KROJE PRÁCHEŇSKA. - studie

KROJE PRÁCHEŇSKA - studie

Irena Novotná 2015

1

2

KROJE PRÁCHEŇSKA Studie věnující se historii i současnosti lidového oděvu na území bývalého Prácheňského kraje je součásti realizace projektu spolupráce Zvyky a tradice na obou stranách hranice.

Autor: Mgr. Irena Novotná ([email protected]) 2015

3

„Kdo obléká kroj našich předků, nechť obléká kroj správný a obléká jej s vědomím národní hrdosti, by dokázal světu, že naši předkové byli lid uvědomělý, inteligentní, přirozeně kulturně vyspělý, jak dokazují památky krojové, stavitelské a všech domácích potřeb!“ Anna Regina Husová (1857-1945)

4

Poděkování patří pracovníkům muzeí, kteří umožnili zpřístupnění sbírkových předmětů nebo poskytli cenné informace či vyobrazení.

Jihočeské muzeum v Českých Budějovicích Městská knihovna Mirovice Městské muzeum a galerie Vodňany Městské muzeum v Blatné Městské muzeum Horažďovice Městské muzeum ve Volyni Muzeum JUDr. O. Kudrny Netolice Muzeum středního Pootaví ve Strakonicích Muzeum Šumavy Sušice a jeho depozitář v Kašperských horách Národní galerie v Praze Národopisné oddělení Národního muzea v Praze a jeho depozitář textilu v Terezíně Prachatické muzeum v Prachaticích Prácheňské muzeum v Písku Zeměměřický úřad

Za ochotu, poskytnutí informací, případně dalších materiálů děkuji: Janě Bílkové, Kateřině Červené, Mgr. Vladimíru Červenkovi, Ing. Věře Dědíkové, Jakubu Frydrýškovi, Mgr. Taťáně Fryštákové, Mgr. Alexandře Khadka, Mgr. Janu Koubovi, PhDr. Jiřině Langhammerové, Daniele Liščákové, Mgr. Robertu Malotovi, Mgr. Petře Richterové, Mgr. Zdeňce Řezníčkové, Karlu Skalickému, Mgr. Haně Smetanové, PhDr. Jitce Staňkové, Mgr. Petru Šámalovi, Mgr. Rudolfu Šimkovi, Mgr. Monice Tauberové, Mgr. Nele Vadlejchové, Jitce Velkové, Ludmile Vilánkové.

Fotodokumentace byla pořízena či poskytnuta s laskavým svolením institucí a jednotlivců uvedených ve zdrojích. Autorka tímto děkuje za poskytnutí práv k reprodukci pro daný účel. Snímky jsou zveřejněny pouze ke studijním účelům. Jejich kopírování, distribuování, prodávání, využití v jiných projektech apod. je zakázáno. Taktéž je zakázáno snímky umísťovat na jiných www stránkách či je jakýmkoli způsobem publikovat. Obrazové materiály zveřejněné v této studii jsou chráněny platným autorským zákonem. Veškerá práva na zveřejnění a rozmnožení reprodukcí náleží jednotlivým vlastníkům vyobrazení, jejichž souhlas je nutný k případnému dalšímu využití snímků. U vyobrazení, kde není uveden zdroj, se jedná o fotoarchiv autorky. 5

Úvod Milí čtenáři, dostává se vám do rukou práce, která je úzce regionálně zaměřená a váže se k území bývalého Prácheňského kraje. Jejím hlavním tématem jsou kroje daného území v různých souvislostech i vývojových stupních. Předkládané pojednání Kroje Prácheňska si klade za cíl alespoň v základní rovině seznámit čtenáře s historií, vývojem, základními ikonografickými prameny daného tématu. Stručně je tu zachycena i současnost, kdy se s kroji setkáváme v jiném kontextu. V závěru práce seznamuje s některými „krojovými výstupy“ projektu spolupráce Zvyky a tradice na obou stranách hranice. Toto pojednání zdaleka nevyčerpalo všechny možnosti zpracování dané problematiky. Vždyť téma krojů je tak široké a různorodé. Další výzkum a zpracování by si určitě zasloužily náměty, ve studii pouze nastíněné.

6

PRÁCHEŇSKO Řekne-li se Prácheňsko, vybaví se člověku malebná krajina na jihozápadě Čech, protkaná pavučinou potoků a říček, se zrcadly rybníků, s voňavými loukami, poli s kamenitými remízky i hlubokými lesy. Najdeme tu zem mírně zvlněnou i vysoké vrcholy, majestátně se tyčící do oblak na hranici naší země, na Šumavě.1 K Prácheňsku patří také nerostné bohatství, třeba zlato, jež sem přilákalo i dávné osadníky - rýžovníky, kteří se usazovali na březích řeky Otavy nebo dalších zdejších menších toků. A lidé s sebou přinášeli život, kulturu, zvyky. Dodnes tu v korunách stromů zní starobylá dudácká muzika našich předků, dodnes si místní listnatí velikáni pamatují doby, kdy tu lidé ručně obdělávali své polnosti, káceli les, či si oblékli sváteční kroj a šli do kostela nebo třeba k muzice. I když kraj jako takový dnes už fakticky neexistuje, povědomí o něm stále přetrvává.

Vrch Prácheň u Horažďovic, podle nějž nesl název celý kraj.

Prácheňsko bylo rozsáhlé historické správní území na jihozápadě Království českého. Jeho jméno se odvozuje od vrchu Prácheň u Horažďovic. Jeho historie sahá daleko do minulosti. Vzniku samotného Prácheňského kraje předcházela územní jednotka hradské správy. Jednalo se o organizační soustavu, která českým knížatům a později králům zabezpečovala suverenitu v jednotlivých částech země. Koncem 9. století se v rámci sjednocování původních českých kmenů staly jižní Čechy součástí rozsáhlého území kmene Zličanů, kteří na Práchni vybudovali župní hrad. Na kmenové knížectví Zličanů navázala vláda rodu Slavníkovců, po 1

Na části území bývalého Prácheňského kraje se rozkládá Středočeská žulová vrchovina, severozápad se zdvíhá k Brdům a jejich jižním podhůřím, od jihozápadu k jihovýchodu se táhne podhůří Šumavy a Šumava, která na jihovýchodě přechází v Prachatickou pahorkatinu, východní část uzavírá Českobudějovická pánev.

7

jehož vyvraždění roku 995 se stalo území Prácheňska částí tvořícího se přemyslovského státu. Prácheň byla střediskem správy kraje od poloviny 11. století až do vrcholného středověku. Se svou ozbrojenou družinou tu sídlil hradský správce (castellanus), k němuž postupně přibyli další úředníci. Staral se o panovníkovi statky a lesy, rozhodoval spory mezi poddanými, bděl nad bezpečností cest, do státní pokladny vybíral naturální dávky, poplatky, mýta, cla, pokuty ad. Odsud se také do kraje šířilo křesťanství; na vrchu stál původně dřevěný kostelík sv. Klimenta (patrně devátý nejstarší v Čechách). Postupně se zvyšující počet obyvatelstva měl na starosti poprávce - úředník s rozsáhlou soudní a především trestní pravomocí. Když bylo sídlo na vrchu Prácheň opuštěno, získal právo popravy rod Bavorů sídlící na strakonickém hradě. Ve druhé polovině 13. století existovaly v jižních Čechách již pouze dva kraje: Prácheňský a Bechyňský. Na sklonku 13. století začali čeští králové Přemysl Otakar I. a jeho syn Václav I. budovat směrem k jihu opevněná sídla, aby narušili domény nebezpečně sílících šlechtických rodů. Bylo založeno i město Písek, které se stalo centrem regionu a později hlavním městem Prácheňského kraje. Panovníkem byli jmenováni dva poprávci a k tomu dva konšelé, kteří popravcům pomáhali a radili. Dosavadní hradská správa se postupně měnila ve správu krajskou a zároveň se postupně formoval kraj soudní. Do husitských válek se v Čechách vytvořilo 12 krajů. Kraj tvořily menší územní celky – patrimonia, která patřila téže vrchnosti. Královská města měla vlastní magistráty, čímž byla založena určitá dvoukolejnost správy – teprve za Josefa II. (1780-1790) byla královská města na Prácheňsku, včetně hlavního města Písku, plně podřízena úřadu kraje. V čele stáli dva hejtmané, od roku 1751 jeden, jenž měl osobní pověření panovníka. Prácheňsko existovalo po staletí jako správní celek, nikoliv však jako homogenní národopisný region2. Roku 1848 přinesl konec roboty a tím zapříčinil zánik patrimoniální správy (panství jako správní jednotky s vlastní pravomocí). Roku 1850 začala vznikat soustava okresů a došlo k připojení Prácheňského3 kraje k Plzeňskému. Roku 1855 byl obnoven pod názvem Písecký kraj. Nakonec však roku 1862 došlo k úplnému zrušení krajů. Roku 1863 se soudnictví oddělilo od správy a vznikly soudní okresy a správní okresy, které v této podobě přetrvaly i období I. republiky. Území bývalého Prácheňska se tak skládalo z politického okresu Písek (soudní okresy Písek, Vodňany, Mirovice), Blatná (Blatná, Březnice), Strakonice (Strakonice, Horažďovice, Volyně), Sušice (Sušice, Kašperské Hory, Hartmanice), Prachatice (Prachatice, Netolice, Vimperk, Volary). Soustava okresů v hranicích Prácheňska zůstala zachována skoro až do poloviny 20. století. Lidé i nadále cítili sounáležitost s bývalým Prácheňským krajem, dokonce se zasazovali o jeho obnovení, jak to dokládá dobový tisk. Ale poválečné územní reformy nepřihlížely k předešlé dlouhé existenci Prácheňska. Reforma z roku 1949 roztrhla území mezi kraje Českobudějovický a Plzeňský, reformou z roku 1960 bylo Sušicko ponecháno v Západočeském kraji a Březnicko v kraji Středočeském.

2

Navíc skrz něj procházela jazyková hranice. 2 Jeho rozloha roku 1850 činila 4 601 km . Kraj se rozkládal od Vltavy na východě až k Velharticím na západě, od jihozápadní hranice českého státu s Bavorskem k výběžkům Brd na severu za Březnicí a Rožmitálem pod Třemšínem. Zahrnoval nížiny na Netolicku, téměř celou Šumavu a Šumavské podhůří, pahorkatiny na Blatensku a severním Písecku.

3

8

Po roce 1989 se lidé začali opět se zájmem navracet ke svým kořenům, zajímat se v širších souvislostech o svůj rodný kraj. Mnozí se s ním začali identifikovat. Zájem a povědomí o Prácheňsku se od té doby stále zvyšuje.

Mapa Prácheňského kraje z roku 1776; zdroj – Zeměměřičský ústav Praha

9

Kroj – lidový oděv Základní vymezení Řekne-li se kroj, asi každému se pod tímto termínem něco vybaví. Ale naše představy patrně nebudou zcela identické a budou se asi zčásti odlišovat. Je to možná dáno tím, v současnosti není ve společnosti terminologie zcela jednotná, a že ani v minulosti nebyl pojem kroj vnímán zcela totožně. V širším slova smyslu označoval v minulosti výraz kroj oděv jako takový i jeho střih, ať se jednalo o oděv lidový, měšťanský nebo dokonce šlechtický. Termín kroj, častěji stejnokroj znamenal i oblečení různých profesních skupin a spolků (horníci, řezníci, myslivci…). Samotné sousloví lidový kroj se užívalo hlavně pro oděv převážně zemědělského obyvatelstva na venkově. V 19. století se tento typ oděvu označoval také termíny selský kroj, národní kroj. Po II. světové válce se v odborné literatuře začal objevovat výraz lidový oděv, který byl některými chápán jako synonymum pro termín lidový kroj. Ale část odborníků jej vnímala v širším slova smyslu – jako souhrnné označení pro oděvní součástky lidových vrstev a to i nezemědělských, ve všech jeho podobách a fázích vývoje, společenských vrstvách a to i městských.4 Dnes někteří odborníci používají pojem lidový oděv, jiní se přiklání ke kroji. Veřejnost a většinou také členové folklorních spolků užívají termín kroj. Přitom zpravidla terminologicky neodlišují, hovoří-li o kroji ve smyslu dobového oděvu nošeného v určitém konkrétním historickém období a o kroji coby kostýmu oblékaného dnes např. folklorními soubory. O definici kroje se pokusila už řada autorů, pro ilustraci a lepší pochopení problematiky jich uvádím alespoň několik. Tak například Ottův slovník naučný uvádí, že „Kroj značí v užším smyslu zvláštní, určitým kulturním národům a určité historické době vlastní způsob strojení se, předem šacení… Dále jest třeba lišiti mezi krojem národním (lidovým) a krojem módním (kosmopolitickým). Kroj národní je ovšem velmi důležitým projevem samobytné národní kultury hmotné i umělecké…“5 Velká propagátorka krojů na Písecku Anna Regina Husová definovala kroj takto: „Kroj jest doklad přirozené inteligence lidu, jeho duchovní vyspělosti v ohledu etickém (mravním) i estetickém (krásném). Jest to výslednice přemýšlení a usuzování, srovnávání a porovnávání všech složek, z nichž je kroj vytvořen. Zároveň jest dokladem rodových i kmenových růzností, které se zvolna vytvořily, ustálily a pak se přenášely s pokolení na pokolení, s rodu na rod. Na vývoj kroje jistě působily přirozené potřeby místa, které osazeno bylo lidmi, jich zaměstnání, povaha půdy, povětrnost a jiné a jiné poměry.“6 Etnografka Irena Štěpánová patří k autorkám přiklánějícím se spíše k užívání termín lidový oděv. „Lidový oděv v Čechách, tak jak jej budeme zkoumat, je oblečení venkovských a maloměstských vrstev zhruba v průběhu 18. a 19. století.“7 4

Lidová kultura. Národopisná encyklopedie. Heslo kroj, lidový oděv, Praha 2007. Heslo Kroj. Ottův slovník naučný, díl 15, Praha 1900, s. 235. 6 Husová, A. R.: Rukopis (kopie) s. 1. Kopie rkp. je uložena v Prácheňském muzeu v Písku. 7 In: Štěpánová, I.: Lidový oděv v Čechách 19. století. Praha 1984, s. 51. 5

10

Renomovaná znalkyně krojů etnografka Jiřina Langhammerová na otázku, co je kroj, odpovídá: „Z hlediska vědy o lidovém oděvu, chápaném z pozice oboru etnologie jako o tradičním oblečení převážně venkovských vrstev obyvatel českých zemí s hlavním zaměřením na jeho historické a reziduální formy. I pojem historický si pro naše téma přesněji vymezíme. Hlavní zaměření bude na dobu 19. století, z níž máme nejvíce dokladů, samozřejmě s časovými přesahy - do století osmnáctého a druhým směrem ke dvacátému století a současnosti, k živému svědectví a zároveň uzavírání tohoto svérázného fenoménu české kultury.“ 8 Již zesnulá etnografka Jiřina Svobodová zase dává termín kroj a lidový oděv do trochu jiných spojitostí: „Osobitým vývojem prošel v jižních Čechách i lidový oděv. Z jeho sváteční podoby vznikl slavnostní kroj, který měl svébytné regionální rysy a místní varianty.9

Charakteristické znaky a funkce kroje Lidový oděv – kroj ve smyslu dobového oděvu nese některé charakteristické znaky. Na rozdíl od historického kostýmu vzniká a vyvíjí se anonymně, je vázán na určité geografické území, které zároveň zčásti ovlivňuje jeho podobu. Dlouho si udržuje tradiční formy a nové prvky přijímá pozvolna a s časovým zpožděním oproti dobové módě středních a vyšších vrstev. Nové prvky zároveň zčásti přetváří a přizpůsobuje. Při jeho výrobě se uplatňují jak doma zhotovené materiály, tak materiály od profesionálních řemeslníků či dokonce z tovární výroby. V minulosti plnil kroj různé funkce, kterým bylo nutné jeho podobu přizpůsobovat. Jinak vypadalo oblečení určené k běžnému nošení a práci, v němž převažovala jednoduchost a praktičnost, jinak oblečení slavnostní, reprezentativní. Oděv měl i funkci rozlišovací – odlišení pohlaví, věku, stavu (svobodný – ženatý / vdaná), sociálního a profesního postavení, regionální příslušnosti. Podle oblečení bylo možné rozeznat měšťana od venkovana, sedláka od čeledína, dospělého muže od jinocha. Dalo by se říci, že oděv byl určitým vizuálním vyjádřením „my“ a „oni“ – ti druzí, co „k naší skupině nepatří“. Lidový oděv se přizpůsoboval i ročnímu období. Za zmínku stojí i funkce estetická, jež u určitých oděvních součástek převažovala (ozdobné stuhy, kapesníčky). Nesporná je také funkce manifestační. V určitých dobách nosit kroj znamenalo projevovat své vlastenectví. Dokonce se objevila snaha o vytvoření stylizovaného městského oděvu inspirovaného lidovým oděvem.

Národní svéráz, folklorismus V souvislosti se společenskými změnami a ve snaze o emancipaci českého národa se ve druhé polovině 19. století zvýšil zájem o některá odvětví lidové kultury (textil, sklo, keramika, nábytek, hračky, architektura…). Ve spojitosti s tím se v českých zemích objevilo hnutí, které usilovalo o vhodnou aplikaci prvků lidové kultury do soudobého života ve snaze zachovat tzv. národní svéráz. Do tohoto

8 9

Langhammerová, J.: České lidové kroje. Praha 1994, s. 6. Svobodová, J.: Lidový oděv a kroj. In: Jihočeská vlastivěda. Národopis. České Budějovice 1987, s. 90.

11

hnutí se postupně zapojily významné osobnosti kulturního a společenského života, etnografové, regionální pracovníci, učitelé, i někteří významní umělci (např. Josef Mánes). Nacházeli inspiraci v české, ale i slovanské lidové kultuře. Tomuto hnutí posilujícímu národní cítění se říkalo svéráz. Tvůrčím způsobem vycházelo z lidové kultury a národního dědictví, pracovalo se stylizací lidových prvků. Bohužel ruku v ruce s tím se zároveň někdy objevila i nevhodná a kýčovitá stylizace a přílišné zjednodušování.

Lidové kroje se na přelomu 19. a 20. století objevovaly i jako výzdoba fasád domů. Budovu České Spořitelny ve Strakonicích (1905-6) zdobí mj. postavy z Tylova Strakonického dudáka – Kalafuna, jeho žena Kordula, Dorotka10 a dudák Švanda. Výzdobu provedl Josef Bosáček podle návrhů Václava Malého. Originály jsou uloženy ve strakonickém muzeu.

Návrhy na sgrafitovou výzdobu Kodlova domu čp. 23 v Písku (1891-92) vytvořil Mikoláš Aleš. Znázornil tu alegorie řemesel charakterizující zdejší kraj – rybářství, stavitelství, cihlářství, zahradnictví. Originály jsou uloženy v píseckém muzeu.

Největšího ohlasu se dostalo svérázu v oděvní tvorbě, kde šlo o prosazování užití lidových výšivek a ornamentálních motivů na soudobém oděvu a také nošení tradičních krojů či jejich zmodernizovaných stylizací. Svérázové hnutí přišlo v době, kdy lidové kroje byly postupně odkládány a z českého venkova nenávratně mizely.

10

Dorotka má čepec s holubičkou typickou spíše pro Plzeňsko

12

Dle stoupenců svérázového hnutí právě lidový kroj jako důležitý národní symbol v sobě nesl prvky národní specifičnosti. Už v 60. letech 19. století spatřil světlo světa uměle sestavený dámský oděv vycházející z návrhů uveřejněných v ženském časopise Lada. Zachovával formu ženského kroje s jeho základními součástmi, v jeho barevnosti se odrazila slovanská trikolora (bílá, červená, modrá). V dalším desetiletí vznikaly v naší zemi první soukromé i muzejní sbírky shromažďující lidový textil, zvláště výšivky a krajky. Snahu o šíření lidové kultury a to i do měst podporovala školní výuka, nejrůznější ženské spolky, muzea a četné výstavy, pro něž byly shromažďovány exponáty. Do módy se dostal „národní ornament“. Od 80. let 19. století se začaly postupně pořádat výstavy národních výšivek. K probuzení zájmu o lidové kroje se zasloužila sběratelská Originální papírová cedulka na čepci z Národopisné výstavy Českoslovanské; zdroj: Muzeum Šumavy Sušice

činnost související s krajskými výstavami, které se uskutečnily koncem 80. a počátkem 90. let 19. století. Tyto snahy vyústily roku 1891 na Všeobecné zemské jubilejní výstavě (Česká chalupa) a hlavně pak roku 1895 na Národopisné výstavě českoslovanské v Praze, kde se objevily kroje z různých oblastí naší vlasti. V době rozkvětu svérázového hnutí zahájila svou činnost také Vlastenecko-dobročinná obec baráčnická, nazývaná Baráčníci. Jedná se o společenskou organizaci, která se dodnes mj. zabývá udržováním staročeských zvyků a také rozvíjí krojovou tradici. První spolek baráčníků vznikl roku 1873 v Kolíně, v roce 1896 byla vytvořena Veleobec českého baráčnictva v království Českém. 11

Baráčníci v Radomyšli na Strakonicku jsou aktivní dodnes; v září 2013 tu uspořádali dožínky.

Posléze se však zájem o lidový oděv a vůbec lidovou kulturu i její stylizovanou formu ze společnosti vytrácel. Určitý návrat znamenalo období kolem I. světové války a doba krátce po ní, kdy se kroje objevovaly i v městském prostředí při slavnostních příležitostech. V roce 1915 se v Praze v Obecním domě uskutečnila výstava českého svérázu, jejímž záměrem bylo inspirovat soudobou oděvní tvorbu autentickými lidovými kroji. Z Písku se zase dochovala 11

O krojích baráčníků se podrobně pojednává v práci Evy Bartošové - Studie baráčnické tradice. 2014. Studie vznikla také v rámci projektu Zvyky a tradice na obou stranách hranice a je veřejně přístupná na http://www.masrozkvet.cz, proto se tato předkládaná stať více kroji baráčníků nezabývá.

13

informace, že kolem roku 1912 vystavila Anna Regina Husová v píseckém muzeu 2 figuríny s ženskými kroji z Písecka.12 Tato žena se také pokusila obnovit už zaniklý kroj z Písecka, který nazývala „píseckým krojem“.13 Vedlo ji k tomu to, že při slavnostech nosily místní ženy kroje z jiných regionů Čech, Moravy i Slovenska, ale nikoliv ten ze svého rodného kraje. To bylo typické i pro další oblasti Prácheňska. Při hospodářské výstavě v Písku konané roku 1922 se uskutečnila „venkovská svatba“. Za I. republiky se v některých školách dívky učily vyšívat krojové ornamenty. Další vlna svérázu se objevila ve druhé polovině 30. let 20. století. V pohnuté historické době se oděv inspirovaný svérázem stal manifestací národnostní svébytnosti. Po II. světové válce byl opět důvod obléknout kroje i jejich napodobeniny, jak dokumentují četné fotografie pořízené u příležitosti osvobození a dalších slavností konaných po válce. Při různých slavnostních příležitostech se hlavně ženy a dívky oblékaly do krojů a oděvu kroj napodobující. Avšak někdy bez potřebných znalostí reálií a porozumění, „co si na sebe vlastně berou“. Hlavním důvodem bylo manifestovat národní hrdost a uvědomění.

Jana Vonášková (* 1898) z Mutěnic u Strakonic v piešťanském kroji, před I. světovou válkou

Dětský „kroj“ ve stylu svérázu užívaný při slavnostech v Horažďovicích; zdroj: Městské muzeum Horažďovice

V 50. letech 20. století došlo k ústupu národnostní funkce a zdůrazňována byla hlavně lidovost. Ve druhé polovině 20. století vznikaly četné národopisné soubory a hudební uskupení, které při svých vystoupeních využívaly buď věrné rekonstrukce krojů, nebo se 12

Část oděvních součástek zapůjčili soukromé osoby, část poskytlo ze svých sbírek muzeum. Dle zpráv měla jedna ženská postava na sobě zlatý čepec, druhá plenu. 13 Husová se ještě za svého dětství setkala na píseckém venkově s kroji.

14

uchýlily ke stylizovaným kostýmům inspirovaným lidovou tvorbou. V době socializmu byla k dané problematice vydána řada tematických tiskovin. Významným počinem bylo roku 1957 založení Ústředí lidové umělecké výroby (ÚLUV), které mimo jiné vyrábělo látky vhodné pro výrobu krojů. Od 60. let 20. století začal být pojem svéráz nahrazován spíše termínem folklorismus, jako výraz pro druhotnou, více nebo méně stylizovanou podobu lidové kultury či folklóru, přenášení jevů lidové kultury z původního života do jiného kontextu, často s novými funkcemi. Po roce 1989 se opět pomalu zájem o kroje a jejich výrobu zvýšil, vedle těch tradičních vznikly i nová národopisná uskupení, a i když některá měla život vskutku jepičí, některá pracují dodnes. Během 20. století sehrály důležitou roli některé osobnosti kulturního a společenského života, které se zasadily o mapování a znovuoživování krojů a jejich návrat do společenského života. Jmenujme alespoň Amalii Kožmínovou, Renatu Tyršovou,14 Emilii Fryšovou či Annu Reginu Husovou15. Za I. republiky se krojem zabývala Olga Stránecká – Absolonová, Blažena Šotková. Spíše teoretickým směrem se vydala Drahomíra Stránská. Za zmínku určitě stojí také práce Jitky Staňkové16 a jejího manžela Ludvíka Barana, Ireny Štěpánové a samozřejmě v neposlední řadě Jiřiny Langhammerové. Důležitou práci vykonali i sběratelé, jež se snažili najít v terénu alespoň pozůstatky krojů. Známá je určitě Teréza Nováková, na Doudlebsku působila Marie Špengrová, součásti krojů z celých jižních Čech shromáždil do své sbírky netolický advokát Dr. Otakar Kudrna. Na Strakonicku a v Pošumaví se některé krojové součástky podařilo zachránit např. Jitce Staňkové, Josefu Režnému a dalším.

