Ladislav Fuks: Nebožtíci na bále malá humoreska Ladislav Fuks: Oslovení z tmy svědectví o vítězství tvora Arjeha

1

DÁLE DOPORUČUJEME Ladislav Fuks: Nebožtíci na bále – malá humoreska Maloměstská humoreska o záměně dvou osob na pozadí iluzorního poklidu před blížící se světovou válkou. Autor rozehrává sled groteskních situací, v nichž hrají roli nejen oba „nebožtíci“ a jejich příbuzní, ale i bezduchost úředníků a policie.

Ladislav Fuks: Oslovení z tmy – svědectví o vítězství tvora Arjeha Apokalyptická vize zániku světa po strašlivé katastrofě vypráví o setkání vysíleného chlapce Arjeha s údajným filosofem, který jej ohromí svým věděním a nutí ho k přijetí podmínek, za něž jeho rodu slibuje štěstí a bezpracné bohatství. Novela plná vizí a alegorií slibuje hluboký zážitek

Ladislav Fuks: Příběh kriminálního rady Všechno je jinak, neboť pomsta se nezastaví před ničím, těmito slovy lze charakterizovat detektivní horor o pátrání po vrahovi dětí, který je zároveň psychologickým románem o vztahu dospívajícího syna k despotickému otci. Rozuzlení je stejně tak nečekané, jako šokující.

2

LADISLAV FUKS Myši Natálie Mooshabrové

3

Vydání jako celek i jednotlivé části (text díla, obálka, grafická úprava, případně jazyková adaptace, redakční poznámky, ilustrace, předmluva, doslov, životopis autora apod.) jsou chráněny autorskými právy. Nositelé těchto práv jsou uvedeni v tiráži. Prosíme, používejte tuto elektronickou verzi knihy pouze v souladu s platnou licencí. Žádná verze licence k této e-knize neumožňuje rozšiřování jejich kopií (včetně půjčování) či sdělování díla veřejnosti (například umisťováním kopií či extrahovaných částí na servery, ze kterých je možno tento soubor nebo jeho část dále stahovat nebo jej prohlížet), a to za úplatu či zdarma.

4

LADISLAV FUKS

Myši Natálie Mooshabrové

Praha 2014 5

© Ladislav Fuks – dědicové c/o DILIA, 1970 Obálka © Marcela Strejčková - Nomzamo, 2014 © Monika S. Benešová - Lama, 2014 (elektronické vydání) ISBN 978-80-87959-24-4 (formát PDF) ISBN 978-80-87959-25-1 (formát PDF pro čtečky) ISBN 978-80-87959-26-8 (formát ePub) ISBN 978-80-87959-27-5 (formát MobiPocket) 6

I Lokál U víl byl na odpoledne pronajat. Okno do dvora bylo dokořán – na dvoře stál kůň v chomoutě a s pytlem ovsa. V lokále seděli svatebčané. Seděli u bíle prostřeného stolu s květinami, svíčkami, sklenkami a mísou koláčů. V čele pod portrétem kněžny vdovy panovnice Augusty a předsedy Albína Rappelschlunda seděl člověk s velkýma upracovanýma rukama, v černých šatech a bílé košili, nemotorně se točil, přikyvoval, přisvědčoval, usmíval se, též oknem na koně, to byl ženich. Pak tam seděla menší tlustší blondýna s přihlouplou otlemenou tváří, před ní na stole ležel vavřínový věnec, a ta se kroutila, natřásala, vypínala a všelijak zdvíhala oči, to byla nevěsta. Vedle svatebčanů seděla ještě Rona, kamarádka blondýny, dvacetiletá rozřehtaná holka, a dva svědci, divní, temní lidé. Na zdi podél svatebního stolu visely dnešní noviny, plné různých obrázků a portrétků předsedy Albína Rappelschlunda, neboť měl dnes svátek, a pod novinami bylo pár odstavených stolků. V dolní části stolu seděl mladík v tmavém kostkovaném saku a bílé hedvábné košili, jemný, nesvý, zamlklý, to byl Lothar Baar. Vedle něho seděl druhý mladík, také hezky oblečený, ale ještě víc zamlklý a nesvý, to byl spolužák Rolsberg. A pak tam – až na konci – seděla jakási stařena. Byla v černozlatém šátku, černé jupce a dlouhé černé lesklé sukni. Na nohou

7

měla střevíce bez kramfleků a na klíně menší tašku. To byla Natálie Mooshabrová. „Dcera o vás pořád mluví, pane Baar,“ řekla paní Mooshabrová v dolní části stolu Lotharu Baarovi, když si smočila rty ve víně, – její sklenka byla totiž od počátku téměř prázdná – „pořád o vás mluví, jak vás v krámě obsloužila magnetem.“ „Magnetofonem,“ kývl mladík a rozpačité hleděl k čelu stolu. „Tak,“ kývla paní Mooshabrová, „a vy jistě, pane Baar, bydlíte v nějakým paláci.“ „V privátě,“ řekl mladík a rozpačitě hleděl k čelu stolu, „u jednoho kupce ve vile zde s přítelem Rolsbergem.“ „A u kupce i jíte?“ zeptala se paní Mooshabrová a trochu se předklonila, aby viděla i do Rolsbergovy tváře. „U kupce jen snídáme,“ řekl Lothar Baar, „jinak jíme v menze.“ „A tam jíte dobře,“ kývla paní Mooshabrová, „jistě i šunku a vlašský salát, jistě i víno a limonádu. Ráda bych vás někdy pozvala k nám, páni, ale jsme jen prostý chudý lidi. Nebydlíme ve vile, ale v domě na spadnutí, však tam právě zedníci spravují pavlač… no a jíme kaši z ovsa,“ paní Mooshabrová pohlédla oknem na dvůr na koně, který měl pod krkem pytel ovsa, „taky kaši z kukuřice. No ale já někdy peču, peču, pane Baar, ráda. Tuhle mísu koláčů,“ paní Mooshabrová nenápadně ukázala na stůl, „tu jsem pekla já. To víte, k dceřině svatbě. Ještě si sice nikdo nevzal, ale počkejte, jen co bude po jídle. Za chvilku totiž…“ paní 8

Mooshabrová se náhle sklonila k Lotharu Baarovi a zašeptala, „za chvilku totiž přijde hostina. Hostina, pane Baar. Objednali šunku, vlašský salát,“ zašeptala, „taky víno a limonádu. A mražený krém, ale ten přijde až na konec. Ach,“ paní Mooshabrová se usmála, „peču ráda. Ale jinak jíme, pane Baar, chleba.“ Přihlouplá obtloustlá blondýna nevěsta v čele stolu se zatím smála, žertovala se svědky a Bonou, její ženich vedle ní s velkýma upracovanýma rukama na ubruse se otáčel, přikyvoval, přisvědčoval, usmíval se, a když se právě neměl kam točit, točil se k oknu ke koni. „A vy si necháte každej svý jméno,“ řekl jeden svědek svatebčanům, temný člověk s černými vlasy a nízkým čelem, a nevěsta, přihlouplá obtloustlá blondýna, se zasmála a kývla. „Von se bude jmenovat dál Laibach,“ šťouchla do ženicha a ženich kývl, „já se budu jmenovat, jak se jmenuju. Za chvíli se jí.“ „Vidíte, pane Baar,“ řekla paní Mooshabrová Lotharu Baarovi a Rolsbergovi, „za chvíli se jí. Šunka, salát, limonády, mají to vpředu za výčepem. No ale něco vám povím, páni,“ řekla a opět se trochu předklonila, aby viděla i do Rolsbergovy tváře, „když jsem chodila do školy, to je už šedesát let, měla jsem kamarádku Marii. Ona byla taková malá, slabá, ohnutá, takovej chudák, ale byla chytrá, hodná, děti ji měly rády a byla z bohatý rodiny, její otec šafář měl hodinky ze zlata. Ona se pak vdala, vzala jméno muže, on však brzy umřel a ona byla hospodyní v jedný bohatý rodině. A v tý rodině byla hospodyní po dvě pokolení, já ji 9

už neviděla padesát let. Padesát let,“ kývla paní Mooshabrová a pohlédla na svatebčany, kde na zdi visel portrét kněžny vdovy panovnice Augusty a předsedy Albína Rappelschlunda, který měl dnes svátek, „padesát let. Víte, pane Baar, já jsem taky vždycky chtěla být hospodyní, já taky, jako ta má kamarádka Marie. Umím prostřít stůl, dělat tabuli, tuhle…“ ukázala na bíle prostřený stůl se svíčkami, kyticemi, vínem a koláči, „tu bych byla svedla taky, byla bych jim ji udělala sama, ale tady v tý hospodě je to objednaný.“ „Ataky bydlit budete zvlášť,“ zvolal teď u čela stolu druhý svědek, také temný člověk s černými vlasy a nízkým čelem, a blondýna nevěsta se opět přihlouple zasmála a řekla: „Von bude bydlit dál v podnájmu u Klaudingerky a já budu tam, co jsem. Co je na tom zlýho, ne…“ opět šťouchla do ženicha a ženich jen kývl a usmál se. „Je to hodnej, pracovitej člověk,“ řekla tiše paní Mooshabrová Lotharu Baarovi, „vzdělaný. Je to zedník. Nikdy nebyl v pomocný škole ani v polepšovně a všechno by tý naší Nabuli dal. Řekl, že jí bude dávat celej plat, že si nechá jen na veržínka. No a ona bude bydlit u mě a on v podnájmu u slečny Klaudingerky, ale to jen zprvu, budou střádat na byt na Alžbětově. Já bych vás ráda k nám pozvala, páni,“ řekla paní Mooshabrová znovu, „ale jsme jen chudý lidi v domě na spadnutí, zedníci tam právě spravují pavlač, nářadí mají stát v průjezdě před mým bytem. Ale abych vám to ještě dořekla s tou hospodyní, kterou jsem chtěla být jako ta má kamarádka Marie. Já jsem taky vždycky chtěla mít… kiosk. Víte, kiosk, kde bych prodávala 10

šunku, salát, dokonce i limonádu, no ale…“ paní Mooshabrová mávla rukou a pohlédla na noviny zavěšené na zdi, „o tom radši vám teď ani nepovím. Spíš vám povím, co opravdu dělám. Dělám na hřbitově. Zalejvám a opatruju hroby. No a pak mám styky s Péčí o matku a dítě.“ Paní Mooshabrová náhle hmátla do tašky na klíně a vyňala jakousi kartu se svým jménem. „Slečna říkala, že máte styky s Péčí,“ přikývl Lothar Baar a nejistě pohlédl na kartu, kterou pak paní Mooshabrová opět schovala, a pak jaksi hořce pohlédl na blondýnu v čele stolu a řekl: „Vlastně teď už slečna ne, už mladá paní.“ A pak chvilku hleděl na portréty nad hlavami svatebčanů, na starou kněžnu a předsedu Albína Rappelschlunda, který měl dnes svátek, a řekl: „Vy tedy máte, paní Mooshabrová, s dětmi praxi.“ „S dětmi praxi,“ kývla paní Mooshabrová, koukla k čelu stolu a chtěla ještě mluvit, když tam ta Rona, kamarádka blondýny nevěsty, vypískla: „A kde je Wezr, Nabule, že tu není? Kde je, že nepřišel na svatbu sestry?“ A blondýna nevěsta se zasmála, až se kůň za oknem na dvoře otočil, a hodila hlavou k paní Mooshabrové. „Ať poví vona, kde je…“ hodila hlavou, „ať poví, kde je Wezr, že tu není. Že nepřišel na svatbu sestry.“ A paní Mooshabrová na konci stolu sebou trhla a vytřeštila zrak. „No, syn Wezr tu není,“ vyhrkla, „je pryč. Pracuje…“ a hosté v čele stolu vřískli smíchy. „Syn Wezr tu není,“ vřískli, „je pryč. Pracuje…“

11

„Chtějí být veselí,“ řekla paní Mooshabrová omluvně Lotharu Baarovi a Rolsbergovi, „to víte, páni, je to svatba.“ A pak řekla: „Tak tedy dělám kromě v Péči, což je zdarma, na hřbitově. Na Centrálním u náměstí Annymarie Blažené. Zalejvám a opatruju hroby. Ale víte, páni,“ řekla a opět se trochu předklonila, aby viděla i do tváře Rolsberga, „já opatruju ještě něco. Naše správcová má totiž u mě v bytě prápor. Vlastně prápor, dva… ten jeden je, jak se říká, náhradní. Dva prápory, ale víte, páni…“ paní Mooshabrová koukla na bílý ubrus, „černý. Černý, co se věší na dům, když někdo umře. Věším ho takovým dlouhým bidlem, který mám v chodbě za skříní. Mám malou penzi po muži, byl kočí v pivovaru, tuhlety děti, Nabuli nevěstu a Wezra, který tu není, že pracuje, jsem měla pozdě, až po čtyřicítce…“ Vtom vešel do lokálu číšník, přistoupil k Nabuli a něco jí říkal. Nabule šťouchla do ženicha a vstala. „Hostina je tu,“ řekla paní Mooshabrová tiše Lotharu Baarovi a Rolsbergovi, „hostina, ta šunka, salát, co mají objednaný, taky limonády. Až se nají, vezmou si ty mý koláče. Pekla jsem je celej den, to víte, k dceřině svatbě, dala jsem vanilku, mandle, hrozinky, přijdou vhod. Pane Baar, když děti byly malý, ten Wezr, co tu není, a tahle nevěsta Nabule, já dělala, co mohla. Já jim dokonce zpívala i ukolíbavku. Hleďte, pane Baar,“ paní Mooshabrová náhle zdvihla hlavu, „už to číšník nese. Hleďte, vskutku šunka, salát, a co toho je, a taky ještě víno, limonády, ach…“ paní Mooshabrová pohlédla na talíře, které číšník zatím stavěl na odstavené stolky pod novinami, „já jsem vlastně šunku, salát 12

jedla jen jednou v životě a limonádu taky. Víte…“ sklonila se k Lotharu Baarovi a zašeptala, „o svý svatbě. To je už padesát let.“ „To je jako v Metropoli,“ vřískla Rona s pohledem na šunku, salát, „to je jako v Ritzu. A co, kristepane, ty koláče…“ „Koláče,“ vyprskla Nabule a její tvář v té chvíli byla ještě odulejší, přihlouplejší, „koláče. Zeptej se jí, kdo je pek, vona ti to poví. Zeptej se…“ hodila hlavou k dolní části stolu. „No, pekla jsem je,“ řekla paní Mooshabrová v dolní části stolu, „dcera má pravdu. Den jsem je pekla, to víte, k dceřině svatbě. Dala jsem vanilku, mandle, hrozinky, přijdou vhod. Ale vskutku radši až po jídle,“ usmála se náhle, „až po té šunce, salátu, moc bysme se předem zasytili. Já peču ráda,“ usmála se, „ale to víte, jen občas. Ale až se bude vdávat Ronička,“ usmála se, „upeču jí taky.“ „Peče ráda,“ vřískla Nabule, „slyšíte, až se bude vdávat Ronička, upeče jí taky. Ale vona taky pečuje o děti a opatruje hroby,“ vřískla. „Ale vona,“ vřískla, „by mohla i zpívat.“ Na chvilku lokál ztichl a pak opět propukl v smích. „Zpívat?“ smál se jeden svědek. „Zpívat?“ smál se druhý. „Zpívat,“ vřískla Nabule. „Tak ať zpívá,“ vřískla Rona, „ať zpívá…“ A všichni na mžik ztichli a pohlédli na konec stolu. Paní Mooshabrová stiskla tašku, kterou měla na klíně, a nejistě, omluvně řekla:

13

„No neumím. To já jen tak zpívala, když byli malí. Ukolíbavku. Ale jestli chcete, já bych ji pro obveselení zazpívala. Vždyť je svatba, tak ať jsme veselí, ne?“ usmála se a všichni prskli smíchy a Nabule se zakroutila, vstala a skočila ke stolkům pod novinami, kde byly talíře se šunkou a salátem. A zatímco začala roznášet talíře se šunkou a salátem a stavět je před hosty, paní Mooshabrová v dolní části stolu si trochu nadsedla a zpívala: Dobrý večer, dobrou noc, v andělskou moc… Všichni se smáli, křičeli, vřískali, jen ženich seděl, kýval, usmíval se, jen Lothar Baar byl zaražen, zamlklý a Rolsberg, jeho přítel, byl zaražen, zamlklý ještě víc, a Nabule roznášela talíře se šunkou a salátem a stavěla je před hosty. A paní Mooshabrová hleděla na hosty, zpívala: Zítra ráno se zas probudíš… a byla tak zaujata zpěvem, aby zněl co nejlíp, že si ani nevšimla, že Nabule už všechny obsloužila talíři se šunkou a salátem, ale před ní na stůl nedala ani střep. Lothar Baar a Rolsberg si toho však okamžitě všimli a užasle pohlédli na blondýnu. Ale ta jen vyprskla smíchy a pak náhle zničehonic vpadla do matčina zpěvu.

