Masarykova univerzita Filozofická fakulta Ústav slavistiky
Balkanistika
Bc. Kamila Chalupová
Kulturně-historická a jazyková identita v Černé Hoře
Magisterská diplomová práce
Vedoucí práce: doc. PhDr. Václav Štěpánek, Ph.D. 2015
Prohlašuji, že jsem diplomovou práci vypracovala samostatně s využitím uvedených pramenů a literatury.
………………………………………………….
2
Na tomto místě bych ráda poděkovala doc. PhDr. Václavu Štěpánkovi, Ph.D. za odborné vedení diplomové práce, Dr. Miloši Lukovićovi, Ph.D. a Mgr. Vasilju Jovovićovi za jejich ochotu a pomoc při vyhledávání literatury. Také PhDr. Heleně Bočkové za pomoc s dotazníkovým šetřením, Vítu Kalvodovi za duševní a jazykovou podporu, Novici Vujovićovi, Goranu Radojičićovi a Gordaně Cerovićové za pomoc s cizojazyčným textem. V neposlední řadě chci také poděkovat svým rodičům za podporu v průběhu celého vysokoškolského studia.
3
OBSAH
1 Úvod..............................................................................................................................................6 1.1 Co je národ, identita a národní identita............................................................................10 2 Historie Černé Hory....................................................................................................................12 2.1 Příchod Slovanů...............................................................................................................12 2.2 Období vlády Vojislavljevićů...........................................................................................13 2.3 Vztah mezi identitou dukljanskou, zetskou a černohorskou............................................15 2.4 Schizma............................................................................................................................15 2.5 Nemanjići.........................................................................................................................17 2.6 Balšići..............................................................................................................................19 2.7 Konec Balšićů, Crnojevići mezi Osmany a Benátkami...................................................20 2.8 Černá Hora pod skadarským pašalíkem..........................................................................23 2.9 Černohorská patriarchální kmenová hierarchie...............................................................24 2.10 Formování kmenů..........................................................................................................24 2.11 Nejvýznamnější kmeny..................................................................................................27 2.12 Struktura kmenů.............................................................................................................27 2.13 Černohorský Zbor..........................................................................................................29 2.14 Vláda dynastie Petrović.................................................................................................29 2.14.1 První Petrovićové............................................................................................29 2.14.2 Vasilije a Sava.................................................................................................30 2.14.3 „Lžicar“...........................................................................................................31 2.14.4 Petr Petrović Njegoš.......................................................................................32 2.14.5 Petr II. Petrović Njegoš...................................................................................33 2.14.6 Danilo I...........................................................................................................34 2.14.7 Nikola I...........................................................................................................35 2.14.8 Kulturní bohatství dynastie Petrovićů............................................................37 2.15 Balkánské války.............................................................................................................40 2.16 První světová válka........................................................................................................41 2.17 Království Srbů, Chorvatů a Slovinců...........................................................................46 2.18 Druhá světová válka – partyzánské, četnické a zelenašské hnutí..................................48 2.19 Období po druhé světové válce......................................................................................52 4
2.20 Antibyrokratická revoluce v Černé Hoře.......................................................................55 2.21 Názorové štěpení a Miloševićův pád.............................................................................56 2.22 Referendum a národní nestabilita černohorské společnosti...........................................58 3 Černohorská národní identita......................................................................................................59 3.1 Demografické informace o národní identitě v Černé Hoře.............................................59 3.2 Kulturně-sociální aspekty černohorské národní identity.................................................62 3.2.1 Junáctví jako hlavní aspekt černohorské identity.............................................62 3.2.2 Postavení ženy v Černé Hoře............................................................................65 3.2.3 Pravoslaví v dnešní Černé Hoře.......................................................................66 3.3 Jazyk................................................................................................................................69 3.3.1 Jazyková identita dnešních Černohorců...........................................................69 3.3.2 Vývoj a kodifikace černohorského jazyka........................................................70 3.3.3 Lingvistické proudy v Černé Hoře...................................................................75 3.3.4 Problémy spjaté s kodifikací černohorštiny......................................................77 3.3.5 Černohorský jazykový problém v širším společenském kontextu...................78 3.3.6 Černohorský jazyk jako sociolingvistický problém.........................................79 4 Dotazníkové šetření....................................................................................................................81 4.1 Cíl dotazníkového šetření................................................................................................81 4.2 Příprava dotazníku...........................................................................................................81 4.3 Způsob sběru dat a výběr cílové skupiny respondentů....................................................82 4.4 Řešení dotazníku..............................................................................................................83 4.5 Struktura dotazníku..........................................................................................................83 4.6 Příprava a analýza získaných dat.....................................................................................84 4.6.1 Blok politických otázek....................................................................................85 4.6.2 Blok otázek zaměřených na národní identitu....................................................95 4.6.3 Blok sociolingvisticky zaměřených otázek....................................................102 4.6.4 Blok konfesně zaměřených otázek..................................................................111 4.7 Vyhodnocení dotazníku..................................................................................................115 5 Závěr.........................................................................................................................................117 6 Rezime......................................................................................................................................122 7 Bibliografie...............................................................................................................................124 8 Přílohy.......................................................................................................................................130
5
1 ÚVOD Hlavním cílem této magisterské diplomové práce, jež nese název Kulturně-historická a jazyková identita v Černé Hoře, je vysvětlit a odhalit, zdali je černohorská národní identita novým „politickým“ a v dnešní době uměle vytvořeným fenoménem, nebo zda se jedná o jev dlouhodobě se utvářející. Tato práce je pokusem nalézt odpovědi na sociolingvistické, historické a etnologické otázky, z nichž se skládá otazník černohorské identity. Existuje samostatný černohorský národ, či se jedná o národ srbský? Jaké je etnické složení obyvatelstva dnešní Černé Hory a jak se k jednotlivým tématům vyjadřují soudobí černohorští lingvisté, umělci a historici? Jak se historický vývoj dnešního území Černé Hory podílel na vytváření moderní černohorské národní identity a jaky vliv měly jednotlivé dynastie na vytvoření černohorské kulturní identity? Menší část této práce je věnována také sociolingvistickému problému, který nastal se zrodem „nového“ černohorského jazyka. Sociolingvistická část se nejvíce zabývá procesem a způsoby kodifikace černohorštiny a otázkami, s nimiž se soudobí černohorští lingvisté potýkají dnes, po kodifikaci tohoto nejnověji ze srbochorvatštiny „vzniklého“ jazyka.
Svým geografickým terénem a kulturou přilákala Černá Hora širokou škálu cizích i českých badatelů – od botaniků přes umělce až po historiky a cestovatele. V České republice se dnes Černou Horou zabývá především historik František Šístek, jenž ve své knize Junáci, horalé a lenoši. Obraz Černé Hory a Černohorců v české společnosti, 1830–20061 popisuje stereotypy ve vnímání Černohorců v českém prostředí a uvádí české osobnosti, které se zabývaly černohorským národem a jeho kulturou. Šístek představuje čtenáři nejen celistvý obraz o romantickém pojetí junáctví Černohorců v české literatuře, ale uvádí také řadu českých osobností, které byly jak kulturně, tak politicky spjaty s Černou Horou. Ve svém příspěvku Česko-černohorské vztahy v knize Vztahy Čechů s národy a zeměmi jihovýchodní Evropy2 Šístek popisuje černohorsko-českou spolupráci. V knize Černá Hora čtenářovi podává celistvý historický vývoj Černé Hory. Černohorská tematika se objevuje také například v dílech Prokopa Chocholouška3 či Elišky 1
ŠÍSTEK, František: Junáci, horalé a lenoši. Obraz Černé Hory a Černohorců v české společnosti, 1830–2006. Praha 2011. 2 HLADKÝ, Ladislav a kol.: Vztahy Čechů s národy a zeměmi jihovýchodní Evropy. Praha 2010. 3 Prokop Chocholoušek (1819‒1865) byl český spisovatel a novinář, černohorskou tématiku můžeme nalézt například v jeho díle CHOCHOLOUŠEK, Prokop: Jih. Historicko-romantické obrazy z dějin jihoslovanských. Praha 1863−1864.
6
Krásnohorské4. Za velkého montenegrofila byl považován Josef Holeček5, který tomuto národu věnoval mnoho publikací jako například Černá Hora6, Junácké kresby černohorské7, Černá Hora v míru8 atd. O Černé Hoře se můžeme dočíst i v cestopisech Ludvíka Kuby.9 Nesmíme zapomenout ani na obrazy Jaroslava Čermáka,10 které také byly inspirovány jižními Slovany a Černou Horou. Dalšími známými osobnostmi, které se zabývaly tímto etnikem, byli např. Viktor Dvorský,11 Adolf Černý12 nebo Vratislav Černý.13 Českých autorů zabývajících se Černou Horou bylo samozřejmě mnohem více. Vlivné osobnosti české kulturní a politické sféry se aktivně podílely na obrození černohorského národa a jejich úsilí je Černohorci dodnes vděčně reflektováno. O tom hovoří detailněji již zmíněná kniha Junáci, horalé a lenoši. Obraz Černé Hory a Černohorců v české společnosti, 1830–2006, či černohorská publikace Miroslava Luketiće14 Češka i Crna Gora15 (Česko a Černá Hora), která se zabývá českého-černohorskými vztahy v průběhu 19. a 20. století. Svou diplomovou práci jsem se rozhodla věnovat právě Černé Hoře, její kultuře a obyvatelstvu proto, že mne v mnoha ohledech fascinují. V průběhu svého magisterského studia jsem absolvovala dvojí studijní pobyt v Černé Hoře, což mi umožnilo zkoumané etnikum poznat přímo v terénu. Na studijních stážích jsem realizovala dva etnologické výzkumy týkající se černohorské národní identity. 4
Eliška Krásnohorská (1847‒1926) byla česká básnířka a spisovatelka. Černohorská tématika v jejím díle viz KRÁSNOHORSKÁ, Eliška: K slovanskému jihu, básnické spisy III. Praha 1920. 5 Josef Holeček (1853–1929) byl český spisovatel, překladatel, novinář a cestovatel. Byl fascinován černohorským patriarchálním životem, který předkládal Čechům jako vzor správného způsobu života. O životě Josefa Holečka více viz POLANSKÝ, Václav: O Josefovu Holečkovi. Praha 1940; HOLEČKOVÁ, Jelena: O Josefu Holečkovi, mém tatínkovi. Vodňany 2008. Holečkovy díla zabývající se Černou Horou jsou např. HOLEČEK, Josef: Černohorské povídky I. – II. Praha 1880−1881; Týž: Na Černou Horu a Černá Hora koncem věku. Praha 1899; Týž: Junácké kresby černohorské I. Praha 1925; Týž: Černohorští junáci. Praha 1954. 6 HOLEČEK, Josef: Černá Hora. Praha 1876. 7 Týž: Junácké kresby černohorské I. Praha 1925. 8 Týž: Černá Hora v míru I., II. Praha 1882. 9 Ludvík Kuba (1863‒1956) byl český spisovatel, malíř, folklorista a cestovatel. Více viz KOVÁRNA, František: Ludvík Kuba. Praha 1935; ŠTECH, V. V.: Ludvík Kuba. Praha 1949; MÍČKO, M., NEZVAL, V., SEIFERT, J., ŠTECH, V. V.: Ludvík Kuba malíř. Praha 1946. 10 Jaroslav Čermák (1831‒1878) byl malíř českého původu, žil však převážně v zahraničí. Jeho tvorba byla inspirována jižními Slovany. O jeho tvorbě a životě více viz SOUKUPOVÁ, Věra: Jaroslav Čermák. Praha 1981; BROUČEK, Stanislav: K druhému břehu. Češi v prostředí francouzské společnosti 1862‒1918. Praha 2007; KREJČÍ, Marek: Daleký či blízký? Evropský Balkán očima malířů z Česka. Praha 2007. 11 Viktor Dvorský (1882‒1960) byl český právník, filozof, antropogeograf a cestovatel. Napsal rozsáhlé studie o černohorsko-tureckých hranicích. Více např. DVORSKÝ, Viktor: Národnostní hranice na poloostrově Balkánském před počátkem války r. 1912. In: Sborník České společnosti zeměvědné. Praha 1913, s. 233‒236; Týž: Černohorskoturecká hranice od ústí Bojany k Taře. Praha 1909; Týž: Ekonomickogeografické studie z Černé Hory. Praha 1907; Týž: Horská pásma Černé Hory. Ze slovanských hor. 1907; Týž: Hospodářské poměry na horní Sávě a Soče. Slovanský Přehled 1906, s. 353‒358. 12 Adolf Černý (1864‒1952) byl český diplomat, básník, slavista, etnograf a překladatel ze slovanských jazyků. 13 Vratislav Černý (1871‒1933) byl český politik. Více o jeho vztahu k Černé Hoře viz ČERNÝ, Vratislav: Z Nikšiće do monastýru Morače. Horská cesta přes planinu Lukovicu a hory Rovačské. Praha 1896; Týž: Crmnica. Kus černohorského ráje. Praha 1898; Týž: Na prahu Albánie. Praha 1899; Týž: Od Kotoru přes Něguše a Cetyni do Baru. Praha 1899; Týž: Ulcín. Černohorské mořské lázně. Praha 1900; Týž: V hlavním městě Černé Hory. Praha 1902. 14 Miroslav Luketić (*1927) je černohorský historik a publicista. Specializuje se na černohorskou historii se zaměřením na rodnou Budvu a Paštroviće a na českou inteligenci působící v 19. a 20. století v Černé Hoře. 15 LUKETIĆ, Miroslav: Češka i Crna Gora Budva. Cetinje 2009.
7
Diplomovou práci jsem rozdělila do tří kapitol a jednatřiceti podkapitol. Klíčovým prostředkem sebeurčení každého národa jsou příběhy, postavy a vztahy v jeho dějinách. Nejinak je tomu u současných Černohorců, jejichž pohnutá historie je zásadním momentem formujícím jejich národní identitu. Proto jsem se v první částí své práce detailně věnovala Historii Černé Hory a speciálně se zaměřila na evoluci patriarchálního způsobu života černohorského národa, vznik a proměny jeho kmenových struktur a jejich vzájemné kulturní odlišnosti. Jsou zde popsány např. hlavní historické události v Černé Hoře od příchodu Slovanů až do současnosti, ale také kulturně-umělecké památky, jež na tomto území vznikaly. Právě tato kapitola poukazuje na historické, kulturní a společenské odlišnosti Černohorců, které dokládají obrazy z černohorské historie a které vypovídají o „zvláštním a samostatném“ historickém vývoji, jimiž se historie tohoto etnika odlišuje od historie ostatních jižních Slovanů. Druhá část Černohorská národní identita je zaměřena na národní identitu občanů Černé Hory a dále na sociolingvistické otázky týkající se jazyků nově ustanovených po rozpadu Jugoslávie v návaznosti na osamostatnění Černé Hory. Tato část také popisuje ideologické rozdělení lingvistů Černé Hory a hlavní lingvistické proudy, které se v Černé Hoře utvořily v rámci kodifikace černohorského jazyka. V třetí části nazvané Dotazníkové šetření jsem analyzovala data získaná z dotazníkového šetření, které jsem provedla v Černé Hoře v letech 2012 a 2015. Bohaté a objemné materiály, které byly výsledkem šetření, zachycují světonázor a národní cítění dnešní mladé černohorské generace a jsou „dobovým snímkem“ proměn mezi lety 2012 a 2015. Tyto získané informace se skládají do mozaiky portrétující černohorskou moderní národní identitu a byly materiálem přínosným pro hlubší analýzu daného tématu. Ukázku dotazníku z roku 2015 jsem zařadila do příloh, která se nachází na konci práce. Černohorská země, která jako poslední na Balkáně nabyla podoby uznávaného státního celku, byla po staletí pod nadvládou různých cizích mocností. To se projevuje mimo jiné v rozmanité konfesní i etnické struktuře obyvatelstva soudobého černohorského státu. Ačkoliv je Černá Hora státem malé rozlohy, je zemí multikulturní a multietnickou, nalézáme zde tedy nesčetné množství identit.
8
K sepsání této práce jsem získala informace převážně z cizojazyčné literatury a to z větší části v srbochorvatštině16, dále pak v češtině, angličtině a polštině. Informace pro první (historiografickou) část práce jsem čerpala hlavně z literatury srbochorvatské, ať již se jednalo o díla v původním jazyce nebo překlady z ruštiny, řečtiny či latiny. Z česky psané literatury jsem čerpala převážně z knih Černá Hora,17 Dějiny jihoslovanských zemí,18 Dějiny Srbska,19 Jugoslávie 1918–1992,20 Kapitoly z dějin rozpadu Jugoslávie a otázka kosovská,21 aj. V druhé (sociolingvistické) části práce jsem vycházela také převážně z literatury srbochorvatské a na druhém místě české. Dále pak z dokumentů z oficiálního sčítaní obyvatel z roku 2003 a 2011, z černohorského tisku (Dan, Vijesti, Pobjeda aj.) a z vlastních zkušeností a poznatků, získaných při studijním pobytu a terénním průzkumu. K přípravě třetí části – Dotazníkového šetření – jsem vycházela z literatury české.
16
Přikláním se k názvu srbochorvatština, jelikož vyjmenovávat všechny čtyři jazyky vzniklé po rozpadu Jugoslávie – tedy srbštinu, chorvatštinu, bosenštinu a černohorštinu – je těžkopádné. Srbochorvatskou literaturu, ze které jsem čerpala, bychom mohli rozdělit na literaturu historickou, etnografickou, geografickou, jazykovědnou a literárně zaměřenou. Vzhledem k tomu, že úplný výčet použité literatury se nachází na konci diplomové práce, jmenuji zde alespoň krátký výčet hlavních autorů, z jejichž děl jsem vycházela. Z historicky zaměřené literatury jsem čerpala převážně z černohorských autorů, již jsou považováni za nejlepší současné černohorské „ne politicky“ angažované historiky. Mezi ně, i přes účast v politické aféře, patří Živko Andrijašević, který se věnuje moderní historii Černé Hory či vývoji černohorské pravoslavné církve. ANDRIJAŠEVIĆ, Živko: Nacrt za ideologiju jedne vlasti. Podgorica 1999. Týž: Nacija s grškom. Podgorica 2004. Týž: Crnogorska crkva 1852–1918. Nikšić 2008. Důležitou monografií je také kniha Živka Andrijaševiće, která vznikla ve spolupráci se Šebrem Rastoderem, Historie Černé Hory (2006, Istorija Crne Gore). Co se týká autorů srbských musím uvést například Sretena Vukosavljeviće či Vasu Čubriloviće. Z etnografické literatury jsem vycházela převážně z knih zabývajících se kmenovou společností v Černé Hoře, a to tedy z děl Milinka Đuroviće, Miloše Lukoviće, Pavla Rovinského, Mitara Vlahoviće. Tito autoři ve svých dílech detailněji popisují kmenovou patriarchální černohorskou společnost a její vývoj. Z jazykovědné literatury jsem nejvíce odkázala na literaturu sociolingvistického charakteru, kterou zastoupili představitelé z celé bývalé Jugoslávie. Jedná se o autory umírněně, nenacionálně a vědecky smýšlející, zástupce umírněnějšího národního proudu. Jako prvního z nenacionálně smýšlejících lingvistů zmíním Ranka Bugarského, Snježanu Kordićovou či Pavle Iviće a jejich díla zabývající se danou problematikou KORDIĆ, Snježana: Jezik i nacionalizam. Zagreb 2010; BUGARSKI, Ranko: Jezici. Beograd 2005; BUGARSKI, Ranko: Jezik u društvu. Beograd 1986; ИВИЋ, Павле: Српски народ и његов језик. Београд 1986. Z literárně zaměřené literatury jsem čerpala především z literárně-vědeckých rozborů Tatjany Bečanovićové děl Miodraga Bulatoviće a Mihaila Laliće, BEČANOVIĆ, Tatjana: Naratološki i poetički ogledi. Podgorica 2009. 17 ŠÍSTEK, František: Černá Hora. Praha 2007. 18 ŠESTÁK, Miroslav a kol.: Dějiny jihoslovanských zemí. Praha 1998. 19 PELIKÁN, Jan a kol.: Dějiny Srbska. Praha 2013. 20 PIRJEVEC, Jože: Jugoslávie 1918–1992. Praha 2000. 21 ŠTĚPÁNEK, Václav: Kapitoly z dějin rozpadu Jugoslávie a otázka kosovská. Disertační práce 2003, FF MUNI Brno.
9
1.1 Co je národ, identita a národní identita Dříve než přistoupíme k samotnému tématu bádání, tedy k otázce černohorské národní identity, musíme vysvětlit několik základních pojmů, a to národ, identita a národní identita. Pojem národ, prošel bouřlivým historickým vývojem a je nahlížen z mnoha rozličných perspektiv. Jedním z klasiků národního myšlení byl např. francouzský jazykovědec a filozof Ernest Renan. Podle něj nejsou k vytvoření národa dostačující pouze stejné zájmy, geografie, náboženství, jazyk, atd. Nutnou podmínkou toho, aby vznikl národ a jeho vědomí, je podle něj existence společných vzpomínek a touha žít společně v jednom uskupení.22 Po druhé světové válce a s ní souvisejícím odsouzení nacistické národní ideologie vzniklo několik nových teorií o národní problematice. Národ již nebyl spojován se stejnou krví/rasou na základě společného jazyka či etnicity. Např. vlivný francouzsko-německo-český židovský sociolog a antropolog Ernest Gellner, který se také zabýval otázkou národa a národní identity, tvrdí, že národ je produktem průmyslové společnosti.23 Podle českého historika a publicisty Dušana Třeštíka je zase podmínkou existence národa neustálé vyvíjení činnosti, kterou jsou vytvářeny určité hodnoty. Jinak národ zaniká. 24 Podobný názor má i francouzská socioložka a literární historička Anne-Marie Thiesse: „Národ se rodí z toho, co je dáno, a z toho, co se vynalezne. Ale žije jen díky tomu, že tuto fikci celé společenství přijme.“25 Z hlediska dnešního pohledu sociálních věd je národ někdy považován za konstrukt. „Je to jednak kulturní komunita (ethnos) a zároveň komunita politická (demos). Kulturní komunita je založena primárně na sdíleném jazyku, dále pak na historii a kultuře. Za příslušníky národa jsou považováni všichni jedinci, kteří hovoří stejným jazykem, sdílejí stejnou historii a kulturu. Politická komunita je určena občanstvím – za příslušníky národa jsou považováni všichni jedinci, kteří jsou teritoriálně soustředěni ve státě, jsou jeho občany a mají oprávnění účastnit se politiky a uplatňovat svou suverenitu.“26 Pojem identity je nejčastěji chápán jako součást osobního cítění každého jedince, spočívajícího v přináležitosti k národu, víře, sexuální orientaci atd. „Identita se rodí z uvědomění si rozdílností. Jedná se o koncept relativní, podléhající závislosti na mnoha vnějších a vnitřních faktorech, a svým způsobem reciproční: já jsem já; (tzv. vnitřní identita) a také ‘ten, koho ve mně vidí – nebo chtějí vidět – ostatní’ (tzv. identita dobrovolně či nedobrovolně vynucená zvenčí). Tento ambivalentní charakter je pro koncept 22 23 24 25 26
HROCH, Miroslav a kol.: Pohledy na národ a nacionalismus. Praha 2003, s. 24–36. GELLNER, Ernest: Nacionalismus. Brno 2003, s. 5–10. TŘEŠTÍK, Dušan: Zápisky a jiné texty k dějinám. Praha 2008. THIESSE, Anne-Marie: Vytváření národních identit v Evropě 18. až 20. století. Praha 2007, s. 12. VLACHOVÁ, Klára; ŘEHÁKOVÁ, Blanka: Národ. Praha 2004, s. 489.
10
identity příznačný a definuje ji v rovině vztahu jedince (Já) a společnosti (ti Druzí – tj. My a Jiní).“27 Identita je jak individuální (osobní), tak také kolektivní. Kolektivní identita je vyjádřena vztahem k dané komunitě. Osobní identita se vytváří v průběhu života a je ovlivněna biologickými a sociálněkulturními aspekty. „My, lidé, máme schopnost poznávat okolní svět a objekty v něm a zajímá nás jejich povaha. Jako jediné bytosti v nám známé přírodě máme však také schopnost poznávat sami sebe a jedinečné schopnosti, kterými nás přirozený výběr vybavil: schopnost myslet, uvědomovat si vlastní existenci a přizpůsobovat okolí svým potřebám. Jednou z nejdůležitějších otázek našeho života je, jaká je naše podstata.“28 „Proces konstrukce individuální identity se pochopitelně mění s věkem jedince a často vlastně nebývá nikdy završen – pojetí našeho vlastního ,Já‘ také neustále osciluje mezi identitou, které jsme nabyli v průběhu socializace a enkulturace, a mezi identitou, které bychom rádi dosáhli nebo se tak alespoň navenek prezentovali.“29 Jednotlivé společenské skupiny se mezi sebou odlišují svou kulturou, jazykem, obyčeji, společenskými zásadami atd. Anthony Smith30 kolektivní identitu definuje třemi komponenty o společném původu. Za první hlavní komponent kolektivní identity považuje zažité zkušenosti předchozích generací, dalšími důležitými složkami kulturní identity jsou podle Smitha kolektivní paměť a pocit jednotné budoucnosti. Tyto kulturní rozdíly v původu a odlišnosti historické paměti, které jsou provázeny mýty, jsou hlavními atributy sociálně-kulturní identity každého národa.31 Identita národní patří v současných sociálních vědách k nejdiskutovanějším tématům. Lze ji definovat například jako pocit každého jedince, že přináleží k jednotlivému/určitému národu nebo státnímu útvaru, nebo jako „pozitivní vztah jedince k jeho národu.“32 Bývá popisována jako kulturní identita, která je reflektována psychologicko-kulturními referencemi, jakými jsou například kulturní prvky, víra, ideologie, psychologická podobnost a mentalita. Americký filozof Eric T. Olson a s ním mnozí sociologové ji označují za fenomén moderní doby. Má několik prvků, ale pro zjednodušení nám postačí ji rozdělit na identitu subjektivní a objektivní.33 Tyto dvě identity jsou do určité míry regulovány místem našeho narození.
27
KOŠŤÁLOVÁ, Petra: Stereotypní obraz a etnické mýty – Kulturní identita Arménie. Praha 2012, s. 22. BĚLOHRAD, Martin: Osobní identita a její praktická hodnota. Doktorská disertační práce 2010. Vedoucí práce: doc. PhDr. Radim Brázda, Dr. FF MUNI Brno. 29 KOŠŤÁLOVÁ, Petra: Stereotypní, s. 23. 30 Anthony Smith (*1939) byl britský sociolog, etnograf, filosof. 31 SMITH, Anthony: National Identiti. Nevada 1991, s. 179. 32 VLACHOVÁ, Klára; ŘEHÁKOVÁ, Blanka: Národ, národní identita a národní hrdost v Evropě. Sociologický časopis/Czech Sociological Review 40/4. Praha 2004, s. 489. 33 OLSON, Eric: The human animal: personal identity without psychology. New York 1997, s. 30–45. 28
11
2 HISTORIE ČERNÉ HORY 2.1 Příchod Slovanů V procesu stěhování národů se v průběhu 6. a 7. století začíná postupně slavizovat Balkánský poloostrov. Nejstarší dochované prameny o jižních Slovanech pochází z per byzantských historiků, kteří kromě územního a etymologického popisu slovanských kmenů, popisovali také strukturu jejich společenského členění. „Slované byli po několik století rozděleni na kmeny. Území obsazená v 6. a 7. století Slovany byla v byzantských pramenech označována jako Sklavinie a jejich vládcové jako ‚archontes‘ nebo ‚reges‘ – králové. V některých oblastech se Byzanci později podařilo obnovit svrchovanost nad částí území, které Slované dobyli. Ale v oblastech, které byly vzdáleny od centra Byzantské i Franské říše, se postupně ze ‚Sklavinií‘ vytvářela střediska nové státní moci, když zde vznikaly samostatné slovanské státní útvary.“34 Byzantští historikové jednotlivé slovanské kmeny odlišovali. Díky těmto středověkým pramenům, můžeme již od počátku osidlování Balkánského poloostrova Slovany pozorovat jejich velkou diferenciaci. Kmeny Slovanů, jež se usídlovaly v jihovýchodní Evropě, byly byzantskými kronikáři označovány jako „kmeny Chorvatů, Srbů, Zahumljanů, Travunjanů, Konavljanů, Dukljanů a Pohanů“35, které se oddělily od Římského císařství a získaly tak samostatnost a nezávislost.36 V tomto období se na teritoriu dnešní Černé Hory začíná formovat první územní uskupení zvané Duklja. Od příchodu Slovanů na Balkán až po moderní dějiny se na prostoru dnešní Černé Hory vystřídalo několik panovnických rodů a států. Za první panovnický rod Duklji jsou označováni Vojislavljevići.
34 35 36
ŠESTÁK, Miroslav a kol.: Dějiny jihoslovanských zemí. Praha 1998, s. 15. ŠĆEPANOVIĆ, Žarko: Kratka istorija Crne Gore. Podgorica 2002, s. 27. Tamtéž.
12
2.2 Období vlády Vojislavljevićů Počátky osídlování Duklji slovanským etnikem nejsou známy. První větší zmínka o Duklje se datuje do konce 10. a počátku 11. století. Tento první dochovaný záznam pocházející z pera Konstantina Porfyrogenneta VII.37 souvisí se zahumljansko-dukljanským panovníkem Michalem. Avšak jedním ze základních pramenů ke studiu Duklji a její historie je dílo vzniklé v samém dukljansko-katolickém centru, v Baru. Je jím dílo sepsané rukou barského mnicha, jež nese název Letopis popa Dukljanina (Ljetopis popa Dukljanina)38. Vojislavljevići byli prvním vládnoucím rodem, který potvrdil samostatnost Duklji a dukljanské církve. Území tehdejší Duklji bylo velmi nestabilní a jako každá malá středověká samostatná oblast, která se nacházela mezi velkými říšemi, musela i Duklja neustále bojovat o svoji samostatnost. Tento status se částečně pozměnil za knížete Vojislava, jenž využil oslabení Byzantské říše, které nastalo po smrti Basileia II.39 Tento první panovník z rodu Vojislavljevićů, po kterém tento rod také nese název, vedl několik povstání za účelem osamostatnění Duklji z byzantské nadvlády. Po několika neúspěšných povstáních se mu nakonec podařilo docílit samostatnosti. Kníže Stefan Vojislav se tedy stal zakladatelem první dynastie na území Duklji, dynastie Vojislavljevićů.40 Byzantští kronikáři ho nazývali Srbem, Travunjanem a Dukljanem.41 Těmito tituly odkazují na skutečnost, že Vojislav byl vládcem ne jednoho, ale tří jmenovaných území. Již v 11. století, jak uvádí i sám Konstantin Porfyrogennetos VII. ve svém díle De administrando imperio, můžeme tedy spatřovat odlišnosti mezi kmeny Srbů a Dukljanů,42 a to nejen v jejich rozdílném pojmenování, ale i v kulturním a historickém vývoji, který 37
Konstantin Porfyrogennetos VII. (905–959) byl byzantský císař a spisovatel. Jeho díla byla encyklopedického charakteru. Jedno z jeho nejznámějších děl z 10. století nese název O správě říše (latinsky: De administrando imperio). Dílo obsahuje popisy kmenů a státních celků sousedících z Byzantskou říší. Více viz DOSTÁLOVÁ, Růžena: Byzantská vzdělanost. Praha 1990, s. 415. Dílo O správě říše dostupné v anglickém překladu zde. POEPHYROGENITUS, Constantine: De administrando imperio. Washington 1967. http://homepage.univie.ac.at/ilja.steffelbauer/DAI.pd f 14. 5. 2015 38 Letopis popa Dukljanina (latinsky: Regnum Sclavorum), někdy označován i jako Barský rodopis či Království Slovanů. Tuto středověkou kroniku, která byla sepsána koncem 12. století, můžeme tematicky rozdělit do tří hlavních kompozic. První část lze bezpochybně označit za kroniku Duklji a přilehlých oblastí, jenž se zabývá historickým vývojem této oblasti do 10. století. Druhou a třetí část pak tvoří Epos o Duklji a Život svatého Vladimíra. V části Života svatého Vladimíra, autor textu popisuje život a vládu nejznámějšího dukljanského vládce, jenž panoval tomuto území v průběhu vlády cara Samuila [958–1014], který byl vladařem první bulharské říše; roku 997 byl korunován na bulharského cara. Jan Vladimír, kterému je třetí část letopisu věnována, se oženil s Kosarou, dcerou cara Samuila. DUKLJANIN: Ljetopis popa Dukljanina. http://www.montenegrina.net/pages/pages1/istorija/duklja/ljetopis_pop_dukljanina_latinicna_redakcija.htm 13. 6. 2014. Poté, co byl roku 1016 zavražděn, byl prohlášen za svatého a do dnešních dnů se na hoře Rumii nedaleko Baru na Trojčin dan (Trojčin dan neboli Sveta Trojica je křesťanský svátek slavený padesát dní po Velikonocích v češtině označovaný jako Svatá trojice. pozn. K. CH.) koná Vladimírská pouť. Vladimírská pouť je důležitá a zajímavá svoji multikulturností, sbližuje totiž všechny konfese v Černé Hoře, jelikož se jí účastní jak pravoslavní, tak katolíci i muslimové. 39 Basileios II. (958–1025). 40 ĐUROVIĆ, Milinko a kol.: Istrojia Crne Gore I. Titograd 1967, s. 281–300. 41 ŠĆEPANOVIĆ, Žarko: Kratka istorija Crne Gore. Podgorica 2002, s. 30. 42 POEPHYROGENITUS, Constantine: De administrando imperio. Washington 1967, s. 123–147.
13
je popsán dále v této kapitole. Vojislavovi se podařilo získat definitivní nezávislost na Byzantské říši a také Duklju výrazně rozšířil. Podle všech dochovaných zpráv se Vojislavovi podařilo osamostatnit a vládnout v oblasti od řeky Bojany po Neretvu. Pod jeho vládou byly oblasti tehdejších knížectví Zahumlje, Travunije a Duklji; čas od času se mu podařilo obsadit i centrální oblasti Srbů. Jelikož se vojenskými zásahy Byzanci nepodařilo Vojislava pokořit, musela se smířit s jeho vládou.43 Dalším Vojislavovým cílem bylo získání královské koruny a ustanovení samostatné církevní organizace, díky které by byla stvrzena samostatnost Duklji. Za jeho vlády se však tohoto cíle nepodařilo dosáhnout – jeho sen měl být uskutečněn až za vlády Vojislavova syna Michala a vnuka Bodina. Za vlády Vojislava se poprvé v byzantských pramenech objevuje místo názvu Duklja označení Zeta. Název Zeta je odvozen od stejnojmenné řeky, která protéká centrální oblastí dnešní Černé Hory a u města Podgorica se vlévá do řeky Morači.44 Vojislavovi, jako zakladateli první dukljanské dynastie, je v historii tohoto území právem připisováno velké uznání. „Podle autora Barského rodopisu vládl Vojislav 25 let. Zemřel roku 1050 na svém dvoře a pochován je u dvorské brány sv. Ondřeje v župě Papratna.“45 Po smrti Vojislava nastupuje na trůn syn Michal (1046–1081), který vládne zpočátku s ostatními bratry a matkou. Velká část Zety (Raška, Bosna a Hum) se tou dobou odděluje a připadá vladařům okolních knížectví. Michal obnovil přátelskou politiku s Byzantskou říší. Ta uznala jeho samostatnost a kníže Michal zase symbolicky přiznal svrchovanost Byzance. Když se oženil s neteří císaře Konstantina X.,46 uznala Byzanc definitivně samostatnost Zety. Ta se za jeho vlády rozkládala od Dubrovníku (samotný Dubrovník tam nespadal) až k okolí Drače.47 Michal, stejně jako jeho otec Vojislav, usiloval o to, aby Duklja, která byla stále pod dubrovnickou arcidiecézí, získala svou vlastní samostatnou církevní organizaci (arcibiskupství). Tu se mu od Byzance získat nepodařilo. Do karet mu ale hrál nadcházející vývoj na poli církevní politiky.
http://homepage.univie.ac.at/ilja.steffelbauer/DAI.pdf 1. 4. 2015 43 ŠEKULARAC, Božidar: Prva crnogorska dinastija Vojislavljevića. Crnogorski anali 1, 2013, č. 2, s. 49. 44 ŠEKULARAC, Božidar: Prva crnogorska dinastija, s. 49. 45 Tamtéž. 46 Konstantin X. (1006–1067) byl byzantský císař v letech 1059 až 1067. 47 ĐUROVIĆ, Milinko: Istrojia Crne Gore I. Titograd 1967, s. 281–300.
14
2.3 Vztah mezi identitou dukljanskou, zetskou a černohorskou V 11. století ještě zřejmě nemůžeme hledat počátky nebo základy černohorské či srbské „národnosti“, když koncept národnosti vzniká až v době mnohem pozdější. Zde se jednalo o příslušnost a identitu kmenovou. Přesto se tyto historické kořeny a kmenová identita snad promítají i do sebeurčení dnešních Černohorců. Tento vztah bychom mohli do jisté míry přirovnat k obdobné situací na našem prostoru: jaký vliv má Velká Morava na sebeurčení dnešního Moravana? Jak pociťují Moravané tento dávný středověký stát v kontextu své současné národní identity? Národní cítění Černohorců ve vztahu k Duklje je v mnohém podobné. Někdo by zřejmě namítl, že Moravané jsou s územím Velké Moravy spojeni svým jménem, kdežto Černohorci s Dukljou nikoliv. Někteří černohorští patrioti však sami sebe i dnes označují za Dukljany. Příkladem je černohorský básník a spisovatel Jevrem Brković, v jehož dílech se s Dukljou setkáváme velmi často, „obracím se k Vám, abych Vám připomněl, nezapomeňte […] na svoje černohorsko-zetsko-dukljanské kořeny […].“48 Tento spisovatel také stojí za zrodem Dukljanské akademie věd49, jež se právě na tradici Duklji a přímé propojení černohorského etnika jako domoviny zabývá. Dnešní Černohorci mají však pramálo co společného s Dukljou, podobně jako dnešní Moravané s Velkou Moravou.
48
BRKOVIĆ, Jevrem: Pismo Crnogorcima koji misle da su Srbi. 2012, https://crnogorskapitanja.wordpress.com/2012/08/11/jevrem-brkovic-pismo-crnogorcima-koji-misle-da-su-srbi/ 11. 3. 2015 49 Dukljanská akademie věd a umění (DANU, Dukljanska akademija nauka i umjetnosti) je nevládní organizace, která získala jméno po středověkém státu Duklja. Akademie byla založena roku 1999 a je označována jako pročernohorská organizace. Členy Dukljanské akademie věd a umění jsou například spisovatelé Jevrem Brković, Mladen Lompar a Sreten Asanović, z historiků pak profesor Filozofické fakulty v Nikšići Šerbo Rastoder, členem DANU byl i Vojislav Nikćević. Hlavní programem DANU je výzkum historické, jazykové, literární a umělecké kontinuity Dukljanů (Docleanů) a jejich duchovní a materiální dědictví. Zabývá se také studiem středověkých rukopisů, klasické a moderní literatury či černohorským a duchovním dědictvím menšin v Černé Hoře. V rámci DANU jsou udíleny i následující ceny ‒ Svatý Vladimír Dukljanský (Sveti Vladimir Dukljanski), Sclavorum Regnum, Lesendro, Njegoš.
15
2.4 Schizma V roce 1054 dochází k velkému církevnímu schizmatu, které způsobilo přetrhání vztahů mezi východní (ortodoxní) a západní (římsko-katolickou) církví. Schizma vedlo k určitému vnitřnímu rozpolcení také u obyvatelstva Duklji. Ta se sice díky své zeměpisné poloze, katolickému obyvatelstvu a používání latinského písma řadila spíše k církvi západní, politickými vazbami a historií však byla propojena spíše s Byzancí, říší východní. Po celá staletí se zde takto mísil vliv římsko-katolické a ortodoxní církve. Oficiálně se Duklja definitivně z velké části připojila k ortodoxní církvi ve 12. století, a to díky silnému kulturnímu vlivu za vlády Nemanjićů (více v kapitole Nemanjići). I když byla Duklja politicky více propojena s Byzancí, Michal využil situace dané rozštěpením církve a obrátil se na papeže Řehoře VII., aby jej požádal o samostatnost pro církevní organizaci a o erb, který by představoval dukljanské království. Okolo roku 1080 byl Michalovi potvrzen titul krále a tím byla Duklja uznána královstvím. Duchovní svrchovanosti – vlastního arcibiskupství – však zatím stále nedosáhla. Důležitým faktem pro další vývoj Duklji, na který odkazuje i černohorský historik Božidar Šekularac: „Duklja byla třetí slovanskou zemí (která byla uznána západní církví – pozn. K. CH.), po Polsku a Chorvatsku, která získala status království a tím získala i mezinárodní uznání.“50 Tímto uznáním definitivně stvrdila své místo ve středověké historii. Akt uznání mnozí černohorští intelektuálové společně s církevní samostatností, považují za stavební pilíř soudobé černohorské národní identity. Po smrti Michala nastupuje na trůn jeho syn Bodin. O tomto Vojislavljevići je dochováno nejvíce pramenů. Na trůn Duklji usedá roku 1082 a vládne do roku 1101. Za jeho vlády se Duklja dostala na vrchol slávy a docílila největšího územního rozmachu. Nejvýznamnějším městem Duklji se stal Bar, kde později sídlilo i Dukljansko-barské arcibiskupství. Když roku 1082 obsadili Normané Drač, Makedonii, Epir a Tesálii, připojil Bodin k Zetě Bosnu a Rašku, která se stala periferií Duklji. V průběhu druhé poloviny 11. století51 byla dukljanskému panovníkovi udělena papežská bula, která ustanovila (Dukljansko-)Barské arcibiskupství. Touto bulou získala Duklja dlouho žádanou církevní samostatnost, která byla definitivně uznána roku 1089. 52 Pod Barské arcibiskupství spadalo devět biskupství: kotorské, balešské, svačské, skadarské, drivašské, pilotské, srbské, bosenské a travuňské. Bodin umírá roku 1100 či počátkem roku 1101 (není přesně známo). 50
ŠEKULARAC, Božidar: Prva dinastija, s. 52–53. V pramenech se můžeme setkat s dvěma různými daty. Pramen, který uvádí rok 1067 a bulu papeže Alexandra II., se v současné historiografii považuje za padělek. Častěji je uváděn rok 1089 a bula papeže Klimenta III., z tohoto důvodu se přikláním i já v této práci k roku 1089. 52 ŠEKULARAC, Božidar: Prva dinastija, s. 52–53. 51
16
Po jeho smrti Duklja slábne a dochází v ní k vnitřním bojům. V průběhu 82 let do doby obsazení Duklji Stefanem Nemanjou53 se na dukljanském trůnu vystřídalo několik králů a královen z rodu Vojislavljevićů, například: královna Jakvinta, král Jiří Vojislavljević, král Dobroslav a Vladimír II., král Grubeša, Granihna, Radoslav II. a kněžna Desislava. V letech 1183–1186 dobývá Zetu Stefan Nemanja, a ukončuje tak dynastii Vojislavljevićů, kterou většina černohorských historiků (jako například Božidar Šekularac, Šebro Rastoder, Žarko Šćepanović atd.) považuje za první černohorský vládnoucí rod. Historická paměť je nedílnou součástí kulturní identity. Jednotlivé historické události jsou pak základním kamenem k bytí každého národa. Mnozí Černohorci právě tuto dynastii prezentují jako součást černohorských národních dějin.
