SVĚDECTVÍ
Z OBSAHU: Poznámky k událostem
2 — 13
Články
14 — 54
Čeští benediktini a pokřesťanění Ruska (František Dvorník)
14
Střední Evropa a problém Německa (George F. Kennan)
23
Dva dopisy (Boris Polevoj a Howard Fast)
29
". . . a okolky svými navraceje se vítr" (Jiří Kárnet)
35
Českoslovenští sociální demokraté v druhém odboji (Jiří Horák) Literatura a umění
38 55 — 95
Návštěvou u Borise Pasternaka (Gerd Ruge)
55
Doktor Živago (Boris Pasternak)
62
Básně Horace Gregoryho
72
Anděl mezi hodinami
76
Tribuna Svědectví
96
Svědectví, čtvrtletník pro
politiku a kulturu
Redakční rada: Vilém Brzorád, Jiří Horák, Josef Jonáš, Jiří Kárnet, Emil Kovtun, Radomír Luža, Mojmír Povolný, Josef Ševčík, Pavel Tigrid. Redaktor: Pavel Tigrid Administrátor: Josef Ševčík. Grafická úprava: Ladislav Sutnar. Vychází čtvrtletně. Vydávají: Jiří Horák a Radomír Luža, Box 1181, Grand Central Station, New York, 17, N. Y., USA. Na tuto adresu řiďte všechnu korespondenci. Možno také psát na adresu vídeňské redakce: Josef Jonáš, Margeretenplatz 7, Wien V. Rakousko, nebo na adresu: A. Novák, 46, rue Pergolese, Paris 16e, Francie. Roční předplatné i s poštovným Kčs 12,-. Cena jednotlivého čísla Kčs 3,-. V cizině $5.00, jednotlivě $1.50. Vzhledem k valutovým předpisům prosíme příjemce časopisu v Československu, aby obnos za předplatné nebo jednotlivá čísla poukázali jako dar československému Červenému kříži. Čtenáři v cizině nechť posílají předplatné mezinárodní poštovní poukázkou nebo šekem na adresu vydavatele. Podepsané poznámky a články nevyjadřují nutně stanovisko redaktora nebo redakční rady.
čtvrtletník pro politiku a kulturu — ročník II — číslo 1 — j a r o 1958
TIŠE JAKO TRÁVA . . .
na západě, ale (a významně) i v Praze.
Druhým důvodem nechutě, již pociťují Mnoha velkých a hlučných slov pročlenové redakce nad výroční erupci frází, vázívá rozličná výročí. Tak tomu bylo i je jistý závazek sludu a vkusu. Není s "Vítězným Únorem", Jehož desáté výmožné nerozpoznat, že významná část ročí se nedávno oslavovalo i zatraconašeho národa si uložila mlčení o mnovalo. ha věcech, zejména také o negativních, hyzdících rysech nedávné i přítomné náTento časopis nehodlá se začlenit ani do rodní situace a naší dnešní národní jednoho, ani do druhého chóru. Jistě nitváře. Jedním z důvodů tohoto soucitkoli proto, že by členové jeho redakce ného mlčení (mlčení nikoli lhostejných, rovněž neměli osobních názorů na to, ale zahloubaných a zrajících l i d í ) , Je jak došlo k únorovým událostem z roku jistě poznání, že vina za náš dnešní osud 1948, nebo že by snad chtěli sedět na je rozložena na tolik prvků, situací a plotě a opatnicky pozorovat, jak s obou neměnných konstant, a tak úzce spojena stran létají sněhové koule divokých slov s obecnou krisí člověka a jeho údělu v a jak se po obou stranách rozpadávají této době — že obviňující vztyčení ukao dřevěné bednění skutečnosti. zováčku, každé povýšené ušklíbnutí nad úpadkem hodnot a mravních norem je Je to spíše proto, poněvadž je jim jasnutně arbitrární, povrchní, kruté, povýno, že po obou stranách jde o hluk a pošenecké a nespravedlivé. vyk časný, o zajištění dobytých posic a nikoli o zjištění historických pravd. Mánie za to, že toto mlčení zavazuje. Objektivní význam a dosah únorových Není nic snazšího, než v cizině lámat událostí i toho, co jim předcházelo a hůl nad nedostatky národa doma. Ale co je následovalo, bude ovšem patrný kdo změří hloubku bolesti u ponížení a teprve v perspektivě historického vývoje, oběti, z nichž pramení? K d o zváží sukterý ještě zdaleka není skončen. Bude patrný z dokumentů, svědectví, kritického hodnocení moderní československé situace, i situace světové, hodnocení, jež už ukazuje své první výhonky nejenom
mární tíhu každodenních živoucích těžkostí? Kdo pochopí a změří jejich spo-
jitost? Nebo naopak, kdo vyčíslí hodnotu vnitřní
svobody,
víry
a
čistoty
nespo-
četných jedinců? Kdo zjistí, jak početné jsou u nás enklávy svobody v lidech a mezi lidmi? Kdo určí, jak temná je temnota? Neslyšný růst svobody
DESAŤ
ROKOV
Národní Rada Americká v Chicaga vydala výbor z dokumentů Spojených Národů, týkajících se únorového převratu v CSR.(1)
V projevech delegátů a v oficiálních dokumentech ožívají tu události z února 1948, jak se jevily a jak probíhaly v této vrcholné mezinárodní organisaci. V plném znění je tu řeč stálého československého delegáta při OSN dr. Jána Papánka v Bezpečnostní radě; jsou tu projevy západních i sovětských státníků, řeči upřímné i řeči úhybové; jako při tolika jiných pozdějších příležitostech, ani tehdy na jaře 1948 neměla OSN mnoho chutí k jakékoli konkrétní akci. Přes to však je dnes jasné, že mezinárodní projednání únorových událostí přispělo podstatným a dramatickým způsobem k pochopení stalinských method v poválečném světě a vedlo k rychlému vytvoření Atlantického Tak to vidi Pasternak. Albert Camus hoobranného souručenslví. Politika Západu voří o člověku dneška jako o někom, v Berlíně a na Koreji se poučila z českokdo "uprostřed hluboké zimy objevil v slovenského únorového dobrodružství. sobě zralé léto". Americký literární kriPrávem připomíná Ján Papánek, který tik vidí východisko v "humanisaci ideopoučnou publikaci doprovodil úvodem, logie". Polský marxistický teoretik dože "československá otázka" zůstává na spívá k přesvědčení, že absolutní mravní pořadu Bezpečnostní Rady a rozprava kategoria nakonec rozhodují o hodnotě o ní může být kdykoli obnovena. A krokaždého individuálního i historického mě toho "pre nestranného historika mučinu. A tvůrčí, to jest svobodní lidé sia zostať smerodatné záznamy v provšude na světě tuší, že éra ideologií se tokoloch Spojených národov, kde sa táto končí a že opravdu "proklamace, depre demokratický svet politická a národmonstrace, bojůvky - to všechno je už ná tragédia stala predmetom všeobernej za mimi. Ted' roste něco zcela jiného azcelanového. Roste to nepozorova- pozornosti a vzrušujúceho rokovania . . . Ti, ktorí budú opisoval' události po drutelně a tiše, tak jako roste tráva. Roste bej svetovej vojne, budú museť načrieto, jako roste plod a roste to v mlavať svoje poznatky z neutrálnych a ofidých. Základním úkazem naší epochy ciálnych prameňov za záznamov a proje, že se rodí nová svoboda." (Pastertokolov Spojených národov a vo veci nak). Československa z protokolov Bezpečnostnej rady. Na tomto medzinárodnoni jaNení pro nás čestnějšího a nádhernějšího úkolu, než být části růstu této nové (1) Desať rokov: československá otázka v svobody, jež na okraji temnot má oslniSpojených Národoch. S úvodom Jána vost blesku, který zapaluje všechny děPapánka. Chicago, 1958. jinné požáry. Redakce V tomto čísle je uveřejněn rozhovor se sovětským básníkem Borisem Pasternakem. Pokládáme jej za pozoruhodné svědectví doby a za náznak odpovědí na základní otázky, které sužují člověka dneška. Zde je muž, který po třech, čtyřech desítkách let isolace od západní civilisare se vynořuje z temnot stalinské noci jako svobodný, svéprávný, hrůzami, terorem a vlastními kompromisy nedotčený lidský jedince. Snad poprvé v životě je optimistou; a to proto, že porozuměl nezdolné životní síle člověka, že mu bylo dáno poznat teplý zdroj soucitu a lásky k člověku a rozpoznat na obloze naší epochy úkazy, svědčící O zrodu "nové svobody".
2
visku sa musely totiž najdóležitejšie státy světa, veľmoci: Anglia, Čína, Francúzsko, Sovietsky sväz, Spojené štáty a ďalších šest štátov: Argentina, Belgia, Colombia, Kanada, Syria a Ukrajina — ktoré zahrnovaly všetky končiny světa — jednoznačné a oficiálne vyslovit' o vtedajších udalostiach v Československu. — Ked' sa hovorí, že "litera seripta manet", vzťahuje sa to tým viac na našu vec, že "zostávajú a nezanikajú" slová, povedané o komunistickém prevrate v Československu před Bezpečnostnou radou. Preto sme s historického hľadiska považovali za správné, ba nevyhnutné, aby sme zachytili v hlavných obrysoch všetko, čo sa v Spojených národoch vo veci Československeý otázky vykonalo, i to, čo sa nevykonalo. S ohl'adom na budúcnosť, prejednávanie tejto otázky pred Bezpečnostnou radou viac-menej znemožni každý pokus o falšovanie de-
SLEPICE V
KRUHU
Vyhlášením boje proti tak zv. revisionismu na zasedání ŮV KSČ z 13. a 14. června 1957 bylo znovu potvrzena vážnost stagnace v myšlení strany, která se křečovitě snaží nalézt nějaké kompromisní střední postavení mezi tak zv. revisionismem a dogmatismem. Strana se tak pokouší svésti pozornost od velkých potíží, kterými prochází a najít novou politickou a ideologickou rovnováhu, ztracenou polskou revolucí a maďarskou tragedií. Živelný tlak nových sil, který se projevil po XX. sjezdu, má zase ustoupit vedení aparátu, které se snaží oddálit ústup před trvalým tlakem nastupujících generací bojem proti tak zv. revisionismu. Tímto termínem se označuje kritika a posic socialismu, ohrožující moc dnešní stranické byrokracie. Deklarace představitelů komunistických stran v Moskvě dokonce vyhlásila revisionismus za hlavní nebezpe-
čí, poněvadž prý "požaduje zachování nebo obnovení kapitalismu." Hluboké změny a zásahy do sociální a hospodářské struktury Ruska n východní Evropy nesou s sebou růst revolučních sil, které nutně prorostou dnešní přechodné studium. Velké rozpory mezi mladými generacemi u částí stranické byrokracie mohou býti sice oddalovány nebo tlumeny, avšak objektivní vývoj vede k postupnému dobývání svobod a k překonání dnešní formy sektářského komunismu. To ovšem neznamená, že tato revoluční proměna nemůže býti spojena s tvrdým odporem stranické aristokracie, těžkými krisemi mezinárodními nebo i dočasnými porážkami. Tažení proti revisionismu a dogmatismu, zahájené na rozkaz Moskvy v mezinárodním měřítku, poodhalilo clonu, za níž se skrývají zaostalé části stranického aparátu, ovlivňující a často i podřizující stranu svým skupinovým zájmům. Nesmíme totiž zapomonouti, že strana není kompaktním celkem,aleževedle svého revolučního jádra, avantgardy, má také zbyrokratisované a zkostnatělé elementy, které zaostávají za vývojem nebo dokonce jen sobecky hájí svoje nynější mocenské posice. Tito komunističtí sektáři se upnuli na minulost, ustrnuli na starých metodách, brání se nevyhnutelné změně a s posice vysloveně reakční staví svoje osobní či skupinové zájmy proti zájmům nejširšího kolektivu. Byrokratismus a sektářatví nejsou v dělnickém hnutí ničím novým. Byrokratismus je totiž svou třídní podstatou ideologickým odrazem sociálního postavení nové komunistické buržoasie, usilující o zachování svých materiálních a mocenských výhod za cenu ideového odzbrojení dělnického hnutí. Část pracujících se dostala do dobře placených posic v aparátu strany, ve státní správě nebo ve znárodněném průmyslu; žije daleko lépe než převážná část národa, rozchází se s ní, ztrácí smysl pro celek a 3
stává se aspoň z části, významným nositelem anti-socialistického dogmatismu.
vota ukazuje se totiž ideoloická bezradnost i anti-socialislické tendence, které pronikly do celého aparátu strany.
Fiktivní
V historickém kontextu je úloha stranického byrokratismu jasná. Je výrazem snah oligarchie uvnitř komunistických stran zastavit svobodný rozvoj mezinárodního dělnického hnutí. Pod heslem boje proti revisionismu se strana pokouší zastavit vývoj, jdoucí nevyhnutelně směrem k humaniaaci a racionalisaci společnosti, k opuštění policejního teroru, k rozšíření osobních svobod a k zmenšení mezinárodního napětí. Sektáři uvnitř strany chtěli zneužít situace, jež vznikla po polské a maďarské revoluci. Proto vytahují ze starého haraburdí nebezpečí tak zv. revisionismu a křísí zásadu podle níž prý dogma je důležitější než život. A tak čteme, že "revisionismus se nejvíce zaměřil na klíčové, základní pilíře marx-lenistického učení," které podrobuje kritice. Nikde ani slova o tom, že studium vývoje moderní vědy logicky — a zcela v duchu dialektického pojetí — obohatilo naše vědomosti a zpřesnilo náš pojmový aparát.
nepřítel
Stranická aristokracie odmítá užít socialistických metod myšlení; naopak, podporuje tvorbu fosilních názorů a nahrazuje lak nutnost vedoucí úlohy pracujících vrstev skupinovou oligarchií, typickou pro každé hnutí, které se prostě nemusí ohlížet na mínění většiny. Teoretická podstata takových snah směřuje k zdůvodnění dogmatismu odmítajícího skutečně demokratickou a socialistickou přestavbu společnosti, a nahrazujícího ji prázdnými floskulemi a šablonami. Boj proti jakémusi revisonigmu nemá jiného účelu, než odvrátit pozornost pracujících vrstev a myslících lidí uvnitř strany od vážných chyb, zakrýt nemohoucnost tvůrčího myšlení ve vedení strany a zpomalit narůstání socialistických sil.
Naši straničtí byrokraté totiž ustrnuli v poučkách 19. století; nechtějí nebo nemohou pochopit — jak zkušenosti z O socialistickou metodiku Polska o Maďarska jasně naznačují — že je třeba tvůrčím způsobem řešit naJinak inteligentní článek Jindřicha Filéhavé problémy vc východní Evropě. lipce* je typickým příkladem slepé uličStrana a celé socialistické hnutí musí přistupovat bez brýlí formulek a před* Nová mysl, č,. 9, záři 1957, "K filososudků k probádání úplně nových histofické problematice boje proti revirických problémů, před které nás staví moderní technika a historický vývoj. sionismu." Článek vyšel v polském překladu také ve varšavské revue ZesProto je soustavný boj proti sektářství zyly teoretycznopolityczne (11. listopad a hyrokratismu úkolem číslo jedna kaž1957, str. 86-93). Redakce polského mědého socialisty, který nesmí zapomenout, síčníku dokazuje, že Filipec ve své križe k účinné kritice současné kampaně v našem tisku je v prvé řadě třeba od- tice polského marxistického theoretika halovat sociálně-hospodářské příčiny na- L. Kolakowského vynechal podstatné části Kolakowského stati "Aktuální a nešeho byrokratismu. Jenom studiem soaktuální pojetí marxismu", aby tak mohl ciální skutečnosti bude možno odhalit "dokázat" revisionistické sklony polskéopravdové nepřátele socialismu, dnes se ho autora. Filipec i v jedné větě vynevětšinou zahalující do bojových frází chává jednotlivá slova, která — jak doboje proti tak zv. revisionismu. Proto kazuje polská revue — se mu "nehodí" musíme stále srovnávat jejich projevy s praxí. Právě na rovině praktického ži- do argumentace. 4
ky, do níž se dostala řada našich theoretiků. Filipec dokázal čtenářům na jedenácti stránkách všechny omyly revisionismu, a to pouhým užitím citátů z Marxe, Engelse, Lenina a Mao-Ce-Tuna. Řada cenných postřehů tam, kde se Filipec může svobodně zabývat filosofickou problematikou marxismu je zcela znetvořena středověkou metodou novověké scholastiky všude, kde se snaží plnit úkol nadiktovaný mu dnešní linií strany, totiž když se pokouší definovat tak zv. revisionismus. Filipec je přesný, kde jeho metoda je heuristická, t. j. ve výkladu filosofickém. Ale jakmile se ocitne ve styku s fakty, jakmile se dotýká dnešní praxe, dopouští se týchž omylů, které sám před tím vytýčil. Přestal totiž samostatně myslet a snažil se formulovat jakési definice o revisionismu; revisionismus se stává universální nálepkou, jíž Filipec označuje vše, co mu pokyny aparátu strany přikazují. Zapomenul, že správnost určitého pojmu nelze ověřit jeho odvozením z definic, nic jen a jen studiem skutečností. Filipec tady přímo dýchá středověkým ovzduším seminářů debatujících o pojmech, bez jakéhokoli úsilí si ověřit, co ten či onen pojem vlastně představuje. Chyba tkví v prvé řadě v celé dnešní atmosféře režimu. Exercicie o revisionismu, konaná v ovzduší, v němž je zakázáno užívat moderních vědeckých metod ovšem socialismus u nás nepovznesou. A tady se musíme optat: nepochopil skutečně tak inteligentní pracovník jako Filipec, že na poli společenské reality celá jeho metoda se mu zploštěla a zkroutila ve frázi? Zdá se nám spíše, že nemůže jinak, jsa vázán různými definicemi, nadiktovanými stranickou aristokracií, která nedbá Engelsova upozornění, že "umění zacházet s pojmy není vrozeno ani dáno každodenním vědomím, nýbrž vyžaduje skutečného my-
šleni, kteréžto myšlení má rovněž dlouhé empirické dějiny . . ." * Stalin na 15. konferenci bolševické strany (listopad 1926) odpověděl Zinověvovi, který se oháněl Engelsovými citáty: "Kdyby byl Engels živ, nelpěl by na staré formuli a řekl by: K čertu se všemi starými formulemi, ať žije vítězná revoluce v SSSR." V dnešní historické situaci naši pracovníci v oboru filosofie a společenských věd nechť řeknou stranické byrokracii: "Kdyby byl Engels živ, řekl by: K čertu se všemi starými formulemi, ať žije studium socialismu jako skutečností!" Radomír
Luža (New
York)
LEKCE Z POLSKA Ústřední orgán KSČ, Rudé právo, uveřejnil 11. lednu tohoto roku obsáhlý článek Jána Horáka, v němž se autor pokouší vysvětlit, co to vlastně je tak zvaný revisionismus. Zmiňuje se v této souvislosti také o Svědectví, užívaje při tom takřka výlučně silných slov stalinského slovníku, který už byl zavržen staršími a osvědčenějšími soudruhy, než jakým je Jun Horák. Je zásadou tohoto čtvrtletníku hovořit v rozpravách, nikoli v invektivách. Horákových "silných argumentů" si však povšiml polský komunistický list Zycie Warszawy (25. ledna) a v pozoruhodně mírném, ale jasném úvodníku poučil soudruha Horáka a ostatní stalince v KSČ zejména o jedné věci: totiž, že někteří soudruzi v Praze nevědí o čem mluví, útočí-li na "národní komunismus" nebo "revisionismus'" s posic dogmatiků, kterým ovšem zavání úchylkou všechno, co jakkoli vybočuje ze stalinské rigidnosti, isolace a kultu neomylnosti — chyb to, * B. Engels, Ariti-Dühring, předmluva k II. vydání, 1885 5
kterých se v posledních letech snaží vystříhat snad všechny komunistické strany s výjimkou albánské KS a ovšem — vedení KSČ. Ale dejme slovo Zycie Warszawy:
soudruhům
z
listu
Varšava Praze "J. Horák ve svém článku v Rudém právu podrobně popisuje revisionismus. . Dočítáme se, že 'revisionismus není jen nějakou "rodinnou", vnitřní ideologickou záležitostí komunistických stran a dělnického hnutí, nýbrž zbraní ideologického náporu v ostrém třídním boji proti dělnické třídě.' "Jak patrno, to je poněkud generalisující formulace: všechno nakonec může být 'třídní zbraní buržoasie', dokonce i nespokojenost mas, pramenící z chyb, jichž se dopustily orgány lidové moci. Jde o to, aby nápravou těchto chyb se buržoasii tato zbraň vyrazila z ruky. Názory J. Horáka — kromě toho, že jsou generalisující — jsou také zřejmě v rozporu se zkušenostmi dělnického hnutí: revisionismus byl a je problémem pro komunistickou stranu. V tomto smyslu také o něm jednala naše strania na svém IX. a X. plenu, když rozpracovala svou ideologickou kampaň proti oběmu křídlům . . . (dogmatickému a revizionistickému, pozn. Svědectví). "J. Horák, popisuje historické zdroje (revisionismu), zaujímá stanovisko, které by bylo možno označit za originelní: v podstatě totiž tvrdí, že revisionistické tendence jsou plodem činnosti zahraniční špionáže, jež vyvolává zmatek v hlavách průměrných občanů. "'Nelze popírat, že se jim (americké výzvědné službě) v některých případech podařilo vyvolat u kolísavých elementů zmatek takovými hesly jako "stalinisace", "destalinisace" a pod.' 6
"Toto tedy je údajně hlavní příčina názorového zmatku. Bylo by snad vhodné citovat jiného československého kritika, J. Hájka, který ve stejném listě vidí týž problém v poněkud jiném světle: " ' V ě c i týkající se kritiky kultu osobnosti,' píše Hájek, 'vyvolaly mezi spisovateli mnoho bolestných konfliktů a problémů a ty zase, zpětně, zavedly mnoho poctivých lidí do ideových zmatků.' "Tento poznatek zdá se nám být mnohem blíže pravdy než 'špionážní' koncepce J. Horáka. Zdá se, že J. Horák tím, že přeceňuje význam zahraniční špionáže (v oblasti sociálního povědomí a zejména v povědomí organisátorů těchto služeb), vlastně zcela opomíjí problém ideologie a tak si sám podřezává větev, na které sedí. "Autor článku v Rudém právu, zabývaje se různými aktivisty v dělnickém hnutí, kteří nedávno vystoupili z komunistických stran, užívá často slov jako 'renegáť, 'zrádce' a podobně. O věcnou
rozpravu
"Horlivost, s níž autor článku užívá těchto výrazů je opravdu zarážející, tím spíše, když si uvědomíme, že na příklad italští komunisté nikdy neužili tohoto slovniku ani proti těm soudruhům, kteří napadli jisté prvky politiky strany a pak stranu opustili. Co víc, italští komunisté nepřerušili své rozpravy s těmito soudruhy, rozpravy, v nichž často padla velmi ostrá slova kritiky; nikdy však nebyly a nejsou slyšet nadávky a není nactiutrhačských obvinění." Zycie Warszawy uzavírá svůj významný úvodník ponámkou, v němž vyslovuje své podivení nad "neuvěřitelnou nenalostí problémů, o nichž československý tisk diskutuje. A to je skutečnost, jež ovšem nepochybně zmenšuje význam jakýchkoli polemických rozprav . . . které musí přece přinášet nové myšlenky
a formulovat jen taková obvinění, jež se zakládají na přesných faktech, kdykoli je to jen aspoň trochu možné." Nemůžeme než podpořit varšavský list v jeho skromném volání po slušné, věcné a skutečnostmi doložené rozpravě v té části československého tisku, jež setrvává ve stalinské isolaci a daleko pokulhává i za tiskem soudružských stran v sousedních zemích. Re NE KONĚ, A L E
KONÍČKY
Budiž také řečeno, že Ján Horák, mezinárodně-politický spolupracovník několika časopisů, zejména pražské Mezinárodní politiky, patří inezi ty mladé československé novináře, kteří se pokoušejí vyvést čs. tisk z trapného papouškování stalinské éry. Jeho články mají tu velkou přednost, že aspoň citují (přesně) z textů západních publikací, s nimiž se pak polemicky vyrovnávají, To je jistě chvályhodný návrat k trochu poctivějším způsobům politického novinaření, a řada pražských týdeníků a měsíčníků se už řídí touto zásadou a cituje — aspoň někdy — prameny informací a čísel, jež jsou pak terčem ideologických a kritických náporů. (Bylo by jen ještě třeba, aby knižní, časopické a novinové prameny — anglické, francouzské, německé a i polské — byly snadno dostupný široké obci zájemců a nejenom vybraným novinářům z povolání.) Ján Horák napsal několik bystrých poznámek (v Mezinárodní politice, č. 6, prosinec 1957, str. 471-473) na okraj seriálu Harrisona E. Saliaburyho o státech střední a východní Evropy, který před časem vycházel v New York Times. Horák správně postřehl, že Salisbury je vynikajícím znalcem těchto zemí a my můžeme potvrdit, že je také upřímným přítelem národů střední a východní Evropy a i lidu SSSR (Salisbury pracoval šest let v Moskvě jako dopisovatel svého listu). Horák ovšem dokazuje, že Salisburymu v jeho návrzích na budoucí uspořádání vztahů mezi západem a ze-
měmi střední a východní Evropy jde o vpašováni jakéhosi trojského koně do pokojného a štěstím kvetoucího lidovědemokratického pořádku. Pravdou je, že Salisbury je proti pašováni čehonoli — už proto, že je to zbytečné: skutečné tužby, ambice a představy lidu o způsobu života, kterým chce žít, existují už od konce války ve všech lidově demokratických zemích a nepodařilo se je zlikvidovat uni nejkrutějšímu stalinskému teroru. Konce konců Džilas je Jugoslávec a Gomulka i Kolakowski žijí ve Varšavě a revoltujicí maďarský národ nebyl dovezen ze Západu. Ne, že Západu opravdu není nutno nic dovážet než mouku na chleba a stroje na boty u pak také knihy, filmy, časopisy, baletní soubory a trochu toho, čemu se říká svobodná, slušná a vřená rozprava o člověku a jeho situaci v atomickém věku. NEKLID V
TÁBOŘE
MÍRU
V prvních měsících roku 1958) se československo stále výrazněji isolovalo od některých lidově demokratických států '"tábora míru", zejména od Polska a Jugoslávie. Rudé Právo oznámilo 11. března,žese v Praze sešli zástupci "několika" komunistických stran, aby projednali možnost vydávání nového mezinárodního komunistického časopisu. Bylo dohodnuto vydávat měsíčník (nikoli týdeník) a to bez účasti "některých bratrských komunistických stran", které prý se mohou připojit k tomuto Moskvou inspirovanému podniku. "Bratrské struny", které nejeví nejmenší chuti se připojit teď nebo později, jsou komunistické strany Jugoslávie a Polska, nemluvě o řadě jiných, na příklad Togliattiho straně italské. Neb o ť "bratrské strany" mají v jasné nelásce zkostnatělou bratrskou stranu československou. Maršál Tito si nedávno stěžoval, že styky s Československem "by mohly být lepší", nic že KSČ zřejmě nepřeje dorozumění mezi ČSR a Jugosluvií. Československý tisk vynechal z pro-
7
Jevu maršála Koněva t 40. výročí Rudé armády tu část, jež hovoří o slavné účasti Jugoslávie na boji proti německému fažismu za druhé světové války. Polský tisk odhalil několik nepříjemných skutečností z hospodářského i sociálního života ČSR — v odvetu za časté a neomalené útoky čs. tisku na polské "revisionisty", zejména na Leška Kolakowského, člena struny a redaktora vynikající varšavské revue Studia Filozoficne. Přes to, že čs. tisk zrádcuje Kolakowského hrubými slovy, polská vláda vyslala tohoto nadaného filosofa na studijní cestu do západní Evropy, a řadu podobných "revisionistů" na studie i do Ameriky — za finanční podpory Fordovy nadace. Nebylo by tu vhodné připomenout zásadu "socialistického soutěžení"? J.J. (Vídeň) HOSPODÁŘSKÉ ČSR —
STYKY
SSSR
Podl'a Štatistického Obzoru zo 25. oklóbru 1957 vieme, že strojárenské a iné kapitálové výrobky představovaly 5% čsl. vývozu v 1937, 22.9% v 1948, ale 43.5% v 1935. Tovar dennej spotřeby oko textilie, sklo, atď., představoval 50.8% čsl. vývozu v 1937, 34% v 1948 a len 11% v 1955. Vývoz Ostatných druhovtovaru ostal přibližne stejný. Z celkového vývozu asi 70% ide dnes do sovietského bloku a len 30% do ostatného sveta. Před rokom 1948 bol tento pomer opačný a pred rokom 1937 Sovlotský sväz odberal iba 1.3% čsl. vývozu. Tálo malá štatistická ukázka vysvětluje veťmi mnoho. Československo, aby mohlo vyvázat' stroje a iné zariadenie do Sovietského sväzu, muselo reorganizovať celý svoj priemysel. To vyžadovalo veľké u nákladné investície a pokial' vieme Sovietský sväz — okrem malej obilnoj požičky v 1948 a malej valutovej 8
požičky v 1951, ktoré boly Sovietom splátené —neposkytol Československu žiadných prostriedkov na prevedenie tohoto núteného úkolu. Stalo sa tak z výsledkov československého l'udu. Preto a a tiež preto, že čsl. armáda bola z rozkazu červenej armády znovu vyzbrojená, životná úroveň čsl. ľudu bola držaná vel'mi nízko napriek dlhej pracovnej dobe. Národný výnos Československa sa podl'a článku Dr. Nachtigala uverejneného v októbrovom čísle (1957) Štatistického Bulletinu zvýšil od konca vojny o 57%, v porovnaní s Rakúskom, kde sa zvýšil iba o 53%. V Rakúsku však bolo toto zvýšenie výroby tovaru a služieb čiastočne využité na financovanie investic a čiastočne na zvýšenie životnej úrovně obyvatel'stva. V Československu naproti tomu bola najvačšia časť tohoto zvýšenia použitá na investície, na zbrojenie na manipulované obchody v prospěch Sovietov. Čsl. ľud sa nemohol teiť výsledkom svojej práce a zrýšenej výroby, bolo ich použité na financovanie preorientovania Čsl.priemyslu, aby slúžil sovietským záujmom. Len tak mohla byť výroba ocele zvýšená o 100% v porovnaní s predvojnovou a výroba strojárenskeho priemyslu dokonca o 368%. Rozvoj tohoto nového priemyslu vyžadoval náklady miliardov korún a vysoko vyvinutý priemysel spotrebného tovaru bol zanedbávaný. Toto představuje straty, ktoré sa nedajú ani odhadnut'. Tento priemysel představoval 50% československého predvojnového vývozu a bol podkladem Čsl. blahobytu medzi prvou a druhou světovou vojnou. Postupné je ničený a dósledok toho je, že někoľvek skoro každá zem slobodného sveta viac ako zdvojnásobila svoj vývoz v porovnaní s predvojnovým, československý vývoz bol koncom 1955 iba o 25% vyšší ako v 1937. K týmto obetiam je třeba dodat', že Čsl. ľud je vykořisťovaný sovietskými ob-
chodinými praktikami. Soviety totiž kupujů v Československu pre seba i pře druhých, stroje i iný kapitálový tovar, za "dohodnuté ceny světového trhu" a predávajú mu suroviny tiež za "dohodnuté ceny světového trhu". Háčik však je v tom, že světové ceny surovin sa pomerně snadno dajú zistiť, ale nie je tomu tak pri strojoch alebo pri priemyslovom zariadení. Okrem toho Soviety predávajú Československu špatné suroviny a iný tovar za dobré ceny. Soviety však móžu diktovať a diktujú ceny tovara, ktorý v Československu kupujú a pražský komunistický režim nemá dosť sily, aby tomuto moskevskému diktátu odporoval. Československo následkem toho předává lacno a kupuje draho.
ských svobod, k zakončení t e r o r u politické policie, ustavení dělnických rad a ukončení nucené kolektivisace v zemědělství. Resoluce se obrací na všechny země s výzvou o hospodářskou pomoc Polsku, poskytnutou bez jakýchkoliv politických podmínek.
(New York)
Předsedou Unio byl znovuzvolen indický poslance Nath Pai, agenerálnímtajeniníkem Švéd Kurt Kristiansson. V předsednictvu jsou zástupci Burmy, Japonsko, Ghany, Israele, Italie, Italie, Finska, Rakouska n Německa. Sídlem sekretariátu Unie zůstává Vídeň.
J.P. INTERNACIONÁLA
MLÁDEŽE
Ve dnech 26.—30. října 1957 se konal v Římě pátý kongres mezinárodní Unie socialistické mládeže. Sjezdu se účastnilo 77 delegátů a 16 pozorovatelů, zastupujících 47 socialistických organisací s 550.000 členy z 29 zemí. Středem zájmu byla politická debata, která byla zakončena přijetím řady významných resolucí, v nichž se sjezd postavil proti politicc Francie v Alžírsku, Francově diktatuře ve španělsku a vyslovil plnou solidaritu s protikolonialistickým hnutím v Asii a Africe. Stejně ostře kritisoval odsouzení Džilase a sovětskou okupaci Maďarska. Kongres také přijal resaluci československé delegace, vedené předsedou sociálně demokratické mládeže Dr. Radomírem Lužou a jejím, generálním tajemníkem Josefem Jonášem, hájící tak zv. Gaitskellův plán na neutralisaci střední a východní Evropy. V další resoluci, podané československou delegací, sjezd vyslovil souhlas s významnými kroky v Polsku, které vedly k rozšíření občan-
V provoláních do východní Evropy a Sovětského svazu, taktéž koncipovaných a navržených čs. delegací, se vítá vývoj ve směru k demokratickému socialismu, v němž vnitřní rozpory budou řešeny demokratickými metodami; politická svoboda umožní pracujícím vrstvám tvůrčí podíl na výstavbě státu a socialistické společnosti a zabrání stagnaci socialistického myšleni.
Schůze studentského výboru Unie, který sdružuje socialistické studentské organizace po celém světě, konala se v polovině ledna v Berlíně, za účasti 19 organisací. Z východoevropských zemí účastnili se zasedání zástupci československých a polských sociálně demokratických studentů. Československý delegát Jiří Horák byl zvolen členem vedoucího orgánu studentského výboru, t, zv. stálé komise, jejímž předsedou je Ital La Volpe a tajemníkem Němec Erik Nohara. „ODPOUTÁNÍ" VE S T Ř E D N Í E V R O P Ě V tomto čísle Svědectví rozvíjí George Kennan své — dnes už proslulé — návrhy na "odpoutání" sil Západu a Východu ve střední Evropě. Není ovšem třeba — a není ani možné — s nimi souhlasil do písmene; totéž platí o ob9
d o b n ý c h p l á n e c h , které v té či o n é pod o b ě se d o t ý k a j í o s u d ů střední a výc h o d n í E v r o p y , j a k o j e t. zv. plán předsedy britské L a b o u r Party H u g h Gaitskella, p o l s k é h o zahraničního ministra R a p a c k é h o a z e s n u l é h o Huberta R i p k y ( v i z svazek I, číslo 1, str. 7-9 tohoto časopisu). Gaitskellův plán, s p o č í v a j í c í na p o d r o b ném zpracování c e l é otázky zahraničněp o l i t i c k ý m o d b o r n í k e m britské dělnické strany D e n i s e m H e a l y m , j e n e j p r o p r a c o vanější a n e j k o n k r é t n ě j š í . P ř e d p o k l á d á v podstatě pět z m ě n : 1) V š c h n y " c i z í " branné síly vyklidí v ý c h o d n í a západní N ě m e c k o , P o l s k o , Československo a Maďarsko. 2 ) V d o h o d ě s vládami těchto z e m í bude zreorganisována m e z i n á r o d n í kontrola nad " n á r o d n í m i " brannými silami a to k o n v e n č n í m i i ( p o k u d m o ž n o ) nukleárními. 3) Sjednocení
Německa.
