Leif GW Persson MEZI TOUHOU LÉTA A CHLADEM ZIMY Originální název: Mellan sommarens längtan och vinterns köld, vydáno u Bonnier Pocket, Viborg 2008 Překlad Anna Štorkánová Vydala Moravská Bastei MOBA, s. r. o., Brno www.mobaknihy.cz www.facebook.com/moba.cz © Leif GW Persson 2002 Published by agreement with Salomonsson Agency © obálka Diana Delevová, 2012 © Moravská Bastei MOBA, s. r. o., Brno 2012 ISBN 978-80-243-5262-6
Pro Medvěda a Michaila Nejlepším informátorem je ten, kdo nerozumí obsahu svého sdělení. Profesor
I Volně padat jako ve snu
Stockholm v listopadu Pětapadesátiletému Vindelovi zachránil život třináctiletý Kalle. Aspoň tak to Vindel uvedl při prvním výslechu na policii. „Kdyby se Kalle nepodíval nahoru a nestrhl mě stranou, schytal bych to rovnou do hlavy a neseděl bych tady.“ Celé to bylo skrznaskrz podivné, a to hned ze tří důvodů. Tak především: Kalle byl prý na obě uši hluchý jako poleno. Tvrdil to Vindel, který byl pevně přesvědčený, že Kalle už rozumí jen pohledům, posunkům a dotekům. Pravda, Vindel s ním mluvil více než kdykoli předtím, ale tak už to bývá, když někdo, koho máte rádi, zestárne a duševně zakrní, a Vindel s Kallem zacházel vždycky dobře, jak se dalo očekávat. Zadruhé, v empiricky orientované západní fyzice platí už dlouho pravidlo, že tělo je při volném pádu rychlejší než zvuk, který vzniká třením těla o vzduch. Podle tohoto pravidla se tedy neměl ozvat žádný zvuk, který by šlo zaslechnout. A konečně do třetice to nejpodivnější: jestliže Kalle opravdu něco slyšel, zareagoval na nebezpečí a strhl Vindela stranou, čímž mu zachránil život, jak je potom možné, že neslyšel zvuk levé boty oběti, která ho jen o několik vteřin později zasáhla do týla a na místě zabila?
Pátek 22. listopadu V pátek 22. listopadu v čase mezi 19.56 a 20.01 přijala tísňová linka stockholmské policejní centrály tři hovory. Nejprve volal jakýsi právník v penzi, který ze svého balkonu na ulici Valhallvägen číslo 38 viděl událost do všech podrobností. Právník se představil jménem a titulem a nedal na sobě znát nejmenší rozčilení. Jeho výpověď byla obšírná, systematicky strukturovaná a věcně naprosto absurdní. Jeho hlášení v podstatě sestávalo z toho, že nějaký pomatenec v dlouhém černém plášti a lyžařské čepici přes uši zastřelil nějakého ubohého pejskaře i jeho psa. Nyní ten šílenec pobíhá v kruhu a vykřikuje nesrozumitelná slova, a právník zůstal na balkoně navzdory několikastupňovému mrazu, protože jeho manželka trpí astmatem a cigaretový kouř má nepříjemný sklon zachycovat se v záclonách. „Pokud to pana inspektora zajímá.“ Druhý telefonát přišel z ústředí taxislužby. Jeden z řidičů přijel do ulice Valhallvägen číslo 46 pro jistou starší dámu, a když otevřel dvířka, aby obešel vůz a pomohl zákaznici nasednout, zahlédl koutkem oka „nějakého nešťastníka, který se vrhl ze střechy výškového domu, kde bydlí studenti“. Řidiči bylo pětačtyřicet let a před dvaceti lety přijel do Švédska z Turecka. Už jako dítě zažil hodně zlého a velmi brzy pochopil, že takové věci se zkrátka stávají. Proto vysílačkou informoval ústředí taxislužby, oznámil, co viděl, a požádal kolegy, aby informovali policii. On odveze starou dámu k její dceři na statek nedaleko Marsty. Bylo to dobré ryto a život jde dál. Telefonát číslo tři pocházel od muže středního věku, souzeno podle hlasu. Nechtěl prozradit, jak se
jmenuje a odkud volá, ale z jeho výslovnosti se dalo usuzovat na požití povzbuzujících prostředků. Kromě toho udělil dobrou radu: „Tady už zase hupnul ze střechy nějaký bláznivý student. Jestli ho chcete sesbírat, vezměte si s sebou pár kbelíků.“ Na policejní centrále se vše ubíralo starou známou cestou. Příslušná úřednice vysílačkou vyhlásila poplach, rozhodnutá spolehnout se spíše na taxikáře a žertéře s kbelíky než na mnohomluvného právníka. O střelbě, psovi a kbelících tedy nepadlo ani slovo. Operátorka sdělila, že ze studentské koleje Nyponet v Körsbärsvägenu skočila nebo byla svržena osoba, která dopadla na chodník nad parkovištěm naproti křižovatce Valhallvägenu a Frejgatanu. Na udaném místě se podle všeho nalézá nehybné tělo a rozrušená osoba mužského pohlaví v černém plášti a čepici se štítkem. Nachází se v blízkosti hlídkový vůz, který by mohl věc převzít? Jeden tu byl, pouhých sto metrů od druhého konce ulice. Patřil östermalmskému policejnímu okrsku VD 2, a když se ve vysílačce ozvala výzva, stál právě před kioskem s grilovanými klobásami u vjezdu do nemocnice Roslagstull. Ve voze seděli dva špičkoví stockholmští policisté. Za volantem byl policejní čekatel, čtyřiadvacetiletý Oredsson. Měl plavé vlasy, modré oči a široká ramena. Právě vykonával svá poslední praktika jako čekatel a za měsíc měl nastoupit do regulérní služby. V hloubi jeho duše planulo přesvědčení, že jakmile se připojí k policejnímu sboru, vstoupí boj se stále rostoucí kriminalitou do rozhodující fáze, na jejímž konci bude nezvratné vítězství dobra. Místo spolujezdce obsadil jeho bezprostřední nadřízený, policejní strážmistr Stridh; byl téměř dvakrát starší než Oredsson a starší kolegové ho znali pod přezdívkou „klid za každou cenu“. Od okamžiku, kdy před dvěma hodinami nastoupili do služby, se jeho myšlenky točily výhradně kolem klobásy s bramborovou kaší, okurkového a krabího salátu, hořčice a kečupu, neboť tyto pokrmy by byly schopné aspoň dočasně zmírnit jeho bídný osud. Už cítil jejich vůni, jenže v boji o mikrofon, umístěný mezi ním a Oredssonem, přirozeně neměl nejmenší šanci. „Tady je 235. Slyšíme,“ oznámil Oredsson. Vždy připraven, to bylo jeho životní motto. Přibližně ve stejném okamžiku, kdy penzionovaný právník hovořil se službu konající operátorkou policejní centrály, opouštěl ředitel kriminálky a zástupce policejního prezidenta Lars M. Johansson, M jako Martin, svůj byt ve Wollmaru Yxkullsgatanu v Södermalmu. Johansson kráčel rychlým krokem a v nejlepší náladě ulicí na první schůzku se ženou, která nejenže dobře vypadala, ale působila i dojmem zábavné partnerky v hovoru. Schůzku si domluvili v jedné nedaleké restauraci, kde se výborně a lacino vařilo. Byl studený, jasný večer, bez jediné sněhové vločky na ulici, což byla téměř ideální kombinace pro toho, kdo si chtěl udržet čistou hlavu, dobrou náladu i nohy v suchu. Lars Martin Johansson žil sám. Z právního hlediska to dnes bylo téměř deset let, co ho opustila jeho první a zatím jediná manželka. Vzala s sebou obě jejich děti a odešla k muži, v jehož domě chtěla začít nový život. Z duševního hlediska byl však sám celý život, přestože vyrůstal se šesti sourozenci a oběma rodiči, kteří se seznámili před více než padesáti lety, vzali se a chtěli zůstat manželi, dokud je smrt nerozdělí. Své samotářství Johansson tedy nezdědil. V dětském věku mu bezpečí, blízkost a společnost nikdy nechyběly. Naopak, toho všeho se mu dostávalo v přemíře a mohl mít ještě víc, kdyby chtěl, jenže když se jako dospělý probíral svými vzpomínkami na šťastné zážitky z dětství, vybavovaly se mu jen ty okamžiky, kdy měl svůj klid. Kdy stál na jevišti sám jako jediný herec, jen on. Tvrdit, že Johansson si ve své osamělosti libuje, by nebylo zcela výstižné. Podle všeobecně platných měřítek pro lidskou společnost byla situace mnohem horší. Osamělost byla nejdůležitějším a rozhodujícím předpokladem pro to, aby Johansson vůbec mohl fungovat, nejen v prostém lidském významu, kdy jde o to, abychom ze všech svých dní sestavili jistý slušný život, ale i z čistě profesního hlediska, pro něž platí: konat svou povinnost bez ohledu na příbuzenství, přátelství nebo city vůbec.
A téměř výlučně v tomto smyslu plynul jeho život od chvíle, kdy ho opustila jeho žena a děti odvedla s sebou. Dva roky po rozvodu mu jeho tehdy sedmiletá dcera věnovala k Vánocům LP desku „A Single Man“ Eltona Johna. Kromě toho, že sebou jeho srdce škublo, když si přečetl slova na přebalu, to u sedmiletého dítěte považoval i za neobyčejně dobrou znalost lidské duše. Jednou dospěje v neobyčejně silnou a samostatnou ženu – nebo v takovou, u níž bude hrozit nebezpečí, že narazí na svá vlastní rozhodnutí. Celou jeho rovnováhu, tento bezpečný, předvídatelný život pod kontrolou, však dokázal narušit jeho zájem o ženy: o jejich vůni, hebkou pleť, dolíček v týle pod kořínky vlasů a štíhlé hrdlo. Zmocňoval se ho v noci ve snu a on se mohl bránit jen tím, že stočil propocenou pokrývku uprostřed postele jako přadeno, a zmocňoval se jej i za bílého dne, kdy si v bdělém stavu, chladný a s jasnou hlavou, div nevykroutil krk jen kvůli rovným zádům a dvěma opáleným nohám, které už nikdy neuvidí. A pokoušel se o něj i nyní, když seděla na délku poloviny paže u stolu v restauraci, kde se výborně a lacino vaří. Seznámil se s ní před dvěma dny, když skupině policejních náčelníků s právnickým vzděláním přednášel o práci Národního kriminálního úřadu. Teď si se zjevným nadšením vychutnávala své těstoviny s mořskými plody a houbami. To bylo dobré znamení. Když se žena nimrá v jídle, je to naopak špatné znamení, a to ve všech směrech. Dali se do hovoru o přestávce mezi dvěma hodinami přednášky. Ona mluvila o smutku, který se člověka zcela přirozeně zmocní, když žije v hotelu ve Stockholmu, zatímco život, domov a přátelé jsou v Sundsvallu. „Jestli nemáte v pátek večer nic lepšího, tak vím o jedné velmi dobré restauraci kousek ode mě,“ pokývl Johansson a zadíval se do svého bílého umělohmotného kelímku s kávou. Jeho norrlandský přízvuk byl najednou výraznější než obvykle. „Už jsem myslela, že se nikdy nezeptáte. Kde, kdy a jak?“ A nyní seděla tady. Vzdálená od něj na délku poloviny paže. Asi bych měl říct něco o své osamělosti, říkal si v duchu Johansson. Varovat ji pro případ, že bych se do ní šíleně zamiloval a ona do mě. „Těstoviny, olivový olej, bazalka, rajčata, mořské plody a nějaké houby. Proč se vlastně vyhýbáme koláči z třeného těsta s opečenou slaninou? Na takových věcech jsem vyrostla.“ Johansson přikývl a odložil vidličku. „Myslím, že to víš. Jinak bych tady přece neseděl.“ I ona odložila vidličku a vypadala poměrně potěšeně. Tak dobře, pomyslel si Johansson. Zavrtěl hlavou a pozvedl sklenku s vínem. „Nemám nejmenší ponětí. Jsem jen obyčejný kluk z venkova. Vyprávěj mi o tom.“ Sedm minut po osmé, jen dvě minuty poté, co odpověděli na nouzové volání z centrály, dorazili Stridh a Oredsson na místo neštěstí. Oredsson vjel na chodník, který se táhl podél Valhallavägenu nad parkovištěm, a než zastavil, zapnul dálková světla. Několik metrů před vozem seděl starší muž v čepici se štítkem a v tmavém plášti. Horní částí těla kýval sem a tam a v náručí držel psa, patrně malého ovčáckého plemene. Příjezd policie nevnímal. Asi o deset metrů dál, přesně na rozhraní mezi chodníkem a trávou porostlým svahem, který vedl k nejblíže stojícímu domu, spočívalo bezvládné tělo. Hlava ležela v kaluži krve o průměru asi půl metru, která se ve světlech reflektorů matně leskla jako roztavený cín. „Podívám se, jestli ještě žije.“ Oredsson se tázavě otočil ke Stridhovi a současně si rozepnul
bezpečnostní pás. „Jestli je ti to nepříjemné, můžu to udělat já.“ Stridh promluvil s jistým důrazem. Koneckonců, šéfem tu byl on. Oredsson zavrtěl hlavou a otevřel dvířka auta. „To je v pořádku. Opravdu jsem už viděl horší.“ Stridh pouze přikývl. Nezeptal se, kde mohl čtyřiadvacetiletý praktikant nasbírat takové zkušenosti. Rozhodně je ale měl. Když se o několik minut později spojil s centrálou, vyjadřoval se krátce a výstižně a v jeho hlase nebylo znát sebemenší pohnutí. Na místě se nacházel mrtvý muž, sanitka nebyla nutná. Povaha zranění a poloha mrtvého těla naznačovaly, že muž asi vyskočil nebo vypadl z jednoho z vysoko umístěných bytů v sousedním domě. Byl to výškový dům s nejméně dvaceti patry a jednalo se o studentskou kolej, z neznámých důvodů pojmenovanou Nyponet, Šípková růže. K dispozici byl svědek, starší pán, který šel kolem se svým psem. Kolega Stridh s ním právě mluvil. Bylo by dobře, kdyby přijel někdo z kriminálky a oddělení kriminalistické techniky. Oredsson poté uzavře prostor kolem mrtvého, posily nejsou nutné. „Ano. Tak to tady vypadá,“ uzavřel. Nemusím každému věšet na nos, že mrtvý je i ten pes, pomyslel si. V místnosti, kde se zdržovali kriminalisté ve službě, seděl policejní inspektor Bäckström a nepřítomně se díval na televizi; zatím to šlo. Na páteční večer byl neobvyklý klid, a když zásahový oddíl před necelou půlhodinou přivedl jakéhosi pouličního rváče, Bäckström včas zvětřil nebezpečí a zmizel na toaletě. O to svinstvo se musel postarat kolega. Pochopitelně šlo o nějakého přivandrovalce, nervního přesně tak, jak tyhle typy bývají. Za normálních okolností Bäckström pracoval pro oddělení násilné trestné činnosti, ale měl pořád hluboko do kapsy, a tak musel často sloužit přesčasy. V pátek večer si službu berou samozřejmě jen pitomci, jenže tři dny před nejbližší výplatou neměl jinou možnost. A tak tu seděl a vše šlo dobře – dokud nevešel do dveří sloužící komisař s obvyklým kyselým výrazem ve tváři. „Mám pro tebe mrtvolu, Bäckströme. Podle všeho leží na chodníku před tím studentským mrakodrapem nad parkovištěm mezi Valhallavägenem a Frejgatanem. Už jsem mluvil s Wiijnbladhem z oddělení kriminalistické techniky. Můžeš jet s ním.“ Povzbuzený Bäckström přikývl. Sebevražda, říkal si v duchu. Nějaký bláznivý student, který skočil ze střechy, protože nedostal včas stipendium. Pořád ještě tu byla šance na klidný večer, než se zavřou hospody. Než se Bäckström a Wiijnbladh objevili, chvíli to trvalo – koneckonců, sebevrah už neuteče a jedna káva navíc nikdy neuškodí –, ale nezaháleli ani Stridh s Oredssonem. Oredsson páskou uzavřel prostor, v němž ležel mrtvý. V kurzu kriminalistické techniky se dozvěděl, že policie téměř vždy uzavře příliš malý prostor, a tak si dal záležet a velkoryse místo ohraničil modrobílou páskou, již upevnil na pouličních svítilnách a stromech. Několik zvědavců se u ní během té doby zastavilo, ale všichni se po krátkém pohledu na mrtvé tělo otočili k odchodu. Mrtvého se ovšem nedotkl. To se naučil ve stejném kurzu. Jeho starší kolega se mezitím pokoušel utěšit Vindela. Po chvíli ho dokonce přemluvil k tomu, aby se posadil na zadní sedačku policejního auta, a mohl si s sebou vzít i psa. Pomohli mu ho zabalit do Stridhovy deky; tu si policista vždy bral na noční službu z důvodů, které znal jen on sám. Ve voze byla samozřejmě i plachta z umělých vláken, kterou přehazovali přes zadní sedačku, když převáželi opilce, do té ale nemohli zavinout žádného mrtvého, už vůbec ne před očima blízkého člověka. „Jmenuje se Kalle,“ vysvětlil Vindel se slzami v očích. „Je to losí pes, ale má v sobě i něco
z barváře. V létě mu bylo třináct, ale pořád ještě byl zdravý a čilý.“ Vindel popotáhl, když ho Stridh pohladil po rameni, a pak se rozpovídal. „Vindel“ se ve skutečnosti nejmenoval Vindel. Pouze se mu tak říkalo. Jeho jméno bylo Gustav Adolf Nilsson, narodil se v roce 1930 a do Stockholmu přišel v roce 1973 jako nezaměstnaný stavební dělník z Norrlandu, aby se zúčastnil rekvalifikačního kurzu. Novou práci však už nikdy nenašel. „To kamarádi z kurzu,“ vysvětloval Vindel. „Narodil jsem se a vyrůstal v tom kraji a hodně jsme mluvili o tom, jaké to bylo u nás doma. A tak mi začali říkalt Vindel. Jako řeka Vindelälven, chápete?“ Stridh přikývl. Chápal. Vindel a Kalle bydleli nedaleko, v druhém poschodí domu v Surbrunnsgatan číslo 4. V tuto dobu, když se najedli, ale na večerní zprávy v televizi bylo ještě brzy, obvykle vyráželi na večerní procházku. Pokaždé šli stejnou cestou. Nejdříve přes křižovatku Surbrunnsgatanu s Valhallvägenem a pak pěšinou až k Roslagstullu, kde se otočili a vraceli zpátky. Za pěkného počasí si procházku prodloužili. Na svahu pod studentskými kolejemi Nyponet měl Kalle oblíbený strom, a tak tam byla první delší zastávka. „Musí si dopřát dost času, aby všechno důkladně očichal,“ vysvětloval Vindel. „Pro psa to je něco podobného jako pro nás čtení novin.“ A když tam tedy tak postávali a Kalle četl svoje noviny, najednou zvedl hlavu a podíval se nahoru na dům. Pak sebou na vodítku prudce škubnul a uskočil. „Já jsem opravdu nic neslyšel. Kdyby se Kalle nepodíval nahoru a nestrhl mě stranou, dostal bych to rovnou do hlavy a už bych tady neseděl.“ Vindel důrazně pokýval hlavou. „Myslíte, že slyšel nějaký zvuk a reagoval na něj?“ Stridh namaloval do svého zápisníku muří nohu. „Ne.“ Vindel zavrtěl hlavou s ještě větším důrazem. „Je na obě uši úplně hluchý. Určitě to byl šestý smysl, který psi mají. Někteří psi ho mají. Ten šestý smysl.“ Stridh přikývl, ale mlčel. Jestliže Kalle měl nějaký šestý smysl, pak selhal hned poté, když ho levá bota oběti zasáhla do týlu a okamžitě usmrtila. „Je to prostě strašné.“ Vindel znovu popotáhl. „Tak tady stojíme, Kalle a já, zíráme na tu hrůzu, a najednou se objeví ta bota.“ „Hned po mrtvém?“ zeptal se Stridh. „Ne, to právě ne. Už jsme si přece toho člověka prohlédli. Chvíli to trvalo.“ „Minutu, dvě?“ „Ne. Žádnou minutu, tak dlouho rozhodně ne, ale určitě tak deset, dvacet vteřin. Ano, určitě.“ „Deset až dvacet vteřin, říkáte. Nemyslíte si, že to mělo jít rychleji?“ „No právě. Měla padat napřed, ale bylo to několik vteřin.“ Vindel se důkladně vysmrkal do ruky. Zatímco Stridh mluvil s Vindelem, používal Oredsson své modré oči. Botu objevil okamžitě; ležela jen několik metrů od mrtvoly a s největší pravděpodobností patřila mrtvému, protože tomu levá bota chyběla a pravá, jež zůstala na noze, byla té, co ležela na zemi, podezřele podobná. Oredsson si chvíli pohrával s myšlenkou donést si z vozu umělohmotný sáček, botu do něj vložit a pak ji pochopitelně dát do stejné polohy a na stejné místo, kde ležela nyní, ale pak ten nápad opět zavrhl. V kurzu se o zacházení s botami nemluvilo, ale v tomto případě se Oredsson domníval, že s botou by se mělo nakládat jako s kteroukoli jinou stopou, a tak ji nechal ležet. Ani počasí ani okolí neposkytovalo záminku k odchylce od základního pravidla, definujícího „bezpečnostní opatření
k zajištění stop“. Tak to bychom měli, řekl si Oredsson v duchu a byl se svým rozhodnutím celkem spokojený. Důležité bylo porušit základní pravidlo v co možná nejmenší míře a ostatní nechat na technicích. Proto teď pozoroval průčelí domu v imaginární svislé lince, vycházející z místa, kam dopadlo tělo, a pokračující těsně podél zdi nahoru. Někde v patnáctém nebo šestnáctém patře – dům stál ve svahu, což ztěžovalo počítání – vypadalo jedno okno jako otevřené. Výška pádu padesát metrů, poznamenal v duchu Oredsson, který byl nejlepším střelcem svého ročníku a neobyčejně dobře uměl odhadovat vzdálenost, a to by odpovídalo poměrně špatnému stavu, ve kterém se nalézalo tělo. Oredsson se podíval na hodinky. Uplynula už více než půlhodina od okamžiku, kdy nahlásili centrále, aby poslala na místo kriminálku a techniky. Kde asi vězí, uvažoval netrpělivě Oredsson. Bäckström byl malý, tlustý a primitivní a Wiijnbladh naopak malý, útlý a pedantický, takže se vzájemně dokonale doplňovali. A také spolu velmi rádi pracovali. Bäckström považoval Wiijnbladha za zbabělého teplouše, na něhož se ani nemusí zvyšovat hlas, beztak poslechne na slovo. Wiijnbladh si o Bäckströmovi myslel, že je to mentálně zaostalý cholerik – pravý sen pro každého, kdo má rád situaci pod naprostou kontrolou. Protože byli oba skrznaskrz neschopní, nikdy u nich nedocházelo z věcných či jiných profesních důvodů k nedorozumění, zkrátka a dobře: byl to dokonalý pár snů. Přesně hodinu poté, co byl udělen rozkaz, dorazili na chodník pod studentskou kolejí Nyponet, ačkoli by mělo být uvedeno, že v tuto denní dobu trvala jízda ze služebny na Kungsholmenu na parkoviště před křižovatkou Valhallavägenu a Frejgatanu, kde zaparkovali svůj vůz, přibližně deset minut. „Co je sakra tohle?“ řekl Bäckström nevlídně a zatáhl za pásku ohraničující místo činu. „Vypukla tady nějaká válka nebo co?“ Zadíval se na oba uniformované kolegy. „To je bezpečnostní páska,“ odpověděl pomalu Oredsson. Jeho modré a podivně bledé oči si Bäckströma měřily. Stál tu široce rozkročený a nehybný, se silnými pažemi visícími podél těla. „Ve voze máme ještě celou roli, kdybyste potřeboval víc.“ Zatracená práce, takový otravný cápek, říkal si v duchu Bäckström. Vždyť tohle není žádný policista, vypadá, jako by vyskočil z nějakého starého filmu o nacistech. Ksakru, koho všeho dnes přijmou do služby? Rozhodl se, že raději rychle změní téma. „Mluvilo se o nějakém svědkovi. Kam se zašil?“ Nevrle se podíval na oba uniformované muže. „Před půlhodinou jsem ho odvezl domů,“ odpověděl starší z těch dvou, tlustý hňup stojící vedle toho mladého nácka. „Byl v lehkém šoku a chtěl domů, a já už jsem s ním mluvil. Můžu vám dát jméno a adresu, kdybyste ho chtěl vyslechnout.“ „To je v pořádku, to je v pořádku,“ promluvil chlácholivě Wiijnbladh. „Aniž bych chtěl předbíhat událostem, shledávám, že to tady vypadá na sebevraždu. Ostatně, vědí pánové, že v tomto městě připadá jedna vražda na dvacet sebevražd?“ Ostatní zavrtěli hlavou, z čehož se dalo soudit, že si toho faktu nebyli vědomi, nevypadali však ani na to, že by nad ním chtěli dále hloubat. „V patnáctém patře je otevřené okno. Nebo v šestnáctém, přijde na to, jak se to počítá.“ Oredsson ukázal na průčelí domu. „Když jsme přijeli, bylo už otevřené. Navzdory zimě.“ „Ale to zní naprosto dokonale,“ komentoval to Wiijnbladh se skutečnou vřelostí v hlase. „Pánové, v tom případě můžeme obrátit pozornost k mrtvému. Když budeme mít štěstí, třeba něco najdeme v jeho kapsách. Mohl byste přinést můj fotoaparát?“ Wiijnbladh povzbudivě kývl na Oredssona. „Je na zadní sedačce. A přineste i tašku z kufru!“ Oredsson bez odpovědi přikývl. O takové jako ty se jednou postaráme, pomyslel si, jenže zatím
jsem prostý vojín a musím držet krok. Ale jednou… Tady něco nesedí, říkal si v duchu Johansson. Mluvil o italské kuchyni, o delší cestě do jihovýchodní Asie, kterou před nedávnem podnikl, a na přímou otázku vyprávěl o svém dětství v Norrlandu. Činil tak originálně a s humorem a všem, kdo umějí číst mezi řádky, muselo být jasné, že Lars Martin Johansson je vzdělaný, nadaný a sympatický, profesně úspěšný, peníze mu nechybějí a – to především – je svobodný a volný a schopný všeho, co se čistě fyzického vztahu mezi mužem a ženou týče. Jeho host poslouchal pobaveně a se zájmem, ale přesto tady něco nesedělo. Na oplátku se i ona rozpovídala o svém původu. Byla dcerou advokáta z Östersundu a matky v domácnosti, měla jednu starší a jednu mladší sestru, vystudovala práva v Uppsale, nějaký čas pracovala na státním zastupitelství, pak si uvědomila, že má zájem o práci u policie, a nastoupila na policejní školu. A všem, kdo mají uši proto, aby poslouchali, a oči, aby se dívali, muselo být jasné, že je krásná a vzdělaná, talentovaná a sympatická a určitě bude i navýsost dokonalou partnerkou, co se čistě fyzického vztahu mezi mužem a ženou týče. Ty máš nějakého chlapa, říkal si v duchu Johansson, a nechceš o něm mluvit, protože jsi trochu moc dobře vychovaná, trochu moc konvenční a trochu moc potřebuješ bezpečí. Dokázala by sis představit diskrétní aféru, ale než se odvážíš vylézt z krytu, chceš si být jistá, že na konci dostaneš víc, než máš teď. On sám si rozhodně dovedl představit diskrétní aféru – nějaké už měl za sebou – jenže když šlo o policistku, byl tu jeden problém. Téměř všechny policistky žily se svými kolegy, a protože u policie připadá na jednu ženu deset mužů, byl tlak kupní síly obrovský a neuspokojitelný. Johanssonův nejstarší bratr byl realitním makléřem a prodejcem aut. Byl bohatý, prohnaný, nevzdělaný a vulgární a přítele i nepřítele okamžitě prokoukl. Jednou si ho Johansson dobíral kvůli jeho krásné plavovlasé sekretářce. No? Je za tím něco víc? „Dám ti jednu dobrou radu,“ prohlásil jeho bratr s vážnou tváří. „Nikdy neser na stejném místě, kde žereš.“ Nejvyšší čas na takzvaný průlom, říkal si Johansson v duchu. Funguje u zločinců a nic nenasvědčuje tomu, že by neměl zapůsobit i na zástupkyni náčelníka kriminálky ze Sundsvallu. „Obraťme list,“ řekl Johansson a uvolněně se usmál. „Jak se vůbec daří tvému příteli? Už jsem ho dlouho neviděl.“ Zareagovala profesionálně. Své překvapení skryla obratně, za pomoci skleničky vína. Podívala se na něj, usmála se a na čele se jí objevila malá vráska. „Tomu se určitě daří velice dobře. Ani jsem nevěděla, že se znáte.“ „Dostal to místo, o které se ucházel?“ zeptal se Johansson, který chtěl mít co nejrychleji opět pevnou půdu pod nohama. „Myslíš zástupce okresního policejního náčelníka?“ Čelo měla opět hladké. Johansson přikývl. „Nastoupil v létě. A cítí se velmi dobře. Nevím, jestli za tím není ta vzdálenost mezi Växjö a Sundsvallem… Nemůžu tvrdit, že tím náš vztah dostal nové impulsy, ale možná to taky nemělo být účelem.“ Znovu se usmála. „Známe se jen povrchně.“ Johannson pozvedl skleničku. Jak to můžeš s tím pitomcem vydržet? říkal si v duchu. Bäckström a Wiijnbladh začali intenzivně pátrat na chodníku před budovou studentské koleje.
