Ladislav
Ladislav Vacina
Vadna
211
Novoměstský spisovatel Jindra Imlauf (1881-1921)
"Hora ruit ..." Ano, čas pospíchá - upozorňuje a zároveň vybízí k zamyšlení letitý nápis na zdi novoměstské radnice. Cas letí a v jeho propadlišti zákonitě mizí i pozoruhodné osudy lidí, jejich životy i vykonaná práce. Často také upadli v úplné zapomnění i lidé, kteří chtěli vykonat víc, než jim bylo v životě dovoleno, kteří chtěli odvést víc práce, ale nestačily jim síly k tomu, aby se stali osobnostmi, na které, se nezapomíná. Jedním z nich byl i novoměstský spisovatel Jindra Imlauf, který několik měsíců před svou předčasnou smrtí napsal: ~"Mám ještě dosti, co bych rád milovanému národu po sobě zanechal, snad mé dílo se mnou hned nezapadne ... "1 Už v roce 1940 píše novoměstský kronikář Jan Voborník, že uplynulo sotva dvacet let a na místního rodáka, spisovatele Jindru Imlaufa, se už úplně zapomnělo.š Nedivme se proto, že půlstoletí, které již uplynulo od jeho úmrtí, prošlo bez sebemenší zmínky o tomto, dnes již. neznámém, literátovi. Jeho jméno připomíná jen naučný slovník'' a slovník spisovatelů.s z povědomí čtenářů i z veřej ných knihoven dávno zmizelo, jeho knihy se vyskytují jen ojediněle v soukromí. Pouze v paměti starších novoměstských usedlíků se matně objevuje pomenší postava tohoto spisovatele, vycházející z potemnělých prostor domu čp. 12 b na hlavní ulici, několik domů pod školou a pod bývalou starou poštou. V tomto domě, v sousedství malého drogistického krámu, v němž vystavoval i své umělecké fotografie, psával Jindra Imlauf také povídky, romány, příběhy své fantazie a svých snů, ale i realistickou prózu i prů bojná odborná pojednání o fotografické" práci. Rozvětvený rod Imlaufů měl v Novém Městě nad Metují dlouhou tradici. Podle prvních záznamů se objevuje toto
Orlické hory Podorlicko 6
212
jméno v podorlických končinách roku 1643, kdy z Kladska přichází do Krčína evangelický kazatel Václav Imlauf (1599-1680).5 Z přímých předku Jindry Imlaufa připo meňme postavu jeho děda. Jan Bohuslav Imlauf (1814 až 1904)6 patřil k předním osobnostem Nového Města nad Metují a s jeho jménem se několikrát setkáváme v kulturních dějinách města. Tento místní voskař a pernikář byl hybnou silou zdejšího ochotnického divadla již ve třicátých letech 19. století, kdy příznivé podmínky pro kulturní život pomáhal ve městě vytvářet zejména význačný obrozenecký pracovník a buditel, Jan Karel Rojek. Jedním ze zakladatelů pěvecké a hudební jednoty "Kácov" r. 1876 byl Jindrův otec Bohuslav Imlauf (1852-1883), který se mj. zasloužil o pojmenování tohoto sdružení po zakladateli Nového Města nad Metují, Janu Černčickém z Kácova." Ze strany matčiny je především třebawěnovat pozornost postavě jejího otce Antonína Schmidta (1820-1897). Schmidtovi přišli do Nového Města z Polné toku 1871, kdybylo ve městě zřízeno státní notářství.' Antonín 8chmidtse ujal nejen svého úřadu, ale chopil se rovněž iniciativy ve spolkovém životě města, stal se pěstitelem národního života a účastnil se i politické činnosti. Po dlouhou dobu zůstal v paměti místních občanů především jako zemský poslanec. Dr. Ladislav Rieger jej zval např. roku 1873 na poslaneckou schůzi před zemským sněmem.š v pozdějších letech navázal Antonín' Schmidt přátelské styky s J anem Nerudou, dr. Juliem Grégrem aj. Zejména však přátelství s politikem dr. 'Karlem Sladkovským bylo vřelé a .upřrmné a byloutužováno častými návštěvami v notářově novoměstském- domě.9 Pokračovatelem
této rodinné kulturní a společenské tradii syn Bohuslava a Antonie Imlaufových;' Po dceři Antonii je to jejich druhé dítě - Jindřich. Chlapce, narozeného 9. února 1881,10 však nečeká dobrý osud. Po roce zdravého normálního života seu dítěte objevuje choroba, která nutí rodiče k rychlým krokům.· Ale ani pražská .dětská nemocnice malému Jindrovi nedokázala pomoci. .Po čtyřech měsících tamějšího pobytu se vrací chlapécdomů do Nového Města bez podstatné naděje na vyléčenf Také rodinné poměry se mění. Ve věku 31 Jet umírá Jindrův otec, matka zůstává s oběma dětmi sama, když její třetí dítě - Jan - zemřelo již předtím, po ně kolika měsících života. Výhledy do budoucna nejsou pro Imlaufovu rodinu nijak nadějné. Jindra prožívá dětství příliš odlišné od normálního štastrrého věku svých vrstevníků. Zná jen svět vozíčku, později svět berlí a především svět nezměrné mateřské ce se
měl' stát
pece. Nesnáze se zvětšují ve školním věku.' Nemoc a slabost mu ztěžují školní docházku, meškají jej, v učení a nedovolují mu pravidelnou návštěvu vyučování.i.Iíndra je naposled zapsán do 3. ročníku měšťankyť. 1893, ale do školy nechodí "jsa pro stálou tělesnou slabost a churavost zproštěn další docházky školní. "11 Oč byl ochuzen svou chorobou ve škole, dohání za pomoci soukromého učitele1 2 i za pomoci matčiny. Má svou sbírku motýlů, brouků, rostlin, minerálů a učí se orientovat v tomto světě. Především však objevuje svůj nový svět - svět knih. Knihy se mu stávají opravdovou školou, prostřed kem poznávání a sebevzdělávání. Hltá knihy o tointenzívněji, že v nich spatřuje možnost co nejhloubějiipro niknout do poznání života. Život Jindry Imlaufa je celý poznamenán jeho nevyléčitelnou chorobou. Žije zvláštním, samotářským životem, i když se snaží co nejméně izolovat od společnosti a uplatnit své skromné síly v práci, ve které může být užitečný. Imlauf je vysoce citově založený. Přestože je téměř ve všem samoukem, je vzdělaný, učí se cizím jazykům, projevuje se jako neobyčejně bystrý pozorovatel.i.Od roku 1904, kdy vzniká jeho první povídka, se až do své smrtipozději především podle toho, jak mu to nemoc idovoluje -', věnuje psaní. Mimo jediné větší cesty, kterou podnikl do Ruska a na pobřeží Baltického moře, omezuje svůj skromný pohyb pouze na cesty do luhačovických lázní a do Prahy za nepočetnými přáteli. Svou tvorbu začíná Jindra Imlauf povídkarní.t" Velkou většinu jich píše v rozmezí let 1904-1912 a postupně je shrnuje pro vydání do dvou knih: "Tesknice" (z '1'. 1912) a "Pod sedmi pečetěmi" (z r. 1913). Nezávisle na prvních povídkách vznikají jeho cestopisné črty "Za ruskou hranicí" (1907). V letech 1911-1912 píše Imlauf jediný větší román "Samojed", který však vychází až po válce roku 1918. Tehdy se zároveň s ním objevuje také útlý román v dopisech "Churavec" (1917). Další povídky, psané ještě před válkou, spolu s posledními pracemi tohoto druhu, vznikajícími ve válečných letech, vycházejí teprve roku 1920 pod názvem "Jas a stín ženy". Některé povídky z této knihy ("Vinni?" "Rozpory") zveřejnil Imlauf již předtím v časopisech s jistými úpravami, vynucenými tehdejší rakouskou válečnou cenzurou. Poslední jeho prací vůbec je pak nedokončený cyklus povídek "Sousedé a otrapové", který se již nepodařilo vydat knižně; práce zůstaly roztroušeny jen v ěasopísech.ts Mimo beletristické tvorby se Jindra Imlauf věnuje také příležitostným článkům, fejetonům apod.t- Průkopnická je především jeho publicistická práce na úseku odborné
Ladislav Vadna
213
Orlické hory Podorltckof
214
lillliiiiiiiiliiliil
