Létající talíře a studená válka

Létající talíře a studená válka

Navzdory všeobecně rozšířenému názoru se víra v existenci létajících talířů nezrodila z hysterie studené války. Etablovaná politická moc se totiž možná více než svých reálných nepřátel obává imaginárních výplodů kolektivní politické představivosti.

Každý, kdo se dnes pokládá za autoritu ve věci „víry v existenci létajících talířů", ji líčí ve světle kolektivní halucinace zrozené z paranoidního klimatu studené války. Očití svědci - a veřejnost, která jejich svědectví přijímala s bezmeznou důvěrou - se podle této teorie stali obětí dobové politické nálady. V roce 1982 americký psychiatr Otto Biling tvrdil, že k případu Arnold došlo „uprostřed vlny obav z Ruska", které „hned od počátku probudily ve veřejnosti podezření, že létající talíře jsou ve skutečnosti tajné ruské nebo americké zbraně". V roce 1999 označil historik techniky Tom Crouch „povyk kolem létajících talířů za neklamnou známku skutečnosti, že Spojené státy se začaly pod vlivem obav zrozených ze studené války zajímat o možnosti kosmických letů". Strach, že Sovětský svaz se chystá ovládnout americké nebe, přiměl americkou veřejnost věřit v existenci létajících talířů.

Tento sociohistorický výklad inkriminovaných událostí je ve skutečnosti produktem nespoutané fantazie. Navzdory tomu, co je nám podsouváno už od roku 1947, totiž nemělo přesvědčení o existenci létajících talířů se studenou válkou nic společného; to, co inspirovalo diskuse a úvahy na toto téma, byl daleko spíše racionalistický diskurs, který si kladl za cíl vrazit klín mezi vědecké a magické myšlení.

Připomeňme si svědectví, které stálo na počátku historie létajících talířů: svědectví civilního pilota Kennetha Arnolda, který během jednoho letu zahlédl na obloze devět neznámých strojů. Přirozeně ho napadalo, že může jít o zkušební vojenské letouny nebo že se jedná o sovětské stroje: letěly konec konců od Aljašky a možná tedy od Beringova průplavu. Pokud měla atmosféra studené války skutečně tak velký vliv, orientovaly by se interpretace tohoto úkazu okamžitě na problematiku tajných zbraní a sovětských technologií.

1/5


Ve skutečnosti se však hned od samého počátku jeho svědectví setkávalo s rozpaky. Neklamal ho zrak? Neměl halucinace? A titul úplně prvního článku, který byl této události věnován a který vyšel 25. června 1947 v deníku East Oregonian, dává tušit, v jakém duchu se asi nesly diskuse o jeho svědectví: „Podle všeho nemožné, ale tento pilot věří tomu, co viděl." (Impossible Maybe, but Seeing is Believing, says Flyer).

V následujících dnech novinové komentáře vyjadřují o jeho příběhu pochybnosti. Zpráva tiskové agentury AP z 27. června podává o této skepsi výmluvné svědectví: „Stále není jasné, zda tyto lesklé disky skutečně existovaly, nebo zda to byla jenom záležitost optického klamu." Drtivá většina komentářů je v tomuto duchu. Čtvrtého července pronáší mluvčí amerického letectva na tiskové konferenci ve Washingtonu na adresu Arnoldova svědectví tato slova: „Nemáme jediný důvod věřit, že se inkriminovaná událost skutečně stala." Další komentátoři připomínají v souvislosti s rozruchem kolem létajících talířů jiný „populární mýtus", kterým byl planý poplach vyvolaný v roce 1938 Orsonem Wellesem v souvislosti s uvedením jeho rozhlasové hry o invazi Marťanů. Všichni komentátoři se staví do rolí psychologů, sociologů a dokonce i psychiatrů, když rozvíjejí teorie o důvěřivé veřejnosti a o roli iracionality ve společnosti. Vědci a vojenští vyšetřovatelé se nezmiňují o sovětských špionážních letounech, ale zabývají se teoretickými spekulacemi o psychologii vnímání, o halucinacích, o víře v existenci přízraků.

