Střechy a střešní krajina

20. - 22. září 2006 Jičín

Sborník ze semináře

Střechy a střešní krajina NPÚ ÚP Praha NPÚ, ú.o.p. v Pardubicích Královéhradecký kraj MěÚ Jičín

SBORNÍK ze semináře STŘECHY A STŘEŠNÍ KRAJINA vytištěno v nákladu 200 ks NPÚ, ústřední pracoviště Valdštejnské nám. 3 Praha 1 118 01 Grafické zpracování: Ing. Svatava Podrazilová Hausknechtová © NÁRODNÍ PAMÁTKOVÝ ÚSTAV, PRAHA 2007 ISBN 978-80-87104-07-1

Střechy a střešní krajina vesnických sídel a staveb

Obsah Střechy, střešní krytina a památková péče PhDr. Věra Kovářů

4

Střechy a komíny vesnických domů v kresebné dokumentaci Josefa V. Schejbala a Jaroslava Marka PhDr. Lubomír Procházka, CSc., Hornické muzeum Příbram

9

Využití ikonografických pramenů v památkářské praxi PhDr. František Ledvinka, SLA Zubrnice

11

Zanikající roubené statky středního Pojizeří a jejich střechy Ing. Hana Luštická, NPÚ, ú.o.p. v Liberci

Krkonošské střechy

Bc. Jiří Louda, Krkonošské muzeum Vrchlabí

13

16

Tradiční i nové střechy a štíty na Berounsku a Hořovicku PhDr. Helena Mevaldová, národopisné oddělení Národního muzea

21

Střešní krajina venkova v severočeském pohraničí památkou UNESCO? Ing.arch. Tomáš Efler

27

Střechy vodních mlýnů

PhDr. Radim Urbánek, Regionální muzeum ve Vysokém Mýtě

Střešní vikýře ano či ne?

Mgr. Karel Foud, Národní památkový ústav v Plzni

Proč ne střešní okna?

Ing. Lubomíra Racková, projektantka

32

36

38

Střešní žlab

Doc. Ing. Ivana Žabičková, CSc. ,Fakulta architektury VUT v Brně, Sdružení hliněného stavitelství

39

Obnova střech, krovů a dřevěných nosných konstrukcí areálu Vacardova mlýna č. p. 191 na Malé Skále (okr. Jablonec nad Nisou) Mgr. Miroslav Kolka, Národní památkový ústav, ú. o. p. v Liberci 41

Střešní krajina VPR Holešovice

Ing. Vlastislav Ouroda, NPÚ, ú.o.p. v Českých Budějovicích

46

Proměny střešní krajiny ve VPR Pavlov aneb strasti a radosti památkářovy PhDr. Jitka Matuszková, NPÚ, ú.o.p. v Brně

48

Příklady řešení střešních krytin v památkových zónách v Krkonoších a Podkrkonoší Ing.arch. Vladimíra Paterová, NPÚ, ú.o.p. v Pardubicích 50

Střešní vikýř a architektura budovy

Ing. arch. Ivana Košíčková, Vysoké učení technické v Brně

52

Značené střechy

PhDr. Vanda Jiřikovská, Muzeum Kouřimska v Kouřimi 56

Problémy nových střešních krytin na mansardových střechách historických objektů Ing. Lenka Nyklová, NPÚ, ú.o.p. v Pardubicích 58

Nový stavební zákon a památková péče

Ing.arch. Marie Tomíšková, Ústav územního rozvoje Brno

60

Střechy na starších sušárnách a skladištích chmele Ing. Zdeněk Tempír, Chmelařské muzeum, Žatec.

61

Upozornění: Texty neprošly jazykovou korekturou.

-3-

SBORNÍK referátů - Jičín 20. - 22. září 2006

STŘECHY,

STŘEŠNÍ KRYTINA A PAMÁTKOVÁ PÉČE

PhDr. Věra Kovářů Střecha nad hlavou, umožňující ochranu člověka před povětrnostními vlivy a nepohodou, znamená fenomén ve své podstatě starý jako lidstvo samo. Nás, pracovníky památkové péče, jejich příznivce i odpůrce, však zajímá nejen historie střech a střešní krajiny. Předmětem zájmu je především současná situace, spojená se stavem, formou a krytinou střechy a všemi souvisejícími detaily, možnostmi údržby a záchrany střešní krajiny. Neznalost podstatných vývojových rysů konstrukce krovu, střešního pláště, krytiny, technologických postupů i některých tradičních zvyků může nepříznivě ovlivnit naše rozhodování. Proto v průběhu konference hodláme uvedené znaky sledovat, konfrontovat, usilovat o vystopování regionálních či lokálních rozdílů, které jsou pro lidové, či obecněji řečeno venkovské stavitelství rozhodující i navrhnout možná východiska. Cítím se velmi poctěná organizátory našeho semináře, že zařadili můj příspěvek jako první a dovolili mně tím přednést několik základních a obecných tezí, informací a úvah. Jsem zároveň připravena obšírněji pohovořit o některých otázkách při promítání filmových dokumentů. Základní znaky a části střechy tvoří krov a krytina. Forma střechy souvisí s konstrukcí krovu. V lidovém stavitelství se na teritoriu našich zemí setkáváme nejčastěji se střechami sedlovými, i staršími valbovými, polovalbovými (sýpky, vinné sklepy), mansardovými (u budov sloužících

například jako rychty, hospody, školy a podobně) stanovými, polygonálními (stodoly v Čechách i na západě Moravy) i s jednoduchými pultovými na drobných hospodářských stavbách. Sklon střech se pohybuje od 40, 45 až do 60 stupňů. Rozhodujícími typy krovové konstrukce jsou krov krokvový příznačný především pro horské oblasti. Přitom za starší je z odborného hlediska považována konstrukce sochová s hřebenovou vaznicí dochovaná v reliktech u stodol na Šumavě a Opavsku i části Znojemska). První z nich je rozšířen především na územích, kde se setkáváme s pevnou konstrukcí stěn, nejčastěji na území Karpat, domě Českomoravské vrchoviny a středních Čech. Jde o krov s trámy ve vrcholu začepovanými s příčným hambálkovým zpevněním, ale také bez hambálků. S hřebenovou vaznicí, do níž jsou trámy začepovány, jsou spojeny stavby lehčí konstrukce, na příklad stodoly a další hospodářské budovy. Tolik z početných odborných studií. Z literatury o střešních konstrukcích si dovoluji zmínit pouze dominantní díla autorů Václava Frolce, Josefa Vařeky, Jaroslava Kramaříka, Josefa Kšíra, Václava Mencla a Jana Solaře, z nichž jsem výrazněji čerpala a které doporučuji ke studiu. Krytina střechy tvoří ochrannou vrstvu střešní konstrukce – plášť před povětrnostními vlivy. Jde tedy o část, která je pohledově nejvýrazněji uplatnitelná a jeví se z hlediska památkové péče jako významný element. Nejen typ krytiny, ale také barevnost, se stává významnou pro sídelní obraz a vzhled střešní krajiny. Z tohoto

-4-


aspektu lze typ krytiny považovat za regionální zvláštnost. Můžeme však o typu krytiny, jako regionálního znaku hovořit ještě v současnosti? Pokusíme se charakterizovat nejčastěji užívané krytiny na teritoriu naší země s přihlédnutím k jejich historickému vývoji.ve vztahu Podle regionálních či místních zvyklostí byl typ krytiny, užitý materiál, zásadně ovlivněn přírodními podmínkami podobně jako jeho kladení a spojování. Budeme hovořit o krytinách nejčastěji a nejvýrazněji zastoupených v našich krajích. Patří k nim sláma-slaměné došky, dřevěný šindel, kámen-břidlice, pálená taška, a také mladší typy krycího materiálu, jímž je eternit, dehtovaná lepenka, plech. Jestliže přednesené poznatky a náměty se budou jevit jako příliš obecné, následující referující podají obraz o regionálních zvláštnostech nebo typech střech a krytin hlubší a propracovanější. K nejstarším typům krytiny náleží stromová kůra, větve, traviny. Při rozvinutém zemědělském produkci je přírodní a přirozenou surovinou především však sláma,. z níž se zhotovovaly došky. Ke krytí střech sloužila sláma žitná, jejíž dlouhá stébla, svázaná do snopků nejlépe vyhovovala k vytváření souvislé vrstvy kladené a přivazované ke krovové konstrukci. Autoři V. Frolec a J. Vařeka se zmiňují o starším způsobu krytí střech slámou vrstvenou bez vázání, přikrytou ke zpevnění vrstvy pouze větvemi nebo jiným, snadno dostupným přírodním materiálem. Ručně vymlácená sláma byla svazována houžvemi, povřísly nebo ve dvacátém století drátem. Obdobný materiál sloužil k upevňování, pošívání to je vázání slaměných došků k tyčím nebo k laťování krovu. Ke stejnému se užíval rákos nebo kukuřičné šustí v našich krajích však výjimečné, užívaly se především na slovenském jihu, kde se plodinám tohoto druhu dařilo.

Zhotovování slaměné krytiny – dochu - došku - patřilo tradičně k dovednostem vlastníka nemovitosti a dobrý hospodář před zimou, nebo někdy až na jaře sledoval stav doškové střechy a napravil chyby. Tento postup, kdy pokrývku střechy slámou obstarává zvolená firma a vlastník se domnívá že ten zlatistý háv zůstane zachován navždy, hrubě se mýlí. Pravidelná údržba a výměna poškozených došků významně prodlouží jejich trvanlivost. V současnosti, s ohledem na nákladnost této krytiny jsme se u doškových střech v památkové rezervaci v Rymicích - Hejnici pokusili o novátorský počin, to je překrytí doškové střechy umělohmotnou síťovinou, zabraňující ptákům vytrhávání a roznášení slámy a narušování slaměného pokryvu. Získané zkušenosti zatím nejsou jednoznačně pozitivní. Na závěr této pasáže o slaměných krytinách bych ráda připomenula jejich rozšíření, Podle dosavadních výsledů studia a ikonografických dokladů bylo krytí slámou rozšířeno v rovinatých a podhorských krajích, ve středu, na jihu a jihozápadě Čech, v Pomoraví, počínaje Horní Hanou až na slovácký jih Moravy, ale také na Luhačovsku, Uherskobrodsku včetně Moravských kopanic i na Hlučínsku. Stejně významnou krytinou ať již stářím nebo rozšířením je dřevěný šindel. K jeho výrobě posloužily rozsáhlé lesní porosty horských krajů, především dřevo jedlí, ale také borovic a lip posléze ne již tak trvanlivé dřevo smrkové. Zhotovování šindele ovládali, jak svědčí četné dokumenty především z Horácka a karpatské oblasti téměř všichni mužští obyvatelé vesnic. Šindel štípali ručně podomácku na jednoduchých stolicích zvaných krajově dědek, strýc a podobně, nejčastěji v zimním čase, v jizbě, pod kolnou i ve stodole. Vedle výroby pro domácí potřebu existovaly celé skupiny či obce, v nichž se vyráběl šindel a roznášel nebo rozvážený po okolí

Hladké střechy. Podle zvyklostí se krytina vázala klasy dolů a vytvářela hladkou plochu s okraji zastřiženými konci dolů. Zvláštní pozornost byla při kladení doškové střechy věnována vrcholu, nejvíce vystavené části střešní pokrývky. Ke zpevnění koruny střechy sloužila rozmělněná hlína, do níž se došky namáčely (kalenice). Jindy plásty hlíny byly ve vrcholu střechy upevněny buď prkny, nebo křížovými kolíky, zvanými koníky. V některých krajích, na příklad v Rymicích na Holešovsku nebo v okolí Valašských Klobouk i ve městech středních a východních Čech byla koruna doškové střechy pokryta dřevěnými šindeli.

-5-


Na závěr opět několik vět o rozšíření. Jak uvádí Václav Frolec a Josef Vařeka, zprávy o šindelových střechách můžeme doložit již kolem roku 1600. Víme, že šindel jako krytina sloužil nejen venkovskému obyvatelstvu Šumavy, Krušnohoří, na celém pohraničním horském pásu severních Čech, na obou stranách Českomoravské vrchoviny, v Jeseníkách, Beskydech a Bílých Karpatech, ale také městskému obyvatelstvu v početných lokalitách. Kryly se jím obytné domy, kostely a kaple (Buchlovice), střechy dřevěných mostů a lávek, hospodářské budovy včetně studní, zkrátka téměř všechny stavby. Žel, snadná vznětlivost vyschlého dřevěného materiálu a nedokonalost topného systému s otevřeným ohněm byla častou příčinou požárů, jimž padly za oběť celé soubory staveb. Šindel jako krajově typická a lehká krytina je z hlediska památkové péče velmi žádoucí. I když je šindelová střecha velmi nákladná a trvanlivostí nevyniká, dá se její odolnost zvýšit i kvalitní impregnací a opakovanými nátěry. Dobré zkušenosti jsme získali s výrobou Ludvíka Dorňáka ve Velkých Karlovicích, i s výrobci z Proseče a Poličky.

i vzdálených místech. Jako příklad nám může posloužit obyvatelstvo dvou památkových rezervací na Žďársku a to Krátké a Křižánek i vyhlášených šindelářských vsí na Zlínsku, Kašavy, Držkové, Trnavy. a dalších. Koncem 19. století, vystřídal ruční na některých místech ruční výrobu, šindelářský stroj, mnohem výkonnější, avšak s výsledkem menší trvanlivosti. (Jedna ze šindelen, památkově chráněná na území Větrného Jeníkova pracovala na vodní pohon.) Šindel s charakteristickou drážkou na jedné straně a ostřím na straně druhé, dokázali pokládat na střechu mužští členové rodiny a dovedli si poradit s poměrně náročným řešením zaoblených okrajů podokapní stříšky nebo kuželovitého ukončení štítu kabřincem. Šindel přibíjeli ručně kovanými a tudíž trvanlivými hřeby k laťování. Stejně jako při stavbě domu panoval zvyk sousedské výpomoci i při zhotovování střechy a pokládání šindele se na práci vedle tesařů podíleli stavebníci, jejich příbuzní a sousedé. Byla to, na rozdíl od dnešního stavu, práce amatérská, avšak důkladná, dvojité pokládání šindele, aby do podstřeší nezafukoval sníh, se považovalo za samozřejmost.

