TRITON Praha / Kroměříž
M I L A N N OVÁ K
Muž na konci cesty
M I L A N N OVÁ K
Muž na konci cesty
Milan Novák Muž na konci cesty Tato kniha ani žádná její část nesmí být kopírována, rozmnožována ani jinak šířena bez písemného souhlasu vydavatele.
Copyright © Milan Novák, 2007 © TRITON, 2007 Cover © Dagmar Krásná, 2007 ISBN 978-80-7254-974-0
I řekl Hospodin Bůh: „Teď je člověk jako jeden z nás, zná dobré i zlé. Nepřipustím, aby vztáhl ruku po stromu života, jedl a byl živ navěky.“ (GENESIS 3, 22)
1 Jestli, Jeruzaléme, na tebe zapomenu, ať mi má pravice sloužit zapomene. Ať mi jazyk přilne k patru, nebudu-li si tě připomínat, nebudu-li Jeruzalém považovat za svou svrchovanou radost. (ŽALM 137, 5-6)
V hlavě měl naprostý chaos. Vůbec se nemohl zorientovat, co se děje. Namáhal mozek ze všech sil, ale marně. Jako by ho měl úplně zamrzlý. Zůstával jediný naléhavý pocit. Jde o všechno. Chtěl reflexivně udělat to, na co byl odjakživa trénován. Známé pravidlo říkalo: Jakmile ztratíš přehled, vytáhni stroj do výšky. Nad nepřítele, nad mraky, prostě nahoru. Jednou rukou dát plný plyn a druhou přitáhnout knipl až na doraz k sobě. Dílo zlomku sekundy. Jenže nemohl nahmatat žádnou plynovou páku. Na obvyklém místě nebylo nic. Zjistil, že ani nedrží knipl. Mozek konečně trošku zabral a začal správně signalizovat poruchu. Nemůže vůbec pohnout pravou rukou. Proč mu to myslí tak strašně pomalu! Zbývá jediná věc. Katapultáž. Zdálo se mu, že slyší bzučák a vidí blikat nápis: EJECT! EJECT! Sáhl si levou rukou hluboko mezi nohy, ale ta páka poslední záchrany tam nebyla. Nahmatal jen nějakou hadičku. Začal za ni zuřivě tahat. Ucítil, jak ho nějaké cizí ruce tlačí zpátky. Slyšel hlasy, ale nerozuměl slovům. Zoufale se snažil soustředit. Jen málo z nich se mu nakonec podařilo zachytit: … „neklidný“, … „močová cévka“ … Pak mu někdo něco přivázal na levou ruku, takže s ní mohl hýbat jen velmi omezeně. Pravá zůstala nehybná. Otevřel oči a viděl bílou plochu. Ještě není nad mraky! Nepřítel ale nikde. Znovu se vzepjal k pokusu ovládnout stroj a strmě stoupat, jak to kdysi sám učil mladé kluky. Ale nešlo to.
‹9›
Nejasně vnímal pohyb nějaké postavy. To je blbost! Je přeci v jednomístném kokpitu! Pak ho cosi píchlo do zadku a za chvíli se dostavil pocit úlevného klidu. Myšlenky se zmátly úplně, ale přestalo mu to vadit. Rezignoval na jakoukoli snahu po záchraně. Tenhle pocit ve chvíli smrtelného ohrožení už zažil. Člověk je na okamžik jakoby paralyzován a smířen s osudem. Ta vteřina se zdá nekonečně dlouhá, ale pak přijde adrenalin a boj o život. Místo toho usnul.
‹ 10 ›
2 Chci nasadit svou kůži, dát svůj život v sázku. (JÓB 13, 14)
Květnová mobilizace ho zastihla jako čerstvě vyřazeného poručíka. Rázem skončily vycházky a dovolené. Spali oblečení a ve dne skoro nepřetržitě cvičili. Souhra letky při vzdušném boji. Průzkum a komunikace. Když nelétali, sedělo se nad mapami. Obranné sektory, pravděpodobné směry a způsoby útoku Luftwaffe. Předpokládali, že hlavním cílem bombardování bude Praha, aby Němci demonstrovali svou sílu a zlomili vůli k odporu. Štuky se naopak vrhnou na letiště, aby ochromily každou možnost obrany vzdušného prostoru. Budou mít dost sil, aby se ubránili? To si nikdo netroufal říci. Věděli jen, že udělají, co bude v jejich silách a zcela jistě se nenechají nachytat na zemi. Letadla na zemi nejsou k ničemu. Když dojde na lámání chleba, počítají se jen ta, která jsou ve vzduchu. Mobilizace byla ukázková, všechno klapalo jako na drátkách. Odhodlání nechybělo. Hitlera to zarazilo a velmoci se vyděsily. Jen aby se zas nemuselo válčit. Z toho měly strach, který paralyzoval rozum. Západní veřejnost překypovala naivním pacifismem. Hitler nebyl ještě zcela připraven. Anglie a Francie nebyly připraveny vůbec. To tenkrát nebylo nějak z české kotliny vidět. Odtud vypadali jako všemocní giganti. S jejich plnou pomocí se počítalo jako s hotovou záležitostí. Je tu přeci Versailleská smlouva. O Rapallu a Locarnu se tisk ani politici sršící sebedůvěrou nezmiňovali. Bylo po mobilizaci a přišlo horké léto 1938. Jednalo se dál. Dostal pár dnů dovolené a zajel za otcem do Prahy. „Tati, jak myslíš, že tohle může dopadnout?“ zeptal se s neskrývanou úzkostí v hlase. „Špatně, hochu,“ odpověděl mu. „Myslíš, že se neubráníme?“
‹ 11 ›
„Ne. Bude to mnohem horší. My se o to ani nepokusíme.“ Otcova slova ho šokovala. Jak si něco takového může myslet! Teď, krátce po takové ukázce síly a odhodlání! Armáda fungovala, země fungovala, horečně se dokončovaly pevnosti. Nač by to všechno bylo? Otec pozoroval syna a bylo mu ho líto. Tak mladý a ochotný jít do toho po hlavě. Chrlí na něj všechny argumenty. Operuje počty, výzbrojí, pevnostmi, morálkou vojáků. Rozčilením nevydrží sedět a přechází po pokoji sem a tam. Uniforma mu opravdu sluší. Jenže to je málo. Velmi málo. Nebude to stačit. „Nechci ti brát iluze, synu. Možná máš pravdu. Ale vidíš jen jednu stránku věci. Tu technickou. Ostatně jsi voják a asi se na to musíš takhle dívat. Jenže obrana země není zdaleka jen vojenský problém.“ „A jaký ještě, prosím tě?“ „Slyšel jsi někdy jméno von Clausewitz? To byl Prušák, který napsal, že válka je jen pokračování politiky jinými prostředky. To je absolutně přesné. Válka je především věc civilistů. K úspěchu ve válce potřebuješ spolehlivé spojence, zdroje, odolné zázemí a v čele země státníky místo politikářů. Pokud tohle nemáš, sebelepší armáda s celou svou techniku ti není nic platná. Řekni mi, žáku Weile, proč skončila první světová válka?“ Připadlo mu to jako nesmyslná otázka. „No, přeci protože rakouská a německá armáda prohrála!“ „Chyba lávky. Obě země se zhroutily zevnitř. Hlad. Rozklad zázemí. Vyčerpání zdrojů. Bojeschopná armáda zkrátka nestačí. Bojeschopná musí být celá země jako taková. A po válce? Bída, hospodářská krize, fašismus a hrozba komunismu. Nacionální frustrace a ekonomické inferno výmarské republiky. Zrůda je tu a utěšeně roste. Všichni z ní mají bolení hlavy a plné kalhoty.“ „Beneš ale říká, že Británie a Francie nás v tom nenechá,“ řekl nakonec. „Beneš, Beneš, Beneš…“ Nemýlil se, když zaslechl v otcově hlase tón despektu? „Když budou muset, tak nechají. Košile bližší než kabát. Zvlášť když je to cizí kabát. Udělají všechno možné, aby nemuseli do války. Stačila jim ta poslední. Rány se ještě nezahojily. Zaslepení pacifisté mají plná
‹ 12 ›
ústa versailleských garancí. Bláznovství vítězů bývá živnou půdou dalších válek. Protože vítězové zapomínají, ale poražení si pamatují velmi dobře. Britové a Francouzi teď navíc nevědí, jestli se mají víc bát Hitlera nebo Stalina. Jeden za osmnáct a druhý za dvacet bez dvou. Scylla a Charybda. My jsme příliš malý a vzdálený casus belli. Nepůjdou do toho. Britové nemají ani čím. Francouzi si myslí, že se schovají za své pevnosti. Právě u nich jsme se nakazili touhle scestnou myšlenkou. Příští válka bude všechno možné, jen ne zákopová a pevnostní. Ty jako letec to musíš přece vědět nejlíp.“ Tady má táta určitě pravdu, říkal si. Tohle mu dělalo skutečnou starost, i když se snažil moc si to nepřipouštět. Ale on, který viděl svět jako trojrozměrný, se nemohl zbavit pochybností, zda pevnůstky, které vídal jako krabičky od sirek, mají nějaký význam. Oni k nim nevtrhnou po zemi. Oni je převálcují ze vzduchu. „A co prezident?“ zeptal se. „Já nevím, Roberte. Podle mě mu něco chybí. Nechci mu křivdit, ale nepůsobí na mě jako vůdce. Masaryk by před bojem ani vteřinu neváhal. Věděl by, že co musí být, to musí být. Každá normální země se tak zachová. Nemá na vybranou. Kdo chce mít stát, musí umět dát všem, včetně vlastních občanů, najevo, že je schopen ho hájit. Kdybychom nemohli nebo snad nechtěli, pak jsme neměli rozbíjet Rakousko. Masaryk to věděl. Kdežto Beneš na mě dělá dojem, že si neví rady s ničím, co se nedá vyhandlovat někde potajmu v zákulisí.“ „Je tu ale ještě vláda, parlament a skoro patnáct milionů lidí,“ namítl. „Přece se tak snadno nedají.“ „Uvažoval jsi někdy o tom, že jsme vlastně taková zmenšenina Rakouska-Uherska? O republiku doopravdy stojí jen Češi. Přepočítej si to. Sotva sedm milionů lidí. Vlastně menšina. Jakmile se tahle země dostane pod tlak, rozpadne se stejně hladce jako staré Rakousko. „Tati, ty jsi hrozný pesimista!“ „Ne, ne, chlapče. Jenom realista.“ Matka se k hovoru nepřipojila. Nikdy toho moc nenamluvila a tohle nebylo její téma. Poslouchala je většinou z kuchyně. Uvařila jim už třetí kávu a vysypala druhý popelník. „Moc kouříte, chlapi. Za chvíli bude po vás i bez války.“
‹ 13 ›
Máma uvažovala vždycky prakticky. Na spekulace si nepotrpěla. Přesto si neodpustil otázku: „A co ty na to, mami?“ „Táta má asi pravdu. Bohužel,“ povzdechla si. „Co tu nejsi, mluví o tom každý den. Chodí k nám teď hodně lidí. Hlavně utečenci z Německa. Intelektuálové. Většinou Židé. Mají kontakty a přehled. Nekoukají na svět z žabí perspektivy, jako my tady. Všichni to vidí černě. Prý přijde katastrofa, jakou svět ještě neviděl. Apokalypsa. Šo’a.“ Oba se na matku podívali trochu překvapeně. Většinou se do takových diskusí nezapojovala. Navíc porušila nevyslovené rodinné tabu, pomyslel si. Rodiče se nikdy nehlásili ke svému původu. K tomu patřilo neužívat jidiš nebo hebrejských výrazů. Tak to zavedl dědeček, který opustil judaismus a dal se pokřtít. Těch slov už po pradědečkovi, který s dědou do smrti nepromluvil, stejně znali jen několik. Dědeček to myslel dobře. Chtěl, aby jejich život byl bezpečnější a snesitelnější. Myslel, že se ztratí v davu a nikdo na ně nebude ukazovat prstem. Už žádné pogromy. Od utečenců z Německa teď věděli, jak se děda mýlil. Být Židem je věčný a nezměnitelný úděl. On sám se to nedozvěděl od rodičů. Ze vzteku to na něj poprvé vykřikl spolužák. Smradlavý Židáku. Bylo mu osm a vůbec nevěděl, co to je. Otec i dědeček byli na ten rozhovor připraveni. Věděli, že je to jen otázka času. Tenkrát fascinovaně naslouchal historii svého rodu. První známý příslušník uprchl z Porýní v roce 1590. Geršom ha-Levi ben Ja’akov. Syn Jákobův, z rodu Lévi, přeložili mu. Pražské ghetto. Třikrát vyhnáni dál na východ a třikrát se vrátili. Emancipace. Asimilace. Ta slova tehdy neznal. Dali mu přečíst nějaké knihy. Později začal hledat v knihovnách sám. Našel i ty, které mu ke čtení nedali. Třetí cesta. Ani ghetto, ani asimilace, ale sionismus. Alija. Návrat do Palestiny, do Erec Jisra’el, k Siónu. Vrátili se tam už dvakrát. To věděl z dějepisu a ze Starého zákona. Proč ne tedy potřetí, ptal se jakýsi Theodor Herzl. Tenkrát netušil, jak nečekaně se mohou dětské vzpomínky vynořit v pravou chvíli a změnit člověku život.
