La Pluie de la Soleil

La Pluie de la Soleil ©Anna Isibéal Constance Farrell Psáno na základě série „Úžasná Zeměplocha“ © Terry Pratchett

Jednou takhle Annu dopálilo počínání jejích rodičů, když jí na plese oznámili, že si má vybrat ženicha, jelikož se bude brzy vdávat, a že jestliže si nevybere, vyberou jí rodiče sami. Chvíli nic neříkala, protože si musela promyslet své následující počínání. Ve tváři se jí jevil mírně vykolejený, ale pořád ještě klidný výraz. Pak si podkasala sukni plesové róby, odhalila tak přestupek proti zvyklostem, když se pod látkou objevily její oblíbené pohodlné kotníčkové boty z černé kůže a na širokém podpatku, otočila se a jako střela prchala mezi účastníky plesu ke dveřím. Rodiče, kteří její reakci předpokládali, zamávali na strážné a ti urychleně zavřeli dveře. Anna však bleskově změnila směr a vrhla se k nejbližšímu oknu. Než k ní stačil někdo z rodičů či strážných doběhnout, podařilo se jí otevřít jej a vyklouznout na venkovní parapet. Jiná hrdinka by se možná otočila a pronesla nějakou pamětihodnou větu typu „Mně nikdy nedostanete“, ale Anna věděla, že na její rodiče řeči neplatí, a také neměla v úmyslu se takto dramaticky zdržovat, protože by tím riskovala, že ji opravdu chytí. V duchu poděkovala architektovi, že sál dal postavit v přízemí, a pružně přistála o dva metry níže. Rodiče na ni volali nějaké nesrozumitelné věci, ale ona se v klidu upravila, vydechla a vydala se k zámeckému parku. Věděla, že rodiče sami se za ní skákat neodváží a že v tomhle rozpoložení je ani nenapadne, že by mohli poslat stráže. Cestou jí v hlavě zněla otcova věta: „Má drahá, budeš se již brzy vdávat…“ Jak mohl vědět, že se bude brzy vdávat? Ona naopak vůbec neměla v úmyslu se vdávat. Pomyšlení na muže jakožto jejího životního druha se jí dost příčilo, hlavně díky z vlastní vůle přijatého přesvědčení, že na světě neexistuje takový, o nějž by skutečně stála. V těchto kruzích to bylo ještě horší. Nechtěla dopadnout jako matka. Co ona ze života měla? No dobrá, byla to ženština nevalných kvalit, toužící po penězích a blahobytu, která asi v dětství nesnila o nesmrtelné lásce a princích na bílých koních. Ale stejně… Jak mohla žít s mužem, kterého nemilovala? Přitom se oba k sobě chovali slušně. Matka byla na manžela vždy milá a manžel se na ni často přívětivě usmíval. Ale to bylo všechno. Otec byl často dlouho pryč a matce to vůbec nevadilo. Spali odděleně, jedli na opačných koncích stolu, věnovali se každý sám své vlastní zábavě. Když se matka potřebovala někomu svěřit, poslala vzkaz některé ze svých četných bohatých přítelkyň. Jednoduše řečeno, Anna, ta romantická duše, neviděla nic, co by ji na takovém vztahu mohlo přitahovat. Bylo jí těžko u srdce při pomyšlení, že rodiče na ni budou naléhat až se jim nakonec možná podaří dojít svému. Co by jinak mohla dělat? Koneckonců, jestli stojí o řádný domov a slušnou pověst, bude se muset nakonec vdát. Rodiče jí odkazovali majetek jedině v případě, že se jednoho dne stane něčí manželkou. A jestliže neexistuje muž, kterého by milovala, nemělo cenu vyvádět rebelie proti dobrým úmyslům jejího okolí. Pak jen doufala, aby i její manžel z kruhu aristokratů byl stejně hodný a netečný jako její otec. S lidmi, jako byli všichni ti snobové, byla potíž v tom, že jste si nikdy nemohli být jistí, jak vyšinutí mohou být. Na druhou stranu ale nemusela nic z toho podnikat. Klidně se přeci mohla uživit sama. V podobných úvahách Anna přehodila nohu přes přívětivě nízký plot na druhé straně parku a ocitla se fyzicky na svobodě. Myšlenky jí ale pořád ulítávaly k pomyslným okovám manželství. Otřásla se a snažila se to ignorovat. Nohy ji automaticky nesly k paláci. Na rušných ulicích si jí lidé pro jistotu nevšímali a ona si na oplátku nevšímala jich. Zastavila až kousek před bránou. Mám zase jít otravovat Havelocka? On předpokládá, že se dobře bavím na plese. Jenže ani tanec by teď nemohl vyléčit mé obavy. Občas si připadám jako úplná husa, když se s každou ptákovitou běžím svěřovat o dvacet let staršímu a moudřejšímu bratranci jako malá holka, co si z ní na písečku utahují chlapci. Ale tentokrát je to vážné… Nebo ne? Zahlédla jeho obrys v okně. Viděla, jak postava jakoby přitiskla jednu ruku ke sklu na znamení pozdravu. Shledala, že Havelock evidentně nemá žádné návštěvy a prozatím snad ani žádné papírování. Povzdechla si a vydala se k zámku. Přivítal ji s obvyklým vyrovnaným výrazem ve tváři. „Má drahá, copak tě za mnou přivádí? Nemáš být na plese? Co se stalo?“ Anna si rozpačitě sedla do jednoho z křesel. „Mrzí mě, že tě pořád otravuju se svými problémy,“ začala. Vetinari ji přerušil. „Pro tebe cokoliv,“ řekl něžně a usmál se.

„Ale víš, myslím, že tentokrát je to dost závažné,“ pokračovala Anna neochotně. Nějak se tentokrát neměla k tomu, aby se mu svěřila. Možná to ani neměla dělat. Cítila tu nerozhodnost ve svém nitru. Rozhodla se, že mu raději vyklopí svůj nápad, o němž už nějakou dobu přemýšlela. „Poslyš, jsou v Hlídce volná místa?“ Havelock mírně pozvedl obočí, ale pak je zase svěsil, neboť si pomyslel, že ho to mohlo napadnout. „Jakou hodnost bys ráda?“ „Jestli máš dojem, že po tobě budu chtít, aby mě hned povýšili na kapitána, tak se pleteš,“ zamračila se. Havelock se však usmál a ona měla jasno. „Ale evidentně nemáš, takže samozřejmě víš, že začnu od nuly, jak se to má.“ „Jsi si jistá, že chceš zrovna do Městské hlídky? Ve městě jsou i jiná zaměstnání, méně opovrhovaná a náročná.“ „Ale ne, ne do Městské hlídky, já myslela Noční,“ roztáhla Anna ústa k úsměvu. „Párkrát jsem jejich dosavadní členy potkala na svých nočních ‚procházkách‘. Třeba ten Karotka, vždycky mě slušně pozdraví a taky si někde zjistil, kdo jsem. Myslím, že by to nebylo špatné zaměstnání. V noci stejně většinou nemůžu usnout.“ Havelock okamžik mlčel. On si tedy nebyl tak docela jist tím, co si myslela Anna. Karotka byl opravdu slušný mladý muž, ale o ostatních členech Hlídky se moc hezkého říci nedalo. Schovávat se ve stínech, hlídkovat v nejbezpečnějších ulicích a vyvolávat přitom, že je všude pořádek a klid, to nebylo něco, co by Patricij shledával vhodným zaměstnáním pro mladou dámu z vyšších kruhů. Co se Anny týkalo, dával by přednost pomyšlení, že někde precizně inhumuje nepohodlné občany Ankh-Morporku. Anna však pro svůj nápad evidentně zahořela. Když mluvila, v očích jí poskakovaly jiskřičky. Nu což, pomyslel si, když to chce zkusit, proč by to nezkusila. Uvidí se, co se z toho vyklube. Možná jí to prospěje. Nebo se poučí a pro příště se dá raději k těm vrahům… „Upřímně řečeno jsem přemýšlel o tom, že by Noční i jiné Hlídky nabraly ke svým řadám zástupce městských menšin a žen,“ prohlásil nakonec. „Ale jak je vidět, hlásíš se mi ještě dřív, než jsem stačil nechat vyvěsit poptávky,“ podpořil jemný náznak humoru úsměvem. „Asi to odložím, aby měli čas se věnovat tobě. Mám ale starost spíš o to, co tomu řeknou tví rodiče,“ podíval se na ni tentokrát zcela vážně. „Co by na to měli říct?“ opáčila klidně Anna. „Víš, maličká, vždycky jsem byl pro, když ses potulovala ulicemi a učila ses skutečnému životu, i když to bylo proti zájmům tvých rodičů.“ To byla pravda. Odmalička ji učil věcem, které by oni nejspíš neschvalovali. Anna uměla zacházet s mečem a kuší a na ulicích se naučila pár výborných brutálních triků, uměla slézt po stěně budovy, skrývat se tiše ve stínech. „Ale kdybys teď takhle okatě nastoupila k Hlídce, dala bys rodičům najevo, že nestojíš o jejich péči a že absolutně pohrdáš jejich autoritou. Já vím, že to nejsou vzoroví rodiče, ale poskytli ti zázemí i jistotu, které by ti ulice nikdy nedala. Vážně si je chceš proti sobě poštvat takovým činem?“ Anna chvilku mlčela. Pak si povzdechla. „Hezká řeč, Havelocku. Díky za tvoji účast, cením si toho, že nechceš, abych si rodiče znepřátelila. Ale oni mě chtějí vdávat, Havelocku. A když už nic jiného, budu mít alespoň práci, která mě jakž takž uživí. Takhle alespoň budu částečně v zapomnění a snad jim neudělám ostudu. Nevím, co víc by chtěli…“ Havelock slyšel v jejím hlase zklamání. O její averzi k manželství a důvodech k tomu velice dobře věděl a navzdory svému poněkud odlišnému stanovisku i chápal. Byla romantická a snadno se zamilovala, protože potřebovala lásku. Vždy ji však dotyčný zklamal. Havelock cítil lítost k tomu, v co ji zatím nepatrné životní zkušenosti dohnaly věřit. Jestliže si ale rodiče právě usmysleli, že jejich dcera by měla zpečetit svazek s některým z těch snobů, které ona sama tolik nesnáší, ocitla se v dosti úzkostné situaci. Kdyby nastoupila k Hlídce, možná by tím i odradila některé méně zaujaté zájemce. Ani Havelock nebyl myslí při tom, že by jeho milovaná sestřenka měla vést tolik nechtěný a emocionálně naprosto neuspokojující život. Pohlédl jí do tváře. Dívala se na své ruce a mírně se mračila. Byl to příznak bezmoci, kterou se snažila ukrýt v rozhořčení. Znal ji už tak dobře… „Poslyš, možná bereš to své předsevzetí příliš vážně, nemyslíš? Na světě je nepočítaně mužů. Možná jeden z nich přece bude takový, jak si přeješ. A nemusí to být aristokrat.“ Vzhlédla a zadívala se mu do očí. Shledala, že to myslí vážně a pousmála se.

„Třeba máš pravdu. Ale jak se znám, stejně bych ho nenašla.“ „No dobrá, jak chceš,“ pokrčil rameny Havelock a musel se na ni usmát, přičemž zavrtěl hlavou. „Važuzle?“ Tajemník vykoukl zpoza dveří. Když uviděl Annu, zamračil se na ni. Ona na něj na oplátku vyplázla jazyk. „Sire?“ „Pošlete mi pro Elánia.“ „Sire.“ Když Važuzel zmizel, Annu vyslovila myšlenku, která se jí před okamžikem objevila v mysli. „Ehm… poslyš, když jsem mluvila o těch docela fajn chlapech z Hlídky, nějak jsem do toho nezařadila Elánia. Je to… asi hodně přísný kapitán? Nevypadá přívětivě.“ Havelock se na ni chvilku tak zvláštně díval. „Myslím, že by ses o jeho povaze měla přesvědčit sama, drahá. On je to dost rozporuplný člověk, jak jistě časem zjistíš.“ Anna pozvedla obočí. „Fajn.“ Pak si vzpomněla ještě na něco. „A… hm… mohla bych tě ještě o něco požádat?“ zeptala se opatrně a kousla se do rtu. „Poslouchám.“ „Mám dojem, že Elánius nemá aristokraty v lásce. Myslím, že mě určitě pozná, ale nechtěla bych mu dávat předpoklad k averzi ještě dřív, než mě uvidí.“ Havelock se pochmurně usmál. „No ovšem,“ povzdechl si. „Náš starý dobrý kapitán je prostě obyčejný člověk a nikdo s titulem a hromadou peněz podle něj nemá vůbec právo myslet si, že mu peníze propůjčují trestní imunitu. Hrozně ho frustruje politika. Upřímně, je to opravdu čím dál složitější.“ „Jako bys to nezvládal,“ hodila na něj Anna lišáckým šklebem. Havelock chvíli dělal, jako že neslyší, ale pak i jemu vykvetl na rtech žraločí úsměv plný spokojenosti. Vstal od stolu. „Zlato, já tu mám za… čtyřicet osm vteřin schůzku - “ „Jasně, jasně,“ zarazila ho Anna a vyskočila. Havelock ji na okamžik sevřel v náruči. „Tak se zatím dobře bav,“ usmála se na něj potom, stiskla jeho ruce ve svých a obrátila se k odchodu. Ignorovala představeného Cechu vrahů, který se evidentně hodlal vyptávat, proč utekla z plesu, a rozeběhla se chodbou z paláce ven. Na srdci ji hřál příslib vstupu do Hlídky a představa nocí užitečně pronuděných na ulicích. „Anno, co tě to zase popadlo?“ rozčiloval se otec, když ji náhodou přistihl, jak se chodbou plíží od terasy. Rozhodl se využít příležitosti, kdy se ještě nezavřela do svého pokoje a nezačala ho cíleně ignorovat. „Co myslíš?“ zeptala se Anna a vypadala při tom jako nevinnost sama. V duchu se ale kousala do rtů. „Podívej,“ začal otec z druhé strany a zkusil být milý. „Vím, že máš sklony k těm svým nevysvětlitelným rebeliím, že tě to nutí noc co noc utíkat z domu a případně ještě z plesů. Ale co kdybychom se teď na chvíli zastavili… zastavili ten šílený kolotoč… a v klidu si promluvili o vážných věcech, které se musí řešit? Je ti dvacet, jsi dospělá žena, nemohla by ses aspoň chvíli chovat zodpovědně?“ Snažil se. Anna si povzdechla. „Kam si půjdem sednout?“ Otec na ni chvíli nehnutě zíral. Anna měla dojem, že snad ani nepředpokládal, že by to zabralo. Chopil se ale příležitosti. „Co třeba do knihovny?“ „Fajn, tam jsou aspoň pohodlná křesla,“ pokrčila Anna rameny a vyrazila tím směrem. Otec šel za ní a v duchu se ještě stále mračil nad tím, že ho po dlouhé době zase jednou poslechla. Uvažoval o tom, jestli si z něho nestřílí. „Byla jsi zase u Havelocka?“ začal raději něčím neutrálním, když se posadili. „Nemám kam jinam bych šla.“

„Ovšem,“ přikývl otec. Anna ho pozorovala. Zřejmě ho ani nenapadlo, že by mohla útěchu hledat spíš u nich, natož aby mu přišlo líto, že to nedělá. Rodiče na baterky. Vážně jsou ti snobové všichni úchylní? No, přinejmenším doufala, že ona je normální. Jistá si tím také být nemohla. Jediný rodič, kterého kdy měla, byl Havelock – její bratránek. Paradoxní. „Poslyš, drahoušku,“ začal otec znovu mile. „Měl jsem dojem, že na tebe nějak podivně zapůsobila ta novina o tvé svatbě.“ Tak on měl dojem, pomyslela si Anna sarkasticky. Mlčela. „Podívej, vůbec nechápu, o co šlo.“ No to je mi jasné, že nechápeš. „Myslela jsem, že to bylo zjevné.“ „Pro mě, jak se zdá, nikoliv, drahá.“ Znovu mlčela. Otec ji probodával pohledem a snažil se ji silou vůle přimět, aby ještě něco řekla. „Mám to snad chápat tak, že se vdávat nechceš?“ „Je na tobě, jak se rozhodneš to chápat. Vždycky jsem měla dojem, že pro aristokraty platí tahle výsada. Ale vysvětlovat ti to nechci.“ „Pročpak ne?“ „Protože bych jen zbytečně plýtvala dechem, tati.“ Otec si povzdechl a promnul si bradu. „Proč se nechceš vdávat?“ „Teď jsem ti odpověděla.“ „Myslel jsem, že myslíš… U bohů, Anno! Je ti snad jasné, že tady nejde o to, co chceš nebo ne. Jako moje jediná dědička máš nějaké povinnosti a ty se prostě dodržují. Takže jestli s tím máš nějaký problém, musíš pak podat nějaké vysvětlení!“ „Tati, prosím,“ zamračila se Anna. „Řekla, jsem, že to nepochopíš, protože máš úplně jiné úmysly než já! Ty mluvíš o povinnostech, já poslouchám svoje srdce a mozek, ne nějaké šlechtické předpoklady. Vůbec nevíš, co se mi děje, protože ses o to nikdy nezajímal, a teď se divíš. Nechci si vzít nějakého hnusného snoba jenom proto, že se to má!“ Otec se na ni chvíli nechápavě díval. „Ty nestojíš o majetek?“ „Nestojím o něj v područí zaujatého parchanta!“ Otec se znovu odmlčel. „Nevím, jak můžeš být tak nezodpovědná,“ zavrtěl nakonec hlavou a vstal. „Takže myslím, že když tak do týdne najdu ženicha, do dvou se může začít připravovat svatba a do měsíce budeš vdaná.“ A odešel. „Cože?“ hlesla po několika okamžicích Anna, ale žádné větší obavy si nepřipouštěla. Zatím. „Tak fajn, abys věděl, já zase za pár dní nastupuju k Hlídce a už mě odtamtud nikdo nevypáčí, ani kdyby ses na hlavu stavěl!“ křikla za otcem, když si byla jistá, že ji už neuslyší. V ten moment do dveří vešel otcův tajemník, zarazil se a vytřeštil na ni oči. Karl byl velice ambiciózní zaměstnanec. Lezl otci do zadku, kdy to jen šlo. Na základě toho mu otec z neznámého přesvědčení důvěřoval jako nikomu. Nebyla to jediná věc, kterou na otci Anna zaboha nemohla pochopit. Na druhé straně ale jevil zájem o Annu. Byla přesvědčená, že kdyby se odvážil zmínit se otci, ocitl by se první na seznamu potenciálních ženichů. Při pomyšlení na takovou budoucnost by asi prchala rovnou za hranice a rychle se provdala za prvního hezkého farmáře, který by o ni stál. Teď se jí to však mohlo hodit. Chvilku lapala po dechu, než si rozmyslela, co chce přesně udělat. Pak k tajemníkovi přistoupila a pohodila vlasy. „Myslím, že nepovolané osoby to nemusí slyšet z vašich úst, Karle,“ řekla mu tiše a probodla ho pohledem, o němž doufala, že je zároveň svádivý i nebezpečný. Otočila se na podpatku a jedním z oken se vyprostila z knihovny. Tajemník přitom velice zaujatě pozoroval křivky jejího těla. Anna se cestou parkem pokoušela uklidnit. Měla obavy jak z otcova rozhodnutí, tak i z toho, že tajemník vyžvaní, že ona jde do Hlídky. Měla strach, že otec nakonec dosáhne svého a také se bála, že ještě předtím jí znemožní nalití.

Kopla do kamene, který ležel na hliněné cestě a trefila jakýsi keř. Cosi ve tmě zašramotilo a prchlo pryč. Anna se zaškaredila. Musí podniknout rázné změny. Například tyhle šaty už nosí od přípravy na ples. Za tu dobu prošly různými situacemi a také podle toho vypadaly. Nebylo zrovna příjemné v nich chodit dlouho. Tlačily na různých místech a navíc při chůzi městem měly lem celý od prachu či bláta. To samé vlasy. Byly už pěkně dlouhé a po ránu s nimi býval horor. Teď je měla dost zacuchané, ty příšerné lokýnky dávno splaskly a spona se uvolnila. Na jejích vlasech ostatně nic nevydrželo dlouho. Po krátké době si husté prameny násilím vždy vrátily svůj původní vzhled. Nejhorším na svém zjevu ale shledávala to, že takhle vypadala jako aristokratka, dcera omezených zazobaných lidí. Zapátrala prsty v živůtku a vytáhla kožený měšec s penězi. Prohrábla se jeho obsahem. Když se někde narychlo upraví a sežene nějaké žádoucí oblečení, mohla by v kadeřnictví pořídit docela lacino. Uvažovala, co by si měla obléci. Mohla by se připravit na Hlídku. Vždycky si myslela, že ty šaty jsou příliš panenkovské… mohla by teď hrát drsňačku. Nebo alespoň chladnou a úctyhodnou ženu. Vlastně cokoliv… Jen ne hodné děvče svých rodičů. Uslyšela za sebou rychlé kroky a přikrčila se. Nad hlavou jí cosi proletělo a s těžkým žuchnutím to narazilo do stěny vedle ní. Skrčená se obrátila, chytila útočníka a jednu ruku a zkroutila mu ji za zády. Ten charakteristický pach jí prozradil mnoho. „Kušuj, Ihnáte!“ obořila se na kvílející postavu a zase ji pustila. „Příště si vem jinou pálku, tímhle jsi mě mohl zabít,“ doporučila mu a postrčila ho zpět uličkou. Mužík cosi nevrle zabručel a zase utekl do stínů. No, a tohle bude zřejmě po nocích s Hlídkou chytat. Usmála se. Konečně bude dělat něco pro dobrou věc. Povzdechla si. Opřela se o zeď a chvíli naslouchala hlasům noci. Chřupání prachu pod jejími podrážkami ji uklidňovalo. Na ulicích se cítila mnohem lépe než doma. Tady s vámi alespoň jednali přímo. Přála si, aby tu s ní byl Havelock. Aby byla zase malou holčičkou, která se nemusí trápit s ženichy. V téhle uličce poprvé bojovala s nočním živlem. Tenkrát ho kousla do nohy. Doma si pak musela důkladně vyčistit zuby, aby se zbavila té pachuti. Ale utekl a ona vyhrála, kterýžto pocit ji hřál na srdéčku, dokud se zase neocitla na ulicích. Havelock, který ji pozoroval ze stínů, jí vždycky očividně rád tvrdil, že by přemohla i největší zvíře Morporku, a ona byla vždycky hrozně hrdá. Teď věděla, že si z ní utahoval, protože v té době nebyli snad ani na okraji Stínova a její protivník byl obyčejný místní zlodějíček, který by si nadělal do kalhot, i kdyby na něj ve dne vybafli zpoza rohu. Ale bylo to fajn. Havelock nikdy nepřipustil, aby se musela potýkat s něčím, co by nezvládla. Ale čím starší byla, tím víc už se musela o sebe starat sama. Havelock měl čím dál víc práce a stále méně času. Pořád častěji pozorovala vrásky, které se mu dělaly na čele a kolem očí… Nic už není jako dřív. Vše je tak nebetyčně složité… Proč jen musela vyrůst? Chtěla být zase tou malou holčičkou, kterou bratránek učil politiku… Politika. Jak ji napadlo tohle? Vlastně ano, i to bylo téma, které Anna ráda řešila, ačkoli mu nijak výjimečně nerozuměla. Teď musela řešit věci, o kterých nerada už jen přemýšlela… Ke všem čertům s chlapy! Odlepila se od stěny a rázně pokračovala uličkou dál. Po pár krocích zase zvolnila a začala našlapovat potichu, jak jí zase radil rozum. Neměla by si tu počínat tak nemoudře. Jde jen sehnat nějaký ohoz a nově se sestříhnout, nemusela by při tom skončit na hladině Ankhu s krvavou dírou na hlavě. Za půl hodiny vyšla z místního butiku oblečená do něčeho, co střihem a barvou vzdáleně připomínalo vojenskou uniformu. V ošoupané brašně, kterou si rovněž pořídila, měla uloženou ještě obyčejnou špinavě okrovou blůzu a hnědé kalhoty délkou pod kolena, jaké nosila hlídka. Své boty si ale nechala. Měla je ráda a zase úplně jako chlap vypadat nemusela. Kdyby její myšlenku zaslechl Karl, jistě by nebyl souhlasil, jelikož Anniny tvary nezanechávaly žádné pochybnosti o jejím pohlaví, ať už na sobě měla cokoliv. Někdo to má prostě v krvi.

V jakémsi kadeřnictví ji dámy kadeřnice přivítaly nezaujatým výrazem a po další půlhodině snažení se Anna spokojila s mikádem po ramena. Ani se po ní nechtělo moc peněz. Oblečení zřejmě mělo správné účinky. Když spokojeně kráčela nějakým dalším neurčitým směrem, zaslechla z dáli zvonec. Vzápětí se ozvalo: „Desátá hodina bude bít, všude je pořádek a klid!“ Karotka… Ten hlas, který zněl, jako když z něj ta slova páčili násilím, a také byl mnohem hlasitější, patřil určitě Karotkovi. Ostatní muži z Hlídky to deklarovali potichu a celkem klidně, pokud zrovna neprchali z uličky, kde pořádek a klid ani v nejmenším nebyl. Anna zapřemýšlela, jestli se nemá vypařit. Ale to už se v uličce zablýskl přibližující se plamínek zápalky. Vzápětí zhasl a rozsvítilo se oranžové světélko, které signalizovalo hořící cigaretu. Anna se pokusila odhadnout, kdo to je. Vlastně to bylo docela snadné. V Noční hlídce byli čtyři muži a každý byl naprostý unikát. Tenhle muž nebyl malý a zřejmě ani tlustý. Musel to být kapitán Elánius. Našlápla si tedy do procházkového kroku a klidně vyrazila dál svým směrem. Po chvilce, když na ni z ústí jiné uličky dopadlo světlo pochodně, se vedle oranžového světélka ozval Karotka: „Á, dobrý večer, slečno Farrellová! Jako vždy na procházce?“ „Dobrý večer i vám, Karotko. Jak jinak.“ Oba muži v tu chvíli také vystoupili na světlo. „Máte, vidím, nový účes. A jste nějak nezvykle oblečena,“ všímal si Karotka dál. „Slyšel jsem, že jste dnes opět uprchla z domova … Je vše v pořádku?“ „Samozřejmě, díky za vaši starost,“ odvětila Anna a mile se na něj usmála. Karotka se o lidi opravdu upřímně zajímal. Z jeho velitele jí ale v té chvíli naskakovala husí kůže, protože nic neříkal, ani se nesnažil Karotku brzdit. Jako by tu vůbec nebyl. „Kapitáne,“ zkusila to. „Slečno,“ odtušil. Anna se zase rozešla, když viděla, že o její přítomnost nestojí. Karotkův zdvořilý úsměv na rozloučenou spíš cítila než viděla, když je míjela. Lehce se otřásla. Teď si nebyla úplně jistá, jestli skutečně chce sloužit pod velením toho chlapa. Ale Havelock tvrdil, že by ho měla poznat sama, než aby jí on řekl svůj názor na Elániovu povahu. Věděl totiž, že jeho slova mají na Anniny názory vliv, protože mu věří a váží si jeho smýšlení. Třeba kapitán není takový, jak vypadá. Doufala jen, aby nebyl horší. Té noci ulehala na kutě se zvláštním dojmem. Celý den pro ni vlastně byl jednou velkou změnou. Skoro cítila, jak jiná je ta cesta, na kterou odbočila. Byla zvědavá, kam ji může zavést…

„Copak se děje, drahá?“ otázal se přívětivě Havelock, pozorujíc Annu sedící na lavičce s koleny pod bradou a upírající pohled kamsi do neznáma. Vzhlédla k němu a chvíli se zdálo, že ho vůbec nevnímá. Pak zavrtěla hlavou a nevidoucíma očima zabloudila zase někam pryč. Havelock si povzdechl. Neměl rád, když byla Anna smutná. Vždycky působila dojmem dítěte, které se ztratilo mamince. Uvědomoval si, že v poslední době se nevídají často a nemá na ni už tolik času a díky spoustě práce někdy ani náladu. Vzdalovali se od sebe, aniž o to kdo z nich stál či usiloval. Dobře věděl, že je z jejího hlediska jediný, koho má, a on sám byl vděčný za každý její milý úsměv, který vnášel do jeho monotónního dne paprsek slunečního světla. „Annie…“ Zvedla hlavu skoro udiveně a pousmála se. „Už dlouho jsi mi neřekl Annie…“ Havelock odložil papíry, vstal od stolu a přisedl si k ní. Objal ji kolem ramen a zadíval se jí do očí, temně ocelových studní. „Slunce, kdy naposledy jsme si povídali? Vždyť ani nevím, co se ti děje. Pojď sem ke mně,“ poklepal si na kolena. Anna se mu posadila na klín a schoulila se mu do náruče. Chvilku se konejšivě houpali. Po chvilce ale k Havelockovým uším dolehl tichounký pláč. „Ale no tak, maličká,“ tišil ji a políbil ji do vlasů. Anna vzdychla. Narovnala se a pěstmi si otřela slzy. Uchechtla se a snažila se, aby to znělo pohrdavě lhostejně. „Připadám si jak puberťačka v depce. Trapná až za hrob, ale sama si myslí, jak hrozně není oduševnělá.“ „Ty si myslíš, že jsi oduševnělá?“ zeptal se Havelock s úsměvem, ale hned ho napadlo, že to nebyla nejlepší otázka. Anna se ale pousmála a klidně odpověděla. „To bych musela být naivní, abych si myslela, že jsem oduševnělá.“ Na okamžik se zamyslela a pak dodala: „Až na to, že já jsem naivní. Jsem naivní, až mě to samotnou překvapuje. Jsem tak naivní, že v hloubi srdce doufám, že se moje sny přece jen mohou splnit… Bohové, jak jsem ubohá.“ Polkla další slzu. „Připadám si tak opuštěná.“ Havelock se rozhodl umačkat ji v náruči. Když se jí momentálně nedařilo vypadat silná, odvážná a lhostejná, bylo znát, jak je v duši křehká a zranitelná. „Dítě,“ šeptal, „budeš opuštěná, až umřu, ale jelikož jsem i přes některé dřívější ambice našich spoluobčanů stále naživu, mnou tedy nejsi ani trochu opuštěná. Miluju tě, maličká.“ „Taky tě miluju, Havey. Nevím, co bych bez tebe dělala…“ „Podívej, měl jsem tu včera Elánia,“ nasadil Havelock rozverný tón ve snaze odvést její pozornost od takových depresivních myšlenek. „Sdělil jsem mu, že Hlídka nabírá nového člena. Proběhlo to celkem klidně, znervózněl, až když jsem mu oznámil, že to bude žena. Snažil se mi to vymluvit, používal takové ty otřepané argumenty. Ale holt, měl smůlu, neměl jsem zrovna náladu se s ním hádat. Když odcházel, bouchl venku pěstí do zdi, jako to dělá často.“ Anna se pobaveně pousmála. Slzy se jí na tvářích zatřpytily a ona je okamžitě setřela. „A řekl jsi mu, kdo že to nastoupí?“ „Naznačil jsem mu, že ona žena má předpoklady pro to, aby do Hlídky zapadla. Jsem si skoro jist, že on si v tu chvíli představil úplně něco jiného než jsem měl na mysli. Ale jméno jsem neřekl.“ „Víš, napadlo mě to, protože jsem ho včera potkala, když jsem zase utekla po tom tátově vystoupení. Tak divně se díval, jako bych byla sama zločinec.“ „Kdoví, Elánius dokáže podezřívat všechny,“ usmál se Havelock. „Neřekla jsi mi o žádném tátově vystoupení.“ Anna se na něj smutně podívala a Havelockovi to bylo jasné. Pevněji ji objal. „Co ti řekl?“ „Chtěl nejdřív vědět, proč se nechci vdávat. Nechtěla jsem mu to říct, víš asi proč. On se naštval a prohlásil, že do měsíce budu vdaná. Ani nečekal, co mu na to řeknu, a odešel. V tu chvíli mi bylo dost mizerně. Znělo to vážně.“ „Tak sis zašla do kadeřnictví a do obchodu a dala jsi své imagei na frak?“ „Kdybych tě neznala, určitě bych si už myslela, že sis nevšiml,“ usmála se Anna. „Jo, šla jsem se odreagovat. Koneckonců, do Hlídky s sebou nepotáhnu velký háro a nebudu tam chodit v šatečkách.“

„To máš pravdu. Sluší ti to. Ale možná to chtělo lepšího kadeřníka.“ „Děkuju. To každopádně.“ Havelock ji políbil na čelo. „Má drahá Annie, myslím, že se ti povede velice dobře,“ usmál se. „To doufám,“ zasmála se. „Ale měla by sis pospíšit, schůzku s kapitánem máš za deset minut.“ „Cože?!“ Anna vyskočila a začala se hořečnatě rozhlížet po něčem, co by měla udělat nejdřív. „Jakto, žes mi to neřekl?!“ „Nechtěl jsem, aby ses zbytečně nervovala dlouho předtím,“ usmál se rádoby dobrotivě Havelock a odhalil přitom všechny své bílé zuby. Anna se na něj zamračila. „Jo a proto mám teď trému ještě větší, protože nejsem připravená, že ano?“ odsekla jízlivě. „Dobrá, promiň, zlato,“ usmíval se neustále. „Ve Važuzlově kanceláři najdeš své zrcadlo a kosmetiku, hřeben a parfémy.“ Anna mu zahrozila prstem a přimhouřila oči. Rty však měla sevřené a neřekla ani slovo. Pak se obrátila a rázně odkráčela do Važuzlova kumbálku. Cestou se jí na tváři pomalu objevil úsměv. No, tak líčidla asi potřebovat nebudu, nepřijdu tam přece zmalovaná jak na maškarní, přemýšlela Ann. Ale obličej si přece jen trošku zpacifikuju, učešu si vlasy a navoním se. I když… v tom cigaretovém kouři, co muži Noční hlídky produkují, to asi stěží bude znát. No, ale každopádně se tak budu cítit líp. Za pět minut se vyřítila ze dveří, přičemž se srazila s Važuzlem, který díky tomu rozsypal papíry, které nesl, po celé podlaze. Začal tiše nadávat, ale Anna se jen ušklíbla, poplácala ho po rameni a odešla. Ten chlapík měl vážně něco do sebe, i když ji neměl zrovna v lásce. Havelock se na ni usmál. „Překrásná jako vždy,“ pochválil si spokojeně. Anna se zasmála, ale tváře jí zrůžověly. Rychle ho objala a spěchala z paláce pryč. Na strážnici v Pseudopolském dvoře dorazila s minutovým zpožděním, přestože celou cestu běžela. Zastavila se přede dveřmi a rychle oddechovala. Upravila si oděv a třesoucí se rukou zabušila. Když stiskla kliku, někdo jí dveře vyrval, div ji málem nestrhl. Zamrkala a podívala se do velké poctivé tváře Karotkovy. „Promiňte, slečno,“ zrudl. „Jste v pořádku?“ „To… to je dobrý,“ mnula si Anna ruku a při tom popadala dech. „Díky.“ „Přejete si? Přišla jste snad nahlásit nějaký zločin?“ zajímal se Karotka. „Ale ne, ne, to je v pořádku. Já tu mám schůzku s panem Elániem.“ „Ach tak, to jste vy, ta dívka, co chce nastoupit k Hlídce?“ rozzářil se Karotka. Anna na něj okamžik tupě zírala. „Vy o tom víte? No jistě, proč by ne…“ Karotka ustoupil a uvedl ji dovnitř. „To jste tu vždycky i přes den?“ zeptala se se zájmem Ann. „Ne, já tady jsem, protože jsem zrovna šel kolem na prohlídku Muzea trpasličího chleba a chtěl jsem se pro něco stavit do své skříňky. Pan Elánius tu prakticky bydlí, jinak desátník Nóblhóch a seržant Tračník se tu občas objevují, když nemají co dělat.“ „Zajímavé. Můžu se zeptat, kde má kapitán kancelář?“ „Zavedu vás tam,“ nabídl se s úsměvem Karotka. Anna v duchu začínala panikařit. Vyšli nahoru do patra a Karotka zaklepal na jakési dveře. Ozvalo se nedbalé „dále“. Karotka Anně zakryl výhled vlastním tělem, jako by chtěl kapitána překvapit. „Pane, tohle je ta dívka, která se uchází o místo v Hlídce,“ zahalasil a pak ustoupil. Anna zpoza něho napjatě vykoukla. Přední nohy Elániovy židle dopadly na podlahu. „Nuže,“ začal zase, jako by se nic nedělo a začal se prohrabávat hromadou papírů na svém stole. Vytáhl z něj jeden ošoupaný lístek a položil si jej před sebe. Když Anna přistoupila blíž, poznala na něm Havelockovo úhledné písmo. „Anna Farrell, dvacet let, žena, žádné policejní ani vojenské zkušenosti, mezi předky ovšem nějací plukovníci, hraběcí titul a hodně peněz. Lady Farrellová, můžete mi sdělit své pohnutky k nástupu do Hlídky?“ vzhlédl k ní a vrhl na ni spalující pohled. Anna si dala záležet, aby nevypadala vyvedená z míry, ale musela se okamžik uklidňovat, aby se jí netřásl hlas.