2.5 Nemanjići Rašský župan Stefan Nemanja dobyl Zetu během bitev, které vedl od roku 1183 do roku 1186. Připojením Zety k Rašce zaniká samostatnost území, která trvala skoro dvě staletí. Po dobytí přímořských měst Ulcině, Baru a Kotoru definitivně končí dynastie Vojislavljevićů. V době vlády pravoslavných Nemanjićů se v Zetě mění konfesionální struktura obyvatelstva. Díky Savovi Nemanjićovi,54 který v roce 1219 v rámci první autokefální srbské církve zakládá i zetské biskupství a následně diecézi (1220), se pravoslavná církev v Zetě stala hlavním náboženstvím. Zetská diecéze měla sídlo nejprve v monastýru sv. Michala na ostrově Prevlaka v blízkosti dnešního města Tivat.55 Kromě zetské diecéze zakládá Sava také sedm diecézí nových a to humskou, budimljanskou, dabarskou, topličskou, hvostanskou, moravskou a žičskou. Z těchto sedmi diecézí byly čtyři na území dnešní Černé Hory. A to již zmíněná zetská, dále pak humská se sídlem ve městě Bijelo Polje, budimljanská se sídlem v monastýru Đurđevi stupovi u města Berane a dabarská se sídlem v Priboji (částečně zasahovala do prostoru dnešní Černé Hory).56 V polovině 14. století, konkrétně roku 1346 získává diecéze status arcibiskupství a její sídlo se přesouvá na Skadarské jezero do monastýru Prečista kranjska. V průběhu jednoho a půl století se arcibiskupství přesouvá čtyřikrát. Z monastýru Prečista kranjska do Vranjiny na Kom a roku 1479 na Obod, odkud ji roku 1484 přesunul Ivan Crnojević do Cetinje. Od roku 145957 je pravoslavná církev v Zetě de facto samostatná, nezávislá na Pećském 53
Stefan Nemanja (1113–1199) se stal velkým županem roku 1168 a vládl do roku 1196, kdy se rozhodl odejít jako mnich na svatou horu Athos, kde přijal jméno Simeon a se svým synem Savou založil srbský monastýr Chilandar. 54 Sava (Rastko) Nemanjić (1175–1235) byl prvním arcibiskupem autokefální srbské církve. 55 SLIJEPČEVIĆ, Đoko: Istorija srpske pravoslavne crkve I. Beograd 2002, s. 34–92. 56 ANDRIJAŠEVIĆ, Živko, M.: Crnogorska crkva 1852‒1918. Nikšić 2008, s. 30. 57 Roku 1459 po pádu Smedereva zaniká pećský patriarchát, jehož území bylo připojeno pod jurisdikci ochridského
17
patriarchátu, jenž byl Turky zrušen a do roku 1557 neexistoval.58 Zeta v době vlády Nemanjićů kulturně i hospodářsky vzkvétá. Za vlády Uroše I. byly otevřeny první rudné doly, nejznámějším z nich bylo Brskovo59 v okolí Mojkovce, kde se také razily mince. Za vlády Uroše I. bylo v Zetě vybudováno několik nových tranzitních cest, a to z přímoří do Brskova a dále směrem do Rašky. Obnovena je i zetská cesta (via de Genta),60 která spojovala přímořská města s centrální Zetou (Bar – Budva – Kotor – Cetinje – Podgorica, Dubrovnik – Trebinje – Onogošt, Skadarské jezero – Podgorica).61 Nemanjići byli pravoslavní, ale tolerovali katolíky v Zetě až do 14. století, kdy král Milutin započal velké pronásledování katolického obyvatelstva a zakázal katolickou liturgii (všude kromě přímořských měst). V pronásledování katolíků nezaostával ani car Dušan, který svým zákoníkem62 zakázal šíření katolictví, ba i přímo nařizoval přestoupení na pravoslavnou víru. Tímto aktem se téměř celá centrální Zeta stala pravoslavnou. „Přijímání nové víry pro ně (tj. pro katolíky – pozn. K.CH.) neznamenalo pouze záměnu jednoho obřadu za druhý, ale zřeknutí se formované identity vytvořené pod záštitou jedné církve.“63 Výjimkou byli obyvatelé v přímořské části, kteří zůstali katolíky a panovník to toleroval.64 Identita občanů středověké Zety či Staré Černé Hory byla konfesní a kmenová. S příchodem Nemanjićů se velká část občanů připojila k ortodoxnímu (východnímu) kultu, společná víra se tedy stala jejich sjednocujícím prvkem – jejich jednotnou identitou. Mohli bychom tedy říci, že právě díky Nemanjićům začíná v Zetě sílit konfesní identita. Nemanjići v Zetě postavili několik kostelů a monastýrů, které se staly opisovatelskými centry. Tyto sakrální stavby připadají k rašské škole65 a byly vystavěny koncem 12. století a v průběhu 13. století. Nejznámějšími stavbami éry Nemanjićů jsou: kostel svatého Petra u města Bijelo Polje, Đurđevi stupovi u města Berane a monastýr Nanebevzetí Panny Marie známý jako monastýr Morača.66 arcibiskupství. Jak tvrdí Marija Šupicová ve své diplomové práci: „Kdy (a zda vůbec) došlo k zániku srbské církevní samostatnosti není dodnes zcela zřejmé. K pozvolnému rozbíjení církevní organizace srbské církve a k přecházení eparchií Péćského patriarchátu pod jurisdikci ochridské arcidiecéze docházelo patrně již od začátku turecké expanze do Evropy, kdy Srbsko postupně ztrácelo své jižní oblasti.“ ŠUPICOVÁ, Marija: Srbská pravoslavná církev: mezi mýtem, tradicí a nacionalizmem. Magisterská diplomová práce 2007. Vedoucí práce: doc. PhDr. Václav Štěpánek, Ph. Ústav slavistiky FF MU Brno. 58 SLIJEPČEVIĆ, Đoko: Istorija, s. 34–92. 59 Brskovo bylo na konci 13. století a počátkem 14. století nejvýznamnějším obchodním městem a křižovatkou tehdejšího středověkého Srbska. 60 Ve starověku jedna z nejpoužívanějších cest na Balkáně. 61 RADOJIČIĆ, Branko: Geografija Crne Gore I. Podgorica 2008, s. 32–36. 62 Zákoník cara Dušana (Zakonik cara Dušana či Dušanov zakonik) – tento kodex je považován za nejdůležitější zákon středověkého Srbska. Byl přijat roku 1349 na sněmu ve Skopji. 63 ANDRIJAŠEVIĆ, Živko, M.: Crnogorska crkva, s. 31. 64 SLIJEPČEVIĆ, Đoko: Istorija, s. 132–159. 65 Rašská škola ‒ umělecký styl v srbských zemí od 12. do 14. století. Z vnějšku je sakrální stavba vystavěna v románském stylu, což poukazuje na přímý vliv přímořské architektury. Památkami, které byly vybudovány v rašské škole jsou například kláštery Studenica, Žiča, Mileševo, atd. 66 PEJOVIĆ, Tatjana a kol.: Pravoslavni manastiri u Crnoj Gori. Beograd 2011, s. 10–65.
18
2.6 Balšići Po smrti cara Dušana se ve velké říši Nemanjićů odehrálo mnoho změn. Centrální vláda slábla a jednotlivé oblasti se začaly oddělovat. Dolní Zeta67 se ocitla pod vládou rodu Balšićů. Tato středověká dynastie vládla v nížinách okolo Skadarského jezera od roku 1360 do roku 1421.68 O předcích Balšićů se mnoho neví, historikové zmiňují, že Balšići mohli mít gótské, provensálské či neapolské kořeny. Kmen samotného jména „Balšić“ je románského původu a koncovka „a“ vlastního jména členů rodiny ‒ Balša, je původu slovanského.69 Balšići uznávali vládu cara Štěpána Uroše V. (syna Štěpána Dušana), po roce 1366 však získávají vládu nad oblastí v Horní Zetě70 a po bitvě na Marici roku 1371 legitimně nabývají vládu i nad Dolní Zetou. Roku 1405 ale byli přinuceni uznat svrchovanost Osmanské říše. V roce 1369 přijímají katolickou víru. Ta zůstala konfesí Balšićů až do vlády Balše III. (vládl v letech 1402–1421), který opět přijal pravoslaví.71 Dynastie Balšićů končí smrtí Balše III. (1421), který neměl mužského potomka, a následnictví proto přenechal svému strýci Stefanu Lazarevićovi.72 Balšići po sobě zanechali velké kulturní bohatství od sakrálních staveb po významná rukopisná díla. Na ostrovech a březích Skadarského jezera vystavěli nové církevní stavby. V době vlády Balšićů rozkvétá sakrální architektura na Skadarském jezeře, a to monastýr Bogorodica Krajinska, Starčeva Gorica a Moračnik.73 Monastýr Starčeva Gorica hrál důležitou úlohu i v přepisovatelské činnosti, kterou započal mnich Makarije roku 1378. V monastýru Starčeva Gorica vznikly dva rukopisy – Prolog (Prolog) a Čtveroevangelium Starčevy Gorice (Četvorojevanđelje Starčeve Gorice). Na počátku 15. století tu vzniká také jeden pravoslavný iluminovaný rukopis ‒ Cetinjský žaltář s výkladem (Cetinjski psaltir sa tumačenjima) a v roce 1441/1442 Gorický sborník (Gorički zbornik), epistolární literární útvar Jeleny Balšić a Nikona Jeruzalémského, který sloužil v monastýru sv. Bogorodice na ostrově Gorica.74 Gorický sborník je nevýznamnějším dílem středověké Zety.75 Nachází se v depozitáři Srbské akademie věd a umění v Bělehradě.
67
„Dolní Zeta se skládala z přímořského pásu od Luštince a Grblje až k řece Bojaně (v oblasti mezi Skadarským jezerem a jadranským pobřežím a od Boko-kotorského zálivu do ústí řeky Bojany).“ ĐUROVIĆ, Milinko a kol.: Istorija Crne Gore II. Titograd 1970, s. 7. 68 JOVOVIĆ, Vasilj: Balšići (Porijeklo i dinastička vlast). Tokovi 1, 2011, s. 137–145. 69 ŠĆEPANOVIĆ, Žarko: Kratka istorija, s. 45. 70 Horní Zeta se rozprostírala od Lovćenu nad Kotorem k východnímu břehu Skadarského jezera a údolí řeky Zety. ĐUROVIĆ, Milinko a kol.: Istorija, s. 7. 71 RASTODER Š., ANDRIJAŠEVIĆ, Ž.: Istorijski leksikon. Podgorica 2006, s. 78–86. 72 Stefan Lazarević (1377‒1427) byl srbský despota z rodu Hrbeljanovićů. 73 PEJOVIĆ, Tatjana a kol.: Pravoslavni manastiri, s.11–195. 74 JOVOVIĆ, Vasilj: Balšići, s. 137–145. 75 Týž: Kulturno nasleđe Balšića u Skadarskom basenu i njegova valorizacija. In: Skadarsko jezero – Stanje i prespektive. Podgorica – Skadar 2011, s. 316.
19
2.7 Konec Balšićů, Crnojevići mezi Osmany a Benátkami Balša III. neměl mužského potomka, a tak přenechal vládu strýci Stefanu Lazarevićovi, který jmenoval správcem Zety Jiřího Brankoviće 76. Po podepsání míru s Benátskou republikou, který byl uzavřen roku 1423 a kterým byla ukončena druhá skadarská válka,77 získal Branković území v okolí Drivastu a Baru, připadly mu také hornaté oblasti nad Kotorem, tzv. země Crnojevićů. Jeho vláda nad touto zemí však neměla dlouhého trvání. Téměř všechny přímořské části dnešní Černé Hory získali pod svou kontrolu Benátčané a centrální oblast dnešní Černé Hory získali pod svoji vládu Crnojevići. První zmínka o Crnojevićích (Đuraševićích) se poprvé objevuje na konci 14. století. Vládli v horských oblastech nad Kotorem a Budvou, zejména v kraji Njeguši a v okolí Lovćenu až ke Skadarskému jezeru.78 První z rodu Crnojevićů byl Crnoje (Đurašević), který měl syny Radiče, Stefana a Dobrovoje. Nejvýznamnější úlohu v historii Zety sehráli potomek Stefana, syn Jiří a jeho syn Stefan, jenž byl jako první Crnojević uznán za vládce Zety. Vládl od roku 1450/51 do roku 1464/65 a oženil se s dcerou Jiřího Kastrioty79. Počátkem roku 1450 padl do rukou Osmanů Medun80 a Stefan Crnojević se ocitl v přímém ohrožení Osmanskou říší. Roku 1455 byla proto ve Vraninje podepsána smlouva mezi Stefanem Crnojevićem a Benátskou republikou. Stefan Crnojević se zavázal k vojenské pomoci a Benátky na oplátku uznaly zetské arcibiskupství. Po smrti Stefana Crnojeviće přebírá vládu v Zetě jeho syn Ivan Crnojević (1465–1490). Ivan nebyl stejného politického přesvědčení ve věci spolupráce s Benátskou republiku. Roku 1465 napadá Kotor a o rok později uzavírá s Benátkami příměří, díky kterému získává status kapetana (latinsky: capit, caput; černohorsky: kapetan) Zety a také nová území – Grbalj, Paštroviće a Crmnicu.81 Kvůli blízkým vztahům s Benátskou republikou bylo území Crnojevićů pod neustálým ohrožením ze strany Turků. Díky tomu získává Ivan Crnojević od Benátek titul gospodara (latinsky: dominius). Roku 1471 je napaden Osmanskou říší a přinucen přijmout sultánovu svrchovanost, což znamená i závazek placení daní. Jeho spolupráce s Benátkami tím však neskončila. Roku 1474 Turci napadají Skadar. V této klíčové bitvě sehrál Ivan Crnojević 76
Jiří Branković byl srbský despota vládl od roku 1427–1456. Syn Vuka Brankoviće a dcery knížete Lazara. Druhá skadarská válka (1419–1423) se odehrávala v okolí města Skadaru. Konflikt mezi Balšou III. Balšićem a Benátskou republikou započal kvůli útokům Balši III. na benátské oblasti, které dříve připadaly Balšićům. 78 JIREČEK, Konstantin: Istorija Srba II. Beograd 1952, s. 391. 79 Jiří Kastriota, přídomek Skanderbeg, (1405‒1468) byl křesťanský bojovník proti Osmanské říši a je národním hrdinou albánského etnika. 80 Medun je staré antické město vzdáleno 13 kilometrů od Podgorice. Ve středověku bylo strategickým místem, označovaným jako „klíč k Zetě“ (Dolní a Horní). 81 ĐUROVIĆ, Milinko: Istrojia, s. 281–300. 77
20
významnou úlohu. Jelikož bylo jeho sídlo umístěno na Žabljaku na břehu jezera, mohl Benátské republice poskytnout nezbytnou pomoc v bitvě na protějším břehu jezera, kde se vylodily jeho vojenské jednotky přímo do týla společného osmanského nepřítele. Díky tomu Benátská republika zvítězila a na čas zavládl mír. Protože bylo zřejmé, že nebude mít mír dlouhého trvání, položil Ivan roku 1475 základní kámen Obodu, dnešní Rijeky Crnojevića, kam přesouvá své sídlo.82 V roce 1478 Turci obsadili Žabljak a Skadar, Ivan Crnojević utekl do Itálie a vrátil se až po smrti sultána Mehmeda II. (1481). Nedlouho po návratu získává vládu nad tzv. Starou Černou Horou83 zpět. Nový sultán Bayezid II. totiž umožnil návrat Ivana Crnojeviće do čela Staré Černé Hory – ale pod podmínkou obnovení vazalské politiky Staré Černé Hory. Po návratu Ivan přesouvá své sídlo na horami chráněné Cetinjské pole, kde roku 1482 staví rezidenci Crnojevićů, tzv. Dvorac Crnojevića. O dva roky později buduje monastýr s kostelem zasvěceným Narození Panny Marie. Po smrti Ivana Crnojeviće získává vládu jeho syn Jiří, který vládl pouhých šest let. Za jeho vlády byla zřízena Crnojevićova tiskárna, kde se začalo tisknout roku 1493. Tato tiskárna byla přivezena z Benátek do Obodu a po vytištění první knihy údajně přenesena do cetinjského monastýru. Tato tiskárna byla první na Balkánském poloostrově, její význam, i když fungovala jen necelé čtyři roky, je nezanedbatelný. Počátkem roku 1494 zde byla vytištěna první kniha „Prvohlasník“ (Oktoih prvoglasnik).84 Následovaly další čtyři knihy: „Pětihlasník“ (Oktoih petoglasnik), Žaltář s výkladem (Psaltir s posledovanjem), Breviář (Trebnik nebo také Molitvenik) a Čtveroevangelium (Četvorojevanđelje).85 Za vlády dynastie Crnojevićů získala Cetinje titul hlavního města Staré Černé Hory. Cetinje se za Crnojevićů stala církevní provincií, hlavním sídlem a rezidencí zetského arcibiskupství, čímž byl započat proces utváření Černé Hory. Cetinje je církevním městem do dnešních dnů, sídlí zde jak srbská metropolie, tak i černohorská diecéze.86 Bohužel ani Dvorac ani monastýr Crnojevićů nejsou 82
ŠĆEPANOVIĆ, Žarko: Kratka istorija, s. 30‒58. Název Černá Hora se začíná užívat v době vlády Crnojevićů. Etymologie tohoto názvu není zcela jasná. Můžeme se setkat s několika tvrzeními, nejčastěji je však zastoupen názor, že Černá Hora získala název díky svému vizuálnímu charakteru. Harvey E. Mayer tvrdí, že již etymologie starého názvu Duklja pochází ze staro-indoevropského kořene dhoukl, jež mělo znamenat temný/černý. DRAGOLJOVIĆ, Dragoljub: Otkut Crnoj Gori ranije ime Zeta-Zenta, 2013, http://montenegrina.net/pages/pages1/istorija/duklja/otkud_cg_ranije_ime_zeta.htm 18.5. 2015; Stará Černá Hora se skládala ze čtyř správních jednotek, jenž byly v Osmanské říši nazývany jako nahije (okresy), a to z: katunské (nacházela se v západní části Černé Hory, na severu hraničila s Nikšićem, na východu s lješanskou a rijeckou nahijí, na jihu se rozprostírala do Boko-kotorského zálivu a na západě hraničila s Hercegovinou); rijecké (nacházela se jihovýchodně od katunské nahije, ze severu hraničila s lješankskou nahijí jak z východu tak i jihu na jihu hraničila také se zetskou nahijí, ze západu pak s katunskou); lješanské (lješanská nahije se nacházela jihovýchodně od katunské nahije, z východu byla ohraničena řekou Sitnicou, na jihu se nacházela riječská nahije) a crmnické (crmnická nahije se nacházela jižně od riječské nahije, na východě hraničila se Skadarským jezerem z jihu s přímořím a ze západu s Bokou Kotorskou). ĐUROVIĆ, Milinko a kol.: Istorija Crne Gore II. Titograd 1970, s. 25–167. 84 Jedná se o první tištěnou knihu jižních Slovanů; má 269 listů a obsahuje duchovní písně pro osm hlasů. 85 MILOVIĆ, Jevto M.: Crnojevića štamparija i staro štamparstvo. Podgorica 1994, s. 10−59. 86 Diecéze (lat. Dioecesis) je církevní správní jednotka,. V čele diecéze stojí biskup a její podřazenou jednotkou jsou 83
21
dochovány. Existují pouze dva dokumenty, které popisují vzhled monastýru: „Prvohlasník“ a situační plán benátského inženýra F. Barbieriho.87 Monastýr Crnojevićů byl zničen roku 1692 výbuchem střelného prachu, který v něm skladovali Benátčané. Když se blížilo turecké vojsko k Cetinji, Benátčané monastýr sami zapálili, aby nepadl do tureckých rukou. Později byl obnoven vladykou Danilem Petrovićem, ale na novém místě. Nově vystavěný kamenný monastýr v renesančním stylu byl několikrát poškozen. Jeho poslední velká obnova proběhla roku 1786, kdy nabyl podobu, kterou si zachoval až do dnešní doby. Cetinjský monastýr hrál po celá staletí kulturně-politickou úlohu v historii Černé Hory. Po Crnojevićově tiskárně, která zanikla roku 1496 s vyhnáním Jiřího, zde od 19. století působila také Njegošova tiskárna88 a první základní škola. V monastýrském kostele se také nachází hrob Ivana Crnojeviće. Rod Crnojevićů může být právem považován za jeden z nejdůležitějších rodů v historii Černé Hory a tedy i nejvlivnější pro formování černohorské kulturně-historické identity. Za jejich vlády vznikla v Cetinji tiskárna, byla sem přesunuta církevní provincie a hlavní sídlo vládnoucího rodu. Toto období lze proto považovat za prvotní záchvěv počínajícího rozmachu staročernohorské identity, která spolu s identitou kmenovou vytvořila hlavní základní kámen černohorské národní identity. V současné Černé Hoře, obzvláště v Cetinji, se rodu Crnojevićů připisuje titul „zakladatelů“ zárodku kulturní černohorské historické paměti a kultury. Kulturní a historická pojítka a návaznosti crnojevićské tradice na současnou moderní historii není možno přehlédnout a tato návaznost byla zpečetěna, když se erb Crnojevićů – dvouhlavý stříbrný orel – a jejich vlajka – červené pole s erbem uprostřed; se staly základem pro dnešní podobu státního znaku Černé Hory.89
farnosti, nebo také tzv. svazky farností. Nadřazenou jednotkou diecéze jsou církevní provincie v jejichž čele se nachází arcidiecéze s arcibiskupem neboli metropolitou. „Diecéze je část Božího lidu, která je svěřena do pastýřské péče biskupovi v součinnosti s kněžstvem tak, že, spojena se svým pastýřem a jím skrze evangelium a eucharistii v Duchu Svatém shromážděna, ustavuje místní církev, v níž je skutečně přítomna a působí jedna svatá katolická a apoštolská Kristova církev.“ http://www.cirkev.cz/cirkev-v-cr/dieceze-v-cr/ 15. 6. 2015 87 MARTINOVIĆ, D.; MARTINOVIĆ, U.: Cetinje – spomenici arhitekture. Novi Sad 1980, s. 48‒49. 88 Njgošova tiskárna byla zakoupena roku 1833, v ní se vytiskl první černohorský časopis Grlica (1835–1839) dále pak knihy Lijek jarosti turske (1834), Pustinjak cetinjski (1834), Oda stupljenija na presto Ferdinanda I. imperatora austriskoga i kralja madžarskoga (1835), Dika crnogorska (1835), Narodne srpske poslovice i druge različne, kao one u običaj uzete riječi (1836). 89 SAMARDŽIĆ, Aleksandar: Heraldika Crnojevića. Crnogorski anali 2, 2013, s. 279–288.
22
2.8 Černá Hora pod skadarským pašalíkem Za Jiřího Crnojeviće měla Stará Černá Hora relativní samostatnost. Přesto byl Jiří tureckým vazalem. A když sultán zjistil, že Jiří sdílí názory Karla VIII. Francouzského 90 ohledně křížové výpravy proti Turkům, musel Černou Horu opustit. Tím byla ukončena vláda Crnojevićů jako jediných vládců Zety a Černá Hora byla připojena k Osmanské říši, respektive do skadarského sandžaku91 jako samostatný vilájet92 spravovaný Stanišou Crnojevićem93 (od roku 1496 do roku 1498).94 Tím, že se Černá Hora dostala pod Osmanskou říši, platila pro ni stejná pravidla jako pro ostatní země Osmanské říše. Byl tu zaveden sipáhijsko-timárský lenní systém, 95 proti kterému se od samého začátku uvedení obyvatelstvo Černé Hory bouřilo. Černá Hora zůstala pod Osmanskou říší až do morejské války (1684–1699). Podle některých zdrojů měla i pod sultánovou vládou v 16. a 17. století status zvláštní autonomie, který získala díky své geografické poloze v nehostinném hornatém terénu. V roce 1603, se skadarský sandžakbeg pokusil přinutit Černohorce k platbě haradže, ti se však postavili proti begovi a porazili jej na Lješkopolji. Tak byl sultán přinucen uznat částečnou autonomii Černé Hory a jmenoval „kneze“96 Vuja Rajčeviće sipáhijem.97 Tím byli Černohorci zbaveni povinnosti bojovat za sultána na území Černé Hory.98 Po příchodu Turků na Balkán a v průběhu Osmanské nadvlády se a slovanské obyvatelstvo ze strachu o holý život začalo stahovat na území, které bylo možno snadno ubránit, na těžce dostupná, místa která byla relativně bezpečná – tedy do hor. Tak se v průběhu Osmanské nadvlády v Černé Hoře začíná utvářet kmenový, patriarchální, způsob života.
90
Karel VIII. (1470–1498) byl francouzský král, vládl v letech 1483–1498. Sandžak (kraj) – menší provinční jednotka vilájetu. Nejmenší správní jednotkou byla nahije (okres). Sandžaky spravovali sandžakbegové. 92 Vilájet byla administrativní jednotka v Osmanské říši. 93 Za života Ivana Crnojeviće přijal jeho nejmladší syn Staniša islám a byl otcem poslán sultánovi jako důkaz oddanosti. Staniša na počest svého strýce přijal jméno Skanderbeg Crnojević. 94 ŠĆEPANOVIĆ, Žarko: Kratka istorija, s. 30‒58. 95 Černohorci museli platit haradž a ostatní daně. Haradž byla daň z hlavy, kterou muselo platit obyvatelstvo, které nevyznávalo islám. Sloužila jako odpustek z vojenské služby. Jelikož je Černá Hora zemí hornatou a tedy méně úrodnou, zdejší občané nemohli platit stejnou daň jako bohatější země. Proto sultán zavedl pro Černou Horu takzvanou filuriji. Tu lze považovat za zvláštní „pasteveckou daň“, jejímž zavedením se sultán v Černé Hoře snažil ulehčit místním obyvatelům jejich těžké životní podmínky způsobené horským a převážně kamenitým terénem. 96 Knez (nebo také stařešina, glavar) stál v čele kmenu a byl jeho zástupcem na schůzkách s ostatními kmeny. 97 „Sipáhijové (někdy též označovaní titulem begové ‒ velitelé, páni, lidé vznešeného původu) […].“ ŠESTÁK, Miroslav a kol.: Dějiny jihoslovanských zemí. Praha 1998, s. 119. 98 V Černé Hoře haradž, kterým se mohli vykoupit z vojenské povinnosti, neplatili všichni. Existovali takzvaní armatolové (řecky: Αρματολοί; černohorsky: Martolozi), což byly ozbrojené křesťanské jednotky, které prosazovaly autoritu sultána. 91
23
2.9 Černohorská patriarchální kmenová hierarchie Horské země jsou, jak známo, specifické svou patriarchální kulturou, která se vyvíjela na základě historického sociálního uspořádání společnosti. Nejinak tomu bylo na Balkánském poloostrově. Těžko přístupné hory, hluboké kaňony řek a ostatní dříve zmíněné podmínky měly vliv na utváření sociálního života v těchto částech Balkánu. Kmenové99 struktury, které se zde vyvinuly, jsou typické nejen pro Černou Horu, ale také pro sousední Bosnu a Hercegovinu a Albánii. Dinárský pás, který prochází Černou Horou, bránil do jisté míry průchodu inovací a také jiných kulturních a společenských systémů z vnitřních částí Balkánského poloostrova. Tento terén do značné míry ovlivňoval kulturně-politické dění v Černé Hoře a měl také za následek velice proměnlivé klima.100 Složitá kmenová organizace se utvořila díky zeměpisné poloze, a to tedy především díky nepřístupnému terénu. Kmenová struktura je proto typická převážně pro Černou Horu a Albánii a tímto se černohorské etnikum odlišuje od kulturního vývoje Srbů v Srbsku.101
2.10
Formování kmenů
Otázku, jak vlastně vzniklo kmenové uspořádání, si kladli mnozí badatelé. Většinu z nich bychom mohli rozdělit do dvou názorových skupiny. První, nejvíce zastoupený, názor na vznik černohorských, brdských a hercegovinských kmenů je ten, že se rozvíjely z pasteveckovlašských katunů102 v době zániku středověkého feudálního systému. Druhý názor je ten, že se kmenová organizace utvářela již od příchodu Slovanů na Balkán, na základě jejich sociálně uspořádaného života, bez vlivu kteréhokoliv druhého etnika. Tento názor nemá mezi historiky a etnology přílišné zastání. 99
„Kmen je sociální organizace spočívající v seskupení rodinných skupin s příbuznou řečí a kulturou. Označujeme tak útvary, které existovaly před vznikem státu nebo ještě dnes, ale mimo něj. Kmen má společné jméno, jeho příslušníci žíjí většinou na tomtéž území a lidé jsou v něm spojeni pocitem sounáležitosti.“ JANDOUREK, Jan: Průvodce sociologií. Praha 2008, s. 93.; ĐUROVIĆ, Milinko a kol.: Istorija II, s. 352. 100 Geotektonicky se totiž Černá Hora dělí na pět reliéfních celků: hluboké krasové plošiny, údolí střední Černé Hory, oblast vysokých hor, oblast východně-severní Černé Hory a pobřeží o délce 316,5 km. Černé Hoře přináleží také 23 ostrovů. Geograficky se dělí na čtyři oblasti: pobřežní, střední, severní a severovýchodní Černou Horu. Jak zmíněno výše, Černá Hora přináleží Dinárskému pásu, horské reliéfy činí 60 % celkového povrchu země. V Černé Hoře se také mísí tři druhy podnebí. Na jihu je středozemní podnebí, ve střední a severní části je horské klima a v nejsevernějším výběžku země je podnebí kontinentální. RADOJČIĆ, Branko: Geografija, s. 35–55. 101 VUKOSAVLJEVIĆ, Sreten V.: Organizacija dinarskih plemena. Beograd 1957, s. 78–102. 102 „Tento termín označoval nejprve malé, relativně kompaktní komunity, jejichž jádro zpravidla tvořila skupina osob provázaných systémem příbuzenských vazeb. Později se pojem katun začal používat v užším významovém smyslu nikoli pro společenskou jednotku, nýbrž pro její letní sídlo.“ ŠÍSTEK, František: Černá Hora, s. 24. Katun (katunište) je sezónní obydlí pastýřů v hornatých částech Černé Hory a Balkánu. V čele jednotlivých katunů stál glavar (stařešina, knez). ĐUROVIĆ, Milinko a kol.: Istorija II, s. 349.
24
K propagátorům prvního názoru patří Konstantin Jireček 103 a Milan Šufflay,104. jež se značně přikláněli k teorii, že se kmeny začaly formovat na konci středověku a počátku novověku. Tento názor objasňují tím, že se kmeny a patriarchální společnost v Černé Hoře formovaly kvůli krizi feudálního systému středověkého Srbska a Zety. Kmeny se podle jejich názoru na počátku utvářely z pasteveckých jednotek, ze kterých se vyvinula katunská samospráva. Tyto pastevecké formace se pak postupně stávaly samostatnými a v průběhu rozpadu feudálního systému se zcela osamostatnily. Z horských oblastí se tyto pastevecké skupiny pak začaly postupně spouštět do žup,105 a tak se na pozůstatcích rozpadlého feudálního systému v horách a župách začala utvářet kmenová struktura.106 Druhý z názorů na utvoření této patriarchální společnosti, který sdíleli Jovan Cvijić, Jovan Erdeljanović, Petar Šobajić nebo Sreten Vukosavljević, byl tedy ten, že „kořeny černohorských a hercegovinských kmenů převzaly základ z kultury starých slovanských kmenů.“107 S přesností však můžeme říci, že se kmenová organizace utvářela z geograficko-hospodářské, kulturně-historické a společensko-politické situace v průběhu staletí.108 Absence centrální vlády v důsledku degradace vládnoucího rodu Crnojevićů a výboje nového etnického živlu − osmanských Turků − do jihoevropského prostoru vedou k tomu, že obyvatelstvo migrovalo a usazovalo se ve vysokých horách, kde bylo snazší ubránit se útokům. V těchto hornatých oblastech pak vznikala nová uskupení. „Společenské proměny provázané stálým stěhováním obyvatelstva a asimilací některých etnik vedly nakonec k utvoření mnoha skupin nebo obcí, což umožnilo vznik velkých kmenových společenstev.“109 Kmenová organizace na území dnešní Černé Hory se tedy zřejmě rozvinula především v průběhu nadvlády Osmanské říše. Koncem 15. a počátkem 16. století se formují černohorsko-brdské, hercegovinské a severoalbánské kmeny. Kmenové organizace v oblasti Staré Černé Hory se zformovaly později.110 Vývoj společnosti v Černé Hoře byl samozřejmě regionálně odlišný. Oblast Staré Černé Hory byla od 16. do 17. století oblastním společenstvím, ve kterém hrál vladyka111 důležitou úlohu 103
Konstantin Jireček (1854−1918) byl český politik, historik, diplomat, zakladatel balkanologie a byzantologie. Působil jako profesor v Praze (1884–1893) a ve Vídni (1893–1918). Jeho stěžejními pracemi je první vědecké zpracovaní bulharských dějin (1876, Dějiny národa bulharského) a Dějiny Srbů (1922‒1925, Istorija Srba). Jireček působil mj. v letech 1879–1882 v Bulharsku, kde se zasloužil o rozvoj bulharského školství, archeologie a muzejnictví. Více viz Ivan Dorovský: Konstantin Jireček – život a dílo, Brno 1983. 104 Milan Šufflay (1879−1931) byl historik, politik a profesor záhřebské univerzity. Zabýval se historií balkánských národů. Více viz http://www.hsp.hr/povijest-hsp-a/milan-sufflay/ 14. 3. 2015 105 Župa (latinsky: comitatus) územně správní celek spojující několik vesnic. V Černé Hoře byla župa převážně kotlinová oblast či údolí, které bylo chráněno kopci či vysokými horami. 106 ČUBRILOVIĆ, Vasa: Odabrani Istorijski radovi. Beograd 1983, s. 304. 107 Tamtéž. 108 ČUBRILOVIĆ, Vasa: Odabrani Istorijski radovi. Beograd 1983, s. 305. 109 ĐUROVIĆ, Milinko a kol.: Istorija, s. 349. 110 ŠĆEPANOVIĆ, Žarko: Kratka istorija, s. 118. 111 Vladyka nebyl pro Černohorce pouze církevním hodnostářem měl moc i politickou, jež uplatňoval při řešení různých sporů mezi bratrstvy a kmeny. Musel být tedy znalý obyčejového práva, podle kterého se řešily veškeré spory.
25
jak při rozvoji Černé Hory jako celku, tak i při rozvoji jednotlivých kmenů. V patriarchální společnosti v severních oblastech dnešní Černé Hory byla situace tedy podstatně jiná než v centrální části Staré Černé Hory.112 Tento rozdíl byl také upevněn tím, že některé severní kmeny (např. Vasojevići) získaly v rámci Osmanské říše zvláštní autonomní práva, jež upevnila jejich patriarchální způsob života. Utváření kmenů byl dlouhý aglomerační proces. 113 Pastevci utvářeli takzvané katuny (opštiny, družiny). Nejdříve byly katuny malé jednotky o 20 členech, postupným rozšiřováním se z nich však utvořily celé vesnice. Spojením jednotlivých katunů a vesnic vznikaly kmeny, které byly často propojené fiktivními rodovými vztahy. 114 Lidé uvnitř kmenů tedy neměli společného předka – byli vázáni společnou půdou (katunem) či pobratřením (takzvané kumstvo). Jak uvádí Pavel Rovinski:115 „Kmeny mají více teritoriální význam, nežli rodinný.“116 Kmeny, které vznikaly spojováním katunů, žup a půdy v horách, která se nazývala Do,117 se postupně přizpůsobovaly i celoročnímu obývání horských oblastí.118 Miloš Luković uvádí, že Vladimir Mažuranić definoval katun jako „místo, vesnici, tábor, skupinu obydlí, kde žijí naši pastevci (Vlaši a Rumuni), kraj, kde přebývají.“119 Zdůrazňuje ale, že slovo katun označuje spíše zřízení „vesnické općiny (ve smyslu samosprávné vesnické instituce na vymezeném území – pozn. M. L.)“.120 Patriarchální společnost se v Černé Hoře rozvíjela po několik staletí a s ní také obyčejové právo121, které ustanovovalo základní práva a povinnosti, a na jehož základě bylo vytvořeno moderní černohorské právo.
112
ŠĆEPANOVIĆ, Žarko: Kratka istorija, s. 118–119. ĐUROVIĆ, Milinko a kol.: Istorija, s. 352. 114 ŠĆEPANOVIĆ, Žarko: Kratka istorija, s. 118. 115 Pavel A. Rovinski (1831‒1916) byl ruský vědec, revolucionář, historik, slavista, etnolog, antropolog, geograf a archeolog. Od 1879 do roku 1906 žil v Černé Hoře. Mnohé vědecké práce zasvětil Černé Hoře, jeho nejvýznamnější dílo Černá Hora v minulosti a současnosti popisuje historický, geografický, etnografický a kulturní vývoj Černé Hory do konce 19. století. Prošel celou Černou Horu kde byl znám jako Pavel Rus. Více viz DRAŠKOVIĆ, Čedomir: Pavle Apolonovič Rovinski (1831–1916) i južnoslovenske zemlje. Cetinje 1992. 116 РОВИНСКИ, Павле А.: Црна Гора у прошлости и садашњости II. Cetinje 1994, s. 109‒110. 117 Do je krasová kotlina, na jejímž dně se nacházela úrodná půda, nejčastěji rovinný povrch mezi kopci, který býval obděláván či sloužil jako pastvina. 118 ĐUROVIĆ, Milinko a kol.: Istorija II, s. 352. 119 LUKOVIĆ, Miloš. Katun a katunská organizace středověkých Vlachů v centrálních a západních oblastech Balkánu. Slovanský přehled 5, 2013, roč. 38, str. 396. 120 Tamtéž. 121 Obyčejové neboli zvykové právo je nejstarším pramenem práva. V literatuře je obyčejové právo označováno několika klasifikujícími názvy – precedenční právo, soudní právo, zvykové právo či nepsané právo. GERLOCH, Aleš: Dějiny a teorie práva. Praha 2013, s. 80. Obyčejové právo se rozvíjelo převážně v těch částech, kam středověká státní moc nezasahovala svým zákonodárným právem, a to v dobách, kdy začala sílit a rozrůstat rodová struktura, která podle některých badatelů (např. Milan Šufflay), měla základ v rozpadu feudálního systému na konci středověku a počátkem novověku. Obyčejové právo začalo slábnout s formací a kodifikací práva občanského v 19. století. Občanské právo je právní systém, který se skládá z obyčejů, jež se utvořily v určitém společenství a byly všeobecně přijaty a dodržovány. Obyčejové právo mohlo být psaného či nepsaného charakteru. ČUBRILOVIĆ, Vasa: Odabrani, s. 317. 113
26
2.11
Nejvýznamnější kmeny
V průběhu staletí se na území dnešní Černé Hory vytvořilo několik samostatných kmenů. Černohorská Brda122 jich měla sedm, proto se také v literatuře setkáváme s názvem Sedm brd (Sedam brda) – Rovčané, Moračané, Bjelopavlići, Vasojevići, Pipeři, Bratonožićové a Kućové. V části Staré Černé Hory se nacházeli Cetinjané, Njegušové, Cucové, Bjelicové, Ćeklićové, Ozrinićové, Pješivci, Zagaračové a Komanové. Rijecká nahije byla rozdělena do pěti kmenů – Cekliňané, Kosijerové, kmeny v okolí Dobrského Sela, Ljunotinjové a Građanové. V Crmnické nahiji se pak nacházelo sedm kmenů – kmeny s centrem v Podgoru, Brčeliové, Dupilové, kmeny v okolí Gluhého Dolu, Sotonićové, Limljani a Boljevićové. Kromě brdských a staročernohorských kmenů existovaly také kmeny hercegovinské – Nikšići, Drobnjaci, Uskoci, Pivljané, Šaranci, Banjani, Grahovčané, Krivošijci, Trebješané, Bilećané, Gackovci, Ljubiratićové, Zupcové, Rudinjani, Prijedojevićové, Malaševci; a přímořské kmeny – Paštrovići, Grbaljové, Brajićové, Mainové a Poborimové.123 Jména mnohých dinárských kmenů se objevují ve 14. a také v 15. století jako názvy katunů (Banjani, Drobnjaci, Ćeklići, Malonošići, Pješivci).
2.12
Struktura kmenů
Každý kmen se skládal z bratrstev (bratstvo), v čele bratrstva stál stařešina, glavar.124 V čele každého kmene stál knez,125 jenž byl zástupcem svého bratrstva na schůzkách s ostatními kmeny,126 na kterých se projednávaly otázky a vztahy jednotlivých kmenů. „V čele katunu stál ,katunar‘ , jenž byl často nazýván ,primićurem/premićurem‘, zatímco knez byl jak stařešinou svého katunu, tak zároveň knezem nad primićury, jejichž katuny spadaly do jeho knežiny.“127 Každé bratrstvo znalo svého předka po kterém získalo jméno a dodnes si každá černohorská rodina pamatuje z jakého bratrstva či kmene pochází a z jaké vesnice/katunu pochází jeho předek. Tak byla příslušnost ke kmeni, bratrstvu a katunu v Černé Hoře v minulosti i dnes významnou součástí osobní identity. Černohorci tedy nadále mají podvědomí o svém původu, jsou na svou kmenovou identitu hrdí 122
„Černohorská Brda/černohorské Kopce“ je starý název pro část dnešní Černé Hory, která se nacházela mezi řekami Lim a Tara (severní hranice) a mezi řekou Zetou a Moračou (jižní hranice). Východní hranici pak tvořilo pohoří Prokletí, západní hranici tvořila Lukavica, Mokra Gora a Zagarač. Etymologie názvů zřejmě pochází z geografického charakteru této oblasti – vysoké hory. 123 VLAHOVIĆ, Mitar: Postanak crnogorskih i brdskih plemena. Beograd 1932, s. 101−203. 124 ĐUROVIĆ, Milinko a kol.: Istorija, s. 351. 125 „Knez“ či „premićur“ byl titul zavedený počátkem 13. století v rámci reformy správy. 126 ŠĆEPANOVIĆ, Žarko: Kratka istorija, s. 119–122. 127 LUKOVIĆ, Miloš: Katun, s. 404.
27
a dokonce se i často sami jménem kmene představují (například já jsem Pješivec ‒ pozn. K. CH). Bratrstvo znalo také historické souvislosti spojené se svým vznikem. „Bratrstva se dále dělí na užší bratrstva. Například u Vasojevićů se toto užší bratrstvo nazývalo trbuh (břicho ‒ pozn. K. CH) a menší rody, které tvořily dva až čtyři domy se nazývaly deminutivem trbuščići.“128 Pavel A. Rovinski ve své knize Černá Hora v minulosti a současnosti II. (1895, Crna Gora u prošlosti i sadašnjosti II.) uvádí, že každé bratrstvo v Staré Černé Hoře mělo svůj kostel. Jako příklad uvádí Njeguše, ve kterých bylo okolo čtyři sta domů, na které připadlo 15 kostelů, tedy na jeden kostel 27 stavení. Domy se stavěly v kopci, aby se rovina mohla využít jako pastvina, louka, sad či vinohrad. Každá rodina měla svoji zemi, kterou obdělávala, a měla na ni právo jen ona. Když rodina chtěla prodat kus pozemku, bylo tradicí nejdříve se zeptat lidí ve svém bratrstvu, kmenu, a když o půdu neměl nikdo zájem, mohla býti prodána jinému. Vztahy a práva uvnitř kmenů byly důležitější nežli rodová a pro všechny platila stejná pravidla, jejichž nedodržování se krutě trestalo. Velmi rozšířená byla krevní msta mezi jednotlivými kmeny, kterou mohla vyvolat třeba i obyčejná krádež. Ta mohla mít za následek i vyvražďování jednotlivého kmene po celá staletí. Kmeny se smiřovaly pomocí vyslanců z každé znepřátelené strany a mír uzavíraly prostřednictvím takzvaného polibku míru a slibu, že zapomenou na krveprolití a dříve spáchaný čin, který se stal příčinou krevní msty (v některých případech příčina již ani nebyla známa). Utvrzení příměří bylo potvrzeno navázáním bratrství, které probíhalo tak, že z každého kmene bylo vysláno několik děvčat na vdavky do kmene druhého, a tak se kmeny vzájemně provázaly „pokrevním“ poutem.129 Kmeny také mohly využít práva „prozkoumání činu“, kdy porota sestavená z 24 kmetů měla za úkol posoudit, zda je odsouzená strana (domnělý pachatel činu) opravdu vinen. Pokud byl pachatel prohlášen za nevinného, poškozená strana musela rozhodnutí poroty akceptovat a přijmout mír. Hranice mezi jednotlivými kmeny byly většinou přírodního charakteru – řeka, kaňon, vrch. Mohla být také vyznačena kameny, do nichž se většinou vytesal kříž.
128 129
РОВИНСКИ, Павле А: Црна Гора , s. 115. ĐUROVIĆ, Milinko a kol. Istorija II, s. 356.
28
2.13
Černohorský Zbor
Od 17. století se kmeny, které se nacházely v Staré Černé Hoře, setkávaly na takzvaném černohorském Zboru (crnogorski Zbor), na kterém se projednávalo například příměří mezi jednotlivými kmeny, či se řešily mezikmenové spory, jednalo se i o míru a válce. Černohorský Zbor volil také vladyku, který hrál vážnou úlohu ve vzájemném kontaktu mezi jednotlivými kmeny. Od 17. a zejména pak v 18. století Zbor rozšířil soudní pravomoc, v jeho čele stál vladyka, jež měl také právo Zbor svolávat. Mimo vladyku měli zároveň pravomoc i takzvaní glavaři. Zbor probíhal obvykle před sídlem vladyky v Cetinji. V tomto období sílí i společenská vůle k vytvoření státní organizace, která by kmeny formálně sjednotila.130 Účastnit se Zboru měl právo každý dospělý Černohorec, většinou však rodina vysílala jednoho zástupce. Černohorský Zbor zasedal jednou ročně a konal se před cetinjským klášterem až do roku 1852, kdy se v Černé Hoře postupně začal stávat součástí státní správy. Zbor byl nejvyšším právním a politickým orgánem v černohorském kmenovém uspořádání a vyloučení z něj bylo považováno za vrchol morální potupy. Kromě černohorského Zboruu existoval také sněm kmenových pohlavárů131 (glavarski Zbor), který se konal několikrát ročně. Sněm se svolával ve výjimečných případech a jeho rozhodnutí měla nižší právní sílu nežli rozhodnutí černohorského Zboru. Tento Zbor bychom mohli označit za počátek „soudní státní moci“ v Černé Hoře, jež byla založena na pravidlech zvykového práva. Právě zvykové právo a patriarchální způsob života dominoval černohorským kmenům. Kmenovou organizaci bychom tedy mohli označit za „základní kámen“ kolektivní historické paměti z níž se na přelomu 18. a 19. století rozvinula černohorská národní identita.