14

„Tak,“ vpadla, „a už ses naskučela dost. Tak,“ vpadla, „už skučení nech. Nechte si chutnat,“ řekla hostům a pak se znovu obrátila k matce a řekla: „Už skučení nech a jdi.“ Lothar Baar a Rolsberg strnuli. Strnula i paní Mooshabrová. Avšak dřív než se Lothar Baar a Rolsberg mohli vzpamatovat, dřív než se mohla vzpamatovat paní Mooshabrová, Nabule za velkého smíchu hmátla na stůl do mísy koláčů, drapla jeden a praštila s ním na strop. Koláč se od stropu odrazil jako malý míček, spadl na stůl do květin a svíček a tvaroh se z něho sypal na ubrus, i hrozinka, co byla uprostřed. A pak, za obrovského smíchu, Nabule drapla celou mísu, skočila s ní k oknu a hodila ji i s koláči na koně. A pak chytla víno a křikla k dolní části stolu: „Tak už, kristepane, jdeš? Už jdeš kropit hřbitov? Už jdeš k dětem? Maž!“ Paní Mooshabrová, která dosud seděla strnulá a nehybně hleděla na ubrus, se teprve teď trochu probrala. Zachvěla taškou v ruce, vstala a pomalu šla ke dveřím. Šla a vypadala skoro jako starý uschlý strom. A lokál se strašlivě rozkřičel. „Už jde,“ křičeli, „už jde. Kropit hřbitov.“ „Už jde,“ křičeli, „k dětem.“ „A stav se,“ smála se Nabule, „víš kde, u bráchy. Pracuje.“ „A řekněte mu, paní Mooshabrová,“ smála se Rona, „ať přijde. Je tam ňák dlouho.“ Lothar Baar a Rolsberg se probrali, teprve když paní Mooshabrová prošla dveřmi a zmizela ve výčepu. Pohlédli k čelu stolu, kde všichni křičeli a smáli se 15

a koukali oknem na koně, jak žere na dvorku koláče, a pak oba vyskočili ze židlí. „Kam jdete?“ vřískla Nabule, „ještě to nekončí. Teď to teprv začne!“ Ale Lothar Baar a Rolsberg již vyběhli ze dveří. Vběhli do výčepu, výčepem na ulici, ale ulice před hospodou byla prázdná. Po paní Mooshabrové tu už nebylo stop. Rozběhli se k nejbližšímu rohu, ale ani za rohem nebylo po paní Mooshabrové stopy. Vrátili se do výčepu, ale hostinský jim řekl, že paní přece vyšla ven. Vyběhli znovu na ulici, ale na ulici nebyla jediná živá duše. Jen na protějším chodníku stál jeden starý uschlý strom. Paní Mooshabrová se schovala za dveře sousedního domu, a teprve když už dávno Lothar Baar a jeho přítel Rolsberg, strašně rozrušení, odešli, vyšla na ulici a spěchala domů.

16

II Běžela krásným zářijovým odpolednem mnoha ulicemi, na státních domech visely prapory, neboť byl svátek předsedy Albína Rappelschlunda, pak doběhla na jeho náměstí. Stála tam socha, ověšená kytkami a různými cáry, ale lidé, kteří tu šli, na ni ani nekoukli, každý radši hleděl na holuby, kteří se hemžili na zemi. Na hlavní třídě musila projít shlukem lidí před redakcí Rozkvětu. Shluk lidí před Rozkvětem býval vždycky, lidé tu rokovali o sportu a různých transplantacích, také o různých chaluhách, řasách a nebi, a také si tu měnívali známky. Dnes se tu bavili i o tom, že na státních domech jsou prapory, socha na náměstí opentlená, ale okna bytů jsou pustá a prázdná… vskutku, okna bytů byla pustá, prázdná, za žádným nebyla jediná květina, svíčka, sklenka s vínem, koláček, což za okny bývá na svátek kněžny vdovy panovnice, a jistě nikdo v žádném bytě nepálil ani kadidlo… paní Mooshabrová prošla tím shlukem před Rozkvětem. Pak minula pouliční kiosky ze skla a laminátu, u nichž jedli lidé různé mražené krémy, šunku, saláty a pili limonády, ty minula s hlavou svěšenou a velmi rychle, byla ráda, když přeběhla po bílých pruzích asfaltovou křižovatku u obchodního domu Slunečnice. Pak proběhla třemi ubohými ulicemi a pak už byla blízko domu, v němž bydlila. Byl to vskutku starý zchátralý dvoupatrový dům s velkým otevřeným průjezdem. V průjezdě stála halda zednického náčiní, cihly, trakař, sud vápna. Před prů17

jezdem stála ženská, padesátnice v krátké letní sukni, a u ní žena s otrhaným chlapcem, kterému mohlo být dvanáct. Měl oteklé oko a nešťastně se rozhlížel ulicí. „Bože, paní Mooshabrová,“ zvolala ženská v krátké letní sukni, když paní Mooshabrová došla, „to už jdete ze svatby? To už je po hostině u Lám?“ „U víl,“ řekla paní Mooshabrová a zatřásla svou menší černou taškou. „U víl. Musila jsem pryč, nebylo mi dobře. Asi jsem se přejedla. To víte, na svatbě to snad ani jinak nejde. Ale copak, paní Faberová,“ paní Mooshabrová se rychle ohlédla k druhé ženě a ukázala k chlapci, „copak se mu stalo?“ „Blázen,“ řekla paní Faberová chladně, aniž hnula tváří, „drzej, sprostej, hloupej, roupama neví, co dělat. Lez zedníkům na lešení a byl by si vyšťouch oko. Drzej, sprostej, hloupej a teď jde za trest k očaři.“ „Ale snad ne,“ řekla paní Mooshabrová a pohlédla na chlapce, který stál jak ovce, „připravím vám, paní Faberová, odvar, necháte ho vystydnout a hadr do něj párkrát namočíte.“ „Nic nenamočím,“ řekla paní Faberová chladně, aniž hnula tváří, „půjde k očaři. Ať mu to třeba vypálí.“ „Ale paní Faberová,“ zasmála se teď ženská v krátké letní sukni, „paní Mooshabrová se v tom přece vyzná. Dělá na hřbitově a v Péči, má na to i doklad. Viďte, paní Mooshabrová, že máte i doklad, vždyť to, paní Faberová, víte. Jo a pak,“ řekla náhle ženská, „vždyť je dnes svátek. Dnes ani žádnej očař neléčí.“

18

„Někde léčí,“ řekla paní Faberová a shlédla na kartu, kterou zatím paní Mooshabrová vyňala z tašky, „můj dělá taky.“ „Jen nikam nechoďte,“ řekla paní Mooshabrová a schovala kartu do tašky, „já mu oko spravím. Ať přijde k večeru. Vy, paní správcová,“ řekla ženské v krátké letní sukni, „vy přijdete taky…“ A paní Mooshabrová rychle kývla a vešla do průjezdu. Do bytu paní Mooshabrové se vcházelo přímo z průjezdu. Ta halda zednického náčiní, cihly, trakař a sud vápna stály právě u jejích dveří. Za dveřmi byla chodba se spíží a skříní, za níž trčelo nějaké předlouhé bidlo. Z chodby se šlo do kuchyně. Kuchyň měla okno z mléčného skla do chodby u schodů a dveře do pokoje. Pokoj měl okno do dvora, kousek od místa, kde končilo domovní schodiště. Temný chudý byt byl však upravený. Paní Mooshabrová vešla do kuchyně, dala tašku na židli a pohlédla na buchtu, která stála na stole. Pak otevřela kredenc a vytáhla starou odřenou tašku, v níž měla pár grošů úspor. Otevřela ji, nahlédla a dala ji opět do kredence. Pak šla do pokoje. Leželo tam pod postelí a zrcadlem pár krámů, jak je tu ráno nechala ta její dcera Nabule, když se hnala k svatbě. Paní Mooshabrová se vrátila do kuchyně a s pohledem na stůl, židle a hodiny u kamen sedla na otoman. „Tak mě vyhodila,“ řekla si, „ani kůrku mi nedala a koláče, co jsem jí pekla, hodila koni. Přede všema, i před těma študenty. A Wezr,“ zachvěla se, „přijde co nejdřív.“ Paní Mooshabrová opět vstala, koukla na buchtu, která stála na stole, a tašku ze židle uklidila do kreden19

ce. Pak si svlékla černozlatý šátek, jupku, dlouhou černou lesklou sukni, oblékla domácí šaty a zástěru. Pak zatopila v kamnech dřevem z truhlíku, dala na plotnu hrnek s vodou a hrstí nějakých bylin a natočila vodu do vědra. A s ním pak šla do pokoje mýt podlahu. Když domyla podlahu k zrcadlu, zvedla se ze země, aby si trochu oddychla, a tu viděla oknem, jak ze schodů vchází na dvůr malý otrhaný Faber. Otřela si ruce a šla otevřít. Chlapec se v kuchyni nejistě rozhlédl, snad tu ještě nikdy nebyl, koukl na otoman a na stůl, na tu buchtu, co tam byla, a stoupl si k plotně. Paní Mooshabrová poodešla k plotně a ještě trochu přiložila. „Tak matka říká, že jseš drzej a hloupej,“ řekla a namočila hadřík do hrnku na plotně, „když říká, tak je to asi tak. Přece by to jinak neříkala. Přece by se schválně netrápila, kdybys byl hodnej.“ Paní Mooshabrová vyždímala hadřík a přistoupila k chlapci, který stál u plotny, hleděl na buchtu na stole a ani se nehnul. „Otec se podiví, až přijde z práce,“ řekla paní Mooshabrová a dala chlapci hadřík na oko, „ty chodíš k večeři pro pivo. Tak si ten hadr podrž, já ti ho ještě zavážu.“ Paní Mooshabrová poodešla ke kredenci pro větší strakatý hadr a pak chlapci oko zavázala. „Jestlipak, když tak zlobíš, se ve škole vůbec učíš,“ zeptala se a teď chlapec poprvé promluvil. „Učím se,“ zašeptal a trochu se zachvěl. „A co,“ řekla paní Mooshabrová, „o stromech?“ „Životopis předsedy,“ zašeptal a opět se zachvěl.

20

„A umíš ho?“ zeptala se paní Mooshabrová a sedla na židli. „Ano,“ zašeptal chlapec, stál se zavázaným okem u plotny jak ovce a hleděl na buchtu, „musili jsme ho umět k svátku.“ „Tak ho řekni, jestli ho umíš,“ řekla paní Mooshabrová. „Albín Rappelschlund se narodil, narodil…“ začal chlapec plaše odříkávat a jednou rukou si přidržoval strakatý obvaz, „narodil… ve čtrnácti létech vstoupil do učení na koželuha, ale odešel z něho a vstoupil do vojenský školy, aby byl důstojník, ale odešel z ní a vstoupil do číšnictví, učil se nosit talíře, talíře… ale taky odešel a vstoupil do protestantské školy. Ale taky z ní odešel a vstoupil, vstoupil…“ chlapec šeptal, chvěl se a stále hleděl na buchtu, „vstoupil ve dvaceti do služby kněžny Augusty, která tenkrát vstupovala na trůn. Byl povýšen na komorníka a na plukovníka a na ministra, ministra… a dělal pořádek. Účastnil se pětkrát letu na Měsíc…“ „No a co dal,“ řekla paní Mooshabrová, když se chlapec zarazil a nemohl dál, „co dál,“ a chlapec si trochu posunul obvaz na oku a zašeptal: „Dál dělal pořádek, dal lidem víc práce… založil muzeum… největší letiště Albína Rappelschlunda za městem ve čtvrti, ve čtvrti Stadión… pro hvězdolety. Pak, pak…“ chlapec ustrašeně těkal zrakem sem a tam, také na buchtu na stole, zas nemohl dál. „Co pak,“ řekla paní Mooshabrová, „co pak…“ „Pak,“ řekl konečně, „objevil zrádce, co chtěli útok na kněžnu Augustu, dal je soudit a byl předsedou. Od 21

tý doby vládne jako nejvyšší a jediný hned po panovnici kněžně Augustě, která zatím ovdověla. Ale lidi říkaj…“ chlapec se náhle zarazil a teď se úplně roztřásl, „lidi říkaj…“ „No co lidi říkaj,“ zeptala se paní Mooshabrová, „co říkaj…“ „Říkaj,“ třásl se chlapec zděšeně a hleděl na buchtu, „že vládne jen on. Že je kněžna schovaná či už dávno mrtvá.“ „Tak,“ řekla paní Mooshabrová a vstala ze židle, „a já ti dám hrnek.“ Vzala z plotny hrnek s odvarem a dala jej chlapci. „Než půjdeš spát, ještě si to třikrát namoč a budeš jako ryba. A nezlob,“ řekla, „jistě má matka pravdu, že zlobíš, jistě se jen tak pro nic za nic netrápí. Lezeš zedníkům na lešení a zlobíš, co z tebe bude? Přijdeš do pomocný školy a do polepšovny, bude z tebe pomocnej dělník, nádeník, a víš, kde bys moh skončit. Víš kde,“ paní Mooshabrová kývla, „v krimi.“ „Paní,“ řekl náhle chlapec prosebně, jako by se trochu osmělil, jednou rukou si držel strakatý obvaz a v druhé držel hrnek s odvarem, „vy prý…“ A zase nemohl dál. „Co prý,“ zeptala se paní Mooshabrová, „co…“ „Vy prý,“ chlapec se ještě víc osmělil a prosebně vzhlédl, „vy prý máte živý myši.“ „Živý myši?“ vzhlédla paní Mooshabrová, „živý myši? Mám pasti,“ řekla, „pasti, aby se myši chytaly.“ „A kde je máte,“ řekl hoch prosebné a zase hleděl na buchtu na stole.

22

„No tady,“ mávla paní Mooshabrová rukou po kuchyni, „tady za plotnou, za kredencem, za kanapem, taky v pokoji a ve špajzu, tady všude…“ mávla. „A moh bych takovou past vidět?“ zeptal se hoch tiše, „ještě jsem ji neviděl. Viděl jsem jen klece.“ Paní Mooshabrová přistoupila k otomanu, sehnula se a vytáhla tři pasti. „Ale myši v nich nejsou,“ řekl chlapec zklamaně, když je pani Mooshabrová dala na otoman, „jsou prázdný. V klecích jsou aspoň lvi.“ „Jsou prázdný, protože se včera žádná myš nechytla,“ řekla paní Mooshabrová, „možná že se chytne dnes večer…“ Chlapec na chvíli položil hrnek s odvarem na stůl a s jednou rukou na obvaze a druhou na kanapi si prohlížel pasti. Zdálo se, že ho teď na chvíli plachost vskutku trochu přešla. „A jak se tam ta myš vejde?“ pohlédl na paní Mooshabrovou. „Nevejde, vleze, touhletou brankou,“ paní Mooshabrová ukázala, „branka za ní zaklapne a už je tam. Je v pasti.“ „A co s nima děláte v tý pasti, to je zabíjíte?“ hoch se opět zachvěl. „Nezabíjím, umřou,“ řekla paní Mooshabrová, „otráví se. Tuhleten špek na prkýnku,“ ukázala, „myš sní, chvilku běhá uvnitř těch mříží a pak klesne, to když začne působit jed.“ „A kde ten jed je?“ zeptal se chlapec a prohlížel si s jednou rukou na obvaze past. „Jed je na tom špeku,“ řekla paní Mooshabrová, „vidíš tam přece ten bílý prášek.“ 23

„A to ten špek kupujete,“ zeptal se hoch a teď opět pohlédl na buchtu na stole, „ten špek kupujete u řezníka?“ „Ten kupuju u řezníka,“ kývla paní Mooshabrová, „ale bez jedu. Ten nasypu až zde. Mám takový kousky špeku ve špajzu na talíři.“ Chlapec překvapením otevřel ústa a velmi nejistě pohlédl na paní Mooshabrovou. Jako by nevěřil vlastním uším. A pak se náhle a nečekaně zeptal: „A proč vlastně ty myši trávíte?“ „Proč,“ řekla paní Mooshabrová, „že škodí.“ Chlapec opět ztichl, držel obvaz, hleděl na buchtu na stole a pak opět nesměle řekl: „Ale to škodí víc věcí. Víc věcí škodí a taky se nezabíjí. Proč se právě zabíjejí myši? Proto,“ tiše dodal, „že nemluví?“ Paní Mooshabrová pohlédla na pasti a kývla. „Kdybych je netrávila,“ řekla, „tak je jich tu za chvíli regiment a je po nás. Jsou troufalý a drzý, sní, nač přijdou, brambory, kukuřici, chleba, i tuhle buchtu na stole by snědly… Vohryzaly by i nábytek a peřiny prokousaly, taky i tohle kanape. Ty se musí trávit, jinak by nás usoužily.“ „Tak já už půjdu,“ zašeptal hoch a položil past na otoman, vzal ze stolu hrnek a ještě jednou pohlédl na buchtu. Paní Mooshabrová ho dovedla ke dveřím do průjezdu a ještě mu řekla: „Tak ještě třikrát si ten hadřík namoč a zejtra půjdeš do školy jak křepelice. A doopravdy nezlob, matku netrap, víš, co by tě čekalo.“

