1
LÁSKA PROCHÁZÍ LEDVINOU PROGRAM TRANSPLANTACÍ LEDVIN OD ŽIJÍCÍCH DÁRCŮ
Příběhy pacientů
Z-6164 Astellas Brožura_P íb hy 1 1
29.5.2008 16:58:11
2
2
2
3
Program transplantací ledvin od žijících dárců
Před několika lety jsme vám nabídli několik příběhů dvojic, ve kterých se vždy jeden z páru rozhodl být dárcem své ledviny, aby pomohl tomu druhému, postiženému selháním tohoto životně důležitého orgánu. V úvodu tehdejšího vydání příběhů jste si mohli přečíst věty, na kterých ani po letech není nutné nic měnit.
„Tyto příběhy pojednávají o lidech, kteří nechtějí být jen osamělými ostrovy sami pro sebe. Svým jednáním dokázali, že jsou součástí celku. A ať již tento celek znamená manželství, rodinu či společenství přátel, patří jim dík. Stejně jako všem nejmenovaným, kteří byli u toho.“ Chceme vás seznámit s dalšími příběhy nových dvojic. Mohou být pro čtenáře nejen zajímavou informací o „Programu transplantace ledvin od žijících dárců“, ale také životně důležitou inspirací. Mohou vám pomoci při vašem rozhodování.
3
4
LEDVINA SE JMÉNEM FRANTIŠKA
❯❯❯ Mladý pár se drží za ruce. Muž i žena jsou plni energie a ani náhodou nepoznáme, který z nich byl před několika měsíci vážně nemocen.
Lenka
František
4
Život s dialýzou byl únavný Lenka, vytížená mladá manažerka, se ještě před několika měsíci cítila velmi špatně. Její ledviny vypovídaly službu, docházela pravidelně na dialýzu a její organismus dostával zabrat. „Pravidelná dialýza odstraňovala z mého organismu škodlivé látky, které vlastní nemocné ledviny nebyly schopny samy vyloučit. Definitivní vyřešení mé nemoci však dialýza nemohla nabídnout,“ vysvětluje se znalostí problému Lenka. Trávila tehdy dlouhé hodiny na dialyzačních přístrojích a této léčbě musela podřídit celý svůj životní režim. Její život se od života jejích zdravých vrstevnic zcela odlišoval.
4
4
„Už od dětství jsem měla problémy s ledvinami, stále nějaké infekce, záněty.“ Po určité době bylo zřejmé, že definitivním řešením její chronické choroby ledvin může být jen transplantace. V rodině Lenky se bohužel nenašel nikdo, kdo by byl pro ni vhodným dárcem orgánu. Věděla, že má dvě možnosti. Čekat na vhodnou ledvinu od zemřelého dárce nebo ledvinu dostat od živého člověka. „Toužila jsem žít normálně, bez omezení, a tak jsem přemýšlela, kdo by se mohl pro mne stát dárcem ledviny.“ Člověk v nouzi pozná přítele „S Františkem jsme se poznali ještě dříve, než mi začaly nějaké větší zdravotní problémy. Později jsem mu vyprávěla, podobně jako i jiným svým blízkým, o svých obtížích. Bylo znát, že František má zájem hledat řešení se mnou. Už přesně nevím, jak svou nabídku František formuloval. „Tak já bych do toho šel, jestli můžu. A co pro to, abych se mohl stát dárcem ledviny, mohu udělat? Jak to všechno organizačně funguje? Odkud můžeme získat přesné informace?“ Lenka dodává: „Tak nějak se to vše přibližně přihodilo. Člověk v nouzi pozná přítele, jak se říká, tím ale rozhodně netvrdím, že ten, kdo mi ledvinu nenabídl, není přítel!“
5
6
