Krátké pøíbìhy. I. díl

Krátké pøíbìhy I. díl 1

© 2008 GBV-Dillenburg Rozšiøování: ŠÍØENÍ PÍSMA SVATÉHO Naboèany 19 538 62 Hrochùv Týnec e-mail: [email protected] Tisk: DUO-tisk, s.r.o., Ostrava

2

Obsah Znᚠcestu do nebe? ................................................................................ 5 Popínavá rostlina. .................................................................................... 7 Na život a na smrt. ................................................................................... 8 Špatná spoleènost. ................................................................................. 10 Nejvìtší síla. ........................................................................................... 11 Boží pomoc, pøi níž si Bùh použil ledního medvìda. ......................... 15 Vítìzství. ................................................................................................. 17 Podivný prùvodce. ................................................................................. 19 Modlitba jedné nedìlní školy. ............................................................... 21 Udìlal jsem to já! .................................................................................... 22 Zùstal èist. ............................................................................................... 25 Bùh odpovídá na naše modlitby èasem Svým. ................................... 30 Pøekvapení. ............................................................................................. 32 Bùh miluje vìrnost v malém. ............................................................... 34 Cesta do Itálie. ........................................................................................ 35 Kdo je nejvìtší høíšník? ......................................................................... 39 Rùžová stužka......................................................................................... 42 Vytaženi z bahna. ................................................................................... 46 Lední medvìd. ........................................................................................ 48 Požehnaná služba. ................................................................................. 50 Výlet do myslivny. .................................................................................. 52 „Zkuste mne“ (Mal. 3,10) ...................................................................... 57 Obìtovaná panenka. .............................................................................. 59 Vìø a poslouchej! .................................................................................... 61 Lež má krátké nohy. .............................................................................. 63 Jenda a pøíchod Pánì. ........................................................................... 66 Jirka a jeho zlatka. ................................................................................. 69 Dobrý pastýø. ......................................................................................... 73 Cikánský chlapec. .................................................................................. 75 Pøíbìh o Evièce. ..................................................................................... 81 Veliká pokrývka. .................................................................................... 83

3

Znᚠcestu do nebe? Hustì pršelo a ve mìstì všechno vypadalo tak trochu smutnì. Auta musela jet pomalu a opatrnì, aby na mokrém asfaltu nedostala smyk a chodci zase spìchali – každý se snažil být co nejdøíve doma a v suchu. Na protìjší stranì silnice zahalen do pláštì také pospíchal jeden pán. Rychle pøešel ulici. Pojednou ucítil, jak ho nìkdo uchopil za rukáv. Ohlédl se a vidí dvì vážné oèi, které se na nìho dùvìøivì dívají. „Copak ode mne chceš, holèièko?“ zeptal se a již sahal do kapsy u kabátu, aby jí dal nìjaké peníze. „Pane,“ øekla ona, „vy byste mnì možná mohl øíci, kudy vede cesta do nebe?“ „Cesta, kam?“ ptal se onen pán ponìkud pøekvapen. „Já bych ráda vìdìla, kde je cesta do nebe,“ opakovala ta malá dívka a napjatì se na nìho dívala. „A proèpak to chceš vìdìt?“ „Když mùj tatínek umíral,“ odpovìdìla, „øíkal mi, že jde do nebe; ale já teï nevím, kudy se tam jde. Vím jenom, že øekl: „Jituško, musíš hledat cestu do nebe. Pak se tam opìt setkᚠs maminkou i se mnou.“ Byla to jistì zvláštní, ale velice dùležitá otázka, která zde byla vyslovena na ulici, plné ruchu. Ale jak to bylo dobøe, že ta holèièka hledala a našla nìkoho, kdo jí mohl ukázat správnou cestu, která vedla k nebi. Ten pán totiž byl opravdový køesan. Jak se mu rozehøálo a rozveselilo srdce, když malé Jitušce mohl vyprávìt o Pánu Ježíši. Zcela jednoduše jí vyprávìl o tom, co je tou cestou, která vede do nebe. Že tou cestou je sám Pán Ježíš, který pøišel z nebe a zemøel na køíži za høíšníky. A také to, že jdeme po takové cestì do nebe, jestliže jdeme za Ním, jestliže Ho následujeme. Malá Jitka s napìtím poslouchala a s otevøeným srdcem pøijala tu radostnou zprávu o veliké lásce Boha a Spasitele k lidem. Pak jen pìknì podìkovala a již utíkala svou cestou. Pán se za ní díval a prosil v srdci toho dobrého Pastýøe, Pána Ježíše, aby i tuto Svou 5

Pojednou ucítil, jak ho nìkdo uchopil za rukáv.

6

oveèku ochraòoval až do onoho dne, kdy bude moci spolu s mnohými jinými vejít do slavného Otcovského domu. Tam je mnoho pokojù, kde budou vìènì pohromadì všichni, kdo také milují Pána Ježíše. O mnohých chlapcích a dívkách víme, že již znají toho laskavého dobrého Pastýøe. Vìøí, že zemøel za jejich høíchy. Modlili se k Nìmu a tak Ho našli. A tak nalezli tu pravou cestu, která vede do nebe. Ty také?

Popínavá rostlina. „Co je to za kytièku, co tu tak krásnì kvete?“ zvolala Martièka. „To je hrách. Nasela jsem ho, a nyní když povyrostl, dala jsem k nìmu hùlku, aby rostlina mìla potøebnou oporu,“ vysvìtlovala její pøítelkynì. Se zájmem se dívala obì dìvèata na malou rostlinku ze všech stran. O nìco pozdìji prosila Martièka svou maminku: „Maminko, prosím tì, dej mi také hrách. Chtìla bych ho také zasít a pìstovat.“ „Dítì muselo ještì chvíli poèkat, až mìla maminka èas. Když pak pøinesla seménko hrachu a podávala ho malé Martì, øekla vážným hlasem: „Tu mᚠhrách a myslím, že se mùžeš od malé rostlinky, která z nìho vyroste, nìco významného nauèit.“ „Tomu nerozumím, maminko, jak bych se mohla od této rostliny nìèemu nauèit?“ „Ale ano, mé dítì,“ odpovìdìla maminka. „Jen o tom pøemýšlej, dítì! Tak jako toto semeno musí být zaseto do dobré zemì, tak také i Slovo Boží. Nestaèí, že ho mᚠv hlavì, ne, musíš ho pøijmout do svého srdce, jestliže má pøinášet ovoce. A tak jako tato rostlina nemù7

že pozdìji bez potøebné opory nikdy rùst nahoru, tak ani ty nemùžeš nalézt bez Pána Ježíše cestu do nebe.“ Je Pán Ježíš již tvým Spasitelem a Pánem?

Na život a na smrt. Artur, malý chlapec z jednoho tichého horského mìsteèka v Mexiku, navštìvoval pravidelnì evangelizaèní shromáždìní, v nìmž evropská misionáøka zvìstovala radostné poselství o spasitelné lásce Boží. Artur musel pøitom vždy urazit pìšky dlouhou zpáteèní cestu, protože usedlost rodièù byla od místa shromáždìní nìkolik kilometrù vzdálena. Ale chlapec se cesty nebál, ponìvadž toužil celým srdcem po Božím slovu. Opìt jednou po takovém shromáždìní se chlapec vydal na cestu domù. Vyšel o nìco døíve nežli ostatní návštìvníci, protože chtìl dojít na otcovu farmu ještì pøed setmìním. Statnì si to kráèel kupøedu, i když se na té cestì trochu bál. Èasto zpívali ve shromáždìní píseò, v níž se opakují slova: „Jeho oko bdí neustále...“ Artur vždy zpíval také a dnes tu píseò opìt zpívali. Ale kdo mohl vìdìt, zda-li se Bùh stará také i o nìho, malého Artura? Kdo mu mùže s jistotou øíci, že veršík platí i pro nìho? Najednou uslyšel chlapec za sebou zvláštní zvuk, funìní a dupot kopyt. Obrátil se a velmi se ulekl. Velikou rychlostí bìželo za ním èerné chlupaté zvíøe. „Kanec!“ vykøikl s hrùzou Artur. Kanec jednoho Španìla, který bydlel nedaleko! Chlapec zvíøe znal. Èasto již sousedé napomínali Španìla, aby postavil pro kance pevnìjší a bezpeènìjší chlívek, ale lehkomyslný muž nedbal domluv. Nyní se stalo to, èeho se mnozí již dávno obávali – kanec z chlívku utekl. Chvíli zùstal Artur stát jako ohromen, ale pak uhánìl velkými skoky pryè. Bìžel co mu nohy staèily. Rozezlený kanec ho však tvrdošíjnì pronásledoval, ano, èím rychleji utíkal, tím více se zdálo, že ho kanec dohání. 8

Bìžel, co mu nohy staèily.

Arturovo srdce bušilo k prasknutí, rychle oddychoval a z èela se mu øinul pot. Chlapec se neodvážil ani ohlédnout a nezadržitelnì se øítil kupøedu a kanec za ním. A v bìhu volal Artur hlasitì o pomoc. Nikoho nebylo však vidìt, široko daleko se žádný zachránce neukazoval. „Zdali nebe vidí mé nebezpeèí? Zdali slyší mé volání?“ probìhlo myslí chlapce. Jak to ještì pøed hodinou zpívali? – „Hrozí-li hrùza, nebezpeèí nenadálé, Jeho oko bdí neustále.“ Jeho oko? – Zda vidí i mne? Zda pomùže i mnì? Avšak jak by to bylo možné, nyní, zde... „Pane Ježíši, pomoz mi, zachraò mne!“ køièel Artur. Náhle chlapec zakopl a upadl. Ještì v pádu uslyšel nablízku padnout výstøel a potom ztratil vìdomí. 9

Dva muži vystoupili z nedalekého køoví a spìchali k chlapci. „To se to zase jednou povedlo! Podívejme se na nᚠúlovek. Ještì štìstí, že ten kluk upadl! Jen tak jsem mohl na kance vystøelit.“ „Mᚠpravdu,“ potvrzoval druhý, „pøišli jsme v nejvyšší èas. Kdoví co by byl chlupáè s klukem udìlal!“ Soucitnì se sklonili muži nad malým Arturem, kter ý nyní pomalu pøicházel k sobì. Teprve když uvidìl mrtvého kance, vzpomnìl si na to, co se stalo. Muži mu dali napít a brzo se mohl zase zvednout. Byl to zázrak, že se Artur vážnìji nezranil. Na cestì domù øekl svým prùvodcùm: „Zabili jste mého nepøítele a mnì jste zachránili život. Misionáøka nám dnes povìdìla, že také Pán Ježíš pøemohl našeho nejhoršího nepøítele, Satana, a tak se stal naším Zachráncem. Musíme k Nìmu pøijít a uvìøit v Nìho. To chci uèinit, protože nyní vím, že mì také miluje.“

Špatná spoleènost. Jeden sedlák nabil pušku, aby výstøelem zahnal vrány, které vyzobávaly setbu z jeho pole. Nezpozoroval, že jeho papoušek, jenž miloval spoleènost, pøiletìl k vranám a hledal s nimi zrnéèka. Když sedlák vystøelil, postavil se na plot, aby se podíval na výsledek své akce. Uvidìl kromì mrtvých vran také svého papouška s rozcuchaným peøím a zlomenou nohou. Když dìti spatøily zle zøízeného papouška, ptaly se: „Kdo postøelil našeho Arka, kdo to udìlal?“ Tu papoušek sám odpovìdìl: „Špatná spoleènost – špatná spoleènost!“ „Ano, tak to bylo,“ øekl otec vážným hlasem. „Arka byl s vránami na poli a byl zasažen výstøelem, který byl urèen vránám. Pamatujte si to, dìti, a chraòte se pøed špatnou spoleèností!“ 10

Jak mnoho mladých lidí se dostalo do tìžkostí – ne pro pøevrácené vìci, které by sami uèinili, ale proto, že se dostali do zlé spoleènosti! Jsme èasto posuzováni podle lidí, s nimiž pìstujeme styky. „Rovný rovného si hledá, vrána k vránì sedá,“ øíká se právem. Je nerozumné dìlat nìco jen proto, že to také i ostatní dìlají. Bùh øíká zcela jasnì: „Nepostoupíš po množství ke zlému!“ (2. Mojž. 23,2). Jestliže nìco dìláme, nech je to proto, že víme, že je to dobré, a ne proto, že to mnoho jiných také èiní! Èasto bylo pozorováno, jak si krokodýl velmi lehce opatøuje potravu: Leží nehybnì s otevøenou tlamou, jako by byl mrtev, a do jeho tlamy nalezou všelijaká malá zvíøata jako hmyz, žáby, ještìrky apod. Ale najednou krokodýl tlamu zavøe a všechno spolkne. Moji malí, milí pøátelé, rozumìli jste, co se máte z tìchto dvou pøíbìhù nauèit? Nedìlejte nikdy to, co dìlá vìtšina lidí, mohla by to být vaše záhuba! „...nebo prostranná brána a široká cesta jest, která vede k zahynutí, a mnoho jest tìch, kteøí vcházejí skrze ni. Nebo tìsná jest brána a úzká cesta, která vede k životu, a málo jest nalézajících ji.“ (Mat. 7,13-14).

Nejvìtší síla. Ïurko, tøináctiletý slovenský hoch, musel jít jednou s tatínkem do svìta, aby mu pomohl vydìlávat peníze pro jejich èetnou rodinu. Živili se prodejem rùzných drobností, které doma vyrábìli. Ïurko mìl vždy velkou radost z toho, že jeho tatínek je velký a silný muž, který s tìžkým nákladem na zádech dokázal tak daleko cestovat. Být tak silný a veliký jako tatínek bylo jeho nejvìtší a nejvroucnìjší pøání. Když mu bylo dvanáct let, musel mu v zimì doma pomáhat. Øezali plechy na peèení koláèù, drátovali hrnce, vyrábìli pasti na myši 11

a ještì mnoho jiných vìcí. Dìlával to velmi rád, protože tatínek pøi práci obyèejnì vypravoval o svých cestách za výdìlkem, na kterých se mu nìkdy pøihodily rùzné zajímavé pøíbìhy. Ïurko velmi zatoužil po tom, aby mohl také cestovat se zbožím. Pøedstavoval si, že je to velmi jednoduché a krásné. Putoval by Boží pøírodou, cestou by prodával jeden kousek zboží za druhým a koneènì s prázdnou nùší a plným pytlíkem penìz by se vrátil domù. Nic na svìtì nemohlo být krásnìjšího. Aspoò si to tak myslel. „Síly mám dost, záda i ramena mám silná jak se patøí a nohy už také nìco vydrží.“ Tak a podobnì mluvíval. Tatínek byl už starší, pomocníka by potøeboval a tak ho tedy vzal s sebou do svìta. Hoch však brzo poznal, že své síly pøecenil. Pøedstavoval si potulný drátenický život mnohem snadnìjší a lehèí, než byl ve skuteènosti. Náklad na zádech ho tlaèil a ramena bolela. Nohy byly odøené a od dlouhého pochodu tak pálily, že ho každý krok bolel. Lidé, kterým nabízel své zboží, ho èasto posílali pryè a nic nekoupili, takže brzo ztratil odvahu jim je nabízet. Tu by byl rád zase doma u maminky a mladších sourozencù. Ale kdykoliv ho pøepadla touha po domovì, stateènì se vzpøímil a pomyslel si: „Jsem už pøece velký a chci být tak silný jako tatínek. Èlovìk pøece zesílí nošením tìžkých vìcí.“ Utìšoval se tím znovu a znovu, takže pøes celé léto vydržel na cestách po boku svého tatínka. Pøišel podzim. Vítr ostøe hvízdal po pustých polích. Nìkdy pršelo bez pøestání celý den a bylo stále chladnìji a chladnìji. Ïurkova stateènost a odvaha se zmenšovala. Unaven a hladov kráèel vedle tatínka. Za celý den nic neprodali, ani jedno laskavé slovo neslyšeli. Druhého dne se proto rozdìlili. Každý šel jinou cestou a k veèeru se mìli sejít v jisté vesnici. Zaèínalo se smrákat a Ïurko tu vesnici stále nevidìl. Zabloudil snad? Zastavil se a utøel si pot z èela. Dnešní den nebyl o nic lepší než vèerejší. Snad ještì horší, protože Ïurkovi chybìl tatínek. S tvrdými 12

a nelaskavými lidmi musel dnes jednat sám a sám snášet jejich hrubé a èasto posmìšné poznámky. Nyní byl nesmírnì unaven tìžkým dnem a vesnice nikde. Bylo mu podivnì u srdce. Po zádech mu hned pøebíhal mráz a hned mu bylo horko. Najednou se s ním svìt zatoèil, smysly ho opustily a Ïurko se zhroutil uprostøed silnice na zem. Naštìstí jel tudy za chvíli sedlák s vozem. Naložil hocha se všemi jeho vìcmi na vùz a zavezl ho do vsi. Tam se sešel s jeho tatínkem. Ten se polekal, když uvidìl svého synka na voze. Ïurko byl zøejmì nemocen a cestovat nemohl. Rodná ves byla ještì nìkolik dní cesty daleko a na to, aby ho uložil do hospody, nemìl peníze. Co dìlat? Sedlák, který hocha vezl, ho nemohl vzít dál a tak byl ubohý tatínek úplnì bezradný. Pøemýšlel a na nic moudrého nemohl pøijít. V té chvíli šla kolem starší žena ve smuteèním odìvu. Vidìla hocha i tatínka a když slyšela o jeho starostech, poprosila sedláka, aby nemocného zavezl do jejího domu. Brzy na to ležel Ïurko v teplé posteli. ;,Myslím, že vᚠsynek je velmi nemocen,“ øekla paní. „Zavolám lékaøe a o hocha se postarám, dokud se neuzdraví. Mùžete tady pøespat a chcete-li jít zítra dál, nechte mi hocha tady. Až bude zdráv, mùžete si pro nìho zase pøijít.“ Tatínkovi vyhrkly slzy: „Milá paní, jak to, že s námi takto jednáte? Vždy jsme úplnì cizí!“ Tu se rozplakala i ta paní. Vypravovala, jak nedávno ztratila svého muže i syna a teï jí cosi zøetelnì øíká, aby se postarala o Ïurka jako o vlastního. „Zapla Pán Bùh, zapla Pán Bùh, dobrá paní,“ dìkoval hluboce dojatý dráteník. Druhý den ráno šel klidný a potìšený svou cestou. Vìdìl, že jeho synek je v dobrých rukou. Ïurko mìl zápal plic. Laskavá vdova sedìla u postele ve dne v noci a peèovala o nìho. Koneènì nemoc povolila a hoch se pomalu zotavoval. U své dobrotivé hostitelky se cítil dobøe. Tak mìkkou a pohodlnou postel a tak dobré jídlo nemìl ani doma. Nejvíce se mu 13

...poprosila sedláka, aby nemocného zavezl do jejího domu.

14

líbilo, že paní umìla vypravovat pìkné pøíbìhy. Byly dokonce krásnìjší než tatínkovy. Pøíbìhy o dobrém pastýøi, který hledal ztracenou oveèku a o silném Reku, který zemøel za všechny lidi, mohl poslouchat stále. Pøišel však èas, kdy se spolu museli rozlouèit. Ïurko se vracel k rodièùm a sourozencùm. Tu mu paní položila ruku na rameno a mile øekla: „Když jsi mìl, Ïurko, horeèku a blouznils, opakoval jsi stále, že jsi už velký a silný. Ve skuteènosti jsi byl ubohý a slabý. Milý hochu, chceš-li být skuteènì silným mužem, vìø v Pána Ježíše. Však jsem ti o Nìm vyprávìla. Silný Spasitel èiní muže silnými. Zde v této knize je o Nìm psáno. Èti v ní pilnì, Ïurko, to ti prospìje!“ S tìmi slovy mu podala Nový zákon. Hoch jej vdìènì pøijal. Èíst trochu umìl a tak se mohl zaøídit podle rady své dobroditelky. Pilnì v nìm èítával a brzy se stal skrze víru v psané Slovo Boží uèedníkem Pána Ježíše. Sám na sobì poznal, že silný Spasitel èiní muže silnými. Ïurko pozdìji rád vypravoval o tom, jak ho všechny síly opustily, aby mohl poznat nejvìtší sílu – sílu Ježíše Krista.