2.14 2.14.1
Vláda dynastie Petrović První Petrovićové
V roce 1697 se poprvé v historii Černé Hory objevuje v čele politického života Danilo Šćepčević Petrović, jenž byl zvolen na černohorském Zboru vladykou. Roku 1700 byl srbským patriarchou Arsenijem III.132 vysvěcen. Se svým nástupem do čela Staré Černé Hory Danilo započal velké akce proti turecké hrozbě. Navázal kontakty s Ruskem a za jeho vlády se tak rozvíjí rusko-černohorské vztahy, které 130 131 132
ŠĆEPANOVIĆ, Žarko: Kratka istorija, s. 122. ŠÍSTEK, František: Černá Hora, s. 31. Arsenije III. Čarnojević (1633‒1706) byl pećský patriarcha do roku 1690, kdy proběhlo velké stěhování Srbů.
29
postupně přerostly až v silný kult Ruska. Na tomto přátelství spočívá také pozdější cítění pro všeslovanské bratrství. Díky Danilu Petrovićovi vznikl roku 1713 také první soud sestavený z kmenových glavarů, kteří sloužili jako soudci. Soudili mezikmenové rozepře podle obyčejového práva. Danilova vláda podporovala ruskou politiku, s tím se dostávaly benátské zájmy do jistého ohrožení a tak roku 1717 Benátky dosadily do Černé Hory svého náměstka, jenž byl označován jako guvernadur. Vladyka Danilo musel návrh Benátek přijmout. Guvernadur postupem času získal takovou moc, že bez něj nebylo možno ve Zboru projednat žádné významné případy. František Šístek tvrdí, že tímto krokem přispěly Benátky k založení černohorské dynastie, jelikož Danilo „ve snaze potřít potenciálně nebezpečnou konkurenci se však rozhodl uchránit kontinuitu moci své rodiny[…]“,133 vybral tedy za svého následníka Savu a tím založil dynastii Petrovićů, která vládla v Černé Hoře až do roku 1915.134 Vladykové žili v celibátu a tak se tato funkce dědila na synovce, kterého si vladyka vybral sám, jeho výběr pak musel projít schválením černohorského Zboru. Petrovićové byli jak světskými, tak církevními panovníky až do vlády knížete Danila I., který byl vládcem již pouze světským. Roku 1717 odcestovala velká část černohorských glavarů do Benátek kvůli neutuchajícím a krvavým válkám, které mezi sebou vedly černohorské kmeny. V Benátkách delegace vznesla návrh na usmíření kmenových neshod a požadavek na utvoření jednotné země pod záštitou Benátek. Postavení Černé Hory se však nijak nezměnilo. Turci stále považovali Černou Horu za svou oblast. Po smrti vladyky Danila, roku 1735 nastává anarchie, jelikož zde chyběla obecně respektovaná autorita. Tak začíná období velké krize černohorské společnosti.135 2.14.2
Vasilije a Sava
Danilův následník Sava Petrović nebyl mezi Černohorci oblíbený. Sava se věnoval spíše církevním záležitostem než světské politice. V roce 1742 odcestoval do Ruska, kde požádal o pomoc, za jeho absence se ujal vlády ambiciózní Vasilije Petrović, který prosazoval svou vlastní politiku. Vasilije měl díky neoblíbenosti Savy rychlý politický vzestup. Sava po příjezdu do vlasti, kde byl prakticky Vasilijem zbaven moci, rezignuje a přenechává trůn bez jakéhokoliv boje Vasilijovi. Smířlivě se stáhl z politického života a oddal se zcela duchovním záležitostem (až do smrti Vasilije). 133
ŠÍSTEK, František: Černá Hora, s. 31. РАСПОПОВИЋ, Сенка: Руски утицај на културно-просвјетну политику династије Петровић Нјегош. In: Династија Петровић Његош: радови са међународног научног скупа 29–1. новембар 2001. Podgorica 2002, s. 408–421. 135 ŠĆEPANOVIĆ, Žarko: Kratka istorija, s. 119–122. 134
30
Vasilije byl Arsenijem IV. v Bělehradě vysvěcen a stal se tak vladykou. Z Bělehradu cestoval do Vídně, kde požádal Marii Terezii o to, aby se Černá Hora stala protektorátem habsburské monarchie. Jeho plán nevyšel: neúrodný a nehostinný kraj Černé Hory byl totiž pro Habsburky neatraktivní. Z Vídně Vasilije cestoval dále do Ruska, kde napsal knihu Historie Černé Hory (1754, Istorija o Černoj Gori). Po návratu odmítl Vasilije placení haradže, což mělo za následek vojenské tažení Turků na Černou Horu. Černohorci byli poraženi a Vasilije utekl přes Terst do Ruska. Ačkoliv zvítězili, museli se Turci stáhnout kvůli špatným klimatickým podmínkám. Tato válka byla zakončena roku 1757 mírem v Nikšići, kde Černohorci slíbili, že budou platit haradž a že již nebudou podnikat hajducké výboje do Hercegoviny. Černohorci začínali hromadně sdílet názor, že jediná pomoc v boji proti Osmanské říši by mohla přijít z Ruska. Vasilije prosazoval myšlenku utvoření černohorského pluku v Rusku. Proto je roku 1760 přesídleno 1 500 Černohorců do Ruska. Ze strany Ruska však očekávaná podpora nepřichází, a proto po svém návratu z Ruska Vasilije rezignuje na své ambice a zahajuje nevýbojnou politiku proti Osmanské říši. V roce 1765 znovu odjíždí do Petrohradu, kde roku 1766 umírá a je tam i pochován. Po Vasilijově smrti se černohorská společnost dostala do ještě hlubší krize, do čela Staré Černé Hory se vrátil Sava, jeho vláda však neměla dlouhého trvání. Po Vasilijově smrti nebyla v zemi silná autorita, která by sjednotila všechny kmeny. V té době se v Evropě rozšířila zpráva o smrti ruského cara Petra III., ale jeho tělo se nikdy nenašlo, a tak se vedly spekulace, zda opravdu zemřel, či utekl z Ruska. V Černé Hoře byla velice těžká situace, kmeny mezi sebou vedly boje a krevní msta byla tak rozšířená, že se celé rody prakticky vyvražďovaly. Navíc se za vlády Vasilije vytvořil silný kult Ruska, který spolu s politickou krizí vytvořil příznivé podmínky k přijetí nevídaného panovníka do čela Černé Hory. 2.14.3
„Lžicar“
Neschopnost Savy a kult Ruska připravily půdu pro příchod neobvyklého panovníka. Tím se stal neznámý léčitel, který byl podobný ruskému caru Petru III. a kterému proto Černohorci snadno uvěřili, že je samotným carem, jenž utekl do Černé Hory. Štěpán Malý, jak se sám nazýval, označovaný také jako lžicar, přerušil vládu dynastie Petrovićů Njegošů na sedm let. V Černé Hoře vládl v letech 1766–1773. Podařilo se mu sjednotit černohorské kmeny a dosáhnout míru. Tak stvořil v Černé Hoře první nadkmenovou vládu. Jako první vládce v Černé Hoře totiž trestal krevní mstu vězením.136 Štěpán Malý nebyl reformátorem, neměnil pravidla ani práva kmenové společnosti, ale podařilo se mu v Černé Hoře dosáhnout míru a pořádku mezi neustále bojujícími 136
STANOJEVIĆ, Gligor: Šćepan Mali. Beograd 1957, s. 70–100.
31
kmeny.137 Štěpánovo působení v Černé Hoře a obecně panující přesvědčení, že je ruským carem, znepokojovaly velké mocnosti, které se ptaly: kdo je vlastně Štěpán Malý? Pohádce o zatoulaném carovi nejprve uvěřil i sám vladyka Sava. Když však dostal dopis, ve kterém jej sama Kateřina II. zpravila, že je Petr III. opravdu mrtvý a že se jedná o lháře, započal proti Štěpánovi štvavou propagandu a usiloval o jeho vyhnání. Díky jeho zásluhám si však Černohorci Štěpána ponechali za svého vladaře, i když už bylo jasné, že ruským carem není. Za živého či mrtvého Štěpána Malého vypsal odměnu i sultán. Na Černou Horu poslal padesátitisícové vojsko, aby Štěpána zajalo, případně usmrtilo. Nakonec Štěpán zemřel rukou svého sluhy – tureckého nájemného vraha. Po Štěpánově smrti se stává znovu vladařem Sava, který před svou smrtí ustanovil na nátlak celé rodiny Petrovićů za svého nástupce Petra Petroviće, který se stal roku 1784 novým vladykou.138 2.14.4
Petr Petrović Njegoš
Velkým zlomem v postavení Černé Hory byla bitva roku 1796 na Krusi. Ačkoliv bylo černohorské vojsko výrazně menší (podle některých historiků až sedmkrát), podařilo se mu porazit vojsko Mehmeda paši Bušatliho.139 Toto vítězství Černohorců nad Turky140 bylo velkým úspěchem. Od té doby Osmanská říše neformálně uznávala Černou Horu za samostatnou – přestala vykonávat vojenský nátlak, kterým si dříve vynucovala sultánovu svrchovanost a platby daní. Toto vítězství přineslo Černé Hoře nejen určitou míru samostatnosti, ale také oblastní rozšíření. K Černé Hoře se připojily oblasti Bjelopavlićů a Piperů. Tímto se Černá Hora začíná rozrůstat o oblasti, které se v průběhu 15. století po skončení vlády Crnojevićů dostaly pod Osmanskou říši. Roku 1820 tak Černá Hora získává také Rovce a Moraču.141 Za vlády Petra I. Petroviće Njegoše slíbilo Rusko Černé Hoře každoroční finanční pomoc a zavázalo se i k tomu, že bude jejím ochráncem. Za jeho vlády je roku 1798 založen ústřední soud, který se jmenoval Kuluk. Tento soud se skládal z padesáti glavarů, kteří vykovávali funkci soudců. Téhož roku byl ustanoven také Všeobecný černohorský a brdský zákon (Zakonik opšti crnogorski i brdski), který se skládal z šestnácti článků. Zákon striktně trestal vraždy, krádeže, fyzické násilí 137
STANOJEVIĆ, Gligor: Šćepan Mali, s. 70–100. Tamtéž, s. 70–145. 139 Skadarský vezír Mehmed paša Bušatli, jeho rod byl již v té době velmi mocný, členové této rodiny dědili vezírskou funkci a označovali se za potomky Staniše Crnojeviće Skanderbega, čímž si kladli svůj historický nárok na Černou Horu, které se pokusil několikrát zmocnit. Kvůli jeho stálým vpadům byla na černohorském Zboru přijata přísaha zvaná Stega. Totuto přísahou se kmeny spojily, měly jednotně bojovat proti nepříteli za sjednocení a ochranu všech Černohorců, jež žili pod tureckou mocí. POPOVIĆ, Petar: Crna Gora u doba Petra I i Petra II. Beograd 1951, s. 48−205. 140 Za Turky bylo označováno i slovanské obyvatelstvo, jež přijalo islám. Turek byl na Balkáně synonymem pro člověka, jež vyznával islám, bylo to tedy označení konfesní nikoliv etnické. 141 ŠĆEPANOVIĆ, Žarko: Kratka istorija, s. 32–110. 138
32
a manželské neshody. Těmito dvěma právními akty byl položen základní kámen černohorského moderního právního systému.142 Vladyka Petr I. třikrát volil svého nástupce. Poprvé jmenoval synovce Mitara, ten však brzy zemřel. Jako druhého zvolil Jiřího, který ale odešel do Petrohradu studovat Christologickou akademii, aby jí vzápětí zanechal a zapsal se na akademii vojenskou. Za třetího nástupce jmenoval Radivoje. Ten byl po smrti Petra I. roku 1830 černohorským Zborem zvolen za nového vladyku Černé Hory. Petr I. Petrović Njegoš byl čtyři roky po své smrti svatořečen. Černohorci jej označují za nejdůležitějšího a nejvýznamnějšího panovníka z rodu Petrovićů Njegošů. V černohorské i v srbské církvi je uctíván jako svatý Petr Cetinjský. 2.14.5
Petr II. Petrović Njegoš
Radivojovi bylo 17 let, když se stal černohorským vladykou a přijal mnišské jméno Petr II. Jeho nezkušenosti se pokusil využít gubernadur Vuko Radonjić, černohorský Zbor byl však plně na straně dynastie Petrovićů a roku 1830 rozhodl, že se funkce gubernadura v Černé Hoře zruší. O dva roky později byl Vuko Radonjić vyhnán ze Staré Černé Hory do Kotoru, který v té době patřil habsburské říši. Tím se tehdejší Černá Hora dostává pod absolutní moc Petrovićů, kteří prosazovali proruskou zahraniční politiku. Jedním z nejvážnějších momentů v politickém a státním životě Černé Hory byl 2. říjen 1831, kdy se Zbor rozhodl založit senát, jenž sloužil jako nejvyšší právní orgán.143 Roku 1833 byl Petr II. v Petrohradě chirotonizován a stal se tak prvním vladykou z rodu Petrovićů, jenž byl vysvěcen v Rusku. V Rusku získal i finanční výpomoc, kterou využil k zakoupení tiskárny, která byla umístěna v cetinjském monastýru (více v kapitole Kulturní bohatství dynastie Petrovićů). Za vlády Petra II. je vybudována i první základní škola, ve které se vyučovala jak církevní slovanština, tak i národní jazyk, psaní, gramatika, církevní zpěvy, historie atd. Lidé se mohli začít vzdělávat v jazyce, kterému rozuměli. Jazyková situace v Černé Hoře byla odlišná od jazykové situace v Srbsku. Petr I. Petrović Njegoš napsal své Poslanice v jazyce, jemuž rozuměl lid. Nepoužíval církevní slovanštinu, jako tomu bylo například v Srbsku. Také i Petr II. Petrović Njegoš svůj Horský věnec, jako jeden z prvních, napsal Karadžićovým144 novým pravopisem. 142 143
JOVIĆEVIĆ, Vladimir: Državotvorac bez tamnica. Nikšić 1988, s. 56−98. POPOVIĆ, Petar: Crna Gora u doba Petra I i Petra II. Beograd 1951, s. 48−205.
144
Vuk Stefanović Karadžić (1787–1864) byl významnou osobností 19. století – reformátor srbštiny. Zabýval se nejenom filologií, ale také etnologií a sběrem ústní lidové slovesnosti. V roce 1813 odešel do Vídně, zde se seznámil
33
K utváření černohorské národní identity nepochybně přispívají také zákony a práva. Mnohá z nich mají počátky v tomto období. Po zákoníku Petra Petroviće Njegoše byl v roce 1833 byl sepsán Majetkový zákon (Zakon otačastva), který stanovil základní majetková a osobní práva. Tímto zákonem byla stanovena i nutnost placení daní. Za vlády Petra II. Petroviće Njegoše získal každý Černohorec pas (Crnogorski pasport) a byl také zaveden nový erb – dvouhlavý stříbrný orel s křížem mezi hlavami a lvem, obměna erbu Crnojevićů.145 Ustanovení nových institucí v Černé Hoře přineslo politickou a státní emancipaci černohorské společnosti.146 Během vlády Petra II. Petroviće Njegoše byl dán základ moderní černohorské společnosti a zákonodárné vládě. Jako i předchozí Petrovićové vedl přátelskou politiku s Ruskem. Nebyl přitom pouze vladykou. Do historie Černé Hory se zapsal především jako básník, jeho nejvýznamnější dílo Horský věnec (1847, Gorski vijenac) je vrcholem romantismu. Inspirován byl především středověkou srbskou poezií, čerpal převážně ze základů kosovského mýtu a boje proti cizí víře – islámu. Petr II. Petrović Njegoš zemřel v nedožitých čtyřiceti letech na tuberkulózu. 2.14.6
Danilo I.
Jeho nástupcem byl Danilo I. Petrović, který jako první z dynastie Petrovićů vystupoval pouze jako panovník světský, nikoli již jako vladyka. Danilo I. byl roku 1852 prohlášen za knížete.147 Danilo I. byl stejně jako Petr II. toho názoru, že Grahovo (horská kotlinová oblast, která v té době připadala Osmanské říši – pozn. K. CH.) patří Černé Hoře. Ideu o obnově takzvané Ivanbegoviny, tedy území Crnojevićů, které mělo být znovu připojeno k Černé Hoře, propagoval již Petr II. a také Danilo I. si ji předsevzal za svůj cíl. Započal výpady na Žabljak Crnojevića, které vyvrcholily roku 1858. V tomto roce se udál jeden z nejvýznamnějších bojů proti Turkům v celé historii Černé Hory. Známá bitva u Grahovce, jenž se odehrála roku 1858, skončila černohorským vítězstvím. V návaznosti na ni se konala konference v Cařihradě, jenž měla pevně stanovit novou černohorsko-tureckou hranici, kterou měly nyní tvořit černohorské oblasti v okolí Grahova
se slovinským filologem Jernejem Kopitarem. Toto setkání bylo pro Karadžiće osudové. Díky Kopitarovi započal se sběrem jihoslovanských lidových písní a napsal také mluvnici srbštiny. Je autorem jazykové a pravopisné reformy, podle něj měl být jazky přístupný lidovým vrstvám. Více viz WENIGOVÁ, Irena: Velký srbský obrozenec. In: KARADŽIĆ, Vuk Stefanović. Přísloví a pořekadla. Praha 1987, s. 81–83; STOJANOVIĆ, Ljubomir: Život i rad Vuka Strfanovića Karadžića. Beograd 1987. 145 PAVIĆEVIĆ, Branko: Petar I Petrović Njegoš. Podgorica 1997, s. 60–85. 146 DAŠIĆ, Miomir: Dinastija Petrović – Njegoš. Cetinje 1988, s. 14–32. 147 МРВАЉЕВИЋ, Зорица: Однос према културном насљеђу у доба династије Петровић. In: Династија Петровић Његош: радови са међународног научног скупа 29–1. новембар 2001. Podgorica 2002, s. 461–474.
34
a Rudine, místa obydlená uskoky,148 Nikšićská župa, Gornje Lipovo, oblast osídlená kmenem Vasojevićů (tzv. Horní Vasojeviće) a oblast osídlená kmenem Drobnjaků a Kučů.149 Díky tomuto oblastnímu rozšíření se počet obyvatel Černé Hory rozrostl na 125 000. Kníže Danilo I. proto vybudoval první černohorské pravidelné vojsko, jež dostalo název krstonosno podle kříže, který nosili vojáci na čepici. Roku 1855 byl vydán Zákon Danila I., který dává stejná práva všem občanům, přísně trestá přestupky, ale také například ustanovuje svobodu víry. Nejvyšším Danilovým cílem bylo uznání Černé Hory jako samostatné země. Toho se mu však již nepodařilo dosáhnout. Byl zabit roku 1860 v Kotoru, přesné důvody atentátu dodnes nejsou známy. Za jeho nástupce byl zvolen jeho synovec, devatenáctiletý Nikola I. Petrović Njegoš. 2.14.7
Nikola I.
V prvních letech Nikolovy vlády se Černá Hora aktivně zapojuje do hercegovinských příprav na povstání proti Osmanské říši. Ačkoliv byla první povstání potlačena v zárodku, vyhlásila Osmanská říše roku 1862 Černé Hoře válku. 150 Díky ruské přímluvě v Cařihradu nedošlo ke zdrcující černohorské porážce. Ještě v témže roce, kdy válka započala, byl kníže Nikola přinucen podepsat ultimátum, které ale nezměnilo hranice Černé Hory, pouze obsahovalo slib, že již Černá Hora nebude podporovat vzbouřence na území Osmanské říše. Nikolův slib však nebyl dodržen a Černohorci se v 60. letech 19. století potajmu nadále připravovali na povstání a společně s ostatními balkánskými národy zformovali takzvaný Balkánský svaz. Kníže Nikola I. uzavřel v roce 1866 se srbským knížetem Michalem Obrenovićem spojeneckou smlouvu, která stanovovala, že v případě budoucího vítězství nad Turky se Černá Hora sjednotí se Srbskem. V roce 1868 byl však Michal Obrenović, který byl považován za strůjce této ideologie, zavražděn.151 Myšlenka, kterou propagovala Sjednocená omladina srbská, tedy že by Nikola I. mohl být vůdčí osobností národněosvobozeneckých bojů jako následník Michala Obrenoviće, mladému knížeti natolik lichotila, že se její neuskutečnění promítlo do budoucích vztahů se srbskými panovnickými dynastiemi.152 Ultimátum, jež Černá Hora v roce 1862 podepsala s Osmanskou říší, zcela evidentně porušila roku 1876, když se připojila k hercegovinskému povstání za účelem teritoriálního rozšíření 148
Uskoci (odvozeno od slova uskočiti/odskočiti) byli křesťané, kteří emigrovali z Osmanské říše do svobodných oblastí okolních států, nejvíce pak do Habsburské monarchie, konkrétně do Uher či Chorvatska nebo na Jadranské pobřeží. Uskoci v Černé Hoře obývali některé oblasti mezi Nikšićem a Žabljakem. 149 ANDRIJAŠEVIĆ, Živko; RASTODER, Šerbo: Istorija Crne Gore. Podgorica 2006, s. 191. 150 PAVIĆEVIĆ, Branko: Danilo I Petrović Njegoš, knjaz crnogorski i brdski: 1851–1860. Beograd 1990, s. 150–245. 151 ŠESTÁK, Miroslav a kol.: Dějiny, s. 207. 152 Tamtéž, s. 208.
35
v oblasti severní Albánie, Hercegoviny a přímoří. Roku 1877 černohorské vojsko obsadilo Nikšić a posléze roku 1878 i Bar a Ulcinj. Hercegovinské povstání vyvolalo Velkou východní krizi, která byla ukončena Berlínským kongresem roku 1878, kde byla velmocemi mimo jiné uznána i nezávislost Černé Hory. Černá Hora získala Kolašin, Plav, Gusinje, Podgoricu, Spuž a Bar. Tímto územním rozšířením se stala multikulturní a multietnickou, když byla připojena i velká část nepravoslavného obyvatelstva především v severovýchodní části. Po Berlínském kongresu, tedy po teritoriálním rozšíření Černé Hory, přibylo do knížectví několik tisíc obyvatel islámské víry. Nikola I. prohlásil rovnoprávnost náboženství a muslimové získali svého muftího, který byl i členem černohorském parlamentu. Všechny tři víry (pravoslaví, katolictví a islám) byly chráněny zákonem a každý projev náboženské nesnášenlivosti byl trestán. Muslimské obyvatelstvo žilo především v oblastech severních a severovýchodních, v okolí Podgorice a Baru. Katolické obyvatelstvo žilo především v přímoří a v okolí Skadarského jezera.153Na základě protestu Albánské ligy proti připojení Plavu a Gusinje k Černé Hoře se roku 1880 po přezkoumání kongresu vrací tato dvě města Osmanské říši a Černá Hora na oplátku získává Ulcinj. Knížectví Černá Hora bylo rozděleno po Berlínském kongresu na devět nahijí – katunskou, rijeckou, crmnickou, lješanskou, brdskou, moračskou, vasojevićskou, nikšićskou, zetskou a přímořskou.154 Nahije pak byly rozděleny na kapetanie, které odpovídaly kmenovým hranicím, v čele kapetanie stál kapetan. Roku 1903 bylo vytvořeno nové rozdělení, a to na pět oblastí: katunsko-rijeckou, zetsko-brdskou, nikšićskou, moračskovasojevićskou a přímořsko-crmnickou.155 Roku 1879 kníže Nikola reformuje ústavu, ruší Senát a místo něj ustanovuje Státní radu, ministerstvo šesti oddělení a Veliký soud.156 Dalo by se říci, že těmito reformami došlo k rozdělení vlády, do demokracie však měl tento systém stále ještě daleko – vláda byla totiž rozdělena pouze na oko. Za nejdůležitější akt černohorské ústavy koncem 19. století se uvádí sepsání Obecného vlastnického zákona (Opšte imovinski zakonik), jenž sestavil Valtazar Bogišić.157 Tento zákon čerpal z černohorského obyčejového práva. V roce 1905 vydal Nikola takzvanou oktrojovanou ústavu. „Svěřil v ní některé zákonodárné a poradní funkce nově zřízenému volenému sněmu (skupštině), rozhodující moc si však ponechal. Kníže měl nejen právo jmenovat do skupštiny značný počet poslanců, ale také možnost rozhodovat 153
VUKMANOVIĆ, Savo: Dr Valtazar Bogišić i Nikola I Petrović Njegoš. Cetinje 1986, s. 48−59. PRELEVIĆ, Radomir: Primjena opšteg imovinskog zakonika u knjaževini/kraljevini Crnoj Gor. Crnogorski anali 2013, č. 2, s. 137–145. 155 РОВИНСКИ, Павел Аполонович: Црна Гора у прошлости и садашњости IV. Београд 1994, s. 185–294. 156 JEVTIĆ, Dragoš: Istorija država i prava jugoslovenskih naroda. Beograd 1991, s. 167. 157 VUKMANOVIĆ, Savo: Dr Valtazar, s. 48−59. 154
36
o sestavení vlády a obsazení nejdůležitějších úřednických postů. Tento de facto kvaziparlamentní systém přes všechnu svoji nedokonalost v následujících letech umožnil, aby v Černé Hoře vznikly první politické strany.“158 Parlamentní volby poprvé proběhly roku 1906. V nich se ukázalo, že většina hlasujících se s Nikolovou politikou neztotožňuje. Výsledky parlamentních voleb ale Nikola I. anuloval, rozpustil parlament a stal se tak autokratickým vládcem. V Černé Hoře se zformovaly dva politické proudy, takzvaní pravaši (Prava narodna stranka) a klubaši (Klub narodne stranke). Pravaši byli přívrženci královy politiky, kdežto opoziční klubaši, za účelem získání moci propagovali dokonce detronizaci Petrovićů, a proto byli považováni za vlastizrádce. V dalších volbách, které se konaly téhož roku, zvítězili pravaši, kteří byli v čele vlády až do roku 1914.159 Za vlády Nikoly I. jsou zaevidovány dva teroristicko-revolucionářské pokusy o svržení černohorské vlády. Roku 1907 byl odhalen pokus o atentát na knížete Nikolu I., který je známý jako pumová aféra (bombaška afera). Další pokus o svrhnutí vládnoucí dynastie proběhl roku 1909 a známý je jako kolašinská aféra, jelikož jeho účastníci byli souzeni v Kolašinu.160 Roku 1910 nechal Nikola I. k oslavě 50. výročí jeho nástupu na trůn prohlásit Černou Horu za království a sebe za krále. „Oficiální zdůvodnění tohoto kroku se opíralo o historické argumenty – podle krále Nikoly šlo o obnovu někdejšího dukljanského království, jehož dědicem byla Černá Hora.“161 Tento argument potvrzuje, že i Nikola I. vycházel z kulturně historické paměti, o tom, že Černá Hora vzešla z dukljansko-zetské tradice, která se mu hodila pro obhajobu vlastního královského titulu. 2.14.8
Kulturní bohatství dynastie Petrovićů
Dynastie Petrovićů Njegošů vládla v Černé Hoře od roku 1696 do roku 1918. Na počátku byli členové tohoto rodu jak světskými, tak církevními hodnostáři. Ke změně došlo až při nástupu Danila I., který figuroval již pouze jako vládce světského charakteru. V roce 1852 se stala Černá Hora knížectvím a roku 1910 královstvím. Za vlády tohoto rodu byly otevřeny školy, divadlo, čítárny, knihovny a muzea, soudy a začala se také rozvíjet infrastruktura. Za vlády Petrovićů Njegošů dochází tedy k osvícení černohorského národního ducha a vzestup černohorské autonomie. Ve středověku vzdělání probíhalo v klášterech, které byly jak duchovními, tak i kulturními centry. Hlavními vzdělávacími centry byly kláštery Cetinje, Ostrog, Morača, Stonjevići atd. Počet vzdělaných lidí byl zanedbatelný, vyučovalo se převážně bohosloví,Vasilije Petrović apeloval 158 159 160 161
ŠESTÁK, Miroslav a kol.: Dějiny, s. 208. ДАШИЋ, Миомир: Огледи из историје Црне Горе. Подгорица 2000, s. 285–322. Tamtéž, s. 183–211. ŠÍSTEK, František: Černá Hora, s. 63.
37
na ruskou carevnu Kateřinu, aby finančně podpořila rozvoj školství v Černé Hoře. Jeho prosby však nebyly vyslyšeny, proto vyslal několik žáků na studia do Ruska.162 Petr I. (1748–1830) pokračoval v tradici Vasilije – také propagoval myšlenku založení základní školy. Roku 1805 přišel Petru I. dopis od Dositeje Obradoviće,163 ve kterém vyjádřil zájem otevřít společně s Pavlem Solarićem164 školu v Černé Hoře. Tato myšlenka se bohužel neuskutečnila. Petr I. byl také spisovatelem a velkým řečníkem, napsal několik eposů. Jeho dílo Dopisy (Poslanice) je epistolárního charakteru a jasně definuje svůj cíl, obrací se černohorským kmenům, aby bojovaly za pravoslavnou víru, je zde také patrný kult tzv. lidskosti (čojství) a junáctví (junaštva). Dopisy jsou psány v epickém duchu boje za svobodu pravoslaví a vyhnání jiné víry a kultury – islámu. Není to však text literární, ale spíše politický. Dopisy mají didaktickou funkci, obsahují totiž mimo jiné i ponaučení a doporučené chování v jednotlivých situacích. Petr I. Petrović Njegoš ve svých Dopisech často používá i kletby, které byly pro tehdejší pověrčivé Černohorce hrozivé.165 V textu se nachází několik mýtů z kosovského cyklu. Petr I. napsal také Krátkou historii Černé Hory (1754, Kratka istorija Crne Gore).166 Jeho politicko-literární diskurs měl významný dopad na historickou kolektivní paměť. V jeho textech nalézáme mnoho vlasteneckých motivů, svůj národ vždy oslovoval „Drazí bratři Černohorci“. Také jeho nástupce Petr II. Petrović Njegoš byl osvícencem a zasloužil se o bohatý kulturní přínos. Za jeho vlády byla otevřena první základní škola v cetinjském monastýru (1834), kde se žáci učili číst, psát a počítat a vzdělávali se i v církevní historii. Roku 1834 je v monastýru otevřena tiskárna, kterou Njegoš přivezl z Ruska. V ní byla vytištěna díla: Slabikář pro černohorské školy (1878, Bukvar za crnogorske škole), dále pak Srbská gramatika (1834, Srpska gramatika), Historie světa (1834, Istorija sveta), dále díla sepsaná Petrem II. Petrovićem Njegošem – Poustevník cetinjský (1834, Pustinjak cetinjski), Lék proti turecké zběsilosti (1834, Lijek jarosti turske), či Pýcha černohorská (1835, Dika crnogorska) od Simi Milutinoviće Sarajliji167. Roku 1835 se v tiskárně začíná vydávat první černohorský časopis Grlica. Tiskárna však přestala pracovat roku 1852 za vlády knížete Danila, kdy byly jednotlivé části tiskárny použity na výrobu střeliva k obraně proti tažení Omer paši Latase na Černou Horu.168
162
РАСПОПОВИЋ, Сенка: Руски утицај, s. 408–421. Dositej Obradović (1739‒1811) byl srbský osvícenec. 164 Pavle Solarić (1779–1821) byl srbský lingvista, geograf, archeolog a básník. 165 NJEGOŠ, Petar I. Petrović: Poslanice. Cetinje 1993, s. 213. 166 ДАШИЋ, Миомир: Огледи, s. 285–322. 167 Sima Milutinović Sarajlija (1791–1847) byl srbský spisovatel, básník, učitel a tajemník Petra II. Petroviće Njegoše. 168 КАЛЕЗИЋ, Рајко: Куллтурно-просвјетни живот и напредак Црне Горе као плод дјеловања династије Петровић Његош. In: Династија Петровић Његош: радови са међународног научног скупа 29–1. новембар 2001. Подгорица 2002, s. 383–386. 163
38
Petr II. byl, jak již jsme zmínili, romantickým spisovatelem, do dějin se zapsal nejen jako vladyka Černé Hory, ale i jako velký básník jihoslovanského prostoru. Jeho díla byla přeložena do mnoha světových jazyků. Horský věnec je rozsáhlá lyrickoepická báseň, která svým obsahem podporuje křesťanský boj proti Turkům. V samotném textu se setkáváme s křesťanskou symbolikou zvýrazněnou tím, že se všechny důležité události odehrávají ve dnech nejdůležitějších křesťanských svátků jako například Narození Panny Marie, Štědrý den, Slavnost Narození Páně. V textu se prolínají tři odlišné kultury, respektive mocnosti, které byly v tehdejší Černé Hoře dominantní, a to kultura Osmanská říše, Benátské republiky a samozřejmě kultura domácí - černohorská, kterou představuje kult junáctví a která je spojena silnými kmenovými vazbami. Leitmotivem Horského věnce je svoboda a Lovčen (srdce Černé Hory). Petrova další díla – Paprsek mikrokosmu (1845, Luča Mikrokozma), Falešný car Štěpán Malý (1851, Lažni car Šćepan Mali), Lék proti turecké zběsilosti, Poustevník cetinjský, Zrcadlo srbské (1845, Ogledalo srpsko) atd. již nepředčila slávu Horského věnce. Vláda jeho nástupce Danila I. je označována spíše jako temná doba válečných tažení. Za jeho vlády je ale ustanoven Všeobecný zemský zákon (Opšti zemaljski zakonik), roku 1854 byla otevřena škola v monastýru Morača.169 Epocha dalšího panovníka Nikoly I. je charakterizována jako rozkvět osvěty. Od roku 1860 do roku 1914 se rozvíjí školský systém a roste také počet základních škol. Roku 1880 je založeno C cetinjské gymnázium, roku 1913 gymnázium v Nikšići, v Berane a Pljevlji. Roku 1867 je vystavěn Dvůr krále Nikoly (Dvorac kralja Nikole) v Cetinji, který dnes slouží jako muzeum. Roku 1871 je založen Dívčí institut (Djevojački institut) v Cetinji, první ženská střední škola. O dva roky později byla v Cetinji postavena nemocnice, jež nese název Danilo I. Roku 1888 bylo v Cetinji vystavěno také první divadlo – Zetský dům (Zetski dom). Zajímavostí je, že strop vymaloval český mistr František Ženíšek. Divadlo bohužel dvakrát vyhořelo a strop se nezachoval. Roku 1893 je založena Národní knihovna a muzeum. Následuje výstavba Modrého dvora (Plavi dvorac), ve kterém sídlilo nejprve gymnázium, a který dnes slouží jako muzeum. Za vlády Nikoly I. jsou také v Cetinji postaveny následující ambasády: rakouská, turecká, ruská, francouzská, italská, britská, bulharská, německá, belgická, řecká a srbská.170 Rod Petrovićů Njegošů se tedy zapsal do historie Černé Hory jako rod, který vybudoval 169
PRELEVIĆ, Radomir: Primjena opšteg imovinskog zakonika u knjaževini/kraljevini Crnoj Gor. Crnogorski anali, Cetinje 2013, s. 137–145. 170 КАЛЕЗИЋ, Рајко: Куллтурно-просвјетни, s. 383–386.
39
černohorskou státnost, sjednotil Starou Černou Horu s brdskými, hercegovinskými a přímořskými kmeny, rozvinul kulturu a školství výstavbou prvních škol, tiskárny, divadel a knihoven a významně se zasadil o rozvoj infrastruktury. Díky Petrovićům se Černá Hora dostala do evropského povědomí. Rod Petrovićů Njegošů je proto považován za nejdůležitější pro vývoj černohorského národa a jeho národní identity v celé historii Černé Hory. Pokud dynastii Vojislavljevićů mnozí Černohorci považují za „základní kamínek“ kolektivní historické paměti, formovaní kmenů lze jistě označit za její „základní kámen“ a dynastii Petrovićů již za „pevný základ“ černohorského kolektivního kulturně-historického dědictví.
2.15
Balkánské války
I když Černá Hora po Berlínském kongresu (1878) dostala nová území, nezískala zcela všechna, na která si kladla nárok. Velká část země, kterou Černohorci označovali za své území, byla stále pod vládou jiných mocností (Rakousko-Uherska, Osmanské říše). 171 Křesťanské státy na Balkáně cítily jistou uzemní pretenzi vůči Osmanské říši. Proto roku 1912 uzavřelo Bulharsko, Srbsko, Černá Hora a Řecko vojenskou alianci, která je známá pod názvem Balkánský svaz, jenž si kladl za úkol definitivně osvobodit Balkán od turecké nadvlády. Novému významnému rozšíření Černé Hory došlo až po balkánských válkách, které inicioval Balkánský svaz. První balkánská válka začala 8. října 1912 vyhlášením války Černé Hory Osmanské říši a trvala do 30. května 1913. Válka ze strany Černé Hory byla vedena hlavně z důvodu územního rozšíření, a to převážně za účelem dobytí Skadaru, na který si král Nikola kladl historický nárok. Dobytím Skadaru by se do velké míry vyřešil také ekonomický problém země. Získáním celé nížiny jež se rozkládá v okolí Skadarského jezera, by Černá Hora získala mnoho úrodné půdy, které neměla dostatek. Skadar byl tedy Nikolovým hlavním vojenským cílem, k jeho dobytí pověřil přímořskou a zetskou brigádu, které Skadar okupovaly několik měsíců. Král Nikola doufal, že dobytím Skadaru město definitivně připadne Černé Hoře. Černohorci dobyli vytoužený Skadar koncem dubna roku 1913. Bitva o Skadar si vyžádala velkou oběť, zemřelo v ní přes dva tisíce černohorských vojáku. Výhrůžka velmocí, jež zněla „obsadíme Bar pokud se vaše vojska nestáhnou ze Skadaru“ nakonec přinutila Černohorce Skadar, na počátku května téhož roku, opustit. V té době byl obydlen z velké části albánským etnikem, které mělo vytvořeno také svůj národní program, za nímž mimo jiné stálo Rakousko-Uhersko a Itálie. Tyto dvě mocnosti prosazovaly vznik nového
171
RAŽNATOVIĆ, Novica: Crna Gora i Berlinski kongres. Cetinje 1979, s. 30–96.
40
státu na Balkáně – Albánie, které nakonec město připadlo.172 První balkánská válka byla ukončena mírovou konferencí, jež se konala v Londýně. Černé Hoře připadly oblasti v Novopazarském sandžaku – města Pljevlje, Bijelo Polje, Berane, Rožaje, Plav, Gusinje; a dále pak určitá část Metohije – Peć a Đakovice.173 Tak se Černá Hora stala přímým sousedem Srbska. Nedlouho po skončení první balkánské války se boje rozhořely znovu, a to kvůli nespokojenosti Bulharska s válečným výsledkem první balkánské války, kdy nedostala slibovaná území. Poté co Bulharsko napadlo srbské a řecké území, vyhlásilo Srbsko a Řecko 8. července 1913 Bulharsku válku. Následovalo připojení Černé Hory, Rumunska a paradoxně i Turecka na stranu Srbska a Řecka. Druhá balkánská válka nepřinesla Černé Hoře žádné změny. 174 Po jejím skončení však nastaly první neshody a problémy spojené s nově získaným územím. V severních a severovýchodních částí tehdejší Černé Hory docházelo k hromadnému vystěhovávání muslimského obyvatelstva do Srbska, Albánie či Turecka. Do vystěhovaných částí imigrovalo chudší pravoslavné obyvatelstvo (převážně ze Staré Černé Hory) které šlo za vidinou získání pozemků a obydlí.175 Tímto nově získaným územím byla významně posílena multietnicita a multikulturalita Černé Hory, která získala oblasti s velkým podílem muslimského obyvatelstva.
2.16
První světová válka
Ani ne rok po skončení balkánských válek začala první světová válka. Konflikty se samozřejmě nevyhnuly ani Černé Hoře. Král Nikola se postavil na stranu Srbska a RakouskoUhersku vyhlásil 6. srpna 1914 válku, o dva dny poté co Rusko, se kterým měla Černá Hora uzavřenou spojeneckou smlouvu.176 Od začátku války se srbská dynastie Karađorđevićů a srbská vláda zabývaly otázkou možného sjednocení jižních Slovanů do jednoho celku. Proto bylo také uspořádáno národní shromáždění, kterému předsedal Nikola Pašić a které zasedalo 7. prosince 1914 v Niši. Na shromáždění byly jasně definovány srbské válečné cíle. Prohlášení, jež zde vzniklo je známo jako Nišská deklarace (Niška deklaracija). „V prohlášení se vláda mj. vyslovovala i pro ,osvobození a sjednocení všech našich nesvobodných bratrů – Srbů, Chorvatů a Slovinců‘ . Nišská deklarace významně posouvala řešení srbské národní otázky. Namísto dosavadní ,užší‘ varianty (sjednotit 172 173 174 175 176
https://www.youtube.com/watch?v=NUs4srHg72U 14. 5. 2015 ДАШИЋ, Миомир: Огледи, s. 150–155. Tamtéž. Tamtéž. ДАШИЋ, Миомир: Огледи, s. .. 381–402.