František Lence pozorně naslouchal. „Já to řeknu sám,“ vstoupil do diskuse. „Chodil jsem občas se známými do naší oblíbené vinárny. Setkali jsme se tam také s Lenkou, která se mi fakt moc líbila a rád jsem si s ní povídal,“ dodává František a pokračuje, „mimo jiné se mi svěřila, že by měla podstoupit transplantaci ledviny a jak na tom je.“ František se od své přítelkyně dozvěděl pro něj nové skutečnosti: „Nikdy by mne nenapadlo, že ledvin vhodných pro transplantace není dostatek. Běžný člověk si představuje, že když někdo po automobilové nehodě tragicky zahyne a má zrovna zdravou ledvinu, tak mu ji prostě odeberou a přišijí někomu, kdo ji potřebuje. Prostě to byl pro mě šok,“ dodává František. Etická komise František vzpomíná na to, jak jej Lenka okouzlila. I proto jí velmi brzy nabídl svou zdravou ledvinu: „Moc dlouho jsem se nerozmýšlel. Zasedla rodinná rada, moje máma měla o mne trochu obavy, avšak výsledek byl jednoznačný. Své dívce prostě ledvinu daruji.“ František dál zasvěceně vysvětluje: „Je to tak, že když se v nejužší rodině nenajde vhodný dárce ledviny, může se hledat i mezi geneticky nespřízněnými lidmi.“ Mladý muž se nepovažuje za hrdinu, i když jím vlastně je. Lenka přitakává: „Ano, tak to bylo, František mi prostě řekl, jdeme do toho, neboj se, nám to vyjde. Jako by tušil výsledek,“ říká 6
6
LEDVINA SE JMÉNEM FRANTIŠKA
s nadšením Lenka. Definitiva však přišla až po té, co potenciální dárce podstoupil řadu vyšetření, aby se potvrdilo, že je zcela zdráv a může dále žít jen s jednou ledvinou. Vzhledem k tomu, že Lenka a František nebyli příbuzní ani manželé, musela jejich případ projednat i etická komise. „Má za úkol zjistit, zda ledvinu nechci věnovat pod tlakem nebo za úplatek,“ vzpomíná František. Jeden zádrhel to přece jen mělo. Když František oznámil v práci, že se stane dárcem ledviny, šéf jeho nadšení nesdílel. František tušil, že o práci, kterou má rád, nejspíše přijde, ale ani tehdy nezaváhal. Náš den s velkým „D“ „Při přijetí k hospitalizaci do nemocnice na mne byli všichni velmi milí, ani jsem necítil strach. Jediné co jsem si přál, abych už byl po operaci. Tak trochu jsem se navíc utěšoval, že možná operací a dny po ní něco málo zhubnu,“ vzpomíná s úsměvem Lenčin přítel. Po chvíli zvážní a dodává, že naprosto zásadní pro něj však bylo to, aby Lenka, která v té době již na tom nebyla zdravotně příliš dobře, transplantaci jeho ledviny úspěšně absolvovala. Aby on tak mohl splnil slib, že jí pomůže zachránit zdraví. Máte to za sebou! K radosti dárce ledviny i její příjemkyně se obě operace povedly. Den po operaci se František s Lenkou setkali. 7
8
„K naší velké radosti se transplantovaná ledvina u Lenky rychle zabydlela a výborně fungovala.“ „Okamžitě jsem cítila úlevu, nebyla jsem po operaci vůbec unavená, chtělo se mi jít domů, což se mi splnilo už za dva týdny.“ Svou novou ledvinu Lenka pojmenovala Františka. Pár měsíců později… „Nyní žijeme běžný život,“ říká František. Lenka vyzařuje radost, zdraví a spoustu elánu. „Doma jsem tak trochu generál,“ přiznává. Pracuje v reklamní agentuře a bývá občas v kanceláři i dlouho do večera. A to pouhých pár měsíců po transplantaci. František o svou původní práci přišel. „Šéf nepochopil, že odebrání ledviny není žádná nemoc a že člověk může celý život žít jen s jednou. To si asi ledviny jako párový orgán vymyslel
8
8
LEDVINA SE JMÉNEM FRANTIŠKA
Pán Bůh, aby byly náhradní díly!“ směje se František. Ale všechno zlé je pro něco dobré. Získal novou práci, která jej opravdu baví, dělá obchodníka v počítačové firmě a cítí se spokojený. „Kdybych ledvinu nedaroval, možná bych ani netušil, jaké mám jiné pracovní možnosti.“ Na našem páru by určitě nikdo nepoznal, co před půl rokem prožili. Nyní mohou žít naplno, protože se včas dokázali rozhodnout pro „správnou věc.“
9
1
MŮJ BRÁCHA MÁ PRIMA BRÁCHU!