Boží pomoc, pøi níž si Bùh použil ledního medvìda. Jistá eskymácká rodina z Labradoru se dostala jednou do veliké nouze. Vše, co bylo k jídlu, snìdli a to u Eskymákù je již zlé znamení, protože v dobì nouze pøi všem, co se jen mùže postrádat, snaží se získat alespoò nìjakou potravu. Moøe zamrzlo. Severní vítr s poletujícím snìhem huèel. Pod pochmurným nebem se krèilo obydlí ze snìhových blokù, s matnou okenní tabulí ze støeva velryby. Uvnitø kleèel otec, matka a dítì na kolenou a modlili se o záchranu pøed smrtí hladem. To jediné, co se dalo v této dobì ještì ulovit, byli ptáci, kteøí jen 15

velmi zøídka prolétali krajinou. Nadìje na takový vzácný úlovek byla nepatrná. Pøesto vzal otec své náèiní k lovení ptákù, vyšel ven do pustiny a postavil si tam okrouhlou chatrè z kvádrù, jež naøezal pilou ze zmrzlého snìhu. Potom ještì dal na kopuli klenby tabuli prùhledného ledu a nalíèil past s èerveným hadøíkem z vlnìného šátku jako vnadidlo. Skrèil se a nepohnutì se díval na své zaøízení k lovu a doufal, že mu Bùh pošle nìjakou koøist. Právì tak vytrvale vzhlížel k Nìmu a volal o pomoc. Èekal však marnì, nechytil nic. Následujícího dne po neustávajících modlitbách vydal se opìt na lov ptákù a v nadìji na úspìch neustále opakoval: „Veliký Bože, jenž jsi pomohl Eliášovi, pošli mi pokrm!“ Avšak veèer se vrátil opìt s prázdnýma rukama, jako pøedešlého dne. Nyní již Eskymák klesal na mysli. Nemohl se již upøímnì modlit. Také se již nechtìl ani namáhat opatøovat potravu. Pojednou k nìmu pøistoupila jeho dvanáctiletá dcerka a prosí: „Tatínku, jdi ještì jednou. Já vìøím, že nás Pán Ježíš dnes vyslyší. Maminka a já Ho budeme celý den prosit, aby ti poslal nìjaké zvíøe. Urèitì nepøijdeš s prázdnou domù.“ Tato slova skleslého muže opìt pozvedla. Uchopil své náèiní a vydal se na lov, tentokrát jiným smìrem. Zase postavil chatrè ze snìhu. Protože byl následkem dlouhého strádání velmi vysílený, trvalo to delší dobu, než chatrè vybudoval. Také i její klenutý strop vyèníval jen velmi málo nad okolí. A zase pozoroval Eskymák otvorem ve snìhu nalíèené vnadidlo a doufal v Boží pomoc. Tu se neèekanì prolomila klenba chatrèe a pøed jeho nohy spadlo nìco tìžkého na podlahu. Jaké zdìšení se zmocnilo Eskymáka, když se pøed ním pozvedl mohutný lední medvìd! Medvìd si to totiž namíøil pøes jeho chatrè ze snìhu a ta se pod tíhou zvíøete prolomila. Sotvaže zvíøe uzøelo Eskymáka, uteklo bázlivì na druhou stranu chatrèe a pøikrèilo se k zemi. Eskymák se neodvážil ani dýchat. Potom se však obrátil v krátké vroucí modlitbì k Bohu a úpìnlivì prosil: „Bože Danielùv, zachraò mne pøed tímto divokým zvíøetem!“ 16

Nyní se též pohnul medvìd a pokoušel se nalézt východ z jámy. Pohlédl k otvoru chatrèe, aby tudy utekl. Najednou Eskymák pochopil, že tento medvìd má být pokrmem, o nìjž Boha prosil. Vytáhl dýku, pøiskoèil k medvìdu a podaøilo se mu mohutné zvíøe zabít. Nyní byla veškerá nouze naší eskymácké rodiny odstranìna. Prosili o ptáka a obdrželi medvìda! Když dopravili medvìda do svého obydlí, celá rodina poklekla a dìkovala z hloubi svého srdce Pánu, že byl tak milostiv, a Jehož dobrota se stále osvìdèuje. Eskymák se rozdìlil o svou velikou zásobu masa s mnoha jinými rodinami, které mìly také nouzi. Za nìjaký èas nabral nové síly a mohl zase vstoupit do svého lehkého kajaku, aby tak opìt vyjel na volné moøe za svým živobytím. Nemìli bychom takovému velikému, obdivuhodnému Bohu vìnovat celý svùj život i se vším, co jsme a co máme? „Pakli jsme nevìrní, On zùstává vìrný, zapøíti Sám Sebe nemùže.“ (2. Timot. 2,13)

Vítìzství. Delší èas jsem pobýval v Jižní Americe. Když bylo krásné poèasí, toulal jsem se èasto dlouhé hodiny v širém kraji, hledal vzácné rostliny a pozoroval zvíøata ve volné pøírodì. Jednou jsem byl témìø pùl dne na cestì. Odložil jsem z ramene loveckou pušku na zem, z chlebníku si vzal jídlo a usadil jsem se na chvíli ve stínu hustého keøe. Zatím co jsem tak sedìl a odpoèíval, vzbudil mou pozornost malý pták. Poletoval nade mnou mezi vìtvemi a pøitom vydával pronikavý, ustrašený pískot. Ohlížel jsem se na všechny strany, ale zpoèátku jsem nemohl objevit, proè ten pták byl tak neklidný. Potom jsem však zpozoroval bezprostøednì pøed sebou hada, jak se prodíral mezi koøeny a pak se vinul po kmenu mladého stromku vzhùru. A právì na tomto stromì mìl malý pták své hnízdo. 17

Když se had blížil k hnízdeèku...

18

Když se had blížil k hnízdeèku, odletìl pták bleskurychle k jednomu keøi v blízkosti místa mého odpoèinku a právì tak rychle se zase vrátil. V zobáku nesl malou vìtvièku s nìkolika zelenými lísteèky. Touto vìtvièkou zakryl nyní pták ve spìchu své hnízdo, takže samièka s mláïaty nebyly vidìt. O okamžik pozdìji objevila se hlava hada nad okrajem hnízda. Ale had se hnízda ani nedotkl. Nevypátral ho snad? Pozornì jsem se díval. Zdálo se mi, jako by byl had tou malou vìtvièkou nad hnízdem zastrašen. Nebo jsem se mýlil? Když se had zase odplazil a ptaèí rodina byla mimo nebezpeèí, zvedl jsem se, vyšplhal k hnízdu a opatrnì sundal vìtvièku. Uložil jsem ji do chlebníku a když jsem se vrátil, ukázal jsem ji jednomu domorodci v naší osadì a zároveò mu vylíèil svùj malý zážitek. Øekl mi, že v okolí osady se vyskytuje jeden keø, jemuž se tito hadi vždy vyhýbají a zøejmì se s ním nikdy nechtìjí dostat do styku, asi tak, jako kdyby jim byl jedovatý. Tak mi to ten domorodec vysvìtlil. A já jsem mu vìøil, protože jsem se již èasto pøesvìdèil, že se na jeho vysvìtlení mohu spolehnout. Malý pták nenechal napospas své hnízdo, nenechal ty své na holièkách, ale vìdìl, jak odehnat nepøítele. Umíme se i my také tak setkat s nepøítelem, oním „starým hadem“? Nemusíme se mu bezbrannì a bez obrany vydat. V Epištole Jakuba je nám øeèeno: „Vzepøete se ïáblu!“ (Jakub 4,7). Také apoštol Petr nás napomíná, abychom se postavili proti ïáblu pevní u víøe.

Podivný prùvodce. Jednoho podzimního dne šli dva evangelisté do sousední vesnice, aby tam navštívili nìkolik rodin, a veèer pak mìli biblickou hodinu. Pozdì, po vykonané denní práci, vydali se na cestu domù. Ještì nebyli daleko od vesnice, když se k nim pøidal velmi neobvyklý prùvodce, velký, tmavosrstý pes. Nejprve si oba muži cizího zvíøete nevšímali. Protože se ale od nich již více nehnul, mysleli si, že asi svému pánu 19

utekl a chce se k nim pøipojit. Mnohokráte se pokoušeli psa odehnat, ale nepodaøilo se jim to. Pes jim byl stále v patách. Zatím se úplnì setmìlo. Oba muži se tiše bavili o událostech dne. Museli také neustále dávat pozor na cestu, aby nezabloudili. Náhle pes neoèekávanì zavrèel a díval se usilovnì pøed sebe do temnoty. Potom s hnìvivým štìkotem utíkal velkými skoky dopøedu. Oba muži, kteøí se nejprve ulekli, pokraèovali pak pokojnì v cestì, až došli na rozcestí. Pøed nimi stál pes s naježenou srstí a zuøivì štìkal smìrem k úzké polní cestì. Když se evangelisté pozornìji podívali, co psa tak vydráždilo, uvidìli tøi temné postavy se zakrytými oblièeji, jak plné strachu prchají pøed psem. Mìly zøejmì v úmyslu pøepadnout oba muže.

Pes jim byl stále v patách.

20

Když oba muži docházeli k domovu a ohlíželi se, kde je pes, vùbec ho už nevidìli. Ani nevìdìli, kde je pes opustil. Vìdìli ale, že nebeský Otec je ochránil ve velikém nebezpeèí pomocí tohoto velikého psa. Ne vždy máme viditelného prùvodce, který jde s námi. Èasto je k nám poslán k ochranì i andìl, abychom neutrpìli žádnou škodu. Jak požehnané, že Pán nikdy nenechá ty Své samotné. „Já s vámi jsem po všechny dny!“ Jaký to pøíslib! Moji malí, milí pøátelé! Odevzdejte se do ochrany dobrého Pastýøe! On vás ochrání nejen pøed zlými lidmi, ale také i pøed høíchem a pøed mocí a lstí Satana.

Modlitba jedné nedìlní školy. Petr navštìvoval již nìkolik rokù nedìlní školu. Byl velmi pøístupný všemu, co tam slyšel, pøijímal Slovo Boží do svého srdce se vší vážností a mnoho o nìm pøemýšlel. Radostnì také zpíval krásné písnì nedìlní školy a nauèil se mnohému verši z Písma. Zaèátkem poslední války, která pøinesla mnoha rodinám starosti a bolesti, pøišel Petr jedné nedìle do nedìlní školy se svou malou sestøièkou. Bylo hned na nìm vidìt, že ho nìco tíží. Když pozdravil uèitele, vyøídil, že maminka vzkazuje, že tatínka odvezli do nemocnice, a že podle mínìní lékaøù je sotva ještì nadìje na uzdravení, a zdali by se chtìl uèitel se všemi dìtmi modlit za Petrova tatínka. Uèitel rád pøislíbil. Potom sdìlil ostatním dìtem pøání Petrovy maminky a že jeho tatínek je velmi nemocen. Nyní se modlil s dìtmi k Pánu Ježíši a prosil, je-li to Jeho vùle, aby dal milost a uzdravil Petrova tatínka. Všechny dìti tiše naslouchaly každému slovu a hlasitì øekly „Amen!“ Následujícího dne navštívil uèitel Petrovu maminku, aby se vyptal na stav nemocného. Povìdìla mu, že z nemocnice pøišla zpráva, že otcùv stav se proti oèekávání bìhem noci zlepšil a že se cítí mnohem lépe. Po nìkolika dnech byl dokonce propuštìn domù. 21

Jakou radost to zpùsobilo dìtem oné nedìlní školy, když se to dozvìdìly. Nyní spoleènì prožily, jak Pán Ježíš odpovìdìl na jejich modlitby. A ještì nìco mùžeme vyprávìt o Petrovì rodinì a to nìco velmi neobyèejného. Tato rodina bydlela v blízkosti nákladního nádraží. Otec byl z nemocnice doma teprve krátkou dobu, když nepøátelští letci napadli a bombardovali nákladní nádraží. Vznikly obrovské škody. Otec, protože byl ještì slabý, ležel obyèejnì v tuto denní dobu v posteli. Ale toho dne, když padaly bomby, vstal èasnìji z postele. Zanedlouho bylo výbuchem bomby vymrštìno do vzduchu velké kolo nákladní lokomotivy, pøi dopadu prorazilo støechu jejich domu a roztøíštilo otcovu postel. Nikdo z rodiny nebyl zranìn. Jak milostivý je Bùh! A vyslýchá naše modlitby. Kéž se Mu vždycky odevzdáme do ochrany a dùvìøujeme Mu! „A vzývej mne v den soužení, vytrhnu tì, a ty mne budeš slaviti.“ (Žalm 50,15).

Udìlal jsem to já! Ve tøetí tøídì mìla zaèít hodina ètení, ale v posledních lavicích byl stále nìjaký šum. Paní uèitelka se tam pøísnì podívala. „Copak to je, Jindøichu?“ zeptala se. Jindøich se zaèervenal a vzrušenì si stìžoval: „Oni mi vzali novou propisku.“ Ráno ji ukazoval všem dìtem, jimž se tolik líbila. Byla to asi nejkrásnìjší propisovací tužka, jakou kdy vidìly. Svítila se jako ze støíbra a bylo v ní sklíèko, v nìmž byly vidìt krásné obrázky. Než šel Jindøich ze školy domù, zabalil ji pìknì do zeleného papíru a položil na knížky, protože odpoledne s ní chtìl psát úlohy. A nyní... nyní byla propisovací tužka pryè! Paní uèitelka se nejprve zeptala každého žáka, zdali tu propisovací tužku nemìl nebo nevidìl, ale všechny dìti øíkaly: „Ne.“ Celá ta 22

vìc se však musela dát do poøádku a tak paní uèitelka øekla, že si o tom ještì odpoledne promluví. O pøestávce se o té vìci poradila s panem øídícím a po vyuèování musely všechny dìti ještì zùstat ve tøídì. „Chlapci a dìvèata,“ øekl pan øídící, „Jindrovi se ztratila nová propisovací tužka, kterou jste všichni vidìli. Tato tužka byla zde ve škole a musí se tu nìkde nalézt. Jestliže ji nìkdo Jindrovi vzal, pak jsem jist, že už nyní toho lituje, že to udìlal, ale možná, že se stydí pøiznat se. Urèitì nemìl z té tužky radost. Ona ho musí pálit v ruce, kdykoli na ni sáhne. Ale on se stydí, proto bych mu chtìl pomoci. Ten, kdo to udìlal, mnì tu tužku mùže dnes nebo zítra pøinést. A já vám slibuji, že o tom nebude vìdìt nikdo jiný než já. Nikdy se už potom nebude o té vìci mluvit. Tak, a nyní jdìte domù.“ Nebylo to žádné veselé rozcházení, ale druhého dne ráno jakoby se mezi dìtmi na vše už zapomnìlo. Když zaèalo vyuèování a pan øídící jako poslední vstoupil do školní budovy, vidí hned za dveømi ležet nìjaký malý zelený balíèek. Zvedl ho a... byla v nìm ona ztracená propisovací tužka! Ale jak jen se sem do chodby dostala? Pan øídící to vypravoval dìtem a dodal: „Žáci, já si myslím, že ten, kdo tu propisovací tužku vzal, toho velice lituje, a že by ji byl tak rád vrátil, ale nemìl k tomu odvahu. Proto ji jednoduše položil na chodbì na zem a myslil si, že tím bude všechno v poøádku. Ale jistì chápete, že takhle ta vìc v poøádku není. Èekám tedy, že ten, kdo to udìlal, se èestnì pøizná.“ Opìt uplynul celý jeden den – a nic. Veèer už leželi Jirka a Karel Vondrákù v posteli. Jirka poøád tìžce oddychoval a Karel se neklidnì obracel sem a tam. „Nech už toho, Jirko,“ øekl Karel. „Vždy pøece Jindra tu propisku už má vrácenou. Proèpak bych ještì mìl chodit k panu øídícímu a oznamovat mu, že jsem to byl já, kdo ji vzal. Já jsem si ji pøece chtìl jenom prohlížet! Vùbec jsem si ji nechtìl nechat. Proè tedy k vùli tomu ještì vzdycháš?“ 23

„Ne, já bych chtìl, abys to panu øídícímu èestnì a jak se patøí øekl. Jsem si jist, že pak to teprve bude správné. Kdyby to tak vìdìla maminka! Øekla by ti také, že se k tomu musíš èestnì pøiznat.“ Karel se ještì dlouho obracel na posteli sem a tam, až nakonec pøece usnul. Když mìl vstávat, byl už rozhodnut. „Mùžeš už být, Jirko, klidný, já to dnes sám øeknu.“ Jakmile zaèala první pøestávka, zùstal Karel ještì ve tøídì, aby si urovnal knihy, a když pan øídící odešel ze tøídy, rychle bìžel k tabuli, vzal køídu a napsal velikými písmeny:

...vzal køídu a napsal velikými písmeny...

24

UDÌLAL JSEM TO JÁ, KAREL VONDRÁK. Ano, takhle se chtìl pøiznat. Nemìl to vìdìt jenom pan øídící, nýbrž celá škola to nyní mìla vìdìt! Teprve teï se mu ulevilo a cítil se zase dobøe. Pak šel ven a hrál si s chlapci. Když ale opìt mìlo zaèít vyuèování, silnì se mu rozbušilo srdce. Ve tøídì bylo veliké napìtí. Také pan øídící se podíval na tabuli a potom na Karla. Ale vùbec se nezlobil, naopak, tváøil se velice vlídnì. „Dìti,“ øekl, „jistì jste si všechny pøeèetly, co je napsáno na tabuli. Nyní ale všichni dobøe zavøete oèi a mìjte je zavøené tak dlouho, dokud nebudu poèítat: jedna, dvì, tøi. Jistì je máte všichni zavøené.“ Potom šel k tabuli a smazal slova „Udìlal jsem to já.“ Ale nechal na tabuli: „Karel Vondrák“ a pøipsal pod to právì tak velkými písmeny: „JE PRIMA KLUK“. Potom øekl: „Jedna, dvì, tøi,“ a všechny dìti otevøely oèi a každý se díval na tabuli, protože vìdìl, že tam bude nìco k vidìní. Dìti se chvíli usmívaly a dívaly kolem sebe. Ale když pan øídící øekl: „A se pøihlásí, kdo si to také myslí!“ zvedli ruku všichni až na jednoho. A ten, co se nehlásil, prožil v nìkolika dnech nìco, naè ve svém životì už nikdy nezapomnìl.