14

Etnografka Jitka Staňková má své kořeny na Prácheňsku

Tyršová, R., Kožmínová A.: Svéráz v zemích československých. Praha1921. Na Prácheňsku se o kroje dlouhodobě zajímala Anna Regina Husová. Narodila se 22. 9. 1857 v Chřešťovicích. Působila jako učitelka v Protivíně, ve Vodňanech a v Písku, kde se později stala ředitelkou dívčí měšťanské školy. Své povolání, kterému věnovala celý svůj život, měla velmi ráda a s láskou se starala i o nemajetné žáky. Husová působila také jako jednatelka spolku Světlá, kterému věnovala mnoho času a i veřejně přednášela, například o svých prázdninových cestách po Evropě a Severní Africe, o nichž napsala dokonce knihu. Svými přednáškami se snažila vzbudit zájem o původní vzory píseckého kroje a o národopis Prácheňska vůbec. Podporovala vlastivědné snahy v Písku i jinde na Prácheňsku. Sbírala prácheňské písně a lidové kroje, které pak věnovala píseckému muzeu. Spravovala národopisné oddělení v píseckém, tehdy Sedláčkově muzeu, v době, kdy byla ještě ředitelkou měšťanské školy (do roku 1926). Byla také členkou kuratoria tohoto muzea. 16 Etnografka Jitka Staňková (*1924) se narodila ve Volenicích na Strakonicku. Dlouhodobě se zabývala také kroji, lidovými tkaninami a tradičními textilními technikami. 15

15

Stručný nástin historického vývoje krojů Podobně jako jiné oblasti lidského života i odívání lidu procházelo během dějin změnami. Pomalu, postupem doby se začalo v různých částech země od sebe odlišovat, tvořily se regionální typy, vyznačující se určitými osobitými prvky.17 Takové oblečení lze už nazývat krojem. Proč se podoba kroje v jedné oblasti lišila od oblastí jiných, vycházelo z mnoha různých okolností a faktorů. Na jedné straně bylo v lidovém oděvu obsaženo starobylé jádro, dědictví předků, které se předávalo po generace a čerpalo z tradic venkovského prostředí. Na druhé straně lidový oděv do sebe postupně vstřebával panskou a městskou módu různých slohových období a upravoval je k obrazu svému. Tyto stylové vlivy ale pronikaly do lidového prostředí se zpožděním a v pozměněné podobě dle potřeb a norem daného prostředí. Starý základ tak byl postupně přetvářen. Jak již bylo konstatováno, měla na lidový oděv bezesporu vliv dobová móda. Její novinky nošené aristokracií přebírala zpravidla nejprve města,18 odkud se posléze dostávaly do příměstských zón a větších obcí. Pomalu novinky pronikaly dál na venkov, do odlehlejších oblastí. Venkov přijímal pokrok a různé „novoty“ vždy spíše s nedůvěrou a pomalu. Móda neměnila oblečení lidových vrstev najednou a jako neměnný celek, ale spíše zasahovala do podoby jednotlivých oděvních součástí. Navíc jednotlivé vzory nebyly přijímány beze změn, ale venkov si je tvůrčím způsobem přizpůsoboval svým potřebám, pracovnímu prostředí, dostupným materiálům i oděvním normám dané vesnické komunity. Kroje nebyly jen výsadou venkova. Nosila je i část obyvatel menších měst, která si podržela alespoň částečně zemědělský charakter. Vývoj regionálních typů krojů ovlivnila také poloha. Jinak se vyvíjel kroj v bohatých úrodných čistě zemědělských oblastech, jinak v podhůří a horách. Svou roli sehrálo i to, jak byla daná oblast otevřená okolnímu světu a jaké s ním měla kontakty (sňatky, důležité obchodní cesty, světáctví, socioprofesní změny struktury venkova, dostupnost zboží ad.). Vliv tu sehrálo také socioprofesní a národnostní složení obyvatelstva, dokonce i věrské představy.19 Na rozdíl od Moravy se v Čechách lidový oděv jasně nediferencoval vesnice od vesnice,20 ba ani přísně nekopíroval hranice panství. Utvořilo se zde jen několik základních

17

Někteří badatelé kladou počátky tohoto pozvolného procesu do renesance, jiní až do období po třicetileté válce. 18 Městská móda přinesla např. i nové tkaniny, či odlišné názvy starších oděvních součástí. 19 Např. zelená a červená barva byly vnímány jako barva života, o modré se říkalo, že by ji neměla mít na sobě nevěsta, protože by jí přinesla neštěstí. O nitích upředených na Štědrý den se věřilo, že mohou ochránit člověka před blesky i uštknutím. Magická ochranná moc byla někdy připisována různým úvazům. 20 Díky jednotlivostem ve výzdobě, barevnosti či střihu určité krojové součásti byli místní obyvatelé znalí poměrů schopni určit, alespoň přibližnou lokalitu, odkud dotyčný je. „Byly vždy úchylky podle vesnic, ale jen nepatrné, buď v ozdobě neb ve tvaru šněrovačky (lajblíčku), neb špenzru (kabátku), také ve volbě pestrosti barev, což se řídilo jednak vkusem, který obyčejně opanoval jednu nebo více vesnic, také módou, kterou udávali mistři krejčové dle vlastního výmyslu, aby si nalákali zákaznic. Podle těchto úchylek bylo možno určiti, z které části Písecka ta která dívka neb žena jest.“ In: Husová, A. R.: Písecký národní kroj. Otavan, 22. 2. 1919, roč. III. (XXXVIII.), číslo 8. – 9, s. 100.

16

regionálních typů.21 Existenci krojů umožnilo určité uspořádání společnosti. S její změnou docházelo k jejich postupnému odkládání. ***** Nejstarší prvky se v lidovém oděvu dochovaly ve spodním šatě, v pracovním oděvu a v zimním oblečení, kde převládala účelnost, prostota materiálu i střihu. Pro výrobu se používaly dostupné suroviny – len, konopí, vlna, kůže a kožešina, dřevo. Látky se původně vyráběly doma (plátno, sukno). Nejstarší oděvní součásti byly z rovných dílů, oblékaly se přehozením či ovinutím. Doklady lze nalézt už v pravěku, v antice.

Drhlen na pročesávání lnu

Krample na pročesávání vlny

Je všeobecně známo, že lidé ve středověku nosili prosté oblečení zhotovované z doma dostupných surovin. Tkalo a plstilo se doma, oblečení se nebarvilo. Běžně se oblékaly režné košile (rubáše, suknice) a přes ně další vrstvy oblečení. Muži nosili kabátec. Zámožnější vrstvy už využívaly pro slavnostní oděv také barveného sukna.

Dioráma prachatického muzea zobrazující scénu ze 16. století; žena má na sobě měkký živůtek typický právě pro období renesance. 21

Přelom ve způsobu odívání nastal v době renesance, kdy se objevují určité znaky specifičnosti v oblečení lidu. Od 16. století se začal na venkově ve větší míře uplatňovat vliv módního oblečení z města, kterým sedláci napodobovali měšťany. U ženského ošacení se objevil nový prvek: vedle jednodílného splývavého šatu se začalo užívat také vícedílné oblečení dělící postavu v pase, které dávalo vyniknout ženské postavě. Šněrovací živůtek se sukní se stal součástí

Osobitý náhled na vznik a rozšíření různých krojových typů měla R. A. Husová, která je kladla daleko do minulosti: „…obleku, který se ustálil, byl přijat všemi v určitém okolí za vlastní, rozšířil se, přenášel se z rodiny na rodinu, na celý rod a pak i na kraj příbuznými rody obývaný. A tak se to má s každým krojem. Dálo se to dle jednotlivých rodů, které se usazovaly postupně v zemi, dle tvářnosti kraje, který osadily a dle výše svého duševního vývoje uměleckého.“ Dle hypotézy Husové kdysi existoval jeden typ, příbuzné kmeny nosily stejné kroje lišící se jen v detailech. V odlišných detailech viděla doklad rodové a kmenové různosti.

17

lidového oděvu i v jiných zemích. V 16. století prošel proměnou i mužský oblek – z dobové módy přejal nohavice ke kolenům, kabáty, klobouky ad. Bohatší sedláci se oblékali natolik honosně, že to začalo vadit vyšším společenským vrstvám a že se tím dokonce zabývalo i několik sněmovních usnesení. V nich se zakazovalo neurozeným mužům „oblékat jako zemani“ a venkovským ženám nosit drahé šperky. Avšak v 17. století zasáhla citelně do života našich předků třicetiletá válka (1618-1648), která s sebou přinesla utrpení i hmotnou nouzi. Po třicetileté válce byla ve vydrancované zemi bída a nedostatek. Špatná ekonomická situace obyvatelstva se promítla i do stagnace v odívání, kdy v oblečení venkovského obyvatelstva nedocházelo k výraznějším změnám. Teprve postupně se začal uplatňovat vliv barokní módy, která lidový oděv ovlivnila Mikoláš Aleš na obraze Rejtar z třicetileté války zobrazil roku 1889 starce v dlouhém kožichu, jak si malíř oblečení 17. století představoval. značně. Na venkov přinesla Zdroj: České dějiny v díle Mikoláše Alše. Praha 1952. větší škálu barevnosti, zvýšila se zdobnost jednotlivých oděvních součástí, a v lidovém oděvu se ujaly i krajky a bohaté výšivky (např. hedvábím, dracounem). Barokní tuhý korzet s hlubokým výstřihem se odrazil v lidovém prostředí v podobě šněrovaček s puntem, případně i ve vázání ramínek na mašle. Díky stahování pasu mohl vyniknout kontrast široké nabírané sukně a úzkého živůtku. Lze tu hledat změnu celkové siluety i střihu oděvu. Ve slohové barokní módě se u dámských košil začínají také objevovat balónové zkrácené rukávy, které později pronikly také do krojů. I pánská barokní móda přinesla mnohé prvky, které postupně pronikaly do oblečení venkovských vrstev. V barokní módě hledejme košili s ležatým límcem a manžetami, vestu, propasovaný kratší kabát. Krátké kalhoty pod kolena měly užší střih než předtím. doplňovaly je punčochy fixované stužkami či šňůrkami.

18

Velký sál horažďovického zámku vznikl kolem roku 1680. Fresky na stěnách zachycují výjevy z válek s Turky v době panování Leopolda I. Kromě vojáků tu jsou zachyceni i prostí lidé a markytánky v dobovém oděvu konce 17. století. Je otázkou, do jaké míry se autor nechal inspirovat místními poměry a do jaké míry se snažil napodobit cizí prostředí.

Z roku 1770 se nám z Prácheňska dochovalo zajímavé dobové svědectví o podobě muže z obce Katovice u Strakonic.22 „Jan Vocet: poddaný statku Hoštice, který uprchl z píseckého vězení, jest střední postavy, kolem 40 roků starý, hnědého obličeje, černých krátkých vlasů, nosí kalhoty po kolena, hnědou kazajku, modrou plátěnou košili, bílé modře lemované punčochy, boty z teletiny s bílými kovovými přezkami a na hlavě malou čepici.“ Na jedné straně stál oděv sváteční, určený k reprezentaci, nošený ve svátek, na straně druhé oblečení pracovní, které zdaleka tak nenaplňovalo estetická měřítka. Z doby panování Marie Terezie se z let 1770-1771 dochoval popis tohoto oblečení z Prácheňského kraje, který zároveň ukazuje, jak se s ním šetřilo. „Konskripční komise podala právě odtud otřesné svědectví o špatném, nečistém a zanedbaném pracovním a domácím oblečení. Omezovalo se na šerkové nebo plátěné, podomácku ušité svrchní části. Látaly se a zašívaly. A nosily se až do roztrhání.“23 Oblečení nebylo levnou záležitostí. Proto byl šatník našich předků poměrně skromný, i když samozřejmě záleželo na majetnosti a sociálním postavení daného jedince.

Pracovní oděv ze Šumavy zpodobil Karel Liebscher. Zachytil při práci uhlíře, mlatce, oráče i voraře.

22

Katovičtí se tehdy dostali do sporu s vrchností. Dva vzbouřenci byli uvězněni v Písku. Janu Voctovi se podařilo uprchnout (17.3.1770) a byl na něj vydán zatykač včetně výše citovaného popisu uprchlého. In: Kolář, E.: A věky jdou... Katovice 1970, s. 133. 23 Svobodová, J.: Lidový oděv a kroj. In: Jihočeská vlastivěda. Národopis. České Budějovice 1987, s. 92.

19

Koncem 18. století došlo k významným společenským změnám. Zrušení nevolnictví a další Josefínské reformy znamenaly mj. postupný hospodářský vzestup venkova. Zlepšení postavení venkovského zemědělského obyvatelstva s sebou přineslo i zvýšení jejich sebevědomí vyjádřené posléze i v lidovém oblečení – v úrodných oblastech vznikal svébytný honosný oděv jasně odlišující venkovské obyvatelstvo od městského. V horách se nosilo také specifické oblečení, i když ne tak bohaté a zdobené jako v nížinách. Podobu odívání i nadále výrazně ovlivňovaly místní výroba plátna a sukna. Majetnější hospodáři na oděv vynakládali značné prostředky, což se nelíbilo panstvu, jak o tom máme písemné doklady přímo z Prácheňského kraje (viz kapitola „Patenty proti nádheře“). Na počátku 19. století se různorodé kroje nosily na celém území Čech a Moravy. Nosily se nejen na venkově, ale i v malých městech. Díky zlepšení hmotných poměrů se zvětšoval počet svrchního šatstva. Dříve zakazované ozdoby jako šperky, krajky, výšivky apod. pronikaly více do lidového oděvu. Rozšířil se sortiment látek. Dostupné byly levné a pěkně vypadající továrně vyráběné textilie. Cca od 20. let 19. století převládala v Čechách bílá výšivka oblíbená i v empírové módě. Nosilo se také bílé a namodralé popelavé sukno, z něhož se šily mužské kabáty.24 Už dříve oblíbené krátké dámské špensry s hlubokým výstřihem charakterizovaly široké rukávy vyztužené u ramen vatou či složené do záhybů a dolů se zužující. Koncem první třetiny 19. století se zúžily mužské kožené nohavice a těsně přiléhaly k tělu. Říkalo se jim „praštěnky“. K nim se nosila krátká kazajka a vesta, kabát s rovnými šosy. Cylindr se sametovou stuhou, punčochy.

Odvoz nevěstiny výbavy je zachycen na malované truhle z vimperského muzea; Výjev z první poloviny 19. Století zachycuje nejen svatební oděv novomanželů, ale i oblečení dalších postav. Zdroj: doprovodná evidence MSP Strakonice

24

Přičítalo se to vlivu vojenských stejnokrojů a poté klasicistní empírové módní vlně, která se na venkově ujímala po roce 1812. V jižních a jihozápadních Čechách navazovala také na bílou šerku, nošenou již dříve.

20

Soupis dražby (31. ledna 1809) Předmět šněrovačka porterová, hedvábná tkanina hřebíčkové barvy s pentlemi šněrovačka damašková, modrá kabátek kamelhárový z velbloudí srsti housenkové barvy kabátek kamelhárový koukolový barvy kabátek šaršovej, zelenej sukně šaršová, housenkový barvy (vlněná) modrou pentlí lemovaná sukně žlutá se zelenou pentlí sukně housenkový barvy modrou pentlí lemovaná fěrtuch cicovej (bavlněná látka) červeně štráfovanej fěrtuch modře štráfovanej fěrtuch žlutě a zeleně kvítkovanej šátek portrovej, hedváb kvítkovanej s červenými a zelenými rantly plena bílá, roušková, krajkama obsazená plena mušelínová krajkama obsazená (koupil Babák vdovec) sukně pražská štráfka (koupila matka Keclíková) bavlněný bílý šátek kvítkovaný (koupil Babák) cicová plena s velkými květy (Babák) sukně cyjková zeleně a červeně štráfovaná sukně šaršová (vlněná) citronové barvy modrou dykytou lemovaná sukně kanafasová, zelená s pentlí sukně modrá šaršová, modrou pentlí lemovaná sukně zelená, šaršová, modrou pentlí lemovaná 8 pol šorše na sukni koukolové barvy kabátek červený kalamajkový t. j. vlněný kostkovaný kabátek zelený kamelhárový kabátek žlutý kamelhárový šněrovačka damašková žlutá šněrovačka damašková se žlutými a červenými květy sukně kanafasová červeně štráfovaná fěrtoch cicovej s červenými květy

Zl. 2

Kr.

4 2 2 3 4

5 2 11 8 46

4 5 2 1 3 2

34 38 41 3 10 20

1 1 4 2 1 11 9

31 17 15 10 47 6 42

11 6 8 5 5 6 6 ? 3 5 2

42 42 35 34 53 30 32 40 36 38

Dochovaný soupis svršků, které byly prodány ve veřejné dražbě, je cenným zdrojem informací o oděvu venkovské ženy na počátku 19. století. Oblečení patřilo Kateřině Babákové (roz. Keclíkové) z Putimi, která krátce po porodu koncem roku 1808 zemřela.25

25

Archiv okr. soudu Písek, gruntovní kniha č. 30, list 218-222. In: Režný, J. Po stopách dudáků na Prácheňsku. Strakonice 2004, s. 259.

21

Ve druhé třetině 19. století docházelo k poměšťování oděvu a mísení vlivů, které urychlil rok 1848 (konec roboty), i překotný rozvoj průmyslu a celková změna společnosti. Nabytí větší svobody znamenalo také další zlepšení životní úrovně, což se promítlo i do způsobu oblékání selského stavu, který chtěl reprezentovat a byl ochoten na oblečení vynakládat větší prostředky. Do svátečního oblečení investovaly ale i méně majetné vrstvy nevyjímaje čeleď. Hodně se čerpalo z dobové módy – složitější střih (kabátky, kožíšky, šněrovačky). Muži postupně odkládali koženky a nahrazovali je dlouhými kalhotami, pro svátek soukennými, pro všední den z cajku26. Dlouhý kabát ženáčů posléze nahradil dlouhý soukenný plášť s jedním i více odstupňovanými límci. Oblibě se těšily i dvouřadé kazajky s klopami, sametové vesty. Ženy pro svátek oblékaly hedvábné sukně. Právě měňavé hedvábné sukně byly na Prácheňsku posledním hojně užívaným typem „Měňavé“ hedvábné sukně se v některých částech kraje před úplným odložením krojů. Oblibě se těšily i nosily ještě ve druhé polovině 19. století; pestře potištěné červené šátky. Tyto šátky zdroj: Jihočeské muzeum v Českých Budějovicích měly rozličné vzory a přídomky, podle toho, 27 odkud byly pořízeny. Stále více vzrůstala snaha vyrovnat se s městským prostředím, a móda města bez individuálních rysů postupně nadobro zasáhla venkov. Navíc s všeobecně rostoucí koupěschopností28 se rozdíly ve způsobu oblékání nenávratně stíraly. 26

pevná bavlněná látka Např. lipský, saský, bavorský, turecký… 28 Pro určitou představu uvádím některé ceny surovin, šatstva a obuvi kolem roku 1855, jak se dochovaly v pozůstalosti A. R. Husové. Kopie strojopisu Moda mužská. Moda ženská, s. 1; uloženo v Prácheňském muzeu v Písku. 1855 – loket sukna 3-4 zlaté stříbra, i více Plášť 7-8 loket (kolem 1855), dříve stačilo 5-6 loket Kabát 3 a 1/4 lokte Kvalitní velká kozlovice – 8 zlatých Teletina 2 zlaté Uherské boty – 8 zlatých Dlouhý červený kožich 16 zlatých Krátký kožich 5-6 zlatých Šátek na krk 3-4 zlaté Hedvábný klobouk 4 zlaté Kastrový 2 zlaté Vlněný 1 zlatý Ženské hedvábné šaty i s botami – 56-60 zlatých stříbra (někdy i více) Ženské polohedvábné šaty či šaty z jiných materiálů – 25-30 zlatých stříbra. (Zlatý byla mince používaná v letech 1754-1892 na území habsburské monarchie a později rakouského císařství a Rakouska-Uherska. Pro určité srovnání okolo roku 1850 se roční plat vyššího úředníka pohyboval kolem 500 – 700 zlatých, učitele 130 a roční mzda dělníka činila 100 – 200 zlatých.) 27

22

Jak vypadala situace roku 1836 na Prácheňsku, nám popsal vrchní úředník strakonického maltézského panství Jan Ševčík: „je známo, že původní český národní kroj, obzvláště na vesnicích ležících poblíž měst, zapadl anebo naprosto se změnil… V Prácheňském kraji se dosud vyskytují obce, kde národní kroj místně setrval - je však také vzájemně odlišný. Proto by průvod Prácheňského kraje musel být v tomto ohledu nejprve rozdělen [utříděn] a pak teprve sestaven. Na strakonickém panství není pro tento účel po ruce žádný vhodný svatební pár, také trvá náhled, že z národního kroje zde již nic není...“29

Mikuláš Aleš: Vesničané z Prácheňska v 70. letech 19. století. Zdroj: Stránská, D.:

Sváteční oděv postupně z Prácheňska mizel od druhé poloviny 19. století. Nedlouho po roce 1848 to bylo např. na Blatensku. uvádí to zdůvodňuje takto: „A tu se domnívám, že sedláci cítíce se býti takřka jinými lidmi, lidmi svobodnými, odvrhli národní kroj jakožto jediný zevní a zřejmý znak, podle něhož poznáváni jsou jako „hloupí“ sedláci, odvrhli národní kroj, aby nestávalo mezi nimi a měšťáky zevního rozdílu a jim se v městském oděvu vyrovnali, odvrhli kroj, který je upomínal na prorobu, urážky, nadávky a ponižující výsměch.“ 30

Kroj nezanikl najednou, ale postupně byly odkládány jednotlivé krojové součásti a nahrazovány oděvem městského stylu. Podobně jako v jiných částech Čech, zanikal i na Prácheňsku mužský kroj nejméně o 1-2 generace dříve než kroj ženský. Mladší generace a svobodní lidé z venkova se snažili vyrovnat městu a přestávali kroj nosit dříve než generace starší, kteří ještě donášeli své oblečení a nepodléhali tak módnímu vlivu. Poslední významný předěl se dostavil od 60. let 19. století, kdy se v oblečení projevovaly nevratné změny k poloměstskému oděvu. Jednotlivé krojové části byly postupně odkládány. Tradiční slavnostní oděv se poté začal nosit velmi zřídka o svátečních příležitostech a svatbách. Pracovní oděv se neproměnil nijak razantně. Koncem 60. let 19. století a v letech

29

SOA Třeboň, fond Velkostatek Strakonice, sign. H-II-17, fol. 42/43, z 9.6.1836. In: Režný, J.: 5000 let s dudami. Strakonice 2012, s. 145. 30 J. Hykeš, J. F.: in: Siblík, J.: Blatensko a Březnicko. Blatná 1915. s. 482.

23

70. v některých oblastech Prácheňska kroj zcela zanikl (Písecko).31 „Vyvinula se (…) nová podoba vesnického šatu, odlišná od soudobého městského. Uplatnily se v něm hedvábné šátky a zástěry, na zimu rukávníky. Zmizely v něm plátěné bíle vyšívané zástěry, pleny a čepce a převládly tištěné a vlněné šátky, vázané ještě tradičně. Ženské a dívčí oblečení představovalo v siluetě sukní jakési vesnické rokoko (…) Na sklonku 60. let vystřídaly mladé ženy a děvčata i špenzry za vypasované kacabajky s úzkými rukávy, ušité ze sametu nebo sukna.“32 Koncem 19. století kroj jako celek odložila většina žen, donášely se jednotlivé krojové součásti. Nahrazoval jej poloměstský oděv bez výraznějších svérázných rysů. Z ikonografických materiálů lze usuzovat, že v odlehlejších částech Pošumaví se ještě koncem 19. století lidový oděv alespoň u starší generace žen vyskytoval. Zároveň na konci 19. století se projevil vliv svérázového hnutí,33 kdy v souvislosti s Národopisnou výstavou českoslovanskou 1895 se po venkově uskutečnily terénní sběry, regionální výstavy, lidové krojové slavnosti i krojované plesy. Lidový kroj se stal na krátký čas dobovou módou.34

Takto se oblékali voraři ze Šumavy koncem 19. Století

31

Kroje v Královském hvozdu na Šumavě

Kroje nošené na Písecku popsali R. A. Husové roku 1889 její rodiče, kteří je prý nosívali až do 70. let 19. století, kdy kroj ustupoval. 32 Svobodová, J.: Lidový oděv a kroj. In: Jihočeská vlastivěda. Národopis. České Budějovice 1987, s. 107. 33 více viz kapitola Kroj – lidový oděv 34 Dle A. R. Husové bylo ještě v době Národopisné výstavy možné v okolí Písku shledat několik úplných dobře zachovaných krojů, přestože právě na Písecku se kroje odkládaly brzy.

24

Některá krojová specifika Prácheňska V 19. století měly kroje na území Čech jasně danou formu podobnou lidovému oděvu širšího středoevropského prostoru. Ženský oděv byl tvořen košilí, živůtkem, několika sukněmi, zástěrou uvazovanou do pasu, punčochami, střevíci, pokrývkou hlavy (plenou, šátkem, čepcem, u svobodných vínkem). Kroj mohl doplnit šátek kolem ramen a svrchní oděv – špensr, kabátek či kožíšek. Muži oblékali košili s dlouhými nabíranými rukávy, vestu, krátké kalhoty pod kolena, punčochy, střevíce nebo vysoké kožené boty, na hlavu klobouk nebo kožešinovou čepici, navrch kazajku, kožich, ženáči i dlouhý kabát, někdy kolem krku šátek. Jak již bylo v předchozích řádcích uvedeno, Prácheňsko jako celek tvořilo historické území, nikoliv však kompaktní národopisný region.35 Přestože tu lze najít řadu společných rysů, docházelo zvláště v okrajových částech kraje k prolínání určitých prvků se sousedními regiony. Tento fakt lze vypozorovat i u tématu lidového oděvu. Lze tu zaznamenat přesahy mezi kraji, i mezi jednotlivými panstvími a najít určité paralely s kroji jiných oblastí např. Doudlebska. V některých dobových pracích narazíme na pojem jihočeský kroj. Je nutno podotknout, že tento termín je zavádějící. Co si pod tím představit, když chybí přesné územní vymezení? Měly by hranice kopírovat současný Jihočeský kraj (který ale v době, kdy se kroje nosily, neexistoval), nebo by území tvořilo spojení několika bývalých krajů (mj. Prácheňský), jež přesně nekopíruje současnou rozlohu Jihočeského kraje? Ať tak či onak, patřil by sem kroj z oblasti Českých Budějovic, Doudleb, Tábora, Soběslavi, Jindřichova Hradce, Bechyně, Netolic, Písku, Strakonic, ale i Pošumaví a Šumavy. Území je tak velké, že se na něm vyskytuje hned několik regionálních typů s charakteristickými prvky. Obecný jihočeský kroj se tedy nevyskytuje. Je ale vhodné zároveň podotknout, že ačkoliv lze na tomto rozlehlém území najít různé krojové typy – např. kozácký, doudlebský, blatský, existuje tu u některých krojových součástí určitá podobnost ve formě, v jejich zastoupení, případně barevnosti. V odborných statích se někdy kroj sledované oblasti řadí ke skupině krojů jihozápadních Čech.

V literatuře se nezřídka objevuje také termín „prácheňský kroj“. Na tomto místě je důležité položit si otázku, co vlastně prácheňský kroj je? Obecně lze konstatovat, že zcela jednotný kroj pro celou oblast Prácheňského kraje neexistoval. Severní část Prácheňska a příměstské oblasti přebíraly nové prvky a novou módu dříve a rychleji než jižní část - oblast Pošumaví a Šumavy, na jihovýchodě je u krojů patrný vliv Blat. Prácheňským krojem se tedy zpravidla neoznačuje oděv zahrnující celé území bývalého kraje, ale spíše oblast cca kolem Horažďovic, Strakonic, Volyně, Písku, Mirotic, Blatné. Zde se vyznačoval určitou stylovou jednotou, charakteristickou užíváním podobných materiálů, vzorů, střihů, barevnosti atd. Přičemž i v této užší oblasti se některými krojovými detaily od sebe odlišoval. V obecné rovině lze konstatovat, že kroje na většině území Prácheňského kraje byly celkově prostší než v bohatých zemědělských oblastech (např. Blata).

35

Nevytvořila se tu jednolitá národopisná oblast kopírující hranice územního celku Prácheňského kraje z 2 různých důvodů, bezesporu i proto, že Prácheňský kraj byl značně rozsáhlý - rozloha roku 1850 činila 4601 km .

25

Rekonstrukce prácheňského kroje složeného ze součástí různého stáří; druhá polovina 19. století; zdroj: Městské muzeum Horažďovice.

Podíváme-li se na podobu kroje na severu bývalého Prácheňského kraje, nalezneme tu už paralely s kroji středních Čech. Na severozápadě kraje ovlivnila zvláště výzdobu ženského kroje tradice kasejovické výšivky a sedlické paličkované krajky.

Zástěra a šněrovačka z Blatenska; zdroj: Městské muzeum v Blatné

26

Na jihozápadě a jihu kraje v Pošumaví a zvláště pak na Šumavě lze zase u některých krojových součástí hledat podobnost se sousedním Klatovskem a také Bavorskem. Není divu. Rozvíjely se tu četné kontakty, Šumavou vedly důležité obchodní stezky.

