LEAH OTIS-COUR. Rozkoš. a láska. Dějiny partnerských vztahů ve středověku VYŠEHRAD

Rozkoš a láska

LEAH OTIS -COUR

Rozkoš a láska Dějiny partnerských vztahů ve středověku

VYŠEHRAD

Leah Otis-Cour Lust and Love: A History of the Couple in the Middle Ages Lust und Liebe. Geschichte der Paarbeziehungen im Mittelalter Translation © Kateřina Novotná 2002 © Fischer Taschenbuch Verlag GmbH, Frankfurt am Main 2000 ISBN 80-7021-542-9

Obsah

Poděkování . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .

9

Úvod . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .

11

ČÁST I.

Příbuzenství, ženy a majetek 1. Příbuzenství a rodina . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 17 Antropologie a historie . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 17 Od „horizontálních“ k „vertikálním“ příbuzenským vztahům . . . 20 Význam „domácnosti“ . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 22 Ženy, feudální svazek a manželský pár. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 25 2. Manželství a majetek . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 29 Výbava neboli vklad do manželství: cena za nevěstu a věno. . . . . 30 Věno a dědictví . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 31 Ženichův vklad a osud vdov . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 33 Svatební smlouva: rozdělený či společný majetek? . . . . . . . . . . . . . 35 Misogynie ve středověku . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 40 ČÁST II.

„Kontrola“ sexuálního života a manželství 3. Církevní normy pro sexuální život a manželství . . . . . . . . . . . . . . Monogamie . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Zákaz incestu. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Nerozlučitelnost manželství aneb celoživotní monogamie . . . . . Konkubinát . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Nemanželský původ . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .

47 47 50 54 59 63

4. Světská moc, intelektuálská obec a sexuální život. . . . . . . . . . . . . Cizoložství . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Prostituce . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . „Sodomie“ a další sexuální přestupky . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Sexuální život z pohledu medicíny . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Manželský sex v kanonickém právu a teologii . . . . . . . . . . . . . . . . . . Odpor vůči kněžskému celibátu. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .

68 69 74 80 83 85 89

ČÁST III.

Manželství a láska jakožto pozitivní hodnoty 5. Souhlas a manželská náklonnost . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Uzavření manželství na základě souhlasu . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Souhlas se sexuálním vztahem . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Tajné sňatky . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Zásah vrchnosti a manželství nesvobodných . . . . . . . . . . . . . . . . . . Láska, přátelství a „dobro“ manželské . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .

95 95 101 103 106 109

6. Láska a manželství . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Středověká literatura a cizoložství . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Světská literatura a náboženské cítění . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Slučitelnost lásky a manželství v literatuře . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . „Couple romances“ neboli „Milostné romány“. . . . . . . . . . . . . . . . . Romány a skutečný život . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Chvála manželství . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . „Objev“ lásky? . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .

117 117 123 126 128 134 138 142

Závěr . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 145 Poznámky . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Bibliografie . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Seznam zkratek . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Časový přehled. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Slovník. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Rejstřík . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .

151 166 170 171 173 175

Úvod

Kdybychom oslovili muže nebo ženu na ulici a zeptali se jich, co si představují pod pojmem „středověký pár“ – za předpokladu, že dotázaná osoba má na věc vlastní názor!, odpověď by patrně obsahovala následující prvky: – sňatky bez lásky uzavřené v zájmu politického nebo ekonomického prospěchu rodin či rodových klanů partnerů; – církevní zákony omezující i manželský sex na míru nezbytnou k reprodukci; – naprostá podřízenost manželky manželovi; – rozpor mezi manželstvím a vášnivou láskou; – výlučně cizoložná povaha lásky, tak jak je vykreslena ve středověké literatuře; Takové odpovědi by vůbec nepřekvapily, protože mnoho učebnic dějepisu z minulosti – a někdy i ze současnosti – podobné charakteristiky obsahuje – pokud se ovšem jejich autoři touto problematikou vůbec zabývají. Poslední výzkumy zpochybnily mnohé z těchto domněnek. Cílem předkládané knihy je pokusit se nalézt odpověď na některé ze základních otázek, týkajících se středověkého páru, s přihlédnutím k uvedenému výzkumu. Byly láska a manželství ve středověku neslučitelné? Je dvorská literatura v naprostém rozporu s „historickou skutečností”? Byly světský a církevní postoj k sexu, lásce a manželství neslučitelné? Je možné prokázat souvislost mezi právním a ekonomickým vztahem manžela a manželky a „ideologií“ lásky? Těmito a dalšími otázkami se zabývá studie, jejímž geografickým rámcem je západní Evropa, s příležitostnými odkazy na východní Evropu, Skandinávii a keltská území. Zpracovávané období je rozděleno tradičním způsobem na raný středověk, zahrnující 5. až 10. století, vrcholný středověk, jež trval od 11. do 13. století, a pozdní středověk, 11

ÚVOD

pokrývající 14. a 15. století. Partnerský vztah je zkoumán v kontextu nejvýznamnějších institucionálních, společenských a ekonomických změn tohoto období, jež jsou zde stručně shrnuty. Římské, germánské a křesťanské tradice se v raném středověku spojily a vytvořily kulturu a civilizaci germánských království, především francké říše, v níž vládla zpočátku merovejská a poté karlovská dynastie. V 9. a 10. století se uvnitř říše Karlovců prosadil decentralizovaný feudální řád, v němž místní vlastník měl zároveň postavení pána („seigneura“), vykonávajícího politickou, soudní i ekonomickou pravomoc. Francie a Anglie se v období vrcholného a pozdního středověku rozvinuly v silná království, zatímco církev si od gregoriánské reformy v 11. století budovala centralizované instituce, včetně hierarchicky uspořádaného právního systému s pravomocemi, jež se vztahovaly na manželství, a postupně se upevňujícím souborem uceleného kanonického práva. Toto právo, stejně jako nově objevené právo římské, se studovalo na tehdejších věhlasných univerzitách, jež vyučovaly rovněž teologii, svobodným uměním a medicíně. V základě nestabilní rolnická společnost s rozptýleným a řídkým osídlením se rozvinula v usazenou společnost, jež v průběhu dlouhého období prožívala demografický rozmach, v němž se dařilo městům i obchodu. Po citelném úbytku obyvatelstva v důsledku morové pohromy v polovině 14. století začal od poloviny století 15. počet obyvatel znovu stoupat. Nalézt a interpretovat prameny, jež se vztahují k historii páru, není vždy snadné. Zvláště to platí pro období raného středověku, kdy vzhledem k nedostatku pramenů vedle sebe existují vzájemně si odporující historické výklady společnosti, zejména pokud jde o strukturu rodiny a úlohu ženy. V období vrcholného a pozdního středověku pramenů přibývá, i když jejich výklad nebývá právě jednoduchý. Jedním z komplikujících faktorů jsou regionální rozdíly; například chápání sexuální morálky nebylo v severní a jižní Evropě vždycky totožné. Dokonce i v rámci téhož regionu a v tomtéž časovém údobí existují různé „hlasy“, jak to nazval John Baldwin1 – hlasy, jež někdy mohou znít pozoruhodně rozdílně, podle toho, zda přicházejí z kláštera, z měst, od žen, ze státní správy nebo zda patří básníkům. Rozdíl v názoru může být také individuální; znalci kanonického práva, odchovaní na stejných univerzitách, někdy například zastávali naprosto odlišné postoje k sexu a manželství. A tentýž autor může rovněž mluvit 12

ÚVOD

rozličnými hlasy, jak vědí až příliš dobře badatelé zabývající se Chrétienem de Troyes (†1183) a zejména Boccacciem (†1375), který se dokázal překvapivě snadno pohybovat od polohy milovníka žen až k misogynovi! I v pozdním středověku si tedy musíme počínat obezřetně, neboť texty se často vyznačují dvojznačností, která – jak upozorňuje Rüdiger Schnell, je pro většinu středověké literatury tak typická.2 Vzhledem k obtížnosti interpretace a rozsáhlosti tématu se tato kniha pokusí rozlišit nejdůležitější směry vývoje páru. Použité prameny jsou tak rozmanité, jak to dovolovala jejich dostupnost; „normativní“ texty jako zákony a zvyky jsou bohatě doplněny literárními díly a dokumenty, jež dokládají tehdejší praxi – notářskými osvědčeními a soudními záznamy, jejichž počet stoupá s blížícím se koncem středověku, a rovněž deníky a korespondencí, které bohužel ani tehdy nebyly tak hojné, jak bychom si přáli. Budeme zkoumat tři základní sféry vztahující se k páru: příbuzenské vztahy spolu s majetkovou úpravou a převodem majetku v rámci rodin a párů (část I.); vývoj soustavy omezení upravujících manželství a sexuální život a racionálního pohledu na sexuální život (část II.); existenci pozitivní představy manželství a lásky v literatuře, právu a společnosti pozdního středověku (část III.). Některé části knihy, zejména 4. a 6. kapitola, vycházejí z autorčina původního výzkumu; větší část knihy je však pokusem o syntézu a interpretaci výsledků zkoumání řady vědců, jejichž mimořádné úsilí, vynaložené většinou v posledních dvaceti až třiceti letech, nám umožnilo lépe porozumět středověkému páru – a středověkému myšlení obecně – jak se odráželo v literární imaginaci, v zákonech i v každodenním životě.

13

6. Láska a manželství

Neslučitelnost lásky a manželství ve středověku byla medievalistikou dlouho pokládána za nezpochybnitelnou, a to přestože, jak jsme si právě ukázali, dosvědčují teologové i kanonisté, básníci i kazatelé, šlechta i lidé nízkého stavu, že člověk může, či dokonce musí lásku v manželství nalézt. Nyní je třeba položit si otázku, odkud přesvědčení o neslučitelnosti lásky a manželství ve středověku pramení.

Středověká literatura a cizoložství Jedním důvodem pro velice rozšířenou domněnku, že láska a manželství ve středověku byly neslučitelné, je nesprávný předpoklad, že veškerá středověká literatura byla prosáklá cizoložstvím. 12. století zaznamenalo rozkvět „dvorské lásky“, fin amor, a dvorská láska je cizoložná již svou podstatou. Toto stanovisko prosazovali v minulosti někteří literární kritici jako Gaston Paris a C. S. Lewis, a přejal je i historik Marc Bloch. Dnešní literární kritici si uvědomují, že musí s podobným zevšeobecňováním zacházet opatrněji; jeden kritik se nedávno dokonce rozhodl, že je nejvyšší čas začít obhajovat názor, že středověká literatura mohla být cizoložná, proti všemu, co hovoří pro opak (tohoto tvrzení). Mnozí historikové společnosti se však této opatrnosti musí ještě učit a nebývá vzácností setkat se s výroky typu „je málo (středověkých) příběhů o lásce, která končí manželstvím,“ či dokonce s kategorickým „veškerá západní literatura od středověku po dnešek je literaturou o cizoložství.“136 Základním textem, který přivedl mnohé historiky k přesvědčení o neslučitelnosti lásky a manželství ve středověku, je traktát o lásce O umění počestné lásky neboli De amore et de amoris remedio Andrease Capellana.137 Totožnost autora i výklad jeho textů zůstávají zahaleny 117

I I I . M A N Ž E L S T V Í A L Á S K A J A KO Ž TO P O Z I T I V N Í H O D N O T Y

tajemstvím, což je samo o sobě upozorněním, že považovat jeho dílo za „výpověď“ o středověké společnosti by mohlo být chybné. Andreas mohl být buď královským kaplanem nebo kaplanem Marie Champagneské, dcery Ludvíka VII. a Eleonory Akvitánské, a své dílo pravděpodobně psal koncem 12. a začátkem 13. století. Jeho pojednání, zřejmě výrazně ovlivněné Ovidiovým dílem o lásce, je rozděleno do tří knih: první se zabývá povahou lásky a obsahuje řadu dialogů, druhou tvoří 21 „soudů“ o lásce, jež pravděpodobně pronesly šlechtičny té doby, přičemž několik z nich je věnováno lásce a manželství. Ermengarda z Narbonne údajně ostře rozlišuje mezi „manželskou náklonností“ a láskou; Marie Champagneská staví proti sobě povinnou povahu manželství, tj. manželský závazek, a „svobodně“ dávanou lásku mezi milenci. Zde je neslučitelnost lásky a manželství zastávána a obhájena jednoznačně. Knihu druhou ovšem nelze použít jako důkaz, že tato představa byla obecně přijímána, především a zejména proto, že samo De amore je plné protikladů. Po vyčerpávajícím výkladu „dvorské lásky“ v knize první a druhé je kniha třetí rázným odsouzením světské lásky. Andreas zde čerpá z Ovidiových Remedia amoris a ve shodě s křesťanskou teologií odmítá většinu toho, co bylo v pojednání až dosud řečeno. Rozporuplná povaha De amore vedla k četným interpretacím, odpovídajícím názorové nedůslednosti díla. Někteří chápou knihu třetí jako ironii, pro jiné jsou ironické spíše kniha první a druhá. Celý Andreasův text ovšem nemusí být ničím jiným, než pouhým intelektuálním cvičením, jedním z tehdy oblíbených ars disputandi, v nichž je daná otázka rozebírána ze všech stran bez toho, že by toto zkoumání muselo odrážet autorovo nejhlubší přesvědčení. Podobně může být člen dnešního diskusního kroužku vyzván, aby hájil stanovisko, jež je mu naprosto cizí, jako pouhé řečnické cvičení. Tento výklad De amore podtrhuje skutečnost, že žáci Andreasova současníka Petra Cantora (†1197) ve svých pojednáních zastávali názor, že vyučování „umění lásky“ (ars amatoria) je zcela legitimní a dokonce užitečné jako varování (ad cautelam) mladým mužům, jakého nebezpečí se mají vystříhat, není však návodem k jednání.138 Dalším důvodem, proč De amore nemůže představovat typický středověký pohled na lásku a manželství, je „omezený okruh jeho adresátů“. Zpočátku zřejmě Andreasovo dílo znala jen úzká intelektuálská elita, duchovní a právníci. Do roku 1238 nebylo nikde zmíněno a první118

