Lena Nová
Já... a moji muži
Tribun EU 2013
© Lena Nová Cover © Darina Baránková, Ema Harmadyová
Obsah 1 ................................................................................. 6 2................................................................................. 9 3............................................................................... 10 4............................................................................... 12 5 ................................................................................17 6............................................................................... 28 7 ............................................................................... 33 8 .............................................................................. 37 9............................................................................... 43 10 ............................................................................. 48 11 ............................................................................. 56 12 ............................................................................. 59 13 ............................................................................. 66 14 ............................................................................. 72 15 ............................................................................ 80 16 ............................................................................. 86 17 ............................................................................. 97 18 ........................................................................... 100 19 ........................................................................... 108 20 ........................................................................... 115 21 ........................................................................... 124 22........................................................................... 130 23........................................................................... 137 24........................................................................... 143 25 ........................................................................... 149 26........................................................................... 155
Televize běží dopoledne skoro pořád, už ji ani nevnímám, trochu mi pomáhá rozrušit nepříjemnou samotu ve starém domě u lesa. „Pomozte zabránit dalším zločinům…“ Popojdu blíž k obrazovce. „Jestli jste byly znásilněny, přiznejte si to, nazvěte to pravým jménem!“ No jo, to jsem slyšela už stokrát, řeknu si otráveně, je to pořád dokola. Vrátím se k plotně, stáhnu z kamen hotové jídlo, přikryju je poklicí. Ale pak zaslechnu něco, co mě zastaví. „Přestaňte si namlouvat, že to byla vaše vina!“ Žiju ve starém domě plném vlhka a zatuchlých koutů, kam jsem se po čtyřicítce statečně nastěhovala, abych Čestmírovi dokázala, jak moc jsem schopná se „obětovat pro lásku“. Po druhém prohraném manželství jsem znovu uvěřila, že tentokrát to vyjde (popravdě řečeno, pokud jsem se odtamtud chtěla vymanit, byla tohle nejschůdnější cesta). Přestaňte si namlouvat, že to byla vaše vina... tohle mi nikdy nikdo neporadil! Desítky let sama sobě vyčítám to, co se mi stalo a nikdy mě nenapadlo, že jsem vlastně byla taky znásilněna. Jak jen je možné, že mi to až doteď nedošlo? Ta věta to vysvětluje: vždycky jsem si říkala, že to byla moje vina. Teprve teď si -5-
uvědomuju, že i když jsem si to zavinila sama, neznamená to přece, že mě ten člověk neznásilnil. A tak začínám vzpomínat...
1 Tenkrát mi bylo patnáct a kousek. Kamarádka Magda přišla o panenství s místním uměleckým fotografem. Bylo mu už pětatřicet, ale byl formát. Chodil v obleku, ve kterém měl místo kravaty šátek a celý jeho zevnějšek připomínal amerického plejboje. Magda do něj byla zamilovaná už dávno. Nadbíhala mu spousta holek z okolí, ty hezčí snily o tom, že i když je ženatý, aspoň by ho mohly upoutat jako modelky pro reklamní fotografie. „Panenství je koule na noze,“ říkávala mi často Magda, „musíš se ho co nejdřív zbavit. Je to jako chirurgickej zákrok, kterej musíš podstoupit. Pak už tě nebude nic brzdit a můžeš si začít užívat. Jenže takovej zákrok nemůže provést nějakej šestnáctiletej debil, co se rozklepe, sotva na tebe šáhne. To chce zkušenýho chlapa!“ Jednoho dne mi pak oznámila, že ona už „to“ má za sebou a docela to prý ušlo. Považovala za samozřejmé, že budu solidární a udělám to taky, samozřejmě ne s jejím fotografem. Vybrala mi solidního pána, prý je to odborník na panny, dobře to umí a má s tím zkušenosti. Už mi domluvila termín, stavíme se u něho, až pojedeme ze školní brigády, doma řekneme, že jsme se vracely později.