fotografické literatury. Jako vášnivý fotograf zpracovává své zkušenosti a snaží se pomoci vytvořit základní fond české odborné fotografické literatury pro amatéry, která by nahradila dosavadní literaturu německou. Publikuje příručky a řadu článků ve Fotografickém obzoru. lG Dílo, které Jindra Imlauf vytvořil, je značně rozdílné v kvalitě i kvantitě. Je zajímavé, že jako první vzniká cestopis z Ruska. Největší pozornost a maximum tvůrčích sil věnuje později Imlauf především romantickým příbě hům, zpracovávaným v povídkách i románech, v nichž osobitě ztvárňuje téma lásky v jejích různých - reálných i snových - podobách. Důležité místo v jeho tvorbě zaujímá přitom navíc osudovost, určující jednání jeho hrdinů. Ke konci svého života se však autor obrací k realističtějším námětům ze svého okolí a vytváří pozoruhodné maloměstské obrázky z rodného prostředí. V cestopise, který nazval "Za ruskou hranicí", poznáváme Jindru Imlaufa především jako bystrého pozorovatele a objektivního reportéra. Jindra Imlauf se vydává na svou soukromou cestu do zahraničí, a není zrovna náhodou, že kroky čtyřiadvacetiletého mladíka vedou do slovanského světa. Imlauf se totiž po celý život orientuje výhradně na východ, stává se věrným přítelem slovanských zemí, zvláště Ruska a Polska. Ve své pozdější pře kladatelské práci se specializuje například na polské romantické spisovatele (Halina Koneczna, Wl. Orobkiewicz), které vlastně objevil pro české čtenáře. Pro své povídky a romány si volí postavy z ruského prostředí, (manželé Cisťakovovi v "Samojedu", Marfa Pamfilovna Apraksina v povídce "Dramatická dívka" ze Sedmi pečetí) a, s poměrným úspěchem právě v posledně jmenované povídce vystihuje atmosféru ruského prostředí. Imlauf odjíždí do Ruska vl\lkem přes tehdejší nejzápadnější území carského státu - přes Polsko, a má namířeno do Moskvy, Tuly, Kurska a Kyjeva. Roku 1907 vydává zpracované zápisky ze své cesty v Praze u Beauforta. Eliška Krásnohorská později hodnotí přínos jeho první knihy: "Neobyčejná schopnost vyjadřovací, sloh básnicky bohatý, veskrze přesvědčivý... "17 Je to především bezprostřednost a autentičnost tlumočených poznatků z cesty, citlivá autorova ruka, zachycující důležité rysy života a v neposlední řadě i smysl pro charakteristiku země, krajiny a památek, nezbytný v dobrém cestopisu. Imlauf chce Rusko poznat. Není naplněn předsudky, ani obyčejnou zvědavostí, spíše touhou po osobním poznání skutečnosti. "Tolik se u nás o Rusku mluví a tak málo se zná. O žádném státě světa neslyšíte tolik pomluv jako o Rusku, a my, bratrský národ, ochotně sloužíme za kol-
'I
r l '"
portéry všech těchto zpráv" - říká v úvodu své knihy. Na počátku své cesty prochází starobylým Polskem, které se - přes bohaté. slovanské tradice - v té době velmi rádo zhlíží ve francouzském stylu života. Prochází třídami, ulicemi i náměstími Censtochovy i tehdejší "malé Paříže" - Varšavy, ale postihuje i nesmlouvavý polský lidový živel v jeho vztahu k ruské carské nadvládě nad tehdejším východním územím Polska. Těžištěm cestopisu je bezesporu barvité a realistické zpodobnění staré Rusi, zejména památek, kolem nichž nelze .přejít bez obdivu. Imlauf provází své čtenáře především Kremlem, ulicemi i. chrámy starobylé Moskvy i dalších měst. Přichází však rovněž i mezi lid, což ne každý cestovatel tehdy považoval za samozřejmé. Vstupuje do "světa vodky, čaje a papirosy", do prostředí čajoven, umístě ných v postranních moskevských uličkách, kde vládne pravý ruský život. Setkává se tu s kupci, kočími, zřízenci i nejprostšími mužiky, kteří se denně stále stejně podvolují svému jednotvárnému životu, přisouzenému jim nesmlouvavým vládnoucím systémem po staletí. Imlaufův pátravý pohled jej vede k osobitému pokusu o charakteristiku těchto tříd ruské společnosti, s nimiž se tu setkává: "Večer si trpce stěžuje na svůj život, naříká, že déle tak nemůže být, ale druhý den pokorně a poctivě vstoupil v koleje dávno vyjeté ... Je to stále ještě hledání vysněné, nejasné mety. Ale oni ji najdou a její tvář bude velká,že všichni my ostatní Slované přijdeme se hřáti k tomu světlu čisté lásky a dobra. "18 Imlauf tu ovšem soudí spíše intuitivně, kloní se vlastně k u nás tehdy stále živé. a tradiční myšlence slovanské vzájemnosti, ale snaží se na místě uvědomit si sounáležitosti té doby. Imlauf totiž při jíždí do Ruska ve velmi "horké době", kdy se neobvyklou měrou vyhrocují rozpory společnosti, kdy revoluční události a dělnické bouře dramatického roku 1905 uvádějí do pohybu celé Rusko. Také náš autor se stává svědkem revolučních událostí. Za pobytu v Kyjevě se dostává přímo do víru lidových bouří a ocitá se uprostřed mohutné stávkové vlny, která se přelila z jihu, zejména z Baku i na Ukrajinu a zachvátila celé město i široké okolí. Jindra Imlauf se poctivě snaží o maximální míru objektivity, snaží se být ve středu dění, pospíchá, aby byl přímo tam, kde dochází k bouřím, pospíchá k nádraží, kde se schyluje ke střetnutí kozáckých oddílů se stávkujícími davy, pozoruje pouliční půtky a boje, dychtivě sleduje stávkující továrny i odhodlané dělnictvo a jen suše poznamenává: "Veškeré závody zastavily práci, jediný úřední list pod dozorem stráží vyšel ten den tiskem, a v tom ani slova o všech těch bojích. "19 Autor sice pro-
Ladislav Vacina
215
Orlické hory Podorlicko 6
216
žité Události neosvětluje, nerozebírá, nemluví ani o jejich příčinách, snaží se jen o objektivní pohled na to, co' vidí. A přece tyto jeho pasáže svou dokumentární hodnotou hovoří výmluvně o těchto událostech a jsou mnohem účinnější, než autorův dodatečný komentář, připojený ke knize s odstupem dvou let. 2o Další Imlaufova tvorba se značně liší od tohoto cestopisu, od realistického obrazu skutečného života. Jindra Imlauf je totiž svou podstatou romantik, lyrik. Je básníkem, třebaže v celé jeho tvorbě snad nenajdeme jedi-. nou ibáseň. Potvrzuje to sám, když o sobě píše svému příteli Václavu Žabkovi: "Já říkal, že jsem básník, jenž verše nenapsal.v-" Imlauf vyniká především jako lyrický básník v próze. V celé jeho romantické tvorbě se věrně zrcadlí jeho osobní myšlenkový svět a způsob života, někde vzdáleněji, někde blíže zaznívá i zpodobnění vlastního osudu. Jelikož mu byl odepřen plný, zdravý, mladý, normální život, upíná se cele k tvorbě, v níž by alespoň vysnil a vyslovil to, oč byl ochuzován. Hlavním tématem literárních prací se mladému prozaikovi zcela zákonitě stává láska. Láska jako základní otázka života, láska v různých podobách, obětování se pro lásku, věrnost v ·lásce, to jsou otázky, zajímající autora, který se s nimi vyrovnává osobitě, tak, jak je cítí, jak je sám prožívá, a především jak si je představuje ve svém snění. Téma lásky se objevuje v několika povídkách v "Teskníci" ve snových imaginacích,;,Pod sedmi pečetěmi", ve všech povídkách knihy "Jas a stín ženy", z románů pak v "Churavci". Pro Jindru Imlaufa je příznačné, že téma lásky seobjevuje už v prvních povídkách, v "Tesknici". V nich také poznáváme, jakou roli přisuzuje autor ve své tvorbě osudu. Osud totiž určuje běh všech událostí v životech jeho hrdinů, osud má také rozhodující slovo - a většinou negativní - ve všem, čím jeho postavy žijí. Je to osud, který bortí například představy šťastného života mladého muže v povídce "O lásce, již duše předstihla".'Jinou postavou je Artur Daneš v povídce "K poslední písni", který se po zoufalém životním zápase o společenské postavení a uplatnění vypracovává v houslového virtuosa a pro splnění životního štěstí touží po lásce. Tragický závěrmá i příběh dvou mladých lidi v povídce "Zavolala si ho", kdy zhoubná nemoc a odloučení urychlují zánik jejich oboustranné lásky. Autor v několika povídkách nastavuje zrcadlo i sám sobě. Snad nejsilněji působí jeho vlastní osud, zpodobněný v titulní povídce - "Teskníce. Májová pohádka". K jeho Ondřeji Lacinovi rovněž osud nebyl příznivý a přece je jako každý jiný, mladý, i v něm
;,zahořela červená krev zdravého kraje, zavolala nezkrotná touha tisknout k sobě děvče jako ti druzí je tisknou." "Tesknice" je báseň v próze, zrcadlí svět právě probuzené touhy. Ondřejova duše ví, co je to mít rád, milovat Ale tíží jej tesknice. "Těžká nemoc, tahle .tesknice ... Těžší všech jiných. Nerozumějí jí lékaři, nemají proti ní léků v lékárnách. Jen veselá mysl, zapomenutí na před mět touhy jsou jediným lékem. Leč Ondřej sám v světě nikoho nemá.. kdo by ho měl rád, kdo řekl by mu: "Ach, Ondro, pojď se mnou životem, bude ti veselo ..." Ondra rozechvěně odmítá Hančino dívčí přátelství, sesterskou družnost a náklonnost. Jev tom krutá bolest věčného odříkání, nesplnitelnost tužeb po šťastném životě, protestující hlas nenaplněného mládí. Sám autor ·charakterizuje svou "Tesknicí" takto: "Není to kniha veselí. Svítí v ní slunce a hřeje, ale nelze roztaviti pout, která život ukoval. Ale je tu mnoho chuti k životu, síly zbytečně vydávané, vyžití se až na dno ... "22 Do tematického okruhu lásky a ženy patří rovněž tři povídky z knihy "Pod sedmi pečetěmi". Imlauf dal této knize podnázev "Tři fantasmagorie". Podstatně se zde odklání od dějově pravděpodobnějších příběhů Tesknice, dosahuje však umělecky účinnějšího vyznění než v před chozích povídkách. Autorův vypravěčský talent vynikl zejména v poslední povídce' této sbírky - v "Jarní Iegendě." Jeto vlastně pohádka, motivovaná staroindickými bájemi a v tomto smyslu i stylizovaná, žíznivá píseň o touze po radostném, plném, opojném životě. . Podstatně odlišnou notou zaznívá téma lásky v poslední Imlaufově povídkové knize "Jas a stín ženy". Hodnota povídek je tu značně rozdílná, vynikají ty, které přiná šejí nové autorovy pohledy na lásku a tentokrát přede vším na ženu jako na její představitelku a hlavní nositelku. Není to romantická láska "Teskníce" ani fantasmagorická láska "Pečetí". Láska ženy tu krystalizuje ve třech podobách. Především si autor všímá lásky, zkoušející svou sílu v situacích životních katastrof. V povídce "Hanba" je to silný cit, vědomí nerozdělitelné sounáležitosti, láska, jdoucí za hlasem odpovědnosti, láska, která se vzpírá vžitým společenským tradicím a konvencím. Dívka zůstává u svého milence i přes jeho těžké zranění, navzdory nepochopení okolí, navzdory pomluvám. a domluvám. Neváže ji přitom žádný slib, ale mnohem pevnější pouto společného utrpení, sbližující ji s tímto mužem. V jiném případě nechává Imlauf projít tvrdou zkouškou lásku těžce zraněného vojáka a jeho děvčete, které však před drtivou vidinou příštího společného života neobstojí; naproti tomu láska ošetřující sestry je schopna povzbudit
