OBSAH: * Zamyšlení * Oslavy 100 let od založení skautek * Nová řada vyprávění br. Františka Stropka – Bobra * Znalostní soutěž Stezka písmáků po 1. kole * Betlémské světlo 2015 * Bádání o židovských skautech – ses. Jitka Radkovičová * Josef Čapek: Podzim
____________________________________________________ Před opravdovým nástupem zimy snad všichni v nějakém rozsahu uklízíme po létě a připravujeme se na to, že přijde větší klid na odkládané práce, většinou „údržbového“ charakteru. Jsou mezi námi tací, kdo tyto „procesy“ vztahují i na myšlenky a předsevzetí. Určitá „bilancování“ zahrnovaly i oslavy 100 let trvání dívčího skautingu u nás. Při pečlivém „úklidu“ bychom jistě také narazili na to, že v době před nynější (i když ne úplně zavedené a akceptované) koedukaci - kdy sledovaly kmeny chlapecký a dívčí své cíle a „chodili po svých stezkách“ - po řadu let sloužila Dívčímu kmeni Junáka také Dívčí ekumenická lesní škola. V jejím dochovaném „pokladu večerníčků“ je příběh o obchodu se semeny: Jistý mladý člověk měl takový sen: Jednou odpoledne vešel do nějakého zvláštního obchodu. Za pultem stál anděl v ne právě nejčistším plášti a se svěšenými křídly. „Co tu, prosím, prodáváte?“ zeptal se zvědavě. „Všechno, co si přeješ“, odpověděl přátelsky anděl. Mládenec se na chvíli zarazil, a hned začal pokojně vypočítávat: „V takovém případě mi, prosím, zabalte: »konec všech válek na světě, lepší životní podmínky, chléb pro hladové, pro bezdomovce, práci pro nezaměstnané a …« V tom okamžiku mu anděl skočil do řeči: „Promiň, mladý muži, ale tys mi asi špatně rozuměl. Já tu neprodávám ovoce, já mám jen semínka.“ 1
Přejme si tedy „pod stromeček“ nejen porozumění pro to, co naše okolí a náš dnešní svět potřebuje, ale také moudrost i sílu pro to, jak přispět k uskutečnění přání, vyslovených mládencem z našeho příběhu. Programy jak našich skautek tak světové organizace WAGGGS leccos napoví i skautům … ________________________________________________________________________________________ Přehled témat jednání odboru duchovní výchovy plánovaných na závěr roku 2015: - závěr Stezky písmáků 2015 - zaměření 4kurzu 2015/2017 v roce 2016 - vyhodnocení aktivit ODV v roce 2015 - pokračování seriálu v časopise Skauting _______________________________________________________________________________________
Letos je to již sto let, co se v našich zemích dívky vydaly na skautskou stezku. V rámci oslav jsme se mohli společně potkat např. v Blansku u Brna ale i v Praze ve Skautském institutu. Přehled lze nalézt na webové stránce: http://krizovatka.skaut.cz/zpravodajstvi/2132-oslavy-stoleti-skautek-vblansku-a-praze?autologin=1. V Praze, jak jsme již v minulém čísle Na dobré stopě č. 242 informovali, byla při této příležitosti uvedena (nejen) do skautského světa knížka Zrcadlo mého srdce. Na obrázku vpravo Roman Šantora spolu s překladatelskou Hanou Bouzkovou představují uvádějí knížku náčelní Evě Měřínské a dalším přítomným. Mezi nimi byly také Sharon ONeil Libreri, Maria João Proenca a Ariana Chamberlain z WAGGGS (ty představily projekt FREE BEING ME, který se věnuje tématu přijímání sebe samých jací jsme). JIŘÍ, VÍŠ, ŽE… (aneb zajímavosti kolem nás) 2. část nové řady vyprávění F. J. Stropek – Bobr
znatků o mamutech i lovcích z doby zhruba před 30 tisíci lety a uváděné postupy lovu zcela pozměnili. Vědci jednoznačně prokázali, že je prakticky nemožné, aby tlupa lovců kamennými sekerami, kly a zvířecími kostmi vyhloubili jámu o velikosti menšího domu, a to v půdě zmrzlé na kámen. Navíc se na nalezištích sídel lovců mamutů nikdy žádné jámy nenašly. Archeologové také uvádějí, že je málo pravděpodobné, aby tehdejší lidé přinutili tak obrovské zvíře
… se mamuti nelovili ubíjením ve vykopaných jámách, kam je lovci nahnali? Tuto představu, která vycházela z dřívějších poznatků a představ o životě pravěkých lovců, uvádí ve své knize „Lovci mamutů“ učitel Eduard Štorch. V ní popustil uzdu své fantazii a barvitě vylíčil život pravěkých lidí doby ledové, kteří kopali obří jámy na mamutích stezkách, zakrývali je větvemi a potom dobíjeli mamuty, kteří do jam zapadli. Kniha poprvé vyšla v roce 1937 a od té doby již archeologové získali řadu nových po2
stěny jeskyní i tvarováním hliněných sošek. Na jejich sídlištích odkrývali archeologové dřevěná kopí, luky a šípy, kamenné mlaty, upravená pazourková škrabadla i nože a bezpočet různých potřeb. Živili se především lovem, sběrem některých plodů, kořínky rostlin, ale, jak víme, se odvážili lovit nejen mohutné mamuty, ale i nebezpečné medvědy a jinou zvěř. Postupně si ochočili některá zvířata, především psy. Přesto lidé doby ledové nepochopitelně mizí právě v době, kdy nastává teplejší klima a jejich život se stává snazší.
