Krajina jako pomezí lidského a přírodního vlivu Jiří Sádlo
Obsah
1
Úvod ........................................................................................................................................3
2
Krajina jako pomezí lidského a přírodního vlivu....................................................................4
3
2.1
Proč vlastně klasifikovat vegetaci....................................................................................4
2.2
Diverzita – proč je právě taková? ....................................................................................5
2.3
Evropský rámec diverzity vegetace Českých zemí..........................................................7
2.4
Lokální a neprocesuální vysvětlení diverzity: horniny, půdy, klima.............................12
2.5
Klíčové momenty historického vývoje vegetace ...........................................................17
2.6
Přežívání a šíření populací .............................................................................................21
2.7
Koncepce krajinné paměti..............................................................................................23
2.8
Methoda, protivenství a obrana rostlinné sociologie. ....................................................27
2.9
Systém............................................................................................................................34
2.10
Použitá literatura ....................................................... Chyba! Záložka není definována.
Doporučená literatura a další zdroje informací .....................................................................58
1
3.1
Doporučená literatura.....................................................................................................58
3.2
Internetové zdroje ..........................................................................................................60
3.3
Další zdroje informací............................................... Chyba! Záložka není definována.
4
Způsob absolvování...............................................................................................................61
5
Přílohy ...................................................................................................................................62 5.1
Život v nestabilitě. Praktická ochrana obojživelníků na principu využití současných
trendů dynamiky krajiny ..................................................................................................................62 5.2
Suburbie jako domov .....................................................................................................97
5.3
Duše krajiny .................................................................................................................108
2
1 Úvod Studijní opora předmětu vymezuje přehledným způsobem nejdůležitější pojmy a obsahuje další výkové materiály. Spolu s poznámkami z přednášek je základním materiálem ke studiu.
3
2 Krajina jako pomezí lidského a přírodního vlivu
2.1
Proč vlastně klasifikovat vegetaci
To nejzásadnější na přírodě je, že je rozmanitá. Ostatní (funkce, procesy) je už odvozené. Biologie bez pojmu diverzita by tedy byla jako kynologie bez pojmu pes. Na diverzitu lze jít různým způsobem, dnes spíš frčí ji jenom popsat pár čísly, přesně popisující nějaké nekulturní, tj. ledabylé a čistě smluvní kategorie. Klasický přístup přirozené zkušenosti i vědy je naopak pojmenovávat vše, co diverzita obsahuje, a tím tvořit kategorie rovněž hodně subjektivní, ale pečlivé a kulturně založené. Klasifikuje např. morfologie, taxonomie, syntaxonomie. Fytocenologie je metoda, jak pochopit diverzitu na úrovni vegetace ( β-diverzitu). Je přijatelná z podobných důvodů, jako taxonomie. Stejně jako ona je velmi dobrý sluha, ale mizerný pán, ale my se neumíme k dobrým sluhům dobře chovat. Fytocenologie je proto žánr, který dnes nikdo nechce. Pojednává o věci, která dnes už údajně není zajímavá. Jo, podobně jako klasická taxonomie (pche!), floristika (fuj!), morfologie (blééé!). Nevyskytují se v ní molekuly. Jasně, klasifikace vždycky smrdí škatulkováním tj. násilným rozdělováním věcí, které k sobě patří a cpaním jich, kam spolu nepatří. Nejjednoušší odpověď: Klasifikovat má cenu např. kvůli mapování, abychom tím získali mapovací jednotky. Aha, my vlastně nemáme potíž věřit, že mapa je dobrý model vegetace. Tam nám najednou to škatulkování (tohle je mokřad, tohle už ne) nevadí. Proč si teda někdo myslí, že klasifikace sama včetně té syntaxonomické takový adekvátní model není? Myslíme v pojmech (strukturujeme realitu, i náhodné vidíme shlukovitě a těm subjektivním shlukům dáváme jména – třeba souhvězdí – a tohle je naše objektivita). V kontinuu se myslet dá docela špatně. Proto nevidíme kontinuum vlnových délek spektra, ale škatulky, jimž říkáme barvy, navíc jejich systém je složitý a hierarchický (barvy základní - modrá, fialová - a odvozené modrofialová) a nedůsledný a synonymní (zelenohnědá versus khaki) a nedokáže popsat všechno (špinavé tóny). Přesně jako syntaxonomie – a opět: nevadí to. Myslet v kontinuu ostatně většinou stejně je lež: znamená to jenom používat diskontinuální pojmy a pak už dovozovat, že jejich hranice jsou neostré a jedno přechází v druhé. A navíc: to jen právě pojmy jsou pregnantní významem, kdežto kódy, ty jsou jen formální a arbitrární (když řeknu lípa srdčitá, to už něco je!, taxonomicky i etymologicky i kulturně, kdežto taxon č. 469582045886, to je smluvní záležitost). Pak je, podle čeho teda klasifikovat. Zase, co si od toho slibujeme?
4
2.2
Diverzita – proč je právě taková?
Chci mluvit o něčem hodně problematickém. Proč je vegetace našeho území tak pestrá, či lépe řečeno, proč je její pestrost právě taková? Proč jsou Čechy právě takové, jak je známe? Čím je způsoben poměrně specifický charakter krajiny v Česku? Co je odpovědno za krásy naší vlasti, čili vědecky, jaké jsou příčiny krajinné diverzity zemí českých.
Diverzita, čili pestrost, roznamitost, přírodní bohatství. Pozor na ta slova! Zůstaneme u pojmu diverzita, hodně základní biologický pojem, možbná nejzákladnější, ale budeme ho chápat intuicí – tím že ej základní, tak se to může. Poznámka: Pozor na ty překlady! Když se řekne krása naší vlasti, jakoby se smráká k vlasteneckému projevu. Když přírodní bohatství, tak to páchne tím, že nepůjde řekněme o lesy v českém krasu, ale o to, kolik tun dříví a vápence by se z něj dalo vytřískat, kdybysme se do toho obuli. No a krajinná pestrost čili rozmanitost, to zase vypadá na nezávazné povídání, jak jsme byli na vejletě.
Potíž může být na druhé starně s dojmem, že to diverzita má být pokud možno vysoká. Čím pestřejší krajina, tím líp. Ale ono nejde o kvantitu, o diverzzu obecně, ale spíš o konkrétní jevy v krajině. No – když mi nabídnou mejdan s padesáti limčama a padesáti zoufale zdravýma pomazánkama, a konkurenxce se zmůže na hostinu, kde zcela převládá kaviár a šampaňské, což je diverzita nízká, tak kam asi půjdeme? Jde zkrátka o kvalitu té pestrosti, protože v měřítku všedního života je právě ten šampus zpestřením, a tedy štastným vrcholem diverzity.
Způsobů, jak diverzitu vysvětlit, je několik a od sebe se liší použitým prostorovým měřítkem (lokální versus regionální příčiny) a časovým rámcem (pohled ze současnosti versus historický přístup). Všechna vysvětlení jsou obecně správná a přijatelná, nelze tedy předem některé z nich vyloučit, např. proto, že není dosti dynamické. Zároveň ale v jednotlivých konkrétních případech obstojí některá vysvětlení lépe než jiná. Zatímco výskyt některých druhů objasníme jen vlastnostmi stanoviště bez ohledu na historické souvislosti výskytu, u jiných druhů jde spíše o více nebo méně nahodilé přesahování výskytu ze sousedních území, u dalších musíme uvažovat o migracích ve velkém časovém a prostorovém měřítku nebo o mechanismech lokálního přežívání, např. díky cyklické sukcesi nebo specifickému stabilnímu managementu. Takže těch koncepcí je víc, všelijak se přesahují a prolínají.
Dobře: ptáme se, proč je Česko tak pestré a rozmanité. Tj. proč je rozmanité právě takto a ne jinak. Půjdeme na to přes strukturu české krajiny (čili jak jsou věci uspořádány v prostoru) a přes dynamiku (čili hjak v čase). Mám na to ani ne hodinu - nekonečná otázka. A spousta odpovědí už někdy zazněla. Do odpovědi se vlezou Kelti, socialismus, horotvorné pohyby, všecko. Složíme to k sobě, vliv vápence k vlivu říčních údolí a vliv keltů k vlivu Bílé hory, nakonec se nám to zejdnoduší na čtveřici zákaldních typů odpovědí. Čtyři prto, že se liší ve dvou parametrech. Jednak v té struktuře, čili v jak širokém měřítku se zabýváme prostorem, anebo v dynamice, čili jak moc se 5
zabýváme časem. Zatím to zní záhadně, vysvětlím:
1. zajímá mě úzký prostor, a čas moc ne, lokální statické vysvětlení. 2. široký prostor, a opět čas ne, globální, ale opět statické 3. široký prostor, a velký čas. 4. vrátím se k lokálnímu pohledu, a koukám na dynamiku, zavedu tam čas.
6
2.3
Evropský rámec diverzity vegetace Českých zemí
Vliv jevů z okolí - jevový výklad z pozic širšího rámce Evropy. Evropský rámec diverzity. Vegetace je odrazem globálních podmínek kontinentu. Pozice ČR jako křižovatky, přechodu, interface mezi silnými okolními jevy. Trochu pozor na tento způsob hodnocení! Často se to vidí i v regionálních studiích, kde se regionální specifika někdy přepisují jenom na vliv okolních regionů, což pak bývá trapná taškařice. Pojizeří je ekoton mezi Polabím a Kokořínskem, Kokořínsko zas mezi Pojizeřím a Českolipskem… blbost. Podobně byly interpretovány i jevy z humanitní sféry (např. pojetí Prahy jako „neklidného srdce Evropy“ (Oskar Wiener) široce rozpracoval Ripelliono 1973 (Praga magica); je však patrné, že ze stejného úhlu lze hodnotit každé jiné město. (Akorát Budějice ne.) Sem patří i migrační biogeografie: diverzita je taková, jak to kdysi umožnily migrace. Přitom se moc nehledí na konkrétní historicitu ani na to, jak celá věc běží v měřítku populace.
Česká republika jako přechodové území. Nejobecnější biologický ráz České republiky je určen její polohou uprostřed Evropy, což není žádný pořádný světadíl, jen cípek Eurasie ovlivněný působením Golfského proudu, který silně otepluje a zvlhčuje klima. Česká republika je výrazně přechodová, leží na styku velkých územních celků relativně jednotného rázu a zároveň se příslušnosti ke každému z nich vymyká. Na severu a severovýchodě střední Evropy panují důsledky pleistocénního zalednění, které přeformovalo reliéf krajiny a překrylo podloží glacigenními sedimenty, v nichž jsou poměrně homogenně promíšeny horniny nejrůznějšího chemismu, takže všechno je stejné. Na západě je podobný efekt klimatický. Oceanické klima tam stírá rozdíly mezi různými stanovišti, jednak tím, že srážky zabraňují vysychání výslunných svahů, a proto nejsou tak velké rozdíly mezi severními a jižními svahy, jednak prostřednictvím nižší diverzity půd. Na jihu a východě střední Evropy jsou alpidská pohoří tj, alpsko-karpatská soustava a jde to až na Balkán a do jihozápadní Evropy. Konečně směrem na jihovýchod od České republiky se otvírá oblast teplých a suchých nížin rázu kontinentální lesostepi – jih Moravy a přes panonskou pánev to pokračuje do Černomoří a dále do Kazachstánu a na jižní Sibiř. Brno je, jak vidíme, předměstím Ulánbátaru.
Česko jako průsečík kontinentálních biokoridorů. „Český ekoton“ souvisí i s rozložením migračních cest ve střední Evropě. ČR leží v pásu mezi dvěma zhruba rovnoběžkovými migračními koridory kontinentálního významu. První je cesta dunajsko-rýnská (označovaná také jako pontickopanonská), která vychází z Černomoří, sleduje sníženiny na rozhraní Jižních Karpat a balkánských pohoří až po Velkou Uherskou nížinu a pak tradá severně od Alp do nížin západní Evropy. S touto cestou je spojena velká část migrací teplomilných druhů, ale také např. migrace alpsko-karpatské. Z dřevin např. buk a jedle. Taky pohyb lidských etnik, na prvním místě migrace neolitická (a taky Maďaři a Tataři). Druhá, severnější cesta sleduje okraj kvartérního zalednění a jde z východní Evropy severem karpatského oblouku a sudetských pohoří opět do západní Evropy. Této migrační cestě lze připsat celou škálu historicky i ekologicky odlišných a do značné míry samostatných migračních proudů zhruba paralelního směru. Spadá sem např. šíření kontinentálních teplomilných druhů tzv. sarmatskou cestou, na druhé straně i migrace horských druhů směrem k východu (Meum athamanticum) nebo k západu (Salix silesiaca). Totéž je i novověká valašská kolonizace. Ale taky východočeské a jihopolské opuky jako ozvěna Karpat. Významná je migrační funkce Moravy, která 7
svými úvaly a přilehlými pahorkatinami oba koridory propojuje. Uzlovými oblastmi tohoto dílčího koridoru je Moravská brána na severu a Moravské pole na jihu. Naproti tomu Česká kotlina leží mezi těmito koridory jako oblast celkem izolovaná horami a její propojení s okolím je poměrně nevýrazné s částečnou výjimkou migrační cesty přes Poorličí (Praha hl. n, Praha Libeň, Kolín, Pardubice, Zábřeh na Moravě a Olomouc, pravidelný odjezd…) Čechy jsou tedy spíše reliktní exklávou, a úvalová Morava je výraznou spojkou. K migracím na úrovni okresu: nesmysle. Mechanické vztažení velkého jevu na malé měřítko (srovnej projevy rostoucí globalizace v naší rodině) Migrace působí jen ve velkém měřítku času a prostoru, kdežto literárně hojné „šíření teplomilných druhů“, „vyznívání elemetů“ na úrovni jednoho povodí je většinou iluze. Poznámka: Dálnice přes Vysočinu možná zanikne, trať 010 spíš ne.
Poledníkové versus rovnoběžkové migrace. Středomoří jako motor migrací. Oproti analogickým částem světa - východní Asii a východní USA – roste v Evropě nápadně méně rostlinných druhů. Říká se, že je to účinkem západovýchodně orientovaných bariér Alp, Karpat a Pyrenejí, které silně omezovaly severojižní migrace druhů během střídání dob ledových a meziledových. Nápadné zejména u dřevin, které se sice šíří dost rychle, ale blbě si nacházejí místo v již existujících společenstvech. Jinde na světě se během kvartéru snadno posouvaly po širokých rovinách celé vegetační formace, možná s téměř kompletní sestavou druhů, zato v Evropě to bylo podstatně spletitější a mnoho druhů po cestě vymřelo. Udrncaly se o Alpy. Ukazuje na to tvar areálu zejména druhů submediteránních, co přišly do ČR jak od západu, tak od jihovýchodu a mají dvě arely českou a moravskou (Cornus mas, Cirsium acaule, Carex micheli, Anthemis tinctoria). Další důsledek by mohly být záhadné velké absence v jižních Čechách - „migrační stín“ Alp a Šumavy (Carpinus betulus, Quercus petraea, Colchicum autumnale a Petasites hybridu). Ale to lze vykládat i v rámci konceptu 1 (chudé biotopy) a 3 (pozdní kolonizace). Podobná je i příčina omezeného rozšíření druhů, které k nám pronikají zároveň od východu a od severu (Cruciata glabra, Galium schultesii,Melica uniflora). Tyhle severojižní migrace se dřív hodně zdůrazňovaly, kdežto dneska je zřejmé, je to složitější. Významné místo měly migrace zhruba východozápadního směru. Dobrým příkladem je migrace habru obecného z poměrě vzdáleného Kavkazu přes jižní Ukrajinu a dále sarmatskou cestou do střední Evropy.
Biogeografická půjčovna. Pozice České republiky jako biogeografické křižovatky se projevuje exklávním přesahem druhů a společenstev ze sousedních oblastí. To jsou ty vlivy panonské, karpatské, oceanické, alpské, to asi trochu znáte z jiných přednášek. Zajímavé na tom je, že (a) některé migrace jsou biotopově specifické, ale bez zvláštní územní vazby a bez korelace s makroklimatem, kdežto (b) jiné jsou vázané územně a postihují pak většinu biotopů. Ad (a) případ vlivů alpidských, sarmatských a subatlantských. Trávníky s alpidskou Sesleria caerulea jsou hojnější v severní polovině Čech než v jižní polovině a ve vápencovém Předšumaví pěchava dokonce chybí. Souvisí to s tím, že výskyt dealpinských druhů je patrně hluboce reliktní a není výsledkem nedávných, tj. holocénních migrací. Podobně ty subatlanti, kteří rostou až na jihu Moravy (Corynephorus u Hodonína, vřes u Znojma) a kombinují se tam pak s prvky zcela odlišnými na týchž biotopech. Různé stepní trávníky zase kombinují kontinentální stepní druhy s druhy 8
submediteránními. Ad (b) Typicky přesahování karpatské flóry do hercynika a naopak. Patrný je například postupně vyznívající migrační proud druhů z moravských Karpat už zmíněnou cestou z Moravské brány na západ (Carex pilosa, Cirsium rivulare, Geranium phaeum, Salvia glutinosa, Scrophularia scopolii a S. vernalis), na Čáslavsku je ještě Euphorbia amygdaloides a Melica uniflora a na východním kraji Prahy produkty křížení Knautia arvensis a K. kitaibelii. Naopak hercynský přesah do Karpat dělá např. Blechnum spicant, Calluna vulgaris a Hepatica nobilis (na Slovensko už moc nelezou). Podobně vliv Alp (Alnus viridis, Gentiana pannonica, Soldanella montana, Veratrum ssp. album, Willemetia v jižnějších Čechách a masový výskyt Cyclamen purpurascens na jihozápadní Moravě). Na úrovni fytocenologické klasifikace však nejsou tyto vlivy obvykle interpretovány jako přesah vegetačních jednotek, ale spíše jako obohacení vegetačních jednotek o druhy sousedních území. Tedy v Čechách ne např. karpatské Carici pilosae-Carpinetum, ale jen hercynské Melampyro-Carpinetum, kde z božího dopuštění roste navíc jediný karpaťák C. pilosa.
Biomy v Evropě a okolí. U nás v Česku je hlavní biom temperátní opadavý les, a to ostatní jsou netypické fragmenty. Na tom něco je, akorát že je to pak až moc jednoduché a když stojíte v Polabí v lánu pšenice s bílou strání na obzoru, fakt dojem opadavého lesa nemáte. Takže to má smysl říkat na úrovni kontinentu, kdežto při bližším pohledu anebo ve větší časové škále se to vidí jinak. Takže to zkusme členit, není to formální, smysl to dává zejména historicky, protože dřív tady různé jiné biomy byly. Důležité: na jednom místě může být víc biomů. V Africe kompetuje savana s pralesem a jinde zase s pouští. Je to dynamikou. Kolik tedy biomů v ČR je: jasný je teda ten listnatý les. Co dál: tajga (resp. jehličnatý les, páč Rus by řekl, že pravá tajga je až za Uralem), subalpinská tundra. A pak step. U ní je problém sekundární kulturní bezlesí, to se jakoby nevejde. Jenže vlastně: louky jako primární vegetace jsou doma na Sibiři, obilí a ruderály jsou deriváty stepí JZ Asie, takže stepní biom je nejen Oblík, ale cokoli kulturně nelesního. Co v Evropě navíc: Mediteránní tvrdolistý biom. A Kanáry se speciální vegetací – to už je Afrika, evolučně jiný svět. A polopouště směrem do střední Asie. Co navíc širšího než biom: vodní a skalní ekosystémy, velmi výrazné, ale přesahují biomy. A moře. Co v holocénu navíc: vymřelá glaciální prastepotundra. Přehled biomů a tříd, které zahrnují, zatím jen pro ilustraci (více kapitola Systém): Les mezofilní opadavý: a) Lesy Querco-Fagetea, Salicetea purpureae, Alnetea glutinosae. b) Jejich lemy, disturbance a alternativy: Galio-Urticetea, Epilobietea, Rhamno-Prunetea.
Tajga: lesy Vaccinio-Piceetea, Pulsatillo-Pinetea, Erico-Pinetea. 9
Tundra: a) subalpinské hory a sever: Salicetea herbaceae,Juncetea trifidi, Loiseurio-Vaccinietea, Carici-Kobresietea, Elyno-Seslerietea, Mulgedio-Aconitetea. b) rašeliny všude: Scheuchzerio-Caricetea, Oxycocco-Sphagnetea.
Stepi: a) Kontinentální Festuco-Brometea, Puccinelio-Salicornietea, Koelerio-Corynephoretea, Calluno-Ulicetea, Molinio-Arrhenatheretea, (a Cleistogenetea squarrosi kont. Asie, a „Artemisietea mesopotamica“ subkont. JZ Asie) b) Mediteránní Thero-Brachypodietea, Lygeo-Stipetea tenacissimae, c) Oromediteránní (tj. horská): Festucetea indigestae a Festuco hystricis-Ononidetea striatae (obé Špaň.), Saginetea piliferae, Carici-Genistetea lobelii (obé Sardin.), Rumici-Astragaletea siculi (Sicil.), Daphno-Festucetea (Řecko). Jsou to většinou horské obdoby k Festuco-Brometea, něco z toho se tam občas i řadí. d) Synantropní Polygono-Poetea anuae, Stellarietea, Artemisietea.
Mediteránní tvrdolisté: a) Les: Quercetea ilicis, horské Junipero sabinae-Pinetea, b) křoví a frygana: Nerio-Tamaricetea, Cytisetea scopario-striati, Cisto-Lavanduletea, CistoMicromerietea,
Polopouště: Pegano harmalae-Salsoletea vermicularis, Artemisietea lerchianae nebo jak se to bude jmenovat Makronézská vegetace: Kanárské ostrovy, což už je Afrika - je to jižněji než Káhira. Fura endemitů (ostrov) fůra sukulentů, 6 tříd z nich jsou nebo zčásti zahrnují křoví. Zygophyllo fontanesii-Polycarpetea niveae, Kleinio neriifoliae-Euphorbietea canariensis, Oleo cerasiformisRhamnetea crenulatae, Pruno hixae-Lauretea azoricae, Cytiso-Pinetea canariensis, Spartocytisetea supranubii, Aeonio-Greenovietea. Zásadně větší než biom: a) Vody: Lemnetea, Potametea, Montio-Cardaminetea, Isoeto-Littoreletea, Isoeto10
Nanojuncetea Bidentetea, Phragmito-Magnocaricetea,. b) Skály: Asplenietea, Thlaspietea Parietarietea, Adianthetea, Crithmo-Staticetea. c) Moře s vyššíma kytkama: Ruppietea, Zosteretea, d) Pláže: Saginetea mar., Thero-Salicornietea, Spartinetea, Salicornietea fruticosae, Juncetea maritimi, Honckenyo-Elymetea, Ammophiletea.
11
2.4
Lokální a neprocesuální vysvětlení diverzity: horniny, půdy, klima.
Lokální diverzita podmínek.
Tak to vysvětluje klasická geobotanika včetně syntaxonomie a mapování, založená na stanovištní vazbě. Vegetace je odrazem lokální diverzity podmínek. Předpoklad rovnováhy organismů a prostředí, kdy se oba stávají svými ekvivalenty tedy je to vlastně takový hermetismus (metafyzika symetrie – co je nahoře, to je dole, co je v podmínkách, to je v projevech apod.). Je to klasické, nejdéle rozvíjené vysvětlení diverzity, jevový výklad bez mechanismů, základ geobotanické zkušenosti. Ačkoli jeho dominance nebyla nikdy absolutní, dá se říci, že ostatní rámce jeho pozici postupně oslabovaly až na současnou roli rovnoprávného vysvětlovacího principu. Vegetace je tedy taková, jak to umožňuje reliéf, horniny, mikroklima, půdní poměry.
Rozdíly v jejich působení zakládají aplikace: možnost vegetaci klasifikovat (syntaxonomie); vegetačně-biotopová ekvivalence zakládá jednak možnost stanovit kvality prostředí podle vegetace (bioindikace) či naopak (rekonstrukce podle biotopu v mapování potenciální vegetace) a jednak možnost klasifikovat jednotky zahrnující – aspoň - částečně i prostředí (lesnická typologie, geobotanické „fenomény“, biogeografická regionalizace). Důležité: pojmy generované příslušnými klasifikacemi vcházejí do zkušnosti a stávají se samy o sobě vysvětlovacími principy (ontologizují se, z prázdných zatěžujících pojmů se stávají bezprostředním popisem reality, ba realitou samou. Tak Carpinion není pro geobotanika formální označení kombinace druhů, ale čímsi analogickým konkrétnímu taxonu).
Vysvětlení diverzity stanovištní vazbou vychází ze zkušenosti, že dynamický vývoj vegetace tíhne k rovnováze s prostředím, a je to proto vysvětlení statické, odehrává se bez konkrétního času. Skladba vegetace je tedy taková, jak to umožňuje reliéf, horniny, klima, půda, ale i biotické faktory včetně vlivů člověka, které však bývají pro svou časovou proměnlivost zpravidla studovány v jiných souvislostech. Zase se ukážou různé aspekty.
Lokální statické vysvětení bylo na začátku – dnes se oslabuje. To nejjednodušší, jak odpovědět – pestré podmínky, každé místečko je jiné. Střídají se historický celky, a tím horniny, A horniny různě tvrdý, tím expozice. A tím různá společenstva, a ta opět ovlivní zvířata. A to dohromady zase má vliv na kulturu. Mozaika biotopů, každý jiný a každý si přitáhne jiné živáčky.
Bacha, ty rámcový vysvětlení by platily pro kulturu stejně jako pro živou přírodu (a nakonmec co je krajina, ne li sepětí obojího). Praha, už na úrovni čtvrtí je jaksné, jak moc se liší třeba drsný Žižkov, a bohaté a poněkud přituplé Vinohrady.
12
Co je tedy typické pro Čechy. •
na to, jak jsme placatý, jsme pestrý, chybí jenom trias.
•
máme i kraje geologicky fádní, a tedy solidní, kde se vše rozvine.
•
Máme všechny dostupné typy krajin s výjimkou krajiny ledovcové. Alpinský stupeň, nejmenší hory Evropy.
•
máme pískovce a s nima reliéf.
•
průlomová údolí – hory naruby.
•
klimata regionální, třeboňsko a žatecko Důsledek: endemismus na úrovni kopců, středohoří x Alpy.
Spektrum hornin a půd
Spektrum hornin a půd je u nás dosti pestré. Je to dáno (a) kontaktem tektonických jednotek různého původu (zejm. hercynské kraje oproti Karpatům), (b) složitou stratigrafií (např. střídání hornin na České křídové tabuli). Klasicky se v geobotanice důrazňují podklady se zvláštním chemismem a specializovanou biotou, a rozdíly typu vápenec - rula. Jenže to vše je u nás poměrně vzácné. Plošně převažující základ geodiverzity naší krajiny tvoří podklady, které jsou z hlediska svého chemismu a jemu odpovídající vegetace spíše nevyhraněného, přechodného rázu. A to hlubinné vyvřeliny (granitoidy aj.), metamorfované horniny (ruly, svory, fylity) a různé sedimenty (slabě metamorfované prvohorní břidlice, karbonské a permské slepence, pískovce a arkózy v Čechách, kulmské břidlice na Moravě, druhohorní mírně vápnité nebo snadno odvápnitelné pískovce, jílovce a částečně i slínovce, měkké třetihorní sedimenty včetně vulkanických tufů a karpatských flyšových hornin, kvartérní terasové uloženiny, hlinité svahoviny, sprašové hlíny a prachovice, to byla dlouhá závorka!). Tyto substrátů buď uvolňují živiny pomalu, a proto se projevují jako kyselé nebo nejvýš jen slabě bazické, anebo naopak se velmi rychle odvápňují (totiž ty sedimenty). Navíc na nich většinou leží hluboké půdy, které je odstíní. I tak silný podklad jako hadec se u většiny těles vůbec neprojeví.
Navíc: nápadná je obojakost těchto podkladů ve vztahu k bazifilním a acidofilním druhům. Převažují acidofyty spolu s druhy se širokou tolerancí vůči obsahu bází; vzácnější jsou druhy slabě bazifilní. Příčinou současného výskytu druhů různých nároků mohou být i lokální rozdíly v chemismu. Na skalách v prvohorních břidlicích nebo permokarbonských slepencích se střídají vápnité a kyselé polohy a na místech s vysráženými karbonáty (např. podél zlomů) se objeví i silné bazifyty (Saxifraga paniculata), rostou a kříží se sleziníky, lezou pěnovce apod.. Ještě významnější je ovlivnění těchto biotopů klimatem. V suchých, nižších polohách a na mělčích půdách fungují ty podklady bazičtěji než ve vlhkých vrchovinách a na horách. Tak na žulách a rulách na JZ Moravě 13
jsou bazifilní teplomilné doubravy a stepi, kdežto na vlhčím Jindřichohradecku na stejných podkladech nejvýš acidofilní doubravy a smilkové trávníky. Ba i bazičtějších hornin: masiv Ještědu s vápenci a čediči má v důsledku vyšší nadmořské výšky a oceanity vegetaci mnohem acidofilnější než by se na těcho horninách vyvinula v nižších polohách. (A naopak zas být tak Ještěd o 200m výš, už by měl alpinské bezlesí. Ach ta česká prostřednost! Těch promarněných nadějí!)
Protipólem jsou vzácnější podklady, kde geobotanika sensu 1950 přeco jen funguje. Jsou to zejména (a) karbonáty (vápence, vápnité pískovce, slínovce čili opuky, slíny a spraše), (b) nekarbonátové silnějc bazické h. (třetihorní čediče a znělce i jejich starší obdoby jako český spilit, slezský těšínit aj.), (c) ultrabazika, jednostranně přecpané hořčíkem, s nedostatkem vápníku a s toxickými těžkými kovy (hadce), (d) extrémně neúživné horniny, většinou tvrdé a křemité (pískovce, buližníky, křemence a křemenný porfyr, ve vyšších pohách ovšem se tak projevuje i žula či rula) a (e) sypké a propustné váté písky a terasové štěrkopísky. Výskyt těch podkladů je často vázán na pestrý, členitý reliéf se skalními výchozy a mělkými půdami, což jejich ekologický vliv ještě zesiluje, zejména v sušších oblastech. Na většině těchto podkladů je vegetace druhově bohatá (s vysokou alfa diverzitou) nebo nápadně diferencovaná mezi různými stanovišti (s vysokou beta diverzitou, třeba pískovcové skalní město). Na přirozeně bezlesých plochách jsou na těchto horninách relativně hojné druhy reliktní, endemické nebo silně exklávní. Ty rostou dokonce i v jinak velmi chudých kvádrových pískovcích (Ledum palustre, Trientalis europaea a spešl skalní morfotypy z okruhu Betula pubescens).
Druhá skupina lokálně specifických podkladů se odlišuje ekologickým vlivem vody, přítomné v nadbytku alespoň po část roku (humolity jako rašeliny nebo slatiny, slaniskové půdy kolem minerálních pramenů nebo v sušších oblastech s vysokým výparem, fluvizemě v nivách toků, subhydrické půdy ve vodních nádržích) Rostlinstvo těchto biotopů je opět velmi specifické a svou skladbou jemně odráží obsah živin ve vodě i v půdě, který se projevuje např. ve vegetačním kontinuu od slatin přes přechodová rašeliniště po vrchoviště. Velmi významně ovlivňuje strukturu a druhové složení vegetace také každoroční délka zamokření a výška hladiny podzemní vody, jejichž vliv je dobře pozorovatelný např. při zazemňování mrtvých ramen.
Rozdíly v geodiverzitě krajinných celků
Rozdíly v geodiverzitě krajinných celků jsou v České republice rovněž značné. Příznačná je převaha krajin s mírnými svahy, jednotvárným horninovým podkladem a hlubšími půdami, zatímco krajiny členité nebo horninově pestré jsou vzácnější.
Jednotvárné krajiny s nápadně fádní flórou i vegetací jsou typické zejména pro hercynské pahorkatiny na minerálně chudších hlubinných vyvřelinách a metamorfitech, kde se vytvořily převážně hluboké a spíše kyselé půdy. Tato oblast zahrnuje především Českomoravskou vrchovinu s okolím a její pokračování k západu až na Plzeňsko; podobně chudé jsou i některé oblasti s převahou permských sedimentů, zejména Podkrkonoší. Pro terestrické biotopy této oblasti je typická převaha 14
středoevropského květenného elementu a výskyt jen nejběžnějších typů travinné, křovinné a lesní vegetace; lokálně však biodiverzitu výrazně obohacují biotopy vlhkých luk, rybníků a rašelinišť. Velmi homogenní vegetaci mají také pohraniční pohoří Čech, s výjimkou bezlesých oblastí nad horní hranicí lesa, a rovněž rozsáhlé oblasti kulmských sedimentů na střední a severní Moravě a karpatského flyše. Flyš je ovšem na mnoha místech poněkud bazičtější a jeho vegetační jednotvárnost se projevuje v malém počtu společenstev, nikoli v jejich druhové bohatosti: mnohé trávníky na karpatském flyši patří k druhově nejbohatším rostlinným společenstvům střední Evropy. Relativně fádní vegetaci mají i některé části našich nížin, to je však spíše důsledkem intezivního zemědělského obhospodařování v posledních 50–150 letech než prvotních geologických dispozic.
Protikladem plošně převažujících jednotvárných krajin jsou oblasti s pestrou vegetací, vytvořenou díky existenci mozaiky velkého počtu ekologicky rozdílných stanovišť. Jde zejména o (a) oblasti s členitým reliéfem v subalpínském stupni hor, zejména ledovcem modelovaná údolí – kary, kde se předpokládá působení tzv. anemo-orografických systémů (Jeník 1961); (b) oblasti s geologickým podkladem, který je výrazně bazičtější než převládající horniny okolní krajiny (vápencový kras, hadcové ostrůvky a oblasti třetihorního vulkanismu); protože se u nás bazické horniny vyskytují na malých plochách, vytváří se zde kontakt mezi horninami s rozdílným chemismem a vzniká výrazná stanovištní heterogenita; (c) údolní systémy, zejména hluboce zaříznutá údolí řek se strmými svahy, skalami a sutěmi, výraznými topoklimatickými kontrasty na krátkých vzdálenostech a často také se střídajícími se typy geologického podkladu; výskyt těchto liniových útvarů kontrastujících s okolní fádnější krajinou je specifický pro hercynskou část střední Evropy; (d) pískovcová skalní města se silně členitými reliéfem a velkou variabilitou topoklimatu; tento typ krajiny je však s výjimkou vzácných výskytů vrstev vápnitých pískovců homogenní svým geologickým podkladem, který navíc dává vznik jen živinami chudým půdám; diverzita stanovišť a vegetace je zde tedy hlavně důsledkem členitosti terénu; (e) pánevní oblasti a nivy velkých řek s heterogenními mokřadními ekosystémy, většinou však dnes už silně poškozenými, plošně redukovanými nebo, např. na Třeboňsku a Lednicku, antropogenně dotvořenými.
Makroklimatické vlivy na krajinné úrovni.
Jasná věc je výšková stupňovitost se střídáním klimaxů od teplomilných doubrav a dubohabřin po alpínskou tundru, což závisí na změně makroklimatu s nadmořskou výškou. Méně známý je vliv plošně působících klimatických faktorů, které tuto výškovou členitost pozměňují nebo stírají. Nejvýraznější z nich je vliv srážkových stínů, které dávají místnímu klimatu kontinentální ráz. Nejsilněji se projevuje srážkový stín Krušných hor (bohatá exklávní vegetace kontinentálních teplomilných trávníků včetně slanisk; roční úhrny srážek na Žatecku jsou nižší než 450 mm). Méně výrazný je srážkový stín Českomoravské vrchoviny, který však v kombinaci se zeměpisnou polohou více na východě způsobuje výskyt kontinentální vegetace na jižní Moravě. Opačný efekt vzniká v návětrných polohách, jako je západní podhůří Jizerských hor (Bílý Potok – nočník střední Evropy) nebo centrální Brdy. Tam jsou hojné oceanické druhy. Osobité ovlivnění makroklimatu mají též pánevní oblasti (teplotní inverze a případně navíc klim. vliv vod a mokřadů). V některých oblastech je výskyt xerotermů podpořen vlivem oteplujících föhnových větrů (Českokrumlovsko, Budějovická pánev) nebo výsušných větrů z Podunají (jihovýchodní Morava, vítr zvaný Maďar). Populární členění ČR podle výškové stupňovitosti na termofytikum, mezofytikum a oreofytikum (Skalický 1988), je do značné míry umožněno tím, že ve středních a vyšších nadmořských výškách se 15
bazické podklady vyskytují vzácně, a proto u nás mnohé bazifyty působí mylným dojmem teplomilných druhů, klimaticky vázaných na nížiny a pahorkatiny. Mimo území České republiky, například už na severních okrajích rakouských Alp nebo na západním Slovensku, kde vystupují vápence do vyšších nadmořských výšek a na malých vzdálenostech existují velké rozdíly v nadmořských výškách, toto vymezení fytogeografických oblastí selhává.
16
2.5
Klíčové momenty historického vývoje vegetace
Vegerace a historie. Vegetace je odrazem velkých událostí a procesů v minulosti. To je globálně-dynamický pohled. (Procesy horotvorné. Začátek morfologie v terciéru a kvartéru, obrácení řek.) Pro interpretaci vývoje dnešní krajiny a vegetace je důležité období zhruba od sklonku posledního glaciálu (posledních asi 15 000 let), protože starší vegetační děje byly touto etapou vývoje radikálně přemazány a z největší části již nejsou vůbec patrné. Vývoj naší přírody v holocénu byl řízen především klimatem a lidskou aktivitou. Právě vliv člověka podstatně odlišuje současný interglaciál od minulých teplých výkyvů a silně přispívá k vyšší diverzitě bioty. Nebýt lidského vlivu, pokrývaly by větší část našeho území klimaxové lesy s poměrně omezeným druhovým bohatstvím, většina z nich asi s převahou kompetičně silného buku.
Zánik glaciálních ekosystémů na prahu holocénu. Šlo to poměrně pozvolna už během poslední fáze glaciálu. Například konec sedimentace spraše nastal už před 13 000 lety a vymření mamutové fauny (a s ní pravděpodobně i většiny rostlinných druhů silně kontinentální chladné stepi a tundry) se datuje do doby před 12 000 lety. Poslední tečkou za glaciálními poměry však byla rychlá klimatická změna před 11 600 lety, kdy se během zhruba padesáti let zvýšila průměrná roční teplota o 7 °C a zároveň se silně zvýšily srážky.
Ústup staroholocénního bezlesí na počátku boreálu. Rozmach lesů na začátku holocénu postupně vytvořil bariéry pro migrace nelesních druhů. Počínaje touto změnou má naše primární bezlesí převážně reliktní ráz. Nešlo ovšem o úplný ústup bezlesí – otevřené plochy byly i po této změně stále hojné. Blížící se tzv. klimatické optimum středního holocénu, charakterizované spíše teplým a vlhkým podnebím v období atlantiku, bylo podle současných znalostí ve střední Evropě, na rozdíl od evropského severu, mnohem méně výraznou a obtížněji vykazatelnou periodou, než jak se dříve uvažovalo, a úměrně tomu byla biologicky málo výrazná i následující období tzv. klimatické deteriorace, tedy zhoršování klimatu až do jeho současné podoby.
Vznik kulturního bezlesí. Oproti tradičnějším představám o náhlé a silné proměně krajiny po příchodu zemědělství přibližně před 7 000 let byl její tehdejší vývoj spíš poměrně kontinuální. Krajina se nikdy v holocénu plně neuzavřela lesem, což umožnilo přežít nelesním druhům starého holocénu. I v lesnatém starším atlantiku, tedy ještě před příchodem zemědělských kultur, existovala v krajině mozaika krátkodobě i trvaleji otevřených ploch. Mnohé byly přirozené, např. podmiňované suchem na jižních svazích a vysychavých substrátech nebo udržované zvěří, a kromě toho už mezolitický člověk druhotné bezlesí cíleně vytvářel zejména vypalováním. Neolitické kulturní enklávy se proto, s výjimkou stálých sídel s poli v jejich nejtěsnější blízkosti, příliš nelišily od starších forem druhotného bezlesí. Tohle je v kostce východisko současného řešení tzv. stepní otázky. Stepní druhy tedy ale jsou 17
z velké části skutečně reliktní z raného holocénu, ale od těch dob přežívají spíše v ryze sekundárním, a to zejména kulturně udržovaném belesí. Nejsou to tedy žádní pozdní přistěhovalci, ale ani to není tak, že by step jako kompletní reliktní biom trvala furt celý holocén.
Prohloubení kulturnosti krajiny a její acidifikace v mladším pravěku. Kulturní inovací v eneolitu se vytvořil zemědělský výrobní způsob, který určil obhospodařování příslušných biotopů až do novověku. Kulturní krajina a vegetace se v zemědělském pravěku vyvíjela sérií stupňovitých, regionálně omezených změn, za něž byly odpovědné jak přírodní procesy nezávislé na člověku, tak kultura, která však působila spíše dlouhodobým trváním stejného obhospodařování než jeho intenzifikací. Významným faktorem byla také reakce vegetace na zemědělský management, projevující se např. vznikem nových ekotypů a šířením druhů adaptovaných speciálně na pastvu dobytka, na obnovu po seči nebo plevelů přizpůsobených k růstu v kulturách zemědělských plodin. Projevem nárůstu kulturnosti krajiny bylo formování a vývoj synantropní a polopřirozené vegetace včetně kulturních lesů. Plocha kulturní krajiny se zvětšila z nížin kolonizovaných v neolitu až po teplejší oblasti vrchovin, kolonizované v době železné. Maximum osídlení bylo přesto stále v nížinách, kdežto ve výše položených oblastech bylo osídlení časově nespojité. Změny v osídlení a obhospodařování krajiny poměrně náhle vyvrcholily na přelomu doby bronzové a železné (asi před 3 000 let), kdy se spojily s celkovou acidifikací půd, která postihla i oblasti tehdy neosídlené. To se projevilo rozsáhlým ústupem dosavadní vegetace úživných biotopů ve prospěch acidofilních společenstev, do té doby vzácných.
Změna krajiny ve vrcholném středověku. Ve vrcholném středověku nastal ve vývoji krajiny náhlý zlom, na jehož radikálnosti nic nemění to, že v různých oblastech nastal v různou dobu mezi 11.-14. stoletím. Jeho příčinou byla intenzifikace zemědělství a řemesel, ekonomická konjunktura, změna majetkových poměrů, nárůst počtu obyvatel, zakládání měst, rozvoj stavební činnosti a další kolonizace velkých území včetně chladných vrchovin a podhůří. Projevem bylo rozsáhlé odlesnění a propojením většiny kulturních enkláv plochami bezlesí, další ochuzování ekosystémů o živiny odebírané z nich v senu nebo sklízených plodinách, stabilizace obhospodařování jednotlivých ploch, rozvoj nelesní vegetace (např. louky, pastviny, křoviny, ruderální porosty ve městech a na vesnicích), velké rozšíření výmladkového hospodaření v lesích a rozsáhlé erozně-akumulační děje v říčních nivách, vedoucí ke vzniku hlinitých eutrofních niv s pravidelným režimem povodní, na nichž se začaly formovat tvrdé luhy a eutrofní vlhké louky svazu Deschampsion cespitosae. Tato kulturní vlna vyvrcholila teprve v období baroka, kdy byla krajina vůbec nejvíc od konce glaciálu odlesněna a velká část lesů byla silně degradována pastvou a zkracováním doby obmýtí až na ca 10 let (tzv. porostliny).
