LEGIONÁŘI V ČESKOSLOVENSKÉ ARMÁDĚ

Masarykova univerzita v Brně Filozofická fakulta Historický ústav

LEGIONÁŘI V ČESKOSLOVENSKÉ ARMÁDĚ (magisterská diplomová práce) Martin Babka

Vedoucí práce: PhDr. Libor Vykoupil, PhD.

Brno 2011

1

Prohlašuji, že jsem magisterskou diplomovou práci vypracoval samostatně a uvedl všechnu použitou literaturu a prameny.

16. května 2011……………………………………………………………

2

Na tomto místě bych rád poděkoval vedoucímu své magisterské diplomové práce za jeho vstřícný přístup, cenné rady, připomínky a trpělivost, a své rodině za podporu.

Martin Babka

3

Úvod......................................................................................................................................... 5 Stav bádání ............................................................................................................................... 7 1.

Formování legií ................................................................................................................ 9

2.

Podíl rakousko-uherských vojáků na konstituci legií .................................................... 13

3.

Legionáři doma .............................................................................................................. 18

4.

Formování Československé armády .............................................................................. 23

5.

Legionáři v armádě ........................................................................................................ 27

5.1 Počet legionářů v ČSA ..................................................................................................... 27 5.2 Vstup legionářů do Československé armády ................................................................... 29 5.3 Hodnostní rozloţení legionářů v Československé armádě ............................................... 32 5.4 Kvalifikační předpoklady legionářů ve sluţebním poměru Československé armády ...... 35 5.5 Sniţování počtu legionářských důstojníků ve sluţebním poměru Československé armády ............................................................................................................................................... 37 5.6 Sniţování počtu legionářských poddůstojníků ve sluţebním poměru Československé armády ................................................................................................................................... 42 5.7 Srovnání počtu legionářů v armádě s rakousko-uherskými gáţisty a dalšími skupinami 44 5.8

Vyšší důstojníci a generalita ...................................................................................... 45

Závěr ...................................................................................................................................... 47 Resumé................................................................................................................................... 51 Seznam zkratek ...................................................................................................................... 55 Prameny a literatura ............................................................................................................... 56

4

Úvod Pohled na legie a legionáře se v průběhu let značně měnil od úcty v období před druhou světovou válkou, přes částečné zapomnění a odraz ideologie v období komunistické diktatury aţ po jisté znovuobjevení a vědecký postup při odhalování tohoto tématu v novodobé české historiografii. Problematika legionářů a legií je jiţ poměrně dobře zpracována, a to jak co do šíře zpracovaných témat, tak i hloubky do které se historické bádání dostalo. Samotné Československé zahraniční vojsko skýtá pro historika doslova ráj. Přesto celá řada témat stále zůstává neotevřena a další témata nabízí pouţití jiných metod a pohledů. Na první pohled se dle názvu této práce můţe zdát, ţe se jedná o velké téma, které jiţ bylo mnohokrát a dostatečně zpracováno, ale z pohledu statistického zpracování tomu tak není. Cílem této práce je porovnání vlastního výzkumu na vzorku legionářů a oficiálních statistik zpracovaných v odborné literatuře. Legionářská tradice nám podává armádu první republiky jako legionářskou s hojnými odkazy na jejich činnost, ať to jsou čestné názvy propůjčované některým jednotkám nebo oficiální slavnosti či odkaz na legie například ve stejnokroji hradního vojska. Z posledních výzkumů je patrné, ţe Československá armáda byla po demobilizaci legionářů budována na profesionálních základech, kdy nemohli být opominuti profesionální vojáci z povolání bývalé rakousko-uherské armády. Pro získání potřebných údajů bude pouţit vzorek legionářů z města Olomouce a některých obcí v okolí, konkrétně obcí Bělidla, Černovír, Droţdín, Hejčín, Hodolany, Holice, Choumoutov, Chválkovice, Klášterní Hradisko, Lazce, Lošov, Nedvězí, Nemilany, Neředín, Nová Ulice, Nový Svět, Pavlovičky, Prachčice, Radíkov, Řepčín, Slavonín, Svatý Kopeček, Topolany, Týneček. Pro náš výzkum se budeme řídit místem narození. Pouţitím vzorku dle domovské obce, které se v této době pouţívalo a pro své práce je běţně pouţívá i literatura o legionářích, by došlo ke zkreslení statistik pro náš účel, neboť Olomouc byla posádkové město s přirozeně vyšším výskytem vojáků z povolání.

5

Zastoupení legionářů v jednotlivých obcích bylo různé, například v okrese Jeseník se narodil jediný legionář1. Vybrat reprezentativní vzorek je proto velmi sloţité. Z dostupných formací budeme sledovat vývoj hodností, ze kterého se pokusíme získat informace o hodnostních přesunech v legiích a vyjádřit tím moţnost uplatnění pro budoucí Československou armádu. Hlavním cílem této práce bude zejména získat údaj o zařazování legionářů do Československé armády a zachytit důvody jejich odchodu do výsluţby. Vzhledem k rozsahu a šíři vybraného tématu pravděpodobně nebude v moţnostech této práce dát rozhodnou odpověď. Tato práce by měla spíše upozornit na určité nedostatky mezi oficiálními statistikami a realitou na daném vzorku legionářů, a tak stanovit směr moţného dalšího bádání.

1

Grovka, K.: Českoslovenští legionáři okresu Jeseník. Jeseník 2003.

6

Stav bádání První výzkumy na téma legionářů ve sluţbách armády začali probíhat jiţ v prvních letech Československé republiky. Šlo samozřejmě o oficiální statistiky zpracované pro potřeby armády a Kanceláře československých legií při Ministerstvu národní obrany. Tyto výzkumy byly zveřejněny v publikacích Statistická příručka Republiky Československé, II, Praha 1925, Statistická příručka Republiky Československé, III, Praha 1928, Statistická ročenka Republiky Československé, IV. Praha 1932, Vojenská statistika, svazek 1. Praha 1928. Dostatek materiálů statistické povahy obsahuje ve svých fondech Vojenský historický archiv (VHA). Všechny tyto prameny náleţitě zpracoval Ivan Šedivý v článku Legionáři a československá armáda2. Naposledy zpracování statistických údajů z výše uvedených pramenů publikoval spolu s Marií Koldinskou, historičkou zaměřující se zejména na dějiny raného novověku, v publikaci Válka a armáda v českých dějinách3. Při srovnání statistik z vlastního výzkumu budeme tedy vycházet zejména z jeho statistického zpracování výše uvedených pramenů. Tyto prameny nám však poskytují obraz pouze o stavu ke konci roku 1922. Pro období od roku 1920, kdy jiţ byla demobilizace v plném proudu a byla téměř hotova repatriace legií do vlasti, do roku 1922 nemáme ţádné informace. Právě srovnání vlastního výzkumu s dalšími daty by nám mohlo poskytnout odpověď na otázku o stavu legionářů v armádě. Z dobové literatury, kromě výše zmíněných pramenů, musíme zejména zmínit práci Jana Jelínka4. Autor na základě statistik a osobních dotazníků legionářům vytvořil velmi zajímavý statistický přehled. Tyto údaje však nikterak neanalyzoval a nashromáţděná data mu slouţí především jako důkaz významu a zásluh regionu pro vznik samostatného Československa. Tato práce je tak bohuţel značně zatíţena snahou vyzvednout význam regionu a jsou v ní v některých statistikách zahrnuti i legionáři, kteří se nenarodili v regionu, ale pouze zde působili.

2

Šedivý, I.:Legionáři a československá armáda. In Dejmek Jindřich a Hanzal Josef. České země a Československo v Evropě XIX. a XX. století: Sborník prací k 65. narozeninám prof. dr. Roberta Kvačka. Praha 1997. s. 209–230. 3 Koldinská M., Šedivý I.: Válka a armáda v českých dějinách. Praha 2008. 4 Jelínek, J.: Legionáři na Boskovicku. Boskovice 1938. 7

Naposledy se uvedenému tématu věnoval Jan Michl5, který mu však věnuje pouze okrajově, kdyţ pouţívá statistické údaje jiţ zpracované Ivanem Šedivým a mnohdy se spoléhá na zobecňující úsudky, které nemá dostatečně podloţené daty. Problematiky legionářů v armádě se dotýká celá řada literatury6, ale ţádná se nezabývá problematikou srovnání oficiálních údajů s moţností porovnat je na vzorku konkrétních legionářů. Většina literatury přejímá fakt, ţe počet legionářů nebyl tak vysoký, jak by se dalo očekávat, a to zejména na základě přejímání bývalých rakousko-uherských gáţistů do nově budované Československé armády.

5 6

Michl, J.: Legionáři a Československo. Praha 2009. Viz seznam literatury s. 56. 8

1. Formování legií Předpokladem pro vznik legií byla rozladěnost z národnostní politiky císařské Vídně. K této skepsi neméně přispěla určitě i první léta první světové války, kdy nejen díky politické krizi, ale i hluboké hospodářské krizi ztratila většina občanů důvěru v císařství, jeho budoucnost a moţnosti najít v něm místo pro český národ. Po prvních úspěších carských vojsk na podzim roku 1914 a po překročení hranice podunajské monarchie, vydalo vrchní velení carské armády provolání k některým národům habsburské monarchie. Samozřejmě toto provolání vyšlo i v českém jazyce a vyvolalo velký ohlas nejen v zázemí, ale i mezi samotnými českými vojáky slouţících v c. a k. armádě. Tento ohlas měl za následek vznik dalších listů, které slibovaly nové uspořádání střední Evropy a samozřejmě lepší postavení českého národa. Mnohá z nich však byla nepůvodní falsa šířená ze zázemí. Všechny tyto skutečnosti formovali názory vojáků na monarchii a na moţný vznik českého státu, ať jiţ zcela samostatného nebo s ruským carem jako českým králem. Dle pohledu státních úřadů se nedostatek vlastenectví projevoval i v samotné armádě. Neochota vojáků byla patrná nejen při vojenských přehlídkách, ale i při přijímání nových rekrutů, kteří neprojevovali dostatečné odhodlaní a „radost“ jít do války za svého císaře a jeho rodinu. Do jisté míry však šlo o hysterii některých úředníků, kteří se snaţili z různých důvodů jitřit národnostní otázku. Jistě, mnoha vojákům se nechtělo do války za císaře, který mnoho slíbil, ale pro Čechy pramálo udělal, ale jiţ samotný fakt, ţe člověk odchází do daleké země, kde bude odloučen od rodiny, hrozí mu smrt či těţká zranění, příliš nadšení v nikom nevyvolává. K tomu všemu se přičítala silná represe vůči jakémukoliv projevu nebo i náznaku neloajálnosti, kterým je samozřejmě i národní smýšlení. U soudu v té době stanula celá řada lidí jen za drobné naráţky proti císařství. Statní aparát také znervózňovaly a provokovaly k důraznějším akcím proti rebelantům i zprávy z fronty, kde dle informací přecházely celé české pluky do ruského zajetí. Státní aparát dokonce zakročil i proti oficiální politické reprezentaci národa, kdy v roce 1915 byli zatčeny například Karel Kramář, Alois Rašín nebo Josef Scheiner. Ve velkém procesu byli někteří národní představitelé obţalování z velezrady a vyzvědačství a odsouzeni k trestu smrti. Nakonec sice nikdo z nich popraven nebyl a později byli všichni obţalovaní amnestování, to ale uţ nemohlo nic změnit na 9

trhlinách vzniklých v poutu českého národa k císařství. Represe se dotýkala méně významných činitelů a regionálních organizací. Státní policie měla na základě udání například informace o tom, ţe činitelé Sokola v jednotlivých ţupách rozdávali českým vojákům odváděným na frontu kontakty na osobnosti, na které se mohli obrátit7 a u této příleţitosti údajně i rozdávali průkazy, které desertéra měli identifikovat pro legie. Všechny tyto kroky však vytvářely spirálu, která nespokojencům dávala další důvody a vyvolávala stále větší nechuť ke spojení své budoucnosti s Rakouskouherskou monarchií. Veškeré tyto zprávy o situaci doma se samozřejmě dostávaly prostřednictvím dalších uprchlíků k zajatým vojákům v Rusku potaţmo v legiích. Veškerá represe státního aparátu tak nakonec měla přesně opačný účinek. Za této situace odcházeli vojáci na frontu, kde se setkávali s obdobnými problémy a náladami, které byly obrazem předválečného nefunkčního politického systému, který panoval v habsburské monarchii. Tyto vlivy se odráţely v samotném vojsku. Přestoţe předpoklady pro větší projev nespokojenosti se součastným stavem monarchie byly jak ve vojsku tak i v zázemí, hlavní podíl na vzniku zahraničních vojsk měli krajané pobývající z různých důvodů v zahraničí a opoziční politická reprezentace. První zahraniční jednotky se začaly formovat jiţ v srpnu 1914 v Rusku a Franci. Původně tak byly sloţeny čistě z civilistů nebo záloţních vojáků, kteří neprošli frontou. V Itálii byla situace zcela jiná a první jednotky, přes počáteční nedůvěru italského velení, začaly vznikat aţ v roce 1917 ze zajatých rakouskouherských vojáků české národnosti. Zajatci se uplatnili zejména na Ruské a Srbské frontě a jak jsme si jiţ řekli, později i na Italské, kde byla nasazena většina rakouskouherských pluků s vojáky české národnosti. Nejednalo se však pouze o zajatce. Samozřejmě nesmíme zapomínat na dezertéry, ale v tomto případě se spíše jednalo o dezerce jednotlivců nebo menších skupin. Dřívější interpretace dezercí celých pluků nejsou příliš reálné. Jako jeden z největších přechodů do zajetí bývá označován přechod 28. pluku. Obdobným případem bylo i zajetí 35. mladoboleslavského pluku. Tyto

7

Fleischmann V.: Paměti lékaře1910-1920, Čs. legie v Itálii. Praha 2002, s. 19. 10

události zmiňuje celá řada literatury a jsou jiţ dostatečně zpracovány8. Jak však ve své studii dokázal Josef Fučík, přechod konkrétně 28. pěšího pluku byl dán neutěšenou a bezvýchodnou situací, v níţ se z vojenského hlediska ocitl. Nesmíme také zapomínat na fakt, ţe legie byla sloţena z větší části z desertérů rakousko-uherské armády anebo zajatců v bezvýchodné bojově strategické situaci, tak jak jsme si jiţ připomněli výše. Legie tak byly sloţeny z vojáků, kteří dobrovolně odešli od své jednotky a tyto důvody většinou nebyly hnány touhou po lásce k vlasti a boji za nezávislost, ale určitým osobním selháním v krizové situaci, které si mnozí snaţili zpětně ospravedlnit právě touhou po boji za svobodu svého národa. Voják a popřípadě celá jednotka, která takto zradila, ztrácela svoji čest a ztratit čest byl pro vojenskou jednotku největší přečin uţ od starověku. Takto poníţení vojáci ač si to mnohdy nemuseli připustit, se mstili na svých bývalých nadřízených, kteří jim jen svoji přítomností mohli připomínat jejich osobní selhaní a strach, který v daný okamţik zaţili. V legiích bylo velice časté, ţe podřízení udávali své nadřízené a mnohdy si muţstvo vynutilo i změnu svého velitele. Tento stav byl v ruských legiích plně legalizován a tyto zrady vojáků měly značný vliv. Tento vojenský systém bez pevné anebo na základě slabé hierarchie nemá v bojích dlouhodobě šanci na úspěch. Na druhé straně zde byly jednotky a jednotlivci, kteří byli zajati v boji. Ani psychická stránka těchto vojáků nemohla být dobrá. Kaţdý voják cítí určitou sounáleţitost se svými spolubojovníky a v okamţiku, kdy jsou vystaveni bezvýchodné situaci, se toto pouto prolamuje a pocit frustrace z tohoto prolomení zůstává a ovlivnil by kaţdého člověka vystaveného dlouhodobému stresu, který vojenský konflikt představuje. Velkým problémem ruských legií byl i postupující bolševismus, který zapouštěl kořeny v jejich myslích a u některých z nich se usadil trvale i po návrtu do vlasti a jak si později ukáţeme, znamenal také problém při jejich zařazování do Československé armády. Dalším problémem legií byl také nedostatek kvalifikovaných důstojníků a poddůstojníků. Spolu s problémy, které jsme si popsali výše, to byl další váţný

8

Fučík, Josef: Osmadvacátníci. Spor o českého vojáka I. Světové války. Praha 2006. 11

problém, který byl zároveň příčinou i důsledkem stavu ruské legie. Jak je tedy patrné ruská legie se od samého počátku potýkala s celou řadou problémů a její šance na to stát se dobře fungující armádou byly malé. Z tohoto hlediska musíme ocenit organizační i vojenské úspěchy, které se podařilo docílit během jejich působení na ruské frontě. Všechny tyto problémy se dotýkají zejména ruské legie, která na rozdíl od italských a francouzských, které byly součástí jiţ zaběhlého armádního systému, musela najít vlastní tvář a zorganizovat vlastní strukturu doslova na koleni během pár měsíců po zhroucení carské armády.