24

Když se paní Mooshabrová vrátila do kuchyně, hodiny u kamen právě tloukly, byly to hodiny, které tloukly i čtvrt, půl a tři čtvrtě, a paní Mooshabrová šla rychle do pokoje, aby dokončila mytí, dřív než se docela setmí. „Snad ani tak zle ten hoch nevypadá,“ řekla si, když myla podlahu u stolku, „snad ani ne, ale to holt klame. Když leze po lešení, rozbil si oko, a když to o něm říká matka, tak snad zlobí. Znám to sama nejlíp.“ Když paní Mooshabrová dokončila mytí, byl už večer. Vyždímala hadry, pověsila na vědro a vědro nechala v pokoji. Šla do kuchyně, opláchla si ruce a usedla za stůl. Chvíli hleděla na buchtu na stole a na pasti na kanapi a pak se chtěla zvednout a ty pasti dát opět pod otoman, když náhle strnula. V průjezdu někdo klepal. Pak tam ženský hlas řekl: „Můžu?“ a paní Mooshabrová si oddychla. Byla to správcová. Správcová měla teď na sobě delší blůzku, byl už večer, ale tu krátkou letní sukni z odpoledne měla stále. „Tak jsem přišla,“ řekla v chodbě a šla do kuchyně. Tam si sedla vesele na otoman k pastím. „Dělala jste, paní Mooshabrová, buchtu,“ ukázala na stůl. „Vemte si,“ řekla paní Mooshabrová a šla k plotně přiložit, „udělám vám k tomu trochu kafe. Je šest hodin, domyla jsem pokoj.“ „Myla jste pokoj,“ zavrtěla domovnice hlavou, „koukám, máte zástěru. Vaše Nabule se vdává a vy máte zástěru a mejete pokoj. Kdybyste si aspoň o svatbě odpočala, udělala byste líp. Tak povídejte, paní Mooshabrová, povídejte, jaký to tam na tý svatbě 25

bylo. Říkáte, dost jídla, pití, trochu jste se přejedla. Co dobrýho měli, špagety?“ „Víno,“ řekla paní Mooshabrová a zavřela dvířka u kamen, „šunku, vlašský salát, limonády, nakonec i koláče. No a ten stůl…“ „Prostřenej, viďte,“ kývla správcová a poupravila si blůzku, „upravenej, ozdobenej…“ „Upravenej, ozdobenej…“ kývla paní Mooshabrová, „bílý ubrus, květiny a svíčky, sklenky s vínem, koláče…“ „Tak ještě jen kadidlo,“ zasmála se správcová, „a jako za okny na kněžnin svátek. A prosím vás, paní Mooshabrová, a Wezr tam holt nebyl? Myslíte, že ho nepustili?“ „To víte, že ne,“ řekla paní Mooshabrová a šla ke kredenci pro kávu, „z krimi na svatbu nepouští. Ale už přijde brzy. Čtvrt roku je pryč. Já se lekla, když jste klepala, že je to on. Já se lekla, že už jde.“ „Měl by přijít rattefengr,“ řekla správcová s pohledem na pasti vedle sebe na kanapi, „kočky na to nestačí a vy to tu máte z toho dvora a průjezdu z první ruky.“ „Rattefengra se nedočkáme,“ mávla paní Mooshabrová rukou a šla s kávou k plotně, „taková inštanc snad ve městě ani není. Rattefengři byli tak leda v mým mládí, ale dnes ne. Dnes si musí pomoct každej sám. Aby tak ty myši vlezly i na to lešení, co tu máme. Aby tak vylezly až k Faberům.“ „Byl tu pro odvar?“ zasmála se správcová a poupravila si blůzku.

26

„Byl,“ kývla paní Mooshabrová u plotny a zavařila kávu, „tyhle pasti na kanapi jsem mu musila ukázat. Pasti nikdy neviděl, jen klec a lva. Chtěl vidět i myš, ale včera se právě nechytla, a tak jsem mu jen ukázala, jak tam myš leze a sní špek. Mně se tak zlej nezdál,“ paní Mooshabrová náhle zavrtěla hlavou, „ale co já. Matka to ví vždycky nejlíp, a když to říká, asi se s ním souží. Poslechne asi, jen když jde pro pivo.“ „Když jde pro pivo, upíjí,“ zasmála se správcová, „paní Mooshabrová, vždyť von domů musí nosit jen půl džbánku. Ale mně se tak někdy zdá…“ správcová se náhle zarazila a upravila si blůzku, „mně se tak někdy zdá, že možná to pivo po cestě upíjí jen proto, že mu ani nedají pořádně najíst. Že to pivo po cestě upíjí z hladu.“ Správcová na chvíli zmlkla a hleděla na buchtu na stole. Pak znovu řekla: „Že to pivo po cestě pije prostě proto, že má hlad. Všimla jste si taky, jak chodí? Krk za to nedám, že v zimě nebude mít ani kabát, Faberová ho nechává chodit pomalu jak žebráčka. A dnes s tím okem, víte,“ správcová potřásla hlavou, „dnes s tím okem se mi to taky nějak nezdálo. Táhne ho k očaři a ještě mu řekne, ať ti to třeba vypálí. Vždyť ten chudák byl z toho úplně zděšenej, celej se třás, měla jsem co dělat, aby s ním k žádnýmu očaři nešla. No ale s tím pitím,“ správcová potřásla hlavou, „s tím pitím to přece jen může být i jinak. Nemusí pít jen z hladu. Otec Faber je hodnej člověk, ale trochu pije.“ „Pije,“ vzdychla paní Mooshabrová a donesla správcové na stůl kafe, „chlapec by moh být po něm. A pak by bylo dvakrát hrozný, že už takhle odmala. 27

Rost by z něho pomocnej dělník, nádeník, jak by skončil…“ paní Mooshabrová těžce zavrtěla hlavou a pak vzala pasti z otomanu a klekla na zem vedle správcové. „Dám je zas na svý místo,“ řekla a dala je pod otoman, „snad se v noci něco chytne.“ A pak si paní Mooshabrová sedla na židli proti správcové a řekla: „Musím sice ještě vylít vědro s vodou, je vedle v pokoji, ale to teď počká. Musím vám konečně něco říct. Tak abyste věděla, paní Kralcová, proč jsem tak brzy přišla ze svatby. Tak abyste věděla, já jsem na žádný hostině nebyla. Vyhnali mě.“ „Panebože,“ lekla se správcová, až se na kanapi zhoupla, „vyhnali?“ „Vyhnali,“ kývla paní Mooshabrová, „zpívala jsem ukolíbavku a Nabule nosila šunku a salát. Všem dala, jen mně nedala a pak chytla ty koláče, co jsem jí pekla k svatbě, hodila je na dvůr a mě vyhnala. Abych šla kropit hřbitov a starat se o děti. A já si na tu svatbu vzala svý jediný sváteční šaty.“ Správcová chvíli seděla jako opařená a pak konečně řekla: „A co ženich Laibach, copak nezakročil? Copak nebouch do stolu nebo nekřik?“ „Nebouch, nekřik,“ zavrtěla paní Mooshabrová hlavou, „je to slušnej člověk, asi moc křičet nemůže. Ale copak to. Byli tam taky ty dva študenti, co je Nabule obsloužila, a to bylo nejhorší. Před těma jsem se styděla nejvíc. Před nima mě vyhodila, sousto nedala, i víno mi jen tak krápla.“

28

„A prosím vás, paní Mooshabrová,“ řekla konečně správcová, byla stále celá pryč, „prosím vás, nebyli snad opilí?“ „Ani ještě ne,“ zavrtěla paní Mooshabrová hlavou a pak nastala chvíle ticha. „Je to hrozný,“ řekla po chvíli ticha správcová, „to je opravdu hrozný. Tak vona ty koláče, co jste jí pekla k svatbě, vyhodila na dvůr…“ „Koni,“ kývla paní Mooshabrová, „koni…“ A pak náhle zničehonic paní Mooshabrová vstala, přistoupila ke kredenci a otevřela dolní dvířka. „Pijte kafe,“ řekla a vyňala z kredence tři nové pasti. „Pijte kafe,“ řekla a šla pomalu s pastmi ke dveřím. „Kam s nima jdete, paní Mooshabrová,“ zeptala se správcová. „Na dvůr,“ řekla paní Mooshabrová, „na dvůr. Nastražit je na dvůr pod lešení. Aby myši nelezly po lešení. Aby se nedostaly až k Faberům. Bude půl sedmý,“ paní Mooshabrová koukla na hodiny u kamen, „nastražím je na dvůr, dokud je tam ještě trochu vidět, a pak vynesu z pokoje to vědro. Vemte si ke kafi buchtu a seďte, jsem tu hned.“ A paní Mooshabrová vyšla s pastmi z kuchyně a pak z chodby do průjezdu. Na dvoře byla už tma – bylo to v září v půl sedmé večer –‚ ale nebyla to vlastně tma. Byla to tma protkaná světly z oken v patrech, takže ač tma, přece bylo vidět. Kromě této zvláštní polotmy bylo na dvoře teplo – byl zářijový večer – a všude, i v patrech na pavlačích, byl úplný klid. Paní Mooshabrová obešla schodiště na konci průjezdu, kde stála i popelnice, a vyšla na ten tichý polotemný dvůr pod lešení. A už se chtěla 29

sehnout a nastražit tam pasti, když zaslechla vysoko nad sebou nějaký krátký slabý hvizd. Zdvihla hlavu právě ještě včas, aby zahlédla vysoko na nebi pár zelených a červených světel, která vzápětí zmizela, jako by vklouzla v nebe. Paní Mooshabrová kývla a už se opět shýbala, když zaslechla nad sebou nějaký tichý praskot. Seshora na dvůr dopadla nějaká lať. Pak se ozval další tichý praskot a na dvůr dopadlo nějaké prkénko. V té chvíli tloukly hodiny půl sedmou, hodiny z kuchyně u kamen, které sem bylo slyšet oknem pokoje. Na dvoře i v patrech na pavlačích byl stále úplný klid a paní Mooshabrová s pastmi se odtrhla od lešení, pod nímž dosud stála, a popošla na dvůr. Zdvihla hlavu a pohlédla na lešení do prvního a druhého patra, na pavlače, stále tam byl úplný klid, ale náhle měla dojem, že se tam nahoře na lešení přece jenom něco hýbá. Že se tam někde nahoře na lešení mezi těmi tyčemi, latěmi a prkny něco hýbá, strašně a rychle dýchá, oddychuje a úporně, úporně hledí na ni, paní Mooshabrovou dole na dvoře. Paní Mooshabrová se náhle podivně otřásla. „Jestli je to kočka,“ otřásla se, „je dobře. Jen ať tam je a číhá. Je to kočka, je tam a číhá.“ A paní Mooshabrová s pastmi se kupodivu náhle vrátila zpět k lešení. U schodů se obrátila a běžela domů. Správcová seděla u stolu jako předtím, pila kafe, ale teď už i jedla buchtu. Když se paní Mooshabrová objevila ve dveřích, zdvihla hlavu. „Co je, paní Mooshabrová,“ řekla, „stalo se něco… vy jste ty pasti na dvůr nenastražila?“

30

„Nenastražila,“ probrala se paní Mooshabrová, ale jakýsi podivný neklid v ní zůstal, „není tam už vidět, je tam tma. Nastražím je zítra. Co je, paní Kralcová…“ paní Mooshabrová neklidně popošla ke stolu, „co je…“ „Slyšela jsem něco padat,“ řekla správcová a spolkla sousto, „padat jako dřevo. Nespadlo něco z lešení?“ „Nějaká lať,“ řekla paní Mooshabrová, položila na stůl pasti a usedla na židli, „nějaká lať a prkýnko. Nahoře na lešení je asi kočka. Nějak bázlivě tam dýchala a hleděla na mě. Ale to je dobře, že tam je a číhá. A taky,“ paní Mooshabrová dodala, „nějaký hvězdoletěl.“ „Hvězdolet,“ kývla správcová, „to je na Měsíc. Večer tu startují tři.“ Správcová přestala jíst buchtu a jen srkala kafe. Paní Mooshabrová neklidně hleděla na pasti a občas pohlédla k hodinám u kamen. „Ten Faber to má domů stejně daleko,“ řekla správcová, „dělá do šesti, heleďte, von dělá i dnes ve svátek. Než dojede domů, je sedum.“ „To jezdí busem?“ řekla paní Mooshabrová a neklidně pohlédla na hodiny. „Trolejbusem,“ řekla správcová. „Já trolem ještě nikdy nejela,“ paní Mooshabrová otočila hlavu k pokojským dveřím, „podzemní jsem jela jednou. O svý svatbě, to už je padesát let. Jeli jsme odsud z Blauentalu na náměstí Annymarie Blažené na stanici Radnice. Na stanici Hřbitov. Na náměstí za radnicí byla tenkrát hospoda, dnes tam místo ní jsou moderní činžáky.“ 31

„Poslyšte, paní Mooshabrová,“ řekla náhle správcová a vstala ze židle, „poslyšte, mě teď něco napadlo.“ A když paní Mooshabrová neklidně zdvihla oči, správcová řekla: „Neznáte, paní Mooshabrová, nějakou Máry Capricornu?“ „Máry Capri…“ udiveně hleděla paní Mooshabrová a správcová řekla: „Máry Capricornu.“ „Tu neznám,“ řekla paní Mooshabrová, „tu ne. A kdože to je, paní správcová, ta Máry Capri…“ „Nevím, paní Mooshabrová,“ řekla správcová a opět si sedla, „já ji vůbec neznám.“ „Jakpak tedy ale o ní víte?“ řekla paní Mooshabrová. „Jak o ní vím,“ zasmála se správcová, „slyšela jsem o ní. Slyšela jsem, že je nějaká Máry Capricorna. Nic víc o ní nevím. Ale kdybych se o ní něco dozvěděla,“ řekla rychle, „hned vám to řeknu. Hned vám to řeknu, když vás to zajímá, to víte, že vám to hned řeknu.“ Chvíli bylo ticho, správcová srkala kávu, paní Mooshabrová přejížděla dlaní pasti a chvílemi hleděla na hodiny u kamen. Pak řekla: „Ale stejně mi to s tou Máry Capri nejde do hlavy. To je nějaká zvláštnost, či co…“ „Máry Capricorna,“ řekla správcová, „opravdu nevím. Řekla jsem vám, že o ní nic nevím. Tak přece na to nemyslete, paní Mooshabrová, na světě přece existuje lidí, kdybyste takhle na každýho myslila, tak vám praskne hlava.“ A pak správcová řekla větu, které se sama podivila. Řekla: „Já si vůbec myslím, že to ani 32

nejde, myslit na všechny lidi, co jich na světě je. Člověku stačí myslit na ty, co zná. Já někdy myslívám na naši kněžnu thálskou a někdy tak trochu ještě na starýho. Na starýho, co ode mne prch.“ Ručičky na hodinách u kamen se blížily ke třem čtvrtím na sedm a paní Mooshabrová náhle vstala. „Kam zas jdete?“ zeptala se správcová, „přece jen rafičit pasti?“ „Ale jen vynýst z pokoje to vědro,“ řekla paní Mooshabrová, „jen seďte a jezte, vy nejíte buchtu. Jsem tu hned.“ Paní Mooshabrová vešla do pokoje a přivřela za sebou dveře. Vzala z vědra jeden vlhký hadr, ale pak šla k oknu a pohlédla na dvůr. A v té chvíli, co pohlédla na dvůr, měla dojem, že tam něco vidí. Jako by tam na tom dvoře ve tmě, protkané světly z horních pater, kousek před oknem a lešením, ležel nějaký stín. Na dvoře ve tmě, protkané světly z horních pater, ležel nějaký stín, jako by sem spadl z nebe. „Vypadá to,“ řekla si paní Mooshabrová, „jako nějaký vak, který se dává pod krk koni, a sem spadl z nebe.“ Paní Mooshabrová stála s vlhkým hadrem v ruce u okna a zírala na stín, zírala minutu, dvě, tři, jak dlouho, nikdo vlastně neví, snad ani správcová, a nikdo ani neví, na co vlastně v té chvíli paní Mooshabrová myslila. Pak v kuchyni tloukly hodiny tři čtvrti na sedm a paní Mooshabrová pustila hadr na zem. Dopadl s buchnutím, jako když padne strom. Když paní Mooshabrová vešla na práh kuchyně, správcová u stolu měla plná ústa buchty a koukala kamsi k otomanu. 33

„Neslyšela jste nic?“ řekla paní Mooshabrová na prahu, „neslyšela jste?“ Správcová právě polykala a tak jen mlčky zavrtěla hlavou. „Ba jo,“ řekla paní Mooshabrová jaksi podivně nezvykle, „jako když něco buchne. Jako něco na dvoře, pod lešením, zrovna tloukly hodiny tři čtvrtě.“ „Možná že teď letěl hvězdolet z Měsíce,“ zasmála se správcová a otřela si rty dlaní, „jeden tady večer v týhle době přistává.“ Bylo k sedmé, když se v průjezdu ozvaly nějaké kroky. „Slyšíte?“ zbystřila správcová sluch, „to je Faber. Vrací se z práce a je asi opilý. Je to vskutku on.“ Byl to vskutku on. Když chtěl vstoupit na první schod schodiště, pohlédl trochu na ten tichý setmělý dvůr, protkaný světly z horních pater, a jeho nejistý krok se zarazil. Uhnul ze schodů a šel na dvůr. A tam strnul. Na dvoře ve tmě, protkané světly z horních pater, ležel malý chlapec Faber, ležel na břiše obličejem k dlažbě a zpod čela mu koukal nějaký strakatý hadřík. Ležel tiše a nehybně jako uzlíček neštěstí, jako mošnička žebráka, jako malé ubohé klubko, ležel docela tak jako před čtvrthodinou či snad ještě déle, jen ta kaluž pod jeho tváří byla teď už mnohem větší, leskla se jako temné půlnoční jezírko. A všude byl klid. „Slyšíte,“ křikla náhle správcová v kuchyni, „slyšíte ho ze dvora?“ A paní Mooshabrové se náhle sevřelo srdce.