Jan
Jiří
10
❯❯❯ Setkání s Janem a Jiřím – pány v letech – je půvabné tím, že oba muži i přes svůj věk zůstali v duši kluky. Hrdinové našeho dalšího příběhu jsou bratři a jak už to bývá, každý je úplně jiný. Jeden tak trochu skeptik s poněkud pragmatickým názorem na život, ten druhý životní optimista s jiskrou v oku. Přestože je Jiřímu už sedmdesát, cítí se podle svých slov jako mladík. Oba muži jsou správní bráchové, kteří na sebe nedají dopustit. Podle jejich vyprávění žili celkem poklidným životem do doby, než se Jan, ten mladší z dvojice, ocitl v těžké životní situaci. Začaly mu selhávat ledviny.
0
Umřít ti zakazuji! „Brácha byl takový celoživotní realista a trochu pesimista,“ říká starší bratr Jiří, který vzal osud svého bratra do vlastních rukou. „Nemoc si ho prostě našla, jako by ji přivolal. Měl krev v moči a špatné laboratorní výsledky, ze kterých jasně vyplývalo, že jeho ledviny vypovídají poslušnost. Už se to chystal v životě zabalit. Řekl jsem mu, brácho neblázni, přece nechceš umřít v šedesáti,“ vypravuje starší Jiří a vyzařuje tolik energie, že by ji mohl rozdávat. Jeho mladší bratr Jan s klidnou tváří poslouchá, co že všechno na něj jeho bratr prozradí. Trochu se mračí, ale je to jen naoko, aby bratra pozlobil. Dohromady oba působí jako nerozlučná dvojka, která nic nepředstírá. „Bratr na mne trochu nasazuje. Já jsem byl trochu slabší už od dětství a on jako starší si vždy myslel, že mi bude říkat, co mám dělat. V jednom ale nelže, když o mne říká, že jsem kapku pesimista.“ „No vidíš, a málem jsi na to dojel,“ oponuje starší bratr. „Tak povídej, když všechno víš nejlíp,“ dobírá si s úsměvem Jan svého zachránce. „Ano, bratr neměl na výběr,“ pokračuje Jiří, „buď mohl chodit na dialýzu několikrát týdně do konce života, nebo podstoupit transplantaci ledviny.“ Chvíli se odmlčí a pak pokračuje: „Měl jsem jasno ihned, když jsem získal informace o možnosti darovat bratrovi ledvinu. Vůbec jsem neváhal.“
11
1
„Největší problém jsme měli s naší maminkou. Ona se i ve svých devadesáti třech letech o nás strachovala jako o malé kluky. Nechce se nám to říkat, ale my jsme vlastně museli počkat, až naše maminka odejde na druhý svět. Nedalo se jí vysvětlit, že oba její synové půjdou na operaci.“ Na poslední chvíli „Maminka zemřela v létě,“ dodává mladší bratr, který už byl v té době natolik vyčerpaný svou chorobou a dialyzační léčbou, že si vážně myslel, že odejde brzy za svou maminkou. Ztrácel chuť žít, všechno ho bolelo. Byl tu ovšem jeho akční bratr! „Obrazně řečeno, ještě ani neuvadly květiny na matčině hrobu a Jiří si už zařizoval všechna potřebná vyšetření.“ Bratr – dárce 12
2
MŮJ BRÁCHA MÁ PRIMA BRÁCHU
