JÍCHOVÁ, J., TEMELOVÁ, J. (2012): Kriminalita a riziková místa centrálního a vnitřního města: sonda do názorů obyvatel vybraných pražských čtvrtí. In Temelová, J., Pospíšilová, L., Ouředníček, M. eds.: Nové sociálně prostorové nerovnosti, lokální rozvoj a kvalita života. Plzeň, Aleš Čeněk, s. 46-76.
KRIMINALITA A RIZIKOVÁ MÍSTA
CENTRÁLNÍHO A VNITŘNÍHO MĚSTA: SONDA
DO NÁZORŮ OBYVATEL VYBRANÝCH PRAŽSKÝCH ČTVRTÍ
JANA JÍCHOVÁ, JANA TEMELOVÁ Abstrakt Výzkumu kriminality v urbánním prostředí je v akademické obci tradičně věnována poměrně velká pozornost. Řada studií poukazuje na vyšší výskyt sociálně patologických jevů ve vnitroměstských zónách, který se projevuje rovněž v horším bezpečnostním klimatu rezidenčních čtvrtí centrálních a vnitřních měst. Ústředním tématem tohoto příspěvku je vnímání bezpečnosti a situace na poli kriminality ve dvou odlišných zónách města: v historickém centru, které reprezentuje Praha 1, a v původně dělnické čtvrti vnitřního města zastoupené Prahou 3. V prvním kroku je hodnocena územní diferenciace kriminality na základě statistických dat, a to pomocí porovnání intenzity a struktury trestné činnosti v pražských zónách s důrazem na sledované městské části. Druhý krok, výzkum vnímání bezpečnosti v případových územích, vychází z dotazníkového šetření a je založen na identifikaci míst, která obyvatelé vnímají v okolí svého bydliště jako riziková, a důvodů, které k vnímání rizikovosti vedou. Výsledky empirické studie potvrzují podobnost typu rizikových míst v centrálních i vnitřních čtvrtích Prahy, avšak poukazují na odlišnou váhu a strukturu důvodů na straně sociálního a fyzického prostředí, které jsou asociovány s pocitem ohrožení v obou sledovaných rezidenčních prostředích. Klíčová slova: kriminalita, bezpečí, riziková místa, centrum města, vnitřní město, Praha 1. Úvod Centrální a vnitřní části měst jsou tradičně spojovány s výskytem sociálních problémů, včetně vyšší úrovně trestné činnosti a z ní plynoucího nižšího pocitu bezpečí místních obyvatel (např. Burgess 1925, Smith 1986, Johnston a kol. 2000). Zatímco studium rozmístění kriminality ve městech patří k relativně dlouhodobým zaměřením sociálně vědních oborů, vnímání strachu ze zločinu se dostává do popředí zájmu výzkumníků i praktiků až
později. V českém prostředí se otázky spojené s kriminalitou, jejím výskytem, percepcí, příčinami i důsledky pro kvalitu života obyvatel stávají aktuálním tématem až v posledních dvaceti letech v kontextu nové politicko-společenské situace. Praha, podobně jako metropole jiných zemí, je nejen místem koncentrace lidí a jejich aktivit, ale rovněž územím s nadprůměrnou úrovní trestné činnosti (Marešová a kol. 2010). Nejexponovanější oblasti z hlediska kriminality pak v rámci hlavního města představují jeho centrální a vnitřní části (Temelová a kol. 2012). Z hlediska každodenního života a pohybu obyvatel je rozhodující nejen četnost kriminálních deliktů, ale též poznání konkrétních míst v městské struktuře, které lidé spojují s rizikem ohrožení. K tomuto poznání může významně přispět právě geografický výzkum. Cílem tohoto příspěvku je porovnat úroveň kriminality a vnímání na ni vázaného pocitu ohrožení obyvateli ve dvou vybraných pražských městských částech, v Praze 1 tvořící historické centrum metropole a v Praze 3 reprezentující původně dělnickou oblast vnitřního města. Úroveň kriminality je hodnocena na základě porovnání intenzity a struktury trestné činnosti v pražských zónách a sledovaných městských částech. Výzkum pocitu bezpečí obyvatel v místě bydliště je založen na identifikaci míst, která lidé považují ve svém okolí za riziková a na rozpoznání důvodů, které pocity ohrožení z kriminality vyvolávají. Empirická studie je zasazena do teoretické diskuse věnované jak výzkumu kriminality v centrálních a vnitřních částech měst, tak konkrétním místům, které lidé spojují s intenzivnějším pocitem strachu/obav ze zločinu. 2. Kriminalita v centrálních a vnitřních částech měst Problematika kriminality a jejího rozmístění ve městě byla studována již v 19. století tzv. evropskými kartografickými kriminalisty, ale rovněž kriminology či psychology (Fields 1990, Weisburd a kol. 2009). Právě na jejich výzkumy navázali na počátku 20. století autoři Healey a Bronner (1916, 1933), kteří se zaměřili na studium delikvence mladistvých. Význam jejich výzkumů spočívá mj. ve vyvrácení do té doby přijímané představě o specifických antropometrických, psychických a inteligenčních znacích pachatelů (např. tělesná konstituce, tvar hlavy, duševní chorost, nízká inteligence apod.). Pokračování tohoto směru výzkumu pak přinášejí práce F. M. Thrashera (1928, 1933), jehož výzkum gangů a kriminality mladistvých poukázal nejen na význam studia delikventních jedinců, ale též na důležitou roli sociálního kontextu a komunity. Příčinu delikvence spatřoval v disorganizaci života v tehdejších amerických velkoměstech, především ve slumech.
Velký posun ve výzkumu delikvence a kriminality přinesla chicagská škola, zejména pak teorie sociální disorganizace (social disorganisation theory) a práce autorů Shawa a McKaye (1942), kteří navázali na rozsáhlý výzkum sociálně prostorové organizace tehdejších měst (Burgess 1925). Ve vnitřním městě, v tzv. tranzitní zóně, se podle Burgesse (1925) koncentrují patologické jevy, včetně kriminality, a to zejména v důsledku imigračního a fluktuačního charakteru tohoto území. Burgessův zonální model města i teorie sociální disorganizace spojují oblast vnitřního města a centra nejen s vyšší kriminalitou a častějším deviantním chováním, ale též s ekonomickou deprivací, fyzickým úpadkem a dalšími sociálními problémy (Johnston a kol. 2000). Právě Shaw a McKay (1942), kteří sledovali lokalizaci kriminální činnosti a mladistvých pachatelů, podtrhli souvislost kriminality a delikvence s výskytem ostatních sociálních problémů a upozornili na klíčový vliv čtvrti, tedy sociálních a kulturních charakteristik lokálního prostředí. Detailní pohled na fungování komunity a lokálních gangů v italském slumu vnitřního města pak přináší studie W. F. Whyta (1943) Street Corner Society. Na práci sociologů chicagské školy i předchozí výzkumy kriminálního chování později navázali například Cohen a Felson (1979), Smith (1986) nebo Herbert (1989). Koncem 60. let a na počátku 70. let minulého století došlo k eskalaci sociálních problémů v amerických městech, jež byly do značné míry spojeny s tehdejší hospodářskou recesí. Řada výzkumů se proto zaměřila na hledání příčin a možných řešení těchto problémů, kriminalitu nevyjímaje. Kniha amerického geografa W. W. Bungeho (1971) Fitzgerald: Geography of Revolution byla jednou ze zlomových prací, které používaly radikálně odlišný způsob vědeckého výzkumu založeného mj. na osobní politické angažovanosti a na úsilí o řešení problémů v dotčených lokalitách. Bungeho (1971) studie se zaměřuje na vývoj lokality Fitzgerald, slumu v industriální části Detroitu, život místních obyvatel a zejména na problematiku rasismu a komplikovaných vztahů mezi černošskými a bělošskými obyvateli, které přerostly v eskalaci násilí a kriminality. Nejen kvůli revolučnímu přístupu, ale rovněž v důsledku nekoherentnosti textu a nejasného metodického postupu se kniha setkala se silnou vlnou kritiky (např. Lewis 1973). Vedle případových studií lokalit bylo předmětem zájmu akademiků též diferencované rozložení kriminality a patologických jevů ve městě. Phillips (1972, cit. v Smith 1986: 6) ve svých výzkumech odhalil jak klesající výskyt některých trestných činů směrem od centra města (např. krádeží aut, obchodních loupeží a vloupání), tak i specifické územní klastry spojené s místy znásilnění, majetkových trestných činů a kapsářství. Vyšší intenzitu výše zmíněných trestných činů v centrálních částech měst vysvětluje vysokou koncentrací