Ladislav Vadna
217
Orlické hory Podorlicko 6
218
iiiiiiiiiiií
a zachránit člověka, který se už téměř vzdával práva na další život ("Předivo těžkých dob"). Konečně promlouvá v této knize výrazně i další forma lásky - láska mateř ská ("Matka"). Zpodobněný příběh se na první pohled jistě zdá příliš sentimentální, avšak připomíná velmi silně právě autorovu vlastní životní zkušenost, a je vlastně jeho osobní výpovědí. Je to příběh nemocného chromého dítěte, jemuž je jeho matka jediným útočištěm a oporou, bez její pomoci by se neobešlo, A přesto matka statečně nese svůj životní úděl a s neumdlévající obětavostí vě nuje všechny síly, péči a něhu svému dítěti. Bylo již řečeno, že zvláštní pozornost věnuje Imlauf ve svém díle osudovosti a úloze osudu v lidském životě. Osudovost hraje výraznou roli v obou jeho románech, při čemž se autorův zájem soustřeďuje především na otázku, jak se s nepříznivou životní sudbou vyrovnávají rozdílní jedinci a jak se svému osudu dovedou bránit. Jediný rozsáhlejší autorův román "Samojed" je zobrazením životního zápasu člověka, který není předurčen k tomu, aby žil plným a šťastným životem, kterého naopak osud stíhá natolik, že nezaviněně přináší lidem, s nimiž se stýká, jen neštěstí a zhoubu. Jeho mladý hrdina Tomáš Stach není z rodu silných mužů, schopných rvát se i se svým neštěstím. Má dobré srdce, ale velmi slabou vůli. "Jediná jeho chyba je, že nedovede se ničemu vzepříti. Dovede se jen obětovati. Ba ani to ne cele. Dovede jen trpěti." Tomáš Stach žije neustále pronásledován osudovými ranami, kterým neumí čelit. Nepodařilo se mu žít, stal se z něho člověk, odsouzený k utrpení vlastní bezmocnou povahou. "Takový ,Samojed', jak říkají Rusové, jenž místo aby se snažil najíti mezi lidmi též sebe, cíl svůj, utíká přede vším a hlavně sobě se vzdaluje."23 Tóma je hnán životem a prchá před ním, protože neumí odporovat zlému, neumí se bránit křivdě a falešnému obvinění, neumí se zastat své pravdy a sám sebe. Tak se stává "duší zakřiknutou, zalézající do koutka, aby nepřekážela jiným. "24 Imlauf se v "Samojedu" stává vlastně poprvé kritickým pozorovatelem cizího osudu. Jeho Tomáš Stach patří sice rovněž do autorovy galerie slabých jedinců a má tedy i jisté jeho sympatie. Mezi těmito postavami je však Tomáš jediným zdravým nadějným mladým člověkem, který má všechny předpoklady k uplatnění v životě a k vyniknutí nad ostatní. Příliš brzo a lacino však kapituluje před neúspěchy, nedovede se rvát o život, umí jen sklánět hlavu, žít v pasivitě, bez jediné známky odporu přihlíží nečinně bezpráví. Zdá se, jako by Jindra Imlauf bezděčně porovnával také svůj vlastní osud s osudem
.I
svého románového hrdiny. Také Eliška Krásnohorská se Ladislav zamýšlí nad "Samojedem" a poznamenává: "Nedostatek Vadna pevné vůle je oním zákeřným osudem, jenž maří snahy a štěstí lidské, nikoli slepými náhodami, nýbrž nevyhnu- 219 telnými přímými důsledky svými. Samojed utratí životní cíl i blaho slabostí vůle, autor ve skutečnosti silou své vůle zachránil si cíl svého života a veškerým úsilím vypěstoval si možnost platného působení ve společnosti lidské."25 Za přímý protiklad "Samojeda" můžeme považovat druhý Imlaufův román "Churavec". Autor opět rozpracovává téma osamělého člověka, který je těžce nemocen a prožívá bolestný zápas o život stranou od lidí, jen v pří tomnosti své matky. "Churavec" je snad nejpůsobivějším autorovým dílem. Předkládá svým čtenářům příběh lásky dvou mladých lidí odloučených od sebe nejen momentální mnohakilometrovou vzdáleností, ale spíše drtivou silou pokračující zhoubné nemoci mladého muže. Jeto "bolestný výkřik duše, svíjející se v těle jako v žaláři, jehož zpuchřelé stěny ji zavalují a drtí. "26 Je to výraz osobního sebevyznání, v němž "sténá nezdolné utrpení s marnou touhou po troše štěstí". Příběh nemá žádný vlastní děj, tlumočí jen den ode dne vzrůstající muka nepřemožitelné choroby, která vybičovává duševní zápas o lásku vzdálené dívky. Autor volil pro vylíčení tohoto příběhu formu románu v dopisech. Je to dvanáct listů nemocného muže, sténajícího pod ranami útočící nemoci, volajícího ne po soucitu, ale obracejícího se žíznivě k svému děvčeti s přáním alespoň jediného okamžiku opravdového a šťastného života, než prohraje svůj souboj se smrtí. V odpověď přichází stejně tak dvanáct vroucích dopisů jeho milé, dopisů plných porozumění, vřelého pochopení a silné citové podpory jeho bojující duši, dvanáct dopisů, v nichž se obráží dívčina oddanost, odhodlanost vzepřít se nepřízni tragického osudu a splnit až do konce svou povinnost lásky, která jediná může zvítězit nad smrtí. V posledních šesti letech života upouští Jindra Imlauf od tvorby osvědčených povídek romantického zaměření, a obrací své pero konkrétnějším směrem. Zpracovává ve formě maloměstských obrázků typické životní příběhy, které důvěrně zná ze svého okolí, nebo z ústního podání, a zasazuje je zcela přesně do reálného prostředí svého rodiště a bydliště - Nového Města nad Metují. Tak vznikají povídky, které chtěl autor zařadit do sbírky s pracovním názvem "Sousedé a otrapové". Jsou to obrázky ze života, odpozorované na malém východočeském městě, typické pro český mimopražský život sklonku 19. a po-
Orlícké-hory Podorlicko 6
220
čátku
20. století. Imlauf věnoval pravdivému zpodobnění celé galerie postav a postaviček mnoho úsilí a vypracoval' věrně jejich charakteristiky, zpodobnil maloměstský život s dobrou literární zručností. ·Dr. František Novotný hodnotí tyto novoměstské postavy: "Líčení i rozmluva jsou tu druhdy tak přirozené, že se zdá, že tu nebylo potřebí tvořiti, nýbrž jen obkresliti skutečnost."27 Imlauf se však nesnižuje k obkreslování, tvůrčím způsobem zpodobňuje své postavy tak, že jsou plnokrevné, věrohod né i neobyčejně plastické. Při zveřejňování dává autor povídkám často podtitul celého zamýšleného cyklu, např. "Z knihy tragikomedií života .Ostrapové' ", "Maloměstská malůvka z knihy tragikomedií života, ,Sousedé a otrapové' " apod. Dlouho dokonce váhal, zda název "Sousedé a otrapové" je vhodný, spisovatel Sigismund Bouška se prý toho názvu děsil, i Eliška Krásnohorská ho považovala za příliš pejorativní.šš K soubornému vydání povídek už nedošlo, Imlauf s tíhou uskutečňoval jejich publikování v různých časopisech. Elišce Krásnohorské se například svěřuje: "Jsou ty obrázky rády čteny, hůře se však dostávají do časopisů, protože mladší pp. redaktoři milují látky "estetické" a nezdá se jim uměleckou prací tento směr.H 29 Cyklem "Sousedé a otrapové", kterým se vlastně uzavírá Imlaufova beletristická tvorba, se dostáváme i k zajímavé a důležité otázce dějové lokality v jeho tvorbě. Děj jeho literárních prací se v mnoha případech ode-hrává v přesně a detailně zobrazeném prostředí. Bylo by jistě příliš odvážné srovnávat našeho spisovatele s literárními velikány kraje, kteří tak mistrně. dovedli dát úchvatnou podobu svým dílům právě přesným umístě ním děje do reálných prostředí různých míst v severovýchodních Čechách. Nicméně také Imlauf pevně počítá s důvěrnou znalostí prostředí, které mu tvoří nejen požadovanou scenérii, ale je důležitou součástí jeho pří běhů.