dobrovolně vběhnout do nastražené pasti. Jaké tedy věda přináší vysvětlení? Z realistického pohledu se rýsuje sice riskantní, ale jistě skutečně prováděný postup lovu. Na zvíře musel zaútočit celý kmen náhlým přímým výpadem a pomocí ostrých hrotů oštěpů a kopí jej skolit. Podobně ještě dnes loví slony některé africké kmeny. U Hradce Králové byla odkryta kostra mladšího mamuta s úlomky hrotů oštěpů v části žeber. Je logické, že lovci si jednak na mladého mamuta snáze troufli, ale také jeho maso bylo oproti starým kusům daleko měkčí a stravitelnější. Zjistilo se, že lidé používali i jiný způsob lovu. V příhodném místě naháněli mamutí stádo pomocí ohňů a křiku na okraj srázu, kam se následně někteří jedinci zřítili. Pak už lovci snáze zraněná zvířata dobili. V některých vyobrazeních se objevují mamuti brodící se ve vysokém sněhu. I tato představa je málo pravděpodobná. Mamuti jako býložravci se mohli uživit jen ve stepích a tundrách, kde bylo sněhu méně, takže tam nacházeli nezbytné travní porosty. V době ledové, která představovala bezesporu krutou zkoušku přežití tehdejších lidí, se i na našem území pohybovala stáda mamutů, srstnatých nosorožců, polárních sobů, dokonce se zde potulovala i stáda divokých koní a ve skalách žili ohromní jeskynní medvědi, nahánějící strach. V údolích řek, především na Moravě, měli svá sídla pravěcí lidé, jejichž sídla objevili archeologové při soutoku Odry a Ostravice, podél Bečvy a Dyje, ale také v Moravském krasu. Další pozůstatky sídel se našly v Šárce u Prahy, v Předmostí u Přerova, v Dolních Věstonicích i na úbočích Pálavy. Právě zde bylo odkryto mnoho zbraní a loveckých potřeb, ale hlavně ohromné množství mamutích koster. Je jich tolik, že vědci uvažovali, zda nejde dokonce o tzv. mamutí hřbitovy, podobné, jak je známe z vyprávění lovců o sloních hřbitovech. Lovci mamutů žili na našem území na konci poslední doby ledové, která trvala asi sto tisíc let a pozvolna končila oteplováním, které nastávalo zhruba před dvanácti tisíci lety. Žili ve velkých tábořištích i v jeskyních, používali dřevěné a kamenné nástroje i oheň, ale významným počinem byly již první umělecké projevy rytím na kostech zvířat, malbách na
Stejně záhadné jsou důvody vyhynutí mamutů. Také jejich poměrně rychlé vymírání nastává v době pro ně značně příznivější, s dostatkem potravy. Tito dominantní srstnatí obři, jejichž početná stáda přežívala po celé severní polokouli miliony let, pojednou mizí. Vědci si kladli otázky, zda příčinou záhuby byla příroda, lidé, či něco jiného. Nastalé příznivé přírodní vlivy to zřejmě nebyly. Že by k tomu přispěli lidé jejich masivním lovem? Někteří archeologové tvrdí, že lov mamutů se značně zintensivnil a dosáhl velkých rozměrů. Naopak jiní předkládají důkazy o tom, že naopak člověk tehdejší doby již nelovil mamuty ve velkém, ale zaměřoval se daleko více na lov menší zvěře, např. ondater, kachen, sobů a jiných druhů zvířat, jichž v přírodě přibývalo. V některých oblastech došlo k tak náhlým úhynům mamutů, že se našla i stohlavá stáda mrtvých zvířat, v jejichž žaludcích ještě zůstaly zbytky nestrávené potravy. Jaká katastrofa se udála, že mamuty vymazala z mapy světa? V poslední době došli vědci k názoru, pod3
které ovlivnily celosvětově zánik mamutů, uzpůsobených životu v drsné době ledové a její odchod následovali i oni. Nejlépe zachovaní uhynulí mamutí jedinci se nacházejí v severních oblastech Ruska, kde zůstali v neporušeném stavu zamrzlí v tamních ledových vodách. A perlička na závěr: největší mamuti kolumbijští, kteří žili v Severní Americe, byli vysocí čtyři a půl metru a vážili až 10 tun. Nejdelší mamutí kly, vykopané v Mexiku, měří pět metrů… - pokračování příště -
loženému nálezy deformací na stoličkách a páteřích uhynulých zvířat, že příčinou úmrtí byly epidemie. Jaké? Předpokládá se, že nositeli nemocí byli pravděpodobně domestikovaní psi, kteří putovali s lidmi na nová sídliště a bývali nakaženi vzteklinou, psinkou a dalšími neznámými viry, proti nimž mamuti neměli obranné látky. Ke každé z uvedených vědeckých teorií o vyhynutí tohoto zvířecího druhu jsou argumenty pro i proti, žádná však neplatí bezvýhradně. Zřejmě šlo o souhrn více faktorů,