obyvatel, turistů, obchodů a služeb. Na práci Phillipse, i na dřívější studie diferenciace kriminality v městském prostředí, navázala Smith (1986), která rovněž poukázala na specificky vyšší výskyt některých trestných činů v oblastech centrálního a vnitřního města (např. krádeže, vloupání, loupeže, vandalismus, sexuální obtěžování) a z toho plynoucí silnější strach ze zločinu u místních obyvatel. Řada autorů hledala příčiny tehdejších sociálních a ekonomických problémů v širším kontextu procesů probíhajících ve městech. Například Reid (2003) spojuje narůstající problémy s ekonomickou situací 70. let 20. století a zejména s posilováním sektoru služeb na úkor průmyslu, které přineslo nezaměstnanost (a následně i nárůst kriminality) především u obyvatel centrálních a vnitřních měst. Otázku nezaměstnanosti a navazujících sociálních problémů obyvatel vnitřního města pak rozvinul W. J. Wilson (1987) v knize The Truly Disadvantaged: The Inner City, the Underclass, and Public Policy. Nedostatek pracovních příležitostí a nekvalitní fyzické prostředí ve vnitřních městech vede řadu rodin k odchodu do suburbií, zatímco v centrálních čtvrtích zůstávají zachyceny sociálně a ekonomicky vyloučené domácnosti (Wilson 1987). Životní podmínky v ghettech postižených ekonomickou deprivací, vysokou fluktuací obyvatel, izolací a v některých případech i anonymitou prostředí pak vedou k rozvoji šedé ekonomiky, kriminality a sociálně patologických jevů. Negativní vliv sociálního prostředí čtvrti na životní strategie obyvatel pak dokazuje například výzkum vnitroměstské čtvrti Villan v jihovýchodním Londýně zaměřený na kriminální a deviantní chování mladistvých (Foster 1990). Příčiny sociálních a ekonomických problémů spojených s kriminalitou však mohou být podle Curtise (1998) v různých městech velice odlišné. Při porovnání několika amerických měst identifikoval výrazné odlišnosti v závislosti na etnické struktuře obyvatel, podílu migrantů, diferenciaci pracovních příležitostí a situaci na realitním trhu. Za nejpodstatnější faktory ovlivňující úroveň kriminality proto pokládá specifika konkrétních měst a lokalit, jejich sociální i fyzické prostředí a vliv rodiny a komunity. Výzkum role komunity ve vztahu k pocitu bezpečí a prevenci kriminality zůstává aktuální i v současné době. Pozornost je věnována roli neformální sociální kontroly (Brewer a kol. 1998), vlivu komunitní politiky (Clear a Corbett 1998), roli lokálních organizací, dobrovolných sdružení a sítí přátelských a příbuzenských vztahů (Morenoff a kol. 2001). O vysvětlení odlišné úrovně kriminality v různých komunitách se pokusil Sampson (2006), který apeloval na studium procesů a vztahů nejen v samotné komunitě, ale též v širším kontextu okolních území. Kriminalita a strach/obavy ze zločinu patří mezi stále důležitější výzkumná témata i v českém prostředí, ačkoli jejich výzkum u nás nemá zdaleka tak dlouhou tradici jako
v západní Evropě a Spojených státech amerických. Problematice strachu/obav ze zločinu se v 90. letech 20. století věnoval sociolog J. Buriánek, který se zabýval jak vnímáním kriminality českou veřejností (Buriánek 1994, 2001), tak metodikou kriminologického výzkumu (Buriánek 2005) a delikvencí specifických skupin (např. mládeže, Podaná a Buriánek 2008). Pecháčová a kol. (1998) studovali vztah mezi pocitem ohrožení kriminalitou a socio-demografickými charakteristikami obyvatel (např. věk, zdraví, bohatství). Sessar (2001) se v článku věnovaném strachu z kriminality v post-socialistických společnostech zamýšlel nad otázkou, zda je nižší pocit bezpečí vázán pouze na samotný zločin, či je též odrazem nálad spojených s hlubokými politicko-ekonomickými změnami ve společnosti. Několik výzkumů bylo věnováno rovněž vnímání bezpečnosti a strachu ze zločinu v konkrétních městech a čtvrtích, například studie Schmeidlera (2002) z Hodonína nebo výzkum Temelové a kol. (2012) zaměřený na Prahu. Kriminalitu v hlavním městě studoval také Čermák (2008), který sledoval rozložení různých druhů trestných činů a jejich vztah k vybraným charakteristikám populace / území. Širokou škálu aspektů kriminality analyzují pracovníci Institutu pro kriminologii a sociální prevenci, od přehledových statí o vývoji úrovně a struktury kriminality (např. Marešová, Scheinost 2001, Cejp 2010, Scheinost a kol. 2010), přes studie zabývající se aplikací metod a technik (např. Cejp 2011) až po analýzy pachatelů (např. Trávníčková a Zeman 2010) a postojů veřejnosti (např. Martinková 2007, Večerka a kol. 2007). V posledních letech roste rovněž zájem o tematiku kriminality a strachu ze zločinu mezi studenty a výzkumnými pracovníky některých univerzit. Kromě Policejní akademie vznikají takto zaměřené práce a studie například na katedře sociální geografie a regionálního rozvoje Přírodovědecké fakulty Univerzity Karlovy v Praze a na katedře sociologie Fakulty sociálních studií Masarykovy univerzity v Brně. 3. Riziková místa a strach ze zločinu Města jsou tvořena celou řadou různých prostředí a míst, se kterými se pojí rozličné fyzické a sociální charakteristiky, aktivity, funkce i image. Kombinace vlastností místa a osobnosti člověka vede k odlišnému vnímání různých prostor, včetně hodnocení jejich rizikovosti z pohledu kriminality. Vliv má samozřejmě též řada dalších faktorů, například mediální zpravodajství nebo špatná osobní zkušenost, které vyvolávají zvýšený pocit strachu z určitého typu míst. Dřívější výzkumy ukazují, že za rizikové jsou považovány nejen opuštěné, fyzicky zanedbané a špatně osvětlené prostory (Gordon a Rieger 1989, Koskela a Pain 2000, Suau a