34

III Když v osm hodin večer odjel ze dvora pohřební vůz, inspektor otevřel dvířka policejního auta, které na dvoře zatím pořád ještě stálo, a řekl panu Faberovi: „Pane Faber, pojďte. Musíte nám na stanici nadiktovat protokol, je to formalita, za chvilku jste zpět. Ten džbán od piva, Dane,“ ohlédl se k mladíkovi v uniformě, který stál u auta a držel džbán, „ten klidně dej paní. Vemte si ho, paní, už ho nepotřebujeme.“ „Vezmi si džbán, Alžběto,“ řekl pan Faber a vlezl do auta k inspektorovi, „vezmi si ho a nestůj tu furt na tom dvoře. Jdi domů, Alžběto, já se vrátím hned.“ „Paní Faberová půjde zatím ke mně,“ řekla těžce paní Mooshabrová, „co by byla sama. Udělám čaj.“ „Jděte,“ řekl inspektor z auta a otevřel zadní dvířka mladíkovi v uniformě, který pořád stál u auta, ale džbán už v ruce neměl, a pak inspektor pohlédl na dlažbu dvorku, lesknoucí se v reflektorech, a řekl správcové: „A vy‚ paní, to tu trochu ukliďte.“ Zasykl motor, dvorkem se mihly reflektory a policejní auto vjelo do průjezdu. Dvorek opět ztemněl. Zbylo tam pár rozrušených nájemníků z domu, paní Faberová s prázdným pivním džbánem, také Steinhägerovi z prvního patra, krev na dlažbě se už opět leskla jen v odrazu světel z horních pater. A pak tedy Steinhägerovi vzali paní Faberovou se džbánem za paže a pomalu ji vedli za paní Mooshabrovou do průjezdu. Správcová se zatím doploužila pro vědro 35

vody, spláchla z dlažby krev a pak si šla mýt ruce. Pak šla za paní Faberovou a Steinhägerovými k paní Mooshabrové. „Jak se to jen stálo,“ řekla strašně bledá, rozrušená, když vešla do kuchyně, „to chudák opravdu vlez na kraj prkna a ztratil rovnováhu? To tam opravdu lez teď večer, když šel pro pivo? Ten inspektor řekl, že přepad, přepad, my jsme s paní Mooshabrovou v jedný chvíli opravdu slyšely buchnutí.“ Paní Mooshabrová stala u kamen zády ke stolu a vařila čaj. Paní Faberová seděla na židli vzpřímená a chladná, nehnula tváří, na klíně držela džbán, který policie našla nahoře na pavlači. Pan Steinhäger a jeho žena seděli zničeni na otomanu a bledá, rozrušená správcová si sedla k nim. Pak řekla: „Je to hrozný, přepad. A vy jste mu ještě, paní Mooshabrová, když k vám přišels okem, řekla, že večer bude jako ryba. Že zejtra půjde do školy jak křepelice.“ „Jako ryba, jako křepelice,“ zašeptala paní Mooshabrová u kamen a pak se otočila a donesla na stůl hrnky s čajem. A pak si stoupla ke kredenci, pohlédla na paní Faberovou a těžce a tiše promluvila. „Víte, paní Faberová,“ těžce a tiše promluvila a rukou se opřela o kredenc, „já na pánaboha nevěřím. Když jsem byla malá a chodila do školy, řekl mi jeden šafář nebo sluha, já si už nevzpomínám, abych se nemodlila. Že je to zbytečný, protože stejně žádný pánbůh není. Abych radši kopala řípu, ta že mě aspoň uživí, a když na něco věřit, tak na osud. Protože ten můžu vidět a k němu se modlit nemusím. Ten se stane tak 36

jako tak. Když já tedy dnes na něco věřím, tak na osud. Byl to osud, paní Faberová, a tak se nesužujte,“ řekla paní Mooshabrová paní Faberové, která stále seděla vzpřímená a chladná, aniž hnula tváři, a na klíně držela džbán. A pak paní Mooshabrová s rukou stále opřenou o kredenc pokračovala: „Můj osud byl mnohem horší. Co já se už s dětma natrápila, co já se s nima nasoužila, co já dělala pro jejich dobro. Já jim zpívala i ukolíbavku, však ji paní správcová zná, no a vidíte. Přišly do pomocný školy, pak do polepšovny, dnes je Wezr potřetí v krimi a já se třesu, že se co nejdřív vrátí. A Nabule? Nabule dnes o svý svatbě hodila z okna koláče, co jsem jí pekla, a pak vyhodila mě, ani pít mi nedala, ani kůrku chleba, ani kapku limonády, a vzala jsem si na tu její svatbu svý jediný sváteční šaty. A jiný a jiný věci,“ vzdychla paní Mooshabrová, „to vám ani nechci, paní Faberová, říkat. Však to paní správcová ví.“ „Vím,“ řekla správcová a bledost trochu ustoupila z její tváře, „i nějaká krádež peněz, krádež vašich úspor.“ „Krádež peněz,“ řekla paní Mooshabrová, stále se opírala o kredenc a hleděla na paní Faberovou, „pár grošů mi Wezr krad, co si dávám semhle do kredence, jsou to mý jediný úspory. Strčila jsem je jednou před ním do kamen a pak jsem zatopila. Pak jsem je dávala do špajzu k myšímu jedu. Teď co jev krimi, je dávám zas do kredence. Ale copak jen krádež,“ paní Mooshabrová vzdychla, „Wezr se zná s nějakými kameníky, co ryjou do hřbitovních pomníků, snad jsou z toho kamenářství u hlavní brány, kdoví jestli s nima nena37

padá lidi, víte, co se říká, v noci jít kolem hřbitova je hrůza, ne od hlavní brány na náměstí, ale z druhý strany od Filipova, kde končí park. A co Nabule a ty její různý noční pochůzky a toulky, ach, kdybych ty děti byla radši… neměla.“ Paní Mooshabrová na chvilku zmlkla a v kuchyni se rozhostilo ticho. Paní Faberová stále seděla vzpřímená a chladná, nehnula tváří, na klíně držela džbán. Správcová si u krku držela blůzku a byla opět bledá. A Steinhägerovi na kanapi vedle ní seděli zničeně. Pak paní Mooshabrová potřásla hlavou a mluvila dál: „Ale když já jsem ty děti chtěla, to je to. Měla jsem je stejně pozdě, dost po čtyřicítce… já myslila, že ve stáří budu mít oporu. Že z Wezra bude voják nebo snad i komorník, že mi snad přece jednou ulehčí… víte…“ paní Mooshabrová řekla náhle tiše, „já přece chtěla být odmala hospodyní nebo být v kiosku, prodávat… no a vidíte…“ „Ale jste aspoň na Péči,“ řekla správcová, „máte na to doklad. Pečujete o jiný.“ „Pečuju o jiný,“ kývla paní Mooshabrová a pohlédla na kredenc, „pečuju o jiný, ale o vlastní už ne. Vlastní nezmůžu. Nezmohla jsem je vlastně nikdy. Už ve škole Wezr tlouk svý spolužáky, toulal se a krad, Nabule to samý, byli drzí, hrubí, Wezr odmala dokonce i pil…“ paní Mooshabrová na chvíli zmlkla a pohlédla na paní Faberovou, která stále seděla vzpřímená a chladná, nehnula tváří a držela na klíně džbán, „vy se, paní Faberová, chvějete a hroutíte, ale kdovíco by jej v životě potkalo. Byl by šel třeba na Péči, na Péči k paní Knorringové, byl by se třeba dostal do pomocný školy, do polepšovny, byl by z něho 38

třeba pomocnej dělník, nádeník jako z Wezra, nedej bože, že by se byl dostal třeba i do krimi. Byla byste možná přišla o nervy nebo se usoužila. Ach,“ paní Mooshabrová potřásla hlavou a pohlédla na paní Faberovou, které se v obličeji nehnul ani sval, „tak se už netrapte. A pijte čaj.“ „Mělo by se podat trestní oznámení na zedníky,“ řekl teď pan Steinhäger na kanapi, „nezabezpečovali po práci pavlač. Včera odešli a nechali všechno, jak to bylo. Věděli, že je dnes svátek a nebudou pracovat, a nezabezpečili nic.“ „Zedníci za to nemůžou,“ řekla správcová, „za to odpovídá firma. Tuhle za to nářadí za dveřma paní Mooshabrové a v tom průjezdu taky. Kdyby tam v noci nehořelo světlo, moh by se tam někdo o ty cihly, trakař zabít. A ten sud vápna, kdyby do něj paní Mooshabrová spadla… firmu žalovat!“ řekla domovnice. „A kdo by ji žaloval,“ zeptala se ustrašeně paní Steinhägerová, „Faberovi?“ „To není nic platný,“ řekla paní Mooshabrová, odstoupila od kredence a sedla si teď taky na židli, „kdyby se někdo o ty cihly u mých dveří zabil nebo kdybych spadla do sudu, řeknou, že jsme si měli dát pozor. Řeknou, že chlapec neměl lízt na lešení. Kdyby byl nelez, ale šel po pavlači, jak se sluší, patří, nebyl by spad. Taková firma vám ještě dokáže, že chlapec pil cestou ze džbánu pivo a že se mu zatočila hlava. Pijte čaj, vemte si buchtu.“ Steinhägerovi kývli a svěsili hlavy, ale správcová si jen sáhla na blůzku a mlčela. Pak chvíli všichni pili čaj.

39

Pak tloukly hodiny u kamen devět, v průjezdu se ozvaly kroky, paní Mooshabrová na chvilku strnula. Ale byl to zřejmě pan Faber, který se vracel z komisařství. Paní Faberová, stále vzpřímená a chladná se džbánem na klíně, bez jediného slova vstala a vstali i ostatní. „Vyvěsíme černej prápor, paní Mooshabrová,“ vzdychla správcová, „máte ho ve skříni v chodbě, viďte, taky bidlo,“ a paní Mooshabrová kývla. „Mám ho,“ kývla, „a taky ten zásobní, vyvěsím ho ještě teď na noc. Jsem ráda, že si paní Faberová trochu odpočala a je klidnější. Netrapte se,“ řekla znovu a šla otevřít dveře. „Poslyšte, paní Mooshabrová,“ řekla správcová, když všichni odešli a zůstala s paní Mooshabrovou v kuchyni sama, „poslyšte, jávám musím něco říct. Mně je to nějak divný. Ten inspektor řekl přepad, přepad, ale řek to nějak divně, jak by řek málem, že ne. Jak by chtěl říct něco jinýho. Mně se zdálo, že chtěl říct tak skoro jako něco… já vlastně nevím.“ A pak správcová potřásla hlavou, sáhla si na blůzku a pak náhle řekla: „Ale to nic. Mně se zdá leccos, mohla jsem se mýlit.“ Když odešla i domovnice, paní Mooshabrová sklidila stůl, vylila vědro, které stalo v pokoji, a šla do chodby. Vzala ze skříně jeden pečlivě složený černý prapor na dřevěném břevně, sáhla za skříň a vzala bidlo. Bidlo bylo velmi dlouhé, sahalo až ke stropu, a když s ním paní Mooshabrová vycházela ze dveří do průjezdu, musila je naklonit. V průjezdu se s ním oto40

čila kolem cihel, trakaře a sudu a pak vyšla z průjezdu před dům. Asi deset kroků od domovních vrat hořela pouliční plynová lampa. Byla příliš slabá, než aby stačila pořádně osvětlit místo před bídným domem, ale tma tam přece jen nebyla. Dopadala tam světla z oken v patrech a pak i nebe bylo jasné od mnoha světel a neónů z jiných lepších částí města a snad také od nějakých rachejtlí, které kdesi na letišti a v paláci házeli na počest svátku Albína Rappelschlunda. Paní Mooshabrová s bidlem a praporem v ruce se trochu rozhlédla tou slabě osvětlenou ulicí a náhle měla dojem, jako by u rohu zahlédla nějaké stíny. Stály tam dva lidské stíny a paní Mooshabrové se na chvilku opět sevřelo srdce. Spěšně nasadila břevno praporu na konec bidla a vysadila prapor na skobu, která trčela nad domovními vraty pod oknem prvního patra. Prapor se rozvinul a visel. Paní Mooshabrová se znovu ohlédla k rohu ulice, ale stíny tam už nebyly. Roh ulice byl prázdný. Paní Mooshabrová s bidlem rychle zašla do průjezdu a vešla do svého bytu. Pečlivě zamkla dveře a bidlo opět postavila chodbě za skříň. Pak šla do kuchyně a chvíli nebyla ničeho schopna. „Tak jsem se ráno chystala na svatbu,“ řekla si, „a večer jsem šla věšet černej prápor. Co se to vlastně všechno dneska stalo,“ řekla si, „co si o tom mám pomyslit? A to byl snad ke všemu ještě nějaký ten svátek…“ Paní Mooshabrová pohlédla na kredenc a rozvířenou hlavou jí blesklo, že musí jít spát.

41

IV Vpravo vedle hrobu položili rakev a za ní na haldu hlíny kytku. Pan Faber zíral do jámy u svých nohou, paní Faberová, vzpřímená a chladná, hleděla kamsi vpřed, v nekonečno pomníků. Vedle Faberů stál jakýsi kostelní sluha a za ním pár lidí, také Steinhägerovi, správcová Kralcová a paní Mooshabrová s velkou černou taškou. Čestné místo mezi lidmi měla vyšší štíhlá žena s jemnou upjatou tváří a s nějakými notami v ruce. Byla to paní Knorringová z Péče o matku a dítě. Ale lidé nestáli jen za Faberovými a ubohým kostelním sluhou. Na té pravé straně hrobu, kde byla rakev a za ní halda hlíny s kytkou, byla malá ulička a tam stali tři lidé. Stál tam jakýsi starý v tvrďáku s rozepnutým fráčkem, pod nímž měl vestu a na ní mu visel zlatý řetěz s hodinkami. Vedle něho stála starší buclatá žena v modrém letním čepci, zpod něhož koukaly bujné černé lokny, majitelka krámku na rozhraní hřbitova a parku jménem Eichenkranzová. Vedle ní se vrtěl nějaký hoch v modrobílém pruhovaném tričku. Paní Eichenkranzová občas vrhla pohled na paní Knorringovou z Péče a přitom co chvíli tahala chlapce za loket. „Chovej se řádně,“ šeptala a tahala chlapce za loket, „lidi nás sledujou.“ Ale malý pruhovaný Eichenkranz se vrtěl, jednou rukou si za zády hrál s kytkou na haldě hlíny a pomalu ustupoval za matku, jako by se schovával. 42

„Jseš na pohřbu, je tu paní Knorringová z Péče,“ sykla paní Eichenkranzová na chlapce, „nevrť se a nelez za mě…“ Ale chlapec si toho nevšímal. Stále se vrtěl, hrál si s kytkou za zády a čím dal víc ustupoval za matku. „Pohřbívají tvýho kamaráda,“ strčila paní Eichenkranzová do chlapce, „dělal hlouposti a vidíš, jak skončil. Za chvilku bude chudák tuhle v jámě!“ V té chvíli se kostelní sluha domodlil a chvíli bylo ticho. Pan Faber stále zíral do jámy u svých nohou a paní Faberová, vzpřímená a chladná, hleděla před sebe v nekonečno pomníků. Pak hrobníci chytili popruhy a začali spouštět rakev. Malý Eichenkranz stál teď za matkou, jak nejvíc mohl, přestal si hrát s kytkou a naposled se zavrtěl. V té chvíli se zavrtěl i starý v tvrďáku s rozepnutým fráčkem a řetězem na vestě, který stál vedle paní Eichenkranzové z druhé strany. Když rakev buchla na dno hrobu, chlapec za matkou pokrčil rameny, dal ruku do kapsy a vyšel na haldu hlíny. A dřív než se mohla paní Eichenkranzová otočit a chytit ho za paži, mihlo se jeho modrobílé pruhované tričko za hrobem a zmizelo v dálce mezi hroby, jako by s nimi splynulo. V té chvíli musela paní Eichenkranzová i starý v tvrďáku vyjít z místa, kde stáli, protože hrobníci s lopatami chtěli házet zem, která byla s kytkou za nimi. A v té chvíli ten starý v tvrďáku vykřikl. „Ale pomoc,“ vykřikl, „ale pomoc. Lidi, ale pomoc. Já byl…“ hmatal si po kapse a vestě, kde mu visel zlatý řetěz s hodinkami, „já byl vokradenej. Já byl vokradenej.“ 43