Výsledky znalostní soutěže Stezka písmáků 2015 v 1. korespondenčním kole. Stezka písmáků je soutěž v biblických znalostech, pořádaná odborem duchovní výchovy Junáka a Klubem Pathfinder. Úkolem soutěžících je co nejsprávněji zodpovědět otázky, vztahující se k vybraným biblickým knihám. První kolo bylo „korespondenční“, tj. soutěžící za dozoru svých rodičů či vedoucích označili v soutěžních arších své odpovědi - organizátoři je opravili, vrátili a přiložili všem odznak 1. kola. Vyhodnocení této první etapy soutěže je následující: 1. kolo se konalo v místě bydliště soutěžících a řádně v něm soutěžilo během září a října 119 soutěžících, kteří všichni získali zelený odznak soutěže - do závěru soutěže se řádně kvalifikovalo 29 soutěžících; Děti a mládež i dospělí nad 18 let odpovídali na otázky z biblických knih:
Kategorie „N” (ve věku do 9 let včetně) evangelium Markovo a kniha žalmů od č. 41 do č.100 Kategorie „M” (ve věku od 10 do 12 let včetně) evangelium Markovo, kniha žalmů od č. 41 do č.100 a kniha Ezechiel Kategorie „S” (ve věku od 13 do 17 let včetně)
všechna evangelia, kniha žalmů od č. 41 do č.100, kniha Ezechiel a epištola Židům
Kategorie „P“ (dospělí od 18 let výše)
měli stejné otázky jako kategorie „S“ pro mládež, avšak museli soutěžit pouze jako jednotlivci. Soutěžící byli celkem ze 20 obcí a měst naší vlasti včetně hlavního města Prahy. 4
Soutěžící děti i mládež byli z 9 různých širších společenství vč. některých rodin, kde se Bibli věnuje trvalá pozornost. Také soutěžili mladí i starší dospělí, někteří byli dříve účastníky soutěže, jiní soutěžili poprvé. V místech konání 1. kola se soutěži věnovalo celkem 22 dospělých tzv. dohlížejících osob; ze strany organizátorů se přípravě i vyhodnocení soutěže věnovalo v Praze i mimo hlavní město 15 osob. Při propagaci soutěže pomáhali Klubu Pathfinder a Junáku zejména: Biblická jednota, Bible Union Czech Republik, redakce týdeníku Kostnické Jiskry a informační sítě církví. Hlavní dobrovolnou pracovní podporu poskytla redakce interního zpravodaje Odboru duchovní výchovy (ODV) Junáka „Na dobré stopě“, režii pomohl pokrýt Klub Pathfinder a Junák (díky provozním dotacím MŠMT pro práci s mládeží) i sama Církev adventistů SD.
Dne 17. 11. 2015 se ve sborovém prostoru CASD v Praze 5 na Malvazinkách konalo 2. kolo, o kterém podáme zprávu v lednovém čísle našeho zpravodaje. Otázky v tomto kole byly ze stejných biblických knih, avšak v jiné formulaci. Příklad otázky z 1. kola pro dětskou střední kategorii M: V jaké souvislosti se v Markově evangeliu nachází známá „Modlitba Páně“ (nebo také „Otče náš“), pomocí které Ježíš učil své učedníky, jak se správně modlit? a) Krátce po příchodu do Nazareta, kde nemohl činit mocné činy. b) Po slavnostním vjezdu do Jeruzaléma na oslátku. c) V Markově evangeliu vůbec není, pouze její náznak – slova o odpuštění. Správná odpověď je uvedena na poslední straně. 5
Betlémské světlo 2015 Ekumenická bohoslužba při příležitosti převzetí Betlémského světla ve Vídni se uskuteční v sobotu 12. 12. 2015 v katolickém kostele ve farnosti Neusimmering na náměstí Enkplatz. Pro Betlémské světlo se vydají skauti z Brna, kteří jej dopraví do České republiky. V sobotu 19. 12. 2015, bude za spolupráce dalších skautů rozváženo Betlémské světlo vlaky po naší vlasti a dále rozdáváno při místních akcích. Tato akce není na určena pro to, aby veřejnost věnovala pozornost skautům, ale aby skauti věnovali pozornost veřejnosti. Díky této akci, při které mají skauti možnost navštívit ve svém okolí spoustu sousedů a známých, mají možnost si všimnout, kdo by potřeboval malou pomoc i během roku. Na základě těchto osobních kontaktů a předávání vánočního poselství mezi sousedy a známými se postupně stala z Betlémského světla „novodobá vánoční tradice”. A to správné ovoce přinese Betlémské světlo tehdy, až tyto jednorázové kontakty členů skautských oddílů se sousedy v době předvánoční přerostou v kontakty trvalejší během celého roku. Třeba si některé oddíly takto najdou „svého” dědečka či babičku, kterým budou pomáhat (mnohdy hlavně občasnou společností v jejich osamělosti).
