Kraus, J. Íránský státní terorismus. Centrum pro studium demokracie a kultury, Brno, 2014

Rexter – časopis pro výzkum radikalismu, extremismu a terorismu Vydání: 02/2014| Více na www.rexter.cz

Kraus, J. Íránský státní terorismus. Centrum pro studium demokracie a kultury, Brno, 2014.

Autor: Martin Doleček E-mail: [email protected]

Představovaná publikace si klade za úkol několik cílů. Kromě zodpovězení hlavní výzkumné otázky zde figurují také další úkoly, jdoucí s tím hlavním ruku v ruce. Výzkumnou otázku autor formuloval takto: Jak intenzivní hrozbu terorismus íránské provenience, resp. Íránem podporovaný, představuje? Naším úkolem je tedy odpovědět, jak se s ní autor vypořádal. Hned na úvod je pak vhodné uvést, že vzhledem k povaze práce s otevřenými zdroji a také kvůli značně problematickému vymezení samotného fenoménu terorismu a konceptualizaci pojmů si autor vytyčil poměrně náročný úkol. Nicméně formulace hlavní výzkumné otázky stejně jako fakt, že autor při vymezení pojmů a následné konceptualizaci postupuje logicky a smysluplně, tyto obtíže umenšuje a kniha tak už od počátečních pasáží dává čtenáři tušit, že Krausova práce je promyšleným a poučeným počinem. Celá zkoumaná problematika je zařazena do přehledného rámce, a to nejen po stránce konceptualizace a následné operacionalizace užívaných pojmů, ale také s ohledem na vymezené časové období, které odpovídá z výzkumného hlediska relevantním mezníkům íránských teroristických aktivit. Nyní krátce ke struktuře knihy – ta je rozdělena do desíti kapitol (nepočítaje v to závěr), na nichž nás autor postupně seznamuje s cíli práce a použitou metodologií, hovoří také o problematických aspektech takto laděného výzkumu či teorii státního terorismu. Po tomto teoretickém výkladu postupujeme k historickému pozadí moderního 92


Íránu a popisu jeho politického systému včetně jeho vývoje. Po něm se čtenář nachází zhruba v polovině hlavní části knihy. Zde se dostáváme k jednotlivým oblastem, které jsou nám představovány s ohledem na působení íránského státního terorismu. Prostor je tak věnován Perskému zálivu, Levantě, Afghánistánu, Kavkazskému regionu a íránské podpoře terorismu ve zbývajících částech světa. Ke konci se Kraus věnuje také ještě terorismu směrem dovnitř, kde rozlišuje domácí patronaci a asistenci. Při vymezování teorie Kraus zcela správně zmiňuje i kritické hlasy, jež se negativně vyhrazují vůči řazení zkoumaných státních aktivit mezi terorismus jako takový. Autor zde čtenáři nezapomíná přiblížit ani hlavní linie diskuze, jež je kolem tohoto tématu vedena – nicméně by textu jistě prospělo, a ocenili by to především čtenáři méně důvěrně obeznámení s problematikou konceptualizace státního terorismu, kdyby na tomto místě autor uvedl i informace ohledně toho, jak výrazné zastoupení tyto zamítavé názory mají v rámci hlavního proudu. Na druhou stranu je poctivé přiznat, že s nastolenými protiargumenty se Kraus vypořádává naprosto adekvátně a jeho pojetí tématu obstává bez trhlin. Vyskytují-li se v knize problematické momenty (například ve vztahu k validitě zdrojů atp.), Kraus je vždy uvádí na pravou míru a poskytuje potřebné vysvětlení jak s ohledem na konkrétní příklady, tak i v otázce teoretických informací. Je nasnadě, že problematika íránského státního terorismu je komplikovaná nejen možnostmi, jak získat potřebné údaje, ale také povahou popisovaných skutečností, které spadají do přece jen poněkud odlišného kulturního prostoru, než na jaký je obyvatel střední Evropy zvyklý. Každá z oblastí, jimiž se Kraus ve své knize zabývá, je proto představena natolik, aby čtenáři co nejvíce přiblížila kontext nezbytný k pochopení daného problému. Podávaný přehled informací není vyčerpávající, naopak spíše jen nezbytně nutný, a to lze rozhodně přičíst textu k duhu. Autor píše zhutněle, jde k věci a slovy neplýtvá – ani tato deviza bohužel však neusnadňuje orientaci v textu nabitém 93


