Léčba autostopem. Peggy

Léčba autostopem Peggy

© Peggy © Vydavatelství Hölzelová Eva Tvorba obálky © René Vaněk ISBN: 978-80-87739-22-8

Léčba autostopem První kapitola > ADÉLKA.............................................................. 2 Druhá kapitola > OLIVIER ............................................................ 6 Třetí kapitola > ALEXIS .............................................................. 16 Čtvrtá kapitola > JENS ............................................................... 23 Pátá kapitola > BELGIE .............................................................. 29 Šestá kapitola > ŠVÝCARSKO ..................................................... 34 Sedmá kapitola > KADIM .......................................................... 41 Osmá kapitola > CANNES .......................................................... 46 Devátá kapitola > PAŘÍŽ ............................................................ 55 Desátá kapitola > VÁNOCE V PAŘÍŽI ......................................... 61 Jedenáctá kapitola > ČISTÝ LIST ................................................ 65

Víra hory přenáší První kapitola > DĚTSTVÍ A FALEŠNÁ VÍRA ................................ 69 Druhá kapitola > NADĚJNÉ VYHLÍDKY V PRAZE ......................... 77 Třetí kapitola > KORFU .............................................................. 83 Čtvrtá kapitola > ČERNÝ PŘÍTEL ................................................ 90 Pátá kapitola > MICHALKA ........................................................ 97 Šestá kapitola > ISLÁM - NADŠENÍ .......................................... 103 Sedmá kapitola > ISLÁM - ROZČAROVÁNÍ.............................. 108 Osmá kapitola > NÁVRH NA ÚPRAVU STYKU .......................... 114 Devátá kapitola > U SOUDU .................................................... 119 Desátá kapitola > MEI A HOA .................................................. 125 Jedenáctá kapitola > BOHNICKÁ EPIZODA .............................. 130 Dvanáctá kapitola > INZERÁTY NA SEZNÁMENÍ ...................... 139 Třináctá kapitola > SETKÁVÁNÍ ............................................... 151

Léčba autostopem

,

Prolog „Můžu tu pár dnů zůstat?“ zaškemrala jsem a přitom si natahovala džíny. „To nejde, jezdím po celém Německu, jsem pořád pryč,“ řekl Hans a přitom se mi pevně zadíval do očí. „Nein, proč to musí takhle skončit?“ začala jsem vzlykat. Objal mě a začal líbat. Ochutnal mé slzy. Rozepnula jsem mu kalhoty a stáhla, pak sobě. Vyhrnul mi tričko a jazykem objel bradavku. Opět jsme se milovali. Uspěchaně, surově a živočišně. Odvezl mě na benzínku, dal mi pár drobných na kafe a svůj telefon. Prý můžu zavolat a přijede pro mě na tu pumpu u hranic, kde mě nabral. Už jsme se nikdy neviděli. Objevil se nový chlap a navíc jsem zapomněla, v které vesnici jsme se s Hansem poprvé setkali. Co pro mne vlastně znamenal? Byla to zamilovanost? Co pro mne znamenali všichni ti chlapi, s kterými jsem na svých cestách spala? Cítili ke mně někteří aspoň něco? A já, milovala jsem některé z nich? Co jsem si chtěla dokázat? Co mě vedlo ke střídání chlapů?

1

První kapitola > ADÉLKA Když mi bylo 22 let, čekala jsem své první dítě. Otcem dítěte byl muž ve věku mého otce. Kája, otec mého dítěte, vdovec s již dospělými dětmi, se rozhodně do žádného vztahu nehnal, přesněji řečeno, nechtěl se už vázat. Spali jsme spolu jen třikrát, nechtěl používat kondomy, že je mu to nepříjemné, já jsem zase nebrala antikoncepci (nepočítala jsem, že k něčemu dojde). Když jsem mu oznámila, že jsem těhotná, začal zděšeně couvat a obviňovat mě, že spím s kdekým, protože mě v poslední době viděl s několika chlapy, a že to rozhodně není jeho dítě. Přestal se ukazovat, ozývat, nebral telefony, na nějakou dobu se vypařil. Co teď? Zůstala jsem sama s nejistou špatně placenou prací, v malinkatém podnájmu jednoho pokoje, kam by se nevešla ani postýlka. Ne, na potrat nepůjdu, řekla jsem si, nemohla bych. V rodině jsem neměla nikoho, kdo by mi poskytl útočiště, nebo kdo by si dítě vzal k sobě. Našla jsem jediné schůdné řešení – dát dítě k adopci. Přes křesťanské přátele, kteří byli velmi chápaví k mé situaci, se mi podařilo najít organizaci, která zprostředkovávala přímé adopce. Noví rodiče se našli velmi rychle, dokonce jsem se s nimi několikrát sešla, abychom probrali detaily. Většinou to tak nebývá, ale já jsem věděla, kdo jsou. Musela jsem se smířit s tím, že budu muset zapomenout a že se moje dítě nikdy nedozví, kdo je jeho pravá matka. Nabídli mi dokonce nějaké peníze, ale odmítla jsem. Komise, 2