PODÍL SKAUTSKÝCH SIONISTICKÝCH HNUTÍ NA VZDĚLÁVACÍM PROCESU ŽIDOVSKÉ MLÁDEŽE V LETECH 1918−1949 (Autorizované výňatky) Jitka Radkovičová jiné také prostřednictvím těchto hnutí. Sionisté s postupujícím časem stále více chápali nutnost vybudování vlastního systému, přičemž prvoplánově to měl být jakýsi trénink pro příští život v Erec Izrael (Zemi izraelské). Účinnými a nepostradatelnými pomocníky v těchto snahách tehdy byli také židovští skauti. Spolupráce skautských židovských organizací zpočátku nebyla intenzivní. Pochopitelně, protože šlo o lidi pocházející z různého sociálního prostředí s různou mírou požadovaného „ideologického“ nasměrování: ne všichni mladí Židé byli ochotni opustit svoji dosavadní existenci a zaměřit se na odchod do Palestiny. Počáteční problémy však byly postupně překonány, a tak už v roce 1930 čteme v Židovských zprávách: „Skupiny mládeže, a to mj. Tchelet Lavan, Brit Trumpeldor a Makabi Hacair (tj. židovské skautské sionistické organizace − pozn. autorky) rozhodly se pozdvihnouti a reorganisovati hebraisaci v Praze. Hebraisace se bude konati za spoluúčasti všech těchto skupin a stanovením společného učebního plánu postaví se na širší základ“ (Židovské zprávy, 1930). Za účelem provedení tohoto rozhodnutí byla zřízena hebrejská konverzační odpoledne a večery, zájemci byli rozděleni podle stupňů znalosti
Po roce 1918, kdy se nově vzniklé Československo přihlásilo k zásadám sebe-určení národů, zajišťujícím svobodný rozvoj národnostních menšin. Židé se jako státem uznaná menšina hlásili k židovské národnosti, Židovská národní rada mohla předkládat odpovědným institucím své požadavky – a učinila to hned 28. října 1918 dopisem adresovaným českému Národnímu výboru. Výuku zahájilo mnoho židovských obecných škol a také škol středních. Předmětem diskuse se stala otázka vyučovacího jazyka (čeština, slovenština a také jazyky menšinové, němčina a maďarština, samozřejmě též hebrejština), přičemž se vycházelo z dosavadního stavu a vývojových možností. Začátkem 20. let 20. století bylo jen na Slovensku 78 židovských škol s cca 11 500 žáky (Listy, 1923). Vynikajícími vzdělávacími ústavy byla hebrejská gymnázia v Brně (obr. 1) a později v Užhorodu. Souběžně s prvorepublikovým židovským školstvím zasáhla do vzdělávacího procesu způsobbem sobě vlastním židovská mládežnická hnutí skautského typu. Protože sionisticky zaměřenou částí židovské komunity byla asimilace vnímána jako něco nepatřičného, snažila se všemožně uplatňovat svůj vliv na budoucí generaci mimo 6
Takový postoj byl zčásti vynucen okolnostmi, protože s rokem 1933 přišel náraz v podobě nástupu Adolfa Hitlera k moci v sousedním Německu. To, co se do té doby některým jevilo jako hra (skauting kombinovaný se sionismem), bylo prohlášeno za oficiální doktrínu a vedlo ke stupňování nároků jak na hebraizaci, tak na všechny ostatní činnosti, které byly podmínkou pro hachšaru jako důslednou přípravu na odchod do Palestiny nazývaný alia. Řada kibuců založených československými osadníky již v této oblasti fungovala a odjížděli tam další a další. Tento způsob se ve svém důsledku ukázal být nejpřínosnějším, byť jej mnozí zpočátku vnímali jako vizionářský; srozumitelně to vyjádřil doktor Silberstein ve scéně ze známého filmu „Všichni moji blízcí“: dcera jede se svým hochem na schůzi sionistického spolku a otec to komentuje: „Co jí můžu říkat, když chtějí budovat židovskej stát mezi velbloudama...