Kroměříž

MEDIALNI ZLO

16.6.2007

8:04

Stránka 1

TRITON Praha / Kroměříž

MEDIALNI ZLO

16.6.2007

8:04

Stránka 3

ADAM SUCHÝ

Mediální zlo

MEDIALNI ZLO

16.6.2007

8:05

Stránka 5

ADAM SUCHÝ

Mediální zlo - mýty a realita Souvislost mezi sledováním televize a agresivitou u dětí

TRITON

MEDIALNI ZLO

16.6.2007

8:05

Stránka 6

Adam Suchý MEDIÁLNÍ ZLO – MÝTY A REALITA

Tato kniha ani žádná její část nesmí být kopírována, rozmnožována, ani jinak šířena bez písemného souhlasu vydavatele.

PhDr. Adam Suchý

© Adam Suchý, 2007 Cover © Renata Brtnická, 2007 Cover photo © Staso, 2006 © TRITON, 2007 ISBN 978-80-7254-926-9

MEDIALNI ZLO

16.6.2007

8:05

Stránka 7

Štěpánkovi, mému toho času dvouletému synovi, který si nevyhnutelně začíná nacházet své první televizní vzory.

Rád bych poděkoval Prof. PhDr. Mojmíru Svobodovi, CSc. za cenné připomínky k původní diplomové a rigorózní práci, na jejichž základě vznikla tato kniha. Dále děkuji ředitelství 6. ZŠ v Šumperku za umožnění výzkumu a za vstřícnost při jeho realizaci, jakož i rodinám, které umožnily realizaci pilotní studie. Nemalý dík patří i psychiatrům a klinickým psychologům, kteří ochotně zodpověděli otázky týkající se jejich práce. Taktéž děkuji Doc. PhDr. Ivo Čermákovi, CSc. za poskytnutí Caprarových testů agresivity a RNDr. Evě Reiterové, Ph.D. za laskavé připomínky ke statistickému hodnocení výzkumu. Děkuji také svým rodičům za možnost studovat neomezeně dlouho, jakož i své skvělé ženě Olze za podporu všeho, co dělám.

7

MEDIALNI ZLO

16.6.2007

8:05

Stránka 9

OBSAH

1 Mýtus, nebo realita? . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 13 2 Situace v ČR a stav současné diskuze . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 16 2.1 Obecné problémy související s výzkumy mediálního vlivu . . . 20 3 Jak vlastně média působí? . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 25 3.1 Obecné teorie agrese . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 25 3.2 Typologie agrese . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 30 3.3 Hledisko vývojové psychologie . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 34 3.4 Stručný vývoj teorií mediálního vlivu . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 38 3.5 Vybrané teze účinků mediálního násilí . . . . . . . . . . . . . . . . . . 41 3.6 Některé longitudinální studie a výzkum „do vlastních řad“ . . 46 3.7 Studie Kolumbijské univerzity . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 50 3.8 Opomíjené efekty televizního násilí, reklama a pornografie . . 57 4 Nebezpečné násilí, divácká riziková skupina a související efekty televizního násilí . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 62 5 Možnosti kontroly, regulace a prevence . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 68 6 Televize a agrese v klinické praxi . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 73 6.1 Průzkum mínění odborné veřejnosti . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 73 6.2 Dvě kazuistiky z klinické praxe . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 78 7 Přehled hlavních teoretických a praktických problémů výzkumu . . 87 8 Zkoumaný soubor . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 89 9 Aplikovaná metodika . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 92 9.1 Použité metody . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 92 9.2 Úskalí výzkumu . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 96 10 Výsledky práce . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 98 10.1 Kvantitativní hodnocení . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 98 10.2 K ověření předpokladů . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 111

MEDIALNI ZLO

16.6.2007

8:05

Stránka 10

10.3 Kvalitativní hodnocení aneb Co pro děti znamená televize . . . 113 11 Diskuze . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 123 12 Závěry a shrnutí výzkumu . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 127 13 Nejdůležitější poznatky . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 129 14 Použitá literatura a prameny . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 137 Přílohy . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 141 Příloha I.

Dotazník průzkumu mínění odborné veřejnosti . . . . . . . 143

Příloha II.

Celkový přehled tabulek k Autorskému dotazníku sledovacích návyků . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 144

Příloha III.

Tabulky s časy, skóry AV/D a IR . . . . . . . . . . . . . . . . . . 149

Příloha IV.

Tabulka biseriální korelace . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 150

Příloha V.

Autorský dotazník sledovacích návyků . . . . . . . . . . . . . . 152

Příloha VI.

Původní Caprarovy testy agresivity – Tolerance vůči násilí . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 157

Příloha VII. Původní Caprarovy testy agresivity – Iritabilita . . . . . . . . 160 Příloha VIII. Autorsky upravené Caprarovy testy agresivity – Tolerance vůči násilí . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 163 Příloha IX.

Autorsky upravené Caprarovy testy agresivity – Iritabilita . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 166

MEDIALNI ZLO

16.6.2007

8:05

Stránka 11

„Svá mláďata Češi osobně nevychovávají. Nebaví se s nimi o životě ani si s nimi nehrají a nezpívají. Přenechali výchovu masmédiím. Jejich potomci mají proto omezenou fantazii, neovládají mateřštinu a nedokážou se druhých dotýkat.“ (Program Severomoravského divadla Šumperk k inscenaci Jana Krause Nahniličko, září 2002)

MEDIALNI ZLO

16.6.2007

8:05

1

Stránka 13

Mýtus, nebo realita?

Otázku, zda existuje přímá souvislost mezi konzumací mediálního násilí a následným agresivním chováním, se pokusilo do dnešní doby zodpovědět více než tři tisíce vědeckých studií, které prokazují vztah mezi násilím prezentovaným televizí a následným násilným chováním dětí a mladistvých. Na podporu tvrzení, že v pozadí dětské delikvence mohou stát média, přispěla i statistika: Údaje pro Českou republiku říkají, že dnešní třináctileté dítě vidělo v televizi asi 52 tisíc vražd, znásilnění, ozbrojených loupeží a přepadení, přičemž „průměrné“ dítě stráví nejméně 25 hodin týdně před obrazovkou (Američané uvádějí příklad jedenáctiletého dítěte, které zhlédlo v televizi 8 tisíc vražd a 100 tisíc dalších násilných činů). Při veškeré snaze zaměřit se především na českého dětského diváka se nemohu vyhnout akcentaci zahraničních výzkumů (především amerických a německých), které jsou početnější, dlouhodobější a podrobnější než výzkumy domácí. Pro přesnější ilustraci problematiky tedy doplňuji, že podle studie Washingtonské univerzity by v USA ročně ubylo 10 tisíc vražd a 70 tisíc znásilnění, kdyby násilí zmizelo z obrazovek. Jeden z nejnovějších amerických průzkumů tvrdí, že televizní diváci v USA vidí každé čtyři minuty násilnou scénu. Zatímco v padesátých letech bylo 16 procent hlavního vysílacího času věnováno násilí, v současnosti je to již 70 až 80 procent.1 Na základě předchozích údajů by bylo možné zcela logicky vyvodit, že taková záplava brutality nemůže u recipientů zůstat bez následků. Pokusím se tedy zodpovědět otázku, nakolik jsou uvedené výsledky alarmující především v našich podmínkách a jak vlastně funguje nejen princip účinku mediálně prezentovaného agresivního jednání, ale i sledování televize jako ta1

* * * * *

Přehled uvedených číselných údajů byl získán na základě dlouhodobého rešeršování z následujících pramenů: Vaníčková, E., Hadj-Moussová, Z., Provazníková, H.: Násilí v rodině.1. vyd. Praha, MPSV 1995, s. 16. Kol. aut.: Téma násilí. MFD, 23. 11. 1994, s. 13. Kol. aut.: Téma násilí. MFD, 4. 3. 1997, s. 12. Média a komunikace: Zpráva Střediska pro sdělovací prostředky a veřejné záležitosti, LN, 15. 10. 1999, s. 23. Koukolík, F., Drtilová, J.: Vzpoura deprivantů. 1. vyd. Praha, Makropulos 1996