Confer 2005), ale též místa fluktuující a zalidněná (Newman 1972, Koskela a Pain 2000, Schmeidler 2002). Lidé proto pociťují obavy ze zločinu jak například v parcích (Gordon a Rieger 1989, Koskela 1999, Schmeidler 2002, Suau a Confer 2005), tak i na náměstích, nádražích a v okolí nočních podniků (Cozens a kol. 2003, Temelová a kol. 2012). Důvody, které ke vnímání rizikovosti výše zmíněných míst vedou, jsou však odlišné. V zásadě lze rozlišit faktory vázané na fyzické prostředí místa a faktory spojené s přítomností specifických osob. Mezi základní fyzické charakteristiky negativně ovlivňující vnímání rizikovosti některých míst patří již zmíněná opuštěnost, zanedbanost a nepořádek, významnou roli hraje rovněž tma, nedostatečné osvětlení a nepřehlednost okolí (Warr 1990, Atkins a kol. 1991, Suau a Confer 2005). K rizikovým skupinám osob, které vyvolávají pocit strachu, bývají nejčastěji řazeny party mládeže (Gordon a Rieger 1989), lidé pod vlivem drog či alkoholu a bezdomovci (Schmeidler 2002, Cozens a kol. 2003). Zejména v amerických městech patří mezi rizikově vnímané skupiny též příslušníci etnických menšin, např. černoši či Hispánci (Sampson a Wilson 1995, Pain 2001). V evropských městech není etnicita v kontextu rizikovosti lokalit vnímána tak intenzivně. Je však nezbytné upozornit, že odlišní lidé mohou vnímat stejný prostor naprosto rozdílně v závislosti na jejich individualitě, emocionalitě, postojích i aktuálním psychickém a fyzickém rozpoložení apod. Místa, kde se lidé necítí bezpečně, lze dělit podle různých kritérií. V tomto článku využíváme rozdělení podle otevřenosti místa a jeho zaplněnosti lidmi, který při svých výzkumech aplikovaly Koskela a Pain (2000). Podle tohoto kritéria lze rozlišit čtyři základní kategorie míst (viz obrázek 1). Místa otevřená a prázdná charakterizují Koskela a Pain (2000) jako průchozí, volně přístupná a s nižší koncentrací lidí (zejména v noci). Lze sem zařadit parky, u kterých mohou pocit strachu posilovat další negativně vnímané atributy jako rozlehlost, nepřehlednost nebo nedostatečné osvětlení (Koskela 1999, Suau a Confer 2005). Dalším příkladem jsou ulice, stanice tramvají, nádraží a náměstí, kde je rizikovost zpravidla spojována s přítomností negativně vnímaných skupin (Schmeidler 2002, Cozens a kol. 2003). U míst otevřených a zaplněných přidávají Koskela a Pain (2000) k charakteristikám průchodnosti a volné přístupnosti navíc vyšší koncentraci lidí a tedy i přítomnost rizikových skupin (např. zlodějů, žebráků, bezdomovců). V menší míře je přihlíženo k rizikovosti tohoto prostředí v kontextu jeho fyzických charakteristik. Roli zde ovšem hrají specifika různých lokalit, např. horší fyzické prostředí některých čtvrtí je reflektováno v silnějším pocitu ohrožení u místních obyvatel (Jíchová 2009). Zařazení některých míst do určité kategorie je
však nejednoznačné a závisí jak na konkrétních podmínkách daného místa (např. na architektuře a designu), tak na denní době. Příkladem jsou náměstí, která mohou být v odpoledních hodinách zaplněná lidmi (rizikovost je zde pak spojena s nebezpečím okradení apod.), ale v noci opuštěná (riziko přepadení, obtěžování apod.). Obdobně se liší vnímání zapadlých postranních uliček a hlavních ulic i některých parků. K místům uzavřeným a prázdným patří podchody, tunely, slepé ulice, zákoutí a v některých případech i stanice metra (Koskela a Pain 2000). Rizikovost těchto míst vyplývá zejména z jejich fyzického uspořádání a designu (např. nepřehlednost, zanedbanost, nedostatečná osvětlenost), které mohou vzbuzovat stísněnost, pocit omezeného pohybu a špatné možnosti odchodu (Atkins a kol. 1991, Pain 2000, Cozens a kol. 2003). Negativně je vnímána též absence lidí. Naproti tomu místa uzavřená a zaplněná jsou považována za riziková v důsledku vyšší koncentrace lidí, která přitahuje například pouliční kriminalitu. Příkladem jsou restaurace, nákupní centra, stanice metra či nádraží (Cozens a kol. 2003). Obrázek 1: Kategorizace rizikových míst podle jejich otevřenosti a zaplněnosti lidmi
Zdroj: upraveno z Koskela a Pain (2000)
4. Metodika Analýza dat za kriminalitu na území Prahy umožňuje porovnání územního rozložení trestných činů v hlavním městě a poskytuje širší rámec pro navazující dotazníkové šetření vedoucí k identifikaci konkrétních typů míst vnímaných obyvateli jako rizikových. Statistická data o trestné činnosti v Praze, které shromažďuje Policejní prezidium ČR, pokrývají 51 místních oddělení policie1, ze kterých se území hlavního města skládá. Práci s těmito daty znesnadňuje neskladebnost vymezených policejních jednotek do městských částí, za které je publikována řada údajů o struktuře obyvatelstva, domovnímu fondu apod. V případě Prahy 1 a Prahy 3 jsou nicméně policejní oddělení skladebná do území městských částí. Pro porovnání úrovně kriminality v různých částech města bylo využito rozdělení Prahy do čtyř zón: centrum, vnitřní město, vnější město a periferie (Ouředníček a kol. 2012). Do těchto zón byla přiřazena jednotlivá místní oddělení policie (MOP)2. V případě, že MOP zasahovalo do více zón, byla příslušnost k zóně určena podle kombinovaného kritéria převažující populační a územní velikosti. Z analýzy byla vynechána statistika vedená za oblasti nádraží a letiště, které mají silně tranzitní charakter a kde by přepočet na obyvatele ovlivnil relevantnost výsledků3. Pro porovnání úrovně a struktury kriminality v pražských zónách byly vybrány zločiny, které mohou negativně ovlivňovat pocit bezpečí místních obyvatel. Ze souhrnných kategorií se jedná o trestné činy násilné a mravnostní, krádeže prosté a krádeže vloupáním4. Dále bylo zvoleno několik specifických trestných činů, které se váží k problematice pocitu bezpečí v místě bydliště a jsou lidmi citlivěji vnímány. Konkrétně jsou to loupeže, vraždy, znásilnění, kapesní krádeže, krádeže aut a věcí z aut, opilství a výtržnictví. Ačkoliv k některým vybraným zločinům dochází spíše sporadicky (např. ke znásilnění či vraždám), jejich vliv na pocit bezpečí je natolik výrazný, že je nelze opomenout. Důležité je rovněž poznamenat, že v analýze kriminality pracujeme pouze s registrovanou kriminalitou (tj. evidovanou ve statistikách Policie ČR). Ačkoli latentní kriminalita (neohlášená a nezjištěná)
1
Do roku 2005 bylo vymezeno 52 místních oddělení policie, poté došlo ke sloučení oddělení Můstek (dříve Hybernská) a Krakovská pod společné oddělení Krakovská. 2 Mapa zařazení MOP do jednotlivých zón se nachází v příloze 1. 3 Vymezené oblasti nádraží a letiště zahrnují velmi nízký počet obyvatel, což při přepočtu trestných činů na obyvatele podává neadekvátní obraz o páchané trestné činnosti. Trestné činy, ke kterým zde dochází, se váží především na cestující a turisty, méně pak na rezidenty. 4 Pro lepší představu uvádíme několik příkladů z každé kategorie: násilné činy - únosy, loupeže, rvačky, úmyslné ublížení na zdraví; mravnostní činy - znásilnění, pohlavní zneužívání, kuplířství; krádeže prosté – kapesní krádeže, krádeže motorových vozidel, krádeže věcí z motorových vozidel; krádeže vloupáním – krádeže v bytech, v obchodech, ve školách.