Moderní změny krajiny. Jsou datovány zhruba od poloviny 18. století, kdy vznikají velkostatky a začíná novověká intenzifikace zemědělství, rozvíjí se soustavné lesnictví a objevují se první formy průmyslu, např. mlýny, hamry a skelné hutě. Později tyto změny postupně sílí. Během 19. století dochází k industrializaci, vzniku těžebních krajin na Kladensku a Ostravsku a v zemědělství k rozšíření okopanin, nejprve brambor a o něco později i řepy. Tyto změny se prohlubují během 20. století. Po druhé světové válce došlo k vylidnění rozsáhlých pohraničních oblastí s bývalým německým osídlením a velké plochy krajiny přestaly být obhospodařovány. Poválečné změny v zemědělství charakterizuje velkoplošný přístup ke krajině devalvující starou selskou zkušenost, zcelení pozemků, používání umělých hnojiv a pesticidů, často v nadbytečné 18
míře, centrálně řízené odvodňování krajiny tzv. melioracemi a absence tradičního obhospodařování praktikovaného dříve drobnými zemědělci (např. absence extenzivní pastvy dobytka). Změny v krajině, probíhající v důsledku společensko-ekonomických změn, se naplno projevily přibližně od počátku 70. let 20. století, kdy dochází i k výrazným urbanistickým změnám, zejména ke vzniku městských sídlišť, vylidňování některých vesnic i ve vnitrozemí, „poměšťování“ ostatních vesnic a k rozvoji chalupářství a chatařství. Současné krajinné změny nenavázaly na konzervativní tendence z období před rokem 1950, nýbrž v tomto trendu změn dále pokračují. Typickým jevem je úpadek zemědělství, úplný zánik životního stylu „tradiční vesnice“ a šíření velkoplošných periferií měst, tzv. suburbií. Důsledkem pro vegetaci je zejména degradace a postupný zánik společenstev vázaných na tradiční typy obhospodařování a naopak šíření ruderální vegetace s velkou účastí neofytů.
Kultura-natura: dualismus, kdy člověk je chápán jako cosi cizorodého, nově příchozího apod. a k tomu jsou konstruovány přírody před příchodem člověka, potenciální přirzená vegetace apod. Typické stanovisko pro ochranu přírody. Dnes ovšem je jasné, že takto je to nesmysl. Není to tak, že čím méně kultury, tím víc přírody a obráceně. Spíš jsou to dva nezávislé gradienty a všechny kombinace jsou myslitelné. Např. louka je velmi kulturní i velmi přírodní zároveň.
Potenciální vegetace je v tomto světle něco trochu divného. Obhájit ji lze prakticky (máme sem dát habr s dubem nebo jen smrky?), ale musíme vědět, že v rekonstrukcích je vždy velká dávka svévole. Na Říp dáme potenciálně teplou doubravu, ale on byl nejspíš poprvé pod lesem až ve 20. století. Habrové doubravy nejsou potenciální prales (tím by byly bučiny), ale jen kulturní stadium (dané managemnetem podporujícím habr). Dubohabřiny přesto jako potenciál uznáme, ale akátiny ne, ty už jsou kulturní moc. Dneska se ukazuje, že v Čechách je od mladšího pravěku uplně běžný les s kombinací dub, bříza, borovice, smrk, příp jedle. Ten bordel, co je i dneska všude. Ale tohle nejen nerekonstruujeme, ale nemáme pro to pořádně ani jméno.
Dějiny kulturní krajiny. Kulturní krajině předcházela etapa krajiny víceméně osídlené, leč řekněme předkulturní. Pravěká kulturní krajina vznikla v neolitu a samotný její vznik byl výraznou krajinnou revolucí, způsobenou importem zemědělství, a to i přes to, že se krajina prvních zemědělců odlišovala od předkulturní krajiny mezolitické méně, než se běžně soudí. Následně se krajina v průběhu pravěku vyvíjela spíš pozvolna a bez větších přeryvů; zásadní výjimku však tvořilo období náhlého asynchronního a regionálně silně variabilního zesílení kulturnosti krajiny na přelomu doby bronzové a železné, což byl výsledek složitého spřažení změn klimatu, acidifikace půd, technologických inovací a vzniku nových způsobů hospodaření, biotopů a typů vegetace. Poté vývoj pravěké krajiny pokračuje, překoná další období ústupu osídlení v době stěhování národů a brzy po něm, a končí až s nástupem vrcholného středověku. Krajina sklonku prvního tisíciletí byla středověká z hlediska politiky nebo náboženství, ale celkově si dosud uchovávala pravěký ráz. Změna nastala teprve v průběhu 13. a 14. století, kdy Čechy dostihla vlna modernizace, šířící Evropou dědictví antického, resp. římského světa. Výsledná změna ekonomických poměrů znamenala opět výraznou a náhlou proměnu krajiny, následovanou dalším vývojem až v pobělohorském období. Tehdy se agrárně-řemeslná vlna navazující na antiku uzavírá dalším výrazným mezníkem – vznikem již vysoce organizované barokní krajiny. Baroko zároveň odstartovalo řetězec dalších změn, které sahají až do současnosti, kdy zažíváme další krajinnou revoluci, možná stejně významnou, jako byla revoluce neolitická. Jde o vznik postagrární 19
krajiny, v níž se zemědělství stává jen dosti málo významným odvětvím průmyslu a velké části venkova jsou pohlceny „šedou zónou“ městské periferie. Důsledek: člověk s přírodou. Takže: Biom stepi je u nás něco velmi masivního, tedy stálého a přitom dynamického. Staré glaciální vrstvy reliktů stepotundry přetrvávají a obohacují se o nové invazní vrstvy nejprve z evropského submediteránu (xerotermy apod.), pak z JZ Asie (archeofyty), nakonec z celého světa (neofyty). Holocén není obdobím střídání lesních a stepních fází, ale spíš obdobím jejich paralelní spojité existence. Proto nejsou tak důležitá refugia stepi v lesnatých fázích (tedy dříve velmi zdůrazňované primární bezlesí). Jsou sice výrazným zdrojem diverzity v krajině, ale ta je omezena jen na jejich plochu – nic moc z nich do okolní kulturní krajiny nepřecházelo. Není ani důležitý rozdíl vegetace primárně nelesní a (tzv. sekundární čili náhradní, viz ty ponižující pojmy!), protože obojí se tu flákalo kontinuálně. Důležité pro step je to, že její dnes nejhojnější biotopy byly nejhojnější vždycky. A sice nejhojnější jsou právě ty „sekundární“, tedy ty, které byly v nejstarším holocénu otevřené díky klimatu, a od té doby se drží díky trvající disturbanci/stresu, většinou antropogennímu, která brání nástupu lesa. Biom opadavého lesa je taky tak stálý a dynamický. Holocén není obdobím postupné degradace lesa, ale od počátku kolonizace příslušné krajiny je obdobím jeho kulturní-synantropní existence. Les u nás nemá zásadně přírodnější základy, než louka či pastvina. Na velkých plochách není vegetací primární, ale jen potenciální náhradní vegetací existující stepi. Na ještě větších plochách se nikdy nerealizoval spontánně a naplno, ale jen pod určujícím lidským vlivem. Zbylé biomy – tajga a tundra – jsou ve strovnání s těmihle malé a mnohem míň dynamické tj. reliktnější. Přesto i ony se umějí synantropizovat (Nardion, Caricion nigrae, kulturní bory…)
20
2.6
Přežívání a šíření populací
Poznámka: Lokální historie. Už víme, že katrán jede na teplo a vápno. Že je kontinentální. Že je z glaci. Ale co ho stabilizuje? Už víme, že Kafka byl píšící úředník, žid. A že byl ve skupině Čechů a Němců. A že byl dítětem své doby. Teď se ptáme, jak že ji předběhl, a že to neodskákal?
Genetická kontinuita lidské populace. Existují molekulárně-genetické indicie svědčící o tom, že výměna kultur nemusí nutně znamenat výměnu etnickou a že přinejmenším část obyvatelstva žije na našem území nepřetržitě, pokud ne od mezolitu, tedy od doby bronzové. Sporné je, jak v tomto případě vypadal přechod mezi kulturami. Kampak se asi všichni ti Keltové a Germáni poděli, že nám tu na rozloučenou odkázali těch pár jmen řek (např. Jizeru, Vltavu, Ohři). Odstěhovali se? Nebo vymřeli? Ptejme se spíš: na co všechno jsme museli zapomenout, abychom si z oněch časů zachovali zrovna ta krásná říční toponyma?
Lokální dynamika, místní přežívání populací. Vegetace je odrazem drobných lokálních trvání a zvratů. Perspektiva pana Vaváka (Turnovsko za Napoleóna, kolem šly dějiny a on psal furt jen o svý pšenici a vokurkách. A měl recht). Dějiny nejsou psány procesama a režimama, ale příhodama na úrovni domu a dvorka. „Pro přežití pěchavy nebyl důležitý konec glaciálu, zalesnění apod., ale jestli ji na tom místě nepočůral zubr“. Dreslerová: Změny klimatu? Neznáme klimatický vývoj v pravěku – a máme z toho být špatní? Klima není, je jenom počasí.
Sem patří metapopulace, populační dynamika, sukcese, perkolace, invazibilita….
Diverzita jako výsledek nejistoty lokálních osudů. Odchylný vývoj blízkých a podobných lokalit je už početně dokomentovaný palynologicky (v placatém homogenním Polabí kousek od sebe místa se zcela odlišnými osudy během celého holocénu). Na lokální úrovni s historickým vývojem souvisejí rozdíly v lokálním přežívání jednotlivých druhových populací. Tento způsob vysvětlení diverzity se silně prosazuje v souvislosti se současným rozvojem populační biologie rostlin. Jeho předností je zejména vysvětlování přímo z lokální úrovně konkrétního místa a času, které lze testovat bezprostředněji než mnohé procesy, jejichž působení se předpokládá ve velkých prostorových měřítcích. Umožňuje to studovat i lokální, neprediktabilní a krajně proměnlivé vlivy, zejména biotické a antropogenní. Aspekty tohoto přístupu jsou zejména tyto: Sukcese. Diverzita jako výsledek proběhlých distubancí a následné sukcese, sukcesní pojetí diverzity. To je aktuální zejména dnes při snížené stabilitě segmentů krajiny. Reliktnost. Biotopy, kde přetrvávají poměry podobné některému z minulých období, jsou útočištěm populací, druhových kombinací i celých společenstev reliktního rázu. Velmi důležitou historickou vrstvou reliktních lokalit jsou pozůstatky staroholocénního velkoplošného bezlesí, tzv. primární bezlesí. Je to zejména subalpínský a alpínský stupeň hor, skalnatá stanoviště (skály, sutě a navazující mělké půdy), svahy na měkkých, snadno erodovatelných 21
horninách (bílé stráně na křídových slínovcích, sesuvné svahy na flyši a přesypy vátých písků) a mokřady (řeky a jejich náplavy, jezera, rašeliniště, slatiny a slaniska). Kromě bezlesí jsou pro přežití světlomilných reliktů významné i některé typy řídkých stromových porostů, např. bory, suché doubravy a olšiny. Tradiční členění na bezlesí primární a druhotné, vzniklé antropogenním odlesněním, je však nutno relativizovat v tom smyslu, že mnohé primárně otevřené lokality reliktní prvky postrádají, a naopak na různá sekundární stanoviště (např. mnohé bílé stráně a slaniska) se druhotně rozšířila typicky reliktní vegetace. Výjimečnosti reliktních lokalit odpovídá také vznik endemických taxonů (např. Campanula bohemica na horských loukách v Krkonoších, Cerastium alsinifolium na hadcových výchozech ve Slavkovském lese a Pinguicula vulgaris ssp. bohemica na slatinách na Českolipsku) a výskyt biogeograficky unikátních kombinací druhů (např. severský druh Rubus chamaemorus roste společně s alpidským druhem Pinus mugo jen v Krkonoších).
Migrace a ecese. Ukazuje se, že v řadě případů bylo postglaciálbní severojižní šíření jen zdánlivým projevem zvýšení početnosti drobných přežívajících populací a jejich následného omezeného lokálního šíření, nešlo tedy o uniformní populace příchozí z jižních glaciálních refugií. Migrace jsou všude a jsou časné, migrační stíny nejsou. Nejde o imigraci, ale o ecesi (uchycení). Refugií bylo množsví a mnohá z nich byly na velmi nečekaných místech. Řada dnes běžných rostlinných i živočišných druhů měla glaciální refugia přímo ve střední Evropě. Týká se to i druhů poměrně teplomilných a s vazbou na oceanické klima. Zejména současné paleozologické práce ukazují překvapivý výskyt takových druhů v pleniglaciálu střední Evropy a to včetně vysokých hor. Palynologicky je doložený velmi raný výskyt habru obecného na Broumovsku – o dva až tři tisíce let dříve než v přilehlých oblastech. Je možné, že zde během glaciálu vegetativně a v nekvetoucím stavu přetrvávala malá populace habru, a teprve později se spojila s jeho hlavní migrační vlnou. Představu velké převahy severojižního migračního gradientu oslabuje také zjištění, že kontinentální ledovec nebyl pustinou bez života, ale byl místy překryt běžnými glaciálními ekosystémy na svrchních morénách. Glaciální makroklima bylo poměrně homogenní, spíše se lišilo mezoklimaticky a mikroklimaticky. Jedním ze zdrojů migrací tedy mohla být i drobná refugia rozptýlená na velké části Evropy a směr migrací jistě nebyl zdaleka dán jen gradientem holocénního oteplování klimatu. S těmito zjištěními se mění i názor na roli Středomoří, které bylo klasicky pokládáno především za útočiště teplomilnějších druhů v chladných výkyvech klimatu a za zásobník pro následné středoevropské migrace. Dnes se spíše zdůrazňuje svébytnost a reliktnost této oblasti, poměrně málo komunikující migracemi se svým severním okolím.
Představa invazí a jejich periodizace. Klasifikace druhů na druhy indigenní (ačkoli nelze snadno posoudit, nakolik se na invazích probíhajících od mladšího pravěku podílel i člověk), archeofyty od neolitu po 1500 (východní Středomoří, později celé Středomoří) a novověké neofyty (převážně temperátní části Asie a severní Ameriky mimo výrazně kontinentální oblasti). Nepůvodních je asi třetina flory ČR, ale většina z toho jsou druhy ojedinělé (Petunie uteklá z truhlíku apod).
Sukcese a cenogeneze. Sukcese je, co se děje s vývojem místa. Cenogeneze je, co se v historii dělo s vývojem společenstva nezávisle na místě. Je to evoluce společenstva. Např. bory se z nejklimaxovější role počátkem holocénu dostaly do role relikta, což provázela ztráta četných tajgových druhů, invaze druhů atlantičtější Evropy, později expanze acidofytů, a v XIX 22
století tyto už ochuzené formy expandovaly antropogenně (kulturní bory, borová mánie). Podobně jako u invazí, i u recentních rostlinných společenstev lze rozlišit více historických vrstev. Čili jednotlivá stadia vývoje se více nebo méně zachovaly do našich dní. Tyto vegetační relikty nejsou nikdy kompletně zachovalými původními společenstvy. Reliktní je v nich vždy jen určitá skupina druhů, např. v pěchavových trávnících jsou druhy dealpinské (Saxifraga paniculata, Sesleria caerulea aj.) doplněny modernějšími teplomilnými druhy. To právě odpovídá vývojovému stadiu, kdy – asi v boreálu – v seslerietech vymřela většina glaciálních druhů (snad třeba Leontopodium, Draba, Oxytropis, Primula auricula…) a zato invadovay teplomily. Jiný příklad: ve vegetaci pastevních trávníků patří k nejstarší historické vrstvě teplomilná společenstva kontinentálního rázu (např. Koelerio macranthae-Stipetum joannis, Astragalo exscapi-Crambetum tatariae), pozdější rozvoj druhotného bezlesí dokumentují méně ekologicky vyhraněná společenstva, jako např. Festuco rupicolae-Caricetum humilis, Carlino acaulis-Brometum erecti, a šíření acidofilní vegetace v době od mladšího pravěku odpovídá např. vegetace svazů Koelerio-Phleion phleoidis a Violion caninae. Podobně můžeme rozlišit v ruderální vegetaci přirozená společenstva (např. nitrofilní lesní lemy) a několik úrovní archeofytocenóz a neofytocenóz, jako je Malvion neglectae a Onopordion acanthii s optimem rozšíření ve středověku, Dauco-Melilotion s optimem v první polovině 20. století a současná společenstva s neofyty.
2.7
Koncepce krajinné paměti
Pro tohle povídání je důležitá ta jednoduchá věc, že vegetace je přes svou dynamiku celekm konzervativní – nemá tolik tendenci k neomezemé tvorbě nových společenstev na bázi fungl nových kombinací druhů, ale spíš k rekombinacím a invaznímu doplňování těch starých. Je to jako když jsou ve městě častější domy s románským umístěním, gotickými sklepy, barokními stěnami a secesní fasádou, než aby se udělal nový dům, který by tohle vše obsahoval na úrovni směsi cihel různého stáří. Podobný je i vývoj krajiny ze segmentů apod. Vše je jakoby transformace mozaiky, brikoláž relativně stálých stavebních kamenů. V tom ohledu lze jako produkt historického chápání vegetace vidět i použitou metodu formalizované klasifikace, která takto zachází se satbilně chápanými druhovými skupinami, které však neomezeně interagují.
Paměť krajiny neznamená nic jiného, než schopnost čelit době a nenechat se bezpodmínečné vléci neustále se proměňující přítomností. Právě proto je tento pojem svůdný a inspirativní, ale také mnohoznačný a v podstatě vágní. A možná, že je proto i ohrožen profanací a vnitřním vyprázdněním. Paměť krajiny má tisíc tváří; uvedeme tu jen několik jejích kontrastních projevů. Poznámka: Nejstatičtější představa krajinné paměti je založena na přítomnosti starých objektů v krajině. Krajina obsahuje památky – němé svědky minulosti. O málo triviálnější je zjištění, že ty starší složky navíc bývají často skryté do základů krajiny nebo objektů, zakuklené do novějších podob, novějšími nánosy převrstvené. Tato tzv. palimpsestová metafora krajiny pořád neříká víc, než že v kupě novin bývají ty nejstarší vespod a právě ty pamatují nejvíc. Takovou „paměť“ má prostě cokoli. V tomto pojetí je krajina jenom souhrn nějakých různě starých objektů a kromě toho paměť zůstává vně krajiny – obstaráváme ji my, kdo starou barabiznu zralou na odstřel správně interpretujeme (třeba na dálku, podle diapozitivu) jako skvěle zachovalou baziliku z dvanáctého století. Složitější a organičtější je pojetí, podle něhož nejde jen o současnou přítomnost různě starých celků, ale o jejich koexistenci, v níž ty si staré a často skryté vrstvy ponechávají určující úlohu, zakládají historicitu objektu a nedovolí mladším strukturám, aby se plně emancipovaly. Když zůstaneme u přirovnání k palimpsestu, je to případ, kdy ozdobná iniciálka starého textu zůstane zachována a nový text se jí musí prostorově, stylisticky a někdy i významově přizpůsobit. Konečně v nejsilnějším vyjádření je paměť krajiny totéž, co
23
paměť naše: je to schopnost disponovat svými staršími, konzervativními strukturami (Sádlo 1994), vybavovat je, rozvíjet v přítomnosti a konfrontovat je s otvírajícími se možnostmi.
Zásoba diaspor v krajině. (Diaspory jsou v biologickém smyslu semena, plody, oddenky, cibule, vše, čím se rostliny rozšiřují a co je rozptýleno po krajině.) V jednom extrému paměť diasporové zásoby nefunguje a šíření společenstev pak závisí čistě na transportu příslušných diaspor. Les je les a louka je louka, a když si mají vyměnit místo, musí se jejich diaspory napřed na nové místo z původní pozice nějak dostat (což pak často trvá roky a staletí). Ve druhé krajnosti je to obráceně: základem vegetace je skrytá, neviditelná zásoba diaspor, která má na každém místě zároveň k dispozici základy různých společenstev a vybaví je okamžitě podle toho, jaké podmínky na zvoleném místě zavedete. Smýtili jste les a sečete paseku - a na to právě čekala spící armáda lučních trav, nucená se dosud v půdě pod lesem skrývat ve svých semenech a oddencích. Smýtili jste les a začali s orbou – a na to právě čekala jiná spící armáda, společenstvo plevelů (kdežto luční trávy tentokrát ostrouhají). Oba extrémní mechanismy jsou v krajině přítomny a jejich popis je rozdílem koncepcí ostrovní biogeografie (MacArthur a Wilson) a implikátního řádu (Bohm).
Konzervativizmus sídelních areálů. Komentovali jsme už sklon kulturní krajiny opakovat mozaiku svých biotopů a celých svých sídelních areálů, a to v nezávislých kulturách a životních stylech od neolitu po novověk.
Genius loci (např. v městské krajině). Způsoby čtení prostředí se překrývají a interferují, tedy vzájemně se posilují nebo podle okolností naopak ruší. A protože každé město má mnoho aktivních čtenářů, kteří se rychle střídají, bývá každá z dílčích lokalit čtena svým osobitým způsobem, který se příliš nemění, což ještě dál posiluje již zavedený způsob čtení. Tak se stane, že jedna hospoda (nebo celá městská čtvrť) začne být vyhlášená stabilním starosvětským klidem, jiná rvačkami a prostopášností, opět jiná podivnými náhodami, jakoby nezávislými na okolnostech. Vyměňte personál, vyžeňte štamgasty, dejte lokál přemalovat – a nic se nezmění, bude to tu zas.
Diverzita jako artefakt = výsledek dosavadní lokální historie lidských aktivit. To je důležitý opak stejně významné tradiční představy o diverzitě přírody jako takové, kterou člověk spíš degraduje a oklešťuje.
Stabilita a dynamika krajiny. Krajinu stabilizuje jednak její tzv. krajinná paměť, a jednak její synkretičnost, tj. nedůslednost dějů. Dynamizujícími faktory jsou pak zejména dvě související tendence, které tu označujeme jako periodické předbíhání dějin a jako průběžné mazání stop. To vše jsou patrně obecné vlastnosti krajiny, nicméně v Českých zemích se projevují dosti silně a některé jejich projevy jsou pro Česko specifické.
Opět pozor na hodnocení! Stabilizující síly zakládající klid a pozvolnost „trvale udržitelného rozvoje“ můžeme týmž právem označit za síly konzervativní a zpátečnické, které brzdí 24
vývoj. Naopak síly, které vývoj krajiny urychlují, jsou destabilizující a zároveň moderní, pokrokové i pokrokářské, quod libet. Je tedy opět věcí interpretace, jaké hodnotící znaménko příslušným silám dáme – a není divu, míváme-li sklon soudit současné dynamizující změny krajiny podstatně přísněji, než třeba historicky již osvědčené dynamizující změny vrcholného středověku. Těžko totiž jen tak šmahem rozhodnout, zda to, co právě děláme, je úklid zastarávající veteše, anebo likvidace památek. Poznámka: Dobrým příkladem je zpětné hodnocení likvidace pomníků a soch bývalých režimů zemí českých (v Praze zmizel např. barokní mariánský sloup na Staroměstském náměstí, Stalinův pomník, sovětský tank na Smíchově…). Ve své době je každý kandidát na likvidaci „umělecky bezcenným symbolem nadutosti bývalých porobitelů národa“. Pak jde vývoj přes shovívavou toleranci k bizarní veteši po uznání svébytnosti němého svědka starých časů. To už ale bývá pozdě.
(7) Synkretismus krajinné dynamiky.
Synkretismus krajinné dynamiky. Synkretismus znamená neorganické míšení jevů, nedůslednost, nedisciplinovanost a polovičatost použité jako aktivní tvůrčí princip. Je to sklon jednat všemi různými způsoby mimo pravidla vytvořená právě proto, aby se dodržovala. Synkretismus, doslova skrétění (Odvozeno od účinného stylu jednání antických Kréťanů, spočívajícího ve vytříbené ignoranci štábní kultury a politické korektnosti (Kratochvíl )), si ponechává prostor pro náhodu a chaotické jednání, pro změnu pravidel uprostřed hry, pro podrazy a zlomyslné kousky, pro smlouvání s nepřítelem a nedotahování záměrů do zdárného konce. Něco podobného vidíme v dynamice krajiny. Málokterý krajinný proces se dotáhne do konce, všude jsou ústupky a výjimky. Nic proto nelze zavést na sto procent, a nic naopak nelze vymýtit; od organismů a společenstev po společenské jevy, a od paleolitu po dnešek. Tento princip v krajině silně podporuje konzervativní složky, blokuje ovládací páky propadliště dějin, zvyšuje úspěšnost zdánlivě odepsaných reliktů, vede k obdobím stagnace a na druhé straně k plynulému, návaznému vývoji.
Flexibilita jako strategie pro přežití. V těchto podmínkách je velmi úspěšnou strategií nespecializovat se a zvládat co nejvíce možných extrémů. Neznamená to prostřednost ve smyslu silného tíhnutí k stabilním pozicím uprostřed extrémů, ale naopak malou vazbu na gradienty vůbec. Je to specializace na nespecializovanost, a naproti tomu specialisté s pevně danými nároky na prostředí zde často neobstojí. Tato tendence často vede k obtížné čitelnosti poměrů v Českých zemích (např. v palynogramech chybějí důležité indikační druhy). Flexibilita navíc nebývá většinou spojena s dlouhodobou konkurenční úspěšností, a to opět jen oslabuje organizovanost a stabilitu české krajiny. Tuto odolnost vůči zavedení řádu a vůči hierarchii přitom v jednotlivých situacích nelze snadno připsat konkrétní např. druhové skupině, nýbrž se spíše ustavuje teprve jako souborná vlastnost celku. České země lze proto snadno kolonizovat a ovládnout, ale krajně nesnadno ovládat a trvaleji zde vládnout (Poznámka: parafráze výroku Macchiaveliho, který takto komentoval soudobou Itálii.) Např. mezi prvním výskytem habru a vznikem zapojených habřin uplynulo cca 7000 let.
Udržování reliktních struktur jejich zapojováním do kontextu. Zdánlivě jde o holý protimluv, protože reliktnost se většinou legitimuje právě izolací od kontextu. Ripellino v díle Praga magica (19??) obsáhle říká cosi, co si žádá, aby bylo shrnuto stručně, i za cenu drsného zvuku. Nuže, přepsáno do přírodovědného pojmosloví: Pražský genius loci spočívá v neselektivní akumulaci a integraci kulturních reliktů. Podobný historický invariant se zdá být příznačný pro celé naše území. 25
Reliktní vegetace, v jiných územích nesená velkými krajinnými strukturami jako jsou horské soustavy, je v Česku rozptýleně přítomna na lokalitách poměrně nenápadných a nespecifických. Četné typy reliktní vegetace jsou zároveň uměle udržovanou vegetací druhotně odlesněných lokalit (např. trávníky opukových strání udržované pastvou, vegetace slanisek udržovaná ruderalizací). Velká a aktivní role konzervativních struktur není nic divného vzhledem k nízké celkové hladině kompetice a k nehierarchičnosti dějů (tj. krajina je bez pána a bez privilegovaných procesů).
Periodické předbíhání dějin. Jde o případy, kdy šíření nějaké změny v širším územním měřítku („import revoluce“) narazí v Českých zemích na zvlášť příhodné podmínky, takže se změna rychle etabluje. Data jsou opět až z historické doby a záleží i na jejich interpretaci, nicméně za poslední tisíciletí lze vidět tři takové události. První na prahu 13. století, kdy se vlna pokroku šťastně vtělila do osoby Přemysla Otakara I. Druhou po Bílé hoře, kdy malý počet šlechtických rodů ovládl Čechy neomezen rozdrobením pozemkové držby, jaké přetrvávalo v sousedních zemích až do moderní doby. Třetí po roce 1989, kdy se postagrární přeměna krajiny setkala se změnou politickou a vzájemně se urychlily. Poznámka: Ovšem už v době socialismu doprovázel jeden z autorů po české vesnici amerického zemědělského experta, který byl okouzlen a říkal no vidíte, a nám to trvalo tak dlouho, než jsme se zbavili malých farmářů! Změny krajiny po roce 1989 tedy nejsou jen mechanickým převzetím cizích vzorů, ale do značné míry jsou plodem specifického místního vývoje. Je vdět, jak důležitou epizodou s dalekosáhlými kapitalistickými důsledky bylo zcelení polností po roce 1950.
Průběžné zahlazování historických stop. Tato dynamizující tendence spočívá v mazání krajinné paměti, tedy v posílení temporarity oproti historicitě, v posílení dobových zvláštností oproti invariantům genia loci, v posílení vývojových předělů oproti trvání reliktních struktur. Nápadným projevem je od pravěku praktikovaná likvidace starších kulturních pozůstatků. Za vzácnost megalitických objektů či za stopovou existenci pravěkých mohyl ve středních Čechách patrně nemůže zdejší kulturní projev, odlišný od západní Evropy, kde je těchto památek dosud přehršel. Mnohem spíše je za to zodpovědné chování oscilující mezi nezodpovědností, vandalismem, obrazoborectvím a naivním starožitnictvím, vrcholící periodami systematického ničení (co dědek nezprznil barbarskou rekonstrukcí, co syn neroztřískal během znárodňování, to vnuk ukradne během privatizace). Podobným mechanismem, který lze doložit v historické době, je hledání skupinové identity v dávném ráji „zlatého věku“, což by nemuselo nic znamenat, kdyby to u nás nevedlo k opakované reinterpretaci vlastních dějin, k jejich podvazování pod amputovanou periodou a k novým uměle tj. společensky definovaným startovním čárám. Průvodním jevem bývá matení a míchání stop, přeznačkovávání významů a škrtání kontextů. Tím se historický vývoj stává pěkně nepřehledným a bohatým na pasáže vymazané z paměti. V takovém prostředí je ovšem radost bádat a interpretovat, protože interpretační možnosti nejsou ani omezené perfektně konzervovanou minulostí, ani bezbřehé skrze totální ztrátu paměti.
26
2.8
Methoda, protivenství a obrana rostlinné sociologie.
Následující kapitola bude při výkladu zjednodušena a zkrácena pro potřeby nespecifických posluchačů. Přesto ji pokládám za důležitou jako příklad smilogie užité v praxi.
Proč se zde ten předmět jmenuje syntaxonomie: Je to tradiční jádro středoevropské fytocenologie, ovšem to je širší pojem - zahrnuje i jiné geobotanické přístupy a metody. Přesto vlastně hlavní specifikum středoevropanství fytocenologie je její přístup k vegetaci skrze syntaxonomickou klasifikaci. Syntaxonomie je vlastně klasifikující část fytocenologie, čili fytocenologie podle curyšsko-montpellierské školy, taky se tomu říká Braun-Blanquetovský přístup (approach tedy), aneb rostlinná sociologie, což mně osobně připadá pro tu metaforičnost nejhezčí "jak se kytky spolu kamarádí".
Jde o to popsat vegetaci a skrze ten popis jí porozumět. Syntaxonomie je k tomu, abychom si vegetaci popsali, a tím popisem ji poznali, a tím poznáním jí porozuměli. Je to vlastně podobné jako v taxonomii: Když se našinec učí určovat ostřice, na první pohled nevidí nic a láteří, proč rozlišovat takovou spoustu druhů, když je to všecko totéž seno, na druhý pohled rozdělení na malé - velké - vlhko - suchomilné, a nakonec dokážeme určit do druhů - a cítíme to jako výhodu a zdroj poznání. Jde ovšem o to, co jsou ty správné znaky. Ten popis nemá být smluvní - arbitrární - libovolný, tedy jen tak podle namátkově nebo pro pohodlí "pragmaticky" vybraných znaků (dělení psů na jedlé a okrasné, když má jít o ty rasy). Syntaxonomická metoda nabízí způsob dostikomplexní, a na základě znaků, které nelze jen tak odkecat. Podobně jako v taxonomii je dobrá evidence, že některé (i nápadné) znaky obvykle znamenají jen málo, a jiné jsou zásadní. Čím lepší popis, tím lepší porozumnění. Syntaxonomie se ostatně v lecčem podobá taxonomii. Tak i třeba fyziolog bez taxonomie a geobotanik bez syntaxonomie mají riziko podobných chyb.
V zemích, kde se syntaxonomie (ani nic podobného) nepoužívá, se vegetace nezná tak dobře. Třeba Maďarsko, kde se před lety rozhodlo, že vše už je objeveno, a syntaxonomie se zrušila, teď se to teprv zas rozjíždí. Nebo Rusko - tradiční země geobotanická, kde je sic už dnes spousta velmi dobrých syntaxonomů, jenže - ona je to veliká země - většina geobotaniků popisuje vegetaci výčtem zvolené části druhů na lokalitě a-anebo podle dominant. Takový popis je pak - zvlášť pro nás, co to tam neznáme - dost nekomunikativní.
Základní víra syntaxonomie: kytky se různě kamarádějí (nebo aspoň participují - účastní se na biotopu a tím spolu komunikují). A to kamarádění není rovnoměrný na nějakém gradientu (podmínek, času): měnívá se skokově, což vytváří jakési hranice a tím i vymezuje ty party proti 27
jiným partám. A ty konkrétní party se v terénu opakujou, takže tyto ideály lze dobře charakterizovat. Tato opakující se společenstva s podobným složením vytvářejí samostanou úroveň diverzity rostlinného světa, kterou má cenu studovat, podobně jako bychom studovali ty taxony nebo ty člověčí party. Zkusíme v tom sociologickém příměru pokračovat: je to to samý, jako že v každý vsi jsou biotopy a pro ně příznačné party. Najdu snadno biotop hospody a v ní hospodskýho, stůl štamgastů z dolního konce, stůl št. z horního k., tříčlenný kolektiv hospodský + číšník + jejich důvěrný přítel jenž jest místní opilec..., jiná parta jsou volejbalisti v místní sokolovně (úterý 19.30 až 21.00) a v trochu jiném složení následně v hospodě (21.05-24.15), a řekněme nohejbalisti tamtéž (středa 17.0019.00) ale ti pak jdou hned domu, no a ona i každá rodina je parta. A vidíme, že: (1) Part je mnoho, různě velkých, různě silně organizovaných (rodina x šachový kroužek x škola a v ní třídy). (2) Je hodně toho, co party nejsou nebo skoro nejsou (fronta na košíky v sámošce) - ves nelze rozčlenit do part beze zbytku. A jsou přechody mezi partama (po volejbalu se chodí do hospody, ale složení se trochu mění). (3) Jeden člověk většinou patří do víc part. To znamená, partu obvykle nepoznáme podle konkrétního člověka, ale podle obvyklé kombinace lidí. To je diagnostická skupina druhů, která se skládá hlavně z druhů diferenciálních. Přítomnost Franty Nováka totiž Novákovic rodinu necharakterizuje, ale pouze ji diferencuje t.j. odlišuje, a to od rodiny Pepka Procházky (v ní se Franta zpravidla nenachází), ale ne od hospody, protože tam chodí Franta i Pepek. Přítomnost tlustého strýce Oldřicha, který parazituje střídavě u Nováků a u Procházků, a do hospody nechodí, zase odlišuje ty dvě rodiny od hospody. Lidí vázaných na jednu partu je málo (t.j. věrných čili charakteristických druhů), např. mimino, dosud výskytově vázané jen na rodinu. mkou Ale i to mimino je občas např. v ordinaci u doktora, takže ani to není charakteristickým druhem. Takže bikovou bučinu nepoznáme ani podle buku (bučin je víc) ani podle Luzula albida (bika roste i v někt. doubravách), ale podle té kombinace obou. Lepší je to ale u bučiny orchidejové, tam je kromě té kombinace i pár věrných druhů - některých z těch vstavačovitých. Prakticky nás tedy zajímá u každého druhu z druhové skladby, nakolik je: - společenstvu věrný - společenstvu samému nevěrný, ale věrný vyšším syntaxonům (sasanka v lese) - ve spol. vysoce konstatní - aspoň občas dominantní. (např. okrotice červená je bučinám celkem věrná, ale není dominantní, a dokonce ani konstantní - ve spoustě snímků chybí. Javor klen není habr. nabr. doubravám věrnen ani v nich není konstantní, ale někdy může dominovat.) - a druhy nevěrné, nekonstatní a nedominantní (leknín ve smrčině, tařice v kopřivišti) - náhodný šum, těchto druhů ovšem bývá početní převaha.
Tohle vše se dá hodnotit subjektivně. Dokonce tu subjektivitu z toho nejde škrtnout. Stroj to za nás sám neudělá, to už se zkoušelo mockrát, a k ničemu to nebylo. Ale dají se udělat metody k tomu, abychom při tom subjektivním rozhodování měřili všude stejným metrem. 28
Poznámka: Analogie: soudy. Tam už víme, že §§ jsou pomůcka a soudce počítačem nenahradíš. Až soudy vlivem poroku zblbnou, jako zblbla pokroková věda, tak něco spácháš, mechanický fízl z tebe objektivně vyrazí pravdivé doznání, to se hodí do počítače, zakalkuluje se společenská nebezpečnost, vzájemně interagující polehčující okolnosti č. 1 – 7512, a stroj tě objektivně odsoudí. Všechno lze spočítat, je-li program dostatečně komplexní a objektivní. Měříme stejným metrem, padni komu padni. Objektivita je pravda a naopak. A bude to velmi, velmi rychlé. A nikde ani človíčka.) Objektivní metoda tedy není nejvyšší instance, ale měřicím nástrojem v ruce inteligentní subjektivity (interligere – lat. jemně rozlišovati). Tato funguje formalizovaná klasifikace, dneska progresivní a uznávaná metoda (u nás to dělá chytrý kabrňák Milan Chytrý, Brňák). Princip, hodně zjednodušeně: základem je veškerý sehnatelný snímkový materiál z velké oblasti. Vypočítá se, které druhy spolu nejvíc kamarádí. Tak vzniknou dvou- cca pětidruhové skupiny. Ty jsou evidentně ty jádra part, a pak má každá parta druhy méně věrné, o ty tak nejde. Krom druhových skupin fungujou ještě dominanty. Pak se kombinací těch druhových skupin a případně dominant s použitím logických operátorů AND, OR, NOT vytvářejí (jo, vytvářejí!) asociace. Někdy k té formální definici stačí jediná druhová skupina nebo dokonce dominanta, jindy je to složitější. Teď si budu trochu vymejšlet, ač né moc, pardon, jde jen o příklad, jak to funguje.
Existujou třeba písečné trávníky s kostřavou drsnolistou. Mají i dost druhů vázaných celkem přísně na ně, z toho pojde druhová skupina Festuca trach. Ze snímkového materiálu zkusim vybrat snímky, kde je tato skupina zastoupena. Vyleze nějaký blok snímků. Líbí se mi to, je jich dost, ale zbývají ještě snímky, které mají jen tu kostřavu a víc těch věrných druhů ne. Co s nima, myslim si o nich, že je to taky to společenstvo, nebo je to jeom okrajový šunt? Ale jo, myslim, berme je taky. Tak zkusim zadat jenom F.trachy ve snímkách dominuje (tj. víc než pokryvnost 2) a hele, tohle mi pokryje 80% snímků předběžně řazených do toho okruhu společenstev, jsem spokojen. Ještě zbývá skupina snímků z jižní Moravy, kde F. trachy tolik neroste, to by mohla být jiná asociace. Aha, to jsou všechno Vicherkovy snímky z Hodonínska a je v tom všude druh *****, to je asi skutečně jiná asociace, což i Vicherek takhle popsal, takže mu to akceptujeme. … atd. Jindy je ta formální definice složitejší, třeba skupina Calluna, to jsou vřesoviště, domin. Quercus petreaea AND skupuna Calluna, to jsou zakrslé vřesové doubravy. Ještě složitějc, kyselé suché pastviny Jasiono-Festucetum ovinae jsou tušim skupina Jasione (což je pár ekologicky velmi širokých kyselomilných xerofilních druhů, dejme tomu Viscaria, Agrostis tenuis, Festruca ovina, Plantago lanceol.), jenže ta skupina roste v leckterym snímku, a tak nutno dát podmínku NOT skupina Calluna, OR NOT skupina Avenula pratensis OR NOT skupina Festuca trachyphylla, OR NOT skupina Leontodo hispidus… atd., čímž zabráním, aby se mi tam dostaly vřesoviště, kyselé xerotermy, písčité trávníky, louky atd, které obsahujou taky tuto skupinu druhů, a které jsem tam nechtěl mít. Zbudou mi tam jen snímky druhově dost chudé, což jsem předpokládal a chtěl. Takhle teda objektivně mapuju svoji subjektivní představu o diverzitě vegetace.
Jo, teď to trochu vypadá, že tohle je definitivní řešení, a subjektivnější fytocenologie je do budoucna zcela odepsaná. To ale ne, a naštěstí ne. Přinejmenším proto, že je to jako vztah mezi velkými grafitti a malými ošklivými tagy. Mezi skicami a sochou. Mezi mluvou a literaturou. Vždy to první je tvůrčí kadlub, bez něj to nejde. Ale asi budou i formálnější důvody, proč je formalizace hrobem života.
Tohle je asi jasné: Syntaxon není nic hmatatelně hmotného, nýbrž abstrakce, ideál. Stejně 29
jako Canis domesticus není žádný z konkrétních Alíkův, ani Alík průměrný, ani všeci Alíci dohromady, nýbrž to nehmotné, co dělá čtvernožce Alíkem, to, co všem Alíkům společno. Vegetace se tedy neklasifikuje celá a není to cílem (kéž si to všichni syntaxonomicky aktivní badatelé uvědomují!). Ono ani lidové formační názvosloví (pole, louka, úhor....) není takto dokonalé. Vegetace, kterou klasifikujeme, je mnohorozměrný oblak kombinací druhů, a náš systém má podchytit hlavní chuchvalce v tom oblaku. Proto systém nemůže být dokonalý a nemůže být bezrozporný: je totiž pouze dvourozměrný, a my jej navlékáme na mnohorozměrnou realitu. Metodou syntaxonomie je tedy přiblížení k realitě za cenu neškodné lži. Neškodné tehdy, když o ní víme. Tak je to ostatně s každým popisem a s každou klasifikací. Takže to není žádné skandální prohlášení, víme? Milovníkům objektivní vědy sensu 1900 se omlouvám, pokud je právě trefil šlak. Syntaxonomie prostě dělá systém záchytných bodů pro popis. Nemyslí si (doufám), že ten její systém je nejlepší - že je to sama realita, nebo kód, který realitu vyčerpávajícím způsobem transkribuje. Je to jazyk se všemi výhodami i riziky - i s jeho nedůslednostmi, nelogičnostmi, mnohoznačností a vágností některých označení, nedodělaností - t.j. volným prostorem pro nová slova nově nazývající staré věci... Popisů je mnoho. Žádný není "správný, objektivní, vyčerpávající", žádný není jednoznačně nejlepší, zato mnoho jich je ucházejících, a děsně moc je mizerných. Proto k syntaxonomii musíme vždycky přistupovat autorsky, ne jen uživatelsky. Když třeba mapuju vegetaci, nikdy se systémem nevystačím. Ale zdokonalování systému není v popisování nových syntaxonů, to je až poslední, krajní možnost. Pro ten autorský přístup tu taky nekopíruju učebnici Fytocenologie (Moravec et al., 1994), jakkoli ji v některých ohledech ctím a v jejich rámci doporučuju k prohlédnutí a kritickému studiu.