Wiijnbladh nejprve udělal několik fotografií, načež spustil ruku s fotoaparátem a zamumlal cosi nesrozumitelného do malého diktafonu, zatímco Bäckström prohledával oblečení mrtvého. Šlo to rychle. Muž měl na sobě modré džíny, bílé tričko a tmavošedý svetr s výstřihem do V, na pravé noze ponožku a bytelnou, nízkou zimní botu, na levé noze pouze ponožku. V pravé boční kapse džínů našel Bäckström peněženku. Prohlédl si její obsah a znalecky mlaskl. „Tak se na to podívejte, chlapci!“ Bäckström pokynul Stridhovi a Oredssonovi. „Myslím, že tady můžeme mluvit o průlomu v technice vyšetřování.“ Ukázal jim průkaz s fotografií, zatavený v plastové fólii. „John P. Krassner… b a tečka… to určitě znamená borned… july fifteen nineteenhundredfiftythree,“ deklamoval Bäckström lámanou angličtinou. „John P. Krassner, narozený 15. července 1953,“ překládal učeně. „Nejspíš nějaký Amík, který to chtěl mít rychle za sebou. Takový ten věčný student, který se ze všech těch svých knih zbláznil.“ Stridh a Oredsson neutrálně přikývli, ale Bäckström nebyl k zastavení. Naklonil se k mrtvému a přidržel mu průkaz vedle hlavy. Na první pohled bylo jasné, že hlava po pádu velmi utrpěla. Vypadalo to, že praskla podélně, od vrcholku lebky k bradě; obličej a vlasy byly pokryté zaschlou krví, tvář znetvořená a její rysy nerozeznatelné. Bäckström se šťastně usmíval. „Co říkáte, chlapci? Já trvám na tom, že si jsou podobní jako vejce vejci.“ Stridh s odporem zkřivil obličej, ale mlčel. Oredsson se díval na Bäckströma, aniž by hnul brvou. Dobytek jeden, pomyslel si. „No dobře.“ Bäckström se napřímil a podíval se na hodinky. Už půl desáté, řekl si v duchu. Teď musíme vnést do věci trochu života. „Když mrtvolu dopravíte na soudní pitvu, chlapci, my se s Wiijnbladhem mrkneme do jeho bytu.“ „Co máme udělat s tou botou?“ zeptal se Oredsson. „Dejte ji do igelitového pytlíku a pošlete společně s mrtvolou,“ odpověděl Wiijnbladh, dříve než mohl Bäckström cokoli říci a způsobit další problémy. „A když už budete u vysílačky… postarejte se o to, aby sem poslali někoho z údržby města očistit chodník.“ „Přesně tak,“ přisvědčil Bäckström. „Vypadá to tady hrozně. A vy,“ podíval se na Oredssona, „nezapomeňte odstranit tu debilní pásku.“ „Jistě,“ přikývl Oredsson. Jednoho dne tě nachytám ve městě opilého, říkal si v duchu. A jestli se budeš ohánět tím, že děláš u policie, tak ti nacpu celou roli té pásky do zadku. „Ovšem,“ usmál se a přikývl. „Pásku pryč, všechno je jasné, pane inspektore.“ Je úplně mimo, pomyslel si Bäckström. Běda každému spořádanému občanovi, který padne tomuhle magorovi do rukou. Pokoj za otevřeným oknem se podle plánku visícího v hale budovy nacházel v patnáctém poschodí: jeden z osmi pokojů na patře, spojených jednou chodbou a se společnou kuchyní. Přestože byl pátek večer, podařilo se jim telefonicky zastihnout domovníka, který seděl ve své malé kanceláři v protilehlé, asi sto metrů vzdálené budově. Povzdechl si – něco takového se nestalo poprvé – a slíbil, že hned přijde. A skutečně to udělal. O pět minut později otevřel dveře traktu, kde se nalézal pokoj, ukázal na dveře a podal Wiijnbladhovi klíč. „Jistě to zvládnete beze mě,“ položil otázku, na niž nečekal odpověď, „ale klíč mi samozřejmě musíte vrátit.“ Wiijnbladh odemkl dveře. Za nimi byla šatna a toaleta se sprchou. Dále se šlo do malého pokoje, jehož jediné okno bylo dokořán otevřené. Dohromady měl tento byt nanejvýš dvacet čtverečních
metrů „Mohl bys promluvit s jeho sousedy, já to tady zatím vyfotím.“ Wiijnbladh se tázavě podíval na Bäckströma. Ten přikývl na souhlas. Vyhovovalo mu to. V pokoji byla zima jako u Eskymáků a on neměl sebemenší zájem uhnat si zápal plic kvůli nějakému pošukovi, který skáče z oken. Zatímco Wiijnbladh fotografoval, Bäckström si vychutnával svoje štěstí. Podíval se do kuchyně, která byla prázdná, a pro jistotu i do ledničky. Nic uvnitř ho nijak nelákalo, a navíc byla na krabicích s mlékem, okurkách zabalených do kuchyňské fólie a všemožných krabičkách s neznámým obsahem napsaná jména. Hergot, co to tady bydlí za blbce, říkal si v duchu Bäckström. Nemají tady jediné pivo pro žíznivého policistu. Přesto mu štěstí nakonec přálo. Klepal na všechny dveře a stiskl všechny kliky. Všude bylo zamčeno, a jestli byl někdo doma, tak zjevně neměl v úmyslu otevřít. Pokoj byl malý, špinavý a zařízený jen několika kousky standardního opotřebovaného nábytku: postelí, nočním stolkem a lampou na čtení na zdi. V protějším rohu bylo jednoduché křeslo a stojací lampa, na zdi vedle okna police s knihami a na druhé straně psací stůl a židle. „Do háje, takové útulné místo!“ prohlásil Bäckström. Kdo nepracuje, například studenti, nezaslouží si ani jídlo ani střechu nad hlavou, ale tohle se ještě dalo tolerovat. Dosavadní obyvatel pokoje zřejmě nezamýšlel delší pobyt, a navíc nepatřil právě k těm nejpořádnějším. Měl jen málo osobních věcí: cestovní tašku, pár kousků oblečení, nějaké knihy s anglickými názvy. Na neustlané posteli ležel krátký prošívaný kabát, pod postelí pár hodně opotřebovaných bot. Nebylo to žádné drogové doupě, ale brzy to tak tady vypadat mohlo. Největší nepořádek byl na psacím stole. Ležely na něm papíry a obálky, propisky, kancelářské sponky, kulatá guma a několik pásků do cestovního elektrického psacího stroje, který stál uprostřed stolu. Na válci byl ještě natočený papír s anglickým textem; necelých pět řádků, ale dostatečně výmluvných pro profesionála jako Wiijnbladh. „Pokud si to mohu dovolit shrnout,“ prohlásil se spokojeným výrazem v tváři, „tak už teď myslím, že vše hovoří pro sebevraždu. Když se podíváš na to okno,“ Wiijnbladh ukázal na okno, které mezitím zavřel a jehož odlomená zarážka ležela na zemi, „tak vidíš, že zarážka byla rozlomená, protože jinak umožňovala otevření jen na několik centimetrů. K vyvětrání nebo tak nějak.“ Bäckström přikývl. Wiijnbladh byl sice trapný mluvka, ale přesto ta slova lahodila jeho uším. „Ano, a pak tady máš to sdělení, zanechané přímo v psacím stroji. Je psané anglicky, ale přece jen jsem schopný pochopit, že z něj čiší hluboké zklamání ze života, ten způsob…“ Wiijnbladh hledal vhodné slovo, ale protože jeho znalost angličtiny byla omezená, nebylo to tak jednoduché. „Ano, zkrátka typický dopis na rozloučenou,“ pokývl nakonec důrazně hlavou. I Bäckström přikývl. Jeli v tom spolu, takže si to mohl dovolit. „Nesmíme zapomenout ani na dveře do bytu. Byly zamčené zevnitř.“ „Pochopitelně.“ Wiijnbladh přikývl. Docela obyčejným dózickým klíčem se západkou, dodal v duchu. Jak může být někdo tak hloupý? „Tak dobře. Vypadá to, že tady jsme asi skončili.“ Bäckström ukázal na hodinky. Bylo teprve čtvrt na jedenáct, a jestli se rychle vrátí na služebnu, mohl by ještě zavolat tomu dědoušovi se psem. Závěrečný detail, kterým se vyznačuje bezchybné vyšetřování – a pak konečně může zasednout k právem zaslouženému pivu. Johansson a jeho známá opustili restauraci v dobré náladě, již navodilo odložení jistých nelehkých
rozhodnutí spolu s přetrvávající možností volby. Mířili k jejímu hotelu dole u Slussenu a nebylo nijak těžké Johanssona přesvědčit, aby si dal ještě jedno pivo v hotelovém baru. „Za týden bude závěrečný večírek kurzu. Existuje nějaká naděje, že se tam objevíš?“ Napětí povolilo. Naklonila se dopředu, zasmála se a lehce přejela nehtem po hřbetu Johanssonovy pravé ruky. Měla úzké, silné ruce. Johansson s politováním zavrtěl hlavou. „Za týden budu sedět v letadle do USA. Musím se setkat se spoustou lidí z Interpolu a FBI.“ Lehce si povzdechl. „Někdy se ptám sám sebe, jestli mi někdo tam nahoře chce udělat ze života peklo, nebo jestli prostě jen neumím plánovat.“ Povzdechla si i ona. „Opravdu vedeš osamělý život. Já musím s našimi civilními zaměstnanci na kurz do Härnösandu. Pravděpodobně to bude velice napínavé.“ Znovu se zasmála. Johansson využil příležitosti a propletl svou ruku s její. Ve skutečnosti jen lehce, velmi lehce. Kůže se dotýkala kůže. Žádný tlak. „Koupím ti vánoční dárek. Něco, co se tady nedostane.“ „Šerifskou hvězdu z pravého zlata?“ Zasmála se a stiskla mu ruku silněji. „Ano,“ řekl Johansson. „Nebo kšiltovku s vyšitými písmeny FBI.“ Bäckström pořád ještě seděl ve služební místnosti, přestože už bylo půl hodiny po půlnoci, a byl řádně otrávený. S Wiijnbladhem zapečetili dveře sebevrahova bytu už před půl jedenáctou a druhý den brzy ráno bude smutný příběh ležet na stolech všech služebních místností v Östermalmu. Skuteční policisté jako on a Wiijnbladh by se tím svinstvem už neměli zabývat. Případ převezme nižší útvar místního revíru. Zpočátku běželo všechno jak po drátkách a zrovna za sebou chtěli zamknout dveře studentského pokoje vedoucí na chodbu, když se vynořil ten zatracený černoch s nějakou švédskou studentkou s fialovou rtěnkou, a každému, nejen policistovi, mohlo být jasné, co mají v úmyslu. Navíc to byl hádavý typ a mluvil nesrozumitelnou černošskou angličtinou. Odmítal odejít a chtěl vědět, co sakra pohledávají na jeho chodbě. Bäckström se otočil kolem své osy a chtěl sjet výtahem dolů, i když by vlastně měl zavolat terénní služební vůz se dvěma takovými, jako byl Oredsson, jenže ten zbabělec Wiijnbladh se samozřejmě musel projevit. Legitimoval se a svou bídnou angličtinou začal s tím přivandrovalcem mluvit. Pak se vmísila i ta holka, mluvila střídavě anglicky a švédsky a neštěstí bylo hotové. Prý by se nikdy a za žádných okolností nezabil, prý to byl borec a žádné ubrečené dítě, bla bla bla. Nakonec musel tvrdě zasáhnout. Řekl, že mají zavolat v pondělí, a pro jistotu jim dal jméno a linku jednoho kolegy z kriminální policie, který byl v tuhle roční dobu kvůli vleklým problémům s alkoholem prakticky nepřetržitě na nemocenské. Nakonec odešli, ale až poté, co čtvrthodina jeho života zmizela nenávratně v pekle. Když se pak konečně posadil ke svému psacímu stolu, aby spojil všechna volná vlákna tohoto smutného příběhu, objevil se další pitomec. Ten tlustý idiot Stridh si podle všeho špatně vyložil svoje povinnosti a přinesl protokol z výslechu svědka. Dvě stránky popsané hustými řádky o něčem, na co by bohatě stačilo řádků deset, kromě toho od začátku do konce naprosto nesrozumitelné. Podle výpovědi svědka, předčasně penzionovaného Gustava Adolfa Nilssona, to zjevně nebyl on, kdo slyšel pád toho šílence Krassnera, ale jeho čokl. Čokl s mizerným sluchem, kterého zabila bota, jež nějakým nepochopitelným způsobem spadla z nebe. Proč vlastně předčasně penzionovaný? říkal si Bäckström. Vymoženosti švédského sociálního státu pro nějakého opilce, který už nechce konat své povinnosti, takže vodí za nos nějakou naivní krávu
na sociálce. Na mě si nepřijdeš, pomyslel si Bäckström a vytočil Vindelovo číslo. O čtvrt hodiny později bylo vše zdárně uzavřeno, ostatně jako vždy, když se věci chopil skutečný profík. Bäckström vytáhl protokol z psacího stroje a překlepy opravoval propiskou, zatímco si pročítal krátký a výstižný text, v němž o ještě nepohřbeném psovi nebyla ani zmínka. „Během telefonického výslechu podal svědek Nilsson následující prohlášení. Asi v 19.30 se zdržoval pod budovou studentských kolejí Nyponet v Körsbärsvägenu. Svědek uvádí, že z jednoho z vyšších poschodí bylo slyšet jakýsi zvuk. Když se podíval nahoru, spatřil muže, který vyskočil z okna, padal podél průčelí domu a na zem dopadl jen několik metrů od místa, kde stál svědek. Protokol byl svědkovi telefonicky sdělen a jím odsouhlasen.“ To poslední byla bohapustá lež, ale protože Nilsson své telefonní hovory stěží nahrává, nehrálo to žádnou roli. Kromě toho se ten dědek choval úplně zmateně, když s ním Bäckström mluvil. Měl by být vděčný, že jeho svědectví někomu pomůže, říkal si Bäckström, vsunul list papíru do umělohmotných desek a přidal k němu lístek s rukou psanými informacemi pro službu konající policisty v Östermalmu. Pak se podíval na hodinky. Pět minut po jedné, ale pořád nemusel nijak pospíchat. Dokonce měl ještě čas uvést v čin myšlenku, která ho napadla během Nilssonova výslechu. Účel světí prostředky, řekl si v duchu, složil svůj kabát a schoval ho do prázdného pořadače, který našel v regále. S pořadačem přidržovaným loktem jedné ruky u boku a plastovými deskami v ruce druhé proklouzl Bäckström diskrétně recepcí, obálku položil do přihrádky na poštu pro Östermalm a pak nahlédl do kanceláře službu konajícího komisaře. „Jde o tu sebevraždu, ke které jsi mě poslal.“ Bäckström ukázal hlavou na pořadač pod svou paží. „Vyskytly se snad nějaké komplikace?“ Komisař pokrčil čelo. „Ne. Je to nesporná sebevražda, ale jde o občana USA, takže musíme být opatrní. Rád bych si prověřil několik údajů.“ „Co ti brání?“ Komisař se na něj podíval, ale jeho čelo bylo opět hladké. „Myslel jsem na přesčas. Domů jsem měl jít už před hodinou.“ „To je v pořádku. Započítej si čas, který na to budeš potřebovat.“ Co vlastně chtěl? říkal si komisař a díval na Bäckströmova záda. Zrovna tenhle šejdíř. Třeba se polepšil, pomyslel si ještě, jenže pak zazvonil telefon a to ho přivedlo na jiné myšlenky. Konečně volný, povzdechl si Bäckström, když vyšel východem na Kungsholmsgatan a zamířil k hospodě. Prázdný pořadač zahodil do nejbližšího odpadkového koše. Kolem půlnoci už Lars Martin Johansson ležel ve své posteli ve Wollmar Yxkullsgatanu a poslouchal zvon z mariánského kostela. Skvělá žena, říkal si. Bylo opravdu příjemné si s ní popovídat, přestože pracuje u policie. Jestlipak je za toho pitomce ve Växjö provdaná, nebo spolu žijí jen tak? Člověk nemůže mít všechno, pomyslel si a vzdychl. Nebo přece jen? Je to vlastně vůbec možné, mít všechno? Tato nová úvaha ho rozveselila. Zítra je taky den, říkal si, a pak možná dostanu všechno? Johansson natáhl ruku, vypnul lampičku na nočním stolku, otočil se na pravý bok, zasunul paži pod polštář a už po několika vteřinách hluboce usnul. Vindel stál v pokoji. Kalleho košík postavil na dubový stůl pod oknem. Pohladil měkkou srst a Kalle klidně ležel a vypadal, jako by spal. Ráno se Vindel postará o jeho pohřeb. Až přijde čas, něco už vymyslí, říkal si v duchu, i když zrovna teď si tím nebyl tak jistý. Hřbetem ruky si setřel slzy. Bude lepší, když trochu pootevřu okno. Losí psi si na přílišné teplo nepotrpí.
Policejní strážmistr Stridh jel ihned po službě domů. Připravil si bohatou a výživnou večeři, doplněnou dobře vyváženou volbou lahůdek, které se nalézaly v jeho lednici. K tomu si dal studené pivo. Teď ležel na pohovce v obývacím pokoji a četl životopis vévody z Marlborough od jeho potomka Winstona Churchilla. Kniha měla čtyři svazky a asi tři tisíce stran, ale protože Stridh sloužil až v pondělí odpoledne, měl tolik času, kolik si jen mohl přát. Velký muž, pomyslel si Stridh, úplně jiný než ten šílenec s knírkem, který chtěl převrátit svět vzhůru nohama, a málem by se mu to i podařilo, nebýt Winstona. Stejně je divné, že to nebyl starý mládenec, uvažoval Stridh. Uvelebil se na pohovce a v druhém svazku si našel místo, kde přestal se čtením, když musel do práce. Jeho mladý kolega Oredsson si po službě oblékl tréninkovou soupravu a šel do sklepní posilovny. V tuto denní dobu tu nebyl žádný velký provoz a zvedat po práci železné činky mu připadalo jako očistná lázeň. Mohl si pak snáze roztřídit nové dojmy a poznatky a zařadit je do širších souvislostí. Hned první den v práci pochopil, že za téměř všemi zločiny, k nimž v poslední době ve Švédsku došlo, stojí cizinci, jenže jak tento problém vyřešit? Nejjednodušší by jistě bylo poslat je zpět domů, jenže za současných politických poměrů to bylo zároveň i nemyslitelné. Co jiného se však dalo udělat a jak politické poměry upravit tak, aby mohly být provedeny nezbytné změny? Budu o tom muset přemýšlet, řekl si Oredsson. A diskutovat s kolegy, na něž je spolehnutí. Protože onen první den v práci pochopil i to, že není sám. Wiijnbladh ležel u sebe doma v posteli, masturboval a představoval si přitom, co dnes provádí jeho žena. Už před několika lety odhalil, že na schůzky s kamarádkami nechodí. Půjčil si tehdy služební vůz a sledoval ji. Jela rovnou k jednomu nedávno rozvedenému kolegovi ven do Älvsjö, a když v jeho bytě téměř okamžitě zhaslo světlo, nemusel ani být policistou, aby pochopil, že se nejedná o první návštěvu. Polovinu noci proseděl ve studeném autě, zíral do černých oken a myšlenky se mu v hlavě točily jako světlo pátracího světlometu. Pak jel domů, o celé věci se nezmínil ani slovem a jediným hnutím tváře nedal najevo, co cítí a co si myslí. Kde a s kým byla tuto noc, nevěděl. U toho kolegy v Älvsjö ale ne, protože ten se před půl rokem oběsil; Wiijnbladh měl to potěšení ho odříznout z trubky u stropu prádelny, na níž byl provaz upevněný. Byla to těžká povinnost, dokonce i pro zoceleného vyšetřovatele z oddělení kriminalistické techniky. Nicméně udělat se to muselo a Wiijnbladh se dobrovolně přihlásil. Jak může něco, co tak hezky začalo, nabrat tak špatný konec? bědoval v duchu Bäckström a opile zíral do sklenice piva, kterou si přivlastnil u nálevního pultu, když si její právoplatný majitel šel zatancovat. Vybral si jistý lokál dole v Kungsgatanu, kam pravidelně chodívali jeho kolegové spolu s hasiči, strážník a řidiči sanitek. Kromě toho i celá řada zdravotních sester, a pro zkušeného bojovníka jako on nebyla konkurence nijak vážná. Zpočátku šlo všechno jak po másle. Dal se do řeči s jedním mladým kolegou z Farsty, který chtěl být za každou cenu přeložen ke stockholmské kriminální policii a namlouval si, že mu v tom Bäckström může pomoci. Ten skrblík mu dal nalít jen dvě malá piva, takže mohl na přeložení okamžitě zapomenout. Pak potkal tlustou Finku, s níž byl už jednou v létě. V noci vynášela nočníky v sabbatsbergerské nemocnici a žila v ubohém třípokojovém bytečku daleko v pekle jižního předměstí. Samozřejmě matka samoživitelka; pořád ještě slyšel, jak mu pod podrážkami praskají kostky lega, když se ráno chtěl nenápadně vykrást. Navíc měla podle všeho špatnou paměť, protože ji teď, navzdory oné návštěvě, oškubal skoro o stovku. Dostal i něžný polibek na tvář, ale teď zmizela i ona. V téměř prázdné místnosti zbyl už jen hlouček opilců a jakási sešlá stařena, která usnula v koutě
pohovky. Co je to za mizernou společnost, co je to za mizerné lidi a co je to za mizerný život, který žijí, říkal si Bäckström. Dalo se doufat už jen v nějakou šťavnatou vraždu, do níž by se mohl pořádně zakousnout.
Sobota 23. listopadu Inspektor Bo Jarnebring ze stockholmské centrály by nepatřil k těm, kteří v sobotu pracují, kdyby si mohl vybrat, ale již celých čtrnáct dní byly jeho možnosti rozhodovat se po svém dosti omezené. Tehdy totiž nastoupil do svého nového zaměstnání jako hlavní komisař a ředitel místní kriminální policie v Östermalmu. Šlo sice jen o záskok, který, doufejme, nebude trvat příliš dlouho, přesto byli všichni v jeho okolí na nejvyšší míru překvapeni. Jarnebring byl obecně známý jako pravý opak kariéristy, protože neustále nadával na ty nahoře a zřídkakdy si nechal ujít příležitost číst nadřízeným levity. Práce vyšetřovatele byla snad nejdůležitější součástí jeho identity. Na ústředí pracoval více než patnáct let a byl bez jediného zakolísání pevně přesvědčený, že neexistuje lepší způsob života a smrti než u policie. Před měsícem jel trajektem s několika kolegy z pátracího oddělení na kongres do Helsinek. Tyto kongresy se konaly už dlouho a byly považovány za pevnou a nezbytnou součást plánování, jež takzvaná vyšetřovací práce vyžadovala, bez ohledu na to, jak bohémská a impresionistická může někdy být. Jako vždy to bylo příjemné. Všude stejné tváře a typy, na něž je spolehnutí. Dopoledne se probíraly staré i nové zločiny a vyprávěly se obvyklé hrdinské příběhy; pak následovaly přednášky, přerušené velkolepým obědem, s nímž bylo nutné počítat k určení začátku odpoledního programu. Ředitel kriminální policie z Östermalmu byl požádán, aby promluvil o svých zkušenostech z okresního vyšetřování. Byl to zábavný, všemi mastmi mazaný člověk, a přestože tu a tam odbočil od daného tématu, pořád byl tělem i duší starý detektiv. Jako první bod po obědě byl prostě dokonalý: zdaleka nejpoutavější přednášející, ačkoli později si nikdo nedokázal vybavit jediné slovo z toho, co říkal. Ostatně, ve skutečnosti tu šlo o něco úplně jiného: přátelé a kolegové se měli setkat za trochu příjemnějších podmínek a večer si pak popovídat i o jiných věcech než o starých zločinech. Bohužel, tentokrát se to nepěkně zvrtlo. V pozdní hodinu se elita, která se ještě držela na nohou, sešla v kabině vedení kongresu, aby si vypila skleničku na rozloučenou, a došlo k tomu, co bylo poté pečlivě zamlčeno: Jarnebring natrhl řediteli östermalmské kriminálky Achillovu šlachu. Ředitel totiž nebyl jen nejzábavnějším přednášejícím, ale také proslulým silákem a šampionem v oborech jako páka nebo hákování nohou. Nakonec zbyl na žíněnce už jen Jarnebring, ovšem ten Jarnebring, který před pětadvaceti lety běžel na mistrovství druhý úsek štafety na krátkou trať a pro něhož se stalo zvykem nedat se od nikoho porazit. Nicméně oficiální verze zněla poněkud jinak: při závěrečném resumé si jeden z přednášejících nešťastně zvrtl kotník, když se zvedal, aby u tabule přednesl diskusní příspěvek. Všichni přítomní byli pochopitelně zcela střízliví, ale protože vlnobití chvílemi zesilovalo, k neštěstí přesto došlo. Typický pracovní úraz, což byla mimochodem útěcha, když už bylo třeba mít několik měsíců nohu v sádře. Jarnebring žil podle prostých a samozřejmých pravidel. Diskrétnost byla věcí cti. Kdo se do něčeho zapletl, ten musí nastolit pořádek, a jde koneckonců o kolegu. Proto už čtrnáct dní zastupoval náčelníka kriminálky v Östermalmu. Více nebylo co dodat. Bohužel mu to však zasáhlo do života. Jeho současná přítelkyně, která pracovala v Norrmalmu u zásahové jednotky, ho brzy ráno opustila kvůli nenadále vydanému rozkazu k zásahu, takže na tento
druh aktivity mohl zapomenout. Ani na trénink nebylo pomyšlení, protože služba neumožňuje dodržovat přesně stanovený tréninkový plán, a ten byl, jak Jarnebring jako bývalý špičkový atlet věděl, nutný. Navštívit svého v sádře upnutého kamaráda bylo rovněž vyloučeno. Ten totiž společně se svou ženou odjel na rehabilitační kliniku do Värmlandu, aby tam rychle a za státní peníze nabyl sil. Poté, co se osprchoval, nasnídal a prolistoval ranní noviny, bylo pořád teprve devět a před ním se prostíral celý víkend, dlouhý jako maratónský běh a pro bývalého sprintera jako Jarnebring nijak lákavý. Proto se rozhodl zavolat svému nejlepšímu kamarádovi a bývalému kolegovi, řediteli kriminálky Larsi Martinu Johanssonovi z Národního kriminálního úřadu. Rozhodnutí předcházel dlouhý boj se sebou samým, protože se při posledním vzájemném setkání pořádně pohádali. Navíc kvůli úplné maličkosti. Šlo o nějakého jugoslávského zločince, jehož Jarnebring a jeho kolegové s velkou námahou a spíše nekonvenčními metodami konečně dostali do ústavu pro výkon trestu odnětí svobody, kam už dávno patřil. Nic zvláštního, jenže Johansson, který od té doby, co proti nepříteli nebojoval v poli, ale za obrovským psacím stolem, vykazoval znepokojivé známky chybějícího porozumění, se zachoval naprosto nepříčetně: nejdříve na Jarnebringa dlouze křičel, načež se uprostřed večeře zvedl a odkráčel. Jednou je jako nikdy a já dovedu odpouštět, říkal si velkoryse Jarnebring, zatímco vytáčel číslo starého kamaráda a bývalého kolegy. Nikdo se však nehlásil, přestože se neozval obsazovací tón, a dříve než Jarnebring pochopil, jak se to stalo, už procházel dveřmi strážnice v östermalmském Tulegatanu. Kývl na pozdrav uniformovanému kolegovi za přijímacím pultem, a ten mu odpověděl stejným způsobem. „Jak to vypadá?“ zeptal se Jarnebring. „Stalo se něco?“ Kolega zavrtěl hlavou a podíval se na list papíru. „Dvě srážky aut, rvačka a poškozování cizí věci v nějaké hospodě v Birger Jarlsgatanu, nějaký ředitel v Karlavägenu zbil svou ženu, ale o to se postarají kolegové z násilné trestné činnosti.“ Prolistoval svoje podklady. „A pak tady máme ještě jednu sebevraždu. Nějaký bláznivý Američan vyskočil z okna kolejí nahoře na Valhallavägenu.“á „Američan, z USA?“ Uniformovaný kolega přikývl. „Občan Spojených států. Narozený v třiapadesátém, aspoň myslím. Podklady jsou ve vaší poště. Ráno jsem je tam dával.“ Olle Hultman, pomyslel si Jarnebring a jeho tvář se rozjasnila. Brzy přece budou Vánoce. Když se Jarnebring pokoušel dovolat domů Johanssonovi, ten právě už hodinu seděl ve své kanceláři. Blížily se Vánoce, on brzy nastoupí na nové místo a vše staré i nové musí být do té doby v pořádku. Žiju v době změn, říkal si v duchu, zatímco listoval štosem papírů na psacím stole. Nejprve narazil na poslední přípravy na cestu. Na tu se těšil. Let ze Stockholmu do New Yorku, přímé spojení do Washingtonu, odkud ho měli autem odvézt do Akademie FBI v Quanticu ve státě Virginia. Pětidenní konference o nejnovějších metodách v boji proti stále rostoucí kriminalitě – alespoň tak to stálo v programu. Pak zpátky do New Yorku, kde byl k dispozici volný víkend. Johansson si promnul ruce v radostném očekávání. New York měl moc rád. Už tam kdysi byl. Ve srovnání s Näsåkerem a Stockholmem tu existovaly jisté rozdíly; báječná příležitost pro někoho, kdo by si rád rozšířil obzory. Pak se pustil do jednoho posudku. V souvislosti s vyšetřováním případu trojnásobné vraždy v jednom z jižních předměstí Stockholmu před více než rokem vyšetřovatelé a technici z kriminalistickélaboratoře bohužel přehlédli dvě z mrtvol. Třetí ležela v kabině výtahu a byla tedy
nalezena, ale protože byl výtah hodně malý, zbývající těla pachatel hodil do výtahové šachty, kde je po více než čtyřiadvaceti hodinách našel domovník. Aby toho nebylo málo, nedávno se do věci vložil výjimečně dobře informovaný ombudsman a vypadalo to, že tu pobíhá zrádce, který se jako vzteklý pes vrhá i proti své vlastní smečce. A ani jeho se nepodařilo najít. „Určitě nějaký kolega, který si připadá přehlížený,“ vyslovil svůj názor Wiijnbladh, když v oddělení kriminalistické techniky zasedli u kávy, a všichni kývali na souhlas. Dokonce i ten idiot Olsson, nově usazený na místě zástupce náčelníka oddělení, po němž toužil Wiijnbladh. A také by je dostal, kdyby na tomhle světě vládla nějaká spravedlnost. Ombudsman požadoval od Policejního prezidia vysvětlení: lze něco takového opravdu sloučit s profesionálně provedeným vyšetřováním? Policejní prezident byl velmi vážený právník s dlouhou zkušeností advokáta a o policejní praxi neměl nejmenší ponětí, podobně jako celé jeho blízké okolí. „Možná bychom mohli poprosit Johanssona,“ navrhl, „ten se v současné době těší téměř legendární pověsti.“ Nikdo z přítomných nevznesl žádnou námitku. Policejní prezident si Johanssona nesmírně oblíbil. Johansson byl nejen „pravým policistou“, ale navíc tak i vypadal, a ještě k tomu mluvil s norrlandským přízvukem. Kromě toho se vždy vyjadřoval srozumitelně, ať už slovem, nebo písmem. Zvláštní člověk, pomyslel si nejednou policejní prezident. Působí dokonce jako… vzdělanec. Johansson však neměl o těchto byrokratických úvahách sebemenší ponětí. Prokousával se akty, která mu doručila stockholmská policie, a občas zasténal: pohyboval se tu mezi Skyllou kolegiality a Charybdou profesionality. Možná bych to měl brát trošku s nadhledem, pomyslel si. Ty tři oběti byli Turci, pachatel také, a jak se dalo vyrozumět z policejní švédštiny, jednalo se o vyrovnávání účtů mezi drogovými dealery. Turci byli malé postavy, tmavé pleti a šlo je těžko objevit, zejména ve výtahové šachtě. Nabízela se tu výborná příležitost, aby se po deseti letech opět ocitl po boku Jarnebringa a kolegů z vyšetřovacího týmu. Johansson si povzdechl, spojil ruce za hlavou a pohodlně se opřel. Tady bude nutné vážit každé slovo na lékárnických vahách, říkal si v duchu. Olle Hultman samozřejmě býval detektivem. Co jiného se dalo čekat? Vyšetřovatel ze staré školy, poctivý a schopný, který znal každého zločince nejen podle jména a čísla, ale dokonce i podle tetování na paži. Když Jarnebring nastoupil k vyšetřovatelům, stal se Olle Hultman jeho mentorem a obecně platil názor, že Hultman se svým oddělením žije a zemře. „Až ten se dožije důchodového věku a bude muset pryč, posadí se do parku před policejní budovou, bude tam krmit holuby a za půl roku bude po něm,“ svěřil jeho šéf Jarnebringovi mezi čtyřma očima. „Takže dávej pozor a něco se od něj nauč. Lidé jako Olle nerostou na stromech.“ Jenže když pak přišel čas, proroctví se nenaplnilo. Naopak, byl to naprostý omyl. Olle Hultman se při první příležitosti, už v devětapadesáti, nechal penzionovat a hned poté nastoupil na místo domovníka na velvyslanectví Spojených států. Tam se brzy stal nepostradatelným a nyní byl už několik let považován za neoficiálního šéfa takzvaného cateringového oddělení. Bylo úplně jedno, jaké nesnáze personál ambasády nebo americké občany potkaly, Olle Hultman byl vždy mužem na svém místě. Všechny znal a všichni ho měli rádi. Všichni u policie, pochopitelně, ale kromě toho měl mnohé jiné, strategicky důležité kontakty, počínaje pobřežní stráží a celníky přes daňové a finanční úřady až k policistkám kontrolujícím zákaz parkování.