13

MEDIALNI ZLO

16.6.2007

8:05

Stránka 14

kové. Některé výzkumy, které v knize uvádím, totiž nerozlišují programovou skladbu, neomezují se jen na pořady sycené násilím a dokazují, že existuje souvislost mezi sledováním televize v dětském věku a pozdějším agresivním jednáním bez ohledu na to, jaké pořady dítě sleduje. Určující je v těchto případech pouze čas denně strávený před obrazovkou. Pokud bychom chtěli být přísně regionální, potom např. uvádím, že „za posledních deset let uvedlo 80 % z 2 000 mladistvých okresu Olomouc, že jejich základní náplní volného času je sledování televize. Tuto skupinu tvořili z 90 % chlapci, kteří se dopustili trestního jednání.“2 Kniha, kterou právě držíte v ruce, vznikala průběžně od roku 2001 s důrazem na související znalosti získané během mého studia žurnalistiky a následně studia psychologie. Tyto obory mi mj. umožňují nabídnout pohled z obou stran pomyslné barikády, tedy především z pohledu masové komunikace a její komerční podoby na straně jedné, a z pohledu vývojové a klinické psychologie na straně druhé. Zvolené téma je ovšem třeba dále specifikovat: Televizi vyčleňuji z ostatních masových médií; vliv tisku, rozhlasu a především internetu, stejně jako vliv nových informačních technologií a počítačů ponechávám pro účely této studie stranou, nebo se jich dotknu jen okrajově (pokud to bude vyžadovat souvislost se zvolenou problematikou). Dále diferencuji mezi násilím ve zpravodajství a mezi tzv. samoúčelným násilím v „zábavných“ pořadech, seriálech a televizních filmech. Toto rozdělení je ovšem vzhledem ke stávajícímu trendu obtížné – infotainment neboli zezábavnění zpravodajství programově prolíná informační a zábavní funkci médií. Vzhledem k provázanosti mediálního světa a širokému obecnému vlivu médií zařazuji do tématu také stručné zmínky o vlivu pornografie a reklamy. V této práci se jednotlivými obecnými teoriemi agrese zabývám jen okrajově v rámci ucelenosti kontextu, větší důraz kladu na teoretické podklady, které mají přímou spojitost s mediálním vlivem. Rozsah práce by totiž jinak přesahoval vymezenou problematiku a obšírnější pojetí by podle mého názoru posloužilo pouze ve prospěch kvantity. Pokud k tomu neodkazují uvedené výzkumy a přímé polemiky o zvolené terminologii, považuji slova „agresivita“, „agrese“ a „násilí“ za synonyma a dále je terminologicky nespecifikuji. 2

Králová, J.: Problémová mládež a vizuální média. In: Vliv násilí v médiích na děti a mládež. Red. P. Vitoušová. 1. vyd. Praha, BKB 1994, s. 40.

14

MEDIALNI ZLO

16.6.2007

8:05

Stránka 15

Opět vyjma uvedených výzkumů, které k tomu svým zaměřením odkazují, také nediferencuji mezi brachiální a verbální agresí, přímou a nepřímou hostilitou, destruktivitou apod. V rámci dalšího vymezení zvolené problematiky je třeba si uvědomit, že vliv médií není z hlediska času a místa konstantní (podoba vysílání před dvaceti lety byla naprosto odlišná, než je dnes, jiná je přece jen situace v USA a v Evropě atp.). Ovšem vzhledem ke skutečnosti, že programová struktura našich televizních stanic (především TV Nova a Prima) je z velké části složena z amerických a německých pořadů či jejich modelů, domnívám se, že výsledky amerických a německých výzkumů se mohou teoreticky přibližovat našim podmínkám (příčinou sycení české televize zámořskou programovou skladbou jsou natolik nízké výrobní náklady pořadů v USA, že mohou být nabízeny za ceny, které jsou podstatně nižší než náklady na domácí produkci). To potvrzuje i jedna ze zakládajících členek Linky bezpečí, psychiatrička Jana Drtilová: „Naše každodenní zkušenosti potvrzují, že americká zjištění platí i ve zdejších podmínkách.“3 Na základě sběru dat formou vlastního autorského dotazníku (viz příloha V.) jsem získal základní přehled o sledovacích návycích náhodného vzorku žáků páté a osmé třídy ZŠ (ve věku od deseti do čtrnácti let). Nejprve tedy určím základní teoretické oblasti dané problematiky, v druhé části práce se zaměřím na porovnání vlastních výsledků výzkumu s již existujícími daty. Na pomezí teoretické a praktické části práce potom stojí propojení zkoumané problematiky s klinickou praxí, které zahrnuje screeningový průzkum mínění odborné veřejnosti a dvě kazuistiky z mé dosavadní klinické praxe. V rámci teoretického zkoumání se také pokusím vymezit tzv. rizikovou skupinu dětí, která je negativními efekty souvisejícími se sledováním televize nejvíce ohrožena. Předpokládám, že souvislost mezi sledováním televize a agresivitou skutečně existuje, a pokusím se tuto souvislost potvrdit pomocí dostupných diagnostických a statistických metod na zkoumaném souboru dětí školního věku.

3

Kábele, J.: Boj o omezování násilí v televizi pokračuje. MFD, 23. 12. 1997, s. 5.

15

MEDIALNI ZLO

16.6.2007

2

8:05

Stránka 16

Situace v ČR a stav současné diskuze

Problematika mediálního násilí zůstává v naší zemi stále na vedlejší koleji. Změna společenského systému v roce 1989 přinesla (kromě jiného) také naprosto odlišnou televizní programovou nabídku a v oblasti médií došlo i k jiné významné a markantní změně – dramaticky se zvýšila jejich dostupnost. V době, kdy je televize naprosto samozřejmou součástí každé domácnosti a často se stává nejvýznamnějším komunikačním partnerem dítěte (v úvodu zmíněných 25 hodin týdně před obrazovkou zdaleka nepředstavuje horní hranici), jsou údaje v české odborné literatuře podle mého názoru do určité míry povrchní, neúplné, bez uvedení zdrojů a podrobnějších rozborů. Ani populistické dramatizování za pomoci alarmujících čísel nemůže mít potenciál stávající situaci lépe objasnit. Zatímco se autority západního světa přiklánějí k názoru, že televize z velké části vychovává skutečnost (a nikoli skutečnost televizi), postoje některých českých autorit, které (ač bez příslušného odborného vzdělání) svými vstupy do diskuze hýbají veřejným míněním ve prospěch bagatelizace celého problému. Příkladem budiž filozof Václav Bělohradský, který veřejně naprosto odmítá jakoukoli regulaci v televizní programové skladbě a opakovaně tvrdí, že „obava z negativního vlivu televize na děti je jen ideologickým manévrem, který zakrývá důležitější problémy“. Stejně tak např. jazykovědec Otakar Šoltýs tvrdí, že „potřeba zobrazovat násilí je přítomna v celých lidských dějinách“, což dokazuje na Odysseovi, který vraždí nápadníky své ženy Pénelopy, z čehož pro autora nakonec vyplývá, že psychologizace problému je zbytečným zveličováním a přeháněním.4 Odborné názorové střety na tomto poli se ovšem bohužel také pohybují na poměrně široké škále – od přeceňování zhoubného vlivu médií a nepodložené generalizace až po dokazování blahodárného vlivu některých po-

4

V pozadí Bělohradského často proklamovaného postoje je odmítání jakékoli formy cenzury. Vzhledem k tomu, že existence přinejmenším ekonomické (když už ne politické) cenzury je zřejmá (tlak inzerentů a investorů podstatně hýbe obsahovou náplní médií), jedná se dle mého o postoj přinejmenším neprofesionální. Druhá citace pochází ze sborníku: Šoltýs, O.: Masmédia a násilí. In: Násilí. Red. F. Gál. Praha, Egem 1994, s. 65.

16

MEDIALNI ZLO

16.6.2007

8:05

Stránka 17

řadů a tvrzení, že negativní vliv médií je sice neustále proklamován, ale nikdy nebyl potvrzen. Na jedné straně pomyslné odborné barikády stojí např. Doc. PhDr. Pavel Říčan, CSc., který na semináři Bílého kruhu bezpečí v říjnu roku 19945, věnovaném právě vlivu násilí v médiích na děti a mládež, poněkud svévolně modifikoval myšlenky teoretika masové komunikace Marshalla McLuhana (rozdělení chladných a horkých médií apod.). Postoj Pavla Říčana je zřejmý, a bez skrupulí plošně útočí na televizi jako takovou. Jejímu zhoubnému vlivu přičítá téměř neomezený potenciál. Na druhé straně názorového pólu stojí např. Bohuslav Blažek, který hovoří o „drastickém zjednodušování, jehož se naši domácí bojovníci proti mediálnímu násilí ve jménu svaté věci soustavně dopouštějí“6. A logicky napadá Říčana za jeho postoj a překroucení McLuhanových teorií a hypotéz. Blažkova kritika je však konstruktivní, poměrně citlivě referuje o „zacházení s obrazovkou“, podává návody a akceptuje také hledisko vývojové psychologie a věku dítěte. Jednoznačné odmítnutí, či přijetí televize podle něj přitom není možné. Blíže Blažkovu stanovisku potom stojí mediální teoretici a odborníci, u nás reprezentovaní především Janem Jirákem a Barbarou Köpplovou (členové katedry masové komunikace a Centra pro mediální studia FSV UK Praha). Vedle seriózních rozborů a teorií mediálního vlivu ovšem staví poněkud nepatřičné trivializace a často celou zodpovědnost přesouvají na rodinu a školu. To je samozřejmě částečně relevantní a správný aspekt, ale právě proto, že v mnoha případech televize vstupuje do hry jakožto „třetí dospělý“ a ovlivňuje život mnoha českých rodin, nemůžeme podle mého názoru tento fakt ignorovat a odkazovat na polovinu 19. století, kdy se poprvé objevily obavy, že média mohou kazit děti. Je snad zbytečné připomínat, že na prahu 21. století je situace v oblasti informačních a mediálních technologií naprosto odlišná a nesrovnatelná. Z pohledu „druhé strany“, tedy samotných tvůrců mediálních obsahů, je existence a eskalace násilí logickou a funkční složkou programové skladby. 5

6

V roce 1994 uspořádal BKB seminář pro poslance našeho parlamentu, ve kterém se snažil poukázat na vzrůstající tendence negativního vlivu televize a dalších médií. Obsah semináře byl publikován ve sborníku příspěvků: Vitoušová, P.: Vliv násilí v médiích na děti a mládež (Sborník příspěvků přednesených na semináři BKB). 1. vyd. Praha, BKB 1994. Blažek, B.: Tváří v tvář obrazovce. 1.vyd. Praha, Sociologické nakladatelství 1995, s. 158.