41
Srbsko s částmi sousedních zemí, které obývali pravoslavní Srbové) stavěla, byť zpočátku spíše jen z propagandistických důvodů, variantu ,širší‘ – jihoslovanskou (sjednocení všech Srbů cestou osvobození a připojení i ostatních Jihoslovanů). Realizace tohoto projektu přirozeně závisela na vojenských úspěších dohodových mocností ve válce.“177 Srbští politici si představovali uspořádání budoucího státu jako unitaristické, centralistické. S tímto uspořádáním se však neshodovala filozofie jak Jihoslovanského výboru,178 tak samostatné Černé Hory. Srbská vláda tak musela čelit těmto dvěma hlavním odpůrcům a jejich koncepcím. Pro realizaci ustanovení Nišské deklarace bylo tedy nutno vymyslet plán, který by do náčrtu zahrnul i Černou Horu. Ta totiž představovala jako jediná samostatná země určitou hrozbu, která mohla být odstraněna pouze detronizací dynastie Petrović Njegoš. Tak bylo také učiněno, Černá Hora ztratila svoji svobodu, samostatnost a dynastii, která vládla několik staletí na takzvaném Podgorickém shromáždění, kde bylo rozhodnuto o osudu této země. Vojsko Černé Hory šlo do první světové války v katastrofálním stavu. Ti muži, kteří balkánské války přežili, byly válčením unavení. Neměli dostatek dobrých zbraní a munice, velkým problémem bylo zásobování potravinami. Vojáci často neměli ani to nejnutnější vybavení a základní potraviny.179 Vztahy Srbska a Černé Hory na začátku války nebyly příliš dobré. Král Nikola si chtěl za každou cenu uchovat politickou samostatnost. Černá Hora vstupovala do první světové války na rozdíl od ostatních válek téměř bez vojenských cílů. Ne však docela – Král Nikola měl vidinu vrácení území, které v roce 1913 musel přenechat Albánii, a které by po vítězné válce mohl znovu získat – jednalo se převážně o trpce ztracený Skadar.180 Velká touha krále Nikoly znovu získat Skadar nebyla tajemstvím. V severní Albánii tedy došlo ke střetu dvou zájmů, srbských a černohorských. Černohorci obvinili Srby z maření vojenských akcí v oblasti Skadaru. Kvůli postupu srbských jednotek nemohly černohorské postupovat. Král Nikola obvinil Srbsko z úmyslného maření černohorského postupu a z neupřímné a záškodnické politiky vůči Černé Hoře.181 Tím se vztahy obou dynastií vyhrotily. Nejednalo se však o první spor těchto dvou dynastií. Vztahy mezi Černohorci a Srby byly 177
ŠESTÁK, Miroslav a kol.: Dějiny, s. 371. „Jihoslovanský výbor byl fakticky založen již v listopadu 1914 ve Florencii. Formálně se konstituoval v dubnu 1915 v Paříži a prohlášení o svém ustavení vydal na podzim téhož roku v Londýně. Mezi vůdčí osobnosti výboru patřili dalmatští politikové - chorvatští pravaši Ante Trumbić, Franjo Supilo, známý sochař Ivan Meštrović ad. Časem se k nim přidaly další osobnosti ze Slovinska, Chorvatska a Bosny. Jihoslovanský výbor vsadil od počátku války na vítězství Dohody a na realizaci myšlenky rozbití Rakousko-Uherska a vytvoření nezávislého jihoslovanského státu. Členové výboru byli stoupenci ideje existence jednotného jihoslovanského národa, tvořeného třemi plemeny (větvemi) – Slovinci, Chorvaty a Srby.“ ŠESTÁK, Miroslav a kol.: Dějiny, s. 374. 179 RAKOČEVIĆ, Novica: Crna Gora u Prvom svjetskom ratu. Podgorica 1997, s. 20–40. 180 ŠKEROVIĆ, Nikola: Crna Gora za vrijeme prvog svetskog rata. Podgorica 2004, s. 47. 181 Tamtéž, s. 55. 178
42
bratrské se složitými poměry mezi vládnoucími dynastiemi, které zápasily o politickou moc. Za války propagovala srbská vládnoucí dynastie Karađorđevićů myšlenku unie Srbska s Černou Horou.182 Král Nikola byl však vůči této myšlence ze začátku značně skeptický. Zastával názor, že Černá Hora jako nezávislý stát by mohl v průběhu války i po ní obhájit svoji samostatnost díky podpoře Ruska. Kdyby však vstoupila do přímého boje s Rakousko-Uherským vojskem, král Nikola věděl, že by Černá Hora neměla sama proti této mocnosti šanci. Černohorci se masově přiklonili k myšlence sjednocení, se kterou vstupovali do první světové války. Velkou přízeň myšlenka sjednocení měla u mladé inteligence a u příznivců Národní strany, kteří byly nemilosrdně pronásledováni Nikolovým režimem v letech 1907−1912.183 Jak uvádí Dušan Bataković, všechny vládnoucí srbské dynastie byly do jisté míry černohorské – měly černohorský původ. Tak např. dynastie Obrenovićů pocházela z kmene Bratonoževićů, a dynastie Karađorđevićů, jak tvrdí Vasojevići, pocházela z jejich kmene.184 Král Nikola po bělehradském puči roku 1903, kdy byla svržena dynastie Obrenovićů, doufal, že na bělehradský trůn zasedne jeho syn. Přišlo však zklamání, když byl na trůn zvolen jeho zeť Petr Karađorđević, jež byl sezdán s jeho dcerou Zorkou.185 Král Nikola pořád doufal ve sjednocení těchto dvou dynastií ve prospěch Petrovićů. „Vyostřené vztahy mezi Srbskem a Černou Horou do značné míry otupila teprve anekční krize na přelomu let 1908–1909, neboť trvalé přičlenění Bosny a Hercegoviny k habsburské monarchii ohrožovalo politické zájmy obou znesvářených dynastií – Karađorđevićů i Petrovićů.“186 Problémy se zásobováním a nedostatečné vojenské vybavení se brzy projevily, převaha rakousko-uherské armády byla zřejmá. Ústup srbských jednotek započal po velké rakousko-uherské ofenzívě v říjnu 1915, a to i přes jednoznačné vítězství černohorských vojáků u Mojkovce, kteří srbský ústup chránili.187 Obě armády se ocitly na pokraji zoufalství, jelikož neměly dostatečný lékařský personál, ranění vojáci umírali vlivem nedostatku potravin a lékařské péče. Situace se stále zhoršovala a srbské armádě nezbývalo nic jiného než ústup přes území hornaté severní Albánie – pohořím Prokletije. Zimní přechod přes hory si vyžádal velké množství obětí. Touto cestou ustupovala nejen armáda, ale také král a civilisté. Po příchodu do Drače se po moři dopravili 182
STANOJEVIĆ, Mališa: Portret narodnoga kralja. Beograd 2005, s. 226−255. ŠKEROVIĆ, Nikola: Crna, s. 21. 184 BATAKOVIĆ, Dušan: Ujedinjenje Crne Gore i Srbije. http://www.rastko.rs/rastko-cg/povijest/dbatakovicujedinjenje_c.html 1. 3. 2015 185 Tamtéž. 186 ŠESTÁK, Miroslav a kol.: Dějiny, s. 294. V první světové válce začal černohorsko-srbský spor o Skadar. Král Nikola nařídil pochod na Skadar, kam také, jak popisuje Novica Rakočević ve své knize Černá Hora v čase první světové války, že černohorské jednotky vstoupily do Skadaru zcela umírněně, obyvatelé města skoro nepostřehli okupaci města. Černohorské jednotky však musely Skadar na příkaz velkých mocností opustit. Černá Hora si obsazením Skadaru jakožto unáhleným a s ostatními mocnostmi neprodiskutovaným krokem snížila mezinárodní kredit. K tomu všemu se k anglickému delegátovi dostala zpráva, že je král Nikola ve spojení s Rakouskem. Tím byl Nikola ještě více degradován a následovně byl považován za nevěrohodného spojence. ŠKEROVIĆ, Nikola: Crna, s. 61. 187 DAŠIĆ, Miomir: Nezaobilazno u istoriografii Crne Gore. Podgorica 2003, s. 594–611. 183
43
na ostrov Korfu. Z původních čtyři sta dvaceti tisíc bojeschopných mužů zůstalo pouhých sto padesát tisíc. V roce 1916 rakousko-uherské vojsko zasadilo drtivý úder černohorskému vojsku, poslední ranou bylo rozprášení lovčenského a cetinjského pluku. Po pádu lovčenské fronty bylo Černé Hoře doporučeno jednání o kapitulaci či separátním míru s Rakouskem-Uherskem. Král Nikola I. formálně žádnou z daných variant nepodepsal, místo toho 21. ledna 1916 odešel do exilu. Několik týdnů na to rakousko-uherské vojsko zahájilo okupaci Černé Hory.188 Nikolovým odchodem do exilu se procento obyvatel nakloněných pro sjednocení Černé Hory se Srbskem razantně zvýšilo, jelikož tím byla zasažena černohorská čest – z boje žádný junák utíkat nesměl. Jeho útěk mu Černohorci nikdy neopustili. Černá Hora přinesla této válce velkou oběť. Na bojištích celkově zahynulo, či bylo zraněno okolo dvaceti tisíc černohorských vojáků, to bylo okolo 10 % celkového obyvatelstva.189 Černohorská vláda v exilu zůstala bez pomoci Ruska a ostatních zemí. Královská rodina emigrovala do Itálie a posléze do Francie.190 Jedním z faktorů, který napomohl k ukončení první světové války, byl vstup USA do války na straně Dohody (1917). Na přelomu června a července téhož roku také dochází ke konferenci mezi Pašićovou191 vládou a Jihoslovanským výborem. Po kapitulaci černohorského vojska a emigraci krále, zůstaly srbskému radikálovi Nikolovi Pašićovi otevřené dveře ke sjednocení Černé Hory se Srbskem. Jedinou překážkou byla exilová vláda krále Nikoly I., jež pro dosažení úspěchu nevyhnutelně musela být detronizována. Na Korfské konferenci, která probíhala od 5. do 17. června 1917, byly učiněny první kroky k vytvoření budoucí Jugoslávie. Rozhodlo se zde o názvu nového uskupení, vzniklý státní celek měl nést jméno Království Srbů, Chorvatů a Slovinců (KSHS). Degradace Černé Hory z úplné samostatnosti do státního seskupení, které neobsahovalo ani zmínky o této zemi bylo zdrcující jak pro zastánce černohorské dynastie, tak pro krále samotného. Korfská konference také ustanovila základní zákonné funkce budoucího království, jež mělo být konfigurováno na demokratickém principu a parlamentní monarchii. Dále zde bylo určeno, že v čele monarchie bude stát srbská dynastie Karađorđevićů a také to, že ačkoliv jsou v názvu státu uvedeny národy tři, jsou nejen Srbové, Chorvaté a Slovinci, ale i ostatní obyvatelé Království národem jednotným. Na konferenci bylo rozhodnuto také o erbu, vlajce, hymně, rovnoprávnosti cyrilice s latinkou a rovnoprávnosti 188
ŠÍSTEK, František: Černá Hora, s. 66. DAŠIĆ, Miomir: Nezaobilazno, s. 594–611. 190 RASTODER, Šebro: Crna Gora u Egzilu 1918–1925 I. Podgorica 2004, s. 80–160. 191 Nikola Pašić (1845–1926) byl srbský politik a jeden ze zakladatelů srbské Národní radikální strany, nejvýznamnější srbská politická osobnost koncem 19. a počátkem 20. století. Více viz STOJANOVIĆ, Dubravka: Nikola Pašić u Narodnoj skupštini (1903–1914). Beograd 1997. 189
44
náboženství. Po osvobození Černé Hory, 5. listopadu 1918, přijelo do Cetinje i několik srbských politiků, kteří měli za úkol propagovat politiku sjednocení Černé Hory a Srbska.192 V čele vytvořeného výboru, který nesl název Dočasný Ústřední výkonný výbor k sjednocení Srbska a Černé Hory (Privremeni Centralni izvršni odbor za ujedinjenje Srbije i Crne Gore), stál Svetozar Tomić. Tento výbor se skládal z odpůrců Nikolova režimu a od počátku potlačoval zákony Černé Hory a zpochybňoval její legitimitu. Dne 7. listopadu 1918 ve městě Berane sepsali členové Ústředního výkonného výboru nové zákony s názvem Pravidla k volbě národních poslanců do Velkého národního shromáždění (Pravila za biranje narodnih poslanika za Veliku narodnu skupštinu) a Oznámení harmonogramů voleb (Proglas o raspisivanju izbora).193 Na základě těchto nových pravidel probíhaly v každém regionu volby, které řídil Ústřední výkonný výbor. Na některých místech však volby vůbec neproběhly a do čela byli jmenováni již dopředu zvolení adepti.194 Odbor vedl silnou propagandu proti králi Nikolovi I. a jeho vládě. V tomto duchu bylo zvoleno okolo 165 poslanců, kteří usedli 26. listopadu 1918 v Podgorici do lavic národního shromáždění a odhlasovali sjednocení Černé Hory se Srbskem.195 Poslanci podepsali usnesení s názvem Rezoluce (Rezolucija), později je vydáno pod názvem Rozhodnutí (Odluka). Akt obsahoval například požadavky, aby byl král Nikola I. definitivně svržen z černohorského trůnu. Dalším ustanovením bylo, že Černá Hora společně se Srbskem vytvoří jeden stát, který pak vstoupí do sjednoceného Království Srbů, Chorvatů a Slovinců, kterému bude vládnout dynastie Karađorđevićů.196 Toto datum je považováno v černohorské historii za jedno z nejdůležitějších. Často je uváděno, jako den spáchání veliké křivdy proti Černé Hoře či jako den nepravého a nečestného rozhodnutí o její historii.197 Mnozí Černohorci považují rozhodnutí, které Podgorické shromáždění vyneslo, za křivdu která Černou Horu připravila o svobodu a politickou suverenitu.198 Království Srbů, Chorvatů a Slovinců bylo vyhlášeno 1. prosince 1918 a král Nikola definitivně ztrácí moc. Tímto aktem je ukončena vláda dynastie Petrovićů Njegošů a také samostatnost, za kterou Černohorci bojovali celá staletí.199 Podgorické shromáždění také rozhodlo o zkonfiskování majetku krále Nikoly ve prospěch 192 193 194 195 196 197 198 199
ĆETKOVIĆ, Jovan: Ujedinjenje, s. 388–389. ANDRIJAŠEVIĆ, Živko; RASTODER, Šerbo: Istorija, s. 307. Tamtéž, s. 307. DAŠIĆ, Miomir: Nezaobilazno, s. 606–607. DAŠIĆ, Miomir: Nezaobilazno, s. 84–89. Tamtéž, s. 9−15. Tamtéž, s. 109. RASTODER, Šebro: Crna Gora, s. 30–132.
45
Černé Hory. Král Nikola zůstal v exilu téměř bez pomoci a jeho finanční situace byla velmi těžká.200 Umírá v emigraci ve Francii 1. března 1921, kde byl také pochován. Jeho ostatky však byly roku 1989 přeneseny do cetinjského kostela na Ćipuru. Jeho následník Danilo se 7. března 1921 zřekl následnictví ve prospěch synovce Mihaila.201 Jovan Ćetković na základě zprávy Výboru za sjednocení Černé Hory tvrdí, že se v Černé Hoře před Podgorickým shromážděním a před samotným aktem sjednocení se Srbskem valná většina Černohorců vyjadřovala spíše proti sjednocení, nebo neměli jasný názor. Jen menší část černohorského obyvatelstva, byla přesvědčena o nutnosti vstoupení do jednoho státního celku společně se Srbskem, ti však oproti druhým byli politicky organizovanější.202 Jako reakce na rozhodnutí a prohlášení sněmu o sjednocení Srbska a Černé Hory vypuklo vánoční povstání (Božićna pobuna) mezi přívrženci krále, kteří se nazývali zelenaši a odpůrci, jež se nazývali bjelaši (Názvy získali podle barev předvolebních lístků, na kterém byl seznam kandidátů jmenovaných do výboru Podgorického shromáždění – pozn. K. CH.). Vánočního povstání se zúčastnilo několik tisíc lidí, rozhořely se velké boje. Poslední povstalci, kteří bojovali za svobodu Černé Hory byli eliminováni až ve 20. letech. Potlačování povstání a následné gerilové hnutí bylo tvrdě potlačováno. Podle Františka Šístka „tyto události poškodily postoj významné části černohorské společnosti k Srbsku a přispěly k politické radikalizaci citlivého, tradičně hrdého prostředí.“203 2.17
Království Srbů, Chorvatů a Slovinců
Po vzniku KSHS ztratila Černá Hora svoji politickou samostatnost a de facto přestala existovat. Administrativně byla rozdělena na zetskou oblast, která se skládala z barského, cetinjského, nikšićského, podgorického, kolašinského, beranského, metohijského a bokokotorského okruhu. Tyto okruhy se skládaly ze srezů204, které se dále dělily na opštiny205. Bjelopoljský a pljevaljský okruh připadly oblasti Užice. Každá oblast měla svého župana, který byl politickým představitelem ve vládě. V roce 1929 se změnilo administrativní uspořádání na devět bánovin, Černá Hora spadala pod Zetskou bánovinou, do které spadala mimo jiné i jižní Dalmácie, Hercegovina (Terbinje, Gacko, Bileća, Čapjina, Foča). V čele bánoviny stál bán, který byl jmenován králem a měl sídlo v Cetinji.206 200 201 202 203 204 205 206
ŽIVKOVIĆ, Dragoje: Politički, s. 5–64. RASTODER, Šebro: Crna Gora, s. 30–132. ĆETKOVIĆ, Jovan: Ujedinjenje, s. 273. ŠÍSTEK, František: Černá Hora, s. 74. Srez je větší územní jednotka, která se skládala z několika opštin. Opština je územně-správní jednotka, která odpovídá českému označení – okres. JEVTIĆ, Dragoš: Istorija država i prava jugoslovenskih naroda. Beograd 1991, s. 199–215.
46
Obyvatelstvo Černé Hory bylo po balkánských válkách a po první světové válce ekonomicky oslabené. Byla zde i velká negramotnost a nevalné sociální podmínky. Jednalo se totiž stále o pasteveckou zemi, jejíž industrializace začne až po druhé světové válce.207 V Černé Hoře se mezi dvěma světovými válkami vytváří mnoho nových politických stran. Avšak zastoupení černohorských politiků v jugoslávském parlamentu bylo jen velmi malé: z celkového počtu členů jugoslávského parlamentu, který čítal 819 poslanců, to bylo pouze 7–13 křesel. Jediná původní politická strana v Černé Hoře, jež neměla sídlo v Bělehradě byla Černohorská federalistická strana (CFS, Crnogorska federalistička stranka).208 Hlavní program strany CFS zdůrazňoval zmanipulované hlasování Podgorického shromáždění, a tím pádem nelegální sjednocení Srbska a Černé Hory. Tato strana byla sice odpůrcem Nikolova režimu, avšak zastáncem černohorských zájmů. Vzhledem k nesouhlasu se sjednocením Černé Hory a Srbska se nesměla zúčastnit prvních politických voleb.209 Poprvé se tato politická strana objevila ve volbách roku 1923, kde skončila druhá. Předsedou CFS byl zvolen Mirko Mijušković. Ve straně byly dále osobnosti jako například Sekula Drljević,210 Petr Lompar, Savo Vuletić211 atd. CFS byla kontrolována policií, někteří její členové byli uvězněni a někteří souzeni za imaginární zločiny.212 Jako jediná politická strana v Černé Hoře poukazovala na to, že je Černá Hora ekonomicky pasivní proto, že sem proudí příliš málo investic ze společné pokladny a také proto, že je nedostatečně využíván její přírodní potenciál.213 V prvních jugoslávských volbách v Černé Hoře zvítězili komunisté (38 %) tím tak „tvořila tradicionalistická Černá Hora jednu z hlavních bašt komunistického vlivu“.214 V meziválečném období měla „komunistická strana v Černé Hoře 1 800 členů, tedy 6x více, než činil jugoslávský průměr“.215 Což se také projevilo v průběhu druhé světové války.
207
RADOJIČIĆ, Branko: Geografija, s. 70–95. ANDRIJAŠEVIĆ, Živko; RASTODER, Šerbo. Istorija, s. 377. 209 Tamtéž, s. 377–378. 210 Sekula Drljević (1884–1945) byl právník, politik, velký kritik jihoslovanského unitarismu, autor poslední sloky současné černohorské hymny. 211 Savo Vuletić (1871–1945) byl politik a publicista, bojovník za právo, čest a samostatnost Černé Hory. 212 ADŽIĆ, Novak: Božićni ustanak crnogorskog naroda 1919. godine pod vođom komandira Krsta Zrnova Popovića. 1999, http://www.montenegrina.net/pages/pages1/istorija/bozicni_ustanak/bozicni_ustanak1919_n_adzic.htm 3. 5. 2014. JOVANOVIĆ, Vladimir: Kapitulacja. http://www.montenegrina.net/pages/pages1/istorija/cg_u_1_svj_ratu/kapitulacija_v_jovanovic.html 20. 5. 2014 213 DRLJEVIĆ, Sekula: Da je vječna Crna Gora. Podgorica 2011, s. 11–59. 214 ŠÍSTEK, František: Černá Hora, s. 77. 215 Tamtéž, s. 79. 208
47
2.18
Druhá světová válka – partyzánské, četnické a zelenašské hnutí
V den, kdy Království kapitulovalo (17. dubna 1941), vstoupila do Černé Hory italská armáda a Černá Hora byla rozdělena do několika částí – Boka Kotorská byla anektována Itálií a byla přiřčena gubernaduře Dalmácie, kdežto města od Ulcinje přes Tuzu, Plav, Gusinje až k Rožaji připadly k Albánii, jež byla také okupována Itálii. Italští okupanti se v Černé Hoře setkali s příznivým přijetím. Italské vojsko bylo vítáno jako vojsko osvoboditelské. Italská okupace zde měla totiž v zásadě jiný charakter, než kdekoli jinde. Část federalistů a monarchistů se díky podpoře Itálie pokusili obnovit samostatný černohorský stát.216 „Do čela italské civilní správy byl postaven Serafino Mazzolini nejprve jako správní komisař (od 30. 4.) pak jako vysoký komisař (od 22. 5.), podřízený přímo ministerstvu zahraničí v Římě. Nový komisař převzal dosavadní správní aparát Zetské bánoviny a podřídil si jej včetně správních a soudních úředníků, příslušníků finanční stráže a četnictva, pokud byli ovšem ochotni přísahat italskému králi. Italské velení i civilní správa se krom toho s návrhem na spolupráci obrátily i na černohorské separatisty. Ti hned po příchodu italské armády 19. 4. 1941 vytvořili Prozatímní černohorský správní výbor (Privremeni crnogorski administrativni komitet) a pokoušeli se organizovat místní výbory jako nové mocenské orgány, které by nahradily dosavadní jugoslávskou správu. Jejich časopis Glas Crnogoraca otiskl 19. dubna plamennou výzvu k vytvoření nezávislé a svobodné Černé Hory v hranicích z roku 1914 nebo i větší (o část Dalmácie, Hercegovinu, Sandžak, Metohiji a severní Albánii)“.217 Koncepce, která byla vytvořena však nakonec neuspěla. Italové navrhli koncept, který se zakládal na administrativě bývalé Jugoslávie. V čele stáli např. Sekula Drljević, Michal Ivanović218 nebo Novica Radović219, kteří pojali ideu „Velké Černé Hory“, ve které měl panovat Mihailo Petrović Njegoš 220, synovec krále Nikoly I., ten však funkci odmítl. Téhož roku na den svatého Petra byla svolána Petrodenská schůze, na níž byla formulována deklarace, kterou mělo být zrušeno vyjádření Podgorického shromáždění z roku 1918. Plán byl však zmařen lidovým povstáním, které propuklo 13. července. Dne 3. října 1941 byl italskými vojsky zaveden tvrdý teror po kterém následovalo vytvoření Guvernérské správy Černé Hory v čele s vojenským guvernérem Birolim.221 216
JEVTIĆ, Dragoš: Istorija država i prava jugoslovenskih naroda. Beograd 1991, s. 199–215 TEJCHMAN, Miroslav: Balkán ve válce a revoluci 1939–1945. Praha 2008, s. 291. 218 Mihailo Ivanović (1874–1949) byl politikem aktivně působící mezi dvěma světovými válkami a stoupenec boje za svobodu a samostatnost Černé Hory. 219 Novica Radović (1890–1945) byl stoupencem boje za svobodu a samostatnost Černé Hory. 220 Mihailo Petrović Njegoš též zvaný Mihailo Černohorský (1908–1986). 221 TEJCHMAN, Miroslav: Balkán, s. 291−298. 217
48
V Jugoslávii začalo vznikat hned několik protifašistických odbojů. „Antifašistický odboj začal všude současně s okupací či s přístupem země k fašistické Ose. Od začátku se také v odboji evropských zemí zformovaly v podstatě dva proudy – komunistický a občansky demokratický, prozápadní; to odpovídalo zhruba názorovému a sociálnímu rozdělení tehdejší společnosti“.222 Z antifašistické hnutí se na mnoha územích zformovalo národněosvobozenecké hnutí. Miroslav Tejchman rozděluje národněosvobozenecký boj do čtyř etap. První etapu časově vymezuje do roku 1941, kdy lze národněosvobozenecké boje „označit za období sbírání sil, organizačních příprav, vypracování programů, agitace proti beznaději“.223 Druhou etapu označuje jako „partyzánskou válku jugoslávského lidu“224 Třetí etapu NB označuje jako „proces vytváření osvobozeneckých front, vznikají národněosvobozenecké armády, objevují se první osvobozená území“.225 A postupováním Rudé armády k Jugoslávii na jaře roku 1944 „začalo nové, čtvrté období, ve kterém všude národněosvobozenecký boj kulminoval a v jednotlivých zemích se vytvořila revoluční situace, a tím i podmínky pro přerůstání národněosvobozeneckého boje v revoluce již v plné režii komunistů“.226 Dne 27. června 1941 byl založen odboj Partyzánských oddílů Jugoslávie (POJ), které vedl Josip Broz Tito.227 Téhož roku se formuje Národněosvobozenecké vojsko (NOV) Černé Hory, Boky a Sandžaku, jednotce velel Koča Popović. Partyzáni kromě bojů s okupačními vojsky vedli také občanskou válku s četnickou organizací, vedenou Dragoljubem „Dražou“ Mihailovićem. 228 Koncem léta roku 1941 bývalí důstojníci jugoslávské armády formují první tajné organizace, ze kterých se později vytvořila četnická organizace na území Černé Hory. Jejich hlavním cílem bylo zamezit formování jakékoliv vojenské a politické organizace, která by prováděla revolucionářskou aktivitu, a to do návratu legitimní vlády. Důstojnické skupiny spolu s kontrarevolucionářskými skupinami na podzim roku 1941 navázaly spolupráci s Dražou Mihailovićem.229 Netrvalo dlouho a četnici získali velkou část Černé Hory pod svoji kontrolu. Četnické hnutí ze začátku bojovalo pouze s okupačními vojsky, v průběhu 222
TEJCHMAN, Miroslav: Balkán, s. 371. Tamtéž, s. 374. 224 Tamtéž. 225 Tamtéž. 226 Tamtéž. 227 Josip Broz Tito (1892–1980) byl v průběhu druhé světové války hlavním leadrem partyzánského odboje. Po válce se stal prezidentem Jugoslávie, kterým byl až do konce svého života. 223
228
Dragoljub Draža Mihailović (1893–1946) byl srbský generál, velitel četnického odboje, po nástupu Tita byl roku 1946 zajat a odsouzen k trestu smrti. Jeho ostatky leží dodnes na neznámém místě. Více viz SIMIĆ, Peto: Draža Mihailović – Na krstu sudbine. Beograd 2013. 229 PAJOVIĆ, Radoje: Kontrarevolucija u Crnoj Gori – četnički i federalistički pokret 1941–1945. Cetinje 1977, s. 553.
49
války začínají přívrženci této organizace pod vlivem sílícího komunistického partyzánského hnutí bojovat i s tímto komunistickým odbojem. Otevřený ideologický konflikt mezi organizacemi přerostl do kruté občanské války. Tyto různé ideologie rozdělovaly i rodiny – otcové proti svým synům i bratři mezi sebou bojovali z ideologického přesvědčení. Občanská válka si v Černé Hoře vyžádala dokonce více obětí nežli druhá světová válka. „Celá Černá Hora byla poseta věznicemi, koncentračními tábory a popravišti.“230 Příměří mezi znepřátelenými organizacemi nebylo možné, jelikož každá bojovala za jinou budoucnost Jugoslávie. V roce 1941 D. Mihailović napsal dopis černohorským četnickým velitelům: „S komunisty a partyzány nesmíte nijak spolupracovat, jelikož bojují proti dynastii (Karađorđevićů – pozn. K.CH.) a za vznik socialistické revoluce – a to není a nikdy nebude našim cílem. Jelikož jsme bojovníci za krále, domovinu a svobodu národa.“231 Četnické hnutí se formovalo na území Srbska, Bosny a Hercegoviny, Dalmácie, některých částí Chorvatska, Sandžaku, Černé Hory, Kosova a Metohije. Četnický a federalistický odboj měl na začátku války nejvíce přívrženců. V roce 1943 se situace obrací ve prospěch partyzánského odboje a roku 1944 se četnici stahují z Černé Hory přes Sandžak do Bosny a Hercegoviny. Podle Radovana Pejoviće bylo zcela logické, že se v průběhu války většina lidu přiklonila na stranu NOB. Měl lepší politický program zaměřený na vesnické obyvatelstvo. Četnici oproti tomu žádný politický program neměli, bojovali pouze za návrat exilové vlády.232 Třetí militantní ideovou skupinou, která se vyskytovala na území Černé Hory, bylo zelenašské hnutí. Toto hnutí nebojovalo proti okupačním silám. Ba právě naopak – v italské okupaci vidělo možnost vytvoření nezávislé Černé Hory.233 „Nespokojeni s pozicí Černé Hory v Královské Jugoslávii s představou, že pod okupačním vojskem docílí svého politického záměru o znovuobnovení černohorského státu, vítali okupační vojska a provolávali – ,osvoboditelé‘ černohorského národa“.234 Díky tomu se formuje odbor nazvaný „Národní spása“, který plně spolupracuje s okupačními vojsky. Hlavními představiteli tohoto směru byly osobnosti z Černohorské federalistické strany (CFS). Černohorští federalisté, nebo také „noví zelenaši“ svůj politický program a ideu
stavěli na tradici
lidství
a junáctví.
Odboj
pojali jako boj
k návratu samostatnosti Černé Hory, jaká byla za vlády, krále Nikoly I. Na plakátech tohoto hnutí byly často napsány hesla jako „Černá Hora je Černohorců“ nebo „Černohorství je důležitá životní
230 231 232 233 234
PAJOVIĆ, Radoje: Kontrarevolucija, s. 556. Tamtéž, s. 166. Tamtéž, s. 557. Tamtéž, s. 521–523. Tamtéž, s. 552.
50
zásada Černé Hory“.235 V této politické ideologii jasně vidíme, že se černohorská národní identita v průběhu prvního jugoslávského státu, nevytratila, byla tu ve skryté podobě nadále přítomna. Počáteční
zelenašské
hnutí
bychom
mohli
do jisté
míry
označit
za černohorské
národněosvobozenecké hnutí. Zelenaši se však průběhu let 1943–44 z velké části přidali na stranu partyzánů a to díky jejich myšlence „obnovy černohorské státnosti v rámci federace rovnoprávných jugoslávských národů.“236 Občanská válka, nyní již vedená v Černé Hoře z velké části mezi četniky a partyzány, si vyžádala mnoho obětí. Stala se tak i hlavním tématem pro černohorské spisovatele jako například Mihaila Laliće,237 Miodraga Bulatoviće,238 Radovana Zogoviće239 a další. V roce 1943 vystřídala italské okupační jednotky německá armáda, která obsadila strategicky významná města Nikšić, Danilovgrad a Cetinje. Ve dnech 26. a 27. listopadu 1943 se v Bihaći formuje Antifašistický výbor lidového osvobození Jugoslávie (AVNOJ – Antifašističko vijeće narodnog oslobođenja Jugoslavije), která měla vykonávat úlohu státní moci, čímž „vznikl partyzánský parlament. Jím přijatý program byl podnětem k dokončení procesu vytváření jednotného politického vedení. Na partyzánském území vznikly zemské, krajské, okresní i místní národněosvobozenecké výbory.“240 Dne 15. listopadu 1943 byla založena Zemský antifašistický výbor lidového osvobození pro Černou Horu a Boku (ZAVNO, Zemaljsko antifašističko vijeće narodnog oslobođenja za Crnu Goru i Boku). ZAVNO se ztotožňovalo s národním konceptem Komunistické strany Jugoslávie. Na druhém zasedání AVNOJ, které se uskutečnilo dne 29–30. listopadu 1943 v obci Jajce, bylo 235
ZEKOVIĆ, Sreten: O crnogorstvu i crnogorskom pitanju. Cetinje 1993, s. 5. ŠÍSTEK, František: Černá Hora, s. 83. 237 Mihailo Lalić (1914–1993) byl jedním z nejvýznamnějších černohorských spisovatelů 20. století. Aktivně se zapojil do národněosvobozeneckých bojů v letech 1941–1945, čímž také byla poznamenaná jeho tvorba. Jeho prvotinou byla sbírka povídek Stezky svobody (1948, Staze slobode). Národněosvobozenecký boj je ústředním tématem jeho románů Svatba (1950, Svadba), Zlé jaro (1953, Zlo proljeće), Hora nářků (1957, Lelejska gora), Štvanice (1960, Hajka). O jeho tvorbě více viz BEČANOVIĆ, Tatjana: Poetika Lalićeve trilogije. Podgorica 2006; DOROVSKÝ, Ivan a kol.: Slovník balkánských spisovatelů. Praha 2001; http://riznicasrpska.net/knjizevnost/index.php?topic=686.0 17. 3. 2015 238 Miodrag Bulatović (1930–1991) byl černohorský dramatik a romanopisec. Stejně jako M. Lalić se účastnil národněosvobozeneckých bojů v letech 1941–1945. Jeho tvorba je zaměřena na stinnou stránku lidské duše. Jeho romány jsou plné násilí a hlavní hrdinové jsou představiteli upadající společnosti. Z jeho děl například Dáblové z mansardy (1956, Đavoli dolaze), Červený kohout letí k nebi (1967, Crveni petao leti prema nebu), Lidé se čtyřmi prsty (1975, Ljudi sa četiri prsta). Více o jeho tvorbě například viz https://repozytorium.amu.edu.pl/jspui/bitstream/10593/3631/1/Becanovic%20Tatjana.pdf 14. 4. 2015; DOROVSKÝ, Ivan a kol.: Slovník balkánských spisovatelů. Praha 2001; DERETIĆ, Jovan: Kratka istorija srpske književnosti. http://www.rastko.org.rs/knjizevnost/jderetic_knjiz/jderetic-knjiz_12_c.html#_Toc412464352 17. 4 2015 239 Radovan Zogović (1907–1986) byl černohorský básník, spisovatel a stranický ideolog. „Již v těch letech se jako vášnivý polemik a zatvrzelý zastánce vulgárně marxistické a pragmatické lit. kritiky dostával do ostrých střetů s levicovými intelektuály, např. s M. Krležou. Také po roce 1945 jako vysoký stranický funkcionář určoval, jak se má v duchu socialistického realismu psát.“ DOROVSKÝ, Ivan a kol.: Slovník balkánských spisovatelů. Praha 2001, s. 655. V padesátých letech 20. století se dostává do ideologického konfliktu s jugoslávským komunismem, díky kterému se společensky stahuje. Z jeho děl například Vzdorovité sloky (1947, Prkosne strofe), Přistěhovalci (1958, Došljaci), Osobně, zcela osobně (1971, Lično sasvim lično) atd. O jeho životě více viz https://www.youtube.com/watch? v=0zk28Lil8o8 10. 4. 2015 240 ŠESTÁK, Miroslav a kol.: Dějiny, s. 373–374. 236
51
usneseno, že se ruší exilová vláda a král po skončení války nebude mít v Jugoslávii žádné pravomoci. Dále že se Jugoslávie stane federací šesti rovnoprávných republik.241 Na třetím zasedání ZAVNO (16. února 1944) v Kolašinu se toto uskupení přejmenovalo na Černohorskou antifašistickou skupštinu lidového osvobození (CASNO, Crnogorska antifašistička skupština narodnog oslobođenja) a bylo deklarováno, že Černá Hora vejde do Demokratické federativní Jugoslávie (DFJ) jako rovnoprávná federativní jednotka. 242 Toto usnesení bylo pro Černou Horu důležité, jelikož měla získat stejné pravomoci jako ostatní republiky Jugoslávie. Na základě zasedání AVNOJ v obci Jajce se po skončení války definitivně utváří nová Jugoslávie (15. května 1945).
2.19
Období po druhé světové válce
V Jugoslávii druhá světová válka oficiálně skončila 15. května 1945. Ústavodárný parlament na zasedání v Bělehradu dne 11. listopadu 1945 vyhlásil Federativní lidovou republiku Jugoslávie (FLRJ). Historii Jugoslávie bylo v českém prostředí věnováno několik monografií (více viz kapitola Úvod) a diplomových prací, proto se v této kapitole budu věnovat ekonomickému vývoji Černé Hory v období po druhé světové válce, jelikož právě tohle období modernizovalo Černou Horu do podoby, kterou známe dnes. Černá Hora byla až do 20. století zcela zemědělskou zemí, ve které bylo pastevectví téměř jedinou obživou obyvatelstva. Díky své nedostupnosti a absenci spolehlivé infrastruktury byla ekonomicky neatraktivní pro mnohé investory. Ani na počátku 20. století situace nebyla příliš odlišná, v roce 1931 se 79,3 % obyvatel Černé Hory živilo zemědělstvím a to převážně pastevectvím, lesnictvím a rybolovem.243 Industrializace v Černé Hoře do té doby prakticky neproběhla a pokud ano, tak jen ve velmi omezené míře a to pouze v některých přímořských městech. Průmyslové závody, jako například potravinářské a kombináty, keramické a sklenářské závody, chemické a metalurgické kombináty se nacházely v přímořské části Černé Hory (padesát procent těchto průmyslových závodů bylo Boce Kotorské). Situace se razantně změnila v průběhu druhé poloviny 20. století, po druhé světové válce. Černá Hora se stala součástí jugoslávského státu, který začal investovat do rozvoje, industrializace a infrastruktury tohoto kraje. Již do konce roku 1946 byly vybudovány cihelny v Lazině u Danilovgradu, v Rudeši u města Berane, v Brezniku u města Pljevlje, tabákový průmysl 241 242 243
ANDRIJAŠEVIĆ, Živko; RASTODER, Šerbo: Istorija, s. 427. Tamtéž, s. 378–394. RADOJČIĆ, Branko: Geografija, s. 245.
52
v Podgorici. Velké investice vynaložila jugoslávská vláda také na obnovu Podgorice, která byla v průběhu druhé světové války třiasedmdesátkrát bombardována, poškozeno bylo 75 % staveb.244 V roce 1947 byl v pětiletém hospodářském plánu Jugoslávie vytyčen cíl urychlení rozvoje zaostalých republik země, mezi kterými byla i Černá Hora. V rámci tohoto plánu byla 13. července 1948 dokončena železniční trať Nikšić – Titograd (dnešní Podgorica – pozn. K.CH.). Hlavní průmyslové objekty byly postaveny do roku 1965 – železárna v Nikšići, hliníkový kombinát v Podgorici, vodní elektrárna v Horní Zetě či tepelná elektrárna ve městě Pljevlja. V padesátých letech 20. století je také dokončena revitalizace a industrializace Titogradu, díky nimž se Titograd stává hlavním centrem Černé Hory. V průběhu druhé poloviny 20. století bylo při systematickému výzkumu přírodních zdrojů zjištěno, že je Černá Hora bohatá na bauxitová ložiska, která činila 44 % celkových bauxitových rezerv Jugoslávie.245 V průběhu druhé poloviny 20. století dosáhla Černá Hora znatelného rozvoje i díky výstavbě infrastruktury, např. tzv. Jadranské magistrály (Skopje – Rijeka), dále pak magistrál Titograd – Nikšić, Nikšić – Sarajevo, Nikšić – Dubrovnik, Cetinje – Budva, nebo železniční trati Bělehrad – Bar, která byla otevřena roku 1976. V průběhu druhé poloviny 20. století proběhla v Černé Hoře rychlá industrializace a výstavba infrastruktury, což umožnilo růst ekonomické stability země a životní úrovně obyvatelstva. Veškerá modernizace Černé Hory byla financována z jugoslávského Fondu pro nerozvinuté republiky a autonomní oblasti Jugoslávie. Industrializace však s sebou přinesla také negativní důsledky. Neplánovaný rychlý nárůst obyvatelstva a výstavba průmyslových objektů v okolí Podgorice a Nikšiće, kde se nachází nejúrodnější půda v Černé Hoře, vedly k velké ztrátě úrodné půdy. Bohužel ani v dnešní době se s úrodnou půdou246 v okolí Podgorice nenakládá příliš opatrně. Industrializace přinesla také deruralizci – v roce 1948 bylo v Černé Hoře 75,4 % obyvatelstva, které se živilo zemědělstvím, roce 1981 to bylo již jen 13 % a v roce 2003 pouhých 5,3 %. Díky rychlé industrializaci Titogradu v padesátých letech proběhla také rozsáhlá urbanizace, která pokračuje do dnešních dnů. Postupné vysidlování obyvatelstva z horských oblastí, a to převážně ze severovýchodní a severní části Černé Hory způsobilo postupné chátrání až zaniknutí jednotlivých horských vesnic.247 Černá Hora v průběhu Titovy Jugoslávie dosáhla velkého rozkvětu, avšak, nikdy 244
PAPOVIĆ, Dragutin: Ekonomija rasipništva (odlike crnogorske ekonomije 1945‒1989). Montenegrina. http://montenegrina.net/nauka/istorija/crna-gora-u-xx-v/crna-gora-od-1945/ekonomija-rasipnistva-odlike-crnogorskeekonomije-1945‒1989-dragutin-papovic/ 3. 6. 2015 245 RADOJČIĆ, Branko: Geografija, s. 287–328. 246 Černá Hora je hornatá země, která nemá dostatek úrodné půdy. Nejúrodnější oblasti se nacházejí v následujících regionech – podgorickém 17,0 %; pljevaljském 14,5 %; beranském 9,5 %; barském 7,4 %; nikšićském 7,3 %; ulcinjském 5,7 % úrodné půdy. 247 RADOJČIĆ, Branko: Geografija, s. 287–328.
53
se nedostala na stejnou úroveň jako rozvinutější státy Jugoslávie (Slovinsko, Chorvatsko). Černá Hora se po utvoření Federativní lidové republiky Jugoslávie stala rovnoprávnou jugoslávskou republikou společně se Srbskem, Chorvatskem, Slovinskem, Makedonií, Bosnou a Hercegovinou. Do jisté míry to znamenalo přiznání černohorské státnosti a svébytnosti. Založení nové Jugoslávie vycházelo z myšlenek jednoty a bratrství (bratstva i jedinstva). V ústavě Republiky Černé Hory, která byla vytvořena 31. prosince 1946, byl popsán systém organizace vlády. Ústavy ostatních republik byly dosti podobné. Jejich fundamentem byla rovnoprávnost s ostatními národy FLRJ. Nová ústava Republiky Černé Hory také stanovila státní symboly: státní znak (na kterém byl Lovćen s Njegošovým mauzoleem ve vavřínovém věnci s pěticípou hvězdou) a státní vlajku (červeno-modro-bílá
s pěticípou
hvězdou
uprostřed).248
Černohorci
se nacionálně
mohli
identifikovat jako Černohorci, tím byla znovu veřejně obnovená exkluzivita černohorské národní identity. František Šístek uvádí: „V podmínkách komunistického režimu, opírajícího se o ideologii bratrství a jednoty jugoslávských národů, šlo o podružnou otázku, která nehrála velkou roli – drtivá většina Černohorců se silně ztotožňovala s federativní Jugoslávii a jejím zřízením.“249 Z výsledků sčítání obyvatel z roku 1981 vyčteme, že k černohorské státní příslušnosti se přihlásilo 69 % obyvatel. Tím je doložen fakt, že i přes přijetí jednotné jugoslávské komunistické ideologie se černohorské etnikum i nadále více ztotožňovalo s národní identitou černohorskou (více viz kapitola Demografické informace o národní identitě v Černé Hoře). V druhé polovině 20. století se z důvodu nedostatku černohorských vzdělávacích vysokoškolských institucí většina černohorských intelektuálu uchýlila na studie do Bělehradu. Zde byla vychovávána v duchu srbské tradice a národní ideologie, kterou většina z nich přijala. Černohorští studenti patřili mezi nejlepší a proto se po studiích ocitli na důležitých politických, akademických či vojenských postech. Tito úspěšní studenti se však již málokdy identifikovali jako Černohorci a téměř absolutní většina tvrdila: „Jsem Srb původem z Černé Hory“. První velká vlna přílivu Černohorců do Bělehradu přišla po skončení druhé světové války, druhá vlna přišla v průběhu devadesátých let 20. století. V současné době žije v Bělehradě okolo čtyřiceti pěti tisíc Černohorců, toto číslo však nelze určit s přesností vzhledem ke stálému pohybu tohoto etnika. Mnozí Černohorci, již se ve své domovině nemohou realizovat, odjíždí právě do Bělehradu a to většinou za prací.
248 249
PIRJEVAC, Jože: Dějiny, s. 176. ŠÍSTEK, František: Černá Hora, s. 83.
54
2.20
Antibyrokratická revoluce v Černé Hoře
Na konci osmdesátých let (1988) bylo v Černé Hoře uskutečněno několik meetingů, na kterých se protestovalo proti vysídlování Srbů a Černohorců z Kosova. Projednávaly se radikální otázky boje proti „antisrbství“ v Kosovu. U hlavních událostí stál Slobodan Milošević250, který se v Kosovu proslavil svou známou větou určenou kosovským Srbům – „nikdo vás nesmí bít“. Tyto masové demonstrace v Černé Hoře byly, jak uvádí Václav Štěpánek, „organizovány přímo Bělehradem, existují však domněnky, že se Slobodan Milošević nedlouho před meetingem, bez vědomí titogradského vedení, setkal se zástupci oblastního stranického vedení z Nikšiče, odkud poté byly organizovány masové zájezdy nikšičských dělníků na meetingy do jiných míst Černé Hory (do Kolašinu a Titogradu). Na titogradské demonstraci zaznívala protialbánská hesla, ale také skandování podpory Slobodanu Miloševiči, což samozřejmě mezi černohorským vedením vyvolalo bouři odporu.“251 Tento meeting skončil zásahem černohorského parlamentu proti protestujícím. Takovýto postup byl kritizován černohorským socialistickým svazem mládeže. Nová mladá politická generace se seskupila kolem Momira Bulatoviće (prezident Černé Hory od roku 1990 do roku 1998) a Mila Đukanoviće (předseda vlády Černé Hory od roku 1990 do roku 1998 a prezident Republiky Černé Hory od roku 1998 do roku 2002).252 Za vedení Momira Bulatoviće vypukla dne 10. ledna 1989 před černohorským parlamentem hromadná demonstrace proti tehdejší černohorské vládě. Tento protest byl veden za účelem svrhnutí vlády a ustavení nového černohorského parlamentu. V následujících dnech černohorské vedení potvrzuje demisi. „Ukázalo se však, že organizátoři demonstrací nebyli na tuto alternativu dobře připraveni. Bezprostředně po pádu staré mocenské garnitury tak dochází k mocenskému vakuu. Nenašel se v podstatě nikdo, kdo by chtěl zastávat funkci předsedy vlády a černohorského prezidia, těžce se zaplňovala i ostatní místa v prezidiu, ve vládě a zejména ve federálních orgánech. Nikdo se nechtěl chopit funkcí. Lidé, kteří vedli mocenský převrat, mládežníci a mladí asistenti z univerzity, z nichž mnozí ještě ani neměli třicet let, se obávali převzít na sebe břímě zodpovědnosti.“253 do čela nového vedení nakonec usedá Momir Bulatović, který zastával politiku Slobodana Miloševiće.