4 ) P o d e p s á n í b e z p e č n o s t n í h o paktu, j í m ž členské stály si v z á j e m n ě z a r u č u j í nedotknutelnost h r a n i c ; v e l k é mocnosti by rovněž, tylo hranice smluvně zaručily.
jemník pro zahraniční záležitosti Spojených Států, Dean Acheson, podrobil Kennanovy názory ostré kritice (Foreign Affairs, New York, duben 1958) a odmítl téměř všechny jako nebezpečné iluse. Acheson tvrdí, že jakkékoli stažení amerických branných sil a dnešních posic není v zájmu národů střední a východní Evropy; pokusy o neutralisaci Německa jsou nejenom výrazem "bojácné a poraženecké politiky", ale nemohou vést k žádným kladným výsledkům, zejména ne k sjednocení země; a konečně,podle Achesona, "hospodářsky prosperující západní Evropa prokáže se i nadále být neodolatelnou silou, působící jak na východní Německo, tak na východní Evropu . . . potřeba Moskvy násilím komunisovat a pod železnou kontrolou držet země východní Evropy bude stále menší". Acheson se domnívá, že diplomatická jednání "s posice síly", jež by zároveň přihlížela k oprávněným sovětským nárokům na vlastní bezpečnost, by nakonec vyústila nejen v sjednocené a demokratické Německo, ale i ve "skutečnou národní identitu" zemí střední a východní Evropy.
Žádný z účastníků této mezinárodněpolitické rozpravy netvrdí, že cesta k ře5 ) Z á p a d n í N ě m e c k o vystoupí z Atlanšení německého a tím i středoevropskét i c k é h o s o u r u č e n s t v í ; P o l s k o , Českosloho problému je snadná. Jednou z mnovensko a Muďiirsko z Varšavského paktu. hu nesnází je také sovětská neústupGnitskellsed o m n í v á , že a m e r i c k é bran-nost pokud jde o míru účasti států střední ii vychodní Evropy na uskutečnění né síly by se m o h l y stáhnout h l o u b ě j i nového uspořádáni této oblasti. Moskva do západní E v r o p y , neboť v dané situaci se obává, že by v průběhu doby musila jejich přítomnost na e v r o p s k é p e v n i n ě by splnil smluvní závazky, plynoucí z jaltské rozptýlila o b a v y Sovětů, že střední Evrodohody; ty, mimo jiné, předpokládají pa se nakonec obrátí proti nim. Mezinásvobodné a tajné volby v řadě zemí této rodní záruky by z n e m o ž n i l y sovětskou oblasti. Naproti tomu Kreml sám nav o j e n s k o u intervenci v této oblastí, k vrhuje účast těchto států na jednáních jaké došlo v M a ď a r s k u na p o d z i m 1956; o Německu, o denuklerasisaci, o rozzároveň by p o s í l i l y rosloucí neodvislost puštění a vnitřní uvolnění těch států, které jdou varšavského paktu a podobně. "vlastní cestou k s o c i a l i s m u " . Rozhodně je třeba vítat, že celá oblast střední a jihovýchodní Evropy se opět O d p ů r c i politiky " o d p o u t á n í " j s o u podostává do popředí mezinárodních udáčetní v západním světě a nepatří k nim losti. A každá jednání, i zdlouhavá a s j e n p r o f e s i o n á l n í v o j á c i . Bývalý státní ta10
počátku bezvýsledná, jsou lepši, než uznání daného stavu; už proto, že mobilisují a posilují reformní síly uvnitř národů této oblasti. K. K. (Ottawa) THEORIE NOVÉ
TŘÍDY
Velkou zásluhou knihy Milovana Džilase 1) je, že upozornila na nový společenský jev, který se vyskytl v sovětské společnosti. Denní jazyk "lidových demokracii" i Sovětského Svazu a západního novinářství zná již dávno pojein "rudá byrokracie" či "byrokratická třída". Výrazu se užívalo většinou jeho argumentu v rozpravách. Milován Džilas však jako první analysujc pojem "nové třídy" jako výtvor ruské revoluce n produkt stabilisace sovětského systému. Džilasova theorie charakterisuje novou třídu jako třídu vlastníků a vykořisťovatelů. "Hlavním aspektem současného komunismu je nová vlastnická a vykořisťovatelská třída." "Podle římského práva", vysvětuje Džilas na jiném místě, "vlastnictví znamená užívání, vykořisťování a disponování hmotnými statky. Komunistická byrokracie užívá, vykořisťuje a disponuje národním (z n á r o d n ěl ým) vlastnictvím" Forma vlastnictví nové třídy má ovšem svoje zvláštní rysy: "Vlastnictví je kolektivní . . . Takové vlastnictví již existovalo v dřívějších společnostech. Komunisté tedy nevynalezli instituci společného vlastnictví, ale dali mu všeobjímající charakter, rozsáhlejší než na příklad bylo společné vlastnictví v Egyptě doby faraónů." "Tak zvané kolektivní vlastnictví však jen zakrývá fakt, žeskutečným vlastníkem je politické byrokracie." 1. Milovan Džilas, The New Class. Analysis of the Communist System (New York, 1957).
Pro existenci nové třídy má rozhodující význam komunistická strana. "Užívání, vykořisťování a disponování vlastnictví je výsadou strany a zvláště pak těch, kdo stojí v čele strany." " V komunistické společnosti stát není výrazem daných společenských vztahů, ale nástrojem, chránícím novou třídu. Vše se koná ve jménu státu, ale ve skutečnosti vše řídi komunistická strana, či spíše její politická byrokracie. Privilegovaná třída užívá státního aparátu jako nástroje i jako zástěry." Tento výtah z Džilasovy theorie opomíjí řadu jiných výstižných postřehů, které nalezneme v jeho studii. Všimněme si však jen tohoto problému, který Džilns nazývá "základním aspektem současného komunismu." Poněvadž problém nové třídy je tak důležitý pro ideový poměr socialistů ke komunismu, pokusme se o objektivní rozbor Džilasovy lhese, že nová třída vlastní nové prostředky. Sama these ukazuje na zvyk komunistických theoretiků vázat pojem třídy na pojem vlastnictví. Tato vulgansace Murxe je v protikladu dokonce i s Komunistickým manifestem a ani zdaleka neodpovídá mnohosti různých typů společenských tříd, jak je známe z historie. Navíc pak tento pojem je zcela nepotřebný, máme-li rozpoznat odlišnost nějaké třídy a její nejvýraznější znaky. Třídní charakter kapitalistické společnosti se obvykle definoval jako alternativu mezi proletariátem a třídou vlastníků. Ale vývoj ukázal, že čím dál tím větší vliv mají nikoli ti, kdo vlastní kapitál, ale ti, kdo jím disponují. Moc vládnoucí třídy je v možnosti disponovat kapitálem, nikoli v jeho přímém vlastnictví, V Sovětském Svazu stát vlastní výrobní prostředky. Státním majetkem však volně disponuje byrokracie. Tím je dostatečně vymezena posice této třídy ve výrobním procesu u v podílu na národním důchodu. 11
Byrokracie
jako
třída
Další thesí — "komunistická byrokracie tvoří novou třídu" — Džilas chce zachytit nejen vývoj srůstu nové třídy se stranickoubyrokracií v Sovětech, ale i j e j í počátky v "lidových demokraciích". Džilas nerozvedl však do důsledků postřeh o tom, že tato nová třída j e produktem po-revolučních podmínek v Rusku. Zničení všech živých společenských sil, nedostatečně rozvinutý proletariat, soustředění vlády v rukou elity profesionálních revolucionářů, čtyřicet let trvající dresura byrokracie, postupně povýšení byrokracie na "vzdělavatele" dělníků a sedláků, prolínání se stranické a nestranické inteligence, spolu se sérií nelítostných čistek, vytvořily příznivé podmínky k vzniku nové třídy v Sovětském Svazu. Celé — i nestranická — byrokracie se stala j e j í částí. Tato byrokracie má všechny znaky třídy: má stejný poměr k výrobnímu procesu a k podílu na národním důchodu, stejný zájem na zachování systému a stejnou ideologii. Džilasův rozbor se ani tak nevztahuje na třídu samu, jako na vedoucí skupinou, která z nové třídy narůstá. Třetí hlavní Džilasovu thesi o rozhodující úloze strany při tvorbě nové třídy lze přijmout v její celistvosti. "Struna vytváří třídu, která stále mohutní u užívá strany jako svou základnu. Třída sílí, zatím co strana slábne. Zákon, kterému podléhá každá komunistická strana, pokud je u m o c i . " Tento Džilusův postřeh ukazuje na to, že byrokracie se postupně mění ve vládnoucí třídu. Strana vytvořila byrokracii, klerá se rozrostla do nevídaných rozměrů. Strana sice s počátku byrokracii kontrolovala a i terorisovala, ale zároveň se o ni musela opírat, až se sama stala jejím zajatcem. Když po Stalinově smrti strana zmenšila svůj tlak, byrokracie byla první skupinou, která získala touto změnou: dostalo se jí 12
amnestie za "služební přestupky," dostala větší příděl praček a vyssavačů, větší stupeň osobní bezpečnosti a koncentrační tábory ji přestaly strašit. Domnívám se však, že Džilasovu theorii lze v plné míře aplikovat jen na Sovětský Svaz. Země jihovýchodní Evropy neprodělaly strašnou občanskou válku, nebyly tak zdecimovány pracovními tábory a čistkami jako porevoluční Rusko. Jejich společenské struktura byla příliš pevná než aby mohla rychle zaniknout. V těchto zemích mohl vyrůst zatím jen zárodek sovětského vzoru, zárodek nové třídy, naroubovaný na již existující společenskou vazbu. Slabost Sovětů ve východní Evropě je, mimo jiné, také v tom, že tu není společenské základny, jakou tvoří nová třída. Existuje sice stranická byrokracie, ale ta nemůže dobře nalézt spoj a prodlouženi do řad inteligence, která je již z dřívějších dob silně diferencována a svázána s ostatními skupinami. Možnost kariéry přivedla mezi byrokracii lidi nekompetentní, kteří přejali od staré byrokracie její nejhorší rysy. Dělnická a selská mládež, vzrůstající mezi inteliencí a byrokracií, si však zachovává svoje svazky s vrstvami, z nichž vyšla. A hodnoty, které si takto udržuje, jsou ovšem v rozporu s praksí komunistické strany, která je u moci. Zygmund Zaremba (Paříž) O VOJNĚ A MÍRU V novinářství takřka ojedinělá korespondence se rozvinula na stránkách levicového britského týdeníku New Statesman, Bertrand Rüssel adresoval svůj otevřený "mírový list" mocným tohoto světa, presidentu Eisenhowerovi a ministerskému předsedovi Chruščevovi. Jménem amerického presidenta odpověděl Dulles a Chruščev sám napsal celkem dva otevřené dopisy. Doslovné texty celé korespondence, zejména pak obsáhlá odpo-
věd' Chruščevova na Dullesovo exposé, byly uveřejněny v New Statesmanu. Redakce v úvodním článku v čísle z 15. března hodnotí tuto závažnou výměnu názorů a poukazuje na smutnou skutečnost, z korespondence jasně patrnou, že obě strany neústupně trvají na svých stanoviskách a interpretacích. Vzájemná nedůvěra je snad to jediné, co představitele obou velmocenských kolosů spojuje. Je tedy východisko z této situace, táže se redakce britského týdeníku a odpovídá kladně. Obě velmoci — a Sovětský svaz zejména — odmítají jakákoli odzbrojovací jednání, jež by radikálně změnila poměr sil v neprospěch jedné či druhé země. Britský týdeník se domnívá, že jak Gaitskellův tak Rapackého plán je proto v této chvíli neproveditelný. Jsou to však jediné dva plány, jež mohou tvořit podklad k dalšímu jednání, poněvadž "nerozbíjejí utkvělou představu světa, polarisujícího mezi dobrem a zlem — představu, již jak Dulles, tak Chruščev jsou tak hluboce a tak tragicky poplatni." DR.
LEV
S Y C H R A V A
V Prazo zemřel 4. ledna jeden z nejužších spolupracovníků presidentů Masaryka a Beneše, Dr. Lev Sychrava, ve věku 70 let. Odchází tedy v osobě Lva Sychravy jeden z nejbližších pozorovatelů a spoluzakladatelů Československé republiky. — Sychrava se stal ve svobodném světě spornou osobností po svém návratu do Prahy v prosinci 1955. Byl to návrat dobrovolný, když Sychrava se rozešel duchovně s oficiálním vedením československého exilu. Domníval se, že exil nejde po správné cestě. Vrátil se a požíval v Československu plné svobody až do své smrti. Zemřel v nemocnici na rakovinu plic. DR.
H U B E R T
RIPKA
Dne 7. ledna zemřel v Londýně bývalý čs. ministr zahraničního obchodu Dr. Hubert Ripka. Byl poslední do-
bu těžce nemocen a několikráte operován. Zemřel poměrně ještě mlád — ve 62 letech. Dr. Hubert Ripka se narodil v Kobeřicích u Vyškova jako syn lesního správce. Po složení doktorátu na filosofické fakultě Karlovy university v Praze se stal knihovníkem v ministerstvu národní obrany. Roku 1925 se stal redaktorem deníku Národní osvobození, odkud po roce přešel jako zahraničně-politický redaktor do Lidových novin. Ripka byl činný jako historik a před Mnichovem byl posílán dr. Benešem s různým posláním do ciziny. V roce 1939 so stal členem Národního výboru v Paříži, později pak členem všech československých vlád až do února 1948. Po návratu do Prahy se stal docentem na Karlově universitě. Ripka byl autorem četných studií a politickohistorických úvah, z nichž většina vyšla také anglicky i francouzsky. Ripkova koncepce byla založena na nutnosti vzájemné dohody mezi Sovětským svazem a západními mocnostmi. Ripka stejně jako Beneš, byl předmětem kritiky, poněvadž prý příliš důvěřoval Sovětskému svazu. Teprve budoucí vývoj v SSSR a východní Evropě ukáže, do jaké míry Benošova i Ripkova koncepce čs. zahraniční politiky opravdu zklamala. V poslední době se stal středem zájmu a východiskem široké diskuse Ripkův plán na neutralisaci východní a střední Evropy, za předpokladu garancie této neutrality všemi velmocemi jakož i splnění jaltských ujednání. Ripkovy návrhy byly převzaty v hrubých rysech řadou vlivných západoevropských politiků. Také jisté sovětské kruhy projevily o plán zájem. Úmrtím Huberta Ripky odešla z čs. politického jeviště výrazná postava československého vlastence. 13
ČEŠTÍ BENEDIKTINI A P O K Ř E S Ť A N Ě N Í RUSKA František Dvorník
(Harvard universita, Cambridge)
Je známou skutečností, že v poslední době se pokoušeli četní badatelé vysvětlit západní prvky v kijevském Rusku v době jeho pokřesťanění. Někteří z nich š1i tak daleko, že dokonce se snažili prokázat, že křesťanství pronikalo ze západu do Kijeva a to ještě v době, než tam začala činnost byzantských misionářů. Na příklad N. de Baumgarten, aby tento zjev vysvětlil, pokládal za zakladatele křesťanských středisk v kijevském státě Skandinávce. Jeho theorie však byla vyvrácena. Výsledky některých hádání Stendera Petersona naopak ukazují, že Skandinávci byli sami p o d vlivem Byzance. To dosvědčuje původ některých ság. Skandinávci byli horlivými propagátory byzantské civilizace v státech, jež založili v kijevské a novgorodské oblasti. Méně úspěšné jsou pokusy přičíst pronikání křesťanství do Ruska činnosti latinských kněží přišlých z Německa. Ani výměna poselstev mezi Římcm a knížetem Vladimírem není dukazem, že kijevská hierarchie byla ustavena Římem. Rozebral jsem tuto teorii ve své knize The Making of Central and Eastern Europe (Utváření Střední a Východní E v r o p y ) a ukázal, že římské poselstvo bylo posláno do Kijeva v roce 989 až 990, a to nikoliv papežem, nýbrž císařovnou Theofano, která poslala řecké princezně Anně, své příbuzné a nevěstě knížete Vladimíra, j a k o svatební dar ostatky svatých. Theofano totiž také z důvodů politických se provdala zn "barbara" císaře Ottu Druhého a tedy znala cítění své sestřenice, která učinila totéž. Papež, měl-li s tímto poselstvem co společného, poslal princezně Anně a jejímu manželu pouze své požehnání. Snahy po objevení těsných styků západní Církve a kijevského státu byly neúspěšné. T o však neznamená, že vliv Západu do Ruska nepronikl. Historikové a theologové opominuli zkoumat starou ruskou literaturu, obsahující několik překladů z latiny do církevní slovanštiny. Nacházíme tam řadu literárních výplodů, které byly upraveny nebo
14
přeloženy z latiny do slovanského změní. Tyto literární plody byly uveřejněny již v letech 1901-1912 ruským filologem A. I. Sobolevekým, dosud však nebyly dostatečně zdůrazněny. Pojednám o tomto předmětu v této krátké stati. Po přehledu hlavních literárních dokumentů se západními prvky, pokusím se nejen poukázat na jejich původ, ale také najít muže, kteří mají největší zásluhu zatyto přínosy do literatury kijevského Ruska. Jaké tedy texty jsou hlavnč uschovány, nebo v kterých rukopisech a co bylo přeloženo z latiny do slovanského znění? Podávám kratší výpočet. K textům, přeloženým z latiny a zachovaným hlavně nebo výhradně v ruských rukopisech, náležejí: život sv. Jiří, který nepochází z řečtiny, legenda o sv. Klementu a život sv. Víta, patrona Saska a pražské katedrály, zachovaný v rukopise z XII. století. Také zpráva o mučednictví papeže Štěpána pochází z latinské verse, odlišné od řeckého originálu. Jiní západní světci, které v kijevském Rusku zpopularizovaly překlady z latiny, jsou: sv. Apolinář z Ruveny, sv. Amastázie a sv. Chrysogon, a k nim se řadí překlady homilí sv. Řehoře Velikého a evangelium Nikodémovo. V ruských rukopisech došly širokého rozšíření také dlouhé modlitby západního původu: k nejsvětější Trojici a za ochranu proti ďáblu. V nich se vyskytují mimo světce východní také jména světců západních: sv. Magna, dánského sv. Kanuta, norského kále sv. Olafa, mohučského patrona sv. Albana, anglosaského benediktina opata Butolfa, sv. Martina z Toursu, svatého Viktora, Cyrila a Metoděje, Václava a Vojtěcha. O sv. Benediktu je zmínka dvakrát: v prvém případě je to buď Benedikt, anglosaský biskup z IX století, nebo reformátor benediktinů v době Karla Velikého, Benedikt z Anniane. Druhý je sv. Benedikt z Nursie, za jehož jménem následují jména slavných východních mnichů a asketů. Také jsou jmenovány světice, uctívané na Západě: sv. Anaslázie, Kristina, Agrippina, Viktorie, Lucie a jiné, jež požívaly úcty v obou církvích: sv. Tekla, Barbora, Marina a Matrena. Jménům papežů byla v invokacích vyhrazena čestná místa—výslovně se na jednom místě uvádějí papežové Anaklét, Klement, Silvestr, a ve všeobecné prosbě se čte: svatí papežové, s latinským pozdravením: ave papa, přepsaným staroslověnským písmem. Jejich místo je hned po apoštolech a evangelistech před mučedníky a ostatními světci. V modlitbě za ochranu před ďáblem se vzývají sv. Vít, Florián, Klement, Silvestr, Ambrož, Martin z Toursu, Emmeram, ochránce Bavor a sv. Cyprián. Sv. Benedikt je nazýván blaženým a jmenován mezi slav15
nými východními mnichy. Také mezi ženami jsou jména západních světic: Anastázie. Lucie, Agata, Cecilie, Valburga, dcera anglosaského krále Richarda a sestra sv. Vilibalda, apoštola Bavor, i jiné světice, uctívané Východem i Západem. O tom, že jména byla vzata z latinské předlohy, svědčí přepis jména Markéta — Margarjeta, místo ruského Margarita. V kijevském Rusku musila kdysi existovat celá sbírka modliteb latinského původu. Sobolevekij nalezl modlitební knihu "Molitevnik" nebo "Činovník" z XIII. století, jež náležela klášteru Spaso-Preobraženskému v Jaroslavi. Její styl připomíná překlady homilií sv. Řehoře Velikého a první modlitby k tomuto světci. V moldavském žaltáři z X V . století je jiná invokace k sv. Petru, který je jediný, vedle P. Marie, vzýván v oné modlitbě. Čteme tam toto zvolání: "Vyprošuji si na Tobě, Petře, kterýž máš klíče království nebeského, abys mně udělil rozhřešení mých hříchů na zemi." Panna Maria je podle latinského způsobu nazývána "svjataja Maria" — sancta Maria. Tamtéž se vyskytuje krásná modlitba, přičítaná ev. Ambrožovi: "Pane Ježíši Kriste, vzývám Tvé jméno, Tvé jméno dává mi život, Tvé jméno jistí mou existenci. Dávám se Ti, i vše, co mám, svůj život . . . Jsi můj začátek i konec. Jsi můj Spasitel a Vykupitel, zdroj mé síly a mého spasení. Tys mne vytrhl z mých náklonností a hříchů, ty mne chráníš proti nepřátelům, které nevidím . . ." Za touto modlitbou sv. Ambrože následuje Vyznání, připomínající Confiteor zc starých latinských sakramentářů. Pět dalších modliteb opět prozrazuje latinský původ: "Modlitba, když jsi v úzkostech a smutku", " K Matce Boží", "Když zvoníš zvony", " K d y ž čteš evangelium", " K d y ž líbáš evangelium". Je zřejmé, že všechny modlitby náležely kdysi do sbírky přeložené z latiny a nyní pohřešované. Jiná modlitba je dosud nevydaná z rukopisu Typografické knihovny v Moskvě, který pochází z X V I . století. Papežové jsou tam vzýváni slovy "papežové a patriarchové, kteří definovali pravou víru", a jmenovitě se uvádějí Silvestr, Damas, Celestin, Lev, Vigilius a Agathon. Mimo sv. Lucii je uváděiin Felicitas, Markéta, Matrena a Valburga. Odkud tyto texty pocházejí? Byly přeloženy v Kijevě, nebo byly přineseny odjinud? Sobolevskij již zodpověděl tyto otázky. Našel v nich mnoho bohemismů, podle nichž usoudil, že překlad z latiny byl pořízen v Čechách v desátém a jedenáctém století. Tento důkaz by měl zaujat každého a zvláště bychom to očekávali od slovanských filologů a historiků, že budou věnovat veškerou pozornost 16
těmto tak důležitým objevům. Bohužel se tak nestalo. Slovanští filologové a historikové prvních tří desítiletí našeho století setrvávali pod vlivem uznávaných odborníků v církevní slovanštině a staroslovanského písemnictví V. Jagiče a A. Bruecknera. Tito badatelé se domnívali, že slovanská liturgie a písemnictví zavedené na Moravě svatými Cyrilem a Metodějem v devátém století byly nejen krásnými, ale též exotickými květy, které se nemohly udržet v drsném a latinském prostředí v Čechách po rozpadu Velkomoravské říše. Udržely prý se jenom v Bulharsku, kam byly přeneseny Metodějovými žáky, poněvadž pouze tam, uprostřed oblasti byzantské civilisace, mohly najít prostředí pro příznivý vzrůst. Byl jsem ostře napaden Bruecknerem, když jsem se snažil dokázat ve svých knihách, že vliv byzantské civilisace musel být hlubší, než se myslelo. Archeologické objevy na Moravě od roku 1918 potvrdily thesi, že byzantský vliv v Moravské říši byl velmi hluboký a musel zasáhnout, i Čechy. Nalezly se základy dvou kamenných kostelů nedaleko Starého Města, které, jak se zdá, bylo kulturním střediskem Moravy a v početných hrobech z devátého století na Moravě i v Čechách bylo odkryto množství byzantských klenotů. Teprve dnes chápou historikové, proč Čechy dosáhly v desátém století tak vysokého stupně civilisace. V Praze i na Libici, v sídlech dvou českých křestanských rodů, byly vykopány základy chrámů, podobné těm, jež byly odkryty na Moravě. T o vše vysvětluje zájem o kulturu, který se projevil v obou knížecích rodech. Svatý Václav četl i psal staroslověnsky, latinsky a řecky v době, kdy západní princové dovedli psát jen meči po hlavách svých nepřátel. Také jeho bratr měl zájem o kulturu: jeho dcery Doubravka a Mlada byly znalé písma v době, kdy ženy byly nevzdělané. Podobně i na Libici, na dvoře Slavníkovců, hájil slovanské písmo Kristián, člen rodu, a jeho synovec sv. Vojtěch uměl latinsky, staroslověnsky, německy a pravděpodobně i řecky. Poněvadž oba rody byly nakloněny staroslověnským obřadům, přestože oficiální bohoslužba byla latinská, není divu, že slovanská literatura v Čechách kvetla, počítaje v to i původní díla — životopis sv. Václava a sv. Ludmily a slovanskou adaptaci života sv. Václava, napsaného latinsky mantovským biskupem Gumpoldem na žádost císaře Otty II. Díla, rukopisně zachovaná v Rusku, mohla vzniknout jen v Čechách. Liturgické čtení o životě sv. Ludmily, vyňaté z původního staroslověnského životopisu, nyní ztraceného, dokazuje jeho exiatenci. Okolnost, 17
že se spisy z Čech zachovaly v kijevském Rusku, j e důkazem čilých vzájemných styků mezi oběma zeměmi. Jejich důležitost je potvrzena i tím, že na příklad životopis sv. Metoděje, vzniklý po roce 884 na Moravě, se zachoval jen v osmi ruských rukopisech v XII. a XIII. století, kdežto v Bulharsku a Srbsku byl neznám, ačkoli život sv. Cyrila byl přinesen po roce 885 z Moravy do Bulharska žáky sv. Metoděje a odtamtud se dostal do Kijeva. Životopis sv. Metoděje tedy musel proniknout do Ruska jedině z Čech. Všimněme si další zvláště charakteristické skutečnosti: Badatelé, kteří prostudovali ruskou první kroniku—Šachmatov, Lavrov, Nikolskij, Istrin, Iljinskij — přišli k závěru, že obsahuje literární prvky české, jež musely ještě více vyniknout v první redakci díla kolem roku 1112. Prvním z nich je jakási apologie moravského původu, sepsaná žákem Metodějovým koncem IX. století, v níž hájil Metodějovu jurisdikci nad Moravou a Panonií a poukazoval na bullu papeže Hadriána, zřizující pro Metoděje sirmijskou metropoli, pro niž jej konsekroval na biskupa. Dále autor apologie uvádí sv. Pavla jako prvního apoštola Slovanů, poněvadž vysvětil pro Sirmium svého žáka Andronika, jehož byl sv. Metoděj legitimním nástupcem. Tato staroslověnská apologie byla známa i v Čechách v latinské verzi, nazvané: "Privilegium ecclesiae moraviensia", jak svědčí kronikář Kosmas. Jiný pramen českého původu z X. století, použitý v první ruské kronice, napsané v Čechách, oslavoval Čechy jako dědičku Moravy a je známo latinské znění této kroniky: "Epilogus de a Kuirillo et conversione Moraviae et Bohemiae." Všechny tyto nedávné objevy nejen že dokazuji značný počet západních prvků ve staré ruské literatuře, ale naznačují zároveň, že Čechy byly prostředníkem v kulturní oblasti mezi latinským Západem a slovanským Východem. Jen s podivem si klademe otázku, proč tento kulturní význam Čech v zprostředování styků mezi Východem a Západem zůstal tak dlouho neznám. Jedním z hlavních důvodů byla neznalost přesného rozsahu českého státu v X . a na počátku XI. století. Objev a správná interpretace zpávy Ibrahima ibn Jakuba, židovsko-arabského cestovatele, který navštívil kolem roku 966 Polsko, Čechy a Německo, vytvořily obraz o středověké politické situaci v druhé polovině X. století. Dnes možno s jistotou tvrdit, že po porážce Maďarů císařem Otou I. u Lechfeldu v rocc 955, pražský kníže Boleslav připojil s pomocí svého libického spojence k Čechám Moravu, Slovensko, Slezsko a západní Halič s Krakovem, takže když kijevský kníže Vladimír do svého státu zahrnul východní Halič s Přemyšlem, Čechy a kijevské Rusko se staly sousedy. Obchod18
ní styky tím značně vzrostly a otevřela se cesta kulturním stykům, což vysvětlí pronikání staroslověnských textů z Čech do Kijeva. Přicházíme tedy k závěru, že se vyskytují četné latinské vlivy ve staré ruské náboženské literatuře a že tyto vlivy se dostaly do Kijeva z Čech. Snažme se tedy určit, kteří lidé mají o to zásluhu, že slovanská díla západního (latinského) původu se dostala do Kijeva. Takováto čilá náboženská práce ukazuje, že Církev v Čechách byla upřímně misijně zacílena. Hledáme-li církevního hodnostáře, který v tomto směru podnítil Církev v Čechách, dojdeme k závěru, že to mohl být pouze svatý Vojtěch, známý také jako Adalbert. Byl to potomek Slavníkovské dynastie z Libice a roku 982 se stal biskupem pražským. Na jeho zákrok v Římě bylo v roce 985 zrušeno moravské biskupství, založené společně s pražským roku 975. Tak se svatý Vojtěch stal jediným biskupem v rozsáhlé diecési. Roku 985 začal svou misijní práci mezi Maďary. V této činnosti byl podporován některými slovanskými středisky, která přežila pád Velkomoravské říše. Ne jdůležitějším z těchto středisk byl Ostřihom, které zřejmě patřilo pod české panství a jak později uvidíme, pěstovala se tam jak slovanská liturgie, tak i literatura. Misionářská práce svatého Vojtěcha byla však přerušena bojem v Čechách mozi vládnoucími dynastiemi. Svatý Vojtěch opustil Prahu a odebral se na Monte Casino, kde krátce pobyl a poté, na radu řeckého reformátora mnišství svatého Nila, vstoupil do římského benediktinského kláštera svatého Bonifáce a Alexia. Roku 992 po dočasném urovnání sporu mezi vládnoucími dynastiemi v Čechách, svatý Vojtěch se vrátil do své diecése spolu s 12 benediktinskými bratřími, kteří byli opravdu cílevědomými spolupracovníky v misijní činnosti. Slovanské liturgii byl Vojtěch nakloněn a ve stejné vážnosti měl kněze latinské i slovanské. Původ českého hymnu "Hospodine pomiluj ny" a první polské zbožné písně "Bogurodzica" je spojován s jeho jménem. Břevnovský klášter u Prahy se stal slovanským střediskem, pěstovala se tam však i latina. Tomu zřejmě nasvědčuje v Rusku zachovaný staroslověnský překlad latinských pravidel sv. Bonifáce, patrona jak Břevnova, ta i římského kláštera, kde sv. Vojtěch složil své řeholní sliby. Snad překlad života sv. Štěpána, tak oblíbeného u břevnovských benediktinů, byl pořízen tam nebo v jiném klášteře. V Břevnově byl tomuto světci zasvěcen oltář, a opatství v Hradišti, založené 1078, si ho vyvolilo za patrona. Zdá se, že slovanská písma pronikla, nebo byla trpěna i v jiných českých benediktinských klášteřích. V latinském rukopise opatství ostrovského, založeného roku 999, se vyskytují staroslověnské glosy. 19
Podobně tomu bylo v klášteře Velíš, založeném roku 1003. Rajhradské opatství, založené roku 1048, bylo téměř jistě nakloněno slovanským dílům, protože je založil ochránce všeho slovanského kníže Břetislav I. I větší chrámy v Čechách snad připouštěly z misijních důvodů staroslověnskou liturgii a literaturu: Čechy byly zemí dvojliturgickou. Nepřekvapuje tedy, bylo-li sv. Prokopem na Sázavě založeno roku 1032 výhradně slovanské opatství, které se stalo literárním centrem. Mimo ně však byla v té době i jiná podobná. V sázavské kronice čteme, že za dočasného vyhnanství se mniši ze Sázavy uchýlil do Uher (in terra Hunnorum)— to znamená do severních Uher — na dnešní Slovensko, které k nim náleželo od roku 1030. Tam žili v jednom ze slovanských náboženských střcdisk, odkud bylo křestanství šířeno mezi Maďary. Jedním z nich byl Višegrad, nedaleko Ostřihomu při Dunaji. Ondřej (1047-1060), tehdejší vládce Maďarska, našel po smrti sv. Štěpána útočiště při dvoře Jaroslava Moudrého v Kijevě, jehož dceru dostal za manželku. Odtamtud si přinesl náklonnost k slovanským mnichům. Maďarští badatelé uvádějí, že Onďej založil Visegrádský klášter pro ruské mnichy. Ale opíráme-li se o přesnější prameny, zjišťujeme, že to byli pravděpodobně slovanští řeholníci latinského ritu, které maďarský pramen považoval za Řeky. Episoda, popsaná v Sázavské kronice, poukazuje, že slovanská střediska písemnictví byla v živém styku a tak ukazuje cestu, po níž slovanská literární díla mohla lehce dosáhnout do K i j e v a — p ř e s slovanská střediska na Slovensku. Jiným důležitým slovanským střediskem bylo opatství Hradiště u Olomouce, založené 1078 princem Otou I., bratrem českého krále Vratislava a rozhodným ochráncem slovanské liturgie, jehož manželka byla dcera Ondřeje Uherského, vnučka Jaroslava Moudrého. K zakládání opatství se sešli významní přátelé slovanské literatury: biskup Jan Olomoucký, sázavský opat Vít a opat z Břevnova. Okolnost, že Otova žena byla vnučka Jaroslava Moudrého, ukazuje, jak snadný byl přesun literárních pokladů z Čech do Ruska. Je pravděpodobné, že nejen na Slovensku, ale i v Polsku byla v XI. a XII. století slovanská střediska. Jedním z nich snad bylo v XI. století opatství Tyniec u Krakova. Roku 1095 byl totiž opat s mnichy vyhnán kvůli kacířství, třebaže v té době nebyly v Polsku hlásány žádné bludy. Ona herese byla tedy asi slovanská liturgie. Poukazuji na tyto detaily, abych ilustroval, že v Čechách, na Moravě, na Slovensku a dokonce v Polsku byla různá slovanská střediska, kde se 20
pěstovalo slovanské písemnictví a odkud se texty a překlady z latinských originálů mohly lehce dostat do Kijeva. Ovšem není možno přesně určit, odkud všechny tyto písemné památky, zachované v ruských rukopisech, pocházejí. Některé — životopisy sv. Václava a Ludmily — mohly být sepsány v Praze žáky Metodějovými; většina z nich, pocházejících z XI. století, však vznikla v českých klášteřích, na příklad život sv. Štěpána a pravidla sv. Bonifáce. Sbírka původních latinských modliteb snad byla přeložena na Sázavě. Mezi světci, kteří jsou v nich vzýváni, jsou význační benediktini: opatové Magnus, Benedikt, Botulf, Martin, Vojtěch, abatyše Valburga a zakladatel západního mnišství sv. Benedikt. Také jeho život byl přeložen, ne-li na Sázavě, tedy v Břevnově, a zachoval se pouze v srbském rukopise z XVI. století; mohl však být znám i v Rusku. Živé styky Sázavy s Kijevem nejsou jen domnělé. Když byly na Sázavě konsekrovány, podle zprávy tamního kronikáře, dva nové oltáře roku 1093, byly do nich mimo jiné vloženy ostatky sv. Borise a Gleba, dvou kijevských princů, kanonisovaných roku 1072 ruskou církví. Profesor Čiževský nedávno poznamenal, že tyto ostatky mohly být na Sázavu přeneseny ruským mnichem Nastorem, autorem životopisu sv. Teodora, Borise a Gieba. Je-li tato domněnka podložena, poskytuje důkaz o stycích mezi českými benediktiny a ruským mnišstvím. Na druhé straně, mají-li pravdu P. Lavrov a N. Duniov, že Hamartolosova kronika z poloviny XI. století je dílem ruských, bulharských a českých překladatelů, pak se smíme domnívat, že na něm pracovali opět čeští benediktini. Jsou náznaky, že kult sv. Borise a Olgy byl v Čechách rozšířen ve dvanáctém a následujících stoletích, a že život sv. Borise a Gleba mohl být sepsán i v Čechách. Styky mezi českými katolickými benediktiny a pravoslavnými kijevskými duchovními nebyly přerušeny ani vypuknutím rozkolu po roce 1054, kdy začalo schizma mezi Východem a Západem. Naopak se zdá, že styky mezi Kijevem a Západem během druhé poloviny XI. století zmohutněly. To by nás mělo přivést k pečlivějšímu označení začátku schizmatu ve slovanských zemích. Zdá se, že prostí věřící nepostřehli, že jejich církve jsou od roku 1054 v rozkolu a pokračovali po řadu let v náboženských stycích i po rozevření rozkolu. Tato skutečnost naznačuje, že rozkol r. 1054 byl přeceněn, a že se musíme ohlédnout po jiných příčinách, které způsobily rozdělení dvou větví křesťanství. Vše nasvědčuje, že Rusko bylo široce otevřeno západním vlivům, jak hospodářským a politickým, tak i náboženským a nestavělo se nepřáttelsky k tomu, co přicházelo ze Západu. Kijev byl otevřen jak byzantské,
21
tak i latinské civilisaci. Mladé ruské křesťanství potřebovalo však někoho, komu by mohlo důvěřovat a kdo by mu poklady latinské Církve a civilisace zpřístupnil. Čechy se staly tímto prostředníkem, poněvadž užívaly obojího církevního jazyka, byly dědičkou cyrilometodějovských tradic a pronikala jimi hluboce latinská civilisace. Synové sv. Benedikta se zdáli nejpřijatelnějšími Římu i kijevskému mnišstvu. Zdá se, že si to uvědomil první český král Vratislav a snad na pokyn biskupa Šebíře poslal papeži Řehoři VII. v roce 1079 žádost, aby povolil užívání slovanské liturgie v celých Čechách. Na neštěstí nebyla situace v Římě příznivá a Řehoři VII. scházel široký rozhled, jehož takový krok vyžadoval. Ve snaze zavést do celé Církve liturgickou jednotu, papež přísně zakázal užívání slovanského jazyka v bohoslužbě. Vratislav papežova příkazu nedbal. Jeho nástupce Břetislav I. (10931100) však povolil tlaku latinského kléru a když vyhnal v roce 1095 ze Sázavy slovanské mnichy, nahradil je německými. Slovanské knihy byly zničeny a počátkem XII. století slovanská liturgie z Čech vymizela. Bylo dosaženo liturgické jednoty, — ale Západ ztratil prostředníka mezi latinskou civilisaci a ruskou Církví. Tehdy také se poprvé v Kijevě projevilo nepřátelství k latinskému Západu a vzrůstalo, poněvadž bylo podněcováno Řeky, kteří se stávali stále zatrpklejšími, zvláště po násilnostech křižáků, které byly páchány v Řecku.*
N e n í kultury, b e z tradice a m y tradice
Západu.