Ke klasickým, tradičním a značně rozšířeným krytinám patří kámen. Břidlicové doly na severní Moravě a v jiných lokalitách, poskytovaly dostatečné množství suroviny ke zhotovování kvalitní břidlicové krytiny. Břidlicové desky po vylámání v podzemí byly na povrchu štípány kameníky a tak zvanými. nůžkami upravovány do tvarů velmi jednoduchých ale také velmi propracovaných. Nejčastějšími tvary jsou čtverce, nebo šupiny se zaoblenými spodními okraji. Kamenná krytina se byla tedy zpracovávána v přístřešcích přímo v těsném sousedství lomů a odtud odvážena přímo k objektům nebo později i do skladů a odtud distribuována. Na střechy ji většinou pokládali zkušení pokrývači a to převážně na dřevěné bednění šupinovitým způsobem. Kamenné šablony se přibíjely za pomoci ručně kovaných, ale také obyčejných hřebů. Ty se staly, jak nám vyjevila zkušenost, pro břidlicovou krytinu osudné, protože zarezivěly a vypadly a s nimi se poroučely k zemi také břidlicové šablony. Podle dokladů se její užívání rozšířilo zejména počátkem devatenáctého století a na kostelech nebo panských stavbách nahradilo dříve užívaný šindel. Do venkovského prostředí pronikla břidlice zhruba před dvěma stoletími a opanovala postupně některá území průběhu na severní Moravě, Svitavsko, Šumpersko, Bruntálsko, střední

-6-


a jižní Moravu, ale také některé české kraje. Svojí trvanlivostí a nehořlavostíí vítězně nahradila doškovou krytinu. K dnešnímu stavu a požadavkům památkové péče si dovoluji vyslovit politování nad skutečností, že ze všech lomů zůstal uchován pouze lom a výroba krytiny ve Vítkově a zdá se, podle slov vedoucích pracovníků, má i zde mlhavou budoucnost. Českou či moravskou břidlici vytlačil materiál dovážený ze Španělska a dokonce z Asie barevně odlišný. Konkurenceschopnost našich lomů je nepatrná. Získat tuto ušlechtilou, trvanlivou a elegantní krytinu a zkušeného pokrývače je kromě vysokého finančního nákladu značné umění, přesto se však domnívám, že je žádoucí, abychom tyto překážky při záchraně památek a jejich střech překonali. Pálená taška, nejčastěji bobrovka, ale také tvarovaná krytina má svoji historii i současnost. Její zhotovování je především v rukách profesionálních výroben, cihelen, továren, využívajících původně domácí hlíny, tvarované a pálené v malých cihelnách místního významu. (Namátkou uvádím: cihelna v Biskupicích u Luhačovic, na Starém Brně Kohnova cihelna, cihelna ve Znojmě a Šlapanicích). Řada z malých cihelen zanikla, jiné se adaptovaly, rozvinuly produkci pro současné potřeby a vyrábí pod hlavičkou Tondach různé druhy krytiny ( Jirčany, Hranice). Ve starých krytinách, pokud se dochovaly nacházíme různé tvary, nejčastěji obdélník se s obloukovitých zakončením. Pálenou krytinu kladli především pokrývači, znalí svého díla se svými nekvalifikovanými místními spolupracovníky a to různými způsoby, nejčastěji šupinovitě. Okraje, tak důležité u všech druhů krytin, stejně jako koruna střechy se tradičně zpevňovala vápennou maltou, do níž byly tašky uloženy. Žel, tato technicky zdůvodněná a esteticky působící forma řešení je v poslední době z nejrůznějších důvodů současných dodavatelů pálené krytiny opouštěna, což považuji z odborného hlediska za velkou chybu. O rozšíření pálené krytiny je možné vést rozpravu. Prakticky pronikla do všech regionů a postupně nahradila tradiční krytiny ze slámy, dřeva, kamene. Z hlediska památkové péče, pálená krytina, přesto že jde o jev, rozšiřovaný od konce 19. století, má svůj nesporný půvab. Umožňuje řadu krajových variant ve tvaru i pokládce. (Znojemsko). Vzpomenu alespoň růz-

né typy hřebenáčů, oblá volská oka, umožňující větrání a osvětlení půdního prostoru a další komponenty, o kterých zde bude ústy následujících referentů promluveno. Její obnova z dobrých výrobních zdrojů, k nimž patří také Tondach, je jednou z dobrých cest. Cementová taška, rozšiřovaná na některých územích od počátku 20. století sehrála svoji dosti významnou roli. Žel, dnešní málo vzhledné, barevně nevhodné a těžkopádně působící cementové krytiny nejsou žádoucí náhradou přes veškerou snahu výrobců vyjít vstříc požadavkům památkové péče. Zbývá nám se zmínit o krytinách poměrně mladých, průmyslové výroby. Patří k nich asfaltová lepenka. Při nedostatku šindele nahradila v horských a podhorských oblast šindel a zahájila svůj život, přecházející až do dneška. Vlastníci roubených i zděných chalup ji byli schopni nejen sami natáhnout na původní opotřebovanou šindelovou krytinu ale také častými nátěry udržovat proti povětrnostním vlivům. Z hlediska vývoje se stala pohledově přijatelnou a podle mého soudu působí příznivěji než lesklá, nepřirozená černá barva Beronitu nebo Beternexu. Z hlediska památkové péče konstatuji, že její užití na památkových objektech nebo v plošně chráněných územích je menším zlem, než některé soudobé krytiny na příklad barevný bonnský šindel, Lindab a podobně). O rozšíření eternitu, nahrazujícího původní šindel, břidlici nebo pálené krytiny víme a hovoříme často. Tolerujeme tuto krytinu, průmyslově vyráběnou, ač v našich očích vzbuzuje dojem degradace památky. Museli jsme si však na ni za léta, kdy začala ovládat střechy domů v Čechách a na Moravě zvyknout. Stojíme před otázkou jak dále s touto krytinou, která je léty a opotřebováním poškozena a bývá nahrazována krytinou na podobném principy, avšak s vyloučením některých škodlivých látek. Eternit se uplatňoval již od počátku minulého století. Byl vlastníky volen nejen na střechy, ale také na obložení štítů nebo některých k severu orientovaných stěn a vystřídal v této ochranné funkci původní šindel či a břidlicí. Beternex a Beternit a jím podobné krytiny, pro jejichž volbu nemáme mnohdy vyhnutí působí svojí strojovou přesností a také barevností neobyčejně tvrdě a rozhodně nepřispívá k estetickému vzhledu sídla ani krajiny. Známe však a můžeme doporučit nějakou jinou krytinu, která by příznivě působila v horských oblastech, kde v minulosti dominovaly přírodní materiály?

-7-


Samostatnou pozornost si v našem rokování o střechách zasloužil štít. „Štít je tváří domu a proto se na něm soustřeďuje umělecká dovednost lidového řemeslníka“ píše V. Frolec, (Lidová architektura na Moravě a ve Slezsku s. 87.) Naši přední badatelé se shodují v názoru, že dům na našem území se původně vyznačoval valbovou střechou, a to zejména v územích s hliněnými stavbami. Štít se v české i moravské vesnici začíná ve velmi složitém procesu prosazovat podle Václava Mencla již v gotickém období, podle jiných ( V. Frolec a J. Vařeka) až v 18. a 19. století.

Plech nelze považovat za náhradu, který již od válečné doby se stal náhražkou původních, stářím opotřebovaných krytin. Mezi vlastníky památek i dalších objektů je v určitých krajích (na příklad na Valašskokloboucku, Zlínsku i na Vysočině oblíben a stěží je námi vyvracena představa vlastníků o praktičnosti, trvanlivosti a lehkosti této krytiny. Domnívám se, že bychom měli v tomto ohledu sjednotit naše názory a najít cestu k řešení. Zbývá nám otevřít dveře další tématům, k nimž patří jako neodmyslitelná součást střechy komín, okapy a také štít. Ze zmíněného se dotknu pouze komína, ostatní části ponechám kolegům. Jak je známo, ne všechny obytné domy se v dávnější minulosti vyznačovaly komínovým tělesem vyvedeným nad střechu. Karpatská oblast ještě donedávna skrývala ve svých pasekách obytná stavení, kde komín končil, tak jako v 19. století v půdním prostoru pod střechou a kouř se volně pohyboval v podstřeší a vycházel v mezerách mezi šindelovou krytinou nebo otvory ve štítu. Komínové těleso bylo vybudováno kamene nebo cihel spojovaných hlínou a později vápennou maltou. Ukončení komína římsou nebo korunou, výtvarně pojatou, omazání komínového tělesa maltou a olíčení vápnem nebo jiná konečná úprava se liší kraj od kraje a měla by být v památkové obnově respektována. Nelze souhlasit s komíny z bílých cihel nebo s kovovými vývody spalin. Výtvory z plechu (kočky, kohouty) umísťované chalupáři na vrchol komína považuji za kýčovité. Zásadní otázkou je osazování žlabů, oplechování komína, okrajů střech, závětrných lišt. Na jedné straně stojí zájem ochrany stěn domu, na druhé vzhled památky, tradiční postupy. Z hlediska památkové péče by měly být vyloučeny snahy o realizaci svodů na objektech krytých doškem nebo šindelem a oplechování závětrné lišty.

K nejstarším patřily štíty pletené (uchovaly se nejen východní, ale také na západní Moravě), omazané hlínou, štíty deskové i zděné. Považuji štít a jeho výtvarné řešení, a estetické působení, ukončení štítu kabřincem s půlkruhovým nebo oválným záklopem a s dřevěnou, nebo keramickou makovicí a další znaky za specifické téma. Na závěr mně dovolte krátké shrnutí. Konference si zvolila za cíl pojednat o střechách a střešní krajině. Naši pozornost vyvolává celá řada otázek a problémů spojených s krytinou, střešními okny či vikýři, komíny, štíty. Jako podnět k rozpravě jsem zvolila následující teze. Střecha tvoří podstatnou část objektu a z hlediska kontextu s krajinným začleněním je třeba jí věnovat mimořádnou pozornost. Krov nese významné historické a konstrukční znaky. Podle možností byl neměl být jako celek vyměňován, vestavovány do krovu obytné místnosti. Nezbytné výměny krokví citlivě přizpůsobit původní konstrukci, včetně podílu ruční práce. Krytina nese znaky regionu. Za optimální považujeme krytiny z přírodních materiálů, s důrazem, na pravidelnou údržbu, konzervaci a doplňování. Výběr soudobých krytin je velmi úzký. Nové typy betonových krytin nekorespondují s výrobky z počátku 20. století. Prosvětlení půdního prostoru střešními okny, je soudobou ač málo vítanou cestou. Vikýře znamenají změnu tvaru střechy, většinou nevratnou a jsou cizorodým prvkem.. Komín, materiál, konstrukce, ukončení vychází z lokálních podmínek. Při obnově je žádoucí je respektovat. Štít nese znaky reprezentace stavebníka i řemeslného tvůrce z venkovského prostředí. Je nepřehlédnutelnou součástí památky a proto jakékoliv zásahy do štítového pole znamenají velkou odpovědnost.