12

2. Podíl rakousko-uherských vojáků na konstituci legií Větší část legionářů pocházela ze zběhů nebo zajatců rakousko-uherské armády. Všichni kdo vstoupili do legií, ať uţ se tam ocitli jakkoliv a z jakýchkoliv pohnutek, byli podle rakousko-uherských zákonů zrádci, kteří porušili celou řadu zákonů uţ jen účastí v legiích tedy nepřátelském vojsku císaře. V případě, ţe by nebyla vytvořena republika, byla by jejich situace dosti ţalostná a návrat domů k rodinám by byl velmi obtíţný. Jen představa perzekuce jejich rodiny doma v mnohých vyvolávala značné napětí a celá řada z nich, aby chránili rodinu doma, vstupovala do legií pod smyšleným nebo upraveným jménem. Pro zařazování zajatých rakousko-uherských vojáků do legií běţně platilo, ţe při vstupu do legií ztráceli své předešlé hodnosti, a to minimálně o jednu třídu. Pomocí určitého vzorku vojáků (tři sta osmdesát dva bývalých rakousko-uherských 9

vojáků padlých do zajetí) můţeme posoudit jejich hodnostní postup a degradaci

v legiích, coţ nám odhaluje zajímavé údaje. Pro přesnost a úplný obraz je nutné také legionáře rozdělit dle příslušnosti k jednotlivým legiím a zařadit do zkoumaného vzorku i příslušníky legií, kteří nebyli legionáři dle zákona10. Přestoţe jim tento zákon nepřiznával z pohledu výhod působení v legiích, jejich vliv na bojovou schopnost a morálku legií je nezpochybnitelný. Pro francouzskou legii máme k dispozici ze zkoumaného vzorku patnáct bývalých rakousko-uherských vojáků, z nichţ tři byli v průběhu sluţby povýšeni na poddůstojníky. Pro poddůstojníky máme pouze čtyři záznamy. Jeden byl degradován na vojína a to uţ při vstupu do legie, takţe tento údaj nevybočuje z výše uvedeného. Jeden bývalý poddůstojník byl při návratu do vlasti v hodnosti důstojníka, coţ je neobvyklé, ale vzhledem k potřebě legií mít ve svých řadách dostatek důstojníků a díky jeho středoškolskému vzdělání, kterého dosáhl, to není také aţ tak překvapivé. V případě důstojníků císařské armády platí, ţe jim status důstojníků byl zachován. Podobné údaje platí i pro legii italskou. Z třiceti šesti legionářů slouţících v italských legiích jich bylo dvacet dva vojínů a tři z nich byli do konce první světové války povýšeni na poddůstojníky. Z poddůstojníků byli pouze dva 9

Údaje jsou čerpány z vlastního výzkumu u vzorku tří set osmdesáti dvou bývalých rakousko-uherských vojáků padlých do zajetí. 10 Zákon č. 462/1919 Sb. §2. 13

degradováni na vojíny a to opět jiţ při vstupu do legie. Důstojnický sbor v počtu čtyř muţů byl zachován. Pouze dva členi důstojnického sboru byli do demobilizace povýšeni z poručnického stavu na kapitány. Jak je tedy zřejmé, v italské ani francouzské legii nedocházelo k ţádným razantním skokům a neočekávaným výsledkům. Komplexní obraz důstojnického stavu doplní analýza ruské legie, pro kterou známe tři sta třicet tři hodností v rakousko-uherské armádě při zajetí. Začneme se tedy zabývat opět řadovým muţstvem. Ze zkoumaného vzorku rakousko-uherských vojínů, v počtu sto osmdesáti osmi převzatých do legií, bylo při demobilizaci legionářů po návratu do vlasti zjištěno

sedmdesát čtyři poddůstojníků a osm důstojníků. Tato čísla nejsou nijak zaráţející, protoţe povyšování vojínů na poddůstojníky11 bylo zcela běţné, neboť bylo nutné doplňovat stavy poddůstojníků a uvedený rozsah nikterak nepřekračuje běţnou praxi, jak se později ukáţe. Dokonce ani povýšení z vojína na důstojníka během války v ruských legiích nebylo překvapivé12, ač neobvyklé s tím, ţe si samozřejmě kaţdý z adeptů musel projít i poddůstojnickými funkcemi a jeho postup nebyl v důstojnickém ranku nijak razantní13. Samozřejmě tito povýšení museli splňovat aspoň minimální podmínky pro důstojnickou hodnost tj. minimálně středoškolské vzdělání14. Jen pro doplnění uveďme, ţe z tohoto mnoţství bylo sedm muţů neschopno vojenské sluţby nebo byli zařazeni jako pracovníci. Tabulka 1. – procentuelní vyjádření vývoje hodností rakousko-uherských vojínů v ruské legii

r-u vojínů

povýšeno na povýšeno poddůstojníka důstojníka

%

39,36

na

4,25

11

V ruské legii bylo nutné pro povýšení na poddůstojníka absolvovat jedno nebo tříměsíční poddůstojnický kurz. 12 Nutno podotknout, ţe k takovému hodnostnímu skoku došlo u legií ruských. 13 Z uvedených dosáhlo šest hodnosti poručíka a dva kapitána. 14 Ze zkoumaných se podařila potvrdit u čtyř případů. Vzdělání odpovídá hodnosti jednoročního dobrovolníka v rakousko-uherské armádě. 14

Zajímavější čísla se ovšem vyskytují u rakousko-uherských poddůstojníků. Z celkového mnoţství sto sedmi poddůstojníků15 jich bylo degradováno16 na vojína třicet pět17. Pokud do tohoto počtu zahrneme i muţe vyjmuté z vojenské sluţby, dostaneme se k čtyřiceti čtyřem případům ztráty hodnosti, která jiţ nebyla navrácena po návratu legií do vlasti. V hodnosti poddůstojníka tak zůstalo, kdyţ pomineme počáteční sníţení hodnosti po vstupu do legie, padesát muţů. Z bývalých rakouskouherských poddůstojníků bylo naopak povýšeno do hodnosti důstojníka třináct muţů, pro které platí opět to, co bylo připomínáno v případě povýšení c. a k. vojínů. I v tomto případě byla nejvyšší dosaţenou hodností hodnost kapitána, a to ve třech případech. Ostatní takto povýšení důstojníci zůstali v hodnosti poručíků. Tabulka č. 2 – procentuelní vyjádření vývoje hodností rakousko-uherských poddůstojníků v ruské legii

r-u poddůstojníků

degradováno

degradováno včetně pracovníků18

%

32,71

41,12

zůstalo funkci

povýšeno ve na důstojníky

46,72

12,14

Velmi zajímavá situace nastává při zkoumání bývalých rakousko-uherských důstojníků. Pro to, aby byl obraz co nejpřesnější, si musíme opět připomenout sloţení rakousko-uherské armády. Jak jiţ bylo uvedeno, většinu důstojnického sboru tvořili jednoroční důstojníci. Pro naše účely prozatím nebudeme rozlišovat mezi rakousko-uherskými gáţisty, jednoročními důstojníky a kadety. Budeme tuto skupinu brát jako reprezentativní vzorek vyjadřující hlavně určitou pozici v hierarchii vojska. Z celkového mnoţství zkoumaných legionářů mělo hodnost důstojníka třicet osm muţů. K velmi neobvyklému kroku degradace na vojína bylo přistoupeno v čtyřech případech. Nutno podotknout, ţe třem vojínům ani nebyl přiznán status 15

Celkové mnoţství rakousko-uherských poddůstojníků pouţitých ve výzkumu je sto sedm. Stav je opět brán po demobilizaci. Případy kdy byli degradováni a posléze získali svoji hodnost zpět, nejsou evidované. 17 Tato statistika nepočítá moţnosti vlastní ţádosti o degradaci (např. VHA Kmenové listy vojenských osob, spis Karla Chlupa). Tento postup umoţňoval dřívější demobilizaci po návratu do vlasti. 18 Celkový počet zahrnuje degradované i neschopné vojenské sluţby. Neschopno vojenské sluţby tedy bylo 8,41 %. 16

15

legionáře a rovněţ tři muţi se hlásili k německé národnosti. Dá se tedy usuzovat, ţe jejich vstup do legií za těchto okolností nebyl zcela dobrovolný. Do této kategorie, kam jistě patří zbavení hodnosti a přeřazení do kategorie pracovníků, bylo přesunuto patnáct důstojníků, z nichţ devět bylo zařazeno do invalidní roty. Do poddůstojnické hodnosti byli degradováni dva důstojníci. Oba patřili mezi jednoroční důstojníky. V hodnosti důstojníků zůstalo sedmnáct muţů, tito všichni hodnostně do konce sluţby v legii postoupili minimálně o jednu šarţi. Tabulka č. 3 – procentuelní vyjádření vývoje hodností rakousko-uherských důstojníků

r-u důstojníků19

degradováno degradováno na včetně vojína pracovníků20

degradováno na zůstalo ve poddůstojníky funkci

%

10,52

5,26

50

44,73

Z výše uvedených údajů jasně vyplývá, ţe v ruských legiích docházelo ke značným hodnostním posunům. Při pohledu na tabulku č. 2 je patrný pokles poddůstojníků o více jak 53 %. Porovnejme tedy tento úbytek s počtem povýšených vojínů do poddůstojnické hodnosti z tabulky č. 1. Zjistíme, ţe počet povýšených vojáků tento pokles téměř pokryje. Samozřejmě musíme počítat i s tím, ţe tato statistika nezahrnuje legionáře, kteří neprošli rakousko-uherskou armádou. Výrazný byl zejména pokles u počtu rakousko-uherských důstojníků převzatých do legií. Pokud budeme počítat všechny, kterým nebyla zachována hodnost, zaznamenáme pokles o téměř 56 %. Tento pokles je sice obdobný jako v případě poddůstojníků, ale pro chod armády a její akceschopnost mohl mít zásadní význam, a to nejen v oblasti morální, ale i intelektuální. Samozřejmě zde musíme počítat s problémem vybraného vzorku. Například Olomouc a okolí bylo národnostně smíšeno a tudíţ pluky, které zde vznikaly, byly taktéţ národnostně promíchány. Z tohoto důvodu nemohli důstojníci dávat ani z části najevo svoji národnost nebo stranit svým spoluobčanům. Toto naprosto přirozené chování mohlo 19

Do této statistiky byli započítáni jak jednoroční dobrovolníci, tak i kadeti rakouskouherské armády. 20 Celkový počet zahrnuje degradované i neschopné vojenské sluţby. Neschopno vojenské sluţby tedy bylo 39,48 %. 16

být však při vstupu do legie a to jak dobrovolném, nebo nedobrovolném vnímáno jako zrada národních zájmů. Nemůţeme opomenout pohled na rakousko-uherské důstojníky, byť českého původu, kteří byli povaţování za nositele všeho zlého. V tomto ohledu byla zjevná snaha vymezit se vůči všemu starému a rakouskému. Tento vztah potvrzuje i legionářská literatura, kde se větší či menší mírou objevují útoky na bývalé důstojníky, kteří byli nositeli rakousko-uherské myšlenky: „Přestoţe jsem slouţil u českého 28. pěšího pluku, bylo u nás dost tyranů, kteří sice mluvili česky, ale vystupování měli čistě rakouské“21. Jak jiţ bylo zmiňováno, uvedené výsledky vlastního výzkumu mohou být v tomto bodě zkresleny, nicméně některé kroky, které se v ruské legii odehrály, ho podporují. Nedostatek důstojníků se výrazně projevoval na chodu armády, proto sem museli být například přepravováni z jiných front, aby vyrovnali tento deficit. Nejvíce jich přicestovalo ze Srbska.

Všechny tyto změny v hodnostním sytému jistě měly za následek určité pnutí v ruských legiích a mohou vysvětlovat částečně s dalšími faktory i špatnou bojovou morálku legií v určitých fázích jejich boje v Rusku. Z pohledu všech těchto změn, a to ať uţ na úrovni změn v sociální struktuře vojska, tak i kariérního růstu, můţeme ruskou legii jako československé zahraniční vojsko vzniklé ještě před vznikem samotného státu povaţovat za revoluční vojsko22. Jak jiţ vyplynulo z výše uvedené analýzy, situace ve francouzském a italském československém zahraničním vojsku byla jiná, a to zejména z důvodů podřízenosti a propojení se stabilizovanými armádami Francie a Itálie23.

21

Kliment, J.: Zápisky legionářovy, Ze Ţivota na Rusy ve světové válce v letech 1914-1919. Středokluky 2005, s. 22. 22 Koldinská, M, Šedivý I.: Válka a armáda v českých dějinách. Praha 2008. 23 Jelínek, J.: Legionáři na Boskovsku. Brno 2005. s. 50 „…neměli potom průpravy k revolučnímu – buďsi nekrvavému – urovnání poměrů v novém státě.“ 17

3. Legionáři doma Uţ po vzniku republiky byli zejména ruští legionáři vystaveni značné frustraci a otázkám, co bude po návratu do vlasti. Byl naplněn cíl, za který bojovali a to vytvoření republiky. Státní správa a politici si byli vědomi moţných problémů, které příliv této revoluční armády do vlasti mohl znamenat. Proto se snaţili předejít moţným problémům. Zároveň však museli na dálku udrţovat morálku, tak aby se tato ozbrojená masa nevymkla kontrole, a nutno podotknou, ţe z některých bojový duch nevyprchal ani po letech, ač si uvědomovali, ţe doba uţ pokročila24. Legionáři měli značně zkreslené informace o dění doma a byli výhradně odkázáni na legionářský tisk, jehoţ distribuce k některým jednotkám značně vázla a tak se o mnoha informacích dozvídali s velkým zpoţděním. Například o vzniku republiky se dozvěděli aţ po několika týdnech25. Byly zaznamenány i případy, kdy tato doba trvala i déle. Tyto podmínky byli ţivnou půdou pro různé spekulace a šíření různých klevet a spekulací. Bez povšimnutí samozřejmě nesmíme nechat ani jejich střet a seznamování se s ideály komunismu. Legionáři se na jednu stranu po vzniku republiky museli značně uklidnit, protoţe do té doby byli stále dezertéři a hrozil jim trestní postih podle rakouskouherských zákonů. Nová republika jim samozřejmě zaručila v jednom ze svých prvních nařízení amnestii všech činů, kterých se dopustili na císařství26. Státní správa se samozřejmě snaţila řešit problém přílivu této do jisté míry nevyzpytatelné hordy muţů, kteří byli v mnoha případech mimo domov i šest let. Na druhou stranu celkový počet všech, kteří nějakým způsobem zasáhli do československého zahraničního odboje, dosahoval přes sto třicet tisíc bojovníků. Starat se o tento počet by pro státní správu bylo značně nákladné, ale zároveň však nemohla nechat situaci jen tak, neboť jak jsme si jiţ několikrát připomněli, legionáři pořád představovali revoluční hrozbu.

24

Jelínek, J.: Legionáři na Boskovsku. Brno 2005. s. 50 „Propásli (legionáři) velmi vhodnou příleţitost s některými lidmi si vyříditi národní účty. Dnes to jiţ nejde.“ 25 Kliment, J.: Zápisky legionářovy, Ze Ţivota na Rusy ve světové válce v letech 1914-1919. Středokluky 2005, s. 25. 26 Nařízení Národního výboru československého 28/1918 Sb., o amnestii ze dne 5. Listopadu 1918. 18

Byla zde samozřejmě otázka, aby moţné výhody nezačali zneuţívat příţivníci. Snaţili se připravit legionáře morálně na to, ţe ne všichni budou odměněni nebo mít moţnost vyuţívat výhody z toho plynoucí. Například divadelní představení Zpocený Franta, které pojednávalo o legionáři, který vstoupil do legií skrze moţnost se obohatit a získat státem nabízené výhody27. Všechny tyto pohledy zohledňoval zákon č. 462/1919 Sb.28 ze dne 24 července 1919. Nejdůleţitějším bodem tohoto zákona bylo stanovení pojmu legionář29. Legionářem dle tohoto zákona byl kaţdý dobrovolník, který slouţil v československém zahraničním vojsku podřízeném Národní radě československé v Paříţi. Potvrzení o tom, kdo je legionářem vystavovala kancelář Československých legií při Ministerstvu národní obrany (KLEG). Tato instituce byla zaloţena 25. listopadu 1918. Jejím úkolem bylo kromě vedení seznamu legionářů a vystavování potvrzení i pomoc s jejich začleněním zpět do běţného ţivota. Na základě výše zmíněného zákona také pomáhala získávat legionářům práci. Dle tohoto zákona měli legionáři získat aţ padesát procent všech míst ve vyhrazených pozicích. Nutno však podotknout, ţe šlo o nekvalifikované práce sluhů, dozorců u státních institucí nebo podniků se státní účastí jako například u ţeleznic a paroplavby. I samotné získání potvrzení nebylo tak jednoduché jak by se mohlo zdát, protoţe celá řada dokladů se ztratila a celá řada legionářů nemohla například doloţit vstup do legií přihláškou. V tomto případě museli získat potvrzení svého nadřízeného u příslušného legionářského útvaru30 a dokládali tak pouze dobu nástupu do sluţby. Samotná doba strávená v legii se jim dle výše popsaného zákona započítávala trojnásobně jak do sluţby, tak i výsluţby. Toto nařízení se dotýkalo také legionářů, kteří přešli do Československé armády. Vracejícím se legionářům byly moţnosti uplatnění a seznámení se s poměry doma podávány jiţ během cesty pomocí novin, různých publikací a jak jsme se jiţ zmínili i divadelních představení. Cíl této mediální kampaně byl zřejmý, šlo zejména 27