Zùstal èist. Karel byl osmnáctiletý mladík a byl zamìstnán jako pomocník u jednoho kupce. V zamìstnání to nemìl lehké a navíc byl špatnì placen. Zamìstnavatel, neboli principál, jak se mu tehdy øíkalo, byl velmi pøísný, nìkdy i nespravedlivý a tvrdý. Když se dozvìdìl, že se Karel stal následovníkem Pána Ježíše, ještì bedlivìji jej pozoroval a hlídal. Velice rád by jej pøistihl pøi nìjaké nepoctivosti nebo pøi nìèem, co se na vìøícího hocha nesluší. 25

Proto byl nyní Karel nucen zvl᚝ peèlivì dbát na své chování a jednání a dennì volal ku Pánu, aby mu dal sílu a moudrost k øádnému vykonávání svých povinností a aby vìrnì kráèel Boží cestou. Nejvíce Karla rmoutilo, že ze svého nepatrného pøíjmu nemohl podporovat své chudé rodièe tak, jak by si ze srdce pøál. Jednou v poledne, když Karel pøišel do obchodu, pøedal mu principál nìkolik úètù a naøídil, aby je šel zaplatit. Dal mu peníze a øekl, že mùže veèer odejít o nìco døíve a obstarat to cestou domù. Zaplacené a potvrzené úèty a vezme do obchodu druhý den ráno. Po nìkolika hodinách práce se Karel vydal na cestu. Šel od domu k domu a platil úèty. Když vcházel do posledního domu, tu si všiml, že má o ètyøi sta korun více, než mìl mít. Byl tím velice zneklidnìn. Zbylé peníze si nechal u sebe. Když potom pøišel domù, uvidìl soudního sluhu, jak chce zabavit jeho rodièùm nábytek. Pan domácí již dávno vyhrožoval, že to pøedá soudu, protože Karlovi rodièe již asi pùl roku neplatili nájem pro nedostatek penìz. Nemocný otec a ustaraná maminka stáli kolem, když soudní zøízenec prohlížel jejich skromný majetek. „Je mi to velmi trapné,“ øekl, když vstoupil Karel, „ale musím vykonat svou povinnost. Nedalo by se tìch ètyøi sta korun na nájemné nìjak opatøit?“ Tato slova projela Karlem jako blesk. Ètyøi sta korun! Vždy má ètyøi sta korun ve své kapse, ètyøi sta korun, o kterých principál jistì neví a nebude je od nìho požadovat! Karel zøízenci neodpovìdìl, ale spìšnì odešel do své komùrky. Tam se vrhl na kolena a chtìl se modlit, nenacházel však vhodných slov. Opìt vyskoèil a pøecházel po pokoji sem a tam. Usilovnì pøemýšlel. „Proèpak bych si nemohl vzít tìch ètyøi sta korun. Mùj principál je bohatý pán, ty peníze nebude nikdy potøebovat a mým rodièùm by to velice pomohlo! Je nevšímavý a jistì mu ty peníze chybìt nebudou.“ 26

Tak se mu to zdálo samozøejmé a byl by jistì podlehl pokušení, kdyby mu Bùh v této chvíli nepomohl a neposílil ho Svým Slovem. ní.

Potom se Karel zase vrátil k rodièùm, aby je potìšil v jejich trápe-

Druhý den ráno vstoupil do principálovy pracovny. „Zde mám zaplacené úèty,“ øekl. „Dobrá, položte je na stùl! – No, na co ještì èekáte?“ zeptal se drsnì principál, když uvidìl, že Karel ještì stojí. „Prosil bych vás, pane principále, abyste se laskavì sám podíval, zda je všechno v poøádku!“ Principál vzal papíry, zbìžnì se na nì podíval a øekl: „Jdìte po své práci!“ Karel však zùstal stát a klidnì øekl: „Dal jste mi vèera s sebou o ètyøi sta korun více – zde jsou!“ V pøísné tváøi kupcovì se cosi zmìnilo, ale jen na chvilièku a potom øekl úseènì: „Dobrá, nechte to tady ležet!“ V tu chvíli vstoupil do pokoje sluha a zašeptal nìco principálovi do ucha a Karel slyšel jak odpovìdìl: „Øekni mu, že už mùže jít, že ho nepotøebuji!“ O polední pøestávce se potom sluha Karla ptal, co se to zvláštního stalo, že ho vèera veèer principál poslal na policii, aby na dnešní den ráno poslali jednoho policistu do obchodu. Karel po tomto sdìlení leknutím strnul. Náhle mu bylo vše jasné. Principál mu schválnì dalo ètyøi sta korun více a èekal, že si je Karel pøivlastní – a byl by ho nechal hned ráno zatknout. Jak byl nyní Karel vdìèen Pánu za Jeho velikou dobrotu, která ho ochránila pøed høíchem. Vroucí dìkovná modlitba stoupala z jeho srdce k nebesùm. Když byla polední pøestávka, šel se Karel projít na ulici. Najíst se 27

„...na co ještì èekáte?“ zeptal se drsnì principál...

28

nemohl, protože poslední své peníze vydal vèera veèer za jídlo a také byl z toho všeho, co se mu pøihodilo, pøíliš rozrušen. Když tak procházel ulicemi, tu jej nìkdo uchopil za rameno. Byl to pán, u kterého vèera veèer Karel platil poslední úèet. „Nechtìl byste jít se mnou?“ zeptal se. „Rád bych si s vámi pohovoøil.“ Šli spolu do nejbližší restaurace a tam mu tento muž vyprávìl, že mu vèera veèer bylo nápadné Karlovo rozèilení a že se nemohl zbavit myšlenky, že je Karel v nebezpeèí, že se dopustí nìjaké nepravosti. Proto šel za ním a pøed domem, kde Karel bydlel, dlouho stál, až ho uvidìl, jak šel k pekaøi pro chleba. Od pekaøe se dovìdìl v jakém tìžkém postavení se Karel a jeho rodièe nacházejí. Tu se ho zmocnila obava, že by nouze mohla Karla pøivést k nìjakému zlému skutku, nepomùže-li mu Bùh. „Víte,“ pokraèoval, „co jsem udìlal? Zavøel jsem se ve svém pokoji a modlil jsem se za vás.“ „Vy jste se za mne modlil?“ zvolal Karel a v oèích se mu objevily slzy. „Ano, to jsem uèinil. Vìdìl jsem, že jste vìøící a vìøící se pøece mají modlit jeden za druhého. A dnes ráno jsem navštívil vaše rodièe a potom jsem šel k domácímu a pøemluvil jsem ho, aby se zabavením jejich vìcí poèkal ještì asi dva týdny.“ A pokraèoval: „Nyní bych ještì rád vìdìl, jaký máte plat?“ Když mu to Karel oznámil, zeptal se: „Nechtìl byste pracovat v mém obchodì? Dám vám mnohem vìtší plat.“ Když Karel souhlasil, øekl mu, aby na nìho tady poèkal, že pùjde k principálovi to zaøídit a za chvíli se vrátí. Pøišel asi za hodinu a sdìlil Karlovi, že mùže u nìho nastoupit hned zítra ráno. Ještì než se s ním rozlouèil, pøedal mu od principála dvì stì korun. 29

S radostí v srdci odešel Karel domù. Tento pøíbìh Karel vyprávìl, když mu bylo již 70 let a nakonec ještì pøipomenul, že byl veden Boží milostí, která ho nejdøíve chránila v pokušení a potom posílila jeho slabou víru. Tehdy bylo navázáno nové, hlubší pouto mezi ním a Pánem Ježíšem.

Bùh odpovídá na naše modlitby èasem Svým. Divoce zuøila bouøe v údolí Rýnu. Prudkým deštìm a náhlým táním snìhu v alpských údolích vystoupila øeka r ychle ze svých bøehù. Voda dosáhla také na níže položené domy. V jednom trochu stranou stojícím domku, který patøil chudé rodinì, leželo v kolébce spící dítì. Koèka, která asi tušila hrozící nebezpeèí a hledala blízkost èlovìka, skoèila do kolébky a lehla si v ní na mìkkou, èervenì kvìtovanou pøikrývku. Otec nebyl doma, byl zamìstnán ve vzdáleném mìstì. I matka nebyla èasto doma, protože pomáhala na dvoøe bohatého sedláka v sousedství. Také onoho dne, když zaèala bouøe zuøit, nebyla doma. Avšak myšlenkami byla u svého dítìte. Tiše a vroucnì se modlila k Bohu, aby ochránil její dcerušku, malou Marcelku. Dùvìøovala Bohu, nebo zakusila již mnohý dùkaz Jeho pomoci a moci. Zatím voda v øece stále stoupala. Bouøe prolomila dveøe malého domku. Vody proudily chodbou, tekly do sklepa, pøedsínì, a odnášely vše, co stálo v cestì. Pak se dostaly do pokoje a odnesly i malou kolébku s dítìtem na øeku. Teprve veèer se vrátila matka z práce domù. Naskytl se jí strašný pohled: dveøe v domku byly otevøené, všude bahno a spouš. Velice se ulekla a honem bìžela do pokoje, kde leželo dítì. Kolébka byla pryè! Od toho dne žila žena jako ve snách. Nemohla pøemoci bolest nad ztrátou svého jediného dítìte. Rok od roku stále více chøadla. Radili 30

jí, aby vyhledala vyhlášeného lékaøe v nedalekém mìstì. Nejprve dobré rady odmítala, ale potom si pøece dala øíci a vydala se do mìsta k lékaøi. Když sedìla v èekárnì lékaøe, pootevøely se jedny dveøe a malé dìvèátko, asi dcerka lékaøe, nahlédlo dovnitø. „Ach!“ myslela si smutnì žena, „zrovna tak veliká by byla dnes moje Marcelka, kdyby ještì žila.“ Vzpomínka na den povodnì se pøed ní mocnì vynoøila, až se jí oèi zalily slzami. Když pak žena stála pøed lékaøem, øekla: „Pane doktore, mùžete být šasten, že máte tak milou bytùstku. Také já jsem mìla kdysi dítì, holèièku. Pøed léty mnì ji ale vzala povodeò. Ach, moje Marcelko, moje slunéèko!“ Nato odpovìdìl lékaø, dívaje se na ženu s podivným, pøemýšlivým pohledem: „A mnì bylo toto dítì tou velikou povodní darováno. Pøiplavala v kolébce po zuøící øece a uvnitø na pøikrývce sedìla koèka.“ „Co to povídáte, pane doktore...? Ach, kolébka...? Mùžete mi øíci...? Byla pøikrývka èer venì kvìtovaná? Byla to šedá koèièka?“ Sotva slyšitelnì šeptala žena tato slova a pøitom se dívala na doktora široce otevøenýma oèima. „Ano, tak to bylo, vzpomínám si na to pøesnì!“ la:

Tu se žena vrhla k malé holèièce, objala ji jemnì a vzlykajíc vola„Mé dítì, mé dítì! Má malá Marcelko!“

Potom pozvedla zrak vzhùru a z jejího srdce stoupala vroucí dìkovná modlitba k Bohu, jenž vyslyšel mnohá volání a úpìnlivé prosby za život dítìte a držel Svou ochrannou ruku nad malou Marcelkou. Lékaø pøi tom stál v pohnutí. Zde nemusel již léèit. Šastná matka byla celá bez sebe. Stále znova tiskla své dítì k sobì a pøitom mu stále hladila svìtlé kadeøe. Znova a znova šeptala: 31

„Ach, jak veliký je nᚠBùh!“ U Boha není žádná vìc nemožná! (Luk. 1,37)

Pøekvapení. Následující událost se pøihodila pøed více desetiletími v Kanadì. Náleželi jsme ke skupinì osadníkù, jimž byla pøidìlena èást zemì uprostøed „braše“, to znamená køovin, a kterou jsme mìli nyní zúrodnit. K nejbližšímu sousedu to byl kus cesty. Mìli jsme spøežení volù a jednoduchý døevìný vùz. Tatínek s ním jednou týdnì jezdil do nejbližšího vìtšího místa, aby pøivezl potraviny. Dny i týdny byly tenkrát naplnìny zajímavými událostmi. Èasto jsme se setkali s loupežnou lùzou, divokými koèkami, mohutnými medvìdy, a proto jsme museli mít s sebou stále pušku. Jednou zase odejel tatínek s voly do mìsta na nákup. Zanedlouho k nám pøišel soused a prosil maminku, aby s ním šla, že jeho dceruška je velmi nemocná, a že ví, že maminka se dobøe vyzná v ošetøování nemocných. Velice nerada nás maminka nechala samotné. Dùraznì nás varovala, abychom za její nepøítomnosti neotvírali dveøe. Potom odešla se sousedem a my jsme zùstali doma sami. Maminka však nikdy neopomenula poruèit nás do Boží milosti. Pavel byl starší nežli já a pocioval také vìtší zodpovìdnost, jež na nìho byla vložena. A tak plynula hodina za hodinou. Neustále jsme naslouchali, neuslyšíme-li zvonìní rolnièek volù. Samota nám sice nebyla nezvyklá, avšak my jsme vìdìli, že jsme v osamìlých houštinách sami. A tak pomalu nastal veèer. Najednou jsme zaslechli u kuchyòských dveøí neobvyklý šramot. Mysleli jsme, že je to Mops, nᚠpes, že otce pøedbìhl a pøišel døíve. Pavel chtìl psa pustit dovnitø a tak otevøel dveøe. Napjatì jsme se dívali ven do temnoty. Kde je Mops? Èekali jsme, že pes jako obvykle se pøiøítí do domu. Avšak nic se nehýbalo. Vyšli jsme tedy ven a pøed 32

domem jsme nalezli ležící temné zvíøecí tìlo. Byl snad nᚠdobrý Mops zranìn? Opatrnì jsme ho donesli domù. Avšak kdo popíše nᚠúdiv, když jsme se ve svitu lampy podívali na zvíøe! Nebyl to vùbec nᚠMops, ale byl to malý medvìd. Zvíøe kr vácelo na noze. Zdalipak se nedostalo do nìjaké pasti? Naše radost z neoèekávaného hosta byla veliká a tak jsme ihned zranìnou nohu zvíøete obvázali. Ještì jsme však s tím nebyli hotovi, když se ode dveøí dralo k našim uším temné øvaní. Dech se nám zastavil a jako ochromeni strnule jsme zírali k zavøeným dveøím. Medvìdice nalezla stopu svého zranìného mládìte a sledovala ji až do našeho domu. Mohutné zvíøe tu nyní stálo pøede dveømi a chtìlo dovnitø. Myslelo, že mládì je v nebezpeèí.

Nebyl to vùbec nᚠMops...

33

Tu se zatøásly dveøe i stìny mocným úderem pracky. Døevo se tøíštilo a praskalo. Srdnatì pøiskoèil Pavel ke stolu, uchopil ho a pøistrèil napøíè pøede dveøe. My ostatní jsme snášeli palivové døíví a všechen menší nábytek a rovnali vše za stùl. Když pak malý medvìd odpovídal na bruèení medvìdice, ozval se venku ještì pronikavìjší a zlostnìjší øev. Zdìšení ochromovalo všechny naše údy. Ach, kdybychom byli pøece jen matku poslechli a dveøe neotvírali! Nyní jsme jistì ztraceni. Najednou jsme uslyšeli zvonìní rolnièek volù. Tatínek se vrátil domù. O nìco pozdìji zaznìl výstøel a bruèení pøede dveømi ustalo. Otevøeli jsme dveøe a spìchali k otci. Strach a hrùza nám ještì svíraly hrdlo. Když se napìtí uvolnilo, spoleènì jsme dìkovali Bohu, že nás ochránil. Jakmile malý medvìd volání medvìdice neslyšel, úplnì se uklidnil. Brzy ulehl spokojenì u teplých kamen a usnul. Zranìná packa se rychle zahojila. Již po nìkolika dnech jsme poznali, že jsme v malém medvìdu nalezli znamenitého kamaráda ke hraní. A protože kvùli nám ztratil matku, prokazovali jsme mu obzvláštní péèi a pozornost. Pozdìji se mladý medvìd vrátil do divoèiny a již nikdy jsme ho nevidìli.

Bùh miluje vìrnost v malém. Osmiletá Janièka chodila èasto se svou maminkou nakupovat. Pøívìtivý starý majitel obchodu jí mnohdy dovolil, aby zboží, které chtìla koupit, si sama odvážila na malé váze. Jednoho dne, kdy zase smìla sama vážit lískové oøíšky, vzala si tajnì z pøihrádky dva krásné, veliké oøíšky a strèila je do své tašky. Když pøišla domù, honem zahrabala ty dva schované oøíšky pod jeden keø rùží v zahradì. Janièka se ale nemohla z oøíškù tìšit. Vìdìla, že udìlala nìco velmi zlého a nyní že byla zlodìjka. Když byla odpoledne sama v obývacím pokoji, slyšela pokojové hodiny hlasitì a pravidelnì tikat. 34

Copak tak vytrvale øíkají? „Ja-na krad-la... Ja-na krad-la...“ tikaly neustále hodiny. Janièka se dala do pláèe. Když maminka pøišla do pokoje a zeptala se jí, proè pláèe, vyprávìlo jí dìvèátko, že ukradla v obchodì oøíšky. Maminka a dceruška spolu poklekly a Janièka vyznala svùj høích pøed Bohem. Pak šla Janièka s maminkou do obchodu a ukradené oøíšky vrátila. Starý muž mìl velikou radost, že se Janièka pøiznala a øekl: „Janièko, pros Pána Ježíše, aby ti citlivé svìdomí zachoval. Oba oøíšky si zase vezmi s sebou na upomínku, kdyby na tì ještì nìkdy pøišlo pokušení!“ Janièka je dnes již veliká. Ale ještì stále má oba oøíšky dobøe uschované v malé krabièce, jako upomínku na ten v dìtství první, vìdomì uèinìný høích, který vyznala a byl jí odpuštìn.

Cesta do Itálie. Malý Robert mìl vìøící rodièe a býval pilným posluchaèem a návštìvníkem nedìlní školy. V poslední dobì však ochladl. Do nedìlní školy chodil nepravidelnì a s menší radostí. Mìlo to svou pøíèinu. Robert mìl totiž pøítele, který mìl na nìho špatný vliv. Byl to divoký Jindra, tøináctiletý syn øezníka. Nemyslel na nic jiného než na darebáctví a také je provádìl. Robert nebyl stateèným a odvážným uèedníkem Pána Ježíše. Když se mu Jindra posmíval, že chodí do nedìlní školy, a nazýval ho zpáteèníkem, nechal se zastrašit. Neodvážil se otevøenì postavit na stranu Pána Ježíše a vystoupit proti Jindrovi, když ho tento ulièník chtìl svést anebo sám dìlal nìco špatného. Robert nemìl odvahu k vyznání a Jindra snadno získal pøevahu. Pod vlivem Jindry a knih, které si od nìho pùjèoval, se dostal velmi rychle na špatnou cestu. Jindra nenávidìl obzvláštì školu a umìl i Roberta svést k tomu, že stále èastìji chodil za školu jako on. Jednou pøišel Jindra s návrhem: 35