O strachu ze syntaxonomie: Tři nepřítelé syntaxonomie: vegetace - syntaxonomové - jejich pomlouvači. Tři přínosci pro syntaxonomii: vegetace - syntaxonomové - jejich kritici. Z bestiáře pověr o syntaxonomii: 1. Botanika je – jako každá věda - o pohybu molekul v globále 2. Věda spočívá v objektivitě, takže subjektivita je chorobou. 3. Popis je škatulkování. 4. Kolektivní jevy neexistují, popř. jsou od ďábla (les není, stromy ano). 5. Natožpak ty kolektivní jevy nelze počítat (les není, dva druhy lesa tuplem ne). 6. Taxonomie se nesmí k syntaxonomii přirovnávat (protože les není, stromy ano). 7. Zaklínadlo kontinua je univerzální lék na všechny nejistoty. 8. Syntaxonomie je mystika, skutečná věda ne. 9. Syntaxonomie nemluví o realitě, skutečná věda ano. 10. Jazyk je kód, a nejlepší je jednoduchý, bezrozporný, všobecně srozumitelný, smluvní a 30
definitivní. 11. A tedy jazyk syntaxonomie budiž takovým kódem. 12. Pokud má teorie chyby¸ tedy ani praxe nemůže fungovat. Malleus maleficiarum: 1. Botanika je věda vo kytkách, a tím se liší. 2. Subjektivita je základ, objektivita je nástroj. 3. Škatulkování je nejmenší možnou cenou za účelný popis, jako když se vám u vás doma válej rohlíky mezi fuseklema, tak přijde čas, že uděláte dvě hromady. 4. Kdo pro stromy nevidí les, nebo obráceně, je vůl. 5. Uvěříme-li, že les není iluze, problém mizí. 6. Syntaxonomie je spíš taxonomie než nějaká pragmatická typologie. 7. Kontinuum je komplementární popis k diskontinuu, a komplementární popisy si nekonkurují. 8. Mystika není nadávka, ale metoda poznání. Každá věda i umění i řemeslo je aspoň trochu mystika. Jiná věc je (už naštěstí mizející) nekomunikativnost syntaxonomie s okolím. 9. Tak smí pokřikovat každý, kdo si nadefinuje, co má ta realita být. Tedy neplatilo by ani obrácené tvrzení. Co je realita, je věc konsensu. 10. Nic proti jisté pragmatičnosti jazyka (cf. Tolkienovi Enti, hodně nepragmatičtí), ale na druhé straně čím víc je pokus o jazyk právě takovýhle, tím méně je to jazyk. 11. Jazyk syntaxonomie je jazykem i s jeho uvedenými nepříjemnými vlastnostmi. 12. Pokud praxe funguje, teorie si může trhnout (ostatně každá teorie má chyby.
Syntaxonomie komunikuje (aspoň má komunikovat) s ostatní rostlinnou ekologií. Vlastní i nevlastní vinou si vysloužila přídech mystiky - tedytajného učení vyžadujícího předchozí zasvěcení. Další zdánlivě skandální prohlášení: Ono je to vlastně v pořádku. Chcete-li, je to tedy mystika podobné zasvěcení vyžaduje např. určování kytek v Dostálovi. Nezasvěcený laik to nezvládne, protože začíná u klíče na čeledi, a ten je nejtěžší. Alchemily totéž - ty jsou dokonce snad skoro neformalizovatelné. A na druhé straně přiznejme, že syntaxonomie dlouho tíhla k nekomunikativnosti, vytváření vlastního názvosloví i tam, kde se nabízí termíny společné s majoritní částí ekologie, k omezování matematického aparátu na pár indexů atd. Ale rozpory se dnes dezideologizují. Základní potíž s přijatelností sytaxonomie: klasifikace do jednotek. Jsou lidi, kteří vůbec neradi jakékoli pojmenovávání - omezuje jim to svobodu ducha. Říká se tomu "škatulkování", má to znamenat násilné schválné rozdělování něčeho co je třeba vidět jednotně. Stromy místo lesa, vocas a pracky místo Alíka. Tedy vegetace místo společenstev. Na druhou stranu, abych Alíka rozeznával (např. věděl, z které strany se do něj zasouvá párek), musím ho také trochu vidět jako tu hromadu orgánů. Přesněji: zároveň jako celek i jako soubor částí. Tato dialektika je v pojmech kontinuum a diskontinuum. "Kolik mraků je dnes na nebi?" - Na to jsou dvě chybné odpovědi. Diskontinualista řekne 54. Kontinualista řekne, že mraky jsou subjektivní optický klam - nejsou to mraky ale jen různá nenulová koncentrace páry. Za tuhle pravdu mu pěkně poděkujeme, takže řešení neexistuje, a musíme udělat onu neškodnou lež: říct 54 a komentovat, v čem je zkreslení takové výpovědi. Praktický důsledek: Abych ukázal tuto dialektiku - že je něco ve vegetaci zároveň kontinuum i diskontinuum - měl bych syntaxonomický pohled doplňovat opáčným pohledem kontinualistické fytocenologie.
Je dobré rozlišovat klasifikační problémy epistemologické od ontologických. Ty prvé jsou naše klasifikační problémy, dané naším omezením poznání, popisu apod. Jsou v zásadě neškodné lze je vyřešit smluvně. Např. na kolik kusů rozseknout kontinuum či hybridní roj? No na kolik chceme resp. si odhlasujeme. Ty druhé, potvornější, jsou dány povahou věci, nedá se o nich hlasovat, 31
musí se to zkoumat. Např. co počít se společenstvy bez věrných druhů či v taxonomii s apomikty nebo s autogamními liniemi.
Velká ambice syntaxonomie: že syntaxony opravdu NĚJAK existují. Ale co u nich znamená existovat? Jakou mají ontologii - bytnost? Totiž: Slovo existovat znamená něco jiného, mluvíme-li o skále, o hornině, o atomu, o duze, o Rumcajsovi… Slabá hypotéza: syntaxony nejsou nic než taková naše mnemotechnická pomůcka jak si zapamatovat jednotlivé části vegetace. Jsou čistě epistemologické a na ontologii se neptáme. Jako když si pojmenuju nebo očísluju sprejem krávy ve stádu. Kráva č. 17 (kráva Adélka) není víc ani míň než kráva č.4 (kráva Boženka). Jsou to obě krávy a o mých jménech nevědí. Ale pro mě už jsou kvalitami. Díky té operaci můžu zjistit, nejen kolik je dobytků, ale např. jmenovitě, kteří dobytci právě chybějí.
Silná hypotéza (a pro já tu hlasuju): nejen to, ale syntaxony jsou dokonce opravdu obdobou taxonů na vyšší organizační úrovni - jsou nějakým způsobem reálně existující. Nejsou to jen slova pro kousky vegetace jen tak smluvně rozparcelované. Analogie: pokud přestaneme věřit, že taxony jsou tu "doopravdy", a tedy řekneme, že systém je jen proto, abychom se v tom my uživatelé nějak vyznali, dovede nás to k dělení všeho, co vypadá trochu jako myš (i plch, i rejsek) na myš polní, myš lesní a myš ostatní. Což je sice pragmatické, ale debilní. Chci-li snižovat počet asociací nějakého svazu, měly by mě k tomu vést příčiny (o věci) a ne důvody (o mě, který si je nedokážu zapamatovat).
Jenže potíž je v tom, že existenci syntaxonu neumíme dokázat. Syntaxonomie prostě nedokazuje. Je v postavení hraniční vědy, která má biologický objekt zájmu a biologické metody terénnní práce, ale její těžiště připomíná sféru humanitní - je to především věda interpretační (pozor, nikoli popisná) a generující hypotézy (nikoli důkazy). Jenom dělá hypotézy, neověřuje je, něco jako třeba literární kritika (pokud humanitní vědy za vědy nepokládáte, je to myslím váš problém). Dokonce pořádně nevíme, jak ty hypotézy ověřit a podle jakých kritérií. Že Fagion a Luzulo-Fagion jsou dva syntaxony a ne jeden (nebo tři), je naše hypotéza, kterou smluvně používáme, protože jí věříme na základě nějaké intuice, zkušeností nebo tradic tj. prostě proto, že nám to tak zatím funguje.
A další potíž: syntaxon je jsoucno typu místo (do kraje se rozplizává, je silně zapojen do hierarchie jiných syntaxonů, nelze ho snadno sčítat atd.). Nikoli jsoucno typu věc (vymezitelná, přenosná, zblackboxovatelná, spočitatelná). No a odtud obtížná zasaditelnost syntaxonomie do novověké "mechanické, fyzikalistické" vědy. Pokud se dáme na víru, že věda taková je a býti i nadále má.
Rozdíly taxonů x syntaxonů: (1) Druhy se kříží, čeledě ne. x "kříží" se i třídy tj. kontinuum zahrnuje i mezitřídní porosty. Tohle je ovšem strašně velký rozdíl. (2) Předmětem evoluce je druh x Evoluce (cenogeneze) není lokalizována na konkrétní rank. (3) Areál není tak důležitý, najdeme-li hodně divné zvíře (třeba lochnesku) x U endemických a monotypických syntaxonů máme dobrý důvod ke skepsi - pokud tam nejsou věrné druhy (endemity na horách), nebývá důvod to samostatně 32
popisovat.
O tom, v čem je háček pokusů syntaxonomizovat i (např.) zoologii: asociace je když se něco asociuje - kamarádí spolu. Když se nekamarádí, přesto to cpeme do systému, je to zkrátka potíž. Chová se to pak čistě pravděpodobnostně, gausovsky, nedělá to lokální optima. Nebo dělá, ale sleduje to čistě frekvenci biotopů nebo mozaiek biotopů. A nechová se to historicky - historie ptactva ve Lhotě je pouhou historií tamních biotopů. A to je právě věc zoocenóz, ale také mnohých primitivních společenstev rostlin (mechy, lišejníky). A patří tam i společenstva např. vodních rostlin, proto jsou s jejich klasifikací problémy. Klasifikujeme je přesto. Ale jen proto, že to potřebujeme. Že se nám zachtělo to potřebovat.
33
2.9
Systém
Těžiště přednášky – následující "bestiář" vegetace po jednotlivých třídách, rozebraný někdy až na úroveň asociace. U některých tříd úroveň řádů pro stručnost vynechávám, ale to poznáte sami. V přednášce bude vše zjednodušeno na úroveň tříd, minimalizován popisný aparát – „telefonní seznam“ syntaxonů (na třídy) a druhů (na známé kytky a češtinu). Z prezentované přípravy budou vytahovány obecnosti, ochranářsky zajímavé kauzy apod.
K systému. Každý autor rozsáhlejšího regionálního systému používá systém trochu jiný. Tak já taky. Asi od poč. 90. let se začaly objevovat progresivní regionální systémy, které se dost liší v přístupu k vegetaci. Dřív byly (vyšší) syntaxony vymezovány tak, že to registrovalo hlavně rozdíly ve stanovišti. Moderní systémy je vymezují mnohem komplexněji, takže stanovištní specifika jsou až důsledek např. rozdílů ve fytogeografii, v pravděpodobné cenogenezi apod. Naproti tomu u nás je majoritně užíván trochu tradicionelnější systém podle Moravce et al. Jemu kýžený konec udělá postupně vznikající systém, dělaný pod vedením Milana Chytrýho tou metodou formalizované klasifikace. Prezentovaný systém je tedy kompilovaný z víc pramenů. Základem je komplexní charakteristika evropských tříd (Mucina 1997) - je to totiž přístup s moderní tendencí - místo velkého počtu malých tříd jsou zde široké třídy s obrovským areálem, často pak ovšem mají mnoho řádů. Další členění tříd je většinou podle vegetace Rakouska (Grabherr et Mucina 1993), a kombinováno s Moravcem (1995), Valachovičem (Vegetace Slovenska), Pottem (1995), Dierssenem (vegetace Skandinávie, cca 1992). A konečně Chytrýho systém (2007), který je jednak moderní, a jednak relativně jednoduchý (tj. sposta údajných asociací z něj zmizela). Je to ovšem děláno tak, aby se tam přesto vešla všechna společenstva, jak je udává Moravec (1995). Rozdíly ovšem nejsou zas tak obrovské nebo zásadní. Základem bestiáře je vegetace česká, k ní jsou přidány vejlety do vegetace celé Evropy a případně i přilehlých oblastí (např. moje osobní zaujetí pro Balkán a stř. východ).
Systém samosebou tíhne ke statičnosti a konzervativismu, ale přesto je reálně dost dynamický. Proto zajímavější než vlastní syntaxony (jejichž obsah a pozice se může měnit) jsou tenze, kritická místa... Spíše než o vyjmenování syntaxonů v rámci každé třídy (což ovšem se mi vidělo jako nutné) půjde v dalším spíše o to, ukázat hlavní směry variability příslušného typu vegetace a možnosti jeho syntaxonomické interpretace. Ty pojmy a rozlišení synchroní - diachronní takto užíval táta moderní lingvistiky F.de Saussure. Použil to s výhodou pro popis jazyka, a stejně se to dá uplatnit pro vegetaci. Synchronní jsou vztahy koexistující v jazyce (či vegetaci) v témž okamžiku, diachronní jsou vztahy měnící se v čase. Oba pojmy jsou nezávislé, a důležité je, že vzájemně neredukovatelné. Vysvětlivky k textu: výčty rodů v charakteristice tříd označené *** znamenají rody zvláště 34
hojné v jednotlivých společenstvech v rámci Evropy (vytaženo z Muciny 1997). 1. Chasmofytická vegetace 2. Vodní vegetace-Mokřady 3. Ruderální – Synantropní vegetace 4. Vysokobylinné ekotony 5. Trávníky temperátní (mezofilní, velehorské, xerotermní a halofilní) 6. Křoviny, Řídkolesy, Klimaxy nepoznám, kde začínají
1. Chasmofytická vegetace Život ve štěrbině, to znamená buď tahat vodu s sebou (sukulenty) nebo mít pořádné kořeny (chasmofyty ss., tařice skalní), anebo si pořídit kořenovou plsť chytající rosu - krátké husté kořeny a k tomu patří odolnost proti vyschnutí (Asplenium ruta-mur.). Problém s ecesí (semenáčkům bývá zvlášť ouvej), s půdou a vodou. Dvě třídy, jedna ve stabilních, druhá v pohyblivých štěrbinách. To vůbec není formální: prvá mučena stresem, druhá (aj i) disturbancemi. ASPLENIETEA TRICHOMANIS *** Asplenium, Cystopteris, Polypodium, Saxifraga, Campanula, Moehringia... , ty poslední tři zvlášť v jižní Evropě. Třída v Evropě strašně bohatá na druhy, ale ne tak zcela u nás. Skály, převisy, balvaniště, droliny tj. stabilní sutě, zdi. Extrémně exponované, ale i pod klenbou lesa (což je taky stress). Tradiční výklad: třída je alpsko-karpatská + ubohé deriváty v nížinách. Reálně spíš obrovská třída, neví se, kde má konce, mraky jednotek, hl. mediteránní hory, a v nich mraky věrných druhů, totiž stenoendemitů. (neboť extrémní biotop a izolace horských masivů podporuje endemismus a čím víc k jihu, tím měly endemity delší čas na to, aby vznikly). Primitivní společenstva. Náhodnost ve skladbě, malé vzájemné ovlivňování a tím malá dělba nik, skladba dána víc vnějšími vlivy než vnitřními. Důsledky: volné kombinace diagn. druhů, mnoho druhově chudičkých typů. Porost je mozaika mikrobiotopů (štěrbiny - terásky) a tak nelze říct a priori, co vybrat jako plochu snímku. V porostech je spousta druhů přesahujících z okolí. U nás (nový pokus o členění): * Cystopteridion - Aspl. viride, Saxifraga paniculata, Gymnocarp. robertianum, vápencové skály - tj. nejsou tu už zařazeny (Moravec et al. 1995) Potentilion caulescentis, Androsacion vandelii (obé Alp.-Karp. horské, v Česku ne). * Asplenion septentrionalis - Saxifraga rosacea, Dianthus gratianopolitanus, Hieracium pallidum, Aster alpinus, Polypodium vulgare, Aspl. septentrionale, Phegopteris conn., Gymnocarpium drypoteris, Woodsia ilvnsis, Sedum maxim., Dryopteris f.- masivní přirozená spol. silikátových skal. Ta hojná jsou druhově chudá, ta vzácná mohou být bohatá a s 35
vzácnými druhy (viz). * Asplenion serpentini - Aspl. adulterinum, A. cuneifolium, Notholaena - hadcová kapradí. * Androsacion alpinae - jen Cryptogramma crispa, Sedum alpestre, horské, acidofilní.
PARIETARIETEA Parietaria, Antirrhinum, Umbilicus, Hyoscyamus… dusíkaté zdi a skály hlavně v Mediteránu. * Cymballario-Asplenion - neofyty Cymballaria, Cheiranthus, Antirrhinum, Corydalis lutea, pár zedních kapradí, doprovod plevelů. Třída je eumediteránní a předoasijská, kdežto toto jsou její neofytní antropogenní deriváty v prostředí Asplenietea. Ta Parietaria je P. judaica, u nás není, ale na západě dolezla (v témže svazu) až do Irska. THLASPIETEA ROTUNDIFOLII Pohyblivé sutě - kombinace stresu když se to právě nehýbe a disturbancí když jo. Stabilní sutě je lepčí dávat do Asplenietea. Centrum opět ve vysokohoří, tam je víc sutí atd. Diferenciace podle gradienů hory-doly, sucho-vlhko, vápenec-kyselo. U nás: * Stipion calamagrostis - Galeopsis angustifolia, Gymnocarpium robertianum, Vincetoxicum, Teucrium botrys, ?Galium lucidum, kolinní, bazifilní, hodně jednoletek. * Galeopsion segetum - G. ladanum, Epilobium collinum, Senecio viscosus, kolinní, acidofilní, taky hlavně jednoletky.
2. Vodní vegetace - mokřady Opět primitivní vegetace, ale v opačném extrému podmínek. Ve vodě jsou podmínky mnohem jednotvárnější než na suchu - vždy je silně určuje světlo a živiny. Typická je podobnost nik podle životních forem - velká část druhů jedné formy kompetuje týmž způsobem o totéž. Proto se nedokážou podělit o niky. A tak to v rybníce vypadá jako na agarové plotně či v raném kapitalismu - kdo získá nějakou výhodu (přijde první, vyhovují mu živiny), ovládne pole a vystrnadí soupeře, větších rafinovaností není. Nejsou tam omezující "antimonopolní" zpětné vazby. Týž rybník má v každém roce jinou dominantu, ač podmínky se mění jen málo: "Motýlí efekt" t.j. neobyčejně velký účinek neobyčejně malých podnětů působí chaotickou dynamiku, t.j. jakkoli velká část se kdykoli může chovat jakkoli. Jsou sobecké - neasociují se - a pak si je klasifikujte! Převládají monocenózy nebo stochastické kombinace, a důsledek: kolik dominant, tolik asociací (a navíc kterákoli kombinace). Nemáme klíč jak klasifikovat - zatím je to situace jaká byla před patnácti lety u hlohů (podle libovůle autora bylo u nás rozeznáváno několik málo až mnoho desítek druhů). Dokonce porosty často jsou zároveň 36
směsí z víc tříd - třeba lekníny s okřehkem v orobinci. U nás máme nutně tendence k snímkování fragmentů - příklad velkoměřítkového přístupu pánů Goluba a Mirkina z Dolní Volhy ukazuje, že mít tak k dispozici vegetaci na rozsáhlých stejnorodých biotopech, možná že by se popsaly široké druhově bohaté asociace a ty naše chudičké zbytky by byly jen jejich nezajímavé deriváty. A další věc: často se za jednotku (svaz až třída) pokládají porosty, které spojuje ne ekologie, ale jen životní forma nebo dokonce taxonomie. Typicky Charetea. LEMNETEA Třídu dnes Pott, Mucina aj. zužují na ta nejprimitivnější společenstva s dominantou lemnidů. Tedy už se tam nedávají větší druhy jako Hydrocharis, Stratiotes, Utricularia a jejich společenstva - ty ad Potametea. Porosty jsou tvořeny jen pár druhy, rostliny jsou drobné a silně klonální, navíc volně pasivně pohyblivé, takže organizačně blízké tekutým kulturám mikroorganismů (takhle je zkoumala Rejmánková). Výskyt po celém světě - sama Lemna minor je kosmopolit. V Evropě rody jenom Ricciocarpus, Azolla, Salvinia, Lemna, Spirodella, Wolfia (všimněte si bizarního spektra čeledí). V tomto pojetí je u nás asi jediný svaz Lemnion minoris. CHARETEA FRAGILIS "Ramified macroalgae" - Chara, Lamprothamnium, Nitella, Nitellopsis, Tolypella, Vaucheria. Heterogenní třída, blbost. Definováno taxonomicky a životní formou, víc než ekologií stanovištní. Konkurenčně slabé, tedy úplní pionýři, nebo obsazující extrémy - vody rychle pomíjející a začátky sukcese, biotopy oligotrofní, kalkoligotrofní, nebo subhalofilní, minerální substráty, hlubiny čirých vod i nad 20m. hloubky. Prostě pokaždé něco jiného. Navíc nedůslednost - proč asi byly přijaty řasy, když obecně nejsou akceptovány syntaxony pro spol. mechů či chaluh?
POTAMETEA (od Potamogeton) Společenstva vodních rostlin, eurosibiřské rozšíření. Na Eufratu v Sýrii se na souši člověk nechytal u kytek často ani do rodů, kdežto ve vodě všechny druhy (rdesty, stolístek) byly ty naše. No jo, voda je klimaticky méně proměnlivé prostředí, než souš. Životní formy (***): 1. Hydrocharis, Stratiotes. 2. Nymphaea, Nuphar, Nymphoides, Polygonum amphib., Potamogeton natans etc., Trapa. 3. Potamogeton crispus etc., Callitriche, Elodea, Hottonia, Myriophyllum, Batrachium, Zaninchellia, Najas. 4. Utricularia, Ceratophyllum. 5. ponořené růžicové formy od Butomus, Sagittaria, Sparganium, Berula. Podle Moravce et al. (1995) se tam
nedávají Hydrocharitetalia, a zbytek je 37
prasložitě mnohonásobně a jemně členěný. Jakoby druhy rády rostly spolu podle životních forem, ale to ony právě ne.
Členění jednoduché neboť kompromisní (Pott + Grabherr-Mucina): * Hydrocharition - Hydrocharis, Stratiotes, Utricularia vulg, austr., obě Ceratophyllum. Nezakořeněné, eutrofní, konkurenčně slabé, kryje hladinu. * Nymphaeion albae - Nuphar, Nymphaea, Nymphoides, Trapa, podobné, ale zakořeněné-vzplývavé, velkolisté, často hlubší vody. * Potamion pectinati - ponořené, stojaté a mírně tekoucí vody. Sem spadá podle Moravce et al. (1995) Magnopotamion, Parvopotamion, Potamogeton, Najas, Zaninchella, Batrachium, Hottonia, Myriophyllum. * Batrachion aquatilis - mělké bahnité louže, Batrachium, Callitriche., * Ranunculion fluitantis - pěkně tekoucí vody, Ranunculus fluitans, Callitriche hamulata, Potamogeton alpinus, Myriophyllum alternifolium, sparganoidi. Následuje vegetace sladkovodních močálů, už má vyšší stupeň organizace - od té hodně primitivní (pionýrské rákosiny) přes úroveň trávníků (převládá) až k dřevinné vegetaci (blatkové rašeliny).
PHRAGMITO-MAGNOCARICETEA Rákosiny, vysoké ostřice (t.j."Magnocarexy") a příbuzná spol. Často vysoká produkce biomasy, velká klonalita, monodominantní porosty. Ale už to není tak stoprocentně volně kombinovatelný jednotlivé dominantní druhy mají nápadně odlišnou ekologii a tím i výběr druhů, s nimiž jsou ochotny kamarádit. Pionýři suchozemské vegetace při zazemňování. Sladkovodně-brakické. Typická je široká valence ekofáze: většina asociací zahrnuje porosty litorální, limózní i terestrické. Areály asociací jsou často velké - Caricetum gracilis u Třeboně a u Bajkalu vypadají v podstatě stejně. Monocot., Poaceae, Cyperaceae. *** Alisma, Calamagrostis, Carex, Scirpus, Typha, Veronica... * Phragmition - Phragmites, Typha, Iris pseud., Acorus, Glyceria max., Schoenoplectus lacustris, Galium palustre... * Magnocaricion - vysoké ostřice, Calamgr. canescens, Calla, Cicuta, Ranunc.lingua, Naumburgia. * Oenanthion Oenanthe aquatica, Sagittaria, Sparganium ramosum,Butomus, Hippuris, Alisma, tedy samé měkké houbovité byliny nízké rákosiny litorální - mrtvá ramena, bahnité vody. * Cirsio brachycephali-Bolboschoenion - vysoké rákosiny poloslané, Bolboschoenus compactus,Schoenoplecus tabernaemo., typické je extrémní kolísání vody - v létě sucho. * Sparganio-Glycerion - potůčky, bahýnko, malé kytičky, Glyceria kromě aquatica, Myosotis pal., Ranunc.repens, Berula, Veronica beccab. a anag.-qaquatica, Mentha aquatica, Mimulus...., tedy často dvouděložné. 38
* Phalaridion arundinaceae - říční náplavy, vysoké traviny snášející povodně, Ph. arundinacea, Cx.buekii, Calamagrostis pseudophragm, Barbarea spp. MONTIO-CARDAMINETEA Společenstva pramenišť. ***: mechy, játrovky, Epilobium, Cardamine, Saxifraga. Biotop: často jen velmi maloplošné (studánky), "sickerfeucht" tj. mokré skrzevá tekoucí vodu, specifický obsah živin (oligotrofní versus vápnité prameny, kyselky...), stálá nízká teplota - a v zimě to nezamrzá, disturbance (napajedla, kaliště pro divou svini). Teplotní poměry selektují druhovou skladbu běžným bylinkám je to spíš mučením než ochranou (mezi kořenem a listem je rozdíl klidně 20-30 C), a naopak tu vydrží druhy atlantské (bojí se mrazu), ale i arktoalpinské (bojí se tepla). Centrum třídy je ve vysokohořích, tam druhově bohatá společenstva, často v mozaice s Adenostyletea. V nížinách spíš jen takové deriváty. U nás (podle Hadače v Moravec et al. 1995): * Swertio-Anisothecion - heliofilní-subalpinský, Allium sibiricum, Philonotis seriata, Swertia, Alchemilla, Cardamine opicii * Cardamino-Montion - heliofilní-podhorský, Montia, Epilob. nutans. * Cardaminion amarae - stinný-kolinní, lesní prameniště, disturbance od svinského rypáku, u nás dosti hojný, Cardamine amara, Chrysosplenium obě 2, Carex remota. * Lycopo-Cratoneurion - bazifilní-kolinní, travertinové mechorosty, Pellia, Cratoneuron. Teď přijdou dvě podobné třídičky zakrslé obojživelné vegetacičky. Kytičky do 10 cm výšky, často krátce žijící, porosty často krátkověké, střídá se litorální, limosní a terestrická ekofáze. Společné druhy např. Gnaphalium uliginosum, Juncus bufonius, Gypsophila muralis. První třída je na oligotrofních a druhá na mezo-eutrofních biotopech. Trvalá i krátkověká společenstva.
ISOETO-LITTORELETEA (incl. Utricularietea v Mor). Je to druhově dost chudá třída. Těžiště v (sub)atlantské Evropě, což koresponduje s tou oligotrofií.¨ * Isoetion lacustris - Šumavská jezera, relikty: obě Isoetes, Sparganium angustifolium. * Littorelion - rybníky, větš. silně ohroženo, Littorela, Eleocharis acicularis, Elatine, Pilularia. * Sphagno-Utricularion - mělké rašelinné tůňky, Sparganium minimum, Utřicularia minor, neglecta... ISOETO-NANOJUNCETEA Jednoletky či krátce žijící trvalky. ***: Eleocharis, Elatine, Cyperus, Lythrum... taky Limosella, Carex bohemica... Bahnitá nebo eutrofní písčitá pobřeží, letněná dna rybníků. V celé Evropě až někam do Mongolska. Při další eutrofizaci převládnou Bidentetea. Podle Muc.-Grabherr jediný svaz: * Nanocyperion - v něm zahrnuta i
39
spol, která je podle Moravce et al. (1995) brána
jako sv. Eleocharition ovatae a Radiolion. SCHEUCHZERIO-CARICETEA FUSCAE Minerotrofní rašeliny, slatiny a nízkoostřicové louky. Životní formy: 1.
Cyperaceae + další traviny (Carex, Eriophor., Rhynchospora, Trichophorum, + Scheuchzeria, Juncus...).
2.
Dicotyledonae. (Menyanthes, Comarum, Pinguicula)
3.
Mechy (Drepanocladus, Sphagnum, Calliergon, Scorpidium...)
Po celé severní polokouli. Diferenciace společenstev: hlavně jak moc mokro - kolik iontů - a trochu hory kontra nížiny. Systém byl tvořen z Evropy, tedy vlastně z periférie areálu - patrně nutná velká syntéza s materiálem z matičky Rusi. V jiných zemích Evropy se užívají svazy velmi široké, až moc, u nás zatím svazy úzké a ve velkém počtu, taky až moc. U nás byl proto systém hodně složitý a ne moc přehledný. Tohle je podle Michala Hájka (který má o tom hezké výukové stránky na www.sci.muni.cz/botany/hajek/raseliniste ): * Caricion davallianae - slatiny, tedy alkalické, s mechy, ale nikdy rašeliník, druhově bohaté, ostřice, suchopýry, dvojdělohy. * Sphagno warnstorfiani-Tomenthypnion - vápnité, ale nekarbonátové slatiny a rašelinné louky s kalcitoler. rašeliníky a mísením druhů slatin a acidofytů jako Oxycoccus, tedy děsná ekologická amplituda. Sem patří většina obsahu bývalých svazů caricion lasiocarpae a c. demissae a eriophorion gracilis. * Caricion fuscae - bohaté rašelinné louky, malá vrstva rašeliny, eutrofní, s ostřicemi a lučními druhy. * Sphagno recurvi-Caricion canescentis - incl. rhynchosporion, kyselé druhově velmi chudé rašelinné louky, nevápnitá minerotrofní rašeliniště, lagg, počínající rašelinění na pískách.
OXYCOCCO-SPHAGNETEA Vrchoviště (ombrotrofní rašeliniště) celé severní polokoule. Životní formy: 1.
mechy (hlavně Sphagnum)
2.
keře a keříky (Pin.rotundata, Betula nana, Rub.chamaemorus, Empetrum, Ericaceae s.l. 40
Ledum, Andromeda, Oxycoccus ...) 3.
vzácněji traviny a bylinky (Drosera, Carex)
Systém hodně respektuje geografii, a velmi málo formace – společenstva v každém svazu jdou od převážně mechových až po křoviny. * Oxycocco-Ericion - Erica tetralix, subatlantský typ vrchovišť, u nás jen v Jizerských horách. * Oxycocco-Empetrion - Rubus chamaemorus, Betula nana, vrchoviště boreální až subarktické zóny, u nás v horách. * Sphagnion medii - Pinus rotundata, subkont-evr., nejhojnější vrchoviště ve střední Evropě.
Tohle byli ty S-stratégové (začátky sukcese). Teď od R- extrémů.
3. Ruderální - Synantropní vegetace Spíš než o samotnou synantropii tu jde o R-stratégy na eutrofních disturbovaných biotopech, kde se účastní na počátcích sukcese. Biotopy jsou sice většinou antropogenní, ale mohou být i přirozené. A i tak silně synantropní třída jako Stellarietea mediae má nějaké přirozené typy (např. obilné stepi v Palestině). Jelikož jde opět o primitivní vegetaci, zase se to obtížně klasifikuje. •
silně záleží na přísunu diaspor
•
ale ecese (uchycování) je snadné, takže ve skladbě porostů je velká náhodnost
•
rychlá sukcese působí míchání druhů dvou, ba i tří následných stádií v témž porostu
•
biotopy jsou silně diferencované a fragmentované, třeba okraj cesty, na ní louže a vedle nitrofilní příkop...
Výsledkem je velká proměnlivost systému u různých autorů, velký podíl porostů nejklasifikovatelných nebo nejvýš s užitím deduktivní metody (metoda to dávno mrtvá), velký podíl nesmyslných popisů "asociací" z náhodně se sešlých druhů... (slovíčka: synantropní - jdoucí spolu s člověkem, antropogenní - člověkem "udělaná", ruderální - rumištní).
ORYZETEA SATIVAE U nás nejsou. Rýžové plevele jsou hlavně ze tříd Lemnetea, Potametea a Phragmitetea, specificky rýžových plevelných druhů je v Evropě málo. Možná vůbec to ani není třída, prostě se to jako třída nedokázalo diferencovat. Tak asi svaz v rámci Phragmitet. 41
BIDENTETEA TRIPARTITI Jednoletky z rodů **** Bidens, Persicaria, Chenopodium, Xanthium. Biotopy jsou živinami velmi bohaté, mokré, občas zaplavované, častěji přirozené než synantropní. Jde to až do vých. Asie. * Bidention tripartitae - Bidens spp., Potentilla supina, Ranunc. sceleratus, Rumex maritimus... Bahnitá pobřeží a dna přehnojených rybníků. * Chenopodion glauci - Ch. glaucum, rubrum, ficifolium, Atriplex triangul. Po kotníky v močůvce, koncentrace živin za hranicí toxicity - je to vlastně halofilní. Moravec et al. (1995) to řadí do Stellarietea. POLYGONO ARENASTRI-POETEA ANNUAE Třída sešlapávaných spol. jednoletek. Druhově dost chudé. *** Polygonum, Coronopus, Herniaria, Poa annua, Sclerochloa (tedy z velké části Caryophyllidae a Poaceae). Mnohde (i v Moravec et al. 1995) se do této skupiny dávají i šlapané trávníky a celé to do tř. Plantaginetea majoris (ruderální trávníky), jenže tu dnes Mucina-Grabherr zařadili jako součást Molinio-Arrhenatheretea. Rozeznávají se svazy * Matricario-Polygonion - obce, submediteránní, Polygonum aviculare, Coronopus, Poa annua, Plantago major... * Saginion procumbentis - lesní cesty, Sagina, Spergularia rubra, Veronica sepyllif. STELLARIETEA MEDIAE Obrovská třída, bohatá na druhy i společenstva. Jednoletky ruderální nebo segetální (t.j. rumištní nebo obilné). Roste dnes už asi po všech mírných pásmech světa, majíc za kolébku stř. Východ, jako celá euramerická civilizace. Dříve (i v Mor.) se rozlišovaly dvě třídy - ruderální Chenopodietea a obilná Secalinetea. Systém je strašně složitej, a to jsem ho ještě, co šlo, zjednodušil. Zatněte zuby a čtěte: obilniny * Caucalidion - obilná pole bazická. V teple a suchu. Černozemě, rendziny. / čedič, vápenec, opuka. / Polabí, Č.Kras, J.Morava, / Caucalis, Kickxia, Ajuga chamaepitys, Bifora, Euphorbia exigua, Anagallis foemina... * Scleranthion annui (= dřív Aphanion) - obilná pole silikátová. U nás všude v hercynském mezofytiku, minerálně chudší půdy, Aphanes, Lycopsis, Centaurea cyanus, Anthemis arv.
okopaniny, záhonky, ale i rumiště * Panico-Setarion (incl. Veronico-Euphorbion) - okopaniny na humózních půdách teplých oblastí (taky pole kukuřice a ruderály, Echinochloa c-gali, Setaria, Galinsoga, Fumaria officinalis, Mercurialis ann., Amaranthus chlorostachys, Chenopodium hybridum, 42
vrchol vývoje začátkem léta. Je to okopaná obdoba sv. Caucalidion. * Eragrostion - okopaniny a ruderály na velmi suchých půdách teplých oblastí, hlavně polní kultury a neofytocenosy na ruderálech, Hibiscus trionum, Portulaca, Xanthium, Eragrostis poaeoides, Cynodon dactylon, vrchol v pozdním létě. * Spergulo-Oxalidion - chudé okopaniny a zahrádky na silikátech a v chladnějších oblastech, těžší, vlhčí půdy - Chenopodium polyspermum, Oxalis stricta, Lycopsis arvensis, je to okopaná obdoba Scleranthion.
rumiště: * Atriplicion nitentis - normální navážky a skládky, Atriplex, Chenopodium, Sisymbrium spp., velké jednoletky, dnes často inclusive Bromo-Hordeion, jednoleté travičky Bromus mollis, sterilis, tectorum, Hordeum murinum, psí trávníky, podél zdí… * Malvion neglectae - malé ušláplé kytky, na šlapaných a přehnojených dvorkách vokolo prasečího chlíva nebo před velmi špinavou putykou, Malva, Urtica urens, Xanthium spinosum, Chenopodium vulvaria. * Salsolion ruthenicae - vápnité písčité ruderály, pískovny, druhově chudší spol., Salsola, Plantago indica, Chenopodium botrys.
Uf. Teď by to možná chtělo panáka, he? ARTEMISIETEA VULGARIS Dvouleté až vytrvalé semixerofilní ruderály. Třída jest temperátně-mediteránní a bydlí na smeťákách, navazujíc v sukcesi na Stellarietea. Cenogeneticky má všechny typy od přirozených ba reliktních (Erys.-Hackelion) přes archeofytní (Onopordion, Arction) po neofytní (Dauco-Melilotion).
* Erysimo whitmanii-Hackelion - Hackelia deflexa, Asperugo, nás jen úplné fragmenty. Přirozená vysoce reliktní společenstva v portálech jeskyň - sucho, "kontinentální" mikroklima, spousta N, P, Ca. * Onopordion acanthii - Onopordon, Hyoscyamus, Marrubium, Artemisia absinth., vysoké bodláčí na smeťákách v teplých oblastech. Archeofytní, dnes silně ustupuje. * Dauco-Melilotion - Melilotus, Oenothera spp., Crepis rheadifolia, Picris, Echium, Pastinaca, Berteroa. Pratypy svazu asi na náplavech řek, velký rozmach v 19.století "společenstva první průmyslové revoluce" – suché navážky, kolejiště, staveniště, překladiště a jiná -iště, lomové odvaly aj. * Arction lappae - Arctium spp., Ballota, Leonurus, Malva silvestris, Conium, Nepeta catharia, Bryonia alba. Vysoké nitrofilní smeťáky často s Urtica dioica, takže mají blízko ke tř. Galio-Urticetea, kam bývají také řazeny, např. Moravec et al. (1995). Původem u nás archeofytní, dnes se transformuje v nové ochuzené typy. oddenkaté trávy - suché pýrové meze, Falcaria * Convolvulo-Agropyrion - dom. 43
vulg., Eryngium campestre, Bromus inermis, Reseda lutea, Kochia prostrata, Salvia nemorosa, Agropyr. repens a intermedium, Artemisia pontica, Rapistrum perenne.
4. Vysokobylinné ekotony Skupina vysokobylinných typů vegetace (altherbózní společenstva, Hochstaudenfluren). Jsou to ekotony v prostoru (lemy) nebo v čase (paseky, kary). Eutrofní biotopy, často s dodatkovou energií. Společné druhy pro všechny třídy jsou např. Urtica dioica, Campanula trachelium, Rubus idaeus. MULGEDIO-ACONITETEA Subarkticko-(sub)alpinské vysokobylinné a vysokotravní nivy a příbuzná křoví. Eutrofní, stále vlhké, skeletovité půdy. U nás lavinové dráhy, kary, lemy pramenišť, potoků a kleče, i synantropní lemy. Často dodatková energie - laviny, suť, hnojení. Životní formy: 1.
Dvouděložné vysoké, velkolisté, často hezky kvetoucí (***: Adenostyles, Rumex, Doronicum, Geum, Cirsium, Aconitum, Delphinium, Senecio)
2. Kapradí vysoké (Athyrium distentifolium) 3. Vysoké trávy (Calamagrostis arund., villosa, Poa remota) 4. křoví (Salix silesiaca, Sorbus sudetica, mimo ČR Alnus viridis) 5.
bylinky nízké, často hájové nebo prameništní (Gagea lutea, Alchemilla, Stellaria nemorum, Cardamine)
* Adenostylion - vysoké byliny, druhově i barevně pestrá vegetace. * Dryopterido-Athyrion - kapradí dominuje, je to chudší, lesnější, v karech včetně Šumavy. * Salicion silesiacae - křoviny. Podle Moravce et al. (1995) oddělovány jako třída BetuloAlnetea viridis, ale ukázalo se, že jsou skoro totožná s bylinnými spol. - ta křoví nemají specifický podrost, takže se to od bylinných typů liší hlavně tou křovinnou dominantou a stanovištně je to taky totéž - lavina je silnější než vliv dřevin - a je jí jedno, zdali rajtuje po omějích anebo po vrbičkách. * Calamagrostidion villosae - vysokotrávníky oligotrofnější. * C. arundinaceae - vysokotrávníky eutrofnější.
GALIO-URTICETEA Nitrofilní kopřivové lemy. Urtica dioica, Aegopodium, Chaerophyllum spp., Anthriscus, Lamium, Petasites, neofyty z r. Aster, Solidago, Reynoutria, Helianthus... Členění dle Moravce et al. 44
1995 je tak trochu českou specialitou, v okolní Evropě se na to dívají trošku jinak - z této třídy oddělují Arction (do Artemisietea) a Rumicion alpini (do Mulg.-Aconitetea), což může vypadat divně v Krkonoších, ale mimo ČR to patrně souhlasí a navíc to odpovídá cenogenezi.
