Latinská Amerika Do Latinské Ameriky se obvykle (i když ne vždy) zahrnuje 33 států (jde o státy všech amerických kontinentů s výjimkou USA a Kanady). Toto rozsáhlé území bylo několik desítek tisíc let osídleno domorodým indiánským obyvatelstvem a teprve od konce 15. století sem pronikají Evropané. Ti si postupně podmanily indiánské kmeny a říše a vytvořily zde vlastní kolonie. Nejvýznamnější koloniální říší v Latinské Americe byla říše španělská, která zahrnovala obrovské území od jižních částí dnešních USA až po nejjižnější část Jižní Ameriky. Postupně se základem její koloniální správy stala 4 místokrálovství. Místokrálovství Nové Španělsko zahrnovalo jižní části USA, území dnešního Mexika a dalších středoamerických států až po Kostariku, Nová Grenada zahrnovala dnešní Panamu, Kolumbii, Venezuelu a Ekvádor, místokrálovství Peru zahrnovalo dnešní Peru, Bolívii, ale i Chile, a místokrálovství La Plata zahrnovala území dnešní Argentiny, Paraguaje a Uruguaje. Druhou nejvýznamnější koloniální říší v Latinské Americe byla říše portugalská, která zde měla obrovskou kolonii Brazílii. Skromnější potom bylo vlastnictví dalších evropských koloniálních metropolí. Britové měly řadu ostrovů v Karibiku, území dnešní Guayany a postupně získali vliv i na území dnešního Belize (v polovině 19. století zde byla vyhlášena kolonie Britský Honduras). Podobně tak Francouzi měli kromě ostrůvků v Karibském moři (včetně dnešního Haiti) i Francouzskou Guayanu, Nizozemci rovněž několik ostrůvků v Karibiku a Nizozemskou Guayanu (dnešní Surinam). Zvláště v prvních třech desetiletích 19. století proběhla v Latinské Americe revoluční vlna dekolonizace způsobená mimo jiné rozpory v zájmech metropolí a místního kreolského obyvatelstva, které představovalo základ hospodářského koloniálního systému. Války za nezávislost byly rovněž inspirovány francouzskou a americkou revolucí, takže nově vznikající státy přebíraly mnoho z myšlenek volnosti, rovnosti a bratrství a z americké ústavy. Systém vlády ve většině nově nezávislých latinskoamerických zemích v 19. století však byl spíše než na rovnosti a bratrství založen na tzv. caudillismu (vláda silných osobností, bohatých pozemkových vlastníků tzv. caudillů, kteří se byli schopní prosadit v boji o moc před ostatními často i bojem či různými nekalými praktikami). Systémy vlády se v Latinské Americe v dalším vývoji postupně demokratizovaly (rušení otroctví v průběhu 19. století, rozšiřování volebního práva), nicméně celková nevyzrálost těchto systému spojená s velkou sociální stratifikací a napětím ve společnosti byly patrné i v celém období po druhé světové válce. V následujících několika odstavcích budeme ilustrovat poválečný vývoj na příkladech několika vybraných latinskoamerických zemí a po té se pokusíme o zobecnění. Zvláštní postavení mezi latinskoamerickými zeměmi si po roce 1945 získala Kuba. V dobách boje latinskoamerických kolonií za nezávislost byla Kuba základnou pro španělská vojska, takže sama samostatnost získala později a to během dvou válek za nezávislost (v letech 1868-78 a 1895-98). Druhá válka za nezávislost byla ukončena zásahem USA a tzv. americkošpanělskou válkou v roce 1898, která znamenala nejen porážku Španělů a definitivní konec jejich latinskoamerické koloniální říše, ale i sílící vliv USA na Kubě. Součástí ústavy nově vyhlášené republiky z roku 1902 byl tzv. Plattův dodatek, podle kterého USA mohlo zasahovat do vnitřních záležitostí