Kliment, J.: Zápisky legionářovy, Ze Ţivota na Rusy ve světové válce v letech 1914-1919. Středokluky 2005, s. 69. 28 Zákon č. 462/1919 Sb., o propůjčování míst legionářům. 29 Tamtéţ, §2. 30 Například VHA Kmenové listy vojenských osob, spis Karla Chlupa. 19

o to, zmírnit obavy z toho co je čeká po návratu do vlasti, tak aby zmírnili jejich revoluční odhodlání dokonat svoji revoluci do konce a zbavit se například pohrobků rakouské státní správy a v případě vojáků rakousko-uherských důstojníků v domácím vojsku31. Na první pohled se moţnosti po návratu zdály značně široké a například se v propagačních materiálech32 uvádělo, ţe můţou například kandidovat do poslanecké sněmovny33. Tyto mandáty byly určeny pro první volební období a do poslanecké sněmovny se tak mohli dostat čtyři legionáři, po návratu ruských legií. Povšimněme si, ţe se jednalo o krok pouze k ruským legiím. Je tedy zjevné, ţe toto zastoupení bylo pouze symbolické a mělo dát legionářům zejména najevo jejich výjimečnost a pocit zastání a porozumění s jejich problémy na nejvyšších místech a tím je uklidnit. Reálný dopad těchto moţností pro legionáře je zřejmý, ostatně samotní legionáři si sami mnohdy uvědomovali reálnost všech těchto slibů a „moţností“34. Samozřejmě ne všechny činy a snahy pomoci legionářům byly tak symbolické jako ustanovení míst v poslanecké sněmovně pro legionáře. Myslelo se samozřejmě i na sirotky a pozůstalé, například celonárodní sbírka vynesla na třináct miliónů korun českých, tyto prostředky šli do podpůrného legionářského fondu při Ministerstvu národní obrany. Systematičtější pomoc kromě jiţ zmíněných vyhrazených míst, skýtala také moţnost úvěru pro ţivnostníky zasaţené války, kdy jejich podnikání utrpělo újmu35. Mezi legionáři byla celá řada ţivnostníků. Dosaţení úvěru však nebylo jednoduché a celkově byly povoleny úvěry ve výši 20,680.610 Kč36. Zajímavé je však rozloţení těchto úvěrů. V Čechách byly povoleny úvěry ve výši 16.231.520 Kč a na Moravě pouze ve výši 3.622.090 Kč v ostatních zemích republiky Československé nepřesáhly částky ani zdaleka hranici miliónu korun. Ačkoliv se státní správa snaţila do jisté míry vycházet legionářům vstříc, nebylo pravděpodobně v jejích silách udrţet tento na první pohled poměrně štědrý sociální systém a jiţ v roce 1924 bylo fakticky zastaveno přijímání legionářů do 31

Novák, R.: Při prvním kroku do osvobozené vlasti. Praha 1919, s. 9. Novák, R.: Při prvním kroku do osvobozené vlasti. Praha 1919, s. 4. 33 Ústavní zákon č. 234/1920 Sb. o zastoupení sibiřských legionářů v poslanecké sněmovně. 34 Čiţmář J.: V řadách české druţiny čs. brigády. Brno 1925, s. 16. „Aţ příjdeme domů, udělají z nás policajty, dají nám metál, případně vergl, a bude.“ 35 Zákon č. 276/1919 Sb., o úvěru pro ţivnostníky válkou poškozené. 36 Společná Česko-Slovenská digitální parlamentní knihovna: http://www.psp.cz/eknih/1929ns/ps/tisky/t1410_35.htm. (18. 4. 2011) 32

20

státní správy37, které jim garantoval zákon o propůjčování míst. Tento zákon legionářům pouze potvrzoval započitatelnou dobu v legiích a v případě propuštění, kdy kritériem pro setrvání byly hospodářské a rodinné poměry, zvýhodňoval legionáře. Různé úlevy nebo pomoc nalézali legionáři i v dalších zákonech a vládních nařízeních, ţádné z nich však nemohly, aspoň v pohledu legionářů, vyřešit problémy, do kterých se dostali po návratu do vlasti Zvláštní kapitolou byli invalidé a legionáři, kterým se dle samotných legionářů, zhoršil zdravotní stav právě díky bojům a těţkým podmínkám na frontě. Samotní legionáři právě u příleţitosti stíţností na zaopatření invalidních nebo jinak postiţených

legionářů

připomínaly

zapomenuté

sliby

politických

elit

Československa, které slibovaly nezapomenutí skutků těch, kteří trpěli pro blaho státu38. Invalidé byli posuzování dle zákona o vojenských zaopatřovacích poţitcích39. Dlouhou dobu však probíhala snaha je přeřadit ze správy Ministerstva národní obrany pod Ministerstvo sociálních věcí. Ve správě Ministerstva národní obrany v roce 1929 bylo tak pouze kolem dvanácti set, přičemţ se celkový počet legionářů, kteří trpěli různými chorobami, které si přivodili v legiích na více neţ deset tisíc40. Situace legionářů tak samozřejmě nebyla lehká a připomeňme si i zvýšený počet sebevraţd mezi legionáři, kteří nedokázali po návratu do vlasti najít své místo ve vlasti a vyrovnat se s dlouhým odloučením. Na všechny tyto jevy se snaţily upozorňovat legionářské organizace. Nejvýznamnější a členskou základnou i největší organizací byla Československá obec legionářská (ČsOL) zaloţená 15. ledna 1921, která se měla stát hlavní organizací zastřešující legionáře. Názorové střety a velikost organizace zastřešující příliš mnoho politických a dalších směrů vedla k zaloţení dalších organizací, které se do jisté míry vymezovaly buď příklonem na jednu názorovou stranu anebo se právě snaţily drţet určitého středu. Tak vznikla 4. července 1926 druhá nejvýznamnější legionářská organizace a to Nezávislá jednota Československých legionářů (NJČsL). Z dalších organizací si můţeme jmenovat Druţinu Československých legionářů, Kruh starodruţiníků, Sdruţení slovenských 37

Zákon č. 286/1924 Sb. o úsporných opatřeních ve veřejné správě. Kudela, J.: Legionáři dnes. Brno 1929, s. 39. 39 Zákon č. 76/1922 Sb., o vojenských poţitcích zaopatřovacích. 40 Kudela, J.: Legionáři dnes. Brno 1929, s. 32. 38

21

legionářů a další. Všechny tyto organizace se snaţili pomáhat svým členů a bylo běţné, ţe výhod, kterých legionářům umoţňovali zákony, dosahovali na základě členství v organizaci a svému postavení a známostem z konkrétní organizace41. Pozice legionářů, tak po návratu vzhledem k jejich očekávání nebyla jednoduchá. Vzhledem k mnoţství legionářů, však zřejmě reálně nebylo v silách státu se o ně efektivně postarat a zůstalo tak pouze u proklamací, vyjadřování podpory a uctívání významu legionářů pro vznik státu u oficiálních příleţitostí.

41

Michl, J.: Legionáři a Československo. Praha 2009, s. 30. 22

4. Formování Československé armády Základním

dokumentem

pro

vznik

nové

Československé

armády

byla

Washingtonská deklarace. Lépe řečeno měla znamenat konec pravidelné armády, která na našem území měla tradici od 17. století. Deklarace totiţ počítala s vytvořením miličního vojenského systému. Tento systém podporoval také první ministr národní obrany v letech 1918 aţ 1920 Václav Klofáč. Nutno podotknout, ţe oponentem mu byl ministr vojenství generál Rastislav Štefánik, který měl ve své funkci na starosti především československé zahraniční vojsko, tedy legie. Tyto snahy o miliční vojsko, ač byly některými politiky prosazovány ve 20. letech, neměly pravděpodobně reální a proveditelný základ42. Základ nové armády, ač ještě oficiálně nebylo rozhodnuto o její podobě, tvořily v prvních měsících republiky doplňovací prapory původně rakousko-uherských jednotek. Tyto byly doplňovány o navrátivší se „české“ pluky z fronty. Jako první se začali také vracet příslušníci italské legie43, krátce po nich se do sluţby na území republiky zapojili i jednotky z legie francouzské44. Tato pomoc byla velmi vítána, neboť ač válka skončila a republika měla podporu spojenců a oficiálně se řadila mezi vítězné mocnosti, musela si svoji suverenitu a hranice obhájit v tuhých bojích. Do funkce prvního velitele československého vojska byl dosazen bývalý rakouskouherský podmaršál, který byl však od roku 1916 ve výsluţbě, Jan Diviš. Jeho úloha nebyla nikterak jednoduchá. Jednak pracoval z části se zbytky poraţené rakousko-uherské armády, s vojáky, kteří doufali, ţe po návratu domů budou moci spatřit své rodiny a místo toho byli směřováni na nové fronty. Měl také k dispozici různé dobrovolnické jednotky, které byly organizovány zejména ze Sokola, jejichţ bojová hodnota však byla sporná. Část vojska také tvořili zajatci, kteří se vraceli z italské fronty45 a přihlásili se do tzv. domobrany. Do této situace se začali vracet legionáři, jak jiţ bylo zmíněno výše, kteří byli sice bojovně naladěni, ale jejichţ bojové naladění ještě do nedávna bylo zaměřeno na některé své nové spolubojovníky z řad bývalé rakousko-uherské armády. Bývalí rakousko-uherští vojáci se své pověsti mezi značnou částí legionářů, ve větší části z civilního sektoru, nezbavili ani mnoho let po válce a pořád byli vnímáni jako ti špatní, kteří bránili vzniku republiky46. Tento pohled legionářů na své nové souputníky ve zbrani do jisté míry bránil akceschopnosti armády a plynula z něj celá řada sporů a problémů. Tyto

42

Šedivý, I.: Legionáři a československá armáda, In: České země a Československo v Evropě XIX. a XX.století. Praha 1997, s. 212. 43 Návrat proběhl do 30. 12. 1918. 44 Návrat probíhal do 19. 3. 1919. 45 Počet vrátivších se zajatců se odhaduje aţ na počet šedesát tisíc vojáků. 46 Jelínek, J.: Legionáři na Boskovsku. Brno 2005. s 21: „Rakušáci v čs. uniformě. Lidé, jimţ je velmi vhod všechno, co směřuje proti demokracii.“ 23

komplikace působily obzvláště ruské legie, protoţe italské a francouzské byly zvyklé na klasický armádní řád v rámci armád Francie a Itálie a jejich vlastní důstojníci i poddůstojníci pocházeli ze stejných funkcí z rakousko-uherské armády. Z vlastního výzkumu bylo patrné, ţe právě v těchto dvou legiích nedošlo k tak velkým hodnostním přesunům jako v legii ruské. Ruští legionáři byli zvyklí na vlastní pořádek, kdy mohlo řadové muţstvo mnohdy ovlivňovat rozhodnutí svých nadřízených a dokonce si vynutit i jejich změnu. Připomeňme si právě velké změny v hodnostech u ruských legií. Za léta strávená na Sibiři povaţovali tento postup a chování za zcela běţné. Velkým štěstím pro republiku pravděpodobně byl postupný a zdlouhavý návrat ruských legií47. Dnes se můţeme pouze dohadovat, co by následovalo při příchodu tak výrazné a revolučně naladěné masy vojáků do vlasti, která nebyla očištěna od těch, proti kterým bojovali a ve kterých viděli své nepřátele. Některá legionářská literatura nám dává odpověď zcela jednoznačnou48, a to i přesto, ţe se oficiální místa snaţila připravit legionáře i na situaci, kdy se vrátí do vlasti a budou se v posádkách setkávat s bývalými rakousko-uherskými vojáky49. Tyto snahy samozřejmě nemohly zásadně změnit smýšlení legionářů a jejich názory. Ruští legionáři se s tímto stavem rozhodně nehodlali smířit a okázale například ignorovali důstojníky domácího vojska, kdyţ odmítali zdravit vyšší šarţe50, za coţ jim málokdy hrozil sluţební postih. Na druhé straně důstojníci domácího vojska měli stále povinnost zdravit vyšší hodnosti legionářů. Tento dvojí metr nově vznikající armádě taktéţ nijak neprospíval. Svým chováním legionáři vůbec rozbíjeli a narušovali staré zvyky v armádě. Jako další příklad si můţeme uvést problém tykání. Legionáři byli zvyklí si na ruské frontě tykat, byl to další jejich způsob vzdoru proti všemu starému rakouskouherskému. Legionáři navrátivší se z Ruska se dopouštěli a byli účastníky nebo přímo strůjci mnoha dalších incidentů, kdy odmítali poslušnost, aktivně se zapojovali do politických rozprav, a to mnohdy i se zbraní v ruce jako bojové jednotky, podobně jak byli zvyklí řešit situaci za svého pobytu na Sibiři51. Výrazný vliv na jejich politické smýšlení měla revoluce v Rusku, jeţ mnohé z nich přivedla na cestu komunismu, který proklamovali i veřejně52.

47

Návrat byl oficiálně ukončen 20. 11. 1920, ač repatriace fakticky probíhala aţ do začátku roku 1921. Dle zákona bylo datum stanoveno na 30. listopadu 1920, viz poznámka 59. 48 Jelínek, J.: Legionáři na Boskovsku. Brno 2005. s. 50. 49 Novák, R.: Při prvním kroku do osvobozené vlasti. Praha 1919. s. 8. 50 Šedivý, I: Legionáři a československá armáda. In: České země a Československo v Evropě XIX. a XX. století, Praha 1997, s. 213. 51 Šedivý, I.: Legionáři a československá armáda. In: České země a Československo v Evropě XIX. a XX. století, Praha 1997, s. 214. 52 Například socialistická a komunistická rezoluce XX. Transportu ruských legií z 16. 8. 1920. 24

Kvůli všem těmto incidentům a pokleskům sami legionáři pokládali zodpovědným činitelům otázku reálnosti postavení armády na legionářských základech. Představa, ţe by si sami pomáhali vytvořit armádu, která by se velmi jednoduše mohla stát nástrojem pro vytvoření komunistických republik, tak jak se dělo v této době v okolních státech, a tím se zbavili moţnosti je potlačit, se zajisté ústavním činitelům nelíbila. Samozřejmě byli v legii i odpůrci komunistických myšlenek53, kteří se snaţili muţstvo drţet ve střehu před komunismem a jiţ byli za všech situací loajální k velení, takţe projevovali předpoklady pro setrvání v armádě i po návratu do vlasti. Politici si samozřejmě byli vědomi toho, ţe při tvorbě armády nemůţou legionáře opomíjet, ale zároveň nebylo dobré z výše uvedených důvodů se plně spolehnout na legionáře, ač tam byla celá řada loajálních a schopných vojáků. Bylo proto přistoupeno na moţnost setrvání určitého počtu rakousko-uherských vojáků v Československé armádě nejenom pro přechodné období do návratu všech legionářů. Z této situace vyplynulo zcela jasné řešení a to vzít si z obou to nejlepší pro budoucí stát. Ostatně bývalí rakousko-uherští gáţisté se výrazně podíleli na prvních bojích a obraně hranic republiky. Jejich přejímání do Československé armády upravoval zákon č. 194/1920 Sb. o úpravě přejímání vojenských gáţistů bývalé rakousko-uherské, rakouské a uherské branné moci do branné moci republiky Československé a o úpravě zaopatřovacích nároků bývalých vojenských gáţistů, kteří se na československém národě provinili. Jiţ z názvu je patrné, jak na tyto vojáky nový stát pohlíţel – jako na ty kteří se provinili sluţbou v cizí armádě. Prováděcí předpisy k tomuto zákonu vydala vláda 3. září 192054. Tyto předpisy stanovují, za jakých podmínek mohou vojáci podat přihlášku do Československé armády55. Formulář zejména zjišťoval provinění proti národu a ţadatelé museli doloţit, co pro národ vykonali. Ţadatel musel předstoupit před tzv. osobní a stíţnostní komisi56 sloţenou z předsedy, místopředsedy a 18 členů, kteří projednali ţádost. Nutno podotknout, ţe většina komise byla sloţena z legionářů. Podobný byl postup u revisní komise ke které se ţadatel mohl odvolat v případě zamítavého poţadavku. Komise byla osmičlenná, přičemţ minimálně tři z nich byli příslušníci československého zahraničního vojska. Ani kladné

53

Nypl, B.: Boţetěch Hřivna, student legionář. Brno 1939. Dopis ze 14. Května 1919 „Ovšem trampot s tou politikou mám také dost: stále dávat pozor, aby také moji vojáci nenačichli bolševismem a zachovali si bojovou náladu, vyptávat se, vysvětlovat, často se hádat s agitátory od pěchoty, které bys nejraděj odstřelil.“ 54 Nařízení vlády republiky Československé 514/1920 Sb. 55 Přihláškám se budeme věnovat v samostatné kapitole věnované přijímacímu řízení legionářů do armády, neboť se pouţívaly stejné formuláře. 56 Komise pro přijímání bývalých rakousko-uherských gáţistů zahájila činnost jiţ 11. 12. 1918 a činnost ukončila 31. 12 1922. Šedivý, I.: Legionáři a československá armáda. In: České země a Československo v Evropě XIX. a XX. století, Praha 1997, s. 217. 25

vyřízení jejich ţádosti jim nedávalo jistotu setrvání v aktivní sluţbě57, protoţe jejich setrvání bylo odvislé od návratu ruských legií. Je tedy zřejmé, ţe při budování Československé armády se váţně počítalo se zařazením zejména ruských legionářů, jako bezesporu politicky, fakticky, ale také jako vojensky silné skupiny. Důleţitým faktorem při úvahách politiků o skladbě armády byla i nálada ve společnosti, která stála zcela jistě na straně legionářů, a nesmíme opomíjet ani vlastní očekávání samotných legionářů, kteří očekávali odměnu za své zásluhy o vznik státu58. Jak je tedy zřejmé, počítalo se s uvolněním míst, která zastávali bývalí rakousko-uherští gáţisté v Československé armádě do 30. listopadu 192159. Do této doby ţili bývalí rakousko-uherští gáţisté v jisté nejistotě a jejich setrvání v armádě do značné míry záviselo na legionářích a jejich zájmu vstoupit do Československé armády. Dalším problémem nově formované armády byla také existence domácích pluků paralelně s legionářskými pluky, která jen umocňovala rozdíly a problémy popsané výše. Bylo tedy nutné i vzhledem k setrvání jistého počtu důstojníků domácího vojska v armádě tuto situaci řešit, protoţe přiřadit domácí vojsko k legionářskému by dávalo legionářům pocit nadřazenosti a obráceně. Bylo tedy potřeba jednotky unifikovat do společných nových útvarů. Unifikaci nemůţeme chápat jen jako prosté spojení jednotlivých útvarů, ale i jako propojení po stránce personální, tedy unifikaci důstojnického sboru. Samotná unifikace byla zahájena rozkazem ministra národní obrany Václava Klofáče ze dne 2. ledna 1920 pod čj. 14.002. Přestoţe oficiálně byla unifikace na všech úrovních dokončena do roku 1925, ze zprávy branného výboru senátu vyplývá jak sloţitý a náročný proces to byl60.

