Leif GW Persson LINDA PŘÍBĚH ZLOČINU. Originální název: Linda som i Lindamordet

Leif GW Persson LINDA – PŘÍBĚH ZLOČINU Originální název: Linda – som i Lindamordet Vydala Moravská Bastei MOBA, s. r. o., Brno www.mobaknihy.cz www.facebook.com/moba.cz © Leif GW Persson 2005 Published by agreement with Salomonsson Agency Translation © Jaroslav Bojanovský 2013 © Moravská Bastei MOBA, s. r. o., Brno 2013 ISBN 978-80-243-5934-2

Maj Sjöwallové a Peru Wahlööovi, kteří to uměli lépe než skoro všichni ostatni

1 Växjö, pátek 4. července ráno Lindu našla sousedka. Nehledě na všechno ostatní, bylo to lepší, než kdyby ji našla její matka. Policie tím navíc získala spoustu času. Lindina matka, která v bytě žila s dcerou sama, se měla vrátit z venkova až v neděli večer. Je-li člověk policista, a zvláště vyšetřuje-li vraždu, platí pravidlo „čím dříve, tím lépe“. Zpráva dorazila na krajskou policejní centrálu ve Växjö už pět minut po osmé ráno a vzápětí na ni zareagoval vysílačkou policejní vůz, který se právě nacházel velmi blízko onoho místa. Jeho osádka se ozvala zpět už po třech minutách. Na místo tedy dorazila první hlídka a žena, která zavolala na policii, seděla v bezpečí na zadním sedadle jejího vozu. Policisté se rozhodli, že vejdou do domu a zjistí, jaká je situace. Vůz policie z Växjö měl vlastně stát v garáži, protože tou dobou si policisté předávali denní a noční směnu. Víceméně všichni z těch, kterým končila služba, stáli ve sprše nebo seděli v jídelně a čekali, až si odříkají svou ranní modlitbičku a budou moct odejít domů. Zprávu přijal přímo službu konající operační důstojník. Jeho dva mladší kolegové z hlídky, kteří se mu krátce nato ozvali, už si mezi místním policejním sborem stihli získat jistou pověst – bohužel ne vždy pozitivní. Jelikož důstojníkovi bylo dvakrát tolik co jim, měl odslouženo třicet let a žil v přesvědčení, že byl celou dobu de facto zocelován, nejprve ho napadalo, že na místo pošle posily. Ale kde je vzít? Do jeho úvah se znovu ozvala zmíněná hlídka. Zavolala mu po osmi minutách, navíc na jeho mobil, aby to, co mu chtěla říct, nevyslechly spousty nepovolaných uší. Bylo čtvrt na devět, kolegové potřebovali na to, aby se poprvé ozvali z místa činu, jen něco málo přes minutu. To na tom bylo to nejpodivuhodnější. Bez ohledu na jejich věk, zkušenost a to, co se o nich říká, tentokrát všechno provedli naprosto bezchybně. Udělali to, co se od nich očekávalo, a jeden z nich dokonce i víc. V jeho osobních záznamech se pak objevila zlatá hvězdička, nadto způsobem, který byl do té doby na policii ve Växjö nevídaný. V bytě – v ložnici – našli mrtvou ženu. Všechno nasvědčovalo tomu, že byla zavražděna a že se tak stalo jen před několika málo hodinami. Nikde žádné stopy po pachateli, pouze otevřené okno na zadní straně domu. To přinejmenším napovídalo, jakým způsobem se odtamtud dostal. Bohužel se vyskytla ještě další komplikace: mladší z obou policistů, ten, s nímž důstojník mluvil, byl přesvědčen o tom, že oběť zná. Pokud se nemýlil, pak to mimo jiné znamenalo, že ji v průběhu léta osobně při různých příležitostech vídal i důstojník; naposledy den předtím, při odchodu z policejní budovy. „Ne, tohle není dobrý!“ mumlal si důstojník víceméně pro sebe. Pak si vzal k ruce krátký seznam toho, co má udělat, když v době konání služby dojde k nejhoršímu. Seznam byl na papíře velikosti A5, byl uložen v plastových deskách, obsahoval desítku bodů a měl podnětný nadpis: „Co udělat, když se v práci do větráku dostane humus.“ Vždy na začátku směny si tyto pokyny zastrčil pod pracovní podložku. Od doby, kdy měl důvod je naposledy vytáhnout, uplynuly bezmála čtyři roky. „Tak poslouchejte, chlapci,“ řekl. „Uděláme to takhle…“ Pak udělal vše, co bylo jeho povinností – ale nic navíc, protože ve svém věku se už nepouštěl do žádných eskapád.

Ve voze, který na místo činu dorazil jako první, seděli dva mladší policisté z Växjö: zastupující policejní inspektor Gustav von Essen, 30 let, byl ve sboru známý jako Hrabě, ačkoli vždy důsledně upozorňoval, že je jen „obyčejný baron“, a jeho o čtyři roky mladší kolega, policejní asistent Patrik Adolfsson, jemuž se říkalo Adolf z důvodů, které naneštěstí nesouvisely pouze s jeho příjmením. Ve chvíli, kdy se poprvé ozvali do vysílačky, se nacházeli pár kilometrů od místa činu a směřovali na policejní stanici, a protože v místě byl v takhle brzy po ránu v podstatě nulový provoz, otočil Adolf vůz o sto osmdesát stupňů, šlápl na plyn, a aniž zapnul modrý maják nebo sirénu, rozjel se na udanou adresu, zatímco Hrabě bedlivě sledoval, jestli v protisměru nezahlédne nějaké podezřelé pohyby a přesuny. Těla obou mužů sestávala z téměř dvou set kilogramů pořádkových policistů kvalitní venkovské rasy, tvořených převážně svaly a kostmi. Také jejich smysly a motorika byly v nejlepší kondici, takže byli přímo zosobněním snu, který mají občané, když vyděšeně volají na policii s tím, že se jim v předsíni objevili tři neznámí chlápkové a právě se chystají vykopnout dveře. Poté, co Adolf s Hrabětem zastavili před domem v ulici Pära Lagerkvista, v němž se to celé mělo odehrát, přiběhla k nim prostředkem ulice rozrušená žena v pokročilých středních letech. Mávala rukama a mluvila přerývavě. Adolf vystoupil jako první, opatrně ji vzal za ruku, posadil ji na zadní sedadlo a ujistil ji, že „teď už to bude dobré“, zatímco Hrabě se služební zbraní v ruce zmizel za domem – pro případ, že by pachatel byl stále v domě a pokusil se tudy utéct. Adolf se nejprve zaměřil na vchod do domu a pak vešel do bytu. Nebyl to problém, jeho dveře byly dokořán. Právě tehdy si zasloužil svou zlatou hvězdičku. Předtím ale poprvé provedl všechno, co se naučil na policejní škole ve Stockholmu. S napřaženou zbraní prohledal byt. Našlapoval podél stěn, aby zbytečně neztížil práci svým kolegům z technické jednotky a aby pachateli neposkytl výhodu v případě, že by tak riskoval a byt ještě neopustil. V bytě však byla pouze oběť. Ležela na posteli v ložnici – nehybná, zabalená do zkrvaveného prostěradla, které ji zakrývalo od hlavy až do poloviny stehen. Adolf zavolal na Hraběte otevřeným oknem ložnice, že může zkontrolovat schodiště, zasunul zbraň zpět do pouzdra a vzal si malý digitální fotoaparát, který do té doby svíral levým loktem. Rychle pořídil z různých úhlů tři snímky nehybného zakrytého těla a opatrně odhrnul cíp přikrývky, která zakrývala tvář oběti, aby si ověřil, jestli ještě žije, nebo je už po smrti. Přestože to bylo vzhledem ke smyčce kolem jejího krku a výrazu jejích očí zcela zbytečné, nahmatal ukazováčkem pravé ruky její krkavici. Pak se opatrně dotkl jejích tváří a spánků. Na rozdíl od živých žen, jichž se podobně dotýkal konečky prstů, byla její kůže tvrdá a bez života. Určitě je mrtvá, i když podle všeho nepříliš dlouho, pomyslel si. Najednou si uvědomil, že ji zná. Ne jen tak od vidění, ale že se s ní stýkal, mluvil s ní, dokonce o ní časem začal snít. To mu na tom připadalo to nejpozoruhodnější; se svým pocitem se ale nehodlal nikomu svěřovat. Ještě nikdy nepocítil takovou sílu okamžiku. Přestože k ní měl tak blízko, zároveň se mu zdálo, že stojí stranou tohoto výjevu a sám sebe vidí z odstupu. Jako by se ho to celé vlastně netýkalo. Ještě více to platilo pro ženu, která teď ležela ve své posteli mrtvá, přestože jen před několika hodinami musela být stejně živá jako on.