Ať
již
nesmíme
umělecká
díla
nic zapřít z tradice naší, z
budoucnosti
budou
jakákoliv,
v ž d y b u d o u nabita s t e j n ý m tajemtsvím, v y t v o ř e n ý m statečností a v ů l í k s v o b o d ě a ž i v e n ý m udatností tisíců u m ě l c ů v š e c h d o b a n á r o d ů . A n o , m o d e r n í tyrani m a j í p r a v d u , k d y ž nás p ř e s v ě d č u j í , že u m ě l e c , i k d y ž se drží svého řemesla, j e v e ř e j n ý m nepřítelem. A v š a k p r á v ě tímto způsobem
moderní
tyrani
prostřednictvím
člověka, kterého dosud nic n e d o v e d l o
umělce
vlastně u c t í v a j í
obraz
rozdrtit. Albert
Camus
* T a t o s t a ť p r o f e s o r a D v o r n í k a jest výtah z o b š í r n é studie a u t o r o v y " L e s B é n é d i c t i u s et lu Christianisation de la R u s s i c " , vydané v Chevetogne v B e l g i i v r o c e 1954 ve s b o r n í k u Ľ É g l i s e et les
Églises,
str. 323-349. T a m
v ě d e c k o u literaturu o tomto p r o b l é m u .
22
nalezne
též z á j e m c e
podrobnou
STŘEDNÍ E V R O P A A PROBLÉM NĚMECKA George F. Kennan
(Oxford)
Myslím, že není třeba hovořit znovu podrobně o situaci ve východní a střední Evropě. Vcelku přesně víme, co se tam stalo v posledních třech nebo čtyřech letech. Moskva se pokusila aspoň z části napravit zlo, které způsobil Stalin svou politikou bezohledného politického útisku a hospodářského vykořisťování. Prvním následkem tohoto uvolnění — jak se to ukázalo nepokoji ve východním Německu, v Polsku a později v Maďarsku bylo, že se lidé ani zdaleka nespokojili se skutečností sovětské nadvlády; naopak, odhalila se vlastní hloubka lidové nespokojenosti a také rozsah opotřebování poválečných dohod, které snad v prvních letech po válce měly své opodstatnění. Sovětští vůdcové, zaskočeni a hluboce zneklidněni tímto odhalením, neviděli — v zájmu své vlastní politicko a vojenské bezpečnosti — jiného východiska, než v obnově pronikavých omezení všeho, co směřovalo v těchto zemích k větší nezávislosti; při splňování těchto restrikcí spoléhali na sílu moci nebo na vlastní vojska, která v jednotlivých zemích už byla. Tak vznikla krajně napjatá, nebezpečná a s hledisku všech zúčastněných neuspokojivá situace. Sovětská satelitní oblast ve střední a východní Evropě, zejména pak v Polsku, není dnes ani ryba ani rak, není tu ani tvrdé stalinské nadvlády, ani nezávislosti. Není možné očekávat, že věci budou trvat takto i nadále po dlouhou dobu. B u ď musí dojít v této oblasti k novým projevům nespokojenosti lidových mas, které se pokusí vzít věci do vlastních rukou a dobýt si nezávislosti vlastními silami; nebo se začne proces, který povede k pozvolnému a konečnému přijetí sovětské nadvlády. V prvním případě může se Západ zase octnout tváří v tvář stejnému dilematu, jemuž čelil na podzim roku 1956, v době maďarského povstání; a každý, komu jenom trochu leží na srdci ustálení světové situace, se musí vroucně modlit za to, aby k novému krvavému povstání nikde nedošlo. Zanikne naděje na nezávislost? Pokud jde o druhou alternativu, jež v této chvíli se zdá být pravděpodobnější, lze jenom říci, že není o nic méně hrůznou. Jestliže si-
23
tuace zůstane takovou, jaká je dnes, pak prostě musí dojít k nějakému druhu přizpůsobení se se strany národů východní Evropy, i kdyby se toto přizpůsobení projevilo obecnou beznadějí, lhostejností, demoralisací a nejhlubším zklamáním v poměru k Západu. Neúspěch nedávných lidových povstání, kterým se nepodařilo setřást sovětskou vojenskou nadvládu, přivodil stav trpké malomyslnosti, která dnes leží nad velkou částí střední a východní Evropy. Jestliže touha a nakonec i naděje na nezávislost dokonale zanikne v srdcích lidu, pak už není výhledu na její vzkříšení; pak bude vítězství Moskvy úplné. Tato oblast bude pro Evropu nadobro ztracena; a ztracena bude také možnost jakékoli nezávislé účasti této části světa na mezinárodním životě. Za sebe nevidím žádného východiska z tohoto dilematu, které by nepředpokládalo brzký odchod sovětských vojsk z několika satelitních zemí. Nedávné události zcela jasně ukázaly, že to je právě přítomnost těchto vojsk, která -— spolu s obecnou vojenskou a politickou situací v Evropě — tvoří nejvlastnější ohnisko všech nesnází. Teprve až sovětské branné síly tyto země opustí, budou dány předpoklady k tomu, aby národy střední a východní Evropy si evolučním vývojem vybudovaly takový společenský řád, který by nejlépe vyhovoval jejich potřebám. A pokud jde o tento řád a jeho vnitřní organisaci, mám za to, že Západ si může dovolit být velmi liberální. Jestliže národy v těchto oblastech chtějí socialismus, budiž tomu tak; jde jenom o to, aby to opravdu byla jejich vlastní volba. Je však zároveň jasné, že nemůže dojít ke stažení sovětských branných silz východní Evropy, pokud celá oblast takým či onakým způsobem nepřestane být cílem vojenské rivality velkých mocností. A to ovšem okamžitě otvírá celou otázku německou. Nejenom proto, poněvadž to předpokládá vyklizení východního Německa sovětskými vojsky, ale také proto, poněvadž pokud americké a ostatní západní branné síly zůstanou v západním Německu, Rusové budou i nadále nazírat na celou otázku východní Evropy ve světle přímého vztahu této oblasti k celkové vojenské rovnováze mezi Ruskem a Západem. Proto jakékoli řešení otázky střední a východní Evropy je odvislé na řešení problému Německa. T o je jeden z důvodů, proč se domnívám, že otázka německá dosud je v samotném ohnisku světového napětí; že nemůže být většího příspěvku k upevnění světového míru než úsilí o překonání soudobého mrtvého bodu, k němuž se v otázce Německa dospělo; a dokonce, že dokud se tento mrtvý bod nepřekoná, naše naděje v mír jsou opravdu velmi vratké.
Politika "přibouchnutých
dveří"
Je možno ovšem okamžitě namítnout, že Moskva nepřistoupí na sjednocení Německa za žádnou cenu — a sjednocení Německa j e ovšem srdcem celého německého problému. Možná, že tomu tak opravdu je. A skutečně v posledních měsících není ani náznaku nějakého nadšení Moskvy pro podobný způsob řešení. Nevíme však, nakolik se na tomto nedostatku nadšení podílí skepse moskevských vládců tváří v tvář oposici ze Západu. Zdá se mi, že dokud budeme Kreml stále strkat, do zavřených dveří, do té doby se nikdy nedovíme, zda by Moskva byla ochotna vstoupit dveřmi, které jsou otevřené. Dnes všechny výpočty o moskevské reakci na jakékoli vzájemné stažení vojsk spočívají výlučně na dohadech; n e b o ť z dnešní politiky Západu Moskva opravdu nemůže usuzovat, že by demokratické velmoci byly ochotny vojensky vyklidit aspoň část Německa i za podmínek pro ně výhodných. Kromě toho je třeba mít na mysli, že i v Moskvě se situace čas od času mění, stejně jako na Západě. Jestliže v přítomné době není naděje, že by Kreml chtěl uzavřít dohodu o Německu, pak to jistě není na věky; a politika Západu by měla být taková, aby byla naděje aspoň na částečné řešení německého problému, kdyby se situace změnila. A konečně: otázkou není, zda Moskva, jak se říká, "si přeje" sjednocení Německa; otázkou je, zda Moskva si může dovolit natrvalo překážet tomuto sjednocení, kdyby opravdu vyvstala možnost celkového vojenského vyklizení Evropy. Není tomu tak dávno, co Gomulka slíbil polskému národu, že téhož dne, kdy Američané opustí Německo, varšavská vládci zahájí s vládou sovětskou jednání o stažení sovětských vojsk z Polska. A j e jasné, že kudy v tomto směru půjde Polsko, tudy půjdou i ostatní státy střední a východní Evropy. Chruščev nijak neprotestoval proti tomuto Gomulkovu slibu; naopak, sám čas od času nepřímo naznačoval, že cena za sovětskou evakuaci této oblasti by byla patrně o něco vyšší, než jak ji určil Gomulka. A ť tak či onak, není pochyb o tom, že středoevropské vlády mají zájem na vojenském vyklizení Německa. I když tedy poněkud slibnější politika Západu v této otázce b y v této chvíli nevyústila v dohodu, rozhodně by vyvolala větší mezinárodní tlak na neústupnou politiku Moskvy; kromě toho by bylo jasné, že to j e Moskva, která znemožňuje jakékoli rozumné řešení středoevropského problému; tato situace by byla o to nepříjemnější, poněvadž sympatie národů střední a východní Evropy, a i národů mimo tuto oblast, by nutně byly na straně západních návrhů. Vzniká otázka, zda existují možnosti a předpoklady, které by vedly k
25
formulaci pro Moskvu přijatelnějších návrhů. Nejsem členem vlády a nemám proto těch základních informací, z nichž j e možno usuzovat na jisté politické reality v dobách tak rychle se měnících. Mohu jenom říci, že vím o dvou zásadách, které se stále objevují v západním politickém myšlení a které, podle mého soudu, jsou zralé k revisi. Především se táží, zda je opravdu politicky nutné a realistické trvat na tom (jak to činí Západ), že jakákoli příští celo-německá vláda musí mít úplně volnou ruku při rozhodování o vojenské orientaci Německa, a že závazky, které na sebe vzaly vítězné mocnosti po druhé světové válce, nesmí jakkoli prejudikovat volnost této volby dohodou, k níž by mohly dospět spojenci z poslední války. Z mnoha důvodů je to ovšem správné hledisko. Svědčí o tom, že Západ to myslí vážně se zásadou národní svéprávnosti. Žádný německý politik se bez vážných důsledků nemůže obrátit zády k této zásadě. Nemůžeme také očekávat, že by Němci sami začali o této zásadě pochybovat. Ale je to správné a je to konsiruktivní? Dosud nebyla uzavřena mírová smlouva. Pravomoci vítězů formálně dosud nevypršely. Není-li politicky jedinou možnou cestou, vedoucí k sjednocení a nezávislosti Německa právě to, že by Německo samo přijalo jistá omezení, pokud jde o budoucí vojenské postavení této země v Evropě? A jestliže tomu tak je, není západní politika v tomto směru poněkud quichotovskou záležitostí? Setrvávat na zásadě, jež ve skutečnosti znamená obětovat svobodu a nezávislost milionů Němců, žijících ve východním Německu (a to na douhou dobu) — to všechno ve jménu německé svobody a nezávislosti? Domnívám se, že nedojdeme nikam, budeme-li trvat na dokonalých a plné uspokojivých řešeních. Problém střední Evropy se nevyřeší, pokud všichni nebudou ochotni zaplatit za to jistou cenu. Není snad v neústupnosti, s níž se trvá na tom, aby příští německá vláda měla ve všech směrech volné ruce, vlastně útěk od skutečné odpovědnosti, kterou vítězné mocnosti mají za řešení dnešní nebezpečné situace ve střední Evropě? Vždyť, konec konců, tuto situaci vytvořili vítězní spojenci, ne Němci. Má snad nyní všechna odpovědnost spočívat výlučně na Němcích? Druhá zásada, která se objevuje v myšlení Západu v otázce Německa a která by měla být revidována, je velmi rozšířená domněnka, že západní velmoci by se dostaly do beznadějně nevýhodné vojenské posice, kdyby došlo k jakémukoli oboustrannému vyklizení vojsk ze srdce Evropy. O této otázce je ovšem možno hovořit jenom ve specifických pojmech — je třeba prostě vědět, jaké vojenské vyklizení se plánuje -— odkud a
26
až kam, kým a kdy. Často se zapomíná, že tu existuje celá škála možných kombinací. Nejsem si zcela jist, že západní vojenští odborníci podrobné prostudovali všechny tyto možnosti. Mám někdy dojem, že naše výpočty v tomto směru spočívají na jistých sporných předpokladech a myšlenkové rutině: na přeceňování vojenského významu satelitních armád jako možných nástrojů sovětské ofensivní politiky; na neschopnosti vzít v počet existenci dalekonosných střel; a na podceňování výhod, které by vznikly pro bezpečnost Západu vyklizením sovětských branných sil ze střední a východní Evropy. Bylo by zajímavé zjistit, jak by vypadal obraz vojenských implikací takovéhoto vyklizení této oblasti, kdyby se z něho eliminovaly tyto nedoložené domněnky. Je možno se zeptat: a jak tedy vidíte budoucnost Německa? Jaká je jiná možnost, nebude-li Německo plnoprávným členem Atlantického paktu? Doporučujete neutralitu nebo demilitarizaci anebo evropský bezpečnostní pakt? O dynamickou diplomacii To opět je otázka, na kterou musí odpovědět odborníci. Je mnoho možností a každou z nich je třeba pečlivě studovat jako alternativu. Nikdo mimo ty lidi, kteří mají přesné informace, nemůže posoudit, která z těchto alternativ je nejlepší. Za sebe mohu říci, že se mně zdá být užitečnější politika, jež by vedla k odchodu sovětských branných sil z řady zemí střední Evropy než politika, která posiluje růst; nové německé armády, jejímž úkolem je čelit branným silám sovětským, v této oblasti setrvávajícím. A pokud jde o evropský bezpečnostní pakt — nejsem milovníkem takovýchto paktů a jako historik jsem nikdy nepochopil, co si lidé od nich slibují; ale není důvodů, proč by takovýto pakt nutně musel přerušit základní vztahy mezi zeměmi Atlantického paktu. Nelze ani dost často opakovat, že skutečná síla Atlantického paktu není v papírových dokumentech, které ji vytvořily: je — a za každých okolností bude i v budoucnosti — v pochopení členských států významu identity jejich skutečných zájmů jako příslušníků západního duchovního a kulturního společenství. Jstliže toto povědomí bude sílit, Atlantický pakt nebude o nic slabší politickou skutečností; bude moci býti nahrazen nebo doplněn, pokud jde o Německo, jinými spojeneckými svazky. Je možno se dále zeptat, zda jsem nakloněn tomu, aby bonnská vláda jednala s východo-německým režimem — jak to žádá Chruščev, má-li vůbec kdy k sjednocení dojít. Domnívám se, že tohle je v podstatě výlučně záležitost západního Německa. Německou otázku, jak dnes věci
27
vypadají, si Němci sami nevyřeší. A Moskva, a ť dělá co dělá, se nemůže zhostit odpovědnosti v tomto směru. A proto aspoň Američané a Britové musí o této otázce jednat s Moskvou. Není pochyb o tom, že Kreml by si přál, aby východoněmecká vláda dostala co nejvyšší prémii za konečné sjednocení Německa, jistý druh privilegovaného a chráněného postavení pro sebe — jako politické frakce — v budoucím celoněmeckém státě. Je samozřejmé, že o něčem takovém jednat nelze. Ale zdá se mi, že lid západního Německa si dnes může dovolit vcelku velmi blahovolný postup v určení jednotlivých stadií, jimiž bude nakonec sjednocení dosaženo. Nebylo by nic bláhovějšího na straně západního Německa, než aby touha po odvetě, nesmiřlivost nebo politické vášně zatarasily cestu. Dlouhé údobí komunistické vlády ve východním Německu zanechalo hluboké změny ve struktuře života v této zemi. Komunisté jistě budou žádat, aby aspoň některé z těchto změn se staly trvalými. Je možno mít nejrůznější názory na to, které z těchto změn jsou positivní a které záporné, co jsou hluboké rány a co jsou úspěchy. Ale není důvodu, proč by se s mnohými z nich nepočítalo jako s danými realitami při každém budoucím jednám o dohodu. Na příklad se mi zdá, že otázka zda průmysl této oblasti má nebo nemá zůstat znárodněn, je jednou z nejméně důležitých, uvážíme-li o co všechno jde ve střední a východní Evropě. Netvrdím tedy, že se máme dát ukolébat nadějí, že snad už zítra vyřešíme německou otázku. A už vůbec se nepřimlouvám za to, aby Západ svolil k jednostranným a lehkomyslným ústupkům jen proto, abychom sjednocení Německa uskutečnili. Žádám jen, abychom si uvědomili, že střední a východní Evropa je živý problém, který se dříve nebo později musí rozřešit; a raději dříve než později; a že Západ má ve všem, co se týká obnovy snesitelnějšího života v této oblasti, sledovat vždycky politiku nadějnou a konstruktivní, jak si to zasluhuje vážnost situace, které v této oblasti čelíme.
Jo velmi touhu
nesnadné
po humoru
psát humornou — v době
pilulku
nebo
zázračný
zároveň
vylepšuje
stroj
stisknete
knoflik
a bác!
lék,
literaturu
kdy který
lidstvo by
na okamžité —
nás vyléčil
nebo ze
aspoň
vyvolávat
pokouší všech
a totální zničení
všichni ti zdraví lidé vyletí Americký
28
—
se jednak
humorista
všeho do
vynalézt
nemocí; —
a
jenom
povětří.
James
Thurber
DVA
DOPISY
Boris Polevoj a Howard Fast
P o Chruščevově tajném p r o j e v u na 20. sjezdu komunistické strany SSSR, americký spisovatel Howard Fast rozhodl nismem.
veřejně se rozejít s k o m u -
V té d o b ě došlo také k výměně dopisů mezi n í m a sovětským spisovatelem Borisem P o l e v o j e m . Otiskujeme oba poslední dopisy v doslovném znění. Oficiální sovětský překladatel v anglickem přetlumočení Polevojova dopisu některá slova přidal ( j s o u v textu vysázena kursivou) a jiná zase vynechal ( j s o u uvedena v závorce).
Moskva, 18. března 1957. Milý
Howarde,
jak vidíš, píši Ti a nemám ani trochu strach, jak jsi to naznačoval ve svém dopise našemu společnému příteli Isakovi. Mimochodem, myslím, že si nezasloužil, aby ses ho takto dotkl. Jsi natolik umělcem, abys věděl, že nemá smyslu psát podobným tónem přátelům. Přiznávám se, že mě hluboce zarmoutilo, když jsem slyšel o Tvém rozhodnutí. Setkali jsme se jen jednou, ale psali jsme si po dlouhý čas a mohu říci aspoň za sebe, že jsem se vždy nedočkavě těšil na Tvoje dopisy. Z nich, stejně jako ovšem i z Tvých knih, jsem si vytvořil obraz muže, který po celý život vesloval proti proudu a obětoval mnohé v zájmu vznešeného cíle. A v našich literárních diskusích jsem na Tebe často poukazoval jako na inspirující příklad pravé odvahy a pevného přesvědčení. Proto poslední zprávy o Tobě byly pro mne krutou ranou. Tím spíše, že jsem se je dovídal nikoli z Tvého (přátelského) listu, nebo z některé z malých revuí, ale z velkých, zámožných a sensacechtivých (hlučných novin; a co víc, z interviewu, poskytnutého člověku, jehož si nemohu vážit jako novináře.* (Tím byla tato zpráva pro mne obzvláště hořká.) Jsem starý voják a mám dost silné nervy. Ale tu noc jsem nemohl * Pozn.: P o l e v o j tím míní Harry Schwartze, specialistu pro sovětské otázky, který pracuje p r o list New York Times.
29
usnout. Myslil jsem na Tvé knihy. Jejich hrdinové se tísnili kolem mne a spolu s nimi jsem probíral celou situaci. Byl jsem si jist, že Gideon Jackson, který probojoval svůj spravedlivý boj až k hořkému konci, by nebyl méně zaražen než já nad tím, co se stalo. A stejně Spartacus, třebaže žil v době, kdy neexistovaly ani filosofické teorie ani praktické zkušenosti, které dnes svítí lidstvu na cestu, v době, jež neznala dnešní kulturní hodnoty ani pokrokové intelektuály, kteří nesou vysoko vztyčen prapor míru za všech okolností. Ty ovšem znáš svého Spartaka lépe než já, ale jsem si jist, že kdyby byl stál oné noci po mém boku, nebyl by o nic méně ohromen (zarmoucen a zmaten) než já. Anebo George Washington, muž, k němuž jsem vzhlížel ve svém dětství a jehož jsem znovu objevil v Tvé knize. Ten by byl jistě řekl za podobných okolností: " A ť je jakkoli obtížná bitva, musím vydržet dnes, abych zvítězil zítra!" Co se týče Silase Timbermana, má logika mi říká, že i kdyby shledal věci stejně svízelné jako ty, přesto by byl divoce nesouhlasil s Tvým rozhodnutím. Říká se, žc spisovatel vkládá kousek sebe do svých hrdinů. Už z toho důvodu by Tvoji hrdinové, které si zamilovaly miliony, byli dnes při vší své kuráži (zoufalí) zmateni, kdyby mohli slyšet, co nám dobře známý "Hlas Ameriky" vysílal do Ruska, údajně s Tvým souhlasem. Mimochodem, jeho cíl mi je jasný. ''Hlas Ameriky" se zcela očividně zoufale snaží zničit jedním rázem popularitu, kterou jste si Ty a Tvoje knihy získali mezi 900 milionovou čtenářskou obcí. (Snaží se zničit popularitu Tvých knih mezi 900 miliony čtenářů a zároveň také Tvou). Samozřejmě, Tvoji přátelé vědí, jakou hodnotu má bezohledné krákorání '"Hlasu". Nevěříme, že by ses dnes pokoušel ospravedlnit svůj poslední krok, který sám o sobě je ovšem Tvou soukromou věcí, tím, že by ses zřekl tak prudkými slovy, (jak se to pokouší formulovat "Hlas") všeho, co jsi přijal, zastával a bránil ve svých knihách, projevech a (ještě včera) ve svých dopisech. Vercors, předseda národního výboru francouzských spisovatelů, zde nedávno byl. Znáš ho jistě, b y ť jenom z jeho knih a článků. Byl význačným členem francouzské resistence a je nadaným umělcem, který ve svých politických názorech je velmi vzdálen komunismu. Přišel mě navštívit a strávili jsme v hovoru celý večer a hodný kus noci. Vypili jsme přitom několik konviček kávy. Julie se nakonec vzdala a šla si lehnout, ale my jsme ještě dlouho debatovali plnou parou. Ovšem, že jsme v mnoha věcech spolu nesouhlasili, avšak zůstali jsme přáteli, protože jsme oba cítili, že dnes je nejdůležitější upevňovat vztahy mezi spisovateli Východu a Západu; tohoto cíle nelze dosáhnout hašteřením a vzájemným
30
obviňováním — které jen všem zúčastněným působí bolení hlavy a nezúčastněným škodolibou radost — ale jen klidnou, uváženou výměnou názorů. A ovšem, našli jsme společnou půdu v hlavní otázce míru, který je stejně nezbytný pro Východ jako pro Západ, pro pravici i pro levici, pro katolíky jako je Vercors a pro atheistu jako jsem já. Vzpomínám na tuto Vercorsovu návštěvu, milý Howarde, protože chci říci toto: mnozí z mých přátel-spisovatelů nejsou komunisté a někteří dokonce jsou příslušníky toho, čemu říkám strany reakční. Různost životního výhledu, různý názor na budoucnost nám však nebrání v tom, abychom zůstali přáteli, abychom si psali, navštěvovali se vyměňovali si názory na život a na literaturu. Avšak mezi mými přáteli není ani jednoho, který by přihazoval polínka do ohně studené války. Vím, že mi porozumíš a že budeš v tom směru sdílet moje pocity. Vzpomínám si, a jakou láskou a pýchou jsi mluvil o svých krajanech, když jsme se naposledy setkali, a jak hořce o těch novinářích, kteří neuváženě a neodpovědně (bezdůvodně) přezírají všechno, co Tvůj národ má za posvátné, podceňují jeho činy a urážejí národní sebevědomí a pruhy a hvězdy. Sdílel jsem plně Tvoje pocity a citoval jsem j e ve svém "Americkém deníku". Co se mne týče, snažil jsem se v této knize ze všech sil, abych v ničem neurazil americké čtenáře unáhlenými úsudky nebo povrchními postřehy. Mimochodem, poslal jsem ti už dávno jeden výtisk, takže to můžeš sám posoudit. Myslím, Howarde, že mám tudíž právo na stejný ohled s Tvé strany. Pokud jde o knihy, bezuzdné nadávky (všechny snahy) "Hlasu" j e nedokázaly odstranit, z jejich čestného místa mezi pokrokovou literaturou (nepoškodily.) Naše časopisy a nakladatelství je i nadále předkládají čtenářům. (Zejména, můj milý) Lola Gregg, která právě vyšla rusky, jak jsem Ti psal ve svém dopise z 15. února (který jsi pravděpodobně mezitím dostal), si začala získávat srdce čtenářů. Nuže, (milý) Howarde, tak se věci mají. Čekám i nadále (netrpělivě) na Tvoje dopisy a pevně věřím, že my oba — ano, my oba, jsem si tím jist — máme mnoho (společných) úkolů v boji za mír a za pokrok. (Ano, máme v tom směru velké naděje — i společnou práci.) Máme oba rodinu. Ty máš dvě děti a já tři. (Opravdu, čert to v e m ) , není už to samo o sobě společná platforma, na níž můžeme spolupracovat pro mír — pro ně? (Což, staříku, jak by nám oběma udělalo dobře si spolu sednout nad sklenicí vodky nebo whisky — nezáleží na tom, čeho — a podle starého obyčeje intelektuálů mluvit a debatovat dlouho do noci, a ť si žena zívá a nepříjemně se šklebí.) Je mi opravdu líto, že můj dávný sen se s Tebou opět setkat a plácat do rána páté přes deváté
31
nelze uskutečnit — aspoň prozatím. Nepustili by mě do U.S.A. a Tebe by nepustili ven. Na mou duši, to jsem se dnes rozpovídal! Raději přestanu, než bude dopis příliš těžký pro leteckou poštu. Pozdravuj milou Betty ode mne i od Julie — nic se nezměnilo aspoň v jejich vztazích, třebaže se nikdy nesetkaly. Ovšem, ženy bývají vždy moudřejší než jejich muži. Tvůj Boris
Polevoj
P.S. Myslím, že T i budu zároveň s tímto dopisem telegrafovat, (protože se zdá, že pošta je nějaká lenivá a můj poslední dopis, odeslaný v půli února, Ti zřejmě dosud nedošel.) Dopis, který jsem Ti odeslal v půli února se zřejmě cestou zdržel. Pošta je v poslední době velmi pomalá. V týž den, ledy dostal Polevojův dopis, Howard Fast odpověděl
takto:
Milý Borisi, věř mi, byl jsem rád, když jsem od Tebe uslyšel. Tvůj dopis přišel dnes a hladově jsem ho hned přečetl. A měl jsem vřelý a šťastný pocit, že opět slyším Tvůj hlas, neboť já ho slyším v každičkém Tvém dopise. Kdybys jen byl ve svém dopise zodpověděl některé z mých otázek! Není přece ani důležité, ani podstatné, že "Hlas Ameriky" těží z mého činu. U j i š ť u j i Tě, že "Hlas" má mnohem větší prospěch z Chruščevova "tajného projevu"; a člověk nemůže umlčet všechnu kritiku námitkou, že "Hlas Ameriky" takový kritický projev bude vysílat. Položil jsem Ti otázky o věcech, které jsou opravdu zoufale životně důležité. Neexistují žádné odpovědi. Jsme snad děti nebo blázni, že na naše prosebné žadonění o nějaké vysvětlení se odpovídá vždy jen frázemi? Může snad způsobit více škody, než k jaké už došlo, když se nám konečně řekne, proč vaše vláda vyvražďovala židovské spisovatele, proč Bulganin užívá antisemitismu jako nástroje zahraniční politiky, proč se v Tvé vlasti zrodila celá hanebná teorie antisemitismu, aby se jí pak užilo pod pošetilým názvem "'kosmopolitismu"? Není snad v moci Tvé vlády a Tvé strany říci nám něco trochu logičtějšího na vysvětlenou nebývalé vražednické orgie za éry Stalinovy, než takový nesmysl, jakým je "kult osobnosti"? Říká se nám, že Beria se vzbouřil proti Stalinovi, postavil se proti Stalinově šílení a byl pak zavražděn Chruščevem a spol., protože měl důkazy o jejich zločinech. Proč to není vyvráceno? Proč se neskoncuje s těmito pověstmi? Kde jsou zápisy o soudu nad Beriou?
Proč není slyšet Tvůj hlas, Isakovův a hlas jiných na obranu románu Nejenom chlebem? Možná, že kniha je bezcenná. Není však přesto třeba bránit autora? Proč nám nikdo nepoví jak zemřel Izák Pfeffer? Poláci nás informovali, že Chruščev chtěl užít antisemitismu jako nástroje k ovlivnění vnitropolitického boje v Polsku. Proč to nikdo nepopře? Kde je jediné slůvko kritiky a sebekritiky, o níž jsme tolik slyšeli? Proč se Pravda snažila ovlivnit zápas zde v naší americko komunistické straně tím, že podporovala Fostera a jeho lidi? To nejsou dobří lidé. Jsou to lidé, kteří vůbec nechápou životní skutečnosti v této zemi. Nejlepší a nejstatečnější ve zdejší straně jsou sešikováni proti nim. A což, Borisi, Tvůj poslední dopis? Proč se musíš uchylovat k takovým nesmyslům, jako že je pošta velmi pomalá.* Po celý poslední rok minul sotva den, abych nedostal jeden nebo dva dopisy z Ruska. Psali mi různí lidé — školní děti, dělníci, učitelé, vydavatelé, divadelníci — a ovšem Ty a Tví kolegové. Jak to tedy, že tři dny po oznámení v New York Times, že jsem vystoupil z komunistické strany, rázem ustala všechna má pošta z Ruska? Víš stejně dobře jako já, že dosud se sovětský tisk ani slovem nezmínil o mém rozhodnutí. A přece neprošel ani jediný dopis. Zřejmě všechny mé dopisy byly zachyceny na poštovním úřadě. Je snad to svoboda — nebo aspoň výraz zdravého rozumu? A ť si říkáš o Spojených Státech co ohceš, já psal po léta dopisy do Ruska a dostával jsem také poštu z Ruska; a žádný z mých dopisů nebyl zachycen pro to, co jsem a co jsem mluvil a dělal. Proč se dějí takové věci? Copak nemůže nikdo čestně a otevřeně vystoupit z komunistické strany, kritisovat čestně a otevřeně sovětské vedení a přesto být považován za příslušníka lidské rodiny? Tvůj dopis říká, že mne dosud pokládáš za přítele i přesto, co jsem učinil — což má naznačit, že jsem učinil něco nečestného a tragického. Bylo však někdy nečestné uposlechnout hlasu vlastního evědomí? Na světě jsou miliony dobrých a čestných lidí, kteří cítí stejně jako já a kladou stejné otázky. Získáte je snad tím druhem argumentu, jakého užíváš ve svém dopise? Mluvíš o Vercorsovi, jehož si rovněž vážím. Avšak Vercors nebyl nikdy komunistou. On nikdy nepoložil svůj život a svou čest, aby jimi zpečetil všechny činy Sovětského Svazu. Já tak učinil a v tom je velký rozdíl — když se nad tím na chvíli zamyslíš. * Y e skutečnosti to b y l a f r á z e , k t e r o u si p ř i d a l p ř e k l a d a t e l ; o v š e m to H o w a r d Fast nevěděl.
33
Jestliže to všechno budete vidět jen jako můj osobní problém - nic nepochopíte, ani Ty ani Tví kolegové; já nejsem prvním intelektuálem, který v této zemi vystoupil ze strany po zprávách o Chruščevově referátu." * to jsou jména několika lidí z mnoha, kteří již vystoupili. A S nimi odešly stovky dělníků a jiných členů strany, dobrých čestných, jasně myslících lidí, kterých si vážím a které ctím. Borisi, loni v létě jsem dostal telegram z moskevského rozhlasu, abych napsal svoje názory na pokusy s atomovou pumou. Odpověděl jsem, že všechny národy by měly přestat s pokusy s atomovou pumou, že však Sovětský Svaz, jako socialistická země, oddaná věci lidstva, by měl jít příkladem vstříc. Řekl jsem, že Sovětský Svaz musí přestat ihned s těmito pokusy, ať už ostatní se přidají nebo ne. Možná, že jsem se mýlil, ale byl to můj názor. Proč nebyl nikdy vsílán? Proč jsem nikdy nedostal žádnou odpověď? Jaký je to dětinský názor, že všechny ideje, které nám jsou nepříjemné, je možno v tichosti pohřbít? Nebylo to totéž, jako idiotské vynechání poznámky Gene Dennise o ničení židovské kultury v Rusku — Pravda otiskla jen zbylou část jeho projevu? A proč — proč Borisi, jsi nám řekl tady v New Yorku, že židovský spisovatel Kvítko je živ a zdráv a že je Tvým sousedem ve stejném činžovním domě, když už byl mezi těmi, kdo byli popraveni a byl dávno mrtev? Proč? Proč jsi se nemohl aspoň vyhnout této otázce a říci nám, že nevíš, nebo že o tom nemáš chuť mluvit? Proč jsi lhal takovým strašným a uváženým způsobem? Dnes už máš moje prohlášení v Mainstreamu. Uveřejni je! Uveřejni tento dopis! Odpověz mi na mé argumenty. Řekni mi, že teror vzal za své. Řekni mi, že s antisemitismem bylo skoncováno. Pověz nám pravdu — jenom to, pravdu! Možná, že jsem byl blázen, že jsem nevěděl už dříve o tomto teroru, ale já to nevěděl. Chceš po mně, abych se klaněl komunistické straně jako ikoně? Věř mi, já zbožňuji něco lepšího — pravdu a svobodu. Jak můžeš žádat, aby jedno tyranství bylo vyměněno za jiné? Riskoval jsem svůj život a všechno, co jsem měl, abych mohl mluvit pravdu tak, jak jsem ji viděl. Uděláš to Ty? Otiskni tento dopis v Literaturnoj Gazetě. Otevři okna! Dej slovům volně vzlétnout! Jen tak je možno zahojit rány světa. A ať už žádný člověk netrpí za to, že rovně a čestně řekl, co má na srdci. I já chci zůstat Tvým přítelem. Mohu? Záleží na Tobě. Howard Fast * Čtyři j m é n a
34
vynechána
H.