„Prosím vás, jste u hrobu,“ řekl kdosi za Faberovými a jeden z hrobníků podotkl: „Chovejte se slušně.“ „To není možný,“ řekla paní Eichenkranzová, červená v buclatých tvářích, s modrým čepcem a loknami, paní Knorringové, když bylo po pohřbu, což bylo vzápětí, a paní Eichenkranzová, Knorringová, pár dalších žen a také starý v tvrďáku stáli poblíž hrobu pod kaštanem na cestě, „to ne. Vždyť vám ty hodinky,“ paní Eichenkranzová se otočila ke starému a ukázala mu na vestu pod frak, „tuhle visí.“ „Ale ne hodinky,“ skučel starý, „ale portmonka. Ale tuhle ze šosu.“ „Ale pane,“ řekla paní Eichenkranzová už dost prudce, „kdoví kde jste ty peníze ztratil. Třeba jste je s sebou ani neměl.“ „Ale depa, měl,“ skučel starý, „ale přece nejdu na hřbitov bez groše. Dyť bych nemoh ani na trolej. Celý dva groše jsem tam měl.“ „Paní Eichenkranzová,“ řekla teď paní Knorringová, vyšší štíhlá žena s jemnou upjatou tváří a s notami v ruce, „pravda je, že se na vašeho syna stížnosti na Péči množí. Ve škole se ztrácejí věci a všichni mají podezření na něho. Neposlouchá, chodí za školu, toulá se.“ „Ale já ho přece neuhlídám,“ zaúpěla prudce paní Eichenkranzová, stále červená v buclatých tvářích, „vždyť mám krám. Nemůžu furt za ním chodit, nemůžu furt hlídat každej jeho krok. Copak můžu vědět, kam chodí? Ale že by krad, to ne. Já jsem byla vždycky slušná, poctivá, od koho by to chyt? To se přece dědí.“ 44

„A co ta vzduchovka, paní Eichenkranzová,“ zavrtěla paní Knorringová hlavou a přitiskla si noty na hruď, „před týdnem mu ji strážník zabavil. Střílel zde na hřbitově ptactvo. Pěnkavy a sýkorky. Není dovoleno střílet na žádné živé cíle.“ „Ale ne pěnkavy a sýkorky,“ vzepřela se paní Eichenkranzová, „ani ne kosy a veverky, veverky, ty už vůbec ne, ty má přece rád. Má rád všechny zvířátka i ptáky. Chtěl jen v zimě střílet vrány, to je přece škodná. Ale stejně žádnou netrefil, koukněte, co jich tu na tom hřbitově je…“ paní Eichenkranzová ukázala kolem sebe na nekonečné řady pomníků a stromů, kde v té chvíli právě nebyla jediná vrána, „vránu netrefil nikdy ani jednu. Vždyť by se ani nestrefil. Nikdy se vrány ani netknul.“ „Paní Eichenkranzová,“ řekla paní Knorringová a přendala si noty z jedné ruky do druhé, „vy se o něho málo staráte. Říkáte, že ho neuhlídáte, že máte krám. Že za ním pořád nemůžete chodit. Že nemůžete hlídat každý jeho krok. Málo se o něho staráte a v tom případě vám ho Péče může vzít.“ „Proboha,“ zvolala paní Eichenkranzová a sáhla si na černé lokny pod čepcem, „jak bych se o něj nestarala? Vždyť já se o něj starám, jak můžu. Vždyť já z něho nespouštím zrak. Vždyť já přece vím o každým jeho kroku. A nají se, vyspí, má všechno, co chce. Tak se někdy nemaj ani děti zlatníků.“ „Paní Mooshabrová,“ řekla paní Knorringová a trochu se otočila k paní Mooshabrové, která stála s velkou černou plnou taškou za ní vedle správcové, „paní Mooshabrová. Tento dvanáctiletý hoch zde pří45

tomné paní Eichenkranzové chodí za školu, toulá se a střílí ptactvo. Vy to tu na hřbitově znáte. Znáte to tu líp než pan Smirsch a Landl, víte, koho myslím, ach ne…“ paní Knorringová se náhle opravila, „ty ještě neznáte, jsou na Péči noví. Tak se toho, paní Mooshabrová, ujměte a přijďte mi dát na Péči zprávu. Já už musím na pěveckou zkoušku.“ A dřív než se kdo nadál, paní Knorringová si v rukou přendala noty a šla. Chvilku bylo na hřbitovní cestě pod kaštanem ticho. Pak se paní Eichenkranzová s tvářemi stále červenými pod černými loknami a modrým čepcem otočila k paní Mooshabrové a řekla skoro plačky: „Jsem slušná vdova, o chlapce se starám, jak můžu. Starám, že padám, jak by mi ho mohli vzít. Vy jste na Péči zaměstnaná?“ „Jsem Natálie Mooshabrová, nejsem, ale působím,“ řekla paní Mooshabrová, „mám na to doklad.“ „Paní Mooshabrová má na to doklad,“ vpadla teď do řeči správcová, „dělá to už dvacet let. A tomu chudáčkovi Faberovi,“ ukázala na chlapcův hrob opodál, který byl už zasypán, „tomu chudáčkovi zachránila oko. Nebejt jí, tak ten chudák o to oko přišel.“ „Mám na to doklad,“ opakovala paní Mooshabrová a vytáhla z tašky kartu, „tady ho, paní, vidíte. Průkaz. Je v něm razítko a dokonce i podpis paní Knorringové.“ Paní Eichenkranzová koukla na průkaz a bezděčně ustoupila.

46

„Ale vždyť já se o chlapce starám,“ řekla znovu, teď dost prudce, a sáhla si na čepec na loknách, „jsem slušná vdova a mám krám. A teď jdu chlapce hledat.“ „Ale co já,“ zasípal starý v tvrďáku s rozepnutým fráčkem a zlatým řetězem na vestě, který tam pořád taky ještě stál a přešlapoval, „co já? Vy to, paní…“ řekl paní Mooshabrové, „budete vyšetřovat?“ „Já to budu vyšetřovat,“ kývla paní Mooshabrová. „Paní Mooshabrová to bude vyšetřovat,“ vpadla správcová, „má v tom praxi. Působí na Péči dvacet let.“ „Kristepane, paní,“ zvolala paní Eichenkranzová znovu dost prudce, „vždyť von tomuhle pánu nic nevzal. Vždyť von toho pána ani nezná. Vždyť von ho ani v životě neviděl, a já taky ne.“ „Ale to je snad jedno, ne?“ zaskučel starý a pak se znovu obrátil k paní Mooshabrové a řekl: „Ale tak to, paní, tedy vyšetřujte.“ „To takhle nejde,“ řekla paní Mooshabrová a zatřásla velkou černou taškou, „přece musím napřed toho chlapce vidět. Přece se ho napřed musím zeptat na to či ono. Přece napřed musím zjišťovat. Jděte domů,“ řekla starému v tvrďáku, „za tři dni odpoledne ve dvě jděte k paní Knorringové na Péči. Ta vám poví, co jsem vyšetřila. Já teď půjdu, paní, s váma,“ řekla paní Eichenkranzové, „s váma a chlapce najdete. Ale dřív musíte vy se mnou.“ „Kristepane,“ zvolala paní Eichenkranzová a vyvalila oči, „snad ne na policii? Já jsem slušná vdova, nikdy jsem s ní nic neměla, o chlapce se starám.“

47

„Ne na policii,“ zatřásla paní Mooshabrová velkou černou plnou taškou, „ne na policii, ale támhle kus dál k hrobu. Mám tam hrob, a když už jsem tu, tak se na něj musím kouknout. Ale až se kouknu, tak hned budem chlapce hledat.“ „Panebože,“ zvolala teď správcová a rozhlédla se po nekonečných hrobech, „škoda, že nemůžu s váma, já bych vám pomohla. Jestlipak ho, paní…“ řekla paní Eichenkranzové, „najdete?“ Pár lidí z pohřbu malého Fabera již odešlo, hrob opodál byl zasypán a byla na něm kytka. Odněkud z dálky zazněly horny, trubky a vznešený zpěv. „To je další pohřeb,“ řekla paní Mooshabrová správcové a pak zatřásla velkou černou plnou taškou a řekla paní Eichenkranzové: „Tak pojďte.“ „Ale co já,“ zaskučel starý v tvrďáku a stál pod kaštanem jak sloup. Daly se cestou pod kaštany a paní Eichenkranzová, stále ještě červená v buclatých tvářích, řekla: „Jak jen může tvrdit, že ho chlapec vokrad. Jak si to jen může troufat. Paní, přece chlapce znám, jsem vdova, je mi padesát. On by nevzal ani flok.“ „Abyste se, paní, nespletla,“ řekla paní Mooshabrová, „já znám jednu matku, co se taky takhle spletla. Taky si myslila, že to s dětma půjde, a pak je měla v pomocný škole a v polepšovně.“ „Ale ten můj zlej není,“ řekla paní Eichenkranzová, „poctivě ho živím, mám přece krám. A taky nestřílel sýkorky a veverky, ty má přece rád, nestřílel tu ani vrány. Von si jen tak hrál, jako že je střílí, ale nikdy

48

žádnou netrefil, von se nikdy vrány ani netkl. A nevzal by ani kytku.“ „Střílet se nesmí nic,“ kývla hlavou paní Mooshabrová, „nesmí se střílet na žádné cíle. Já znám, paní, matku, které se dnes vrací syn potřetí z krimi, a z dcery bude pomalu to samý.“ „Ale já se vo něho starám, jak můžu,“ řekla paní Eichenkranzová, „já pořád vím, kde je a co dělá. Vím o každým jeho kroku. Chodí domů, sotva se stmívá. Kdepak aby se někde toulal. A neukrad by ani svíčku.“ „Péče vám ho vzít může,“ řekla paní Mooshabrová, „poslouchat se musí a za školu se nesmí. Já znám matku, která dětem zpívala ukolíbavku, a máte vidět dnes. Ta dcera se vdávala a koláče, co jí matka pekla k svatbě, vyházela oknem na dvůr koni.“ „Jestli snad nebyly tvrdý,“ řekla paní Eichenkranzová. „Ale,“ paní Mooshabrová zatřásla velkou černou plnou taškou, „dobrý byly. Pekla je celej den a dala máslo, vanilku a hrozinky. I tvaroh.“ „To by můj kluk nevyhodil,“ řekla paní Eichenkranzová, „když, tak by dal koni cukr. Proč by mi ho Péče brala? Vždyť by nevzal ani světlo věčné…“ „Světlo věčné,“ zavrtěla paní Mooshabrová hlavou, „co víte, co se z něho stane. Pomocná škola, polepšovna, pomocnej dělník, nádeník, možná nakonec i krimi… Já znám, milá paní, matku, kterej se vdávala dcera a před hostinou ji vyhodila a nedala jí ani kůrku. A měli šunku a salát. Měli víno a limonády. A vzala si na tu svatbu svý jediný sváteční šaty.“

49

Chvíli šly mlčky, paní Mooshabrová ve staré dlouhé černé sukni, tmavém šátku a jupce, s velkou černou plnou taškou, paní Eichenkranzová s červenými buclatými tvářemi v modrém čepci, pod nímž koukaly lokny. Bylo krásné zářijové odpoledne, slunce svítilo korunami stromů a odráželo se na náhrobcích a květinách. Šly větší dlouhou cestou, vroubenou zelenými kaštany, hlavní cesta to však nebyla. Pak došly na rozcestí, za nímž bylo oddělení velkých krásných hrobek. „Tak teď tuhle zahnem,“ řekla paní Mooshabrová a zatřásla taškou, „támhle mám hrob. Až vykonám povinnost, musíte chlapce najít.“ „To víte, že najdu,“ řekla paní Eichenkranzová, „jak bych nenašla. Já přece vím o každém jeho kroku. Je zde na hřbitově.“ Došly k velké mramorové hrobce se sochou anděla, lucernou na světlo věčné a ohrádkou na desce, plnou zelené trávy. „Tak jsme tu,“ řekla paní Mooshabrová, „musíte tu na mě čekat. Musím napřed vykonat potřebu a pak budu konat povinnost dětí.“ Paní Eichenkranzová se zastavila před hrobkou a pohlédla na nápis. Stálo tam velkým zlatým písmem: RODINA ŠKOLNÍHO RADY BARONA DE SCHUBAUERA A pod tím stálo: Školní rada Joachim baron de Schubauer, nar. 1854, zemř. 1914. 50

A pod ním řada jmen a číslic. Mathurin, Anna, Leopold, Rozalie. „To je váš hrob, paní,“ řekla paní Eichenkranzová přiškrceně. „To je můj hrob,“ kývla paní Mooshabrová, sehnula se a otevřela velkou černou plnou tašku, „nikdo už z rodu nežije a nestará se, jen já. Tak tu na mě čekejte.“ Paní Mooshabrová vytáhla z tašky konývku, košťátko a zahradnické nůžky. „Pak půjdeme hledat chlapce, paní, paní…“ dodala. „Eichenkranzová,“ řekla rychle paní Eichenkranzová, „Klotilda Eichenkranzová. Mám krám mezi hřbitovem a parkem. U Filipova.“ Paní Mooshabrová vytáhla z tašky ještě láhev s vodou a vodu přelila do konývky. Pak vzala košťátko, zametla kus mramorové desky a místo u lucerny na světlo věčné. Pak vzala nůžky a trochu sestřihla trávu v ohrádce. Pak sáhla po konývce. „Vodu z domu jindy nenosím,“ řekla, aniž se ohlédla, paní Eichenkranzová stála za ní, dívala se a ani nedutala, „beru ji zde ze sudu. To jen dnes ji nesu z domu, protože jsem byla na pohřbu a nechtěla jsem k sudu zacházet. Nikdo z rodu nežije a nestará se než já,“ opakovala. „A paní,“ řekla teď paní Eichenkranzová měkce a dost nesměle, „vy jste baronka?“ „Já nejsem baronka,“ řekla paní Mooshabrová, „jsem Natálie Mooshabrová a působím na Péči. Tady na hřbitově mám pár hrobů, o který se starám. O který pečuju.“

51

„Ale,“ podivila se paní Eichenkranzová a její tvář se rozjasnila, „a máte za to nějaký peníze?“ „Mám,“ kývla paní Mooshabrová a vyňala z tašky ještě hadřík, „mám za měsíc za všechny svý hroby dva groše. Mám malou penzi po muži. Byl kočím v pivovaru.“ „Počkejte, paní,“ paní Eichenkranzová náhle přiskočila k hrobu, „já vám trochu pomůžu. Ten hadřík je na náhrobek? Já vám ho otřu.“ „Tak ho otřete,“ řekla paní Mooshabrová, „ale na anděla dejte pozor. Má naraženou peruť.“ Paní Eichenkranzová otírala anděla a náhrobek, paní Mooshabrová ometala košťátkem další část desky a pak byly hotovy. „Že vám tu ta tráva tak nádherně roste,“ řekla paní Eichenkranzová, „to se ani nevidí. To ji na jaře sejete?“ „Na jaře ji seju,“ řekla paní Mooshabrová a schovávala do tašky nářadí, „taky kypřím zem. Mám doma rýček, mám ráda čistý, zdobný hroby. A teď půjdem tuhle po té cestě jako k páté kapli,“ paní Mooshabrová se zvedla od tašky a ukázala, „budem hledat chlapce. Ale napřed vám ukážu ještě pár hrobů, které mám v těch místech.“ „Tak je obsloužíme taky, ne?“ řekla rychle paní Eichenkranzová, ale paní Mooshabrová zavrtěla hlavou. „Jsou obsloužený od včerejška,“ řekla, „dneska to jenom zkontroluju. Jenom vám je ukážu a budem hledat chlapce.“ Opustily hrobku barona de Schubauera a pomalu šly cestou k páté kapli. Oddělení velkých krásných hrobek skončilo a opět se objevily menší chudší hroby. 52

„Tak se koukněte,“ paní Mooshabrová se za chvíli zastavila a ukázala na jeden oblý náhrobek, „vidíte tenhle hrob? To byla šťastná matka. Osmdesát let žila,“ ukázala na nápis, „měla moc zdárnýho syna. Byl to stavitel.“ Paní Eichenkranzová se zastavila a četla zlaté písmo na pomníku: VINCENZA CANCEROVÁ „Byl stavitel, byla šťastná,“ zatřásla paní Mooshabrová taškou a paní Eichenkranzová četla druhé jméno pod prvním: STAVITEL VINCENZ CANCER „Tak a teď vám ukážu opak,“ řekla paní Mooshabrová a šla dál, „zahnem tuhle na tu cestu.“ Zahnuly na dost malou cestu a chvíli šly mlčky. Pak prošly mezi několika hroby po trávě. Pak se paní Mooshabrová zastavila a ukázala na špičatý pomníček pod zelenou břízkou. „Tak se koukněte,“ řekla. Paní Eichenkranzová přistoupila k hrobu a četla: TEREZIE BEKENMOSCHTOVÁ A kdo to byl, ta paní Bekenmoschtová?“ zeptala se. „To byla nešťastná matka,“ řekla paní Mooshabrová a rukou smetla z rovu par předčasně spadlého listí, „ta měla děti nehodný. Pomocný dělníky a nádeníky. 53

