Leena Parkkinenová
Na rˇadeˇ je Max
Ukázka knihy z internetového knihkupectví www.kosmas.cz
Tato kniha byla vydána s finanční podporou nadace FILI - Finnish Literature Exchange.
Přeložila Jitka Hanušová © Argo, 2014 Sinun jälkeesi Max Copyright © Leena Parkkinen, 2009 Published in agreement with Stilton Literary Agency, Finland Translation © Jitka Hanušová, 2014 Cover illustration © Katarína Smetanová, 2014 ISBN 978-80-257-0984-9 (váz.) ISBN 978-80-257-1098-2 (e-kniha)
Kdy už přijde? 1932
5
„Kdy už přijde?“ zeptal se Max. Vyváděl jako dítě. Vzduchem poletovala malá smítka prachu. Hotelový pokoj nebyl jaksepatří uklizen. Chvíli jsem přemýšlel, že bych zazvonil na pokojskou a ukázal jí vrstvu prachu na stínítku lampy, ale jen pouhá myšlenka mě vyčerpala. Únava skřípe v kloubech jako písek, plíce mi tlačí na bránici. Spím málo. I když se mi zdá, že v poslední době nedělám nic jiného, než že ležím v posteli. „Kdy už tu bude?“ „Má zpoždění.“ „To čekání mě unavuje.“ „Je dobře, že máme vůbec na co čekat,“ odvětil jsem. Kdy se ze mě stal takový mrzutý patron? Kdy jsem zestárl? Kdy jsem přestal od života žádat, aby mi dával to, po čem toužím? O čem jsem byl přesvědčen, že přináší všem ostatním. „V Helsinkách vždycky jenom čekám. Pokaždé,“ zavrčel Max. Pronajali jsme si pokoj v hotelu Torni. Matně si vybavuji lešení a řinčení okolo projíždějících tramvají. Toho roku hotel teprve stavěli. Helsinky působily chudší než dřív, vyčpělejší. Jako šaty, které po dlouhé době vytáhnete a zjistíte, že už vyšly z módy. Původně byly hezké, ideální k tanci, dokud černošskému orchestru neztuhly prsty únavou, ale teď už působí trochu směšně, jak tam tak visí ve skříni. Růžičky jsou pomačkané, rukávy příliš široké, barvy opakovaným praním vybledlé. Jmenuju se Izák. To jméno jsem dostal v deseti letech od bulharské krotitelky tygrů, která byla mojí první milenkou. Každou noc spávám vedle svého bratra. Ať už na hromadě naházených pytlů od brambor, nebo v zadním pokoji bordelu, anebo v ručně vyšívaném povlečení za 60 dolarů. Na Maxovi je dobré, že chrápe jen v neděli. Špatné je, že pije, protože játra máme společná. „Nesnáším návraty,“ řekne Max. „Comeback dělají jen vyžilé hvězdy němého filmu, které mají problém s alkoholem.“ „To by někdo mohl říct i o tobě.“ „Teď už nebývám tak nametený, abych šel vystupovat.“
Max nenáviděl alba s fotografiemi, nostalgické oslavy, do módy se vracející dlouhé sukně. Říkával, že jen krokem kupředu se tvoří historie. „Co je to za historii, která je celou dobu přítomná. Na přítomném okamžiku je nejlepší to, že už jej nikdy nemusíš prožít znova.“ Chtěl každý den jíst jiné jídlo, spát v nové posteli, vystupovat před novým obecenstvem. Max se nechtěl vracet do Helsinek. To já ho přemluvil. A ona. Kvůli ní Max seděl na koberci v hotelu Torni, v pokoji, ve kterém to páchlo kolínskou a vykouřenými cigaretami předchozích hostů. Kvůli ní byl schopen vystát nehybné sametové závěsy, nebo ten cizí, zkomolený jazyk plný zpěvných hopo-ti-ti zvuků. Ovšem rozesmát se mi ho nepovedlo. Ani ho přimět, aby přestal lamentovat. Stárnutí nebylo nic pro Maxe. V roce 1928 byl vtipný a krásný. Velkolepý Max Dlouhý a jeho bratr vystupovali na každičkém pódiu odsud až po Istanbul. Včera jsem zahlídl, jak mrkl na pokojskou a smekl klobouk. Děvče odvrátilo pohled, ale já si všiml, jak se jí na krku nad zástěrou změnila barva. Ó ano, docela všechno Max ještě neztratil. Pokud jde o mě, z mého okolí se barvy vytratily spolu s Iris. I když nikdy nebyla mou. Takové jako Iris nejsou ničí. Prsty jsem v kapse nahmatal dopis. Četl jsem ho už tolikrát, že ho umím nazpaměť. Zastihl nás v Lipsku poté, co za námi dlouho cestoval. Poštovní razítka už slezla, ale poznal jsem rukopis, i když si nevzpomínám, že bych ho kdy viděl. Vejcovka. Tušil jsem, o čem bude, ještě než jsem ho přečetl: Iris měla trable. Ty měla Iris vždycky.
