Nepojmenované smlouvy v režimu obchodního práva

Právnická fakulta Masarykovy univerzity Katedra obchodního práva

Diplomová práce

Nepojmenované smlouvy v režimu obchodního práva

Jakub Zahradník 2009

„Prohlašuji, že jsem diplomovou práci na téma: Nepojmenované smlouvy v režimu obchodního práva, zpracoval samostatně a jen s využitím pramenů uvedených v seznamu literatury, které ve všech případech řádně cituji v souladu s příslušnou směrnicí děkana a s citačními zvyklostmi.“

Jakub Zahradník

1

Děkuji JUDr. Daně Ondrejové, Ph.D. za odborné vedení při zpracování této diplomové práce a také mé rodině za největší možnou podporu při studiu.

2

Obsah 1 Úvod ............................ .................................................................................................................. 4 1.1. Přístup ke zpracování………………………………………………………………………...5 2. Pojem inominátní, nepojmenovaná smlouva .................................................................... 6 3. Typová a smíšená smlouva (contractus mixti) ......................................................................... 7 3.1. Typová, pojmenovaná smlouva……………………………………………………………... 7 3.2. Smíšená smlouva alias contractus mixti…………………………………………………… 9 3.2.1. Smíšená smlouva a občanský zákoník - § 491 odst.3 ObčZ ............................................ 10 3.2.2. Smíšená smlouva a obchodní zákoník - § 275 odst. 1 a 2 ObchZ ................................... 11 4. Uzavírání inominátní smlouvy ............................................................................................ 14 4.1. Zásady pro uzavírání nepojmenovaných smluv v obchodním právu…………………… 15 4.1.1. Zásada rovnosti účastníků obchodních vztahů ................................................................ 15 4.1.2. Zásada smluvní svobody – autonomie vůle ...................................................................... 16 4.1.3. Zásada dispozitivnosti právní úpravy.................................................................... 17 4.1.4. Zásada bezformálnosti právních úkonů a pacta sunt servanda .................................... 19 4.2. Forma inominátní smlouvy………………………………………………………………………. 20 4.3. Návrh a přijetí…………………………………………………………………………………….. 20 4.4. Podstatné části smlouvy vs. podstatné náležitosti smlouvy……………………………………….21 4.5. Doporučení pro podnikatelskou praxi……………………………………………………………. 22 5. Inominátní smlouva v režimu obchodního práva ......................................................... 25 5.1. Vztah mezi občanským a obchodním zákoníkem………………………………………… 25 5.2. Inominátní smlouva v režimu obchodního zákoníku…………………………………….. 25 5.2.1. Inominátní smlouva jako relativní obchod - § 261 odst. 1,2 ObchZ ............................ 26 5.2.2. Inominátní smlouva jako fakultativní obchod - § 262 ObchZ ....................................... 27 5.2.3 Inominátní smlouva jako typový (nominální) obchod podle § 261 odst. 3 ObchZ ................... 29 5.3. Inominátní smlouva v režimu občanského zákoníku…………………………………….. 30 5.4. Inominátní smlouva v občanském zákoníku de lege ferenda…………………………………… 33 5.5. Obsah inominátní smlouvy – lex contractus…………………………………………………….. 34 6. Přípustnost analogie a její důsledek pro podnikatelskou praxi ............................. 36 6.1 Obecně o analogii…………………………………………………………………………... 36 6.2. Inominátní smlouva a přípustnost analogie v obchodním zákoníku……………………. 38 6.3. Inominátní smlouva a přípustnost analogie v občanském zákoníku……………………. 44 7. Nejčastěji uzavírané inominátní smlouvy v režimu ObchZ ..................................... 47 7.1. Leasingová smlouva……………………………………………………………………………… 47 7.2. Franchisingová smlouva………………………………………………………………………….. 48 7.3. Rámcová smlouva…………………………………………………………………………………49 7.4.Factoring…………………………………………………………………………………… 49 7.5. Forfaiting…………………………………………………………………………………………. 50 8. Závěr.................................................................................................................................... 51 9. Résumé ............................................................................................................................................53 10. Seznam použité literatury ........................................................................................................ 55 10.1. Knižní publikace…………………………………………………………………………………… 55 10.2. Seznam odborných článků………………………………………………………………………….56 10.3. Použitá judikatura………………………………………………………………………………….. 57 10.4. Internetové zdroje………………………………………………………………………………….. 57

3

1.

Úvod Soukromoprávní kodexy upravují ve svých zvláštních částech závazkového

práva klasické smluvní typy, které se vyvinuly postupně z římského práva. Tyto smlouvy poté představují jakýsi základ právní úpravy smluv. Z hlediska funkčnosti je smlouva téměř nejvýznamnějším právním institutem, který dnešní zejména soukromoprávní odvětví nabízí. Každý podnikatelský subjekt musí mít v demokratickém právním státě zaručenou možnost vstupovat do právních vztahů s jinými a v rámci nich poté uzavírat obchodně právní kontrakty. Ty nejpoužívanější jsou pak normativně zachyceny v obchodním 1 a občanském 2 zákoníku a odborně je o nich pojednáno ve vědecké literatuře. Je však nutné konstatovat, že v současné době absentují odborná pojednání o tématu, kterému se věnuji v následujících stranách práce. O nepojmenovaných smlouvách je stručně pojednáno pouze v rámci dílčí publikační činnosti pedagogů a specializovaných právníků, ucelené dílo však zatím neexistuje a nevzniklo. To bylo jedním z motivů pro výběr tématu nepojmenovaných smluv v režimu obchodního práva. Úprava smluvních typů v obchodním zákoníku je dosti obsáhlá, v podnikatelské praxi však dochází k neustálému rozvoji smluvních vztahů. Podnikatelé - jako subjekty obchodního práva - jsou stále vynalézavější, co se obchodní činnosti týče, a často potřebují uzavřít kontrakt, který není vhodně legislativně upraven, nebo jim prostě nevyhovují zákonná kogentní ustanovení pro jednotlivé typy smluv. Tuto možnost jim umožňují nepojmenované smlouvy. Cílem této diplomové práce je rozbor nepojmenované smlouvy, která je uzavírána v režimu obchodně právním, tzn. v rámci regulace občanského a obchodního zákoníku, analýza nepojmenované smlouvy jako druhu obchodně závazkového vztahu a důsledky užití analogie pro podnikatelskou praxi . V úvodní nepojmenovaných

části

práce

smluv.

se

budu

Nejprve

se

snažit

vyjít

zaměřím

z teoretického na

teoretické

konceptu vymezení

nepojmenované smlouvy a její definici. Dále jsem považoval za nutné v práci rozlišit jednotlivé typy smluv od nepojmenované smlouvy a jasně definovat rozdíly mezi 1 Zákon č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník, ve znění pozdějších předpisů. Dále jen ObchZ. 2 Zákon č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů. Dále jen ObčZ. 4

nepojmenovanou, pojmenovanou a smíšenou smlouvou. Moje pozornost se bude upírat na možnost uzavření nepojmenované smlouvy

v režimu obchodního a

občanského zákoníku. Detailně popíšu klíčové zásady pro jejich uzavírání. Dále se zaměřím na normativní úpravu v rámci obchodního zákoníku a také občanského zákoníku, kde může být inominát uzavírán jako relativní, fakultativní a typový obchodní závazkový vztah. Jako relevantní se mi v hlavní části práce jeví popsat způsob aplikace analogie ve vzájemné korelaci občanského a obchodního zákoníku. Vysvětlím interakci obou předpisů a zaměřím se na potenciální doplnění inominátní smlouvy, ve které nejsou některé otázky řešeny, což může mít důsledky pro podnikatelskou praxi. Následně popíši teoretické závěry na konkrétních příkladech. K interpretaci ustanovení v rámci obchodního zákoníku budu přistupovat sensu largo a pokusím se o nalezení vstřícnějšího přístupu pro vyplnění potenciálních nedostatků nepojmenovaných smluv. Analyzuji důležitý atribut inominátní smlouvy, kterým je její obsah. Marginálně se budu v závěru práce zabývat nejpoužívanějšími obchodně právními inominátními smlouvami.

1.1.

Přístup ke zpracování Při vytváření diplomové práce jsem se zpočátku zaměřil na vyčerpávající

výběr literatury, zejména knižních děl a publikací. Jelikož inominátní smlouvě není věnována v knižních publikacích taková pozornost, věnoval jsem se při přípravě diplomové práce vyhledávání odborných článků souvisejících s tématem. Vycházel jsem zejména z odborných právnických článků a komentovaných zákonů. Aby byl zdroj informací kompletní, čerpal jsem také

z aktuální judikatury a internetu a

rovněž ze zahraničních publikací. Získaná data jsem komplexně analyzoval a logicky ve vzájemné souvislosti jsem se je snažil zachytit v rozsahu práce. Postupoval jsem především deduktivní metodou, tedy od obecného ke konkrétním východiskům. Z důvodu omezeného rozsahu práce se nezmíním o římskoprávním pojetí a vývoji inominátních smluv. Pro zpestření a zpřehlednění jsem do práce zařadil i obrazová schémata, která ulehčí orientaci a pochopení souvislostí. Citace jsem uváděl na konci stránky pod čarou a snažil jsem se je uvést všechny. Rozsah práce dodržím i s přihlédnutím k možné toleranci 20% stran navíc. Doufám, že práce splní očekávání vedoucího i oponenta a bude cenným přínosem pro právní vědu a praxi. 5

2.

Pojem inominátní, nepojmenovaná smlouva Pro všechny soukromoprávní vztahy, tzn. také pro vztahy občanskoprávní i

obchodně právní platí, že vznikají na základě určitých právních skutečností. Ty teorie práva jako teoretická právní disciplína dále rozděluje podle povahy na skutečnosti subjektivní a objektivní. Pro bližší vysvětlení pojmu inominátní smlouva musíme vycházet ze skutečností, které vznikají na základě projevu vůle určitého, konkrétního subjektu. Takovýmto projevem vůle subjektu – subjektivní právní skutečností – je smlouva. Pojem smlouva však sám o sobě znamená vzájemný souhlas, ujednání nebo dohoda v obecném slova smyslu. Obchodní a občanské právo však reguluje pouze smlouvy, které jsou právním úkonem. Právní úkon je projevem vůle, který má své vlastní pojmové znaky a náležitosti, jež jsou určující pro jeho existenci. Předmětem mého zájmu je v tomto případě smlouva v režimu obchodního práva, kterou právní řád předpokládá, ale výslovně ji neupravuje. Termín „předpokládá“ zmiňuji zcela záměrně, jelikož nepojmenovaná smlouva jako název smlouvy v žádném zákoně upravena není. 3 Možnost uzavřít „inominát“ 4 je doménou práva soukromého, nelze však vyloučit i dosahy do práva veřejného. 5 Inominátní smlouva je smlouva, která je uzavírána v souladu s potřebami smluvních stran, ačkoliv smlouva není upravena jako určitý smluvní typ v zákoně. 6 Obchodní právo jako samostatné právní odvětví si ve většině případů vystačí se smluvními typy výslovně zákonem upravenými. Obchodní závazkové vztahy, o kterých bude blíže pojednáno v dalších kapitolách, si však díky své dynamičnosti a v návaznosti na podnikatelskou praxi v dnešní době jen s typovými smlouvami nevystačí. 7 Smlouvy se mohou vyskytovat jako smlouvy pojmenované (typické, nominální), nepojmenované(atypické,inominátní) a smíšené. 3 V obchodním i občanském zákoníku je zakotvena pouze možnost uzavřít smlouvu, ktera není upravena jako smluvní typ.

4 5 6 7

Nelze si tedy myslet, že existuje typ smlouvy, která se nazývá „ Nepojmenovaná smlouva“ a má určité podstatné náležitosti, jako je to např. u kupní smlouvy. Jedná se tedy o jakési „druhové“ označení, nikoliv o samostatný název kontraktu. Smlouva nepojmenovaná je tedy smlouva, kterou si smluvní strany uzavřou, ačkoliv zákon takovou smlouvu jako smlouvu typovou neupravuje. Např. Smlouva o poskytování lékařské, popř. zdravotní péče. Madar, Z.: Slovník českého práva, 1. vydání, Praha : Linde Praha,a.s., 1995, s. 991 Eliáš, K.: Obchodní smlouva, Právní praxe v podnikání, 1995,číslo 6, s. 2: „To odpovídá i obecnému poznatku, že

právo jako racionalistický systém regulace lidského chování podrobuje své úpravě především ty vztahy, které se ve sféře společenských a hospodářských styků soukromoprávních subjektů vytvořily jako typické – normální. Proto zákonná úprava předpokládá vznik inominátních smluv.“ 6

3.

Typová a smíšená smlouva (contractus mixti)

3.1. Typová, pojmenovaná smlouva V této diplomové práci je stěžejním pojmem inominátní smlouva. Stručnou definici jsem podal již v úvodní kapitole. Abych se však mohl zabývat teoretickým vymezením

nepojmenované

smlouvy

a

rozvinul

výhody

a

nevýhody

pro

podnikatelskou praxi, je nutné vysvětlit a charakterizovat opak inominátního kontraktu, a to smlouvu typovou. Typovou smlouvou se rozumí smlouva, která je upravena jako smluvní typ v zákoně.

Některé odborné literatury a publikace uvádějí termín pojmenovaná

smlouva.

Rozdělení

pochází

z

římskoprávních

kořenů.

Jednoduše

řečeno,

pojmenovaná smlouva je taková, kterou upravuje právní předpis, nepojmenované jsou všechny ostatní. 8 Domnívám se, že typová smlouva je smlouva, která má určité charakteristické, typické znaky a tyto smlouvy jsou pak zachyceny zákonodárcem v příslušném právním předpisu, zejména občanském a obchodním zákoníku. Podle M. Zuklínové 9 to ovšem nemusí být nutně pravidlem. S názorem, že pokud použijeme výraz typová smlouva, nemusí to s úpravou v právním předpise nutně souviset, nelze v dnešní době a pozitivní právní úpravě souhlasit. Naopak typová může být jen taková smlouva, která má určité typické znaky, je tudíž smlouvou určitého typu. Pokud jde o diferenciaci mezi typy a druhy smluv, jeví se mi jako nejvhodnější vysvětlení J. Bejčka 10: „Pod typy smluv se vesměs rozumí abstrahované modely smluvních vztahů, řídící se určitými individualizovanými pravidly. Jako druhy smluv se označují obecnější skupiny smluv (ale také právních úkonů nebo právních vztahů) tříděné podle různých kritérií, např. podle počtu subjektů-dvou či vícestranné nebo podle formy -psané nepsané.“ Slovníky českého práva charakterizují typovou smlouvu jako zákonem upravenou smlouvu se svým charakteristickým obsahem. 11 Typová smlouva má tudíž

8 9

Zuklínová,M.: Smlouva, 1. vydání, Praha, Academia, 1985, s. 78 „Výraz typová smlouva se někdy používá promiscue s pojmem „typizovaná“ což znamená „formulářová“, což je odlišný pojem od pojmenované smlouvy.“ Viz. Zuklínová,M.: Smlouva, 1. vydání, Praha, Academia, 1985, s. 78 10 Bejček, J. Předsmluvní stádium.Právní rádce,1994, č.1, s.10 11 Madar, Z.: Slovník českého práva, 1. vydání, Praha, Linde Praha,a.s., 1995, s. 991

7

zákonný obsah a ten ji odlišuje od jiných pojmenovaných smluv. Proto se odlišuje od smlouvy inominátní, která tento znak postrádá. Typovou smlouvou může být smlouva nazývána tehdy, pokud se užívá masově po delší dobu, má vyšší společenský význam, objevuje se v ustálených formách a byla legislativou, zákonodárcem uznána za tak důležitou, že ji díky občanskoprávním a obchodně právním předpisům výslovně pojmenovává a upravuje v zákoně. Prozatím nezastávám názor, že postupem času bude typových smluv přibývat a dosud neupravené smlouvy budou díky novelizacím právních předpisů pojmenovávány a regulovány. V současné době si dle mého názoru smluvní strany při kontraktaci vystačí se současnými smluvními typy a v případě specifičtějších ujednání můžou sáhnout právě po smlouvě nepojmenované. Jak jsem se již zmínil v kapitole věnující se zásadám, jsou subjekty povinny respektovat jen kogentní ustanovení a dispozitvní úpravu mohou nahradit ujednáními vlastními. Sdílím názor J. Bejčka 12, který považuje smluvní typ za jakýsi „abstrahovaný model smluvního vztahu, neboť smlouva se málokdy vyskytuje jako abstraktní pojem, ale většinou se uplatní v rámci některého standardního smluvního typu (ovšem abstraktní podobu má právě inominátní smlouva).“ Navíc dodává 13, že jednotlivé konkrétní smluvní typy se ale řídí individualizovanými pravidly, a to nejen dispozitivními, ale také kogentními, takže výsledný právní režim může být u různých typů smluv velmi odlišný. Jednotlivých smluvních typů existuje v obchodním i občanském zákoníku celá řada. Odlišují se od sebe především rozdílnou úpravou vzájemných práv a povinností i předmětem plnění. Pro smluvní strany je možnost uzavřít typovou smlouvu výhodná, jelikož jim ulehčí vzájemnou úpravu práv a povinností, které jsou již vymezeny v zákoně u konkrétních smluvních typů a jsou více či méně dostatečně propracovány. Opět i zde lze využít smluvní volnosti stran a dispozitivnost úpravy. Pokud strany nejsou spokojeny s některým ustanovením v zákoně vymezeným, mohou ho ve smlouvě upravit odchylně. Správně uvádí M. Bartošíková 14, že úprava smluvních typů je z velké části dispozitivní, a proto je smyslem a účelem takové úpravy jakási „pomoc právnímu řádu“ a s tím související zvýšení právní jistoty, a ne potlačení smluvní volnosti stran. 12 Bejček, J. Předsmluvní stádium.Právní rádce,1994,č.1, s. 10 13 Tamtéž s. 10 14 Bartošíková, M. a kol.: Základy obchodního práva, Prospektrum, Praha, 1994, s. 141

8

V režimu obchodního zákoníku se dříve používal místo pojmu typové obchodní závazkové vztahy také pojem absolutní obchodní závazkové vztahy. To je užší pojem než typová smlouva a jsou to takové obchodní závazkové vztahy, u kterých se obligační poměr mezi jeho subjekty podrobuje zcela režimu obchodního zákoníku. O přípustnosti inominátních smluv v rámci jednotlivých druzích obchodů bude blíže pojednáno v další části práce. Mezi typové obchodní závazkové vztahy neboli typové obchody patří i typické pojmenované obchodní smlouvy uvedené v § 261 odst. 3 písm. c), d) ObchZ: úplatné smlouvy týkající se cenných papírů a jejich zprostředkování, smlouva o prodeji podniku nebo jeho části, smlouva o nájmu podniku, zástavní smlouva k obchodnímu podílu, smlouva o úvěru, smlouva o kontrolní činnosti, smlouva zasílatelská, smlouva o provozu dopravního prostředku, smlouva o tichém společenství, smlouva o otevření akreditivu, smlouva o inkasu, vystavení záruční listiny bankou, vztah z vystavení cestovního šeku atd. Mezi typové pojmenované smlouvy patří ale např. i kupní smlouva či smlouva o dílo.