ostrovního státu. To se také dělo nejen při vojenských intervencích (1906-09, 1912, 1917-19), ale i sílícími hospodářskými vazbami a vládou proamerických politiků. Zvláště vlády těsně po druhé světové válce byly obecně neoblíbené kvůli korupci a přítomnosti amerického zločineckého podsvětí. Státní převrat Fulgencia Batisty v roce 1952 podporovaný USA, měl vést k likvidaci korupce a zločinnosti. Místo toho se proti Batistově režimu, který si během své existence vyžádal podle odhadů několik desítek tisíc lidských životů, záhy zformovala opozice. Ta se skládala z více proudů, nicméně mezi hlavní síly patřilo Hnutí
26. července pod vedením Fidela Castra, jehož příslušníci se v roce 1956 vylodili u pobřeží Kuby a v následujících zhruba třech letech vedly v pohoří Sierra Maestra na jihu země partyzánskou válku proti vládnímu vojsku. Po ukončení americké podporyve druhé polovině 50. let se Batistův režim musel potýkat se stále většími problémy, takže na přelomu let 1958 a 1959 Batista uprchl ze země a vlády se chopila opozice. Od roku 1959 následuje období posilování osobní moci Fidela Castra a etablování nového režimu, které bylo patrně dovršeno v roce 1965 vytvořením Komunistické strany Kuby. Slibně se rozvíjející vztahy mezi Kubou a Sovětským svazem na začátku 60. let byly ochlazeny po tzv. kubánské raketové krizi, nicméně byly v plné míře obnoveny na konci 60. let. Kuba a její revoluce (ozbrojený boj proti svržení Batistovy diktatury a následné sociální reformy zaměřené na zlepšení situace chudých vrstev obyvatelstva) sloužila jako vzor, inspirace a zdroj podpory levicovým hnutím v mnoha jiných latinskoamerických zemích zvláště v 60. a 70. letech. Od konce 60. let se Kuba stala jedním z hlavních nástrojů socialistického bloku k šíření socialistické revoluce v zemích tzv. třetího světa. Kubánští vojáci se účastnili vojenských operací v Angole (1975-89), Etiopii (1977-89), Lybii, Mosambiku, Guineji-Bissau, Tanzanii, Ugandě, na ostrově Sv. Tomáš, v Sýrii, jižním Jemenu a v Afghánistánu. Kuba vojensky i politicky zasahovala i do řady konfliktů v Latinské Americe (Nikaragua, Guatemala, Salvador, Grenada aj.). Hospodářská krize na samotné Kubě však funkčnost kubánské revoluce problematizovala. Zvláště od začátku 80. let vyústila v masový exodus Kubánců z „ostrova svobody“ do okolních zemí, zvláště do USA. Významně postihl Kubu rozpad socialistického bloku a ukončení jeho podpory (v roce 1990 se HDP Kuby propadl údajně o 40 %). V důsledku změněné mezinárodní situace a hospodářské krize začal kubánský režim přijímat v první polovině 90. let některá liberalizační opatření. V roce 1992 byla provedena revize socialistické ústavy z roku 1976, v roce 1993 bylo legalizováno omezené soukromé podnikání a v roce 1994 se uskutečnila schůzka představitelů kubánské vlády se zástupci kubánských emigrantů (emigrantů je v okolních zemích celkem kolem 2 milionů). Přesto nedošlo k jakékoli zásadnější změně režimu. Ochota a snaha kubánské vlády zachovat režim v pokud možno nezměněné podobě se ukázala mimo jiné v březnu a dubnu 2003 během tvrdého zásahu proti disidentům, kdy bylo uvězněno a odsouzeno k dlouholetým trestům na 75 lidí. Za tento zásah byla Kuba velmi tvrdě kritizována mezinárodním společenstvím, takže řadu disidentů v následujících letech zase propustila. Zvláštní systém vlády se ve 20. století rozvinul v Mexiku. Odpor vůči diktatuře Porfiria Díaze (1877-1910) vyústil v tzv. mexickou