2 Svědkyně, která objevila oběť a zavolala na policii, byla vyslechnuta poprvé v deset dopoledne dvěma inspektory z krajské kriminálky. Výslech byl natočen na audiozáznam a ještě téhož dne přepsán. Celkem vydal na dvacet stran. Margareta Erikssonová, 55 let, vdova, měla byt v nejvyšším patře domu, v němž žila oběť a její matka. V posledním bodu výpovědi bylo zaznamenáno, že svědkyně byla seznámena s povinností mlčenlivosti dle kapitoly 23 a paragrafu 10 občanského soudního řádu. Její reakce na to, že by jí v případě, že by někomu řekla, o čem s ní policie mluvila při výslechu, hrozil trest, už nikoli. Na tom nebylo nic neobvyklého. Něco takového se do protokolu o výslechu nezapisovalo a žena navíc reagovala stejně jako většina lidí, kteří se o této povinnosti dozvědí: tvrdila, že skutečně není ten typ, který by o tom hned povídal každému na potkání. Nemovitost, která sestávala ze sklepních prostor, čtyř poschodí a půdy, byla v majetku družstva nájemníků, jehož byla svědkyně předsedkyní. V prvních třech podlažích ležely vždy dva byty a v posledním byl jeden dvojnásobně velký, obývaný svědkyní. Celkem tu žilo sedm majitelů práv na byt, vesměs lidé středního věku, případně starší – lidé, kteří žili sami, a manželské páry, jejichž děti se už osamostatnily. Většina z nich byla v době zločinu na dovolené. Byt oběti byl ve vlastnictví její matky a podle svědkyně v něm oběť přebývala jen občas; poslední dobou ji tam vídala poměrně často v době, kdy byla matka na dovolené a většinu času trávila ve svém venkovském domku u jezera Sirkön, vzdáleného asi dvacet kilometrů jižně od Växjö. Byt – čtyři plus jedna – byl umístěn v prvním poschodí a směrem ke vchodu z ulice, ale protože dům měl také suterén, vzhledem ke dvoru se byt nacházel v prvním patře. Dvůr bezprostředně sousedil s malou plochou zeleně obklopenou vilami a několika činžovními domy. Svědkyně vlastnila psa a podle toho, co prohlásila během výslechu, byli psi už mnoho let jejím hlavním zájmem. V průběhu posledních let měla psy dva, labradora a kokršpaněla, a chodila je čtyřikrát denně venčit. Už v sedm ráno je brávala na delší, minimálně hodinovou procházku. „Jsem ranní ptáče a nikdy mi nedělalo problém brzy vstávat. Nerada se po ránu povaluji v posteli.“ Po příchodu domů obyčejně posnídala a přečetla si ranní noviny, zatímco psi dostali svůj „ranní příděl“. Kolem dvanácté přišel čas dalšího venčení, asi hodinové vycházky. Po návratu domů paní snědla oběd, zatímco její čtyřnozí přátelé Peppe a Pigge byli odměněni „sušeným vepřovým uchem nebo jiným pamlskem.“ Kolem páté došlo na další venčení, ale tentokrát už šlo o kratší procházku – asi půlhodinovou. Paní si totiž chtěla v klidu sníst večeři a dát psům jejich „večerní příděl“ tak, aby stihla začátek televizních novin. Pak už zbývalo jen závěrečné „večerní čurání“, které proběhlo mezi desátou a jedenáctou; čas závisel na tom, co právě běželo v televizi. Tyto zavedené činnosti se tedy v podstatě řídily potřebami psů. Volné hodiny mezi venčením žena věnoval buď tomu, že si vyřizovala různé záležitosti ve městě, anebo se setkávala se známými („většinou s přítelkyněmi nebo s ostatními pejskaři“), případně pracovala z domova. Její manžel byl už deset let po smrti, původním povoláním byl účetní; samostatně podnikal a na částečný úvazek dokonce zaměstnával manželku. Po jeho smrti pomáhala žena s účetnictvím několika dlouholetým zákazníkům, ovšem jejím hlavním zdrojem příjmů byl vdovský důchod.

„Ragnar na tyhle věci vždycky dbal, takže se rozhodně nedá říct, že bych strádala.“ Výslech probíhal v jejím bytě. Policisté si na vlastní oči mohli ověřit, že jim nelže. Všechno, co kolem sebe viděli, svědčilo o tom, že Ragnar svou manželku zaopatřil skutečně dobře. V jedenáct večer předchozího dne si žena během „večerního čurání“ všimla, že oběť vychází ze vchodových dveří a míří do centra. „Vypadala tak, jako by mířila někam na party. Většina mladých tak ale v dnešní době vypadá pořád, bez ohlednu na denní dobu.“ Svědkyně stála na ulici asi třicet metrů od domu. Nepozdravily se, ale svědkyně si přesto byla jistá, že osoba, kterou viděla, byla oběť. „Myslím, že mě neviděla, asi měla naspěch. Jinak by mě určitě pozdravila.“ O pět minut později už byla žena zpět ve svém bytě a po obvyklých činnostech poměrně brzy usnula. To bylo víceméně všechno, co si z předchozího večera pamatovala. Toto neuvěřitelné léto začalo už v květnu. Zdálo se, že nikdy neskončí. Den za dnem vládlo bezvětří, slunce žhnulo jako grilovací rošt, nebe mělo bleděmodrou barvu bez náznaku mlhy nebo stínu, teplota stále lámala nové rekordy. Žena se v pátek ráno vydala ven se psy už v půl sedmé. Bylo to dřív než jindy, ovšem je třeba si uvědomit, že to bylo „to naprosto neuvěřitelné léto… asi nejsem sama, kdo to tak říká… chtěla jsem se vyhnout tomu největšímu vedru.“ Ostatně všichni zodpovědní pejskaři vědí, že námaha v příliš velkém vedru psům nedělá dobře. Žena šla stejnou cestou jako obvykle. Jen co vyšla ze vchodu na ulici, zahnula doleva, prošla kolem sousedních nemovitostí a zamířila na cestičku vedoucí k lesu, který se rozkládal asi sto metrů za jejím domem. Po půlhodině – to už bylo nesnesitelné vedro, ačkoli bylo teprve krátce po sedmé – se rozhodla, že se vrátí se domů. Peppe i Pigge hlasitě funěli a jejich panička také zatoužila po svém stinném bytě a po chladivém nápoji. Přibližně ve stejné chvíli, kdy se svědkyně otočila a chtěla vyrazit k domovu, se nebe náhle zatáhlo a zčernalo. Do keřů a stromů se začal opírat vítr a nedaleko zahřmělo. Poté, co začaly padat těžké kapky, jí k domu zbývalo jen asi sto metrů. Dala se sice do mírného klusu, ale v podstatě zbytečně, protože úvodní přeháňku mezitím vystřídala tak silná průtrž mračen, že když žena vběhla do domu zadním vchodem, byla už do nitky promočená. Právě tehdy si také všimla, že sousedka z přízemí má otevřené okno; okenicemi pohyboval vítr a záclony v pokoji už byly celé mokré. Jen co vešla do domu – „pokud jsem dobře počítala, tak to muselo být asi v půl osmé“ –, zazvonila opakovaně na sousedčin zvonek, ale nikdo jí nepřišel otevřít. „Říkala jsem si, že když se vrátila pozdě v noci, otevřela okno. I když nevím proč – venku je přece o dost větší teplo než v bytě. Když jsme byli na večerním čurání, to okno bylo určitě zavřené. Takových věcí si všímám.“ Protože nikdo nepřišel otevřít, vyjela žena výtahem do svého bytu. Narychlo osušila psy a převlékla se. Nebyla dobře naladěná. „Víte, my jsme družstvo. Když vám naprší do bytu, není to žádná legrace. Kromě toho hrozí, že vám tam někdo vleze. To její okno je jen pár metrů nad zemí… Není dne, abyste si nepřečetl v novinách, že zloděj vyleze po fasádě a vybílí celý byt. Kdyby nebyli tak zfetovaní, půjčili by si na to od některého ze svých kumpánů žebřík, ne?“ Ale co mohla dělat? Promluvit si se sousedčinou dcerou, až ji příště potká? Zavolat sousedce a stěžovat si? Před dvěma týdny už podobnou průtrž zažili, trvala jen deset minut, skončila tak rychle,

jako začala a hned se zase objevilo slunce, nebe bylo modré, bez jediného obláčku. Déšť stihl jen zavlažit trávníky a další zeleň. Tentokrát to bylo něco jiného, pršelo čtvrt hodiny. Zatímco svědkyně vracela v kuchyni na místo misky pro psy a kávovar a liják neustával, náhle se rozhodla. „Jak jsem vám říkala, jsem předsedkyně našeho družstva. Se sousedy si byty hlídáme, hlavně teď přes léto, kdy jich je tolik na dovolené. Proto mám od většiny z nich rezervní klíče.“ Žena si proto vzala klíč, který dostala od matky oběti, sjela výtahem ke vchodu a ještě několikrát u jejího bytu zazvonila – „jen pro jistotu, kdyby přece jen byly doma“ –, odemkla a vešla dovnitř. „Vypadalo to tam tak, jak to vypadá v bytě, když jsou děti doma bez rodičů, to mi ani nepřipadalo tolik divné. Tuším, že jsem zakřičela, jestli není někdo doma, ale nikdo mi neodpověděl, proto jsem šla do… do ložnice… ano…, a tam jsem viděla, co se stalo. Bylo mi to hned jasné. Takže… otočila jsem se a vyběhla rovnou na ulici… Nevěděla jsem, jestli ten člověk třeba ještě pořád není v tom bytě, měla jsem hrozný strach. Naštěstí jsem u sebe měla mobil, tak jsem zavolala na tu tísňovou linku… Jedna jedna dva. Vzali to hned, i když v novinách psali, že u ní nikdy nesedí policisti.“ Svědkyně dotyčné okno nezavřela, což nakonec tolik nevadilo, protože než dorazila hlídka, pršet přestalo a případné poškození bytu od deště už teď nikoho nezajímalo. Samozřejmě ho neměl v úmyslu zavřít ani policejní asistent Adolfsson. Ten si zato všiml, že na okenním plechu jsou četné stopy po krvi smíšené s vodou. Protože déšť ustal, přenechal i tento detail svým starším kolegům z technické jednotky. Nejteplejší léto, kam lidská paměť sahá. Sousedka, která ráno co ráno chodí na procházku se svými psy a navíc má rezervní klíče od bytu oběti, náhlá přeháňka, otevřené okno. Shoda okolností, řada náhod, chcete-li. Ať už to nazveme jakkoli, bylo to v tu chvíli jedno, protože policie stejně musela zjistit tu jedinou správnou verzi. Ze všech možných alternativ šlo o tu zdaleka nejhorší.