S prostředím spisovatelova rodného města se setkáváme velmi často. V některých příbězích pouze tušíme výraznou kulisu Orlického podhůří, jinde se stává prostředí Nového Města nad Metují a jeho okolí rovnocenným prvkem ději i jednajícím postavám. Povídka "Tesknice" nese podnázev "Májová pohádka". A právě v ní, víc než kdekoliv jinde, poznáváme Jindru Imlaufa jako osobitého básníka svého města. Z lásky k němu se vyznává už v úvodu povídky a k jeho básnickému obrazu se vrací v proudu svého vyprávění: "Zrovna z ulice bys nahmátl Zvičín, jak sedí mezi štíty chalup, tak blízko se jeví, a Sněžka ostře se vrcholí svým
bílým temenem na hustším podkladu fialové dálky. Bílou královéhradeckc)U ukážeš prstem s blízkého vršku Františka a Josefov leží před svahem celý. Och, Bože, co krásy dals našemu kraji l Za všechnu nádheru světa by neskoupil tvé jediné údolí! Za celou světovou historii stověžaté matičky Prahy, za zlaté věže chrámů kremlovských v mátušce Moskvě, za posvátnou zázračnost černé Matky čenstochovské, za vzrušující elegancí Varšavy, za všechny efekty moří, za vzácnou bělost křídových skal Rujany - zanic na světě neměnil by Ondřej tuto prosťounkou zapadlou krajinu Orlického podhoří Metují prorvaného. Kroutí se ta říčka jako hádě vyhřáté na svazích strání, obtéká strmé skály, protíná lány luk, snoubí se s jarými potůčky lesních -údolí, čl líbá při každém kroku nádherné obrazy zrcadlících se panoram města. " Svobodný kraj, nějak tak hrdý, že i samému božství se staví zpříma před tváře; raději klesají zdeptány stromy, rozbity skály, zkrvavena voda po děsné orgii bouře; jen když se pomilovaly, zahýřily si. Nezná příroda pout ... "30 Jiný obraz svého rodiště. maluje básník sytými barvami v další povídce (K 'poslední písni). Všímá si důležité městské dominanty --'- zámku, který právě v době vzniku povídky dostal nového majitele a zručné ruce záchranců se chopily zpustlého objektu, aby mu vrátily někdejší krásu a aby uchovaly jeden ze skvostů. východočeské architektury.31 Z Imlaufova pera tak vyrůstá tento obraz: "Prošedlé zdi zámecké rostou přímo ze skal a ladné formy věže tyčí se do modra nebes. Ani v nejmenším neruší tato stavba krásnou pohádku údolí. Slavné rody cizích zemí přivedly mistrné Vlachy, daly jim skálu a kázaly učiniti ji sídlem rozkoše a krásy. A národ, o kterém psáno, že i v žaláři zpívá, zpívá z hladu i bídy, i pláčem, celou duší prohřátou sluncem a mořem, odkojený pradávnými kulturami, chopil se díla. Všecko,čehokoliv se chopily jejich ruce, i ten tvrdý kámen, změnilo se v píseň. Jásavý trylek věže vyhnali do výše, kulatou a milou jako tón jejich hrdel. Omítli ji písněmi hravých sgrafit, kadence teras spustili s budovy až dolů na boky skal ... Po vlašsku zpívali dělníci písničku stavby, ale zladili ji do rytmu hlubokého údolí, nad nímž chladnější svítí slunce nežli jim tam doma. "32 Obraz Nového Města nad Metují se objevuje v mnoha dalších Imlaufových povídkách, především v "Tesknicí", kde téměř všechny prózy jsou lokalizovány do Orlického podhůří. Odtud pocházejí hrdinové jeho příběhů a' vracejí se sem. Z "malého městečka pod horami. ztraceného" pochází např. Samojed - Tomáš Stach, vrací se tam po :věž
sv.
Ladislav Vadna;
.221
Orlické hory Podorficko 6
222
letech Artur Daneš (K poslední písni), odkazy na zdejší prostředí najdeme i v dalších povídkách. Připomeňme znovu, že autor dává v tomto prostředí rozeznít i tématu vlastního osudu, když se v "Tesknicí" sám zpodobňuje v postavě Ondřeje Laciny, o němž říká, že je to "písnič kář tohoto kraje. Živoří tělem, sní vlastně jenom život, za to duší žije plnou, silou sluneční písně. "33 Jindra Imlauf však nekreslí jen podobu kraje a města, hledá tu i zdejší svérázný lid. Snad právě on, pevně srostlý s tímto krajem, mohl také podat jeho mistrnou charakteristiku: "Chudý je tento kraj, ale má víc než velká bohatá města. Má krev. Všechno tu zpívá. Voda,lesy, stráně i lidé ... Měkká jsou srdce zdejší a krev jejich červená jako granát, v němž tisíckrát se každý šíp paprsku odrazí nežli vyjde ven. Žije se tu pravdivěji a upřímněji, jako se zde miluje, věří i nenávidí celou duší i celým tělem. Myslívá se, že venkov je vždycky tvrdý, jako jeho skály a stromy, že o jeho hruď marně se rozbíjejí hromy a větry, nic se ho nadlouho nedotkne ani když jizvu zanechá, že nebolí a tiše zarůstá travou zapomenutí. Avšak spíš trpí zde zžíravěji, zoufaleji, neboť hluboko vniká tu každičký dojem a opravdověji se přijímá. "34 Spisovatel miloval kraj a své město a především měl rád jeho obyvatele i chudý lid z hor. Znal tyto lidi, věděl, jak žijí, i když sám nevycházel příliš často ze svého domu. Byl v upřímném a přátelském styku nejen s místními, ale i s lidmi z kopců a hor. Setkával se s nimi zvláště o sobotách, kdy přijížděli na trh, sedával před domem a lidé se u něho rádi zastavovali a rozprávěli. Imlauf měl rád tyto obyčejné obyvatele zapadlého koutku Cech, zejména pro jejich lidské vlastnosti i pro jejich přirozené vlastenecké uvědomění, které u nich zvlášť oceňoval. Především však se mu stali živým materiálem pro povídkovou tvorbu místní novoměstští obyvatelé. Jeho "Sousedé a otrapové" jsou figurky neobyčejně živé, vzaté přímo z náměstí, ulic, z domků a chalup, z podsíně novoměstského starobylého rynku, z krámků u Horské brány, z místního chudobince v bývalé sirkárně pod skalami u Beranova mostu. Působivým obrazem maloměstského prostředí a lidí, kteří náhle klesli ke dnu společnosti, je například povídka "Pucmacherka". Jeto příběh ženy středních vrstev - módistky, jejíž živnost přichází časem na mizinu a ji samotnou i s chlapcem čeká bídný život v chudobinci. Imlaufa zajímá postava ženy, která sice ve svém společenském postavení klesá až na dno, ale nadále nese svůj životní úděl hrdě a nepokořeně. Pucmacherka je u Imlaufa zajímavou po-
stavou, "sloupem na bludné cestě. Vítr do něho pere a deště ošlehávají, větry a mrazy po kusech z něho drobí. .. Všechny žebračky, ale ona přitom paní; neboť klesla, zapadla, ubila se tělesně .i duchovně, ale neponížila se, aniž ohnula." Jindy nás autor zavede do kupeckého prostředí svého města a dává náhlédnout do zákulisí místních obchodníků, například v povídce "Tři sta za krovem". Na osudu kupce Štaupice a hybné síly jeho krámu - příručího Dušky, sleduje autor osudy obchodu, zásobujícího svým zbožím celé podhoří, v dobách dobrých i zlých, úpadek koloniálu i lidský úpadek jeho personálu. Nejrozsáhlejší z celého cyklu je povídka "Jiskra", příběh dobromyslného obecního "otrapy" a pozdějšího podomka v hostinci. Je to širší obraz života podhorského maloměsta s řadou typických postaviček měšťanů, úředníčků, kupců i nejobyčejnějších obyvatel. Jsou tu nastíněny nejen někdejší starosvětské poměry, ale zároveň už zachycena situace těsně před pronikáním. nového modernějšího života, který začíná bořit tento starý, idylický a poklidný koutek světa.. Tak jsou novoměstské Imlaufovy povídky i zdařilými obrazy někdejších společenských poměrů tohoto podhorského kraje. Jindra Imlauf má ve svém díle i řadu drobnějších literárních příspěvků, fejetonů apod., v nichž se rovněž věnuje svému městu. Zveřejňuje například vzpomínky své matky Antonie Imlaufové na její dětství, zejména na rodinné ovzduší a na častého hosta jejího otce dr. Sladkovského ("Maminčiny vzpomínkyvj.š'' Imlauf se zamýšlí i nad uměleckou a kulturní tradicí malých českých měst.ř" Chce na příkladu svého města ukázat tradici i současnost regionální kultury. Všímá si novoměstského společenského a kulturního života v 19. století, vyzdvihuje činnost ochotnického divadla, pokrokovou úlohu vlasteneckého kněze Jana Karla Rojka i jeho nástupce Pelhřima Nováka. Upozorňuje na dávno zapomenuté drobné postavy místní kultury, např. na hudebního pedagoga Josefa Matěnu, regenschoriho Koříz ka, školního inspektora dr. Tomáše Kouřila a jeho neskrývané vlastenecké smýšlení, připomíná někdejší velmi silnou tradici hudebních besídek v Novém Městě, které měly velmi dobrou úroveň, apod. Za příklad současné dobré kulturní práce v tomto městě považuje Imlauf práci tehdy mladého novoměstského učitele, pozdějšího vynikajícího folkloristy a ještě známějšího fotografa Karla Plicky, který počátkem dvacátých let hledal právě za svého působení v Novém Městě "zbraň proti trivialitě, které šmahem propadly děti za těch pět válečných
Ladislav Vadna
223
Orlické hory Podorlicko 6
224
let". Vyzdvihuje. Plickovo všestranné působení v místní kultuře, jeho funkci dirigentskou a sbormistrovskou v "Kácovu" i jeho průkopnickou činnost ve škole i mimo školu. V náchodském archívu se dochoval stručný Plickův list, v němž na Imlaufův článek reaguje a zve autora, aby osobně navštívil jeho výuku, aby na vlastní oči poznal systém jeho pedagogické práce, dětskou recitaci i původní dětskou poezii, jíž se Plicka obzvláště věnoval. Píše: "Nasbíral jsem této poezie ohromný materiál. Bude-li Vás zajímati, pošlu Vám některé básně. Po prázdninách je vydám. "37 V . Imlaufově tvorbě zaujímá vedle Nového Města nad Metují zvláštní postavení ještě jedno město. Jsou to Luhačovice, Věnuje jim pozornost plným právem. Imlauf upínal k těmto lázním především své naděje na uzdravení-Každoroční léčební pobyty mu umožňovaly také zblízka poznat lázeňské prostředí, poskytovaly mu i materiál k literární tvorbě a dovolovaly mu bezprostředně reagovat na zážitky alespoň fejetony, které měly sloužit pře devším propagaci těchto lázní, dosud málo známých a vyhledávaných tehdy menši měrou než lázně západočeské a zahraníční.š" Nejsou to však jen fejetony (např. Luhačo vický lázeňský časopis, Ratibor, Slovanský přehled, Vydrovy besedy aj.) ani pouze příležitostné články (např. k výročí Pěveckého sdružení moravských učitelů, se kterým se setkával každoročně v luhačovickém divadle). Z lázeňského prostředí Imlauf vytěžil i 'dějovou kulisu pro první povídku z knihy "Pod sedmi pečetěmi", nazvanou "Podivná příhoda z lázní". Kouzelné prostředí Luhačovického Zálesí je jako stvořeno pro snový příběh nenaplněné lásky. Jindra Imlauf považoval Luhačovice za místo, které jedině mohlo zmírnit jeho bolesti a obtíže, a jak tajně do posledních chvil doufal, snad i zlepšit jeho zdravotní stav. Staly se mu druhým domovem. a přijížděl sem vždy s velkou nadějí. Chorý spisovatel často odpočíval ve volných chvílích relativní pohody v luhačovické přírodě a hledal inspiraci k další tvorbě. Zvláště si oblíbil jednu z tamějších strání.: o níž se ještě za jeho života uvažovalo; že ponese spisovatelovo jméno.ř? Luhačovice se mu stály rovněž místem, kde se mohl - byť omezeně - společensky vyžít, neboť tam zajížděli přední představitelé umění a kultury.
