevně spjata s reprodukovanou hudbou, že není možno je oddělovat231. Nicméně posléze došlo k napadení této praxe ze strany hudebních nakladatelů, jelikož se nejedná o užití spravované kolektivní správou232. Proto je v současnosti situace taková, že mohou nastat čtyři různé scénáře a divadla jsou pak povinna sjednávat licenci se čtyřmi různými subjekty. V první řadě tyto smlouvy uzavírá OSA na základě smlouvy o zprostředkování s daným vydavatelstvím (tedy vykonává agenturní činnost), ač k tomu nemá oprávnění. Dále, na základě stejného právního titulu, tyto smlouvy uzavírá DILIA (avšak legálně, jelikož k agenturní činnosti oprávnění má). Navzdory shora uvedeným skutečnostem a v rozporu s § 99 odst. 1 AZ svolení k užití v rámci kolektivní správy dále uzavírá INTERGRAM233. A konečně je nutné uzavřít případnou licenci s daným vydavatelstvím, pokud se nedává agenturně zastupovat. Improvizovaná scénická hudba je hudba, která vzniká během představení hrou jejího autora na hudební nástroj. Tato hudba může buď být zcela původní, nebo fakticky obsahovat
některé
prvky
hudeb
jiných.
V takovém
případě
se
může
jednat o cokoli od citací, přes spojení díla vlastního s díly jinými, až po dílo vzniklé zpracováním
děl
jiných.
V prvním
případě
je
improvizátor
autorem
podle § 2 odst. 1 AZ, ve druhém bude zároveň autorem podle § 2 odst. 1 i 4 a ve třetím případě zpracovatelem, tedy autorem podle § 2 odst. 4 AZ. Dalším způsobem, jak lze užít hudbu pro divadelní představení, je tzv. „halfplayback“. Jeho podstatou je, že v rámci divadelního představení je divákům zpřístupňováno
dílo
hudební
zpěvem
přítomných
výkonných
umělců
(tedy
živě) a zároveň jsou tito doprovázeni ze záznamu pouštěnou hudbou. Pro takovéto užití je potřeba licence zároveň k provozování ze záznamu dle § 20 odst. 1 AZ a zároveň k provozování živě dle § 19 odst. 1 AZ. Dalším
problémem
je
zde
skutečnost,
že
při
každém
představení
vzniká z právního hlediska dílo nové, které je zároveň současně zpřístupňováno divákům234. Z dikce zákona vyplývá poněkud absurdní povinnost uzavírat před každým
231
Tamtéž Srov. § 96 odst. 1 AZ 233 INTERGRAM, nezávislá společnost výkonných umělců a výrobců zvukových a zvukově obrazových záznamů 234 SRSTKA, J. 2006, c.d., s. 72. 232
59
představením novou smlouvu o dílo mezi divadlem a autorem, přičemž licence vyplývá z účelu takovéto smlouvy235.
7.2.5. Choreografie Choreografie není (v porovnání s ostatními složkami) až tak běžná, potažmo ji nelze považovat za „obligatorní“. Choreografie jako dílo obstojí zcela samostatné (např. balet, scénické tance, společenské tance aj.). Ve své podstatě jde o koncepci, potažmo kompozici nějakého pohybového díla, které je určeno k provádění výkonným umělcem pomocí pohybu jeho těla. Takové dílo může být vytvořeno choreografem přímo pro potřeby konkrétní inscenace, či může jít o užití díla vzniklého nezávisle na připravované inscenaci, ať již za účelem „spojení“ s dílem jiným (např. zmíněný balet, kde je dílo choreografické provozováno ve spojení s dílem hudebním) nebo k provozování samostatně, tedy bez hudby. Stejně jako v případě užití dramatického textu a scénické hudby jde u choreografie taktéž o živé provozování podle § 19 autorského zákona, viz výše. V některých případech nemusí pohybová složka divadelního představení nabývat podoby choreografie, která je samostatným autorským dílem. Avšak i přesto se na ní může podílet někdo další. Takováto činnost probíhá na bázi pohybové spolupráce.