revoluci v letech 1910-1917, která významně přispěla k formování identity mexického národa. Ta je patrně založena mimo jiné na vymezení se vůči USA (to souvisí nejen s podobnými „antiamerickými“ náladami v jiných latinskoamerických zemích, ale i s negativní historickou zkušeností zvláště v podobě americkomexické války z let 1846-48, po které Mexiko ztratilo zhruba 2/5 svého území), na snaze o emancipaci a zlepšení hospodářských a sociálních podmínek chudých vrstev obyvatelstva a na mexickém nacionalismu. V roce 1917 byla vyhlášena dodnes platná pokroková mexická ústava, která mimo jiné prohlásila půdu a nerostné bohatství za národní majetek, který nesmí vlastnit cizinci. V roce 1929 byla vládnoucí střední vrstvou vytvořena Národní revoluční strana (v roce 1946 přejmenována na Institucionální revoluční stranu - PRI). Tato strana sice myšlenkově vycházela z idejí mexické revoluce, jinak se však v praktické politice pragmaticky přizpůsobovala momentálním potřebám či náladě, takže se o ní mluví jako o „straně chameleón“. Její ideová „adaptabilita“, jakož i řada dalších opatření umožnily, že se na dlouhá desetiletí (až do roku 2000) stala jedinou vládnoucí politickou stranou. Mexiko je kvůli systému, který toto umožnil, označováno jako tzv. fasádní liberální demokracie. PRI nejenže vycházela z obecně přijímaných idejí mexické revoluce, ale sama představovala koalici dělníků, zemědělců a dalších příslušníků střední třídy. Postupně získala rozhodovací monopol v politice i ekonomice a stala se tak synonymem státu a státní správy. K udržení jejího postavení přispěly i přijímané volební zákony, podvody během voleb, omezování opozice, jakož i autocenzura rozšířená
v mexické společnosti. Ačkoli vypukaly i stávky a nepokoje (např. masakr v roce 1968), znamenala její vláda relativní stabilitu, v Latinské Americe v tomto období spíše neobvyklou. Jediným větším ozbrojeným konfliktem v Mexiku po roce 1945 byla relativně krátká válka se zapatistickými indiánskými povstalci v Chiapasu v letech 1994-95. Teprve postupná liberalizace a demokratizace, které získaly na intenzitě v průběhu 90. let 20. století, umožnily vítězství opozice v roce 2000 a volbu opozičního kandidáta Vicenta Foxe prezidentem. Fox se však v posledních letech musí potýkat s relativně slabým mandátem a řadou problémů zděděných z minulosti. Vývoj v Guatemale po druhé světové válce je v mnohém podobný vývoji v některých jiných středoamerických zemích. Po prvních svobodných volbách v zemi v roce 1945 zde začaly fungovat civilní vlády, které musely čelit četným pokusům opozice o převrat. Invaze opozice podporovaná z USA nakonec v roce 1954 ukončila demokratický vývoj v Guatemale. Další období až do roku 1985 je charakteristické střídáním různých pravicových a vojenských vlád, proti kterým od konce 50. let začali bojovat levicoví povstalci z různých guerillových hnutí. Nejvýznamnější povstaleckou organizací byla Revoluční národní jednota Guatemaly (URNG). Civilní vlády byly obnoveny na přelomu let 1985 a 1986 a od té doby proběhla významná demokratizace v zemi. Válka v Guatemale trvala s různou mírou intenzity od konce 50. let až do poloviny 90. let a vyžádala si zhruba 140 tisíc lidských obětí. Další středoamerickou zemí, ve které probíhala dlouholetá válka, byla Nikaragua. Tento stát byl obsazen v letech 1912-33 americkou armádou. Po nástupu Franklina Delano Roosevelta do funkce amerického prezidenta se USA ze středoamerických