3.2. Smíšená smlouva alias contractus mixti Na rozdíl od jednotypových (pojmenovaných smluv) vznikají v podnikatelské praxi různé kombinace a variace smluvních typů. „Pokud se více pojmenovaných smluv sejde pouze tak, že se přes toto setkání nijak nesmísí a smluvní typy se ve své podstatě nezmění, můžeme hovořit o pouhém spojení smluv.“ 15 Logicky dochází ke spojení smluv tam, kde existuje více smluv příbuzných. Jelikož smlouva je většinou dvoustranný právní úkon, může dojít ke vzniku smluv propojených, a to tak, že se dva či více smluvních typů spojí, a plnění a protiplnění jsou jednotným úkonem. U smluv propojených stále existují oba smluvní typy (nebo více smluvních typů) a jsou rozpoznatelné podle svých charakteristických znaků. Jde o spojení různých smluvních typů tak, že na jedné straně jsou prvky jiného smluvního typu než na druhé. Často však může dojít k tomu, že dojde k takovému spojení jednotlivých smluvních typů do jedné samostatné smlouvy. V tomto případě „skutková podstata“ takové smlouvy spojuje, nebo lépe řečeno kombinuje typové prvky takto spojených 15 Zuklínová,M.: Smlouva, 1. vydání, Praha, Academia, 1985, s. 80

9

smluv. Zde už vzniká smlouva smíšená. 16 Pro contractus mixti je typické, že původní smluvní rysy a jejich prvky už nejsou rozlišitelné. Právní následky takové smlouvy jsou právními následky různých pojmenovaných smluv. Prvky různých smluvních typů se, na rozdíl od spojených smluv, projevují na obou stranách smlouvy. Smlouvu smíšenou nelze řadit mezi smlouvy inominátní, jelikož inominátní smlouva nemá zákonem vymezený obsah, kdežto smíšená je kombinací více smluvních typů.

3.2.1. Smíšená smlouva a občanský zákoník - § 491 odst.3 ObčZ V občanském zákoníku je nám dána možnost uzavřít smíšenou smlouvu hned v ustanovení § 2 odst.3. Dále je úprava smíšených smluv zakotvena v § 491 odst. 1 ObčZ. V této normě je stanoveno, že závazky ze smluv vznikají přednostně ze smluv typových, které jsou obsaženy v občanském zákoníku, ale je zde dána možnost uzavřít závazek prostřednictvím smíšené smlouvy, která obsahuje prvky různých smluv. Ustanovení § 491 odst. 3 ObčZ obsahuje pravidlo použití právní úpravy pro případ, že smíšená smlouva neobsahuje řešení konkrétní otázky. Problém však může vzniknout při řešení otázky, zda smíšená smlouva může vzniknout i kombinací typové smlouvy a smlouvy inominátní. Z výkladu ustanovení § 491 odst. 3 ObčZ, které zní: „Na závazky ze smíšené smlouvy je třeba přiměřeně použít ustanovení zákona upravující závazky, které se smlouvou zakládají, pokud samotná smlouva nestanoví jinak“ by se dalo vyvozovat, že smíšená smlouva obsahuje pouze závazky zákonem upravené, a ne ty, které jsou předmětem smlouvy inominátní. Právní úprava smíšených smluv se řídí nejdříve smlouvou samotnou. Teprve když není určitá otázka upravena ve smlouvě a smlouva nic nestanoví, použije se přiměřeně zákonná úprava smluvních typů, které jsou zahrnuty ve smlouvě. V rámci teorie práva se jedná o použití analogie legis. Pokud tedy budeme aplikovat jednotlivé typy smluv, je třeba, aby mezi dílčími ustanoveními nedocházelo k rozporům v jejich použití. Zde se mi jeví jako ideální, pokud k takovým rozporům dojde, použít ustanovení občanského zákoníku – konkrétně § 3 ObčZ. Domnívám se, že v rámci smíšených smluv nemůže dojít k tomu, že nebude možné použít žádné ustanovení zákona. Podle mého názoru kdyby k 16 Ve starších publikacích nazývána jako „kombinovaná.“ 10

tomu došlo, vznikal by jednoduše inominát.

3.2.2. Smíšená smlouva a obchodní zákoník - § 275 odst. 1 a 2 ObchZ V obchodním právu má causa mixtae značný význam. V podnikatelské praxi více než např. mezi spotřebiteli v rámci občanského práva dochází při uzavírání smluv ke kombinování smluvních typů upravených v § 261 odst. 3. Smíšené smlouvy takto vzniklé nejsou v obchodním zákoníku upraveny. Výslovně však smíšenou smlouvu obchodní zákoník neupravuje. To ovšem neznamená, že smluvní strany nemohou smíšenou smlouvu uzavřít. „Jako smíšená smlouva se označuje taková smlouva, jejíž smluvní články tvoří místní jednotku, ačkoli neodpovídají jedinému smluvnímu typu, ale typům několika.“ 17 Zvláště v obchodní praxi často dochází k tomu, že jsou uzavírány (zpravidla v písemné formě) smlouvy vágně pojmenované, např. smlouva o vzájemných obchodních vztazích. Takové smluvní „typy“ soukromé právo výslovně neupravuje. Při bližším zkoumání obsahu těchto smluv pravidelně zjišťujeme, že obsah smlouvy řeší vzájemné poměry smluvních stran na různých úrovních a rozborem obvykle dospějeme k závěru, že lze ujednání o dílčích vztazích účastníků smlouvy, zahrnutá do jejich komplexního poměru, přiřadit k různým smluvním typům, které obchodní zákoník zná. 18

17 Krčmář, J., Andres, B.: Právo občanské, III. - Právo obligační, Knihovna sborníku věd právních a státních, Praha, 1947, s. 10 18 Viz. Eliáš, K.: Obchodní smlouva (II.část), Právní praxe v podnikání, 1995,číslo 6, s. 1

11

Příklad:

Dejme tomu, že by se mezi podnikateli objevila smlouva, která by byla pojmenovaná jako nájemní smlouva mezi podnikateli X,Y,Z. Obsahem by bylo ujednání o nájmu nebytových prostor vlastnícím X nájemcem Y, ujednání o závazku Z odebírat od X v dohodnuté kvalitě a množství sklo jako polotovar, ujednání, že Y bude z tohoto skla vyrábět pro Z vázy, ujednání, že X bude povinen od Z konkrétní část těchto skleněných váz koupit k prodeji v tuzemsku a Z se zavázal zbývající část vyrobených váz vyvézt za účelem prodeje do zahraničí a tam je prodat. V tomto případě by došlo podpisem jedné listiny (bez ohledu na její název, jelikož právní úkony se posuzují podle obsahu a ne podle označení) k uzavření smlouvy o nájmu nebytových prostor podle občanského zákoníku a zákona č. 116/1990 Sb. O nájmu a podnájmu nebytových prostor, dále obchodní kupní smlouvy, dvou smluv pactum de contrahendo – jedna obchodní kupní a druhá obchodní o dílo a smlouvy o výhradním prodeji. Obchodní zákoník v § 275 odst. 1 stanoví, že je-li uzavřeno více smluv při tomtéž jednání nebo zahrnuto do jedné listiny, posuzuje se každá z těchto smluv samostatně. Toto ustanovení mi spíše při bližším teoretickém prozkoumání evokuje úpravu pro smlouvy spojené a nikoli pro smlouvy smíšené. Je zde ovšem podmínka, že se smlouvy zahrnuté do jedné listiny nijak nesmísí a nezkombinují, ale pouze spojí. Takto se lze na tuhle problematiku zaměřit pouze v případě, že teoreticky vymezíme smíšenou a spojenou smlouvu. Tuto teorii mi potvrzuje poslední věta ustanovení § 275 odst. 1 ObchZ : „posuzuje se každá z těchto smluv samostatně.“ Jsem přesvědčen o tom, že neplatnost jedné z těchto smluv v zásadě nezpůsobí neplatnost smluv ostatních i přesto že byly zahrnuty do téže listiny. Stejný názor zastává i K.Eliáš 19 . V obchodním zákoníku ovšem existuje určitá výjimka. Ustanovení § 275 odst. 2 ObchZ uvádí, že „ pokud z povahy nebo stranám známému účelu smluv uvedených v odstavci 1 při jejich uzavření zřejmě vyplývá, že tyto smlouvy jsou na sobě vzájemně závislé, vznik každé z těchto smluv je podmínkou vzniku ostatních smluv.“ Zde zákon presumuje, že vznik kterékoli z těchto smluv je podmínkou vzniku smluv

19 Eliáš, K.: Obchodní smlouva (II.část), Právní praxe v podnikání, 1995,číslo 6, s . 1 12

ostatních, a totéž pravidlo se uplatní, jestliže vzájemná závislost těchto několika smluv vyplývá z jejich povahy a účelu. To platí pouze za situace, že byl stranám smlouvy znám účel. V tomto případě zánik jedné smlouvy způsobuje zánik všech ostatních, pokud dojde k zániku jiným způsobem, než splněním, nebo způsobem nahrazujícím splnění. Domnívám se, že ustanovení o spojených, resp. smíšených smlouvách v § 275 odst. 2 ObchZ úzce souvisí v případě porušení jedné smlouvy a následným vyvoláním neplatnosti právního úkonu s § 268 ObchZ. Podle tohoto paragrafu ten, kdo způsobil porušení jedné ze spojených (smíšených) „závislých“ smluv, jakožto právního úkonu, je povinen nahradit škodu osobě, které byl právní úkon určen, tzn. odpovídá za škodu způsobenou stranám zánikem ostatních „závislých smluv.“ 20

20 Slovo „závislých“ jsem dal do uvozovek z toho důvodu, že se nejedná o typickou závislou smlouvu, které je upravena v § 275 odst. 3, ale o závislou smlouvu zahrnutou do smíšené smlouvy. Jedná se tak vlastně o dva druhy závislých smluv.

13

4.

Uzavírání inominátní smlouvy Jak vyplývá z názvu mé diplomové práce a jak jsem popsal v úvodu, cílem je

teoreticky vymezit především podstatu inominátní smlouvy a režim uzavírání inominátní smlouvy, tzn. podle jakého právního předpisu ji je možno uzavřít z hlediska subjektů smlouvy a co je obsahem inominátní smlouvy. Inominátní smlouvu lze uzavřít 21 především v režimu občanského a obchodního zákoníku. Způsoby uzavírání nepojmenované smlouvy z hlediska subjektů a právního předpisu jsou popsány níže.

Obchodní zákoník:

§ 269 odst. 2

podnikatel – nepodnikatel ------ LZE

podnikatel – podnikatel

nepodnikatel – nepodnikatel -------LZE LZE § 261 odst. 1 a 2 – relativní obchodní závazkový vztah + § 261 odst.3 písm. a) a b) typový obchodní závazkový vztah

§ 262 – fakultativní obchodní závazkový vztah

___________________________________________________________________________

Občanský zákoník:

§ 51 + § 491 odst.1 LZE

podnikatel-podnikatel

podnikatel – nepodnikatel nepodnikatel – nepodnikatel

NELZE

LZE

V režimu občanského zákoníku se již nejedná o obchodně závazkový vztah, ale o občanskoprávní závazkový vztah – inominátní smlouva se řídí smlouvou samou + ustanovení pro nejbližší typy smluv. 21 Marek, K.: K uzavírání obchodně právních smluv. Právní fórum, 2006, č. 11, s. 404 : „Uzavírání smluv je v obchodním zákoníku upraveno v ustanovení §269 až 275 pod nadpisem Některá ustanovení o uzavírání smlouvy. To znamená, že tyto otázky patří mezi takové, kde je v obchodním zákoníku jen část úpravy. Základ této právní úpravy je v ustanoveních § 43 až 51 občanského zákoníku a pro obchodně právní vztahy přitom platí to, co je v ustanoveních § 269 až 275 stanoveno jinak.“

14

4.1. Zásady pro uzavírání nepojmenovaných smluv v obchodním právu

Inominátní smlouva, v rámci obchodního práva jako druh nepojmenovaného obchodně závazkového vztahu 22, je ve většině případů uzavírána minimálně mezi dvěma subjekty, které při svém vystupování v závazkovém vztahu mají rovné postavení. To vyplývá pochopitelně i ze skutečnosti, že základní a stěžejní zásadou v celém soukromoprávním odvětví je zásada rovnosti subjektů 23.

4.1.1. Zásada rovnosti účastníků obchodních vztahů Zásada rovnosti účastníků je základním principem úpravy soukromoprávních vztahů vůbec a odpovídá metodě ekvivalence, ovládající soukromé právo jako celek. 24 Tento princip vychází jako mnoho dalších, z ústavní zásady, která je zakotvena v čl. 11 odst. 1 LZPS, ve které je stanoveno, že vlastnické právo všech vlastníků má stejný zákonný obsah a ochranu, přičemž není rozhodující, zda je subjektem toho práva osoba fyzická nebo právnická či stát. V rámci obchodního zákoníku se tato zásada objevuje v mnoha ustanoveních. V části týkající se obchodních závazků to je např. v § 269 odst. 3 první věta: „ Dohoda o určité části smlouvy může být nahrazena dohodou stran o způsobu umožňujícím dodatečné určení obsahu závazku, jestliže tento způsob nezávisí jen na vůli jedné strany.“ Jedná se zde i o jakousi výjimku z obecné úpravy § 44 ObčZ, že smlouva je uzavřena, pokud se strany dohodnou na celém jejím obsahu. Smlouva je zde platně uzavřena i tehdy, když si strany dohodnou způsob, jakým bude chybějící obsah smlouvy dodatečně stanoven.

Způsob určení nesmí záviset jenom na vůli jedné

strany a musí obsahovat objektivní kritéria neodvisle od pozdější vůle některé ze smluvních stran. Pokud by tomu tak nebylo, došlo by zde k porušení zásady rovnosti. Tento způsob dodatečného určení obsahu závazku lze aplikovat na smlouvu

22 Obchodní závazkové vztahy jsou závazkové vztahy, které se řídí obchodním zákoníkem – režim obchodního zákoníku je založen buď kogentními ustanoveními obchodního zákoníku (§261 odst. 1,2) nebo písemnou dohodou stran( § 262 ). 23 § 2 odst. 2 ObčZ: „V občanskoprávních vztazích mají účastníci rovné postavení.“ 24 Eliáš, K. in Bejček,J., Eliáš,K.,Raban,P. a kol.: Kurs obchodního práva. Obchodní závazky. 3. vydání. Praha : C.H.Beck, 2003, s. 8

15

upraveného typu. Je otázkou, zda by tato situace byla možná u smlouvy inominátní. Domnívám se, že nikoli. Inominátní smlouva je platná, pokud je v ní uveden alespoň předmět závazku a zbytek by mohl být eventuelně doplněn soudem nebo třetí osobou. 25 Určení chybějící části smlouvy a rovněž nepodstatné části obsahu smlouvy podle § 270 ObchZ může být písemnou dohodou stran ponecháno na rozhodnutí soudu nebo třetí osoby. Jde o kogentní úpravu. 26 Určité prolomení zásady rovnosti se může objevit v případě tzv. adhezních smluv. 27 Jde o smlouvy, kde rovné postavení de facto neexistuje. Smluvní podmínky jsou předtištěny na formulářích a druhý účastník smlouvy je vyloučen v zájmu standardizace obchodních postupů z možnosti podílet se na dotváření kontraktu jinak než akceptací jednostranně určených podmínek. 28 Druhá strana má pochopitelně možnost podmínky nepřijmout a smlouvu neuzavřít. Princip rovnosti účastníků úzce souvisí se zásadou smluvní svobody.

4.1.2. Zásada smluvní svobody – autonomie vůle „Smluvní svoboda je druh nebo projev svobody obecně, který se manifestuje v (objektivními ekonomickými podmínkami podmíněné a právními normami vyjádřené) možnosti rozhodovat o vlastních právních poměrech, a to bez nadbytečného vnějšího omezení, které by překračovalo společensky uznaný a vymezený rámec této možnosti.“ 29 Zásada smluvní svobody je stěžejní zásadou obchodně právního závazkového práva, která nám umožňuje, abychom se do značné míry samostatně rozhodli, zda určitou smlouvu uzavřeme, s kým a za jakých podmínek ji navážeme, jakým právem se bude řídit a kdo bude rozhodovat spory mezi smluvními partnery. Mezi smluvními partnery dochází k součinnosti. Pojem kontraktace není odvozen od slova „kontra“, ale od latinského „cum trahere“ - „táhnout spolu“ při níž oba partneři sledují cíle zčásti společné (smlouvu vůbec uzavřít) a zčásti rozdílné (výhodně nakoupit a

25 Hulmák, M.: Uzavírání smluv v civilním právu, 1. vydání. Praha : C.H Beck, 2008, s. 61: „ To vyplývá jednak z toho, že s doplněním se spojuje pouze účinnost smlouvy, navíc při nedoplnění má zaniknout platnost této smlouvy. Možnost odchylky je přitom připuštěna, pokud jde o důsledky nedoplnění na platnost smlouvy, nikoliv však na její účinnost.“ 26 § 263 odst. 1 Zákona č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník, ve znění pozdějších předpisů. 27 Např. smlouvy o bankovních obchodech, kde banky zpravidla nejsou ochotny diskutovat o podmínkách, za nichž klientovi např. otevřou běžný účet, nebo o podmínkách uzavření šekové smlouvy, která je i smlouvou inominátní. 28 Marek, K. in Bejček,J., Eliáš,K.,Raban,P., a kol.: Kurs obchodního práva.Obchodní závazky. 3. vydání. Praha : C.H.Beck, 2003, s. 416 29 Bejček, J. Existuje smluvní svoboda?, Právník, 1998, číslo 12, s. 1017

16

výhodně prodat) 30 Obecně lze tento princip charakterizovat jednak jako svobodu každého subjektu rozhodnout se dobrovolně, zda a s kým inominátní smlouvu uzavře, ale také i jako svobodu určit obsah inominátní smlouvy. Výraz „autonomie vůle“ můžeme tedy (přibližně) vykládat jako pozitivní oprávnění (možnost) dané právním subjektům objektivním právem v míře (rozsahu) jím stanovené samostatně (ve smyslu nezávisle) rozhodovat o vlastním právním postavení. 31 Subjekty, které jsou podrobeny úpravě obchodního zákoníku se svobodně a samy rozhodují, zda a s kým smlouvu uzavřou. Povinnost uzavřít smlouvu, neboli princip kontraktační povinnosti s určitým partnerem zde neplatí. Kontraktační povinnost se ovšem v současné obchodně právní úpravě vyskytuje např. u smlouvy o smlouvě budoucí, u vyhlášení veřejné obchodní soutěže za podmínek uvedených v § 287 ObchZ nebo pokud tak stanoví právní předpis. Platí zde ovšem princip, že kontraktační povinnost vzniká, jestliže je převzatá dobrovolně. Smluvní svobodu 32 můžeme ovšem definovat

rovněž tak, že vyjmenujeme

jednotlivá zmíněná pozitivní oprávnění právních subjektů, daná jim objektivním právem, spočívající v možnosti samostatně rozhodovat o vlastním právním postavení ve smluvních vztazích, což se projevuje v obligačním právu zejména ve svobodě inominátní smlouvu uzavřít, zvolit pro ni vhodný právní režim, vybrat si smluvního partnera atd. Jinak řečeno, smluvní svobodu můžeme vymezit také tím, že určíme její obsah. Tomuto tématu se však budu podrobněji věnovat v kapitole 6.4.