7.2.6. Program inscenace Divadelní program je takřka povinná součást inscenace, bez níž by zážitek z divadelního představení nemohl být kompletní. Pod tímto pojmem chápeme publikaci jakéhokoli rozsahu, která divákovi podává dodatečné informace o představení a jeho právní povaha je odvislá od toho, co je obsahem takového programu. Stěžejní otázkou je, zda divadelní program je autorským dílem slovesným, či nikoli.
Ty
nejjednodušší
programy,
se
kterými
se
však
můžeme
setkat i v profesionálních divadlech, sestávají pouze z faktografických údajů, které mají výhradně informační charakter. Tyto nelze považovat za autorská díla, jelikož nenesou jejich pojmové znaky236. Pokud se v případě divadelního programu jedná o autorské dílo, je důležité (zejména z praktického hlediska) dále rozlišovat, zda se jedná o dílo souborné, či 235 236
Srov. § 61 odst. 1 AZ Nejedná se o díla vzniklá tvůrčí činností autora, srov. § 2 odst. 1 AZ
60
nikoli237. V takovém programu se otiskuje cokoli od úryvků z textu či dramatický text v celku, přes fotografie z představení a návrhy kostýmů nebo scény, až po nezávislé texty třeba i vědeckého charakteru. Pokud program vznikl tvůrčím vybráním a seřazením jiných samostatných děl, ze kterých se tento výhradně skládá, jedná se o dílo souborné podle § 2 odst. 5, viz kapitola 3, podkapitola 3.1 této práce. S autory takto užitých děl je nutné uzavřít licenční smlouvu nakladatelskou. Jako příklad lze uvést program k inscenaci Shakespearova Macbetha v režii Jana Mikuláška, kterou uvádělo pražské Divadlo v Dlouhé. Ten obsahuje mimo jiné informace o inscenaci a výklad historických reálií a dále text písně Davida Bowieho „Heroes“, jež úplně přesně koresponduje
s Mikuláškovou interpretací
Shakespearova
textu,
a
dále
statě C. G. Junga, které nám pomáhají pochopit chování hlavní postavy. Naproti tomu stojí program, ve kterém jeho autor přichází s vlastním autorským dílem slovesným a jiných děl využívá pouze v rámci citací (samozřejmě pouze v odůvodněném rozsahu a s označením zdrojů). K užití takových citací dojde v rámci bezúplatné zákonné licence238. Licenční režim programu inscenace se řídí § 56 a n. autorského zákona, tedy ustanoveními pro licenční smlouvu nakladatelskou, viz kapitola 5, podkapitola 5.2, odstavec 5.2.4 této práce. Divadlo je zde nakladatelem, který nabývá od autora programu licenci k užití díla skrze pořízení rozmnoženin díla a jejich rozšiřování239.
7.2.7. Lighting design Pokud jde o lighting design, je situace poněkud složitější. Zatímco s ostatními jevištními prostředky se Srstka vyrovnává vyčerpávajícím způsobem, o lighting designu se pouze zmiňuje v kapitole o scénických výtvarnících240. Není to však záležitost pouze Srstkova, ale veškeré české divadelní obce. Lighting design neboli světelný design je samostatný jevištní prostředek, který se projevuje formováním a dynamizováním scénického světla241. Historicky vzniká s rozvojem technologií a postupně nabývá samostatného poslání, které má korespondovat s celkovým vyzněním inscenace, a nemá za úkol jen samoúčelně „svítit, 237
SRSTKA, J. 2006, c.d., s. 31. Srov. § 31 AZ 239 Srov. § 5 odst. 1 AZ 240 SRSTKA, J. 2006, c.d., s. 58 a n. 241 ŠUŠKLEB, J., H. Aplikovaný lighting design. 1. Vydání. Brno : JAMU v Brně, 2010, s. 15. 238
61