„Chtěla jsem si najít užitečné zaměstnání, kterým bych si vydělala na živobytí, pane,“ odvětila mu stroze. Jeho přístup se jí dotkl. Měla pravdu, odsoudil ji dříve, než ji stačil poznat. To se ale vážně změnila tak málo, že ji neměl problém spojit s onou šlechtickou dcerkou, kterou potkával kdysi? „Vážně?“ protáhl Elánius a přimhouřil oči. „Nemyslím, že byste to potřebovala. Buď jste něco provedla, nebo prostě pořád nemáte dost, co?“ Anna na malý okamžik zavřela oči. „Řekněme, že jsem se na určitou dobu vzdálila všemu, co mě s mým původem pojí. Včetně peněz,“ dodala cedíc slova zaťatými zuby. Oči upírala kamsi nad jeho levé ucho a doufala, že přes své rozhořčení nepřehání. „Divím se, že mi od Vetinariho nepřišel milostivý lísteček, na kterém by uváděl hodnost vás hodnou,“ odsekával Elánius slova jak když krájí cibuli. Anna začala zhluboka dýchat, ale dala si pozor, aby to nebylo vidět. „Pane,“ sdělila mu jen. Elániovi muselo být jasné, že ji uráží. Evidentně mu to nebránilo v tom pokračovat. Asi si myslel, že ji musí potrestat za tu opovážlivost. Přišlo jí, že se chová jako její otec – hrabě by také nestrpěl, kdyby do jeho domu drze vstoupil nějaký policista. „No dobrá,“ vyskočil ze židle. „Uvidíme, jak si povedete. Nyní tedy, svobodnice-čekatelko Farrellová, za mnou.“ Anna vzorně zasalutovala, jak se to učila před zrcadlem, a následovala jej dolů po schodech a k nějakým dveřím. Elánius je otevřel a pokynul jí. „Tady si můžete vybrat svoji zbroj. Doporučuji si najít takovou, která vám aspoň přibližně padne. Pak se v ní lépe běhá. Hrudní plát… bude se muset kapku upravit, ale to se zařídí. Meč si neberte, ten vám vyberu já.“ „Pane.“ Elánius na chvíli zmizel v místnosti a pak vyšel se zmíněnou zbraní v ruce. „Pak přijďte na nádvoří. Ukážete mi, co vůbec umíte.“ „Ano, pane.“ Anna se ustrojila a Karotka se mezitím sebral k odchodu. Cestou se ještě obrátil. „Neboj, on pan Elánius není zlý člověk. Jenom nemá rád aristokraty,“ poznamenal konejšivým tónem. „Všimla jsem si,“ odtušila Anna s očima na vrch hlavy. „Myslím, že až se časem líp poznáte, uvidíš, že je to docela prima kapitán, a on zas uvidí, že určitě není třeba proti tobě něco mít,“ usmál se Karotka povzbudivě. „Ani nevíš, jak v to doufám…“ Vyšli spolu na nádvoří a Karotka se rozloučil. Ann zamířila k Elániovi, který potěžkával v rukou meč a pozoroval ji zpod přimhouřených víček. „Umí vznešená křehotinka jako vy zacházet aspoň s kordem?“ „S kordem neumím, pane,“ odpověděla Anna a sledovala, jak se kapitán ušklíbl. „Ale s mečem zacházím velice dobře,“ dodala a Elániův úsměv vystřídal podezřívavý pohled. Hodil jí meč. Obratně jej zachytila a pozvedla proti němu. Vytáhl svůj a postavil se naproti ní. Chvilku se obcházeli. Anna si nebyla tak docela jistá, co od ní Elánius vlastně chce. Vrhl se na ni. Vše se událo tak rychle, že si v pozdějších chvílích nebyla s to vzpomenout, co to vlastně bylo. V jedné vteřině Elánius vyrazil proti ní, po několika bezdechých chvílích boje ji už držel zezadu a meč jí tiskl ke krku. Nedovolila si ani polknout. Pustil ji. Anna se rychle vzpamatovala a místo potácení důstojně poodešla jenom tak rychle, aby to nepůsobilo jako úprk. „Uznávám, že jste docela dobrá,“ řekl Elánius už s menší dávkou pohrdání než předtím. „Rozhodně vzhledem k vašemu postavení. Ale máte se ještě hodně co učit.“ Ann si byla vědoma toho, že Havelock nevěnoval všemožným cvičením takovou péči, aby mohla porazit skutečně výborného útočníka, ale byla ráda alespoň za něco, protože i tak se jí dařilo před takovými uskakovat a následně prchnout. Teď se jí ale hrnula do tváří krev, že nemohla ukázat Elániovi, zač je toho loket, že není žádné zhýčkané a neschopné dítě boháčů. Ale každé body dobré body a časem si snad přece odpustí ty věčné narážky, protože nebude mít na co narážet.

Annino nastoupení k Hlídce moc dlouho pod pokličkou nezůstalo. Každý vlivný občan Ankh-Morporku měl po městě své zvědy a když je neměl, tak si vypůjčil cizí, nebo prostě stačilo povolat si některého z Cechu žebráků. Spousta zvláštních až neindetifikovatelných žebráckých uší slyšelo i to, co nikdo slyšet neměl. Tedy spíš především to. Hned ráno po službě Anna potkala na cestě k paláci Važuzla, který byl vyslán Havelockem, aby ji varoval. „Váš otec právě sedí v Oválné kanceláři, dýchá páru a třesou se mu ruce. Na vašem místě by si jeho lordstvo připravilo vhodnou výmluvu, omluvu nebo cokoli, co vás napadne,“ říkal jí právě tajemník, když se po ulici prohnal dostavník, který je málem smetl z cesty. „Oh bohové, to bude zase představení,“ vzdychla Anna, vyškrabala se zpět na nohy, pomohla vstát i Važuzlovi a jala se oprašovat si kalhoty. „Nevíte, jestli měl svůj parádní límec?“ „Myslím že ano, jestli to je ten se zlatým vyšíváním.“ „Oh ne… Když má parádní límec, není s ním žádná řeč.“ „Jeho lordstvo mi sdělilo, že ho rozzuřila ta Hlídka. Prý zvyšoval hlas, volil silná slova a nedbal dokonce ani Patricijova pozdviženého obočí. Být vámi by se prý převlékl.“ „Ale proč? Mám přece solidní zaměstnání. Nešlapu chodník!“ Važuzla polil lehký ruměnec, ale uhlazeně zakryl všechny ostatní průvodní jevy toho, co si o tom myslel. „O tom už se jeho lordstvo nezmínilo. Troufám si ale předpokládat, že to bylo právě kvůli postoji vašeho otce.“ Mezitím došli ke dveřím Vetinariho pracovny. Važuzel se chystal zaklepat, ale Anna ho chytila za paži. „Neblázněte. Potřebuju se psychicky připravit, dejte mi ještě chvilku.“ Anna se posadila do křesla a začala se ovívat. „Zatím byste mi mohl povykládat, proč mě nemáte rád,“ usmála se na tajemníka přátelsky. „Já vás nemám rád?“ nasadil Rufus uhlazený výraz. „Nedělejte blbečka,“ obořila se na něj Anna. „No dobrá,“ zamračil se. „Tak pro příklad třeba tohle. Myslím si o vás, že jste nezodpovědná, trucovitá, lehkomyslná a rebelantská.“ „Tak to se shodnete v názoru s většinou lidí, kteří mě znají,“ věnovala mu Anna široký ironický úsměv. „A vsadím se, že stejně jako všechny ostatní ani vás v nejmenším nezajímá, co se za tím skrývá.“ „Normální dámy ve vašem věku jsou tomu rády, že mají původ a peníze,“ oponoval Važuzel. Anna vyprskla smíchy. „Rufe, ostatní dámy v mém věku jsou hloupé, pyšné a nafoukané!“ Zavrtěla hlavou. „Zvykla jsem si. S dětmi šlechticů to není k vydržení, protože si myslí, že jsou pánové světa, s rodiči šlechticů jakbysmet, jelikož si myslí to samé, a se samotnými snoby se pobavíte jedině tak, že budete trousit vtípky na jejich účet a při tom sledovat, jak se tváří. Na tom není nic přitažlivého.“ „Vy jste ale také šlechtična,“ namítl Važuzel. „Necítím se tak,“ usekla Anna. „Já jim totiž o prachy nestojím. Všichni jsou totálně padlí na hlavu, místo očí mají zlaté tolary a žení se mezi sebou jako se páří kanální krysy. Kdybych s nimi měla strávit zbytek života, asi bych se dřív dostala do blázince než k smrtelné posteli.“ Odmlčeli se. „Asi bych tam už měla jít,“ řekla po chvíli Anna. „Nebo se otec zanedlouho vznítí.“ Rufus zaklepal na dveře a otevřel je. Pustil Ann dovnitř a sám se ztratil do svého kumbálku. Havelock seděl u svého stolu, měl sepjaté prsty a pohledem se zavrtával do neznáma. Když vstoupila jeho sestřenice, probodl ji pohledem, který naznačoval, že on si je jistý, že nijak nespěchala. Kromě toho v něm ale bylo varování před otcem, takže až zas tak dotčený Havelock být nemohl. Hrabě Farrell seděl důstojně vzpřímený v jednom z nejnepohodlnějších křesel v místnosti a nasupeně se díval dopředu. Nic nenasvědčovalo tomu, že vzal přítomnost dcery na vědomí. „Ahoj, tati,“ pozdravila jej rezignovaně milým tónem Anna. Hrabě sebou trhl a zamžoural na ni.

„Co jsi zač?“ obořil se na ni. „Odveďte tu chátru pryč, s někým takovým se odmítám bavit!“ Anna přimhouřila oči a založila si ruce na hrudi. „Tak to je ovšem perfektní, teď jsme si kápli do noty.“ Havelock se evidentně rozhodl do toho nemíchat. Věděl o rodinných záležitostech své. Navíc nebyl tak docela nestranný. Otec se po krátkém zamyšlení donutil jednat s Annou jako s vlastní. To však nikterak nebránilo jeho úmyslu chovat se co nejpřísněji. Jal se znovu upírat pohled před sebe. „Tady náš milý Havelock,“ začal ze široka, „se přiznal, že právě on pomohl svému miláčkovi tak bezostyšně pohrdnout nejlepším, co jsem pro jeho miláčka dělal já.“ Vysloužil si velice pichlavý pohled hlavy města a pokračoval dál. „Bude trvat týdny, než se mi zase podaří dát tvou pověst dohromady. Ne že bych si dělal iluze o tom, co z ní zbylo za ta léta, cos předváděla jeden trucovitý výstup za druhým. Ještě však zbývá naděje, že si ještě někteří z tvých nápadníků nestihli všimnout, co za práci jsi tu jednu noc dělala, a i kdyby ne, snad na to brzy zapomenou, jakmile se jim ukážeš v plné kráse ve svých normálních šatech.“ Kdyby hrabě používal vykřičníky, měl by za každou z vět nejméně tři. Anna si odkašlala. Otec se na ni ani nepodíval. „Dovolím si podotknout, že jsme si asi trochu nerozuměli,“ opáčila. „Nevím, jak hluboko jsem v tvých očích klesla, ale řekla bych, že jestli jsi počítal s tím, že jsem nastoupila do Hlídky pouze proto, abych chvíli trucovala, to už jsi mě tak trochu podcenil.“ Otec se odmlčel, ale i na tu vzdálenost Anna viděla, jak se mu rozšířily oči. „Co tím chceš říct?“ „Chci tím říct, že dnes večer znovu nastupuji hlídku ve své nové uniformě a budu se pokud možno velikým obloukem vyhýbat každému potenciálnímu nápadníkovi, kterého bys na mě poštval.“ Anna si nebyla jista, jestli se jí to jen nezdálo, ale měla pocit, jako by Havelockovi zacukaly koutky úst. Otec se ale velice nerad vzdává, pomyslela si. Ještě si bude vymýšlet různé plány, jak mě přimět poslušnosti. S utíkáním před šlechtickými povinnostmi by se nějak vyrovnal, ale s budoucností otce policajta nikoli. Možná kdyby měli jiné děti, nechali by mě být. Ale jako jediného dítěte a k tomu dcery se mě drží jako klíšťata… Hrabě vstal. Pomalu se obrátil a výhružně na ni namířil třesoucí se prst. „Však počkej, Anno,“ zavrčel. „Svůj slib dodržím, to mi věř.“ Pokusil se zavířit pláštěm, který se mu místo toho zapletl do nohou, a vyrazil ze dveří jako rozzuřený býk. Po chvilce se za dveřmi kdosi zvedl ze země a do místnosti nahlédla Važuzlova rozcuchaná a dosti nenaložená hlava. „Promiňte, jen jsem se ujišťoval, že hurikán nenadělal spoušť i v papírech,“ zamumlal a zase zmizel. Anna se s těžkým povzdechem usadila do křesla. „Prosím, Havelocku, buď od té dobroty a udělej mi vědmu. Předpověz mi, že si nikoho brát nebudu a otec už přestane s těmihle výstupy…“ Havelock se na ni zkoumavě zadíval. Možná měl podezření, jestli neblouzní. „Nevím, co mám dělat,“ pokračovala Anna. „Bojím se, že mě nakonec provdá za nějakého idiota, na němž budou atraktivní leda prachy. Ale zároveň se taky bojím, že bych taky mohla opravdu zůstat celý život sama. Ty moje výlevy znáš, tak tě snad neobtěžuju, kdyby něco, ignoruj mě… Nevím, co mám dělat, dokonce ani co si myslet. Co je správně? Jakou cestou se mám vydat, abych měla šanci dojít vůbec někam? Jsem ztracená, Have, ztracená dřív, než jsem se stačila najít.“ Havelock stále mlčel. Anna na něj vrhla pohled. Tušila, nač myslí. Nikdy nebyl proti, když se měl zkrotit nebo odstranit někdo nepohodlného. Ale když šlo o vlastní rodinu, bylo to něco jiného… V tom mu nebránil rozum, ale jiné zarážky. A ostatně taky věděl, že Anna by si nikdy nepřála, aby se rodičům stalo něco zlého kvůli ní. Přece jen to byli její rodiče a do určité míry ji zahrnovali hojností. Nakonec evidentně dospěl k jedinému částečnému řešení. „Poslyš, slunce, co kdybys spala tady?“ navrhl Havelock. „Ať mu radši nepřijdeš pod ruku. A taky to odsud máš blíž na strážnici.“

„Nemusíš mě přemlouvat, poslední, co bych chtěla udělat, je jít domů a dělat, že se nic neděje… Díky,“ usmála se chabě. Havelock vstal, obešel stůl, přisedl si k ní a pevně ji objal. „Nikomu tě nedám,“ řekl a políbil ji do vlasů. „A teď bys měla jít spát, budeš noční tvor i oficiálně,“ vrhl na ni povzbudivý úsměv, který se snažil docílit jisté amnézie v mozku za očima, do kterých se díval. Anna se odvlekla na odpočívadlo, kde si dala pár doušků pauzy, a pak se vydrápala až na chodbu patra, na níž vzadu byly dveře vedoucí do její soukromé komůrky. Ani se nepřevlékla ani neodestlala postel, padla do měkkého a okamžitě usnula. Vzbudila se však velmi záhy. Zdál se jí jakýsi znepokojivý sen o žabích princích. Zapomněla ho sice téměř okamžitě po tom, co se probrala, ten ošklivý pocit však zůstal. Chvíli se převalovala a nemohla usnout. Vzdala to. Převlékla se konečně do košile, ale postel nechala tak, jak byla. Chvilku seděla u svého kosmetického stolku a upírala na sebe melancholický pohled. Někdo zaklepal. Anna překvapeně pozvedla obočí. „Dále.“ Vstoupil Havelock. „Jé…“ Anna mu vyskočila vstříc a vrhla se do jeho náruče. „Nemohla jsem spát.“ „Myslel jsem si to. Napadlo mě, že si můžu taky na hodinku dát pohov a dělat ti tak společnost. Můžeme si popovídat a třeba za chvilku zase usneš.“ „Děkuju,“ usmála se. „Něco takového jsem potřebovala…“ Havelock si lehl na ustlanou postel, hodil nohu přes nohu a dal si ruce pod hlavu. Anna se schoulila k němu, objala ho jednou paží kolem hrudi a položila mu hlavu na rameno. Tu Havelock zase jednu paži osvobodil a Annu jí přikryl. Cítila se v bezpečí a příjemně. Po chvilce opět vyklopila bratránkovi několik věcí, které se jí honily hlavou a nemohla je překonat. Poslouchal ji pozorně, ale jelikož neměl řešení, mlčel. Když pak nastala delší chvíle ticha, zjistil, že Anna usnula. Ještě několik minut s ní zůstal, poslouchal její klidný dech a nasával vůni jejích vlasů. Znovu přemýšlel o její situaci, povaze, rozhodnutích, předsevzetích… Nějak se to vyřeší. Všechno má řešení, jen se musí najít. A Havelock byl přesvědčen, že jej najde. Nemohl se dívat na to, jak se Anna trápí. Byla silná, to jistě, mnohá jiná by se na jejím místě nedržela tak dobře. Všechno ale má své hranice. I tu víru, která se ještě skrývá v jejím nitru, může velmi brzy něco zlomit. Měl docela jasno v tom, co bude pak… Z radosti jeho života, Anny, pak zbyde duch, stín jejího dřívějšího já, poražená a prázdná skořápka. Mrazilo ho, když si to jen představil. Havelock se opatrně vyprostil zpod jejího těla a pak ji šetrně přikryl. Ve spánku byla andělská – naprosto bezelstná, nevinná a ještě mnohem víc dětská. Člověk se od ní prostě nemohl jen tak odvrátit, nechat ji samotnou a bezradnou. Nešlo to. Havelock si tiše povzdechl, políbil ji na čelo a nechal ji spát. Příští ráno v hlídce bylo následovné: Anna dorazila na strážnici a objevila Strážce zákona Ankh-Morporku v rozličných polohách posedávat po židlích. Ve tvářích měli melancholii a tmavé kruhy pod očima. „Co jste prováděli?“ zeptala se Anna Karotky, který jediný vypadal nepoškozeně. Ten nakrčil obočí ve výrazu soucitu. „Víš, jak jme včera začali tím malým panákem… No, ono se to trošku zvrtlo. Zašli jsme pak k panu Goudovi a chlapci s kapitánem to prostě přehnali. Pan Elánius je nahoře.“ Anna pokývala hlavou. Dost dobře chápala, co se mohlo zvrtnout. Elánius včera divně mluvil. Začal rozebírat nějakou ženu, co ho kdysi zradila. Pak do toho zapletl město. Nakonec z toho vzešlo, že nenávidí krajky. Pravda, byl malinko nasáklý, ale Anna pochybovala, že by situace byla lepší, i kdyby byl střízlivý. Když totiž Elánius nedostal svou denní dávku životabudiče, byl extrémně nenaložený, vrčel po všem, co se k němu přiblížilo, a většinou se s nikým nebavil, natož aby ho poslouchal. Ale jak se říká, jeden panák je moc, dva už jsou málo… Vyšla nahoru a shledala, že Elánius sedí za svým stolem a upřeně si prohlíží stěnu naproti němu. Když vešla, oči mu na chvilku zaletěly k ní, ale pak zase rychle uhnuly.

„Kapitáne?“ zkusila to. „Ano?“ zachraptěl. „Mám dojem, že máte zrovna teď hlídku… Tedy…“ „V pořádku, Farrellová, potřebuju jenom chvilku popřemýšlet. Řekněte Nobymu, že se sejdeme před strážnicí.“ „Dobře, pane.“ Sešla zase dolů a cestou bezmyšlenkovitě vzdychla. Tračník na ni vrhl účastný pohled. „Posledních pár dní s ním není řeč…“ „Jo, já vím…“ „No jo, ale jako jaksi víc než dřív.“ „Jo?“ „Jo.“ „Výborně.“ Anna se tím nehodlala zabývat. To, jestli s Elániem řeč byla, nebo ne, nebyla její věc a nehodlala se míchat do cizích záležitostí. Z vlastních zkušeností věděla, že to nikdy není nejchytřejší nápad. Nejspíš mu stále vařilo krev její nastoupení k Hlídce. Byl ale v menšině, takže to Annu nijak z míry nevyvádělo. To, že na ni byl ošklivý on, neznamenalo nic jiného, než že sám má nějaké problémy, které neumí vyřešit. Jí se to absolutně nemuselo dotýkat. „Mimochodem, Karotko?“ zvýšila hlas. „Nebyl jsi to náhodou ty, kdo o mně kapitánovi vykládal, co jsem zač, že ne?“ Karotka se na ni sice pokusil hodit ublížený pohled, ale jeho poctivé uši zrudly. Vzdal to. „Myslíš, že mu to tolik přitížilo?“ zeptal se opatrně. „Nevím, jestli to přitížilo jemu, ale mně teda každopádně…“ vzdychla Anna. „Ale nech to bejt, už to nevrátíš. Och ne, koukám, že zítra s ním mám hlídku já… No, to zas bude.“ Zaklapla rozpis služeb a odploužila se ke stolku v rohu, na kterém si při pobytu na strážnici udělala svoje místečko, vylezla na něj, uvelebila se a jala se zírat do protější stěny, zatímco nahoře se ozvaly zvuky, které signalizovaly, že Elánius s tím právě přestal. Kapitán Elánius se v duchu pral se svými čertíky, hrabě Farrell zase se svými. Po několika dnech došel k závěru, že přestože býval přesvědčen, že najde Anně ženicha cobydup, nemusel by nakonec najít žádného. Přesněji řečeno, nemusel by natrefit na žádného, kterému by se nebál dát vlastní dceru. Ukázalo se, že jedinou předností většiny mladých mužů v úctyhodných kruzích je tučné konto a případně politická vlivnost jejich tatíků. Z toho, co hrabě celá léta přehlížel v naivní domněnce, že jsou to všechno pohlední, slušní a čestní mládenci, se vyklubalo stádo natvrdlých přitakavačů a podržtašek, šílených pomatenců, prasat neschopných pohybu, nafoukanců, omezenců a všeho možného, co si hrabě raději ani v duchu nevyjmenovával. Představa, že by měl hrát bridž nebo golf s takovým zetěm ho přinejmenším silně znepokojovala. Nakonec, když už měl dojem, že našel jakž takž slušného mladíka, okamžitě zapředl rozhovor, vyptal se ho na spoustu věcí, například zda-li mají v rodině nějaké dědičné choroby či poruchy, kolik má na kontě, jestli hraje kriket a na kterého koně nejraději sází. Jelikož na něj onen markýz zapůsobil velice příznivým dojmem, jakmile mu mladík zmizel z dohledu, už hrabě naléhavě šeptal tajemníkovi zprávu, kterou má poslat Patriciji.

Když měla Anna zase jednou hlídku s kapitánem Elániem, neskákala z toho do stropu. S ostatními vycházela skvěle, když se dokázala udržet a neusmívat se příliš chápavě Fredovým učeným radám, a na obchůzkách se obyčejně nenudili. Elánius však byl jako věž bez vchodu, k jejímuž vrcholku byste museli vyšplhat po dokonale hladkých a velmi silných stěnách. A na takové přehnaně optimistické pokusy neměla Anna vždy zrovna náladu. Když tedy opět musela na kapitána čekat a postávala v noční temnotě mírně zředěné světlem pochodně u vchodu strážnice, nadšení nebylo to správné slovo, jakým se dalo vystihnout její očekávání věcí příštích. Konečně se ráčil dostavit. Jako vždy měl v koutku úst cigaretu a když vycházel, ani se na ni nepodíval. Anna znuděně obrátila oči v sloup. Vykročili temnou ulicí beze slova. Bylo lepší nic neříkat, než se zase hádat jako manželé po dvaceti letech. Kapitán zřejmě tuto myšlenku sdílel. To ticho ale bylo něčím uklidňující… Anna si po chvíli chůze zase vzpomněla, že má po boku Elánia, a v tu chvíli si uvědomila zvláštní pocit. Takový mívala zatím jen v Havelockově náruči. Byl to pocit bezpečí; vnucovalo se jí přesvědčení, že může kapitánovi ve všem důvěřovat. Což bylo divné, vzhledem k jejich vřelému vztahu plnému vlídnosti a pochopení. Elánius se zastavil u jedné uličky. Byla to ta typická úzká chodbička, v níž byla tma jak v pytli, a zákonitě se tam proto měli sklony ukrývat všemožní zločinci. Nahlédl do ní, jako by mu to zrovna poradila intuice. Možná také ano, neboť se otočil k Anně a poručil jí, aby tu zůstala a počkala na něj. „Nemáme náhodou obchůzku spolu?“ obořila se na něj tiše. „Proč tu mám čekat? Co je tam tak strašného, že budete víc v bezpečí sám než ve dvou?“ „Pořád si ještě myslíte, že jste si schopná poradit se vším?“ opáčil lhostejně. „Prostě tu zůstanete, Farrellová, bez diskuzí. I kdybyste šla se mnou, byla byste mi houby platná, akorát byste překážela, takže bude lepší, když počkáte. Jsem hned zpátky.“ A zmizel ve tmě. „Zase tak nanicovatá nejsem!“ zuřila, ale Elánius už se nenamáhal odpovědět. Nebylo slyšet nic. Kapitánův krok se dokonale přizpůsobil podmínkám. Anna vydechla, založila ruce na prsou a opřela se o stěnu u ústí uličky. Tohle dělal nejradši. Nejsi dost dobrá, co si o sobě vůbec myslíš, máš snad dojem, že na to stačíš, nechtěj mě rozesmát,… Bylo to lepší než sarkasmus. S tím by si dokázala poradit levou zadní, ale tyhle poznámky jí jen zadupávaly do země sebevědomí a deptaly ji. Našel přesně to zranitelné místečko a tam se strefoval. Ani trochu to od něj nebylo hezké ani citlivé. Zajímalo by ji, proč to ksakru pořád dělá. Když tak bloumala, z nedalekého domu se ozvaly výkřiky. Zdálo se, že se někdo hádá. Možná nějací manželé. Slova ovšem byla velmi hlasitá a mužský hlas zněl až příliš výhružně. Po pár okamžicích, kdy Anna pohoršeně sjížděla pohledem celý dům, se otevřely vchodové dveře a ven vyklopýtala žena. Za ní vyběhl mohutný muž s hlubokým znělým hlasem a stále nadával, že i Anně zaléhaly uši, ačkoli znala dost takových slov z ulice. Tenhle kalibr by ale nepoužila, ani kdyby byla sebevíc rozčilená. Nebylo to ale všechno. Když muž onu ženu doběhl, popadl ji za paži a dožadoval se nějakého vysvětlení. Když na něj žena zakřičela, ať jde ke všem čertům, muž se rozzuřil ještě víc. Napřáhl paži a udeřil ji. Od takového chlapa to musela být tvrdá rána; žena se skácela na zem. Anna s tlukoucím srdcem instinktivně vyrazila. Žluč v ní vzkypěla a chtělo se jí z toho zvracet. Okamžitě s tím hodlala něco udělat. Vždyť je, koneckonců, policistka. „Hej!“ zařvala na muže. „Tady hlídka. Neprodleně přestaňte!“ Muž, který si zrovna klekl k ženě a chystal se ji bít dál, zvedl hlavu a pěst mu strnula na půli cesty. Na chvilku se zdálo, že se probral a nechá toho; spustil paži a vstal. Vzápětí se ovšem vrhl na Annu. „Co ty mi máš co poroučet, ty špinavá policajtská mrcho?!“ křičel na ni. Vzhledem k tomu, že neměl žádnou zbraň, nesměla ani Anna žádnou použít. Když se k ní tedy blížily ty obrovské pěsti, znejistěla. Už se však nedalo nic dělat. Připravila se na nevyrovnaný boj. První ránu se jí nepodařilo vykrýt ani jí dostatečně rychle uhnout. Cítila, jak jí brní ret, a na jazyku měla kovovou chuť krve. Hlava jí šla mírně kolem. Chlap se proti ní obrátil znovu. Tentokrát uhnula a on si narazil pěst o stěnu; zařval vztekem i bolestí a rozmáchl se po ní ještě prudčeji.

Zachytila do dlaní jeho ruce, které šly proti ní, a když ji téměř odhodil dozadu a narazila tak do zdi, zapřela se o ni a snažila se udržet ho od sebe. Všimla si, že jeho žena zatím vstala, dobelhala se k němu a pokoušela se mu oplatit údery, ale zřejmě byla tak slabá, že to v zuřivosti ani nezaregistroval. A Anna měla pocit, že každým okamžikem buď použije logiku a zkusí na ni jít jinak, nebo jí zlomí paže. Pokusila se vykopnout, ale netrefila se a v kotníku se jí ozvalo varovné křupnutí. Odněkud se vzala další postava. Elánius do muže s válečným jekotem narazil bokem a oba se svalili na zem. Anna se konečně mohla odlepit od zdi, do níž už se nejspíš stihla obtisknout její záda. Po celé délce paží jí v kostech bolestivě píchalo. Vrhla se na muže, který zrovna získal nad kapitánem převahu, a jednou paží si jeho hlavu za krk přitiskla na hruď, přičemž použila všechnu dostupnou sílu. Když se muž začal dusit, pustil Elánia a ten mu hbitě zasadil ránu do břicha. Muž se zkroutil, Anna pustila jeho hlavu, využila jeho momentálního oslabení a rychle mu spoutala ruce za zády. „Takže,“ zařvala mu do ucha vztekle, „to budeme mít nepřiměřené násilí na bezmocné osobě, rušení nočního klidu, slovní i fyzické napadení dvou členů hlídky a odpor při zatýkání. A jestli se neuklidníš, určitě si to můžeme projít znovu, jestli jsme náhodou na něco nezapomněli. Tohle by ti, myslím, mohlo stačit tak na pěkných pár let, chlape!“ Muž něco vztekle zaryčel, ale pouta byla poctivá a pořádně silná a snad už se mu do hlavy začala vkrádat jakási příčetnost. Anna ho donutila vstát z Elánia, který se vyhoupl na nohy, jakmile byl volný, a převzal si vězně. Žena, která přihlížela z povzdálí, teď přiskočila k Anně. Začala naléhavě drmolit něco o tom, jak je jim hrozně vděčná a co všechno si od něj už musela vytrpět a jestli si ho tam chtějí podržet dlouho. „Uvidíme, co se dá dělat. Pojďte s námi na strážnici, madam,“ navrhla jí vlídným tónem Anna. „Udělám čaj. Popovídáte nám o svém milém manželovi trochu víc.“ Žena se na ni s úlevou usmála a ochotně šla s nimi. Manžel na ni cestou sprostě nadával, ale když na něj Anna i Elánius unisono vyštěkli, aby byl zticha, umlkl. Anna si nejdřív jemně ošetřila ret, jen aby nekrvácel. Vzhledem k tomu, že Elánius dostal taky svůj díl, chtěla ošetřit i jeho. Ačkoli se zprvu ostentativně bránil, nakonec mu začala domlouvat i ona žena, a tak se poddal. Anna mu opatrně vyčistila ošklivou podlitinu na lícní kosti a na hraně brady, jenž nabíraly sytě borůvkovou barvu, a obvázala mu pobité zakrvácené kloubky na pravé ruce. Pak uvařila čaj, napojila jím ženu, která jim prozradila své jméno – Margareta, a vyzpovídala ji. Ve světle bylo zřetelně vidět, kolik má žena na obličeji a rukou modřin a podlitin. Nakonec se Anna rozhodla, že tu věc prostě předá Havelockovi, protože se nehodlala dívat, jak takový odporný násilník klidně dál bije svou rodinu. „Váš manžel půjde před Patricije, Margareto. Ujišťuji vás, že ten už s tím něco udělá,“ usmála se na ni povzbudivě. Žena vypadala polekaně. „Jak to můžete vědět, slečno? Lord Vetinari se jistě takovými malichernostmi nemůže zabývat, ještě bychom měli problémy, že ho obtěžujeme.“ „Nebojte se,“ stiskla jí Anna ruku, „určitě se tím zabývat bude.“ Když Margaretu vyprovodili domů, vrátili se Anna a Elánius zpět na strážnici. Anna totiž byla odhodlána podniknout jistá opatření. „Kapitáne… naučil byste mě pořádnou sebeobranu bez zbraně?“ Elánius se na ni okamžik díval, jako by hodnotil, zda-li bude ochoten to pro ni udělat. Nakonec souhlasil. „Tak pojďte, Farrellová,“ pokynul jí na ztemnělé cvičiště, „uvidíme, co se dá s vámi dělat. V hlídce vám se vám každopádně bude hodit, když budete schopná někoho pořádně praštit.“ Havelock Vetinari ve své kanceláři otevřel lístek. Přečetl si jej. Pak ho odložil zpět na svůj stůl. Na tváři se mu objevila směsice znechucení a starosti, když vstával od stolu. Chvíli nehybně stál a díval se z okna na své město. Na obrovské termitiště, které se hemžilo ve dne i v noci s téměř stejnou intenzitou. Povzdechl si, i když Ankh-Morpork s jeho starostmi a rozčarováním měl tentokrát sotva co společného.