Jindra Imlauf
Repro Jiří Šulc
I
I
,
Imlauf však využíval těchto možností jen omezeně. Účast Ladislav nil se' sice občas národoveckých společenských večírků, Vadna které organizoval zejména přední-pěstitel československé 225 vzájemnosti, lázeňský lékař dr. Pavol Blaho, byly mu však vzdáleny životní radosti a veselosti, typické pro tento upřímný jižní kraj a' jeho lid:tíO Zato pozoroval lázeňský život, který mu dal i další literární náměty. Vznikly tak povídky z lázeňského prostředí "Světluška" a "Evička".41 Vedle románové a povídkové tvorby se Jindra Imlauf věnuje v průběhu let spolupráci s některými časopisy, ústředními i regionálními. Vzniká tak řada fejetonů, pří ležitostných statí, recenzí, jubilejních článků, postřehů k současným situacím, apod. Zvláště ve vyzrálém věku hledal spisovatel usilovně uplatnění svého literárního díla i své osobní 'uplatnění, Realizovat se prostřednictvím toho, co vytvořil, bylo pro něho otázkou zásadní. Proťo se nelze divit, že hledá všechny cesty, aby se dostal do kulturního a zejména literárního povědomí, aby navázal kontakty s různými představiteli literatury a v neposlední řadě také aby jeho práce byly publikovány, protože byl na své tvorbě i značně existenčně závislý. Jindra Imlauf byl spjat s rodinným prostředím, které po generace plně žilo upřímným národním životem. Lásku k národu pokládal za nedotknutelnou a přední složku mravní osobnosti. V rozrušené době roku 1917,kdy se národnostní otázka vyhrocovala, vystupují čeští spisovatelé jako radikální a spontánní proklamátoři národně osvobozeneckých požadavků a v květnu 1917 vydávají Manifest českých spisovatelů.t? K témuž programu i Jindra Imlauf jako člen Spolku českých spisovatelů beletristů "Máj". Už 25. května mu odpovídá Jaroslav Kvapil a vítá jej do velké rodiny seriózních spisovatelů, kteří podepsali "záchrannou akci národní", a kteří pospíchají k "vztyčenému praporu, který poslanci chtějí opustit. "43 V roce 1918 si Imlauf dopisuje s J. S. Macharem, který pravděpodobně reaguje na jeho zájem o otázky mladého samostatného státu. Je zřejmé, že Imlauf ve svém novoměstském závětří nebyl u událostí, které bezprostředně formovaly vznik státu a informoval se zejména o pražských událostech prostřednictvím korespondence. Už 3. listopadu 1918, tedy několik dní po oficiálním vzniku republiky, mu píše např. Machar: "Minulost kvapí tak rychle, že to, co píšeme dnes, stává se za pár hodin již dalekou minulostí .. , Správa a život státu musí se 00 nejrychleji dostat z rukou ochotníků, aby nebyl rušen jejich chod ... Můžete se klidně vrátit ku svým knížkám a zvyklostem života. "44 V Imlaufově korespondenci této' doby nacházíme i důležitý lístek z 2. 6. 1919 od historika Josefa
Orlické hory Podorlicko 6,
226
Pekaře,
který se svěřuje Imlaufovi se svou tehdejší osobní situací v politickém životě: "Prozatím zakročil Masaryk - povolal žurnalisty k sobě a domluvil jim. Vím, že to pomůže jen na nějakou dobu, že později štvanice začne znova - a potom bude na čase uvážit, jak by důraznější " akce českých kulturních pracovníků nemohla tak či onak připravit výpravu. Machar a Jirásek by se musili však postavit v čelo - mé jméno by málo věci pomohlo. "45 Závěr Imlaufova života se neobyčejně zřetelně a sugestivně zrcadlí ve vzájemné korespondenci s Eliškou Krásnohorskou. Tato žena s nemalými společensko-kulturními zásluhami je poslední z řady literárních tvůrců, s nimiž chtěl Imlauf navázat užší kontakt. K jejich seznámení došlo prostřednictvím korespondence až roku 1920, kdy jí Imlauf dopsal, vylíčil svůj osud. a zaslal jí na ukázku některé ze svých knih. Eliška Krásnohorská neobyčejně citlivě reagovala, snad také proto, že ani její životní osud nebyl nijak šťastný, pochopila Imlaufovo postavení i jeho tehdejší situaci a navázala s ním úzké přátelství. Korespondence s Krásnohorskou věrně dokumentuje spisovatelovy osudy v posledním roce života, závěr jeho tvorby, hodnocení dosavadního díla, jeho inspirace atd., přede vším však sleduje závěrečný bolestný životní zápas Jindry Imlaufa, jeho hroutící se naděje na uzdravení. Dá se říci, že teprve v osobě Elišky Krásnohorské získal Imlauf spřízněnou duši, která byla schopna pochopit jeho osud, způsob tvorby, jeho pero, které osobitým způsobem chtě lo tolik přispět k tomu, aby vleklou nemocí těžce raněný básník vydal svědectví o tom, že žil naplno podle svých sil a že nežil nadarmo. Jindra Imlauf se v těchto dopisech svěřuje se svým životním zápasem i se způsobem literární tvorby. S jak velkým sebezapřením vůbec tvořil, vysvítá např. z jednoho jeho dopisu: "... právě poslední léta mne choroby zdržují v práci, nemohu seděti, nevydržím dlouho klečeti - kteréžto polohy střídám se stáním, když píši. Prof. Albert neradil ani mne školou trápiti; a já žiji a pracuji ... "46 Krásnohorské se Jindra Imlauf svěřuje rovněž se svými zásadami literární tvorby: "Často, pře často potěšují se v té módní době nynější četbou starých Musejníků, Osvět, Květů, Lumírů a Světozorů, kde učím se národní literární práci! Že jsem se nenaučil estétství a že cítím "po našem", nikterak nelituji, třeba toho vytýkali pp. kritikové. Já byl před očkováním západnictví uchráněn, nemám vysoké kultury, neprosytil jsem krve své cizími vzory, je-li to nedostatkem díla mého, posoudí třeba p. Šalda a spol., ale pro mne rozhodne jedině lid, mé čtenářstvo a umělci mne znající a do. mé dílny nazírající ... "47
V Imlaufových dopisech pražské přítelkyni se místy objeví i slůvko stesku. Není to naříkání, to bylo Jindrovi Imlaufovi cizí, je to jen trpké sdělení člověka, jehož uplatnění v literárním světě jej stálo tolik sil a čekání, a jemuž se dostávalo potřebného povzbuzení tak málo. Píše například: "Za Pečetě jsem dostal almužnu: 50 K ... Churavce nikdo nechtěl, Samojed se potloukal několik let, Jas a stín ženy rovněž. To mne vždycky poráží, a kdyby například doc. Fr. Novotný a teď pan rada Bílý a nyní Vy, dobrotivá slečno, jste mne neposílili a zavčas nepovzbudili, snad bych již netiskl vůbec. Ne, že bych nepsal, je mi to osudem, ale pálil bych vše, jako se dosti stalo. Dejte lidem celou duši, obětujte život - zevnějšek dnes řídí svět. A já přece v sobě doposud nedovedl zapříti právo člověka ... To pak bolí, políčky do tváře, výsměchy citům, prapůvodním, ovládajícím každé stvoření. Jen vědomí, že není konce se mnou, že stále jde šíp z luku mého vyslaný, mne sílí a udržuje. "ti8 V Imlaufově korespondenci nacházíme rovněž několik zajímavých postřehů o některých českých spisovatelích. Ze starších měl především v oblibě Stroupežnického, Bozděcha, Zeyera, Vrchlického, k nimž se vždycky hlásil a kteří mu byli blízcí. Vřadě svých současníků měl řadu přátel, kterým byl i určitým způsobem zavázán za podporu, kterou poskytovali jeho literárnímu dílu. Tak například charakterizuje spisovatele Quido Maria Vyskoči la, který mu v olomouckém Pozoru zveřejňuje jeho poslední práci "Anna z Paslíkova": "Dobrý hoch