6
Helsinky 1928
7
Přes Esplanádu uháněla bílá krysa. Uprostřed ulice zvedla uši a zavětřila. Vousky se jí zachvěly. Nedbala nadávek kolemjdoucích a vrhala se pod sukně dívkám z butiků, drápy jí klapaly po asfaltu. Obkroužila tramvaj a zmizela mezi záhonky v parku. Afrikány se zhouply a krysa byla ta tam. Helsinky voněly po topinkách a moři. Ulicím se tu optimisticky říkalo bulváry a přitom se utápěly ve své maloměstské důležitosti. „Pitomý místo,“ prohodil Max německy. „V Paříži by tančily černošky s pštrosími péry, ale my musíme hnít tady.“ Zašustil jsem novinami a přál si, aby bratr mluvil tišeji. Lidé na Esplanádě rozuměli němčině dobře. Rozhlédl jsem se okolo, ale nikdo se na nás nedíval. Rackové v parku se prali o zbytky oběda. Z čajového šálku stoupala pára do chladného podzimního dne. Pořádné kávy jste se v tomhle městě nedočkali. Léto jsme strávili po štacích, objížděli jsme venkovská města. Doufali jsme, že dostaneme víza do Sovětského svazu s úmyslem odcestovat přes něj do Ameriky, na prkna, co vskutku znamenají svět. Tak jsme čekali. Získat papíry bylo obtížnější, než jsme si mysleli, ale nakonec to bylo jedno. Helsinky byly místem stejně dobrým jako kterékoliv jiné. Max se při tanci zadýchával čím dál tím častěji, a když si dnes ráno bral šálek čaje, třásla se mu ruka. Minulou noc jsem se probral ze sna a spatřil Maxe, jak hledí s otevřenýma očima do stropu. Chtěl jsem bratra udržet co nejdál od hráčských stolů Montparnassu, od rukou donášejících pivo, od žen, které se vytrácejí spolu s nocí. V Helsinkách se na nás dívali s opovržením, ale Max byl příliš nešťastný na to, aby to zaznamenal. Jazyk byl požehnáním. Nadávky tlučhubů na ulici nám jen prolétaly kolem uší. „Ani slušný jazz,“ pokračoval Max. „Harmonika a čaj.“ „Suché období by ti mohlo prospět,“ odvětil jsem. „Proklatá prohibice,“ odsekl bratr a hodil okem po kolemjdoucí servírce. Vytáhl jsem z vesty hodinky. Měl jsem novou vestu, na kterou jsem byl pyšný. Ani Max na ní nenašel nic, co by se dalo zkritizovat. Rozložil jsem si noviny na kolena, ale nebyl jsem schopný se na ně soustředit. Pohledem jsem v davu hledal známou tvář.