která posuzovala jejich vhodnost stát se adoptivními rodiči, byla velmi přísná, přísnější než na skutečné rodiče, kteří se starají o své pravé děti, všechno museli mít tip ťop. Jak mi rostlo břicho, lidé v domě na mě překvapeně koukali, už tehdy mě napadlo, co si asi pomyslí, až nebudu mít ani břicho, ani dítě, ale co, nějak to přetrpím, říkala jsem si. Můj zaměstnavatel byl seznámený se situací a čekal, že se krátce po porodu vrátím do práce, pracovala jsem jako prodavačka. Porod byl namáhavý a dlouhý, tlačte víc, tlačte víc, slyšela jsem sestru, jenže víc to nešlo. Nakonec se tedy vší silou opřela do mého břicha – a dítě bylo konečně venku. Je to holčička, oznámili mi. Pak mě uspali a zašívali. Holčičku mi přinesli na pokoj, pojmenovala jsem si ji pro sebe Adélka, přestože jsem věděla, že dostane jiné jméno. Nechali mi ji tři dny, pak si pro ni přišli její noví právoplatní (soudem stanovení) rodiče. „Můžete se s holčičkou rozloučit,“ řekla mi sestra. Chtělo se mi řvát: „Neberte mi mé dítě!“ ale neřekla jsem nic, jen se mi po obličeji kutálely slzy. Holčička zmizela a mně zůstaly jen vzpomínky na malý uzlíček, ke kterému jsem během pár dnů vzplála mateřskou láskou. Jak jsem s celou věcí byla smířená před porodem, o to víc jsem svou ztrátu prožívala po něm. Několikrát jsem nemohla přijít do práce, jak jsem na tom byla špatně, a šéf mi už začal vyhrožovat výpovědí. Za pár měsíců jsem skončila na psychiatrii s diagnózou těžké deprese, strávila jsem tam asi 6 týdnů, byla jsem nadopovaná prášky, a tak si vzpomínám jenom na jedinou pacientku, která vyráběla indiánské zaháněče špatných snů, hrála na kytaru a zpívala trampské písně. 3

Návrat domů, následovalo propuštění z práce, ale naštěstí mi byl přiznán invalidní důchod, i když dost malý. Psychiatrička mi doporučila, ať si najdu nějakou sportovní aktivitu na odreagování. Chtěla jsem dělat něco neobvyklého, do aerobiku nebo spinningu se mi nechtělo. V televizi jsem jednou při sportovních zprávách náhodou zaslechla, že v mém městě žije kubánský boxer Diego, který trénuje místní fotbalový klub. Počkala jsem si na něj na stadionu po tréninku. Souhlasil, abych chodila s mladými kluky, které cvičil v místní tělocvičně, a neřekl si o žádné peníze. Vše šlo dobře, chodili jsme „kachny“ při rozcvičkách, boxovala jsem zatím jen do pytlů a občas jsem seděla v kavárně s Diegem a místními fotbalisty. Mé sebevědomí rostlo a pomalu jsem zapomínala na svou bolest. Diego byl krásnej, vypracovanej chlap, ale byl ženatý s nějakou blondýnkou, s kterou měl dítě. Jen jsme se kamarádili. Pak se mi ale jednou stalo, že se mi během úvodní rozcvičky a běhu kolem tělocvičny udělalo ječné zrno a začalo mě strašně pálit oko. Zastavila jsem se a sedla si na lavici. Diego ke mně přišel: „Běhej!“ Styděla jsem se za to, že kvůli takové malichernosti nemůžu, tak jsem jen odpověděla: „Nebudu.“ „Jak si to představuješ, že nebudeš cvičit s ostatními?! Pojď!“ vedl mě do šaten. „Převlíkni se a vypadni!“ Chvíli jsem se s ním hádala, že když jednou neběhám, hned mě kvůli tomu vyhazuje, ale nikam to nevedlo. „A už sem nikdy nechoď!“ byla jeho poslední slova. Po téhle zkušenosti šla moje psychika znovu do hajzlu. Sport asi nebude pro mne to pravé ořechové, napadlo mě. 4