‹ 14 ›
Šo’a, konečný a strašlivý důkaz dědečkova omylu, měla teprve přijít. Až po válce se dozví, že otec s matkou skončili v osvětimských pecích, zatímco on sestřeloval pachatele z oblohy.
‹ 15 ›
3 Budeš-li v čas soužení liknavý, budeš se svou silou v úzkých. Vysvoboď ty, kdo jsou vlečeni na smrt, což se neujmeš těch, kdo se potácejí na popravu? Řekneš-li: „My jsme to nevěděli,“ což ten, který zpytuje nitro, tomu nerozumí? Ten, který chrání tvůj život, to neví? On odplatí člověku podle jeho činů. (PŘÍSLOVÍ 24, 10–12)
Dusný srpen a září 1938. Ve vzduchu bylo cítit napětí a úzkost. Emisaři putovali sem a tam. Noviny a éter plnilo jen několik jmen: Hitler, Henlein, Chamberlain, Beneš, Daladier, lord Runciman, lord Halifax. Také Bad Godesberg, Berchtesgaden a nakonec jméno nejosudovější: Mnichov. V Anglii se na veřejnosti stále více objevuje jméno Winstona Churchilla. Donedávna ho považovali za odbytou veličinu. Politickou mrtvolu. Teď je ho všude plno. V rádiu, v tisku, v parlamentu. Burcuje proti appeasementu. Je ho dobře slyšet i v Americe, která zpozorní. „Byla by to urážka civilizace a celého světa. Každá země by se pak tázala sama sebe: Kdo přijde na řadu příště?“ říká poslancům ve Westminsteru. Kolem něj je jen malá skupinka těch, kteří si vidí dál než na špičku nosu. Ostatní ho nazývají válečným štváčem. Nová mobilizace. Tentokrát je to mnohem horší než v květnu. Každý tuší, že jde o všechno. Armáda v plných počtech je na nejvyšším stupni bojové pohotovosti. Vojáci si v dalekohledech a přes mířidla svých zbraní prohlížejí nástupní prostory protivníka. Piloti se nevzdalují od svých strojů dál než na pár kroků. Mechanici udržují motory zahřáté. V noci z 29. na 30. září nikdo z pilotů nespal. Jakmile se rozední, půjdou určitě do vzduchu. Drtivá rána přišla jako blesk z čistého nebe. Nejdřív té zprávě nevě-
‹ 16 ›
řili. Mnozí se nestyděli plakat. Byl otřesen, ale ne překvapen. Strašlivé rozhodování a nikde žádný státník. Boj přinese katastrofu hned. Kapitulace bude tragickou investicí do budoucnosti. Celé generace ji ponesou jako břemeno a stigma. Ústup a demobilizace. Wehrmacht zabírá pohraničí. Beneš abdikuje a odlétá jako soukromník do exilu. Aspoň že tak, pomyslel si. Chamberlain oznamuje světu, že zachránil mír pro naši dobu a ani sám tomu nevěří. „Všechno bude pryč během tří měsíců,“ říká soukromě Halifaxovi. Ještě že ho v téhle zemi nikdo neslyší. V zemi obětované kvůli třem měsícům. I když se nakonec ty tři měsíce protáhnou na jedenáct. Velká Francie, hlavní garant versailleského uspořádání, klesla ještě hlouběji a zařadila se na seznam obětí, které jen trpně čekají, kdy přijdou na řadu. Jiná budoucnost než nůž berlínského řezníka pro ni už neexistuje. Jen o tom zatím neví, a tak se raduje. Daladier, kynoucí rozjásaným davům, utrousí ke svému poradci: „Imbéciles! Kdyby věděli, čemu aplaudují!“ Západní demokracie minuly další z milníků lemujících cestu ke zkáze. V Anglii podává na protest demisi Duff Cooper, první lord Admirality. Loučí se slovy: „Anglie měla na vybranou ztratit mír či ztratit čest. Ztratila čest, ale mír nezachránila.“ To je ovšem jiná rezignace než ta Benešova. Sledoval teď pečlivě všechny zprávy. Churchill mluví v parlamentu: „Pro tuto chvíli byla vyslovena nad západními demokraciemi strašná slova: Zvážen jsi a shledán lehkým. Nemyslete si, že je to konec. To je teprve počátek účtování. To je teprve první doušek poháru hořkosti.“ U jednotky nemá co na práci. Chodí s kamarády do hospody a pořád se k tomu vracejí. Čím víc vypijí, tím větší nesmysly plácají. Každý se bojí mluvit o tom, co bude dál. Všichni cítí, že Mnichov nic nevyřešil. Okleštěná republika je parodií na stát. Takhle nemůže existovat dlouho. První to vyslovil kamarád Honza: „Bude válka.“ Napil se piva a dodal: „Nevím, jak kdo, ale já tu na ni čekat nebudu. Půjdu jí naproti.“ „Neblázni, kam?“ „Za hranice, kam jinam? Třeba i s letadlem.“ „Jsi cvok,“ pustili se do něho. „Odtud doletíš nejdál do Polska. Víš,
‹ 17 ›
jak nás milujou. Však si taky urvali svou libru masa. Zavřou tě, až zčernáš, nebo tě vrátí jako zběha.“ „Tak cizinecká legie.“ „Jo, a zůstaneš léta viset v Africe. Budeš tam sloužit Frantíkům, co nás prodali. Tím pomůžeš republice jak, prosím tě?“ řekl mu tehdy. Honza upadl do trudnomyslnosti a neřekl už ani slovo. Odletí za úsvitu patnáctého března 1939, v mlze a sněžení, těsně předtím, než by musel svou stíhačku předat nějakému nadutému Němčourovi. Spousta volného času nevedla k ničemu dobrému. Nakonec je začali posílat na dovolené. Sama generalita neměla jasno, k čemu bude ještě potřebovat nějaké letectvo. Tu podivnou druhou republiku prožíval z větší části doma. Žasnul nad tou bleskovou proměnou. Ukázalo se, kdo je kdo a nebyla to pěkná odhalení. Té zloby, nenávisti a špíny, co se vyvalilo! Tohle nemohlo vzniknout ze dne na den. Někde to tu pod povrchem muselo být už dávno. Štvanice na demokraty, humanisty, masarykovce, benešovce. Jako symbol jim posloužil Karel Čapek. Umřel na Vánoce. Pak přišlo to, co muselo. Za všechno můžou Židi. Civilizovaný nátěr Masarykova Československa odprýskl hned v prvních dnech po Mnichovu a vyhřezl hnus primitivního antisemitismu. Vůbec přitom nešlo o žádné extremisty či patologické jedince. Ctihodné komory českých lékařů, právníků a techniků vydaly necelé dva týdny po Mnichovu provolání k ministrovi vnitra se žádostí, „aby pro budoucnost vůbec nebylo přípustno v zájmu nejdůležitějších statků národa, aby povolání lékařská, právnická a technická byla vykonávána Židy“. Kde se to najednou vzalo? Nikde se to nevzalo. Bylo to v lidech přítomno odjakživa. Zkrátka, kdo potřebuje někoho nenávidět, Židé jsou vždycky po ruce. Univerzální viníci. Otec se nemýlil. Republika měla opravdu velice různé obyvatele. A nejen v národním smyslu. Kde byli ti, o nichž se ještě před pár týdny zdálo, že chtějí bránit republiku proti Třetí říši jako jeden muž? Teď o sobě nedávali vědět. Když četl noviny, zdálo se mu, že někteří se Hitlera nemůžou dočkat. Na Hrad si posadili bezmocného starce, který už byl napůl mimo tento svět. Co od něj čekají? Že jim dá volnou ruku, a když všechno půjde špatně, svedou to na něj? To nevěděl. Tak daleko neviděl ani jeho otec.
‹ 18 ›
Chtělo se mu zvracet. Někde četl, že nauzea je podle existencialistů základním životním pocitem. A beznaděj, dodával si k tomu. Republika promeškala dobrou příležitost obhájit a potvrdit rok 1918. Dokázat, že její vznik nebyl omylem dějin či výsledkem pouhé bizarní shody vnějších okolností. Neobstáli jsme, honilo se mu hlavou, kudy chodil. Neobstáli, neobstáli, odpovídala mu ozvěna. Domníval se, že je konec světa. Naštěstí pro své duševní zdraví netušil, kolikrát ještě neobstojíme. Že se z toho stane zvyk a chronický stav.
‹ 19 ›
4 Hospodine, veď spor s těmi, kdo vedou spor se mnou, bojuj proti těm, kdo boj proti mně vedou. Chop se pavézy a štítu, na pomoc mi povstaň, rozmáchni se kopím a sekerou, proti těm, kdo mě pronásledují, a řekni mi: „Jsem tvoje spása.“ Ať se hanbí, ať se stydí ti, kdo o život mi ukládají. Ať táhnou zpět, ať se zardí ti, kdo zlo mi strojí. Ať jsou jak plevy hnané větrem, až na ně udeří anděl Hospodinův, ať je jejich cesta ztemnělá a kluzká, až je Hospodinův anděl bude stíhat. Bez důvodu mi síť nastražili, bez důvodu na mne vykopali jámu. Ať na něj přikvačí znenadání zkáza, do sítě, již nastražil, ať sám se chytí, do zkázy ať padne. (ŽALM 35, 1-8)
Patnáctý březen ho zastihl doma v posteli. Nebylo ani pomyšlení, aby se dostal na dvě stě kilometrů vzdálené letiště a něco podnikl. Svým způsobem byla ta událost úlevou. Konec předstírání a stínohry. Situace se vyjasnila. Z armády ho propustili a tím skončily všechny závazky, které k ní měl. Honza měl tehdy pravdu. Hitler se sám od sebe nezastaví. Válka je nevyhnutelná. Je lepší jí vyjít vstříc, dokud je čas. Věděl, že by nebyl schopen být loajálním občanem Protektorátu Čechy a Morava. Něco by určitě provedl a doplatil by na to, aniž by něčemu doopravdy pomohl. To radši nastavit krk v opravdickém boji. Byl cvičen jako stíhač. Tak je teda bude stíhat. Nic jiného neuměl. Ne, nebude tady roznášet letáky. Tím Němcům žádnou újmu nezpůsobí. Stíhačkou ano. Doufal, že ano. Musí rychle pryč. Dokud je ještě zmatek.