* Senecion fluviatilis - nížinné řeky. Calystegia sepium, Cuccubalus baccifer, Carduus crispus, Chaerophyllum bulbos., Aristolochia clem., Cuscuta europ. Často neofyty, takže přirozená skladba spol. je dnes vepsí. * Petasition - potoky na horách, Pet. hybridus, P. kablikianus, Cardus personata, v nížině jsou devětsily spíš ruderály. * Rumicion alpini - šťovíky u horských bud.
smeťáky a lemy: * Aegopodion - Aegopodium, Antrisc. silvestris a nitida, Chaerophyllum aureum a aromat., Galeopsis pubescens, mrkvové vytrvalé mezofilní lemy ve vsích a vokolo krchova a tak. * Galio-Alliarion - Chaerophyllum temulum, Anthriscus trichosperma, Alliaria, Torilis..., jedno- či dvouletky, synantropní, termofilní. * Impatienti noli-tangere-Stachyon sylvaticae - ty dvě a Aethusa cynapioides, Galeopsis speciosa, Festuca gigantea, Circaea lutetiana, Carex pendula, Cx. sylvatica. Podobné, ale přirozené, vlhkomilné, podél lesních cest. EPILOBIETEA ANGUSTIFOLII Paseky dřív byly definovány stanovištěm, ne skladbou, což byl nesmysl. Proto se tam dávaly i ryze nitrofilní společenstva, která patří do GalUrticet (pod jménem Atropion) a křoviny (SambucoSalicion). Dnes byl Atropion vyčazen a sloučen s Impat-Stachyon, a křoví šlo do Rham-Prunet. Zbyl jediný svaz *Carici piluliferae-Epilobion angustifolii - Calamagrostis epigeios, Chamerion angustifolium, Rubus idaeus, Senecio fuchsii, Pteridum, Digitalis purp. Z pasek ta vegetace přechází i do lemů a na synantropní stanoviště. Typická je kombinace přeživších druhů původního podrostu, světlomiilů acidofilních (to jsou ty diagn. druhy, rostou hlavně na obnažené půdě z hlubších horizontů) a nitrofilních (kopřiva), rostoucích na humusu. TRIFOLIO-GERANIETEA Teplomilné a suchomilné květnaté lemy, klasicky se to uvádělo, ale samostatnost této třídy je fuč. Dnes to jde do Festuco-Brometea. Temperátní trávníky: Třídy a jejich areály jsou: louky (Mol.-Arrh., eurosibiřský), stepi (F.-Brometea, submediteránně - kontinenální), slaniska (Pucc.-Salicor. ponticko-panonský), smilko-vřesové pastviny (Call.-Ulic. (sub)-atlantský), písky a mělké půdy (Koel.-Coryn., submediteránněsubatlantský). V centru každé jsou víceméně uzavřené a druhově bohaté, velkoplošné trávníky s 45
dominantou nízkých trsnatých trav (Poaceae). A pak má každá třída nějaké křídlo redukované, kde ty trávy moc nejsou: Mol.-Arrh mají křídlo vysokobylinné (např. Filipendulenion) a ruderální (např. Potentillo-Polygonetalia). F.-Brom. křídlo nízkobylinné na skalách (např. Alysso-Festucion). Pucc. Salic. mají společenstva halofilních jednoletek. Call.-Ulic. mají významné křídlo keříčkové (vřesoviště, Calluno-Ulicetalia). A Koel.-Cory. jsou z nich nejméně travnaté - rozsáhlé oblasti jejich systému zabírají spol. jednoletek a zčásti i sukulentů (Thero-Airion, Alysso-Sedion). Historie je koevolucí trávy a krávy, resp. graminoidů (Poaceae, Cyperacae, Juncaceae, Restionaceae) a velkých býložravců (incl. klokan) v biomu savany během třetihor - naše louky a golfová hřiště jsou jen okrajovou peripetií. Tehdy se formovaly znaky graminoidů j. anemochorie, pochvaté listy, ponořená dělivá pletiva k bázi, zahuštění porostu v odpověd na pastvu.... a znaky býložravců jako bachor a kniha. Management: u všech tříd je důležitá pastva, a u některých navíc se různou měrou uplatňuje kosení (louky), vypalování (hlavně vřesy) a "ruderalizující" disturbance (v každé třídě něco). Systém je složitý. Třídy jsou silně diferencované, všechny měly v Evropě přirozené počátky a dlouhou antropogenní cenogenezi s diferenciací danou půdně-klimaticky, fytogeograficky, ale taky hodně managementem, takže jejich variabilita se silně měnila až po dnešní degradaci "přirozených" typů a po rozvoj ruderálních derivátů. MOLINIO-ARRHENATHERETEA Louky, pastviny a ruderální trávníky. Hlavní management: kosení (jednosečné, dvousečné, vícesečné), pastva, vzácněji ruderální: sešlap, disturbance nebo ponechání bez managementu. Louka - pojem problematický víceznačností: nutné jsou vlastní tj. luční druhy a dále v užším smyslu co se kosí, v širším včetně nekosených lad a úhorů, primárních luk alpinských, golfových trávníků apod. Ten širší neostrý význam nutno uchovat - občas potřebujeme říct zelená se louka, aniž nás příslušný studovaný jedinec opraví, že termín neodpovídá definici, že ona hypotéza musí být ověřena apod. Co je to za jazyk, v němž nelze říct přímo, že louka je zelená? A který se vzpěčuje být překládán? Skladba: (***, rody co mají 3 a víc druhů) Achillea, Allium, Alopecurus, Carex, Centaurea, Cirsium, Crepis, Festuca, Galium, Geranium, Juncus, Mentha, Plantago, Poa, Potentilla, Ranunculus, Rumex, Trifolium, Veronica, Viola. Arrhenatherion - obyčejné ovsíkové louky mezofilní, často dvousečné. Dnes u nás centrem třídy. Bacha, sám ovsík je nejspíš neofyt… Geranium pratense, Festuca pratenis, Trifol. prat. Dnes dělá svaz taky ruderální deriváty - vysoká lada s Calamag. epig., Tanacetum, Solidago canad. aj. Alopecurion - eutrof. nitrofilní zjara zaplavované psárkové louky u řek, druhově chudší Alop.prat, Glechoma, Ran.repens, Rumex. acetosa, obtusif. Polygono-Trisetion - podhorská až horská obdoba Arrhenatherionu - Geranium sylvaticum, Meum, Primula elatior, Phyteuma nigrum - tedy druhy vesměs asi derivované ze smilkovch holí a z niv. Cynosurion - pastviny - Cynos.crist., Lolium perenne, Prunella vulgaris, Trifolium 46
repens, Agrostis tenuis, Carum carvi. Calthion - blatouchové louky v nivách, trvalé mokré. Jádro svazu jsou ty kosené louky, a pak bývalý Filipendulenion - jsou vysokobylinné, když se to nekosí. - Caltha, Cirsium ty vlhkomilné druhy, Crepis palud., Filipendula ulmaria, Geranium palustre, Scirpus sylv., Bistorta, Trolius. Cnidion - kontinentální, nivy velkých řek, u nás jen J. Morava a něco podobného je i v Polabí. - Druhově bohaté. Cnidium, Scutelaria hastifolia, Cx. melanostachya, Allium angulosum. Patří tam i bývalý Veronico longifoliae-Lysimachion - vysokobylinná analogie předešlého, něco jako Filipendulenion versus Calthenion. Euphorbia palustris, Veron. longifolia, Thalictrum flavum, Clematis integrifolia - čili nesmírně poetickým synonymem Viorna integrifolia, s tou už se musíme v ČR rozloučit. Molinion - těžké a proto střídavě vlhké půdy - zatmelené, v létě vysychá, v zimě se rozbahní. Molinia arund., Dianthus superbus, Seratula, Betonica, Selinum. Pak je trochu otázka, kam řadit nízké sešlapané trávníky z pomezí ruderálů: nížinné všeobecné Lolio-Plantaginetum, trávníky lesních cest) zvané Plantagini-Prunelion, trávníky horských cest Alchemilo-Poion supinae a trávníky mokrých ruderálů Agropyro-Rumicion. Tam všude je bída o rozumné druhové skupiny, tak asi to většinou není nic klasifikovatelného. Horší je, že se to skoro nesnímkovalo, neznáme to. FESTUCO-BROMETEA Stepi a jejich temperátní obdoby (naše "stepi" či "skalní stepi"). Proč píšu ty ""? Pojem step se totiž někdy zužuje na oblast, kde je step zonálním klimaxem, kdežto u nás by se pak mělo říkat např. (ach ouvej) "xerotermní travinobylinná vegetace"... no. Sám to tak ale občas říkám, zkrátka optimální název nemáme. Třída je druhově hodně bohatá (***, tady jen rody s 6 a víc druhy!): Achillea, Allium, Alyssum, Artemisia, Asperula, Astragalus, Carex, Centaurea, Chamaecytisus, Dianthus 21 taxonů, Erysimum, Festuuca, Helianthemum, Hieracium, Koeleria, Linum, Onosma, Orchis, Orobanche, Potentilla, Seseli, Sesleria, Silene, Stipa, Thymus. Areál od Španělska až po jižní Sibiř. Systém je zas trochu jinak než ho má Moravec et al. (1995) - respektuje situaci v Rakousku, Německu, ČR, na Slovensku.,ve Slovinsku .p.p. a Maďarsku. Svazy podle nejnovější syntézy M.Chytrýho:
Alysso-Festucion pallentis - inclpionýrská vegetace, málo trav, chasmofyty, blokovaná stadia na skalách a stráních, silikátové skály a vyvřeliny, kaňony řek, Festuca pallens, Alyssum sax., Hieracium pallidum, H. echioides, Dianthus gratianopolitanus. Bromo pannonici-Festucion pallentis - bazické cirkumpanonské skály, Sesleria alb., Campanula sibirica, Fumana procumb., Poa badensis, Teucrium montanum, u nás jediná as. a jen Pálava. Diantho lumnitzeri-Seslerion albicantis - syn. Seslerio-Festucion) bazické "dealpinské" skály s pěchavou, D.lumnitz., Sesleria, Sax.paniculata, Rhodax canus, např. Český kras. 47
Festucion valesiacae - F.vales., Stipa joannis, pulcherrima, tirsa et spp., Erysimuim crepidifolium, Phlomis, Astragallus excapus, Crambe... Koelerio-Phleion phleiodis - acidofilní suché pastviny na okraji areálu třídy, u nás až do Pošumaví, Phleum, Avenula pratensis, Festuca ovina, Agrostis coarctata. Bromion erecti - incl. Cirsio-Brachypodion (subatlantský a perialpinský stepi hlubších, často těžších půd, dominuje Bromus erectus a-anebo Brachypodium pinnatum), Orchidaceae, Gentiana, Aquilegia, Cirs. acaulon, Ononis spinosa, Tetragonolobus m., Scabiosa ochroleuca, S. columbaria, Inula salicina, Polabí, Bílé Krapaty, Vyšenské kopce, Doupov. Geranion sanguinei. - Peucedanum, Dictamnus, Veronica teucrium, Inula hirta a spp., Melampyrum cristatum, arvense, krásně barevné, xerotermní, často kraje šipákových dobrav. Trifolion medii. - Agrimonia, Vicia pisiformis, tenuifolia, tetrasperma, Melampyrum nemorosum... mezofilnější - roste na mezích. KOELERIO-CORYNEPHORETEA Jsou to řídké nízké porosty s efemerama na extrémních vysychavých místech. Něco jako Fest.Brom, ale jiné, nikdy ne ony květnaté trávníky, a spíš submed.-subatlanské než kontinentální. Třída zahrnuje dva okruhy: 1. Corynephoretalia - atlantské, hlavně velkoplošné řídké psamofilní trávníky, přesypy, vojenské prostory, v pískovnách...Hlavně Polabí od Hradce po Terezín, pískovce od Mimoně po Kokořín,Třeboňsko. 2. Sedo-Sclerantetalia - submediteránní, hlavně maloplošné porosty sukulentů a efemerů na skalních plošinkách (podle Moravec et al. 1995 to byly dvě třídy). Corynephorion - řídké trávníky – první stadia sukcese, Coryn., Thymus serpylum ss., druhově chudé. Plantagini-Festucion - trávníky s kostřavama,hlavně s Fest. brevipila = česká trachyphylla. Dále F. ovina, Agrostis coarctata, Verbascum phoeniceuKoeleria macrantha, Gypsophila fastigiata, Dianthus bohemicus... Thero-Airion - jednoletky písků, je to velmi vzácné. Spergula morissonii, Tesdaalia, Vulpia, Aira, Filago. Arabidopsidion thallianae - kyselejší podklady. Jednoletky. Arab., Sedum sexangulare, acre, reflexum, Gagea bohemica, Veronica dillenii, verna. Hyperico-Scleranthion - Taky kyselejší, ale jsou to trávníky. Blízké sv.Koelerio-Phleion z FestBr. Alysso-Sedion - na vápenci, Alyssum alyssoides, Sedum album, Saxifraga tridactylites, Veronica praecox. 48
FESTUCETEA VAGINAtTAE - písečné stepi JV Evropy, u nás na Jmoravě v jediné asociaci, přečnívající sem ze Zámoří.
JUNCETEA TRIFIDI Silikátová alpinská chionofobní tundra. Juncion trifidi - J. trifidus, Hieracium alpinum, Agrostis rupestris, spousta lišejníků, kamenié, honě vyfoukané. Nardo-Caricion bigelowii - už zapojené trávníky, s hubší půdou, víc sněhu, Cx. Bigelowii.
ELYNO-SESLERIETEA Bazifilní alpinské trávníky Agrostion alpinae - Sax.panicul, Fest. versicolor, Molinia, Scabiosa lucida, Cx.capilaris, Hedysarum, Rhodiola... Kary. Krkonoše, Jeseníky. CALLUNO-ULICETEA syn. Nardo-Callunetea. Atlantské - on vřes už na Slovensku je oproi Čechám vzácný. Vřesoviště a kyselé pastviny, něm. Heiden, tam obvyklá formace na velkých plochách - Goethova Röslein in der Heide je u nás rudá růže v stráni.
Nardion - horské smilkové hole, z velké části primární společenstva, Nardus, Hieracium alpinum s.l., Potentilla aurea, Hypochoeris uniflora, Campanula barbata, Viola sudetica. Nardo-Agrostion - druhotné horské pastviny a pastvinolouky, Campanula bohemica, Phleum alpinum, Hierac. aurantiacum, Crepis succisifolia, Gnaphalium sylvaticum, hodně druhů luk. Violion - smilka v druhotném bezlesí pahorkatiny až hor, Polygyla vulg, Danthonia decumbens, Viola canina, Hieracium pilosella, Festuca ovina, Pimpinella saxifraga, Campanula rotundif. Nardo-Juncion - "hygronardeta", mokré kyselé smilkové trávníky, Junc. squarrosus, Pedicularis sylvatica, Carex nigra, rašeliník. Genistion - subatlantské vřesoviny, druhotné i primární. Calluna, Vacc vitis-id., Antennaria, Lycopodium clavatum, Carex pilul, Arnica...
49
Euphorbio-Callunion - xerotermní vřesoviny, druhy Koelerio-Phleion + vřes. Vaccinion - borůvky a brusinky na pasece, chudé. PUCCINELIO-SALICORNIETEA Vnitrozemská slaniska. Včetně (Moravec et al. 1995) Thero-Sudaetea, Crypisetea, TheroSalicornietea. Syn. (Moravec et al. 1995): Festuco-Puccinelietea. Ale ne každé slanisko má tuto třídu - subhalofilní jsou i kusy z Mol.Arrhen a z Phragmitet. - U nás je toto rostlinstvo samo o sobě vzácné a nadto odvodňováním i ruderalizací ustoupilo a ještě ustupuje až do vychcípání. Termíny: Solončak čili halisol - spíš neutrální půdy, s hromaděním Cl iontů. Solonec čili natrisol - alkalické půdy, střídavě vlhké, s hromaděním Na iontů. Puccinelion limosae - Puccinelia nevimjaká, Aster tripolium, panonské solonce, fest slaniska, řídké porosty, J.Morava. Scozonero-Juncion - solončaky a mírně zasolené půdy, Morava i Čechy - "slané louky srpinské", taky mokré ruderální louky až trávníčky Junc. gerardii, Plantago maritima, Melilotus dentatus, Lotus tenuis, Carex distans Juncus compresssus, Blysmus, Carex secalina, Trif fragif., Festuca arund., a k tomu obyčejné luční druhy. A pak nějaké jednotky (až do třídy včetně) pro ty jednoletkové porosty, Salicornia, Crypsis, Suaeda, ale u nás to těžko řešit, když to tu neroste.
Temperátní a boreální křoví a lesy Lesy a křoví - dvě různé způsoby sebeudržování, různé dynamiky. I klasifikace má pokaždé jiná pravidla - u lesů záleží hodně na podrostu, u křoví málo. Přesto jen Rhamno-Prunetea se oddělují jako zvláštní třída. QUERCO-FAGETEA Mezofilní listnaté lesy. Včetně často rozlišovaných tříd kyelých doubrav Quercetea robori-petreae (je totiž problém, co s kyselými bučinami - Luzulo-Fagion, které dělají přechod mezi oběma okruhy) a teplomilných Quercetea pubescentis (zase je tu příliš nápaé kontinuum). V Evropě jsou v tom význačné rody dřevin (***): Abies, Acer, Aesculus, Alnus, Betula, Corylus, Crataegus, Daphne, Evonymus, Fagus, Fraxinus, Ilex, Lonicera, Pinus (laricio, ne ta naše), Prunus, Padus, Pyrus, Quercus Rhamnus, Rhododendron, Ribes, Rosa, Ruscus, Sorbus, Staphyllea, Taxus, Tilia, Ulmus, Viburnum, Vitis. Fagetalia - eutrofní, "háje" Carpinion - habrové doubravy, klimax do 500m Fagion - květnaté bučiny, klimax 500-cca800m Tilio-Acerion - suťové lesy Alnion incanae - lužní lesy Quercetalia pubescentis - teplomilné doubravy 50
Quercion pubescenti-petreae - perialpidský. Aceri tatarici-Quercion - ponticko-panonský Quercion petreae - středoevropský Quercetalia roboris - oligotrofní, "kyselé doubravy a buč." Genisto germanicae-Quercion - kyselé doubravy, výšková analogie Carp. Luzulo-Fagion - kyselé bučiny, výšková analogie květnatých bučin Tady půjdeme místy až do asociací, o nich ovšem ke zkoušce čekám jen velmi rámcovou nebo náhodně-ukázkovou představu. * Carpinion - dnešní podoba svazu vznikla nejspíš antropogenně ve středověku - habr se v pařezinách šíří na úkor méně zmlazujícího a častěji těženého dubu. Asociace se dost od sebe liší nejen podrostem, ale i ve stromovém patru a proto i v celkové struktuře. Tradičně se u nás rozeznával velký počet jednotek, často úzce geograficky daných. Částečně to byl i just prosti Němcum. Teď se to mění a napojuje na okolní země. Melampyro nemorosi-Carpinetum- (základní asociace po velké části Č. masivu rozšířená, velmi široká - typy kyselé, eutrofní a mokré, střídavě vlhké) se možná má jmenovat Galio-Carpinetum, ale zejména se od ní odštíply kyselomokré typy odpovídající atlanstké as. Stellario holosteae-Carpinetum, a naopak se tam zahrnuly menší a lokální typy Stellario-Tilietum (Carpinion bez habru - oblasti, kam se v holocénu nedostal; Otava, Blanice, jižní Vltava, Střela) a Tilio-Betuletum (taky bez habru, ale habr zde chybí proto, že stanoviště je málo úživné - štěrkopískové terasy v Polabí. Tilia cordata, Q.robur, bříza, v podrostu hlavně acidofyty, hájových druhů málo). Stellario holosteae-Carpinetum - je tedy teď samostatná (Milium, Asarum, Cicracea, Stachy sylv., Convallaria, Molinia, Cx brizoides…, hlavně měkké substrátty vých Čech a Slezska) a v subatlantském Německu pak ještě s Hedera, Teucrium scorodonia, Lonicera periclymenum, Ilex.
A pak zůstává: Carici pilosae- Carpinetum - velká karpatská as., karpatské druhy j. Cx.pilosa, Melica uniflora., Symphytum tuber., kvantita, Galium odoratum, Lathyrus vernus, na západ po Moravskou bránu, ale v Polsce to maj taky, dřív se tomu říkalo Tilio-carpinetum. Primulo- Carpinetum - velká pannonská as., až někam ke Znojmu, teplomilná např. Carex micheli, Vibur. lantana, Evonymus verrucosa, Viola mirabilis, Melitis, v zásadě tomu odpovídají i lesy v dolním Poohří – Myslivna…). Takže v Česku a okolí se Carpinion skádá (1) z velkých "nadregionálních" klimaxů a (2) z menších specializovaných asociací daných ekologicky, nebo migračně. Ad (1) je to Melampyro-Carp. (Č.masiv), Car.pil.-Carp. (Karpaty), Prim.-Carp. (Pannonie), a Tilio-Carp. a mimo to a v jižním Rakousku už začíná vikariantní ilyrský svaz 51
Erythronio-Carpinion. A ad (2) "migrační" Stell.-Tili, a stanovištní Til.-Bet. a Frax-Carp.
* Fagion. Má několik podsvazů:
a) Fagenion "normální" květnaté bučiny (ta květnatost je ovšem relativní - každá bučina na světě širém umí udělat fázi stinnou fázi nebo s velkou kořenovou konkurencí, kde podrost zcela chybí - tzv. nahé bučiny "Fagetum nudum", o nichž pak rozhodnout, do jakého svazu patří, lze nejlíp pomocí sekery. Buk je silná dominanta a tak zkrotí všechno pod sebou. Různé asociace bučiny jsou si (x Carpinion) zdánlivě podobné jako vejce vejci - musíme si bedlivě všímat bylin, a dokonce po indikačních druzích se musíme často dlouho pídit. Asociace jen stručně, po syntéze se bude opět silně redukovat, tohle je přežitek 60. let:
dvě druhově pestřejší: Dentario enneaphyli-Fagetum, Tilio cordatae-F.
dvě trochu jednotvárnější, s travní dom.: Melico-F. a Festuco altissimae-F.
dvě jsou karpatské: Dent. glandulosae-F. a Carici pilosae-F.
dvě mají malé areály: Tilio platyphylli-F. v Českém Středohoří a Violo sylvaticae-F. v Doupovských horách.
b) Cephalanthero-Fagenion. - perialpidské "orchidejové" bučiny na vápenci, Coralorrhiza, Melitis, Hedera, Cornus mas. U nás Cephalanthero-Fagetum. (alpidy jsou hory vzniklé alpinským vrásněním, ve stř. Evropě tedy Alpy a Karpaty. Peri-, tj. motající se okolo).
c) Acerenion - horské klenové bučiny se smrkem a vysokobylinnými druhy, přechod k Athyrio-Piceion. U nás Aceri pseudoplatani-Fagetum.
d) Galio-Abietenion - květnaté jedliny - jiná dominanta, ale podobný podrost - u nás mezofilní Saniculo-Abietetum a podmáčené Equiseto sylvaticae-Abietetum.
* Tilio-Acerion - suť. lesy jsou nitrofilní, protože v suti bakterie v létě nevyschnou a v zimě nezmrznou, nýbrž makají celý rok. A mají pestré stromové patro, protože sesuvy neustále otvírají zápoj, a tak řádná dominanta nenůže spol. uchvátit pro sebe. A mají spoustu mikrobiotopů (skalky-suť-jemnozem). Centrální asociace je Aceri-Carpinetum, a pak jsou drobnější, specializovanější, vzácnější as. Mercuriali-Fraxinetum (výškový vikariant, možná totéž), Poo nemoralis-Tilietum a Seslerio-Tilietum (kyselé x bazické skály), asi totožné jsou tři as. Scolopendrio-Fraxinetum a Lunario-Aceretum a Arunco-Aceretum 52
(stinné rokle).
* Alnion incanae - luhy podél toků, s hájovými druhy. Neplést s bažinnými olšinami, to je samostatná třída. Luhy jsou dvojí, což jsou podsvazy: (a) poříční v nížinách, původně s pravidelnými povodněmi, které vznikly teprve po době hradištní na místě štěrkopískové nivy, kterou tehdá překryly povodňové hlíny, a (b) potoční, které jsou asi historicky starší. a) Ulmenion: Nejhojnější je Querco-Ulmetum (podle Moravce et al. 1995 vedené jako Ficario-Ulmetum), to je na všech velkých řekách (potenciální přirozená vegetace Troubek). Pak Fraxino-Populetum, což je okraj tolerance Querco-Fagetea vůči záplavám, takže je to přechod k vrbo-topolovým luhům (Salicion albae). A panonské jihomoravské Fraxino pannonicae-Ulmetum s bílým topolem a jasanem úzkolistým. b) Alnenion glutinoso-incanae: Pruno-Fraxinetum na nížinných hliniých potocích. Stellario-Alnetum na štěrkových nivách kaňonů. Chudší Carici remotaeFraxinetum na lesních prameništích. Carici-Quercetum k nám přesahuje z Polska. Arunco-Aceretum, Piceo-Alnetum a Alnetum incanae jsou potoční luhy (pod)horské. Quercetalia pubescentis - teplomilné doubravy, botanicky moc atraktivní, rekonstrukční a kontaktní vegetace velké části našich xerotermních lokalit, submediteránní a východoevropské. Fyziognomie, narozdíl od hájů: nižší stromy, keřnaté, řidší, v podrostu heliofilní a xerotermní druhy, hodně trav a vysokých bylin z Festuco-Brometea a TrifolioGeranietea. *** Quercus pubescens, Q. polycarpa, Q. petraea, Cerasus mahaleb, Cornus mas, Sorbus aria, Viburnum lantana, Evonymus verrucosa. Mimo Česko Acer monspessulanum, A. tataricum, Buxus semp., Carpinus orientalis, Colutea arborescens, Cotinus coggygria, Fraxinus ornus, Laburnum anagyroides, Ruscus aculeatus, Syringa vulgaris, Ostrya carpinifolia, Paliurus spina-christi... Dlouho se u nás znalo jen pár asociací, narovnaných zhruba podle gradientu vlhkosti t.j. podle primární sukcese. Teď se ukazuje, že u nás je dokonce několik svazů, rozdílných podle rozšíření. Uzlový bod je jižní Morava, kde se ty svazy stýkají. A jsou to:
* Quercion pubescentis-petreae: šipák a drnák, perialpidský, (tedy s druhy jako Sesleria, Aster amellus), často na vápenci, rendziny. Pruno mahaleb-Quercetum pubescentis - hodně xerotermní, všude dřín a mahalebka, Pálava, Milovický, Ždánický les. Iris pumila, Inula ensifolia, Adonis vernalis. Lathyro versicoloris-Quercetum pubescentis - Č.kras a Středohoří, hodně perialp. druhů, Lathyrus pannonicus, Silene nemoralis, Sesleria, Thlaspi montanum, Galium glaucum, ale i Hepatica nobilis, Stellaria holost. Corno-Quercetum - dřív Lithospermo-Q., mezofilnejší, Cornus mas, 53
Buglossoides, Corydalis cava, Alliaria, Viola odorata, Středohoří, na opukách v Poohří, Polabí, v Č.Krasu, a v panonské subas. J.Morava.
* Aceri tatarici-Quercion - šipák, drnák i rel. mezofilní křemelák, pontickopanonský, na hlubokých půdách, černozemě na spraši (tedy s druhy jako Adonis vern., Phlomis, Iris variegata). Quercetum pubescenti-roboris - jihomoravské xerotermí špidláky, např. Pouzdřany, něco jako Corno-Q., ale nesmírně bohatý, na rovině sparš, nejjižnější Morava. Carici fritschii-Quercetum roboris - Hodonínsko – lesisko Dúbrava, střídavě vlhké, panonská obdoba Potentillo-Q.
* Quercion petreae- jen drnák, středoevropský, okraj areálu (Čechy, Polsko), silikáty: břidlice, granitoidy (a tedy s hodně xerofilními (sub)acidofyty j. Festuca ovina, Sedum maximum, Silene nutans). Potentillo albae-Quercetum - "mochnové doubravy" - Čechy i Morava, kdysi asi dosti hojně, střídavě vlhké těžší půdy, bílé stráně, travnat podrost (Poa ang.), střídavě vlhké indikátory a acidofyty. Pot. alba, Betonica, Seratula. Velmi široká as. Často asi antropogenní původ - pastva v Carpinionech. Moravský lem Č. masivu, Bílé Karpaty, Polabí s.l., Berounka a lok. Plzeňsko, ba snad Sokolov. spol. Brachypodium pinnatum-Quercus robur - lokální jihočeské spol. (Pootaví), transit k Erico-Pinionu, jsou v tom také perialpské druhy jako Carex ornithopoda. Sorbo torminalis-Quercetum - dřív mylně zvané Cynancho-Q., hojné v kaňonech, druhy silikátových skalnatých strání (např z Alysso-Festucijónu pallentis). Genisto pilosae-Quercetum petraeae taky kaňony, trochu podobné, ale G.pilosa, pár "východních" druhů, kyselejší, Morava. Asplenio cuneifolii-Quercetum petraeae Morava, hadce. Quercetalia roboris hlavně subatlantské, směrem k výchgodu to přibírá teplomilné druhy a bláží se to teplomilným doubravám. * Genisto germanicae-Quercion - u nás jsou as. Luzulo-Quercetum (bikové doubravy) a podobné, ale chudší a s jedlí, bylo jihozápadočeské Abieti-Q., ale dnes jedle už zmizela, a tak se od sebe těžko rozeznají. Molinio arund-Quercetum jsou druhově naprosto chudičké doubravy s výraznou dominantou bezkolence, na střídavě vlhkých jílech. 54
Vaccinio vitis.id-Q je les s borovicí na kvádrových pískovcích. Festucoovinae-Q. na vátých pískách. Calluno-Q a Viscario-Q. jsou maloplošné doubravy na výslunných svazích ve skalnatých kaňonech řek. * Luzulo-Fagion. Dvě asociace jsou velkoplošné: Luzulo-Fagetum - kolinní a submontánní´a Calamagrostio villosae-Fagetum - horské. Pak tam patří kyselé jedliny: Luzulo-Abietetum na vlhkých plošinách a DeschampsioAbietetum na strmých svazích. VACCINIO-PICEETEA Jehličnaté lesy, u nás vlastně takové deriváty a obdoby biomu tajgy vysunuté do prostředí biomu temperátního lesa. ***, dřeviny u nás: Larix decidua, Picea abies, Pinus mugo, sylvestris, Betula pubescens. A v Evropě navíc Abies sibirica, Betula tortuosa, Larix sibirica, Lonicera coerulea, Picea omorica, Pinus cembra, peuce, sibirica, Salix xerophila Sorbus chamaemespilus. Společenstva mají leccos společného s Quercetalia roboris. Dokonce se zdá, že to dělá páry asociací: týž podrost jednou s dubem a bukem, podruhé s borovicí a smarkem jsou dvě asociace ve dvou třídách. Tak borůvkabrusinka-bělomech na písjkovci je Vaccinio-Quercetum nebo Leucobryo-Pinetum, vřes a metlička na žule je Calluno-Quercetum nebo Dicrano-Pinetum. Piceion excelsae - kyselé horské smrčiny, mechy, acidofyty, ze vzácnějších Soldanella, Luzula sylvatica, Streptopus, Homogyne, Blechnum. Calamagrostio villosae-Piceetum je nejběžnější a velkoplošná as., je to takové pokračování Calam.vill.-Fagetum do vyšších poloh, stejně jako Athyrio-Piceetum je pokračováním AceriFagetum. Pak jsou biotopově specializované as. Dryopterido dilatatae-Piceetum (syn. Anastrepto-Piceetum,stinné hrubé sutě, ostatně Anastrepta roste ve smrčinách všude, ale najde ji jen znalý bryolog), Equiseto-Pic. a Mastigobryo-Piceetum (obé podmáčené, to druhé jsou lagy, okraje rašelinišť, synonymum Bazzanio-Piceetum, to už jste možná někde slyšeli). Smrkové kultury nižších poloh někdy tento svaz také simulují, ale neřadíme je tam, nýbrž nejraději nikam. Athyrio-Piceion - to jsou vysokobylinné a kapradinaté eutrofní horské smrčiny. U nás jen Athyrio-Piceetum (Athyrium distentifolium, Cicerbita, Ranunculus platan.). Dicrano-Pinion - to jsou ty hymnické bory po skalinách. Ony po nich šumí. Jsou to bory suchých stanovišť - reliktní a "reliktní" bory, v skalnatých údolích, často kontakt kyselých doubrav. Erica carnea, Pyrola spp., pár acidofytů. Betulo carpaticae-Pinetum je jasně poznat: dřevinami bohatý - Pinus, Betula pend, pub, carp., buk, jedle, smrk, osika, jeřáb, ve vyšších nadm. výškách, např. Čertova stěna, Dicrano-Pinetum je chudé mechaté, Cladonio55
Pinetum je ješě chudší suché s lišejníkama, Leucobryo-Pinetum je kyselé na písku, Peucedano-Pinetum je taky tam, ale s málo květnatými druhy (Peuc. Oreoselinum, Pulsatilla, Gypsophila fastfi, Bělá p.Bezd., Polomené hory, dřív i na Třeboňsku). Hieracio pallidi-Pinetum je taky teplomilné, květnaté, ale skalní s tařicí, medvědicí a jinými icemi, Asplenio cuneifolii-Pinetum je na hadcích (asi i u Křemže). Betulion pubescentis -boreální rašelinné lesy, přechod k Oxycoco-Sphagnetea. Dominanta různá. Březina: Betuletum pubescentis, Bor: Vaccinio uliginosi-Pinetum (např. Třeboňsko, např. okraje Červenýho Blata). Smrčák: Sphagnogirgensohnii-Piceetum (lagové smrčiny s řídkými smrky neduživci).
Pinion mughi - kleč. Myrtillo-Pinetum. Strukturně něco jiného, ale dost podobné podmínky i druhy - kleč je takový "malý les", a tak se spojuje. RHAMNO-PRUNETEA Křoví (xerofilní až mezofilní, pichlavý, rozličný bobule nesoucí). Od Irska až po Libanon. Dřív se to kladlo k lesům (na základě společných druhů), ale ono to má jinou strukturu i ekologii (zejm. dynamiku) i jiné druhy ba i v bylinném patře.
* Prunion spinosae - dřív se říkalo P. fruticosae. Nízká rozvolněná stepní křoví, klonální druhy jako Cotoneaster, Cerasus fruticosa, Amygdalus nana, Rosa gallica, R. pimpinelifolia. Trnky u cesty patří do násl. svazu. * Berberidion - vysoké pichlavé na mezích a v lesních pláštích. Prunus spinosa, Rosa, Crataegus, Corylus, Swida, Cornus mas, Viburnum, Evonymus... * Pruno-Rubion - spol. s různými druhy z agregátu Rubus fruticosus často monodominantní a s velmi nespecifickým podrostem. * Sambuco-Salicion - pasekové křoviny, Sambucus racemosa, Salix caprea, Rosa alpina, Ribes alpinum, Lonicera nigra... * Balloto-Sambucion - nitrofilní ruderální křoviny sídel, Sambucus nigra, Lycium barbarum, Syringa vulgaris, Parthenocissus spp. * Balloto-Robinion akátiny a podobné palesy, asi jediný svaz, Robinia pseudacacia, Ailanthus altissima. Bylinné patro těchto typů je z druhů tříd Galio-Urticetea nebo Epilobietea, a má to i trochu podobnou ekologii, pročež se to tam řadívá (i Mucina, i Moravec et al. 1995), na druhé straně to bývají už porosty strukturně hodně odlišné od bylinných. Podle Moravce et al. (1995) jsou akátiny jako samostatná třída, což je trochu moc. Teď přijde problém vápnomilných borů, u nás vzácných: Uvádějí se třídy Erico-Pinetea a Pulsatillo-Pinetea, první jsou vápnomilné reliktní oreo-submediteránní a temperátně-montánní bory, druhé jsou kontinentální "stepní" bory na pískách. Zdá se, že rozdíl v druhové skladě není velký, což je problém zejména u nás – spousta druhů pokládaných za alpidské jsou alpsko-baltické apod., čímž se rozdíl stírá.
56
ERICO-PINETEA Vápnomilné reliktní oreo-submediteránní a temperátně-montánní bory, Alpy, Dinaridy, Pinus sylvestris, Epipactis atrorubens, Chamaebuxus, Carex ornithopoda, Gentiana cruciatá. Naše "vřesovcové bory" tam nepatří - to je Dicrano-Pinion! U nás zatím jediná as. Cytiso-Pinetum (vápence na Otavě u Rábí a Sušice). Asi by tam patřily i fragmenty pěchavových borů s jalovcem či tisem (Moravec et al. 1995) a Č. Krasu a zčásti bory na Úštěcku. Mnohé však orchidejové bory na Úštěcku, to jsou asi jen pastevní stadia doubrav. Je to skladebně dost podobno teplomilným doubravám. Mimo ČR je to např. na Slovensku na Sulově, kde taky opravdu chybí dub. PULSATILLO-PINETEA SYLVESTRIS, hlavně Vých. Evropa až do Kazachstáchu. V podrostu druhy pískomilné a stepní, bez acidofytů.
ALNETEA GLUTINOSAE Bahenní olšiny a vrbiny. Boreální rozšíření. Olšový močál zvaný carr, olše s obnaženými bázemi kmenů a vodou všude a bahnem po pupek. *** Alnus glutinosa, Frangula, Salix cinerea, pentandra, aurita, repens, Ribes nigrum, Spiraea salicifolia. Mimo ČR: Myrica gale, Salix borealis. Hlavní problém: Je to vůbec les? Asi ne, a proto rozdíl stromové a keřové vegetace je jen ve výšce kmenů zde je to tedy opačně než u Pinion mughi, ač výsledek je týž: olšiny jsou takové velké vrbiny. A proto v jedné třídě keře i stromy. * Alnion glutinosae - olšiny. Carici elongatae-Alnetum je nejčastější, na kyselých podkladech, Třeboňsko, Dokesko, dominují nízké byliny a ostřice. Lysimachia vulg., Calla pal., Thelypteris... Car. acutiformis-Aln. je na bazičtějších podkladech, dominují vysoké ostřice. Carici ripariae-Alnetum: olšiny v tůních lužních lesů, blízko salicion albae. Salicion cinereae - vrbiny. Bývají oligotrofnější - olše má dusíkovaté symbionty, vrba ne. Asi tam patří i porosty se Spiraea salicifolia, a asi za samostatný svaz bude třeba brát vlhkomilné až mezofilní společenstva spol. s Frangula alnus. SALICETEA PURPUREAE Poříční vrbiny. Taky mokrý a s vrbama, ale jiný: Salix triandra, viminalis, purpurea, alba, fragilis, Populus alba, P. nigra. Narozíl od Alnetea jsou typické disturbance a hnojení povodněmi, eutrofie, a rozšíření temperátní (a jde to zas až do Mesopotámie). Salicion albae - stromové vrbiny v lužních lesích. Salicion triandrae - potoční keřové vrbiny na hlínách. Salicion eleagno-daphnoidis - potoční keřové vrbiny na štěrcích (u nás asi jen Karpaty, dom. Salix purpurea).
57
3 Doporučená literatura a další zdroje informací 3.1
Doporučená literatura
Knihy Sádlo J. & Storch D. Biologie krajiny. Biotopy České republiky. Vesmír 1999 Pokorný P., Hájek, Sádlo J., Cílek V. & Dreslerová D. Krajina a revoluce. Významné přelomy ve vývoji krajiny Českých zemí. Malá skála 2005
Články Pokorný P., Sádlo ., Kaplan M., Mikolášová K. & Veselý J. 2005: Paleoenvironmentální výzkum na Vladaři. Archeologické Rozhledy 57/1:57 - 99. Pyšek P & Sádlo J. 2004: S vlky výt: alternativy boje proti zavlečeným druhům rostlin. Vesmír 83:140 - 145. Pyšek P. & Sádlo J. 2004: Zelení cizinci a nové krajiny 1. Invazní rostliny: sklízíme, co jsme zaseli?. Vesmír 83:35 - 40. Pyšek P. & Sádlo J. 2004: Zelení cizinci a nové krajiny 2. Invazní rostliny: jak je to u nás doma?. Vesmír 83:80 - 85. Pyšek P. & Sádlo J. 2004: Zelení cizinci přicházejí: hříčky, hry a dramata. Vesmír 83:200 - 206. Sádlo J. & Boublík K. 2007: Chránit přírodu znamená chránit kulturu. Naše lesy potřebují obojí.. Veronica 22:21 - 22. Sádlo 2004: Přírodní podmínky okolí Čelákovic: krajina, vegetace, člověk.. Špaček J (ed.), 100 let městského muzea v Čelákovicích 1:57 - 111. Sádlo J. & Kolbek J. 2006: Severokorejská kulturní krajina II. Struktury a vztahy v krajině.. Živa 54:70 - 72. Sádlo J. & Pyšek P. 2004: Zelení cizinci a nové krajiny 3. S vlky výt: alternativy boje s invazními rostlinami.. Vesmír 83:140 - 145 Sádlo J. & Pyšek P. 2004: Zelení cizinci a nové krajiny 4. Zelení cizinci přicházejí: hříčky, hry a dramata.. Vesmír 83:200 - 206. Sádlo J. 2004: Barunčino znovunabyté panenství.. Vesmír 83:461 - 467. 58
Sádlo J. 2004: Česká barokní krajina: co to vlastně je? 1. Kulturněantropologická východiska odpovědi. Dějiny a současnost 26:29 - 33. Sádlo J. 2004: Česká barokní krajina: co to vlastně je? 2. Jevy, procesy, interpretace. Dějiny a současnost 26:45 - 49. Sádlo J. 2004: Krajina pražského east endu.. Vesmír 83:525 - 533. Sádlo J. 2004: Neolit skončil, zapomeňte.. Vesmír 83:398 - 403.
59
3.2
Internetové zdroje
www.sci.muni.cz/botany/hajek/raseliniste
60
4 Způsob absolvování Studenti absolvují předmět na základě studia poskytnutých materiálů a vytvoření náhledu na známou krajinu z hlediska bodů probraných v přednášce.