250
Slobodan Milošević (1941–2006) byl srbský politik a prezident Svazové republiky Jugoslávie v letech 1997–2000. ŠTĚPÁNEK, Václav: Kapitoly, s. 113. 252 PELIKÁN, Jan: Národnostní otázka ve Svazové republice Jugoslávie: Geneze – vývoj – perspektivy. Praha 1997, s. 29–30. 253 ŠTĚPÁNEK, Václav: Kapitoly, s. 115. 251
55
2.21
Názorové štěpení a Miloševićův pád
Černá Hora byla spojencem režimu Slobodana Miloševiće od roku 1989 do roku 1997, od roku 1997 do roku 2000 naopak jeho protivníkem. Za jeho vlády se na území Černé Hory šíří vlna srbského nacionalismu.254 Ke zlomu v postoji k politice Slobodana Miloševiće došlo v roce 1997 takto: Největší politická strana DPS (Demokratická strana socialistů) se tehdy rozdělila na část prosrbskou (unionistickou, ta se přejmenovala v roce 1998 na SNP – Socialistická národní strana) a pročernohorskou DPS. Do čela DPS se postavil dosavadní přívrženec Slobodana Miloševiće Milo Đukanović, který se změnil svou politickou orientaci a vystoupil proti politice Slobodana Miloševiće. V čele prosrbské SNP byl Momir Bulatović, jenž zůstal loajálním k Miloševićově politice. Milo Đukanović byl proevropsky smýšlejícím politikem, což se projevilo také na jeho politickém programu, jehož součástí byla mimo jiné propagace černohorské nezávislosti. Srbská strana reagovala hlasitým nesouhlasem a započala propaganda proti Černé Hoře. Na určitou dobu se uzavřely i hranice a obchodní spolupráce. LSCG (Liberální svaz Černé Hory) byla politická strana, která zakládala svou kampaň na kulturně-historické tradici Černé Hory a černohorského národa. Tato politická strana se pevně postavila za utvoření samostatné Černé Hory. NS (Národní strana) byla strana čistě prosrbská.255 Odklonění DPS od Slobodana Miloševiće bylo prvním krůčkem k „demokracii“.256 v roce 1992 se uskutečnil první průzkum veřejného mínění. Černohorské vedení, jež bylo pod Miloševićovou rukou, však referendum nekoncipovalo na otázce samostatnosti Černé Hory. Referendum bylo konstruováno tak, aby Černá Hora za každou cenu zůstala ve společném státě se Srbskem. Otázka tedy zněla: Chcete aby Černá Hora zůstala v konfederaci s ostatními jugoslávskými republikami? Na tuto otázku se 95,4 % z 66,04 % voličů vyjádřilo pozitivně.257 V letech 1990 až do roku 2002 bylo zorganizováno šestero parlamentárních voleb. Živko Andrijašević toto období popisuje jako období „pseudodemokracie“. Volby, které se uskutečnily roku 1997 a v nichž těsně zvítězil Milo Đukanović se svou stranou DPS, jež stála v opozici proti Slobodanu Miloševićovi i Momiru Bulatovićovi, ukázaly na nové názorové rozdělení Černé Hory, 254
MORRISON, Kenneth: Montenegro: a Modern History. London 2009, s. 85. ANDRIJAŠEVIĆ, Živko; RASTODER, Šerbo: Istorija, s. 481–498. 256 ŠĆEKIĆ, Radenko: Sredstva političke propagande u Crnoj Gori. Matica crnogorska 48. Podgorica 2011, s. 83–136. http://www.maticacrnogorska.me/files/48/05%20radenko%20scekic.pdf 2. 9. 2014 257 ANDRIJAŠEVIĆ, Živko; RASTODER, Šerbo: Istorija, s. 481–498. 255
56
které vedlo téměř k občanské válce.258 Kosovská krize a strategická zeměpisná poloha Černé Hory (blízko Kosova) poskytly Đukanovićovi příležitost upevnit vztahy se západem. I když se Černá Hora do vojenského konfliktu na Kosovu prakticky nezapojila (spíše lavírovala mezi západem a Bělehradem) válečné dopady ji neminuly. Veliký příliv uprchlíků z Kosova, který dosáhl téměř 10 % celkového počtu obyvatelstva, a ekonomická a hospodářská krize po bombardování NATO, jež přinesla snížení HDP o jednu třetinu, napomohli vzrůstu popularity Đukanoviće, jehož politická ideologie byla založena na ekonomické nezávislosti.259 Odrazovým můstkem ekonomické nezávislosti na Srbsku se stalo přijetí německé marky jako právoplatného paralelního platidla vedle srbského dináru, ke kterému došlo v roce 1999. Marka pak byla roku 2002 zaměněna za euro. Paradoxně právě používání evropské měny je jednou z hlavních překážek bránících Černé Hoře ve vstupu do EU. Euro totiž bylo v Černé Hoře zavedeno bez souhlasu EU. Evropská komise již několikrát upozornila Černou Horu, že používání eura v zemi, která nespadá do eurozóny, je v rozporu se zákony EU. Jednou z podmínek pro vstup evropských zemí do hospodářské a měnové unie je totiž splnění konvergenčních kritérií, kterým je Černá Hora v současné době dosti vzdálená.260 Miloševićův režim se konečně podařilo odstranit v roce 2000.261 O rok později, proběhly v Černé Hoře páté parlamentární volby, ve kterých se politické strany již jasně dělí na prosrbské – například strana Společně za Jugoslávii (Zajedno za Jugoslaviju) – a pročenohorské – například strana Vítězství Černé Hory (PJCG, Pobjeda je Crne Gore).262 V těchto volbách získala nejvíce hlasů koalice PJGC s Milem Đukanovićem (42,36 %), za ní se umístila strana Zajedno za Jugoslaviju (40,87 %). V roce 2002 proběhly šesté parlamentní volby, ve kterých vyhrála strana Za evropskou Černou Horu (Za evropsku Crnu Goru), kterou představovali členové DPS a SDP.263 Koncem roku 2000 se Đukanović poprvé jednoznačně přiklání k myšlence černohorské nezávislosti. Ve volbách v roce 2001 porazila koalice DPS a SDP (47 % hlasů) srbskou koalici (43 % hlasů) o pouhá 4 %. S nevelkým volebním vítězstvím si Đukanović netroufl vyhlásit 258
ANDRIJAŠEVIĆ, Živko; RASTODER, Šerbo: Istorija, s. 481–498. ELICH, Gregory: NATO Prepares new Balkans war. http://emperors-clothes.com/articles/elich/newwar.htm 14. 11. 2014 260 KRCIĆ, Esad: Euro, Crna Gora i eurozozna: čekajući presedan. Slobodna Evropa. http://www.slobodnaevropa.org/content/euro-crna-gora-i-eurozona-cekajuci-presedan/26949048.html 10. 4. 2015 261 PELIKÁN, Jan a kol.: Dějiny Srbska. Praha 2004, s. 549. 262 ANDRIJAŠEVIĆ, Živko; RASTODER, Šerbo: Istorija, s. 481–498. 263 http://issuu.com/cdt_crnagora/docs/2004‒01-pred-izb-izvjestaj 12. 4. 2015 259
57
referendum, na kterém se černohorské politické strany nedokázali shodnout.264 Pod dohledem EU, která se obávala dalšího možného rozruchu na Balkáně byla dne 14. března 2002 podepsána smlouva Základy pro uspořádání vztahů Srbska a Černé Hory (Polazne osnove za urđenje odnosa Srbije i Crne Gore)265. Tímto dokumentem nebyly tyto dva státy definovány jako federace Srbska a Černé Hory, ale již jako Srbsko a Černá Hora.266 Smlouva také uváděla, že Černá Hora po třech letech existence tohoto soustátí bude mít právo na uspořádání referenda o její samostatnosti. Což se také stalo, soustátí fungovalo do roku 2006, kdy Černá Hora na základě výsledků z referenda vyhlásila úplnou samostatnost.267
2.22
Referendum a národní nestabilita černohorské společnosti
Nezávislý černohorský stát získal mezinárodní uznání hned po vyhlášení jeho samostatnosti. Mezi obyvateli v Černé Hoře přijetí samostatnosti neprobíhalo již tak poklidně. Názory obyvatelstva žijícího na území Černé Hory na vznik nového černohorského státu byly totiž velice nejednotné. Svébytný, stát podporovali nejen pročernohorští občané, nezávislost podpořila totiž většina národnostních menšin žijící v Černé Hoře. Výsledky referenda ukazují, že pro samostatnost hlasovalo 95 % Albánců, 80 % Bosňáků/Muslimů, kdežto pouhých 73 % Černohorců.268 Referendum, kterého se účastnilo 86,5 % celkového obyvatelstva Černé Hory, ukázalo 55,6 % souhlas s nezávislostí Černé Hory, tím bylo rozhodnuto o vzniku nového státu a o následující reintegraci černohorské společnosti jak v politickém, etnickém tak i lingvistickém měřítku.
264
ŠÍSTEK, František: Černá Hora, s. 83. Dohoda o zásadách vztahů mezi Srbskem a Černou Horou v rámci jednoho společenství. Státy musí po dobu tří let zůstat ve společenství a po uplynutí doby se na základě referenda rozhodne o společné budoucnosti. Dohoda byla podepsána účastníky jednání, tedy prezidentem Republiky Černé Hory Milem Đukanovićem, předsedou srbské vlády Zoranem Đinđićem, předsedou vlády Černé Hory Filipem Vujanovićem, předsedou SR Jugoslávie Vojislavem Koštunicou, podpředsedou vlády Jugoslávie Miroljubem Labusem a vysokým představitelem EU pro mezinárodní politiku a bezpečnost Javierem Solanou. 266 SELHANOVIĆ, Derviš: Multikulturalizam društvena realnost. Podgorica 2014, s. 93‒103. 267 ŠESTÁK, Miroslav a kol.: Dějiny, s. 526–532. 268 Rudović, Nedjeljko: Montenegrins Accept EU Referendum Rules 3. b92, http://www.b92.net/eng/insight/in_depth.php?id=89&nav_id=34246&start 2. 12. 2014 265
58
3 ČERNOHORSKÁ NÁRODNÍ IDENTITA 3.1 Demografické informace o národní identitě v Černé Hoře Jednotlivé části Černé Hory byly od 15. století pod nadvládou různých nadřazených státních útvarů (Osmanské říše, Benátské republiky, Habsburské monarchie 269). Proto neexistují vyčerpávající údaje o pohybu obyvatelstva v Černé Hoře do roku 1921270. Podle posledního sčítání obyvatel, které proběhlo v roce 2011, má Černá Hora 620 029 obyvatel. Jedná se o jednu z nejméně zalidněných oblastí v Evropě. Podle sčítání obyvatel od roku 1981 do roku 2011 je etnické složení země následující: Národní, respektive etnická příslušnost celkově Černohorci Srbové Albánci Bosňáci Jugoslávci Egypťané Italové Makedonci Maďaři Muslimové Němci Romové Rusi Slovinci Chorvati ostatní nevyjádřeno regionální cítění neznámé
1981
1991
2003
2011
584 310 400 488 19 407 37 735 – 31 243 – 45 875 238 78 080 107 1 471 96 564 6 904 816 301 1 602 4 338
615 035 380 467 57 453 40 415 – 26 159 – 58 1 072 205 89 614 124 3 282 118 369 6 244 437 1 944 998 6 076
620 145 267 667 198 414 31 163 48 184 1 860 225 127 819 362 24 625 118 2 601 240 415 6 811 2 180 26 906 1 258 6 168
620 029 278 865 178 110 30 439 53 605 1 154 2 054 135 900 337 20 537 131 6 251 946 354 6 021 3 358 30 170 1 202 není zmíněno
Tabulka č. 1: výsledky sčítání obyvatel od roku 1981 do roku 2011271
269
Od roku 1682 připadá Habsburské monarchii Herceg Novi a Risan, později pak také celý Boko-kotorský záliv a Grbalj. 270 Podle sčítání obyvatel z roku 1921 měla Černá Hora 311 341 obyvatel. RADOJIČIĆ, Branko: Geografija, s. 113. 271 http://www.monstat.org/cg/page.php?id=534&pageid=322 17. 4. 2013
59
Graf č. 1: vývoj etnické příslušnosti majority občanů Černé Hory
V tabulce č. 1 vidíme výsledky sčítaní obyvatel z let 1981, 1991, 2003 a 2011. V tabulce se zaměřím na pohyb výsledných dat u černohorské a srbské národní příslušnosti obyvatel Černé Hory. Tabulka názorně ukazuje proměnu sebeurčení národní identity obyvatel v Černé Hoře v průběhu třiceti let. Co mohlo vést k této proměně národní identity? Při detailnějším rozboru tabulky na procenta vidíme následující. V roce 1981 se k černohorské národní identitě přihlásilo 68,54 % obyvatel, kdežto k srbské 3,32 % obyvatel. K razantnějšímu výkyvu dochází ve srovnání sčítání obyvatel z roku 1991 a 2003. Podle sčítání z roku 1991 se přihlásilo k černohorské národnosti 61,54 %, k srbské pouhých 9,34 %. Ze sčítání z roku 2003 oproti tomu vyplývá, že se k srbské národnosti přihlásilo již 31,99 % a k černohorské 43,12 %. V roce 2011 je výsledek sčítání obyvatel dosti podobný s předchozím sčítáním, k černohorské národnosti přihlásilo 44,97 % a k srbské 28,72 %
Národní příslušnost podle sčítání obyvatel (od 1981 do 2011) 80% 69% 70%
62%
60% 50%
43%
40%
32%
45% 29%
černohorská srbská
30% 20%
9%
10%3% 0% 1981
1991
2001
2011
Graf č. 2: vývoj etnické příslušnosti majority občanů Černé Hory
60
Vývoj národní černohorské a srbské identity v Černé Hoře v průběhu let 1981–2011 můžeme názorně sledovat v čárovém grafu č. 2. Pokusím se analyzovat průběh na první pohled, „razantních“ změn národnostní příslušnosti občanů Černé Hory ve sledovaném období. Při sčítání obyvatel v roce 1981 byli občané prosti jakéhokoliv tušení možného budoucího rozpadu Jugoslávie. Občané Černé Hory se tedy z 69 % přihlásili k černohorské národní identitě bez toho, aniž by blíže analyzovali svoji národní identitu. K černohorské identitě se přihlásili zřejmě proto, že žijí v Černé Hoře. V roce 1991 již bylo sice jasné, že dojde k rozpadu Jugoslávie, občan Černé Hory však dále nemusel přímo detailněji řešit otázku svoji národní příslušnosti, jelikož Černá Hora i nadále zůstávala ve společném státě se Srbskem. V průběhu 90. let, tedy v době politizace otázky srbství a tříštění srbského národa, dochází ke zklamání z nezdaru srbské myšlenky sjednocení všech Srbů do jednoho států. Začíná propagace srbství na straně jedné a revitalizace černohorské národní svébytnosti v čele s politickým leaderem Milem Đukanovićem na straně druhé (více viz Historie Černé Hory). Černohorská společnost si začíná uvědomovat možné budoucí oddělení od Srbska a začíná hlubší sebeidentifikace černohorského občana v rámci určení své národní identity. Obyvatelé Černé Hory se při sčítání obyvatel v roce 2001 již neidentifikují pouze za občany Černé Hory v rámci jednoho státu Černá Hora a Srbsko, ale již se jasně rozhodli v důsledku politické situace pro svoji národní identitu. Úbytek obyvatel označujících se jako Černohorci o 19 % mezi léty 1991 a 2001 není nikterak razantní. Sledujeme-li vývoj v grafu dále, vidíme, že výsledky sčítání obyvatel se v letech 2001 a 2011 v procentním vyjádření obyvatel k černohorské příslušnosti příliš nezměnily. Změna o 2 % (nárůst) je téměř zanedbatelná. Podle výsledku bychom však mohli soudit, že se procento obyvatel černohorské národní příslušnosti ustálilo přibližné hodnotě 44 %. Podle informací z dotazníkového šetření se toto procento v průzkumech budoucích let bude ještě zvyšovat (více viz Dotazníkové šetření). Z výsledků sčítání obyvatel můžeme tedy říci, že nedochází k úpadku černohorské národní identity, jak by se na první pohled mohlo zdát, nýbrž k její stabilizaci a revitalizaci. Černohorská společnost se po rozpadu Jugoslávie znovu (podobně jako například v průběhu druhé světové války – viz Historie Černé Hory) jasně vyčlenila na pročernohorskou a prosrbskou.
61
3.2 Kulturně-sociální aspekty černohorské národní identity 3.2.1
Junáctví jako hlavní aspekt černohorské identity
Černohorská národní identita se vyvíjela na základech kmenové společnosti, ve které byla důležitější identita kolektivní, než-li osobní. Kmeny byly založeny na patriarchální struktuře ve které nebyla čest obrazem pouze jedince, nýbrž celé komunity. Kmenová identita se zakládala na obyčejovém právu, více viz kapitola Černohorská patriarchální kmenová hierarchie . Každý jedinec musel splňovat pravidla řídící se tímto právem, které se ústně předávalo z generace na generaci. Tímto způsobem se také šířil obraz správného muže – bojovníka, jež měl mít určité vlastností, kterými reprezentoval svůj kmen a jeho čest. Těchto vlastností bylo několik, avšak dvě z nich se staly identifikátorem a hlavním stereotypem černohorské kmenové společnosti. Tyto dvě vlastnosti, o kterých hovoříme, se nazývají junáctví (junaštvo) a lidskost (čojstvo). Právě tyto dvě vlastnosti proslavily muže z černohorských kmenů jako hrdinné bojovníky za svobodu. Ryze romantická představa „černohorských“ bojovníku se začala utvářet v průběhu osmanské nadvlády, kdy docházelo k neustálým bojům s Osmanskou říší. Černá Hora si do jisté míry zachovala, jako jediná na Balkáně, svoji samostatnost (více viz kapitola Historie Černé Hory). Jednotlivé kmeny také prováděli loupeživé výboje na osmanská území, díky čemuž se v literatuře začíná utvářet romantická stereotypní představa junáctví černohorských bojovníků. Stereotyp je fenomén dané kultury, který se utváří ze symbolů, je to určitý druh mýtu. Národní hrdost – čin zemřít ve válce, položit život za svůj domov, byla považována za největší poctu, kterou mohl být Černohorec vyznamenán. Díky tomu vzniklo rčení „živio je kao čovjek“ (žil jako muž). Lidskost a junáctví bylo tedy jakýmsi mýtem, který vznikl v průběhu osmanské nadvlády nad Balkánským poloostrovem. Mýtus o statečných křesťanských bojovnících za svobodu nad cizí vírou – islámem. Tyto mýty jsou v současné černohorské historiografii vyzdvihovány a vytváří základ černohorské historie. Lidskost a junáctví tvoří základ černohorského sociálně-kulturního kódu, který je hlavním aspektem v dílech černohorských spisovatelů. „Mnozí černohorští spisovatelé 20. století se zapojili do aktivního dialogu s literární tradicí, přijali někdy pozitivní a někdy i kontroverzní postoj k sémantické struktuře lidskosti a junáctví. Rozhodně ji vnímají jako velmi zajímavé sociálněkulturní hledisko v rámci balkánského modelu a zejména modelu černohorské kultury a civilizace.“272 Černohorští spisovatelé z kultu lidskosti a junáctví vytvořili černohorský hrdinský model světa. „V hrdinské a patriarchální Černé Hoře, kde literární model nacházíme v Njegošových 272
BEČANOVIĆ, Tatjana: Naratološki i poetički ogledi. Podgorica 2009, s. 5.
62
a Popovićových273 dílech, je zaveden model kultury s velmi přísnými a početnými zákazy.“274 Každá kulturní společnost do jisté míry organizuje životy lidí tím, že udává jistá pravidla chování, která se musí dodržovat. Černohorská společnost byla posedlá mýtem a kultem svobody – zachování národa, víry a ideologie. Nejznámějším dílem, které popisuje tento kult lidskosti a junáctví, je sepsán Markem Miljanovem Popovićem a jmenuje se Příklady lidskosti a junáctví (Primjeri čojstva i junaštva). K sepsání tohoto díla ho dohnala touha o zachování jednoho kulturního modelu pro budoucí generace. V díle Příklady lidskosti a junáctví je hlavním tématem morální aspekt, který je vázán na lidskost a junáctví, které považuje za dvě nejdůležitější charakteristiky černohorského bojovníka. Co podle Miljanova lidskost a junáctví znamená? „Lidskost je obrana ostatních před sebou a junáctví obrana sebe před ostatními.“275 Junáctví je tedy idealizovaná charakteristika jedná se spíše o boj za přežití svého vlastního já. Kdežto lidskost je pravá charakteristika mužství/lidskosti. Tatjana Bečanovićová junáctví charakterizuje následovně: „Junáctví je vždy surové, ohrožuje cizí existenci za účelem zachování své vlastní“.276 To můžeme interpretovat tak, že lidskost je nadřazenou charakteristikou junáctví. Utváření modelu lidskosti a junáctví se datuje k stabilizaci klanové struktury. Lidskost a junáctví je jakýmsi černohorským mýtem, který se vytvořil na základech epického hrdinského žánru. Lidskost a junáctví zastává obrannou funkci, respektive funkci uchování si své vlastní víry, národní identity a existence. V dílech Petra II. Petrović Njegoše, Marka Miljanova, Mihaila Laliće, Milovana Đilase, Čeda Vukoviće277 a jiných spisovatelů píšících o Černé Hoře, je kult lidskosti a junáctví silný a společně s kultem svobody tvoří leitmotivy jejich díla. Tím je právě černohorská literatura specifická, díky čemuž se liší se od jiných jihoslovanských literatur, ve kterých se s tak silný kultem nesetkáme. Černohorským junáctvím byl nadchnut a inspirován také český spisovatel Josef Holeček, který předkládal tuto patriarchální společnost za vzor Čechům, kterým vytýkal nedostatek slovanské vzájemnosti, národního vědomí, bezbožnost a přejímání cizích vzorů převážně západních (německých). „Černohorec má dvě krásné a skvělé vlastnosti, které u nás hynou: národní vědomí 273
Marko Miljanov Popović (1833–1901) byl černohorský vojvoda a „spisovatel“ z kmene Kučů. Byl velkou inspirací Josefu Holečkovi, více viz https://digilib.phil.muni.cz/bitstream/handle/11222.digilib/126244/SpisyFF_311-19971_13.pdf?sequence=1 10. 5. 2015 274 BEČANOVIĆ, Tatjana: Naratološki, s. 5. 275 MILJANOV, Marko: Primjeri čojstva i junaštva. Podgorica 2009, s. 15. 276 BEČANOVIĆ, Tatjana: Naratološki, s. 12. 277 Čedo Vuković (1920–2014) byl černohorský spisovatel a člen CANU. Za svůj nejznámější román Mrtvo Duboko (1959) získal několik literárních cen. Jeho díla jsou prostoupena černohorskou patriarchální kulturou a černohorskými stereotypy.
63
a osobní statečnost.“278 Tento obdiv černohorské kultury a společnosti shledáváme ve všech Holečkových dílech. Julius Dolanský o jeho povídkách inspirované Černou Horou napsal: „Vždycky jsou naplněny horoucím obdivem k junáckým bojovníkům za svobodu. Ukazují, jak se u nich spojovala nezištná láska k vlasti s hlubokým lidstvím. Černohorské vlastenectví a ,čojstvo‘, tj. „člověčství“, lidskost, se u nich navzájem podmiňovaly a splývaly v nerozlučnou jednotu. […] Josefu Holečkovi se líbilo, jak všichni ti chudí bojovníci za svobodu pohrdali zlatem a penězi. Hodnotu člověka a národa měřili něčím jiným než shonem po bohatství. Pramenem jejich moci byla nezkažená síla lidu, odkaz dávného rodového a plemenného zřízení.“279 Jeho obdiv však nepatřil Cetinji a vládě Petrovićů Njegošů, ale právě horským kmenům, kterým přikládal pravé „černohorství“ obzvláště pak kmeni Kučů a Marku Miljanovi. „Každý Kuč byl hrdinou, ale rovněž každý byl člověkem srdce. Čest ve válce a míru kladli nade vše, ctí také v chudobě bezúhonný život trávit. Nebylo na Černé Hoře lepších Černohorců, nebylo Černohorců, kteří by tak úplně byli pochopili význam ,černohorství‘“.280 Černohorské junáctví a lidskost bylo opěvováno nejčastěji v ústní podobě, a to skrze epickou píseň v nerýmovaném desetislabičném verši v doprovodu lidového nástroje zvaného gusle.281 Opěvované jsou nejčastěji děje různých bojů, historický vývoj kmenů a jejich bojů s Turky. Tato ústní lidová tvorba předávaná z generace na generaci byla po dlouhá staletí jedinou formou zachování znalosti o událostech či zakladateli kmene, atd. Černohorci právě na těchto dvou stereotypech staví základní kámen své kulturní „odlišné“ identity. Tato patriarchální černohorská společnost byla také zvláštním svým vnímáním ženy.
278
HOLEČEK, Josef: Černá Hora, s. 2. DOLANSKÝ, Julius: Úvodem. In: HOLEČEK, Josef: Černohorští junáci. Praha 1954, s. 15. 280 HOLEČEK, Josef: Černohorští junáci, s. 84–85. 281 „Monotónní a smutný tón guslí je zcela totožný s tónem národní duše, který přehrává vzpomínky z historie plné utrpení a ponížení.“ CVIJIĆ, Jovan: Jedinstvo i psihički tipovi dinarskih Južnih Slovena. Beograd 1914. Tento nástroj byl také inspirací mnohým spisovatelům a básníkům z jihoslovanského prostoru, kteří obyčejně gusle popisovali jako nástroj duše i srdce. „Oj vy gusle z javora suchého, k Vašemu tónu moje duše tíhne.“ http://www.riznicasrpska.net/muzika/index.php?topic=355.0 5.6.2014 279
64
3.2.2
Postavení ženy v Černé Hoře Všechna čest ženám černohorským. Josef Holeček
Černá Hora jakožto země s hlubokou zakořeněnou patriarchální organizací společnosti měla logicky vzato zcela odlišný vývoj společenských konvencí a společnosti obecně, nežli tomu bylo u nás. Speciální postavení a pravomoci ženy v Černé Hoře v oblastech s kmenovou strukturou byly z dnešního pohledu genderového studia nehumánní. Ačkoliv jistě existovaly výjimky, byla již v minulosti černohorská společnost v tom, jak přistupovala k ženě, považována za zaostalou. „Mezi mužem a ženou na Černé Hoře panuje podobný poměr, jaký býval druhdy v Spartě. Žena žije v úplné odvislosti od muže.“282 O postavení ženy v Černé Hoře by mohla vzniknout celá monografie, pokusme se však v této kapitole alespoň ve stručnosti popsat postavení ženy, které značně vypovídá i o patriarchálním charakteru černohorské identity.283 Josef Holeček ve svých knihách popisoval Černou Horu a černohorské mravy jako zemi ideálního, ba dokonce vzorového chování. Ve vztahu žen k mužům ho fascinoval fakt, že muž byl ideálem ženy ve všem, a cokoliv řekl, bylo považováno za pravé a správné. Žena tedy do 20. století neměla prakticky žádná práva a musela se zcela podřizovat svému muži. Neměla žádné dědické právo, jelikož se po svatbě stala součástí jiné rodiny. V kmenové společnosti však bylo majetkové vyrovnání stavěno na jiném principu, než který známe z našeho současného práva. Majetek totiž nepřipadal jednici, nýbrž celému kmeni. Svazek manželský pak byl v kmenové společnosti Černé Hory zvláštním poutem spojujícím bratrstva a kmeny. Pro ženu bylo největší poctou porodit potomka, nejlépe mužského, jelikož v kmenové Černé Hoře se žena za člověka neoznačovala. Označení člověk patřilo pouze mužskému pohlaví. „Všechno její snažení směřuje k tomu, aby synek vzrostl na junáka junáků, na sokola od sokola, na pravého Černohorce.“284 Když se muže v Černé Hoře kdokoliv otázal „kolik máš dětí?“, odpověděl počtem mužského potomstva. Černohorci si však nekonečně vážili svých matek a byly pro ně do jisté míry důležitější nežli otcové. Muž byl bojovník a žena vykonávala všechny ostatní funkce. „Šije, vyšívá, plete, tká, přede, nosí vodu, chodí do mlýna, na dříví, hlídá dobytek, nosí břemena. […] Černohorka nezahálí ani 282
HOLEČEK, Josef: Černohorští junáci, s. 84–85. O ženách v Kotoru se dlouhodobě zajímala česká historička Lenka Blechová, více viz BLECHOVÁ, Lenka: Žene srednjovjekovnog Kotora na prelasku u novi vijek. Istraživanja, Novi Sad 2005, s. 36‒53. http://www.muzejzena.me/img-history/10/Blehova-Celebic_zene%20srednjovjekovnog%20kotora.pdf 4. 11. 2014; BLECHOVÁ, Lenka: Život žena u srednjovjekovnom samostanu u Kotoru: ora et labora, Rodna perspektiva u medjureligijskom dijalogu u XXI veku, s. Savić, R. J. Anić (edd.), Novi Sad 2009, s. 96‒110. 284 HOLEČEK, Josef: Černá Hora, s. 34. 283
65
na okamžik. I při chůzi buď plete, nebo přede na vřetenu, majíc na lokti zavěšenou na krátkém tráčku pestrou mošinku.“285 Jakmile se muž přimíchal do ženských prací, byl zostuzen, tak vzniklo také rčení „Gori je nego žena“ (Horší je, než-li žena).286 Zajímavé je, že toto tradiční vnímání ženy, je do jisté míry zakořeněno v černohorské společnosti dodnes, byť již muž nezastává funkci bojovníka. V patriarchálních rodinách se to projevuje převážně v průběhu stolování. Hlava rodiny musí sedět v čele stolu, když není otec přítomen, na jeho místo usedá nejstarší syn. Žena málokdy stoluje společně s mužem, nebo až když jej obslouží, teprve usedne ke stolu. Žena vykonává veškeré domácí práce. Muž nikdy neumývá nádobí, nevaří a nepřipravuje kávu. Žena však rozhoduje o domácnosti a financích. Po Berlínském kongresu (1878) se postavení ženy v Černé Hoře zlepšuje. Danilův zákon (Opšte imovinski zakonik) byl prvním právním aktem, který proklamoval rovnoprávnost ve finančním vyrovnání ženy a muže. Koncem 19. a počátkem 20. století získává žena již stejná práva jako muž.287 Do dnešních dní se však v Černé Hoře setkáváme s určitými stereotypy této patriarchální společnosti a vnímaní ženy jako nižšího z rodu: Žena je určena pouze k plození potomků, žena po 25 roce již těžko hledá muže po 30 je to již zcela nemožné, atd. Postavení ženy v Černé Hory je zajímavě zpracováno ve filmech černohorského režiséra Živka Nikoliće, jehož tvorba byla z velké části zaměřena právě na černohorskou patriarchální společnost, a tak v jeho filmech Krása neřesti (1986, Lepota Poroka) můžeme sledovat kulturní regionální rozdíly mezi severem a jihem Černé Hory. Dalšími jeho zajímavými filmy, které jsou zpovědí dobové patriarchální společnosti, jsou např. Lukova Jovana (1979, Jovana Lukina), Nevídaný zázrak (1984, Čudo neviđeno), atd. 3.2.3
Pravoslaví v dnešní Černé Hoře
Vývoj církve, ať již západní ať již východní, v průběhu vlády Vojislavljevićů, Njemanićů, Balšićů, Crnojevićů a Petrovićů je popsán v kapitole Historie Černé Hory. Jaký je obraz pravoslavné církve v Černé Hoře v novodobých dějinách? Černohorští historici tvrdí, že na počátku 20. století, v době samostatného černohorského knížectví, byla Černohorská pravoslavná církev – ČPC288 (CPC, Crnogorska pravoslavna crkva) autokefální. Tuto autokefálnost a nezávislost dokládají článkem č. 40 Ústavy Knížectví Černé Hory 285
HOLEČEK, Josef: Černá Hora, s. 33–34. ĐILAS, Milovan: Problemi naše njiževnosti i drugi međuratni članci. Cetinje 2009, 131–133. 287 STOJANOVIĆ, Petar: Lični subjektivitet crnogorske žene u XVIII, XIX i na početku XX vijeka. Istorijski zapisi 27, č. 3–4, 1974 http://www.muzejzena.me/istorija.15.istorija.html 12. 11. 2014 288 „Černohorská pravoslavná církev byla doposud uznána Ukrajinskou pravoslavnou církví, Ruskou zahraniční pravoslavnou církví, Italskou pravoslavnou církví a Bulharskou pravoslavnou církví.“ ŠUPICOVÁ, Marija: Srbská pravoslavná církev: mezi mýtem, tradicí a nacionalizmem. Diplomová práce 2007. Vedoucí práce: doc. PhDr. Václav Štěpánek, Ph. Ústav slavistiky FF MU Brno. 286
66
z roku 1905: „Státním náboženstvím v Černé Hoře je východní pravoslavné. Černohorská církev je autokefální. Není závislá na kterékoliv jiné církvi, ale vyznává stejné dogma jako východní pravoslavná ekumenická církev.“289 Po vytvoření Království Srbů, Chorvatů a Slovinců byla tato církev roku 1920 zrušena dekretem Alexandra Karađorđeviće. Jedinou pravoslavnou církví v nově utvořeném království se tak stala církev srbská (SPC), které připadl veškerý majetek církve černohorské.290 V průběhu 90. let, kdy na Balkáně panoval nacionalismus, bylo roku 1993 na den svatého Lukáše v Cetinji vyhlášeno obnovení autokefální černohorské církve, které proběhlo před dvorem Krále Nikoly I. Za metropolitu této církve byl prohlášen Antonije Abramović. Po jeho smrti roku 1997 byl novým metropolitou jmenován Mihail (původním občanským jménem zvaný Miraš Dedeić),291 jehož chirotonizaci provedl patriarcha nekanonické (alternativní) bulharské pravoslavné církve Pimen.292 Paralelně s Černohorskou pravoslavnou církví však nadále v Černé Hoře působí také Srbská pravoslavná církev. Církve jsou v neustálém konfliktu, který několikrát vyústil i v potyčku věřících. Rozkol pravoslavné církve vrcholí v roce 2000, kdy byla Černohorská církev oficiálně uznána prezidentem Milem Đukanovićem a registrována příslušnými úřady. Oficiálním sídlem obou církví je Cetinje, kulturně-historické centrum Černé Hory. Město Cetinje je známé svým černohorským národním cítěním a tedy podpora Cetinjanů je na straně Černohorské pravoslavné církve, která však není uznávaná kanonickými pravoslavnými církvemi. Také většina obyvatel podporuje církev srbskou,293 která má v Černé Hoře nadále velmi silnou pozici. Dominanci SPC dokazuje také fakt, že 7. října 2013, tedy v den výročí 1 700 let od vydání Milánského ediktu, byl otevřen chrám v Podgorici, který je zasvěcen Kristově vzkříšení, který nechal vystavět Amfilohije Radović, metropolita srbské ortodoxní církve v Černé Hoře. Chrám má připomínat raně křesťanské svatyně a zároveň také poukazovat na střet dvou kultur, které se na tomto prostoru navzájem ovlivňovaly – východní a západní. Kostel stojí na místě chrámu, který zde ve 14. století nechal vystavět král Milutin, ale který se do dnešních dnů nedochoval. Nachází se zde také hroby významných osobností z 9., 16. a 19. století. Základní kámen dnešního chrámu byl položen již roku 1993, avšak kvůli velké hospodářské a politické krizi v 90. letech byla 289
ANDRIJAŠEVIĆ, Živko: Crnogorska crkva, s. 194. ADŽIĆ, Novak: Crnogorska pravoslavna crkva u doba dinastije Petrović Njegoš (1696–1921). In: Dinastija Petrović Njegoš 2002. Podgorica 2002, s. 413–440. 291 VUČINIĆ, Stevo: Srpska crkva i crnogorski identitet. Crnogorski anali 2013, č. 2, s. 239–250. 292 V roce 1992 dochází k faktickému rozkolu Bulharské pravoslavné církve. Šest z třinácti bulharských metropolitů, mezi kterými byl i nevrokopský Pimen, vystoupilo z kanonické církve. Důvodem vystoupení byl nesouhlas s uznání legitimnosti patriarchy Maxima. V roce 1996 je Pimen slavnostně intronizován za patriarchu nového Svatého synodu Bulharské pravoslavné církve. БОРИСЛАВОВ, Ясен: Българската църква в съдбоносно очакване. http://www.pravoslavieto.com/docs/razkol_chronology.htm 20. 5. 2015 293 VUČINIĆ, Stevo: Srpska crkva, s. 239–250. 290
67
stavba přerušena. V roce 2004 se kolem výstavby chrámu rozpoutala aféra, jelikož stavba byla ilegální. Díky politizaci problému a některým štědrým příspěvkům byla stavba nakonec dokončena. Toto „vítězství“ SPC však není jediným. Metropolita černohorsko-přímořský Amfilohije je v přímém sporu s metropolitou ČPC Mihailem. Spory, které mezi nimi proběhly, jsou peprné a pro občana České republiky i zarážející. Jablkem sváru je již po několik let církevní majetek a hlavní duchovní centra Černé Hory (cetinjský, moračský a ostrožský monastýr), která jsou totiž pod správou SPC. Rozepře obou církví nezůstaly pouze u verbálních výhrůžek. Již několikrát se vyznavači ČPC s příslušníky SPC dostali do přímého vyhroceného konfliktu. Nejinak tomu bylo například v roce 2007, kdy SPC proti ČPC dokonce vznesla žalobu z důvodu nezákonného vniknutí přívrženců ČPC do cetinjského kláštera za účelem vrácení černohorského majetku (tedy cetinjského kláštera) „do rukou Černohorců“, tedy ČPC. Podobná situace se opakovala v roce 2014, kdy u Kostela vzkříšení Ježíše Krista nedaleko Cetinje musela zasahovat policie. Ke konfliktu došlo během liturgie, kterou vykonávala SPC. Ta ji (právem se lze domnívat, že záměrně) protahovala na úkor ČPC, která měla vést bohoslužbu bezprostředně po ní. K jednomu z největších „deliktů“ Amfilohije Radoviće však došlo před několika lety, když nechal na hoře Rumiji (o této hoře více viz kapitola Vojislavljevići s. 11–16) armádním vrtulníkem neoprávněně vystavět plechový kostelík. Tehdejší premiér Ranko Krivokapić tuto událost vnímal jako provokaci a komentoval ji následovně: „Kostel na Rumiji je objekt, který narušuje multietnicitu Černé Hory.“294 Koncem roku 2015 se ČPC a SPC střetli také v Nikšići, když bylo vyneseno rozhodnutí o darovaní letního sídla krále Nikoly I. (tzv. Ljetnjikovac kralja Nikole) ČPC. Tímto rozhodnutí se zvedla vlna odporu, letní sídlo je od roku 1964 zapsáno na seznamu národních památek v Černé Hoře. Před letním sídlem se uskutečnilo několik demonstrací proti předání tohoto objektu do rukou „nevládní organizace“ – ČPC. Demonstrace však probíhaly v poklidu a nakonec se demonstrující smířili s faktem, že je již rozhodnuto. Letní sídlo je sice zapsáno na seznamu státních památek, avšak již několik let chátrá, město nemá na rekonstrukci dostatečné finanční prostředky, a tak přijalo návrh CPC o spravování objektu letního sídla krále Nikoly.295 Paradoxem je, že ačkoliv SPC neuznává samostatnou černohorskou národnost, hlásí se k ní v Černé Hoře daleko více pravoslavných věřících nežli k ČPC. Momentálně ale popularita ČPC 294
KRIVOKAPIĆ, S.: SPC ruši Crnu Goru. Vijesti. http://www.vesti-online.com/Vesti/Ex-YU/112715/KrivokapicSPC-rusi-Crnu-Goru 17. 11. 2014 295 http://www.vijesti.me/vijesti/protest-zbog-ustupanja-cpc-u-kraljevog-ljetnjikovca-811401 13. 5. 2015
68
neustále roste a je tedy otázkou, jak se pozice obou církví bude vyvíjet v budoucnu. Dotazníkové šetření však prokázalo, že ČPC u mladé generace – budoucích černohorských intelektuálů, nemá velkou podporu, více viz v kapitole Dotazníkové šetření.
3.3 Jazyk Jazyk je prostředek, který slouží ke komunikaci – k předávání a sdělování informací, ale také k národní sebeidentifikaci. Skrze jazyk objevujeme svoji individuální, kolektivní, kulturní, národní a mnohé další identity. Hlavní funkcí jazyka je dorozumívání, pomocí jazyka lidé mohou vyjadřovat své názory a stanoviska.296 „Jazyk a kultúra sú vo všeobecnosti, vo všetkých koncepciách etnickej teórie, charakterizované ako najčastejšie sa vyskytujúce, a zároven aj ako najdôležitejšie zložky etnicity a etnickej identity.“297 Otázka důležitosti černohorského jazyka zní: je opravdu základním pilířem pro moderní černohorskou identitu? A čím je „nový“ černohorský jazyk zvláštní, když i „mezi současnými evropskými jazyky je mnoho těch, které do 19. století vlastně neexistovaly. Spolu se svými národy pak byly obdařeny dějinami, které sahají až k úsvitu věků, ale vznikly teprve nedávno.“298 3.3.1
Jazyková identita dnešních Černohorců
V roce 2006 proběhlo v Černé Hoře referendum o samostatnosti, z 86,5 % populace, která přišla k volbám, se 55,6 % občanů vyjádřilo pro samostatnost Černé Hory. Tak se zrodil nejen nový stát, ale také i „nový“ jazyk – černohorský. Se vznikem černohorského jazyka se rozrostly nové diskuze ohledně jazykové otázky na území bývalé Jugoslávie. Z jednoho jazyka – srbochorvatského – se totiž zrodily jazyky čtyři, a to srbština, chorvatština, bosenština299 a černohorština.