‹ 20 ›
Do Polska? Bůhví, jak by ho tam přivítali. Velká slabá země mezi mlýnskými kameny dvou říší zla. Připadal by si, že leze přímo do pasti. Trojí dělení Polska. To si z hodin dějepisu dobře pamatoval. Na Slovensko a přes nepřátelské Horthyho Maďarsko do Jugoslávie? A jak dál? To je příliš velká oklika. Jediné světlo, které mohl zahlédnout v houstnoucím soumraku, rozprostírajícím se nad Evropou, leželo odtud na západ. Přece nepojede na západ východním směrem jako legionáři za první světové. Ne, půjde k cíli rovnou. V cestě bylo ovšem Německo. Musí tedy projet Německem. Bylo to naprosto logické. Tentokrát se s otcem poprvé neradil. Oznámil mu, jak se rozhodl. „A Německo přejedeš jak?“ zeptal se otec. „Asi vlakem, jak jinak?“ odpověděl. „Ještě to promysli. Většina lidí jezdí vlakem. To mají pod kontrolou. Zkus to po silnici. Tam je volněji. Zkontrolovat vagony je snadné. Honit jednotlivce, projíždějící krajinou na motorce, to není tak pravděpodobné. Krom toho nic takového neočekávají. Lepší drzé čelo, nežli poplužní dvůr, jak říkávala naše babička.“ Bez dalších slov sešli do kůlny na dvorek, kde stál tátův Indian. Robustní americká práce. Pečlivě ho zkontrolovali a sbalili pár náhradních dílů. Svíčky, kondenzátor, novou duši, aby se nezdržoval lepením. Do batůžku sušenky a láhev s vodou. Do kapsy tolik říšských marek, kolik se podařilo narychlo dát dohromady. Potom seděli hodinu nad mapami. Matce to řekli až nakonec. Plakala, ale neprotestovala. Pořádně se navlékl a vyjel směr Mělník. Toho dne viděl rodiče naposledy. Potkával menší vojenské kolony a jednotlivá auta. Největší problém mu zatím dělala jen nově zavedená jízda vpravo. Hranice byla hned za Liběchovem. Čerstvě instalovaná závora byla zvednutá a v improvizované boudě jeden německý policista, který neměl co na práci. Ukázal mu československý pas. K němu měl připravenu krycí historku. Je technik, který pospíchá opravit do jedné děčínské továrny jakési porouchané zařízení, které tam nedávno dodali. Dokonce měl u sebe starý dopis s hlavičkou otcovy firmy. Datum souhlasilo, ale už ne měsíc. Doufal, že nenarazí na Němce, který by uměl české názvy měsíců.
‹ 21 ›
Vůbec tohle povídání nepotřeboval. Policista neměl v prvních dnech po obsazení žádné instrukce. Pas byl platný a protektorátní doklady ještě neexistovaly. Úředník ctil úřední postup. Improvizovat podle nově vzniklé situace, to bylo jeho způsobu myšlení bytostně cizí. Vrátil mu pas a korektně zasalutoval. Přání Gute Reise zaniklo v hlubokém burácení motoru Indiana, který kroužil zatáčky údolím Kokořínska. Byl v Říši. Teď ještě, jak z ní zase ven. Na tuhle starost bylo ale ještě času dost. Na tu cestu později vzpomínal nerad. Po několika hodinách jízdy poprvé zastavil, aby se napil a vymočil. Myslel, že už se nikdy nenarovná. Zadek ho pálil a ruce měl jako dřevěné. Navlečený byl dost, ale v chladném březnovém vzduchu mu přimrzal obličej. Chvílemi držel řídítka jednou rukou a třel si nos, aby mu neupadl. Motor pod ním pravidelně duněl. Cítil jeho sílu a měl pocit, jako by se na něj přenášela. Skoro jako ve stíhačce. Indian letěl poloprázdnými silnicemi a ochotně polykal kilometry. I když on by asi řekl míle, kdyby uměl mluvit. Byl stavěn na obrovské vzdálenosti. Evropa mu připadala směšně malá. Přišla noc a svět se zmenšil do jediného kuželu nažloutlého světla. Silnice místy klouzala a špatně viděl na silniční ukazatele. Jen nezabloudit, to nemohl potřebovat. Natankoval ještě za světla. Bál se, že by pak v noci nikde benzin nekoupil. Nastalo kalné březnové ráno a v sedle se držel už jen silou vůle. Raději nezastavoval, protože měl strach, že by celý ztuhlý znovu nenasedl. Posledních sto kilometrů. Německý pohraniční policista na belgické hranici také neměl žádné instrukce týkající se Čechoslováků. Pas byl v pořádku a to jediné ho zajímalo. V novinách sice před pár dny četl, že Wehrmacht převzala ochranu nad zbytkem Československa, ale o cestovních dokladech se tam nepravilo nic a úřední pokyny dosud nedorazily. V Belgii zastavil v prvním městečku. Našel malý hotel, ale neměl ani sílu se najíst. Padl na postel tak, jak byl a okamžitě usnul. Prospal celý zbytek dne. Teprve večer se s leknutím probral, než se zorientoval, kde je. V pokoji bylo teplo a byl celý zpocený. Osprchoval se, oholil, přebytečné oblečení naházel do kouta a sešel dolů. Až teď do-
‹ 22 ›
stal hlad jako vlk. Dal si postupně dvě večeře a zavolal si patrona, který nabídl ke konverzaci francouzštinu, vlámštinu, němčinu a angličtinu. Vybral si angličtinu. Německy už ani slovo, říkal si. Patron rychle souhlasil. Dohoda byla dílem okamžiku. Krásný zánovní Indian za ještě jednu noc a stravu byla královská cena. Motocykl mu byl už k ničemu. Byla by to pouze přítěž. Na další cestu potřeboval všechny hotové peníze, které mu zbyly. V Belgii se nechtěl zdržovat. Jeho cílem bylo hlavní město Francie. Nejbližší místo, kde mohl hledat cestu do armády. Za okny vlaku rychle ubíhala plochá krajina Picardie. Seděl opřený v koutku kupé u okna a události posledních dnů mu běžely hlavou jako zrychlený film. Zatím měl štěstí. Koňskou dávku štěstí. A spoustu ho bude ještě potřebovat. Vlak zaduněl na mostě přes řeku Oise a pikardské roviny vystřídala rovina Ile-de-France. Na obzoru se zakrátko vynořila Paříž. Vystoupil na Gare du Nord a sehnal taxíka. „L’Ambassade de la République Tchécoslovaque“. Prakticky jediné, co byl schopen francouzsky vypotit. Vůbec netušil, kde to v Paříži je. To bude muset zjistit taxikář. Ten nezaváhal, kývl a vyrazil. Kličkoval městem tak, jako by tuhle trasu jel v poslední době víckrát, napadlo ho. Cesta netrvala dlouho. Avenue Charles Floquet. Před velvyslanectvím vystoupil a vytáhl peníze. Taxikář je odmítl. „Bonne chance, monsieur!“ Nerozuměl jednotlivým slovům, ale význam byl zřejmý z výrazu taxikářova obličeje. „Merci!“ zavolal za ním, čímž vyčerpal veškerou svou francouzskou slovní zásobu. Neznalost francouzštiny bude problém, uvědomil si. Ale co. Nechystá se válčit slovy. Proto tedy zcela určitě nepřijel. Na velvyslanectví zjistil základní věc, která mu od chvíle, kdy překročil belgickou hranici, dělala největší starost. Bylo to dobré. Velvyslanec Osuský svůj úřad Němcům nevydal. Zde bylo pořád ještě Československo. Jeho válka mohla začít.
‹ 23 ›
5 Dals volnost mým krokům, nohy se mi nepodvrtnou. Budu stíhat nepřátele, dopadnu je. Nevrátím se zpět, dokud je neudolám. Rozdrtím je, že už nepovstanou, pod nohy mi padnou. Opásals mě statečností k boji, ty, kdo povstávají proti mně, sám srazíš. Obrátil jsi na útěk mé nepřátele, navždy umlčím ty, kdo mě nenávidí. Budou volat o pomoc, a nespasí je nikdo, volat k Hospodinu, ale neodpoví. Roztluču je, budou jako prach ve větru, smetu je jak bláto z ulic. (ŽALM 18, 37-43)
S francouzskou stíhačkou se mu letělo dobře. Pod ním ubíhala krajina východní Francie. Rutinní průzkumný let nad Maginotovou linií. Obloha byla čistá, žádná cizí letadla na obzoru. Poslední srpnový den 1939. Polská krize vrcholí. Polákům ale nemají Mnichované co říci. Pro ně mluví cizí řečí. Gauleiter Förster vyřvává v Gdaňsku stejně jako nedávno Henlein v Karlových Varech. Vzduch páchne střelným prachem. Už je to otázka ne týdnů, ale dnů, říkal si. Hlavně že jsou zase ve vzduchu. Nakonec se jich tady sešlo tolik, že dali dohromady celou letku. Někteří se vyvázali z cizinecké legie, jiní přišli přes všechny možné kouty světa a vyprávěli neskutečné anabáze. Prošli maďarskými věznicemi, Balkánem, Středním Východem, severní Afrikou i Španělskem. Frantíci se k nim zachovali jako grandi. Možná jim bylo trochu hanba. Přecvičili je na své stroje a uznale kývali hlavou, když je viděli létat. Byli pohostinní a v důstojnickém kasinu rozhodně nešetřili vínem. Už zvládl i základy letecké francouzštiny. Sice netušil, jak se to píše, ale měl talent
‹ 24 ›
pochytit jazyk sluchem. Jeho francouzština byla ovšem velice jednoúčelová. V krámě by se nedomluvil a na větší diskuse to nestačilo. Tady byl závislý na několika nových kamarádech, kteří váleli jazyk jako domorodci. Prolétl určenou trasu a pomalu se vracel zpět. Jako policajt na obchůzce, pomyslel si. Dosedl na dráhu domovského letiště a doroloval k hangáru. „Salut, mon lieutenant. Ça va?“ hlásil se jeho mechanik. „Ça va,“ odpověděl s palcem nahoru a šel se převléknout. Dnes se slaví narozeniny jejich francouzského velitele. Francouzi něco slavili skoro pořád. Měl pocit, že nejmíň obden. Stůl byl všechno jen ne chudý. Těmhle věcem tady rozuměli. Uměli vychutnávat život. Každý si přiťukával s každým a debata se samozřejmě nakonec musela stočit na válku. Bude? Nebude? Chytal jednotlivá slova a spoléhal hlavně na Standu, který přišel z cizinecké legie a uměl jazyk dokonale. V každé odmlce mu rychle vysypal výcuc z toho, co se říkalo. Proseděl celý večer u jedné sklenice vína a žádné rozjaření se nedostavovalo. V hlavě se mu skládaly střípky výroků, dojmů, tváří a článků z novin, které mu Standa či někdo jiný přečetl. Francouzi žili v jakési schizofrenii. Jako kdyby tančili na palubě Titaniku. Některým by Hitler ani tolik nevadil, jen kdyby to nebyl Němec. Bošové jim odjakživa pili krev. Vedli sice na jejich účet vychloubačné řeči, ale ve skutečnosti z nich měli hrůzu. Prý se rozbijí o Maginotovu linii, uklidňovali se navzájem i každého, kdo byl ochoten naslouchat. Působilo to, jako by si tím nebyli tak úplně jistí. Francie prodělávala vnitřní rozklad. Vlády se měnily jako apoštolové na orloji. Zdálo se, že politická třída nemá lidem co nabídnout. Třetí republika nevěděla, co si počít sama se sebou. Rány zasazené předchozí válkou, v níž utrpěla Pyrrhovo vítězství, byly příliš velké a příliš živé. Chyběly prostředky, vůle i elán. Místo důvěry v sebe a v budoucnost panovalo poraženectví. Událostem čelili předstíráním, že o nich nevědí. Obrannou doktrínu určovali staří maršálové, kteří měli být i se svými zásluhami z poslední války už dávno v důchodu. Alfou a omegou byla údajně nedobytná Maginotova linie. Byli jejím mýtem jako očarovaní. Bylo to opravdu fantastické a dokonalé dílo. Potřebovali už jenom ukázněného a uznalého nepřítele, který zaútočí právě na ni.