Ani Karotka nezabral, pomyslel si. Zřejmě vím o jejích snech a přáních mnohem méně, než jsem očekával. Možná je její dodržování předsevzetí ignorovat muže v takovém stadiu, že skutečně uvěřila v to, že je to nejlepší řešení. Kdoví, třeba je… Ale v téhle situaci by na jejím místě volil raději vlastní výběr. Kéž by bylo tak jednoznačné, jestli Anna dělá chybu, nebo ne… Ozvalo se lehké zaklepání a Havelock se otočil. Potom pozval příchozího dále. Vešla Anna. Ploužila se jako mrtvola poháněná větrem. „Dobré ráno,“ zívla a zřítila se do křesla, kde si začala rozepínat hrudní plát. Byla totálně hotová. Její zuřivé odhodlání při tréninku ji málem položilo. Elánius neviděl důvod, proč jí bránit, když pořád chtěla cvičit, a nešetřil ji. Zasazoval často tvrdší rány, než byla v tom unaveném stavu schopna zvládnout, takže byla zhuntovaná čím dál víc. Nakonec to ale utnul, asi hodinu před koncem služby, když se dostavil zbytek mužstva. Anna tomu byla nakonec ráda, protože jen stěží se držela na nohou a pokračovala už jen díky tvrdohlavé vůli. Dostala za to panáka na posilněnou a pak ji nechali se trochu prospat na kavalci, než se vydala do paláce. Havelock jí neodpověděl. Rychlým krokem k ní zamířil a sklonil se nad ní. Anna pozdě odvrátila hlavu. Havelock ji jemně, ale pevně chytil za bradu a zvedl si její obličej k očím, ve kterých se objevila starost. „To nic není,“ odpověděla na nevyřčenou otázku v jeho tváři. „Vypadáš, jako bys pořádala celonoční maraton městem. Čelo se ti ještě teď leskne a vlasy máš mokré. Je nutné to takhle přehánět? Víš, možná tě to ještě nenapadlo, ale třeba já bych o tebe docela nerad přišel.“ „Promiň,“ hlesla. „Měla jsem prostě vztek. Havey, že s tím chlapem něco uděláš?“ pohlédla na něj prosebně. Chvíli ji ještě zkoumavě pozoroval, jako by chtěl odhalit něco skrytého. Pak se usmál. „Spolehni se, maličká. Jistě se pro něj najde něco vhodného jeho nátuře.“ Napřímil se. „Ale teď nás čekají jiné věci,“ řekl tiše a lehce pochmurně. „Co se děje?“ Annin hlas byl ještě tišší. Zněla v něm lehká obava. Dobře věděla, co může následovat. Havelock však neodpověděl. Posadil se zpět za stůl a sepjal špičky prstů k sobě. Pak se jimi dotkl rtů a pohled upřel na dveře. Anna čekala. Tušila, co přijde. A bohužel to opravdu přišlo. Hrabě jako tradičně bez klepání rozrazil dveře a pyšným krokem vešel dovnitř. Za ním přikráčel jakýsi šlechtic. Oba se tvářili velice spokojeně. „A do prdele,“ šeptla si pro sebe Anna, jen aby se uklidnila, protože to samozřejmě nebylo žádné překvapení. Jako na potvoru to musel slyšet zrovna otec, který měl uši všude, kde je mít neměl, a naopak skvěle neslyšel to, co slyšet nechtěl. Vrhl na ni sžírající pohled a dlouze jím ulpěl na jejím rozbitém rtu. Vzápětí se však jeho výraz změnil ve vítězoslavný, a otočil se ke šlechtici. Podle mladíkova vzhledu to mohl být baronet nebo markýz. To druhé byla trefa, neboť hrabě řekl: „Tady ti, drahá Anno, představuji markýze von Schnitzela, který se evidentně horlivě zajímá o tvou ruku. Řekl jsem si, že bych možná mohl být štědrý, ale napřed bych rád viděl, jak si budete rozumět,“ nasadil úsměv, za který by se nemusel stydět ani profesionální šklebič. Samozřejmě, že sháněl ženicha, ale ten ženich o tom vůbec nemusel vědět. Třeba by ztratil zájem, protože by si pomyslel, co za tím naléhavým hledáním asi vězí. Anna jej na oplátku sjela pohledem naprosto lhostejným. „Vážně?“ Havelock znovu ustoupil do pozadí. Když se holt nemohl rozmáchnout, protože by ublížil osobě, kterou miluje, raději to nechával průběhu věcí. Zasahoval pouze v krajních případech. Ohánět se jazykem uměla Anna sama. On jen pozoroval hraběte nanejvýš chladně a hlídal každý jeho pohyb i slovo, jako by se po něm chystal vrhnout, jakmile udělá nebo řekne něco nepatřičného. Von Schnitzel?, pomyslela si Anna znechuceně. To už je lepší i von Fuj. To alespoň nějak znělo… „Sice to není přímo psáno, ale řekl bych, že když tě otec seznamuje s tvým možným budoucím ženichem, měla bys vstát,“ zaševelil hrabě nebezpečně sladkým hlasem. „A nejlépe shodit ten strašný úbor.“

„Cože, to se před ním mám už rovnou svlíkat?“ vykulila Anna nevinně oči. Kdyby se v tom momentu podívala na Havelocka, viděla by, jak se poušklíbl. Zato markýzi se po sličné tvářičce rozlil podivný výraz. Hrabě chvilku bobtnal. Pak viditelně splaskl, otočil se zase k markýzovi a s omluvným úsměvem mu řekl: „Víte, má dcera hrozně ráda trucuje. Nehodlá k sobě pustit jen tak někoho. Musíte na ni jemně,“ mrkl spiklenecky. „Ovšem,“ přikývl markýz a ten zvláštní výraz přešel v ruměnec s hořečnatým leskem v očích. Postoupil o pár kroků k Anně, která se pro jistotu skutečně zvedla, i když kroužkovou košili nechala tam, kde byla. „Už dlouho vás obdivuji, lady,“ promluvil medově, přičemž vykulil oči, snad na znamení, že to myslí vážně, a postoupil ještě o krůček vpřed. „Jste jako nektar z nejsladších kvítků…“ začal poeticky, avšak již nedokončil. Snad za to mohla ta sklenička whisky. Poslední kapkou bylo, jak si ten slizký ještěr bezděky olízl rty při slově nektar. Annina ruka jednoduše sama od sebe vystřelila a pěst sice poměrně drobná, ale o to odhodlanější zasáhla muže do brady takovou silou, že téměř odlétl. Pohled na zmítající se tělo na podlaze byl odzbrojující. Mladík ječel jako podřezávané sele, tiskl si bradu v dlaních a kopal přitom nohama na všechny strany. Anně se začínala nebezpečně třást ramena. Hrabě křičel, ať okamžitě přivedou doktora. Do toho řevu vylezl Važuzel a rozhlédl se po pracovně s výrazem inteligenta v blázinci. Havelock sledoval dění otráveným pohledem člověka, který je nucen dívat se na něco tak nízkého. Když se seběhla půlka personálu a začala ohledávat křečovitě se zmítajícího markýze, Havelock poodešel stranou, ke zdi, k níž stála Anna čelem. Když se lehce dotkl její paže, uvědomil si, proč tomu tak bylo. Anna se k němu s třesoucími se rameny otočila a otírala si slzy smíchu z tváře. „Nevíš, co to tam vyvádí?“ zeptala se. Havelockovi zacukaly koutky úst. „Zřejmě jsi ho ranila natolik, že se chystá zemřít, chudák malá,“ okomentoval to ironickým tónem. Anna se znovu rozesmála. Havelock se k ní přidal a přivinul ji k sobě. Neodpustil si povzdech a ujistil Annu o tom, že je báječná. „A ty jsi zase úžasný, víš,“ oplatila mu a vtiskla svůj úsměv do bratránkova roucha. Vyrušil je hrabě. Takový výstup Anna dlouho nepamatovala. Sípavým hlasem jí vyčetl všechno, co kdy provedla i neprovedla, nazval ji nevděčným spratkem a potom již neschopen slova odtáhl markýze, který stále ještě předstíral strašlivou bolest a zahanbení, pryč z kanceláře. Po něm se personál rychle vytrousil po svých, jelikož zůstávat nevyužit v dosahu lorda Vetinariho nebyl nejlepší nápad. „Proboha, co to bylo?“ zavrtěla hlavou Anna, když v místnosti osaměli. Havelock pozvedl obočí. „To jsem se tě taky chtěl zeptat.“ Podívala se na něj. „No jo,“ pokrčila omluvně rameny. „Víš, kdybych ho nepraštila, musela bych ho pozvracet. Ty jeho kecy mě dostaly,“ protočila oči. „Ale ten chvat mě teď naučil Elánius,“ usmála se pyšně. Pohlédla na své ruce, jejichž odřené klouby byly právě vystaveny další zátěži. Havelock vzal její zápěstí do dlaní a obě je políbil. „Vidět jejich obličeje za těch pár nepříjemností stálo, co myslíš?“ pousmál se. Anna se zasmála. „Jo, to teda stálo. Úplně jsem pookřála, chvíli jsem ani necítila, jak mě všechno bolí!“ „Tak to abys šla na kutě, co, slunce? Jsi vyčerpaná.“ „Máš recht… Jinak bych ti tu usnula v náruči a to by asi nebylo příliš praktické…“ usmála se, sebrala hrudní plát a odplazila se do své ložnice.

Anna podupávala zem přede dveřmi strážnice a pozorovala obláčky páry, které jí odletovaly od rtů. Elánius už si zase dával načas. Nechápala, proč ji, u bohů, pořád tak nemá rád. Cožpak se chová jako namyšlený snob? Možná ano a neví o tom. Ale to by ji přece Havelock upozornil. Věděl, jak jí na tom záleží… Nebo kdokoli jiný. Takový Karotka se provinile červenal při každé Elániově jízlivé poznámce na Annin účet, které byl svědkem. Nedával jí šanci. Pokaždé, když měla dojem, že ho něčím užuž přesvědčí, najednou to zase celé obrátil a jel znova. Začínala sama sebe podezřívat ze snobství, protože si jinak neuměla vysvětlit jeho averzi. Třeba to prostě jen ostatním nevadilo. Problém byl v tom, že jí Elánius nikdy uspokojivě nevysvětlil, v čem přesně je její chyba. Kdyby to udělal, nejspíš by tu chybu napravila, každopádně by se o to snažila. Kapitán konečně vyšel do chladné noci a třískl dveřmi. Cigareta v koutku úst se mu divoce rozkývala, když se jí ptal, kde je Noby. „Nevím, pane,“ odpověděla mu po pravdě a zamračila se nad tím, proč se ptá zrovna jí. Jako by snad měla přehled o tom, kde se nevyzpytatelný desátník Nóblhóch v jakou chvíli nachází. V chladné noci a jemném svitu měsíce okamžik postávali a nedívali se na sebe. Anna se mračila a téměř hmatatelně vnímala kapitánovu nevraživost, s jakou žvýkal svou cigaretu. Po několika minutách pokračování směrem k Jílové ulici Elánius znovu zapředl řeč. „Copak jsem to slyšel? Vy prý napadáte příslušníky vlastního rodu.“ Anna chvilku zauvažovala, co tím ksakru myslí. Pak jí to došlo. „Myslíte markýze von Schnitzela?“ „Tak se jmenoval? To mu nezávidím.“ „Ještě pořád se tak jmenuje. Nestalo se mu nic víc než to, že ho rozbolela brada,“ vysvětlovala unaveně Anna, ačkoli si byla jista, že jí to bude k ničemu. „Toho slizkého úchyláka bych si nevzala ani pod pohrůžkou, že mým manželem bude jinak slimák. Ale byl to jeden z chvatů, co jste mě naučil vy,“ řekla s náznakem pýchy v hlase a maličko se pousmála do tmy. Marně doufala, že ho to potěší. „A co já s tím?“ Chviličku bylo ticho. „No, myslela jsem, že byste mohl mít radost, že jste mě naučil užitečnou věc.“ „Aha, měla jste to říct hned! To jsem opravdu převelice poctěn Vaše Výsosti, že jsem vám mohl tak dobře posloužit a naučil vás něco užitečného!“ zvýšil teatrálně hlas. Ticho bylo delší, hlubší a mnohem sklíčenější. Anna na okamžik zavřela oči, ačkoli riskovala, že do něčeho narazí. Pak přece jen tiše promluvila. Hlas se jí jen mírně třásl. „Vy asi opravdu rád znemožňujete každého, kdo proti vám absolutně nic nemá.“ Zastavila se a Elánius udělal to samé asi dva metry od ní. „Doufala jsem, že když už nic, oceníte alespoň snahu. Ale vás to evidentně vůbec nezajímá. Bylo by vám jedno, i kdybych se nevímjak ponižovala, pořád byste mě považoval za nadutého snoba. Výtečně. Jsem ráda, že v tom mám konečně jasno. Je prima vědět, na čem člověk je. Už aspoň vím, že nemělo cenu se snažit. Vynakládala jsem spoustu sil pro nic.“ Strohost a chlad jednotlivých vět zaskočila dokonce i Elánia. Anna mluvila většinou celkem veselým tónem, a když bylo potřeba, používala jen hodně jízlivosti. Obojí ho jen popuzovalo a dodávalo mu na dojmu, který se Anna tak snažila setřít. Tohle byl úplně jiný tón, tón člověka, kterého právě někdo přes všechnu jeho snahu odmítl a tím hluboce ranil. Tón, jehož chlad dával tušit, že se za ním skrývá zklamání. Elánius dlouho mlčel. Přemýšlel o tom, kolik škod způsobil tím, že si snažil namlouvat jakékoli Anniny špatné vlastnosti. „Poslyšte, Farrellová, nebuďte takový uplakánek, u hlídky se to nenosí,“ zkusil to, ale jeho hlas už nezněl tak hrubě, protože přese všechno nasazení ani kapitán nebyl bezcitný. „Ano, pane,“ odpověděla a potvrdila mu tím jeho domněnku. Od teď zřejmě bude muset počítat se strohými odpověďmi ohledně čehokoliv, na co se jí zeptá. A možná už to nenapraví. Díval se na ni a ona se dívala někam za jeho levé rameno. Tentokrát se nad tím zamyslel opravdu hluboce. Už nějakou chvilku tušil, že trochu přehání. Nevěděl, co ho čeká na druhé straně hranice, až to opravdu přežene, a nijak se toho neobával. Teď ovšem litoval, co způsobil.

Vždyť Anna vlastně nebyla tak nadutá a snobská, jak si ji s oblibou a zadostiučiněním kreslil v myšlenkách. Jediné, co po rodičovské výchově v tom děvčeti zůstalo, bylo nanejvýš pár gest a výrazů. Elánius netušil, jak se to v takových kruzích mohlo stát, ale evidentně měla Příroda rozvernou náladu a chuť žertovat, když vymýšlela Anninu povahu. Byla silná, zdravá, chytrá, měla mrštný jazyk a cynický přístup k životu. Když zrovna nemyslela na zkaženost světa, bývala vtipná, veselá, usměvavá a příjemná. Proti všemu, co ji zradilo, zklamalo či zranilo se zatvrdila. Pod vší tou kurážnou a silnou skořápkou však zřejmě byla citlivá a křehká. Nejspíš proto také vyzařovala takové zvláštní osobní kouzlo, které nemělo co společného s fyzickou krásou… … o kterou neměla nouzi. Při této myšlence Elániův mozek zařval Stop! a pozornost obrátil zpět na současnou situaci, kterou měl řešit. Cítil, že by měl něco říct. „Poslyšte, Farrellová, přece víte, že jsem to tak nemyslel,“ zkusil to. „Ano, pane.“ No jistě. Vím přesně, jak jsi to myslel, myslela si v duchu. Sakra. „Nemusíte se hned urážet.“ „Ne, pane.“ Tak teď to posmolil dokonale. Chvíli stáli opět mlčky. „Farrellová… Anno… Dobrá, uznávám, že jsem přepískl. Lidé dělají chyby.“ „Ano, pane.“ Anna měla na jazyku jízlivou poznámku, ale ta se vytratila rychleji, než stačila otevřít ústa, jakmile si vzpomněla na to, co Elánius říkal před chvílí. Neměla chuť na něj mluvit a už vůbec ne poslouchat jeho milé reakce. Srdce ji bolelo. Cítila se jako odkopnuté štěně. Přišlo jí to vážně líto. Byli lidé, o jejichž přízeň nijak zvlášť nestála a nedělala vědu z toho, že ji nedostala. Kapitán ovšem mezi ně nepatřil. Neuměla to popsat ani sama sobě, ale zrovna o jeho přátelství a vlídnost byla ochotna bojovat. Vybojovala si však zase a znovu jen pohrdání a výsměch. Elánius si povzdechl. Je jasné, že hned další důvod, proč mě Vetinari jmenoval kapitánem Noční hlídky, bylo jistě to, že jsem pořádný blbec, pomyslel si a byl nasupený sám na sebe. Už otevíral ústa, aby řekl další perlu, ale v tom okamžiku z hostince, u kterého se zastavili a kde probíhala jedna z proslulých hospodských rvaček, vyletěla postava. Srazila Annu na zem, ale místo toho, aby zase poklidně odpadla, jí začala až příliš živě usilovat o život dýkou, kterou dosud svírala v ruce. Anna vyjekla, popadla mužovy ruce a snažila se dostat hrot nože co nejdál od své hrudi. Při zápase se převalili tak, že se Anna ocitla na něm, ale pak zase zpátky. Na stupeň opilosti měl ten rváč síly i dobré koordinace dost a Anna byla v nevýhodné pozici, protože se proti němu nemohla dostatečně vzepřít a on ji mohl celkem snadno přetlačit. Elánius vytáhl svůj obušek, rychle se přikradl co nejblíž k nim a v okamžiku, kdy sebou muž trhl, aby překonal odpor své oběti a konečně dostal dýku do jejího hrdla, zamířil a přesným máchnutím zasáhl útočníka do spánku, ne příliš silně, ale přece dostatečně. Muž vteřinu nebo dvě mžoural, ale pak se skulil z Anny a zůstal ležet. Kapitánovi při pohledu na Annu, osvětlenou opilým žlutým světlem lamp z hospody, bylo nad slunce jasné, že ji to vyděsilo. Snažila se popadnout dech a bolely ji paže; v rozmezí krátkého času už podruhé musela zadržovat protivníkovy ruce v bezpečné vzdálenosti od své hlavy a krku. Jakmile si však uvědomila, že si toho Elánius všiml, úplně se zase vzchopila. Sevřela rty do dokonale pevné odhodlané linky a kdesi ze zásoby vyštrachala ještě jeden klidný výraz. Kapitánovu podávanou ruku zarputile ignorovala a na nohy se vyškrábala sama. „Děkuji, pane,“ nezapomněla však zmínit jeho zásah. „Co tě nezabije, to tě posílí,“ poznamenal Elánius a pokusil se o úsměv. „Ano, pane.“ Annino mínění o kapitánu kleslo kamsi k bodu mrazu. Popudil ji, zahanbil, zranil a odradil. Momentálně se jí zmocnil pořádný vztek. Co si tedy nenechala ujít, byla další lekce zápasu. Tentokrát měla víc energie než předtím a také byla ke vší umíněnosti ještě rozlícená. Ovšem Elánius na druhou stranu už nebyl tak brutální a jeho výpady byly očekávanější, mírnější. Dokonce se jí jedinkrát nechal složit na

lopatky. Kupodivu to Annu ještě více vytáčelo – už se postavila mnohem silnějším protivníkům a absolvovala nějaké to učení boje, takže neměl proč ji šetřit! „Pane, mohla bych vás o něco poprosit?“ zeptala se zadýchaně, až to vyznělo jako štěkot, aby využila krátké pauzy. „Záleží na tom o co, Farrellová,“ opáčil Elánius, ale pozorně jí naslouchal. „Mohl byste ‚zátěž‘ zvyšovat místo snižovat? Jestli to bude neustále lehčí, to bych si mohla rovnou pořídit boxovací pytel a nemusela bych vás s tím otravovat.“ Sarkasmus jí z hlasu odkapával. Elánius zachoval netečnou tvář, takže Anna netušila, co si o tom myslí, poslechl ji však. S uspokojením tedy zjišťovala, že ji opět šetřit přestává, a opřela se do něj tedy vší silou a zlostí. Málokdo si může vybít vztek na objektu svého rozhořčení. Nezbývá, než toho náležitě využít… Když se po výjimečně dlouhé noci svalila v Havelockově pracovně do křesla, nebylo jí do řeči. Havelock už stejně nejspíš o všem věděl, i když nejraději poslouchal její verzi líčení. Byl dobrým posluchačem a málokdy k jejím pocitům přistupoval nechápavě. Anna s ním velice ráda hovořila. „Maličká, běž spát,“ podíval se na ni soucitně. „Popovídáme si jindy.“ S nevyřčeným slovem vděku na rtech roztáhla ústa do vyčerpaného úsměvu a odvlekla se nahoru. Večer Anna vstávala do práce s nevolí a vůbec jí nepřidalo na náladě, že se pohybovala s obtížemi, neboť jí bolel každičký kousek těla. Nechápala, proč jí to tak vadí. Elánius si mohl myslet, co chce. Na něm přece vůbec nezáleželo. Ksakru. Karotka ji měl rád, i když z ní byl nadšený trochu víc, než by si přála, ale i tak to byl báječný kluk. Snad příliš idylický, ale hodný a slušný. Noby proti ní absolutně nic neměl, byl ochoten jí vykládat cokoli, co byla ona ochotna poslouchat, a při společných hlídkách byla vždy sranda. Fred Tračník byl něco jako strýček, který svou neteř vidí jednou za uherský rok a je ochoten ji snášet s milým výrazem, dokud po něm nechce nic náročného. Všichni byli vesměs fajn kolegové. Jen Elánius si vždycky vymyslel něco, co by jí mohl vytknout. A když viděl, že na to přestala reagovat, chce se najednou usmiřovat. Tedy na takové usmiřování by nepřistoupil ani na hlavu padlý flegmatik. Anna netušila, proč to vůbec dělá. Musí mu být jasné, že je to na nic… Je zaujatý, zaujatý, zaujatý. Možná není tak bezcitný, jak mu včera tvrdila, když toho měla posud, ale rozhodně neví, kdy přestat. Chlap tvrdohlavý jak beran… Rýpe jako pitbul, zákus a zdržet. Co všechno by ještě vymyslela, kdyby nemusela myslet na to, že kromě toho všeho je to její nadřízený. Přece jen měla pravdu, když se obávala, že s tím člověkem to nebude k vydržení. Pche, ale já mu ukážu, přimhouřila na sebe Anna oči, když se kriticky prohlížela v zrcadle. Nějaký Elánius mi přece nebude působit deprese, i tak mám důvodů dost. Zůstanu v hlídce, i kdyby nevím co… Může se stavět na hlavu, ale nevyhraje. S touto povzbudivou myšlenkou se transportovala po vlastních nohou až ke dveřím strážnice, které sebevědomě rozrazila a shledala, že hlídka jako jeden muž opět posedává v židlích po celé hale a pokuřuje. Tedy, kromě Karotky, ten si leští hrudní plát. Na všechny až na Elánia se přívětivě usmála, vůči kapitánovi projevila podřízenost strohým, vzorným sražením podpatků, přičemž pohled věnovala kousku prázdného prostoru nad jeho levým ramenem. Pak zamířila rovnou do kuchyně, aby si udělala čaj. Až když už měla skoro hotovo, zaslechla za sebou kroky. „Čaj, pane?“ zeptala se, aniž se otočila. Chvíli bylo ticho. „Jak jste poznala, že jsem to já?“ Evidentně mu dobře došlo, komu jedinému mohl být určen ten studený, neosobní tón. „Kroky.“ Další pauza. Elánius se v té louži ticha brodil po kolena.

„Výborně. Rychle jste si zapamatovala, jak chodím. To je chvályhodné, taková schopnost se vám bude velice hodit.“ Situaci zvládl statečně, jen v hlase mu zaznívala mírná nejistota. „Děkuji, pane.“ Po pravdě řečeno si zapamatovala, jak kdo chodí, obzvlášť, když si té chůze všímala. Nebylo to jen tak. Ten zvuk si prostě do mozku probojoval cestu a vynořoval se právě ve chvílích, kdy člověk k rozlišování nechtěl nebo nemohl použít žádný jiný smysl. To samé platilo o vůni a zápachu, i když v tomto případě Elánius nijak nevynikal, jelikož pachem zvětralého alkoholu a cigaretového kouře disponovalo hodně mužů. Daly by se i v tom najít jisté znaky, jako třeba poměr alkoholických a cigaretových tónů či značky obou produktů, ale na takové věci jste se raději nesoustřeďovali. Kapitánova chůze Anně připadala čímsi zvláštní. Když jste poslouchali ten zvuk, zněl, jako kdyby patřil lehce nahrbené postavě zvyklé se tiše plížit, která si od plížení dává chvíli pohov. Člověk měl sklony se přikrčit a prudce otočit. Elánius však měl ve skutečnosti záda pěkně rovná, držení těla dosti sebejisté a co se týče chůze, především ‚pokračoval‘. Anna prostě poznala, že se blíží, aniž ho musela vidět. „Čaj, pane?“ zopakovala neutrálně. „Ehm, ano, děkuji vám,“ vzpamatoval se Elánius. Anna téměř viděla jeho výraz; nejspíš si vzpomínal, proč vlastně přišel. Zřejmě si to mezitím rozmyslel, neboť se zase otočil na podpatku a odešel, aniž co řekl. Anna si pomyslela, že je to dobře. Zatímco Anna připravovala čaj, pustili se Karotka, Noby a Tračník do zapálené debaty o nějakých drbech, které Noby slyšel včera v hospodě, přičemž Elánius se pustil úplně jiným směrem. Proč si nalhávat, že je vše, jak má být…? Zamiloval se do ní. Až po uši. Nebyla to láska na první pohled. Ani na druhý. Když ji potkával dříve, byl sice schopen upřímně říci, že si myslí, že je krásná, nic to však neznamenalo. Ale tehdy, když ji uviděl v tom, co mu silně připomnělo vojenskou uniformu, s rozkošným mikádem a uličnicky svítícíma očima… Už to nebyla jen hezká dcera hraběte, o niž se nezajímal už z principu, ale něžná, rozkošná a usměvavá dívenka. Jeho mysl už neopustila. V té době byla pouhým vzdáleným snem, čímsi neuchopitelným – jenže pak o vlastní vůli nastoupila do Hlídky a přinesla s sebou reálnou a děsivou možnost, že se Elánius v nekontrolovaném okamžiku prozradí. Už teď si ale uvědomoval, jak zcestné bylo uchýlit se k takovým nevybraným prostředkům, jako byly neoprávněné výčitky a příliš jízlivosti. Jeho matka říkávala: „Když jsi moc ostrý, nakonec sám sebe pořežeš.“ Šťastná to žena, když netušila, že její syn jednou na vlastní kůži pocítí váhu jejích slov. V duchu mu teď zaznívalo varovné houkání poplašné sirény, kdykoli k němu zavanul její osobitý jemný buket. Věděl, že to bude už jen horší a horší. Včera, když jeho poznámky daly přetéct Anninu poháru trpělivosti, ho napadlo, že by ji to mohlo přimět odejít z Hlídky. Když ji však dnes večer znovu spatřil, skoro nevěřil tomu, jak byl rád, že se tak nestalo. Doufal, že ho Anna aspoň polituje, až ho jednou najde s lahví v ruce a hlavou na stole blekotat nesmysly o lásce. Nejhorší byly ty její vydupané lekce boje. Při nich byla často velmi blízko a už vůbec ne zřídka se jí dotýkal, ačkoli to bylo převážně jen pěstmi. Přišlo mu docela milé, že pozná zvuk jeho kroků. Znělo to romanticky. Ale aby v sobě živil tak naivní naděje z něčeho, co nejspíš nic neznamenalo, na to už prošel příliš dlouhými léty života. Nikdy životní lásku nepotkal a přestal v to doufat. Nebylo od osudu fér, že ho teď připravil o jeho těžce nabytý, netečný klid… Anna o několik metrů dál přemýšlela zcela překvapivě naopak o něm. Zatímco čekala, až se nevábný žmolek laciného čaje vylouhuje, přebírala si jeho a svoje chování, poslední události a svůj vztah k němu. Začínala s ním soucítit. Přes všechnu tu zlost, kterou cítila včera, přes všechen ten podivný strach, který z něj mívala, se jí teď zdál pilotováníhodně bezradný. Působil dojmem člověka, který si uvědomil, jaké dělal chyby, a snaží se přijít na to, jak by to mohl napravit. Připadalo jí, že teď ho bezcitně odkopává ona.

Jestliže k ní bude takhle milý ještě nějakou tu chvilku, nejspíš mu odpustí. Dávala mu tím šanci. Mohl si vybrat. V hloubi duše cítila, že by to mohl být opravdu dobrý chlap. Jeho vnější obranné linie dýchaly nenaložeností a chladem, ale tam někde uvnitř bylo něco, co Anně vždy dávalo naději. Vedle něj se člověk nemohl cítit ztracený. Elánius byl muž, který si uměl poradit i v husté řeži, a neváhal při tom pomoci i všem okolo. Slyšela o jeho životě a činech pouze od Nobyho, ale kdykoli se pak na kapitána při té vzpomínce podívala, byla ochotná tomu věřit. Svěřila by svůj život do rukou jemu, kdyby v tu chvíli nebyl nablízku Havelock. S pohledem zabodnutým do malé kuchyňské linky si šeptem přála, aby ho směla poznat takového, jaký doopravdy byl. Vytáhla z hrnečků sáčky a vyrazila vstříc podivnému osazenstvu haly. Ani ji příliš nepřekvapilo, že našla Elánia sedět stranou ode všech ve svém soukromém jezírku ticha, upírajícího oči kamsi do neznáma. Co nastoupila, nacházela ho tak často. Přes Tračníkovy významné poznámky však nevěřila tomu, že by za to mohla ona. Ta myšlenka v ní však vyvolávala podivné chvění… Které bylo třeba zarazit, než bude pozdě. „Čaj, kapitáne,“ upozornila jej a podala mu hrníček. Byl horký, Elániovy prsty se však pár centimetrů od jejích nejistě zastavily. „Ani aristokraté nejsou na dotek jedovatí, pane,“ poznamenala odlehčeným tónem, aby ho pobídla k činnosti, neboť hrnky nebyly nejlehčí a teplo sálající z čaje způsobovala, že se Anně začínaly potit dlaně. K jejímu údivu a popuzení se Elánius zamračil. „Je hezké, že mě častujete takovými poznámkami i potom, co jsem s tím jako zpráskaný pes přestal,“ zabručel. Anně ztvrdl pohled. „No, jestli to berete takhle, potom u vás mám ještě nějaké dluhy,“ přimhouřila oči a do hlasu zamíchala dávku jízlivosti. „Pane.“ Kapitán uchopil hrnek prakticky za její ruku a trochu potáhl. Anna nepřišla na to, co si tím chtěl dokázat, ale docílil jen toho, že se zapotácela a druhý hrnek jí vyklouzl ze zpocené dlaně a roztříštil se na podlaze. Horký čaj přitom omyl Anně boty a zahřál nohy. Místnost zmlkla a jako jeden muž k ní obrátila oči, přestože se Noby právě dostával k zajímavému tématu. Anna na okamžik zavřela oči, aby se uklidnila a nezačala křičet. Pak se rádoby klidně obrátila zpět k Elániovi, vzala zbylý hrnek právě uvolněnou rukou za horní okraj, rozhodně zvedla kapitánovu ruku, kterou mezitím stačil spustit, a přilepila ji na ucho hrnku. Elánius se vzpamatoval. „Omlouvám se. Vezměte si můj, když jste se s ním už namáhala,“ zamumlal. „V pořádku, děkuji, pane,“ mávla Anna bezstarostně rukou a vydala se do kuchyně. „Jsi v pohodě?“ zeptal se Karotka, když se vrátila s lopatkou a hadrem na podlahu. „Není jediný důvod, proč bych neměla být,“ věnovala mu široký zářivý úsměv člověka na pokraji šílenství. „Nechceš pomoct?“ „Díky, zvládnu to sama. Jenom bych dnes uvítala, kdybych mohla zůstat tady a postarat se, řekněme o údržbu strážnice, jestli to někomu nekazí plány. Myslím, že bych potřebovala chvilku klidu.“ Tušila, že se bude muset vykřičet, ale nechtěla tropit scény před nimi, zvlášť pak před Elániem. „Klidně půjdu hlídkovat s kapitánem,“ pokrčil rameny Fred. Elánius byl v koncích. Zranilo ho to. Ostatně si za to ale mohl sám. Uvědomil si, že moc chtěl jít na hlídku s Annou. Teď si to u ní rozlil i doslova, a ona mu znemožnila být s ní. Přestože tušil, že další taková hlídka, jako byla včera, by mu jen dál trhala nitro, nemohl se zbavit pocitu prázdna z toho, jak veřejně prakticky prohlásila, že s ním jít nechce. Její přítomnost v něm vyvolávala pocit, který se mu stal drogou. Nevěděl, jestli má mlčet nebo mluvit, případně by nevěděl co říct. Cítil se neuvěřitelně mizerně. Jako už pěkných pár dní. Policisté se postupně vytratili a zanechali Annu klečet na podlaze nad střepy hrnku a skvrnou od čaje. Po chvilce však zaslechla zašoupání nohou. Překvapeně zvedla hlavu a uviděla, že Elánius stojí u dveří zády k ní a evidentně neví, co by řekl. Předstírala, že si ho nevšimla.