Tentokrát přišla domů v půl čtvrté a dost dlouho jí trvalo, než se dostala do ložnice a vklouzla do postele. Wiijnbladh předstíral, že spí, a po chvíli usnul doopravdy. Probudil se v osm a navzdory nedostatečnému spánku měl hlavu čistou jako sklo. Jeho žena hluboce spala, slabě chrápala a poslintala polštář. Měl bych tě zabít, pomyslel si Wiijnbladh, tiše sebral svoje věci, přešel do obývacího pokoje a tam se oblékl. Rozhodl se jet na strážnici, přestože do služby měl nastoupit až za několik hodin. Přibližně ve stejné době, kdy se Wiijnbladh probudil, odložil Stridh knihu, natáhl se na pohovku a usnul. Přestože vypadal nemocný jako král Oskar II., cítil se tak dobře jako nějaký princ. Ve snu navštívil Blenheim Palace, procházel vysokými, světlými sály, na okamžik se zastavil v pokoji, v němž se narodil Winston, a pak zašel do nejbližšího podniku a dopřál si výživný oběd. Jarnebring zanechal zprávu na Hultmanově pageru a do minuty mu Hultman zavolal zpátky. Po další minutě Jarnebring předložil svou věc: mrtvý občan Spojených států, barva pleti bílá, narozený v třiapadesátém a podle dosud nepotvrzených informací činný pravděpodobně jako novinář, mezi jeho osobními věcmi byl nalezen novinářský průkaz. Kolegové to považovali za sebevraždu, ale Jarnebring si přece jen chtěl o případu udělat vlastní obraz, a kdyby ho Hultman doprovodil, byl by velmi rád. Služba a protislužba, říkal si v duchu Jarnebring. „Ty máš nějaké podezření,“ konstatoval Hultman. „Ne,“ odmítl to Jarnebring, „ale nemám nic lepšího na práci.“ „Rád s tebou půjdu,“ řekl Hultman a v jeho hlase zazněla vřelost. „Můžu ti říct, že se někdy toužím vrátit zpátky. Navrhuji, abychom si vzali můj vůz. Jestli po sobě zanechal nějaké věci, můžu je odvézt na ambasádu. Za dvě minuty jsem u tebe.“ „Budu stát přede dveřmi,“ řekl Jarnebring a zavěsil. Zvedl se, narovnal mohutná ramena, sáhl po pouzdru na služební zbraň a upevnil si je k levému boku. Tak prosím, pomyslel si a spokojeně se usmál. Bäckström se probudil přibližně v tu dobu, kdy už měl být ve službě. Už mu bylo i lépe. V jeho ložnici páchl pot a alkoholické výpary, a když otestoval svůj dech s dlaní před ústy, došlo mu, že situace je kritická. Musím se osprchovat, rozhodl se, přestože jen buzeranti se sprchují více než jednou týdně, vyčistit si zuby, vykloktat a vzít si mentolovou pastilku, mám jich v kapse plný sáček. V práci čekal onen komisař podobný protestantskému pastorovi, na něhož narazil už v noci, a Bäckström nepatřil k těm, kdo podstupují zbytečné riziko. Co vlastně chtějí, k čertu? říkal si, zatímco po jeho bílém těle proudila voda. Člověk pracuje celou noc, a co za to? V tom okamžiku zazvonil telefon. Byl to ten protestantský pastor. Jeho hlas zněl rozhněvaně a chtěl vědět, jestli se něco stalo. „Jen to, že jsem pracoval do pěti do rána a kvůli tomu náhodou zaspal,“ odpověděl Bäckström uraženě. „Ale hned jsem tam.“ Lidi jsou pitomí, říkal si poté spokojeně. Ten blbec ho ještě požádal o prominutí. Teď už potřeboval jen čisté spodní prádlo. To včerejší vzhledem ke svému odéru nepůsobilo právě důvěryhodně. Bäckström prohrabal hromadu špinavého prádla a konečně našel boxerky, které nebyly cítit tak, jako by pocházely z obchodu se sýry. To půjde, říkal si spokojeně. Jako vždycky, když za práci vezme skutečný profík. Jarnebring sice vypadal jako gauner, mluvil jako gauner a dost často se i choval jako gauner, nicméně jako policista neměl daleko k dokonalosti. Byl rychlý, chytrý, výkonný a měl čich dravce
na lidské slabosti. S Hultmanem představovali nerovný pár. Jarnebring byl velký, statný a nosil zimní bundu, která končila pod pasem a kryla služební zbraň, džíny a boty s gumovými podrážkami, které neklouzaly, když potřeboval někoho dohonit. Hultman byl malý a elegantní, vypadal mladší než na svých čtyřiašedesát let a na sobě měl šedý oblek s jednořadým sakem a vestou a na ochranu proti listopadové zimě modré paleto. Když si prohlíželi místo, kde Krassner dopadl na zem, na štěrkové pěšině opodál se zastavila starší dáma. „Jste od policie?“ zeptala se. Jarnebring si s jistým uspokojením uvědomil, že otázka byla adresovaná Hultmanovi. „Ano,“ odpověděl Hultman s vstřícným úsměvem, hodným zřízence pohřební služby. „Vyšetřujeme právě smrtelný pád. Ale pro vás to není sebemenší důvod ke starostem.“ Starší paní zavrtěla hlavou. „Slyšela jsem od sousedky, že jeden z těch ubohých studentů vypadl z okna. To je přece velmi smutné. Tak mladý člověk.“ Nyní přikývl i Jarnebring, stejně jako jeho starý mentor. Dáma znovu zavrtěla hlavou, smutně se pousmála a šla dál. Dohromady potřebovali čtyři hodiny od okamžiku, kdy Hultman naložil Jarnebringa v Östermalmu, než ho na stejném místě zase vyložil, a v této době všechno vyřídili. Nejprve si prohlédli místo, kde Krassner zemřel. Pak se podívali do jeho bytu a promluvili si s několika jeho sousedy. Nikdo ho nijak dobře neznal. Bydlel tam teprve měsíc a o kontakty evidentně moc nestál. Kromě toho byl o něco starší než obyvatelé sousedních bytů. Bavil se převážně s jedním stipendistou z Jihoafrické republiky, který sice o předpokládané sebevraždě vyjádřil silnou pochybnost, jenže když ho Jarnebring požádal o vysvětlení, žádné neměl. Byl to prostě jen jeho pocit. Většinu času strávili prohledáváním Krassnerova bytu. Mezi skřínkou v koupelně a zdí našel Jarnebring umělohmotný sáček s pěti cigaretami marihuany, což na takovém místě nebylo nic nezvyklého, až na to, že je kolegové Bäckström a Wiijbladh přehlédli, jinak nic převratného. Zabývali se především skládáním Krassnerových věcí a jejich rozdělením na dvě hromádky. Jednu, kterou Hultman vezme na ambasádu a předá úřadům, a druhou, již si Jarnebring musí ještě ponechat, dokud nebude vyšetřování ukončeno. První a větší hromádka sestávala především z oblečení, druhá, menší, spíše z osobních dokladů. Hultman nedělal něco takového poprvé. Jarnebring sepisoval protokol o zadržených věcech, zatímco Hultman hlásil, co do jaké skupiny spadá. Jarnebring proti tomu nic nenamítal. Po návštěvě bytu se vydali za svědkem, Gustavem Adolfem Nilssonem, který bydlel hned za rohem na Surbrunngatanu. Jarnebring a Hultman znali Nilssona z dřívějška ze služebních souvislostí, ale protože se na to Nilsson zjevně nepamatoval, nijak se o tom nezmínili. Nilsson, nebo Vindel, což se mu líbilo více, vypadal sklíčeně, ale zároveň se mu jistě ulevilo. Pro svého psa našel místo na zvířecím hřbitově a několik sousedů mu při pohřbu pomůže. „Zatím jsem ho položil na balkon,“ řekl Vindel a bradou ukázal na dveře. „Losí psi nemají rádi velké teplo,“ dodal na vysvětlenou. Zbytek byl čistá rutina. Nejprve se jelo na ambasádu, kde vyložili tu část Krassnerovy pozůstalosti, kterou už nepotřebovali k vyšetřování. Služebna v Östermalmu byla sice blíže, ale protože Jarnebring s potěšením přijal návštěvu ambasády, obrátili pořadí. A téměř přesně čtyři hodiny poté, co ho
Hultman v Östermalmu naložil, stáli opět na stejném místě. Hultman zastavil. Vypnul motor a přátelsky se na Jarnebringa usmál. „Skotskou, nebo bourbon?“ zeptal se. „Nemohl bys mi opatřit míchaný karton?“ odpověděl otázkou Jarnnebring. „Moje přítelkyně si na whisky příliš nepotrpí a brzy budou Vánoce.“ „Žádný problém. Karton tvrdého smíchaný s likéry. Ale obraťme list.“ Hultman se podíval na Jarnebringa s otcovským úsměvem. „Máš dnes večer něco důležitého?“ Jarnebring zavrtěl hlavou. „Nemáš náhodou oblek, bílou košili a kravatu?“ Jarnebring přikývl. Už věděl, co přijde. „V tom případě bych se chtěl zeptat, jestli tě smím pozvat na lepší večeři.“ „Jistě.“ Jarnebring se usmál. „Mám přivést dvě svěží děvčata? Ta moje je právě v práci, ale má dvě kolegyně a ani ty nejsou k zahození.“ „Staré vzpomínky.“ Hultman přikývl, ale patřilo to spíš jeho vlastním myšlenkám, jak se Jarnebring domníval. „Nejprve probereme staré vzpomínky a pak mi povíš, co se stalo od doby, kdy jsem odešel, a mezitím se dobře najíme. Co uděláš, až už budu v posteli, to je mi úplně jedno, pokud na sebe budeš dávat pozor.“ Johansson seděl celý den v kanceláři a pracoval na svém posudku k otázce dvou přehlédnutých obětí vraždy. Hotový byl teprve kolem sedmé, tedy z duševního hlediska; vlastní přenesení jeho názorů do slov muselo počkat do příštího rána. Domů jel taxíkem, připravil si jednoduché jídlo a zbytek večera strávil u televize. Kolem půlnoci hluboce usnul: ležel na pravém boku a pravou ruku zasunul pod polštář. Hultman dodržel svůj slib. V půl osmé se pustili do jídla a krátce po půlnoci se Hultman podíval na hodinky a vytáhl zlatou kreditní kartu. Rozloučili se na ulici před restaurací za vzájemných komplimentů a ujištění o brzkém shledání. Pak jel Hultman domů a Jarnebring se vydal dál do stockholmské noci. Stridh se vzbudil zrovna včas, aby si mohl poslechnout ranní zprávy. Pak si dal selskou snídani s červenou řepou a vypil dvě piva. Teď ležel znovu na pohovce a mohl začít s třetím dílem. Konečně, řekl si a udělal si pohodlí, konečně se můžu podílet na mocenských pletichách, které se odehrávaly na počátku 18. století v Nizozemsku a posléze vyústily v bitvu u Höchstädtu. Wiijnbladhův den byl nesnesitelný, což ostatně nebylo nic výjimečného. Většinu času strávil tím, že vymýšlel všemožné způsoby, jak by mohl zabít svou ženu, ale protože žádný nebyl dostatečně trýznivý a bezpečný – nemohl se bohužel spolehnout na to, že vyšetřování převezme Bäckström a jeho kolegové – nijak zvlášť mu to neulevilo. Když se konečně vzchopil a odešel domů, za zrcadlem v hale našel od své ženy zastrčený lístek, že odjela k sestře do Sollentuny. O čem si asi povídají, pomyslel si Wiijnbladh a naskočila mu husí kůže. Bäckström měl za sebou příjemný den, ačkoli to ze začátku vypadalo hrozivě, protože šéf mu hodil na krk případ jisté ženy, oběti domácího násilí. Žena jako oběť domácího násilí? Takový nesmysl, říkal si Bäckström. Každý policista hodný toho jména přece ví, že jde jen o opilou ženskou, která si nepřeje nic víc, než aby ji její opilý chlap seřezal. Všechny ženské potřebují někdy bič, to Bäckström věděl z vlastní zkušenosti, jenže některé exempláře trvají na tom, že manželské soužití se má občas
okořenit, takže tu a tam zavolají tetičku policii a postěžují si. Těm by se mělo naložit nejvíc, uvažoval Bäckström, když ve služebním voze mířil k bytu oběti. Žena kupodivu bydlela v Karlavägenu, a to vzbudilo jeho zvědavost natolik, že ji chtěl vyslechnout u ní doma. Tohle je monstrózní byt, pomyslel si, když se svezl na pohovku oběti. Tady to pořádně páchne po penězích! Pravděpodobně chtěla z toho chlapa vytáhnout ještě víc, což asi bylo na toho dobráka moc, jenže případ vykazoval jisté nepopiratelné skutečnosti. No, nevypadá vůbec špatně, poznamenal Bäckström v duchu. Sice už jí bylo přes čtyřicet, ale měla velká prsa a nejspíš by byla hodně dobrá, kdyby se věci chopil profík jako Bäckström. „Takže, paní Östergrenová,“ promluvil měkce. „Kdybyste mi tedy, prosím, mohla říct, co se stalo. Dopřejte si čas a pokuste se vyprávět od začátku, třebaže vám to asi bude zatěžko.“ Žena přikývla a vzlykla. Mám takový pocit, že mi teď bude dost horko, pomyslel si spokojeně Bäckström a naklonil hlavu ke straně. „No tak, paní Östergrenová,“ promluvil pak útěšným tónem. „Všechno bude dobré. Osobně se o to postarám. Brzy uvidíme světlo na konci tunelu,“ dodal. Až se ti do ní podívám, ty mrcho, dodal v duchu. O tři hodiny později seděl Bäckström na strážnici a sepisoval protokol z výslechu. Jestli náš přítel, ten ředitel, za tohle nepůjde sedět, tak už vážně nevím, pomyslel si. Ta drobná paní dostala Bäckströmovo služební i soukromé číslo, takže už na milovaného chotě nemusela myslet. Jak se jí jen dotkne, vletím na něj, řekl si spokojeně Bäckström a vytáhl poslední list ze stroje. Nejvyšší čas na jedno nebo dvě piva, pomyslel si a podíval se na hodinky, zatímco propiskou opravoval překlepy. Oredsson strávil den s desítkou nejlepších kamarádů. Do jednoho šlo o kolegy z pohotovostní čety a byly mezi nimi i tři ženy, ale přesto naprosto v pořádku. Jeden kamarád si od staršího příbuzného půjčoval stranou stojící domek, kde si mohli nerušeně trénovat nasazení a osvobozování rukojmí (se slepými náboji, pochopitelně) a později grilovat, vypít několik lahví piva a popovídat si o všem možném. „Něco takového se musí vysvětlit dřív, než se něco stane,“ vykládal Mikkelson, který pracoval u útvaru rychlého nasazení a věděl, o čem mluví. „Ale když už se to stane, není třeba o tom mnoho mluvit.“ Správný chlap, říkal si Oredsson. Večer se všichni znovu sejdou, vyrazí do města a všem dají najevo, co si myslí. Bezpečnější místo určitě neexistuje, pomyslel si Jarnebring spokojeně a rozhlédl se po velkém baru. Našel si v Kungsgatanu nálevnu, kde převládala policejní klientela, a ihned byl podroben zhodnocení. Dvěma kolegyněmi od jízdní policie, z nichž jedna byla zřejmě pevně rozhodnutá Jarnebringa přimět, aby aspoň na chvilku zapomněl na svou pracovně vytíženou přítelkyni. „Vypadáš dobře,“ prohodila mezi řečí. „Ještě nikdy jsem tě neviděla v obleku. Fakt ti sluší.“ „Díky,“ řekl Jarnebring a jako na omluvu pokrčil širokými rameny. „Dělám teď v Östermalmu, takže mě americká ambasáda pozvala na večeři. Myslete na to, děvčata, až budete cválat Djurgårdenem. Dávejte na sebe pozor.“ Jarnebring je obdařil vlčím úsměvem. „A když to neuděláme?“ Ksakru, ta jde na věc rychle, pomyslel si Jarnebring. Večer sotva začal a já už jsem u cíle. Jarnebring zesílil účinek vlčího úsměvu. Naklonil se a něco jí zašeptal do ucha. Nadšeně vyprskla, zato její kamarádka se najednou zatvářila nedůvěřivě. Tady máme nejspíš mezeru, všiml si Jarnebring,
jak bych ji jen utěsnil? Bäckström vešel do lokálu v té nejlepší náladě. Cestou sem už plánoval první pánský večer pro kolegy v novém bytě v Karlavägenu. Závistí puknou, ti zatracení ubožáci, pomyslel si šťastně, když procházel kolem šatny. Kabát nechal na strážnici. Kdo by za něco takového platil, řekl si v duchu a vztekle si změřil šatnáře. Zatracený vydřiduch! Protože byl totálně na suchu a neměl ani floka, začal se okamžitě rozhlížet po upotřebitelné oběti, která by mohla ulehčit jeho situaci, jenže to nevypadalo nijak růžově. Taneční parket byl opuštěný, před nálevním pultem se to jen hemžilo a stála na něm spousta lahví a sklenic. Bäckström se diskrétně přiblížil k jakémusi hromotlukovi v obleku, který byl k němu obrácený zády a mluvil se dvěma blondýnami; Bäckström měl neurčitý pocit, že toho chlapa už někde viděl. Určitě nějaký strážný, který byl tátovi na funusu a teď se chce předvádět, řekl si a prstem si přitáhl půllitr téměř netknutého piva. To bychom měli, pomyslel si Bäckström, opatrně se sklenice chopil a k tomu chlapovi se otočil zády. Bezpečný způsob, který vždycky funguje. Spokojeně si pozvdechl a pozvedl zasloužený nápoj, a v tu chvíli se rozpoutalo peklo. Najednou ten týpek v obleku natáhl ruku, velkou jako ochlupená kýta, a půllitr pevně sevřel. „Dej si bacha, ty mizero, jsem od policie,“ rozohnil se Bäckström, který ve stejném okamžiku poznal Jarnebringa. Proč běhá ten debil po ulicích v přestrojení? pomyslel si zmateně. Velmi dobře totiž věděl, koho má před sebou. Věděli to všichni policisté. Před pouhým jedním měsícem vyštval tenhle zatracený psychopat jednoho staršího kolegu z Östermalmu, aby získal jeho místo. Kolik jich už asi oddělal, prolétlo Bäckströmovi hlavou, a najednou měl pocit, že má v hrudi místo srdce černou díru. Jarnebring upil ze svého znovu získaného piva, usmál se svým vlčím způsobem a kývl bradou směrem k zrcadlu za pultem. „Vidíš tamhle to zrcadlo? Tak v něm jsem tě pozoroval od okamžiku, co jsi tady začal kroužit.“ Bäckström už měl na jazyku vhodnou odpověď, ale z nějakého důvodu, který neuměl pojmenovat, raději mlčel a spokojil se s přikývnutím. „Myslím, že teď půjdeš domů,“ pokračoval Jarnebring. „Připadáš mi trochu přepracovaný.“ Jarnebring si vyměnil pohled s barmanem, který si Bäckströma změřil a přikývl. „Jdi domů a vyspi se,“ řekl poté. „A poslyš, myslím, že tenhle podnik se bez tebe docela dobře obejde. Jen abys věděl.“ Bäckström pokrčil rameny, otočil se na podpatku a šel. Chtěl vlastně provést zastírací manévr, jenže ta zatracená gorila ve dveřích ho zjevně měla v merku. Zářivě se na Bäckströma usmála, s přehnanou úklonou mu otevřela dveře a pravou rukou naznačila cestu. „Děkujeme za čas, který jste nám věnoval, pane inspektore.“ Zabiju vás, vy zatracení parchanti, pomyslel si Bäckström. Oredsson a jeho kamarádi seděli u stolu vzdáleného jen několik metrů od barového pultu a vše viděli. Co když smýšlí stejně jako my? ptal se sám sebe Oredsson. Všechno, co jsem o něm slyšel, by tomu napovídalo, a navíc pracujeme ve stejné budově. Zaplavil ho pocit napjatého vzrušení. Když Bäckström došel na Kungsgatan, začalo sněžit. Velké bílé vločky padaly shůry jako měkká připomínka černého nekonečna tam nahoře, přestože nebylo jasné, co přesně by měly připomínat. Najednou mu vytryskly slzy. Ksakru. Brečel jako malý fracek, jako pitomá ženská. Vy hajzlové, říkal si v duchu. Všechny ty hajzly zabiju.
„Zabiju vás, hajzlové,“ zařval Bäckström prázdnou ulicí na kolem jedoucí taxi. Co je to za mizerné lidi, co je to za mizernou společnost a co je to za mizerný život, který žijeme, říkal si v duchu.
Neděle 24. listopadu Johansson věnoval neděli svému hlášení o dvou přehlédnutých obětech vraždy. Každé slovo opatrně zvažoval, což chtělo svůj čas, a domů se vrátil až v sedm večer. Připravil si jednoduché jídlo, přečetl anglickou knihu o mezinárodním obchodu s drogami a kolem půlnoci už tvrdě spal, jak měl ve zvyku. Stárneš, říkal si pochmurně Jarnebring, když listoval podklady ke smrti Johna P. Krassnera. Předešlou noc šlo všechno jako po másle. Nepotřebovali spolu ani tančit; její přítelkyně se rozloučila a odešla s jedním obecně známým proutníkem z jejich revíru, a oni dva si prostě jen našli stůl v klidném koutku. Pak ji doprovodil domů. Celou cestu šli pěšky, přestože bydlela až daleko v Gärdetu, a když se zastavili před jejím domem, bylo tu jen jedno jediné rozhodnutí, které musel udělat. Usmála se na něj, ale v očích měla jiný, významnější výraz. „No,“ řekla a zasmála se. „Co budeme dělat? Půjdeš se mnou na šálek čaje? Chceš jít domů? Nebo ještě potřebuješ čas na rozmyšlenou?“ Nejprve si pohrával s myšlenkou, že si zítra přesune službu. Pak ale zavrtěl hlavou. „Půjdu domů,“ řekl. „Je docela dobře možné, že jsem úplný blázen, ale vzhledem k tomu… no, ty určitě víš… raději půjdu domů.“ S obtížemi skryla své překvapení. Pak pokrčila rameny, usmála se na něj, naklonila se a políbila ho doprostřed úst. „Tvoje chyba,“ řekla a zmizela v domě. Jsi zbabělec, pomyslel si Jarnebring, když kráčel ulicí. Nebo stárneš. Jenže ta představa byla tak nepříjemná, že ji zase honem zaplašil. A teď seděl tady, za psacím stolem, za nímž vlastně vůbec sedět nemusel. Jako lidský protějšek pilné včeličky a jako komisař a šéf oddělení nedostane za přesčasové hodiny žádnou náhradu. Měl bych si vzít příklad z Johanssona, pomyslel si Jarnebring, zatímco se probíral dokumentací. Existují tři možnosti, říkal si. Vražda, sebevražda nebo nešťastná náhoda. Přišlo mu velice nepravděpodobné, že by se mělo jednat o nehodu. Krassner byl vysoký metr sedmdesát pět a okno bylo poměrně vysoko, kus nad Krassnerovým pasem. Kromě toho mělo zajišťovací mechanismus, který umožňoval jeho otevření jen na několik centimetrů. Mechanismus někdo vypáčil, což v rámu zanechalo čerstvé stopy. Otvory, z nichž byly odstraněny šrouby, dokonce ještě voněly dřevem. Za předpokladu, že by najednou pocítil nutkavou potřebu čerstvého vzduchu, mohl odstranit zajišťovací mechanismus a vyklonit se ven, aby se zhluboka nadechl. Pravděpodobně by se pak mohl převážit přes parapet. Zapomeň na to, řekl si Jarnebring a třetí možnost škrtl. Zbývala vražda nebo sebevražda. Co svědčilo pro vraždu? Nic, uvažoval Jarnebring. Žádný důkaz o existenci násilníka, žádný důkaz o hádce, žádný známý, patrný nebo jen přijatelný motiv, žádná vražedná zbraň, v podstatě žádná možnost. Koneckonců, který vrah by se vydal do studentské koleje, aby tam bez hluku a beze stopy zavraždil jednoho z obyvatel? Osm malých pokojů s tenkými stěnami, které se tísnily na společné chodbě, a to, že se Krassner v daném čase zdržuje jako jediný doma, rozhodně nemohl vrah nijak ovlivnit. I na vraždu můžeš zapomenout, pomyslel si Jarnebring s mírnou lítostí, kterou nedokázal potlačit. Nemoc z povolání, jíž trpěl odjakživa.
Zůstává tedy sebevražda, došel k závěru, a co ukazuje na ni? Uvědomil si, že všechny policii známé informace. Není naše vina, že o Krassnerově životě toho moc nevíme. Navíc tohle vakuum brzy zaplní Hultman. Nebylo proč pochybovat. Sám v pokoji v depresi nebo na základě okamžitého podnětu píše dopis na rozloučenou – to je asi jediné vysvětlení pro ten text –, vytrhne z rámu bezpečnostní úchyt, zhluboka se nadechne a vyskočí ven. Existují přirozeně i lepší způsoby sebevraždy, v neposlední řadě s ohledem na ty, kteří pak musí odklízet tělo, jenže ne pro Krassnera, ne tentokrát. Nenašli žádné léky, které by si mohl vzít, žádný nůž ani jiný ostrý předmět, jímž by si mohl otevřít tepny nebo se říznout do krku, žádný provaz k uvázání smyčky ani žádné vhodné místo, kam smyčku upevnit. A rozhodně ani žádnou střelnou zbraň. Sebevražda, pokývl Jarnebring hlavou, a zbývají už jen tři otázky. Zaprvé, Krassner samotný. Kdo to byl a co vlastně dělal ve Švédsku? O to se postará Hultman a ambasáda, a pokud najdou něco, co mi případ zamotá, tak sním svou služební zbraň, pomyslel si Jarnebring. Druhá otázka vycházela z Vindelovy výpovědi o tajemné levé botě oběti, která dopadla na zem hodnou chvíli po těle a bohužel přitom zabila Vindelova nejlepšího přítele. Poměrně starého norského losího psa, pomyslel si Jarnebring. Kdyby to bylo trestné, stěží by se našel podezřelý, který by za to mohl nést zodpovědnost. Časová prodleva mezi okamžikem, kdy tělo oběti udeřilo o zem, a okamžikem, kdy jej následovala levá bota, se při Vindelově výslechu obšírně rozebírala. Šlo o méně než minutu, méně než o půl minuty, ale zároveň ne o několik vteřin, tím si byl Vindel naprosto jistý. „Ano, nejdřív jsem stál a zíral, pochopitelně jsem byl v šoku, a určitě to trvalo několik vteřin, a kdyby mi to připadalo delší, nebylo by divu.“ Vindel si odkašlal, vzdychl a pak pokračoval. „Ano. A tak jsem tam stál, díval jsem se na toho muže, co vypadl z okna, a nebyl to hezký pohled, to můžu pány policisty ujistit. Kdysi jsem viděl něco podobného, ale to už je dávno. V práci spadl jeden můj kolega z mostu do nákladního prostoru říční lodě, která kotvila pod námi. Stalo se to nahoře v Älvkarleby. Právě jsme začali práci na rekonstrukci.“ Vindel si ještě jednou vzdychl a kývl hlavou. „Deset vteřin. Řekněme deset vteřin to trvalo, než Kalle dostal tou botou do hlavy.“ Popotáhl a oči se mu zalily slzami. Když odešli od Vindela a jeli na ambasádu, povídali si o té záhadné botě. Hultmana napadlo jedno vysvětlení, které vůbec nebylo tak hloupé. „Pamatuješ na toho pitomce, který vyskočil ze svého rogala a skončil v květinovém záhoně v Hässelby?“ zeptal se. Jarnebring si na toho muže samozřejmě vzpomínal a vzhledem k tomu, že trpěl profesní deformací, se dokonce ušklíbl. „Ten byl úplně nahý, když přistál.“ „Mně se vybavuje, že měl jednu ponožku,“ řekl Hultman. „Měl ponožku až ke kolenům se speciální gumičkou. Myslím, že to byl nějaký ředitel.“ Jarnebring opět přikývl. To byla pravda. I on si zachoval v paměti ten držák podkolenky. „Proudící vzduch mu cestou strhal všechno z těla.“ „Jenže tehdy šlo o pád ze šesti set metrů,“ řekl Hultman, „když ty všechny hadry zmizely. A tentokrát se mluví o padesáti. I když možná stačí i padesát, aby to někomu strhlo botu.“ „To si myslím také,“ řekl Jarnebring a přikývl na souhlas. „Jenže jak si vysvětlit ten časový rozdíl? Ty boty jsem viděl jen na fotografii, ale vypadaly bytelně a byly dost vysoké. Ty přece musely padat stejně rychle jako člověk. Pokud ta bota ovšem…“ přemýšlel nahlas Jarnebring, ale Hultman ho
předešel. „… nezavadila cestou například o některý parapet,“ dokončil větu. „To by se klidně stát mohlo,“ řekl Jarnebring. „Velmi pravděpodobně, pokud se ptáš mě,“ řekl Hultman. Zbývala třetí otázka. K vlastní události existovali čtyři svědci, tedy čtyři známí svědci. Jednak Vindel, a pak ti tři, kteří volali na policii. Pokud jde o čas, všichni se shodovali a měli bezpochyby pravdu. Krassner zahájil pád asi čtyři minuty před osmou večer a přesně o dvě vteřiny později dopadl na zem. Jaká škoda, že k pádu není třeba tolik času jako k běhu na sto metrů, pomyslel si Jarnebring. Pak by ti lidé viděli určitě o hodně víc. Navíc tu byl ještě pátý svědek. Stipendista z Jihoafrické republiky, který bydlel na stejné chodbě jako Krassner. Někdy kolem půl sedmé Krassnera potkal, když odcházel z domu. Nemluvili spolu, jen se pozdravili. Krassner, který měl na sobě kabát, pak zmizel za dveřmi vedoucími k výtahu, zatímco student šel do svého pokoje a zamkl za sebou. O půl hodiny později opustil dům i on. Byl domluvený s nějakým kamarádem, že se sejdou v restauraci v sousedním domě, a domů se vrátil hodně pozdě. „Bohužel chodím často pozdě, hlavně když jde o lidi, se kterými se rád sejdu,“ řekl s lítostivým úsměvem. Na ulici by pak málem vrazil do Krassnera, který se opět vracel dovnitř. Pokud si svědek dobře vzpomíná, měl na sobě totéž co předtím. Krassner ho pozdravil, naklonil hlavu k rameni a řekl anglicky něco v tom smyslu, že co není v hlavě, musí být v nohách. „A bad memory keeps your legs in good shape.“ „Usmál se na mě a vůbec nevypadal na někoho, kdo jde spáchat sebevraždu,“ řekl svědek a svou výpověď tak uzavřel. Zatracená práce, říkal si v duchu Jarnebring. Tak on v půl sedmé odejde z domu. O půl hodiny později se vrátí a přesně po další hodině se rozhodne vyskočit z okna. Proč? ptal se v duchu Jarnebring a vyhlédl ze svého okna. Už nesněžilo, ale bylo hodně pod nulou, větrno a kluzko. Šlo snad o nějaký impuls? Ale měl přece dobrou náladu, pokud můžeme věřit tomu černochovi, přemítal pochmurně Jarnebring. Neměl bych zavolat Lidmanovi? napadlo ho pak. Koneckonců, byl to profesor a o tom, co se odehrává v hlavě sebevrahů, napsal jakousi dizertaci. Jarnebring si od něj na toto téma kdysi vyslechl přednášku, která přednášejícímu přinesla velké potěšení. Lidman tehdy doslova překypoval nadšením a snímky, jež ukazoval, byly na hranici snesitelnosti dokonce i pro hodně tvrdé policisty, ze kterých jeho publikum sestávalo. Jarnebring si vyhledal profesorovo číslo, zavolal mu, povídal si s ním skoro půl hodiny, z níchž posledních pět minut věnoval úsilí přimět toho druhého k mlčení, a když konečně zavěsil, byl téměř tak svěží jako Lidman sám. Takže tak jednoduché to bylo, pomyslel si spokojeně Jarnebring. V podstatě klasické vystupování člověka, co si právě chce vzít život. Jedinou kapkou hořkosti v Jarnebringově spokojenosti byl fakt, že Bäckström, ta tristní figura, došel ke stejnému závěru bez potřebné důkladné a kompetentní policejní práce. Jak se ksakru takový člověk vůbec může stát policistou, uvažoval Jarnebring. To je jedno, řekl si pak. Nastal nejvyšší čas jet domů za svou milovanou. Možná by se cestou mohl zastavit v obchodním domě Åhléns a koupit půl kila krabů a další lahůdky jako předehru. Jarnebring vypadal jako gauner, mluvil jako gauner, příliš často se choval jako gauner, nicméně jako policista neměl daleko k dokonalosti. Byl chytrý, rychlý, výkonný a měl přímo dravčí čich na lidské slabosti. Když v neděli 24. listopadu opouštěl östermalmskou policejní služebnu
na Tulegatanu, měl velmi dobrou náladu. Sebevražda, uzavřel v duchu, a v pravý čas před Vánocemi dostane od starého kamaráda Hultmana krabici se smíchaným, drahocenným obsahem.