57

Nařízení vlády republiky Československé 514/1920 Sb. oddíl 3, písmeno D, §18 odstavec 1: „Vojenští gáţisté bývalé rakouské, uherské neb rakousko-uherské branné moci, kteří byli jiţ převzati do svazku československé armády jakoţto gáţisté z povolání, mohou býti ze sluţebního důvodu z činné sluţby propuštěni do jednoho roku ode dne návratu ruských legií.“ 58 Šedivý, I.: Legionáři a československá armáda. In: České země a Československo v Evropě XIX. a XX. století, Praha 1997, s. 214. 59 Nařízení vlády republiky Československé 8/1921 Sb. §1 „Za den návratu ruských legií ustanovuje se den 30. listopadu 1920.“ 60 Šedivý, I: Legionáři a československá armáda. In: České země a Československo v Evropě XIX. a XX. století, Praha 1997, s. 217. 26

5. Legionáři v armádě 5.1 Počet legionářů v ČSA

V literatuře, se objevuje záznam udávající počet legionářů, kteří přešli do Československé armády, je to okolo 5%61. Pro počet legionářů, který přejala Československá armáda, nemáme přesná oficiální čísla, proto v této fázi pracujeme s daty shromáţděnými během vlastního výzkumu62. Nashromáţděná data poskytují různé úhly pohledu. Pokud budeme počítat všechny legionáře, tedy i ty, kteří nezískali statut legionáře dle zákona, zjistíme, ţe ze vzorku čtyři sta čtyřiceti sedmi se stalo vojáky z povolání čtyřicet jeden legionář bez rozdílu hodnosti. Pokud však do statistiky zařadíme pouze legionáře dle zákona, klesne počet legionářů na tři sta devadesát muţů. Tabulka č. 4 – počet legionářů v armádě bez rozdílu hodnosti všichni legionáři bez

legionáři

rozdílu

dle zákona 9,17

10,51

61

Sedlář T.: Českoslovenští legionáři, Občané a rodáci města Olomouce. Olomouc 2003, s. 53. 62 Data z různých regionů se můţou různit, a to s ohledem na národnostní sloţení regionu a další faktory. Například Jelínek, J.: Legionáři na Boskovsku. Brno 2005. V roce 1934 uvádí celkem devět set sedmdesát čtyři legionářů, z nichţ bylo celkem devatenáct poddůstojníků, čtyři poddůstojníci ve výsluţbě, dvacet dva důstojníků, jeden důstojník ve výsluţbě a jeden generál. Celkem tedy čtyřicet sedm vojáků z povolání, a to ať aktivních nebo ve výsluţbě. V procentuelním vyjádření činní podíl vojáků z povolání 4,82 %. Do soupisu jsou však v několika případech zahrnuti i legionáři, kteří se do regionu přistěhovali, coţ tuto statistiku značně zkresluje a nemůţeme ji povaţovat za plně věrohodný pramen. Celkově i počet vojáků gáţistů můţe být ovlivněn také přístupem ke vzdělání a moţnostmi vlastní obţivy. Na několika místech publikace také Jelínek připomíná, ţe tento kraj má významné místo v zahraničním odboji (např. s. 135) co do počtu, kdyţ například srovnává podíl Slováků a svých spoluobčanů na odboji (např. s. 52), coţ svědčí o tom, ţe mu šlo zejména dokázat význam svého regionu v odboji. 27

Pro ověření výsledku jej musíme porovnat s jinými relevantními daty. Potřebná data nám dávají informace ze dvou největších legionářských organizací, a to Československé obce legionářské a Nezávislé jednoty československých legionářů63. Celkový počet byl padesát sedm tisíc sto třicet devět členů obou organizací. Z nich bylo celkem pět tisíc dvě stě čtyřicet devět64 vojáků z povolání bez rozdílu hodnosti. Převedeme-li tento výsledek na procenta, dostaneme se na hodnotu 9,18 %. Při srovnání s vlastním výzkumem dostaneme tedy téměř shodné číslo (viz tabulka č. 4). K dalšímu porovnání můţeme pouţít i ostatní zdroje, které si však zaslouţí důkladnější rozbor. Za základní materiál pouţijeme jiţ zpracovaná a známá data65 na základě Statistické příručky Republiky Československé a dalších pramenů66. První kompletní údaje o stavu důstojníků i poddůstojníků máme pro rok 192467. Při vyuţití těchto informací zjistíme, ţe k uvedenému roku slouţilo v Československé armádě pět tisíc tři sta čtyřicet osm bývalých legionářů. Pokud tedy porovnáme tento výsledek s celkovým počtem legionářů dle zákona68, dojdeme k závěru, ţe v roce 1924 bylo v armádě 6 % bývalých příslušníků legií. Oproti výše uvedeným údajům je patrný velký rozdíl, který je samozřejmě daný rozdílem ve zkoumaném období. Pro přesnější výpočet úbytku legionářů nemáme dostatek dostupných informací, abychom mohli tato data seriózně zpracovat. Můţeme však vyuţít získané informace pro absolutní hodnoty. Vycházejme tedy z předpokladu, ţe okolo 9% legionářů vstoupilo do armády. Dostaneme se k číslu sedm tisíc devět sed osmdesát dva, které nám ukazuje celkový počet legionářů, kteří po demobilizaci setrvali v armádě bez rozdílu hodnosti. Pokud pouţijeme data z tabulky č. 10, kde byl počet důstojníků tři tisíce dvacet dva69, bude 63

Šedivý, I.: Legionáři a československá armáda. In: České země a Československo v Evropě XIX. a XX. století, Praha 1997, s. 227. 64 Dopočítáno z procent. 65 Šedivý, I.: Legionáři a československá armáda. In: České země a Československo v Evropě XIX. a XX. století, Praha 1997, s. 220-222. 66 Statistická ročenka Republiky Československé. IV. Praha 1932, s. 408-409; Vojenská statistika. Svazek 1. Praha 1928; VHA, Kleg 1934, č.j. 48 288; VHA Kleg, evidenční úřad – přednosta 1924-1026, Statistika důstojníků a poddůstojníků legionářů v činné sluţbě atd. 67 Tabulka č. 9 a tabulka č.11. 68 VHA, Kleg 1937, čj. 35254. 69 Toto číslo bude pro rok 1921, kdy jiţ armáda byla zčásti konsolidována vyšší. Z dostupných údajů však není moţno dopočítat přesnější počet. Zjištěné informace pouze logickým postupem potvrzují vyšší počet v důstojníků v roce 1921 . 28

nám zbývat na poddůstojníky čtyři tisíce devět set šedesát míst. Podívejme se tedy na tabulku č. 9. Rozdíl mezi zjištěným počtem v roce 1927 činní dva tisíce osm set sedmdesát šest muţů. Zjištěný výsledek odpovídá, s mírnou odchylkou70, údajům v uvedené tabulce, a to u nově jmenovaných, kteří přirozeně nahrazovali úbytek legionářů v armádě.

5.2 Vstup legionářů do Československé armády Z výše uvedených informací je patrné, ţe počet legionářů byl zejména v počátku 20. let 20. století vyšší, neţ se běţně udává, a jejich zájem setrvat v armádě nebyl tak malý jak někteří autoři uvádějí71. Jejich opravdový zájem o sluţbu však reálně kvantifikovat nemůţeme, neboť se nám nezachovaly soustředěné prameny jako v případě bývalých rakousko-uherských důstojníků, jejichţ ţádosti o přijetí jsou jednotně evidovány a jejich vstup do armády zpracován72. Během prozkoumání archivních fondů73 nebyla nalezena jediná, byť zamítnutá ţádost, o přijetí do Československé armády. V případě legionářů slouţících po demobilizaci legií v armádě je situace o něco lepší. Ve fondu74 Vojenského ústředního archivu se v jednotlivých sloţkách nachází dostatek dokladů postačujících alespoň k rekonstruování způsobu přijetí vojínů do Československé armády. V některých sloţkách však určité doklady schází nebo se objevují pouze jednotlivě (např. přihláška, záznam o zkoušce atd.). Z některých dokladů vyplývá, ţe o působení legionářů v armádě i po návratu do vlasti se rozhodovalo jiţ za jejich působení v legiích před návratem do vlasti. Jako příklad můţeme uvést hlášení75 majora Jaroše na poručíka 6. střeleckého Hanáckého pluku Karla Čapka. Kromě běţných informací objevujících se ve zprávě jako například postup a účast na bojích a celkovém hodnocení schopnosti dotyčného, zde nalézáme i drobnou zmínku o přechodu do Československé armády – „Zůstane-li v činné sluţbě – nerozhodnut“. Nutno podotknout, ţe i vzhledem k výborným

70

Dva tisíce osm set padesát sedm poddůstojníků bylo k roku 1927 jmenováno do hodnosti. Michl J., Legionáři a Československo. s. 37. 72 Vorel J.: Legionáři, Brno 1930. s. 48. 73 VHA fond Posluţné legionářské spisy. 74 VHA fond Kmenové listy vojenských osob. 75 Tamtéţ. 71

29

posudkům se dotyčný rozhodl pro setrvání v armádě, kde dosáhl hodnosti plukovníka. Pro samotné přijetí do stavu vojáků z povolání museli samozřejmě podat a vyplnit přihlášku76 do vojska. Šlo o standardní přihlášku, která platila i pro bývalé rakousko-uherské gáţisty a příslušníky domácího vojska. Tato přihláška umoţňovala trojí typ přijetí a to: „a) co gáţista (aspirant z povolání – (aktivní, armádní skupiny, v místních sluţbách, ve výsluţbě, ve zvláštních a místních sluţbách); b) co gáţista neaktivního stavu – (v záloze, mimo sluţbu neb v evidenci); c) co gáţista ve výsluţbě – (gáţista na odpočinku dlící, byť i na dobu mobilisace aktivním byl)“77. Kromě běţných dotazů přihlášky jako datum odvodu, příslušnost k vojsku, narození, bydliště apod., musel ţadatel k ţádosti přiloţit vlastnoručně napsanou přílohu, která o něm zjišťovala bliţší informace. Mezi zkoumané skutečnosti patřilo dosaţené vzdělání, zda navštěvoval školu s českou vyučovací řečí a znalost českého jazyka slovem i písmem, a to i v případě dětí ţadatele. Důleţitým bodem také bylo, k jaké národnosti se ţadatel přihlásil při sčítání lidu v roce 1910. Samozřejmostí zájmu byl trestní rejstřík ţadatele, včetně deliktů, na které se vztahoval zákona č. 28/1918 Sb. o amnestii, který amnestoval činy proti Rakousko-Uherské monarchii. Ţadatel musel také přiznat podíl na činnosti a členství v různých spolcích jako například Sokol, vědecké, pěvecké a zejména Burschenschaften78 a Schlaraffen79. Speciální dotaz byl věnován vojenským soudcům a vojenským zástupcům, kteří figurovali v procesech proti příslušníkům československého národa. V samostatné příloze muselo být uvedeno minimálně pět svědectví o spolehlivosti z pohledu národnostního od svědků z řad neaktivních československých důstojníků. Komisi také zajímalo, jaké zásluhy měl ţadatel z pohledu humanity na českých lidech, a udání křivd na českých lidech v zázemí i v poli. Jak je z výše napsaného patrné, jednalo se o důkladné lustrační pověření, a to zejména

z pohledu

národnostního

a

případné

loajality

budoucího gáţisty

v Československé armádě. V případě legionářů samozřejmě byla odpovědí na tento 76

VHA Kmenové listy vojenských osob, spis Jan Štěpán. Tamtéţ. 78 Německé studentské spolky zakládané počátkem 19. století, jejichţ programem bylo mimo jiné politické sjednocení Německa. Po jejich zákazu karlovarským ustanovením roku 1818, byly opět zakládány od 60. let 19. století. 79 Spolek zaloţený 10. října 1859 v Praze. Jedná se apolitický spolek, jehoţ náplní je přátelství, umění a humor. Jedná se do značné míry o recesistický spolek. 77

30

typ otázek příslušnost v legii. Formulář velmi často střídá národnost československou a českou. Po přijetí přihlášky k sluţbě v armádě bylo k ţádosti připojeno hlášení nadřízeného důstojníka potvrzené velitelem útvaru. V případě poddůstojníků z povolání byl k těmto ţádostem přiloţen tiskopis80 „Seznam poddůstojníků, kteří se přihlásili k vstupu do sboru čs. poddůstojníků z povolání“81. Na tomto tiskopisu se kromě jména uváděl rok odvodu do války, mateřská řeč, stupeň znalosti jazyka československého a dosaţené vzdělání (vyučené řemeslo). K nejdůleţitějším údajům patřil krátký popis velitele roty nebo příslušné jednotky. Velmi často, podobně jako v popisovaném případě, se objevuje chvála na morální vlastnosti poddůstojníka s dodatkem potřeby dalšího vojenského vzdělání. Hodnocení přímého nadřízeného bylo ověřeno velitelem praporu. Poté se ke zprávě připojilo dobrozdání komise, která zhodnotila, zda ţadatel vyhovuje podmínkám kladeným na československého poddůstojníka z povolání. Další postup v případě přijímání poddůstojníků si můţeme demonstrovat na případu rotmistra Františka Hrouzy

82

. Pro sluţbu v Československé armádě museli

poddůstojníci sloţit zkoušku „k přípravné sluţbě pro sbor poddůstojníků z povolání“, po jejímţ úspěšném absolvování byli přijati do devíti měsíční „Školy pro výchovu poddůstojníků z povolání“. Zkoušku rotmistra sloţil dne 30. června 1922 v Kroměříţi. Zajímává je připojená poznámka „dosti pilný, avšak trochu těţkopádný“. Jeho výsledky nebyly nijak přesvědčivé. Ostatně jeho vzdělání, absolvoval pouze jednotřídní obecnou školu a v civilním ţivotě před válkou pracoval jako tovární dělník, mu k lepším výsledkům nedávalo předpoklady. Zajímavostí je, ţe ve zkušební komisi Františka Hrouzy byl jeho nadřízený z 3. střeleckého pluku plukovník Matěj Němec. Podobných vazeb si můţeme všimnout u řady případů. Do jaké míry mohla působit případná znalost zkoušeného z legie vliv na přijetí do armády je diskutabilní.

80

VHA Kmenové listy vojenských osob, spis Jan Štěpán. V některých případech byl nahrazen volně formulovanou obdobou, a to zejména pokud k sepsání ţádosti o přijetí do československé armády docházelo při nestandardních příleţitostech, jako byl například transport legionářů do vlasti, kdy nebyly oficiální formuláře k dispozici. 81 Tamtéţ. Spis Aloise Neugebauera. 82 Tamtéţ. Spis Františka Hrouzi. 31

Ve všech zkoumaných případech došlo k přijetí poddůstojníků do sluţby v roce 1921, coţ odpovídá moţnosti uvolnit ze sluţebního poměru bývalé rakouskouherské vojáky dle zákona83. Došlo tedy k naplnění tohoto bodu zákona a pravděpodobně, přes problémy, které legionáři v některých svých činech vytvářeli, se s nimi stále ve velké míře počítalo při tvorbě armády, tedy aspoň s tou částí, u které byly předpoklady k loajalitě a dodrţování zaběhlých vojenských tradic a postupů.

