Léčba autostopem Peggy

Léčba autostopem Peggy

Ukázka knihy z internetového knihkupectví www.kosmas.cz

Léčba autostopem Peggy Vydavatelství Hölzelová Eva Datum vydání knihy červenec 2013 Tvorba obálky René Vaněk Elektronické formáty připravil KOSMAS www.kosmas.cz Elektronické vydání první Poděkování: Mírovi a Nikol Pokorným za fotku na obálku, Katce P. za korektury textu © Peggy © Vydavatelství Hölzelová Eva Tvorba obálky © René Vaněk ISBN: 978-80-87739-23-5

Ukázka knihy z internetového knihkupectví www.kosmas.cz, UID: KOS186278

Léčba autostopem První kapitola > ADÉLKA.............................................................. 2 Druhá kapitola > OLIVIER ............................................................ 6 Třetí kapitola > ALEXIS .............................................................. 16 Čtvrtá kapitola > JENS ............................................................... 23 Pátá kapitola > BELGIE .............................................................. 29 Šestá kapitola > ŠVÝCARSKO ..................................................... 34 Sedmá kapitola > KADIM .......................................................... 41 Osmá kapitola > CANNES .......................................................... 46 Devátá kapitola > PAŘÍŽ ............................................................ 55 Desátá kapitola > VÁNOCE V PAŘÍŽI ......................................... 61 Jedenáctá kapitola > ČISTÝ LIST ................................................ 65


Víra hory přenáší První kapitola > DĚTSTVÍ A FALEŠNÁ VÍRA ................................ 69 Druhá kapitola > NADĚJNÉ VYHLÍDKY V PRAZE ......................... 77 Třetí kapitola > KORFU .............................................................. 83 Čtvrtá kapitola > ČERNÝ PŘÍTEL ................................................ 90 Pátá kapitola > MICHALKA ........................................................ 97 Šestá kapitola > ISLÁM - NADŠENÍ .......................................... 103 Sedmá kapitola > ISLÁM - ROZČAROVÁNÍ.............................. 108 Osmá kapitola > NÁVRH NA ÚPRAVU STYKU .......................... 114 Devátá kapitola > U SOUDU .................................................... 119 Desátá kapitola > MEI A HOA .................................................. 125 Jedenáctá kapitola > BOHNICKÁ EPIZODA .............................. 130 Dvanáctá kapitola > INZERÁTY NA SEZNÁMENÍ ...................... 139 Třináctá kapitola > SETKÁVÁNÍ ............................................... 151


Léčba autostopem

,



Prolog „Můžu tu pár dnů zůstat?“ zaškemrala jsem a přitom si natahovala džíny. „To nejde, jezdím po celém Německu, jsem pořád pryč,“ řekl Hans a přitom se mi pevně zadíval do očí. „Nein, proč to musí takhle skončit?“ začala jsem vzlykat. Objal mě a začal líbat. Ochutnal mé slzy. Rozepnula jsem mu kalhoty a stáhla, pak sobě. Vyhrnul mi tričko a jazykem objel bradavku. Opět jsme se milovali. Uspěchaně, surově a živočišně. Odvezl mě na benzínku, dal mi pár drobných na kafe a svůj telefon. Prý můžu zavolat a přijede pro mě na tu pumpu u hranic, kde mě nabral. Už jsme se nikdy neviděli. Objevil se nový chlap a navíc jsem zapomněla, v které vesnici jsme se s Hansem poprvé setkali. Co pro mne vlastně znamenal? Byla to zamilovanost? Co pro mne znamenali všichni ti chlapi, s kterými jsem na svých cestách spala? Cítili ke mně někteří aspoň něco? A já, milovala jsem některé z nich? Co jsem si chtěla dokázat? Co mě vedlo ke střídání chlapů?