v ČR prokazatelně existuje (Marešová, Scheinost 2001) a nezanedbatelný je i její význam pro pocit bezpečí obyvatel, nelze ji bohužel do statistického hodnocení zahrnout. Případové studie vedoucí k identifikaci míst, která obyvatelé považují v okolí svého bydliště za riziková ve vztahu ke kriminalitě, byly realizovány ve dvou pražských městských částech, v Praze 1, zatupující centrum města, a v Praze 3, zastupující vnitřní město (viz obrázek 2). Praha 1 představuje historické jádro metropole, které je v posledních dvou dekádách výrazně ovlivňováno procesem komercializace i rozvojem turistického ruchu. Praha 3 je tvořena tradičními rezidenčními dělnickými čtvrtěmi Žižkova a Jarova, jejichž největší rozvoj spadá do 19. století. Současný vývoj území je však značně diferencovaný. Obrázek 2: Poloha případových městských částí Prahy 1 a Prahy 3 v rámci hlavního města
Zdroj: ArcČR 500 Pro sběr dat bylo využito dotazníkového/anketárního šetření realizovaného v letech 2008-2009. Otázky směřovaly jednak ke zhodnocení celkového pocitu bezpečí v místě bydliště, jednak k odhalení konkrétních míst, která obyvatelé považují za nebezpečná, a důvodů, které k tomuto vnímání vedou. Celkově se podařilo shromáždit 335 správně vyplněných dotazníků, z toho 189 z Prahy 1 a 146 z Prahy 3. V obou případech byla použita metoda výběru na základě dostupnosti (Hendl 2004). Obyvatelé Prahy 1 byli kontaktováni prostřednictvím místních institucí (základní a mateřské školy, Informační centrum Prahy 1) a výzvy v komunikačních kanálech městské části Praha 1 (webové stránky, Měsíčník). Obyvatelé Prahy 3 byli osloveni prostřednictvím místních institucí (základní školy, knihovny,
volnočasová centra), tazateli ve vytipovaných lokalitách a metodou sněhové koule (nabalování přes známé rezidenty). Ve vzorku převažují v obou případových lokalitách ženy (60 % v Praze 3, 70 % v Praze 1), což je dáno jak tématem výzkumu, tak i obecně vyšší ochotou žen participovat na výzkumu, v Praze 1 umocněném vysokým podílem dotazníků získaných prostřednictvím škol. Dominance tohoto způsobu sběru dat v centru města se projevuje též ve vyšším zastoupení lidí v rodičovském věku (25-54 let) na úkor nejmladších a nejstarších věkových kategorií (viz tabulka 1). Přestože realizované šetření nepovažujeme v žádném případě za reprezentativní, domníváme se, že přineslo užitečné informace o vnímání rizikovosti prostředí rezidenty vybraných čtvrtí centrální a vnitřní Prahy. Tabulka 1: Struktura respondentů šetření podle pohlaví a věku Věk
Muži Ženy Praha 1 Praha 3 Praha 1 Praha 3
15 – 24 let 9% 14 % 4% 11 % 25 – 39 let 44 % 34 % 47 % 29 % 40 – 54 let 37 % 22 % 42 % 21 % 55 – 69 let 9% 20 % 6% 22 % 70 a více let 2% 10 % 2% 17 % Zdroj: dotazníkové šetření, Praha 1 (n = 189), Praha 3 (n = 146). Poznámka: Věková struktura respondentů z Prahy 3 je téměř totožná s věkovou strukturou obyvatel této městské části. U respondentů z Prahy 1 jsou zřetelná vychýlení u mladší a střední věkové kategorie (25 – 54 let), což ovlivnil vysoký podíl navrácených dotazníků od rodičů žáků mateřských a základních škol. 5. Kriminalita v pražských zónách V souvislosti s politicko-společenskými změnami dochází v České republice v první polovině devadesátých let k prudkému vzestupu kriminality (Marešová, Scheinost 2001). Hlavní město Praha, podobně jako metropole jiných zemí, pak představuje území, kde úroveň trestné činnosti dosahuje v porovnání s ostatními regiony nejvyšších hodnot: v Praze se koncentruje přibližně čtvrtina trestných činů v zemi a při přepočtu na obyvatele dosahuje hlavní město zhruba dvojnásobných hodnot v porovnání s celorepublikovým průměrem (Temelová a kol. 2012). Z hlediska struktury trestné činnosti je v Praze vyšší především úroveň majetkové a násilné kriminality (Temelová a kol. 2012). Rozdíly v úrovni kriminality uvnitř Prahy jsou poměrně výrazné a potvrzují odlišnou intenzitu trestné činnosti v centru a ve vnitřním městě oproti zbylým zónám města. Ze
statistických dat nicméně nelze zcela potvrdit klesající úroveň kriminality směrem od centra města k jeho okrajům u všech typů trestných činů. Centrum sice představuje oblast s nejvyšším počtem trestných činů na obyvatele, nicméně periferie dosahuje u některých druhů kriminality (např. krádeže vloupáním) poměrně vysoké intenzity srovnatelné s vnitřním městem (viz tabulka 2). Městská periferie je tvořena z velké části rodinnými domy, které mohou být, zejména v oblastech nové výstavby, atraktivním terčem pro zloděje (spíše než např. panelové domy typické pro zónu vnějšího města). Tabulka 2: Rozložení typů trestných činů podle zón Prahy Zóna města Městské centrum Vnitřní město Vnější město Městská periferie
Násilné trestné činy
Mravnostní trestné činy
Krádeže prosté
Krádeže vloupáním
Celková kriminalita
71,3
2,3
1483,9
153,9
2271,5
23,3
1,7
444,4
83,2
729,3
16,2
1,4
301,1
58,2
487,9
16,1
1,3
301,9
81,4
540,4
421,0
75,6
684,1
Praha 21,9 1,5 Zdroj: Policejní prezidium ČR (2006–2008)
Poznámka: Tabulka zachycuje tříleté průměry (2006–2008) počtu trestných činů přepočtených na 10 000 obyvatel. Rovněž rozmístění vybraných konkrétních zločinů potvrzuje jejich dominantní koncentraci v městském centru, zatímco vnitřní město vykazuje oproti ostatním zónám, vyjma krádeží, jen mírně nadprůměrnou intenzitu sledovaných trestných činů (viz tabulka 3). Nejzřetelněji se projevuje dominance centra v případě kapesních krádeží, což je do značné míry způsobeno vysokou koncentrací lidí, zejména turistů, kteří se stávají častým terčem kapsářů. V centru města se rovněž ve vyšší míře odehrávají závažnější zločiny (zejména loupeže, ale i vraždy) a trestné činy spojené s narušováním veřejného pořádku (rvačky, výtržnictví, poškozování cizí věci) a užíváním návykových látek (opilství, držení nedovolených psychotropních látek). Tyto trestné činy jsou rovněž vázány na značnou koncentraci a různorodost přítomných osob, služeb, zábavních podniků a podobných zařízení v oblasti městského centra. Oproti tomu rozložení případů znásilnění, které představuje důležitý faktor vnímání bezpečnosti prostředí ženami, není výrazně vázáno na zónu města a je
v rámci Prahy rozloženo relativně rovnoměrně. Řada případů znásilnění se odehrává v domácím prostředí a není tudíž striktně vázána na veřejný prostor a charakter jednotlivých čtvrtí. Centrum města vychází v porovnání s ostatními zónami lépe z hlediska intenzity krádeží aut, kterými je naopak nejvíce zasaženo vnitřní město. Zde lze vidět určitou souvislost se snadností zpeněžení odcizených věcí například v zastavárnách. Tento trestný čin však patří obecně k nejčastějším trestným činům ve všech městských zónách.
Zbývající kriminalita
Držení psych. látek
Výtržnictví
Ostatní trestné činy
Majetkové trestné činy Poškozování cizí věci
Vloupání do RD
Krádeže vloupáním Vloupání do bytů
29, 9
0,1
0,9
0,9
589, 4
47,7
202,1
25,9
0,6
51,7
12,6
10,1
16, 7
Vnitřní město
11, 0
0,0
0,3
0,7
61,5
61,4
193,9
20,0
3,3
28,9
3,1
4,7
7,5
7,0
0,0
0,2
0,8
28,0
56,3
128,1
10,9
3,9
21,7
2,1
2,9
5,3
4,7
0,1
0,2
0,6
18,5
53,1
128,9
4,1
15,9
23,6
2,3
2,9
9,2
9,7
0,0
0,3
0,7
69,1
57,6
160,9
15,2
4,4
26,4
3,1
4,0
7,1
Vnější město Městská periferi e Praha
Opilství
Znásilnění
Krádeže věcí z aut
Krádeže prosté
Vraždy
Krádeže aut
Rvačky
Městské centrum
Krádeže kapesní
Loupeže
Zóna města
Mravnostní trestné činy
Násilné trestné činy
Tabulka 3: Vybrané trestné činy podle zón Prahy
Zdroj: Policejní prezidium ČR (2006–2008) Poznámka: Tabulka zachycuje tříleté průměry (2006–2008) počtu trestných činů přepočtených na 10 000 obyvatel. Výše uvedené porovnání kriminality v pražských zónách potvrzuje i analýza konkrétní situace v Praze 1 a Praze 3. Oproti celoměstskému průměru dosahuje Praha 1 výrazně vyšší intenzity u téměř všech trestných činů (viz tabulka 4)5. Ačkoliv Praha 3 není u většiny zločinů na úrovni centra města (výjimkou jsou krádeže aut a mravnostní činy), v porovnání s celou
5
Z uvedeného porovnání byla vynechána území nádraží. Kriminalita páchaná na těchto místech však může rovněž ovlivnit obraz celé lokality a pocit bezpečí. Nejčastější trestné činy odehrávající se na nádražích spadají do kategorie krádeží prostých a majetkových trestných činů (především poškozování cizí věci), vysokých počtů dosahuje zejména Hlavní nádraží.