“ Pochopili jen nemnozí, že ono ironicky zmíněné „budování státu“ znamenalo záchranu před jistou smrtí. Jistý židovský – do určité míry charakteristický – dobový vtip vysvětluje, co je to sionismus: sionismus je, když jeden Žid přemlouvá druhého, aby finančně podpořil cestu do Palestiny někoho třetího. Byl to ve své době jistě legitimní úhel pohledu, protože prvorepublikové demokrattické Československo se zdálo být nedobytnou pevností, byť obklopenou státy s autoritářskými režimy, a zaručovalo svým občanům práva a svobody bez ohledu na národnost, rasu, jazyk a náboženství. Pro mnohé bylo stejně nepředstavitelné jako nesnadné tento ostrov demokracie opustit. Teprve vzrůstající agresivita sousedního Německa a hrozivá politická realita, kterou na konci 30. let minulého století představoval Hitler ante portas, donutila mnohé české asimilované Židy ke změně názoru. Bylo to pochopitelné, protože tou dobou už republikou proudily zástupy německých uprchlíků a později také uprchlíků z našeho vlastního území postoupeného Němcům v září 1938. Málokdo si však dokázal spočítat, co by se s Židy stalo v případě napadení státu. Když tento atak přišel, ukázalo se, že jedni z nejlépe připravených jsou právě mladí sionisté a židovští
jazyka na začátečníky a pokročilé a společné konverzační hodiny byly vedeny zkušenými učiteli hebrejštiny. U skautů hnutí Brit Trumpeldor bylo dokonce od roku 1934 členství podmíněno úspěšným složením zkoušky z hebrejštiny: učební materiál byl distribuován do všech skupin prostřednictvím odpovědných referentů a látka byla detailně rozpracovaná podle jednotlivých stupňů obtížnosti, zkoušející tedy mohli bez obtíží postupovat podle písemných instrukcí. Zkouška samotná byla velmi důležitá, protože ten, kdo u ní neuspěl, musel vrátit členskou legitimaci svému vedoucímu a až do úspěšného složení zkoušky byl ve sdružení zapsán jen jako čekatel (Toldot Betar, 1960). Podobně jako v hebrejštině dařilo se ústřednímu vedení hnutí Brit Trumpeldor zvyšovat úroveň vzdělanosti svých členů také v dalších oblastech. Organizace, která se cíleně zabývala vzděláváním Židů v hebrejštině a která snahu židovských skautů v maximální míře podporovala a poskytovala například lektory, se nazývala Tarbut (hebrejsky Kultura). Kromě krátkodobých kurzů organizovala například také tzv. hebrejské letní školy, které si získaly dobré jméno a počet jejich absolventů každým rokem vzrůstal. V hnutích samotných pak docházelo ke stupňování nároků na odbornost: postupem času byly na „hebrejské“ vzdělávání a výchovu kladeny čím dál větší nároky. V dobovém tisku se uvádí, že do Prahy se přistěhovalo několik zkušených, vychovatelsky vzdělaných vůdců Makabi Hacair, kteří povedou nové družiny. Konstatuje se, že v poslední době se hlásilo mnoho dětí, které nemohly být pro nedostatek vůdců do oddílů přijaty, a vedení tedy oznamuje, že tento nedostatek byl napraven; Makabi Hacair uspořádá zvláštní kurzy židovských dějin, ručních prací a vůdcové budou všestranně pečovat o to, aby se dětem dostalo židovského vzdělání a zdravé výchovy. „Družiny budou pracovati podle skautského programu“ (Židovské zprávy, 1934). Také do letních i zimních táborů pořádaných různými židovskými skautskými organizacemi byli židovskou agenturou vysíláni instruktoři z Palestiny, kteří mimo jiné vyučovali ivrit (novodobá hebrejština). 7
co do té doby bylo pro židovskou mládež běžnou záležitostí a bylo v podstatě jediným možným způsobem, jak oddálit odchod do transportu. Dalším stupněm bylo nařízení z července 1942 zakazující jakékoli veřejné i soukromé vyučování židovských dětí a zavřeny byly veškeré židovské školy, které do té doby provozovaly židovské obce v jednotlivých městech. Dílčí vzdělávací aktivity se stihly uskutečnit ještě před úplným zákazem vzdělávání pro Židy: např. v Brně byla při židovské obci zřízena v letech 1940−1941 škola adeptů na vystěhování. Prvním rokem se vyučovala zemědělská příprava, druhý ročník byl zaměřen na obor „dětská sestra“. Většina absolventů byla členy Tchelet Lavan nebo Makabi Hacair. Další podobné pražské zařízení se nazývalo Ju-Al (Jugendalijahschule) a nabízelo „výuku – dějepis, matematiku, fyziku, biologii, tělesnou výuku a zpěv, vše v hebrejštině – jakožto přípravu na odjezd do Palestiny“ (Bondyová, 2001). Také zde nalézáme skautskou stopu, protože v souvislosti s hnutím Necach (Noar cofi j chalucij, skautské a průkopnické mládežnické hnutí) se uvádí, že tito skauti naplno pracovali ještě v roce 1940, v Praze dokonce v červenci 1940 uspořádali všeobecný sjezd: „Skauti [z hnutí Necach] pořádali studijní soutěže a členové nejstarší skupiny byli zcela vytíženi výchovnou prací v hnutí na Ju-Al školách a ve výcvikových táborech Alija mládeže...