-6-
Nezmohla jsem se na odpor, co by si o mně Magda pomyslela, beztak mi pořád říkala, jaké jsem tele. Machrovala jsem a hrála si na hrdinku, i když se mi do toho vůbec nechtělo. Otevřel nám muž v saténovém županu. Nejdřív ze všeho mě upoutala spousta vrásek v jeho obličeji. Muselo mu být aspoň padesát. Jmenoval se Málek, křestní jméno jsem přeslechla. Pozval nás dovnitř, uvařil kafe a zatímco ho s Magdou pili, poslal mě do koupelny. Měla jsem strach jako u zubaře. Horká koupel byla dobrá záminka, jak to všechno oddálit, a tak jsem ji protahovala, jak to jen šlo. Bála jsem se čím dál víc, ale už se nedalo nic dělat, přece jsem to Magdě slíbila! Když už jsem byla zamčená skoro hodinu, ztratil náš hostitel trpělivost. „Co tam proboha tak dlouho děláš?“ tykal mi. „Nezlobte se,“ špitla jsem a konečně vyšla z koupelny. Magda se taktně zavřela se zbytkem vína ve vedlejším pokoji. „Prosím vás, já jsem si to rozmyslela, já už to nechci,“ zkoušela jsem ho obměkčit. „No to teda ne, ty ses snad zbláznila! Lokni si pořádně vína a neboj se, takových jako ty už jsem měl, a žádná si nestěžovala,“ snažil se mě povzbudit pan Málek. Lehla jsem si na gauč, jako bych kladla hlavu na špalek. „Sundej si tu osušku, zamáčíš potahy!“ přikázal a když jsem otálela, vymotal mě z ní sám. „Prosím vás, já nechci,“ pokusila jsem se znovu, ale on už se nade mnou skláněl. Začala jsem se v duchu -7-
modlit, tak jak jsem se modlívala vždycky, když bylo nejhůř. „Pane Bože, prosím tě, ať to dobře dopadne, ať to dobře dopadne…“ Žádná milostná předehra se nekonala, stejně by mi od strachu asi nepomohla. Byla jsem jak kamenná. Když pan Málek přikázal, poslušně jsem roztáhla nohy, zaťala zuby a zavřela oči. Ucítila jsem strašlivou bolest. Snažila jsem se odtáhnout, ale nešlo to, držel mě zespodu. Prala jsem se, škubala sebou, ale marně. Brečela jsem, potom už i křičela naplno. Moje zoufalé: „Neee!“ muselo být slyšet až na nádraží, kde jsem měla tou dobou být. Palčivou bolest střídal tupý tlak, moc se mu nedařilo... Když konečně přestal, ztichla jsem a zírala na strop. Kdybych aspoň mohla cítit radostnou úlevu, jako když mi kdysi vytrhli nosní mandli a maminka mi za odměnu koupila mražené jahody se spoustou cukru! Ale místo úlevy jsem cítila jen hanbu. Pan Málek se posadil zády ke mně, zapálil si cigaretu a já byla zoufalá z toho, že už jsem zase udělala něco, co jsem nechtěla, jen proto, že to chtěli ti druzí. „Bylo tam najednou takový ticho, že jsem si myslela, že tě zabil,“ vyprávěla později Magda. Pak se mi vybaví mnohem starší událost a napadá mě, že je tu asi souvislost. Vždycky jsem byla tak poslušná! Bylo mi pět. O tři roky starší brácha Milan a jeho kámoš Kučera mě vzali na projížďku po vodě. Bylo to poprvé, co mě brali s sebou, seděla jsem na velké duši z traktoru a byla celá slavnostně šťastná, že mi proje-8-
vili takovou poctu. Radost mi trošičku kalilo jen jejich tvrzení, že mě jedou utopit. Vzadu na potoce byl temný kout zarostlý rákosím, bylo to liduprázdné a rodiči zakázané místo. Pokusila jsem se kluky uprosit, ale byli neoblomní. Když jsme tam dopluli, vyklopili mě po zádech do vody. Ležela jsem na dně potoka, dívala se na sluníčko skrz hnědozelenou vodu a napadlo mě, že už nikdy neuvidím maminku a tatínka. Viděla jsem, jak od mé hlavy směrem k hladině kličkují bublinky. Nahoře je asi uviděli i ti dva a rychle mě vytáhli. Sama jsem se tenkrát vstát nepokusila, i když jsem věděla, že tam bylo vody sotva po pás. Nebylo moje znásilnění jen důsledkem něčeho, co se připravovalo dávno před tím?