-8-


STŘECHY A KOMÍNY VESNICKÝCH BALA A JAROSLAVA MARKA

DOMŮ V KRESEBNÉ DOKUMENTACI

JOSEFA V. SCHEJ-

PhDr. Lubomír Procházka, CSc., Hornické muzeum Příbram Druh střešní krytiny, typ střech a komínů (včetně jejich případně výzdoby) patří mezi významné artefakty lidového stavitelství, které se staly předmětem zájmů autorů národopisné kresebné dokumentace již v 80. – 90. letech 19. století. Na přednosti dokumentární kresby bylo již poukázáno autorem příspěvku několikrát, nicméně její využití pří zachycení detailů, výzdoby či konstrukčních prvků je nezastupitelné - sedlová, valbová, polovalbová střecha, u některých domů (obývaných vyššími sociálními skupinami nebo sloužící ke specifickým provozním funkcím) zachytili autoři kresebné dokumentace i mansardové střechy. Totéž platí i o různých typech spalné i nespalné krytiny, užívané na vesnických stavbách ještě do l. třetiny 20. století. Více než tvary komínů, upoutaly autory národopisné dokumentární kresby jejich stavební materiál (kámen, břidlice, pálená cihla), případně též konstrukce (bedněné, pletené, roubené komíny) a zejména pak ukončení samotného komína – tj. jejich zdobené, zvláště různě klenuté a řešené pískovcové hlavice. Dva odlišní (různorodí) zástupci národopisné dokumentární kresby se tomuto tématu věnovali poměrně intenzivně. Jde zejména o PhDr. Josefa V. Schejbala (1928 – 2001) a dále o Jaroslava Marka (1895 – 1988). První v sobě spojoval profesionálního etnografa s vynikajícím všestranným kreslířem a druhý pak svou profesi kominíka se snahou zachytit kresbou tvary, konstrukci, výzdobu a umístění komínů na střechách domů. J. V. Schejbal zaznamenal tyto jevy zejména v severních Čechách, výrazně se z regionů věnoval hornímu Pojizeří, Podkrkonoší, oblasti Českého ráje (hlavně tedy území okresů Jablonec nad Nisou, Liberec, Semily), kde rovněž zdokumentoval nejvíce střech a přirozeně rovněž komínů. Ty autor zachytil při svých četných terénních průzkumech zvláště v okolí Železného Brodu, Malé Skály, Pecky, Rovenska pod Troskami a Rychnova u Jablonce nad Nisou. Jaroslav Marek dokumentoval z hlediska své profese především komíny a s nimi i tvary střechy a střešní krytinu, mnohdy zaznamenal i zajímavé lomenice domů (ty však u J. V. Scheybala tvoří samostatnou část jeho kreslířské dokumentární tvorby). J. Marek se soustředil v prvé řadě na místo svého působení, tj. na okolí Libáně a Kopidlna (obce okresu Jičín, na pomezí Královéhradeckého a Středočeského kraje). Období pořízení

dokumentace obou autorů lze položit zhruba do 3. čtvrtiny 20. století, obdobná byla i technika použitá při dokumentaci – tj. kresba tužkou, perem či akvarel. Význam obou výše uvedených autorů národopisné dokumentární kresby je pro ztvárnění sledovaných jevů lidového stavitelství severních a severovýchodních Čech velmi důležitý. Schejbalovy především tužkové kresby a akvarely vlastní (kromě rodiny autora) například Etnologický ústav AV ČR v Praze a některá vlastivědná muzea severních a východních Čech, Markovy tužkové kresby jsou součástí fondu veřejně prospěšné společnosti ve Starých Hradech u Libáně na okrese Jičín. Dominantní v Markově tvorbě, vzhledem k jeho profesi, jsou výhradně již výše uvedené komíny s různě klenutými a ozdobně řešenými hlavicemi pocházející převážně z druhé poloviny 19. a počátku 20. století. Autor je zdokumentoval například u domů ve Skuřině, dále u domu čp. 19 v Líbáni a u č.p. 20 v obci Bukvice. J. Marek tak částečně doplňuje na území východních Čech kresebnou dokumentární tvorbu J. V. Schejbala a to konkrétně v regionu Jičínska a v oblasti Českého ráje (zvláště pak v okolí Sobotky). Jelikož součástí sedlových střech je i štít, je třeba poznamenat, že J. Marek dokumentoval v okolí Libáně i zajímavé detaily lomenic a to v nich umístěné větrací otvory zachycené autorem v početné rozmanitosti tvarů. J. V. Schejbal se věnoval komínům spolu s tvarem a konstrukcí příslušné střechy a to nejen u obytných částí usedlostí, ale i u vesnických technických a veřejných staveb (například u mlýnů, brusíren a mačkáren skla, vesnických a maloměstských hospod a škol). K posledně jmenovaným objektům patří Scheybalův akvarel z roku 1985 zobrazující podstřešní brusírnu skla z Jablonecka, u níž vyniká strmá střecha krytá šindelem a podkrovní světnička vložená do konstrukce střechy. Podobný typ roubené světničky (u obytných stavení nazývaných „nebíčko“) umístěné nad zděným chlévem nakreslil J. V. Schejbal v roce 1957 v obci Vlčetín na Českodubsku. Poslední lepenkovou střechu roubeného domu (často natíranou térem) s dvěma komíny zaznamenal J. V. Schejbal u objektu čp. 185 v Harrachově. Dva komíny od dvou topenišť též vykazoval rozložitý roubený dům se zděnou světničkou a bedněným krytem v Dolní Černé Studnici (na tužkové kresbě z roku 1975). Zajímavé komíny z pískovcových kvádrů zdokumentoval J. V. Schejbal u usedlostí

-9-


v Prachově a Košťálově. V Hodkovicích nad Mohelkou a v Horecké ulici v Železném Brodě objevil a zdokumentoval autor komín obložený břidlicí. J. V. Schejbal rovněž zachytil štíhlé převýšené komíny mačkáren skla v Jizerských horách (například v Maršovicích a Jistebsku), které byly situovány často ve středu štítové stěny tohoto zajímavého výrobního objektu rozšířeného ve 2. polovině 19. století. Kromě kamenných a břidlicových komínů

zaznamenal autor také dřevěné komíny sušáren v Malčicích a ve Vesci u Kohoutovic. Chtěl bych na závěr poděkovat PhDr. Janě Scheybalové za poskytnutí některých neznámých tužkových kreseb PhDr. J. V. Schejbala ke sledované problematice.

- 10 -


VYUŽITÍ

IKONOGRAFICKÝCH PRAMENŮ V PAMÁTKÁŘSKÉ PRAXI

PhDr. František Ledvinka, SLA Zubrnice Ve svém krátkém příspěvku bych chtěl upozornit na možnost využívat pro památkářskou terénní práci a především pro kvalifikované vyjadřování k opravám lidových staveb také ikonografický materiál. Relativně nejdostupnější staré pohlednice i dobové fotografie převážně z muzejních fondů často dobře vypovídají také o „střešní krajině“ vesnických sídel i venkovských městeček ještě z doby před nekvalifikovanými stavebními zásahy. I poměrně mladé záběry ještě z padesátých let minulého století často zachycují téměř původní stav konzervovaný stavebním útlumem válečných a poválečných let. Tedy stav z doby práce a především průběžné údržby ještě kvalifikovaných řemeslníků, kterých bylo ve stavebních profesích tehdy dostatek. Průběžná údržba byla v minulosti samozřejmostí a pouze při větších opravách se střechy překládaly, přičemž pouze nezbytné množství nového materiálu sloužilo náhradou za zničený materiál. Na starých fotografických záběrech je často dobře patrná členitost tehdejších střech zjemněných různými typy větráků, střešních vikýřů a tvarově bohatých komínů. Téměř samozřejmostí byly tehdy větráky ve tvaru tzv. volského oka a v SZ Čechách v chmelařských oblastech doplněné ještě chmelařskými větráky štěrbinového tvaru táhnoucí se mnohdy ve dvou a u velkých střech výjimečně i ve třech řadách nad sebou. Některé větráky se táhly mnohdy téměř po celé délce střechy, v jiných případech byly v jedné řadě vedle sebe dva i tři větráky. Občas docházelo i ke kombinaci dlouhého větráku s krátkými větráky v další řadě či ke kombinaci tradičních volských ok se štěrbinovými větráky - pravděpodobně v závislosti na chmelařské konjuktuře v prvé polovině 19. století, kdy se pěstování chmele rozšířilo na maximum hospodářů.Ještě ze začátku století a někdy i z meziválečného období jsou fotograficky zachyceny časté doškové střechy (což mělo vliv na subtilní konstrukci krovu) a různé typy okrajového lemování i zpracování hřebenových partií doškové krytiny. U doškové krytiny vidíme někde i snahy po větrání podstřeší jednoduchými větráky. Tento ikonografický materiál nám mnohdy i dokumentuje postupné nahrazování slaměné krytiny nespalnou krytinou - nejčastěji hřebenová část je nahrazena dvěma řadami bobrovek a později i spodní okraj střechy. V několika případech jsem se setkal i s kombinací došků a šindele v okrajových částech. Na ikonografickém materiálu je možné sledovat a doplňovat terénní pozoro-

- 11 -


zvětšit zasklenou plochu. Také světlými nátěry uvnitř vikýře lze docílit lepšího využití pronikajícího světla. Pouze ve výjimečných případech lze nová střešní okna uplatnit na zadní části střechy, která není pohledově exponovaná - například v malých městečkách do dvorků apod. Druhým extrémem je při opravách střech neobnovovat žádné větráky. Tím nám jednak vzniká rovná tvrdá plocha velmi nevhodně působící a půdní prostor je nevětrán, což nese další negativní důsledky.

vání k rozšiřování břidlicové krytiny na západ do oblasti SZ Čech. Břidlicová krytina slouží nejen na zakrývání střech, často překrývá i komíny a samozřejmě se uplatňuje i ve štítech, kde různými barvami, velikostí i tvarem šablon vytváří bohaté členění štítu. Vzhledem k nižší životnosti příchytných hřebíků šablon břidlice, řemeslné náročnosti oprav a v nemalé míře i nedostupnosti některých druhů břidlice nám tato krásná krytina z terénu rychle mizí. Fotografické ikonografické prameny tak mohou sloužit pro doplnění našeho poznání o místních specifikách i tehdy běžných praktikách skutečných řemeslníků a mohou být tak využívány při eventuálních rekonstrukcích i k osvětové práci jak vůči majitelům a investorům, tak i vůči řemeslníkům a firmám usilujících o práci na památkách.

Tak jako kvalitní účes zkrášluje krásnou ženu a dělá jí dámou, tak i kvalitní střecha tvarově i opticky členitá je korunou každé památkové stavby. Tak jako u ženy stačí jen málo k zhoršení či zlepšení vzhledu a celkového dojmu, tak i naše památky s nevhodnou střechou působí až trapně. Dovedeme si představit, že při pohledu z Hradčan na Malostranské střechy budeme vidět to, co známe z některých našich vesnických památkových rezervací - rovné holé střechy bez jakéhokoliv členění, jednoduché ošklivé komíny často i z betonových bílých cihel, nevhodnou krytinu a mnoho různorodých střešních oken. To raději ne. Myslím, že investice do střech jsou ve srovnání s jinými památkářskými opravami finančně ne tak náročné, přičemž střechy plní vedle základní funkce ochrany stavby před povětrnostními vlivy i důležitou a nezanedbatelnou funkci estetickou i funkci nositele památkového výrazu.

Na závěr ještě malou poznámku o používání některých nových výrobků na střechách památkových objektech. Zásadně jsem proti moderním, velkým střešních oknům. Domnívám se, že by měl být důsledně uplatňován požadavek vycházet z historických předloh a v daném regionu využívaných tvarů střešních vikýřů i oken. Při uplatnění maxima technických i řemeslných možností lze i při malé velikosti vikýřů a střešních oken maximálně zvětšit světlost tohoto okna. Dnes běžně předimenzované okenní rámy a křídla musí být nahrazeny subtilní konstrukcí, která tak umožní

- 12 -


ZANIKAJÍCÍ

ROUBENÉ STATKY STŘEDNÍHO

POJIZEŘÍ

A JEJICH STŘECHY

Ing. Hana Luštická, NPÚ, ú.o.p. v Liberci Na poměrně malém území západně od Turnova leží několik starých zemědělských sídel. Jsou to Přepeře, Modřišice, Příšovice, Ploukonice, Svijany, Svijanský Újezd, Soběslavice, Lažany, Čtveřín a pár menších osad. Zde a v blízkém okolí vznikly přibližně mezi lety 1800 – 1850 nejmalebnější stavby lidové roubené architektury v Čechách. Pro tuto lidovou architekturu se vžil název pojizerská lidová architektura turnovského typu. Pro slavnou Českou chalupu na Zemské jubilejní výstavě v roce 1891 byla lidová architektura z okolí Turnova hlavní inspirací a stala se tak do určité míry i symbolem národního lidového stavitelství. Ještě v nedávné minulosti se na tomto území nacházelo několik set roubených objektů. Do dnešní doby se jich však dochovalo pouze pár desítek a i z nich stále ubývá. Přes všeobecně uznávanou vysokou kulturní a památkovou hodnotu této lidové roubené architektury je v Ústředním seznamu kulturních památek ČR zapsáno pouze šestnáct domů (z toho sedm v Příšovicích). V současné době jsou tři vzhledem k svému havarijnímu stavu odsouzeny k zániku a jeden byl bezohledným vlastníkem tak přestavěn, že ztratil téměř všechny znaky kulturní památky. Jedná se zde tedy o alarmující 25 % úbytek kulturních památek daného typu v poměrně krátkém časovém období.. Charakteristickým typem lidové architektury středního Pojizeří je roubený patrový statek s pavlačí. Střecha je sedlová s přibližně 45° sklonem. Velmi často je u k zadní stěny velké světnice přistavěná další místnost, krytá prodloužením střechy, čímž se stává střecha nesymetrická. Dřevěná lomenice má většinou svisle šalovaný střední díl a šikmo šalované cvikly a horní díl a není tak zdobná jako např. na Sobotecku či Novopacku. Velká část objektů má lomenici změkčenou valbičkou, která nemá kuželovitý tvar, ale je to plochý strmý kryt, který je spíše součástí lomenice než střechy. Komíny z pískovcových štuk bývaly zakončeny tzv. bubáky, dnes je již většina vyzděna z cihel a bez bubáka. Krovy jsou téměř bez výjimky hambalkové. Rozměry některých statků jsou tak impozantní, že v původní velké světnici je v současné době vestavěný byt 2 - 3 + 1 (např. Příšovice č.p. 3 a č.p. 23, Soběslavice č.p. 18). Nejčastěji používanou střešní krytinou zde byly až do prvních desetiletí 20. století slaměné