“ Na výchovné práci se nepodíleli jenom sionisté. Příkladem toho může být Anna SteinováRothová, řečená Anka, vůdkyně 16. pražského dívčího oddílu (registrovaného v československém Svazu skautů a skautek), která pod krytím Židovské obce pořádala tajná školení, maskovaná jako dětské útulky, ve kterých byla uplatňována výchova v demokratickém duchu. Zprávu o tom podala Heda Kaufmannová, Ančina přítelkyně a spoluvůdkyně: „Aby se židovské děti, které nesměly chodit do školy, nepotloukaly hromadně s hvězdou po ulicích v době normálního vyučování ostatních dětí, chodily do dětských útulků. Anka [Rothová] s Jiřinou [Pickovou] vedly jeden takový útulek v Praze. Anka nebývala nadarmo vůdkyní skautského oddílu a Jiřina pedagogem. Zaměstnávaly děti velmi promyšleně a metodicky, i s použitím skautských výchovných metod. Děti
skauti – naprosto v souladu s heslem „Heje muchan!“, tj. „Buď připraven!“. Vyřešení židovské otázky na území Protektorátu Čechy a Morava byl jedním z cílů politiky německé moci. Souhrn zákazů a postupná likvidace lidských práv, na které si němečtí Židé zvykali od roku 1933 a měli tak delší čas na jejich absorbování, byl v Protektorátu zhuštěn do několika měsíců a pro mnohé představoval psychický otřes takového rázu, že sebevraždy byly poměrně častým řešením nastalé situace. Po zákazu výkonu praxe neárijským advokátům a lékařům, o které se postarala protektorátní vláda, přišlo na řadu omezení týkající se přístupu Židů ke vzdělání; bylo už čistě německou záležitostí. Němci vycházeli z teorie, že každý vzdělaný Žid je potenciální nepřítel. Začínalo se důsledně už u židovských dětí a nebylo proto žádoucí dopřát jim ani nejzákladnější vzdělání. Obr. 2. Vzdělávací kroužek židovských dětí v bytě rodičů učitelky Marie Neumannové-Koťátkové v Praze-Vinohradech (zdroj: fotoarchiv Židovského muzea, Praha)
V červenci 1939 Němci zakázali Židům navštěvovat veškeré vzdělávací ústavy včetně obecných a středních škol, v listopadu téhož roku pak vysoké školy s německým vyučovacím jazykem (české vysoké školy byly uzavřeny 17. 11. 1939), přičemž tento zákaz se vztahoval na školská zařízení jak veřejná, tak soukromá. Protižidovské perzekuční tažení gradovalo a šroub se postupně utahoval. V březnu 1941 vydala Ústředna pro židovské vystěhovalectví zákaz vztahující se na soukromé přeškolovací kurzy (nazývané také převrstvovací) – tedy to, 8
obývaném převážně členy Hašomer Hacair, panovaly zásady židovského skautského hnutí (Schimmerling, 1992). Chlapci zde vytvořili zvláštní přídělový systém, tzv. komunu, ze kterého se rozdělovalo rovným dílem, přičemž tato forma vědomě navazovala na systém zavedený v palestinských kibucech. V jiném heimu, známém pod číslem L 417, pracovalo pod vedením známého sionistického pracovníka Valtera Eisingera uskupení zvané Republika Škid (pojmenované podle knihy ruských autorů Bělycha a Pantělejeva). Škidovci měli vlastní znak, vlajku, hymnu a vydávali časopis Vedem. Nebyla to ale pouze jejich „specialita“, také další domovy se vyznačovaly nebývalou kreativitou. V domově číslo IX se chlapci inspirovali knihou Jaroslava Foglara „Hoši od Bobří řeky“ a byli svým vedoucím (Arne Ehrlichem) vychováváni ve skautském duchu: „Podle vzpomínek vedoucího ‚devítky‘ se jevil skauting v Terezíně jako úplný nesmysl, protože skauting je věcí přírody, a to bylo přesně to, co v ghettu chybělo. Vedoucí vychovatel byl ale toho názoru, že skauting má na mladé lidi takový morální vliv, že se rozhodl jeho ideje a zásady přenést a využít i za zdmi ghetta. [...] Při skautské činnosti ‚devítky‘ hoši lovili například bobříka čistoty, pořádku, dobrých skutků, pomoci, ale i bobříka matematiky, dějepisu, zeměpisu a jiných předmětů. Jedině bobřík hladu nebyl vyhlášen, protože hlad panoval v celém Terezíně stále.“ (Kasperová, 2010).