2 „Chlapi mají mezi nohama takovýho hnusnýho červa,“ poučoval mě můj otec, když mi bylo osm. Věděla jsem sice, že je to nesmysl, ale byla jsem zvědavá, tak jsem se na něj jednou podívala klíčovou dírkou, když se po koupeli utíral. Nic nenormálního jsem však nezjistila. Podobné oplzlosti jsem ale slýchala celé dětství. Odmalinka mi rodiče sugerovali odpor ke všemu pohlavnímu. Zatímco sami se celá léta milovali denně, vychovávali mě tak, jako bych byla z nějakého jiného světa. Vzpomínám si, že jsem velmi těžce nesla vědomí, že také rodiče mají své chyby: to pokrytectví jsem pochopila už jako malá. Otec mě navíc občas nenápadně osahával, ale byl tak opatrný, že jsem si nikdy nemohla být jistá, jestli to skutečně vědomě -9-
dělá, nebo si jen něco namlouvám. Navíc jsem se ho tolik bála, že bych se stejně nikdy neodvážila klást odpor, i kdyby si dovolil něco víc. Po letech jsem nakonec sama sebe přesvědčila, že chyba byla nejspíš ve mně, že to byly jen moje vztahovačné představy. Pravda ovšem je, že jsem byla nesvá vždycky, když jsem měla být s tátou doma sama, a ten nepříjemný pocit mi zůstal až do jeho smrti. Také matčino necitlivé a zdánlivě nelogické chování ke mně připomínalo mnohem víc žárlivost na sokyni než mateřský cit k dceři. Vzpomínám si na fotku, na které jsem asi dvouletá. Na spodním okraji bylo otcovou rukou připsáno: Moje milenka. Jako malá holka jsem se divila, proč tam je to jméno napsáno malými písmeny, navíc se nejmenuju Milena. Matka tu fotku schovávala na dně krabice pod rodinným albem. Pokud ji někdy vzala do ruky, s vyčítavým pohledem otci připomínala, že ji tím pokazil. Význam slova milenka jsem pochopila až mnohem později. Také mám už od dětství odpor k pánskému poklopci, aniž bych věděla proč. Dodnes se mi při pohledu na něj chce zvracet, samovolně zadržuju dech a mám pocit, že se udusím. Snažím se to skrývat, ovládnu se, ale zbavit se úplně té podivné fobie neumím.
3 Jako malá jsem si moc ráda hrála, ale málokdy bylo s kým. Rodiče chodili do práce, bratr Milan do školy, ostatní děti ze vsi byly ve školce. Já zůstávala doma sama. Výhodou takového uspořádání byla naprostá volnost. Přestože jsem se mohla brouzdat potokem, lézt po skalách nebo podnikat výlety na okolní louky, - 10 -
nevyužívala jsem takových možností příliš často. Spíš jsem se držela poblíž domu, kdyby mě rodiče přišli zkontrolovat, abych nebyla bita. Za deště mě bavilo stavět stružky v blátě, brouzdat se v holínkách loužemi nebo sedět na zápraží a vymýšlet si příběhy. Také malá zpustlá zahrádka plná tajemných zákoutí probouzela mou fantazii. Dřív jsme si často hrávali s bratrem Milanem, ale byl přece jenom o tři roky starší a už měl jiné zájmy. Každou volnou chvíli utíkal s kamarádem Kučerou za vesnici, kde kouřili doutníky od rybníka a kuli plány, do kterých mě jako holku zásadně nezahrnovali. Už jsem chodila do první třídy. Jednou odpoledne odjeli rodiče do města a přikázali Milanovi, aby mě hlídal. Byl to trochu podraz, ve skutečnosti totiž doufali, že tak pohlídám já jeho. On ale tentokrát ochotně zůstal doma. „Budeme si hrát,“ oznámil mi. Celá nadšená jsem honem začala snášet zboží do pomyslného krámku pod stolem. „Na krám ne,“ řekl otráveně. „Tak na co chceš ty,“ souhlasila jsem dychtivě, jen aby si to nerozmyslel. „Naučím tě něco lepšího. Copak nevíš, co to znamená hrát si?“ Přitom zdůraznil slovo hrát. Koukala jsem na něj nechápavě, kroutila hlavou ze strany na stranu a měla v tom čím dál větší zmatek. „Sundej si tepláky,“ přikázal a já poslechla, už trochu nejistá, ale pořád ještě zvědavá, co bude následovat. „Spoďáry taky!“ Udělala jsem to. „Ukaž,“ vzal mou ruku a položil mi ji na místo, kde - 11 -
jsem měla zakázáno si sahat. „Ne, to se nesmí,“ bránila jsem se, ale on se jen zachechtal a řekl mi, že se to přece nikdo nedoví. „Musíš tou rukou takhle hejbat, podívej!“ Vzal mě za zápěstí a snažil se na mně názorně předvést masturbaci. Ruka mi bezvládně plandala sem a tam. „Seš pitomá,“ uzavřel výuku a já se zaradovala, že teď už si konečně půjdeme hrát. Nedočkala jsem se s ním ale už žádných dětských her ani ten den, ani nikdy potom. Nějaký čas mě nutil do „hraní“, kdykoli jsme byli sami. Přesvědčoval mě, ať si to zkouším třeba večer v posteli, že se mi to bude líbit, ale já byla jen znechucená a zklamaná. Když jsem odmítala, řekl, že to dělat musím: jestli neposlechnu, přestane se mnou mluvit.