jako člo věk, pro mne nejlepší přítel, upřímný a obětavý. Škoda, že si talentu svého více nevážil... mohl nám dáti více, ač i tak je milován a čten více nežli se myslí a pro jisté vrstvy má význam opravdový. Každý máme svoji notU."4!J O východočeském spisovateli Josefu Jahodovi z Polánek nad Dědinou u Třebechovic píše jinde : "Je to básník výborný, těžkého zrna a má velký vliv, je energický, temperamentní ... "50 Naopak s některými před staviteli české literatury si Jindra Imlauf příliš nerozuměl a míval s nimi občasná nedorozumění. Vzpomíná například na několik svých prací, zaslaných redaktorovi Zvonu, básníku Františku S. Procházkovi, který mu je vrátil. Imlauf přesto píše příznivý a sympatický článek k Procházkovu jubileu, jen v dopise Elišce Krásnohorské se svěřuje se svými potížemi s Procházkou jako redaktorem: "Je tuze ochotný, přátelský a cení si mne, rád by pořád něco nového. Dám-li, poleží si to a když urguji a žádám rozhodnutí, vrátí s tisícerou výmluvou. U Samojeda chtěl předělávku "oblomovského" - jak řekl - reka, čímž bych býval zabil svou ideu. A přece ho
Ladislav Vacina
227
Orlické hory Podorlicko 6
228
mám rád, ctím ho a byl bych šťasten, kdyby náš poměr byl lepší, vždyť pro jiné místa mívá dost a nemusí jíti o díla mistrovská. Nejsem žárliv, vím, že jsem samoukem, ale bolí mne vědomí, že rozhoduje často osobní známost a podobných vlivů více. "51 Naproti tomu F. S. Procházka píše Imlaufovi v tomto duchu: "Já vím, co jste schopen dokázat, a proto bych Vás rád vytrhl ze zablokování se do osudu, který nelze změnit a jest jako věčný zákon. Člověk nad ním musí zvítězit a Vy tu sílu máte."52 Teprve na sklonku života se Jindra Imlauf dočkává ohlasu svého díla. V roce 1920 se z návrhu Ceské akademie věd a umění uchází jeho "Samojed" spolu s knihami K. Maška, L. N. Zvěřiny a O. Fischera o cenu hlavního města Prahy z nadace Aloise 'I'urka.š'' Čtenářského ohlasu dosahuje zejména jeho "Churavec", kterého vydal vlastním nákladem těsně před vánocemi 1917 u pražského tiskaře Tll. Venty. Imlaufův "Churavec" byl brzo rozebrán, chystal se další náklad, poptávka po knize neustala ani po spisovatelově smrti, ještě pak docházely objednávky. Během-roku 1921 dochází ke zhoršení Imlaufovy choroby. Spisovatel hledá i za pomoci Elišky Krásnohorské byt v Praze, kde by měl lepší a soustavnější lékařskou péči a také lepší bydlení než v Novém Městě. Přibývají však komplikace, projednávaný košířský byt je v nedohlednu a s postupující nemocí sužují Jindru Imlaufa i obavy z konce, kterému se usilovně brání a těší se zoufalými nadějemi: "Prof. Thomayer Sládka tak dlouho udržel, dal mu možnost práce - snad by též mně ze svého umění trochu věnoval l'
ale tělesně odsouzeného k hroznému doživotnímu zápasu s útrapami těžkými jako muka a trpícímu nevinně až do posledního okamžiku. Škoda jeho velkého, silného talentu, že se nemohl uplatnit bez překážek v plné své podstatě. "57 To jsou slova Elišky Krásnohorské, která píše pod dojmem smutné zprávy. 27. srpna pochovává Jindru Imlaufa Nové Město nad Metují na svůj hřbitov, se spisovatelem se loučí českobratr ský farář Stanislav Capek z Provodova.šf Zašlý nápis Jindra Imlauf spisovatel na novoměstském hřbitově už dnes současníkům nic neříká. A přece byl Imlauf jedním z těch, kteří vzešli z tohoto kraje a chopili se pera, aby pokračovali ve zdejší silné literární tradici. Nepronikl sice do širšího povědomí české literatury, nebyl zapsán na významné stránky jejích dějin. Nezaslouží však proto, aby jeho jméno zapadlo úplně. Vykonal ze svých skromných sil dobrou práci. Věnoval pozornost malému městu, jeho prostředí i lidu a podal v básnické próze i v realistických povídkách osobitý, ale věrný obraz půvabného koutu Podorlicka. A tento kraj mu dal i dostatek námětů pro jeho drobnou literární práci, které se věnoval stejně svědomitě jako větším tématům. Byl jedním z těch, kteří nekoncipovali velká plátna, ale z drobných oblázků poctivě skládali mozaiku svého literárního díla. "Já už mám takový divný zájem. Celou svou beletrií nepřímo dokazuji, že lidský život skládá se ze samých nepatrností. Právě tyto nepatrnosti mají hlavní vliv ... Maloměstské kulturní malichernosti měly, mají a budou mít pronikavý vliv na všechen život národní. Drobné práci čest, uznání a podpora. Nepřežila se; je jí třeba dále a bude nutna věčně !"59
Ladislav Vacina
Chtěl bych poděkovat za pomoc a přispění k tomuto tématu PhDr Eriku Bouzovi, řediteli Okresního archívu v Náchodě a prof. Vlastě Rostočilové z Prahy, jíž jsem obzvláště zavázán za její ochotu, všestrannou pomoc a srdečný zájem, který projevila o Jindru Imlaufa. Prof. Vlasta Rostočilová se do hloubky zabývala zejména korespondencí a vztahy E. Krásnohorské a J. Imlaufa; je jen škoda, že tento její zajímavý materiál nebyl prozatím publikován, neboť svým způ sobem je sám o sobě vynikajícím svědectvím a příspěvkem k poznání situace v českém kulturním, zejména literárním světě v letech 1920-21.
Poznámka
229
BIBLIOGRAFIE JINDRY IMLAUFA
1. Samostatné publikace
Za ruskou hranicí
Praha, E. Beaufort 1907. 195 s. Levná ilustrovaná řada s příl. Přítele domoviny. Sešit 37-41. Tesknice Olomouc, R. Promberger, t. Politika 1912. 191 s. [Zavolala si ho (1904) s. 7-47, Tesknice. Májová pohádka. (1905) s. 49-72. Polibek. Báchorka (1906) s. 73-79. O lásce, již duše předstihla (1907-1908) s. 81-102. K poslední písni (1909) s. 103-150. Dvě luhačovské idylly lázeňské: 1. Svět luška (1919) s. 153-166.·II. Evička (1909-1910) s. 167-180 Joza. Náčrt (1910) s. 181-191.] Pod sedmi pečetěmi. Tři fantasmagorie. Praha, Fr. Švejda, t. J. Strojil 1913. 123 s. [?Podivná příhoda z lázní (1908) s. 7-40. Dramatická dívka (1910-1911) s. 41-96. Jarní legenda (1911) s. 97-123.] Samojed
Nové Město nad Metují, nákladem vlastním, t. J. Strojil 1918. 264 s. Churavec. Dopisy Nové Město nad Metují, nákladem vlastním, t. Th. Venta 1917. 85 s. Jas a stín ženy. Dramata všedních dnů Dvůr Králové nad Labem, J. K. Trohoř 1920. 352 s. [Oči (1911) s. 15-34. Episoda (1911) s. 35-59. Hanba (1912) s. 61-80. Vinni? (1912) s. 81-130. Matka Zrcadlo hoře a neštěstí (1913) s. 131-163. Rozpory. Románek dvou silných slabochů. (1913-1915) s. 165-257. Předivo těžkých dob. Úlomek nedávné minulosti (1915-1916) s. 259-352.] Gurnoiisk, Se 4 faksimilovými reprodukcemi spisovatelova kombinovaného barevného gumotisku a se 3 obrázky v textu. Praha, B. Kočí 1921. 46 s. Umělecké snahy. Sv. 27. Praktická knihovna českého fotografa amatéra. Čís. 21, 22. Diapositivy. Se 4 obrazovými přílohami. Praha, B. Kočí 1916. 35 s. Umělecké snahy. Sv. 27. Praktická knihovna českého fotografa amatéra. Čís. 6. Vyvíjení pozvolné a časové. Se 31 obrázkem. Praha, Ústřední nakladatelství, knihkupectví a papírnictví učitelstva československého J. Rašín 1918. 151 s. Nauky o fotografii. Sv. 1. Pigment čili uhlotisk, Se 4 obrázky. Praha, B. Kočí 1920. 33 s. Praktická knihovna českého fotografa amatéra. Čís. 18.