„Kdy přijde?“ Vtom Robert přecházel přes ulici. Potkali jsme ho na večírku. Celý večer nás sledoval, a když jsme odcházeli, zatahal nás za rukáv. Usmál jsem se a doufal, že se ho rychle zbavím. Pozornost cizích lidí nás živí, ale čas od času si od toho chcete dát pohov. Robert vytáhl z kapsy skicář a dal mi ho do ruky. Přestože jsem nechtěl, udělal na mě dojem. Rychlé, energické linie, na nichž Max a já sedíme, smějeme se a gestikulujeme. Dnes ráno spolu se snídaní donesla domácí telegram, ve kterém Robert navrhoval, abychom se sešli. Když přišel, napůl jsme vstali. Potřásl si s námi pevným stiskem, přešlápl z nohy na nohu a usadil se. „Chtěl bych dokončit ty skicy.“ Uvědomil jsem si, že si v novinách prohlížím reklamu na boty. „Ruusuvuori, a. s. uvádí nové módní střihy, po kterých bude tuto sezónu největší poptávka. Nesporným hitem je béžová barva všech odstínů. Objednávky pro chodidla jakékoliv velikosti. Upřesněte prosím, zda si přejete kaučukovou, či francouzskou podrážku, nebo dřevěný podpatek.“ Článek doplňovala kresba boty s přezkami. „Nemáme času nazbyt,“ řekl jsem. Nerad čekám. „Blbost,“ odvětil Max. „To se ví, že budeme stát modelem.“ Robert prohrábl kapsy. „Přijďte zítra. Tady je moje vizitka.“ Posunul k nám přes stůl papírek. „Bulvár 14,“ četl mi Max přes rameno. Papír vypadal draze, ale vedle vodoznaku vystupoval otisk prstu. Mrkl jsem na Roberta. Nehty měl černé od hlíny. Když si mého pohledu všiml, ruce schoval. „Není to daleko,“ pronesl Robert. „Někoho se zeptejte.“ Vstal. „To se ani nenapiješ?“ „Musím pracovat. Ale přijdete, že ano?“ Prsty žmoulal klobouk. Ohlédl se stranou, všiml si mého pohledu a zčervenal. „Mám schůzku. Ale potřebuji vás. Tak přijďte.“ Přikývl jsem. Nechtěl jsem ho sledovat, když odcházel, tak jsem zabořil zrak do novin. Řádky pobíhaly sem a tam jako hmyz. Zdálo se, že to Max se servírkou vzdal a začal pomrkávat po kolemjdoucí slečně. Zanedlouho slečinka prošla podruhé a posadila se k našemu stolu. Usmívala se se zavřenými ústy, aby zakryla zuby. Její sukně měla módní střih.
8
Vzory na látce se rozšiřovaly nestejnoměrně, šlo o zbytky z výroby koupené ze skladu. Směrem k hrudi se květiny pobízivě rozšiřovaly. Dýchaly. „Odcházíme,“ oznámil jsem Maxovi. „Za chvíli nás vyhodí.“ O Robertovi jsme mluvili až druhý den ráno.