Myslila, že z nich budou slušný lidi a ke stáru jí pomůžou. Ke stáru se oběsila.“ A pak, s pohledem na pár hustých keřů, které byly opodál a zakrývaly několik sousedních hrobů, řekla: „Jeden Bekenmoscht snad ještě žije, je to kameník. Ryje nápisy na hroby tady v kamenictví na náměstí u hlavní brány, můj syn Wezr se s ním asi zná. On se vůbec dost zná s kameníky. Tak paní, pojďte.“ Prošly mezi několika hroby po trávě na malou cestu a pak zahnuly na větší. „A kudy vlastně půjdem?“ zeptala se paní Eichenkranzová a sáhla si na čepec na loknách, „ten hřbitov je tak veliký.“ „Snad to víte vy, kudy půjdem,“ odvětila paní Mooshabrová, „snad víte místo, kde se chlapec skrývá.“ „On se neskrývá,“ řekla paní Eichenkranzová, „on pobíhá. Je hned tu a hned tam. Mohl taky přeběhnout ze hřbitova na ulici a pak by tedy na hřbitově ani nebyl. No tak pojďte třeba jako tímhle směrem, tam asi bude,“ ukázala k páté kapli. „Tak to pak tedy radši takhle,“ ukázala paní Mooshabrová, „tam je totiž u hrobky Lochů vodovod.“ Šly kolem oddělení šestnáct větší cestou, která v dálce ústila do aleje, potkávaly lidi v letních šatech, také různé babky, bylo krásné zářijové odpoledne a paní Eichenkranzová řekla: „Čistý a zdobný hroby být mají. To je vizitka rodiny. Ty vaše hroby, paní, jsou jak ze škatulky, radost se na ně dívat.“ A za chvilku řekla: „Ale ani se nedivím, že takový jsou, když tak dobře o ně pečujete, že i kypříte zjara zem. Já vím, že kdybyste chtěla, mohla 54

byste mít takových zakázek na sta. Vy to umíte tak dobře, že byste mohla pečovat i o hrob Neznámýho vojína.“ A konečně řekla: „Kočí v pivovaře, to byli vážený lidi. Nebejt jich, tak se pivo vůbec nedostálo k hostům. Tohle já, paní, totiž vím sama nejlépe.“ Došly k menšímu rozcestí a paní Mooshabrová řekla: „Měly bysme víc koukat. Já myslila, že ho hledáme.“ „A copak ho nehledáme?“ řekla paní Eichenkranzová, „počkejte…“ A popoběhla k jednomu pomníku za rozcestím, koukla za něj a řekla: „Tady není. Kde jen může být?“ „Musíme hledat víc,“ řekla paní Mooshabrová a zatřásla velkou černou plnou taškou, „víc, abych měla pro paní Knorringovou výkaz. Není snad támhle za tou mohylou…“ ukázala na jednu špičatou hrobku. Paní Eichenkranzová poodběhla k hrobce, nakoukla za ni a zavrtěla hlavou. „Není ani tam,“ řekla, „ale počkejte. Já vím co. Já se zeptám.“ Před jedním hrobem na lavičce seděla nějaká stařenka s krajkovím u krku a paní Eichenkranzová k ní přistoupila. „Neviděla jste, paní,“ řekla jí, „takovýho chlapce v pruhovaným tričku?“ Stařenka s krajkovím u krku měla na nose brejličky, mžourala do nějaké modlitební knížky a na otázku slabě zavrtěla hlavou.

55

„Taky ho neviděla,“ řekla paní Eichenkranzová, „to von bude někde na ulici.“ Konečně došly k vodovodu poblíž hrobky Lochů. Byla to trubka s kohoutkem nad obrovským sudem a lidé si tu točili vodu na zalévání hrobů. Vedle vodovodu pod velkým kaštanem stál obrovský koš na odpadky. Byly tam uschlé květiny, papíry a slupky od melounů. „Melounů je letos dost,“ řekla paní Eichenkranzová, „byla úroda. Měla bych se doma kouknout, jestli se nekazí.“ „Víte,“ řekla paní Mooshabrová a přistoupila k vodovodu, „mám žízeň. Musím se napít. Natočím kapku do láhve,“ řekla a otvírala velkou černou tašku. „Vy pijete zdejší vodu?“ vyhrkla s údivem paní Eichenkranzová. „Z nouze,“ řekla paní Mooshabrová, „ale co? Vždyť teče z městského vodovodu. Je to stejná voda jako na Alžbětově, kde teď staví nové domy.“ „Ale tak víte co, paní,“ řekla náhle paní Eichenkranzová, „tak já vám něco povím. Nevyndávejte tu flašku a pojďte ke mně. Tam se napijete. Je to vocud kousek, je to mezi hřbitovem a parkem a aspoň uvidíte můj krám. Aspoň uvidíte, jak se živím. A možná vůbec, že chlapec bude právě tam.“ „A kdeže ten krám máte?“ zeptala se paní Mooshabrová. „Mezi hřbitovem a parkem u Filipova,“ řekla znovu paní Eichenkranzová, „je to vocud kousek. Tam se napijete.“

56

„A copak, paní, prodáváte?“ zeptala se paní Mooshabrová, „melouny?“ „Ne melouny,“ zavrtěla paní Eichenkranzová hlavou, „věci na hřbitov. Kytice, svíčky, olej, světla věčná.“ A pak řekla: „Ale já mám vlastně dva krámky v jednom. Já mám přitom ještě malej výčep.“ „Výčep?“ řekla s údivem paní Mooshabrová, „a to taky čepujete?“ „Nečepuju,“ zavrtěla paní Eichenkranzová hlavou, „prodávám v láhvích.“ „A limonády taky?“ „Baže,“ kývla paní Eichenkranzová, „limonády, pivo. A i něco k snědku.“ „Snad ne i šunku a saláty?“ řekla paní Mooshabrová. „Ty ne,“ zavrtěla paní Eichenkranzová hlavou, „ty mají v kiosku. Já kiosek nemám. Já mám krám, i když s pultem venku. Ale zato mám ještě vedle kytic, svíček a lamp věci jiný, však uvidíte. Aspoň uvidíte, jak o chlapce pečuju. Půjdem takhle k Filipovu…“ ukázala. Došly na konec hřbitova, kde byla zeď a větší mřížovaná brána, za níž byl park. U zdi, pár kroků od posledních řad hrobů, stála zadní část jakéhosi přízemního stavení, zpola zakrytá keři. „Tak to je ono,“ řekla paní Eichenkranzová a sáhla si na čepec na loknách, „zde mám byt a krámek. Předek je však z parku, z parku je taky vchod. Ale mám dveře i sem na hřbitov, zadní dveře, vidíte?“ ukázala a paní Mooshabrová viděla, že stavení má dvířka i na hřbitov, zpola zarostlá křovím. 57

„A nebojíte se tu?“ zeptala se paní Mooshabrová. „Ale to víte, paní, to je zvyk,“ zasmála se paní Eichenkranzová, „jsem tu mezi těma hroby léta a tak jsem si už na nějaký ten noční mumraj na hřbitově zvykla. Ale tyhle zadní dvířka,“ ukázala ke křoví, „jsou stejně zatlučený. Jsou zatlučený a zrezivělý, ani by otevřít nešly. A i kdyby šly, tak je ani nikdo neotevře, nejsou od nich klíče. Těma nemůže ani duch.“ „Ale jestli se tu nebojíte jinak,“ řekla paní Mooshabrová, „víte, z tý druhý strany. Ze strany parku. Říká se, že není radno jít v noci kolem hřbitova tadyhle z tý strany parku, od Filipova… kvůli různým lupičům.“ „Ale to víte, paní,“ paní Eichenkranzová kývla, „potloukají se tu občas večer různý lidi, to víte, park, ale copak vím, kdo z nich je lupič a kdo ne? Mě ještě nevykrad nikdo.“ „A teď máte zavřeno?“ zeptala se paní Mooshabrová a paní Eichenkranzová kývla. „Šla jsem na pohřeb a tak mám zavřeno. Dnes už neotevřu. Tak pojďte.“ Vyšly mřížovanou bránou ze hřbitova a octly se v parku. V parku na konci u hřbitovní zdi. Zpod vysokých stromů, obklopených hustými keři, sem vedlo několik cest. Zahnuly za roh zdi kolem velkého platanu a byly před krámkem a obydlím paní Eichenkranzové. Nad širokým oknem, na němž byla roleta, visel nápis:

58

VDOVA KLOTILDA EICHENKRANZOVÁ hřbitovní potřeby Vedle byl plech s barevným obrázkem láhve a na něm nápis: PIVO, LIMONÁDY! Paní Eichenkranzová vyňala klíč a otevřela dveře vedle staženého okna. „To tu asi chlapec není, když je zamčeno,“ řekla paní Mooshabrová ve dveřích a paní Eichenkranzová kývla. „Asi není,“ řekla, „to je jistě někde na ulici, uličník. Tak jen pojďte dál.“ Paní Mooshabrová se octla v kuchyňce, z níž vedly dveře do pokoje a do krámku. Dveře do krámku byly otevřené. Všude byla cítit zvláštní nasládlá vůně. „Tak tady mám kuchyň a tuhle vidíte krám,“ řekla paní Eichenkranzová. „Támhle v krámu,“ ukázala do krámku, „jsou další věci. Nakoukněte.“ Paní Mooshabrová nakoukla do krámku a až se jí zatajil dech. Byla tam spousta vybledlých umělých kytic, svíček a olejových světel. Na stole ležela kupa rozmanitých náhrobních luceren. Na věšácích visely svazky omšelých barevných stuh s různými zlatými a stříbrnými nápisy. „A to všechno prodáváte?“ podivila se paní Mooshabrová. „To všechno prodávám,“ kývla paní Eichenkranzová a sáhla si na čepec na černých loknách, „prodávám 59

lacino. U mě kupují lidi, který přicházejí na hřbitov tady parkem od Filipova. Ale znají mě i ty, co chodí hlavním vchodem, bránou z náměstí Annymarie Blažený od nádraží nebo od Blauentalu. Ale copak to, já prodávám ještě jiný věci, koukněte.“ A paní Eichenkranzová přistoupila k jednomu závěsu a rozhrnula jej. Za závěsem byla spousta holí a deštníků a byla tam též police, na níž leželo mnoho přepestrých šátků, rukavic a klobouků. „To taky prodáváte?“ podivila se paní Mooshabrová. „To taky,“ kývla paní Eichenkranzová, „a taky lacino, je to, jak se říká, použitý zboží. Ale některý je pěkný, skoro nový, jestli je měl ten člověk dvakrát, je to moc. Třeba tyhle deštníky nebo tenhle klobouk. Je mysliveckej. Tuhle jsou i tvrďáky, koukněte. A tuhle i pěkný rukavice. I jelenice na podzim i chlupáče na zimu a taky rukavice jen po jednom kuse, buď levý či pravý, ty se berou na mytí. To všechno prodávám. Já musím kouknout na ten meloun, jestli se nezkazil,“ řekla paní Eichenkranzová a koukla pod jakési sklo u kamen, „nezkazil. Ale vy máte žízeň,“ řekla rychle, „sedněte si v kuchyni a odložte tašku. Hned vám něco dám.“ „Říkáte, že máte i limonády,“ paní Mooshabrová popošla zpět do kuchyně, sedla si a dala tašku k noze. „A víte, paní,“ sehnula se paní Eichenkranzová v krámě pod pult, „víte, že už zrovna nemám ani jednu? Jsou tu jen samý prázdný láhve, co tu jsou,“ ukázala pod pult, „ale to je jedno. Dám vám něco lepšího.

60

Pivo.“ A přinesla do kuchyňky na stůl láhev piva a sklenku. „Jo ale, paní,“ řekla náhle paní Mooshabrová na židli s taškou u nohy, „já jsem s tím nepočítala. Mám s sebou jen půlšesták.“ „Ale paní,“ zasmála se paní Eichenkranzová a sundala si čepec, pod nímž se objevily další krásné syté černé lokny, „vždyť jste host. Tak vzácný host, jsem ráda, že vás smím vůbec pohostit. Dám vám i pišingr…“ paní Eichenkranzová odskočila do krámku, hmátla tam pod jakési sklo a dala na stůl pišingr. Pak otevřela háčkem pivo a nalila do sklenky. „Tak jezte a pijte.“ „Máte to tu hezký,“ řekla paní Mooshabrová, když se napila a poděkovala, „teď si právě všímám, že vám zdejší okno vede do parku. Mý okno v kuchyni je z mléčnýho skla a vede do domovní chodby. To tady i spíte?“ „Tady na kanapi,“ kývla paní Eichenkranzová, „ale ještě jste neviděla pokoj. Ten je tuhle vedle…“ a pan Eichenkranzová rychle otevřela další dveře a ukázala pokoj. „Pohleďte,“ řekla. Paní Mooshabrová vstala a nahlédla do pokoje. Byla tam skříň, stůl, židle a ještě jeden otoman. Na zdi visely obrázky. „Pěkný,“ kývla paní Mooshabrová, „a zdejší okno vede do keřů.“ „Do keřů na hřbitov,“ zasmála se paní Eichenkranzová, „je poblíž těch zadních zrezavělých dvířek, co nejdou otevřít, co jsou bez klíče. Ani jste to okno ze

61

hřbitova neviděla, je zarostlý keři. Ale v zimě, když keře uschnou, dá se jím koukat přímo mezi hroby.“ Paní Mooshabrová kývla a šla si opět sednout do kuchyňky. „Pěkný,“ opakovala, „pěkný. A jak vám to tu všude voní. Já to cítila, jak jsem vešla. Jako marcipán nebo kadidlo. Nebo jste snad…“ „Ale paní,“ vpadla rychle paní Eichenkranzová, „ale paní, co si to myslíte! Jestli jsem snad nevykuřovala byt tuhle na svátek Rappelschlunda, kdepak, kdo to asi dělá! Jo, na svátek kněžny, to ano, to vykuřuju, to dávám do oken kytky, svíčky, koláče, to dávám i víno, semhle do okna do parku i do toho v pokoji, to jo. Ale na Rappelschlunda nic. To tu voní ty suché kytky.“ „A to tu taky vaříte?“ zeptala se paní Mooshabrová a pohlédla k plotně. „Zde v kuchyni vařím,“ kývla paní Eichenkranzová, „škoda, že právě nemám něco uvaříno. Takhle kdybych měla vraní polívku, to byste si, paní, pochutnala, to je obrovská dobrota. Ale musí to být mladá vrána, ze starý to už tak dobrý není. To je lepší než z kuřete. Jedla jste už někdy polívku z vran?“ „Ještě ne,“ paní Mooshabrová zavrtěla hlavou, „jednou jsem jedla psa. Ale to už je moc dávno. Kam chodíte pro chleba?“ zeptala se. „K Elizabeth Verdun,“ řekla paní Eichenkranzová, „na náměstí k nádraží.“ „To je pekařství?“ zeptala se paní Mooshabrová, ale paní Eichenkranzová zavrtěla hlavou. „To je hokynářství, berou chleba od Moose.“ 62

„Já chodím do družstva,“ řekla paní Mooshabrová, „tam mají chléb dobrý a laciný. Vždycky jednou za tři dni ve tři. Však tam zítra jdu.“ „Družstvo peče dobře,“ kývla paní Eichenkranzová, „i já bych tam chodila, ale tady u hřbitova a parku žádný družstevní krám není. Vy bydlíte na Stadiónu?“ „V Blauentalu,“ řekla paní Mooshabrová, „tam poblíž křižovatky s obchodním domem Slunečnice. Ale v tý starý části Blauentalu, ne v tý nový, jestli to tam znáte. Dcera se nedávno vdala a bude se stěhovat na Alžbětov, šetří na byt.“ „Na Alžbětově je krásně, tam se jí určitě zalíbí,“ kývla paní Eichenkranzová, „a kohopak si paní dcera vzala? Malíře či někoho z Péče?“ „Zedníka,“ řekla paní Mooshabrová, „zedníka jménem Laibach. Je to vzdělaný a pracovitý člověk. Zatím bydlí u slečny Klaudingerky v podnájmu. A chlapec tu holt není,“ řekla paní Mooshabrová a ještě se trochu napila piva. „Není,“ vzdychla paní Eichenkranzová, „kde jen může být. Ach bože, já mám trápení,“ řekla náhle paní Eichenkranzová a sedla si s hlavou v dlani na židli proti paní Mooshabrové, „já mám trápení, to nikdo neví. A teď Péče ještě hrozí, že mi ho vezme. Já o něj pečuju, jak můžu, já ho hlídám na každým kroku, vždyť já se soužím, že má malér ve škole.“ „Tak vidíte,“ řekla paní Mooshabrová a hleděla na její buclaté tváře a černé lokny, „a tohle já znám. I moje děti měly malér ve škole. Nabule se odmala prala a Wezr byl hrubej, zranil svý spolužáky, rval se taky. Ve druhý třídě ho poslali na Péči a tak jsem vlast63

ně poznala paní Knorringovou. To si umíte představit, jak dlouho ji už tedy znám, když je dnes Wezrovi pětadvacet, to tam tenkrát paní Knorringová právě nastoupila. Wezra dali do pomocný školy a pozdějc to samý potkalo i Nabuli.“ „To je polepšovna?“ zeptala se paní Eichenkranzová. „To není polepšovna,“ řekla paní Mooshabrová, „to je jen škola pro zlobivý děti, kde mají řád a dozor. Do polepšovny se dostal teprv pak, když tu pomocnou školu vyšel,“ řekla paní Mooshabrová. „A co se s ním pak stalo,“ zeptala se paní Eichenkranzová. „No pák,“ řekla paní Mooshabrová, „scuknul se s pár kameníkama, asi taky s těma z kamenictví z náměstí, a byl už dvakrát v krimi. Teď je tam potřetí, právě mu to vypršelo a já se bojím, že co chvíli přijde domů. Přijde domů, víte, aspoň na skok. A Nabule o svatbě hodila koláče, co jsem jí pekla, koni a pak vyhodila mě. Před hostinou, nedala mi ani kůrku. A to jsem jim zpívala, když byli malí, ukolíbavku. A na tu svatbu jsem si vzala sváteční šaty. Kdepak v týhle sukni a jupce, co jsem dnes.“ „Ale paní,“ řekla udiveně paní Eichenkranzová, „tak to tedy byly vaše děti, co jste o nich vyprávěla na hřbitově?“ a paní Mooshabrová kývla. „To byly mý vlastní děti,“ kývla paní Mooshabrová, „vyprávěla jsem vám o nich.“ A pak řekla: „Co jsem už zkusila, nikomu nepřeju. To byste teprve viděla. Kolikrát si říkám, kdybych je byla radši neměla. Ale já je mít chtěla, to je to. To je osud.“ 64