‹ 25 ›
Největší nevýhoda pevností spočívá v tom, že se nehýbají. Geniální teoretik moderní tankové války, jistý plukovník Charles de Gaulle, upadl před několika lety v nemilost nadřízených, když o tom vydal knihu. Tu knihu, kterou měl později na nočním stolku Rommel i Patton a provázela je jako bible celou válku. Po zhroucení země vystoupí tento muž po vzoru středověké tradice jako velký conétable Francie, vrchní velitel a zemský správce pro dobu nepřítomnosti krále. Letectvo mělo sloužit jako pomocná zbraň. Ani ve snu neuvažovali o tom, že by mohlo příští válku rozhodnout. Pétain a Gamelin prohlašovali, že něco jako letecká válka neexistuje. Základem vojska byly pevnosti, děla a francouzský pěšák v ovinovačkách. Za vrchol taktického umění považovali frontální útok na bodáky. Poražená polská generalita zanedlouho pošle Francouzům memorandum s přesným popisem Blitzkriegu. Bohorovní maršálové ani neotevřou obálku. Tragicky zaspali dobu a nevěděli o tom. Politici své armádě věřili. Co jim také zbývalo? Oslava se protáhla skoro do svítání. Když poslední z letců odcházel do postele, vyšla daleko odtud osudná rána. Děla křižníku SchleswigHolstein vystřelila první salvu na Westerplatte, polskou základnu v přístavu Svobodného města Gdaňsku. Bylo prvního září, tři čtvrtě na pět ráno. Hned nato se začaly rovinami západního Polska valit neuvěřitelné počty tanků, před nimiž zametaly cestu štuky a znemožňovaly jakýkoli pohyb na komunikacích. Poláci skočili na koně a tasili své pověstné dlouhé šavle. Byla to vskutku impozantní sebevražda. Jako by to nestačilo, z východu se na Poláky vrhl Hitlerův spolupachatel Stalin. S polskými vojáky nebojoval. Zajal je, dal je popravit a zahrnout do hromadných hrobů. Zločin stíhal zločin. Nacisté soutěžili s bolševiky kdo více a kdo hrůzněji. Chamberlain neměl už jinou volbu než vyhlásit válku. Druhý Mnichov by probuzená britská veřejnost neunesla. I tak váhal ještě dva dny. Potom začali Britové, vědomi si svých slabin, jednat ale obdivuhodně rychle. Politické animozity šly stranou. Všichni věděli, co činí impérium velikým a koho tam potřebují. Loďstvo a Churchill. Ještě týž den povolal Chamberlain svého největšího kritika do vlády a jmenoval ho prvním lordem Admirality. Ač byla právě anglická neděle,
‹ 26 ›
změnil se ten klíčový úřad z hodiny na hodinu v místo horečné činnosti. Od jedné lodi ke druhé, po všech mořích a oceánech, letěl signál: „Winston is back“. Zpráva obkroužila celý svět, neboť tam všude byla Británie. Britský lev se probudil a poprvé zařval. Tak dlouho do něj nerozvážně rýpali, až mu nic jiného nezbylo. Teď vycenil zuby, prozatím aspoň na moři. Až to začne doopravdy, bude Royal Navy jedinou složkou imperiálních ozbrojených sil, která bude plně připravena. Francie rovněž vyhlásila válku, ale pro piloty se skoro nic nezměnilo. Se znepokojením sledoval, že Francouzi na novou situaci téměř nereagují. Pro ně byla válka daleko. Snad doufali, že k nim třeba ani nedorazí. Němci měli na Rýně jen pár divizí. Zdaleka nebyli ještě tak silní, jak předstírali. Francouzi se nepokusili využít svou příležitost. To tak, nechat se vylákat z Maginotovy linie! Tuhle radost Bošům tedy neudělají! Jsou chytřejší. Zůstanou pěkně sedět na zadku a Bošové si na jejich betonu nabijí hubu sami. Byli těmi svými pevnostmi doslova uhranutí. Ta nešťastná linie bude jejich konec, říkal si. Vždyť oni ji používají jako pštros písek. Přes ty hromady betonu nevidí skutečnost. Už zanedlouho se začnou v závratném tempu řítit po šikmé ploše omylů, které zaslepeně vršili nejméně od roku 1935. Stále se létaly jen hlídkové a průzkumné lety. Snažili se nahlédnout co nejdál na východ od Maginotovy linie, zvědaví, co se tam skrývá. Neskrývalo se tam skoro nic. Blafování Hitlerovi dosud vždycky vycházelo. Občas jedna či druhá strana vystřelila, spíš jen tak ze sportu. Luftwaffe provokovala protivníka, ale k souboji došlo málokdy. Párkrát z dálky vystřelili na německou stíhačku. Ta jen krátce opětovala palbu a hned se stáhla. Francouzi tomu začali říkat drôle de guerre, podivná válka. Pak se mu to konečně povedlo. Štěstí přeje připravenému. Tentokrát letěl výše než obvykle a místo vycházkového tempa držel plný plyn. Čekal na svého provokatéra. Když se Me-109 vynořil, nemyslel to tak úplně vážně. Jinak by měla francouzská stíhačka jen omezené šance. Po pár výstřelech se však začal Němec stahovat příliš pozdě, protože chybně odhadl rychlost a převýšení protivníka. Myslel, že to bude jen taková strkačka s ležérním Francouzem. Nemohl tušit, že za kniplem sedí dost
‹ 27 ›
naštvaný Čech a chce ho za každou cenu zabít. Dvojnásobně špatný odhad. Přesně tak to mohlo být napsáno v jeho úmrtním listu jako hlavní příčina smrti. Dlouhá kulometná dávka sedla přesně. Messerschmitt vylétl strmě do výšky, převrátil se a začal padat do vývrtky. Neklamný signál, že byl zasažen pilot. Za padajícím strojem se táhl pruh kouře až k zemi, o niž se rozbil na kusy. Zamával křídly vojákům na zemi a upaloval zpátky, než ho opustí štěstí a přilétne jich víc. Na letišti ho vítali jako hrdinu dne. Měl svůj první a úředně potvrzený sestřel. Dosud byl vojenský pilot. Od teďka mohl o sobě říkat, že je i válečný pilot. Skončilo to samozřejmě večerní oslavou. Po půlnoci ztratila pijatika svou úvodní eleganci. To je mi teda povedená válka, říkal si, když zvracel spolu s přítelem Standou, opřený o zaparkované letadlo. Kdyby nás viděli Němci, vyděsí se a kapitulují. Opilecky se té myšlence hihňali a v té chvíli jim mohla být budoucnost ukradená. Jenže budoucnost na ně nebrala ohled a hnala se mílovými kroky kupředu. Její rychlost teď určovalo tempo von Runstedtových tanků. Byl máj, lásky čas, desátého května 1940. Úder přes Holandsko a Belgii byl drtivý. Opakoval se starý Schlieffenův plán. Byl to vousatý trik a kupodivu fungoval znovu. Jenže tentokrát se nekonal žádný zázrak na Marně. Wehrmacht se valila dál. Tankové svazy podporované letectvem nebylo čím zastavit. Němci projeli i Ardenami, které Francouzi ponechali hájené jen minimálními silami. Podle názoru jejich maršálů se Ardeny k útoku nehodily. Jenže to zapomněli sdělit Němcům. Maginotova linie byla v kritické chvíli bohužel někde úplně jinde, než kde se válčilo. Británie bleskově dokončila svůj vnitřní přerod. To, co tolik scházelo ve Francii. Německým útokem se definitivně vypařil poslední zbytek mandátu Chamberlainovy vlády. Mnichované promarnili svůj kredit a jejich další působení se stalo bezpředmětným. Ještě týž den v šest hodin večer dostal pan Winston Spencer Churchill pozvánku do Buckinghamského paláce a vrátil se odtamtud jako premiér. Jiří VI. nemohl zvolit lépe. Nový první ministr vlády Jeho Veličenstva sestavuje válečný kabinet
‹ 28 ›
a nabízí sněmovně krev, dřinu, slzy a pot. Vyhlašuje válečné cíle Spojeného království: „Vítězství stůj co stůj, vítězství přes všechnu hrůzu, vítězství, jakkoli dlouhá a trnitá bude k němu cesta, neboť bez vítězství není přežití.“ Piloti ve Francii zatím dělali, co mohli, ale bylo jich málo. Jejich jednotka se stěhovala stále víc a víc k jihozápadu. Sestřelil ještě dva Němce a jednou měl sám namále. Letadlo, s nímž se mu podařilo přistát, bylo tak rozstřílené, že už nebylo možné ho opravit. Mechanici z něj vymontovali použitelné díly a zbytek zapálili. Pak se Standa, co uměl tak dobře francouzsky, z jednoho letu nevrátil. Viděli, jak jeho letadlo po zásahu dvou Messerschmittů hoří. Nevyskočil. Nebyl to jejich první ani poslední mrtvý. Paříž byla prohlášena otevřeným městem. Britský expediční sbor pod velením lorda Gorta se evakuoval z obklíčení u Dunkerque. Němci obsadili pobřeží Severního moře, neuralgickou oblast pro bezpečnost Británie. Místo, které si vždycky dobře hlídala, jak ji naučily dějiny. Záhy přišel totální rozpad fronty a francouzská armáda přestala být schopna klást organizovaný odpor. Němci byli na ni příliš rychlí a Francie těžce nemocná. Jako by v ní praskla pružina. Vláda uprchla do Tours a nakonec do Bordeaux. Žádá zoufale Brity o další letadla. Ti jich mají v očekávání věcí příštích sami málo. Už vědí, že mezi nimi a Hitlerem budou stát jen ona. Bude záležet na jednom každém stroji. Kapitulace v Compie`gne a rytíř smutné postavy, maršál Pétain. Hrdina od Verdunu, který končí jako Emil Hácha. Francouzi nekladli Blitzkriegu odpor o nic déle než Poláci. Francie není jen na kolenou. Francie prakticky zaniká. Málokdo si všimne prvního malého plamínku, který zažehne obrození rozvrácené země. Jako kdysi dávno Jeanne d’Arc, Panna orleánská. Už čtyři dny před kapitulací se ozve na vlnách BBC zatím osamělý hlas. Hovoří generál Charles de Gaulle. Není to však hlas volající na poušti. Hned druhý den dostane z Francie vzkaz od úplně obyčejných lidí: „Generále, slyšeli jsme vás. Budeme vás očekávat.“ Pro zbytkovou oficiální Francii je však disidentem a dezertérem. Pilotům se těsně předtím daří nalodit se na poslední lodě odplouvající z Bordeaux do Anglie. Červenec 1940.
‹ 29 ›
Anglie je poslední výspou odporu. Za čtyři roky se změní naopak v předmostí. Prozatím stojí úplně sama. Na její svobodné břehy přenášejí svou suverenitu a nezávislost všechny okupované evropské země. Pod ochranu Jeho Veličenstva přicházejí králové, prezidenti, vlády a zbytky jejich vojsk. Všichni věří v naplnění staré historické zkušenosti, že Británie v mnoha válkách často vyhrává jen jednu bitvu. Tu poslední. Bilance je děsivá. Většina Evropy je obsazena. Všechny její lidské a průmyslové zdroje jsou Hitlerovi k dispozici. Srdečná dohoda Ribbentrop-Molotov mu kryje záda. Molotov gratuluje Hitlerovi k vítězství na západě. Z hladového bolševického Ruska proudí do Německa vlaky s obilím, uhlím, ropou a železnou rudou, jeden za druhým. Bude krutou, ale spravedlivou ironií historie, že poslední z nich přejede hranice nad ránem 22. června 1941, půl hodiny před začátkem dělostřelecké přípravy podle plánu Barbarossa. Východnímu appeasementu se dostane téže lekce jako nedávno západnímu. Nordická lest předčí lest asijskou. Do roka a do dne. A to byl Stalin v mnohem lehčím postavení než západní státníci. Na rozdíl od nich totiž k válce nepotřeboval souhlas občanů. Žádní v jeho zemi nežili. Měl jen nevolníky. Všichni piloti jsou přijati do Královského letectva a rychle se přecvičují na Hurricany. Češi, Slováci, Poláci a další uprchlíci. Ti, kteří prošli prvními boji, mají cenu zlata. Angličané se připravují na invazi. Budují zátarasy na pobřeží a staví narychlo domobranu, která nemá uniformy a někteří ani pušky. Ti se musí spokojit prozatím s vidlemi. Nikdo moc nemluví a nedává najevo velké emoce. Mlčenlivé odhodlání a urputnost se však zračí ve tváři každého venkovského strejce s kosou nastojato. Kdekdo si v těchto těžkých chvílích vzpomněl na verš z Thompsonovy „Rule, Britannia“: Národy méně požehnané, tyranům padnou za oběť, z tebe však ostrov svobody se stane, bát budou se tě, závidět...