Začala jsem si léčit svou křehkou psychiku jiným způsobem – střídala jsem chlapy. Seznamovala jsem se v barech, na diskotékách a na svých cestách, které jsem začala podnikat.

5

Druhá kapitola > OLIVIER Začalo to vlastně tím, že mě v jednom pražském klubu sbalil potetovaný svalovec a vyprávěl mi o své zkušenosti z francouzské Cizinecké legie. Nevěděla jsem, jestli se jen nevytahuje, ale jeho vyprávění bylo zajímavé. Říkal například, že se učili klást pasti na lidi, což je mezinárodními úmluvami oficiálně zakázané. Nebo jak pochodovali kolem Castel (Castelnaudary) tři dny asi 60 kilometrů s plnou polní, až někteří odpadávali vyčerpáním. Poté získali vysněnou „képi blanc“ – bílou legionářskou čepici –, byla to velká ceremonie, přijetí mezi legionáře. Podepsal smlouvu na 5 let a údajně tam vydržel až do konce. „To se nedá popsat, to musíš zažít!“ říkal. Byla to sice známost jen na jednu noc, ale Cizinecká legie mě začala zajímat, tak jsem si o ní půjčila nějaké knížky. Zjistila jsem, že mezi nejznámější současné české legionáře patří Stanislav (neboli Stan) Gazdík, který se vypracoval na seržantšéfa, dále to byl Tomáš Sedláček a vůbec nejznámější byl asi major Karel Hora, který bojoval v Indočíně a byl nositelem řady válečných vyznamenání, a že náborové středisko (jedno z jedenácti), kam směřuje nejvíc kluků, protože je nejblíže hranici s Německem, je ve Štrasburku. Nejzajímavější informace pro mě ale byla ta, že Muzeum cizinecké legie je v Aubagne poblíž Marseille. Legie je pro ženy, kromě Francouzek, uzavřená (mohou tam pouze vojandy - specialistky v oblasti např. zdravotnictví, logistiky), ale do muzea může každý! Vypravila jsem se tam. 6

Tak začaly mé cesty stopem po Evropě, byla jsem unesena vůní dálek, i když jen západoevropských. Zpočátku jsem si vychutnávala každý okamžik jízdy. A že to někdy byla jízda! Poprvé jsem jela po německé dálnici rychlostí 250 km/h, kdy se mi srdce rozbušilo a vysykla jsem pokaždé, když jsme prudce zabrzdili kvůli nečekaně zjevenému autu, které předjíždělo těsně před námi. S autem to hodilo a my nadskočili. Poprvé jsem také viděla neuvěřitelnou synchronizovanou jízdu – auto jedoucí o něco před námi vybočilo do levého pruhu k předjíždění současně s námi a pak znovu! Na cesty jsem si brala sportovní tašku s pár kousky oblečení, náhradním spodním prádlem, toaletními potřebami – kupovala jsem miniaturní tubu zubní pasty, dětský kartáček na zuby, miniaturní šampónek, sprchový gel i tělové mléko. A kondomy, které měli ve slevě. A samozřejmě léky na záchvaty úzkosti, které na mě občas přicházely. Sprchovala jsem se na benzínkách, kde jsem i přespávala, pokud to šlo. Někdy jsem však nespala několik nocí. To pak bylo snadné mě dostat. Nespala jsem s každým, jak by si někdo myslel, ani jsem nebyla prodejná holka, jak se mě několikrát ptali nadržení mužský, kteří mě vezli. To mě vždy dopálilo. Já si vybírala. Teda skoro vždycky jsem si vybírala. Na cestě do jižní Francie mě vezl i jeden kamioňák, který mi (anglicky) tvrdil, že od 20 let sloužil 5 let v Cizinecké legii, od té doby už uplynulo ale mnoho vody, což bylo patrné i na jeho vystouplém bříšku, avšak pokládala jsem to za dobré znamení. Do Aix-en-Provence jsem dorazila v neděli večer v polovině července, po dvoudenní cestě beze spánku. 7