61
5 Přílohy 5.1 Život v nestabilitě. Praktická ochrana obojživelníků na principu využití současných trendů dynamiky krajiny Výňatek z připravované publikace Zavadil – Sádlo – Vojar - Rozínek
Ochrana obojživelníků – jak argumentovat? Co všechno musíme vzít v úvahu, chceme-li se ve své argumentaci vyvarovat předpojatosti? Co všechno snahám chránit obojživelníky brání, a co je naopak podporuje? Nejjednodušší by bylo prostě opakovat obvyklé klišé. Spočívá v paušálním tvrzení, že obojživelníci jsou součástí přírody. K té je nutno chovat se „ekologicky – šetrně“. To znamená chránit ji, a proto chraňme i obojživelníky. Ochrana přírody je navíc nejen otázkou sympatií a etických pohnutek, ale rovněž právně závaznou součástí našeho běžného života. Současný zákon o ochraně přírody a krajiny (č. 114/1992 Sb.) v platném znění (tzn. po všech inovacích) chrání všechny druhy rostlin a živočichů, které byly právně uznány za ohrožené. V případě obojživelníků je za kriticky ohrožené pokládáno šest druhů, za silně ohrožené dvanáct a do kategorie ohrožených druhů je zařazen jeden zástupce. Dva druhy mezi zvláště chráněné živočichy zařazeny nebyly. Avšak opakovat podobné argumenty by znamenalo spolehnout se na autoritu moci (citace zákonů) a na autoritu ochranářské ideologie (citace hesel o samozřejmosti ochrany přírody). Obojím lze problém smést se stolu, ale tím nic nevysvětlíme. Na druhé straně není jednoduché přesvědčivě a pravdivě vysvětlit, proč obojživelníky vlastně chránit. Přiznejme si, že nutnost jejich ochrany není tak zcela nasnadě a nerozumí se sama sebou. Chceme proto myšlenku ochrany obojživelníků podrobněji vysvětlit a ukázat její skryté předpoklady a kritické momenty, které musíme v následujících úvahách vzít v potaz. Znamená to poukázat na skutečnosti, které ochranu obojživelníků ohrožují, a zároveň nalézt argumenty pro její obhajobu. Dáváme tak možnost posoudit, jak závažné jsou argumenty pro ochranu. V názorech lidí totiž hrají roli dosti silné pohnutky, které zpochybňují nutnost obojživelníky chránit. Do úvah se také vtírají argumenty, které jsou líbivé a často používané, ale přitom mylné. Stávají se prostě účelovou lží, i když třeba pro účel dobrý. Nechceme ovšem následovat povýšenecký ochranářský zlozvyk ustavičně hořekovat nad názory méně osvícené většiny lidstva. Spíš půjde o to ukázat, proč je situace obojživelníků tak kritická. Obojživelníci jako příklad kontraproduktivnosti ochranářských snah Potřebu ochrany obojživelníků nemá široká veřejnost v krvi a nevnímá ji tak silně jako např. nezbytnost ochrany ptáků nebo některých savců. Někomu se může dokonce jevit jako směšná nepotřebnost. Bez speciálního zdůvodnění se zdá podivné, že by třeba lokalita obojživelníků měla změnit trasu nové komunikace. Tak je tomu alespoň u nás. Pokud to navíc zaplacený profesionál podá jako souboj žáby (jediné) s bezpodmínečně nutným výdobytkem civilizace, je zřejmé, na čí stranu se obecné mínění přikloní. Hlas lidu reaguje: „Ochranáři, ti by pořád jen něco chránili. Dokonce i obyčejné žáby.“ Tak se ochrana přírody snadno dostává v očích veřejnosti do pozice něčeho staromilského, omezujícího věci z moci úřední a brzdícího vývoj. V této souvislosti 62
nelze pominout tragikomický případ ze září 2007, medializovaný slovy jako: „Žába Bombina bombina zdraží Hradci vodu, hrozí vodárny“, „Lepší život žáby rovná se dražší voda“, „Žába nebo člověk?“ Ve skutečnosti byla situace snadno řešitelná tak, aby se pomohlo žábám a voda se zdražovat nemusela. Jenže když se na obou stranách jednacího stolu objevila úřednická neochota předem odmítající smířlivá řešení, vedlo to v kombinaci s poněkud fašizujícím žargonem mediální reportáže jen k vyhrocení celého případu. To vše ovšem nepřináší prospěch žádné straně a obrátí to pouze veřejné mínění proti žábám či přírodě vůbec. Ani opačná názorová krajnost, totiž že ochrana obojživelníků je nutná bez diskusí, není zcela správná. Celá věc je složitější. Můžeme se dokonce ptát, zdali se obojživelníci a potažmo celá příroda má vůbec chránit. Pozor – odmítnout ochranu přírody či kultury jako takovou nemusí být nutně jen pohodlnost, lhostejnost a krátkozraký pragmatismus. Je to otázka volby. Někdy se zdá dokonce pokornější vůči běhu světa prostě ponechávat věci tak jak jsou, jak přirozeně vznikají a zanikají, aniž do této pomíjivosti budeme zevně a uměle zasahovat. Patrně jsou v ochraně přírody krajní situace, kdy má smysl takto argumentovat. Ale běžnější, rovněž rozumná a pragmatická odpověď zní možná takto: Ano, ale copak je ochranná činnost, zejména pokud se dělá citlivě, neinvazivně, tj. „netlačí se na pilu“, něco nepřirozeného, co by z fungování světa či z běžného chodu společnosti nutně vybočovalo? Chránit to, co je na světě slabé, staré, neúspěšné a mizející, je stejně přirozené a normální jako podporovat a prosazovat vše silné, nové, progresivní a perspektivní. Mimochodem k té zmíněné citlivosti v ochraně přírody: jenom si všimněme, jak rozdílné pocity to vyvolá, když téže činnosti řekneme „ochranářský zásah“ (jakoby zbraní do nepřítele) anebo „ochranářská péče“ (jakoby něžná starostlivost). Obojživelníci nedokážou vzbudit zájem Dobře, chraňme přírodu jako celek, ale proč se speciálně zabývat právě ochranou obojživelníků? Nejsou snad důležitější předměty ochrany? To nepochybně jsou, a navíc ochrana dejme tomu pandy velké se pochopí daleko snáz než třeba ochrana čolků. Chránit raději čolky nebo čokly? Toť otázka. Obojživelníci se na první pohled zdají být bezvýznamní, podřadní, mimo naše přirozené zájmy. S výjimkou právě jen těch zájmů uměle ochranářských. Navíc jsou zdánlivě zcela běžní. Pro laika jsou všechny žáby podobné, což budí dojem, že je ani není třeba rozlišovat do druhů. Ropucha obecná je stále v krajině k vidění, hromadné chóry rosniček či skokanů skřehotavých v některých oblastech nelze na jaře přeslechnout na vzdálenost stovek metrů. Mohou tak v běžném člověku vyvolat mylnou představu, že žab je dost, takže ani ten základní důvod pro jejich ochranu, tj. být vzácný a ohrožený druh, není splněn. Rovněž z ekonomického hlediska jsou obojživelníci pro většinu společnosti nezajímaví. Povědomí o jejich hospodářském významu je zúženo do podoby žabích stehýnek uspokojujících mlsné jazyky. Málokdo si však uvědomuje nesmírný význam obojživelníků coby modelových objektů ve vědeckém výzkumu a uplatňování získaných poznatků zejména v lékařství, genetice, biochemii atp. Byl by omyl si myslet, že obojživelníci už jsou dostatečně prozkoumáni, a tak je tedy můžeme pustit ze zřetele a nechat je osudu. Copak víme např. už vše o genetice žab, o fyziologii jejich zimování, o fantastické regenerační schopnosti čolků, o chemii žabích či mločích jedů, které jsou navíc nejen druhově, ale patrně i populačně specifické? Např. kožní sekrety obojživelníků obsahují látky s antimikrobiálními vlastnostmi, účinnými proti Staphylococcus aureus a Escherichia coli, dále látky využitelné při léčbě schizofrenie, Parkinsonovy choroby, vysokého krevního tlaku aj. (Cohen 2001, Filho et al. 2005). Vyhubené druhy, které jsme ani nestačili prozkoumat, si tak často s sebou odnášejí do hrobu tajemství, která by se mohla člověku někdy hodit. Poznámka: Nárůst rezistence řady mikrobiálních druhů (zejména multirezistentní 63
Staphylococcus aureus či Mycobacterium tuberculosis) se v posledních letech stává významným problémem léčby infekčních nemocí. Jedním z nadějných směrů ve vývoji nových antibiotik je výzkum antimikrobiální aktivity kožních sekretů obojživelníků. Nejsnáze i nejúčinněji se druh chrání prostě ve svém přírodním prostředí. A to je také důvod, proč si (až na výjimečné situace naprostého kolapsu ekonomiky) každý stát musí průběžnou ochranu svého přírodního bohatství dovolit. Obojživelníci mají špatnou pověst Obojživelníci často budí odpor, a co je důležitější, společnost o sobě dlouhodobě ví, že je takto vůči nim nastavena. Obojživelníci se stali příkladem něčeho zároveň nicotného, ale přitom nepříjemného. Jsou slizcí, studení („potvoro studená“, zpívá hajný v Lišce Bystroušce), ropucha má po těle škaredé bradavice a „v televizi říkali, že jsou jedovatí“. Namnoze jedovatí skutečně jsou. Z našich druhů především kuňky, mlok, ropuchy, ale i rosnička nebo skokan skřehotavý. Svůj jed ale vůči člověku nepoužívají, pokud by je zrovna někdo nechtěl pojídat zaživa, což u duševně zdravého člověka jistě nehrozí. Obojživelníci obývají a svým výskytem prozrazují mokřadní biotopy, které jsou obecně nepříhodné pro delší pobyt člověka. Tradičně nejsou v našem kolektivním vědomí plnohodnotnými zvířaty, jako je třeba liška, vrána nebo kapr. Vždyť přece „do vody patří ryby“. Nevnímáme je ani jako zvlášť individualizované a individuálně rozpoznatelné jedince, případně dokonce obdařené psychikou, „mentalitou“. Mnohem spíš se řadí mezi žoužel, havěť, tedy jakousi živou masu význačnou toliko studeným a slizkým mrskáním. Jsou to hltaví žrouti další odporné havěti – hmyzu, červů a slimáků. Přírodopis, resp. školometské podání evoluce rádo zdůrazňuje jejich primitivnost a vývojovou zaostalost. V kombinaci s hltavostí pak budí především žáby dojmem tupé útočnosti, přízemní poživačnosti a hlupácké pýchy („žába na prameni“, bajky o žabách, které se rády nafukují, až nakonec prasknou). Karel Čapek svým antiutopickým Mlokům přiznává inteligenci značnou, zato však hrůzně jednostrannou, postrádající city s výjimkou krajního skupinového sobectví. Vodník je odvozen z obojživelníka a obě představy se mísí. Aristofanova Batrachomyomachie, směšná žabomyší válka, je symbolem marného boje nicotných existencí již od starověku. Ještě hůř: Podle běžného užití budí slovo obojživelník dojem nesolidnosti a zároveň jakési versatility, nespecializovanosti, všudybylství. Střídá živly, ustavičně zrazuje jeden ve prospěch druhého a naopak. Je to trochu suchozemec, trochu ryba; přečká souš i potopu. To je samo sebou zásadní omyl, ale v tradiční kulturní krajině plné mokřin i sušších míst to tak bylo. Není divu, že se toto „staré myšlení“ zahnízdilo v našem povědomí dodnes. Navíc obojživelníci (především žáby, a z nich hlavně ropuchy) byli ve středověku často zobrazováni tam, kde se dělo něco nepěkného, páchalo se zlo. Byli to zplozenci temných sil, tvořící družinu čarodějnic či ďáblů. Dodnes živá je metafora žáby, která „sedí na prameni“. Mlok je etymologicky spřízněn se Molochem – „zlým bohem pohanů“. Plastiky obojživelníků nalezneme na gotických katedrálách mezi démony. Často bývají spolu s plazy znázorňováni na kazatelnách, kostelních lavicích apod. jako symboly pekla. Na obrazech H. Bosche a pozdějších vlámských mistrů (a nejen vlámských) jsou přítomni v blízkosti nečistých sil a pekla. Stejně tak na plátnech „Pokušení Sv. Antonína“, které je zobrazováno průběžně od středověku po současnost. V podobných situacích je najdeme i v literatuře. Byli také společníky či chovanci alchymistů a černokněžníků. Zvlášť ropucha byla pokládána za exemplárně ošklivou (doznívá to ještě u H. CH. Andersena). Z počátku 17. století je dokonce popsán případ myiázy, smrtelné nemoci ropuch, způsobené parazitickou mouchou Lucilia bufonivora, kdy larvy této mouchy zaživa rozežírají ropuchám čenich, oči a hlavu. Přírodní úkaz byl tehdy vyložen v tom smyslu, že si ropuchy nasazují do nozder „červy“, aby zvýšily svou moc a dojem nenávisti (Parent 1990). 64
Obojživelníky nelze dobře podpořit některými dnes autoritativními vědeckými a ochranářskými přístupy Především se k obojživelníkům příliš nevyjadřuje koncepce ekosystému. Jak už bylo řečeno v úvodní kapitole, tradiční argumentace ekosystémového přístupu je z pohledu ochrany obojživelníků zavádějící. Moderní pojetí ochrany je vůči druhům vstřícnější. Dosud však neproniklo mezi širší odbornou i laickou veřejnost, kde stále převládá autoritativní koncepce ekosystému ve své zjednodušené a ideologizované podobě. Obojživelníci, coby objekt hodný ochrany, by podle ní museli být v mokřadech zásadně energeticky významní jakožto kořist či predátoři. Tuto roli má možná několik nejhojnějších druhů, u nás např. ze skupiny zelených/vodních skokanů či dosud běžná ropucha obecná. Jenže právě druhy vzácné, o něž v ochraně přírody nejvíce jde, jsou samozřejmě energeticky bezvýznamné. Nakonec se jejich ekosystémová úloha musí opsat mystickými nic neříkajícími výrazy, např. že jsou součástí jemného přediva energetických vazeb, které přispívají k ekologické stabilitě či podobně. Stejně špatně se pomocí pojmu ekosystém hájí nutnost chránit obojživelníky před vymizením. Zatím se dalo docela dobře říkat – a taky říkalo: Území je většinou zelené, ekosystém tedy funguje. Je-li v pořádku ekologická funkce producentů, tedy rostlin, je v pořádku i vše ostatní. A jestli snad nějaká skupina přesto vymírá, je to jen výjimka potvrzující pravidlo. Každý přece ví, že vymírání je běžná a nutná součást evoluce – proč by právě obojživelníci měli být výjimkou? Obojživelníci jsou podle populárního, leč pokřiveného výkladu „evolučně primitivní“, téměř „živými zkamenělinami“. To by mohlo být důvodem k soucitu a ochraně. Jak už to ale s podobně povýšeneckými hesly chodí, je to obecně jen důvodem k tomu zlomit nad obojživelníky hůl. Konečně klasifikace organismů na užitečné a škodlivé je sice dávno překonaná, ale dobře by mohla posloužit jako argument pro ochranu obojživelníků. Jejich užitečnost je skutečně po zásluze zdůrazňovaná, ale vše se omezuje na stále omílané fráze o tom, že obojživelníci „hubí hmyz“ (ovšem v neznámém množství a navíc evidentně požírají i hmyz „užitečný“). Obojživelníci se chrání obtížně Pokud má mít ochrana obojživelníků nějaké přívlastky, pak rozhodně „snadná“ a „definitivní“ nejsou ty pravé (Vojar 2007). Do moderní krajiny obojživelníci zjevně nepatří. Můžeme uvést typické příklady: Ohrožují je silnice, meliorace, výstavba satelitních městeček, průmyslových areálů, chemizace zemědělské výroby, její intenzifikace a převod na velkovýrobu, což jsou všechno symboly modernosti. Chránit je znamená nějak speciálně manipulovat s tímto symbolem a dokonce jeho působnost omezovat; a taková neúcta pak budí pohoršení. Není divu, že je nejvíc ohroženo to, co vyžaduje aktivní ochranu a co je současnými přírodními i ekonomickými podmínkami limitováno. Dobře a s radostí se u nás chrání zejména vše, co péči nepotřebuje (např. skalní biotopy), nebo to, co je spojeno s rutinními zásahy (hubení invazních rostlin, usměrňování a pokutování návštěvníků v chráněných územích apod.). S obojživelníky je to složitější. Tradiční je stále názor, že potřebují především bezzásahovost. Pokud se pak zjistí, že jejich populace přesto slábnou nebo zcela vymřou, svede se to na to, že bezzásahovost patrně nebyla dodržena. Obojživelníci skutečně celosvětově vymírají To není triviální konstatování; s údajným současným vymíráním ve světovém měřítku se to má zásadně jinak, než jak tvrdí běžné ochranářské pověry, ekologistická rétorika a 65
mediální manipulace. Určitě je nesmysl časté tvrzení, že jde o obdobu vymírání např. dinosaurů na přelomu druhohor a třetihor, jen s tím rozdílem, že tentokrát za to může člověk. První věc je, že velikost vymírání neznáme a nedokážeme ji odhadnout. Neznáme dost dobře ani současnou diverzitu, zejména v tropech. Nevíme ani přirozenou intenzitu vymírání a vzniku nových druhů bez lidského vlivu, takže nevíme, od čeho zjištěné či odhadnuté případy vymírání odečíst. Oproti běžné představě je krajně složité získat k takovým odpovědím potřebná data. A dalším zdrojem omylu je časové měřítko, v němž se celé vymírání odehrává. Analogizovat současnost v rozsahu nejvýše sto padesáti let s přelomem druhohor a třetihor, kde paleontologický záznam rozliší jen události přibližně v řádu desetitisíc let, to je jako plést si loužičku po štěněti s potopou světa. Navíc paleontologický záznam rozpozná jen vymírání větších skupin (od rodu výše), kdežto druhová a populační úroveň, rozhodující pro vymírání v současnosti, je pro paleontologii na samé hranici rozlišitelnosti. Dobře, ale co neplatí pro celý svět, může platit pro jednotlivé příbuzenské okruhy organismů. A právě obojživelníci jsou největší systematickou skupinou, kterou vymírání v současné době postihuje. Na rozdíl např. od savců či hmyzu zde můžeme mluvit o vymírání v měřítku celé třídy a na globální úrovni. Tak např. 1 856 druhů obojživelníků je považováno za ohrožené, tj. 32 % z celkového počtu 5 918 druhů známých v roce 2006. Z toho 427 je v kategorii kriticky ohrožených, 761 v kategorii ohrožených a 668 v kategorii zranitelných. Nejméně u 2 469 druhů dochází ke snižování stavů jejich populací, pouze u 28 druhů k jejich nárůstu. A 122 druhů nebylo od roku 1980 v přírodě spatřeno. Jedná se tedy o nejvíce ohroženou skupinu obratlovců (Baillie et al. 2004, Stuart et al. 2004). Vymírání našich obojživelníků je přesně zapadající součástí vymírání globálního Většinou není příliš jasné, jak se situace u nás vztahuje k dějům na globální úrovni. Určitý proces se často na globální úrovni projevuje jinak, než jak jej můžeme vnímat v rámci českých zemí. Příkladem je globální oteplování, které už má v celosvětovém měřítku dosti zlověstné příznaky, kdežto u nás se zatím projevuje hlavně brzkým jarem, pěknými léty a dlouhým a teplým podzimem, takže je leckdo zatím spíš vítá. Vymírání obojživelníků je trochu jiný, a přece jen o něco jasnější případ. Kvantifikace procesu je sice opět obtížná jak v měřítku světa, tak u nás. Alespoň je však zřejmé, že na obou úrovních výrazný úbytek populací existuje. Navíc příčiny vymírání obojživelníků na našem území a v klimaticky shodných částech světa jsou podobné, takže jejich studium u nás lze použít ve prospěch ochrany přírody i v jiných zemích. A naopak je nutné se z kladných i záporných zkušeností našich sousedů poučit. Obojživelníci jsou kulturní hodnotou Příroda a kultura se nechrání z nějakého důvodu (objektivního a mimo lidský kontext), ale z nějakého popudu (subjektivního, společensky objednaného a předem diskutovaného). Jedním z motivů ochrany obojživelníků se tak stává prostě to, že se dávno stali součástí našeho kulturního povědomí. Některé organismy, u nás už téměř vymizelé nebo upadlé v zapomnění, stále ještě vystupují v kultuře jako symboly. Příklady z našich populárních písních i lidových úsloví jsou koukol, blín, tetřev, orel, pavouček „babí léto“ nebo čáp. Jenže tyto druhy z naší přírody mizí, přičemž v kultuře se z nich stávají přetrvávající, leč zcela prázdné pojmy a frázovité poetické fantomy beze špetky obsahu. To je přece dobrý důvod k ochraně a rehabilitaci příslušných organismů. Jak je kulturní 66
argument důležitý, názorně ukazuje případ s netopýry v Německu. Tam se, stejně jako u nás, mnoho desetiletí racionálně argumentovalo jejich užitečností. Celkem bez úspěchu. Netopýr tam měl podobně špatnou vizitku jako obojživelníci. Důvodem byla prostě estetika: aťsi je netopýr užitečný – je noční, patrně (proto) slizký či páchnoucí, dokáže vletět do vlasů a jeho příbuzný je upír. Zlom v hodnocení nepřišel z pozice stále dokonalejších ochranářských poznatků o užitečnosti netopýrů, ale úplně odjinud. Stačilo pár večerníčků s netopýry v hlavní roli, a vida, estetický kánon se naprosto změnil: jací jsou to sympatičtí oškliváci! Pak už stačilo dát logo pohádkového netopýra na ochranářské plakáty a veřejnost vzala nutnost jejich aktivní ochrany za svou. Vraťme se k obojživelníkům jako kulturnímu vzoru. Tradiční negativní hodnocení a jeho silný emotivní odraz v kultuře už známe. Protipříkladů k tomuto hodnocení je méně a bývají zpravidla novější. Patrně to odráží postupnou ekologizaci myšlení (byť v romantickém a pohádkovém kabátě). Z lidového podání jmenujme aspoň označení žába pro dívku (zejména nohatou a čilou). Teprve v moderních pohádkách se objevuje užití obojživelníků jako zvířecích hrdinů (A. Lobel – Kvak a Žbluňk jsou kamarádi, Kvak a Žbluňk se bojí rádi, K. Graham – Žabákova dobrodružství), kdežto starší žabka-carevna je jen obětí zakletí. Analogicky se během posledního století markantně zlepšila reputace hastrmana, původně záludného vodního ducha konstruovaného jako hybridní představa člověka a obojživelníka (studený, zelenavý ohava vypoulených očí, schopný dočasně vodu opouštět, ale neschopný na souši žít). Mezi Erbenovým vodníkem a už třeba Ladovými hastrmany je etologický rozdíl propastný! Podobný posun vidíme i ve výtvarném umění (i když zde budou hrát úlohu zřejmě důvody jiné). Na obrazech středověkých mistrů jsou obojživelníci pouhým detailem v pozadí a většinou zde hrají symbolickou negativní roli. U moderních výtvarníků je obojživelník nezřídka „v hlavní roli“, tedy na obraze většinou samotný, v nadživotní velikosti a přes celé plátno. Z našich umělců jmenujme např. Michala Cihláře, Veroniku Richterovou nebo Martina Mainera, ze zahraničních pak Jeana Dubuffeta, Cypriena Tokoudagbu ad.). Obojživelníci mohou být vlajkovými zvířaty tradiční kulturní krajiny Vlajkové druhy se říká těm natolik populárním (známým, fotogenickým apod.) a přitom natolik biotopově specifickým, že veřejnost snadno pochopí a aktivně přijme nejen nutnost jejich ochrany, ale i ochrany celého jejich prostředí i se všemi dalšími druhy. Chceme-li tedy např. chránit lesní lokalitu se vzácným podkorním hmyzem, bývá k ničemu argumentovat samotným hmyzem. Havěť jako havěť, navíc malá, ošklivá a nikdo ji nezná ani nikdy neviděl. Zároveň je krátkozraké inzerovat výskyt koňadry (ta žije všude) nebo medvěda (každý uhodne, že jsme si ho vymysleli), zato s prokázaným výskytem krasavců jako je roháč, ledňáček či lilie zlatohlávek máme naději uspět. Obojživelníci si pomalu vydobývají místo vlajkových druhů tradiční kulturní krajiny. Určitě mezi ně patří nápadné druhy jako mlok nebo rosnička, ale při vhodné propagaci se to může časem rozšířit na celou skupinu. Právě snadná zranitelnost jejich populací může psychologicky působit. Hraje se tu o nostalgii po mizející tváři „české přírody“, tedy hlavně tradičního venkova. Argumentovat lze na základě dat o tom, jak to dřív s obojživelníky a jejich biotopy v krajině vypadalo a jak málo stačí, aby to tak vypadat přestalo. Rosnička nebo mlok spolu např. se světluškou větší, roháčem, některými motýly (s přástevníky, modrásky, babočkami, otakárky aj.), rostlinami (se vstavači, hořečky aj.) indikují tradiční kulturní krajinu s tradiční lidskou péčí o ni a bez vlivů ryze moderních. A zároveň hojný výskyt takových druhů např. ve vojenských prostorech, v lomech, na haldách a výsypkách prozradil, že přehlíživý až tradovaný záporný vztah k takovým územím musíme zásadně přehodnotit, a to co nejrychleji. Musíme si jich začít vážit dříve, než tato území podlehnou nevhodným rekultivacím a devastaci po převodu do správy obcí (Beneš et al. 2003, Tropek & Konvička 2008). 67
Obojživelníci jsou součástí biodiverzity Diverzita (pestrost, rozmanitost přírody) je natolik základní hodnotou, že speciální obhajobu nepotřebuje. Nejde o to, zda a nakolik přispívá k produkci nebo stabilitě ekosystémů. To je samo o sobě přinejmenším věc k diskusi (viz Konvička 2005, Vačkář & Plesník 2005, Grim 2006). Je to, citujme Karla Čapka, „věc povinné úcty“. O nic důležitějšího v ochraně přírody nejde. Diverzita není náplní ekosystému ani produktem evoluce, právě naopak. Různé „funkce“ a „procesy“ jsou tím, co v diverzitě pozorujeme. Jsou to tedy spíše dodatečná abstraktní zdůvodnění, zatímco nepochybně a viditelně hmatatelně existující jsou jedinci, populace, společenstva, a k nim má právě představa diverzity nejblíže. Z diverzity se odvozuje všechno, co potřebujeme i co nás přesahuje. Nebezpečné je však chápat diverzitu jako pouhý počet druhů – to by např. nejhodnotnějším rostlinným společenstvem byla každá zarostlá skládka s druhovým bohatstvím plevelů a zplanělých druhů ze zahrádek. Existence různých druhů obojživelníků je tedy dostatečným důvodem k jejich ochraně. Navíc cílem není udržet počet druhů jako takový, ale konkrétní druhy v konkrétním čase a biotopech. Nelze si tedy myslet, že vymření původních druhů lze nějak kompenzovat, např. pozdější introdukcí odlišných populací z ciziny. Novou kartou ve hře je nebezpečí houbové a virové infekce a UV záření V posledních letech se ve světě objevily pro obojživelníky nové hrozby: plísňové onemocnění chytridiomykóza (Berger et al. 1998) a virové infekce způsobené iridoviry a ranaviry (Daszak et al. 1999). Pokud se z hrozby těchto onemocnění časem nevyklube pouhý strašák, jak to občas s epidemiemi bývá, mohou tato smrtelná onemocnění obojživelníků dosavadní obraz jejich výskytu řádně změnit. U nás zatím tyto infekce nebyly prokázány. (Důvod je jednoduchý – nikdo se tímto problémem u nás nezabývá.) V mnoha zemích Evropy však ano, ve volné přírodě např. i v sousedním Německu (Mutschmann et al. 2000). Informace o nebezpečí této houbové infekce přináší Vojar (2007). Nemůžeme však předjímat něco, o čem nevíme, jak se to bude projevovat. Je totiž zásadně nemožné předvídat vývoj jedinečných událostí, čili, jak říká Bateson (1979) „divergentní řady“, a tak o problému v dalším textu mlčíme. Dalším nebezpečím je UV záření ve spojení s globálními klimatickými změnami (srv. Keisecker et al. 2001). Zatím však jejich důsledky nelze odhadnout a tím méně je jasné, jak jim čelit, proto se o nich rovněž nezmiňujeme. Proč u nás obojživelníci vlastně vymírají? Samozřejmě, jde o životní prostředí obojživelníků, o biotopy. Naši obojživelníci potřebují k životu vodní prostředí. A rovněž potřebují souš. Životní nároky jejich larev se markantně liší od nároků dospělců, skoro jako nároky housenky od motýla. Jeden živočich má tedy během života dvě různé ekologie. A to znamená, že má také dvě Achillovy paty, které mu mohou být osudné (ostatně kolik Achillových pat měl bájný rek Achilles?). Zatím se na otázku úbytku populací obojživelníků odpovídalo následovně: dříve, řekněme před sto lety, už moderní civilizační změny existovaly, ale v krajině se ještě neprojevily naplno. Spíše teprve začínaly. Fauna obojživelníků byla dosud hojná, prokazatelně mnohem hojnější než dnes. Ve 20. století moderní zemědělství, účelové obhospodařování lesa, průmysl, doprava a výstavba středoevropskou krajinu úplně změnily a tato změna hubí obojživelníky. Zejména se často zdůrazňovalo, že pravá příroda je stabilní a její biotopy mají jen malou dynamiku, ba jsou téměř neměnné. A že tato stabilita umožňovala citlivým, fyzicky křehkým obojživelníkům přežít. A říká se, 68
že moderní krajina je silně dynamická. Staré biotopy jsou narušovány i zcela ničeny a nahrazovány novými, což obojživelníkům vadí. Nezbývá tedy, než obvinit moderní formu civilizace jako celek. V rámci takového hodnocení se pak hledaly a nacházely faktory, které mohly obojživelníky nepříznivě ovlivnit. Sešly se tedy různé vlivy, jejichž původce byl vždy týž, a sice člověk. Důsledky pak na sebe nedaly dlouho čekat. K těmto vlivům a jejich skutečné váze se ještě vrátíme. Napřed ale řekneme, že takové hodnocení má ve skutečnosti řadu slabin. Ty vlastně zavinily současný neúspěch v ochraně obojživelníků. Tento přístup nás především zavede do bludiště parciálních odpovědí a parciálních řešení jednotlivých dílčích vlivů, mezi nimiž těžko rozhodovat a ještě těžší získat nadhled. Chceme-li se takovým obtížím vyhnout, musíme hledat odpověď v obecnější rovině a teprve z její pozice hledat speciální řešení. Dále toto hodnocení zcela vyřazuje ze hry celých sedm tisíc let trvání kulturní krajiny. Jako by u nás na prales (plný žab a čolků) bezprostředně navazovala naprostá civilizační poušť měst a průmyslových areálů. Pak se tvrdí, že tradiční kulturní krajina byla pouhým počátečním stadiem dnešního ústupu přírody před civilizační agresí. Člověk prý přírodě škodil a škodí vždy a všude, a jedinou předností tradiční kulturní krajiny je, že v ní dosud člověk nedokázal působit tak silně a zhoubně, jako v současnosti. Ale ona to nebyla přechodná forma vývoje krajiny! Vždyť trvala 7 500 let a obojživelníci v ní existovali bez problémů. Možná byli i hojnější, než by tomu bylo na stejném území bez lidského vlivu – tedy s převahou pralesů. Kromě toho se během jejího trvání i přes všechny lidské vlivy obojživelníci dokázali úspěšně šířit ze svých dosavadních refugií, kde přežívali v drsném klimatu počátku doby poledové, zpět na místa, která jim vyhovovala v současném klimatu. Opozice člověka a přírody tedy k vysvětlení naprosto nestačí. A konečně obviňování civilizace je krajně demotivující. Může za to civilizace, a pokud se nechceme vrátit někam do minulosti, musíme se prostě podřídit. Jediné, co pak zbývá, je smířit se s vymíráním obojživelníků jako s nutným zlem. Zkusíme však podat jiné vysvětlení toho, na čem ohrožení obojživelníků závisí. Přetrvání bohatých populací obojživelníků totiž není s moderním vývojem krajiny ve střední Evropě zásadně neslučitelné. Musíme si nejprve položit otázku: Jaké biotopy hostí v současné době kvantitativně bohatou a druhově pestrou skupinu obojživelníků? A jaké biotopy jsou naopak na obojživelníky spíše chudé? Obojživelníci v současné krajině – kde je jich nejvíc? Dnešní krajina českých zemí je mozaikou území různého historického původu. Chceme zbavit čtenáře panujícího předsudku, že výskyt obojživelníků jednoduše souvisí s mírou vlivu člověka na přírodu – „čím více člověka, tím méně žab a naopak“. Proto krajinu rozdělíme na několik kategorií od neporušené přírody až po moderní krajinu s převahou technických vlivů a ústupem role zemědělství. Dále si ukážeme, jak s těmito krajinnými typy souvisí výskyt obojživelníků. Přetrvávající zbytky neporušené přírody Neporušená příroda bez trvalého lidského vlivu u nás přetrvává jen v malých zbytcích, a to téměř výhradně v chráněných územích. Méně známé je, že neporušené přírody bylo málo už přinejmenším posledních tisíc až dva tisíce let. Rozhodně tedy na našem území nemůže panenská příroda fungovat jako trvalé prostředí k přežití obojživelníků. Navíc ryze přírodní ráz mají hlavně extrémní biotopy, které obojživelníkům příliš nesvědčí – patří sem skály, stepní biotopy, horské hole, částečně rašeliniště a některé lesy, které ovšem valnou většinou už počítáme k následujícímu 69
krajinnému typu. Tyto biotopy mohou hostit některé druhy obojživelníků v suchozemské fázi jejich života. Např. ropuchu zelenou najdeme i na suchých stepních trávnících. Pukliny, škvíry a rozsedliny skal, sutí a balvanových akumulací jsou významné jako zimoviště některých druhů obojživelníků. Snad s výjimkou určitých typů rašelinných mokřadů však dnešní přírodní biotopy nemohou zajistit rozmnožení dospělců a přežití larev obojživelníků. Územní celky tradiční kulturní krajiny v zachovalém stavu Tradiční kulturní krajina se u nás pomalu vyvíjela přibližně v posledních 7 500 letech. Postupně expandovala na úkor neporušené přírody a od počáteční kolonizace nížin se rozšířila ve středověku do podhůří a v prvních staletích novověku až do nejvyšších hor. Je tedy zřejmé, že nikdy nebyla zásadní překážkou pro zachování přírodního bohatství naší fauny obojživelníků. Připomeňme si třeba éru rybníkářství – rybníky byly četné nejen v jižních Čechách, ale kdysi také např. v Polabí v širokém pruhu od Brandýsa nad Labem až ke Hradci Králové. Rybníky se staly kulturním pokračováním toho, jak před jejich vznikem fungovaly mokřady. A před intenzifikací rybničního hospodaření plnily i jejich funkci jako útočiště obojživelníků. V současné době tento typ krajiny postupně zaniká, resp. mění se v krajinu modernějšího rázu. Podmínkou jeho existence jsou tradiční typy hospodaření, např. extenzivní pastva (nejen skotu, ovcí, koz, koní, ale i husí), sečení luk bez pomoci strojní techniky, výběrová těžba dřeva se vznikem mezernatých lesů, výmladkové hospodaření se vznikem světlých pařezin, klestové hospodaření s rozvojem hlavatých forem stromů. I tyto činnosti samozřejmě měly svůj vývoj, který nutně ovlivňoval ráz biotopu. Srovnejme třeba pravěké typy srpu s kosou v její novověké podobě – s každým z těchto nástrojů měl člověk v krajině jiné možnosti a jiné preference, a také podstatně odlišným způsobem působil na vegetaci. Při zachování tradičních poměrů hospodaření diverzita obojživelníků často přetrvává. Ale dnes už jsou to jen zlomky původního rozsahu krajiny, navíc zlomky poškozené blízkostí modernějších celků. Úměrně k tomu klesl i význam tohoto typu krajiny pro udržení diverzity obojživelníků. Obhospodařovat tradičním způsobem kousek louky s rybníčkem totiž nestačí – akční rádius populace obojživelníků je větší. Zároveň je nutná plošná absence moderních forem využívání krajiny. Tím míníme např. silnou chemizaci celé zemědělské výroby spojenou často s používáním těžké techniky v zemědělství, intenzifikaci chovu ryb a drůbeže na vodních nádržích, časově souběžné strojové sekání kulturních luk či jejich mulčování, velkoplošné hospodaření v lesích apod. Např. za poslední století se rybí obsádka průměrného rybníka zvětšila zhruba desetkrát (srovnej, viz. tabulka 1). Je zřejmé, jak to změnilo jeho živinové, potravní i predační podmínky. A pokud jde o kosení, z hlediska výsledného efektu je celkem jedno, zda se louky sečou pro seno anebo pro udržení diverzity (a seno se pak pálí či kompostuje). Mnohem důležitější pro ráz místní diverzity fauny a flóry je, zda se udrželo tradiční sečení kosou s ne zcela pravidelnou dobou a rozsahem seče, anebo zda už je louka sečena jen sekačkou a s železnou pravidelností se dodržuje dvousečnost celé plochy i doba seče.
70
Tabulka 1: Vývoj úhrnné plochy rybníků a dosahované produkce z nich v Čechách a na Moravě podle Přikryla (1996). Kromě úbytku plochy rybníků je vidět, že hektarová produkce ryb stoupla oproti tradičnímu hospodaření desetkrát. Podobně vzrostlo i živinové znečištění rybníků. Místo čisté vody a písku smrdutá břečka a bahno. Období či rok
12. století
Plocha rybníků
Produkce ryb
(tisíce ha)
(kg/ha)
první zmínky
konec 14. století
75
40
konec 16. století
180
40
konec 18. století
79
30
1850
35
25
1913
44
70
1918
44
32
1924
44
81
1956
50
137
1960
50
183
1965
50
210
1970
50
248
1975
51
328
1977
51
364
1980
51
312
1985
52
393
1989
52
415
1995
52
423
Poznámka: Produkce po roce 1950 se týká cca 80 % ploch, na nichž hospodaří specializovaní producenti a je vztažena na katastrální plochu. Při zahrnutí zbývající plochy, pro niž nejsou k dispozici přesné údaje, by docílená produkce byla poněkud nižší.