II. Časopisecké
práce
In margine cestovních Jitřenka (Polička) Č.
zápisků
varšavských.
r. 24, 1905, zábavná
část, Č.
ll. s. 43-44,
12, s. 47-48.
Tesknice.
Vesna (Mladá Boleslav) r. 2, 1905-1906, s. 226-227, 242-244, 260-266. Slávský feuilleton.
Náchodské noviny, r. 13, 1909, Z kraje, v
němž
Luhačovické
Č.
5. (29. 1.) s. 1-2.
živá voda prýští.
listy lázeňské, r. 1, .1909, Č. 5. (16. 6.) s. 1-3, 6. (19. 6.) s. 1-3. Z kraJe, v němž živá voda prýští. (Luhačovice). Náchodské noviny, r. 14, 1910, Č. 22. (27. 5.) s. 1-2. Č.
Za tú naši slovenčinu! (K slovenskému večírku dne 27. t. m. v Náchodě). Náchodské noviny, r. 14, 1910, Č. 48, (25. 11.) s. 1-2. Na uvítanou. (Několik poznámek k slovenskému večeru dne 3. února t, r. v městské dvoraně v Náchodě). Ná.chodské noviny, -r, 15, 1911, Č. 5. 27. 1.) s. 1-2. Luhačovice.
Slovanský Nové
přehled,
Město
r. 14, 1912, s. 361-364. 1 obr.
nad Metují (Feuil1eton).
Ná.rodní listy, r. 53. 1913,
Č.
171. (24. 6.) s. 1.
Deset let českého vítězství. Jubilejní črta o PSMU.
Ratibor, r. 30, 1913,
Č.
34. (23. 8.) s. 1-2.
č.
35. (30. 8.) s. 1-2.
Feuilleton. (K úmrtí MUDr. Josefa Stefanidese, novorněstské
ho lékaře 8. 2. 1913). Ratibor, r. 30, 1913. Č. 7,. (15. 2.) s. 2-3. Kam letos?
(Luhačovice)
Ratibor, r. 30, 1913,
Č.
24. (14. 6.) s. 1-3.
Národnostní otázka v Uhrách. Feuilleton. (Referát o knize
S. Wiatora). Ratibor, r. 30, 1913, Č. 12. (22. 3.) s. 2-4. Feuilleton. (Posíláme do kraje našeho severovýchodu novou revui ...) Královéhradecká revue pro' severovýchodní Čechy, r. 1, 1914, Č. 1, s. 2-3. Feuill.eton. (Slavnost třešní v Novém Městě nad Metují). Královéhradecká revue pro severovýchodní Čechy, r. 1, 1914, Č. 2, s. 4B-50. Claudelovo mysterium "Zvěstování". (Referát o divadelním představení v Novém Městě nad Metují). Ratibor, r. 31, 1914, Č. 8, (21. 2.) s. 4.
Luhačovice.
.
Vydrovy besedy, r. 14, 1914, s. 69-73. 2 obr.
Pohádka, která je skutečnost. Luhačovické pápeří.
Ratibor, r. 31, 1914,
Č.
16. (lB. 4.) s. 2-4.
Vinni?
Zlatá Praha, r. 31, 1914, č. 28. (s. 330-333) Č. 29. (s. 342-344) Č. 30. (s. 351-354) Č. 31. (s. 366-368).
Slavnost květů na Novoměstsku.
Náchodské listy, r. 5, 1916, Č. 16. (14. 4.) s. 2. (Z, knihy tragikomedií života Otrapové.) Zvon, r. 16, 1916, s. 677-676, 695-697, 710-712. Rozpory. Románek dvou silných slabochů. Zlatá Praha, r. 33, 1916, Č. 33 (s. 387-389), č. 34. (s. 397-398) Č. 35. (s. 411-414), č. 37. (s. 435-438), č. 38. (s. 450-452) Č. 39. (s. 464-466) Č. 40. (s. 469-471) Č. 41. (s. 483-487) Č. 42. (s. 495) Č. 43. (s. 511-513). Honzíček a Marjánka.
Maminčiny
vzpomínky.
Světozor, r. 17, 1916-1917, č. 12, Jiskra. Maloměstská malůvka z
s. 16-18. knihy tragikomedií života
Sousedé a otrapové. Zvon, r. 17, 1917, s. 595-598, 606-608, 630-633, 664-668, 676679, 704-706, 722-724. Tři sta za krovem. Z knihy tragikomedií života Otrapové. Světozor, r. 16, 1916, 2. pololetí, Č. 43. (s. 3-5) Č. 44. (s. 9-11). Pucmacherka.
Zvon, r. 18, 1918, s. 693-696, 701-705. Ke článku o Bozděchovi. Cesta, r. 1, 1919, Č. 41, s. 1140. Píseň.
Cesta, r. 1, 1919, seš. 30, s. 821-824.
Ladislav Vacína
231
Orlické hory Podorlicko 6
232
Rozsévačů třeba!
Cesta, r. 2, 1920, s. 256-258, 274-278, 296-299. Židovský problém v zrcadle venkova. Náchodské listy, r. 9, 1920, Č. 4. (23. 1.) s. 1-2, Č. 6. (6. 2.) s. 2, Č. 9. (27. 2.) s. 1-2. Slovo spisovatelstva. (Co se vám nelíbí v našem životě pospo-
litém ?) Zvon, r. 20, 1920, s. 191. Básnik Fr. S. Procházka šedesátnikem. (pod zn. F. U. Almi) Náchodské listy, r. 10, 1921, Č. 2. (14. 1.) S. 2.
Spisovatel Dr. Jiří Guth-Jarkovský, min. rada šedesátníkem! (pod zn.F. U. Almi). Náchodské listy, r. 10, 1921, Č. 4. (28. 1.) s. 2. Anna z Paslíkova. Obrázky ze života všelijakých lidí. Památce Fr. Bílého. Pozor (Olomouc) r. 28, 1921, Č. 46 (16 2.) s. 4 až Č. 109 (22. 4.) s. 4. Bromový olejotisk. Fotografický obzor, r. 23, 1915, Č. 2 a 3, s. 27-30. Exposiční tabulky. Poznámka k nim. Fotografický obzor, r. 24, 1916, Č. 9-10, s. 93-99. Ještě o pyrogallolu. Fotografický obzor, r. 24, 1916 Č. 3-4, s. 28-31. Dr. Frant. Vaněk: Ceský fotograf amatér. 5. vyd. (Referát). Fotografický obzor, r. 26, 1918, Č. 10-12, s. 132-137. Noué české exposiční tabulky prof. dra Jaroslava Milba'll,era. Fotografický obzor, r. 28, 1920, Č. 7-9, s. 55-57, Č. 10-12, s. 66-69. Neolová vývojka. Z pozůstalosti zesnulého J. Imlaufa. Fotografický obzor, r. 29, 1921, Č. 10-12, s. 63-65.
III. Materiály k životu
a dílu
Krásnohorská, Eliška Crta o Jindrovi Imlaufovi. Ženský svět, r. 24, 1920, Č. 20-21, s. 254-257, Č. 22-23, s. 286290.
Novotný, František (Úvod) Ve: Jindra Imlauf: Samojed. Nové Město nad Metují, n. vl. 1918. s. 7-11. Za Jindrou Imlaufem. Cesta, r. 4, 1922, Č. 12, s. 194-195.
Kunc, Jaroslav Jindra Imlauf.
Ve: Jaroslav Kunc: Slovník soudobých Krásné písemnictví v letech 1918-45. Praha, Orbis 1945. 1. díl, s. 298-299. Voborník, Jan Z galerie našich významných
krajanů
a
českých spisovatelů.
rodáků.
Ve sb. Nové Město nad Metují a jeho kraj. Uspoř. Jaro Moravec. Nové Město nad Metují, Městská rada 1940. s. 168-169, lobl'. Wurmová, Jindřiška Jindra Imlauf.
Socialistická budoucnost, (Brno) r. 18, 1920, s. 1-2. . Novák, J. V. - Novák, Arne Přehledné dějiny lit,eratur'll české. 4. vyd. Olomouc, Promberger 1936. s. 1064. Wurmová, Jindřiška Jindra Imlauf.
Ženský
svět, r,
25, 1921, s..• 235-238.
Č.
269. (30. ll.)
Jindra Imlauf.
Ladislav Vadna
Brázda, r. 2, 1921, s. 359-360. Krásnohorská, Eliška
233
Knap, Josef
Težky život.
~
Národní politika, r. 39, 1921, Č. 240. (2. 9.) s. 1-2. Erhart, Gustav Za PhDr. El. Krásnohorskou. (E. Krásnohorská a Náchodsko). Náchodské listy, r. 15, 1926, Č. 51. (17. 12.) s. 2. E. G. (= Gustav Erhart) Vzpomínka na spisovatele Jindru Imlaufa. (E. Krásnohorská a J. Imlauf) Ohlas od Nežárky (Jindř. Hradec) r. 1931, Č. 35, (28. 8.) s. 1-3. Guth, Jiří Na N áchodsku. (2. část) Peklo Náchodské listy, r. 2, 1913, Č. 44. (31. 10.) s. 2. (V) (= Ladislav Vacina) Jeden ze zepomenutůch, (Jindra Imlauf 1881-1921). Nový čas (Náchod) r. 13, 1972, Č. 2. (12. 1.) s. 4. (V) (= Ladislav Vacina) Za ruskou hranici (Jindra Imlauf a revoluční Rusko 1905). Nový čas (Náchod), r. 14, 1973, Č. 81. (23. ll.) s. 3. Borkovec, B. Jindra Imlauf: Tesknice.