Prahou vykazuje rovněž nadprůměrnou intenzitu kriminality. Vysoký počet nočních podniků a zastaváren na území Prahy 3 (Žižkova) lze považovat za jeden z faktorů související se zvýšeným výskytem krádeží aut i odcizováním věcí z nich. Z hlediska pocitu bezpečí místních obyvatel, především žen, je negativním jevem též nadprůměrná úroveň mravnostních trestných činů (pohlavní zneužívání, kuplířství) zaznamenaných v této městské části. Tabulka 4: Porovnání intenzity trestné činnosti v Praze 1 a Praze 3 Z toho
1483,9 589,4 47,7 153,9 25,9
0,6
2271,5
Praha 3
23,4 11,4
0,2
2,8
0,7
371,1
41,8
60,0
83,9
22,8
1,3
646,3
Zbylé MČ Praha
19,4 22,1
0,3 0,3
1,4 1,6
0,7 0,7
370,6 424,0
43,6 69,1
58,4 57,6
71,5 76,2
14,2 15,2
4,8 4,4
606,9 689,1
8,6 9,7
Vloupání do bytů Vloupání do RD
znásilnění
Celková kriminalita
0,9
Krádeže vloupáním
2,3
Krádeže aut
0,9
Krádeže kapesní
71,3 29,9
Krádeže prosté
Praha 1
Zóny města
Násilné činy
Mravnostní činy
Z toho
vraždy
Z toho
loupeže
Z toho
Zdroj: Policejní prezidium ČR (2006–2008) Poznámka: Tabulka zachycuje tříleté průměry (2006–2008) počtu trestných činů přepočtených na 10 000 obyvatel. 6. Rizikově vnímaná místa v centrální a vnitřní Praze Následující kapitoly představují výsledky empirické studie hodnotící vnímání ohrožení kriminalitou obyvateli Prahy 1 a Prahy 3. Nejprve je pozornost věnována pocitu bezpečí v místě bydliště, poté jsou diskutována riziková místa a důvody, které v obyvatelích při pohybu čtvrtí vyvolávají strach z kriminality. 6.1 Pocit bezpečí v místě bydliště Pocit bezpečí v místě bydliště představuje jeden z důležitých faktorů ovlivňujících intenzitu, časování i prostorový rozsah využití městského prostoru jeho obyvateli. Promítá se též do mentálních map, ve kterých si obyvatelé při průchodu městem označují riziková místa, a která pak ovlivňují dráhy i časování jejich pohybů územím. Výsledky dotazníkového šetření ukazují, že zatímco během dne se převážná většina obyvatel Prahy 1 i Prahy 3 cítí v místě svého bydliště zcela či spíše bezpečně (cca 90 %), v nočních hodinách klesá podíl této skupiny ke zhruba padesáti procentům (viz obrázek 3). Odlišnosti v percepci bezpečnosti lze pozorovat jak mezi muži a ženami, tak mezi různými věkovými skupinami, což potvrzuje
zjištění řady domácích i zahraničních výzkumů (např. Ferraro 1995, Koskela 1999, Pain 2001, Fetchenhauer a Buunk 2005, Temelová a kol. 2012). V případě tohoto výzkumu je zajímavé porovnání pocitu bezpečí mezi muži a ženami v centru a ve vnitřním městě v nočních hodinách. Zatímco v Praze 3 podle očekávání výrazně převažuje podíl bojácných žen (47 % oproti 14 % mužů), nebezpečnost Prahy 1 je po setmění vnímána v podstatě shodně oběma pohlavími (podíl se u obou skupin pohybuje okolo 50 %). Mezi hlavní důvody nižšího bezpečnostního komfortu místních obyvatel patří především výskyt nepřizpůsobivých a „podivných“ osob v různých částech pražského centra, který je vnímán negativně oběma pohlavími, i pocit nedostatečné policejní kontroly. Zároveň je třeba mít na paměti značnou exponovanost pražského centra pro kriminální aktivity, která se projevuje ve výrazně vyšší intenzitě trestné činnosti v této zóně. Obrázek 3: Pocit bezpečí v místě bydliště z pohledu obyvatel
NOC - Praha 3
NOC - Praha 1
DEN - Praha 3
DEN - Praha 1
0%
20% Ano
40% Spíš ano
60% Spíš ne
80% Ne
100% Nevím
Zdroj: dotazníkové/anketární šetření, Praha 1 (n = 189), Praha 3 (n = 146). 6.2 Otevřená a uzavřená místa strachu Stěžejní část toho výzkumu byla zaměřena na identifikaci rizikových míst (tzv. crime hot spots), tedy lokalit a prostorů, která obyvatelé v okolí svého bydliště vnímají jako nebezpečná (ve smyslu ohrožení kriminalitou). Konkrétní místo, kde obyvatelé pociťují zvýšený strach z kriminality, uvedly přibližně dvě třetiny respondentů z Prahy 1 a více než čtyři pětiny respondentů z Prahy 3. Na základě jejich odpovědí byla vytvořena typologie nejčastějších míst strachu a s nimi spojených důvodů, včetně příkladů konkrétních míst ve sledovaných městských částech. Přehled míst, která byla obyvateli nejčastěji identifikována
jako riziková, i důvodů, které k tomuto vnímání vedly, ukazuje tabulka 5. Specifická riziková místa v historickém jádru Prahy představovaly kulturní památky a jejich okolí, zejména kvůli pouliční kriminalitě, naopak ve vnitřním městě se objevovaly nejrůznější zanedbané a opuštěné prostory (např. staveniště, zbořeniště, zákoutí) a okolí zastaváren. Vzhledem malé četnosti těchto míst v odpovědích respondentů nebude tento typ podrobněji rozebírán. Tabulka 5: Typologie rizikově vnímaných míst v centrálním a vnitřním městě TYP
CHARAKTERISTIKA
PRAHA 1 DŮVODY
PŘÍKLAD
PRAHA 3 DŮVODY Rizikové skupiny (Romové, narkomani, zloději, opilci), vysoký počet nočních podniků, nepořádek, vandalismus.
PŘÍKLAD
Oblasti
Rozsáhlý prostor s podobnými charakteristikami fyzického a sociálního prostředí, příp. celá čtvrť.
Rizikové skupiny (bezdomovci, narkomani, podivné osoby, opilci).
Malá Strana, Staré Město
Ulice
Každodenní pohyb obyvatel. Centrální ulice – vysoká fluktuace lidí, koncentrace obchodů a služeb x vedlejší ulice – opuštěnější, zanedbanější prostředí.
Rizikové skupiny (bezdomovci, podivné osoby, narkomani, opilci, zloději, nevěstince).
Rizikové skupiny (Romové, podivné, Ve Smečkách, osoby, Vodičkova, narkomani), Opletalova, nedostatečné Mostecká osvětlení, noční podniky, opuštěná zákoutí.
Koněvova, Spojovací, Husitská, Bořivojova, Seifertova
Náměstí
Centrální náměstí – vysoká fluktuace lidí, turistů, koncentrace obchodů, služeb x vedlejší náměstí – opuštěnější, zanedbanější, nižší přehlednost.
Rizikové skupiny (podivné osoby, zloději, překupníci, prostitutky, taxikáři).
Václavské náměstí, Staroměstské náměstí
Rizikové skupiny (Romové, mládež, narkomani, bezdomovci).
Žižkovo náměstí, Kostnické náměstí, Olšanské náměstí
Parky
Rozlehlé otevřené prostory, zeleň, nepřehlednost, opuštěná a neudržovaná zákoutí x upravené a fluktuační plochy.
Rizikové skupiny (podivné osoby, bezdomovci, narkomani, kapsáři).
Petřín, Kampa, Čelakovského sady, Karlovo náměstí
Rizikové skupiny (narkomani, podivné osoby, bezdomovci, opilci, Romové), opuštěnost, špatné osvětlení.
Židovské pece, Parukářka, Vítkov
Nádraží a jejich okolí
Částečně uzavřené prostory, tranzitní a fluktuační, vysoká koncentrace osob x nepřehledná zákoutí.
Rizikové skupiny (narkomani, bezdomovci, podivné osoby, zloději).
Hlavní nádraží, Masarykovo nádraží
Rizikové skupiny (bezdomovci, podivné osoby), nepřehlednost.
Hlavní nádraží*
Okolí stanic metra a nákupních center
Fluktuační a tranzitní místa, koncentrace osob ve specifických denních dobách, obchody a služby různé kvality.
Rizikové skupiny (bezdomovci, podivné osoby, narkomani, opilci), nepořádek.