Aubagne už bylo blízko. Našla jsem si ukazatele tím směrem a stopovala na malé silničce navazující na dálnici. Chvíli to trvalo, než mi zastavil vypracovanej chlápek, od pohledu drsňák. Když jsem si ho později prohlédla, zjistila jsem, že je dost vysoký a nosí černé kožené kalhoty a nátělník, takže vynikly silné bicepsy. Neuměla jsem vůbec francouzsky, mluvila jsem na něj anglicky, čemuž zase moc nerozuměl on, ale nějak pochopil, že se chci dostat do „Musée de la Légion étrangère“ v Aubagne. Jeli jsme tedy do Aubagne, několikrát se zeptal kolemjdoucích, jak se dostat k muzeu, až jsme tam dojeli. Byla už tma a my zjistili, že v pondělí mají zavřeno. Co teď? Jeli jsme zpátky směrem do Aix-en-Provence, na tišší silnici zastavil a začali jsme se líbat. Představil se mi jako Olivier. Bylo mu 30, mně 23. Zeptala jsem se, jestli nepojedeme k němu domů. „Home?“ zopakoval, nastartoval a odvezl mě do nějaké vesničky poblíž Aix. Byl to dvoupokojový byt s kuchyňským koutem, který však nepatřil jemu, nýbrž jeho mamince, jak jsem brzy zjistila. Všude byly vystaveny fotografie jeho dvou malých dětí, s kterými nežil, a sošky andělíčků. Akorát mi skončila menstruace, tak jsem to riskla bez kondomů. Šel na to rychle a tvrdě. „Odpanil“ mi anální otvor, bylo to nepříjemné a bolelo to, ale nekrvácela jsem, tak jsem ho nechala – toužila jsem totiž zažít něco nového. Předtím jsem o tomto druhu styku vždy uvažovala jako o praktice výhradně homosexuálů, nyní jsem to zažívala častokrát. Nikdy se mi to však nezačalo líbit, natož abych z toho měla nějakou rozkoš, i když to časem přestalo bolet. Samozřejmě se mnou praktikoval i vaginální styk, ale zpočátku jsem s ním necítila rozkoš ani tak. 8

Druhý den ráno nás překvapila jeho maminka. Zazvonila a Olivier šel otevřít nahý, jeho velký péro se klimbalo. Vysvětlil jí situaci. Maminka se posadila do obýváku, a když jsme se oblékli, posnídala s námi a nabídla mi, že mi ukáže muzeum v Aix-en-Provence. Taky nemluvila anglicky, ale pochopila jsem. Všichni jsme se nějak chápali, aniž bychom přesně rozuměli slovům, která jsme vyslovovali. Do Aix jsme jely autobusem. Zaplatila za mě jízdné i vstupné do muzea, ale příliš mě nezaujalo. Odvezla mě zpět do bytu a já čekala na Oliviera do pozdního večera. V noci jsme se milovali, ráno odjížděl do práce a mě nechal v bytě, když se vrátil dřív, jezdili jsme nakupovat do supermarketu a vařili spolu večeře. Pokud jsem se doma nudila, koukala jsem na televizi, potom nás napadlo koupit francouzsko-anglický slovník a já se učila slovíčka. Byla jsem u něj už několikátý den, když jsme se jednou večer opili vodkou a já pak zvracela. Další den byl Olivier doma, já připravovala oběd, najednou jsme na sebe koukli a začali se milovat na kuchyňském pultu. Tehdy jsem s ním poprvé zažila rozkoš – mezi noži. Olivier mi ale někdy při sexu na chvíli zakrýval obličej polštářem, to se mi nelíbilo a divoce jsem kolem sebe kopala a máchala rukama, až toho nechal. Olivier byl voják, nebo alespoň býval, jednou vyndal své vojenské oblečení a chtěl, abych si to oblékla. Na hlavu mi nasadil helmu se zelenou průsvitnou látkou sahající až k ramenům. „Eh bien, tu es un soldat,“ usmál se uznale. Pak se oblékl celý do zeleného a ukazoval mi album fotografií, kde byl zachycen se svými bratry ve zbroji. Vzrušovalo mě to víc než romantická večeře při svíčkách. 9