Začátkem července 1947 prezident Harry S. Truman odpovídá na otázku novináře, který chce znát jeho názor na létající talíře. „Máte nějaké vysvětlení?" ptá se reportér. „Nevím nic víc než to, co jsem četl v novinách," odvětí Truman. „Už jste někdy slyšel o měsíční kachně?" V roce 1935 byla v deníku New York Sun publikována reportáž, která vešla do dějin pod názvem „Moon Hoax". Její autor tvrdil, že slavný astronom William Herschell spatřil s pomocí extrémně silného teleskopu na povrchu měsíce živé bytosti. Zpráva byla samozřejmě rychle dementována. Netřeba asi dodávat, že studená válka byla tehdy ještě vzdálenou budoucností!

Kenneth Arnold, první pozorovatel létajících talířů, by nepochybně uvítal, kdyby diskuse o létajících talířích připouštěly možnost, že Rusové mají k dispozici nějakou novou tajnou zbraň. Kdyby ho jeho posluchači brali vážně, nejspíš by si kladli otázku, zda Sovětský svaz nevyslal přes póly „řízené rakety". Bohužel pro něj však žádnému z pilotů, s nimiž mluvil bezprostředně po přistání, ani žádnému z novinářům, jimž líčil své pozorování, nevytanulo na mysli napětí mezi velmocemi a jeho příběh skončil v přihrádce vyhrazené pro psychologii, psychiatrii a halucinace.

2/5


A co je ještě horší, hypotéza o „chronické pověrčivosti davů" natolik ovlivnila charakter debat o létajících talířích, že sám Arnold nahlížel své svědectví prizmatem tohoto diskursivního rámce, takže se i jemu nakonec zdály veškeré diskuse na toto téma přesahovat meze racionální rozpravy. Během několika následujících dnů po zveřejnění jeho svědectví je Arnold nucen tváří v tvář záplavě dalších obdobných pozorování konstatovat, že země je plná nesmírně důvěřivých lidí, ochotnými vidět létající talíře prakticky kdekoliv. V roce 1952 vzpomíná: Po třech dnech všeobecného šílenství jsem dospěl k závěru, že jsem možná poslední, kdo si ještě uchoval kapku zdravého rozumu. Soudě podle překotně přibývajících zpráv o dalších pozorováních (...) se dalo očekávat, že zanedlouho bude v každé garáži objeven minimálně jeden létající talíř. Abych učinil konec tomu, z čeho se mezitím stala kolosální blamáž (...), odjel jsem na letiště, nastartoval jsem svůj stroj a nabral jsem kurs zpátky do Boise [ve státě Idaho]."

Sociolog, který by chtěl zredukovat fenomén létajících talířů na vedlejší projev hysterie studené války, by se dopouštěl jednostrannosti spočívající v zevšeobecňování pohledu jen jedné ze zúčastněných stran, a nepodával by tedy celkový obraz událostí. Dopustil by se téhož omylu, jako historik středověku, který by se zabýval fenoménem pověry, aniž by zkoumal strukturu samotné koncepce pověry, která vůbec umožnila vznik diskursu o pověrách, nebo jinými slovy, který by stejnou měrou nestudoval jak příčiny „pověrčivosti", tak pozadí „nevíry".

Chceme-li si ukázat, jak málo byly dějiny pozorování létajících talířů poznamenány hysterií studené války, a jak dalekosáhle byly ovlivněny „velkým dělením" mezi vědou a pověrou, musíme se vrátit o rok zpátky před první zaznamenané svědectví o pozorování létajících talířů. V roce 1946 referoval mezinárodní tisk o přízračných raketách (ghost rockets), které byly údajně pozorovány nad severní Evropou. Tato událost je často připomínána v knihách o UFO jako předzvěst fenoménu létajících talířů. Jeden důležitý aspekt této události ale všem uniká: rozdíl v celkovém tónu, jakým média referovala o pozorování přízračných raket v roce 1946 a o pozorování létajících talířů v roce 1947. Zatímco létající talíře jsou bagatelizovány jako projev lidové pověrčivosti, přízračné rakety jsou brány velmi vážně a interpretovány jako rakety V2 ukořistěné Rudou armádou a testované nad Baltským mořem. Tisk zaujímá jednomyslné stanovisko: pozorovatelé skutečně viděli rakety; nikoho nenapadne jejich svědectví zpochybňovat. Le Monde během léta 1946 líčí tato svědectví jako fakta, a nikoliv jako chiméry. Rozdíl bije do očí. Pokud studená válka hrála vůbec nějakou roli, dělo se tak v případě přízračných raket, a nikoliv v souvislosti s létajícími talíři.