Po chvilce se ozval. „Farrellová…?“ „Ano, pane?“ dotázala se Ann a neubránila se sarkasmu v hlase. Jak předpokládala, vzala mu tím slova z úst. Dál zuřivě vytírala podlahu, přestože její kolena se ve stěžování si majiteli dostávala k vulgarismům. „Poslyšte, je mi to vážně líto,“ hlesl nakonec Elánius. Nastala jedna z těch chvílí, kdy se Anna musela rozhodnout mezi dvěma cestami. Člověk nikdy nevěděl, co ho na které potká. Jestli vůbec něco. Nakonec však převládl momentální pád do deprese. „Jistě, pane,“ odpověděla úředním tónem, aniž zvedla hlavu. Chvilku bylo ticho přerušované pouze brouzdáním hadru po podlaze, pak se ozvaly kroky a nijak hlučné zabouchnutí dveří, jak Elánius odešel. Anna odhodila hadr a sedla si na paty. Její pocity se zase měnily v lítost. Elánius sice dělal hlouposti, ale snažil se… Snažil se tak, až mu to nešlo. A ona ve vší zlosti začala pociťovat jakousi bolest, která jí rozbourávala tvrdou slupku. Oči jí začínaly pálit. Rychle zamrkala. Před duševní zrak se jí vplížila jeho tvář. Anna mu odmyslela jeho ležérní strniště a podívala se na něj trochu jinýma očima. Vždyť on to byl vlastně hezký chlap… Každopádně ta tvář měla duši. Tolik elániovitosti byste jinde nenašli. Měl prostě styl. Všechno na něm bylo součástí jeho osobnosti. Ta chůze, držení těla, široká ramena, přimhouřené oříškové oči s vějířem vrásek, nekompromisní vysoké čelo, nedbale pročíslé hnědé vlasy, ve kterých se začínaly objevovat první stříbrné nitky, unikátní nenaložený tón, cigareta věčně se zmítající v koutku úst, pohled, který vidí až do žaludku,… Anna si uvědomila, že začíná mít velmi nebezpečné myšlenky. Vstala a začala nervózně přecházet. Takhle to začínalo vždycky, „ten chlap není špatný“. Končívalo to obvykle tím, že zase probrečela díru do polštáře a nic s tím nezmohla. Ne, ne, ne, žádné takové. Elánius nebyl pro ni o nic víc, než všichni před ním. Ti, kteří o ni stáli, ovšem zase nechtěla ona. To byli ti jako Karl nebo ten šáhlý markýz. Navíc to, že mu bylo líto jeho urážek na její účet, z něj ještě nedělalo idola dívčích srdcí. Byl to prostě jen chlap, který zpytoval svědomí. V tom nemůže hledat nějaká znamení z nebes. Jak se snažila myšlenku na něj zatlouct co nejhloub pod všechny ostatní myšlenky, uklidila hadr, střepy i Elániův netknutý čaj a usedla k zápisní knize, kam se jala črtat obrázky.

Když přiblížila šestá hodina, Anna zaslechla zvenčí nějaký křik. Už chvilku tam bylo rušno, ale v Ankh-Morporku nemůžete trochu hluku hned považovat za důvod k poplachu. Bylo však možné, že se už opravdu něco dějě. A ona je tu koneckonců strážkyní zákona. Celá ztuhlá a ospalá se zvedla ze židle a vydala se podívat ven. Nedaleko strážnice se v ulici bylo víc lidí, než tam být mělo. Anna ve vzdáleném svitu pochodní zahlédla mihnout se pár zřetelnějších postav. Jedna z nich, jak se zdálo, na sobě měla vyleštěný hrudní plát. S tušením čehosi zlého se rozeběhla směrem k centru hluku. Ve vzduchu byla cítit krev. Anna viděla nějaké lidi pobíhající z jednoho místa na druhé a zpět. O pár metrů blíž se jí zazdálo, že jejich pohledy a gesta směřují nejčastěji k jednomu místu. Když doběhla do shluku postav, shledala, že po ulici leží několik lidí s šípy v tělech. Někteří z nich byli zřejmě mrtví. Anně přeběhl mráz po zádech. Uviděla nedaleko mohutný Karotkův obrys a vrhla se k němu. Chytila ho za paži, aby si jí vůbec všiml a obrátila se na něj s jediným dotazem, který se v podobné situaci dal položit. „Karotko, co se tu děje?“ „Nějaký muž tu začal po všech střílet, jako by se zbláznil,“ vysvětlil prostě Karotka. „Měli tu nějakou tajnou schůzku, nepohodli se a jemu se to nelíbilo. Bohužel se k tomu připletlo mnoho nezúčastněných lidí. Dávej pozor, ještě se mi nepodařilo se k němu dostat. Je támhle!“ ukázal kamsi mezi domy. Anna natáhla krk, aby dobře viděla. Jakýsi muž s kuší v rukou rychle nabíjel a přitom ustupoval, aby na něj nemohli. Nikdo se ovšem příliš nesnažil se k němu přiblížit, lidé byli raději nápomocní zasaženým. Z vedlejší ulice se sem hrnuli další lidé, aby se podívali, a vystavovali se tak zbytečně další střele. „Farrellová, co tu k čertu děláte?“ ozval se za ní drsný hlas. „Je to tu nebezpečné! Proboha, ženská, vždyť vy nemáte ani hrudní plát!“ Anna se otočila, aby pohlédla do tváře kapitánovi. I v tom osvětlení viděla, jak byl znepokojený. Pocítila k němu příval vděčnosti, ačkoli už otevírala ústa, aby řekla nějakou trefnou poznámku. Náraz ji však srazil na kolena. Vydechla a na okamžik se jí na tváři objevil výraz překvapení. Bylo to zvláštní. Viděla vše jako ve zpomaleném záběru. Elánia, jak na okamžik zalapal do dechu a pak se k ní vrhl. Když sklopila oči, sledovala, jak se tmavá skvrna na její košili rozpíjí. Ta malá dírka v látce má roztřepené okraje, všimla si. Z rány začaly vytékat pramínky krve. Zkusila je zadržet. Ruka se jí třásla a konečky prstů uhýbaly.♦ Elánius si k ní klekl a popadl ji za paže. Vzhlédla k němu. Poprvé jasně viděla, jak krásné a hluboké jsou jeho oči. Elánius v hrůze sledoval, jak Anna padla na kolena. Na její tváři se objevil překvapený výraz. Rána v jejím těle jakoby dramaticky počkala, než k ní dívka skloní hlavu, a pak z ní začala prýštit krev. Střela, která jí proletěla pasem, se ztratila někde v prachu mezi pobíhajícími lidmi. Elánius se vrhl k Anně, zatímco ona omámeně přitiskla dlaň k ráně. Padl k ní a chytil ji za nadloktí. Zvedla hlavu a Elánius se ve svitu pochodní málem utopil v jejích očích, šedých jako moře. Rychle se však vzpamatoval. Musel přece něco podniknout. „Farrellová, cítíte se na umírání?“ vyhrkl, přestože už v okamžiku, kdy byl v půlce věty, věděl, jak hloupě to vyzní. „Nehodlám umřít ještě dlouho, pane,“ pokusila se o rozhodný tón, ale místo toho šeptala a rty se jí chvěly. „Ale pekelně… to bolí…“ zamumlala. Přivřela se jí víčka a byla by klesla k zemi, kdyby ji kapitán nezachytil. Její zakrvácené ruce se křečovitě přidržely jeho kroužkové zbroje, když mu padla kolem krku. Zachytil její zrychlený dech. Vzal ji do náruče a zdvihl se ze země. Opřela se mu hlavou o rameno. Elánius se rozhlédl. Viděl, že Karotka již zahájil vyjednávání. Noby s Tračníkem pobíhali kolem raněných a zároveň se snažili držet z palebného pole zvědavý dav. Kapitánovi nezbylo než doufat, že se o sebe postarají. Sám se bude muset postarat o to lehounké stvoření, které mu teď hořečnatými výdechy hřálo krk. 

Amorův šíp v praxi, aneb jak přijít do hrobu snadno a rychle.

Rychle vykročil ke strážnici, částečně proto, aby utekl nebezpečným myšlenkám, které ho právě začínaly napadat. Elánius by nebyl schopen pochopit, jak by někdo mohl jít s Annou v náruči a přitom nemít jedinou takovou myšlenku. Polkl a pro jistotu na ni vrhl pohled, aby zjistil, jak se drží. Měla zavřené oči a začínalo se jí lesknout čelo. „Zavolejte Mechorosta,“ zašeptala, když ji položil na velký stůl v kuchyni. Elánius jí podložil záda tím nejčistším, co v kuchyni našel, a vyptal se na adresu. Na zdržování nebyl čas; jakmile věděl, co potřeboval, vrhl na ni poslední prosebný pohled a tryskem vyrazil pro doktora. Bydlel kdesi v Překmitnuté uličce, nyní pěkný kus od strážnice. Elániovi rovněž chvíli trvalo, než našel ty správné dveře. Otevřel mu odevzdaně se tvářící člověk s vlnitými vlasy, kotletami a brýlemi. „Doufám, že je to vážné,“ povzdechl si a upřel na kapitána tázavý pohled. „Naši policistku jeden maniak střelil kuší,“ vychrlil Elánius, až se mu málem zapletl jazyk. Doktor jen přikývl, přehodil přes sebe plášť, popadl svůj kufřík a vyrazil za ním do tmy. „Kam přesně?“ křikl na kapitána po chvilce běhu. „Ééé…“ zadrhl Elánius. Co do anatomie, nebyl přílišný znalec. Už vůbec ne, co se týkalo Anny. „Zasáhl ji někam do kříže… nalevo od páteře. Asi tak deset centimetrů od levého boku. Střela jí proletěla. Hm.“ Mechorost obrátil oči v sloup. „A jak je vaše policistka hubená, když už jsme u centimetrů?“ Elánius spolkl jízlivou poznámku. „Je drobná,“ odpověděl popravdě. Vlastně si do té chvíle myslel, že je mnohem vyšší. Co s člověkem udělají podpatky a zdravé sebevědomí… „Výborně,“ zabručel Mechorost. Doběhli na strážnici a Elánius ho zavedl k Anně. Napůl se obával, že už bude pozdě. V tu chvíli sice byla mimo, ale vzápětí zase přišla k sobě, když ji Elánius popleskal po tváři. Pohled měla rozostřený, úlevně si však vydechla, když je zaznamenala. Potem se jí leskl už celý obličej i krk. A zřejmě to bude horší, pomyslel si Elánius, když viděl, co Mechorost začal tahat ze svého kufříku. „Ztratila zřejmě hodně krve,“ komentoval doktor scenérii v rudé na stole před ním. Vzápětí jí bez okolků začal rozepínat zkrvavenou košili. Elánius automaticky odvrátil hlavu. „Poslyšte, na to bude čas jindy,“ otočil ho felčar netrpělivě zpátky. „Teď byste mi sní mohl laskavě pomoci.“ Elánius polkl a snažil se nedívat tam, kam to táhlo jeho pohled. Pozorněji si prohlédl ránu. Byla to tmavší prohlubenina v krvavé lázni. Kapitán podal Mechorostovi namočený hadřík a doktor důkladně otřel krev. Dal Anně napřed vypít nějaký svůj lék a tím samým otřel i okolí rány. Pak se pustil do práce. Pokusil se bez následků ujistit, že kovový hrot nepoškodil něco důležitého, a k všeobecné úlevě se zdálo, že hladce proklouzl a nezanechal větší škody. Pak vyčistil ránu a zašil ji.♦ Opatrně ji obrátili na břicho. Anna se opřela o jeden loket, třásla se a těžce oddychovala. Zpocený obličej měla bledý jako stěnu a rty nafialovělé. První zákrok ještě zvládla statečně, už jí ale docházely síly i vůle. Když doktor ošetřoval vstupní ránu v zádech, její výkřik dral Elániovi uši. Ani ona medicína nezabrala dost, aby bolest pominula. Vnitřek rány byl stále velmi citlivý. Když bylo hotovo, oba si umyli ruce a Mechorost dal Anně další medicínu. „To jí pomůže usnout,“ vysvětlil. „To děvče mělo sakra štěstí. Ale ještě není vyhráno, rána se musí udržovat v co nejlepší čistotě, aby se do ní nedostala infekce. Teď musí hodně spát a odpočívat a dobře se stravovat, především by měla mít dostatek tekutin, aby se obnovila krev. Poslyšte, kapitáne, vypadáte jako rozumný člověk, potřebuje tak tři čtyři týdny pauzy. Ne abyste ji tahal do práce,“ zahrozil na něj prstem. Elánius polkl další poznámku, ale nedovolil by si neuposlechnout jeho rad. „Ale ani pak by se neměla nějakou dobu namáhat. Taková zranění se nehojí přes noc…“ Mechorost si sbalil kufřík. „Měl byste informovat její rodiče. Je sice dospělá, ale to nebrání jejich starostem o ni.“ Elánius zavzpomínal. „Jedna z těch snobských rodin? Nebyl bych si tím tak jist.“ 

Smůla, že si to celé musím domýšlet logickou úvahou. V takových těch nemocničních seriálech už se bohužel nemluví o znaněních šípy a léčbě pomocí bylinek a roztodivných nástrojů…

„No, popravdě řečeno si myslím, že zrovna oni se pokoušejí si dceru hlídat. Je to jejich jediné dítě.“ „Vy ji znáte, doktore?“ „Ano. Je mojí pacientkou něco málo přes deset let. A upřímně, ačkoli její věk říká něco jiného, přijde mi pořád jako malé děvče. Kdybych ji neznal, řekl bych jí tak nanejvýš patnáct. To ty její dětské rysy.“ „Jak se se mnou hádala, nevypadala na dítě,“ poušklíbl se Elánius. „Máte tu nějaké čisté prostěradlo nebo ručník či cosi na ten způsob?“ „Proč?“ „Řekl bych, že v té košili by zůstávat neměla.“ „Ach… ano. Moment, myslím, že bychom tu měli osušku, jestli to stačí… Je čistá.“ „Skočte pro ni, prosím…“ Zabalili Annu do osušky a blůzu od krve Elánius hodil do kbelíku se studenou vodou. „Ty ruce ani tolik nevadí, umyje se později. Tady pro ni máte něco na bolest a - “ tahal doktor z kufříku další lahvičku, ale větu nedokončil, neboť dveře strážnice se v tu chvíli rozrazily a ozvala se kakofonie kroků, hlasů a cinkání zbroje. Elánius s Mechorostem vyhlédli do haly. Zdálo se, že Karotkova mise byla úspěšná. S vyrovnaným výrazem vedl spoutaného střelce jednou rukou a v druhé měl jeho samostříl. Nobyho s Tračníkem měl po boku. „No, pane,“ začal seržant Tračník spokojeně. „Mrtví i živí předáni rodinám, byla držena minuta ticha za padlé a pachatel je veden za mříže. Už je zase pořádek a klid.“ „Výborně,“ přikývl kapitán. „Zavřete ho na několik západů a odstraňte z jeho cely veškeré potenciálně nebezpečné věci včetně dlouhých prostěradel.“ „Kde je Anna,“ rozhlédl se Karotka kolem. Elánius ukázal palcem za sebe. „Zrovna spí. Střelil ji, ale bude v pořádku.“ Snažil se ze všech sil, aby to znělo lhostejně a téměř cítil Mechorostův pohled, který se na něj upřel. Kapitána popouzela Karotkova starost v obličeji. Elánius měl pocit, že nikdo jiný o ni nemá právo mít takový strach jako on. Karotkův zvýšený zájem o Annu mu na náladě nepřidával – svobodník by pro ni totiž byl mnohem lepší volbou než náš chudák starý kapitán a našeho chudáka starého kapitána to velice deprimovalo. Pohlédl na Mechorosta, aby si od něj vzal lahvičku, kterou mu podával. „Nemělo by se s ní moc hýbat,“ poučoval doktor ještě. „Prožije si pár krušných nocí. Ale kuchyňský stůl není nejlepší lůžko.“ Elánius přikývl. Pak si na něco vzpomněl. „Noby, že ty bys určitě našel ty peníze, které před pár dny tak záhadně zmizely z plechovky pro zvláštní případy?“ zeptal se mile. Nobymu se barvy v obličeji změnily v různé odstíny červeni. Sáhl k opasku a vytáhl měšec s penězi, který zdráhavě podal Elániovi. Kapitán nasypal jeho obsah Mechorostovi do dlaně. „Hm. Víc se toho tady asi nenajde,“ poškrabal se kapitán na hlavě, když mu oči padly na několik tolarů a ubohou hromádku pencí. „To je v pořádku,“ mávl rukou Mechorost. „Tak drahý zase nejsem a o ni se starám už dlouho. Člověk ale holt z něčeho žít musí. Tak sbohem, přeju zdraví. I když bych se tím jako doktor připravoval o pacienty,“ pousmál se chmurně svému neveselému žertu a zmizel za dveřmi. Elánius hodil prázdný váček zpět Nobymu, který se tvářil zahanbeně. Karotka šel zavřít střelce a potom měl namířeno rovnou domů, Fred s Nobym se někam vytratili, nejspíš do hospody na jídlo a pár piv. Kapitán se vydal zpět do kuchyně. Zdvihl Annu ze stolu, vynesl do své pracovny a položil ji na lůžko, kde on sám přes den skládal hlavu. Cestou se k němu v polospánku přivinula, jakoby nevnímala, koho vlastně objímá. Elánius měl co dělat, aby se ubránil novému atentátu vlastních myšlenek. Přinesl si s sebou i mokrý kus hadru. Otřel jí obličej a krk, dál se raději nepouštěl, přestože by jí to možná udělalo lépe. Chvíli u ní pak seděl. Vzpomínal, jak bojovala, když ji Mechorost ošetřoval. Ten výkřik bolesti se mu zařízl do srdce. Znovu otřel z jejího čela kapičky potu, které se tam začínaly tvořit. Cítil, jak se chvěje, pořád dýchala těžce. Když jí položil dlaň na tvář, zjistil, že úplně hoří. Obočí mu překvapením vylétlo vzhůru, když ucítil její dotek. Vzala ho za ruku a přitiskla si ji k tělu, jako by se chtěla někde nebo něčeho udržet. Zřejmě už v horečce blouznila; čas od

času něco nesrozumitelně zamumlala a neklidně se zavrtěla. Elánius se na ni starostlivě díval a přemýšlel o tom, jestli Anna vůbec ještě vnímá, co se kolem ní děje. Zároveň jí však ruku stiskl, aby ji uklidnil, a žil tím okamžikem, že jí mohl být takhle blízko. Přistihl se, že děkuje jakémukoli kolemjdoucímu bohovi za její život i zdraví. Když opět ucítil jemný květinový závan, prosycený Anninou něžnou bytostí, sklonil hlavu a zakryl si oči dlaní. Skoro si přál, aby se to nikdy nestalo, aby Annu nikdy v životě nespatřil. Vrátila mu všechny jeho romantické sny, které míval kdysi. Místo spánku teď po dnech vídal její tvář. Byl to ten typ ženy, která není božsky úžasná, nemá dokonalé rysy, nedisponuje královskou chůzí a nesvádí pouhým přivřením víček. Anna byla drobná, něžná, jemná a hebká. V jejím chování, chůzi a gestech byla namísto vznešenosti a monumentálnosti nenucená elegance a přirozený šarm. V obličeji měla stále něco dětského, přesně jak řekl doktor, co zavádělo úsudek o jejím stáří. Její vlasy neměly exotickou barvu, nebyly blond, bílé ani zlaté a ani mysticky černé, vedle kterých by mohla její tvář vypadat jako z podvodního světa, ale ten oříškový odstín jí ještě dodával na jemnosti a doplňoval onu smetanovou bledost. Když se usmívala, mezi oblými rtíky odhalovala drobné bílé zuby. Jednoduše byla nádherná pro toho, kdo ji miloval. Elánius chmurně uvažoval o tom, proč se musel zamilovat zrovna do ní. Byla jeho úplným opakem. Jemu bylo čtyřicet, vlasy mu šedly, vrásek přibývalo, na holení kašlal často a rád, dost pil, měl každý den jako na talíři své mnohé fatální neúspěchy, žil z denních dávek sebepohrdání a nevěřil v lepší zítřek. Jakou by s ním měla budoucnost, i kdyby se nakrásně najednou rozhodla, že ho chce? Byl by jí schopen takhle zničit život, jen z obyčejné sobeckosti, touhy?♦ Bylo to ale zvláštní… Stačilo jediné ráno, kdy nebyl čas na nevybíravé řeči a věci se trochu zvrtly v boj o život, a tolik je to sblížilo. Bez sarkasmu a ignorace se jim podařilo postoupit o značný krok v jejich vztahu. Elánius objevil několik dalších vlastností, které jí mluvily ve prospěch, a doufal, že i on projevil dostatek starosti a nasazení, aby si o něm přestala myslet, že je bezcitný. Z hlubokých myšlenkových pochodů Elánia vyrval třesk zdola, jako by někdo zuřivě rozrazil vchodové dveře. Kapitán se nejdřív jemně vyprostil ze sevření Anniny ruky, pak se vztyčil jako podrážděný had a seběhl po schodech dolů. V hale stál jakýsi postarší muž vcelku impozantního vzhledu, jenž byl oblečen jako typický Ankhský hrabě. Za ním přiklusalo několikero sloužících s nosítky. Elánius ho sice v životě neviděl, byl si ale jistý, že ví, kdo to je. „Kde je?“ vyštěkl na něj Farrell, jakmile si ho všiml. Kapitán pokynul směrem ke své pracovně. „Je v pořádku, ale zrovna spí. Nemělo by se - “ Hrabě ho v nejmenším neposlouchal. Vyrazil instinktivně přímo k pracovně a při tom vrčel. „Tak tohle je poslední kapka! Nechá se zaměstnat v takové díře, kde na ni ani nedohlédnou. Mohla zemřít, vy nestydatí neznabohové!“ Elánius zamrkal, ale rychle se vzpamatoval, předběhl hraběte přede dveřmi a postavil se k němu čelem v silně výhružném postoji. „Potřebuje klid,“ zaprskal. „Ne zuřící otce!“ „Že zrovna vy víte nejlíp, co moje dcera potřebuje,“ zašklebil se na něj Farrell a nečekanou silou uhnul Elánia z cesty. Ke kapitánovu překvapení ale nezačal na dceru křičet. Klekl si k lůžku a pohladil ji po vlasech. „Chudinka malá,“ zamumlal si pro sebe. Pak kývl na sloužící, kteří přispěchali nahoru za ním. Opatrně ji zdvihli. Anna zasténala. „Klid, drahoušku, už bude dobře,“ tišil ji hrabě a s pomocí sloužících ji uložil na nosítka. Zamířili ke dveřím. „Tak počkat, kam to s ní jdete?“ vyštěkl Elánius. „Tato dáma jde domů, mladý muži, kde měla být po celou dobu, kterou byla tady,“ zavrčel Farrell. Elánius se zamračil, neboť se v žádném případě neztotožňoval s oním oslovením, které mu navíc z hraběcích úst znělo skoro jako urážka. „Bude v péči lékařů. A slibuju, že se 

Za takovýhle přístup bych zrušila věci typu „dar z nebes“. Jestliže má člověk opravdu pocit, že si to nezaslouží, asi to tak bude.

postarám o to, aby sem už nevkročila. Teď nám laskavě uhněte z cesty, nebo vám udělám ze života peklo!“ „Tati!“ ozvala se chabě Anna. „Anno, drahoušku, jak se cítíš?“ „Já odtud… nechci. Nechte mě… tu…“ zachraptěla ztěžka a pokusila se natáhnout ruku k Elániovi. „No ovšem, už vidím, jak se tady o tebe postarají,“ vrhl Farrell nebezpečný pohled na kapitána a uhnul s Annou z dosahu jeho napřahující se paže. Se sloužícími přešli odpočívadlo, sešli schody a zmizeli venku v kočáře, jenž stál před strážnicí. Elánius se na chvíli opřel o stěnu a nechával na sebe padat všechny pocity z právě proběhlých událostí. Pravda, nebyly všechny špatné, ale ten zbytek bohatě stačil na těžce depresivní náladu. Usoudil, že jediným světlým bodem v jeho nejbližší budoucnosti bude láhev Medvídkovy whisky schovaná v jeho stole. Napadlo ho, kdo asi stačil tak rychle vyzvonit, co se jí stalo. Policisté byli všeobecně jedna z nejlepších součástí šeptandy, ale přece jen musel být někdo tím vrcholkem. „Noby?!“♦



Vyžvanili to s Fredem v hospodě, kde sedělo mnoho pozorných uší spojených s velmi rychlýma nohama. Farrellovi se nikdy necpali do armády, ale vždy byli od přírody diplomaty a své slovní zbraně si obstarat uměli.

Když se Anna opět probudila, byla již v paláci. Cítila pod sebou měkkou teplou postel a na sobě měkkou teplou přikrývku. Dokonce rozpoznala, že je převlečená do své noční košile, ačkoli netušila, jak se to stalo. Ruce už neměla od krve. Kolem to vonělo čerstvými růžemi, voskem a drahotou. Nechtělo se jí otevírat oči, protože věděla, kde je. Když ale zaslechla jakýsi tichý zvuk, nakonec to udělala. Huňatým kobercem k ní od okna kráčel Havelock. Anna se vyčerpaně usmála. Sedl si k ní. Chvíli si ji jen upřeně prohlížel, jako by ji viděl poprvé v životě a naprosto mu vyrazila dech. Pak ji zuřivě políbil na čelo a na obě tváře a pevně ji objal. Anna radostí vydechla, že zase jednou projevil tolik lásky a objala jej na oplátku. „Jsem tak rád, že jsi ještě mezi živými a v jakž takž v pořádku, srdce,“ zachraptěl, když ji pustil. Zůstal ale obličejem blízko u ní, jako by se bál, že mu zmizí, pokud si nedá pozor. Pohladila ho po tváři. Ve světle několika svíček se mu prohloubily vrásky a jeho obličej vypadal unavený. „To už je večer?“ zeptala se ospale. Havelock si povzdechl. „Ano, drahá. Je večer třetího dne od té otřesné události.“ „Cože?“ To Annu probudilo. „Proboha… Co jsem dělala?“ „Povětšinou spala, ale občas jsi něco mumlala, dokonce i vykřikovala, a měl jsem dojem, že by se na tobě dala usmažit amoleta,“ odpověděl trpělivě Havelock. Neustále si ji prohlížel, jako by hledal známky toho, že se ještě pořád nevzpamatovala. „Poslyš, to tobě vděčím za to, že jsem tady?“ nadhodila Anna a snažila se, aby v jejím hlase nebyla příliš slyšet výčitka. Havelock si opět povzdechl a stiskl jí ruku. „Zlato, pacientův klid znamená být v prostředí, kde lidé nedupou nohama, nehulákají po sobě, nekouří ani nepijí, nejlépe, když u pacienta vůbec nejsou. Hrabě se milostivě uvolil volat k tobě Mechorosta. Strážnice Noční hlídky by pro tebe rozhodně nebylo to nejlepší.“ Anna se zachmuřeně dívala před sebe a přemýšlela. „Elánius by se o mě postaral,“ řekla tiše. „Čím si od tebe vysloužil takovou důvěru?“ naklonil Havelock hlavu ke straně a dal si záležet, aby v jeho hlase nebyla ironie příliš znát. Anna pokrčila rameny a zamračila se. „Nevím. Prostě mám ten pocit. Už dřív jsem to cítila, ale tentokrát se to plně projevilo. Kdyby se o mě nepostaral dnes v noci, mohla jsem být mrtvá.“ „Je to možné. Nechoval se k tobě ale nejlíp, i když ses snažila.“ „No… Víš, on má občas dojem, že mi musí předhazovat něco špatného, a pak neví, kdy přestat. Ten chlap je hrozně tvrdohlavý. Ale když pak vidí, jak mi z toho je, nakonec je mu to líto a zkouší to vyžehlit. Někdy sice způsobem, který to naopak zhoršuje, ale je v tom aspoň ta snaha. Víš… viděla jsem mu až do žaludku. Jak se na mě podíval, když jsem to schytala, viděla jsem všechno, co sám tak nerad ukazuje. Myslím, že má dobré srdce. Jen trochu drsnou slupku.“ Všimla si, že ji Havelock jaksi podivně pozoruje. „Co je?“ „Měl jsem dojem, že hoříš, a ne kvůli horečce,“ usmál se tajemně. „Otec se zmiňoval o tom, jak jste odtud odešli. V jeho hysterickém výkladu jsem pochytil pár zajímavostí. Nechceš mi o tom třeba něco říct?“ nadhodil nevinně. Anna si byla jistá, že Havelock velice dobře tuší, co se v ní odehrává, ačkoli z ní nemá v úmyslu nic páčit, pokud by mu nic povědět nechtěla. Jeho výraz však byl nanejvýš zvědavý. Věděla, na co naráží. Přestože byla nadopovaná bylinkami a plála vysokými teplotami, nebyla tak úplně mimo vnímání. Chytila ho za ruku zčásti vědomě, ačkoli pravdou bylo, že léky jí dodaly tu správnou šílenou odvahu. Chtěla se cítit v bezpečí a našla to nejlepší útočiště, které bylo právě k dispozici. Bylo to v tom, jak se ji kapitán snažil ochránit před jejím vlastním otcem. Nebylo to žádné nejisté „Ale -“, on se prostě postavil hraběti do cesty jako velmi cílevědomá překážka a řekl „Ne.“, jako by si s ničím nebyl jistý víc, než tím, že chce, aby Anna zůstala na strážnici. Pak, jak k němu spontánně vztáhla ruku, neváhal a pokusil se ji chytit. Chtěla mu vyjádřit vděk, dát najevo, že je jí u něj dobře a že mu věří. Neuvědomila si, že by kromě toho mohla naznačit něco jiného. Nepříjemně ji praštilo poznání, že se dostala právě tam, kam se dostat nechtěla. Při myšlenkách na Elánia jí začalo nebezpečně zrychlovat srdce. Jeho charakter na ni působil víc

než kdejaká kampaň na podporu hladovějících dětí. Nikdy nebyla příznivkyní drsných neoholených mužů, ale v jeho případě to viděla jako znak cynismu, jenž u něj vypěstovalo to, co si v životě prožil. Z vlastní zkušenosti byla ochotná tvrdit, že cynickými se v průběhu života stávají především ti, které příliš zraňuje pohled na špinavý, nespravedlivý a zlý svět. Neznala ho sice natolik, aby mohla soudit, byla však přesvědčená, že kapitán Elánius je kdesi v nitru idealista a romantik. Tahle image někomu takovému neskutečně slušela. Potkala už asi jednoho nebo dva takové muže. To ji ovšem jen ujistilo v dříve pouze pubertální jistotě, že ji žádný charakterní a skvělý muž nečeká. Vždycky si vybrala špatně. Ti, kteří ji kdy čím oslovili, se dali zaškatulkovat do čtyř skupin: a) zadaní, b) hajzlové, parchanti, atd., c) ti, co o ni nestáli, a d) ti, kteří vůbec nevěděli, že existuje. V nejlepších případech byli rovnou ve všech kategoriích. Její motto, které ji jednou napadlo, znělo „jak přišli, zase i odejdou“. Naučila se s tím žít. Věděla však, že není schopná zamrazit svoje srdce tak důkladně, aby jej opět někdo nedokázal rozehřát a spálit na uhel… V tuto chvíli si nejvíc přála, aby Elánius nebyl tím, kdo rozdělá ten zrádný oheň. Havelock ji pozoroval a vnímal její mlčení jako těžkou zamyšlenost. Znovu jí stiskl ruku. „Jestli si o tom nechceš promluvit, nějak se s tím vyrovnám,“ usmál se povzbudivě. Anna si povzdechla. Chvilka upřeného pohledu z očí do očí řekla svoje. „Možná už vím, co hledám,“ hlesla, „ale nevím, jestli to hledá mě.“ „Nic není ztraceno. Oťukáváte se. Třeba jednou přijde s tím, že už to nemůže dál skrývat, nebo něco podobného.“ „To se děje v červené knihovně, drahý,“ opáčila znechuceně Anna. „Tady jde o výsledek, nikoli o průběh a sloh, malá,“ usmál se Havelock. „Poslyš, já vím, že tě nijak nepřesvědčím, ale aspoň o tom zkus uvažovat. Ještě neztrácej víru, máš život před sebou. Neměla bys to zavrhnout.“ „Ano a ponechat si všechny plané naděje,“ přikývla Anna s pochopením. „Have, mě to mučí, chápeš? Ono to vždycky dopadne stejně… Nerada strkám ruce do ohně, když vím, jak pálí. Něco mě nutí to zkusit, ale mozek říká stop. Takových už bylo…“ „Možná je zrovna tenhle jiný. Raději zkusit, než si pak vyčítat, žes možná propásla životní příležitost.“ Anna se uchechtla, ačkoli věděla, že má bratránek pravdu. Rána na břiše se bolestivě ozvala. Přiložila si na ni dlaň. „Můžu?“ dotázal se Havelock s pozdviženým obočím. „Taky bych se podívala,“ přikývla Anna a odtáhla pokrývku. I přes noční košili prosvítala lehká červeň v místech zranění a když ji vyhrnula, zjistila, že má obvázaný celý pas. „Bolí to moc?“ „Jen jak se hýbu, když na to nemyslím, skoro to nevnímám.“ „Jinak je ti už lépe? Teplota ti trochu klesla, ale pořád jsi hrozně bledá.“ „Bude to dobré, Havelocku.“ Zachumlal ji zpátky do peřin. „Zlato, opravdu z něj máš dojem, že k tobě nic necítí?“ zeptal se opatrně po kratší úvaze. „Podívej, drahý, nevidím důvod, proč si naivně myslet, že mě miluje až za hrob,“ protočila Anna oči, protože na to už chtěla zapomenout. „Je sklíčený,“ pokrčil rameny Havelock. „Chová se divně. Co jsem slyšel, pije na žal. Někomu se mu v hospodě podařilo z něj dostat, že kvůli ženě.“ „Kolik ženských bydlí v Ankh-Morporku?“ ušklíbla se. „Nestýká se s jinou než s tebou.“ Anna se už dávno přestala divit tomu, že Havelock věděl prakticky o všech všechno. „Co já vím, třeba se mu vrátily vzpomínky na nějakou dávnou lásku. Nedávno mlel něco o tom, že ho podvedla nějaká žena. Moc mu rozumět nebylo, ale možná měl na mysli zrovna tohle. Má deprese. Může to být z čehokoli.“ Havelock se jí upřeně zadíval do očí, zatímco si hrál s prsty její ruky. Anna sklopila pohled. „Zkusíš se o tom ještě přesvědčit?“ zeptal se tiše. „Vždyť za ním nemůžu. Trávomil by mě zabil, kdyby zjistil, že jsem vstávala, a rodiče jakbysmet. Navíc se na to ani necítím.“ „Ani mě nenapadlo, že bys ty chodila za ním, beruško.“

„Rodiče ho sem nepustí.“ Havelock pozvedl obočí. „No tak jo, dobrá,“ souhlasila Anna neochotně. „Ale varuj mě předem, ať se můžu připravit, nechci, aby mě viděl celou otlačenou a rozcuchanou.“ „Ovšem, zlato,“ usmál se Havelock a políbil ji na čelo. „Teď bys měla zase spát. Potřebuješ sílu. Nemáš hlad?“ „Ne, ale pila bych.“ Havelock jí podal zdobený pohár. Anna nakrčila nos. „Ach bohové,“ zamručela, ale vzala si jej a zhluboka se napila. Pak si otřela ústa hřbetem ruky. „To tě učí úžasní muži hlídky?“ nadhodil Havelock. Anna po něm střelila pohledem. „Nech si to, laskavě,“ zašklebila se, načež se oba zasmáli. Kapitán Elánius se ploužil ulicemi a sem tam kopl do nějakého toho kamínku. Připadal si podvedený. Už čtyři dny neslyšel o Anně ani zmínku kromě občasné poznámky někoho z mužstva. Vyptal se po okolí, kde přesně leží Farrellovic sídlo a čas od času se na ten zámek zašel podívat. Nepomohlo mu to ani trochu. Na pozemcích se občas někdo mihl, ale jestliže si ho vůbec všiml, vrhl po něm veskrze podezřívavý pohled. Těžce pochyboval o tom, že by ho někdo byl ochoten pustit dovnitř, natož k Anně. Znovu kopl do kamene. Netušil, co se s ní děje a dělal si starosti. Kdoví, jak se tam o ni starají? Elánius by jim upřímně radil, aby to bylo co nejlépe, protože už při vzpomínce na ten její násilný únos ze strážnice zlostně zatínal ruce v pěst. Na druhou stranu ho zaráželo to, že to vypadalo, jako by mu věřila. Ta omámená gesta možná neznamenala celý svět, ale přece jen to bylo něco, co Elánia hřálo na srdci. Po tom, co si vzájemně řekli, nechtěla z hlídky pryč, ani když zjistila, jak nebezpečné to může být. Nechápal, jak k tomu mohla dojít, ale byl rád alespoň za něco. Došel ke strážnici, vyloudal se po schodech do své pracovny a zhroutil se do křesla za stolem. Chvíli jen tak seděl, zíral do prázdna a vychutnával si svou frustraci a nenaplněnou lásku k děvčeti polovičního věku, než byl sám. Když se obtěžoval přeletět pohledem papíry na stole, shledal v nich nepatrnou změnu. Chvíli nemohl přijít na to, co to je. Vzápětí znechuceně popadl obálku s pečetí patricijského úřadu a roztrhl ji. Přečetl si vzkaz. Pak si ho přečetl znovu. Po nějaké chvíli došel k názoru, že svět má obdivuhodně zvrácený smysl pro humor. V dopise stálo: Kapitáne Elánie, lady Farrellová se nechává slyšet, že by si přála vaši návštěvu. Jestliže vám v nabitém programu papírování a hlídkování zbyde nějaký čas, dostavte se, prosím, do sídla hrabat Farrellových v pátek patnáctého června ve dvě hodiny odpoledne. Rufus Važuzel, sekr. kanc. Patr. A.-M., v. r. Elánius si vzdáleně uvědomoval, že by ho zajímalo, proč „přání lady Farrellové“ vyřizuje Patricijův sekretář. To však bylo vedlejší. Momentálně byl u vytržení. Nevěděl, co si má myslet o tom, že ho Anna chce vidět a podařilo se jí kvůli tomu zdolat i zatvrzelého otce. V prvním okamžiku mu poskočilo srdce a zalil ho lepkavě růžový pocit blaha. V tom dalším mu došlo, že mu taky možná chce říct, že odchází, je jí to líto a že mu to chtěla podat osobně. Nebyl si jist, co by mu vyhovovalo lépe, jestli její odchod nebo nějaké milejší důvody. Obojí každopádně bude zdrojem jeho dalšího trápení. Nakonec se rozhodl. Vylétl ze židle jako střela a vrhl se ke dveřím. Schody bral po dvou. Ve vchodových dveřích se srazil s Tračníkem a přistál na zemi. „Omlouvám se, pane,“ nakrčil seržant čelo. Pak se mu na tváři objevila zvědavost. „Kam jste tak spěchal, jestli se můžu zeptat?“ Vytáhl kapitána na nohy.