9
„Co myslíš...“ začal jsem. Větu přerušilo zaklepání. Nechtělo se mi otáčet. Pokojská odnášela podnos obvykle, kdy se jí zachtělo. Nejčastěji ale poté, co jsme s Maxem odešli. Buď se bála naší pozoruhodné siluety, anebo Maxových hbitých prstíků. Otočil jsem se teprve, když jsem od dveří zaslechl hlasité popotahování. Paní domácí. Nasadil jsem co nejzdvořilejší úsměv. Penzion se nacházel v Albertově ulici, v židovské čtvrti. Podlahy byly pokryté jasně zelenými koberci a spáry okenních rámů za desítky let zaplnily umačkaní komáři. Na závěsech se houpaly palmy. Křeslo se parádilo stejným vzorem a látka vystačila i na polštáře na pohovce. Pokaždé když jsem ráno otevřel oči, se mi při pohledu na ty závěsy trochu zatočila hlava. Modře se dmoucí voda a květiny větší než dlaně zaplétající se mezi palmy doslova křičely chudobou. Z prádelny o patro níž stoupaly louhové výpary, po kterých se stahoval žaludek. Ze závěsů zaváněl jed na šváby. Jenom z toho pachu svrběly záda a ruce. Nejsem si jistý, zda levná cena pokoje dostatečně kompenzovala podezřívavé pohledy domácí a její polypy překypující nos. Stála ve dveřích s rukama v bok. Vyčkávali jsme. Myslí mi proběhly různé scénáře: pokoj jsme zaplatili předem, na pokoji jsme nežehlili ani jsme nežádali o vyleštění bot. Max jako by si uvědomil, že se k něčemu schyluje, nenápadně odstrčil zapomenutou hedvábnou punčochu z postele. To přimělo domácí k akci. „Tohle není bordel.“ Obličej jí ztuhl hněvem. Prsty měla od louhu a čelist se jí rozladěně chvěla. Zástěra byla poseta tabákově hnědými skvrnami. „Asi to tak bude, když to madam říká.“ usmál jsem se. Úsměv je jedna z prvních věcí, kterým se člověk v cirkusu naučí. Není to až tak těžké: je potřeba jen protáhnout koutky úst nahoru a zamrkat. Domácí zase popotáhla. „Tohle je spořádanej barák.“ Zatímco ta slova pronášela, jako by si je současně potvrzovala a ukončila je s překvapivou rázností. Vzdychl jsem. Brzy zase popotáhne a s každým jejím posmrknutím budeme muset připlatit.
„Kolik?“ Domácí zbystřila, teď jsme se konečně dostali k jádru věci. Obratem uvedla sumu, která se blížila našemu týdennímu nájmu. Vrazil jsem jí do ruky zbytek naší hotovosti, ani neohrnula nos nad pomačkanými bankovkami. Takové prstíky by se uživily i na pařížském kapsářském trhu. „Ty a ta tvá včerejší holka,“ vyčetl jsem Maxovi, když domácí odešla. „Musím být přeci věrný ženám, které jsem ještě nepotkal.“ „Ověřil sis vůbec její pracovní povolení? V životě jsem nenarazil na ženskou, která by zapomněla punčochu. Amatérka.“ Max zvedl punčochu ze země a přičichl k ní. „Tahle holka byla jiná. Tak čistá.“ „Jo, to jsou všechny. Vydělávají si na studia nebo pro nemocnou matku. Ženské mají vždycky své důvody. Proto je tak málo spisovatelek. Všechnu energii spotřebují k vymýšlení nejrůznějších výmluv. Všiml sis jejích zubů? Dva přední zuby měla úplně zkažené. Štěstí, že jí nevypadly, když jste byli v nejlepším.“ „Tak miloučká.“ „Miloučké jsou nejhorší. Ty si totiž myslí, že to ani nemusí umět.“ „Ach, jak jsi krutý.“ Max se dramaticky svalil na záda s rukou na čele. Zapotácel jsem se, ale zůstal jsem sedět podepřen o předloktí. „Pokud mělo jít o špatnou imitaci Grety Garbo, tak to sis mohl nechat až po obědě,“ zasyčel jsem. Max se nadzvedl. „Z tebe se stává cynik. Na to jsme příliš mladí.“ „Možná ty. Já se cítím na sto.“ „Myslím to vážně. Stává se z tebe nevrlej starej mládenec. Ten nejhorší druh.“ „Slíbili jsme Robertovi, že k němu přijdeme.“ „No vážně, kdy tys to naposled...“ Max předstíral, že počítá na prstech. Jako kdyby to nebylo zbytečné. Pochopitelně jsme zabloudili. Motali jsme se kolem dokola, než jsem si všiml, že do pracovny se dá dostat po zazvonění na zvonek do dvora. Dveře zdobil bronzový štítek. Stálo na něm: Lampisuo. I když štítek nedávno někdo leštil,