3 Službu konající operační důstojník nepochybně udělal, co měl. Neuplynuly ani dvě hodiny a na místě činu byli všichni, kteří tam měli být. Bohužel také spousta jiných lidí, které by policie raději viděla někde jinde, ale s tím se už nedalo nic dělat. Území kolem domu bylo ohrazeno, provoz na ulici před ním byl v obou směrech přerušen. Policisté začali systematicky prohledávat sousední nemovitosti a přilehlé okolí, zatímco jednotka s psovodem se pokoušela zajistit stopy, které mohl pachatel zanechat, pokud skutečně vyskočil z okna na zadní straně domu. To, že nebyla úspěšná, by po průtrži mračen, která se odehrála před pár hodinami, sotva někoho překvapilo. Technici se pustili do prohledávání bytu, byl povolán soudní lékař; ten právě seděl v autě a mířil na místo ze své chaty. Pověření kolegové z krajské kriminálky už provedli první výslech svědkyně, která objevila oběť, byli kontaktováni matka a otec oběti; dozvěděli se, co se stalo, a byli převezeni na policejní stanici. Policisté měli brzy začít obcházet lidi v okolí. Operační důstojník si s výjimkou posledního mohl odškrtnout všechny body ve svém seznamu jako splněné. Zmíněný bod si mohl odškrtnout až poté, co dostal všechny dílky této skládačky na své místo, nebo na ně alespoň mířily. Zvedl telefon a zatelefonoval krajskému policejnímu řediteli. V jeho případě to bylo zvlášť neobvyklé: navzdory tomu, že byl pátek tohoto neustávajícího léta a že policejní ředitel měl dovolenou, nenacházel se ve svém letním domku u moře u Oskarshamnu asi sto kilometrů od Växjö, nýbrž ve stejné budově jako důstojník, jen o několik poschodí výš. Telefonovali spolu kolem půl desáté dopoledne a hovor trval skoro čtvrt hodiny. Muži spolu převážně mluvili o oběti, a když hovor – jakkoli fundovaný a vytříbený – skončil, důstojníka náhle přepadala nevysvětlitelná sklíčenost. Bylo to vlastně zvláštní, protože když se posledně – bylo to v době, kdy zaskakoval u kolegů v Kalmaru – díval na svůj seznam, byl z události, která se tehdy stala, takřka nadšený. Dva mizerové, jedni z nejhorších z celého města, začali tenkrát kolem sebe divoce střílet – uprostřed odpoledne, uprostřed města, uprostřed všech těch příjemných a řádných občanů. Celkem vypálili asi dvacet výstřelů ve všech možných směrech. To, že nakonec trefili jen jeden druhého, byl skutečný zásah shůry. Něco takového se může stát jenom ve Smålandu! pomyslel si tehdy důstojník. Krajský policejní ředitel také neměl radost. Jistě, nebyl vyšetřovatelem vražd a jednou z jeho životních zásad bylo netruchlit předem, ovšem tato záležitost nevypadala dobře. Všechno ukazovalo na to, že byla spáchána vražda. Pokud se to bude špatně vyvíjet a pokud si připomeneme, kdo je obětí, byla tu příliš velká šance, že se bude cítit jako lidé ve chvíli, když jim jejich práce připadá nespravedlivá. V proslovu u jedné večeře, který přednesl v předcházejícím týdnu, se na delší chvíli zastavil u nedostatku finančních zdrojů a o svých podřízených na závěr mluvil jako o „příliš řídkém a rozpadajícím se tyčkovém plotu, který špatně chrání před stále narůstající kriminalitou.“ Jeho řeč měla velký úspěch a on sám byl s přirovnáním o tyčkovém plotu velmi spokojen, zdál se mu nápaditý a pěkně formulovaný. Stejný názor měl i šéfredaktor jedněch místních novin, který se večeře také zúčastnil. Při kávě a koňaku řediteli složil kompliment. Ale to bylo tenkrát. Na to, jakým směrem se budou šéfredaktorovy úvahy ubírat nyní, nechtěl krajský ředitel ani pomyslet.

Nejhorší byly jeho osobní, zcela soukromé pocity. Znal totiž otce oběti i samu oběť – oběť vraždy –, setkával se s nimi při různých příležitostech. Oběť si pamatoval jako velmi okouzlující mladou ženu – kdyby měl dceru, přál by si, aby se chovala a vypadala jako ona. Co se to proboha děje? říkal si. A proč zrovna tady u mě ve Växjö, kde jsem za celou dobu svého působení žádné vyšetřování vraždy nezažil! zoufal si. A ještě k tomu uprostřed léta! Právě tehdy dospěl k jistému rozhodnutí. Bez ohledu na to, jak řídký měl plaňkový plot, a navzdory všem dovoleným a problémům, díky nimž plot nezhoustl, cítil, že je nejvyšší čas připravit se na nejhorší. Z toho důvodu zvedl sluchátko a zavolal svému starému příteli, s nímž se kdysi seznámil na jednom kurzu, a požádal ho o pomoc. Na koho jiného než na šéfa Národní kriminální police bych se měl v takovéhle situaci obrátit? pomyslel si. Když muži domluvili, cítil se ředitel evidentně lépe, byl to téměř osvobozující pocit. Pomůže mi a bude to ta nejlepší pomoc, jakou by si člověk mohl přát, skupina z oddělení vražd Národní kriminální police, legendární mordparta, říkal si. Její šéf mu slíbil, že ji sem pošle ještě během dne! Tedy i policejní ředitel se svých úvodních povinností zhostil se ctí. Nebude to na zlatou hvězdičku, ba ani na stříbrnou, říkal si, ale snad by z toho mohla být jedna malá bronzová – za to, že jsem nezapomněl na jeden nikoli nevýznamný detail. Obratem totiž řekl své sekretářce, aby v Městském hotelu zarezervovala šest jednolůžkových pokojů na neurčitou dobu – s upozorněním, aby pokoje ležely vedle sebe a byly umístěné pokud možno trochu stranou. Vedení Městského hotelu tím bylo potěšeno, protože v tomto zařízení vládl letní poklid a volných pokojů bylo dost, což se ovšem mělo brzy změnit: během pouhých několika hodin nebyl v centru Växjö volný ani jediný.

4 Stockholm, pátek 4. července dopoledne Přestože bylo teprve deset dopoledne a panovalo ono neobyčejné léto, které začalo už v květnu a které se zdálo být nekonečné, dorazila na své pracovišťě jedna z legend Národní komise pro vyšetřování vražd. Kriminální komisař Evert Bäckström nebyl na rozdíl od většiny svých spolupracovníků na dovolené, neodjel na venkov, kde by se otravoval s komáry, manželkou a fňukajícími dětmi, nemluvě o všech praštěných sousedech, zapáchajícím záchodu, grilovacích jehlicích zavánějících po benzinu a příliš teplému ležáku. Bäckström byl malý, tlustý a primitivní, ale v případě potřeby uměl být lstivý a dlouho si pamatoval křivdu. Sám sebe považoval za bystrého chlapíka v nejlepších letech. Svobodný muž bez závazků, který dával přednost poklidnému městskému životu. A protože takové preference mělo i mnoho pohledných, dosti spoře oblečených obyvatelek Stockholmu, neměl důvod si stěžovat. Letní dovolená byla potěšením pro ty, kterým tohle nedocházelo, a protože téměř všichni jeho kolegové to s ní přeháněli, měl – teď, když je tu jednou sám a může si tu vládnout – pádný důvod zůstat v práci. Přichází jako poslední a odchází jako první a nikdo nemá žádné připomínky. O to tu jde. Má dost času na různé práce mimo budovu. Na to, že by jeden z jeho šéfů náhodou nahlédl do jeho služební místnosti, je také připraven. Den předtím, než se jeho přímý nadřízený odebral na dovolenou, dostal od Bäckströma vzkaz, v němž mu sdělil, že kromě toho, že bude na pracovišti a postará se o praktické záležitosti, kdyby na ně došlo, případný volný čas využije k tomu, že si projde staré případy, které byly bohužel dány k ledu. Nadřízený nic nenamítal. Ze všeho nejvíc si přál opustit policejní budovu na Kungsholmenu a ze všeho nejméně chtěl mluvit s Bäckströmem, na jehož stole se tedy nyní tyčila hora starých neobjasněných vražd, v nichž se ve své době zcela zbytečně rýpali jeho inteligenčně méně obdaření kolegové. První, co Bäckström vždy po příchodu na své pracoviště udělal, bylo, že papíry trochu přeskupil – pro případ, že by tam někdo přišel a čmuchal. Poté, co si na pohodlné židli u svého přeplněného psacího stolu naplánoval program na celý den, nahrál si do služebního telefonu nějaké vhodné zdůvodnění své nepřítomnosti. Na výběr měl z několika možností. Aby se vyhnul podezření, že v tom má systém, hodil si kostkou a nechal rozhodnout náhodu, jestli bude po zbytek dne na schůzi, bude něco vyřizovat, jestli je „momentálně nepřítomen“, má „externí záležitost“ nebo jestli je dokonce na služební cestě. Jakmile tyto obvyklé činnosti ukončil, byl nejvyšší čas k tomu, aby pernou práci vystřídal oběd – základní lidská potřeba, právo zakotvené v zákoníku práce, které má v policejním telefonním seznamu jistě vlastní kód. Nebylo třeba si ani házet kostkou. Jediným problémem byly odměny za přesčas a další malé příspěvky; stejně jako mnohokrát předtím měl totiž Bäckström odliv v peněžence, a to navzdory tomu, že od výplaty uběhl teprve týden. To se nějak udělá, pomyslel si. Člověk by se měl radovat z hezkýho počasí a ze všech těch polonahých ženských ve městě. Jistě to nebude dlouho trvat a nějakej cvok zamorduje nějakýho gaunera na tříhvězdičkovým místě. Potom bude výjezd, přesčasy, cestovní náhrady a všechny možný benefity, který náležej obyčejnýmu poldovi! říkal si. Úvahy, kterými se utěšoval, náhle přerušilo zvonění telefonu.