Kroje z Pošumaví, Karel Liebscher

Ženský kroj z Vimperska, Karel Liebscher

27

Navíc tu vedle sebe žili po staletí Češi a Němci, oblastí vedlo národnostní rozhraní vymezené zhruba městečky Hartmanice, Kašperské Hory, Vimperk, Prachatice. Kroje obou etnik se tu podobaly a lišily se spíše v jednotlivostech. Oblečení bylo poměrně prosté, mnohdy tmavších odstínů. Muži nosili černé či hnědě kožené kalhoty, sváteční mužský kroj mohl zdobit široký kožený pás, někdy vyšívaný pavím brkem (Češi i Němci). Nosily se tu různobarevné soukenné vesty, oblíbené byly sametové černé vestičky zdobené kvítky, soukenné kabáty. Kolem poloviny 19. století převzali šumavští Němci od sousedů z Bavorska krátké zelené či hnědé kazajky s klopami, ve stylu mysliveckých kamizol, černé či zelené klobouky s úzkou krempou. Kroje se na Šumavě staly jedním ze symbolů národního vědomí. I v krojích šumavských Němek a Češek můžeme nalézt podobnost. Široké sukně do půli lýtek se ve druhé polovině 19. století prodloužily téměř až k zemi. Oblíbené byly přiléhavé jupky, hedvábné zástěry i sukně, zdobené šněrovačky. Němky nosily na hlavě s oblibou tmavé šátky, mnohdy černé. Češky dávaly přednost šátkům pestřejším, oblíbená byla červená. Fotografie z přelomu 19. a 20. století dokládají, že i sem se dostal vliv městské módy. A kroje byly postupně odkládány.36

Šumavské ženy z okolí Prachatic a Volar, v oblečení nošeném zde v letech 1870-1900. Druhý obrázek představuje Kroj z okolí Zbytin (Oberhaid) nedaleko Volar, 1880. Ženich má na sobě starší typ oblečení (do 1840), ostatní novější. Hofmann, J.: Deutsche Volkstrachten und Volksbräuche in West und Südböhmen. Karlsbad 1932, s. 235 a 228.

36

O podobě krojů šumavských Němců pojednává monografie Hofmann, J.: Deutsche Volkstrachten und Volksbräuche in West und Südböhmen. Karlsbad 1932.

28

Novomanželé šumavští Němci vycházející z kostela po svatebním obřadu, kolem roku 1840. Dle akvarelu Gustava Zindela. Zdroj: Hofmann, J.: Deutsche Volkstrachten und Volksbräuche in West und Südböhmen. Karlsbad 1932, s. 225.

Velikonoční jízdy Němců na Šumavě kolem 1840-1850, akvarel namaloval Gustav Zindel Hofmann, J.: Deutsche Volkstrachten und Volksbräuche in West und Südböhmen. Karlsbad 1932, tabulka 6 (za s. 240).

29

Když se řekne Šumava a Pošumaví, je třeba zmínit také jeden důležitý fonomén – světáctví, které tu bylo rozšířené ještě před II. světovou válkou. Mnoho mužů z této oblasti odcházelo na sezónní práci do ciziny, kde se často živili jako řemeslníci. Početná skupina odcházela i k evropským cirkusům, místní muzikanti byli vyhlášení. Ze světa přinášeli svým ženám, dcerám nebo milým dárky, mezi jiným i šátky, látky, případně i další oděvní součásti. Což svým způsobem také ovlivnilo podobu kroje této oblasti.

Kroje ze Šumavy, Karel Liebscher

30

Jiným směrem se ubíral slavnostní kroj v okolí Písku,37 centra celého Prácheňského kraje. Z dochovaných krojových součástí je zde patrný důraz na reprezentativnost i vliv městské módy. Např. zde rozšířené bílé vyšívané parádní sukně bychom v odlehlejších oblastech kraje vůbec nenašli. Bohatá bílá výšivka se tu uplatnila také na zástěrách a plenách.

Mládenci z Písecka, Karel Tůma, 1919.

37

Kolem roku 1912 vystavila Anna Regina Husová v píseckém muzeu 2 figuríny s ženskými kroji z Písecka. Část oděvních součástek zapůjčili soukromé osoby, část poskytlo ze svých sbírek muzeum. Dle zpráv měla jedna ženská postava na sobě zlatý čepec, druhá plenu zavázanou nahoru. Jedna ze sukní byla prý bohatě vyšívaná s šitými krajkovými pásy – katry. Vystavený dívčí kroj popisuje takto: „…ladná úprava obzvláště dívčího kroje v pestré šněrovačce, s pestrým hedvábným šátkem na prsou nad ní a s vyšívaným okružím u krku a na hrdle s granáty i korály. Šněrovačka v pase kryta byla úplně zástěrou, od níž vzadu visely široké konce stuhy květované v pěkně zladěných barvách. Takové široké stuhy visely též vzadu od čepce, zdobily tak ladně celý bohatý úbor našich sličných vesničanek.“ In: Husová, A. R.: Oživený písecký kroj. Blíže neurčený novinový výstřižek, kopie uložená v Prácheňském muzeu v Písku.

31

Kroje z Písecka, Karel Tůma

32

Řadu cenných informací o podobě kroje na Písecku nám zanechala zanícená vlastenka, sběratelka lidových písní a krojů, učitelka Anna Regina Husová. Ta ve svých statích nehovoří o kroji prácheňském, ale přímo o kroji píseckém. Uspořádala řadu besed, napsala množství článků a vybízela lidi i prostřednictvím tisku, aby staré krojové součásti věnovali píseckému muzeu. Na východě Prácheňska, v okolí městeček Vodňany a Netolice se dochovaly naopak krojové součásti náležící už ke skupině krojů blatských, které se vyznačují bohatou výšivkou a ornamentikou. Rozsáhlé vzory např. na plenách či zástěrách dosáhly vysoké profesionální úrovně. Není divu. Vždyť s Netolickem i Vodňanskem sousedí Zbudovská Blata.38 Kromě bílé výšivky se v muzejních depozitářích dodnes dochovaly krojové součásti vyšívané karmazínovou barvou i barevnými korálky. O kroje se v Netolicích hlouběji zajímal JUDr. Otakar Kudrna.39

Kroje blatského typu s bílou zástěrou bohatě vyšívanou korálky zdroj: Městské muzeum a galerie ve Vodňanech

38

Zbudovská Blata se rozprostírají přibližně mezi Netolicemi a Hlubokou nad Vltavou, v nivě Soudného potoka. Kromě samotného Zbudova sem patří vesnice Plástovice, Hlavatce, Sedlec, Česká Lhota (dříve Prášivá Lhota), Novosedly, Pašice, Pištín a Mydlovary. Někdy se sem přiřazují i obce širšího okolí jako Češňovice, Malé Chrášťany, Vlhlavy i město Zliv. 39 Blatskému kroji, který měl vliv na kroje Netolicka a Vodňanska, se v této studii více nezabývám, protože se mu v rámci projektu Zvyky a tradice na obou stranách hranice podrobně ve své práci věnuje Eva Bartošová: Studie baráčnické tradice. 2014. Veřejně dostupná je na: http://www.masrozkvet.czhttp://www.masrozkvet.cz

33

Korunovační slavnost v Praze r. 1836 Za opravdu zajímavý pramen ke studiu krojů na Prácheňsku lze považovat Korunovační slavnost z roku 1836 a jí předcházející přípravy, k nimž se dochovala zajímavá korespondence. Korunovační slavnost se uskutečnila 14. září 1836 v Praze. Předcházela jí korunovace Ferdinanda V. na českého krále a jeho choti Marie Anny poslední českou královnou dne 7. září 1836 ve Svatovítské katedrále v Praze. Samotné korunovační slavnosti na pražské Invalidovně se nový český král Ferdinand V. nemohl kvůli epileptickému záchvatu účastnit, zastupoval jej arcivévoda František Karel a přihlížela jí i královna Marie Anna se svým doprovodem. Slavnosti se účastnili četní zástupci ze 16 krajů naší země. Dle dobových svědectví bylo ten den krásné počasí a přihlížejícím se naskytla neopakovatelná podívaná na krojovaný průvod a četné alegorické vozy. Po jeho skončení se na prostranstvích vyhrazených jednotlivým krajům konaly taneční zábavy s místními muzikanty.40 Takto velkou akci bylo značně náročné zorganizovat a s přípravami se začalo brzy. Už půl roku předtím se v březnu 1836 čeští stavové usnesli uspořádat u příležitosti korunovace oslavu. Nejvyšší purkrabí zaslal pokyny 16 krajským úřadům, podle nichž se měla chystaná slavnost „uskutečniti co možno lidově, při čemž měla být reprezentována česká národnost.“ Krajské úřady pak organizací pověřily hlavně vrchnostenské úřady jednotlivých panství. V červnu 1836 se dostal dopis od Prácheňského c.k. krajského úřadu i do Strakonic vrchnímu úředníku maltézského panství Janu Ševčíkovi (Johann Scheffczik). Z Prácheňska měl do Prahy přijet svatební a dožínkový průvod. V listu jsou uvedeny zajímavé reálie týkající zamýšleného pojetí slavnosti a organizační pokyny. Pro téma této práce je důležitá zmínka o organizaci svatebního průvodu, kdy svatební pár i svatebčané si měli „zvolit staré přinesené obleky a takový svatební průvod má představovati všecky ony mravy a zvyky, jak jsou tyto obvyklé na venkově v oné krajině, z níž je vybrán svatební pár, což se obzvláště rozumí také o s sebou vzaté muzice.“41

40 41

Weis, K.: Český jih a Šumava v písni. Díl 11, Praha 1929, s. 21-29. Strakonickému panu vrchnímu!

Po obdržení c.k. krajskému úřadu právě doručeného psaní Jeho Excelence Pana Nejvyššího Purkrabího má se k nejvyšší korunovační slavnosti chystaná lidová slavnost uskutečniti co možno lidově, při čemž má být reprezentována česká národnost. To mne podněcuje k tomu, abych si vyžádal obezřelé spolupůsobení pana vrchního a v této souvislosti následkem zmíněného presidiálního psaní nyní již následující vydati: 1) Má být v každém kraji ze středu venkovanů jeden svatební pár částkou 200 zlatých na náklady Pánů stavů vybaven a v tomto ohledu se má tento svatební pár objeviti ve zvláštním svatebním průvodu na lidové slavnosti. Tento ženich s nevěstou stejně jako k svatebnímu průvodu přibrané osoby mají si zvolit staré přinesené obleky a takový svatební průvod má představovati všecky ony mravy a zvyky, jak jsou tyto obvyklé na venkově v oné krajině, z níž je vybrán svatební pár, což se obzvláště rozumí také o s sebou vzaté muzice. Při volbě ženicha a

34

Mezi vrchním úředníkem Ševčíkem ve Strakonicích a hejtmanem Krajského úřadu v Písku Josefem Eduardem Maschke nastala intenzivní korespondence ohledně příprav průvodu, která se dochovala v třeboňském archivu.42

nevěsty je nutno přihlížeti k jejich výrazně mravní zachovalosti, ale současně k pěknému zevnějšku a zároveň se nechat ubezpečiti, že svatební průvod se vyznamená zvláštními charakteristickými zvyky. Pan vrchní má tedy s ohledem na výše uvedené pokyny předložiti krajskému úřadu návrh na takový svatební pár, pokud by se tam v místě vyskytoval. 2) S tímto svatebním průvodem může být ostatně spojeno i něco jiného kraji vlastního, jako obžínky, vinobraní, slavnost česání ovoce, dočesná, průvod rybářů, střelců. Vyloučeni mají zůstati horníci, neboť jsou určeni pro zvláštní průvod. 3) Ke každému průvodu nemá být použito méně než 40 a více než 60 osob včetně muzikantů, kteří mají potom také tvořit taneční muziku. 4) Ze všech 16 krajů Čech je třeba k lidové slavnosti vybrat 200 rychtářů a počet, který má být vyslán, bude určen počtem obyvatel toho kterého kraje, dle čehož připadá na Prácheňský kraj 13 rychtářů. Jelikož tyto rychtáře očekává zvláštní odměna nebo vyznamenání, je třeba voliti především takové, kteří se vyznamenávají nábožným, mravným a v každém ohledu bezvadným chováním a horlivým uplatněním v jejich službě. Ostatně zároveň poznamenávám, že těmto rychtářům pod vedením pánů vrchních by měl zůstat dohled na pořádek jejich příslušného průvodu při lidové slavnosti. 5) Náklady na všecky účastníky průvodu a za rychtáře za cestu tam a zpět, pokud by tyto nechtěly býti zapraveny samotnými dominii, ponesou stavové a pro ten případ bylo již přislíbeno stravné 20 krejcarů konvenční mince na hlavu a den. Co se týká dalších dopravních nákladů, pak je třeba tyto patřičně vyúčtovat, při čemž je nutno dbáti co možné úspornosti. Při lidové slavnosti bude postaráno o bezplatné pohoštění. Jelikož jsem panu vrchnímu právě náležitý nástin naznačil, vyzývám Vás, abyste dle toho s co největším rozhledem učinil předběžná opatření, sestavil plán, dle něhož bude sestaven svatební průvod, navrhl a v podrobném detailu označil počet, druh vybavení, kostým, kolik, zda vozem nebo na koni atd. se objeví a o tom c.k. krajskému úřadu v co nejkratší lhůtě, nejpozději do 12. července tohoto roku podal zprávu, načež potom bude následovati definitivní nařízení, které, jak se samosebou rozumí, musí být patřičně provedeno, neboť krátkost doby potom nebude připouštět žádné další dodatečné otázky. Protože je dále přáním Jeho Excelence Pana Nejvyššího Purkrabího, aby se z každého kraje na lidové slavnosti spolu objevilo i několik hospodářských úředníků, kteří by měli dohled nad každým krajským průvodem a z nichž jeden by musel převzít vedení celého krajského průvodu, starost o něj a vyúčtování nákladů, tak žádám pana vrchního předběžně, aby se vyjádřil, zda týž se míní s vysokým přáním ztotožniti, aby již předem bylo známo, s kterými z pánů hospodářských úředníků by bylo možno počítat, neboť panu krajskému hejtmanu bylo vyhraženo, aby určil jejich počet. Ostatně očekává Jeho Excelence pan Nejvyšší Purkrabí, že tito pánové úředníci nebudou činit nárok na žádnou náhradu cestovních nákladů. Prácheňský c.k. krajský úřad Písek 26. června 1836 podepsán Kundratitz v. r. In: Režný, J.: Po stopách dudáků na Prácheňsku. Strakonice 2004, s. 308-309. Srv. SOA Třeboň, fond Velkostatek Strakonice, sign. H-II-17, fol. 46, přípis KÚ z 26.6.1836. 42

Režný, J.: Po stopách dudáků na Prácheňsku. Strakonice 2004, s. 293-310. Srv. SOA Třeboň, fond Velkostatek Strakonice, sign. H-II-17, fol. 1-48.

35

Jeden z dopisů obsahuje i zajímavé informace o kroji, z nichž je patrno, že roku 1836 se kroj už všude v našem kraji nenosil, zvláště poblíž měst. Je tu i zajímavá poznámka, že mezi jednotlivými obcemi se národní kroj lišil. „…je známo, že původní český národní kroj, obzvláště na vesnicích ležících poblíž měst, zapadl, anebo naprosto se změnil a vůbec není pro takovou lidovou slavnost vhodný. Stejně tak svatební pár by se musel vyhledat a určit, aby byl pro ten účel způsobilý. Také se má podle krajových krojů uskutečnit výběr obyvatel, aby se zabránilo uzpůsobování kostýmů. Dosud se vyskytují v Prácheňském kraji obce, kde národní kroj místně trvá – avšak zároveň je vzájemně odlišný. Proto by průvod Prácheňského kraje v tomto ohledu musel býti nejdříve rozdělen a pak sestaven. Na strakonickém panství není po ruce žádný pro tento účel vhodný svatební pár a lze mít zato, že národní kroj zde již neexistuje…“43 Krajský úřad pověřil Strakonické a štěkeňské panství přípravou dožínkových vozů, protivínské, libějovické a cerhonické panství mělo vypravit svatební část krajského průvodu.44 Jan Ševčík oslovil strakonického měšťana malíře Antonína Zellerina, který vytvořil návrhy kostýmů pro účastníky průvodu ze strakonického panství pro mládence a děvčata, kteří měli představovat žence a žnečky, oděv pro dudáka a houdka a navrhl i ozdoby a dekoraci dožínkových vozů.45 Přitom však měl respektovat požadavky Krajského úřadu na oblečení účastníků: Aby bylo při vnějším vybavení osob, vozů a koní dosaženo co největší shody a zároveň jedinečnosti kostýmů tak, aby s ohledem na slavnostní příležitost pokud možno se spojovala odpovídající čistota s příjemnou formou, jsou panu vrchnímu jako vodítko dávány následující pokyny se zřetelem na předběžný ústní rozhovor: 1) Jezdci se mají objevit v krátkých kabátcích (kamizolkách), krátkých kožených kalhotách, vysokých botách a slavnostně ozdobených kloboucích. Aby byl zvýšen celkový dojem a zároveň aby byla odlišena jednotlivá dominia, jejichž poddaní se zúčastní průvodu, bude velmi účelné opatřiti jezdce prapory, které by byly vyzdobeny barvami příslušných vrchností a každopádně na jedné straně jejich erbem – což však pro větší obtížnost provedení není podstatné. Jestliže by tyto prapory nemohly být zhotoveny podomácku, pak jsou páni přednostové úřadů upozorňováni na oznámení Gotlieb Haase synové v pražských novinách. 2) Kočové mají být kostýmováni stejně jako jezdci, jen jejich střechy klobouků mohou být širší. 3) Zbývající mladíci a ostatní hosté se objeví v dlouhých kabátech, sponky (heflíky) místo knoflíků, s řasením dle dohodnutého způsobu, se žlutými krátkými kalhotami, modrými punčochami a botami s přezkami. Přitom jest pan vrchní obzvlášť vyzýván na to dohlédnouti, aby oděvy byly co možná hezké, i když ne zcela nové, přece jen neobnošené.

43

In: Režný, J.: 5000 let s dudami. Strakonice 2012, s. 145. Srv. SOA Třeboň, fond Velkostatek Strakonice, sign. H-II-17, fol. 42/43, z 9.6.1836. In: Režný, J.: 5000 let s dudami. Strakonice 2012, s. 145. 44 Taktéž bylo rozhodnuto, že sňatek ženicha a nevěsty se uskuteční ještě doma, aby se manželský pár mohl prokázat oddacím listem. Přislíbený svatební dar 50 stříbrných tolarů bude ženichovi a nevěstě předán na lidové slavnosti po skončení průvodu u tribuny. 45 In: Režný, J.: Po stopách dudáků na Prácheňsku. s. 293. Srv. Fol. 23/24, 26/27, 32. Požadavek KÚ na oblečení účastníků je uveden ve fol. 19/20.

36

4) Dívky a ostatní ženské osoby průvodu oblekou se dílem dle obzvláštní vlastnosti, v níž se mají objevit, dílem dle obyčeje kroje jejich kraje. 5) Postroje koní, o jejichž dobrý výběr se mají páni přednostové úřadu rovněž starati, mají být opatřeny kroužky dle způsobu vozků a samotné koně se zadním obepínacím řemenem.

Zellerinovy návrhy kostýmů pro korunovační průvod, 1836. Zdroj: Weis, K.: Český jih a Šumava v písni. Díl 11, Praha 1929, s. 21-29.

37

6) Konečně obecní rychtáři, kteří sice nebudou započteni do počtu osob doprovázejících krajský průvod, mají se rovněž objeviti dle zvláštních zvyků odpovídajících těm, které převládají v jejich bydlišti… Zellerinovy návrhy pak vrchní Ševčík poslal k vyjádření a schválení krajskému úřadu.46 Z předchozích řádek je zřejmé, že kroje, v nichž se účastníci měli představit, vycházely sice z místních tradic, ale zároveň byly stylizované a pravděpodobně přizpůsobené své funkci – reprezentativního kostýmu. V neděli 21. srpna 1836 byli úředníci krajským hejtmanem pozváni ke společné poradě do Písku, kde také předvedli vybrané krojované účastníky, koně i vozy na vojenské cvičné louce mezi městem a píseckým předměstím u kostela sv. Václava. Kromě přípravy dožínkové části průvodu pomáhal strakonický správce Ševčík také přezkoušet a vybrat pro slavnost 4 muzikanty, mezi nimiž měl být i „dudák, původně obzvláště přináležející prácheňskému kraji“.47 Muzikanti se měli dle krajského nařízení obléci následovně. Měli se objevit ve svátečním oblečení s jednotně dlouhým kabátkem, v krátkých kožených kalhotách (praštěnkách), modrých punčochách, střevících s přezkami, v kulatých ozdobných kloboucích. Opatřit si takové oblečení prý jmenovaným muzikantům přísluší tím spíše, že právě popsané součásti oděvů tvoří vlastní lidový kroj vesničanů tohoto kraje, a lze také předpokládat, že takové součásti většinou vlastní.48 Vybraní muzikanti ve složení dvoje housle, klarinet a dudy se pak 4. září 1836 sešli ve strakonickém zámku, kde se sehrávali. Odpoledne 10. září vyjel po pečlivé kontrole oblečení účastníků ze strakonického zámku vyzdobený dvouspřežní dožínkový vůz s účastníky a dekoracemi a jeden doprovodný vůz, který ze Strakonic vezl 7 osob i s rychtáři a také píci pro zvířata. Přibližně ve stejnou dobu vyrazil další vyzdobený vůz ze Štěkně. Ten provázel jezdec na koni. Pomáhal jej vypravit ředitel windischgrätského panství ve Štěkni Šandera. Část účastníků se sešla večer na Nové hospodě u Drhovle, která sloužila formanům. Druhý den ráno před sedmou hodinou dojely vozy s účastníky svatebního průvodu z panství protivínského, libějovického a cerhonického, kteří se předešlého večera soustředili v Písku. Všichni se pak zúčastnili v Drhovli mše svaté. Kolem osmé hodiny se spoleně vydali na další cestu přes Mirotice, Zalužany do Chraštic, kde byla polední zastávka. V Milíně se přidali účastníci z březnického panství. Společně přenocovali v Dobříši. Po dalším dnu dorazili k večeru lidé z Prácheňska do Prahy. Ubytování bylo zajištěno na Novém Městě v tehdejší Schillerově ulici. Prácheňský kraj měl seřadiště za Novoměstskou branou na polích po levé straně Poděbradské silnice. Odtud se 14. září kolem poledne ubíral průvod na rozsáhlé prostranství za Velkou invalidovnou v Karlíně. Tam se konala mohutná lidová slavnost a přehlídka, na níž šestnáct českých krajů předvedlo svatební, obžínkové a další lidové obřady nebo zvyky v lidových krojích a s různě uplatněnými dekoračními prvky.

46

Fol. 23/24, 26.8.1836: jeden obžínkový vůz se 6 dobře vybranými žnečkami a k jeho dokompletování byl bych proto, aby panství strakonické místo 4 selských mládenců dodalo 6 jinochů kostýmovaných dle předložených vyobrazení s tím, že klobouk chlapců by byl ozdoben věncem z obilí tak, aby to odpovídalo dekoraci a zároveň také tanci.“ Ševčík 47 Srv. fol. 10 – „…4 Musikanten, worunter ein dem prachiner Kreise ursprünglich ganz allein eigene Sackpfeifer:“ 48 Fol. 11, 1.9.1836.

38

Na šesti vyzdobených svatebních vozech se vezlo na padesát svatebčanů, na dvou dožínkových a dvou doprovodných vozech cestovalo kolem dvaceti osob. Kolonu provázelo šest jezdců na koních. Díky souboru 9 grafických listů zachycujících průvod vyzdobených vozů z Prácheňska si můžeme o účastnících i jejich oděvu udělat představu. Litografie vydal Joseph Vetterl z Písku, jako autor je na vyobrazení č. 3 podepsán Hawlik.49 OBRAZ 1 (ÚVODNÍ LIST) V čele průvodu kráčelo pět vrchních úředníků (včetně vrchního Ševčíka ze Strakonic) a dva jezdci z panství Drhovel s prapory. OBRAZ 2 Na prvním svatebním voze seděli dva muzikanty, svatební řečník a čtyři mladí muži.50 Uprostřed vozu ozdobeného girlandami a stuhami se tyčila žerď s praporem a štít s nápisem Prachiner Kreis. Všichni muži byli vyobrazení oholení, s delšími vlasy splývajícími k ramenům, s vysokými tmavými klobouky mírně kónicky rozšířenými, s poměrně širokou krempou, s plochým dýnkem, zdobenými stuhami vzadu uvázanými na mašli. Muži měli na sobě vypasované kratší kabáty rozšiřující se směrem od pasu dolů do šosů. Kabáty se zapínaly na množství knoflíků měli stojáček, úzké rukávy s manžetami ozdobenými párem knoflíků, po stranách kapsy. Pod kabáty je vidět těsné vesty bez klop, v délce mírně pod pas, s hustou řadou knoflíků. Několika mužům vykukuje zpod vesty košile s límcem, pod ním na uzel uvázaný šátek. Patrné jsou úzké kalhoty těsně pod kolena se zapínáním u kolen na knoflíčky, zdobené mašlemi. OBRAZ 3 Druhý svatební vůz tažený párem koní s nápisem: Od Wltawy přicházýme krále a králownu welebýme, provázeli po každé straně dva jezdci. Na voze seděla nevěsta s doprovodem.51 Kromě klobouků již popsaných u mužů v prvním voze, zde můžeme vidět i nižší klobouky tvarově připomínající buřinky, s vypouklým dýnkem a užší krempou. Na kloboucích je kromě snítky rozmarýny jakási širší textilní ozdoba, připomínající šál s třásněmi nebo svazek několika šňůrek (není dobře patrné). Také kabáty tu jsou vyobrazeny dvojího typu. První jako na předchozím obrázku, u druhého typu se jedná o kabát dlouhý zhruba ke kolenům, vzadu s nabranými dlouhými šosy. Jinak se oblečení mužů podobá předchozímu obrázku. U kočího si povšimneme vysokých holin, ostatní jezdci mají na nohou střevíce s punčochami. Poslední jezdec má punčochy s barevným klínem.

49

Bohužel barevná zobrazení průvodu z Prácheňského kraje, která bývala ve sbírkách Národopisného oddělení Národního muzea v Praze a také Muzea českého venkova Kačina jsou dnes nedohledatelná. 50 houslista Vojtěch (Adalbert) Polanský ze Žďáru, klarinetista 58letý chalupník Josef Šálek ze Selibova, Chvaletický rychtář Matěj Krejčí, Matěj Jenší, František Polanský, Matěj Bláha a Josef Polanský z Chvaletic. 51 Nevěsta Marie Zborníková ze vsi Hradiště se svým otcem, družba Tomáš Vandrovec, Josef Jícha, strýc nevěsty, Matěj Vokatý, otec ženicha z Lučkovic, Josef Kačírek, svědek.