„Roberte, poslouchej! Já mám ohromný nápad. Víš co? Pùjdeme do Itálie. Je tam teplo, svítí tam stále slunce. Nebudeme muset chodit do školy a nikoho nebudeme muset poslouchat. Ani rodièe, ani uèitele. To bude nìco!“ Pøi myšlence na útìk z domu se v Robertovi hnulo svìdomí. Cosi mu øíkalo, že by tím velmi ublížil svým dobrým rodièùm a zarmoutil svého milého Spasitele. Neodvážil se to však øíci pøed Jindrou, protože se bál, že by se mu bezbožný kamarád vysmál. Proto jenom nesmìle namítl: „Nemáme pøece peníze.“ ,,O ty se postarám já,“ chlubil se Jindra. „Peníze vezmu z tátovy pokladny v krámì. Cestou se už potom nìjak protluèeme. To je to nejmenší!“ „Ale to je pøece krádež!“ namítl Robert s uleknutím. Jindra mu prudce a pohrdavì odpovìdìl: „Nepovídej! Jsi moc zbabìlý a svìt patøí jenom odvážným. Dobøe si to pamatuj!“ A Robert mlèel, tak jako vždy. Když se nìkdy odvážil postavit se proti Jindrovi, dostal vynadáno zbabìlcù. Cítil, že Jindra má špatnou pøedstavu o odvaze a stateènosti, ale sám nemìl odvahu øíci smìle „NE“ ke zlu a nepravosti. Za nìkolik dní sedìli oba ve vlaku a jeli do Itálie. Cestu si našli v jízdním øádu a v jednu hodinu v noci èekali na menším nádraží na další vlak. V zatuchlém a zakouøeném vzduchu liduprázdné èekárny byla zima a neútulno. Byl leden a hoši mrzli. Asi vzpomínali na své teplé postele doma. A zde v noèním klidu se v Robertovi hnulo svìdomí. Myslel na rodièe, kteøí asi nespí strachem a starostí o nìho. Tyto pøedstavy vzbudily v jeho srdci lítost a touhu po domovì. Když Jindra na chvíli usnul, napsal tajnì lítostivý a pokorný dopis rodièùm. Prosil je, aby mu odpustili a pøijeli si pro nìho. Psal, že už s Jindrou nechce jít dál a na zpáteèní cestu nemá peníze. Následující den však zastihl oba chlapce na další cestì. Stále ještì nemìl Robert odvahu postavit se rozhodnì proti Jindrovi. Na jedné horské zastávce vystoupili a zašli do hospody, aby se posilnili. Hospodské namluvili, že jsou vandrovníci a jdou do uèení. Dále pokraèovali pìšky. Byla krutá zima. Namáhavì se prodírali vyso36

kým snìhem na osamìlých lesních cestách. Silný horský vítr jim ztìžoval chùzi a kupøedu postupovali jen pomalu. V poledne ještì nebyli ani v polovinì cesty, kterou mìli dnes ujít. Robert byl zneklidnìn. Myslel na rodièe, na dopis a na to, že jde se zlým kamarádem dál. Koneènì si dodal odvahy a øekl: „Jindro, už si nedám od tebe porouèet a vrátím se!“ „Maminèinu mazánkovi je smutno?“ posmíval se Jindra. Tento posmìch citelnì podráždil Roberta. Beze slova se vrhl na Jindru a zaèala rvaèka. Zrudlý hnìvem a rozèilením øekl nakonec Robert: „Jdi si do Itálie, nebo kam chceš, sám! Tøeba tam, kde roste pepø. Já s tebou dál nepùjdu. Mùžeš mnì nadávat zbabìlcù, ale já udìlám to, k èemu jsi zbabìlý ty: vrátím se domù.“ Obrátil se a utíkal zpìt, co mu nohy staèily. Jak se dostane domù bez haléøe v kapse, to ho v této chvíli nenapadlo. Vìdìl jenom to, že si koneènì dodal odvahy a vzepøel se svému svùdci. Bylo mu z toho lehko u srdce. Když byl z dohledu i doslechu, zpomalil krok. Prve si ve svém rozèilení nezapamatoval dobøe cestu a teï si zase nevšiml, kudy jde a že se dal postranní cestou. Zacházel stále hloubìji do lesa. S houstnoucí tmou si uvìdomil, že zabloudil. Na obloze se ukázaly první hvìzdièky a našemu osamìlému poutníku bylo najednou úzko. Srdce mu bilo, div se nerozskoèilo. Mimodìk zrychlil krok, ale stále nic nevidìl. Žádnou vesnici, žádný domek, jen bílý sníh a mlèící les. Tmy pøibývalo. Robertovi bylo chvíli horko, hned ho zas mrazilo strachem. Náhle se vrhl do snìhu na kolena a z nejhlubších míst svého srdce volal k nejvìrnìjšímu Pøíteli všech zbloudilých: „Pane Ježíši, zaveï mì domù k rodièùm! Já nevidím na cestu. Prosím Tì, vezmi mì za ruku a veï mì!“ Potom vstal a šel dál. Došel na køižovatku lesních cest. Zastavil se a prosil znovu: „Pane Ježíši, prosím Tì, veï mì, ukaž mi cestu!“ Dal se vlevo a po krátké chùzi uvidìl okraj lesa a v dálce osvìtlené okno. 37

V úzkostném oèekávání zrychlil krok, ale oèi z osvìtleného okna nespustil. Koneènì došel k domku. Postavil se na špièky a nahlédl oknem dovnitø. Uvidìl prostou, èistou svìtnièku. U stolu sedìla žena a mìla pøed sebou velkou otevøenou knihu. Robertovo srdce zajásalo. Zøetelnì poznal, že to je kniha ze všech knih nejdražší – Bible. Bylo mu najednou tak milo, jako kdyby byl doma. „To je jako u nás,“ pomyslel si a s dùvìrou zaklepal. „Dobrý veèer, paní,“ øekl. „Zabloudil jsem v lese. Mohla byste mì tu nechat dnes pøes noc?“ Paní ho laskavì pozvala dál. Pøipravila mu teplou veèeøi a pøichystala postel. Poèínala si tak mateøsky laskavì, že Robert k ní nabyl dùvìru a pøi rozmluvì jí poctivì a otevøenì øekl, èeho se dopustil a jak se dostal do své nynìjší situace.

U stolu sedìla žena a mìla pøed sebou velkou otevøenou knihu.

38

Vážnì, ale láskyplnì ho paní napomínala. Vzala do rukou Písmo, poukázala na list Efezkým 6:1,2 a ptala se: „Takto ctíš rodièe? Zpùsobil jsi jim velkou bolest, když jsi utekl z domova.“ „Já mám hodné rodièe,“ v horkých slzách vyprávìl Robert. „Vìøí v Pána Ježíše a vedou mne k Nìmu. Nechtìl jsem to udìlat, ale Jindra mì svedl.“ „Ne, ne, milý chlapèe,“ øekla paní. „To uvažuješ zcela špatnì, když všechnu vinu svaluješ na Jindru. Ten nic neví o Pánu Ježíši. Ty jsi byl vyuèován Slovem Božím a proto jsi ty vinen, pøesto že jsi mladší. Od toho, kdo více ví, se více oèekává. U tebe je ta chyba, že jsi nikdy nemìl odvahu vyznat Pána Ježíše a øíci ke høíchu NE. Od takového se Spasitel smutnì odvrací a zlý nad ním od poèátku získává moc.“ Potom se s ním pomodlila a šli spát. Ráno požádala paní jednoho souseda, aby Roberta doprovodil do blízkého mìsteèka. Tam se o nìho postarali v útulku do té doby, než si ho maminka odvezla. Divokého Jindru našel po dlouhém bloudìní v zasnìžených samotách vysokých hor myslivec. S jeho pomocí se i Jindra dostal zase domù. Robert s ním už nic nechtìl mít. Stal se zase pilným žákem nedìlní školy a také stateèným následovníkem svého Spasitele. Jeho bludná cesta mu byla pouèením pro celý pozdìjší život.

Kdo je nejvìtší høíšník? V jedné nedìlní škole dostaly dìti, když se rozcházely, každé lístek a na nìm jednu otázku. Bìhem týdne mìly na tuto otázku najít správnou odpovìï. Nìkdy si kvùli tomu musely pøeèíst nìkolik kapitol z Bible a o to šlo právì strýèku uèiteli, protože se tím velmi mnoho nauèily. 39

Jedenáctiletá Libuše Bláhová dostala jednou v nedìli zvláštní otázku: „Napiš jméno nejvìtšího høíšníka, kterého znáš.“ Sedí tak nad tím lístkem doma, nìkolikrát si ho znovu pøeèítá a myslí si: to je ale divná otázka! U jiných otázek staèilo podívat se do Bible a odpovìï se brzy našla, jako tøeba u otázky: „Jak se jmenovali uèedníci Pána Ježíše?“ anebo: „Kdo postavil onen veliký koráb, než pøišla potopa?“ Ale jakpak mùže Libuše vìdìt jméno nejvìtšího høíšníka? Hned si ale vzpomnìla na jednoho opilce, kterého nìkdy vídala cestou ze školy. To asi také bude nìjaký zvl᚝ veliký høíšník! Když ale nevìdìla, jak se jmenuje, – takže jeho jméno nemohla napsat! A tak pøemýšlí, opírajíc si hlavu rukou. Tu si však vzpomnìla, že nìkde v Bibli kdosi sám o sobì øíká, že je nejvìtším høíšníkem. Právì minulý týden to tatínek èetl v kuchyni. A tak ten lístek Libuše vzala a bìžela s ním do tatínkova pokoje. Ukázala mu otázku a zeptala se: „Tati, podívej se, prosím tì, kdo to mùže být? Já si myslím, že jeho jméno je napsáno v Bibli.“ Libušin tatínek vzal lístek a pøeèetl si otázku. Potom se zahledìl na svou dceru, ale zatím nic neøíkal. „Staèí, tatínku, když mnì jenom øekneš, která je to kapitola, já už si to jméno najdu sama,“ øekla Libuše. „Jméno nejvìtšího høíšníka, kterého JÁ znám, vím dobøe; ale toho nejvìtšího høíšníka, kterého ty znáš, musíš najít sama,“ odpovìdìl otec. Ale Libuše tomu poøád ještì nerozumìla. „Tati, kdo ale byl ten èlovìk, jenž to o sobì øekl? Jeho jméno bych pøece mohla napsat?“ „Pøeèti si tedy pr vní kapitolu z První Epištoly Timoteovi a tam jistì najdeš toho èlovìka, kterého mᚠna mysli.“ øekl nakonec otec. Libuše si tedy sedla do kouta s tatínkovou Biblí a pozornì si pøeèetla prvních 15 veršù. „Tati, byl to Pavel. V prvním verši je napsáno, že on tu Epištolu napsal a v patnáctém verši øíká to, co jsem právì hledala. Jednoduše 40

za tu otázku napíši: Pavel. Vždy pøece sám øíká, že je prvním z høíšníkù!“ „Ale cožpak jsi Pavla znala?“ zeptal se pan Bláha a uchopil Libušinu ruku, která už chtìla psát. „Ovšemže jsem ho neznala, tatínku, ale on to pøece o sobì sám prohlašuje.“ „Co øíká o sobì Pavel? Že je nejvìtším z høíšníkù, kterého zná Libuše Bláhová? Pøeèti si ještì jednou pozornì tu otázku!“ Libuše už zaèínala být netrpìlivá. Tak dlouho to už trvá. Jak ráda by si ještì aspoò pùl hodiny èetla v jedné pìkné rozeètené knížce! Ale musela uposlechnout. Vzala tedy otázku znovu do ruky a pomalu ète: „Napiš... jméno... nejvìtšího... høíšníka,... kterého... znáš.“ Kterého znáš... Jméno toho opilého èlovìka pøece neznala, jméno apoštola Pavla sice dobøe znala, ale jej samého neznala nikdy. Kterého znáš...? Teprve nyní zaslechla hlas svého srdce, který k ní mluvil už døíve. Tázavì se podívala na tatínka. Ten jenom povzbudivì pokývl hlavou, jakoby chtìl øíci: Nyní jsi na správné cestì. Pak vzala tužku a napsala za tu otázku: Libuše Bláhová. Tatínek pozornì sledoval každé písmeno, které Libuše psala a když dokonèila, mìl z toho velikou radost, že koneènì pochopila, že i ona už ve svém životì velice høešila. Libušin tatínek o sobì již dávno vìdìl, že mu byly odpuštìny jeho høíchy, ale rovnìž vìdìl, že každý èlovìk musí nejprve cítit svou naprostou zkaženost a zlo, než mùže obdržet odpuštìní své viny. Když Libuše o hodinu pozdìji znovu pøišla, aby tatínkovi øekla: „Dobrou noc!“, zašeptal jí do ucha: „Pán Ježíš má høíšníky rád. Líbo, požádej Ho, aby ti odpustil.“ 1. Epištola Jana, 1. kapitola, 9. verš: „BUDEME-LI VYZNÁVATI HØÍCHY SVÉ, VÌRNÝ JE BÙH A SPRAVEDLIVÝ, ABY NÁM ODPUSTIL NAŠE HØÍCHY A OÈISTIL NÁS OD VŠELIKÉ NEPRAVOSTI.“ 41

Rùžová stužka. Stužkovou Vìru znali v celé vsi a mìli ji rádi. Nejvíce ovšem dìvèata. Když pøišla do vsi, tøepetaly se hned nové bílé, modré, zelené a kdovíjaké ještì jiné stužky ve vlasech všech dìvèat. Zdenièka Nováková mìla dávno krásnou rùžovou stuhu ve svém malém srdíèku. Žel, jen v srdíèku – do copánkù si ji zaplést nemohla, protože na ni nemìla peníze. Její rodièe byli chudí a každý haléø potøebovali na jiné, dùležitìjší vìci. Kromì toho se jim narodil malý chlapeèek, který spotøeboval poslední ušetøené peníze. Malý Karlíèek, tak se jmenoval ten roztomilý bratøíèek, mìl vùèi své starší sestøièce jednu velikou výhodu – nemusel mít žádné starosti o rùžovou stuhu. Jakmile mamince Zdenièky bylo zase jen trochu lépe, šla ihned po své práci; byla pradlenou. Mìla nejlepší zákazníky ve vsi, paní uèitelovou, paní lesní, paní strážmistrovou a jiné. Byly to samé hodné ženy, které se zajímaly upøímnì o malého chlapeèka. Když maminka byla pryè, musela Zdenièka malému bratøíèkovi dìlat chùvu. Zpívala mu všelijaké písnièky, ale nezdálo se, že by tomu Karlíèek vìnoval nìjakou zvláštní pozornost. Zøejmì mìl smysl jenom pro svoje písnièky, které vyzpìvoval z plna hrdla. Koneènì se však podaøilo Zdenièce ukolébat ho. Karlíèek usnul a ona se mohla vìnovat svým oblíbeným myšlenkám. Její kamarádka Liduška si nedávno koupila krásnou rùžovou stuhu do vlasù a dovolila jednou Zdenièce, aby si ji dala na chvilku do vlasù. „Teda ohromnì ti sluší – opravdu pìknì,“ lichotila jí Liduška. Jenže taková stuha stála dvacet krejcarù a to bylo pro Zdenièku moc penìz. Jakpak jenom by se k té stuze mohla dostat? Holèièka usilovnì pøemýšlela. Kolik rùzných plánù vymyslela a všechny zase zamítla. Jakpak, kdyby posbírala husí peøí u rybníka, kde se husy špláchaly, a potom je prodala – nebo, poèkat, co kdyby odpoledne šla k bohatému sedlákovi Krupkovi vybírat brambory, to by dostala dvacet krejcarù za odpoledne – jenže – hm... Všechny tyto krásné plány 42

se rozbily o tvrdou skuteènost, že pøece musela být doma a hlídat malého køiklouna. A tu ji cosi napadlo! Což kdyby... Kdosi náhle zaklepal na dveøe. Zdenièka vyskoèila celá rudá, jako kdyby byla pøistižena pøi nìèem zlém. Rychle bìžela ke dveøím. Pøišla paní strážmistrová, aby se podívala na malého Karlíèka. Když uslyšela, že spí, vstoupila po špièkách a sklonila se s úsmìvem nad kolébkou. Pochválila jeho svìží èervené tváøièky, jeho roztomilé tlusouèké malé ruèièky a potom zas odešla. Vzkázala ještì pozdravovat maminku a pøi odchodu vtiskla Zdenièce do ruky nìkolik mincí. „To je na první šatièky pro malého Karlíèka, dej to mamince,“ øekla ta paní a odešla. Když byla paní strážmistrová pryè, spoèítala Zdenièka ty peníze a byla ještì neklidnìjší než pøedtím. Bylo to totiž právì pìt zlatých a dvacet krejcarù. Proèpak asi zrovna pìt zlatých a dvacet krejcarù? Vždy by to nikdo na svìtì nepoznal, kdyby si za tìch dvacet krejcarù dopøála tu rùžovou stuhu – a mamince mùže snadno øíci, že ji našla ve škole na dvoøe, vždy tam se ztratila nejedna stužka, když se tam dìvèata honila; jenže Zdenièka ještì nikdy žádnou nenašla. Ještì byla zabrána do tìchto høíšných myšlenek, když vrzly domovní dveøe a bylo slyšet tìžké kroky. To nebyl jistì nikdo jiný, než tatínek, ale jak to, že jde domù v tak neobvyklý èas? A Zdenièka, jako kdyby byla puzena neviditelnou mocí, chvatnì uchopila dvacetník a strèila jej do kapsièky. Tatínek již vstupoval do svìtnice. Øíkal, že mu není dobøe a že ho píchá na levém boku, že to bude asi nachlazení. Na stole vidìl ležet peníze a ptal se, odkud jsou. Zdenièka mu rychle všechno øekla, jenom o tom dvacetníku neøekla nic. Tatínek se moc neptal a tak Zdenièka byla ráda, že nemusela lhát, ale to byl jenom klam – její vina tím nebyla o nic menší. 43

Když potom pøišla maminka, tatínek jí to všechno povìdìl a Zdenièka zase byla ráda, že ona nemusela øíkat nic a tak snadnìji upokojila své zneklidnìné a obviòující svìdomí. A na druhý den se již vesele tøepetala rùžová stuha v jejích kaštanových vlasech. Koupila si ji od Lidušky, protože té se už nelíbila, a mamince øekla, že ji má od Lidušky, a zase si myslela, že to není lež. Maminka také po tom pøíliš nepátrala, protože mìla jiné starosti. Lékaø u tatínka zjistil tìžký zápal plic na levé stranì a vážnì potøásal hlavou. Zdenièka vstoupila k tatínkovi do svìtnice. Lekla se, když ho uvidìla tak bledého. Oèi mìl veliké a jako sklenìné, oblièej zsinalý, pokrytý potem, dech krátký a horký, prsa se rychle zvedala a klesala. „Modli se, dítì!“ vydechl nemocný. Zdenièka s pláèem vybìhla z pokoje. Nyní se pøece nemohla modlit! Vždy jí bylo, jako kdyby jí ta nešastná rùžová stuha trèela v krku. V rozèilení ji rychle vypletla z vlasù a hodila do kamen. Stuhy se tak sice zbavila, výèitek svìdomí však nikoliv. Ty ji pronásledovaly ještì i ve spánku; v noci se jí totiž zdálo, že vidí z nebe viset obrovskou rùžovou stuhu, nahoøe stál tatínek a chtìl ji po té stuze vytáhnout k sobì do nebe. Jenže v tom se stuha pøetrhla a Zdenièka spadla do nìjakého moèálu. Hrùzou a leknutím se probudila. Druhý den ráno se ptala, jak je tatínkovi. „Maminko,“ ptala se s nevýslovným strachem, „neumøe nám tatínek?“ „Neuèiní-li Pán Bùh zázrak, Zdenièko, nevím jak to dopadne, musíme se modlit, aby se zase uzdravil,“ øekla smutnì maminka. Zdenièka skryla svou kudrnatou hlavièku v maminèinì klínì a usedavì vzlykala, ale neøekla ani slova. Maminka ji tìšila, hladila po vlasech a chladila rozpálené èelo. „Snad nechceš také onemocnìt, dítì? Jdi radìji dnes døíve spát!“ To také Zdenièka uèinila a únavou brzy usnula. Spala dlouho a tvrdì. 44

Když se probudila, bylo v bytì jakési podivné ticho. Co to bylo? Zdenièka se pøikradla ke dveøím pokoje, kde ležel tatínek, pøiložila ucho ke klíèové dírce a naslouchala. Neslyšela však vùbec nic. Potom nakoukla dovnitø. Pøes tatínkovu postel bylo prostøeno bílé plátno. Co to? Kde byl tatínek? Kde byla maminka? Tichá velebnost smrti uchvátila poprvé v životì toto malé citlivé srdíèko. Ani nevìdìla, jak se dostala zpátky do svého pokoje. Tam klekla a volala: „Pane Ježíši, Pane Ježíši, prosím Tì, odpus mi mùj veliký høích!“

„Modli se, dítì!“ vydechl nemocný.

45

Dlouho tak kleèela. Ani si nevšimla, že vstoupila maminka, až když jí položila ruku na hlavu a tìšila ji: „Neplaè tolik, Zdenièko! Tatínek již zvítìzil – je doma u Pána!“ „Ale maminko, moje rù – rùžová stuha – já – já jsem – lhala – tìch dva – dva – dvacet krejcarù – – .“ Takto kuse a v lámaných vìtách vyšlo všechno ven. Maminka si až po delší dobì dokázala vysvìtlit zpovìï malé høíšnice. Zapomnìla na chvíli na bolest nad ztrátou manžela a sebrala všechny zbytky svých duševních sil, aby dcerušku potìšila. Koneènì se jí to podaøilo. Potom šly obì do pokoje, kde ležel tatínek. Maminka, tøesoucí se rukou, stáhla bílé prostìradlo. Zdenièka pohlédla do bledé pokojné tváøe mrtvého a znovu propukla ve vzlykot. „Ach tatínku, milý tatínku – mùžeš mi odpustit?“ Tatínek už nemohl odpustit, již byl ve slávì svého Pána. Zdenièka ale pøišla se svým bøemenem k Pánu Ježíši a On ji brzy ujistil Svým odpuštìním – a pokoj a radost vstoupily do srdéèka malé holèièky. Po celý její život bylo jí však líto, že oklamala svého tatínka a potom již bylo pozdì, aby mu to vyznala.