aby bylo vidět na herce“. Světlo v moderním divadle modeluje prostor, kde se herci pohybují, umožňuje dokreslit základní charakter scény, vhodným zbarvením a ovládáním intenzity může vytvářet iluzi plynulosti nebo naopak dramatické změny242. Významný český scénograf a lighting designér Josef Svoboda došel tak daleko, že pro inscenaci Romea a Julie v Národním divadle vytvořil světelnou dekoraci, která působila dojmem dekorace materiálové243. Lighting design je, obrazně řečeno, popelkou jevištních prostředků v českém divadle. Již samotný pojem „lighting design“ bývá často nesprávně zaměňován s pojmem „light design“, což je v angličtině pojmenování oboru „navrhování světel“, ve smyslu „svítidel“. Další problém vychází z ostré hranice mezi umělcem a technikem jakožto zaměstnanci divadla, kteří jsou vnímáni zcela odlišně, požívajíce různé míry uznání. Přitom, jak bylo shora naznačeno, není možné úlohu lighting designéra bagatelizovat a zjednodušovat. V českém prostředí je tento podřízen scénografovi a režisérovi, plní jejich pokyny a náplň jeho práce je považována za výhradně technologickou činnost. Přitom Šuškleb tvrdí, že práce lighting designéra je technického rázu pouze z 10 % a zbytek je kreativní umělecká práce244. Je tedy jasné, že lighting design může být uměleckým dílem a samostatným jevištním prostředkem vedle scénografie. Z toho důvodu lze dovozovat, že prací lighting designéra (jakožto tvůrce uměleckého díla) je vytvořit tzv. „světelnou koncepci“245, která je pak během představení zhmotňována osvětlovačem – technikem, který může být odlišný od osoby lighting designéra. Zcela opačná je situace z právního hlediska, kde autoři Komentáře hovoří zcela jednoznačně. V rámci výkladu o podobách autorského díla v § 2 odst. 1 (tedy že dílo je dílem, pokud existuje v „objektivně vnímatelné podobě včetně podoby elektronické, trvalé nebo dočasné“) mluví autoři výslovně o tom, že za autorské dílo lze považovat rovněž dílo vyjádřené světelnými vlnami, stanovujíce jako jedinou podmínku to, že se „dílo navenek efemérně zhmotňuje a může být lidskými smysly přijímáno.“246 242
ŠUŠKLEB, J. H. 2010, c.d., s. 13–15. ALBERTOVÁ, H. Josef Svoboda scénograf. 1. vydání. Praha : Institut umění, Divadelní ústav, 2012, s. 110–112. 244 ŠUŠKLEB, J. H. 2010, c.d., s. 29. 245 Světelná koncepce je pojem, se kterým pracuje divadelní praxe při uzavírání smluv o vytvoření světelného designu ke konkrétní inscenaci. Tato koncepce má svou náladou a obsahem korespondovat s inscenací. Společně s takovou smlouvou je i smlouva licenční. 246 KOMENTÁŘ 2007, c.d., s. 23. 243
62
Na technika, který realizuje světelnou koncepci při konkrétním představení, nahlíží Komentář a priori jako na technického pracovníka, nicméně tvrdí, že v praxi mohou nastat situace, kdy osvětlovač – technik vybočí ze svého řemeslně technického zařazení a stane se výkonným umělcem. Případně při provádění světelného díla vybočí z technického rámce své práce a jeho výkon nabyde dokonce vlastností nového autorského díla247. Avšak v rámci výkladu o druzích užití se Komentář o světelných dílech nezmiňuje nikde. Při výkladu o druzích autorských děl výtvarných hovoří o dílech malířských, grafických, sochařských a jiných dílech výtvarných, avšak pojmovým znakem těchto děl je zachycení tvůrčí invence na dvojrozměrný (pouze v případě děl sochařských na trojrozměrný) objekt, v případě děl grafických vzniklých za použití různých tiskařských metod, a za díla jiná považuje kaligrafii, počítačovou grafiku, či výtvarně ztvárněné (umělecké) mapy. Ač lze tušit, že do této kategorie nelze lighting design zařadit, uvádí Srstka osobu lighting designéra (ač hovoří o „light designérovi“) v rámci výkladu o scénických výtvarnících, čímž řadí lighting design právě mezi díla výtvarná248. Přijmout názor, že lighting design je dílo výtvarné a tedy že je lze užít vystavováním lze pouze tehdy, pokud přistoupíme na tezi, že nasvícením scény249 jako takové docílíme tak nečekaných a zajímavých úkazů, které mají hmotnou podobu a tyto budeme moci považovat za „hmotné zachycení lighting designu“. Správnějším řešením se však jeví zařadit jej do zbytkové kategorie děl jiných, což dovoluje použití demonstrativního výčtu při vytyčování druhů děl v § 2 odst. 1.250 Pokud jde o druh