Národní třída (May), Náměstí Republiky (Palladium, Stará celnice),
Rizikové skupiny (Romové, bezdomovci), agresivita.
Náměstí Jiřího z Poděbrad, Flora (Palác Flora)
Dolní Žižkov
Můstek
Okolí nočních podniků
Negativní vliv návštěvníků nočních podniků na vnímání sociálního a fyzického prostředí v jejich okolí.
Rizikové skupiny (opilci, podivné osoby, narkomani), nepořádek, hluk.
Klub Roxy, Nekázanka
Dolní Žižkov, Rizikové skupiny Husitská (opilci), agresivita. ulice, Koněvova ulice.
Podchody a tunely
Částečně uzavřené, ale průchozí prostory, omezený pohyb, dominantní vliv fyzických charakteristik.
Rizikové skupiny (narkomani, bezdomovci), špatné osvětlení.
Podchody pod Václavským náměstím, pod Wilsonovou ulicí
Špatné osvětlení, nepřehlednost, opuštěnost, rizikové skupiny (narkomani).
Pěší tunel pod vrchem Vítkov
Zdroj: dotazníkové/anketární šetření, Praha 1 (n = 123), Praha 3 (n = 119). Praha 1: 35 % respondentů neuvedlo jako nebezpečné žádné konkrétní místo, Praha 3: 18 % respondentů neuvedlo jako nebezpečné žádné místo Poznámka: * Nachází se mimo Prahu 3, ale místními obyvateli bylo často zmiňováno. Parky patří k otevřenému typu míst, který respondenti v souvislosti se sníženým pocitem bezpečí ve svém okolí označili nejčastěji (v Praze 1 je zmínilo 30 % respondentů, v Praze 3 dokonce dvojnásobný podíl). Tento typ prostor vyvolává strach ze zločinu výrazně častěji u žen, což potvrzují i výsledky zahraničních výzkumů. Značný rozdíl mezi sledovanými městskými částmi pak lze přisuzovat jednak celkově vyššímu počtu parků v Praze 3, ale především jejich odlišnému rozsahu a charakteru. V Praze 3 se nacházejí poměrně rozsáhlé parky (např. Vítkov, Židovské pece, Parukářka, Balkán), jejichž „přírodnější“ charakter vytváří nepřehledná a špatně osvětlená zákoutí, vyskytují se zde zanedbané části a prostor je hůře kontrolovatelný. Oproti tomu v Praze 1 jsou kromě rozlehlého Petřína menší parky spíše městského charakteru (např. Kampa, park na Karlově náměstí), které jsou lépe udržované, přehlednější a více navštěvované i v odpoledních a ve večerních hodinách (viz obrázek 4). V obou typech parků se však lidé shodně obávají přítomnosti rizikových skupin, zejména bezdomovců, narkomanů a „podivných“ osob, v Praze 3 se k těmto skupinám přidávají navíc opilé osoby a Romové. V rozlehlých parcích vnitřního města jsou daleko citlivěji vnímány problémy s nedostatečným osvětlením a opuštěností, zároveň se zde respondenti více obávají přepadení. Obrázek 4: Odlišný charakter parků Vítkov (Praha 3) a Kampa (Praha 1)
Foto: Nina Dvořáková
Foto: Nina Dvořáková
Ulice a náměstí představují další typ otevřených prostor, který obyvatelé ve vztahu k pocitu ohrožení kriminalitou často označili. Některou z ulic zmínila jako nebezpečnou v obou sledovaných městských částech přibližně třetina respondentů (26 % v Praze 1, 34 % v Praze 3), rizikově vnímaná náměstí identifikovalo ve svém okolí zhruba 15 % respondentů z Prahy 1 a 10 % z Prahy 3 (častěji muži). Rovněž ulice a náměstí mají v různých čtvrtích odlišný charakter. Pro potřeby tohoto výzkumu rozlišujeme dva základní typy ulic, které se odlišují svým charakterem, funkcemi a tedy i vnímanými riziky. Zatímco centrální ulice představují místa s koncentrací obchodů/služeb a vysokou fluktuací osob, ve vedlejších ulicích převažuje rezidenční funkce a klidnější městský ruch. Rezidenti centra i vnitřního města shodně identifikovali v souvislosti s pocitem bezpečí některé rizikové skupiny (např. narkomany, „podivné“ osoby), obyvatelé Prahy 1 navíc vnímali negativně přítomnost bezdomovců, opilých osob a zlodějů, rezidenti Prahy 3 považují za nejrizikovější přítomnost Romů. Vnímání bezpečnosti ulic v obou městských částech ovlivňuje též odlišný charakter a využití fyzického prostředí, například v Praze 3 posiluje pocit strachu nedostatečné osvětlení a nepřehledná zákoutí. Obdobně rizikově vnímaná náměstí nemají v obou sledovaných městských částech shodný charakter (viz obrázek 5). Rezidenti z Prahy 3 uváděli ve vztahu k nižšímu pocitu bezpečí především malá náměstíčka, která jsou často opuštěná, s ponurými zákoutími a nepříliš udržovaná. Naproti tomu v Praze 1 nebyla malá náměstíčka v souvislosti s kriminalitou příliš zmiňována, naopak často respondenti uváděli rozlehlá náměstí, kde se pohybuje nejen velké množství lidí (včetně turistů), ale koncentrují se zde též komerční aktivity (např. Václavské nebo Staroměstské náměstí). Ačkoli v případě obou typů náměstí je obyvateli negativně hodnocena přítomnost rizikových skupin obyvatel, rezidenti z centra
Prahy a vnitřního města pod tím označením míní odlišné skupiny osob. V Praze 1 je obyvatelům nepříjemný výskyt zlodějů, překupníků, prostitutek, taxikářů a „podivných“ osob, rezidenti z Prahy 3 hodnotí s ohledem na bezpečnost negativně přítomnost Romů, mládeže a narkomanů. Rozdíly v rizikově vnímaných skupinách osob ukazují na odlišnou funkci a specifické problémy obou sledovaných městských částí, plynoucí v prvním případě z komerčně i turisticky exponované polohy centra města, ve druhém spíše ze sociální skladby rezidentů vnitřního města. Obrázek 5: Rušné Václavské náměstí (Praha 1) a zapadlé Kostnické náměstí (Praha 3)
Foto: Nina Dvořáková
Foto: David Outrata
Někteří respondenti považují za nebezpečnou rozsáhlejší oblast v rámci městské části. V případě Prahy 3 se jedná o tzv. Dolní Žižkov, kde je rizikovost spojována nejen s koncentrací některých skupin (Romové, východní cizinci, mládež, opilé osoby), ale rovněž s negativními projevy ve fyzickém prostředí (nepořádek, množství nočních podniků, vandalismus). Negativní vnímání této oblasti může být ovlivněno též historicky zažitým obrazem Žižkova jako nebezpečné části Prahy (Jíchová 2009). V Praze 1 byla respondenty častěji zmiňována oblast Malé Strany a Starého Města z důvodu koncentrace bezdomovců, narkomanů, opilých a „podivných“ osob. Z prostor klasifikovaných jako uzavřené byla nejrizikověji vnímána okolí nákupních center a stanic metra. Jedná se současně o důležité dopravní i nákupní uzly (např. Národní třída, náměstí Republiky, Můstek, Flora), kterými denně proudí množství lidí. Vzhledem k většímu počtu těchto uzlů i vyšší hustotě jejich uživatelů v centru města byly daleko častěji označovány rezidenty Prahy 1 (30 % respondentů), naproti tomu v Praze 3 byla tato místa zmíněna jen necelými 6 % oslovených obyvatel. V okolí výstupů z metra a nákupních center