1


První kapitola > ADÉLKA Když mi bylo 22 let, čekala jsem své první dítě. Otcem dítěte byl muž ve věku mého otce. Kája, otec mého dítěte, vdovec s již dospělými dětmi, se rozhodně do žádného vztahu nehnal, přesněji řečeno, nechtěl se už vázat. Spali jsme spolu jen třikrát, nechtěl používat kondomy, že je mu to nepříjemné, já jsem zase nebrala antikoncepci (nepočítala jsem, že k něčemu dojde). Když jsem mu oznámila, že jsem těhotná, začal zděšeně couvat a obviňovat mě, že spím s kdekým, protože mě v poslední době viděl s několika chlapy, a že to rozhodně není jeho dítě. Přestal se ukazovat, ozývat, nebral telefony, na nějakou dobu se vypařil. Co teď? Zůstala jsem sama s nejistou špatně placenou prací, v malinkatém podnájmu jednoho pokoje, kam by se nevešla ani postýlka. Ne, na potrat nepůjdu, řekla jsem si, nemohla bych. V rodině jsem neměla nikoho, kdo by mi poskytl útočiště, nebo kdo by si dítě vzal k sobě. Našla jsem jediné schůdné řešení – dát dítě k adopci. Přes křesťanské přátele, kteří byli velmi chápaví k mé situaci, se mi podařilo najít organizaci, která zprostředkovávala přímé adopce. Noví rodiče se našli velmi rychle, dokonce jsem se s nimi několikrát sešla, abychom probrali detaily. Většinou to tak nebývá, ale já jsem věděla, kdo jsou. Musela jsem se smířit s tím, že budu muset zapomenout a že se moje dítě nikdy nedozví, kdo je jeho pravá matka. Nabídli mi dokonce nějaké peníze, ale odmítla jsem. Komise, 2


která posuzovala jejich vhodnost stát se adoptivními rodiči, byla velmi přísná, přísnější než na skutečné rodiče, kteří se starají o své pravé děti, všechno museli mít tip ťop. Jak mi rostlo břicho, lidé v domě na mě překvapeně koukali, už tehdy mě napadlo, co si asi pomyslí, až nebudu mít ani břicho, ani dítě, ale co, nějak to přetrpím, říkala jsem si. Můj zaměstnavatel byl seznámený se situací a čekal, že se krátce po porodu vrátím do práce, pracovala jsem jako prodavačka. Porod byl namáhavý a dlouhý, tlačte víc, tlačte víc, slyšela jsem sestru, jenže víc to nešlo. Nakonec se tedy vší silou opřela do mého břicha – a dítě bylo konečně venku. Je to holčička, oznámili mi. Pak mě uspali a zašívali. Holčičku mi přinesli na pokoj, pojmenovala jsem si ji pro sebe Adélka, přestože jsem věděla, že dostane jiné jméno. Nechali mi ji tři dny, pak si pro ni přišli její noví právoplatní (soudem stanovení) rodiče. „Můžete se s holčičkou rozloučit,“ řekla mi sestra. Chtělo se mi řvát: „Neberte mi mé dítě!“ ale neřekla jsem nic, jen se mi po obličeji kutálely slzy. Holčička zmizela a mně zůstaly jen vzpomínky na malý uzlíček, ke kterému jsem během pár dnů vzplála mateřskou láskou. Jak jsem s celou věcí byla smířená před porodem, o to víc jsem svou ztrátu prožívala po něm. Několikrát jsem nemohla přijít do práce, jak jsem na tom byla špatně, a šéf mi už začal vyhrožovat výpovědí. Za pár měsíců jsem skončila na psychiatrii s diagnózou těžké deprese, strávila jsem tam asi 6 týdnů, byla jsem nadopovaná prášky, a tak si vzpomínám jenom na jedinou pacientku, která vyráběla indiánské zaháněče špatných snů, hrála na kytaru a zpívala trampské písně. 3