71
Na tomto místě důrazně připomínáme, že pravidelnost a celoplošnost sečení je jednoznačně ekologicky negativní. Snižuje druhovou rozmanitost fauny luk (a částečně i květeny) a některé druhy během několika let spolehlivě likviduje. Prostě co je v příslušnou dobu na lukách, má smůlu. Tím hůře, že je tento styl hospodaření důsledně vyžadován po celé republice v rámci agroenvironmentálních programů Ministerstva zemědělství ČR (Konvička et al. 2005). Kulturní krajina s tradičním základem a moderním pokračováním Do této kategorie dnes spadá většina území České republiky, kde byla tradiční kulturní krajina v průběhu zejména posledního půlstoletí modernizována. Patří sem i celky, kde je přírodní složka konzervována ochranou přírody a kde zásahů a údržby je méně. Ať z důvodů ekonomických, anebo díky naivní víře ve všemoc bezzásahového managementu. V tomto krajinném typu je obojživelníků celkově málo a jejich populace se dále zmenšují. Právě biotopy, které modernizací zanikly nebo zanikají, jsou totiž pro obojživelníky rozhodující. Na prvním místě zmizela voda. Ještě na přelomu padesátých a šedesátých let 20. století byly všudypřítomné vlhčiny, neregulované potůčky, stružky podél cest, tůňky a malé rybníčky, prameny a studánky. Tehdejší scelování polí se týkalo převážně jen těch pozemků, kde to terén dovoloval a sám ke scelení naváděl. Rovněž meliorace byly omezeny převážně na místa, kde měly svůj smysl. Zásadní biotopová destrukce zemědělské (ale i lesní) krajiny patří až vývoji od 70. let dodnes. Krajina moderního rázu Po zkušenostech z předchozího typu krajiny, kde modernizace biotopům a jejich fauně jednoznačně ublížila, by se zdálo, že moderní krajina bude pro obojživelníky zcela nehostinná. Ale je to trochu jinak. Samozřejmě že zde převažují místa, kde je diverzita obojživelníků minimální, typický je případ městské zástavby. Ale s tímto stavem kontrastují území, která jsou pro obojživelníky naopak vhodným útočištěm. Často dokonce vhodnějším, než jsou okolní, člověkem méně ovlivněné biotopy. Vojenské výcvikové prostory (VVP) Tato území jsou vysloveně rozporuplná a jejich hodnocení nebylo u nás dosud jednoznačné. Chvála vojenského výcviku jako ekologicky pozitivního managementu vypadá jako absurdita a může vést k absurdním reakcím: nejsou obojživelníci jen pokryteckou záminkou ochranářsko-militaristické lobby ke zlovolnému přetavební zvonů v děla? Mír nebo žáby? Jenže tak to není. Prostě je potřeba přiznat, že VVP byly a jednoznačně jsou pozitivem pro krajinu. U nás to dosud v takto ostré formulaci nezaznělo, ale v zemích západní Evropy se to už dlouho ví. A nejen to, armáda zde ve spolupráci s vědci a ochranou přírody provádí pro vzácné stenotopní druhy cílený management. Z hlediska biotopů, fauny a flóry představovaly ve své době VVP krajní formu pokračování tradiční kulturní krajiny. Škoda jistě není, že dnes dochází k útlumu vojenské činnosti. Velká, ba obrovská škoda ovšem je, že tento typ krajiny mizí bez ekologicky adekvátní náhrady! V tisku se o VVP píše jako o krajině extrémně zničené. To platí o místních kulturních hodnotách. Nejde jen např. o známé využívání kostelů jako terčů pro dělostřelbu, vysídlování a likvidaci celých obcí, ale z našeho pohledu se jedná např. o převod obhospodařovaných luk na zarůstající luční lada. A částečně to platí o některých aspektech komunální ekologie (např. lokální znečištění ropnými produkty či bojovými chemickými látkami). Z hlediska druhové diverzity nám 72
však VVP nabízejí pohled zcela odlišný (Bušek et al. 1990, Zavadil & Šapovaliv 1990a, Husáková et al. 1992, Zavadil & Honců 1997, Zavadil 2001a, b, Zavadil et al. 2001, Zavadil & Vitáček 2001), a to díky těmto pozitivním faktorům: (1) Většina plochy jednotlivých VVP byla vždy ponechána lesnímu hospodaření. Vojenské lesy a statky však dříve neměly jako prioritu intenzifikaci hospodaření (holoseče apod.). Lesní porosty si tak udržovaly velkou míru přírodního stavu nebo se do něj z původně vysazovaných lesních kultur časem dostávaly, a to často právě vlivem vojenských cvičení. Teď se zde však v lese hospodaří snad intenzivněji než v civilním sektoru. (2) Významný efekt měl dále nízký vliv zemědělství. Všude v krajině VVP se udržovala síť mokřadů, protože zde nepáchaly průběžné škody meliorace. Plocha zemědělských kultur byla velmi malá. Tím byl krajně omezen účinek chemizace, která s sebou jinde nesla eutrofizaci půd a zhoršení kvality vody umělými hnojivy a pesticidy. To odpovídá spíše např. podmínkám ideálně udržované chráněné krajinné oblasti či téměř bezzásahového národního parku – těchto kvalit ovšem chráněná území nikdy nemohly a nemohou dosáhnout. (3) Poslední a nejdůležitější pozitivní faktor je pro VVP zcela specifický. Je jím trvalá hojnost čerstvě otevřených ploch po intenzivních plošných narušeních (disturbancích). Máme na mysli střelnice a dopadové plochy dělostřeleckých granátů. Zde se k účinku výbuchů přidávaly i místní požáry, ať již hořel les, křoviny či proschlé traviny na loukách. Dále jde o místa po zákopové činnosti (včetně zákopů pro tanky), tankodromy, autodromy a tzv. vododromy (přehrazené vodoteče, kde se cvičilo s vojenskými vozidly obojživelníky), ale i lesní cesty projížděné tanky, nákladními vozy a těžkými džípy. Silné, ale jen pomístní destrukce biotopů sice většinu života přímo na místě zničily, zato však doslova ideálně připravily plochu pro bezprostřední kolonizaci z okolí. Proč je to tak důležité? Především proto, že uvolněné plochy byly kolonizovány prostě tím, co bylo nejblíže, což byly často vzácné druhy přetrvávající z tradiční kulturní krajiny. To je zásadně odlišná situace než např. na navážkách ve velkoměstě, kolonizovaných výlučně hojnými, snadno se šířícími a konkurenčně zdatnými druhy od kopřivy po potkana. Z našeho hlediska jsou hlavním efektem vojenských aktivit vznikající tůňky, bažiny nebo častěji jen různě hluboké kaluže. Některým druhům obojživelníků postačují kaluže periodické. I přes časté disturbance až totální destrukce jmenovaných ploch se jedná o ideální biotopy pro rozmnožování obojživelníků a život jejich larev. Střelnice, cvičiště a dopadové plochy se tedy vyznačovaly nejen narušováním zemského povrchu, ale především časovou i prostorovou nepravidelností těchto disturbancí. V těsné blízkosti tak byla vedle sebe místa neustále zraňovaná, jinde se vyvinul bylinný pokryv různého stáří. Hned vedle vyrůstaly keře a na ně navazovaly vzrostlé stromy. Totéž se projevovalo ve vodních biotopech – byly zde k nalezení jak zcela holé kaluže, tak vody částečně zarůstající nebo úplně prorostlé vodní vegetací. Obojživelníci si doslova mohli vybírat. A tato mozaika se navíc nepravidelně a nepředvídatelně měnila a posouvala. Byl to ukázkový příklad toho, co popisuje koncept metapopulační dynamiky (Hanski & Gilpin 1997). Časté tedy jsou (opět spíše musíme říci byly) případy masového výskytu i vzácnějších druhů obojživelníků, např. ropuchy krátkonohé v bývalém VVP Ralsko či Mladá a maloplošném cvičišti u Rakovníka, čolka velkého ve VVP Hradiště a VVP Libavá, kuňky žlutobřiché ve VVP Libavá a VVP Boletice, ale i na maloplošných vojenských cvičištích, např. u Dobřan, Rokycan, Stříbra a jinde. Dnes jsou VVP změnou válečné strategie v útlumu. Několik jich bylo převedeno do civilního sektoru s veškerými důsledky moderního využívání krajiny. O převedení dalších se uvažuje, plocha stávajících VVP se zmenšuje a okrajové partie jsou zpřístupňovány. Ekologicky pozitivní hospodaření ve vojenských lesích se změnilo v drancování a naopak disturbované plochy nejsou těžkou vojenskou technikou využívány. Zarůstají, a drobné vodní nádržky zanikají. 73
Nejde přitom jen o velkoplošné VVP typu Doupova (Oficiální název Doupova je VVP Hradiště), Libavé či Boletic, které jsou veřejnosti poměrně dobře známy. Snad ještě horší osud stihl drobná posádková cvičiště, která byla na okraji mnohých měst, městeček a vesnic v celé republice. Tyto drobné výcvikové prostory již byly armádou opuštěny. Skutečnou tragédií je zástavba těchto ploch a jejich začlenění např. do průmyslových zón v územním plánování. Jen někde zůstávají doposud „zemí nikoho“ a jsou „udržovány“ výrostky z okolí. Paradoxně bývají jejich spontánní aktivity obojživelníkům ku prospěchu, o tom se však zmíníme později. Zde zcela selhaly všechny složky státu. Tedy nejen ochrana přírody, která bývá obviňována nejčastěji. Ztracenou příležitost na mnoha místech již zřejmě nebude možné nahradit. Příčinu tohoto selhání vidíme v nedostatku osvěty a v překrucování a zkreslování skutečnosti veškerými médii. Do nápravy ekologických škod typu znečištění spodních vod vložil stát nemalé prostředky, což je samozřejmě správné. Ale bohatství biodiverzity, které vzniklo v důsledku činnosti cvičících vojsk a jehož udržení by bylo rozhodně levnější, jsme si nechali jednoduše vzít. Asanovat tato území a začlenit je do dnešní kulturní krajiny je nezbytné. Nesmí to však znamenat rezignaci na jejich přírodní kvality a je třeba hledat takové způsoby využití a údržby, které pro nás tyto kvality zachovají i do budoucna. Biotopy vzniklé v souvislosti s těžbou uhlí, případně dalších nerostných surovin V těžebních oblastech vznikala a vzniká pestrá paleta mokřadních i suchozemských biotopů. Převažují v nich minerální podklady bez vlivu chemizace zemědělství a eutrofizace, tedy živinově spíše chudé, což odpovídá stavu krajiny do počátku 20. století. Nacházíme zde různé typy vodních ploch, odlišné svou genezí. (1) Pinky jsou sníženiny vzniklé propadáním dobývacích štol, doslova se tedy jedná o propadliny. V nich vznikají tůně, které jsou obdobou spontánního vzniku nového jezera v přírodě. Z hlediska výskytu obojživelníků je optimální, pokud pinky vznikají na území, které si do té doby udrželo alespoň částečně přírodní ráz, takže vegetační a faunistický vývoj tůní bezprostředně naváže na dosavadní populace. Poznámka: Pinky mohou vznikat i přímo těžbou, ty však kolem sebe mívají koncentrický násep – obval, který může působit jako vyhrnuté bahno z rybníka: oddělí od sebe suchozemský a vodní biotop. Obojživelníci dávají přednost propojení obou prostředí, proto se těmito pinkami nezabýváme. (2) Tůňky (tzv. „nebeská jezírka“) zásobené dešťovou vodou jsou příznačné zejména pro výsypky vzniklé při povrchové těžbě hnědého uhlí. Výsypky jsou většinou tvořeny nepropustnými jíly, a tak vznikají tůně na minerálním podkladu bez většího ovlivnění fosforem a dusíkem. (3) Vývěry spodní vody vznikají všude, kde se změnil původní reliéf. Na ně navazují bažiny, potůčky, tůňky, na dně jámových lomů i rozsáhlá jezera. Voda je velmi různého složení, ovšem její extrémnější druhy (zasolené, extrémně tvrdé nebo kyselé vody) výskyt obojživelníků vylučují. Přesto vzniká prostředí s častým výskytem vod příznivých pro obojživelníky. Výhodná je kombinace dešťové a spodní vody, kdy je např. spodní zasolená voda ředěna dešťovou. Také pokud vývěr pokračuje dál potůčkem s vegetací, mění se nepříznivé složení vody už po desítkách metrů, např. železité sloučeniny a karbonáty se vysrážejí (Přikryl 1999). Tento vývoj krajiny je opět spíše v útlumu, ne však vlivem úbytku těžby, ale vlivem paušálně uplatňovaných rekultivací. Ty jsou placeny ze státních, tj. našich peněz, a v rozporu se skutečností jsou prohlašovány za biologické či dokonce ekologické. Rekultivace mají smysl tam, kde chceme získat např. hřiště, park, les, sad, vinici – tedy většinou v okolí obcí. Ale na obrovských rozlohách 74
mimo obce musejí být tyto stroze účelové biotopy doplněny celky spontánní přírody. Drobné „jizvy“ v krajině Jde především o lomy, pískovny a hliníky. Jsou obdobou biotopů vznikajících v souvislosti s těžbou uhlí, ale s odlišným chemismem. Významné je, že tyto umělé biotopy jsou často obklopeny přírodními celky, takže jsou už v průběhu těžby plně v područí přírodních vlivů. Obojživelníci je tedy snadno kolonizují. Hlavním problémem těchto biotopů je jejich postupné zarůstání a obohacování živinami. V okolí pak nejsou žádné novější, které by je zastoupily. A to prozatím nehovoříme o rekultivacích těchto „jizev“. I tento typ biotopů je dnes poněkud v útlumu. Dnes se těží racionálněji, kdežto dříve šlo spíše o pokus a omyl, takže se spodní etáže jámových lomů častěji lokálně zvodňovaly. Rovněž na mnoha těchto lokalitách je znát zhoubný vliv rekultivací (Cílek 2002). Především v poslední době se však konečně střetává trend ekologicky bezcenných, technicky důsledných rekultivací s modernějším a účelnějším přístupem: lom je asanací pouze domodelován a vzniklé biotopy jsou tím připraveny k spontánnímu zarůstání (Sádlo & Tichý 2002). Zároveň se více dbá o to, aby lomy nebyly tak často znehodnocovány skládkovou činností. Nejúčinnější je vjezd do lomu zahradit panely či balvany. Staveniště, ladem ležící pozemky na periferii měst, úhory polí Je to dosti různorodá skupina biotopů. Navíc je citelný rozdíl mezi stavem před rokem 1989 a nyní. Dříve se stavělo relativně pomalu, ba některé stavby byly po léta rozestavěné, ale ne zcela opuštěné – občasné pojezdy nákladních vozů vytvářely a udržovaly rozsáhlé a hluboké kaluže, které se stávaly vhodnými biotopy pro obojživelníky. Kdo sledoval výstavbu panelákového sídliště, případně vývoj jeho okolí po obydlení, ví, o čem je řeč. Dnes je větší hlad po nevyužitých pozemcích, staví se rychle, a tak mokřady v příměstské krajině jsou vzácnější a krátkodobé. Oproti tomu jsou dnes běžným a velkoplošným biotopem úhory, dříve vzácné. Mokřady vznikají jak na mokrých úhorech, tak přímo v polích (poklesová území v nivách a v pánvích). Tam ovšem bývá výskyt obojživelníků omezen. Negativně působí chemizace, nedostatek zdrojových populací v okolí a zejména neprostupná okolní vegetace (obilí či řepka na polích, vysoké nesečené trávníky na starších úhorech) či naopak rozlehlé pláně orné půdy a čerstvě vysetých kultur bez vegetačního krytu. Vývoj lokalit: život v nestabilitě V předchozí kapitole jsme poznali biotopy bohaté na druhy a početné populace obojživelníků, které jsou přitom produktem moderní krajiny. Nepředváděli jsme je proto, abychom doložili pohodlné klišé, že si příroda vždycky poradí. A už vůbec to samo sebou nemyslíme jako důkaz všestranné prospěšnosti armádních aktivit nebo těžby uhlí spojené s vysídlením a likvidací celých vesnic a měst. Jde o to, že vztah moderní krajiny k obojživelníkům není v žádném případě jednoznačně negativní. Nelze jednoduše obvinit moderní civilizaci. Je třeba hledat jiné příčiny jejich ústupu než obecný vliv člověka. Přitom si musíme přiznat, že vlivu změn krajiny na obojživelníky stále ještě zcela nerozumíme. Jejich odezva na zásahy v krajině bývá druhově specifická, navíc v různých prostředích se tatáž disturbance může projevit odlišně (Gardner et al. 2007). Konzervativní a restriktivní metody ochrany v čele s bezzásahovým režimem patrně nejsou dobrou metodou záchrany druhové diverzity a velikosti populací obojživelníků. Pozornost musíme upřít na něco jiného, a sice na vztah mezi stářím stanoviště a diverzitou obojživelníků. Záhy zjistíme, že optimum výskytu většiny našich druhů je vázáno na stanoviště nově vzniklá, mladá nebo zmlazená nějakým 75
těžkým zásahem, který se označuje obecným ekologickým termínem disturbance. Jakmile sukcese, tedy postupné zarůstání stanoviště vegetací, dospěje do stabilního stadia, populace mnoha našich druhů počínají slábnout a druhové spektrum se zmenšuje. Například nejvíce druhů na nerekultivovaných výsypkách Mostecka bylo v rámci jednotlivých vodních ploch odlišných svým stářím nalezeno na místech 10 – 15 let po nasypání (Vojar 2000, 2006). Obecně náleží raná sukcesní stadia v naší krajině mezi ta nejohroženější (Konvička et al. 2005). Čerstvé lomy, výsypky, ale i „brownfields“ v okrajových zónách měst tak do značné míry suplují jejich nedostatek (Kadlec et al. 2008, Tropek & Konvička 2008). Následující schéma popisuje vývoj nádrže od počáteční disturbance přes optimum diverzity až po její závěrečné snížení. Platí pro nádrže menší a střední velikosti přibližně o velikosti vodní plochy od jednoho aru po jeden hektar – tůně v pískovnách či na výsypkách, lomová jezírka, nově založené rybníky, rybníky obnovené vybagrováním dna apod. Schema ovšem není absolutně platným pravidlem. Vazba některých druhů obojživelníků na vývoj biotopů totiž nemusí být tak striktní. V oblastech hojného výskytu žab anebo tam, kde se jejich původní biotop změnil (třeba intenzifikací rybochovu) a poblíž byly vyhloubeny čerstvé nádrže, mohou být tyto obsazeny i skokany (hnědým, zeleným a skřehotavým). A naopak kuňky nebo čolek horský, případně i jiné druhy čolků mohou někdy přetrvávat i v silně zarostlých nádržích. Chovají se tak především tehdy, pokud nenajdou čerstvé nádrže v okolí.
76
Tabulka 2: Vazba obojživelníků na jednotlivé fáze zarůstání nádrží (vlastní pozorování) Stadium
Stupeň vývoje biotopu
Zastoupení druhů
I
Holá nádrž bez vegetace – Kuňka žlutobřichá, ropucha krátkonohá, ropucha iniciální zelená, rosnička, „malí“ čolci, čolek horský a mlok skvrnitý stadium
II
Počínající zarůstání vodními rostlinami
III
Rozvinutá bahenní a vodní Čolci setrvávají, jen č. hranatý a karpatský vegetace od břehu (např. pomalu ustupují; mizí ropucha krátkonohá a mlok; rákosiny) po větší hloubky kuňka žlutobřichá, ropucha zelená a rosnička ještě (ponořené vodní rostliny) přetrvávají, ale již jsou na ústupu; dominuje kuňka obecná, blatnice, ropucha obecná, skokan štíhlý, s. hnědý; vyskytují se vodní skokani (především s. skřehotavý, případně i s. zelený) a objevují se první skokani ostronosí a krátkonozí
IV
Dominují „malí“ čolci a čolek horský, objevují se první „velcí“ čolci; prosperuje kuňka žlutobřichá, ropucha krátkonohá, ropucha zelená a rosnička; objevuje se kuňka obecná, blatnice; první ropuchy obecné, skokan štíhlý, případně s. hnědý a s. skřehotavý; mlok začíná ustupovat
Silný zárůst – vegetace Setrvávají „velcí“ čolci, z „malých“ pouze čolek převažuje nad volnou hladinou obecný; ubývá kuňka obecná, blatnice a skokan a volným vodním sloupcem hnědý; většinou mizí čolek horský, kuňka žlutobřichá, ropucha zelená a často i rosnička; ropucha obecná a skokan štíhlý přežívají; dominují vodní skokani (zejména s. krátkonohý) a s. ostronosý Přežívají „velcí“ čolci a skokani, ale skokan hnědý většinou již mizí, stejně jako s. skřehotavý a s. štíhlý, případně i s. zelený
V
Nádrž zcela prorostlá vegetací, téměř bez volného vodního sloupce a hladiny
VI
Z nádrže zbývají vlhčiny Larvy se zde už nemohou vyvíjet, ale je to zatopené jen krátce po deštích a příležitostné místo k úkrytu, zvlhčení a lovu pro v zimě většinu druhů obojživelníků
Co toto schema ukazuje? Vývoj nádrže z hlediska obojživelníků je posunut kupředu oproti vývoji celého ekosystému. Běžně udržovaný rybník přetrvávající ve zhruba stejném stavu desítky let je z hlediska obojživelníků už po optimu jejich rozvoje, ačkoli pro většinu běžné fauny je přijatelný. A naopak zdánlivě pustá a ekologicky extrémní prvotní stadia vodních biotopů jsou pro mnohé druhy obojživelníků blízká optimu. Vývojové optimum obojživelníků (početné populace, přítomnost nejohroženějších druhů a do určité míry i největší počet druhů, i když ten se náhle zvyšuje až ve II. stadiu) spadá na samý počátek vývoje nádrže, což je poměrně krátké období. Jednoznačně jsou však takto mladé nádrže hlavním zdrojem diverzity obojživelníků. 77
Ve většině nádrží větší velikosti nejdéle trvá stadium III. Byť už je časově za vrcholem výskytu obojživelníků, stále je na ně bohaté a z hlediska jejich ochrany jej lze ještě pokládat za kvalitní. Je to např. běžný stav extenzivně obhospodařovaného rybníka nebo tůně. Samo o sobě však toto stadium nestačí – populace některých druhů obojživelníků v něm přetrvávají, jiných pozvolna slábnou, pro další druhy je již nevhodné. Má tak pro ně jen udržovací a doplňkovou funkci. Pokud se mladší stanoviště v krajině nevyskytují, znamená to postupný úbytek populací až vymizení určitých druhů. Konečně svůj nesporný význam pro obojživelníky mají i mělké deprese závěrečných dvou stadií. Ovšem jedině tehdy, pokud jsou v jejich dosahu stadia I až III, případně IV. Struktura lokalit: život v mozaice Nízké stáří lokality je však jen jednou z podmínek, které zaručují vysokou početnost a druhovou pestrost populací obojživelníků. Pro dlouhodobou existenci silných populací více druhů současně musí být zároveň splněny následující podmínky. Jinými slovy, nutná je každá z nich. Aby kvalita lokality klesla, stačí změnit k horšímu jedinou podmínku. •
Proběhlá disturbance až destrukce biotopu a následné pomalejší zarůstání, tedy disturbance střídaná s obdobím klidu.
•
Mozaika lesa a bezlesí v bezprostředním okolí, pestrá nabídka pozemních i vodních biotopů. Rozhodující je přítomnost bezlesí. Pro vývoj larválních stadií obojživelníků je důležitý sluneční osvit vzhledem k rozvoji jejich potravy – planktonu a řas. Pro dospělce některých druhů je optimální trvale mírně vlhké lesní prostředí – mlok, čolek horský, případně skokan hnědý. Jiné druhy preferují otevřené biotopy – ropucha krátkonohá a zelená, blatnice skvrnitá. Čím je pestřejší okolí vody, tím víc druhů zde může žít.
•
Běžné biotopy zemní i mokřadní mimo těžký vliv chemizace. Mezi běžné biotopy patří nádrže ve stadiu III až VI. Míra přírodnosti či lidského ovlivnění okolí u nich nehraje velkou roli s výjimkou úplného odpřírodnění (denaturace) lokality pod extrémním a stálým tlakem člověka. Nijak zvlášť nerozhoduje ani kvalita a čistota vody. Kdysi byly louže na výhonech na pastviny plné kuněk, ale i pulců ropuchy zelené a zároveň plné hnijící kravské moči a kravinců. Dnes jsou již relativně čisté kaluže bez života. Zřetelně rozhodl jiný faktor.
•
Dostatek vodních nádrží v okolí – časově i prostorově propojená síť ploch v různém stupni sukcesního vývoje. Jediná izolovaná (a navíc dokonce drobná) mokřadní lokalita je pro dlouhodobé přežívání populace málo.
•
Průchodnost prostředí – poměrně malá a bezpečně překonatelná vzdálenost mezi prostředím pro život larev a pro život dospělců. Tu si ovšem musíme představit v podmínkách krajinné mozaiky. Nejde totiž tak dalece o celkovou vzdálenost mezi vodními biotopy a vhodným terestrickým (pozemním) prostředím, ale spíše o dílčí vzdálenosti mezi jednotlivými dočasnými úkryty. Pokud je na trase dostatek možností k úkrytu, svlažení i potravy, a naopak, nejsou-li zde migrační bariéry např. v podobě dálnic, frekventovaných silnic, sterilních lesních či polních monokultur, může být tato vzdálenost dlouhá řádově stovky metrů až kilometry (Marsh & Trenham 2001).
78
Můžeme tedy sestavit následující sekvenci možností: 1a) na lokalitě není vodní nádrž či tok, nebo je voda zcela nepoužitelná (nevyhovuje její složení, stálý proud, břehy brání zvířatům nádrž opustit apod.)……........…….. zásadní překážka výskytu 1b) vodní nádrž je k dispozici…………………………………………………………..…………..2 2a) nádrž je stará, dlouhodobě bez zmlazení……………………………silné omezení populací 2b) nádrž je mladá nebo obnovená disturbancí……………………………………..…………...3 3a) v okolí jsou biotopy pod vlivem silné chemizace, dopravy, souvislé městské zástavby apod…………………………………………………………………......zásadní překážka výskytu 3b) v okolí jsou běžné biotopy v širokém rozsahu kvality…………………………………..4 4a) nádrž je izolovaná nebo uzavřená ve stinném lese, okolí je obtížně průchodné…………………………………………………………………. silné omezení populací 4b) nádrž je součástí sítě dalších vodních ploch, zároveň je situována na (polo)otevřeném místě a je bez zásadních bariér snižujících průchodnost krajiny …………………………..…………………………..…..…………………...……... optimální stav
Přítomnost obojživelníků: stav po padesáti letech úpadku Jak je to s dnešní vzácností jednotlivých druhů obojživelníků? Bez ohledu na to, zda a v jaké kategorii jsou druhy chráněny, můžeme je rozdělit do následujících skupin. (a) Druhy vzácné, ohrožené vymřením, ale u nás jen s malým areálem, který patrně ani v minulosti nebyl o mnoho větší: čolek dunajský, dravý a hranatý. Sem patří i izolovaná populace čolka karpatského v Sudetech. (b) Druhy s rapidním ústupem během posledních 50 let. Dnes jsou již dosti vzácné, a nezastaví-li se jejich ústup, stanou se potenciálně ohroženými vymřením tyto druhy: kuňka obecná, česká populace kuňky žlutobřiché, ropucha krátkonohá a ropucha zelená, skokan ostronosý a patrně i čolek velký. V některých oblastech zřejmě čeká tento osud také blatnici skvrnitou. (c) Druhy dříve běžné, dnes rychle ustupující, ač zatím snad bez rizika vymření: čolek obecný, karpatská populace čolka karpatského, skokan hnědý, krátkonohý, případně i zelený. V některých oblastech snad kuňka obecná, např. na severočeských nerekultivovaných výsypkách. (d) Druhy nehojné, ale zatím bez rizika vymření; ani v minulosti zřejmě nebyly příliš hojné: mlok skvrnitý a blatnice skvrnitá v určitých regionech. (e) Druhy zatím bez výrazného stupně ohrožení vyhynutím: čolek horský, karpatská populace kuňky žlutobřiché, ropucha obecná, rosnička zelená, skokan štíhlý, skokan skřehotavý a v některých oblastech skokan zelený. Tento přehled dobře ilustruje dynamiku vymírání naší fauny obojživelníků. Pokud se postoj k jejich ochraně radikálně nezmění a nezmění se ani příslušné faktory jejich prostředí, je zřejmé, že ústup těchto druhů bude dále pokračovat. Již dnes skupinám (a) a (b) hrozí vymření v opravdu relativně krátkém časovém horizontu. Vyhynutí druhů uvedených ve skupinách (c) až (e) zatím odhadnout nelze, protože je naštěstí doba jejich vymření prozatím vzdálena. Uvedený přehled je naším pokusem setřídit druhy podle stupně jejich ohrožení. Často je nezbytné chránit na téže lokalitě několik druhů různě vzácných obojživelníků. Je zřejmé, že 79
vzácnější druhy by pak měly mít přednost. Poznámka: Cílenou ochranu lze úspěšně praktikovat především u druhů s úzkou vazbou na čerstvá stadia (stadium I, eventuálně II v tabulce 2). Lze ji však aplikovat u všech druhů. Pro druhy pokročilejších sukcesních stádií např. tím, že zásah nebude tak silný nebo bude biotop průběžně sledován a udržován. Zařazení jednotlivých druhů do kategorií ohrožení ve vyhlášce ovšem reálnému stavu ohrožení neodpovídá. Vyhláška je totiž, na rozdíl od změn v naší krajině, již sedmnáctým rokem téměř neměnná. Výraznější aktualizace se zřejmě v dohledné době nedočkáme. Nedávno proběhnuvší změny ve vyhlášce 175/2006 Sb. jsou nepatrné a odráží se v nich spíše mezinárodní závazky než skutečný stav ohrožení v naší republice. Proto jsme si dovolili uvést pořadí druhů po skupinách, které pomoc doopravdy potřebují, bez ohledu na jejich legislativní zařazení. Zároveň je nutno podotknout, že současný stav, který jsme hodnotili, není neměnný. Rozhodně bychom před deseti lety sestavili pořadí poněkud jiné. Obdobně je nutno aktualizovat červené seznamy, např. po pěti letech tak, jako to dělají ichtyologové. Chceme-li dosáhnout efektivní ochrany druhů, je nutno reagovat pružně na momentální změny jak v krajině, tak v naší fauně. Co sehrálo v úbytku obojživelníků v posledních padesáti letech největší roli? Nemá smysl z toho vinit žádný obecný proces, jako je „sílící vliv člověka“ nebo „vznik nového typu krajiny“ – už jsme zde ukázali, že moderní krajina s jejími vlivy obojživelníkům často přeje. Je třeba sejít na nižší úroveň negativně působících konkrétních vlivů. Zároveň předesíláme, že jejich účinek se zdaleka netýká pouze obojživelníků, ale je zodpovědný za celkový úbytek druhového bohatství v naší přírodě. Drastické snižování početních stavů obojživelníků zavinily zejména tyto vlivy: Vysušení krajiny. Mokřadní biotopy značně ubyly co do počtu lokalit i do celkové plochy. Týká se to zejména mokřadů střední velikosti, zatímco velké rybníky a nejmenší vysychající kaluže zůstávají. Ale snad ještě více ubyly trvale zamokřené a podmáčené terény bez stálé vodní hladiny, které byly lovišti a migračními cestami obojživelníků. Důsledkem je vzájemná izolace zbylých vodních ploch. Redukce mokřadů je způsobena nejen přeměnou údolních niv a mokřin na pole či jiné hospodářsky využívané plochy, ale celkovou proměnou hydrologického režimu v krajině. Neprůchodnost. V krajině vznikly velmi četné a účinné bariéry bránící přirozené migraci. A naopak chybí drobná útočiště, která migraci umožňují a podporují. Krajina je plná pastí, kde obojživelníci hynou rychle (silnice) nebo pomaleji (i samy nádrže se stávají vězením, mají-li svislé či dokonce převislé břehy). Kromě širokých a frekventovaných komunikací brání rozptylu obojživelníků po krajině širé lány polí, kulturních či neobhospodařovaných luk a úhorů, případně i fádní a husté lesní monokultury. Nepříznivé jsou i jalové plochy např. kolem nákupních center, skladišť či satelitních městeček. Zde by stačilo málo – pro biotopově plastické druhy obojživelníků jakákoli voda bez ryb, případně i osvěta ve formě informačních tabulí. K bariérám v krajině patří i změna někdejší drobné mozaiky pestrého spektra biotopů ve velké uniformní celky moderní krajiny. Chemizace prostředí. První vlna chemizace spadá do období intenzifikace zemědělství v 50. letech, druhá zahrnuje léta sedmdesátá až osmdesátá. Po přechodném útlumu po roce 1989 přišla v nedávné době vlna třetí, snad ještě silnější a zhoubnější. Insekticidy, herbicidy a hnojiva se opět aplikují plošně a bez rozmyslu. Například herbicidy, dříve užívané převážně na polích, se nyní soustavně lijí i na železniční tratě a do jejich okolí, do příkopů silnic, na okraje lesních cest a na volná prostranství v obcích. 80
Plošná eutrofizace. Jde o zamoření krajiny živinami, především biologicky aktivními sloučeninami fosforu (fosfátů) a dusíku (hlavně nitrátů a amonných solí). Jako zdroje dusíku jsou důležité ty, které nepůsobí bodově, ale plošně. (Původ fosforu pochází z bodových zdrojů.) Jsou to hlavně hnojiva užívaná v zemědělství, a v případě dusíku navíc zplodiny v ovzduší, které vznikají převážně spalováním fosilních paliv (Cílek 2007). Dosud nikdy ve čtvrtohorní historii nebyl přísun živin srovnatelný s dnešní situací. Do 20. století byly tyto sloučeniny v přírodě spíše vzácné, jen s výjimkou speciálních a plošně omezených stanovišť, zejména vzniklých přičiněním člověka. Celá historie zemědělství byla totiž provázena snahou eutrofizovat půdu, a tak zvýšit úrodu. Potíž je v tom, že vyšší dávky fosforu a dusíku ocení většina zemědělských plodin a mnoho plevelů, ale kromě nich je na zvýšený přísun živin adaptováno vlastně jen dosti málo druhů. A mnoho, ba daleko víc, jich přehnojení vyloženě nesnáší. Proto je na místech s druhotně zvýšeným obsahem živin flóra i fauna bohatá zejména na druhy zavlečené, pocházející z oblastí nebo jednotlivých biotopů s odlišným živinovým režimem. Navíc některé typy eutrofní vegetace mají samy schopnost živiny hromadit a dále obohacovat prostředí. Obr. č. 1 ukazuje, jak se měnila úživnost vodních nádrží v posledních stoletích. Nedostatek drobných disturbancí má za následek zarůstání volných ploch. Pro starou krajinu byly příznačné drobné, ale četné a pravidelně se opakující disturbance o velikosti centimetrů až několika málo metrů. Takto na vegetaci působí např. pastva a sešlap dobytkem. V trávníku tak vzniká hustá síť drobných narušení jednotlivých drnů, které brzy opět zarůstají rostlinami z nejbližšího okolí, zatímco jiné disturbance průběžně vznikají. Trávníky tedy nezarůstají, ale dlouhodobě zůstávají mezernaté, s volnými ploškami. Takto pestrá mozaika mikrostanovišť se pak stává dobře průchodným prostředím obojživelníků. Oproti tomu v současné krajině jsou disturbance poměrně řídké a vzájemně izolované a přitom velkoplošné a extrémně silné. Velké disturbované plochy rychle a rovnoměrně zarůstají, takže fáze řídkých mezernatých trávníků, která byla v tradičním managementu stále obnovována novými drobnými disturbancemi, je nyní zkrácena na pouhých několik let, po nichž dlouho trvá zapojená neprůchodná vegetace až do případné nové disturbace. Neobhospodařované a eutrofizované plochy zarůstají vysokou a hustou vegetací, často plevely a křovinami. Důsledkem je neprůchodnost prostředí a snížení pestrosti potravní nabídky pro obojživelníky. U vodních nádrží absence disturbancí nakonec vede k jejich zastiňování až zazemňování. Intenzivní technické úpravy vodních nádrží jsou příkladem disturbancí v moderním krajinném režimu. Velmi rozšířené je odbahňování nádrží a jejich další úpravy včetně tzv. revitalizací. Vyhrnování dna a břehů rybníků znamená při obvyklých metodách likvidaci mělčin a celých pobřežních zón nádrže (litorálů) a zamezení jejich obnovy. Nádrže jsou zvětšovány na úkor příbřežních zón, takže mají velkou hloubku hned od břehu, okolo nádrží jsou vytvářeny valy. Takto upravené nejenže nejsou schopny uchránit obojživelníky před predačním tlakem ryb, ale navíc lákají k intenzifikaci rybářského využívání. Poznámka: Šetrně prováděné odbahňování nezpůsobuje drastický úbytek obojživelníků. Kritizujeme zde bezohledné způsoby odbahňování a vyhrnování rybníků, s nimiž se v praxi velmi často setkáváme, a které jednoznačně negativní dopady mají. Ryby v každé kaluži. Malá četnost vodních ploch v krajině vede k využívání skoro všech větších vod k chovu ryb, k zarybňování jezírek v lomech, k nadkritickému zvětšování rybích osádek v rybnících a k doprovodné eutrofizaci vody (tabulka 3). Rovněž do jezírek na soukromých pozemcích jsou vysazovány okrasné ryby. Poznámka: Ryby jsou nejvážnějšími predátory či potravními konkurenty obojživelníků je uvedeno ve speciální části publikace. 81
Působí-li některý z těchto faktorů sám a slaběji, většinou to nevadí, už vzhledem ke zmíněné široké toleranci některých druhů. Ale krajně silné vlivy nebo jejich kombinace jsou pro obojživelníky zhoubné. Zejména působí změna struktury moderní krajiny spolu s úbytkem vod a mokřadů. Tato kombinace sehrála patrně větší roli v úbytku obojživelníků než např. chemizace – ta působí spíše jen jako negativní podpůrný jev.
82
Obr. 1. Rekonstrukce vývoje podílu rybničních ploch s různými typy trofie (úživnosti); podle Přikryla (2004)
Vysvětlivky: Oligotrofie (O) je stav, kdy produkce organických látek je malá a jejich následný rozklad je úplný, takže se nehromadí na dně nádrží. Druhové spektrum vodních organismů je chudé. Eutrofie (E) je stav vysoké produkce organických látek při dostatku živin, takže již nejsou beze zbytku rozloženy a hromadí se na dně nádrží. Druhové spektrum vodních organismů je poměrně bohaté, jejich populace jsou velmi početné. Mezotrofie (M) je stav nádrže mezi předchozími dvěma a používá se pro zjemnění jejich klasifikace. Druhové spektrum vodních organismů je maximální, jejich populace nejsou příliš početné. Hypertrofie (H) vzniká nadměrným nepřirozeným přísunem živin do nádrží. Projevuje se zhoršenými kyslíkovými poměry a celkově rozkolísaným hydrochemickým režimem. Druhové spektrum vodních organismů je malé a proměnlivé, jejich populace jsou nestabilní a krátkodobě extrémně početné. Dystrofie (D) je zvláštní stav úživnosti ovlivněný kyselou vodou, která potlačuje rozklad organických látek, takže ty se i při malé produkci hromadí na dně nádrží. Druhové spektrum specifických vodních organismů je poměrně chudé, jejich populace nebývají příliš početné.
83
Tabulka 3a: Vyhledávané biotopy, nároky na úživnost vod a potrava ocasatých obojživelníků – mloků (podle vlastního pozorování prvního autora). Narozdíl od tab. 8a je zde uvedeno celé spektrum využívaných biotopů. Druh Mlok skvrnitý
Biotop Potůčky, studánky a prameny, oligotrofní a mezotrofní rybníky, jezírka a tůňky, kaluže (bazénky)
Nároky na úživnost
Potrava dospělců
O – M (D) závisí na přísunu organické hmoty z okolí
Suchozemští bentos bezobratlí (především blešivci, ale i nitěnky), případně plankton
(O) M – E
Zooplankton, Drobný bentos, hmyz plankton, spadlý na později hrubší hladinu plankton a bentos
Čolek Rybníky, jezírka v lomech a velký pískovnách, tůně, zanedbaná koupaliště, požární nádrže, zvodnělé tankodromy
Potrava larev
Čolek Rybníky, kanály, jezírka dravý v lomech, tůně, koupaliště a požární nádrže
Dtto
Dtto
Dtto
Čolek dunajský
E
Dtto
Dtto
(O) – M – (E)
Dtto
Dtto
M – E (D)
Dtto
Dtto
(O) – M – (E)
Dtto
Dtto
Kanály, tůně, inundační tůně, rybníky, jezírka v pískovnách
Čolek horský
Jezírka v lomech, tůně, (D) zatopené příkopy, zanedbaná koupaliště a požární nádrže kaluže na lesních cestách, tankodromech a autodromech, rybníky, přehrady
Čolek Rybníky, jezírka v lomech a obecný pískovnách, zanedbaná koupaliště, požární nádrže, tůně, zatopené příkopy, kaluže na cestách, tankodromech a autodromech, přehrady, zahradní bazénky Čolek Kaluže na cestách, tůně, hranatý zatopené příkopy, koupaliště a požární nádrže (rybníky)
84
Čolek Zatopené příkopy, kaluže na (O) – M – (E) karpatský lesních cestách, rybníky, tůně, (D) požární nádrže a zanedbaná koupaliště, jezírka v lomech
85
Dtto
Dtto
Tabulka 3b: Vyhledávané biotopy, nároky na úživnost vod a potrava žab (podle vlastního pozorování prvního autora). Narozdíl od tab. 8b je zde uvedeno celé spektrum využívaných biotopů. Druh Kuňka obecná
Biotop
Nároky Potrava na živiny dospělců
Rybníky, jezírka v lomech a pískovnách, tůně, kanály (kaluže na zvodnělých tankodromech a na polních a lesních cestách)
M–E
Potrava larev
Komáří a Řasy, pakomáří larvy a detrit larvy hmyzu žijící ve vodě, chvostoskoci, hmyz u hladiny
M–E
Hmyz, pavouci, žížaly, chvostoskoci, plži, komáří a pakomáří larvy
Řasy, detrit
Rybníky, jezírka v pískovnách, tůně, koupaliště, požární nádrže, (zvodnělé tankodromy, kaluže v polích)
M–E
Suchozemští bezobratlí
Řasy, bentos, detrit
Ropucha Rybníky, jezírka v lomech a obecná pískovnách, na výsypkách, zanedbaná koupaliště, požární nádrže, tůně, zatopené příkopy, kaluže na cestách, tankodromech a autodromech, potůčky, říční tišiny, přehrady, zahradní bazénky
O–E (D, H)
Dtto
Řasy
Ropucha Jezírka v lomech, pískovnách a krátkonohá na výsypkách, periodicky zvodňované kaluže v polích, tankodromy, autodromy
O–E
Dtto
Dtto
Ropucha Jezírka v lomech, pískovnách a zelená na výsypkách, zatopené kaluže v polích, tankodromy, autodromy, rybníky, zanedbaná koupaliště a požární nádrže
O–H
Dtto
Dtto
Kuňka žlutobřichá
Kaluže na cestách, tankodromech a autodromech, zatopené příkopy, jezírka v lomech, malé rybníčky, tůňky (koupaliště, požární nádrže)
Blatnice skvrnitá
(D)
(blatnice má omnivorní pulce)
86
Rosnička Rybníky, jezírka v lomech a (O) M – zelená pískovnách, tůně, kanály, E tankodromy, autodromy, zatopené kaluže v polích, zanedbaná koupaliště, požární nádrže, zahradní bazény a sudy s vodou
Dtto
Dtto
Skokan hnědý
Rybníky, jezírka v lomech a pískovnách, zanedbaná koupaliště, požární nádrže, tůně, zatopené příkopy a kaluže na cestách, tankodromy, autodromy, přehrady, potoky, (říční tišiny)
O–M (E, D)
Dtto
Dtto
Skokan ostronosý
Rybníky, tůně, bažiny, kanály, říční záplavy, slepá říční ramena
(O) – M – (E) (D)
Dtto
Dtto
Skokan štíhlý
Jezírka v lomech a pískovnách, tůně, slepá říční ramena, rybníky, kanály, zanedbaná koupaliště, požární nádrže, zatopené příkopy, tankodromy, přehrady (kaluže)
M–H
Dtto
Dtto
Skokan skřehotavý
Rybníky, tůně, slepá říční ramena, říční tišiny, hlubší jezírka v pískovnách a lomech, zanedbaná koupaliště, kanály, (požární nádrže, přehrady, kaluže, zahradní bazény)
M–H
Skokan krátkonohý Skokan zelený
Hmyz a případně drobní obratlovci v blízkosti vody
Dtto
Rybníky, mělké tůně a mokřady, O–M bažiny, mělčí kanály, slatiniště, (D) (jezírka v pískovnách a lomech)
Hmyz v blízkosti hladiny
Dtto
Rybníky, tůně, slepá říční ramena, jezírka v pískovnách a lomech, kanály, (požární nádrže, zahradní bazény)
Hmyz, případně drobní obratlovci v blízkosti hladiny
Dtto
O–M (H)
87
Ilustrativní příklad úbytku druhu je osud ropuchy krátkonohé. Koncem 80. a počátkem 90. let minulého století byly ropuchy krátkonohé (často i ropuchy zelené) velmi hojné v zeleninových polích mezi Starou Boleslaví a Mělníkem, dále pak v cukrovkových a zeleninových polích v okolí Čelákovic, chmelnicích Rakovnicka nebo v kukuřičných lánech na Chebsku. Všechna pole se zeleninou, rovněž tak chmelnice, bramborová a řepná pole a v menší míře i kukuřice se vyznačují volnou půdou mezi rostlinami. Byly tedy pro žáby dobře průchodné, a to o jejich výskytu rozhodlo. Nevadily ani intenzivní postřiky biocidy či hnojení umělými hnojivy. Ty jistě hubily jedince, ale populace přežívala. Všech jmenovaných plodin se dnes pěstuje méně a méně. Stále častěji lze vidět pole buď zaplevelená, anebo s obilninami či s řepkou. Ani v jednom případě se nejedná o vhodné plodiny především tam, kde jsou pěstovány na velkých plochách. Pro drobné živočichy jsou takovéto partie krajiny neprostupné. Na Rakovnicku přežívá ropucha krátkonohá již jen na jedné izolované lokalitě. Pokud by se na Rakovnicku opět pěstoval ve větší míře chmel, jistě by se znovu rozšířila do širšího okolí. I v této extrémně suché oblasti stačila srážková voda naplnit jednou za několik let kaluže a ropuchy krátkonohé se zde rozmnožily. Pohled do historie Z našeho výkladu je snad už patrné, že klasický přístup k ochraně obojživelníků, tedy „příroda a klid“, není účinný. Obojživelníci nejsou citliví vůči vyšší míře lidských vlivů, ale vyhovuje jim mozaikovitá krajina s velkou dynamikou biotopů, tj. s jejich opakovaným zmlazováním. Zatím ještě může takové hodnocení vypadat podivně. Chybí totiž hledisko přetrvání příslušných druhů v historii. Pokud jsou dnes obojživelníci vázáni na disturbance, jak mohli přežívat v minulosti, dokud byla příroda neporušená? Není tedy dnešní stav jen taková výjimka z pravidla, vyvolaná zcela abnormálními podmínkami celé krajiny? Tak bychom mohli uvažovat, pokud vězíme ve starých představách o minulosti krajiny. Jejich základem byla domněnka, že se krajina před příchodem člověka zásadně lišila od té pozdější, kulturní. Tento přírodní stav byl prý ve znamení úplné převahy lesa a byl ekologicky ideální co do stability i diverzity. Zato kulturní krajina, a s ní vše antropogenní z pozdější doby, nese v onom názoru stigma druhotnosti, nepůvodnosti, náhradnosti, nestability, úbytku diverzity. Vyjděme z dnešní stanovištní vazby většiny druhů otevřené krajiny (mimo extrémní biotopy skal, vrchovišť či horských holí). Zdaleka nejde jen o obojživelníky, ale např. o vyšší rostliny, ptáky, savce, pavouky a hmyz (z něj zejména o motýly, ploštice, rovnokřídlé, dvoukřídlé a blanokřídlé). Ve všech těchto skupinách zjistíme něco podobného: druhů uzavřeného lesa i druhů extrémních biotopů je poměrně málo. Zato většina z nich má optimum v ostatních typech otevřené krajiny včetně mozaikovitého prostředí s lesem či lesních okrajů (viz např. Spitzer et al. 2008). Z osmi druhů našich ocasatých obojživelníků jsou na lesní prostředí vázány tři, bezlesí preferují dva druhy, řídké lesy či mozaiku lesa a bezlesí upřednostňuje druhů šest. Ještě markantnější je to u žab: ze třinácti druhů jsou na les vázány dva, k lesu či bezlesí jsou indiferentní rovněž dva, bezlesí upřednostňuje devět druhů a jedenáct druhů žije hojně v mozaice lesa a bezlesí či v řídkých světlých lesích. U některých druhů se stanovištní nároky překrývají, proto je jejich součet podle jednotlivých typů krajiny zdánlivě vyšší. Tradiční představa o lesní minulosti naší krajiny zde zřejmě neobstojí. Jaké tedy asi byly původní biotopy druhů, dnes jednoznačně vázaných na otevřenou a spíše sušší krajinu (ropucha zelená, skřivan lesní, kopretina, otakárek). Změnily snad tyto druhy zcela pod tlakem lidských vlivů své ekologické nároky? Opustily náruč lesa a adaptovaly se na biotopy člověkem vysloveně podmíněné, biotopy kulturního nebo rumištního rázu? Anebo snad mají v naší fauně a flóře lví podíl druhy nepůvodní, které byly zavlečeny nebo se samy rozšířily až po příchodu člověka? To bychom pak měli po starostech. Stačilo by vyhlásit, že tyto nepůvodní druhy se chránit nemají, případně je ve 88
jménu ochrany původní přírody rovnou hubit. Vida, do jakých absurdních konců vede víra v zásadní historický rozpor mezi moudrou matkou přírodou produkující lesy a nerozumným nepřirozeným člověkem, odpovědným za vznik otevřené krajiny! Na tohle všechno nám dává odpověď teorie vývoje krajiny v poledové době. Dnes je všeobecně uznávaná, protože je v celé střední Evropě solidně ověřená a podpořená důkazy zejména paleobiologickými v čele s pylovou analýzou. U nás ji formuloval už před lety nestor naší vědy o historii čtvrtohor Ložek (1973) a v poslední době ji nově a radikálně vyjádřil Vera (2000). Poznámka: Své nové poznatky o holocénním vývoji bezlesí shrnul Ložek v pracech z let 2004, 2005 a 2007. Je nutno zdůraznit, že Vera Ložkovy práce nezná; jeho teorie je zadložena jiných pozorováních a předpokladech. Oba autoři tedy docházejí různými cestami ke stejným závěrům.
Ten říká lapidárně: minulost evropské krajiny není les, ale stále se měnící a obnovující mozaika lesa a bezlesí. Je to mozaika, která uchovává své druhové bohatství, ač jednotlivé její kameny vznikají a mizejí (podrobněji o tom referují Sádlo et al. 2008). Dodáváme: a tato udržující se pohyblivá mozaika je přesně i mechanismem stabilního přetrvávání populací obojživelníků v nestabilním proměnlivém prostředí.