Pondělí 25. listopadu Když sekretářka Larse Martina Johanssona v pondělí v osm hodin ráno vstoupila do své kanceláře, její nadřízený už déle než hodinu seděl za svým psacím stolem a byl v tom nejlepším rozmaru. „Mám tu jeden znalecký posudek.“ Johansson jí podal umělohmotné desky. „Poprosím tě o tři věci: přečti si to, postarej se, aby to bylo srozumitelné, a přepiš to načisto. Nějaké dotazy?“ Sekretářka převzala desky, chladně se usmála a zavrtěla hlavou. „Jdu si zaplavat,“ řekl vesele Johansson. Určitě má nějakou novou, pomyslela si sekretářka. Johansson neměl rád kondiční běh. Nevadila mu tělesná aktivita sama o sobě, ale skutečnost, že se při běhu nedá přemýšlet, takže šlo o čirou ztrátu času. Naopak během procházek mu přemýšlení připadalo snadné, dokonce i při rychlé chůzi, a vůbec nejlépe se mu přemýšlelo při plavání. A navíc, ohromná policejní budova v Kungsholmenu měla i své praktické stránky, mimo jiné právě vlastní bazén. Johansson byl výborný plavec. Plavat se naučil už brzy v dětství, a to jednoduchou metodou, prostou jakékoli sentimentality. Onoho léta, když mu bylo pět let, vzal jeho tehdy patnáctiletý nejstarší bratr malého Larse Martina k dřevěnému můstku na břehu řeky, hodil ho do vody a sám mu z mola udílel nezbytné pokyny. „Nesmíš sebou tak pitomě zmítat, pokus se plavat jako Tarzan!“ Tarzan byl jejich švédský brakýř a mistr v psím plavání, a ještě než skončil týden, Lars Martin se s ním téměř mohl měřit. „Jsi vážně talent, všechna čest,“ prohlásil pyšně jeho velký bratr. „A teď tě naučím, jak plave normální člověk.“ Po hodině v bazénu, pěti minutách pod sprchou a dvaceti v sauně se svěží a zrůžovělý Lars Martin Johansson vrátil do své kanceláře. A fakt, že jeho sekretářka mezitím udělala přesně to, čím ji pověřil, jeho dobrou náladu rozhodně nezhoršil. „Už jsem to jednou řekl a řeknu to znovu,“ prohlásil Johansson. „A ty víš, co tím myslím. Smím tě jako výraz díků pozvat na oběd?“ Zaručeně má nějakou novou, pomyslela si jeho sekretářka, usmála se a přikývla. Byl to výtečný oběd, ale co jiného mohl v takovém dni očekávat? Johansson měl pečenou slaninu a bramboráky, k tomu bezinkové želé, a když si pak ještě k jídlu objednal velkou sklenici studeného mléka, dívala se na něj téměř laskavě. Diskrétně, pochopitelně; sama se jako vždy nimrala ve své zelenině a vařené rybě. „Mléko musí být,“ vykládal Johansson. „Ale jen studené. V televizi jsem viděl nějakého pitomce, který tvrdil, že prý ničí vitamíny z brusinek, ale prostě jen plácal nesmysly.“ „Už jsem se rozhodla,“ řekla. „Půjdu s tebou na personální.“ „Dobře,“ řekl Johansson a připil jí svou sklenicí mléka. „Pro mě je to skok nahoru a postarám se, abys z toho něco měla i ty.“ A skok pryč od policejní práce, dodal v duchu. Jenže o tom se nemluví. Místo toho si přiťukli
mlékem a minerálkou. „Teď si dáme kávu,“ prohlásil Johansson s úmyslně norrlandským přízvukem. Naklonil se nad stůl a zatvářil se přehnaně vážně. „Vařenou.“ Odpoledne Johanssona vyhledal vedoucí personálního úřadu, na jehož místo měl Johansson za měsíc nastoupit. Byla to neformální schůzka a vedoucí personálního úřadu vlastně neměl na srdci nic zvláštního; chtěl si jen postěžovat a možná přitom vypít kávu na cizí účet. „Nechtěl bys ke kávě sušenku?“ zeptal se Johansson pohostinně, ale jeho protějšek jen odmítavě zavrtěl hlavou. Unavený, opotřebovaný a laskavý, pomyslel si Johansson, a teď se tě chtějí zbavit. „Potřebuju radu,“ řekl jeho návštěvník. „Pracuješ přece už tolik let ve Stockholmu. Znáš kolegu jménem Koskinen?“ Ten starý opilec, co mu přezdívají Koskenkorva, pomyslel si Johanssson a přikývl. „Upil se k smrti?“ zeptal se opatrně. „Bohužel ne,“ zasténal vedoucí personálního unaveně. „Ne, jmenovali ho vedoucím výjezdového útvaru, a teď máme na stole šest stížností, jedna pochází od nějaké skupiny, která si říká Stále ještě fungující pořádková policie ve Stockholmu. Jejich stížnost má dvaadvacet stránek a popisuje nasazení komisaře Koskinena jako šéfa služby v Norrmalmu. A to, co tam stojí, je prostě strašné.“ „Ale jistě pravdivé,“ řekl Johansson. „Jenže zároveň je odborová organizace v Norrmalmu na jeho straně a jeho nadřízení ho chválí tak, jak jsem za celou svou profesní kariéru ještě neviděl.“ „Pochopitelně,“ řekl Johansson. „Jinak by se ho přece nikdy v životě nezbavili.“ Proto se tomu také říká transportní posudek, dodal v duchu, ale nahlas to neřekl. „Co bys mi poradil?“ Vedoucí personálního úřadu se na něj zadíval téměř prosebně. „Nic,“ odpověděl vesele Johansson. „Žádná rada není. To by přece nebylo v duchu věci.“ Jak naivní může vlastně člověk být? přemítal Johansson, když si v pánském oddělení obchodního domu NK vybíral košili. Cesta, kterou měl před sebou, vyžadovala jisté doplnění jeho garderoby, a kromě toho ho jeden starý známý pozval dnes na večeři. Ale na to zrovna teď nemyslel. Problém Koskinen by se dal vyřešit na základě klasického sociálně darwinistického principu, pomyslel si. Buď se upije k smrti, nebo vpálí si kulku do hlavy, nebo mu jednou bude tak zle, že zkrátka už nebude moci dál pracovat. To, že by ho vyhodili, bylo naopak daleko méně pravděpodobné. Zpravidla byl vždy nablízku nějaký kolega, který takovému chlapovi zachrání kůži, a pokud ne, tak výčitky byly jen málokdy dostatečně účinné. Co s tím? Co by se mělo stát? uvažoval Johansson, zatímco váhal mezi tmavomodrou a o něco světlejší košilí. „Vezmu si obě,“ řekl nakonec, a prodavačka přičinlivě přikývla. Toho večera jedl se svým známým. Býval u policie, ale pak začal pracovat jako vedoucí ochranky u jedné velké banky. Nyní stál před dalším postupem: měl se stát členem vedení koncernu a potřeboval nástupce. „Mám pro tebe nabídku, Larsi,“ promluvil přívětivě a otáčel v prstech sklenkou vína. „Takovou, kterou nemůžeš odmítnout.“ Johansson mohl. „Jsem policista,“ řekl. „Stal jsem se policistou, protože jsem snil o tom, že budu dostávat padouchy za mříže. To, co teď dělám, je sice něco trochu jiného, ale vím, že je to jen dočasné.“ Jeho známý se zatvářil překvapeně.
„Ještě to zvaž,“ řekl. Jarnebring měl celé dopoledne hromadu práce, aspoň on sám by to tak popsal. Nejprve ho čekala obvyklá ranní schůzka s kolegy z krajské kriminálky, na níž se probíraly současné události v místě jejich působnosti. Pak měli naplánováno zvláštní nasazení proti vloupání do aut, jejichž četnost v poslední době povážlivě vzrostla. Postaral se o budku, kde mohl detektiv sedět, aniž by přitom umrzl, což by vyšetřování nijak nepomohlo, a půjčil si příslušné vybavení od kolegů z protidrogové centrály: kamery, speciální dalekohledy a lepší vysílačky. A teď chtěli s gaunery pěkně vyběhnout. Po rychlém obědě v místní kantýně vypnul telefon a rozsvítil červenou lampičku nad svými dveřmi. Chtěl napsat hlášení o Krassnerově smrti. Sebevražda, zopakoval si v duchu přesvědčivě, načež zavolal na soudní lékařství v Solně, aby se zeptal na výsledky pitvy. Vše proběhlo bez komplikaící, oznámil příslušný lékař, který pitvu dokončil už ráno. Mrtvý neměl žádné zranění, které by vzniklo jinak než přirozenou cestou. „Přirozenou cestou,“ opakoval Jarnebring tázavým tónem. „Tak přirozenou, jak je jen možné, když někdo žuchne na ulici z výšky padesáti metrů,“ odpověděl lékař a zasmál se. Pocházel z Jugoslávie a všichni mu říkali Veselá mrtvola, protože velmi rád vtipkoval o všech kromě sebe samého. „Zlomenina lebky a přibližně třicet dalších fraktur. My lidé neumíme létat.“ Pravda, pomyslel si Jarnebring a neslyšně si povzdechl. „Co mám dělat s jeho oblečením?“ zeptal se patolog. „Boty a šaty jsou ještě tady.“ Zatracené líné kůže, říkal si Jarnebring a myslel tím kolegy z oddělení kriminalistické techniky. „Copak si je nevzali kolegové technici, když si přijeli pro otisky prstů?“ zeptal se. „Na hadry zapomněli,“ odpověděl patolog. „Měli nějaký poplach.“ „Pošlu tam vůz,“ řekl Jarnebring a stiskl potřebné tlačítko. „Super. Dostaneš předběžnou zprávu. Sebevražda. My lidé neumíme létat.“ „Díky,“ řekl Jarnebring a zavěsil. Úkol vyzvednout na soudním lékařství v Solně Krassnerovo oblečení a obuv a odvézt je šéfovi kriminálního okrsku připadl Stridhovi a Oredssonovi. Stridh zůstal sedět v autě a praktickou stránku úkolu převzal Oredsson. Sám tam chtěl, říkal si Stridh a pozoroval, jak kolega vchází na patologii. Touhle cestou budeme muset jednou projít všichni, přemítal sklíčeně. Oredsson také vyjel výtahem nahoru, když se vrátili na policii, a odevzdal Jarnebringovi oba pytle. Sám chtěl, pomyslel si pochmurně Stridh, zatímco seděl dole v garážích a kouřil. Kde jsem ho jen už viděl? přemýšlel Jarnebring a měřil si statného mladého policistu, který stál ve dveřích jeho kanceláře. Právě telefonoval, a tak mu volnou rukou pokývl, aby vešel dovnitř. „Hned zavolám zpátky,“ řekl Jarnebring a zavěsil. „Ano?“ zeptal se pak a tázavě se podíval na návštěvníka. „Tady je oblečení, které jsme měli přivézt. Patří tomu, co v pátek vyskočil z okna studentských kolejí.“ „Dejte to tady na židli,“ řekl Jarnebring a začal vyťukávat číslo toho, kdo mu právě volal. „Přemýšlel jsem o těch botách.“ Oredsson držel menší pytel. „Ano,“ řekl Jarnebring. Šlo o pár důkladných, kotníkových bot v průsvitném a zapečetěném sáčku. „Já nevím,“ promluvil váhavě jeho návštěvník, „ale normální boty to nejsou.“
„Nejsou to normální boty?“ Jarnebring sluchátko opět položil, opřel se a na mladého policistu se zadíval. „Chcete říct, že to jsou nenormální boty?“ „Ano. Je to tady v tom časopisu.“ Jeho návštěvník mu ukázal silný časopis s pestrou první stránkou, ale v tom okamžiku znovu zazvonil telefon. „Položte je na židli,“ řekl Jarnebring a zvedl sluchátko. „Jarnebring,“ ohlásil se krátce a vyprovodil Oredssona gestem levé ruky, jež nepřipouštělo žádnou diskuzi. Co to dnes nabírají za lidi, pomyslel si podrážděně. „Ředitel kriminální policie není momentálně přítomen,“ řekla Johanssonova sekretářka svým obvyklým chladným tónem. „Musel nutně něco zařídit. Ne, dnes se už nevrátí. Můžete ho zastihnout zítra kolem osmé. Ano, jistě mu to řeknu.“ Zavěsila sluchátko a sáhla po zápisníku. „Volal kriminální komisař Bo Jarnebring. Prosí co možná nejdříve zavolat. Důležité, číslo máš.“ Podívala se na hodinky. 15:33. Kromě času poznamenala na lístek i datum. Jarnebring, říkala si v duchu, jak se ten mohl stát komisařem? Jarnebringovi zrůžověly tváře a ušní boltce. Příčinou bylo nesmírné překvapení, což se mu obvykle hned tak nestalo; rozčilený byl téměř ustavičně, ale úžas považoval za privilegium dětí a intelektuálů. Na stole před ním ležel průhledný umělohmotný pytel se zlomenou pečetí a v něm byla jedna důkladná, pravá bota. Vedle pytle stála levá bota a před ním na stole ležel rozložený časopis, který mimochodem neměl v policejní budově co dělat. Dále tam byl klíč, zřejmě od sejfu nebo od bezpečnostní schránky, a malý lístek, na nějž někdo rukou napsal dva řádky. Jarnebring zíral na lístek. Co to má ksakru být, říkal si. Nějaký debil mě nejspíš chce nasrat. Nás, opravil se pak.
Úterý 26. listopadu Johansson spal dlouho. Vytáhl roletu ve své ložnici v době, kdy by za normálních okolností už byl na cestě do kanceláře. Venku na modrém nebi svítilo bledé ranní slunce a teploměr na okenním rámu ukazoval dva stupně nad nulou. Skvělé, pomyslel si Johansson, nejvyšší čas, abych začal žít jako člověk. Nejprve sprcha, pak snídaně s ranními novinami a poté rychlá chůze na pracoviště. Na takové pracoviště, kde se člověk rozhodně může dostat výš, když si dá práci jako třeba on. Vedoucí úřadu, říkal si spokojeně. A když se budu chovat nemístně, dostanu transportní posudky a v létě mě jmenují policejním prezidentem. Když Johansson překračoval práh budovy Národního kriminálního úřadu, pokořil právě svůj rekord na cestě mezi Wollmar Yxkullsgatanem a Polhemsgatanem. Určitě je to plaváním, pomyslel si překvapeně a podíval se ještě jednou na hodinky, když vcházel do místnosti své sekretářky. Stejný chladný úsměv, prolétlo mu hlavou, když mu podávala denní poštu a různé další písemnosti. Ale nepřipadalo mu to nijak hrozivé. „Policejní prezident vzkazuje, že je s tvým posudkem velmi spokojený,“ řekla. Pochopitelně, pomyslel si Johansson. „A několikrát volal komisař Bo Jarnebring,“ řekla potom. „Jednou včera odpoledne a dnes ráno už dvakrát. Zdá se, že to je naléhavé.“ Jarnebring, pomyslel si Johansson se smíšenými pocity. Pořád ještě jeho nejlepší kamarád, i když jejich vztah v poslední době nebyl právě idylický. „Zavolej mu, já si pak vezmu hovor,“ řekl. Privilegium šéfa, říkal si v duchu, a posadil se za svůj psací stůl. „Long time no see,“ řekl Jarnebring. V jeho hlase zazněla překvapivě dobrá nálada. Téměř rozpustilá, pomyslel si překvapený Johansson. „Ano, měli bychom se setkávat častěji,“ řekl Johansson. „Přesně tak,“ řekl Jarnebring. „Kdy se ti to hodí?“ zeptal se Johansson a zašilhal po kalendáři na psacím stole. Lepší bude, když si všechno hned vyjasníme, říkal si v duchu. „Za patnáct minut u mě,“ řekl Jarnebring. „Můžu tě nechat přivézt, jestli bys pro změnu jel raději policejním vozem než taxíkem.“ „Stalo se něco?“ zeptal se překvapeně Johansson. „Popravdě řečeno, to právě nevím,“ odpověděl Jarnebring. „Doufám, že mi s tím pomůžeš. Kdyby se pan ředitel kriminálky obtěžoval až sem, postavil bych zatím na kafe.“ Někdo nebo něco muselo pohnout jeho srdcem, když viděl, jak mu nejlepší kamarád přichází po chodbě naproti, a nijak to nezlepšilo ani medvědí objetí, jehož se mu dostalo místo stisku ruky. „Půjdeme ke mně,“ promluvil Jarnebring se svým typickým vlčím úsměvem. „Zaměstnanci by mě neměli vidět, kdybych se najednou rozbrečel.“ „Vyrostl jsi, Larsi,“ řekl Jarnebring a měřil si svého návštěvníka. „Teď máš ty pravé šéfovské svaly. Jestli ti uletí knoflík od saka a praští mě do makovice, tak tě Bäckström a ti další trotlové z násilné činnosti zadrží pro vraždu.“ Johansson postavil šálek s kávou a usmál se neutrálněji, než původně zamýšlel. „No dobře, Bo,“ řekl Johansson, „Let’s skip the bull, jak se říká v USA. Tak povídej. Než pukneš.“
Jarnebring přikývl a ze štosu na svém psacím stole vytáhl tenký pořadač. „John P. Krassner. Jonathan Paul Krassner, narozen v padesátém třetím, občan USA, podle zatím nepotvrzených informací něco jako novinář na volné noze z Albany, stát New York, což je dvě hodiny jízdy severně od stejnojmenného města,“ vykládal Jarnebring a občas se podíval do podkladů. „Do Švédska přijel před šesti týdny.“ „Aha,“ řekl překvapeně Johansson. A co to má společného se mnou? ptal se v duchu. Jarnebring se naklonil nad psací stůl, opřel se o něj statnými pažemi a zadíval se na Johanssona. „Odkud ho znáš?“ zeptal se. Tak o to tedy jde, řekl si Johansson. „Vůbec ho neznám,“ řekl potom. „Neznám ho, pokud mi slouží paměť, nikdy jsem se s ním nesetkal a nevzpomínám si ani, že bych to jméno někdy slyšel. Mimochodem, co by bylo, kdybys…“ „Klid, Larsi.“ Jarnebring se usmál a na obranu zvedl obě ruce. „Zapomeň na to, a než se naštveš jako minule, navrhuju, aby sis udělal pohodlí a vyslechl mě. A pak si můžeme vzájemně pomoci.“ „A jak?“ zeptal se Johansson a usadil se pohodlněji. „To se nedá vysvětlit tak rychle,“ řekl Jarnebring. „A já opravdu potřebuji tvou pomoc.“ „No dobře,“ řekl Johansson. „Povídej!“ „Přibližně čtyři minuty před osmou hodinou v pátek večer vypadl zmíněný Krassner ze svého pokoje v patnáctém patře studentských kolejí nahoře ve Valhallavägenu. Pokoj si najal od jiného obyvatele, nejspíš šlo mezinárodní výměnu mezi studenty. Mám tu někde jeho jméno,“ řekl Jarnebring a podíval se ke stropu, zatímco se pokoušel urovnat si myšlenky. „Vražda, sebevražda, neštěstí,“ řekl Johansson. „V čem je problém?“ „Se vší pravděpodobností sebevražda,“ řekl Jarnebring. „Mimo jiné po sobě zanechal dopis. Ráno mi volali z oddělení kriminalistické techniky a řekli, že na dopise jsou jeho otisky prstů. Jsou tam, kde by měly být, kdyby to psal sám.“ „Myslíš otisky mrtvého,“ řekl Johansson. „Chceš říct, že otisky prstů mrtvého jsou tam, kde mají být, ale jak víš, že otisky mrtvého jsou jeho?“ „Jsou,“ odpověděl Jarnebring. „Včera mi to faxem potvrdila ambasáda.“ „Oni mají Krassnerovy otisky prstů? On už byl trestaný?“ Jarnebring zavrtěl hlavou. „Ne, ale tam berou otisky prstů snad celému světu. Jeho si vzali, když pracoval na nějakém letišti. Ani jediným slovem se nezmínili o nějaké kriminální minulosti nebo o něčem podobném. Nejspíš to byl docela normální depresivní cvok.“ „Sebevražda,“ opakoval Johansson. „V čem je problém?“ Jarnebring pokrčil rameny. „Kéž by byl jen jeden,“ řekl. „Zaprvé nevím, kdo to vlastně byl, ale už jsem požádal ambasádu, aby nás informovala. Slíbili, že si promluví s kolegy doma a ozvou se, až budou něco vědět.“ „No dobře,“ řekl Johansson. „A pak, zřejmě v tom domě běhal tam a zpátky.“ Jarnebring v rychlosti nastínil Krassnerův odchod a příchod a svůj rozhovor s profesorem Lidmanem. „Lidman řekl, že to není nic neobvyklého. Sebevrazi vesele a čile pobíhají po okolí, usmívají se na každého, kdo jim přijde do cesty, on tomu říkal usměvavá deprese. A pak konec, tohle stačí, teď se zabiju. Jednají naprosto iracionálně, ale zároveň působí úplně normálně.“ „To chápu,“ řekl Johansson, jehož bratranec se jednou v nejlepší náladě odebral z oslavy narozenin
své dcery do garáže, kde se oběsil. „Ale ještě tu máme tu botu,“ řekl Jarnebring a vyprávěl svou a Hultmanovu teorii, aniž by se o Hultmanovi zmínil. „Zní to přesvědčivě,“ řekl Johansson. „Přirozeně zcela sdílím tvůj názor.“ Kradmo se podíval na hodinky. Bota narazila o parapet, balkon nebo ptačí budku, kterou si připevnil za okno nějaký student biologie, pomyslel si a usmál se. „Jistě,“ řekl Jarnebring. „Až do včerejšího odpoledne jsem si to myslel i já, ale pak tu ta bota začala strašit.“ Kývl na Johanssona a najednou vypadal vážně a opravdu ustaraně. „O čem to mluvíš?“ zeptal se Johansson. „Už jsi někdy viděl tenhle škvár?“ zeptal se Jarnebring a podal mu srpnové číslo časopisu Soldier of Fortune, vydaného v USA. „Soldier of Fortune,“ řekl Johansson a s odporem se zadíval na postavy v maskovacích oblecích, které se pod divokou palbou řítily přes obálku. „Není to nějaký nacistický plátek ze zámoří?“ „Yes,“ řekl Jarnebring. „Na tu myšlenku mě přivedl jeden z mladých kolegů. Na služebně leží celé štosy podobného svinstva. Soldier of Fortune, The Minuteman, Guns & Ammo, The Survivalist, to je zřejmě Ten, kdo přežil,“ vykládal docela zbytečně, protože Johansson mluvil velmi dobře anglicky. „Tenhle extrémně pravicový tisk, který se obrací na staré členy Ku-klux-klanu, milovníky zbraní a lidi, kteří si prostě chtějí hrát na válku; nic zrovna sociálního, jestli chápeš, co tím myslím.“ Ne, pomyslel si Johansson, protože jak mohl tenhle typ věcí skončit na policejní služebně? „Obsahuje to spoustu inzerátů na zbraně a všemožné krámy k přežití, a co má člověk dělat, až přijdou Rusové, jak se stát žoldákem a jak buzerovat policii a neplatit daně. Zkrátka, veškeré svinstvo mezi nebem a zemí,“ shrnul to Jarnebring. „Co s tím má ta bota společného?“ zeptal se přívětivě Johansson. „Když se ještě jednou podíváš na inzeráty, strana 89, najdeš tam nabídku nějaké firmy jménem StreetSmart, zkratka SS.“ Johansson už našel reklamu, která nabízela vše nezbytné pro přežití v „džungli, v níž my lidé musíme žít“, a z důvodů, které byly s ohledem na kontext dosti průhledné, byla obě velká S vytištěna runami, písmem, jež měli na výložkách uniforem němečtí členové SS. „Pořád ještě tomu nerozumím,“ řekl pak. „Ta zatracená bota,“ řekl Jarnebring a ukázal mu pravou botu z hnědé kůže. Vypadala téměř nová. „To je ta zatracená bota, co spadla na hlavu tomu čoklovi.“ Jarnebring přitiskl palec k podrážce a pravou rukou stiskl silný podpatek. Z podpatku vypadl malý kovový klíč a za ním papír o velikosti vizitky. „Čáry máry fuk,“ řekl Jarnebring se spokojeným úsměvem. „Model známé značky StreetSmart s dutým podpatkem. Ten klíč je zřejmě od bankovního sejfu nebo bezpečnostní schránky, pravděpodobně ve Státech,“ řekl potom a zvedl klíč. „Také to je věc ambasády, takže si nemusíme dělat starosti.“ „Aha,“ řekl Johansson. Co jiného také mohl říci? Viděl a slyšel už mnohem horší věci. „A co je v druhé botě?“ zeptal se. Jarnebring zavrtěl hlavou. „Ta byla prázdná. Domnívám se, že ten muž byl pravák.“ Johansson přikývl. Zní to přijatelně, pomyslel si. „Nechceš vědět, co stojí na tom lístku?“ Jarnebring se na něj s očekáváním podíval. Johannson nasadil pokerový obličej a pokrčil rameny. Jarnebring mu přisunul lístek a Johansson četl dvě ručně psané řádky.
An honest Swedish cop. Police Intendent Lars M. Johansson Wolmar Yxkulls Gata 7A, 116 50 Stockholm. Johansson se ještě jednou podíval na lístek. Ze starého zvyku ho držel opatrně mezi nehty palce a ukazováčku. Ačkoli tady to zřejmě bylo zbytečné. Šedočerné skvrny vypovídaly o tom, že otisky prstů už byly sejmuté. Jako vizitka, pomyslel si Johansson. Pět centimetrů dlouhá a osm centimetrů široká. Uprostřed přeložená. Podíval se na Jarnebringa, jehož výraz v obličeji byl stejný jako Johanssonových dětí kdysi na Štědrý den. „Tady nás někdo chce znemožnit,“ řekl Johansson. „Mě,“ opravil se. „To jsem si myslel také. Nejdřív jsem si to myslel. Teď si jsem celkem jistý, že to psal sám Krassner.“ „Tak povídej,“ řekl Johansson a opřel se. Ale nedokázal se na malý lístek nedívat. Nejprve si Jarnebring myslel totéž co Johansson. Když po obvyklém efektivním vyšetřování zjistil, že právě ten mladý čekatel Oredsson, který vyzvedl boty a oblečení a přivezl mu je, tvořil také polovinu „první hlídky na místě“, a to tu polovinu, která zmíněnou botu uložila do umělohmotného sáčku, sáček zapečetila a poslala společně s tělem na soudní medicínu, připadala mu celá věc jasná. Nebudu se s tím nijak párat, pomyslel si o deset minut později seděli Oredsson a Stridh před jeho kanceláří na chodbě a Oredsson byl dovnitř pozván jako první. Smůla, říkal si Stridh sklíčeně a díval se na zavřené dveře. Co když ho třeba chce zabít? napadlo ho pak. Během let slýchal o Jarnebringovi všemožné věci, takže by mu to nepřišlo nepravděpodobné, i když za dveřmi nebylo slyšet žádné zvuky. Je to odborník v karate, řekl si Stridh a byl ještě sklíčenější. Tichý zabiják. Jarnebring se Oredssona čtvrt hodiny vyptával, aniž by se o obsahu podpatku zmínil. Jedno bylo jisté. Oredsson neměl nejmenší ponětí, o čem Jarnebring mluví. Poslouchám hlas nevinného, uvědomil si Jarnebring s překvapením. Poslal Oredssona pryč a řekl mu, aby Stridha vzal rovnou s sebou, pochopitelně bez bližšího vysvětlení a jediného slůvka omluvy. „Pak jsem zavolal Rosengrenovi,“ řekl teď. „Rosengren,“ řekl Johansson. „Není v důchodu? Vždyť mu musí být nejméně sto let.“ „Diskrétnost je věcí cti,“ řekl krátce Jarnebring. „Nemám nejmenší důvěru k těm pitomcům technikům,“ vysvětlil poté. „Žvaní a všechno od nich se dostane jako voda ze síta. Mimochodem, Rosengren je nejlepší ze všech, které jsem kdy poznal. A není mu sto, je mu pětasedmdesát. A umí držet jazyk za zuby.“ „Ale co jste dělali?“ zeptal se Johansson. „Ten lístek už byl prozkoumaný. Tedy co se otisků prstů týká.“ „Jak to tak vypadá, ještě nikdy jsi nebyl u Rosengrena doma. On nebydlí v bytě, ale v kriminalistické laboratoři. Starý pán si vydělává vyšetřováním pro soukromé objednavatele. Je jich celá řada, od zaměstnavatelů, jejichž zaměstnanci zanechali otisky prstů na firemní sklenici marmelády, až po dopisy manželů, které mimochodem navíc ještě pobaví.“ „Myslel jsem, že je odborník na rukopisy,“ řekl Johansson. „To také je, a dokonce nejlepší,“ vysvětloval Jarnebring s přikývnutím, které nepřipouštělo žádný
odpor, „a klasický otisk umí sejmout i ve spánku. Vzal jsem s sebou Krassnerovy otisky a všechny rukou popsané lístky, které jsem našel mezi jeho papíry.“ „A?“ řekl Johansson. „Jsou tam opravdu jen Krassnerovy otisky.“ „Písmo?“ zeptal se Johansson. „Také Krassnerovo, typické pro Američana.“ Johansson se ještě jednou podíval na lístek a přikývl. Věděl, co má Jarnebring na mysli, totiž způsob, jakým byla napsána jeho hodnost a adresa. „Krassner měl pro tebe zřejmě nějakou slabost,“ řekl Jarnebring a usmál se. „Ty nemáš tušení, co ho k tomu mohlo vést?“ „Ani v nejmenším.“ Johansson zavrtěl hlavou. „Směl bych si přečíst ten dopis, o kterém ses zmínil?“ „Samozřejmě,“ řekl Jarnebring velkoryse a podal mu průsvitnou umělohmotnou obálku, která obsahovala list papíru formátu A4. „Už jsem si myslel, že se nezeptáš.“ „Krassner uměl švédsky?“ zeptal se Johansson překvapeně, když se podíval na text, psaný psacím strojem. „Ne,“ odpověděl Jarnebring a zavrtěl hlavou. „Tohle je překlad. Originál je ještě na oddělení kriminalistické techniky. To s těmi otisky mi řekli po telefonu. Zatracené líné kůže,“ odfrkl si. „Proč s sebou nevzali jeho oblečení, když už tam byli a brali otisky prstů?“ „Kdo to překládal?“ zeptal se Johansson. „Hultman,“ řekl Jarnebring. „Hultman? Náš Hultman?“ zeptal se Johansson. „Ano,“ řekl Jarnebring, „a ten mluví anglicky dokonce ještě lépe než ty, takže můžeš být úplně klidný.“ Vždyť jsem, pomyslel si Johansson a přečetl si krátký text. Strávil jsem život mezi touhou léta a chladem zimy. Když jsem byl mladší, myslel jsem si, že až přijde léto, zamiluji se do té, kterou budu moci milovat nade vše, a pak teprve začne můj skutečný život. Když jsem však vykonal vše, k čemu jsem byl donucen, léto už uplynulo a vše, co zůstalo, byl chlad zimy. A to nebyl život, v jaký jsem doufal. Zvláštní, pomyslel si Johansson. Přesně jako básně, které jsem psal jako mladý a pak, už jako starší, spálil. „Byl to asi citlivý chlapec,“ řekl Jarnebring. „Ale zdá se, že se vyznal ve švédské policii,“ řekl Johansson a vyskočil. „Co kdybychom dnes spolu zašli na dobrou večeři?“ „Výborně,“ řekl Jarnebring. „Když mi slíbíš, že kolem sebe nebudeš házet porcelánem.“ „V půl osmé v mém podniku,“ řekl Johansson. „Účet beru na sebe, takže můžeš být úplně bez starosti.“ „Sem tedy zatahuješ celý ten svůj fraucimor?“ zeptal se Jarnebring, když se usadili u Johanssonova obvyklého stolu v jeho oblíbeném podniku. „Tolik jich zase není,“ řekl Johansson. „A kuchtí se tu po italsku,“ řekl Jarnebring a oči mu sklouzly k velké břidlicové tabuli, na které byl napsaný jídelní lístek. Zdálo se, že zrovna nepřekypuje nadšením.