‹ 30 ›
A také na památná slova admirála Nelsona, který 21. října 1805 zastavil u Trafalgaru napoleonskou záplavu, jež v šíleném víru zachvátila Kontinent a hrozila převalit se i na anglické břehy: „Anglie očekává, že každý muž splní svou povinnost.“ Jednoruký a jednooký Nelson ji splnil beze zbytku a na konci vítězné bitvy padl. Jeho flotila připravila Francii a Španělsko o loďstvo, aniž sama ztratila jediné plavidlo. Napoleonovi se nepodařilo doverské útesy zahlédnout ani dalekohledem. Zůstaly bílé, neušpiněné holínkami tyrana. A od nich později vypluli Wellingtonovi muži, aby napoleonské uzurpaci učinili definitivní konec. U belgické vesnice jménem Waterloo. Je odvelen na letiště v Duxfordu u Cambridge. Má teď modrou uniformu s proužkem na rukávě. Poručík. U RAF tomu říkají Flying Officer. Cítí se tu jako doma. Nemá problém s jazykem. Teď je to on, kdo tlumočí kamarádům a nalévá do nich základy letecké angličtiny. Nad jejich baráky vlají dvě vlajky: červenobílá s modrým klínem a spolu s ní imperiální Union Jack. Už nejsou sami. Všichni chápou vážnost chvíle. Nacházejí se v oku hurikánu. Zde se rozhoduje o dalším osudu světa. Nevypočitatelné dějiny se v jednom ze svých ztřeštěných rozmarů rozhodly přenést odpovědnost za něj zrovna na tenhle ostrov. Právě teď a právě tady. Nese ji na svých mohutných bedrech jediný člověk. Zavalitý muž s doutníkem. Ví, co je třeba učinit a nezaváhá ani na vteřinu. Dali mu práci a on se jí zhostí víc než skvěle. Za ním stojí celý Commonwealth národů, od žhavých pouští Austrálie až po mrazivá Severozápadní teritoria Kanady, od Jižní Afriky až po Nový Zéland. Všechny je spojuje světový oceán, který ovládá Královské námořnictvo. A co víc, spojuje je naděje a víra. Víra ve svobodu, demokracii a lidskou důstojnost. Jeho vlastní bitva vypukla 18. srpna, kdy se jejich eskadrona stává operační. Není na co čekat. Každé letadlo schopné jakž takž letu a střelby musí nahoru. Pak začal tanec, jaký svět ještě neviděl. Tanec na napjatém laně bez záchranné sítě, na onom ostrém rozhraní mezi svobodou a porobou. První stání Božího soudu v kauze Král versus diktátor. Demokracie versus totalita. Právo versus vražedné bezpráví. Lidskost versus perverze. Boj muže proti muži. Techniky proti technice. Spitfiry a Hurricany proti
‹ 31 ›
Messerchmittům a Focke-Wulfům. Motory Rolls-Royce proti motorům Daimler-Benz a BMW. Kulomety Browning proti kulometům Rheinmetall-Borsig a Mauser. Britové své slabší síly dokonale koordinovali. V podzemním operačním sále v Bentley Priory, nervovém centru RAF, věděli o každém hnutí na nebi i na zemi. Síť radarových stanic fungovala bezvadně. Měli v každém okamžiku jasno, kde a kolik mají letadel ve vzduchu, kdo je v záloze, kdo právě tankuje, kdo se z mise nevrátil, odkud přilétají Němci a kolik jich sestřelili. Podle toho bleskově a precizně přesouvali své muže i stroje a využívali je s maximální efektivitou. Královské letectvo fungovalo jako jediný živý organismus, vybavený očima, ušima a mozkem mezi nimi. Piloti Luftwaffe nebyli vybaveni ničím. Věděli prd a začali si poslepu přilétat na svůj vlastní pohřeb. Napřed jednotlivě a pak hromadně. Velkohubý maršál Göring narazil na hranice svého taktického a velitelského umění hned na samém počátku.
‹ 32 ›
6 Dám ti prozíravost, ukážu ti cestu, kterou půjdeš, budu ti radit, spočine na tobě mé oko. (ŽALM 32, 8)
Po kritickém patnáctém září aktivita Luftwaffe prudce zeslábla. Napřed mysleli, že je to ticho před novou bouří a chystali se na nejhorší, než pochopili, že vyhráli. Vítězství! Tohle je vítězství! Vyčerpaní piloti dostávali první dovolené. Příští týdny potvrdily, že Němci opravdu rezignovali na další pokusy o ovládnutí britského vzdušného prostoru. Prohráli při převaze dvě ku jedné. Tím padla jakákoli možnost invaze. Velký ostrov si mohl poprvé aspoň trochu vydechnout. Záhy to nazvou bitvou o Británii. Battle of Britain. První vítězství, vybojované sotva tisícovkou mužů, změnilo chod dějin. Na konci tunelu se objevilo slabé mihotavé světélko. Pravda vítězí. Ale jenom když není srab, přidával si svůj vlastní dovětek. Samotná pravda, ukrytá někde za trámem stodoly jako Bible kralická před jezuity, je každému na nic. Pravda musí být vidět na náměstích a ulicích, musí se vydat na moře a do vzduchu. A nikdy, ani na okamžik, nesmí odložit svůj velký klacek. Bez něj si ji můžeš strčit za klobouk. Znásilní ji kdejaký hejhula, který jde zrovna náhodou kolem. Je to pak jen taková jalová výšivka na praporu, který lze kdykoli stáhnout. Na půl žerdi nebo úplně. Poslouchal Churchillovu řeč k parlamentu. Nikdy v dějinách lidských konfliktů nevděčilo tolik lidí za tak mnoho tak malé hrstce. Anglicky je ta hra slov výstižnější, napadlo ho. So much by so many to so few. Ten člověk je mistrem slova. Virtuos jazyka. Na rozdíl od mnoha jiných řečníků, které kdy slyšel, to nebyly fráze. Každé z těch slov odpovídalo skutečnosti. Co kdy řekl, to platilo. Proto se těší takové důvěře. Proto se opatrní a hluboce demokratičtí Britové nebáli propůjčit mu pravomoci téměř diktátorské jako ve starém Římě.
‹ 33 ›
A ještě jeden smrtelný mrak se onoho září začal nad nacisty stahovat. Dosud ve velké dálce, za obzorem jejich vnímání. Zdánlivě drobná událost. Na západní a jižní frontě je ale jednou přijde hrozně draho. Prozatím se nestalo nic víc, než že pětapadesátiletý Kaliforňan, plukovník kavalerie, veterán z první světové a zakladatel americké tankové zbraně, se konečně dočkal povýšení na generála. Jistý George Smith Patton. Po prohře svých stíhačů se Hitler domníval, že změní britské veřejné mínění bombardováním Londýna. Věřil, že vypukne nespokojenost a lidé si vynutí alespoň nějaké kompromisní a přijatelné příměří. Jako každý diktátor a populista chtěl zneužít toho, co považoval za slabinu demokracie, aniž byl schopen pochopit, že to je její síla. Britský lid ho vyvedl z fatálního omylu. Chtěl tu válku vyhrát a trval na tom. Každá další bomba a každý další mrtvý ho v tom jen utvrzovali. Odplata musí přijít a bude strašlivá. Oko za oko. Mrtvý za mrtvého. Dům za dům. Drážďany za Coventry. Považovali to za tak samozřejmé, že nebylo o čem diskutovat. Co se stalo, nemůže se odestát a skončit žádným kompromisem. To bylo hluboké přesvědčení všech, s nimiž mohl hovořit. Na vlastní oči viděl krále a královnu, kteří v nejhorších dobách odmítli opustit Buckinghamský palác, na legendární procházce po ulicích mezi troskami. Jen tak, bez jakékoli ochrany. Lidé jim připravili skutečné ovace. Alžběta jim přátelsky kynula a Jiří VI. ukazoval dvěma prsty písmeno „V“. Britové je milovali a vůbec jim nevadilo, že jejich král koktá. Tuhle scénu si jednou vybaví, až se doslechne, že když se Čechům konečně zjevil jejich vlastní velikán, budou si z něj utahovat, že ráčkuje a má příliš krátké kalhoty. Dali mu pět dnů dovolené. Odjel do Londýna a ubytoval se v hotelu. První den chodil po rozbombardovaném městě a večer toho měl tak akorát. Stejně neměl kam jít, jako naschvál nikde žádný známý. Ani by se mu nechtělo. Ležel oblečený na posteli v hotelovém pokoji a v hlavě si rovnal události posledních několika měsíců. V srpnu navštívil jejich letku prezident Beneš. Poprvé ho viděl zblízka. Zlí jazykové říkali, že je to malicherný, ješitný úředník, který pro stromy nevidí les. Protivný suchar. Stál s nastoupenou jednotkou a poslouchal nepříjemný skřehotavý hlas, čtoucí z papíru věty, které mu připadaly jako fráze. Bez mimiky a in-
‹ 34 ›
tonace. Nedíval se na ně, jako kdyby se lidí bál. Nebo o žádné ani nestál. Nerad soudil druhé podle povrchního prvního dojmu, ale nemohl si pomoci. Jeho pocity se shodovaly s pověstí. Ne, to není vůdce, který by vyvolával nadšení. Možná byl ve svém odsudku příliš příkrý, ale nemohl mu zapomenout Mnichov. Jak to probůh vůbec mohl udělat? A co víc, jak to, že se nestáhl nadosmrti do ústraní, kde by nebyl nikomu na očích? Odkud bere svůj morální mandát? Jak může být kapitulant válečným vůdcem? Jeden z největších českých paradoxů. Ani v tak zvláštní zemi, jako je Francie, by se to nemohlo stát. Jako příští vůdce Francouzů se už vynořuje generál de Gaulle. Maršál Pétain jím nikdy nebude. Nemyslitelná věc. Jen v Čechách je možné vstát kdykoli z politického hrobu a tvářit se, jako by se nechumelilo. A většina lidí to akceptuje. To ho znepokojovalo nejvíc. Nevěstilo to do budoucna nic dobrého. Setkání o necelý měsíc později s Churchillem. Ten obrovský rozdíl se mu vryl hluboko do paměti a navždy ho poznamenal. Mohutný muž, kypící energií a člověčinou. Nečekaně mrštně vyskočil z otevřeného auta a s nezbytným doutníkem napochodoval před nastoupenou jednotku. Jeho pobočníci mu sotva stačili. Vypadal jako ztělesnění optimismu. Když promluvil, díval se jim do očí. Zavtipkoval a smáli se i ti, kteří byli s angličtinou na štíru. Hitlera zaženeme jako krysu do díry, vytáhneme ho za ocas a oběsíme na nejvyšším stromě. Co jiného s takovým banditou? Bude to ale ještě hodně práce. Neřekl jim vlastně nic, co by nevěděli. Ale jak to řekl! Vzbudil důvěru a bojového ducha. Koukali na něj jak na zjevení a šli by za ním kamkoli. Ani by se nezeptali kam. Ukázal jim véčko, mávl rukou s doutníkem a auto se rozjelo. Dojem, který zanechal, byl nesmazatelný. V té chvíli nikdo z nich nepochyboval o vítězství. To nebyla jen naděje. Byla to jistota. Tehdy si poprvé uvědomil, že to může být jen anglosaský svět, který úspěšně provede civilizaci těmito temnými dobami barbarství, kdy se lidstvo propadlo až na samé dno a zhrozilo se, co tam uvidělo. Tenhle muž symbolizoval naději pro všechny pokleslé mysli. Syn anglického aristokrata a americké matky. Potomek legendárního vojevůdce vévody z Marlborough. Britská tradice a americké mládí. Bylo mu jasné, že bez Ameriky se to nakonec neobejde. Všichni dou-
‹ 35 ›
fali, že to nebude trvat dlouho, než se připojí. Ale Churchill už definitivně vstoupil do dvorany slávy tím, že zastavil příval ve chvíli, kdy ani v Americe nevěřili v úspěch. I oni nad nimi už skoro lámali hůl. Až příliš snadno předem odepisovali zemi, do níž devět století nevstoupila noha cizího vojáka. Už tu chybu nezopakují a jednoho dne přijdou s celou svou mocí a neomezenými zdroji. Přijdou, aby zachránili starou Evropu v hodině její smrtelné úzkosti. Byl si tím jist. Příští nový svět bude anglosaskou epochou. Říkal to jeho předvídavý otec, když ho dal zapsat na Anglické gymnázium. Před válkou byla v módě francouzština a svoje pozice si držela němčina. Angličtina byla na okraji zájmu. Jak to táta tenkrát věděl, to mu nešlo do hlavy. V té chvíli se jeho mysl definitivně oprostila od české malosti, skepse a mindráků, jako když se stíhačka odpoutá od země a vystřelí do oblak. Churchillovské vidění světa mu dokonale vyhovovalo. Považoval si za čest, že se toho všeho může účastnit. Británie mu tu příležitost poskytla a dala mu najevo, že ho potřebuje. Bude jí za to nadosmrti vděčný. Druhý den odpoledne se znovu procházel tím velikým a zraněným městem. Už včera viděl Tower, Buckinghamský palác a Westminster. Dnes prošel Whitehall s budovou Admirality, Trafalgarské náměstí, Strand, Pall Mall i Piccadilly Circus a teď právě přemýšlel, zda má zaskočit do nějakého pubu na pivo nebo si zajít do pověstné čtvrti Soho, o níž tolik četl. Také by se mohl třeba podívat do slavné Baker Street, napadlo ho, když se rozhoukaly sirény. Lidé se rychle, ale ukázněně a bez paniky rozběhli ke krytům podle pokynů domobrany s páskami na rukávech. Pohlédl vzhůru směrem k východu a zahlédl tři Heinkely 111. Z jednoho se už kouřilo a klouzavým letem mířil k zemi, druhý bojoval o život se dvěma stíhačkami. Třetí však byl příliš daleko a kolem něj neúčinně vybuchovaly protiletecké granáty. Tenhle prorazí, pomyslel si a seběhl do nejbližšího krytu. Venku nastalo peklo. Bylo to jako zemětřesení. Lidé se krčili u zdi a sypala se na ně omítka. Někteří si zakrývali tvář, jiní se šeptem modlili. Mnozí muži však stáli vzpřímeně uprostřed krytu, vzdorovitý pohled upřený vzhůru, jako kdyby mohli skrz strop krytu vidět nepřítele na obloze, pěsti sevřené. Jen mít zbraň a příležitost! Obojí brzy dostanou.