296
ČERNÝ, Jiří: Úvod do studia jazyka. Olomouc 1998, s. 13–14. BOTÍK, Ján: Etnická história Slovenska. Bratislava 2007, s. 10. 298 THIESSE, Anne-Marie: Vytváření národních identit, s. 12. 299 Problematice bosenského jazyka se u nás věnuje například Pavel Krejčí, který rozdíly v označení mezi jazykem bosenským a bosňáckým popsal následovně: „Zčásti nedořešeno zůstává jméno jazyka – bosanski (č. bosenský, angl. Bosnian – odvozeno od toponyma Bosna, č. Bosna, angl. Bosnia), nebo bošnjački (č. bosňácký, angl. Bosniak – odvozeno od etnonyma Bošnjak, č. Bosňák, angl. Bosniak)? Sami Bosňáci […] mají v této věci jasno – preferují první možnost […]. Srbové a Chorvati se naopak svorně přiklánějí k pojmenování bošnjački, neboť z hlediska utvoření toto adjektivum nedvojsmyslně odkazuje na Bosňáky, tedy jediný národ Bosny a Hercegoviny, který svůj jazyk takto označuje.“ KREJČÍ, Pavel: BOSENŠTINA A ČERNOHORŠTINA (stručný přehled). https://is.muni.cz/auth/el/1421/podzim2014/BKB323/um/Bosenstina_a_cernohorstina_pracovni_text_pro_studenty_BK B323.pdf 19. 6. 2015. Právě kvůli tomuto názorovému rozporu ve věci pojmenováním jazyka, je v tabulce č. 2 vedle označení jazyka „bosenský“ použito také označení „bosňácký“. 297
69
Jazyk občanů Černé hory v roce 2011 černohorský srbský bosenský chorvatský albánský černohorsko-srbský anglický chorvatsko-srbský bosňácký maďarský makedonský mateřský německý romský rumunský ruský slovinský srbsko-chorvatský srbsko-černohorský ostatní regionální jazyk bez vyjádření
229 251 265 895 33 077 2 791 32 671 369 185 224 3 662 225 529 3 318 129 5 169 101 1 026 107 12 559 618 2 917 458 24 748
Tabulka č. 2: jazyková příslušnost (sčítání obyvatelstva z roku 2011)300
Po osamostatnění Černé Hory byl 19. října 2007 ustanoven úředním jazykem jazyk černohorský. Černohorština byla kodifikována se dvěma rovnoprávnými variantami písma – latinkou a cyrilicí. V platnost vešel také zákon, že mimo černohorštiny jsou dalšími úředními jazyky v Černé Hoře srbština, chorvatština, bosenština a albánština. Kodifikace černohorštiny neprobíhala poklidným způsobem a provázela ji řada problémů. Je to dáno tím, že nejpočetnějším etnikem jsou sice Černohorci, avšak ne všichni, kteří se k této národnosti přihlásili, uvedli jako svůj mateřský jazyk (při posledním sčítání obyvatel v roce 2011) černohorštinu. I když se podle sčítání obyvatel z roku 2011 (viz tabulka č. 1) vyjádřilo 267 667 obyvatel k černohorské státní příslušnosti, pouhých 229 251 obyvatel (viz tabulka č. 2) označilo za svůj jazyk černohorštinu. Celých osm procent z černohorského etnika se vyjádřilo, že jejich mateřským jazykem je jazyk srbský. Neztotožňují se s novým pravopisem ani, jak říkají, s „novým politickým“ jazykem. 3.3.2
Vývoj a kodifikace černohorského jazyka
Jestliže se zabýváme jazykovou otázkou v prostoru bývalé Jugoslávie v průběhu 20. a 21. století, nesmíme zapomenout zmínit také nejdůležitější jazykový testament ‒ Novosadskou dohodu (1954). Ta vyřešila jazykovou otázku na prostoru tehdejší Jugoslávie, když za jediný 300
http://www.monstat.org/cg/page.php?id=534&pageid=322 17. 4. 2014
70
oficiální jazyk prohlásila srbochorvatštinu. Tento jazyk se vyvíjel v okolí dvou hlavních center – Záhřebu a Bělehradu. Srbochorvatština, jako jednotný standardní jazyk, měl dvě rovnoprávné varianty výslovnosti ‒ ijekavskou a ekavskou ‒ a dvě rovnoprávné varianty písma ‒ latinku a cyrilici. Novosadská dohodou stanovila cíl vytvořit gramatiku a pravopis srbochorvatského jazyka. Chorvatští jazykovědci však nebyli s Novosadskou dohodou a ustanoveným pravopisem zdaleka spokojeni a roku 1967 byla proto chorvatskou inteligencí podepsána Deklarace o názvu a pozici chorvatského spisovného jazyka (Deklaracija o nazivu i položaju hrvatskog književnog jezika); zároveň se Matice chorvatská zříká Novosadské dohody. Nedlouho poté se vytváří Svaz spisovatelů Černé Hory (Uprava udruženja književnika Crne Gore), kteří kritizovali, že je v celé Jugoslávii propagovaným jazykem srbština.301 Jeden ze základních důvodů, proč se občané Černé Hory v dnešní době jednotně neztotožňují s černohorštinou, může být také fakt, že zde vzdělání v průběhu historie probíhalo výhradně v srbském jazyce. Většina černohorských lingvistů tak studovala a pracovala na bělehradské univerzitě. Tím byli vychováváni v myšlence srbské lingvistiky („unitárního“ srbského jazyka). Když mluvíme o vývoji černohorského jazyka, nesmíme zapomenout zmínit také studie zaměřené na jazykový materiál z prostoru Černé Hory ve 20. století. Musíme také podotknout, že se jednalo o studie převážně diachronického charakteru. Počátky diachronického výzkumu sahají do 19. století, kdy Danilo Vušović302 započal kompletní výzkum černohorských dialektů (1927, Dialekat istočne Hercegovine), dále Jovan Vuković303 (1940, Govor Pive i Drobnjaka), Mitar Pešikan304 (1965, Starocrnogorski srenjokatunski i lješanski govori), Drago Ćupić305 (1977, Govor Bjelopavlića; 1997, Rečnik govora Zagarača), Mihailo Stevanović306 (1935, Istočnocrnogorski dijalekat), Mato Pižurica307 (1972, Govor Rovaca). Co se týká nových studií, nesmíme zapomenout na Miodraga Jovanoviće308 (2005, Govor Paštrovića), Adnana Ćirgiće309 (2007, Govor podgoričkih
301
ИВИЋ, Павле: Српски народ и његов језик. Нови Сад 2001, s. 186‒245. Danilo Vušović (1900‒1939) byl černohorský dialektolog. 303 Jovan Vuković (1905‒1979) byl filolog a člen Akademie věd a umění Bosny a Hecegoviny. . 304 Mitar Pešikan (1927‒1996) byl filolog, člen Srbské akademie věd a umění. 305 Drago Ćupić (1932‒2010) byl lingvista a ředitel Institutu srbského jazyka. 306 Mihailo Stevanović (1903‒1991) byl filolog a profesor na bělehradské univerzitě, člen Srbské akademie věd a umění. 307 Mato Pižurica (*1942) je profesor novosadské university, tajemník Oddělení literatury a jazyka Matice srbské. 308 Miodrag Jovanović (*1962) je dialektolog, profesor na Filozofické fakultě v Nikšići. 309 Adnan Ćirgić (*1980) je černohorský lingvista a děkan Fakulty černohorského jazyka a literatury v Cetinji, člen Instutu černohorské jazyka a literatury. Díla, která se zabývají černohorským jazykem jsou například Rječnik njeguškoga govora (2009). 302
71
muslimana) či Branislava Ostojiće310 (1985, 1999, 2003, O crnogorskom književnojezičkom izrazu I–III.). V druhé polovině 20. století je možno pozorovat aktivitu černohorských nacionalistických puristických intelektuálů, a to Radoja Radojeviće311, Radoslava Rotkoviće312, Vojislava Nikćeviće313, Dragoje Živkoviće314, Jevrema Brkoviće, Branka Banjeviće315, Sretena Peroviće316 a jiné. Ti prosazovali teorie o svébytné černohorské kultuře, literatuře, jazyku a černohorské státnosti a snažili se o jejich uznání. Kvůli šíření černohorské propagandy a idejí měli zakázáno vydávat svá díla a někdy byli i stíháni. Jejich aktivita směřovala na afirmaci černohorského jazyka, dále se pokoušeli, jak sami uváděli – demaskovat mnohé mýty, které byly v průběhu tehdejší historiografie vytvořeny. O vytvoření samostatného černohorského jazyka se pokoušejí poprvé v minulém století na konci 60. let. Sám Pavle Ivić, nejvýznamnější srbský lingvista, ve své knize Srbský národ a jeho jazyk (1986, Српски народ и његов језик) uvádí: „V Černé Hoře roku 1969 menší skupina s nacionálním přesvědčením vyřkla poprvé v historii myšlenku samostatnosti černohorského jazyka. Této myšlence však chybí lingvistický základ: v literárním jazyce, který se používá v Černé Hoře, nenalézáme výraznější rozdíly. Řekneme-li, že nejvýraznější černohorská odchylka je v používání tvaru nijesam namísto nisam, hned je jasné, že se jedná o velmi minimální rozdíly“.317 310
Branislav Ostojić (*1940) vystudoval na Filozofické fakultě v Bělehradě srbochorvatský jazyk, obecnou lingvistiku a staroslověnštinu. V roce 1967 začal pracovat na vyšší škole v Nikšići, která byla v roce 1979 přejmenována na Filozofickou fakultu. Z jeho děl týkajících se černohorského jazyka je nejvýznamnější trilogie O crnogorskom književnojezičkom izrazu I–III. (1985, 1999, 2003), Iz crnogorske leksikologije i leksikografije (1992), Istorija crnogorskog književnojezičkog izraza (2006). 311 Radoje Radojević (1922‒1978) byl historik, filolog, spisovatel a publicista. Již v padesátých letech 20. století se v jeho dílech začíná objevovat černohorská témata. Jeho texty byly zaměřené na svébytnost černohorské kultury díky tomu byl zapsán do takzvané Bílé knihy (Bijela knjiga), což znamenalo zákaz vydávání jeho textů a veřejného vystupování. V roce 1978 ve městě Ulcinj zmizel beze stopy, jeho tělo se nikdy nenašlo. Radoje Radojević je černohorskými puristy považován za zakladatele montenegristiky. 312 Radoslav Rotković (1928‒2013) byl černohorský historik, kritik, literární historik, filolog, člen Dukljanské akademie věd a umění. Jeho kontroverzní kniha Odkud přišli předci Černohorců (1995, Odakle su došli preci Crnogoraca) vyvolala mezi historiky velkou vlnu nesouhlasu s jeho teorií. Jeho díla totiž pojednávají o „velkočernohorské identitě“, jež byla podle něj ukořeněna již před příchodem Slovanů na Balkán. Dalšími jeho knihami například Krátká ilustrovaná historie černohorského národa (1996, Kratka iliustrovana istorija crnogorskog naroda), Černá Hora a Dušanovo carství (1997, Crna Gora i Dušanovo carstvo), Ilustrovaná historie černohorského národa (2005, Ilustrovana istorija crnogorskog naroda) a mnohé další. 313 Vojislav Nikćević (1935‒2007) byl černohorský literární historik a lingvista, člen Dukljanské akademie věd a umění. Od šedesátých let 20. století zastával názor o černohorské národní svébytnosti. Podobně jako R. Radojević měl zakázané vydávat svoje texty. Nikčević stál v osmdesátých letech v čele skupiny spisovatelů, kteří založili Černohorské družstvo nezávislých spisovatelů, Černohorské PEN centrum a Matici černohorskou. Vojislav Nikčević napsal první pravopis a gramatiku černohorského jazyka a je považován za jednoho ze zakladatelů montenegristiky. Jeho nejznámější děla jsou například Historie černohorského jazyka (1995, Istorija crnogorskog jezika), Pravopis černohorského jazyka (1997, Pravopis crnogorskog jezika), Gramatika černohorského jazyka (2001, Gramatika crnogorskoga jezika), Historie černohorské literatury od počátku písemnictví až do 13. století (2009, Istorija crnogorske knjževnosti od početka pismenosti do XIII vijeka). 314 Dragoje Živković (1927‒1994) byl černohorský historik. 315 Branko Banjević je černohorský spisovatel, člen Matice černohorské. 316 Sreten Perović (*1932) je černohorský spisovatel, dramatik, překladatel, divadelní kritik. 317 ИВИЋ, Павле: Српски народ и његов језик. Novi Sad 2001, s. 234.
72
Černohorština byla podle těchto „puristů“ samostatným jazykem, odlišujícím se stejně jako chorvatština a bosenština od jazyka srbského. Odlišnost černohorštiny a srbštiny dokládali na používání specifických jotovaných tvarů. „Některé srbské dialekty a černohorština vděčí tzv. sekundární jotaci za vznik alveopalatálních fonémů /ɕ/ a /ʑ/. Spouštěčem sekundární jotace je vzestupný diftong /ie/, který má původ v praslovanském ‚jať‘, tj. /æ/. 1
s+j→ɕ
z+j→ʑ
2
śediti
źenica“318
Hlavní propagátoři černohorštiny (převážně Vojislav Nikčević) uváděli tuto „sekundární jotaci“ jako exkluzivitu černohorského jazyka. Pavle Ivić, Miodrag Jovanović319, Snježana Kordićová320, Jelica Stojanovićová321, Miloš Kovačević322, zastávají názor, že se jedná pouze o nářeční jev, jenž není typický pouze pro Černou Horu. „Někteří samozvaní lingvisté začali prosazovat samohlásky ś, ź a dz jako exkluzivitu černohorského nářečí. Pravda je však úplně jiná. Lexémy śednik, śesti, iśelica atd. jsou výsledkem procesu (i)jekavského jotování. Používají se i mimo hranice Černé Hory – na západě až do centrální Bosny a Hercegoviny, na východě až do okolí Zlatiboru.“323 Mimo jiné propagoval Nikčević také kodifikaci téměř nepoužívané afrikáty dz (cyr. ѕ) „černohorský jazyk obsahuje 34 fonémů […] změkčené š [ś], změkčené ž [ź] a změkčené z [dz].“324 Afrikátní souhláska dz však nakonec kodifikována nebyla. V Černé Hoře je totiž zastoupena pouze třemi lexémy – bidza, bidzin, brondzin. Navíc se tato afrikáta vyskytuje pouze v některých černohorských nářečích, není však přímo jejich specifikem. Kromě Černé Hory se tato afrikáta totiž vyskytuje i v dialektech na území jižního Srbska či Makedonie.325 V průběhu šedesátých let 20. století, kdy dochází ke krizi vztahů mezi jednotlivými národy socialistické Jugoslávie, černohorská vláda potlačuje jakoukoli otázku národního vědomí Černohorců. Avšak v průběhu kříšení národního vědomí koncem osmdesátých a počátkem devadesátých let 20. století se této vlně nevyhnula ani Černá Hora. Tehdy se otevřelo velké množství otázek ohledně národní, kulturní a historické identity. Od devadesátých let začínají vášnivé debaty o moderní národní identitě Černohorců. Koncem devadesátých let vydává Milorad Popović326, spisovatel a publicista, 318
SUROVČÁK, Martin: Srovnávací analýza segmentárních fonémů v balkánských jazycích. Bakalářská diplomová práce 2010. Vedoucí práce Mgr. Pavel Krejčí, Ph.D. Ústav slavistiky FF MU Brno. 319 JOVANOVIĆ, Miodrag: Srpski jezik: juče, danas, sjutra. Golija. č. 4, s. 33. 320 KORDIĆ, Sježana: ЦPHOГOPCKA CTAHДAPДHA BAPIJAHTA ПОЛИЦЕНТРИЧНОГ СТАНДАРДНОГ ЈЕЗИКА http://bib.irb.hr/datoteka/430408.CRNOGORSKA_STANDARDNA_VARIJANTA.PDF 18. 5. 2015 321 STOJANOVIĆ, Jelica: Srpski jezik između istine i obmane. Beograd 2006, s. 55 322 KOVAČEVIĆ, Miloš: Srpski jezik i njegove varijante. http://kovceg.tripod.com/mk_srpski_i_varijante.htm 20. 5. 2015 323 JOVANOVIĆ, Miodrag: Srpski jezik, s. 33. 324 КОВАЧЕВИЋ, Милош, ШЋЕПАНОВИЋ, Михаило: Српски језик у вртологу политике. Nikšić 2011, s. 9. 325 JOVANOVIĆ, Miodrag: Srpski jezik, s. 33. 326 Milorad Popović (*1957) je černohorský básník a spisovatel, který se aktivně zabývá otázkou černohorské identity.
73
několik děl, které se zabývají výhradně otázkami černohorské identity (1997, Mali narod i nacionalizam; 1999, Crnogorsko pitanje; 2010, Podijeljena nacija atd.). Tento spisovatel patří do pročernohorsky orientovaného proudu, jeho texty se však nevyjadřují vášnivým nacionalismem, jsou psány spíše v umírněně pročernohorském tónu hledání vlastní národní identity: „Jsi Černohorec? Existují Černohorci? Jsou Černohorci nacionálně Srbové? Tyto otázky mě na počátku dokázaly lehce rozlítit, jelikož jsem si vždy myslel, že jsem Černohorec, stejně tak jako je někdo Řek či Žid, a že není potřeba nic vysvětlovat.“327 Před několika lety by se o těchto otázkách rozhořela vášnivá debata. V současné době je většina populace již odtažitá. Dlouhé spory, které se uvnitř této společnosti vedly, rozdělily Černohorce do několika táborů. Klasický příklad: na otázku „Jste Srb či Černohorec?“ jeden odpoví, že se cítí jako Černohorec, který mluví černohorským jazykem, druhý jako Černohorec, který neuznává černohorský jazyk, jelikož po celý život byl tento jazyk nazýván srbským. Třetí jako Srb, čtvrtý jako Srb s černohorským občanstvím. V průběhu 90. let intenzivně zveřejňují své práce akademici Radoslav Rotković a Vojislav Nikćević. Jejich díla, někteří ze současných černohorských vědců, považují za základní stavební kameny moderní montenegristiky. Z druhé strany srbští lingvisté (Jelica Stojanovićová328, Branislav Ostojić, Miodrag Jovanović, Radmilo Marojević329), ale také skupina profesorů ze studijního programu Černohorský jazyk a jihoslovanské literatury na FF v Nikšići (Rajka Glušicová330, Zorica Radulovićová331) jsou velmi kritičtí k jejich tvorbě a tezím o černohorském jazyce. Negativně se staví k myšlence autochtonního černohorského jazyka, kterou zastával především Vojislav Nikćević a jeho řešení některých jazykových otázek považují za „archaické“. V. Nikćević zastával názor, že je černohorština zcela autochtonní jazyk, odlišný od srbštiny a chorvatštiny, a že se utvořil v Polabí ještě před příchodem slovanských kmenů na Balkán. To také napsal Sreten Zeković332 ve své knize Věda o identitě Černohorců VII. [Nauk(a) o samobitnosti Crnogoraca VII]. „Černohorský jazyk je etnicky a lingvisticky samostatný jazyk tisíce let starého státotvorného černohorského národa. Zděděný po předcích Černohorců, již přišli ze své pravlasti Pobaltí a Pomoří.“333 Počátek 90. let a rozpad Jugoslávie přinesly značné proměny a otevírání nových institucí. Je předseda Černohorského družstva nezávislých spisovatelů a ředitel Otevřeného kulturního střediska v Cetinji. O jeho poetice více viz JERGOVIĆ, Miljenko: Milorad Popović: Poetika poraza. http://www.jergovic.com/subotnja-matineja/milorad-popovic-poetika-poraza/ 13. 4. 2015 327 POPOVIĆ, Milorad: Podijeljena nacija – Identitet, džava, vlast. Podgorica 2010, s. 7. 328 Jelica Stojanovićová (*1966) je lingvistka, profesorka na Filozofické fakultě v Nikšići na Katedře srbského jazyka a jihoslovanských literatur. 329 Radmilo Marojević (*1949) je profesor ruského jazyka na bělehradské, nikšićské a banjalucké univerzitě. 330 Rajka Glušicová (*1961) je lingvistka, profesorka na Filozofické fakultě v Nikšići na Katedře černohorského jazyka a jihoslovanských literatur. 331 Zorica Radulovićová je lingvistka, profesorka na Filozofické fakultě v Nikšići na Katedře černohorského jazyka a jihoslovanských literatur. 332 Sreten Zeković (*1943) je černohorský historik, spisovatel a publicista. 333 ZEKOVIĆ, Sreten: Nauk(a) o samobitnosti Crnogoraca VII. Cetinje 2004, s. 45.
74
Ke starým intelektuálům se připojila mladší generace, která byla soustředěna okolo časopisu Ars 334 (Milorad Popović, Balša Brković335, umělecký sochař a spisovatel Sreten Vujović, Andrej Nikolaidis336, Pavle Goranović337 atd.). Tato mladší generace si i přes kolektivní psychózu, strach z války a izolace zachovala kontakt s progresivním proudem chorvatských, srbských a bosenských spisovatelů. Tímto způsobem se zasloužila o udržování vztahů s bývalými republikami Jugoslávie. Většina intelektuálů bojovala proti válce a jednoznačně žádala o uznání samostatnosti černohorské kultury, jazyka a historie. Můžeme říci, že na těchto myšlenkách valorizace černohorské literatury a umění jsou založeny mnohé vědecké studie historie a jazyka. Na myšlence boje za jednu společnost a za černohorskou státní samostatnost byly založeny nové instituce: Dukljanská akademie věd a umění (DANU), P.E.N. centrum (P.E.N. centar)338, Matice černohorská (Matica crnogorska), Černohorský svaz nezávislých spisovatelů (Crnogorsko društvo nezavisnih književnika), Institut černohorského jazyka a literatury (ICJK, Institut za crnogorski jezik i knjizevnost)339 a Katedra černohorského jazyka a jihoslovanských literatur. 3.3.3
Lingvistické proudy v Černé Hoře
V Černé Hoře je lingvistická otázka černohorského jazyka opravdu komplikovaná. Černohorští lingvisté se dělí do tří táborů. První tábor je čistě prosrbský a zastupují ho především profesoři z Filozofické fakulty v Nikšići, kteří pracují na studijním programu Srbský jazyk a jihoslovanské literatury. Tento proud v čele s Jelicou Stojanovićovou je striktně prosrbský a odmítá uznat existenci černohorského jazyka, který označuje pouze za jazyk politický. „Výbor za standardizaci ,černohorského jazyka‘ sestavila vláda Černé Hory, což znamená, že celý projekt zůstal mimo vědecké a odborné instituce. V tomto výboru téměř žádní lingvisté nebyli, kromě těch 334
Literárně-kulturní časopis Ars byl poprvé vydán roku 1986 v Cetinji. Prvním šéfredaktorem byl Mladen Lompar (*1944, černohorský spisovatel). Časopis nezískal náklonnost a tak jeho tisk přerušen obnoven je až roku 1999. 335 Balša Brković (*1966) je v současné době nejznámější černohorský spisovatel, novinář a divadelní kritik. Jeho díla byla přeložena do mnoha světových jazyků. Bestsellerem byla kniha Soukromá galerie (2002, Privatna galerija) za kterou získal literární cenu Miroslavjevo jevanđelje. 336 Andrej Nikolaidis (*1974) patří společně s Balšou Brkovićem k nejvýznamnějším současným černohorským spisovatelů. 337 Pavle Goranović (*1973) je černohorský spisovatel a novinář. 338 Černohorské P.E.N. centrum (Crnogorski PEN centar) – založeno roku 1990 spisovateli, kteří vystoupili ze Sdružení spisovatelů Černé Hory (Udruženja književnika Crne Gore) za pomoci chorvatských spisovatelů a Chorvatského P.E.N. centra. V roce 1994 PEN centrum vydává Deklaraci černohorského P.E.N. centra o ústavní pozici černohorského jazyka v časopise Doclea (Deklaracija crnogorskog P.E.N. centra o ustavnom polozaju crnogorskog jezika). 339 Ústav černohorského jazyka a literatury (ICJK, Institut za crnogorski jezik i književnost) byl založen 29. července 2010 se sídlem v Podgorici. Hlavní činností Ústavu je standardizace černohorštiny. Ředitelem Ústavu je Adnan Ćirgić, který se podílel na vytvoření Pravopisu černohorského jazyka, společně s ostatními členy pokračují v tradici Vojislava Nikćeviće a Radoslava Rotkoviće. Ústav je označován za silně pročernohorský a vede otevřenou válku s Katedrou černohorského jazyka a jihoslovanských literatur (Filozofická fakulta Nikšić). Od školního roku 2014/2015 je otevřena nová fakulta ‒ Černohorský jazyk a literatura se sídlem v Cetinji.
75
politicky angažovaných,. […] ,Černohorský jazyk‘ je projektem politikaření, který neopustil politickou sféru“.340 Střední lingvistický proud podporuje samostatnost a zrod černohorského jazyka, neztotožňuje se však s novým pravopisem a uvedením dvou nových fonémů a je představujících grafémů ś, ź (cyr. С́, З́); přiklání se spíše k nejotované verzi jazyka. Tento proud zastupuje převážně Rajka Glušicová. Společně s Tatjanou Bečanovićovou341 bojují proti jakémukoli nacionalismu, i když jsou z něj samy obviňovány. Obě se zasloužily o otevření Katedry černohorštiny (2008), která každoročně organizuje jednu z největších kulturně-historických událostí v Černé Hoře zasvěcenou Petru II. Petrovići Njegošovi ‒ Njegoševi dani. Třetí lingvistický proud je silně pročernohorský, v jeho čele stojí Adnan Ćirgić a členové Institutu za černohorský jazyk a literaturu (ICJK, Institut za crnogorski jezik i književnost). Adnan Ćirgić společně s chorvatskými lingvisty Ivem Pranjkovićem a Josipem Silićem vytvořili Gramatiku černohorského jazyka (2010, Gramatika crnogorskog jezika). V dnešní době je Adnan Ćirgić děkanem Fakulty černohorského jazyka a literatury, která byla otevřena ve školním roce 2014/2015. Otevření proběhlo za podpory vlády Černé Hory. Adnan Ćirgić jako jeden důvodů, proč byla otevřena nová fakulta, uvedl, že se na Filozofické fakultě v Nikšići nevyučuje černohorština, ale nějaký mix jazyků, kde je „černohorština považována za dialekt srbského jazyka.“342 V rozhovoru pro týdeník Večernje novosti napadá hlavně Rajku Glušicovou (kterou dokonce v jednom článku „akademicky“ označil za čarodějnici) a Tatjanu Bečanovićovou (která mluví ekavicí). Podobné postoje zastává i Novak Kilibarda, který v rozhovoru pro deník Pobjeda uvedl: „Na studijním programu, na kterém se vyučuje černohorský jazyk, se nepoužívá černohorský pravopis. Pracují s pravopisem z roku 1993 a z roku 1960.“343 Což podle něho vede k propagování srbštiny a označuje tak R. Glušicovou za prosrbskou. Z vlastní zkušenosti mohu potvrdit, že se na Katedře černohorštiny nový pravopis sepsaný A. Ćirgićem a kol. opravdu nepoužívá, akademičtí pracovníci z této katedry se proti němu vyhraňují a jsou v přímém sporu s autory. K tomu se také v deníku Pobjeda (Vítězství) vyjádřil Milorad Nikčević: „Oficiální černohorská jazyková norma legitimovala jotované a nejotované dublety, aby se vyhovělo všem černohorským obyvatelům. Tuto normu paní z Katedry představují jako 340
http://www.glas-javnosti.rs/clanak/kultura/glas-javnosti-08-09-2008/crnogorski-jezik-ne-postoji 14. 4. 2015 Tatjana Bečanovićová (*1969) je profesorka na Filozofické fakultě v Nikšići na Katedře černohorského jazyka a jihoslovanských literatur. 342 KADIĆ,V.: Crna Gora. Srpski jezik oživljava kao Feniks. Večernje novosti. http://www.novosti.rs/vesti/naslovna/drustvo/aktuelno.290.html:482240-Crna-Gora-Srpski-jezik-ozivljava-kao-Feniks 20. 9. 2014 343 KILIBARDA, Novak: Velikosrpska ofanziva ne prestaje. Pobjeda. http://cetinjaninmozaik.blogspot.cz/2011/02/novak-kilibarda-velikosrpska-ofanziva.html 20. 6. 2014 341
76
archaickou, nevědeckou a nedemokratickou. Proč? Protože legitimovala i autentické černohorské tvary (śever, neđela, lećeti) vedle dosavadních nejotovaných (sjever, nedjela, letjeti) a uvedené první tvary se neztotožňují s jejich popíráním vědy o černohorském jazyce.“344 Každý z jmenovaných lingvistických proudů má svou podporu také v denním tisku. Nejstarší z nich je deník Pobjeda (1994, Vítězství), který podporuje ideologii a program Adnana Ćirgiće. Deník Vijesti (1997, Zprávy), jenž podporoval nezávislost a osamostatnění Černé Hory a který taktéž podporuje Katedru černohorštiny v Nikšići a tedy Rajku Glušicovou a Tatjanu Bećanovićovou, za kterými mimo jiné stojí také novinář, spisovatel a fejetonista tohoto týdeníku Balša Brković. Prosrbsky orientovaným je deník Dan (Den), který se před referendem o samostatnosti Černé Hory zasadil o silnou kampaň proti Đukanovićovi a tedy proti samostatnosti této země.345 Tento deník podporuje názory Katedry srbského jazyka a jihoslovanských literatur. 3.3.4
Problémy spjaté s kodifikací černohorštiny
Právě s kodifikací dvou nových fonémů – ś a ź jsou spjaty největší spor a problémy se kterými se černohorština potýkala, potýká a potýkat bude i nadále. Podle vlastní zkušenosti, kterou jsem získala na studijním pobytu v Černé Hoře, a dotazníkových šetření z let 2012 a 2015, je sice pravda, že určitá část obyvatel aktivně v běžném hovoru používá ś (např.: srbsky: sedi; chorvatsky: sjedi; černohorsky: sjedi/śedi; česky: sedni). Ve formální komunikaci se ś však používá sporadicky. Konsonant ź nepoužívá ve formální ani v neformální komunikaci téměř nikdo. Je to dáno také tím, že není velké množství lexémů, jež by daný foném obsahovalo. Nejčastěji používanými lexémy, již konsonant ź obsahují, jsou například koźi a źenica atd. Do nového pravopisu bylo zavedeno i používání sekundární jotace, a tak si Černohorec může vybrat mezi dvěma variantami, např. djevojka či đevojka, Djed Mraz či Đed Mraz. Tím se však učitelé na základních školách setkávají s problémem, který žák v tak raném věku těžko chápe. Nejčastěji míchá používání jotových tvarů, a tak dochází ke kombinaci, např. Śedela sam na klupi i čekala Djeda Mraza (gram. správně: Śedela sam na klupi i čekala Đeda Mraza nebo Sjedela sam na klupi i čekala Djeda Mraza; česky: Seděla jsem na lavičce a čekala na Ježíška).
344
NIKČEVIĆ, Milorad: Klevetanje i primitivizam. Pobjeda. 5. březen 2011, s. 11‒12. Kampaň byla založena na obvinění Đukanoviće z korupce a jeho spolupráce s organizovaným zločinem (pozn. K. CH.). 345
77
3.3.5
Černohorský jazykový problém v širším společenském kontextu
Černá Hora není jedinou zemí bývalé Jugoslávie, ve které byly v poslední době „násilně“ uvedeny jazykové změny. Jedním z příkladů muže být i jazykový purismus v 90. letech v Chorvatsku, který se chtěl odlišil od jazyka srbského. Nebo takéjazyk bosenský, který: „Odlišnosti hledá především v lexikální rovině, kde se od srbštiny i chorvatštiny snaží odlišit vyšší frekvencí výrazů tureckého, arabského nebo perského původu, které jsou do bosenského jazyka často uměle včleňovány.“346 Ani Černá Hora se takovému „purismu“ nevyhnula. Přijímání kroatismů a zavedení dvou nových fonémů do nového standardu černohorštiny jsou toho důkazem. Jazyková situace je v Černé Hoře pro tuto chvíli těžko řešitelná. Oba černohorské lingvistické tábory (viz podkapitola Vývoj a kodifikace černohorského jazyka) nechtějí a vzhledem ke svým odlišným ideologiím ani nemohou najít společnou možnou cestu. Ilustruje to i situace v akademické obci: po novém otevřením Fakulty černohorštiny v Cetinji se akademické pracovnice na Katedře černohorštiny v Nikšići obávají nejhoršího – tedy toho, že jejich katedra bude v následujících letech zrušena. Nová cetinjská fakulta je podporována vládou, což jejich obavy ještě umocňuje. Tatjana Bečanovićová několikrát v médiích zmínila, že se na fakultě v Cetinji budou rozdávat „falešné“, „neakademické“ diplomy. Jazyková otázka v současné době tvoří temný mrak nad Černou Horou, ze kterého může každou chvíli přijít bouřka. Možná ale hrozivě jen vypadá a nakonec klidně odpluje do ztracena. Zatím tento jev pozoruji a čekám na další reakce, které přijdou v průběhu budoucích let. Na tuto situaci nejvíce doplácí žáci na základních školách, na které neustále utočí mediální spory ohledně kodifikace černohorštiny a silná pročernohorská kampaň v čele s Adnanem Ćirgićem. Díky ní se některé děti dokonce domnívají, že je Ćirgić autorem cyrilice. Jazykový problém nastává i ve výuce „mateřského“ jazyka. V kterékoli základní škole se na dveřích učeben určených k výuce jazyka píše: učebna černohorského, srbského, bosenského a chorvatského jazyka. Učitel tedy musí v průběhu jedné vyučovací hodiny vedle běžné látky vysvětlit žákům i rozdíly mezi jednotlivými jazyky. Tento problém vytvářejí převážně rodiče, kteří určují podmínky výuky. Někteří z nich chtějí, aby učitel zakládal výuku na gramatice srbského jazyka, někteří preferují jako základ gramatiku jazyka černohorského.347 Problémem, s nímž se současná Černá Hora od své samostatnosti potýká, je nejen identita jazyková, ale i identita černohorského národa či jedince. Po referendu nastal problém, se kterým černohorská společnost bojuje dodnes, a to rozdělení na striktně prosrbsky orientované občany a striktně pročernohorské zastánce. Tato témata jsou v některých kruzích stále choulostivá a do značné míry i nepříjemná. (Viz kapitoly Černohorská národní identita a Dotazníkové šetření.) 346
KREJČÍ, Pavel: BOSENŠTINA A ČERNOHORŠTINA (stručný přehled). https://is.muni.cz/auth/el/1421/podzim2014/BKB323/um/Bosenstina_a_cernohorstina__pracovni_text_pro_studenty_BKB323.pdf 19. 6. 2015 347 Interview s Gordanou Cerovićovou, pedagog na základní škole Olga Golovićová. Nikšić 10. 3. 2014.
78
3.3.6
Černohorský jazyk jako sociolingvistický problém
Jazyk je možné nahlížet a zkoumat jako idiom, pomocí kterého jeden národ formuje svoji vlastní identitu. Na tom je založen vztah mezi jazykem a identitou.348 „Snaha o to, aby národní a kulturní identita byla přijata pomocí jazykové identity, nebo i obráceně, pochází z některých obecných vlastností člověka jako bytosti, která žije ve společnosti a je nositelem jazyka.“349 Spisovný jazyk se z funkčního hlediska vyznačuje mnohými sférami užití. Je jazykem vědy, publicistiky, kultury, umění, literatury. Všeobecně je známo, že vymezujícím znakem národů je spolu s ekonomickým, územním, etnickým znakem také atribut jazyka.350 Je tedy příznačné, že se po rozpadu Jugoslávie a vytvoření „nového“ černohorského státu kodifikoval i černohorský jazyk jako část obrazu moderní národní černohorské identity. O jazykové identitě národů bývalé Jugoslávie psalo a píše mnoho tamějších lingvistů, kteří se snaží vysvětlit jazykovou situaci, která nastala po rozpadu Jugoslávie, například Snježana Kordićová,351 Ranko Bugarski352 chorvatský lingvista Radoslav Katičić a mnoho dalších. Sociolingvistů zabývající se touto problematikou na prostoru bývalé Jugoslávie je opravdu mnoho. Uvedu zde tedy pouze názory těch, které považuji za nenacionalistické či ty, které o kodifikaci černohorštiny přímo pojednávají. Jedním z odborníků v oblasti sociolingvistiky, již se specializují na současnou jazykovou situaci v bývalé Jugoslávii, je Chorvatka Snježana Kordićová. Tato lingvistka je známá o objektivitu usilujícím a nenacionalistickým názorem na danou problematiku. Její názor na nově ustanovené jazyky po rozpadu Jugoslávie je takový, že se černohorština, bosenština, chorvatština a srbština vytvořily z jednoho polycentrického jazyka – srbochorvatštiny. Jednotlivé rozdíly mezi těmito jazyky jsou pak plodem jazykového purismu. Čtyři nové jazyky se podle ní od sebe nerozlišují a jedná se o stále jeden stejný jazyk. Podle výkladu Snježany Kordićové bychom mohli srbochorvatštinu označit za jazyk, který utvářel jádro etnické konsolidace v bývalé Jugoslávii. „Chorvaté, Srbové, Bosňáci a Černohorci mají jednotný standardní jazyk (štokavský) – nikoliv dialekty, jelikož kajkavština není dialekt Srbů, Bosňáků a Černohorců. Rozdíly mezi standardním jazykem v Chorvatsku, Srbsku, Bosně a Hercegovině a Černé Hoře jsou menší než mezi dialekty uvnitř Chorvatska.“353 Dalším sociolingvistou, jenž se aktivně zabýval otázkou nově „vzniklých“ jazyků na prostoru bývalé Jugoslávie je Ranko Bugarski. Jeho názor koreluje s názorem Snježany 348
BUGARSKI, Ranko: Jezik u društvu. Beograd 1986, s. 28. Tamtéž, s. 16. 350 ŠVEJCER, A.D; NIKOLJSKIJ L.B: Úvod do sociolingvistiky. Praha 1983, s. 54. 351 Snježana Kordićová (*1964) je chorvatská lingvistka a kroatistka. Proslavila se svou knihou Jazyk a nacionalismus 2010, Jezik i nacionalizam). 352 Ranko Bugarski (*1933) je srbský lingvista a profesor bělehradské univerzity. 353 KORDIĆ, Snježana: Jezik i nacionalizam. Zagreb 2010, s. 76. 349
79
Kordićové „Srbochorvatština je jeden jazyk ‒ geneticky i strukturně ‒ a určitá část mluvčích jej také tak vnímá. Druhá část mluvčích jej však psychologicky vnímá jako dva či tři jazyky (dnes již dokonce čtyři) s jistými etnickými, náboženskými, kulturními a abecedními korelacemi a nazývá jej jazykem srbským, chorvatským a teď i bosenským.“354 Na základě studií těchto lingvistů tedy můžeme říci, že se typologicky i geneticky jedná o jeden jazyk, který má určité odlišnosti. Černohorská lingvistka Rajka Glušicová zastává názor, že při vzniku nových států, které se zrodily po rozpadu Jugoslávie, má každý národ právo pojmenovat jazyk, kterým hovoří. Ve svém článku Jazyková politika v Černé Hoře dále podotýká: „Kdybychom měli štěstí a jazyk, který se nazýval jazykem srbochorvatským, by byl pojmenován nějakým nadnárodním termínem, který by pokryl všechny mluvčí na jihoslovanském prostoru. Takový název by pravděpodobně přežil rozpad Jugoslávie, jelikož by jej všechny národy za 140 let používání přijaly jako část své národní identity. Proto by jim nevadilo, že se o něj dělí s jinými národy.“355 V otázce kodifikace a názoru na svébytnost černohorského jazyka musím také zmínit stanovisko černohorského lingvisty Adnana Ćirgiće, který tvrdí, že se černohorština utvořila nezávisle na ostatních jihoslovanských jazycích, a že se jeho existence datuje mnohem dříve, nežli do roku, v němž proběhla kodifikace černohorštiny. 356
354 355 356
BUGARSKI, Ranko: Jezici. Beograd 2005, s. 13. GLUŠICA, Rajka: Jezička politika u Crnoj Gori. Riječ 1, 2009, č. 1, s. 9. ĆIRGIĆ, Adnan: Crnogorski jezik u prošlosti i sadašnjosti. Podgorica 2011.
80
4 DOTAZNÍKOVÉ ŠETŘENÍ V roce 2012 a 2015 jsem v Černé Hoře provedla dvě dotazníková šetření s názvem Dotazník k černohorské národní identitě (Upitnik za crnogorski identitet). Dotazník z roku 2015 je přílohou č. 1 této práce.
4.1 Cíl dotazníkového šetření Cílem dotazníkového šetření v roce 2012 bylo získání dat, ze kterých bych zjistila, jaký má mladá generace pohled na současnou černohorskou národní identitu. Spíše nežli o poznání statusu quo šlo o zjištění „nového“ nadcházejícího pohledu a identifikaci aktuálních trendů moderního černohorského jazyka a národní identity. Proto jsem téměř identické dotazníkové šetření zopakovala v roce 2015. Cílem obou dotazníků bylo tedy zjistit jednotlivé názory na danou problematiku a porovnat data z let 2012 a 2015.
4.2 Příprava dotazníku Příprava dotazníku probíhala takto: Nejdříve vznikl úvod dotazníku, ve kterém se nachází oslovení dotazovaného, vysvětlení účelu tohoto terénního průzkumu a instrukce, jakým způsobem má respondent dotazník vyplnit. Před vytvořením jádra dotazníku byly vytyčeny cíle, kterých mělo být dotazníkovým šetřením docíleno. Pak byly zformulovány otázky tak, aby bylo možno ze sběru dat získat požadované informace. Tato část byla při sestavování dotazníku nejtěžší a s odstupem času je evidentní, že některé mé formulace otázek nejsou zcela přesné. Tato chyba byla z velké části odstraněna po provedení prvního předvýzkumu, jenž na nepřesnosti zhotoveného dotazníku poukázal. Celkově byl předvýzkum proveden čtyřikrát, aby byla ověřena naprostá srozumitelnost a správná formulace otázek. Dotazník, který je výsledkem tohoto snažení, se skládá z dvaceti a jedné polouzavřených a uzavřených otázek. Respondent měl tedy u některých otázek možnost volného vyjádření svého vlastního názoru. Kvůli přehlednosti a posloupnosti je dotazník strukturován do čtyř kategorií – politicky,
81
jazykové, sociálně a nábožensky zaměřených otázek. Závěr dotazníku tvoří dalších osm podotázek týkajících se pasportizacích údajů, které mají přiblížit osobnost anonymního respondenta. Otázky se týkaly pohlaví, věku, místa narození a pobytu respondenta jeho vzdělání, národnosti a konfese a podle těchto kategorií byli respondenti zařazeni do jednotlivých skupin (například podle regionu ve kterém respondent žije atd).357
4.3 Způsob sběru dat a výběr cílové skupiny respondentů Respondenti byli vybráni ze skupiny vysokoškolských studentů. Dvěma podmínkami vyplnění dotazníku byla černohorská státní příslušnost a řádné studium. První dotazníkové šetření jsem provedla v roce 2012. První předvýzkum, provedený na dvaceti pěti vzorcích prokázal nesourodost otázek a špatný výběr cílové skupiny respondentů. Jeho výsledkem však byly také zkušenosti a nové nápady, jak dotazník lépe zformulovat. Původně zvolenou formu dotazování – oblastní náhodný výběr respondentů – nebylo v několika lokalitách možno provést, nebo jen velice obtížně. A to proto, že zvolené téma dotazníku – Černohorská národní identita – bylo v roce 2012 pro většinu obyvatel tématem, ke kterému se nechtěli či báli jakkoliv vyjadřovat, i když byl dotazník anonymní. Někteří dokonce po zjištění názvu dotazníku začali komunikovat hrubě a vulgárně. Výsledkem byl malý počet potencionální respondentů, kteří byli ochotni dotazník vyplnit. Z dvaceti pěti dotazníků vyplněných v předvýzkumu byla většina z měst, kde převažuje pročernohorsky orientované obyvatelstvo. Výsledná data byla tedy de facto jednostranně pročernohorská. Předvýzkum tak prokázal chybu výběrové metody respondentů, která vedla k nevěrohodnosti výsledků a k velké odchylce výsledných dat od výsledků, které byly prezentovány v závěrečné zprávě sčítaní obyvatel v roce 2011. Proto jsem zvolila jiný způsob výběru respondentů a zaměřila se na cílovou skupinu mladých lidí, studentů vysoké školy. Šetření tedy probíhalo v rámci jediné vrstvy obyvatelstva, kterou je možno považovat za budoucí „inteligenci“, a která možná zastávala a zastává jiné (politické, historické, jazykové) názory, nežli obyvatelstvo bez vysokoškolského vzdělání. To jsou společně s nízkým věkem respondentů hlavní důvody, proč výsledná data nelze považovat 357
Informace k samotnému vyhotovení dotazníku jsem čerpala převážně z následující literatury – MURPHY, Robert F.: Úvod do kulturní a sociální antropologie. Praha 2001; KREISLOVÁ, Gabriela: Dotazníkové šetření. Bakalářská diplomová práce 2008. Vedoucí práce: Ing. Kateřina Vokáčová. Katedra matematiky Západočeská univerzita v Plzni; http://antropologie.zcu.cz/media//studijni_materialy/prednasky_MTV1.pdf 10. 9. 2012
82
za obdobu údajů ze sčítání obyvatel nebo za reflexi názorů celého černohorského obyvatelstva. To ale ani nebylo cílem výzkumu, jehož cílová skupina musela být vzhledem k omezeným možnostem poměrně úzká. Při sběru dat v nově určené cílové skupině jsem již nepozorovala žádnou nervozitu respondentů způsobenou mojí přítomností, ba naopak. Díky svým znalostem místního jazyka a kultury jsem s nimi navázala bližší vztah a tak jsem získala sto třicet zcela vyplněných, statisticky dobře použitelných dotazníků, které jsem následně využila k analýze. Celkový počet dotazovaných byl sto padesát, kvůli neúplnému vyplnění dotazníků jsem ale některé k výslednému zpracování dat nezařadila. V roce 2015 jsem dotazníkové šetření zopakovala, a to formou elektronického dotazníku. I tento sběr dat byl velice úspěšný. V průběhu tří dnů elektronický dotazník vyplnilo jedno sto občanů. Znění dotazníku z roku 2015 bylo téměř shodné s dotazníkem z roku 2012 – až na dvě nové otázky, které jsem do dotazníku doplnila (Moje regionální identita je?, Podporujete Fakultu černohorského jazyka a literatury v Cetinji?). Cílem opětovného výzkumu bylo získání dat a jejich následné srovnání.
4.4 Řešení dotazníku Jak jsem již zmínila, v roce 2012 jsem prováděla dotazníkové šetření písemnou formou. Výhodou tohoto dotazníku byla přímá komunikace s respondentem. V roce 2015 jsem prováděla dotazníkové šetření pomocí internetu a proto jsem se obávala nízké návratnosti vyplněných dotazníků. Výhodou elektronického dotazníku však byla možnost dotazník vyplnit kdykoliv. Dotazník se automaticky sám ukládal a respondent měl možnost se k němu několikrát vrátit dokud jej neodeslal.
4.5 Struktura dotazníku Dotazník je rozdělen na čtyři hlavní bloky. První část tvoří čtyři trichotické a tři vícehodnotové otázky. Jsou charakteru politického nebo se dotazují na národní identitu respondenta a jeho příbuzných. Druhá část je tvořena osmi vícehodnotovými otázkami sociolingvistického charakteru. Ve třetí části dotazníku jsou tři vícehodnotové otázky zaměřené na národní identitu respondenta. Čtvrtý blok tvoří konfesní otázky. Dotazník je přehledný a postupně přechází z jednoho bloku na druhý. Respondenti mohli při vyplňování dotazníku označit pouze jednu 83
odpověď. Pokud nesouhlasili ani s jednou z uvedených variant, měli u některých otázek možnost vyjádření svého vlastního názoru. Respondenty jsem rozdělila do tří regionů358 dle jejich místa pobytu, a to na obyvatele regionu severního, centrálního a jižního. Ze severního regionu byli respondenti z měst Pljevlje, Kolašinu, Žabljaku a Berane. Respondenti z centrálního regionu pocházeli z měst Nikšić, Danilovgrad, Podgorica, Cetinje a Zeta. Respondenti z jižního regionu v roce 2012 pocházeli z měst Bar, Tivat, Kotor a Herceg Novi a v roce 2015 z měst Bar, Budva, Kotor a Tivat.