zemí, které okupovaly, stáhly, nicméně obvykle zde dosadily do čelných funkcí ve státě proamerické politiky. V případě Nikaraguy jím byl Anastazio Somoza. Ten se v roce 1937 stal prezidentem a zakladatelem klanu Somozů, který ovládal dění v Nikaragui až do konce 70. let. Na místě prezidentů se po něm střídali jeho synové Luis (1956-63) a Anastazio (1967-79). Levicová Sandinovská fronta národního osvobození (FSLN) rozpoutala v polovině 70. let ozbrojený boj proti somozovské diktatuře, ke kterému se v roce 1978 přidaly i další složky protisomozovské opozice. V roce 1979 se podařilo Anastazio Somozu vyhnat a vlády se chopila Kubou a socialistickými zeměmi podporovaná FSLN, která začala v zemi zavádět socialistické experimenty. Od roku 1981 zahájili proti její vládě ozbrojený boj povstalci (tzv. contras) podporovaní z USA, kteří měli svoje základny na území sousedního Hondurasu. Od roku 1987 byly vedeny mírové rozhovory mezi vládou a povstalci, které nakonec vyústily v podpis mírové smlouvy a uspořádání svobodných voleb. V nich zvítězila opozice a prezidentkou se stala Violeta Barriozo Chamorrová. Od té doby je patrná demokratizace země, FSLN je jednou z politických stran soupeřící o přízeň voličů. Kolumbie je země geograficky členitá, jejíž území není zcela pod kontrolou centrální vlády v Bogotě. Tradiční spory mezi liberálními a konzervativními silami vedly v této zemi k válce (tzv. Violencia) v letech 1948-57, která byla ukončena dohodou mezi liberální a konzervativní stranou o vytvoření Národní fronty – tedy systému dělby moci mezi tyto dvě hlavní politické strany. Tento systém stabilizoval situaci v Kolumbii až do roku 1973, kdy byl opuštěn. Již v průběhu 60. let vznikala v Kolumbii různá levicová povstalecká hnutí, která se inspirovala kubánskou revolucí a která zahájila v polovině 60. let ozbrojený boj proti vládě. Jednalo se především o Národně osvobozeneckou armádu (ELN), Lidově osvobozeneckou armádu (EPL), Revoluční ozbrojené síly Kolumbie (FARC) a od roku 1971 i hnutí M-19. V 70. letech pokročila mexická vláda v boji proti místním obchodníkům s drogami, takže hlavním dodavatelem drog do USA se postupně stala Kolumbie, spolu s tím došlo i k přechodu od drog měkkých k drogám tvrdým, především kokainu. Od 80. let tak kolumbijská vláda musela bojovat nejen proti levicovým guerillám, které kontrolovaly často rozsáhlá území státu, ale také proti drogovým kartelům, které vykupovaly od domorodých rolníků kokové listy, zpracovávaly je a dodávaly kokain do USA. Nespokojení vlastníci rozsáhlých pozemků, které byly pod
kontrolou levicových guerill, si navíc zformovali svoje vlastní paramilitární jednotky na ochranu svých zájmů proti guerillám. Tyto jednotky často ve svém boji proti levicovým povstalcům jakož i při svých nelegálních zásazích proti venkovanům podezřelým z podpory guerill spolupracovaly se státní armádou či policií. V první polovině 80. let se mnoho těchto polovojenských skupin spojilo do Spojených sebeobranných sil Kolumbie (AUC). Zásahy proti obchodu s drogami přinesly od 80. let dílčí úspěchy, nicméně ani válku ani drogy se dodnes nepodařilo zastavit. Pěstování koky a obchod s kokovými listy představuje výnosný zdroj příjmů, takže pro proti sobě bojující výše zmíněné strany konfliktu není problém boje jakož i jiné aktivity financovat. Další latinskoamerickou zemí dlouhodobě postiženou občanskou válkou je Peru. V období od 30. let až do 60. let 20. století