4.1.3. Zásada dispozitivnosti právní úpravy Zásada autonomie vůle, jak se také zásadě dispozitivnosti říká, je další zásadou, která se promítá do existence nepojmenovaných smluv v režimu obchodního práva. Tato zásada je pro obchodně závazkové vztahy speciálně vyjádřena (mimo občanský zákoník) v § 263 ObchZ. V

uvedeném paragrafu je

stanoveno, že se strany mohou odchýlit od ustanovení části zákona, týkající se obchodně závazkových vztahů, nebo že mohou jejich jednotlivá ustanovení vyloučit s výjimkou taxativně vyjmenovaných paragrafů. Taxativně vyjmenovaná ustanovení 30 Hajn, P., Bejček,J.: Jak uzavírat obchodní smlouvy, 2.vydání, Praha, Linde Praha, 2003, s. 9 31 Zuklínová,M.: Smlouva, 1. vydání, Praha, Academia, 1985, s. 145 32 Bejček, J. Existuje smluvní svoboda?, Právník, 1998, číslo 12, s. 1021: „ Smluvní svoboda s sebou nese omezitelnost zákonem. Smluvní svobodu nelze chápat jako nějakou interpretační zásadu právního řádu, nýbrž jen jako jeden z jeho možných pořádkových principů. Platnost a dosah tohoto principu jsou stanoveny právními normami.“

17

jsou kogentní. Tvoří zhruba jednu pětinu všech ustanovení části třetí obchodního zákoníku. Ustanovení § 263 ObchZ 33 ovšem obsahuje i další omezení smluvní volnosti, a to v odstavci druhém, kde je dále stanoveno, že se smluvní strany nemohou odchýlit od základních ustanovení v části třetí zákona a od ustanovení, jež stanovují obligatorní písemnou formu právního úkonu. Rozdíl mezi normou kogentní a dispozitivní bývá zpravidla spatřován v tom, že od kogentní normy se subjekt práva odchýlit nemůže, kdežto od dispozitivní se odchýlit může. 34 Jinak řečeno kogentní norma adresáta k něčemu zavazuje bez výjimky, kdežto dispozitivní norma adresáta zavazuje až když se jí sám dobrovolně podřídí. „Z hlediska logické struktury právní normy je dispozitivní právní norma takovou normou, jejíž prvotně upravená dispozice nastane za hypotézy neexistence odchylné dohody stran, a nebo (v případě odchylného smluvního ujednání, které je alternativní dispozicí) platí jakákoliv jiná povolená dispozice ujednaná, od jejíhož obsahu zákonodárce – v rámci daném jinými kogentními normami – abstrahuje.“ 35 Jako každá smlouva tak i smlouva inominátní vzniká mezi dvěma stranami, tudíž inter partes. Dispozitivní právní norma tedy umožňuje subjektům autonomně vytvořit a upravit nepojmenovanou smlouvu tak jak chtějí podle své smluvní volnosti, kdežto v případě aplikace kogentních norem tomu tak nelze, neboť je třeba plně respektovat jejich obsah a znění pod sankcí státního donucení. U dispozitivních norem nastupuje možnost státního donucení až když si účastníci neupraví vztah odchylně od dispozitivní normy. Knapp 36 dokonce rozlišuje práva na heteronomní a autonomní, kde heteronomní právo je právo dávané lidem zvenku, především legislativou státu, a právo autonomní je pak právo, které si lidé dávají sami tam, kde jim to zákon (heteronomní norma) dovoluje, a to zejména dispozitivní normou anebo svým mlčením. Heteronomní právo působí erga omnes, zatímco autonomní právo inter partes, tedy mezi těmi, kteří si jej sami vytvořili. Z hlediska zásady dispozitivnosti mohou být heteronomní zákonné normy buď kogentní nebo

33 „Existují ovšem i případy, kdy dispozitivní ustanovení )neuvedená v § 263) odkazují na použití ustanovení kogentních. Pro tyto případy zastáváme stanovisko, že taková „dispozitivní“ ustanovení nelze vyloučit ani změnit. Hovoříme pak o zprostředkovaných (či odvozených) kogentních ustanoveních.“ Viz. Marek, K.: K uzavírání obchodně právních smluv. Právní fórum, 2006, č. 11, s. 404 34 Knapp, V. O právu kogentním a dispozitivním (a také o právu heteronomním a autonomním). Právník, 1995, č. 1, s. 4 35 Bejček, J. Perspektivnost nebo retrospektivnost právní jistoty? Právník, 1993, č. 12, s. 999 36 Knapp, V. O právu kogentním a dispozitivním (a také o právu heteronomním a autonomním). Právník, 1995, č. 1, s. 4

18

dispozitivní a z tohoto zorného úhlu nemohou být ničím jiným (tertium non daturum). 37 Co ale dělat, když ani po tom, co známe teoretické vymezení, si nejsme jisti o jakou normu se jedná? Jak správně uvádí J. Bejček 38 „V mnoha případech se břímě řešení této otázky přesouvá na soudní orgány.“

4.1.4. Zásada bezformálnosti právních úkonů a pacta sunt servanda Jak jsem již zmínil výše, obchodní zákoník a jeho část třetí týkající se závazkového práva je založena přibližně ze čtyř pětin na dispozitivní právní úpravě. S tím neodmyslitelně souvisí i forma právních úkonů. V rámci dispozitivní úpravy se písemná forma pro nepojmenované smlouvy nevyžaduje, ale o praktičnosti nepsané inominátní

smlouvy

pochopitelně

nemá

smysl

hovořit.

Obchodní

zákoník

bezformálnost smluv stranám nevnucuje. V podnikatelské praxi stranám podstatně ulehčuje důkazní situaci v případě kontradiktorního sporu. Písemná forma je vyžadována jen pro určité typové pojmenované smlouvy a také tehdy, pokud jedna ze stran projeví vůli uzavřít smlouvu v písemné formě. Toto ustanovení o formě je zakotveno v § 272 ObchZ. Jak uvádí K. Eliáš 39 „slovní spojení „jedna ze stran“ je nutno vykládat v tomto případě extensivně, tzn. že pokud má smlouva několik účastníků na jedné straně, je nutné trvat na tom, aby smlouva byla uzavřena písemně, trvá-li na tom třeba jen jediný z nich.“ Domnívám se, že zákonodárce předepisuje obligatorní písemnou formu pro smlouvy, kde to považuje za nezbytné s ohledem na jejich povahu a význam. Písemná forma je tedy stanovena buď legislativně přímo u jednotlivých ustanovení, a nebo pokud projeví vůli jedna ze stran. Do tohoto pravidla opět zasahuje zásada dispozitivnosti, což je důkazem toho, jak na sebe všechny principy v obchodním právu dokonale navazují a vzájemně se doplňují. Pochopitelně zde platí pro právní úkony subsidiární použití ustanovení o právních úkonech v občanském zákoníku. 40 Pokud si ovšem samy strany uzavřou z vlastní vůle smlouvu písemně a neuvedou v ní dostatečně určitě, že smlouva může být měněna pouze písemně, tak 37 Bejček, J. Nad přípustností smluvních odchylek od zákona. Právní praxe v podnikání, 1994, č. 5, s. 8. 38 Tamtéž s.9 39 Eliáš, K. in Bejček,J., Eliáš,K.,Raban,P., a kol.: Kurs obchodního práva. Obchodní závazky. 3. vydání. Praha : C.H.Beck, 2003, s. 15 40 Např. § 40 odst. 2 ObčZ.

19

může dojít ke změně i ústně. Může zde dojít tedy k tomu, že písemně uzavřená inominátní smlouva může být měněna konkludentně a naopak. Poslední zásada, o které bych se chtěl krátce zmínit, je zásada pacta sunt servanda. Jedná se dle mého názoru o základní princip obligačního práva obecně. Tato zásada znamená povinnost kontrahentů plnit a dodržovat nepojmenovaný závazek. Pokud by tomu tak nebylo, mohlo by se jednat o podvodný či zastřený právní úkon.

4.2.

Forma inominátní smlouvy

Pokud jde o formu inominátní smlouvy, lze konstatovat, že může být uzavřena jak ústně tak písemně. Zákon se pochopitelně o formě inominátu nezmiňuje. Podmínka písemné formy musí být v režimu obchodního zákoníku dodržena, stanovíli to zákon, nebo pokud jedna ze stran projeví vůli uzavřít smlouvu v písemné formě. Podle ObchZ může být písemně uzavřená smlouva, tedy i inominát měněna i ústně, pokud není sjednána výslovně písemné změna. Pro kontraktační praxi bych doporučil vkládat do smlouvy klauzuli ve znění „ Veškeré změny a doplňky uzavřené „název“ smlouvy, lze činit jen písemnou formou.“

Tím se vymaníme z případných obtíží,

které s sebou nese § 272 odst. 2 ObchZ. „ Nejde-li o bagatelní záležitosti, pak můžeme uzavření smlouvy v písemné formě jen doporučit i pro případy, kdy zákon písemnou formu nepředepisuje.“ 41

4.3.

Návrh a přijetí

Nejčastějším důvodem vzniku obchodních závazkových vztahů je smlouva. Inominátní smlouva vzniká ve dvou fázích – návrh na uzavření smlouvy a přijetí návrhu druhou stranou. Je zřejmé, že návrh a přijetí jsou sice nejčastějším způsobem procesu uzavření smlouvy, ale rozhodně nelze kontraktační proces omezit na sekvenci těchto jednostranných právních úkonů. Proces uzavření smlouvy zahrnuje

41 Marek, K.: K uzavírání obchodně právních smluv. Právní fórum, 2006, č. 11, s. 405

20

všechny způsoby, které vedou ke vzniku dohody stran. 42 V zásadě se vyžaduje pro vznik smlouvy absolutní shoda smluvních stran o všech částech uzavírané smlouvy. Jde tedy o požadavek absolutního konsensu. 43 Nepojmenovaná smlouva a proces jejího uzavírání nevzniká najednou, ale rozloženě a smluvní konsens nastane v okamžiku, kdy se projevy vůle oferenta a obláta bez výhrad setkají. 44 Základní úprava pro výměnu smluvních projevů je obsažena v občanském zákoníku, konkrétně § 43a a násl. ObčZ. U inominátní smlouvy je problém s určením minimálního obsahu takového konsensu. Nejde totiž, jako u typových smluv, odkázat na podstatné náležitosti smluvních typů, ale je nutné určit předmět závazku – jeho obsah. Shodně s M. Hulmákem 45 se domnívám, že sjednávání smlouvy není ale ukončeno již dohodou o minimálních náležitostech, ale až dohodou o všem, o čem strany daly najevo, že má být obsahem smlouvy. Návrh by měl být dostatečně obsahově určitý. „Návrh smlouvy by měl být natolik určitý, aby k jeho přijetí stačilo pouhé ano.“ 46 Takový případ je však výjimečný. Jeho minimální obsah je dán minimálním obsahem smlouvy, tedy v případě uzavírání inominátní smlouvy dostatečně určitým předmětem. Podle mého názoru nemůže být splněna podmínka určitosti návrhu v případě, že se strany dohodnou na dodatečném určení obsahu smlouvy. 47 4.4.

Podstatné části smlouvy vs. podstatné náležitosti smlouvy Obchodně právní inominátní smlouva je právní skutečností zakládající

obchodní závazkový vztah. Je právním úkonem dvoustranným (složený ze dvou jednostranných právních úkonů), a proto by měla splňovat veškeré náležitosti jež jsou stanoveny v občanském zákoníku pro právní úkony v § 37 a násl. ObčZ.

42 Bonnasies, P. in Schlesinger, R. B. (ed.) Formation of contracts : a study of the common core of legal systems. London : Oceans Publications, 1968, s. 73 43 Hulmák, M.: Uzavírání smluv v civilním právu, 1. vydání. Praha : C.H Beck, 2008, s. 52 44 Bejček, J: Obchodni závazky, 2.vydání,Brno, Masarykova Univerzita, 1994, s. 68 45 Hulmák, M.: Uzavírání smluv v civilním právu, 1. vydání. Praha : C.H Beck, 2008, s. 52E 46 Markesins, B. S ., Lorenz, W., Danemann, G. Markesins Law of Obligations. Volume I. The Law of Contracts and Restitution : A Comparative Introduction. Oxford : Clarendon Press, 2001, s. 48. 47 Hulmák, M.: Uzavírání smluv v civilním právu, 1. vydání. Praha : C.H Beck, 2008, s. 125: „Konkretizace obsahu je nutným předpokladem pro vznik inominátní smlouvy. Zda došlo k přijetí návrhu je nutné posuzovat s ohledem na okolnosti konkrétního případu. Přijetí nemusí být výslovné, ale je možné přijmout také konkludentním způsobem. V současné době je hlavní úprava kontraktačního procesu upravena v občanském zákoníku je založena na absolutní totožnosti návrhu a přijetí (§44/2 ObčZ), jinak smlouva nevzniká – mirror image rule.“

21

Speciálním ustanovením o právních úkonech je pak § 266 a násl. ObchZ. Klíčovým ustanovením pro uzavírání inominátní smlouvy je § 269 ObchZ 48. V ustanovení § 269 ObchZ je obsažen základní problém pro uzavírání inominátní smlouvy v režimu obchodního zákoníku. Celý § 269 ObchZ je kogentní a tato situace má značný význam pro dispozitivní povahu základních ustanovení pro jednotlivé typy smluv. Jako značně diskutabilní se mi jeví pojem podstatné části smlouvy. Ten bývá v praxi často špatně pochopen, jelikož bývá zaměňován s pojmem podstatné náležitosti smlouvy a to podle I.Pelikánové 49 „vede k tendenci spojovat s nedostatkem dohody o podstatných částech smlouvy její neexistenci nebo neplatnost.“ Podstatné části smlouvy jsou složky obsahu smlouvy, které umožňují kvalifikovat uzavřenou smlouvu jako smlouvu určitého typu, který je upraven v obchodním zákoníku. Dalo by se říci, že jsou pojmovými znaky smluvního typu a proto také § 269 odst.1 odkazuje na základní ustanovení o každém smluvním typu. 50 Z toho vyvozuji, že podstatné části smlouvy nejsou podstatnými náležitostmi a je otázkou, zda je pojem podstatných náležitostí v obchodním zákoníku vůbec vymezen. Domnívám se, že nikoliv. Minimální předpoklad pro vznik inominátní smlouvy je uveden až v § 269 odst. 2

ObchZ a tím je obecně určení předmětu

závazku. 51 Pokud smlouva neobsahuje podstatné části některého smluvního typu, smlouva vznikne, ale nebude se jednat o smluvní typ uvedený v zákoně, ale o nepojmenovanou smlouvu, popřípadě jiný typ smlouvy. Projev vůle však musí být určitý.

4.5.

Doporučení pro podnikatelskou praxi Inominátní smlouva je

velmi proměnlivou záležitostí a záleží vždy na

konkrétním případu, stupních podnikatelského rizika a jistoty požadované tou kterou stranou.

Určitě v každé inominátní smlouvě by mělo být na začátku uvedeno

48 Dalším problémem je § 269 odst. 1 je výslovná vazba na hlavu II části třetí ObchZ. Viz kapitola 6. 49 Viz. Pelikánová, I. Komentář k obchodnímu zákoníku. 3.díl. Praha : Linde, 1996, s. 490 50 Zuklínová,M.: Smlouva, 1. vydání, Praha, Academia, 1985, s. 145 51 Kopáč, J.: Obchodní kontrakty I., Praha, Prospektrum, 1993, s. 41: „„Neobsahuje-li návrh na podstatné části smlouvy stanovené zákonem pro jednotlivé typy smluv, je třeba posoudit, zda není návrhem na uzavření nepojmenované smlouvy, jestliže je zřejmé z okolností, za nichž je návrh podáván, že uzavření takové smlouvy odpovídá vůli navrhovatele.“

22

označení smluvních stran. Tak jako v každé smlouvě i ve smlouvě inominátní je nutno na začátku vymezit subjekty smlouvy dostatečně určitým způsobem. V rámci nepojmenovaných smluv uzavřených v režimu obchodně právním, kde to budou především podnikatelé 52, uvést firmu, identifikační číslo, v jakém obchodním rejstříku je zapsána, kdo je statutárním orgánem oprávněným jednat za společnost. U nepodnikatelů jméno, příjmení, rodné číslo, bydliště. Označení smlouvy není s ohledem na povahu inominátní smlouvy tak podstatné. Podstatnější je dostatečné vymezení předmětu smlouvy. 53 Konkrétní práva a povinnosti, tedy obsah inominátní smlouvy je pro smluvní strany závazný. Nesmí být ovšem v rozporu s kogentními 54 ustanoveními platného práva. Proto je nutné úpravě práv a povinností věnovat náležitou pozornost.Vztahy mezi smluvními stranami musí být přesně určeny jejich konkrétními závazky a oprávněními. 55 K dosažení záměrů sledovaných podnikatelem při uzavírání inominátní smlouvy je důležité co nejpřesněji vymezit práva a povinnosti, které z ní vznikají. K tomuto účelu lze využít nejen jejich přesné určení ve smlouvě, ale i jiných způsobů, které umožňuje obchodní zákoník a analogie. 56 U nepojmenované smlouvy, víc než u kterékoliv jiné smlouvy, je třeba klást největší pozornost na předmět závazku. Určení předmětu nepojmenovaného závazkového vztahu je nutno provést určením předmětu jednotlivých věřitelskodlužnických vztahů. Předmět inominátní smlouvy platné právo nijak neomezuje, a z toho hlediska může být předmětem jak hmotný předmět (věc movitá i nemovitá), tak i nehmotný (zejména průmyslová práva). Předmět plnění smlouvy by měl být určen dostatečně určitě a srozumitelně a měl by zahrnovat kvalitativní vlastnosti plnění (jakost) i vlastnosti množstevní (kvantita). Jelikož inominátní smlouva není samostatným smluvním typem, nemá tudíž žádné zákonem vymezené obsahové náležitosti, jak jsem uvedl výše. 52 K pojmu podnikatel viz. § 2 odst.2 a § 21 ObchZ. 53 „U tzv. nepojmenovaných smluv (podle§ 269 odst.2) je nutno, aby kromě přesného určení smluvních stran byl dohodnut obsah závazku, tj. přesně určena práva a povinnosti stran.“ Marek, K.: K uzavírání obchodně právních smluv. Právní fórum, 2006, č. 11, s. 404 54

Kogentní ustanovení jsou v obchodním zákoníku vyjmenovaná v § 263 odst. 1 a navíc se nesmí smluvní strany odchýlit od základních ustanovení a od ustanovení, která předepisují povinnou písemnou formu právního úkonu. Viz § 263 odst. 2 ObchZ.