Návrat domů, následovalo propuštění z práce, ale naštěstí mi byl přiznán invalidní důchod, i když dost malý. Psychiatrička mi doporučila, ať si najdu nějakou sportovní aktivitu na odreagování. Chtěla jsem dělat něco neobvyklého, do aerobiku nebo spinningu se mi nechtělo. V televizi jsem jednou při sportovních zprávách náhodou zaslechla, že v mém městě žije kubánský boxer Diego, který trénuje místní fotbalový klub. Počkala jsem si na něj na stadionu po tréninku. Souhlasil, abych chodila s mladými kluky, které cvičil v místní tělocvičně, a neřekl si o žádné peníze. Vše šlo dobře, chodili jsme „kachny“ při rozcvičkách, boxovala jsem zatím jen do pytlů a občas jsem seděla v kavárně s Diegem a místními fotbalisty. Mé sebevědomí rostlo a pomalu jsem zapomínala na svou bolest. Diego byl krásnej, vypracovanej chlap, ale byl ženatý s nějakou blondýnkou, s kterou měl dítě. Jen jsme se kamarádili. Pak se mi ale jednou stalo, že se mi během úvodní rozcvičky a běhu kolem tělocvičny udělalo ječné zrno a začalo mě strašně pálit oko. Zastavila jsem se a sedla si na lavici. Diego ke mně přišel: „Běhej!“ Styděla jsem se za to, že kvůli takové malichernosti nemůžu, tak jsem jen odpověděla: „Nebudu.“ „Jak si to představuješ, že nebudeš cvičit s ostatními?! Pojď!“ vedl mě do šaten. „Převlíkni se a vypadni!“ Chvíli jsem se s ním hádala, že když jednou neběhám, hned mě kvůli tomu vyhazuje, ale nikam to nevedlo. „A už sem nikdy nechoď!“ byla jeho poslední slova. Po téhle zkušenosti šla moje psychika znovu do hajzlu. Sport asi nebude pro mne to pravé ořechové, napadlo mě. 4


Začala jsem si léčit svou křehkou psychiku jiným způsobem – střídala jsem chlapy. Seznamovala jsem se v barech, na diskotékách a na svých cestách, které jsem začala podnikat.

5


Druhá kapitola > OLIVIER Začalo to vlastně tím, že mě v jednom pražském klubu sbalil potetovaný svalovec a vyprávěl mi o své zkušenosti z francouzské Cizinecké legie. Nevěděla jsem, jestli se jen nevytahuje, ale jeho vyprávění bylo zajímavé. Říkal například, že se učili klást pasti na lidi, což je mezinárodními úmluvami oficiálně zakázané. Nebo jak pochodovali kolem Castel (Castelnaudary) tři dny asi 60 kilometrů s plnou polní, až někteří odpadávali vyčerpáním. Poté získali vysněnou „képi blanc“ – bílou legionářskou čepici –, byla to velká ceremonie, přijetí mezi legionáře. Podepsal smlouvu na 5 let a údajně tam vydržel až do konce. „To se nedá popsat, to musíš zažít!“ říkal. Byla to sice známost jen na jednu noc, ale Cizinecká legie mě začala zajímat, tak jsem si o ní půjčila nějaké knížky. Zjistila jsem, že mezi nejznámější současné české legionáře patří Stanislav (neboli Stan) Gazdík, který se vypracoval na seržantšéfa, dále to byl Tomáš Sedláček a vůbec nejznámější byl asi major Karel Hora, který bojoval v Indočíně a byl nositelem řady válečných vyznamenání, a že náborové středisko (jedno z jedenácti), kam směřuje nejvíc kluků, protože je nejblíže hranici s Německem, je ve Štrasburku. Nejzajímavější informace pro mě ale byla ta, že Muzeum cizinecké legie je v Aubagne poblíž Marseille. Legie je pro ženy, kromě Francouzek, uzavřená (mohou tam pouze vojandy - specialistky v oblasti např. zdravotnictví, logistiky), ale do muzea může každý! Vypravila jsem se tam. 6