10
byly na něm stopy po černých otiscích prstů. Z okna kanceláře v horním patře se nakláněla dívka a kouřila. Zírala na nás se sevřenými rty. Pohlédl jsem jí do očí a ona se lekla. Pak plivla. Plesknutí plivance o zem šlo slyšet, i když dopadl o několik metrů dál. „Zaklepeme, nebo jdeme pryč?“ zeptal jsem se. Max oprášil lupy z ramenou. Zaklepal jsem. Otevřel Robert osobně. Oblečení měl ušpiněné od sádry. Zapomněl jsem, jak je vysoký. Max a já jsme nebyli obdařeni velkým vzrůstem, proto logikou malého človíčka chovám k vysokým lidem obdiv. Jakmile se dveře otevřely, vyklouzla z pokoje dívka v krátkém kožichu. Zachytil jsem jen letmo její krátce střižené tmavé vlasy a obrovské náušnice. V podzimním vzduchu zůstala viset vůně konvalinkového mýdla. „Modelka?“ špitl jsem Maxovi, když Robert odběhl ke sporáku. „Milenka,“ tipoval bratr. „Drahé náušnice.“ „Ta ho oškube.“ „Doufejme,“ zašklebil se Max. „Jinak by nebylo spravedlivý, aby dostal takovouhle kost.“ Robert se neobtěžoval vysvětlováním dívčiny přítomnosti a my se neptali. Bankovky zajistily naši diskrétnost.
11
„Můžu se podívat?“ zeptal jsem se a protáhl se. Stání na místě mi vyvolalo pulzující bolest v zádových svalech. Robert nám nedal možnost udělat si přestávku, pokud jsme mu to vyloženě nepřipomněli. Zhltli jsme sardinky z konzervy a spláchli je čajem posilněným kořalkou. Robert odhodil prázdné konzervy na podlahu do prachu z hlíny. Max nad nepořádkem ohrnul nos. Pokaždé se hrozně lekl, když zahlídl švába, jak peláší po podlaze. Švábi byli v Helsinkách ve srovnání s těmi kontinentálními menší. Asi se scvrkli zimou. Protáhlá tykadla jim kmitají neposedně vzduchem, i když je přimáčknete podpatkem. Chviličku pak zůstanou ležet na místě a dělají, že jsou mrtví, ale jen co se ohlédnete, prchnou se schovat do temných zákoutí. „Dáme si pauzu?“ poškrábal se Max na zátylku. Pod očima mu visely kruhy. V kníru se mu usadil bílý prach a on se ho vztekle pokoušel vyprášit. Tři týdny si nás Robert kreslil do skicáře, na dopisní obálky, rozmazával uhel po lepence. Obcházel si nás, zkoumal a kreslil. Rozbíhali jsme se na papírech v tisících uhlových čar v těch nejrozmanitějších podobách. Když
pak jednoho dne vzal do ruky kus hlíny, chtělo se mi zvolat hurá. Teď už dva dny opracovával hliněnou hmotu. Bavilo mě sledovat Robertovy ruce, když pracoval. Klouby působily mohutně a prsty měl zase štíhlé a dlouhé. Hezké ruce pracujícího muže, takové bych si vybral i pro sebe. „Klidně si odpočiňte,“ řekl Robert a kousal si spodní ret, aniž odtrhl zrak od práce. Čelo mu zbrotily kapičky potu, přes tvář mu vedla čára od hlíny. Seskočili jsme z podstavce. Holedbali jsme se a pohybovali se s přehnanou pružností. Rychlé pohyby dvou těl vyžadovaly předvídavost. Max a já jsme se vytrénovali tak, že jsme si vzájemně uměli číst myšlenky. Předpokládal jsem každý Maxův krok, pohyb ruky, vzdech. Cítil jsem Maxe uvnitř sebe i mimo své tělo. Siamská dvojčata by se dala přirovnat ke zdřevěnělé ruce. Tušíte její přítomnost, ale v jejím pohybu je cosi cizího. Jako když se v noci vzbudíte s přeleženou rukou. Díváte se, jak se hýbe. Prsty jdou ohnout. Ale máte pocit, že není součástí vašeho těla. Pomalu začne brnět, do žil začne proudit