39

Pozastavme se u vyobrazení nevěsty. Mladá žena má na temeni hlavy vysoko vyčesaný drdol, kolem něj věnec z květů, vepředu uprostřed vlasy rozděleny do pěšinky. Na krku má šperk – 4 šňůrky s korály (snad české granáty?) vzadu zřejmě zakončené stuhou, pod korály zavěšený křížek. Z nevěstiny košile je vidět pouze límec, zbytek zakrývá šátek, jehož cípy jsou vsunuté pod krátký do pasu sahající kabátek s hlubokým výstřihem zdobeným výrazným kulatým límcem. Zřetelně je vyobrazena také zástěra. OBRAZ 4 Další vůz (obr. 4) táhl pár grošovaných koní, kočí opět seděl na jednom z nich, kabátek dlouhý pouze do půli zadku. Na svatebním voze se vezl ženich52 spolu se 6 družičkami. Byl oblečen podobně jako ostatní muži, měl nižší mírně kónicky rozšířený klobouk zdobený stuhou. Družičky měly vlasy vpředu rozděleny uprostřed do pěšinky a vzadu sčesány nahoru do drdolu, který byl obtočený copánky a věnečkem z květin. Na krku je zdobil šperk, zřejmě stejný jako nevěst, vzadu zavázaný na stuhu. Límec nařasený, některé mají výstřih ve tvaru písmene V. Vzorované šátky vsunuté do hlubokého výstřihu krátkých kabátků s výraznými límci. Z Vozu je vidět ještě část zástěr a sukní. OBRAZ 5 Čtyřspřežní svatební vůz se dvěma jezdci veze nevěstinu výbavu (truhla, peřiny s kanafasovým povlečením, nádobí, kuchyňské náčiní, sud, kolovrat, přeslici se lnem), kterou doprovází čtyři vdané ženy.53 Jezdci mají menší klobouky s kulatým dýnkem zdobené stuhou a delší kabáty pod kolena, na nohou kalhoty, punčochy s klíny a střevíce s přezkami. Všechny mají hlavy ovinuté v plenách, liší se však jejich úvazy. Žena vlevo má plenu zavázanou pod krkem, její sousedka ji má ovinutou pod krkem, úvaz není ale vidět. Obě ženy vzadu mají plenu ovinutou pod krkem a úvaz na uzel nahoře na temeni hlavy. Přes ramena mají vzorované šátky, zasunuté do hlubokého výstřihu krátkých kabátků – podobně jako družičky. Na zástěrách není patrný žádný vzor. Zatímco dvě ženy vpravo si připíjí pravděpodobně kořalkou, žena zcela vlevo drží v ruce patrně přeslici ozdobenou stuhami. Svatební část průvodu připravilo protivínské panství včetně potřebných vozů.54 OBRAZ 6 Obrázek č. 6 znázorňuje další svatební vůz tažený dvouspřežím, v němž sedí 6 svobodných dívek oblečených podobně jako na předchozích vozech.55 52

Ženicha Jana Vokatého z Lučkovic u Mirotic (panství Cerhonice) doprovázelo šest družiček: Magdalena a Anna Srnkovy, Marie Smolková, Anna Bečvářová, Magdalena Jíchová, Marie Voráčová. 53 Zajímavé je, že je jich uvedeno v seznamu pět: Marie Marešová z Oujezda (19 let), Eliška Žáková z Oujezda (21 let), Terezie Řeřichová z Truskovic (17 let), Rozina Konvičková z Chelčic (20 let), strážkyně počestnosti (Ehrenhüterin) Rozina Řeřichová z Truskovic, vdova. 54 Červenobíle natřený čtyřspřežný vůz zapůjčil chvaletický sedlák Bláha z čísla 1, jehož syn Antonín řídil vůz spolu s Matějem Vokatým. Forejta, předního jezdce na koni, dělal Josef Filip z Chvaletic, čp. 18. Druhý žebřinový vůz k dopravě svatebčanů dodal sedlák Pavel Spousta, rovněž z Chvaletic. Z libějovického panství byl za forejta (vozku řídícího přípřež) určen Matěj Fatka z Vitějovic (20 let). Vůz pro svatební průvod půjčil Jakub Trobel z Truskovic, druhý pro svatebčany František Novák z Libějovic.

40

OBRAZ 7 svatební vůz Svatební průvod pak uzavírá vůz (obr. č. 7) s mužskými svatebními hosty,56 mladíky oblečenými podobně, jako v předchozích vozech. OBRAZ 8 strakonický dvouspřežní dožínkový vůz v čele s dudákem a houdkem, tři ženci a žnečky.57 OBRAZ 9 štěkeňský dožínkový vůz se třemi páry ženců se srpy v ruce.58 štěkeňský rychtář František Vachta z Přešťovic a písecký rychtář Laurenc Keclík stáli za ženci. Po návratu domů musel strakonický vrchnímu vyúčtovat náklady.59 Mezi nimi se objevují peníze za: Kostým pro dudáka a houdka (30 zlatých 19 krejcarů), kostýmování šesti mládenců – ženců a kočího (67 zlatých 54 krejcarů). Části kostýmů zůstaly v úředním opatrování a krajský úřad rozhodl, že se prodají nebo se účastníkům na památku darují.

Strakonický dožínkový vůz z korunovace 1836; zdroj: Weis, K.: Český jih a Šumava v písni. Díl 11, Praha 1929, s. 2129.

Marie Vokatá, sestra ženichova, z Lučkovic; z březnického panství: Anna Habadová, Marie Převrátilová, Otílie Kočovská; z protivínského panství: Marie Pelikánová z Chvaletic, Anna Žišková,děvečka rychtáře Krejčího z Chvaletic, Marie Kohoutová, Kateřina Molkupová. 56 Z panství Libějovice: Tomáš Trobel z Truskovic (18 let), Antonín Bečvář z Truskovic (21 let), František Holeček z Chelčic (18 let), Jakub Svoboda z Chelčic (19 let); z panství Březnice: Josef Bašta, Josef Košta, Matěj Mikolášek. 57 Dudák - kameník Matěj Šálek z Tálína, po chalupě se mu říkalo Kurfiřt / Korfišt (Mathias Korfisst), 27 let; houslista - Jakub Kasa z Pasek 22 let; Josef Pecka z Bezděkova (18 let), František Kroupa z Předních Ptakovic (22 let), František Beran z Pracejovic (22 let), tři žnečky: Marie Kafková z Čejetic, Marie Velíšková z Mladějovic, Marie Brožová z Řepice (dcera hostinského), Uprostřed vozu kolem snopu ze čtyř druhů obilí, na němž ležel květinový věnec, seřadily se tři páry ženců a žneček se srpem v pravé ruce, za nimi opřené o žebřiny vozu stáli strakonický rychtář František Milčice z Radošovic (42 let) a protivínský rychtář Matěj Krejčí. Kočím strakonického vozu byl Jan Doubek (27 let) z Horního Poříčí, doprovodný vůz kočíroval Václav Doubek z Babín. 58 Jan Voračka z Hajské (22 let), Václav Doubek z Babín (22 let), Václav Hradský z Horního Poříčí (19 let), Terezie Zellerinová ze Strakonic, Marie Rabová ze Strakonic, Marie Kadlatová z Cehnic. 59 In: Režný, J.: Po stopách dudáků na Prácheňsku. Strakonice 204, s. 307. Srv. Fol. 2/3, 30.12.1836. 55

41

Lidový oděv a jeho části Lidový oděv našich předků vytvářel harmonický celek a to přesto, že se jednotlivé součásti od sebe odlišovaly barvou, střihem či použitým materiálem. Na první pohled se od sebe odlišoval kroj všední a kroj nošený ve svátek. U oděvu určeného pro běžné nošení a práci se hojně využívalo doma vyrobeného materiálu. Ženské oblečení bývalo z domácího, někdy barveného plátna, na které si v zimě samy ženy napředly. Toto oblečení muselo být hlavně praktické, veškerá paráda a ozdoby šly stranou. K práci ženy obyčejně ani nenosily šněrovačky, spíše si přes košili oblékaly kaftan (kanduš). Oproti tomu sváteční kroj se zhotovoval z kvalitních materiálů, mnohdy kupovaných. Obecně lze říci, že jednotlivé součásti svátečního kroje se zdobily výšivkou, krajkou. Látky či už vyhotovené oděvní součásti se daly pořídit na trzích a poutích nebo od podomních obchodníků, kteří obcházeli vesnice a na Prácheňsku se jim říkalo hausírníci / hausirníci. Ve městech prodávali kupci, a jak uvádí A. R. Husová, na prodej textilu se nejvíce zaměřovali Židé. Jak už pojmenování sváteční kroj napovídá, oblékal se ve svátek. Lidé v něm chodili do kostela, na poutě a posvícení, na taneční zábavu. Oblékali jej, když šli do města, či při různých slavnostních příležitostech. Přestože sváteční kroj byl krásný a úpravný, naši předkové šetřili i zde. Dražší látky dávali jen tam, kde byly vidět. Tak třeba u sukní, v místech, kde je vepředu překrývá zástěra, se do sukní vkládal díl z lacinější látky, na Prácheňsku zvaný předek. Obdobně tomu bylo u spodních částí košil, někdy i u zadního dílu pánských vest. Také s výšivkami, krajkami a stuhami se šetřilo – dávaly se jen tam, kde mohly „dělat parádu“, takže třeba ne na sukni v místech, která kryla zástěra. Sváteční oděv se příliš nepral, dbalo se na to, aby se s ním opatrně zacházelo. Např. muži, když klekali v kostele, si dávali pod kolena kapesník, aby si nezašpinili kalhoty. Když šli z kostela domů už se sundaným kabátem, tak jej zavěsili na hůl, kterou nesli přes rameno, aby jej nepomačkali a neušpinili.

Ženský lidový oděv Ženský lidový oděv se v průběhu času měnil. Následující charakteristika se týká hlavně konce 18. století a století následujícího, kdy byl kroj postupně odkládán. Nedělo se to najednou, jak je patrno např. ze vzpomínky Marie Blažkové (*1907) z Dobrše, jak ženy chodívaly ještě na přelomu 19. a 20. století oblečené na šumavském Podlesí. „Ženy nosily v létě plátěné sukně; hnědý kaftan – široká sukně se živůtkem z proužkované šerky dlouhá až ke kotníkům. Do kaftanu se nosily bílé vyšívané košile, přes to jednobarevný šerkový kabátek, přes kaftan široké zástěry s tiskem nebo prostřihované se vsadky, případně hladké s kanýrem. Kaftanu se také říkalo kanduše, kanafaska byla spodní sukně – spodnička z červenobílého plátna.“60

60

In: Režný, J.: Po stopách dudáků na Prácheňsku. Strakonice 2004.

42

Košile Košile se nosívaly delší. Vrchní část se šila z jemného plátna, spodní, která byla schovaná pod sukní, se většinou zhotovovala z hrubšího levnějšího plátna. Vyšívaný krejzlík u krku byl ke košili přišit nebo se někdy oblékal samostatně. Košile existovala ve variantě s dlouhými nabíranými rukávy do manžety. Na vyobrazení z první poloviny 19. století je patrno, že se nad lokty rukávy převazovaly mašlí. V této době se už také nosily delší košile „tenčice“ se širokými vydutými rukávy staženými nad lokty tkalounem. Tomu se říkalo „na sdrhovačku“. Zakončení rukávů krajkou či zoubkováním se říkalo „rousy“. Zajímavé je, že prvek převazování rukávů,a to i na vícero místech paže, je znám už z renesanční slohové módy, stuha někdy zdobila rukávy i v době barokní. Postupně se patrně dostal do lidového prostředí. Konce krojových rukávů zdobila výšivka nebo krajky, i zde se někdy nad loket vázala barevná stuha. Délka košilí se postupně zkracovala. Některé dámské košile se vpředu zapínaly. Zapínání bývalo zdobeno výšivkou, případně drobnými sámky. Existovaly ale i košile i bez zapínání. Ty měly vpředu na prsou buď malý rozparek, nebo byly bez něj, záleželo to na velikosti nabírání u krku. Pro práci se užívaly košile z hrubšího plátna, někdy i koudelného.

Sukně Mezi svrchní součásti ženského oděvu patřila sukně. Zhotovovala se z rovného pruhu látky někdy sešívaného z více dílů. Mezi dochovanými muzejními exempláři převažují na území bývalého Prácheňského kraje sukně 3-4 m široké, v pase nařasené či nasbírané do skladů a všité do textilního pásku. Stahovaly se tkalounem, popř. zapínaly na knoflíček zpravidla vepředu pod zástěrou, ale sporadicky se dochovaly i sukně zapínané na boku. Délka se postupně zkracovala. Ve druhé polovině 18. a v první polovině 19. století byla obvyklá délka do půli lýtek, ve druhé polovině 19. století se délka sukní prodloužila až téměř k zemi. Měnil se materiál používaný na sukně, střih zůstával stejný. Počet sukní, které žena vlastnila se různil dle její majetnosti. Na Šumavě prý bohatá selka mohla mít ve svém šatníku až 7 sukní.61 Pod svrchní sukní se nosily sukně spodní tzv. spodnice, spodničky. Hlavně ve svátek se jich oblékalo více, aby svrchní sukně vytvořila od pasu dolů rozšiřující se siluetu. Zvláště mladé 61

Vondruška, Lidový nábytek a oděv s. 535-536.

43

dívky si sukní braly vícero, aby se na nich „pěkně houpaly“. Podle dochovaných zpráv se jich oblékalo někdy až osm. Nosily se i barevné, pruhované kanafasové, ta nejsvrchnější pak byla bílá, zdobená. V době ústupu krojů se na Písecku z bohatě vyšívaných sukní se dělaly spodničky. Paleta barev sukní byla široká. Jednobarevné se nosily červené, modré, tmavočervené, červené, tmavozelené, fialové, hnědé. Ale např. v sušickém muzeu mají i sukni sytě růžovou.62 Sukně se vzorem - pruhované, kárované, květované mají na sobě nejrůznější barevné kombinace. Objevují se hlavně základní barvy. Např. díky různé šíři a počtu proužků dané barvy vznikaly početné kombinace takovýchto látek. Sukně se často zdobily. Na jihu a v centrální části kraje byly oblíbené černé sametové stuhy, které sukni lemovaly. V severní části Prácheňska i na Písecku se zdobily širokou hedvábnou květovanou méně často i pruhovanou stuhou63, harmonicky barevně sladěnou s látkou sukně. Někdy byly z obou stran široké stuhy našité také cípkovité třpytivé prýmky z hedvábí a dracounu, kterým se říkalo krepindle. Také dolní lem sukně býval ozdoben. Ukončovala jej vlněná či bavlněná jednobarevná stuha hadovka nebo úzký nejčastěji černý prýmek. Kolem poloviny 19. století se sukně na Prácheňsku zdobily také vodorovnými sámky, které byly umístěny zhruba v polovině délky sukně. Kolem nich se našívaly různé krepindle, případně střapečky („třapečky“). Na několika málo sukních dosud dochovaných v muzejních depozitářích je patrný vliv městské módy, kdy je dole na sukni našit široký volán.

Části sukně, kterou vepředu kryla zástěra, se na Prácheňsku říkalo „předek“ nebo také „leccos“. To proto, že se drahá látka mohla nahradit lecčím levnějším.64 Býval ušit z levnějšího textilního materiálu a nijak se nezdobil stuhou ani prýmky, aby se ušetřilo. Dražší materiál sahal pouze do výšky, kterou nezakrývala zástěra. Přišívala se sem také svrchní kapsa na drobnosti, popř. se pod zástěru přivazoval samostatný kapsář. Zřídka se na sukních objevují boční všité kapsy. Některé sukně mají z rubové strany podsazení červené, popřípadě bílé, které bývalo vidět např. při tanci.65

62

Růžová sukně pochází z Hodonína u Stach čp. 26, i. č. T 119; přír. č. 4/68. někdy i širší než 10 cm 64 V některých českých krajích se přední vkládaná část sukně nazývala „dost dobrý“. 65 Jeho šíře se pohybuje mezi 10-20 cm. V sušickém muzeu mají i sukni z Volšov s modrotiskovým podsazením. T178; 9/55. 63

44

Kapsář, 19. století; zdroj: Městské muzeum Horažďovice

Původ slova sukně se odvozuje od původně používaného materiálu – sukna, tedy vlněné látky. Vlněné sukně byly poměrně těžké, ale trvanlivé, takže se mnohdy dědily z generace na generaci. Sukně se vázala vysoko, až nad pasem, čemuž se uzpůsobily krátké kabátky špensry. Na Prácheňsku se velké oblibě těšily šerky. Jednalo se o sukně šité z polovlněné látky, kdy útek tvořila vlna, osnovu len, který byl později nahrazován i bavlnou. Šerky se nosily jednobarevné, ale v daleko větší míře jsou zastoupeny svisle pruhované v nejrůznějších barevných kombinacích barev červené, bílé, černé, zelené, modré. Polovlněné látky na sukně tkali na svých stavech početní tkalci v regionu. Široká škála vzorů svědčí o jejich tvůrčím duchu, ale zároveň také ctění tradic. Zajímavé je, že do dnešních dnů se dochovaly také šerky s příčnými pruhy různě širokými. A že se snad dokonce vyráběly Zajímavé je, že A. R. Husová dokonce uvádí, že na Písecku se nosily i šerky kamrholové.66 na Strakonicku.67 S podobně příčně pruhovanými sukněmi Kamrhol - z německého camelwool, označuje látku z velbloudí vlny. příčně pruhované sukně v MSP Strakonice pochází z nedalekých Radošovic čp. 26. Majitelka sukně se narodila kolem roku 1850, sukně mohla nosit cca v období kolem 1865-90. Dle sdělení přímého potomka a zároveň dárce, chodila v zimě prý majitelka spolu s ostatními místními ženami pracovat do Steinů tkalcovny v Mutěnicích, odkud prý s největší pravděpodobností sukně pocházejí. Dárce s určitostí vyloučil, že by se sukně dovezly odjinud. V Mutěnicích se tedy patrně tkaly tyto látky a šil je nejspíš jeden krejčí přímo v Radošovicích. Pro místní výrobu svědčí i fakt, že další sukni viděl před několika lety dárce v jedné z popelnic v Radošovicích. (Pro ověření této domněnky by bylo nutné provést archivní a bádání.) A jeho babička mu vyprávěla, že jsou to „obyčejné sukně z Mutěnic, těch se tu nosilo spousta!" Vodorovně pruhované prý byly spíš na svátek a svisle pruhované na práci. Když byl dárce malý, někdy v 60. letech 20. století, prý ty sukně od jeho babičky chtěli lidé z Národního muzea, ale babička je tehdy nedala. Pak prý si je ještě půjčovali lidi na masopust - z té doby pochází nějaké mírné přešití sukní .(Ještě později je babička chtěla přešít na nějaké koberečky, ale dárce jí to naštěstí vymluvil, 66 67

45

„šramačkami“ se setkáváme hlavně na Doudlebsku, kde ve druhé polovině 19. století postupně ustupovaly. Ale jak je patrno z dochovaných exemplářů,68 vyskytovaly se také na Prácheňsku – i když v menší míře než svisle pruhované. Ve sbírkách muzeí pak najdeme také sukně kárované. Počátkem 19. století byly rozšířené také sukně kanafasky – ze lněné pruhované či kárované tkaniny. Oblibě se těšily i sukně mezulánky (merýnové).69 Jak vyplývá z dochovaných muzejních exemplářů a jejich evidence, sukně ze šerky i z kanafasu se na Šumavě a v Pošumaví nosily ještě ve 20. století, místy ještě před II. světovou válkou.70

Hedvábná pruhovaná sukně Zdroj: Jihočeské muzeum České Budějovice

Sukně se ale šily i z řady jiných materiálů, podle nichž měly své pojmenování: širkasky, tybetky, volštovky, Hkalamánky, kostky, želínky,

květované harasky71a hedvábný. Na léto a taneční zábavy byly v oblibě pestré kartounky, někdy bíle vyšívané, typické pro Prácheňsko (Husová 1919). Pro všední den se sukně šily z cajku.72 Po polovině 19. století vzrostla obliba hedvábných sukní nejrůznějších barev, někdy zdobené pruhy či květinami. Lze konstatovat, že na celém území Prácheňska se ve svátek nosily také měňavé hedvábné sukně. I když starší ženy i ve druhé polovině 19. století ještě nosily barevné šerky a mezulánky, které ze šatníku mladších žen mizely. V pozůstalosti A. R. Husové se dochoval zajímavý popis ženských sukní na Písecku kolem roku 1830. „Toho času nosily ženské ještě mezulánky, šaršky, šerky, kamrlotky atd., ale již s parádou nebo okrasou. Přes takovou sukni nosili kolkolem asi na šest prstů odzdola as na 4 až pět prstů široké pantle. Tu již také začaly nosit moc kanafasky. Však všechno krátké.“73 Zvlášní typ tvořily sváteční bílé sukně. Na Prácheňsku se jejich popis dochoval z Písecka. Ale ukázky těchto bílých zdobených sukní nalezneme i v muzejních sbírkách Pošumaví. Tenké protože ho textil zajímal a bylo mu těch sukní líto. Informace poskytla správkyně sbírky textilu MSP ve Strakonicích N. Vadlejchová. 68 muzeum v Sušici a ve Strakonicích) 69 Mezulán – vlněná tkanina s vysokým podílem bavlny, případně lnu nebo konopí, s plným omakem a zastřeným povrchem, podobná suknu. Užívala se na pracovní oblečení, pláště a ženské sukně „mezulánky“. 70 V depozitáři sušického muzea se nachází sukně inv. č. T 24; přír. č. 85/13/75, na jejíž dokumentační kartě je uvedeno, že sukni šila švadlena pí Žižková (1846-1920) a nosila ji pí Jungová (1882-1984). Šerkovou sukni inv. č. T 29; přír. č. 13/59 utkal tkadlec Václav Krčmář z Velké Chmelné před I. světovou válkou a nosila ji jeho matka. V popisu u sukně s příčnými pruhy inv. č. T 177; 12/62 se uvádí, že ji ještě roku 1933 nosila Antonie Machová, roz. Šebestová z Dobršína. 71 (ostrá vlněná látka 72 cajk - levná bavlněná látka 73

Strojopis. Kopie uložena v Prácheňském muzeu v Písku.

46

mušelínové / šmelcové74 sukně s vetkanými tečkami nebo bílé bavlněné, bohatě vyšívané. Tyto sukně mívaly u dolního okraje vyšívané cípky z plně kroužkovaných obloučků, nebo dírkovaného řetízku. V jednotlivých cípech byly vyšity květy, hvězdice apod., nebo je tvořily krajkové výplně tzv. katry. Kousek nad cípy se nacházel široký vyšívaný pruh nazývaný okolek. Ten měl ve středu vlnku doplněnou katry. V určité výši nad spodním okolkem býval užší okolek opět zdobený katry. Zbytek sukně směrem vzhůru až do záhybů se zdobil řídce rozesetými vyšívanými květy. Tyto sukně se dělaly i méně zdobené – třeba zdobené jen cípy a jedním okolkem nebo přizdobené stuhou. Stejně jako u jiných svátečních sukní, se i tato bílá vpředu téměř nezdobila. Vyšívala se jen dole a ozdobný okolek končil u bočních krajů zástěry. Oblékala je hlavně mladší generace a pouze v největší svátky. Byly velmi náchylné na ušpinění či poničení. Bílé sukně a barevné sukně hedvábné tvořily vrchol a konečný vývojový stupeň před úplným odložením krojů. Mluvíme-li o Prácheňsku, je třeba zmínit ještě kaftan, nazývaný na západě Čech kanduš. Jedná se o nabíranou sukni sešitou se živůtkem, který se vpředu zapíná buď na háčky nebo knoflíčky. Živůtek býval vypodložen režným plátnem.75 Lidové pojmosloví oděvních součástek bylo bohaté a někdy se lišilo i v jednotlivých obcích. Např. na Blatensku v okolí Čečelovic zachytil některé místní termíny P. J. Hille. Sukně z různých materiálů se říkalo šerčička, rafika. Štráfka se říkalo pruhované spodničce či sukni, též zvané linecká. Kaftan zde neznačil sukni se živůtkem, ale „hrubou spodničku“ a šotišky bylo označení šatů pro všední den.76 Zástěra (fěrtoch, fěrtuch) Obecně lze říci, že původně zástěra sloužila k tomu, aby chránila vpředu sukni před umazáním či poškozením. Nositelka měnila zástěru častěji než sukni. Postupně, zvláště u svátečního kroje, se začala prosazovat i estetická funkce zástěry. Mnohdy se zhotovovala z drahých kupovaných látek, či se pracně vyšívala a zdobila. Patřila k nejdražším oděvním součástem. Zástěra (fěrtoch) se vázala na sukni. Pásku, do nějž se látka zástěry řasila, se někdy říkalo límec. K němu se pak přišívaly na konce dlouhé květované jemně tónované stuhy, vzadu se nosily ozdobně uvázané. Nebo se k zástěře přišily obyčejné tkalouny a kolem pasu se převázala stuha, často stejná, jakou byla ozdobena sukně a opět se vzadu uvázala na mašli, delší konce pak splývaly dolů někdy až k spodnímu okraji sukně. Hedvábné i bílé zástěry se zhotovovaly často dvojpólové, šité ze dvou šířek látky, aby byly 74

(Mušelín je bavlněná prodyšná průsvitná látka s lehce drsným povrchem. Vzoruje se vytkáváním nebo potiskem. Má původ na středním východě, do Evropy se dostal v 17. století, postupně si získal oblibu, stal se běžně používanou tkaninou.) 75 Kaftan inv. č. T114; 93/69. Nosila jej Viktorie Sádlíková, roz. Benešová z Chotěšova u Velhartic jako nový v 17 letech, narodila se 1900. 76 P. J. Hille IN: ČL 18.

47

hodně široké. Teprve později se dělaly zástěry užší, jen z jedné šířky látky, čili z jedné „póly“. Zástěry se vyráběly tak dlouhé, že délkou kryly celou sukni nebo o něco kratší. Kolem roku 1830 se ve svátek nosily drahé hedvábné zástěry.77 Kolem poloviny 19. století se dělaly zástěry z různých materiálů, oblíbené byly hlavně dykytové a hedvábné, případně damaškové. K jednobarevným sukním se nosily hedvábné zástěry květované, pruhované či jednobarevné (někdy i měňavé). Zástěry se šily nejen z metráže, ale někdy také ze šátku a dokonce některé vznikly i sešitím několika stuh (svislé pruhy).78 Bílé vyšívané zástěry přišly do módy později než zástěry hedvábné. Existují doklady, že na Prácheňsku se místy vyskytovaly už kolem roku 1830. Měly vyšívané i dlouhé konce pásku, které se opět vázaly vzadu do mašle. Bílé vyšívané (ručně i strojově) zástěry se vyráběly i ve 20. století a nosily se při slavnostních příležitostech. Známe je např. i z dobových fotografií z oslav konce II. světové války. V Prácheňském kraji se nosily také zástěry tzv. šmelcové, vyráběné z tenkého mušelínu s vetkanými drobnými tečkami. K svátečním bílým vyšívaným sukním, které se nosily až ve druhé polovině 19. století, se oblékala dvoudílná dykytová79 nebo jiná hedvábná zástěra. Cenné byly tzv. lipské fěrtochy z potištěné látky dovážené ze Saska. V pracovním oděvu se běžně využívaly zástěry plátěné, vyskytovaly se i zástěry vlněné, kašmírové.

Sukně s typickou bílou výšivkou a sukně z továrně tištěné tkaniny Zdroj: Jihočeské muzeum České Budějovice

Živůtek, šněrovačka (lajbl, lajblíček) Živůtek či šněrovačka byla součástí vrchní části ženského oděvu. Oblékala se na košili, těsně obepínala hrudník. Jak již název této oděvní součásti napovídá, vepředu se šněrovala,

77

V dobových popisech se objevuje i termín „kozsmanské zástěry“ – nepodařilo se mi však zjistit, o jaký typ zástěry jde. 78 Např. zástěra z Prachaticka, uložená v depozitáři NM v Terezíně, inv. č. 105932 79 Dykytová látka druh hedvábné tkaniny (dykyt = taft) ještě doplnit

48

případně zapínala na háčky nebo knoflíčky. Na zádech bylo často šněrování naznačeno tzv. falešné šněrování. Živůtek patřil mezi starší součásti kroje. Čerpal z barokního střihu – míval vysokou přednici většinou překrývající prsa, úzká ramínka. Na rozdíl od šněrovačky býval živůtek měkký, nevyztužený kosticemi ani rákosem. Maximálně se do něj kostice všívaly u zapínání či v šípu zad. Jedná se o vývojově starší typ než vyztužená šněrovačka, která živůtek postupně ve svátečním kroji nahrazovala. Stále se však nosil v běžném pracovním oděvu. V první polovině 19. století se často přizpůsobily krátké empirové formě. Živůtky se zhotovovaly ze sukna, později se šily pro všední den i z kretonu, kanafasu nebo potištěného plátna. Ty určené pro svátek se zhotovovaly i z dražších materiálů např. ze sametu či brokátu. Jejich barevnost byla rozmanitá. Podšívku většinou tvořilo domácí plátno. Šněrovačky inspirované slohovou módou se v lidovém prostředí nosily již na přelomu 18.a 19. století. Oproti živůtku, byla šněrovačka „tuhá“, vyztužená množstvím kostic. Držela tělo upjaté, zvýrazňovala ženské křivky. Šněrovala se vpředu, někdy též vzadu. Kosticím, které se do ní všívaly, se někdy říkalo „fišpany“. Jejich počet se lišil. Přední díl byl více vykrojen, výstřih okrouhle či rovně tvarován. Jeho hloubka se lišila. V muzejních sbírkách se setkáváme se sbírkovými předměty, kdy výstřih dosahuje nad hroty prsou nebo k nim, někdy je šněrovačka vykrojena až pod prsa. Její zadní vyšší díl býval poměrně úzký, úzká byla i ramínka zřídka nahrazovaná barevnými stuhami, které se na ramenou vázaly do mašlí. Někdy se u předního výstřihu našíval přepínací pásek k zasunutí šátku nebo kosičky. Vpředu se šněrovaly na stužku či šňůrku, vzadu mívaly falešné šněrování, kdy malými otvory byla křížem provléknuta barevná stužka. Šněrovačka se oblékala na košili a na ní se vázaly spodnice, sukně a zástěra. Starší typ šněrovaček míval navíc punt – tuhou podložku ve tvaru klínu (rovnoramenného trojúhelníku).