6. LÁSKA A MANŽELSTVÍ

ho překladu do národního jazyka se dočkalo teprve koncem 13. století. Až v 15. století bylo De amore přeloženo do němčiny, a to s rozsáhlými úpravami překladatelů, a Anglii zůstalo zřejmě zcela neznámé. Jeho vliv byl proto omezený sociálně, časově i geograficky. Dokonce i další pojednání o lásce, sepsaná ve 13. století ve Francii, jsou více ovlivněna Ovidiem než Andreasem. Jeden z autorů (Guiart) doporučuje lásku v manželství; jiný (Maître Elie) se této otázce vyhýbá. Dvě díla (Clef d’ amor a pojednání Jacquese z Amiensu) považují cizoložství za přitažlivé, ale vůbec ne ve dvorském duchu. Jejich postoj k cizoložství, stejně jako důraz na flirtování a případné použití síly v zájmu získání přízně dotyčné dámy, připomíná spíše fabliaux než fin amor. Jediný Richard de Fournival (zemřel kolem r. 1260), další duchovní, jehož Consaus d’ amor jsou možná lehce ironická, rozlišuje podobně jako Andreas ve své knize druhé mezi manželskou a mimomanželskou láskou: „protože manželská láska je láska povinná (amours de dete) a láska, o níž vám vykládám, je láska dávaná svobodně (amours de grace).“139 Lze však dokázat, že i argumenty, kladoucí proti sobě svobodně dávanou lásku a manželskou lásku z povinnosti, si mohou protiřečit. Při výčtu pravidel milostné hry zavedl Andreas Capellanus fakticky povinnosti v obou případech. Abychom uvedli alespoň jeden příklad, Andreas zmiňuje případ milence, který ztratí oko, a trvá na tom, že jeho dáma jej musí přes tento handicap milovat dál. Gautier z Arrasu naopak ve svém románu Ille et Galeron (1180) představuje Illea, který přišel v bitvě o oko a raději volí exil, než by nutil svou ženu, aby ho dál milovala. Zde, stejně jako v Chaucerově Statkářově povídce, je to manželská láska, která je dávána svobodně (de grâce).140 Vidíme tedy, že bylo-li téma „manželská láska versus dobrovolně dávaná láska“ obecně rozšířeným topos přinejmenším ve Francii 13. století, nebylo samo bez vlastních vnitřních protikladů. Navíc šlo o relativně okrajové téma s malým mezinárodním ohlasem. Ze 180 jeuxpartis (milostných dialogů) dochovaných ve starofrancouzštině se pouze 6 zabývá láskou a manželstvím a i tehdy problémem často není jejich neslučitelnost, ale kvalita manželské lásky, například: „Když se dva milenci vezmou, vytratí se láska?“ Vzory milostných dopisů, sestavené Boncampagnem da Signa v roce 1215, zahrnují i dopis „manželovi či příteli někde v dálce“, přičemž každý z nich může být možným objektem vášnivé lásky. Většina nefrancouzských pojednání o lásce buď 119


považuje lásku a manželství za naprosto slučitelné, jako Frauenbuch Ulricha von Lichtenstein (1275) a De minnen loep Dirka Pottera (1412), nebo otázku vůbec neřeší.141 Dalším zdrojem přesvědčení, že každá „dvorská“ láska musí být cizoložná, je přítomnost tématu cizoložství v rané literatuře fin amor, lyrické poezii trubadúrů jižní Francie. Ještě v roce 1984 jsme se mohli v zásadní stati na toto téma dočíst, že „dvorským scénářem je vždy láska cizoložná; každý trubadúr miluje vdanou ženu.“142 Četné studie však dokazují, že i když cizoložství v trubadúrské poezii mělo své místo, nebylo jejím určujícím prvkem. Někteří básníci se například rozhodně stavěli proti cizoložství, zejména mravokárce Marcabru (asi 1130 –1150), a tento postoj přejali trubadúři pozdější doby jako Guiraut Riquier († kolem r. 1295) a Guilhem de Montanhagol (1237–1257), který opěvoval „cudnost“ (castitatz) zrozenou z lásky. Většina trubadúrů však manželský stav své milované jednoduše nepřiznala. Jazyk těchto písní připomíná jakýsi kód, který může svést k omylu. Žena bývá například často oslovována jako domna; tento výraz navozuje představu vdané ženy vyššího společenského postavení, ale může jít i o pouhé zdvořilé oslovení k vyjádření úcty, kterou trubadúr vůči ženě cítí, i kdyby to byla prostá dívka. Stejně tak postavu gela, tj. osobu, která na pěvce žárlí, může ztělesňovat manžel, ale i sok nebo dokonce zlomyslná klepna. Snaha trubadúrů o utajení přivedla některé kritiky k závěru, že muselo jít o cizoložství, i když stejně zoufalé skrývání a strach z klevetivých ženských existovaly i ve středověkých románech pozdější doby, v nichž milenci byli bez manželských závazků. Obava, že rodina nebude souhlasit kvůli společenským přehradám, jež milence dělí, si žádala stejné utajení a diskrétnost jako cizoložný vztah.143 Posledním a nejvýmluvnějším prvkem této analýzy je to, že trubadúrská poezie neměla zřejmě nikdy zachycovat skutečnost. Ze všech literárních žánrů je lyrická poezie určitě nejsubjektivnější a nejméně zakotvená v každodenní realitě. Forma písní je stejně důležitá jako obsah a v obsahu se odráží spíše city, než prožitá zkušenost. Téma cizoložství, když už se objeví, může být pouze dalším z topoi, vedle prostorového odloučení a rozdílného společenského postavení, kvůli nimž je v některých písních dáma nedosažitelná – může vyjadřovat strach z impotence nebo obecněji podle Freudovy analýzy „kulturu a prvky, s nimiž není 120


spokojena“. Nic nedokazuje, že láska mezi pěvcem a vdanou ženou, třebaže je vzývána a opěvována, měla dojít skutečného naplnění. Celý trubadúrův svět i jeho pozdější napodobeniny nejsou možná ničím jiným, než důmyslně propracovanou společenskou hrou.144 Ke společenské realitě mělo blíže epické básnictví, jež vycházelo z keltské tradice „bretonské látky“ a jehož zápletka obsahovala prvek cizoložství. Jeho nejproslulejšími představiteli jsou některá lais Marie Francouzské a příběhy Lancelota a Tristana. O dvou písních Marie de France, jež vykreslují cizoložství příznivě – Guiguemarovi a Yonekovi – jsme se již zmínili; vždy jde o mladou ženu, která je proti své vůli nešťastně provdána za žárlivého starce, zatímco milenec se k ní hodí lépe. V dalších lais je cizoložství hodnoceno mnohem kritičtěji, zejména v Equitanovi, kde král usiluje o přízeň ženy svého senešalka: žádný základní nesoulad mezi manželem a jeho ženou zde neexistuje, a když je odhaleno spiknutí, v němž má být manžel úkladně zavražděn, oba milenci umírají, což je osud, který si podle Marie zasluhují. Také v Bisclavretovi je nevěrná žena potrestána zmrzačením a vyhnanstvím. Eliduc představuje muže připoutaného ke dvěma láskám, své ženě a králově dceři; manželka se dobrovolně rozhodne pro odchod do kláštera, aby se mohl oženit se svou novou láskou. Marie se však snaží, aby bylo zřejmé, že vlastně k žádnému cizoložství nedošlo, protože o milencích říká, že nule folie, joliveté ne vileinie – jinými slovy žádný sex. Můžeme uzavřít, že Marie de France toleruje nevěru nebo s ní sympatizuje pouze v případě, že se dvojice k sobě nehodí, tj. je-li žena mal mariée. V Guiguemarovi se cizoložný pár nakonec vezme; v Yonekovi, kde milenec po ženině smrti tragicky umírá, jsou oba společně pohřbeni jako manželé. Tato sympatie k cizoložství za výjimečných okolností má daleko k proklamované neslučitelnosti lásky a manželství.145 Marie de France ztvárnila v krátkém lai i epizodu z Tristana a Isoldy. Tento původně keltský příběh, oblíbený v „dvorských“ kruzích 12. století, je stěžejním „cizoložným“ příběhem středověké literatury a byl přeložen v mnoha verzích do doslova všech evropských jazyků. Ve starších verzích je dějovou osou nápoj lásky, který probudí v milencích vzájemnou vášeň; pozdější verze někdy milencům připisují hlubší náklonnost. Dalo by se říci, že jde o vrcholný příběh mal mariée. Isolda konec konců patří k téže generaci jako její milenec Tristan, zatímco její manžel král Marek, Tristanův strýc, je pravděpodobně dost starý na to, aby 121


mohl být jejím otcem. Za jiných společenských okolností by jejich láska byla završena manželstvím. Pozdější verze zdůrazňují především tuto neslučitelnost Marka, který je vykreslen jako zloduch, a „dokonalé lásky nejkrásnější dámy a nejhezčího rytíře“. Podle italské verze Tavola Ritonda z konce 13. století se Tristan a Isolda před připlutím do Cornwallu na jednom ostrově „oddají“, a tím si slíbí, že se v nebi znovu shledají! Příběh neidealizuje cizoložství a není lekcí o neslučitelnosti lásky a manželství, je to tragédie lásky odsouzené k životu na okraji společnosti, která je nakonec příčinou zániku této společnosti.146 Chrétien de Troyes byl prvním autorem, který ve svém Rytíři na káře (Chevalier de la charrette) (1177) předpokládal cizoložný vztah mezi Lancelotem a Ginevrou, Artušovou královnou. A právě tento román posloužil Gastonu Parisovi jako podklad pro rozbor „dvorské“ lásky; jde o cizoložný vztah a rytíř slibuje, že splní všechna přání své dámy, a to i ta, jež ho poníží. K tomu je třeba připojit několik poznámek. Za prvé, vztah mezi Lancelotem a Ginevrou se liší od vztahů, jež Chrétien vylíčil v dalších svých dochovaných příbězích. Clige`s, Erek a Enida i Yvain prezentují manželství v příznivém světle, jakožto výsadní prostor pro vyjádření lásky. Clige`s jako odsouzení cizoložství je skutečně „protitristanovský“ a Chrétien má k soustavnému obhajování cizoložné lásky opravdu daleko. Za druhé, Rytíř na káře je jediným Chrétienovým příběhem, v němž je výslovně naznačeno, že téma i dílo si objednala patronka, a to ne ledajaká, ale sama Marie Champagneská, hraběnka, jíž Andreas Capellanus připisuje „názor“, že manželství a láska se neslučují. Dokončení díla přenechal Chrétien jinému – předpokládá se, že jej neuspokojovalo téma, jež mu bylo „vnuceno“ a jež se tolik lišilo od jeho dosavadních děl. Ať tak, či onak, faktem zůstává, že nevíme, jak by on sám příběh ukončil. Překvapivě malá pozornost je v díle věnována cizoložné povaze lásky a z ní plynoucí zradě Lancelota na Artušovi. Důležité je rovněž poznamenat, že starší a současné verze příběhů Ginevru a Lancelota je nepovažují za milence (například Lanzelet Ulricha von Zatzikhoven z konce 12. století). Není určitě náhoda, že ze všech Chrétienových románů pouze Rytíř na káře nebyl ve 12. století přeložen do němčiny. Lancelotovy verze ze 13. století a verze mladší, jak francouzské, tak německé, dělají z příběhu milenců tragédii, jako v případě Tristana a Isoldy. Jejich cizoložný vztah je hříšný a Lancelot proto nikdy nesmí spatřit grál.147 122


Cizoložství bylo zcela jistě důležitým námětem středověké literatury, bylo však představováno takovým způsobem – cizoložství jako pis aller v případě nerovného manželství s katastrofálními důsledky (Marie de France a další), cizoložství jako fraška (fabliaux a některé povídky Chaucera a Boccaccia), cizoložství jako tragédie (Tristan a všichni Lancelotové kromě nedokončeného Rytíře na káře) – že v žádném případě nemohlo potvrzovat neslučitelnost lásky a manželství. Láska mohla být cizoložná, mohla však i přežít a rozkvést v manželství, jak nám dosvědčují tak četná díla středověké poezie a prózy.