89
Jaké faktory udržovaly otevřené plochy v historii? Abiotické faktory VODA – vodní toky periodicky rozbíjejí vegetační pokryv a narušují půdu. Výsledkem je vznik meandrů, ramen, tůní a zálivů vlastního toku a osluněných lavic štěrku, písku a bahna. VÍTR – stromy se větrem vyvracejí, vznikají drobné porostní mezery nebo rozsáhlé polomy. Na uvolněných plochách se obnovují mokřiny, dříve omezené kořenovým sáním stromů, ve vývratových mísách při vysoké hladině spodní vody vznikají trvalé kaluže. OHEŇ – po požárech vznikají světliny, které pak dále stabilizuje pastva a sešlap zvěře. ZEMĚ – sesuvy lokálně a krátkodobě otvírají les. V geologickém časovém měřítku působí zlomová tektonika, odpovědná za vznik zvodnělých pánevních a kotlinových oblastí. Poznámka: Rovněž sopečná činnost způsobuje požáry a ničí les, avšak v holocénu ve střední Evropě tento faktor nepůsobí. Biotické faktory HMYZ – občasné přemnožení listožravého či dřevokazného hmyzu vede ke vzniku osluněných holin různého rozsahu. KOPYTNÍCI – zřejmý je tlak velkých zvířat na krajinu (historicky jelen, srnec, prase divoké, pratur, zubr, los), ačkoli o míře vlivu nutno diskutovat. Zřejmá je údržba lesních okrajů pastvou kopytníků. Kaliště kopytníků jsou biotopem drobným, ale významným pro obojživelníky zejména v někdejších živinově chudých podmínkách. V kalištích vyhnívá lesní humus a v kombinaci s exkrementy a močí to vede k eutrofizaci vod a následnému rozvoji řas a planktonu, potravy larev obojživelníků. BOBR – bobří kolonie výrazně měnily ráz vodního toku (Rolauffs et al. 2001, Vlachová & Vorel 2002, Rosell et al. 2005, Dalbeck et al. 2007). Bobři likvidovali stromy na pobřeží, stavěli hráze nebo nechávali poražené kmeny v toku. Zatápěli tak příslušný úsek nivy a udržovali jej v prosvětleném stavu. Vznikaly tím různě velké plochy stojaté vody a přilehlých otevřených mokřadů. Pod vlivem bobrů se místní vegetace věkovou strukturou i druhovou skladbou lišila od jiných typů stojatých vod v okolí vodních toků (porost stárne a zůstávají tvrdé dřeviny). Poté, co bobři své dílo opustí, tyto plochy se pozvolna zazemňují. Vznikají tzv. bobří louky (Ložek 2007), které znovu postupně zarůstají lesem. To vše vytvářelo velice pestrou škálu biotopů vhodných mimo jiné i pro obojživelníky. Příznivě působilo zejména dlouhodobé prosvětlení vegetace se vznikem slunných mělčin nezbytných pro rozmnožování obojživelníků. PTÁCI – kolonie kormoránů a některých druhů brodivých ničí svým trusem stromy. To vede přinejmenším ke vzniku prosvětleného, mezernatého lesa. Pokud zůstávají ptáci věrni svému hnízdišti, přesouvají se na sousední zdravé stromy. To může vést v kombinaci s jinými faktory ke vzniku druhotného menšího bezlesí. DYNAMIKA LESA – spontánní cyklická sukcese vede k periodickému otvírání lesa. Rozpadová stadia se mění ve světliny a později v nové mlaziny. Např. olše mineralizují rašelinný humus, což vede k vývratům a propadání bází jejich kmenů, a později ke vzniku otevřených míst s vegetací močálů a s obnoveným zazemňováním. KONKURENCE NELESNÍ VEGETACE – vysoké silně pokryvné byliny či trávy hromadící stařinu silně omezují zmlazování dřevin a prodlužují životnost světlin. Na výsypkách jsou např. známá blokovaná sukcesní stadia tvořená souvislými porosty třtiny. Rašeliník kolonizuje mokřady a stabilizuje je vůči lesu. Zejména vrchoviště jsou kontinuálním bezlesím, které zaniká teprve poté, co 90
mechy odrostly vlivu spodní vody a vysychající povrch rašeliniště umožnil růst stromů. Antropické faktory LOVECTVÍ, SBĚRAČSTVÍ – jejich činnost trvá od doby kamenné vlastně až podnes. Rekreační rybolov či sběr hub, malin a borůvek na prodej je jen pokračováním téhož jinou formou. Tzv. lesní plody jsou většinou druhy světlin, na jejichž udržení a zvětšení měli lidé vždy zájem. ZEMEDĚLSTVÍ – historicky mělo spoustu forem s pestrou škálou účinků na krajinu. Na podrobnější rozbor zde není místo, připomeňme jen, že nejde ani tak o údržbu polí, jako o daleko plošnější vliv pastvy dobytka včetně dnes skoro již neznámé (a lesním zákonem stále zakázané) lesní pastvy. VYPALOVÁNÍ – bylo spojeno jak s lovem, tak se zemědělstvím. Otevřené plochy se vypalovaly s cílem odstranit vegetaci, prodloužit životnost bezlesí, zlepšit živinové poměry a tím pomoci pastvě dobytka nebo na lokalitu přilákat pasoucí se zvěř, anebo požárem zvěř přímo směrovat k lovcům. Oproti obecně přijímaným názorům je vypalování pozemků účinný a ve střední Evropě tradiční management. Při správném použití má velmi pozitivní důsledky pro život rostlin i živočichů včetně hmyzu. Tolerovat požáry nelze, ale paušální zákazy vypalování trávníků jsou škodlivá ekologická pověra. LESNICTVÍ – rovněž bylo velmi pestré; společným jmenovatelem až do moderní fáze bylo zejména pomístní rozvolňování stromového patra se vznikem světlých mezernatých porostů sdílejících druhy lesní i druhy otevřené krajiny. Sem patří pojmy, které tu musíme nechat bez vysvětlení, jako oklestové lesy, pařeziny, střední lesy, loukolesy, chrastiny, porostliny. Důležitá je součinnost těchto faktorů. Málokdy jsou efektivní, působí-li samostatně. Jediný příklad: Světlina po polomu se zazelená a nejprve je využita zvěří k pastvě, proto zde vznikne lovecká bouda. Ta se později stane zárodkem trvalého osídlení se zemědělstvím, les je dále mýcen a světlina se rozšiřuje. Občasné vzájemné posilování účinku biotických a abiotických, případně i antropických faktorů, muselo vést k dlouhodobě trvající mozaice lesa a bezlesí, která se pozvolna posouvala a měnila. To vše lze vypozorovat i dnes, např. v obdobných klimatických podmínkách na severu Íránu (Dreslerová & Sádlo 2000, Sádlo et al. 2008) či na jihozápadní Sibiři (Pokorný 2004). Leccos pak lze analogizovat k současné situaci naší přírody. Vidíme tedy, že dnešní disturbance nejsou v krajině něco nového, ale měly četné obdoby v jednotlivých historických údobích. Z hlediska udržení populace obojživelníků je lhostejné, co disturbanci způsobilo. Ať vznikne tůňka následkem sesuvu půdy anebo dopadu dělostřeleckého granátu, výsledek je týž. Dnešní disturbance jsou tedy jen variací na staré téma – velké savce nahradila těžká technika, lokální eutrofizaci v kalištích nahrazuje celková eutrofizace prostředí. Ta je však bohužel globální, což možná jednou přeroste v hrozbu (srv. Cílek 2007). Zobecnění první: Ekologické nároky a životní strategie obojživelníků Nyní už můžeme zobecnit, co jsme ukázali v předchozím textu. Formulujeme to s vědomím, že jde o něco nového a poměrně netradičního. Platí to pro podmínky České republiky a patrně přinejmenším celé střední Evropy. Výsledky našeho dlouhodobého pozorování biotopových nároků obojživelníků mohou z hlediska obvyklých ochranářských názorů působit jako absurdní kacířství. Přesně však zapadají do moderních představ o vývoji krajiny a dynamice biotopů v celé poledové době. Navíc dnes zdaleka nejsou izolované. K velmi podobným závěrům docházejí biologové a 91
ochranáři při studiu podmínek šíření a přežívání mnoha dalších skupin organismů.
V pojmech ekologických strategií: OBOJŽIVELNÍCI NEJSOU K-STARTÉGOVÉ A SPECIALISTÉ, NÝBRŽ R-STRATÉGOVÉ A GENERALISTÉ. To znamená, že obojživelníci nejsou konkurenčně silnými druhy starších sukcesních stadií. Nesázejí na stabilitu populací a délku individuálního života, což by jim umožňovalo pomalu, ale trvale se prosadit ve specializovaném prostředí. Naopak jsou to konkurenčně slabé druhy nespecializovaných biotopů na počátku sukcese. Tyto biotopy jsou otevřené ke kolonizaci. To se promítá ve strategii druhů schopných rychle území kolonizovat a měnit stárnoucí biotopy za nové. Populace tedy využívají krátkodobé výhody volného biotopu a silně kolísají podle okamžitých podmínek.
V pojmech biotopové ekologie: PRO OBOJŽIVELNÍKY NENÍ ZPRAVIDLA PŘÍLIŠ DŮLEŽITÉ OMEZENÍ VLIVU ČLOVĚKA, TJ. MÍRA PŘÍRODNOSTI LOKALITY. JSOU TOLERANTNÍ VŮČI ŠIROKÉMU SPEKTRU BIOTOPŮ OD PŘÍRODNÍCH PO BIOTOPY MODERNÍ KULTURNÍ KRAJINY A VYHÝBAJÍ SE JEN EXTRÉMŮM LIDSKÉHO VLIVU. ROZHODUJÍCÍ JE OBČASNÁ PŘÍTOMNOST SILNÝCH DISTURBANCÍ, TZN. PERIODICKÉHO ZMLAZOVÁNÍ LOKALIT.
Obojživelníci nejsou druhy antropofobní, to znamená omezené na přírodní biotopy a nesnášenlivé vůči vlivu řady lidských aktivit. Před člověkem jejich populace ustupují teprve pod vlivem silné a dlouhodobé činnosti v moderní kulturní krajině, což je spojeno především s absencí mokřadů a členité krajinné mozaiky nebo přeměnou mokřadů v chovné nádrže, případně zatížením chemizací i snížením prostupnosti krajiny.
V pojmech historické ekologie: OBOJŽIVELNÍCI V ZÁSADĚ NEJSOU RELIKTNÍMI DRUHY EXTRÉMNÍCH PODMÍNEK PRIMÁRNÍHO BEZLESÍ ANI DRUHY KLIMAXOVÝCH LESŮ. JDE O DRUHY S OPTIMEM V HISTORICKY NEJČASTĚJŠÍM TYPU BEZLESÍ, TOTIŽ V NESTABILNÍM BEZLESÍ DISTURBOVANÝCH BIOTOPŮ. Tyto biotopy trvají po celý holocén, zprvu jako mozaika dočasně otevřených, zarůstajících ploch. Později na ně navázala už velkoplošnější kulturní otevřená krajina. Její biotopy jsou ovšem rovněž nestabilní, tzn. že bez trvalého obhospodařování zarůstají. V měřítku staletí je pro obojživelníky tento typ prostředí nutný. V kratším měřítku to jsou ovšem ekologicky plastické druhy v různé míře využívající i primární bezlesí a lesy.
Zobecnění druhé: Obojživelníci a jejich management v praktické ochraně přírody Je nabíledni, že zajistit přetrvání a umožnit rozvoj populací obojživelníků znamená následovat jejich potřeby (viz kapitola Struktura lokalit: život v mozaice) a omezovat negativní vlivy (viz kapitola Přítomnost obojživelníků: stav po padesáti letech úpadku). Jednorázové zásahy zpravidla nestačí, aktivní ochrana musí být stálá, aby průběžně reagovala na změny aktuálního stavu. To se ostatně v dnešní krajině silně pozměněné člověkem týká nejen obojživelníků, ale i druhů jiných skupin živočichů a rostlin (Gardner et al. 2007). Management je předložen ve speciální části textu. Zde nabízíme jen několik obecně platných tipů a principů v pořadí od obecných 92
problémů po speciální. Využíváme toho, že alespoň některé obojživelníky lze používat jako již zmíněné „vlajkové“ druhy. Ty pak zastupují celá společenstva, jejichž ochranou se zároveň chrání i biotopy. Proto se jejich prostřednictvím vyslovujeme k mnohem širší ochranářské problematice, než je jen ochrana žab a čolků. Nové podmínky: krajina se valem mění, její tradiční složky a procesy v ní zanikají a jsou nahrazovány novými. Organismy, které byly ještě před několika desetiletími dosti hojné, byť ustupující, jsou dnes již vzácné a jejich ústup pokračuje. Ochrana přírody se ocitá před úkoly, jaké dosud nikdy neměla. Dříve jí k úspěchu stačilo kontrolovat prohřešky, ale tato z dnešního hlediska idylická doba je pryč. Dnes je především třeba přírodě aktivně, velkoplošně a soustavně pomáhat. Pánem krajiny byl kdysi sedlák, a jak patrno, nebyl pánem špatným. Dnes si na vládu nad krajinou, nebo jejími jednotlivými složkami, dělá nárok více skupin – rybáři, lesníci, myslivci, zemědělci, investoři, těžaři, rekultivátoři, stavitelé, silničáři, ochranáři a v neposlední řadě i řadoví občané. Zjevně je nezbytné najít kompromis. Zároveň je zřejmé, že jeho ustavení bude složitá a dlouhodobá záležitost. Legislativa je na jedné straně bigotně přísná, na druhé straně vágní a neúčelná. Jako první krok je třeba změna zákona o ochraně přírody a krajiny a prováděcí vyhlášky tohoto zákona. Další zásadní problém je ten, že se přísně chrání jedinci vybraných druhů kalkulovatelní počtem kusů. Přitom s biotopy, zejména mimo zvláštní i obecnou územní ochranu, lze hazardovat. Abychom zákon dodrželi, nesmíme např. rušit obojživelníky, což si někdo může vyložit i tak, že začne zakazovat je fotografovat. Rovněž nesmíme živou ropuchu ukázat ve škole dětem aniž budeme mít na tuto činnost výjimku. Kdežto rybáře a rekultivátory, ale i vlastníky či uživatele pozemků zákon v praxi neomezuje v ničem. Přesněji řečeno zákon se na ně samozřejmě vztahuje rovněž, ale nikdo na to nedbá a už vůbec nikdo to nekontroluje. Populace obojživelníků jsou tak ve velkém likvidovány. Tento panující zmatek má více protichůdných důsledků. Cennou lokalitu lze dnes zničit s tím, že tam nic chráněného nebylo zjištěno. Naopak chráněné druhy lze používat jako živý štít k obstrukcím i na lokalitách, kam se dostaly jen zcela okrajově a náhodně. A přitom bývá obtížné povolit likvidaci malého počtu chráněných jedinců v rámci ozdravného ošetření biotopu, které by časem nechtěnou ztrátu bohatě vyvážilo mnohonásobným početním nárůstem. A konečně, když někdo pozabíjí žáby, je to samozřejmě trestuhodný čin, ale když do jezírka se žábami někdo vysadí ryby, je to totéž. Ba dokonce horší, protože ryby, na rozdíl od člověka, zlikvidují obojživelníky do jednoho. Přitom tuto situaci dosud nikdo neřeší. Popsané přístupy jsou výrazem naprostého pokulhávání legislativy za poznatky biotopové ekologie a populační biologie. Zde je nutno poukázat na jeden paradox. Vědecký výzkum probíhá na mnoha úrovních po celém světě a často v týmech. Byrokracie na nižších úrovních rozhodování je přebujelá. Přitom ale zákon na ochranu přírody ve státě vytváří pouhých několik lidí. Není pak divu, že právní ochrana nedokáže pružně reagovat jak na současné poznatky vědy, tak na stávající situaci v přírodě. Tedy shrnujeme: co se týče nižších obratlovců, k nimž obojživelníci náležejí, neměli by být přísně chráněni pouze jedinci, ale také (nebo spíše především) jejich biotopy. Druhová ochrana: nové záchranné programy na vybrané druhy by se měly týkat hlavně vzácných druhů čolků, které to potřebují – jsou u nás opravdu na pokraji vyhynutí. Záchranné programy pro obojživelníky jsou přitom jednoduché, relativně málo nákladné a ve srovnání např. se syslem, bobrem, šelmami či dravci jsou především reálnější. Zmlazování, vytváření a následná údržba biotopů byly prakticky vyzkoušeny (a velice se osvědčily!) na Kraslicku u čolka hranatého a v Jeseníkách u čolka karpatského, a to i bez výslovného sepsání záchranného programu. Kdyby zmiňovaná péče o biotop neprobíhala, vzácní čolci by zde již vyhynuli, tak jako v minulosti vyhynul čolek karpatský v Rychlebských horách a na Králickém Sněžníku. Nebude-li během 2 – 3 let sepsán a realizován záchranný program pro čolka dunajského a čolka dravého, dočkáme se 93
s největší pravděpodobností jejich vyhynutí rovněž. Stále postupující úbytek obojživelníků lze účinně zastavit opakovanou aplikací managementových zásahů, jak bylo v praxi prokázáno na mnohých lokalitách v ČR nejen u čolka hranatého a karpatského, ale i čolka obecného, horského a velkého, kuňky obecné i žlutobřiché, všech druhů ropuch, rosničky, skokana hnědého a štíhlého, ale i mloka skvrnitého. Složitější situace je u skokana krátkonohého a velmi problematická u skokana ostronosého, kde je v rámci managementu nutno revitalizovat velké krajinné celky. Oba druhy jsou totiž ekologicky vázány na podmáčená suchozemská stanoviště a mělké, leč nevysychající nádrže. Musíme pečovat o stanoviště všech druhů obojživelníků bez ohledu na jejich areál v ČR. Argument, že některé druhy k nám zasahují jen okrajově z okolních zemí, kde druh není vzácný, neobstojí. Příkladem může být záchrana české populace čolka hranatého, jehož rozšíření na naše území vybíhá ze saské strany Krušných hor doopravdy jen velmi okrajově. U nás však probíhají od roku 1994 intenzívní managementové zásahy a druh zde prosperuje. Na německé straně Krušných hor nebyly zásahy shledány nutnými, protože tento čolek je v jiných částech Německa běžný. Druh zde prudce ustoupil nebo možná již i vyhynul. Právě co se týče výskytu čolků (tedy rodu Triturus s.l.), drží naše země světový primát ve spektru druhů (7 druhů), takže jsme v tomto ohledu jakýmsi biogeografickým uzlem Evropy. Bylo by velice neetické tento primát neudržet. Údržba tradiční kulturní krajiny a jejích přetrvávajících složek musí být účinnější. Zásadně je třeba zabránit každému dalšímu odvodňování krajiny. Lépe je managementovými zásahy navazovat na okrajové polohy existujícího výskytu cílových druhů obojživelníků než zahušťovat fungující síť lokalit (což může být zbytečné). Do péče o tradiční kulturní krajinu je nutno zahrnout i managementy vymizelé (lesní pastva) nebo netradiční (motokros) a rovněž pojmout i radikální zásahy jako je tvorba nových tůní. Konstrukce nové krajiny: bezpodmínečně nutná je změna pojetí konstruování nové krajiny. V revitalizacích, rekultivacích či tvorbě biokoridorů převládají necitlivá a drahá technická řešení. Ačkoli jsou vydávána za ekologická, jejich účinek může být právě opačný. Ničí totiž nejvhodnější současné biotopy obojživelníků a tím silně omezují jejich biodiverzitu. V rámci výstavby, která bude v budoucnu zřejmě dále sílit, je nutno počítat se vznikem ruderálních míst při budování dálnic a skladů ve volné krajině a na periferiích sídel. Při budování dálnic je nutno počítat s obsazením zvodnělých rozrýpaných míst obojživelníky. Taková místa obsazuje nejčastěji ropucha zelená, ropucha krátkonohá, kuňka žlutobřichá, rosnička, méně často i jiné druhy. Podobně lákají technické nádrže v okolí staveb ropuchu zelenou, někdy i ropuchu obecnou, případně čolky a další druhy obojživelníků. Je třeba umožnit obojživelníkům opuštění těchto nádrží, tzn. neplánovat kolmé stěny. Totéž platí i pro kanály na srážkovou vodu, nádrže na umělé zasněžování, suché poldry napájené jen čistou srážkovou vodou apod. Monitoring: veškeré managementové zásahy by se měly sledovat a vyhodnocovat. Je tedy nutné zvykat si na monitoring efektivnosti ochranářských opatření (srv. Vojar 2007), jinak se budeme neustále vracet k výchozímu bodu. Že taková cesta nevede nikam snad není třeba dokazovat. Rybníky jsou příkladem citlivých témat, kde se střetávají zájmy více názorových skupin, v tomto případě rybářství a ochrany přírody. Rybáři se cítí dotčeni každým pokusem ochranářů alespoň z velmi malé části omezit výrobní funkci rybníků ve prospěch funkce ekologické. V rybnících však bude třeba dosáhnout určité změny v hospodaření, a to zdaleka nejen kvůli obojživelníkům. K další diskusi je, zda by se to mělo dít spíše plošně, anebo naopak silně diferencovat škálu mezi rybníky s produkční a ekologickou funkcí. Znamenalo by to omezovat metody intenzivního chovu ryb, snižovat rybí obsádky a možná i některé rybníky v rámci jedné soustavy cyklicky vylučovat z chovu ryb, některé pravidelně vypouštět na jaře, jiné pravidelně na podzim apod. Nutné je kontrolovat způsoby odbahňování. Na jedné straně je potřebujeme jakožto 94
disturbanci, na druhé straně necitlivý zásah může lokalitu poškodit bez pozdější zpětné kolonizace. Je zřejmé, že taková opatření by byla z hlediska současného přístupu rybářů velmi nepopulární. Všimněme si ale lesnictví, kde se dnes konečně pozvolna rozrůstá názorová skupina s větším ohledem na mimoprodukční funkce lesa. Evropsky významné lokality (EVL) jsou problémem zvláštním a významným, protože by měly fungovat jako kvalitní útočiště a rezervoár populací. Počet EVL je vzhledem k celkovému množství lokalit výskytu jednotlivých druhů obojživelníků v ČR stále nízký. EVL jejich populace mohou lokálně podpořit, ale zachránit je samy o sobě nemohou. Na většině budoucích EVL chybí praktické provádění odpovídajícího managementu pro obojživelníky (nebo vůbec pro jakýkoli jiný druh), stejně tak v mokřadních rezervacích. O EVL je nutno pečovat ihned, nikoli čekat až na dobu oficiálního vyhlášení. Mnoho z navržených EVL je postiženo rychlou sukcesí. Již teď můžeme zodpovědně prohlásit, že bez praktické aplikace managementu mnohé lokality zaniknou dříve, než dojde k naplnění jejich právní ochrany. Přitom nejvíce trpí lokality, které byly přednostně vybírány jako kvantitativně i kvalitativně nejcennější – tedy s absencí ryb. Většinou se jednalo o staré lomy, pískovny apod., kde nehrozí hospodářské využívání vodních ploch nebo zde činnost člověka související s těžbou obojživelníkům naopak prospěla. Ochranou přibližně dvou set izolovaných EVL (jejich celkový počet v ČR) zachráníme v horizontu desetiletí až století lokální populace cílových druhů, pro něž byla příslušná EVL vyhlášena. A to je málo – je potřeba zde udržet faunu a flóru jako celek a zajistit celkovou prostupnost prostředí pro všechny organizmy. Poznámka: V případě EVL u rybníků, které byly v podstatě zbudovány k chovu ryb, se setkáváme zase s jinými problémy v souvislosti s privatizací těchto rybníků – možnostmi omezeného převodu do majetku AOPK ČR, hospodářským využíváním rybníků, jejich údržbou apod. Naprostým paradoxem je, že činné lomy byly z navrhovaných EVL předem vyloučeny, protože se předpokládal střet zájmů ochrany přírody a těžařských společností. Tento předpoklad je jen dokladem vzájemné neinformovanosti obou složek. Úprava legislativy (nejen ve smyslu úpravy zákona č. 114/1992 Sb.) musí pamatovat na zvýhodnění takových firem, které vytvářejí svou činností příhodný biotop pro obojživelníky. Třeba jen tím, že takovým firmám nebude OP bránit v rozšíření dobývacích prostorů. A samozřejmě naopak. Zobecnění třetí: Disturbance jako management ohrožených organismů a společenstev Nejen obojživelníci, ale i další skupiny organismů vyžadují disturbance. Bez nich jsou odsouzeny k postupnému vymírání. Ostatně, u řady taxonů se tak u nás již stalo. Proč se obojživelníci stále drží je zdůvodněno v prvním zobecnění. Disturbance a omlazení lokality vyžadují nejen mokřady, ale rovněž i další typy prostředí. Je na nás, abychom je na částech lokalit zajistili – ovšem s ohledem na jiné druhy, vyžadující naopak pokročilé a stabilnější sukcesní stadium. Dále uvádíme stručný a jistě nekompletní přehled organismů vázaných na raná sukcesní stadia s odkazy na příklady organismů závislých na disturbancích. Obojživelníky raných sukcesních stadií vodních nádrží představuje tabulka 2. Mladé nádrže: parožnatky (Chara sp.), rdesty (Potamogeton sp.), někteří brouci čeledí vodomilovtých a potápníkovitých (Hydrophilidae, Dytiscidae); pokud jsou nádrže vysychavé, tak i listonoh letní (Triops cancriformis), většina druhů žábronožek a některé škeblovky, např. škeblovka rovnohřbetá (Leptestheria dahalacensis). Slatiny a rašeliny po těžbě nebo povrchové disturbanci: rosnatky (Drosera sp.), tučnice (Pinguicula sp.), plavuňka zaplavovaná (Lycopodiella inundata), bahnička chudokvětá (Eleocharis 95
quinqueflora), okáč stříbrooký (Coenonympha tullila). Písečné přesypy a písčiny po těžbě nebo povrchové disturbanci: jitrocel indický (Plantago indica), ovsíček časný (Aira praecox), nahoprutka písečná (Teesdalia nudicaulis), mravkolev (Myrmeleon sp.), svižníci (Cicindella sp.), kutilky (Amophilla sp.), vřetenuška čtverotečná (Zygaena punctum) a u nás téměř již vyhynulý okáč písečný (Hipparchia statilinus). Disturbované stepi: hrachor trávolistý (Lathyrus nissolia), katrán tatarský (Crambe tataria), pelyněk metlatý (Artemisia scoparia), četné druhy blanokřídlých a motýlů, dytík úhorní (Burhinus oedicnemus), linduška úhorní (Anthus campestris), do určité míry ještěrka zelená (Lacerta viridis), ještěrka obecná (Lacerta agilis), chocholouš obecný (Galerida cristata), skřivan lesní (Lullula arborea) a další druhy ptáků. Skály a sutě vzniklé v lomech: lomikámen trsnatý (Saxifraga rosacea), ožanka hroznatá (Teucrium botrys), okáč skalní (Chazara briseis), ještěrka zední (Podarcis muralis), bělořit šedý (Oenanthe oenanthe), skalník zpěvný (Monticola saxatilis). Přetrvává omyl, že pro zdárné fungování přírody je nutná stabilita a že pravá příroda je v podstatě téměř neměnná, bez dynamiky. Následkem toho ochrana přírody, ale především veřejnost ovlivňovaná médii, disturbance šmahem odsuzuje. Odsudek se týká jak disturbancí přírodních (které pak skandalizují média jako ekologické katastrofy – stavy po vichřicích, povodních, požárech apod.), tak – a to zejména – disturbancí vyvolaných činností člověka (disturbance v důlních oblastech, vojenských prostorech aj.). Ale tyto či podobné vlivy k chodu a v podstatě i k dotváření krajiny vždy nedílně patřily. Moderní krajina je na nich dokonce založena. Pestrá škála činností počínaje těžbou surovin a konče těmi sporty, které ničí rostliny a narušují půdu, se stávají posledním mechanismem, který řadě druhů umožňuje přežití. Tyto činnosti jsou důležité především od doby, kdy z krajiny vymizela kdysi všudypřítomná pastva dobytka. Samozřejmě záleží na okolnostech. Např. živelný motokros je nepřípustný v pralesní rezervaci. Ve volné krajině je však nevhodný převážně už jen vzhledem k člověku – ruší sice zvěř, ale ještě víc myslivce, milence, houbaře, rybáře, cyklisty, turisty… Konečně na bývalých disturbovaných plochách je motokros či autokros nejen vhodný, nýbrž žádoucí, za určitých okolností dokonce jediný možný, a tedy nezbytný. Je tedy krátkozraké takovým aktivitám bránit především na bývalých vojenských cvičištích, v lomech, na výsypkách apod. Poznámka: Typickým příkladem „moderní krajiny“ je Ostravsko a Karvinsko. Je to hustě osídlená oblast, která u nás nemá jinde obdoby. Vyznačuje se velice pestrou heterogenní strukturou krajiny, včetně rozmanitého typu vodních nádrží. Zdejší krajina tak tvoří mozaiku, která hostí úžasnou diverzitu živočichů a rostlin. To platí bez ohledu na hustotu lidských sídel a frekventovaných komunikací, které samozřejmě obojživelníky hubí. Obdobným územím v Německu je Porúří.
A naopak, nezdá se nám účelné tyto aktivity navádět do prostorů, kam se naveze hlína (např. ornice) stržená při výstavbě komunikací, průmyslových areálů či jiných staveb. V takových místech motokros neudržuje vlastně nic, přitom jinde by mohl dobře posloužit. Ukázali jsme tedy, že disturbance jsou pro obojživelníky i další skupiny organismů nutné. Záleží jen na tom, jak řídit další vývoj a údržbu krajiny. To je předmětem speciální kapitoly u managementu jednotlivých druhů či skupin obojživelníků. Předkládaná publikace tedy snad přispěje k záchraně obojživelníků kombinací teoretického základu biotopové a populační ekologie a zejména komplexním návrhem praktických aplikací v krajině.
96
5.2
Suburbie jako domov
(článek psaný pro architekt. časopis Zlatý řez)
Tato esej pojednává o moderní krajině; o její současné skladbě, struktuře a dynamice. Je rovněž o lidech a celé kulturní složce krajiny, ale i o přírodě. Máme-li totiž o krajině něco podstatnějšího říci, nelze na jedné straně přírodní složku degradovat do role pasivní kulisy či rekvizity lidských aktivit, jak by občas chtěli humanitně a technicky orientovaní lidé. A na straně druhé nelze složku kulturní omezit na nějaké antropogenní, dokonce třeba druhotné ovlivnění přírody, jak bývá časté v pojetí přírodovědném. Toto pojetí možná není vzdálené architektonickým východiskům, nicméně odpovídá hlavně specializaci autora, kterou je vývoj krajiny v posledních 11 000 letech. Text vznikl na základě remixu několika již publikovaných studií, zejména delší práce o Kladensku (sborník Budeč, příroda – krajina – člověk).
Negativní krajina Krajina se v současnosti stala tématem úměrně k tomu, jak se během několika desetiletí nápadně změnila. Slezl jsem z výsypek a rumišť, stojím před hernou, ta je v teskobaráku a funguje spíš jako obyčejná hospoda. Ale vevnitř skoro nikdo není. Venku jsou orvané pultíky ve dvojstupu, a u nich po hloučcích stojí Cikáni ve zlatém a hnědavém světle zářijového odpoledne, dal jsem si, co pijí oni: každý má v půllitru něco nebesky modrého a ukáže se, že je to curacao naředěné sodovkou na voltáž limonády, tak mi to řekli a mlčíme, dívám se na hradbu výsypky, plnou aster a zlatobýlu a slunečnic jako někde na prérii. Ty kytky jsou z Ameriky, tady nepůvodní, nicméně dávno usedlé. Ale co je tady původní? Všecko sem patří a nepatří stejně, jako třeba já. A jako těžba uhlí. Tam nahoře je třicet let stará divoká planá krajina s tůněmi, mořskými oky na toxických půdách, s olšemi z rekultivací a také s vratičem a vysokou trávou, v které jsou pěšinky, to tudy chodí tudy srny sběhlé z Krušných hor. Tady dole je suburbie, jsou tu ohrady, silnice a trať, velkosklady a pár ulic domků. Za každým rohem může být něco divného, squat v secesní vile s divokou zahradou? Osada rybařících mezolitiků? Muzeum moderního umění? To všechno dohromady? Je mi tady dobře, což je vlastně divné. Mohl bych zde začít bydliti. Je mi tady docela dobře mezi těmi rozvrácenými existencemi lidí, hornin a rostlinných druhů. Ještě se budem těšit ze dne svého – já, Cikáni a ptáci, zvěř a květy. Předně není jasné, v čem jsme se to vlastně ocitli. Říkejme tomu třeba moderní krajina, ale důležité je, že vlastně nemá jméno. Dobře, kdysi tady byla všude kolem pole, louky, vesnice a lesy, tomu se říká tradiční kulturní krajina. Pak ta tradice a kultura zmizely a je tu, jak se zdá, něco nového. Co to je, jaké to má vlastnosti? Brzo se ukáže, že to vůbec není jasné. Můžeme tomu vůbec říkat krajina? Dokonce bez ironie „kulturní krajina“? Nebo naopak třeba tam není žádný problém, takže ani nemá smysl odlišovat tuto moderní krajinu od tradiční, kultura zůstává kulturou a rozdíly jsou jenom v kvantitě? Anebo se naposled rozhodneme, že pokud to není kvalitní, bude se tomu říkat suburbie, zatímco v opačném případě je ta samá škatule moderní architektura a urbanistika? Nemá to jméno, všechno jsou nadávky, třeba sídelní kaše, anebo jsou to označení, s nimiž se 97
jako s nadávkami zachází (už sama suburbie). I politicky korektní opisy mají dávkou netajené ironie nebo snad pokrytectví, jen aby se nemuselo nadávat přímo. Brownfields, to přece vzniklo od jedné mapovací barvy, docela smluvně přiřazené, to nemá nic společného s barvou pleti, nacismu a exkrementů; všecko pouhá náhoda. Nebo krajina postižená (třeba těžbou hornin nebo rekultivacemi), krajina „po horninové těžbě“ (jak ji nazvat přímo?). A dokonce často nemá ani svébytnou existenci. Nemluví se o ní totiž jako o krajině, ale jen jako o krajinném odpadu, o poruše krajiny, spočívající jen v absencích toho, co tu původně bývalo, a v náhradě hodnot chaosem, hloubky povrchností, stálosti a trvanlivosti labilitou a dočasností. Je vidět, že se k této moderní krajině jaksi neznáme a pokud ano, vidíme na ní v první řadě negativa. Skutečně také je co kritizovat, zejména v případě suburbie, protože ta je historicky nejmladší a ukazuje se jako nejagresivnější, nejvíc rozpínavá (a rád bych tady připomněl zejména kvalitní, netriviálními argumenty bohatou a pregnantně formulovanou zprávu Bašeho a Cílka z roku 2005). Vůbec suburbie je mimo to i nejzřetelnější z dílčích forem moderní krajiny, a tak se budu v dalším textu vztahovat převážně k ní s tím, že ostatní typy moderní krajiny jsou v jednotlivých případech více či méně její součástí.
Zlá a hloupá Ošklivé káče naduřelé nad všechno pomyšlení se roztéká po krajině: z něj nikdy labuť nebude. Suburbie je jméno pro krajinný zlořád současnosti. Těžbu jsme zdůvodnili ekonomicky, kompaktní město kulturně, se suburbizací to nesvedeme. Co máme před sebou, není ani město ani venkov. Město je hladový organismus, který vysává okolní krajinu a tam roste. V tradiční podobě bylo pevně ohraničené, rostlo systematicky, krok za krokem, jeho tlamou byla městská brána nebo akcíz, žaludkem trh, játry byly budovy, kdežto dnes se to mění. Suburbánní krajina si vyšla za svou venkovskou potravou jako vychlípitelný žaludek ostnokožců. Dediferencovala, ztratila své jasně směrované energetické toky, ač energetická náročnost je větší. Suburbie metastázuje, difuzně prolíná, šíří se prorůstáním do různých orgánů, bere je napříč, je všude a nikde, nedá se chirurgicky lokalizovat. Je to strašně nešetrné: vůči prostoru, vůči tradici, vůči dalším možnostem, to je asi hlavní výtka. A je to úplně nové, nebývalé, a tím nepřirozené, druhá výtka. A také se tvrdí, že je to trvale neudržitelné, že to časem nutně vede ke katastrofě. Tak to vypadá, když se na moderní krajinu nadává. Zkusím však částečně oponovat. Nebudu obhajovat chyby příměstí, ale oponovat chci tomu zjednodušenému plošnému odmítnutí, které je ve výsledku kontraproduktivní. Vůči odmítnutí skoro xenofobnímu. Jakoby nám ta krajina byla cizí a ne naše, jako bychom si za ni nemohli! Xenofobie je vždycky špatná, i vůči špatné věci. Vlastně vůči věci, která je jen z části špatná, protože kompletně špatného není nic. Je to prostě fobie, psychická porucha tedy, nouzové řešení něčeho, co nedokážeme zvládnout rozumem nebo smíchem nebo nakonec i smířlivým zapomínáním na všechny křivdy. A hlavně, co ta xenofobie vůči moderní krajině znamená? Pokud je nám tato krajina cizí, je zle, protože ona je naše a jsme za ni od počátku odpovědní. My, a ne nějaký politický režim, strany nebo firmy. Potíž tedy možná není ani tak dalece s krajinou, jako s jejím hodnocením. Dosavadní negativismus v přijímání nové krajiny je krajní neúctou k dějinám (dějiny měly být jinak) a k současnosti a k sobě. Moderní krajina jako porucha krajiny tradiční? To je ovšem stejně trapné zjednodušení, jako že jablko je špatná hruška, kočka je nedokonalý pes, voda je nechutně řídké pivo a graffiti jsou špína na památkách. Je patrno, že suburbie má své vlastní kvality, ať už jim dáme hodnotící znaménko, jaké chceme. 98
Co pokládáte, ptali se mě jednou, za největší hrozbu pro českou krajinu. Odpovídám: To, že jsme ji přestali mít rádi takovou, jaká je. Řekni krajina, a ozve se: hrozba, vina, trest. Právě tohle pokládám za největší hrozbu. Vždyť je to přímo úchylnost! Jak to dopadne, budeme-li takto automaticky asociovat podobné hrůzy třeba s rodinou, společností, světem, bohem, prací, se vším, co se nám samo nabízí a co čeká, jak to dokážeme přijmout? Kdo v krajině přítomnosti vidí jen devastaci a hledá v ní jen její ztracené mládí, je jako zlá a hloupá stařena před zrcadlem.
Krásná? Dobře, krajinný zlořád. Ale nelze přehlédnout, že příměstí a vůbec moderní krajina je krom zlořádu také krajinným řádem současnosti, v Česku sice ne dosud všude, ale leckdes už ano. Není pouhou destrukcí stávající krajiny, ale jejím pokračováním novými prostředky. Je řádem, tj. dává krajině svou strukturu, obsah, dynamiku, sémiotiku, topologii, toponymii. Svou. Novou, totální, svébytnou, svéprávnou, a tedy nejspíše... nejspíše i krásnou. Nebo ne? Všiml jsem si, že když lidé poprvé stanou nad dolem Čs. armády, každý vydechne jakoby se před ním objevil vodopád nebo polární záře. Nebo propast. Krása propasti, čirá romantika. druhý zajímavý úkaz je, že těsně poté přikvačí autocenzura a začne se to racionalizovat a ideologizovat, že to ale přece nejde, to se nám líbit nesmí, je to nepatřičné, strašné, ošklivé. Na druhé straně žádné slabomyslnosti o obdivu k lidskému umu jsem nikdy nezaznamenal, ale třeba tam nechodím se správnými lidmi. Možná to všechno chce čas. Možná, že podstatným motivem odsuzování moderní krajiny je to, že co je mladé, to se nepozná. Chybí odstup. Co by řekl soudobý muzikolog, etnolog kultuře o Nového Orleansu v době zrodu jazzu? Asi, že je to naprosté překroucení všech starších a původnějších kuturních základů. Jazz se bude jevit jen co zrůdný pohrobek sodomského hříchu někdejších čistých kultur. Ale běda, právě tak i my vše nové vidíme vždy jen v zrcadle minulosti. Rozpoznat znaky budoucí autonomie u čehosi, co se zatím nestihlo diferencovat, to je jako hledat budoucí talent mezi miminy a budoucí dubisko v tašce žaludů. Ale měnící se estetický názor postupně zachranuje v krajině jevy, které do své doby byly mimo pozornost, ba byly hodnoceny jako ohavné. Doby převažujícího zájmu o idylu v krajině vystřídala estetika romantické divokosti, z ní pocházejí dnešní národní parky. Pak estetika starobylosti, všeho, co je de mode, třeba prostřednictvím dekadence. Pak byla v první půli 20. století objevena estetika městské periferie – a na poslední generaci spíš teprve čekáme. Možná jsme už ji našli ve folklóru sprejerů a příměstských skupin různých směrů. Skutečně podivně roste počet lidí okouzlených troskami, smetišti, novou divočinou z kopřiv, konopí a akátu, lidí nadšených duhou vznikající na fázovém rozhraní domácí přírodní špíny a syntetického europóvlu. Najednou je tu něco nového, co má svébytnou poezii, s novou krajinou přišla nová romantika.
Nová diferenciace Že se dnes evropská krajina tak rychle a radikálně mění, a že ty změny berou takové konce, to není jen tak nějakým obecným působením plynule a stále rychleji přirůstajícího pokroku, ale především zcela konkrétně zhroucením tradičního pojetí zemědělství, jaké tady existovalo kontinuálně už 7500 let. Dříve se krajina měnila také, ale nenápadně a pomalu, nikdo si nevšiml. Obecně krajina se měnila vždycky, a u nás za posledních deset tisíc let dramaticky asi pětkrát. 99
Vždycky to dobře dopadlo, ale ne objektivně, nýbrž subjektivně – prostě zvykli jsme si. To, co dnes mizí, je tzv. tradiční zemědělská krajina a to, co ji utvářelo, zemědělská kultura, sedláctví ve smyslu hybné síly formující ekonomiku, kulturu i přírodu. Ve smyslu specifického způsobu každodenního vzájemného vztahování člověka a přírody. Tomu je potřeba rozumět tak, že pole a louky samosebou zůstávají, ale mění se kvalitativně. Mění se v polorumištní prostory pro zvláštní druh vysoce technizované chemické výroby, jejímž produktem je mouka, mléko a vejce. Zmizeli nebo mizí ženci, husopasky, koukoly a chrpy, vypalování mezí, čmeláci na mezích, meze, trakaře, vidle, vysílání pro zemědělce a agrární strana. Že je to pryč, není třeba věc vývoje politických režimů, ale vývoje civilizace a krajiny. Že změna nejde ráz na ráz a skoro nic nemizí úplně, je dobře; při rychlých procesech jsou větší ztráty na životech (třeba celých druhů rostlin a živočichů) i na kulturních hodnotách. A jako vždy: staré je dobré a osvědčené, nové je zlé a riskantní. A zároveň staré je zaostalé a neperspektivní, nové je pokrokové a úspěšné. V dialektice této dvojice hodnocení běží celý vývoj krajiny, souboj mezi názory a mezi praktickými řešeními. Není divu, že si tato změna vyžádala novou krajinu. Jak se zdá, budeme časem musit úplně přehodnotit běžné členění krajiny na město a venkov, přírodu a civilizaci, les a bezlesí nebo na krajinu a její poškozené části. Svět už je dnes jinak. Teď už jsme za přelomem, kolem nás se vyvíjí a diferencuje něco nového. Jsme v situaci, v jaké se octla italština v 9. století: pořád se tomu v nejlepší víře ještě říkalo latina, jenže gramatika, výslovnost i slovní zásoba už byly italské, ač spousta jednotlivých slov stále z latiny přetrvávala. A tento přechodný stav trval; čekalo se ještě pět set let do Alighieriho, který italštinu konečně formalizoval. A tak se navíc k těmto tradičnějkším opozitům začíná rýsovat jakési jiné členění, které jde napříč. Co se změnilo, není město a jeho periferie uprostřed normální zemědělské krajiny. Je to celá dnešní krajina, včetně svých konzervativních částí. Zkusím to tedy celé reformulovat, klasifikovat krajinu jinak, a charakterizovat nové krajinné typy po jejich moderní přeměně.