– se ale také trochu obával. „Měl jsem strach, abych v sedmdesáti neměl tělo natolik zničené, že bych nevyhověl jako vhodný dárce ledviny.“ Oba bratři sedí vedle sebe, jeden mluví a druhý přikyvuje. Posluchač z jejich vyprávění cítí velikou sourozeneckou soudržnost. Neměli přece jenom díky svému už poněkud odrostlejšímu věku strach? „Já jsem neměl co ztratit,“ poznamenává transplantovaný muž. Pro bráchu udělám cokoliv „Přiznám se, manželka měla dost obav. Navíc jsme měli naplánovanou novou koupelnu a já jen řekl, že se plány odkládají, protože můj brácha potřebuje ledvinu. Prostě, že se koupelna o pár týdnů odloží,“ žertuje Jiří s humorem sobě vlastním. „Když 13
1
jsem se dozvěděl, že jsem vhodný dárce a moje ledvina se k mému bratrovi hodí, byl jsem šťastný. A navíc jsem se díky podrobnému vyšetření dozvěděl, že jsem i přes svůj věk zcela zdráv.“ Ledvinu mi prostě vnutil „Bratr mi ledvinu doslova vnutil, já jsem ji zprvu od něj nechtěl. Obával jsem se, že se operace nemusí vydařit.“ Když však Jiří stále naléhal, Jan nakonec souhlasil. Na transplantační centrum nastoupil Jan – jako budoucí příjemce ledviny – o tři dny dříve než bratr dárce, ten až den před operací. „Druhý den po transplantaci se rozlétly dveře mého pokoje a ve dveřích stál brácha,“ vzpomíná Jiří. „Věděl jsem od lékařů, že operační výkon proběhl bez problémů a že moje ledvina bratrovi v těle okamžitě po výkonu naskočila jako nový motor
14
4
MŮJ BRÁCHA MÁ PRIMA BRÁCHU
v autě. Bratr, který byl ještě před pár dny v obličeji celý popelavý, stál tady přede mnou plný života. Sním nebo bdím? Jan přišel poděkovat. Byl šťastný a říkal slova, která nelze zapomenout.“ „Cítím se zdráv, ledvina funguje a já chodím čůrat, můžu se pořádně napít a za pár dnů půjdu domů, jsem prostě zdravý, díky brácho!“ Dva týdny po transplantaci pustili rekonvalescenta Jana domů do Milevska. Nebyl důvod, aby v nemocnici zůstával déle. Oprášil motorku a opravuje dům A starší Jiří? Opět usedl na svou oblíbenou motorku a vyjíždí pozorovat svět na dvou kolech. Manželka se dočkala nové koupelny. „Nic mi není,“ říká Jiří, který jako správný šprýmař dodává: „svou ledvinu mám v Milevsku, občas vezmu motorku a jedu se za ní podívat.“
15
1
DAROVAT ŽIVOT PODRUHÉ
Radka
❯❯❯ Tento příběh nás zavede do rodiny, ve které žije mladá žena Radka. Jejím problémem bylo, že neměla včas správné a potřebné informace o všech možnostech své léčby. Radka se domnívala, že díky jejímu chronickému selhávání ledvin je pro ni jedinou alternativou pravidelná dialyzační léčba a že prostě nemá naději na uzdravení. Transplantace vhodná či nevhodná? Radka docházela na kontroly do nefrologické ambulance, která jí poskytla léčbu a informace o dialýze jako o nejvhodnější léčbě. Bohužel se Radka nesetkala s nabídkou zařazení do čekací listiny k transplantaci ledviny. Jejího manžela i maminku
Marie
16
6
trápila Radčina nemoc. Není divu, že se matka svěřila se svými starostmi sousedce. Šťastná náhoda. Paní byla docela dobře informovaná o transplantační léčbě a dodávala mamince odvahu, aby vzala další průběh do vlastních rukou: „Slyšela jsem, že v Praze to fakt umí.