se nacházejí veřejná prostranství s lavičkami a další možnosti volného posezení, které jsou často využívány bezdomovci i dalšími negativně vnímanými skupinami osob. Nebezpečnost okolí stanic metra a nákupních center byla jednoznačně spojována právě s přítomností těchto rizikových skupin (zejména bezdomovců, uživatelů drog a alkoholu, „podivných“ osob) a nepořádkem přisuzovaném užívání prostor těmito osobami. Obdobně nádraží a jejich přilehlá okolí byla hodnocena rizikověji v Praze 1, kde se nachází velmi frekventované dopravní uzly – Hlavní nádraží a Masarykovo nádraží. Negativní bezpečnostní image Hlavního nádraží a přilehlého parku je natolik silná, že jej uváděli též obyvatelé Prahy 3, ačkoli se nachází na území jiné městské části. Nádraží charakteristická svou tranzitní povahou a vysokou fluktuací lidí znamenají pro obyvatele bezpečnostní riziko především z důvodu výskytu osob, se kterými si lidé asociují drobnou kriminalitu (narkomani, zloději, bezdomovci). Typicky uzavřené prostory vyvolávající obavy z kriminality představují tunely a podchody, kde pocit ohrožení umocňuje stísněnost, omezená možnost úniku a většinou i nedostatečné osvětlení. Tento typ prostor byl uváděn zejména v Praze 3, kde je velmi negativně hodnocen tunel pod Vítkovem spojující Žižkov s Karlínem. Mezi hlavní důvody rizikového vnímání tunelů patří především fyzické charakteristiky a omezení, konkrétně nedostatečné osvětlení, nepřehlednost a opuštěnost, rizikové skupiny (bezdomovce, narkomany) zmiňovali respondenti až na druhém místě. Poslední zde diskutovaná místa strachu představují noční podniky (bary, herny, hospody, nonstop zařízení) a jejich okolí. Mezi důvody zvýšeného rizika obyvatelé řadili přítomnost lidí pod vlivem alkoholu a drog, „podivných“ osob a s tím související hluk, nepořádek a agresivitu. Ačkoliv jako nebezpečná místa zmiňovali okolí nočních podniků častěji obyvatelé z Prahy 1, rezidenti Prahy 3 daleko více poukazovali na problematiku nočních podniků a alkoholu v souvislosti s rizikovostí jiných míst (např. ulic, náměstí, okolí nákupních center a stanic metra). 7. Shrnutí a diskuse Hlavním cílem empirického výzkumu percepce nebezpečí bylo poukázat na typy míst, která vnímají obyvatelé centrální a vnitřní Prahy v okolí svého bydliště jako riziková ve vztahu k pocitu ohrožení kriminalitou. Ačkoli typy rizikově vnímaných prostor jsou v obou sledovaných městských částech více méně shodné, váha, kterou rezidenti přikládají důvodům na straně sociálního a fyzického prostředí, není zcela identická. V centru Prahy i ve vnitřním městě ovlivňuje nižší pocit bezpečí obyvatel především výskyt osob, které považují za
rizikové (narkomani, bezdomovci, „podivné“ osoby), nicméně rezidenti Prahy 3 vnímají daleko citlivěji též fyzické atributy čtvrti a jednotlivých míst. Vysvětlení lze hledat zejména v odlišné funkci obou území v městském systému, v různém složení obyvatel a uživatelů čtvrtí i v rozdílném charakteru fyzického prostředí. Praha 1 je historickým jádrem města, které představuje nejen kulturní, ale též komerční a turistické centrum metropole. V průběhu uplynulých dvaceti let zaznamenalo pražské centrum intenzivní obnovu fyzického prostředí, zároveň však centrální pozice přitahuje diverzifikované aktivity a skupiny obyvatel, včetně kriminální činnosti a nepřizpůsobivých osob. Centrum Prahy je místem, které vykazuje nejvyšší úroveň trestné činnosti v metropoli, což se projevuje též v celkově nižším pocitu bezpečí místní populace. Naproti tomu původně dělnická čtvrť Praha 3 dodnes plní zejména rezidenční funkci, historickým vývojem vznikla v některých jejích částech nepřehledná uliční síť, řada domů je i přes probíhající regeneraci stále ve špatném fyzickém stavu (zejména v oblasti Dolního Žižkova). Právě zanedbanost, temná zákoutí a nepořádek zvyšují pocit ohrožení kriminalitou u místních obyvatel. Odlišná funkční pozice centra Prahy a vnitřního města však způsobuje též rozdíly ve vnímání typu osob, které obyvatelé považují za rizikové. Zatímco v Praze 1 byli nejčastěji zmiňováni bezdomovci a obecně „podivné“ osoby, v Praze 3 převažoval strach z narkomanů a Romů, což poukazuje na specifickou sociální kompozici tohoto území (zejména Dolního Žižkova) spočívající ve vyšší koncentraci romského etnika. V důsledku centrality Prahy 1 a s ní spojené koncentraci obyvatel a turistů byli za příčinu zvýšené kriminality a přidružených obav rezidentů považováni zloději, kapsáři, ale též přítomnost organizovaného zločinu (překupníci drog, prostituce), tedy problém typický pro většinu center metropolí. Společným problémem obou sledovaných území jsou pak negativní projevy vázané na zvýšenou koncentraci nočních podniků (pohyb opilých osob, rušení nočního klidu, znečišťování veřejných prostranství, agresivita a vandalství). Zatímco ve vnitřním městě je problém spojen především s místní populací, v historickém jádru často patří mezi hlučné uživatele nočních podniků turisté a cizinci. Výše prezentovaný výzkum ukázal, že jedinečnost různých městských částí se neprojevuje ani tak v typu míst, která považují obyvatelé za nebezpečná, jako spíše v důvodech, které k tomuto vnímání vedou. Ačkoli řada negativních prvků snižujících pocit bezpečí místní populace je nevyhnutelně spjata s funkčním profilem jednotlivých městských zón a je příznačná pro většinu západních metropolí, posilování bezpečnostního komfortu obyvatel a uživatelů území je důležitým krokem ke zvýšení rezidenční atraktivity centrální a vnitřní Prahy.
Poděkování Příspěvek vznikl za podpory Grantové agentury ČR v projektu č. P404/10/0523 „Sociální deprivace v městském prostředí: objektivní a subjektivní dimenze“. Autorky děkují rovněž Městské části Praha 1 za umožnění realizace dotazníkového/anketárního šetření i spolupracovníkům podílejícím se na sběru dat. Literatura ATKINS, S.; HUSAIN, S.; STOREY, A. (1991): The Influence of Street Lighting on Crime and Fear of Crime. Crime prevention unit paper 28, London, 67 s. BREWER, J. D., LOCKHART, B., ROGERS, P. (1998): Informal social control and crime management in Belfast. The British Journal of Sociology 49 (4): 570–585. BUNGE, W. (1971): Fitzgerald: Geography of a Revolution. Schenkman Publishing, Cambridge, Massachusetts, 247 s. BURGESS, E. W. (1925): The growth of the city: An introduction to a research project. In: Park, R. E., Burgess, E. W., McKenzie, R. D. (eds.): The City: Suggestions for the Investigation of Human Behaviour in the Urban Environment. The University of Chicago Press, Chicago, s. 47–62. BURIÁNEK, J. (1994): Názory občanů na kriminologické aspekty prostředí v Praze. Sociologický časopis/Czech Sociological Review 30 (2): 201–214. BURIÁNEK, J. (2001): Bezpečnostní rizika, jejich percepce a českou veřejností. Sociologický časopis/Czech Sociological Review 37 (1): 43–64. BURIÁNEK, J. (2005): Metody kriminologického výzkumu. In: Kuchta, J., Válková, H. a kol. (eds): Základy kriminologie a trestní politiky. C. H. Beck, Praha, s. 18–50. CEJP, M. (2010): Vývoj organizovaného zločinu na území České republiky. Institut pro kriminologii a sociální prevenci, Praha, 104 s. CEJP, M. (2011): Aplikace výzkumných metod a technik v kriminologii. Obecná část. Řada Vybrané metody kriminologického výzkumu, svazek 1. Institut pro kriminologii a sociální prevenci, Praha, s. 133. CLEAR, T. R., CORBETT R. P. (1998): The community corrections of place. In: Travis, J., Thomas, J. (eds.): Crime and Place: Plenary Papers of the 1997 Conference on Criminal Justice Research and Evaluation. National Institute of Justice, Washington, s. 69–80.