došky. Došky bylo možno vidět na některých objektech ještě v šedesátých i sedmdesátých letech minulého století. V současné době je lze nalézt pouze uskladněné na půdách, na střechách již ne (např. při prohlídce Holanova statku č.p. 23 v Příšovicích v roce 2005, jsme viděli velké množství slaměných došků, které byly ještě v dobrém stavu). U doškových střech byl na okrajích, hřebenech a kuklách většinou položen dřevěný šindel, šindelem byly také chráněny přesahy trámů (zajímavou ukázku šindelové ochranné stříšky jsme našli na zadní boční stěně domu č.p. 18 v Soběslavicích). Střechy celé kryté dřevěným šindelem se v území na běžných stavbách zřejmě vůbec nevyskytovaly, až dál směrem k Mnichovohradišťsku nebo Sobotecku. V současné době je dřevěný šindel položen pouze na domě a stodole Bičíkova statku č.p. 11 v Příšovicích. Jedná se však o novodobé řešení („památkářský romantizmus“), na statku byly až do sedmdesátých let 20. století došky. Dřevěný šindel je také položen na špýchárku v areálu statku č.p. 2 v Ploukonicích, zde se podle vlastníka jedná o obnovu historické krytiny (?). Břidlice, která byla od poloviny 19. století až do začátku 2. světové války o několik kilometrů severněji, jednou z nejpoužívanějších krytin, se na lidové architektuře Turnovska neobjevila, pouze na kostelech popř. na farách (Přepeře) a kaplích (Příšovice). „Střešní krajina“ všech zdejších vesnic tedy vypadala až do začátku 20. století skoro stejně; na největších statcích i malých chalupách byly téměř bez výjimky slaměné došky. Asi od druhého desetiletí 20. století, začaly doškovou krytinu nahrazovat tzv. cementové tašky (betonové). Tyto tašky se vyráběly přímo v místě; jedna provozovna byla ve Svijanech, kam se dle pamětníků přemístila z Ploukonic, další byla v Modřišicích. Tašky se samozřejmě vyráběly i mimo řešené území, v celých Čechách jsou jimi dosud pokryty tisíce střech. Střechy z těchto tašek dnes mají vesměs šedivou barvu, při pozornějším pohledu jsou však na některých vidět stopy červeného zabarvení. Vyráběly ve dvou barevných odstínech; nebarvené šedé a s červenou povrchovou úpravou. Na některých střechách se tyto barvy kombinovaly – např. šedá plocha a červené lemování okrajů. Rozměry tašek od jednotlivých výrobců se často lišily a tašky mezi sebou nešly kombinovat. Jejich výroba ve Svijanech i Modřišicích skončila před nebo během 2. světové války. V současné době je vidět ještě mnoho střech krytých těmito taškami, avšak je

- 13 -


evidentní, že již před sebou nemají dlouhou životnost (bohužel pravděpodobně životnost řady hodnotných objektů LA dnes závisí na životnosti těchto tašek). Cementová taška byla do jisté míry přirozeným nástupcem tzv. tradičních krytin – došků a šindele. Vyráběla se v místě a převážně z místních materiálových zdrojů. Měla řadu výhod; především se jednalo o nespalnou krytinu, která neměla velké nároky na údržbu a prokázala poměrně dlouhou životnost. Protože je drážková, má plastický povrch a její pohledové působení je poměrně příznivé. Nevýhodou byla větší váha, která vyžadovala úpravy krovu. V každém případě na několik desítek let významně ovlivnila vzhled střešní krajiny všech sídel v území.

10, č.p. 14). Tzv. Ťukalův statek č.p. 7, představuje typickou turnovskou usedlost z první poloviny 19. století. Je roubený, patrový s pavlačí a lomenicí se zdůrazněným středním polem. Na fotografii z roku 1940 je zachycen ještě z doškovou krytinou. Malá valbička je zřejmě chráněna lepenkou, ne šindelem. Došky byly ve čtyřicátých nebo padesátých letech nahrazeny eternitovými šablonami. Dům koncem roku 2004 vyhořel. Dle sdělení vlastníka požár vznikl v noci od elektrického vedení. V domě byli pouze jeho prarodiče, kterým se nepodařilo včas sehnat pomoc a požár objekt téměř zničil. Dům je součástí větší usedlosti ke které patří stodola, chlévy a přízemní zděný objekt. V současné době majitel s jeho obnovou nepočítá.

Krytina z pálených tašek se na lidovou architekturu východní části Turnovska v první polovině 20. pokládala naprosto výjimečně. Např. na přístavku světničky u roubeného domu č.p. 5 v Soběslavicích byla položena glazovaná pálená taška „srdcovka“ vyrobená v cihelně v Turnově. Podle pamětníků byla tato taška pokládána za velkou pozoruhodnost.

Soběslavice je malá obec s asi 130 obyvateli, ležící 7 km západně od Turnova. Je to ukázkový příklad vesnického sídla s podkovovitým půdorysem. Velké statky jsou rozloženy při okraji hluboké strže, několik menších domu je postaveno na jejích svazích. Do dnešní doby se téměř všechny soběslavické statky dochovaly, ale většinou po razantní přestavbě. Kulturními památkami je zde Mařanův statek č.p. 5 a typově shodný statek č.p. 18. Oba objekty patří opět k turnovskému typu patrových roubených domů, ale na rozdíl od modřišických a příšovických mají nad průčelními okny přízemku šindelovou stříšku, tzv. okap. V současné době mají na střeše oba cementové tašky. Zatímco u statku č.p. 18 byly provedeny již první opravy, statek č.p. 5 má část střechy zřícenou a je jen otázkou času, kdy se zřítí zbytek. Č.p. 5 je dnes jediný objekt, kde se „zachovala“ tzv. besada, což je bedněný přístavek před vstupem do síně. Údajně jich bylo v okolí mnohem více, na historické fotografii je vidět i u výše zmíněného statku č.p. 18. Při kolektivizaci vesnice byl majitel ze statku vystěhován, statek sloužil JZD jako výrobní objekt. Začátkem devadesátých let 20. století byl již v tak špatném stavu, že jej původní vlastník v restituci odmítl a objekt zůstal na rozdíl od ostatních objektů a pozemků patřících ke statku ve vlastnictví JZD. V roce 2001 se část střechy pod sněhem zřítila, v roce 2004 byla odstraněna roubená světnička, která vzhledem k uhnilým spodním trámům strhávala zbývající část střechy. Vzhledem k stávajícímu stavu domu a složitým vlastnickým vztahům není na naděje na jeho záchranu. Objekt je v dominantní poloze a i přes svůj havarijní stav působí impozantně. Jeho konečný zánik bude pro obec ztrátou. Pro zachování charakteru obce, který je dán „obestavením“ strže štítově orientovanými statky by bylo třeba objekt nahradit vhodnou novou stavbou.

Na objekty, kde nedošlo v první polovině 20. století k výměně došků za cementové tašky, byly v druhé polovině 20. století většinou pokládány šedé eternitové šablony (ty u kterých se to nestihlo do sedmdesátých let 20. století spadly). Pohledové působení eternitových šablon není zdaleka tak příznivé jako je u cementových tašek. Šablony jsou ploché a na rozlehlých střešních plochách velkých statků působí „nepřirozeně“, jejich předností je však malá váha a tak v některých případech za ně není vhodná náhrada. Lepenkové pásy ani plechová krytina, tolik oblíbené v blízkém podhůří Jizerských hor, se na zdejších střechách neuplatnily. Vzhled řady objektů zdejší lidové architektury v třicátých a čtyřicátých letech 20. století včetně řešení jejich střech dnes známe pouze díky krásným fotografiím turnovského fotoamatéra dokumentaristy Petra Matouška. Většina těchto fotografií je uložená v turnovském muzeu. Obec Modřišice, kde leží první zanikající usedlost, leží asi 2 km jihozápadně od Turnova. Jedná se o vesnici návesního typu, která je rozložena na rovinatém území nedaleko Jizery. Žije zde asi 360 obyvatel. Je to dosud velmi malebná vesnice, nenarušená nevhodnými zemědělskými stavbami z druhé poloviny 20. století a zatím ani současnou výstavbou rodinných domků. V Modřišicích je zachována řada zajímavých objektů roubené lidové architektury, ale za kulturní památky jsou prohlášeny pouze tři (domy č.p. 7, č.p.

Další objekt, který v nejbližší době zmizí a je kulturní památkou, stojí v obci Lažany asi 2

- 14 -


km severozápadně od Turnova, kde žije asi 200 obyvatel. Jedná se o roubený Polákův statek č.p. 8, který opět představuje krásnou ukázku lidové architektury turnovského typu. Dům je od šedesátých let 20. století neobývaný, proto se uchoval ve vysoce autentickém stavu, ale je také stejně dlouho neudržovaný je i v havarijním stavu. Jeho vlastníci žádají již téměř čtyřicet let o sejmutí památkové ochrany. V šedesátých letech minulého století přestavěl otec stávajícího majitele se souhlasem MNV hospodářský objekt stojící za domem na rodinný dům. Při stavbě bylo počítáno se stržením starého objektu, neboť domek má okna v přisazené štítové stěně a rovněž na něj byla použita část stavebního materiálu demontovaná z historického objektu. Když však chtěl vlastník starý objekt strhnout bylo mu to zakázáno s tím, že se jedná o kulturní památku. Po letech „papírové války“ mezi vlastníkem a památkáři se koncem devadesátých let 20. století zřítil komín, majitel otvor nezajistil a do domu několik lek zatéká. V současné se prolomila střecha i na dalších místech a konec domu se nezadržitelně blíží. Dům je na mírné vyvýšenině, jeho pohledové uplatnění je přes zchátralý stav velice efektní. Je to opět roubený patrový statek s pavlačí. Štít je poměrně jednoduše bedněný, valbička zde není. Na střeše jsou dnes eternitové šablony. Historické fotografie se nedochovaly, ale s největší pravděpodobností zde byly původně došky. Na rozdíl od Modřišic se v Lažanech zachovalo velice málo objektů lidové architektury, tento je zřejmě nejhodnotnější.

Poslední objekt stojí v obci Příšovice. Příšovice jsou poměrně velikou obcí, žije zde asi 1300 obyvatel. Původně to byla typická silniční vesnice, s jednostranným zastavěním řadou „franckým dvorců“. Dnes je její charakter zásadně pozměněn výstavbou panelového sídliště a velkého počtu nových rodinných domků. Z původních statků se dosud několik v obklíčení panelových domů zachovalo, většinou však bez hospodářských staveb. Dům č.p. 24 je jedním z nich. Předešlý vlastník jej koupil před 30 lety s cílem prosadit jeho demolici a na uvolněné parcele si postavit nový rodinný domek. Když se mu nepodařilo prosadit snětí památkové ochrany rezignoval a dům v roce 2005 prodal. Nový vlastník si s památkovou ochranou objektu vůbec nelámal hlavu a okamžitě začal s radikální přestavbou. Přestavba probíhá již druhý rok, nebylo na ní vydáno ani závazné stanovisko výkonného orgánu památkové péče, ani stavební povolení. Majitel s úřady nekomunikuje, nepřebírá písemnosti a nerušeně staví. Jednalo se rovněž o klasický statek turnovského typu. Vlastník naprosto ignoroval jeho charakteristické znaky a svévolně změnil tvar střechy, položil na ní lepenkový šindel, umístil zde sedm střešních oken na nevhodném místě i s nevhodnou velikostí, změnil tvar a vzhled komínu. Celkový dojem z přestavby, která není zřejmě ještě u konce je z památkového hlediska žalostný.

- 15 -


KRKONOŠSKÉ

STŘECHY

Bc. Jiří Louda, Krkonošské muzeum Vrchlabí Již z názvu příspěvku je zřejmé, že nepůjde o detailní rozbor jednoho, či několika mála objektů, ale spíše o pokus shrnout danou problematiku na vymezeném území. Během práce na příspěvku se stále více projevoval vlastně předvídatelný fakt, že výraznější specifika nalézáme až v opravdu vysokých nadmořských výškách. V podhůří je situace v mnoha ohledech stejná, jako v celých severovýchodních Čechách. Tvar i konstrukce střech jsou zde zcela obvyklé, neboť převládá sedlová střecha, s valbičkou, v nižších polohách někdy s malým hranatým kabřincem. Krov je v drtivé většině prostý hambálkový s podpěrnými stolicemi. Bez stolice pak jen u opravdu malých staveb. Již velmi řídce se ve východních Krkonoších dochoval konstrukčně starší typ se středovou stolící podpírající hřebenovou vaznici. Naopak velmi často roubené stavby mají okapovou vaznici vynesenou na zhlaví stropních trámů a to i tehdy nebylo-li účelem vytvořit kryté zápraží. Střechy svírají ve vrcholu pravý, častěji však ostřejší, úhel. Dá se též říci, že ve směru od západu na východ ostrost úhlu vzrůstá. Na konci 19. století se tak jako jinde i do Krkonoš šíří nový typ krovu, kdy je vaznice na obvodové stěně zvýšené o tzv. půlštok a přesah střechy tvoří již jen konce krokví. Tyto střechy mají sklon značně menší. Zavedení nové konstrukce krovu mělo zásadní dopad na vzhled místní architektury, jak si ještě všimneme v příslušném oddíle.