“ Sousedská výpomoc, i tak se to dá nazvat. Dopis směřoval do pražského Institutu klinické a experimentální medicíny. Zkušená koordinátorka programu transplantací ledvin od žijících dárců zareagovala profesionálně a pozvala Radku s maminkou do Prahy. A za pár dní bylo jasno. „Můj andělíček strážníček se hodně nadřel, chtěl, abych svůj boj s nemocnými ledvinami vyhrála! Jak to tenkrát všechno bylo, to vám ráda prozradím,“ usmívá se Radka. Naděje umírá poslední Obě ženy přijely vlakem do Prahy, aby se podělily o svůj příběh. Maminka Marie a její dcera Radka. „Narodila jsem se s vrozenou vadou ledvin, stále jsem bývala jako dítě nemocná. Už mi to ani nepřišlo divné, zvykla jsem si na svou nemoc, horší to se mnou měla máma,“ otáčí se na maminku, která je trochu nervózní. Ta pořád nemůže zapomenout na chvíle, kdy se obávala, že by mohla o svou dceru přijít.
17
17
1
„Je to hrozný pocit, když jste přesvědčeni, že se vám dítě nemůže uzdravit. Máte je stále před očima, vidíte jeho zdravé vrstevníky, a lékaři vám nedávají příliš naděje,“ říká tichým hlasem žena. Radka se na maminku usmívá, protože dobře ví, že už to vše je jen vzpomínka. „U nás v kraji mne informovali, že nemám šanci na transplantaci, že prostě budu chodit na dialýzu,“ říká mladá žena, která svýma nádhernýma modrýma očima upoutá na první pohled. „Věřila jsem lékařům a začala jsem propadat beznaději,“ říká s vážností v hlase dívka. Máma mi dala život dvakrát! Radka přijela do Prahy, aby se v IKEM podrobila všem potřebným vyšetřením ke stanovení přesné diagnózy a celkového stavu jejího organismu. Výsledná informace se lišila od těch předchozích. Radka může podstoupit transplantaci ledviny! Najde se vhodný dárce ledviny? Byla jím maminka Radky. Stal se zázrak! „Přepadl mne pocit neuvěřitelného 18
18
8
DAROVAT ŽIVOT PODRUHÉ
štěstí,“ vzpomíná s trochou dojetí Radka, „maminka za mnou přišla a nabídla mi svou ledvinu, protože se prokázalo, že je vhodná jako dárce. Obě jsme tehdy štěstím brečely. Otevřela se mi nová naděje. A tak se stalo, že mi máma dala život vlastně podruhé, poprvé, když mne porodila a podruhé teď svou ledvinou,“ usmívá se šťastná Radka na svou maminku, které se při rozhovoru derou do očí slzy. „To by udělala každá máma pro své dítě,“ říká skromně přes své dojetí. Radka dodává: „Nezapomenu, když za mnou po transplantaci přišla máma na pokoj a řekla mi, že mi pomůže osprchovat se. Viděla jsem, že i ona je v pořádku, a tak mne polil pocit nevídaného štěstí“. Dům pro nový život Manžel, který trpělivě Radku v nemoci povzbuzoval, udělal nemožné. A tak se Radka po transplantaci rovnou nastěhovala do nového domečku, který pro ni manžel postavil. 19
2
„Všechno doma je tak, jak jsem si přála, manžel je skvělý a nejvíce se těšíme, že spolu budeme cestovat po světě, je to můj velký sen. Také se chystám absolvovat kurs designu, což jsem před transplantací musela stále odsouvat na neurčito,“ vzpomíná na nejistou minulost Radka. „Život si můžu naplánovat, to prostě s pravidelnou dialýzou nešlo. Byla velmi časově náročná a několikrát týdně mě upoutala na nemocniční lůžko. Věřte nebo ne, podvědomě si pořád říkám, kdy zase půjdu na dialýzu, zda ve středu nebo ve čtvrtek.“
20