5.3 Hodnostní rozložení legionářů v Československé armádě Podívejme

se

nyní

podrobněji

na

hodnostní

rozloţení

legionářů

v Československé armádě. Pouţijeme-li jiţ výše uvedené údaje stavu důstojníků a poddůstojníků v roce 192484, zjistíme, ţe podíl důstojníků gáţistů ze všech legionářů byl 3,2 % a podíl poddůstojníků 2,8 %. V tomto roce měli tedy důstojníci legionáři v armádě větší zastoupení neţ poddůstojníci původem z legií. Pro důstojníky legionáře můţeme pouţít údaj z roku 1922, v té době byl jejich podíl mezi všemi legionáři 3,4 %. Pouţijeme-li naši hypotézu uvedenou výše, ţe stav poddůstojníků z povolání byl z počátku 20. let 20. století téměř pět tisíc, byl by jejich podíl mezi legionáři přes 5,5 %. Počet poddůstojníků původem z legií je tedy pravděpodobně na počátku 20. let 20. století vyšší neţ počet důstojníků legionářů. Jiný pohled nám umoţňuje pouţití statistik jiţ dvou zmíněných legionářských organizací85, kde můţeme sledovat podobný podíl důstojníků a poddůstojníků, a to okolo 4,5 %.

83

Zákon č. 194/1920 Sb. o úpravě přejímání vojenských gáţistů bývalé Rakousko-uherské, rakouské a uherské branné moci do branné moci republiky Československé a o úpravě zaopatřovacích nároků bývalých vojenských gáţistů. 84 Tabulky číslo 9 a 10. 85 Tabulka číslo 5. 32

Tabulka č. 5 – počet členů legionářů v ČSA v Československé obci legionářské a Nezávislé jednotě Československých legionářů86

ČsOL

88

NJČsL celkem

počet členů87

důstojníků % rotmistrů %

43 040

2,15

14 099

12,55

57 139

%

2,63 89

10,09

2695

255579

4,71

4,47

Porovnáme-li tyto výsledky s vlastním výzkumem90, zjistíme, ţe je zde naopak výrazný rozdíl ve prospěch legionářských důstojníků oproti legionářským poddůstojníkům a to o vice jak 3 %. Tento rozdíl můţe být dán jednak malým vzorkem legionářů, kteří vstoupili do Československé armády, tak i vybraným regionem, kde byl lepší přístup a předpoklady pro dosaţené vzdělání91.

Tabulka č. 6 – počet legionářů v armádě dle vlastního výzkumu

legionářů dle zákona

do čsa celkem

poddůstojníků

důstojníků

390

41

14

27

%

10,51282051

3,58974359

6,923076923

Při pohledu na hodnosti důstojníků máme první oficiální údaj92 zpracovaný k roku 192293. Z této tabulky je patrné, ţe legionáři tvořili téměř 29 % všech důstojníků z povolání. Z výše uvedené hypotézy můţeme usuzovat, ţe v 86

Šedivý, I.: Legionáři a československá armáda. In: České země a Československo v Evropě XIX. a XX. století, Praha 1997, s. 227. 87 Legionářský týden 10.1.1937, č.4, s. 1-2. 88 Pro stejné období uváděla Moravskoslezská ţupa ČsOL osmdesát poddůstojníků a šedesát důstojníků z dvou tisíc dvě stě deseti členů. 89 Zaokrouhleno. 90 Tabulka číslo 6. 91 Například Kordiovský E., Šuláková L.: Legionáři okresu Břeclav. Mikulov 2002, z uvedených legionářů, kteří dle jejich šetření vstoupili do armády, byl poměr poddůstojníků a důstojníků jedna ku jedné. Problém podobných publikací je, ţe tento typ výzkumu nebyl jejich primárním cílem. 92 Tabulka číslo 10. 93 Koldinská, M., Šedivý I.: Válka a armáda v českých dějinách. Praha 2008, s. 160. 33

předcházejících letech byl počet důstojníků legionářů vyšší, ale není moţné z důvodu nedostatečnosti dostupných informací tuto teorii podpořit. Z tabulky také vyplývá, ţe v roce 1922 tvořili bývalí rakousko-uherští důstojníci 54,9 % všech aktivních důstojníků94. Bývalí důstojníci rakousko-uherské armády tak měli v důstojnickém sboru výraznou převahu oproti legionářským důstojníkům, kteří měli necelých 30 % (přesně 28,95 %). Výše uvedené údaje jsou z profesního hlediska logické, jak si ukáţeme v dalších kapitolách. Pomocí vlastního výzkumu se můţeme podrobněji podívat na hodnostní sloţení legionářů – důstojníků gáţistů Československé armády v dobách kdy ještě slouţili v rakousko-uherské armádě. Z celkových dvaceti sedmi důstojníků bylo v rakousko-uherské armádě pět vojínů95, dvanáct poddůstojníků a pouze tři důstojníci. Jak jsme si jiţ výše vylíčili, v ruské legii byla silná snaha potlačit rakouské prvky a z tohoto důvodu docházelo také k velkým posunům v důstojnickém sboru. Z legionářů se tedy rakousko-uherští důstojníci prosazovali do důstojnického sboru Československé armády mnohem hůře neţ z domácího vojska. Tabulka č. 7 - Původ ČSA důstojníků z hodnostního pohledu rakouskouherské armády

důstojníci v ČSA

vojínů R-U

poddůstojníků R- důstojníků RU U

%

18,51%

44,44%

33,33%

Získané údaje z výzkumu nám také umoţňují podívat se na zkoumaný vzorek poddůstojníků z pohledu jejich hodnosti v legiích. Asi není ţádným překvapením, ţe mezi důstojníky nenacházíme ani jednoho vojáka legionáře, protoţe kdy jindy si měl vyslouţit ostruhy důstojníka neţ v bitvě. Ve zkoumaném vzorku byl jeden poddůstojník, který po návratu získal hodnost důstojníka. Je tedy zjevné, ţe většina legionářů získala svoji hodnost v legiích. Podobně můţeme údaje zhodnotit v případě poddůstojníků. Ze zkoumaného vzorku

94 95

čtrnácti

poddůstojníků

Československé

armády

bylo

v hodnosti

Jsou počítáni i rakousko-uherští důstojníci aktivovaní ze zálohy po 28. 10. 1918. U nich je ve třech případech doloţeno středoškolské vzdělání. 34

poddůstojníka devět vojínů a tři poddůstojníci96 rakousko-uherské armády. I zde je tedy patrné, ţe bývalí rakousko-uherští poddůstojníci se do armády prosazovali mnohem hůře neţ poddůstojníci z domácího vojska. Z pohledu hodnosti v legii na tuto skupinu poddůstojníků zjistíme, ţe pouze jediný ze čtrnácti poddůstojníků z povolání byl v legii v pozici běţného muţstva. Jak jiţ bylo řečeno výše, moţnost přihlásit se do sluţby z povolání, platila pro všechny poté, co absolvovali všechny administrativní úkony a prošli přijetím u přijímací komise. Tabulka č. 8 - Původ poddůstojníků z hodnostního pohledu rakousko-uherské armády

poddůstojníci v ČSA

vojínů R_U

poddůstojníků RU

%

64,28%

21,42%

5.4 Kvalifikační předpoklady legionářů ve služebním poměru Československé armády Z výše uvedeného je patrné, ţe celá řada vojáků převzatých Československou armádou pravděpodobně neměla dostatečné vzdělání a tudíţ předpoklady pro vojenskou sluţbu, jeţ musíme vnímat jako vysoce odbornou činnost, kterou můţe praxe maximálně rozšířit a nikoliv postavit odbornost na praxi. V roce 1926 uváděla Kancelář československých legií, ţe 30 % důstojníků, kteří prošli legiemi, nesplňuje podmínky pro vzdělání97. Ze zkoumaného vzorku bylo tedy téměř 63 % bez příslušného vzdělání nebo předpokladů potřebných pro vzdělání důstojníka98. Je samozřejmě nutné počítat s dodatečným vzděláním po návratu do vlasti a odchodu důstojníků, kteří nebyli schopni splnit poţadavky na ně kladené. Přestoţe v armádě bylo takto vysoké číslo důstojníků, kteří nedosáhli dostatečného vzdělání, byli stále drţeni ve sluţbě pomocí různých výjimek. Samotné vzdělávání 96

Údaj o počtu poddůstojníků z povolání na počátku války se nepodařilo ze zkoumaného vzorku zjistit. 97 VHA, MNO-přes. 1926, kart. 643, č.j. 14461, Přednosta Klegu – Presidiu MNO-polit. odd. 25. 1. 26. Citováno dle Šedivý, I.: Legionáři a československá armáda. In: České země a Československo v Evropě XIX. a XX. století, Praha 1997. 98 Neměli příslušné vojenské vzdělání. U většiny bylo nejvyšší dosaţené vzdělání středoškolské. 35

důstojníků v prvních letech republiky řešila smlouva s Francií z ledna 1919, která dávala francouzské vojenské misi v Československé republice kromě jiných úkolů i vybudování vojenského školství. Právě v roce 1921 byla tato mise v oblasti školení nejaktivnější, kdy bylo do funkce lektorů dosazeno na třicet francouzských důstojníků. Šlo zjevně o reakci na návrat ruských legií, jejichţ důstojníci sice měli praktické znalosti, ale ty v ţádném případě nemohly nahradit systematičnost ve vzdělání a znalostech například bývalých rakousko-uherských důstojníků z povolání. Část vybraných důstojníků byla odeslána i na francouzské vojenské školy. Z tohoto pohledu je zajímavé srovnání ruských legionářů a legionářů francouzských. Přestoţe ve francouzské legii získali důstojníci díky důstojnický kurzům nepoměrně lepší a kvalitnější vojenské vzdělání99, byl počet legionářů ruských v armádě vyšší. Toto platilo i pro italské legionáře. Vyjádřeno percentuelně bylo zastoupení ruských legionářů v Československé armádě u vyšších důstojníků 76,02 %, u všech hodností pak 69,98

100

. Francouzští legionáři měli ve všech

hodnostech 12,22 % a ve vyšších 10,91 %101. Italští legionáři na tom byli početně o něco lépe, coţ je vzhledem k jejich celkovému počtu logické. Jejich zastoupení bylo ve všech hodnostech 17,78 % a u vyšších důstojníků 13,07 %102. Vzhledem k celkovému počtu legionářů z jednotlivých front toto rozdělení nijak dramaticky nevybočuje z těchto počtů. Mnohem zajímavější je porovnání se změnami, jak proběhly v legiích, a to zejména ruské. Francouzští a italští legionáři působící v podstatě jako součást stále a dobře organizované armády měli mnohem lepší předpoklady jak pro setrvání v armádě, tak i pro případný další profesní růst. Podobný vývoj můţeme sledovat i u poddůstojníků, takţe můţeme s jistotou tvrdit, ţe většina poddůstojníků z řad legionářů neměla potřebné vzdělání a kvalifikaci pro výkon této sluţby. Pro tuto hypotézu hovoří i úlevy, které byly poskytovány poddůstojníkům z řad legionářů při povyšování a při nárocích na dosaţené vzdělání103. Tato praxe trvala i v dalších letech a od roku 1932 bylo od

99

Páral B.: Plukovník generálního štábu Alois Páral, Paměti. Brno 2002, s. 13. Koldinská, M, Šedivý I.: Válka a armáda v českých dějinách. Praha 2008, s. 162. 101 Tamtéţ. 102 Tamtéţ. 103 Při povýšení ze štábního rotmistra na praporčíka byly v roce 1928 poţadovány tři třídy občanské školy nebo vykonání či sloţení odpovídají zkoušky. 100

36

poţadavku vzdělání pro povýšení na praporčíka upuštěno úplně104. Opět se můţeme vrátit k vlastnímu výzkumu, z kterého jsme zjistili, ţe přibliţně 64 % poddůstojníků pocházelo z rakousko-uherských vojínů a ani rychlokurzy, které pořádaly legie pro své poddůstojníky, nemohly nahradit dlouhodobý výcvik a vzdělání. Z těchto důvodů je zřejmé, proč se v nové armádě legionáři neprosadili trvale ve větším počtu.

5.5 Snižování počtu legionářských důstojníků ve služebním poměru Československé armády Kdyţ ponecháme stranou náš předpoklad, který jsme učinili na základě vlastního výzkumu105, a budeme pracovat s daty ke konci roku 1922, kdy jiţ armáda byla do jisté míry stabilizována, ač jak jsme si připomněli výše, unifikace nebyla definitivně završena, tak počet důstojníků z řad bývalých legionářů v průběhu trvání první republiky neustále klesal. Při pohledu na první oficiální čísla z roku 1922106 do roku 1938 je patrný výrazný pokles, a to z počtu dva tisíce devět set šedesát tři aţ po dva tisíce dvě stě sedmdesát pět důstojníků107 z bývalého československého zahraničního vojska na počátku roku 1938. Počet důstojníků – legionářů tak v tomto období poklesl o čtyři sta sedmdesát sedm důstojníků, coţ činní pokles téměř o 25 %. Jejich zastoupení v armádě kleslo v percentuelním vyjádření v celém sledovaném období z 29 % na 19,24 %, tedy téměř o 10 %. Z tohoto pohledu se jeví pokles výrazný a můţe se zdát, ţe se dramaticky změnila tvář armády. V 30. letech nesmíme zapomínat na nárůst počtu důstojníků v armádě obecně vzhledem k politické situaci v Evropě. Je tedy přirozené, ţe při vzrůstajícím počtu důstojníků a úbytku

104

VHA, VKPR 1933/dův čj. 212, Citováno dle Šedivý, I.: Legionáři a československá armáda. In: České země a Československo v Evropě XIX. a XX. století, Praha 1997. 105 Stav výzkumu nám neumoţňuje určit toto číslo přesněji, ale dá se předpokládat, ţe vzhledem k trvalému poklesu počtu legionářů byl tento pokles v roce 1922 oproti roku 1921 také v řádu několika procent. Pro větší přesnost pro naše účely se však přidrţíme oficiálních a ověřených čísel. 106 Koldinská, M, Šedivý I.: Válka a armáda v českých dějinách. Praha 2008, s. 160. 107 Šedivý, I.: Legionáři a československá armáda. In: České země a Československo v Evropě XIX. a XX. století, Praha 1997, s. 220. 37

legionářských důstojníků se tento rozdíl ještě zvětšoval a opticky vypadá mnohem výraznější, neţ se můţe jevit při podrobnějším pohledu108. V prvních letech, a to od roku 1922 do roku 1926 byl pokles jen mírný a to maximálně o sto ročně, coţ v meziročním porovnání nedávalo více neţ několik jednotek procent. Rozdíl oproti jednotlivým letům byl následující: Rozdíl roku 1923 v procentuelním vyjádření oproti roku 1922 byl 1,95 %. Rozdíl roku 1924 oproti roku 1923 byl 4,15 %. Rozdíl roku 1925 oproti roku 1924 byl 2,32 %. Rozdíl roku 1926 oproti roku 1925 byl 3,13 % a rozdíl roku 1927 oproti roku 1926 byl -1,15%. Jak je tedy zřejmé, rozdíly nebyly meziročně nikterak dramatické a v roce 1926 dokonce počet legionářů mírně stoupl a to ze dvou tisíc šesti set osmdesáti sedmi roku 1925 na dva tisíce sedm set osmnáct roku 1926. Jedinou výraznější odchylkou je pouze rok 1923 se svými 4,15 % úbytku legionářů oproti předchozímu roku. U tohoto roku (1923) a výpočtu se můţeme trochu pozastavit a vyuţít znalosti některých zákonů. Tabulka č. 9 – původ důstojníků Původ důstojníků109

K 31.12. 1922

K 31.12. 1923

K 31.12.1924

K 31.12. 1925

absol.

%

absol.

%

absol.

%

absol.

%

legionáři

3022

29

2963

29

2840

27,64

2774

28,75

r-u důstojníci

3545

34

3685

34

?

?

?

?

aktivovaní

2186

20,9

2141

21

?

?

?

?

povýšení

1530

14,7

1500

15

?

?

?

?

absolventi

155

1,49

154

1,5

?

?

?

?

převzatí

?

?

?

?

?

?

?

?

Celkem

10438

100

10443

100

10275

100

9650

100

V roce 1923 schválilo Národní shromáţdění zákon č. 154/1923 Sb. o vojenském kázeňském právu, jakoţ i o odnětí vojenské hodnosti a přeloţení do výsluţby řízením správním. Jak jiţ název napovídá, tento zákon řešil právě odchody do výsluţby z jiných příčin, neţ byl odchod do penze. Právě tento zákon nám 108

Srov. Šedivý, I.: Legionáři a československá armáda. In: České země a Československo v Evropě XIX. a XX. století, Praha 1997, s. 221. 109 Šedivý, I.: Legionáři a československá armáda. In: České země a Československo v Evropě XIX. a XX. století, Praha 1997, s. 220. 38

v jednom svém paragrafu110 dává moţnou odpověď na drobnou odchylku v roce 1923, kdy jak můţeme odvodit od zmíněného nařízení o kvalifikaci, stála za vyšším počtem odchodů nedostatečná kvalifikace některých legionářských důstojníků. Tento paragraf měl vliv na odchod některých důstojníků i v následujících letech. Počet takto ukončených sluţebních poměrů však neznamenal výrazný zásah do sloţení důstojnického sboru, neboť jak jsme jiţ uvedli výše, byla uplatňována celá řada výjimek. V dalších letech máme údaje aţ pro rok 1931. Rozdíl mezi tímto rokem a předchozím zmapovaným rokem 1927111 je jiţ 9,93 %. Tento velký rozdíl však není tak veliký, kdyţ ho rozdělíme do jednotlivých let, činí průměrný úbytek 2,48 %. V dalších letech je tento úbytek v porovnání s předchozím rokem ještě menší, a to průměrně kolem 1%. V druhém desetiletí první republiky nám statistiky nabízí moţnost ověřit tyto odchody z pohledu odchodů do výsluţby s ohledem na věk. Odchod do důchodu řešil zákon č. 76/1922 Sb. Dle tohoto zákona byl nárok na odchod do výsluţby 60 let112. Bez vlastní ţádosti113 mohli být důstojníci přeloţeni do výsluţby tehdy, dovršili-li 55 let nebo měli-li započítáno 40 let a efektivně odslouţeno 30 let. Poslední moţnost, jak mohli být posláni do nucené výsluţby, upravoval odstavec 3 §5114.