Pochopila jsem, že mě chce představit své sestře. Tak jsme jednou navečer dojeli k opuštěnému domu se stolem a lavicemi na verandě. Přivítala nás žena a muž, taky svalnatý a navíc potetovaný na paži. Nad vchodem zevnitř byl umístěn kvér. Sedli jsme si na lavice a hostitelé všem nalili pastis. Nechutnalo mi to, tak už jsem si dalšího frťana nedala. Chlapi si očividně měli co říct, mluvili a nahlas se smáli. Olivierova sestra mluvila dobře anglicky, zeptala se mě: „Ty si tu chceš najít práci?“ „Ještě nevím.“ „Nechceš si promluvit? Můžem se projít.“ Hlavou mi blesklo, že mě určitě bude chtít přesvědčit, že to tady nemá cenu, že to s Olivierem nemá smysl, věci, které mi byly stejně dávno jasné. Odpověděla jsem: „Ne, díky.“ Pak už jsme si neměly co říct. Pár dní po návštěvě sestry mi Olivier napsal na papírek, že má problémy kvůli práci a penězům (přeložila jsem si to pomocí slovníku). Odvezl mě do Muzea Cizinecké legie v Aubagne, naposledy se se mnou vášnivě políbil a nechal mě tam. Vešla jsem do muzea, venku před vchodem byl umístěn tank, uvítal mě menší muž v uniformě a řekl, že se vstupné neplatí. Všichni ti muži v muzeu byli pomenší, někteří páchli potem, ale mluvili trochu anglicky. Nechali mě, abych si prohlédla muzeum sama, když jsem přišla, byla jsem jediný návštěvník, později přišli ještě nějací lidé s malým dítětem, které běhalo mezi exponáty. V prvním patře byly vystaveny uniformy a zbraně, které se používaly ve válkách, jichž se vojáci legie kdysi zúčastnili, byly u nich i černobílé fotografie. V přízemí byl sál na památku padlým legionářům, zeď byla 10

popsaná jejich jmény. Za sklem byly postavičky legionářů, něco jako cínoví vojáčci, chtěla jsem si jednu koupit. „To není na prodej,“ řekl mi muž, „ale podívejte se tady,“ ukázal mi, co je k mání. Na památku jsem si tedy koupila zelený legionářský baret. Odjela jsem domů. Začala jsem mít průjmy, ale zpočátku jen občas, nepřikládala jsem tomu význam. Po několika dnech se mi začalo stýskat, opět jsem musela myslet na Adélku, co asi teď dělá, a abych zahnala své melancholické myšlenky, zavolala jsem Olivierovi, ale nemohla jsem se s ním domluvit. Rozhodla jsem se proto, že za ním zase pojedu. Cestou mi bylo blbě, jeden kamioňák, Polák, mi musel zastavit u krajnice a já rychle běžela do blízkého křoví, abych se nepodělala. Dojela jsem do Aix-en-Provence a zavolala mu z budky. Řekla jsem mu francouzsky, že jsem tady a že ho mám ráda. „A ty?“ zeptala jsem se. Odpověděl, že neví a že mě teď nemůže vidět. Byla jsem nešťastná, odjela jsem zase do Aubagne, kde kromě muzea byla i základna Cizinecké legie. Byl večer, skoro už noc. Sedla jsem si pod strom naproti vrátnici. Po chvíli ke mně přišel legionář z vrátnice a řekl mi několika jazyky, že tam nemůžu zůstat. Ptal se, jestli mluvím rusky. „Němnožko, but english is better,“ odpověděla jsem. Řekla jsem mu, že život nemá smysl, že chlapi nemají city a že je mi líto, že nejsem kluk – šla bych hned do Cizinecké legie. Chápavě přikývl a pozval mě k nim na vrátnici. Chlapi, kteří tam byli, na mě koukali – žádní krasavci jako v klipech o legii na youtube, spíš šeredové. Venku tam byla lavice. Řekl, že tam můžu zůstat přes noc. Přinesl mi kafe ve sklenici – turka bez cukru, takže se to nedalo pít. Okamžitě jsem usnula. Ráno jsem odjela zpět do Česka. 11