Do svých myšlenek byl pohroužen i šéf Národní kriminální policie, ŠKP Sten Nylander, kterému jeho osm set spolupracovníků v běžném hovoru říkalo „eškápé“. Když mu zatelefonoval krajský policejní ředitel ve Växjö, stál právě ve své řídicí centrále (nebo také Op-Center, jak to nejraději nazýval) u svého širokého stolu a řešil složitý operační problém: snažil se přijít na to, jak co nejefektivněji zformovat svůj Útvar rychlého nasazení v případě, že by mezinárodní teroristé přišli na nepříliš šťastný nápad přepadnout nějaké letadlo na letišti Arlanda. Jeho kolega z Växjö evidentně neměl schopnost rozlišovat mezi důležitým a nedůležitým jako on. Eškápé nechtěl ředitelovou záležitostí zabít půl dne, a tak mu slíbil, že na místo co nejdříve vyšle lidi ze své mordparty. Jestli zrovna nemají čas, budou si ho muset udělat, o nic víc nejde, pomyslel si eškápé, když pokládal sluchátko. Zavolal svou sekretářku a požádal ji, aby mu sehnala tu „malou tlustou figurku z oddělných vražd, jejíž jméno vždycky zapomenu.“ Pak se vrátil k důležitějším úkolům. „No jo, i když jsou dovolené, eškápé má asi práce nad hlavu,“ konstatoval Bäckström, zatímco se s přehnanou zdvořilostí usmíval na sekretářku svého nejvyššího šéfa a pokyvoval k zavřeným dveřím za jejími zády. Op-Center ŠKP, panečku, to zní! pomyslel si. „Ano, má toho moc,“ řekla sekretářka odměřeně, aniž zvedla oči od svých papírů. „Bez ohledu na roční období.“ No jistě, pomyslel si Bäckström. Anebo se na nějakým kurzu naučil, jak lidi jako já nechat čekat čtvrt hodiny, a zatím si klidně čte noviny! „Tak tak, je zlá doba,“ poznamenal licoměrně. „Ano,“ odpověděla sekretářka a ostražitě se na něho zadívala. Což pro eškápého neplatí, samozřejmě, pomyslel si Bäckström. Taky má hezkej titul. Eškápé zní vojensky a mužně. Rozhodně líp než bejt policejním šéfem, nejvyšším kohoutem na hnojišti, a nechat říkat jenom péeš. Kdo by o to stál, bejt jenom péeško! To zní, jako by se člověk dostal do nějaký šlamastyky se ženskou. „Tak prosím, můžete vejít,“ řekla sekretářka a pokynula k zavřeným dveřím. „Děkuji přeuctivě,“ řekl Bäckström a stále vsedě se uklonil. Trvalo to přesně čtvrt hodiny, to by spočítalo i malý dítě. Dokonce i ty, ty přiteplená rašple! pomyslel si a srdečně se na sekretářku usmál. Sekretářka nic neřekla, jen se na něho podezíravě zadívala. Bäckströmův nejvyšší šéf byl patrně dál pohroužen do svých úvah. Každopádně si zamyšleně přejížděl pravým palcem po své mužně klenuté bradě. Když vešel Bäckström, nic neřekl, jen krátce kývl hlavou. Divnej pavouk! pomyslel si Bäckström. A co si to proboha oblík? Venku je třicet! Šéf kriminálky měl na sobě jako vždy dokonalou uniformu. Toho dne měl černé jezdecké boty, modré jezdecké kalhoty, oslnivě bílou služební košili s nárameníky, čtyřmi zlatými proužky s dubovými lístky, korunovanými královskou korunou; na levé straně prsou měl čtyři řádky stužek, na pravé dvě zkřížené zlaté šavle, které byly z neznámých důvodů symbolem švédské kriminální policie. Samozřejmě měl kravatu upevněnou ve správné poloze policejní jehlicí určenou pro velitele. Stál rovně, jako by spolkl pravítko, zatažené břicho, vypnutá prsa – ta se zřejmě snažila soutěžit se zmíněnou částí jeho těla, která nejvíc vyčnívala. A ta brada… Vypadá jako valící se ropnej tanker! pomyslel si Bäckström. „Zřejmě se pozastavujete nad mým oděvem,“ řekl eškápé, aniž by Bäckströma poctil pohledem a přestal si hladit prsty tu část těla, o níž Bäckström zrovna přemítal. „Hodlám se dnes totiž projet

na Ohnivákovi!“ Pálí mu to, musím bejt ve střehu! pomyslel si Bäckström. „Královské jméno pro urozeného koně,“ dodal eškápé. „Jo, tak se myslím jmenoval kůň našeho Karlíka Tuctíka,“ řekl Bäckström úlisně, i když v té době, kdy se o tom kdysi učili, většinou chodil za školu. „Jmenoval se tak oř Karla XI. i Karla XII.,“ konstatoval eškápé. „Jména sice měli stejná, ale pochopitelně nešlo o téhož koně. Jestlipak víte, co to je?“ dodal a kývl bradou k modelům, které stály na stole s velkou pracovní deskou. Tyhle terminály, hangáry a letadýlka budou asi sotva představovat bitvu u Poltavy! pomyslel si Bäckström. „Arlanda?“ navrhl Bäckström. „Model současné podoby letiště?“ „Správně,“ řekl eškápé. „Ale o tom jsem s vámi mluvit nechtěl.“ „Jsem jedno velké ucho, šéfe,“ řekl Bäckström a snažil se tvářit jako premiant třídy. „Växjö,“ řekl eškápé důrazně. „Vyšetřování vraždy, mladá žena, dnes ráno byla nalezena zardoušena ve svém bytě. Pravděpodobně byla také znásilněna. Slíbil jsem tamním kolegům pomoc. Sežeňte své kolegy a hned tam odjeďte. Detaily doladíte na místě. Pokud někdo z vašich kolegů bude mít námitky, odkažte ho na mě!“ Úžasný, řekl si v duchu Bäckström. Tak tohle je lepší než v době tří mušketýrů! Tuto knihu totiž četl, když byl malý kluk a chodil za školu. „Jako by se stalo, šéfe!“ řekl. Växjö, pomyslel si. Není to někde u moře, jižně od Smålandu? Tam bude touhle dobou asi fůra bab! „Abych nezapomněl,“ řekl šéf kriminálky. „Ještě něco. Je tu jedna malá komplikace. Týká se identity oběti.“ Tak uvidíme, řekla slepá Sára, pomyslel si Bäckström, když o půl hodiny později seděl za svým psacím stolem a v plném nasazení řešil praktické věci. Nejprve si opatřil pořádnou dávku likvidních prostředků ve formě poštovní směnky; navzdory tomu, že byl pátek a doba dovolených, už si ji stihl vyzvednout v pokladně. Navrch přidal ještě několik tisícovek z pokladny oddělení – ta byla vždy k ruce, když bylo třeba získat hotovost na nečekané výdaje, a zvláště Bäckström to dobře věděl. Přestože konto, na něž mu zaměstnavatel posílal plat, bylo hubené, v nejbližší době nebude muset trpět velkou nouzí. Pak se mu podařilo sehnat všech svých pět kolegů, z nichž čtyři byli opravdoví policajti a jen jedna ženská. Na druhou stranu to byla příjemná civilní zaměstnankyně a jejím úkolem mělo být papírování, takže Bäckström to skousl. Tým v této sestavě jistě ocenil jeden z jeho členů, který na zmíněnou civilní zaměstnankyní skočil, kdykoli se ocitl v dostatečné vzdálenosti od své zatrpklé manželky. No, přímo elitní skupina to sice není, pomyslel si Bäckström, když se zadíval na seznam osob v týmu, ale na to, že jsou dovolený, to ještě ujde! Navíc tam přece budu já! Zbývalo jen zajistit si auto na cestu a na následné pojíždění po Växjö a jeho okolí. Aut bylo kupodivu k dispozici dost, Bäckström si vybral tři nejlepší. Pro sebe volvo s pohonem na všechna kola – model největší velikosti s největším motorem a s tolika zvláštními přístroji, že když si je kluci z techniky objednávali, byli snad zfetovaní. Tak to bysme měli, řekl si Bäckström, když měl odškrtané všechny body na svém krátkém seznamu. Zbylo už jen zabalit si zavazadlo. Pomyšlení na to mu náhle trochu zkazilo náladu. S pitím si nedělal starosti, tvrdého alkoholu měl momentálně doma dost – jeden z jeho mladších kolegů byl totiž o víkendu v Tallinnu, udělal tam velký nákup a on od něj odebral několik položek: whisky, vodku