55 Horáková,K., Lemberková, P.: Vzory smluv a podání pro obchodní společnosti I. S komentářem .Obchodní smlouvy. Praha : Computer Press,a.s., 2006. 1. vydání, s. 19 56 Kopáč, L.: Obchodní kontrakty I.díl, Prospektrum, Praha 1995, s. 141

23

Dokonalou inominátní smlouvu uzavřít pochopitelně nelze. Smlouva může být nanejvýš jen optimálním kompromisem mezi zájmy jejich stran. 57 Obchodní zákoník a úprava procesu kontraktace je pouze nástrojem, vodítkem, který umožňuje uzavření dokonalé inominátní smlouvy. Možnost vlastní konkretizace práv a povinností je právě tou podstatnou výhodu inominátní smlouvy. „K tomu, aby byla smlouva z pohledu obou partnerů vyvážená nestačí přirozeně naplnění jakýchkoliv formálních znaků, ale mělo by jít v prvé řadě o obsahově vyvážené a vzájemně vhodné ujednání, které chrání zájmy obou stran.“ 58 Dále by v inominátní smlouvě neměly chybět zajišťovací instituty. Jejich užití v inominátní smlouvě není projevem nedůvěry ve smluvního partnera, ale znakem podnikatelské profesionality, důvěryhodnosti a odpovědnosti. 59 Těch je v občanském a obchodním zákoníku celá řada. Některé z nich jsou upraveny pouze v občanském zákoníku, některé zas jen v obchodním zákoníku (uznání závazku, ručení, bankovní záruka) a některé jsou vyjádřením zásady lex specialis ( např. smluvní pokuta je upravena v občanském zákoníku a v obchodním jsou pouze některá ustanovení). Je ovšem nutno zmínit, že smluvní pokuta jako zajišťovací institut v obchodních závazkových vztazích je budována na principu objektivním, kdežto ve vztazích občanskoprávních na principu zavinění a navíc zde existuje hrozba zneužití ujednání o smluvní pokutě k obcházení zákazu vzdání se nároku na náhradu škody upraveného v § 386 odst. 1 ObchZ. 60 „Obecně platí, že v obchodněprávních smlouvách je vhodné uvést ustanovení o významu a účelu smlouvy. Může to totiž pomoci např. při určování vlastnosti zboží podle druhu, není-li vymezeno ve smlouvě; je možné využít ustanovení o zmaření účelu smlouvy; využít ustanovení o předvídatelnosti kontraktních škod (při porušení smlouvy) může napomoci při uplatňování moderačního práva u smluvní pokuty atd.“ 61

57 Hajn, P., Bejček,J.: Jak uzavírat obchodní smlouvy, 2.vydání, Praha, Linde Praha, 2003, s. 152 58 Hajn, P., Bejček,J.: Jak uzavírat obchodní smlouvy, 2.vydání, Praha, Linde Praha, 2003, s.152 59 „Obchodník, který myslí na zadní kolečka se tak patrně chová i ke svým dalším partnerům a riziko jeho podnikatelského neúspěchu je proto nižší než u „grandů“, kteří nad zajištěním fanfarónsky mávnou rukou.“ Viz. Hajn, P., Bejček,J.: Jak uzavírat obchodní smlouvy, 2.vydání, Praha, Linde Praha, 2003, s. 152 60 Marek, K.: K limitaci náhrady škody podle obchodního zákoníku. Bulletin advokacie, 2005, č. 3 s. 36 61 Marek, K.: K uzavírání obchodně právních smluv. Právní fórum, 2006, č. 11, s. 405

24

5.

Inominátní smlouva v režimu obchodního práva

5.1.

Vztah mezi občanským a obchodním zákoníkem V obchodním právu je vztah občanského a obchodního zákoníku typickým

příkladem dualismu. Vztah obou kodexů a jejich faktická a právní provázanost je o to víc patrná právě v oblasti závazkového práva. V případě obchodních závazkových vztahů vystupuje obchodní zákoník jako lex specialis vůči úpravě uvedené v zákoníku občanském. Tato aplikační zásada je zakotvena v § 1 odst. 2 ObchZ. 62 Subsidiární použití je možné dovodit ze znění druhé věty cit. ust. V některých případech se však pro absenci institutu v úpravě obchodně právní použije pouze občanský zákoník – buď samostatně nebo ve spojení s obchodním zákoníkem. Pro obchodně závazkové vztahy je tedy občanský zákoník primární norma a je svou povahou pochopitelně soukromoprávní. Tím je dána prioritní aplikace ustanovení obchodního zákoníku na všechny vztahy vznikající mezi podnikateli nebo při podnikání tehdy, řeší-li je obchodní zákoník sám a bez ohledu na to, zda vztahy téhož nebo podobného charakteru upravuje rovněž občanský zákoník. 63 V případě uzavírání inominátního kontraktu je třeba si uvědomit jakým režimem se bude smlouva řídit. Inominátní smlouvu lze v rámci obchodního práva (rozm. obchodního práva v širokém slova smyslu) buď v režimu občanského zákoníku nebo zákoníku obchodního. Nejprve se zaměřím na uzavírání inominátní smlouvy v režimu obchodního zákoníku.

5.2.

Inominátní smlouva v režimu obchodního zákoníku Obchodní zákoník v rámci své části třetí umožňuje subjektům obchodního

závazkového vztahu uzavřít nepojmenovanou smlouvu v § 269 odst. 2. Znění tohoto ustanovení je následující : „Účastníci mohou uzavřít i takovou smlouvu, která není upravena jako typ smlouvy. Jestliže však účastníci dostatečně neurčí předmět svých

62

K hierarchii pramenů obchodního práva blíže schéma in Marek, K.: Smluvní obchodní právo. Kontrakty. 2008, Brno : MUNI, 4. vydání, s.27 63 Eliáš, K.in Bejček,J., Eliáš,K.,Raban,P., a kol.: Kurs obchodního práva.Obchodní závazky. 3. vydání. Praha : C.H.Beck, 2003, s.55

25

závazků, smlouva uzavřena není.“ 64 Vztah mezi občanským a obchodním zákoníkem je lex generalis ve vztahu k lex specialis. To se projevuje i ve výše zmíněném ustanovení, které nám dokládá, že obchodní zákoník disponuje speciálním ustanovením pro uzavírání nepojmenovaných smluv. Úprava inominátní smlouvy v obchodním zákoníku se použije v případech, že se jedná o relativní obchod ve smyslu ustanovení § 261 odst. 1, 2 ObchZ, o obchod fakultativní ve smyslu ustanovení § 262 ObchZ nebo o obchod typový § 261 odst.3 a), b) ObchZ.

5.2.1. Inominátní ObchZ

smlouva

jako

relativní

obchod

-

§

261

odst.

1,2

Ustanovení § 261 odst. 1 ObchZ nám umožňuje uzavřít inominátní smlouvu podle § 269 odst. 2 ObchZ mezi subjekty, kteří jsou oba podnikateli, nebo pokud na druhé straně vystupuje stát či územně samosprávná jednotka. 65 Aby se ovšem jednalo o obchodní závazkový vztah, musí být při vzniku vztahu s přihlédnutím ke všem okolnostem zřejmé, že obě strany jsou podnikatelé a že se tento vztah u nich obou týká jejich podnikatelské činnosti. Pokud tyto skutečnosti zřejmé jsou, jedná se o obchodní závazkový vztah. 66 Pokud ovšem zřejmé nejsou, obchodně právní režim se nepoužije. Zřejmost jako pojem může v tomto případě působit značné obtíže především při jeho výkladu a samotné teoretické podstatě pojmu. Autoři různých publikací 67 uvádí, že musí být oběma stranám známo, že jde o vztah týkající se podnikatelské činnosti a

tento pojem chápou v jeho subjektivním pojetí tak, že

každá ze stran musí při uzavírání smlouvy vědět, že její partner je a vystupuje jako podnikatel. Na druhé straně máme ale i zastánce tzv. objektivního pojetí pojmu zřejmý, kteří vycházejí ze samotné fakticity reálně se odehrávajících událostí. 68 64 Ustanovení § 269 odst. 2 Zákona č. 513/1992 Sb., obchodní zákoník, ve znění pozdějších předpisů. 65 Plíva, S.: Obchodní závazkové vztahy, Praha: ASPI,a.s., 2006, s.20 : „Pro obě skupiny relativních obchodních závazkových vztahů platí, že pro posouzení povahy jejich subjektů je rozhodující jejich povaha při vzniku závazkového vztahu a rovněž pro obě skupiny platí, že pro jejich kvalifikaci jako obchodních závazkových vztahů není rozhodující, zda byly založeny smlouvou upravenou jako smluvní typ obchodním zákoníkem nebo občanským zákoníkem nebo smlouvou jako smluvní typ neupravenou (smlouvou nepojmenovanou ve smyslu § 269 odst.2 ObchZ).“ 66 Šilhán, J.: Fakticita nebo podnikatelský voluntarismus? K ustanovení § 261 odst. 1 obchodního zákoníku. Obchodní právo. 2006, č.10. s. 3 67 Štenglová, I., Plíva, S., Tomsa, M. a kol. Obchodní zákoník.Komentář. 11 vydání.Praha: C.H.Beck, 2006, str. 986-987 68 Plíva, S.: Obchodní závazkové vztahy, Praha: ASPI,a.s., 2006, s. 21:„Zřejmost je nutno posuzovat podle objektivních hledisek a nelze ji ztotožňovat se znalostí uvedené skutečnosti stranami závazkového vztahu (zákon nevyžaduje, aby souvislost s podnikatelskou činností byla zřejmá podnikatelům jako subjektům závazkového vztahu).“

26

Správně také charakterizuje zřejmou souvislost s podnikatelskou činností J.Bejček 69, která musí podle jeho názoru vyplývat ze všech okolností vzniku závazkového vztahu objektivně a nemůže záviset na subjektivních představách účastníků. Toto interpretační rozlišení může mít rozdílné důsledky při jeho aplikaci. Shoduji se s názorem J.Šilhána, 70„ že pokud by se vycházelo z favorizace subjektivního pojetí pojmu zřejmý, vedlo by to ve svém důsledku k rozšíření možnosti podnikatele si v některých případech fakticky jednostranně volit režim závazkového vztahu. Šlo by v nadsázce hovořit o „fakticky jednostranně fakultativních obchodech.“ Důležité je se zmínit o pojmu podnikatelská činnost. Ta je předpokladem pro aplikaci ustanovení § 261 odst. 1 a kromě přinejmenším formálním podnikatelském statusu obou subjektů je nutná i souvislost obou pojmů. Pokud by se tedy vznik závazku netýkal podnikatelské činnosti a nastanou pochybnosti o zřejmé souvislosti inominátního závazku s podnikatelskou činností a tento předpoklad by nebyl splněn, mohou podnikatelé zvolit obchodně právní režim podle § 262 ObchZ. 71 Inominátní smlouvu mohou v rámci obchodního zákoníku uzavřít i nepodnikatelé.

5.2.2. Inominátní smlouva jako fakultativní obchod - § 262 ObchZ Tato úprava je v obchodním zákoníku označována jako fakultativní obchod a představuje jednu z odpovědí na otázku, zda se pro konkrétní závazek použije zákoník občanský nebo obchodní. Zmíněné ustanovení povoluje ve svém prvním odstavci stranám, aby se dohodly, že se jejich závazkový vztah bude řídit obchodním zákoníkem, i když nespadá do závazkových vztahů, které se podle ust. § 261 ObchZ jeho právní úpravou řídí. Dohoda vyžaduje písemnou formu. 72 Tato úprava je dispozitivní kromě požadavku písemné formy. J.Bejček 73 označuje za fakultativní

69 Bejček, J.: Nad traumatizující záhadou působnosti § 261 a § 262 obchodního zákoníku, Právní rozhledy, 1999, č.10, s. 507 70 Šilhán, J.: Fakticita nebo podnikatelský voluntarismus? K ustanovení § 261 odst. 1 obchodního zákoníku. Obchodní právo. 2006, č.10. s. 6 71 Bejček, J.: Nad traumatizující záhadou působnosti § 261 a § 262 obchodního zákoníku, Právní rozhledy, 1999, č.10, s. 506 72 Pokorná, J., Marek, K.: K realizaci fakultativních obchodů podle ust. § 262 obch.zák., Právní praxe v podnikání, 1998, č. 7-8, s. 26 73 Bejček, J.: Obchodni závazky, 2.vydání,Brno, Masarykova Univerzita, 1994, s.60

27

obchody vztahy, které nejsou ani relativními ani absolutními obchody, ale pro něž si strany sjednaly použitelnost obchodního zákoníku. Od relativních a typových obchodů se liší hlavně tím, že získávají obchodní povahu nikoli ze zákona, ale na základě shodného projevu vůle stran. Je zde tedy dána možnost nepodnikatelskému subjektu uzavřít inominátní smlouvu podle § 269 odst. 2. V případě uzavírání nepojmenované smlouvy v režimu obchodního zákoníku je důležité upozornit na fakt, že podle odst. 4 ustanovení § 262, ve kterém je uvedeno, že „ve vztazích podřízených obchodnímu zákoníku dohodou (písemná dohoda o fakultativním použití obchodního zákoníku) se použijí ustanovení této části (rozuměj části III. ObchZ) na obě strany.“

Jako problematické se zde může jevit použití norem třetí části na

inominátní závazek. Obsahem nepojmenované smlouvy je zejména dohoda stran o jeho předmětu. Podle J. Bejčka

74

„ tedy nepřichází v úvahu jakákoliv aplikace dispozitivních norem

obchodního zákoníku, pokud by neexistovala úprava v samotné smlouvě. Inominátní smlouva nedisponuje žádnými dispozitivními normami, které by bylo možné použít při absenci jiné dohody stran.“ Písemná dohoda o použití obchodního zákoníku a následné uzavření inominátní smlouvy se týká aplikace obchodního zákoníku jako celku na daný právní vztah. Z toho vyvozuji, že vztah vzniklý z nepojmenované smlouvy je upravován zejména smlouvou samou a také obecnými ustanoveními obchodního zákoníku, potažmo zákoníku občanského (o přípustnosti analogie bude konkrétněji pojednáno v další části práce). Zajímavou myšlenku uvádí J.Pokorná: 75 „Pokud bychom se tedy celkově zamýšleli nad významem ust. § 262 obch. zák. a fakultativních obchodů, museli bychom přijmout závěr, že obchodní zákoník tímto řešením rozšířil hranice smluvní volnosti a otevřel přístup k obchodně právní úpravě i těm subjektům, které by jinak ve svých závazkových vztazích jeho ustanovení použít nemohly, popř. by se k totožným výsledkům musely složitě propracovat pomocí inominátních kontraktů.“ Domnívám se, že § 262 je důležitý zejména proto, že umožňuje uzavřít nepojmenovanou smlouvu v režimu obchodně právním i nepodnikatelskému subjektu, na který se pak vztahuje § 262 odst. 4 ObchZ V tomto případě se pak na

74 Bejček, J.: Obchodní závazky, 1.vydání, Brno, Masarykova Univerzita, 1993, s. 234 75 Pokorná, J., Marek, K.: K realizaci fakultativních obchodů podle ust. § 262 obch.zák., Právní praxe v podnikání, 1998, č. 7-8, s. 31

28

inominátní závazek nutně použijí i ustanovení § 1 odst. 2 ObchZ. Jelikož ObchZ neobsahuje žádnou další úpravu inominátních smluv než je uvedena v § 269 odst. 2, je možné aplikovat na inomináty vzniklé podle ObchZ i ustanovení o inominátních smlouvách v občanském zákoníku. V případě nepojmenovaných smluv je souvislost těchto kodexů nepopiratelná.

5.2.3 Inominátní smlouva jako typový (nominální) obchod podle § 261 odst. 3 ObchZ

Inominátní smlouva může být uzavřena i jako tzv. typový (nominální, absolutní

76

) obchodní závazkový vztah. Tzn. že v tomto případě se obchodní povaha

inominátní smlouvy jako typového obchodu projeví vůči všem subjektům a nezávisle na jejich postavení, a nezáleží také na tom, zde tyto závazkové vztahy vznikají jako při podnikatelské činnosti nebo při jiné činnosti. 77 Inominátní smlouva jako typový obchodní závazkový vztah, může být uzavřena pouze v případě vtahů tzv. „korporátního“ charakteru, jež jsou uvedeny pod písmeny a) , b), f) a g). 78 Tak např. nepojmenovanou smlouvu o obchodní spolupráci mohou mezi sebou uzavřít např.zakladatelé obchodních společností. Bude se jednat bezpochyby o inominátní smlouvu uzavřenou podle § 269 odst. 2 ObchZ a také o typový obchodní závazkový vztah podle § 261 odst. 3 písm. a). Domnívám se, že lze tedy uzavřít inominátní smlouvu i jako typových obchod, a ne tudíž pouze jako relativní či fakultativní obchod, jak uvádí někteří autoři odborných článků a diplomových prací na téma inominátních smluv. Pro mé tvrzení dále svědčí argument, že v ustanovení § 261 odst. 3 ObchZ nejsou všechny smluvní typy ale jen ty, které vyjmenovává. 79 Na tomto místě je nutné zmínit, že pokud by jedna ze stran byla nepodnikatel a bude vystupovat ve

76

Marek, K.: Smluvní obchodní právo. Kontrakty. 2008, Brno : MUNI, 4. vydání, s.22 : „ Jednou z otázek při dosavadním znění § 262 odst. 4 obchodního zákoníku nyní je, zda lze ještě pro vztahy upravené v ustanovení § 261 odst. 3 obchodního zákoníku, podle kterého se III. Částí obchodního zákoníku řídí bez ohledu na povahu účastníků vztahy vyjmenované v tomto odstavci, používat pojem absolutní obchody.“ 77 Viz. Plíva, S.: Obchodní závazkové vztahy, Praha: ASPI,a.s., 2006 78 Inominátní smlouva není smluvním typem, ale druhem smlouvy. Tzn. že nemůže spadat do skupiny vztahů, které jsou uvedeny v § 261 odst. 3 písm. c), d), e) a h). 79 Viz. Marek, K.: Smluvní obchodní právo. Kontrakty. 2008, Brno : MUNI, 4. vydání, s.23

29

vztahu „typového obchodu“, uplatní se § 262 odst. 4 ObchZ ve smyslu ochranářských ustanovení.80

5.3.