„Ano,“ řekl Johansson, „a jednou bys to měl vyzkoušet i ty, ale protože jsem věděl, že přijdeš, učinil jsem zvláštní opatření. Dostaneš grilované žebírko s pečenými bramborami a moučník, který oceníš. Kromě toho nebude jako předkrm sleď, to už je za chuťovými hranicemi kuchaře, ale má vynikajícího marinovaného lososa. Ten je mimochodem výborný k pálence.“ „Obávám se, že v takovém podniku o pálence nikdy neslyšeli,“ řekl Jarnebring. „Bývám tu přece pravidelně,“ řekl Johansson, „to znamená od doby, co ho otevřeli, a tak se o ní pochopitelně časem dověděli. Dokonce jsem si přinesl dvě vlastní skleničky na pálenku, takové ty baňaté z křišťálu a na vysoké nožce, jak je znáš ode mě z domova. Zdědil jsem jich asi dvacet po jedné staré tetě. Už jsem ti o ní vyprávěl?“ zeptal se. Více než jednou, ale Jarnebring přesto povzbudivě zavrtěl hlavou. „S tou ses měl setkat, Bo,“ vykládal Johansson, „to vážně nebyla ledajaká osoba. Měla v Kramforsu hotel v dobách, kdy platilo omezení prodeje alkoholu, a proto je v takové skleničce místo pro sedm a půl centilitru, což byl tehdejší poloviční příděl. Od té staré paní to byl úžasný nápad,“ zhodnotil to Johansson. Jarnebring zavrtěl hlavou. Vypadal téměř trochu dojatý. „Larsi, kamaráde, víš, co v hloubi duše jsi?“ Johansson zavrtěl hlavou. „Ty nejsi žádný zatracený byrokrat z Národního kriminálního úřadu. V hloubi duše jsi norrlandský velkostatkář, takový ten prohnaný chlapík s obrovskými lesy a pilou u řeky. Kdyby ses jen mohl narodit před sto lety, mohl bys ses ve vzteku namazat v baru Opery s chlapíky stejného druhu, a ne s nějakým obyčejným strážmistrem.“ Ty tady nemluvíš o mně, ale o mém dědečkovi nebo o starším bratrovi, kdybychom se nemuseli ohlížet na čas, pomyslel si Johansson. Kromě toho se ve mně pleteš, ale nic z toho neřekl. „Pánové,“ přerušil je hostinský se slabým zakašláním a hlubokou poklonou. „Marinovaný losos, náš vlastní recept.“ Postavil před ně talíře s velkými, šikmo nakrájenými plátky lososa, růžové s jemným bílým mramorováním, vedle citrón, trocha olivového oleje a několik zelených snítek čerstvých bylinek. „Nápoje, pánové.“ Jeden z jeho pomocníků přinesl podnos se dvěma velkými sklenicemi piva a dvěma orosenými křišťálovými baňatými skleničkami, které obratnou rukou postavil vedle talířů, nejdříve u Jarnebringova, pak u Johanssonova. Poté o krok poodstoupil a lehce se uklonil. „Přeji pánům dobrou chuť.“ Jarnebring kývl na Johanssona a vzal skleničku do pravé ruky. „Na zdraví, šéfe.“ „Naprosto v pořádku,“ prohlásil Jarnebring poté, co dojedli předkrm a vydatně upíjeli ze skleniček tety Jenny. Plátek citrónu a bylinky odložil do popelníku, dříve než je mohl použít k dochucení lososa. Pak si povídali o starých časech, předtím než se jejich cesty rozešly. Zatímco Johansson stále stoupal, Jarnebring přešlapoval na místě. Bylo tomu už hodně let, co spolu naposledy seděli v hlídkovém voze a pili stejnou nechutnou kávu na služebně, a protože se teď mohli potkávat jen ve volném čase, bavili se nejraději o dobách, kdy pracovali spolu. Téma bylo stále stejné: dříve bylo všechno lepší, u vyšetřovatelů, u kriminální policie, u policie vůbec, dokonce i zločinci se dali v těch starých dobrých časech nějak lépe pochopit. „Pamatuješ se na Mordýře Ottu?“ zeptal se Jarnebring. „A na Šerifa?“ „A Dahlgrena a Mattsona,“ dodal Johansson nostalgicky. „A Malý Gösta a Stich a Kanake a Messer. Bongis. Pamatuješ ještě, Bongis a Aström a Salle? Vzpomínáš si na ně, jak se vždycky nechali chytnout, když udělali nějaké vloupání? To byl ten, kterému jsme říkali komisař Toivonen,
protože vypadal jako typický ochlasta z Karélie, který zmeškal přívoz domů.“ Samé legendární postavy a staří šéfové, kteří buď zemřeli, nebo za pomoci penzijního systému zmizeli, a žádný z mladších kolegů je už nikdy neviděl krmit holuby před policejní budovou. „Špatně naložení dědci,“ řekl Jarnebring, „ale schopní policisté.“ „Ti věděli, co je dobré a co špatné, co je správné a co nesprávné, a navíc uměli to, co je podstatné, odlišit od naprostých nesmyslů,“ řekl Johansson, který se po odměrkách tety Jenny cítil více než lehce opilý a pokoušel se udržet hovor na slušné úrovni. Nemůžu se přece uprostřed týdne opít, i když tady sedí můj nejlepší kamarád a přestože při našem posledním setkání šlo všechno k čertu a… „Eva-Lena,“ vytrhl ho Jarnebring ze zamyšlení. „Pamatuješ se ještě na Evu-Lenu?“ „Eva-Lena?“ Johansson, který byl zastáncem mínění, že policejní práci by měli vykonávat muži, protože se v devadesáti devíti procentech případů mužů také týká, ačkoli by ho samozřejmě ani ve snu nenapadlo, aby tento názor vyslovil nahlas, horečně pátral ve vzpomínkách. „Eva-Lena, která byla jmenovaná šéfkou protidrogové centrály jako první komisařka ve Stockholmu, dokonce myslím, že v celé zemi. Malá, plavovlasá, štíhlá žena, možná až trochu moc tenká, ale přesto docela rázná, klela jako dlaždič. Na tu se přece musíš pamatovat?“ Najednou si Johansson vzpomněl. V jedné krizové situaci ho z běžného vyšetřování vytáhli na protidrogové oddělení a on hned první noc zpackal rutinní sledování. Zkrátka to nezvládl, sledovaný byl chytřejší než on. Tehdy to souviselo s tím, že ho právě opustila manželka, že od té doby nespal, že jeho děti volaly pokaždé, když se o to pokoušel, že se okamžitě rozplakaly, když hovor nevzal, a že jejich matka pak vždycky položila sluchátko, dřív než… Hrom do toho, v každém případě akci zazdil a druhý den si musel vyslechnout, jak to jeho nová nadřízená vidí. „Vysvětli mi, prosím, jak se to mohlo stát,“ byla její první slova. Osobní problémy, odpověděl v duchu Johansson, protože v doškolovacím kurzu se učil, že by to měl říci, ale už brzy si uvědomil, že by to absolutně k ničemu nebylo, a tak si to nechal pro sebe. „Byl lepší než já,“ řekl místo toho. Jedna nula pro mě, pomyslel si potom tváří v tvář jejímu překvapení. „On byl lepší než ty? Ale to jsou přece skoro všichni. Není to tak? Slyšela jsem, že jsi posera. Říkají to moji chlapci. Takže nám do akce poslali poseru, aby to tady ještě víc posral.“ A tobě by měli vypláchnout pusu mýdlem, pomyslel si Johansson, ale i to si nechal pro sebe. „Skoro nikdo není lepší než já,“ řekl Johansson s výrazným norrlandským přízvukem a díval se jí zpříma do očí. Na obranu její cti budiž řečeno, že před jeho pohledem neuhnula, klidně ho opětovala, ale i tak prohrála, protože se slova chopila jako první. „No dobře,“ řekla. „Dostaneš ještě jednu šanci. Postarej se o to, abys tady byl v sedm.“ Jenže on šel za svým bývalým šéfem. K jedné z oněch legendárních postav, které se rozhodly pro pohodlnou cestu. „Mluví o nás z vyšetřovacího jako o zbabělcích,“ řekl Johansson. „Mluví tak o nás a také o tobě a to si nenechám líbit.“ „Svině jedna,“ řekl jeho šéf a už viděl rudě. „Zatracená lesba.“ Začal vytáčet číslo svého nejlepšího kamaráda, což byl starý pardál, stejně jako on sám, a k tomu ředitel celého kriminálního oddělení. „A ty,“ kývl na Johanssona, „ty zůstaneš u mě, chlapče. To jsou ti zatracení socani,“ vykládal. „Člověk musí být zatraceným socanem, aby ho napadla taková zatracená myšlenka vzít k polici ženskou.“ Zasmál se, pohodlně se opřel a kývl Johanssonovi na znamení, že může jít. Zatracený Laponec, říkal si v duchu pobaveně, když Johansson vycházel z místnosti. „Pamatuju se na ni,“ řekl Johansson. „Byla dobrá,“ dodal, „opravdu dobrá, skoro tak dobrá jako ty
a já.“ A také se pokoušela mluvit jako ty a já a vystupovat jako ty a já a všichni ostatní chlapi, a jednoho dne prostě zmizela, dodal v duchu. „Co je s ní?“ zeptal se, přestože to věděl až moc dobře. Jarnebring pokrčil širokými rameny. „Zmizela, skončila, nobody knows,“ řekl poté. Ke všem čertům, pomyslel si, jak někdo může přijmout ženskou k policii, ale protože Johansson se mezitím stal ředitelem kriminálky a byl na půli cesty do politiky, neřekl nic. „Na zdraví,“ řekl Jarnebring a pozvedl skleničku. „Na zdraví všech chlapců z kriminálky a na staré zlaté časy.“ Kdo dolil pálenku? přemítal mírně zmatený Johansson. Někdo to udělat musel, protože sklenička tety Jenny byla plná až po okraj. „Gustav Adolf Nilsson,“ smál se Jarnebrig. Po hlavním jídle si dali přestávku. Johansson pil víno, zatímco Jarnebring se raději i nadále držel piva a obsahu skleničky tety Jenny, a vše bylo jednoduše vynikající. „Gustav Adolf Nilsson, třicátý ročník,“ opakoval Jarnebring. „Tvůj svědek,“ řekl Johansson. „Ten s tím psem, co dostal do hlavy botou,“ dodal. Podivný příběh, pomyslel si Johansson, jako z nějakého detektivního románu. „Vindel,“ řekl teď Jarnebring. „Pamatuješ se na něj, je to už skoro deset let. Když jsme měli to loupežné přepadení nahoře na Odenplanu a tu dvojnásobnou vraždu, u níž bych mohl přísahat na to, že v ní měli prsty kolegové z Bezpečnostní policie. Vzpomínáš si ještě?“ „Ano,“ řekl Johansson. „Na Vindela si vzpomínám.“ Na to ostatní se pokoušel zapomenout. „Ten opilec se znal s obětí, že?“ „Tentokrát ne,“ řekl Jarnebring. „Ale je to stejný Gustav Adolf Nilsson,“ dodal pak vesele, „alias Vindel. A ty a já jsme oba větší opilci, než je on dnes.“ „Myslel jsem, že bude už dávno nasávat ve věčných lovištích,“ řekl překvapeně Johansson. „Podle toho, jak tehdy vypadal.“ „Houby,“ řekl Jarnebring a zavrtěl hlavou. „O půl roku později dědil po své starší sestře, jediné příbuzné, která mu zbyla. Provdala se za člena nějaké letniční církve, který byl velkoobchodníkem s železářským zbožím a dvakrát starší než ona. Vindelův švagr,“ zdůraznil Jarnebring, „ho obral o polovinu dědictví po rodičích a ještě si vzal jeho sestru, takže se nevídali zrovna každý den, aby si popovídali. Pak ten starý natáhl bačkory, myslím ten svatoušek, a deset let poté bylo na vdově, aby zanechala celé dědictví Vindelovi. Přestože o ní dvacet let neslyšel. Určitě měla špatné svědomí, ta stará kráva.“ „To tedy ano,“ řekl s pevným přesvědčením Johansson. „A jak,“ řekl Jarnebring. „Mně připadal známý, už když jsme seděli u něj doma a bavili se o jeho mrtvém psovi, ale nakonec mi pomohl Hultman.“ Takže Hultman byl u toho, pomyslel si Johansson. „Není na tom nic divného,“ vykládal dále Jarnebring, „vypadal perfektně, úplně jinak než tehdy, když jsme ho viděli naposledy, a to už je vážně tak deset let. Hubený, šlachovitý, norrlandský sportovní typ, dokonalý šedý panter. Pěknou kupu prachů od sestry a od té doby ani jedinou kapku. Nejspíš si řekl, že když už má někdo tolik peněz jako on, je vlastně nucený s chlastem přestat. A tak prostě zůstal na suchu a ze dne na den se rozloučil s bývalými kumpány. Pořád ještě bydlí v té své staré boudě v Surbrunnsgatanu, jenže teď je z toho dům s byty v osobním vlastnictví a Vindel pro sebe získal i sousední byt. Nechal vybourat jednu příčku a celé to přestavěl, ve společenství vlastníků bytů
drží kasu a je spolehlivý jako bankovní sejf.“ „To mě podrž,“ řekl Johansson, „Vindel, ten starý násoska.“ „Jasně,“ řekl Jarnebring. „Zapomněl jsem ti o tom říct, když jsi byl u mě, tehdy jsem myslel jen na tu zatracenou botu. Taková podělaná historka, normální detektivní záhada.“ Jarnebringův hrudník se otřásal smíchy, a protože se při tom naklonil nad stůl, chvěl se celý podnik. „No, pořád nemám sebemenší tušení,“ řekl Johansson. „Pokud vím, nikdy jsem se s tím Krassnerem nesetkal.“ Bota s dutým podpatkem, v dutém podpatku klíč k bankovnímu sejfu v USA, to by pořád ještě šlo. Kdyby ovšem u toho nebyl ten lístek, pomyslel si Johansson. Lístek s jeho jménem a adresou, přestože v telefonním seznamu uveden nebyl, přestože kromě jeho rodiny a nejbližších přátel stěží někdo věděl, kde bydlí. A přestože by jeho sekretářku nebo kohokoli jiného v kanceláři nikdy ani nenapadlo, aby jeho soukromou adresu komukoli sdělovali. „Je to prostě záhada,“ řekl Johansson významně a přesně to si také myslel. Zatracená záhada. „Nejdřív jsem si myslel, že tě kolegové z pořádkové policie chtějí zesměšnit,“ řekl Jarnebring. To jsem si myslel také, odpověděl Johansson v duchu a přikývl, načež vypil poslední doušek z lahve vína. Měl jsem zůstat u piva. Asi na mě mohou vypsat rozkaz k předvedení, říkal si, a při této představě se cítil jako znovuzrozený. „Kde jsem to přestal?“ zeptal se Jarnebring a zhluboka se napil ze své sklenice piva. „Ano, ti kolegové z pořádkové policie, se kterými jsi před dvěma měsíci tak parádně zatočil.“ Ve své funkci ředitele kriminálky vydal Johansson rozkaz k internímu vyšetřování proti mužstvu jedné stockholmské zásahové jednotky. Zasáhl tvrdě a oba postižení byli dokonce přechodně zadrženi, teď to však vypadalo, že je opět vše při starém. Byli volní a zpátky ve službě, třebaže bez policejního vozu s majáčkem, a žaloba před stockholmským městským soudem se někde zadrhla. „Banda mizerů,“ řekl Johansson procítěně. „Jak vůbec můžou dopustit, aby u policie dělala taková sebranka?“ „Jistě,“ řekl Jarnebring, „jednoznačně mám stejný názor jako ty, ale pokud jde o tu botu, v tom jsou nevinně. O tom nemají nejmenší ponětí.“ „To si myslím také,“ řekl Johansson a kývl do své skleničky s vínem. „Je to Krassnerova bota. A z nějakého důvodu napsal tvou adresu a schoval ji v podpatku. Kde se vlastně zdržel ten moučník, sakra práce?“ Pravý kriminalista, říkal si Johansson a rozhlédl se, kde je jeho kamarád, majitel podniku. An honest cop, říkal si. „Myslel jsem na ten dopis,“ řekl Johansson. Jarnebring přikývl. Moučník už spořádali a nyní byli u kávy a koňaku. Johansson jej objednal spíše z povinnosti hostitele, ale po půlce lahve minerálky se hned cítil lépe. „Ano,“ řekl Jarnebring, jehož myšlení zjevně nijak neregistrovalo, kolik toho vypil. „Byl to elektrický psací stroj, říkáš. Prohlédl sis pásku, ve stroji byla kazeta s černou páskou, pokud jsem ti dobře rozuměl?“ „Ale no tak, Larsi,“ řekl Jarnebring. „Vždyť jsem policista. Ano, podíval jsem se na kazetu, ale na pásce je opravdu jen ten dopis. Za koho mě vlastně máš, ksakru?“ řekl a zhluboka se napil ze skleničky koňaku. „Koš na papír…,“ začal Johansson. „A koš na papír,“ skočil mu do řeči Jarnebring. „V koši na papír byl jen obal od kazety s páskou.
Jak už jsem řekl.“ „Jenže ty jsi říkal, že ten chlap tady byl půl druhého měsíce,“ nedal se Johansson. „Co tady celou tu dobu dělal? Něco přece dělat musel.“ „Určitě přemýšlel o životě a o budoucnosti,“ řekl Jarnebring a pokrčil rameny. „Jinak se nezdá, že by podnikal něco zvláštního. Asi měl v hlavě něco jiného.“ „Déle než měsíc,“ řekl Johansson se slyšitelnou skepsí v hlase. „Něco přes šest a půl týdne,“ řekl Jarnebring. „Ověřil jsem si datum. V neděli 6. října přiletěl z New Yorku. A z okna vyskočil v pátek 22. listopadu.“ „Ty knihy v jeho pokoji,“ řekl Johansson. „Co byly zač?“ „Hodně rozdílné,“ řekl Jarnebring a ušklíbl se z důvodu, který Johanssonovi nebyl tak zcela jasný. „Byly to laciné detektivky v angličtině a zřejmě je četl pořád dokola, protože byly hodně opotřebované. Ano,“ Jarnebring pátral v paměti, „a pak měl všelijaké knihy o Švédsku a švédských dějinách a švédské politice, všechny v angličtině. Sweden the Middle Way, The Paradise of Social Demokracy, napsal jsem si seznam, jestli tě to zajímá.“ Aha, pomyslel si Johansson. „K čertu, Larsi.“ Jarnebring se naklonil nad stůl a položil mu pravou ruku na paži. „Klid. Určitě existuje jednoduché a evidentní vysvětlení.“ „Poslouchám,“ řekl Johansson a musel se proti své vůli usmát. „My si to představujeme tak,“ řekl jeho nejlepší kamarád. „Nějaký radikální poloviční blázen ze Států přijel z nějakých nejasných důvodů sem a v hlavě měl přesně to, co takoví chlápci obvykle mívají. Jednou večer sedí v hospodě a dostane se do hovoru s nějakým naším géniem, který smýšlí stejně jako on, no a pak vymýšlejí pitomosti, mluví o věcech, o kterých tihle týpci vždycky mluví, a je úplně jedno, odkud pocházejí.“ „A o čem jako?“ zeptal se Johansson. „No o tom, že ti jako já a ty jsou šmejdi. Policie. Největší šmejdi na světě.“ „Chápu, co myslíš,“ řekl Johansson. Slyšel to i od svých dětí. „Skvělé,“ řekl Jarnebring, „a při té příležitosti si jeden z těch našich trotlů vzpomene, že on nebo ona, určitě to byla ona, pokud uvažuji správně, četl v novinách, že dokonce mezi nejhoršími z nejhorších jsou ještě výjimky.“ „Aha,“ řekl Johansson. „A tak potom vypráví, co stálo v novinách o tobě a o tvé křížové výpravě proti kolegům z pohotovostní jednotky, o tom starém opilci, kterého tehdy možná umlátili k smrti, a Krassner je najednou ve svém živlu a rozhodne se, že takového chlapa vezme s sebou na věčnost. Proto si napíše tvoje jméno na papírek a strčí ho do té své tajné skrýše v botě. Zatracení romantici,“ odfrkl si Jarnebring. „A jestli teď neobjednáš žádný drink, udělám to já na svůj vlastní účet. Co chceš?“ „Rozmyslím si to,“ řekl Johansson, který byl v myšlenkách úplně jinde než u ginu a toniku. „No dobře,“ řekl Jarnebring. „Pamatuješ se na ten úvodník v novinách Mini-Pravda, v našem oblíbeném večerníku, toho dne poté, co jsi nechal kolegy zavřít, na tu půlku stránky? Pamatuješ se na to?“ „Nejasně si vzpomínám, jak to teď říkáš,“ zasmál se Johansson, který by mohl článek citovat zpaměti, slovo po slově. „Myslím, že titulek zněl Poctivý policajt,“ řekl Jarnebring. „Když to říkáš,“ odvětil vyhýbavě Johansson. „Přesně tak,“ řekl Jarnebring. „Já a chlapi jsme se málem zbláznili smíchy. Lars Martin Johansson, docela normální strážmistr, jeden z nás, pokud bereme v potaz, že už uplynulo hodně vody, co jsme
spolu sdíleli stejnou sedačku v autě a byli ze stejného hnízda, je teď na nejlepší cestě na post ministra, jak to tak vypadá. Jediný kolega v dějinách švédské policie, o kterém se v tom plátku zmínili v pozitivním smyslu. A ještě k tomu pravý policista, ne takový, s jakými se setkáváš dnes.“ „Bylo to tak zlé?“ zeptal se Johansson a pocítil opravdové obavy. „Jen žádnou paniku,“ řekl Jarnebring. „To je už v pořádku. My tě přece známe. Tak co bude konečně s tím pitím?“ „Hned objednám,“ řekl Johansson a dal svému kamarádovi, majiteli podniku, diskrétní znamení. Jenže odkud ten chlap mohl znát mou soukromou adresu? pomyslel si.
Středa 27. listopadu Předchozí noci to táhli dlouho. Johansson ho vzal k sobě domů, a tam popíjeli až do jedné. Pak se Johansson podíval na hodinky a řekl, že to už stačí, v každém případě pro něj, a jestli Jarnebring chce zůstat, může si vybrat mezi pohovkou v obývacím pokoji nebo v pracovně. Jarnebring poděkoval za nabídku, zavolal si taxi a odjel domů. Měl svou milovanou a ta byla v poslední době velmi přívětivá. Určitě slyšela o mé železné morálce, říkal si spokojeně Jarnebring, když jel nocí. Johansson se probudil jako vždy v šest hodin, vstal, vzal si dva prášky proti bolesti hlavy, hodil do sebe velkou sklenici vody, nařídil si budík na osmou a znovu usnul. Musel být v deset v Lidingö na nějakém zasedání, a protože tam neměl nic přednášet, ale jen poslouchat, nemusel si dělat žádné starosti. Až na to, že tady pořád byl ten znepokojivý lístek. Teď seděl tam, kde měl podle kalendáře na svém psacím stole správně být, ale zatímco vepředu na pódiu jedna přednáška střídala druhou, jeho myšlenky šly svou vlastní cestou a pokaždé se vrátily k onomu lístku. Nedopřávalo mu to klidu. Odkud měl jeho adresu? Johansson nebyl v telefonním seznamu. Samozřejmě by nebylo nijak obtížné si ji obstarat, kdyby člověk opravdu chtěl. Ale co chtěl Krassner s mým jménem a adresou podniknout? Johansson měl dobrou paměť na jména a osoby i jejich činnost, to jako starý vyšetřovatel musel, a během posledních čtyřiadvaceti hodin svou paměť propátral dokonale. Žádný Krassner, uzavřel poté. Připusťme, že Jarnebring byl na správné stopě a Krassner byl normální pomatenec, takový ten, co rád dělá všechno tajemně a zvláštně a občas pocítí potřebu pobíhat po světě v botách s dutým podpatkem. Dutý podpatek, zavrtěl Johansson hlavou. U tisíců zločinců, s nimiž měl co dělat za léta u policie, si nemohl vzpomenout na jediného s dutým podpatkem. Naproti tomu se pamatoval na několik úplně bez bot. Drogy, říkal si Johansson. Tam by se našel nejeden, který své zboží přepravoval podobnou cestou. Mezi policisty se dokonce vyprávělo o nějakém už tak dost vysokém černochovi, který se na letišti pokusil propašovat do země půl kila heroinu v botách po kolena z krokodýlí kůže na nehorázně vysoké platformě. Nevěděl, jestli je ta historka pravdivá, také o to nešlo, ale možná by si přece jen měl promluvit s kolegy z protidrogového? Jak to jen udělat? přemítal pochmurně, ale jak znal Jarnebringa, už se stalo. Co asi bude k obědu? pomyslel si a podíval se na hodinky. Jarnebring nepatřil k těm, kteří si libují ve zbytečném hloubání. Krassner byl uzavřenou kapitolou. Jarnebring teď musel už jen sepsat zprávu a založit ji do protokolu. Chtěl vše vyřídit, jakmile se ozve Hultman a řekne mu, co kolegové v USA o Krassnerovi vědí, a že tyto informace už nic nezmění,
o tom byl přesvědčený. Sebevražda, uzavřel to Jarnebring a pak věnoval dopoledne praktickým úkolům a odpoledne tréninku fyzičky. A co bude dělat po práci, to se týkalo jen jeho. Dobré zprávy, pomyslel si Wiijnbladh. Pokud měla šeptanda pravdu, tak posudek na ty kolegy, kteří si nevšimli oněch dvou mrtvol ve výtahové šachtě, sepsal zástupce policejního prezidenta, ředitel kriminálky Lars Martin Johansson. Jeden z těch, co jdou rádi přes mrtvoly kolegů, pomyslel si Wiijnbladh, ten by toho diletanta Olssona určitě nenechal jen tak vyváznout. Olsson sice nebyl na místě činu, byl tehdy někde úplně jinde, to však jen svědčilo o jeho nedbalosti a celkové neschopnosti. Navíc, stále ještě řídil důstojnickou skupinu techniků. A to místo bych teď mohl získat já, napadlo Wiijnbladha, zjevně ještě není příliš pozdě. Teď je důležité ukázat se před šedesátými narozeninami šéfa oddělení v tom nejlepším světle. Na oslavu už jsem všechno naplánoval a shromáždil, pomyslel si s uspokojením Wiijnbladh. V pondělí ráno se Bäckström vrátil na své řádné místo na oddělení násilné trestné činnosti a u sebe měl již téměř uzavřený případ domácího násilí. Za normálních okolností by se takového svinstva nedotkl ani klackem, jenže teď oddělení prakticky podlehlo politickému tlaku hordy feministek a levicových šašků a pro případy násilí na ženách zřídilo zvláštní vyšetřovací skupinu, kam se samozřejmě hlásili všichni utajení teplouši a lesby. Násilí na ženách? uvažoval Bäckström. Hromada opilých ženských, které potřebují dostat pravidelně nařezáno a taky to chtějí. Problémem byl jen současný exemplář: zatraceně moc prachů a prsa jako melouny, a ten ochlasta, za kterého byla provdaná, ještě seděl. O to se Bäckström osobně postaral. Nejdříve hrál bezelstného, trochu zmateného policajta, a svého nejbližšího nadřízeného chtěl požádat, aby věc převzal sám. Na jednu stranu bylo vyšetřování prakticky uzavřené, na druhou stranu tu nebyla ani žádná nová vražda, která by vyžadovala šéfovo nasazení. Bylo tu jen hodně starého, nevysvětleného svinstva, od jakého se normální člověk raději držel dál. Přesto to nebylo tak jednoduché. Bäckströmův nadřízený byl starý pitomec s výškou dva metry, váhou sto třicet kilo a prázdnou palicí. Když ho Bäckström ráno potkal, trpěl šéf monumentální kocovinou a jen krátkozraký sebevrah by za ním šel s takovým požadavkem, takže se Bäckström zatím rozhodl zůstat v ústraní. Potřeboval už jen dva doplňující výslechy politováníhodné oběti. Byl už zpola u cíle, to věděl od chvíle, kdy s ní po telefonu mluvil, a v nejhorším případě mohl vždy změnit dataci rozhovorů. Jarnebring není tím, z něhož se vydává, napadlo Oredssona, a když o tom mluvil se svými nejlepšími kamarády, pochopil také důvod. Jarnebring byl zjevně dlouholetý kolega a nejlepší kamarád té páté kolony Johanssona, který stál v čele Národního kriminálního úřadu. Škoda, říkal si Oredsson. Když se člověk chce řádně pustit do zločince, pak je důležité vědět, že lidé jako Jarnebring jsou na správné straně. Když Stridh přišel domů, zapnul si televizi, aby se podíval na zprávy, ale protože jako vždy vysílali jen ty špatné, opět televizi vypnul. Nemá to konce, pomyslel si Stridh. Jediný záblesk světla byl, že bude brzy víkend.
Čtvrtek 28. listopadu Hultman není žádný lenoch, říkal si spokojeně Jarnebring, a ani o kolezích v USA se to nedalo říci.
Když se po ranní informační schůzce podíval do své schránky na poštu, objevil v ní fax z americké ambasády. Obsahoval protokol policejního vyšetřování z Albany ve státě New York, k tomu několik oficiálních řádků právního atašé velvyslanectví a rukou psaný dopis od Hultmana, shrnující to podstatné: před deseti lety se Krassner pokusil o sebevraždu skokem z balkonu domu, v němž tehdy bydlel. Místní policie vyhledala starou zprávu o této události. Mluvili i s jeho tehdejší přítelkyní a ta mohla potvrdit vše, co si Jarnebring myslel už od začátku. Krassner byl mírně řečeno kontroverzní osobnost. Už dříve se pokusil o sebevraždu, a to stejným způsobem jako tentokrát. Tehdejší pokus o sebevraždu se však do dějin rozhodně nezapsal: Krassner utrpěl otřes mozku a zlomeninu nohy. Tentokrát jsi měl víc štěstí, pomyslel si Jarnebring a rozhodl se sepsat zprávu a předložit konečné výsledky soudní pitvy. Sebevražda, zopakoval si ještě jednou. Nejjednodušší by asi bylo, abych na ten lístek se jménem nejlepšího kamaráda zapomněl. A snad i na tu hloupou botu s dutým podpatkem, řekl si pak. Ten klíč od sejfu se také mohl najít někde úplně jinde, nejjednodušší by bylo připsat ho k seznamu zabavených předmětů. Nechci tady psát žádný špionážní román, pomyslel si Jarnebring, takže to může zůstat mezi mnou a Larsem Martinem. Johansson byl zmatený a cítil stoupající podrážděnost. Nejdříve se pokusil udělat si pořádek v hlavě tím, že se vrhl do práce. Až do oběda tak rychle a účinně zpracoval všechny staré resty a obvyklé žvásty, které klidně mohly ležet ladem věčně, a po jídle si sedl nad svůj starý návrh k reorganizaci Národního kriminálního úřadu, o nějž se už nezajímal ani jeho zadavatel… a pak zavolal Jarnebringovi. „Všechno je jasné,“ řekl Jarnebring. „Přijeď sem, promluvíme si.“ Jarnebring mu ukázal fax z ambasády, ale na jeho kamaráda to zjevně velký dojem neudělalo. Nijak zvlášť ho nezajímalo ani to, že Jarnebring ve své zprávě vynechal ten zatracený lístek i botu s dutým podpatkem. Johansson jako by to ani neslyšel. „No dobře,“ řekl Jarnebring s lehkou rezignací v hlase. „Co pro tebe můžu udělat?“ „Měl jsi tady Krassnerovu fotografii,“ řekl Johansson. „Mohl bych si ji půjčit?“ Jarnebring se usmál a pokrčil rameny. „Koho chceš vyslýchat?“ I Johansson pokrčil rameny. „Lámal jsem si hlavu tak, že jsem se skoro zbláznil. Nechci vyslýchat vůbec nikoho.“ „Takže mít jen tak trochu nastražené uši?“ Johansson se proti své vůli usmál a Jarnebring vyprskl. „Položit ucho na kolejnici?“ „Tak nějak,“ řekl Johansson. „Myslím, že si můžeš způsobit problémy,“ řekl Jarnebring. „Jsi přesně ten pravý typ, ale dobrá. A s čím dalším ti můžu pomoci?“ „Ten dopis,“ řekl Johansson. „Mohl bych si ho vypůjčit?“ „Originál chci přiložit k podkladům, ale když se spokojíš s kopií, pak jistě,“ řekl Jarnebring. „Kopie úplně stačí,“ řekl Johansson. Jarnebring se usmál a přikývl, a zřejmě disponoval schopnostmi jasnovidce, protože Krassnerova fotografie a kopie jeho dopisu už byly v umělohmotné obálce, již vytáhl a podal Johanssonovi. „Nic víc nepotřebuješ?“ zeptal se Jarnebring, opřel se a sepjal ruce v týle. „Ne, co by to mělo být?“ Jarnebring zavrtěl hlavou a nasadil ustaraný výraz.