užívání, je situace dvojaká, stejně jako v případě zařazení lighting designu do systematiky druhů děl. Samotná koncepce lighting designu je dílo nehmotné, ač její přepis lze zaznamenat s použitím technických značek či dalších prostředků. Jestliže přiznáme technikovi „svítícímu“ při představení, status výkonného umělce, jedná se o užití lighting designu dle § 19 odst. 1 AZ, tedy o živé provozování, zatímco tvůrce koncepce lighting designu bude v postavení autora. Pokud osvětlovači postavení výkonného umělce nepřiznáme a budeme trvat na výhradně technické povaze jeho práce, bude se jednat o obecné sdělování veřejnosti
247
KOMENTÁŘ 2007, c.d., s. 641. SRSTKA, J. 2006, c.d., s. 58. 249 Přesněji „jevištní dekorace“ 250 KOMENTÁŘ 2007, c.d., s. 27 a n. 248
63
podle § 18 AZ. O sdělování ze záznamu podle § 20 odst. 1 se jednat nemůže, jelikož takto lze sdělovat pouze díla zvuková či zvukově obrazová. Dále se nabízí považovat lighting design za dílo výtvarné. Signifikantním znakem děl výtvarných je však hmotný substrát, na který jsou zachycena a který lze vystavovat251. Z právě řečeného vyplývá, že se nabízejí dvě cesty, jak vnímat a licencovat lighting design, přičemž obě nejsou zcela výstižné a vyžadují jistý právní výklad, který zcela neodpovídá představám divadelníků a vůbec praxi. Stálo by tedy za další zkoumání jak z hlediska právního, tak praktického, jak k této problematice přistupovat.
251
Srov. § 17 AZ
64
Závěr Ještě než je inscenace byť jen jedenkrát realizována během divadelního představení, má za sebou dlouhý a náročný zkušební proces. Stejně náročnou práci musí odvést i její produkční tým či osoby, které jsou zodpovědné za získávání jednotlivých autorskoprávních oprávnění. Podstatou divadelního představení je to, že se odehrává v daném prostoru, je realizováno výkonnými umělci a před zraky diváků, kteří společně s hercem – výkonným umělcem mezi sebou vytváří pevné komunikační pouto, díky kterému je divadlo možné jen „tady a teď“. Podobně jako nelze přesně určit, jaká definice práva je ta nejpřesnější, nelze přesně říci, co je nejpřesnější definicí divadla. Tento text s pojmem „divadlo“ pracuje jako s druhem umění, které má dané specifické znaky a z hlediska sledovaného účelu jsou stěžejní dva odlišné jevy: „divadelní inscenace“ a „divadelní představení“. Inscenace je vlastní nastudování režisérem, či celým inscenačním týmem, jehož výsledkem je režijní koncepce, zatímco divadelní představení je jejím jednotlivým „zhmotněním“ na jevišti (divadla či kdekoli jinde) za účasti výkonných umělců. Oba z těchto jevů pracují s týmiž složkami, ale oba v jiném právním režimu. U inscenace jde o použití jednotlivých složek v rámci zpracování, uspořádání, či pouhého spojení. Naproti tomu u představení se jedná o užití, ke kterému je potřeba uzavřít příslušnou licenci. Tato práce ponechává stranou fakt, že některé z těchto složek vůbec nemusí nabývat povahy díla dle dikce § 2 autorského zákona, ale jedná se pouze o výsledek řemeslně-technické zručnosti (zejména se může jednat o scénografii, kostýmy a rekvizity, či lighting design). Z právě řečeného vyplývá, že pro účely divadelních představení se neuzavírá pouze licenční smlouva s nositeli práv majetkových, ale že je od autora potřeba získat svolení k zásahu do práv osobnostních. Tato
dvojkolejnost
je
sjednocována
k udílení
„oprávnění
k živému
divadelnímu provozování“. Nabývá-li režijní koncepce vlastností nového autorského díla (vzniklého zpracováním děl jiných, či jejich tvůrčím uspořádáním) získává její tvůrce (režisér, či celý inscenační tým) dle mého názoru postavení autora (spoluautora). Avšak tento fakt je autorským zákonem zcela ignorován a považuje jej bez výjimky za výkonného umělce, ač by bylo vhodné, aby mu tento status nebyl upírán.