„To je hrozný,“ řekla paní Eichenkranzová po chvíli, „to je hrozný.“ A pak znovu dala hlavu do dlaně a chvíli tiše seděla. „Tak aspoň sama nejlíp víte,“ řekla po chvíli a zdvihla hlavu z dlaně, „co mám za trápení. Co můžu už víc dělat, já se nakonec usoužím. Asi jako ta paní, ta… co jste mi ukázala ten hrob pod břízou.“ „Bekenmoschtová,“ kývla paní Mooshabrová, „to vám věřím. A to ještě nevíte, co vás může potkat. Koukněte ty Faberovy, asi jste je znala, když jste šla na pohřeb…,“ a když paní Eichenkranzová kývla, paní Mooshabrová řekla: „Tak to snad bylo podobné. Aspoň paní si stěžovala, že je zlej a drzej, byla z něho na dně. Snad i chudák pil. Ten váš nepije?“ „Ach,“ mávla paní Eichenkranzová rukou, „taky. Vezme si tu flašku piva,“ mávla rukou do krámu, „a vypije ji. Já ho přece neuhlídám. Já ho nemůžu sledovat na každým kroku. Ještěže nevedu kořalku. Já chtěla, ale nepovolili mi to.“ „Tak vidíte,“ kývla paní Mooshabrová. „Wezr pil taky. Od osmi let. Pivo ale už dřív, od osmi let pil kořalky. A nechodí ten váš pozdě večer domů?“ „Taky,“ kývla paní Eichenkranzová, „když zamknou hřbitov, domů se z něho dostane. Chodí těma zadníma dvířky, co jste viděla v křoví, umí je totiž lehko otevřít. Má klíč. Ale on se na hřbitově po zavření nikdy moc nezdrží, tak nejvýš hodinku, a v zimě ještě míň, když se brzy stmívá, to by se bál. Ale zato v parku. On chodí do parku a je tam do šera. Přichází za šera nebo za tmy.“ 65

„Tak vidíte,“ kývla paní Mooshabrová, „a Wezr to samý. Toulal se od sedmi. Chodil k řece pod most a přicházel za tmy. A paní, tak trochu taky… ten váš… nekrade…?“ „Ale,“ vzdychla paní Eichenkranzová a přejela si dlaní černé lokny, „tak trochu asi taky. To víte, já to nevím, já to nevím opravdu, já ho neuhlídám, ale možný to je…“ paní Eichenkranzová se rozhlédla po krámě, kde byly staré umělé kytky, svíčky, lucerny a stuhy a z kuchyně tam bylo vidět dveřmi, „vždyť já nevím, kde furt je, kam chodí, to bych musila být stále s ním a nespouštět ho z očí.“ „Tak vidíte, paní,“ kývla paní Mooshabrová a ještě se trochu napila piva, „a Wezr taky krad. Odmala. Krad, na co přišel, krad i peníze. I mně, mý jediný úspory. Tak to pak je stejný. A co vás čeká, až doroste, ani nevíte. Abyste ještě nepřišla o nervy nebo se nezabila. Víte, já na pánaboha nevěřím. Když jsem byla malá, modlila jsem se, ale nějaký šafář nebo sluha mi to vymluvil, a tak se už nemodlím, já věřím na osud. To všechno je osud, i že jsem ty děti vůbec měla, i že jsem je vlastně naneštěstí chtěla, teď mě osud trestá. Ale znám, paní, dost lidí…“ Náhle se paní Eichenkranzová zvedla ze židle a kvapně řekla: „Znáte dost lidí, paní, a mě právě něco napadlo. Prosím vás,“ přejela si dlaní černé lokny, „když znáte dost lidí, neznáte snad taky nějakou Máry Capricornu?“ „Máry Capri?“ udiveně řekla paní Mooshabrová, „bože, tohle jméno jsem už slyšela! Paní správcová 66

Kralcová mi ho tuhle řekla, kdo to ta Máry Capri je? Kdo to vlastně je?“ „Já ji neznám,“ řekla paní Eichenkranzová, „já nevím. Já jsem o ní taky jen slyšela. Slyšela jsem o ní tady na hřbitově.“ „Tak ona umřela?“ zeptala se paní Mooshabrová a pohlédla k pokoji, jehož okno vedlo na hřbitov. „Neumřela,“ zavrtěla paní Eichenkranzová hlavou, „já o ní na hřbitově jen slyšela. Ale jestli vás to zajímá, když se o ní něco dovím, ráda vám to sdělím. To víte, na hřbitově se člověk dozví leccos. Jednou jsem se tu dokonce dozvěděla o tom novým obchodu s máslem. Tak, paní, pijte a vemte si pišingr.“ Paní Mooshabrová se ještě napila piva a pohlédla k noze, kde stála její velká černá plná taška. „Máte to tu hezký,“ pokývala hlavou, „když jsem byla mladá, tak jsem taky vždycky chtěla mít takovýhle krámek. Víte, já jsem vždycky chtěla mít kiosk a prodávat pivo, nějaký salát, šunku, limonády… a groše jsem na to už šetřila, na takový krámek nebo kiosk, no, ale pak…“ paní Mooshabrová vzdychla, „pak z toho sešlo. Kiosk,“ řekla pomalu a smutně, „jsem neměla. Taky jsem odmala chtěla být hospodyní. Chtěla být hospodyní jako jedna má kamarádka ze školy, ta jí byla. Vdala se, ale muž jí brzo umřel a byla hospodyní dál. Tak já teď pomalu půjdu…“ „A co uděláte s tím starým se zlatým řetězem, paní,“ řekla paní Eichenkranzová, „pozvala jste ho za tři dni na Péči. Kluk mu přece nic nevzal, natož groše. Vždyť ani nemohl. Přece mu je nevytáhl u hrobu ze šosu.“ 67

„Snad je ten člověk někde ztratil,“ řekla paní Mooshabrová s povzdechem, „chlapce jsme však nenašli.“ „Ale hledali jsme,“ řekla paní Eichenkranzová, „hledali jsme přece celé odpoledne. Panebože, to by byla hrůza, kdyby mi ho Péče vzala, já nevím, co bych dělala.“ Paní Mooshabrová se náhle trochu zarazila a nejistě pohlédla na paní Eichenkranzovou. Pak nejistě řekla: „Ale paní, proč se tak bojíte, že vám ho Péče vezme. Vždyť by vám to ulehčilo, když je zlej. Vždyť byste měla aspoň klid.“ „Klid,“ vzdychla paní Eichenkranzová, „klid snad. Klid snad… Ale víte, paní, když ono to v těch polepšovnách… sama jistě víte nejlíp, co se říká… vypadá strašlivé. Dávají jim tam ruce do šroubů a nohy do klád, bijou je tam řemeny, někdo tam snad dokonce přijde i o zrak…“ paní Eichenkranzová pohlédla sklesle na paní Mooshabrovou, a když paní Mooshabrová mlčela, jen hleděla před sebe na stůl, paní Eichenkranzová se k ní naklonila a řekla: „A pak, víte, paní, když já ho moc potřebuju. Když on mi pomáhá v krámě. Jak bych vůbec prodávala, kdybych ho neměla, to je to. Paní, dá-li se s tím něco dělat, když mi slouží k obživě…“ „Dobrá tedy,“ kývla paní Mooshabrová, vstala, vzala tašku a náhle se rozhlédla po zemi, „tak se netrapte. Přijďte taky na Péči, pozítří odpoledne přijďte, snad se to spraví. Říkáte,“ paní Mooshabrová se znovu rozhlédla po zemi a také ještě zavadila zrakem o krám, do něhož bylo vidět dveřmi, „říkáte, že se chlapec večer toulá v parku?“ 68

„V parku u vodotrysku, co je ta socha básníka,“ kývla paní Eichenkranzová a pak pohlédla na stůl a řekla: „Ale paní, vy jste nejedla ten pišingr. Tak si ho aspoň vemte domů. Ukažte…“ a paní Eichenkranzová vzala pišingr a dala ho do tašky paní Mooshabrové. „Nechcete ještě pít?“ „Už ne, a děkuju za pohoštění,“ řekla paní Mooshabrová a znovu se rozhlédla po zemi, „v parku u vodotrysku, co je socha básníka?“ A když paní Eichenkranzová kývla, paní Mooshabrová šla ke dveřím. Ale u dveří se ještě jednou rozhlédla a náhle řekla: „A paní, myši tu nemáte?“ „No,“ zasmála se paní Eichenkranzová, „to víte, že tu a tam jsou. To víte, z jedný strany park, z druhý hřbitov, to se tu nějaká najde. Ale na pišingry nemůžou,“ řekla rychle, „ty mám pod sklem.“ „Měla byste sem tam dát past,“ kývla paní Mooshabrová a vyšla před krámek, „aby se vám tu nerozmohly. Nerozmohly pod vlastní střechou, to je pak zkáza. Tak tedy pozítří odpoledne na Péči.“ A paní Mooshabrová pozdravila a šla.

69

V Druhý den odpoledne se vracela paní Mooshabrová z nákupu z družstva. V menší černé tašce nesla chléb, trochu cukru a půl kila krup. Když docházela ke svému zchátralému domu, potkala zedníky, kteří se vraceli z práce. Šli jen tak v zabílených blůzách – bylo slunné zářijové odpoledne –, zpívali si a na paní Mooshabrovou sotva mrkli. „Už aby to skončili,“ myslila si paní Mooshabrová, „ještě se tam vskutku všichni zabijem. Prápor jsem sundala…“ pohlédla na průčelí zchátralého domu, „ale než ho uložím, musím ho vyprat. A večer…“ Večer chtěla jít paní Mooshabrová do parku k vodotrysku. K vodotrysku k soše básníka, kde se toulá malý Eichenkranz. „Večer půjdu do parku k vodotrysku,“ říkala si, jak docházela k domu, „musím tam toho chlapce najít. Včera jsme ho nenašly a zítra musím s hlášením k paní Knorringové. Přijde tam i ten starý okradený od hrobu a ubohá paní Eichen. Večer jdu do parku a chlapce najdu.“ V myšlenkách na paní Eichenkranzovou, na večerní návštěvu parku a na zítřejší hlášení u paní Knorringové došla paní Mooshabrová k domu. Když v průjezdu u cihel, trakaře a sudu vápna otvírala dveře, měla dojem, že je někdo v bytě. Ale strašlivě se lekla, teprve když vešla do chodby. Z kuchyně slyšela jakýsi příšerný hlas, a než mohla hodit tašku na zem a snad dočista na chvíli vyběhnout i z bytu, dveře kuchyně se otevřely a Wezr vyšel na práh. 70

„Rukulíbám,“ řekl. „Rukulíbám,“ řekl po chvíli. „Rukulíbám,“ řekl do třetice a otočil se zády. Vešla za ním do kuchyně s menší černou taškou, v mrákotách. I když čekala, že sem k ní do bytu přijde a chystala se na to, teď když tu vskutku byl, vešla za ním v mrákotách. Měla dojem, že za ten čas v arestu ještě zesílil a zhrubnul. Měl širokou tvář, nízké čelo a chladné světlé oči. Tak chladné a světlé, že když na někoho pohlédl, šel z nich strach. Paní Mooshabrová si sáhla na čelo a náhle měla dojem, že sedí na kanapi u černého praporu, který chtěla prát, a menší černou tašku s nákupem má u nohou. A ten hrozný Wezr seděl u stolu a naproti němu Nabule a ještě jeden člověk. V první chvíli ho měla za jednoho ze svatebních svědků. Měl kratší rozházené vlasy, nízké temné čelo a svislé koutky úst. Vypadal jako zplihlý černý pes. „Myslí, že sní, ale to je jedno,“ řekl Wezr a jeho hlas byl drsný jako hlas nejhoršího hrobaře, „na to je recept. Nebudu ho předvádět, aby nevomdlela,“ řekl a sáhl si pěstí mezi oči. „Myslí, že sní,“ vřískla Nabule přihlouplým otlemeným smíchem a zakroutila se a natřásla, „ale nesní. Kdyby se byla zdržela,“ vřískla, „už by tohle tady na tom stole nebylo.“ „Bylo,“ řekl Wezr a zapálil si cigaretu, jeho ruce byly ještě větší než ruce ženicha Laibacha, cigareta se mu v nich ztrácela, „bylo, protože jí dneska taky něco kápnem. Na oslavu mýho příchodu. Aby nás neměla za lakomce.“ A rychle hrábl na stůl a začal cosi počítat. A v té chvíli si paní Mooshabrová na kanapi všimla, že 71

na stole leží spousta peněz a že to, co Wezr počítá, jsou bankovky, a v té chvíli si i všimla, že Nabule má jakýsi letní plášť, který na ní nikdy neviděla, křiklavě zelený s tmavým límcem, a on, Wezr, má černý oblek s bílou košilí a kravatou, který na něm také nikdy neviděla, a v té chvíli si i všimla, že na kredenci visí nějaký deštník s krásnou lesklou rukojetí. Náhle měla dojem, že se jí točí hlava, ale to už Wezr znovu promluvil. „Tohle je tvý,“ odpočítal peníze a strčil je k Nabuli, „tohle tvý…“ odpočítal peníze a strčil je k cizímu člověku, černému psu, který stále mlčel, jen občas šlehl okem k paní Mooshabrové, „tak a tohle je, dámy a pánové, moje. Tohle…“ ukázal na zbytek, „to dáme jí. Na oslavu mýho příchodu. Aby nás neměla za lakomce.“ Paní Mooshabrová spatřila na stole čtyři hromádky peněz a hlava se jí točila. Náhle měla dojem, že dočista spí. „Myslí, že spí,“ vřískla Nabule a nějak divně koukla na svou hromadu peněz. „Spí,“ řekl Wezr a jeho hlas byl drsný jako hlas hrobaře, „i na to je recept. Ale nebudu ho předvádět,“ řekl a sekl si dlaní mezi oči, „tohle se už stejně dnes nedělá, stačí na to trochu silný vůle.“ A pak sklepl cigaretu a hodil hlavou k Nabuli. „Co koukáš,“ řekl. „Co,“ vřískla Nabule a hodila peníze nad stůl, „že nemáš lepší. Když s tímhle přijdu do salónu, řeknou, že žebrám.“ „Dvougroš ti u chrámu nikdo nedá,“ řekl Wezr a sklepl cigaretu, „u chrámu se dávají čtvrtníky, v posteli šesták. Víc dá snad nějakej bohatej študen72

tík…“ zasmál se, „tak hezky rychle dělej.“ A Nabule se zakroutila, natřásla a hrábla do peněz. „Tohle je na světlej přeliv, na ten salón krásy,“ zakroutila se a zdvihla oči, „tohle na večerní róbu. Tohle na šperky a kanape, z támhletoho dreku,“ hodila hlavou k otomanu, „lezou dráty. A za tohle koupím obraz. Tu tříokou ženskou s labutí.“ A s přihlouplým otlemeným smíchem shrábla své peníze a strčila je do kapsy. Paní Mooshabrová na kanapi zírala, hlava se jí točila, ani nedýchala. Na stole teď ležely tři hromádky peněz a na kredenci visel deštník s krásnou lesklou rukojetí, paní Mooshabrová měla náhle žízeň. Ten třetí člověk, co tu seděl a dosud nepromluvil, jen po ní občas šlehl zrakem, ten černý pes, jí teď připadal jako nějaký Wezrův známý, jako nějaký kameník. Paní Mooshabrová bezděčně hmátla vedle sebe na černý zmuchlaný prapor. „Tohle je na motorku,“ řekl Wezr a klepl do bankovky, „tohle je na osvěžení po tý černý trudný práci a za tohle jedu o prázdninách k moři. Na vorvaně.“ A i on shrábl peníze a strčil je do kapsy. Na stole zbyly dvě hromádky a na kredenci deštník s lesklou rukojetí. Paní Mooshabrová na kanapi zírala, hlava se jí točila a měla žízeň. Náhle si všimla okna z mléčného skla, které vedlo pod schodiště, a opět ji na chvilku obestřely mrákoty. Na okně viseli dva zajíci v kůži. Viseli za zadní svázané nohy hlavami dolů. Vtom tloukly hodiny u kamen půl pátou a paní Mooshabrová na kanapi jako by se náhle probrala. „Panebože,“ probrala se na kanapi, „panebože, vy se tu dělíte o groše. Vy se tu dělíte o úplný jmění. Za to 73

si můžete koupit na Stadiónu vilu. A copak nevíš,“ otočila se k Nabuli, „že chce Laibach koupit na Alžbětově byt? Přece dáš taky na byt, když máš tolik peněz.“ Pohlédli na ni, Wezr svýma chladnýma světlýma očima, člověk černý pes šlehl po ní okem a Nabule promluvila. Vřískla. „Na byt,“ vřískla, „na byt, copak Laibach nedělá? Copak nešetří? Copak můžu večer v hadrech jako harfenice? A kanape a vobraz,“ vřískla, „je snad málo?“ „Neřvi,“ řekl Wezr a jeho hlas byl drsný jako hlas hrobaře, „neřvi. Nemluvíš s Laibachem.“ A pak sklepl cigaretu a otočil se k cizímu člověku s kratšími černými vlasy, nízkým temným čelem a svislými koutky, k černému psu. A ten cizí člověk černý pes se usmál a promluvil: „Paní,“ usmál se a jeho hlas byl měkký, hebký jako samet, „paní. Nechtěla byste, aby Nabule pana Laibacha i šatila? Aby mu nosila i jídlo? Aby mu platila i holiče? Každý si musí, paní, vydělat svý…“ usmál se měkce, hebce a i on teď shrábl své peníze a strčil si je do kapsy. Na stole zbyla poslední hromádka peněz, na kredenci deštník a na okně zajíci. A paní Mooshabrová na kanapi opět měla dojem, že sní nebo spí, dál zírala, hlava se jí točila, měla žízeň a tu náhle Wezr na ni pohlédl chladným světlým zrakem a řekl: „Ty vypadáš vskutku divně. Jako bys spala nebo měla horečku. Hele, co je tu peněz. Hele, co jich je…“ A hrábl do peněz, které zbyly na stole, sklepl cigaretu a řekl: „Co jich je, a ty hlásáš, že ti kradu úspory. Tvý dva groše. Tuhle jich máš dvacet. Kiosk by sis za to,“ zasmál se a sklepl popel, „koupila.“ 74