„Dělám si o tebe starosti, Larsi,“ řekl. „Ne proto, že se zbytečně nervuješ kvůli tomu cvokovi, takový jsi byl vždycky a to mě tak moc neznepokojuje, ale připadá mi, jako bys trochu vyšel z cviku. Co říkáš tady na to?“ Jarnebring vytáhl ze zásuvky svého psacího stolu další umělohmotnou obálku a podal ji Johanssonovi. Bylo v ní asi deset fotografií mužů v Krassnerově věku, kteří se mu nějak podobali. Johansson se znovu pousmál. „Nechci nikoho vyslýchat,“ řekl. „To je tvoje věc.“ „To ano,“ řekl Jarnebring. „Ale připusťme, že toho jednou budeš litovat a přece jen to budeš chtít udělat. Pak by bylo smutné, kdyby ti, co s nimi budeš mluvit, neměli na výběr žádné snímky.“ „Pochopitelně,“ řekl Johansson. „Ještě jedna věc.“ Právě ho něco napadlo. „Ta černá páska do psacího stroje, máš ji ještě?“ „Byla to taková umělohmotná kazeta,“ řekl Jarnebring, „pro elektrické psací stroje značky Panasonic. Byl s ní ale napsaný jen ten dopis, jehož kopii máš. Já sám jsem pásku s dopisem porovnával. Můžu ti říct, Larsi, že jsem přezkoušel každý zatracený úhoz na tom pásku, každou opravu, provedenou korekturní páskou, všechno jsem s tím dopisem srovnal.“ Jarnebring se s očekáváním podíval na Johanssona a ten udělal rukou odmítavé gesto. „Zase pojedu,“ řekl pak. „Proboha,“ dodal a usmál se. „Zalezu pod placatý kámen.“ Jarnebring jako by to neslyšel. „Možná jsem jen prostý inspektor,“ řekl, „a nebýt toho kolegy, který chtěl za každou cenu zápasit, nemusel jsem zahřívat tuhle židli.“ Johansson se usmál a přikývl. Příčina Jarnebringova náhlého povýšení patřila k oblíbeným historkám těch, kteří si mohli navzájem věřit. „Jedno jsem se ale naučil brzy,“ řekl Jarnebring poté. „Dokonce dřív, než jsme si my dva zkřížili cestu.“ Johansson přikývl. „Pokračuj.“ „Takže,“ řekl Jarnebring. „Když už musíš dělat něco, co chce čas, tak to dělej zatraceně dobře, protože jinak to můžeš rovnou zabalit. Zabralo mi to víc než hodinu, než jsem ten dopis porovnal s černou a korekturní páskou.“ „Přesto je to rychlá práce,“ řekl pochvalně Johansson. „Jistě,“ řekl Jarnebring s širokým úsměvem. „Může to souviset s tím, že mi pomáhal starý Rosengren.“ Když si Johansson dole v podzemní garáži sedl do svého auta, vytáhl z aktovky umělohmotnou obálku s dopisem a fotografiemi. Na zadní stranu Krassnerovy fotografie Jarnebring pomocí kancelářské sponky připevnil ten otravný lístek. Byl zatavený do plastové fólie, ale Johansson okamžitě poznal, že to je originál. Bo, pomyslel si.
Pátek 29. listopadu Čím víc se hovno rozmazává, tím víc smrdí, pomyslel si Bäckström, když na vnitřní lince přijal vzkaz sekretářky vedoucího oddělení, aby okamžitě zašel k šéfovi. Zatracená svině, říkal si Bäckström. Vrazila mi kudlu do zad, co mám teď dělat? Včera byl se svou obětí domácího násilí domluvený v Karlavägenu. Chtěli se sejít v jejím bytě a Bäckström navrhl šestou večer. Počítal s krátkou svědeckou výpovědí, pak s nějakým hovorem
na rozehřátí a pak hop, rovnou na věc. Unesu tě na cestu, jakou jsi ještě nikdy nepodnikla, představoval si Bäckström spokojeně. Jenže když potom zazvonil u jejích dveří, nikdo neotevřel. Bäckström zvonil a zvonil, a nakonec se podíval přes otvor schránky na dopisy, jestli se náhodou něco nestalo. Stalo se jen to, že soused vystrčil ze dveří svůj nesympatický ksicht a zeptal se, jestli může nějak pomoci. Zakyslý, hubený, holohlavý dědek, diagnostikoval ho Bäckström, zatímco uvažoval, jestli má tomu otrapovi strčit pod nos průkaz nebo ho rovnou požádat, aby táhnul k čertu. Ale ještě než se dostal k tomu, aby přijal nějaké rozhodnutí, ten dědek začal řvát, aby okamžitě zmizel, jinak zavolá policii. Protože neměl nejmenší chuť dohadovat se tady na schodišti s tím náckem z pořádkové policie – z nějakého důvodu ho totiž rovnou napadl ten pitomec Oredsson – dal se Bäckström spořádaně na ústup a stáhl se do nedaleké čínské restaurace, kde se postavil k baru, aby se mu lépe přemýšlelo. K balu, pomyslel si a ušklíbl se. „Kolbel piva, poládný kolbel,“ poručil šafránově žlutému mužíčkovi za barem, ale ten suchar se ani nepousmál. Po několika pivech odešel a sledoval její dům. Za žádným oknem se nesvítilo. Bäckström si našel jiný bar, vypil další dvě piva a nakonec jí odtamtud zavolal. Žádná odpověď, po krátkém zvonění se zapnul záznamník a on zavěsil. Pak už to nabralo rychlé obrátky. Další bar, ještě dvě piva, nový pokus zavolat, a najednou stál před svou obvyklou starou nálevnou dole na Kungsgatanu. Nejdříve opatrně nahlédl oknem. Ve zpola prázdném baru seděla jen ta štětka ze sabbatsbergské nemocnice, ta, co ji v létě přeřízl, a držela se za ruku s jedním zatraceným buzerantem z bezpečnostního. Bäckström se rozhodl vejít. „Je obsazeno,“ prohlásil opičák u vchodu a ušklíbl se. „Jak, obsazeno?“ zeptal se Bäckström. „Tady je vždycky obsazeno,“ řekl opičák a šklebil se od ucha k uchu. „Kromě toho už máš stejně dost.“ Ty, pomyslel si Bäckström. Sakra, ty už mlč, nebo tě zabiju. Ale nahlas to neřekl. Prostě šel. Nakonec se nějak dostal domů, vyždímal poslední zbytek z lahve, koupené za poslední peníze, a ještě jednou zavolal. Žádná odpověď, ale nechal něco na záznamníku. Co jsem to jen do hajzlu řekl? vzpomínal, když vcházel do dveří vedoucího oddělení. Vedoucí oddělení násilné trestné činnosti se jmenoval Lindberg. Před několika lety nastoupil po jedné z legend stockholmské policie. Protože všichni v budově už byli legendami přesyceni, sbratřili se někteří ze starších chlapíků s odbory a společně jmenovali Lindberga, jehož výhodou bylo, že byl za všech okolností naprosto indiferentní. Tučný, mrňavý, neschopný magor, pomyslel si Bäckström, a kdyby se dalo mluvit jen s ním, pak by se žilo v nejlepším z možných světů. Problém však představoval Lindbergův nadřízený. Tísnil se v Lindbergově židli pro návštěvy a vypadal, že ho každou chvíli trefí šlak. Jmenoval se Fylking, oficiálně komisař Fylking, ale v budově se mu ze zjevných důvodů říkalo Mazavka. Mazavko, pomyslel si Bäckström a srdečně mu pokynul hlavou, načež usedl na volnou židli vedle dveří, aby v případě vypuknutí požáru měl blízko únikovou cestu. Zvláštní, že ses ještě neuchlastal k smrti. „Šéf chtěl se mnou mluvit,“ řekl Bäckström. „Ano, ano,“ promluvil odmítavě Lindberg. „Jde o tu ženu v Karlavägenu, o tu paní Östergrenovou, na níž se manžel dopustil násilí. Její advokát telefonoval a…“ „Ty už neděláš vraždy?“ vmísil se Lindbergův nadřízený. „Jak to myslíte?“ zeptal se Bäckström.
„Tak teď mluv,“ řekl Mazavka. „Chtěl ses vyspat s tou prvotřídní štětkou z Karlavägenu. S tou, co se pokusila dostat svého chlapa do kriminálu.“ „Ale, ale,“ prohlásil Linberg chlácholivě. „Nebudeme se tady přece hádat kvůli nějaké… no, kvůli ženě, která podala stížnost. Všichni přece víme, jak vysilující dokáží být takoví lidé. A v neposlední řadě to víš ty, Fylkingu,“ dodal a nervózně zašilhal ke svému hostovi, sedícímu naproti. Odkud to, k čertu, víš? pomyslel si kysele oslovený, ty jsi přece nikdy nevyslýchal jediného zločince, ale nahlas to neřekl. „Ty nadržený idiote,“ řekl místo toho a vztekle se podíval na Bäckströma. Dobře, že včera k ničemu nedošlo, říkal si Bäckström o půl hodiny později, když se vrátil do své kanceláře. Bylo to přesně tak, jak si myslel. Ta zatracená štětka mu vrazila kudlu do zad, ale toho bude ještě litovat, takhle nemůže vyběhnout se starým profíkem, na to by musela vynaložit mnohem větší námahu. Podle všeho předala telefonní záznamník svému advokátovi a ten s tím letěl na Lindberga, načež šéf, ten Mazavka, navrhl, aby si to všechno poslechli, přestože on i Lindberg se už shodli na tom, že věc převezmou ti buzeranti ze skupiny pro domácí násilí. Pěkně sis to zavařil, pomyslel si Bäckström a pak ho napadla geniální myšlenka. Nejdříve si poslechli záznam; znělo to možná trochu nejasně, ale tak už to bývá, když si člověk dělá starosti a je dost pozdě. Bäckström zachoval klid. „V čem je problém?“ zeptal se. „Za každou cenu se se mnou chtěla sejít doma, protože by nepřenesla přes srdce, kdyby musela jít do policejní budovy. A když se neohlásila, pochopitelně jsem si dělal starosti.“ „A tak jsi jí zavolal,“ řekl Mazavka klidně. „Ano,“ řekl Bäckström. „Podniknout něco jiného, na to by bylo ještě příliš brzy, přestože jsem měl nejhorší obavy.“ „V půl druhé v noci,“ řekl Mazavka. „To musí být omyl,“ řekl Bäckström. „Bylo mnohem méně.“ Takový přístroj přece nemůže mít žádné hodiny, dodal v duchu. „Jsi tak opilý, že jde stěží porozumět jedinému slovu,“ skočil mu do řeči Mazavka. „Opilý,“ zvolal dotčeně Bäckström. „Byl jsem naprosto střízlivý a právě jsem si čistil zuby. Chtěl jsem přece jít spát, bylo něco po desáté. Právě jsem si čistil zuby, proto to zní možná trochu nezřetelně.“ „No dobrá,“ řekl Lindberg a zvedl ruce jako nějaký pastor. „Tím by tedy věc byla vyřízená.“ O Bäckströmovi se dá prohlásit, co jen člověk chce, pomyslel si Lindbergův bezprostřední nadřízený, komisař Fylking, ale chytrý je jako čert. Líný a neschopný. Ale chytrý! Chlípný je také, ten malý tlusťoch, a bylo hádankou, jak vůbec dosahuje erekce, když zjevně tolik pije. I já potřebuju doušek, pomyslel si a pohled mu sklouzl k pořadači na regálu, kde si schovával lahev. Podíval se na hodiny. Ne před dvanáctou, pomyslel si zachmuřeně, a kromě toho si zapomněl koupit větrové bonbony. Jak jen ten chlap přišel na ten nápad s čistěním zubů? uvažoval. Proč se vlastně Fylkingovi říká Mazavka, přemítal Bäckström. Protože je to jednoduše moc vidět? Jak toho chlapa zlomit? Mohl bych ho k sobě pozvat na večeři, a aby se neřeklo, podat nějakého sledě a karbanátky, a především velké množství pálenky. Velké množství pálenky a celý rybník silného piva. A to by musel vypít, až už by nemohl, a při posledním doušku bych mu pak pomohl. Příliš nejisté, rozhodl se Bäckström, a navíc to ještě vypadalo na hodně drahý špás. Kromě toho byl pátek
a nastal nejvyšší čas věnovat se obvyklému služebnímu zaměstnání mimo budovu. Vindel pochází z Norrlandu, myslel si Johansson, je to starý pejskař a člen spolku odpůrců alkoholu. Takže vstává brzy. Johansson se podíval na hodinky a rozhodl se promluvit s Vindelem, než půjde do kanceláře. Proč vlastně? pomyslel si najednou rozmrzele, když stál na ulici a čekal na taxík. Jeho analýza byla však naprosto správná; Johansson si to uvědomil, když seděl nad šálkem kávy ve Vindelově parádním pokoji. Tmavý staromódní nábytek, pravý perský koberec na zemi, nástěnné hodiny nad pohovkou a vše se jen lesklo. Johansson si všiml velkého zarámovaného portrétu na příborníku vedle okna. Stříbrný rám s dekoracemi. „To je Kalle,“ řekl Vindel a vzdychl. „Zemřel ve třinácti letech.“ „I mně se moc líbí losí psi,“ řekl Johansson, i když to nebyla tak úplně pravda, protože jeho otec a bratři měli vždycky drevery, švédské jezevčíkovité brakýře, a jemu se jejich volba zamlouvala. „Vy jste tedy lovec,“ prohlásil Vindel. „Ale jistě,“ řekl Johnsson se zřetelným norrlandským přízvukem. „A doma na statku,“ řekl Vindel, a bylo to spíše tvrzení než otázka. „Ano,“ odpověděl Johansson. „Oba rodiče ještě žijí, ale otec už na tom není tak dobře jako dřív.“ „Vy jste to někam dotáhl,“ řekl Vindel a pohlédl na Johanssonovu vizitku, která ležela před ním na stole. „Ředitel kriminálky, to není jen tak leckdo.“ „Ano,“ řekl Johansson, „někam jsem to dotáhl.“ „Se mnou to nějaký čas bylo dost nahnuté,“ řekl Vindel. „Zradilo vás zdraví?“ zeptal se Johansson, přestože dobře věděl, o čem Vindel mluví. Ten zavrtěl hlavou. „Kořalka,“ odpověděl. „Největší zkáza, která byla zdola poslána nám chudým tady nahoře. Ale já se z jejích klepet osvobodil, a to v poslední minutě, to vám mohou potvrdit i ostatní.“ Mimo jiné já, pomyslel si Johanson, přikývl, ale neřekl nic. Vindel si vzal z mísy koláček a najednou se na Johnssona usmál. „Líbí se mi, když my z Norrlandu máme úspěch,“ řekl. „Opravdu dokážeme všechno možné, jenže kolik Norrlanďanů sedí ve vládě? Lidé ze Stockholmu a jižního Švédska, těch je dvanáct do tuctu, ale Norrlanďané?“ Vindel si povzdechl a zavrtěl hlavou. „Když ale dojde na lámání chleba, pak jsme jim dobří.“ Velká pravda, pomyslel si Johansson, a co tady vlastně dělám? Johansson mu ukázal snímky. Fotografie Krassnera a devíti dalších, které dostal od Jarnebringa. Vindel jen potřásl hlavou. „Ten vůbec nebyl k poznání,“ řekl. „Bydlím tady, co jsem přišel do Stockholmu, ale nevzpomínám si na žádného z nich.“ Ukázal bradou na Johanssonovy fotografie a zavrtěl hlavou. „Který to byl?“ zeptal se pak. „Tenhle,“ řekl Johansson a ukázal na Krassnerovu fotografii. „Toho jsem v životě neviděl,“ řekl Vindel. „Provedl něco?“ zeptal se. „Chci říci něco víc, než že zabil Kalleho.“ „Nic, o čem bychom věděli,“ řekl Johansson. „Slyšel jsem, že to byl Američan,“ řekl Vindel. „Říkali to vaši kolegové, kteří tady byli o víkendu. Jeden takový vysoký a statný, chlap jako hora, a s sebou měl takového malého a živého, který vypadal jako ředitel. Ale oba byli sympatičtí, nemohu si na ně stěžovat.“
To doufám, pomyslel si Johansson. „O jednom jsem uvažoval,“ řekl Vindel, když už stáli v hale a Johansson chtěl právě odejít. „Ano,“ řekl Johansson. „Mám sousedku, paní Carlanderovou, je to milá paní, vdova, ale je jí už skoro osmdesát, víte…“ „Ano,“ řekl Johansson. „Takže, té jsem vyprávěl, že to byl Američan.“ „Ano,“ řekl Johansson. „No, ona je viděla, když stáli na místě, kde došlo k tomu neštěstí. Chci říci vaše kolegy.“ „Ano,“ řekl Johansson a vyšel na chodbu. Nejvyšší čas, abych se vrátil do kanceláře, prolétlo mu hlavou. „Ona slyšela o tom, co se stalo psovi, a proto jsme se dali do řeči a já jsem jí pověděl, že lidé říkají, že to byl Američan.“ Nezačal jsi snad znovu pít? pomyslel si Johansson a okamžitě se zastyděl. „To přece nic neznamená,“ řekl. „Není to žádné tajemství. A děkuji vám za kávu.“ „Není zač,“ řekl Vindel a pokývl Johanssonovi, který už scházel ze schodů. „Ona totiž na poště s nějakým Američanem mluvila,“ vysvětlil Vindel Johanssonovým zádům. „Prosím?“ řekl Johansson a otočil se. „Tenhle to byl,“ řekla paní Carlanderová a ukázala na Krassnerovu fotografii. „Hned jsem poznala, že přijel z USA, ale kromě toho mluvil s takovým lehkým newyorským přízvukem. Můj muž totiž býval vedoucí prodeje SKF v USA a žili jsme tam dlouhá léta,“ vysvětlovala paní Carlanderová. To přece nemůže být pravda, pomyslel si Lars Martin Johansson. „Povídejte,“ řekl. „Je to tak asi měsíc,“ řekla paní Carlanderová. Na přesné datum si už nemohla vzpomenout, ale na konci každého měsíce sebrala všechny splatné účty a šla s nimi na poštu, takže to muselo být někdy v této době. Kromě toho jí přicházel vdovský důchod, takže nemusela poukazovat peníze ze svého účtu. To si myslím, poznamenal v duchu Johansson a rozhlédl se po vkusně zařízeném bytě. Paní Carlanderová rozhodně netrpěla nouzí. „Vlastně bych mohla poštovní poukázky jednoduše vyplnit a hodit do schránky,“ řekla teď, „jenže ty částky se pořád mění, a tak je mi milejší zajít na poštu a zeptat se, když něčemu nerozumím. Navíc jsou tam všichni zaměstnanci velice milí, především vedoucí pobočky. Ta je opravdu okouzlující.“ Johansson přikývl. „A kde je ta pošta?“ „Ach,“ řekla paní Carlanderová. „To je naše pošta, my jí tak říkáme, my starší z okolí. Je to ta malá pošta v Körsbärsvägenu. Hned na rohu, před těmi studentskými kolejemi, jen na druhé straně ulice,“ vysvětlovala. „Mimochodem, je to docela příjemná procházka.“ Johansson přikývl. Nejasně si vzpomínal, že tam už jednou šel nebo projížděl kolem. „A pochopitelně ji chtějí zrušit,“ řekla paní Carlanderová. Bylo na ní znát rozhořčení nad moderní dobou, vyznávající jen rentabilitu. „Ach,“ řekl Johansson. „Ano,“ řekla paní Carlanderová. „Kvůli tomu jsme my starší sepsali petici. Politici nám přece nemohou sebrat každou službu v městské čtvrti.“ Samozřejmě můžou, pomyslel si Johansson, ale mlčel.
„Muselo to být ráno,“ vyprávěla dál paní Carlanderová. „Chci říci, když jsem tam byla. Ráno tam nebývá velký provoz a já nechci stát ve frontě.“ „To je jasné,“ řekl Johansson. „Kdo by také chtěl?“ „A proto se na to tak dobře pamatuji,“ vysvětlovala paní Carlanderová. „Strašně mi šel na nervy.“ Toho rána, přibližně před měsícem, kdy paní Carlanderová zašla na poštu v Körsbärsvägenu, tam bylo téměř prázdno. Jen jediný člověk mluvil anglicky s paní za jedinou otevřenou přepážkou. „Že pochází ze Spojených států, to jsem poznala hned,“ řekla paní Carlanderová. „Můj muž a já jsme tam žili skoro deset let. Jeho kancelář byla na Manhattanu a bydleli jsme asi hodinu cesty severně, u Hudsonu, na okraji kouzelného malého městečka, které se jmenovalo Montrose. Gerhard ráno odjel do města a večer se vracel, a já se starala o děti. Dnes už jsou velké a mají svoje děti.“ Johansson přikývl. Domyslel si to podle zarámovaných obrázků na malém psacím stole. „Kde jsem to jen přestala?“ Paní Carlanderová se rozpačitě usmála, pak si ale vzpomněla a její šedé oči se rozzářily. „Bylo to tak zábavné, najednou jsem mluvila po jejich… chci říci s jejich přízvukem, tím trochu ležérním a současně protahovaným tónem, kterým mluví lidé ze severní oblasti města, tedy trochu lepší lidé Nové Anglie, i když musím spravedlivě přiznat, že to ještě není pravá Nová Anglie.“ „A vy jste se na něj zlobila?“ připomněl jí Johansson. „Chtěl poslat nějaký dopis a angličtina té úřednice by mohla být lepší, zlobila jsem se i na ni a už jsem chtěla nabídnout pomoc při překladu, ale zase jsem se do toho nechtěla plést.“ Ne, pomyslel si Johansson. Nejste ten typ. Povzbudivě pokýval hlavou. „Jenže nakonec jsem se zlobila doopravdy, protože on ne a ne přestat a já už nevydržím tak dlouho stát. Když jsem pak chtěla něco říci, přišla vedoucí pobočky a zasáhla. Okouzlující mladá žena, tu byste měl znát, ale oni jí přidělili takový směšný titul. Paní poštmistr. Proč by nemohla být poštmistrová? Říká se třeba jezdkyně. To je přece logické.“ Kdyby byla vdaná, tak by ten titul byl jistě v pořádku, a srovnání s těmi koňmi přesahuje můj myšlenkový obzor, pomyslel si Johansson, ale raději si to nechal pro sebe. „Vzpomínáte si, o jaký problém šlo s tím dopisem?“ zeptal se místo toho. Paní Carlanderová pomalu zavrtěla hlavou. „Ne,“ promluvila váhavě. „Ale jestli nějaký byl, vedoucí pobočky ho jistě vyřešila.“ „Neznáte náhodou její jméno?“ zeptal se Johansson. „Její jméno,“ odpověděla paní Carlanderová neurčitě. „Křestní jméno má Pia, pokud vím. Příjmení neznám, chci říci, že znám, ale někdy si na ně prostě nedokážu vzpomenout. Nedávno jsem zapomněla slovo pupík. Telefonovala jsem si s jedním vnukem a najednou bylo to slovo pryč. Ten malý si určitě myslí, že babička přišla o rozum, chudák.“ „To nevadí,“ řekl Johansson uklidňujícím tónem. „To si zjistíme na policii.“ Pia, opakoval si v duchu. „Také si myslím,“ řekla přesvědčivě paní Carlanderová. „Jsem si docela jistá, že vám hned bude nápadná. Ona je takový zjev, který vždy budí pozornost mužů, pokud to tak mohu říci.“ Je čas k odchodu, pomyslel si Johansson a usmál se na ni. „Takže, paní Carlanderová, dovolte, abych vám poděkoval…“ „Nemůžete mi říci, co ten člověk provedl? Jde o drogy nebo podobné ohavnosti?“ Johansson zavrtěl hlavou a chlácholivě se usmál. „Ne, nic takového,“ řekl. „Není z ničeho podezřelý.“ „Ne?“ řekla paní Carlanderová a tvářila se, že o tom není zcela přesvědčená. „Ne,“ řekl Johansson ještě jednou. „My se jen pokoušíme zjistit, co to bylo za člověka.“
Paní Carlanderová přikývla ještě jednou, ale stále ještě nevypadala přesvědčeně. Paní Carlanderová měla naprostou pravdu. Pia byla zjev, který budí pozornost každého muže: tmavé krátké vlasy, modré oči, velká prsa, útlý pas. Mimochodem, její příjmení bylo Hedinová. Ani jejím nohám určitě není co vytknout, říkal si Johansson, ale protože každý stál na jiné straně přepážky, nemohl si tím být jistý. Představil se a podal jí svou vizitku. Zároveň si všiml, že byla překvapená, když uvedl svou hodnost a jméno. Pak se na něj přívětivě usmála a tázavě pokývla hlavou. „Co pro vás mohu udělat, pane kriminální řediteli?“ Johansson jí podal Krassnerovu fotografii. „Přibližně před měsícem jste mluvila s tímto mužem. Potřeboval poradit při odesílání dopisu.“ Vzala fotografii do ruky a Johansson viděl, že obličej na snímku poznala. Pak se ještě jednou přívětivě usmála a kývla k jeho vizitce na stole. „Nemáte u sebe náhodou služební průkaz?“ zeptala se. „Nechci vám dělat žádné problémy, ale i my tu máme určité předpisy.“ Jak jsem jen mohl zapomenout, pomyslel si Johansson a v duchu se ptal, kolik školení firemní bezpečnosti asi absolvovala. Omluvně se usmál a ukázal jí svůj služební průkaz. Ve srovnání s většinou ostatních lidí si jej prohlédla velmi důkladně. Pak se opět usmála a Johansson pochopil, že paní Carlanderová zná muže lépe než většina žen o polovinu mladších. „Souhlasí,“ řekla. „Poznávám ho a tehdy jsem mu pomáhala poslat dopis adresovaný právě vám.“ Co to ksakru říká? pomyslel si Johansson a Pia Hedinová byla zjevně stejně dobrou pozorovatelkou jako on, protože se jen krátce usmála a kývla směrem k zadní místnosti. „Můžeme se posadit v mé kanceláři,“ navrhla. „Tam si nerušeně popovídáme.“ Pěkné nohy, myslel si Johansson, když šel za ní do její kanceláře, aspoň malá útěcha v téhle neproniknutelné věci. Přibližně před měsícem vstoupil Krassner do místnosti pošty v Körsbärsvägenu a odeslal dopis na poštu Stockholm 4 ve Folkungagatanu, poste restante, panu kriminálnímu řediteli Larsi Martinovi Johanssonovi. Řekla, že mu při tom pomáhala, ale neuvedla, co ji k tomu vedlo. „Bylo to zvláštní přání. Téměř nikdy nedostáváme dopisy k uložení na poště, a pokud ano, pak zpravidla přicházejí z ciziny. Jak vy jistě víte…“ „Říkej mi Larsi,“ požádal Johansson, za což se mu dostalo pokývnutí a úsměvu. „Jestliže se dopis poste restante odešle na některou z našich poboček, tak je tam uložený jeden měsíc, tedy třicet dní, abych byla přesná, a pak se vrací k odesilateli. V tom případě, že si ho příjemce nevyzvedne.“ Jestliže měl moji adresu, pomyslel si Johansson, proč proboha neposlal dopis přímo mně, ale na poštu, a když už, proč ne na mou místní pobočku pošty? „Musím si to promyslet,“ řekl nahlas a vykouzlil svůj nejneodolatelnější úsměv. „Nemám nejmenší ponětí, že bych dostal nějaký dopis poste restante.“ „To jsem si uvědomila před více než týdnem,“ řekla Pia Hedinová. „Když se vrátil sem.“ Konečně, řekl si Johansson. Brzy vyjde pravda najevo, ale nejprve musíme postupovat podle pořadí. Pomalu a metodicky. „Pochopitelně neexistuje žádný důvod, proč by se místní zásilky neměly zasílat poste restante, ale obvyklé to není. Vím ještě, že jsem mu nabídla, že zjistím tvoji adresu, aby dopis určitě došel.“ „A co na to řekl?“ zeptal se Johansson.
„Tvrdil, že jste se dohodli na této cestě.“ No tohle, prolétlo Johanssonovi hlavou. Takže on tvrdil něco takového. „Ano,“ přikývla a znovu se usmála. „Já jsem se pochopitelně divila, když jsem viděla hodnost adresáta, tedy tvou hodnost, připadalo mi to tak trochu napínavé.“ „Co sis myslela?“ zeptal se Johansson. Asi se usmívala, pomyslel si. „No, že určitě jde o nějaký tajemný důkaz. Nevypadal jako pod vlivem drog nebo něco takového, připadal mi úplně normální. Chtěl mi dokonce ukázat svůj doklad totožnosti, ale řekla jsem mu, že to není nutné. Nemyslela jsem si ani to, že dopis obsahuje nějaké drogy. Byl to úplně normální dopis. Nijak silný, jen list papíru, to se vycítí. Hm. Co jsem si myslela? Jisté je, že mi to připadalo napínavé. Trochu jako ve filmech o tajných agentech.“ Zdá se, že není daleko od pravdy, pomyslel si Johansson. „No dobře,“ řekl. „Nemohla bys ten dopis přinést, abych se na něj mohl podívat?“ „To nejde.“ Usmála se a zavrtěla hlavou. „Bohužel.“ Proč to nejde? pomyslel si Johansson. „Nechal tady adresu k doručení a dopis byl odeslán. A to včera.“ Ksakru, to snad není pravda, zasténal v duchu Johansson. „Proč to udělal?“ „Vysvětlila jsem mu, jak funguje systém poste restante, že se dopis za měsíc vrátí sem, a on mi řekl, že pokud by si ho do týdne nevyzvedl, ať ho odešleme na jeho adresu v USA. Řekl mi, že bydlí naproti ve studentských kolejích, ale že za měsíc pojede domů, ještě přesně nevěděl, který den, a nechtěl, aby dopis zůstal ležet tady u nás, a na studentskou ubytovnu ho také nechtěl poslat, protože tam bydlí jen přechodně. A protože my tady neradi necháváme ležet hromadící se dopisy, udělala jsem to pro něj jako malou speciální službu, vždyť víš.“ Usmála se a kývla hlavou. „Kam jsi ho poslala?“ zeptal se Johansson. „Na adresu do USA, kterou mi nadiktoval, a mimochodem, i ta mi připadala trochu divná.“ „Proč?“ „No, jak jsem už uvedla, on mi řekl, že je tady jen úplnou náhodou, že bydlí naproti ve studentské koleji a že za měsíc asi už bude doma a abychom mu dopis vrátili. Takže jsme tu dopis měli týden uložený a pak ho poslali na jeho domovskou adresu, když si ho do té doby nevyzvedl.“ „Ano,“ řekl Johansson tázavě. „A co je na tom divného?“ „Ten dopis měl být odeslaný někomu jinému,“ odpověděla. „Nějaké ženě. Myslela jsem si, že asi jde o nějakou soukromou záležitost, do které bych se neměla plést, ale mám tady to jméno a adresu na kopii dokladu o přeposlání, a na tu se můžeš podívat, jestli ti to pomůže.“ „Ano,“ řekl Johansson. „To bych rád.“ Sarah J. Weissman, četl Johansson, 222 Aiken Avenue Clinton Park, Rensseelaer, NY, 121 44, USA. Aha, pomyslel si Johansson, a kdo to jako má být? „Já si tu adresu prověřila,“ řekla. „Člověk je přece jen trochu zvědavý.“ To ti vidím na očích, pomyslel si Johansson. Považuješ tohle všechno za zábavnější než já, řekl si pochmurně. „A?“ zeptal se. „Poštovní směrovací číslo souhlasí s adresou. To, zda tam adresátka bydlí, už jsem nezkoumala. Nevím, jestli to vůbec je možné, ale zbytek je v pořádku. Rensseelaer leží na sever od New Yorku.“ Severní část státu New York, zatím souhlasí všechno. „Vypadáš ustaraně,“ řekla. „Můžu ti nějak pomoci?“ Pokud jsou oči opravdu zrcadlem duše, pomyslel si Johansson, tak mi připadáš poměrně nadaná.