4.6 Příprava a analýza získaných dat Po sběru dat bylo nutno získané informace utřídit a uspořádat do podoby umožňující vytvoření tabulek. Vyhodnocení dat z dotazníku bylo provedeno pomocí tabulkového procesoru LibreOffice Calc. S jeho pomocí byla získaná data uspořádána do tabulek, umožňujících snadné srovnání a pro lepší přehlednost byla zobrazena v grafech. Takto organizovaná data umožnila analýzy, které vedly k zajímavým poznatkům a závěrům umožňujícím realizaci vytyčených cílů této práce: tedy popis pohledů mladé inteligence na moderní černohorskou národní identitu. Zatímco v textu jsou procenta zaokrouhlena obvykle na dvě desetinná místa, v grafech jsou z důvodu lepší čitelnosti a větší přehlednosti zaokrouhlena na celá čísla. Věkový průměr respondentů byl v roce 2012 22,8 let, kdežto v roce 2015 25,1 let. Co se týče pohlaví respondentů, byla v roce 2012 anketa procentuálně téměř genderově vyvážená: 51,6 % respondentů bylo mužského pohlaví a 48,4 % byly ženy. Genderová vyváženost respondentů byla dána tím, že jsem dotazníkové šetření prováděla osobně. Oproti tomu v roce 2015 bylo 63,5 % respondentů pohlaví ženského a 36,5 % mužského. Toto druhé dotazníkové šetření bylo provedeno pomocí internetu.
358
Jednotlivé části Černé Hory, o kterých jsem více psala v kapitole Historie Černé Hory, měly v průběhu staletí nejednotný vývoj. Na každou oblast působily jiné politické vlivy, tím bychom mohli dnešní Černou Horu rozdělit do tří regionů, které se vyvíjely odlišně. Tyto regiony lze rozdělit podle geografického hlediska na severní, centrální a jižní. Severní region se rozvíjel v koordinaci se Srbskem a má tak větším etnickém sepětí s národní identitou srbskou, jelikož zde neměla centrální cetinjská vláda silnou pravomoc. Některé severní části se k Černé Hoře připojily až po první balkánské válce. V tomto regionu, není tedy tak silná černohorská tradice a černohorská sounáležitost. V centrálním regionu je „černohorství“ v nejsilnější a nejstabilnější formě. Tato oblast zvaná Stará Černá Hora, byla pod centrální cetinjskou vládou, je zde tedy největší zastoupení černohorského etnika. Jižní region je zastoupen velkou albánskou národnostní menšinou, která se identifikuje jako etnikum černohorské a malá etnická skupina, kolem měst Herceg Novi a Tivat, jež se vyznačují jako Srbové. Tento region je tedy, také etnicky více spjat s černohorskou národní identitou. Nejvíce konfrontovanou částí je tedy oblast severní.
84
Vnímání národní identity respondentů v letech 2012 a 2015 bylo následující:
Cítím se jako: 80.00% 70.00%
71% 72%
60.00% 50.00% 2012 2015
40.00% 30.00%
23%
20.00%
19%
10.00%
4%
9% 1%
0% 0%
0.00% Černohorec/ka
Srb/ka
Jugoslávec/ka
Albánec/ka
3% Jinak
Graf č. 3: Cítím se jako:
Jak v roce 2012, tak i v roce 2015 se téměř stejné procento respondentů, a to více než sedmdesátiprocentní většina, přihlásilo k národní identitě černohorské. Při srovnání jiných dat z obou dotazníkových šetření lze ale pozorovat výrazné odlišnosti. 4.6.1
Blok politických otázek
Úvodní otázky dotazníku tvořil blok otázek politických. I když se některé otázky mladé generace již časově netýkaly, do úsudku respondentů se politické myšlení starší generace promítlo (především v otázkách „jugonostalgie“ atd.). Některé politické otázky byly svým charakterem dosti podobné, odpovědi na ně se však liší. Při porovnání výsledků dotazníkového šetření z let 2012 a 2015 lze z odpovědí na první otázku Je podle vašeho názoru dobré, že se stala Černá Hora samostatnou zemí? vyčíst změnu názorů respondentů na samostatnost Černé Hory. O celých 11,9 % vzrostla skupina zastávající názor, že je dobře, že se Černá Hora stala samostatnou zemí. Pro nárůst pozitivního přijetí samostatnosti Černé Hory mladou černohorskou inteligencí lze při kritickém pohledu stanovit několik možných důvodů: Jak napovídají některé z odpovědí na dotazník, jedním z nich by mohlo být např. zlepšení ekonomické situace a překonání ekonomické krize, která v roce 2012 v Černé Hoře vrcholila. Dalším – a zřejmě významnějším faktorem – mohla být jistá konsolidace černohorské národní identity a s ní související pozitivní povědomí občanů o černohorské státnosti, které postupně posilovalo během devíti let od osamostatnění Černé Hory.
85
Etnickou příslušnost občanů Černé Hory v jednotlivých regionech můžeme vidět na následující mapě.
Mapa č.1: Etnická mapa Černé Hory ze sčítání obyvatel z roku 2011359
Mapa názorně zobrazuje etnickou situaci v Černé Hoře podle výsledků sčítání obyvatel z roku 2011. Červenou barvou jsou znázorněná místa s převahou obyvatelstva, jež se samo označilo za Černohorce. Modrá barva označuje převahu srbského etnika, khaki barva patří etniku albánskému, tmavější zelená Bosňákům, světlejší zelená Muslimům. Na mapě je tedy vidět, že centrální region je nejvíce zastoupen obyvateli, jež se cítí být Černohorci.
359
http://www.bosnjaci.net/foto/Crna_Gora_popis_2011_MontenegroEthnic2011_7.jpg 14. 4. 2015
86
Statistiku odpovědí na otázku Je podle vašeho názoru dobře, že se Černá Hora stala samostatnou zemí? jsem porovnala nejen mezi roky 2012 a 2015, ale také podle regionálního původu. Jak dokládají následující tři grafy, jednalo se o tři různé regiony – severní, centrální a jižní. Ve všech regionech můžeme sledovat v názoru na samostatnost Černé Hory pozitivní změny.
Je podle vašeho názoru dobře, že se Černá Hora stala samostatnou zemí? 80,00%
70,00%
70,00% 58,10%
60,00% 50,00% 40,00%
2012 2015
30,20%
30,00%
22,00%
20,00%
11,60%
10,00%
8,00%
0,00% Ano
Ne
Nevím
Graf č. 4: Je podle vašeho názoru dobře, že se Černá Hora stala samostatnou zemí?
Ačkoliv je severní region regionem, který se vyznačuje velkým procentem obyvatelstva, jež se pokládá za srbské, i zde počet respondentů, kteří pozitivně smýšlejí o samostatnosti Černé Hory, vzrostl. Platí přitom, že respondenti islámské víry a respondenti pravoslavné víry, již se označili jako Černohorci, z 80 % na tuto otázku odpověděli ano. Tito respondenti byli z měst Žabljak, Berane, Kolašin a Pljevlja. Respondenti pravoslavné víry, již se považují za Srby odpověděli ne. Tito respondenti byli převážně z města Pljevlja a Berane. Je podle vašeho názoru dobře, že se Černá Hora stala samostatnou zemí? severní region 90,00%
81,80%
80,00% 70,00%
63,60% 2012 2015
60,00% 50,00% 36,40%
40,00% 30,00% 20,00%
9,10%
10,00%
9,10% 0,00%
0,00% Ano
Ne
Nevím
Graf č. 5: Je podle vašeho názoru dobře, že se Černá Hora stala samostatnou zemí? (severní region)
87
Nárůst pročernohorského indexu, který lze z grafu vyčíst, v tomto regionu nelze považovat za směrodatný, jelikož struktura respondentů nebyla vyvážená. Respondenti, kteří se sami označili za Srby, se k samostatnosti Černé Hory vyjádřili z 80 % negativně. Lze se tedy právem domnívat, že kdyby bylo v severním regionu více respondentů, kteří se označili jako Srbové, výsledky by byly jiné. Data však prokazují, že obyvatelé v severní oblasti, kteří se identifikovali jako Srbové, obvykle nesouhlasí se samostatností Černé Hory a cítí sounáležitost se Srbskem. Jinými slovy lze konstatovat, že dotazníkové šetření potvrdilo, že část mladé generace vysokoškoláků v Černé Hoře, která se považuje za srbskou, pohlíží na samostatnost Černé Hory negativně. Výsledky v centrálním regionu nevykazují razantní změny, jelikož sebepojetí obyvatelstva v tomto regionu není tolik srbské jako v regionu severním. Data tedy ukazují, že se názor mezi mladými v centrálním regionu nezměnil a procentuálně zůstal téměř stejný. Vzhledem k tomu, že výsledná data obou dotazníkových šetření ukázala, že více než sedmdesát procent respondentů se zde hlásí k černohorské národní identitě, odpovědi na otázku ohledně samostatnosti Černé Hory z centrálního regionu nejsou příliš překvapující. Centrální region je nejvíce pročernohorskou oblastí a až na některé výjimky jsou města v tomto regionu z větší části obývána občany, již se hlásí k národní identitě černohorské. Toto vyplývá z obou dotazníkových šetření. Pozorován a do terénního deníku zaznamenán byl fakt, že negativně se vyjádřili pouze respondenti, kteří kriticky komentovali ekonomickou situaci v Černé Hoře.
Je podle vašeho názoru dobře, že se stala Černá Hora samostatnou zemí? centrální region 70,00% 61,60% 60,00%
56,00%
50,00%
2012 2015
40,00% 29,70% 30,00%
30,00% 20,00%
14,30% 8,40%
10,00% 0,00% Ano
Ne
Nevím
Graf č. 6: Je podle vašeho názoru dobře, že se Černá Hora stala samostatnou zemí? (centrální region)
Největší změny proběhly v jižním regionu, kde se v roce 2012 vyjádřilo k samostatnosti Černé Hory pozitivně pouze 56,5 %, kdežto v roce 2015 již celých 100 % respondentů. Jižní region 88
nebyl historicky ani kulturně tolik provázán se Srbskem jako například severní region, což může být i hlavním determinantem velkého zastoupení respondentů smýšlejících pozitivně ohledně samostatnosti Černé Hory.
Je podle vašeho názoru dobře, že se Černá Hora stala samostatnou zemí? Jižní region 120,00% 100,00%
100,00%
2012 2015
80,00% 60,00%
56,50%
40,00%
30,40%
20,00%
13,10% 0,00%
0,00% Ano
Ne
0,00% Nevím
Graf č. 7: Je podle vašeho názoru dobře, že se Černá Hora stala samostatnou zemí? (jižní region)
Negativní názor vyjádřili pouze respondenti z přímořského města Herceg Novi, kde je velká srbská menšina. Lze tedy usoudit, že kdyby v roce 2015 podobně jako v roce 2012 nějaký respondent pocházel z města Herceg Novi, výsledné zastoupení pozitivních odpovědí by nebylo 100 %.
89
Další otázka politického bloku byla zaměřena na jugonostalgii, ve které právě tato generace strávila nejranější dětství. Na otázku Jste jugonostalický/á? odpovědělo v roce 2012 40,60 % a v roce 2015 42 % pozitivně, i když průměrným rokem narození respondentů byl v obou případech rok 1989, což znamená, že se v Jugoslávii většina respondentů narodila, avšak si ji již nemohou pamatovat. Jejich názory byly zřejmě významně ovlivněny tím, že vyrůstali pod silným vlivem svých nejbližších.
Jste jugonostalgičtí? 45,00% 40,00%
40,60%
42,00%
39,80%
41,00%
35,00% 30,00% 2012 2015
25,00% 19,50%
20,00%
17,00%
15,00% 10,00% 5,00% 0,00% Ano
Ne
Nevím
Graf č. 8: Jste jugonostalgičtí?
90
Pozitivní představy o Jugoslávii ze vzpomínek příbuzných se projevily také v odpovědích na otázku Kdybyste měli šanci rozhodnout o budoucnosti SFRJ jak byste se rozhodli? V roce 2012 odpovědělo 51,90 % a v roce 2015 62,00 % respondentů, že by si přáli, aby se SFRJ nerozpadla.
Kdybyste měli šanci rozhodnout o budoucnosti SFRJ, jak byste se rozhodli? 70,00%
62,00%
60,00%
51,90%
50,00% 40,00% 30,00% 20,00%
2012 2015
31,00% 24,00% 17,10%
14,00%
10,00% 0,00% Přál/a bych si, aby se nerozpadla Přál/a bych si, aby se rozpadla
Nevím
Graf č. 9: Kdybyste měli šanci rozhodnout o budoucnosti SFRJ, jak byste se rozhodli?
Oproti tomu v případě otázky, která byla zaměřena na sjednocení Srbska a Černé Hory, které si již všichni respondenti pamatují, a o němž dokonce někteří z nich i měli šanci hlasovat, měli dotazovaní na sdílení jednoho státní celku se srbským národem jiný názor. Kdybyste měli znovu šanci rozhodnout o budoucnosti SCG, jak byste se rozhodli? 70,00% 58,00%
60,00% 50,00%
43,00%
41,40%
40,00% 30,00%
2012 2015
29,00%
20,00%
15,60%
13,00%
10,00% 0,00% Přál/a bych si, aby se SCG rozpadla Přál/a bych si, aby se nerozpadla
Nevím
Graf č. 10: Kdybyste měli znovu šanci rozhodnout o budoucnosti SCG, jak byste rozhodli?
91
Na otázku: Kdybyste měli znovu šanci rozhodnout o budoucnosti SCG jak byste se rozhodli? odpovědělo v roce 2012 41,40 % respondentů, že by si přáli, aby se SCG rozpadla, kdežto 43,0 % respondentů, by si údajně přálo, aby se SCG nerozpadla. V roce 2015 již 58,0 % dotazovaných odpovědělo, že by hlasovali pro rozpad SCG. Zaznamenaný nárůst respondentů, kteří by souhlasili s rozpadem SCG, je tedy 16,6 % což lze považovat za razantní změnu politického myšlení respondentů. Co mohlo vést k tak významné změně názoru respondentů? Mohl to být delší časový odstup od oddělení, díky kterému si respondenti „zvykli“ na samostatnost Černé Hory nebo opět již dříve jmenované ekonomické hledisko. Černá Hora není příliš ekonomicky stabilní zemí, ale jako samostatná země (bez Srbska) má dveře do Evropy více otevřené. To byla také jedna z hlavních propagačních myšlenek referenda v roce 2006 a tímto si proevropští politici zřejmě zajistili také přízeň mladé generace. Jistou výhodou samostatné Černé Hory je např. to, že se zavedením eura více ekonomicky propojila s Evropskou unií, a tak byl usnadněn obchodní styk se zeměmi eurozóny. Dalším důvodem, proč mladá generace projevila sounáležitost se samostatnou Černou Horou, může být fakt, že právě na mladou generaci se orientuje kampaň pročernohorsky a proevropsky orientované politické strany DPS (Demokratická strana socialistů), která podporuje mladé studenty po konci studia tím, že jim dává možnost roční placené praxe. Obecně panuje názor, že kdo nehlasuje pro tuto stranu, nemůže získat práci. Na otázku Jak se můžou dozvědět, pro jakou stranu kdo hlasoval? respondenti odpovídali: jsme v Černé Hoře, zde se ví všechno. Právě strach ze ztráty práce či naopak finanční motivace mohou být faktorem změny názoru. V Černé Hoře je tento názor velmi rozšířený, i v dotazníkovém šetření jeden respondent tuto situaci popsal slovy „okreće se kako vetar duva“ – kam vítr tam plášť. Ještě dalším faktorem mohou být neshody a antičernohorská a antisrbská propaganda, které se rozhořely krátce po osamostatnění Černé Hory. Ty vedly mnohé Černohorce k nechuti se k tématu vůbec vyjadřovat a k určité rezignaci s níž obyvatelé Černé Hory tuto situaci přijali. Také odpovědi na otázku Kdybyste měli znovu šanci rozhodnout o budoucnosti SCG jak byste se rozhodli? jsem při bližším zkoumání rozdělila do tří skupin podle regionů – severního, centrálního a jižního. Výsledná data jsou zcela v souladu s etnickou mapou (Mapa č.1). V roce 2012 uvedlo 57,10 % a v roce 2015 66,66 % respondentů, již pochází ze severního regionu, že kdyby měli znovu šanci rozhodnout o budoucnosti SCG, nechtěli by, aby se SCG rozpadla.
92
U respondentů severního regionu převládl názor, že je dobřé, že se stala Černá Hora samostatnou zemí. Kdyby ale měli znovu hlasovat o rozdělení SCG, hlasovali by pro jednotu.
Kdybyste měli znovu šanci rozhodnout o budoucnosti SCG, jak byste rozhodli? severní region 67%
70,00% 60,00%
57%
50,00% 40,00%
33%
30,00% 20,00%
2012 2015 29%
14%
10,00% 0%
0,00% Hlasoval/a bych, aby se SCG rozpadla Hlasoval/a bych, aby se nerozpadla
Nevím
Graf č. 11: Kdybyste měli znovu šanci rozhodnout o budoucnosti SCG, jak byste rozhodli? (severní region)
V centrálním regionu v porovnání nejsou výsledky tak radikální, jako v regionu jižním, kde varianta rozpadu SCG získala v roce 2015 stoprocentní podporu. Kdybyste měli znovu šanci rozhodnout o budoucnosti SCG, jak byste rozhodli? centrální region 57%
60.00% 50.00% 40.00% 30.00%
44% 40% 2012 2015
27%
20.00%
16%
16%
10.00% 0.00% Hlasoval/a bych, aby se SCG rozpadla Hlasoval/a bych, aby se nerozpadla
Nevím
Graf č. 12: Kdybyste měli znovu šanci rozhodnout o budoucnosti SCG, jak byste rozhodli? (centrální region)
93
Kdybyste měli znovu šanci rozhodnout o budoucnosti SCG, jak byste rozhodli? jižní region 120.00% 100%
100.00% 80.00%
2012 2015
60.00% 40.00%
47%
40%
13%
20.00% 0.00%
0%
0%
Hlasoval/a bych, aby se SCG rozpadla Hlasoval/a bych, aby se nerozpadla
Nevím
Graf č. 13: Kdybyste měli znovu šanci rozhodnout o budoucnosti SCG, jak byste rozhodli? (jižní region)
Výsledky v centrálním a jižním regionu ukazují na velkou podporu samostatnosti Černé Hory. Můžeme z nich také vyvodit, že kdyby mohli znovu hlasovat o samostatnosti Černé Hory, hlasovali by pro odtržení Černé Hory od Srbska.
94
4.6.2
Blok otázek zaměřených na národní identitu
Další část tvoří skupina otázek, týkajících se národní identity. Ačkoliv jsou otázky ideově skoro totožné, pouze s drobnými významovými odlišnostmi, odpovědi na ně se poměrně významně liší. Na otázku Myslíte si, že jsou Srbové a Černohorci jeden a ten stejný národ? odpovědělo v roce 2015 ano o 18,4 % respondentů méně nežli v roce 2012. To lze interpretovat jako určité smíření se vznikem samostatné Černé Hory a svobodnější postoj k vlastní identitě.
Myslíte si, že jsou Srbové a Černohorci jeden a ten stejný národ? 70.00%
66%
60.00% 48%
50.00%
43% 2012 2015
40.00% 31% 30.00% 20.00% 9%
10.00%
3%
0.00% Ano
Ne
Nevím
Graf č. 14: Myslíte si, že jsou Srbové a Černohorci jedet a ten stejný národ?
95
Podpora odlišnosti černohorského etnika od etnika srbského jasně roste, jak můžeme vidět i v následujících odpovědích. V grafu Myslíte si, že jsou Černohorci samostatný národ je patrný pročernohorský nárůst o 8,8 % - v roce 2015 tedy více respondentů sdílí názor, že jsou Černohorci samostatným národem.
Myslíte si, že jsou Černohorci samostatný národ? 60.00% 53% 50.00%
46%
44%
42%
40.00% 2012 2015
30.00% 20.00% 10%
10.00%
5%
0.00% Ano
Ne
Nevím
Graf č. 15: Myslíte si, že jsou Černohorci samostatný národ?
96
S těmito dvěma předchozími otázkami se do rozepře dostávají odpovědi na otázku Myslíte si, že existují rozdíly mezi Srby a Černohorci? Zde totiž v roce 2012 odpovědělo pouze 27,5 % respondentů ano. Tento kontrast se projevil i u výsledných dat z roku 2015, kdy pouze 35,10 % respondentů odpovědělo, že podle jejich názoru existují rozdíly mezi Srby a Černohorci. Statistika odpovědí na tuto otázku je do jisté míry překvapující. Právě zde jsem očekávala větší procento pozitivních odpovědí.
Myslíte si, že existují rozdíly mezi Srby a Černohorci? 60,00% 50%
50,00%
39%
40,00% 30,00%
35% 2012 2015
28%
20,00%
17%
14%
10,00%
11% 6%
0,00% Ne Mám jiný názor Ano, vždy existovaly Rozdíly jsou viditelné až od druhé poloviny 20. století Graf č. 16: Myslíte si, že existují rozdíly mezi Srby a Černohorci?
To že se v roce 2015 o celých 7,6 % více zástupců mladé generace vyjádřilo, že mezi Srby a Černohorci existují rozdíly, potvrzuje hypotézy vyřčené výše. Další podpůrná fakta pro hypotézu posilování černohorské národní identity poskytuje komparace statistiky odpovědí na otázky politického bloku a odpovědí na otázky týkající se národní identity. Zde však musím zdůraznit, že se v roce 2012 70,5 % respondentů označilo za Černohorce. V roce 2015 tomu bylo podobně, za Černohorce se označilo 71,7 % respondentů. Tento fakt musíme při analýze dotazníku zohlednit.
97
Otázka Jak byste popsali národní vědomí ve vašem okolí? V mém okolí se lidé označují jako měla za úkol zjistit od respondenta, zdali má povědomí o národní identitě svých sousedů a lidí v blízkém okolí. Tato otázka měla odhalit, je-li téma národní identity v respondentově prostředí tématem tabuizovaným. Většina respondentů na tuto otázku uvedla plnohodnotnou odpověď, pouze 12,2 % (2012) a 8,6 % (2015) respondentů uvedlo nevím. To je možno interpretovat tak, že národní identita v respondentově okolí není tabuizovaná a že každý svobodně o své národní identitě hovoří. Z grafu lze usoudit, že většina respondentů se nachází v okolí obyvatelstva s černohorskou národní identitou. Jak byste popsali národní vědomí ve vašem okolí? V mém okolí se lidé označují jako: 35,00% 31% 30,00% 25%
25,00% 22%
23% 21%
22%
20,00%
2012 2015
15,00% 12% 10,00%
11% 9%
12% 9%
4%
5,00% 0,00%
Graf č. 17: Jak byste popsali národní vědomí ve vašem okolí? V mém okolí se lidé označují jako:
Dotazníkové šetření v roce 2012 a 2015 bylo téměř identické, až na dvě nové otázky, které jsem do dotazníku v roce 2015 přidala. Jedna z nich se týkala založení Fakulty černohorského jazyka a byla začleněna do sociolingvistického bloku.
98
Druhá doplněná otázka měla zjistit, zda je v Černé Hoře stále silná regionální identita či nikoliv. Jistým nedostatkem bylo, že tato otázka nebyla zařazena již do dotazníku v roce 2012. Následující koláčový graf ukazuje výsledek statistiky odpovědí na otázku regionální identity z roku 2015.
Moje regionální identita je: 3% Nemám regionální identitu Mám regionální identitu, která není tak silná jako identita národní Mám silnou regionální identitu Nevím
32% 44%
21%
Graf č. 18: Moje regionální identita je:
Více jak polovina respondentů – 52,8 % – odpověděla, že má regionální identitu. Z této skupiny uvedlo 31,5 % respondentů, že jejich regionální identita je silná. Méně jak polovina respondentů – 43,8 % – odpověděla, že nemá žádnou regionální identitu a 3,4 % respondentů odpovědělo, že neví. Ze statistiky odpovědí můžeme tedy vyvodit, že studenti v Černé Hoře svou regionální identitu spíše vnímají a pokud ji vnímají, tak spíše jako silnou. Respondenti, již popsali regionální identitu jako silnou, měli doplnit o jakou se jedná. Nejvíce byla v centrálním regionu zastoupena regionální identita nikšičská a rijecká. Respondenti ze severního regionu Černé Hory, kteří mají silnou regionální identitu, pochází z měst Bijelo Polje a Piva. Několik respondentů zde uvedlo jako regionální identitu přímo identitu severní. Z jižního regionu se respondenti označili jako bokelji (obyvatelé, již žijí v okolí Boky Kotorské).
99
Poslední otázka tohoto bloku se týká národní identity blízkých příbuzných respondentů. Otázka byla koncipována následovně: Máte nějakého příbuzného, jenž žije v zemích bývalé Jugoslávie?
Máte nějakého příbuzného, jenž žije v zemích bývalé Jugoslávie? 60,00%
56% 52%
50,00%
45% 41%
40,00% 2012 2015
30,00% 20,00% 10,00% 3%
3%
0,00% Ano
Ne
Nevím
Graf č. 19: Máte nějakého příbuzného, jenž žije v zemích bývalé Jugoslávie?
V roce 2012 odpovědělo 3,10 % respondentů nevím, v roce 2015 tak odpovědělo 3,30 %. Nelze říci, zdali respondent opravdu nevěděl má-li nějakého příbuzného za hranicemi Černé Hory či nikoliv, to, že by respondenti odpověď na tuto otázku neznali, je ale vysoce nepravděpodobné. Proto lze považovat za evidentní, že respondenti, kteří odpověděli nevím, se k dané otázce nechtěli blíže vyjadřovat. Pokud respondenti na stanovenou otázku odpověděli ano, museli vyplnit následující informace o svém příbuzném: v jaké bývalé Jugoslávské republice příbuzný/příbuzní žije/í, v jakém městě, jaký blízký příbuzný to je a jak se sám národně identifikuje. V roce 2012 odpovědělo 13,72 % z celkového počtu respondentů, že jejich příbuzní žijí v Bosně a Hercegovině. Respondenti uvedli, že se 10 % příbuzných, kteří žijí v BaH, označuje jako Bosňané, 50 % jako Černohorci a 40 % jako Srbové. Chorvatsko uvedlo 1,96 % z celkového počtu respondentů jako zemi ve které mají svého příbuzného, z toho 100 % se identifikuje jako Chorvati. Dalšími zeměmi, ve kterých měli respondenti příbuzné, byly Slovinsko a Srbsko. Ve Slovinsku mělo 5,88 % respondentů své příbuzné, kteří se z 66,66 % označují jako Černohorci a 33,33 % jako Srbové. Nejvíce respondentů odpovědělo, že mají své příbuzné v Srbsku (72,55 % respondentů). Z toho 81,08 % se identifikuje jako Srbové a 18,91 % jako Černohorci.
100
V jaké zemi bydlí vaši příbuzní a jaké mají národní cítění?
Slovinsko
Srbové
Černohorci
Chorvatsko
2012 Černohorci
0%
14% 2% Srbové
0%
4%
Srbové
Černohorci BaH
2% Chorvati
8% Srbové
10%
2%
Černohorci
59%
Bosňané
70,00% 60,00% 50,00% 40,00% 30,00% 20,00% 10,00% 0,00%
Srbsko
Graf č. 20: V jaké zemi bydlí vaši příbuzní a jaké mají národní cítění? 2012
V jaké zemi bydlí vaši příbuzní a jaké mají národní cítění? 60,00% 50,00%
50,00% 40,00%
35,71% 2015
30,00% 20,00% 10,00%
3,57%
3,57%
3,57%
3,57%
0,00% Chorvati Černohorci Chorvatsko
Srbové
0,00%
Černohorci Srbové Slovinsko
Černohorci Srbové Srbsko
Graf č. 21: V jaké zemi bydlí vaši příbuzní a jaké mají národní cítění? 2015
V roce 2015 již respondenti uvedli pouze tři země ve kterých mají své příbuzné. A to Chorvatsko, Slovinsko a Srbsko. Z celkového počtu respondentů uvedlo 10,71 %, že mají příbuzné v Chorvatsku, z těchto příbuzných se třetina označuje jako Černohorci, třetina jako Chorvati a třetina jako Srbové. Z celkového počtu respondentů uvedlo 3,57 % jako zemi ve které žijí jejich příbuzní Slovinsko. Tito příbuzní se pak ze 100 % označují jako Černohorci. Z celkového počtu respondentů uvedlo 85,71 %, jako zemi v niž žijí jejich příbuzní Srbsko. Z toho se 58,33 % identifikuje jako Srbové a 41,66 % jako Černohorci. Jak vidno, v roce 2015 došlo k nárůstu černohorského národního vědomí u příbuzných žijících v Srbsku.
101
4.6.3
Blok sociolingvisticky zaměřených otázek
Třetí část dotazníkového šetření tvořily otázky sociolingvistického charakteru. Při srovnání získaných dat z dotazníkového šetření z let 2012 a 2015 ja patrna razantní změna smýšlení respondentů u otázky Je podle vašeho názoru dobře, že existuje samostatný černohorský jazyk?
Je podle vašeho názoru dobře, že existuje samostatný černohorský jazyk? 60,00%
57% 51%
50,00%
41% 40,00% 30,00%
2012 2015
30%
20,00% 9%
10,00%
2%
5%
6%
0,00% Ano
Ne
Nevím
Mám jiný názor
Graf č. 22: Je podle vašeho názoru dobře, že existuje samostatný černohorský jazyk?
V roce 2012 se k existenci černohorštiny vyjádřilo 29,90 % respondentů pozitivně, kdežto 56,70 % se vyjádřilo k existencí tohoto jazyka nesouhlasně. V roce 2015 výsledky prokázaly nárůst pozitivních odpovědí o celých 20,6 %, což lze považovat za razantní změnu. Při osobních rozhovorech s Černohorci bylo možno pozorovat jisté změny v otázce přijetí černohorského jazyka, avšak natolik razantní skok o celých 20,6 % byl překvapivý. Důvody této změny mohly být významná politická mediální podpora černohorštiny, která proběhla po prohlášení samostatnosti Černé Hory, a následné vypracování Gramatiky a Pravopisu černohorského jazyka. Následovaly mediální souboje mezi třemi lingvistickými proudy a podpora pročernohorského, do jisté míry až extremistického jazykového proudu, který v současné době vede Adnan Ćirgić, ze strany vlády Černé Hory (více viz kapitola Jazyk). Ta vedla až k otevření Fakulty černohorského jazyka a literatury. Sugestivní medializace jistě přispěla ke zvýšení pozitivního povědomí o černohorském jazyce. Nicméně výsledky odpovědí na tuto otázku také potvrzují na počátku práce deklarovanou hypotézu o postupném přijímání černohorské moderní identity.
102
Na odpovědích zobrazených v předchozích dvou grafech lze pozorovat příklon k názoru že je dobře, že existuje samostatný černohorský jazyk. Přitom se ale většina respondentů přiklání k názoru, že mezi černohorštinou a srbštinou neexistují rozdíly. Někteří respondenti podporují samostatný černohorský jazyk, u většiny z nich ale převažuje názor, že se černohorština neodlišuje od srbštiny.
Myslíte si, že mezi černohorským a srbským jazykem existují rozdíly? 50,00% 45,00% 40,00%
48% 41%
40% 36%
35,00% 30,00%
2012 2015
25,00% 20,00%
16%
15,00% 10,00%
5%
5,00%
7%
7%
0,00% Ne, neexistují rozdíly Ano, existují rozdíly
Mám jiný názor Nevím
Graf č. 23: Myslíte si, že mezi černohorským a srbským jazykem existují rozdíly?
103
To také dokazují i výsledky otázky Co si myslíte o černohorském jazyku?, kdy se 45,60 % respondentů v roce 2015 přiklonilo k názoru, že černohorština je stejný jazyk jako srbština a chorvatština, což je o 19,2 % více než v roce 2012. V roce 2012 totiž převládal názor, že je černohorština pouze politický jazyk – tak se vyjádřilo 46,50 % respondentů, zatímco v roce 2015 to bylo už jen 36,7 %. Co si myslíte o černohorském jazyku? Že je to: 50,00% 45,60%
45,00% 40,00%
46,50%
36,70%
35,00% 30,00%
26,40%
2012 2015
25,00% 20,00% 15,00%
17,10% 11,10%
10,10%
10,00%
6,70%
5,00% 0,00%
Graf č. 24: Co si myslíte o černohorském jazyku? Že je to:
Černohorský jazyk se od jazyka srbského liší především dvěma novými fonémy a jim odpovídajícími grafémy – ś a ź. Do dotazníkového šetření byly proto zahrnuty i otázky týkající se jejich používání. Při svém dlouhodobému pobytu v Černé Hoře jsem pozorovala odlišné používání těchto dvou samohlásek v běžné neformální komunikaci a v komunikaci formální. Do dotazníku byly proto zařazeny následující dvě otázky: Jaká písmena z nového pravopisu používáte ve formální/písemné komunikaci? a Jaká písmena z nového pravopisu používáte v neformální komunikaci? Odpovědi na tyto dvě otázky byly zcela v souladu s mým očekáváním. Na otázku Jaká písmena z nového pravopisu používáte ve formální/písemné komunikaci? odpovědělo v roce 2012 81,40 % respondentů tak, že ve formální komunikaci nepoužívají žádné z nových konsonant. Podobně tomu bylo i v roce 2015 kdy tak odpovědělo 79,60 % respondentů. Pouhých 6,2 % (2012), resp. 10,8 % (2015) respondentů odpovědělo, že ve formální/písemné 104
komunikaci používá pouze písmeno ś. Písmeno ź v roce 2012 nepoužíval ve formální komunikaci ani jeden z respondentů v roce 2015 byl výsledek podobný – 1,10 %. Respondentů, již používají ve formální komunikaci obě písmena, bylo v roce 2012 12,4 % a v roce 2015 8,6 %. Podle výsledků respondenti nepoužívají ve formální komunikaci tato dvě nová písmena převážně z toho důvodu, že je považují za hovorová, používaná převážně vesnickým obyvatelstvem.
Jaká písmena z nového pravopisu používáte ve formální/písemné komunikaci? 90,00%
81% 80%
80,00% 70,00% 60,00% 50,00%
2012 2015
40,00% 30,00% 20,00% 10,00%
6%
12%
11% 0%
0,00% Jen ś
9%
1%
Jen ź
Obě
Ani jedno
Graf č. 25: Jaká písmena z nového pravopisu používáte ve formální/písemné komunikaci?
105
O něco příznivější pro černohorský jazyk je situace v používání těchto dvou souhlásek v komunikaci neformální. Při srovnání výsledků z let 2012 a 2015, je patrno, že jsou téměř totožné. Konsonant ś v neformální komunikaci používalo v roce 2012 stejné procento respondentů jako v roce 2015 – 27,20 %. Používání pouze konsonantu ź v neformální komunikaci neuvedl v roce 2012 a v roce 2015 ani jeden respondent. Největší počet dotazovaných však uvedl, že v neformální komunikaci neužívá ani jeden z konsonantů. Při porovnání těchto dvou výsledků lze vidět velký rozdíl v používání těchto konsonantů ve formální a neformální komunikací.
Jaká písmena z nového pravopisu používáte v neformální komunikaci? 60,00% 50% 50%
50,00% 40,00% 30,00%
2012 2015
27% 27% 23% 23%
20,00% 10,00% 0%
0,00% Jen ś
0%
Jen ź
Obě
Ani jedno
Graf č. 26: Jaká písmena z nového pravopisu používáte v neformální komunikaci?
Jelikož podobné odpovědi na otázky ohledně používání konsonantů ś a ź bylo možno očekávat, byla součástí dotazníku otázka, která zjišťovala, k čemu by se respondent přiklonil, kdyby měl možnost hlasovat o kodifikaci těchto dvou konsonantů. Ačkoliv byla otázka formulována ne zcela přesně (lepší by byla např. formulace Co podle Vás mohli učinit kodifikátoři černohorského jazyka), respondenti otázku z kontextu a osobního vysvětlení pochopili tak, jak byla zamýšlena a tedy nedošlo k nevěrohodnému výsledku.
106
V roce 2012 se 58,9 % přiklonilo k názoru, že kodifikace jazyka měla proběhnout pouze pojmenováním jazyka národním označením bez standardizace konsonantů ś a ź. K tomuto názoru se připojila většina respondentů i v roce 2015, a to 59,10 %. V roce 2012 20,20 % a v roce 2015 22,60 % respondentů vyjádřilo svůj souhlas se standardizací konsonantů, kterými se černohorština odlišuje od ostatních jazyků bývalé Jugoslávie.
"Co mohli Černohorci učinit?" 70,00% 60,00%
59%
59%
50,00% 40,00%
2012 2015
30,00% 20,00%
20%
23%
21%
18%
10,00% 0,00% Souhlasím s provedenou standardizací, jelikož se tím černohorština odlišuje Dát jazyku jméno s národním označením bez standardizace ś a ź Nevím
Graf č. 27: „Co mohli Černohorci učinit?“
V návaznosti na jazykové spory a neustálé diskuse ohledně kodifikace černohorského jazyka byla do sociolingvistické části zahrnuta ještě jedna otázka týkající se jazyka, a to Kdybyste měli šanci dát jméno jazyku, kterým hovoříte, jak byste ho nazvali?.
107
V roce 2012 odpověděla 38,80% majorita respondentů, že by jazyk, kterým hovoří, označili jako jazyk černohorský. Tuto možnost označilo nejvíce respondentů také v roce 2015, kdy takto odpovědělo 44,60 %. Další nejvíce zastoupenou odpovědí byl jazyk srbský. Dále se již ne příliš výrazné procento respondentů přiklonilo k názvu jugoslávský a srbochorvatský. Respondenti, již se neztotožňovali ani s jednou s navržených variant, měli možnost zvolit odpověď Mám jiný názor, kde mohli svůj navrhovaný název jazyka vyjádřit. Sto procent z nich do této kolonky uvedlo, že by svůj jazyk nazvali srbočernohorským či černohorsko-srbským.
Kdybyste měli šanci dát jméno jazyku, kterým hovoříte, jak byste ho nazvali? 50,00% 45,00% 40,00%
45% 39%
36%
35,00% 29%
30,00%
2012 2015
25,00% 20,00% 15,00%
12%
10,00%
7%
8% 4%
5,00%
5% 7%
5%
3%
0,00% Srbský Černohorský
Srbochorvatský Mám jiný názor Jugoslávský Nevím
Graf č. 28: Kdybyste měli šanci dát jménu jazyku, kterým hovoříte, jak byste ho nazvali?
108
Současně s kodifikací jazyka byly po vzniku samostatné Černé Hory zakládány jednotlivé instituce. Proto bylo nezbytné do dotazníku zařadit i otázku, která by zjistila, zda respondenti podporují Katedru černohorštiny a jihoslovanských literatur. Spory, které jsem pozorovala mezi studenty na fakultě, byly zarážející. Odpovědi na tuto otázky ukazují, že ačkoliv jsou oba tábory poměrně vyrovnané, Katedru podporuje o něco větší skupina, která navíc postupně roste.
Podporujete Katedru černohorštiny a jihoslovanských literatur na FF v Nikšići? 50,00%
45%
45,00% 40,00%
39%
36%
35,00% 29%
30,00%
2012 2015
25,00% 20,00% 15,00%
12%
10,00%
7%
5,00%
8% 4%
0,00% Ano
Ne
Nevím
Mám jiný názor
Graf č. 29: Podporujete Katedru černohorštiny a jihoslovanských literatur na FF v Nikšići?
109
V roce 2015 jsem do dotazníkového šetření přidala následující otázku: Podporujete Fakultu černohorského jazyka a literatury v Cetinji?. Na odpovědích vidíme, že většina respondentů (60,90 %) Fakultu černohorského jazyka a literatury v Cetinji nepodporuje, pouhých 22,80 % tuto novou instituci podporuje. Fakulta je vedená radikálnějším proudem černohorských lingvistů v čele s Adnanem Ćirgićem, který se v černohorské společnosti netěší velké popularitě.
Podporujete Fakultu černohorského jazyka a literatury v Cetinji? (2015)
1,10% 15,20% 22,80%
60,90%
Graf č. 30: Podporujete Fakultu černohorského jazyka a literatur v Cetinji? (2015)
110
Ano Ne Nevím Mám jiný názor
4.6.4
Blok konfesně zaměřených otázek
Čtvrtou část dotazníkového šetření tvořily otázky konfesního charakteru. Konfese respondentů v roce 2012 a 2015 byla následující.
Náboženské vyznání respondentů (2012,2015) 90,00% 80,00% 70,00%
85% 69%
60,00% 2012 2015
50,00% 40,00% 30,00% 20,00% 10,00%
5%
8%
3%
12% 2%
6%
0,00% katolík/katolička pravoslavný/pravoslavná
muslim/muslimka ateista
Graf č. 31: Náboženské vyznání respondentů (2012, 2015)
V roce 2012 a 2015 bylo podle konfese nejvíce respondentů pravoslavné víry. Taková struktura náboženského vyznání v Černé Hoře není nikterak překvapivá. Z pohledu náboženské příslušnosti je v Černé Hoře totiž převážně zastoupena pravoslavná víra, nejvíce v centrální oblasti Černé Hory a v severních částech, které obývají především Černohorci a Srbové. Druhým nejpočetnějším náboženstvím je islám, který vyznává především albánská etnická menšina a Bosňáci, někdy označovaní jako Muslimové, kteří žijí v Novopazarském sandžaku. Respondenti islámské víry byli z měst Nikšić, Podgorica (centrální oblast), Bijelo Polje a Berane (severní oblast). Zvláštností, která je také velkým mezníkem mezi černohorskou národní identitou a srbskou národní identitou je to, že v roce 2015 se z šesti respondentů, kteří se přihlásili k islámu, čtyři z nich označili za Černohorce a dva za Bosňáky.
111
Jak je možné, že zatímco jako Černohorci se označují také muslimové, zatímco muslimové v Srbsku se za Srby nepovažují? Jedním z důvodů bude jistě ten, že Černohorci jsou v porovnání se Srby mnohem méně ortodoxní, tedy mnohem tolerantnější vůči jiným náboženstvím, což můžeme pozorovat i na odpovědích na otázku Jaké víry může být Černohorec?. Nejčastěji zastoupený názor ohledně víry je ten, že Černohorec může být kterékoliv víry (i ateista)360. Tím se tedy výrazně liší od etnika srbského, které je známé svým ortodoxním a patriotickým názorem, že Srbem může být jedině člověk víry pravoslavné. Albánec islámské víry na jihu Srbska by se tedy stěží hlásil k srbské národnosti.
3% 1%
Jedině pravoslavné víry Jedině pravoslavné i katolické víry Křesťanské a islámské víry Kterékoliv víry jedině ne islamista Kterékoliv víry i ateista Nevím
8% 11%
76%
Graf č. 32: Jaké víry může být Černohorec? (2012)
Jedině pravoslavné víry Jedině pravoslavné i katolické víry Křesťanské a islámské víry Kterékoliv víry jedině ne islamista Kterékoliv víry i ateista Nevím
2% 6% 6%
81%
Graf č. 33: Jaké víry může být Černohorec? (2015) 360
O tom, zda ateismus považovat také za druh víry nebo náboženství, lze vést nekonečné spory. Jelikož je tato otázka příliš vzdálena předmětu této práce, pro zjednodušení jsem ateismus pracovně zařadila do kategorií víra, náboženství, konfese, které se obvykle používají pouze pro církve vytvářející náboženství.
112
Podle posledního sčítání obyvatel jsou výsledky konfesní struktury v Černé Hoře následující: Náboženství v Černé hoře v roce 2011 Pravoslavní Katolíci Muslimové Adventisté Ateisté Budhisté Jehovisté Protestanti Ostatní Neuvedeno
446 858 21 299 118 477 894 118 145 143 6 337 6 337 1 680
Tabulka č. 3: rozdělení obyvatel podle konfese361
Největší konfesní skupinou v Černé Hoře je skupina pravoslavná. K pravoslaví se hlásí jak Černohorci, tak Srbové. Nejedná se však o skupinu zcela homogenní. V Černé Hoře se pravoslavná církev vymezila na dva tábory: srbskou pravoslavnou církev a černohorskou pravoslavnou církev (viz kapitola Pravoslaví v dnešní Černé Hoře). Ačkoliv je pravoslavná víra nejvýznamnější konfesí Černé Hory, není církev v Černé Hoře na rozdíl od pravoslavné církve v Srbsku pevně propojena s černohorským státem ani národní identitou. Konfesní diverzita v Černé Hoře je podmíněna historicky, jak popisuje kapitola Historie Černé Hory. Katolická víra je významně zastoupena převážně v přímoří, ale také v okolí Podgorice. Katolickou víru vyznává chorvatská menšina v okolí hranice Černé Hory a Chorvatska, dále pak černohorské etnikum žijící v přímořské části či albánské etnikum v okolí Podgorice. Ostatní konfese a etnické skupiny jsou zcela marginální.