a dvě balení silného piva, učiněného dynamitu. No jo, ale co si vezu na sebe? pomyslel si při představě své porouchané pračky, přetékajícího koše se špinavým prádlem a hromad špinavého oblečení, které se mu během necelého měsíce nakupily v ložnici a v koupelně. Zrovna ráno, když šel do práce, měl jistý problém. Stál v koupelně čerstvě vysprchovaný, umytý, tentokrát zcela nepoznamenaný kocovinou, ale pak mohl vyletět z kůže z toho, jak dlouho mu trvalo najít košili a spodky v takovém stavu, aby si o něm lidé nemysleli, že je dánský obchodník se sýrem. To se nějak vyřeší, řekl si, a najednou dostal úžasný nápad. Nejprve zaskočí do obchodního centra na ulici Svatého Erika a koupí pár pěkných kousků oblečení. Likvidních prostředků měl dost a špinavé prádlo z domova si bude moct klidně odvézt do Växjö a nechat si je tam v hotelu vyprat. Skvělý! pomyslel si. Ze všeho nejdřív ale musím něco sníst. Vyšetřování vraždy s prázdným žaludkem, to by byla hotová služební chyba! Bäckström se posilnil v nedaleké španělské restauraci; k obědu si objednal tapas a spoustu lehkých pokrmů, které se hodí v letním počasí. Protože se rozhodl, že útratu bude platit jeho zaměstnavatel, zdůvodnil ji tím, že s ním konzumoval jeho zdroj, informátor, přestože zpovídaná osoba u stolu jaksi chyběla. Přesto ještě dostala chuť na další dvě velká silná piva. Bäckström, který byl ve službě, si dal jen obyčejnou minerálku, a když byl najedený a vyšel na ulici, cítil se dobře jako už dlouho ne. Slunce svítí, kvete kvítí, pomyslel si a nabral kurz k domovu. Už několik let si ani nemusel brát taxi, protože bydlel v malém útulném bytečku v Inedalské ulici, jen pár minut volné chůze od policejní budovy u Kronoberského parku. Zmíněný byt získal od jednoho kolegy, s nímž se seznámil během doby svého působení na oddělení pro vyšetřování násilných trestních činů. Kolega před mnoha lety odešel do penze a odstěhoval se na svou chatu v šérách, aby se tam v klidu a míru mohl upíjet k smrti a v pauzách také trochu rybařit. Byt v centru města mu byl k ničemu, a tak ho nechal přepsat na Bäckströma. Svůj starý byt Bäckström prodal mladšímu kolegovi z kriminálky, kterého vyhodila žena z domova, protože žil s jednou kolegyní z pořádkové policie, ale protože ta byla provdaná za třetího kolegu, který pracoval u Útvaru rychlého nasazení a uměl být hodně zlý, když na to přišlo, nepřipadalo v současné době v úvahu, aby se k ní kolega z kriminálky nastěhoval. Koupil si tedy Bäckströmův brloh. Za hotové, načerno a za příznivou cenu a částečně také odměnou za to, že Bäckströmovi pomohl přestěhovat jeho krámy na Kungsholmen. Bäckström byl s novým bytem spokojen: dva plus jedna s koupelnou, do kterého se chodí přes dvůr, druhé patro. Slušný nájem, většinou postarší sousedé, kteří nikdy nedělají kravál a netuší, že Bäckström je policajt. Co víc by si mohl přát? Měl jediný problém: potřeboval by do bytu ženskou, která by mu uklízela a prala; on by ji za to důkladně opracovával na své robustní posteli z borovicového dřeva z obchodního domu IKEA. Vypadá to tady fakt děsivě! pomyslel si Bäckström, když si do přiměřeně velké sportovní tašky balil věci určené na transfer do Městského hotelu a nejbližší prádelny ve Växjö. Ideální by bylo, kdybych si s sebou moh vzít celej byt a nechat ho v recepci! pomyslel si. Ale co, to se nějak vyřeší! usoudil a došel si do ledničky pro vychlazené pivo. Pak si sbalil druhé zavazadlo se zbytkem potřebných věcí.Vtom si uvědomil něco strašného. Jako by ho v tu chvíli někdo popadl za límec a prudce jím trhnul dozadu. V posledních letech se mu to bohužel stávalo až příliš často. Sakra, co bude s Egonem? pomyslel si. Egon nosil jméno po jeho penzionovaném kolegovi, který mu poskytl byt. Jinak si ale ti dva nebyli moc podobní, neboť Bäckströmův Egon byl zlatá rybka toho nejběžnějšího typu, zatímco lidský

nositel toho jména byl bývalý policista, který si u sboru odsloužil dobrých sedmdesát let. Bäckström dostal Egona i s akváriem jako dárek od jedné ženštiny, s níž se seznámil před půl rokem. Odpověděl tenkrát na jeden inzerát, který našel na internetu. Rozhoupal se k tomu díky způsobu, jak se vylíčila zadavatelka inzerátu, a také díky značce: „Nejraději v uniformě“. Od té doby, co se stal velkým policajtem, se Bäckström sice snažil nosit uniformu co nejméně, což také mohl uvést na svou obranu, ale kdo by si dělal hlavu z takové prkotiny? Ze začátku to ostatně fungovalo výborně. Popsala se jako „nekonvenční a otevřená žena“ a nebylo to nepřesné. Ze začátku to šlo, ale po určité době to skončilo – začala se nápadně podobat ostatním z defilé užvaněných ženských, které prošlo jeho životem. Takže to vzalo stejný konec jako jindy, což ovšem neplatilo pro Egona, ten u něho zůstal. To ale nebylo vše: nejhorší bylo, že Bäckström k němu po určité době citově přilnul. K jistému citovému zlomu ve vztahu Egon – Bäckström došlo před pár měsíci, kdy Bäckström musel na týden odjet na vyšetřování vraždy spáchané kdesi na venkově a nemohl proto poskytovat své rybce denní dávku krmení. Buď to přežije, nebo ne! pomyslel si tehdy Bäckström a před cestou do akvária vysypal hned celou polovinu plechovky s krmením, ačkoli pokyny na přebalu vybízely k něčemu jinému. To je výhoda, když má někdo zlatou rybku, pomyslel si, když nasedal do auta a chystal se odjet. Hafana, když natáhne brka, do záchodu nespláchnu. A akvárko bych moh kdyžtak prodat za pár stovek na internetu. Když se Bäckström po deseti dnech vrátil domů, zjistil, že Egon stále žije. Před jeho odjezdem byl samozřejmě čilejší, několik dní po jeho návratu neplaval na plný výkon, ale pak se zase dostal do své obvyklé kondice. Bäckströmovi tím imponoval, dokonce se o Egonovi zmínil při svačině svým kolegům v práci – mluvil o něm jako o „malém, neobyčejně houževnatém rošťákovi“. A přibližně v té době k němu začal citově přilínat. Dokonce se stávalo, že po večerech, když si po dlouhém a vyčerpávajícím dni sedl a ucucával pivo, se na něho díval, jak plave ze strany na stranu, zezdola dolů, a jak se podle všeho vůbec nezajímá o to, jestli jsou nablízku nějaké malé rybí slečny. Ty máš život, ty kluku! říkával mu v těch chvílích Bäckström. V soutěži s nanicovatými televizními programy byl Egon jasným vítězem. Budu sebou muset při tom vyšetřování hodit, pomyslel si, když s výčitkami svědomí z plechovky palcem doloval pořádnou dávku krmení a sypal ji přes okraj akvária svému malého mlčenlivému kamarádovi. Kdyby se to náhodou protáhlo, budu muset zavolat někomu z práce, aby se mi chodil na Egona dívat, pomyslel si. „Tak se tady opatruj, kámo!“ řekl Bäckström. „Páníček teď musí odjet a pracovat. Ale brzo se zase uvidíme!“ O čtvrt hodiny později už seděl v autě a společně se dvěma kolegy z Národní komise pro vyšetřování vražd byl na cestě do Växjö.