4 Nastal konec školního roku a s ním přišlo stěhování. Zatímco se jiné děti radovaly z nastávajících prázdnin, Milan a já jsme se načas přestali hádat a ploužili se domem jako spráskaní psi. Byla to nečekaná rána pod pás. „Maminečko, prosím tě, řekni tatínkovi, že se nechceme stěhovat,“ škemrali jsme jeden přes druhého. Táta sice už dva měsíce odkudsi domů jen dojížděl, ale ani náhodou nás nenapadlo, že tam budeme muset za ním. Neměli jsme šanci to změnit. Do poslední chvíle jsme doufali, že se stane zázrak. Nakonec jsme nasedali do stěhováku, uražení a zamlklí ve svém neštěstí. Důvodem změny bydliště bylo otcovo nové zaměstnání. Našel si práci v jednom dole poblíž malého - 12 -
města, jehož základ tvořil shluk starých domů. K nim se rychle přistavovalo moderní sídliště. My jsme zatím neměli byt, a tak nás ubytovali přímo v hornické osadě vysoko nad městem. Bydleli jsme v jediné veliké místnosti pohromadě s dalšími horníky. U stěn stály kovové postele a skříňky na šaty. Společná koupelna s několika oprýskanými vanami byla v jiném podobném domku poblíž ubytovny. Odpoledne a večer se před ní často vlnila fronta. Malý plácek s několika nízkými dřevěnými baráky svíraly ze všech stran husté lesy. I kdybych neměla zákaz vycházet do okolí, stejně bych to nezkoušela, protože krajina kolem spíš naháněla úzkost z neznáma, než aby lákala k průzkumu. Přesto nám přírodní prostředí poskytlo čas k nabrání dechu, aby pozdější přechod do města nebyl tak tvrdý. Možností, jak se tu zabavit moc nebylo. Ani nevím, kde trávil celé dny Milan, vídala jsem ho vždycky jen na chvilku. Děti v mém věku tu nebyly, snad jen s výjimkou Zuzany, která se čas od času uvolila být se mnou venku. Byla to protivná holka, která musela mít vždycky pravdu, ale byla tu jediná. Rodiče celé dny pracovali a já jsem se začínala nudit, což byl pro mě nový pocit. Zdejší svoboda byla tedy jiná, než jakou jsem mívala dřív: byla mi na obtíž. Volnost bez dozoru dospělých mě nakonec málem stála život. To osudné deštivé dopoledne na plácku před ubikacemi hrozilo nudou. Proto jsem s radostí přijala Zuzanin nápad, že si budeme v blátě klacíkem kreslit. Před ošetřovnou leželo na zemi klubko drátu. - 13 -
„Ohradíme si každá svoje místo pro kreslení,“ rozhodla Zuzka a sotva se drátu dotkla, ucukla a začala se smát. „Jé, to nějak lechtá, zkus si to taky!“ Měla jsem za sebou už první třídu a nebyla jsem hloupá. Jeden pohled vzhůru stačil, aby mi bylo jasné, že se drátu dotýkat nesmíme. „Nesahej na to, vede to z elektrického sloupu,“ důležitě jsem ji poučila, ale Zuzana se nedala odradit. „Sáhni si, nebuď posera!“ Když jsem dál odmítala, nasadila těžší kalibr. „Tak na tebe řeknu tvý mámě, že jsi mě řízla do prstu,“ připomněla mi drobné poranění, které utrpěla při společném zápase o kyblík s lopatkou. Teď zasáhla správně. Drobná oděrka se jí sice dávno zahojila, ale já měla pořád pocit viny, jako bych spáchala kdovíjaký zločin. Co by tomu asi řekla maminka? Zlobí se na mě za každou maličkost, už tak mě nemá moc ráda, a co teprve kdyby věděla tohle! Odevzdaně jsem tedy zavřela oči a uchopila drát, pěkně silným stiskem do dlaně. Začalo to mnou třást a v příštím okamžiku už jsem sebou škubala na zemi. „Chytila mě elektřina,“ vykoktala jsem ještě. Poslední, co jsem zahlédla, byl řehtající se obličej Zuzany, která se ohromně bavila tím legračním divadlem. Co se dělo potom, nevím. Když jsem na ošetřovně přišla k sobě, stále ještě jsem se třásla. Zuzana už se nesmála, dávno odešla domů. Zdravotnice v bílých pláštích mě přesvědčily, že se vlastně vůbec nic nestalo a že to tedy nebudeme nikomu říkat. Po Zuzaniných výhrůžkách mi to znělo hodně přijatelně. - 14 -