‹ 36 ›
Náhlé ticho bylo téměř ohlušující. Pak se lidé dali pomalu do pohybu. Pozoroval je jednoho po druhém a zůstal poslední. Když kolem něj vedla matka uslzeného pihatého kluka, na jehož krátkých kalhotách bylo vidět, že se hrůzou pomočil, zmocnila se ho vražedná zlost. Přepadla ho tak náhle, že mu srdce jako splašené vyskočilo až do krku a nemohl popadnout dech. Vnímal, jak v něm zběsile koluje koňská dávka adrenalinu. Skoro se zastyděl za svou dovolenou. Měl být radši u své letky a nahoře ve vzduchu. Aby žádný z těchhle hajzlů nedoletěl. A kdyby nakrásně doletěl, aby se odtud nikdy nevrátil. Venku bylo boží dopuštění. Oheň a kouř. Pach omítky a cihlového prachu. Rázem bylo všude sto rukou, které odklízely trosky. Pod nimi mohou být lidé, kteří to nestihli. Přijížděli hasiči a domobrana rozdávala krumpáče a lopaty každému, kdo si o ně řekl. Bez rozmýšlení se pustil do práce. Dal se do party s jakýmsi bodrým Londýňanem v placaté čepici, jehož cockney téměř nerozuměl, ale to nevadilo. Jeden se oháněl krumpáčem a druhý dlouhým páčidlem. Za půl hodiny spolu vytáhli zmasakrovaného muže a ženu. Oba byli v bezvědomí. Žena byla bílá jako stěna a zrychleně povrchně dýchala. Muž měl úplně rozdrcenou nohu. Když ho pomáhali saniťákům naložit, udělalo se mu zle při pohledu na změť krvavého masa, z něhož koukalo kus bílé kosti a žlutý podkožní tuk. Nikdy zblízka takhle válku neviděl. Ze vzduchu to vypadalo daleko čistší a elegantnější. Mohl si sice představovat, jak to vypadá v rozstříleném letadle, které se řítí k zemi, ale jedna věc byla představa a druhá zas bezprostřední pohled na skutečné, živé, rozsekané lidské maso. Otočil se a vyzvracel se mezi trosky. Pak vzal páčidlo a pokračoval. Když mysleli, že je hotovo a domobrana už to chtěla odtroubit, ozvalo se z trosek varovné zapraskání a současně se mu zdálo, že zaslechl i nějaký hlas. Vycházel zpod šikmo zaklíněného trámu, který se s křupnutím pohnul pod tíhou zdiva. Bleskově pod něj vzpříčil svoje páčidlo, vklouzl hlavou a rameny do malé trojúhelníkovité kapsy, která se tu vytvořila, a začal odhazovat cihly. Napřed uviděl nohu. Ženskou a vůbec ne nehezkou, kdyby v té chvíli byl takové myšlenky schopen. Pak kus černé sukně a červeného kabátu. Trám znovu zapraskal a poklesl o čtvrt metru. Za krk mu spadla další
‹ 37 ›
omítka a kus cihly ho praštil do hlavy. Jeho parťák, který už byl na odchodu, přispěchal a pomohl mu zaklínit pod trám ještě svůj krumpáč. „Get out, sir. She ain’t alive any more. The bloody ‘ouse’s gonna fall upon your ‘ead!“ Neboj, nespadne. A nauč se sakra říkat „h“, pomyslel si, ale nedostávalo se mu dechu k odpovědi. Vyhodil ještě pár cihel a dvě prkna. Trám znovu zapraskal a hora zdiva se pohnula. Rozkašlal se, jak se nadechl prachu z omítky. Už ji měl skoro venku. Tmavovlasá dívka jeho věku, oči doširoka otevřené, v šoku, ale při vědomí. Odřeniny, šrám v obličeji a levá ruka nepřirozeně zkroucená. Tu vyprostil opatrně naposled. Přesto slabě vykřikla bolestí. Muž z lidu cosi řekl, ale tentokrát mu nerozuměl, ani když si do jeho dialektu doplnil všechna chybějící „h“. Stačilo, že mu ji pomáhal rychle vytáhnout. V té chvíli trám praskl, krumpáč se zlomil a páčidlo se ohnulo jako v rukách nějakého obra. Zbytek rohu domu se zřítil v oblaku prachu. Málem je to zasypalo všechny tři. Chyběl ani ne metr. Ukázalo se, že dívka je schopna pomalu se postavit na nohy, jen levou ruku si držela přitisknutou k tělu. „Díky, poručíku,“ vypravila ze sebe nejistým hlasem. „Zdá se, že jsem měla namále.“ Hledal něco, nač by jí zavěsil zlomenou ruku. Sanitky už odjely s těžce raněnými. Nějaký chlápek vytáhl z auta kus hadru podezřelé barvy a zápachu, vrazil mu ho do ruky a nabídl odvoz. Zaimprovizoval z toho závěs na předloktí a pomohl jí posadit se do auta. Do smrti se nedopátral, co ho v té vteřině přimělo, aby nasedl a doprovodil ji do nemocnice. Mohl ji nechat tomu ochotnému člověku a jít si po svých. Z nedostatku lepšího pojmenování tomu potom spolu říkali osud. Nemocnice Charing Cross byla plná. Trvalo dvě hodiny, než se dostala na řadu. Chtěl se procpat dopředu a někoho k ní zavolat. Nebylo jí viditelně dobře. Bál se, že by mohla mít i nějaké vnitřní zranění. Zadržela ho a poslala ho pro čaj, který tam rozdávali. Ano, tohle jsou Angličané, jak je stačil poznat. Vždycky ukázněně stojí frontu. Třeba i na vlastní pohřeb. Když jim někdo umře, shoří dům nebo vypukne válka,
‹ 38 ›
uvaří jeden druhému nejprve čaj. Pevný základ první pomoci pro každou životní situaci. Na tom čaji stojí impérium. Když se později dozvěděl, že v té nemocnici pracuje jako sestra, a přesto čekala, až na ni přijde řada, napadlo ho, že takový národ prostě nelze porazit. Kdyby to viděl Hitler, nechal by toho. Muselo by mu být jasné, že se kolosálně zmýlil a nemá nejmenší šanci. Nakonec se sebrala natolik, že se došla upravit na dámy. Držel jí místo a pak si i on zaskočil na pány, aby si omyl ruce a obličej. Nějak si oprášil i uniformu, aby nevypadal, jako když dorazil rovnou ze zákopů. Když vycházeli z nemocnice, ona levé předloktí v čerstvé vlhké sádře, bylo už šero. Za chvíli nastane egyptská tma. Válečné zatemnění. Přišel trochu do rozpaků. Má se rozloučit? Má ji doprovodit? Není jí moc dobře a on neví, jestli jí to bude milé. Zvlášť když nemá svobodnou volbu. Je těžké odmítnout svého zachránce. Vždyť vlastně ani neví, jak se jmenuje, napadlo ho. Nějak se v rychlosti nestihli představit. Pomohla mu z jeho malého problému, jako kdyby přesně věděla, co mu běží hlavou. „Nevím, jestli nejsem příliš troufalá, poručíku, ale když už jste si dal tu námahu a zachránil mi život, nechtěl byste mě doprovodit domů? Mně se přece jen trochu třesou kolena. Krom toho by mi můj otec nikdy neodpustil, kdyby nedostal příležitost vám poděkovat.“ „S radostí,“ odpověděl. „Mimochodem, je to ode mě skutečný faux pas, že jsem se ještě nepředstavil. Robert Weil.“ „Sarah Kahn,“ odpověděla. „Rozhodně je lépe, že jste mě napřed z té díry vytáhl a společenské formality nechal na později. Obráceně by to byla katastrofa.“ Poprvé za celou dobu se usmála. V té chvíli byl ztracen. Absolutně, neodvolatelně a navždy. Když vyrazila směrem k blízké autobusové zastávce, přišla mu britská nezničitelnost už trochu přehnaná. Přes její protesty sehnal taxíka, což nebylo ve válečném Londýně nic jednoduchého, usadil ji opatrně na sedadlo a tázavě se na ni podíval. „Redbourne Avenue,“ řekla řidiči. „Je to ve Finchley.“ Byl to jeden z mnoha domů z neomítnutých cihel, dva bloky od nádraží. Zaplatil taxikáři a vstoupili do haly. Na prahu si uvědomil, že po celou dobu, od okamžiku, kdy tu dívku vytáhl z trosek, mu jakýsi cit
‹ 39 ›
a vnitřní hlas napovídal něco, čemu nerozuměl. Až teď. Připadlo mu vlastně úplně logické a přirozené, že na krbu stojí menora, sedmiramenný svícen. Naproti nim se zvedl muž, který ho na první pohled hluboce zaujal. Nejprve si všiml očí. Byly úplně stejné, jaké měla dcera. Vyzařoval z nich klid a moudrost. Muž byl vousatý a na hlavě měl jarmulku. Podali si ruce a Sarah je představila. „Poručík Robert Weil, můj zachránce. Rabín Mordechaj Kahn, můj otec.“ Když rychle vylíčila otci, co se stalo, odvrátil se od nich, sepjal ruce, sklonil hlavu a začal monotónním polohlasem odříkávat modlitbu. Tu, která začíná slovem Šema. Slyš. A on poslouchal. Slyšel její starobylá, tisíciletá slova a cítil, jak rezonují někde hluboko v jeho podvědomí. Vlastně je znal a rozuměl, jen o tom dosud nevěděl a neuměl by je sám vyslovit. Bylo to jako illusion du déja` vu. Náhle jako by stál v chrámu a ozvěna těch slov zněla někde shůry. Všechno kolem změnilo své rozměry. Dům, lidé i čas. Zaplavil ho dosud nepoznaný pocit, jehož síla ho překvapila. Pocit intenzivní sounáležitosti s úplně cizími lidmi, kteří jako kdyby se v něm najednou propojili. Byli jich miliony. Vzpamatoval se, až když mu rabín znovu stiskl pevně ruku a objal ho. „Nezlobte se, poručíku. Vy jste ji zachránil, ale On vás tam poslal. Proto se napřed obracím k Němu.“ Sarah se šla umýt a převléknout. Rabín mu nabídl cigaretu a trošku brandy. Posadili se spolu ke stolu a jeden druhého si zkoumavě prohlíželi. Rozhovor, který po chvíli navázali, byl docela přirozený, jako by se znali už dlouho. Stihl mu stručně vylíčit svou válečnou anabázi, když se Sarah vrátila. „Předpokládám, že zůstanete na večeři. Samozřejmě zaručeně košer, jak jste už určitě pochopil.“ Bránil se, ale neměl šanci. Stačí na to prý jednou rukou, má to hotové, bude to jen ohřívat. Odmítla pomocníky a zmizela do kuchyně. Po večeři se Sarah schoulila do křesla a přehodila přes sebe přikrývku. Po tom zážitku ji až teď roztřásla zimnice. Pozorovala oba muže, jak spolu hovoří, a co viděla, ji zřejmě uspokojilo. Rabín a poručík si zjevně padli
‹ 40 ›
do oka na první pohled. Otec ho začal oslovovat Roberte. Ta otázka nakonec musela padnout. Rabín se zeptal velmi taktně. „Ano, rabi, jsem Žid. Pocházím z asimilované rodiny, která se rozhodla svůj původ skrývat. Skoro všechno, co o tom vím, pamatuji jako dítě od pradědečka a pak z knih. Dědeček se dal pokřtít a vedl rodinu k tomu, aby zapomněla.“ „Mnoho z nás se tak snažilo uniknout svému osudu. Když si mysleli, že se jim to už podařilo, zjistili, že to nejde,“ řekl rabín. A pak se zeptal: „Ty jsi z rodu Lévi, nemýlím se?“ „Jak jste to poznal, rabi?“ „Myslím si, že tvůj dědeček nemohl úplně zapomenout. Vytvořil z toho anagram. Stejné hlásky, jiné pořadí: Weil – Lewi. Nechtěl tu poslední nitku úplně přetrhnout.“ „Je to tak,“ odpověděl mu. „Náš nejstarší známý předek v šestnáctém století měl přízvisko ha-Levi.“ Po malém zaváhání řekl: „Smím se zeptat, zda je vaše rodina z Kohenů?“ Na znamení úcty před tím nejváženějším rodovým jménem lehce sklonil hlavu. „Správně. My jsme Kohanim. Jen to mí předkové poněmčili. I my jsme přišli z Kontinentu, jenže o tři sta let dřív. Hned jak Cromwell zrušil vypovězení Židů z Anglie.“ „To i Anglie vypověděla někdy své Židy?“ „I Anglie byla kdysi taková. Spáchal to Edward I. v roce 1290. Museli jsme se vystěhovat, ale nechal nám majetek. Jenže spoustu lidí cestou přes Kanál zavraždili a oloupili námořníci. Edward byl ovšem natolik slušný, že dal všechny, které chytili, oběsit. Aspoň že tak. Náš nejstarší předek to přežil. Dochovalo se celé jeho jméno: Mordechaj ha-Kohen ben Jicchak z Yorku. Bylo už pozdě a nepřicházelo v úvahu, aby ho nechali putovat deset kilometrů zatemněným Londýnem. Nabídli mu nocleh a Sarah ho zavedla do pokoje pro hosty. Pak zaváhala, trochu se začervenala a rychle ho políbila na tvář. Sedl si na postel a v uších mu doznívalo její přání na dobrou noc. Přání nepřání, ještě dlouho se pak převaloval a nemohl usnout. Byl přesvědčen, že ho potkal nejvýznamnější den jeho života. A nešlo jen o Sarah.