Zbytky tradiční kulturní krajiny I: ritualizace reliktů. Tam, kde se podařilo přežít něčemu, co nejvíc připomíná tradiční zemědělskou krajinu (ale už to není ona), stalo se tak díky ritualizaci, která je strategií přežití i cenou, kterou se za přežití platí. Tradiční zemědělská krajina funguje dnes pomocí soustavy náhrad a přeznačení: pomocí agroenvironmentálních programů, ekoturistiky, ochrany přírody v chráněných územích apod. Rozdíl je asi jako mezi trakařem v dobách pantáty a dnes (natřeli ho balakrylem a jsou v něm vysázené kytičky). Cílem už není produkce, ale zachování aspoň náznaku její původní tváře, v horším případě toho, jak jsme si tu původní tvář zpětně vybásnili, aby nám vyhovovala. Tato ritualizace ovšem není něco zásadně špatného, protože to zachraňuje hodnoty, jako je třeba koniklec nebo umění podojit kozu nebo ten trakař, pokud ho natřeli pořádně a neshnije jim, ale je to zkrátka krajní způsobem, jak něco podobného zachovat. Riziko je právě ten shnilý trakař, který prostě zalévání petunií dlouho nesnese. Do této kategorie patří všechny ochranářské a environmentalistické omyly a hříchy, vylévající s vaničkou dítě. Třeba bezzásahovost rezervací plošně aplikovaná i na lesy, fungující od pravěku pod stálým dohledem sekery, nebo současná verze agroenroenvironmentálních programů, které nekvalitním loukám nepomohou a ty kvalitní mohou zcela zničit, a do třetice rekultivační devastace krajiny – zcela nesmyslné výsadby dřevin všude, kam oko úředníka, ekopodnikatele nebo lidového myslivce dohlédne. Na druhé straně se to často podaří a funguje to, příkladem může být už proslulá 100
skoro ze země vydupaná záchrana bělokarpatských luk a vlastně celé místní zemědělské a lesní krajiny. Zvláštním případem je podobná ritualizace sídel, např. ve formě památkových rezervací, opět s dosti různými výsledky případ od případu. Když se tento krajinný typ potká se suburbií nebo s těžbou, vznikají zajímavé efekty, někdy strašné, někdy okouzlující, jak kde. Na Kralupsku byla pozorována milionářská dcerka pasoucí bílou kozu na skalním vřesovišti nad vilou. Poslední kozopaska a poslední pastva na vřesovišti, což je totiž přesně to, co vřes potřebuje k životu. Vila s chlívkem. Z důvodu romantiky a ekologie, a tak se mi zdá, že už to nebyl žádný zbohatlický výstřelek, ale prostě styl. Kus dál rekonstruovali můstek přes potok, i když by betonová lávka byla lacinější, ale dřevo je dřevo. A cestu nechali bez asfaltu, protože je pro koně, a ne pro auta, to tak, aby nám sem jezdili Pražáci. V Českém krase se zase podařilo péčí ochranářů i těžařů zachránit podivuhodný pozůstatek středověkého lesa, který čekal na okraji lomu, až ho odtěží – jenže ten les už dávno před tím chránila sama těžba, díky níž dlouho unikal nežádoucí pozornosti lesáků (pozornost moderně uvažujících lesáků ovšem nyní žádoucí je).
Zbytky tradiční kulturní krajiny II: tiché odumírání. Mnohem častější je však případ, že podpory na obnovu dosavadního stavu nestačí. Výsledkem jsou lokální kolapsy, vymření populací, krachy firem, ve větším měřítku však jen pozvolný rozpad, odliv lidí z venkova, pomalý úpadek venkovské krajiny. Trouchnivění. A také návrat divočiny. Proces má několik podob, historicky z nich nejstarší jsou části pohraničí, „Sudet“, které se vlastně od vyhnání původnějších obyvatel nepodařilo pořádně rekolonizovat. Kupodivu je vidět, že tento stav je dosti stabilní, tj. rozpad může trvat pořádně dlouho. Podívejte se třeba na Podbořansko, místy budete mít ve vsích dojem stavu ne pět let po válce, ale pět let po třicetileté válce. Statek v hnojišti za sesutou zdí, už porostlou mechem, v rohové místnosti se bydlí, ostatní je zřícenina. Místo branky kolečko plné drceného skla. „Zkoušeli tu otevřít hospodu, ale nikdo do ní nechodil. Víte, tady se lidi nemají moc rádi“. Tohle všechno by se dalo svést na režim, na některý z bývalých režimů, jenže Sudety se dnes šíří i uvnitř Čech, kapličky jsou vykradeny a rituálně zpustošeny, polní cesty zarostly, prázdné vsi straší dušemi venkovanů, kteří se odstěhovali do města, a virtuální přítomností lufťáků, kteří přijedou až v pátek, otevřou si i hospodu a všechno tu bude jako dřív, až do neděle. „No my jim pomáhali, radili jsme jim, kudy tam mají jet, vodu jsme dávali a oni byli rádi, to bylo veselý, skoro celý týden tu byli. Takových mladých lidí! Jak jim to slušelo! Tady jinak nikdo není, jenom tři rodiny jsme, to až přes víkend, když je hezky. No, byl tady loni za kopcem kravál, to byl“, vzpomínaly na technoparty dvě starší paní v jedné vsi na Tachovsku. Senzorická deprivace časem nese moudrou vděčnost za každou změnu. Je to moudrost vězňů a trosečníků. A úměrně tomu vylidnění vsí trpí extravilán, a dokonce ještě víc, protože je citlivější, méně schopný se vrátit do bývalého stavu, a navíc není problém přírodu ještě přiskřípnout nějakým jednoduchým paušálním opatřením, původně směřovaným k její záchraně. V archeologické perspektivě je to, co zažíváme, prostě opad kolonizační vlny, regrese, opouštění okrajových zón a stahování do měst a do nížin, spojený s kulturní a částečně etnickou proměnou. Ve vlnovitém střídání kolonizačních vzmachů a regresí záleží celý vývoj kulturní krajiny v Česku, vcelku tedy nic mimořádného, jen dobové projevy a kontext se liší.
101
Postagrární krajina. Jiná tvář moderní krajiny je dnes občas označována jako postagrární, to jsou ta novodobá pole bez skřivanů a bez cest. I to jsou tak trochu zbytky tradiční kulturní krajiny v podmínkách kolonizačního ústupu, ale hlavně je to její úplná proměna. Budiž, na fádnost české zemědělské nížiny, kde je vše podřízeno obilnářství, poukazovali už cestovatelé na přelomu XVIII a XIX století, ale dnešníma očima si neměli nač stěžovat. Jeden z takových úseků jde od Prahy k Brandýsu. Ještě v sedmdesátých letech tu byly běžné úvozy, aleje, široké meze, menší louky, stepní lada a vřesoviště na polních kazech, komunikace od silnic po pěšinky. Zásadní změna a spíš ztráta druhového bohatství i pestrosti krajinné mozaiky je až pozdější a už třicet let stále sílí. Prostě je tu jen kukuřice, asfalt a kopřivy. Polní cesty byly buď předělány v malé silnice, anebo zmizely, jezdí se rovnou po polích. Na jaře ve vsích, na polích i na železnici hučí potoky herbicidů na obranu proti plevelům, takže místo vlčích máků rostou ty příslušné plevele, odolné vůči herbicidům, tedy aspoň nějaká diverzita. Zmizeli ale zajíci a motýli. Z vřesových a stepních stráněk jsou hromady hnoje, obyčejné luční kytky jako je kopretina nenajdete, jen pár je jich někde na psích trávníčcích přímo ve vsi, dokud si tam nedají zámkovou dlažbu. A když trávník, tak anglický. Vtírají se nové dálnice, ve vsích se staví nové čtvrti Prahy, rostou velkosklady, začíná suburbizace. Přitom krajina už těsně za obcemi pustne, masivně ruderalizuje, zarůstá, což ovšem má i svoje kouzlo: málokde je pěší člověk tak zřetelně sám. Rostou tu nové polní plevele – bolehlav, durman a blín, dřív druhy vesnických smetišť, teď kolonizující polní kultury. To tady máme místo koukole a chrp. V řepkových polích se vznášejí stáda zdrogovaných srn, protože řepka je jedovatá, ale dobrá, kdežto v lese rostou jenom kopřivy. Nikde ani človíčka, nejvýš auta, občas na obzoru billboard.
Mrtvé hmoty, syntetická příroda a nová divočina. To je sféra civilizace ve vypjaté podobě jejích produktů: krajiny vzniklé na základě těžby hornin, průmyslové výroby, dopravy a bydlení. Rozdíly mezi třeba velkolomem a velkoměstem jsou zřejmé, ale důležitější je, co je spojuje. Jsou to struktury s intenzivním působením člověka, s velkou energetickou náročností a s určující funkcí anorganické hmoty. Tyto struktury jsou vývojově nejstarší a plynule navázaly na své předchůdce v období tradiční kulturní krajiny. První jejich podobou z hlediska stanovištních podmínek jsou plochy s převahou otevřených obtížně kolonizovatelných terénů: povrch budov, čerstvé lomové jámy a výsypky, asfalt na dálnici… Občas se to označuje jako „antropogenní poušť“. Většinou to říkají ekologisti s krajně neekologickou, buranskou pověrou, že poušť je ošklivá a nic pořádného tam nežije, což je ovšem nesmysl. Mně se ten pojem naopak líbí, protože poušť je sice anorganická, leč krásná, a má bohatství skromných svérázných organismů, adaptovaných pro tento drsný život. Podobně je tomu i na těchto pustých plochách, které skutečně některé druhy sdílejí s jižními pustinami, třeba chruplavník, mrvku, bělořita a babočku bodlákovou. Ale spíš jsou to takové analogie, v měsíčné noci na Lut al Kábir zpívá šakal pátrající v rozvalinách karavanseraje, kam by se teď nikdo jiný neodvážil, před vchodem leží obratle z velblouda. V měsíčné noci u Litvínova zpívá osamělé rádio kohosi, kdo pátrá v rozvalinách fabriky, kam by se teď nikdo jiný neodvážil, před vchodem leží hromádky vyřezaných kabelů. Druhým pólem variability je nápodoba přírody její syntézou: zahrady a parky, stromořadí, různé výsadby, městská zeleň vůbec. Odpovídající duševní hnutí je, že když je něco zelené, tak je to ekologie. I tady jsme v říši umělosti. Je to příroda, ale civilizovaná, ba důkladně denaturovaná, ponížená do nesvéprávné role poslušného materiálu, typicky třeba křoviny v živém plotě, sestříhané 102
do geometrického tělesa. Pro třetí extrém byl před časem shodou aktivit několika autorů zaveden pojem nová divočina. Mezi civilizací a novou divočinou je stálé napětí; pustota lomů, čistota měst a úpravnost zahrad jsou dočasné. Jakmile jen vliv lidí a energetická investice pominou, třeba i lokálně, na kousku půdy, emancipuje se nad lidský vliv příroda, často v drsné a divoké podobě. Lom ponechaný sám sobě se do třiceti let čistě spontánními procesy změní v háj nebo lesostep z níž čnějí skalní stěny. Stane se romantickou pustinou pro trampy a tuláky. Město ponechané samo sobě by to stihlo stejně rychle, počkejte si, a uvidíte, jak přímo z dlažby vyrůstá prales akátů a pajasanů, nad nějž čnějí kostry budov korunované březovými hájky na bortících se střechách.
Suburbie Tato původem městská periferie, která však daleko přerostla svůj periferní statut, se nyní stává samostatným a velmi zásadním jevem. V dynamice krajiny suburbie vyhrává díky své schopnosti vše ostatní vstřebat, rozmělnit a amalgamovat. Všechno prostupuje a tím tomu zjednává nový rámec. Jak se začíná ukazovat, právě ona je úběžníkem všech těchto krajinných forem. Říkat jí sídelní kaše je možná málo. Pokud bychom měli zůstat u kulinárních metafor, je suburbie spíše taková hyperpomazánka, obsahující v ne zcela homogenizované podobě téměř cokoli. Kritika suburbie často zdůrazňuje její fádnost, ale to bychom pak mohli říci i o tradičním venkově s pravidelným střídáním vsí, polí, luk a lesů. Je to spíše naopak - suburbie je právě díky své nevyhraněnosti a bezbřehosti krajinou o tisíci tvářích. Celkem triviální je přítomnost suburbie v těžební a průmyslové krajině, kde její vznik a zahušťování může být spíše očistným procesem. Navíc v těžební krajině historicky poprvé cosi jako suburbie vzniklo. Nejčastější případ však je, že suburbie vzniká v prostředí krajiny postagrární. Tím, že ji kolonizuje, s ní vytváří přechodné, hybridní formy. Půda pozbyla ceny, jako vždy v kolonizační regresi, a není divu, když se na strništích do rána objeví podivné krychle. Jindy suburbie hybridizuje s odumírající tradiční kulturní krajinou, to je nejsmutnější případ, protože bývá drastický. Teď se něco začíná dít v Podještědí, do lesa lezou parkoviště, sjezdovky a hotely, z lesa dolů se vyplázlo golfové hřiště, hospodu tu prý nemají, ale vlastně si snad můžete koupit pivo dole v kempu, to víte, tam nikdo není, tam jsou Holanďani. Roubenky se zčásti daří zachovat skrze památkovou ritualizaci jejich hodnoty, zahrádky jsou dosud venkovské, ale začátkem zimy jsou plné jablek hnijících na stromech. Z obchodu jsou sladší. Nová krajina působí destruktivně i na dálku, nasává hmotu, energii a informace z okolí, je to opět analogie onkologických případů. Když se stavěla pražská sídliště, první předzvěst změny byla, že v okolních vesnicích se zavíraly hospody a obchody; vždycky k tomu byl v jednotlivých případech rozumný a obhájitelný důvod, ale dohromady bylo výsledkem absurdní pustnutí. Stejně tak suburbie dokáže hybridizovat s oblastmi ritualizovaných izolátů. Typickým příkladem jsou rekreační suburbie v různém stupni poměstštění. Rozsáhlá a velmi komplexní je posázavská suburbie ležící zhruba tak mezi Pyšely a Davlí. Obsahuje vše od rezervací po nevěstince. Ještě tudy jezdí výletnický vláček, ale taky už pražské autobusy, některé trampské osady mají cesty z asfaltu a veřejné osvětlení, ač se jinak snaží příliš brzo nepřerůst v zahradní město. My máme vztah k přírodě, pane, dokonce jsem si ještě nechali vedle chaty tu starou dřevěnou na nářadí, a plot jsme udělali přírodně z tůjí a každý víkend grilujeme. Ale teď nám chtějí to naše údolí přemostit dálnicí, no to se tak nesmí nechat, to by byl výsměch. Ano, most by jim to vážně zkazil, ale ne funkčně a ne esteticky, leč semiologicky. Posázaví totiž už dávno funguje jako suburbie, jenže si to dost nerado 103
přiznává, protože je živo mýtem drsné samoty uprostřed přírody. Podobně se to má s krkonošskými obcemi a jejich okolím, vlastně s celými Krkonošemi. Podle běžného chápání tohoto území jde o zachovalou přírodu s úseky horské kulturní krajiny, která ovšem postupně podléhá modernizaci (bohužel nebo bohudík, podle názoru). Na tomto chápání, tedy na víře v tradici a přírodu, je založen statut národního parku, ale ještě víc modernizační trend, který z toho přírodního a tradičního ukrajuje. Postup tohoto ukrajování a ústupu přírody příliš nezávisí na skutečných kvalitách území, ale právě na dojmu, že v Krkonoše jsou pořád ještě přírodní krajina. Prostě je potřeba, aby si rekreanti mysleli, že jsou v přírodě. Dokud se to daří, dejme tomu pomocí zelené barvy hotelových koberců, je všechno v pořádku. Zlom přijde se zjištěním, že příroda zbyla v pár posledních a lidem logicky téměř nedostupných rezervacích, a okolo je něco jako Praha, jenže ošklivější a k ničemu, pořád do kopce, dálnice na Sněžce se pořád ještě staví, protože ekologisti protestují, trolejbusy to v ulicích špatně zvládají a bývá v nich zima. Myslím si, že v případě Krkonoš je načase změnit perspektivu. Od chaty k chatě je pár desítek metrů, co chata, to restaurant, okolo je něco jako lunapark. Už dávno je to suburbie se zapouzdřenými přírodní celky udržovanými krajní ritualizací jejich funkce. Proto se už nemá smysl bojovat za udržení dosavadní tradice a přírody oproti drzým vetřelcům moderního ničení krajiny. Kdyby pro nic jiného, tak proto, že toto kolo již odpískali. Na druhé straně je zjevné, že přírody už je v Krkonoších méně, než by se zdálo a než by se rádo vidělo, a úměrně k tomu se stává cenným kapitálem. Co je teď potřeba, je kultivovat místní projevy ritualizace přírody a vztahu rekreanta k přírodě. Například tím, že se důkladně rozmyslíme, zda opravdu bude mít smysl hrát si na zimní lyžování na umělém povrchu mimo sezónu, když jediné, co by připomínalo skutečné zimní hory, by byl kiosek s grogem a případně ještě socha lyžujícího ing. prof. Narcise Klimatologa.
Struktura moderní krajiny Hlavním strukturním rysem moderní krajiny je její hybridní povaha, která zároveň zachovává ostrý kontrast jejích složek. Můžeme tu často mluvit o jakési krajinné koláži, kdy na základní matrici jsou lepeny jednotlivé a vzájemně velmi rozmanité objekty. Tento kolážový ráz je něco nového, spojování protikladů znala i tradiční kulturní krajina, ale tam bylo vše jemnější a složitější. Hrany protichůdných extrémů obrušovalo jejich vzájemné prorůstání. Prolnulo se tak staré a nové, kulturní a přírodní, záměrné a mimoděčné, a vznikla jednolitá tkáň. Dobrý příkladem tohoto prolínání je louka s přírodním základem planých druhů, ale vyžadující lidskou údržbu: obojí k sobě neoddělitelně patří a těžko už rozeznat, co z louky je vlastně lidským dílem a co náleží přírodě. V moderní krajině jsou tyto složky přítomny také, ale patří k sobě jinak. Byly svařeny jednoduchým způsobem, silou roztrženy na kusy a opět naroubovány. Výsledek je podivnost, jako zrůdné hračky remontované zlým hošíkem Sidem Phillipsem ve filmu Příběh hraček. S čím se setkáváme, je koláž a všechny kolářovské techniky užívající nůžky a lepidlo, roztínání a svařování, brikoláže a improvizace, roubování, srůstání, přežívání legitimované novým řádem. Relikty trvají a prospívají naroubovány na nový substrát, objevují se nové hybridní a synkretické persony a jevy. Přitom jsou stále znát stopy původnějších konzervativních struktur; málokdy se staví zcela de novo z výchozích složky rozložených na prvočinitele. Mnohem častěji se pracuje se s konzervativními moduly, které jsou tvrdé a křehké, přitom neomezeně lepivé i pukavé. Podobnou strukturu má led o povodni na řece, kdy se kry lámou, plavou po vodě, opět dočasně tuhnou a lámou se podle nových pravidel. 104
Není to nic divného; jak konstatuje Václav Cílek, je takový celý moderní svět: „…a přesto drží pohromadě“.
Dynamika a udržitelnost Moderní krajina má při ve svém současném rozvoji plochy i intenzity a pestrosti lidského vlivu velkou dynamiku. Suburbánního prostoru a postagrární krajiny je všude čím dál víc, i rekreačně či ochranářsky ritualizované celky jsou čím dál větší a intenzivnější. To posiluje dojem ztráty bez náhrady. Nic by nešlo namítat, pokud by se potvrdilo, co si spousta lidí na základě extrapolace myslí: že je suburbie trvale neudržitelná. Že podmínkou suburbizace je trvalé zahušťování a rozlézání. Že příměstí není s to vládnout a udržovat se, ale pouze dobývat. Že vývojovým úběžníkem příměstí není nová krajina, ale v lepším případě velkoměsto, v horším poušť. Dnešní krajina mutuje a nikdy nevíme, kdo nebo co z ní pocházející se stane úspěšnou zrůdou - novým a laskavým krajinným řádem. To je důvod, proč jsou zajímavé kraje, kde suburbizace proběhla (budiž – důležité je, že v jiné podobě) už před stem či sto padesáti lety. Od Kladna po Kralupy, no future. Kdyby byl proces suburbizace tak zhoubný, jak nás to svádí soudit podle území, kam tato kulturní vlna právě dorazila, dávno by se tam prostírala jen poušť z odpadků, nad níž by suše štěkaly výstřely. Kladensko: Substrátem je stará sídelní oblast, zemědělský základ s lesy, stepními pastvinami, slatinami, slanisky a skalami, a s tradicí selského života. A zároveň zasahuje porušení tohoto řádu, evidentně trvalé přinejmenším od počátku uhelné těžby, tedy bezmála už dvěstě let. Polaritu tvoří na jedné straně jevy tradiční, tedy venkovské a zemědělské a na druhé jevy moderní, tedy městské a průmyslové. Výsledkem jsou nápadně časté a vyhraněné kontrasty neslučitelných jevů, a to zejména jevů z různých historických vrstev. Nebezpečné známosti a nebezpečné blízkosti, které proti běžnému očekávání trvají po mnoho desetiletí, volně se přeskupují. Kladensko vydrželo uhelnou těžbu – ale vydrželo i její konec, který krajinu nevrátil do normálu, ale otevřel její vývoj jiným směrem. Frýdlantsko a Liberecko jsou jiným příkladem: kraj dávno po suburbizačním vzmachu , který proběhl už někdy počátkem minulého století a později opadl. Dnes je to oblast velkých secesní vil, malých továrniček a přírody mezi rozptýlenou zástavbou. A do třetice třeba velké přípražské vesnice, většinou velmi staré, často vzniklé srůstem více obcí, s mnoha etapami vývoje. Tyto vsi byly vždy tak trochu suburbií, a nyní okamžitě podléhají suburbizaci, a přitom jsou vůči jejímu působení dobře odolné díky své schopnosti přizpůsobit se každému tlaku. Přátele si člověk nevybírá a právě labilní konstrukce mohou být ty nejstabilnější.
Tradice Na tradiční zemědělské krajině jsme si cenili právě té tradice, která umožňovala setrvalost, odolnost vůči změně. Tradici nová krajina nemá, a naopak vykazuje o to větší pružnou přizpůsobivost momentálním vlivům. Rubem odolnosti je křehkost. Rubem pružnosti je entropie, tíhnutí k chaosu. Trade off. Dřív tu byla, jak jsem si kdesi přečetl, „tisíciletá zkušenost, díky níž se rolník dokáže orientovat ve své zemědělské krajině a dělat v ní moudrá rozhodnutí“. Teď je tu třicetiletá zkušenost, díky níž se našinec dokáže orientovat v tom maglajzu okolo a činit v něm moudrá rozhodnutí, např. aby se dostal do hospody, tak musí přelézt svodidla, pak přes dálnici, dolů 105
po náspu, ale tam, když to znáte, je už v jednom místě pěšinka a prkno přes příkop, a po ní kousek křovím a zadem okolo hangáru, pak tam byla díra v plotě, ale oni ji občas zase zadrátují, tak se to někdy musí přelézt vedle po starém tisu, on tam byl totiž kdysi hřbitov, a za ohradou je už asfalt a začínají domky a cedule Lahůdky, ale to je právě ta hospoda a tu ceduli si tam nechali, protože pivo a rum, to jsou totiž pravé lahůdky, víte?
Příroda a její ochrana Vzhledem ke zvláštním rysům suburbánní krajiny je zřejmé, že specifická musí být i zdejší koncepce ochrany přírody. Je to podobné jako ochrana přírody uvnitř měst, a naopak od tradiční zemědělské krajiny se to liší tak mnoho, jako se liší ochrana přírody v zemědělské krajině od ochrany málo ovlivněných částí přírody vysokohorské. Věc by zasluhovala podrobnou analýzu podloženou velkým počtem pozorování, to však přesahuje zvolený rámec tohoto textu. Tedy aspoň ve zkratce. Ochrana suburbánní přírody není ohrožena jen samotnou „developerskou“ suburbizací, ale i komunálně-ekosystémovým pojetím ekologie (reprezentovaným např. inspekcí životního prostředí), které nad ochranu biodiverzity vysoko staví hygienu, úrazovost, zdraví apod. Stejně tak musí zdejší ochrana přírody překonat své tíhnutí k tradičnímu východisku konzervace minulého stavu a resuscitace starých struktur; s pojetím ochrany přírody jako konzervy na křišťálovou studánku rozhodně v příměstí nevystačíme. Historicita krajinných jevů v suburbánní zóně je z velké části mnohoúrovňová a spletitá (vzácné reliktní výskyty přežily jen na mladých haldách apod.) a tak přinejmenším zde je třeba rozloučit se s mýtem původnosti, který podobné tendence podkládá, tedy s drzým pomyšlením, že umíme šmahem odseknout to staré a tedy dobré od oné zhoubné náplavy, kterou vymýtíme, aby se staré časy rovnováhy vrátily. Naopak jsou v příměstí perspektivní různá netradiční východiska. Převaha spíše podřadných biotopů s neodhadnutelnou budoucností rozvazuje při rozhodování ruce a dává možnost ponechávat věci, jak samy běží, a netlačit na pilu (Gelassenheit u Mistra Eckharta a u Heideggera). Dokážu si představit, že třeba kladenské haldy někdy vyhlásíme za bezzásahovou zónu – ale s tím, že součástí bezzásahovosti tentokrát (a konečně!) nebude vyhnat lidi, ale nemotat se příliš ani do přírody, ani do individuálních či skupinových aktivit lidí. Velkomejdan na haldách korunovaný menším požárem? Proč ne, jednou za čas i oheň prospěje. Princip lokální ochrany diverzity (praktikovaný už dlouho např. v Británii) znamená zdánlivý paradox, že v suburbánních zónách budeme chránit i lokality nižší kvality, zatímco v oblastech přírodovědecky kvalitních není příliš divu, zůstávají-li hodnotné lokality mimo pozornost. Řešením je vhodný tj. nižší ochranářský statut zájmových lokalit v suburbiích. Nebezpečná a rozšířená je však pověra o zcela zničené krajině suburbií, kde už není co chránit a lépe je tedy zaměřit se na lokality ve skutečné přírodě. Každý katastr obce má určitý svůj relativně nejpřírodnější biotop, i kdyby jím měl být jen zarostlý hřbitov nebo akátina na uhelné haldě. Nutnost zachovat přírodní refugia a podporovat jejich fungování s tím úzce souvisí. Tady je právě příležitost pro netradiční koalice, především právě opět koalice starého a nového (např. stepních reliktů a paintballu, vymírajících druhů plevelů a motokrosu). Zatímco v zemědělské krajině převažovala stadia s dlouhodobě kulturně blokovanou sukcesí (louky stepní pastviny, stepi, pařeziny), suburbánní krajina je založena na velkoplošných disturbancích a dosti dlouhých sukcesních řadách končících novou totální disturbancích. Tento disturbanční ráz dynamiky lze opět lokálně blokovat, ale obecně nezbývá než jej 106
akceptovat. Nejméně hodnotné a ekologicky nejriskantnější jsou ovšem čerstvé disturbance a jejich přemíra v krajině škodí. Znamená to v územních plánech dirigovat souslednost v mozaikách lokálních dynamik tak, aby na sebe disturbance v prostoru nenavazovaly a nedocházelo tím k masivnímu šíření invadérů.
Lokálně a globálně En gross je potřeba moderní krajinu přijmout. Není vyhnutí. Suburbie je často zlý pán, ale často se stává, že ten může být dobrý sluha. Co nejde zničit, je třeba kultivovat. Dokonce je to zpravidla i snazší i účinnější naučit se to přijmout a žít v tom. Ochočte si svoji suburbii! To vše, co jsem tu zkusil ukázat, není argument, proč by se mělo vše nechat výlučně svému neřízenému vývoji včetně developerů, těžebních společností, kriminality nízkých vrstev, masivní infiltrace přistěhovalců apod. Vanička suburbie chová dítě spontánní stability, avšak stability založené na jiných principech, než jaké známe z tundry či z Honzíkovy cesty. To dítě ještě nemá jméno. Vůbec nejúchylnější by bylo ho napřed vylít i s vaničkou, a pak ho s křížkem po funuse křtít a volat jménem jeho ztichlou vycpaninu. To samosebou hrozí. Můj opatrný optimismus vychází ze zkušenosti, že fysis se nenechá komandovat nejen od developerů, ale ani od (mnohem a mnohem mi sympatičtějších) staromilských krasoduchů. Riskuji nařčení, že obhajuji neobhajitelné, chci-li ukázat krajinu suburbánní, a přece krásnou, stabilní, vývojově perspektivní a dokonce s některými pozitivními rysy, jaké krajina tradiční nemívá. Bez rizika by naopak bylo po sté prvé velebit krásu a stabilitu tradiční zemědělské krajiny a proklínat vše, co se konvenčním představám o tradiční krajině vymyká. Naprosto netvrdím, že by udržovaný názor o dnešní krajině jako kolbišti stabilní tradice s ničivou moderností byl od základu mylný. Spíš je triviální: v teorii jsme se s nutností chránit tradici kultury a přírody vypořádali už více než před stoletím, takže teď už povídáním praxi nepomůžeme. Nekonečné papouškování stále týchž ochranářsko-vlasteneckých proklamací tedy zavání ideologickým pokrytectvím, myšlenkovou leností a citovou vyprahlostí. Zároveň modernost krajiny neznamená, že by měl každý vždycky jen poslušně kývat všemožným investorům. Nemůže obstát poťouchlý argument, že architekti nemohou být nic než slouhové odsouzení plnit vůli toho, kdo si je zrovna zaplatil. Přístup, který jsem zkusil tématizovat, nechce pohled klasický vyvracet, ale doplnit jej znepokojivým zjištěním, že nejde o absolutně platné pravdy. Doplnit jej tak, aby jeho výsledkem byla neideologická, rozporuplná, dialektická a vnitřně diferencovaná ambivalence našeho vztahu k české krajině.
107
5.3
Duše krajiny
(článek pro Geografické rozhledy)přesná citace Jak se génius loci projevuje, ví každý. Ve starém přísném domě se nachází velký a přísný úřad, dům byl někdy za Rakouska stavěn přímo pro něj. Dům srostl s úřadem, úřad s domem, s mírnými obměnami názvu přetrvala instituce všechny režimy a trvá dál. Funguje neměnně podle pravidel a s pravidelností, která naháněla hrůzu už Kafkovi. Úředníci jsou zde v podstatě stále tíž, jen se jim občas obnovují těla a vizitky. O půlnoci po chodbách rajtuje kostlivý úřední šiml. Zkuste jen udělat zde zásadní změnu! Vymění se ředitel, personál a náplň práce, nic se nestane. Starý dům a stará instituce změnám rychle zabrání, jemný otrávený prach ze spisů zamlží mozek každého novátora. To je přesně, čemu se říká stará struktura. Struktura není vázána na hmotu, ale spíš naopak, a tak se lidská hmota přizpůsobí struktuře úřadu jako těsto vlité do formy. Dobře, ale proč to tak je? Co je to tedy za ducha, který to vše tak urputně řídí? A zase jinde, třeba v okouzlující návesní hospodě, tak volně, mile a laskavě?
Když se o pojmu génius loci chcete něco bližšího dozvědět, nedostanete se daleko za slovníkové vysvětlení, že je to duch určitého místa. Zjistíte, že je ho potřeba chránit. Že je nepopsatelný, přesahující, tajemný a subjektivní. Že pan developer XY géniem loci moudře obhájil hnusnou škatuli, kterou vám plácli rovnou na náves. A že se často ani neví, jak to skloňovat; najdou se i borci, kteří to čtou génius loky. Génius loci se doslova překládá jako duch místa. Místem se myslí co do velikosti skoro cokoli, od celé krajiny (Polabí, ale klidně i střední Evropa) po čtvereční metry. Rybáři a básníci vědí o géniu jediného místečka mezi vrbami na říčním břehu, opilci a básníci vědí o géniu loci jediného místa za hospodským stolem. Ale všimněte si, že svého génia může mít i věc, třeba křeslo po prababičce nebo královská koruna. A rovněž doba má svého ducha; např. šedesátá léta byla podobná u nás i v Americe, a také pak se naděje šedesátých let zhroutily u nás i na Západě podobně strmě, ač ovšem velmi jinými prostředky. Daleko hůř překládá a chápe ten génius. Tlusté knihy praví, že génius loci znamenal v antice ochranného ducha určitého místa, což dnes vypadá, jako by byl k místu přiřazen zevně jako takový duchovní policajt ve službě. Pak ovšem nezbude než říci, že na duchy vědecky vzato nevěříme, čímž jsme problém vyřešili a génia loci si úspěšně vystrnadili z hlavy i z krajiny. Anebo se někdo naopak odhodlá v duchy uvěřit s tím, že na ně ani věda ani normální rozum neplatí, nýbrž se na ně musí iracionálně, a čím větší nesmysly to budou, tím lépe. Někdy se pak navíc prohlásí, že je to celé velmi tajemné a k tomu mezioborové, a pak je zpravidla téma rozvíjeno metodou nekonečného mlhavého žvanění. Tak to s námi dopadá, držíme-li se velkého novověkého bludu o hmotě a duchu: Svět má prý především a konsenzuálně povahu tupé hmoty, na jejíž zkrocení platí fyzika (tj. hlavně mechanika, v podstatě mlácení do hmoty kusem klacku). A teprve pak, jako náplň odpoledního zájmového kroužku, je tu ještě svět idejí, který jsme si ovšem pečlivě konstruovali jako zcela odtržený od světa hmotného, aby nám během dopolední šichty v materialismu materiálu nepřekážel. S tímhle pojetím by tedy génius loci neměl určitě mít nic společného, ostatně to neměl ani v antice. 108
Zkusíme na to jít jinak. Cokoli se na širém světě dost liší od svého okolí, má šanci získat a držet svého ducha, své kouzlo. Není tedy jen duch místa, ale také duch doby, osobnosti nebo kolektivu, duch uměleckého předmětu apod. Obecná a velmi důležitá vlastnost světa je ta, že všechno na světě je uspořádáno shlukovitě. Jinak by vše muselo být pravidelné, čehož se dosahuje dost těžko (doma třeba úklidem), anebo konečně náhodné, jenže úplné matematicky přesné náhody se dosáhne ještě obtížněji. A tak většina uspořádání, i ta zdánlivě náhodná, leží někde mezi náhodou a shlukovitostí, a to znamená, že jsou shlukovitá. Svět sestává ze skupin a chuchvalců. Není pak divu, že na světě vznikají místa, tedy organicky se chovající heterogenity, a rovněž není divu, že se různá místa chovají osobitě a navzájem odlišně. Génius loci je označení pro styl fungování místa. Že každý kus krajiny nějak (a často dost osobitě) funguje, na tom není nic ani mystického, ani na to druhé straně není žádná zjednodušující mechanistická představa. A to fungování často mívá svůj specifický styl, který se během času příliš nebude měnit, dokud se zásadně nezmění ono místo. Výše zmíněný úřad svůj ohavný génius loci nejspíš podrží, dokud někdo nepřijde s tunou dynamitu. Nové divadlo nezačne mít svůj styl proto, že si to ředitel zrovna přeje, ale především proto, že si na základě nějakého iniciálního nastavení přitáhne své herce a své diváky, a ti dost složitými zpětnými vazbami vzájemného vztahování časem styl určí. Ale příroda se formuje takto složitě. Skladba přítomných organismů je utvářena podmínkami prostředí, ale zároveň své prostředí ho sama vytváří a mění a podle toho se sama vyvíjí a proměňuje, čemuž se v ekologii říká dynamika společenstva a sukcese.
Často říkáme, že krajina a každé jednotlivé místo v ní se chovají jako jakési samostatné a vzájemně interagující organismy. Tento organismální pohled na krajinu je dobře zavedený a pojem génius loci se k němu těsně vztahuje. Organismální přístup ke krajině znamená, že se krajina vysvětluje ze sebe, a ne ze svých složek. Raději řekneme prostě, že krajina je krajina, ostatně každý to slovo zná a dokáže používat, než bychom hledali složitou definici zahrnující podklad, klima a organismy. Génius loci je pak taková "duše krajiny". Asi na způsob duše či chcete-li psychiky psa, kterou také zažíváme takto holisticky a rádi zapomeneme na reflexy, přenos vzruchů na synapsích a podobné detaily, které by nám zážitek věrné psí duše rozbily. Další způsob, jak se géniu loci přiblížit, tkví v pojmu paměť krajiny. To také zní dost nevědecky, ale opět - nic divného to není. Paměť krajiny není jen to, že některé její části jsou staré a mají v sobě ukryt záznam o minulých dějích (např. chrám, rašelina). V silnějším smyslu je to schopnost krajiny své již uplynulé časové vrstvy znovu oživovat. Jednoduchým příkladem je semenná zásoba v půdě. U vsi Terezín na Moravě bylo kdysi chráněné slanisko, pozůstatek někdejšího jezera. Nepečováním a odvodněním zcela zaniklo, až před několika lety jej zkusili oživit. Plochu vybagrovali, obnažili slané jíly v podloží – a dnes je tu opět bohatá flóra slaniska vzešlá ze semen odpočívajících po desítky let v půdě. Génius loci slaniska již málem zanikl, ale udržel se díky paměti, ukryté v semenech a v jílech překrytých ornicí. Jinými slovy, génius loci znamená konzervativní složku krajinné dynamiky, odolnou vůči proměnám času. Temporarita, tedy vše závislé na trendech příslušné doby, je zde zásadně omezena historicitou, tedy tím neproměnným, konstantním. Génius loci na dobové tance přistupuje, ale jen v té míře, že jimi nezaniká, jen se proměňuje a obnovuje. Např. novodobé zalesňování mnohých rašelin brzy narazilo na to, že rašeliny se moc zalesnit nenechají a bez lesního paraplete trvají už po tisíce let. Génius loci Prahy gotické, barokní a dnešní se jistě dobově lišil, ale jeho jednotící rysy jsou patrně důležitější. 109
Zatím jsme si tu ukazovali a obhajovali organismální pohled na krajinu. Pak je ale možný také opačný, totiž neorganismální pohled. I on popisuje určitou stránku skutečnosti, a sice, že krajina je jen pasivní výslednicí sil, které v ní působí. Tam se krajina hne, kam se ty síly napřou. To platí aspoň pro některé stavy určité krajiny. Kdyby totiž ten organismální přístup platil absolutně, vedly by všechny náhlé a drastické změny v krajině její úplné destrukci a zničení bez náhrady. Krajina by byla smrtelná. My ale vidíme, že to tak přece není. Polní krajina se změní v těžební jámu velkolomu, což je jistě hodně drastický a umělý, ryze nepřírodní zásah. Původní krajina zmizí, ale už během těžby přicházejí nové organismy a po jejím skončení i bez rekultivací začne lom zarůstat. Brzy se spontánními procesy dovrší vznik nové těžební krajiny a s ní se – opět už během těžby – začíná ustavovat nový génius loci. Krajinu nelze zničit, jen od základu změnit. Konstrukční prvek při založení místa a jeho ducha tedy může být velmi silný a umělý. Jiným příkladem je starý hrad, dejme tomu Karlštejn. Dneska Karlštejn má génius loci jako hrom, nedokáže ho pokazit ani přilehlá vesnice, zcela znetvořená turistikou a prodejem všemožných odpudivých cingrlátek. Jenže jak ten génius loci vznikl? Prostě násilným zavedením, a hrubou změnou génia loci předcházejícího místa v krajině. Bylo tu údolí potoka, hradní vrch měl nejspíš nízké doubravy s dřínem a vrcholové skalní výchozy, spoustu kytek a zvířat, nepochybně měl i svébytnou atmosféru, měl génia loci. Karel IV. si pro stavbu hradu mohl vybrat stovku jiných kopců v Českém krasu nebo ve středních Čechách, vybral si tenhle. Když postavili hrad, zničili génia loci hrubým zásahem do krajiny. Místo něj byl vypracován základní jev, paradigmatické zavedení, iniciála textu: postavili Karlštejn. Nedůležitý kopec v Krasu je od té doby povýšen a delegován. V první fázi je to ovšem umělé, mocenské, lze snadno argumentovat nepatřičností. Pak ale přijde aditivní fáze, kdy se šťastně sejdou blízké jevy, vrší se na sebe a vzájemně se posilují. Už s prvním kamenem v základech hradu se začíná rodit nový génius loci, který navíc má jistě i určitou složku zděděnou po svém předchůdci. Dalo by se říci: génius loci je mrtev, ať žije génius loci. Génius loci je smrtelný jako Fénix, tj. začíná, vrcholí, končí a proměňuje se do nových začátků.
Soutěže o nejkrásnější ves obírají naše obce o spontánnost i o tradici, k níž patří třeba i bezinkové křoví či noční vůně kopřiv a chlévů. Možná by nebyla špatná soutěž o obyčejnou vesnici. Co to ale obyčejnost má být, to by se schválně neřeklo, aby to pak všichni nekopírovali. Lpění na konzervativním organismálním pojetí krajiny a jejího génia loci může být na škodu. Potíže s ochranou génia loci nejsou jen v praxi, tedy v tom, že ho často ochránit nedokážeme a že místní inovace jej mohou zásadně porušit, ale i v teorii. Dosavadní koncepce génia loci je především organismální, a přilehlá ochrana je proto založená převážně na jejho udržování nebo ještě hůř, konzervaci. V géniu loci máme velmi dobrý argument proti změně a inovaci v krajině, ale nikdy jeho prostřednictvím nemůžeme mluvit ve prospěch inovace. Nejvýš dokážeme vybrat tu nejmenší z možných změn. Taková je potom i celá současná koncepce ochrany krajinného rázu a vlastně celá koncepce ochrany přírody. Víme, jak krajinný ráz zachovat, udržovat, pečovat o něj, dokonce jej konzervovat. To je ovšem správné a dobré, rozhodně o mnoho lepší, než kdybychom nic podobného po ruce neměli. Nevíme ale něco důležitějšího: jak krajinný ráz a génia loci rozvíjet tak, aby vzdor změnám, které rozvoj přináší, zůstal sám sebou. Zdá se tedy, že koncepce krajinného rázu a s ním celá ochrana přírody a památek zatím funguje tak trochu jako kladivo na čarodějnice. Jakmile krajinu napneme na skřipec ochrany, spolehlivě se ukáže, že každá nová změna, jakmile ji v krajině prokážeme, je špatná a musí se proti ní rychle zakročit. Je to nástroj velmi spolehlivý v případě výskytu zlých čarodějnic. Bohužel se ukazuje, že je stejně spolehlivý i v případě jejich posléze již 110
neprokazatelné absence.
111