Fastcm.
». . . A O K O L K Y S V Ý M I N A V R A C E J E SE V Í T R " Jiří Kámet (New York) Žijeme dnes, nebich, ve veliké době! — říká nepřeložitelný židovský povzdech. A jako vždycky v době velkých změn, náš život, fakta naší a lidské existence, strašně předbíhají naše myšlení, naši schopnost chápat jejich smysl, naše umění z nich formulovat filosofii, jež by znala zvážit naše dnešní dobro a zlo a vést nás stezkou pravou. Je tomu už víc než třináct let, co se v Alamagordo rozpadl věk absolutních kategorií hmoty a energie a zrelativizoval tím zároveň provždycky i všechny ostatní kategorie myšlení. Avšak přestože každý náš život do jednoho je už dávno nějak ovlivněn touto explosí, filosofové či básníci jako Camus, udělali sotva první krůčky k tomu, aby připodobnili i naší filosofii těmto novým existenčním podmínkám a dali nám nová sudidla, jimiž bychom mohli vskutku, nově změřit svoje životy, které jsme přece už dávno, jak my tak i lidstvo, začli nově žít. (Mnoho lidí se dnes utíká k filosofii knihy Kazatel, která se zdá obsahovat aspoň, zrnko naší novověké relativistické pravdy, třebas hned ve verši: "Sem a tam se toče chodí vítr a okolky svými navraceje se vítr.") Tento nedostatek nové filosofie, která by byla automaticky pozadím, nového povědomí a uvažování, nás, doufejme, také omluví, že musíme začít takto od Adama mluvit o svém, dílčím problému. Zároveň je tento nedostatek nové, řekněme zkusmo relativistické filosofie, (která už ví, že hmota a energie a spolu s nimi všechny ostatní dosud přísně oddělené mravní kategorie, nejsou navzájem tak ostře vyhraněné, jak lidstvo chtělo věřit), důvodem, proč tolik lidí dnes stojí bezradně před mravním problémem světově politiky. Charakterisuje to dobře nedávný výrok jednoho z nejbystřejších amerických politických analytiků, který zahájil svůj projev přiznáním, že "neví, co si má myslet." Problémy našeho poměru k lidem doma jsou, bohužel, stejně spletité jako atomová diplomacie; ovšem mezi námi jsou mnozí méně bystří myslitelé než citovaný James Burnham, kteří se snaží snadno a rychle vyřešit naše dílčí dilema tím, že prostě odmítají vidět kontext mezi fysickými a metafysickými fakty naší existence a snaží se soudit — prsním tónem, vypůjčeným od otců z preatomického věku — chování světa, Ameriky a ovšem našeho národa. Tito nevlídní filosofové pak natahují střídavě Spojené Státy nebo národ doma (oba museli přizpůsobit aspoň prak-
35
ticky své konání životním skutečnostem zrelativisovaného věku), na skřipec krásných, ale nepraktických mravních pouček z idylických dob, kdy se čas a metr dosud nezačaly doslova fysicky smršťovat na polovinu své délky, a kdy také pravda ještě vskutku vítězila, i když to někdy dalo fušku a někdy to stálo život člověka nebo tří set Moravanu — ovšem nikdy ne celého národa, nikdy ne celého lidstva. Řekněme hned, že konstatujeme tyto skutečnosti velmi neradostně a že i my chápeme dnešní stav světa jako tragický, i když ne beznadějný, chcete-li jako druhé vyhnání z ráje, jako bolestné, nevyhnutelné dospívání v celosvětovém měřítku. Ovšem, i když s James Burnhamem víme, že nevíme a že nerozumíme, i když si nejsme dosud jisti zda a kde se relativita zastaví a naplní svůj kruh, ať už v našem individuálním, národním či všelidském rozhodování, přes to přese všechno bezpečně víme, že pro dnešní problémy a konflikty nelze ordinovat stará zaklínání a že nově vědění, které lidstvo přivedlo do slepé uličky atomové bezmoci a zároveň mu otevřelo perspektivy vesmíru, se musí zároveň nějak stát i integrálním podkladem nového morálního hodnocení našeho nového chování, jež nám bylo vnuceno novými podmínkami. A to platí přes všechen náš pokorný obdiv k maďarským bojovníkům, kteří jako Antigona se odmítli podrobit dnešním krutým lidským zákonům, přestože sovětský Kreon od počátku hrozil řetězovou reakci, jež nakonec musila přetrhnout někdejší povznášející řetězovou reakci srdcí, podnícenou bojem za svobodu. To platí přes všechny omyly, jež nejsou vždy nevyhnutelné, jak o politice státního departmentu, kterou mnozí kritisují právem, ale mnozí příliš snadno a neprávem, tak o politice národa doma, o postupu toho malého člověka, který žije ve stálém nebezpečí, jež ho naučilo rozvážit každý krůček, natož skok. A nezapomínejme na Plzeň, na studentské majales a na sjezd spisovatelů/ A nezapomínejme konečně, třebas sahám nerad k argumentu ad personam, že ze závětří Quartier Latin a New Havenu se snáz káže husitství než pod pomníkem u Týnské věže. Tolik o našem poměru k lidem ve vlasti: nehlásejme jen křesťanské milosrdenství, ústy staženými bolestí a hněvem. Buďme soucitní a chápaví nejdřív ve svých soudech nad lidmi. Nechtějme svou pochopitelnou roztrpčenost nad bezmocí, kterou lidstvu vnutil jeho genius, si vylévat na obětních beráncích ať už sedí v Gottwaldových závodech či na státním departmentu, všude stejně nemohoucně jako my. Je docela dobře možné, že naše dnešní neštěstí je jedním z těch, jež nemají viníka, nebo
36
že vina za ně je tak mosaikovitě rozložena a tak relativní, že nemá smyslu si hrát na návladního národa a světa, kochat se sladkokyselou rozkoší, že jsme jedni z mála těch v bílé říze mezi miliony v uhlířské košili, a malovat toynbeeovské plátno, jehož objektivnost ovšem byla úplně rozmazána slzami. A nezapomínejme konečně, že dnešní nemohoucnost světa má téměř jistě i svou positivní stránku v tom, že je v poslední instanci také bezmocí sovětského politbyra. Jaký je rub problému, poměr lidí doma k nám v cizině po doseti leletech vzpomínání a zapomínání? Přece jen se dnes častěji stane, že pošta přinese lístek načrtnutý spěšně v Paříži, ve Vídni čí v Bruselu, nebo že po dlouhém, odloučení dva "přátelé se setkávají." Dokud mlčeli, mohli jsme jen tušit; ovšem dnes, kdy už mnohý promluvil a kdy i my leccos pochopili, už bezpečně víme, žc politicky vlastně není mezi těmi z nás, kterým lítost neznemožnila přemýšlet, a většinou inteligence doma, velkých názorových rozdílů. Nedejme se ovšem mýlit tím, že bychom dnes asi bez rozpaků podepsali mnohou resoluci pražských nebo bratislavských studentů. Deset let vyhloubilo mezi námi v cizině a těmi doma příkop, který možná vznikl hned prvním krokem přes hranici. A není žádnou útěchou, že tento příkop není politický, jak se snaží tvrdit pražský tisk, nýbrž emocionální a psychologický; příkop, jaký vzniká mezi dvěma lidmi, kteří měli stejnou volbu: bud' odejit do ciziny, nebo zůstat a mlčet. A z mnoha těžko zvažitelných důvodů každý volil opačně; a ani jeden si teď není jist, zda správně. Učiní-li člověk podobné rozhodnutí, stává se pro něho vždy životně důležitým, přesvědčit se o správnosti, volby své tím, že popře správnost volby druhé, kterou odmítl. A již dnes se ukazuje, že takový člověk má vždy tendenci podezírat inteligenci anebo raději motiv svého protinožce a zdůrazňovat věcné rozdíly, pokud existují, nebo si je vymýšlet kde nejsou. Stejně my, intelektuálové doma i v cizině, si navzájem jsme špatným svědomím a budeme si pravděpodobně ztrpčovat život výčitkami i kdyby věci šly tak, jak si všichni přejeme. To je důvod, proč jsme všichni tak skeptičtí, zda jednou budeme opět zajedno. A přece není vyhnutí, aspoň pro nás v cizině; není jiné cesty než se pokoušet, aby rozum získal úzkostná srdce. Už proto, máme-li se vrátit k začátku této úvahy, že i rozdíly mezi našimi volbami jsou nakonec jenom relativní a není pochyb, že bylo stejně správné sdílet doma osud s národem jako odejít za hranice sdílet osud s naší společnou myšlenkou.
37
ČESKOSLOVENŠTÍ SOCIÁLNÍ DEMOKRATÉ V DRUHÉM ODBOJI Jiří Horák (Columbia University, New York)
Touto studií mladého československého aocialisty, žijícího v cizině, redakce Svědectví pokračuje v serii historických rozborů události z let 1943 až 1948, jež v dějinné perspektivě se jeví jako kritické roky pro budoucnost Československa.
První organisace ča. zahraničního odboje druhého exilu se formovala pod značným vlivem francouzské vlády. 1) Vyznačovala se kromě jiného tím, že v ní nebyli zástupci dělnické třídy, i když mnozí z představitelů těchto složek v té době byli již v exilu. President Beneš sice si byl vědom tohoto nedostatku, 2) ale ani memorandum, poukazující na to, že neúčast dělnických zástupců v Národním výboru bude mít nepříznivý ohlas doma, 3) ani příchod dalšího sociálně demokratického ministra 4)ing. Jaromíra Nečase, na situaci nic nezměnily. K prvému zastoupení dělnické třídy v exilové representaci došlo až po příchodu dvou sociálně demokratických poslanců, Františka Němce a Bohumila Laušmana; Němec byl jmenován zástupcem dr. Slávika v Národním výboru a byl mu přidělen sociální referát. Sociální demokraté netvořili ještě v době prvních měsíců války pevnou politickou či pracovní skupinu, ale jednali většinou v samostatných akcích. Byli rovněž ve spojení s podzemním hnutím strany doma; odtud dostali vzkaz, který jednak tlumočil názory strany doma na osvobozovací akci, jednak naznačil nutnost vybudovat sociálně demokratickou skupinu v zahraničí. Vzkaz hlásil, že strana doma funguje na zásadách a na podkladě bývalé Národní strany práce a že považuje sociální demokraty v exilu za svou zahraniční složku. Strana doma zaujala k zahraničnímu Národnímu výboru v Paříži kladný poměr i když zdůraznila, že jeho složení neodpovídá poměrům doma a nemůže 1 ) V z k a z dr. B o n e š e d o vlasti ze 17. l i s t o p a d u 1939. 2 ) B e n e š , E. dr., Paměti, Praha 1947, str. 143. 3 ) M e m o r a n d u m , p o d a n é dr. B e n e š o v i v P a ř í ž i , p o d e p s a n é J. S t o l z e m , d r . B . E č e r e m , dr. E. Krausem a dr. A . K u n o š i m . 4) R u d o l f Bechyně, dlouholetý ministr, náměstek předsedy vlády a politický jednatel Čs. s o c i á l n í d e m o k r a t i c k é strany d ě l n i c k é , b y l v d o b ě u s t a n o v e n í N á r o d n í h o výboru již v Londýně.
38
být s dělnického hlediska vyhovující. Navrhla, aby v Národním výboru sociální demokracii zastupovali Nečas, Bechyně a Jim Bečko. Z á r o v e ň sociální demokraté doma uznali za nezbytné jasně sc_di.9tnn^r.vaTTTifT'komunistu. ačkoli se "nej-izavírali spolupráci s těmi býyfllými. komunistickými kruhy, jež s oficiální politikou ruského režimu nc^ouHasily . 5) Když dr. Beneš připravoval později zřízení Národní rudy jako politického a kontrolního sboru zahraniční akce, podali Němec a Liuíšimm jménem již formující se skupiny sociálních demokratů v exilu návrhy na změnu původního plánu na zřízení rady, které obsahovaly řadu připomínek domova. 6) Návrh kladl mimo jiné také požadavek, aby Národní výbor v Paříži byl zreorganisován tak, aby odpovídal mínění domova, aby se dostalo většího zastoupení Slovákům, tiby ee iiviižovalo o spojení českého a slovenského vysílání zahraničnitíio^řozltíaau í~o «"íTjo rj 11 Jak uvedeno, sociální demokraté doma si vytýčili jasnou hranici mezi sebou a komunisty. A stejně tomu bylo i v počáteční době v exilu. Nikdo ze sociálně demokratických představitelů y exilu nehájil v té době — t. j. v prvých měsících války —• zásadu o sblížení s komunisty a vůbec už no společného jTosTTíp u "iTTíími. Fieri i n g e r v té do be byl ješlč v ústraní politického dění a Bechyně několikráte ostře komunisty napadl a napsal, že Čechoslováci nechtěj* aby jejich země byla "pruskou provincií či ruskou gubernií*1. 7) Situace se však začala měnit okamžikem, kdy došlo k vytvoření prozatímní vlády. Beneš do ní jmenoval ze sociálních demokratu Němce (sociální péče), Nečase (bez portefeuille) a Bečku (státní tajemník). Opomenutí povolat do vlády Bechyně bylo snad politickou chybou, a bylo patrně motivováno obavou dr. Beneše, že Bechyně by se nespokojil a úkolem pouhého poradce a chtěl by spoluurčovat československou exilovou politiku. V každém případě toto opomenutí postavilo Bechyně do oposice vůči presidentovi, vládě a nakonec části vlastních straníků. Podobně jako Lausman, i Bechyně skončil v nám čí Fierlingerově. TalT"mnísp^ojemT'osoEní ctižádost byla původem počátku dělení sociál5) Vzkaz ilegálního ústředního výkonného výboru CB. sociální demokracie do zahruničí ze dne 30. ledna 1940. 6) Dopis Němce a Laušmana dr. Benešovi z 2. dubna 1940. 7) Listy přátelům,
Londýn, 28. října a 17. listopadu 1939.
39
nich demokratů v exilu. Bechyně i Laušman, kritisujíce vládu, byli nucení kritisovat i její sociálně demokratické členy. Situace byla ještě nesnadnější, když Bechyně se stal předsedou londýnské Státní rady. Měl naprosto rozdílné představy o funkci Státní rady než president a domníval se, že ze Státní rady vybuduje sbor, který nakonec bude kontrolovat jak presidenta tak i vládu a že tak bude moci uplatnit ten vliv, jenž by náležel, kdyby se byl stal předsedou vlády. Bechyně spolu s V. Patzákem, bývalým předsedou Dělnické akademie v Praze, založil v Londýně časopis Nová svoboda, jehož spolupracovníkem se stal i Fierlinger. Kolem tohoto listu se soustředili i příslušníci jiných politických skupin, jež spojovalo odmítavé stanovisko k vládě a její činnosti. Postupem času se kolem Nové svobody vytvořila ta skupina sociálních demokratů, jež později mohla být označena za levé křídlo strany. Bechyně i Laušman užívali při kritice vlády různých argumentů; jedním z nich bylo, že vláda je příliš pravicová. Tím se rozpory mezi sociálními demokraty přenesly na politickou rovinu a skupina se počala dělit na ty, kdo vcelku byli ochotni podílet se na exilové práci za daných podmínek, a na ty, kdo volali po dalekosáhlých změnách jak pokud šlo o osoby, tak i o politické cíle. Je příznačné, že s Bechyněho a Laušmanovou koncepcí socialistického radikalismu souhlasili zejména ti sociální demokraté, kteří neměli funkcí ani vo vládě ani ve Státní radě. Tato situace j e dobře charakterisována dopisem dvou sociálně demokratických zástupců-vojáků, kteří adresovali připis Němcovi, Nečasovi, Bečkovi, Bechyněmu a Laušmanovi; píší v něm mimo jiné: Cítíme
však,
že linie vlády je povážlivě pravicová, politicky a sociálně reakční,
c o ž r o z h o d n ě n e o d p o v í d á s m ý š l e n í většiny más zde v cizině, ani duchu a t o u z e našeho d o m o v u . . . Státní rada n e m á k o m p e t e n c i , j e p o d i v n ě složena a v z n i k á d o j e m , že j d e
pouze
o snahu vzbudit zdání d e m o k r a c i e . V y l o u č e n í všechk o m u n i s t i c k ý c hposlanců
poslanci i krajně pravicoví, je ukázkou demokracie podle denních potřeb. Z stoupení socialistů je nedostatečné. Pro naše zastoupení n e m ů ž e být směrodatný n ě j a k ý k l í č z p o s l e d n í c h d o b k o a l i c e , n e b o ť vytvořením Strany práce v d o b ě pomnichovské nutno
odmítat,
zejména
překonanou
kombinaci
starých
politických
nastalo nové p ř e s k u stran a
skupin, n e b o ť k t o m u se u nás n e m ů ž e m e již v ž á d n é m p ř í p a d ě vrátit. 8 )
Z této ukázky je jasné, že politické proudění názorů, uvnitř sociální demokracie, jež nakonec vyústilo ve spolupráci s komunisty, počalo v silné míře již Mnichovem a Národní stranou práce a ne tedy, jak se často
40
dokazuje, až Fierlingerovými manévry a komunistickou taktikou. V době, kdy citovaný dopis byl psán, stáli komunisté ještě stranou osvobozovací akce a jejich přímý vliv na sociální demokraty prakticky vůbec neexistoval. V Londýně tedy v polovině roku 1941 — ale ještě před vstupem Sovětského svazu do války — existovaly dvě skupiny sociálních demokratů. Jedni hájili stanovisko, že je třeba vytvořit pevný organisační a stranický aparát, který by záměrně navazoval na starou stranu sociálně demokratickou. Podle mínění této skupiny byla exilová vláda vysloveně reakční a bylo nutno pracovat k jejímu pádu. Důstojnický sbor v armádě byl považován z 80ti procent za fašistický. Sociálně demokratičtí ministři tyto zkušenosti znali, kryli je a stávali se ve vládě bezvýznamnými. Bylo nutno zvýšit vliv socialistů na zahraniční odboj. 9) Druhá skupina zastávala stanovisko, že hlavním úkolem exilu j e porážka nacismu. K tomu je zapotřebí spolupráce všech. Během tohoto boje je třeba ideově připravit předpoklady pro sjednocení dělnické třídy ve chvíli osvobození. V podstatě by to znamenalo užít jako základny Národní strany práce. Skupina uznávala nutnost podřídit se autoritě presidenta Beneše a potřebu podpořit vládu — i když přiznávala, že její složení není nejlepší a že je pod silným anglickým vlivem. 10) Tyto spory uvnitř sociálně dmokratickč skupiny ochromily posici strany v čs. odbojovém hnutí a znesnadnily ji positivní práci. Je nutno znovu zdůraznit, že tyto první rozpory mezi sociálními demokraty v exilu, ať již začaly z osobních či ideologických pohnutek, neměly svůj hlavní zdroj v postoji strany ke komunistům, ale týkaly se spíše názoru, zda je přednější věc socialismu či společného odboje, zda ve spolupráci a občanskými stranami v exilu nebude ublíženo socialistickým cílům a zda hnutí v budoucnu má se budovat jako pokračovatel Čs. sociálně demokratické strany nebo na základě sjednocené dělnické třídy. Z dosažitelných dokladů vyplývá, že když v polovině roku 1940 se sociální demokraté v Londýně počali scházet k častým schůzkám, neexistoval ještě žádný formální sbor, který by mohl mluvit jménem strany. První změna v tomto smyslu nastala 12. března 1941, kdy na schůzi důvěrníků strany (jednalo se pravděpodobně o důvěrníky sociálně de8) Dopis sociálně demokratických vojáků, podepsaný V . Majerem a V . Holubem, z 1. prosince 1940. 9) Dopis Němce Václavu Majerovi z 28. května 1941. 10) Ibid.
41
mokratických skupin v zahraniční armádě), byl ustanoven výbor "Československého socialistického klubu". Tento název měl do jisté míry naznačit, že sociální demokraté opravdu uvažují o změně stranického systému v budoucnosti. Předsedou se stal Bechyně, jednatelem Laušman a členy výboru byli Němec, Nečas, Čaplovič, Jurnečková, Bečko, Viboch a Majer; všichni byli už tehdy členy Státní rady. Na vlastní činnost Klubu byly rozličné názory: Němec prosazoval volný útvar, 11) kdežto Bechyně zastával názor, že Klub má být zahraničním vedením sociálně demokratické strany s pevnou formální procedurou, t. j. volenými funkcionáři a hlasováním. Doporučil také zavedení čestného závazku, 12) jenž byl jasnou obdobou poslaneckých reversů První republiky. Osobní rozpory byly často předmětem vzájemných útoků v Klubu. 13) Trvání Klubu, známého také pod jménem Devítka (protože se skládal z devíti soc. dem. členů Státní rady), jehož význam by se neměl přeceňovat, bylo ohroženo na podzim 1941, kdy Bečko, Němec a Viboch odmítli podepsat čestný závazek a "isolovat se ve společném boji, protože by to znamenalo nebezpečí velkého tříštění československého národa." 14) Kromě v "Socialistickém klubu" scházeli se sociální demokraté, žijící v Londýně, ve volné skupině, kde rozhodnutí, pokud k nim došla, nebyla závazná. Početná také byla skupina v armádě, vedená Václavem Majerem a později Václavem Holubem. Počátky spolupráce s komunisty I když čs. komunisté po vstupu Sovětského svazu do války odmítli účast ve vládě, přece přijali členství ve Státní radě. Této okonosti chtěl využít Bechyně a dal proto podnět ke schůzkám s komunisty, na nichž chtěl dohodnout společný postup ve Státní radě, který by vedl ke zvýšení vlivu jak Státní rady, tak i Bechyněho. Komunisté souhlasili a užili těchto schůzek k zahájení infiltrace sociálních demokratů ve velkém měřítku. 11)
D o p i s N ě m c e B e c h y n ě m u z 28. května 1941.
12) Požadavek
podepsáni
čestného
závazku
byl
usnesen
na s c h ů z i
Klubu
září 1941. 1 3 ) D o p i s N ě m c e B e c h y n ě m u z 23. srpna 1911. 1 4 ) S p o l e č n ý d o p i s B e č k y , N ě m c e a V i b o c h a B e c h y n ě m u z 10. září 1941.
42
d n e 3.
Jiný způsob, jímž komunisté vyvíjeli značný vliv na sociální demokraty, byla společná účast obou skupin v "Československo-britském klubu pro přátelství". Tento klub byl ve skutečnosti organisací, ovládanou komunisty, i když se to na prvý pohled nezdálo. Demokratické skupiny československého exilu tuto situaci trpěly a samy se činně akcí nového Klubu účastnily. Diskuse o užší spolupráci s komunisty bylynynívsociálnědemokratickýchkruzíchčastější.Nekritickýobdivk Sovětskému svazu, uznání ohromného vlivu a úspěchů komunistické strany v Rusku a spřízněnost konečných cílů obou hnutí vedly některé sociální demokraty víc a víc k přijetí komunistických názorů na odbojovou taktiku a na úpravu budoucích poměrů v osvobozeném státě. Názorové dělení mezi sociálními demokraty, zejména na otázku spolupráce s komunisty, nabývalo ostrých forem. Rozhodné stanovisko sociálních demokratů mohlo mnoho znamenat. Sociální demokraté s poměrně velkými úspěchy své politiky v první republice, s odvážným postojem v druhé republice, doplněné odbojem v době Protektorátu, kdy komunisté zklamali, rozhodně nebyli vůči komunistům v posici slabších partnerů. Rozhodování ve vážných chvílích však potřebuje rozhodné muže. A ti v řadách sociálních demokratů v exilu nebyli. Ti, kteří mohli mít vliv na politiku sociální demokracie v zahraničí a mohli vidět již v té době, kam spolupráce s komunisty povede, měli před očima strašáka roztržky strany v dvacátých letech. V obavě před rozbitím strany a ve snaze udržet ji stůj co stůj jednotnou nakonec svolili k tomu, aby se sociální demokracie stala na komunistech závislou. Těch několik jednotlivců — Josef Bělina, dr. K. Kříž — kteří varovali před následky spolupráce s komunisty, byli příliš slabí, než aby kurs sociálně demokratické politiky mohli změnit. Přes všechny rozpory byl učiněn další krok dosažení formální jednoty strany: dohodou se dala nová forma schůzím Socialistického klubu. 15) Programové i politická nejasnost mezi příslušníky sociální demokracie vedla k žádosti o svolání konference, jež by se těmito otázkami zabývala. Jedním z hlavních důvodů svolání konference bylo "Prohlášení k současné politické situaci", rozeslané jménem sociálních demokratů v armádě, v němž se žádalo, aby byly položeny pevné a trvalé základy pro sjednocení dělnické třídy, také vzhledem k tomu, že prý doma je už dělnictvo jednotné. Zrada čs. komunistů od roku 1939 do léta 1941 se 15) D o h o d a s o c i á l43 n ě d e m o k r a t i c k ý c h č l e n ů v l á d y a Státní rady z e d n e 29. l e d n a 1942,
odbyla poznámkou, že " j e n pakt sovětsko-německý dočasně spolupráci dělnictva přerušil." O účasti socialistů v čs. exilové vládě prohlášení pravilo: " J e to dnes jistě Říjnová revoluce ruské, která posiluje a burcuje vědomí našeho lidu. Bylo by nemoudré tuto skutečnost si nepřipustit a nebrat j i plně v úvahu. K tomuto přesvědčení jistě dospěl náš pracující lid . . . Na základě uvedených skutečností se domníváme, že dnešní československá vláda není výrazem vůle a smýšlení lidu doma, který ona zastupuje a jemuž má být odpovědna . . . " Prohlášení zdůraznilo, že nevylučuje možnost vlády Národní fronty: " T a je dnes nutnou a souhlasíme s ní. Avšak tak jako socialisté dosud tvořili vládu s převážnou většinou pravicovou, tak pravicemusídnespochopitževývoj jde proti ní a podřídit se tomu. Něpochopí-li to, musí být k tomu donucena. Socialisté nemohou dále ustupovat." 16) Konference se konala v Londýně 9. června 1942. 17) a zaujala stanovisko k "Prohlášení". Souhlasila s diagnosou současné situace i poválečného uspořádání, odmítla výslovně interpretaci, podle níž vina za rozkol dělnické třídy spočívala na složce, kterou prohlášení vojáků označilo za "sociálně reformní", ale vyslovila souhlas s tím, že čs. zahraniční vláda není představitelkou vůle lidu doma a většiny zahraniční emigrace a zjistila, že ani m y , j a k o p ř í s l u š n í c i
bývalé sociální d e m o k r a c i e , n e m á m e práva,
abychom
k t e r é v ní d o s u d n e j s o u — k o m u n i s t ů . N e d o s t a t e č n é z a s t o u p e n í s o c i a l i s t ů ve v l á d ě s o u v i s í j a k s t í m t o f a k t e m , tak také s o k o l n o s t í , že v t á b o ř e l e v i c e — a t í m r o z u m í m e p ř í s l u š n í k y v š e c h s o c i a l i s t i c k ý c h stran — n e b y l o d o s u d d o s a ž e n o ani i d e o v é h o j a s n a , ani d o h o d y o s p o l e č n é m p o s t u p u . 1 8 )
Výsledkem konference bylo usnesení, zrcadlící kompromis mezi zastánci radikálního a umírněného kursu; přiznání se k tradici strany v prvé republice bylo vykoupeno přijetím řady planých frází z dogmatického marxistického slovníku. 19) Laušman do Moskvy Situace uvnitř sociálně demokratického tábora se rychle změnila v srpnu 1942, kdy byl předložen nový "Návrh na vyhlášení zásad spolupráce a 16)
"Prohlášení
k
současné
politické
situaci",
podepsané
V. Holubem
ze
dne
3.
d u b n a 1912. 17) P o d l e
záznamu z této schůze
s komunisty
k r a c i e " a p r o h l a š o v a l , že lina
44
byl mluvčím
skupiny, žádající
d r . P u t z á k , k t e r ý o d m í t a l " i d e a l i s o v a t si doma
a K ř í ž se o s t ř e v y s l o v i l i
vedou
proti
odboj
této
proti
Patzákově
nejužší
spolupráci
minulost sociální
okupantům koncepci.
demo-
komunisté.
Bě-
dělnické v Anglii." Úvod prohlášení, koncipovaný v té době již existující Fierlingerovskou skupinou a psaný v duchu komunistických cliché, praví mimo jiné, že dvacetileté z k u š e n o s t i u nás i j i n d e u k á z a l y , že cesta r e f o r m n í h o s o c i a l i s m u nev e d l a k c í l i . . . J e d i n o u z e m í , k d e s o c i a l i s m u b y l o d o s a ž e n o , j e S o v ě t s k ý svaz, k d e d ě l n i c k á třída p o d v e d e n í m r e v o l u č n í d ě l n i c k é strany r o z b i l a starý státní aparát, u c h o p i l a se m o c i . . . .
úkolů bývalých funkcionářů a členů Čs. sociálně demokratické strany Marxistické terminologie dosáhla plného uplatnění při formulaci druhého odstavce tohoto prohlášení: Uvědomujeme-li
si, že j e d n o t l i v é
sociální
reformy
v rámci s o u k r o m o h o s p o -
dářské k a p i t a l i s t i c k é soustavy n e v e d l y a n e v e d o u k s o c i a l i s m u , m u s í m e současně z d ů r a z n i t , že ani n e j r a d i k á l n ě j š í s o c i a l i s t i c k ý p r o g r a m , který n e b e r e v ú v a h u p o t ř e b y l i d u a b e z p r o s t ř e d n í p o ž a d a v k y d a n é d ě j i n n ě situace, n e v e d e k t o m u t o cíli;
s t e j n ě tak k
němu
nevede
ani pasivní
očekáváni
objektivní
revoluční
situace. 2 0 )
Politická část volala po otevření druhé fronty, po revolučních akcích doma, po "vybudování jednotných odborových organisací na opravdovém demokratickém základě", p o "demokratisaci armády"; — odmítla československo-polskou federaci a žádala přijetí požadavku, aby poradní sbor sociálních demokratů navázal styky s komunisty_"k uskutečnění společného postupu na všech úsecích zahraničního odboje." Období přátelských styků s komunisty aspoň symbolicky vrcholilo Laušmanovou cestou do Sovětského svazu 21) a prohlášení sociální demokracie k rozpuštění Kominterny. Laušman se už před svou první cestou do Ruska netajil svou orientací na Sovětský svaz 22) a brzy po příjezdu se shodl s Fierlingerem v celkové analyse situace. 23) Byl si jist, že sovětské kruhy si upřímně přejí československé samostatnosti, že mají zájem na poctivé spolupráci a že nebudou žádat konfederaci. 24) Přesvědčoval sociální demokraty v Londýně, že v Rusku "jsou zprávy, že sympatie lidu v okupovaných zemích právě proto, že není druhé fronty, se čím dál tím víc obracejí k Sovětskému svazu. To platí i o Československu." 25) 18) O d p o v ě ď
konference socialistických
pracovníků v Londýně
sociálně
demokra-
t i c k ý m p ř í s l u š n í k ů m v čs. a r m á d ě ze d n e 9. června 1942. 19) " U s n e s e n í s p o l e č n é p o r a d y f u n k c i o n á ř ů b ý v a l é č s . sociální d e m o k r a t i c k é strany dělnické
( N á r o d n í strany p r á c e ) , " 29. června 1942.
20) " N á v r h v y h l á š e n í z á s a d " , L o n d ý n , srpen 1942.
45
Bechyně V září 1942 žádá Bechyně, písemně i ústně, presidenta Beneše, aby pravomoc Státní rady byla rozšířena, zejména pak, aby Rada měla právo vyslovovat nedůvěru vládě. Rozmluva obou mužů definovala vážné rozdíly v názorech na celou řadu politických problémů a skončila jejich politickým i osobním rozchodem. Tato událost měla politické pokračování, když president neobnovil jmenování Bechyně předsedou Státní rady. Sociální demokraté v Londýně nejenom neprotestovali, ale ani neuplatnili požadavek, aby pro tuto funkci byl vybrán někdo jiný z členů jejich skupiny. Nikdo se neodvážil veřejně nesouhlasit s postupem presidenta v této věci. President Beneš měl vůbec značný vliv na jednotlivé sociálně-demokratické představitele; odstraněním Bechyněho z předsednictví Státní rady se tento vliv ještě zvětšil. President však neuplatnil tento svůj vliv na sociální demokracii v otázkách jejího poměru ke komunistům, ačkoli byl o vnitřních poměrech ve straně informován. V říjnu toho roku došlo k dohře celého případu a k dalšímu rozkolu uvnitř sociálně demokratické skupiny. Říjnové vydání Nové svobody přineslo článek, v němž se tvrdilo, že zářijové schůze socialistů přijala určitá usnesení, týkající se návrhů a názorů na funkci vlády a Státní rady, s nimiž souhlasil také jeden ze dvou přítomných sociálně demokratických členů vlády (Bečko či Němec; Nečas se v té době ze zdravotních důvodů neúčastnil politické práce). Tento člen pak v případě jednomyslného vládního odstranění Bechyněho musel zastávat opačné stanovisko od toho, jež zaujal na zmíněné schůzi sociálně demokratické skupiny. 26) Bechyně se stal zapřísáhlým nepřítelem presidenta Beneše, zvýšil své útoky proti vládě a zradikalisoval Novou svobodu, v níž nyní kromě něho a Patzáka byli členy redakční rady i Laušman a Čaplovič. Později však došlo i ke konfliktu mezi spolupracovníky Nové svobody a k definitivnímu rozchodu nejenom politickému, ale i osobnímu, mezi Bechyněm na straně jedné a Laušmanem a Patzákem na straně druhé. 27) 2 1 ) L a u š m a n o v a p r v n í cesta d o S o v ě t s k é h o svazu na p o d z i m 1942 b y l a záležitostí, o d které se n ě k t e ř í č l e n o v é l o n d ý n s k é s k u p i n y s o c i á l n í
soukromou demokracie
distancovali. 2 2 ) P r o h l á š e n í ve Státní r a d 18. k v ě t n a 1942. 23)
L a u š m a n ů v d o p i s d o L o n d ý n a 8. ř í j n a
24)
L a u š m a n ů v t e l e g r a f i c k ý v z k a z Č a p l o v i č o v i d o L o n d ý n a , 18. října 1942, v e k t e r é m
1942.
j e j žádal, aby se d o h o d l s N o s k o v ý m i p ř á t e l i . 25)
46
L a u š m a n ů v d o p i s S o c i a l i s t i c k é m u k l u b u v L o n d ý n ě z 5. ř í j n a 1942.