Inominátní smlouva v režimu občanského zákoníku Nepojmenovanou smlouvu je možno uzavřít i v rámci občanského zákoníku,

ve kterém je obsažena v § 51 ObčZ 81 autonomní úprava, která zní: „ Účastníci mohou uzavřít i takovou smlouvu, které není zvlášť upravena; smlouva však nesmí odporovat obsahu a účelu zákona.“ 82 O ustanoveních § 491 odst. 2 a § 853 ObčZ, které souvisí s § 51 a umožňují aplikaci podobných smluvních typů, jež jsou obsaženy v zákoně, tedy o analogii, jsem se podrobněji zmíním v kapitole 7.2. týkající se přípustnosti analogie pro inominátní smlouvy v občanském zákoníku. Nyní se zaměřím na obsah ustanovení § 51 ObčZ, které může při jeho interpretaci činit nemalé potíže. Občanský zákoník, jako esenciální norma soukromého práva, umožňuje účastníkům občanskoprávních vztahů uzavřít inominátní smlouvu. Opět se zde uplatní již zmiňovaná zásada privátní autonomie vůle subjektů. Ti mají možnost uzavřít některý z výslovně upravených smluvních typů 83, které mají své klasické označení a obsah, nebo se vrhnout na inominát. Realizovat co nejšířeji a nejúplněji své rozmanité individuální potřeby, zájmy a preference jim umožňuje jednak ustanovení čl. 2 odst.3 LZPS, podle kterého může každý činit to, co není zákonem zakázáno. Základní ústavní zásada je pak podrobněji rozvedena v § 2 odst. 3 ObčZ 84, kde je stanoveno, že účastníci občanskoprávních vztahů si mohou vzájemná práva a povinnosti upravit dohodou odchylně od zákona, jestliže to zákon výslovně 80 Lavický, P.: Spotřebitelské smlouvy. Časopis pro právní vědu a praxi. Č. 2, 2001, s.201: „Prostřednictvím ustanovení § 491 ObčZ lze dovodit, že úprava spotřebitelských smluv se vztahuje i na smlouvy nepojmenované. Jiná interpretace by vedla k popření jejich ochranné funkce.“ 81 Marek, K.: K uzavírání obchodně právních smluv. Právní fórum, 2006, č. 11, s. 405: „Nepojmenovaná smlouva uzavíraná podle § 51 ObčZ v obchodně právních vztazích nemůže být realizována – obchodní zákoník má totiž svoji úpravu nepojmenované smlouvy, a odporovalo by to tedy ustanovení § 1 odst. 2 ObchZ.“ 82 Ustanovení § 51 Zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů. 83 Např. smlouva kupní, darovací, o dílo, nájemní, příkazní, o půjčce a výpujčce, o nájmu a podnájmu nebytových prostor atd. 84 Holub, M. a kol.: Občanský zákoník. Komentář. 2. vydání, Praha : Linde Praha, a.s., s. 202: „Přípustnost atypických smluv je dána nejen výslovným ustanovením § 51, ale také ustanovením § 2 odst. 3. Takto lze celé ustanovené označit za redundantní. V první řadě však plyne z principu zásadní svobody člověka, vyjadřovaného zpravidla maximou „ co není zakázáno je dovoleno“, resp. „dovoleno je vše co zákon nezakazuje – čl. 2 odst. 4 Ústavy ČR a obdobně čl. 2 odst. 3 LZPS“

30

nezakazuje a jestliže z povahy ustanovení zákona nevyplývá, že se od něj nelze odchýlit. Inominátní smlouva uzavřena v režimu občanského zákoníku však nesmí odporovat obsahu a účelu zákona. Zde by mohl vzniknout interpretační problém. Nepojmenovaná smlouva, jak jsem uvedl v úvodu práce, je dvoustranným právním úkonem. Pro posouzení platnosti takového úkonu se aplikují shodně jak § 37 a násl. ObčZ tak § 39 ObčZ. V ustanovení § 39 je uvedeno, že neplatný je právní úkon, který svým obsahem a účelem odporuje zákonu. V § 51 je pak tato podmínka aplikována pro inominátní smlouvy. Účastníci smlouvy mohou uzavřít inominát, ten však nesmí být v rozporu z obsahem zákona a účelem zákona. Pod pojmem „obsah zákona“ si představuji práva a povinnosti, které jsou uvedeny v zákonných ustanoveních, tedy v právních normách. Výkladově poněkud obtížnějším může být slovní spojení „účel zákona.“ Svoboda uzavřít jakoukoliv smlouvu je apriori dána a relevantní je

její zákonem stanovené omezení, tzn. inominátní smlouva je

limitována tím, co zákon zakazuje. V tomto případě je zákonem zakázán rozpor s obsahem a účelem občanského zákoníku. Shoduji se s názorem K. Kudrny 85, že účel zákona je abstraktním pojmem a může být pojímán značně subjektivně podle toho, co bude pro který subjekt výhodnější. Shodně se tedy domnívám, že takto stanovený limit pro uzavírání inominátní smlouvy není správný. Subjekt by ve své smluvní volnosti měl být omezen pouze ustanoveními zákona, tedy obsahem zákona a nikoliv jeho účelem, který je jen těžko přesně stanovitelný. Souhlasím s tím, že limitující dodatek v ustanovení § 51 je redundantní, protože případnou neplatnost inominátní smlouvy lze dovodit již z ustanovení § 39 ObčZ. Jako nadbytečné se mi ovšem nejeví ustanovení § 39. V něm je stanovena absolutní neplatnost právního úkonu, tedy i inominátní smlouvy, který je contra legem (odporuje zákonu). Neplatná je tedy inominátní smlouva, která je v rozporu s cílem a smyslem zákona, tzn. svým účelem zákon obchází. Jak uvádí Kudrna 86, jedná se o právní úkon in fraudem legis. Takto chápu účel zákona, popř. právní normy.

85 Kudrna, K.: Druhy smluv v právu soukromém se zaměřením na inominátní. Diplomová práce. MUNI – Právnická fakulta. Katedra občanského práva, 2004, s. 58 86 Kudrna, K.: Druhy smluv v právu soukromém se zaměřením na inominátní. Diplomové práce. MUNI – Právnická fakulta. Katedra občanského práva, 2004, s. 59

31

V soudní rozhodovací praxi

87

se objevil případ, kdy byla posuzována platnost

kupní smlouvy, kterou měla být zajištěna pohledávka žalovaného ze smlouvy o půjčce. Dlužníky z půjčky byly v tomto případě oba žalobci, kteří se mimo placení dohodnutých splátek zavázali k vysoké smluvní pokutě v případě prodlení. Tentýž den podepsali kupní smlouvu, kterou prodali své nemovitosti žalovanému, přičemž kupní cena měla být vypořádána postoupením pohledávky žalovaného podle smlouvy o půjčce. Soud první instance dospěl k závěru, že kupní smlouvy o převodu nemovitosti jsou neplatné. V odůvodnění však dospěly odvolací senáty k rozpornému závěru o platnosti kupní smlouvy o převodu nemovitostí, uvedených k zajištění pohledávky z půjčky. Soud 1. instance rozhodl, že kupní smlouva, kterou se zajišťuje pohledávka z půjčky, obchází "zákonný režim zástavy" a je proto neplatná podle § 39 ObčZ. Naproti tomu odvolací sodu dospěl k závěru, že "takovou smlouvu o zajištění závazku by jistě bylo možno uzavřít.“ V rozhodnutí odvolacího soudu se neplatnost smlouvy dovozuje z nedostatku ujednání " Co se s takovou smlouvou má stát, kdyby dluh ze smlouvy o půjčce řádně a včas splněn byl. A jelikož jde o součást smlouvy o převodu nemovitosti, muselo by takové ujednání být podle § 46 odst. 1 ObčZ písemné, nestačilo by jen ústní. Uzavřená písemná kupní smlouva však neobsahuje žádnou odkládací ani rozvazovací podmínku, ani závazek zpětného převodu či jiný jednoznačný způsob závislosti účinků kupní smlouvy na splnění či nesplnění zajištěného závazku. Proto je tato smlouva neplatná podle § 46 odst. 1 a § 37 odst. 1 ObčZ." Ustanovení o zajištění závazků (§ 544-558 ObčZ) nelze chápat tak, že kromě institutů tam upravených nelze zajistit závazek i jiným, v zákoně neuvedeným způsobem (§ 51 ObčZ). Jestliže by tedy byla uzavřena mezi kontrahenty smlouvy o půjčce zároveň další smlouva o převodu nemovitosti dlužníka na věřitele pod podmínkou, že dlužník svůj závazek z půjčky nesplní, a jestliže by ani smluvní ujednání o půjčce (zejména o sankcích pro případ prodlení či nezaplacení) ani o zaplacení a výši kupní ceny nebylo možné považovat za nemravné, šlo by podle mého názoru o platnou smlouvu. Soud tedy došel k závěru, že „ustanoveními oddílu 5. části 8. ObčZ(zajištěné závazků)

87 Rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 25. března 1999, č.j. 19 Co 444/98 - 40

32

není vyloučeno jiné ujednání účastníků občanskoprávního vztahu, směřující k zajištění závazku. Nebude-li takové ujednání shledáno z jiných důvodů neplatným, nelze tuto neplatnost dovodit jen z té skutečnosti, že jde o ujednání v zákoně neupravené.“ 88 Písemnou formu pro inominátní smlouvu zákon nepředepisuje, ovšem s ohledem na právní jistotu účastníků je pochopitelně vhodná, platný je ale i ústní inominát. 89

5.4.

Inominátní smlouva v občanském zákoníku de lege ferenda. Možnost uzavřít smlouvu v zákoně neupravenou je upravena i v návrhu

nového občanského zákoníku 90. Určitou obdobou současného § 51 ObčZ je § 1544 odst.2, jež se nachází v části čtvrté nazvané relativní majetková práva. V hlavě I, dílu II. oddílu I. v obecných ustanoveních regulujících smlouvu má toto ustanovení následující znění: 1) Zákonná ustanovení upravující jednotlivé typy smluv se použijí na smlouvy, jejichž obsah zahrnuje podstatné náležitosti smlouvy stanovené v základním ustanovení pro každou z těchto smluv. 2). „Strany mohou uzavřít i takovou smlouvu, která není zvláště jako typ smlouvy upravena, ujednají-li dostatečně práva a povinnosti.“ Zamýšlené ustanovení sdílí určitou podobnost se současnou obchodně právní úpravou nepojmenovaných smluv, tedy § 269 odst. 2 ObchZ. Je zde kladen větší důraz na určení přímého předmětu smlouvy, tedy práva a povinnosti stran smlouvy, což tvoří její obsah. Místo označení účastníci smlouvy je použit užší termín strany smlouvy. Otázkou je, jak určit dostatečně práva a povinnosti, aby to stačilo pro uzavření nepojmenované smlouvy. Zde bych odkázal na obecnou úpravu o právních úkonech a na § 1544 připravovaného ObčZ („Smlouva je uzavřena, jakmile si strany ujednaly její obsah. V mezích právního řádu je stranám ponecháno na vůli dohodnout se svobodně o smlouvě a určit její obsah.“). 88 Rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 25. března 1999, č.j. 19 Co 444/98 - 40 89 Viz. Nález Ústavního soudu ČR, sp.zn. I. ÚS 549/2000 ze dne 18.4.2001, uveřejněný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, Svazek 22, Nález 63. 90 Návrh připravovaného občanského zákoníku : Ministerstvo spravedlnosti [ citováno 16.3.2009 ] Dostupný z http:// portal.justice.cz/ms/ms.aspx?j=33&o=23&k=381&d=125304

33

Vynechána byla věta za středníkem ze současného § 51 ObčZ „obsahu a účelu zákona“, která dnes vyvolává nemalé interpretační obtíže. 91 Je zde použito i slovní spojení smluvní typ. To mi opět evokuje obchodně právní úpravu. Souvisí to dle mého názoru s myšlenkou znovu sjednocení soukromého práva hmotného, což ve svém důsledku povede ke zrušení výrazné části obchodního zákoníku (zejména v oblasti sjednocení závazkového práva).

5.5.

Obsah inominátní smlouvy – lex contractus Nepojmenovaná smlouva může být uzavřena v režimu občanského zákoníku,

nebo obchodního zákoníku. V režimu obchodního zákoníku mohou podnikatelé, ale i jiné subjekty, uzavřít inominátní kontrakt díky ustanovení § 269 odst. 2 ObchZ. Podmínkou pro platnost takové smlouvy je „dostatečné určení předmětu svých závazků,“ tedy práv a povinnosti smluvních stran. O postavení subjektů 92 smlouvy a jejich charakteristice jsem pojednal výše, nyní se zaměřím na obsah inominátní smlouvy, neboli lex contractus. Obsah inominátní smlouvy 93 je nejdůležitějším znakem tohoto druhu smlouvy. Na tomto místě je třeba se zmínit o faktu, že pojem obsah inominátní smlouvy a inominátního závazku nejsou totožné právní pojmy. Obsahem inominátního závazku jsou vzájemná práva a povinnosti, kdežto u inominátní smlouvy je obsahem jejich určení. 94 Tato obecná poučka platí o obsahu závazku a smlouvy a je shodná jak pro pojmenované, tak pro inominátní smlouvy. Pro pojmenované smlouvy uzavřené v rámci obchodního zákoníku jsou charakteristické jejich podstatné části. To jsou ty složky obsahu smlouvy, bez kterých nominální smlouva nevznikne, a bez kterých nelze kvalifikovat uzavíranou smlouvu jako smlouvu určitého typu. Pokud smlouva 91 „Stranám však nelze bránit v úpravě vzájemných práv a povinností tak, jak jim to vyhovuje individuálně. Proto se smluvníkům nebrání uzavřít i smlouvu zákonem výslovně neupravenou (nepojmenovanou), ani smísit různé smluvní typy.Nepřejímá se výslovná formulace požadavku § 51 platného občanského zákoníku, podle něhož nepojmenovaná smlouva nesmí odporovat obsahu nebo účelu zákona, protože neexistence rozporu se zákonem je jako podmínka platnosti jakéhokoli právního jednání vyjádřena již v obecné části.“ Viz Ministerstvo spravedlnosti : Důvodová zpráva [ citováno 16.3.2009] Dostupný z http://portal.justice.cz/ms/ms.aspx?j=33&o=23&k=381&d=125304 92 Subjektů inominátní smlouvy může být celá řada, např. občan(nepodnikatel), soukromý podnikatel – fyzická osoba, obchodní společnost, družstvo, státní podnik, zahraniční fyzická a právnická osoba. 93 „V případě smluv nepojmenovaných nebo smíšených je situace složitější. Zde je nutné vyjít z ustanovení § 266 ObchZ, podle něhož je projev vůle třeba vykládat podle úmyslu jednající osoby, jestliže byl straně, které je určen znám, nebo jí musel být znám. Z uvedeného tedy vyplývá, a ke shodnému závěru vede i ustanovení § 35 odst. 2 ObčZ, že není rozhodující jen slovní vyjádření vůle jednající osoby, ale její skutečná vůle Proto i smlouvu není možné posuzovat jen podle toho jak ji strany označily, ale co je jejím obsahem, tzn. vyjádřením vůle stran.“ Viz. Švarc, Z.: Leasing – nepojmenovaná nebo smíšená smlouva, Obchodní právo, 1993, č. 12, s. 11 94 Handlar, J.: Právní režim inominátního závazku v občanském a obchodním právu. Právní rozhledy. 2003, č. 4, s. 166

34

obsahuje podstatné náležitosti, v terminologii obchodního zákoníku podstatné části, vznikne určitá pojmenovaná smlouva. „Obsahem pojmenované smlouvy tedy může být pouze určení těch práv a povinnosti smluvních stran, které spadají pod pojem podstatných náležitostí takové smlouvy, kdežto obsah závazkového vztahu založeného takovou pojmenovanou smlouvou však může být podstatně širší, obsahem závazku budou i další práva a povinnosti stran, které zákon stanoví v rámci úpravy daného smluvního typu, a které zákonodárce považoval za nutné či vhodné takto upravit, jinak řečeno, v případě pojmenovaných smluv se obsah smlouvy nemusí krýt s obsahem závazkového vztahu smlouvou založeného, pokud jde o určení jeho obsahu, tedy jednotlivých práv a povinností.“ 95 Pojmenovaná i nepojmenovaná smlouva vzniká vzájemným konsensem o celém obsahu smlouvy. Nepojmenovaná smlouva pochopitelně své podstatné náležitosti nemá a zákon je z logických důvodů ani nějak nepředpokládá. Ze znění ustanovení § 269 odst. 2 vyplývá, že pro vznik smlouvy musí být splněn zákonný požadavek dostatečné určitosti předmětu závazků. Strany inominátní smlouvy se musí dohodnout minimálně na předmětu svých závazků. Pokud by tomu tak nebylo, došlo by k absenci určitosti právního úkonu a právní úkon, resp. smlouva by uzavřena nebyla. Domnívám se, že jde zásadně o aplikaci obecných náležitostí právních úkonů spočívající v požadavku na určitost právního úkonu. Na tomto místě je však nutné zdůraznit odlišný následek neurčitosti právního úkonu dle § 37 odst. 1 ObčZ a neurčitosti inominátní smlouvy dle § 269 odst. 2 ObchZ. V prvním případě je následkem absolutní neplatnost právního úkonu, ve druhém pak nicotnost smlouvy, tzn. situace, kdy smlouva vůbec nevznikne. 96 Pojem dostatečně určitý předmět je třeba v rámci inominátů chápat jako určení celého obsahu smlouvou zakládaného závazku, tzn. určení všech práv a všech povinností. V zákoně je to mj. vyjádřeno slovem „závazků“ nikoli „závazku.“ 97 Jako předpoklad pro vznik inominátní smlouvy v režimu obchodního práva považuji shodně

s

J.

Handlarem 98 jednoznačné

vymezení

všech

práv

a

povinností

95 Handlar, J.: Právní režim inominátního závazku v občanském a obchodním právu. Právní rozhledy. 2003, č. 4, s. 166 96 Kudrna, K.: Přípustnost inominátních a smíšených smluv v českém právu soukromém. Právní rozhledy, 2001, č. 11, s. 550 97 Handlar, J.: Právní režim inominátního závazku v občanském a obchodním právu. Právní rozhledy. 2003, č. 4, s. 166 98 Handlar, J., op.cit.sub 97, s. 166

35

prostřednictvím přímého (plnění, kterým se rozumí vymezení chování dlužníka) a také nepřímého (předmět plnění, hmotná věc) předmětu závazku. Další ujednání o místu, čase, jakosti, plnění, potažmo další skutečnosti jako jsou např. změna, zajištění a zánik práv a povinností již nejsou předpokladem pro vznik inominátu. Obsah nepojmenovaného závazku by měl být určen především smlouvou samou. 99

6.