Tylová bohatě vyšívaná kosička olemovaná krajkou.

Šněrovačky se lišily i délkou – některé dosahovaly jen k pasu, jiné byly dlouhé několik cm pod pás, kdy spodní část šněrovačky byla schovaná pod sukní. Spodní, někdy nesešité části šněrovačky, které se zasunovaly pod spodnici, sukni a zástěru, se někdy zhotovovaly z levných látek. Nesešívaly se proto, aby se snáze poddaly bokům. I spodní okraj šněrovačky se někdy lemoval látkou nebo kůží, aby zpevňující kostice nebo rákosy nevylézaly. Nezřídka se dokonce v místě těsně pod pasem přišívaly na bocích, případně i vzadu malé polštářky „šorčíky“, vycpané např. koudelí, které měly pěkně držet spodnice i sukni od boků 49

a zvýrazňovat její rozšiřující se linii. Svrchní okraje šněrovačky a někdy i spodní se lemovaly – stuhou, úzkým proužkem látky, tkalounkem i kůží. Šněrovačka byla různě zdobena. Mohla být vyšita stříbrným či zlatým dracounem, ozdobena leonskými prýmky nebo stuhami. Někdy se objevuje i křížkové vyšívání v místech švů. K okraji šněrovačky se také přišívaly různé ozdoby „krepindle“ (lesklé šňůrkové ozdoby), třepení, různobarevné stužky. Např. byl horní okraj tvořen „žebříčkem“ z mřížkovitě sešitých malých kousků téže látky či kůže. Zdobilo se také cípky, dále speciálně nabíranou látkou, „pusinkami“.

Stříbrná vyšívaná šněrovačka, červená kožená šněrovačka Zdroj: Jihočeské muzeum České Budějovice

Šněrovačky se vyráběly z různých materiálů, ale většinou z dražších a nosily se hlavně ve svátek. Staré šněrovačky se dělaly ze sukna, později se těšily oblibě brokátové, damaškové, hedvábné, bavlněné, dykytové i sametové šněrovačky. Chudší nosily také šněrovačky vlněné, které se těšili oblibě i pro všední den. Ve 30. letech 19. století se prý nosily lajblíčky – červené lemované zeleným či cípkovaným manšestrem, vzadu se šůsky. Kolem poloviny 19. století byly oblíbené dykytové a hedvábné. Na severu Prácheňska se dochovaly i kožené. Ty se prý mj. vyráběly ze safiánu.80 Co se týká barevnosti, je škála opravdu široká. Nosily se jednobarevné modré, zelené, červené, fialové, žluté, vyskytují se i z měňavého hedvábí. Oblíbené byly vícebarevné s květinovými motivy, i proužkované, případně kárované. Ale zatímco na Písecku se nesetkáváme s celočernými exempláři, na Strakonicku se údajně vyskytovaly černé sametové nebo i z jiných materiálů.81 Brokátové šněrovačky se vyznačovaly bohatými květinovými ornamenty.

80

Safián (saffián) useň z koziny, teletiny nebo skopovice, vyznačuje se jemností a měkkostí, barvená do pestrobarevných odstínů, a pak uhlazen (nikoli lakován). 81

dle A.R. Husové – In: Jihočeské národní kroje

50

Šněrovačka s puntem - rekonstrukce Zdroj: Jihočeské muzeum České Budějovice

Svrchní oděv V první polovině 19. století se sukně vázala vysoko a k ženskému oděvu se oblékaly krátké přiléhavé kabátky špensry, zakončené u pasu. Měly vatované vyduté rukávy, na ramenou nabrané, u zápěstí se zužující, zapínané na knoflíčky. U ramen se někdy vycpávaly, aby držely nahoru vztyčené. Zapínaly se na háčky nebo na knoflíčky, v pase býval též úzký ozdobný pásek. Ještě počátkem 19. století míval malý výstřih, ale již ve 20. letech se okrouhlý výstřih prohloubil, vpředu ozdoben výrazným límcem, který na zádech vybíhal do špice nebo měl též okrouhlý tvar.82 Do výstřihu si ženy dávaly šátek. Límec (kragen)83 kabátku býval ozdoben stužkami, prýmky, zoubky, řasením, látkovými proužky ozdobně nabíranými nebo i užší pentlí květovanou jako sukně. Zajímavý popis zdobení se dochoval v pozůstalosti A. R. Husové „Parádu na nich měly asi na 2 prsty širokou zkanýrkovanou pentličku. Okolo lemované zeleným nebo černým manžestrem nebo s třapečkama. Rukávy měly též lemované, okolo pěstí, a trochu dále od pěstí z pentličky nadělaných kanárků.“84 Zajímavým výzdobným prvkem na kabátcích byly drobné perleťové knoflíčky. Kolem poloviny 19. století ženské kabátky postupně měnily svůj střih. Říkalo se jim „špenzl“. Někdy byly střižené vpředu do cípu. Po stranách měly naskládané faldy, vzadu šůsky „varháhky“ a zdobily se krepindlemi. Neměly žádný límec a byly vyztuženy kosticemi „se žabrama“. Kabátky se šily ze sukna, z brokátu, mezulánu, kamelotu, hedvábí, kašmíru, kretonu. Užívaly se látky různých barev - modré, zelené, žluté, včetně červené šafránové či vzorované. V době doznívání krojů, v poslední třetině 19. století nosily ženy jupky – krátké přiléhavé kabátky rozšířené od pasu dolů do šůsků. Vpředu se jupky zapínaly na knoflíčky hustě našité

V pozůstalosti A. R. Husové se dochovala poznámka, že kolem roku 1830 mívaly ženské kabátky velký výstřih, někdy až pod prsa. 83 r Kragen – límec 84 Strojopis uložen v Píseckém muzeu. 82

51

až ke krku. Typický je nízký stojací límeček u krku. Úzké rukávy jsou nahoře v ramenou mírně nabrané. Jako materiál sloužil samet, flanel, kreton apod. Jak dokládají ilustrace Mikoláše Alše, nosily na Prácheňsku s oblibou ženy (i starší) také kožíšky. Kožíšky bývaly někdy holé, jindy vyšívané, vydělané z ovčí kůže, někdy lemované černým beránkem nebo dokonce liščinou, jindy potažené suknem. Úprava hlavy V minulosti nosily dívky i ženy dlouhé vlasy. Úprava hlavy se u svobodných děvčat a vdaných žen lišila. Svobodné dívky chodily prostovlasé, s vlasy pečlivě hladce sčesanými, uprostřed čela rozdělenými do pěšinky. Někdy měly na skráních vlasy sčesané k uším, kde tvořily hladkou přilehlou vlnu. Těmto vlnám se říkalo „klapky“. Konce vlasů se splétaly do copů (vrkočů) a spínaly do drdolů či vytvořily „osmu“ – vlasy upravené do tvaru ležaté osmičky. Do drdolu se mohla vpíchnout také zdobená spona. Nevěsty mívaly vrkoče spletené až z dvanácti pramínků. Svobodné dívky také nosily cop ozdobený mašlí. Nad čelem nosila svobodná děvčata vínek nazývaný na Písecku „trýbek“. Byla to černá sametová nebo harasová85 stužka, zdobená vyšitým šmelcem86, která se zavazovala vzadu pod vlasy.

Vínek, 19. století Zdroj: Městské muzeum Horažďovice

85 haras - lesklá, hrubá, těžká vlněná tkanina, vyráběná z mykané příze plátnovou či keprovou vazbou. Původ názvu lze hledat v názvu francouzského města Arras, kde se tato tkanina vyráběla. 86 sekané skleněné drobné perle rozličných tvarů, vyráběné na Jablonecku, vyráběné zde už v 18. století

52

Zlatý čepec, první polovina 19. století Zdroj: Jihočeské muzeum České Budějovice

V pozdější době začaly i svobodné dívky nosit čepce, které mívaly nasazené přes stužku. V době, kdy se čepce odkládaly, nosily dívky na hlavách hedvábné šátky uvázané vzadu „na babku“, „na záborku“, (na Písecku se říkalo „mimrlík“). Vdané ženy na rozdíl od svobodných nechodily prostovlasé. Pokrývka hlavy příslušela jejich stavu. Charakteristickou pokrývkou hlavy byly velké textilní pleny známé už ve středověku. Pleny nosily na hlavách vdané ženy, v zimě je oblékali ale i starší dívky. Tyto velké pleny se vázaly na temeni hlavy a dlouhé cípy visely přes ramena dopředu. Pod pleny nosily ženy bílé látkové čepečky „prefundy“ Jako materiál se na pleny používaly vlněné, bavlněné i hedvábné textilie (štramín, haras)87. Nosily se jak pleny bílé, tak pleny barevné. Kolem roku 1830 byly v módě tzv. turecké s bílým podkladem a barevným okolkem, zdobeným hlavně na cípech. Ještě po polovině 19. století se nosily různobarevné pleny „snad všech barev, co je jich na světě“ většinou s třásněmi „s třápama“. Bílé pleny bývaly bíle vyšívané. Nejbohatěji byl zdoben roh pleny, který splýval ženě na záda. Bohatá rozvětvená kytice vyrůstala z košíčku či ze stonkových květů, menší motivy se objevovaly i na bočních cípech uvázaných na temeni hlavy. Další typickou pokrývkou ženské hlavy byly čepce, které měly různou podobu. Skládaly se ze dvou částí. Delšího rovného pruhu a dýnka. Staršího typu byly již výše zmíněné měkké čepečky „střepce“ z bílého plátna, na Prácheňsku zvané „prefundy“, které jsou známy ze slovanského prostředí vůbec. V první polovině 19. století se nosily samostatně, nebo se nasazovaly pod pleny, tvrdé čepce a později i pod šátky, aby vrchní parádní pokrývka hlavy lépe držela na hlavě a zároveň se neumastila od vlasů. Aby držely tvar, vkládaly se někdy pod „prefundy“ podložky. Bílé měkké čepečky bývaly zdobeny ponejvíce bílou výšivkou, s oblibou se na nich uplatňovala velmi pracná uzlíčková 87

Stramín (dříve též štramín) - řídká a tuhá tkanina střední hmotnosti, ze skaných hrubších přízí, s pravidelnými mezerami mezi nitěmi. Hojně se používá na ruční výšivky.

53

technika, kdy většinu plochy čepce pokrývají drobné stehy a tam, kde chybí, plasticky vystupuje nevyšitý vzor. Bohatě se vyšívaly i bílé čepce z řídké síťované látky. V muzejních sbírkách se sporadicky nacházejí i čepce vyšité jinými barvami než bíle. Někdy je přední pruh měkkého čepce olemován bílou paličkovanou krajkou či tylovým rýškem.88 Na týle se čepečky zdrhovaly širokými tkalouny podle velikosti hlavy a měly zde uvázánu stuhu. Později přišly do módy tvrdé čepce, které držely tvar. Tyto čepce byly silně naškrobené, nebo vypodložené např. papírovým kartonem a látkou. Vyráběly se z brokátu a dalších drahých tkanin, nebo se vyšívaly přes lepenkové šablony. Brokátové čepce bývaly přizdobeny dracounovou paličkovanou krajkou. Kolem roku 1830 se objevily i čepce olemované širokou krajkou vyztuženou dráty, které se nosily ještě po polovině 19. století. Známé jsou i bílé tvrdé čepce vyšité dracounem. Zlaté, stříbrné a někdy i zlatostříbrné čepce, tolik oblíbené na Prácheňsku, ale i v jiných oblastech, se v Německu označovaly jako „čepce české“. V panském prostředí byly známé už od 16. století, v lidovém dosáhly vrcholu obliby v první polovině 19. století. Tyto čepce mají nahoře polokulaté dýnko, dole buď zúžené, nebo nařasené. Čepce, které se dodnes hojně dochovaly v regionálních muzeích, jsou bohatě zdobeny. Dýnka mívají zpravidla vyšitá dracounem, kovovými spirálkami, flitry, kovovými či skleněnými korálky, některé dokonce českými granáty, přední pruh pak kryjí kovové paličkované krajky. Sešitý spoj dýnka s pruhem zakrývá pruh paličkované krajky, nebo je šev vypodložen a reliéfně vystupuje. Vpředu mívají tyto čepce našitou mírně zřasenou nitěnou často paličkovanou krajku. Její šíře se liší – od úzké kraječky až po několik centimetrů široký krajkový pruh, který vystupuje v obličejové části před samotný čepec a drží tvar díky husté konstrukci drátků omotaných nití. Okraje některých čepců lemuje nejen krajka, ale i náběrka z tylu či různobarevných stužek v jedné i více vrstvách. Tyl či stužky bývají zřasené, nebo jsou pečlivě vytvarovány do úzkých „trubiček“, jejichž kraje někdy zdobí úzká stužka nebo stužky prochází mezi jednotlivými trubičkami. Některé čepce prý byly ozdobeny také malými papírovými kytičkami. Pokud tvrdý čepec neměl náběrku, nosil se pod ním ještě měkký čepec prefunda. Dochovaly se také čepce olemované těžkou širokou kovovou nařasenou rozšiřující se splývající paličkovanou krajkou. Čepce byly vzadu zdobeny květovanou nebo jednobarevnou širokou stuhou uvázanou v mašli, někdy vyšitou hedvábím nebo zlatou či stříbrnou nití. Konce stuhy splývaly na záda, někdy až k pasu. Sporadicky se dochovaly i čepce, které měly stuhu po stranách a mohly se zavázat pod krk. Je otázkou, zda se tyto neuplatňovaly spíše v měšťanském prostředí. Bohatě zdobené kovové čepce byly velice nákladné – mohly si je pořídit jen nejbohatší ženy ve vesnici, mívaly je bohaté selky, ženy panských úředníků, nosily se ve mlýnech, objevovaly se ve městech… V pozdější době tuto parádu nosila dokonce i svobodná děvčata. Oblibě se těšily ještě v první polovině 19. století. Ještě kolem roku 1855 se tyto čepce nosily při zavíjených, čepily se jimi nevěsty. „Tyto čepce mají na vrch hlavy a vzadu všelijaké blýskavé a též blýskavýma kamejčkama vykládané dýnka, napřed asi na 4 prsty široké, krajkami potažené dráty, vzadu ze široké pantle kličku s dlouhýma koncema.“89

88

Rýšek - ozdoba vytvořená, řasením, volným skládáním nebo plisováním pruhu tkaniny malé hmotnosti, která je našita na konkrétní oděvní součást. 89 Strojopis je uložen V Prácheňském muzeu v Písku

54

Snad jako zajímavost lze uvést, že v Plzni byly tyto čepce během Napoleonských válek sbírány jako zlatý válečný poklad. Na Vodňansku a dále na Netolicku se čepce šily z dykyty, taftu nebo z portelu, damašku, černého sametu a zdobily se šmelcem a zlatými portami.

Zdobení krajkou a stužkou

55

drátěná konstrukce čepce

Zlaté a stříbrné bohatě zdobené čepce si mohly pořídit jen bohatší ženy Zdroj: Jihočeské muzeum České Budějovice, Městské muzeum Horažďovice

56

Bílý měkký čepec bohatě zdobený uzlíčkovou technikou a krajkou Zdroj: Městské muzeum v Horažďovicích

57

Zlaté a stříbrné čepce byly někdy podkládány, aby vytvořily plastický vzor. Zdroj: Městské muzeum v Horažďovicích

58

V Průběhu 19. století postupně pleny a čepce nahrazovaly šátky. Byly cenově dostupné, vyráběly se továrně z jednobarevných látek, nebo z tkanin vzorovaných, např. z pestře potištěného kartounu, kašmíru, hedvábí. Z městské módy se tak dostaly na venkov tibeťáky, cirkasáky a salupy. Když přišly do módy hedvábné šátky, někdy se složily do úzkého pruhu a vázaly kolem bílého měkkého čepce. Kolem poloviny 19. století se začaly k muzikám či do kostela nosit červené hedvábné šátky zdobené na cípech květy, olemované třásněmi. Chudší dívky nosili šátek z levnějšího materiálu např. želínový. Také pod šátek se původně dávala prefunda (měkký čepeček).

Hedvábné, kašmírové i plátěné šátky byly oblíbeným dárkem. Zdroj: Jihočeské muzeum v Českých Budějovicích

59

Další využití šátků Kromě pokrývky hlavy se šátek využíval v lidovém oděvu i jinak. Ženy jej nosily kolem ramen, na prsou se jim křížil. Vzadu i vepředu se zastrkoval se za šněrovačku, přední cípy se nechávaly viset ven. Variabilita v použitém materiálu vzoru i barevnosti byla veliká. Na celém území Prácheňska byly oblíbené hedvábné šátky s třásněmi i bez nich, hlavně dovážené z Bavorska a Rakouska. V 2. polovině 19. století se více rozšířily vlňáky. Na Šumavě se těšily oblibě velké barevné kašmírové šátky s květinovými motivy, které prý vozili muži svým manželkám až z Černé Hory. Na Písecku se už kolem roku 1830 hojně k tanci nosily červené kosmonoské / kosmonozské „kozsmanské“ šátky.90 Bohatší ženy a dívky si mohly dovolit bílý vyšívaný šátek. V muzejních depozitářích se dochovaly také jemné lehké kosičky, třírohé rovnoramenné šátky, z bavlněného plátna, tylu nebo batistu, obvykle bíle vyšívané, které se nosily hlavně v první polovině 19. století. Menší šátky nosívaly dívky i ženy v rukou. Byly zpravidla bílé vyšívané, někdy též červené kosmonské. Do kostela nosily v rukou kromě vyšívaného šátečku také růženec a kancionál. Šátky bývaly oblíbeným dárkem, které ženy dostávaly jako dárek z pouti. Vzhledem k tomu, že zvláště v jižní části Prácheňského kraje bylo hojně rozšířeno světáctví, kdy svobodní i ženatí muži odjížděli za sezónní prací do zahraničí, dostávaly se na území Prácheňska jako dárky běžně i šátky zahraniční provenience. Punčochy K ženskému kroji se nosily pletené punčochy. Pro všední nošení se na chodidlech podšívaly. Původně se pletly ručně z vlny, později ruční výrobu nahradily stroje. Přímo ve Strakonicích se dařilo punčochářskému řemeslu a místní punčochy se vyvážely po celé monarchii.91 Zhotovovaly se v různých barvách, na Prácheňsku byla pro dámské punčochy oblíbená červená. Kolem poloviny 19. století ale už běžně nosily bílé bavlněné punčochy, blízké městskému stylu. Nad koleny se vázaly stuhovým podvazkem. Punčochy se zhotovovaly hladké i vzorované. Obzvláště mladé dívky mívaly parádní červené punčochy s barevnými (bílými, modrými) nebo květovanými klínky zvanými „cvikle“,92 jak je to patrno i na některých dobových vyobrazeních. V odborné literatuře se však liší názory, jakou technikou se klíny zhotovovaly (vyšívané x vplétané z jiné barvy vlny).

90

V 70. letech 18. století založil hrabě Josef de Bolzo v Kosmonosech jednu z prvních velkých textilních manufaktur v Čechách, kde se mj. vyráběly tištěné látky. V roce 1793 koupil v Kosmonosech Johan Leitenberger klášterní budovu a zřídil zde textilní továrnu na šátky - tiskl zde šátky pod značkou Cosmanos. Kosmonoské šátky se těšily velké oblibě a dostaly se i do lidových krojů různých krajů. 91 Punčocháři ve Strakonicích uměli vyrábět velmi kvalitní zboží. Velkopřevor maltézského řádu Václav Čejka z Olbramovic (1744-1754) povolal do Strakonic barvíře až ze Švýcar, aby naučili místní barvit punčochy kvalitní červenou barvou. Tím byl o zboží ještě větší zájem. 92 od německého slova Zwickel – klín

60

Bílé pletené punčochy Zdroj: Jihočeské muzeum v Českých Budějovicích, Městské muzeum v Horažďovicích

Obuv Je všeobecně známo, že prostí lidé chodili obvykle bosi nebo obouvali celodřevěnou dlabanou obuv - dřeváky či dřevěnou obuv s koženým nártem – nejšláky / nejšle. Chůze v dřevácích nebyla příliš pohodlná, proto si je lidé vycpávali nebo si nohy ovinovaly látkou, aby je dřeváky netlačily do nártu.

Nejšláky a podbité dřeváky Zdroj: Městské muzeum v Horažďovicích

Ti majetnější si nechávali šít boty kožené. Oblíbené byly střevíce z telecí kůže, které kolem poloviny 19. století postupně nahrazovaly lakové střevíce tzv. lakýrky. Ženy obouvaly střevíce s nižším podpatkem a bez pásků, vpředu s přezkou či mašlí, nebo kolem okrajů lemované nabíranou barevnou stuhou. Pořízení kožené obuvi bylo nákladné, lidé se ji snažili šetřit. Nebylo nic neobvyklého, když vesničané šli až k městu bosi a teprve tam se obouvali. 61

Koncem 19. století byly módní dámské kožené černé boty na podpatku, dosahující nad kotníky nebo až do půli lýtek, které se šněrovaly přes měkký jazyk. Někde se nosily ještě s doznívajícími kroji, jinde se nazouvaly už k poloměstskému oblečení. Šperky Už od pradávna chtěla být každá žena krásná. Krášlila se různými způsoby, mj. také šperky. Nošení šperků záleželo na majetnosti ženy. V lidovém prostředí byly oblíbené na šňůrce navlečené vínově rudé české granáty doplněné tolary či dvacetníky. Bohatší měly mezi granáty zlaté či stříbrné mince. Nosily se také levné barevné skleněné korále na několika šňůrkách. Bohatší dívky a ženy si mohly dovolit stříbrný řetízek či náhrdelník na krk, křížky či mince zavěšené na tkaničce, náušnice, cínová spínátka, prstýnek, ojediněle náramek. V drdolu na hlavě mívaly svobodné dívky železné nebo mosazné jehlice zdobené rytím, tepáním, vykrajováním. Do kostela pak s sebou nosívaly růženec, mnohdy krásně řemeslně zpracovaný. Oblíbené byly také růžence ze skleněných perel a z klokočí, které se dávaly i do rakve.

Mužský lidový oděv Podobně jako ženy i muži oblékali charakteristický oděv. Ve všední dny jej užívali zhotovený ze silného režného plátna a šedé i hnědé šerky, ve svátek oblékali majetnější muži oděvní součásti zhotovené i ze sukna a kůže. Abychom si udělali lepší obrázek o pánském šatníku, předkládám na úvod několik dobových popisů mužského oblečení. Z pera archiváře a regionálního historika Františka Teplého se nám dochoval zajímavý popis mužského oblečení z Pošumaví z doby cca první poloviny 19. století. „Dědoušek Táborů“ jenž je popisován, se ve skutečnosti jmenoval Šimon Chvosta. Pocházel z Čepřovic čp. 2. Žil v letech 1794 - 1876, oženil se roku 1815. „O starém Táborovi Šimonovi si našinci vypravují s největší úctou a láskou. Bylť to dobrý, poctivý Staročech srdce velmi nábožného. Neminulo neděle a svátku, aby dědoušek nešli do vzdálených Předslavic na služby Boží, ať bylo, jak bylo. Více větší než pomalý staroch širokých plecí vykračoval si vážně ve žlutavých praštěnkách (koženkách), u nichž nad zelenavými punčochami v kolenou se houpaly krátké řemínky, a ve vysokých blýskavých kanónech (boty faldovačky). Doma chodíval ve spencru (vesta s rukávy), sepjatém na prsou řadou velikých „perlmutových“ knoflíků. Do kostela nosíval v létě šosatý „upalovák kafové barvy“, jinak též „kmotřecí kabát“ řečený, v zimě ohromný varhánkový plášť modrý. Na krk mu babička svátek nesvátek vázala černý „herbábný“ šátek. Nad oholeným kulatým obličejem trčel poměrně veliký kastrol (klobouk, polocylindr se širokým dnem), pod nímž až do pozdního stáří se v pleténcích (kučerách) vlnily husté šediny.“93 Další popis pochází z Písecka a je mladšího data. Jan Babák (*1881) od 14 let sloužil v Putimi u sedláka Jana Cimbury (1817-1898). Jak se tento známý muž koncem 19. století oblékal, popisuje Jan Babák: „Starý Cimbura sedával v kostele každou neděli v první lavici pod 93

In: ČL XXIX– s. 422. Teplý, F.: O mocných modlitbách a požehnání proti bouřce.

62

kruchtou. Měl na sobě černý kabát, trochu přes kolena, kalhoty koženky a koženou kulatou čapku, v ruce růženec. Ve všední dny chodil v cajkových hnědých šatech jakoby pocákaných mákem. Dřeváky mu vozíval každoročně dřevěnkář až ze Stach a dělával mu je zvlášť na míru, na jeho ohromné nohy.“94 Košile Košile patří k základním spodním součástem pánského oblečení. Starší typ košilí, které se nosily už od renesance, se oblékal přes hlavu, nebo se svazoval tkanicemi na zádech. Teprve vývojem se ustálil novější typ, kdy se košile zapínají vepředu na knoflíčky. Právě tyto košile byly součástí šatníku venkovského muže v 18. i 19. století. V muzeích se dochovaly exempláře, kdy přední zapínání končí pod hrudí a je zakončeno manžetkou. Muži oblékali košile z hrubšího plátna, pro práci i z plátna konopného. Jen v neděli, ve svátek a k muzikám nosili jemnější košili „tenčici“, která se šila ze slabého lněného nebo bavlněného plátna, někdy i batistu. Mívala široké na ramenou nabírané rukávy dole vsazené do manžet. Ještě počátkem 19. století byly u pánských košil běžné, x ale ve 20. letech 19. století se mnohde místo nich na košile přišíval přeložený límec. Límec u krku býval menší přeložený, často bíle vyšívaný. Později občas i černě. Vyšity bývaly i manžety u rukávů. Košile mívaly náprsenku zdobenou výšivkou a drobnými sámky. Pod límec se kolem krku vázal pestrobarevný hedvábný šátek, někdy s třepením. V oblibě byly šátky s podobným florálním ornamentem, jaký nosila děvčata na šátcích na hlavě. Častým motivem byly žluté nebo stříbrné květy. Také se nosily šátky jednobarevné, ponejvíce červené či černé. Hoši mnohdy tyto šátky dostávali od svých milých jako dárek z lásky. Ve druhé polovině 19. století se na krk mohla vázat také červená stuha haraska.

Detail zapínání plátěné košile s drobnými sámky Zdroj: Městské muzeum v Horažďovicích

94

In: Režný, J.: Po stopách dudáků na Prácheňsku. Strakonice 2004.