Elánius po něm vrhl nebezpečný pohled, ale usoudil, že nemá cenu tajnůstkařit. „Za Annou,“ pokrčil rameny. „Teď? Vždyť jsou čtyři ráno, kapitáne. Nezlobte se na mě, ale já bych řekl, že by nebyla nadšená, kdybyste ji teď budil. Zvlášť v tomhle stavu.“ Tračníkův klidný tón vehnal do Elániovy mysli trochu logiky. Sklesl. „Máš pravdu, Frede,“ povzdechl si. Znovu se podíval na vzkaz, který zapomněl v ruce. Patnáctého června ve dvě. Dnes bylo patnáctého. To znamená, že si počká ještě kolik…? Celých deset hodin. „U bohů,“ zasténal a svalil se na lavičku. „Určitě bude v pohodě, pane,“ řekl povzbudivě Tračník, který si to vyložil po svém. „To děvče je z kurážnýho těsta. Vždyť to má i ve jméně.“ „Hmm?“ vytrhl se Elánius z chmurných myšlenek. „Měl jsem jenom dojem, že si to vyčítáte, kapitáne.“ „Jak bych nemohl? Vůbec jsem ji neměl brát do hlídky, tohle není místo pro dívky jako je ona! Kdybych věděl, co se stane…“ „Jenže vy jste to nevěděl, pane. Nikdo to nevěděl. Není to vaše chyba. A navíc, sám Patricij přece chtěl, abyste ji přijal.“ Elánius se na okamžik odmlčel. „Co je to pořád s tím Vetinarim? Je snad jeho adoptivní dceruška, či co?“ ucedil nevrle. „Je to jeho sestřenice. Karotka mi to říkal.“ Kapitán zůstal strnule zírat. „Cože?“ nechápal. Pak mu ve tváři blesklo poznání. „To je ona? Proboha, představoval jsem si ji jako poloupírku s mrazákem místo mozku, podobnou jemu!“ „Patricij je evidentně unikát,“ pokrčil rameny Tračník. „Dáte si čaj, pane?“ Zatímco se Elánius vzpamatovával, odploužil se seržant do kuchyně a postavil na čaj. Po chvíli slyšel bouchnout dveře pracovny.

Někdy kolem poledne Annu probudil hlas. Ke své nelibosti shledala, že vedle ní s obvyklým přezíravým výrazem sedí matka a v rukou svírá šálek čaje. Annu ani nenapadlo, že by jej nesla jí, a matka také vzápětí uchopila hrneček za ouško a důstojně usrkla. „Dobré ráno, zlato. Jak se cítíš.“ Matka nepokládala otázky. Cokoli řekla, znělo jako konstatování. Na to, aby změnila tón, potřebovala být vrcholně rozčilená, ani toho jste však nedosáhli snadno, jelikož věci, které se jí nelíbily, jednoduše ignorovala jako pravý aristokrat. V jistém smyslu by se tu našla podobnost s Havelockem, ale to by se člověk musel dívat při velmi nekvalitním světle. „Skvěle,“ zalhala Anna. Měla dojem, že se jí rozpouštějí vnitřnosti. Pohled na matčinu krásnou tvář podobnou netečné soše jí nijak nepřidal. „Ten nezodpovědný a neschopný idiot by tě klidně nechal zemřít a nemrkl by okem,“ poznamenala matka. Kdyby ji Anna neznala, úžasem by nevěděla, co na to říct. „Že to říkáš zrovna ty,“ opáčila však jízlivě. Nitro jí začínalo vřít. Matka se ovšem nevzrušovala. „Už tě tam nesmíme nechat znovu jít. Myslela jsem původně, že je to nebezpečné pouze pro tvoji pověst, ale jak vidím, ani tvůj půvab by nemusel zůstat bez úhony,“ vedla dál svou. „Podívej se na sebe, dítě, vždyť máš rozbitý ret.“ Kdyby Anna neležela, lehla by. A nemít prostřelené břicho, tak smíchy. Taková absurdnost už vás nemohla vytočit, tomu jste se museli smát. Možná až nad Anninou rakví by milovaná matička pro formu uronila slzičku. „Čemu se směješ, zlato.“ A ona to vážně nevěděla, pomyslela si Anna. „Havelock přemluvil tvého otce, aby k tobě volal doktora Mechorosta. Myslíš, že je moudré svěřovat se do péče obyčejnému felčarovi. Já mu nikdy nevěřila. Ty jeho metody mi nahánějí husí kůži.“ „Z metod těch vašich takzvaných doktorů se zase mně dělá na zvracení,“ opáčila konverzačním tónem Anna. „Už půjdu,“ dopila matka čaj. „Pletu zrovna pěkný pár dupaček a hrozně se na to těším. Člověk by se měl mít čím zabavit, nemyslíš. Snídani ti donesou.“ Vstala a odešla. „Teď zase dupačky,“ zakoulela Anna očima. „Ta ženská se fakt příšerně nudí.“ Když takto osaměla, její myšlenky se nekontrolovatelně rozprchly na všechny strany. Vzpomněla si na Havelockův slib. Zdalipak na ni v posledních dnech myslel? Když se pustila do snídaně, kterou přinesla služebná, měla Anna pocit, že žvýká koberec. Raději toho nechala a vypila pouze pohár ovocné šťávy. K jejímu milému překvapení vešel doktor Mechorost. „Trávomile,“ usmála se. Oplatil jí úsměv poněkud roztěkaně. „Dobré odpoledne, lady,“ pozdravil. „Tedy, to byl zase výstup. Váš otec mě opět poučil o tom, co mi udělá, jestli se vám pokusím něco provést,“ oznamoval, zatímco si odkládal. „Doufám, že se vám daří ho ignorovat.“ „Vzhledem k tomu, že to všechno by mohl udělat kývnutím hlavy, to někdy nejde tak snadno,“ povzdechl si a sedl si na židli vedle postele. „Přece víte, že mám pro vás silnější kartu – Havelocka. Žádné starosti.“ „Ano, ale ani Patricij se nemůže zabývat každou maličkostí,“ oponoval. „Samozřejmě, lady, vy pro něj rozhodně maličkostí nejste,“ dodal, „ale není dobré se na to spoléhat.“ „Upřímně doufám, že by mě nevystavil tomu nebezpečí, že bych se musela protloukat životem bez doktora,“ pousmála se chmurně Anna. „Je jediný, komu na mě záleží ve všech směrech.“ Mechorost po ní přes horní okraj brýlí vrhl okem. „Možné to je. Já bych ale řekl, že třeba takový kapitán Elánius postrádá dech pokaždé, když si na vás odloží pohled,“ nadhodil s nevinným úsměvem. Anně ztuhl úsměv. „Nedělejte si ze mě srandu, Trávomile.“ V jejím hlase zaznělo varování. „Ano, já vím, skepse je prostě skepse, a možná se taky mýlím, ale stejně mám ten neodbytný pocit, že je do vás zamilovaný až po uši,“ nasadil smířlivý tón. Anna zavřela oči, zaklonila hlavu a opřela se. Bylo toho na ni moc. Už s tím začal i Trávomil. Může snad opravdu věřit tomu, co říkají? Ale co oni o tom můžou ksakru vědět?

Elánius nebyl chlap, do kterého se vidělo snadno. Havelock ho sice znal už dlouho, ale nikdy s ním nestrávil celou noc na hlídce pod nestydatou palbou jízlivých poznámek. Na druhou stranu však na něj oba právě proto měli mnohem objektivnější názor. Za zamyšlení ji vytrhl Mechorost, když se lehce dotkl její paže, aby ji vrátil do reality. Anna zamrkala na pohár, který se jí vznášel před nosem. „Musím vám vyměnit obvaz,“ vysvětlil. Anna se napila nahořklé tekutiny a blažený pocit uvolnění se jí rozlil po celém těle. Za okamžik už ránu téměř necítila. Opatrně si pod peřinou vyhrnula košili. Doktor ji sice v zájmu zdraví před pár lety nahou už viděl, ale to byl akutní případ a rozhodně netrpěla touhou ukazovat se víc, než bylo nezbytné. Navíc jeho poznámky typu „krásné boky, lady“ ji vždy uváděly do smrtelných rozpaků. Už nebyl nejmladší, ale zdaleka ještě ne tolik starý, aby mu odumřely buňky citlivé na ženskou krásu. Anna raději zavřela oči, když odhalil hojící se ránu. Krev jí příliš nevadila, ale pohled na čerstvé maso měl tendence vracet pozřené jídlo zpět na svět. „Vypadá to výborně, lady,“ pochválil si Mechorost, když ránu vyčistil a nově obvázal. „Máte štěstí, že ten blázen používal obyčejné šípy. Ranka je minimální, jen se potřebuje zahojit i uvnitř, což potrvá. Kdyby to byla jedna z těch ošklivých přezdobených střel, s největší pravděpodobností byste to nepřežila, i když by vás zasáhla tak šťastně do místa, kde se náhodou nenachází nic příliš důležitého.“ „To jsem ale nadšená,“ poušklíbla se Anna. „Být vámi to s tím sarkasmem nepřeháním,“ usmál se doktor. „Dnes nemáte náladu, co?“ „Připadám si absolutně zbytečná.“ „To se stává…“ „Mně pořád.“ „Ale zbytečná vůbec nejste, to je hlavní.“ „A nějakým argumentem byste to nepodložil?“ Mechorost si povzdechl. „Víte, že chovám respekt k vaší mentální vyzrálosti, ale teď mi, s prominutím, připadáte jako zakomplexovaný puberťák.“ „Díky,“ ušklíbla se opět Anna. „Neberte si to osobně. Chci tím jen říct, že nemáte pravdu. Třeba pro takového lorda Vetinariho jste pravděpodobně jediný člověk na světě, kterého miluje. U něj nikdy nebylo obvyklé, že by někomu projevoval lásku, rozbíjíte mu image. A co se týče Elánia… No, snad časem sama prozřete. Nevím, jak k tomu přistupuje, ale jak říkám, je až po uši.“ Anna se rozhodla to ignorovat. Kdoví, třeba to je pravda. Ale momentálně nebyla s to uvěřit jakékoli možné světlé stránce svého života. „Doufám, že vám otec platí.“ „Ale ano. A kupodivu i docela slušně. Kdybyste tak ale viděla jeho výraz…“ protočil oči Mechorost. „Myslíte něco na způsob vzteklého kapesního čokla, kterého někdo majznul přes uši?“ „Řekl bych, že to byl výstižný popis.“ „Jeho oblíbená vizáž. Každopádně děkuju za péči.“ „O vás bych se postaral i zadarmo,“ usmál se Mechorost. „Hlavně se nepokoušejte lézt z postele nebo se rozčilovat. A kdyby to hodně bolelo, máte co pít,“ mávl rukou k lahvičkám, které jí zanechal na stole. „Už víte, jak se s tím zachází.“ „Ovšem, díky. Mějte pěkný den, Trávomile.“ „Příjemné ležení, lady.“ Anna si už myslela, že konečně zas půjde spát, když znovu někdo vešel. Vrchní pradlena, paní Ožehlová, přišla s jejím županem, mísou vody, kartáčem na vlasy a čistým spodním prádlem. „Tady máte cosi na sebe a nějaký čistý spoďáry, paninko,“ oznámila jí. „A mám vám pomoct se voblíct a upravit, páč vám prej za chvíli přijde nějakej šamstr.“ Annině mozku podjela kola, jak rychle se pokusily rozjet její myšlenky. Že by přišel Elánius? Rozčileně si uvědomila, že snad každý tu má pocit, že spolu něco mají. Kromě nich. Pradlena Anně pomohla s oním prádlem a pak vstát. Anna si opláchla obličej a učesala vlasy.

Ozvalo se zaklepání na dveře. Anna měla župan u loktů, ale nepovažovala to za problém. Pozvala příchozího dál. Elánius opatrně vešel dovnitř. Když je pohledem našel, jeho obličej dostal ztuhlý výraz někoho, kdo právě trpí návalem pocitů, které nechce ukázat. „Kapitáne,“ pousmála se Ann. „Farrellová,“ odkašlal si Elánius. „Salutovat vám snad nemusím, když nejsem ve službě,“ pozdvihla tázavě obočí. „Nejsem si jistá, jestli bych se zvládla postavit do pozoru a k tomu ještě zvednout ruku.“ „Není třeba,“ přikývl a v duchu dodal: ačkoli salutování a nějaké to „pane“ je jediné, co ještě Hlídce zůstalo z důstojnosti. Když byla Anna oblečena, podepřená pradleniným ramenem se schystala s ženinou pomocí dopravit zpět do postele. Zabránil jí v tom úžas, jak pohotově se Elánius vzchopil a ocitl se jí po boku. „Můžu pomoct?“ nabídl rámě. Vzduch kolem nich se okamžitě naplnil rozpaky a Elánius se poškrabal na hlavě. Zdržel se však hloupých nápadů, jako byly jízlivé poznámky. Paní Ožehlová to nakonec vyřešila za něj. „No, tak když už je tu pořádný chlap, co se nestydí pomoct ženský, já se pakuju. Přeju příjemnou zábavu, panstvo.“ Když se zabouchly dveře, pomohl Elánius Anně k posteli. Sedla si a vydechla. „Díky.“ Elánius rozpačitě postával. „Sedněte si, prosím,“ pohodila Anna rukou ke křesílku vedle své postele. Elánius se posadil, ale pořád vypadal značně nesvůj. „Ehm,“ začal. „Chtěla jste mě vidět, děje se snad něco?“ „No,“ poposedla si Anna do pohodlnější polohy a prohrábla si vlasy. „Především vám chci poděkovat. Udělal jste toho pro mě hodně a přestože jste nejdřív zkoušel, kam až můžete s těmi svými nepříjemnými průpovídkami zajít, nebyl jste na mě nikdy vyloženě zlý. Ty dva týdny v hlídce byly parádní. Dlouho jsem se tak nebavila. Nobyho vyprávění bylo vážně skvělé,“ usmála se pobaveně. Oh, pomyslel si Elánius, takže opravdu odchází. Zalil ho podivný pocit prázdnoty. Začalo mu to připadat absurdní. Ironie života. Přišla, aby se zamiloval, teď odchází, aby v soukromí tiše trpěl. No… aspoň že v soukromí. Třeba na ni díky tomu jednou zapomene. „Vzkážu to chlapcům,“ řekl dutým hlasem. „Budou rádi.“ Anna se nejistě pousmála. Elániovi se zdálo, že si ho nějak příliš prohlíží. Vzchopil se. Narovnal se, odkašlal si a nasadil odhodlaný výraz. „Jsem rád, že jsem měl v Hlídce policistku jako vy,“ prohlásil. „Doufám, že se vám dál bude dařit dobře. No, neprotahujme to loučení tak sentimentálním způsobem…“ Vstal. „Prostě sbohem. Třeba se na nás někdy zajdete podívat.“ Anna nechápavě zamrkala. „Prosím?“ Elánius ji obdařil pohledem podobně plným porozumění. „Co…?“ V té chvíli Anně přeběhl po tváři vítězoslavný výraz a vzápětí se zasmála. „Ale ne, kapitáne, já nechci odejít z Hlídky! Tedy jestli mě tam ještě chcete.“ Elánius na chvilku strnul. „Neodcházíte?“ „Ne,“ zavrtěla Anna s úsměvem hlavou. „Špatně jsme se pochopili. Jsem sice momentálně chromák, ale pevně věřím, že zas jednou budu běhat a snad i hlídkovat.“ Kapitán se pousmál a úleva mu téměř syčela z uší. „Samozřejmě, že budete. Ani jsem se nezeptal, jak se daří…?“ Myslel na to tak často, že na to nakonec málem zapomněl. Posadil se. „Výborně,“ usmála se Anna. „Byl tu Trávomil a dal mi zase něco na bolest, kromě toho tu zrovna sedí a mluví se mnou člověk, který byl nedílnou součástí oněch skvělých zážitků. Líp mi být snad ani nemůže.“ Elánius opět zrozpačitěl, ale ve skutečnosti jej to ohromně potěšilo. Řekl však jen: „To jsem rád. Kdo je Trávomil?“ „Doktor Mechorost, ten co mě zašíval.“ „Aha…! Já myslel, že zrovna jeho k vám váš otec nepustí ani za nic…“

„To Havelock,“ vysvětlila Anna. „Upřímně, kapitáne, nebýt jeho, nevím, jak bych skončila… Je to báječný člověk. Drží mě při životě nejen jeho péče, ale hlavně láska. Zastupuje mi prakticky všechny členy rodiny, protože na to své příbuzenstvo se sotva mohu spolehnout v něčem jiném, než je jejich touha po penězích.“ Anna se sice usmívala, když to říkala, ale Elánia naplnilo plno pochyb. Nebyl zamilovaný pouze do o dvacet let mladší hraběnky, ale ona dívka byla navíc miláčkem nejnebezpečnějšího muže ve městě. Stačilo by jí jen nedopatřením ublížit a litoval by toho po najednou velmi krátký zbytek svého života. Doufal jen v to, že ona sama by nechtěla, aby jemu, Elániovi, Patricij tak razantně přistřihl křídla i s hlavou. Přišla by tak o srdce, které tlouklo jen pro ni. „Jsem rád, že jste v pořádku. Bylo to děsné ráno. Neměl jsem vás vůbec brát do hlídky, podívejte, jak jste dopadla…“ Patricije radši nekomentoval. „Nemůžete za to. Vždyť jste mě chtěl seřvat, že jsem si nevzala ani tu kroužkovou košili. Pro příště si budu muset zapamatovat, že ve službě beze zbroje ani krok. Nemohl jste tušit, že se zas jednou přihodí něco zajímavého. Kromě toho jste to byl vy, kdo mě odnesl z toho ‚bojiště‘ a zaběhl pro doktora. Vždyť jste mi vlastně zachránil život, nehledě na to, že jste Trávomilovi ještě musel pomoct.“ „To byla občanská povinnost. Kdybych to neudělal…“ No, pomyslel si, touhle dobou bych se asi šel oběsit. Anna se rozhodla nezmínit o tom, že by částečně byla velice ráda, kdyby to už měla za sebou. A co se týkalo Elániovy ‚občanské povinnosti‘, dosti pochybovala o tom, že lidi zachraňoval jen kvůli tomu. „Poslyšte, kapitáne,“ nadhodila s úsměvem, „všiml jste si, že jsme se za celou dobu, co spolu mluvíme, nepočastovali sarkasmem?“ Elánius se poškrábal na hlavě. „Přece jen to jde,“ pousmál se. „Myslela jsem si, že v podstatě jste skvělý člověk. Jenom to nechcete ukázat.“ „Hm, já zas doufal, že je to naopak. Víte co, největší svině největší koryto mají.“ Anna se zasmála. „Já vždycky byla toho názoru, že čím větší koryto, tím tlustší a ošklivější svině. Ačkoli o Havelockovi to neplatí, ten jim vylepšuje průměr.“ Tomu se Elánius musel podivit. „O milém bratránkovi jste schopná tvrdit takové věci?“ „Jistěže,“ usmála se. „Nelžu přece, to jsou holá fakta a on s tím víc než ochotně souhlasí.“ „Ano, ty jeho poznámky typu ‚mám si snad připnout odznáček s nápisem Tyran‘? o tom svědčí,“ ušklíbl se Elánius. „Jako malá jsem se mu ten odznak pokusila vyřezat z bramboru,“ zubila se Anna. „Musel být nadšený.“ „Jo, ještě pár dní po tom se při té vzpomínce musel smát.“ Elánius si povzdechl. „Kéž bych nástrahy života nesl taky tak lehce.“ Anna se ho pokusila propálit pohledem. Elánius znejistěl a upřel zrak do podlahy. Nevěřícně se pousmála. „K ďasu,“ řekla procítěně. Kapitán opět vzhlédl. „Cože?“ „Ale nic.“ Tentokrát sklopila oči ona. Před duševním zrakem jí vytanul jeho obličej, tentokrát však bez úprav. S úžasem shledala, že její prvotní náklonnost k upraveným mužům přemohla náklonnost k Elániovi – najednou jí došlo, že jeho strniště, nenaložený výraz i cigareta v koutku je jí přece jen milejší. Byl nasáklý čímsi jako lákavým nebezpečím, přičemž v jeho přítomnosti se Anna naopak cítila příjemně a jistě. Elánius byl prostě rozporuplný muž a velice mu to slušelo. Rozesmála se. To poznání v ní vzbudilo podivné veselí. Jako by jí spadl kámen ze srdce. Elánius ji obdařil nechápavým pohledem. „Já se omlouvám, vážně,“ culila se Anna. „Neberte si to osobně. Jenom jsem si teď něco uvědomila a je mi mnohem líp než předtím. Upřímně, kapitáne, jsem moc ráda, že jste přišel.“ „To vám zrovna moje návštěva udělala takovou radost?“ nakrčil pochybovačně čelo.

Kdybyste věděl…, povzdechla si v duchu. Jak euforie přišla, zase zmizela. Bylo jí totiž jasné, že ani jeden z nich nejspíš nebude tak smělý, aby dal najevo, co vlastně cítí. Odpověděla však: „Jistěže. Je fajn zase jednou mluvit s člověkem, jako jste vy. I když ti předchozí se po čase stejně vyjevili jako grázlíci.“ Zajímalo ji, zda ho napadne, co tím asi myslela. Elánius sice vypadal zamyšleně, ale žádné šoky na něm zatím nebyly znát. A evidentně opět nevěděl, co říct. Nakonec znovu vstal. „Radši abych šel. Nebudu zbytečně otravovat. Musíte být unavená…“ Anna se natáhla a chytila ho za ruku. „Kapitáne, budu ráda, když zase přijdete. Kdykoli se vám bude chtít,“ vzhlédla k němu. Kdyby rozpaky nadnášely, dřel by hlavou o strop. Přesto se pokusil usmát. „Možná,“ odvětil nejistě. „Hlavně se uzdravte.“ Stiskl jí ruku v povzbudivém gestu, načež se osvobodil z jejího sevření. Několik metrů za dveřmi se zastavil a rozdýchal se. Nebyl si jistý už ničím. Věděl jen to, že za Annou zajde jen v případě, kdy pro něj zase pošle Vetinari. Takhle už ji vidět nechtěl. Netoužil po tom přidělávat sobě i jí další problémy tím, že by jí bezděčně dával najevo náklonnost. A co se týkalo nočních košil, možná by si měla dát pozor na otevírání oken na noc, neboť ještě neviděl tak něžnou dívku v tak svůdném kusu hedvábí. Nejen upíři pak nevědí, kam s očima. Skeptický hlásek v jeho hlavě poznamenal, že zatímco on bude uklízet pohled všude možně, jiný možná zatím nebude vědět, kam dřív s rukama. Tolik o tělesné přitažlivosti. Její tělo ho však neuchvacovalo tolik jako charakter. Mít ji za ženu by nejspíš bylo jako dostat se do ráje zaživa. I se všemi těmi čertíky, které jí dodávaly kořeněnou příchuť. Anna mezitím v ložnici zírala nevidoucíma očima na dveře. To Elániovo ‚možná‘ ji zamrzelo. Nic tím nesliboval, a tak ani nemusel plnit. Vsadila by se, že už ji nenavštíví. Kdoví, proč mu tak vadilo, když s ní měl zůstat sám bez společnosti jízlivostí. Copak se ti chlapi všeho tolik bojí?

Po útrapném a naprosto zbytečném večerním rozhovoru s otcem na téma hlídka se Anna druhý den ráno probudila v mizerné náladě. Rána zase vlezle bolela a štval ji celý svět. Kolem jedné zaregistrovala příchod doktora Mechorosta. Přinesl s sebou teploměr a podlouhlý, tenký balíček. „Byl to jediný volně se povalující šíp celý od krve, který byl v dráze onoho, co trefil vás. Kapitán Elánius si nebyl jist, zda vás o potěší, každopádně však řekl, že by to mělo být vaše.“ Anna konečky prstů vzala střelu z látky, ve které byla zabalena. Člověk by napůl čekal, že se stane něco zvláštního, když se ho dotkne, nebo aspoň že ten kus dřívka bude nějak výjimečný, ale byl to obyčejný dřevěný šíp s křivým hrotem. „Smůla, že byl tak tenký a hladký,“ poznamenala. Mechorost pozvedl obočí. „Snad byste raději nezemřela?“ zeptal se tónem, který naznačoval, že kladná odpověď by byla trestným činem. „Podívejte, Trávomile… co já vlastně mám?“ nadhodila řečnicky. „Ignorantskou, studenou matku, bezohledného, cholerického otce a věčnou smůlu na chlapy. Chtějí mě provdat za nějakého snoba, pronásledují všechny mé činy a snaží se je řídit, v žádné společnosti mě nepřijmou a Elánius…“ Zarazila se. Co Elánius? Záleželo jí na něm tolik, aby se kvůli němu trápila? Asi ano. A to bylo to nejhorší. Mechorost ji počastoval dlouhým vážným pohledem. „Vidíte to příliš černě, drahá lady. Nic nemusí být takové, jakým se to zdá. Věřím tomu, že by vás postrádala slušná řádka lidí. Navíc jsem slyšel jakési teorie o tom, že Smrť si pro nás přijde, až bude náš čas odejít, a myslím, že zrovna vy máte obrovský životní potenciál. Víte přece, že všechno se děje z nějakého důvodu. Každou změnu k lepšímu doprovází špatné události. Vím, o čem mluvím, lady, táhne mi na šedesátku,“ pousmál se nevesele. Stále se na ni díval, ovšem tentokrát přes skla brýlí, nikoli přes horní okraj, jak to míval ve zvyku, když mluvil s pacienty. Nalil jí do poháru s vodou malou dávku sedativa a nechal ji vodu vypít. Pak teprve pokračoval. „Co se týče kapitána, nevím jak vy, ale on těžce trpí jednou rozšířenou chorobou.“ Anna se zamračila a v očích se jí objevila starost. „Nevšimla jsem si ničeho. Jak je nemocný?“ Mechorost si povzdechl. „Trpí láskou k vám, lady. A jestli jsem to správně pochopil, kdyby snad ne, odpusťte, trpíte vy oba tím syndromem chronické zabedněnosti, který je typický pro ty zamyšlené lidi, kteří se od sebe na svůj vkus až příliš liší společenským postavením nebo věkem.“ Annu to v první chvíli popudilo a chtěla něco říct, nakonec ji to ale přešlo, jen sklonila hlavu a zavřela oči. „Věříte tomu, že byste spolu nemohli být?“ zeptal se doktor tiše. „Já si myslím, že hlavně on nebude chtít. Už mě nehodlá navštívit, že? Proto ten šíp dal vám, než aby ho přinesl sám?“ Měla co dělat, aby se jí netřásl hlas. „Bojí se citů. Už zřejmě mnohokrát se spálil a je příliš cynický, aby uvěřil, že ho ještě čeká láska. Nedivím se mu ani, že je přesvědčen, že vás nemůže mít – prostě není ten správný člověk, kterému by vás kdo byl ochoten svěřit. A ohledně vás, myslím, že on má také dojem, že byste ho nechtěla. Všechno to sice má svoji logiku, ale zapomíná se na to, že láska zdaleka není logická věc… Možná byste s ním mohla promluvit.“ Anna okamžik nebo dva polykala slzy a snažila se, aby to doktor neviděl. „Trávomile, prosím, vzkázal byste Havelockovi, že bych ho moc ráda viděla?“ Pokusila se, aby to vyznělo klidně, ale už to nešlo. Když Mechorost odešel, pracně vstala a jala se pátrat po své zbroji. Nakonec ji objevila téměř nedotknutou ve skříni, kam si odkládala kabáty. Odepnula z hrudního plátu odznak a chvíli si jej prohlížela. Nechtěla být sentimentální, ale srdce jí skučelo bolestí. K jejímu překvapení vešel Havelock. Nečekala jej tak brzy. Možná sem už jel, po cestě potkal doktora, který mu vyložil Annin psychický stav, a přispěchal. Zlatíčko, povzdechla si v duchu. A skutečně – na tváři měl ustaraný výraz a jeho pohyby byly lehce zrychlené. Jakmile ji spatřil opírat se o dveře skříně na protějším konci ložnice, několika ráznými kroky došel k ní, nekompromisním pohybem ji vzal do náruče a zdvihl.