Přípustnost analogie a její důsledek pro podnikatelskou praxi

6.1

Obecně o analogii Analogií (obdobou) rozumíme aplikaci určité normy na jiný právní případ,

právní vztah, skutečnost, než pro který byla přímo zamýšlena. Analogie je určitým nástrojem k tomu, aby výslovně neupravené právní vztahy byly posuzovány v maximální možné míře v souladu s právní úpravou a smí být použita pouze v případě, pokud je v řešeném případě více shodného než rozdílů v podobném případě, na který analogická norma běžně dopadá. 100 Důležitou úlohu hraje i účel, jaký právní norma sleduje. Hovoří se o ratio legis a iuris. Analogie odpovídá psychologickému zákonu očekávání podobného v podobných případech a tím naplňuje i významný požadavek právní jistoty. Aplikaci per analogiím nelze ztotožňovat s extenzivním výkladem normy, kdy ještě určitý vztah lze podřadit pod znění právního normativního aktu. 101 Teorie práva rozlišuje dva druhy analogie – analogie legis (podobnost podle zákona) a analogie iuris (podle práva jako odvětví). Analogie zákona je případ, kdy uvnitř daného právního předpisu je hledána norma, kterou lze na určitý společenský vztah použít. 102 Podle M. Knappové 103 spočívá analogie legis v tom, že na určitý výslovně neřešený právní případ se použije ustanovení zákona, které upravuje případ podobný;

99 To je podstata nepojmenovaných smluv. Jsem ale přesvědčen o tom, že obsah inominátního závazku je určen i zákonem, minimálně obecným způsobem v rámci obecné části závazkových vztahů (např. odstoupení od smlouvy). 100 Knappová, M a kol.: Občanské právo hmotné. Svazek I. 3. vydání.Praha : ASPI, 2002, s. 107 101 Harvánek, J. a kol.: Teorie práva. Plzeň : Aleš Čeněk, 2008. s.347 102

Viz Harvánek, J. a kol.: Teorie práva. Plzeň : Aleš Čeněk, 2008. s.347 103 Viz cit.v pozn. č. 100.

36

pokud žádné takové použitelné ustanovení v právním řádu aplikovat nelze, posoudí se dle analogie iuris, při níž se aplikují obecné zásady právního odvětví. Je ovšem nutné s analogií pracovat obezřetně. Její aplikace je účelem zvýšení právní jistoty a eventuální odstranění rozporů mezi subjekty a sjednání subjektivních práv a zaplnění právních mezer.

37

6. 2.

Inominátní smlouva a přípustnost analogie v obchodním zákoníku

ANO

x

NE

Inominátní smlouva se řídí především smlouvou samou Inominátní smlouva se řídí především smlouvou samou + + obecná ustanovení pro obchodní závazkové vztahy obecná ustanovení pro obchodní závazkové vztahy + - §269 odst. 1 je kogentní, speciání a neumožňuje analogii jednotlivých smluvních typů prostřednitcívím ustanovení jednotlivých smluvních typů § 491/2 a § 853 ObčZ – bylo by to contra legem. - subsidiarita občanského zákoníku v případě absence speciálního ustanovení pro použití analogie v obchodním zákoníku a s použitím § 1 odst. 2 ObchZ je analogie podle § 491 odst. 2 a § 853 ObčZ za určitých podmínek přípustná.

Vztah obchodního a občanského zákoníku jsem již popsal. V rámci občanského zákoníku nevyvstává s aplikací analogie na inominátní smlouvy v podstatě žádný problém. Občanský zákoník má, dalo by se říci, autonomní úpravu vyplnění mezer v rámci inominátu uzavřených podle § 51 ObčZ. Odlišná situace je 104

ovšem v zákoníku obchodním, který neobsahuje speciální ustanovení o použití analogie v rámci inominátních smluv. S.Plíva

105

zastává názor, že podle ustanovení

§ 491 odst.2 ObčZ (který platí při absenci zvláštní úpravy v obchodním zákoníku) „na závazky vznikající ze smluv je třeba použít ustanovení zákona, která upravují závazky jim nebližší, pokud samotná smlouva nestanoví jinak.“ Podle principu subsidiarity by se toto ustanovení mohlo aplikovat na obchodní vztahy bez dalšího. Souhlasím však s názorem J.Šilhána

106

,

že zde existuje ještě ustanovení

§ 269 odst. 1 ObchZ, které by mohlo být považováno za speciální ustanovení pro 104 Marek, K: K uzavírání obchodně právních smluv. Právní forum.2006, č.11, s. 404 : „ Připomeňme jen, že nepojmenovaná smlouva uzavíraná podle § 51 občanského zákoníku v obchodně právních vztazích nemůže být realizována (obchodní zákoník totiž má svoji úpravu nepojmenované smlouvy a odporovalo by to tedy ustanovení § 1 odst. 2 obchodního zákoníku).“ Stejně Marek, K.: K obchodním závazkovým vztahům, Právní praxe v podnikání, 1996, č. 6, s. 3 105 Plíva, S.: Obchodní smlouvy. Právní fórum, 2006, č.3, s. 31. 106 Viz Šilhán, J.: Inominátní smlouvy a přípustnost analogie v obchodních závazkových vztazích. Právní rozhledy, č.13, 2007. s. 467

38

obchodní závazkové vztahy a tím i pro inominátní smlouvy uzavírané v režimu obchodního zákoníku. Jeho výklad je však komplikovaný a názory na aplikaci ustanovení § 269 odst. 1 se různí. Text § 269 odst. 1 ObchZ je následující: „Ustanovení upravující v hlavě II. této části zákona jednotlivé typy smluv se použijí jen na smlouvy, jejichž obsah dohodnutý stranami zahrnuje podstatné části smlouvy stanovené v základním ustanovení pro každou z těchto smluv.“ Nadpis tohoto ustanovení je „Některá ustanovení o uzavírání smlouvy“, tzn. že obchodní zákoník pojednává o uzavírání smluv v § 269 až § 275, ale v rámci těchto ustanovení však obsahuje pouze úpravu pro obchodní závazkové vztahy. Znamená to, že v souladu s § 1 odst. 2 ObchZ musíme použít základní úpravu z občanského zákoníku pro právní úkony, která je obsažena v § 43 a násl. Na přípustnost analogie v režimu obchodních závazkových vztahů existují v dnešní moderní právní vědě dva odlišné názory. Při analýze tohoto problému jsem vycházel zejména z monografie J.Šilhána, 107 který podle mě plně vystihuje danou problematiku. Klíčovým v celém ustanovení § 269 odst. 1 je druhá věta, která směruje aplikaci ustanovení II. Hlavy III. části ObchZ jen na smlouvy, jejichž obsah zahrnuje podstatné části smluv uvedených v hlavě druhé zmiňované části. Představme si situaci, kdy dva podnikatelé uzavřou smlouvu v rámci § 261 odst.1 a dohodnou v ní dostatečně určitě předmět svých závazků, jak požaduje ustanovení § 269 odst. 2. Smlouva však nebude obsahovat žádnou z podstatných částí upraveného smluvního typu. Jak sem uvedl výše, na tuhle problematiku se dá nahlížet dvěma způsoby. Ten první v tomto případě analogii nepřipouští. Ustanovení § 269 odst. 1 je bez dalšího chápáno jako speciální ve vztahu k § 491 odst. 2 ObčZ. Analogii podle občanského zákoníku nelze uplatnit. Obchodní zákoník jako lex specialis obsahuje svou vlastní úpravu pro inominátní smlouvy a ta analogii nepředpokládá. Inominátní smlouva a její obsah je nutno upravit pouze smluvně a subsidiárně použít obecnou úpravu obchodních závazků. Tento názor zastává např. J Bejček 108, podle něhož je tzv. analogie legis ve smyslu ustanovení § 491 ObčZ nepřípustná, protože by byla použita contra legem. Jako argumenty uvádí kogentnost § 269 odst. 1 a také fakt, že 107 Šilhán, J.: Inominátní smlouvy a přípustnost analogie v obchodních závazkových vztazích. Právní rozhledy. 2007, č.13, s. 470. 108 Bejček, J. in Faldyna a kol. Obchodní zákoník s komentářem. II. Díl. Praha : CODEX, 2000, s. 38

39

obchodní zákoník obsahuje podle § 1 odst. 2 zvláštní úpravu, která stanovuje odchylná pravidla. „Je-li předmět závazků dostatečně určitý a je uzavřena smlouva, není kromě ní potřebný jiný regulativ, nežli obecná úprava obchodních závazků.“ 109 Druhý způsob se k použití analogie staví vstřícněji a implikuje ji z občanského zákoníku do obchodních vztahů. Hlavním argumentem je vztah obou kodexů, které spolu nerozlučně souvisí a tvoří tak jeden celek. 110 a také ustanovení § 853 ObčZ ve spojení s § 1 odst.2 ObchZ. Spíše k přípustnosti analogie se staví i česká judikatura. V jednom z rozsudků 111 soud povolil přiměřenou aplikaci ustanovení o smlouvě o prodeji podniku (§477 ObchZ) na smlouvu o „předání hostince“ opět ve spojení s § 1 odst.2 ObchZ a § 491 odst.2 ObčZ. Jedná se o inominátní smlouvu. Představme si smlouvu o provozu dopravního prostředku. Jedná se o typový obchod (nominátní smlouvu dle § 638 ObchZ). Smlouva obsahuje typické pojmové znaky jako závazek provozce přepravit náklad určený objednatelem provozu dopravního prostředku a ten vykoná předem určenou cestu z místa A do místa B. Ve smlouvě však chybí závazek objednatele zaplatit úplatu. Tzn. jsou splněny všechny náležitosti kromě úplatnosti, závazek zaplatit provozci objednatelem. Ten ve smlouvě chybí záměrně. Nejde tedy o smlouvu o provozu dopravního prostředku – to by musely být splněny všechny podstatné části smlouvy, jež jsou uvedeny v základním ustanovení § 638 ObchZ. V tomto případě je uzavřena inominátní smlouva podle § 269 odst. 2 ObchZ. Otázkou je, zda lze použít pro vyplnění mezer ve smlouvě analogicky ustanovení smlouvy o provozu dopravního prostředku, nebo dokonce podle § 641 ObchZ ustanovení smlouvy o přepravě. Kogentní ustanovení § 269 odst.1 ObchZ se staví jasně proti použití analogie legis ve smyslu zákoných ustanovení. Pádným argumentem by zde mohl být fakt, že podnikatelským vztahům je obecně vlastní vyšší míra profesionality než vztahům ryze nepodnikatelským. Pokud podnikatelé

109 Bejček, J. in Faldyna a kol. Obchodní zákoník s komentářem. II. Díl. Praha : CODEX, 2000, s. 38-39. Stejně se k analogii u inominátů staví Marek,K.: K uzavírání obchodněprávních smluv. Právní fórum, 2006, č. 11, s. 404-405: „ Na smlouvy obchodněprávní nepojmenované se použijí ustanovení hlavy I. Části třetí – obecná závazková úprava – nikoliv však bez případného smluvního ujednání, ustanovení některého smluvního typu.“ 110 Pelikánová, I.: Komentář k obchodnímu zákoníku. 1.díl. 4. vyd. Praha : ASPI, 2004, s. 26: „ V soukromém právu je přípustná rovněž analogie. V občanském zákoníku ji upravuje výslovně § 853 (analogii legis i iuris). Není důvod neumožnit její aplikaci také v rámci obchodního práva. To bude mít význam zejména ve smluvním právu, jestliže strany uzavřou smlouvu, která nebude mít všechny podstatné části určitého smluvního typu, ale některému z nich se bude přibližovat. Režim nepojmenovaného závazkového vztahu bude nutno stanovit v souladu s obecnou úpravou analogie v občanském zákoníku.“ 111 Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27.7.2005, sp.zn. 29 Odo 1058/2003

40

chtějí uzavřít vlastní smlouvu a záměrně v ní vyloučí určitá ustanovení, která by se vztahovala k typové smlouvě, pak tím dávají najevo, že chtějí uzavřít ryze inominátní kontrakt bez použití analogie a uplatní se pouze obecná část zákona. Z judikatury 112 je dále znám příklad, kdy dva obchodníci uzavřeli ústní dohodu o "komisním prodeji" zboží. Podle soudu jejich ujednání nelze považovat za komisionářskou smlouvu, jejíž podstatné náležitosti jsou upraveny v § 577 ObchZ. Chybělo totiž ujednání o poskytnutí úplaty za obstarání obchodní záležitosti žalovaným pro žalobce. Jejich ujednání lze proto považovat za nepojmenovanou smlouvu podle § 269 odst. 2 ObchZ, jejíž obsah se blíží smlouvě kupní (§ 447 ObchZ), za niž toto ujednání považoval soud prvního stupně. A dále se v judikatuře 113 objevuje případ, kdy se ve smlouvě o tichém společenství zavazuje tichý společník poskytnout podnikateli určitý vklad a podílet se jím na jeho podnikání (§ 673 odst. 1 obch. zák.). Předmětem vkladu může být určitá peněžní částka, určitá věc, právo nebo jiná majetková hodnota využitelná při podnikání (§ 674 odst. 1 obch. zák.). Tichý společník poskytuje předmět vkladu podnikateli k užívání; z toho vyplývá, že mu může jako vklad poskytnout jen takovou věc, kterou je oprávněn přenechat k užívání jinému. Věc, kterou tichý společník užívá na základě výpůjčky, může přenechat podnikateli k užívání jen v případě, že se s půjčitelem dohodl, že může přenechat věc k užívání jinému ( §661 odst. 2obč.zák.) Zákon neomezuje předmět výpůjčky na movitosti, a proto lze jeho ustanovení o výpůjčce aplikovat i na bezúplatné přenechání nemovitosti k užívání po dohodnutou dobu. Smlouva, jejímž obsahem je přenechání nemovitosti k dočasnému a bezúplatnému užívání, je smlouvou o výpůjčce podle § 659 a násl. ObčZ. Předmětem výpůjčky může být i tudíž nemovitost. Věc, kterou tichý společník užívá na základě výpůjčky, může přenechat podnikateli k užívání, jen jestliže se s půjčitelem dohodl, že věc může přenechat k užívání jinému. Jak správně uvádí J.Šilhán, 114 je třeba vzít v potaz zákonodárcův úmysl a zkusit najít odpověď na otázku, co je skutečným smyslem ustanovení §269 odst. 1. „Má-li zkrátka být účelovým opodstatněním zákonného zákazu analogie v 112 Rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 26.3.1997 sp.zn. 11 Cmo 30/97 113 Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 4.9.2002, sp. zn.22 Cdo 522/2001 114 Šilhán, J.: Inominátní smlouvy a přípustnost analogie v obchodních závazkových vztazích. Právní rozhledy. 2007, č.13, s. 470

41

obchodních vztazích neslučitelnost s podnikatelským charakterem těchto vztahů, pak musí takové opodstatnění v zákoně dávat smysl v kontextu právního řádu jako celku. Jestliže některé podnikatelské smlouvy (např. smlouva o výhradním prodeji) jsou z působnosti této „averze“ zcela vyjmuty (přesto že je lze považovat za jistě neméně podnikatelské než třeba běžnou smlouvu kupní či o dílo, které však mají režim opačný) a jestliže do vztahů upravených v hlavě druhé nuceně (typové/absolutní obchody) i dobrovolně(fakultativní obchody) mohou vystupovat nepodnikatelé, pak je tento „zákonodárcův úmysl“ v interpretačním postupu v podstatě nepoužitelný. Pro zákaz analogie v obchodních vztazích tedy spíše nesvědčí.“ Ustanovení § 269 odst.1 se dotýká totiž i nepodnikatelských subjektů ( § 262 Obchz) a dále z dikce první věty lze dovodit, že se vztahuje jen na smlouvy druhé hlavy třetí části, nikoliv na smlouvy v první a třetí hlavy a na smlouvy druhé části obchodního zákoníku. Pro možnost užití analogie v obchodních vztazích je např. uzavření smlouvy podobné smlouvě o výhradním prodeji (hlavě III. třetí části ObchZ), jednalo by se o inominátní smlouvu a analogicky by se použilo ustanovení § 745 an. ObchZ podle § 491 odst. 2 potažmo § 853 ObčZ. 115 Domnívám se, že zákonodárce v tomto případě neměl v úmyslu explicitně vyloučit ustanovení o analogii z občanského zákoníku (§ 491 odst. 2 a § 853) a podle mého názoru je nutností v rámci analogie kombinovat oba kodexy současně. Je otázkou, za jakých podmínek ji aplikovat a pokud ji připustíme, zda to má vliv na autonomii vůle subjektů či jejich právní jistotu. Analogii bych tedy v obchodních závazkových vztazích obecně připustil, ovšem za určitých podmínek – subjekty nesmí záměrně obcházet zákon a nesmí docházet k narušení principu rovnosti stran. Problém zde dle mého názoru vzniká až při otázce, za jakých podmínek lze analogii v obchodním právu použít. Subjekty při uzavírání nepojmenované smlouvy mohou zamýšlet různé situace a je pouze na nich, zda některé otázky záměrně neupraví či naopak opomenou uvést ve smlouvě. Problém při sjednání obsahu inominátního závazku pochopitelně nevznikne, pokud subjekty pamatují při kontraktaci na vše – tzn. sjednají si pro případ porušení inominátní smlouvy smluvní pokutu, odpovědnost za vady či prodlení. Strany si mohou sjednat cokoliv a v tomto případě je to ideální situace. Zde se analogicky

115 Viz. Pelikánová, I. Komentář k obchodnímu zákoníku. 5.díl. Praha : Linde, 1999, s. 614 42

nemusí použít ani obecná část závazkového práva. Jiná situace nastane, pokud strany nějaký problém do budoucna nepředpokládají, ve smlouvě o tom mlčí - smlouva neobsahuje žádné ujednání např. o výši úroků z prodlení. Zde by se již dala analogie aplikovat, a to minimálně analogie iuris, tzn. aplikace obecných ustanovení obchodních závazkových vztahů. Na úroky z prodlení a jejich výši se použije ustanovení § 369 ObchZ a na jejich výši poté nařízení vlády, na které je v normě odkazováno. Tzn. že zde dochází k modifikaci smlouvy a k rozšíření práv a povinností o zákonné ustanovení o úrocích z prodlení. Smlouva tedy obsahuje i předem nesjednané závazky díky analogii iuris. Analogie tak vlastně odporuje účelu inominátní smlouvy, když je možné otázky neupravené takto doplnit. Jak správně uvádí J.Šilhán 116 , není ani tak třeba činit rozdíl mezi doplněním smlouvy o obecná ustanovení

nebo

ustanovení

nejbližšího

smluvního

typu

-

podstatná

je

předvídatelnost subjektů. Ti by měli být srozuměni s možností analogie podle § 491 odst. 2 a § 853 ObčZ, tzn. měli by uvedená ustanovení znát stejně, jako znají obecná ustanovení o závazcích a to o to víc, že jim má být v rámci podnikatelských vztahů známa určitá míra profesionality s odkazem na dobře známé „Ignorantia iuris non excusat“. Měli by být s tímto potenciálně seznámeni a neměli by se odvolávat na případnou nepředvídatelnost. Podle mého názoru, pokud strany nepojmenované smlouvy mají možnost si něco upravit sami podle svého a neučiní tak, nemohou se odvolávat na použití analogie, která jako jedna z aplikačních metod v právu prostě existuje. Samozřejmě pokud by případné použití ustanovení některého smluvního typu vyloženě odporovalo obsahu a účelu smlouvy. Zde je pak nutný výklad takové nepojmenované smlouvy. Pokud z ní není patrná vůle stran analogii vyloučit, lze použít § 491 odst. 2 ObčZ a aplikovat ustanovení nejbližšího typu smlouvy. Poslední věta tohoto ustanovení zní „pokud smlouvy nestanoví jinak.“ Subjekty tedy mají možnost upravit si vše podle svého. Ustanovení § 491 odst.