‹ 41 ›
U snídaně mu rabín nabídl, aby u nich zůstal do konce své dovolené, jestli nemá jiný program. Nabídka byla upřímně míněna a upřímně přijata. Připadal si jako doma. Sarah si narychlo zařídila volno. Poznával teď město jinak. Ne světoznámé pamětihodnosti, žádné Britské museum, nic, co by na svých stránkách uváděl Baedeker či Michelin. Finchleyské předměstí na nich nebylo. Byl výjimečně slunečný den, jaký se někdy udělá na konci října. Povídali si a chodili mezi golfovými hřišti. Oba si do smrti pamatovali, u které golfové jamky se poprvé políbili. Teprve když se vraceli, všiml si té cedule. Cesta se jmenovala Lover’s Walk. „Tys mě na tohle místo zavedla schválně!“ „Jasně že ano, můj milý. Přiznávám se bez mučení. Staré zlaté časy jsou pryč. Dneska se chudák ženská musí umět jinak otáčet, aby nezůstala na ocet!“ Smáli se jako blázni a vedli se za ruce k domovu. Válka byla strašně daleko. Rabín zaznamenal změnu hned ve dveřích. Drobnosti, jimiž dávali najevo, že patří k sobě, nebylo možno přehlédnout. Tři šťastné dny. Sarah a starý moudrý muž, s nímž si povídal celé večery. Sarah sedávala s nimi a většinou jen poslouchala. Poslední večer sebral odvahu a obrátil se na rabína: „Rabi, mám prosbu. Chci, abyste mě naučil všechno, co bych měl znát. Chci se vrátit a napravit dědečkův omyl.“ Koutkem oka zahlédl, jak se Sarah usmívá a v očích se jí lesknou slzy. Rabín pomalu přikývl, vzal ho za ruku a řekl: „Už jsi se vrátil, synu.“
‹ 42 ›
7 Rozhodneš-li se pro něco, stane se tak a na tvých cestách bude zářit světlo. (JÓB 22, 28)
Tuhle věc měl perfektně promyšlenou. Jestli se něčeho opravdu bál, byl to oheň. Pokud musí zemřít, nechce za žádnou cenu uhořet. Představa ohně ho děsila ve snu. Viděl piloty, kteří katastrofální popálení po strašných mukách přežili a neměli žádný obličej. Nebo ruce. Někteří to potom raději sami skoncovali. Všechno, jen ne hořet. Bylo mu jasné, že ze všeho nejdůležitější je dostat se bleskově ven. Hlavní překážkou je připoutání pásy a neovladatelné pohyby poškozeného letadla. Když se to stalo, věděl přesně, co udělá. Ty vteřiny získané duševní přípravou ho zachránily. Zásah německého flaku přímo do motoru otřásl celým strojem. Když na plexisklo před ním dopadly první kapky oleje a otáčkoměr divoce zakolísal, měl již otevřenou kabinu a vypínal zapalování. Vzápětí se zbavil pásů a to už nic neviděl pro gejzír směsi benzinu s olejem. Prudce otočil letadlo na záda a v té chvíli se odrazil vší silou nohama. Vylétl do prázdna jako špunt z láhve. Zepředu ho olízl dlouhý plamen, když hořlavá směs chytila od rozžhavených výfuků, zezadu ho o milimetry minul ocas letadla. Řítil se z velké výšky k zemi a přál si přežít už jen proto, aby to mohl vyprávět všem, kteří tvrdili, že takhle se ze stíhačky vyskakovat nedá. A pokud dá, pak takto nedůstojně gentleman z letadla nikdy nevystupuje. Jenže účel světí prostředky, říká se zase v Čechách. Padák poslušně zafungoval a zbrzdil jeho pád do francouzského křoví. Od té chvíle postupoval jako nacvičený automat. Především nezanechat stopy a rychle co nejdál od místa dopadu. Půda byla sypká a na hrob padáku převalil ještě velký kámen. Větví za sebou zametl stopy až ke kamenité stezce a začal stoupat po svahu vzhůru. Pro pilota přirozená reakce. Nahoru, stále nahoru, aby získal přehled. Lidé jsou spíše dole v údolí,
‹ 43 ›
a na ty nechtěl zatím narazit, než se zorientuje. Na temeni návrší si sedl, aby si promyslel co dál. Tohle nebyl dobrý konec riskantní speciální průzkumné mise hluboko do vnitrozemí Francie. Koupil to právě, když trojice stíhaček na jeho rozkaz obrátila v nejzazším bodě letu a všichni s úlevou odhodili prázdné přídavné nádrže zavěšené místo bomb. Zraněn nebyl, letecká kombinéza byla v ještě dost chladném jaru tak akorát. Měl zápalky, pistoli, nůž a obvyklou železnou zásobu francouzských franků. Jíst nějakou dobu nemusí, voda teče všude. Do neokupované zóny Francie to bylo vzdušnou čarou necelých sto kilometrů, to by mohl za nějakých pět dnů dojít. Ne že by tam byl o mnoho víc v bezpečí, vichystická Francie britské piloty vydávala Němcům. Ale laxní a polosympatizující četníci či fašističtí milicionáři, kteří víc křičí, než umí, ho tolik neohrozí jako ostřílení vojáci Wehrmacht. Není jiné volby než směr jih, směr Pyreneje. Jak? To se uvidí. Bude to otázka štěstí a příležitosti. A dál? Gibraltar raději ne. Příliš daleko a příliš hlídaný. Ideální cíl bude spíš Lisabon. Někteří se už tudy zpátky do Anglie skutečně dostali. Proč tedy ne on? Je to sice také dost z ruky, ale jak říkají Číňané, i cesta na tisíc mil začíná prvním krokem. Tak vstal a učinil ho. Vzápětí sebou praštil zpátky do makií. Hluboko pod sebou spatřil velitelské KdF, dva vojenské náklaďáky a vpředu několik motocyklů se sajdkárou a namontovaným kulometem. Všichni mířili po nějaké cestě jednoznačně k jeho kopci. Přímočará jednoduchost jeho plánů vzala rázem za své. Odplazil se zpět za hřeben a pokusil se pokračovat po odvrácené stráni na další navazující návrší, pryč od vojáků. Ti ale jako by přesně věděli, kam jedině může mít namířeno. Našel si novou pozorovatelnu a sledoval, jak se vojáci po úpatí rozvíjejí do půlkruhové rojnice a mezi křovím a nízkými stromy pomalu stoupají vzhůru. Zvedl se a ustupoval stále výše do dalšího svahu, když uslyšel štěkot psa. V té chvíli v něm byla malá dušička. Zaplavila ho vlna skutečného strachu, až se celý zpotil. Vojákům by možná unikl, jsou to přeci jenom lidé jako on. Ale psům jen tak nezmizí. Zastavil se na malé skalce, odkud měl scénu jako na dlani. Rojnice byla už o poznání blíž. Až nahoru do nebe jim neuteče, na to by potřeboval křídla. Jenže ta mu, podobně jako Ikarovi, před chvílí zničil žár.