krev. Na okamžik končetinu zachvátí bolest. Takové je spojení mezi mnou a Maxem. Naučil jsem se od toho tu a tam odpoutávat. Zavřít bratra někam mimo sebe, ale většinou to zkrátka nejde. Nejsme dvě osoby o nic víc než jedna. Závisíme jeden na druhém víc než nenarozený plod na pupeční šňůře. Robert o pár kroků couvl, aby mohl obdivovat své dílo. My se motali za ním. Ze stupínku to vypadalo jako pouhá hromada hlíny. Hádal jsem, že Robert patří ke skupině oněch kubistických umělců, jejichž práce jsem viděl v Paříži. Díla vypadala působivě, ale na můj vkus příliš intelektuálně. Rytina císařovny Evženie, která visela v matčině salónu, vzbuzovala víc emocí než tyhle sochy. Nakukoval jsem Robertovi přes rameno. „Oho,“ vypustil Max. Socha byla vysoká asi čtyřicet centimetrů, studie celého těla. Posazená na dřevěném podstavci. Robert ji tvaroval rukama, ale drát, rydla a nože ležely na stolku, na dosah v případě potřeby. Některé z nich vypadaly, že by se hodily spíš k mučení než k opracovávání měkké hlíny. Pravděpodobně to bude považováno za kvalitní dílo. Při svém vzdělání jsem to nedokázal odhadnout. Díval jsem se na své a Maxovo tělo přilepené jedno k druhému. Jedno rozpůlené vajíčko, které se rozštěpilo do dvou těl. Z hlíny vystupoval Maxův obličej. V koutcích úst se mu kroutil úsměv. Oči měl jako by v očekávání následujícího okamžiku, nějakého dobrodružství. Moje tvář zůstala
12
13
ve stínu. Zpracována jen v obrysech. Oční důlky protlačené dovnitř. I já čekal. Snad na Maxovu další větu nebo na nějaké představení. Ateliér tiše dýchal. Sladká sádra se drala do nosu. Smetl jsem si zdravou rukou prach z ramene. Náhle jsem pocítil únavu. „Líbí se vám to?“ zeptal se Robert. Pohledem žadonil o pochvalu. „Celkem důmyslné,“ zamumlal Max. „Mám opravdu tak krátké nohy?“ „Je to už hotové?“ zeptal jsem se. Robert zvedl ruku nahoru. Protáhl se. Slyšel jsem, jak mu křuply obratle. Zívl si s pohledem stále upřeným na sochu. „Ne, ale už se tomu blíží.“ Byla mi zima. „Měli bychom se obléct.“ Vysvlékli jsme za zástěnou své zápasnické trikoty. Max mi mlčky zapnul košili. Nedíval jsem se mu do očí. I oblečený jsem se cítil jako nahý. Robert ztvárnil něco v nás a já nechápal, jak to mohl vidět. „Bude to dobré. Musím jen doladit texturu.“ Pohlédl jsem na něj koutkem oka. Málem jsem nahlas vzdychl. Robertovi nejspíš nic takového nepřišlo na mysl. Někdy jsou ruce citlivější než oči. Po pózování chtěl Max horkou koupel, i když jsme si takový luxus nemohli dovolit. Nebylo snadné najít dostatečně velkou vanu a do veřejné sauny Max jít nechtěl. Obával se pohledů mužů povzbuzených obsahem láhví, které si tam tajně nosili, jejich opilecké zvědavosti a vulgárních komentářů. Max nás oba drhnul žínkou, dokud nám nezčervenala kůže. Chtěl ležet ve vaně, než byla syčivě horká voda úplně šedá. Občas se ponořil pod hladinu a hleděl na mě odtamtud s otevřenýma očima. Z nosu mu klokotaly bubliny jako vodní stopa za lodí. Já to nesnášel. Bratra bavilo mě provokovat. Dokázal vydržet pod vodou přes minutu, i když neměl moc silné plíce. Nakonec s prskáním vyplul na hladinu. Nadechl se a zakašlal. Měl jsem chuť se vzteknout, zatřást s ním, spláchnout mu to jeho samolibé potěšení z obličeje. Maxovy oči se protáhly úsměvem. Vodou zmáčený knír mu visel povadle přes pusu. Nikdy jsem na něj nevydržel být dlouho naštvaný. S mokrou čupřinou přes oči vypadal dojemně. Mladě. Max byl jediný člověk, který mě dovedl rozesmát. „Umřu, ale utopením to nebude,“ pronášel obvykle, když jsem začal nadávat.