0
DAROVAT ŽIVOT PODRUHÉ
Maminka Marie se spokojeně usmívá a klidným hlasem říká. „Je krásné vědět, že dcera, která mi doslova odcházela před očima, je zdravá.“ „Teď už jezdím do Prahy jen na kontroly a po půl roce mi všechno klape. Je to spíše takový výlet do světa, kde mi zachránili život.“ Radka už ví, že ji čeká normální život. „A navíc i maminka žije normálně, bez omezení a do práce se vrátila už po pár týdnech.“
21
2
ČESKO-SLOVENSKÝ PŘÍBĚH ❯❯❯ Tento manželský pár za námi přijel ze Slovenska do Prahy podělit se o svůj příběh. Báječní lidé do nepohody, se kterými lze – s trochou nadsázky – bez obav ztroskotat i na pustém ostrově. Lubomír žije ve vlastnoručně postaveném rodinném domě s velkou zahradou. S manželkou Emílií mají tři dospělé děti, na které jsou náležitě pyšní. „Dobře jsme je vychovali,“ říká muž. „Pomohou nám se vším, co je potřeba, a podržely nás ve složité životní situaci.“ Bála jsem se, že manželovi nepomůžu „Málem mi umřel,“ říká tiše žena, která jen nerada vzpomíná na měsíce a roky, které jejich rodinu doslova zasáhly. „Manželovi prakticky selhaly ledviny, přišlo to rychle,“ říká sympatická žena, která si s manželem užila své. „Ano, bylo to hrozné, najednou jsem nic nemohl. Já, který jsem byl zvyklý si kolem domu všechno udělat! Najednou jsem jen nečinně přihlížel a byl slabý jako moucha. Myslel jsem, že to nepřežiji. Bylo mi pořád zle. Manželka, i když děti pomáhaly, byla na všechno sama, pečovala o velkou zahradu a dům. Nemohl jsem chodit ani do práce,“ líčí doslova utrpení, které zažíval.
22
2
Emílie a Lubomír „Manžel je zootechnik, který si za léta v práci vybudoval dobré postavení. Bylo vidět, jak je nešťastný, že nemůže pracovat.“ Jejich trápení trvalo téměř osm let! Lékaři manželům řekli, že jediné, co ještě může Lubomírovi pomoci, je transplantace ledvin. „Cítili jsme, jak to jde bohužel všechno pomalu. Čas se stal naším nepřítelem. Manželův zdravotní stav se natolik zhoršil, že jsem začala hledat pomoc i mimo Slovensko, v zahraničí. Nakonec se nám to podařilo, a to i přes liknavost úřadů a zdravotní pojišťovny. Transplantace měla proběhnout ve Vídni. A všechno jsme si měli platit. Neochotná úřednice zdravotní pojišťovny
23
2
nás ujistila, že manžel přece může chodit na dialýzu a ta je pro něj zadarmo. Jenže nakonec to nevyšlo ani ve Vídni.“ Poslední nadějí pro manžele byla Praha. Zkřížená transplantace ledvin Lubomír s Emílií napsali na kontaktní adresu vyhledanou na internetu a obratem dostali pozvání do transplantačního centra. „Byl to pro nás přímo blesk z čistého nebe, když se nám koordinátorka a lékaři začali věnovat a začali podnikat patřičné kroky vedoucí k manželově transplantaci. Život dostal novou naději. Vzápětí ale přišel další problém. Nebyla jsem pro Lubomíra vhodná dárkyně. Moje ledvina byla sice dobrá, ale moje krevní skupina neodpovídala manželově.“ Na transplantačním centru proto vytipovali druhý manželský pár, který byl v podobné situaci. Tato dvojice, tentokrát již tuzemská, dostala také novou naději. Všichni čtyři zúčastnění vzpomínají, jak moc byli zvědaví, kdo jsou „ti druzí,“ se kterými se mají zkřížené transplantace zúčastnit. To však před zákrokem vědět nesměli. Jakmile proběhla všechna nezbytná vyšetření, lékaři oznámili oběma párům, že se mohou stát unikátními partnery! „Čekala nás výměna ledvin křížem,“ nadšeně vzpomíná Lubomír. Vtipně přidává, že to bylo něco podobného jako ve známé