V hornické osadě žil také Váša, kluk s nevalnou pověstí. Naši o něm říkali, že je z pochybné rodiny, že jistě skončí v polepšovně. Přesto byli natolik rozumní, že přehlíželi Milanovo přátelství s ním, zvlášť proto, že jim i Vášova nevhodná společnost připadala bezpečnější, než kdyby se Milan nudil. Váša byl o rok starší než Milan, takže mu v té době bylo už jedenáct. Pro mě byl idolem číslo jedna. Nosil velký zavírací nůž a kolem krku puntíkovaný šátek. Kouřil a říkal sprostá slova, ale nepamatuju si, že by kdy někomu ubližoval. Předtím jsem byla zamilovaná jen jednou, ještě v rodné vesničce. Mou láskou se nakrátko stal pan Emil z národního výboru, který občas navštěvoval mého otce. Chodil vždy vzorně upravený v hnědém obleku s kravatou. Takové oblečení jsem do té doby na nikom neviděla, náš tatínek pracoval celé dny ve strojovně a montérky nosil klidně i v neděli. Pan Emil byl milý, mluvil spisovně a měl krásný sytý hlas. Tatínek nějak poznal, že se mi líbí a rychle se postaral o to, aby se mi líbit přestal. Trápil mě ironickými poznámkami, zesměšňoval mě před lidmi a zřejmě zařídil i to, že k nám pan Emil přestal chodit. Rovněž k Vášovi jsem vzhlížela s netajeným obdivem. Když se jednou mezi staršími dětmi rozhodovalo, kdo by s ním měl spát venku ve stanu, hlásila jsem se také. K mé radosti souhlasil a já pak prosila maminku celé dva dny, než svolila. Ten večer jsem se nemohla dočkat. Sotva se trochu setmělo, už jsem stála před stanem, povinně nabalená jako na zimu.
- 15 -
„Já tu ale ještě teď s tebou nebudu, nevadí?“ omlouval se Váša, „na mě je ještě moc brzy, ale jestli chceš, můžeš jít spát.“ Celá rozrušená jsem se položila na tábornické lůžko. To druhé čekalo na Vášu. Když viděl, že to myslím vážně, přikryl mě dekou, zatáhl zvenčí stan a kamsi odešel. Ještě před tím se ale rozloučil a na dobrou noc mě políbil na tvář zabalenou do maminčina kašmírového šátku, jako bych měla bolavé zuby. Všechny mé rozpaky i obavy rázem zmizely a místo nich mě zaplavila růžová mlha štěstí. Sotva jsem pak začala usínat, vyrušil mě křik zvenčí. Než jsem pochopila, oč se jedná, vtrhla do stanu maminka, popadla mě za ruku a táhla pryč, div mi ji v rameni nevykloubila. Před ubytovnou stál Milan a dělal na mě posměšné grimasy. Dostala jsem pár facek, aniž by mi někdo vysvětlil za co. Teprve druhý den jsem se dověděla, že prý jsem chtěla spát ve stanu proto, abych mohla dělat s Vášou „sprosťárny“. Byla to Milanova pomsta za to, že on ve stanu spát nesměl. Cítila jsem křivdu, a také jsem se strašně styděla, ale nejvíc mi bylo líto Váši, kterého to nařčení jistě taky zaskočilo. Přišlo září a s ním nástup do školy. Přechod do města byl horší, než jsme mohli tušit. Všude samý ostnatý drát, staveniště, beton a asfalt. Žádné stromy, louky nebo keře k prolézání. Nemohla jsem si zvyknout. S pláčem jsem se probouzela ze snů o návratu do původního bydliště. Bezstarostné dětství skončilo, jako když utne. Oba rodiče dojížděli do práce, střídali se na - 16 -