65
Další nejasnosti vyvolává nejednoznačný charakter jednotlivých složek divadelní inscenace, kde není jasné, zda se jedná o autorské dílo či nikoli. V českém právním prostředí má každé povolání zájem získat status autora, proto je k této problematice potřeba přistupovat obezřetně. Jako příklad lze uvést kostýmovou složku. Z velké části jsou kostýmy pouze „sbírány“ tak, aby korespondovaly s celou režijní koncepcí, zejména z hlediska dobovosti. Nicméně není sporu, že některé kostýmové koncepce skutečně nabydou povahy autorského díla, stejně jako každý jeden kostým. Případně je ze strany tvůrců naopak odmítnuto takové autorské dílo vytvořit, jako je tomu v případě programu inscenace, který může vzniknout jako samostatné autorské dílo (dílo literární, uspořádaný sborník, dílo výtvarné), ale častokrát mu jeho tvůrci nevěnují takovou pozornost a zůstane pouze objektem čistě informativním. Vedle právě uvedené nejednoznačnosti, zda se jedná o autorské dílo či nikoli, se lze v praxi setkat s nejasností další, a to jakého druhu předmětné dílo je, potažmo k jakému druhu užití je potřeba získat licenci. Jako příklad lze uvést lighting designovou koncepci (pokud se skutečně jedná o nové autorské dílo, viz předchozí odstavec). Tu lze považovat za dílo za jiné výtvarné, či za jiný druh autorského díla. Z této neurčitosti vychází i nejasnost, jak tuto koncepci užívat, jelikož se nabízí užití vystavováním, živým provozováním, provozováním ze záznamu, či obecné sdělování veřejnosti, které je dle mého názoru nejsprávnější. Dalším úskalím pro právní praxi je skutečnost, že některé scénické prostředky nejsou jednoznačné co do druhu díla ani co do způsobu, jakým jsou v rámci divadelního představení užívány. Tato díla je pak potřeba zkoumat individuálně. Jako příklad lze uvést scénickou výpravu, kterou lze považovat za dílo výtvarné či architektonické nebo program inscenace. Veliká komplikace nastává v případě licencování hudby provozované ze záznamu, k němuž v rámci divadelního představení dochází v režimu obecného sdělování veřejnosti. Licence pro provozování pro nedivadelní účely není oprávněna uzavírat kolektivní správa, a proto je dost chaotické. V minulosti licencování (ač z právního hlediska nesprávně) vykonávala DILIA na základě smluvní delegace ze strany OSA, která k tomu byla „oprávněna“ v rámci své kolektivní správy. V současnosti jsou divadla povinna uzavírat tyto licence s některým z těchto subjektů: OSA (v rámci agenturní činnosti, kterou však není oprávněn vykonávat), DILIA (v
66
rámci své agenturní činnosti), jednotlivá hudební vydavatelství (jakožto nositelé majetkových autorských práv) a INTERGRAM (na základě oprávnění ke kolektivní správy, ač se tak děje v rozporu se zákonem). Další složky divadelního představení již nejsou tak problematické. Dramatický text
je
užíván
živým
provozováním,
scénická
výprava
je
buď
dílem
architektonickým, nebo výtvarným a licence je uzavírána k oprávnění dílo rozmnožovat (v rámci výroby podle dodané technické dokumentace) a vystavovat v rámci samotného představení. Kostýmy a rekvizity (jedná-li se o autorské dílo, viz výše) jsou díly výtvarnými s prvky děl užitých a užívají se vystavováním. Případná choreografie je užívána živým provozováním a program, je-li výtvarným dílem, je licencován podle ustanovení o smlouvě nakladatelské. Jak bylo uvedeno již v úvodu, jsem si vědom, že velká část divadelních produkcí v českém divadelním prostředí je složena ze scénických prostředků, které nemají znaky autorských děl, avšak tyto zůstávají mimo zájem této práce. Tato práce byla psána tak, aby ji bylo možno použít jako rukověť divadelního produkčního, který se dostal do týmu inovátorů a umělců, kteří pro účely inscenace buď každý sám za sebe tvoří dílo nové, či alespoň tvůrčím způsobem zpracovávají nebo uspořádávají díla jiných autorů a on má za úkol zajistit, aby nedocházelo k zásahům do práv osobnostních a aby byly získány všechny relevantní licence. Tato diplomová práce si klade za cíl nejprve přiblížit obecnou autorskoprávní problematiku relevantní pro jeho úkol a dále mu pomoci získat licence ke všem složkám, kterých bude posléze v rámci divadelního představení užito. Pokud tento bude mít pevné teoretické základy, nebude se potýkat s takovými těžkostmi při sjednávání a uzavírání licenčních smluv.