probíhalo v Peru soupeření mezi první masovou politickou stranou Revolučním lidovým sdružením Ameriky (APRA) a armádou. Bylo charakteristické velkou mírou zasahování armády, která obhajovala především zájmy tradičních vládnoucích elit, do politických záležitostí státu, opakovaným zákazem strany APRA a lokálními ozbrojenými akcemi levicových povstalců. V 60. letech došlo v armádě ke změně, neboť se vytvořila skupina důstojníků podporujících sociální reformy. V roce 1968 se uskutečnil převrat této reformistické armády pod vedením generála Juana Velasca Alvarada. Následné období jeho vlády do roku 1975 se označuje jako tzv. peruánská revoluce. Měla představovat třetí cestu mezi kapitalismem a socialismem a byla charakteristická znárodněním bankovnictví a velkých průmyslových podniků, pozemkovou reformou a zvýšenou kontrolou hospodářství státními úředníky. Ekonomika země se však v polovině 70. let dostala do těžké krize, takže v roce1975 byl proveden další státní převrat a následovalo přechodné pětileté období, během kterého byly rušeny jednotlivé zákony z doby Velascovy diktatury. V roce 1970 založil Abimael Guzmán levicovou maoisticky orientovanou Komunistickou stranu Peru – Světlou stezku. V souvislosti s přechodem k civilní demokraticky volené vládě v roce 1980 vyzval Guzmán k lidovému boji proti vládě a v Peru vypukla občanská válka. Vojenské úspěchy Světlé stezky inspirovaly v 80. letech vznik dalšího povstaleckého Revolučního hnutí Túpac Amaru (MRTA), které rozpoutalo další válku proti vládě v roce 1987. Hospodářská krize a úspěchy povstalců přivedly k vítězství v prezidentských volbách v roce 1990 Alberta Fujimoriho, který přišel s programem ekonomického ozdravení, boje proti korupci a proti povstalcům z guerillových skupin. V roce 1992 uskutečnil tzv. samopuč (pozastavení platnosti ústavy, rozpuštění parlamentu) s cílem efektivního vypořádání se s problémy země. V následujících dvou letech se mu podařilo odzbrojit podstatnou část členů Světlé stezky a stabilizovat hospodářskou situaci. V roce 1995 byl proto znovu zvolen prezidentem. Po úplatkářských skandálech musel v roce 2000 rezignovat a v roce 2001 uprchnout ze země kvůli obvinění z korupce. Na rozdíl od bývalých španělských kolonií byla Brazílie součástí portugalské koloniální říše. Nezávislost vyhlásila v roce 1822. Císařství zde skončilo v roce 1889, po něm následovala éra konstituční demokracie. Ta byla v letech 1930-45 přerušena vojenskou vládou Getúlia Vargase, který se v zemi pokoušel zavést systém inspirovaný portugalským Salazarovým „novým státem“. Po ní následovalo období vlád několika civilních prezidentů. Hospodářské problémy a aktivizace radikálních politických sil na začátku 60. let 20. století však vyvolaly vojenský převrat v roce 1964, po kterém následovalo období vojenských vlád. Postupná liberalizace a shora řízená demokratizace (tzv. abertura) vyústily v roce 1985 k návratu k civilní vládě. Vážné hospodářské problémy na přelomu 80. a 90. let vedly v roce 1994 ke zvolení bývalého úspěšného ministra financí Fernanda Henriqua Cardosa prezidentem. Zvláště v posledních letech jsou časté protesty tzv. bezzemků, kteří bojují za pozemkovou reformu a často i nezákonně zabírají půdu. V roce 2002 se brazilským prezidentem stal bývalý odborový předák Luiz Inacio „Lula“ da Silva. Po dlouhých několika desetiletích je tak prezidentem v této skoro stodevadesátimilionové latinskoamerické zemi levicový politik.