Světská literatura a náboženské cítění Mýtus výlučně cizoložné povahy fin amor vede k dalšímu obecně rozšířenému nepochopení – že totiž existovala naprostá neslučitelnost světské literatury a náboženského cítění, že fin amor byla protipólem křesťanství. Takový závěr by středověké současníky překvapil. I když se vždycky našlo pár nerudných mnichů, kteří světské romány odsuzovali (jako Huguccio se svým tvrzením, že manželský sex je hříchem), většina středověkých lidí na požadavek důslednosti příliš citlivá nebyla. Mnohé středověké texty jsou ve své podstatě dvojznačné a předkládají rovnocennou nabídku dvou naprosto odlišných pojetí lásky; například Minnelieder (milostná lyrika) a Marienlieder (básně k oslavě Panny Marie) se vyznačují naprosto stejnou stavbou a liší se pouze námětem. Podobně, tak jako někteří – i když ne všichni – duchovní autoři rozlišují mezi cupiditas (světskou láskou, chápanou pejorativně) a caritas (láskou božskou, vnímanou jako pozitivní), stejně tak mnozí světští básníci staví proti sobě dobrou a pravou lásku na straně jedné a špatnou a falešnou lásku na straně druhé (Venuše v těchto skladbách může zastupovat buď jednu, nebo druhou stranu). Německá literatura je vůči tomuto souladu světského a náboženského vnímání mimořádně pozorná a tématům spojeným s cizoložstvím se většinou vyhýbá; některým německým básníkům se dokonce podařilo smířit ideál služby dámě s ideálem služby Bohu v rámci účasti na křížové výpravě, jako je tomu v epické básni Reinfried von Braunschweig (kolem r. 1300).148 Jedním z nejzřetelnějších příkladů přání usmířit světskou a božskou lásku je důraz, který mnoho cizoložných povídek klade na ryzí po123


vahové vlastnosti milenců v přesvědčení, že Bůh na milence hledí shovívavě, a to dokonce i na ty cizoložné. Lancelot, ač cizoložník, je monogamní a věrný, což jsou mimořádné vlastnosti v době, kdy flirt byl u mužů spíše pravidlem než výjimkou. Jako jiní milenci i Lancelot přijímá obtížnou cestu odkládané odměny; svazek s jeho milovanou je cílem, k němuž se však dá dojít až po velice trpělivé službě dámě. V jednom okamžiku Lancelot odolá pokušení a odmítne pozvání do lože nahé a žádoucí, krásné mladé ženy. Tato episoda je pohotově srovnávána se soudobými příběhy mnichů, zejména svatého Bernarda, zbožně odolávajícího pokušení za podobných okolností. Dokonce i v pozdějších verzích Lancelotova příběhu, kdy je svazek s Ginevrou již rozhodně odsouzen jakožto hřích, jsou autoři k oběma „věrným“ milencům poměrně shovívaví. V německé verzi Lanzelota se Lancelot stává mnichem a Ginevra jeptiškou. V Artušově smrti (1459) Thomas Mallory říká o Ginevře, že „za života byla věrnou milenkou, a proto dobře skončila“; věrnost, dokonce i věrnost v cizoložství, zasluhuje odměnu. Je zajímavé sledovat, jak často jsou Lancelot, Tristan i Paris používáni jako „vzory“ věrných milenců, a to i v příbězích o manželské lásce. Gottfriedovi von Strassburg připomínají první písmena Tristanova a Isoldina jména kříž (T) a jméno Iesus (I)!149 Svým věrným cizoložným milencům žehná i Marie de France. V Yonekovi si dokonce „nešťastně provdaná“ stanoví jako podmínku završení lásky k mladému muži jeho víru v Boha. Přistoupí společně k přijímání a jsou svoji. „Kéž Bůh dá, aby se z této lásky těšil (milenec) po dlouhý čas!“ dodává Marie. O něco později se Jean de Condé (†1345) domnívá, že Bůh slibuje věrným milencům ráj, a topos Boha pomáhajícího milencům se objevuje i v mnoha německých fabliaux.150 Jestliže se světští autoři pro milence nezřídka dovolávali náboženského posvěcení, církevní spisovatelé často srovnávali božskou lásku s její pozemskou obdobou. O mysticích a jejich erotické obraznosti již byla řeč. Srovnávání božské a světské lásky však nalezneme i u „průměrnějších“ duchovních. Mezi portrétem Krista, jak jej vykreslil ve svých kázáních Robert de Sorbon (1261), a vlastnostmi typického hrdiny Chrétiena de Troyes existuje dokonalá shoda: jsou pohlední, mocní, bohatí, urození, velkorysí, mírumilovní a moudří. Velebit Krista zároveň pro jeho sex-appeal i nesmrtelnost zřejmě nebylo nikterak zarážející! Naopak, bylo to dosti obvyklé. Anglické Wooing of 124


our Lord je ve svém tónu emotivnější a vášnivější, než kázání Roberta de Sorbon.151 Hagiografie a romány ve skutečnosti už dávno nebyly oddělené žánry. Katalánec Ramón Lull v příběhu o Blaquernovi (1288) vypráví o kupcově synovi, který se postupně stal knězem, papežem a poustevníkem, přičemž se rozhodne zvolit formu románu, který začíná příkladným manželstvím Blaquernových rodičů. Ještě výmluvnější jsou úpravy provedené v Robertu ďáblovi. Ve starších verzích příběhu z konce 12. století Robert, syn ďáblův, končí svůj život věčným pokáním za své dávné hříchy a za svůj původ. Verze ze 14. a 15. století však už končí Robertovým sňatkem s královskou dcerou, přesně jako v rytířském románu! Tak se jinak dosti pochmurný příběh o hříchu a pokání projasní romantickým, šťastným až rozverným koncem.152 Další příklady takového prolínání žánrů poskytují v hojné míře tehdejší kázání v národním jazyce. Jeden kazatel vykládal svým ovečkám, že Kristus se tak trochu skrývá, jako milenec – není snadné jej získat – aby umocnil lásku, kterou v lidském pokolení probouzí. Další kazatel bez váhání přímo označil božskou lásku za fin amor. K lásce Boží byly přirovnávány i očividně cizoložné vztahy. Během jednoho kázání v okcitánštině kněz srovnával odvahu, s jakou jde svatá Anežka na smrt pro lásku ke Kristovi, s odvahou, kterou projevil Lancelot, když podstupoval nebezpečné situace pro lásku Ginevry! Se zásadovostí si středověké myšlení rozhodně starosti nedělalo.153 Když John Moore v roce 1968 poukazoval na podobnost vlastností fin amor a božské lásky ve 12. století – pozitivních vlastností lásky, na její dobrovolnost a vzájemnost – dospěl k závěru, že byla provedena „nesprávná syntéza“ a že tyto představy se rozvíjely odděleně, v dílech dvorských i duchovních spisovatelů. Ve 12. století asi žádné formální písemné sloučení neexistovalo, ale srdce a mysl mnoha autorů žádnou neslučitelnost nepociťovaly. Světští spisovatelé bývali fakticky často zároveň i spisovateli duchovními, jak dosvědčují Andreas Capellanus a Gautier z Arrasu, autor románu Ille et Galeron. Skutečného formálního sloučení dosáhli až pozdější autoři, zejména jihofrancouzský františkán Matfré Ermengaud ve svém Breviari d’ amor (1289), skutečné encyklopedii lásky. Láska mezi pohlavími nemůže být špatná, tvrdí Matfré, protože je přirozená a Bohem stvořená, i když se k ní musí přistupovat opatrně a je třeba s ní správně zacházet. Sám sebe františkán považoval 125


za trubadúra v okcitánské tradici; milostná služba básníkova dámě podle něj odpovídá období dvoření své nastávající, s níž se samozřejmě nakonec ožení. Matfrého pohled na lásku připomíná písně Guilhema de Montanhagol, trubadúra z poloviny 13. století, pro něhož láska byla zdrojem ctnosti a cudnosti.154

Slučitelnost lásky a manželství v literatuře Tato slučitelnost světské a božské lásky, vášnivé lásky a křesťanského manželství, je už od 12. století stále přítomným literárním námětem. Nalezneme ji zejména v lais Marie de France (Frêne, Milon) a v románech Clige`s, Yvain a Erek a Enida, v nichž Chrétien de Troyes spojuje lásku a manželství. Ve 12. a 13. století se s tímto tématem můžeme setkat téměř ve všech narativních žánrech a ve všech zemích. I francouzská epika 12. století, věnovaná zásadně hrdinským bitvám, se šťastným manželstvím zabývá a pozdější eposy, jako jsou Aye d’Avignon a Gui de Nanterre, považují za podstatné, aby se hrdina na konci příběhu šťastně oženil. Také artušovské romány ze 13. století obvykle pro hrdinu končí šťastným sňatkem. Například Durmart le Gallois je skutečnou obhajobou manželské lásky: hrdina příběhu prožije v mládí cizoložnou lásku k ženě otcova senešalka a lituje toho. Svými hrdinskými činy se snaží získat lásku irské královny, se kterou se nakonec ožení.155 Ve 12. a 13. století byl důležitým námětem také otec s incestními sklony a nešťastné hrdinky těchto příběhů nacházely řešení ve sňatku s milujícím mužem, jako je tomu v Manekine Philippa de Beaumanoir (30. léta 13. stol.) a v La Belle Héle`ne de Constantinople. V mimořádně oblíbeném Apolloniovi z Tyru je zápletka obdobná.156 Odloučení a nové shledání šťastného manželského páru – bez motivu incestu – je námětem Guillauma d’ Angleterre ze 12. století a Parisse la Duchesse ze století následujícího, kdežto Le roi Flore et la belle Jeanne ze 13. století je oslavou druhého manželství. Vedle těchto specifických žánrů existuje bezpočet románů, jež lásku a manželství spojují: Ille et Galeron, Galeran de Bretagne, Guillaume de Dole, Guillaume de Palerme, Floriant et Floret, Cristal et Clarie, Floris et Lyriopé, Cleomade`s – a výčet by mohl pokračovat. Ve výjimečně vlivné alegorické básni Román o Růži (asi 1225 –1240) prohlašuje Guillaume 126


de Loris zcela jasně, že objektem vášně mladého muže by měla být neprovdaná žena. V tomtéž období vznikla i v Anglii řada románů, končících šťastným manželstvím. Král Horn (1225) později ve světě proslul jako Pontus a Sidonie. V Haveloku Dánovi ze 13. století a v Bevisovi z Hamptonu (1300) se odloučení snoubenci nakonec znovu shledají a příběh Sira Otuela byl v roce 1400 pozměněn a umožnil hrdinovi, aby se nakonec oženil s Belyssantou.157 Německá literatura už od počátku dává přednost manželské lásce a projevuje nechuť k tématu cizoložství, zejména v románech. Hartmann von Aue upravil pouze ty romány Chrétiena de Troyes, jež se staví k manželství příznivě; jeho Der arme Heinrich končí šťastným manželstvím a v Gregoriovi Hartmann říká, že „nejkrásnější život je v posvátném manželství“ (elich hîrat … beste leben). De guote Gêrhart Rudolfa von Emse z roku 1225 vypráví o kupcově synovi, který se oženil s královskou dcerou. Největším zastáncem milujícího se manželství byl však Wolfram von Eschenbach. Dokonce i ve své lyrice zpracoval témata, která „pouhým milencům“ nepřejí, jako je tomu v básni Tagelied, kde jsou milenci za úsvitu odloučeni. Jeho román Willehalm je portrétem věrných manželů Willehalma a Giburg. Nejkrásnější oslavou manželství je ovšem Parzival, v němž hrdina zůstává věrný své ženě Condwiramor i během dlouhých let bloudění. Jsou hluboce šťastni jako „jedna bytost“. „Pravá láska,“ říká Wolfram, „znamená skutečnou věrnost“ (Rehte minne ist wâriu triuwe). Poustevník, jehož Parzival potká, slibuje spásu těm, kdo žijí „ušlechtile a ctnostně v manželství.“ Poctivě ženatý muž Parzival je považován za hodna toho, aby se stal králem svatého grálu. Neexistuje důraznější potvrzení slučitelnosti hluboké vzájemné lásky a křesťanského manželství, manželství a křesťanské dokonalosti.158 Literatura pozdního středověku se v každém případě vyznačuje ještě rozhodnějším přesvědčením o slučitelnosti lásky a manželství, a to opět v evropském rozměru. Tajný sňatek se stal častým osudem milenců v mnoha španělských románech, jako byl nesmírně populární Amadis Galský (1492). Manželskou lásku opěvovali němečtí básníci Hugo z Montfortu (†1423) a Oswald von Wolkenstein (†1445). Věrnost a povznášející síla lásky zaznívají z četných děl Guillauma de Machaut, Watriqueta de Couvin a Jeana de Condé ze 14. století a milující manželství připomínala rovněž Christine de Pisan (†1430). Drážďanský ruko127


pis komentáře k Echecs amoureux (kolem r. 1380) rozvádí názor Tomáše Akvinského a říká, že „manželství je nejvyšší formou přátelství a zahrnuje v sobě všechny druhy lásky“.159 Největší literární osobnosti tehdejší Anglie, William Langland (†1400), Geoffrey Chaucer (†1400) a John Gower (†1408), obhajovaly manželskou lásku. O Chaucerově podání vzájemné manželské lásky ve Statkářově povídce jsme již hovořili. Ve svém Piersu Plowmanovi doporučuje William Langland čtenářům, aby „se brali z lásky, ne pro peníze“; pravé křesťanské manželství je podle něj založeno na „vzájemné lásce“. John Gower v Confessio amantis naléhá na mladé muže a ženy, „aby si s láskou a manželstvím pospíšili“, protože „lásce prospívá, je-li zakotvena v manželství.“ „Neboť kdybych měl ten typ ženy, který popisujete,“ říká milenec svému zpovědníkovi, „co víc bych si mohl přát?“ Gower je rovněž autorem pojednání For married lovers (Pro milence v manželství), v němž líčí manželství „loajálních přátel“ (amis). Stejně jako ve španělské literatuře byl i v Anglii tajný sňatek oblíbenou pojistkou proti nemravnosti. Aby usmířili antickou tradici s křesťanskou morálkou, upravovali tehdejší spisovatelé nelegitimní vztahy antických příběhů často na tajná manželství. Například Chaucer ve svém Troilovi a Kressidě dovolí milencům, aby si vyměnili prstýnky, jako tomu bývalo v případě středověkých tajných sňatků.160 I když se cizoložství i nadále objevovalo jako komický námět fabliaux i románů a jako tragické téma pozdějších ztvárnění příběhů Lancelota a Tristana, vidíme, že početná díla středověké literatury byla věnována tématu lásky a manželství. Navíc se vedle děl, o nich jsme hovořili výše, začal záhy rozvíjet celý žánr, zabývající se výhradně osudem pronásledovanými dvojicemi, který byl oblíben ještě v období pozdního středověku. Námětová podobnost těchto prací je překvapující a hodně vypovídá o tehdejším chápání lásky a manželství.