„Drahá, co to děláš, máš ležet,“ vyčetl jí zamračeně a odnesl ji do postele. „Jsi ještě moc slabá na to, aby ses promenádovala po místnosti a truchlila nad odznakem,“ dodal, když mu pohled padl na placku, kterou svírala v dlani. Anna zavřela oči a po tváři jí skanula slza. Cítila, jak ji pohltila Havelockova náruč. Pevně ho objala. „Chtěla bych být šťastná,“ vzlykla mu do ramene tichounce. „Neboj se, maličká moje, budeš,“ tišil ji a hladil po vlasech. Chvilku se houpali. „Havey? Napadla mě taková věc… Víš, kdyby Elánius… no, prostě kdyby to nevyšlo a rodiče by už chystali svatbu… Že by sis mě vzal ty?“ Uvažovala o tom už nějakou chvilku, jen se bála s tím přijít, protože si nebyla jistá jeho reakcí. Havelock neodpověděl a Anna spěšně pokračovala. „Víš, pro mě by to bylo rozhodně nejlepší. Jsi mi nejmilejší a já snad tobě taky, třeba by to nevadilo. Kdybys měl být mým ženichem ty, tobě by to ublížit nemuselo a mě by to zachránilo od všech ostatních možných manželů, které by mi mohli vnucovat.“ Polkla a čekala na verdikt. Havelock ji pustil, narovnal se a vážně jí pohlédl do tváře. Leskla se jí slzami a rty se jí chvěly. „Opravdu bys byla schopná si mě vzít?“ zeptal se tiše. „Ovšemže. Rozhodně víc než kohokoli jiného. Ale jestli nechceš, tak prostě… prostě ne.“ Havelock ji ještě vteřinku probodával pohledem. Natáhl ruku a palcem dlouze přejel po jejích rtech. Anniny oči byly plné prosby. „To víš, že bych si tě vzal,“ slíbil. „Ale ty se teď nesmíš vzdát. Zkusíš to ještě s tím zabedněncem jménem Elánius?“ usmál se. „Zkusím to,“ přikývla a pokusila se přes závoj slz také usmát. Havelock se sklonil a políbil ji na čelo. „Ale je to sakra zabedněnec,“ povzdechla si a vzápětí bouchla pěstí do postele. „Už za mnou ani nechce zajít. Nevím, čeho se bojí.“ „Kdybych ho pozval zase já, pochybuju, že by se odvážil to ignorovat.“ „Ale ne…“ zavrtěla hlavou Anna. „To by nebylo k ničemu. Nechci, aby si myslel, že jsem na něm nějak závislá, nebo ho snad uháním.“ „Moje samostatná dospělá žena?“ usmál se Have. „Jo, která se neustále drží bratránkova roucha,“ obrátila Anna oči ke stropu. „Ano, který tě odmalička vedl k samostatnosti a nakonec skončil jako sentimentální starý mládenec, který tě má místo dcery a miláčka na rozmazlování.“ Anna se zasmála, až ji píchlo v ráně. „No vidíš a pak tě nemám mít tolik ráda, když mě pokaždé dovedeš utěšit a rozesmát,“ přiložila si dlaň na břicho. Druhou rukou ho pohladila po tváři. „Pojď mě ještě obejmout, cítím se u tebe v bezpečí…“ Havelock se znovu sklonil a vzal ji do náruče. „Mimochodem, chtěla jsem tě poprosit o nějaké knihy a něco na psaní. Spát se mi chce čím dál míň a brzo bych se tu ukousala nudou.“ Otravně dlouhých deset dní se naprosto nic nedělo. Anna popsala půlku bloku deníčkovitými zápisky plnými úvah o své situaci i všeobecně o životě a přečetla jednu z náročných knih, které jí Havelock nechal dopravit. Občas se zastavil sám milovaný bratránek, aby se osobně přesvědčil, zda je vše v pořádku. Ani doktor Mechorost už nepovažoval za nutné navštěvovat Annu tak často a objevil se pouze třikrát, aby vyměnil obvazy. Rodiče evidentně neměli na svou dceru čas a Elánius se dle předpokladu také neobtěžoval. Annu to dopalovalo čím dál víc. Dlouhé dny polehávala nebo posedávala nad psaním a knihami a jediné občasné rozptýlení a pohyb skýtaly výlety na balkon asistované služebnými a chvíle blaženého dýchání čerstvého vzduchu a pozorování okolí. Z jejího pokoje byl pěkný výhled. Farrellovic sídlo se rozkládalo na rohu Třídy zeleně a Anna mohla z ložnice vyhlížet na Hajdův park s pěkným rybníčkem uprostřed. Bylo to jedno z mála míst, kde se ještě ve městě dala nalézt jakási příroda. Jako malá si tam na pískovišti stavěla bábovičky a otce málem trefil šlak, když se o tom dozvěděl.

Celkově si nebylo na co stěžovat. K paláci sice Anna chodila přes půlku města deset minut rychlou chůzí, ale plně jí to vynahrazoval komfort samotné ulice. Anna byla docela vděčná, že mohla bydlet v té lepší části města, neboť například ulice Stínova ji dost děsily i za dne. Zranění už skoro ani nevnímala, když byla v klidu, jen občas při větší námaze se nejednou ošklivě ozvalo palčivým bodnutím, při kterém se zkroutila bolestí. Anna se ale jinak cítila fit a neměla chuť tvrdnout v tom přeplácaném růžovém pokoji, který pro ni měl znamenat vzpomínku na dětství, ale minul se účinkem, neboť většinu svého života strávila v paláci a na ulicích, o šťastných chvílích ani nemluvě. Jedno ráno se tedy sebrala, vypátrala své boty, oblékla si župan a tiše se vydala ke dveřím. Lézt z balkonu ještě riskovat nechtěla a v domě ji stejně většina sloužících ignorovala, protože otec v rozčilení zapomněl na tu drobnost nařídit jim, aby ji hlídali. Avšak sotva otevřela dveře, stála tváří v tvář doktoru Mechorostovi, jehož překvapený výraz rychle vystřídalo spravedlivé rozhořčení. Rozhodným tónem ji zahnal zpět do postele. „Ale Trávomile,“ protestovala Anna. „Cítím se úplně zdravá a chci se trochu hýbat, jinak tu zakrním. Prosím, aspoň na chvilku.“ Mechorost si povzdechl. „Dobrá. Jestli se chcete jen projít, jsem vám k dispozici. Ale musíte mi slíbit, že se nebudete pokoušet utíkat, protože sbírat vás pak někde na ulici budu beztak muset zase já. A netvařte se tak, nepomůžou vám ani ty psí oči. Co já jich už viděl.“ Anna se ušklíbla. „Bylo to myšleno jako výraz smutku. Ale na procházku půjdu strašně ráda. Už to tu špatně snáším. A víte, že psychika dělá hodně s fyzickou stránkou,“ poukázala. „To máte pravdu, ale s tím já už nic nenadělám,“ pokrčil doktor rameny. „Ale poslyšte, jestli chcete někam jít, sundáte ty hrozné boty.“ „Tak tohle jsou psí oči,“ okomentovala Anna svůj ublížený pohled. „Ale proč, co je na nich špatného? Jsou to úplně normální boty a jsem na ně zvyklá.“ „V takových botách se hned unavíte. Podpatky teď rozhodně nejsou nic pro vás. Vezměte si něco měkkého, pohodlného. A heleme se, třeba tyhle trepky jsou ideální!“ rozzářil se a vylovil zpod postele pár chlupatých, sladce růžových papučí. Co se jim ale muselo uznat, v měkkosti a pohodlnosti neměly konkurenci. Anna rezignovaně vzdychla a přezula se. Vyhlídka procházky po parku překonala odpor k růžové. I ke králíčkům. Venku bylo docela teplo, dokonce občas vysvitlo slunce, Anna byla přesto vděčná Mechorostovi, který ji přiměl vzít si na župan ještě plášť, občasný závanu studeného větru ji nepříjemně mrazil na odhaleném krku. Zamrkala do nezvyklého světla. Elánius se zatím o nějakou tu ulici dál toulal městem a pokoušel se na nic nemyslet, protože ho všechny jeho myšlenky skličovaly. Ani si neuvědomil, že ho nohy opět zanesly na Třídu zeleně. Vyčítal si svoji slabost, ale stejně den co den prošel jen tak jakoby nic okolo. Žádné pozvání od Patricije ani od Anny samotné nedostal a přestože si říkal, že by bylo pěkně nerozumné za ní znovu jít, občas odolával pokušení poslechnout ji a opravdu se na chvilku zastavit, aby aspoň vyřídl pozdravy z hlídky. Teprve před několika hodinami skončil hlídku a už zase bezcílně bloudil ulicemi a hledal její světlý obličej. Jak se blížil k Farrellovic sídle, všiml si pohybu na druhé straně ulice a s úžasem shledal, že se Anna evidentně vydala na procházku do parku. Doprovázel ji doktor Mechorost. Postoupil blíž. Slunce, které na chvilku vykouklo zpoza směsi mraků a padlé mlhy, vrhalo na dvojici nazlátlou zář, ve které se Anniny oříškové vlasy třpytily bronzově. Měla na sobě jakýsi hogo-fogo plášť a její chůze a pohyby naznačovaly, že si takto vyšla po dlouhé době poprvé a nejde se jí nejlépe. Občas jí ruka sjela k levému boku. Odněkud se zničehonic vynořil Vetinari a zamířil k nim. Anna ho přivítala vřelým objetím a on jí vtiskl polibek na čelo. Po chvíli se doktor odpojil, evidentně přenechal pacientku jejímu bratranci. A Elánius stál opodál a upřímně žasl nad tím, že je Patricij schopen něčeho tak lidského, jako je obejmout a políbit svěřenkyni. Pokračoval s Annou v procházce, obcházeli rybník vprostřed parku. Čas od času se Anna něčemu zasmála a kupodivu i na Vetinariho tváři se objevoval úsměv. Musel ji mít upřímně rád. Jinak si Elánius nedokázal vysvětlit jeho záviděníhodně chladný a vyrovnaný přístup,

leda by to byla profesionální maska. Drobné děvče po svém boku podpíral jako pravý gentleman. Kapitán pozoroval, jak se Anna směje, když mu ukazovala chlupaté růžové papuče. Vetinari se poté sklonil a políbil ji s úsměvem na nos. Elánia v tu chvíli bodl nesmyslný střípek žárlivosti. Ostatně si za to mohl sám, neboť se bránil šanci, že by ji kdy mohl líbat, byť třeba jen na nos. Napadlo ho, že to byla jediná rozumná myšlenka za dlouhý čas. Pořád s ním ale zmítala nejistota a obavy. Připadal si jako ukázkový zbabělec. Uvědomil si, že tváře Anny i Vetinariho jsou natočené jeho směrem. Bleskově se otočil a bezstarostně si to rázoval dál na strážnici. Za chvíli za sebou však uslyšel výkřik. „Heleme se, kdopak se nás to zdráhá navštívit,“ přimhouřil Havelock oči. Chtěl Elánia nechat chvilku se pokochat pohledem, zajímalo ho, jak dlouho tam kapitán bude schopen stát, ale chtěl také, aby i Anna jeho konečně mohla vidět. Zadívala se, na co se to koukal on. Uviděla odlesk helmy, zpod níž vykukovala tvář kapitána Noční hlídky. Anně se rozbušilo srdce a zkrátil dech. Havelock zpozoroval příznaky. „Tak ho pozvem, co říkáš?“ nadhodil. „Ale on zase odchází, vidíš?“ Anně v hlase zněla směsice zklamání a naléhavosti. Elánius se vyznamenával na každém kroku, pomyslel si Havelock jízlivě a protočil oči. Podepřel Annu pevněji a vyrazil. Vděčně se rozeběhla s ním. „Kapitáne,“ křikla, když se trochu přiblížili. „Hej, kapitáne!“ Elánius se s viditelnou nechutí otočil. „Nestůjte tam tak, pojďte přece na návštěvu. Dlouho jsem vás ani nezahlédla.“ Zatímco Anna udýchaně musela zastavit, kapitán ji poslechl a zamířil zpět k nim. Bylo až neuvěřitelně, jak rozpačitě ten člověk dokázal vypadat, když se hodně snažil. Anna sípala a držela se za hruď. Chvilkový běh, ač nijak rychlý, s občasným pokulháváním, ztuhlým tělem a ignorovanou bolestí v boku ji vyčerpal. Rána se opět ozvala takovým způsobem, že ji to málem porazilo. Zalapala po dechu ještě naléhavěji a musela se zlomit v pase, neboť se jí zatmělo před očima. Havelock ji bleskově zachytil. „Jsi v pořádku, malá?“ Byla to sice hloupá otázka, ale někdy i ta postačí k všeobecné spokojenosti. Anna přikývla, držela se ho ale pevně, když se opět narovnala. „No, podívejte se na to, Elánie, já tu Anně pomáhám podnikat takové šílené kousky, jako je běhání v takovémhle stavu, a to kvůli někomu, kdo se na ni ani neobtěžuje občas přijít podívat,“ obrátil se ledovým tónem na kapitána ustaraně stanuvšího poblíž. Vzápětí ucítil na tváři Anninu dlaň. „Nech ho, prosím,“ řekla tiše. „Tohle se mi teď stává docela často.“ Pak pohlédla na Elánia, který by se, kdyby mohl, už dávno propadl studem. Kvůli takovému blbci riskovala zdraví a pak se mě tu ještě zastává, pomyslel si, a já nejsem schopen ani normálně poděkovat alespoň jako člověk člověku. „Chtěla jsem vás jenom pozdravit, pane,“ pousmála se, ale její tvář nebyla s to vypadat vesele. Elánius se sebral. „Vypadáte skvěle. Daří se vám?“ zkusil to. „Děkuju, jde to. Co vy? Jak se mají chlapci?“ Elánius mávl rukou. „Jako vždycky,“ odpověděl rádoby bezstarostně. „Posílají vám mnoho pozdravů. Ptají se, kdy se vrátíte do hlídky.“ Anna se usmála a tentokrát upřímně. „Chybí mi hlídka… Ale ještě vám s jistotou nepovím, kdy se budu moci vrátit. Zatím to ale vypadá dobře, tak snad brzy, ale momentálně vidíte,“ pokynula neurčitě ke svým nohám, „neběhám zrovna jako gazela.“ Elánia upřený pohled jejích očí hypnotizoval. Trochu opožděně se pousmál. „Když kvůli každému policajtovi nebudete utíkat přes půl parku a raději si odpočinete, budete fit cobydup,“ řekl a jeho tváří prosvítalo zahanbení. Víc vřelosti už Elánius nebyl schopen projevit, ani kdyby chtěl, neboť přítomnost lorda Vetinariho mu svazovala nejen jazyk, ale i myšlenky a emoce. „Kdybyste věděl, jaká jsou to muka ležet celé dny v posteli bez toho, aby si s vámi každý den alespoň chvilku někdo povídal,“ zahučela Anna bez nadšení. „To vám docela i věřím,“ pokýval hlavou soucitně.

Následovalo trapné ticho, neboť ani jednoho z nich už nenapadlo, co by k tomu mohl říct. „Tak zas na oplátku pozdravujte kluky,“ prolomila ticho Anna. „Hodně zdaru, pane.“ „Budu. Vám zas hodně zdraví, lady,“ vysekl jí neumělé pukrlátko. Anna popuzeně semkla rty a zamračila se, ale Elániův obličej projasnil záblesk pobaveného úsměvu, a tak i ona se nakonec usmála. Když kapitán odcházel, cítil se už mnohem lépe. Naposledy se ještě ohlédl a viděl, jak Patricij s Annou v náruči míří k zámku. Anna měla tvář zabořenou v jeho rouchu. Elánius byl stále pln úžasu z poznatků, jež skýtala situace, kdy mohl pozorovat ty dva spolu. Také si dobře uvědomoval, co znamenal ten chladný a krajně nebezpečný pohled, který na něj Vetinari vrhl na rozloučenou. Lidově rozšířená domněnka byla, že jeho heslo znělo „Pro město cokoliv“. Elánia napadlo, že správnější znění by bylo „Pro město a Annu cokoliv“.

Následující den se Havelock stavil znovu, aby Annu doprovázel po parku. Anna cítila zvláštní napětí. Každou chvíli jí pohled zaletěl na obě strany ulice a občas pro jistotu dokonce na druhou stranu Hajdova parku. Elánius však tentokrát cestu kolem zámku zřejmě neměl. Anna si říkala, že by to bylo hodně nepravděpodobné, ale stejně se neubránila jakési naději. Havelock ji celkem úspěšně rozptyloval. Měl na ni čas, neboť mu odpadlo několik návštěv rozhořčených občanů, kteří si zřejmě uvědomili, že jejich problémy až tak závažné nebudou a nestojí za to, aby kvůli nim pokoušeli Patricijovu trpělivost. Havelock momentálně o návštěvy zrovna velký zájem neměl, a tak si pro jednou udělal volné odpoledne a věnoval jej Anně. Smála se, když jí vyprávěl některé zajímavé politické události z posledních týdnů, hlavně některé nezapomenutelné výroky hlav městských cechů. Konečně měli čas si opravdu popovídat. Anna měla pocit, že poslední dobou se bavili výhradně o ní, a zahrnovala ho proto spoustou otázek, aby to napravila. Jemu však neušlo, že spíš než na něj upírala pohled kamsi do okolí a hledala něco, co se tam neobjevilo. O necelé dva týdny později, kdy se už Anna pomalu smiřovala se svým nudným životem ve Strašidelně růžovém pokoji, se v podvečer zastavil doktor Mechorost, aby zkontroloval její stav a vyřkl další ortel nad tím, zda se bude nebo nebude dál tak šíleně nezábavně léčit v posteli. Výsledek Annu potěšil. „Hojíte se výborně, lady,“ pochvaloval si. Oba si prohlíželi průstřel, ze kterého zbyla fialová skvrna. Stehů ji zbavil před týdnem. „A už můžu i na delší neasistované procházky,“ doplnila ho s nadějí v hlase. Mechorost se usmál. „Myslím, že vás dokonce už mohu přestat trápit a nechat vás jít do práce.“ Anna se rozzářila. „Jen na sebe dávejte maximální pozor. Hlavně se vyhýbejte šíleným střelcům, nebo se zase vrátíte jako cedník.“ Anna se zazubila. „Tak to abych zašla za kapitánem a oznámila mu, že se vracím.“ „Hodně štěstí,“ popřál jí doktor a vyhnul se jejímu nechápavému pohledu. Sbalil si svá fidlátka a nechal ji o samotě. Anna okamžik nebo dva překypovala štěstím i obavami zároveň, a přemýšlela, jaké to asi bude. Vize budoucnosti jí přerušil Havelock, který půlhodinku na to vstoupil do místnosti. O těch radostných novinkách už byl evidentně zpraven. Políbil ji na čelo a znovu si se zájmem prohlédl jizvu. „Jsem rád, že to všechno tak dobře dopadlo. Maličká, ty máš ale štěstí,“ usmíval se. „Co hodláš podnikat? Jdeš zase hlídkovat, že? Ne že se mi vrátíš ve stavu jako minule,“ zahrozil jí prstem. Anna se zasmála. „Budu se snažit,“ ubezpečila ho. „Omluv mě, zlato, jsem tu jen na skok, musím zase zpátky. Mám k vyřízení ještě pár choulostivých záležitostí…“ „Ale jo, jasně,“ mávla Anna rukou ve smířlivém gestu a stále se usmívala. Havelock ji krátce objal a byl zase pryč. Anna zůstala v tíživém tichu své ložnice sama a hlavou se jí honily zrůzněné myšlenky. Po chvíli se sebrala, oblékla a vydala se do parku k lavičce u rybníka. Cestou potkala jakéhosi strážného, který rádoby lhostejně procházel kolem domu, ale raději si ho nevšímala. Strážní u brány, kteří tam byli snad poprvé, co pamatovala, se rychle klidili, když ji spatřili pomalu kráčet příjezdovou cestou v županu a plášti. Večerní obloha byla nezvykle jasná a zapadající slunce osvětlovalo Annu jantarovou září. Zdalipak Elánia potěší, že se vracím?, přemítala, když se uvelebila na lavičce. Pořád nechtěla uvěřit tomu, co se jí snažili namluvit Havey a doktor. Buď to tak umně skrýval, nebo k ní jednoduše nic necítí, čemuž by Anna dala za pravdu spíš. Obohatila okolní vzduch trpitelskou dávkou oxidu uhličitého a opřela se hlavou o lavičku. Proč to pořád řeší? Neříkala si náhodou ještě před dvěma měsíci, že muži jsou k ničemu a že se jimi nehodlá dál zabývat?

Už pomyšlení na to, že by tohle byl jen další z těch případů plných planých nadějí a naivních domněnek, ji stahovalo na dno jejích nálad. Ve vší té sebelítosti ji bolelo srdce, když vnímala svoji osamělost. Díky ti, zlatý Havelocku… Nazítří ji probudil hlasitý tupý zvuk. Anna se v posteli posadila a rozespalýma očima se snažila rychle zjistit, co se to děje. Vzápětí jí hlava začala rachotit při nárazech kladiva na hřeb. Kdosi visel za jedním z oken její ložnice a přibíjel ke zdi zvenčí velkou železnou mříž. Ač se jí hlava motala nedostatkem kyslíku, vyskočila na nohy a rozeběhla se k oknu. „Hej, vy tam!“ křikla na postavu. Jakýsi neudržovaný muž s cigaretou v ústech se sklonil a koukl se na ni skrz otevřené okno. Nasadil tázavý výraz s pozvednutým obočím, což měl být zřejmě ekvivalent na otázku „Co je?“. „Co tu, u všech čertů, provádíte?“ procedila Anna vztekle a ovládla touhu ho popadnout a začít škrtit. „Zatloukám vokna mřížema,“ sdělil jí nevzrušeně. „Ještě nějaký votázky? Mám rozdělanou práci.“ „Chlape, slezte z toho okna, nebo budete litovat, že jste se narodil!“ zaječela Anna a bylo jí jedno, jak šíleně v ten moment musela vypadat. Tak tohle už bylo moc. Už několik dní pozorovala, že se kolem domu i dveří jejího pokoje vyskytuje nějak moc stráží. Včera je ignorovala, ale teď jí došlo, co tu všichni pohledávají. Ale udělat jí z pokoje celu, to už tedy otec tuze přehnal. „Nenechám se tu zavírat jako nějaký odsouzenec!“ křičela na dělníka, jako by za to mohl on. Ten se však nenechal vyvést z míry a jen pokrčil rameny. „Sorry, madam, ale já mám svý příkazy. A ty prachy, co za to dostanu, jen tak někde neseženu. Je mi líto,“ pozdvihl obočí s absolutně nelítostivým výrazem a nacvičeným pohybem odhodil špačka dolů do otcovy pečlivě a s láskou udržované zahrady. Anna zavyla a vjela si rukama do vlasů. Vrhla se ke dveřím, ale ty už se rozrazily, jak dovnitř vešel samolibě se tvářící hrabě a za ním do místnosti naklusal blíže neurčený počet stráží, kteří se rozmístili podél stěn ložnice. „Dobré ráno! Jakpak se vyspala moje malá holčička?“ zahlaholil bodře a ani v nejmenším nedal najevo zájem, proč jeho malá holčička ječí na celý zámek jako smyslů zbavená. Anna s obrovským úsilím potlačila chuť k němu přiskočit, popadnout ho za ten jeho pitomý límec a zatřást s ním, aby se vzpamatoval. Věděla, že by to bylo k ničemu. Otevřenými dveřmi viděla párek strážných hlídajících její poslední únikový východ. „Vysvětlíš mi laskavě, co to má znamenat?“ zeptala se otce konverzačním tónem, přestože v ní všechno vřelo. Napadlo ji, že to nebyl zrovna originální začátek, navíc až příliš dobře chápala, co se tu děje. „Měla by sis lehnout, zlato, nějak nevypadáš dobře,“ zachmuřil se poněkud otec a starostlivě si ji prohlížel. „Je mi absolutně fuk, jak vypadám nebo nevypadám,“ rozkřikla se Anna způsobem, který přinutil i hraběte o krok couvnout. „Čeho si myslíš, že dosáhneš, když mě zamkneš do klece a budeš ve dne v noci hlídat, abych z ní nevytáhla paty? Mám už po krk toho, jak se mi neustále snažíte šťourat do života. Vězně ze mě neuděláš, jasné? Je mi jedno, co chceš ty nebo matka, je mi ukradené, co pro mě považujete za nejlepší. Jsem člověk, ne nějaká vaše loutka, se kterou si můžete naložit, jak chcete!“ Otec jako by se zmenšil, nicméně v obličeji si zachoval ten stejný výraz, který Annu momentálně doháněl k šílenství. Stála před ním s pěstmi tak zatnutými, že se jí nehty bolestivě zařezávaly do dlaní, třásla se vztekem a z očí jí metaly blesky. „Podívej, drahoušku,“ začal hrabě tónem tak-a-teď-se-pěkně-uklidníme-a-začnemeuvažovat-rozumně. Anna však neměla v úmyslu se chovat „rozumně“, jak to viděl on. „Nezkoušej mi říkat drahoušku, dokud mě tu budeš držet,“ zasykla nebezpečně. V tu chvíli zahlédla pohyb v téměř prázdné, dekorační místnosti za jejími dveřmi. Objevil se Havelock. Anna neváhala, bezohledně odstrčila otce stranou a rozeběhla se ven. „Ne!“ stačil zvolat hrabě. Stráže v ten okamžik zatarasili cestu a Anna, která už byla skoro ve dveřích, byla nucena se hbitě sehnout a proklouznout pod zkříženými rukojetěmi. Strážní ovšem měli podrobné rozkazy; jeden z nich odhodil halapartnu stranou a popadl Annu

rukama. Vyjekla, zalapala po dechu a pokusila se vykroutit, ale gardista už ji pevně držel za oba lokty. Přitáhl si ji k sobě a pažemi dost nešetrně objal kolem těla, aby se nemohla hnout. Anna shledala, že bohužel nemá na nohou nic, co by se dalo jejímu vězniteli zabodnout do nártu, a tak se jen bezmocně zazmítala. Ovšem Havelock, který už si musel s jedněmi strážnými vážně promluvit, aby ho vůbec pustili, a nebyl z toho dvakrát nadšen, už se tvářil vyloženě nasupeně. Dlouhými kroky si to namířil k nim. „Okamžitě ji pusť!“ vyštěkl na gardistu. Bylo na něm vidět, jak je rozhořčen jeho počínáním. Strážce zbledl strachem, ale Annu nepustil. Hrabě stál ve dveřích a probodával svého synovce varovnými pohledy, které na něj ovšem neměly nejmenší vliv. „Neslyšel jsi snad?“ zasyčel Havelock opravdu nebezpečným tónem. Gardista už teď věděl, že ho Patricijův hněv rozhodně nemine. Cosi nesrozumitelně zablekotal, ztratil ještě několik stupňů sytosti barev ve své tváři a povolil stisk. Anna se osvobodila a padla Havelockovi kolem krku. „Poslyš, Havelocku,“ začal rozladěně otec, „vím, že jste si vy dva blízcí, ale myslím, že v otázce výchovy nemá tvoje slovo co dělat.“ „V otázce výchovy?“ pozvedl obočí Havelock. Mluvil zase klidně, ale jeho hlas skrýval ještě víc nebezpečí, než před chvilkou ukazoval. „Já měl vždycky dojem, že co se toho týče, jste zrovna vy s tetičkou vykazovali rodičovský cit a pochopení přirovnatelný tapisériím.“ „Co ty o tom můžeš vědět?“ zavrčel podmračeně otec. „Vím toho víc než vy,“ opáčil ledově Havelock. Anna se ho držela za paži a byla až nezvykle tichá, čemuž by v této chvíli nebyl ochoten věřit. Pohlédl na ni a viděl, že je nezdravě bledá. „Jak je ti?“ vyzvídal a v obavách si ji prohlížel. Anna vzápětí zalapala po dechu, rána jí vzplála vše spalujícím plamenem a před očima se jí zatmělo. Cítila, jak se jí podlomila kolena. Když začala zase vnímat okolní svět, měla pod sebou cosi tvrdého a studeného. Několik vteřin na to už hleděla do rozmazaných tváří, které se nad ní skláněly. Zauvažovala o tom, co trefného by se k tomu dalo říct. „U všech čertů, poslední dobou se na zemi ocitám častěji, než by se mi líbilo,“ poznamenala klidně. „Zato já tě dnes slyšel se zmiňovat o čertech víckrát, než jinou dámu za celý život,“ opáčil otec. „Já nejsem dáma,“ odsekla Anna a s Havelockovou pomocí se vyškrábala na nohy. Cítila, jak vrávorá. „Ne, to nejsi,“ přitakal otec a v hlase se mu mísilo zklamání se znechucením. „Proto ti do odvolání uděluji domácí vězení, po jehož trvání si zopakuješ všechno, co jsme se tě snažili naučit už v dětství a co jsi s milostivou Havelockovou pomocí tak aktivně zanedbávala, aby ses začala chovat přiměřeně svému postavení.“ Vrhl na ni pohled, o němž si asi myslel, že vyjadřuje účast i přísnost zároveň. „Bude to tak nejlepší, věř mi.“ A odešel. S ním se vytratilo i několik strážných, ale dva zůstali u dveří a další tři v ložnici, zatímco dělník nerušeně pokračoval v práci. Anna se podívala na Havelocka. Do očí se jí začínaly drát slzy. „Co budu dělat?“ hlesla. „Neboj, maličká,“ konejšil ji. Vzal ji do náruče a pohladil po vlasech. „Něco vymyslíme.“

Všude po pokoji byly oči. Anna si nepamatovala, kdy naposledy bylo v její ložnici tolik lidí – tedy nepočítaje dnešní ráno. Stáli tu tři strážní, podle obličejů, co jim čouhaly mezi okraji helem a límečků, ještě mladí kluci. Anna přemýšlela, co otce vedlo k tomu, aby si myslel, že je to na hlídání mladé ženy vhodné. Stačila by trocha lstivosti a o něco větší dávka svádění, aby je vypáčila z místnosti a utekla oknem. Havelock ovšem hledal lepší řešení, takže riskovat, že ji chytí nějaký strážný kousek od domu a otec ji pak zazdí ve sklepení, aby nemohla pláchnout, by byla hloupost. Druhý den ráno se s nevolností už probouzela. Nejdříve si dopřála znechucený pohled na strážné, pak jej vrhla na růžové stěny jako každý den, následně se stejným nadšením pohlédla do nejbližší budoucnosti. Do koupelny se dostala se dvěma gardisty a uvnitř čekaly tři služebné a zamřížovaná okna. Anna se dlouze oplachovala, jak se pokoušela smýt ze sebe frustraci, pak spražila pohledem i vlastní odraz v zrcadle a vrátila se do ložnice. Neobtěžovala se převlékat; hodila na sebe jen župan. Zrovna jej zavazovala, když se ozval zvuk otevíraných dveří. Zhluboka si povzdechla, aby ovládla nával velice ošklivých slov, která se jí drala k hrdlu, a pak se pomalu otočila. Vešel jakýsi přibližně padesátiletý muž mírně sešlého vzhledu se starým hnědým pláštěm přehozeným přes jedno předloktí. Vlasy měl uhlazené, ale nebyly vyloženě ulízané, působily elegantně. „Lady Anno,“ promluvil příjemným tenorem a uklonil se. „Jmenuji se Zachariáš Uplettlo a byl jsem vaším otcem pověřen etickou a estetickou výchovou vaší milosti.“ No, ten člověk možná bude příjemný, pomyslela si Anna. Rozhodla se, že mu to nebude komplikovat. Koneckonců, on nemůže za to, že je hrabě Farrell tak zatvrzelý a zpátečnický. Rovněž se poklonila a vyloudila na tváři lehký úsměv. „Pane Uplettlo,“ pozdravila mile. Tohle bude dlouhý den… Hrabě Farrell si vychutnával svou whiskey o páté a byl spokojen. Zdálo se, že mu věci konečně vycházejí podle plánů. Anna se už snad vzpamatuje, přestane se vzpouzet a začne se chovat, jak se patří. Nakonec o tom svém polepšení přesvědčí i svobodné gentlemany z města a možná i z větší dálky… a konečně se vdá. A pak si on bude moci oddechnout, že jeho rodina je zabezpečena. Povzdechl si. Připadal si nedoceněný. On se tady snažil o to, aby se Anna měla co nejlépe, a takový za to sklízí vděk – někdy měl dojem, že ho snad nenávidí. Co je špatného na tom, když otec dceři chce do života ustlat na růžích? Trochu ho to mrzelo, ale pořád doufal, že ji to přejde. Myslel si, že to bude lepší s věkem, ale ona se i ve dvaceti chovala prakticky stejně. Pravda, byla rozumnější v mnoha jiných věcech, ale tuhle situaci pořád nebyla s to pochopit. Ta Hlídka byla opravdu poslední kapkou. Hraběte málem trefil šlak, když se doslechl o tom incidentu – šeptanda zatím věci zveličila tak, že podle informací ve verzi, která se dostala k němu, už umírala na rozsáhlá smrtelná zranění. Nesmí víckrát dovolit, aby se tam vrátila, nestál o to zažít takový šok znovu. Ti neznabozi se neumí postarat ani sami o sebe, natož ještě o ni. Ten Elánius se mu nelíbil obzvlášť. Obyčejný policajt, ke všemu z Noční hlídky, a pokusil se mu zabránit v tom, aby odvezl vlastní dceru domů; vlastně mu chtěl zabránit i v tom ji vidět. Chytrák… co on ví o tom, co se v jeho, Farrellově rodině děje? Kdyby měl každý věřit jen tomu, co mu o otci napovídá sama Anna, byl by z hraběte bezcitný tyran, ještě než by ho uviděli. Všichni jsou ohromně chytří, ale zkuste si dnes jako hrabě vychovat dceru, když vše, co uděláte, je špatně… Kdosi zaklepal na dveře. „Vejděte, pane Uplettlo.“ Vychovatel opatrně vstoupil s výrazem, jaký už při vstupu do hraběcí pracovny nasadili mnozí příchozí. Farrell vždy s naprostou samozřejmostí dělal, že je úplně přirozené, že ví, kdo stojí za zavřenými dveřmi jeho pracovny. Nikdo se totiž nikdy neobtěžoval podívat nahoru nad dveře; zeď nad nimi byla přerušena nízkým oknem ve zdobeném rámu a na

stropě na ně zvenčí i zevnitř navazovalo zrcadlo. Hrabě mohl ze svého místa za stolem vidět každého, kdo chtěl vstoupit. „Tak jak to vypadá?“ Uplettlo si povzdechl. „Myslel jsem, že jste říkal, že je vzpurná a nevychovaná, sire,“ začal opatrně. Hrabě se zamračil. „No ovšem. Chovala se k vám snad hrubě?“ „Ehm, nikoli, sire,“ zavrtěl Uplettlo trochu stísněně hlavou. „Tak co se stalo?“ vyštěkl Farrell. „Totiž… navzdory vašim slovům vystupovala… velmi úpravně. Dokonce lépe, než některé starší hraběnky – například komunikovala s milým úsměvem namísto přezíravého šklebu. Každopádně se velmi snažila. Zdá se mi, že moji výuku nepotřebuje.“ Hrabě chvilku seděl bez hlesu a vstřebával ta slova. „Cože?“ „No ano,“ pokrčil rameny vychovatel. „Jediné, co bych jí vytkl, bylo oblečení – nepřevlékla se totiž do šatů a zůstala jen v noční košili a županu. To rozhodnutí ale přičítám tomu, že se do jejího pokoje nakvartýrovali tři strážní.“ „Ty jsem tam umístil já,“ zamračil se Farrell. Po Uplettlově tváři kratičce přeběhl výraz pochybností a zmizel v nenávratnu. „Jistě, sire.“ „Nikdy nepochopím, proč takhle trucuje. To všecko, co pro ni dělám, jí nestačí jako dobrý důvod nekazit pověst celé rodině?“ Hrabě pojednou vypadal dosti zničeně. „Já se z té holky zblázním, Uplettlo,“ sevřel si prsty můstek nosu. Pak se naklonil kupředu, upřel se lokty o desku stolu a sepjal špičky prstů k sobě, čímž vychovateli na okamžik připomněl lorda Vetinariho. „Uplettlo,“ řekl chraplavě, „řekněte mi, co mám dělat?“ Vychovatel znejistěl. „Víte, sire, tohle není zrovna můj obor… Na vašem místě bych zkusil sezení u psychologa.“ „Chcete mi tím naznačit, že mou dceru považujete za narušenou?“ zavrčel hrabě nebezpečně. „Oh,“ podivil se Uplettlo. „Omlouvám se, sire, nedošlo mi, že mluvíte o lady Anně…“ „Eh?“ Farrell na něj chvilku zíral, jako kdyby nechtěl uvěřit tomu, že ho nějaký vychovatel právě poslal k psychologovi. Pak to nechal raději být. „No dobrá, tak co tedy radíte?“ „Hm, možná i v jejím případě by to šlo řešit tím sezením. Psycholog není psychiatr, on jen zjišťuje, jestli není v životě osoby nějaký problém, nějaká krize, která ho přiměla změnit způsob myšlení, nebo mu působí dlouhodobé potíže… a tak. Jen jsem o tom četl, nemám s tím osobní zkušenosti, je to na vás.“ „Aha.“ Hrabě se pořád tvářil nedůvěřivě, ale bylo vidět, že ho to zaujalo. „No dobrá. Možná, že to zkusím. Je ve městě nějaký ten… psycho… psycho… log, říkáte? Znáte nějakého, kterému byste věřil?“ V ložnici panovalo ticho a Anna netečně ležela natažená na posteli a tupě civěla do stropu. Připadala si vyčerpaná. Snažila se, vážně se snažila. Otec si nikdy nechtěl přiznat, že se nechová, jak chce on, proto, že by to neuměla, ale z prostého důvodu, že nechce. Doufala, že po tomhle náročném úkolu mu to konečně dojde. Kdosi vešel a Anna se ani nepotřebovala podívat, aby věděla, že je to otec. Neobtěžovala se pohnout. „Ahoj, zlato.“ Znělo to nejistě. Anna nereagovala. Po chvíli cítila, že se pod ní postel na pravé straně o něco propadla. „Podívej se, drahá,“ začal otec zeširoka tónem, který zřejmě považoval za účastný, „jestli… tedy, jestli máš nějaké potíže, nějaké… trápení, víš… Můžeš se mi svěřit. Vážně. Vždyť jsem tvůj otec, koneckonců,“ pokusil se o úsměv. Anna ho viděla jen koutkem oka. Jeho slova ji zdvihla do sedu. Zastavila se, když měla obličej dvacet centimetrů od otcova a jala se na něj zírat. „Proč sis najednou usmyslel, že mám nějaký problém?“ řekla podezíravě.