Případ zavražděných polských socialistů Sociální demokraté v Londýně učinili několik, pokusů zreorganisovat svoji skupinu. Porada 14. května 1943 nebyla v tomto aměru ani první ani poslední. Na n í bylo dohodnuto, že členové ústředního výkonného výboru Čs. sociálně demokratické a dělnické a Národní strany práce se prohlašují za zahraniční součást československého revolučního hnutí. Vyslovili víru, že "jednota pracujícího lidu měst a venkova povede nakonec k ideovému sjednocení v jednotném dělnickém hnutí" a vyhlásili, že jejich listem se stává Nová svoboda. 28) Na podzim 1943 navrhli sociální demokraté vytvoření "Informační kanceláře čs. exilu", kterou b y zorganisovali spolu s národními socialisty a komunisty tak, aby v ní měli rozhodující vliv sami a vyvážili politický vliv komunistů v "Československo-britském klubu přátelství". P o několika schůzkách, kterých se za národní socialisty zúčastnili dr. Ripka, dr. Uhlíř, David a Firt a za komunisty Nosek, Valo, Hodinová a Petruščék, z celé věci však sešlo. T í m byla ztracena příležitost, jež snad mohla vést k sblížení mezi sociálními demokraty (ti byli na schůzkách zastupováni Bečkou, Němcem, Majerem a Jurnečkovou, tedy převážně odpůrci extremně levicového směru) a národními socialisty. K dalšímu z mnoha nedorozumění uvnitř sociálně demokratické skupiny došlo, když Němec vytýkal Bechyněmu, že projevy sympatií, poslané "sovětskému l i d u " ve věci sporu Moskvy s polskou exilovou vládou, nedala extremě levicová skupina podepsat také ostatním sociálně demokratickým funkcionářům. 30) Němcovi nešlo zřejmě ani tak o to, jaké stanovisko k polsko-sovětskému poměru se zaujalo, spíše o to, že Bechyně nedal prohlášení podepsat dalším členům "Socialistického klubu". Tomuto případu předcházel jiný, vážnější a také se dotýkající polskosovětských vztahů — zastřelení dvou polských socialistických předáků, Viktora Altera a Henryka Ehrlicha v Sovětském svazu. Zavraždění těchto dvou mužů vzrušilo celý demokratický svět a vyvolalo bouři protestů jak západoevropských socialistických stran, tak amerických odborů. 26)
Bečko a Němec odpověděli odpovídá pravdě.
27) D o p i s V á c l a v a H o l u b a
Bechyněmu,
že
obsah
šlánku
autorovi tohoto článku z listopadu
v N o v é s v o b o d ě ne1955.
28) K p r a k t i c k é m u p r o v e d e n í v š a k n i k d y n e d o š l o a Nová svoboda byla o b e c n ě p o v a ž o v á n a za l i s t l e v i c o v é s k u p i n y s o c i á l n í c h d e m o k r a t ů . 29)
M a j e r p o s v é m p o v o l á n í d o Státní r a d y radikální názory z prvé d o b y exilu.
(na návrh N ě m c e )
30) P r o j e v s y m p a t i í p o d e p s a l i B e c h y n ě a P a t z á k za Novou Č a p l o v i čza " S o c i a l i s t i c k ý k l u b " .
dálo
vše-
značně změnil své
svobodu
a Laušman a
47
Polští socialisté v Londýně připravovali pietní večer na pamět obou svých funkcionářů. Josef Bělina poslal 6. března 1943 třem představitelům československých sociálních demokratů v Londýně dopis, ve kterém sdělil, že případ zastřelení polských socialistů se bude na tomto večeru diskutovat. Na tento dopis nedostal o d p o v ě ď . Představitelé československé sociální demokracie se k protestům proti počinu sovětské vlády nepřipojili. V novinářské zprávě o vzpomínkovém večeru bylo uvedeno, že Bělina protestoval proti zastřelení obou polských socialistů "jménem čs. sociální demokracie". Nezáleží příliš na tom, zda Bělina protestoval jménem strany či jménem svým; novinářská zpráva mohla uvést dodatek "jménem strany" omylem. Rozhodující je, že členové výboru čs. sociální demokracie, t. j. Bechyně, Bečko, Jurnečková, Majer, Laušman, Nečas, Němec a Patzák odmítli Bělinův protest a vyslovili svůj plný souhlas s postupem sovětské vlády. 31) Tento příklad ukazuje, že sociálně demokratická skupina v Londýně neměla ani vůle, ani odvahu zaujmout vůči počinům Sovětského svazu a komunistů jiný postoj, než kladný. Beneš veze dopisy Jednáním presidenta Beneše v Moskvě věnovalo Svědectví obsáhlý článek v posledním čísle. (Ročník I, číslo 3-4, str. 193-214) P o k u d jde o postoj sociálních demokratů, je v této souvislosti nutno říci t o t o : V rozpravě mezi presidentem a Gottwaldem se také jednalo o jednotnou socialistickou stranu, proti jejímuž vytvoření komunisté neměli námitek, ale tvrdili, že politicky a ideologicky pevnou stranu j e možno vybudovat teprve doma. Vyslovili se však pro okamžité budování jednotných organisací družstevních, odborových a pod., aby tak " b y l o zabráněno dřívější roztříštěnosti". 32) President přivezl z Moskvy do Londýna i dopis, psaný Fierlingrem a adresovaný Bechyněmu a Laušnuanovi, tedy sociálně demokratické krajní levici. Oba dopisy, t. j. Gottwaldův Noskovi (viz poznámku) a Fierlingerův byly nezalepeny na doklad, že president Beneš byl s jejich obsahem obeznámen. Dopis Gottwaldův obsahoval suchý záznam o jednání mezi Benešem n Gottwaldem a tlumočil stanovisko komunistické strany; dopis Fierlingerův byl v podstatě důvodovou zprávou. 33) Fierlinger ve své zprávě sděloval londýnským levicovým sociálním demokratům, že 3 1 ) Nová 32)
50
Dopis
svoboda,
12. d u b n a 1944, str. 87.
Klementa
Gottwalda
Noskovi
z 21.
prosince
1943.
oba dopisy, t. j. Gottwaldův i jeho, jsou psány v obapolné shodě a mají budou-li s nimi londýnští sociální demokraté souhlasit — představovat základ spolupráce s komunisty v přítomné době i v budoucnosti. Podle Fierlingerova dopisu president Beneš uznal, že levice bude v Československu silná a rozhodující a že bez jejího souhlasu on sám nic nepodnikne. Beneš také souhlasil s tím, že vnitropolitický vývoj doma se musí opírat o nejtěsnější spolupráci komunistů, sociálních demokratů a českých socialistů, při čemž president tvrdil, že doporučí českým socialistům, aby se jako strana rozešli. 34) Komunisté odmítli nabídku presidenta, aby vstoupili do exilové vlády a "se zadostiučiněním konstatovali, že též levicová skupina sociálních demokratů se nikterak neangažovala." 35) Z těchto jednání, která se vedla v Moskvě, vyplývá několik skutečností: sociální demokraté (tak jako ostatní skupiny či jednotlivci, tvořící exilovou representaci) neměli námitek proti tomu, že jednání, v nichž se hovořilo o úpravě příštích poměrů v osvobozeném státě, bylo vedeno bez zástupců nekomunistických stran. 36) Souhlasili s tím, že komunisté se představovali jako největší strana (což bylo v rozporu s výsledkem posledních parlamentních voleb) a souhlasili i s tvrzením, které se ani komunisté nesnažili přesněji dokázat, že totiž politická linie exilové vlády není v souladu s míněním převážné většiny lidu doma. A Fierlinger koresponduje . . . Londýnská levicová skupina sociálních demokratů, představovaná Bechyněm a Laušmanem, byla v trvalém styku s Fierlingerem, který jejím jménem vedl jednání s komunisty v Moskvě. Jak jsem se už zmínil, tato jednání nabyla konkrétních forem v době prvé návštěvy Laušmana v Rusku, kdy Laušman dal jménem svým a svých přátel Fierlingerovi plnou moc k dohodě s komunisty o všech problémech stranických i státních. 37) Doklad o domluvě levicových sociálních demokratů s komunisty lze nalézt v té části Fierlingerova dopisu Bechyněmu a Laušmanovi, v níž se Fierlinger zmiňuje o odmítnutí presidentova návrhu na 33) František N ě m e c , " Z a č á t k y j e d n á n í o k o š i c k é v l á d ě " , Naše
cesta,
č.
6, březen
1955, str. 2. 34) Jak d a l e c e toto F i e r l i n g e r o v o tvrzení o d p o v í d á skutečnosti, lze t ě ž k o dokázat. 35) D o p i s
Fierlingera B e c h y n ě m u
a L a u š m a n o v i z 21. p r o s i n c e
1943.
36) F i e r l i n g e r , p ř í t o m n ý n ě k t e r ý m j e d n á n í m , v z h l e d e m k e sve závislosti na sovětských m í s t e c h
a čs. k o m u n i s t e c h ,
ztěží m ů ž e
být p o k l á d á n
za třetí stranu
v
jednáních.
49
jmenování dalšího sociálního demokrata do vlády s poukazem na dohodu levicové skupiny s komunisty v tomto směru. Zajímavá je také jiná pasáž zmíněného dopisu: Myslím, že budete se mnou souhlasit a že přijmete též m é názory svrchu uvedené za své, a že tak budete s komunistickými soudruhy společně postupovat a jednat, j a k j s m e si to vždy přáli a jak j s m e se zde j i ž loni d o h o d l i . N o s e k hude pověřen, aby s V á m i zůstal v těsném spojení (a obráceně) a aby V á m též vyl o ž i l vzkazy Gottwaldovy. Z d e j š í soudruzi si přejí, abych b y l pověřen jednat s nimi ve všech věcech, týkajících se naší spolupráce. Prosím proto, abyste mně v tom smyslu dali plnou moc.
Že Fierlinger, a s ním tedy i londýnská levice, měli jasno o konečných cílech této spolupráce, je zřejmé z této části: Zatím však není třeba věsti čáru mezi minulým oportunismem o novou společnou politikou. Komunisté doporučují, aby k společným poradám byl přizván někdo z j e j i c h soudruhů, který by blíže vysvětlil o č z d e šlo a jak si představují další taktiku. Totéž se týče českých socialistů. Zdůrazňuji ještě, že p ů j d e o politiku skutečně národní a vlasteneckou, která má připravit n o v o u vládu široké národní fronty, v níž by byly zastoupeny vedle b l o k u též druhé nesocialistické složky. P o z d ě j i ve vlasti bychom mohli připravovat splynulí socialistů a komunistů, n e b o ť nebude více důvodů pro nějakou zásadní rozdílnost názorů.
Jak se k této situaci stavěla druhá skupina sociálních demokratů, kterou za daných okolností jen těžko možno označit za pravicovou? Má-li se klasifikovat poměr těchto dvou skupin ke komunistům, nejsprávnější rozdělení sociálních demokratů patrně bude na ty, kteří už se S komunisty zžili a ty, kteří s komunisty byli ochotni spolupracovat. 38) Na otázku, zda bylo možno zabránit oslabení demokratického ducha sociální demokracie a konečného pohlcení strany komunisty, lze odpovědět kladně. Kdyby skupina, vedená Němcem, Nečasem a Bečkou, se oficiálně rozešla s levicí, mohl příští vývoj být jiný. K tomu však nedošlo, a sociální demokracie i československá demokracie pocítily důsledky tohoto nedostatku politické i osobní odvahy. Čelný účastník těchto událostí napsal: Sociální d c m o k a c i e byla, je a musí zůstat stranou, které bude vždy a za všech okolnosti klást stejný důraz na socialismus j a k o na demokracii. . . . P o j e m jednoty strany se j i ž nesmí nikdy stál fetišem, ze kterým by se m o h l y ukrývat a rozvíjet idee protidemokratické nebo protisocialistické. K d y b y c h o m v době války našli dost síly a odvahy zúčtovat s Laušmanem a Fierlingerem, i kdyby 37) František N ě m e c , " N ě c o 1955, str. 14.
o tom", Demokracie
a
socialismus
č, 32, červenec
38) Bělinu a dr. Kříž byli v ý j i m k o u a od počátku varovali před spoluprací s komunisty.
50
snad m ě l i v e m i g r a c i stranickou většinu, b y l o b y l é p e p r o stranu i stát. Z a c h o vali j s m e sice p o m y s l n o u j e d n o t u , ale p ř i š l i j s m e d o m ů r o z d ě l e n i v n á z o r e c h tak, že j s m e j i ž n e b y l i z j e d n o h o k u s u . . . 3 9 )
Strana v roce 1944 Po návratu z Moskvy informoval president o svých jednáních i domácí odboj. V jedné ze zpráv zdůraznil, že "jsme zajedno s komunisty, že počet stran doma se zredukuje na tři — levicovou, středu a konservativní".40) Tato zpráva je v rozporu s moskevskými jednáními, kdy se mluvilo o straně komunistické, socialistém bloku, o straně středu, blíže nedefinované, a o stranách pravicových, lidovcích a agrárnících. Nechci tvrdit, že sloučení sociální demokracie s komunisty na Slovensku se dálo bezprostředně pod vlivem presidentova vzkazu; je však nepochybné, že tento vzkaz domů, který hovoří jen o levici a nikoli o samostatné sociální demokracii, rozhodně neposílil ty, kdož usilovali o obnovení sociální demokracie v této části republiky. S blížícím se koncem války se úměrně stupňovala politická činnost exilu. V Londýně byla ohlášena další reorganisaze zahraniční složky sociální demokracie, když představitelé obou skupin, t. j. Laušman a Bechyně na straně jedné, a Němec a Bečko na straně druhé, rozeslali pozvánky na konferenci strany na 27. února 1944. Tu se utvořilo nové vedení zahraniční skupiny strany, skládající se z členů ústředního výkonného výboru strany, zvolených doma. 41) Konference se vyslovila pro znárodnění průmyslu, zrušení výdělečného bankovnictví a za pozemkovou reformu. Československo mělo být parlamentní demokracií; nová vláda a národní výbory, ustavené ihned po osvobození jednotlivých částí území, měly vykonávat svoji funkci pouze do prvých voleb; provede se decentralisace státní i veřejné moci; v zahraniční politice bude stát pro světovou kolektivní bezpečnost. 42) Konference se také usnesla připravit vyhlášení zásad, jež by tvořily základ příští sociálně demokratické politiky. První návrh těchto zásad, koncipovaný pravděpodobně Laušmanem, narazil na mnoho kritických připomínek, zejména se strany dr. Kříže a dr. Táborského, který se v 39) N ě m e c ,
"Něco
o
tom".
40) V z k a z presidenta B e n e š e přes Ž e n e v u na S l o v e n s k o z 18. l e d n a 1944. 4 1 ) D r . K ř í ž n e b y l j m e n o v á n d o v ý k o n n é h o v ý b o r u s p o u k a z e m na to, že n e b y l j e h o č l e n e m p ř e d v á l k o u . K ř i ž d o k a z o v a l o p a k o p i s y z Práva lidu z r o k u 1938, v n i c h ž se r e f e r o v a l o o j e h o p r o j e v e c h ve v ý k o n n é m v ý b o r u strany. 42) Z á z n a m y z k o n f e r e n c e
z 27. ú n o r a
1944.
51
té době účastnil schůzí sociálně demokratické skupiny. Dr. Kříž vytýkal návrhu zejména nedostatek odvahy přihlásit se k tradici sociálně demokratické strany, zmatek s Národní stranou práce, tímto "zplozencem Mnichova", a celkovou myšlenkovou neujasněnost. Varoval před přílišným radikalismem a pokusy sjednocovat "dělníky, rolníky, živnostníky, řemeslníky a inteligenci pod jeden klobouk". 43) Tyto připomínky neměly však velký vliv na konečné znění zásad, vyhlášených 14. dubna 1944. Pravilo se v něm, že "vyrůstá politická i akční jednota československého pracujícího lidu měst a venkova" a že se bude usilovat o Organisační sjednocení vytvořením jedné levicové strany. Ideově se sociální demokraté opět přihlásili k marxismu, 44) i když celkový tón prohlášení zásad byl mírný u srovnání s návrhem levicové skupiny ze srpna 1942, neobjevil se v textu ani jedinkrát výraz "sociální demokracie". T o musí vést k dohadu, že většina příslušníků zahraniční skupiny sociálních demokratů, která prohlášení zásad z 16. dubna 1944 přijala, počítala s možností nové politické konstalace v osvobozené zemi, což konečně bylo potvrzeno i v úvodu prohlášení. Přes všeobecné fráze v prohlášení o vysídlení části čs. Němců, neměla sociální demokracie ještě v létě 1944 jednotného stanoviska k německému problému. Vedení strany o věci jednalo 8. června 1944 a došlo k závěru, že konečná formulace stanoviska strany bude do značné míry záviset na zjištění, jak se sudetští Němci chovali k československému dělnictvu. Při debatě o poměru strany vůči německým sociálním demokratům v Československu doporučoval Patzák vytvoření jedné strany s Němci. Oposici proti tomuto plánu vedl Kříž, 45) a podobné stanovisko zastávali i Laušmun, Němec a Nečas. Nakonec bylo dohodnuto, aby o těchto problémech se jednalo s československými sociálně demokratickými Němci, ne však jménem strany, ale jen soukromě (Laušman, Němec, Jurnečková.) Po jmenování Němce vládním delegátem pro osvobozená území převzal dočasně jeho vládní místo Bečko. Vedení strany rozhodlo na schůzi 11. června 1944, aby president byl požádán o dvě místa pro sociální demokraty ve vládě, z nichž jedno mělo být politicky důležité. Jednání za sociální demokracii vedli Bechyně a Bečko. 46) Nakonec na uprázdněné 43)
Ibid.
4 4 ) Prohlášení
zásad,
45) Zahynul
o několik
46)
52
16. d u b n a
1944.
dni p o z d ě j i
za l e t e c k é h o
náletu.
B e c h y n ě a č patřil k l e v i c i , r o z c h á z e l se v této o t á z c e s n á z o r e m F i e r l i n g e r a a b y l n c j v ě t š í m zastáncem z v ý š e n í v l i v u strany ve vládě.
místo po Němcovi byl presidentem jmenován Majer 47) a sociální demokraté usnesli, aby sociálně demokratickým poradcem vládního delegáta se stal Laušman. Sociální demokraté stále ještě neměli jasno — přes řadu prohlášení o nutnosti jednoty dělnické třídy v budoucím státě — o příštím stranickém systému ve státě. Tak na schůzi vedení skupiny 8. června 1944 se hovořilo o krajní levici, levici, středu a pravici. 48) Vzhledem k tomu, že pod pojmem středu se tenkrát už rozuměli lidovci, je možno usuzovat, že levici měli tvořit sociální demokraté spolu s českými socialisty. V rozporu se skutečností, že president byl podrobně informován o poměrech mezi sociálními demokraty, je jeho poznámka v rozhovoru s Patzákem, kdy vyslovil obavu, "zda Bechyně nemá příliš velký vliv na Fierlingera". 49) Vysvětlení, že dr. Beneš ještě v té době neměl zcela jasno o úloze Fierlingra, se zdá být nepravděpodobné. Ke konečnému rozchodu mezi Bechyněm a druhou skupinou sociálních demokratů došlo v srpnu 1944, kdy Bechyně vydal jako důvěrný tisk článek, 50) ve kterém ostře napadl exilovou vládu a zastřeně i presidenta a sociálně demokratické členy vlády. Bechyněho útok odmítl Němec prohlášením, které rozeslal všem vojenským skupinám sociálních demokratů. Před návratem do Prahy Likvidace sociální demokracie na Slovensku a závěrečná jednání v Moskvě a Košicích na jaře 1945, byly posledními episodami tragické exilové činnosti sociálních demokratů. Vyhlášením vlády v Košicích 5. dubna 1945 skončila i formálně činnost zahraniční representace sociální demokracie, i když důsledky její aktivity byly pociťovány ještě dlouho po té a v podstatě vedly k likvidaci strany v létě 1948. Tato poslední fáze, před návratem do Prahy, byla hotovým výprodejem demokratických myšlenek. I dohoda, kterou president uzavřel v Moskvě v roce 1943, byla s hlediska nekomunistických stran ještě velkým úspěchem proti tomu, co následovalo v Moskvě a Košicích v prvních mě47) D o p i s B e č k y a N ě m c e presidentovi z 31. července obsahoval f o r m á l n í d o p o ručení na ministra tři j m é n a : Majera, Patzáka a Josefa K o s i n y . B y l o však výslovně d o p o r u č e n o , aby ministrem b y l j m e n o v á n M a j e r . 48) Z á z n a m ze schůze z 8. června 1944. 49) D o p i s Patzáka N ě m c o v i ze 14. č e r v e n c e 1944. 50) R u d o l f
Bechyně,
Před
návratem
domů,
Londýn,
1944.
53
sících roku 1945. V roce 1943 jednal president s komunisty sám. O dva roky později jednali s ním a s komunisty i ostatní politické strany a přece nedovedly uhájit to, co sjednal už dříve Beneš sám. Je ovšem nutno přiznat, že posice Sovětského svazu, a tím i čs. komunistů, byla na počátku 1945 daleko příznivější než za první návštěvy Benešovy v Moskvě. Okolnosti, za nichž dolo k likvidaci agrární strany, nejsou dostatečně známy. O tom, že ke konečnému rozhodnutí došlo až těsně před koncem války, pravděpodobně v týdnech předcházejících moskevských jednáním, svědčí telegram presidenta Němcovi, podle něhož by v nové vládě "měli být komunisté, sociální demokraté, národní socialisté, lidovci a ti agrárníci, kteří neměli vinu na Mnichovu a nekolaborovali s Němci". 51) Při moskevských jednáních vyslovili komunisté několik požadavků, jež byly ostatními partnery přijaty bez velkých okolků. Jedním z nich bylo, že Němec, Bečko, 52), Ingr a Slavik nesmí být členy příští vlády. Komunisté měli námitky i proti účasti Ripkově, ale v tomto případě se Beneš za Ripku zasadil. Nedostalek dokladů o posledních měsících roku 1944 a prvních měsících roku 1945 znemožňuje přesnější kritické zhodnocení činnosti sociální demokracie v této době. Totéž platí o malé skupině sociálních demokratů v Moskvě (Fierlinger, dr. Beneš, dr. Polák, dr. V. Erban). Bernard, podle úsudku P. E. Zinnera, 53) vyhlásil novou sociálně demokratickou politickou linii svým prohlášením o zhroucení politiky strany v předmnichovské republice a svým slibem podporovat jednotu dělnického hnutí a úzkou spolupráci bloku dělnických stran. 54) Vyhlášením vlády skončila činnost exilu a tím i činnost exilové sociální demokracie. Sociální demokracie, které v roce 1939 šla do podzemí a do exilu s dobrou pověstí, kterou si získala za dvacet let poctivé práce v první republice, a také svým statečným postojem v druhé republice, se objevila po šesti letech práce v exilu prakticky v troskách a v závislosti na komunistech. Za pomyslnou jednotu strany, které nakonec bylo formálně dosaženo, se zaplatilo velkou cenou: byly zrazeny mnohé demokratické zásady, jež sociální demokracie v minulosti vždycky hájila. 61) Telegram
Beneše
Němcovi
z 25.
září
1944.
5 2 ) V případě B e č k y se argumentovalo, že j e h o nárok na místo ve vládě zanikl likvidací slovenské části sociální d e m o k r a c i e . 53) P . E. Z i n n e r , " M a r x i s m in A c t i o n " , Foreign str. 647. 54) V i l é m B e r n a r d , " O n o v o u
54
Affairs,
cestu". Československé
N e w Y o r k , č e r v e n e c 1950, listy,
15. února
1944.
NÁVŠTĚVOU U BORISE P A S T E K N A K A Gerd Ruge
(Moskva)
Můj první dojem z Borise Pasternaka byl nezapomenutelný: vysoký, šedovlasý muž stál v otevřených dveřích domu a mával mi vstříc, vstupte! vstupte! Gestikuloval oběma rukama a usmíval se na mne, když jsme procházeli zasněženou pěšinou jeho zahrady. Vlastně ani nevím, jaké přivítání jsem očekával; rozhodně jsem nečekal, že se s Borisem Pasternakem setkám už u vchodu do domu, že mi bude kynout vstříc a usmívat se. Spíše jsem očekával, že se střetnu s jistou reservovaností, rozvahou a i nedůvěrou; pravdou je, že s tím vším (aspoň v jisté míře) jsem se setkal, když jsem mluvil s Pasternakovou ženou nebo s jeho přáteli. V básníku samotném jsem nalezl jednu z nejsvobodnějších lidských bytostí, jaké jsem kdy poznal — a toho slova užívám nikoli proto, abych zdůraznil vnější svobodu, ale abych vystihl osobnost zcela suveréní, plnou sebedůvěry, otevřenou a pravdivou. V Borisů Pasternakovi jsem se poprvé setkal s tím druhým Ruskem — se zemí, jejíž rozměry vůbec neznáme a jež je ještě nepřístupnější, než Sovětský Svaz sám. Boris Pasternak, kterému je nyní šedesátsedm let, studoval v Marburku a mluví plynně německy, anglicky a francouzsky. (Jeho otec opustil Rusko v roce 1921 a žil v Německu až do doby, kdy se Hitler doslal k moci; zemřel jako emigrant v Anglii, kde dosud žije jedna z Pasterakových sester, která je provdána za oxfordského profesora psychiatrie). Ve svém malém dřevěném venkovském domku blízko Moskvy, kde jsem se s Pasternakem setkal, je tento básník spojen s kulturou celého světa. Není na něm nic provincionálního a návštěvník nepozoruje žádných následků dlouhé isolace, v níž Pasternak žil. Peredelkino, ležící asi čtyřicet minut jízdy od Moskvy, je malá vesnice, obklopená kopci a jehličnatými lesy, kde ve třicátých letech sovětský Svaz spisovatelů vybudoval spisovatelskou kolonii, sestávající z dvoupatrových dřevěných domků, obklopených velkými zahradami a z vnějšku si velmi podobných. Jeden z těchto domků, Pasternakův, je zařízen snad ze všech nejskromněji. Nábytek je jednoduchý a je tu jen tolik kusů, kolik je jich třeba k životu na venkově. Pasternak má
55
ještě byt v Moskvě, ale rád tráví většinu svého času v této venkovské dače. Vstoupil jsem z mrazného vzduchu přímo do příjemně vytopené kuchyně. Pasternak mi potřásl oběma rukama a p o výměně obvyklých frází jsme šli nahoru do básníkovy pracovny. Pasternakova žena, tmavovlasá, všedně vypadající a trochu tělnatá žena, nás zavedla do téměř prázdného pokoje s velkými okny. Byl tam psací stůl, velký šatník ze světlého dřeva, několik prádelníků, židle, pulpit a vysoká knihovna z tmavého tvrdého dřeva. V knihovně jsem zahlédl velký rusko-anglický slovník a velkou ruskou bibli; byly tam také snad všechny spisy Kafkovy, v originále, a Proustův A la Recherche du T e m p s Perdu, francouzsky. "Kafku jsem ještě nečetl, teprve jsem ty knihy dostal," řekl Boris Pasternak. " T e ď právě čtu Marcela Prousta. Nádherné a místy velmi, velmi nádherné . . . ale něco chybí. O tom si však pohovoříme později." A pak, téměř bez přechodu, se Pasternak pustil do vzrušeného monologu. Byl to pokus básníka vystihnout sebe sama, definovat vlastní dílo. Jména Rilkeho, Thomase Manna, T. S. Eliota, James Joyce vyvstávala a opět se ztrácela v přívalu přirovnání. ' T a k h l e spojit v jedné osobě tvůrčí síly Thomase Manna a Rilkeho — to by vydalo velké umělecké dílo," řekl Pasternak. V Thomasů Mannovi bylo příliš z prostředí experimentální psychologické kliniky; a pak také, říká Pasternak, psal příliš mnoho esejí pro literární časopisy. Ale jeho umění, spojeno s jemností a hloubkou a se smyslem pro transcendentno Rikeových Aufzeichnungen, des Malte Laurids Brigge — to by pak bylo dílo! A jakým románem by byl takový Odysseus, kdyby svou jasností se vyrovnal Joyccovým Dubliners. On sám je moderní autor, řekl Pasternak, a podíval se při tom poněkud omlouvavě na vysoký pulpit, který spíše připomínal Goetha — ale ten prý si opatřil teprve nedávno, poněvadž ho namáhá sedět u psacího stolu. Konec konců, v jeho díle se obrazí jen dnešní svět. A náhle jsme ae dostali k námětu, který mě nejvíce zajímal, totiž k Pasternakovu románu Doktor Živago, jenž vyšel nedávno v Itálii, ale nebyl dosud schválen censurou v Rusku. Pasternak, jehož proslavila lyrická poesie, mi vyprávěl, jak jeho básně vznikají, jak se vrší představa na představu a vjem na vjem, ne bez námahy, pravda, ale také s jistou neodolatelnoatí. Teprve po válce Pasternak shledal, že je znám jako básník, a že je znám za hranicemi své země. Najednou vyskočil ze židle, vzpřímil se, vysoký, s úzkým, hluboce brázděným obličejem, s rukama visícíma bezvládně podél těla: " A tak jsem si řekl, musíš se postavit čelem ke svému jménu. Zdálo se mi, že si musím opravdu vy-
56
sloužit to dobré jméno, které jsem získal. A to nikoli poesií, ale prózou, něčím, co by mne stálo více práce, více úsilí, více času a více všeho ostatního." Pasternak připomíná, že je mu přes šedesát let, že je už starý člověk, který prožil doby nejisté a vzrušující zároveň. Jeho povinností je podat svědectví, svědectví umělce, nikoli politika. A umělecké dílo se nemůže pohybovat jen na jedné rovině; musí hovořit na různých rovinách. V románu — a také v jeho románu — postavy pravdy a postavy falše musí říci své. "Máte pravdu," pokračoval, "když se tážete, zda věřím v to, co jsem napsal. Moje odpověď j e : ano. Podal jsem svědectví jako umělec; psal jsem o době, v níž jsem žil." — Doktor Živago není autobiografickou knihou, ale dějově se odvíjí v prostředí, které Pasternak dobře znal, ve světě jeho přátel — profesorů, spisovatelů, herců a umělců. A znovu mluví Pasternak, s důrazem a nekonečnou vážností, o pocitu závazku podat svědectví, vystavit dokument své době. Hovořili jsme pak o jeho práci na tomto románu; pomáhala mu překonat vnitřní krisi. Pasternak nenaznačil, jakého druhu tato krise byla; možná, že to byla krise lyrického básníka, který psal své verše ve "vnitřní emigraci", kdy nebylo naděje na uveřejnění této poesie a kdy Pasternak si vydělával na živobytí — a možno říci, že dobře vydělával — překlady velkých evropských klasiků, a který zároveň cítil, že musí jednou vydat svědectví o době, ve které žije a o životě, který prožil, svědectví v hutné formě velké prózy. Pasternak začal pracovat na svém románu ještě před Stalinovou smrtí a dopsal jej na sklonku roku 1955. Román pak šel do Moskvy několika nakladatelstvím a také redaktorům některých literárních časopisů. V té době Pasternak neměl nejmenších pochyb o tom, že kniha vyjde; a tak jedna kopie byla poslána italskému nakladateli Feltrinellimu, který ji nedávno vydal v italském překladu v Miláně. V té době mladý sovětský redaktor, komunista, — jak Pasternak výslovně podotýká — byl románem nadšen. Chtěl, aby se zkrátil natolik, aby v této revidované formě mohl vyjít v Sovětském svazu; Pasternak souhlasil. Vyprávěje to, ukázal při tom na řadu kreseb, visících na zdi pracovny nad pulpitem — byly to originály prvních ilustrací k Tolstého Vzkříšení. Jsou dílem Pasternakova otce. Když Tolstého dílo vyšlo poprvé, mohlo rovněž vyjít jen ve zkrácené versi, která byla schválena censurou. Nezkrácené dílo spolu s ilustracemi vyšlo jen ve vydáních zahraničních. Anglický misionář, poznamenal Pasternak, rozdávající bible, kresba, znázorňující "nohy spoutané řetězi" — tyto a jiné ilustrace carská censura neschválila. Tak první ruské vydání bylo podstatně zkráceno — a přece to byla velká kniha, dodal Pasternak.