Vytaženi z bahna. Bylo jaro. Sníh, který celou zimu pøikrýval krajinu, roztával a zanechával za sebou spoustu vody, která naplòovala každý dolík malým jezírkem a rozbahnila nízko položená místa. Dva chlapci, pyšní na to, že mají gumové holínky, si vyšli ven a hledali nìjaké dobrodružství. Mysleli si, že v takových botách mohou chodit, kudy budou chtít, a ne jenom po suchých místech. Za domem vedla cesta kolem zoraného pole, kde bylo vidìt na nejnižším místì a podél brázd dvì kaluže vody. K èemupak máme gumové holínky – pomysleli si hoši – s nimi se nemusíme bát ani pøes vodu, ani pøes bahno! 46

A vy se jim jistì nedivíte, protože kterýpak kluk by se s radostí nebrouzdal v holínkách vodou, jako by chtìl vždy znovu vyzkoušet, zda do nich neteèe? A s takovými gumovými holínkami to èlovìka zrovna pøitahuje jít ještì dál, až tam, kde už je velmi hluboko anebo na místa plná rozbøedlého bahna. Také naši dva chlapci velice zatoužili zkusit, jak se dá chodit po èerném rozbøedlém jílu. Nebylo to právì snadné, jít stále vpøed, protože jíl se jim tolik lepil na boty, že jim je témìø vyzouval z nohou. Nepøešli ještì ani polovinu pole, když jeden z nich pocítil, že se zaèíná boøit do hloubky a chtìl se vrátit. Ale nešlo to. Jakmile vyprostil jednu nohu, druhá se zaèala boøit ještì víc a když i tuto vyprostil, první už zase byla zaboøena v bahnì. Boty se stávaly èím dál t잚ími a t잚ími až nakonec tam zùstaly pevnì vìzet a vùbec jimi nešlo pohnout. Druhý chlapec mu nemohl pøijít na pomoc, protože byl témìø ve stejnì zlé situaci. Tu spatøili v dálce jednoho sedláka a zaèali ze všech sil volat o pomoc. Ten k nim ihned pøispìchal a aèkoli mìl také gumové holínky, pøece se mu podaøilo dostat se až k nim. Uchopil nejprve prvního chlapce, který byl zaboøen nejhloubìji, prudkým trhnutím ho vyprostil z bláta a odnesl na suché místo. Potom vyprostil i toho druhého. Na tuto pøíhodu se však mùžeme také podívat jako na malé podobenství z pøírody. Takovému rozbahnìnému poli se podobá høích. Chlapci – a také dìvèata – si èasto myslí, že to je zábavné, mohou-li se pustit do nìèeho, o èem vìdí, že to je zlé, anebo do nìèeho, co neznají, ale co se jim zdá být zajímavé nebo líbivé. První kroky bývají snadné – dobrodružství jakoby pøitahovalo stále víc a víc. Ale každý høích, a je jakýkoli, je jako takový rozbahnìný moèál, v nìmž nakonec každý uvázne. Dejme tomu, že v takovém stavu jsi právì i ty. Jedinou možností je volat o pomoc. Ale koho? Bùh slyší. Kristus pøišel, aby spasil høíšníky – a takovými jsme všichni – a On má moc vytáhnout nás z takové zrádné bažiny a postavit naše nohy na skále. Ano, tak je to napsáno 47

i v Bibli. Ve 40. Žalmu øíká David: „Žádostivì oèekával jsem na Hospodina, i naklonil se ke mnì, a vyslyšel mé volání. A vytáhl mne z cisterny záhuby, i z bláta bahnivého, a postavil na skále nohy mé, a kroky mé utvrdil.“ (2.–3. verš) Vždycky je lépe nevydávat se do žádných lehkomyslných vìcí a dobrodružství, neuchylovat se z bezpeèných cest nìkam jinam, a je to kamkoli: na jarní rozbøedlé pole, anebo do høíchu, který tolik pokouší mladé. Nebo i když si myslíme, že pùjdeme jenom kousek, pár krùèkù, a pak se zase navrátíme, zjistíme, že to je nemožné – bažina nás zadrží. Sami se høíchu nezbavíme. Pøilepí se na nás a my budeme muset poznat, že s naším vlastním úsilím se budeme boøit ještì hloubìji. Jenom Pán Ježíš, Syn Boží, nám mùže pomoci. Jenom On nás mùže vyprostit z bahna høíchu a také to chce uèinit. „Budeme-li vyznávati høíchy své, vìrný jest Bùh a spravedlivý, aby nám odpustil høíchy, a oèistil nás od všeliké nepravosti.“ (1. Janova Ep. 1,9)

Lední medvìd. Toník mìl vìøící rodièe, kteøí mívali èasto návštìvy. Toník dobøe poslouchal, o èem se vyprávìlo, a aè všemu ještì dobøe nerozumìl, ledacos si zapamatoval a také se veèer za to modlil. Jednou mìli velmi zvláštní návštìvu. Misionáøe z Grónska! A ten jim vyprávìl moc zajímavé vìci, z èehož nejhlubší dojem na Toníka uèinilo vyprávìní o nejnebezpeènìjším nepøíteli na severu – ledním medvìdovi. Pøepadne-li tato šelma malý èlun nebo sánì tažené psy, mùže to špatnì skonèit. Toník tedy pøipojil k veèerní modlitbì prosbu: „Pane, požehnej tomu strýèkovi v Grónsku a ochraò ho pøed ledními medvìdy.“ Uplynulo nìkolik mìsícù. Tatínek psal strýèkovi misionáøi a ke konci dopisu mu sdìlil: 48

„NᚠToník se za Vás každý veèer modlí, aby Vám neuškodil lední medvìd.“ Po nìjakém èase pøišla z Grónska odpovìï. Co se tam zatím nestalo! Misionáø chtìl navštívit malý hlouèek vìøících v odlehlém místì a potìšit je Slovem Božím. Musel k nim jet na malém èlunu mezi ledovými krami. Dva domorodci veslovali. Náhle, jak zahnuli za okraj skalnatého ledového pobøeží, spatøili ohromného ledního medvìda, hrozivì se k nim blížícího.

...spatøili ohromného ledního medvìda...

49

„Radìji se obrame,“ radili zkušení Eskymáci. „Cesta je tu velice úzká, není kam utéci a to zvíøe má ohromnou sílu ve svých tlapách. Mùže pøevrhnout èlun!“ Misionáø se chvíli rozmýšlel a potom øekl: „Nikoliv. Jsme pøece ve službì velikého Pána, a proto se nebojme. Znám jednoho malého hocha, který se už dlouho modlí za to, aby mì Bùh pøed ledním medvìdem ochránil. Vìrný Bùh to jistì uèiní a ten malý hlouèek Jeho lidu, který èeká na potìšení Slovem Božím, nebude zklamán.“ A tak opatrnì veslovali dál a drželi se od nebezpeèného bøehu tak daleko, jak jen bylo možno. Medvìd však byl hladov a zdálo se, že by byl ochoten pohltit celý ten èlun i s jeho malou posádkou. Vrhl se do moøe a plaval pøímo k loïce. Už byl docela blízko – v tom jeden z mužù naò vypálil ze své pušky a šastnì ho trefil. Huòáè zbarvil vodu svou krví a snažil se dosáhnout opìt bøehu. Druhá za ním vyslaná kulka ho dorazila. Muži vyskoèili na bøeh a misionáø sáhl po sekeøe, aby medvìdovi ual pracku. „Ten malý hoch, který se za mne tak vìrnì modlil, musí mít památku na vyslyšení svých modliteb!“ A tak dostal malý Toník na památku vydìlanou a vycpanou medvìdí pracku, která mu stále pøipomínala, jak dobré je modlit se za jiné.

Požehnaná služba. Jeden mladý lékaø, který miloval Pána Ježíše, Mu chtìl sloužit a proto odešel na jeden malý ostrov v Tichém oceánu, kde mezi domorodci øádila jakási hrozná nemoc. Obyvatelé tohoto ostrova byli však ještì skuteènými lidojedy. Nejhroznìjší z nich byl jejich náèelník. Nebylo to snadné a lehké pro 50

toho lékaøe, usadit se v takové pustinì a mezi takovými divochy. Avšak láska ke Spasiteli a také k tìm ubohým divochùm mu dodávala odvahy. Když tam pøišel, postavil si nejprve stan a ve stanu si zøídil lékárnu a ošetøovnu nemocných, všechno bylo ovšem velmi jednoduché. A brzy k nìmu zaèali chodit nemocní, aby se dali ošetøit. Ten vìrný služebník Pánì jim s radostí pomáhal, dával jim léky a ošetøoval je s pomocí ošetøovatelky, která tam byla s ním. Když byla øada nemocných vyléèena, nazvali divoši toho lékaøe „zázraèným doktorem“. Získal si jejich dùvìru a oni si brzo dali ochotnì vypravovat o Pánu Ježíši. Jednoho dne ho navštívil náèelník, jehož malý synek byl velmi nemocen. Mladý lékaø se nemálo ulekl, když vidìl obávaného vládce ostrova pøicházet se svým dìckem. Když se však podíval do náèelníkovy ustarané tváøe a když slyšel jeho prosebný hlas, kterým ho žádal, aby pomohl jeho dítìti, tu zmizela všechna bázeò. Lékaø vidìl, že dítìti pomùže jenom operace, a øekl to zarmoucenému otci. Také mu sdìlil, že si musí ponechat hocha ve své nemocnici. „Mohu zde také zùstat?“ ptal se náèelník. „Nejde to,“ pravil lékaø, ale otec prosil tak úpìnlivì, že mu lékaø dovolil sedìt v koutì, slíbí-li, že se bude docela tiše chovat. Náèelník slíbil. Když bylo po operaci a ošetøovatelka se posadila k lùžku nemocného, aby èekala, až se probere z narkózy, ohlíželi se po otci. Kdo však popíše úžas lékaøe, když vidìl otce ve mdlobách ležet na zemi. Tak se totiž vzrušil vším tím, co lékaø s jeho dítìtem provádìl, že omdlel. Byl to právì tak milující otec, jako kterýkoliv bílý muž a nemoc jeho synka ho velmi rmoutila. To lékaøe dojalo. Ujal se toho muže a oba se spolu velmi spøátelili. Sedm let pracoval lékaø s ošetøovatelkou na tom ostrovì a Bùh požehnal jeho obìtavé službì. Mnozí divoši uvìøili v živého Boha a modláøství spojené s ukrutnostmi ponenáhlu mizelo. Byly otevøeny 51

školy a tam se i mládež uèila vìøit v Pána Ježíše, o kterém tolik slyšeli od svého dobrého doktora. Ano, vìrnou službou mladého lékaøe, který šel do dalekých krajù z lásky k Pánu a ubohým divochùm, pøestala i na tomto vzdáleném ostrovì strašná modloslužba a místo ní nastal èilý køesanský život.

Výlet do myslivny. „Eliško, já ti nìco povím,“ øekl malý Vašík své sestøe. „Odpoledne, až pøijdu ze školy, zapøáhnu Honzíka do vozíku a vyjedeme si spolu do lesa.“ Elišèina kulatá tváøièka zazáøila radostí. Nadšenì zvolala: „To bude hezké! A mohu si vzít s sebou své panenky?“ „Ale ano,“ øekl Vašík. Dnes mu hodiny ve škole ubíhaly pomalu a byl i trochu nepozorný. Koneènì však bylo po vyuèování a Vašík s Eliškou prosili maminku, aby jim dovolila vyjížïku s Honzíkem. Honzík byl cvièený, poslušný kozlík a dìti si s ním hrávaly. Èasto ho zapøahovaly do malého vozíku a jezdily s ním po dvoøe. Maminka chvilku pøemýšlela a potom øekla: „Tak dobøe, dìti, ale nebudete jezdit po lese jen tak bez cíle. Pojedete rovnou cestou do myslivny a vyøídíte pìkné pozdravy strýci a tetì. Co ty na to øíkáš, tatínku?“ A obrátila se na manžela. „Já s tím souhlasím,“ øekl tatínek. „Ale jednu vìc mi musíš slíbit, hochu,“ a pøitáhl Vašíka k sobì. „Až vás strýc a teta pošlou domù, pojedete nazpìt tou cestou, kterou jste jeli tam. Na zpáteèní cestì nebudete nikde vystupovat, i kdyby vás lákaly nevím jak krásné jahody nebo kvìtiny. Ano? Tak dobøe, jeïte tedy.“ Vašík slíbil, že budou poslušni, Honzík byl vyveden z chlívku, zapøažen a už se jelo! Byla to krásná jízda. Sluníèko mile høálo, vzdu52

chem poletovali pestøí motýli a všude kolem to bzuèelo a zvuèelo. A což teprve v lese. Stromy se zlatozelenì tøpytily ve sluneèním svìtle, veverky poskakovaly ze stromu na strom, vzhùru i dolù. Ptáci zpívali nejkrásnìjší písnièky a Honzík bìžel tak rychle, že si dìti ani nemohly všechno poøádnì prohlédnout. Byly v myslivnì døív, než se nadály. Naproti jim pøibìhl s hlasitým štìkotem jezevèík Valda. Dìti hned poznal, bìžel vedle nich a radostí vyskakoval. Velký honicí pes Azor jen zvedl hlavu. Vozík zastavil. Ze dveøí vyšla tetièka. Radostnì pozdravila své malé hosty. Honzíka vypøáhli a pohostili šavnatou travièkou. Dìti vystoupily s tetou na verandu a vyøídily pozdrav od rodièù. „Tady si, dìti, sednìte. Já se musím na chvilku podívat za Maøenkou do kuchynì,“ øekla teta a odešla. „Vašíku, jestlipak nám Maøenka upeèe nìco dobrého jako poslednì, když jsme tu byli s maminkou?“ ptala se Eliška. Vašík nevìdìl, ale doufal, že ano. V tom pøišel strýèek a pozdravil se s dìtmi. „Tak se pojïte, dìti, podívat do mého pokoje, než se tetièka vrátí.“ Dìti zajásaly. Strýèkùv pokoj! Co v nìm bylo podivuhodných vìcí! Srnèí parohy, ohromné parohy jelení a nad psacím stolem byla dokonce hlava divokého kance. Až z ní šel strach. Husté èerné štìtiny, hrozivá oèka a dlouhé bílé zuby na každé stranì tlamy – hu! Eliška se plaše pøitiskla ke svému bratøíèkovi. Také tam byl vycpaný jestøáb s rozpjatými køídly a sova s velkýma, vyvalenýma oèima. „Ty oèi jsou stejnì jenom ze skla,“ øekl Vašík konejšivì své sestøièce. Pootevøenými dveømi pøišla i živá zvíøata. Nejdøíve Valda, potom Azor a nakonec ochoèená srnka Rièka. Zprvu trochu váhala, ale potom dùvìøivì pøistoupila blíž, oèichávala dìti a tøela si krásnou hlavu o lesníkovu zelenou kazajku. Strýèek ji hladil k velké zlosti jezevèíka Valdy. Tomu se to nelíbilo. Dal se 53

do hlasitého štìkání, za což ho pán vyhodil ven. Azor však kamarádil se srnkou. Dokonce jí lízal tlamu a ona si to nechala líbit. Pøišla teta a zvala ke svaèinì. Na verandì byl prostøen stùl s kávou a velkou mísou køupavých loupáèkù. „No tak, dìti, puste se do toho a nechte si chutnat,“ øekl bodøe strýèek, když vzdal Pánu srdeèný dík za toto obèerstvení. Vašík a Eliška se nedali dvakrát pobízet. Loupáèky byly jejich pochoutka. Nakonec pøinesla Maøenka ještì pøekvapení. Pro každého misku èerstvých lesních jahod s cukrem a mlékem. Tìch dobrot bylo skoro až moc! Nebylo divu, že odpoledne dìtem rychle ubìhlo a bylo tøeba pomýšlet na návrat. „Teï mùžete být bez velkého spìchu za pùl hodiny doma,“ øekla teta. „Ještì pøed západem slunce, aby rodièe nemìli o vás starost. A pìknì je od nás pozdravujte!“ „A zase brzo pøijeïte,“ zval strýèek a sám jim zapøáhl Honzíka do vozíku. Dìti pìknì podìkovaly za pohoštìní a odjely. Valda se štìkotem bìžel zase podle vozíku, až jej ostrý hvizd pána vrátil zpìt. Po chvilce jízdy ukázala náhle Eliška napravo: „Koukej, Vašíku, to jsou krásné jahody!“ Vašík zastavil. „Natrháme si je!“ øekl Vašík. „Tatínek nám to však zakázal,“ namítla Eliška. „Tatínek sem nevidí a nic zlého na tom není,“ rozumoval Vašík a znovu se nerozhodnì podíval na krásné jahody. Vždy byly skoro u cesty. Potom vyskoèil z vozíku a Eliška za ním. Honzíka uvázali opratí ke stromu. Místo, na kterém jahody rostly, bylo mnohem rozsáhlejší, než si mysleli. Táhlo se daleko po svahu a tak trvalo dost dlouho, než se dìti vrátily k vozíku a vydaly se na další cestu. Jahody jim chutnaly, ale divná vìc – dìti už nic netìšilo. Zdálo se jim, že v lese už není tak pìknì jako døíve. Pobízely Honzíka ke spìchu, aby dohonily ztracený èas. Honzík chvilku rychle bìžel, ale najednou zaboèil k nízkému keøi a zaèal s chutí ožírat jemné listí. 54

Vašík škubal silnì opratí a volal: „Hý! Hý!“ Ale Honzíka nic nevyrušilo z klidu. Pomalièku si vybíral nejlepší lísteèky a nejevil nejmenší chul k pokraèování v cestì domù. Všechna námaha byla bezvýsledná. Co teï? Dìti se bezradnì rozhlížely. Pod tmavými jedlemi se už šeøilo. Co si pomyslí rodièe, když nepøijdou vèas domù? „Co budeme dìlat? Honzo! Ty darebáku! Ty neposlušné kozlisko!“ nadával Vašík. Eliška zaèínala plakat: „My jsme také byli neposlušní a vylezli jsme z vozíku. Ted je zase Honzík neposlušný!“ vzlykala.

Obì dìti si klekly na lesní mech...

55

Vašík se na ni podíval v rozpacích. Ano, mìla pravdu. Teï vidìl, jak ošklivá a nebezpeèná je neposlušnost. Znovu vystoupil a snažil se domlouváním pøimìt kozlíka k cestì. Když to nepomohlo, pøetáhl ho prutem. Honzík se na nìho rozehnal, ale pak se zase vìnoval svému listí. Tu i Vašíkovi vyrazily slzièky a trpce litoval své neposlušnosti. Kdyby jenom vìdìl, co dìlat! Eliška si vzpomnìla na modlitbu: „Poprosíme Pána Ježíše o pomoc. Maminka øíkala, že Pán Ježíš je vždycky blízko nás a všechno slyší i vidí. Tak jistì vidí i Honzíka, jak je neposlušný.“ „My jsme také byli neposlušní a On to vidìl,“ dodal zahanbenì Vašík. Obì dìti si klekly na lesní mech a prosily v slzách Pána Ježíše za odpuštìní své neposlušnosti. „Já už si dám opravdu pozor a budu se snažit, abych byl poslušný,“ ujišoval Vašík. „Já taky,“ dodala Eliška. Potom prosili Pána Ježíše, aby jim pomohl, aby se Honzík umoudøil a aby se šastnì dostali domù. Po modlitbì vstali, pøišli k vozíku a Vašík uchopil opra. Hije! Honzík zabral a dal se zavést zpìt na cestu. „Vidíš,“ jásala Eliška, „Pán Ježíš nás vyslyšel!“ Oba nastoupili, Honzík bìžel, jak mohl, a brzy byli z lesa venku. Sluníèko už ale bylo dávno za horami a na kraji lesa potkali tatínka, který jim šel pln starostí naproti. Vašík vše pravdivì vypravoval. O své i kozlíkovì neposlušnosti a prosil tatínka za odpuštìní. „Dobrá,“ øekl tatínek, „když vám Pán Ježíš odpustil, odpouštím vám i já. Ale nezapomeòte Mu z celého srdce podìkovat.“ A dìti nezapomnìly.