5 Bäckström se octil ve společnosti dvou mladších nadaných členů oddělení, kriminálních inspektorů Erika Knutssona a Petera Thoréna, kteří sice nebyli žádní lumeni, ale dělali alespoň to, co jim Bäckström uložil. V práci jim říkali Pat a Mat, a nebýt toho, že Pat měl světlé vlasy a Mat tmavé, člověk by si je lehce spletl. Skoro vždycky chodili ve dvojici, de facto neustále spolu rozmlouvali, a kdyby posluchač zavřel oči, těžko by dokázal určit, který z nich právě mele pantem. Za volantem seděl Knutsson, zatímco Thorén seděl vedle něho a četl nahlas z turistických informací, které si vyhledal na internetu. Bäckström se rozvalil na zadním sedadle, aby mohl v klidu a míru přemýšlet o tom, co ho čeká. Společnost mu dělalo další studené pivo. „Je mi líto, Bäckströme,“ řekl Thorén, „ale Växjö neleží u moře. K Baltu je to odtamtud asi sto kilometrů. Mají tam katedrálu, krajskou správu a univerzitu. To jste si asi spletl s Västervikem. Nebo s Kalmarem. Jak Västervik, tak Kalmar u moře leží – ve Smålandu. Vždyť to znáte: Astrid Lindgrenová a tak… Ve městě žije asi pětasedmdesát tisíc obyvatel. Mluvím o Växjö. Kolik by to mohlo být v přepočtu ženských, s kterými by něco mohlo být? Co říkáš, Eriku?“ „Chtěl bych toho moc, kdybych se zeptal na to, proč tam jedeme?“ zeptal se Knutsson kysele. „Pár tisíc jich tam bude,“ konstatoval a jeho hlas hned začal znít radostněji. „Kolegové z Växjö nám to pošlou faxem, jen co to dají dohromady,“ řekl Bäckström a pokynul bradou k přístrojové desce mezi sedadly. „Ale aspoň něco málo bysme snad měli vědět, ne?“ trval na svém Knutsson. Kecy, kecy, kecy! pomyslel si Bäckström a povzdechl si. „Dnes ráno byla ve svém bytě nalezena mladá žena. Zavražděná, uškrcená. Máme-li věřit těm místním šerifům, šlo tam o sex. Pachatel neznámý a tak dál. Jestli se pletou, tak je to pro nás štěstí a můžeme si zajet rovnou pro jejího kluka.“ „To je všechno, co víme?“ řekl Knutsson sklesle. „Takže měla nějakýho kluka?“ „Vypadá to, že ne,“ řekl Bäckström po chvíli. „Pak je tu ještě jedna drobná komplikace: byla jedna z nás.“ „Ajajaj, tak to není dobrý,“ konstatoval Thorén. „Kolegyně. To se nestává každý den. Myslím to s tím sexem…“ „Budoucí kolegyně,“ upřesnil Bäckström. „Navštěvovala policejní školu ve Växjö. Za rok měla končit. Přes léto byla na brigádě na místní policii. Seděla v recepci.“ „Jestli to udělal někdo, koho znala, pak je tu jistá možnost, že to by někdo z kolegů,“ zavtipkoval Bäckström. „Tak strašný to snad nebude,“ dodal, když ve zpětném zrcátku zahlédl nedůvěřivý Knutssonův pohled. „Mělo by to být snazší než běžná vražda nějaké prostitutky. Když se na to máme dívat pozitivně,“ utěšoval je Thorén. „Myslím to tak, že můžeme vynechat všechny divný kunčafty a kontakty s podsvětím a celou tuhle oblast.“ To asi tentokrát nebude ten hlavní problém. O tom si můžeš leda tak nechat zdát, chlapečku! pomyslel si Bäckström. „No, doufejme,“ řekl nahlas. „Doufejme!“ Když projížděli kolem Norrköpingu, obdrželi fax od kolegů z Växjö. S ohledem na jeho obsah si ho klidně mohli odpustit. Nejprve se objevila mapa města se zakroužkovaným místem činu a s cestou

k hotelu vyznačenou šipkami. To bylo zcela zbytečné, protože Thorén si stejnou mapu stáhl z internetu. První, co Knutsson v autě udělal, bylo, že si adresu hotelu zadal do počítače, který byl součástí výbavy vozu. Následovalo krátké sdělení od místního vedoucího vyšetřovatele, v němž je uvítal, sdělil jim, že vyšetřování bylo zahájeno a že postupuje dle zavedených postupů. Další informace budou následovat hned, jak to bude možné. První schůzka s vyšetřovací skupinou se uskuteční v devět ráno v sídle policie ve Växjö. „Komisař Bengt Olsson z krajské kriminálky ve Växjö. To bude určitě vedoucí předběžného vyšetřování!“ poznamenal Thorén, který seděl nejblíž k faxu a měl volné ruce. „Znáte ho, Bäckströme?“ „Jo, už jsme se potkali,“ řekl Bäckström a dopil poslední doušek z plechovky. Je mírně natvrdlej, což je pro nás ideální, pomyslel si. I když pro něho asi ne – nejspíš už má vymyšlený, kudy by se vyšetřování mělo ubírat. „Tak jaký je?“ zeptal se Knutsson. „Je to takovej ten empatickej typ,“ řekl Bäckström. „Ví něco o vyšetřování vražd?“ trval na svém Knutsson. „To bych netvrdil,“ odpověděl Bäckström. „Ale vypadá to, že byl na fůře kurzů o týraných ženách, dětech, o incestu, krizovejch rozhovorech a tak.“ „Ale vyšetřování nějaké vraždy snad musel vést, ne?“ zapojil se Thorén. „Před několika lety se snažil vyšetřit rituální vraždu nějaké dívenky, přistěhovalkyně, která se měla o několik let dřív odehrát uprostřed nejhlubšího Smålandu. Měl s sebou nějakýho svědka, kterej tvrdil, že byl u toho, když se to stalo.“ „A jak to šlo?“ zajímal se Knutsson. „Skvěle. Dostalo se to k nám a už den poté se to zařadilo mezi vyřešené případy. Pak jsme jim poslali zdvořilej dopis s tím, že zmíněná vražda se nikdy nestala. Poděkovali jsme jim za projevenej zájem a dodali, že se můžou ozvat, až zase budou mít nějakou duchařskou historku!“ „Na tohle si, myslím, vzpomínám,“ řekl Thorén. „To jsem u nás ještě nedělal. Ale není to ten kolega, kterýmu naši starší kolegové u nás říkají ,Rituální vrah‘?“ „Jo, to je von,“ řekl Bäckström. „To byla jeho doména! Duchové, škaredí chlapi, pohupující se kadidla, dlouhý řezáky, pláště… a na závěr krizový pohovor s policajtama, kteří se doklopýtají z práce domů.“ Já ti dám starší kolegy! pomyslel si. Patříš snad k těm, co nás terorizujou věkovejma hranicema? „Co se to jen s naším sborem děje? Kam to spějeme?“ zaúpěl Thorén. „Takhle jsem tenkrát taky reagoval,“ řekl Bäckström. „Pánové, buďte tak hodní a na chvíli sklapněte. Rád bych, aby si moje unavená hlava kapánek odpočinula,“ řekl Bäckström Tak on už taky začíná! pomyslel si. Dva blbci v jednom autě! Zbytek cesty proběhl v relativním tichu. Žádné další faxy už nepřišly. Knutsson s Thorénem si samozřejmě začali dál něco povídat, ale už ne tak hlasitě a nepokoušeli se do rozhovoru vtáhnout Bäckströma. Když dorazili do hotelu ve Växjö, bylo pět odpoledne, a protože si Bäckström připadal unavený, rozhodl se, že se na pokoji před večeří na dvě hodinky natáhne. Navíc se žádní jiní kolegové neukázali. Bäckström byl prozíravý a před příjezdem do hotelu zavolal, aby mohli hned zaplout do svých

pokojů a nemuseli ze sebe střásat supy třetí velmoci, kteří se už shromaždovali v hotelovém vestibulu. Také už stihl rozdělit pár úkolů. Samozřejmě, byl tu přece šéf. Knutsson se měl spojit s místními kolegy a pozdravit je od Bäckströma s tím, že šéf má momentálně jiné povinnosti, ale že se ozve, jakmile to bude možné, a že se ráno dostaví na velkou poradu. Thorén slíbil, že se postará o šéfovo špinavé prádlo a že se zastaví na místě činu. Bäckström se chystal, že si dá svého zaslouženého šlofíka. „Byl jsem taky v akci od božího rána,“ řekl Bäckström, který se už v pokoji rozvalil na postel. „A nezapomeňte na osmou zamluvit dole v restauraci diskrétně umístěnej stůl.“ Konečně! pomyslel si, když se za Thorénem a Knutssonem zavřely dveře. Pak si upravil polštář a víceméně hned usnul.

6 Půl hodiny před večeří se sešli v Bäckströmově pokoji, aby se domluvili. Bylo to zcela přirozené, protože byl šéf, a pokud se někdo smlouvá někde jinde než u šéfa, zavání to revoltou. Bäckström s tím měl dvojnásobnou zkušenost, protože během let, co byl ve vyšetřovací skupině, si vyzkoušel práci řadového člena týmu i funkci vedoucího vyšetřování. Zatím to vypadalo bezproblémově. Všichni jeho spolupracovníci byli na místě. Byli svěží a veselí, skoro jako by byli plní očekávání, jako kdyby se jednalo o běžnou cestu do Finska spojenou s konferencí, a ne o vyšetřování vraždy. Do jeho pokoje dorazil nejprve jeho někdejší kolega, kriminální inspektor Jan Rogersson, s nímž se seznámil už v době, kdy působil v původním oddělení pro vyšetřování násilných činů ve Stockholmu. Rogersson přijel sám a cestou se stavil na policii v Nyköpingu, kde odevzdal několik starých protokolů o vyšetřování, které se týkaly dnes již pečlivě uspané záležitosti: vdova po oběti konečně natáhla bačkory a přestala psát stížnosti ombudsmanovi. Rogersson, který se do hotelu ve Växjö dostal pár hodin před Bäckströmem, byl jediným světlým bodem v Bäckströmově diáři a v podstatě jediným z kolegů, kterého dokázal vystát i čistě v soukromí. Bäckström se cítil odpočatý a měl dobrou náladu, byl vyspaný, vysprchovaný. Společně s Rogerssonem využili situace a před výkonem příjemných povinností si dali dvě piva. Knutsson s Thorénem přišli samozřejmě spolu. Knutsson byl předtím v sídle policie, promluvil s kolegy a přinesl od nich hromadu papírů. Thorén se postaral o Bäckströmovo špinavé oblečení a navštívil místo činu. Když přišli, ani jeden z nich nebyl pozván na pivo nebo něco silnějšího. Když zaklepali, Bäckström nejprve rychle schoval obě láhve a teprve pak otevřel. Nasávat můžou až v době volna, pomyslel si. Jako poslední se dostavil kriminální komisař Jan Lewin, který do Växjö přijel spolu s jejich asistentkou, civilní zaměstnankyní Evou Svanströmovou. Bylo to trochu zvláštní, protože oba odjeli ze Stockholmu dříve než všichni ostatní. Jak to, že jim sedm set kilometrů trvalo sedm hodin? Protože všichni odpověď znali, nikdo se na to přímo nezeptal. „Cestu jste asi měli bez problémů,“ konstatoval Bäckström a s nevinným výrazem se zadíval na jedinou ženu, která s nimi přijela. Svěží, růžolící a pěkně vysouložená! pomyslel si. Na jeho vkus byla ovšem příliš hubená, a tak usoudil, že nejlepší bude mlčet a nechat je na pokoji. „Byla moc fajn,“ šveholila Svanströmová. „Janek měl během ní nějaké vyřizování, proto jsme se trochu zdrželi.“ „Jistě,“ řekl Bäckström. „Dokud jsme sami, mohli bysme si něco mezi sebou říct, aby nás neposlouchali všichni ti novinářští supi, co jsou dole. Eriku, přinesl jsi kvanta papírů. Bude jich dost pro všechny?“ Jsou absolutně k ničemu! pomyslel si. Knutsson přinesl z policie v podstatě všechno, co bylo v tu dobu k dispozici v písemné formě. Navíc v šesti kopiích, aby měl každý svou. Ve složkách našli základní informace a vzkaz od hlídky, která dorazila na místo jako první, různé fotografie z místa činu a jeho nejbližšího okolí, stručnou charakteristiku oběti a seznam s časovým přehledem a opatřeními, které už jejich místní kolegové stihli učinit. Když si je Bäckström zběžně prohlédl, pocítil mírné zklamání. Když nic jiného, naši místní kolegové neprošvihli nic, co se dá nazvat naprostou samozřejmostí. Zatím. Vyšetřování se teď přece ujmu já, takže to dostane řád! pomyslel si.