„Couple romances“ neboli „Milostné romány“ Zápletka těchto couple romances je mimořádně jednoduchá a velice se podobá ději klasických amerických muzikálů: chlapec potká dívku, chlapec ztratí dívku, chlapec získá dívku zpět, přičemž odloučení obvykle bývá zaviněno nesouhlasem rodičů. Můžeme rozlišit dva zá128


kladní typy: v „idylických“ románech spolu milenci vyrůstali od dětství, zatímco v případech druhého typu se potkali v mládí. „Idylický“ typ je časově starší; Floire et Blancheflor, jehož první verze se datuje do poloviny 12. století, zůstal jedním z nejoblíbenějších románů po celý středověk. Je příběhem islámského prince a křesťanské zajatkyně, kteří spolu vyrůstali. Když si princův otec uvědomí, že jde o lásku, prodá Blancheflor, ale Floire ji nakonec najde a ožení se s ní. Téma milenců, kteří spolu vyrůstali, nalezneme i v bretonském lai Espine, v románu L’ escoufle Jeana Renarta a ve vrcholně nevážném Aucassinovi a Nicolette. Představiteli druhého typu tohoto žánru, kdy se milenci setkají jako dospívající, jsou Amadas et Ydoine (asi 1190 –1220) od neznámého autora a Jehan et Blonde (asi 1230 –1240) Philippa de Beaumanoir. Paris et Vienne, Pierre de Provence et la belle Maguelone, Cleriadus et Meliadice a Pontus a Sidonie byli oblíbenými představiteli tohoto typu v 15. století.161 Couple romances je možno považovat za žánr nejenom pro podobnost zápletky, ale i pro ucelenou představu, s jakou prezentují lásku a manželství ve společnosti, představu, kterou lze nazvat „kanonicky korektní“. Nic z toho, o čem píší, nemůže současného kanonistu pohoršit; jsou skutečným chvalozpěvem na monogamii, nenajdeme v nich žádné cizoložství, žádný předmanželský sex a žádný rozvod. Manželství je založeno v souladu s církevním právem na základě dobrovolného souhlasu dvojice. Milenci jsou vždy dobrými křesťany, chodí na mši a konají dobré skutky. Tyto romány nejsou v rozporu s kanonickým právem a zároveň poskytují ucelený pohled na světskou společnost. Manželství jsou v nich důsledně hypogamní, tj. žena se těší vyššímu společenskému postavení než muž. Často je dcerou krále nebo císaře, kdežto její milenec, ač vždy urozeného původu, je nižšího postavení, je synem místního šlechtice či senešalka dívčina otce (Paris et Vienne). Kromě vyššího společenského postavení jsou hrdinky těchto příběhů mimořádně aktivní a podnikavé a nezřídka vyznávají lásku jako první. Ženy, které utečou s milencem a posléze jsou od něho odloučeny, dokáží nezávisle žít; v L’ escoufle si Aelis vydělává na živobytí vyšíváním, Meliadice pracuje jako služebná a Maguelone založí špitál, v němž zároveň slouží. Proč mají hypogamie a aktivní úloha žen v těchto románech tak zásadní význam? Možná jde o pokračování starého dvorského tématu 129


služby lásce, která velí muži, aby byl vazalem své dámy a splnil každý její rozmar, jak je to popsáno v Chrétienově Rytíři na káře nebo v německé milostné lyrice. Naopak, společenská nadřazenost a činorodost žen v těchto románech jsou chápány spíše jako protiváha namířená proti některým tehdejším představám o dominantní úloze muže v křesťanském manželství. Maguelone se zamiluje do Pierra a hned vzápětí prohlásí, že si přeje, aby on jediný byl jejím „pánem“ (mon seigneur), což byl obvyklý a o mnohém vypovídající výraz pro manžela. Meliadice vyjádří tento vztah činem: při jejich prvním setkání, poté co bylo zasnoubení oznámeno veřejně, Meliadice, královská dcera, padne před svým budoucím manželem na kolena, „jak se slušelo“ (com il appartenait), tak jak to dělával on, když se jí dvořil. A Cleriadus jí samozřejmě pomůže vstát, tak jako pomáhala v době námluv ona jemu. Nadřazené společenské postavení a činorodá povaha hrdinky nejsou tedy posvěcením „dvorské“ morální nadřazenosti ženy, ale spíše lékem na jisté lidové a křesťanské představy o manželství, v němž vládne muž. Jejich smyslem bylo dosažení takového vztahu vzájemnosti, jaký existoval mezi manžely v Chaucerově Statkářově povídce, o níž již byla řeč.162 Výzva směrem ke čtenářkám je zřejmá; a hrdina, který se ožení s bohatou dědičkou, je přitažlivý i pro muže. Tyto romány představovaly splnění přání mladých mužů i žen. Vzájemnost obsažená v milostném vztahu, vylíčeném v těchto dílech, se odráží i v jejich názvu, který většinou obsahuje jména obou milenců. Jména jsou si často podobná, jako v případě Paris et Vienne (obě představují jména měst) a Floire et Blancheflor; podobnost jmen ostatně představovala důvěrně známý prostředek literatury věnované mužskému přátelství, postačí zmínit zde Amise a Amila. Autoři navíc často zdůrazňovali i fyzickou podobnost milenců. Floire a Blancheflor, stejně jako Amis a Amile, se narodí téhož dne. Fyzicky si jsou natolik podobní, že je možné je zaměnit. I když v ne-idylických románech je fyzická podobnost méně důležitá (zde je muž obvykle o několik let starší než žena), stejný charakter a odvaha jsou patrné z jejich statečnosti a věrnosti během nevyhnutelného období odloučení. V těchto sentimentálních románech se můžeme setkat s tématem přátelství, původně uplatňovaným pouze v případě vztahu mezi muži, jež se promítá do vztahu muže a ženy. 130


Vyrovnaný a vyvážený vztah přátelství je patrný i z přístupu dvojice k manželskému závazku. Bez vědomí rodičů, sami či s jedním nebo dvěma přáteli jako svědky, si vzájemně slibují věrnost do konce života. Je typické, že žena „se dává“ svému milenci a často prohlašuje, že nikdy nebude milovat jiného a nikdy si jiného nevezme. „Smlouvu“ (convent v Amadasovi a Ydoine) mezi sebou zpečetí polibkem a/nebo výměnou prstýnků. Vienne, Meliadice a Blonde dodávají, že „naše srdce jsou jedno, naše vůle je nedílná“.163 Je to už skutečné manželství? Z výroků milenců je zřejmé, že jsou jeden druhému naprosto oddáni: kdyby je snad osud či rodiče měli rozdělit, přísahali si věrnost a slíbili si, že nikdy nebudou milovat nikoho jiného a nikdy si nikoho jiného nevezmou. V jistém smyslu se už považují za manžele; například Vienne dává Parisovi prstýnek „ve jménu manželství“. A přesto tito partneři, i když jsou vzájemně spojeni navěky, své manželství „nenaplní“, dokud není veřejně oslaveno; budou se milovat a objímat, ale ke styku dojde až po svatbě. Někdy je to zřejmé i z jejich vyznání lásky: Blonde oznamuje, že Jehan „nedostane víc“, dokud nebudou svoji, Meliadice hovoří o „čisté“ lásce, Vienne o lásce „bez špatných (villayne) úmyslů“ a Maguelone prohlašuje, že do svatby by se měli milovat „potají a počestně“.164 Zdrženlivost vůči pohlavnímu aktu nicméně neznamená, že zde chybí erotika. Floire a Blancheflor spolu leží nazí v posteli, i když ona je stále pannou; Jehan a Blonde tráví noci stále společně. Panna Aelis, když ji odloučí od Guillauma, hořekuje: „Ach Guillaume, drahý příteli, jak častokrát jsi kladl svoje nádherné ruce na toto břicho a tyto boky a dotýkal se mého těla“. Oddalování vytouženého spojení navíc umocňuje rozkoš, když čekání skončí.165 Z hlediska pohledu těchto románů na společnost je klíčový vztah rodič – dítě v otázce volby manželského partnera. Milenci se jeden pro druhého rozhodnou svobodně, bez rodičovského zásahu, a jsou to rodiče, kdo brání okamžitému a šťastnému naplnění této volby. Většina těchto románů přesto končí usmířením rodičů s dětmi. Ydoine se nakonec přece jen podaří přesvědčit otce, že Amadas je tou nejlepší volbou. Sám francouzský král zakročí, aby dosáhl omluvy hraběte z Oxfordu za to, že jeho dcera utekla s Jehanem. Opět vidíme, že tyto příběhy jsou naplněným přáním, touhou mladých lidí ukousnout si ze svého dílu 131


vytouženého koláče; vybrat si partnera, jehož milují, a zároveň získat i rodičovské požehnání. Tyto páry si přejí vedle rodičovského souhlasu i souhlas společenský, jak je zřejmé na případu Ydoine, která získá pro Amadase souhlas jak od svého otce, tak od svých baronů. Amadas nabízí jiné řešení: navrhuje, že ji odvede do „cizí země“, kde je nikdo nebude znát a kde budou moci v klidu prožívat svou lásku. Ydoine, která byla proti své vůli provdána za jiného a podařilo se jí uchránit panenství, je přesvědčena, že dokáže dosáhnout zrušení vynuceného manželství. Proč by měli obětovat jejich „líbeznou zemi burgundskou“, kterou má jakožto jediná dcera svého otce zdědit, a žít jako cizoložníci v cizí zemi, když se mohou podle kanonického práva vzít a zdědit majetek? Amadas jí oproti tomu navrhl cosi na způsob tristanovské Minnegrotte, což ona odmítá v zájmu církevně, společensky a materiálně zajištěného manželství. Proč se spokojit s málem?166 Všechny tyto páry se nakonec začlení do společnosti. Často se z nich stanou rodiče mnoha synů a dcer, kteří uzavřou báječná manželství s královskými syny a dcerami. Všechny tyto páry jsou povolány, aby vládly, a vládnou spravedlivě a v míru. To, že tyto romány tak trvají na společenském a politickém zakotvení, nám budiž připomínkou, že nejběžnějším slovem v politice pozdního středověku je „láska“: příbuzní se mají navzájem rádi, král miluje svůj lid a lid miluje svého krále.167 Ideologií těchto románů jsou mír a spravedlnost založené na lásce, přičemž společenská láska vychází z osobní lásky vládnoucího páru. Tyto romány jsou určitě něčím víc než pouhými příběhy lásky; jsou výrazem hluboké touhy po sladění osobních životních cílů se společenským začleněním. Nejde zde pouze o otázku slučitelnosti lásky a manželství, ale i o usmíření jednotlivce se společností a o skloubení hmotných a duchovních aspektů života. Ze všech románů zaznívá neotřesitelná víra autora ve slučitelnost a komplementaritu lidské a božské lásky, fin amor a lásky k bližnímu. Exil, v němž se milenci často nacházejí, je nutí žít skromně a na živobytí si vydělat, nezřídka jen jako obyčejní sloužící. Někteří, jako Maguelone, se stanou skutečnými poutníky. Cleriadus se živí žebrotou a Pontus je jedním ze třinácti „nuzných“, kteří jsou pozváni na Sidoniinu vynucenou svatbu. Životy mnoha těchto postav jsou skutečnými imitatio Christi. Připodobnění amor a caritas není nikde tak úplné, jako v Parisovi 132