56

„Zkuste mne.“ (Mal. 3,10) Do misijní školy v Indii chodila jedna malá holèièka. A chodila tam pravidelnì a ráda, protože se jí tam líbilo a chtìla se nauèit èíst a psát. Kromì toho tam slyšela i jiné, nové a pozoruhodné vìci: že v nebesích sídlí jediný, pravý a živý Bùh a že bohové ze døeva nebo z kamene nejsou k nièemu a nemohou nikdy nikomu pomoci. Tím byla tato holèièka velmi znepokojena a doma o tom vyprávìla rodièùm. Ti se velmi rozhnìvali a zakázali jí dále do školy chodit. Chudák holèièka však radìji strpìla dennì výprask a docházela do školy pravidelnì dál, vždy se jí ty pøíbìhy o Pánu Ježíši tak líbily! Indové mají ve svých pøíbytcích domácí modly a pøed jejich svátky chodí dìvèata do pøírody pro nì natrhat kvìtiny. Myslí si, že se to jejich bùžkùm líbí a že je za to budou ochraòovat a odvracet od nich všechno neštìstí. A teï se blížil zas takový jeden pohanský svátek a naše malá pøítelkynì si ještì nebyla jista, jak je to vlastnì s tou modlou a s živým a pravým Bohem, a proto nevìdìla, jak se má tentokrát zachovat. Jednoho dne si øekla cestou do školy: „Musím to pøece zjistit, zda je tomu opravdu tak, jak to øíká naše uèitelka o svém Bohu a našich bozích. Poprosím køesanského Boha o tøi vìci a jestli mi jen dvì z tìch vìcí uèiní, budu Ho milovat a Jemu sloužit, protože mì už unavuje, že nikdy nedostávám odpovìdi od našich bohù.“ Cesta do školy vedla kolem jedné ovocné zahrady, z níž pøeènívaly daleko pøes zeï nad cestu vìtve obtížené jablky. Holèièka by ráda mìla jedno jablíèko, ale krást nechtìla. Poprosila tedy, aby jí Pán jedno jablíèko nechal spadnout na zem, až pùjde okolo. Druhá prosba byla, aby nedostala výprask, až pøijde domù ze školy. A tøetí modlitba: a se jí Bùh ujme, až ji otec zavede do džungle k divým šelmám, jak jí hrozil. A Bùh té holèièce odpovìdìl. Když šla druhý den kolem té ovocné zahrady, zavanul vítr a jedno jablíèko spadlo na zem, právì k nohám malé prosebnice. 57

„Jedna prosba je vyslyšena!“ zajásala a s požitkem se zakousla do jablka. Jak to však bude veèer doma, až se vrátí ze školy? Ale podivná vìc! Maminka k ní byla toho veèera velmi laskavá a nebila ji. Pøed spaním se holèièka podle svého slibu srdeènì pomodlila ke køesanskému Bohu, který tak zøetelnì odpovìdìl na její prosby. A nyní Ho chtìla milovat a Jemu sloužit. Brzy však pøišla pøíležitost, aby se Bùh mohl osvìdèit i po tøetí. Pøišel velký svátek, o kterém jsme už mluvili. Holèièka byla teï pevnì pøesvìdèena, že jejich domácí bùžek je jenom nicotná mrtvá modla a odmítla mu tedy pøinést kvìtiny, i když jí otec se vší vážností pohrozil trestem, že ji zavede do džungle mezi dravou zvìø. Prohlásila dokonce, že ta modla je docela nanicovatá a bezcenná a že ji tatínek klidnì mùže rozbít. Otec se velmi rozzlobil, a když nastala noc, zavedl svou dceru do džungle, aby ji tam roztrhaly divoké šelmy. Nebylo mu asi lehko pøi tomto rozhodnutí, ale ten slepý pohan se domníval, že takovouto obìtí usmíøí své bohy, které jeho dítì urazilo a rozhnìvalo. Malièká, která už dvakrát zakusila, že Bùh vyslýchá modlitby, šla s otcem, k jeho velikému podivení, zcela klidnì. Celou cestu však v duchu nepøetržitì volala k Bohu, aby ji ochraòoval. A On to uèinil. Druhý den ráno pøišel otec do džungle, tøesa se na celém tìle, aby se podíval po svém dítìti. Jaké však bylo jeho pøekvapení, když mu dcerka se záøícím oblièejem pøišla naproti: „Vidíš, tatínku, Bùh mì zase uslyšel,“ volala. Toto však bylo už i pro tatínka mnoho a musel o tom pøemýšlet. Nedalo mu pokoje, jak to vlastnì s tím køesanským Bohem je, musel tomu pøijíti na kloub. A netrvalo dlouho a i on poznal vírou pravého Boha. Nepravá modla byla pak skuteènì rozbita a jeho malé dcerce nastaly radostné dny. Ty ovšem nemusíš Boha tak zkoušet a tak se k nìmu modlit jako ta indická holèièka. Ty dobøe víš, že je jen jeden Bùh. ZnᚠHo však 58

také jako Otce v nebesích? To totiž mohou jen ti, kteøí znají Pána Ježíše jako svého Spasitele. Je totiž psáno: „Kteøížkoli pøijali Jej, dal jim moc dítkami Božími býti, tìm, kteøí vìøí ve jméno Jeho.“ (Jan 1,12) A kdo tu zkušenost má, ten mùže k nebeskému Otci pøicházet se všemi velikými i malými starostmi a záležitostmi a Jemu je svìøovat.

Obìtovaná panenka. Hanièka sedìla ráno u snídanì s tváøí rozzáøenou jako sluníèko. Jedla a ani nevìdìla, co jí. Její mysl byla zamìstnána radostnou zprávou. Maminka sedìla se svým šitím u okna. Obèas zvedla hlavu od práce a podívala se nìžným pohledem na rozradostnìnou dcerku. Hanièèin tatínek zemøel a maminka byla odkázaná sama na sebe. Mìla co dìlat, aby dcerku uživila. Malá Hanièka už dávno vìdìla, co to znamená šetøit. Vìdìla, že krásné vìci ve výkladních skøíních jsou jen pro ty, kteøí mají dost penìz. Byla to však hodná holèièka a nezarmucovala maminku nesplnitelnými pøáními. Jen jednou mìla velké pøání a skoro celý rok je tajnì nosila v srdci. Teprve nedávno se s ním svìøila mamince. Ve mìstì byl hraèkáøský krám a v jeho výkladì stála panenka. Stálo tam vlastnì panenek víc, ale Hanièka mìla oèi jen pro jednu. Možná, že ty druhé byly ještì krásnìjší, ale tahle se Hanièce líbila ze všech nejvíce. Mìla ji ráda celým svým malým srdíèkem. Kdyby nìkdo vedle ní postavil tøeba nejkrásnìjší panenku na svìtì, Hanièka by si vybrala svou. Èasto bìhávala k výkladu podívat se, jestli tam ještì ta panenka je. Pokaždé, když ji uvidìla, spokojenì se na ni usmála. Hanièka šetøila haléø za haléøem, desetníèek za desetníèkem, nìkdy spadl do pokladnièky i padesátihaléø nebo koruna. Nebylo pro ni toto šetøení lehké. Hanièka by si ráda koupila také nìjakou dobrotu. Doma nikdy nebylo cukroví nebo jiné sladkosti. 59

Panenka mìla na ruce cedulku a na ní bylo napsáno: ,,16 korun.“ To bylo mnoho penìz! Tuze mnoho desetníkù, padesátníkù a hlavnì mnoho odøíkání. Nedávno mìla v pokladnièce už nìco pøes deset korun a dnes jí maminka pøidala lesklou pìtikorunu se slovy: „No tak si bìž pro svou panenku.“ A to byla pøíèina Hanièèiny radosti. Když se nasnídala, vzala krabièku se svými úsporami a pevnì ji sevøela v ruèce. Dala ještì mamince pusu a záøíc štìstím ubírala se ulicemi ke známému obchodu. Náhle se zarazila. Na chodníku uvidìla Markétku. Byla to její spolužaèka, ještì chudší než Hanièka, èasto hladová a ustrašená. Mìla nevlastního tatínka, který pracoval jenom nìkdy, èasto byl opilý a Markétku bez pøíèiny bil. Teï plakala a hledala nìco na zemi. „Co hledáš, Markétko?“ zeptala se jí. Markétka se celá tøásla, když mezi vzlykáním vykládala, že mìla

...sedìla na její pøikrývce milovaná panenka...

60

jít pro pivo. Na cestì zakopla, džbán rozbila a èást penìz ztratila. V ruce jí zùstalo jen pár haléøù. Hanièka jí pomáhala hledat, ale nic nenašly. „On mì zabije!“ vzlykala ubohá holèièka. Hanièka zbledla. Vidìla v duchu zlého tatínka, jak se vrhá se zlostí na drobnou, hubenou Markétku. Slzy jí vstoupily do oèí a byla naplnìna strachem a soucitem. Tu náhle ucítila v ruce svoji krabièku. Vždy má peníze! Mùže je dát Markétce, aby nebyla bita! Úplnì zapomnìla na panenku, šla s Markétkou do obchodu, koupily nový džbán i pivo. „Až budu velká, tak ti to vrátím!“ slibovala potìšená Markétka. Když zùstala Hanièka sama, pøepoèítala zbylé peníze. Mìla jen ètyøi koruny. U hraèkáøského krámu tiše polykala slzièky. Milovaná panenka se na ni dívala svým pìkným oblièejíèkem. Hanièku bolelo srdíèko. Teï už nebude mít tu panenku. Tiše a smutnì se ubírala nazpìt. „Tak kdepak mᚠpanenku?“ ptala se maminka. A Hanièka se hlasitì rozplakala. Vypravovala o tom, jak pomohla Markétce. Maminka ji pøitiskla k sobì. „Ty moje hodná holèièko!“ zašeptala a její srdce se naplnilo radostí nad jednáním dcerky. Když se Hanièka druhý den ráno probudila, sedìla na její pøikrývce milovaná panenka a usmívala se na ni.

Vìø a poslouchej! Tomᚠbyl syn zahradníka. Když ukonèil školu, pomáhal tatínkovi v zahradì. Jednou veèer spolu procházeli zahradou. Tomᚠsi všiml zapleveleného kousku zemì a øekl: „Tatínku, nemìl bych to zde pøekopat, aby se znièil plevel?“ „Ano,“ øekl tatínek, „to mùžeš udìlat. Ale ten záhon za skleníkem nech tak, jak je.“ 61

Druhý den tatínek odcestoval a Tomᚠse dal do kopání. Všechny záhonky dùkladnì zryl a pøekopal, až pøišel k tomu za skleníkem. Upravené záhony byly teï krásnì èisté, ale tento záhon všechno kazil. Nyní byl teprve nápadný. „Tatínek to vèera jistì tak nemyslel,“ øíkal si v duchu Tomáš. „Asi si neuvìdomil, že semena tìchto plevelù zaletí i na pøekopanou pùdu, vzejdou tam a znièí všechnu moji práci. Já to tak nenechám! I pùdì prospìje, když se obèas zryje. Jsem sice dost unaven, ale pro tatínka se mohu ještì chvíli namáhat. Bude jistì rád.“ A Tomᚠpøekopal i tento záhon. Veèer se tatínek vrátil domù. Synkovu práci prohlížel a pochválil: „Pìknì jsi to, Tomáši, udìlal.“ Když však pøišel za skleník, zvolal: „Co jsi to udìlal? Vždy jsem ti pøece výslovnì øekl, abys tento záhon nepøekopával!“ Tomᚠvysvìtloval tatínkovi, proè to udìlal: „Neupravený záhon se moc lišil od ostatních, kazil vzhled zahrady a myslel jsem si, že to tak bude lepší.“ Tatínek se vážnì a smutnì podíval na syna a øekl: „Na tento záhon jsem zasel neobyèejnì vzácné a drahé semeno, které mìlo rok zùstat v klidu. Teï je ale po všem.“ A zklamán odešel domù. Zklamán byl i Tomáš. Mìl tatínka rád, chtìl mu udìlat radost a zatím ho zarmoutil. Ale už se nedalo nic zmìnit. Kdyby byl jen poslechl, pøestože nevìdìl, proè to tak tatínek chtìl. Na tento zážitek Tomᚠnikdy nezapomnìl. Byl mu pouèením pro celý život. Bylo od nìho pošetilé, že nedùvìøoval tatínkovi a byl neposlušný. Myslel to dobøe, ale pøesto to byla neposlušnost a ta má vždy špatné následky. Oè více škody si pùsobíme, když nedùvìøujeme našemu nebeskému Otci. Dal nám Svá pøikázání a my také vždy nevíme, proè máme nìco dìlat tak a nìco zase jinak. Ale On to ví! I když se nám nìkdy zdá Jeho pøíkaz nesrozumitelný nebo tvrdý, je správné, když Mu dùvìøujeme a poslechneme. On neèiní chyb a my se máme podrobit Jeho vùli. Øíká nám to ve Svém Slovì. 62

„Aj, poslouchati lépe jest, nežli obìtovati a ku poslušenství státi, nežli tuk skopcù pøinášeti!“ (1. Sam. 15,22) A pamatujte: „Pøikázání Jeho nejsou tìžká.“ (1. Jan. 5,3)

Lež má krátké nohy. Lidka a Pepík byly dìti chudé vdovy. Lidka byla o rok starší než její bratr. Ve škole je uèitelé èasto dávali za vzor jiným dìtem. Oba byli dobøí a pilní žáci. Lidka však mìla jednu chybu. Stydìla se za to, že její maminka je chudá. Èasto se dívala se závistí na své spolužaèky, které mìly bohaté rodièe a nosily krásné šaty. V jejím srdci se usadila závist a èinila ji nešastnou. „Kdybych tak mìla bohaté rodièe,“ vzdychávala. Maminka pracovala doma pro továrnu. Musela kolikrát dìlat i v noci, aby vydìlala dost penìz na jídlo. Bylo také potøebí kupovat døíví, uhlí, platit svìtlo a nájem majiteli domu. Tak musela maminka pilnì pracovat, aby na všechno vydìlala. Jednoho rána vzbudila dìti døíve než jindy a øekla: „Dìti, jsem asi nemocná a dnes je tøeba odvést do továrny práci. Viïte, že tam ještì pøed vyuèováním zaskoèíte? Snídani jsem vám už pøichystala.“ Dìti, jak se sluší a patøí, hned vstaly a spìchaly do továrny s maminèinou prací, provázeny její modlitbou. Jenže tam už stálo mnoho jiných, kteøí také odvádìli práci. Lidka s Pepíkem museli èekat, až pøijdou na øadu. Když všechno vyøídili, pospíchali domù, protože nechtìli pøijít do školy pozdì. Chodili vždycky vèas a èasto bývali opozdilcùm dáváni za pøíklad. Doma odevzdali peníze, vzali školní tašku a vtom tlouklo osm hodin. Maminka je napomenula, aby se každý u pana uèitele omluvil. 63

Dbala na to, aby dìti mluvily pravdu. Milovala Pána Ježíše a vìdìla, že On lež nenávidí. Do školy pøibìhli oba udýcháni. Pan uèitel se na Pepíka udivenì podíval. Nebyl u nìho na pozdní pøíchod zvyklý. Ten mu podle pravdy všechno vysvìtlil. Øekl mu, že maminka ráno onemocnìla a že museli místo ní odevzdat práci. Pan uèitel mu poklepal na rameno a povídal: „Jen tak dál, milý hochu. Až dorosteš, bude mít maminka v tobì velkou oporu, pomoc i radost. Tìší mì, že mamince pomáháš. Kdybys ještì nìkdy musel nìco podobného obstarat, nemusíš tak spìchat. Nic se nestane, když pøijdeš pozdìji. Vím, že ty to nezneužiješ. Jdi a posaï se.“ A co Lidka? Když stoupala po schodech ke své tøídì, bojovaly v ní dvì myšlenky. Jeden hlas øíkal: „Poslechni maminku!“ Druhý odporoval: „Pøece nebudeš øíkat pravdu, co by tomu øekly bohaté holky? Jen si pøedstav, jaký oblièej udìlá Helena, až øekneš, že jsi byla odvádìt maminèinu práci! A jak se ušklíbne bohatá, ale hloupá a líná Olina! Radìji to neøíkej, vždy nemusí vìdìt, že jsi tak chudá.“ Pan uèitel se tázavì podíval na vstupující Lidku a øekl: „Copak se ti, Lidko, pøihodilo? To u tebe nebývá zvykem, abys chodila pozdì do školy.“ A už chtìl, øíci, aby se posadila na své místo, když mu Lidka vskoèila do øeèi: „Maminka dnes zaspala.“ Pan uèitel se prudce obrátil. Podíval se zpytavì na Lidku, jako kdyby se chtìl pøesvìdèit, zda dobøe slyšel. Potom se jeho pøívìtivý oblièej zachmuøil a povídal: „Považoval jsem tì vždycky za pravdomluvné dìvèe. Dával jsem tì za vzor jiným. Teï však vidím, že jsem se v tobì zklamal, že jsi lháøka. Styï se! Dnes ráno, okolo šesté hodiny, jsem vidìl tvoji maminku u pekaøe. Kupovala pro vás housky. Do školy to mᚠpìt minut. Jak mùžeš øíci, že maminka zaspala? Pøiveïte Pepíka!“ 64

Lidka stála zrudlá u tabule...

65

Lidka stála zrudlá u tabule a neodvážila se zvednout hlavu. Proè jen neøekla pravdu? Proè jen poslechla ten zlý hlas ve svém srdci? Pepík pøišel a když vidìl Lidku stát se sklopenou hlavou, nevìdìl, co se stalo. Na uèitelovu otázku pravdivì vysvìtlil, proè pøišli oba pozdì do školy a mohl se vrátit do své tøídy. Pan uèitel se obrátil k Lidce a øekl: „Pamatuj si, že lež má krátké nohy. S ní daleko nedojdeš. Myslel jsem si, že jsi vzorná žákynì, ale vidím, že jsem se mýlil.“ Od té doby se Lidka necítila ve škole dobøe. Zdálo se jí, že na ni každý hledí úkosem, že jí už nevìøí, i když nic neøíkají. Ani pan uèitel ji už nedával za pøíklad. Takové následky mìla zdánlivì nepatrná a nevinná lež. Oè lepší by bylo, kdyby jednala tak otevøenì, jako její bratr Pepík. Pepíka pan uèitel pochválil a ji nazval lháøkou. Lež nikdy nepøináší dobré ovoce, nýbrž jen zlo a pohrdání.