V letech 1946-47 zasedali ve vládě v Chile i tři komunisté. Od roku 1947 se však moc dostala opět zpátky do rukou velkostatkářů a bohaté finanční oligarchie. V 50. a 60. letech se levicové strany pokoušely společně uspět ve volbách. Úspěšný byl až pokus levicové aliance Lidová jednota v roce 1970. Její kandidát Salvador Allende se tak údajně stal prvním demokraticky zvoleným marxistickým prezidentem na světě. Jeho program znárodňování a radikálních sociálních reforem však vedl k poklesu hospodářské produkce, vysoké inflaci a k masovým vystoupením proti socialistické vládě. Této situace využil generál Augustu Pinochet, který v roce 1973 Allendeho svrhl. Jeho systém vlády se rozvinul v represivní diktaturu zaměřenou na potlačení levicových sil a na hospodářskou prosperitu, které mělo být, a částečně také bylo, dosaženo aplikací liberálních konceptů. V roce 1988 bylo uspořádáno historické referendum o setrvání Pinocheta u moci, které Pinochet prohrál, takže v roce 1990 odstoupil jako hlava státu, nicméně až do roku 1998 zastával funkci vrchního velitele armády. V průběhu 90. let 20. století pak v Chile probíhalo odstraňování zbytků Pinochetova režimu a redukce vlivu armády na vládu. Pinochet se v roce 1998 stal doživotním senátorem. Téhož roku však byl na základě žádosti Španělska zatčen ve Velké Británii. Britský ministr zahraničí Jack Straw však nakonec rozhodl o nevydání ke stíhání do Španělska. V roce 2000 byl Pinochet obviněn v Chile, avšak v roce 2002 shledán mentálně nezpůsobilým účastnit se soudního procesu (Pinochet potom rezignoval na funkci doživotního senátora). Od té doby se stále objevují pokusy o jeho odsouzení (např. v lednu 2005 byl Pinochet zadržen v domácím vězení po té, co Nejvyšší soud potvrdil svoje obvinění pro porušování lidských práv). Obecně vzato můžeme ve vývoji latinskoamerických zemí1 po roce 1945 identifikovat následující tři etapy: 1. Období civilních vlád těsně po druhé světové válce 2. Období vojenských režimů, nestabilních vlád a diktatur 3. Období demokratizace 1. Období civilních vlád těsně po druhé světové válce: V některých latinskoamerických zemích můžeme vypozorovat různě dlouhé relativně demokratické období těsně po skončení druhé světové války. Jde např. o Guatemalu 1945-54, Bolívii 1952-64, Brazílii 1945-64, Chile 1945-73, Argentinu 1946-66, Uruguay 1945-73. Toto období sice v sobě obsahovalo jistý potenciál budoucí nestability, nicméně bylo to období relativně delšího (alespoň formálního) fungování civilních volených vlád. V případě některých zemí tyto vlády navazovaly na vojenské diktatury, které měly svůj počátek v předválečném období a které skončily s koncem druhé světové války (např. diktatura Getúlia Vargase v letech 1930-45 nebo vojenský režim v Argentině vystřídaný v roce 1946 vládou Juana Domingo Peróna). 2. Období vojenských režimů, nestabilních vlád a diktatur: Toto období je přítomno ve vývoji většiny latinskoamerických zemí. Je charakteristické buď často se střídajícími vojenskými (popř. civilními) vládami nebo relativně stabilní dlouhodobou vojenskou diktaturou. V některých zemích se vojenské režimy chopily moci převratem po období relativně demokratické civilní vlády (viz 1. etapa), v řadě jiných však nestabilita či vojenská diktatura existovala od samého začátku poválečného období (např. Honduras - diktatura Tiburcia Caríase v letech 1933-1948 následována řadou dalších vojenských režimů až do zvolení civilního prezidenta v roce 1981 a svržení generála Alvareze lidovým povstáním v roce 1984; Nikaragua diktatura Somozovy rodiny v letech 1934-1979 a následná vláda Sandinovské fronty národního osvobození v letech 1979-1990 spojená s občanskou válkou se silami contras; Panama politická nestabilita v podstatě v celém období nezávislosti až do roku 1989; Venezuela – krátké nestabilní období ukončeno převratem v roce 1948, po kterém následoval represivní vojenský 1
Pro zjednodušení zde máme na mysli pouze pevninské státy Latinské Ameriky, bývalé španělské a portugalské kolonie.