110

Zákon č. 154/1923 Sb., o vojenském kázeňském právu, jakoţ i o odnětí vojenské hodnosti a přeloţení do výsluţby řízením správním, §34 odstavec 1: „Vojenští gáţisté z povolání, kteří mají po tři po sobě jdoucí léta (před účinností tohoto zákona nebo po ní) kvalifikaci nevyhovující, buďte z moci úřední přeloţeni ministerstvem národní obrany podle § 5, odst. 3, bodu 3 zák. č. 76/1922 Sb. z. a n. do výsluţby, mají-li nejméně deset započitatelných let sluţebních; jinak buďte přeloţeni do zálohy se zákonným odbytným. Neznalost sluţebního jazyka klade se na roveň kvalifikaci nevyhovující; nelze-li pro neznalost sluţebního jazyka vojenského gáţistu upotřebiti, můţe býti ministerstvem národní obrany přeloţen z moci úřední do výsluţby (do zálohy s odbytným) i před uplynutím lhůty stanovené v první větě tohoto paragrafu.“ 111 Koldinská, M, Šedivý I.: Válka a armáda v českých dějinách. Praha 2008, s. 160. 112 Zákon č. 76/1922 Sb. §2 odstavec 1. 113 Tamtéţ. §5 odstavec 2. 114 Tamtéţ. §5odstavec 3. „není-li ze sluţebních důvodů moţno ponechati je v činné sluţbě. Kdy se tak státi můţe a jakým způsobem dluţno při tom postupovati, o tom bude vydán zvláštní zákon.“ 39

Tabulka č. 10 Původ důstojníků115

K 31.12. 1925

K 31.12. 1926

K 31.12. 1927

K 15.3. 1931

absol.

%

absol.

%

absol.

%

absol.

%

legionáři

2774

28,75

2687

27,61

2718

29,28

2448

26,64

r-u důstojníci ?

?

2269

23,31

2167

23,34

1925

20,95

aktivovaní

?

?

1964

20,18

1760

18,95

1650

17,96

povýšení

?

?

1441

14,81

1277

13,75

1093

11,9

absolventi

?

?

1331

13,68

1316

14,17

2017

21,95

převzatí

?

?

40

0,41

48

0,51

55

0,6

Celkem

9650

100

9732

100

9286

100

9188

100

Průměrný ročník legionáře důstojníka byl 1891116. Z tohoto vzorku mohlo být posláno do výsluţby do roku 1938 dle zákona šest důstojníků, coţ dělá pouze 3,4%. Odchod tohoto vzorku do důchodu probíhal v rozmezí let 1929 aţ 1938. Porovnámeli tyto údaje s roky 1931-1938117 zjistíme, ţe úbytek legionářů v tomto období se přibliţuje zjištěnému údaji118. Další moţností odchodu ze sluţebního poměru v Československé armádě, jak jiţ bylo připomenuto výše, byl zákon č. 154/1923 Sb. o vojenském kázeňském právu, jakoţ i o odnětí vojenské hodnosti a přeloţení do výsluţby řízením správním prováděcím předpisem. K tomuto zákonu bylo nařízení vlády ze dne 18. října 1923 č. 203/1923 Sb. o řízení před kárnými výbory vojenských gáţistů a odnětí vojenské hodnosti a přeloţení do výsluţby správním řízením. I v tomto případě měli legionáři jisté výhody a to v tom, ţe dle prováděcího předpisu podléhali zvláštnímu kárnému výboru, tedy legionářskému kárnému výboru. Výhoda v tomto bodě byla do jisté míry sporná, neboť legionářské kárné výbory od běţných kárných výborů, které byly voleny přímo119, určovaly volby do legionářských kárných senátů ministerstvem národní obrany po slyšení přednosty kanceláře čs. legií. Toto ustanovení mohlo tyto 115

Viz poznámka 109. Základem pro tento výpočet je počet 178 důstojníků gáţistů. Nejedná se o stejný vzorek jako v případě předešlých dat. 117 Úbytek důstojníků v tomto období je 4,49 %. 118 Srovnání Koldinská, M, Šedivý, I.: Válka a armáda v českých dějinách, Praha 2008, s. 161. Autoři ve své práci uvádějí pokles v posledních 8 letech republiky 7-8 %, vycházejí však z absolutních čísel dle tabulky původ důstojníků. 119 Nařízení vlády ze dne 18. října 1923 č. 203/1923 Sb. o řízení před kárnými výbory vojenských gáţistů a odnětí vojenské hodnosti a přeloţení do výsluţby řízením správním, §8 odstavec 1. 116

40

volby do jisté míry ovlivňovat a tak i ovlivňovat výsledky kárných řízení. Samozřejmostí bylo, ţe tyto kárné výbory byly sloţeny výhradně z legionářů, a to platilo i pro odvolací kárné výbory120. Kárné řízený bylo s oblibou pouţíváno i po roce 1948, aby se nový mocenský reţim zbavil nepohodlných prvků v armádě, ke kterým mnohdy patřili i legionáři, kteří měli často značně liberální názory a nepodřizovali se autoritám. V kvalifikačních listinách nacházíme celou řadu takto vykonstruovaných případů, z nichţ mnohé jsou přes svoji hrůznost v jistém zorném úhlu i komické a vypovídají mnohé o své době a atmosféře, která v této době vládla121. Tabulka č. 11 K 1.1.1934 Původ důstojníků

122

K 1.1. 1938

absol.

%

absol.

%

legionáři

2361

25,34

2275

19,24

r-u důstojníci

?

?

1193

10,1

Aktivovaní

?

?

1500

12,69

Povýšení

?

?

1009

8,54

Absolventi

?

?

5795

49,02

Převzatí

?

?

48

0,41

Celkem

9317

100

12270

100

120

Tamtéţ. §15 odstavec 3. VHA Kmenové listy vojenských osob, spis Karla Chlupa. V roce 1948 stanul před kárným senátem MNO. Hlavními body obţaloby byly: 1) přihlášení jeho manţelky a dítěte k německé národnosti v roce 1942; 2) pouţívaní nevhodných výrazů před podřízenými „jeden německý frejtr vás vypráská špinavou fuseklou všechny“; 3) za prohlášení během událostí února 1948, která pronesl v rotní kanceláři, kdy očekávaný projev okomentoval „Jsem zvědav, bude-li mluvit předseda vlády nebo předseda strany“, samotný projev okomentoval následujícím způsobem: „Takhle nemluví předseda vlády, tak mluví nějaký oţralý chlap“ o posluchačích na náměstí se také vyjádřil uráţlivým způsobem: „Jsem si jistý, ţe tam není ani jeden inteligent a ţe to je jen praţská lůza.“ O soudruţce ze sociální demokracie, která vystupovala po Klementu Gottwaldovi prohlásil: „Toto je nějaká kurva.“; 4) přijímal v kanceláři roty ţenské návštěvy, s nimiţ navazoval známosti. Obzvláště zajímavá byla jeho obhajoba proti článkům 3 a 4. Veškeré jeho výroky byly určeny přítomnému rotmistrovi, který ostatně udání podal a dle obhajoby majora Chlupa byl tak opilý, ţe si jiné výrazy jako kurva a praţská lůza ani nezaslouţil. Tuto obhajobu mu potvrdili i ostatní údajní svědci událostí. Za svoji neznalost funkcí Klementa Gottwalda se omluvil, přislíbil nápravu a vyjádřil podporu změnám, které nastaly po únoru 1948. Jako důkaz uvedl svoji snahu přiblíţit armádu ţenám, čímţ vysvětlil 4. bod obţaloby. Odvolací kárný výbor MNO sice jeho odvolání vyhověl, ale to jiţ nic nezměnilo na jeho konci v armádě. 122 Viz poznámka 109. 121

41

5.6 Snižování počtu legionářských poddůstojníků ve služebním poměru Československé armády Pro bývalé legionáře převzaté do Československé armády máme mnohem méně údajů neţ pro důstojníky. V tomto případě tedy budeme vycházet z naší hypotézy, ţe počet legionářů přihlášených do Československé armády mohl činit aţ čtyři tisíce osm set muţů. Pouţijeme-li stejný postup, který jsme aplikovali na důstojníky, a přidrţíme-li se námi zjištěného počtu poddůstojníků, zjistíme, ţe v roce 1921123 byl rozdíl k roku 1924124, kdy máme dostupné záznamy125, 47,75 %. V roce 1927 byl tento pokles oproti roku 1924 20,85 % a v roce pokles 1933 činil oproti roku 1927 18,94 %. V celém sledovaném období 1921 aţ 1933 tak úbytek počtu poddůstojníků z řad legionářů mohl být aţ 66%. Úbytek počtu poddůstojníků, tak byl u bývalých legionářských poddůstojníků mnohem dramatičtější neţ u jejich výše postavených spolubojovníků. Tabulka č. 12 - Tabulka původ rotmistrů126 K 31.12. 1927

K 31.12. 1933

Původ rotmistrů

absol.

%

absol.

%

legionáři

1985

23,05

1609

19,83

bývalí r-u

3767

43,76

2590

31,96

jmenovaní

2857

33,19

3908

48,21

Celkem

8609

100

8107

100

Pokud se pokusíme vyuţít porovnání s odchody do důchodů, zjistíme, ţe v tak velkém poklesu se jedná pouze o mizivé procento. Průměrný rok narození legionáře poddůstojníka je 1894127. Počet narozených před rokem 1883 pak činní 4,4 %, tento údaj zhruba odpovídá počtu odchodů do penze. Jak je tedy zřejmé, nemohl tento způsob odchodu sehrát váţnější roli v propadu počtu poddůstojníků. 123

V tomto roce se hlásilo nejvíce legionářů poddůstojníků do Československé armády. V tomto roce je statisticky udávaný počet legionářů v hodnosti poddůstojníka dva tisíce pět set osm. 125 Šedivý, I.: Legionáři a československá armáda. In: České země a Československo v Evropě XIX. a XX. století, Praha 1997, s. 222. 126 Koldinská, M., Šedivý I.: Válka a armáda v českých dějinách. Praha 2008, s. 160. 127 Zkoumaný vzorek šedesáti sedmi poddůstojníků. 124

42

Největší rozdíl v úbytku poddůstojníků je patrný mezi roky 1921 a 1924. Tento rozdíl můţeme připisovat zákonu č. 154/1923 Sb.128, který stanovil povinnost splnit kvalifikační předpoklady i pro poddůstojníky. Jak jsme se jiţ zmínili výše, poddůstojníci měli povinnost absolvovat po přijetí do armády devítiměsíční školu pro výcvik poddůstojníků z povolání. Jiţ tento kvalifikační poţadavek znamenal pro mnohé z nich velké potíţe a problémy s jeho splněním, a jak jsme jiţ připomněli výše na vlastním vzorku, jejich výsledky byly povětšinou průměrné aţ podprůměrné. Z vlastního vzorku se nepodařilo doloţit ţádný případ odchodu v tomto období, ale přestoţe měli mnoho úlev, tak právě tento poţadavek stál za odchodem mnohých z nich z armády. Ve vlastní kapitole jsme se věnovali jejich kvalifikačním předpokladů, a jak jsme jiţ zmínili, mnohé poţadavky byly zmírněny a později od nich bylo upuštěno úplně. Existence těchto poţadavků však mohla být pro celou řadu z nich dostatečným strašákem pro to, aby sluţbu dobrovolně vzdali a vzali s povděkem přeloţení do výsluţby se zaopatřovacími nároky a přijali jednoduší sluţbu na jiném místě statní správy. U poddůstojníků také v osobních sloţkách nacházíme v mnohem větší míře záznamy o přestupcích neţ u důstojníků. Spojovat jednotlivé případy a důvody tohoto jevu zajisté nejde. Přestupky byly opravdu různé a pramenily z různých příčit129. Můţeme si jen obecně domyslet, ţe za tímto jevem mohlo být niţší sociální postavení a původ. V případě poddůstojníků z povolání tak mohlo být přeloţení do výsluţby ve správním řízení z kázeňských přestupků mnohem častější neţ u důstojníků.

128

Zákon č. 154/1923 Sb., o vojenském kázeňském právu, jakoţ i o odnětí vojenské hodnosti a přeloţení do výsluţby řízením správním, §34 odstavec 1. 129 Například VHA Kmenové listy vojenských osob, spis Jan Štěpán. Tento rotmistr měl do roku 1925 pět kárných řízení. Všechny se týkaly „lehkomyslného konání dluhů“ a falšování podpisů. Šlo tedy o čistě osobní obohacení. Jiný příklad VHA Kmenové listy vojenských osob, Spis Aloise Neugebauera, ve stejném období pouze o jeden přestupek méně, ale jejich závaţnost je mnohem niţší, a to hraní karet s muţstvem, trpění nepořádku u stráţe a nekontrolování čistoty kulometů, čímţ došlo k jejich poškození. Jak je patrné, v druhém případě šlo o jistou benevolenci k povinnostem a podřízeným. V obou případech však bez rozdílu závaţnosti vzhledem k opakujícím se kázeňským prohřeškům hrozilo vyloučení z armády. 43

5.7 Srovnání počtu legionářů v armádě s rakousko-uherskými gážisty a dalšími skupinami Počet legionářů, ač na počátku dvacátých let mohl dosahovat v armádě aţ 50 % gáţistů z povolání, postupně upadal. Srovnejme tedy tento úpadek v poměru s ostatními sloţkami v armádě, a to zejména s bývalými rakousko-uherskými gáţisty. Vzhledem k profesionálním kvalitám a nedostatkům legionářů se bývalí rakousko-uherští důstojníci stali nedílnou součástí armády, bez které by armáda nemohla efektivně fungovat, jak se ukázalo uţ v prvních dvou letech republiky. Podívejme se tedy prvně opět na důstojnický sbor130. V roce 1923 počet rakousko-uherských důstojníků oproti roku 1922 mírně vzrůstal. Tento fakt podporuje i naši hypotézu o vyšším mnoţství legionářů počátkem dvacátých let a jejich postupném opouštění armády z různých důvodů. Tento vývoj započal patrně v roce 1921, pro který nemáme dostatek statistických údajů. V roce 1922 tak jiţ měli bývalí rakouští gáţisté vyšší zastoupení v armádě neţ legionáři, a to 33,96 %. Ostatní sloţky jako povýšení, aktivovaní a absolventi dohromady tvořily pouze jednu třetinu. Absolventů přibývalo velmi málo a teprve v roce 1926 začali tvořit větší skupinu v počtu jeden tisíc tři sta třicet jeden důstojník. Do této doby se s nimi jako s výraznou sloţkou ovlivňující chod armády nedá téměř počítat. Zatímco úbytek legionářských důstojníků nebyl tak dramatický, jak se na první pohled mohlo zdát, tak sníţení počtu bývalých rakousko-uherských gáţistů byl mnohem výraznější, a to z tří tisíc pěti set čtyřiceti pěti v roce 1922 ke dvěma tisícům dvě stě šedesáti devíti v roce 1926. Tento rozdíl dělá v procentech téměř 36 %. Pouţijeme-li údaje z roku 1923, kdy počet rakousko-uherských gáţistů dosáhl vrcholu, je tento úbytek v roce 1926 dokonce 38,42 %. Roční úbytek byl tedy v průměru téměř 13 % do roku 1926. V dalších letech se pokles důstojníků z řad bývalé rakousko-uherské armády odehrával pouze v jednotkách procent, a to maximálně ve výši 5 %. V roce 1926 se legionáři opět stali nejsilnější skupinou v armádě, kdyţ jejich podíl na důstojnickém sboru byl 27,61 %. Pro popsání příčin poklesu počtu rakousko-uherských gáţistů v armádě nemáme dostatek zdrojů a nejsme schopni ani sestavit hypotézu, která by přiblíţila jejich odchod do penze. Rakousko-uherští 130

Tyto údaje jsou čerpány z tabulek 10 aţ 12. 44

gáţisté měli samozřejmě vyšší věk neţ odvodové ročníky, z kterých se z větší míry skládalo československé zahraniční vojsko na ruské, francouzské i italské frontě, ale zda počet odcházejících do penze v průběhu dvacátých let odpovídal výše uvedeným počtům, nelze určit, coţ ani není původním cílem této práce. Svoji převahu nad ostatními skupinami legionáři ztratili pravděpodobně v polovině třicátých let, kdy je nahradila nová vedoucí skupina, a to noví absolventi českých vojenských škol. Mohlo by se tak zdát, ţe v této době ztratili definitivní vliv, ale nesmíme zapomínat, ţe noví absolventi byli ţáky těchto důstojníků a ve většině případů byli i jejich nadřízenými. Zbývá nám tedy připomenout si stav u poddůstojníků. První moţnost srovnání máme aţ k roku 1927131. V tomto roce měli rakousko-uherští poddůstojníci převahu oproti legionářským poddůstojníkům o jeden tisíc sedm set osmdesát dva muţe. Jde tedy o výrazný rozdíl, kdy měli „Rakušané“ převahu 25 %. Jak jsme jiţ dokázali, stav však byl původně mnohem vyrovnanější a za setrvání rakouskouherských poddůstojníků v činné sluţbě si legionáři mohli do značné míry sami neschopností plnit klasifikační podmínky a svými excesy. Rakousko-uherští poddůstojníci proto museli setrvat ve sluţbě, neţ bude dostatek nových kvalitních poddůstojníků schopných je nahradit. Ani tak však jejich odchody nepřesahovaly nijak mimořádnou mez. Roční odchod těchto gáţistů představoval průměrně něco málo přes 5 %.