24
4
ČESKO-SLOVENSKÝ PŘÍBĚH
písni Michala Kocába „S cizí ženou v cizím pokoji.“ Naráží na to, že ledvinu dostal od jiné ženy než od své vlastní manželky. Když se definitivně potvrdilo, že manželské páry k sobě křížem pasují, zavládlo všeobecné nadšení. Radost měli nejen zdravotníci, ale i rodiny, které se tolik bály o své partnery. Po měsících příprav, které měly zajistit, aby byli všichni fit, došlo na vlastní transplantaci. Přátelství na celý život Představme si druhý manželský pár z této zkřížené transplantace ledvin. Soňa a Pavel. I jejich život se dělí na ten před transplantací a po ní. Ve svém útulném domově vyprávěli, že mají díky transplantaci nové „příbuzné“ na Slovenku. A těší se, až je v létě navštíví a budou s nimi chodit po horách. Výlety jsou totiž velkou vášní českého manželského páru. „Proč jsme se rozhodli svěřit se jiným se svým příběhem? Rádi bychom nabídli příklad těm dvojicím, které neznají možnost zkřížené transplantace ledvin.“ Ale nepředbíhejme. Únava řidiče z povolání Soňa, stejně jako Emílie, chtěla svému nemocnému manželovi darovat ledvinu, avšak ani ona nebyla vhodnou dárkyní. Také u ní nevyhovovala krevní skupina. Její manžel rekapituluje
25
2
svou anamnézu. „Cítil jsem se stále unavený až vyčerpaný. Vzhledem k tomu, že jsem pracoval jako profesionální řidič, nemohl jsem riskovat, že bych někdy díky své slabosti nedojel nebo způsobil dopravní nehodu. Navštívil jsem proto lékaře, který mi k mému překvapení vyšetřením zjistil, že trpím nevratným selháváním ledvin. Přišlo to náhle, pro mne to byl šok, nikdy dříve jsem se s ledvinami neléčil. Aniž bych podstoupil léčbu na dialýze, byl jsem zařazen do transplantačního programu.“
Soňa
26
Jeho manželka, povoláním učitelka na základní škole, se ke vzpomínkám přidává. „U mne ve škole rychle problém pochopili a nabídli mi volno. Obrovská úleva se ale dostavila teprve tehdy, když zazvonil telefon a nám bylo jasné, že v Praze pro nás mají vhodný pár!“
6
ČESKO-SLOVENSKÝ PŘÍBĚH
Nic mimořádného se nestalo Po transplantaci se oba manželské páry setkaly. Všichni úplně okřáli a jejich ledviny fungovaly normálně. V místnosti na klinice si začali vyprávět své osudy. Temperamentní slovenská rodina pozvala své nové „příbuzné“ k sobě domů. No a tak začal nový život této mezinárodní čtveřice. Zbývá jen poznamenat, že několik měsíců po transplantaci se všichni zúčastnění cítí výborně!
Pavel
27
2
Poznámky
28
8
Poznámky
29
3
0
Příběhy pacientů zaznamenala M. Jindrová ve spolupráci s I. Brůžkovou
32
Druhé přepracované vydání 2008 S podporou firmy:
Transplantcentrum