Někdy mi na usmířenou udělal manikúru mé zdravé ruky, opatrně dřevěnou tyčinkou zatlačoval kůžičku kolem nehtů a popraskaná místa mi potíral krémem s citrónovou vůní. „Máš holčičí ruku,“ říkával. „A druhou jako pekelníkovu.“ „Vlastně...“ pousmál se Max. „Připomíná kořen pampelišky.“ „Pojďme se podívat, jak pokračuje se sochou,“ navrhl jsem. Otevřel jsem dveře Robertova ateliéru dokořán, abych udělal prostor Maxovi, který tam vplul přede mnou. Max trpěl posedlostí vcházet do dveří jako první, levým bokem. Tvrdil, že jde o rovnováhu. Čekal jsem, že v pracovně uvidím známý nepořádek, Roberta zabraného do práce, dostanu plecháček rumu a příděl malicherných uměleckých drbů. Byl jsem na omylu. Na podstavci vedle Roberta seděla průhledná spodnička a vyjekla. Růžové umělé hedvábí, drahé. Dívka, co jej měla na sobě, nevypadala o nic hůř. Přes sukni prosvítaly obrysy těla, lehce zakulacené bříško, náznak pupíku, linie žeberních kostí. Nejlepší pohled byl na její pozadí. Nemělo chybu. „Ale mám radši modelky, na které můžeš postavit basu piv. Raději i dvě,“ konstatoval Max později. Zadek vyčouhl ven jen do té míry, že bylo poznat, že jde o ženskou postavu, když se utíkala schovat za zástěnu. Pamětí mi probleskl obraz dívky, kterou jsem zahlédl dříve proklouznout dveřmi, a ty její obrovské náušnice. Robert se na nás zamračil a pak pokývl. „Vy.“ „Asi rušíme, že,“ promluvil jsem. Pohled jsem směřoval k zástěně. Robert pohlédl stejným směrem. „Mám zakázku.“ „Gratuluji.“ „Vaši sochu jsem nedokončil. Vlastně mám pocit, že mě to téma už opustilo.“ „Aha.“ „Plánuji stvořit Nového člověka. Nového Adama a Evu. Děti nové říše.“ Posadili jsme se bez optání na divan. Nábytek byl asi koupený z druhé ruky. Nejošoupanější místa byla milosrdně zakryta vyšívaným šátkem. Pracovna byla jako proměněná, plnější, voňavější, ženštější. Možná to bylo jen
14
15
tím, že byla uklizená. Pomůcky a nářadí visely očištěné na stěnách a uspořádané podle velikosti. Každý kout byl vycíděný a stejně tak Robert. Při našem setkání na večírku přes něj viselo sametové sako zdobené prachem ze sádry a kolem krku měl nedbalou šálu, na které byly skvrny od cigaret. Nyní nebylo ani stopy po strništi narezlých vousů, pleť měl jemně zářivou jako dospívající dívka. Pozoroval jsem, jak se za zástěnou pohybují prsty na nohou. Poslouchal jsem šustot hedvábné podšívky. „Kdo je ta slečna Spodnička?“ zeptal se Max a kývl směrem, kterým jsem se díval. „Kdo? Á, Iris.“ Robert mrkl. To k němu nesedělo. Gesto ve spojení s jeho účesem působilo hloupě. „Manželka obuvnického magnáta. Snaží se prorazit do společenských kruhů. Výtečně bohatá.“ „Finka?“ „Ruska, žije tu už deset let. Hezké kosti, že? Mohla by být trochu kypřejší. Není zrovna typ kolchoznice.