3/5


Když se historici fenoménu UFO odvolávají na atmosféru studené války, obvykle se zmiňují o vlivu vědeckofantastického žánru, jehož literární výtvory se ve Spojených státech staly populárními díky sešitům s pestrými obálkami, na kterých se nestvůry z jiných planet a spoře oděné krásky prolínají s výjevy z dobývání vesmíru. Tyto časopisy údajně veřejnosti vsugerovaly představu, že létající talíře přilétají z Marsu. Historik dobývání vesmíru Curtis Peebles spojuje zrození mýtu o existenci létajících talířů s vlivem science fiction. Je pravdou, že hned v prvních článcích, které byly věnovány kauze Arnold, se objevily spekulace, že pozorované stroje mohly pocházet z jiné planety - nejspíš z Marsu. Avšak svalovat svědectví o pozorování létajících talířů výlučně na vliv vědeckofantastické literatury by znamenalo opomíjet celkové ovzduší, v jakém byla tato hypotéza prezentována. Hypotéza o lidech z Marsu nebyla zmiňována jako reálná možnost, ale se záměrem smést celou záležitost za stolu jako výtvor lidové pověrčivosti. Teprve až roku 1950, kdy byl v časopise True uveřejněn článek Donalda Keyhoea, začala být hypotéza o návštěvách z vesmíru brána vážně, nicméně dokonce i tehdy se vynořil bezpočet novinářských floskulí jako například „malí zelení mužíčkové" ( little green men ), které měly celé toto téma zlehčovat. Vědeckofantastické příběhy pokládané za četbu pro adolescenty a periodicky odsuzované intelektuály ve svých čtenářích neprobouzely ani tak naivní víru v existenci Marťanů, ale staly se spíše iniciátorem rozvinutého kritického diskursu o údajných pověrách sdílených jejími čtenáři.

Připomeňme si poslední epizodu, v níž se střetává vliv studené války s přesvědčením, že létající talíře přilétají z Marsu. V roce 1948 vyšla první kniha o létajících talířích. Jednalo se o román anglického spisovatele Bernarda Newmana, který pojednával o objevu trosek raket a létajících talířů mimozemského původu, rozsetých po různých místech naší planety. Nenadálé ohrožení přimělo obě supervelmoci k vzájemnému sbližování. Neinspirovaly snad autora románu technologické mýty a hysterická atmosféra studené války? Ani náhodou: tyto trosky byly jen návnadou nastraženou mezinárodní asociací vědců, kteří chtěli nastolit světový mír a zneužili důvěřivost veřejnosti k šíření obav z ohrožení světa. Létající talíře jsou tedy opětovně zredukovány na pouhou kalkulaci s lidskou důvěřivostí.

Badatelé, kteří studují takové jevy, jako jsou pověry nebo čarodějnictví, si jsou vědomi, že se nemohou omezit jen na studium samotných pověr, ale že je nezbytné zkoumat, jak se utvářel samotný koncept pověry, jak se pověra ve snaze odlišit „pravou" a „falešnou" víru stala terčem pronásledování. Historie svědectví o pozorování létajících talířů nás staví před podobný problém. Zásadní otázka nezní, proč lidé věří v existenci létajících talířů, ale proč se někdo tak usilovně snaží toto téma zredukovat na záležitost obyčejné pověry. Proč jsme se navzdory

4/5


tomu, že naše argumenty provázely pochybnosti, tak úporně snažili převést celou tuto historii na otázku „lidové pověry"? Záhada není na straně údajně příliš důvěřivé veřejnosti, ale na straně racionalistických kritiků, kteří chtěli za každou cenu vidět víru tam, kde nebylo o nic víc víry než nejistoty. Víra v existenci létajících talířů je v první řadě zdánlivým dokladem vžité představy, že „veřejnost je ochotná uvěřit čemukoliv", imaginárním potvrzením racionalistické pověry, kterou snadno vyvrátí první nenadálý zvrat událostí.

Autor je sociolog. Článek byl publikován v Le Monde diplomatique.

5/5

Létající talíře a studená válka

Recommend Documents