67
Seznam zkratek AZ
zákon č. 121/2000 Sb., autorský zákon
OZ
zákon č. 40/1964 Sb., občanský zákoník
NOZ
zákon č. 89/2012 Sb., nový občanský zákoník
Obch. Z. zákon č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník OSŘ
zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád
Platné právní předpisy jsou citovány ve znění účinném ke dni odevzdání diplomové práce.
68
Prameny Odborná literatura 1. KNAPPOVÁ, M.; ŠVESTKA, J.; DVOŘÁK, J. a kol. Občanské právo 3. 5. vydání. Praha : ASPI, 2009. 2. TICHÝ, L.; ARNOLD, R.; ZEMÁNEK, J.; KRÁL, R.; DUMBROVSKÝ, T. Evropské právo. 4. vydání. Praha : C. H. Beck, 2011. 3. TELEC, I.; TŮMA, P. Autorský zákon : Komentář. 1. vydání. Praha : C. H. Beck, 2007. 4. TŮMA, P. Smluvní licence v autorském právu. 1. vydání. Praha : C. H. Beck, 2007. 5. TELEC, I. Přehled práva duševního vlastnictví 1. : Lidskoprávní základy. Licenční smlouva. 1. vydání. Brno : Doplněk, 2002. 6. KNAP, K. Smluvní vztahy v právu autorském. 1. vydání. Praha : Orbis, 1967. 7. SRSTKA, J. Autorské právo v divadle. 1. Vydání. Praha : AMU = DAMU + FAMU + HAMU, 2006. 8. ŠUŠKLEB, J., H. Aplikovaný lighting design. 1. vydání. Brno : JAMU v Brně, 2010. 9. GERLOCH, A. Teorie práva. 6. Vydání. Plzeň : Aleš Čeněk, 2013. 10. PAVIS, P. Divadelní Slovník. 1. Vydání. Praha : Divadelní ústav, 2003. 11. PAVLOVSKÝ, P. a kol. Základní pojmy divadla. 1. vydání. Praha : Národní divadlo, 2004. 12. ALBERTOVÁ, H. Josef Svoboda scénograf. 1. vydání. Praha : Institut umění, Divadelní ústav, 2012.