2

je

ovšem

kogentní,

a

pokud

smlouva

nestanoví

jinak

(myšleno

nepojmenovaná), je třeba použít smlouvě „nejbližší“ ustanovení zákona. Rozšířeným výkladem dovozuji význam slova nejbližší jako nejbližšího smluvního typu s odkazem na obsah a účel smlouvy. Tedy takové ustanovení zákona, která upravují 116 Viz.Šilhán, J.: Inominátní smlouvy a přípustnost analogie v obchodních závazkových vztazích. Právní rozhledy, 2007, č.13,. s. 472

43

právní vztahy s obdobnou ekonomickou a společenskou funkcí. Pokud by tedy bylo rozumné v souladu s účelem a obsahem smlouvy, lze analogii použít. Inominátní smlouva by se tedy měla řídit v prvé řadě právem smlouvy samotné - „lex contractus“ - to vyplývá i ze zákona. Ve výjimečných a odůvodněných případech by se dalo použít analogicky ustanovení smluvního typu obsahově a

účelově

nejbližšího. Bude se tak dít ovšem jen sporadicky a zcela výjimečně, což je vzhledem k právní jistotě podnikatelských subjektů jedině dobře.

6.3.

Inominátní smlouva a přípustnost analogie v občanském zákoníku

Přípustnost:

ANO

Analogie je v občanském zákoníku upravena, ustanovení § 491 odst. 2 a § 853 ObčZ je kogentní – analogie nejbližšího smluvního typu je pro inominát připuštěna bez dalšího.

V občanském zákoníku se týká analogie ustanovení § 491 odst. 2 ObčZ které zní: „ Na závazky vznikající ze smluv v zákoně neupravených je třeba použít ustanovení zákona, která upravují závazky jim nejbližší, pokud samotná smlouva nestanoví jinak.“ a dále je zakotvena v § 853 ObčZ : „Občanskoprávní vztahy pokud nejsou zvláště upraveny ani tímto, ani jiným zákonem, se řídí ustanoveními tohoto zákona, která upravují vztahy obsahem i účelem jim nejbližší.“ Z dikce těchto dvou ustanovení se dá jednoznačně usuzovat, že občanský zákoník analogii pro občanskoprávní vztahy bez dalšího připouští. 117 Komentář 118 k obchodnímu zákoníku pojímá tato dvě ustanovení jako jedno z rozlišovacích kritérií analogie legis a iuris. Analogie legis je upravena v § 491 odst. 2 ObčZ, kdežto analogie iuris v ustanovení § 853 ObčZ. 119

117 Rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 30.4.2008, sp.zn. 33 Odo 848/2006 118 Pelikánová, I.: Komentář k obchodnímu zákoníku. 3.díl. Praha : Linde, 1996, s. 492 119 Jiný názor má však Handlar, J.: Právní režim inominátního závazku v občanském a obchodním právu. Právní rozhledy. 2003, č. 4, s. 166: „ Z citovaných zákonných ustanovení vyplývá (roz. § 491 odst. 2 a § 853 ObčZ), že občanský zákoník upravuje pouze tzv. analogii legis, když v nich hovoří o možnosti analogického použití jiných zákonných ustanovení, zákonem nikde není upravena analogie iuris, tedy možnost posouzení určité otázky podle obecných zásad občanského práva( a nezbývá tedy než konstatovat, že připuštění analogie iuris nemá oporu v textu občanského zákoníku, přestože ji teorie občanského práva připouští).“

44

V případě inominátních kontraktů je největším problémem určit režim smlouvy v těch případech, kdy se uzavřená nepojmenovaná smlouva blíží některému z typů upravených v zákoně – pak se akceptaci analogie použijí ta ustanovení, která upravují závazky jim nejbližší. 120 Z judikatury 121 je znám případ, kdy ujednání fyzických osob, na jehož základě odevzdá jedna druhé věci druhově určené (např. peníze), aby byly opatrovány, je tzv. nepravidelnou smlouvou schovací. Nepravidelnou smlouvu schovací 122 občanský zákoník neupravuje, jde tedy o smlouvu inominátní, odlišnou od smlouvy o úschově či půjčce. Práva a povinnosti ze smlouvy se analogicky řídí smlouvou o úschově, není-li mezi stranami dohodnuto jinak. V zákoně je stanoveno, že se má smlouva v případě analogie řídit typem smlouvy obsahem a účelem jim nebližším. Vyvstává tak otázka, která smlouva je tou skutečně nejbližší. Dochází zde k problému s případnou kvalifikací takové nejbližší smlouvy a sporným může být i určení vhodnosti aplikaci - buď obecných ustanovení, které upravují danou problematiku, nebo ustanovení nejbližšího smluvního typu. Na tomto místě bych uvedl příklad z judikatury 123, kde je řešena otázka, které ustanovení je skutečně tím obsahově i účelově nejbližším. „Tyto otázky při aplikaci analogie na inominátní právní úkony vyvstávají téměř vždy, neboť jsou jakékoliv analogii v podstatě imanentní.“ Analogicky na nepojmenovanou smlouvu uzavřenou v režimu občanského zákoníku dopadají i obecná ustanovení závazkového práva včetně odpovědnosti za škodu podle § 420 ObčZ. Nejvyšší soud v této souvislosti judikoval, že odpovědnost za škodu podle odst. 1 § 420 ObčZ zakládá i porušení povinnosti z nepojmenované smlouvy uzavřené dle § 51 ObčZ. 124 Uvedené rozhodnutí deklaruje fakt, že i když smluvnímu ujednání mezi dvěma subjekty neodpovídá žádný smluvní typ z občanského zákoníku, neznamená to, že mezi nimi nevznikl právní vztah. Občanský zákoník umožňuje, aby vedle pojmenovaných – nominátních smluv uzavírali účastníci i smlouvy, které nejsou v občanském zákoníku ani jiných předpisech zvlášť

120 Šilhán, J.: Inominátní smlouvy a přípustnost analogie v obchodních závazkových vztazích. Právní rozhledy, č.13, 2007. s. 467.: „ Spíš než přípustností je tedy nutné zabývat se podmínkami, za kterých k aplikaci dochází a mezemi, které analogii také vzhledem k jiným neméně podstatným požadavkům práva(právní jistota, autonomie vůle, předvídatelnost rozhodnutí apod.) svazují.“ 121 122 123 124

Rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové sp.zn. 25 Co 273/97 Latinsky označovaná jako depositum irregulare. Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17.1.2001, sp.zn. 26 Cdo 2962/99 Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17.12.1998, sp.zn. 25 Cdo 2029/98

45

upraveny, neodporují-li obsahu a účelu občanského zákoníku ( § 51 ObčZ). Za důležité z tohoto rozhodnutí považuji fakt, že pro právní vztahy vyplývající inominátních smluv je rozhodující obsah vlastního smluvního ujednání, tedy to, jak jsou jím vymezena vzájemná práva a povinnosti. Takto stanovené povinnosti účastníka smlouvy zavazují, a proto porušení povinnosti, založené inominátní smlouvou, stejně jako postup v rozporu se smlouvou inominátní, představuje porušení právní povinnosti ve smyslu ustanovení § 420 odst. 1 ObčZ. 125 Nepojmenovaná smlouva však nesmí směřovat k obcházení zákona, tj. nelze nepojmenovanou smlouvou upravit vzájemný vztah, který svým obsahem odpovídá některé typové smlouvě a v této nepojmenované smlouvě se odchýlit od kogentních ustanovení upravujících typovou smlouvu, tj. od ustanovení od nichž se odchýlit nelze. 126

125 Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17.12.1998, sp.zn. 25 Cdo 2029/98, Soudní judikatura, 1999, číslo 2, s.53 126 Doleček,M.: Smlouvy [ citováno 8.března 2009 ] Dostupný z http://www.businessinfo.cz/cz/clanek/orientace-vpravnich-ukonech/smlouvy-2-cast-dokumentu-opu/1000818/47368 : „Například tak nelze obejít ustanovení upravující nájemní smlouvu k bytu, jež slouží k ochraně nájemce, a uzavřít nepojmenovanou smlouvu, jejímž obsahem bude závazek jedné strany přenechat druhé straně byt a závazek druhé strany platit pravidelné platby. Pokud by taková smlouva obsahovala ustanovení, jež snižují ochranu nájemce bytu pod zákonem povolenou úroveň, byla by taková ustanovení neplatná. Současně by na celou smlouvu bylo nutno nahlížet jako na nájemní smlouvu, ačkoliv by třeba byla pojmenována jinak, neboť právní úkony (včetně smluv) je třeba vždy posuzovat podle jejich obsahu.“

46

7.

Nejčastěji uzavírané inominátní smlouvy v režimu obchodního zákoníku V této kapitole se stručně zmíním o nejčastěji uzavíraných inominátních

smlouvách v podnikatelské praxi. Ať už se jedná o občanskoprávní či obchodně právní závazkový vztah, vytvořily se různé nepojmenované smlouvy, jako např. leasingová smlouva, franchisingová, factoring, forfaiting, šeková smlouva, dealerská smlouva, smlouva o spolupráci, time sharing, rezervační smlouva, CDW - collision damage waiver atd . Z důvodu omezeného rozsahu práce se stručně zmíním o některých inominátních smlouvách.

7.1.

Leasingová smlouva

Nejpoužívanější

inominátní

smlouvou

je

v českém

obchodním

právu

leasingová smlouva. V současné době se kontraktace leasingu provádí převážně za realizace

ustanovení podle § 269 odst. 2 ObchZ jako tzv. nepojmenovaná

smlouva. 127 V české republice se pod pojmem leasing rozumí právní vztah mezi dvěma subjekty, v rámci kterého je za konkrétně stanovenou úplatu ve prospěch vlastníka věci, umožněno užívání konkrétně určené věci leasingový nájemcem a současně je určeno, jak bude nakládáno s věcí po skončení smlouvou určené doby trvání leasingu. 128 Hlavní dělení leasingu je na finanční a operativní, a má výhody jak pro uživatele tak pro poskytovatele. Obsah smlouvy může být tvořen odkazem na obchodní podmínky podle § 273 ObchZ. 129 Nesmí být ovšem v rozporu s kogentními ustanoveními platného práva. Není-li tomu tak, působí obecně závazná pravidla soukromého práva ve vztahu k obsahu leasingové smlouvy pouze

127

Marek, K.: Smluvní obchodní právo. Kontrakty. 2008, Brno : MUNI, 4. vydání, s. 179 : „Leasingovou smlouvu nemůžeme v našem obchodním právu ztotožňovat se smlouvou o koupi najaté věci, která je uzavírána podle § 269 odst. 1 obchodního zákoníku a § 489 obchodního zákoníku. Jde o dvě různá smluvní řešení.“ 128 Doubrava, M.: Leasingová smlouva tuzemská i mezinárodní, Praha, 2003, Linde Praha, s.15 129 Viz např. všeobecné podmínky vydávané asociací leasingových a finančních společností.

47

podpůrně. 130 K realizaci obchodních případů lze využít i pojmenované smlouvy – smlouvy o koupi najaté věci, pokud lze tento případ v rámci tohoto smluvního typu realizovat. 131

7. 2. Franchisingová smlouva Nejpřesnější

definici

franchisingu

vystihl

Německý

franchisový

svaz:

„Franchising je vertikálně – kooperativně organizovaný odbytový systém právně samostatných

podnikatelů

na

bázi

smluvních

dlouhodobých

závazků“ 132

Zjednodušeně řečeno, jedná se o vztah dvou nebo více samostatných právnických nebo fyzických osob, jehož základem je franchisová smlouva.Obchodní vztah mezi franchisorem a franchisantem je právně vyjádřen ve franchisové smlouvě. 133 Pokud bych se měl zaměřit na charakteristiku smlouvy, jedná se o velmi komplikovaný smluvní typ kombinované smlouvy, který v sobě obsahuje prvky nejrůznějších smluvních typů a zasahuje do řady právních oblastí. 134 Franchisová smlouva obsahuje nejčastěji prvky smlouvy licenční, smlouvy o využití know-how 135, nájemní smlouvy, popř. leasingové nebo smlouvy o obchodním zastoupení. Obě smluvní strany bývají zpravidla podnikateli ( § 261 odst. 1). Domnívám se, že se nejedená o klasický „obchodně závazkový“ inominát. Franchisa sice nachází své právní vyjádření pouze v ustanovení § 269 odst. 2 ObchZ, ale z teoretického pohledu bych ji zařadil spíše mezi smlouvy smíšené. Důležitá je úprava know-how. 136

130 Viz Kofroň,M., Pulz, J.: Soukromoprávní režim leasingu, Právní rádce, č. 6, 1998, s. 11-14. 131

Marek, K.: Leasing a koupě najaté věci, Právní rádce, č. 10, 2003, s. 4 132 Deutscher Franchise-Verband e. V.: Franchising, Munchen, 1992, s. 1 133 Více in Burešová,J.: Franchising, Právní rozhledy, 1997, číslo 7, s. 388 134 Brzobohatá, M., Bejček, J.: Franchisingová smlouva. Právní praxe v podnikání.1993. č. 10, s. 9 135 Viz Řezníčková, M.: Franchising, podnikání pod cizím jménem, 2.vydání, Praha,C.H.Beck,2004, s. 71 136 Ondrejová, D.: Smlouvy o reklamně. Právní forum. 2006, č.6, s.189 : „ Důležitou součástí smlouvy je koncepce reklamy a úprava know-how. Ve většině franchisových smluv obecně platí, že reklama mezinárodní a národní je prováděna franchisorem. Franchisant provádí místní, regionální reklamu a marketingové akce (průzkum trhu) ve vlastní oblasti, což ovšem musí být plně v souladu s nadregionální reklamou franchisora. Nevýhodou pro franchisora je skutečnost, že nevhodná či nevkusná reklama prováděná v regionu franchisanta může oslabit pozici celého řetězce franchisora a negativně ovlivnit pověst franchisora, a naopak totéž nežádoucí chování ze strany franchisora může rovněž oslabit pozici franchisanta.“

48

7.3.

Rámcová smlouva Jako rámcové smlouvy se označují smlouvy, které předpokládají opakované

uzavírání smluv stejného druhu se stejným nebo podobným předmětem plnění mezi týmiž subjekty, přičemž k realizaci předpokládaného plnění dochází až na základě následných dílčích smluv. 137 Typickým znakem rámcové smlouvy je to, že na základě samotné smlouvy nedochází k poskytnutí plnění ani jednou smluvní stranou, ale až při uzavření následné dílčí smlouvy. 138 Rámcovou smlouvu současné pozitivní právo neupravuje a nelze je zařadit pod žádný smluvní typ. Jedná se tudíž o smlouvu inominátní, která bude ze své podstaty prakticky vždy podřízena režimu obchodního zákoníku, a následné dílčí smlouvy budou již jednotlivými smluvními typy v zákoně upravenými nebo se bude jednat opět o smlouvy inominátní. Ve stávající právní úpravě je rámcové smlouvě nejblíže ustanovení § 745 a násl. o výhradním prodeji. Je otázkou, zda ustanovení smlouvy o výhradním prodeji lze označit za obecnou úpravu pro rámcovou smlouvu. Je zde totiž podmínkou mezinárodní prvek, jehož existence není pro rámcovou smlouvu pravidlem. Bude nutno tedy aplikovat především obecná ustanovení pro obchodně závazkové vztahy. Problémem by mohl být také § 745 odst. 2, který stanoví kogentně obligatorní formu smlouvu o výhradním prodeji, kdežto klasická rámcová smluva 139 může být uzavřena i ústně. Charakteristickým rysem je dlouhodobost a také fakt, že rámcové smlouvy se často mezi podnikateli uzavírají místo všeobecných obchodních podmínek. 140

7.4.

Factoring Další nepojmenovanou smlouvou je factoringová smlouva. Definice factoringu

říká, že je to jedna z forem krátkodobého financování, založená na odkupu

137

Nováček, R. Rámcové smlouvy. Právní rozhledy, 2004, č. 1, s. 13

138

Dílčí smlouvy jsou nejčastěji kupní, o dílo, smlouvy příkazního typu, dopravní atd. Výhodou uzavření rámcové smlouvy je přesné vymezení povinností obou smluvních stran bez toho, aniž by mezi smluvními stranami musely být při každém obchodním případu znovu uzavírány poměrně složité a obsáhlé smlouvy nové. 140 Blíže in Nováček, R. Rámcové smlouvy. Právní rozhledy, 2004, č. 1, s. 15 139

49

krátkodobých pohledávek z obchodního styku před dobou jejich splatnosti. 141 Factoringová společnost financuje pohledávky vznikající z dodávek zboží nebo služeb na obchodní úvěr, bez jakéhokoliv dalšího jištění, a to na základě posouzení kvality obchodního vztahu a bonity odběratele, popř. dodavatele. Faktoringem vzniká právní poměr mezi trojicí subjektů – faktor (finanční agent, banka, specializovaná faktoringová společnost), jeho klient a klientův dlužník. Faktor se stává věřitelem zákazníků svého klienta a vůči vlastnímu klientovi vystupuje jako dlužník. 142Z právního hlediska

je factoring služba postavená na

postoupení pohledávek, má tudíž nejblíže k cessi. Ve factoringové smlouvě se klient zavazuje, že všechny pohledávky za specifikovanými odběrateli bude postupovat factoringové společnosti, čímž dochází k zásadní změně věřitele.

7.5.

Forfaiting Mezi formy financování firem patří také forfaiting 143, což je jedna z metod

financování tuzemského a mezinárodního obchodu. Konkrétně se jedná o odkup středně a dlouhodobých pohledávek forfaitingovou organizací (forfaiterem). Forfaitingový

proces

začíná

uzavřením

smlouvy

mezi

forfaiterem

a

dodavatelem, která je inominátní. Odkupované pohledávky však musí splňovat několik požadavků 144. Forfaiter odkupuje od prodávajícího kryté importní nebo exportní pohledávky. Rozdíl oproti faktoringu je v tom, že se jedná o převzetí střednědobých a dlouhodobých pohledávek splatných v rozmezí jednoho roku až šesti let a také se u forfaitingových operací pravidelně vyžaduje ručení banky, bankovní

zárukou,

avalovanou

směnkou,

nebo

alternativně

dokumentárním

akreditivem s odloženou splatností. 145 Forfaiter přejímá veškerá rizika bez možnosti postihu původního věřitele.

141 Viz http://www.factoring.cz/factoring.asp 142 Eliáš, K. in Bejček,J., Eliáš,K.,Raban,P. a kol.: Kurs obchodního práva. Obchodní závazky. 3. vydání. Praha : C.H.Beck, 2003, s. 164 143 Autor neznámý [citováno 9.března 2009] Dostupný z http://www.forfaiters.org/forfaiting/ 144 Autor neznámý [citováno 9.března 2009] Dostupný z http://www.finance.cz/firmy/informace/financovani-firem-forfaiting/ 145 Viz. Eliáš, K. in Bejček,J., Eliáš,K.,Raban,P. a kol.: Kurs obchodního práva. Obchodní závazky. 3. vydání. Praha : C.H.Beck, 2003, s. 167

50

8.