17

MEDIALNI ZLO

16.6.2007

8:05

Stránka 18

Teoretik masové komunikace Michael Kunczik uvádí ve svém učebním textu7 postupně velké množství příčin existence mediálního násilí. V přehledu je možno shrnout, že základních příčin nadměrného množství krve na obrazovkách (bez ohledu na typ pořadu) je několik. V popředí stojí skutečnost, že násilí umožňuje v krátkém čase vybudovat napínavou dějovou sekvenci a dovést ji do jasného konce. „Bez trochy násilí byste děj nikdy nedotáhli do konce. Člověk si nemůže dovolit řádný soudní proces, potřebuje pořad uzavřít za pár minut.“ (Výrok nejmenovaného producenta, tamtéž, s. 50) Násilné akce jsou jako vrcholy napětí ideální možností k přerušení filmové sekvence pro zařazení reklamy, která většinu televizí živí. Násilí lze použít jako rychlý nástroj k dosažení cíle a řešení konfliktů. Sledování násilí plní eskapistickou (únikovou) funkci od problémů, pomáhá překonat dočasné pocity deprese a manipulativním způsobem plní stabilizující funkci společnosti – narkotizovaní diváci sledují cizí pseudoproblémy a nedostanou se k tomu, aby přemýšleli o vlastní sociální situaci a jejích příčinách. Podobné závěry alespoň zčásti také uvádí a u nás prezentuje např. Syndikát novinářů ČR prostřednictvím svého zpravodaje Mediažurnál (např. leden 2000). Svou roli hrají samozřejmě i zdánlivě banální fakta, která jsou mnohdy ve výzkumech přehlížena: „Používat televizi je jednoduché, člověk v podstatě nepotřebuje umět číst a psát.“8 I proto jsou masmédia nejúčelnějšími prostředky manipulace. Na rozdíl od ostatních médií má ale televize i řadu dalších „předností“, jak uvádí např. spisovatel Ivan Klíma: „Je srozumitelná, názorná, působivá a tedy i přesvědčivá. Prostý divák si ani nedovede představit, že obraz nemusí odpovídat skutečnosti.“ 9 Na internetu10 lze nalézt zprávu Rady ČR pro rozhlasové a televizní vysílání, která analyzuje televizní zpravodajství během února roku 1999. Ze zprávy vyplývá, že děti se objevují ve zpravodajství nejčastěji v souvislosti s nehodami a neštěstími, a to jak v soukromých televizích (Nova, Prima), tak i ve 7 8 9 10

Kunczik, M.: Základy masové komunikace. 1. vyd. Praha, Karolinum 1995 Černoušek, M.: Psychologie médií. Psychologie dnes, 8, 2002, s. 14. Klíma, I.: Jaký svět vytvářejí masmédia? Psychologie dnes, 9, 2003, s. 14. České studie, příspěvky, názory či prohlášení k tématu (od laických až po zasvěcené) lze nalézt např. ve vyhledávači Seznam.cz pomocí klíčových slov média a násilí, televize a násilí, agresivita a televize (popř. média), původní zahraniční materiály potom např. prostřednictvím vyhledávače Yahoo.com pomocí klíčových slov tv and violence.

18

MEDIALNI ZLO

16.6.2007

8:05

Stránka 19

veřejnoprávní ČT. Kromě příspěvků o násilí páchaném na dětech, kterých bylo v únoru 1999 ve zpravodajských relacích celkem 82, vystupují děti ve zprávách ještě častěji jako vypovídající svědci u nehod a neštěstí (po tragické nehodě dvou autobusů u Plzně nechali redaktoři vypovídat přímo na kameru děti, které v jednom autobusu cestovaly; totéž po autonehodě s úmrtím jednoročního dítěte; nebo po výbuchu plynu na ZŠ v Ústí nad Labem atd.). Z analýzy RRTV dále vyplývá, že nejfrekventovanější skupinou hlavních témat příspěvků v Událostech je kriminalita, regionální informace se zaměřují především na kriminalitu a nehody. Jinými slovy – tzv. zpravodajské relace nám nejčastěji přinášejí zobrazení tragédií a následků násilných trestných činů, v nichž často figurují děti jako oběti nebo jako přímí svědci neštěstí. Existence analýzy RRTV může znamenat, že média samotná se snaží alespoň některými údaji přispět do současné diskuze o negativním vlivu televize. Na zmíněném semináři BKB z roku 1994 dokonce tehdejší dramaturg ředitelství programu ČT Nikolaj Savický tvrdil, že Česká televize každý týden intenzivně hodnotí obsah veškerého svého vysílání. Pokud je to ovšem pravda, kde je potom možno do výsledků hodnocení nahlédnout? A ještě – obsahová analýza programové skladby není automatickým ukazatelem (případně není žádným ukazatelem) vlivu televize na dětského diváka. Jaké jsou tedy interpretace a závěry mapování mediálního vlivu uvnitř naší veřejnoprávní televize? V této souvislosti můžeme samozřejmě ještě zapochybovat o podobných snahách o sebereflexi u komerčních televizí, jakými jsou především Nova, Prima, ale i další malé soukromé televize, vysílající na kabelu (Hallmark, Fox Kids, HBO, Supermax, Kabel 1 a další). Celkově lze konstatovat, že odborníci souvisejících vědních disciplin nejsou v otázkách vlivu médií na děti jednotni. Současná programová skladba přitom do velké míry reflektuje komerční tlaky, zahraniční nabídku a nejnovější reklamní strategie. Zmínit můžeme i nové trendy v televizní zábavě – reality TV a reality show, zezábavnění zpravodajských a dokumentárních žánrů, vstup interaktivní formy vysílání na obrazovky či klipovou formu stále většího počtu pořadů.

19

MEDIALNI ZLO

16.6.2007

2.1

8:05

Stránka 20

Obecné problémy související s výzkumy mediálního vlivu

Stav současné diskuze o účincích médií na děti můžeme chápat také jako odraz obtíží a problémů, se kterými se jednotlivé výzkumy potýkají. Přes všechna zjednodušení v rámci vědeckých paradigmat totiž stále zůstává vztah mezi televizí a jejím divákem nesmírně složitý. Komunikační teorie sice umí popsat „osud“ mediálního materiálu, který je konstruován, přenášen, dekódován a interpretován, ale v tomto zdánlivě jednoduchém a objasněném schématu vstupuje do hry ohromné množství faktorů a proměnných, které nejsme schopni zachytit a kontrolovat. Je to především samotná programová skladba, která se mění velmi rychle, takže výzkumy a příspěvky z nedávných let obvykle kritizují dnes už neexistující pořady. Pokud není čtenář takových studií zároveň televizním pamětníkem, často si vůbec neumí představit, co se tehdy na obrazovce vlastně odehrávalo. Znamená to, že stejně jako stárnou mediální obsahy (říká se, že nic není staršího než včerejší noviny, a že zpráva umírá v okamžiku jejího odvysílání), paralelně stárnou i studie a výzkumy, které se těmito obsahy zabývají. Spolu s proměnou programové skladby jdou ruku v ruce také nové postupy, technologie a vznik interaktivních médií a pořadů. Pomocí telefonátů a SMS diváci zasahují do programů a přímo rozhodují o tom, kdo v soutěži zůstane, a kdo ji opustí. Jednou z prvních vlaštovek byla dnes už zapomenutá soutěž Gladiátor na ČT 1, nicméně skutečný interaktivní boom přineslo teprve šílenství s názvem Česko hledá superstar. Velké mezinárodní zahraniční formáty tzv. reality show (především Big Brother a VyVolení) umožnily definitivně divákům stát se na oko součástí děje a být těmi, kdo rozhodují, ale ve výsledku šlo jen o další logické a úspěšné snahy přilepit co nejvíce očí k televizní obrazovce. Ve věku posouvání hranic a možností ve všech odvětvích lidské činnosti můžeme totiž jen stěží chtít po sedmé velmoci a jejím průmyslu, aby dobrovolně stagnovaly. Navzdory emotivním diskuzím o špatném vkusu a nevhodných scénách si s ohledem na téma této knihy nemyslím, že by uvedení nových reality show nějak výrazně měnilo všechna dosavadní zjištění či způsoby zpracovávání mediálních obsahů na straně recipientů. Z tohoto důvodu se nepřidávám k samostatným debatám o negativním vlivu reality show, protože je považuji za téměř bezpředmětné (a to už jen proto, že ve skutečnosti mají s realitou jen málo společného).