Otec pokrčil rameny. „Mluvil jsem s panem Uplettlem. Rád bych věděl, proč volíš tenhle přístup. Copak každá dívka netouží po tom být dámou? Podívej se, kolik je v tomhle městě špíny! Vážně dáš přednost životu v ní a opustíš vyhřáté hnízdo milující rodiny?“ Milující?, podivila se v duchu sarkasticky Anna. Tohle slovo slyším v souvislosti s Farrellovými poprvé. „Tati, tohle město je špinavé hlavně pro ty, kteří si nejsou schopni uklidit si ten svůj kousek světa.“ Povzdechla si. „My dva máme naprosto odlišné pohledy na svět. A ty se je tady pokoušíš sloučit, ovšem pouze na úkor toho mého.“ I hrabě si povzdechl. „Možná máš pravdu. Jenže já se ti snažím zajistit budoucnost, ve které si budeš moct vybrat, kde a jak budeš žít. A ty ji odmítáš. Co když se jednou budeš chtít vrátit a už to nepůjde?“ „Pořád je tu ještě Havelock,“ připomněla Anna krčíc rameny. „Havelock tu nebude věčně,“ zavrčel otec, najednou rozladěný. „Zatím tu ještě je a já vím, že už se dávno pojistil, že mi jeho odchod nebude osudným.“ Samozřejmě, že si uvědomovala, že i lidé jako Havelock mají omezenou životnost, ale zatím to považovala za nerelevantní téma daleké budoucnosti. Ovšem když si teď představila, jak brzy by ta budoucnost mohla přijít… Otřásla se a zamrkala. „Možná. Možná, zlato,“ pokýval otec hlavou. „Ale co tvůj osobní život? Chápu, že odmítáš neznabohy, kteří si šlapou na jazyk a přitom si nedokážou najít vlastní zadek, ale nejsou všichni takoví. Neměla bys je házet do jednoho pytle, jistě se najde takový, který tě bude mít rád pro tebe samotnou a zajistí ti spokojený život.“ „Páni. Tati, to je poprvé, co tě slyším vyjádřit se o aristokratech i ve špatném,“ vykulila na něj Anna teatrálně oči. Hrabě udělal grimasu na způsob „opravdu vtipné“. „Můžeš konečně brát vážně, co ti říkám?“ „Ne, tati. Na rozmýšlení jsem měla dvacet let a jsem si tímhle rozhodnutím jistá – chci se v životě cítit volná a to by mi moc nešlo, kdybych měla být k někomu navěky připoutaná a zavřená v zámku. Mimochodem, už teď mě vězníš, všiml sis? Co od toho vlastně čekáš?“ „Neodbíhej od tématu,“ napomenul ji zamračeně otec. „Dobře víš, že se tě jen snažím chránit, protože ta tvoje filozofie ‚budu si dělat vše po svém‘ tě jednou přivede do hrobu.“ „Do hrobu se dostanu tak jako tak, nevím, co řešíš,“ ušklíbla se. „‚Bojíš-li se smrti, kde nalézáš odvahu žít?‘ To je opravdu krásný citát.“ Otec to ignoroval. „Řekni mi, koho si vůbec chceš vzít, když se všeho, co ti chci dát, vzdáváš?“ „Obyčejného člověka, tati,“ usmála se Anna nevinně, přestože ironicky zdůraznila slovo ‚obyčejný‘. Zdálo se, že se hrabě rozzuřil. Vyskočil na nohy, jako kdyby si sedl na něco nechutného, a vypadal jako sopka těsně před výbuchem. Chvíli doutnal, ztěžka oddechoval a probodával dceru zlostnými pohledy. „Do týdne,“ prskl. „Do týdne budeš vdaná.“ Nadechl se a zařval jako tur. „Žádní obyčejní budižkničemové, to ne!“ Práskl dveřmi tak, že i Anna, které otcova reakce zalichotila, sebou škubla. Kolem futer se sneslo pár kousků omítky. Strážní si vyměnili pohled. „Zabedněný sobec,“ zavrčela Anna znechuceně a padla zpět na postel.

Byl to pro ni šok, když o dva dny později nastoupila do její ložnice armáda služebných s ohromnými svatebními šaty už v sedm ráno, vyhnala z místnosti strážné a odvlekla zděšenou protestující Annu do koupelny. Anna zůstala ve vaně o trochu déle, aby se uklidnila. Když otec odcházel s ultimátem na rtech z jejího pokoje, nedělala si starosti – očekávala, že ji Havelock brzy dostane z domu pryč, a také pochybovala o tom, že otec najde ženicha a připraví svatbu tak rychle, aby dostál svým slovům. Teď jí však celá budoucí věčnost zčernala, tak jako se rozplynou iluze v brutalitě reality a zůstane po nich jen prázdná tma. Nevnímala monumentálnost své nadýchané bělostné róby, když do ní byla stojíc na stoličce oblékána služebnými. Chuť se vzpouzet se rozpustila spolu s nadějí. Tohle už prostě nemohla komentovat. Tady už jí nepomohl ani cynismus. Všechna ironie, jízlivost a chuť bojovat byla spláchnuta, jako kdyby ji dnes ráno nechala ve vaně. V jasnější chvilce ji napadlo, že to možná ani nemusí být tak hrozivé. Jestliže takhle má skončit její život, musí v něm najít něco pozitivního, nebo z ní zbyde mrtvá schránka… Když začala opět vnímat, klopýtala po otcově boku po jakémsi červeném koberci k improvizovanému oltáři. „Ne,“ vydechla. Nedostávalo se jí dechu a její chabý protest pravděpodobně nikdo ani nezaslechl. Anna měla srdce v krku a držela se otce jako klíště, protože si byla jistá, že bez něj upadne. Pokusila se zaostřit na muže, ke kterému se neodvratně blížila. Vše se jí rozmazávalo čím dál víc. Vypadal mohutně a Anna měla nejistý dojem, že má pískové kučery. U oltáře přišla o oporu otcovy paže a kdyby ji nezachytily čísi ruce, poroučela by se k zemi. Zůstala tedy stát díky tomu, že nějaká dobrá duše nahradila otce a pomáhala jí stát přel oltářem aspoň trochu vzpřímeně. Tupě zírala na velkou černou skvrnu s bílou tečkou na vrcholku zakončenou o něco menší růžovou skvrnou a čímsi šedivým, co Anna shledala být vlasy, a vzdala pokusy o popadnutí dechu. Cítila, jak se jí rychle odkysličuje mozek a před očima se jí objevily mžitky; hezky se třpytily a zakrývaly ošklivý výhled na kněze. Nikoho to zřejmě nezajímalo. Kněz se dal do řeči a Anně se jeho slova slévala do nesrozumitelných shluků slabik. Až když s ní Paže zatřásly, uvědomila si, že byla tázána, zda si toho gentlemana po svém boku vezme. „Ne!“ vyjekla a zvuk jejího hlasu ji zaskočil. „Ne,“ zopakovala tišeji a znělo to spíš jako sténání. „Ne, ne, ne…“ Něco se dělo. Paže se asi chtěly podívat za sebe a když se otočily, strhly Annu s sebou, jako kdyby ji chtěly použít jako rukojmí. Její kolena to ale nevydržela a Anna by se byla znovu svezla, kdyby se Paže včas nevzpamatovaly. Možná za to mohl ten hlas, který si prokopával cestu k jejímu vědomí. Měla pocit, že ho zná. Začala vnímat čím dál jasněji, jako kdyby si přála co nejrychleji zjistit, komu hlas patří. Když už začínala rozeznávat obrysy tváře, která se objevila před ní, Paže ji pustily a místo nich ji zachytila ona tvář. Tvář ji začala táhnout pryč od oltáře, za což jí byla Anna prozatím vděčná, ačkoli nemohla vědět, jestli to v cíli nebude horší. Klopýtala přitisknutá k tělu Tváře a kolem sebe slyšela nějaké rozhořčené protestující hlasy. Nikdo se je ale nepokusil zastavit a tak vyšli z budovy a zamířili kamsi pryč. Když si Anna zvykla na nezvyklé sluneční světlo venku, všimla si, že nejsou sami. Kolem se pohybovalo dalších několik postav, ale nebyla schopná je rozeznat. Až po chvíli se podívala na Tvář a spatřila zamračený a soustředěný obličej kapitána Elánia. Z nějakého důvodu jí odhalení té skutečnosti nesmírně ulevilo. „Pane?“ vydechla. „Pojďte rychleji,“ zavrčel Elánius a přidal do kroku. Zřejmě usoudil, že už je schopná jít sama, povolil stisk a jen jí pomáhal k rychlejší chůzi. Anně ale překážely rozměrné šaty a její slabost ještě přetrvávala. Za pár minut dorazili do příjemného přítmí strážnice. Anna se svalila do židle a prudce oddechovala. „Čemu vděčím za to prozatímní vysvobození od oltáře?“ nadhodila po chvíli, když už byla schopná normálně mluvit. Elánius udělal ironickou grimasu.

„Ctěný lord Vetinari se jen tak mezi řečí zmínil o vaší svatbě a když vzápětí vyšlo najevo, že vás k oltáři otec vede skoro násilím, seznal jsem to jako hrubé nerespektování osobní svobody a kluci souhlasili, takže jsme vám vyrazili na pomoc.“ Anna na něj chvilku zírala. Udělalo to na ni dojem. „A to vás otec nechal? Víte, on na hlídku moc nedá, pochybuju, že by se řídil něčím, co byste mu nařídili…“ „My jsme udělali zločince z vás, Farrellová,“ pokrčil rameny Elánius a na okamžik se mu na tváři objevil mírně pobavený úsměv. „Ale bez obav – v době zatčení jste nic nezákonného neprováděla a k vašemu obvinění nemáme důkazy ani svědky a vlastně ani samotnou existenci onoho zločinu.“ „Paráda,“ pousmála se nevěřícně Anna. „Fí-ha… Jste geniální, pane.“ „Nepřechvalte mě, Farrellová,“ ztvrdl Elániovi výraz. Anna se podívala na své oblečení. „Co je to za parádu, probohy…?“ „Jsou hezké,“ zastal se šatů Karotka. „Moc ti to sluší,“ zčervenal. Anna cítila, že ani jí se ruměnec nevyhnul. „Díky,“ usmála se a zastrčila si imaginární pramen vlasů za ucho. Ve skutečnosti byla jen mírně rozcuchaná, spona úpravný účes stále držela dobře. „Mně se taky líbí,“ přidal se Noby a nonšalantně sklepl popel z konce své cigarety. „Maj pěkný vyšívání.“ „Jsou trochu přeplácané,“ kritizovala Anna. „A příliš nabírané, nedá se v nich ani pořádně chodit. Kdyby to bylo na mně, nikdy bych si takové na svatbu šít nenechala. Nejhorší na nich ale je, že mě v nich málem provdali za člověka, kterého jsem pravděpodobně viděla poprvé v životě a ještě pěkně rozmazaně.“ „Uvařím čaj,“ nabídl se Tračník. „Věřím, že to pro tebe musel být dost otřesný zážitek.“ „To tedy,“ přizvukoval mu rázně Elánius. „Ani jste se nedržela na nohou. A zdravější barvu jsem viděl i v obličejích v márnici.“ „Díky,“ ušklíbla se Anna, ale její tón byl smutný. „Jsem ráda, že vím i to, jak hrozně jsem vypadala.“ „Nemáte zač,“ usmál se zvesela Elánius. „Nevypadala jsi hrozně,“ odporoval Karotka. „Přišlo mi to… dramatické. Byla jsi bledá jako duch, zvlášť proti černi obleku. Připomnělo mi to jednu pověst o upírech.“ Anna se pobaveně zasmála. „Ještě lepší,“ zavrtěla hlavou. Elánius už zase vypadal jako posel smrti. „Frede, uvař ten čaj, prosím,“ zamručel nakonec. „Přinejmenším tady Farrellová potřebuje něčeho napít. To mi připomíná, že mám ve stole ještě skoro plnou Medvídkovu…“ Podíval se ke schodišti. „Dojdu pro ni.“ O několik hodin později byla v proudu další partička karet a všichni už byli ‚veselí‘. Anna v trochu pomačkaných šatech odměňovala smíchem Nobyho vyprávění vtipů, při nichž by jejího otce, kdyby je slyšel, trefil šlak. Elánius vyjádřil úlevu nad faktem, že navzdory jeho obavám je sem zatím nikdo nepřišel hledat, aby si Annu odvedl zpátky domů. Tračník nešetřil pohoršením nad tím, jak dnes hrabata vdávají své dcery, a rozebíral s Karotkou špatnost dnešní aristokracie. Anna už se cítila dobře. Dnešní ráno bylo vážně příšerné, ale ve společnosti živě rozmlouvajících členů hlídky na ně nemyslela. Chtěla na to co nejrychleji zapomenout a nechat to daleko za sebou. Byla rozhodnutá nepřipustit, aby se něco takového opakovalo. Zvlášť Elániova přítomnost jí dodávala klidu a jistoty, ovšem neměla v úmyslu to komukoli přiznat – nesnesla by ty jejich kecy o zamilovanosti. Faktem ale bylo, že on byl naopak pohroužen do nijak veselé nálady. Kdykoli se střetli pohledy, bylo to ještě horší, avšak nadále k ní bezděčně létal pohledy víc, než bylo nutné. Anna si nemohla pomoct, aby chvílemi přece jen neuvažovala, proč tomu tak bylo. Ta jeho dnešní záchranná akce ji hřála na srdci jako malé semínko naděje, kterého se nějak nedokázala vzdát. Vzpomněla si, co mu to vlastně chtěla před pár dny říct. „Kapitáne?“ Otočil se k ní a jeho obličej potemněl.

„Ano, Farrellová?“ Jeho tón byl jako kus mramoru. „Doktor mi už před časem řekl, že jsem schopná nastoupit zpátky do práce. Jenže pak se o tom dozvěděl otec a zavřel mě doma, takže jsem vám to nemohla ani vzkázat, ale dnes už jsem zase volná – díky vám všem – a můžu tedy nastoupit…“ „Farrellová, dnes se běžte domů… tedy, nejspíš do paláce, že?… dnes se běžte pořádně vyspat. Měla jste krušný den a teď jsme vás navíc přiopili. Nastoupíte zítra. To je rozkaz,“ dodal ostře, když viděl, že chce protestovat. „No dobrá… ale necítím se unavená. Jen si promluvím s Havelockem a pak se na vás zajdu aspoň podívat.“ Kapitán na to nic neřekl, asi nenašel dost silné argumenty proti a s tím se Anna spokojila. Když Anna vešla do Oválné kanceláře, uvítala ji Havelockova náruč. „Jak se cítíš, malá?“ „Teď už v pohodě,“ vzdychla mu do roucha. „Ale musela jsem se krást temnými uličkami, aby mě v těch šatech nevidělo moc lidí. Bála jsem se, že se někde budou potulovat lidi, co by mě okamžitě běželi prásknout otci.“ „Máš tu oblečení dost, tuhle kýčovitost shoď.“ „Myslím, že se převleču rovnou do noční košile. Tvrdila jsem Elániovi, že nejsem unavená, ale tělo mě čím dál vehementněji přesvědčuje o opaku.“ „Byl to traumatizující zážitek. Psychosomatika funguje,“ pousmál se Havelock. „Ach, Have, jsem ti tak vděčná, žes mě z toho dostal,“ zasténala Anna zmučeně. „Elánius a Hlídka na tom mají svůj velký podíl,“ připomněl. „Já vím. Ani jsem nezkoušela děkovat – už vidím Elániův výraz, ty jeho kecy by mě stály rozum.“ „To máš nejspíš pravdu,“ zasmál se tiše. „Jen plnil svou policejní povinnost jako ochránce města a občanů, když odváděl od oltáře a cizího ženicha svou platonickou lásku…“ „Nezačínej zase,“ zamračila se. „Teď ne. Nemám sílu přemýšlet nad tím, jestli mě kdo miluje nebo nemiluje, mám toho až po krk. Jdu spát. Chci ještě dneska zajít znovu na strážnici, aspoň chvilku s nimi pobýt, strašně dlouho jsem je neviděla. Když už mi Elánius nedovolil jít na hlídku a vnutil ještě jeden den volna…“

Anna se probudila chvilku před desátou, a proto vyletěla z postele jako vystřelená z děla. Běžela tryskem do koupelny, rychle se opláchla, pak spěchala zpátky se obléct a následně zaběhla menší závod, když se snažila dostat na strážnici dřív než čas. Byla tam samozřejmě pozdě. Ve stále se ještě hojící ráně ji bolestivě píchalo. Leknutím nadskočila, když z kuchyně vyšel Karotka a překvapeně na ni zamrkal. „No ne, Anno, rád tě vidím.“ „Karotko! Taky tě ráda vidím, ale co tu ještě děláš? Myslela jsem, že už jste na hlídce. Nezůstával tu vždycky Fred?“ „ Tentokrát šel zase s Nobym. Pan Elánius zůstal u toho systému, který zařídil po tvém příchodu. Myslím, že byl přesvědčen, že se ještě vrátíš. No, a já mám dnes obchůzku s ním a problém je v tom, že se neukázal od chvíle, co jsi odešla. Myslím, že šel do hospody. Byl nějaký skleslý.“ „To od něj nebylo hezké, že ti nechal hlídku na krku,“ poznamenala Anna s lehce pozdviženým obočím. „Ten chlap musí být dobře zdeptaný.“ „Asi to tak bude,“ přikývl Karotka smutně. „Ale chlastat na depku není dobré. Aby jednou neskončil jako jeho otec, ten to taky kapánek přeháněl a doplatil na to…“ „Jeho tatínek se upil?“ podivil se Karotka. „Jak to víš?“ Anna pokrčila rameny. „To Havelock. Hm… poslyš, kde tak obvykle vysedává?“ „Kam ho nohy zanesou a kam mu stačí láhev.“ „To nemyslíš vážně.“ Anna ho spražila pohledem, který říkal, že zrovna teď není vhodná doba na vtípky. „Sám to řekl,“ vykulil Karotka nevinně oči. „No dobrá, dobrá,“ pousmál se vzápětí. „Vím jak to myslíš. No, zmiňoval se o panu Goudovi, ale nevím, jestli tam šel…“ „U Kbelíku? No dobrá, můžeme to zkusit. Musíme ho najít a pořádně propláchnout, Karotko. Zajímalo by mě, kdy se ten chlap uráčí dostat trochu rozumu.“ U Kbelíku však po Elániovi nebylo ani stopy. Nacházela se tam tlupa méně či více přiopilých mužů, ale kapitán mezi nimi nebyl. Anna prohodila pár vesměs výhružných vět s hospodským, který tradičně nechtěl poskytnout jakékoli informace o zákaznících, ale nakonec z něj vylezlo, že kapitán už odešel před nějakou hodinou. A že neví kam, poněvadž se o tom kapitán na odchodu nezmínil. „Proč jsi pořád držela tu ruku v kapse?“ zajímal se Karotka, když vypadli z hospody. Ulice byla ztemnělá a zatím evidentně prázdná. Anna vytáhla ruku s mosazným zabijákem. „Pro případ, že by bylo potřeba panu Goudovi trochu pomoct. Nosím tu věcičku s sebou, abych mohla odrovnat pár snobských nepřátel, kdybych na ně náhodou narazila a oni mě chtěli chytnout.“ Karotka vytřeštil oči do světla nedaleké pochodně, která ulici spíš plnila temně šedou hmotou, místo aby ji osvítila. „Neboj, jenom bychom mu pohrozili,“ uklidňovala ho Anna. „Mám ale dojem, že by to zrovna ode mě nebral jako dostatečnou výhružku.“ „Jsem přesvědčen, že by to nebylo třeba,“ řekl přesvědčeně Karotka. „Pan Gouda nám jistě pomohl rád.“ „Tvoji důvěru v lidi bych si přála mít…“ zamumlala Anna tiše, když se rozhlédla kolem sebe. „Máš nějaké další nápady?“ „Cože?“ „Kde může být?“ „Aha. No, často chodí ke Hroznové partě. Zkusme to tam.“ „On chodí i ke Hroznové partě?“ svraštila Anna obočí. „Slyšela jsem, že to není zrovna nejlepší podnik.“ „Myslím, že právě proto tam chodí.“ Skrčený lokál na rohu Jednoduché uličky byl tichý, ačkoli se v něm svítilo. Tady, tak blízko k řece byl zápach Ankhu velmi citelný, a tak Anna rychle vklouzla dovnitř. Karotka ji následoval o poznání nápadněji.

Našli Elánia úplně vzadu v rohu. Seděl tam s hlavou na stole a před sebou měl slušnou řadu prázdných půllitrů. Anna se dotkla jeho ramene. „Pane Elánie?“ Žádná reakce. „Kapitáne!“ zvýšila Anna hlas a opatrně s ním zatřásla. Elánius spal dál. Anna s ním zacloumala důrazněji a skoro mu zakřičela do ucha: „Kapitáne, vstávejte! Nemůžete celou noc prospat v hospodě.“ „Už to jednou udělal,“ poznamenal tiše Karotka, jako by chtěl naznačit, že u něj to není nic nemyslitelného. „Teď to neudělá,“ odsekla Anna. Elánius zabručel a trochu pozvedl hlavu. „Farlová?“ Anna se bezděčně usmála. I v takovém stavu ji poznal. „No tak. Pojďme…“ ryla do něj dál a snažila se ho odtáhnout, což se jí ale vzhledem k jeho váze a rozměrům ani trochu nedařilo. Na Karotku pořád neměl, ale drobná Anna proti němu neměla šanci. „Íte, Farlová…“ zamžoural na ni. „Íte, láska… toe svině. Sádí… Svádí vás, ale nedá-ám, dkud… dokd… dokud vásneo… neobere o posleníšpetku… toho… rozumu.“ Anna si povzdechla a posadila se na lavičku vedle něj. „Kapitáne, takhle to nejde. Myslíte, že se vám nějak uleví, až se budete potácet ulicí s flaškou ruce a někdo vás bací po hlavě?“ „Kdyžuž… ste na to nara… zila… Máe pravu. Byo byto… byo by to fajn,“ zauvažoval o tom Elánius. Anna chvilku bez hlesu zírala. Pak zavrtěla hlavou. „Podívejte se mi do očí a zopakujte, co jste řekl. Prosím.“ Elánius poslechl a s námahou na ni zaostřil. Nálada mu ještě o pár stupňů klesla a Anna si říkala, jak hluboko ještě bude muset padat, než se odrazí ode dna. „Je to… eště horší,“ hlesl a pak sklonil hlavu. Anně to stačilo k tomu, aby konečně uvěřila tomu, že Trávomilova diagnóza byla přesná. „Víte, že mě bolí se na vás dívat, když jste v tomhle stavu?“ Elániovi se po tváři mihl úšklebek a Anna semkla rty. „Jo, to bylo od vás taky hezké,“ poznamenala jízlivě. Vstala. „Pojď, jdeme pryč, Karotko. Necháme kapitána, ať se tu v klidu utápí ve vlastní sebelítosti, když ho to tak baví.“ Karotka měl v obličeji posmutnělý výraz soucitu; jen pokrčil rameny a obrátil se k odchodu. Anna se ho chystala následovat, Elániova ruka však vystřelila vzhledem ke stupni opilosti obdivuhodnou rychlostí a sevřela se jí jako kleště na zápěstí. „Neodcházejte ještě, prosím. Omlouvám se, vážně,“ zamrkal kapitán do světla ze závěsných svícnů u stropu. „Karotko, vy byste měl jít na hlídku. Beze mě se obejdete. Já už to dneska přehnal…“ Zdálo se jí to, nebo opravdu zničehonic mluvil zase normálně? Anna se nad tou rychlostí pozastavila; jazyk měl pořád ještě trochu neohrabaný a byla v něm slyšet nějaká ta promile, ale už artikuloval převážně správně. Karotka přikývl. „Dobrá, pane. Tak tedy zatím, pane. Anno.“ Zasalutoval a odešel. Anna shlédla na Elánia, který ji stále ještě držel za zápěstí. „Pojďme na strážnici, pane. Už snad máte dost.“ Kapitán se konečně zdvihl. Anna znovu přelétla pohledem řadu sklenic. Sáhla do svého váčku a hodila na stůl drobné. Pak podepřela kolísajícího důstojníka ramenem a společně vykročili. „Dostala bych upřímnou odpověď, kdybych se zeptala proč?“ nadhodila Anna, když byli skryti pod závojem noci a hospodu nechali nějakých pár desítek metrů za zády. „Ne,“ přiznal se bez mučení Elánius. „To byste mě musela opít ještě víc. Nedokážete si ale představit, jak bych za střízliva litoval.“ „To tedy nedokážu,“ zabručela si pro sebe Anna. Začínala být mírně nenaložená. Dopaloval ji jeho přístup a navíc byl pěkně těžký. Zdálo se jí, že se o ni opírá víc, než by musel. Nevěděla, zda to byl úmysl, nebo si to kapitán jenom neuvědomoval, ale jednu paži skoro až majetnicky obtočil kolem jejího pasu a obličej měl jen několik centimetrů od jejího. Nějak to nekorespondovalo s jeho zdrženlivým tónem a slovy. Ačkoli si to Anna nechtěla přiznat, část jejího já se v takové blízkosti cítila báječně.

Byli asi ve druhé třetině cesty ke strážnici, když ji přemohlo vyčerpání. Příliš dlouho ignorovala mžitky, které se jí pod Elániovou váhou dělaly před očima. V ráně ji znovu pekelně bodlo. Zlomila se v pase a následně přestala vnímat úplně. Když přišla k sobě, pod sebou měla špinavé dláždění ulice. Elánius u ní klečel a vypadalo to, že zažil to svoje bleskové vystřízlivění. Kolem se zvědavě motalo několik postav, ale kapitán je nakvašeně odehnal, jakmile Anna otevřela oči. Měla dojem, že má končetiny z rosolu. Kapitán jí mlčky pomohl na nohy. Jakmile se chystala opět zamířit k zemi, zachytil ji. V tu chvíli vzduch nabyl poněkud dusivé konzistence. Anna zamžourala nahoru do nejasně rozeznatelného kapitánova obličeje, který byl v tu chvíli opět jen maličký kousek od jejího. Elánius pevně svíral obě její předloktí a podpíral ji. Chvilku se zdálo, že by se mělo něco stát; takový kouzelný okamžik plný nevyřčených slov prostě nepřichází jen tak. Pak se Elánius odtáhl. Tentokrát to nebyly rozpaky, co Anna rozeznala při nedostatečném světle vzdálené pochodně v jeho tváři. Kapitán naopak vyzařoval cosi bolestného a zároveň zatvrzelého a Anna si byla téměř jistá, že se nepřístupně mračí. „Už je to dobré?“ zeptal se chladně a kouzlo okamžiku bylo v tahu. „Hm,“ zamyslela se Anna, „lepší. Ale myslím, že si na strážnici budu muset chvilku sednout. Asi uvařím čaj.“ „Na strážnici moc pohodlí nebude,“ připomněl. „Čaj vám uvařím já. Nechci, abyste si ublížila, až budete operovat s otevřeným ohněm v tomhle stavu. Chybělo nám, aby vyhořela další strážnice.“ Anna se pokusila pousmát. Přestože ji jeho chlad a nepříliš zaujatá slova mrazil a odrazoval, měla pocit, že je to jen maska a v hloubi kapitánovy duše se děje něco jiného. „Pojďme. Tentokrát podepřu já vás,“ nabídl jí rámě. „Zajímavé,“ poznamenala Anna, když se opět zavěšení do sebe vydali dál ulicí. „Stává se vám často, že tak rychle zvládnete následky alkoholu?“ Doufala, že se jí podaří rozpustit tu jeho odtažitou náladu. „Zaleží na okolnostech,“ odtušil. „Většinou ale je v hlavní roli strach. Po těchhle ulicích se člověk nemůžu potulovat mimo sebe. Rozhodně ne dlouho. A pak jsi buď střízlivý, nebo mrtvý.“ Anna pokývala hlavou, a když si uvědomila, že v té tmě by si toho Elánius nemusel všimnout, ještě zamručela. Na strážnici je uvítalo příjemné teplo a známá směska pachů. „Poslyšte,“ nadhodila Anna, stále rozhodnutá nepřipustit, aby jejich lehká konverzace uvázla na jeho chladu, „co kdybych ten čaj přece jen uvařila já? Myslím totiž, že byste potřeboval pořádnou koupel. Z těch alkoholových výparů se mi začíná dělat poněkud nevolno…“ Čekala, že bude protestovat, ale on jen trochu zrozpačitěl a mimoděk si čichl ke svému rukávu. „No dobrá. Ale buďte opatrná,“ pohrozil jí prstem a zmizel v umývárně. Anna postavila konvici na čaj vařit a zatím se posadila. Tu chvíli si vybraly její myšlenky pro spáchání atentátu. Hlavu měla zničehonic zase plnou Elánia. Neměla ponětí, jak si to všechno vyložit. Všechny teorie, které ji napadaly, jí přišly směšné. V tomhle ohledu zatím vždycky všechno dopadlo špatně a Anna neměla chuť si opakovat další na chlup stejný, téměř tragický scénář. Nesnášela plané naděje a teď se je marně pokoušela zaplašit. Málem si nevšimla, že voda už vybublává ven. Vyskočila, popadla vařečku a neohrabaně sundala z konvice víko. Rychle vypnula vařič a s rukama v chňapkách vzala konvici a zalila čaj. Dalších několik minut utírala a leštila vařič, jen aby se zaměstnala a neměla čas myslet. Když se čaj dostatečně vylouhoval, vynesla dva veliké korbele nahoru do kapitánovy pracovny a postavila je na stůl. Zaváhala, ale nakonec si z jeho neosobního lůžka napůl skrytého za skříní vzala přikrývku a zabalila se do ní. Usadila se do židle před stolem a popadla svůj hrnek. V tu chvíli už vešel Elánius, jehož výraz napovídal, že ji hledal. Byl evidentně trochu překvapený, co Anna dělá v jeho pracovně. Až tehdy si i ona uvědomila, že to musela být dost velká troufalost, ale už se nedalo nic svítit. V duchu se podivila, když se na kapitána podívala lépe. Byl vypucovaný do růžova a snad poprvé v životě ho Anna viděla hladce oholeného. Bez strniště vynikly jeho ostré tvrdé rysy.

Když prošel kolem ní ke svému stolu, ji navíc ovanula slabá vůně jakési velmi příjemné kolínské. „Doufám, že ode mě nebylo moc neomalené přijít do vaší pracovny a sebrat vám vaši přikrývku,“ usmála se nejistě. Elánius usedl za stůl a vyhnul se jejímu pohledu. „Snad vám nevadí, že jste mě v pracovní době musela odtáhnout z hospody a pak ještě cestou podpírat,“ opáčil, aniž jakkoli změnil výraz. „Prima. Teď jsem si uvědomila, že to bylo dost vlezlé. Ale žádný strach, jakmile dopiju ten čaj, zase vypadnu. Nemůžu tu opruzovat věčně.“ „Neřekl jsem, že mi tu vadíte.“ „To jsem taky netvrdila.“ „Oh. Hm.“ Další bod pro mě, pomyslela si lehce škodolibě Anna. Zdálo se, že chlad poztrácel někde dole v umývárně. Následovala delší chvíle ticha. Oba upíjeli čaj a bloudili ve vlastních myšlenkách. „Co váš otec?“ nadhodil Elánius. Anna na něj vrhla kosý pohled. „Zatím jsem nic neslyšela a taky mě ještě nedostal. Možná už to vzdal,“ zauvažovala s nadějí v hlase. „O tom bych pochyboval.“ „Já taky,“ zkřivila Anna ústa. „Co budete dělat dál?“ Anna se odmlčela. „No,“ řekla pomalu, „vrátit se domů nemám v úmyslu. Už dlouho mám vlastní ložnici v paláci. A i kdybych přišla o tuhle možnost, momentálně jsem řádný člověk, který si vydělává na živobytí. Mohla bych si pronajmout nějaký malý pokoj nebo něco…“ „Při nejhorším je tu pořád ten kavalec,“ připomněl Elánius s mírně pobaveným úsměvem. Anna se tiše zasmála. „Díky. Každopádně, otcova přehnaná péče už mi vážně leze krkem. Nevím, jak si může myslet, že je jeho právem mě zamykat a vdávat proti mé vůli. To je asi psychická deformace, kterou má společnou s dalšími aristokraty.“ Zatvářila se zhnuseně. „Věřil bych tomu.“ Na Annu padala deprese. Podmračeně si objímala kolena a když tam jen tak seděla, přišlo jí to celé ještě bezútěšnější. Na druhou stranu se ale špatně neměla – jak řekla otci, pořád tu ještě byl Havelock. Když se po dalším dlouhém tichu podívala na kapitána, upíral na ni pohled. „Co máte z toho, že si svá trápení necháváte pro sebe?“ zeptala se. „Mám to taky zkusit?“ „Vám bych to neradil; máte se komu svěřit bez obav, že to někde vytroubí,“ ušklíbl se. „Pro mě je to ale snazší.“ Anna na něj vrhla dlouhý pohled. „Myslíte, že bych to chtěla někde troubit?“ „Neměl jsem na mysli nikoho konkrétně, ačkoli nejsem zrovna důvěřivý, zrovna vás bych tipoval na člověka, který umí držet jazyk za zuby. Ale ve vašem případě jde o něco jiného a to je ještě horší, než kdybyste světu veřejně předkládala všechno, co bych řekl.“ Jeho hlas zněl vyrovnaně; ani smutně, ani chladně, dokonce ani lhostejně – spíš jako kdyby měl najednou dost trpělivosti na to, aby si uhájil své tajemství, a nechtěl ji přitom urazit. „Co je na tom horšího?“ Elánius se na ni nepodíval. „Jak říkám, nebyl by dobrý nápad vám to říkat. Vlastně by to byl ten nejhloupější nápad.“ Ještě jedna chvíle ticha. „Pořád by mě zajímalo proč,“ řekla tiše Anna. Další ticho. „Nemůžu vám to říct. Aspoň zatím.“ Opět chvíli nikdo nepromluvil. „Jak chcete. Ale kdybyste se někdy chtěl svěřit, víte, že můžete. Pochopím vás; nebo se přinejmenším budu snažit. Teď bych ale šla,“ odložila prázdný hrnek na stůl. Vstala, shodila ze sebe přikrývku a složila ji zpět na postel. Pak se vrátila pro hrnek.