Ratibor, r. 30, 1913, Č .. 9 (1. 3.) s. 2-3. Imlauf, Jindra Spisovatel o sobě. K vydání své nové knihy "Tesknice". Ratibor, r, 29, 1912, Č. 51. (14.. 12.) s. 13-16. Křenel\:, Jar. Jindra Imlauf: Pod sedmLpečetěmi. Ratibor, r. 30, 1913, Č. 29~ (19. 7.) s. 4.
Cervinka, Vincenc
Imlaufův "Samojed".
Náchodské listy,r. 8, 1919, Č. 17. (25. 4.) s. 2. Knap, Josef Knihy o srdcích osamělých. I. Samojed Jindry Imlaufa. Cesta, r. 2. 1920, Č. 40, s. 789. Juuira Imlauf: Jas a stín ženy.
Cesta, r. 2, 1920, č.51-52, s. 1022. Mrskoš, František
t
Jindra Imuiui.
Fotografický obzor, r. 29, 1921, s. 7-9. Simon, Bobert A. Jindra Imlauf.
t
Ve: Jindra Imlauf: Gumotisk. Praha, B. Kočí 1921. s. 3. Milbauer, Jaroslav
Jindra Imlauf: Vyvíjení pozvolné a časové. (Referát.)
Fotografický obzor, r. 26, 1918, s. 4-6, 62-65. Mrskoš, Fr.: t Jindra Imlauf. Fotograf. obzor r. 1921. s. 8. Voborník, Jan: Z galerie našich významných krajanů a rodáků. Ve sb. "Nové Město a jeho kraj". 1940. s. 168. :3 Masarykův slovník naučný. Díl III. (H-Kn) Praha 1927. s. 550. 4 Kunc, Jaroslav: Slovník soudobých českých spisovatelů. Díl I. Praha 1945.· s. 298-299. 5 Nové Město nad Metují, Městská kronika, s. 295 n. o Tamtéž. Kronikář Jan Klos uvádí Imlaufova děda jako
1 2
Poznámky
Orlické hory Podorlicko 6
234
Jana Bartoloměje, jeho pokračovatel a ověřovatel Jan Voborník jej jmenuje jako Jana Bohuslava Imlaufa. (též ve sb. Nové Město nad Metují a jeho kraj. 1940. s. 194. 7 Moravec, Jaro: Z kulturního života našeho města v minulém století. Ve sb. "Nové Město nad Metují a jeho kraj". 1940. s. 191-207. 8 OA Náchod, pozůstalost J. Imlaufa. 9 Imlauf, Jindra: Maminčiny vzpomínky. Světozor, r, 17, 1916~17, č. 12, s. 16-18. 10 Nové Město nad Metují, matrika. 11 Nové Město nad Metují, Městská kronika, s. 295 n. 12 Novoměstský učitel Josef Rohl. 13 Podle J. Wurmové byl Jindra Imlauf vybídnut k literární činnosti spisovatelkou Vlastou Pittnerovou. Svědčí o tom i vlastní Imlaufova slova v obsáhlém životopisném dopise, který zaslal svého času J. Wurmové, a která ho celý otiskla v článku v Ženském světě roku 1921. 14 Světozor, Zvon, Pozor aj. 15 Nové Město nad Metují, Městská kronika, s. 295 n. 16 Tamtéž, s. 295 n. 17 Krásnohorská, Eliška: Crta o Jindrovi Imlaufovi. ZelIllSký svět, r. 24, 1920, s. 255. 18 Imlauf, Jindra: Za ruskou hranicí. Praha 1907, s. 105. 19 Tamtéž, s. 160. 20 Tamtéž, s. 179. 21 Imlauf, Jindra: K článku o Bozděchovi. Cesta, r, 1, 1919, s. 1140. 22 Imlauf, Jindra: Spisovatel o sobě. Ratíbor, r. 29, 1912, Č. 51, s. 15. 23 Imlauf, Jindra: Samojed. Nové Město n. Metují 1918. s. 138. 24. Novotný, František: Úvod k "Samojedu", s. 9. 25 Krásnohorská, Eliška: Črta o Jindrovi Imlaufovi. Ženský svět, r. 24, 1920, s. 298. 26 Novotný, František: Úvod k "Samojedu", s. 9.' 27 Novotný, František: Za Jindrou Imlaufem. Cesta, r. 4,1922, s. 194. 28 Lit. archív Památníku nár. písemnictví Praha, pozůstalost E. Krásnohorské, dopis Imlaufa Krásnohorské z 20. 1. 19:U. OA Náchod, pozůstalost J. Imlaufa, dopis Krásnohorské Imlaufovi z 6. 2. 1921. 29 Lit. archív PNP Praha, pozůstalost E. Krásnohorské, dopis Imlaufa Krásnohorské ze 17. 8. 1920. 30 Imlauf, Jindra: "Tesknice". Praha 1912. s. 63-64. 31 Roku 1908 se stal novoměstský zámek majetkem prů myslníků Josefa a Cyri lla Bartoňů z Dobeníria.Rozsáhlými opravami celého zpustlého objektu byl pověřen architekt Dušan Jurkovíč. Opravy byly prováděny v letech 1909-1912. 32 Imlauf, Jindra: "Teskníce". Praha 1912. s. 111. Jindra Imlauf píše, že novoměstský zámek stavěli Italové. Dr. Karel Guth je toho názoru, že k první stavbě novoměstského renesančního zámku (za Štubenberků po r. 1551) byli povoláni spíše němečtí stavitelé, podléhající vlivům renesance prošlé západním prostředím. K dalším přestavbám .došlo až za Waltera z Leslie v letech 1652-1660, kdy stavbu skutečně prováděli italští mistři. 33 Imlauf, Jindra: "Tesknice". Praha 1912. s. 55. 34 Tamtéž s. 106. 35 Imlauf, Jindra: Píseň. Cesta, r. 1, 1919, s. 822. 36 Imlauf, Jindra: Rozsévačů třeba! Cesta, r. 2, 1920, s. 256 až 299.
j
---------_...
OA Náchod, pozůstalost J. Imlaufa, dopisy Plicky Imlaufovi, nedatováno (asi 1920). 38 Imlauf, Jindra: Luhačovice. Vydrovy besedy, r. 14, 1914. s. 70. :39 Lit. archív PNP Praha, pozůstalost E. Krásnohorské, dopis Imlaufa Krásnohorské z 24. 7. 1920. 1;0 Tamtéž. f;i Imlauf, Jindra: "Tesknice". Praha 1912. s. 153-180. 42 Československá vlastivěda. Dějiny. Sv. 2. Praha 1969. s. 379. 53 OA Náchod, pozůstalosťJ. Imlaufa, dopis J. Kvapila Imlaufovi z 25. 5. 1917. 4'Í OA Náchod, pozůstalost J. Imlaufa, dopis J. S. Machara Imlaufovi z 3. ll. 1918. 45 OA Náchod, pozůstalost J. Imlaufa, navštívenka dr. Josefa Pekaře zaslaná Imlaufovi 2. 6. 1919. 46 Lit. archív PNP Praha, pozůstalost E. Krásnohorské, dopis Imlaufa Krásnohorské z 23. 5. 1920. 'Í.7 Lit. archív PNP Praha, pozůstalost E. Krásnohorské, dopis Imlaufa Krásnohorské z 24. 7. 1920. 1í8 Lit. archív PNP Praha, pozůstalost E. Krásnohorské, dopis Imlaufa Krásnohorské z 23. 5. 1920. 1;9 Lit. archív PNP Praha, pozůstalost E. Krásnohorské, dopis Imlaufa Krásnohorské z 28. 4. 1921. 50 Lit. archív PNP Praha, varia J. Imlaufa, dopis Imlaufa redakci "Přerodu" (O. Parmovi) z 24. 10. 1916. Sl. Lit. archív PNP Praha, pozůstalost E. Krásnohorské, dopis Imlaufa Krásnohorské z 8. 9. 1920. 52 Lit. archív PNP Praha, pozůstalost E. Krásnohorské, dopis Imlaufa Krásnohorské z 20. 1. 1921. ::.:3 Zvon, r. 20, 1920, s. 448. M Lit. archív PNP Praha, pozůstalost E. Krásnohorské, dopis Imlaufa Krásnohorské z 1. 4. 1921. 55 Lit. archív PNP Praha, pozůstalost E. Krásnohorské, dopis Antonie Imlaufové Elišce Krásnohorské z 19. 7. 1921. MJ Za příčinu smrti Jindry Imlaufa byla označena tuberkulóza kostí. 51 OA Náchod, pozůstalost J. Imlaufa, dopis Elišky Krásnohorské Antonii Imlaufové a Antonii Folkertové z 26. 8. 1921. 58 Otázka Imlaufova vyznání je rovněž zajímavá. Jindra Imlauf byl pochován jako český bratr. Zápis o vyškrtnutí z římsko-katolické církve byl v matrice pořízen dodatečně až po jeho smrti. Je pravděpodobné, že přestup k česko bratrské církvi mu byl umožněn zřejmě těsně před smrtí, po celý život se však cítil příslušníkem této církve. Také v dopise Elišce Krásnohorské z 24. 7. 1920 se svěřuje: "Ač formálně trčím v katolictví z ohledu na matčino přání, hlásím se veřejně podle srdce svého k českobratrství." 59 Imlauf, Jindra: Rozsévačů třeba! Cesta, r. 2, 1920, s. 299. 37
Ladislav Vacina
235