si hrály, zpívaly, vyřezávaly, šily, hrály divadlo, recitovaly – v malých skupinkách a s velkým zájmem a elánem. Učily se, aniž o tom věděly. Tak vyrostly pod nosem nacistů vzorné experimentální třídy. [...] Nikdy nebude oslavena tato nehlučná, drobná, houževnatá, vyčerpávající – a nakonec marná práce [která] skončila tam, kde skončily tisíce, kde skončil za zpěvu naší státní hymny takzvaný rodinný tábor Židů z Čech, v Osvětimi dne 8. března 1944. A s ním také Anka Rothová,“ (Kaufmannová, 1999). Samostatnou kapitolou bylo vzdělávání dětí v Terezíně, respektive jeho speciální úloha v takto nepříznivých podmínkách. Oddělení, které se v Terezíně staralo o děti a mládež, se nazývalo Jugendfürsorge a vedl je sionista Egon Redlich. Terezínská samospráva zde zřídila pro mládež oddělené bloky, tzv. heimy, rozčleněné v některých případech podle příslušnosti k hnutí. Tyto bloky měly za úkol mimo jiné ochránit děti před negativními vlivy v ghettu a eliminovat v maximální možné míře nežádoucí dopady deformací, kterými se vyznačovala terezínská realita. V některých z nich se striktně dodržoval denní program, který začínal budíčkem, pokračoval ilegálním vyučováním, odpoledním sportováním nebo různými kulturními podniky a končil večerkou. Vedoucím a vychovatelům se obvykle dostalo možnosti uplatnit při výchově svěřenců kritéria, kterým oni sami přikládali důležitost, a tak byl každý z bloků nějakým způsobem specifický. Na jedné z ubikací v heimu L 218,
Zdroj textu: Speciální pedagogika č. 1, březen 2014, Stati a zprávy z výzkumu Dobová pohlednice Terezína
9
Josef Čapek: Podzim „To někdy v červenci se stýská po jeseni“ - tak nějak rozezvučela se lyra básníkova a pak skutečně a neodvolatelně nastal podzim. Omyl je vyloučen. Opravdu jsou tu již ony mlhy, purpury a jantary stromů, hrozny zlátnou a brunátní, je tu i ten malachit oblohy, i stříbro pavučin a studeně rosné ráno, vše zcela tak, jak to předpověděl básník. Je tu vše, co k podzimu náleží. Za odpolednů rozvíjejí se po brambořištích útočné roje střelců (je to z dálky jako japonská krajina), psi jsou neposlušni, ale přesto téměř každá koroptev je vyslíděna a vzata na mušku. A za večera to chladne, přes meze a luka se prostře jízlivá mlha a za rukávy to fouká. Krajina je pak smutná a opuštěná a chodce jímá touha po domácím krbu. Tu, myslím, zmocňuje se oněch střelců potřeba družnosti a oni usedají u krbu hospodského, dýchajíce si do dlaní a popíjejíce (tak by se mi zdálo) čaj s hodně rumu. Vzdálené jsou osamělé dvorce, jež se teď propadají do šera noci, vzdálená světla oken, bojující v dálavách s temnotami. Psi, uběhaní a vypráskaní, stáčejí se vzdychavě u nohou pánových, jehož ústa v družném rozhovoru hlaholí o podivnostech Náhody. Srkajíce svůj dýmající čaj krátkými doušky, častují se všichni spolustřelci svými loveckými příhodami tohoto dne. Tu tedy Náhoda jeví se být velikou ochranitelkou veškeré zvěře, dopomáhajíc jí v úniku proti všemu pomyšlení a nadání a před nejlépe mířenými ranami, dávajíc jí propadnouti se i do země nebo rozplynouti se do vzduchu i se všemi broky, jež do ní dovednost střelcova vpálila. „To někdy v červenci se stýská po jeseni.“ Hrozny zlátnou a brunátní, vše zlátne, brunátní, sládne a dozrává. Nedozrávají jen domky v koloniích, stavěné za podpory družstev i státní, domky rodinné, které podle ujišťování stavitelů měly být již v červenci hotovy. Avšak, jak básník správně pěje: „To někdy v červenci se stýská po jeseni“ a rozestavěným domkům se v jeseni stýská již po zimě. Zajisté, že pomoc státní není tak účinná jako pomoc boží, pod jejímž pečlivým dozorem včasně dozrává jablko i jalovec. Boží pomoc, absorbovaná teď sklizní a sládnutím plodin, docela pomíjí činnost stavitelů a zedníků, při níž se tolik sakruje. „To někdy v červenci se stýská po jeseni“, avšak v jeseni, kdy vítr ze strnišť fičí alejemi jeřabin a bříz, tu se dokonce i literátovi tak nadmíru intelektuálnímu, jako je Karel Čapek, někdy prudce zasteskne po jaternicích. Z podzimních obrazů Antonína Hudečka, zvlášť z těch, kde zlato stromů je tesklivě zeřídlé, kde krajinná krabatina choulí se pod Studenou oblohou a kouře komínů splývají s mlhou, promlouvá, jak se mi vždy zdálo, obzvláštní touha po večerní bramborové polévce a po peprné dýmce, pokuřované tulákem krajinářem v teplé světnici, co venku se ukládá noc, za níž nelze už malovat. Avšak obětní dým horké jaternice jest ještě 10