COHEN, L. E., FELSON, M. (1979): Social change and crime rate trends: a routine activity approach. American Sociological Review 44 (August): 588–608. COZENS, P., NEALE, R., WHITAKER, J., HILLIER, D. (2003): Managing crime and fear of crime at railway stations – a case study of South Wales. International Journal of Transport Management 1 (3): 121–132. CURTIS, R. (1998): The importable transformation of inner-city neighbourhoods: crime, violence, drugs, and youth in the 1990s. The Journal of Criminal, Law, and Criminology 88 (4): 1233–1276. ČERMÁK, D. (2008): Kriminalita na území hlavního města Prahy. Sociologický webzin, Sociologický web (2): 5-6. Dostupné on-line: http://www.socioweb.cz/index.php?disp=teorie&shw=313&lst=105. (25.11.2011) FERRARO, K. F. (1995): Fear of Crime. Interpreting Victimization Risk. State University of New York Press, Albany, 179 s. FETCHENHAUER, D., BUUNK, B. P. (2005): How to explain gender differences in fear of crime: towards an evolutionary approach. Sexualities, Evolution and Gender 7 (2): 95– 113. FIELDS, S. (1990): Trends in Crime and Their Interpretation: A Study of Recorded Crime in England and Wales. Home Office Research Study, 119, London, 90 s. FOSTER, J. (1990): Villans: Crime and Community in the Inner City. Routledge, London, New York, 192 s. GORDON, M. T.; RIGER, S. (1989): The Female Fear: The Social Cost of Rape. Free Press, New York, 248 s. HEALEY, W., BRONNER, A. F. (1916): Youthful offenders. A comparative study of two groups, each of 1000 young recidivists. American Journal of Sociology 22 (1): 38–52. HEALEY, W., BRONNER, A. F. (1933): How does the school produce or prevent delinnquency? The Journal of Educational Sociology 6 (8): 450–470. HENDL, J. (2004): Přehled statistických metod zpracování dat. Analýza a metaanalýza dat. Portál, Praha, 584 s. HERBERT, D. T. (1989): Crime and place: an introduction. In: Evans, D. J., Herbert, D. T. (eds.): The Geography of Crime. Routledge, London, New York, 360 s. JÍCHOVÁ, J. (2009): Vnímání strachu na Žižkově a Jarově. Diplomová práce. Univerzita Karlova, Přírodovědecká fakulta, katedra sociální geografie a regionálního rozvoje, Praha, 129 s.
JOHNSTON, R. J., GREGORY, D., PRATT, G., WATTS, M. (eds.) (2000): The Dictionary of Human Geography. 4th Edition. Blackwell Publishers Ltd., Oxford, 958 s. KOSKELA, H. (1999): Gendered exclusions: women’s fear of violence and changing relations to space. Geografiska Annaler 81 B (2): 111–124. KOSKELA, H., PAIN, R. (2000): Revisiting fear and place: women's fear of attack and the built environment. Geoforum 31 (2): 269–280. LEWIS, P. F. (1973): Book reviews: Fitzgerald: geography of a revolution. Annals of the American Geographers 63 (1): 131–132. MAREŠOVÁ, A., CEJP, M., MARTINKOVÁ, M., TOMÁŠEK, J. (2010): Analýza kriminality v roce 2009 a v předchozím dvacetiletém období. Institut pro kriminologii a sociální prevenci, Praha, 120 s. MAREŠOVÁ, A., SCHEINOST, M. (2001): Trendy kriminality v ČR z pohledu roku 2000. Sociologický časopis/Czech Sociological Review 37 (1): 23–41. MARTINKOVÁ, M. (2007): Zkušenosti obyvatel České republiky s některými delikty – výsledky viktimologického výzkumu. Institut pro kriminologii a sociální prevenci, Praha, 88 s. MORENOFF, J. D., SAMPSON, R. J., RAUDENBUSCH, S. W. (2001): Neighborhood inequality, collective efficacy, and the spatial dynamics of urban violence. Criminology 39 (3): 517–560. NEWMAN, O. (1972): Defensible Space: Crime Prevention Through Urban Design. Macmillan, New York, 264 s. OUŘEDNÍČEK, M., POSPÍŠILOVÁ, L., PULDOVÁ, P., TEMELOVÁ, J., NOVÁK, J. (2012): Prostorová typologie a zonace Prahy. In: Ouředníček, M.; Temelová, J. (eds.): Sociální proměny pražských čtvrtí. Praha, Academia (v tisku). PAIN, R. H. (2001): Gender, race, age and fear in the city. Urban Studies 38 (5-6): 899–913. PECHAČOVÁ, Z., HRABA, J., BAO, W.-N., LORENZ, F. O. (1998): Pocit ohrožení kriminalitou v České republice. Sociologický časopis/Czech Sociological Review 34 (1): 205–219. PODANÁ, Z., BURIÁNEK, J. (2008): Česká mládež v perspektivě delikvence. Filosofická fakulta Univerzity Karlovy v Praze, Praha, 78 s. REID, L. W. (2003): Crime in the City. A Political and Economic Analysis of Urban Crime. LFB Scholarly Publishing LLC, New York, 260 s.
SAMPSON, R. J., WILSON, W. J. (1995): Towards a theory of race, crime, and urban inequality. In: Hagan, J., Peterson, R. D.(eds.): Crime and Inequality. Stanford University Press, Stanford, CA, s. 37–56. SAMPSON R. J. (2006): How does community context matter? Social mechanisms and the explanation of crime rates. In: Wikstrom, P.-O., H., Sampson, R. J. (eds.): The Explanation of Crime. Context, Mechanism, and Development. Cambridge University Press, Cambridge, s. 31–60. SESSAR, K. (2001): Společnost v období transformace a strach z kriminality. Sociologický časopis/Czech Sociological Review 37 (1): 7–22. SHAW, C. R., McKAY, H. D. (1942): Juvenile Deliquency and Urban Areas. University of Chicago, Chicago, 451 s. SCHEINOST, M. (2010): Kriminalita očima kriminologů. Institut pro kriminologii a sociální prevenci, Praha, 239 s. SCHMEIDLER, K. (2002): Sonda Hodonín: Jak občané vnímají riziko kriminality ve svém městě? Mohou urbanisté kriminalitu zmenšit? Urbanismus a územní rozvoj 5 (1): 28– 33. SMITH, S. J. (1986): Crime, Space and Society. Cambridge University Press, Cambridge, 228 s. SUAU, L., CONFER, J. (2005): Parks and the geography of fear. In: Peden, J. G., Schuster, R. M. (eds.): Proceedings of the 2005 Northeastern Recreation Research Symposium. Bolton Landing, NY, s. 273–279. TEMELOVÁ, J., ČERMÁK, D., JÍCHOVÁ, J. (2012): Kriminalita a vnímání bezpečnosti v pražských čtvrtích. In: Ouředníček, M., Temelová, J. (eds.): Sociální proměny pražských čtvrtí. Praha, Academia (v tisku). THRASHER, F. M. (1928): How to study a boys gang in the open. The Journal of Educational Sociology 1 (5): 244–254. THRASHER, F. M. (1933): Juvenille Delinquency and Crime Prevention. The Journal of Educational Sociology 6 (8): 500–509. TRÁVNÍČKOVÁ, I., ZEMAN, P. (2010): Kriminální kariéra pachatelů drogové kriminality. Institut pro kriminologii a sociální prevenci, Praha, 118 s. VEČERKA, K., HOLAS, J., TOMÁŠEK, J., PŘESLIČKOVÁ, H., BLATNÍKOVÁ, Š. (2007): Občané o kriminalitě a prevenci. Závěrečná zpráva z výzkumu veřejného mínění. Institut pro kriminologii a sociální prevenci, Praha, 128 s.
WARR, M. (1990): Dangerous situations: social context and fear of victimization. Social Forces 69 (3): 981–907. WEISBURD, D., BERNASCO, W., BRUINSMA, G. J. N. (2009): Units of analysis in geographic criminology: historical development, critical issues, and open questions. In Weisburd, D., Bernasco, W., Bruinsma, G. J. N. (eds.): Putting Crime in its Place. Units of Analysis in Geographic Criminology. Springer Science+Business Media, LLC, New York, s. 3–34. WILSON, W. J. (1987): The Truly Disadvantaged: The Inner City, the Underclass, and Public Policy. University of Chicago Press, Chicago, London, 254 s. WHYTE, W. F. (1943): Street Conner Society. The Social Structure of an Italian Slum. The University of Chicago Press, Chicago, London, 398 s.
Příloha 1: Příslušnost místních oddělení policie k zónám města Prahy
Zdroj: upraveno z Policejní prezidium ČR, Ouředníček a kol. 2012