20

MEDIALNI ZLO

16.6.2007

8:05

Stránka 21

Můžeme sice polemizovat o tom, že tento formát využívá (zneužívá?) přirozeného lidského voyerismu, ale stejně tak zobrazení kojenců a batolat (např. v reklamě) využívá mateřského citu a zobrazení nahého ženského těla využívá sexuálního pudu. Mým cílem však není zjišťovat, pomocí jakých strategií útočí média na svůj cílový mix, a proto ponechávám tato témata stranou. Dochází také k propojení médií, televize již běžně vysílají na internetu, lidé se mohou anonymně vyjadřovat prostřednictvím e-mailů či SMS, které se „live“ čtou rovnou ve vysílání, nebo dokonce naklíčovaně běží jako jakýsi ticker (reklamní proužek) ve spodní části obrazovky (např. hudební TV Óčko). Každý může svobodně do vysílání zasáhnout, ba co víc, každý také může spustit svou vlastní televizi bez omezení, zatím alespoň prostřednictvím internetových webových kamer. Televizní signál lze přijímat na mobilních telefonech a přenosný DVD přehrávač na principu notebooku se vejde do větší kapsy u kabátu. V USA je v rámci zábavy běžně nabízena dostupná virtuální realita včetně vůní spojených s obrazem, která není sice ještě graficky dokonalá, ale nejde zde primárně o dokonalé ztvárnění – jde o dokonalou iluzi, která je díky zapojení a propojení více smyslů téměř stoprocentní. To všechno ale především znamená, že jedno médium nelze zcela extrahovat od druhého, neboť jejich podoby a principy se často prolínají. Moderní kinosál Imax s trojrozměrnou projekcí je dnes již otevřen i u nás, a nevysílá jen dokumentární pořady, jako tomu bylo v jeho celosvětových začátcích. Co se stane, až výrobci přijdou na způsob, jak zlevnit výrobu a provoz tohoto revolučního způsobu kinematografie? V případě akčního filmu či pornografie lze očekávat obrovský zájem doprovázený dramatickým efektem – divák se ocitá přímo uprostřed děje a aktérů se může doslova dotknout. První vlaštovky jsou již na světě a jistá firma nabízí na našem trhu erotické 3D DVD s přibalenými polarizačními brýlemi. Pokud vlastníte televizor s větší úhlopříčkou, můžete si užít trojrozměrné rozkoše v domácím prostředí za dostupnou cenu. Tímto způsobem bychom mohli ještě dlouho pokračovat, ale smyslem tohoto poněkud svévolně nakupeného výčtu je především stručné upozornění na stále se vyvíjející trendy a možnosti, které se zřejmě hned tak nezastaví. Naopak, dochází k jejich akceleraci, a my je nemůžeme žádným dostupným experimentálním způsobem účelně kontrolovat. Pokud provedeme longitudinální studii, která trvá 17 let, po tomto čase bude velmi zastaralá

21

MEDIALNI ZLO

16.6.2007

8:05

Stránka 22

a nebude reflektovat nové trendy, které mezitím ovládly média a daly jim novou tvář. Jejich vliv se proměňuje, stejně jako se proměňují jejich uživatelé. Tím se logicky dostáváme k oblasti, která s tímto trendem samozřejmě neoddělitelně souvisí, a tou je měnící se vkus dětských diváků. Když jsem v roce 2001 v rámci bakalářské práce zkoumal sledovací návyky dvaceti dětí mladšího školního věku, v jejich oblibě jednoznačně dominovaly japonské kreslené postavičky s názvem Pokémoni. O dva roky později slavilo svůj divácký triumf Městečko South Park, přičemž ani jedno z osmdesáti dětí neuvedlo Pokémony jako pořad, na který se dívá. Tento fakt úzce souvisejících dramatických proměn obsahové náplně televize a vkusu diváků může potvrzovat názor Graeme Burtona, že „z mediovaných obsahů nelze skutečné účinky žádným způsobem určit“.11 Vhodná analýza mediovaných obsahů může pouze o mechanismu případného zjištění účinku leccos napovědět, ale není ukazatelem vlivu. Dalším, a snad nejzásadnějším problémem, který zatím nejsou experimentátoři a výzkumníci schopni uspokojivě vyřešit, je vysoký počet intervenujících proměnných. Již v roce 1954 napsal Maccoby (Blažek, 1995), že „televizní násilí nepůsobí na všechny děti stejně. Je třeba brát v úvahu vliv intervenujících proměnných, jako jsou sociální situace a individuální sklony dítěte“. (Druhou proměnnou doplnil Bailyn v roce 1959). Je třeba si uvědomit, že toto zjištění se objevilo v době, kdy u nás televize teprve začínala vysílat. Naše „zpoždění“ je tedy více než zřejmé. Dnes již víme, že proměnných, které vstupují mezi mediální stimul a reakci recipienta, je mnohem více, než si před padesáti lety myslel Maccoby. To samozřejmě celou situaci ještě více komplikuje. Pakliže víme, že změny v chování, pocitech a postojích nejsou monokauzální (nejsou okamžitou a přímou reakcí na jeden podnět), potom za významné intervenující proměnné můžeme kromě rozličného charakteru sdělení dále považovat: dispoziční výbavu jedince a jeho temperament, učení, motivaci, stávající postoje, vzdělání a příslušnost k sociální skupině, vliv výchovy a rodinnou konstelaci, socioekonomickou pozici, předchozí zkušenosti, věk dítěte a hlediska vývojové psychologie, rozvoj zájmů a koníčků atd. Do určité míry můžeme také analy11

Burton, G., Jirák. J.: Úvod do studia médií. 1.vyd. Brno, Barrister a Principal, 2001, s. 358.

22

MEDIALNI ZLO

16.6.2007

8:05

Stránka 23

zovat vliv pohlaví (obvykle se tvrdí, že chlapci jsou sledováním televize ohroženi více než dívky) a nemůžeme pominout ani momentální rozpoložení a náladu diváka. Často opomíjené jsou také „prosté“ fyzikální faktory prostředí. Některé studie zjistily, že lidé se stávají agresivnějšími v hlučném prostředí, v přeplněných a prostorově stísněných podmínkách a tehdy, když je horko.12 Mimochodem, nejezdí některé děti do školy hlučnými a přeplněnými dopravními prostředky s vydýchaným vzduchem? Z výše uvedeného je zcela zjevné, že vztah mezi násilím v médiích a skutečnou agresí je ve skutečnosti tvořen mnohem více proměnnými, než kolik je možné ve výzkumech zachytit a kontrolovat. Obecně můžeme společně s D. Zillmanem (tamtéž) tvrdit, že agrese bude nejspíš výsledkem kombinace různých vlivů než výsledkem jednoho dominantního stimulu. V českých podmínkách se potom potýkáme především s omezeným počtem odborných studií. Přejímání zahraničních výzkumů a jejich aplikování na domácí podmínky lze ovšem do jisté míry přijmout jako „cizí“ zkušenost, s jejíž pomocí můžeme přesněji předvídat důsledky vlivu mediálního násilí na dětské diváky v naší zemi. Většina dosud provedených zahraničních i domácích výzkumů je zaměřena na krátkodobý, bezprostřední efekt. Longitudinálních studií je k dispozici velmi málo, což může vést ke zpochybnění předpokladu, že dítě sledující pravidelně násilné televizní pořady bude s větší pravděpodobností jednat agresivně v pozdějším věku. Zatímco bezprostřední vliv mediální agrese je poměrně snadné pozorovat či měřit (obtížnější je již ovšem interpretace výsledků), mnohá úskalí dlouhodobých studií často nedovolují vynést jednoznačný závěr. Většina existujících teorií a metodických postupů se hodí k odhalení okamžitých vlivů nezávisle proměnných na závislých faktorech v určitém časovém bodě. Také charakter experimentů skýtá již dobře známé překážky. Převážná část výzkumů se odehrává v laboratorních podmínkách, což sice umožňuje větší kontrolu a manipulaci s proměnnými, ale validita ve srovnání s experimentem v přirozených podmínkách je nižší. Přirozených experimentů je ovšem poskrovnu, jsou finančně i časově náročnější, a často je etické, perso12

Hayesová, N.: Základy sociální psychologie. 1. vyd. Praha, Portál 1998, s. 120.