Bouda na Pláni, 1920

Stará Erlebachova bouda

Štít a střešní doplňky jako svody, komíny atd. nechám stranou a v tomto příspěvku se zaměřím především na tvar a krytinu střech. Jak již bylo řečeno v úvodu, nejrozšířenější střechou v podhůří i samotných horách je prostá sedlová střecha. Při pohledu na snímky starých krkonošských bud, které se ve své drtivé většině do dnešní dní nedochovaly, tvoří právě střecha největší viditelnou část stavby. Plocha střehy původně byla značně jednolitá, jelikož ji nenarušoval žádný vikýř. Komunikaci s podkrovím zajišťovaly dveře ve štítě, případně vnitřní průlez, nebo schodiště. Relativně značně velký půdorys při malé výšce stěn způsoboval pohledovou dominanci střechy, kterou ještě podtrhovalo budování krytých obedněných zápraží na podélné straně boudy obrácené do údolí pod protaženou

Stará Erlebachova bouda

- 16 -


dicky se vyskytující větrací, či osvětlovací vikýřky nepovažuji za relevantní. Na přelomu 19. století přichází zásadní proměna krkonošských staveb s již zmiňovaným rozšířením nové konstrukce krovů. Střecha ztrácí svoji pohledovou dominanci jednak tím, že se díky mírnějšímu sklonu snižuje, pak také vznikem bedněného půlštoku, kterým se zvyšují obvodové stěny. Ilustrativní je zde proměna Hrnčířské boudy. Nyní s turistickým romantismem do Krkonoš pronikají alpské vlivy, když se tak kupodivu nestalo od 16. století působením alpských kolonistů, kteří jinak život v horách obohatily o mnohé vymoženosti své domoviny – rohačky, krosny, sněžnice a celé budní pastevecké hospodářství vůbec.

Hrnčířská1903

Alpský vliv můžeme pozorovat na proměně mnohých krkonošských bud v turistická zařízení – přístavby s téměř plochými střechami u Petrovky a Vosecké boudy jsou výmluvné a jasně cizorodé. Rozšíření velmi nízkých střech u hotelových objektů podpořily nemenší měrou ekonomické důvody – konkrétně snaha o maximální využití podstřešního prostoru.

Hrnčířská1903

střechou. Boudy většinou mívaly orientaci rovnoběžnou s vrstevnicemi, proto se do údolí obracely bokem střechy, nikoli štítem. Na rozdíl od podhůří jsme se v horách mohli setkat i se střechami valbovými, byť pouze z jedné strany. Byla to čistě praktická záležitost, neboť na návětrné západní straně bylo výhodnější mít valbu, než štít. Příkladem jsou (respektive byly) Stará Erlebachova bouda u Špindlerovky a boudy na Růžohorkách. První narušení jednolitosti střech bud vznikala na straně přivrácené ke svahu, kde se vyvinuly dva typy poměrně rozměrných senných vikýřů, jimiž bylo možné dopravovat seno do podkroví bez překonávání výškových rozdílů. O maloúpském senném vikýři již v minulosti na tomto fóru referovala Vladimíra Paterová. Někteří badatelé označují tento typ senného vikýře za starší, nemůžeme však s jistotou tvrdit, že byl vývojovým předchůdcem senného vikýře se sedlovou střechou, který je rozšířen po celých Krkonoších, ale též v sousedních Jizerských horách i jinde. U senných vikýřů v podstatě skončil vývoj staršího typu střech v Krkonoších, drobné, spora-

V souvislosti s novým krovem prostých domů (chalup) se šíří též rozměrnější vikýř (často o 2 okenních osách) nad zápražím, tedy na dosud převážně holé straně střechy otočené do údolí. Funkce tohoto vikýře je většinou obytná. Vznikl tak další velmi rozšířený typ jednotného horského krkonošského domu. Sklon střechy se časem opět mírně zvětší a přiblížil k 45 stupňům, čímž tyto stavby velmi dobře zapadly a v podstatě dosud zapadají do okolí. Na přelomu 19. a 20. století vyrůstá též mnoho novostaveb hotelů a turistických bud, které se na určitou dobu stanou nedílnou součástí krknošského koloritu, alespoň z pohledu turisty. Paradoxně se tak ještě na počátku 21. století stane nevydařená stará Labská bouda postavená v romantickém alpském stylu vzorem pro výstavbu dalších objektů. K její posmrtné slávě snad přispěla její ještě horší následovnice. Naopak styl hotelových staveb značně se rozšiřující ve 20. a 30. letech 20. století bych hodnotil příznivěji. Respektuje původní značný sklon střech krkonošských bud a kapacitní požadavky neřeší primárně zvyšováním obvodových stěn objektu, ale zřízením obytného podkroví, které se pak projeví jedním, či více pásovými vikýři nad sebou. Byť je to prvek také značně se pohledově uplatňující, přesto dle mého názoru zapadá do krkonošské krajiny lépe a základní siluetu bud nepoškozuje. Tento styl zažil krátkou renesanci na přelomu 70. a 80. let, tedy současně s výstavbou

- 17 -


jiných megalomanských a nepodařených rekreačních objektů. V něm bych i nadále hledal možnosti dalšího vývoje objektů hromadné rekreace. Nikoli v opětném napodobování alpských tvarově zcela cizorodých vzorů, či v romantizujících úpravách v podstatě městských bytových domů, jak se dnes zhusta děje (Horní Mísečky, Špindlerův Mlýn, Pec pod Sněžkou, atd.). Také individuální výstavba se již od 30. let začala vzdalovat tradičním krkonšským vzorům, což samozřejmě přineslo rychlou zněnu střešní krajiny zvláště od 60. let. Na rozdíl od dřívějších výrazných střech u výstavby z 60 – 80. let není na střechu často vůbec vidět, nestojíte-li na protějším svahu. Konec 20. století přinesl alespoň částečný návrat k lidovým vzorům, projevující se poměrně častou výstavbou roubených domů. Problémem se však staly větší nároky na obytnou plochu. Jeden sedlový vikýř již zřejmě nestačí. Řady sedlových vikýřů, či vikýřků se však nejeví jako dobré řešení. Výrazně svoji hřebenovitou špičatostí mění siluetu domu a nemají žádnou místní věrohodnou předlohu. Jejich praktičnost je navíc velmi sporná. Opět bych doporučoval k zvážení, zda není lepší jeden větší sedlový vikýř, či nízký širší vikýř pultový, který neovlivňuje celkovou siluetu. Řada sedlových vikýřů totiž není ani z části tak tradiční, jako romanticky módní.. Nyní bych se na krátko zastavil u krytiny střech. Asi nikoho nepřekvapí, že nejrozšířenější krytinou byl šindel. Kvalitního smrkového dřeva s hustými léty byl dostatek a vhodnost do zdejších podnebných podmínek nesporná. Ani známá opatření panovníků nevytlačila šindel z hor, neboť pálená krytina, zvláště bobrovky, se ukázalo pro hory nevhodná. Šindelem tak byly pokrývány i mnohé novostavby hostinců a hotelů ještě na samém sklonku 19. století. Tehdy již šlo ovšem o

Liščí louka-Prvosenka1975-8,1984

Hrnčířská1903

Lyžařsská bouda z r.1930.

šindel strojně vyráběny v mnoha zdejších šindelkách. Klimatické podmínky bych přesto neviděl jako absolutní důvod, proč se méně vyskytovala krytina došková. Příklady ze západního cípu hor dokládají, že i došky mohly po několik desetiletí dobře plnit svoji funkci. Naopak další důvod, proč se došků užívalo méně bych hledal v jiném způsobu zemědělského využívání půdy, kdy do-

Liščí louka-Prvosenka1975-8,1984

- 18 -

Střechy a střešní krajiny vesnických sídel a staveb

ta takovéto střechy však není nijak valná. Výjimku snad tvoří plechové falcované střechy opatřené asfaltovým nátěrem po vzoru střech lepenkových, od nichž jsou na větší vzdálenost k nerozeznání. Tento způsob úpravy plechových střech ovšem na domech z poslední 1/3 20. století ani na novostavbách nenalezneme.

Horní Rokytnice.

bytkářství zcela převažovalo a kvalitní slámy byl jednoduše poměrně nedostatek. První výraznou změnou bylo rozšíření lepenky. Ta z počátku šindel nevytlačila, pouze ho překryla. Lepenka se pak stala pro Krkonoše další typickou krytinou. Více se však rozšířila ve středních polohách hor. Ve vyšších polohách se dobře osvědčila především na mírných střechách alpských objektů, kdežto na prudkých střechách ji kvanta sjíždějícího těžkého sněhu příliš nesvědčila. Podobný osud jako lepenka měl z počátku i eternit, který se ve středních polohách především od 20. let 20. století velmi osvědčil a masově rozšířil. A dnes je vedle archaického šindele a znovu objevované lepenky vnímán jako další tradiční krytina v Krkonoších. Hřebenové body jím byly s oblibou obkládány celé, sjíždějící sníh však trhal šablony ze střech, proto již před válkou začala růst obliba plechu. U menších domků a středních poloh se rozšířil o něco později, zato se velmi osvědčil a jeho obliba přetrvává. Estetická hodno-

Pálená krytina se místně omezeně objevila v první polovině 20. století v některých vesnicích západních Krkonoš (zejména Víchová), to již ovšem nebyly bobrovky, ale zámkové tašky. Ve stejné době se objevují též cementové (betonové) tašky. Jejich rozšíření je na rozdíl od pálených rovnoměrnější, přesto dominanci eternitu neohrozily a do vysloveně horských poloh prakticky nezasáhly. Měly stejnou nevýhodu jako tašky pálené – byly příliš těžké na staré krovy, zvláště když se jejich váha sečetla s váhou sněhu. V současnosti se nalézáme v době nepřeberné nabídky různých krytin, což nepřispívá k zachování specifik krkonošských střech. Mnohé nové působí zcela cizorodě – ať již jde atrapovitý lepenkový šindel – netrvanlivý, zato laciný, či o betonové, příliš hmotné tašky navíc poškozující svoji vahou konstrukci starších staveb, nebo o potahované plechové pláty imitující beztak v Krkonoších cizorodou krytinu pálenou, nebo betonovou. Dosavadní náhražky eternitu zase trpí nízkou životností v extrémních podmínkách. Na milost tak postupně přijímáme falcovaný plech. Recept na zachování svébytného charakteru střešní krajiny krkonošských sídel (daného sklonem, tvarem včetně vikýřů a krytinou) se tak hledá těžko, neboť ji netvoří jen objekty památkově chráněně, ale v drtivé většině běžná zástavba, kde je regulace obtížnější a osvěta je chabým prostředkem proti ekonomickým tlakům. Částečně

Poniklá - Přívlaka

- 19 -


však mohou pomáhat pravomoci Správy KRNAP vyplývající ze zákonů upravujících stavební činnost na území národního parku. Praxe však svědčí o tom, že jde převážně o boje ústupové... Jako bonbónek na závěr jsem si připravil ukázku pokusu vtisknou zástavbě hor nějaký řád. Názornou příručku pro stavební úřady vydal r. 1940 příznačně Pruský vrchní státní stavební úřad v Jelení Hoře a byla určena především pro Krkonoše. Byť byla sestavena podle zvyklostí především slezské strany hor, zachovala si v mnohém platnost do současnosti. V ukázkách vybírám části věnované střechám – a to celkovému tvaru i konstrukčním detailům. Nestálo by za to, vytvořit pro specifické regiony příručky podobného ražení? Pomohly by nejen odpovědným úředníkům, ale posloužily též jako vodítko stavitelům i stavebníkům. Literatura a prameny: Klimeš Pavel: Chalupy východních Krkonoš. In: Krkonoše 1994/7 Mejzrová Jana: Jizerskohorský lidový dům. In: Ročenka Jizersko-ještědského horského spolku 2003. Liberec 2004 Nováková Milada: Lidová architektura českého Podkrkonoší. In: Opera Corcontica 3, Praha 1966 Paterová Vladimíra: Maloúpský seníkový vikýř. In: Sborník ze semináře Historické hospodářské

stavby venkova, realita a perspektivy. Praha 2005 Scheybal Josef V.: Lidová architektura Krkonošského národního parku a její místo v chráněném území. In: Člověk a kultura v Krkonoších a krkonošském podhůří. Praha 1985 Scheybal Josef V., Scheybalová Jana: Umění lidových tesařů, kameníků a sochařů v severních Čechách. Ústí nad Labem 1985 Škabrada Jiří: Lidové stavby. Architektura českého venkova. Praha 1999 Šolc Jiří, Scheybal Josef V.: Lidové stavby v Pojizeří. Liberec 1960 Šolcová Libuše, Coganová Vladimíra: Lidová architektura Pojizeří a Krkonoš. Trutnov 1983 Štěpán Luděk: Lidové stavitelství ve stavebních plánech a mapách východočeských archivů I a II. Pardubice – Ústí n.L. – Zámrsk 1990 a 1995 Štěpán Luděk, Vařeka Josef: Klíč od domova – lidové stavby východních Čech. Hradec Králové 1991 Ortsatzung über Baugestaltung. Hirschberg (Jelení Hora) 1940 Sbírka map a plánů Krkonošského muzea ve Vrchlabí Sbírka pohlednic a fotografií Krkonošského muzea ve Vrchlabí