57
Tento básník si uvědomuje, v jaké zemi žije. Neměl žádných námitek proti zkrácení románu. Je sice pravda, řekl dále, že on, Pasternak, nepatří k těm autorům, kteří dnem i nocí horlivě přepisují vlastní knihy; že si však byl jist tím, že v té zkrácené formě jeho román v Sovětském Svazu vyjde. Ale kniha zůstávala ležet u nakladatelů. Každý svaloval odpovědnost za konečné rozhodnutí na někoho "nahoře", až nakonec nebylo nikoho, kdo by se cítil oprávněn a pověřen vydání románu schválit. Pak se stalo, že kdosi požádal milánského nakladatele, aby odložil publikaci italského překladu; Feltrinelli souhlasil s odkladem šesti měsíců. V té době Pasternak sám byl v nemocnici, v kremelské klinice, reservované pro zvlášť vynikající sovětské občany. Čas ubíhal a dosud nebylo žádného rozhodnutí o sovětském nakladateli, který by román vydal. Konečně kdosi navštívil Pasternaka v nemocnici a žádal, velmi přátelsky, aby básník telegrafoval Feltrinellimu o vrácení rukopisu k jistým úpravám. Pasternak neměl mnoho naděje, že italský nakladatel vůbec odpoví, ale přesto telegram poslal. Po té došlo k oficiální intervenci v Miláně; o tom však Pasternak nehovořil. Sám jsem měl dojem, že také Pasternak se domnívá, že jeho román by býval v ostatním světě nevyvolal takovou sensaci, kdyby nejprve vyšel, i ve zkráceném znění, v Sovětském Svazu. — "Je mi líto, že kolem mé knihy se strhla taková bouřka," řekl. "Každý o ní píše, ale kdo ji opravdu četl? A co se z ní cituje? Pořád tytéž odstavce, snad tři strany z knihy o sedmi stech stranách." Podíval se na mne zvídavě a zeptal se, zda jsem ji četl. Odpověděl jsem, že jsem ji nečetl, jednak proto, poněvadž neumím italsky a za druhé proto, že v celé Moskvě nelze sehnat ani jediný výtisk milánské edice. Jisté také je, že Boris Pasternak dosud neviděl svůj román v knižní formě. Pasternak neodvolává nic z toho, co napsal; nechce vyškrtnout ani jednu jedinou závažnou větu; ale odmítá, aby se jeho kniha pojímala jako politický pamflet, aby se v ní viděla obžaloba sovětské společnosti. Není tomu tak dávno, řekl, co ho navštívilo několik novinářů-komunistů; mluvilo se takřka výlučně o sensaci, kterou kniha vyvolala, nikoli o knize samotné. Když Boris Pasternak říká, že jeho kniha není dílem politického člověka, pak hovoří zcela upřímně. Pasternak není z těch, kdož se chtějí podílet na ideologických rozporech. Není to posláním jeho románu. Není pochyb o tom, že Pasternak není komunista; nevěří v dialektický materialismus. Říká o sobě, že je "téměř atheista", a pak hned osvětluje, s hlubokým vzrušením v hlase, své pojetí Boha. Století jsou mu příčkami na Božím žebříku. Občas, a jen velmi zřídka v lidském životě, říká Pasternak, snad tři-
58
krát, ale rozhodně ne více než desetkrát, člověk neomylně a nezapomenutelně vytuší Boží přítomnost — někdy v lásce k uměleckému dílu, někdy v lásce k vlastní zemi, někdy v lásce k ženě. Znovu se vrací k Thomasů Mannovi, aby vysvětlil, co myslí; zdá se mu totiž, že v konečné analyse Mannovo dílo postrádá božské jiskry, onoho pojítka s transcendentnem, A pak hovoří o Goethově Faustu, jehož přeložil do ruštiny, zmiňuje se zejména o těch pasážích v první a druhé části, v nichž poesie je tak neodolatelně vzrušující, že čtenář až ztrácí vědomí, někdy i na několik minut, ačkoli už při druhem, i sebepozornějším čtení týchž řádek už neví, co vlastně na nich bylo tak zdrcujícího a vzrušujícího . . . Nikoli, Pasternak není spisovatel, který by se pokoušel o ideologický pamflet. Cítí nutkání vydati svědectví životu své doby, epoše, ve které žil a o které se nyní domnívá, že je u konce. Doba revoluce je za námi, říká. "Proklamace, demonstrace, bojůvky — to všechno je už za námi. T e ď roste zcela něco jiného a zcela nového. Roste to nepozorovatelně a tiše, tak jako roste tráva. Roste to, jako roste plod, a roste to v mladých. Základním úkazem naší epochy je, že se rodí nová svoboda." Tato slova jsou odrazem poslední věty v Pasternakově románu, nadějných, optimistických slov, která si mezi sebou vyměňují dva přátelé mrtvého Dr. Živaga. N e b o ť Pasternak není zahořklý člověk. Je to optimista, hluboce věřící, věřící v život a v nadřazenost života jakékoli theorii nebo dogmatu. O něco později, dole v jídelně, Pasternak prudce gestikuloval se svou sklenkou vodky, nakláněje se nad bohatě prostřeným stolem a pokaždé vstávaje k novému přípitku. Výbušný a veselý, vnášel do hovoru stálo nové myšlenky. Přišlo několik jeho ruských přátel, dva mladí vědci a jejich ženy. Oba mladí muži patřili k nejvzdělanějším lidem, jaké jsem kdy poznal. V plynulém rozhovoru citovali Shakespeara a Aisshyla, sv. Augustina a K a f k u ; četli Prousta ve francouzštině a Hemingwaye anglicky. Pasternak nám pak vyprávěl, že právě toho dne se setkal s ženou, která znala Rilkeho někdy v letech 1918 až 1921. Byl rozhořčen nespravedlivou a záludnou kritikou Rilkeho díla, kterou četl v jednom východoněmeckém časopise. Neschvaluje sice nic z toho, čemu se říká Rilkeův kult, ale takto prý Rilkeho opravdu nelze hodnotit. A pak se rozhovořil o Goethovi a Shakespearovi jako kdyby to byli jeho současníci, a mluvil o nich v jejich vlastních jazycích. Pověděl nám také, že Bertolt Brecht h o kdysi požádal, aby přeložil do ruštiny děkovnou řeč, kterou Brecht proslovil v Moskvě, když přijímal Stalinovu cenu. Pasternak přeložil tento projev bez zvláštního nadšení a rovněž bez nadšení četl sbírku
59
Brechtovy poesie, kterou mu německý dramatik poslal na důkaz své vděčnosti. Nic ho nepojí s básníky, říká Pasternak, kteří jsou jen poetickými. Teprve když Helena Weigelová přijela do Moskvy se svým divadelním souborem, si Pasternak uvědomil, že vlastně přeložil řeč velkého básníka a že — vzhledem k jednostrannému výběru v antologii Brechtovy poesie, vydané ve východním Německu — se téměř připravil o požitek z četby celého díla velkého básníka. Pasternak znovu povstal a pronesl nový, tentokráte vlastenecký přípitek. Poznamenal úvodem, že chce nyní hovořit o literární výchově v Sovětském svazu. Je to podle jeho soudu důležitá práce. On sám byl esoterickým básníkem, ztraceným v impresích a představách; a za tuto literární průpravu j e vděčný. "Nestal jsem se socialistickým realistou," řekl. " N e , nejsem socialistickým realistou. Ale stal jsem se realistou a za to jsem upřímně vděčný." A pak bylo ještě něco jiného, čemu chtěl připít, a to ve vší upřímnoti: byl vděčný své době a své zemi, n e b o ť jeho dílo a a jeho tvůrčí síla byly určovány právě jimi. Je to zvláštní muž, tento Boris Pasternak. Jako básník je téměř neznám ve své vlastní zemi, s výjimkou poměrně malého okruhu lidí. Říká o sobě, že je realista, ale zřejmě jen v té míře, v jaké jsou realisty všichni ti velcí básníci, kteří chtějí uchopit svět v jeho celku. V ž d y ť pro většinu mladých lidí, kteří vycházejí ze sovětských učilišť, musí jeho básně být takřka nesrozumitelné. Jsou plodem temné a ponorné tvůrčí síly, plné symbolů a slovních skupenství, dynamických a zneklidňujících visí. Jeho básně ho uvedly do společenství přátel, o nichž oficiální literární kritika Sovětského svazu říká, že žijí ve věži ze slonoviny, ve "vnitřní emigraci". Svým románem Doktor Živago Pasternak chtěl překročit hranice tohoto kruhu. Měl to být universálně platný dokument doby, prostý ve svém jazyku, skromné, přímé a snadno srozumitelné svědectví. Stalo se však, že právě tato kniha nebyla uveřejněna v Pasternakově rodné zemi. Pro většinu soudobých čtenářů Pasternak zůstává jen skvělým překladatelem z evropských klasiků, který umožnil ruskému lidu nový pohled na dílo Goethovo, Schillerovo a Shakespearovo. Tento muž tedy žije dnes ve vesnici Peredelkino v duchovním světě, který objímá všechno, co lze nazvat západní civilisací. T o j e svět, ve kterém žije, enkláva svobody, kterou si sám vyhloubil. Je to svět, v němž ideologické posice zůstávají bez obránců. Řekl sám o sobě, že není socialistickým realistou. Není také marxistou a není komunistou. Ale konec konců — která strana by mohla vydávat za svého stoupence
60
člověka, který považuje ruskou revoluci, a celý vývoj touto revolucí určený, jenom za přechodnou fázi světových dějin, jenom za předehru k zrození čehosi nového? Boris Pasternak a jeho přátelé žijí patrně v jedné z těch oas, jimiž se evropská civilisace udržuje v těchto neklidných dobách — oas, po nichž volal Arthur Koestler tváří v tvář kulturnímu zhroucení, jež sebou přináší tato kolektivní doba. Jestliže Pasternakův poměr k jeho okolí, k cílům společnosti, v níž žije, se zdá podivně dvojakým, pak to není jen důsledkem nesnadného postavení, v němž se člověk jeho typu nutně musí nalézat v takovémto státě. Je to proto, poněvadž tento nesmírně vitální a optimistický básník odmítá, ve své hluboké víře v sílu života, zaujmout nepřátelské postavení ke světu, který je kolem něho. T o je také patrno z jeho odpovědi na otázku, co vlastně myslí tím, když říká, že ruská revoluce už skončila a že dosáhla svého cíle. Pasternak řekl: "Dovolte, abych vám dal básnickou o d p o v ě ď . Nemyslete si, že to jen jenom zmatené blábolení. Moji ruští přátelé mi mohou odporovat, chtějí-li. Co chci říci, j e toto: Rusové mají rozdílný poměr k vlastnictví a k majetku. Rusové se pokládají za pouhé hosty v tomto životě. A pravda j e patrně ta, že my Rusové jsme filosofičtější než Západ." Muž, který takto hovoří, nemluví jen za sebe; mluví za to druhé Rusko, které svět miloval v klasicích ruské literatury, za Rusko, které je dnes skryto našim očím za obrovitou fasádou technických výkonů a za oponou ideologických sporů, Rusko, plné nádherné lidské síly, nádherné a tragické schopnosti trpět. K d o ví, jak početné je toto druhé Rusko? K d o ví, kolik lidí náleží ke kroužku jako je ten, který si kolem sebe vytvořil Pasternak? Nejsou to odbojové skupiny, bojující proti státu — takové pojetí by bylo falešné a svádějící s cesty. Tylo kroužky tvoří lidé, kteří nesporně splňují své povinnosti vůči státu — někteří tím, že překládají a jiní tím, že pracují v oboru vědeckého badaní. Zároveň si však tito lidé zachovali svou osobnost, zachovali si nedotčenu svou integritu; jsou to lidé, kteří neříkají nic, v co by nevěřili — i když někdy neříkají všechno, v co věří. Za Stalinova života Boris Pasternak nepřispěl ani jedinou básničkou ke glorifikaci kultu osobnosti. A odvážil se risika předložit svůj román Doktor Živago k posouzení státnímu nakladatelství teprve v době, jež se mu zdála být zralou. Možná, že to byl omyl a že doba dosud zralá nebyla. Ale Boris Pasternak bude žít dál a jeho přátelé budou žít dál jako správci a ochránci té velkolepé lidskosti, kterou známe z ruské historie. Žijí v tom klidném středu, který lze nalézt v ohnisku každého cyklonu. Přeložil Pavel Tigrid (New York)
61
DOKTOR ŽIVAGO
(úryvek z románu)
Boris Pasternak (Moskva)
V d u b n u 1954 u v e ř e j n i l a m o s k e v s k á Z n a m j a deset n o v ý c h b á s n í B o r i s e Pasternaka a o z n á m i l a , ž e j e h o r o m á n Doktor
Živago
vyjde brzy knižně.
D o s u d nevyšel a K o n s t a n t i n S i m o n o v m e z i t í m prohlásil v P a ř í ž i , že důvod
nutno
jediné
h l e d a t ve
dostupné
špatné
vydání
anglicky a n ě m e c k y )
kvalitě
italské
románu.
(kniha
Přečetli
vyjde ještě
jsme
letos
si
a ve s h o d ě se z á p a d o e v r o p s k o u literární
m á m e za to, že j e to r o m á n v y n i k a j í c í a zcela
dosud
francouzsky, kritikou
nevšední.
Z o b s á h l é h o , 700 stran č í t a j í c í h o díla, u v e ř e j ň u j e m e tři kratičké u k á z k y (všechny z údobí
občanské v á l k y ) , pro román charakteristické:
první
ukázka j e částí intelekutální debaty, která p r o s t u p u j e celý r o m á n ; b á s n í k ohledává
semínka
Pasternaka
a
kořínky,
z
nejčastěji m l u v í lékař
nichž
A l e — j a k patrno z d r u h é u k á z k y — slovují
vyrůstá
smrtonosná
žeň.
a básník, který dal r o m a n u i j i n é postavy
(Kubaricha)
nejvniternější básníkovy pocity a podávají, b y ť
p o d o b ě , svědectví o naší d o b ě . Jiná ukázka —
Za
jméno. vy-
i v e fantaskní
volně přeložená
báseň,
j e ž s p o l u s j i n ý m i t v o ř í integrální část r o m á n u — svědčí o d o b o u nenarušeném
zdroji
Pasternakova
lyrického
genia.
(Pátá kapitola jedenácté části nazvané Vojsko lesů) Na podzim byl tábor partyzánů v místě zvaném Lysyj Otók, v hájku na temenu hory, pod kterou tekla rychlá zpěněná řeka, obtékajíc ji ze tří stran a vymílajíc její svahy. Před partyzány přezimovaly na tomtéž místě tlupy Kappelovy a za pomoci obyvatel je opevnily; na jaře odtáhly. T e ď v nedotčených pevnůstkách, v zákopech a chodbičkách se zabydleli partyzáni. Liverij Avorkjevič se o své útočiště dělil s doktorem. Už druhou noc hoobtěžoval svými řečmi a nenechával ho spát. "Rád bych věděl, co teď dělá můj nejctihodnější rodič, můj důstojný Vater, můj papachen," Můj Bože, jak je nesnesitelný tenhle komediantský tón, povzdechl si pro sebe doktor. Je jako jeho táta. "Pokud jsem pochopil z našich rozhovorů, znal jste Averkije Štěpáno-
62
viče moc málo. A jak se mi zdá pravda, velectěný pane."
máte o něm názor nepříliš dobrý,
"Liveriji Averkjeviči, zítra máme volební schůzi. Kromě toho se chtystá proces se sanitním personálem pro aféru samogónu.* Lájoš a já nemáme ještě připravený potřebný materiál. Kvůli tomu jsme ostatně k vám chtěli zítra přijít. A už dvě noci nespím. Odložme konversaci. Mějte se mnou slitování." "Ne, vraťme se k Averkiji Štěpánoviči. Co mi povíte o starochovi?" "Máte ještě mladého otce, Liveriji Averkjeviči. Proč o něm mluvíte, jako by to byl stařec? Ale co myslím! Už jsem vám mockrát řekl, že se špatně vyznám v různých odvarech socialismu a nevidím zvláštní rozdíl mezi bolševiky a ostatními socialisty. Váš otec patří k druhu lidí, kterým Rusko vděčí za převraty a výstřednosti poslední doby. Averkij Štěpánovič je typ a povaha agitátora. Jako vy je typickým produktem ruského revolučního vření. "Je to chvála nebo hana?" "Ještě jednou vás prosím, odložme rozhovor na vhodnější chvíli. Pak bych vás rád znovu upozornil na to, že jste si opět navykl bez míry šňupat kokain a že ho svévolně berete ze zásob, za něž já jsem odpovědný. Potřebujeme ho k jiným účelům, nehledě k tomu, že je to jed a já odpovídám za vaše zdraví." "Ani včera jste nebyl na školení. Trpíte zakrnělostí sociálního nervu, jako vesničtí analfabeti nebo tupý zatvrdlý maloměšťák. A přece jalo lékař, vzdělaný člověk, a jak se zdá, taky umíte psát. Vysvětlete mi trochu, jak to všecko jde dohromady?" "Nevím. Pravděpodobně to nejde dohromady, ale je to tok. Konečně, buďte shovívavý." "Skromnost je vždycky lepší než pýcha. Ale místo sarkastického usmívání byste udělal lépe, kdybyste se seznámil s programem našich kursů a uznal, že vaše domýšlivost není na místě." "Bůh vás ochraňuj, Livereji Averkjeviči! Co s tím má co dělat domýšlivost? Obdivuji vaši výchovnou práci. Ostatně v denních rozkazech se vždy opakuje přehled různých otázek. A já je čtu. Jsou mi známy vaše myšlenky o duševním rozvoji vojáků a jsem jimi přímo nadšen. Všecko, co jste říkal o vztazích bojovníka lidové armády k vlastním * P o domácku vyráběný
líh.
63
druhům, k slabým, k bezbranným, k ženě, k ideálu čistoty a cti, se dokonale podobá tomu, co dalo vznik obci Duchobory.* Je to varianta tolstoismu, sen o důstojné existenci, který zaplnil celé mé dospívání. Jak chcete, abych se tomu smál? Ale za prvé, theorie kolektivního zdokonalení, jak se začaly chápat po Říjnu, nemohou mě nadchnout. Za druhé, všecko j e ještě daleko od uskutečnění, a jen mluvení o nich bylo zaplaceno takovým mořem krve, že, opravdu, cíl nesvětí prostředky. Za třetí, a na tom záleží nejvíc, když slyším povídat o předělání života, ztrácím sebevládu a propadám zoufalství. Předělat život! Tak mohou mluvit jenom lidé, kteří snad prošli vším možným, ale nikdy nepoznali život, nepocítili jeho ducha, jeho duši. Pro tyhle lidi bytí je jen hrouda hrubé hmoty, kterou ještě styk s nimi nezušlechtil a která proto potřebuje, aby ji předělali. Ale život není hmota, není to materiál. Je to, chcete-li to vědět, prvek, který se neustále obnovuje a přetváří; život sám se věčně předělává a obnovuje, a j e o tolik silnější a vznešenější než všechny naše nejapné theorie." "Nicméně si myslím, že kdybyste chodil na schůze našich nádherných lidí, vaše morálka by byla lepší a nepropadal byste melancholii. Vím dobře, kde je příčina. Trápí vás, proč na nás přišly pohromy a nevidíte východisko. Ale, drahý příteli, není třeba podléhat panice. Vím o věcech daleko hroznějších, které se mě týkají osobně a o nichž vám t e ď nemohu nic říct, a přesto neztrácím kuráž. Naše neúspěchy jsou dočasné. Konec Kolčakův je nevyhnutelný. Vzpomeňte na moje slova. Uvidíte, vyhrajeme. Potěšíte se." Ne, to je opravdu zvláštní, myslel si doktor. Jaká dětinskost! Jaká krátkozrakost! Pořád mu opakuji, že naše názory jsou protichůdné, že mě zajal násilím a násilím mě drží u sebe, a on si myslí, že mě trápí jeho neúspěchy a že mě povzbudí jeho naděje. Jaká slepota! Zájmy revoluce o existenci sluneční soustavy, to je pro něho jedno a totéž. Cílil odpor u bez odpovědi pokrčil rameny, neskrývaje, že Liverijova prostodušnost překročila meze jeho trpělivosti a že se stěží ovládá. Liverij si toho všiml. "Zuříš, Jupitere. Chci říci, že nemáš pravdu," řekl. "Ale snažte se konečně pochopit, že tohle všecko se mě netýká. 'Jupiter', 'netřeba podléhat panice', 'kdo řekl a, musí říci i 'mouřenín vykonal svou práci a může jít', tyhle sprostoty, tyhle výrazy nejsou pro mě. * Náboženská
64
sekta,
odmítající
dogmata
a
církev.
Říkám a, a neřeknu b, ani kdybyste se rozkrájel. Připouštím, že vy jste majáky a osvoboditeli Ruska, že bez vás by bylo po něm, že by se propadlo v bídě a nevědomosti: přesto mě nezajímáte a kašlu na vás, nemám vás rád a jděte konečně všichni k čertu. Páni, kteří myslí jako vy, oplývají příslovími, ale zapomněli na nejdůležitější, to je, že lásku nelze vynutit násilím, a navykli si osvobozovat a dělat šťastnými ty, kteří o to nestojí. Pravděpodobně si namlouváte, že pro mě není na světě lepšího místa nad váš tábor a vaši společnost a že bych vám měl blahořečit a děkovat za své věznění, za to, že jste mě osvobodil od rodiny, od syna, od domova, od práce, od všeho, co mi je drahé a čím žiju. Slyšel jsem pověsti, že Varýkino přepadla nějaká formace, ne ruská. Říkají, že vesnice byla vykradena a vypleněna. Kamennodvorskij to nezapírá. Zdá se, že moji i vaši mohli utéci. Mluví se o tajemných válečnících s barety a s prošívanými kazajkami, kteří prý přešli po zamrzlé řece Rynvě, v době strašných mrazů, a aniž pronesli jedinou nadávku, pobili každou živou bytost ve vesnici, a pak prý zmizeli stejně tajemně. Co o tom víte? Je to pravda?" "Hlouposti, smyšlenky, bláznovství, jakých se chytají poraženci." "Jestliže chcete být tak dobrý a velkomyslný, jak se snažíte vypadat ve svém poučování o výchově vojáků, nechte mě jít, kam chci. Dám se do hledání svých drahých, o nichž ani nevím, jsou-li naživu a kde jsou. Ale nechcete-li to udělat, prosím vás, mlčte a nechte mě na pokoji, protože všecko ostatní mě nezajímá a už za sebe neručím. A pak budu mít aspoň právo, proklatě, prosté právo spát." Natáhl se na břicho na lůžko, s obličejem do polštáře. Vší silou se snažil neposlouchat ospravedlňování Liverijovo, který pokračoval v konejšení, říkaje mu, že s jarem bílí budou definitivně poraženi, občanská válka skončí, přijde svoboda, blahobyt a mír. Pak už nikdo
T v o ř i t d n e s , to z n a m e n á tvořit v n e b e z p e č í . K a ž d é v y j á d ř e n í je už čin a tento čin n u t n ě se vystavuje v á š n í m století, které n i c n e o d p o u š t í . M y , spisovatelé dvacátého století, j i ž n i k d y n e b u d e m e smět stát stranou dění. N a o p a k : v í m e , ž e se n e m ů ž e m e v y h n o u t s p o l e č n é b í d ě , a že jed i n ý m n a š í m o s p r a v d l n ě n í m , je-li j a k é , tkví v naši z p ů s o b i l o s t i p r o m l o u v a t za ty, kteří m l u v i t n e m o h o u . M u s í m e tak činit za v š e c k y , kteří trpí v t o m t o o k a m ž i k u , a ť j i ž m o c m i n u l á n e b o b u d o u c í , vlád a stran j e u t i s k u j í c í c h j e j a k á k o l i v : u m ě l e c totiž nezná p r i v i l e g o v a n ý c h katů. A l b e r t Camus
65
nebude zadržován. A l e až do toho dne je nutno mít trpělivost. P o tom všem, co se vydrželo, po takových obětech a tak dlouhém čekání, už to nebude dlouho trvat. A pak, kam by t e ď šel? Pro jeho vlastní dobro, není možno nechat h o odejít samotného. Zas začíná se svým kolovrátkem, ď á b e l ! Pouští jazyk na špacír! Jak to, že se nestydí rok přežvykovat pořád totéž?, povzdechl si v duchu rozhněvaný Jurij Andrejevič. R á d se poslouchá, zlatoústý, ničemný kokainoman. P r o něho noc není noc, s ním se nedá ani spát ani žít, prokletý. Ach, jak ho nenávidím! Bůh ví, jednou ho asi zabiju. Ach, T ó ň o , ubohé děvčátko! Jsi živa? K d e jsi? V tuhle dobu, m ů j Bože, už jsi musela porodit! Jaký byl porod? Je to chlapec nebo děvče? Všichni m o j i drazí, co se s vámi stalo? T ó ň o , má věčná výčitko a vino! Láro, když vyslovím tvé jméno, bojím se, že cítím, jak mi s tvým jménem odchází duše. Bože m ů j ! A tenhle si tu dál hraje na řečníka, nenechá toho, nenáviděné zvíře bez citu! Jednou to už nevydržím a zabiju ho. (Šestá a sedmá kapitola
dvanácté části nazvané Bílá
jeřabina)
Dny se krátily. V pět už bylo tma. K západu Jurij Andrejevič mířil, k poli, jda přes velkou cestu, kde před několika dny Liverij diskutoval se Sviridem. U planiny a u chlumu, kde se tyčil jeřáb, označující konec pole, zaslechl drzý a nestoudný hlas Kubarichy, své soupeřky, jak žertem nazýval "zvěrolékařku". Žena zpívala pronikavým a naříkavým hlasem veselou rychlou píseň, snad z častušek. Stáli a poslouchali ji. Jednohlasné výbuchy smíchu, mužské i ženské, ji co chvíli přerušovaly. Pak vše zmlklo. Pravděpodobně se vzdálili. A tu Kubaricha zpívala jinak, pro sebe a polohlasem, domnívajíc se, že j e úplně sama. Ze strachu, že se dostane do bažiny, Jurij Andrejevič postupoval pomalu, ve tmě, stezkou, která obcházela planinu, před jeřábem bahnitou, ale najednou se zastavil jako zasažený. Kubaricha začala zpíval starou ruskou píseň, kterou neznal. Nebo snad improvisovala? Ruská píseň je jako voda mezi hrázemi. Zdá se stojatá, nehybná, ale v hloubce tryská bez přestání ze zdrojů a klid její hladiny j e klamavý. Všemi prostředky, opakováními a ozvěnami, píseň zpomaluje pohyb vlastního obsahu, který se postupně odvíjí. Pak se rázem odkryje a naplní nás úžasem. Hluboký smutek, cudný a držený na uzdě, který ke konci vyrazí ve zpěvu. Je to početilý pokus zastavit čas slovy.
66
Kubaricha napůl zpívala, napůl přednášela: Utíkal zajíček bílým světem, Bílým světem, po bílém sněhu. Utíkal zajíček pod strom jeřabin, Utíkal, a takto plakal pod jeřábem: Já, zajíček, mám srdce příliš bázlivé, Srdce bázlivé, které se poleká, Jsem zajíc a bojím se stopy šelem, Stopy šelem a vlků s jejich nenasytným břichem. Smiluj se nade mnou, rostlino jeřabin, Ty, který's jeřáb, krásný strom jeřabin. Nedej svou nádheru nešlechetnému nepříteli, Nešlechetnému nepříteli, zlému krkavci. Rozptyl po hrstech nachové bobule větru, Větru po hrstech, do bílého světa, do bílého sněhu, Skutálej je na místo, jež mi je drahé, Až k poslednímu domu ohrady, D o posledního okna a do onoho pokoje, Tam kde se zajatkyně ukrývá, Láska má, po které dychtím. Pověz do ouška té nebohé Hřejivé slovíčko, slovíčko vroucí. Já trpím ve vězení, voják války. Jsem smutný, já voják, v cizí zemi. Ale uteču z hořkého vězení, Uteču a poběžím ke svému jeřábu, ke své krasavici. Partyzánka Kubaricha vymítala ďábla z nemocné dojnice, patřící Pališe, manželce Pamfila, Agafje Fótijevně, důvěrně nazývané Fátevna. Dojnici vzdálili od stáda, dovedli ji poblíž k jednomu houští a za roh ji přivázali ke stromu. Vpředu, u předních tlap, byla, sedíc na pařezu, hospodyně; vzadu, na stoličce užívané k dojení, čarodějka. Zbytek nesčetného stáda byl rozptýlen na malé mýtině, obklíčené kolem dokola jako stěnou špičatými jedlemi, vysokými jako hory, a které, zdálo se, jako by seděly na zemi silnými hřbety svých širokých spodních větví,
67
Na Sibiři se chovala obzvláště cenná rasa švýcarských krav, téměř všechny stejné barvy, černé s bílými skvrnami. Krávy nebyly méně unaveny než lidé nedostatkem, dlouhými pochody, nesnesitelným neklidem. Hlavně z tohoto důvodu často onemocněly. Namačkané jedna na druhou, ve své tuposti pletly si pohlaví, a bučíce, vrhaly se jako býci jedna na druhou, zdvihajíce do únavy dlouhá a těžká vemena. Dojnice, takto pokryté, prchaly se zježeným ocasem a lámajíce větve a keře utíkaly do lesa, kam je pronásledovali, křičíce, staří pasáci a mladí dojiči. Několik zvědavců, shluklých stranou, rušilo čarodějku. Ta je měřila od hlavy až k patě nepřátelským pohledem, ale byla by ztratila na důstojnosti, kdyby doznala, že ji obtěžují. Její sebeláska umělce jí to zakazovala a tak předstírala, že je nevnímá. Doktor ji pozoroval z hloučku, skrývaje se jejímu pohledu. Bylo to po prvé, co ji mohl dobře pozorovat. Kubaricha měla na sobě svůj obvyklý anglický baret a plášť hráškové barvy spojeneckých vojs, nedbale rozepnutý. Ostatně, pyšný výraz zasmušilé náruživosti, oči mladě se blýskající pod černým obočím, jasně zrcadlily na jejím obličeji ne už mladém, jak málo si všeho všímá, co potřebuje a bez čeho může obstát. Ale podiv Jurije Andrejeviče vzbudil výraz Pamfilovy ženy. V několika dnech děsivě zestárla. Zdálo se, že překroucené oči jí vypadnou z důlků. Na krku prodlouženém jako tyč bila naběhlá žíla. Tak ji zničily tajné noci. "Nedává mlíko, drahá," říkala Agafja. "Myslela jsem, že není její doba, ale ne, už měla dojit a pořád je bez mlíka." "Jakápak její doba? Nevidíš, že má vřed na bradavce? Dám ti trávu s přepuštěným sádlem na mazání a pak k ní promluvím." "Jiné moje neštěstí je můj muž. "Očaruju ho, aby se netoulal. To jde. Přilne k tobě, už ho nedostaneš s krku. Pověz mi třetí neštěstí." „Ale on se netoulá. Kéž by to dělal. Neštěstí je právě to, že dělá pravý opak, pověsil se na mě, na děti, pro nás si vyprázdní duši. Já vím, co myslí. Myslí, že rozdělí tábor a pošlou nás na různá místa, že skončíme rukama mohamedánů a on nebude s námi a nikdo nás neochrání. Myslí, že nás budou mučit, že se budou bavit našim trápením. Znám je, ty jeho myšlenky. Jen aby si nic neudělal." "Budeme na to myslet. Zbavíme ho trudnomyslnosti. Pověz mi třetí neštěstí."
68
"Ale já nemám žádné třetí! To jsou všechny, dojnice a manžel." "Ach, jsi chudá na neštěstí, matko moje! Vidíš, jak to s tebou Bůh myslí dobře. Takové jako ty se dnes hledají s lucernou. Dvoje trápení pro jednu ubohou hlavičku, a jedno z toho je příliš dobrý manžel. Co mi dáš za krávu? Začnu k ní mluvit." "A co ty chceš?" "Šišku bílého chleba a manžela." Kolem vybuchl smích. "Děláš si blázny?" "Dobrá, když na tom trváš, vzdám se chleba. Dohodneme se jen na manželovi." Smích rostl. "Jak se jmenuje? Ne, ne manžel, dojnice!" "Krasavka." "Tak půl stáda, jsou to samé Krasavky, nu, nezáleží na tom. Blahořečme." A začala zaříkávat dojnici. Zprvu se její kouzelnictví týkalo výhradně hovada; pak se dala unést a přednesla Agafje celou přednášku o magii a o jejích uplatněních. Jurij Andrejevič poslouchal jako očarovaný ten blouznivý příval slov, jako kdysi, když dorazil na Sibiř z evropského Ruska, poslouchal uchvácen barvité vyprávění drožkáře Vakcha. Vojačka mluvila: "Teto Morgosjo, navštiv nás. Úterý středa, usekni vředa. Odděl se, sužovateli, od kraví bradavky. Stůj klidně, Krasavko, nepřevrhni stoličku. Stůj jako hora, dej mléka jak řeka. Bubáku, ďáble, odstraň prašivý strup, zahoď ho do kopřiv. Je pevný jak slovo cara, jak slovo hojitelky. Všechno je třeba vědět, Agafjuško, zaklínání, urážky, slova, jež ublíží, slova, jež ochrání. Hle, díváš se, a myslíš, že je to les. A zatím je to nečistá síla, jež se utkala s andělskými válečníky a jako vaši bojuje s mohamedány. Nebo se podívej, na příklad, kam ti ukazuju. Ne, na tuhle stranu, drahá. Dívej se očima a ne šíjí, koukej, kam ti ukazuju prstem. Hle, hle. Co myslíš, že to je? Myslíš, že to je vítr, srážející a splétající větev s větví? Myslíš, že to je pták, stavící hnízdo? Není tomu tak. Je to nejvěrohodnější úskok zlých duchů. Je to rusalka, pletoucí věnec pro svou dcerku. Slyšela přicházet lidi a
69
vzpřímila se tam. Vylekali ji. Doplete v noci, dodělá věnec, uvidíš. Nebo ten váš rudý prapor. Co si myslíš? Věříš, že to j e prapor? Ne, věz, není to prapor: j e to rudý šátek bludičky, která přináší smrt, která přitahuje, povídám, ale proč, co přitahuje? Šátkem láká mladé hochy a kyne jim, přitahuje mladé chlapce k smrti, aby j e poslala do záhuby. Věřili jste, že j e to prapor, utíkejte ke mně, chudí a proletáři všech zemí. Teď j e třeba vědět všechno, matko A g a f j o , všechno, všechno, všechno, j a k to je. Jaký pták, jaký kámen, jaká tráva. T e ď , na příklad, onen pták bude špaček. Zvíře bude jezevec. T e ď , na příklad, pomysli si, s kým se chceš pobavit, stačí, když mi to povíš. Přivedu ti, kohokoliv se ti zachce. Chceš-li ho, náčelníka nás všech, pána lesů, i Kolčaka, chceš-li, i careviče Ivana, chceš-li. Myslíš, že se kasám, že lžu? Ne, nelžu, já ne. Vzhůru p o h l e ď , naslouchej. Zima přijde, a přijde bouře, požene chumelenici na hlavu a větrné víry. A v tom víru sněhu, v té sněhové smršti, zarazím nůž, zasadím nůž do sněhu až po r u k o j e ť , a vytáhnu ho ven celý rudý. Co, vidělas? Jak? A myslela's, že lžu? A l e kde se bere, pověz mi, ta krev v bouřlivé metelici? Toto j e vítr, vzduch, sněžný prach. V tom to vězí, kmotro, že tohle není vítr a bouře, ale megera bez manžela, která se proměňuje a ztratila svého synáčka, hledá ho v polích, pláče, nemůže ho najít. T o do ní m ů j nůž se noří. Proto ta krev. A já tím nožem uříznu, odřežu stopu komu chceš, a hedvábím ti ji přišiju na sukni. A chceš-li, aby to byl Kolčak, chceš-li, aby to byl Strelnikov, chceš-li, nový car, n e c h ť je kdokoliv, přilepí se ti na paty, kam ty půjdeš, půjde i on. A tys myslela, že lžu, myslela's, chudí a proletáři všech zemí utíkejte ke mně. Nebo taky, na příklad, padají t e ď kameny z nebe, jako déšť padají. Člověk vyjde na práh domu a prší na něj kameny. Nebo jiní viděli jezdce pelášit po nebi a jak podkovy koní zvonily o střechy. Nebo jistí čarodějové za dávných dob říkávali: tato žena má v sobě símě nebo sněť nebo kožíšek kuny. A válečníci v brnění jí otevřeli jedno rámě, jako se otvírá truhla, a šavlí z lopatky odřízli jedné měřici obilí, druhé veverku, třetí úl. Někdy se na světě bojuje s velkým a silným citem. K tomu se vždy přimísí soucit. Tím víc se nám předmět našeho zbožnění zdá obětí, čím víc ho milujeme. U některých soucítění s ženou přesáhne všechny myslitelné meze. V myšlenkách postaví ženu do nemožných situací, jakých na světě není, existujících jen v představivosti, a jsou žárliví na vzduch, jenž ji obklopuje, na přírodní zákony, na běh tisíciletí ještě dříve než byla." Jurij Andrejevič věděl o tom dost, aby mohl nabýt podezření, že poslední slova čarodějčina jsou začáteční místa jedné kroniky, a ť už Novgo-
70
rodské či Opatěvské, s přidanými opravami a s připojenými apokryfy. Po staletí čarodějové a vypravěči předělávali kroniky, předávajíce j e ústním podáním z generace na generaci. A to předtím, než j e dostali do rukou a pozměnili písaři. Proč ho vždy tak uchvátilo kouzlo tradic? Proč poslouchal to nepochopitelné blábolení, tu fantasii beze smyslu, jako kdyby šlo o skutečné myšlenky? Láře otevřeli levé rámě. Jedním mávnutím šavle jí odkryli lopatku, jako vniká klíč do tajných dvířek nedobytné pokladny. Z hluboké otevřené dutiny její duše se odhalila tajemství, jež obsahovala. Cizí navštívená města, cizí cesty, cizí cesty, cizí dojmy, cizí prostory se nastavovaly jak vlákna, v přadenách vlákna, v klubíčkách vlákna, jež se odvíjela a unikala ven. Ach, jak ji miloval! Jak byla krásná! Tak, jak vždycky myslil a snil, tak, jak potřeboval! Ale jakým způsobem? S jakého hlediska? Snad něco, co bylo možno zjistit, rozeznat ve volbě? Ach, ne, ne! S linií nenapodobitelně jednoduchou a čistou, kterou ji jedním jediným tahem, odshora dolů, nakreslil stvořitel, a s božským plánem bylo přiřčena jeho duši stejným způsobem, jako se do ručníku těsně zabalí děťátko po koupeli. Ale kde t e ď byl a co se to dělo? Les, Sibiř, partyzáni. Byli obklíčeni a on sdílel jejich osud. Jaké absurdní ďábelství. A znovu cílil, že se mu matou oči a mysl. Všechno se mu chvělo. V tu chvíli místo očekávaného sněhu začal padat déšť. Tvar překvapující hlavy, božské dílo, se táhl ve vzduchu z jednoho konce mýtiny na druhý, vlnící se, daleko větší než přirozeno, jako pruh napjatý mezi domem a domem v nějaké městské ulici. Hlava plakala a déšť, hustší a hustší, ji líbal, zaplavuje ji. "Jdi," řekla čarodějnice k Agafje, "mluvila jsem k tvé dojnici, t e ď se uzdraví. Pros matku Boží." Přeložil P. H.
71
MONOLOG PRODAVAČE Horace Gregory* Mám vám snad dokázat, že prodám mi to z očí, z pěšinky
Nekouká Když
potřebuji
Mám
to snad dokazovat
Zvedat
doušek
metráky
a mluvím
vlasech,
bez
těmahle
přestání?
rukama?
nad hlavu
Až celý sál povstane Podium
cokoli?
ve
se hroutí,
v potlesku světlo
Zástup volá po policii
náhle
a něco
upadne,
shasne,
a vzadu
U křesel pláče dítě po matce . . .? Když
ráno slunce otevírá
Prodal
bych
Tam, kde ani stéblo (Klíčivá Temnotu
A
trávy nikdy
síla jako paprsek, malého
Zdá s e být A navždy
parky,
i sílu očí, z kterých jenž
roste
život
nerostlo. páře
pokoje,
navždycky
kde právě
pryč, když slunce
je
zapadá
odchází.)