Tak začaly mé cesty stopem po Evropě, byla jsem unesena vůní dálek, i když jen západoevropských. Zpočátku jsem si vychutnávala každý okamžik jízdy. A že to někdy byla jízda! Poprvé jsem jela po německé dálnici rychlostí 250 km/h, kdy se mi srdce rozbušilo a vysykla jsem pokaždé, když jsme prudce zabrzdili kvůli nečekaně zjevenému autu, které předjíždělo těsně před námi. S autem to hodilo a my nadskočili. Poprvé jsem také viděla neuvěřitelnou synchronizovanou jízdu – auto jedoucí o něco před námi vybočilo do levého pruhu k předjíždění současně s námi a pak znovu! Na cesty jsem si brala sportovní tašku s pár kousky oblečení, náhradním spodním prádlem, toaletními potřebami – kupovala jsem miniaturní tubu zubní pasty, dětský kartáček na zuby, miniaturní šampónek, sprchový gel i tělové mléko. A kondomy, které měli ve slevě. A samozřejmě léky na záchvaty úzkosti, které na mě občas přicházely. Sprchovala jsem se na benzínkách, kde jsem i přespávala, pokud to šlo. Někdy jsem však nespala několik nocí. To pak bylo snadné mě dostat. Nespala jsem s každým, jak by si někdo myslel, ani jsem nebyla prodejná holka, jak se mě několikrát ptali nadržení mužský, kteří mě vezli. To mě vždy dopálilo. Já si vybírala. Teda skoro vždycky jsem si vybírala. Na cestě do jižní Francie mě vezl i jeden kamioňák, který mi (anglicky) tvrdil, že od 20 let sloužil 5 let v Cizinecké legii, od té doby už uplynulo ale mnoho vody, což bylo patrné i na jeho vystouplém bříšku, avšak pokládala jsem to za dobré znamení. Do Aix-en-Provence jsem dorazila v neděli večer v polovině července, po dvoudenní cestě beze spánku. 7


Aubagne už bylo blízko. Našla jsem si ukazatele tím směrem a stopovala na malé silničce navazující na dálnici. Chvíli to trvalo, než mi zastavil vypracovanej chlápek, od pohledu drsňák. Když jsem si ho později prohlédla, zjistila jsem, že je dost vysoký a nosí černé kožené kalhoty a nátělník, takže vynikly silné bicepsy. Neuměla jsem vůbec francouzsky, mluvila jsem na něj anglicky, čemuž zase moc nerozuměl on, ale nějak pochopil, že se chci dostat do „Musée de la Légion étrangère“ v Aubagne. Jeli jsme tedy do Aubagne, několikrát se zeptal kolemjdoucích, jak se dostat k muzeu, až jsme tam dojeli. Byla už tma a my zjistili, že v pondělí mají zavřeno. Co teď? Jeli jsme zpátky směrem do Aix-en-Provence, na tišší silnici zastavil a začali jsme se líbat. Představil se mi jako Olivier. Bylo mu 30, mně 23. Zeptala jsem se, jestli nepojedeme k němu domů. „Home?“ zopakoval, nastartoval a odvezl mě do nějaké vesničky poblíž Aix. Byl to dvoupokojový byt s kuchyňským koutem, který však nepatřil jemu, nýbrž jeho mamince, jak jsem brzy zjistila. Všude byly vystaveny fotografie jeho dvou malých dětí, s kterými nežil, a sošky andělíčků. Akorát mi skončila menstruace, tak jsem to riskla bez kondomů. Šel na to rychle a tvrdě. „Odpanil“ mi anální otvor, bylo to nepříjemné a bolelo to, ale nekrvácela jsem, tak jsem ho nechala – toužila jsem totiž zažít něco nového. Předtím jsem o tomto druhu styku vždy uvažovala jako o praktice výhradně homosexuálů, nyní jsem to zažívala častokrát. Nikdy se mi to však nezačalo líbit, natož abych z toho měla nějakou rozkoš, i když to časem přestalo bolet. Samozřejmě se mnou praktikoval i vaginální styk, ale zpočátku jsem s ním necítila rozkoš ani tak. 8


Léčba autostopem Peggy

Recommend Documents