režim svržený až v roce 1958 lidovým povstáním, po kterém se ve Venezuele střídají demokraticky zvolení prezidenti; Ekvádor - nestabilní vlády až do přijetí demokratické ústavy v roce 1979; Peru střídání civilních a vojenských vlád až do roku 1980; Paraguay - politická nestabilita ukončena v roce 1954 převratem Alfreda Stroessnera, který vládl až do roku 1989). 3. Období demokratizace: Latinská Amerika byla prvním rozvojovým regionem, který se vydal na cestu postupné demokratizace. Velký vliv na tento vývoj měla demokratizace bývalých koloniálních metropolí Španělska a Portugalska v polovině 70. let. V obou těchto evropských zemích existovaly nedemokratické režimy, založené na idejích antikomunismu, antiliberalismu a na snaze o ovládnutí společnosti prostřednictvím korporativistického systému a policejní represi, které obhajovaly svojí vlastní existenci tvrzením, že jedině ony jsou schopny účinně se vypořádat s hrozícím rozvratem, protože jen ony jsou schopny prosadit pořádek. S obdobnou argumentací potom vznikaly podobné režimy i v Latinské Americe (přímá souvislost je vidět např. mezi portugalským novým státem a snahou zavést jeho brazilskou obdobu za diktatury Getúlia Vargase po roce 1937). Demokratizace v bývalých evropských metropolích však probíhala bez vážnějších sociálních otřesů či rozvratu, takže základní legitimace vojenských režimů v Latinské Americe také pozbývala na průkaznosti. Navíc neschopnost některých vojenských vlád řešit hospodářské problémy své země, které se projevily zvláště v 80. letech, jakož i neschopnost v jiných oblastech (např. vojenská porážka argentinské junty ve válce o Falklandy/Malvíny v roce 1982) dále oslabovaly podporu obyvatelstva. Mezi další faktory postupné demokratizace patří i neexistence věrohodných alternativ (kubánská revoluce tolik obdivovaná v 60. letech přece jen do 80. let 20. století ztratila svoji původní přitažlivost) a ukončení podpory USA některým nedemokratickým režimům na konci 70. let (vojenský režim v Guatemale, Pinochetova diktatura v Chile, vojenská junta v Argentině, vojenský režim v Uruguaji). Na rozdíl od pozdější demokratizace střední a východní Evropy probíhala demokratizace Latinské Ameriky spíše jako proces řízené liberalizace (tzv. abertura) shora, než jako neřízený proces zdola. Přes určité peripetie je zásadní posun k demokracii v Latinské Americe v průběhu 80. let jasný. Jasné je i upevnění demokratických struktur v průběhu 90. let. Přestože se latinskoamerické státy musely v 90. letech potýkat s velkými hospodářskými problémy, nevyústilo to ze strany obyvatel v nějakou výraznější ztrátu podpory nově ustaveným demokratickým režimům. Svoji roli tu nepochybně sehrála již zmíněná neexistence reálných alternativ po rozpadu bipolárního systému. Podle přítomnosti či nepřítomnosti všech tří zmíněných etap můžeme latinskoamerické země rozdělit do tří skupin: 1. země, v jejichž poválečném vývoji můžeme nalézt všechny tři etapy, 2. země, které absolvovaly pouze dvě etapy (chyběla jim počáteční etapa civilních demokratických vlád), 3. výjimky z tohoto členění. Určitými výjimkami v poválečném vývoji jsou Mexiko (fasádní liberální demokracie Institucionální revoluční strany až do roku 2000), Kostarika (s výjimkou krátké občanské války v letech 1948-1949, popř. roku 1955, stabilní stát s civilními demokraticky volenými vládami) a Kolumbie (s výjimkou krátkého období nestability během války v letech 1948-57 zde existovaly civilní volené vlády. Demokracie v Kolumbii pochopitelně trpí od poloviny 60. let výše zmiňovanou občanskou válkou), případně Venezuela (ke svržení vojenské vlády tam došlo lidovým povstáním již v roce 1958 a přes potíže s levicovým partyzánským hnutím v 60. letech se podařilo demokratickou vládu od té doby zachovat).