“ Prstíky za zástěnou vklouzly do bot. Napadlo mě, jestli slečna neslyšela Robertův výlev. Robert probodl vzduch dlátem. „Manžel chce mít její sochu. Představte si to! Kdo dnes ještě dělá portréty? Ať si koupí pastýřku z porcelánu. Já z Iris vytesám Nového člověka.“ „Mluvíte o soše, že?“ Byl to hlas měkký jako bavlna. Otočili jsme se jejím směrem. Robert se usmíval, jako kdyby byla celá jeho výtvorem. Žena obuvnického magnáta měla na sobě nažehlenou bavlněnou sukni a blůzu, která odhalovala klíční kosti. Zatímco jsme ji sledovali, natáhla si rukavice. Vlasy měla lesklé a učesané dozadu jako kluk. Bez klobouku jí to slušelo. Uznal jsem, že dojem, který mi poskytla zezadu, zcela odpovídal. „Iris Ruusuvuoriová,“ řekla a podala nám ruku. „Madam,“ zacvrlikal Max. Uchopil její ruku a políbil ji tak, že se rty skoro dotkl rukavičky. Max se čas od času choval jako idiot. Bylo v ní cosi křehkého, možná to pramenilo ze způsobu její mluvy, dětinsky měkké výslovnosti, naučeného katalogového úsměvu. Jediný nedostatek
na jejím obličeji se špičatěl v podobě vzhůru ohrnutého nosu. Když si s námi podávala ruku, trochu ohrnula spodní ret, ale nestudovala nás. Pod účesem se zablýskly velké zlaté a perlami osázené náušnice, které podle mého oka vypadaly jako pravé. „Izák,“ řekl jsem. Úsměv se jí rozšířil až k očím. Měkký, hravý úsměv, který jako by naznačoval, že sdílíme nějaké společné tajemství. Irisina ruka v mé roztála. Její lehounké kosti by šlo bez obtíží rozdrtit. Pod krajkou jsem cítil teplo její pokožky, náznak zaoblených nehtů a žíly, které jí křižovaly dlaň. „Max,“ zopakovala. „Jako Maxwell, nebo Maximilián?“ „Max,“ opáčil Max. „Maximilián jen ve čtvrtek,“ řekl jsem já. „Proč zrovna tehdy?“ „Protože to není jeho jméno.“ „Takže Maxwell.“ „Příliš britské.“ „Max?“ „Ani to není jeho jméno.“ „Já to nechápu.“ Rozesmála se Iris vysoko položeným tónem, tak jak to roztomilí lidé dělají, aby skryli rozpaky. „Hele, to se musí oslavit.“ Naklonila hlavu. Tím posunkem vynikl lépe její profil. Vypadala jako římská kurtizána. Kývla na mě. Dovedla ocenit dobrou pózu. Robert se zamračil. „Ještě jsme neskončili s prací.“ Chtěl se nás zbavit. Zajímalo mě, kdo z nich si s aférkou začal. Možná že byla znuděná. „K Ekbergovi. Je tam strašně moc starých tetek, ale já mám pocit, že umřu hlady.“ Iris si poklepala na břicho bez korzetu. „Potřebuji sem pár koláčků a to hned. Cítím, jak mi žebra klepou o sebe čirým vyčerpáním.“ „Max a já máme naspěch.“ Nechtěl jsem se nikde vystavovat. Alespoň ne bez zaplacení. Iris našpulila rty. „Rozumím vám, madam,“ uklonil jsem se. „Šokovat manželovy příbuzné je jedním z velkých potěšení v životě.“ Irisina ruka se zastavila. Hleděla na mě. „Možná si Ekberg nezaslouží skandál. Musím si vás dva šetřit na ten správný moment.“ „Ale snad si stihnete dát tady něco k pití, ne?“ vstoupil do toho Robert.
16