exoticky znějícími názvy reálií a osob; aspekt jistě očekávatelný, i přesto je však dobré na něj čtenáře upozornit. Postrádá-li recenzent v knize něco po stránce jejího zpracování, pak lze dodat, že u některých rozvětvených definic (např. dle Stohla na straně 26) by jistě nebylo na škodu zpracovat daný problém pomocí nějaké efektní schematizace – zde kupříkladu názornou tabulkou či zpřehledňující ilustrací. Podobnou námitku je možné směřovat i na absenci mapového doprovodu. Oblast, jež je předmětem Krausova zájmu, je natolik specifická, že by vizuální znázornění probíraných oblastí bylo významným přínosem. Vezmeme-li však tuto výtku do důsledku, mapové podklady si lze dohledat – to by ale nešlo říci o vlastních fotografiích autora, kterými knihu vhodně doplňuje. A nadto lze zmínit daleko více kladů hodnocené publikace. Touto prací autor pomáhá vyjasňovat některé podstatné nejasnosti či nejednoznačnosti, které prostupují kupříkladu mediálním prostorem; viz např. Krausovo vysvětlení skutečného rozdělení moci v Íránu a reálné, médii nadceňované, prezidentovy moci (s. 71–72). Zajímavým přínosem publikace je také pojednání o významu íránských náboženských nadací a jejich

vztahu

k ekonomickému

fungování

země

a

dalším,

o

poznání

méně

očekávatelným oblastem působnosti. A je na místě doplnit, že podobných momentů, které vnášejí světlo do problematik, které se mohou našinci jevit jako nejasné, obsahuje tato monografie celou řadu. U témat, která jsou z hlediska konceptualizace či operacionalizace problematická, Kraus ve své knize nenechává prázdná místa, ale poskytuje dostatečné široký vhled, díky kterému si čtenář zvládá utvářet celistvý kontext. Kniha obsahuje mnoho konkrétních příkladů, zpětné odkazování na dříve zmíněné skutečnosti apod., čímž je autenticky dokládán jeden velice podstatný fakt, na nějž ostatně upozorňuje i sám autor: pro celou oblast platí, že současné hranice moderních státních jednotek mnohdy nemusejí odpovídat skutečnému geografickému ohraničení 94


lokálních konfliktů či problémů (případ Levanty; s. 103) nebo etnického rozložení (případ Tádžiků; s. 131). Jak je už na samém počátku knihy uvedeno, odpovědět na výzkumné otázky pomocí kvantitativních metod nelze, a to ze zcela pochopitelných důvodů. Kvalitativní přístup může z jistého pohledu budit dojem méně věrohodné metody. Kraus nicméně postupuje systematicky a jeho způsob výkladu a použité argumentace je přesvědčivý a vede k věrohodným závěrům. Ocenit lze mj. i přístup autora k zařazení kapitoly o Kavkaze. Tato oblast je z hlediska vztahu k íránskému státnímu terorismu poměrně problematická a pro některé autory také kontroverzní. Na problematické aspekty je ovšem čtenář upozorněn a kapitola tak slouží daleko spíše k rozšíření přehledu o zkoumaném fenoménu než k jeho zmatení. Bylo-li v úvodu nadneseno, že text by rád přispěl do debaty o konceptualizaci státního terorismu a případně pomohl zpřehlednit uchopení dané problematiky, je možné říci, že k tomu nedošlo nijak násilně. Závěrem své monografie Kraus uvádí, že jeho cílem nebylo nastolit autoritativní řešení a přinést jednoduché odpovědi, v čemž s ním lze bezproblémově souhlasit. Jak jinak by totiž měl autor vstoupit do diskuze než poctivým vědeckým vkladem? A za ten je knihu podloženou smysluplnou teorií, hlubokým vhledem a četným vlastním terénním výzkumem jistě možné považovat. Ostatně i jeho odpověď na hlavní výzkumnou otázku není banální. Byť ji představuje poměrně skromná tabulka míry ohrožení daných oblastí, již autor zařadil v závěru, za jejím zpracováním stojí kus promyšlené práce. Závěrem lze už jen doplnit, že tuto publikaci mohou ocenit především odborníci či studenti z oblasti bezpečnostních a strategických studií či mezinárodních vztahů anebo i politologie. Doporučit ji lze rozhodně také novinářům či komukoli se zájmem o tuto

95


problematiku; nepochybně tedy i expertům z řad odpovídajících státních bezpečnostních složek.

96

Kraus, J. Íránský státní terorismus. Centrum pro studium demokracie a kultury, Brno, 2014

Recommend Documents