a Vienne, kde vzájemná láska dvojice hraničí až s rouháním. Paris, zbožný křesťan, má v ložnici soukromý oltář, a zde, před obrazem Krista, schraňuje upomínky na Vienninu lásku. Když Vienne poprvé uvidí Parise a dozví se, že ji miluje, má pocit „jako by spatřila Boha“. Oba prožívají muka lásky do té míry, že Parisův otec mylně považuje tyto příznaky za mladíkovu touhu stát se poustevníkem. Pokud jde o Vienne, ta je skutečnou obětí lásky. „Jestli mě zabiješ,“ říká svému otci, „dostanu se do ráje jako mučednice.“ Uvězněna otcem, který doufá, že ji přesvědčí, aby si vzala jiného, snáší utrpení tak trpělivě, až jsou její nápadníci přesvědčeni, že když říká, že své srdce zanechala jinde, mluví o Bohu a svém přání stát se jeptiškou. Získá si pověst světice; její život se skutečně podobá životu mnoha svatých žen té doby, zvaných „rekluzy“, které byly uzamčeny v cele ve městě a žily z milodarů jeho obyvatel. A tak Vienne, kterou otec drží o hladu, dokud nezkrotne, přijímá ve svém vězení milodary od Eduarda, Parisova nejlepšího přítele, který jí tajně nosí jídlo. Způsob, jímž odráží nápadníky, je stejný jako technika, kterou uplatňovaly světice v Byzanci, aby uchránily své panenství; dává si do podpaží zkažené maso, aby hnilobným zápachem nápadníky odehnala.168 Když se Paris a Vienne opět shledají a jsou veřejně oddáni, moudře vládnou a konají dobré skutky; v pasáži, jejíž charakter je spíše hagiografický než literární, se dočteme, že: „…začali sloužit Bohu a dávat almužny a modlit se, a každý den vyhledali všechny chudé, které mohli najít, nasytili je u svého stolu a potom jim umyli nohy, a konali tolikeré dobro, že všichni říkali, že to jsou světci, neboť vykonali tolik dobrodiní .“169 Tento i další texty zřetelně dokazují, že koncem středověku pro mnohé lidi žádný základní rozpor mezi amor a caritas, mezi lidskou a božskou láskou, neexistoval. Vliv tohoto žánru sentimentálního románu na středověkou literaturu a mentalitu byl zřejmě značný. I když většina románů původně pocházela z Francie, byly převedeny v rozličných verzích do všech evropských jazyků; jen Floire et Blancheflor je od 12. do 16. století zachován ve dvaceti různých verzích. La belle Maguelone byla oblíbená v Německu stejně jako ve Francii a Paris et Vienne byl přeložen do latiny, angličtiny, němčiny a arménštiny. Romány s velice podobnou zápletkou – zejména erotickým, nicméně cudným vztahem mezi milenci v období od taj133


ného zasnoubení až k veřejnému sňatku – byly v téže době oblíbené i v Byzanci. Obdobné příběhy šťastně končící sňatkem z lásky vznikaly ve 14. století na Islandu. Oblíbenost tohoto žánru navíc přežila středověk; Floire et Blancheflor se v 16. století dočkal celé řady vydání tiskem (včetně Buch der Liebe Sigmunda Feuerabenda v roce 1587, jež zahrnovala i Pierra de Provence a Ponta a Sidonii), a Pierre de Provence, vydaný v 16. století dvacetkrát, byl v roce 1620 zařazen do Bibliothe`que bleue a až do 19. století šel dobře na odbyt u podomních obchodníků.170

Romány a skutečný život Jaký byl tedy vztah mezi touto literaturou a skutečným životem? Středověké romány určitě nebyly věrným odrazem života, jaký lidé v té době skutečně žili. Joachim Bumke nazval dvorskou lásku „společenskou utopií, návodem pro novou, lepší společnost,“ odporující tvrdé realitě tehdejšího života u dvora. Byla to nicméně utopie, která si našla cestu i do každodenního života. Móda dávat dětem jména románových hrdinů a hrdinek zasáhla Latium už ve 12. století a později se rozšířila do všech vrstev společnosti, jako tomu bylo v případě malého anglického chlapce ze 14. století, který dostal jméno Treuelove. Románové výjevy se dochovaly na goblénech, freskách, sochách i na předmětech denního užití, třebaže těch se pochopitelně nedochovalo tolik, jako děl monumentálních. Zvláště výmluvný je tác darovaný u příležitosti narození dítěte (tzv. „jitřní dar“ – pozn. překl.), pocházející z Itálie kolem roku 1400 a zpodobující nahou Venuši, z jejíhož ohanbí šlehají paprsky na šest klečících ctitelů: Achilla, Tristana, Lancelota, Samsona, Parida a Troila. Skutečně ohromující ukázka středověké nedůslednosti, jež dokáže spojovat narození legitimních potomků s literárními cizoložníky a smilníky! Jedno z nejslavnějších pláten 15. století, portrét manželů Arnolfini Jana van Eycka může být docela dobře evokací „tajného“ závazku oslavovaného v couple romances.171 Hrdinové románů se stávali vzorem chování pro panovníky ve Španělsku, Francii a Anglii. Podle inventáře knihovny Karla V. Francouzského z roku 1373 představovaly 60 z jeho 500 knih rytířské romány; pozdější králové tuto sbírku dále rozšířili. Dalším vášnivým sběratelem románů byl Richard II. a mezi anglickou aristokracií bylo tehdy v módě 134


mít „rodový román“, milostný příběh se šťastným koncem, jako byl Floriant et Florete, spjatý se zakladatelem dynastie. Romány často podporovaly čtenáře a posluchače v pocitu, že jsou zároveň účastníky i pozorovateli; Amadas et Ydoine se obrací k „vám, kteří milujete,“ a hrdinka Vienne je popisována jako dychtivá čtenářka „románů s krásnými příběhy“ (romans de belles histoires), což naznačuje, že i pro soudobého čtenáře mohla četba románu znamenat úvod k vlastnímu prožitku.172 Středověké romány, jež byly původně určeny aristokracii, brzy pronikly do ostatních vrstev společnosti. Tématem městských slavností ve 13. století bývali často rytíři Kulatého stolu a kupci z měst kolem Baltu zakládali ve 14. století „artušovská“ bratrstva. Jak ve Švýcarsku, tak v Anglii současníci vyprávějí o „turnajích“, jež pořádali obyvatelé malých vesnic v 15. století za účelem volby manželů.173 Nezůstala však tato spřízněnost románů a skutečného života pouze v rovině gest a symbolů? Spojovaly středověké páry opravdu vášnivou a něžnou lásku s manželstvím? Víme, že mnohá manželství, zejména v aristokratických a královských kruzích, byla ve středověku předem dohodnuta a často se tudíž předpokládalo, že v nich nemůže existovat láska – to je však kulturní předsudek. Skutečnost, že manželství Karla V. s Jeanne de Bourbon (r. 1350) bylo předem domluveno, nebránila, aby se oddaně nemilovali, takže Karlovi rádci si nevěděli rady s jeho „nepřiměřeným“ žalem, když mu manželka zemřela. Podobně „dojednaná“ povaha manželství Richarda II. s Annou Lucemburskou v roce 1382 nestála v cestě skutečné vášni, kterou Richard ke své ženě zahořel; v hlubokém žalu nad její nečekanou smrtí přikázal, aby palác, v němž zemřela, byl srovnán se zemí.174 I když předem domluvená manželství mohla být nešťastná, není důvod nevěřit, že při sjednávání sňatku byla brána v úvahu i osobní hlediska, zejména ke konci středověku. V Jehanovi de Paris (kolem r. 1495), jehož rukopis se nachází ve francouzské královské knihovně, vložil autor do úst francouzské královny matky tato slova: „Žádné manželství by se nemělo uzavírat, jestliže s tím obě strany nesouhlasí a jestliže do něho nevstupují z ušlechtilé a opravdové lásky, jinak může dojít k nebezpečným následkům.“ Jehan je tedy vyslán inkognito do Španělska, aby se infantce dvořil pouze za podmínky, „že se mu líbí“; naleznou v sobě zalíbení a nakonec se vezmou. Tento scénář v žádném případě není pouze smyšlený. Karel VI. měl například příležitost prohlédnout 135


si „nezávazně“ Isabelu Bavorskou v roce 1385, přičemž jako záminku použil pouť do Amiens; po uši se zamiloval a trval na tom, že se s ní okamžitě ožení, přestože neměla věno a dvůr byl rozhodně proti – protože „jinou si nevezmeme“. Sňatek krále Reného z Anjou a Jeanne de Laval v roce 1454 je pro nás příkladem inspirace románu skutečným životem, neboť dynasticky přijatelný sňatek se stal námětem básně Regnault et Jehanneton.175 Vedle „úspěšně“ dohodnutých sňatků však v královských, aristokratických i měšťanských kruzích existovaly časté případy tajných sňatků, jejichž uzavření bylo triumfem osobní volby. Jedním z nejbarvitějších příkladů takového rozhodného kroku na královské úrovni byl sňatek Černého prince, syna krále Eduarda III. Jeho otec toužil po dynastickém sňatku, ale byl postaven před „hotovou věc“, když se syn oženil s nejméně vhodnou kandidátkou, Joan, „sličnou děvou z Kentu“. Partneři byli nejen spřízněni pokrevně (bratranec a sestřenice druhého stupně) a duchovně (on byl kmotrem jejích dětí z předchozího manželství), ale Joan provázela i skandální minulost. Uzavřela tajný sňatek se senešalkem svého otce a poté se veřejně provdala za Williama ze Salisbury. Papež však potvrdil platnost prvního, tajného sňatku, a poslal ji zpět k jejímu prvnímu manželovi, který krátce nato zemřel. Královskému páru se dostalo papežského dispensu a po řádném období pokání mu bylo povoleno pokračovat ve společném manželském životě. Francouzský král Jan Dobrý neměl ve svých dynastických ambicích více štěstí, než Eduard III. Jeho druhý syn, Ludvík z Anjou, byl zasnouben s princeznou Aragonskou, kterou opustil, aby se mohl oženit podle svého přání s Marie de Blois-Chatillon, a na králi Janovi zůstalo, aby si pro rozhněvaného budoucího tchána vymyslel nějakou omluvu.176 Ve výčtu panovníků zklamaných milostnými vrtochy svých potomků bychom mohli pokračovat: Pedro Krutý Kastilský, Pedro Veliký Aragonský, Pedro I. Portugalský nebo císař Jindřich VI., jehož neteř Agnes pohrdla francouzským králem a tajně se vdala za pouhého vévodu. I šlechta si vybrala svůj díl na zklamaných společenských ambicích, způsobených tajnými sňatky. Němečtí šlechtici se čas od času neúspěšně pokoušeli zlomit odpor vůči rodičovskému výběru tím, že do předsvatebních smluv zaváděli klauzule, umožňující ukládat v případě změny rozhodnutí přísné pokuty. Alžběta z Württembergu se přesto v roce 1428 odhodlala postavit nejen rodičovskému nesouhlasu, ale 136


i pokutě 10 000 florinů, protože odmítla vévodu Albrechta III. von Bayern-München a dala přednost hraběti Janovi II. z Weidenbergu! Nejlépe doloženým příběhem odporu vůči rodičovskému zásahu je případ anglické rodiny Pastonových z 15. století, jejíž korespondence zachycuje životní lásky svéhlavých Pastonových dcer. Elizabeth odmítla rodinou doporučeného nápadníka, padesátiletého mrzáka; dostala výprask a domácí vězení, přesto však nátlaku odolala a vdala se až o deset let později. Její neteř Margery přivedla rodinu do řečí, když během tří let odmítla všechny vhodné uchazeče a poté v roce 1466 utekla s šafářem Richardem Callem, k němuž zahořela „vášnivou láskou“. Přes hlasité protesty rodiny biskup z Norwiche, jenž se řídil zásadou kanonického práva o manželství na základě souhlasu partnerů, platnost tohoto manželství potvrdil.177 Neurození lidé byli ve svém rozhodování pravděpodobně svobodnější než urození. Manželské pře předložené církevním soudům ukazují na bezpočet příkladů milenců, kteří se vzali tajně, aby se vyhnuli nesouhlasu rodičů, někdy naváděni a povzbuzováni duchovními, zejména františkány, přímo ve zpovědnici! Stejně jako v případě Pastonových církevní soud například potvrdil, ke zděšení rodiny, tajný sňatek mladého děvčete s potulným pěvcem. Další páry předvolané k soudu se vzaly bez jakékoli zmínky o postoji rodičů a intervence ze strany vrchnosti v těchto případech nápadně chybí. Mladá selská žena v Anglii byla ochotná zaplatit značnou sumu za to, že obdrží „povolení“ a bude si moci vzít „koho se jí zachce“. Svědek v soudním procesu v Boloni dosvědčil v roce 1452, že „mnoho žen se vdává bez souhlasu rodiny,“ a temperamentní vlámské děvče, poté co se nechalo dobrovolně „unést“ od rodiny, vyzývavě prohlásilo „kdybych to měla udělat znovu, udělám to“! Dobové dokumenty ukazují, že mladí lidé ve Francii a v Anglii překračovali společenské hranice, dvořili se navzájem ve vší počestnosti, volně rozmlouvali o svých láskách a párovali se podle své náklonnosti, zejména při lidových slavnostech, jako je den svatého Valentýna a první máj.178 Společenské schválení vztahu mladých milenců se objevuje již ve 12. století v židovské komunitě v Porýní; zde autor Sefer chasidim líčí v příznivém světle sňatek z lásky ve skutečném životě, navzdory rodičovskému nesouhlasu, a obecně „uznává důležitost lásky pro založení manželství“. Během křesťanského svatebního obřadu v Cahors ve 137


12. století byl kněz požádán, aby ověřil, že mezi ženichem a nevěstou existuje „láska“ (amor). Nepřekvapuje tedy, že v 15. století v jižním Německu byla „vzájemná náklonnost“ považována za „předpoklad řádného a šťastného manželství“. Koncem středověku, tak jako v Jehanovi de Paris, začali i rodiče a příbuzní považovat za rozumné, aby se při plánování manželství přihlíželo ke vzájemné náklonnosti. Svatební smlouva mezi německým šlechticem Philipem z Virneburgu a Walburgou ze Solms, uzavřená příbuznými v roce 1479, obsahovala podmínku „najdou-li jeden ve druhém zalíbení“. Když paterfamilias John Paston dojednával rodičovsky schválený sňatek svého syna, považoval za vhodné dodat jakožto argument ve prospěch manželství, že zde existuje „láska z obou stran“.179