„Nějaký dotazy?“ zeptal se Bäckström a odpovědí mu bylo vrtění hlavami všech přítomných. „Není už čas na jídlo?“ dodal a posměšně se usmál. Kůže líný! pomyslel si. Jediný, na co myslej, je žrádlo, chlast a sex! „Už se ví, kdy budou k dispozici soudní lékař a technici?“ zeptal se Rogersson. „Zítra ji budou pitvat,“ řekl Knutsson. „Už ji převezli do Ústavu soudního lékařství v Lundu. Kolegové z technickýho dělali, co mohli. Ten, s kterým jsem mluvil, říkal, že se jim aspoň podařilo zajistit pachatelovo sperma a také krevní stopy na parapetu před oknem v ložnici. Také tam bylo nějaké oblečení, snad pachatelovo. Je prý možný, že je tam zapomněl, než utekl. Měl docela naspěch. Ten kolega, s kterým jsem mluvil, si byl skoro jistý, že pachatel z toho okna vyskočil. A tehdy se asi poškrábal o ten plech.“ „Říkal jsi něco o oblečení,“ ušklíbl se Bäckström. „Že bysme měli takovou kliku a on odtamtud utek bez gatí?“ „Už to tak bude,“ odpověděl Knutsson. „Co měl na sobě, když tam přišel, nevím, ale vypadá to, že odtamtud zmizel bez spodků.“ „To od něho byla nedbalost,“ poznamenal Bäckström. „Řidičák v nich měl těžko, takový štěstí mít nebudem,“ dodal. Takovej blb snad neexistuje, pomyslel si. I když tenhle hajzl má dost rysů pošuka, což je pro nás dobrý znamení! „Bäckströme, vzpomínáš si,“ řekl Rogersson, kterému jako by se náhle prudce zlepšila nálada. „Vzpomínáš si na toho blázna, který uškrtil tu ženskou v jejím bytě na Högalidský ulici? Ritva se jmenovala. To byl ten cvok, co po sobě, než utekl, uklidil, utřel otisky prstů a de facto pokoj vyčistil od podlahy po strop? Trvalo mu to několik hodin. Akorát chudákovi Ritvě už to bylo prd platný, že má uklizenej byt.“ „Jo, na to si pamatuju,“ řekl Bäckström. „Dělali jsme na tom oba. Posledních dvacet let skoro o ničem jiným nemluvíš!“ To kvůli tomu chlastu, co ho do sebe leješ! pomyslel si. „No jo, snad teď na sebe nebudem takoví,“ řekl Rogersson, stále v dobré náladě. „Zajímalo by mě, jak mu bylo, když se za náma zabouchly dveře, když si uvědomil, co v tom bytě nechal.“ „Moc dobře asi ne,“ řekl Bäckström. „Petere, ty jsi byl na místě činu,“ pokračoval a kývl na Thoréna. „Co jsi na to říkal?“ „Jak jste to myslel?“ zeptal se Thorén. „Omluvte nezkušeného zelenáče, ale co jste tím chtěl říct?“ „Co? Co jsem myslel?“ O čem to sakra plácá? pomyslel si. Jak by to asi vypadalo, kdyby měl odpovědět na nějakou jednoduchou otázku? „Co jste myslel popisem toho, co se stalo na Högalidské,“ trval na svém Thorén. „Jo tohle,“ řekl Bäckström. „No, nechal na nočním stolku oběti peněženku, ve který měl řidičák a ty další věci, co lidií mívaj v peněženkách. Ale jinak to tam vážně pěkně vygruntoval. Technici nenašli ani vlásek. Ale když se teď vrátíme k té naší záležitosti…“ „To snad není pravda!“ vykřikl Knutsson, který se tvářil stejně nadšeně jako Rogersson. „K naší věci!“ zopakoval Bäckström. „Jak to vypadalo na místě činu?“ Jako obvykle, soudil Thorén. Vypadalo to tam stejně pochmurně jako někde, kde byla nalezena znásilněná a uškrcená žena. Tady to prý bylo možná ještě smutnější, protože pachatel byl sám s obětí v jejím bytě, měl ji zřejmě zcela ve své moci a dával si při tom načas. Bohužel se nenašli žádní klasičtí kandidáti. Žádný dřívější nebo současný přítel oběti nebo někdo jiný, koho znala a komu věřila. Podle všeho už dlouho neměla přítele a v jejím sousedství nebo blízkém okolí se nevyskytovali žádní blázni nebo zvláště podezřelé osoby. Zbývalo jen to, co bylo noční můrou policie: pachatel, kterého oběť neznala. Někdo, kdo jí nebyl známý a kdo v nejhorším

případě nebyl známý ani nikomu jinému. „Takže když se to vezme kolem a kolem, vypadá to na vraždu,“ shrnul Thorén. „Dobře,“ řekl Bäckström. „To se zvládne. Teď se půjdem najíst, abyste měli před spaním čas si ty papíry v klidu projít. Ohlídejte si je, nerad bych něco z nich viděl otištěné v novinách! Tenhle barák je skrznaskrz prolezlej novinářema a podobnejma hyenama! Nevím jak vy, ale já se teď musím jít najíst. Mám hlad jako vlk, od rána jsem neměl v puse!“ „Nahoře si to podepište. Zatímco budeme na jídle, zamknu to do skříně,“ řekl Svanströmová. „Skvělý nápad!“ řekl Bäckström. Ty chudinko! pomyslel si. A ke všemu jsi taková vyzáblina! Po večeři se všichni vrátili do svých pokojů, aby se začetli do papírů. Tak to aspoň oznámili Bäckströmovi. Knutsson a Thorén se tomu jistě chtěli věnovat společně. Také Rogersson, který obyčejně býval naprosto normální kolega, podlehl potřebě pečlivého čtení. Nejprve se ovšem i přesto zastavil u Bäckströma v pokoji a vypůjčil si od něho dvě piva, přitom ale Bäckströmův návrh, aby si dali na závěr dne malou skleničku před spaním, odmítl. „Doufám, že na tebe něco neleze,“ poznamenal Bäckström. „Mám o tebe skoro strach.“ Ty ptáku jeden povadlej! pomyslel si. „Ne ne,“ vrtěl Rogersson hlavou. „Všechno v pořádku. Akorát si musím jít lehnout, abych to zítra všechno zvládnul.“ Nakonec se tedy rozloučili, což Bäckström v podstatě uvítal, protože měl v plánu vydat se ještě na malou procházku po městě. Má-li člověk očíhnout situaci, ne-li něco dalšího, může to klidně zvládnout sám, říkal si. Bäckström se z hotelu vykradl zadním vchodem a prošel se nazdařbůh centrem. Minul rezidenci a chrám, všechny ty krásné staré domy, kterým se dostalo náležité rekonstrukce, a také několik zahrádek, v nichž seděli lidé v letním oblečení; nezdálo se, že by se jich to, k čemu došlo ve městě, nějak osobně dotklo. Bäckström si kladl otázku, jak mohl někdo zabít někoho jiného takovým způsobem a na takovém místě. V historii místní kriminálky to musí být první takový případ; sám Bäckström byl ve Växjö poprvé – dosud tu nebyl ani služebně, ani soukromě. Cestou viděl několik příjemných restaurací, a přestože bylo po jedenácté, venku bylo téměř dvacet stupňů. Bäckström si přesto zachoval tvář a vydržel až do návratu na hotel. Teprve pak si objednal na zahrádce pivo a posadil se úplně stranou do tmy, aby měl svůj klid. Ani tu není moc lidí, pomyslel si. Jeho kolegové byli očividně nepřítomní; nejjednodušším vysvětlením bylo, že skutečně dělali to, co slíbili. V souvislosti s Lewinem a Svanströmovou měl ovšem své pochybnosti – v jejich případě asi není čtení jejich zájmem číslo jedna. V případě Knutssona a Thoréna to je jistě mnohem prostší: sedí v pokoji jednoho z nich a diskutují o vraždě; pokud jim to nikdo nepřekazí, stráví tím zřejmě polovinu noci. Kdo by se teď tomu případu věnoval? pomyslel si Bäckström. Určitě jsou navíc úplně střízliví, ti dva blbečci, řekl si a upil ze sklenice. Ze svých hlubokých myšlenek byl však náhle vytržen. „Je tady volno, prosím vás?“ Tím, kdo se tázal, byla žena. Ženská v neurčitým věku mezi pětatřiceti a čtyřiceti, pomyslel si Bäckström. Dobu spotřeby už má za sebou, to je jasný. Aspoň že není hubená, spíš naopak! „Přijde na to, kdo se ptá,“ řekl. Novinářka! pomyslel si. „Ano, asi bych se měla představit,“ řekla žena, zatímco si postavila na stůl své pivo a sedla si na volnou židli. „Jsem Carin Ågrenová,“ řekla a podávala mu vizitku. „Reportérka z místního rádia.“ „To je přímo neuvěřitelná náhoda,“ řekl Bäckström a usmál se. „Jak vám můžu pomoct, Carin?“