63

Kalhoty Kalhoty jako vrchní součást mužského oděvu procházely vlastním vývojem. Protože byly namáhány, šily se z pevných materiálů. Pracovní se dělaly ze šerky či režného plátna, sváteční se šily z kůže nebo i ze sukna. Nejvýraznějším typem, který se vyskytoval v Čechách, byly koženky; kalhoty ušité z kůže – jelenice (nejdražší), kozinky, případně hověziny. Měly specifický vzhled. Byly dlouhé jen pod kolena a zakončeny páskem. Dole měly po stranách rozparky. Dolní konce nohavic přesahovaly přes punčochy a zapínaly se na knoflíky či se zavazovaly na řemínky někdy na koncích zdobené střapečky apod. V pase měly „padací most“ – široký sklápěcí díl, zapínaný uprostřed na knoflíky, někde je zapínání umístěno na bocích. Jejich střih svou podstatou vychází z panské módy doby renesance, ale v lidovém prostředí byl přizpůsoben potřebám venkovského života. Jako součást mužských krojů se nosily na Prácheňsku v 18. i 19. století až do odeznívání krojů. Koncem první třetiny 19. století se zúžily kožené nohavice, a těsně přiléhaly k tělu. Říkalo se jim praštěnky a obyvatelstvo okolních krajů si z nich tropilo posměch. K nim se nosila krátká kazajka a vesta, kabát s rovnými šosy, cylindr se sametovou stuhou. Kožené kalhoty se nosily ponejvíce žluté, směrem na Šumavu se pak objevují tmavé, černé nebo hnědé. Jejich pořízení bylo (a i dnes je) nákladné, tudíž se dědily. Kolem roku 1840 se na Prácheňsku nosily také tzv. raithouzny. Na jejich výrobu se spotřebovaly dvě telecí kůže a půl lokte sukna.95 Sukno se vkládalo na strany stehen a jako špičaté klíny na kolena. Po stranách měly kalhoty řadu knoflíků, které postupně z kalhot vymizely. Nahradily je kopny - soukenné kalhoty do půl lýtek, ukončené kůží. Po zrušení roboty nastaly velké změny ve způsobu oblékání. Ve 2. polovině 19. století se rozšířily po venkově široké dlouhé soukenné kalhoty městského střihu, které postupně kožené kalhoty zcela z pánského šatníku vytlačily. Jen staří výměnkáři se svých koženek s vlněnými punčochami nevzdali a i nosili je mnohdy až do své smrti. Ve všední den oblékali muži kalhoty tzv. cajkové – z pevné bavlny. Plátěnky nosili jen chudší, ale s tím, jak pozvolna ubývalo výroby domácího plátna a pěstovalo se méně lnu, i oni je přestávali nosit.

Pracovní pánské kalhoty ze šerky Zdroj: Prachatické muzeum

95

Délka loktů se lišila, český loket měřil 59,3 cm.

64

Vesta Pánská vesta byla obvyklou součástí vrchního oblečení kryjícího hrudník a záda. Zhotovovala se z různého materiálu. Pro všední den ze šerky, pro svátek ze sukna, ale také ze sametu. Soukenné vesty se šily z živějších barev, v první polovině 19. století přišly do módy z červeného sukna. Někdy měly vesty stejnou barvu jako kabát.96 Nebylo výjimkou, že na záda se užívala látka levnější, na přední díly tkanina „parádní“. Na Šumavě se nosily také tmavé vesty. Záda mívaly z černého či šedého klotu apod., přednice z černého sametu s drobnými barevnými kvítky.97 Zapínaly se ponejvíce na stříbrné nebo zlaté knoflíky, vzadu měly pásek na stahování. Vestu si pořizovali i méně zámožní muži. Lišily se také střihem. Zhotovovaly se bez límců vpředu s malým výstřihem, který vyplnil uzel šátku uvázaného pod límečkem košile, jehož cípy vpředu zdobily vestu. Dělaly se i vesty s drobným stojáčkem, zapínané až ke krku. Pod vlivem městské módy se ve druhé polovině 19. století objevily také vesty s klopami. Na bocích bývaly kapsy, někdy též kryté klopami. Jiřina Svobodová uvádí, že v jižních Čechách a to i na Strakonicku se vyskytoval zimní pánský „lajbl“, též „bruclek“ užívaný koncem 18. století, možná ještě v první třetině 19. století. Jednalo se o druh vesty ze sukna či šerky s kožíškem uvnitř, který se zapínal podobně jako chodský „křižovák“ po straně v podpaží. Přednice s kulatým výstřihem byla vcelku.

Pánská soukenná vesta, první polovina 19. století Zdroj: Městské muzeum v Horažďovicích

96 97

Vesta s kabátem stejné hnědé barvy se dochovala v Městském muzeu v Horažďovicích. Vesta po Josefu Kalistovi z Kunkovic u Velhartic datovaná rokem 1805.

65

Svrchní oděv Proti nepřízni počasí a chladu se muži chránili teplým oděvem. Oblečení na sebe vrstvili. Ze sukna se šily kazajky a kabáty. Kazajky zapínané vpředu na knoflíky, někdy ve dvou řadách, byly krátké kabátky sahající do pasu s úzkými rukávy. Svobodní hoši zastrkávali do kapsy červený šátek. Kazajky se nosily ještě ve druhé polovině 19. století. Kabáty se dělaly různých délek – od krátkých kabátků kryjících jen boky až po kabáty dlouhé k patám. V návaznosti na barokní módu se od pasu dolů většina kabátů rozšiřovala klíny v šosy, které se při chůzi rozevíraly. Délka kratších kabátů, které nosili ženatí i svobodní, se pohybovala od délky k bokům až po kolena. Vepředu se zapínaly na knoflíky přišité hustě v řadě pod sebou. Takovéto kratší kabáty byly v 18. století a první polovině 19. století běžnou součástí pánského šatníku. Bohatší je měli soukenné, méně majetní muži tento typ oděvu pořizovali ze šerky, případně z plátna a to i pro svátek. Po polovině 19. století se ale už plátěné kabáty nenosily. Výsadou ženatých mužů byl dlouhý kabát se šosy, který poprvé oblékali při své svatbě. Jeho pořízení bylo nákladné, takže ten, kdo na něj neměl prostředky, si jej zpravidla na svatbu zapůjčoval od majetnějších. Dlouhé kabáty inspirované městskou módou se původně zhotovovaly ze šedé šerky, později se šily soukenné sahající až k patám. Kromě šedých se už v 18. století nosily i barevné Oblíbenou barvou byla modrá. V šosech byly kapsy s klopami nebo zdobené knoflíčky. Vpředu se kabáty zapínaly na knoflíky a to většinou jen do pasu. Knoflíky na krátkých i dlouhých kabátech byly našity hustě pod sebou, bývaly lesklé, zlaté, stříbrné nebo bílé.

Bílý měkký čepec bohatě zdobený uzlíčkovou technikou a krajkou Zdroj: Městské muzeum v Horažďovicích

66

Na Písecku měly kolem roku 1830 kabáty kolem krku vysoké stojaté obojky lemované červeným nebo zeleným manšestrem. Na zádech měly tři faldy, vpředu se zapínaly háčky na sponky. Kolem poloviny 19. století se tu však již nenosily. I v ostatních částech Prácheňska docházelo k módním změnám. Zatímco v 18. století nosili šerkové kabáty ti nejzámožnější sedláci, ve druhé polovině 19. století šerku nahrazovaly jiné materiály, oblečení ze šerky nosili spíše už jen staří lidé a chudí. Nahradily je moderní překládací kabáty s knoflíky, vzadu s rozparkem. Hlavně v severní části Prácheňska se dostaly do šatníku mužů kabáty typu fraku se stojáčkem, v ramenou s rozšířenými rukávy, nazývané „kaput“ či „štátskrok“.98 Kromě nich si ve druhé polovině 19 století získaly oblibu dlouhé soukenné pláště. V pánském selském šatníku se objevily teprve v průběhu 19. století. Nejprve se podobaly kabátům se stojáčky. Ale kolem roku 1840 se začal místo stojáčku nosit přeložený límec, který se postupně zvětšoval, a kolem roku 1855 se nosily límce tak dlouhé, že splývaly na záda skoro jako další samostatný plášť. Někdy se dokonce na sebe vrstvily i dva až tři různě dlouhé límce Byly to vlastně tři pláště od nejdelšího vespod po nejkratší navrch spojené v celek. Plášť se přivazoval u krku tkaničkou a nejčastěji býval barvy tmavomodré, hnědé či tmavozelené. Límcový plášť se nazýval„guerrick“ a nosily se k němu stejně jako k dlouhé kalhoty – pantalóny, holeny a cylindr. Jak dokládají různá vyobrazení, v zimě se kromě kabátů s oblibou nosily i krátké kožichy, z vydělané ovčí kůže s okraji lemovanými černým beránkem. Bohatí sedláci vlastnili také kožichy dlouhé až k zemi. Některé prý byly na zádech vyšívané květinovými ornamenty, švy zdobila barevná nit nebo měly červenou barvu. Oblíbené byly pošité suknem, s límcem, po stranách s kapsami, vzadu s rozparkem. Ke kožichu nosili beranici. Rozdíly mezi sedlákem, chalupníkem a podruhem bylo prý možno rozpoznat i podle kožichu. Muže z Prácheňska v kožichách i pláštích krásně zobrazil např. Mikoláš Aleš.99

Kožichy zobrazoval na mužích z Písecka a Miroticka M. Aleš velmi často Zdroj: Stránská, D. Lidové kroje v Českoslovnesku; Rodinné kresby Mikoláše Alše.. 98 99

Ve vyšší společnosti se objevily již počátkem 19. století a jejich původ lze hledat v Anglii. Historické kroje zobrazoval často např. Václav Brožík.

67

Punčochy Ke koženým kalhotám muži nosili vysoké vlněné, později i bavlněné punčochy různých barev. K práci nebarvené šedavé, ve svátek modré, zelené, bílé. Aby se neshrnovaly dolů, používaly se podvazky100 a navíc byly pod koleny staženy kalhotovými řemínky. Úprava hlavy V 18. a 19. století měli muži vlasy delší, jak dokládá i dobová ikonografie. Na hlavách nosili různé typy pokrývek. Svobodní chodívali prostovlasí či s čepicí na hlavě. Ženatí v černém tvrdém klobouku se širokou střechou, někdy doplněn černou stuhou. Klobouky jsou známé už od středověku.101 Na Prácheňsku byly v 18. a 19. století oblíbené plstěné klobouky různých tvarů. Starší typ měl rovné nebo mírně vypouklé dýnko, nižší střechu a širokou krempu zdobenou stuhou. Pod ním se nosila čepice aksamitka.102 Na vyobrazeních ze Strakonicka mají muži vysoký klobouk na způsob cylindru, směrem vzhůru se mírně kónicky rozšiřující, s rovným dýnkem, široká krempa je opět zdobena stuhou s přezkou. Ve druhé polovině 19. století vysoké klobouky ustoupily buřinkám a kastorovým kloboukům, ojediněle i hedvábným.103 Za chladného počasí muži také oblékali kožené čepice tchořovice „schořovice“ po straně zdobené mašlemi. Bohatší si mohli dovolit vysokou čepici z vydří kožešiny vydrovku nebo také beranici, soukennou kulatou čepici olemovanou beránčí kožešinou. Vysoké čepice se nosily ještě v první polovině 19. století, pak ustoupily. U zimních čepic bývaly příklopky na uši, čepice se mohla uvázat pod bradu. Beranice a vydrovky se posléze odkládaly, do módy přišly čepice s tvrdým kšiltem „kaškety“. V zimě muži také nosili vlněné čepice a kožené, soukenné nebo pletené rukavice. V horažďovickém muzeu se dochovala čepice vyrobená z houby choroše. Takovéto čepice jsou známy např. i z Chodska. Obuv Kožené boty byly nákladnou věcí a nemohl si je pořídit každý. Ti, co na ně měli, nechávali si je zhotovit u ševce. Muži nosili střevíce ze silné kůže, s hluboce naříznutým nártem šněrované řemínky nebo sevřené vypouklou přezkou případně i více přezkami, dle majetnosti. Bývaly také ozdobené stuhou (pantličkou). Sahaly ke kotníkům nebo nepatrně nad ně. Šněrovací střevíce vyšly z módy, nosili je jen staří hospodáři. Kolem poloviny 19. Století se do módy dostaly „holinky“ vysoké černé kožené boty pod kolena s nízkým širokým podpatkem, které si mohly dovolit jen ti bohatí. Bývaly sešité po stranách, nazývaly se „uherské“. (Dnes mají folklorní soubory vysoké kožené boty se švem vzadu). Podrážka se dělala z juchty.104 Na přelomu 19. a 20. století, kdy už muži kroj víceméně odložili, byly v oblibě měkké kožené šněrovací boty s jazykem, sahající nad kotníky.

100

Novotný, F.: Orání návsi. Zlatá stezka XIII, s. 25. V Evropě se klobouky hojněji šířily od 15. století, mj. se jimi vyjadřovalo důstojenství, společenské postavení. Staly se součástí uniforem, postupně se dostaly i do lidového oděvu. 102 Aksamitka je čepice vpředu s nižším prýmkem, vzadu s vyšším z černé nebo hnědé kožešiny. Dýnko bylo z černého, zeleného nebo zeleno-olivového aksamitu – odtud název aksamitka. 103 Kastorové klobouky se vyráběly z kastoru – materiál tvořený vlněným suknem s vlasem, do nějž se původně přimíchávaly bobří chlupy. Bobr je latinsky castor. 104 Juchta – druh pevné ohebné nepromokavé kůže speciálně upravované pro výrobu obuvi. 101

68

Chudší neměli ani vlastní střevíce. Chodili bosi, někdy dokonce i do kostela. Nebylo výjimkou, že v rodině byly třeba jen jedny boty. Ojediněle se vyskytovaly pantofle uříznuté ze starých odložených kožených bot. Na venkově se běžně užívaly dřeváky – dřevěnky. Aby netlačily a bylo v nich v zimě teplo, ovinovaly se nohy onucemi, boty se plnily slámou či plevami. Doma a v blízkosti domu se nosily také pantofle s dřevěnou podrážkou a koženou povláčkou často z vydělané telecí kůže. Říkalo se jim nejšláky /nejšle, na Blatensku trepky. Dřevěná obuv se dokonce dostala i do písniček. Na Blatensku se zpívalo: Nic mně tak neklape jako dřevák… Na Šumavě stašský dřevák

Kožené boty – kresba od M. Alše; zdroj: Aleš, M.: Obrázky ze slabikáře. Kožený střevíc s přezkou z pozůstalosti známého dudáka Jaroslava Formánka ze Strakonic Zdroj: Muzeum středního Pootaví ve Strakonicích

Další doplňky Zatímco ženy zdobily svůj oděv hlavně šperky, muži upřednostňovali jako doplněk spíše předměty denní potřeby často pěkně řemeslně zpracované. V kapsičkách vest nechyběly hodinky na řetízku, připnutém ke knoflíkové dírce na zapínání, takže byl řetízek vidět, i když hodinky ležely zasunuté v kapse. Na Šumavě se velké oblibě těšil šňupací tabák, takže v kapse vesty či kabátu nechyběly skleněné ozdobné lahvičky s tímto práškem.105 Kuřáci zase nosili po kapsách fajfky nejroztodivnějších tvarů. V pase nosívali muži kožený pásek, který nejen, že sloužil k samotnému opásání, ale také plnil funkci peněženky. Obsahoval váček, kam se mohly vkládat peníze, případně i další cennosti. V některých regionálních muzeích se dodnes dochovaly také široké kožené pásy, kam se daly uložit i peníze, mnohdy bohatě vyšívané pavím brkem. Pásy byly nákladné na pořízení. Nosili je bohatí sedláci nebo formani, jejichž živnost byla na Prácheňsku hojně zastoupena. Vždyť Prácheňsko bylo důležitou spojnicí mezi Bavorskem a centrální částí Čech.

105

Lahvičky na šňupací tabák se začaly objevovat v lidovém prostředí až od poloviny 18. století. Ve velkém množství je vyráběly šumavské sklárny v 19. století a ještě v první třetině 20. století. Největší sbírkou takových lahviček se v České republice může právem pochlubit Muzeum Šumavy v Kašperských Horách. Šňupalo se při běžných posezeních, slavnostech i svatbách. Ženich musel mít pěknou “házečku“ s čistým „brizilem“ brazilským šňupavým tabákem.

69

Kožený pás se jménem vyšitým pavím brkem, 19. století Zdroj: Městské muzeum v Horažďovicích

Detail širokého koženého mužského pásu vyšitého pavím brkem. Zdroj: Prachatické muzeum

K svátečnímu kroji se nosila také hůl. Zatímco v 18. století byly oblíbené úzké hole „rákosky“, zakončené vyřezávanou hlavicí či stříbrným knoflíkem, v 19. století pak silnější hole „sukovice“ dole s kovaným bodcem. Dobře situovaní hospodáři nosili za nepříznivého počasí i deštník. 70

Dětský lidový oděv V dějinách odívání dětské oblečení nezastupovalo výrazné místo. V slohové módě se dětské oblečení zhotovovalo jako zmenšenina oblečení pro dospělé, snad jen méně zdobené. O podobě dětského kroje na Prácheňsku se dochovalo málo písemných zpráv. Ani zapálení sběratelé, kteří na konci 19. století a počátkem 20. století se snažili získat a zachránit alespoň jednotlivé krojové součásti, příliš zájmu o lidový oděv dětí neprojevovali. Pokud se něco v muzeích dochovalo, ponejvíce to jsou parádní křtěcí soupravičky a čepečky, které si dítě oblékalo jen při křtu a dědilo se z generace na generaci.

Křtěcí soupravička, 19. století Zdroj: Městské muzeum v Horažďovicích

To, že se nám dětské krojové součásti téměř nedochovaly má i jiný důvod. Dětský oděv se neschovával, ale dědil v širší rodině až do roztrhání. Navíc oblečení pro děti se málokdy šilo z úplně nových látek, většinou se přešívalo z už onošených součástí krojů dospělých. Přesto určitou představu o dětském oděvu zvláště v 19. století máme díky výtvarným vyobrazením. Prácheňsko mělo to štěstí, že se zde narodil a také tvořil Mikoláš Aleš106, který ve svých obrázcích zachytil nejen dobové oblečení dospělých, ale i dětí. A dlužno podotknout, že nejen Aleš, ale i někteří další děti ve svém díle zobrazili.

„Košiláčci“, přelom 19. A 20. století Zdroj: Rodinné kresby Mikoláše Alše.

106

71

* 18.11.1852 Mirotice - †10.7.1913 Praha

Malé děti - batolata bez ohledu na pohlaví nosila dlouhé košile. Někdy se jim říkalo „košiláčci“. Holčičky pak dále oblékaly sukýnky, chlapci začali nosit kalhoty, vzadu nesešité, takže jim z nich vykukovala košile. Běžně se chodilo naboso. Děvčata nosila kromě dlouhých košil a zástěrek také sukně sešité se živůtkem – kaftany, popřípadě spodnice. Kluci oblékali ke košilím kalhoty mnohdy upevněné na jednu či dvě kšandy.

Dětská brokátová sukýnka sešitá se živůtkem „kaftánek“ Zdroj: Prachatické muzeum

V zimě děti navlékaly silné vlněné punčochy často podšité silným plátnem nebo šerkou a obouvaly dřeváky (vycpané slámou), kožené boty měli jen ty bohatší a pouze ve svátek. O tom, že situace nemajetných dětí nebyla vskutku jednoduchá, svědčí i následující vzpomínka zedníka Josefa Daňhy (*1902) z Čábuz na své dětství. „Obuv jsme měli jen dřeváky, boty měli starší sourozenci, nejdřív jeden a později i dvá, a my mladší jsme museli čekat, až jim budou malé. Tak jsme je pak zdědili my. Do školy jsem začal chodit v roce 1908 taky v dřeváčkách, které po ujití pár kroků ve sněhu, byly naplněné sněhem.“ Dřeváky se dostávaly i jako odměna za službu. Další jeho vzpomínka je z roku 1911, kdy byl ve službě, kde pásl dobytek. „Roztržené nohavice jsem si musel sám zašívat na pastvě a kapesním nožíkem jsem krájel záplaty a takřka na sobě to přišíval. Ovšemže v tom byly nedostatky a moc pěkné provedení to nebylo – ale díry už nebyly. Šatit mě museli rodiče a peněz nebylo, tak otec dělal v zimě březová košťata a já s bratrem jsme vydatně pomáhali.“107

107

Josef Daňha – rkp. spisku O tom, jak prožívali jsme my, z početných nemajetných rodin, svůj život. In: Režný, J.: Po stopách dudáků na Prácheňsku. Strakonice 2004, s. 48-49.

72

Děti chodily prostovlasé nebo děvčata v šátcích, kluci v čepici, někdy i v kloboučku; čepice bývala kožešinová s prámcem zvýšeným po jedné straně. Když bylo chladno, chodily dívky zahalené do vlňáků (velkých vlněných šátků); vlňák se nosil na prsou překřížený a vzadu zavázaný na uzel, v mrazech si jej dívky dávaly i na hlavu a do záhybů si schovávaly ruce. Některá děvčata nosila kratší kabátky s mírně rozšířenými šůsky pod pasem. Vyskytovaly se ale i kabátky krátké jen pod pas, nerozšířené. Zhotovovaly se z vlněného sukna, kdo neměl na sukno, měl kabátek ze silného plátna; kabátky byly zapínané na knoflíky, popřípadě na háčky; rukávy v rameni jen mírně rozšířené, v celé délce úzké. Střih býval princesový, límec stojáček nahradil později límec přeložený. Kabátky se podšívaly např. flanelem, kalikem, silným plátnem. Z vyobrazení vyplývá, že se nosily také krátké kožíšky. Přes kožíšky i kabátky se zpravidla ještě uvazoval velký šátek. Ruce si dívky schovávaly do vlňáku, nebo měly „štuclíky“, děti nosily i vlněné rukavice.

Už jako malé chodily děti do služby. Často dělaly pasáčky. Při nepohodě si dávaly na hlavu pytel. droj: Aleš, M.: Špalíček národních písní a říkadel.

hoši nosili v zimě krátké rovně střižené kabátky (kazajky) – byly jen o trochu delší než vesty, měly podobný střih jako vesta, bez šůsků, střední šev zůstal uzavřený až dolů, u dvou postraních švů mohly být dole malé rozparky, nebo byl kabátek zcela bez rozparků. Zapínání mohlo být jednořadé, ale i dvouřadé, na knoflíky nebo háčky, límec stojáček nahradily později klopy. (viz obr. Alše)

Zimní úprava oděvu, druhá polovina 19. století Zdroj: Aleš, M.: Špalíček národních písní a říkadel.

Kožíšky se na vyobrazeních dětí i dospělých vyskytují méně často než kabátky; nosily se obrácené srstí dovnitř, krátké k bokům, rovného střihu, nebo dole mírně rozšířené; nebyly zdobené, někdy byl lemovaný kožíškem s vlasem spodní okraj, rukávy, límec, popř. vrchní strana u zapínání. Často se šily z obnošených kožichů dospělých. Dlouhé kabáty a kožichy nosili jen dospělí.

73

Krajky a výšivky - významná regionální střediska Úloha profesionálního řemeslného zpracování Při výrobě látek a oděvu uplatňovali svůj um řemeslníci - tkalci, soukeníci, barvíři, tiskaři látek, krejčí, ševci, kloboučníci, ale např. i vyšívačky a krajkářky. Právě oni zčásti ovlivňovali i vzhled lidového oděvu daného místa a vtiskli mu jeho charakteristickou tvář. Na jedné straně akceptovali regionální ráz oblečení, na straně druhé vnášeli nové prvky. Paličkovaná krajka v Sedlici Paličkovaná krajka byla v minulosti značně rozšířena a vyráběla se na v různých místech naší země. Pokud bychom se zaměřili na jihozápad Čech, tradičními centry paličkování byl Rudolfov u Českých Budějovic, Záblatí u Prachatic (Sablat), Strážov (Drosau) na Klatovsku,108 Hostaš (Hostau), Michalovy Hory, Kout na Šumavě, Hostouň, Poběžovice (Ronsperg) a Mutěnín (Muttersdorf),odkud se znalost techniky šířila do sousedního Nýrska, Horní Plané, Kašperských Hor, Horšovského Týna, Chudenic aj.109 Na Prácheňsku má paličkovaná krajka dlouhou historii. Nejvíce se tu proslavila krajka vyráběná v Sedlici u Blatné a jejím okolí. Někdy se v literatuře uvádí, že se v Sedlici krajka dělala již v 15. století, ale neexistují k tomu žádné přímé doklady. Počátek šíření věhlasu „sedlické krajky“ lze hledat ve druhé polovině 18. století. Roku 1752 dostala věnem sedlické panství spolu s panstvími Drhovlí a Čížovou hraběnka Marie Ludmila Černínová, která se provdala za Augusta Antonína knížete z Lobkovic. Hraběnce se paličkovaná krása líbila natolik, že se rozhodla krajky na svém panství vyrábět ve větším množství. Nahradila část robotních povinností místních žen paličkováním krajek, což se tu udrželo až do zrušení roboty roku 1848. Dokonce dvě dívky ze Sedlice poslala do soukromé krajkářské školy Belgičanky madam Ramie v Praze, aby se zdokonalily a zároveň přinesly domů nové poznatky. Sedlické vzory byly pak ovlivněny i tímto počinem. Místní krajkářky se zaměřovaly zvláště na výrobu bruselských a valencienských krajek. K vyšívaným plenám, které se tehdy nosily ke krojům, se zhotovovaly krajky flanderského typu – proutkové. V první polovině 19. století se krajkářství dále rozvíjelo, napomohla tomu i státní politika, která uvalila na dovoz krajek vysoké clo. Krajkářskou výrobou se nezabýval omezený okruh žen, ale krajkářství se v Sedlici a v jejím okolí velmi rozšířilo a dokonce se jím živily celé rodiny. Podobně jako u jiných rukodělných ženských prací jako např. draní peří, či předení na kolovratu, i zde se postupně ujala společná práce. Přes den pracovaly krajkářky samostatně doma, večer se jich scházelo 10-20 střídavě u jedné z nich a paličkovaly tak po večerech od 108