5.8 Vyšší důstojníci a generalita Počátkem třicátých let tvořili legionářští důstojníci v Československé armádě zhruba jednu čtvrtinu a jejich počet neustále klesal, aţ ztratili pozici nejsilnější skupiny v armádě. Tento ústup z pozic však nebyl absolutní. Musíme se na tuto problematiku podívat z pohledu zastoupení v jednotlivých hodnostních třídách. Legionáři začali získávat převahu mezi vyššími důstojníky aţ po roce 1927, coţ odpovídá počtu úbytku bývalých rakousko-uherských důstojníků v tomto období, kdy došlo k pomyslnému střídání na daných postech. V roce 1927 byl poměr mezi generály, legionáři a rakousko-uherskými generály 20:48 ve prospěch bývalých

131

Tabulka č. 9. 45

císařských důstojníků, u plukovníků 75:165. U podplukovníků byl poměr vyrovnanější, a to 316:388132. V niţších funkcích však měli převahu bývalí legionáři. Ve funkci majora byl poměr mezi legionáři a bývalými rakousko-uherskými důstojníky 418:328 a u štábních kapitánů 993:602. V dalších letech se tento poměr výrazně obracel a například v roce 1938 bylo přes dvacet účastníků bitvy u Zborova generály133 a čtyři z pěti aktivních armádních generálů byli legionáři. Přestoţe tvořili v 30. letech 20. století legionářští generálové jiţ výraznou většinu sboru generálů, tak jejich vztahy nebyly vţdy nejlepší a nemůţeme tak tvrdit, ţe tvořili jednotnou lobby, která by byla schopná společně prosazovat svoje zájmy. Pro toto tvrzení ostatně není ani dostatek důkazů134. Z jejich vlastních hodnocení podřízených generálů v kvalifikačních listinách nechávali často vyplout na povrch osobní vztahy, které nebyly vţdy nejlepší a promítaly se do nich osobní sympatie, antipatie a zájmy. Jako příklad můţeme uvést příklad generála Miloše Ţáka135.

132

Šedivý, I.: Legionáři a československá armáda. In: České země a Československo v Evropě XIX. a XX. století, Praha 1997, s. 221. 133 Koldinská, M., Šedivý I.: Válka a armáda v českých dějinách. Praha 2008, s. 162. 134 Šedivý, I.: Legionáři a československá armáda. In: České země a Československo v Evropě XIX. a XX. století, Praha 1997, s. 224. 135 VHA Kmenové listy vojenských osob, spis Miloše Ţáka. V roce 1938 napsal do kvalifikační sloţky generála Ţáka jeho nadřízený generál Bedřich Homola: „Záhadná povaha, ješitný, samolibý, tajnůstkářský, chorobně ctiţádostivý. Záletný, při čemţ není vybíravý.“ Moţnosti při jeho přiřazení k velení popsal jako „Méně upotřebitelný i jako velitel divise.“ Jeho moţnosti na velení vyšší jednotce nebo k vyšší funkci zhodnotil jednoznačně: „Nepřichází v úvahu“ Velitel IV. armádního sboru generál Josef Votruba, ostatně rakousko-uherský gáţista, který slouţil v době vzniku Československa ve Vídni, s tímto posudkem souhlasil jen částečně a to hlavně v oblasti osobních vlastností, které připisoval pověsti z mladších let, nicméně ho celkově ohodnotil dobře s důrazem na jeho značné znalosti a odbornost. Vrátíme-li se povaze generála Ţáka, tak jeho poněkud neuspořádaný ţivot připomíná i posudek z roku 1936, kdy však generál Eliáš píše, ţe nemá dalších důkazů o jeho „zájmu o dámskou společnost“ Posudek uzavřel následovně: „ Jelikoţ snad se zdálo, ţe jeho rodinný ţivot byl dříve poněkud rozháraný v důsledku jeho sklonů a dlouhé odloučenosti od rodiny, mám dojem, ţe nyní tomu tak není. Snad i dřívější jeho vášně, o nichţ se sice mluvilo, ale přímých důkazů jsem se nedopátral, usměrnily se do rozumných kolejí, na coţ snad působí i přibývající věk.“ Dodejme jen, ţe za okupace působil v Obraně národa, za coţ byl zajat a vězněn. O jeho povahových vlastnostech svědčí jeho vlastní popis z této doby, kdy například přelíčení před soudním senátem nejvyššího soudního dvora v Dráţďanech popisuje následovně: „…svým sebevědomým vystupováním, které imponovalo presidentu senátu a přísedícím generálům různých zbraní, vysekal jsem se z obvinění a pro nedostatek důkazů byl jsem vrácen zpět gestapu do Brna.“ Osvobození po pochodu smrti „s několika generály a prominenty“ připsal také své osobě, kdy se z jeho iniciativy zabarikádovali ve škole a večer přes přízněné německé občany předal zprávu americké armádě. Na závěr nezapomněl připomenout, ţe po osvobození byl ubytován v hotelu a mohl se stravovat v jídelně štábu americké sedmé armády, coţ zjevně povaţoval za důleţité. 46

Závěr Legionáři měli před samotným vznikem nejlepší předpoklady pro to, aby vytvořili novou Československou armádu. Jejich bojové zásluhy, které donutily spojence vzít na vědomí stát, který de facto ještě nevznikl, jsou nesporné. Z tohoto důvodu bylo dalším logickým krokem vytvoření nové Československé armády na legionářských základech a struktuře legionářského vojska, a to zejména na struktuře legie ruské, které mnohdy byly doma přisuzovány nadstandardní vojenské schopnosti. Není se co divit, protoţe ruské legie během svého působení dokázaly čelit mnohonásobné přesile a dokázaly kontrolovat rozsáhlé území. Díky těmto úspěchům, které domácí tisk náleţitě vyzdvihl, stály sympatie veřejnosti jednoznačně na jejich straně a politici samozřejmě při formování armády nemohli tyto vlivy pominout. Situace se komplikovala jejich dislokací na Sibiři a pozdějším návratem do vlasti. V této situaci jejich plánované pozice zaujali bývalí rakousko-uherští gáţisté a legionářské jednotky navrátivší se z Itálie a Francie, kteří hned byli nasazeni do konfliktů, které měla mladá republika se svými sousedy. Zejména v této době se ukázala nutnost stálé armády a bylo upuštěno od plánovaného miličního systému armády. V těchto bojích také vynikly vojenské kvality bývalých rakousko-uherských důstojníků, kteří studovali na starých císařských vojenských školách. Na jedné straně tak stáli v zájmu o zařazení do Československé armády profesionálové, kteří prošli vojenským školstvím a získali i praktické zkušenosti během bojů za první světové války na straně císařského vojska, zde musíme podotknout, ţe přestoţe rakousko-uherská armáda byla poraţena, jednalo se o poráţku vynucenou zejména logistickými problémy. Na frontě byl stav dlouho vyrovnaný a rakousko-uherská armáda dosáhla celé řady významných vítězství. Na druhé straně pak stáli legionáři, kteří sice z počátku měli vojenské úspěchy, ale později se začali objevovat problémy v morálce a odhodlání dále bojovat, a to zejména po roce 1918. Při shromaţďování údajů pro samotný výzkum a porovnání oficiálních statistik pro zjištění mnoţství legionářů v Československé armádě vyplynuly z analýzy zkoumaného vzorku tří set osmdesáti dvou legionářů velmi zajímavé 47

informace. Zjistili jsme, ţe u ruských legionářů došlo k výrazným změnám v hodnostním zařazení po přechodu ze zajetí do legií. Aţ 41 % poddůstojníků bylo zbaveno své hodnotnosti, u důstojníků byl tento poměr aţ 50 %. Toto zjištění odpovídá pováhám legie jako revolučního vojska, a to zejména legie ruské. V případě legií francouzských a italských byly změny zanedbatelné. Toto zjištění také odpovídá stavu a náladě v ruské legii, kdy se vojáci chtěli svým revolučním způsobem vypořádat se vším starým, co pocházelo z monarchie. Samozřejmě se nemohli zbavit všech důstojníků, ač se mnohdy jednalo jen o jednoroční dobrovolníky, neboť měli oproti běţnému muţstvu například větší předpoklady pro výkon důstojnické funkce vzhledem ke svému dosaţenému, byť mnohdy nevojenskému, vzdělání. Výše uvedená zjištění bude potřeba v budoucnu rozšířit na větším vzorku legionářů a vyvodit z nich patřičné závěry na důslednější analýze. Jak jiţ z výše napsaného vyplynulo, ruští legionáři vzhledem ke svému vzdělání neměli profesní předpoklady, aby poloţili základ nově budované armády. Přesto s nimi nový stát stále počítal, ač bylo jasné, ţe bude nutné zachovat i domácí vojsko sloţené z bývalých rakousko-uherských důstojníků a poddůstojníků. Z těchto důvodů bylo přistoupeno k procesu unifikace domácího vojska a legionářského vojska. Jako důkaz o tom, ţe se stále počítalo s legionáři, jako nedílnou součástí armády, můţe slouţit zákon č. č. 194/1920 Sb. o úpravě přejímání vojenských gáţistů bývalé rakousko-uherské, rakouské a uherské branné moci do branné moci republiky Československé a o úpravě zaopatřovacích nároků bývalých vojenských gáţistů, kteří se na československém národě provinili. Dle tohoto zákona mohli být rakousko-uherští gáţisté propuštěni do jednoho roku po návratu legií. Tento čas měl dostatečně slouţit pro podání přihlášky do Československé armády a pro přijímací proces, který byl značně zjednodušen oproti přijímacímu procesu bývalých rakousko-uherských gáţistů. Přesně kvantifikovat vlastní zájem legionářů o vstup do armády za součastného stavu výzkumu nelze. Ze zkoumaného vzorku tří set devadesáti legionářů dle zákona bylo přijato do Československé armády 10,51 %, coţ je o dost více, neţ se doposud udávalo. Tento údaj se povedlo i ověřit a pravděpodobný počet legionářů v Československé armádě, alespoň v prvních letech po demobilizaci, tak tvořil něco mezi 9–10 %. Ověřili jsme tak naši hypotézu, ţe jejich počáteční zařazení bylo mnohem rozsáhlejší. Dané údaje však bude nutné ještě ověřit na větším 48

mnoţství legionářů z různých okresů, coţ samozřejmě nebylo v moţnostech a rozsahu této práce. Počet legionářů se bude výrazně lišit v jednotlivých regionech, a to v závislosti na dostupnosti práce, tedy vlastního zaměstnání legionářů v civilním ţivotě136. Jejich hodnostní zastoupení se také bude lišit v závislosti na regionu a dostupnosti vzdělání. Dle našeho šetření byl poměr mezi důstojníky a poddůstojníky 6,92% : 3,58%. Při srovnání s jinými údaji je tento poměr téměř shodný, a to 4,71% : 4,47% ve prospěch důstojníků. Nedostatky legionářů jako profesních vojáků měla vyřešit francouzská vojenská mise v Československu, která měla za úkol mimo jiné vybudovat vojenské školství. Jde tedy o další důkaz snahy přetrhání vazeb na staré rakousko-uherské vojenské školství. Nové školství mělo vychovat jak nové kádry pro armádu, tak i zvýšit kvalifikaci důstojníků legionářského původu. Tento záměr se zcela nezdařil, neboť ještě v roce 1926 Kancelář československých legií uváděla, ţe aţ 30 % legionářů působících v hodnosti důstojníků nesplňovala kvalifikační předpoklady, a u poddůstojníků byl tento stav dokonce ještě horší. U obou sloţek bylo přistupováno k různým výjimkám, které jim umoţňovaly setrvání v armádě. Tento stav je naprosto logický, podíváme-li se opět na naše zjištění o původu jednotlivých legionářských hodností v rakousko-uherské armádě. Většinou se jednalo o povýšení bez náleţité opory ve vzdělání, takţe se vojáci do hodností dostávali pouze díky svým zásluhám v boji. Takto je přejímala i Československá armáda. Přestoţe legionáři měli celou řadu výjimek a zvýhodnění, stála za jejich výrazným úbytkem v armádě na počátku 20. let 20. století zejména jejich nekvalifikovanost a neschopnost sloţit poţadované zkoušky pro vykonávání funkce. Samozřejmě nebylo moţné je propustit ze sluţebního poměru okamţitě a bez náleţité náhrady. Jejich úbytek byl patrný zejména v prvních pěti letech 20. let, kdy byli pravděpodobně propuštěni nejhorší z nich, čemuţ odpovídá i dočasné navýšení počtu bývalých rakousko-uherských důstojníků v Československé armádě. Přestoţe došlo k tomuto úbytku, pořád legionáři představovali nejvýraznější a nejsilnější skupinu v Československé armádě, a to aţ do poloviny 30. let, kdy jejich úlohu převzali jimi vyškolení absolventi a přejali velící funkce v armádě a na vyšších hodnostech.

136

Například návrat na vlastní hospodářství, k řemeslu atd. 49

V druhé polovině dvacátých let a v třicátých letech však byla jiţ armáda poměrně stabilizována, a jak se pomocí našeho vzorku podařilo prokázat, odchody do výsluţby v této době odpovídají ročnímu úbytku vzhledem k dosaţenému věku nebo odslouţeným letům pro odchod do penze. Dle tradice je Československá armáda ve 20. a 30. letech 20. století popisována jako legionářská. Tato tradice byla v posledních letech historickým bádáním nalomena a na armádu se pohlíţelo jako na spojení domácího a zahraničního vojska. Jak jsme si však dokázali, armáda samotná byla budována na základě legií, a to zejména ruských. Jejich profesionální předpoklady však nebyli takové, aby se o ně mohla plně opřít, coţ se velmi záhy ukázalo. Vzhledem k mnoţství legionářů a jejich předpokladům zůstat ve sluţebním poměru v Československé armádě, v ní bylo maximální mnoţství legionářů, jaké do ní za dané situace mohlo vstoupit, tak aby si zachovala akceschopnost a jistou úroveň.

50

Resumé The way legions and legionnaires have been viewed has changed considerably over the years: from respect before World War II to semi-oblivion and ideology reflections during the dictatorial Communist era to a sort of restoration and a scholarly approach to unveiling this theme in modern Czech historiography. The subject of legionnaires and legions has received quite a good treatment, in terms of both the scope of addressed topics and the profundity of historical findings. The Czechoslovak Foreign Army is a delight to a historian. Nonetheless, a number of topics remain unopened and other topics allow different methods and perspectives to be employed. At first glance, the title of this thesis may appear to indicate that this is a great topic that has already been discussed a number of times and to a sufficient extent; however, this is not the case from the point of view of a statistical analysis. When we were collecting data for the actual research and comparing official statistics to determine the number of legionnaires in the Czechoslovak Army, an analysis of a sample of 382 legionnaires to be examined yielded very interesting results. We found out that Russian legionnaires’ ranks changed to a large extent when they left captivity for a legion. As many as 41% of non-commissioned officers were stripped of their ranks and the percentage was as much as 50% as regards officers. This finding corresponds to the nature of the legion as a revolutionary army, which is especially the case with the Russian legion. As regards French and Italian legions, those changes were negligible. These findings also correspond to the condition and atmosphere of the Russian legion, where one wanted to get rid of every outmoded thing originating from the monarchy in a typical revolutionary manner. Naturally, not all officers could have been dismissed, even though they were one-year volunteers in many cases, because they were for example better qualified to be officers thanks to their education, even if non-military education in many instances, compared to the rank and file. The aforementioned findings will need to be extended using a larger sample of legionnaires in the future to draw conclusions from them in a more consistent analysis.