23

MEDIALNI ZLO

16.6.2007

8:05

Stránka 24

nální a organizační problémy nedovolují vůbec uskutečnit, či dotáhnout do konce. Burton (Burton, Jirák, 2001) uvádí např. projekt, při kterém byly do řady televizorů zabudovány kamery, které sledovaly přímé chování diváků (mimochodem, nepřipomíná tento experiment Orwellovu totalitní vizi 1984?). A v neposlední řadě je tu také možná přesvědčivá, avšak strohá řeč čísel kvantitativního výzkumu versus podrobnější, avšak méně vypovídající řeč výzkumu kvalitativního. Kritici krátkodobých i longitudinálních výzkumů navíc tvrdí, že zajištění dostatečného a reprezentativního vzorku pro experimentální skupinu je ne zcela reálné. I přesto se domnívám, že existuje souvislost (byť ne přímá a příčinná) mezi častým sledováním televize a následnou (dosud nespecifikovanou) agresivitou dětí a mladistvých, a to především v tzv. rizikové skupině dětských diváků, kterou se pokusím vymezit později. Patologické chování dospělých jakožto možný výsledek vývoje v této souvislosti do práce nezahrnuji, pokud k tomu přímo neukazují závěry ojedinělých longitudinálních studií.

24

MEDIALNI ZLO

16.6.2007

3

8:05

Stránka 25

Jak vlastně média působí?

3.1

Obecné teorie agrese

Jak jsem již zmínil v úvodní kapitole, nebylo by účelné věnovat příliš prostoru teoriím agrese a agresivity, které přímo nesouvisejí s masovou komunikací a médii, ale na druhou stranu je není možné zcela opominout, neboť samy o sobě ukazují na mnohotvárnost jevu a na širší stránky agrese jako takové. Pojmy agrese, agresivita, násilí či hostilita se v teoriích, které se je pokoušejí uchopit a vymezit, potýkají prvotně s terminologickou nejasností a nepřesností, jak upozorňuje např. Čermák13, ale i mnoho dalších českých i zahraničních autorů, kteří se touto problematikou zabývají. Nejnověji uvádí např. Cyril Höschl: „Všeobecně přijatelná definice agrese neexistuje.“14 Agresi následně definuje jako manifestní pozorovatelné chování vedené úmyslem poškodit jiný organizmus (člověka nebo zvíře) anebo neživotný předmět. Tato definice přitom nezahrnuje agresi vůči sobě, agresivní sny, fantazie či plány. Pojem agrese je přitom používán k popisu chování lidí i zvířat. Agresivní chování je zpravidla pozorovatelné jakožto epizody. Násilí (violence) je pojem, který je sice zaměnitelný s agresí, ale obvykle se používá pro interakci mezi lidmi. Hostilita je potom pojmem s mnoha významy, nejčastěji se ovšem používá k označení nepřátelských postojů (Höschl, tamtéž). Také jednotlivé teorie agrese od biologických přes kognitivně-behaviorální až po sociální mají ovšem ve svých specifických postupech a přístupech daleko k jednotnosti. Samotné pokusy o užší kategorizaci jednotlivých typů agrese potom paradoxně rozšiřují zvolenou problematiku do jen těžko přehledných a ohraničitelných rámců. Pokusme se vyjít z definice agrese tak, jak ji nabízí již zmiňovaný Čermák na jiném místě15: „Agrese je udílení škodlivého podnětu jiné osobě se zá13 14 15

Čermák, I.: Frustrace z pojmu agrese, nebo metodologická skepse? Československá psychologie, 43, 1999. Höschl, C., Libiger, J., Švestka, J.: Psychiatrie. 2 vyd. Praha, Tigis 2004, s. 166. Čermák, I.: Osobnostní přístup k agresi: otevřená koncepce. Československá psychologie, 3, 1995, s. 219–228.

25

MEDIALNI ZLO

16.6.2007

8:05

Stránka 26

měrem ublížit této osobě s očekáváním, že averzivní podnět dosáhne svého cíle“. Realita ovšem obvykle přesahuje i tuto definici. Znovu musíme uvažovat o již zmíněných intervenujících proměnných. Kromě biologicko-fyziologických předpokladů se skupina „do hry“ vstupujících faktorů ještě více rozšiřuje o motivy a cíle, kognitivní struktury a motorické projevy agrese. Interpersonální skutečnosti jsou dále rozšířeny o vztahy oběť-agresor či náhodný pozorovatel. Důležitá je samotná situace, negativní zkušenost z raného dětství, matčino odmítání dítěte nebo učitelovo znehodnocování sebeúcty dítěte, které stimuluje rozvoj agresivního chování. Člověk se tedy vysoce agresivním nestává v určitém okamžiku a náhle, ale jedná se o postupný proces na základě dispozic, výchovy, vlivů sociálního prostředí, zkušenosti atd. Tyto faktory jsou do jisté míry identické s již uvedenými proměnnými, které ovlivňují výsledný efekt. A mohli bychom pokračovat. Vezmeme-li v úvahu velké množství faktorů, které jsem již uvedl, a které je třeba při výzkumech zohlednit, opět dostáváme úctyhodné množství „vedlejších“ vlivů, které patrně nelze uspokojivě kontrolovat. Ponechme však stranou specifika případných výzkumů a podívejme se v dalším přehledu na teoretické možnosti vymezení typů agrese, které zároveň korespondují s případnými definicemi u jednotlivých teorií. Je agrese vrozená? Na začátku výzkumů agresivního chování o tom byli odborníci přesvědčeni. V roce 1950 přichází Konrad Lorenz16 s názorem, že agrese je důsledkem vrozených, genetických faktorů, které vyvolávají nepřátelské reakce proti druhým. (Teorii publikoval v roce 1966 v knize Takzvané zlo.) Jeho hydraulický model agrese popisuje agresivní energii, která se v jedinci hromadí podobně jako voda, která kape do nádrže. Pokud má člověk příležitost sledovat násilí druhých nebo vyjádřit agresivitu společensky akceptovaným způsobem (např. sportem), dojde ke katarzi a agrese se uvolní v podstatě prospěšným způsobem, který slouží životu a prospívá přežití jedince i druhu. Mimochodem, o stejný model se dodnes v podstatě opírají katarzní teorie mediální agrese (viz dále, kap. 3.5). Když ovšem hladina příliš vzroste, agrese „přeteče“ do zjevného agresivního chování, přičemž Lorenz ji chápe jako útočnost proti příslušníkům vlastního druhu. 16

In: Fromm, E.: Anatomie lidské destruktivity. 1. vyd. Praha, nakl. LN 1997, s. 30–45.

26

MEDIALNI ZLO

16.6.2007

8:05

Stránka 27

Hydraulický model je společný i pudové představě Sigmunda Freuda, ačkoli jeho zdroj energie thanatos neslouží životu, ale smrti. Ke zřejmým rozporům v lidském chování potom vedou podle něj konflikty vyvolané dvěma energiemi – o rozkoš usilujícím libidem a destruktivním instinktem smrti thanatem. Freud i Lorenz se shodují v tom, že je nezdravé, nemůže-li se agresivita vybít v akci. (Konflikt dvou energií ovšem může docela dobře řadit Freudovu teorii k dalším moderním teoriím konfliktů, tak jak je popisuje např. Jaro Křivohlavý17 v rámci intrapersonálních konfliktů.) Podstatně podrobněji se věnoval agresivitě již citovaný Freudův žák Erich Fromm, který se ale zaměřil především na detailní (a poměrně specifickou) typologii agrese, kterou v základním dělení vymezil jako benigní a maligní. Obšírnou teorii nebudu na tomto místě uvádět, důležité pro nás je, že i v jeho pojetí má agrese svou účelnou, adaptivní a pozitivní roli, není tedy jen čistým zlem. Snahy o vědeckou jistotu biologicky zaměřených teorií agrese a přesvědčení o geneticky dané lidské dispozici vedly dokonce k průzkumu chromozomové výbavy a tvrzení, že za agresivní chování je zodpovědná chromozomová abnormalita XYY (Jacobs, Brunton, Melville 1965)18. U geneticky vyšetřených vězňů se vyskytovala v 1,5 % případů, zatímco v běžné populaci je její výskyt jen 0,01 %. Myšlenka „rozených kriminálníků“ se ale dalšími výzkumy nepotvrdila. Z neurofyziologických výzkumů, prováděných většinou technikou elektrické stimulace, nám zůstalo zjištění, že hypotalamus zvyšuje a prodlužuje účinky stimulace budící emoce zlosti a agrese, dráždění amygdaly potom vyvolává subjektivní prožívání této emoce.19 Je agrese naučená? Albert Bandura (1976) se domníval, že ano, „lidé se chovají agresivně, protože se naučili, že se jim to vyplatí“ (Hayesová, 1998). Podrobněji se jeho teorii sociálního učení věnuji v kapitole o vybraných tezích účinků mediálního násilí, protože právě jeho experiment s panenkou Bobo měl přispět na pomoc tvrzením, že děti bezprostředně napodobují agresivní mediální chování. Teorie sociálního učení přitom vychází z behavioristic17 18 19

Křivohlavý, J.: Konflikty mezi lidmi. 1. vyd. Praha, Avicenum, 1973. In: Hayesová, N.: Základy sociální psychologie. 1. vyd. Praha, Portál 1998, s. 117. Papica, J.: Vybrané kapitoly ze sociální psychologie. /Skripta./ Olomouc, FF UP 1979, s. 70.