Průjmy se zhoršily, taky jsem začala zvracet. Šla jsem k doktorce, ale zrovna měla dovolenou, tak mi kamarádka dala něco proti průjmu. Nezabralo to. Po týdnu jsem byla dokonale dehydrovaná a téměř se nedokázala zvednout. Plazila jsem se po pokoji. To už jsem se odhodlala zavolat záchranku. Odvezli mě do místní nemocnice, kde chvíli nevěděli, co se mnou. Byla jsem zelená a za ten týden jsem zhubla 10 kilo, vlastně mám pocit, že kdybych ještě den dva počkala, bylo by po mně. Poslali mě do krajské nemocnice, kde mi udělali testy, napíchli mi ruku na infúzi a sdělili mi, že mám zánět močových cest. Musela jsem to chytnout pohlavně, buď mě nakazil Olivier, anebo, jak jsem se dočetla, se mohla část výkalů dostat dopředu. Tak to taky nejspíš bylo, tím, že Olivier střídal anální a vaginální otvor, přenesl něco zezadu dopředu. Když jsem si později při sprchování strčila ukazováček do řitního otvoru, vždy jsem na něm měla kousek hovna, když jsem ho vyndala. Dlouho jsem ho pak omývala, aby nesmrděl. Anální sex, kromě toho, že mi byl nepříjemný, mi teď přišel i eklhaft a nebezpečný. Dá se říct, že jsem měla štěstí, že to byl jen zánět močových cest, a ne něco horšího, co se tak snadno přenáší právě drobnými rankami při análním styku. Asi týden jsem se léčila antibiotiky, ale jakmile jsem se uzdravila, něco mě táhlo pryč, nedokázala jsem vydržet doma a plakat kvůli svému dítěti, zvlášť když bylo ještě léto. Zavolala jsem opět Olivierovi, tentokrát mi volal zpátky nějaký jeho kamarád mluvící plynně anglicky: „Ahoj Stelo, Olivier teď bydlí u mě, můžeš přijet.“ Tak jsem jela. Když jsem dojela do Aix-en-Provence, zavolala jsem a sedla si před informační středisko. Po půl hodině dorazil Olivier se svým kamarádem a jeho synem 12

v dodávce. Olivier se nade mnou sklonil, objal mě a políbil, bylo to jako začít znova. Tomu muži prý bylo něco přes 40, ale obličej měl posetý drobnými vráskami, řekl, že se jmenuje Bruno, jeho synovi bylo 10 a byl cvalík. Dojeli jsme k nedostavěnému domu, u kterého stála maringotka, to byl nyní Olivierův dočasný domov, maminka ho z neznámých důvodů z bytu vyhodila. Bruno nám řekl, že odjede do Marseille za svou 27letou přítelkyní, takže budeme mít celý „dům“ pro sebe. Vysvětlovala jsem mu, že jsem byla kvůli Olivierovi v nemocnici, on mě ale přesvědčoval, že to není možné, protože Olivier je zdravý, takže to přece jen muselo být tím střídáním „poloh“. Potřeba se chodila dělat na rozlehlou zahradu, pak se to zahrabávalo. Když jsem šla na malou, přišel za mnou Olivier a začali jsme se vášnivě líbat a mazlit, vyrušil nás až syn Bruna, který nám přišel říct, že už budou odjíždět. Bruno nám ještě oznámil, že večer na grilování přijde „kamarádka Marthe“. Nechtěla jsem o žádné kamarádce ani slyšet, ale on mě ujišťoval: „Ona je jako sestra, opravdu, jen kamarádka, můžeš mi věřit.“ Nevěřila jsem, takový kanec jako Olivier že by měl pouhé kamarádky? Marthe přijela se značným zpožděním pěkným autem. Mluvila anglicky jen málo, pracovala v květinářství a byla při těle, což zakrývala volnou halenkou. Chvíli jsem se pokoušela o konverzaci, ale pak jsem to vzdala a ovládala se, když se bavila s Olivierem francouzsky, takže jsem nerozuměla, i když jsem si všimla, že na sebe mrkají. Grilovali jsme výborné párky a k tomu jedli salát s olivovým olejem. 13