Chvála manželství Skutečné sňatky z lásky i jejich románové obdoby existovaly v pozdním středověku v celé Evropě; stejně celoevropsky rozšířeným jevem bylo duchovní i světské písemnictví, velebící manželství. Rodina a manželský život byly důležitým námětem v dílech raných italských humanistů, z nichž nejvlivnější byli pravděpodobně Francesco Barbaro, který v roce 1416 napsal své De re uxoria, a Leon Battista Alberti, zabývající se manželstvím ve druhé knize svých Libri della famiglia (1433 –1434). Již ve 14. století však Francesco Barberino mluvil o manželce jako „vzácné společnici svého muže“ a Cino Rinuccini († 1417) odmítl zažité představy o neslučitelnosti intelektuálního a domácího života a dospěl ke skutečně odvážné obhajobě manželství. I když se tito autoři zabývali převahou otcovské autority v rodině, nepřehlíželi ani význam ženy. Barbaro označuje, pojmem odkazujícím k svatému Tomáši Akvinskému, vztah manžela a manželky jako „dokonalé přátelství“, a Alberti zdůrazňuje význam lásky namísto síly jakožto pojítka v rodině a vysvětluje, že jak tehdejší světské, tak církevní zákonodárství považuje manželství za „svazek rozumu a citu.“180 Ovlivněn Barbarem, německý spisovatel a soudce Albrecht von Eyb ve svém díle Ehebuch (1472), věnovaném městu Norimberku, kde žil a pracoval, řešil otázku, má-li se muž oženit či nikoli, a popsal manželství jakožto jeden z prvků dobře uspořádané společnosti. Přátelství 138


a láska, tvrdil Eyb, jsou základem dobrého manželství, a když se k němu přistupuje s rozumem a sebekázní, je šťastné, veselé a sladké. Jeho názory se ve své době staly součástí mnoha kratších anonymních pojednání. Přednosti vzájemné náklonnosti ještě více zdůrazňovali duchovní autoři. Františkán Cherubino ze Spoleta považoval ve svých Pravidlech manželského života (1459) „upřímný cit“ za jediný základ manželství. Jeho spolubratr svatý Bernardino ze Sieny (†1444) v kázáních často hovořil o manželství jakožto přátelství podle klasického tomistického pojetí a zdůrazňoval význam vzájemné snášenlivosti mezi partnery. Zejména varoval, aby manžel neočekával od ženy, že bude ctnostná, pokud (on) sám ctnostný není. Dominikán Marcus von Weida se svým Zrcadlem manželství (1487) byl předním představitelem tohoto důrazu na vzájemnost v Německu. Použil klasický topos „žebra“, hojně užívaný ve 13. století kazateli ve Francii i v Německu, a stejně jako oni interpretoval stvoření Evy z Adamova žebra nejen jako známku vzájemnosti, ale i jako výraz lásky a citu – Eva byla vzata z žebra, protože je nejblíže srdci, říká Marcus. V téže době také řada anonymních švábských traktátů jako ozvěnou Marcuse tvrdí, že Eva byla odebrána z žebra „vedle Adamova srdce, aby byla svým manželem milována.“181 Všechna tato témata – moudrá manželka, vzájemnost a citová stránka manželství – nacházíme i v soudobé poezii. John Gower ve svém Confessio amantis vypráví příběh moudré Petronelly, jež dokázala odpovědět na všechny obtížné otázky, které španělský král položil jejímu otci; král usoudil, že má onu vlastnost podstatnou k tomu, aby byla dobrou ženou, tj. rozum, a rozhodl se, že se s ní ožení. Rovněž další vyprávění chválící ženinu moudrost a vzdělání, Melibeus a Prudencie, se těšilo mezinárodní oblibě; dochovalo se 39 rukopisů a v letech 1491– –1517 vyšlo pětkrát tiskem ve Francii. Jeho nejstarší verze je od Albertana da Brescia z roku 1246, do francouzštiny ji převedl Renaut de Louhans v roce 1336, nechybí v Ménagier de Paris a dostala se do Canterburských povídek – když si ji vybral a převyprávěl Chaucer. V tomto příběhu paní Prudencie odmítá stanovisko svého manžela a trvá na tom, aby mužům, kteří napadli její dceru, prominul a neuchyloval se k násilí, přičemž její argumentace prozrazuje hluboké teologické a filozofické znalosti. Přesvědčuje svého muže, že ženám se má věřit, a že manželé mají jejich rad dbát; Melibeus „děkuje Bohu… že mu dal ženu obdaře139


nou takovým úsudkem.“ Podobný příběh vyprávěl ve stejném duchu Dirk Potter v Holandsku a vyprávění o Melibeovi je součástí téhož rukopisu jako anonymní švábské pojednání o manželství, jež se opět vrací k emotivnímu významu topos „žebra“. Povídka o Melibeovi a Prudencii je skutečně „antigriseldovská“. Známý příběh o Griseldě, pokládaný často za prototyp středověké misogynie, je jakýmsi ženským imitatio Christi, strašlivým osudem hrdinky, léta trpící v rukou společensky výše postaveného manžela (v hypogamním manželství), který soustavně zkouší její trpělivost a pokoru tím, že ji podrobuje strádání, předstírá, že zabil jejich děti a chystá se znovu oženit. Není tedy divu, že Chaucer, který tento příběh zařadil do svých Canterburských povídek, přidal závěrem jakožto varování „poslání“ pro muže, aby tímto způsobem se svými ženami nezacházeli, a ženy napomínal, „ …na lekci té ať ženy stavějí, je prospěšná, tak jednej podle ní! Srdnatá musí k obraně své stát,…“* Dokonce i konzervativní Ménagier de Paris se po zveřejnění Griseldina příběhu zapřisáhl, že nikdy nebude tak pošetilý, aby se svou ženou takhle zacházel, a Boccaccio označil manželovo chování jako „nesmyslně brutální.“182 Je pravda, že v pozdním středověku se manželovi stále ještě přiznávalo právo „napravovat“ svou ženu (ius corrigendi), tj. bít ji, což se s vzájemností mezi manželi snáší jen těžko. Přesto zde musíme učinit tři poznámky. Za prvé, i přes skutečně všeobecně přijímaný princip vzájemnosti koncem 20. století domácí násilí, bohužel, stále existuje. Za druhé, středověká společnost se obecně projevovala mimořádně násilně; pěstní šarvátky mezi sousedy byly na denním pořádku a ženy bývaly často obviňovány, že své muže bijí. Na závěr je nutno říci, že ius corrigendi známe především z textů, jež toto právo omezují nebo mluví proti němu. Prvními texty, jež je definují a vymezují, jsou zvyková ustanovení ze 13. století. Notářská akta a církevní registry ze 14. století nabádají k umírněnosti manžele, kteří by měli své ženy napravovat „mírně a přiměřeně“ a neměli by „překročit manželské způsoby“ (ultra modum coniugalem). V 15. století se umírněnost stále více vyžadovala, až postupně přešla v zákaz jakéhokoli násilí. V notářském zápisu z Toulouse z roku 1448, jenž je dokladem o usmíření manžela a jeho cizoložné manželky, manžel slibuje, že ji „nebude podezřívat, bít ani urážet.“ Mnozí kazatelé varovali muže před domácím násilím a církevní soudy začínaly trestat muže, kteří své ženy bijí, 140


exkomunikací, pokutou nebo vězením. Většina církevních soudů považovala špatné zacházení za důvod k rozloučení „od stolu a lože.“ Kruté manžele kritizovala i literatura určená širokému publiku. V anglickém pojednání z konce 14. století How the Good Man Taught his Son (Jak řádný muž vychovává svého syna) nabádá otec syna, aby svou ženu nikdy nebil a neurážel, ale aby se o ni láskyplně staral. V Evangile des Quenouilles z Pikardie z konce 15. století se praví, že ty, kdo bijí své ženy, „Bůh považuje za horší Saracénů“; milosti Panny Marie se dočkají, až poprosí své ženy o odpuštění.183 Vzájemnost a rovnost, jež vyjadřuje topos žebra, byly považovány za přijatelnější alternativu než podřízenost ženy muži. Uplatnění se dočkalo i jiné topos – srdce. Oráč z Čech Jana ze Žatce (kolem r. 1400) zaujme silou citu, obsaženou v lásce k ženě, která je esencí pozemského štěstí. Dílo má formu rozhovoru se smrtí, kterou muž proklíná za to, že mu vzala milovanou ženu, „jeho světlo, jeho hrdličku, jeho miláčka“, a změnila „lásku srdce v jeho utrpení“. V Oráči z Čech je antický žánr zármutku nad smrtí přítele transformován v ódu na pozemské manželské štěstí. Manželství zde není chudou nevlastní sestrou panenství, ale spíše „nejvyšší hodnotou“, možností nebe na zemi, „nejvyšší blažeností“, jak je nazval další stoupenec manželského stavu Thomas Usk. „Blaženost dvou milujících se srdcí si nelze ani představit“, napsal Usk.184 Od konce středověku už máme k dispozici svědectví – dopisy a deníky – vypovídající o citech obyčejných lidí, kteří je psali, a tyto dopisy odhalují city, jež opravdu úzce souvisejí s výše uvedenými topoi. Žena z Barcelony už ve 14. století v dopise svému muži připomíná „řádnou lásku“ (bona amor), jež je mezi Vámi a mnou.“ V zachované korespondenci manželských párů z Německa z 15. století jsou ženy chváleny za svou moudrost a pořádnost a manželé se s nimi radí v obchodních záležitostech, na nichž se ženy samy často aktivně podílejí. Manželské vztahy, o nichž vyprávějí, jsou reciproční – ženy i muži užívají nezávisle na sobě tytéž neformální a láskyplné výrazy pro oslovení a každodenní životní rozhodnutí jsou kompromisem mezi přáním příslušného muže a jeho ženy. Burkhard Zink z Augsburgu líčí vztah se svou první ženou jako „pravé přátelství“ (rechte freundschaft). Láska a vzájemná náklonnost byly považovány za nezbytný předpoklad dobrého manželství. Během dvoření podepisovali muži a ženy své dopisy srdcem a po sňat141


ku se vzájemně oslovovali „můj/má z celého srdce milovaný/á muži/milovaná ženo“. Nad smrtí partnera projevovali hluboký žal a přísně dbali na dodržování pohřebních náležitostí, k nimž obvykle patřila společná rodinná hrobka. Vztah mezi manželi byl vztahem „milujícího se partnerství… vzájemně se podporovali a pracovali ruku v ruce.“ Christine de Pisan, která ovdověla v pětadvaceti letech, oplakávala svého manžela, k jehož dobrým vlastnostem patřily „laskavost, šlechetnost, věrnost a něžná láska“; mnoho párů, říká Christine de Pisan, „žije v dokonalé shodě a vzájemné lásce a věrnosti.“ Vzájemnost a manželská láska nepředstavovaly pouhá literární „topoi“, patřily do skutečného života. Na závěr tohoto oddílu připojme ještě jeden popis milujícího se manželství: „Mladý muž… potkal krásnou mladou ženu, okouzlující a laskavou… byli spolu šťastni, jak si ani nedokážete představit, milovali se navzájem jako dvě hrdličky, neboť byli jedno tělo, jedna duše…“ Je to citát z Jana ze Žatce? Z Thomase Uska? Z Geoffrey Chaucera? Ne, pochází ze vzorového příkladu středověké misogynie, z Patnáctera radostí manželských! A není to míněno ironicky – autor si naříká, že i když existuje manželské štěstí jako to výše uvedené, může je ukončit smrt. Jinými slovy, opakuje se stejný povzdech, jako u Jana ze Žatce, krále Richarda II. a Christiny de Pisan! Koncem středověku i misogynové, stejně jako moralisté, básníci a „muži či ženy z ulice“ souhlasili s tím, že věrně se milující manželství je ztělesněním pozemského štěstí.185