Jenda a pøíchod Pánì. Jenda byl poslíèkem u jednoho lékaøe. Jeho pán miloval Pána Ježíše jako svého Pána a Spasitele. V jeho velkém pokoji se èasto scházeli vìøící ke spoleènému uvažování Písma. Bylo tam zvìstováno i radostné poselství o Spasiteli høíšníkù neobráceným lidem z mìsta i okolí, kteøí se dali pozvat. Jenda otvíral pozvaným dveøe a ukazoval jim cestu. Pøi shromáždìní si vždy sedl ke vchodu, aby slyšel, o èem se bude mluvit. V jednom shromáždìní se uvažovalo o pøíchodu Pánì. Bylo èteno mnoho míst ze Slova Božího, svìdèících o tom, že Pán Ježíš opìt pøijde, aby vzal k Sobì do Otcovského domu ty, kteøí byli vírou v Nìho zproštìni všech svých høíchù. Ale ti, kteøí v Pána Ježíše neuvìøili, budou zanecháni na zemi, kde zakusí hrozné Boží soudy. Když shromáždìní skonèilo a lidé se, rozešli, zeptal se lékaø svého poslíèka: 66

„Jendo, rozumìl jsi dobøe, o èem se dnes mluvilo?“ „Ano, pane doktore,“ znìla odpovìï. „Tak tedy víš, co Pán Ježíš uèiní, až pøijde?“ „Ano, pane doktore,“ odpovìdìl opìt Jenda. „Dobrá,“ pokraèoval vìøící lékaø, „já jsem ti chtìl jenom øíci, že až Pán Ježíš pøijde, nebudu už nic potøebovat. Všechny mé vìci budou potom patøit tobì. Celý tento dùm bude tvùj.“ Jenda samým údivem ani nepodìkoval. Neoèekávané bohatství ho úplnì zmátlo. Vždy bude majitelem krásného domu s pìkným nábytkem. Bude mít auto a mnoho penìz! Ani usnout nemohl. Stále o tom pøemýšlel. Jak se tak v posteli pøevaloval, napadlo mu najednou: „Na co mi bude dùm, auto i peníze, když Pán Ježíš pøijde a vezme si Své do nebe? K èemu mi bude bohatství, když se zde budu muset setkat s Božími soudy? Radìji bych patøil k tìm opatrným pannám. Nechtìl bych na vìky stát s bláznivými pannami pøed zavøenými dveømi do nebe.“ Hodiny míjely a Jenda pøemýšlel stále úpornìji. Jedna myšlenka honila druhou. Jeho strach a tíseò rostly. Jenda už nevydržel ležet. Vyskoèil z postele a po tmì hledal cestu k pánovu pokoji. Klepal na dveøe tak dlouho, až se pan doktor probudil a otevøel mu. „Copak se dìje, Jendo?“ ptal se s údivem. „Pane doktore, nezlobte se, ale já nechci vᚠdùm, až Pán Ježíš pøijde.“ „Tak?“ øekl doktor. „A co tedy chceš?“ „Pane doktore, já chci být pøipraven a jít s Pánem Ježíšem do nebe!“ Tato odpovìï pana doktora potìšila. Oblékl se a zavedl Jendu do pokoje. Mluvili spolu, potom poklekli a modlili se. Jenda prosil za odpuštìní høíchù. A vìrný Spasitel, který je dnem i nocí hotov darovat prosícím høíšníkùm spásu a pokoj, vyslyšel vážné volání obou modlitebníkù. Jenda našel pokoj s Bohem skrze víru v Pána Ježíše 67

Klepal na dveøe...

68

Krista a Jeho drahou krev, která oèišuje od všelikého høíchu. Nyní byl obmyt Jeho krví. (1. Jan. 1,7; Zj. 1,5.6). Už se nemusel bát pøíchodu Pánì! Teï mohl s vìøícími volat: „Amen. Pøijdiž tedy, Pane Ježíši.“ (Zj. 22,20) A co vy? Jste pøipraveni? Co kdyby pøišel Pán Ježíš tøeba dnes? Poslyšte, co o tom øekl Pán Ježíš svým uèedníkùm: „Bdìtež tedy, ponìvadž nevíte, kdy Pán domu pøijde, u veèer-li, èili o pùlnoci, èili když kohouti zpívají, èili ráno, aby snad pøijda v nenadále, nenalezl vás a vy spíte.“ (Marek 13,35.36) Udìlejte to jako Jenda. Odevzdejte své srdce Pánu Ježíši, On vás oèistí ode všech høíchù a dá vám sílu k vìrnému obcování. Pak Ho mùžete èekat s radostí beze vší báznì!

Jirka a jeho zlatka. Byl studený, nevlídný veèer, chuchvalce mlhy se válely ulicemi, halíce lidi i zvíøata do nepøíjemnì vlhké a studené páry. Ale malý Jirka si z toho nic nedìlal, aèkoliv jeho kabátek i kalhoty byly již velmi obnošené a tenké, takže voda mìla volný pøístup do jeho bot a zase z nich ven. Dnes mu nemohlo nic pokazit dobrou náladu! Jeho radostí záøící oèi hledìly vesele do nevlídného veèera, když se ubíral na obvyklou schùzku, kde pan Èermák vyprávìl dìtem rùzné pøíbìhy. Copak bylo asi pøíèinou jeho veselé a radostné nálady? Nuže, Jirka mìl v kapse celou zlatku a byl by hlasitì zavýskal pøi pomyšlení, co všechno si za to bude moci koupit k utišení svého již dosti velikého hladu. Cestou muselo tom stále pøemýšlet, co by ještì mohl za své peníze koupit. „No, už si nìco výhodného najdu,“ øíkal si sám pro sebe. Byl tak zamìstnán svým pokladem, že se až podivil, když najednou stál u cíle své cesty. Byla to stará velká budova, do které bez 69

váhání vstoupil. Vešel do malého sálu, který se pomalu naplòoval malými posluchaèi. Koneènì pøišel pan Èermák a s ním nìjaký cizí pán. Pan Èermák pøívìtivì pozdravil a postavil se se svým prùvodcem do støedu malého hlouèku dìtí. „To je pan Gustav Arnold, dìti,“ øekl pan Èermák „a bude vám vyprávìt o svých zkušenostech z Èíny, kde mnoho let pracoval v díle evangelia jako misionáø.“ Dìti ztichly jako myšky. No, tohle bude pøece nìco! A pan Arnold již zaèal vyprávìt. Mluvil o velikých povodních, které se v Èínì velmi èasto vyskytují, o bídì a hladu a o øádìní lupièù i o mnohých jiných tìžkostech, jimiž ta zemì velice trpí. Potom vyprávìl i o Pánu Ježíši a o tom, jaké zmìny pùsobí v životì tamìjších lidí – lidí takzvanì dobrých a i nejvìtších darebákù a zloèincù. Bylo to tak krásné vyprávìní o tomto Spasiteli høíšníkù, že Jirka dychtivostí a dojetím sotva dýchal. Jeho srdce i smysly byly cele zaujaty tím, co slyšel. Když vyprávìè skonèil, Jirka zhluboka vzdychl a zamyšlenì se opøel o svoji židli. Co by za to dal, kdyby také mohl být takovým misionáøem v Èínì – jenže copak mohl dokázat on, takový malý chudý hoch? Rozpaèitì strèil ruce do kapes a tu jeho prsty nahmataly drahocennou zlatku. Jirkovi zazáøily oèi! Ostatní hoši se již kupili kolem pana Èermáka, ale Jirka se tiše pøiblížil k panu Arnoldovi a ostýchavì øekl: „Prosím, pane, já bych vám také rád pomohl – ale já více nemám, jenom tuto jednu zlatku – byla by vám nìco platná?“ A s tìmito slovy rozpaèitì podával misionáøi v ušmudlané dlani svou zlatku. Pan Arnold se na nìho pøekvapenì podíval a potom dojatì øekl: „Milý hochu, a ty mi skuteènì chceš dát tu zlatku? Mùžeš si ji odøíci?“ Jirka rychle pøikývl a vtiskl zlatku misionáøi do ruky. 70

...podával misionáøi v ušmudlané dlani svou zlatku.

71

Za malou chvíli se Jiøík vracel ze shromáždìní domù. Nadšením úplnì zapomnìl na svùj hlad. Vzpomnìl si, že se pan Arnold také ptal, zdali by se pøítomní nechtìli modlit za nìho a jeho práci. Jirka nyní cítil, že má také i on odpovìdnost za toto dílo, a že nyní tedy se za to musí pravidelnì modlit. Když se misionáø Gustav Arnold zase vrátil do Èíny, uvažoval o tom, jak by nejlépe využil tu zlatku od Jirky – bylo to pro nìho nìco jako posvátný odkaz. Nakonec za ni koupil Janovo evangelium v èínském jazyku a èekal na vhodnou pøíležitost, aby je mohl upotøebit. Ta se brzy naskytla. Jednoho rána mìl v nìjaké záležitosti navštívit jednoho mandarina (vysokého èínského státního úøedníka). Když se rozhovor chýlil ku konci, zeptal se mandarin pana Arnolda, jaké že je to nové uèení o Pánu Ježíši, které pøináší, a o nìmž on, mandarin, již mnoho slyšel. Pan Arnold mu to jednoduše a jasnì vysvìtlil a potom vytáhl z kapsy ono Janovo evangelium, koupené za Jirkùv peníz, podal mu je a øekl: „Tato knížka vám dá další vysvìtlení a cenná pouèení o té vìci!“ Mandarin byl dárkem velice potìšen a slíbil, že bude v knížce pilnì èíst. „Zcela jistì v ní budu èíst, buïte ubezpeèen,“ øekl ještì pøi odchodu pana Arnolda. Znovu a znovu èetl v té pøedivné knížce a pøemýšlel o významu toho, co èetl. Èím dále, tím více poznával osobu a dílo Pána Ježíše a nakonec se sklonil pøed Spasitelem svìta, kterého poznal pilným ètením v té knížce. Potom napsal panu Arnoldovi a ten mu ještì mnohé vysvìtlil a o cestì spasení a milosti povìdìl. „Chci následovat Pána Ježíše,“ psal ten mandarin, „je mým Spasitelem a jediným, jenž je hoden toho, abych se Mu klanìl.“ O tom všem napsal pan Arnold svému pøíteli panu Èermákovi. 72

„A prosím Tì, øekni to tomu chlapci, který mi dal tu zlatku. Vypravuj mu o tom, jakého vzácného výsledku bylo tou zlatkou dosaženo.“ ku.

Pan Èermák pøeèetl dopis Jirkovi a nakonec mu jej dal na památ-

A ty se tomu jistì nedivíš, že Jirka považuje tento dopis za jeden ze svých nejvìtších pokladù!

Dobr ý pastýø. „Jako pastýø stádo své pásti bude, do náruèí svého shromáždí jehòátka, a v klínì svém je ponese...“ (Iz. 40,11) Jakási žena potkávala èasto pastýøe s jeho stádem. Povšimla si, že pastýø stále nosí jednu mladou ovci ve své náruèi. Zeptala se ho po pøíèinì. „Podívejte se,“ øekl pastýø, „její nožka je zlomená.“ – „Jak k tomu pøišla?“ „Já sám jsem jí to udìlal.“ „To je surové, jak jste mohl nìco takového udìlat?“ „Nuže,“ vysvìtloval pastýø, „to bylo tak: Tato ovce byla rozpustilá, neposlušná a velmi vzpurná. Nechtìla poslouchat mùj hlas. Buï odbìhla docela sama od stáda, nebo odvádìla také ještì ostatní s sebou na nebezpeèná místa. A tak jsem to zvíøe, abych ochránil jeho vlastní život a také i celé stádo, vzal do náruèe a zlomil mu nohu. Pøitom jsem i sám ve svém srdci pocítil hlubokou bolest.“ „Ale proè ji nenecháte doma, dokud se nožka nezahojí?“ „To právì bych nerad udìlal. Zvíøe náleží rovnìž ke stádu, je to právì tak moje ovce jako i ostatní a nyní mne potøebuje více než ty druhé. Nyní ji beru do náruèe a když ji pokládám do trávy, podám jí èasto sám tu nejlepší píci a pøináším jí tu nejlepší vodu a velice dobøe si spolu rozumíme.“ 73

Nyní ji beru do náruèe...

74

„A nezùstane natrvalo chromá?“ „Ó ne, brzy jí bude lépe. Ale to již nebude ta ovce jako døíve. Nyní mne miluje a dùvìøuje mi a zná mùj hlas lépe nežli døíve a já s ní nebudu mít potom žádnou práci.“

Cikánský chlapec. Béla byl štíhlý cikánský chlapec s èernými kudrnatými vlasy a s lesklýma èernýma oèima. Èastokrát veèer se smutnì díval za vesnickými dìtmi, jak spìchají domù, aby se svými rodièi zasedly za prostøený stùl. Bylo to sice také pìkné cestovat vozem po rùzných krajích po svìtì a veèer spát ve voze nebo pod vozem. Koèovný život je tolik volný, nièím nevázaný, – stále plný zmìn a pøinášející každého dne nìco nového. Ale Béla si pøec nìkdy myslil, že by bylo dobré zkusit to jednou a žít urèitý èas u nìkterého sedláka v dobøe zaøízené domácnosti. A tak jednoho dne pøekvapil své rodièe pøáním, že by chtìl jít do služby k nìjakému sedlákovi. „Ach, Bélo! Toho budeš brzy litovat!“ – øekl jeho otec. „Tam nemùžeš jít!“ A matka se mu posmívala: „U takových hloupých lidí bys chtìl pracovat? Však ono se ti to u tìch sedlákù brzy zprotiví a ještì rád a rychle se mezi nás zase vrátíš!“ Ale tím, že mu nevìøili, že by chtìl jít pracovat, jenom Bélu ještì víc utvrdili v jeho pøedsevzetí. Když právì projíždìli jednou pìknou vesnicí, seskoèil Béla po rychlém rozlouèení z vozu a již se potuloval ulicemi, hledaje práci. Pøišel tak k jednomu domu, který se mu velice zalíbil. Jak se lišil od jejich malého, špinavého vozu, kde se Béla narodil a kde také vyrostl! Jak èisto tu bylo pøed dveømi i na kamenných schodech! Psa, který se rozštìkal a bìžel proti nìmu, Béla nìkolika laskavými slovy utišil. K údivu sedláka, který právì vyšel, pes Nero už stál a vrtìl ocasem po boku štíhlého chlapce, který se hned bez okolkù ptal, zda by pro nìho nemìli nìjakou práci. „A dovedeš vùbec nìco?“ táže se sedlák a dívá se na mladého cikána tak trochu s nedùvìrou. 75

„Ó ano, já umím ledacos a co byste ještì dále chtìli, se brzo nauèím!“ odpovìdìl Béla se smíchem, ukazuje své zdravé, bílé zuby. „Tak pojï dále k obìdu a potom uvidíme,“ pobídl ho sedlák dobrácky a šel s Bélou do pìkné, èisté kuchynì. Paní toho domu, odrostlé dìti, èeledín a služka už sedìli za stolem u jídla a Bélovi hned také pøisunuli jeden talíø. Chutnalo mu náramnì všechno, co bylo na talíøi, a jeho živé, bystré oèi brzy postøehly, jak se má správnì držet lžíce a vidlièka. Doma jedl témìø vždycky jenom rukama. Bélu velice pøekvapilo, když ten hospodáø nakonec sòal s hlavy èepièku a nábožným hlasem se pomodlil. Jej nikdo neuèil modlit se. Sedlák mu dával rùznou práci a ukázalo se, že Béla je docela šikovný hoch. Nelíbilo se mu však, že musí pracovat až do veèera. Tváøil se nechápavì, když se sedlák po veèeøi zase modlil a pøedèítal nìco z malé knížky. Ale všichni byli k Bélovi hodní a jídlo bylo tak dobré, že se rozhodl, že tam zùstane. Tak uplynulo nìkolik dní. Byla právì doba žní a to se pro hbitého, svalnatého mladíka vždy nìjaká práce najde. Na nìjaké hovory s ním ovšem nemìl nikdo mnoho èasu, ale Béla sám od sebe zaèal dávat dobrý pozor, když se ráno a veèer èetlo z oné knihy. Jak divné vìci v ní byly! Jednou veèer po práci stál Béla pøed domovními dveømi a díval se do dálky. Kde asi mohla být jeho družina? Kolem pøebìhl nìjaký chlapec a hrál na foukací harmoniku. V Bélovi to probudilo celou øadu vzpomínek. Vidìl se, jak sedí v kruhu své družiny u táborového ohnì a jak hraje na foukací harmoniku, kterou vyžebral na jednom vesnickém chlapci. Otec volal: „Prima! Prima! Ted to bylo pìkné!“ A nyní sám otec hrál na své staré housle a ta hudba se tolik rozezvuèela v srdci zamyšleného hocha, tak lákavì znìla a se zvláštní podmaòující mocí! V Bélovi se znovu probudila touha po koèovnickém životì. „Pryè odtud, pryè!“ bylo to jediné, co ho ještì napadlo. A již se chtìl vzchopit a odejít, ale pak se mu pøece jen zdálo, že by se s tím laskavým sedlákem mìl alespoò rozlouèit pozdravem. Šel tedy do kuchynì, kde myslil, že ho najde, ale sedlák tam nebyl. A Béla byl nakonec rád, protože by se byl musel stydìt pøed zpytavými zraky sedláka, které by se jistì ptaly, zda nechce utéci z práce. Rozpaèitì se 76

podíval kolem sebe. Na stole ležela známá malá kniha. A jak už to mìl od mala v krvi, že nemohl jen tak nechat nìco ležet, rychle se rozebìhl, uchopil tu knihu, schoval ji do kapsy a potichouèku se vytratil ze svìtnice ven do zaèínající nocI. Po nìjaké dobì hledání Béla pøece jen našel svou družinu. Všichni se smáli a tropili si z nìho žerty. Vìdìli, že nezùstane dlouho pryè. Ale Béla jen pyšnì pohodil hlavou a chlubil se, jak velice pracoval a jak mu to docela dobøe šlo. Øekl jim, že pøišel jen tak na návštìvu a že asi zase brzy odejde. Ale pak mu bylo tolik dobøe u plápolajícího ohnì, na nìmž se právì pekl ježek a protože mìl notný hlad, s chutí jim ho pomohl sníst. A pøece ho hned napadlo srovnání: zde takový divoký, hluèný houf, který se nedoèkavì s neumytýma rukama ihned pustil do hodování – a tam ve vesnici, v domì sedláka, laskaví a poøádkumilovní lidé! „Ale já jsem s sebou také nìco pøinesl!“ zvolal Béla. „No vida ho, kluka jednoho! Ukaž honem, co to je!“ Béla vytáhl z kapsy malou knížku. „Ach, knížka, knížka! Pojï sem honem, Grigore, ty pøece umíš èíst! Pøeèti nám, co to Béla pøinesl!“ Malý Grigor, který jediný z družiny dovedl plynnì èíst, pyšnì tu knihu pøevzal. Otøel si ruce o kalhoty, otevøel knihu na první stranì a øekl: „Pozor, to je nìjaká svatá kniha! Tady je napsáno: Nový zákon Pána a Spasitele našeho Ježíše Krista!“ Nìkteøí cikáni už cosi slyšeli o Ježíšovi. Babièka vìdìla, že to prý byl Boží Syn, pokývla hlavou a øekla: „To bude jistì nìco dobrého, tak jen èti, Grigore!“ Grigor pøelétl zrakem první stránku, kde bylo mnoho jmen, která vynechal. Potom však zaèal nahlas èíst o Josefovi a Marii a o dítìti, které se mìlo jmenovat Ježíš a mìlo vyprostit Svùj lid z jejich høíchù. Potom èetl o mudrcích z východní zemì a o útìku do Egypta. Všichni, staøí i mladí, byli zticha a pozornì naslouchali. Když pak Grigor knihu zavøel, zvolali spokojenì: „To je, Bélo, nìco dobrého! Zítra nám musí Grigor zase kousek pøeèíst.“ 77

A tak každého veèera sedìla družina cikánù kolem Grigora a stále s vìtší pozorností naslouchala pøíbìhùm o Ježíši. Bylo jim to všechno tak nové. Mnohý z nich se ovšem pøi ètení necítil dost dobøe: tento Ježíš mluvil a žil úplnì jinak než oni. Proto také dobøe rozumìli, že Bùh zavolal z nebe: „Tento jest ten Mùj milý Syn, v Nìmž se Mi dobøe zalíbilo.“ V nich nemohl mít Bùh žádné zalíbení, to dobøe cítili. Ale pøece chtìli slyšet, co bude v té knížce dále. Tak tiše jistì nikdy netrávili veèery jako nyní, co se mezi nì dostala ta svatá kniha! Ale Béla ji stále ještì považoval za svùj majetek. Po každém pøedèítání ji Grigorovi vždycky vzal a schoval si ji do kapsy. Jednoho veèera èetl Grigor krásný pøíbìh o tom, jak Ježíš k Sobì nechával pøicházet malé dìti. Všem se to velice líbilo. Jistì by si vzal na klín i cikánské dìti a choval je. Potom bylo èteno o jednom èlovìku, který se tázal Ježíše, co musí dìlat, aby získal vìèný život. Všichni napjatì poslouchali. Vìèný život? Kdekdo z nich se ve svém nitru bál smrti. Co asi musí èlovìk dìlat, aby mìl vìèný život? Slyšeli, že musí zachovávat Boží pøikázání a hned na to byla nìkterá také vyjmenována: „Nezabiješ, nezcizoložíš, nebudeš krást!“ Grigor, rozrušen, pøestal èíst, a také na ostatních bylo vidìt, že jsou nemile pøekvapeni. „Nebudeš krást!“ – opakoval Grigor tiše, jako by se chtìl ujistit, že to tam opravdu je takto napsáno. Vždy mezi nimi všichni kradli. Jaksi bezradnì se dívali jeden na druhého. A Béla dokonce ukradl i tuto svatou knihu! „Možná, že to pro cikány neplatí,“ pøerušil po chvíli ticho Bélùv otec. Ale ani sám nevìøil pøíliš této útìše, a proto nic nenamítal, když Grigor odpovìdìl: „My jsme se pøed chvílí radovali, že všechna ta dobrá slova platí pro cikány. A pøedtím øekl jednou Ježíš: „Pojdtež ke Mnì všichni, kteøíž pracujete a obtíženi jste!“ To jistì i zde Ježíš myslí, že žádný nemá krást. To urèitì platí i pro nás!“ 78

Nato zavøel knihu a podal ji Bélovi. – Toho veèera se všichni rozcházeli s podivným tichem a šli spát. Jenomže s usnutím to tentokrát nebylo tak lehké jako jindy. Béla se stále neklidnì pøevracel sem a tam a díval se na záøící hvìzdy. Døíve mu ve spánku nikdy nevadily. Ale dnes se mu vždy znovu a znovu opakovalo ono tolik vážné slovo: „Nebudeš krást!“ a padlo mu to tìžko na srdce, že sám okradl právì ty lidi, kteøí se k nìmu chovali s takovou vlídností! Nakonec tiše vstal, zašeptal nìco svému psovi, který hned zbystøil uši a chtìl svého pána doprovázet na noèní cestì, a spìšnì opustil tábor. Šel nocí mnoho hodin, až nakonec, únavou,

Všichni, staøí i mladí, byli zticha a pozornì naslouchali.