361
http://www.monstat.org/cg/page.php?id=534&pageid=322 17. 4. 2014
113
Další otázky týkající se konfese zkoumaly postoje Černohorských studentů k oběma pravoslavným církvím. První otázka zněla Myslíte si, že existují rozdíly mezi Srbskou pravoslavnou církví a Černohorskou pravoslavnou církví? V roce 2015 na ni odpovědělo o 11,60 % méně než v roce 2012, z čehož lze odvodit určitou změnu v povaze těchto církví anebo v jejich vnímání ze strany veřejnosti.
Myslíte si, že existují rozdíly mezi Srbskou pravoslavnou církví a Černohorskou pravoslavnou církví? 50,00% 43%
45,00% 40,00% 35,00%
33%
35% 32%
2012 2015
30,00% 24%
25,00% 19%
20,00% 15,00%
9%
10,00%
5%
5,00% 0,00% Ano
Ne
Nevím
Mám jiný názor
Graf č. 34: Myslíte si, že existují rozdíly mezi Srbskou pravoslavnou církví a Černohorskou pravoslavnou církví?
114
Skok o více jak deset procent zaznamenáváme také ve druhé, podobně orientované otázce Je podle vašeho názoru dobře, že existuje Černohorská pravoslavná církev?. Na tuto otázku v roce 2012 odpovědělo pozitivně o 10,40 % respondentů více než v roce 2015. Respondenti, již označili za odpověď: Mám jiný názor, měli prostor svůj názor vyjádřit. Většina z nich odpověděla, že ČPC není pravou a legální církví a že podle jejich názoru ČPC neexistuje. Menšina pak uvedla, že ČPC a SPS jsou stejné. Mezi mladou inteligencí se tedy ČPC nesetkává s podporou a přijetím. Získaná data dokazují spíše opak – že ČPC postupně ztrácí své mladé věřící, i když je tato církev podporována vládou. Je to dáno ale i tím, že víra v Černé Hoře není zdaleka tak ortodoxní jako v Srbsku.
Je podle vašeho názoru dobře, že existuje Černohorská pravoslavná církev? 60,00% 48%
50,00% 42% 40,00% 30,00% 20,00%
30% 26%
2012 2015
28%
20%
10,00% 2%
5%
0,00% Ano
Ne
Nevím
Mám jiný názor
Graf č. 35: Je podle vašeho názoru dobře, že existuje Černohorská pravoslavná církev?
4.7 Vyhodnocení dotazníku Výsledná data z dotazníkového šetření z let 2012 a 2015 do jisté míry potvrdila má očekávání. Jak dokládá analýza výsledných dat (viz výše), černohorská národní identita v průběhu tří let (mezi léty 2012 a 2015) jasně posílila. Odpovědi na politicky orientované otázky potvrzují všeobecné většinové mínění o černohorské národní identitě. Jak je zřejmé z výsledků, odpovědí na otázku Myslíte si, že existují rozdíly mezi Srby a Černohorci?, pouhých 16,70 % (2012), resp. 14,40 % (2015) dotazované mladé cílové skupiny uvedlo, že rozdíly mezi Černohorci a Srby jsou viditelné až od druhé poloviny 20. století. 115
Toto malé procento přiklánějící se k dané možnosti je v rozporu s teorií Jana Pelikána362, který tvrdí, že: „Černohorská identita se vytvářela jako specifická forma srbského národního vědomí. Tento rámec překročila až v samém závěru 20. století. Začala vznikat v souvislosti s formováním teokratického černohorského státu, který byl přímo spjat se srbskou pravoslavnou církví a který se hlásil k dědictví srbské středověké státnosti. Regionálně podmíněná černohorská identita nikdy nezahrnovala příslušníky místních entit stojících vně srbského etnického korpusu, tedy obyvatele Černé Hory hovořící odlišným jazykem či odlišně nábožensky orientované (Albánci, Muslimové).“363 V rozporu s Pelikánovými tvrzeními jsou také odpovědi na blok konfesně zaměřených otázek, které dokládají, že nejen Černohorci označují příslušníky albánské či muslimské menšiny za Černohorce, ale označují se tak i mnozí Albánci a Muslimové. Tím se tedy černohorská národní identita jasně vymezuje od národní identity srbské. Důležitým
zjištěním
dotazníkového
šetření
týkajícího
se bloku
sociolingvisticky
zaměřených otázek je fakt, že mladá generace začíná na černohorský jazyk nahlížet pozitivně. Valná většina respondentů se přiklání pozitivně ke kodifikaci černohorského jazyka, avšak zastává názor, že se kodifikace mohla obejít bez uvedení konsonantů ś a ź. Většina respondentů se tedy přiklání k umírněnému lingvistickému proudu vedeným Rajkou Glušicovou. Fakt, že současná mladá generace přijímá černohorský jazyk bez jakéhokoliv většího problému, do jisté míry znamená, že jej přijala jako prvek moderní černohorské národní identity. Starší generace se ke kodifikaci staví zcela opačně, což je dáno do velké míry tím, že se celý život učila pouze jeden jazyk – srbochorvatský. Dokládá to např. majoritní názor, že mezi Srby a Černohorci existují rozdíly, a příklon k (umírněně) pročernohorské větvi dokládá také větší a dále posilující podpora katedry v Nikšiči oproti radikálnější katedře v Cetinji. Dále je zřejmé, že vedle identity národní zůstává velmi silná také identita regionální. Celé dotazníkové šetření je výpovědí o smýšlení mladé černohorské generace. Na jeho výsledcích můžeme usoudit, jakým způsobem se moderní černohorská národní identita bude vyvíjet v budoucích letech. Tento vývoj bude zřejmě i nadále pozitivně nakloněn k upevnění moderní černohorské národní identity.
362
Jan Pelikán (*1959) je historik a vedoucí Katedry jihoslovanských a balkanistických studií FF UK. Pelikán, Jan: Šestnáct poznámek k srbsko-černohorským vztahům v 19., 20. a 21. století. http://wwwold.nkp.cz/seminar/srbsko_cer.htm 20. 9. 2014 363
116
5 ZÁVĚR Cílem této magisterské diplomové práce bylo nalezení odpovědí na otázky položené na počátku bádání a v úvodu této diplomové práce. Existuje samostatný černohorský národ, či se jedná o národ srbský? Jaké je etnické složení v dnešní Černé Hoře a jak se k jednotlivým tématům vyjadřují soudobí černohorští lingvisté, umělci a historici? Jak se historický vývoj dnešního území Černé Hory podílel na vytváření moderní černohorské národní identity a jaky vliv měly jednotlivé dynastie na vytvoření černohorské kulturní identity? Jaký je sociolingvistický problém v Černé Hoře, který nastal se zrodem „nového“ černohorského jazyka? Tyto
otázky
byly
nahlédnuty
z několika
historických,
jazykovědných,
kulturních
a etnologických perspektiv a odpovědi na ně jsem se pokusila nalézt za využití početných zdrojů. V následujících odstavcích se pokusím myšlenky relevantní k tématu této práce stručně shrnout.
Historickou část, která se zabývá vývojem oblasti Černé Hory od příchodu Slovanů až do utvoření samostatnosti této země, lze s ohledem na černohorskou identitu rozdělit do několika etap. Vzhledem k tomu, že základní kámen, na němž se vrstvila evoluce černohorského etnika, a na kterém tedy spočívá i jeho soudobá kulturní identita, nenalezneme v dějinách novodobých, sleduje dějepisná část této práce historický a kulturní vývoj Černé Hory již od příchodu Slovanů na Balkán. Z pohledu tématu této práce lze konstatovat, že v této první (sledované) etapě historie Černé Hory ještě nelze sebeurčení jejích obyvatel charakterizovat jako národní. Spojujícím a identifikačním prvkem v tomto období totiž není národ, ale spíše náboženství. Ani to však Černohorce nespojovalo, jak by bylo možno se domnívat, do jednolité a homogenní kategorie identity – koexistovali zde křesťané západní (římsko-katoličtí) a pravoslavní. Už zde tedy můžeme jasně sledovat vlákno kulturní diverzity země na pomezí velkých říší a myšlenkových proudů, kterým jsou protkány i následující dějiny a současnost Černé Hory, jakožto místa charakteristického svou rozmanitostí a kulturními střety, ke kterým zde dochází. Sjednocujícím prvkem, jehož význam pod vlivem doby jednou sílí a jindy zase slábne, který však zůstává přítomen po celou historii Černé Hory, jsou identity kmenové (tedy např. identita kmene Kučů, Drobnjaků, Bjelopavlićů, atd.). Ty byly po celá staletí hlavní součástí identity, a to součástí důležitější nežli (nestabilní) identita státní. Proto dodnes každá rodina ví, z jakého 117
historického kmene pochází. Tradičně byl každý jedinec obrazem celého svého kmene a kmen určoval jeho pravidla. Význam kmenové identity, blíže popsané v podkapitole Černohorská patriarchální kmenová hierarchie, sílí v 15. století vlivem rozkladu feudální moci a hrozby osmanské nadvlády a postupně nabývá statusu významného formativního faktoru černohorské národní identity. Kmenové identity zůstávají, jak se zdá, také základními střípky mozaiky identity současné. Ačkoliv je lze považovat spíše za jmenovatele regionální, je možné z nich abstrahovat také jmenovatele společné, kterými jsou například patriarchální způsob života a obyčejové právo. V průběhu středověku až do konce 19. století (Danilův testament) však přesto nelze hovořit o spojující ryze černohorské národní identitě. Společným prvkem, který kmeny do této doby udržoval v určité jednotě, totiž nadále nebyla identita státní nebo národní, ale identita kmenová či křesťanská. Tato náboženská identita spojovala černohorské kmeny proti společnému nepříteli – Turkům. Právě silnou rolí kmene a kmenovou diverzitou černohorského etnika se černohorská společnost odlišovala od etnika srbského v Srbsku. Upevnění patriarchální černohorské společnosti v průběhu vlády dynastie Petrovićů Njegošů dalo základ k utvoření moderní černohorské státnosti a černohorské národní identity. Ta však byla potlačena rozhodnutím Podgorického shromáždění (1918) a následovalo začlenění černohorského království do KSHS. Tak byla černohorská národní identita potřena – ne však zcela potlačena, více viz podkapitola Království Srbů, Chorvatů a Slovinců. Průlom k návratu černohorské národní identity nastává v průběhu druhé světové války. V tomto období dochází také k striktnímu rozdělení černohorské společnosti, jehož následkem je současná diferenciace černohorského obyvatelstva (více viz podkapitola Druhá světová válka – partyzánské, četnické a zelenašské hnutí). Význam
kmenů
postupně
zeslábl
za vlády
Danila
Petroviće
Njegoše
společně
s probíhající centralizací Černé Hory (viz kapitola Historie Černé Hory). Příchodem dynastie Petrovićů do čela Staré Černé Hory a centralizačními tlaky byly základní formy sebeurčení kmenem a příslušností k němu oslabeny. Centralizace a kulturně-náboženské a mocenské sjednocení Černé Hory nakonec vedly až k její úplné samostatnosti. Ačkoliv je dnes černohorský národ často označován za „novorozený“ produkt historie 21. století, už v tomto sjednocení a v této centralizaci lze spatřovat predispozice aktuální moderní černohorské národní identity. Další důležitou fází pro černohorskou národní identitu v průběhu historického vývoje byla doba Jugoslávská. I když myšlenka socialismu vštěpovala občanům Jugoslávie jednotnou identitu „jugoslávskou“, která byla založená na slavném hesle „bratrství a jednoty“, jugoslávská identita až na výjimky nikdy nenahradila identitu národní – tedy srbskou, chorvatskou, černohorskou, atd. Výjimkami byla například smíšená manželství (příklad respondentův otec je Černohorec, matka 118
Srbka původem z Vojenské hranice, respondent žil celý život v Záhřebu nyní studuje v Podgorici – označuje se jako Jugoslávec). Jedním z důvodů proč většina Černohorců nepřijala jednotnou jugoslávskou národní identitu byla krvavá občanská válka – více viz kapitola Druhá světová válka – četnické, partyzánské a zelenašské hnutí, díky které se černohorská společnost striktně rozdělila na pročernohorskou a prosrbskou. Černohorská národní identita se v Jugoslávii nikterak zvláštně neprojevovala, byla to pro ni spíše doba stagnace a útlumu. Menší projevy podpory černohorské národní identity byly trestány společenským vyloučením viz kapitola Černohorská národní identita. K radikálnímu probuzení černohorské národní identity dochází v 90. letech (s rozpadem Jugoslávie) a jeho vrchol nastává s referendem v roce 2006, kdy se Černá Hora stává samostatnou zemí a tím je národní identita jejích obyvatel významně posílena. Přes národní sebeurčení „já jsem Černohorec“ však i nadále zůstávají v Černé Hoře aktuálními a významnými identity regionální (nikšićská, bokeljská, župská, atd.), více viz kapitola Dotazníkové šetření. Že je nadále i dnes většinovým etnikem Černé Hory etnikum černohorské, vyplývá také ze sociologických průzkumů a citovaných tabulek či také z mého dotazníkového šetření z let 2012 a 2015. Pohlédneme-li však na identifikaci konfesní a jazykovou, uvidíme již zcela odlišná čísla. Nemůžeme tedy tvrdit, že by člověk v Černé Hoře, který se přihlásil k černohorské etnické příslušnosti, připadal automaticky k některému (černohorskému pravoslavnému) náboženství a mluvil černohorským jazykem. Mé studium bohatých informačních zdrojů na toto téma, názory soudobých
vědeckých pracovníků z oboru sociologie, lingvistiky a historie, jakož i četné
zkušenosti, které jsem načerpala při ročním terénním výzkumu v Černé Hoře potvrzují, že tyto statistiky nelžou.
Jak dokládám v kapitolách Černohorská národní identita a Dotazníkové šetření, Černá Hora je zemí multikonfesní, multietnickou a ze subjektivního hlediska také „multilingvní“. Situace, kdy ve státě, jenž má 620 029 obyvatel hovořících velmi podobným jazykem, nalézáme čtyři jihoslovanské jazykové identity (černohorskou, srbskou, chorvatskou a bosenskou), je ale pro českého občana nepředstavitelná, matoucí, až přímo směšná. Konfesně je Černá Hora velice rozmanitá. Ačkoliv je převládajícím náboženstvím pravoslaví, být Černohorcem zdaleka neznamená jedině být pravoslavným. Zaznamenány jsou případy, kdy se dokonce i Albánci v Černé Hoře prohlašují za Černohorce více viz Dotazníkové šetření. To je 119
velký rozdíl oproti situaci v Srbsku, kde je právě pravoslavné vyznání jednou ze základních kategorií určujících národní identitu. Jak vidíme v podkapitole Pravoslaví v dnešní Černé Hoře, do dvou táborů je dnes v Černé Hoře rozdělena také samotná pravoslavná církev. Nejednota i v otázce víry je tak dalším příkladem různorodosti této malé země. Jinými slovy: náboženské vyznání není v Černé Hoře unikátním jednotícím identifikátorem. Černohorci jsou i dnes, podobně jako v celé své barvité minulosti, nadále pod tlakem protichůdných identitu zakládajících proudů: Moderní civilizace na straně jedné a tradice na straně druhé; snah o sjednocení a s nimi soupeřících snah o samostatnost; vztahů a závazků ke světu západnímu a kořenů ve světě východním, kterému se Černá Hora postupně vzdaluje. Jakoby to nestačilo, je Černá Hora poznamenána odlišným historickým vývojem jednotlivých regionů (je možno rozlišit sever, střed a jih, což pozorujeme i na architektuře), jehož vlivem se tu nachází i několik dalších, již zmíněných, regionálních podidentit. Snad jedinými sjednocujícími predikáty dnešní černohorské identity tak zůstávají základní sociokulturní stereotypy a mýty takzvaného junáctví a lidskosti, jež určují exkluzivitu černohorské diaspory.
Právě
na tomto
stereotypu
je
zakládána
i větší
část
historiografických,
kulturologických, etnologických a literárních prací věnovaných tomuto etniku. Ačkoliv je černohorský národ často označován za „novorozený“ produkt historie, v kapitolách Historie Černé Hory i Dotazníkové šetření výzkumu provedeného v této práci vyplývá, že černohorský národ není národem vytvořeným politicky ve 20. století. Toho faktu si je vědoma také větší část respondentů dotazníkových šetření, jež prokázala, že mladá černohorská generace se označuje za Černohorce a sama dobře vnímá rozdíly mezi Srby a Černohorci. Také informace o utváření kmenové černohorské společnosti v podkapitole Černohorská patriarchální kmenová hierarchie dosvědčují, jaké kulturně-historické podmínky způsobily rozvoj specifického patriarchálního paradigmatu tohoto etnika.
Pokud jde o otázku jazykovou, tedy otázku autochtonnosti černohorského jazyka, nelze konstatovat, že by tento oplýval nezávislou a odlišující identitou, ani že by byl pevnou součástí identity černohorské. Jak dokládají příslušné kapitoly této práce (Černohorská národní identita a Dotazníkové šetření), černohorština dnes není všeobecně přijímaným standardem. Ačkoliv nelze národu upírat právo pojmenovat po svém jazyk, jímž hovoří, z pohledu deskriptivní lingvistiky lze jen stěží nazývat černohorštinu samostatným jazykem. Jak dokládají informace v podkapitole Jazyk, pokus o vytvoření nezávislých černohorských 120
standardů je do jisté míry násilný a vykazuje známky neprofesionality. Černohorský jazyk proto objektivně vzato existuje především jako název jazyka, jimž mluví černohorská diaspora, ne však jako jazyk autochtonní a výrazně se odlišující od jazyka srbského, chorvatského a bosenského (více viz kapitola Dotazníkové šetření). Zatímco pro jiné národy platí, že je jazyk základním rysem vedoucím ke sjednocování etnika, v Černé Hoře jsme dnes svědky paradoxní situace, kdy se naopak stává nástrojem jeho rozdělení. Na základě informací předložených v celé magisterské diplomové práci a to převážně v kapitolách Historie Černé Hory a Černohorská národní identita lze rysy černohorského národa (společný původ, mravy, zvyky, struktura společnosti a historie) považovat za výrazné, jasné a originální a díky nim zůstávají Černohorci svérázným a v mnoha ohledech obdivuhodným národem, právem hrdým na svoji národní, náboženskou a kulturní identitu.
121
6 REZIME Izložen magistarski rad nazvan Kulturno-istorijski i jezički identitet u Crnoj Gori pisan je u cilju istraživanja i opisivanja kulturoloških, sociolingvističkih i istorijskih pitanja koja su vezana za crnogorski identitet – crnogorsku naciju i crnogorski jezik. U radu možete pročitati poređenje različitog mišljenja crnogorskih, srpskih i hrvatskih lingvista. Navedeno je i mišljenje balkanske i svjetske inteligencije koja se bavi pitanjima koja su nastala posle raspada Jugoslavije i koja su do sadašnjeg vremena stalno na dnevnom rasporedu. Moj magistarski rad čine tri veće cjeline koje su podjeljene na trideset i jedno podpoglavlje. Ideološki je problematizovan, pri tom podijeljen na dva glavna dijela i to na prvi dio koji sam nazvala Istorija Crne Gore, gdje sam željela pokazati na različiti istorijski razvoj ove zemlje, koji nije – moglo bi se reći – na svoj način vezan ni sa jednom Balkasnkom državom. Željela sam da pokažem da se Crna Gora razvijala u planinskim predjelima drugačije nego naprimer u susjednoj Srbiji ili u primorskim i nizinskim predjelima koja su danas u sastavu savremene države Crne Gore. U ovom dijelu rada opisujem strukturu i razvitak crnogorskih plemena i funkciju crnogorskog Zbora, nastupanje dinastije Petrović Njegoš na čelo Stare Crne Gore do podjela partija u današnjoj Crnoj Gori. U drugom dijelu Crnogorski nacionalni identitet sam opisala jezički ne riješeni problem – da li postoji crnogorski jezik i probleme koji su nastali sa kodifikacijom crnogorskog jezika i glavne razloge otvaranje novih procrnogorskih institucija i fakulteta. U ovom djelu rada nalazi se i definicija čojstva i junaštva i kulturološki kod koji je izrastao na ovim mitovima. Ovdje i definišem vjerenički problemi i raskol SPC i CPC tokom zadnjih dvadeset godina. Ukupan rad želi da navede jednu cjelovitu sliku o istoriji i kulturi ovog balkanskog naroda o kojem se među Česima puno ne zna. U Crnoj Gori sam studirala ukupno godinu dana i zahvaljujući ovome studiranju sam upoznala ne samo istoriju i kulturu crnogorskog naroda nego i suštinsko razmišljanje ove nacije. Iskustvo i godišnje istraživanje u Crnoj Gori sam upotrebila u třećem djelu magistarskog rada nazvanog Upitnik za crnogorski identitet. U ovom djelu rada analiziram rezultate istraživanja koje sam radila u Crnoj Gori 2012. i 2015. Ovaj magisterski rad pokazuje kako se tokom vjekova stvarala crnogorska nacija. Kada je dolazilo da jačanja ili slabljenja crnogorskog nacionalnog identiteta. Ovaj magisterski rad u stvari dokaziva da crnogorska nacija nije produkt modernog doba – 21. vijeka, ali da se crnogorski 122
identitet počeo stvarati mnogo ranije i što je najvažniju ulogu današnjeg crnogorskog identiteta imalo patriarhalni plemenski način života i dinastija Petrović Njegoš koja ja prva upostavila „modernu“ crnogorsku državu. Što se tiče jezičkog identiteta, ovaj magisterski rad navodi mnogobrojna sociloška mišljenja lingvista iz bivše Jugoslavije i svakako se slaže sa definicijom da je u bivšim jugoslovenskim držvama samo jedan jezik i to srpskohrvatski. Svaka zemlja može da nazove jezik svojim imenom, ali to da je nauka u službi političkog mišljenja i propagande sa time se apsolutno ne slažem. Na žalost takav proces možemo vidjeti u samoj crnogorskoj državi. Trebalo bi da zajednički jezik spaja naciju, a ne da je razdvaja.
123
7 BIBLIOGRAFIE Prameny Noviny, časopisy, zpravodajské servery GLUŠICA, Rajka: Sila i zastrašivanje umjesto argumenata. Vijesti. 23. únor 2011. KADIĆ,V. Crna Gora: Srpski jezik oživljava kao Feniks. Večernje novosti. 20. září 2014, s. 13. KILIBARDA, Novak: Velikosrpska ofanziva ne prestaje. Pobjeda. 26. únor 2011, s. 3. NIKČEVIĆ, Milorad: Klevetanje i primitivizam. Pobjeda. 5. březen 20011, s. 11‒12. Beletrie a publicistická literatura ĐILAS, Milovan. Besudna zemlja. Podgorica 2006. HOLEČEK, Josef. Černohorští junáci. Praha 1954. HOLEČEK, Josef. Černá Hora. Praha 1876. KUBA, Ludvík. Křížem krážem slovanským světem. Praha 1956. MILJANOV, Marko. Primjeri čojstva i junaštva. Podgorica 2009. NJEGOŠ, Petar I Petrović. Poslanice. Cetinje 1993. NJEGOŠ, Petar Petrović: Gorski vijenac. Podgorica 2010. Rozhovory Interview s Gordanou Cerovićovou (nar. 1985) pedagog na základní škole Olga Golovićová. Nikšić 10. 3. 2014. Interview s Novicou Vujevićem (nar. 1981) student Černohorského jazyka a literatury, básník a publicista. Nikšić 6. 4. 2014
Sekundární literatura Monografie ANDRIJAŠEVIĆ, Živko, M.: Crnogorska crkva 1852‒1918. Nikšić 2008. ANDRIJAŠEVIĆ, Ž.; RASTODER, Š.: Istorija Crne Gore. Podgorica 2006. BEČANOVIĆ, Tatjana: Naratološki i poetički ogledi. Podgorica 2009. BOTÍK, Ján: Etnická história Slovenska. Bratislava 2007. 124
BUGARSKI, Ranko: Jezici. Beograd 2005. BUGARSKI, Ranko: Jezik u društvu. Beograd 1986. ĆETKOVIĆ, Jovan: Ujedinjenje Srbije i Crne Gore. Dubrovnik 1940. ĆIRGIĆ, Adnan: Crnogorski jezik u prošlosti i sadašnjosti. Podgorica 2011. CVIJIĆ, Jovan: Jedinstvo i psihički tipovi dinarskih Južnih Slovena. Beograd 1914. ČERNÝ, Jiří: Úvod do studia jazyka. Olomouc 1998. ČUBRILOVIĆ, Vasa: Odabrani Istorijski radovi. Beograd 1983. DAŠIĆ, Miomir: Dinastija Petrović – Njegoš. Cetinje 1988. ĐILAS, Milovan: Problemi naše njiževnosti i drugi međuratni članci. Cetinje 2009. DOROVSKÝ, Ivan a kol.: Slovník balkánských spisovatelů. Praha 2001. DRLJEVIĆ, Sekula: Da je vječna Crna Gora. Podgorica 2011. ĐUROVIĆ, Milinko a kol.: Istorija Crne Gore I. Titograd 1970. ĐUROVIĆ, Milinko a kol.: Istrojia Crne Gore II. Titograd 1967. GERLOCH, Aleš: Dějiny a teorie práva. Praha 2013. JANDOUREK, Jan: Průvodce sociologií. Praha 2008. JEVTIĆ, Dragoš: Istorija država i prava jugoslovenskih naroda. Beograd 1991. JIREČEK, Konstantin: Istorija Srba II. Beograd 1952. JOVIĆEVIĆ, Vladimir: Državotvorac bez tamnica. Nikšić 1988. KORDIĆ, Snježana: Jezik i nacionalizam. Zagreb 2010. KREISLOVÁ, Gabriela: Dotazníkové šetření. Bakalářská diplomová práce 2008. Vedoucí práce: Ing. Kateřina Vokáčová. Katedra matematiky Západočeská univerzita v Plzni. MARTINOVIĆ, D.; MARTINOVIĆ, U.: Cetinje – spomenici arhitekture. Novi Sad 1980. MILOVIĆ, Jevto M.: Crnojevića štamparija i staro štamparstvo. Podgorica 1994. MORRISON, Kenneth: Montenegro: a modern history. London 2009. PAJOVIĆ, Radoje: Kontrarevolucija u Crnoj Gori – četnički i federalistički pokret 1941– 1945. Cetinje 1977. PAVIĆEVIĆ, Branko: Petr I Petrović Njegoš. Podgorica 1997. PEJOVIĆ, Tatjana a kol.: Pravoslavni manastiri u Crnoj Gori. Beograd 2011. PELIKÁN, Jan a kol.: Dějiny Srbska. Praha 2004. PIRJEVAC, Jože: Dějiny Jugoslávie. Praha 2000.
125
POEPHYROGENITUS, Constantine: De administrando imperio. Washington 1967. POPOVIĆ, Milorad: Podijeljena nacija – Identitet, džava, vlast. Podgorica 2010. POPOVIĆ, Petar: Crna Gora u doba Petra I i Petra II. Beograd 1951. PRELEVIĆ, Radomir: Primjena opšteg imovinskog zakonika u knjaževini/kraljevini Crnoj Gor. Crnogorski anali, Cetinje 2013. RADOJIČIĆ, Branko: Geografija Crne Gore I. Podgorica 2008. RADOJIČIĆ, Branko: Geografija Crne Gore II. Podgorica 2008. RAKOČEVIĆ, Novica: Crna Gora u Prvom svjetskom ratu. Podgorica 1997. RASTODER Š., ANDRIJAŠEVIĆ, Ž.: Istorijski leksikon. Podgorica 2006. RASTODER, Šebro: Crna Gora u Egzilu 1918–1925 I. Podgorica 2004. RAŽNATOVIĆ, Novica: Crna Gora i Berlinski kongres. Cetinje 1979. SELHANOVIĆ, Derviš: Multikulturalizam društvena realnost. Podgorica 2014. SIMIĆ, Peto: Draža Mihailović – Na krstu sudbine. Beograd 2013. SLIJEPČEVIĆ, Đoko: Istorija srpske pravoslavne crkve I. Beograd 2002. STANOJEVIĆ, Gligor: Šćepan Mali. Beograd 1957. STANOJEVIĆ, Mališa: Portret narodnoga kralja. Beograd 2005. STOJANOVIĆ, Jelica: Srpski jezik između istine i obmane. Beograd 2006. SUROVČÁK, Martin: Srovnávací analýza segmentárních fonémů v balkánských jazycích. Bakalářská diplomová práce 2010. Vedoucí práce Mgr. Pavel Krejčí, Ph.D. Ústav slavistiky FF MU Brno. ŠĆEPANOVIĆ, Žarko: Kratka istorija Crne Gore. Podgorica 2002. ŠESTÁK, Miroslav a kol.: Dějiny jihoslovanských zemí. Praha 1998. ŠÍSTEK, František: Černá Hora. Praha 2007. ŠKEROVIĆ, Nikola: Crna Gora za vrijeme prvog svetskog rata. Podgorica 2004. ŠTĚPÁNEK, Václav: Kapitoly z dějin rozpadu Jugoslávie a otázka kosovská. Disertační práce 2003, FF MUNI Brno, s. 113. ŠUPICOVÁ, Marija: Srbská pravoslavná církev: mezi mýtem, tradicí a nacionalizmem. Magisterská diplomová práce 2007. Vedoucí práce: doc. PhDr. Václav Štěpánek, Ph. Ústav slavistiky FF MU Brno. ŠVEJCER, A.D; NIKOLJSKIJ L.B: Úvod do sociolingvistiky. Praha 1983. TEJCHMAN, Miroslav: Balkán ve válce a revoluci 1939–1945. Praha 2008.
126
THIESSE, Anne-Marie: Vytváření národních identit v Evropě 18. až 20. století. Praha 2007. TŘEŠTÍK, Dušan: Zápisky a jiné texty k dějinám. Praha 2008. VLAHOVIĆ, Mitar: Postanak crnogorskih i brdskih plemena. Beograd 1932. VUKMANOVIĆ, Savo: Dr Valtazar Bogišić i Nikola I Petrović Njegoš. Cetinje 1986. VUKOSAVLJEVIĆ, Sreten V.: Organizacija dinarskih plemena. Beograd 1957. ZEKOVIĆ, Sreten: Nauk(a) o samobitnosti Crnogoraca VII. Cetinje 2004. ZEKOVIĆ, Sreten: O crnogorstvu i crnogorskom pitanju. Cetinje 1993. ИВИЋ, Павле: Српски народ и његов језик. Novi Sad 2001. КОВАЧЕВИЋ, Милош, ШЋЕПАНОВИЋ, Михаило: Српски језик у вртологу политике. Nikšić 2011. Články v časopisech, sbornících a ročenkách ADŽIĆ, Novak: Crnogorska pravoslavna crkva u doba dinastije Petrović Njegoš (1696– 1921). Dinastija Petrović Njegoš. Podgorica 2002, s. 413–440. BLECHOVÁ, Lenka: Žene srednjovjekovnog Kotora na prelasku u novi vijek. Istraživanja, Novi Sad 2005, s. 36‒53. GLUŠICA, Rajka: Jezička politika u Crnoj Gori. Riječ 2009, č. 1, s. 9. JOVANOVIĆ, Miodrag: Srpski jezik: juče, danas, sjutra. Golija. č. 4, s. 33. JOVOVIĆ, Vasilj: Balšići (Porijeklo i dinastička vlast). Tokovi 1, Berane 2011, č. 2, s. 137– 145. LUKOVIĆ, Miloš: Katun a katunská organizace středověkých Vlachů v centrálních a západních oblastech Balkánu. Slovanský přehled 5, 2013, roč. 38, s. 387–415. PRELEVIĆ, Radomir: Primjena opšteg imovinskog zakonika u knjaževini/kraljevini Crnoj Gor. Crnogorski anali 2013, č. 2, s. 137–145. SAMARDŽIĆ, Aleksandar: Heraldika Crnojevića. Crnogorski anali, 2013, s. 279–288. STOJANOVIĆ, Petar: Lični subjektivitet crnogorske žene u XVIII, XIX i na početku XX vijeka. Istorijski zapisi 27, č. 3–4, Podgorica 1974. ŠEKULARAC, Božidar: Prva crnogorska dinastija Vojislavljevića. Crnogorski anali 1, 2013, č. 2, s. 49. VUČINIĆ, Stevo: Srpska crkva i crnogorski identitet. Crnogorski anali 1, 2013, č.2, s. 239– 250. КАЛЕЗИЋ, Рајко: Куллтурно-просвјетни живот и напредак Црне Горе као плод дјеловања династије Петровић Његош. In: Династија Петровић Његош: радови са међународног научног скупа 29–1. новембар 2001. Подгорица 2002, s. 383–386. 127
МРВАЉЕВИЋ, Зорица: Однос према културном насљеђу у доба династије Петровић. In: Династија Петровић Његош: радови са међународног научног скупа 29–1. новембар 2001. Podgorica 2002, s. 461–474. РАСПОПОВИЋ, Сенка: Руски утицај на културно-просвјетну политику династије Петровић Нјегош. In: Династија Петровић Његош: радови са међународног научног скупа 29–1. новембар 2001. Podgorica 2002, s. 408–421. РОВИНСКИ, Павел Аполонович: Црна Гора у прошлости и садашњости I–IV. Београд 1994.
Elektronické zdroje DUKLJANIN: Ljetopis popa Dukljanina. http://www.montenegrina.net/pages/pages1/istorija/duklja/ljetopis_pop_dukljanina_latinicna _redakcija.htm ADŽIĆ, Novak: Božićni ustanak crnogorskog naroda 1919. godine pod vođom komandira Krsta Zrnova Popovića. 1999 http://www.montenegrina.net/pages/pages1/istorija/bozicni_ustanak/bozicni_ustanak1919_n _adzic.htm 3. 5. 2014 BATAKOVIĆ, Dušan: Ujedinjenje Crne Gore i Srbije. http://www.rastko.rs/rastko-cg/povijest/dbatakovic-ujedinjenje_c.html 1. 3. 2015 BRKOVIĆ, Jevrem: Pismo Crnogorcima koji misle da su Srbi. https://crnogorskapitanja.wordpress.com/2012/08/11/jevrem-brkovic-pismo-crnogorcimakoji-misle-da-su-srbi/ 11. 3. 2015 DRAGOLJOVIĆ, Dragoljub: Otkut Crnoj Gori ranije ime Zeta-Zenta. http://montenegrina.net/pages/pages1/istorija/duklja/otkud_cg_ranije_ime_zeta.htm ELICH, Gregory: Nato Prepares new Balkans war. http://emperors-clothes.com/articles/elich/newwar.htm 14. 11. 2014 JERGOVIĆ, Miljenko: Milorad Popović: Poetika poraza. http://www.jergovic.com/subotnja-matineja/milorad-popovic-poetika-poraza/ 13. 4. 2015 JOVANOVIĆ, Vladimir: Kapitulacja. http://www.montenegrina.net/pages/pages1/istorija/cg_u_1_svj_ratu/kapitulacija_v_jovanov ic.html 20. 5. 2014 KILIBARDA, Novak: Velikosrpska ofanziva ne prestaje. Pobjeda. http://cetinjanin-mozaik.blogspot.cz/2011/02/novak-kilibarda-velikosrpska-ofanziva.html 20. 6. 2014 KORDIĆ, Snježana: Crnogorska standardna varijanta policentričkog standardnog jezika. http://bib.irb.hr/datoteka/430408.CRNOGORSKA_STANDARDNA_VARIJANTA.PDF 18. 5. 2015 128
KOVAČEVIĆ, Miloš: Srpski jezik i njegove varijante. http://kovceg.tripod.com/mk_srpski_i_varijante.htm 20. 5. 2015 KRCIĆ, Esad: Euro, Crna Gora i eurozona: čekajući presedan. http://www.slobodnaevropa.org/content/euro-crna-gora-i-eurozona-cekajucipresedan/26949048.html 10. 4. 2015 KREJČÍ, Pavel: Bosenština a černohorština (stručný přehled). https://is.muni.cz/auth/el/1421/podzim2014/BKB323/um/Bosenstina_a_cernohorstina__pracovni_text_pro_studenty_BKB323.pdf 19. 6. 2015 KRIVOKAPIĆ, S.: SPC ruši Crnu Goru. Vijesti. http://www.vesti-online.com/Vesti/Ex-YU/112715/Krivokapic-SPC-rusi-Crnu-Goru 17. 11. 2014 PAPOVIĆ, Dragutin: Ekonomija rasipništva (odlike crnogorske ekonomije 1945‒1989). Montenegrina. http://montenegrina.net/nauka/istorija/crna-gora-u-xx-v/crna-gora-od-1945/ekonomijarasipnistva-odlike-crnogorske-ekonomije-1945-1989-dragutin-papovic/ 3. 6. 2015 RUDOVIĆ, Nedljeljko: Montenegrins Accept EU Referendum. B 92. http://www.b92.net/eng/insight/in_depth.php?id=89&nav_id=34246&start 2. 12. 2014 ŠĆEKIĆ, Radenko: Sredstva političke propagande u Crnoj Gori. Matica crnogorska. Podgorica 2011, s. 83–136. http://www.maticacrnogorska.me/files/48/05%20radenko%20scekic.pdf 2. 9. 2014 БОРИСЛАВОВ, Ясен: Българсата църква в съдбоносно очакване. http://www.pravoslavieto.com/docs/razkol_chronology.htm 20. 5. 2015 http://issuu.com/cdt_crnagora/docs/2004-01-pred-izb-izvjestaj 12. 4. 2015 http://riznicasrpska.net/knjizevnost/index.php?topic=686.0 17. 3. 2015 http://www.bosnjaci.net/foto/Crna_Gora_popis_2011_MontenegroEthnic2011_7.jpg14. 4. 2015 http://www.glas-javnosti.rs/clanak/kultura/glas-javnosti-08-09-2008/crnogorski-jezik-nepostoji 14. 4. 2015 http://www.monstat.org/cg/page.php?id=534&pageid=322 17. 4. 2014 http://www.muzejzena.me/istorija.15.istorija.html 12. 11. 2014 http://www.novosti.rs/vesti/naslovna/drustvo/aktuelno.290.html:482240-Crna-Gora-Srpskijezik-ozivljava-kao-Feniks 20. 9. 2014 http://www.riznicasrpska.net/muzika/index.php?topic=355.0 5. 6.2014 http://www.vijesti.me/vijesti/protest-zbog-ustupanja-cpc-u-kraljevog-ljetnjikovca-811401 13. 5. 2015 https://www.youtube.com/watch?v=NUs4srHg72U 14. 5. 2015 http://antropologie.zcu.cz/media//studijni_materialy/prednasky_MTV1.pdf 10. 9. 2012 http://homepage.univie.ac.at/ilja.steffelbauer/DAI.pdf 13. 5. 2014
129
8 PŘÍLOHY Příloha č. 1: Upitnik za crnogorski identitet 2015
Dobar dan, Htjela bih da Vas zamolim da popunite ovaj upitnik koji je anoniman, a polužiće mi kao praktični dio mog istraživačkog rada. Upitnik mogu popuniti samo studenti. Odgovarajte iskreno i ozbiljno. Hvala Kamila Chalupova Smatrate li da je dobro što je Crna Gora postala samostalna država? • • •
Da Ne Ne znam Da li ste jugonostalgičar?
• • •
Da Ne Ne znam Ako biste imali šansu da ponovo odlučujete o sudbini SFRJ kako biste odlučili?
• • •
Želio/la bih da se raspadne Želio/la bih da zemlja ostane cjelovita Ne znam Ako biste imali ponovo priliku da odlučujete o sudbini SCG kako biste glasali?
• • •
Glasao/la bih da do raspada ne dođe Glasao/la bih da se SCG razdvoji Ne znam Mislite li da su Srbi i Crnogorci jedan isti narod?
• • •
Da Ne Ne znam Mislite li da su Crnogorci posebna nacija?
• •
Da Ne 130
•
Ne znam Smatrate li da postoje suštinske razlike između Srba i Crnogorca?
• • •
Da, i oduvijek su postojale Ne Razlike su naglašene od druge polovine XX vijeka
•
Imam drugačije mišljenje: Mislite li da je dobro što je stvoren zaseban crnogorski jezik?
• • •
Da Ne Ne znam
•
imam drugačije mišljenje : Mislite li da između crnogorskog i srpskog jezika postoje razlike?
• • •
Da, postoje razlike Ne, ne postoje razlike Ne znam
•
Imam drugačije mišljenje: Šta mislite o crnogorskom jeziku? Da je to:
• • • •
Jezik koji se potpuno razlikuje od drugih jugolovenskih jezika Isti jezik kao i srpski i hrvatski Samo politička tvorevina Ne znam Mislite li da su Crnogorcki mogli sljedeće?
• • •
Dati jeziku ime sa nacionalnim obilježjem i ne ubacivati slova poput ś i ź Dobro su uradili što su uvrstili nova slova jer se time crnogorski jezik razlikuje Ne znam Ako biste imali šansu da dajete ime jeziku kojim govorite kako biste ga nazvali?
• • • • •
Crnogorski Srpski Jugoslovenski Srpskohrvatski, hrvatskosrpski Ne znam
•
Imam drugačije mišljenje :
131
Da li podržavate Studijski program za crnogorski jezik i južnoslovenske književnosti na Filozofskom fakultetu u Nikšiću? • • •
Da Ne Ne znam
•
Imam drugačije mišljenje: Da li podržavate Fakultet za crnogorski jezik i književnost na Cetinju?
• • •
Da Ne Ne znam
•
imam drugačije mišljenje: Koja slova iz novog pravopisa koristite u zvaničnoj/pisanoj komunikaciji?
• • • •
Samo ś Samo ź Oba Ni jedno Koja slova iz novog pravopisa koristite u govoru?
• • • •
Samo ś Samo ź Oba Ni jedno Kako biste procijenili nacionalnu situaciju u mjestu u kome živite? U mjestu gdje ja živim ljudi se više izjašnjavaju kao:
• • • • • •
Crnogorci Srbi Rakao/la bih procentualno isto Rekao/la bih da procentualno malo više kao Crnogorci Rekao/la bih da procentualno malo više kao Srbi Ne znam
•
Imam drugačije mišljenje : Ja se nacionalno izjašnjavam kao:
• • •
Crnogorac/ka Srbin/Srpkinja Jugosloven/ka 132
•
Albanac/ka
•
Imam drugačije mišljenje : Moj regionalni identitet je (nikšićki, bokeljski, itd.)
• • •
Nemam regionalni identitet Imam regionalni identitet ali nije toliko izražen kao državni Imam izražen regionalni identitet.
•
Imam drugačije mišljenje : Ako ste napisali da imate regionalni idetitet napišite koji. Moj regionalni identitet je:
Imate li nekog od članova porodice ko trenutno živi u bivšim jugoslovenskim republikama? • • •
Da Ne Ne znam AKO DA: KOGA? U kojoj državi i u kojem gradu živi? Kako se izjašnjava?Izjašnjava se kao:
Mislite li da između Srpske pravoslavne crkve i Crnogorske pravoslavne crkve postoje razlike? • • •
Da Ne Ne znam
•
Imam drugačije mišljenje: Smatrate li da je dobro što postoji i Crnogorska pravoslavna crkva?
•
Da
133
• •
Ne Ne znam
•
Imam drugačije mišljenje : Crnogorac može biti čovjek:
• • • • • •
Samo pravoslavne vjere Samo pravoslavne i katoličke vjere Hrišćanske i islamske vjere Bilo koje vjere samo ne pripadnik islama Bilo koje vjere i ateist Ne znam
•
Imam drugačije mišljenje: Lični podaci
• •
muško žensko Godište
Mjesto stanovanja
Mjesto rođenja
Obrazovanje (fakultet i odsjek)
Nacionalnost
Vjeroispovijest
134
Příloha č. 2: Petr I. Petrović Njegoš, Petr II. Petrović Njegoš, král Nikola Petrović
Příloha č. 3:
Příloha č. 4: Mapa současného státu Černá Hora
Mapa Staré Černé Hory a kmenů na tomto území
135
Příloha č. 5: Erb Crnojevićů
Příloha č. 6: Dnešní erb Černé Hory
Příloha č. 7: Současná vlajka Černé Hory
Příloha č. 8: Cetinjský monastýr
136
Příloha
č. 9:
Akademické
pracovnice
na Katedře
černohorského
a jihoslovanských literatur v Nikšići
Rajka Glušica
Tatjana Bečanović
Příloha č. 10: Adnan Ćirgić
137
jazyka