Otázkou zůstává, jestli jsi i mlčenlivá. „Možná,“ řekl. „Tak se o to zkrátka pokus,“ řekla. „Někdy musí člověk druhému trochu důvěřovat.“ „Jsi jedna z těch, co… co umějí držet pusu?“ zeptal se Johansson a vzápětí si pomyslel, že se mohl vyjádřit trochu jinak. „Ano,“ přikývla důrazně. „Dobře,“ řekl Johansson. „Problém je krátce řečeno následující: já jsem se s tím Krassnerem nikdy nesetkal. Dokonce jsem ani nevěděl, že vůbec existuje. Jsem sice v čele Národního kriminálního úřadu,“ na krátký, šťastný čas, pomyslel si, „ale“, dodal, „Krassner nepatřil mezi naše důvěrníky, a pokud by jím byl, tak bychom s ním nekomunikovali tímto způsobem. Vysvětli mi tedy,“ pokračoval, „proč někdo posílá poste restante dopis policistovi, se kterým se nikdy nesetkal, aniž by ho na dopis upozornil. Šance, že si adresát dopis vyzvedne, byla přece nulová.“ „Jistě,“ řekla. „Ale ono je tu i něco dalšího, čemu nerozumím.“ Johansson kývl, aby pokračovala. „Jak jsi to zjistil, myslím tím, proč jsi teď tady? Kde ses o tom dozvěděl?“ Hloupá nejsi, pomyslel si Johansson. A co řeknu teď, abych neřekl příliš mnoho? „Čirou náhodou,“ prohlásil nakonec. „Proč by mi něco posílal, když přece téměř s jistotou musel vycházet z toho, že se o tom nikdy nedozvím?“ pokračoval, aby odvrátil její pozornost. „Jistě by bylo nejjednodušší zeptat se na to jeho samého, a pokud už odcestoval a věc je natolik důležitá, pak přece můžeš požádat o pomoc i policii v USA? Myslím, že máte nějaké smlouvy o mezinárodní spolupráci, nebo ne? To máme dokonce i my na poště a zatím to vždy fungovalo bez problémů.“ Znovu se usmála a vypadala prostě nádherně. Hrome, pomyslel si Johansson. Doufám, že mě nepovažuje za úplného pitomce. „Problém je, že to nejde,“ řekl. A teď se mě neptej, proč to nejde, říkal si v duchu. „Ty jsi ten policista, o kterém se před několika měsíci tolik psalo v novinách?“ zeptala se. Johansson přikývl. „Možná o tobě slyšel,“ řekla. „V mnoha novinách vyšly přímo oslavné reportáže, což se přece tak často nestává, když jde o policii. Umí švédsky?“ „Nemyslím si,“ řekl Johansson. „Ale úplně jistý si tím nejsem. Mohl také mluvit s lidmi. S těmi, kteří švédštinu ovládají.“ Ona přemýšlí přesně jako Jarnebring, pomyslel si. Ale jinak tu není žádná podobnost. „Kdyby to ale tak bylo,“ řekla a najednou působila horlivě, „jestliže měl nějaké tajemství nebo se zabýval nebezpečnými věcmi, třeba si chtěl nějak krýt záda. Něco takového jsem několikrát četla v detektivkách. Lidé, kteří si své tajné papíry uloží u těch, kterým mohou důvěřovat, u advokátů, novinářů nebo třeba do tajného sejfu. Jako určitou pojistku pro případ, že by se jim něco stalo.“ Johanssona napadlo před pěti minutami totéž. Jenže tu byl háček. „Má to jeden háček,“ řekl nahlas. „Jak bych se o tom měl dozvědět?“ „Vždyť tady sedíš,“ odpověděla. „To znamená, že ses o tom dozvěděl.“ „Jistě,“ řekl Johansson, „ale pořád nemám nejmenší ponětí, o co jde.“ „Přesně tak,“ přitakala a vypadala ještě horlivěji. „To také nemůžeš. Nic se nestalo, nemůžeš o tom vědět. On krýt záda nepotřeboval. Koneckonců tady sedíš jen čistě náhodou. Sám jsi to řekl.“ Johansson kývl a pokusil se vypadat tak, jako by to pokývnutí platilo jí. Pak se usmál. „Nechceš se náhodou stát policistkou?“ zeptal se. „Ne, k tomu jsem ještě nikdy neměla chuť,“ řekla a také se usmála.
„Velmi ti děkuji za pomoc,“ řekl Johansson. „To přece sotva stojí za řeč,“ řekla. „A kdykoli zavolej, pokud budeš ještě cokoli potřebovat.“ Neuváděj mě v pokušení, pomyslel si Johansson a najednou se cítil bídně. Takový chaos, uvažoval Johansson. Co to všechno vlastně má znamenat? Nejdříve se zastavil na policii v Östermalmu a vrátil Jarnebringovi fotografie. Jarnebring v budově nebyl, což mu ušetřilo vysvětlování. Pak šel do kanceláře, a nyní seděl ponořený v myšlenkách u svého psacího stolu. Co mě spojuje s tím stále tajemnějším Johnem Krassnerem a Sarah Weissmanovou, která je, doufejme, ještě mezi námi, uvažoval. Krassner a Weissmanová, oba z USA, a nevím o nich nic víc než to, že prvně jmenovaný byl mrtvý a pravděpodobně si sám vzal život skokem z okna studentské koleje. A co vlastně vím sám o sobě? přemítal pochmurně Johansson. Mám-li být upřímný? Wiklander, pomyslel si Johansson. „Můžeš mi poslat Wiklandera?“ požádal svou sekretářku prostřednictvím interní linky, přestože seděla jen pět metrů od něj v předpokoji. Nemám nejmenší chuť tady nějak pobíhat, řekl si v duchu. Wiklander byl hubený a tmavý, vysoký a v dobré formě, a o deset let mladší než Johansson. Pracoval v oddělení vyšetřování Národního kriminálního úřadu a byl to neobyčejně schopný policista. Pokud by někdo mohl mít v obličeji jasně patrnou mlčenlivost – což je stěží představitelné, protože to je samo o sobě protimluv – pak by měl Wiklander velkou šanci. Nyní stál v Johanssonově místnosti a větřil jako lovecký pes krátce před tím, než ho pustí z řemene. „Co pro tebe můžu udělat?“ zeptal se Wiklander. „Najít jedno telefonní číslo a zjistit, jestli adresa souhlasí,“ řekl Johansson a podal mu rukou popsaný lístek. „Sarah Weismannová,“ řekl Wiklander. „Ověřit adresu a zjistit telefonní číslo. Ale ovšem,“ řekl a znělo to trochu dotčeně. „Jinak nic?“ „Ale ano,“ řekl Johansson. „Nemusíš se tvářit tak kysele. A postarej se o to, aby se o tom nikdo nedozvěděl.“ „Myslíš tím naše milé kolegy,“ řekl Wiklander, který samozřejmě nebyl hloupý. „Přesně tak,“ řekl Johansson. „A to dokonce v globálním významu. A kromě nich také nikdo.“ „Dobře,“ řekl Wiklander. „Pokud má ta žena telefonní číslo, tak ho dostaneš.“ „Výborně,“ řekl Johansson. O čtvrt hodiny později byl Wiklander zpět, tenkokrát s požadovaným číslem. Stálo na stejném lístku, který dostal od Johanssona, a jak ho Johansson znal, bylo to také to jediné, co o této věci napsal. „To šlo ale rychle,“ řekl Johansson. „Jakžtakž,“ řekl Wilander skromně. „Je to její číslo a souhlasí s adresou.“ „Povídej,“ řekl zvědavě Johansson. „Jak jsi to udělal?“ S tázavým úsměvem pozvedl své hodinky. „Zapomněl jsem,“ řekl Wiklander. „Opravdu nevím, o čem to mluvíš.“ Nejjednodušší by bylo rovnou jí zavolat. Johansson pozoroval lístek papíru se zachmuřenou tváří. Kolik asi může být hodin? přemítal. Podíval se na svoje hodinky. Téměř dvanáct, což znamená na druhé straně šest. To by nemuselo dopadnout dobře, pomyslel si. A stejně zítra cestuje do USA. Celý svět se jen hemží podivnými náhodami, řekl si a vzdychl. Nakonec jí nezavolal. Místo toho se mu večer ozval Jarnebring. Jeho hlas zněl vesele a chtěl vědět,
jestli je něco nového. „Kolik jich máme zatknout a budeme potřebovat pomoc útvaru rychlého nasazení?“ smál se. „Kdepak,“ odpověděl Johansson. „Zastavil jsem se u Vindela a mluvil s ním, ale neměl co nabídnout.“ „Co to povídáš,“ zareagoval Jarnebring s předstíraným překvapením. „Ten že neměl co nabídnout?“ „Měl jsem pocit, že by o Krassnerovi mohl něco vědět, že ho třeba někde zahlédl, když už bydleli na stejném místě. Prostě takový pokus naslepo,“ řekl Johansson a vzdychl. „Jinými slovy jsi nepřišel na nic.“ „Ne,“ řekl Johansson, „vůbec na nic.“ „To přece není důvod k zoufalství,“ řekl Jarnebring. „Ten Krassner zřejmě neměl právě velký okruh známých.“ „Ne?“ zeptal se Johansson. „Co tím myslíš?“ „Dnes odpoledne jsem mluvil s ambasádou, totiž s Hultmanem, a podle všeho neměl Krassner žádné příbuzné.“ „Aha,“ řekl Johansson. „Ano, Hultman teď má trochu starosti, protože Krassnerovy věci musí někam poslat.“ To není můj problém, pomyslel si Johansson. „A jediný člověk, kterého kolegové tam na druhé straně sehnali, byla jeho bývalá přítelkyně. Jenže ta tvrdí, že mezi ní a Krassnerem to skončilo už před celou věčností. Říká Hultman.“ Bývalá přítelkyně, pomyslel si Johansson, a v té chvíli se v jeho hlavě rozezněly staré známé poplašné zvony. „Nerozumím tomu,“ řekl Johansson. „Hultman s tou Krassnerovou bývalou mluvil?“ „Jsi opilý, Johanssone?“ zeptal se přátelsky Jarnebring. „Úplně střízlivý,“ řekl Johannson. „Možná trochu unavený.“ „Chápu,“ řekl Jarnebring diplomaticky. „Naši kolegové v USA, kteří zjišťovali, kdo Krassner vůbec byl, mluvili s jednou z jeho bývalých přítelkyň. Mimochodem, mám tu přepis jejich rozhovoru. Nejdřív řekla, že všechno mezi nimi skončilo už před deseti lety…“ „Ano,“ řekl Johansson, „poslouchám.“ „Hergot, nepřerušuj mě pořád,“ řekl Jarnebring. „Kde jsem skončil?“ „Bývalá přítelkyně, která to s ním skoncovala před deseti lety.“ „Přesně tak,“ řekl Jarnebring s důrazem typickým pro všechny, kteří právě zachytili ztracenou nit hovoru. „A druhá věc je, že nepatří zrovna k jeho velkým fanouškům.“ „Možná se s ním rozešla právě proto,“ řekl Johansson. „Jistě,“ řekl Jarnebring, „jenže Krassner to podle všeho chápal jinak, protože ji určil za svou nejbližší blízkou osobu, a kromě toho byla nalezena závěť, ve které jí zanechává veškeré své věci. Nebudu hádat, o co všechno jde, ale vsadím svou starou policejní přilbu, že se nejedná o žádné miliardy.“ „Má nějaké jméno?“ zeptal se Johansson nevinně. „Sarah a tak nějak. Mám to v kanceláři.“ Sarah J. Weissmanová, pomyslel si Johansson a kousl se do jazyka. „Dobře,“ řekl pak. „Upřímně řečeno, začínám mít téhle historie plné zuby.“ „To rád slyším,“ řekl Jarnebring „A ty…“ „Ano?“ řekl Johansson. „Hezkou cestu a dávej tam na sebe pozor. Vlastně právě tohle jsem ti chtěl říct, když jsem volal.“ „Díky,“ řekl Johansson. „Ty na sebe také dávej pozor.“
Čím dál tím podivnější, pomyslel si, poté co zavěsil.
Sobota 30. listopadu V sobotu 30. listopadu časně ráno nastoupil Lars Martin Johansson do letadla směřujícího do New Yorku. Jeho společnost tvořili dva komisaři z Národního kriminálního úřadu. Vynikající policisté a sympatičtí chlapíci. Fuck you, Krassner, a fuck you, Weissmanová, pomyslel si Johansson. Protože teď se chci bavit a možná se dokonce naučit i něco nového, co můžu jednou potřebovat. „Přemýšlím, jestli bych si k obědu neměl dát skleničku pálenky,“ řekl Johansson a usmál se. Jeho kolega z protidrogové centrály zamyšleně přikývl. „K té myšlence jsem se už také dopracoval.“ Přikývl i kolega ze sekce Interpolu. „Pozoruhodné,“ poznamenal. „Přesně totéž jsem si říkal i já. Život se někdy ubírá podivnými cestami.“
II Volně padat jako ve snu
Stockholm v sedmdesátých a osmdesátých letech Na podzim roku 1976 zřídila švédská zpravodajská služba neboli Bezpečnostní policie externí sekci, aby zvýšila ochranu svých operací. Sekce dostala pracovní název „Sekce pro vnitřní bezpečnost a ochranu před úniky“ a stala se nejtajnější součástí tajné policejní práce. Aby se zabránilo jejímu odhalení, byla učiněna veškerá možná opatření. Byla založena soukromá poradní firma v sektoru managementu, která sloužila jako ochranný štít pro její činnost; firma sídlila ve městě a nikdo z jejích zaměstnanců nemohl být vystopován v seznamech zaměstnanců a výplatních listinách Bezpečnostní policie, již tehdy tajných. Kontakty s mateřskou organizací byly pochopitelně obklopeny všemi představitelnými způsoby utajení. Zaprvé, sekci řídil pouze vedoucí kanceláře, který stál ve skutečnosti i v čele celé Bezpečnostní policie. Vzhledem k charakteru misí však toto řešení nebylo nikterak ideální, především proto, že neumožňovalo systematický vhled do všech odvětví sekce. V následujícím roce proto došlo k úpravám. Vznikla další tajná sekce – Sekce pro ochranu organizace – a na jejím základě byla vybudována síť informátorů, která měla pokrývat veškeré oblasti činnosti. Většina z těchto prověřených osob si zároveň nebyla vědoma toho, že nyní zastávají dvojí funkci; kromě své běžné práce informovaly o sobě i svých spolupracovnících prostřednictvím denních hlášení a kontinuálně vedených deníků, v nichž uváděly údaje o interních i externích kontaktech. Odborová organizace samozřejmě vznesla námitky, ale protože odborová organizace Bezpečnostní policie byla jen vybledlým stínem vlastních policejních odborů a jako obvykle neměla nejmenší tušení, o co jde, běželo vše podle plánu. Externí sekce pochopitelně stále existovala, a to ve víceméně stejné formě jako na začátku. Přísun informací silně vzrostl, ovšem za jistou cenu; nyní o její existenci věděly další osoby uvnitř mateřské organizace. Celý proces věrně ilustroval klasické dilema každé zpravodajské služby. Vše se dalo přirovnat ke složení skládačky: bylo evidentní, že to půjde snadněji, když budou mít pověření přístup ke všem dílkům, současně však šlo o metodickou katastrofu, jestliže záměrem zároveň bylo utajit skládání skládačky i hotový obraz před co nejvíce lidmi, bez ohledu na to, na které straně stojí. Nemnozí zasvěcení věděli také, že celá konstrukce vznikla v hlavě vedoucího kanceláře Berga. Pravda, Berg stál v čele sekce, o své roli jejího tvůrce se ale nikdy ani slovem nezmínil, což si jeho nadřízení vykládali jako projev diskrétnosti a osobní skromnosti. Sám Berg to chápal lépe. Koneckonců, celý koncept převzal od německé zpravodajské služby, a to do detailu; jeho němečtí kolegové disponovali v oblasti tajných operací dlouhou tradicí. Jeho historické znalosti a vědomosti o práci zahraničních bezpečnostních orgánů Bergovi rovněž umožnily vyvinout strategii, jak svou novou sekci zvětšit a rozvíjet. Původním cílem byla tajná kancelář, snad dokonce i vlastní tajná organizace pro ochranu ústavy, jež by dohlížela nejen na Bezpečnostní policii, ale také na takzvanou otevřenou činnost uvnitř policie, dále na brannou moc, přirozeně, a všechny další státní úřady, soukromé organizace nebo skupiny, jejichž činnost může ohrozit nebo poškodit nejvyšší politickou moc. Konečně právě v tom spočíval prapůvod všech
zpravodajských služeb, byl to počáteční, vše ostatní zastiňující úkol. Ochrana ústavy, pomyslel si Berg. Vynikající fráze, když bylo třeba nanejvýš obezřetně popsat činnost sekce okolí, jež většinou nic netušilo, bylo nepřátelské a využilo každou příležitost, aby strážce demokracie označilo za její nepřátele. Švédská Bezpečnostní policie byla na rozdíl od svých protějšků – jak západních, tak východních – organizací, která sestávala téměř výlučně z policistů. Bezpečnostní policie neměla vůbec žádnou intelektuální či akademickou tradici a Berg byl absolutně přesvědčený o tom, že to také znamená její velkou přednost. Žádní absolventi Oxfordu a Cambridge z nejvyšších kruhů, kteří jsou schopni celý národ směnit s nepřítelem za peníze kvůli jedné prostituce v nějakém laciném hotýlku ve třetí zemi; žádní přepjatí teoretici, kteří nedokáží vyslovit myšlenku, aniž by okamžitě nemuseli uspořádat seminář s diskusí; žádné filosofické zmatené hlavy nebo političtí myslitelé. Jasná, čistá organizace, která sestává jen z policistů, říkal si Berg. V dalších letech sklízeli velké a zasloužené úspěchy jak uvnitř organizace jako celku, tak především v oblasti, která byla Bergovým miláčkem a každým dnem se více podobala jeho vytoužené tajné kanceláři pro ochranu ústavy. Měli štěstí a měli smůlu, s dobrem rostli a to špatné obrátili ve svůj prospěch; stručně řečeno, měli přehled nad situací. Nejprve měli štěstí, když uvnitř vlastní organizace odhalili špiona. Věčně opilého policistu, který nepříteli s obratností trhovce a za sotva vyšší cenu prodával tajné informace. Doživotí, dobrá reakce tisku a povzbudivé poplácání po rameni od muže z ulice i od politických špiček. Pak měli smůlu. Nepřátelsky smýšlející elementy z levého okraje politického spektra rozšířily fámu, že izraelská zpravodajská služba dopadla švédského špiona. Její příslušníci svým obvyklým způsobem, prostým jakéhokoliv sentimentu, v Bejrútu špiona údajně odvlekli z letiště a zavřeli jej do vhodně umístěné věznice, kde mu přidrželi ústí hlavně u spánku a nabídli mu, aby si u nich vylil srdce. Když to pak bylo vyřízeno – trvalo to stěží déle než den – dopravili ho na letiště a posadili do letadla do Kodaně, načež zatelefonovali svým švédským kolegům a ohlásili jim dárek. Pravda nebo ne, v každém případě to znamenalo problém. Berg nebyl člověkem, který by se v médiích zpovídal ze svého podnikání, ať už si média pouští pusu na špacír jakkoli, ale politicky odpovědný ministr spravedlnosti se případu chytil při týdenní poradě a z důvodů, které znal jen on a Berg, rozhodl, že bude lepší působit ustaraně než rozčileně. Mohla v sobě tato mírně řečeno překvapivá tvrzení skutečně obsahovat zrníčko pravdy? Berg s účastí zavrtěl hlavou. Ani v nejmenším, ale jako už mnohokrát předtím, o pravdě nebylo možné mluvit dokonce ani v nejuzavřenější společnosti. Ve skutečnosti sekce pro vnitřní bezpečnost přišla špionovi na jeho spády a její externí část vykonala praktickou práci. Protože jejich činnost byla tak choulostivá, jako ostatně vždy, a protože musela být chráněna za každou cenu, navázal Berg kontakt s Izraelem a společně zadržení naplánovali. Poté si vymysleli historku o únosu a „novinku“ vypustili prostřednictvím obvyklých kanálů k protivníkům. „Ti spolkli návnadu i s navijákem a my tím zabili dvě mouchy jednou ranou,“ shrnul vše Berg a přívětivě pokynul oněmělému ministrovi. Přesně jako ty, jenže opačně, dodal v duchu. „Můžete se spolehnout, že to nikdy neopustí zdi této místnosti,“ řekl ministr spravedlnosti vřelým hlasem. Odhalit jednoho špiona ve vlastní organizaci bylo pěkné, ale věčně se z toho žít nedalo, a kdyby se jich objevilo vícero, mohlo to brzy mít špatné následky. Navíc to ani nebylo nutné. U zpravodajské práce jde především o následující: vyčistit již sebrané informace, zvážit jakékoli představitelné riziko a využít toho všeho ve prospěch organizace. Touto cestou je možné získat předpoklady pro vlastní
růst, aniž by bylo nutné poukazovat na množství nepříjemností, které už nastaly. Vyhrožování a děsivé scénáře, nebezpečí a vize budoucnosti, prognózy a preventivní opatření, o to tady jde, a člověk by musel být naprostý pitomec, aby nepochopil, že finance mnohem lépe oživí jedna obratně formulovaná, dobře podložená a selektivně provedená bezpečnostní analýza – bez ohledu na to, jak je přesná – než celá hromada únosů letadel, bombových atentátů či zastřelených politiků. Tady se máme ještě hodně co učit od Němců, pomyslel si Berg, který si nastudoval, jak se v Německu lichvařilo s dědictvím domácích teroristů. My to pořád ještě nemáme pevně v ruce, říkal si. A proto byla na začátku osmdesátých let ohlášena další organizační změna. Nejprve přejmenovali vlastní část organizace na „Sekci ochrany práce“. Jednak proto, že to mělo poměrně volný výklad a o něco širší záběr, jednoduše to znělo trochu více švédsky; jednak proto, že pracovní zatížení velmi vzrostlo a byla zřízena zvláštní skupina, jež měla prověřovat všechny informace a dopravit je tam, kam bylo třeba. Na lovu nových prostředků se nesměla pustit ze zřetele žádná možnost. To Berg zdůraznil, ještě než padl startovní výstřel. I když se vyjádřil trochu jinak. Externí sekce zůstala zachována. Rozrostla se sice do té míry, že musela být vytvořena další zastřešující organizace, což opět vedlo k problémům ve vedení a koordinaci – ty měly být vyřešeny v rámci jedné fundace –, ale základní strategie, jako struktura práce, byla stejná jako dříve. Berg často a s pýchou myslel na speciální „sekci děsivých scénářů“, již zřídil jako své vlastní marketingové oddělení. Měla za sebou nadevše úspěšný start. Nejprve se věnovali situaci na Balkáně: od počátku sedmdesátých let byla Jugoslávie pro Bezpečnostní policii zdrojem radosti. Chorvatští extremisté zastřelili srbského velvyslance, jejich soudruzi je následně dostali ze švédského vězení s pomocí únosu letadla a díky tomu všemu dostala Bezpečnostní policie k dispozici rozsáhlé prostředky k boji proti novým teroristům. Ale Jugoslávci jim prokázali laskavost i v jiném ohledu. Proud politických uprchlíků byl stále větší a mezi těmi, kteří přišli do Švédska, existovaly velké politické protiklady. Silně zastoupená byla především složka běžných kriminálníků, kteří rádi ponocovali a konspirovali ve svých zakouřených klubech. Prostředky, nezbytné pro sledování, odposlechy a tlumočení, byly několikanásobně navýšeny. Jen výlohy na tlumočení stouply za méně než pět let o více než dva tisíce procent. Jenže pak se zdálo, že vítr přestal nadouvat plachty, a v černých okamžicích si Berg myslel, že se rozplynul v příjemném švédském pokojovém teple. Terorismus, jímž se ve svých prognózách oháněli, se jednoduše nedostavil, a zatímco léta utíkala a výdaje stále stoupaly, protivníkově straně se nijak nechtělo do hrůzných činů, které Bezpečnostní policie svým politickým zaměstnavatelům slibovala. Ilegální kluby, drsná přepadení a tu a tam krvavé vyrovnávání účtů mezi jugoslávskými bandami byly sice pěkné, ale z Bergova hlediska zkrátka nestačily. Politici se začínali ošívat a mezi těmi policisty, kteří nepracovali v utajení, se stále častěji a hlasitěji ozývaly hlasy tvrdící, že Jugoslávci nyní spadají do jejich resortu a Bezpečnostní policie si má najít jiný koníček. Situace nebyla dobrá a prognózy ještě horší, a přesně v tom okamžiku se měla zapojit Bergem nově vytvořená skupina „Sekce pro analýzu a informační marketing“, která měla převzít veškerou balkánskou problematiku. Dali dohromady do sebe vhodně zapadající součásti z mnohých starých strategických analýz, za něž vděčili vojenské zpravodajské službě a jejím zahraničním kolegům – ti všichni již léta věštili rozpad jugoslávské federace a následný chaos na Balkáně i jinde v Evropě –, a s pomocí těchto jednoduchých prostředků vznikla zpráva se znepokojivým obsahem: nejvyšší stupeň utajení, nejvyšší priorita, zpřístupnění jen těm nejvyšším z nejvyšších. Přílohy k ní byly jednoduše poslány poštou. Poté se rychle pohnuli vpřed a na řadě se ocitla problematika Kurdů. Mezi kurdskými uprchlíky v Evropě zjevně nepanoval mír a soulad, a když propukly nepokoje, rádi se vzájemně stříleli. Problém
byl v tom, že skutečně stříleli jen po sobě navzájem, což bylo z perspektivy Bezpečnostní policie ekonomické šílenství. Bergovi němečtí kolegové ze Spolkového úřadu pro ochranu ústavy stáli před stejným problémem, a protože Kurdům zjevně chyběly politické ambice, rozhodli se být aktivní oni sami. Nejprve zesílil tlak na zpravodaje mezi kurdskými uprchlíky. Zcela otevřeně jim bylo řečeno, že si mohou okamžitě sbalit kufry a odjet „domů do Turecka“, jestliže už nemohou nabídnout nic víc než obvyklý nesmysl o další případné vraždě upovídaného prodavače zeleniny. Tento argument se zjevně neminul účinkem, protože už po dvou měsících dorazily krajně znepokojivé informace, a to o nejrozmanitější infiltraci ve Švédsku i Německé spolkové republice. Extremistická politická uskupení mezi Kurdy v zemích, kde byli přijati jako uprchlíci, evidentně plánovala atentáty na mnohé centrály domácí politiky. Byly ohlášeny útoky i prostřednictvím dopisů. Konečně, pomyslel si Berg, který nyní prokázal, že i z bývalého pastevce ovcí z provincie Diyarbakir lze vypáčit zlato. Když se Berg o hodně později ohlížel za počátkem osmdesátých let, připadala mu vždy jako nejšťastnější léta jeho života. Měl hodně práce, ale působila mu potěšení a přinášela velké úspěchy. Později se však dostavily starosti. Nejprve měl na krku změnu vlády. Mohl si sice spočítat už dávno, že Umírnění nezůstanou u moci věčně, a pochopitelně by nikdy nevstoupil do jakéhokoliv politického uskupení, pokud by někdo přišel na podivnou myšlenku se ho na to ptát, ale kdyby měl možnost volby, tak… přirozeně. S Umírněnou stranou se jednalo snadněji, na lidi jako on nebyli zvyklí, jenže socialisté byli z úplně jiného těsta. To se Berg dozvěděl velmi brzy. Pravice vládla už hodně dlouho a šest let ve frontě před hrnci s masem apetit socialistů důkladně posílilo. Jakmile byl vyhlášen výsledek voleb, vymazal Berg zápisky v kalendáři, se svými nejbližšími spolupracovníky odjel na bezpečné místo a tři dny analyzoval nové postavení. Analyzoval? Prošli si vše do nejmenšího detailu. Byli předem varováni, a proto připraveni. Nová vláda si sotva rozdělila posty, když vojenská zpravodajská služba za pomoci svých pečlivě vypracovaných kontaktů uvnitř vedení sociální demokracie učinila očekávaný výpad. Šlo o obvyklý mocenský boj, ale Berg byl tentokrát připravený lépe než kdysi jeho předchůdce. V den pohovoru v kanceláři vlády předložil nejnovější analýzu situace na teroristické frontě a postaral se o to, aby byla okořeněna optimálním výběrem posudků vojenských zpravodajců. V čem je tu rozpor? tázal se nevinně. Rozuměl-li tomu dobře, byl on a jeho spolupracovníci naprosto stejného mínění jako kolegové u vojska. Po pohovoru šel Berg domů pěšky, a když tak kráčel pod podzimním sluncem mezi Rosenbadem a Kungsholmenem, přistihl se, že si pobrukuje Beethovenovu Ódu na radost. Zástup lidstva sbratřen blíže, broukal si spokojeně. A když se posadil ke svému psacímu stolu, už na něm ležely podklady, které si před víkendem objednal. Nejprve se pustil do vyžádaného seznamu nových ministrů, státních tajemníků a dalších úředníků a poradců, kteří nyní zalidní vládní budovy. Ještě do včerejšího dne bylo nemálo z nich uvedeno v registrech Bezpečnostní policie. Z dobrého důvodu a s náležitě tlustými pořadači, ušklíbl se Berg, ale po právě skončeném podzimním úklidu byl archiv prázdný a čistý a všechny podklady, které by mohly způsobit zbytečné nepříjemnosti, se nalézaly mimo budovu a pod bezpečnou ochranou. Týden poté se setká s politicky obsazeným vedením Bezpečnostní policie a mezi jeho spolupracovníky se už nyní uzavíraly sázky, od které z nových vůdčích sil vzejde popud k návštěvě personálního archivu Bezpečnostní policie tentokrát. Na výběr byly tři a předpovídat se daly všechny.
Díky externím aktivitám se začalo s analýzou klíčových politických postav, s nimiž nyní měla spolupracovat mateřská organizace. Dohromady šlo asi o deset osob, z nichž ti nejkvalifikovanější seděli v Rosenbadu a přibližně rovnoměrně se podělili o ministerstvo spravedlnosti a obrany. U všech se zvažoval jejich bezpečnostně politický profil, jehož těžiště sestávalo ze soupisu jejich zvláštních zájmů a sklonů v otázkách týkajících se bezpečnosti země. Na tomto základě se začal vytvářet seznam proklientsky orientovaných priorit v oněch oblastech a problematice, jež by mohly nové zákazníky zaujmout, a v té době byla celá Bergova analytická skupina zaměstnána vyhledáváním nutných informací; s jejich pomocí pak za dva týdny – i v tomto ohledu se horečně uzavíraly sázky – prokáže, že právě těmto problémům je věnována dlouhodobá a pečlivá pozornost. Seznam prioritních oblastí nebyl pro starého pardála jako Berg nijak vzrušující. Jako obvykle to byly staré články ze standardního sortimentu typu kontrola osob na citlivých postech a dohled nad různými extremistickými politickými stranami, ať byla jejich barva jakákoliv; krátce a dobře šlo o to, zachránit vlastní kůži, vyplít nepatrně plevele a trochu posunout perspektivu, a vše mohlo jít tak jako dřív. Nabíledni bylo, že prioritou se nyní musí stát extrémní pravice, ačkoli to Berga nijak netěšilo. Jeho prostředky nebyly nevyčerpatelné a on zastával názor, že by se mohly využít lépe než na dozor nad několika stovkami pomatených a zpola dementních holých lebek, které ani neumějí pochodovat, dokud se do němoty neopijí silným pivem. Což ale udělají prakticky vždycky, pomyslel si Berg kysele. Jenže tak to teď bylo a muselo být. Těšil ho aspoň jeho vlastní přínos k seznamu prioritních oblastí. Když se člověk podíval do historie Bezpečnostní policie, bylo to něco nového, něco, co opravdu slibovalo úspěch, a nijak to nesnižoval fakt, že ho na onu myšlenku přivedlo trápení s vlastním synovcem. Bergův otec byl policista na venkově, ve staré organizaci, dávno před zestátněním. Měl dva syny, oba šli k policii. U Berga bylo vše v pořádku, dokonce dalece předčil očekávání, jeho starší bratr však dopadl jinak. Po absolvování policejní akademie byl Berg přiřazen k pořádkové policii ve Stockholmu. Ve volném čase si dálkově udělal maturitu. Poté si vzal u policie dovolenou a za peníze, které si našetřil v hlídkovém voze, vystudoval práva. Po třech letech složil zkoušky, na něž většina potřebovala pět let, a když se ucházel o místo na státním zastupitelství, přijali ho s otevřenou náručí. Několik jeho nových kolegů šlo stejnou cestou jako on. Po deseti letech na státním zastupitelství jej oslovila Bezpečnostní policie. Policie byla tehdy zestátněna, Bezpečnostní policie byla nyní nově organizována a představovala zvláštní policejní oddělení. Bývalá činnost musela být rozšířena a opotřebovaná košťata vyměněna za nová, a Berg byl osloven jako první. O deset let později stál v jejím čele. Jeho starší bratr se ihned po dokončení školy oženil a rovněž nastoupil do služby u stockholmské pořádkové policie. Velmi rychle si pořídil tři děti a problémy s financemi, alkoholem a manželkou. Pak ho žena opustila a děti si vzala k sobě. V opilosti najel v hlídkovém voze do kiosku, dostal podmínku a musel zaplatit pokutu, smířit se s odebráním hodnosti a snížením platu a nakonec vzít novou práci v policejním oddělení ztrát a nálezů. Tam zůstal pět let a to léto, co jeho vlastní syn nastoupil do služby ve Stockholm City, si vypůjčil služební vůz, odjel do Vaxholmu a z mola sjel rovnou do vody. Berg ho chápal, krev není voda, ale pokud šlo o jeho synovce, jeho přesvědčení nejednou zakolísalo. Po bratrově smrti – nešťastná shoda okolností, jak zněla oficiální verze – si pochopitelně dal hodně práce, aby své mladého příbuzného vedl správnou cestou. Protože byl mezi nimi věkový rozdíl jen dvanácti let – a když byl sám, děkoval Berg stvořiteli za to, že ten rozdíl není větší – pokusil se být synovci starším bratrem, jenže to se dávno ukázalo jako marná snaha.