- 20 -


TRADIČNÍ

I NOVÉ STŘECHY A ŠTÍTY NA

BEROUNSKU

A

HOŘOVICKU

PhDr. Helena Mevaldová, národopisné oddělení Národního muzea Používání tradiční střešní krytiny, na starších objektech i tradiční pojetí štítů u roubených a zděných budov (postavených přibližně do konce 19.století) na Berounsku a Hořovicku nevybočuje z široké oblasti středních Čech a s nimi sousedících oblastí. Tradiční krytinu - došky, šindele a břidlici - začala ve 2.polovině 19.století nahrazovat pálená taška. Slámu na došky poskytovaly rozsáhlé zemědělsky obdělávané oblasti tohoto kraje. Hornaté hřbety Brd, Křivoklátské vrchoviny a Karlštejnské vrchoviny (která je součástí Hořovické pahorkatiny a zahrnuje i oblast s výskytem krasových jevů - Český kras) pokryté rozsáhlými čp. 96 (o. Beroun), celkový pohled na jednoduchý štít zděného kamennélesy byly zdrojem dřeva pro šindele. Hýskov ho domu, stav r.1959, foto František Nepil, (archiv autorky) Pouze břidlice doložená spíše sporadicky na jednotlivých objektech Čech, Proto chci v tomto příspěvku upozornit na (např. dodnes stojící bývalá hospoda Klamovka ve Strádonicích čp. 3, obec Nižbor, některé detaily vztahující se k používání tradiční postavená r. 1903 po rozsáhlém požáru vsi) se i nové krytiny na Berounsku, upozornit na některé konkrétní projevy a dataci změn materiálu a musela dovážet odjinud. tvaru střech v průběhu 19. a 20.století v určitých Použití došků a šindele bylo nejen na Be- oblastech Berounska a Hořovicka. rounsku, ale v celých Čechách běžné a snad není nutné tuto skutečnost podrobně dokládat. Do- Materiál střešních krytin mnívám se, že změny, ke kterým na Berounsku Došky a šindele začaly být na Berounsku a Hořovicku došlo od 2.poloviny 19.století jsou u staveb lidové architektury nahrazovány pálepodobného charakteru jako v ostatních oblastech nými taškami (hlavně bobrovkami) od 2.poloviny 19.století. Toto tempo se značně zvýšilo na konci 19. a na počátku 20.století, kdy v daném regionu také vzrostl počet cihelen. Na konci první třetiny 20.století, kdy se již na venkovských stavbách uplatňovaly další nové krytiny (eternit, cementové tašky, lepenka), se doškové a šindelové střechy staly zvláštností hodnou zaznamenání. Tato skutečnost se také odrazila v příslušném dílu regionální monografie vydaném r. 1931 1), dokládají ji zmínky a fotografie obvykle připomínající existenci několika posledních domů krytých došky či šindeli v dané lokalitě. U některých vsí je výslovně zdůrazněn zachovaný větší počet doškových střech. Z těchto údajů lze vyčíst některá obecnější zjištění, i přesto že nejsou zcela kompletní (v některých vsích je autoři příslušných paTrubská (o. Beroun), vpravo typická přestavba štítu z 2.poloviny 20.století s velkými trojdílnými okny, stav z r. 2001, foto sáží neuvedli; chybí údaje z oblasti Křivoklátské autorka

1) Monografiie Hořovicka a Berounska, díl VI., Praha 1931

- 21 -


Osovec čp. 21 (o. Beroun), pohled na okapovou stěnu domu se zakončením doškové střechy podložené dvěma řadami bobrovek, foto J. Čaboun 1941 (archiv autorky)

Asi nás nepřekvapí větší počet dochovaných doškových střech v lokalitách obklopených rozlehlou po dlouhá staletí zemědělsky obdělávanou krajinou. Např. ve vsi Mořina existovalo (v roce 1931, ke kterému se vztahují všechny níže uvedené zprávy) ještě 19 doškových střech (bylo zde celkem 128 domů), ve Vráži se dochovalo k témuž roku 9 doškových střech (ves měla 200 domů), Stašov – 15 doškových střech ze 108. Oblastí, kde byla podle uvedených zpráv „značně“ zastoupena došková krytina byla zejména tzv. Hostomická brázda (Všeradice, ve Vižině byla kryta došky polovina z 59 domků). Doškové střechy však existovaly dokonce ve městech (i v největším z měst regionu, v Berouně) i v jejich těsné blízkosti. Např. ve vsi Jarov, dnes součásti města Berouna, byla došky kryta čtvrtina (tj. asi na 15) z 62 domů. Zprávy o posledních doškových střechách se vztahují i ke vsím ležícím přímo na úpatí Brd (Podbrdy, Felbabka, Velký Chlumec), Křivoklátské vrchoviny (Bzová – 15 domů ze 130, Hředle) nebo v Karlštejnské vrchovině (Bítov, Vinařice, Srbsko).

Všeobecnější zastoupení doškové krytiny naznačují i zprávy o šindelových střechách, které se, kromě dvou výjimek, vždy vyskytují spolu s doškovými. Šindelová krytina prostupovala celé Berounsko a Hořovicko, bez ohledu na terén a zalesnění, patrně však byla rozšířena v menší míře než došky. Je připomínána nejen ve vsích na Podbrdsku (Kleštěnice, Chaloupky) a Nové Dvory čp. 5 (o. Beroun), celkový pohled (došková střecha s malým kabřincem, svisle bedněný štít), zbořeno 1955, foto J. Čaboun v Křivoklátské vrchovině (Točník, údaje o 1941 (archiv autorky) dalších vsích chybí). Ale i z oblasti převážně vápencové a suché Karlštejnské vrchoviny vrchoviny na severozápadě dnešního okresu Beroun a několika vesnic Podbrdska na jihu dneš- (Hostim, Koněprusy, Karlštejn resp. Budňany) a ního okresu, které patřily k jiným soudním resp. úrodného údolí Hořovické brázdy (Praskolesy, Počaply) a Hostomické kotliny (Bezdědice). politickým okresům). 2) Pokud tyto údaje zaneseme do mapy, zdá se, že na celém území Berounska a Hořovicka byla nejspíše do poslední třetiny 19.století obecně rozšířená především došková krytina - jistě i proto, že sláma byla levnější a všeobecně dostupnější než dřevo na šindele. Používání došků nelze schematicky vyhradit jen vysloveně zemědělským oblastem a používání šindelů jen vesnicím ležícím ve vrchovinných oblastech Brd, Křivoklátské nebo Karlštejnské vrchoviny.

Určitě není bez významu, že výskyt šindelových střech se objevuje ve městech a městečkách Berounska: Cerhovice, Komárov, Hostomice, Zdice, Beroun, Loděnice; ve dvou z nich je šindel uváděn samostatně, bez došků: v Lochovicích („šindelová střecha zámku“) a v Žebráku („šindelové střechy téměř vymizely“). Dochovaná šindelová střecha na budově, která není obytným domem (Osov – škola; Zadní Třebáň – kovárna, Újezd u Cerhovic – bývalá fořtovna) naznačuje, že tato krytina byla volena na lokálně významnější

2) Vsi Broumy, Hudlice, Nová Huť pod Nižborem a Nižbor, Nový Jáchymov. Kublov, Otročíněves, Stradonice, Svatá, Žloukovice, které patřily do soudního okresu Křivoklát, politický okres Rakovník,; Jivina, Kvaň, Olešná, Zaječov a jeho osady Nová Ves a Svatá Dobrotivá do s.o. Zbirok, p.o. Rokycany. Viz Statistický lexikon obcí v Zemi české, Praha (Orbis), 1934, s. 296-7, s. 302-304; Hředle jsou naopak v této regionální monografii zahrnuty, ačkoliv patřily do s.o. Rakovník.

- 22 -


Halouny dokládají častější výskyt neobvyklého utváření hřebene doškových střech v této lokalitě. V hřebeni jsou protilehlé snopy došků z obou křídel střech střídavě pokládány proti sobě seříznutou stranou tak, že na hřebeni leží konce protějších snopů vedle sebe. V místě, kde se na hřebeni kříží, jsou shora zatíženy položenými dlouhými kulatinami (silnými, dlouhými tyčemi). Pod hřebenem střechy vytvářejí z obou stran pás plasticky vystupujících snopů oddělených proláklinami, v nichž leží sousední snopy.4) Typická podoba hladkých doškových střech je zachycena na fotografiích z r. 1941 (vlastní archiv autorky) v obcích Osovec a Nové Dvory ležících Březová čp. 7 (o. Beroun), vpravo štít roubeného domu, vlevo nová přestavba také v Hostomické brázdě (Nové Dvory – štít s asymetrickou střechou, stav z r. 2001, foto autorka čp. 5, Osovec čp. 4 (tzv. Husákovic statek), Osovec čp. 21 a Osovec čp. stavby. Měla větší trvanlivost a oproti došku větší odolnost vůči ohni a naznačovala větší prestiž 19). Doškové střechy s kabřincem mají téměř půl než střecha ze slámy (a nejspíše vyžadovala větší metru silnou vrstvou došků, které jsou na okraji střešní plochy zastřiženy. náklady). Lokalitou, kde šindelová krytina převažovala, bylo město Hořovice. Zmiňovaná regionální monografie tuto skutečnost popisuje slovy: „Celkový ráz Hořovic se od padesátých let /19.století/ změnil nejen vzrůstem města a nápadně jako monolity vynikajícími budovami školními a úředními, nýbrž hlavně změnou střešních krytin. Konzervátor /památkové péče/ Herain vídal Hořovice ještě šindelové – i kostely měly šindelové střechy, měl je původně i nový zámek, a tohoto milovníka starých dob urážely vtíravé skvrny střech eternitových a cementových.“ Na jiném místě se píše, že „střechy bývaly vesměs šindelové, i na radnici a kostelích, jak bývalo v podbrdských městech vůbec“. K převaze šindelových střech přistupovalo i to, že domky cvočkařů (výrobců ručně kovaných hřebíků a jiných výkovků) pracujících s ohněm byly obvykle také kryty šindelem, Dokonce však i v Hořovicích je doloženo používání došků.3) Fotografické snímky doškových střech z fondu národopisného oddělení Národního muzea (pořízené v roce 1921 dr. Fabiánem) v obci

Tempo změny krytiny ze spalné - konkrétně doškové - na nespalnou se velice zrychlilo ve 2.polovině 20.století, kdy zejména doškové střechy představovaly opravdovou výjimku. Závěr ústupu tohoto druhu krytiny dobře ilustrují zápisy ve

Osovec čp. 22 (o. Beroun), štít z kulatiny vyplétaný provazy, pobitý rákosem a omítnutý, stav z r. 2001, foto autorka

3) Monografie, údaje o střechách na s. 7, 34, 37, 43, 51, 58, 63, 93, 155, 181, 188, 194, 201, 212, 216, 220, 224, 227, 230, 250, 282, 287, 289, 296, 306-309, 311, 314, 324, 332, 336, 343, 354, 356, 363-6, 370-1, 375, 377, 381, 390-400, 404, 412-14, 420, 422, 428, 430, 442, 451, 456, 464, 471, 476, 481-3, 486, 491, 502, 506, 509, 512, 514, 519, 525, 527-9, 548. Hořovice: s. 154-155, obr. na s.159, došky doloženy: s. 115, 157-8. Údaje o celkovém počtu domů viz Statistický lexikon obcí v Zemi české, Praha (Orbis), 1934, s. 75-8. 4) NONM_OA č.i. 1236-47; viz zejména obr. NONM_OA 1.243 - Halouny čp.6. (Publikováno na str.4 obrazové přílohy článku: PhDr. Helena Mevaldová: Fotodokumentace okresu Beroun a její srovnání s archivními snímky Národopisného oddělení Národního muzea; Fotodokumentace lidové architektury v muzeích České republiky - Sborník příspěvků ze semináře, Okresní muzeum v Klatovech 25. – 27.května 1999 (edice Studie k lidovému stavitelství IV.), Klatovy 2000, s. 54 – 59; obrazová příloha s. 4 – 5).

- 23 -


jsem dokumentovala v roce 1986 na rozpadajícím se obytném stavení v Osovci čp. 14 (dnes zbořeno) a zaznamenala ve Všeradicích čp. 29 a čp.60.

Trubská (o. Beroun), celkový pohled na štít zděné usedlosti, stav z r. 2001, foto autorka

společné kronice obce Lážovice a vísek Lážovičky a Nové Dvory 5), které leží v úrodném údolí (tzv. Hostomické brázdě) mezi Brdy a Karlštejnskou vrchovinou s oblastí Českého krasu. Údolí vychází z Hostomické kotliny a táhne se směrem na severovýchod k Zadní Třebáni. Leží v něm také výše zmíněné vsi s větším počtem doškových střech dochovaných do 1.třetiny 20.století (i déle): Halouny, Osovec či Podbrdy. Kronikář obce Lážovice v roce 1957 sepsal všechny objekty, na kterých se dosud (nebo ještě nedávno) vyskytovala došková krytina na celé střeše nebo její části. Tato situace naznačuje i sociální poměry v těchto malých lokalitách. V průběhu let 1948 – 1957 byla u čtyř obytných stavení došková střecha nahrazena taškami nebo eternitem, jeden dům s došky byl v roce 1955 zbořen. V roce 1957 dožívaly doškové střechy ještě u 14 čísel popisných, jedním z nich byla celá usedlost včetně hospodářských budov. Většinu objektů pokrytých zcela nebo zčásti došky představovaly obytné domy - převážně roubené a několik zděných, kamenných. Některé z nich nebyly obývány nebo byly přímo neobyvatelné. Došky se dochovaly i na kolně, stodole nebo roubených chlévech. (V roce 1930 bylo v Lážovicích 40 domů, v osadě Lážovičky 6 domů a v osadě Nové Dvory 21 domů, tento stav byl na konci 20.století nižší než v r. 1930). V Lážovicích byla posledního došková střecha ve vsi stržena z domku čp. 39 dne 1.8. 1970. Poslední doškové střechy v této oblasti

Štíty byly obvykle ze svisle bedněných prken, nebo z jednoduše klasovitě skládaných lomenic (s prkny rozbíhajícími se od základny svislé střední osy). Bedněné štíty byly běžné u roubených, ale někdy se vyskytovaly i u zděných stavení. Právě v oblasti zmíněné Hostomické brázdy jsem v 80.letech 20.století našla dva příklady štítů tvořených kulatinou vyplétanou slaměnými povřísly (Halouny) a provazy (Osovec čp. 22), kde se tento primitivnější způsob zhotovení štítu vázal k prostředí sociálně slabé usedlosti.