‹ 44 ›
Bude se jim muset postavit. Najít nejvýhodnější místo a neprozradit se hned ze začátku výstřely. Učili je dát přednost tiché zbrani. Ať poslouchal, jak poslouchal, zdálo se mu, že nemají víc než dva psy. I kdyby byl ovšem jen jeden, třeba i pajdavý ratlík, tak je k němu přivede. Tedy pokud nemá rýmu. Srandičky, srandičky. Jenže do smíchu mu nebylo. Pak udělali pronásledovatelé, jisti si sami sebou, hrubou chybu. Rozhodli se použít své psy nikoli jako pátrače, ale jako zbraň. Aspoň se nemusí sami hodiny vláčet po stráních a hrát si na slepou bábu. Teď je pustili z vodítka. Poznal to podle toho, že náhle přestali štěkat a vydali táhlé netrpělivé zakňučení. Na tohle byl od Commandos trénován. Vysvlékl si pravou ruku z kombinézy, uvolněnou část tlustého oblečení přetáhl na druhou stranu a obalil si jí levé předloktí. Z letecké holínky vytáhl ošklivý dlouhý černý nůž se zoubky pod špičkou. Pak čekal mezi nízkými borovicemi. První pes se objevil jako kulový blesk. Statný německý ovčák cvičený jako lidožrout. Byl naučený srazit prchajícího k zemi nebo skočit po hrdle panikujícímu a bezmocně se ohánějícímu člověku, zahnanému do kouta. Teď mu náhle zastoupil cestu pevně rozkročený muž s pohledem upřeným do psích očí. Neprchal ani nemáchal rukama v chaotické a marné obraně, což psa vždycky vydráždilo k šílenství. Jen nastavil levé předloktí mezi psa a svůj krk rychlostí, na niž pes neuměl zareagovat a zakousl se do prošívané vatové hmoty. Prudká rána nožem, který připomínal spíš krátký římský meč, mu projela zespoda břichem až hluboko do hrudníku a otevřela celou přední část těla. Než pes stačil uvolnit skus a odpadnout na zem za svými vyhřezlými vnitřnostmi, přiřítilo se druhé zvíře a nemělo se v rychlosti kam jinam zakousnout než do vatované nohavice. Málem mu razancí skoku podrazilo nohy. Než aby bezmocně upadl, snížil těžiště do pokleku. Pak dlouhý nůž švihem rozťal nejprve vzduch a pak psí hrdlo tak, že mu prakticky odpadla hlava. Přišlo mu těch zvířat náhle líto a cítil se hrozně. Musel si opakovat, že to nebyli normální psi, ale zrůdy vytvořené nepřáteli lidstva. Rychle vyskočil, natáhl si potrhanou kombinézu, zasunul nůž a dal se do běhu. Dál a výš, kam nejdál to půjde. Když k němu dolehl křik vojáků, kteří nalezli krvavé dílo, byl na další skále a s uspokojením sledo-
‹ 45 ›
val to, čeho si všiml už předtím. Část rojnice tvořila parta jakýchsi francouzských milicionářů, kteří si spolu s Němci hráli na vojáky. Jo, hoši, jak znám Francii, vy budete po válce viset na lucernách, pomyslel si. A la lanterne! Pokud vůbec dožijete konce. K jeho uspokojení se necvičení a neukáznění pomocníci začali sbíhat k místu pokřiku, aby také něco uviděli. V rojnici se objevila velká mezera. Marně řval německý velitel, kolaboranti mu ani na tu dálku nerozuměli. Do téhle mezery se rozběhl vší rychlostí, jakou při kličkování mezi křovím, kamením a nízkými stromy dokázal vyvinout. Toho opozdilce zahlédl v poslední chvíli. V rozběhu ho srazil k zemi s obrovskou energií, kterou mu dávalo převýšení. S odporem se odvrátil od směsi krve a mozku, která se drala z hlavy roztříštěné o kámen a stihl si k samopalu vzít ještě tři zásobníky. Pak nasadil ke spurtu v dalším prudkém klesání. Možná přeci jen prorazí z obklíčení. Teprve tehdy se to pokazilo. Němci ho uviděli příliš brzy, ještě nebyl ani dvě stě metrů za jejich zády. Rozpoutala se pekelná palba, před kterou se skulil do úkrytu za velký balvan. Vojáci začali sbíhat ze svahu tak, aby ho obešli z obou stran. Palbu razantně opětoval, přinutil je zalehnout a doslova je přibil k zemi. Tím opadla první zuřivost srážky a začal poziční boj. Věděl, že teď je konec. Celou četu v šachu neudrží, ani kdyby měl plnou bednu střeliva. Za vzájemného postřelování se vojáci přískoky pomalu blížili a kruh se stahoval. Občas některý sice rozhodil ruce a upadl, ale pořád jich zbývalo ještě strašně moc, když kořistní samopal cvakl naprázdno. Vytáhl pistoli a pečlivě počítal výstřely. Může vypálit maximálně osmkrát. Jeden náboj musí zbýt, protože dobře věděl, co by ho v zajetí čekalo. Ramenní nášivku Czechoslovakia nebyl ani teď ochoten utrhnout a zahrabat do země s nadějí, že Němci neodhalí jeho původ jiným způsobem. Právě naopak. Teď přišel ten správný čas, aby se tou identifikací pochlubil. In memoriam. Pro vítězství je nejen třeba udělat všechno, co je v lidských silách. To nestačí. K vítězství je zapotřebí také notný kus štěstí. Nebylo to poprvé, kdy vážně přemýšlel o tom, zda někde někdo tohle štěstí v naléhavých
‹ 46 ›
a zvláštního zřetele hodných případech neorganizuje. Pokud ano, stihl to onen neznámý skutečně na poslední chvíli. Jako v laciném románu. Z makie za zády Němců se rozpoutala vražedná palba zblízka. Zvuk se nedal s ničím zaměnit. Byly to britské stenguny. Několika Němcům se podařilo zorientovat a palbu opětovat. Do těch míst však hned dopadly ruční granáty a pak se rozhostilo mrtvé ticho. Pomalu se zvedl a s pistolí v ruce svěšené podle těla se vydal vstříc svým zachráncům. Nejprve neviděl nikoho a slyšel jen cikády, které hned spustily tu svou. Pak se jeden po druhém objevovali lidé. Venkované v saku, s placatými barety na hlavách a se samopaly v rukou. Dva nesli lehký kulomet, ověšeni nábojovými pásy křížem přes prsa. Les maquis, makisté, vojáci křovin a lesů, francouzská La Résistance. Ta Francie, která se nevzdala a ani do budoucna to neměla v plánu, teď stála naproti němu. Nejprve opatrně, pak s širokými úsměvy. Britský pilot v tak hlubokém vnitrozemí byl u nich vzácnou návštěvou. Byli ochotni pro něj udělat cokoli. Věděli, že právě tihle piloti jim shazují zbraně, aby nemuseli bojovat kosami a vidlemi. Piloti přilétající z ostrova, kde sídlí jejich dvoumetrový aristokratický generál, na něhož tu čekají. Z ostrova, odkud jedině může být jednou obnovena jejich Francie. Pochod sotva patrnými stezkami, o nichž si myslel, že každou chvíli zmizí docela, trval už dvě hodiny. Za jedním táhlým návrším bylo zas další a pak další. Bylo to únavné a namáhavé. Každý vlekl plno kořistních zbraní a munice. Tady už nebylo velké nebezpečí, že narazí na Němce. Museli ale dobře sledovat oblohu. Letecký průzkum byl jejich hlavní problém. Malér, jak to tak bývá, přišel nečekaně. Smůla. Už to neměli daleko k hranici vysokého lesa, když se ozval rachot leteckého motoru a v témže okamžiku se proti nim vynořil nízko letící Focke-Wulf. Všichni se rozprchli do křovisek a padli k zemi. Jenže z ptačí perspektivy pilota to nebylo žádné krytí. Krátká dávka z leteckých kulometů pročísla roští a jednomu z makistů ustřelila paži i s ramenem. Vykrvácel během několika minut. Nebylo mu pomoci. Druhému přeťala trup prakticky vejpůl. Pilot se začal vzdalovat, aby si nadlétl větším obloukem a mohl to do nich pustit opravdu pořádně. Měl je jako na dlani a mohl si s nimi hrát jako kočka s myší.
‹ 47 ›
„La mitrailleuse! Vite! Vite!“ zařval na jednoho z kulometčíků. Vytrhl mu zbraň a převalil se s ní na záda, takže opěrné nožičky trčely bezmocně do výšky. Chlap pochopil a popadl nábojový pás, aby se v téhle neobvyklé poloze nepřekroutil a nezasekl. Když letadlo dosáhlo nejvzdálenějšího bodu obratu a bylo velké asi jako poštovní známka, začal pálit z kulometu pod zdánlivě nesmyslným úhlem mírně vpřed a strmě do výšky. Makisté si mysleli, že se zbláznil, ale jen on věděl, jak daleko je nutno střílet před letadlo, aby byla šance ho zasáhnout. Jediné místo na celém širém světě, kde stroj bezpečně nebude, až střely doletí, je totiž to, kde se nachází právě teď. Stíhačka se v nekonečně krátké době prudce přiblížila. Náhle byla tady jako prásknutím biče a zdálo se, že zakrývá půl oblohy. V té chvíli kulometný pás doběhl do konce a dalšího nebylo třeba. Focke-Wulf si nalétl do dráhy střel a aspoň deset včeliček se ujalo v jeho přídi. Proštepovalo ji jako nějaký velký pomatený šicí stroj. Motor začal kašlat a vyvalil se kouř. Pár střel, které stihly opustit hlavně palubních zbraní, prolétlo tentokrát neškodně mimo. Pilot začal mít úplně jiné starosti. Velké starosti. Všichni fascinovaně sledovali kouřovou stopu za nejbližší kopec. Tady nouzově nikde nepřistane a z téhle výšky nevyskočí, pomysleli si. Pak následovala ohlušující rána a za vzdáleným návrším vyletěl do výšky hřibovitý oblak kouře. Zahrabali své mrtvé a rychle vyrazili na další cestu. Zanedlouho vstoupili do lesa a za další hodinu se vynořil kopec se zarostlými troskami románského hradu. Makisté se rozdělili, aby nevydupali viditelnou stezku. Na prašném nádvoří se všichni sešli a zamaskovaným otvorem vstoupili do podzemí. Rozhlédl se a uznale pokýval hlavou. Neměli to vůbec špatně zařízené. Jeho zrak klouzal po improvizovaném nábytku, policích se zásobami a nezbytných demižónech. No, a samozřejmě ženské. Celí Frantíci. Ženské byly celkem tři a hned nosily na stůl. Obřad stolování je v téhle zemi posvátný a dávají si na něm záležet. Na tak profánní záležitosti, jako je válka a osudy jejich hosta, přišla řeč až později. Na základní domluvu uměl francouzsky jakž takž. Šlo to ztuha, ale kde chyběla slova, pomohly ruce i nohy. Anglicky tu samozřejmě nikdo neznal ani slovo. Velitelem byl mohutný muž, bývalý důstojník cizinecké legie, kterého
‹ 48 ›
starší oslovovali Francois a mladší mon capitaine. Tenhle člověk mu byl od první chvíle sympatický a rozhovor s ním se dařil nejlépe, protože Francois jevil pozoruhodné, i když útržkovité znalosti řady evropských i neevropských jazyků. Po jídle a vzájemném představování se mu udělalo až moc teplo, a tak se vysoukal ze své letecké kombinézy. Velitel Francois zůstal náhle s otevřenými ústy zírat na ramenní nášivky s označením země. Pak ho objal a zařval česky: „Člověče, Roberte, ty jsi Čech!“ Okolostojící makisté stáli jako tumpachoví a teprve po delším výkladu pochopili, odkud je jejich velící důstojník. Další nároky na chápání se na ně naštěstí nekladly, protože řeči demižónů francouzského vína rozuměli chlapi naprosto dokonale. Tady, daleko od Němců, v podzemí hradu z dvanáctého století a s plnými sklenicemi jim najednou byla aspoň na chvíli celá válka se všemi svými hrůzami úplně u prdele. Francouzi blábolili napřed francouzsky, pak v místním dialektu, z něhož by v Paříži omdleli, kdežto šéfovi s hostem se pletly jazyky v exotické slovanské řeči a všichni si báječně rozuměli. Bolest hlavy druhého dne dopoledne nebyla zlá. Víno bylo zjevně kvalitní. Přišel čas k poradě co dál. „Do Lisabonu? A nezbláznil ses náhodou, Roberte?“ „Hele, ty jsi prošel půlku světa. Pro tyhle sousedy je to nepředstavitelná dálka. Ale chápej, že si nemůžu vylézt tady na tu věž, skočit a mávat rukama. Tak se nikam nedostanu. Jsem někdy docela šikovnej, ale bez letadla prostě letět neumím.“ „Můžeš do konce války bojovat s náma. To, cos předved, nebylo vůbec špatný. S tím by ses tu celkem uchytil. A že jsem v Legii viděl leccos.“ „Díky za nabídku. S tebou bych rád. Ale je ti jasné, že jako stíhač jsem Bošům daleko nebezpečnější než jako střelec z makií. Tedy při vší úctě.“ „Jo, to asi jsi,“ odpověděl Francois neboli Franta Procházka ze Žižkova. „Vo tom nepochybuju.“ Chvíli přemýšlel a pak zavolal chlápka s výrazem vesnického idiota. Hovořil s ním rychle v místním dialektu. Chlápek začal kývat hlavou, pak si sbalil jakousi brašnu a vydal se na cestu. „Je to sice debil, ale má geniální oči a ruce. Co v oku, to v rukou. Jako fotografie. Už kvůli tomu pětkrát seděl. Napodobí a namaluje cokoli,
‹ 49 ›
Toto je pouze náhled elektronické knihy. Zakoupení její plné verze je možné v elektronickém obchodě společnosti eReading.