Paní Mooshabrová cítila, že povalila tašku u svých nohou, že jí vyschlo v krku a že má okoralé rty. Měla zřejmě horečku. Ale vtom už opět promluvil cizí člověk černý pes. „Dvacet grošů, paní,“ řekl hebkým sametovým hlasem a tiše se usmál, „dvacet grošů jste snad ani v životě neměla. Kiosk byste za ně koupila a ještě zboží. Na Měsíc byste za ně dolítla a ještě by na mražený krém zbylo. V lávě v kráteru Borman byste se koupat mohla a ještě jíst pečený líhně. A vy hlásáte, že vám Wezr krade groše? Bane, paní,“ usmál se a jeho svislé koutky úst se blažené zdvihly, „vy se mýlíte.“ Nabule si zakryla dlaní přihlouplá otlemená ústa a Wezr suše řekl: „Mívala prachy v kredenci, pak v plotně, pak ve špajzu v myším jedu. Teď je má v pokoji ve stolku u maškarád. U čepce, brejlí a pečeti. Asi je tam dala, když čekala, že se vrátím. Z arestu, jak rozhlašuje…“ A když se cizí člověk černý pes udiveně usmál, řekl: „Ano, z arestu. Z vězení. Z krimi. A to jsme ještě nemluvili o támhletom okně. Co ty dva zajíci,“ otočil se ke kanapi a ukázal na mléčné okno, „co říkáš těm? Pro jednu osobu je to jídlo na tejden.“ „Ano, paní,“ řekl hebce cizí člověk černý pes a hleděl na paní Mooshabrovou, „jsou čerstvě zastřelený, ještě z nich kape krev. Váš syn je střelil před chvílí v lese. Měla jste vidět, jak se překotili, jako akrobati.“ Paní Mooshabrová na kanapi zírala, hlava se jí točila a rty měla suché. Pohlédla na zbylé peníze na stole, na deštník na kredenci a na zajíce na okně a náhle jako

75

by se podruhé probrala. Náhle ukázala na zajíce a řekla: „Já vám je uvařím. Uvařím a kus upeču na másle. Nebo na paprice,“ řekla a sáhla si k noze, aby postavila převrácenou tašku, „to bych musila vzít smetanu. Tuhle v tý tašce mám jen nějaké kroupy.“ „A mně byste taky kus dala?“ řekl cizí člověk černý pes a tiše, měkce hleděl. „Prosím,“ řekla paní Mooshabrová zmateně, „když jste… přítel mých dětí, tak vás asi pozvou.“ „A paní,“ řekl znovu cizí člověk černý pes a tiše se usmál, „neuvařila byste kávu?“ „Uvařím,“ kývla paní Mooshabrová, vstala z kanape a šla ke kredenci, když tu náhle Nabule vyprskla smíchy. „Kafe se dnes napijem ažaž,“ vyprskla smíchy a zakroutila se v křiklavě zeleném plášti s černým límcem, „vždyť jdem do Ritzu.“ V kuchyni se na chvilku rozhostilo ticho. Paní Mooshabrová nerozhodně stála u kredence a hleděla na Nabuli, hleděla na Wezra, hleděla i na člověka černého psa a pak pohlédla na stůl. A Wezr náhle sklepl cigaretu a koukl na sestru. „Máš recht,“ koukl na sestru, „vždyť jdem do Ritzu. Možná že tam potkáš i toho študenta, jakže se jmenuje… Baar, možná že tam bude i ten druhej. Nevař kafe,“ otočil se k matce, „zajíce si uvař třeba na haluhách. Co je to támhle za ten černej hadr?“ ukázal na otoman. „To je přece prápor,“ řekla paní Mooshabrová, „visel na domě. Přece tu umřel Faber.“ A pak dodala: 76

„Musím ho vyprat a jít do parku k vodotrysku.“ V té chvíli Wezr uhasil cigaretu a pohlédl na matku. A pak koukl na Nabuli, která si dlaní kryla otlemená ústa, koukl na cizího člověka černého psa a pak se zády opřel o opěradlo židle. Opřel se o opěradlo židle, dal ruku na stůl, jako to dělají úředníci, a řekl: „Tak vona chce prát prapor a jít do parku. Prát prapor a jít do parku k vodotrysku. A že jsem se vrátil z arestu, jak říká…“ zasmál se jak hrobař, „je jí jedno. Že jsem se tam touhle rukou něco nadřel,“ potěžkal svou obrovskou pěst a zasmál se jak hrobař, „ji nezajímá. Že to teď jdem oslavit a chcem, aby šla s náma, to ne. Ona bude prát prapor a půjde do parku.“ Paní Mooshabrová stála náhle u kredence jak zkamenělá, nevěřila uším. Měla-li dřív dojem, že se jí to všechno zdá, teď se lekla, že se snad zbláznila. Nebyla schopna slova. „No co stojíš a koukáš,“ řekl Wezr. „No co stojíš a koukáš,“ řekl podruhé. „No tak co,“ zvolal do třetice… „Probůh,“ zašeptala paní Mooshabrová a opřela se o kredenc, „probůh, přece nevím, že to jdete oslavit. Že mě chcete pozvat. To není možné.“ „Všechno je možné,“ řekl Wezr suše a hleděl na matku světlýma chladnýma očima, „pro toho, kdo má co dělat s aresty, je všechno možné.“ „Paní,“ usmál se teď opět člověk černý pes a jeho hlas byl hebký, měkký jako samet, „pro toho, kdo má co dělat s aresty, je vskutku všechno možné. My jdeme slavit a vás chceme pozvat. Ale vy vskutku tvrdíte, že se Wezr vrátil z kriminálu? Paní,“ usmál se, „abyste 77

snad ještě netvrdila, že tyhle peníze, zajíci a deštník jsou kradený. Že pocházejí z nějakého lupu. Vždyť vy, paní, ani nevíte, kdo Wezr je.“ „Já bych tedy šla,“ vyhrkla konečně paní Mooshabrová, stále se podpírala o kredenc, „prápor bych vyprala zítra a do parku k vodotrysku…“ „Hele,“ přerušil ji Wezr rázně a světlé chladné oči upřel k jejím nohám, „jdi se strojit. Za chvíli jedeme. Ale ustroj se řádně, kdoví kdo v tom Ritzu všechno bude.“ A pohlédl na Nabuli, na černého psa a zbylé peníze na stole. Paní Mooshabrová se odtrhla od kredence a jako v mlze šla do pokoje. „Probůh,“ řekla ve dveřích, „kdoví kdo tam všechno bude. Ty mladí páni z vdavek tedy taky. Ten pan Baar a ten druhý, študenti. Opravdu?“ A Wezr kývl. Za chvíli se paní Mooshabrová objevila v kuchyni v dlouhé černé lesklé sukni, jupce a ve střevících bez kramfleků. Ve svých starých svátečních šatech, v nichž byla na svatbě. V ruce měla černozlatý šátek. „Tak jsem tu,“ řekla a hlava se jí točila. „Už je tady,“ vyprskla Nabule a natřásla se. Wezr chvíli mlčky hleděl na matku, opíral se zase o opěradlo židle a jednou rukou lehce klepal o stůl. Pak suše řekl: „Študenti tam budou a kdoví kdo ještě, v tomhle šátku nesmíš. V tom vypadáš jak funebrák. To nemáš ňákej světlej?“ A zatímco se Nabule s přihlouplou otlemenou tváří natřásala, kroutila a smála a cizí člověk černý pes jen

78

mlčky šlehal okem po černozlatém šátku, paní Mooshabrová vyhrkla: „Já vím co. Vím co. Správcová má světlej šátek, ona mi ho půjčí. Já k ní skočím, jsem tu hned.“ „Tak skoč,“ řekl Wezr a stále se opíral o židli a rukou klepal o stůl, „skoč a přijď brzy. Stejně musíme taxíkem. A ještě něco,“ řekl. „Když už jdeš k správcový, řekni jí… že by ses měla taky tak trochu… zkrášlit.“ A pak klepl do stolu, vstal a zasmál se jak hrobař. Paní Mooshabrová pustila černozlatý šátek a vyběhla z kuchyně. Proběhla průjezdem, chodbou a vpadla ke správcové. „Propánakrále, paní Mooshabrová,“ zvolala správcová, byla jen v županu a právě si přišívala knoflík, „co se stalo? Je tu Wezr, viďte…“ „Je tu,“ zvolala paní Mooshabrová, „je tu a představte si, nevěřím uším. Jsem z toho úplně pryč. Je to úplně nečekaný…“ „A co se tedy stálo,“ zvolala správcová, „nějak v arestu zestár?“ „Nezestár, zesílil, ale snad se změnil,“ řekla paní Mooshabrová, „pozval mě na slavnost. Na slavnost, že se vrátil. Je tam i Nabule a ještě jeden cizí člověk, asi kameník. Někam do Ri, do Ri… nevím, kde to je, ale představte si, budou tam snad i ty dva mladý páni, ten pan Baar a ten druhej z oddavků, ty študenti, já se před nimi tenkrát, když mě Nabule vyhnala, tak styděla a teď se s nima sejdu. Ale ten můj černozlatej šátek se mu nezdá, jsem prý v něm jak funebrák, chce, abych vzala světlej. Paní Kralcová, vy máte takovej hedváb79

nej…“Ale vtom už domovnice sekla s šitím a běžela ke skříni. „Panebože,“ zvolala, „to jsou věci, nebeský mocnosti se obrací. Ze svatby vás Nabule vyhnala a Wezr se vrátí z arestu a zve vás na slavnost. Ale mně se vždycky zdálo…“ domovnice vytáhla jakýsi šátek ze skříně, „mně se vždycky zdálo, že je ten Wezr lepší než ona, já jsem vám to ani moc nechtěla říkat, ale teď vám to řeknu. Být to obráceně, Nabule by vás nepozvala, to je mrcha. Heleďte, tu je, vemte si ho,“ a správcová dala paní Mooshabrové hezký bílý šátek. „A poslyšte, paní Mooshabrová,“ řekla rychle správcová a zapnula si župan, „a kam to vlastně jedete? Do Ri, do Ri… co to je? Panebože,“ vykřikla náhle, „není to Ritz?“ „Ritz,“ kývla paní Mooshabrová, „Ritz, tak to nazval. A co to, prosím vás, vlastně ten Ritz je? Nějaká študentská hospoda?“ „Študentská hospoda,“ vykřikla správcová smíchy, divže neupadla, „to je hotel. To je přece,“ spráskla ruce, „nejlepší hotel v městě. Na Stadiónu. Když sem přijede nějaká vládní delgace za Rappelschlundem, tak bydlí tam. Rappelschlund tam pořádá i hostiny na počest návštěv, když to nechce mít v knížecím paláci. Tam je luxusní restaurant a chodí tam samý vybraný lidi. Profesoři, inženýři a bohatý kupci. Důstojníci, radové a komorníci. To víte, bohatý študenti holt taky, tam se jí na stříbře.“ „Probůh,“ řekla paní Mooshabrová a sedla si na židli, „jí na stříbře? Nemyslíte snad i šunka, vlašský

80

salát, limonády…“ a správcová se jen zasmála a mávla rukou. „Prosím vás,“ zasmála se a mávla rukou, „bažanti a ústřice. Skarflety a líhně. Tak si honem zavažte ten šátek, ať vidím, jak vám padne.“ Paní Mooshabrová si rychle zavázala šátek a řekla: „Ale musím vám, paní správcová, ještě něco říct. Představte si, že mi dal Wezr na stůl nějaký peníze, kolik to je a co se za to koupí, vám teď nechci ani říkat, a taky dva zajíce mi dal, jsou na okně, mám si je uvařit na haluhách. A na kredenci je deštník s krásnou rukojetí, ale ten asi není můj, aspoň se zatím o něm nezmínil. No a co mi řekl ještě. Že když jdu do takovýhle resta a bude tam bůhvíkdo, měla bych se trochu zkrášlit. Přimalovat, myslil asi,“ paní Mooshabrová se zasmála, „já se toho nikdy ani netkla, ani když jsem byla mladá, ani když jsem se vdávala. Ale co myslíte, když tam budou i študenti a bůhvíkdo ještě… Wezr řekl, že jste odbornice.“ „To víte, že jo, když myslí,“ vyhrkla správcová, „to víte, že jo, jen to udělejte. Ritz navštěvují dámy. Dám vám růž.“ A správcová kvapně kamsi odběhla a přinesla růž a pak poblíž okna nabarvila paní Mooshabrové rty. A pak náhle řekla „počkejte“, přinesla černou tužku a nabarvila paní Mooshabrové obočí. A pak ještě jednou řekla „počkejte“, přinesla růžovou mast a nabarvila paní Mooshabrové tváře. A nakonec je ještě poprášila bílým pudrem. „Panebože,“ řekla paní Mooshabrová před zrcadlem a nevěřila vlastním očím, dech se jí tajil a hlava točila, „to snad není možný. A vidíte, paní Kralcová, 81

a zrovna dnes mám tolik práce. Chtěla jsem prát prápor a teď za chvíli kvečeru jít do parku k vodotrysku.“ „Prát prápor a jít k vodotrysku,“ vyprskla správcová a tváře jí jen plály, „prosím vás, když máte jít do Ritzu, že byste mohla. To je přece holej nesmysl. A víte ještě co,“ zvolala správcová a tváře jí jen plály, „já vám půjčím ještě něco na krk. Na tu jupku. Mám korále. Dívejte se zatím do zrcadla, jsem tu hned.“ A správcová opět kamsi odběhla a vzápětí přinesla korále. Byla to šňůra velkých černých, zelených a žlutých koulí. „Jsou z bambusu,“ zasmála se správcová, „měla jsem k nim ještě náušnice, ale ty jsem ztratila. Na maškarním bále. Ukažte, paní Mooshabrová, já vám je navleču.“ A správcová navlékla paní Mooshabrové na krk korále, tu šňůru, a pak uskočila, aby se koukla. „Panebože,“ vydechla paní Mooshabrová a hlava se jí před zrcadlem opět točila a dech tajil, „a já měla dnes jít k vodotrysku, co tam chodí ten syn paní Eichen. Vždyť musím zítra na Péči, na Péči s hlášením, vždyť tam přijde i ten starý okradený od hrobu.“ „Starý okradený od hrobu,“ vyprskla správcová, „prosím vás, paní Mooshabrová, na tyhle nesmysly teď přece nemyslete. To byste byla hloupá, abyste chodila do parku místo do Ritzu, taková možnost se vám jen tak nenaskytne. Říkáte, i študenti tam budou, Wezr vás odškodní za tu svatbu, to přece snad tušíte a chcete…“ a když paní Mooshabrová jen vzdychla a kývla, správcová dodala: „Paní Knorringové prostě sdělte, že jste zatím nic nezjistila, jakýpak cavyky, stejně za to nemáte groš. Ale paní Mooshabrová,“ správcová náhle po82

Toto je pouze náhled elektronické knihy. Zakoupení její plné verze je možné v elektronickém obchodě společnosti eReading.