Už koncem 18. století se v okolí Nýrska a Strážova vyráběly krajky. Koncem 19. století však jejich výroba v okolí Nýrska zanikla. Ve Strážově se udržea do II. světové války. Nejvíce se tu dělaly flanderské krajky. 1896 tu byla založena krajkářská škola. Německá krajkářská škola vznikla 1909 také v Záblatí u Prachatic. 109 Mertová, P.: Paličkovaná krajka jako společenský, sociální a ekonomický fenomén. Disertační práce. Masarykova univerzita, FF 2008. 74

sv. Václava až do sv. Josefa, popřípadě déle. Pracovalo se obvykle od 18 do 22 hodin večer. Této společné práci se říkalo „fabrik“ / „fabrika“. V Sedlici existovalo takovýchto skupin hned několik. Bylo to nejen ekonomické (ušetřilo se za otop a světlo), ale ženy se mohly při práci hovorem navíc rozptýlit. Na společná setkání docházeli i muži. Avšak po roce 1848 v souvislosti s vývojem módy, postupným odkládáním krojů a rozvojem nesrovnatelně levnější tovární strojové výroby krajek postupně docházelo k omezení domácké výroby. Určitý rozvoj rukodělné výroby nastal vlivem svérázového hnutí, ale bylo to jen přechodné. V 19. století a ještě na počátku 20. století se hojně paličkovalo nejen v Sedlici, ale i v okolních vesnicích (Škvořetice, Čekanice, Mužetice, Holušice, Dubí Hora, Václavov, Malčice, Milčice, Němčice, Pacelice). Na přelomu 19. a 20. století se o udržení krajkářské tradice na Sedlicku zasloužila majitelka panství z nedalekých Čekanic Vlasta Stránecká. Prostřednictvím Národní jednoty pošumavské mj. vyslala do Prahy na dvouletý kurz Barboru Dragounovou, která si později k práci přibrala i svou sestru Valburgu. Důležité je zmínit Stránecké další významný počin. Roku 1899 zřídila v Sedlici krajkářskou školu. Pro tento účel najala prostornou místnost, opatřila vzory i potřebný materiál a na svůj náklad vydržovala také učitelku. Tou se staly střídavě sestry Dragounovy. Zájem byl veliký, v roce založení krajkářské školy se přihlásilo téměř 600 dívek a žen. Počet žákyň se pohyboval obvykle mezi 40 až 80. Vlasta Sránecká všemožně podporovala místní krajkářskou rukodělnou výrobu. Nakupovala vyrobené krajky, které se jí ne vždy podařilo všechny prodat, několik roků vydržovala krajkářskou školu. Časem se zcela finančně vyčerpala. Dne 18. června 1907 došlo k zestátnění školy. Kvalitní sedlické krajky nakupovali různí zákazníci. K nejvýznanějším patřily Rakouská společnost pro ženský domácký průmysl ve Vídni a od roku 1919 pak Státní ústav školský pro domácký průmysl v Praze. Roku 1915 začala školu spravovat Anežka Hochmutová, v roce 1940 pak její sestra Marie, která se snažila udržet činnost krajkářské školy i v době okupace. Během dalších let se ve vedení vystřídalo několik žen. Po osvobození v roce 1945 zájem o paličkování opět stoupal. Ředitelství Státního ústavu školského pro domácký průmysl v Praze i nadále poskytovalo sedlické pobočce odborné a umělecké vedení činnosti. Škola se za dobu své existence několikrát stěhovala. Teprve v roce 1957 se podařilo dokončit a zprovoznit její vlastní budovu. V roce 1964 došlo k přeměně Státního ústavu školského po domácký průmysl na Školský ústav umělecké výroby a jeho podřízení přímo ministerstvu školství a kultury. Paličkování se v té době vyučovalo formou veřejných kurzů pro děti a dospělé. Absolventky kurzu dostávaly osvědčení. Po zrušení Školského ústavu umělecké výroby v Praze roku 1999 došlo i k oficiálnímu zrušení Krajkářské školy v Sedlici jako státní instituce. Nadále se tu organizovaly veřejné kurzy. Pobočku přebrala SOU textilní ve Strakonicích. Zároveň na SOU vznikl od 1. září 1999 nový tříletý obor Ruční krajkářka ukončený získáním výučního listu. Avšak už ve školním roce 2000/2001 se pro tento obor nikdo nepřihlásil a byl posléze zrušen. Ve snaze zachovat tradice místní paličkované krajky, došlo v roce 2000 ke zpracování projektu revitalizace sedlické krajky v rámci programu SAPARD. Vznikl nový právní subjekt Sedlická krajka – veřejně prospěšná společnost. Majetek bývalé krajkářské školy byl převeden pod správu obce. V rámci projektu byl v roce 2003 slavnostně otevřen v Sedlici obchod s výrobky i pomůckami k výrobě krajek. Zde se také při Sedlické krajce pořádají 75

výukové kurzy pro děti i dospělé. Ve snaze udržet starou tradici, se v Sedlici konají i další akce, např. Krajkářské slavnosti, Adventní soboty se Sedlickou krajkou ad. Na ručně paličkované krajce je mj. cenné to, že se při její výrobě zachovala ruční práce a stále se dodržují tradiční pracovní postupy a mnohdy i zvolený materiál. Jako hlavní surovina při výrobě paličkované krajky sloužila a dosud slouží jemná bavlněná nit. Na kontury některých krajek se užívala silnější nit zvaná „špalíček“. Nitě se dříve nakupovaly v Praze. Příležitostně se při výrobě krajek používaly i další materiály např. žíně, do nichž se vplétala sláma, nebo dracoun - nit obtočená kovovým vláknem. Paličkuje se na „peřince“ - válcovité podušce plněné pískem a pilinami, položené do rámečku na stůl nebo na speciální stoleček – stávek. U tvarovaných prací si podušku krajkářky kladou na kolena a opírají ji o hranu stolu. Na podušku se dává „mustr“ – podvinek tvořený pruhem tuhého papíru s vypíchaným vzorem. Navine se kolem podušky tak, aby tvořil nepřetržitý vzor. V minulosti si podvinky ženy kreslily samy. Vypichovala je zručná krajkářka, u níž si ostatní ženy vzory kupovaly. Jak už název paličkovaná krajka napovídá, k její výrobě se používá také paliček. Ty se většinou vyráběly z bezového či švestkového dřeva. Buď jednoduché, nebo s „obálkami“, dutými válečky kryjícími navinutou nit před ušpiněním. Již navinuté páry paliček se zavěsí na špendlíky zapíchané do podvinku. Vzorů se zhotovovala široká škála, některé se dělaly pouze v Sedlici. Měly svá jména, např. dvouočka, kostičky, krejcárky, kříže, ledvinky, náprstky, pecičky, přetrhávané hady, srdíčka, struhátka, vějířky, věnečky, ad. Některé zručné krajkářky byly schopné zpaměti upaličkovat i složité flanderské a valencienské vzory. V souvislosti s výrobou krojů je důležité zmínit, že se v Sedlici vyráběly bohatě zdobené zlaté a stříbrné čepce. Byly proslulé nejen na území Prácheňska. Do dnešních dnů jsou zastoupeny ve sbírkách regionálních muzeí. Jednalo se o záležitost poměrně nákladnou a pořídit si je mohly jen bohatší ženy. Kupci a obchodníci přicházeli zdaleka, nejen z Čech, ale dokonce i z Bavorska. Takovýto čepec prý v 19. století stával 30 zlatých. Dle dochovaných zpráv jeho výroba prý trvala jeden den. Skládal se z 9 částí, každou paličkovala jiná krajkářka. Ženy pracovaly společně v přítomnosti toho, kdo si výrobek objednal. Každá dostala za svou práci tolar, navíc od kupce byly ženy pohoštěny.110 Čepce byly nádherně a bohatě zdobené, někdy vzadu měly i sekané granáty či korálky. Kromě proslulých zlatých čepců se v Sedlici paličkovaly bavlněné krajky k dalším součástem kroje - k bílým měkkým čepcům, ke košilím ad. Také novodobá Sedlická krajka se hlásí ke krojové výrobě. Např. pro místní taneční soubor Sedlice zhotovila na dámské živůtky s barevnými krajkovými aplikacemi.111 Paličkování jinde na Prácheňsku Přestože Sedlice byla bezsporu nejvýznamnějším centrem paličkované krajky na Prácheňsku, paličkovalo se i jinde. Např. v Záboří na Blatensku učil místní ženy paličkovat spisovatel Augustin Jedlička (1775-1869), který tu učil a působil jako kněz. Krajky se paličkovaly také na

110 111

76

Dříza 1918, s. 35. internetové stránky Sedlické krajky http://www.krajky-sedlice.cz

Horažďovicku a hojně na Šumavě – jako podomácká výroba. Krajek se užívalo nejen pro zdobení oděvů, ale třeba také liturgických textilií do kostelů. Jak bylo zmíněno výše, široko daleko prosluly sedlické paličkované zlaté a stříbrné čepce. Ale jak vyplývá z dobových zpráv, tyto čepce se nedělaly jen v Sedlici. Výrobců bylo v regionu několik a zpravidla se o nich vědělo v širokém okolí. Místním tvůrkyním se říkalo čepčářky – vyráběly zlaté a stříbrné bohatě zdobené dracounové čepce. Touto prací se zaobíraly jak některé ženy na venkově, tak také osiřelé neprovdané dcery vrchnostenských úředníků, které dostávaly málo peněz na obživu a musely si na živobytí vydělat. Bylo to nezřídka v místech vrchnostenských sídel, kde bydlívaly vdovy po vrchnostenských úřednících.

Čepec ze Sedlice Zdroj: Městské muzeum v Horažďovicích

Kasejovické výšivky Zatímco Sedlice se proslavila paličkovanou krajkou, krásnými výšivkami prosluly Kasejovice ležící u severozápadní hranice Prácheňska. Vyšívání se prý chudé ženy a dívky z Kasejovic věnovaly od nepaměti. Od 17. století vyšívaly zlatem a stříbrem112 a od poloviny 18. století pak bíle na plátno, posléze i na hedvábí. Vyšívalo se ručně na rámu.113 Zhruba od poloviny 19. století se nejčastěji vyšívalo bílou bavlnkou, dle přání také barvenou, i hedvábím a korálky či „šmelcem“ – skleněnými perlemi různých tvarů. Ženy pracovaly 112

Dle mínění J. P. Hilleho vyšívaly místní ženy zlatými a stříbrnými nitěmi snad již v 17. století – za vlády majitelů lnářského panství hraběte Tomáše Zachea Černína z Chudenic (1675-1700) a jeho dcery Marie Josefy Provdané Küniglové (1717-1726). In: Hille 1920, s. 162. 113 K vyšívání potřebují se jehly s větším uchem, bodec ‚štechrle‘ zvaný, nůžky a špendlíky…

77

zpočátku pro domácí potřebu, pak se jejich zboží prodávalo na místních výročních trzích. Do obchodu s kasejovickými výšivkami se zapojili překupníci, kteří je distribuovali po celých Čechách. Prodejem výšivek se živily mj. hauzírnice, jejichž počet se zvláště od 30. let 19. století zvyšoval.114 Výšivky byly známé v Praze, v Plzni, ve Vídni i v Uhrách či Rumunsku. Dostaly se i do Bavorska, kam se už dříve z Kasejovic vyvážela prasata. Kasejovické výšivky byly vystaveny i na Národopisné výstavě českoslovanské roku 1895 v Praze. V Kasejovicích se vyšívaly pleny, čepce, šátky vínky, límečky i náprsenky, sedla košil, náprsenky, zástěry, dekorace na tabule, kapesníčky, monogramy, vzorníky, košíčky, obrazy, polštářové vložky a rohy, ložní pokrývky, ručníky, ložní úpravy, soupravy na umyvadla, a další prádlo. Bez výšivek se neobešly ani sukně, šaty, blůzy, zástěry, dětské obleky, kabátky, kabelky, vázanky, slunečníky, záclony, liturgické textilie 115 např. roucha atp. Vyšívačky zachovávány tradiční vzory, ale nebránily se ani změnám. Menší vzory si kreslily několika pomocnými čarami, složitější celé předkreslovaly. Vzory byly pojmenovány dle květin: chudobkový, hrozničkový, metličkový, karafiatový. Nebo podle podoby: kolový, elipsový, kostkový ad. Typické bylo dírkované vyšívání „madeira“. Některé vyšívačky pracovaly celoročně, jiné jen během zimního období. Avšak za výšivky se platilo velmi málo. Mnoho chudých mladých lidí se z Kasejovic vystěhovalo do Vídně, Dolního Rakouska i za moře do Ameriky, vyšívání postupně zanikalo.116 Roku 1902 byl pro místní vyšívačky uspořádán několikaměsíční kurz, o což se zasloužili tehdejší kaplan Hruška, učitel Fiala a podobně jako u sedlické krajky majitelka čekanického velkostatku Vlasta Stránecká. Ženy podporoval i tehdejší předseda Národní jednoty pošumavské František Žipek. Právě Národní jednota pošumavská spolu se správou živnostenské školy pokračovací v Kasejovicích uspořádaly při obecné škole 13. 7. 1913 ve dvou třídách výstavku prací. Ta se setkala s velkým ohlasem, mj. ji navštívila i rodina lnářského barona či říšský poslanec Beran. Byly tu k vidění: nábytek ozdobený výšivkami, vyšívané výrobky určené pro kostel – včetně ornátu a dokonce i židovské thory.117 Výšivky byly „…překrásně pracované na dobrém plátně, ručně kroužkované, vyzdobené českými národními ornamenty a motivy, jsou velice levné…“118 Objevily se tu také barevně vyšívané práce, stolní soupravy, šaty. Zachovala se dokonce statistika, že bylo vystaveno 646 prací, které zapůjčily jak jejich majitelky (52), tak i samotné vyšívačky, kterých bylo 74, což určitě není malé číslo. 119 Po výstavě téhož roku bylo založeno Družstvo pro zvelebení průmyslu vyšívkářského v Kasejovicích120, v němž se sdružovala většina vyšívaček. Mělo za úkol pomáhat vyšívačkám, povznášet vyšívání po stránce, umělecké, technické i hospodářské, mj. i v navázání obchodních kontaktů. Uvažovalo se tu dokonce o založení školy. Na rok 1914121, zajistila 114

Dříza 1921, s. 52 – 56. Liturgickým textiliím se mezi lidmi říkalo „prádlo do kostela“. Bývalo zvykem, že je dívky a ženy věnovaly kostelům. 116 Památní kniha děkanství kasejovického. Díl I., s. 207. 117 v Kasejovicích žili židé, byla tu i synagoga. 118 Pamětní kniha města Kasejovic 1922-1989, s. 145. 119 Katalog k výstavě sepsal tehdejší kasejovický děkan Jan Pavel Hille. 120 dále jmenováno jako Družstvo pro povznesení lidového vyšívačského průmyslu v Kasejovicích) 121 1. 1. - 30. 4. 1914 115

78

Státní správa vyučovací ve spolupráci s Obchodní komorou Plzeňskou kurz, který vedla odborná učitelka Anna Chloubová. Zájem byl veliký, bylo přijato 30 vyšívaček. Kurz měl pomoci ke zdokonalení jednotlivých účastnic, i zavedení nových vzorů. Kolem roku 1913 působilo v Kasejovicích více než 90 vyšívaček. Během I. světové války kolem roku 1916 tu pracovalo ještě kolem 60 vyšívaček. Většina z nich se této činnosti věnovala sezónně (od podzimu do jara cca 6 měsíců), zbytek roku se živila zemědělstvím, 11 vyšívalo celoročně. V roce 1915 navázalo místní družstvo spolupráci s pražským družstvem Zádruba kvůli odbytu. Během následujících let se dělala i další opatření pro udržení a rozvoj krajkářství, což se ale nakonec nevydařilo.122 Ukázky výšivek a souvisejících dokumentů jsou k vidění v kasejovickém muzeu v bývalé židovské synagoze. Přestože kasejovická výšivka byla na Prácheňsku asi nejproslulejší, vyšívalo se i v jiných částech kraje. Není divu. Vždyť s příchodem bílé vyšívané módy v první polovině 19. století se poptávka ještě zvýšila. Bílá výšivka se ujala nejen na severu Prácheňska, ale vlastně po celém území na Horažďovicku, Strakonicku, Písecku, Vodňansku, dokonce i na Šumavě. Vyšívačky si vzory si sami vymýšlely a kreslily. Někdy si je i vzájemně půjčovaly. Některé vesnické tvůrkyně byly dokonce negramotné, ale svou profesi zvládaly výborně. Vyšívaly na rámech, s napnutou látkou. Vyšívané stonky, lístky i obšívané dírky podkládaly, takže vytvořily krásně plastický vzor. Výšivky na lidovém oděvu přejímaly motivy ze slohové módy starší doby. Lidové prostředí tyto motivy uchovávalo, konzervovalo, ale zároveň kombinovalo s tvůrčími schopnostmi vyšívaček. Například motiv granátového jablka lze hledat už v gotice, motiv růžice, mnohdy honosně komponované, v renesančním umění. Bohatou bílou výšivkou se u krojů zdobily některé zástěry, pleny, čepce i sukně. Dírkováním, plným vyšíváním, šitou krajkou – tzv. katry123. Tak třeba na Písecku byla základem vzoru vlnovka vyšitá plně či dírkovaná. Kolem ní se rozvinula další ornamentální výzdoba často s přírodními motivy (lístky, kvítky), dle představivosti a zručnosti tvůrkyně. To, co se líbilo, se mnohdy napodobovalo. Jednotlivé motivy měly svá pojmenování, např. zvonečky, metličky, karafiátky,124 poupátka, šipky ad. Katry tvořily rozvitý květ, jehož jemné části se zhotovovaly tenkými nitěmi a měly také svá jména: věnečky, hrášky, mřížky, rozmarýna, růže, sluníčko, šnek, hvězdičky, mlýnky, mlýnská kola apod. Vyšívačky se snažily, aby byl každý katr jiný. Jemné, ale výrazné katry byly doplněny plným vyšíváním. Na Písecku se do jednotlivých cípů všívaly růžice, typické bylo také řetízkové dírkové roubení okrajů plen, zástěr, sukní a šátků.125

122

Tradice výšivkářství v Kasejovicích odezněla s odchodem vyšívaček. Z vyprávění vím, že vyšívala Terezie Kačenová, družka varhaníka Václava Polcara (+ 1975) a slečna Smrčková, která bydlela kousek od nás. Obě jsou již řadu let po smrti. Info od Vladimíra Červenky, email z 30. 9. 2014. 123 2. pád - katrů 124 Z tzv. trojdílných pazourků / drábků se vyšívaly chrpy, z dvoudílných karafiáty. 125 „Dírkované vyšívání tvořilo buď vlnovku v podobě řetězu nebo odděleně, nebo dírky tvořily růžice neb hrozen.“ A. R. Husová In: Písecké vyšívky, s. 4

79

„Patenty proti nádheře“ Od 16. století postupně začalo na venkov více pronikat módní oblečení z města, kterým se selský stav snažil napodobit vyšší vrstvy a měšťany. Šlechtě a posléze ani měšťanům se tento trend nelíbil a apelovali na věrnost oděvu předků a přiměřenosti jejich stavu. Např. z druhé poloviny 16. století se v usnesení českého zemského sněmu objevila i narážka na vesnický oděv: „A jakž také lidé selští sobě v nenáležitých a příliš pyšných šatech chodí a je sobě kupují, jakožto Šňůry zlaté, košile kmentové… peří pštrosové… to každý pán při svých lidech poddaných aby zastavil a jim toho nedopouštěl…“126 Různých zákazů a nařízení se během let objevilo povícero, ale my se zaměříme na oblast Prácheňska, konkrétně jeho severovýchodní části. Jak již bylo v předchozí kapitole nastíněno, i na Prácheňsku se kroje zdobily krajkami a výšivkami, navíc právě na severovýchodě bývalého Prácheňského kraje se přímo tyto krásné ozdoby zhotovovaly. A právě z této oblasti se nám dochovaly nařízení majitele lnářského panství Františka Karla Rudolfa hraběte Sweerts-Sporka, které jsou cenným svědectvím, jak se zde lidé kolem poloviny 18. století oblékali. Hrabě Sweerts-Spork se stal majitelem lnářského panství v listopadu 1745 a hned následujícího roku 1746 nechal vyhlásit „patenty proti nádheře.“ Zakazoval nosit drahé čepce, hedvábné šaty a šátky, zlatem vyšívané vínky, prýmy. Měly se prodat a nakoupit do hospodářství užitečné věci. Hrabě Sweerts-Spork navštívil Kasejovice v neděli 29. června 1746, kde se zúčastnil slavnostní bohoslužby v místním kostele. Hned následující den poslal kasejovickému magistrátu nespokojený dopis, v němž se mj. psalo: „…s velikou mrzutostí spatřiti jsem musel, kterak tak mnoho ženských osob v skvostném a nádherném oděvu, obzvláště zlatem a stříbrem štikováním a s okrášlenejma čepci, též v drahých stříbrných páskách a hedvábných šátkách, proukázati se daly. I jsouce takového nádherného ženského oděvu nepřítel,obzvláště, když takové proti vůli a přikázání Boha svrchovaného, též proti prošlým císařským a královským patentům čelí, od takových ženských osob, na které taková nádhera žádným způsobem dle prostého stavu nositi nesluší, a proto v těchto trvajících válečných časech, kdežto lépeji bude, když hospodářové takový nádherné šaty, čepce, šátky a stříbrné pásky na peníze převedou a z nich všelijaké jak císařské tak i jinší povinnosti zaplatí a jich mající otrhané spustlé domy, též jinší sešlí hospodářové k většímu zvelebení a správě přivésti pečovati budou. Pročež, aby jak na mých jinších panství, tak taky zde v městys Kasejovicích pořádný řád a vymezení vejšení šatstva a oděvu náležitě uveden a taková pejcha a nádhernost z gruntu vykořeněna byla, tak z moci mé vrchnostenské, Vám primasovi, purkmistru a celé řadě přísně poroučím, nařizuji a ustanovuji, abyste vy hned po dostání tohoto listu mého milostivého poručení a přikázání Vaší celou obec jak mužské tak ženské pohlaví před Vás na radní místo odcitirovali a jim všem následující punkta k neomylnému zachování přednésti neopomenuli. Předně a nejprve: zapovídám všem městským poddaným ženám, aby odnička žádné dykytové, damaškové aneb dokonce draconový neb jinší hedvábný kantuše, korsetle aneb kamizolky, též sukně drahý zlatem a stříbrem štikovaný, premovaný a jinší hedvábné čepce, stříbrné pásky, nositi se neopovážily, nýbrž při sprostém bohumilém kroji, šaty cajkové aneb 126

80

Kolář, E.: A věky jdou... Katovice 1970, s. 52.

soukenné, čepce ale z čistého plátna a barchanu nositi hleděly, kdežto taky za druhé; všem poctivým pannám jakožto nadzmíněné nádherné šaty, tak taky všechny bohaté čepce, poněvadž čepce jenom samým ženám a žádným pannám poctivým nositi nepatří pod přísným trestem zapovídá, naproti tomu v čistých cajkových šatech chodily, čisté vínky a s malým prostým, ne jako čapím hnízdem, čepením nosily, tím toto dovolení dávám, pročež za třetí; kdyby toto přísné poručení jedna neb druhá strana ze ženského pohlaví budoucně překročila a se opovážila, tak Vám magistrátu, obzvláště rychtáři městskému ostře a přísně nařizuji a poroučím, abyste takové přestupnice mého poručení nejprve osmidenním šatlavím vězením potrestali, za druhé kdyby se to víc ještě nositi opovážila, tak jim ty šaty neb čepce v contrabant vzíti a čtyřnedělním arestem potrestati neopomenuli.“ Další napomenutí ohledně oblékání a parády nenechalo na sebe od dlouho čekat. Měsíc po dopise plném výtek obsahuje Instrukce panství lnářského ze dne 30. července 1746 další napomenutí. „Krejčířové ale na to myslet mají, aby žádný z nich po nové modě netoužil, tím méně, aby sprostého člověka k takovému šatstvu nabízeli a jemu takový kroj schvalovali, nýbrž aby se raději vynasnažovali, aby starodávný, hodný a bohumilý kroj, tak jak od našich milých předkův a toho času bývalých nábožných křesťanův nešen byl, budoucně se zachovával a pro pohlaví ženské šatstvo, zvláště šněrovačky a punty tím způsobem vyhotovovali, aby tudy ženy a jich dcery, též sloužící dívky ne s nahým krkem k většímu pohoršení lidu chodily, nýbrž jak sluší, počestně přikryté zůstaly, vzadu šněrované šněrovačky, které prosté selky i dívky již nositi se opovážili, by dokonale vyvržené a vykořeněné, budoucně ale žádné takové šité nebyly, ostře zakázal. A poněvadž šatstvo nic jiného není, než pod pláštíčkem přikrytí hříchů našich hanby a bídy, kteroužto jsme po našich rodičích v ráji zdědili, pročež takový jenom pouze z pokání a přikrytí našich hříšných těl, ne ale nádhernému nafukování a pyšnému strejcování od svrchovaného Boha milostivě uděleno jest; pročež všichni věrní poddaní obzvláště ale pohlaví ženské přísně se napomíná, aby se tu šatily ctně, chvalitebně, střídmě, jeden každý dle povolání a stavu svého a dle možnosti prostředkův svých, aby tudy děti i rodičové dobrovolně v chudobu a skrze chudobu do všelijakých hříchů nepadli, kteréž již mnozí jejich velikým pykem zkusili. Dálejc i také tímto všem vůbec městským dcerám a děvečkám v městys Kasejovicích všelijakých tykytových, porterových brogat a dokona aksamitových čepcův i také nádherné pucování s pentlemi, též se štikováním a s pentlemi lemováním a s vysokýma špalíčkama vyhotovené pantofle a střevíce na nejostřejc se zapovídá, na kteréžto milostivé poručení tím způsobem Ouředníci a obzvláště rychtář městský dobrý pozor dáti a vejš dotčené přestupnice vrchnostenské kanceláři k zasloužilému potrestání požadovati neopominu. Tato zápověď taky na vesnice podobně se srozumívá.“ 127 I tentokrát se hraběcí nařízení minula účinkem a ženy se i nadále oblékaly okázale. Proč tomu tak bylo? Určitě v tom hrál roli i způsob ženského myšlení a vnímání sebe sama. Vždyť i v minulosti se snad každá žena chtěla líbit, být krásná, možná i hezčí než ty druhé, mít na sobě něco, co jiná nemá… Nebo se alespoň ostatním vyrovnat. Hrabě Sweerts-Spork se ale

127

Překlad a přepis této instrukce je citován z: Pamětní kniha Kasejovic (1922-1989), s. 234. Druhý odstavec, který v Pamětní knize uveden není, je citován z: Obecní a okresní samospráva Blatenska a Březnicka. Blatná 1932, s. 66-68.

81

nevzdal a prostřednictvím lnářského hejtmana a důchodního poslal další nařízení sepsané 28. ledna 1750. Z něj pochází i následující text. „Ale vidím a spatřuji s největším srdce bolením, že ta právě otcovská napomenutí a poručení tak dobře myslící milostivé vrchnosti netoliko nepomáhají, ano opovažují se dokonce ti řemeslničtí hejskové, takto marné tovaryšstvo, panny a ženy pejch ještě více rozmnožovat, kdežto ti nafoukaní pejškové zlatem a stříbrem štukovanými rukávci, premovanými šaty a klobouky a jinými bohatými věcmi se šperkujou, tak že ta zlořečená pejcha ani v kostele žádného zamezení nemá, tam a všude ještě dobrým duším pohoršení a zarmoucení jest. Pročež jménem a na místě milostivé vrchnosti Vám se vůbec ostře nařizuje, byste se po dostání tohoto poručení se na rathous shromáždili, hospodáři a obzvláště ale ty v té pýše zamatlané chlapy a holky dohromady svolali, jim toto poručení od slova k slovu přednesli.“ Koncem 18. století se začali obyvatelé Kasejovic a okolí oblékat skutečně skromněji, ale ne kvůli Sweerts-Sporkovým káráním, ale zapříčinila to bída a neúroda v období 1769-1792, morová epidemie a k dovršení všeho ještě požár Kasejovic roku 1791. Těžká doba pokračovala také napoleonskými válkami.

82

Uložení oděvů Stejně jako dnes i dříve lidé museli své oblečení někde skladovat. Je třeba mít ale na zřeteli, že naši předkové měli podstatně méně oblečení, než máme my. Plošně složené šatstvo a další textilie se zpravidla skladovaly v dřevěných, mnohdy malovaných truhlách. Některé oděvní součásti, jako např. sukně či zástěry se sem ukládaly srolované. V truhlách se ale skladovala třeba i lněná příze). Ukládaly se v nich také cennosti, proto byly zpravidla uzamykatelné. Uvnitř truhly býval umístěn „přítruhlíček“ s víčkem, kam se dávaly drobnější předměty, např. stuhy, krajky, šperky, svaté obrázky, modlitební knížky, růžence apod. Jen zřídka bývala v truhle tzv. tajná schránka, nejčastěji ve dvojitém dnu „přítruhlíčku“. V sednicích a komorách nebylo mnoho nábytku, ale truhly patřily k základnímu vybavení domácností. Jejich velikost se lišila v závislosti na na sociálním postavení majitele, na jejich účelu, i na slohovém období. Starší truhly bývají prostornější než truhly z 19. století.