79

ulehl v jednom lesíku a ihned tvrdì a beze snu usnul. Svìží se zase probudil, když už slunce prozaøovalo korunami stromù a rychle se vydal na další cestu. O poledni dorazil do vesnice, kde o žních nìkolik dní pracoval. Nejedl nic víc, než hrst ostružin; nebo aèkoli mìl po cestì nejednu pøíležitost nìco si vzít, vždy si to rozmyslel, protože v uších mu stále ještì znìlo: „Nebudeš krást!“ Ne s takovou smìlostí jako poprvé, nýbrž ponìkud ostýchavì vstupoval Béla do sedlákova domu, kde selka ho opìt velice vlídnì pøivítala. „To je pìkné, že se zase nechávᚠvidìt!“ øekla. „Bylo nám to líto, že jsi tenkrát tak brzy zmizel; byli bychom tì tu tolik potøebovali!“ „Mám tu... s sebou zpátky... tu... knihu!“ koktal Béla a vyòal z kapsy Nový zákon. „Pojï sem honem, tatínku!“ zavolala žena a sedlák hned pøišel. Okamžitì poznal Bélu a nemálo se podivil, když mu tento navracel do rukou odcizený majetek. „Ach tak! To ty sis tenkrát vzal ten Nový zákon!“ øekl muž vážnì. „My jsme vùbec nevìdìli, kam se podìl. A dovedeš vùbec èíst?“ „Já ne. Ale jeden z nás ète docela dobøe. Ten nám z nìj vždycky veèer pøedèítal.“ „Podívejme! Ale co tì jen pøivedlo k tomu, že jsi sem pøišel tu knížku vrátit?“ tázal se sedlák zvìdavì. „Protože Ježíš tam øíká: „Nebudeš krást!“ – øekl Béla a snìdou tváø mu jako plamen zalil rumìnec studu. „To mne tìší, že se chceš øídit tím, co øíká Ježíš. A podívej se, On mi nyní tiše øíká, abych ti tu knihu zase dal zpìt. Chcete si jí vážit a dále si z ní pøedèítat?“ ,,Ó ano, a rádi!“ sliboval Béla slavnostnì a s radostí. Hospodáø a selka ho pak ještì pozvali k obìdu. Potom se zase Béla navrátil ke své družinì. Dorazil do tábora již pøíštího dne a byl s jásotem pøivítán. A jak veliká byla teprve radost, když jim vypravoval, že jim nyní ta svatá kniha právoplatnì a navždy patøí. 80

Cikáni dále hledali v Boží knize. Stále víc a lépe se uèili znát Spasitele a poznali, že On má moc udìlit všechno to, po èem, aniž si to tøeba jasnì uvìdomuje, touží i srdce cikána: pokoj pro duši a vìèný život. Poznali a pochopili, že Pán Ježíš ten drahý poklad získal i pro nì, když zemøel na golgotském køíži. Tak se dostalo evangelium k cikánùm a podnes tam pùsobí.

Pøíbìh o Evièce. O Evièce se mohlo øíci, že byla pilnou a vìrnou žákyní nedìlní školy. Její rodièe bydleli daleko za vesnicí a Evièka musela jít tøi ètvrtì hodiny k místu, kde byla nedìlní škola. Pøesto pøicházela mezi prvními a vynechala jen málokdy. Strýèek mìl z Evièky velkou radost. Nejen proto, že chodila pravidelnì do nedìlní školy, ale i proto, že byla jednou z nejpozornìjších posluchaèek. Jen se jí míhaly prstíky ve vzduchu, když se strýèek na nìco ptal. Èasto se také hlásila, aby si dala vysvìtlit nìco, èemu neporozumìla. „To bude jednou pravá uèednice a služebnice Pánì,“ myslíval si èasto strýèek, když pozoroval holèièku, jež tak živì pøikládala srdce k Božímu slovu. Náhle však její horlivost polevila. Pøicházela sice i nadále pravidelnì, ale její zájem se zmenšil. Na otázky sotva odpovìdìla a na svém místì sedìla tiše a neteènì. Teï si strýèek èasto pomyslel: „U Evy to je, jako by èlovìk kázal do hluchých uší.“ Marnì strýèek pøemýšlelo pøíèinì této zmìny. Až mnohem pozdìji se vysvìtlilo, odkud pramenila „nìmota a hluchota“ holèièky, kdysi tak živé a plné zájmu. Evièka totiž podlehla zlu. Pøi cestì dolù do vesnice vídávala Evièka po pravé stranì cesty malou cukrárnu. Èastokrát pøed ní postála a s rostoucí chutí si prohlížela všelijaké dobré vìci. Doma takové sladkosti nemívala. Nebylo divu, že se jí pøi pohledu na výkladní skøíò cukrárny sbíhaly sliny v ústech. 81

A jednoho dne pøišlo pokušení. V nedìlní škole se konala sbírka na misii v dalekých pohanských krajinách. Maminka jí dala na sbírku pìt korun. Eva se cítila bohatá jako královna. Tìšila se na tu chvíli, kdy bude moci dát celou pìtikorunu na sbírku. Avšak i v ten den stála u cesty cukrárna. Evièka u ní postála a prohlížela dobroty. Tu se pøiblížil pokušitel. „Za korunu si toho mùžeš mnoho koupit,“ našeptával. „A ještì ti ètyøi koruny zùstanou. To je taky dost.“ Evièka se chtìla odvrátit, ale

...i v ten den stála u cesty cukrárna.

82

ty dobré vìci ji poøád vábily. Za chvíli byla uvnitø a v ruce držela krabièku bonbónù. Podruhé už to šlo rychleji. Brzy se stalo pravidlem, že si z penìz na sbírky brala na mlsání. A ještì si pochvalovala, že o tom nikdo neví. Ale divná vìc – od té doby nemìla žádné potìšení z krásných pøíbìhù, které v nedìlní škole slýchala. Èasto se jí stávalo, že veèer nemohla usnout. Pøevalovala se v posteli, až ji únava pøemohla. Bøemeno jejího svìdomí bylo stále t잚í. Myslela si, že se jí uleví, když svého høíchu zanechá. Ale ani to jí nepomohlo. Až jednou vyprávìl strýèek o Zacheovi. Evièka napjatì poslouchala, ani slovíèko jí neušlo. A najednou jí bylo jasno: „Høích musí vyznat!“ Evièka po nedìlní škole povìdìla o svém høíchu strýèkovi. Potom øekla všechno doma rodièùm a ti ji vedli k Pánu Ježíši. Na kolenou prosila za odpuštìní a pocítila Spasitelovu milost. Do jejího srdce se vrátila radost a Evièka se stala opìt jednou z nejpozornìjších žaèek. „Jestliže pak budeme vyznávat høíchy své, vìrný jest Bùh a spravedlivý, aby nám odpustil høíchy a oèistil nás od všeliké nepravosti.“ (1. Jan. 1,9)

Veliká pokr ývka. Stíny podzimního veèera se pomalu dloužily po lukách a polích kolem jednoho horského zemìdìlského stavení. Vzduch byl ostøe svìží, jak tomu na horách bývá a nebe mìlo zvláštní šedomodrou barvu, která obvykle oh1ašuje první mráz. Po zahradì u domu chodil váhavými kroky, zamyšlen, starší chlapec. Byl to Jan, nejstarší hoch z rodiny. Mìl brzy odcestovat do mìsta a zaèít tam studovat na vysoké škole na lékaøe. Již na obecné škole se dobøe uèil a když mu bylo jedenáct rokù, prohlásil jeho starý uèitel, že to v životì jistì nìkam dopracuje a že sám už nemá, èemu by ho více nauèil. Proto bylo rozhodnuto, aby šel studovat do sousedního 83

mìsta a pak na gymnasium, které úspìšnì dokonèil. Cesta na vysokou školu byla otevøena! Ale na obzoru vyvstával jeden velmi temný mrak a zdálo se, jakoby všechny Janovy plány a touhy mohly být rázem zmaøeny. Ten rok byl totiž pro zemìdìlce na horách velice špatný. Nepøetržité deštì velice poškodily sklizeò sena a mráz nièil úrodu. Na poli stál již jenom oves. V tomto kraji se sklízel až koncem záøí a na této sklizni závisela Janova budoucnost. Janùv tatínek nebyl žádný boháè a dovolit synovi jít na studie znamenalo pro nìho veliké vydání. „Ano,“ øekl mu krátce pøedtím, „mám, Jendo, obavy, že z tvých studií nebude asi nic. Jestli nìco nevydìláme na sklizni ovsa, nebudu mít pro tebe ani haléø. Musel bych pak propustit èeledína a ty bys musel pracovat se mnou. Proè jsem jenom nasel tolik ovsa! A jak pìkný je ještì!“ A jak to øíkal, díval se s ustaranou tváøí po velikém, dlouhém poli, které konèilo až nìkde na obzoru. V jeho oèích se zraèily obavy pøi pohledu na oblohu, která nevìstila nic dobrého. Syn tiše naslouchal. Vždy co na to mohl øíci? Ale v jeho srdci to burácelo velikou bouøí. Tedy nadarmo se ve škole tolik uèil, nadarmo okusil a tìšil se z ovoce vìdy – všechna jeho práce, všechna jeho námaha byla k nièemu! Otec odešel a Jan zùstal sám se svými temnými myšlenkami. Chvílemi se v chùzi zastavil a pohlédl s úzkostlivým zrakem na nebe, kde se rozsvìcovaly první hvìzdy. S pochmurným šelestem spadl se stromu jeden list a zavadil mu o ucho. Jinak bylo úplné ticho. Pøírody jakoby se zmocòoval hluboký spánek. Ale právì to veliké ticho ještì více stupòovalo v Jendovi beznadìj, že se bude muset vzdát svých nejkrásnìjších plánù. Jak by byl rád, kdyby zaslechl, že zaèíná foukat silný vítr a na zem zaèínají padat první kapky deštì. Ba chvílemi se mu zdálo, že od jihu jakoby nìco vanulo, ale bylo to jenom zdání. Vìtrná korouhvièka na støeše stodoly ukazovala nepohnutelnì na sever a teplomìr mluvil až pøíliš jasnou øeèí. Pøed chvílí bylo ještì šest stupòù, potom pìt a nyní už jen tøi stupnì nad nulou. „Ach, ano, této noci jistì bude mráz a ráno bude asi ještì vìtší,“ 84

povzdychl si Jan pro sebe a zachmuøenì se díval do neurèita. „Tolik pøece jsem prosil Pána Ježíše, aby mi požehnal na studiích! Jak èasto jsem Mu øíkal, že bych se tak rád stal lékaøem a upøímnì jsem Ho o to prosil. Až do dnešního dne nebylo vidìt žádné pøekážky. Cožpak by mìla jedna mrazivá noc znièit všechny moje nadìje?“ Pojednou sevøela Jendu obava, zda to nebude jenom jeho nadìje, nýbrž i víra, která ztroskotá? Podíval se naposledy na teplomìr. Ukazoval dva stupnì nad nulou. „Ano, jistì bude mráz, a dokonce silný mráz,“ opakoval si tiše pro sebe. „A pak bude všechno spáleno!“ „Copak bude spáleno?“ ozvalo se za ním tenkým dìtským hláskem. Byla to Helenka, malá Jendova sestra, která nepozorovanì pøišla do zahrady. „Pøijdu o studie, jestliže oves zmrzne. Ale tomu ty ještì nerozumíš. Co by sis lámala hlavu takovými vìcmi, stejnì nic nezmìníš a nikdo nic nezmìní!“ „A proto se tak trápíš, že nebudeš moci dál studovat?“ tázala se holèièka, sice s plným soucitem, ale i s nechápavostí, nebo nevìdìla, co si má myslet o tak smutném tónu hlasu svého bratra. Bylo to trochu mnoho na jejích pouhých pìt let. Helenka se starostlivì podívala na Jendu. Nechápala ovšem, co mùže mít spoleèného jeho velký zármutek se zmrzlým ovsem, ale z hovoru rodièù vycítila, že jde o nìjakou vážnou vìc. Také oni mluvili o ovsu a o mrazu. Pøemýšlela, jak by bratrovi pomohla. Pojednou jí nìco napadlo a myslela si, že je to dobrý nápad. „A nemohli byste s tatínkem ten oves pøikrýt?“ zeptala se. „Maminka pøikryla starou sukní kvìtinový záhonek. Tam už mráz žádnou škodu neudìlá!“ „Ty jsi ale hloupá!“ øekl Jan a vzdor zármutku se musel zasmát. „Žádná tak veliká pøikrývka pøece neexistuje, aby zakryla celé pole!“ Helenka, hluboce zklamaná, svìsila hlavu. Vìdìla, že Jenda má 85

pravdu. Ale pojednou jí zazáøily oèi radostí a zvolala ujišujícím hlasem: „Ale, Jendo, Pán Bùh mùže celé to pole pøikrýt velikou pøikrývkou!“ V tom maminka zavolala Helenku, aby šla domù, a ta hned poslušnì bìžela. Jan zùstal opìt sám. Hlavou se mu honily nové myšlenky. „Cožpak by Bùh mohl uèinit nìjaký zázrak? A jsou vùbec ještì nìjaké zázraky? Nejsou to spíše už jenom malé dìti a lidé s malým vzdìláním anebo vìøící lidé, kteøí ještì vìøí v nìjaké zázraky?“ Podíval se ještì jednou na teplomìr, který už ukazoval pouhý jeden stupeò nad nulou. Povzdychl si a šel domù. Toho veèera tìžko usínal. Vìdìl, že ráno tu bude ona neúprosná, zdrcující, krutá skuteènost, ale smutnì si uvìdomoval, že také v nìm bude asi nìco úplnì znièeno. Ach, kdyby jen ještì mohl mít víru své malé sestøièky! Ale s tím byl konec! Bezmocen se bude musit podrobit zákonu pøírody. A Bùh... Cožpak by On ještì mohl najít nìjaké východisko? Jana zachvacovala pochybnost a naléhala na nìho takovým tlakem, že už nedovedl odporovat. Helenka zatím klidnì spala v malé postýlce spokojeným spánkem dítìte. Prosila pøedtím Pána Ježíše, aby sám rozestøel nad tím ovesným polem nìjakou velikou pokrývku, aby její starší bratr pøece jen mohl jít dále studovat. A jak spala, vidìla ve snu, jak andìlé sestupovali až na zem a mìli v rukách velikou bìloskvoucí plachtu a drželi ji roztaženou nad ovesným polem, aby mu hrozný mráz neuškodil. Mnohem døíve, než se Helenka probudila, byl už Jan na nohou a vyšel ven. Pøed domem potkal otce, který rovnìž špatnì spal – tolik ho trápily neklid a starost. „Podívej se jen, Jene!“ zvolal radostnì na syna, ukazuje mu krajinu, která byla celá zakryta bílým pláštìm husté mlhy. „Bùh uchránil nᚠoves pøed zmrznutím. A také vítr se už otoèil!“ Jan stál jako pøimražen. Díval se hned na mlhu, která jako hustý pøíkrov zakrývala celé ovesné pole, hned zase na vìtrnou korouhviè86

ku, která ohlašovala pøíchod vlahého vìtru od jihu. Pojednou se rozebìhl domù do své svìtnice a padl tam na kolena. Jeho srdce bylo plné radosti a vdìènosti, ale cítil také, jak velice zhøešil, když tolik pochyboval a pøestával vìøit. S pokorou velice prosil Boha za odpuštìní a modlil se, aby ho od té chvíle chránil a držel ve Své blízkosti a aby Mu mohl zasvìtit svùj život i všechny síly. Uplynula øada let. Bylo ráno jednoho pošmourného jarního dne. Vzdor tomu smutnému poèasí byly ulice univerzitního mìsta plné

„Copak bude spáleno?“ ozvalo se za ním...

87

ruchu. Mnoho studentù složilo zkoušky a mìlo dostat hodnost doktora. Mezi nimi byl také Jan v doprovodu své sestry Heleny, která pøijela podìlit se s ním o jeho radost. Záøícíma oèima a s jakousi hrdostí se dívala na svého velikého bratra. Radovala se, že mu Bùh dal dosáhnout cíle a dìkovala Bohu, že u Jana pøivedl všechno k dobrému konci. „Alespoò, kdyby dnes svítilo sluníèko,“ øekla pojednou bratrovi. „Ta mlha se ani trochu nehodí k takovému slavnostnímu dni!“ „Myslíš, Heleno?“ odpovìdìl mladý lékaø a díval se na ni s hlubokou vdìèností. „Já si zase myslím, že ta mlha se k dnešnímu dni právì velice dobøe hodí. Cožpak si nevzpomínᚠna ten veèer, kdy jsem si už myslel, že všechny mé nadìje jsou pohøbeny a kdy ty jsi prosila Boha o velikou pokrývku na ovesné pole? Ona mlha, kterou tenkrát Bùh seslal, nezachránila jenom moji budoucnost, nýbrž mìla pro mne mnohem vìtší cenu: zachránila moji víru, která byla v nebezpeèí uhasnout a zhynout. Ne, já si nemohu pøát lepší poèasí nad toto. Pøipomíná mi neskonalou a nezaslouženou Boží milost. Jemu patøí všechny moje díky, že Ho dnes mohu znát jako svého Boha a Otce v Ježíši Kristu, který je mým Spasitelem.“

88