27

MEDIALNI ZLO

16.6.2007

8:05

Stránka 28

kého výzkumu učení u zvířat, přičemž zdůrazňuje význam kognitivních procesů, zástupného učení a roli modelů. Důležité je zjištění, že agrese je citlivá vůči posilování. Přesto si však neodpustím poznámku, že teorie opírající se o behaviorální bázi a do jisté míry přes sebe vrstvící lidské chování a etologii zvířecích instinktů připomínají vtip z populární knihy Davida Lodge20: Dvojice psychologů-behavioristů je spolu v posteli, a potom se partner zeptá partnerky: „Tobě se mnou bylo fajn, ale jak bylo přitom mně?“ Je agrese odpovědí na frustraci? Dollardova (1939) hypotéza frustrace-agrese (Hayesová, tamtéž) je v podstatě velmi jednoduchým modelem stimul-reakce, neboť tvrdí, že frustrace vždy vede k agresivnímu jednání. Máme-li uspokojeny své základní potřeby, nejednáme agresivně, naší přirozeností je tedy ne-agresivita. Zjednodušení tohoto modelu je více než zřejmé, a to již jen proto, že lidé na frustraci nereagují jednotně, ale různým způsobem. Na stejném principu je ostatně založena např. Seligmanova naučená bezmocnost, která je také reakcí na frustraci, ale reakcí pasivní, nikoli aktivně-agresivní. Navíc je třeba položit si otázku, zda jde v tomto modelu jen a pouze o frustraci, či třeba o psychologický stres a jiné vnější okolnosti. V jednotlivých případech je to obtížné určit, i když na teoretické rovině se nesetkáváme s vážnějšími obtížemi, spojujeme-li stres s podněty, které kladou nadměrné nároky na organismus a frustraci s mařením významných cílů (Papica, 1979). Analogicky můžeme agresi spojovat s deprivací, protože ta je vlastně protrahovanou frustrací. Znamená to, že každá deprivace vede k agresivnímu jednání? Domnívám se, že nikoli, ačkoli ji můžeme považovat za jednu z typických reakcí. Není však rozhodně jediná, což potvrzuje např. Milan Nakonečný21, když vymezuje další možné reakce na frustraci či deprivaci. Těmi mohou být kompenzace, regrese, racionalizace, bagatelizace, fantazie, identifikace či úniková reakce. Podobných otázek bychom mohli položit ještě mnoho. Je agrese explorací (dítě vymezuje své hranice a bez projevů agrese se nemůže vyvíjet celá kultura)? Je agrese výsledkem negativních předsudků? Jak přesně souvisí agrese s motivací? Celou jednu obšírnou oblast otázek i odpovědí nám na20 21

Lodge, D.: Profesorské hrátky. 1 vyd. Praha, Academia 2002, s. 51. Nakonečný, M.: Sociální psychologie. 1. vyd. Praha, Svoboda 1970, s. 244–260.

28

MEDIALNI ZLO

16.6.2007

8:05

Stránka 29

bízí např. sociální psychologie22, která následně zákonitě přenáší pozornost např. na domácí a rodinné násilí, násilí ve školách (od šikany až po dětské střelce), násilí na pracovišti (včetně poměrně nových termínů typu mobbing psychický teror na pracovišti, bullying – tyranizování ve škole atp.), institucializovanou agresi (války) aj. Tím se ale již dostáváme mimo rámec vymezené problematiky. Nicméně pokud jde o sociální chování, obvykle se uvádí, že chlapci a dívky se nejvýrazněji liší právě v míře agresivity.23 Antropologické výzkumy prokazují, že je tomu tak ve všech studovaných kulturách. Znovu ovšem upozorňuji, že i v těchto případech byla agresivita studována převážně v laboratorních experimentálních situacích se zaměřením na krátkodobý efekt. Pravděpodobnost výskytu agresivního jednání je zde záměrně zvýšena. Mnoho výzkumů, které sledovaly právě míru agresivity u chlapců a dívek v souvislosti s nadměrnou konzumací médií, ovšem žádné signifikantní rozdíly mezi pohlavím nepotvrdilo (viz např. kap. 3.7, kde byl za jistých okolností dokonce zaznamenám větší nárůst agresivních činů u žen než u mužů). U nás se k tomuto tvrzení přiklání např. Ludmila Čírtková24, která ve svém pojednání o domácím násilí uvádí, že „u fyzického násilí je poměr obou pohlaví velmi těsný, k viktimizaci psychickým týráním se přiznalo více žen než mužů“. Za diskutabilní a konfrontační považuji také často uváděné rozdíly ve školním prospěchu mezi chlapci a dívkami. Jedním z uvažovaných efektů nadměrného televizního diváctví je totiž zhoršení školního prospěchu (a to především u chlapců). Nejedná se tedy spíše o dispoziční výbavu (mentální výbava obou pohlaví je odlišná) než o prokazatelný devastující vliv médií? Opět můžeme konstatovat spíše souvislost než kauzalitu. Z výše uvedených teorií a přístupů je zřejmá především jedna věc: Bez podobných teorií se sice teoreticky ani prakticky neobejdeme, ale každé přijetí takové teorie znamená zároveň citelné omezení její platnosti na další případné oblasti. Je tedy jakýmsi nutným ignorováním ostatních hypotéz při 22

23 24

Podrobně pojednává o těchto tématech např. Ladislav Lovaš v kapitole Sociálna psychológia násilia. In: Výrost, J., Slaměník, I.: Aplikovaná sociální psychologie II. 1. vyd. Praha, Grada Publishing 2001, s. 171–189. Langmeier, J., Krejčířová, D.: Vývojová psychologie. 3. vyd. Praha, Grada Publishing 1998, s. 199. Čírtková, L.: Násilníci nejsou pouze muži. Psychologie dnes, 9, 2003, s. 13.

29

MEDIALNI ZLO

16.6.2007

8:05

Stránka 30

vědomí, že ztráty z toho pramenící mohou být bolestné. I proto by snad bylo vhodné položit poslední otázku a odpovědět na ni kladně: Je agrese kombinací vlivů? Osobně se domnívám, že ano, ale zdá se, že tyto vlivy na své přesné vymezení a především stanovení své hierarchie dosud čekají. Např. Wendt (1989)25 vymezil poněkud vychytralým (protože čistě kompilačním) způsobem 3 faktory agrese, a to následujícím způsobem: 1. určité vrozené podněty, 2. frustrující situace, 3. agrese jako naučená reakce na určité situace, resp. vůči určitým osobám. Kombinace vlivů je zde zcela zjevná a nepokrytě v sobě zahrnuje tři nejrozšířenější teorie agrese. O podobnou kombinaci vlivů se nakonec opírá např. i moderní Teorie delikvence26, přičemž frustraci zde zastupuje dlouhodobě konfliktní atmosféra rodinného života, která nezajišťuje dítěti uspokojení jeho základních psychických potřeb. Nabízí se ovšem otázka, zda je celý princip rozvoje a existence agrese skutečně tak jednoduchý, a zda je i tento koncept vyčerpávající odpovědí na otázku, co je to agrese a co ji způsobuje.

3.2

Typologie agrese

Naráží-li na jisté rozpory terminologické vymezení agrese, jakož i její samotné jednotlivé hypotézy, není potom divu, že ani podrobnější typologie agrese se nikterak nepřibližují konsensu. Jinými slovy – co autor, to trochu jiná typologie. Milan Nakonečný ve své encyklopedii (1997) zásadně rozlišuje dva druhy agrese: 1. agresi zlobnou, která je reakcí na frustraci a je doprovázena pocity vzteku a hostility, a 2. agresi instrumentální, která vystupuje bez uvedených postojů a pocitů jako naučená sociální technika. (Znovu se tedy pohybujeme v mantinelech tří nejznámějších teorií agrese.) Podle zaměření můžeme agresi třídit na heteroagresi (zaměřenou na druhé) a autoagresi (zaměřenou na sebe). Pokud ovšem budeme považovat agresi za jistou formu trestání (ve smyslu způsobování něčeho nepříjemného),

25 26

In: Nakonečný, M.: Encyklopedie obecné psychologie. 2. vyd. Praha, Academia 1997, s. 10. Záškodná, H.: Psychosociální problémy adolescentů. /Skripta./ České Budějovice, ZSF Jihočeská Univerzita 1997, s. 73.