51

Traditionally, the Czechoslovak Army of 1920s and 1930s is described as a legionary army. This tradition was challenged by historical research in recent years and the army was regarded as a combination of a domestic and a foreign army. However, as we have demonstrated, the actual army was built on the basis of legions, Russian legions, in particular. During the early years following demobilization, the overall percentage of legionnaires in the armed forces was larger than that reported by official statistical data, which are only available in respect of the period from 1922. The number of legionnaires who joined the Czechoslovak Army as professional soldiers was around 10%. However, their qualifications were not so good as to allow the army to entirely rely on them, which became obvious quite soon. This was the main reason why the number of legionnaires in the army was substantially reduced in 1920s. Given the number of legionnaires and their qualifications to stay in the Czechoslovak Army, the military had the maximum number of legionnaires that could have been enlisted under the circumstances for the army to remain proficient and competent enough.

Der Auffassung der Legion und der Legionäre hat sich im Laufe der Jahre deutlich verändert von der Ehrwürde aus der Zeit vor dem Zweiten Weltkrieg, über das teilweise Vergessen und die Reflexion der Ideologie während der kommunistischen Diktatur bis hin zu einer gewissen Neuentdeckung und wissenschaftlichen Vorgehen bei der Aufdeckung dieses Themas in der neuzeitigen tschechischen Historiographie. Die Problematik der Legionäre und der Legion wurde bereits verhältnismäßig gut sowohl in der Breite der verarbeiteten Themen als auch in der Tiefe, in die die historischen Forschungen bisher gereicht haben. Die Tschechoslowakische Grenzarmee an sich bietet dem Historiker im wahrsten Sinne ein Paradies. Trotzdem bleibt eine Reihe der Themen ungeöffnet und weitere Themen bieten die Anwendung verschiedener Methoden und Ansichten. Auf den ersten Blick kann der Titel dieser Arbeit den Eindruck erwecken, dass es sich um ein Kriegsthema handelt, das bereits

52

mehrmals und hinreichend verarbeitet wurde, aus der Sicht der statistischen Verarbeitung ist dem jedoch nicht so. Bei der Ansammlung von Daten für die eigentliche Forschung und den Vergleich der offiziellen Statistiken, um die Zahl der Legionäre in der Tschechoslowakischen Armee fest zu stellen, resultierte aus der Analyse des untersuchten

Musters

von

dreihundertzweiundachtzig

Legionären

ein

sehr

interessante Information. Wir stellten fest, dass bei den russischen Legionären deutliche Veränderungen im Dienstgrad nach dem Übergang aus der Haft in die Legion erfolgt waren. Bis zu 41 % der Unteroffiziere wurde der Dienstgrad entzogen und bei den Offizieren belief sich das Verhältnis auf bis zu 50 %. Diese Feststellung entspricht dem Charakter der Legion als Revolitionsheer und zwar insbesondere der russischen Legion. Im Falle der französischen und italienischen Legion waren diese Änderungen gering. Diese Feststellungen entsprechen ebenfalls dem Stand und der Stimmung in der russischen Legion, als sie sich auf revolutionäre Art und Weise mit allem Allten abfinden wollten, was aus der Monarchie stammte. Selbstverständlich konnten sie sich nicht aller Offiziere entledigen, obgleich es sich häufig nur um einjährige Freiwillige handelte, denn sie hatten gegenüber der üblichen Mannschaft im Hinblick auf das Erreichte zum Beispiel, wenn auch häufig nicht millitärische Ausbildung, bessere Voraussetzungen für die Ausübung einer Offiziersfunktion. Die obig erwähnten Feststellungen müssen künftig anhand eines größeren Musters von Legionären erweitert und daraus die jeweiligen Schlüsse für eine konsequentere Analyse gezogen werden. Traditionell wird die Tschechoslowakische Armee in den 20. und 30. Jahren des 20. Jahrhunderts als Legionärsherr beschrieben. Diese Tradition wurde in den letzten Jahren durch die historischen Forschungen gebrochen und das Heer wurde als Verbindung zwischen dem einheimischen und dem ausländischen Militär betrachtet. Wir wir jedoch bereits bewiesen haben, wurde die Armee an sich aufgrund der Legionen errichtet und zwar insbesondere der russischen Legionen. Insgesamt war der Anteil der Legionäre in der Armee in den ersten Jahren nach der Demobilisierung höher als die offiziellen Statistiken angeben, die uns erst ab dem Jahre 1922 vorliegen. Die Zahl der Legionäre, die den Dienst als Berufssoldat in der tschechoslowakischen Armee angetreten haben, liegt bei ca. zehn Prozent.

53

Deren beruflichen Voraussetzungen waren jedoch nicht so, dass sich die Armee darauf voll stützen kann, was sich recht bald zeigte. Insbesondere aus diesem Grund kam es im Laufe der zwanziger Jahre des 20. Jahrhunderts zu einem deutlichen Rückgang in der Zahl der Legionäre in der Armee. Im Hinblick auf die Menge der Legionäre und deren Voraussetzungen, im Dienstverhältnis in der Tschechoslowakischen Armee zu bleiben, war die Höchstzahl der Legionäre in der Armee, die in der jeweiligen Situation eintreten konnte, so, dass die Armee ihre Aktionsbereitschaft und ein gewisses Niveau beibehielt.

54

Seznam zkratek ČsOL – Československé obec legionářská NJČsL – nezávislá jednota Československých legionářů VHA – Vojenský historický archiv KLEG – Kancelář československých legií při Ministerstvu národní obrany

55

Prameny a literatura

Vojenský historický archiv (VHA) fond Posluţné legionářské spisy VHA fond Kanceláře československých legií VHA fond Kmenové listy vojenských osob Internetová databáze legionářů VHA: http://www.vuapraha.cz/Pages/DatabazeVHA/DatabazeLegionaru.aspx Společná Česko-Slovenská digitální parlamentní knihovna: http://www.psp.cz/eknih/ Statistická ročenka Republiky Československé, IV. Praha 1932 Vojenská statistika. Sv. 1. Praha 1928

ARMÁDA A NÁROD. Nakladatelství L. Mazáče, Praha 1938. Beaumont, A.: Hrdinské činy československých legií. Praha 1919. Beneš, E.: Světová válka a naše revoluce, díl I – III. Praha 1935. Beneš, E.: Demokracie dnes a zítra. Praha 1947. Beneš, E: Demokratická armáda, pacifism a zahraniční politika. Prah 1937. Beránek, J. a kol.: První světová válka. Praha 1968. BITVA U ZBOROVA VE VZPOMÍNKÁCH PŘEROVSKÝCH LEGIONÁŘŮ. Red. J. Hlaváček. Přerov 1937. Červinka, J.: Cestou našeho odboje. Praha 1929. Čiţmář, J.: Československá brigáda u Zborova. In: Legionářská stráţ, XVII, 18. 6. 1937. Čiţmář, J.: Ruské a naše vojsko v revoluci. Rok 1917. Brno 1926. Čiţmář, J.: V řadách české druţiny čs. brigády. Brno 1925. 56

DENÍK PLUKOVNÍKA ŠVECE. Ed. J. Kudela. Praha 1923. DESET LET ČESKOSLOVENSKÉ REPUBLIKY, svazek I. – III. Státní tiskárna Praha 1928. Dorazil, V.: Jan Gayer, velitel 4. pěšího pluku Prokopa Velikého. Přerov 1933. Dvorský, J.: Naše vojsko a československý důstojník v projevech T.G.Masaryka, Praha 1991. Eliáš, A.: Vývoj a boje čs. legií ve Francii. Praha 1924. Fibich, K.: Povstalci doma. Brno 1936. Fierlinger, Z.: Dvacet let po Zborovu. Praha 1937. Fučík, M.: Vojenský problém v demokracii. Praha 1920. Gajda, R.: Moje paměti. Karlín 1921. Gregorovič, M.: První československý odboj. Čs. legie 1914-1920. Praha 1922. Hajšman, J.: Česká mafie. Praha 1932. Holeček, V.: Za svobodu. Kronika čs. revolučního na Rusi v letech 1917-1920. Praha 1924. HRDINOVÉ A OBĚTI ODBOJE. Brno 1927. Chodorovič, N. A.: Odbojové hnutí a československé vojsko v Rusku (1914-1917). Praha 1928. Ivšín, K.: Československá brigáda. Praha 1936. Ivšín, K.: Československá brigáda u Zborova a na Ukrajině 1917. Praha 1937. Jandásek, K.: Za společným cílem. Brno 1923. Jelínek, J.: Legionáři na Boskovicku. Boskovice 1938. Kalhous, R.: Budování armády. Praha 1936. Klecanda, V.: Slovenský Zborov. Praha 1934.

57

Klecanda, V.: Operace československého vojska na Rusi v letech 1917-1920. Praha 1921. Kol. autorů: Idea Československého státu. Praha 1936. Kratochvíl, J.: Cesta revoluce. Praha 1922. Kulhánek, F.: Čechoslováci vo svetovej vojne. Banská Bystrica 1920. Machar, J.: Pět roků v kasárnách. Praha 1927. Masaryk, T. G.: Světová revoluce. Za války a ve válce 1914 - 1918. Praha 1938. Masaryk, T. G.: Světová revoluce. Praha 1925. Masaryk, T. G.: K prvému výročí republiky. Irkutsk 1920. Medek, R.: Pouť do Československa. Díl I. - IV. Praha 1929. Moravec, E.: Projevy presidenta T.G.M. k vojsku. Praha 1929. Novák, R.: Při prvním kroku do osvobozené vlasti. Praha 1919. Nypl, B.: Boţetěch Hřivna, student legionář. Brno 1939. Pachmajer, J.: Slavné činy legionářů v Itálii, na Rusi a ve Francii. České Budějovice 1919. PAMĚTNÍ KNIHA 1. STŘELECKÉHO PLUKU JANA HUSI, Red. F. Langer. Praha 1920. Páral, B.: Plukovník generálního štábu Alois Páral, Paměti. Brno 2002. Peroutka, F.: Budování státu, díl I. - IV. Praha 1991. Pleský, M.: Dějiny 4. střeleckého pluku Prokopa Velikého 1917-1920. Turnov 1927. POD SLAVNÝMI PRAPORY STARODRUŢINÍKŮ. Historické vzpomínky. Red. E. E. Lauseger. Sv. 3, 4. Praha 1927-1929. Písecký, F.: Světem za svobodu. Praha 1920. Prokeš, J.: Světová válka 1914 – 1918. Praha 1933.

58

Rašín, A.: Vznik a uznání čs. Státu. Praha 1926. Stloukal, K.: Československý stát v představách T. G. Masaryka za války. Praha 1930. Sychrava, L.: Duch legií. Díl II. Praha 1921. Sychrava, L.: Čs. revoluční hnutí na evropském západě. Praha 1923. Sychrava, L., Werstad J.: Československý odboj. Praha 1923. Šmíd, J. M.: I. dělostřelecká brigáda Jana Ţiţky na Ukrajině. Praha 1937. Špaček, J.: Československé revoluční hnutí na Rusi. Ostrava 1919. Šteidler, F., Boháč J., Bednařík F.: Československé legie za světové války. Praha 1928. Šteidler, Fr.: Ideový a vojenský význam čs. Legií. Brno 1924. Švec, J.: Válečné zápisky. Brno 1933. Ulrych, E.: S Francií za svobodu světa. Praha 1920. Voţický, F. P.: Kronika světové války. Díl I. Praha 1919-1921. Za svobodu, obrázková kronika čs. revolučního hnutí na Rusi v letech 1914 – 1920. Praha 1928. ZA SVOBODU. Red. R. Medek. Díl I., II. Praha 1924. Zborov 1917 - 1937, K dvacátému výročí bitvy u Zborova. Praha 1937. Zuman, F.: Osvobozenecká legenda. Díl I, II. Praha 1922. Ţípek, A.: Válka národů 1914 - 1918 a účast českého národa v boji za svobodu, díl I – V. Praha 1921. Ţípek, A.: Světová válka. Její vznik, průběh a výsledky. Praha 1923.

59

Čepelka, M.: Fronta v Dolomitech 1915 – 1917. Brandýs nad Labem 1997. Čada, V.: 28. říjen 1918, skutečnost, sny a iluze. Praha 1988. Dýma, J.: Anabase. Úvahy a besídky uveřejněné v Rusku 1918-1919. Praha 1992. Fidler, Jiří: Generálové Legionáři. Brno 1999. Fleischmann, V.: Paměti lékaře1910-1920, Čs. legie v Itálii. Praha 2002. Fučík, Josef: Osmadvacátníci. Spor o českého vojáka I. Světové války. Praha 2006. Galandauer, J.: Vznik Československé republiky 1918, Programy, projekty, předpoklady. Praha 1988. Grovka, K.: Českoslovenští legionáři okresu Jeseník. Jeseník 2003. Honzík, M.: Legionáři. Praha 1990. Hronský, M.: Za společný stát. In: Slovo k historii č. 21 roč. 1988. Jelínek, J.: Legionáři na Boskovicku. Boskovice 1938. Juríček, J.: M. R. Štefánik.Mladé letá. Bratislava 1968. Klimek, A.: Jak se dělal mír roku 1919. In: Slovo k historii č. 19, roč. 1989. Klimek, A.: Hofman, P.:Vítěz, který prohrál, generál Radola Gajda. Praha 1995. Kliment, J.: Zápisky legionářovy. Středokluky 2005. Kol. autorů: Československá armáda 1918 – 1938. Praha 1991. Kol. autorů.: Vojenské dějiny Československa, díl III. Praha 1987. Koldinská M., Šedivý I.: Válka a armáda v českých dějinách. Praha 2008. Kordiovský, E., Šuláková, L.: Legionáři okresu Břeclav. Mikulov 2002. Kozák, J. B.: T. G. Masaryk a vznik washingtonské deklarace v říjnu 1918. Praha 1968. Král, V.: Vznik ČSR. Praha 1985. Kudela, J.: Československé a naše vojsko v Rusku. Slovanský přehled, XIX, 1927. 60

Kudela, J.: Československý revoluční sjezd v Rusku. Praha 1927. Kudela, J.: Generál St. Čeček, velitel povolţské fronty. Brno 1930. Kudela, J.: Plukovník Josef Švec, Sokol,legionář. Praha 1927. Kudela, J.: Rok 1917 v dějinách odboje. Brno 1927. Kudela, J.: Legionáři dnes. Brno 1929. Kudela, J.: Sokol a legie. Brno 1936. Kvasnička, J.: Československé légie v Rusku 1917-1920. Bratislava 1963. Mencl, V., a kol.: Křiţovatky 20. Století. Praha 1990. Michl, J.: Legionáři a Československo. Praha 2009. Moulis, M.: Vzestup a pád generála Gajdy. Třebíč 2000. Muška, J., Hořec J.: K úloze československých legií v Rusku. Praha 1954. NÁROD ŢIJE 1918 – 1998. Sborník prací historiků. Praha 1998. Němec, M.: Návraty ke svobodě. Ed. I. Němec. Praha 1994. Opočenský, J.: Konec monarchie rakousko-uherské. Praha 1928. Opočenský, J.: Vznik národních států. Praha 1928. Opočenský, J.: Zrození našeho státu. Praha 1928. Pekař, J.: Dějiny československé. Praha 1991. Pekař, J.: K českému boji státoprávnímu za války. Praha 1930. Pichlík, K.: Bez legend: Zahraniční odboj 1914-1918: Zápas o československý program. Praha 1991. Pichlík, K.: Československé osvobozenecké hnutí 1914 - 1918 a vznik ČSR. Praha 1968. Pichlík, K.: Zahraniční odboj 1914 - 1918 bez legend. Praha 1968.

61

Pichlík, K., Klípa, B., Zabloudilová, J.: Českoslovenští legionáři (1914-1918). Praha 1996. Pichlík, K., Vávra, V., Kříţek, J.: Červenobílá a rudá. (Vojáci ve válce a revoluci 1914 - 1918). Praha 1967. POLITICKÉ ELITY V ČESKOSLOVENSKU 1918 – 1948. Ústav pro soudobé dějiny, Praha 1994. Sak, R.: Anabáze. Drama československých legionářů v Rusku (1914-1920). Praha 1996. Sedlář, T.: Českoslovenští legionáři, Občané a rodáci města Olomouce. Olomouc 2003. Šebor, M.: Alois Podhajský, voják : ţivot a rámec doby. Řím 1983. Šedivý, I.: Češi, České země a Velká válka 1914-1918. Praha 2001. Šedivý, I.,: Legionáři a československá armáda, In Dejmek Jindřich a Hanzal Josef. České země a Československo v Evropě XIX. a XX. století: Sborník prací k 65. narozeninám prof. dr. Roberta Kvačka. Praha, 1997. s. 209–230. SLOVNÍK PRVNÍHO ČESKOSLOVENSKÉHO ODBOJE. Red. J. Galandauer. Praha 1993. Šlesinger, J.: Legionáři. Olomouc 2005. Šolle, Z., Gajanová, A.: Po stopě dějin, Češi a Slováci v letech 1848 – 1938. Praha 1969. Tobolka, Z.: Politické dějiny československého národa od roku 1848 aţ do dnešní doby, díl IV. Praha, 1937. Urban, O.: Česká společnost 1848 – 1918. Praha 1982. Vaněk, A.: Vznik samostatného československého státu v roce 1918. Praha 1988. Vondráčková, D.: Legionáři. Rodáci, občané a obyvatelé obcí okresu Semily. Semily 2002.

62

Vojenské dějiny Československa, II. díl. Praha 1986. Vojenské dějiny Československa, III. díl. Praha 1987. Vykoupil, L.: Slovník českých dějin. Brno 2000.

63