Mohl
bych vyučovat,
jak se
prodává:
Kurs, kterak vlastnit auto, platit Jak žít, abyste žili jako v S dětmi,
které jsou šťastné,
Prodá se všechno,
umíte-li
nájemné.
nebi nežli
sestárnou.
to vzít správně
Prodám
váš hlas, co se vám zdálo, že jste
Prodám
váš obličej
na dvoumetrové
I mládí, leta života, co nenávidíte Všechno
so prodá
do
ruky.
zaslechli,
plakáty, a co jste
milovali:
. . .
* Americký básník; narodil se roku 1898 v Milwaukee, ve státě Wisconsin. K r o m ě řady literárních studií a překladů z evropské poesie Gregory vydal tyto sbírky básní: Chelsea Rooming House (1930) ; No Retreat ( 1 9 3 3 ) ; A Wreath for Margery ( 1 9 3 3 ) ; Chorus for Survival 1935) ; Poems 1930-40; Selected Poems (1951).
Naučíte-li se časně vstávat, Chytit ranní vlak, vystavit všechno na prodej, Můžete-li o s o b ě říct: " J s e m chlapík, Který b y p r o d a l asfalt se silnice, Sněhovou zář, lesk pleti Mrtvých žen za výkladním sklem obchodů, Démantovou podkovu nahých tanečnic — růžové démanty A osm hodin na nohou, Dvacet let telefonických příkazů Či padesát let za pultem . . . " Nemusíte si dělat starosti. Máte-li můj talent, můžete (takhle v noci, až vám sšednou vlasy) Vyslechnout svůj vlastní rozhovor: "Jsem bělovlasý hošík prozřetelnosti A skoro šťasten tím, jak p r o d á v á m Své srdce, rty a krev: s dodávkou do domu. Nikde nekoupíte t a k o v o u lítost, takovou slávu, V š e c h n o na s k l a d ě ; hned k mání; do té nejmenší Napůl zapomenuté milostné aférky . . . " Snad opravdu už nikdo neumí Tak prodávat : prodám vám cokoli — Všechno, co mámí. Ač d o b ř e vím. Že přijde den, poslední půlhodina Posledních pět minut, jež nikdo nekoupí: Protože je ničím nelze zaplatit.
KAŽDÝ OTEVŘE
DVEŘE
LISTONOŠl
Horace Gregory Nebe
ve spoustě
dopisů
plechových
krabicích,
v košíku
V zásuvkách
registratury
V
i peklo
Láska,
obchod,
nenávist;
Z cyklostilu, Čtvrtletní
účet.
na
papír,
kanceláří: zavlhlé
oběžník,
stránky poštovní
I ten anonymní
průvodka,
říká:
"Pamatuj!" Kolik
jich
napsali!
a W a l p o l e Hanně Vždyť Než
ani
Zápisky
také dopisy,
Děkan Moore,
Swift
psával
Carlyle
své
o válce galské než směnky
na
nebyly úvěr
Stelle Jane;
Budoucí
říše.
( P a m a t u j na a navždy v
životě
ani
světa.
s mysli
profil A
zase
to dvě
Vlasy,
už
Mne
ještě
Už Bys
"Slib
mi,
Kroužil
V
Před Že
jen
je
jestli
Vidíš, jsem
A
jinde:
Jsem
že stíny
parku?
jak
mohu
lásky
zavřít
o tvé
tvoje
tvář.
vším,
ti stála "Nesnaž
zodpovědný
ruce,
rty
za
oči
a
ňadra
dveřmi
jiný
vtírám:
vlály
nemůžeš
Že
—
dveřích,
se
zdálo
vlásky
A pronikala
pamatuješ
ranního
. . . "
na jiných
třásla
lhostejně
pokoj
jevištěm
žádoucí, stín
Se
oběd?
uvěřit:
Kde
zas
a klobouk
si
miláčku,
nad
rychlé
mi
na
ulice."
v listí
chvilce
nejsem
Svítivé
někdy
pohled plášť
Ještě
žena,
zrcadlem,
Zvonek
se
a malý
tmy.
V a d n u t í jak
Se
všední
v davu
světla
"Promiň,
ale
Sotva
první
v náručí
krátké
vše
sestárli.
kvete,
Sejdem'
neviděli!
růžovost
jsem
už
jsme
nezapomeneš
plachou
tak
tolik
obchod
Ten
kotvě
Pashasínat
dopisy.
hodin.
dopisy.
že mne
na
Vždyť
a další
a na
ne.
říkají
měls
Tu
se
zmizet
Pamatuj!
—
šedivé.
jsme
jistě
nechal
Jak
psát a syna,
poznáš
skoro
noviny
Dvaadvacet
jsou
co
skráni
bronzu,
ranní
dcery
ty
na očí
minci.)
snadné,
let,
krok
li s
v
tvrdé
razítko:
Mám
jen
Nesejde
zvonek,
"Není
Těch
Už
s vavřínem
hlava
na
Poštovní
74
mne.
zůstanu,
tváři
po
. . . spíš
okolo
. . . Zbledlá
Plula
s mým
nač
mne
jsem
se
opustit, boku
svou
dětský
obličej,
jak pohledem
už
to
pochopíš
. . ."
smrt."
pod
podíval:
kdy
s e pochopit, za
dopis:
včera
já
sám A
jinde:
lunou
"Jsem
běloch,
"S díky
katolík,
přijímáme
"Vzpomínáš "Na
oči jsem
let."
pozvání."
na ten večer
vlastní
Pád
stár jednadvacet
Vaše
v hotelu
Savoy?"
viděl
Paříže"
Dopisy
rostou
Třeští
v zásuvkách
v mlhavém
Nezapomene
ránu.
už písmo,
Jak čistý
nůž
s něj
"Vím,
že
jste
dosud
Psala
neviditelná
Je tomu
Slova,
která
další
zvonek
je
obdržel,
které
stáhlo
slupku
klidu:
nezapomněl.
Tyto
řádky
ruka,
dvanáct
Na uvedenou
a
Kdo
hodin.
adresu. vám
Neodpovídejte
Toto
jsou
poslední
píši."
Přeložil Jan Tumlíř
Spisovatel
se
nevyhýbá
obtížným
nemůže sloužit těm, kteří dělají vány.
Jinak
by
spisovatel
stál
úkolům. dějiny:
sám
Podle
vlastní
definice
slouží těm, j i m ž jsou
a sám, zbaven
svého
dnes
vnuco-
umění.
Ani
c e l é a r m á d y tyranství b y h o n e v y v e d l y z j e h o s a m o t y , ani k d y b y — zvláště t e h d y n i k o l i v ! — neznámého
si u l o ž i l s n i m i šlapot v taktu. A v š a k
vězně, vydaného
ponížení
na
druhém
konci
světa,
ba
ticho
dovede
v y r v a t s p i s o v a t e l e z j e h o e x i l u , a to v ž d y t e h d y , p o d a ř í - l i se m u u p r o střed p r i v i l e g i a s v o b o d y promluvit Každá Jen je
svým
generace
moje větší:
nezapomenout
na o n o t i c h o , a u m í - l i m u dát
uměním. zajisté
generace už zabránit, aby
se
domnívá,
že
je
její
ví, ž e svět n e z m ě n í .
úlohou
Možná
se svět n e r o z p a d l . J a k o
předělat
svět.
však, že j e j í
úkol
dědička
prodávajících
se d ě j i n , v n i c h ž se na s e b e k u p í z p u c h ř e l é r e v o l u c e , z b l á z n i v š í s e t e c h nika,
mrtví
nosti
dnes m o h o u
bohové
a vysílené
ideologie,
v nichž
z n i č i t v š e c k o , aniž u ž k o h o
síly
plné prostřed-
d o v e d o u přesvědčit,
v
n i c h ž sama v z d ě l a n o s t s e snížila až k s l u ž b i č k o v á n í nenávisti a ú t l a k u , tato
generace
musila vzkřísit z hlubin
svých vlastních
záporů v
sobě
a k o l e m s e b e d r o b t y t o h o , c o t v o ř í d ů s t o j n o s t žití a u m í r á n í . T v á ř í v tvář s v ě t u , o h r o ž e n é m u r o z k l a d e m , v n ě m ž naši v e l c í i n k v i s i t o ř i se p o koušejí
nastolit j e d n o u
provždy
k r á l o v s t v í s m r t i , tato
generace
že b y m ě l o být j e j í m posláním, aby v šíleném závodě s časem mezi
národy mír, který
by
nebyl
mírem
otroctví, aby opětně
už
ví,
obnovila smířila
práci s kulturou a aby znovu postavila archu úmluvy společenství všech lidí.
Albert
Camus
75
ANDĚL MEZI HODINAMI Jiří Voskovec (New York) R o m á n Jiřího V o s k o v c e , z n ě h o ž p ř i n á š í m e ú r y v e k , n e m á d o s u d d e f i nitivní n á z e v ; z a c h y c u j e h i s t o r i i n ě k o l i k a generací na p o z a d í u d á l o s t í u p l y n u l é h o století. D o m n í v á m e se, že n e n í b e z zajímavosti; p r o č e s k o s l o v e n s k é j e ž d o s u d nezná J i ř í h o V o s k o v c e j a k o r o m a n o p i s c e .
publikum,
V půli září 1937 už nebylo pochyby, že sklizeň burgundské révy vydá během doby šťávy vskutku lahodné. Od nejpokornějších Beaujolais až po nejurozenější ze všech Romani Conté, Corton a Clos-Vougeot, hrdá krev francouzské půdy slibovala dozrát v budoucí kulatost, zemitou plecitost a životodárnou bujnost. Staroslavná prst matky Evropy se v pravdě toho pozdního léta rozevřela po celé své šíři, a její pole, jež po tisíciletí brázdily jak pluhy míru tak spřežení bitevní, vrhla úrodu hojnosti. Od zlatem se vlnícího pšeničného oceánu Ukrajiny až po jablky obtěžkané štěpnice Normandie, pevnina se chystala napěchovat své sklepy, špižírny, stodoly u sýpky. Na jihozápadě, pravda, se v jednom koutě zvlášť neurodilo. Nebylo rolníků toho podzima na španělských polích, zato však skvostná maškaráda s ohňostrojem. Starosvětští polní velitelé Wehrmachtu bok po boku mladistvým hrdinům Luftwaffe v rozpuku, spolu se švarnými veterány vítězných italských legií z Habeše, navlékli španělské stejnokroje, aby se střetli s nejnadanějšími abiturienty Kursu vyšší strategie při Moskevské vojenské akademii. Ruští vojenští páni dbali pravidel hry a rovněž se oděli španělským hávem, ovšem s výložkami jak se patří jasně odlišného zbarvení ; tak jako při každých řádně vedených manévrech, i zde museli Červení stát proti Modrým. To byly manévry všech manévrů: sovětské Rusko proti fašistickému Německu a Itálii, v plné polní kamufláži co španělští republikáni a španělští povstalci. Slepé patrony nebyly trpěny, prolévána byla výhradně pravá krev, pokud možno převážně španělská. Vypálené a zničené statky, obce, mosty, silnice, kostely, nemocnice, školy byly výlučně španělské, bez ohledu na to, jakého jazyka bylo použito k rozkazu: Palte! , A tak onoho slunného, hojného září i poloostrov pyrenejský poznal
76
růst a zrání svého druhu. V zázemí, stranou od spouště bitevní čáry, techničtí odborníci továrny Fiat, výrobní znalci Stalinových tankových závodů a letecké kombajny Stormovik, inženýři a konstruktéři od Kruppa a Messerschmitta překládali zprávy s bojiště do přesně vyčíslených statistik a zevrubně doložených kritických rozborů. Aerodynamika, balistika, logistika, jakož i všechny spřízněné nauky a technologie zhouby bujaře vykročily vpřed. Nebývalá laboratoř byla po všeobecné dohodě obehnána chatrným plotem, který byl nazván "neintervence". Toto opatření mělo původně zamezit vstup každému kdo nebyl Španěl, leč nějak se stalo, že plot byl schopen zadržet pouze Velké Západní Demokracie, jak se zhusta říkávalo Anglii a Francii v oněch dávno zašlých časech. Státníci obou velmocí seděli nepohodlně na plotě, bezmocně přihlížejíce, zatím co jejich autoritativní sousedé obou vyznání hladce podlézali do Španěl. Někteří Angličané a Francouzi projevovali vážné obavy jak co do mravnosti tak co do moudrosti svých vlád. Podobné pochyby byly vyslovovány i hrstkou občanů oné dálné zámořské země, širé to a mohovité republiky, jež tehdá ještě udržovala svou brannou moc, loďstvo a letectvo v rozměrech přísně operetních; země, která dosud nebyla dosažitelna leteckou pošlou . . . Ba, mnoho Evropanů tenkrát pochybovalo, že ji lze vůbec pokládat za součást tohoto světa. A přece na obou březích Atlantického oceánu se ozývaly i jiné hlasy. Hlasy projevující zralou umírněnost a znaleckou jistotu, hlasy mužů pevných nervů, s jasným pohledem a chladnou hlavou, mužů zkušených a jak se říká zdravě vykutálených, kteří ve svých názorech a závěrech netrpěli "žádné potrhlé kantorské koniny a intelektuální vymyšlenosti", jak sami rádi říkávali. Tito světaznalí analytikové zahraniční politiky, kteří tloukli do psacích strojů v chicagském Loopu, kolem Elysejských polí v Paříži, ve středu newyorského Manhattanu a podél Fleet Street v Londýně, měli v každém z těchto měst jen co by nadávkou dohodil k dobře vybavenému baru, kavárně či výčepu, jejichž stěny byly zpravidla titulně vyloženy dřevem (v Paříži zrcadly) a ozdobeny fotografiemi závodních koní, filmových hvězd, boxerů a jockeyů. Zde srkajíce gin a tonic, Pernod či Bourbon whiskey, zahaleni v oblaku kouře, jehož aroma sahalo od Caporal Ordinaire až po Garcia-yGarcia, pronášeli s výše svých barových trojnožek neoficielní orakule k poučení důvěrného kroužku kumpánů: dostihových agentů, prodavačů závodních aut, kapelníků tanečních orchestrů, rozhlasových producentů, rozličných kategorií daňových podvodníků a jejich právních
77
zástupců, plastických chirurgů, filmových režisérů a bývalých tennisových šampiónů, nyní soukromých trenérů. Někteří Jen dát lit! To pevnou, věc, my
prohlašovali: "Žádná válka nebude. T o je čistě lokální věc. tomu Francovi šanci to těm Ruďasům a anarchistům nakresje ze všech jediný, kdo ve Španělsku dokáže dát dohromady ráznou vládu. A pak uvidíte, že se všechno uklidní. Hlavní se držme stranou!"
To bylo vyloženě primitivní stanovisko. Další, o chlub jemnější, znělo asi takto: " T o se ví, že to není občanská válka. Komu-náci si to rozdali. A ť ! Nechme j e ! Radši a ť se poperou tam, v malém měřítku, než aby do toho zatáhli celý svět. Hlavní věc, my se držme stranou!" A pak tu byl rozbor skutečně rafinovaný: "Konec konců, mezi námi řečeno, je to zdravé pouštění žilou. Pro Španělsko je to neštěstí — prosím, uznávám — ale s mezinárodního hlediska to uvolňuje napětí. Světovou válku si dnes nikdo nemůže dovolit. Naproti tomu takové lokální utkání sníží tlak vyvolaný konfliktem extrémních ideologií a to za cenu minimálních obětí a škody. Snížení tlaku samo pak navodí klima daleko příznivější vzájemné dohodě a trvalému míru. Hlavní věc, my se držme stranou!" A ť už předáci západního světa přáli sluchu těmto prorokům či prostě vyjadřovali převládající smýšlení — fakt je, že generálnímu štábu německému, italskému i ruskému bylo umožněno vésti tuto pokusnou válku bez překážek. Generálovi Francovi se pak rovněž bez překážek podařilo si pořídit štrapáční trůnek, který, jak budoucnost ukázala, úspěšně přetrval všechny vedoucí fašistické režimy světa. Tak tedy vypadala spanilá naše Země na podzim roku tisíc devětset třicet sedm. Hned se j í slibně zaokrouhlovaly boky jak do zlatova zrála, skvostná v hrdosti vítězství, v nasyceném spočinutí po splnění úkolu . . . a tu zas jako by se jí nervy chvěly samou nečinností . . . co vzdychala v bezesné noci, mučena pochybami a výčitkou svědomí; mrazila ji hrůza a temné předtuchy. A vysoko nad loňskou skřivánčí písní se klenula dětinsky modroučká nebesa pošetilých nadějí . . . babí léto motalo do pavučin hlavy vládců s očima vytřeštěnýma mezi cáry snů plných zbožných přání. Ráno 14. září se vrátil vychrtlý pán s procházky do čísla deset, Downing Street, podal sluhovi klobouk a deštník, tentýž, který o rok později
78
byl po celém světě karikován co hanebný meč smiřovaček, a požádal tajemníka, aby zavolal lorda Vansitarta v Zahraničním úřadě. "Máte něco z Prahy?", zeptal se, když se Zahraničí ozvalo. "Zatím nic, pane ministerský předsedo. Ale čekáme zprávu každou chvíli. Minulou noc prý starý pán jen tak tak přežil." " A l e ? Zpravte mne prosím, jakmile něco přijde. Vychrtlý pán seděl chvíli bez pohnutí, hluboce zamyšlen. Díval se ztrnule na své sepjaté ruce. Co chvíli se na nich stříbřitě zaleskly řídké chlupy, když je v krátkém záblesku mezi divoce letícími mraky ozářil sluneční paprsek padající do místnosti. Myslel si: mír. Pokoj. Ten stařec co nevidět pozná pokoj věčný . . . mír za časů Páně. A co my? Jakýpak mír připadne nám? . .. . Za našich časů? Ruce se mu sevřely. Záviděl kdekomu klid jakéhokoliv druhu; i mrtvým záviděl pokoj. Byl to vystrašený, lakomý, smutný člověk. Mír za našich časů . . . Přemýšlel dál o té neplodné myšlence a jen tak seděl a nic nedělal. O celé dlouhé hodiny dříve, ve tři ráno moskevského času, menší, poněkud zavalitý muž se stříbrem promíseným hustým havraním vlasem a s chladnýma bystrýma očima, jež hnízdily v bludišti vrásek a dolíků po neštovicích, stál u okno své pracovny, shlížeje do širého kre-
Zdá se, že marxistou už neni ten člověk, který vyznává světový názor definovaný danou náplní. Je to zřejmě člověk, který vyniká schopností ochotně přijímat úředně schválené názory. S tohoto hlediska v dané chvíli nezáleží na obsahu marxismu. Člověk je schopen kdykoli přijmout za marxismus cokoli, co je úředně doporučeno. Proto také až do 20. sjezdu v únoru 1956 jediným skutečným marxistou (a tedy také názorem, že jediná cesta k socialismu vede revolučním násilím; a naopak proti-marxistou byl ten, kdo uznával, že v některých zemích je možný nenásilný přechod k socialismu. A je těžko s přesností předpovědět, aspoň v této souvislosti, kdo bude marxistou napřesrok. Nebude ovšem na nás, abychom o tom rozhodli — od toho je úřad. Lešek Kolakowski ve varšavském týdeníku
Nowa Kultura, 27. ledna 1957
80
melského nádvoří, ležícího v tichu a ve tmě až na občasné kotouče prudkého syrového světla kolem stanovišť stráží.
Vrátil se ke stolu, vyklepal popel z dýmky a sáhl po americké cigaretě. Tahle chvíle bývala z celého dne nejplodnější. V časných hodinách po půlnoci měla jeho mysl sílu a hbitost; všechny problémy, jež bylo třeba řešit se mu najednou jevily v ostrých obrysech a ve své pravé podobě — jako ty kotouče světla dole na nádvoří. Vzal se stolu memorandum z ministerstva zahraničí. Jak je opět pročítal, vyvstalo mu jméno jistého soudruha z dob občanské války. Později, za Ovsjejenka, byl druhým politickým sekretářem sovětské mise v Praze. Ušel sice velké čistce a procesům, ale po popravě svého bývalého šéfa byl ovšem propuštěn ze zahraniční služby a zmizel jaksi z oběhu. Chci znát jeho názor, rozhodl se menší muž. Není teď ovlivněn zákruty vnitřní partajní linie; možná, že bude mluvit rozumně. Jakmile uslyšel v telefonu rozespalý hlas soudruha z občanské války, stručně se ohlásil jménem a šel přímo k věci svým jasným, překvapivě vysokým hlasem. "Poslyšte," spustil rychle. "Ten stařec v Praze bude do večera nebožtíkem. Co myslíte, jaké to tam bude mít následky?" Soudruh z občanské války se zakoktal, ale v několika vteřinách se opanoval a byl schopen projevit náhled, že starcova smrt by mohla mít celem zdravý účinek na vitalitu československé Lidové fronty. " P r o č ? " , zeptal se menší muž věcně. Soudruhovi na druhém konci drátu vyvstal na mysli ten malý, inteligentní a schopný národ. Poznal jej za těch veselých, povzbudivých časů v rychle rostoucí Praze v pozdních dvacátých letech, snad nejlepších letech jež kdy zažil . . . Měl rád ty lidi, temperamentem Slovany a přece vkusem, ironií a intelektuálním zápalem tak západní. A teď aby se zoufale snažil nacpat ty sytě barvité vzpomínky do úzkých šedých přihrádek marxistické dialektiky. " P r o č ? " , opakoval v podvědomé ozvěně slohu úvodníků z Izvěstií. "Protože maloměšťácké živly jak na venkově tak mezi zmatenými liberály v řadách inteligence a státního i soukromého úřednictva ztratily vůdce. Z jeho tak zvaného humanistického liberalismu teď zbude duté heslo, prapor bez praporečníka. Proto dialekticky správná politická akce nalezne snáze podporu. Já bych soudil, že pro stranu bude t e ď
poměrně snazší zformovat lidovou frontu v Československu v celkem kompaktní údernou sílu." "Co Beneš? Nezdědí automaticky starcovu posici?" "Totiž, posici, soudruhu, tu už zdědil . . . tedy jako státník a politik. Ale nikdy ne prestyž. Jeho popularitu nelze srovnávat s popularitou . . ." "Co teď vůbec děláte?", přerušil ho menší muž. "Moc toho není, soudruhu . . .", odvětil bývalý diplomat s nervosním smíchem. "Překládám českou středověkou poesii — a něco z moderní německé." "Co s německou poesií? T e ď potřebujeme vaši znalost střední Evropy. Tam se něco semele. No dobrá. Jděte spát." Soudruh z občanské války spát nešel. Vzbudil ženu, dopili spolu láhev vodky a povídali a smáli se a plakali až do bílého dne. Tohle nebylo o nic míň než z mrtvýchvstání. NKVD určitě telefonický rozhovor odposlouchalo. Do týdne si na něho začnou přátelé a známí vzpomínat . . . budou ho na ulici zdravit, poklepávat po zádech, veselo mu kynout, zase mu budou psát, zvát ho na recepce . . . V Kremlu se menší muž pohodlně rozložil ve své židli. Není-li Beneš silný vůdce, myslel si, je to dobré . . . ale taky je to špatné. Bude schopen čelit rostoucímu napětí v Rakousku? A v Sudetech? Praha se nevyhnutelně stane ohniskem Hitlerova tlaku. Uvidíme. Jestliže to Beneš nesvede, budu možná muset, pozměnit, taktiku . . . ba i strategii. Kdo ví? Za rok, za dva, budeme třeba mít docela novou konstelaci. Vstal a vrátil se k oknu. Okrouhlé tůně světla se ostře a chladně rýsovaly ve tmě. Stráže stály každá na svém místě jako figury na šachovnici. Menší muž stál bez pohnutí u okna s přimhouřenýma očima, zkoumaje jeden po druhém každý proveditelný tah. Venku odbilo půl čtvrté. Zabořil ruce do kapes, hmataje po dýmce a po tabákovém Těšil se na dobrou nerušenou hodinu poutavé šachové partie.
váčku.
V Berlíně bylo o pár hodin méně, ale přece jen dosti pozdě na diplomatickou recepci. Byl to však jen menší improvisovaný večírek. Chýlil se ostatně ke konci,
81
Italský velvyslanec a jistý vynikající římský ekonomik, odborník ve věcech koloniálních, byli posledními hosty v soukromém sídle pana z Ribbentropů. Stáli u plápolajícího ohně, ochutnávajíce sklenku, na rozloučenou; byl to ušlechtilý francouzský cognac, jehož složitý rodokmen jim hostitel právě mistrně popsal.Říšský ministr zahraničí shledával svoji minulost dovozce a vývozce vzácných lihovin a šumivých vín stále ještě při společenských příležitostech velice užitečnou. T e ď zaskočil do pracovny, aby vyhledal fakta, týkající se nacistického pronikání do Argentiny pomocí indoktrinováných "osadníků", podnik to, který pánovi z Říma vysvětloval. Odemkl zásuvku a uchopiv spis, který chtěl, povšiml si kopie depeše z pražského německého vyslanectví, jež zřejmě došla až po zahájení večírku. Ač dostatečně naléhavá k tomu, aby byla spěšně doručena do jeho soukromého domu, zpráva patrně nestála za to, aby ministr byl vyrušen pří plnění společenských závazků. Uhlazený, arijsky plavý bývalý obchodník šampaňským šlechtického původu přelétl okem depeši. Ale, ale! Podívejme se. Ten slovutný pan profesor jim umírá, co? Jeden z těch plesnivých mudrců, co kramařili ve Versailles — a taky tam ten svůj šmejd prodali . . . za židovské peníze! To se ví! To přece on přišel s tím blbým nápadem rozbít celou střední Evropu na ten hlavolam bláznivých republiček a království. Tak vida — a t e ď je s ním amen. Jako s celým tím shnilým, staromódním, židácko-hokynářským světem. Sevřel v pěsti kolonisační číslice z Argentiny. Uvědomil si jak je chytrý, jak má pravdu a jakou má sílu. Nádherný pocit být na straně propukajících běsů, na straně očistného orkánu. Na pochodu do nového tisíciletí. Vraceje se k hostům rozhodl, že referát Fuehrerovi o pražské depeši počká do rána; nač ho teď obtěžovat. A tak Fuehrer nebyl té noci vyrušen ze své dřímoty, kratičké a mělké, jakoby si štvaný zajíc v brázdě schrupnul. Fuehrer měl příjemný sen, což se stávalo málokdy. Viděl se v bleděmodré malířské blůze a černém baretu. Volně uvázaný sametový nákrčník mu dramaticky vlál v dujícím větru vysokých poloh. Třímaje paletu a štětec, stál na vrcholu čalounických štaflí, které však byly zároveň Eiffelova věž. Byl to nejvyšší bod na zeměkouli, n e b o ť mu
82
umožňoval namalovat obrovskou fresku na samu klenbu nebeskou. Mistrovské dílo bylo takřka hotovo. Vymaloval nesmírnou budovu — zámek — p a l á c — chrám — VĚC. Na nejvyšší římse stál nekonečný šik orlů, říšskoněmeckých orlů se zlatými haknkrajci na prsou. A nastojte! Namočiv štětec do oslnivé běloby, umělec t e ď sázel do každého orlího oka jeden po druhém mistrné body světla — ba samotného života. (Namaloval jim hlavy z profilu, takže každý pták měl po jednom oku. Úsporné a zároveň efektní.) Kdykoli další oživlo oko pod geniovým štětcem, dravec jím zamrkal, rozepjal křídla a vznesl se do modré dáli. Už mraky orlů se třepetaly po celém nebi, a jak víc a více se jich rodilo z božského doteku umělcovy ruky, tu vlny jásotu milionů tryskaly z propasti, nad níž pevně na štaflích stál. Městečko leželo v srdci mírně zvlněné pláně v srdci Čech, jež samy srdci podobny ležely v srdci Evropy. Mlha ranního září změkčila nabílenou podseditost zděných statků a nadlehčila j e v perleťové obrysy. Rozmazala štíhlé křivky bříz třapatými vločky páry tajícími s krajkou řídnoucího listí v mléku oblohy, jež slibovala polední modř. Hrstky dětí byly na cestě do školy. Poskakovaly podél vysoké, čistě omítnuté zdi, jež zahýbala rovnoběžně s asfaltovou silnicí k široké otevřené bráně, za níž se půvabně vinula mezi statnými duby a buky oblázky vysypaná kočárová cesta. V pěkné křivce mírně stoupala po rozsáhlém trávníku ke sličnému, leč nikterak honosnému venkovskému zámečku. Dvě vojenské stráže stály v pozoru v bráně. Asi tucet, vojáků postávalo v křečovitých hloučcích na kraji kočárové cesty přímo za branou. Mezi nimi bylo pár šoférů v černých uniformách s vyleštěnými kopnami. Jeden z nich držel zapálenou cigaretu, a pramének modrého kouře stoupal zpříma stříbřitou mlhou vzhůru do dubového listí. Celý výjev měl něco podivně nehybného, jakoby všední, bezvýznamná gesta trapně ustrnula, či jako kdyby se náhle zastavil filmový žurnál, a živý obraz na plátně zmrznul. Jeden ze školáků se u brány zastavil a sklonil se ke své malé sestřičce. "Vidíš tu v l a j k u ? " ukázal na bílou, zlatem vyšitou standartu, jež schlíple visela s žerdi na zámecké střeše. " T o jsou presidentovy barvy. Pokud jsou nahoře, tak je pan president živ. Jak by šly do půl žerdě, tak umře,"
" P r o č ? " , zeptala se holčička. "Protože je president, ty huso. Hrozně starej pán. P o d ' ! " Vrátilo se mu matné vědomí bolesti. Vynořiv se z naprosté nicoty, pocítil, že těžce dýchá. Bolelo to. Hodně to bolelo. Zároveň spatřil vidění. Aha, tady je to. Tož ještě jsem živ, když spím. Dýchal a spal dál, nepravidelně a křečovitě. Cítil se stísněn a polámán, jak se válel na mělčině procitnutí a pozoroval ten podivný zjev, který znal po celý život — tak mu to aspoň teď připadalo. Sen. Ovšem, že to byl sen, leč sen tak povědomý, že byl spíš jako nějaký starý rodinný obraz, o němž věděl, že visí v tam té tmavé síni někde hluboko pod prahem paměti. Tolikrát se zjevení vracelo, že kdykoli je zase uzřel, hned poznal, že spí a že se mu to zdá. Tentokrát to též znamenalo, že je dosud živ. Na širém moři se houpala l o ď . Nad ní se vznášel anděl, v ruce přesýpací hodiny. Každou minutu skanula z hodin do moře slza, zatím co anděl bo pokynem vážně volal. Moře bylo neklidné, chladné a černé. Nebesa těžká, hrozivá. V krásné andělově tváři byla bolest a hluboký žal. Dující vítr se slanými krůpějemi deště se hnal po obzoru, a přece se tak těžko dýchalo. Slzy neúprosně kanuly, každou minutu jedna. Postupně začal chápat, že leží na prostém vojenském kavalci ve své pracovně, kde také spával. Uvědomil si, že v místnosti j e mnoho lidí. Doktoři stáli poblíže, horlivě vtíraví, plně zaměstnáni svou bezmocností. Nade vším se pnula ošetřovatelka, bezúčelně a protivně blízko. Měli by ji poslat pryč. Kde jsou děti? Alice, Jan, Olga . . . a oba hoši, a vnučky? Neviděl je, ale věděl, že tu někde jsou. Pak někdo velmi tiše otevřel dveře a vpustil Beneše. Nastalo mnoho tichého klanění. President republiky, pomyslil si. Muž, kterého jsem národu doporučil za svého nástupce. Poslechli mne a zvolili ho. Pocítil náhle děsnou opuštěnost. Chtělo se mu vykřiknout: "Beneši, děláte to špatně!", týmiž slovy, kterými ho těch posledních pár bídných, ochrnutých let po abdikaci vítal skoro pokaždé, když ho nový president navštívil.
Neměl ponětí, co Beneš toho dne udělal, ale ať to bylo cokoli, byl si jist, že to udělal špatně. Chudák Beneš. Chudák malý . . . Je to vlastně znamenitý člověk, nejlepší ze všech . . . ale to nestačí, co? To bude teď asi všechno málo . . . Anděl s hodinami smutně, důrazně kynul, a další slza skanula do hučícího moře. Na okamžik se mu zdálo, že už vdechnout nedokáže. Prostě to bude nemožné. Pak však vdechl, a ulevilo se mu. Ještě mohu dýchat — to je dobré. To je dokonce výtečné. Děkuju Ti, Bože, žes mi vrátil dech. Avšak . . . avšak . . . Najednou byl naprosto vzhůru, ležel však dál se zavřenýma očima a teď co se mu dýchalo snáze, cítil v uších divý tlukot svého srdce. Vidění zmizelo. Tma pod zavřenými víčky byla tišivá. Avšak myšlenky svištěly panicky dál v bolestně zběsilém honu. Umíral člověk. Vysoký, silný, štíhlý, starý člověk umíral. Myšlenky mu tekly jako písek z přesývacích hodin, jako víno z převržené lahve, jako krev z rány . . . pro nic za nic vyplýtvané myšlenky, jen tak rozlité v prachu . . . nebo vůbec ne pro nic za nic . . . nýbrž, aby je vsála vyprahlá půda, a nějaké tajemné sémě bylo někde oplodněno. Tak nějak. Nebo docela jinak. Slova tajemství neodemknou. Jen snad lze říci, že sémě vzejde či zajde podle toho kdo jaký je, zda v hluboké podstatě je pro život či pro smrt. A zas platí: Nebo vůbec ne! Tak či onak, vysoký, silný, štíhlý, starý člověk ztrácel myšlenky — a byly to vysoké, silné, štíhlé myšlenky, jež pomalu opouštěly jeho chladnoucí mysl v rezavě rudé tepající pěně umíněného života. Myšlenka, že čas se krátí. Pro něj i pro mladou republiku, pro koráb státu, jemuž býval kapitánem, pro jeho zábavní jachtu . . . či to byl vor? Je to možné? Jen tak na rychle svázaný prám k záchraně nedomyšlených ideálů, jež ztroskotaly? Myšlenka na syna. Na veselého syna s lehkým jazykem a olověným srdcem. Na vesele smutného syna Jana. Myšlenka, že filosofie k ničemu není, když život je smrtelně raněn. Myšlenka, že tato myšlenka je nesmysl. Myšlenka: Dělám něco velmi bláhového. Někde jsem zabloudil do slepé uličky, špatně jsem zahnul právě na křižovatce, kde nejvíc záleželo na tom jít přímo.