„Máte dopito? Odnesu vám hrnek dolů. Jinak, zítra večer mě můžete čekat… I když, jak jste sám viděl, nejsem zase tak v cajku, jak bych si přála být.“ „Zůstanete na strážnici,“ navrhl Elánius. „Dobrá,“ usmála se. „Dobrou noc, pane.“ Otočila se a vykročila. „Anno?“ ozval se kapitán najednou. Obrátila se zpátky. „Ano?“ „Neodcházejte ještě! Prosím.“ Elánius vstal a vyrazil k ní. Ona naopak prošla kolem něj zpět ke stolu a postavila na desku oba hrnky. „To jste si to s tím svěřováním stačil rozmyslet?“ pohlédla na něj. „Ne,“ zarazil se. „Vlastně… ano. Dá se to tak říct,“ vydechl rozpačitě. Jako by proti své vůli vykročil jejím směrem. Následovalo ještě pár váhavých kroků. Prohrábnutí vlasů. Podrbání na bradě. V příštím okamžiku stál před ní, ale díval se na kamkoli, jen ne na ni. Vzápětí jako by se vzpamatoval a o krok ustoupil. „Ehm. Omlouvám se,“ hlesl. „Asi jsem… éé, totiž… co takhle ještě jeden čaj?“ dokončil bezmocně a svěsil ramena. Anna jeho slova ignorovala. Tep se jí zrychlil a v krku měla knedlík. Polkla a velmi nejistě znovu zkrátila o krok vzdálenost mezi nimi. „Rozhodněte se teď,“ vydechla téměř neslyšně. Natáhla paži a konečky třesoucích se prstů se dotkla jeho tváře. Vzhledem k tomu, že si nikdy nedovolila představit, jak by to vypadalo, kdyby tahle situace někdy nastala, jí ta chvíle přišla strašlivě bizarní. Vše bylo… úplně jiné, než kdykoli předtím. Ještě nikdy na ni žádný muž neupíral takový pohled, jako právě teď Elánius. Udělal poslední krok, který je dělil, a bez přestání se na ni díval. Pomaličku a velice opatrně, jako by ji nechtěl vyplašit, se sklonil. Anna ucítila na rtech jeho dech a v příští vteřině se jeho rty jemně přitiskly k jejím. Zřejmě nikam nespěchal. Ochutnával ji, asi jako zkušený vinař zkouší, jak dobře se mu povedlo víno. Anně přišlo, že uběhla dlouhá doba, než ucítila nesmělou špičku jeho jazyka. Pootevřela ústa a přijala jeho polibek. Snad to byla pouhá jeho bezprostřední blízkost či snad váhavá a mírně neohrabaná něha, se kterou rukama objal její pas, co způsobovalo, že se Anně tuze nedostávalo dechu. Kdyby měla čas myslet, nejspíš by se pousmála nad tím, že za dnešní den toho opravdu moc nenadýchala. Elániovy doteky zanechávaly na její kůži ohnivou stopu. Jemně si ji přivinul na hruď. Na okamžik se jejich rty rozešly a oba jen vnímali jeden druhého a hřáli si navzájem výdechy krk. Annu omamovala jeho osobitá vůně mírně okořeněná kouřem cigaret a závanem Medvídkovy whisky, kterou nyní doplňoval podtón mýdla a nádech jeho kolínské. Otevřeným oknem se ozývaly ťapkavé zvuky prvních kapek dopadajících do ulic… Sluneční sirup ohledával krajinu před sebou, aby slunce vědělo, na co bude svítit. Bylo s podivem, že i tak ráno co ráno vyšlo i nad Ankh-Morporkem. Prsty Elániovy pravé ruky spočívaly na sametu Anniných zad, které osvícené sluncem vypadaly jako písečná pláž. Jeho myšlenky se začínaly ubírat znepokojivým směrem a vykazovat ještě ošemetnější závěry. Když se ale Anna na jeho hrudi pohnula a pohladila jej, jen ji políbil do vlasů a znovu se ponořil do spánku, po dlouhé době zase klidného. Probudil je jakýsi hluk. Zdálo se, že jde zdola. Oba se vymrštili a hořečnatě na sebe naházeli oblečení. Anna zapínala poslední knoflík blůzy, když se ozvalo zabušení na dveře. Podívali se po sobě. Nechali naštěstí zamčeno. Anně už bylo jasné, kdo to přišel. Vrhla se k Elániovi.

„To je otec. Prosím… vůbec jsem tu nebyla. Otec by nadělal spoustu problémů nám oběma, umí pěkně znepříjemnit život,“ řekla mu, zatímco ho hladila po tváři. Všimla si toho podivného souboje myšlenek v jeho očích, ale jen ho políbila a vzápětí byla skokem u okna. Tady na zdech žádný břečťan nerostl, ale stačilo vylézt na římsu, která pokračovala vedle oken v souvislém pásu cihel, a tak je propojovala. Dolů sjela po okapové rouře a přistála v blátě, jež tu zanechal noční liják. Strávila pár vteřin tím, že se nakvašeně pokoušela otřít tu břečku ze svých bot, ale jakmile ze shora zaslechla otcův hlas, rozeběhla se tryskem pryč, jak nejnenápadněji dokázala. K paláci dorazila po několika minutách bezmocně sípající. Před dveřmi do Oválné kanceláře popadla za límec Važuzla, který zrovna vyšel ven. „Nejsem tady,“ hekla, aby ho upozornila. Važuzel sice pozvedl obočí, ale nic neřekl. „Havelock tam někoho má?“ „Éh… ne. Jen jsem nesl papíry,“ podíval se na ni ublíženě. „Ani otec? Ani jeho strážní?“ „Je tam jeden gentleman, ale jeho lordstvo se mi nezmínilo o tom, kdo to je. Mám vás ohlásit, nebo to uděláte sama jako vždycky?“ Podle jeho tónu bylo znát, že ho rozčiluje, jaký nepořádek mu v jeho systému dělá jedna malá šéfova sestřenice. „Ne, Rufe. Potřebuju schovat. Otec mě hledá, ten chlap uvnitř bude jeden z jeho poskoků. Prosím!“ Važuzel vypadal zmateně, ale přesto pohotově přešel k jedné zdi a dotkl se místa, které vypadalo úplně stejně, jako kterékoli jiné místo. Otevřel se vchod do úzké chodbičky. Anna do něj hbitě vpadla. „Až se budete chtít dostat ven, stačí pohnout svícnem,“ ukázal Rufus na věc zdobenou hady, která visela na zdi. „Tradičně.“ „Díky, Rufe,“ usmála se Anna, znovu ho popadla a vtiskla mu pusu na tvář. Tajemníkovu bledou pleť polil ruměnec. Rychle za ní zavřel. Anně přišlo, že čekala celou věčnost, ale jak později zjistila, bylo to pouhých několik minut, než se otvor znovu otevřel a ve světle, které Annu oslnilo, se objevil obrys Havelockovy vysoké hubené postavy. Podal jí ruku a pomohl jí vylézt. „Poslal jsem milého strážného po svých. Hrabě stále ještě nepochopil jednu věc, a sice to, že když si pořídí chytré lidi, měl by počítat s tím, že budou mít pud sebezáchovy, který hlupákům obvykle chybí,“ konstatoval lhostejně, zatímco jí vybíral pavučiny z vlasů. Anna se usmála. Cítila úlevu a bezpečí, když ji pevně objal. Havelock byl přesně to bezpečí, které se bez okolků stane velkým nebezpečím pro kohokoli jiného, jen aby chránilo ji. Kdyby si to Anna přála (což si ale nikdy nedovolila přát ani v duchu), byla by díky němu už nějakou dobu sirotkem, kterého by vzal do péče. Povzdechla si. Nikdy mu nebude moct vrátit jeho lásku a péči v takové míře. Pohlédla mu do očí a měla pocit, že jí vidí až do žaludku. „Klid, maličká,“ zašeptal jí do vlasů. Když se pustili, pousmál se. „Tedy… moje malá holčička už vůbec není tak malá, jak se zdá, že?“ Anna sklopila oči a usmála se s ruměncem ve tvářích. „Jak se cítíš?“ „Nebezpečně lehce.“ „Ale no tak… Jestli Elánius už pochopil, co je pro něj dobré, nemáš proč se strachovat, drahá.“ „Ale já ho přece nechci nutit,“ zavrtěla Anna zamračeně hlavou. „Má svou hlavu a své emoce. Často jedná velice spontánně. Kdo ví, co od něj můžu čekat?“ „Pokud tě miluje, dříve nebo později se o tebe začne rvát jako lev. Elánius je Elánius.“ Anna se odmlčela, zatímco pozorovala kousek Havelockova roucha, na kterém měla položenou ruku. „Kdybych si tak mohla být jistá tím, že mě miluje,“ řekla dutě. Havelock jí zastrčil vlasy za ucho a pohladil ji po spánku. „Nejsi unavená, zlato? Měla by ses jít trochu prospat.“ Anna přikývla. Ačkoli se celkově cítila neskutečně dobře, doléhala na ni únava. Vstávala v takovém spěchu, že si ani neuvědomila, jak je vyčerpaná. Adrenalin se však pomalu vyplavil, a tak po celém dni a půlce probděné noci usnula jako dudek.

Otec se evidentně nakonec vzdal úsilí se k ní dostat. Anna se probouzela v klidu, neobkličovali ji žádní gardisté a dokonce ani na chodbách nikoho nepotkala. U Havelocka dokonce od otce nebyl žádný nakvašený vzkaz. Přemýšlela, proč tomu tak je, a svěřila se s tím i Havelockovi. „Asi čeká, že přijdeš sama s omluvou na rtech,“ uvažoval. „No tak to si počká,“ ušklíbla se Anna. „To on by se měl omluvit a vyslechnout mě. Ale jak je vidět, jsi nejspíš jediný, kdo ví, co na mě platí.“ Připnula si hrudní plát a vyrazila na strážnici.

Anna byla nervózní. Nevěděla, jak by se měla ke svému šéfovi, se kterým právě strávila noc, zachovat, a jak k tomu přistoupí on. Každopádně ale bylo jasné, že hned po příchodu mu přede všemi neskočí kolem krku, pousmála se v duchu. To by asi ani Elánius nemusel přežít v klidu… Na strážnici byl plný počet policistů. Karotka Anně zamával, Tračník se otcovsky usmál, Noby na pozdrav pozvedl svou cigaretu a i kapitánovi se na tváři objevilo něco vzdáleně připomínajícího úsměv. Anna všem vesele zasalutovala. „Truchlete, máte mě nazpět,“ zašklebila se. Elánius kývl na seržanta Tračníka. „Frede, vydržíš to chvilku? Potřebuju s Farrellovou cosi probrat.“ „‘zkaz, pane,“ zabručel seržant a uvelebil se pohodlněji na své židli. Anna vyšla za kapitánem do pracovny a snažila se tvářit neutrálně. Pořád nevěděla, co může čekat. Elánius sebral ze stolu jakýsi kus papíru. „Váš otec si přeje vidět nás oba,“ oznámil a nepodíval se na ni, zatímco se přemisťoval do bezpečí za stolem. „Proč zrovna nás?“ zajímala se Anna. To už se snad tak rychle dovtípil o jejich vztahu? „Píše, že jsem jistě rozumný velící – což, jak nejspíš uznáte, je od něj celkem milé, po tom všem – a že je přesvědčený, že se mu podaří mě přemluvit, abych pro změnu promluvil k vám. Přeje si, abyste se vrátila domů. Slibuje, že se na vás už nebude zlobit a ani vás zavírat. Tvrdí, že je mu líto, co způsobil, od teď vám prý chce více naslouchat. Rozepsal se taky o plesech a nových, mnohem lepších zájemcích o vaši ruku.“ „Hm, to je od něj hezké,“ uznala Anna. „Docela bych tomu i věřila. Jenže by to znamenalo vzdát se svobody dobrovolně. Nechat zaměstnání a vdát se, usadit se. Chceš, aby to tak bylo?“ Už když to říkala, však cítila, že tu rozhodně není něco v pořádku. „Jste svobodná žena z vážené rodiny, je na vás, co se rozhodnete dělat. Jak vás znám, jistě si poradíte. Otec si vás zřejmě chce usmířit… To si s ním nechcete ani promluvit?“ Anna se odmlčela a pozorovala jeho oči, které se vyhýbaly jejím. „Mohli bychom mu přiblížit naši současnou situaci,“ navrhla tichým hlasem. Elánius mlčel, zíral na papír a žmoulal jej v prstech. Anna pomalu vydechla a doufala, že bude mít dost sil udržet klidný hlas. „Asi jsem dnes večer vstávala špatnou nohou, ale nějak mi není jasné, proč mi vykáš, i když jsme sami.“ Kapitán netrpělivě odhodil dopis na stůl, přešel k oknu a zády k ní pozoroval scenérii venku. „Víte, Anno,“ začal rázně, „uvědomil jsem si, že jsem udělal chybu. Opravdu velkou. Byl jsem nejspíš stále příliš opilý. Nepřemýšlel jsem. Nevím, co to do mě včera vjelo. Každopádně toho lituji a taky se vám omlouvám.“ Anna, stojíc uprostřed místnosti s odevzdaně svěšenýma rukama, měla tvář zbavenou emocí, trpně prázdnou. Jen oči jí ztvrdly. „Chtěl jste tím říct, že… to nemělo, hm, hlubší význam?“ „Snad si nemyslíte, že ano,“ opáčil tvrdě Elánius. Chvíle ticha, napjatá jako příliš malé spoďáry. „Takže… nějaké city… to není… váš případ?“ volila pečlivě slova, aniž do tónu přimíchala jakékoli emoce. V tu chvíli by raději skočila z věže, než aby dala najevo, co skutečně cítí, jak to udělala včera večer. Ano, Elánius měl pravdu, avšak ta obrovská chyba byla na její straně, ne na jeho. On si neměl co vyčítat – u chlapů je přece přirozené, že mají city v kalhotech, není-liž pravda? Konečně se otočil, ale jeho oči se jí stále vyhýbaly. Tvář měl nepřístupnou a zamračenou. „Ne.“ Jak rázný a řízný hlas… Kolik jistoty. Anna opět pocítila závist k tomu, jak snadno to všichni berou – jako by se nic nestalo. Ale ono se přece opravdu nic nestalo. Ta drobná maličkost, že už se nemůže chlubit tím, že je slušná, cudná holka, je v tuto chvíli nepodstatná. „Fajn,“ rozzářila se Anna zničehonic. „To jsem si oddechla, pane, vážně. Už jsem se totiž bála, že mi rozbijete mé iluze o světě – jsem vám vděčná, že jste to neudělal. Nemohla bych se smířit s tím, kdybych vás byla nucena považovat za jiného, dokonce lepšího než ostatní.“ Zaujatě pozorovala kousek prázdného prostoru u jeho hlavy. „Můžu už jít, pane? Ráda bych skočila za tím svým otcem, víte co, povinnosti volají, přípravy na svatbu a tak…“

„Jistě,“ přikývl Elánius, jen maličko vyvedený z míry její nečekanou reakcí. Anna vzorně srazila podpatky a s hlavou hrdě vztyčenou vypochodovala z místnosti. Kapitán klesl na židli s pohledem upřeným do té stěny, ve které po tolika hodinách tupého zírání nejspíš musela být slušná prohlubenina. Po nějaké chvíli složil hlavu do dlaní. Anna vyskočila prvním otevřeným oknem do ulice, aby nemusela zdlouhavě chodit ke dveřím. Její nohy automaticky zamířily do paláce. To možná ani nebyla prázdnota, co ji plnilo. Byla to jen spousty, spousty ledu. Její emoce se zmrazily v jediném okamžiku. Mysl zůstávala nadále záviděníhodně klidná a čistá. Kdyby jí teď někdo pověděl vtip, vesele by se smála, aniž by musela cokoli předstírat. Nebyl důvod něco cítit. Tady už nebylo místo pro dobré pocity. Nebylo tu místo pro vzdor. Cokoli má přijít, ať si přijde, je to jedno. Všechno teď bylo dokonale jedno. Nechtěla myslet na to, že ji právě zradil člověk, do něhož spontánně vložila všechnu důvěru. Nechtěla přemýšlet o tom, jak mohla dovolit, aby se něco takového stalo, proč opět podlehla zrádnému volání rádoby intuice. Jak mohla být tak neskutečně hloupě naivní. Pro takovou hloupost už asi neexistovala definice – přesahovala samotný vesmír. A už vůbec nechtěla vzpomínat na to, jak velký rozdíl to byl, když byla sama a poloviční a když byla s ním a celá… Takové množství hořkosti a bolesti by nejspíš nevydržela. Takže je prostě necítila. Jak snadné. Havelock naštěstí ještě nestihl být informován, takže jej snadno obalamutila tím upřímným, lehkým úsměvem, který se jí ve tváři objevoval, když jí bylo báječně. Sebeovládání a síla vůle se v rodině Vetinariových nejspíš rozdávala hrstmi a ani Anna nebyla o nic ochuzena. „Hele, Havey, zajdu za tím otcem,“ oznámila. „Doufám, že si na hodného tatínka jen nehraje – o vycházky se s ním případně brutálně porafám, to ať si je jistý. Nebudu kysnout v tom odporném pokoji další měsíc.“ Havelock ji obdařil úsměvem. „Myslím, že tentokrát už se umoudřil. Prosil mě, abych uspořádal ples v paláci a pozval nějaké zahraniční hosty – prý, že mně snad budeš ve výběru věřit.“ „To je od něj hezké,“ ocenila Anna. Políbila Havelocka na tvář. „Zatím ahoj. Jestli to přežiju, stavím se zase večer.“ „Dobře,“ oplatil jí polibkem na nos a pustil ji z objetí. „Jen ho radši nebudu provokovat tímhle,“ ukázala na zbroj. Odložila si hrudní plát, kroužkovou košili, helmici i zbraně do jednoho z křesel a nevěnovala tomu všemu ani jeden pohled navíc, načež vyšla klidným krokem z Oválné kanceláře. Tma byla sametová a chladivá. Anna slastně vnímala lehký vánek na tvářích a ve vlasech. Nemyslela už vůbec na nic, jen některým okamžikem raději sledovala cestu a okolí, aby náhodou do něčeho nevrazila nebo nezabočila špatným směrem. Farrellovic rezidence byla na momentální čas neobvykle potemnělá. Skoro to vypadalo, že otec upustil i od svých zábav. On byl vůbec takový na zábavy… přímo se vyžíval v tom, že se mohl procházet mezi hosty a se všemi bodře rozmlouvat, zvlášť když to bylo v jeho vlastním honosném sídle, které mu návštěvníci mohli obdivovat a závidět. Možná čekal na dceru a usnul mezitím u stolu, jako se mu stávalo vždy, když měl příliš práce a nezdravou touhu ji zvládnout všechnu za jeden večer. U vchodu postávali strážní. Anna zaváhala, ale oba muži na ni pouze vrhli znuděný pohled a zase se podívali jinam. Prošla tedy dovnitř a zamířila k otcově pracovně, každou chvílí očekávajíc, že se na ni někdo vrhne a odvleče do kobky. Nic se ale nedělo a Anna bezpečně došla až ke dveřím do pracovny, odkud právě vycházela matka. Měla zvláštně narůžovělé tváře a obličej nezvykle plný emocí – bylo poznat, že ji něco rozhořčilo. Jakmile spatřila Annu, se však ve vteřině vzpamatovala. „Už jsi konečně dorazila,“ konstatovala, i když Anna si v duchu za větu automaticky doplnila otazník. „Bylo od tebe nehezké takhle nás obelhat – a ještě ti v tom pomohl ten policista, jako by už nenapáchal škody dost. Dělali jsme si o tebe starosti.“

„Ano, mami,“ odvětila prkenně Anna. Pohledem se zavrtávala do dveří za ní. Už zase si hrajeme na perfektní rodinku? „Hlavně ho nerozčiluj. Poslední dobou se mu těžko dýchá. To budou ty jeho úřední doutníky. Ta whiskey, co má schovanou ve stole a myslí si, že o ní nevím, tomu taky nepomáhá. Pozdě mu říkat, jak žije nezdravě – stejně mě neposlouchá.“ A s povzneseně lhostejným výrazem odkráčela. Anna si odpustila povzdech a zaklepala na dveře. „Pojď dál, Anno,“ ozval se otcův hlas. Zněl přívětivě, ale unaveně. Anna vešla. Otec seděl za mohutným mahagonovým stolem, který měl promyšleně postaven před oknem, aby za denního světla dobře viděl na své návštěvy, zatímco ony jsou oslepeny světlem zvenčí. Teď hořely jen lampy, takže byl vidět dobře i sám hrabě. Na tváři měl ustaraný, ale kapitulující výraz. Pozoroval svou dceru s hlavou mírně nakloněnou ke straně a evidentně se jí chystal promluvit do duše. Anninu pozornost však upoutalo něco jiného. Kdesi u stropu zachytila pohyb a okamžitě zvedla hlavu. Následující události byly příliš rychlé na to, aby stačila cokoli podniknout. Jako přimrazená sledovala, jak se v několika vteřinách odehrálo její malé, osobní drama. Vyrušený vrah, který si uvědomil svou chybu, jenž mu mohla být osudná, se bleskově vzpamatoval a vytáhl foukačku. Anna stihla jen otevřít ústa, než se hraběti, který rovněž obrátil obličej k postavě nad sebou, do hrdla zabodla miniaturní šipka napuštěná jedem. Vrah hbitě vyskočil otevřeným oknem ven. Anna očima rozšířenýma hrůzou sledovala, jak se její otec marně pokusil naposledy nadechnout a vzápětí se svezl na desku svého stolu. Věděla, že je mrtvý, aniž by to kontrolovala; vrazi rádi odváděli čistou práci. Na okamžik zavládlo v místnosti ticho. Hýbaly se jen plamínky svíček v lampách. Pak se Anna vrhla ke stolu.

Kapitán Elánius kráčel rozhodným krokem k Hroznové partě, protože došel k názoru, že potřebuje panáka. Fred rád zůstal v teple a pohodlí strážnice, takže kvůli tomu si výčitky nedělal. V jednu chvíli byla ulice kolem něj přívětivě prázdná a tichá, v druhý už celý dojem narušoval dupající gardista, který sotva funěl. Vypadalo to, že hledá právě Elánia, neboť se mu rozzářila tvář, jakmile jej spatřil. Zastavil se kousek u něj a začal s pokusy o sdělení té informace, se kterou za ním přišel. Elánius ho chvíli chladně pozoroval, ale nakonec nesouhlasně mlaskl. „Člověče, vydýchejte se,“ zabručel. „Nebudu vás tady křísit.“ Gardista ochotně poslechl; opřel se rukama o kolena a dopřál si pauzu. Pak to zkusil znovu. „Hrabě je mrtvý,“ vydechl. Elánius přežvýkal cigaretu s nepatrně ostražitějším pohledem, než měl před vteřinou. „Farrell?“ „Jo. Jeho dcera prosí, jestli by hlídka nemohla ohleduplně zajistit místo činu. Vrah zřejmě zapomněl nechat lístek – při odchodu měl kapku naspěch.“ Kapitán chvíli stál, díval se do prázdna a zdánlivě naprosto nevzrušeně popotahoval z cigarety. „Proč měl naspěch?“ „To netuším,“ zavrtěl hlavou gardista. „Jen tlumočím, co řekla lady.“ „Jdeme,“ zavelen Elánius a znovu vykročil svižným tempem. Unavený strážný za ním sotva stíhal. Zámek byl pln shonu. Nevypadalo to jako smuteční nálada – naopak se většina zaměstnanců živě bavila, místy dokonce smála. Zřejmě to svědčí o hraběcí oblíbenosti, pomyslel si lehce škodolibě kapitán. Gardista jej zavedl do patra a ukázal na jedny z dveří. Pak zase odspěchal. Elánius došel na konec chodby, strčil opatrně do dveří a vešel. Ke svému údivu spatřil v místnosti hlídané dvěma strážci Annu, která klečela u nosítek, na nichž spočívalo tělo hraběte, a upírala na otce prázdný pohled. Nezvedla hlavu, ani když přišel blíž. „Farrellová?“ „Kapitáne.“ Znělo to dutě. „Hm… Přijměte mou upřímnou soustrast,“ zkusil to. „Děkuji.“ Monotónní zvuk, který vůbec nezněl jako ona. Elánius udělal několik kroků napříč místností a rozhlížel se. „Takže… žádná stvrzenka? Jste si jistá, že to byl člen Cechu?“ „Poznám cechovního vraha, kapitáne. S jedním jsem vyrůstala.“ „Och. Hm.“ Elánius se odmlčel. „Gardista říkal, že odcházel ve spěchu. Jak to víte? Co se stalo?“ Anna konečně zvedla hlavu, ale na něj se nepodívala. Její pohled byl zastřený. „Vyrušila jsem ho.“ Také se odmlčela. „Zabili mi otce přímo před očima.“ Nastala delší chvíle ticha. „Myslel jsem, že jste svého otce příliš v lásce neměla,“ odvážil se Elánius. „Ano. Ale byl to můj táta,“ opáčila chladně Anna. „Nemusela jsem mít žádného.“ Ticho. „Vy taky věříte, že jsem toho vraha najala já?“ Elánius zapřemýšlel. „Teoreticky vzato bych se nedivil.“ Vzápětí by si radši ukousl jazyk, protože se na něj konečně podívala a bylo to jako střet s hlavní děla. „Věříte tomu?“ Elániovi došlo, co tím myslí, a proto byla jeho další slova volena na základě úplně jiného směru myšlenek. „Ne,“ řekl upřímně. Nedokázal si totiž představit, že by Anna objednala vraždu někoho ze své rodiny, ať už se jí sebevíc příčil. Vždyť dokonce ani Vetinari proti jejím rodičům nepodnikl víc, než malé sabotáže ohledně její osobní svobody, přestože kdyby si to Anna přála, byla by už dávno sirotkem. V tomto ohledu ji Elánius shledával velmi morálně založenou. Anna se znovu jala vyhýbat pohledem jeho obličeji.

„Kdybych vážně chtěla, aby zemřel, udělala bych to stručně vlastnoručně, čistě ve jménu zadostiučinění,“ prohlásila temně. Elánius přikývl. Sám by také dal přednost osobnímu vyřízení účtů. A jak se tak díval, zjišťoval, že do Anny zřejmě nikdy moc neviděl. Možná se ani nesnažil, protože měl pocit, že o ní ví všechno. Jenže osobnosti bývají mnohdy hlubší, než jak se navenek jeví… „Odneste ho dolů,“ kývla Anna na gardisty. „Ať ho prohlédne Mechorost a… no, a udělá, co uzná za vhodné.“ Strážní se chopili nosítek a odnesli hraběte z jeho pracovny. Vzápětí je nahradili další tři. Anna na všechny vrhla zuřivý, krajně nebezpečný pohled. „Nechte nás o samotě. Tady už není nic, co byste měli hlídat.“ Gardisté se po sobě podívali, ale nehnuli se z místa. Anna se zvedla a napřímila do celé své výšky, jenž nebyla závratná, avšak při míře jejího ovládaného vzteku více než dostačující. „Jestli se nepletu, k dědictví otec započítal i všechny pracovní smlouvy, včetně těch se strážci, což znamená, že okamžitě a střelhbitě vykonáte rozkaz, nebo si ještě rozmyslím, jestli vás budu potřebovat natolik, abych tu snášela nějaké remcání,“ zavrčela způsobem, při kterém by svěsil hlavu i rozběsněný lev. „A jestli vám tohle nařídila matka, ocením, když jí mým jménem vzkážete, že…“ zarazila se. Bylo znát, že se chystala říct něco velmi ošklivého, ale rozmyslela si to. „Že si to příště může schovat za klobouk.“ Strážní se vypařili závodní rychlostí. Teď, když byli konečně v místnosti jen Anna a Elánius, přišel na řadu další dlouhý úsek ticha. Mezi nimi ovšem platilo za dorozumívací prostředek. Každou chvíli se střetli pohledem. „Co teď hodláte dělat?“ nadhodil Elánius. Anna zkřivila ústa. „Nejradši bych zvalchovala kožich tomu parchantovi, co najal vraha. Ale jak se zdá, nebude mi přáno znát ani jméno vrahovo. Takže prostě proběhne tichý, solidní pohřeb.“ Hlas se jí ani nezachvěl, zdála se dokonale klidná, i když ta prázdnota tónu kapitánovi neušla. „Obvykle bývají motivem peníze, ale jestliže dědíte vy…“ „Ne, já ne. Dědí můj budoucí manžel. Jsem bohužel dcera a jedináček. Otec také neměl sourozence, matčin jediný bratr je dávno po smrti a dál už bych radši nešla…“ shrnula to stroze Anna. „Teoreticky by dědil majetek Havelock, pokud bych se náhodou nevdala, ale to nehrozí.“ Na Elánia se při těch slovech nedívala. Jinak by si možná všimla nepatrné změny jeho výrazu – v nejistotě probleskl střípek bolesti. Objevil se však na velmi kratičkou dobu; i Elánius uměl ovládat svou tvář velmi dobře. Jen pocit, že najednou má kostru z pudingu, v něm přetrval. „Tatíček jistě měl v zásobě pár kandidátů,“ pokračovala Anna a vkradlo se jí do hlasu znechucení. „A matička rozhodně bude mít zájem na tom, abych dědictví dostala – ví, že ji nenechám na holičkách.“ Elánius už se však nadechl. Její slova v něm vzbudila vlnu chuti bojovat. Srdce se mu mezi žebry svíjelo a křičelo na něj, ať, ke všem čertům, okamžitě něco udělá. „Anno, já…“ začal, ale Anna, která jako kdyby vycítila, s čím chce přijít, ho přerušila. „Ne, kapitáne. Prosím, nechte to být,“ zavrtěla hlavou. Znělo to naprosto nezaujatě. „Už jste se k tomu vyjádřil dost, aspoň mně to bohatě stačilo, abych pochopila vaše stanovisko.“ Odmlčela se, zkoumala vzorek na koberci. „Byla to jen jedna noc. Co to znamená?“ Teď zase tapisérii na stěně. „Nic jsme si neslibovali, a tak si ani nic nedlužíme.“ Kousla se do rtu, přešla ke stolu a zůstala stát zády k němu. Elánius stál jako opařený. No, co sis myslel, chlapče?, ozval se škodolibý hlásek někde ze soukromí jeho lebky. Ublížil jsi jí, tak za to teď budeš platit. Snad jsi nečekal, že ti to hned odpustí a padne ti kolem krku, když už jsi laskavě našel odvahu o ni bojovat? Všechen elán ho opustil tak rychle, jak přišel. Polkl, aby mohl promluvit, ale Anna ho předběhla. „Sbohem, Samueli,“ hlesla. Chvěl se jí hlas. „Buďte šťastný.“ „Vy také, Anno,“ zachraptěl. Věděl, že tohle je naposledy, co spolu mluví. Možná i naposled, co ji vidí. Nebyla už šance… Mosty za sebou evidentně spálil dokonale. Chvilku se ještě bažil pohledem na odlesky ohně v jejích vlasech; pak se obrátil a tiše odcházel. Ještě jednou se otočil, aby si dosyta vychutnal svou mizérii, a zarazil se, když viděl pohyb.

Ale to si jen naivně představoval, že si to nakonec rozmyslela a běží za ním, aby ho zastavila. Anna se ve skutečnosti jen se skloněnou hlavou opřela o stůl. Po krátkém okamžiku dosedla na židli před stolem, pomalu položila paže na desku a hlavu složila na ně. Jednou rukou si schovala hlavu. Jen slabé otřesy jejích ramen dávaly tušit, že tiše pláče. Elánius už to nevydržel, otočil se na podpatku, a co nejnenápadněji se vytratil, aby si nevšimla, že ji pozoroval. Když už si byl jistý, že ho nezaslechne, rozeběhl se. Proplétal se domem a občas i služebnictvem, málem porazil doktora Mechorosta, který s vytřeštěným výrazem na poslední chvíli uhnul, a nezastavil se ani na ulici. Nakonec bez dechu dorazil na strážnici, ignoruje Freda vyběhl po schodech a rozrazil dveře své pracovny. Ačkoli si připadal jako sentimentální pitomec, sedl si na svou postel, popadl přikrývku a čichl si k ní. Naštěstí… a možná i naneštěstí byla stále tak krásně cítit Anninou vůní. Lačně se nadechl, jako by ji tím dokázal přivolat. Pak už jen složil hlavu do dlaní, zavřel oči a pokusil se představit si, že se nic z toho nestalo, že ji nikdy nepotkal. Byla to ale tak prázdná a tíživá možnost, že to okamžitě vzdal, shodil ze sebe zbroj a oblečený padl obličejem do polštáře.

Prozatímní konec Knihy – pro běžné čtenáře (což jsou všichni kromě mě :D) Jakékoli kopírování a nedovolené užívání částí Knihy je porušením autorských práv. Prosím, respektujte hodiny práce, které jsem nad tím strávila. Děkuji Anna