69
Právní předpisy 1. Listina základních práv a svobod. Usnesení č. 2/1993 Sb., o vyhlášení Listiny základních práv a svobod jako součásti ústavního pořádku České republiky, ve znění ústavního zákona č. 162/1998 Sb. 2. Autorský zákon. Zákon č. 121/2000 Sb., ve znění pozdějších předpisů. 3. Občanský zákoník. Zákon č. 40/1964 Sb., ve znění pozdějších předpisů. 4. Občanský zákoník. Zákon č. 89/2012 Sb., ve znění pozdějších předpisů. 5. Obchodní zákoník. Zákon č. 513/1991 Sb., ve znění pozdějších předpisů. 6. Občanský soudní řád. Zákon č. 99/1963 Sb., ve znění pozdějších předpisů. 7. Zákon o státní památkové péči. Zákon č. 20/1987 Sb., ve znění pozdějších předpisů. 8. Autorský zákon. Zákon č. 35/1965 Sb., ve znění pozdějších předpisů. 9. Živnostenský zákon. Zákon č. 455/1991 Sb., ve znění pozdějších předpisů. 10. Směrnice Evropského parlamentu a Rady 2011/77/EU ze dne 27. září 2011, kterou se mění směrnice 2006/116/ES o době ochrany autorského práva a určitých práv s ním souvisejících 11. Novela autorského zákona. Zákon č. 216/2006 Sb., kterým se mění autorský zákon a některé další zákony
70
Internetové zdroje 1. http://www.autorskaprava.cz/duvodova_zprava_az.htm Důvodová zpráva k vládnímu návrhu zákona o právu autorském, o právech souvisejících s právem autorským a o změně některých zákonů (autorský zákon) V Praze dne 15. listopadu 1999. K § 49 2. http://www.dilia.cz/component/k2/item/download/88_1481a76aa57d6267d9b7b 167c1c02b39 Rozhodnutí Ministerstva kultury ČR č.j. 380/2/2001 ze dne 27. 3. 2007, které uděluje
v odst.
I
DILIA
divadelní,
literární,
audiovizuální
agentura
oprávnění k výkonu 3. http://www.osa.cz/media/84403/opr%C3%A1vnen%C3%AD%20k%20cinnosti. pdf Rozhodnutí Ministerstva kultury ČR č.j. 4449/2001 ze dne 28.2.2001, které uděluje oprávnění OSA - Ochranný svaz autorský pro práva k dílům hudebním vykonává ve smyslu autorského zákona kolektivní správu pro oprávnění pro výkon kolektivní správy 4. http://www.mkcr.cz/assets/autorske-pravo/13-03-18-novela-AZ-v-bodech.doc Novela AZ v bodech. Verze červen 2012. Ministerstvo kultury 5. http://obcanskyzakonik.justice.cz/tinymcestorage/files/2011/Vladni_navrh_obcanskeho_zakoniku_2011_DZ.pdf Návrh občanského zákoníku. Verze prosinec 2010. Ministerstvo spravedlnosti. Důvodová zpráva
71
Přílohy Seznam příloh Příloha č. 1
Vzor smlouvy Divadla DISK o vytvoření light designu
Příloha č. 2
Licenční smlouva mezi amatérským divadelním souborem a DILIÍ o divadelním provozování nahraných písní
72
Přílohy Příloha č. 1
73
Příloha č. 2
74
Resumé Účelem
této
práce
je
zkoumat
autorskoprávní
institut
licenčních
smluv ve specifickém prostředí divadla. Z faktického hlediska je na této oblasti zajímavá její umělecká pestrost a neohraničenost, která se paradoxně netěší takové pozornosti jako například hudba nebo film, což se odráží zejména ve velikosti divácké obce a ve výši finančních prostředků v divadle se vyskytující. S těmito skutečnostmi souvisí rovněž zajímavost z hlediska právního, jelikož výsledky divadelní činnosti, tj. divadelní inscenace a divadelní představení, jsou v právním řádu České republiky, potažmo v autorském zákoně, upraveny nedostatečně. Tato diplomová práce si dále klade za cíl poskytnout teoretickou průpravu pracovníkům divadla, kteří jsou zodpovědní za uzavírání takovýchto licenčních smluv. Práce je strukturována vedle úvodu a závěru do sedmi kapitol, z nichž prvních pět se věnuje obecné problematice autorských práv a autorskoprávních licencí, zatímco kapitola šestá a sedmá aplikuje nabyté poznatky na divadelní teorii a praxi. Úvod
práce
nastiňuje
teoretickou
právní
problematiku
licenčních
smluv a úskalí, se kterými se potýká divadelní praxe. První kapitola zařazuje autorské právo do systematiky Českého právního řádu. Druhá kapitola je věnována vypočtení pramenů autorského práva a skládá se ze tří podkapitol, které postupně probírají tyto tři oblasti právních pramenů: vnitrostátní právní předpisy, mezinárodní smlouvy, právní předpisy Evropských společenství. Třetí kapitola se zabývá ve třech podkapitolách postupně hlavními instituty autorského práva, a to objektem (dílo), subjektem (autor) a obsahem těchto práv (dále členěno na tři odstavce, tedy osobnostní práva, práva majetková a dispozice s nimi). Ve
čtvrté
kapitole
autorským, která se
dělí
do
vyrovnává s právy
výkonných
jsou dvou
přiblížena
práva
související
dalších podkapitol.