vonnější a kořennější než majoránka bramborové polévky. Musely by to ale být jaternice jen takové, jaké za svých slavných dob dělávala nebožka babička. Ó zašlé zvěsti dávných časův! Zda od oněch dob nepropadly podzimy i zimy těžkému úpadku! Neboť jejich tajemství jest již neznámo novým pokolením. A ona Posvícení, jež bývala z podzimních divů našeho mládí, posvícení, jichž dlužno vzpomenouti, když v šednoucích polích se trousí bílá stáda husí. Tehdy, za jiskřivě chladného podzimního dne, chuť k jídlu byla veliká po pouti do vesnice ukryté mezi lesy a poli, kde, divili jsme se, těch málo chalup má i svůj kostel. Stůl se, jak praví báje, prohýbal pod tíží tučných jídel. Tehdy, vypravují rodinné zkazky, bylo pokrmu tolik, že kuchařkám nebylo možno docílit, aby všechno šlo náležitě po pořádku. Jaternice prý (sám se však nepamatuji) byly dány na stůl s křenovou omáčkou a hovězí maso až po husích drůbkách s knedlíky a se zelím; vedle toho bylo tu však i maso telecí, i vepřové, husa pečená, kuřata zadělávaná, na paprice i smažená, zajíc, okurky, koláče a káva posázená ohromnými mastnými oky. Bylo věcí cti požíti veškerých těchto heroických krmí a opětovně vyhověti všemu pobízení. Spolustolovníci se navzájem povzbuzovali (jest na světě přátel a příbuzných) a pozemská družnost kolovala hlučně nad stoly. A po hodech šlo se s napranými žaludky na hřbitov, k rovům předků. Zde slavně odpočívají, odbyvše si zdárně všechna svá posvícení, než je Hospodin povolal k radovánkám nebeským. Hroby jsou sesedlé a zarostlé vysokou plevelí, v níž skomírá poslední jiřina; kříž z červeného kamene je už trochu nakřivo. „A dal jsem to opravit teprve před patnácti lety,“ diví se strýc; „zrovna to bylo takhle na podzim. Ale abychom šli zas domů dojíst, co jsme nedodělali u oběda. Taková procházka na podzim pěkně vytráví.“ Lidové noviny, 13. 9. 1923 (Ledacos)
11
Prožití Vánoc 2015 v klidu a míru v kruhu rodin i dalších společenství milujících pravdu a prokazujících si lásku i dobrý vstup do Nového roku přeje redakce měsíčníku NDS.
Ústy namaloval Lars Höllerer
______________________________________________________________________________
Řešení otázky na str. 5 je: Kde je tedy „modlitba Páně“ zapsána? Je to v Lukášově evangeliu 11. kapitole, verše 2-4; v Matoušově evangeliu je to text 6. kapitoly, verše 9-13. ______________________________________________________________________________ Redakce se omlouvá, že některé obrázky v minulém čísle automat tisku příliš ztmavil. Zároveň upřesňujeme, že ačkoliv jsou z hlediska věcného komise OČK MZH na webové Křižovatce Junáka umístěny v oddíle Odboru duchovní výchovy, organizačně podléhají Odboru pro vzdělávání činovnic a činovníků. ______________________________________________________________________________ NA DOBRÉ STOPĚ – duchovní rádce skautských oddílů * Vydává: Odbor duchovní výchovy Junáka, v rozsahu 12 stran a v počtu 80 výtisků * * Adresa redakce: Ústředí Junáka, Senovážné náměstí 24, 110 00 Praha 1. * * Vedoucí ODV: Jiří Zajíc (e-mail:
[email protected] , mobil: 723 963 939). * * Výkonný redaktor: Vladislav Jech (mobil: 737 537 534; e-mail:
[email protected] ) * Technické zázemí: Adéla Čapková (mobil: 603 592 895). * * Předplatné pro rok 2015 zasílejte přednostně na účet redakce u ČS, a.s., čís. 3790319/0800. * * Částky: pro dodání poštou 100,- Kč, příspěvek čtenářů webových stránek 50,- Kč. * * Sponzorské předplatné není omezeno. * Prosíme o přesné údaje pro rozesílání poštou. * * Bez jazykové korekce. *
12