30

MEDIALNI ZLO

16.6.2007

8:05

Stránka 31

potom můžeme stejně dobře nahradit předchozí termíny slovy heteropunitivita a autopunitivita, případně i extrapunitivita a intropunitivita. Tím se opět dostáváme k jemným terminologickým rozlišením, ale zároveň i na tenký led možných významových nepřesností a mezioborových uchopení. Podle otevřenosti můžeme potom dělit agresi např. na otevřenou a skrytou. Již zmiňovaný Fromm (1997) klasifikoval agresi jako benigní a maligní. Benigní agrese v sobě zahrnuje pseudoagresi (kam patří neúmyslná agrese, hravá agrese a agrese jako sebeprosazení) a obrannou agresi (kam patří např. konformní či instrumentální agrese). Maligní agrese se potom opírá o rozvoj destruktivních charakterů sadismu a nekrofilie na základě vášní, přičemž tyto pojmy nejsou užívány ve svém tradičním terminologickém smyslu, ale jako charakterový rys, který Fromm vymezil hlavně na základě pozorování při psychoanalýze. Stanislav Grof27 v souladu se svým zaměřením řadí dokonce mezi zdroje maligní agrese perinatální období, přesněji traumata, frustrace, bolest a ohrožení při porodu. V této souvislosti mluví přímo o nárůstu vražedné agrese. Jiní autoři zase nabízejí katalog agresivního chování v tomto znění:28 • mentální (omezená na oblast představ) • verbální (slovní napadání) • neverbální (mimické útoky a gesta) • grafické (čmárání na zdi, školní lavice) • útočné (přímé tělesné napadení proti věcem x osobám, beze zbraní x se zbraní, která je po ruce x s plánovitě připravenou speciální zbraní) Höschl (2004) uvádí, že zatímco u zvířat lze agresi klasifikovat poměrně jednoduše, u lidí je to podstatně složitější. Analogicky s DSM IV byla navržena klasifikace podle čtyř os, která se však neujala: I. lékařská diagnóza, II. psychologické faktory, III. biologické faktory, IV. morální a kulturní faktory. Sám poté navrhuje vlastní klasifikaci agrese: • predátorní (profesionální vrahové a lupiči, primární motivací je hmotný zisk) • ideologická (etnické vraždění či řádění fotbalových fanoušků, hmotný zisk není primární motivací) 27 28

Grof, S.: Kořeny lidského násilí. http://www.holos.cz/hd/napsali/korenynasili.html, s. 5. Kern, H., Mehl, Ch., Hellfried, N.: Přehled psychologie. 1. vyd. Praha, Portál 1999, s. 69.

31

MEDIALNI ZLO

16.6.2007

8:05

Stránka 32

• agrese pod vlivem alkoholu a drog • impulzivní (bez plánování a bez hmotného zisku) • agrese pod vlivem halucinací, bludů a jiných psychotických příznaků Jinou klasifikaci používá pro animální modely psychických poruch, ale to již souvisí se specifickým modelováním agrese pomocí farmakologických či neurochirurgických zásahů do mozku, případně k usnadnění volby vhodného preparátu k tlumení agresivních impulzů u psychiatrických pacientů. Dostáváme se tak vlastně k jakési agresi psychopatologické, pokud je vůbec možno nějakou takovou vymezit a klasifikovat. Spíše ji však ale ponecháme jako samostatnou kategorii se svými podtřídami v rámci platných norem MKN 10 či DSM IV (např. jako možné agresivní projevy u dissociální poruchy osobnosti atp.) A. H. Buss a A. Durke29 publikovali v roce 1957 inventář agresivního chování: Styl Napadnutí Nepřímá agrese Popudlivost Negativismus Nevole, resentiment Podezřívání Verbální agrese

Specifikace Fyzické násilí, útok Intriky, pomlouvání Pohotovost k afektivní explozi Oponování Nenávist, nevraživost, závistivost Projekce nepřátelství na druhé Nadávky, rozkazování, ponoukání k agresi, svalování viny atp.

Podle Busse přitom vykazují všechny agresivní reakce dvě charakteristiky: 1. udělení škodlivého stimulu a 2. interpersonální kontext. Připouští, že podstatou agrese je úmysl někoho poškodit nebo mu ublížit, za synonymum slova agrese považuje útok. Za vědecky rozhodující přitom ale považuje otázku, čím je agresivní chování zpevňováno. Uvědomuje si tedy různé vlivy různých intervenujících proměnných, přičemž se zaměřuje na intrapsychické hledisko, které pro účely definování agrese v podstatě nelze vyloučit, ačkoli jak je patrné, sám toto hledisko do své definice a konceptu nezahrnuje. 29

In: Nakonečný, M.: Motivace lidského chování. 1. vyd. Praha, Academia 1997, s. 207.

32

MEDIALNI ZLO

16.6.2007

8:05

Stránka 33

Podobně definuje agresi i Hartl30, i pro něj je synonymem útočného či výbojného jednání a uvádí dokonce čtyři stupně lidské agrese: 1. pouze v myšlení, bez vnějších projevů, 2. projeví se navenek nadávkou či hrubým slovem, 3. má charakter destrukce, projeví se bouchnutím dveří, rozbíjením předmětů, 4. projeví se fyzickým napadením druhé osoby. Ve svém slovníku (2000) rozlišuje mezi agresí a agresivitou, ačkoli i agresivita je zde vysvětlena prostě jako útočnost. Agresi potom rozděluje v několika heslech na agresi altruistickou, anticipující, brachiální, dravčí, indukovanou, institucionální, instrumentální, mateřskou, přesunutou, samčí, skupinovou, zástupnou a zlobnou. S heslem agresivita se pojí pojmy dětská, mezidruhová, verbální a vnitrodruhová. (Jednotlivé pojmy zde nevysvětluji, jsou předmětem slovníkových hesel, přičemž si zřejmě nekladou za cíl přesnou klasifikaci, ale spíše výkladové objasnění užívaných termínů.) Podrobněji než Buss a Durke nabídli přehled druhů agrese např. v roce 1992 Tewes a Wildgrube (Nakonečný 1997, tamtéž), a to následovně: Druhy agrese:

30

Zlostná agrese 1. Vyjádření nevole

Reaktivní

2. Odplata

Reaktivní

Instrumentální agrese 3. Obranná agrese

Málo cílově zaměřená Agresivní (intrinsicky motivovaná)

Impulzivní výraz afektu působí agresivně, ale není agresí City zášti, nenávisti atp., cílené způsobování bolesti přináší vnitřní uspokojení (znovunastavení pocitu vlastní hodnoty a spravedlnosti)

Reaktivní

Neagresivní (extrinsicky motivovaná)

4. Agrese dosažení (vítězství)

Aktivní

Neagresivní (extrinsicky motivovaná)

Odvrácení škod, ochrana jako cíl, často spojeno se silnými emocemi (mezi úzkostí a zlostí) Prosazení zisku úcty, uznání, pozornosti jako cíle, „chladně“ dosažené spokojenosti

Spontánní agrese 5. Slast z boje, sadismus

Aktivní

Agresivní (intrinsicky motivovaná)

Přivození bolesti způsobuje emocionální uspokojení, patrně „sebepovýšení“, „autostimulaci“

Hartl, P., Hartlová, H.: Psychologický slovník. 1 vyd. Praha, Portál 2000, s. 22.

33

MEDIALNI ZLO

16.6.2007

8:05

Stránka 34

I v této kapitole bychom mohli pokračovat prezentací dalších a dalších typologií a klasifikací agrese a agresivity, ale domnívám se, že pro základní přehled a záměry této studie jsou uvedené návrhy typologií postačující. Osobně si nekladu za cíl vytvořit novou klasifikaci agrese, ale dovolím si zcela subjektivně přeskupit v rámci uzavření této kapitoly uvedené typologie do přehledného a snad srozumitelného shrnutí. Akcentuji přitom pouze hledisko interpersonální (tedy heteroagresi), protože z výše uvedeného vyplývá, že agrese je pojmem i jevem, který jde napříč obory i oblastmi lidského, ale i zvířecího života. Přinejmenším v sobě zahrnuje hlediska biologická, obecně psychologická, psychopatologická, sociální i politická se všemi uvažovanými specifiky jednotlivých oblastí. Agresi tedy stručně rozděluji na agresi zlobnou (hostilní, maligní) x agresi instrumentální (užitkovou) x agresi obrannou (altruistickou, anticipující, benigní). Z hlediska otevřenosti na otevřenou (přímou) a skrytou (nepřímou). Z hlediska formy potom na agresi fantazijní, verbální, neverbální, grafickou a brachiální.

3.3

Hledisko vývojové psychologie

Je zřejmé, že rozhodující pro samotné vnímání televize je věk dítěte a související vývojové aspekty (kognitivní schémata, rozvoj kritického myšlení, úroveň mentálních schopností, vyvíjející se osobnostní struktura atp.). Psycholožka Patricie Greenfieldová (Blažek, 1995) v této souvislosti hovoří o rozvoji divácké gramotnosti (viewing literacy), která je jakousi schopností „soudného“ diváctví. Ve vztahu k médiím totiž děti nepředstavují jednolitou skupinu příjemců, a v souvislosti s jejich věkem jsou rozdíly v dekódování a interpretaci mediálních obsahů nejmarkantnější. Mimochodem, analogicky uvádí Hana Bakičová31 tzv. mediální gramotnost, která se týká i dospělých, neboť „člověk vnímá svět kolem sebe ve změti bez jakékoli souvislosti… panuje diskontinuita… bez médií dnes lidem není možné prodat už téměř nic: žádný výrobek, žádné myšlenky ani vize, ať už demokratické nebo…“ Pokud i dospělý podléhá změti diskontinuálních sdělení a je v podstatě mediálně negramotným (protože kde 31

Bakičová, H.: Saddám a osmerčata (Média, etika a demokracie). Mediažurnál, 7, 2000, s. 4.