Podkapitola
umělců
(ve
čtyřech
odstavcích
s právem první
se
postupně
pojednává o subjektu a objektu těchto práv a o jejich členění na práva osobnostní a majetková). Druhá podkapitola vykládá problematiku práv výrobce zvukového záznamu k takovému záznamu (děje se tak v rámci třech odstavců: subjekt, objekt, obsah těchto práv).
75
Pátá kapitola se zabývá licenčními smlouvami podle autorského zákona obecně, jejich prvcích (jednotlivé odstavce se postupně vypořádávají s jejich stranami, předmětem takových smluv, odměnami, změnami a jejich zánikem) a náležitostmi (formálními a obsahovými). Šestá
kapitola
definuje
divadelní
pojmy
z teatrologického
hlediska a v jednotlivých podkapitolách předkládá definice pojmů „divadlo“, „divadelní inscenace“, „divadelní představení“ a „činoherní divadlo“. Poslední kapitola v úvodní části zkoumá právní povahu pojmů „divadelní inscenace“ a „divadelní představení“ a subjekty a práva z autorských práv z těchto vyplývající.
Druhá
podkapitola
nejprve
vyjmenovává
jednotlivé
divadelní
prostředky a jejich licencování pro divadelní účely (v rámci jednotlivých odstavců se postupně zabývá dramatickým textem, scénickou výpravou, kostýmy a rekvizitami, scénickou hudbou, choreografií, programem inscenace a lighting designem). Závěr práce shrnuje probranou problematiku a rekapituluje učiněné závěry.
76
Abstract The purpose of this thesis is to deal with the institute of copyright license agreements as it is applied in a specific background of theatre. Theatre is specific for its unlimited artistic diversity, which is not subject of such an interest from public or businesses as film or music is. This is the reason why there is not any special legal regulation in Czech Copyright law. The secondary goal of this thesis is to provide theatre employees responsible for drafting and entering into license agreement with theoretical knowledge of all relevant issues in this regard. Besides the prologue and epilogue, the thesis is divided into seven chapters. First five chapters deal with copyright law and copyright licenses in general and the sixth and seventh apply the gained theoretical knowledge on practice of theatre production. The prologue views thesis' matter from theoretical point of view and outlines the problems that theatres have to deal with. The
first
chapter
classifies
general
copyright
law
within
the system of the Czech law. The aim of chapter two is to enumerate the sources of the Czech copyright law. It is subdivided into three subchapters dealing with the Czech legal system, International law and law of the European Union. In the third chapter, which consists of three subchapters, we can read about fundamental concepts of copyright law, such as author, authorship and rights resulting from these institutes (moral rights, economic copyrights and transfer thereof). The fourth chapter is divided into two subchapters and provides information about rights related to copyright. The first one deals with performing artists and the second one with producers of sound recordings. The fifth chapter introduces the general explanation of copyright licenses, respectively contracts and their elements (in five paragraphs we can read about: parties to the contract, subject, remuneration, disposal and termination of license agreement). In second subchapter we can read about essentials of these contracts. The sixth chapter defines the terms “theatre”, “production”, “show” and “drama” in its narrow sense.
77
The last chapter focuses on applying aspects of Copyright act on specific attributes of theatre activities. In the first subchapter we can read legal difference between “production” and “show” as distinguishing between the two causes many problems in practice. The second subchapter enumerates the elements of each show and the way how they are licensed. The
epilogue
briefly
summarizes
summons the conclusions made.
78
the
subject
of
the
thesis
and
Klíčová slova (Key Words) Název práce v českém jazyce Licenční smlouvy v divadelním prostředí English title License Agreement in Theatre Klíčová slova Licenční smlouva Divadlo Key words License agreement Theatre
79