Jestliže byla pro lidovou architekturu Berounska v 17.- 19.století charakteristická střecha krytá došky nebo šindelem, byl s touto krytinou (a s roubeným domem) spojen i tvar střechy. Typická byla zejména pro obytný dům sedlová střecha s kabřincem popřípadě polovalbičkou ve štítě. Valbové střechy se zachovaly především na objektech zděných z kamene, a to jak na obytných budovách, tak na hospodářských stavbách (stodoly a chlévy). Dnes je pro ně typická krytina z pálených tašek. Najdeme je především na samostatně stojících budovách, jejichž dispozice není svázána s dvojstranným nebo trojstranným dvorem (zejména ne těsným). Údaje v Monografii Hořovicka a Berounska zachycující zmínky o posledních doškových a šindelových střechách zároveň dokládají, že ve 30.letech 20. století již téměř všude převládaly jako krytina pálené tašky. Občas jsou zmiňovány i cementové tašky a eternit (Hořovice, Liteň, Lochovice, Měňany, Tetín, Zadní Třebaň), výjimečně lepenka, která byla jistě rozšířena více, než zprávy udávají. Pálené tašky, obvykle to byly bobrovky, se na Berounsku začaly ve větší míře používat ve 2.polovině 19.století. Staly se novou a při tom nikoli cizorodě vyhlížející krytinou. Byly pokládány jak na zděné, tak na starší roubené objekty. Pro širší využití nespalné krytiny na venkově (prosazované v 19. a 20.století také protipožárními

5) Kronika obce Lážovice a Nové Dvory – kniha I.: s.136–147, s.223-224; zboření čp.5 v Nových Dvorech: - s.120, poslední došková střecha na čp. 39 v Lážovicích: s. 223-4; použity rešerše z této kroniky uložené v Muzeu Českého krasu v Berouně. Statistický lexikon obcí v Zemi české, Praha (Orbis), 1934, s. 78.

- 24 -


nařízeními), byla existence a produkce cihelen vyrábějících také pálené tašky a hřebenáče základní podmínkou. Při množství cihelen existujících v tomto období na Berounsku se nelze divit rychlosti, s níž se tato krytina šířila. Cihelny mají na Berounsku dlouhou tradici, v lokalitách s kvalitními ložisky hlíny jich bývalo i několik najednou (Beroun, Vráž, Hostomice). V Berouně je obecní cihelna doložena již od středověku (svou činnost ukončila r. 1926). V Radouši u Hostomic se cihelna připomíná již k r.1740, zanikla v roce 1904. Cihelna, která vznikla již v průběhu 18.století v blízkosti vsi Vráž (trať „Na Staré cihelně), zanikla neznámo kdy. Rozhodující význam pro šíření střech z pálených tašek však měly v druhé polovině 19.století cihelny. Na území okresu Beroun jich v té době pracovalo nejméně devět, v první polovině 20.století nejméně sedm (pokud nepočítáme ty, které zanikly do roku 1918). Některé z cihelen zanikly na počátku 20. století, další v období 1.světové války a v době hospodářské krize v roce 1932, v období druhé světové války a v roce 1948. V Berouně byly (kromě již dávno existující obecní cihelny) v roce 1851 založeny dvě cihelny a další dvě vznikly v 90.letech 19.století. Ve 40.letech 19.století byla postavena malá cihelna mezi Litní a Lečí. Nejstarší hostomická cihelna vznikla někdy v první polovině 19.století. Cafourkova cihelna v Hostomicích postavená roku 1831 dodávala většinu cihel a pálených tašek na stavbu místních domů. V 1.polovině 19.století byla v Hostomicích založena Budilova cihelna (později zvaná Tomáškova), která pracovala ještě v 90.letech 20.století. Další cihelny stály v nedalekém Chlumci a Všeradicích. V blízkém Osově existovala od r. 1858 komorová cihelna patřící k velkostatku. Malá cihelna vzniklá na přelomu 19. a 20.století stála v Kublově, v provozu byla až do roku 1979. Na konci 19.století existovala největší koncentrace cihelen v okolí Vráže, kde byly založeny tři cihel-

ny. V roce 1925 vznikla na místě jedné z nich, zaniklé za první světové války, cihelna nová, která se po své kompletní přestavbě v r. 1929 stala největší ve Vráži. Prokazatelně vyráběla také střešní tašky a hřebenáče a po druhé světové válce byla ve Vráži jedinou, ve které byl (1949) obnoven provoz. 6) U zděných domů postavených ve 2.polovině 19.století nacházíme historizující a eklektickou architekturu. Štíty (dnes často přestavěné) napodobovaly novorenesanční, méně často klasicistní prvky (jen zcela výjimečně za zachovaly štíty s barokizujícími prvky), jasně rozpoznatelné jsou v určitých oblastech i vlivy secese (zejm. vzory tvořené na koso postavenými lesklými dlaždicemi). Eternitové šablony v mnoha případech nahradily dříve používaný šindel. Používání eternitu na Berounsku bylo usnadněno skutečností, že se v Berouně nacházela továrna vyrábějící tuto krytinu (v místě zvaná „Eternitka“). Byl to jeden z prvních závodů v Evropě vyrábějících azbestocement (patentu na jeho výrobu byl udělen v r. 1905), ovšem rozšiřování výroby a prodeje nebylo zpočátku plynulé. O umístění podniku v Berouně rozhodla blízkost cementárny (jednu ze základních surovin k výrobě eternitu tvoří cement) a dobré dopravní hlavně železniční spojení. Azbest (osinek) se dovážel. Výroba byla spuštěna v r. 1921, ale brzy se kvůli poválečné krizi a malému

Nová Ves u Zaječova (o. Beroun), štít pobitý eternitem, stav z r. 2001, foto autorka

6) Tošnerová, Marie; Topinka, Jiří: Historie podnikání na Berounsku a Hořovicku 1848 – 1948. In: Historie a současnost podnikání na Berounsku a Hořovicku, Žehušice 2006 (nakladatelství Městské knihy s.r.o.), s. 103 – 105.

- 25 -


odbytu zastavila a továrna se používala jako sklady pro závod v Šumperku, s nímž byla v roce 1924 sloučena. V roce 1929 byla výroba obnovena, ale potýkala se s nedostatkem dováženého azbestu. Ve 2.polovině 20.století došlo k podstatnému rozšíření závodu, který nesl název Berounské eternitové závody. V této době nacházely jeho výrobky - eternitové šablony, roury a tlakové trouby - čím dál širší uplatnění. Pod novým názvem Cembrit, existuje berounská „Eternitka“ dodnes.7) Zajímavým důsledkem rozšíření eternitu jsou, zejména na Podbrdsku, Lhotka u Lochovic čp. 43, (o. Beroun), štít pobitý eternitem, stav z r. 2001, foto autorka příklady štítů pobitých čtvercovými eternitovými lený - jsou často stanové nebo je sedlová střecha šablonami, které chrání štít proti povětrnostním velmi plochá; nezřídka se vyskytují i střechy vlivům (podobně jako v jiných horských oblastech s asymetrickým sklonem. Do vesnické zástavby Čech). Obvykle vytváří jen jednoduchý jednoba- pronikají agresivně zejména rovné střechy. Stavrevný (šedý) vzor např. trojúhelník štítu je členěn bám, u kterých byl do patra vyzdvižen celý půdošikmými řadami šablon všech třech stranách rys domu, často zůstala sedlová střecha v hřebeni lemovaný rámem obdélníkových šablon; do vo- a nad přístavbou se z obou stran lomí v pultovou dorovného lemu zasahují špičky na koso posta- střechu. Střechy jsou velmi často prolomeny velvených šablon (Lhotka u Lochovic čp. 43). V Nové kými pultovými vikýři nebo příliš mnoha sedloVsi u Zaječova se vyskytují podobně utvářené vými vikýři narušujícími siluetu střechy. U mladštíty lichoběžníkového tvaru (pod valbičkou), u ších staveb z konce 80. a z 90. let 20.století, je nichž jsou vodorovné linie sousedící s rámem někdy pod vlivem městské architektury umístěn zdůrazněny červenými šablonami. ve štítě balkon V 1.polovině 20. století začaly na Berounsko pronikat stavby a přestavby ovlivněné městskou architekturou (vily apod.). Ve 2.polovině 20.století tento trend přinesl používání dalších materiálů pro stavbu střech, které nevhodně nahrazovaly tradiční materiály. Zejména to byly plechové šablony a vlnitý eternit, které ve spojení se změnami ve tvarosloví střech rozvracely dosud sourodý styl zástavby. Střechy nedodržují charakteristické znaky lidové architektury a jejich tvar je neustá-

Na rozdíl od bobrovek, jež úspěšně vytvořily novou tradici, došlo ve 2.polovině 20.století ke ztrátě citu pro lidovou architekturu a přestavby včetně střech začaly narušovat autentičnost objektů.

7) Tošnerová, Marie; Topinka, Jiří: Historie podnikání na Berounsku a Hořovicku 1848 – 1948. In: Historie a současnost podnikání na Berounsku a Hořovicku, Žehušice 2006 (nakladatelství Městské knihy s.r.o.), s. 102-103.

- 26 -


STŘEŠNÍ

KRAJINA VENKOVA V SEVEROČESKÉM POHRANIČÍ PAMÁTKOU

UNESCO?

Ing.arch. Tomáš Efler Severočeský venkov je bohatý svou rozmanitostí typů venkovkých staveb i množstvím dochovaných jednotlivých objektů i vesnických celků. Lidová architektura v severních Čechách a zejména dřevěný patrový dům patří mezi nejhodnotnější a nejmonumentálnější představitele obytné architektury venkova ve střední Evropě a proto je již dlouho předmětem mnohých badání vědeckých pracovníků na české, německé i polské straně hranice a byla o něm publikována celá řada odborné literatury. Předmětem tohoto příspěvku je krátké shrnutí charakteristiky severočeského venkovského domu s bližším pohledem na řešení střech a střešních krytin regionu a především informace o aktivitách projektu „Krajina podstávkových domů“. A. Venkovský dům v severních Čechách

Severočeský lidový dům je nedílnou součástí širší oblasti lidového domu severovýchodní části střední Evropy. Jihovýchodní Sasko, Lužici a jižní Dolní Slezsko spojuje se severnímu Čechami právě venkovská zástavba podobného charakteru. Přestože v jednotlivých severočeských regionech vykazují lidové stavby své specifické odlišnosti, můžeme nalézt pro severočeský lidový dům následující společné znaky:

1) Trojdílná půdorysná dispozice, jednotraktová či dvoutraktová, chlévní typ (světnice, síň, chlév) nebo komoro-chlévní typ (světnice, síň, ze síně přístupný chlév i komora). Patrovost - většina obytných domů všech sociálních vrstev má patro 2) Roubené stěny obytné světnice či celého přízemí. Hrázděné či roubené patro, případně polopatro 3) Podstávka je nejsvéráznějším znakem hornolužické a severočeské lidové architektury. Jedná se o sloupovou konstrukce stojící před stěnami přízemí, na kterou jsou usazeny stěny roubeného nebo hrázděného patra, u přízemních domků konstrukce střechy či ještě roubeného věnce polopatra. Tento konstrukční prvek se vyvinul ve své nejklasičtější podobě na rozhraní dvou zásadně odlišných stavebních technik lidového stavitelství, západoevropské hrázděné konstrukce a východoevropské roubené konstrukce, na pomezí Čech, Saska, Horní Lužice a Dolního Slezska, avšak historická oblast rozšíření tohoto konstrukčního principu je mnohem rozsáhlejší. V Čechách však rozlišujeme dvojí typ podstávky: Česká podstávka obvykle jen podpírá stropní trámy a nadlehčuje tak roubené stěny především přízemního domu, někdy ovšem stejně jako lužická podstávka nese patro. Česká podstávka je známá hlavně ze středního Pojizeří, místy je rozšířena ve východních a severovýchodních Čechách a ojediněle i jinde. Lužická podstávka, jejíž ohniska leží v severních Čechách v oblasti Lužických hor, Českého středohoří a Českolipska, odpovídá podstávce v Horní a Dolní Lužici a Dolním Slezsku.

Patrová chalupa v polské vsi Wyszków (poblíž Bogatynie), roubené přízemí s podstávkou, hrázděné patro, bedněný štít, sedlová střecha krytá bobrovkami, s vikýřem ve tvaru volského oka.