Synovec nosil domů po celou dobu školní docházky mizerné známky. Již v první třídě základní školy si vybudoval solidní pověst násilníka a jeho politické názory, o nichž se často a rád šířil, nebyly ve švédském parlamentu nikdy přijímány. Byl ovšem vysoký a silný, měl dědečka, otce i strýce, kteří všichni sloužili u policie, a tak ho na policejní akademii přijali s otevřenou náručí. Jeho kariéra šla jako po másle a už o dva roky později nastoupil na místo vedoucího obecně proklínaného mužstva stockholmského útvaru rychlého nasazení. A aniž by o tom měl sebemenší tušení, disponoval velmi užitečnou vlastností pro organizaci, v níž sloužil. Policisté jako on, říkal si Berg, vytvářejí pro všechny normální a fungující kolegy vhodný prostor pro jednání. Kromě toho byl nevyužitým zdrojem pro aktivity, které Berg reprezentoval. Absolutní většina policistů volila pravicové liberály, to Berg věděl. Věděl rovněž, že velké množství z nich tak činí jen proto, že neexistuje žádná radikálnější alternativa, a tím byla jeho úloha jasná. Totiž: pořídit seznam protiústavních elementů uvnitř policie a postupně záběr rozšířit i na armádu. Zahrnovalo to i soukromé kontakty mimo služební hranice, proto by věc neměla být příliš obtížná. Berg sám sestavil zevrubný komentář k hlášení o nedemokratických hnutích a elementech uvnitř orgánů, jež měly střežit bezpečnost země před vnitřním i vnějším nepřítelem, a pečlivě přitom zdůraznil, že jako výjimečně nebezpečné pro politické špičky se z historického hlediska ukázaly být především dvě organizace: armáda a vojenská zpravodajská služba. Své hlášení ukončil tvrzením, že se jedná o důležitý a bohužel zanedbávaný problém, kterému však už po jistou dobu věnuje podstatně větší pozornost. Připojil také vysvětlení: „Skutečnost, že švédská demokracie je jednou z nejstabilnějších demokracií v evropských dějinách dvacátého století, je pravděpodobně základní příčinou toho, že se Bezpečnostní policie o tuto otázku dosud tak málo zajímala.“ Trvalo dvanáct dní, ne čtrnáct, než byl Berg povolán do vládní budovy, aby odůvodnil priority Bezpečnostní policie. Za normálních okolností byli při takových rozhovorech přítomni tři účastníci, ministr spravedlnosti, příslušný státní tajemník a Berg sám, ale tentokrát se v místnosti zdržovala ještě jedna osoba. Před týdnem premiér vzkázal Bergovi, že mu ministerský rada chce položit jisté bezpečnostní otázky; rozhodl se proto, že se schůzky zúčastní i jeho mimořádný zmocněnec, a vybídl Berga, aby se okamžitě ohlásil, bude-li proti tomuto personálnímu obsazení cokoli namítat. Po téměř sedm let nemusel Berg vyslechnout žádný tak striktně formulovaný pokyn shora, takže byl tentokrát poněkud otřesený a zneklidněný, více, než mu bylo milé. Vlastně s něčím podobným počítal – nevyloučil dokonce ani tu možnost, že byl předvolán jen proto, aby si vyslechl, že už jmenovali jeho nástupce –, ale tohle skutečně nepředvídal, především ne závěr premiérovy direktivy: „námitky proti mému rozhodnutí.“ Bergovým uším to znělo podezřele jako skrytý vzkaz či dokonce varování. Berg, stejně jako premiér i jeho mimořádný zmocněnec, přirozeně věděl, že se posledně jmenovaný již léta pohybuje v nejvyšší kategorii utajení. Otázkou bylo, zda premiér a ten, o něhož tu šlo, vědí ještě více, uvažoval Berg. Například to, že Berg vyčistil jeho osobní akta, takže se zmocněnec nedozví o informacích, které o něm Berg má. Půlku noci si lámal hlavu, až se nakonec spatřil jako v zrcadle, které člověka odráží v jiném zrcadle postaveném šikmo za jeho zády a tím ho donekonečna rozmnožuje, a den nato byl unavený a skleslý. Na krátký okamžik dokonce vážně uvažoval, že se poradí se svým nejdůvěryhodnějším spolupracovníkem, vrchním policejním ředitelem a vedoucím externí činnosti Waltinem, jenže nebyl čas na slabost, takže to opět zavrhl. Nikdy neukázat, co si člověk myslí. Vyčkávat a zvažovat, pomyslel si Berg. Navíc nevěděl, zda může Waltinovi skutečně věřit.
Možná jsem si dělal zbytečné starosti, napadlo Berga; když vzal do úvahy to, co bylo na schůzce řečeno, vše proběhlo hladce a ze strany jeho protějšků zazněly jen nepatrné námitky. Nový ministr spravedlnosti dal najevo jistý údiv, že Kurdové mají tak dalekosáhlé protivládní plány – jak vyplynulo ze šetření, které tak „záslužně“ provedl Berg – ale na druhou stranu příliš překvapený nebyl, pokud si mohl dovolit být „trošku osobní“, protože už dávno pochopil, že „něco chystají“. „Ti Kurdové, myslím,“ vysvětlil. Ten rozhodně není důvodem k obavám, pomyslel si Berg. Nový účastník skupiny toho moc neřekl. Jednou to dokonce vypadalo, že si zdříml, když tak seděl se zavřenýma očima a pohodlně opřený na židli, ale jakmile Berg došel v řeči ke svému nepřetržitému vyšetřování protidemokratických elementů v rámci policie a armády, probudil se k životu a nepatrně zvedl svá těžká víčka. Bergovi se jeho pohled nezamlouval, a ani jeho výraz, když už jsme u toho. Vypadal téměř pobaveně a Berg měl nepříjemný pocit, že se na něj nedívá, ale spíše ho pozoruje, jako by Berg byl nějaký předmět a ne živá osoba. Zmocněnec se najednou rozesmál tak, až se jeho tučné břicho rozhoupalo, kývl hlavou a zářivě se na Berga usmál, aniž se jeho víčka pohnula o jediný milimetr. „Slyšte dunění v kráteru justice!“ smál se a jeho břicho opět poskočilo. „Kdy si budeme moci vychutnat ten dobrý doutník? Už se nemohu dočkat.“ „Podle mých spolupracovníků budeme moci první přehled předložit začátkem příštího roku,“ odpověděl Berg s korektním výrazem. „Čas zázraků tedy zřejmě ještě neuplynul,“ promluvil mimořádný zmocněnec ministerského předsedy. Opět se opřel, spustil víčka a na jeho rtech se objevil pobavený úsměv. Ten člověk mluví z cesty, pomyslel si Berg. Ale nahlas to neřekl. Druhý den se na bezpečném místě setkal s Waltinem. Waltin měl u sebe podklady, které odstranili ze složky mimořádného zmocněnce a uschovali mimo budovu; Berg naopak to, co tam ještě zůstalo. Poté se odebral do své pracovny v nejvyšším poschodí a akta studoval, zatímco Waltin se bavil hrou na automatu, který ze záhadných důvodů stál v konferenční místnosti hned pod Bergovou kanceláří. V pravidelných intervalech proniklo mezi prkny podlahy chřestění mincí, a nejméně v jednom případě Waltin nadšením výskl. Proč tohle dělá? ptal se sám sebe Berg, který věděl, že Waltin má k pokladničce automatu klíč. Ve spisech byly tři postřehy, které Berga znepokojily; teď si vyčítal, že si podklady nepročetl včera před slyšením. Zápisy byly téměř dvacet let staré a vztahovaly se k době, kdy mimořádný zmocněnec vykonával základní vojenskou službu. Podle první poznámky byl přidělen k běžnému obrannému pluku v Horním Norrlandu. O měsíc později byl však přeložen ke štábu obrany ve Stockholmu, a to přímo na návrh velitele pluku na štábu obrany. Podle všeho sloužil rok v oddělení, zabývajícím se probírkou „výcvikového materiálu, který nebyl prohlášen za bezpečnostní“ pro osoby v branné povinnosti a nižší služební hodnosti uvnitř armády. A když byl po patnácti měsících propuštěn ze základní vojenské služby, byl stále ještě v branné povinnosti. Druhý záznam obsahoval dva rozdílné IQ testy, jež musel podstoupit při odvodu. První byl obvyklý test, který se dává všem brancům, a jeho výsledek pozvedl budoucího zmocněnce do nejvyšší kategorie, do níž se dostala jen necelá dvě procenta z každého ročníku. To by samo o sobě nebylo nijak pozoruhodné, Berg sám patřil do nejbližší nižší kategorie; ale zmocněnec byl poté jako docela obyčejný rekrut přidělen k docela obyčejnému pluku – tady něco nehrálo. Pro něj měla být navržena úplně jiná služba, jenže o něčem takovém nebyla v dokumentech ani zmínka. A o týden později byl poslán na další test. Berg nebyl žádný odborník, pokud šlo o psychologické
testy, ale švédsky číst uměl. Na poslední stránku psycholog, který test vedl, připsal rukou psanou poznámku: „Respondent v rozšířené variantě Stanford Binet dosáhl nejvyššího možného výsledku. To znamená, že spadá do té části celkové populace, jež odpovídá přibližně 0,001% zmíněné populace.“ Jeden ze sto tisíc, pomyslel si Berg. Jeden z méně než stovky Švédů, a o několik měsíců později je odveden jako obyčejný rekrut? Třetí záznam sestával z lístku popsaného psacím strojem a obálky, v níž se lístek nacházel: adresa byla napsaná velkými tiskacími písmeny a dopis adresován na „kriminální oddělení stockholmské policie, policejní budova, Kungsholmen“. Odtamtud zjevně neznámými cestami doputoval do archivu Bezpečnostní policie. Odesilatel byl anonymní, ale z obsahu a čtením mezi řádky vyšlo najevo, že pracuje ve vzdělávacím oddělení u štábu národní obrany ve Stockholmu a odpovídá mimo jiné za povolenky k dovolené osob v branné povinnosti. Anonymní pisatel chtěl upozornit na zjevnou anomálii. Jedna z osob v branné povinnosti již první den v novém služebním postavení odevzdala povolení, na němž se jí pro následujících čtrnáct dní uděluje dovolená. Poté se objevila znovu a opět předložila stejné povolení. Pisatel dopisu to považoval za tak zvláštní, že rekruta požádal o sečkání, zatímco se sám informoval u důstojníka, který povolenku k dovolené vystavil. Byl však „zmíněným důstojníkem neslýchaně příkrým způsobem odbytý; arogantním způsobem mi sdělil, že se nemám plést do věcí, do kterých mi nic není“. Když se vrátil do své kanceláře, „rekrut již místnost opustil, a protože tato anomálie trvá už téměř rok, obracím se s touto věcí na Vás. Situace na mém pracovišti bohužel není taková, abych o tom mohl mluvit se svým nadřízeným“. „Co tomu říkáš?“ zeptal se Berg. Spolu s Waltinem seděli na pohovce v konferenční místnosti, a než se Waltin dokumentací probral, vypil Berg polovinu konvice kávy. „Podle všeho máme na krku dalšího špiona,“ konstatoval Waltin a ušklíbl se. Nebo dva, pomyslel si Berg a v duchu zasténal. Tím druhým byl státní tajemník na ministerstvu spravedlnosti, pravidelný účastník týdenních porad. Tak už to šlo celá léta bez ohledu na to, zda byl jeho ministr z konzervativní či sociálně demokratické vlády. Kromě toho měl ještě vedlejší práci jako právník vrchního velitele, hodnost generálporučíka a postavení ve štábu. Státní sekretář byl sám o sobě velmi mlčenlivým mužem. Pokud se kdy chopil slova, pak zpravidla tehdy, aby zodpověděl otázku, a vždy se jednalo o formality nebo právní problémy. Jeho celkové vystupování bylo příjemné a diskrétní. Vzdělaný člověk ze staré školy, domníval se zpočátku Berg, ale protože nepatřil k těm, kteří se nechají ošálit pěkným zevnějškem, a státní tajemník při jejich setkání vedl protokol, ačkoli byly jeho záznamy poměrně krátké, podrobil ho Berg obvyklé rutinní kontrole. Jeho vyšetřovatel uprostřed zimy vysedával celý týden v ledově studeném skříňovém voze před přepychovou vilou státního tajemníka v Lidingö, aniž by mohl cokoli sdělit. Osmou noc se pak konečně něco stalo; podle hlášení, jež následující ráno leželo na Bergově psacím stole, přesně toto: „V 02.18 vstoupil objekt na balkon své ložnice v horním poschodí své vily. S jistou námahou poté zaujal takzvaný pozor a pozvedl pravou rukou skleničku šampaňského, načež čtyřikrát připil na Jeho Veličenstvo krále. V tom okamžiku měl na sobě krátké modré spodky se žlutými lampasy, sako uniformy s výložkami generálporučíka a vojenskou čepici se štítkem. Poté objekt zpíval první sloku královské hymny, načež se balkonové dveře otevřely zevnitř, na balkon vstoupila nahá žena a vtáhla objekt balkonovými dveřmi dovnitř. Zmíněná žena je podle našich pozorování identická s manželkou objektu a v popsaném okamžiku působila svěžím dojmem. V ložnici zřejmě poté došlo k jistým
aktivitám. Vzhledem k tomu, že záclony byly zatažené a balkonové dveře zavřené, to však nelze tvrdit s naprostou jistotou. V 05.30 bylo světlo v ložnici zhasnuto.“ Jak mohli vědět, že to bylo šampaňské, napadlo Berga, poté co si hlášení přečetl. Dříve než se s Waltinem rozešli, shodli se na utlumení vojenské části jejich pátrání po protidemokratických elementech. S ministrem nebylo v tomto bodě možné počítat a dva proti jednomu bylo příliš. „Myslím, že by bylo lepší držet se v zákrytu a počkat, jak se situace vyvine,“ řekl Berg. „V každém případě. Přinejmenším do doby, než se dozvíme, jestli je to ryba nebo rak,“ přizvukoval Waltin. Jak může být tak nadaný člověk sociálním demokratem? pomyslel si. Šlo to dobře a šlo to špatně, ale Berg se držel. Šlo to dobře a šlo to špatně, nicméně bez ohledu na to následoval jeden den druhý, ze dnů se staly měsíce a pak i roky a Berg stále ještě seděl na svém místě. Současně se zdálo, že se jeho okolí, tedy jeho nadřízení a lidé, kteří práci vykonávali a konkretizovali, semklo kolem něj. Ne však proto, aby ho objalo, což by bylo dost těžké, neboť dával přednost pevnému stisku ruky a zdvořilému odstupu, nýbrž jako příprava na něco úplně jiného. A tak se Berg jednoho dne odebral na bezpečné místo, aby šel do sebe a rozebral si svou situaci. Bergovým nejbližším spolupracovníkem byl vrchní policejní ředitel Waltin. Byl o deset let mladší než Berg, a když Berg uvažoval, kdo by se později mohl stát jeho nástupcem, což dělal jen nerad, pak před sebou viděl právě Waltina. Měli společnou historii a velké množství tajemství, v některých případech si dokonce vzájemně prokázali osobní důvěru, a k tomu byl Waltinovým mentorem. A když posuzoval jejich společný úkol, pak to byl rovněž Waltin, který držel ochrannou ruku nad jeho nejhlubším nitrem, tím nejcitlivějším a nejtajnějším, tím, co za žádnou cenu nesmělo vstoupit do hry nebo vůbec být odhaleno. Externí činnost. Nebyl sebemenší důvod k domněnce, že se na Waltina nemůže spolehnout. Všechny zkoušky, jimž Waltina vystavil, přinesly dobré výsledky, nic nenasvědčovalo tomu, že tu něco nehraje, když se odhlédlo od bláznivé historky tajného klíče k hracímu automatu a jiných podobných dětinskostí. A přece bylo něco špatně. Berg to cítil, ale nedokázal to pojmenovat. Bergovi důstojníci byli všichni ctižádostiví, pečliví a pilní. Kdo takový nebyl, musel buď odejít, nebo byl přeložen na místo, kde nedostatek předností mohl posloužit vyššímu cíli, což ovšem ne vždy fungovalo. Na poslední poradě se diskutovalo především o znepokojivých informacích, jež jeho sekce shromáždila v souvislosti se střežením Kurdů. A poslední v řadě ministrů spravedlnosti formuloval, podobně jako jeho předchůdci, své názory a obavy poněkud zmateně. „Ten Kudo,“ zajímalo ministra. „Co je to za ptáčka? Kudo? To zní cize, skoro africky. Ten chlap je z Afriky?“ To by asi sotva měl křestní jméno Werner, pomyslel si Berg, ale nechal si to pro sebe. Místo toho zdvořile zavrtěl hlavou. „Komisař Kudo je vedoucím vyšetřování ve věci kurdské otázky,“ vysvětloval. „Shromáždil a sepsal aktuální hlášení,“ dodal k tomu. „Ach, pak tomu rozumím,“ řekl mimořádný zmocněnec a o několik milimetrů pozvedl víčka. „Proto ho podepsal svým jménem.“ „Já myslím to příjmení,“ řekl ministr spravedlnosti, který se nenechal tak snadno zviklat. „Kudo. Není africké?“
„Jestli si dobře vzpomínám, jeho otec po válce uprchl z Estonska,“ řekl Berg. „Kudo. Ano, domnívám se, že to je estonské jméno.“ „Dovedl bych si tu věc představit takhle,“ řekl zmocněnec se sklopenými víčky a svým obvyklým pobaveným úsměvem. „Vezměme v úvahu, čistě hypoteticky,“ řekl a z nějakého důvodu pokývl právě Bergovi, „že se jeho otec jmenoval Kurt a matka Doris. A tak z něj byl KuDo místo Anderssona. Vlastně bychom měli být vděční za to, že se nepíše s velkým D. Ku-Do,“ řekl zmocněnec s důrazem na obě slabiky, zatímco z nějakého důvodu pozoroval ministra. „Přesně tak,“ řekl ministr spravedlnosti a vyprskl smíchy. „Protože pak bych ho asi považoval za Japonce. Myslím tím jako v judu,“ vysvětloval a státního tajemníka, který se zdvořile a mlčky usmál, dloubl loktem do žeber. „Jestli je to pro vás důležité, mohu se pochopitelně informovat,“ řekl zdvořile Berg. Jeden naprostý hlupák, druhý, který nikdy nic neřekne, a třetí, který říká nesmysly, dodal v duchu. „To by bylo vynikající,“ promluvil zmocněnec s přehnanou vřelostí v hlase. „Že ten chlap neumí ani myslet ani psát, to bych ještě bral, koneckonců nemáme příliš na výběr, ale nedůvěřuji lidem, kteří si mění jména.“ Co tím vlastně chceš říct? ptal se v duchu Berg. Příliš srozumitelné varování, pomyslel si Berg o dvě hodiny později. Seděl za svým psacím stolem a právě si prohlížel osobní složku Wernera Kuda. Narozený jako Werner Andersson. Syn Kurta Anderssona a jeho manželky Doris, rozené Svenssonové. Nedbalost z mé strany, uvědomil si Berg. Vyhledat lidi pro kurdskou sekci skutečně nebyl nijak lehký úkol. Museli být ctižádostiví, pečliví a pilní, a současně umět zacházet se stále fantastičtějšími historkami, které jim dodávali informátoři, vystavení velkému tlaku. Werner Kudo vypadal, že byl pro toto řemeslo přímo zrozený, přinejmenším od toho dne, kdy ve společenské místnosti sdělil pod slibem mlčenlivosti jednomu z Bergových informátorů, že doma na statku ve Smålandu mají skřítky. Mužíčky oblečené do filcových kabátků, kteří pečlivě dohlížejí na obyvatele, dobytek i budovy. Berg našel pro Kuda i dokonalého parťáka. Jmenoval se Christer Bülling a i on si změnil jméno, ale protože se narodil jako Vricklund, dalo se to ještě pochopit. Když ho Berg lapil do svých sítí, pracoval v plánovacím oddělení policie v Solně. Berga na něj upozornil ředitel stockholmské policie. Ten mu u jídla vyprávěl o mladším kolegovi ze Solny, s nímž se při nějaké příležitosti setkal, a dotyčný v něm prý zanechal hluboký dojem. „Nejinteligentnější mladý kolega, jakého jsem kdy viděl, ostatní mu říkají Profesor,“ tak shrnul ředitel stockholmské policie situaci a okamžitě tím vzbudil Bergovu zvědavost. Berg byl muž, který disponoval velkými znalostmi. Mimo jiné věděl, že krása tkví většinou v očích toho, kdo ji posuzuje, a navíc zastával jasný názor, že stockholmský policejní ředitel je snad tím nejpitomějším kolegou, jakého kdy viděl, takže se hned druhý den obrátil na Waltina a požádal ho, aby se na onoho Christera Büllinga alias Profesora podíval podrobněji. „Proč se mu říká Profesor?“ položil Berg první otázku, když se s Waltinem po týdnu sešli. „Jeden z jeho spolužáků z první třídy tvrdí, že proto, že jako jediný nosil brýle; kromě toho měl uši jako plachty a když se to tak vezme, vypadal mírně infantilně,“ vykládal Waltin. „Myslel jsem si, že to souviselo s jeho vysvědčením,“ dodal, „ale naši psychologové tvrdí, že děti nemají stejný smysl pro ironii jako dospělí.“
„Takže on není právě vrcholem inteligence,“ řekl Berg. „Ne tak docela,“ odpověděl Waltin a povzdechl si. „Jestli chceš, můžu ti přinést výsledky jeho testů od odvodu. Psychologové tvrdí…“ „Na to se vykašli,“ skočil mu do řeči Berg. „Máš ještě něco?“ „Bülling byl už poměrně brzy odvolán z venkovní služby, a sice na doporučení úředního lékaře. Trpí agorafobií a nesnese být obklopený lidmi. Je extrémně zamlklý, téměř autista.“ „Takže ne člověk, který dobývá svět,“ poznamenal Berg. „Ne, to rozhodně ne,“ prohlásil přesvědčivě Waltin. „Vypadá to, že dokáže neuvěřitelně tiše sedět a číst papíry. Mimochodem, tak to stojí v jeho diagnóze, kterou stanovil doktor. V plánovacím oddělení jsou s ním velice spokojeni.“ To si dovedu představit, pomyslel si Berg, ale neřekl nic. „Je to člověk, kterého bys chtěl získat?“ zeptal se Waltin. „Na Kurdy, jako vedoucího vyšetřování a analýzy. Co si o tom myslíš?“ Waltin kývl na souhlas. „Kudo a Bülling.“ Waltin si ta jména vychutnával. „Ti budou naprosto nerozluční. A mají čich, který se u nás, obyčejných smrtelníků, nevyskytuje.“ Jenže Kudo a Bülling se nyní jevili jako problém. Celému nasazení na Kurdy hrozilo, že se vymkne z rukou, protože ti dva brali sebe a svůj úkol moc vážně, uvažoval Berg. O skutečném důvodu, proč byla zřízena jejich sekce, neměli ani ponětí a chyběly jim předpoklady k tomu, aby na to přišli vlastními silami. Při posledním setkání s ministrem spravedlnosti byla už situace dost nahnutá. Berg si měl předloženou dokumentaci lépe projít; takhle to byl bohužel právě ministr, který v ní objevil jisté nepříjemné skutečnosti. „Rád bych věděl, jak to vypadá s tajnými odposlechy,“ řekl ministr. „Ano,“ odpověděl Berg a neutrálně si ho měřil. „Jak to tedy vypadá?“ řekl ministr. „V zákonech jsem o tom nic nenašel. Je to snad upraveno nějakým utajeným ustanovením?“ „Pokud jde o telefonní odposlechy,“ řekl Berg, „tak ty upravuje zvláštní…“ „Ne,“ skočil mu ministr do řeči a najednou zněl jeho hlas mírně podrážděně. „Nemyslím telefonující, ti přece nesedí ve stejné místnosti, ti si jednoduše telefonují, ne? Myslím tím takové ty tajné odposlouchávací akce, jak je provádíte. Když je mikrofon schovaný ve zdi a střeše a nábytku a bůhví, kde ještě.“ „Rozumím,“ odpověděl neurčitě Berg. „Právní výklad je v tomto bodě poněkud nejasný, pokud to tak mohu říci. Nebo co myslíš ty, Gustave?“ Berg se podíval na státního tajemníka, ale ten se díval do svých podkladů a zdálo se, že se o tomto aspektu výkladu práva nechce nijak šířit. „Myslím, že by k tomu Gustav opravdu měl co říci,“ řekl Berg neústupně. „Kolik z nás je schopných udržet v rukách jak soudcovské váhy, tak meč moci?“ dodal s důrazem a přívětivě se zadíval na osloveného. Hergot, co to tady ten příšerný chlap říká? pomyslel si státní tajemník a po zádech mu přejel mráz. Chce mi snad něco naznačit, a pokud ano, tak co? Co to je, ksakru, s tím chlapem? pomyslel si Berg. Už delší dobu mi připadá divný. Nejvyšší čas na novou malou kontrolu. „Ano,“ odkašlal si státní tajemník. „Jak už bylo řečeno, je to výjimečně komplikovaná otázka, kterou tu pan ministr položil, a já navrhuji, abychom se jí pro úsporu času věnovali po jednání. Jsem k dispozici, jakmile bude mít pan ministr čas. Ale pokud smím velice krátce něco říci,“ odkašlal si,
než mluvil dál, „tak naprosto souhlasím v tom, že se jedná o velmi komplikovanou právní látku.“ Ministr spravedlnosti se zatvářil šťastně jako školák, jemuž učitelka za píli právě věnovala obrázek. „Ano, i já jsem si to myslel,“ prohlásil spokojeně. „Kde jsme byli, než jsem vás přerušil?“ Měl jsem štěstí, pomyslel si Berg, když seděl v relativním bezpečí za svým psacím stolem. Mimořádný zmocněnec ministerského předsedy nebyl přítomný. Musel odřeknout krátce před poradou. To se ostatně v poslední době stávalo častěji. A já proti tomu nic nemám, dodal Berg v duchu. Den poté, co byl státní tajemník jmenován u generálního štábu, mu zavolala jeho sekretářka a zeptala se, zda by měl čas na návštěvu u krejčího. „U krejčího?“ zeptal se státní tajemník. „Musí vám přece vzít míry na uniformu,“ vysvětlovala sekretářka. Já nechci žádnou uniformu, pomyslel si státní tajemník zděšeně, ale pak mu najednou došlo, že kdyby země vstoupila do války, mohl by být k jejímu nošení přinucen. Na to byl totiž zákon. Své milované ženě o tom zpočátku nechtěl nic říci. Seznámili se o několik let dříve v jedné organizaci liberálních právníků a rok poté se vzali, a mít generála v domě pravděpodobně nestálo nijak vysoko na seznamu jejích hodnot v manželství. Jednou večer po dobrém jídle, když seděli v hudebním pokoji a chtěli si vychutnat výbornou nahrávku Mahlerovy Druhé symfonie, si přece jen dodal odvahy a celou tu hrozivou historii jí odvyprávěl. „Ale no tak, můj nejmilejší,“ promluvila s útěchou v hlase a pohladila ho po paži. „Existují i horší věci. Teď jdi nahoru a oblékni se, abych věděla, jak v tom vypadáš. Slibuju ti, že se nebudu smát.“ A skutečně se nesmála. Její oči podivuhodně zajiskřily a zadívaly se na něj úplně jinak než předtím. A tím to začalo. Nejprve si hráli na válku. A protože jeho tchyně pocházela z Norska a jeho žena mluvila plynně norsky, muselo Švédsko obsadit Norsko. Na tom se nedalo nic změnit. Oblékl si kompletní uniformu; přirozeně bez bot, ty si musel zout, a ta zatracená čepice mu už několikrát spadla z hlavy, ale jinak kompletní uniformu. Byl to jedinečný zážitek. Poté vyšel na balkon, aby se trochu vzpamatoval, a když už tam stál, rovnou pronesl přípitek Jeho Veličenstvu králi; pak však přišla jeho choť a znovu ho zatáhla do pokoje, aby pokračovali ve vyjednávání o okupaci a stanovili poslední podmínky mírového vyrovnání, a tak to šlo pokaždé. Jako ve snu, říkal si státní tajemník. A to až do dneška, pomyslel si smutně. Protože teď se jim na kobylku dostal ten příšerný Berg. „Co teď budeme dělat?“ zeptal se státní tajemník a ustaraně se podíval na svou ženu. Je tak hezká, pomyslel si. Jenže vše, co má začátek, musí mít i konec. „No co,“ řekla jeho choť. „Nestalo se nic tak strašného. Existuje přece spousta uniforem, které se dají vypůjčit.“ To jsem si mohl myslet, řekl si v duchu státní tajemník. „Máš na mysli něco konkrétního?“ zeptal se opatrně. „Přemýšlím, jestli bych neměla být zdravotní sestrou,“ řekla jeho žena a její krásné hnědé oči šelmovsky zajiskřily. „Co ty na to, můj milý? Necítíš se v poslední době trochu nemocný?“ Při příští týdenní poradě se státní tajemník zapojil do programu svou vlastní připomínkou,
a protože něco takového zažil Berg poprvé, nijak to nepřispělo k jeho duševnímu klidu. Onen mírně řečeno skrytě formulovaný bod mu toho také mnoho neřekl. Takže to došlo až tak daleko? pomyslel si Berg, který seděl jako na jehlách, a jedinou útěchou v té bídě mu bylo, že mimořádný zmocněnec odřekl svou účast i tentokrát. „Tedy,“ odkašlal si státní tajemník, „jak jsem už řekl svému váženému nadřízenému,“ kývl směrem k ministrovi spravedlnosti a ten mu také pokývl, zatímco Berg se cítil vyloučený, „dnes jsem podal výpověď z místa právníka na generálním štábu. Mimochodem okamžitou, můj nástupce bude jmenován koncem týdne.“ „Taková škoda,“ řekl Berg. Co teď? ptal se v duchu. „No ano,“ promluvil státní tajemník nečekaně chladným hlasem. „K tomuto rozhodnutí jsem došel na základě tvého pátrání po antidemokratických elementech v armádě a policii, protože vidím riziko, že bych se mohl dostat do konfliktu zájmů; chtěl bych to tedy vyřešit touto cestou.“ „Možná je to moudré rozhodnutí,“ prohlásil Berg neutrálně. „Jistě,“ řekl státní tajemník a zadíval se na něj. „I když ještě nemůžeme předložit žádné konkrétní výsledky, přece jen bych raději překvapil, než byl překvapený.“ „Přesně to jsem právě chtěl říci,“ ministr s falešnou srdečností v hlase. „Tady jsme na to všichni mysleli. I premiér o tom ostatně nedávno mluvil po jednom zasedání vlády. Jak to tedy vypadá s vyšetřováním, Bergu? Běží přece už dost dlouho.“ Co teď? pomyslel si Berg. „Co je s tím zatraceným vyšetřováním našich kolegů?“ zeptal se Berg, když se o dvě hodiny později setkal s Waltinem. „Vypadá to poměrně dobře,“ řekl Waltin a lhostejně pokrčil rameny. „Nebo poměrně špatně, jak kdo chce. Záleží na úhlu pohledu.“ „Máme něco na skladě?“ zeptal se Berg. „Ta smečka vlků dole v Rosenbadu už začíná výt.“ „Je toho dost,“ řekl Waltin. „Dobře,“ odpověděl Berg.