„Objev“ lásky? Máme právo hovořit, tak jako Peter Dinzelbacher, o „objevu“ lásky ve vrcholném středověku? Emotivní vztah mezi mystiky a Bohem, důraz teologů na Boží lásku a manželskou náklonnost, potřeba „dvorské“ lásky a „chvála manželství“, není to všechno projevem nečekané společenské citlivosti na lásku, a zejména vášnivou lásku mezi mužem a ženou? Mayke de Jong, medievalistka ovlivněná kulturní antropologií, varuje před přílišným zdůrazňováním inovací vrcholného středověku a kárá řadu historiků za to, že toto období označují „za rozkvět toho a onoho“, v první řadě dvorské lásky. Peter Dronke se obrací proti zastáncům mí142


nění, že dvorská láska vznikla ex nihilo ve 14. století; Dronke poukazuje na její rozmanité zdroje v latinské, lidové i arabské literatuře a popisuje vzájemnou lásku muže a ženy jako obecně kulturní jev. Takové námitky je třeba brát vážně. Kolik z toho, co považujeme za pokrok, je možná pouhým zachycením (na papír či pergamen) myšlenek a pocitů, jež ve společnosti už dávno existovaly, ale nikdy nebo málokdy se dočkaly vyjádření?186 K zevšeobecňování v otázce „objevu“ lásky ve vrcholném středověku se musí přistupovat opatrně. Názorným příkladem je příběh nejslavnějších středověkých milenců, který v dosavadním výkladu nápadně chyběl. Je vůbec možné psát o historii středověkého páru, aniž bychom se zmínili o Abélardovi a Heloise? Jejich vztah bývá považován za skutečný symbol „zrození lásky“ ve 12. století – jeho okolnosti jsou však natolik zvláštní, že je musíme oddělit od ostatních dvojic, o nichž se zde hovořilo, a považovat spíše za výjimku než za symbol. Jak poznamenal Georges Duby, jejich příběh byl ve 12. století pravděpodobně chápán spíše jako moralizující vyprávění o pokání, než jako drama zmařené lásky. Heloise jsou navíc do úst vkládány kritické výpady proti manželství z hlediska neslučitelnosti intelektuálního a manželského života, jež byly ohlasem patristického i soudobého misogynního písemnictví. Jejich příběh nelze oddělovat od Abélardova zvláštního postavení duchovního – intelektuála; toto specifické postavení spolu s metodologickými problémy, spojenými se studiem jejich autentické, ale častokrát přepracované korespondence, znamená, že není možné je uvádět, jak se občas stává, jako symbol „zrození lásky“ ve vrcholném středověku.187 Dronke má zajisté pravdu v tom, že existuje jistý obecný aspekt lásky. Již ve druhém tisíciletí před Kristem se v milostných písních egyptských žen spojovala vášnivá láska s manželstvím. Ani množství předloh z arabské literatury, jež jsou formou i námětem obdobou dvorské poezie, nemůže být dílem pouhé náhody. Přesto ale jisté aspekty lásky ve vrcholném středověku nelze považovat ani za „obecné“, ani za prostě převzaté, a jsou něčím skutečně novým. Rüdiger Schnell upozorňuje, že většina slabých argumentů obhajujících „rozkvět dvorské lásky“ spočívá ve volbě určujících charakteristik této lásky, například v přílišném zdůrazňování jejího údajně cizoložného charakteru a teorie služby této lásce, které jsou ve skuteč143


nosti pouze jejím druhořadým či příležitostným aspektem. Skutečným významovým jádrem fin amor, pokračuje Schnell, je povznášející síla lásky; je to představa, že láska milence zdokonaluje, že je zdrojem veškeré ctnosti, jež je skutečně typická pro všechny projevy dvorské lásky vrcholného i pozdního středověku (a rovněž pro většinu toho, co bylo napsáno o manželství) a odlišuje ji od všeho, co jí předcházelo.188 V této argumentaci bychom mohli pokračovat a zdůraznit mimořádně společenskou povahu fin amor, tak jak se zformovala v období pozdního středověku. Dvorský ideál, rozvíjející se v literatuře pozdního středověku a pronikající do pozdně středověké společnosti všech zemí a všech společenských vrstev, směřoval k začlenění této lásky do společnosti prostřednictvím manželství a rozhodně je nepodrýval. Tím, že člověk miloval, a miloval podle tehdejších pravidel, uznávaje vzájemnost a věrnost, stával se lepším příslušníkem společnosti, a pokud patřil k vyšším vrstvám, byl povolanější vládnout. Spravedlnost a mír v dobře spravované zemi byly zabezpečeny vzájemným respektem a oddanou manželskou láskou panovnického páru. A právě toto neobyčejné spojení vášnivých citů jednotlivce na straně jedné se společenským začleněním a vládou na straně druhé, jež se ve 13. století plně rozvinulo a dále zdokonalovalo, je určující pro ojedinělou kvalitu a roli lásky, jež byla „objevena“ – právě vhodnější by snad bylo „oceněna“ – ve vrcholném středověku.

144

Časový přehled

kolem 100 400 430 565 poč. 6. stol. 6. stol. 720 –750 751–768 800 860 – 870 866 987 1024 asi 1050 1073 –1085 1116 1130 –1140 1130 –1150 asi 1140 1152 1154 –1159 kolem 1155 1159 –1181 kolem 1160 1160 –1185 1166 kolem 1180 1197–1220 1198 –1216 kolem 1200 1209 –1229

v Tacitově Germánii je patrná příbuzenská struktura toledský koncil uznává konkubinát dvou osob bez manželských závazků umírá Augustin, autor pojednání O dobru manželském umírá císař Justinián, který sestavil římské právo první verze sálského práva (Lex Salica) církevní koncily v Galii přijímají opatření proti endogamii papežské a konciliární hnutí proti endogamii vláda Pipina Krátkého (posloupná monogamie) Karel Veliký korunován císařem rozvod císaře Lothara II.– stanovisko Hincmara z Remeše list papeže Mikuláše I. Bulharům (manželství na základě souhlasu) Hugo Kapet usedá na trůn umírá císař Jindřich II., manžel Kunigundy v Bavorsku napsán Ruodlieb vláda reformního papeže Řehoře VII. začíná kázat Jindřich Mnich (manželství na základě souhlasu) korespondence Abélarda a Heloisy Hugo od Svatého Viktora píše o manželství doba trubadúra Marcabru Gratianův Dekret, velká sbírka kanonického práva rozvod Ludvíka VII. a Eleonory Akvitánské papež Hadrián IV. – manželství nevolníků (servi) Sentence Petra Lombardského vláda papeže Alexandra III. lais Marie de France, Floire et Blancheflor tvůrčí období Chrétiena de Troyes umírá Aelred z Rievaulx (Speculum caritatis) světský právník Azo používá termín „zákonná (legitima) konkubína“ píše Wolfram von Eschenbach vláda papeže Inocence III. romány Amadas et Ydoine, Escoufle Jeana Renarta, Píseň o Nibelunzích a Amis et Amile křížová výprava proti albigenským (katarská hereze)

171

ČASOVÝ PŘEHLED

1215 1220 –1240 1226 –1270 1230 –1240 1240 1252–1274 1272 1275 –1280 1283 1288 1303 –1305 1321 1348 1349 –1351 1361 1364 –1380 1384 –1389 kolem 1390

1400 kolem 1400 1404 1412 1415 1417–1418 1444 1453 1454 1472 1487 kolem 1495

172

4. lateránský koncil omezuje zákaz incestu na příbuzenský vztah třetího stupně; stanoví opatření bránící uzavření manželství první část Románu o růži vládne Ludvík IX., který se oženil s Markétou z Provence Jehan et Blonde umírá Jacques de Vitry (kázání o manželství) období působení svatého Tomáše Akvinského umírá Berthold z Řezna (kázání o manželství) druhá část Románu o růži Ramón Lull, Livre d’ Evast et de Blaquerne Matfré Ermengaud, Breviari d’ amor/Breviář lásky Bernard de Gordon, Lilium medicine umírá Dante černá smrt Boccaccio, Dekameron sňatek Edwarda (Černého prince) s Joan z Kentu ve Francii vládne Karel V., manžel Jeanne de Bourbon Philippe de Mézie`re, Livre du sacrament de mariage John Gower, Confessio amantis William Langland, Piers Plowman/Petr Oráč Geoffrey Chaucer, Canterburské povídky Jan ze Žatce, Oráč z Čech Patnáctero radostí manželských Christine de Pisan, Město žen Dirk Potter, Der minnen loep Francesco Barbaro, De re uxoria Guilhem Saignet, Lamentacio humanae naturae umírá svatý Bernardino ze Sieny Pierre de Provence et la belle Maguelone sňatek Reného z Anjou s Jeanne de Laval Albrecht von Eyb, Ehebüchlein Marcus von Weida, Spigell des ehlichen ordens Jehan de Paris

Slovník

agnátský typ rodové linie – systém, v němž se příbuzní odvozují pouze v mužské linii bilateralita – příbuzenský systém, který zahrnuje příbuzné jak v otcovské, tak v mateřské linii „cena za nevěstu“ – vklad do manželství ze strany ženicha nebo jeho rodiny hnutí katarů – kacířské hnutí v jižní Francii (12.–13. stol.), založené na dualistickém přesvědčení, že vše hmotné je špatné a vše duchovní dobré klan – rodová linie se odvozuje od mytického předka, jímž může být i zvíře kognace – pokrevní příbuzenský systém, v němž se příbuznost odvozuje bez ohledu na pohlaví kolaterální – častěji „horizontální“ příbuzní (bratranci, tety, strýcové) než předkové (rodiče, prarodiče) či potomci (děti, vnuci) „donatio propter nuptias“ – viz cena za nevěstu vdovský podíl – peníze nebo půda (či její užívání), jež připadly vdově a obvykle byly stanoveny svatební smlouvou věno – vklad do manželství ze strany nevěsty nebo její rodiny endogamie – uzavírání sňatků v rámci jedné příbuzenské skupiny exogamie – uzavírání sňatků mezi partnery ze dvou různých pokrevních skupin/ zákaz výběru partnera ze stejné rodové skupiny „feoffment to uses“ – zákonné přidělení pozemkového majetku určité osobě spojené se závazným slibem umožnit užívání tohoto majetku jiné osobě (prostředek uplatňovaný při převádění půdy na vdovu; předchůdce trustu) hypergamní manželství – manželství s osobou vyššího společenského postavení (pro niž je manželství hypogamní) hypogamní manželství – manželství s osobou nižšího společenského postavení (pro niž je manželství hypergamní) nedělitelné dědictví – dědictví rozdělené mezi dědice v nerovných podílech dědictví neodkázané v závěti – dědictví, u něhož neexistuje závěť izogamní sňatek – sňatek dvou osob stejného společenského postavení (opak hypergamního a hypogamního sňatku) manichejci – náboženská sekta vyznávající dualismus dobra a zla (zal. ve 3. stol. po Kristu) matrilinearita – rodová posloupnost odvozovaná z mateřské linie „Morgengabe“ – peníze nebo dar ženicha nevěstě po svatební noci neolokální typ bydliště – nový pár si vytvoří novou domácnost, nebydlí s příbuznými

173

SLOVNÍK

rozdělitelné dědictví – dědictví rozdělené mezi dědice rovným dílem patrilinearita – rodová posloupnost odvozovaná z otcovské linie primogenitura – prvorozené dítě dědí veškerý nebo většinu rodového majetku zastupování – rozšíření rodového dědického práva na děti předčasně zemřelé osoby uxorilokální typ bydliště – nový pár žije v domě nevěstiných rodičů virilokální typ bydliště – nový pár žije v domě manželových rodičů „wergeld“ – peněžní částka vyplácená v raném středověku násilníkem či jeho rodinou oběti násilí (nebo její rodině), uplatňovaná místo osobní msty

174

Rejstřík

Abélard, Pierre 40, 143 Accursius, právník 97 Aelfrik 110 Aelred z Rievaulx 110 –113 De spirituali amicitia 110, 112 Speculum caritatis 111 Alain z Lille 157 (pozn. 82) Albert Veliký, sv. 85 Albertano da Brescia 139 Alberti, Leon Battista 65, 138 Albrecht III. z Bayern-München 137 Albrecht von Eyb 138, 148 Ehebuch 138 Alexandr III., papež 57, 87, 97, 108, 112 Veniens ad nos 97 Alfonso X. Moudrý, kastilský král 58, 60, 81 Las Siete Partidas 58, 60, 81 Alfred Veliký 70 Al-Ghazálí 161 (pozn. 132) Alžběta z Württembergu 136 Amadas et Ydoine 129, 131, 135 Amadeo VIII. Savojský 73, 79, 81 Amadis Galský 127 Amis a Amile 111, 130 André le Chapelain 117, 122, 125 O umění počestné lásky 117 Andreas Capellanus viz André le Chapelain Anežka sv. 125 Angela z Foligna, sv. 110 Anna Lucemburská 135 Anonym z Rouenu 89 Antonín Guarnerius 84 Apollonius z Tyru 106, 126

Aristoteles 41, 83, 85, 90 Arnaud de Verniolle 81 Arnold z Villanovy 84 Artuš 64 Aucassin a Nicoletta 41, 129 Augustin, sv. 47, 56, 60, 69, 86 – 87, 109, 111–112 O dobru manželském 109 Avicenna 84 Aye d’Avignon 126 Azo, právník 61, 97 Baconthorpe, John 148 Baldwin, John 12 Barbaro, Francesco 138 Barberino, Francesco 138 Barbora, královna česká 72 Barzi, Benedetto 61 Beaumanoir, Philippe de 36, 126, 129, 148 Jehan et Blonde 129, 148 Manekine 126 Benedikt XII., papež 81, 102 Bennettová, Judith 39 Berenge`re 41, 99 Bernard de Gordon 85 Lilium medicine 85 Bernard de Montmirat 89 Bernard Sylvestris 90 Bernard z Clairvaux, sv. 109 –110, 124 Bernardino ze Sieny, sv. 139 Berthold z Freiburgu 114 Berthold z Řezna 113 Bevis z Hamptonu 127 Blackstone, William 81 Bloch, Marc 117