O oblibě a běžném užívání šatních truhel v 18. století svědčí i následující informace z Oseka u Strakonic. „Podobné bylo i zařízení světnice. Tvořil je stůl a lavice, nějaké police na nádobí, šatní truhla. Na šatní truhly si zřejmě osečtí poddaní potrpěli. Ve všech zápisech o výmincích, kdy odstupující hospodář měl ještě jiné svobodné děti, je zakotvena povinnost pro nastupujícího hospodáře vybavit je k sňatku penězi, dobytkem, nebo obojím, a vždy je výslovně uvedena povinnost dát jim novou šatní truhlu.“128 Později než truhly se do lidového prostředí dostaly skříně. Malované skříně se na Prácheňsku ojediněle vyskytovaly již v poslední čtvrtině 18. století, i když v té době ještě převažovaly truhly. Ve století 19. se postupně stávaly běžnou součástí domácností. V první polovině 19. století převládaly skříně jednodveřové šestiboké. Vnitřní uspořádání oděvních skříní se lišilo. Poměrně častá byla 128

83

In: Vačkářová, J.: Osek – pošta Radomyšl – okres Strakonice. Kronika obce Oseka a okolních vsí.s. 134. B.r.

spodní zásuvka. Šatní skříně měly uvnitř na zadní nebo boční stěně různě umístěné kolíky na zavěšení šatstva. Někdy byla u stropu skříně zabudována tyč s kolíky, vyskytují se také kolmé příčky v horní části zadní stěny skříně, do nichž byla na čep připevněna pohyblivá ramena s kolíky. Spíše sporadicky se do dnešních dnů dochovaly skříně dělené vertikálně na dvě poloviny, kdy v jedné jsou police na ukládání prádla, v druhé kolíčky k zavěšení šatstva.

Jak již bylo zmíněno výše, nábytek byl v lidovém prostředí velmi často malovaný. Nejčastěji se na něm objevují figurální motivy. V této studii bych ráda zmínila dva kusy nábytku z Prácheňska, kde se ve výzdobě objevují figurální motivy a slouží nám tedy i jako zdroj poznání v oblasti lidového oděvu. Ve sbírkách sušického muzea je zastoupena gotizující jednodveřová tměvohnědá skříň ze Sušice, zdobená římsou a vyobrazeními květiny ve džbánu a figurálním výjevem. Jsou zde namalovány dvě ženy tahající se o mužské koženky a muž bez kalhot. Patrně se jedná o námět inspirovaný pravděpodobně kramářskou písní. Truhla je datována rokem 1833. v dolní části obrazu lze spatřit nápis: „Já pigu přeci se nevopigu. Nechčasna nauze berou kalhoty myho muže. Nechčasnj mrzaku proč pjgeš pivo kořalku.“ Druhým zástupcem je malovaná truhla129 z vimperského muzea. Stojí na soustružených džbánkovitých nohách a jsou na ní figurálními výjevy zobrazujícími tanec nevěsty se ženichem, muzikanty u stromu, převážení nevěstiny výbavy do nového domova.

129

84

i. č. 109/1949

Kroje v současnosti Ve 20. století kroje našly nové využití, svou druhotnou existenci. Už sice nebyly běžně oblékaným šatem, ale lidé je začali nosit při nejrůznějších národních slavnostech. Tento trend sice postupně odezněl, ale stále jsou skupiny lidí, kteří se o kroje zajímají. Velkou zásluhu na tom mají např. baráčníci. Ve druhé polovině 20. století speciálně na Prácheňsku, kde je bohatá tradice lidové hudby, vznikla řada folklorních uskupení. Z tohoto důvodu došlo k postupné rekonstrukci a následnému využití krojů ve vznikajících lidových muzikách a tanečních souborech. Nejvíce muzikantů a tanečníků je bezesporu ve Strakonicích. Kromě dvou dudáckých muzik působících při ZUŠ ve Strakonicích tu v současnosti působí dětský folklorní soubor Prácheňáček, Mladá dudácká muzika, Strakonická dudácká muzika, Pošumavská dudácká muzika, Švandova dudácká muzika, Prácheňský soubor písní a tanců. Při ZŠ Katovice pracuje už řadu let Otavánek a v blízkém Poříčí se schází zpěvačky lidových písní, které si říkají Babský sbor z Poříčí. V Písku pracuje Písečan a dětský Písečánek, severozápadním směrem pak při ZUŠ v Blatné Blatenští dudáci. Lidové soubory najdeme také v Pošumaví. Při volyňské ZUŠ působí dětská lidový muzika, v nedalekých Česticích taneční skupina Podlešáček. Ve Lčovicích hraje Elčovická dudácká muzika, v Prachaticích v současnosti působí Libín Prachatice a Libín – S., na Staších hraje muzika při místní ZUŠ. Řádově se jedná o několik stovek lidí, kteří se snaží udržovat a rozvíjet krojovou tradici svého kraje.

85

Současná úskalí rekonstrukce krojů z Prácheňska Z původních krojů se v muzejních sbírkách dochovala jen torza, z nichž vycházely pozdější rekonstrukce, neboť kroj z Prácheňska mizel už v průběhu druhé poloviny 19. století.

V současnosti je celkově rekonstrukce krojů velmi náročná a to hned z několika důvodů, které jsou uvedeny níže. Dnes je skutečně téměř nemožné vyrobit zcela totožnou kopii se starými předlohami, brání v tom více faktorů např. některé textilní materiály se už vůbec nevyrábějí, chybí staré vzory apod. Proto se v terénu setkáváme s obnovami krojů, které vychází více či méně z tradice a záleží na poučenosti jejich tvůrců a zadavatelů, do jaké míry jsou zdařilé. Podívejme se na základní úskalí. Velká rozloha kraje Prácheňsko bylo svou rozlohou velké, působily tu rozličné kulturní a společenské vlivy. Na jeho území neexistoval pouze jeden jednotný styl kroje. Trochu jinak vypadal lidový oděv v severní části kraje, který sousedil se středními Čechami, kde kroj brzy ustupoval a navíc do sebe rychleji vstřebával městskou módu, jinou podobu měl v Pošumaví a zvláště pak na řidčeji obydlené Šumavě, kde české etnikum žilo po staletí v přímém kontaktu s etnikem německým. 86

Časové určení Při rekonstrukci je zapotřebí mít na zřeteli také časové období, do něhož má být kroj zasazen, neboť kroj se postupně vyvíjel, u jednotlivých oděvních součástek se měnil jejich střih, barevnost, zdobení apod. Mělo by se pamatovat na to, zda se má např. jednat o kroj z počátku 19. století či se má vyrobit lidový oděv z druhé poloviny 19. století. Socioprofesní faktory Před výrobou je důležité ujasnit si, zda se jedná o kroj pracovní či slavnostní, zda půjde o bohatší selskou variantu nebo to má být třeba oblečení chudších venkovských kluků. Nevypadá důvěryhodně, když se např. u pracovního kroje použije drahých látek, zlatých knoflíků a naopak. Dostupnost materiálů Skutečným oříškem je v současnosti špatná dostupnost některých materiálů potřebných k výrobě krojů. Obecně lze konstatovat, že textilní materiály se svou kvalitou dnes dost liší od těch původních. V praxi se nezřídka setkáme s povzdechy, že i obyčejné plátno zdaleka nedosahuje kvality, kterou najdeme např. na krojových součástech z 19. století. Textilní vlákna bývají slabší, tkanina řidší, brzy se trhá, špatně se barví. Na českém trhu se často prodávají tkaniny vyrobené v Asii, jejichž kvalita je mnohdy špatná. Opravdu složité je sehnat odpovídající vzory látek. Bohužel po roce 1989 postupně začaly zanikat české textilní továrny a dílny, které vyráběly kvalitní zboží a odpovídající vzory. Tam, kde se výroba dodnes zachovala, došlo ke změně dekorů vyráběných látek. Např. továrna na kanafas v Postřekově na Chodsku vyrábí kvalitní látky, ale přesto, že má ve své nabídce množství vzorů, většina z nich je pro výrobu krojových sukní našeho kraje neupotřebitelná. Ještě před několika lety zde bylo možno sehnat hned několik kanafasů, které svým vzorem i barevností odpovídaly potřebám výroby krojových sukní, dnes už v nabídce nejsou. Továrna je schopná vyrobit i vzor dle zákazníkových představ, ale jen ve velkém množství. Také např. původní vzory brokátů ze zástěr či šněrovaček se dnes už nevyrábí, obtížné je sehnat třeba i kašmírové, vlněné nebo brokátové šátky odpovídající barevnosti a vzorů. I mužských krojů se vyskytuje celá řada omezení. Opravdu zajímavá je změna materiálu mužských kalhot v posledních několika desetiletích a to nejen na území bývalého Prácheňska, ale i v jiných částech Čech. Pokud projdeme muzea, nalezneme zde krátké mužské kalhoty vyrobené z kůže, nejčastěji z jelenice (popř. z kozinky či hověziny). Jedná se o poměrně finančně nákladnou záležitost. Zřejmě právě proto se postupně od kožených kalhot ustupovalo a členové souborů si nechávali šít kalhoty textilní (dyftýn), které mají napodobovat přírodní nažloutlou barvu kůže, ale jsou sytě žluté. Dnes se už tento styl kalhot bere jako tradiční a vyrábí je tak např. i Chodovia v Domažlicích či švadleny specializující se na výrobu krojů na Chodsku. Dalším příkladem může být mužská vestička ze Stašska, která má vpředu černý samet s drobnými kvítky (originál se dochoval např. v depozitáři sušického muzea). Ale tato látka se vůbec v České republice nevyrábí. Jedinou možností, jak ji získat, je její nákup v Bavorsku či Rakousku. Obtížné je sehnat i vhodné galanterní zboží, krojové doplňky - knoflíky, přezky, stuhy apod. Výrobce se tu nutně musí uchýlit ke kompromisu, protože totožné zboží s originály dnes skutečně ve většině případů nelze sehnat. 87

Problém je i se stuhami. Na kroji se v minulosti využívaly tzv. baborky – široké stuhy jemných nebo pastelových odstínů, které se dnes již nedělají. V nabídce jsou ostré tóny). Poučenost tvůrce Ke kvalitě zpracování určitě přispívá, když jsou zadavatel i vlastní tvůrce teoreticky poučeni o podobě krojů. Není neobvyklé, že se např. určitý spolek rozhodne udělat si kroje pro vystoupení, ale už nevěnuje dostatečný čas studiu dostupných materiálů (studium literatury, původních krojových součástí v okolních muzeích, dobových vyobrazení, ani nekonzultuje svůj záměr s odborníky). Potom se stává, že např. kostýmy, které vzniknou, často nekorespondují s charakterem lidového oděvu daného kraje, ale objevují se v nich třeba prvky typické pro jižní Moravu. Také materiály bývají někdy nevhodně zvolené. Občas jsou nové kostýmy skutečně až přeplácané a nevkusné – ve snaze „udělat kroj co nejkrásnější“.

88

Folklorní soubory zapojené do projektu Zvyky a tradice na obou stranách hranice Díky projektu si mohlo několik folklorních skupin působících Strakonicích doplnit, popřípadě obnovit krojové vybavení. Jedná se o tyto skupiny: Prácheňský soubor písní a tanců, Prácheňáček, Pošumavská dudácká muzika, Mladá dudácká muzika. V neděli 28. září 2014 se v rámci strakonické svatováclavské pouti uskutečnila krojová přehlídka, jíž se účastnily Prácheňský soubor písní a tanců, MAS Vršatec – Slovensko, dětský folklorní soubor Prácheňáček, Mladá dudácká muzika, Pošumavská dudácká muzika, Vlastenecko - dobročinná obec baráčnická Vitoraz, Obec Baráčnická Pištín i zástupci Mladé dudácké muziky.

89

90

Prácheňáček Ve Strakonicích, městě s dlouholetou dudáckou tradicí, působí již od roku 1981 dětský folklorní soubor PRÁCHEŇÁČEK. Do souboru přicházejí děti ve věku 6-7 let a zůstávají obvykle i po dobu studia na středních školách, tj. do 19 let. Nábor nových členů se koná po ukončení činnosti nejstarší věkové skupiny, tj. obvykle po šesti nebo sedmi letech. Souběžně pracují vždy dvě věkové kategorie. Prácheňáček je členem folklorního sdružení ČR a Jihočeského folklorního sdružení. V roce 1997 se soubor stal občanským sdružením. K nácviku slouží klubovna v Domě kultury (tzv. Prácheňská jizba), kde se děti scházejí každé úterý. Podpora Města Strakonice je pro jeho existenci velmi důležitá. Za dobu své existence vystupoval soubor při mnoha různých výročích a oslavách, ale reprezentoval Město Strakonice i na zahraničních a domácích folklórních festivalech a přehlídkách. Repertoár souboru čerpá z bohatství písní, tanců, her i lidových zvyků z oblasti jižních a jihozápadních Čech – především z oblasti Prácheňska. Během své činnosti soubor spolupracoval s několika lidovými muzikami. V současné době mu k tanci a ke zpěvu hraje lidová muzika Strakoňáček pod vedením Julie Vlčkové.

91

92

93

94

95

96

97

Pošumavská dudácká muzika Pošumavská dudácká muzika vznikla v roce 1989 ve Strakonicích. Členové muziky pocházejí z okolí Strakonic a ze šumavského Podlesí. Soubor vychází z tradice české dudácké hudby. Jeho repertoár tvoří nejen lidové písně a tance z Prácheňska, Šumavy a Pošumaví, ale též rekonstrukce starých zápisů dudáckých muzik z oblastí Chodska a Chebska. Součástí repertoáru jsou též německé lidové písně a tance z oblasti Šumavy a Chebska. V organizační činnosti kapela udržuje úzké kontakty s rakouskými a bavorskými skupinami i s německými krajanskými spolky se vztahem k Šumavě a Chebsku. Pošumavská dudácká muzika se poprvé představila v srpnu 1989 ve Strakonicích na IX. Mezinárodním dudáckém festivalu. Od roku 1989 vystupuje doma i v zahraničí, kromě vystoupení v Čechách, Rakousku a Bavorsku hostovala kapela ve Velké Británii, Itálii, Španělsku, Maďarsku, Belgii, Švýcarsku a skandinávských zemích. Kapela nahrávala též v Českém, Bavorském a Rakouském rozhlase i televizi.

98

99

100

101

Mladá dudácká muzika Mladá dudácká muzika vznikla v roce 2006. Nástrojové obsazení vyplývá z tradičního obsazení tzv. "velké dudácké muziky" tj. Es klarinet, B klarinet, dvoje dudy, dvoje housle, viola a kontrabas. Celkově má 10 členů, jejichž věkový průměr je 20 let. Soubor zpracovává folklorní materiál z jižních Čech, Chodska, především ale z oblasti Prácheňska a vystupuje v tradičních prácheňských krojích. Je členem Jihočeského folklorního sdružení, MAS LAG Strakonicko a Svazu klubů mládeže. Muziku založil ve svých čtrnácti letech kontrabasista Patrik Ředina a dodnes je jejím organizačním i uměleckým vedoucím a upravovatelem písní. Muzika za dobu existence procestovala skoro celou republiku, v roce 2011 oslavila pět let své existence a natočila své první CD album - Já sem panna.

102

103

104

105

106

107

Závěr Téma lidových krojů patřilo v minulosti ke stěžejním námětům české národopisné literatury. Souviselo to mj. s tím, že lidový kroj byl pokládán za jeden z důležitých symbolů prezentujících národnost a regionální příslušnost k dané lokalitě. Četná tiskem vydaná díla byla souborným představením krojů na území Čech, Moravy, Slezska, případně též Slovenska. Další se věnovala jednotlivým národopisným regionům. Avšak konkrétně u Prácheňska žádná obsáhlejší monografie publikována nebyla, patrně s ohledem na to, že Prácheňský kraj netvořil jednotně vymezený národopisný celek s jasně vyhraněným krojem, navíc ve většině subregionů Prácheňska zanikal během druhé poloviny 19. století a dochovaly se z něj spíše jen jednotlivé krojové součásti, z nichž vycházely jeho pozdější rekonstrukce. Situace na území bývalého Prácheňského kraje, kterou se předkládaná studie zabývá, byla složitější v tom, že Prácheňsko jako celek bylo historické území, nikoliv však homogenní národopisný region. Vzhledem k jeho velikosti nemělo svůj jednotný kroj, který by byl totožný pro všechny části. Přestože určité společné či podobné znaky lidový oděv na území bývalého Prácheňského kraje nese, lze vypozorovat i patrné rozdíly a vliv okolních národopisných oblastí. Cílem studie Kroje Prácheňska, která byla vytvořena v rámci projektu Zvyky a tradice na obou stranách hranice, bylo zmapovat historii i současnou situaci lidového oděvu na území bývalého Prácheňského kraje.

108

Prameny a literatura: • • • • • • • • • • • • • • • • • • • •

• • • • • • • • • • •

109

Aleš, M.: Špalíček národních písní a říkadel. Praha 1940. Aleš, M.: Obrázky ze slabikáře. Praha 1946. Anon.: 100 let krajkářské školy v Sedlici. Sedlice 1999. Anon.: České dějiny v díle Mikoláše Alše. Praha 1952. Anon.: Rodinné kresby Mikoláše Alše. Praha 1924. Baran, L., Staňková J.: Lidové umění z Čech, Moravy a Slezska. Praha 1987. Brouček, S., Pargač, J., Sochorová L., Štěpánová, I.: Mýtus českého národa aneb Národopisná výstava českoslovanská 1895. Praha 1996. Československá vlastivěda III. Praha 1968. Dříza, A.: Sedlické zlaté paličkované čepce. In: Otavan 24.7.1918, roč. III, č. 3-4, s. 35. Dříza, A.: Výšivkářství kasejovické. In: Otavan 26.11.1921, roč. VI, č. 4-5, s. 52-56. Hanzíková, L.: O jménech klobouků dříve a dnes. In: Naše řeč 72, 1989, č. 5. Hille, J.: Staré výšivky a krajky. In: Otavan 27.4.1920, roč. IV, č. 11-12, s. 162. Hofmann, J.: Deutsche Volkstrachten und Volksbräuche in West und Südböhmen. Karlsbad 1932. Holas, Č.: České národní písně a tance. Praha 1908-1910. Husová, A. R.: Kroj hochů a mužů na Písecku. Otavan, 24. 03. 1921, roč. V., číslo 7. – 9., s. 105. Husová, A. R.: Kus minulosti. Otavan, 1912, roč. XXXIV., č. 30. a 31. Husová, A. R.: Písecký národní kroj. Otavan, 22. 2. 1919, roč. III. (XXXVIII.), číslo 8. – 9, s. 99 – 100. Husová, A. R.: Z rodinných pamětí. Otavan, 1929a, roč. XII. (XXXXVII.), s. 147 – 148. Husová, A. R.: Soubor dobových blíže nepopsaných časopiseckých výstřižků uložených v Prácheňském muzeu v Písku: 1) Husová, A. R.: Oživený písecký kroj. 2) Husová, A. R.: Ženský kroj v okolí Písku. 3) Husová, A. R.: Jihočeské národní kroje. 1922. 4) Husová, A. R.: Písecké vyšívky. 5) b.a.: Ukázka kroje vodňanského kraje. Přednáška Husová, A. R. – uloženo v Prácheňském muzeu v Písku. Janda, J.: Prácheňský zpěvník. Písek, Strakonice 1970. Kolář, E.: A věky jdou... Katovice 1970. Kolář, E, Kuncipál, K.: U nás doma. Č. Budějovice 1972. Kol.: Od folkloru k folklorismu. Slovník folklorního hnutí v Čechách. (Ed. Vondrušková, A.). Strážnice 2000. Ottův slovník naučný. díl 15, Praha 1900. Kol.: Prácheňsko – současnost v historických hranicích. Písek, Strakonice 1993. Kol.: 700 let městysem Kasejovice - minulost a současnost - 100 let povýšení na město a založení požárního sboru. Kasejovice 1978. Kol.: Zlatá stezka. Vlastivědný časopis kraje Husova a Chelčického. Kožmínová, Amalie – Tyršová, Renáta. Svéráz v zemích československých, Díl I. Čechy. Plzeň, 1921. Kožmínová, Amálie – Tyršová, Renáta. Lidový kroj v Čechách, na Moravě a ve Slezsku. Praha, 1916.

• • • • • • • • • • • • • • • • • • • • • • • • • • • • • • • • • • • • 110

Langhammerová, J.: České lidové kroje. Praha 1994. Langhammerová, J.: Lidové kroje z České republiky. Praha 2001. Langhammerová, J.: přednáška o krojích na Prácheňsku. Amatérská nahrávka, Strakonice 2014. Lidová kultura. Národopisná encyklopedie. Praha 2007. Mertová, P.: Paličkovaná krajka jako společenský, sociální a ekonomický fenomén. Disertační práce. Masarykova univerzita, FF 2008. Myšková, M.: Součástky lidového oděvu zhotovené pletením na jehlicích. Bakalářská práce. Masarykova univerzita, FF 2013. Obecní a okresní samospráva Blatenska a Březnicka. Blatná 1932. Otruba, F.: Vzpoura žen v Lysé n. L. 1747. ČL XII, 1903, s. 271-272. Památní kniha děkanství kasejovického. I. díl. Pamětní kniha města Kasejovic 1922-1989. Petráňová, L.: Ke studiu oděvu lidových vrstev měst a venkova od 16. do poloviny 18. století v Čechách. Počátky českého národního obrození 1770 – 1791. Praha, 1990. Plessingerová, A.: Studujeme lidový oděv. Český lid, 1955, roč. 42, s. 170 – 179. Prášek, J.: Písecko pod betlémskou hvězdou. Písek : Nakladatelství J&M, 2001. Přech, V.: Kroje, výšivky a krajky v našem kraji. Výběr 1973, s. 65. Režný, J.: 5000 let s dudami. Strakonice 2012. Režný, J.: Po stopách dudáků na Prácheňsku. Strakonice 2004. Sedláček, A.: Děje Prachenského kraje. Písek 1926. Siblík, J.: Blatensko a Březnicko. Blatná 1915. Staňková, J.: České lidové tkaniny. Praha 1989. Staňková, J.: Lidové tkaniny v tradičním oděvu a interiéru. Československá etnografie, 1960, roč. 8, s. 384 – 413. Staňková, J.: Soupis lidového malovaného nábytku v jižních a jihozápadních Čechách II. Etnografie národního obrození. ÚEF ČSAV Praha 1978. Staňková, J.: Lidové pletení v českých zemích. Praha: Výzkumný ústav výrobního družstevnictví, 1975, s. 22 – 35. Staňková, J., Baran, L.: České a slovenské lidové kroje. Praha 2004. Stejskalová, H., Stejskal, A.: 200 let textilní výroby ve Strakonicích. Liberec 2012. Stránská-Absolonová, O.: Národní kroje. Praha 1915 – 1922. Stránská, D.: Lidové kroje v Československu, díl I., Čechy. Praha 1940. Svobodová, J.: Lidový oděv a kroj. In: Jihočeská vlastivěda. Národopis. České Budějovice 1987, s. 90 – 115. Šašková, J.: Sedlické krajkářství na přelomu 19. a 20. století. Bakalářská práce. Masarykova univerzita, FF 2009. Štěpánková, M.: Krajkářská tradice v Sedlici. Český lid 77, 1990, č. 1, s. 28 ad. Šotková, B.: Naše lidové kroje. Praha 1951. Štěpánová, I.: Člověk a lidová kultura: Člověk a lidový oděv – lidový oděv v životě člověka. Brno 2005. Štěpánová, I.: Lidový oděv v Čechách 19. století. Praha 1984. Štěpánová, I.: Projevy svérázu v české společnosti 80. let 19. století. Acta Universitatis Carolinae. Studia Ethnographica IX., 1996, s. 115 – 123.

• • • • • • • • • • •

Šumava – příroda, historie, život. Praha 2003. Tereziánský katastr, Prácheňský kraj, svazek II., Praha 1966. Tůmová, M.: Anna Regina Husová (1857-1945). Diplomová práce, Praha 2006. Vačkářová, J.: Osek – pošta Radomyšl – okres Strakonice. Kronika obce Oseka a okolních vsí. B.r. Vondruška, V.: Život staré Šumavy. Plzeň 1989. Weis, K.: Český jih a Šumava v písni. Praha 1928–1941. Winter, Z.: Dějiny kroje v zemích českých od počátku století do 15. až po dobu bělohorské bitvy. Praha, 1983. Zíbrt, Č.: Dějiny kroje v zemích českých od dob nejstarších až po války husitské. Praha, 1982. Zíbrt, Č.: Studie M. Lábkové o původu lidového kroje ženského v západních Čechách. In: Český lid, s. 335 ad. Zíbrt, Čeněk. Veselé chvíle v životě lidu českého. Praha, 1950. Žipek, J.: Pověry, obyčeje o nemoci, smrti a pohřbu na Strakonicku. Český lid, 1895, roč. 4, s. 533 – 535.

Použité www stránky • http://www.ceskearchivy.cz/soka-st • http://www.cesky-raj.info • http://leccos.com • http://www.castle.ckrumlov.cz/docs/cz/zamek_3nadvori_runk.xml • http://www.kohoutikriz.org • http://www.krajky-sedlice.cz • http://www.kosmonosy.cz • http://www.nkp.cz/ • http://www.prachenskemuzeum.cz • http://prachensko.eu/historie • http://www.seznam.cz • http://www.smrkovice.cz/inpage/historie-obce/ • http://www.texsite.info • http://tvujslovnik.cz/synonyma • http://cs.wikipedia.org • http://zaujalomne.blog.cz/1201/sumavske-kroje Pro účely studie bylo využito muzejních a archivních sbírek a depozitářů: Jihočeské muzeum v Českých Budějovicích Městská knihovna Mirovice Městské muzeum a galerie Vodňany Městské muzeum v Blatné Městské muzeum Horažďovice Městské muzeum ve Volyni Muzeum JUDr. O. Kudrny Netolice Muzeum středního Pootaví ve Strakonicích Muzeum Šumavy Sušice a jeho depozitář v Kašperských horách Národní galerie v Praze Národopisné oddělení Národního muzea v Praze a jeho depozitář textilu v Terezíně Prachatické muzeum v Prachaticích Prácheňské muzeum v Písku Zeměměřický úřad

111

Obsah Kapitola

Strana

Úvod

6

Prácheňsko

7

Kroj – lidový oděv

10

Základní vymezení

10

Charakteristické znaky a funkce kroje

11

Národní svéráz, folklorismus

11

Stručný nástin historického vývoje krojů

16

Některá krojová specifika Prácheňska

25

Korunovační slavnost v Praze r. 1836

34

Lidový oděv a jeho části

42

Ženský lidový oděv

42

Košile

43

Sukně

43

Zástěra (fěrtoch, fěrtuch)

47

Živůtek, šněrovačka (lajbl, lajblíček)

48

Svrchní oděv

51

Úprava hlavy

52

Další využití šátků

60

Punčochy

60

Obuv

61

Šperky

62

Mužský lidový oděv

62

Košile

63

Kalhoty

64

Vesta

65

Svrchní oděv

67

Punčochy

68

Obuv

68

Úprava hlavy

68

Další doplňky

69

112

Dětský lidový oděv

71

Krajky a výšivky - významná regionální střediska

74

Úloha profesionálního řemeslného zpracování

74

Paličkovaná krajka v Sedlici

74

Paličkování jinde na Prácheňsku

77

Kasejovické výšivky

77

„Patenty proti nádheře“

80

Uložení oděvů

83

Kroje v současnosti

85

Současná úskalí rekonstrukce krojů z Prácheňska

86

Folklorní soubory zapojené do projektu

89

Zvyky a tradice na obou stranách hranice Prácheňáček

91

Pošumavská dudácká muzika

98

Mladá dudácká muzika

102

Závěr

108

Prameny a literature

109

Obsah

112

113