85
Myšlenka: Ve smrti zrazuji svůj život. Sekli o mně, že prý jsem šťastný člověk. Tož přiznal jsem onehdá, dobrá, snad jsem šťastný. Proč? Tož protože i jako hlava státu jsem nikdy nic zásadně nezměnil na tom, več jsem věřil už jako chudý student. Nikdy jsem nemusil ničeho měnit na své víře v lidskost, v hledání pravdy, na svém respektu k nejvyššímu přikázání: Miluj svého bližního. Vždycky jsem zůstal na správné straně. Tak. Tož to jsem vše řekl. Tož to byla lež. Protože teď tu ležím v agónii a to samo dokazuje, že to byla lež. Agonie. Slovo, pak pojem, pak pocit agónie mu vrátil vědomí neúprosných bubnů vlastního srdce. Bylo teď všude. V uších, ve spáncích, v hrdle, v rozjitřených špičkách všech dvaceti prstů. Umírající naslouchal hranám svého srdce. Naslouchal? To bylo víc než naslouchání. Poddal se tomu, dal se svým srdcem roztlouci, rozbušit, zploštit. Postupně se s ním ztotožnil — on sám byl teď jeho tep — on sám byl srdce . . . nebo přesněji srdce bylo buben a on byl bubeník. Dál! Dál! Dál!, bubnoval. Konečně mezi výbuchy divého příboje krve se mu na bílé písčině mysli zalesklo na okamžik zrcadlo. Tenounká tkáň vody zarámovaná pěnou na plochém písku, a na ní otisknuto prsty bohů jméno PLATO. Další vlna krve se rozbila na rychle schnoucí písčině. Běl, růžovost a šeď mraků s modří nebe vteřinku ležely na břehu. A písek jednohlasně se sluncem a s větrem, s mořem: "Duše za živa nikdy dobrovolně nemajíc s tělem spojení . . .", pravil, zatím co vlny stíraly Platonovo jméno . . . "leč majíc tuto odtažitost za předmět svého ustavičného badání . . . není-liž arci vždy zabrána v umírání? A neníliž filosofie výzkum smrti?" Toho sc drž!, vykřikl dole ve své nejhlubší mučírně. Ta idea je provaz, jenž mne snad ještě vytáhne na světlo z čertovy díry plné falešných ozvěn . . . ano, z jeskyně Satanášovy, neb on je mistr zmatku, a peklo je rodiště šílenství. Uchopil křečovitě lano, jež mu Plato hodil do černé propasti. Na čem to lpěl? Na filosofické myšlence, nebo na pouhém klimatu filosofie, na vnitřní harmonii a filosofově jasném klidu?
86
". . jakoby cnost a služba boží nebyly štěstí samo a svoboda nejvyšší." Mohl-li Spinoza uzavřít své životní dílo touto podobiznou nesmrtelnosti, proč bych já nemohl v pokoji s ní umřít? Neřekl on však také, že cesta k "svobodě mysli" je drsná? " N e b o ť jak to, že by je takřka každý zanedbával, kdyby spasení bylo na dosah ruky a cesta k němu bez překážek?" Tož řekni s ním: "Spása je zajisté velmi obtížná jelikož je tak vzácná", ale neříkej, že ve chvíli smrti filosofie není k ničemu. A dál se potil, a tloukl na buben svého srdce jak africký čaroděj, lapaje po vzduchu v džungli umírání. ( Z anglického originálu přeložil autor)
Podstatná část politické a intelektuální činnosti naší doby . . . u s i l u j e o ideologickou renesanci revoluční levice; v podstatě je to pokus o z n i č e n í tradičního stalinského vyděračství spočívajícího v thesi, že v politickém životě není než jedné volby. Stalinismus methodicky vytvářel situaci, v níž každá nepříznivá kritika znamenala automatické zav r ž e n í do tábora reakce, automatické osočení z vyhlášení solidarity s kapitalistickým imperialismem. Stalinismus znemožnil jakoukoli společenskou kritiku a vždycky ji označil za protirevoluční . . . Stalinismus představuje způsoby a život p o l i t i c k é sekty. Strana stalinského typu přestává pokládat sebe samu za nástroj a stává se nejvlastnějším cílem, hnutím zcela nezávislým na společenských silách, které ji původně vytvořily. Lešek K o l a k o w s k i ve týdeníku Nowa Kultura, Ať přijímáme za svou jakoukoli filosofii dějin, za všechno, co jsme udělali ve jménu historie, hlavní
volby
v životě.
Určuje
je
naše
mravní
varšavském 1. září 1957
budeme právem souzeni a za všechno, co spadá sensitivita
. . .
Sebepřesvědčivější teorie sama o sobě nezmůže nic, nepřiměje nás ani pohnout malíčkem. Naší životní volbou je volba hodnot; to jest — mravní čin a za tento čin každý z nás nese svou osobní odpovědnost. Lešek Nowa
Kolakowski v časopise Kultura, Varšava, 15. září
1957
87
WALT WHITMAN A JAROSLAV VRCHLICKÝ William E. Harkins (Columbia University, New York) Pomineme-li ojedinělé básně, přeložené už dříve, Jaroslav Vrchlický byl prvním českým překladatelem Whitmana. 1 Vrchlického překlady jsou dodnes "standardní versí" Whitmana v češtině, i když od té doby vyšla již řada překladů jiných. Ačkoli si oba básníci byli na hony vzdáleni pokud se týče rázu jejich poesie, a třebaže Vrchlický přeložil stovky jiných básníků, Whitmanův vliv se přece jen poněkud projevil v jeho poesii, b y ť i v podobě spíše skreslené. Vrchlického první překlady z Whitmana vyšly v roce 1895 ve sbírce básní, přeložených z angličtiny, francouzštiny a němčiny, nazvané Z cizích Parnassů. Tento výbor obsahuje čtrnáct vesměs kratších básní, nejznámější mezi nimi " O Captain! My Captain!" Po jedenácti letech, roku 1906, Vrchlický vydal Stébla trávy, jež jsou daleko hojnějším výborem a obsahují asi jednu třetinu Whitmanovy celkové básnické produkce, v to počítajíc mnohé z dalších a známějších básní jako ku př. Song of Myself, Salut au Monde!, Song of the Open Road a jiné. S výjimkou tří básní, překládaných snad z angličtiny, Vrchlický je všechny (v obou svazcích) přeložil podle překladů německých. Vrchlický měl úžasné nadání na řeči, je však též pravda, že angličtinu neznal tak dokonale jako mnohé jiné jazyky. 2 V případě Whitmanově to byl zřejmě obtížný slovník, spolu a nesmírnou naléhavostí, nutivší Vrchlického k překotnému pracovnímu tempu, jakého bylo potřebí k vytvoření tak rozlehlého díla, jenž ho přiměl, aby se uchýlil k dosažitelným německým pramenům. Z nich užil celkem díla pěti překladatelů, většiny toho, co tehdy v němčině existovalo.3 1. V i z zajímavý č l á n e k L a d i s l a v a M a t ě j k y " K č e s k ý m p ř e k l a d ů m W a l t a"Whitmana," Rok, 1957, p p . 73-82. 2. V i z V í t ě z s l a v T i c h ý , Jaroslav
Vrchlický,
P r a h a , 1947, str. 359.
3. M e z i n i m i j s o u tyto p ř e k l a d y : ( 1 ) d e v ě t k r á t k ý c h básní, které p ř e l o ž i l F e r d i n a n d F r e i l i g r a t h a vytiskl v Augsburger Allgemeine Zeitung, 1869; ( 2 ) o s m krátkých b á s n í z Amerikanische Anthologie od A d o l f a Strodtmanna, 1870; (3) Grashalme, p ř e l . K u r l K n o r t z , Z u e r i c h , 1889; ( 4 ) Graskalme, p ř e l . K a r l F e d e r n , M i n d e n , 1904; ( 5 ) p ř e k l a d j e d n é krátké b á s n ě o d W i l h e m i n y P r i n z b o r n o v é v a n t h o l o g i i Von beiden Ufern des Atlantik, Halle, 1894.
88
Vrchlického úzká závislost na německých pramenech, i s jejich poměrně četnými omyly, nápadně dokazuje, že je používal. Je mezi nimi mnoho chybných překladů, jako německé "Mittag" a Vrchlického "poledne" místo Whitmanova "full-moou" (německý překladatel se zřejmě přehlédl a čet slovo "moon" jako " n o o n " ) . Nebo když Whitman píše "a word unsaid", a německý překladatel, přehlížeje zápor, překládá "ein gesprochenes Wort", což pak Vrchlický reprodukuje jako "vyslovené'' slovo." Někdy Vrchlický zachovává nepůvodní názvy z německých pramenů, jako třeba v básni, nazvané u Whitmana "Bathed in War's Perfume," kterou Freiligrath přeložil pod názvem "Die Flagge" a Vrchlický jako "Vlajka." Velice často se stává, že Vrchlický vynechává rozhraní mezi verši, připadá-li toto rozhraní na sám konec stránky v německém textu (neuvědomil si totiž, že tam byl odstavec); stává se také pravý opak, odstavec je přidán tam, kde není v angličtině, a opět z téhož důvodu. Je zajímavé, že Vrchlický měl anglické originály (najdou se dnes v jeho knihovně) a v některých případech je patrně používal, aby opravil nepůvodní názvy, jež Whitmanovým básním dali němečtí překladatelé. Neučinil to však ve všech případech. Nejzajímavější je ta skutečnost, že Vrchlický přeložil téměř všechno, co mu bylo v té době dostupné v němčině: tato shoda je tím nápadnější, uvědomíme-li si, že přeložil všeho všudy jen asi třetinu celkového Whitmanova díla. Zbývá nyní dotknout se Whitmanova vlivu na Vrchlického. Lze tu připomenout sonet "Walt Whitman" z Nových sonetu samotáře, jejichž datum, 1891, ukazuje, že se Vrchlický seznámil a Whitmanem ještě dříve než vydal své překlady z roku 1895. Značně rhapsodický, ba i drsný ráz této básně připomíná Whitmanův neuhlazený styl, b y ť i v pravidelné formě sonetu: Kdo jsi? — Jsem atom, který žitím zpívá. Co žádáš? — Nic! — Kam spěješ? — Zpátky k matce, jež od věků mne v svojí nesla látce, zkad vstala zázrakem má duše snivá. Co vidíš? — Vše, jak v jednu báseň splývá. Tvé náboženství? — Poctivost a práce! Tvůj přítel? — Každý! — S kým se utkáš v hádce? — Má každý pravdu, ať si co chce vzývá. Co nejvýš ceníš? — Volnost vždy a všade! Smrt neleká tě? — Obměnou mi žití. Čím je ti sláva? — Míň než bzukot muší.
89
Tvé zákony? — Má vůle mi je klade. Tvůj požitek? — Zřít v kosmu vlnobití a jeho zjevy chytat svojí duší. Ještě zajímavější je však titulní báseň z Vrchlického pozdní sbírky Strom života z roku 1909, která začíná těmito verši, poukazujícími na "strom života" z názvu knížky: Já v Čechách zřím jej — tentýž boží vzrůst! Walt Whitman v Louisianě zřel jej
kvésti.
Tu je zřetelná narážka na Whitmanovu báseň "I saw in Louisiana a LiveOak Growing." Myšlenkovým jádrem Whitmanovy básně je básníkův obdiv k stromu, jenž roste samoten a přece "vyslovuje radostné listy"; říká totiž Whitman, že by to nedovedl, že by nemohl "vyslovovat listy" (t. j. básně) osamocen, bez přítele. Jak se stalo, že si Vrchlický zmátl Whitmanův "live-oak" se starobylým náboženským symbolem stromu života? Odpověď lze nalézti v německém prostředkujícím textu. Dub, nazývaný v angličtině live-oak, je zvláštní druh dubu se vždy zeleným listím, který roste v jižních státech USA. Německý překladatel (Federn) toto slovo přeložil správně jako Lebenseiche, což opravdu znamená live-oak, Quercus Virginia. Vrchlický se však zřejmě domníval, že německé slovo Lebenseiche je neologismus, protože jej přeložil českým neologiemem jako dub života, "oak of life" v angličtině. Uvědomíme-li si, že pohanský strom života byl ponejvíce ztotožňován s dubem, jako třeba u Druidů, pak pochopíme Vrchlického omyl. Vrchlický pojímá strom života jakožto symbol životní jednoty, jejíž proud teče časem a žádná jeho část nikdy neumírá ani nehyne. Vzrůst a síla stromu stoupá z kořenů (symbolisujících generace praotců — stojí za povšimnutí, že kořeny stromu života tradičně symbolisují uctívání předků) do květu, představujících živou tvorbu. Lidská budoucnost je v utopisticko-mesianistické akci, jež člověka osvobodí. Takto Vrchlický formuluje mystickou rovnomocninu své všeobecné filosofie života a dějin, totiž víry v nekonečný pokrok a vývoj, jenž povede k triumfu družnosti, lásky a spolupráce. Takovéto pojetí vypadá na první pohled whitmanovsky. Ve skutečnosti však je celková emfase zcela rozdílná. Whitman je především individualista. Dokonce i jeho "live-oak" je jednotlivec, nikoli zevšeobecnělý
90
symbol života. Whitman je básníkem konkrétní přítomnosti, zatímco Vrchlického představa stromu života vyrůstá z abstraktní minulosti a obzvláště z kultu úcty k velkým mužům minulých věků. Což se opět příčí Whitmanovi, jenž není nakloněn ''velkým mužům," jehož hrdinou je obyčejný, civilní člověk. Vrchlický předvídá spásu lidstva jakožto výsledek mesianistické akce, životního díla výjimečných jednotlivců; Whitmanovi je život sám spásou všem otevřenou. A posléze mysticismus celého toho pojetí stromu života by byl býval cizí americkému básníkovi. Může se namítnout, že není správné zdůrazňovat tyto rozdíly, jelikož přece Vrchlického pojetí stromu života je očividně výslednicí jiných vlivů než poesie Whitmanovy. To je ovšem pravda, je však zajímavé a zároveň důležité pro Vrchlického celkové pojetí Whitmana, že zúmyslně klade důraz na ztotožňování svého stromu se stromem Whitmanovým, a to jak na počátku, tak na konci prologu. Whitmanovu rhapsodičnost lze až nebezpečně snadně pokládat za mysticismus. Patrně takto a chybně ji chápal Vrchlický. Je rovněž významné, že Whitman velmi ovlivnil Otakara Březinu, nejmystičtějšího z českých symbolistů. Podle všeho tedy první představa o Whitmanovi přišla do Čech skreslena v rámci náboženského mysticismu. Přeložil E. K.
ROZHOVOR S IGNAZIO SILONEM Navštívila j s e m Ignazia S i l o n e h o v únoru v ř í m s k é m ústředí " S d r u ž e n í p r o s v o b o d u k u l t u r y " , j e h o ž j e předsedou.. S i l o n e se už p ř í m o neúčastní p o l i t i c k é h o ž i v o t a ; p í š e a v ě n u j e se m e z i n á r o d n í m k u l t u r n í m stykům. Připravila j s e m p r o tohoto z největších žijících evropských r o m a n o p i s c ů italský p ř e h l e d o b s a h u něk o l i k a čísel Svědectví a informovala ho o p o s l á n í t o h o t o časopisu. S i l o n e p a k ochotně o d p o v ě d ě l na n ě k o l i k mých otázek: "Jak vzniklo
"Sdružení
pro svobodu
po M e z i n á r o d n í m s j e z d u spisovatelů, n o vinářů a umělců v Berlíně. T a m b y l o tehdy f o r m u l o v á n o p r o h l á š e n í , že duc h o v n í s v o b o d u je nutno p o v a ž o v a t za nezcizitelný m a j e t e k č l o v ě k a ; že s v o b o d a a m í r j s o u n e r o z l u č i t e l n y a že na světě n e b u d e jistoty, d o k u d l i d s t v o hude rozd ě l e n o mezi ty, k d o m a j í s v o b o d u a mezi ty, j i m ž schází. T e n t o manifest, který d o v o z u j e , že obranu e x i s t u j í c í c h , a z n o v u d o b y t í ztracených s v o b o d je j e d i ným A n e r o z d í l n ý m ú k o l e m , je d o d n e s j e d n í m z n e j d ů l e ž i t ě j š í c h d o k u m e n t ů poválečné d o b y . P o d n ě t k n ě m u d a l i : B e nedetto C r o c e , J o h n D e w e y , Karl Jaspers, Salvador do Madariaga, Jacques Maritain, R e i n h o l d N i e b u h r a B e r t r a n d Russell.
kul-
tury?" B y l o z a l o ž e n o v r o c e 1950 z p o p u d u s k u p i n y d e m o k r a t i c k ý c h intelektuálů brzy
T a k v z n i k l o p o u t o a organisační s p o j e ní mezi spisovateli, n o v i n á ř i a u m ě l ci. — V Itálii, k d o v p ř e d c h o z í c h de-
91
setiletích
nebylo
demokracie,
byla
iniciativa
přijala
s nadšením
a v
hem
šírší f o r m ě , n e ž n a p ř . Ve
tato mno-
Francii
n e b o v Anglii, k d e demokratická zřízení byla
již
vžitá
a svoboda
kultury
samo-
zřejmá. V e Francii tamní Sdružení vydává
revue
Evropě,
v
Preuves, Revue
counter.
je
Anglii
revue
Quadernos,
určena
pro
země
tištěná
Env
latinské
Ameriky. Jak bodu
je
organizováno kultury"
v
"Sdružení
pro
svo-
Itálii?
Ústředí j e organisováno j a k o každý spol e k ; j e vedeno správním v ý b o r e m a s p r á v n í r a d o u a má s v o j i k a n c e l á ř . V e d l e členských příspěvků dostává Sdružení p o d p o r u od předsednictva ministerské rady, o d ministerstva školství a o d m e z i n á r o d n í h o sekretariátu t ě c h t o S d r u ž e ní. Ú s t ř e d í v y d á v á s v ů j m ě s í č n í b u l l e t i n u ř a d u r ů z n ý c h p u b l i k a c í , t ý k a j í c í c h se p r o b l é m ů naší d o b y ; s p o l u p r a c u j e též s r o v u e Tempo presente. O r g a n i s a c e Ústředí byla u p e v n ě n a v r o c e 1953 a b y l o h n a d z a p o č a t o se z a k l á d á n í m m í s t n í c h sdružení v řadě italských měst, j e ž d o sud postrádala s v o b o d n é kulturní organis a c e , n e o d v i s l é na p o l i t i c k ý c h stranách. Dnes j e t a k o v ý c h o d b o č e k v Itálii Je tomu již přes 25 let, co jste z italské komunistické strany, tedy dosti značný odstup. Můžete nám říci, jak jste došel k tomuto rozhodnutí?
kteří riskovali život, p o ž a d u j í c e n e o m e z e n o u s v o b o d u tisku a jiní, kteří psali na o b r a n u c e n s u r y ; o b ž a l o v a n í , k t e ř í žádali z á s a d n í p r á v n í z á r u k y p ř e d fašistickými soudy a soudci, kteří odpírali obžalovaným jakékoli možnosti dokázati vlastní n e v i n u ; o d b o r á ř i , k t e ř í p o d n ě c o v a l i k e s t á v k á m na o b r a n u ž i v o t n í c h p o d m í n e k d ě l n i c t v a a j i n í , k t e ř í ospravedlňovali z á k o n n é p o t l a č e n í práva na stávku a n u c e n é p r á c e j a k o součást nového hospodářského systému; poslanci, v l á d c i , p r a k t i c k y n e k o n t r o l o v a t e l n í a neodstranitelní, leda v krvavých častých č i s t k á c h . T a t o strašidelná d v o j j a k o s t k o m u n i s m u j i ž t e h d y u k a z o v a l a na r o z d í l nost k o m u n i s t i c k é h o p o m ě r u k moci, a n i ž při t o m o p r a v ň o v a l a k z á v ě r u , ž e v Rusku j d e všechno v j e d n o m smyslu a všude jinde v naprosto opačném. Žádný z důvodů, které komunisté uváděli jako ny —
příčinu já
mého
sám
vyloučení
jsem
z
ní
z e stra-
vystoupil
z
vlastního rozhodnutí, c o ž o v š e m j e nepřípustné —
nemůže
v nejmenším
vysvět-
lit t a j e m s t v í k r i s e , která m n e v y v e d l a ze strany. Sám j s e m si to u v ě d o m i l a s námahou
v letech, j e ž
pomalu
následovala.
A n e n í mi z a t ě ž k o p ř i z n a t , že o tom dj iožs u36. d přemýšlím, abych tomu lépe por o z u m ě l . Psal-li j s e m k n i h y , b y l o to pvystoupil r o t o , že jdem sám ctěl p o r o z u m ě t i a chtěl
jsem,
aby
t o m u p o r o z u m ě l i i ostat-
ní. N e j s e m si jist, že j s e m d o š e l k e k o n c i svých
úvah.
komunistické
Pravda strany
je
tato:
znamenal
odchod pro
z
mne
M o j e p o s l e d n í návštěva M o s k v y v r o c e hluboký smutek, smutek po m é m mládí. 1927 m i u k á z a l a v n e č e k a n é m s t u p n i N e l z e se s n a d n o z b a v i t tak p r o n i k a v é úžasnou dvojjakost a protichůdnost koz k u š e n o s t i , j a k o u b y l a tajná o r g a n i s a c e m u n i s m u , z n ě h o ž jsemvlastně z o s o b n í k o m u n i s t i c k é strany. Z ů s t a n e v ž d y c k y n ě z k u š e n o s t i znal j e n j e d n u s t r á n k u , p o d c o , c o p o z n a m e n á p o v a h u d o k o n c e žizemní b o j proti fašismu. K o m u n i s m u s , vota. Jen si v š i m n ě t e , j a k s n a d n o p o z n á t e vzniklý z nejhlubších rozporů moderní b ý v a l é k o m u n i s t y ! J s o u zvláštní katespolečnosti, z r c a d l i l je v š e c h n y a t o s e g o r i i , tak j a k o b ý v a l í k n ě ž í a b ý v a l í důz j i t ř e n o u p r u d k o s t i , t ř e b a s se tak d ě l o v stojníci z povolaní. Bývalí komunisté j i n é m orgunisačním a sociálním rámci. tvoří d n e s j i ž l e g i e . T o g l i a t t i j e d n o u ř e k l P o d j e h o praporem bojovali buřiči a prožertem: poslední b o j bude mezi komunásledovatelé, hrdinové a žoldnéři, vykonisty a b ý v a l ý m i k o m u n i s t y . řisťování i vykořisťovatelé; novináři,
92
Jaký je váš dnešní
postoj
k
socialismu?
M o j e víra v socialismus — o č e m ž svědčí, j a k d o u f á m , celé m o j e dílo — zůstala v e m n ě stále živá. V e své podstatě je tím, č í m byla, k d y ž j s e m se p o p r v é v z b o u ř i l p r o t i starému sociálnímu ř á d u : p o p ř e n í tradice a osudu, i p o d škrabošk o u d ě j i n ; rozšíření etických požadavků z úzké o s o b n í a rodinné sféry tak, aby vládly veškeré l i d s k é č i n n o s t i ; potřeba skutečného bratrství; potvrzení převahy lidské osobnosti nade všemi h o s p o dářskými a sociálními mechanismy, které j i utlačují. Nechci vyznávat n ě j a k ý svůj o s o b n í socialismus. Několikrát jsem j i ž vyjádřil svůj názor na vztahy, nikterak ztuhlé a neměnné, mezi socialistickým hnutím a teoriemi socialismu. Jsou to tytéž, vztahy, j a k o mezi f i l o s o f i c k ý m i směry a velkými dějinnými hnutími. P o s t u p e m studia teorie m o h o u ztratit na důležitosti n e b o m o h o u být i zavrženy, ale hnutí pokračuje. N e p o v a ž u j i socialistickou politiku za n e r o z l u č n ě svázanou s určitou teorii. S vírou však ono. Čím houževnatěji se socialistické teorie vydávají za " v ě d e c k é " , tím j s o u p ř e c h o d n ě j š í a dočasnější; naproti tomu " h o d n o t y " m a j í ráz trvalý. M n o h o l i d í , zabývajících se otázkami socialismu dosud nepřesně rozlišuje mezi teoriemi a h o d n o t a m i . Jde však o základní věc. Na teoriích o -ismech je m o ž n o vybudovat směr n e b o zahájit propagační tažení; nic j e n o m z h o d n o t může vyrůst kultura, civilisace, nový z p ů s o b l i d s k é h o spolužití. Co
byste
vzkázal
čtenářům
v
Česko-
slovensku? A b y neztráceli naději. N ě k d y se m ů ž e zdát, že diktatura j e neporazitelná, nes v o b o d a nekonečná. A l e diktatura j e v ž d y c k y o b r e m na h l i n ě n ý c h n o h o u . R e žim, který se opírá j e n o h m o t n o u sílu, j e n o m o m o c , který nevyrůstá ze s v o b o d n é h o souhlasu většiny, j e s i l n ý m p o u z e
zdánlivě. Události p o s l e d n í c h n ě k o l i k a let prokázaly, j a k v ý z n a m n é p o s l á n í p ř i padá v z d ě l a n c ů m v zápase o p o c h o p e n í a obnovní s v o b o d y . V M a ď a r s k u , v P o l s k u a i v Sovětském svazu samotném ( p ř í p a d Pasternakův) se ukázalo, že touha p o svobodě a zvídavost l i d s k é h o ducha prostě nelze zničit. Československo patřilo k n e j c i v i l i s o v a n ě j š í m a n e j d e m o k r a t i č t ě j š í m z e m í m Evr o p y ; nelze p r o t o o této zemi uvažovat v rámci p o l e h č u j i c í c h okolností, j e ž platí pro země méně vyvinuté n e b o ty, které p o d l e h l y náporu fašismu. Čcskoslovouští dělníci j s o u p o l i t i c k y zralí a n e j d o u do žádného b o j e , v němž nemají reálnou v y h l í d k u na úspěch. Sami musí posoudit zralost dané situace. Italské dělnictvo v d o b ě fašismu rovněž p o s t u p o valo opatrně a setrvávalo v pasivní resistenci, i když při tom fašismus d o důsledku o d m í t a l o . M.B.
SMRT
(Řím)
BÁSNÍKA
Vítězslav Nezval, který zemřelnáhle6. dubna 1958 ve svém pražském bytě, patřil k nejvřtším českým básníkům všech d o b . V upřímných a takřka s v é ř e p o u oddanosti poznamenaných h o l d e c h , které složili na básníkovu rakev j e h o literární a umělečtí druzi, se obráží život i dílo Vítěslava N e z v a l a : B o h e m nadaný, dynamický, p r o m ě n n ý , enfant terrible své d o b y a j e j i c h -ismů i d e o l o g i c k ý c h i kumšlýřských, j e j í c h žertů h r a v ý c h i dravých, j e j í c h leninců i j e j í c h stalinců. Literární noviny z 12. dubna věnovaly celý obsah N e z v a l o v i u m ě l c i a č l o v ě k u — a j e to p o z o r u h o d n é čtení po nejedné stránce. N e b o ť všechno nasvědčuje t o m u , žc zemřelý básník, který po 34 let byl členem strany, se na sklonku života stává s y m b o l e m o d b o j e proti kulturní nivelisaci, o d b o u r á v á n í svobody, intelektuálnímu patolizalství a zcela nekulturnímu udavačství, jež básníkova strana u nás nastolila zároveň se svou
93
p o l i t i c k o u m o c í . " J e h o d í l o " , píše j e d e n z mladých, " . . . b u d e vábit za sebou k neklidu, k n e p o k o j i , nespokojenosti, k n o v ý m vzpourám proti k o n v e n c i i proti p r o v i n č n í malostí a p r o t i reglementování . . ." Nezval, praví j i n ý , "neptal se na radu k o m i n í k ů , psal-li o k o m i n í k o v i " , n e b o ť p o d l e Matušky "světový názor třeba v p o e s i i zazpívat, a nikoli vyhlašovat", a p o d l e W e r i c h a j e opravdu třeba milovat Prahu " s v o b o d n ý m srdcem svob o d n é h o muže s v o b o d n ý c h snů a tužeb."
A tak — fascinující i r o n i í osudu — Nezvalova smrt vyvolala vlnu kritického ocenění n e j n o v ě j š í situace československých básníků a umělců, j e ž přitlumena letošním v ý v o j e m , j e snad skrytější, ale neméně vášnivá než ta, j i ž pamatujeme z druhého sjezdu spisovatelů. A j e příznačné, že na své p o s l e d n í italské cestě, v Miláně, recituje Nezval z celého svého díla j e d n u ze svých věcí nejranějších (a nejkrásnějších) — první zpěv z "Edisona":
Naše životy jsou truchlivé jak pláč Jednou k večeru šel z herny mladý hráč venku sněžilo nad monstrancemi barů. vzduch byl vlhký neboť chýlilo se k jaru avšak noc se chvěla jako prérie pod údery hvězdné artilerie které naslouchali, u politých stolů pijáci nad sklenicemi alkoholů polonahé ženy v šatě z pávích pér melancholikové jako v podvečer Bylo tu však něco těžkého co drtí smutek stesk a úzkost z života i smrti Vracel jsem se domů přes Most Legií zpívaje si v duchu malou arii piják světel nočních bárek na Vltavě z Hradčanského dómu bilo dvanáct právě půlnoc smrti hvězda mého obzoru v této vlahé noci z konce únoru Bylo tu však něco těžkého co drtí smutek stesk a úzkost z života i smrti Skláněje se z mostu uviděl jsem stín sebevrahův stín jenž padal do hlubin bylo tu však něco těžkého co pláče byl to stín a smutek hazardního hráče
94
řekl jsem mu probůh odvětil bylo
pane co jste
mi smutným
tu však něco
byl to stín jenž stín jenž
šli jsme
jako
co
trčí
vykřikl
hráč! ne vy jste oba
jsem
z dálky
kde počínaly mávaly
nad kiosky
zachráněni
takce
vějíře alkoholů,
šli jsme ruku v ruce nemluvíce tu však něco
smutek
těžkého
spolu
co
drtí
stesk a úzkost z života
Odemkl
jsem dveře
veda na nocleh
snění
Košíře
nám noční
smutku
ach/
sebevrah
ruku v ruce v otevřeném,
za město
bylo
hráč
mlčí
šibenice
ruku v ruce
zač
nikdo
smutného
padal s mostu;
ne vy nejste Šli jsme
hlasem
rozžal
i smrti
svítiplyn
svůj pouliční
stín
řek' jsem pane pro nás pro oba to stačí nebylo
tu však už stínu po mém
či to byl jen přízrak
nebo
sebeklam?
stál jsem nad svým- každodenním bylo
tu však něco těžkého
smutek
hráči
co
lůžkem, sám drtí
stesk a úzkost z života i smrti
Usedl jsem za stůl nad kupy svých pozoruje
oknem
padající
pozoruje
vločky
jak své věnce
se svou věčně
sníh
chimerickou
vijí
nostalgií
piják
nezachytitelných
odstínů
piják
světel
do
piják
žen jichž
potopených
knih
poslouchají
stínu sny a hadi
piják žen jež pochovávají
své
piják
krutých
hazardních
a krásných
piják
rozkoše
a zkrvavělých
piják
všeho
piják
hrůz a smutku z života i smrti . . .
krutého
mládí žen
pěn
co štve a drtí
95
ZA PAVLEM KOLDOU V září minulého roku zemřel v americkém exilu nadaný, vzdělaný a všestraně půvabný mladý Čechoslovák Pavel Kolda. Bylo mu dvacetsedm let. Jeho smrt, nečekaná a zákeřná, patří k tragediím nadaných, životem pulsujících lidí, kterým rozhodnutím krutého osudu nebylo přáno se prokázat. Pavel Kolda byl básník, vypravěč, snílek, idealista a nekonečně dobrý člověk. " K d y b y se člověk vrátil domů", říkával, " j e n tak, sám a bez úmyslu cokoli propagovat, bez ideologického rozčilování, jen jako obětování za všechny utiskované, zavřené, umlčené — co by si všemocní se mnou počali?" Pavel Kolda pochopil moudrost Ghandího učení a věřil v neodolatelnou sílu dobrého příkladu. Básně a útržky z dopisů, jež vyjdou ještě letos v knižní formě, nejlépe dají nahlédnout do duše i srdce tohoto chlapce plného mužnosti. — i — (New Y o r k )
EDVARD BENEŠ A POSTOUPENÍ PODKARPATSKÉ RUSI V posledním čísle Svědectví dr. E. Táborský uveřejnil svou vzpomínkovou skizzu, v které prokazuje, že Edvard Beneš už v r. 1939 ve svých rozhovorech se Sověty mluvil o případném odstoupení Podkarpatské Rusi. Dr. Táborský se domnívá, že Edvard Beneš činil tak hlavně proto, aby "vysondoval, zda Rusové hodlají nebo nehodlají jednou uplatňovat právo na Podkarpatskou Rus". V "Litvinovově deníku", vydaném v roce 1955 čelným znalcem dějin Sovětského Svazu E. H. Carr-em (Notes for a Journal, Londýn, A. Deutsch, 1955, str, 56-57) se vyskytuje zápis k roku 1927, který může vnést více světla právě do tohoto problému. "Mluvil jsem s Benešem (v létě 1927, když Litvinov dlel v západočeských lázních na zotavené). (. . .) Vzpomenul své dramatické rozmluvy s Mostovenkem (sov. velvyslanec v Praze, 1920) z léta roku 1920, když naše (sovětské) oddíly se blížily k Varšavě, Říkal tehdy, že jakmile Rudá Armáda dosáhne Karpat, Československo nám postoupí Podkarpatskou Rus s Užhorodem . . . Stiskl jsem mu ruku a vřele mu děkoval." Carr si vybral právě tuto "podezřelou"
pasáž k demonstraci pravosti deníku. Jak-
koli se právě tento úryvek deníku, říká Curr, nyní nabízí jako pokus ospravedlnit postoupení Podkarpatské Rusi z r. 1945, nutno uvážit, že podobné tvrzeni se vyskytuje v knize G. Bessedovského, Na putiach k Termidoru,
která vyšla v Paříži
v roce 1931! Při vší opatrnosti s rukopisy tohoto druhu se zdá, žc příspěvek dr. Táborského nepřímo potvrzuje pravost Litvinovova deníku (či alespoň právě této části), právě tak jako se zdá, že citovaný zápis z deníku nejen utvrzuje Táborského vývody, nýbrž i poopravuje Táborského interpretaci Benešových motivů. Dr. B. Čelovský
96
(Ottawa)
Milí přátelé! Píši vám narychlo z Paříže- před návratem do Prahy. Doma jsem četl jen jedno číslo Svědectví, ale tady jsem měl možnost podívat se do všech, která jste dosud vydali. Není to jen můj názor, řeknu-li, že děláte dobrou práci. Podařilo se vám vystihnout naší duchovní a kulturní situaci, která — i když je stále nesnadná a nejistá — je nepoměrně lepší, než jaká byla ještě před třemi, čtyřmi roky. Potřebujeme, my . . . zoufale styk se západním uměním, to vidím na své cestě na každém kroku. Vy můžete být vynikajícími prostředníky, i za cenu méně politického a ideologického materiálu, který budete uveřejňovat. To také usnadní distribuci vašeho čtvrtletníku . . . Mluvil jsem v Paříži s varšavským básníkem, který je tu na studijní cestě. Seznámil mě s polskými literárními pracovníky z emigrantského časopisu Kultura a strávili jsme společné vzrušující večer . . . Je už na čase abychom opět spolu hovořili jako lidé a jako tvůrčí lidé; věřím, že to rzo bude možné . . .
Z ADMINISTRACE Tímto číslem zahajuje Svědectví svůj druhý ročník. Všem čtenářům, žijícím mimo Československo, přikládáme předplatní ústřižek a snažně je žádáme, aby si předplatili tento nový ročník 1958. Šeky a mezinárodní poukázky se vystavují na jméno: Jiří Horák. Další čísla Svědectví budou zaslána už jen těm, kdo si předplatili celý ročník (5 amerických dolarů) nebo aspoň zaplatili tento výtisk (1.50 dolarů). Každý zaplacený výtisk znamená další výtisk zdarma knihovně nebo škole v Československu. Proto nezapomeňte, neodkládejte a zaplaťte! Děkujeme vám.
O AUTORECH ČLÁNKŮ V TOMTO ČÍSLE Profesor dr. František Dvorník vysloužil si světovou pověst svými vědeckými studiemi a publikacemi; je nyní profesorem byzantských dějin na Harvardově universitě vc Spojených státech. — George F. Kennan, bývalý americký velvyslanec v Moskvě, přednáší letos na cambridgské universitě. Je autorem, mimo řadu jiných publikací, dnes už proslulého seriálu, který minulý rok přednesl na vlnách BBC, "Rusko, atom a západ". — Jiří Kárnet je český dramatik a publicista, žijící v New Yorku. — Jiří Horák studuje společenské vědy na Kolumbijské universitě v New Yorku. — Gerd Ruge je mladý hamburkský novinář a moskevský dopisovatel několika západoevropských rozhlasových stanic a časopisů. — Jiří Voskovec, spolutvůrce Osvobozeného divadla, žije nyní ve Spojených státech, kde vystoupil herecky v mnoha divadelních i televisníeh inscenacích a filmech; naposledy vytvořil titulní roli ve filmové versi Čechovova "Strýce Váni."