34

MEDIALNI ZLO

16.6.2007

8:05

Stránka 35

a jak si měl osvojit diváckou gramotnost?), jak na tom asi musí být děti tváří v tvář médiím? Nebudu na tomto místě uvádět jednotlivé teorie duševního vývoje člověka (J. Piaget, L. Kohlberg, E. H. Erikson a další), ani specifikovat jednotlivá období a etapizace lidského života. Tyto údaje v dostatečné míře poskytují všechny učebnice vývojové psychologie a věřím, že odborná veřejnost je s nimi dobře obeznámena. Zaměřím se proto především na vztah mezi etapami lidského duševního zrání a „zacházení“ s televizní obrazovkou. Jirák a Köpplová32 uvádějí, že o samostatném využívaní médií je možno uvažovat zhruba od třetího roku života, tedy vlastně od ukončeného procesu separace-individuace a zrození „psychologického já“ dle Mahlerové. Blažek (1995) s využitím zahraničních pramenů tuto hranici do jisté míry potvrzuje: „Tříleté až pětileté děti mají vnímání filmu zaměřeno na jednotlivosti. Mohou věrně reprodukovat detaily, často se jim ale do vyprávění mísí vlastní zkušenosti. Nejvíc je zajímají jednotlivé scény, do kterých si mohou promítat svou osobní zkušenost. S věkem stoupá schopnost participace na ději, která se projevuje poznámkami, výkřiky, mimikou, gesty a fyziologickými projevy.“ Právě v tomto věku se ovšem může objevit nápodoba zobrazovaných aktivit, která předchází procesu identifikace. Ve čtyřech letech se vývoj inteligence dostává z předpojmového (symbolického) myšlení na vyšší úroveň názorového (intuitivního) myšlení dle Piageta. Jednoduché hry jsou založeny na napodobení toho, co vidí ve svém okolí. Pokud televize v rodině vystupuje jako „třetí dospělý“, potom mohou děti po zhlédnutí scén s agresivními prvky zkoušet tyto scény napodobovat. To platí i pro dobře se vyvíjející děti, zvláště pak v případě, že sledují takové scény opakovaně. Šestileté až osmileté děti jsou již schopny chronologického řazení zhlédnutých scén (což odpovídá kognitivnímu vývoji, který se dostal do stadia konkrétních – logických operací), ale nedají se již natolik strhnout dějem. Pokud má dítě ve svém okolí citové zázemí, uplatňuje na jedné straně obranné mechanismy, na druhé straně ovšem také vcítění a soucítění (tzv. Flow – proud). Dítě zapomíná na své okolí a čas, ustupuje rozptýlenost a mizí chvíle nudy. Můžeme sledovat další fyziologické a mimické projevy (otevřená 32

Jirák, J., Köpplová, B.: Děti a média: složitý vztah. Kmit, 6, 1998, s. 32–33.

35

MEDIALNI ZLO

16.6.2007

8:05

Stránka 36

ústa, mnutí rukou, tisknutí panenky apod.). Jirák (Kmit, 1998) tuto charakteristiku ještě doplňuje o průvodní jevy, a to především o výraznou potřebu konfrontovat divácké zážitky s ostatními, zvláště pak dospělými ve svém okolí. Pokud to rodiče umožní a jsou schopni s dítětem o zhlédnutém pořadu hovořit, mohou výrazně snížit riziko negativního vlivu médií. Teprve od devíti nebo deseti let se rozvíjí schopnost komplexnějšího porozumění filmu. Dítě již má dostatek zkušeností a je schopno rozlišovat mezi jednotlivými typy realismu (neboli tisíckrát „mrtvého“ Toma nebo Jerryho již chápe jako fikci). To odpovídá i konceptu smrti, který se u dítěte rozvíjí právě kolem deseti let věku. Dítě také dokáže rozlišit hlavní dějovou linii od vedlejších, ale i nadále jsou pro něj důležité detaily. Průvodní zvukové a mimické projevy zůstávají. Chlapci ovšem začínají skrývat své citové zážitky, a to především v přítomnosti dívek, které se oproti nim stydí méně, více vyhledávají útočiště dospělých a rychleji dokážou zapnout obranné mechanismy. Schopnost distancovat se od děje a vystihnout podstatu příběhu se rozvíjí až od jedenácti let. Teprve od tohoto věku dítě kognitivně dosahuje postupně Piagetovského stadia formálních operací, takže je schopno pracovat s abstraktními pojmy, hledá alternativní řešení, vytváří domněnky, myslí o myšlení a dělá soudy o soudech. V tomto období také již naplno fungují sociální sítě a závislost především na školním kolektivu. V budování dětské sociální pozice hraje dnes televize jednu ze zásadních rolí: „Nemožnost sledovat stejné programy jako spolužáci může v dítěti vyvolat pocit méněcennosti.“ 33 Ve věku od devíti do třinácti let je dítě silně závislé na kolektivu. Blažek (1995) doplňuje, že v tomto věku pomáhá vyprávění filmů (zejména těch, které mají ostatní zakázané) vytvořit si pozici v partě. Teprve ve věku dvanácti let si děti také začínají jasně uvědomovat, co je skutečným cílem reklamy (proto také EU navrhuje zákaz televizní reklamy pro děti do 12 let, která v mnoha evropských státech tvoří až 20 % celkového televizního koláče).34 Důležité je zjištění, že děti v tomto věku baví dospělé šokovat svými řečmi o filmech a často provokují tím, že v jejich blízkosti hlasitě vyprávějí drsné 33 34

Hníková, E.: Pomáhá dětem televize? LN, 15, 81, 2002, s. 21–22. Red.: Televize děti baví, vzdělává už méně. Psychologie dnes, 2, 2004, s. 5.

36

MEDIALNI ZLO

16.6.2007

8:05

Stránka 37

scény ze zakázaných filmů. To je podstatná informace také pro kvalitativní zhodnocení mého výzkumu, který se poslední věkové skupiny týká nejvíce, protože zahrnuje děti od deseti do čtrnácti let. Pokud ovšem uvažujeme o vlivu televize na děti v jejich jednotlivých vývojových obdobích, potom si musíme uvědomit ještě jeden důležitý fakt: děti nejsou kontinuální diváci. Jejich schopnost koncentrace podléhá stejnému vývoji jako ostatní složky jejich osobnosti. Vezmeme-li v úvahu, že i velké procento dospělých nesleduje pořady od začátku až do konce, u dětí to platí dvojnásobně. Ukazuje se, že televize může často sloužit jen jako kulisa při psaní domácích úkolů, při jídle, domácích pracích či při rozhovoru. Toto „fragmentární diváctví“ potom značně zpochybňuje kvantitativní údaje o čase stráveném před obrazovkou. V souvislosti s věkovým vývojem a rozvojem kognitivních schopností se zákonitě mění i vkus a zájmy dětského diváka. MUDr. Jiří Presl (mj. člen Rady České televize) uvádí (LN, 6. 4. 2002), že v České republice chybí pořad pro děti ve věku od sedmi do jedenácti let: „Jediný pořad, který bych školákům v tomto věku doporučil, je Populární mechanika.“ Je nabíledni, že školáci se s tímto pořadem rozhodně nespokojí, a pokud ano, bude asi přitažlivější pro chlapce než pro dívky. V tuto chvíli je navíc tento pořad již minulostí a Preslův názor je třeba přehodnotit či doplnit. Některé výzkumy oproti tvrzení Jiřího Presla ukazují, že děti mají sklon nacházet poučení v odborných dokumentárních pořadech, které nejsou zaměřeny výhradně na dětské diváky. Jirák (Kmit, 1998) toto období vymezuje podobně jako Jiří Presl – od osmi do dvanácti let. Děti láká účast na vědeckých objevech a jejich televizní vkus přesahuje jakékoli věkové kategorie. V tomto věku můžeme také zaznamenat vzrůstající oblibu soutěžních pořadů a kvizů, které zábavnou formou rozšiřují všeobecné vzdělání. Nejen na základě vlastního výzkumu se domnívám, že jakékoli snahy o vymezení vhodných a nevhodných pořadů pro jednotlivé věkové skupiny dětí, stejně jako snahy o vymezení oblíbených a neoblíbených typů televizních pořadů musejí zákonitě selhat. Přirozená dětská zvídavost, televizní vkus rodičů, vyprávění spolužáků i chuť zakázaného ovoce vedou k tomu, že dítě je schopno v téměř jakémkoli věku konzumovat téměř jakýkoli mediální obsah bez dalšího specifického rozlišení. Faktory, které je vedou ke sledování určitého typu pořadu, jsou podle mého názoru do velké míry náhodné. Budeme

37

Toto je pouze náhled elektronické knihy. Zakoupení její plné verze je možné v elektronickém obchodě společnosti eReading.