Kromě toho, že ti můžu u sebe na pokoji prohnat bobříka! pomyslel si. „Ano, máte pravdu!“ řekla a s úsměvem vycenila bílé zuby. „Někdy se dějí takové zvláštní náhody. Ale já vás znám. Viděla jsem vás, když jsem před pár lety pracovala ve Stockholmu pro TV4. Dělala jsem reportáž o jednom soudním řízení, u kterého jste svědčil. Šlo o tři Rusy, kteří přepadli a zabili starší manžele. Smím se zeptat, co dělá u nás ve městě kriminálka?“ „Já ale nic nevím,“ řekl Bäckström a pořádně se napil ze své sklenice. „Měl jsem v plánu, že se zajdu podívat na dům, kde vyrůstala Astrid Lindgrenová.“ „Možná bychom se mohli někdy vidět,“ řekla a usmála se. Její úsměv byl stejně široký jako ten předešlý, zuby stejně bílé. „Určitě,“ řekl Bäckström a zasunul si její vizitku do kapsy, kývl hlavou a dopil zbytek piva. Pak vstal a věnoval jí svůj nejpodmanivější úsměv. Zjizvený policajt z velkého města. Tvrdý na všechny tvrdé, ale jinak ten nejbáječnější chlápek na světě – stačí se k němu hezky chovat a pohladit ho na tom správném místě. „Beru to jako slib,“ řekla. „Jinak vás budu muset začít pronásledovat!“ Zvedla sklenici a do třetice se na něho usmála. Ta je jasná, pomyslel si Bäckström o čtvrt hodiny později, když si čistil zuby před zrcadlem v koupelně svého hotelového pokoje. Teď jde jen o to se zklidnit, dělat jednu věc po druhé, jak je to třeba, říkal si, a Carin brzy dostane příležitost ochutnat prvotřídní bäckströmskou klobásu!

7 Bylo to přesně naopak, než si Bäckström myslel: komisař Jan Lewin hned po večeři vyhledal samotu svého pokoje, aby si v klidu mohl přečíst vyšetřovací protokoly svého nového případu. Vyhodnotil, co je dobré a co špatné, a přestože uvedené byly povětšinou předběžné informace, zdálo se, že toho bylo mnoho, co hovořilo ve prospěch jeho samotného i jeho kolegů. Byla tu oběť se známou identitou a známým místem činu a alespoň přibližný nástin toho, jak to všechno proběhlo, jak se odehrála vražda. On i jeho kolegové přišli na místo činu v době kratší než 24 hodin po zločinu, což nebylo u zemské mordparty pravidlem. Ke zločinu došlo v interiéru, což – stejně jako všechno ostatní – bylo příznivější, než kdyby k němu došlo venku, navíc obětí byl zřejmě nanejvýš normální člověk bez jakýchkoliv neobvyklých zvyklostí nebo kontaktů. Při nedostatku jiného a hlavně proto, aby měl nějakou činnost, zapnul Lewin počítač, připojil se na internet a začetl se do informací o spisovateli Päru Lagerkvistovi, nositeli Nobelovy ceny za literaturu, po němž se jmenovala ulice, v níž oběť přišla o život. Co ten by asi mohl mít s naším případem společného? říkal si Lewin. Už je třicet let po smrti. Ne tak nečekaně se ukázalo, že Pär Lagerkvist byl z Växjö. Narozen roku 1891 jako nejmladší syn v rodině se sedmi dětmi. Tíživá ekonomická situace, otec byl přednostou železniční stanice ve Växjö, jeho velmi talentovaný nejmladší synek mohl na rozdíl od svých starších sourozenců studovat a v osmnácti složil maturitní zkoušky ve Växjö na Vyšší všeobecné škole. Když pak jeho studentská léta minula, opustil Växjö a stal se spisovatelem. Ve svých pětadvaceti, v roce 1916, se prosadil básnickou sbírkou Úzkost. Časem se stal členem Švédské akademie a v roce 1951 obdržel Nobelovu cenu za literaturu. Jakožto rodákovi, na kterého se nezapomíná, mu byla ve městě, odkud pocházel a kde vyrůstal, jen několik měsíců poté věnována ulice. To se stalo více než dvacet let před jeho smrtí, což nebylo obvyklé pro takové lidi jako on a pro tento typ jejich připomínky, a to i navzdory skutečnosti, že domy, které se měly postupně postavit v ulici nesoucí jeho jméno, v té době existovaly jen ve stavebním plánu této části města. Nyní se tedy jeden z nich stal pro Jana Lewina místem činu. Počítal s tím, že jakmile na to bude mít čas a nastane vhodná situace, dům navštíví. Ale ne teď večer, říkal si. Teď večer ne, protože kolegové z technického útvaru potřebují klid na práci. Místo toho se vydal na procházku městem. Liduprázdné noční ulice ho po čtyřech stech metrech dovedly k nové policejní budově, v níž do té doby nikdy nebyl a která se v nejbližší době měla stát jeho pracovištěm. Budova se nacházela na ulici Sandgärdsgatan, procházející okrajem náměstí zvaného Dobytčí trh. Chrám spravedlnosti byl dokončen v době příchodu nového tisíciletí. Dům podobající se krabici se čtyřmi nebo pěti poschodími – podle toho, jak je člověk spočítal – měl světložlutou fasádu. Policisté v něm sdíleli prostory s prokuraturou, místností určenou pro vynášení soudů nad osobami, na něž byla uvalena vyšetřovací vazba, celou předběžného zadržení a vězeňskou správou. Továrna na spravedlnost vybudovaná tak, aby dostatečně pokryla celý proces dosažení spravedlnosti. Jasná zpráva, která ovšem mohla být chabou útěchou pro ty, kteří se v budově ocitli, a špatná opora pro tezi, že s každým obviněným má být nakládáno jako s nevinným do té doby, než mu bude prokázán opak způsobem, který je nade vši lidskou pochybnost.

Vlevo od vchodu si Lewin všiml malé bronzové tabulky, na níž bylo napsáno, že na stejném místě dříve stála stará mlékárna se starými chlévy, určenými pro trh s dobytkem. Tak tomu bylo v době Pära Lagerkvista, a dokonce ještě dlouho poté, co se stal nositelem Nobelovy ceny. Jana Lewina náhle přepadla sklíčenost, otočil se na podpatku a vrátil se do hotelu, aby se pokusil naspat několik hodin, než dojde na vážné věci. Ani nevěděl proč, ale před usnutím přemýšlel o úzkosti. Nehledě na to, v jaké žil Lagerkvist době, to nebylo pro mladého básníka nijak neobvyklé téma. Zcela určitě to bylo běžné téma pro spisovatele bez rozdílu věku, kteří žili za světové války, během níž se celá Evropa ocitla v plamenech. Jan Lewin toho o úzkosti věděl dost. Souviselo to s jeho soukromými a osobními zkušenostmi, které si s sebou nesl od dětství. Jak stárl, navštěvovala ho stále řidčeji, ale celou dobu kolem něho kroužila, byla mu stále nablízku, připravená se na něho vrhnout ve chvíli, kdy nebyl dostatečně silný na to, aby se jí vzepřel. Dělala to náhle, nečekaně a pokaždé ji vyvolal někdo neznámý. Projevila se jasně, ačkoli její smysl zůstal vždy zahalen ve tmě, což se týkalo i jejího obsahu i příčin. Patřila sem i úzkost, která se objevovala v jeho zaměstnání, kdykoli řešil závažné násilné činy. Setkání, která se vymkla z ruky, mezilidské vztahy, které vykolejily, byly živnou půdou pro strach a nenávist. Ty se pak někdy objevily na jeho psacím stole v Národní komisi pro vyšetřování vražd ve Stockholmu. A nakonec tu byla ještě úzkost, která mohla po uskutečněném zločinu přepadnout i toho nejtvrdšího a nejbezohlednějšího pachatele poté, co si uvědomil rozsah toho, co způsobil – pokud si připouštěl, že ho policie může vypátrat, samozřejmě. Proto mu připadalo nejvhodnější se ukrýt ve tmě, v níž si byl celou dobu vědom toho, že takoví jako Jan Lewin v ní pátrají, aby našli právě jeho. Kdyby pro nic jiného, tak aspoň proto, aby se tím zmírnila moje vlastní úzkost, pomyslel si Jan Lewin. Potom konečně usnul.