175

REJSTŘÍK

Boccaccio, Giovanni 13, 40, 65, 79, 123, 140, 156 (pozn. 75) Dekameron 41, 156 (pozn. 75) De mulieribus claris 40 Boncampagno da Signa 119 Boswell, John 80 – 81, 112 Boureau, Alain 108 Bourgeois de Paris 74 Boutillier, Jean 101, 159 (pozn. 109) Bracton, Henry 101 Zákony a zvyky v Anglii 101 Bresc, Henri 61 Bumke, Joachim 134 Calle, Richard 137 Cantilupe, Nicholas 88 Cicero 110, 112 Clef d’amor 119 Cleomade`s 126 Cleriadus et Meliadice 129 Cristal et Clarie 126 Cuvillier, Jean-Pierre 17 Dagobert I. 48, 50 Dante Alighieri 32 De coniuge non ducenda 41 de Jong, Mayke 142 Dinzelbacher, Peter 142 Dronke, Peter 142–143 Duby, Georges 21, 143 Durand ze St. Pourçain Guillaume Durmart le Gallois 126

86

Eduard II., anglický král 83 Eduard III., anglický král 136 Egbert ze Schönau 86 Echecs amoureux 128 Eleonora Akvitánská (Aliénor) 33, 52, 118 Elias, Norbert 67 Erasmus Rotterdamský 65 Ermengarda z Narbonne 33, 118 Etienne Bertrand 105 Evangile des Quenouilles 141 Feuerabend, Sigmund 134 Buch der Liebe 134 Filip August, francouzský král

176

58

Filip Dobrý, burgundský vévoda 63 Filip I., francouzský král 56 Filip III., francouzský král 87 Filip Sličný, francouzský král 83 Filip z Virneburgu 138 Floire et Blancheflor 130, 133 Floriant et Florete 41, 126, 134 Floris et Lyriopé 126 Fournier, Jacques viz Benedikt XII. Fox, Robin 18 Freud, Sigmund 120 Fridrich II., císař 81 Liber augustalis 81 Fulques Nerra z Anjou 72 Galénos 83 Galeran de Bretagne 126 Gautier de Mortagne 56, 96, 111–112 De coniugo 111 Gautier z Arrasu 119, 125 Ille et Galeron 119, 125 –126 Gerson, Jean 90 Gilbert de Tournai 113 –114 Gilles de Belleme`re 87 Glanvill (Ranulf z G.) 33, 81 Godelive sv. 98 Goody, Jack 17, 31, 51, 155 (pozn. 61) Gottfried von Strassburg 124 Gower, John 128, 139, 154 (pozn. 50) Confessio amantis 128, 139 For married lovers 128 Gragas 81 Gratian 56, 60, 86, 96–97, 156 (pozn. 70) Gui d’Ussel 103 Gui de Nanterre 126 Guiart 119 Guilhem de Montanhagol 120, 126 Guilhem Saignet 90 Lamentacio humanae naturae 90 Guillaume d’Angleterre 126 Guillaume de Loris 126 Guillaume de Machaut 114, 127 Reme`de de Fortune 114 Guillaume de Palerme 126 Guillaume de Saint Thierry 110 Guiraut Riquier 120

REJSTŘÍK

Hadrián IV., papež 108 Dignum est 108 Harald Krutý, norský král 48 Hartlieb, Johann 85 – 86 Hartmann von Aue 127 Der arme Heinrich 127 Havelok Dán 24, 127 Heloisa 143 Herlihy, David 23, 31, 51 Herzelauda z Rappoltsteinu 88 Hincmar z Remeše, arcibiskup 55, 57, 96 – 97 Honorius Augustodunensis 113 Honorius III., papež 108 Hostiensis (Jindřich ze Segusie) 87 How the Good Man Taught his Son 141 Hughesová, Diana 31 Hugo od svatého Viktora 56, 109, 111, 113 De beatae Mariae virginitate 111 Hugo z Montfortu 127 Huguccio 85 – 87, 123 Humbert z Romans 113 Charibert I., francký král 48, 50 Chaucer, Geoffrey 42, 87, 99, 114 –116, 119, 123, 128, 130, 139 –140, 142 Canterburské povídky 42, 114nn, 128, 130, 139 –140 Troilus a Cressida 128 Cherubino ze Spoleta 139 Pravidla manželského života 139 Childebert, francký král 50 Chilperich I., francký král 48 Chlothar I., francký král 48, 50 Chrétien de Troyes 13, 29, 122, 126 –127, 130, 149 Clige`s 24, 122, 126 Erek a Enida 29, 122, 126 Rytíř na káře 122–123, 130 Yvain 29, 122, 126 Christine de Pisan 40, 113, 127, 142, 149 Město žen 40 Christine Ebnerová 110 Chvála lásky 109

Ibn Fallita 84 Inocenc III., papež 57–58 Inocenc IV., papež 156 (pozn. 70) Isabela z Anjou 48 Isabela Bavorská 136 Isidor Sevillský 112 Ivo ze Chartres 56 Jacques de Vitry 72 Jacques z Amiensu 119 Jakub Dobyvatel 49 Jan, apoštol 110 Jan Dobrý, francouzský král 136 Jan II. de Cle`ves 63 Jan II. z Weidenbergu 137 Jan V. z Armagnaku, hrabě 154 (pozn. 50) Jan van Eyck 134 Jan z Freiburgu 87 Jan z Gaddesdenu 84 Jan z Habsburg-Laufenbergu 88 Jan z Ludziska 90 Jan ze Žatce 141–142 Oráč z Čech 141 Jean de Condé 124, 127 Jean de Meung 90, 114 Jeanne de Bourbon, manželka Karla V., 135 Jeanne de Laval 58, 136 Jehan de Paris 99, 135, 138 Jindřich II., císař 49 Jindřich VI., císař 136 Jindřich Mnich 99 Joan z Kentu 136 Johannes Teutonicus 79, 87 Johannes von Saaz viz Jan ze Žatce Juan de Torquemada 116 Justinián, císař 54, 81, 112 Kalixt I., papež 107 Kámasútra 84 Kapet, Hugo 22 Kapetovci 48 – 49, 52 Karel Veliký 48 –51, 55, 111 Karel V. Francouzský 58, 63, 134, 149 –150

177

REJSTŘÍK

Karel VI., francouzský král 135 Karel VII., francouzský král 63, 90 Karlovci 12, 48, 68 Kniha mravů a obyčejů 75 Konstantin, císař 101 Král Horn 127 Král Rother 98 Krůčky k lásce 109 Kunigunda, císařovna 49 La Belle Héle`ne de Constantinople 126 Ladislav IV. Kumánský, uherský král 48 Langland, William 128, 149 Piers Plowman 149 Lanzelot 124 la Sale, Antoine de 65 Laurence, zpovědník Filipa III. 87 Le Roi Flore et la belle Jeanne 126 Leges Henrici I. 81 Lejan, Régine 100 LeMaistre, Martin 86, 158 (pozn. 90) Leonardo da Vinci 65 Les établissements de Saint Louis 81 Lev I., papež 103 Lewis, C. S. 117 Livre de jostice et de plet 81 Lodi, Martino de 61 Lothar II., císař 55, 96 Lucius III., papež 101 Ludvík VII., francouzský král 52, 118 Ludvík IX. viz Ludvík Svatý Ludvík XI., francouzský král 63 Ludvík Koktavý 56 Ludvík Pobožný, císař 55 Ludvík Svatý 49, 63, 70, 74, 81 Ludvík z Anjou 136 Lull, Ramón 125, 163 (pozn. 169) Blaquerne 125, 163 (pozn. 169) Robert Ďábel 125 Luther, Martin 79 MacFarlane, Alan 148 Mahaut z Artois, hraběnka Maître Elie 119 Mallory, Thomas 124 Artušova smrt 124

178

33

Malthus, T. R. 148 Marcabru 102, 120 Marcus von Weida 139 Zrcadlo manželství 139 Marie de France 64 – 65, 99, 121, 123, 124, 126 Marie Francouzská viz Marie de France Marie z Blois-Chatillon 136 Marie ze Champagne 118, 122 Matfré Ermengaud 125 –126 Breviari d’amor 125 Mayali, Laurent 37 Melibeus a Prudencie 139 Ménagier de Paris 73 –74, 139 –140 Merovech 21 Merovejci 21–22, 68 Mikuláš I., papež 55, 96 Moneta di Cremona 86 Moore, John 125 O lásce k Bohu 109 O povaze a důstojnosti lásky 109 O’Riordanová, Justiniana 35 Oswald von Wolkenstein 66, 127 Ovidius 118 –119 Remedia amoris 118 Palars-Sobira`, hrabě 58 Paris et Vienne 129, 132–133 Paris, Gaston 117, 122 Parisse la Duchesse 126 Paston, John 138 Pastonová, Elizabeth 137 Pastonová, Margery 137 Patnáctero radostí manželských 58 –59, 99, 142 Pavel sv. 47, 107, 113 Pavel z Uher 86 Pedro I. Portugalský 136 Pedro Krutý Kastilský 136 Pedro Veliký Aragonský 136 Pepin, Guillaume 71 Perceforest 26 Petr Cantor 80, 118 Petr Damiani, sv. 80

41, 43,

REJSTŘÍK

Petr Lombardský 56, 85, 96 –100, 108, 111 Petr z Bruis 89 Petr z Paludy 86 Philippe de Mézie`re 107 Livre du sacrement de marriage 107 Songe du vieil pelerin 107 Pierre de Fontaine 105 Pierre de Provence et la belle Maguelone 129, 133 –134 Pipin Krátký 48 Píseň o Nibelunzích 27–29, 111, 145 Píseň písní 110 Platón 89 Pons Hugo de Ampourias 83 Pontus a Sidonie 127, 129, 134 Potter, Dirk 83, 120, 140, 154 (pozn. 50), 163 (pozn. 162, 165) Der minnen Loep 120, 154 (pozn. 50) Quaestiones Salernitanes

84

Raimund de Pennafort 87 Raoul z Valois 56 Regnault et Jehanneton 136 Reinfried von Braunschweig 123 Renart, Jean 26, 129 Guillaume de Dole 26, 126 L’Escoufle 129 Renaut de Louhans 139 René z Anjou 136 Richard II., anglický král 134 –135, 142 Richard de Fournival 119 Consaus d’amor 119 Richard Middleton 85 Richard Rolle 110 Žár lásky 110 Rinuccini, Cino 138 Robert de Courson 86 Robert de Sorbon 113 –114, 124 –125 Robert Zbožný, francouzský král 56 Roland 51, 111 Roland Mistr 97 Summa 97 Roman de Silence 41 Román o růži 90, 126

Romeo a Julie 106 Rozepře mezi Bohem a jeho matkou Rudolf von Emse 127 De guote Gêrhart 127 Ruodlieb 98 Rupert z Deutzu 110 Řehoř IX., papež 108

41

Sardi, Ludovico 61 Saské zrcadlo 81 Savonarola, Michele 84 Secreta mulierum 85 Schele, Johann 90 Schmidt, Karl 21 Schnell, Rüdiger 13, 143 –144 Schuster, Peter 77 Sir Isumbras 41 Sir Otuel 127 Speculum foederi 84 Spiess, Karl-Heinz 24 Stone, Lawrence 148 Štaufové 21 Švábské zrcadlo 81, 105 Tacitus 20, 25, 30 Theodoros z Tarsu 98 Thomas z Chobhamu 97 Tisíc a jedna noc 83 Tomáš Akvinský, sv. 85, 90, 108, 114, 128, 156 (pozn. 70) Tristan a Isolda 121 Trotula 84 Turnaj jeptišek 41 Ulpianus 95 Ulrich von Lichtenstein 120 Frauenbuch 120 Ulrich von Zatzikhoven 122 Lanzelet 122 Usk, Thomas 101, 141–142 Testament lásky 101 Vilém Dobyvatel

65

Walburga ze Solms 138 Watriquet de Couvin 127

179

REJSTŘÍK

William ze Saliceta 84 William ze Salisbury 136 Wolff, Philippe 66 Wolfram von Eschenbach 66, 127, 149 Parzival 66, 127 Willehalm 41, 127, 149 Wooing of our Lord 125

Zabarella, Francesco kardinál 90 Zemon-Davisová, Natalie 41 Zikmund Bavorský 85 Zikmund Lucemburský 72, 90 Zink, Burkhard 141 Zrcadlo lásky 109 Zvěstování v Yorku 99

Yolanta (Violanta) Aragonská, kastilská královna 58

Ženský turnaj

41

L E A H OT I S - C O U R

Rozkoš

a láska Dějiny partnerských vztahů ve středověku

EDICE KULTURNÍ HISTORIE

Z anglického originálu Lust and Love: A History of the Couple in the Middle Ages s přihlédnutím k německému překladu Lust und Liebe. Geschichte der Paarbeziehungen im Mittelalter vydanému nakladatelstvím Fischer Taschenbuch Verlag GmbH, Frankfurt am Main, roku 2000 přeložila Kateřina Novotná. Obálku a grafickou úpravu navrhl Vladimír Verner. Vydalo nakladatelství Vyšehrad, spol. s r. o., v Praze roku 2002 jako svou 443. publikaci. Odpovědný redaktor Filip Outrata. Vydání první. Stran 184. Vytiskly Tiskárny Vimperk a. s., Boubínská 483. Doporučená cena 198 Kč Nakladatelství Vyšehrad, spol. s r. o. Praha 1, Bartolomějská 9 e-mail: [email protected] www.ivysehrad.cz ISBN 80-7021-542-9

LEAH OTIS-COUR. Rozkoš. a láska. Dějiny partnerských vztahů ve středověku VYŠEHRAD

Recommend Documents