Závěr Cílem této diplomové práce byla nepojmenovaná smlouva, její obchodně

právní úprava a téměř všechny otázky s ní související. Téma inominátních smluv se dá chápat ze dvou hledisek, a to teoretického a praktického. Většina stran mé práce je věnována právě tomu pohledu teoretickému. Možnost „vymyslet“ si smlouvu se v právním řádu vyvíjela právě od starověku. Považoval jsem tedy za nutné tento historický exkurz do mé práce zahrnout. Aby bylo vůbec možné pochopit podstatu nepojmenované smlouvy, bylo potřeba charakterizovat druhy smluv a teoreticky je rozdělit. Typovou smlouvu upravenou v zákoně jako samostatný smluvní typ ( kupní smlouva, o dílo, o tichém společenství, o úvěru atd.), smlouvu smíšenou jako smlouvu, které obsahuje prvky různých typových smluv (tedy jejich mix) a nakonec smlouvu inominátní, nepojmenovanou, která je pouze teoretickou možností pro uzavření smlouvy, kterou právní řád nezná (roz. Ve smyslu samostatně neupravená). V obchodním zákoníku je tomuto problému věnováno pouze jedno ustanovení § 269 a jeho druhý odstavec. Jelikož je toto ustanovení obsaženo v části, která se týká obchodních závazkových vztahů, v rámci občanskoprávní úpravy.

bylo nutné se s tímto pojmem vypořádat i

146

Nepojmenovaná smlouva může být v režimu obchodního zákoníku uzavřena jako relativní,fakultativní nebo typový obchodní závazkový vztah. Domnívám se, že na povahu závazkového vztahu jako relativního obchodního závazkového vztahu podle § 261 odst.1 a 2 nemá vliv, zda je smlouva, na základě které závazkový vztah vznikl, upravena v obchodním či občanském zákoníku. 147 Pokud tedy podnikatelé při podnikatelské činnosti uzavřou smlouvu, které není upravena jako smluvní typ v obchodním zákoníku, ale je smluvním typem v občanském zákoníku, nejedná se o uzavření inominátní smlouvy ale o kombinovaný obchod podle §261 odst.6 ObchZ. 146 Občanskoprávní úprava závazků je základem i pro vztahy obchodně právní. Oba kodexy mají pro inominátní smlouvy úpravu séparé. To však neplatí, pokud je nutné použití analogie. V mé diplomové práci jsem se proto pokusil o vysvětlení souvislosti a provázanosti ustanovení o použití analogie z občanského zákoníku a jeho imanentní spojitost se zákoníkem obchodním. 147 Plíva, S.: Obchodní závazkové vztahy, Praha: ASPI,a.s., 2006, s. : „Stejně tak je z tohoto hlediska nepodstatné, zda úprava závazkového vztahu v obchodním zákoníku je relativně komplexní nebo jsou v obchodním zákoníku obsažena jek některé ustanovení, a nezbytou platí právní úprava obsažená v občanském zákoníku podle zásady vjídřené v § 1 odst. 2 ObchZ.“

51

Dále jsem přesvědčen o tom,

že dva nepodnikatelé

můžou uzavřít

nepojmenovanou smlouvu v režimu obchodně právním, tudíž podle § 269 odst. 2 ObchZ. V tomto případě se na otázky smlouvou neupravené může analogicky použít obecná úprava pro obchodní závazkové vztahy. Inominátní smlouva tak bude uzavřena jako fakultativní obchodní závazkový vztah podle § 262 ObchZ. Dále jsem považoval za nutné se vypořádat v diplomové práci s použitím analogie legis a iuris. Došel jsem k závěru, že analogie iuris je pro obchodní závazkové vztahy připuštěna bez výjimky. Analogie legis jen v případě, že ji strany předem výslovně nevyloučily, a také tehdy, pokud nebude mít dopad na právní jistotu účastníků inominátní smlouvy. Nelze ovšem vnutit smluvní straně konkrétní obsah typové smlouvy zákonem upravené, pokud druhá strana záměrně uzavřela inominátní smlouvu s cílem vyhnout se kogentní úpravě pro jednotlivé smluvní typy. Z hlediska de lege ferenda se domnívám, že je nutno zachovat základní princip právní úpravy inominátních smluv, podle něhož se obsah inominátního závazku založeného inominátní smlouvou řídí především úpravou obsaženou v samotné smlouvě. Ta je prioritní. Poté by se dala analogicky použít obecná část závazkového práva. Pro úplné vyloučení analogie legis v obchodním zákoníku ve smyslu aplikace ustanovení jednotlivých smluvních typů by považoval za vhodné zpřesnit zákonnou dikci ve smyslu absolutního vyloučení analogie. Analogie v rámci obchodního zákoníku by mohla být připuštěna, ovšem zcela výjimečně a odůvodněně za splnění přísnějších podmínek.148 Pokud bych se ocitl v pozici zákonodárce a měl bych upravit normativně ustanovení pro použití analogie legis, znělo by asi takto: „Na závazky vznikající z nepojmenovaných smluv podle § 269 odst. 2 tohoto zákona je třeba použít ustanovení zákona, která upravují závazky jim nejbližší, pokud samotná smlouva nestanoví jinak.“ Bylo by ovšem nutné se předtím vypořádat s ustanovením § 269 odst.1, které je kogentní a nedovoluje aplikaci analogie legis, jež by byla contra legem.

148 Viz Handlar, J.: Právní režim inominátního závazku v občanském a obchodním právu. Právní rozhledy. 2003. č.4, s.170

52

9.

Résumé The aim of this thesis was an unnamed treaty (innominate contract), its regulation by

business law and almost all issues related thereto. The motive for the choice of this topic was the absence of publication regulations. Innominate contracts are dealt with only briefly in the context of particular publications by scholars and specialist lawyers, however, a comprehensive work does not exist yet. Regulation of the contract types in the commercial code is quite comprehensive, in business practice, however, there is a continuous development of contractual relationships. Entrepreneurs, as subjects of commercial law, are increasingly inventive in terms of business activities and often need to conclude a contract that is not appropriately regulated by lawor simply mandatory rules for different types of contracts do not meet their needs. These can be met by concluding anunnamed contract. The topic of innominate contracts can be seen from two main aspects, namely theoretical and practical. Most pages of my work are devoted to the theoretical point of view which I try to explain on practical examples. In order not to understand the nature of unnamed contracts, it was necessary to characterise types of contracts and todivide them into theoretical categories: “Type contracts” understood as specifically and individually regulated types of contract (sales contract, contract for work, silent partnership contract, credit contract, etc.), “mixed contracts” understood as ones which include elements of both types of contracts (i.e combination of innominate and type contracts), and finally innominate (unnamed) contracts. Only one provision in the commercial code (Section 269 paragraph 2) is devoted to the innominate contract.

Since this provision is included in the part regarding business

obligations, it was necessary to deal with this concept within the scope of civil law. Regulation of obligations by civil law is also the basis for relationships within the commercial law. Both codes regulate the innominate contract separately. This is not true if analogy shall be applied. In my thesis I have therefore tried to explain the context and coherence of the provisions on the use of analogy from the Civil Code and its immanent connection with the Commercial Code Unfortunately, the innominate contract may be concluded in the form of a relative or facultative commercial obligation under the Commercial Code. I believe that the nature of contractual obligation as a relative commercial 53

obligation pursuant to section 261 paragraph 1 and 2 is not affected by the fact, whether the contract whereupon the obligation has arisen, is regulated by the Commercial or Civil Code. Thus, if entrepreneurs at doing business enter into a contract which is not regulated as a type contract in the Commercial Code, but it is a type contract in the Civil Code, it cannot be considered a conclusion of an innominate contract, but rather isa combined obligation under Section 261 paragraph 6 of the Commercial Code. I also believe that two non-entrepreneurs can conclude an innominate contract under the business law regulation, i.e. under § 269, paragraph 2 of the Commercial Code. In this case, the questions not governed by the contract can analogically abide by the general regulation of business obligations. Hence, the innominate contract will be concluded as an optional commercial obligation pursuant to Section 262 of the Commercial Code. Furthermore, I also considered necessary to mention using both analogy iuris and legis. I arrived at conclusion that analogy iuris is accepted in the case of innominate contracts as commercial obligations without exception. On the other hand, analogy legis is possible only if it were not explicitly excluded by the parties in advance and at the same time it must not have an impact on legal certainty for parties to the innominate contract. However, it is impossible to impose a specific content of the type contract upon one of the contracting parties if the other party deliberately concluded the innominate contract in order to avoid the mandatory regulation for individual contract types. From a de lege ferenda point of view, I believe that it is necessary to follow the basic principle of the regulation of innominate contracts. According to this principle the content of an innominate obligation established on an innominate contract is governed mainly by the regulation contained in the contract itself, as the contract should be understood as preferred. Then, the general part of the law of obligation could be analogically used.. For a complex exclusion of an analogy in the Commercial Code, within the meaning of application of provisions of the individual contract types, I would consider it appropriate to specify the legal diction in terms of absolute elimination of the analogy. The analogy in the context of the Commercial Code could be admitted, however, quite exceptionally and reasonably in compliance with stringent conditions.

54

10.

Seznam použité literatury

10.1.

Knižní publikace

• • • • • • • • • • • • • • • • • • • • • • • • •

Bartošíková, M. a kol.: Základy obchodního práva, Prospektrum, Praha, 1994, 289 s. Bejček, J. in Faldyna a kol. Obchodní zákoník s komentářem. II. Díl. Praha : CODEX, 2000, s. 38-39 Bejček, J: Obchodní závazky, 2.vydání,Brno, Masarykova Univerzita, 1994 Bejček,J., Eliáš,K.,Raban,P., a kol.: Kurs obchodního práva. Obchodní závazky. 3. vydání. Praha : C.H.Beck, 2003, 551 s. Manz, Bonnasies, P. in Schlesinger, R. B. (ed.) Formation of contracts : a study of the common core of legal systems. London : Oceans Publications, 1968, s. 73, Gross,H., Skaupy, W.: Das franchise-systeme -Neue Verttriebswege fur Waren und Diensta, Econ-Verlag,Wien, 1968, 258s. Deutscher Franchise-Verband e. V.: Franchising, Munchen, 1992, s. 1 Doubrava, M.: Leasingová smlouva tuzemská i mezinárodní, Praha, 2003, Linde Praha, 93 s. Hajn, P., Bejček,J.: Jak uzavírat obchodní smlouvy, 2.vydání, Praha, Linde Praha, 2003, 294 s. Harvánek, J. a kol.: Teorie práva. Brno : Masarykova Univerzita, 1998, 228 s. Harvánek, J. a kol.: Teorie práva. Plzeň : Aleš Čeněk, 2008. 347 s. Holub, M. a kol.: Občanský zákoník. Komentář. 2. vydání, Praha : Linde Praha, a.s., 2002 734 s. Horáková, K., Lemeberková, P. Vzory smluv a podání pro obchodní společnosti I. s komentářem – Obchodní smlouvy. 1. vydání, Brno : Computer Press, a.s. 2006, 275 s. Hulmák, M.: Uzavírání smluv v civilním právu, 1. vydání. Praha : C.H Beck, 2008, 203 s. Knappová, M a kol.: Občanské právo hmotné. Svazek I. 3. vydání.Praha : ASPI, 2002, s. 107 Kopáč, L.: Obchodní kontrakty I.díl, Prospektrum, Praha 1995, 359 s. Krčmář, J., Andres, B.: Právo občanské, III. - Právo obligační, Knihovna sborníku věd právních a státních, Praha, 1947, s. 10 Kudrna, K.: Druhy smluv v právu soukromém se zaměřením na inominátní. Diplomová práce. MUNI – Právnická fakulta. Katedra občanského práva, 2004, s. 58 Madar, Z.: Slovník českého práva II. díl, 1. vydání, Praha : Linde Praha,a.s., 1995, s. 7191390. Marek,K.: K obchodním závazkovým vztahům, Brno, Masarykova Univerzita,1994, 211 s. Marek, K.: Smluvní obchodní právo. Kontrakty. 2008, Brno : MUNI, 4. vydání, 471 s. Markesins, B. S ., Lorenz, W., Danemann, G. Markesins Law of Obligations. Volume I. The Law of Contracts and Restitution : A Comparative Introduction. Oxford : Clarendon Press, 2001, s. 48 Mendelsohn, M., Acheson, D.: Franchising – moderní forma prodeje. Přeložil Ladislav Osvald, 1. vydání, Praha : Management Press, Ringier ČR,a.s., 1994, 122 s. Pelikánová, I. Komentář k obchodnímu zákoníku. 3.díl. Praha : Linde, 1996, 959 s. Pelikánová, I. Komentář k obchodnímu zákoníku. 5.díl. Praha : Linde, 1999, 687 s. 55

• • • • • • •

Pelikánová, I.: Obchodní právo, I.díl, Praha: Aspi, a.s., 2005, 458 s. Plíva, S.: Obchodní závazkové vztahy, Praha: ASPI,a.s., 2006, 333 s. Řezníčková, M.: Franchising, podnikání pod cizím jménem, 2.vydání, Praha,C.H.Beck,2004, s 243. Štenglová, I., Plíva, S., Tomsa, M. a kol. Obchodní zákoník. Komentář. 11 vydání.Praha: C.H.Beck, 2006, s.1508 Zuklínová,M.: Smlouva, 1. vydání, Praha, Academia, 1985, s.183 Zákon č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník, ve znění pozdějších předpisů. Zákon č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů

10.2. Seznam odborných článků • • • • • • • • • • • • • • • • • • • • • •

Bejček, J.: Nad traumatizující záhadou působnosti § 261 a § 262 obchodního zákoníku, Právní rozhledy, 1999, č.10, str. 505 -509 Bejček, J.: Perspektivnost nebo retrospektivnost právní jistoty?, Právník, 1993, č. 12, str. 998-1006 Bejček, J.: Předsmluvní stádium, Právní rádce, 1994, č.1, str. 10-11 Bejček, J: Existuje smluvní svoboda?, Právník, 1998, číslo 12, str. 1017-1028 Brzobohatá, M., Bejček, J.: Franchisingová smlouva. Právní praxe v podnikání, č. 10. 1993, str.9-12 Burešová,J.: Franchising, Právní rozhledy, 1997, číslo 7, str. 385-390 Chalupa, R.: Vznik a druhy obchodních závazků, Obchodní právo, 1993, č. 12, str. 2-11 Dageforde, C.: Internationales Finanzierungsleasing, nakladatelství C.H.Beck, Mnichov, 1992, s. 6 Eliáš, K.: Obchodní smlouva, Právní praxe v podnikání, 1995,číslo 6, str. 1-4 Handlar, J.: Právní režim inominátního závazku v občanském a obchodním právu. Právní rozhledy. 2003. č.4.str. 164-170 Knapp, V. O právu kogentním a dispozitivním (a také o právu heteronomním a autonomním). Právník, 1995, č. 1, str. 4 -5. Kofroň,M., Pulz, J.: Soukromoprávní režim leasingu, Právní rádce, č. 6, 1998, str. 1115 Lavický, P.: Spotřebitelské smlouvy. Časopis pro právní vědu a praxi. Č. 2, 2001, str. 200 – 208 Marek, K.: K obchodním závazkovým vztahům, Právní praxe v podnikání, 1996, č. 6, str. 1-7 Marek,K.: K uzavírání obchodně právních smluv. Právní fórum, 2006, č. 11, str. 404-405 Marek, K.: K limitaci náhrady škody podle obchodního zákoníku. Bulletin advokacie, 2005, č. 3, str. 35-37 Nováček, R. Rámcové smlouvy. Právní rozhledy, 2004, č. 1, s. 13-18. Ondrejová, D.: Smlouvy o reklamně. Právní forum.2006.č.6, s.189-196 Plíva, S.: Smlouvy uzavírané podnikatelem, Právo a podnikání, 1995, č. 7, str. 2-6 Pokorná, J., Marek, K.: K realizaci fakultativních obchodů podle ust. § 262 obch.zák., Právní praxe v podnikání, 1998, č. 7-8, str. 26 – 31 Salačová, M.: Nepojmenované smlouvy, Právní rozhledy, 1996, číslo 7, str.308-309 Šilhán, J.: Inominátní smlouvy a přípustnost analogie v obchodních závazkových 56

•

vztazích. Právní rozhledy, č.13, 2007. str. 465-473 Švarc, Z.: Leasing – nepojmenovaná nebo smíšená smlouva, Obchodní právo, 1993, č. 12, str. 11-13.

10.3. Použitá judikatura • • • • • • • • • • •

Nález Ústavního soudu ČR, sp.zn. I. ÚS 549/2000 ze dne 18.4.2001, uveřejněný ve Sbírce nálezů a usnesení Nález Ústavního soudu, Svazek 22, Nález 63 Rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové sp.zn. 25 Co 273/97 Rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 25. března 1999, č.j. 19 Co 444/98 40 Rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 30.4.2008, sp.zn. 33 Odo 848/2006 Rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 27.11.2003, sp.zn. 30 Cdo 2033/2002 ( Soubor 2487/28). Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17.1.2001, sp.zn. 26 Cdo 2962/99 Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17.12.1998, sp.zn. 25 Cdo 2029/98, Soudní judikatura, 1999, číslo 2, s.53 Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27.7.2005, sp.zn. 29 Odo 1058/2003 Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 4.9.2002, sp. zn.22 Cdo 522/2001 Rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 26.3.1997 sp.zn. 11 Cmo 30/97

10.4. Internetové zdroje •

Doleček,M.: Smlouvy [ citováno 8.března 2009 ] Dostupný z http://www.businessinfo.cz/cz/clanek/orientace-v-pravnich-ukonech/smlouvy-2-castdokumentu-opu/1000818/47368 • Ministerstvo spravedlnosti : Důvodová zpráva [ citováno 16.3.2009] Dostupný z http://portal.justice.cz/ms/ms.aspx?j=33&o=23&k=381&d=125304 • Peníze.cz – Co je to forfaiting? [ citováno 10.března 2009 ]. Dostupný z http://www.penize.cz/15637-co-je-forfaiting • Průvodci – Finance.Cz, [citováno 10.března 2009]. Dostupný z http://www.finance.cz/firmy/informace/financovani-firem-forfaiting/forfaitingovyproces/ • Autor neznámý [citováno 10.března 2009] Dostupný z http://www.factoring.cz/factoring.asp • Autor neznámý[citováno 9.března 2009] Dostupný z http://www.finance.cz/firmy/informace/financovani-firem-forfaiting/ • Autor neznámý [citováno 9.března 2009] Dostupný z http://www.forfaiters.org/forfaiting/ • Autor neznámý [citováno 9.března 2009] Dostupný z http://www.podnikatel.cz/firma/finance/factoring-a- forfaiting • Autor neznámý [citováno 11.března 2009] Dostupný z http://www.finance.cz/firmy/informace/financovani-firemforfaiting/forfaitingovy-proces

57

58