- 27 -

4) Pavlač - vnější dřevěná chodba v patře domu, umožňující vstup do komor v patře, sloužila též k sušení


zemědělských plodin a zastřešovala vstup do domu – zápraží. Sloupky pavlače a zábradlí bývalo bohatě vyřezávané, podobně jako podstávky. 5) Na severočeských domech je použita většinou sedlová střecha, případně střecha mansardová a polomansardová. Štíty statků i chalup jsou nejčastěji bedněné prkny, skládanými ozdobně do podoby tzv. lomenice a později je v pohraničí štít obkládán břidlicí. Střešní krytinu tvořil dřevěný šindel nebo došky, později též břidlice a pálená keramická krytina. 6) Zděné konstrukce (kámen, cihla), ve větší Patrový hrázděný dům usedlosti v německé obci Seifhennerdorf (poblíž Rumburku) s dloumíře od konce 18. století hým vikýřem zvaným „štika“. a především v průběhu vikýře s řadou okének, které jsou nazývány jako 19.století, postupně nahrazuje dřevěné konstruk- „štika“ (německy „Hecht“), snad díky podélnému ce přízemí i celého domu a přestože podobně jako tvaru, připomínající obrys těla této ryby. v jiných oblastech Čech přebírá barokní, klasicistní a historizující tvarosloví, dosahuje v někteStaré fotografie a veduty z 19. a poč. 20. storých severočeských regionech výzdoba a členění letí nám dokládají, že venkovské chalupy v tomto zděných staveb velmi vysoké úrovně a monumen- regionu byly nejčastěji kryty slaměnými došky či tality, především na domech bohatých sedláků a dřevěným šindelem. Doškové střechy se v regionu textilních faktorů. až na výjimky nevyskytují, starší šindelové krytiny jsou ještě často uchovány pod novější plechovou, břidlicovou či jinou krytinou. Od konce 19. B. Střešní krajina severočeského pohraničí „... přihlédněme blíže k oněm prvkům, které století se začalo šířit použití břidlicové krytiny, tvoří architektoniku střech. Do pojmu tohoto může- a to nejenom na sedlové či mansardové střechy, me zahrnouti: štíty, vikýře, atiky, atikové výstav- ale též na obklad svislých bedněných stěn domů ky, komíny, vížky a věže, a konečně arkýře, pokud i hospodářských objektů. Břidlicová krytina byla tvoří součást siluety budov. Nesčetné jest množství používána tak hojně, že se stala pro některé regiokombinací těchto elementů…Střecha se svou archi- ny důležitým charakteristickým znakem venkovských staveb a v některých vesnicích jsou domy tektonikou jest činitelem nad jiné významným.“ obloženy břidlicí téměř ze všech stran. Často byly Arch. Antonín Balšánek, Architektura střech z břidlicových desek vyskládány ornamentální doby barokové v Praze. obrazce ve štítech i na stěnách a využívalo se působení barevných odstínů různých typů břidlice. Střechy jsou velmi důležitou a citlivou sou- V mnohých německých vesnicích převládá dosud částí severočeských venkovských domů a jejich též režná pálená keramická krytina, převážně charakter v podstatné míře určuje celkový obraz bobrovky. zástavby vesnice a jejího působení v rámci širší krajiny a přírodního rámce. C. Mezinárodní spolupráce „Krajiny podstávkových Sedlové a mansardové střechy s dřevěnými štíty, někdy doplněné polovalbou či valbičkou, bývají v této oblasti členěny historickými drobnými vikýřky s jedním oknem, ale charakteristickou zvláštností regionu jsou především podélné nízké

domů“

Pojem „Krajina podstávkových domů“ (Umgebindeland) je novodobým označením regionu německo-polsko českého trojmezí, které spojuje společná minulost a právě charakter venkovských staveb s charakteristickou konstrukcí

- 28 -


podstávky. Tento typický konstrukční prvek venkovských domů se stal v současnosti pojítkem a komunikačním mostem pro mezinárodní příhraniční spolupráci a symbolem společného projektu rozvoje německo-polsko-českého trojmezí. Cílem projektu je péče o kulturní bohatství oblasti a snaha o udržení architektonické dědictví venkova společně s rozvíjením potenciálu pro rozvoj regionu. Přestože podstávka se historicky vyskytovala v širším geografickém území, projekt „Krajina podstávkových domů“ zahrnuje pouze regiony, kde se dochovala venkovská zástavba domů s podstávkou až do současnosti ve velkém počtu. Počátky projektu v roce 1997 jsou spojeny se společným přeshraničním plánováním obcí Ebersbach, Neugersdorf, Seifhennersdorf, Eibau, Leutersdorf na německé a Rumburk, Krásná Lípa a Jiříkov na české straně, při hranicích českého Šluknovského výběžku. Po dvou letech byl na straně německé vytvořen Spolek pro podporu hraničního regionu Obere Mandau/Spreequellen a na české straně Společnost pro rozvoj Šluknovského výběžku (TUR). Postupně se připojují další obce a vytváří se partnerství. V květnu 2003 byla iniciativa rozšířena na okresní správy a podpisem dohody o spolupráci vznikl Konvent krajiny podstávkových domů, který umožnil sloučení německého okresu Löbau-Zittau, Bautzen a Saské Švýcarsko, českých krajů Liberec a Ústí nad Labem a dále pak polských krajů Luban a Zgorzelec pro výše uvedené cíle projektu.

Historická fotografie z české obce Lobendava u Šluknova.

Projekt venkova s podstávkovými domy patří k několika málo klíčovým projektům Horní Lužice, je mu proto poskytována vysoká priorita a aktivní podpora regionálního managementu Horní Lužice. Většina realizací projektů je podporována skrze INTERREG IIIa současným zemským programem, využívá též angažovanosti saského státního ministerstva pro životní prostředí a rozvoj venkova.. V Saském Švýcarsku jsou financovány projekty pomocí podpůrných programů LEADER+ a Regionen Aktiv. Dále vznikla nadace Podstávkový dům (Stiftung Umgebidehaus) z iniciativy zemské konzervátorky Dr. Rosemarie Pohlack v červnu 2004 pro finanční podporu údržby podstávkových domů. Na začátku byl nápad vytvořit oblast podstávkových domů. Proto, aby se však v regionu skutečně něco změnilo, je zapotřebí mnoha hmatatelných činů, a tak minulých letech bylo navrženo mnoho projektů. Některé z nich byly již realizovány a jsou k dispozici již první úspěšné výsledky, které slouží jako motivace a modelové příklady pro další projekty a realizace.

„Střešní krajina“ sedlových střech s pálenou krytinou skupiny hrázděných domů v české obci Višňová na Frýdlantsku.

- 29 -

Novodobou tradicí je zorganizování květnového Dne otevřených dveří podstávkových domů. Na mnoha místech regionu se návštěvníkům otevřou dveře řady venkovských domů a zájemci mají příležitost shlédnout opravené domy, ukázky řemeslné výroby a dozvědět se mnohé o historii, kultuře a venkovském stavitelství této oblasti. Je tak možno pohovořit přímo s majiteli domů a místními usedlíky a nechat se


inspirovat pro šetrnou opravu vlastní chalupy s využitím tradičních řemeslných postupů a dovedností i moderních řešení a adaptací pro život v starobylých staveních v současnosti. Na některých místech se během dne předvádějí tradiční řemesla a řemeslníci předávají své odborné znalosti, místa znalí průvodci provázejí návštěvníky po pozoruhodných objektech obce a zároveň probíhají různé kulturní akce, přednášky a trhy s tradičními regionálními výrobky. Den otevřených dveří podstávkových domů je důležitým stavebním kamenem mnohem rozsáhlejší reklamní kampaně, která má za cíl mimo jiné zapsat Valkeřice, chalupa tuto pozoruhodnou lidovou architekturu do obecného povědomí jako spojující prvek pohraničního regionu. Snahy konventu jsou natolik ambiciózní, že byla připravena žádost o zapsání „Krajiny podstávkových domů“ do světového seznamu kulturního dědictví UNESCO. V rámci Německa je sice možnost zapsání v seznamu UNESCO v nejbližších několika letech nereálná, ale v případě podání žádosti Českou republikou či Polskem by byla údajně cesta k zapsání snadnější, přestože by to vyžadovalo velmi rozsáhlou a složitou přípravu.

výsledky nám mohou být v mnohém inspirací a povzbuzením v péči o dochované bohatství venkovských staveb v naší zemi a zároveň jsou výzvou pro aktivní spolupráci. Bližší informace o iniciativě „Krajina podstávkových domů“ včetně aktualit je možné získat na webové adrese www.umgebindeland.de nebo v případě bližšího zájmu je možné též kontaktovat autora tohoto článku na následující mailové adrese: [email protected]

Nicméně, i kdyby tento region nedosáhl zapsání ve světovém seznamu UNESCO, rozhodně si zaslouží pozornost a stojí za nejednu návštěvu. Mnohostranné aktivity rozvíjené aktéry projektu „Krajina podstávkových domů“ a jejich viditelné

Prohlídka německé obce Ebersbach (poblíž Rumburku) v rámci akce „Den podstávkových domů“.

- 30 -


Střešní vikýř a jeho přirozené začlenění do břidlicové krytiny střechy.

Detail zakončení dlouhého vikýře - „štiky“ s řadou okének.

Mapa mezinárodního regionu „Krajina podstávkových domů“

- 31 -


STŘECHY

VODNÍCH MLÝNŮ

PhDr. Radim Urbánek, Regionální muzeum ve Vysokém Mýtě Právě pro větší prostorové nároky na umístění výrazně ovlivnilo umělecké složení stavební podobu mlýnic včetně střech. K modernizaci mlynáři přistupovali několika způsoby. Patrové nebo prostorově větší mlýnice mohly být použity s minimálními stavebními úpravami či dokonce bez nich. Obvyklé je také zvýšení mlýnice o jedno a více pater.

Zálší čp. 35 (UO). Mlýn v podobě trojdílného roubeného domu. Foto R. U., 2001.

Mezi vesnickými stavbami mají zvláštní postavení vodní mlýny, jejichž stavební podoba, zejména z hlediska tzv. střešní krajiny, je značně specifická. Přesto i odborná veřejnost mnohdy hodnoty a smysl ochrany střech vodních mlýnů včetně jejich druhotných úprav považuje za cosi méně podstatného. Zmiňme aspoň velmi stručně, čím je způsobena zvláštní podoba střech vodních mlýnů s obvyklými střešními nástavbami.

Velmi často ovšem mlynáři dosahovali potřebný prostor pouhým zvýšením mlýnice střešními nástavbami. V některých případech se jednalo třeba jen o malý střešní vikýř (Nové Hrady čp. 73 – UO, Partoltice – PJ), popř. vikýře dva (Trstěnice čp. 1 – SY). Sloužily k umístění horních hlav kapsových výtahů, neboť tyto se musely nacházet až nejvyšších polohách, jelikož se od nich zrno či melivo dostávalo k jednotlivým strojům spádovými trubkami. V případě větších střešních nástaveb (Předhradí čp. 44 – CR, Roztoky u Semil čp. 42 – SM) se zde už nacházely i stroje k čištění zrna (aspiratér, koukolník, tarár, žejbro) nebo i stroje vysévací části (hranolový, resp. rovinný vysévač). 3

Stavební podoba mlýnů ve vztahu k technologickému zařízení

Pro osazení obyčejného složení stačil přízemní objekt. Vlastní složení se skládalo z dvou částí: 1/ mlecí, jejím základem jsou dva mlecí kameny, které se umisťovaly na tzv. hranici, 2/ vysévací, tvořené mlynářským pytlíkem (rukávec délky 1,5-2 m), osazeným v moučnici (dřevěné skříni) před vlastní hranicí.1 Oproti tomu si složení umìlecké vyžaduje nejménì ètyøi podlaží, na nichž jsou rozmístìny stroje tøí èástí (1/ čistírenské, 2/ mlecí a 3/ vysévací) ještì se zaøízením pro dopravu meliva a aspirování strojù (odsávání vzduchu ze strojù a jeho èištìní pomocí odluèovacích zaøízení). 2

Psinice čp. 48 (JC). Mlýn se podobným trojdílným uspořádáním, ale jeho mlýnice využívá suterénních prostor umožněných vysokou podezdívkou. Původní obyčejné složení nahrazeno uměleckým téměř bez stavebních úprav. Foto R. U., 2006.

1

Štěpán – Křivanová 2000, s. 99. Ke stavební podobě mlýnů s uměleckým složením např. Štěpán – Křivanová 2000, s. 100. Podrobnosti k uměleckým složením najdeme v poměrně bohaté literatuře, výběrově si můžeme uvést jmenovitě: Hertík 1888 a 1890, Karas 1919, Lehovec 1936, Pappenheim 1878, Páris 1913, Tureček 1947, Tureček 1949, Tureček 1950, Tureček nedatováno. 3 U mlýna čp. 44 v Předhradí došlo při přestavbě v 90. letech minulého století k odstranění střešní nástavby. 4 Podrobnosti o způsobu mletí navysoko např. Hertík 1890, Lehovec 1936, Tureček nedatováno. 5 Celý objekt včetně strojního vybavení se dochoval do dnešní doby a i přes vysoký věk v něm majitel (vyučený mlynářem) pracuje dodnes. 2

- 32 -


zování rozsáhlých nástaveb i na patrovém objektu (Opočno čp. 241 – RK). Raritou je případ mlýna čp. 69 v Benátkách (SY), kde po zrušení mlýna v době II. světové války a přestavbě mlýnice na obytné místnosti, vznikla 50. letech 20. století stanice na čištění a šrotování obilí v sousední stodole. Z tohoto důvodu musela být zvýšena o bedněné polopatro. Na začátku 90. let 20. století došlo k doplnění čisticí stanice o další stroje umožňujících kromě čištění také šrotování a výrobu dalších mlýnských produktů.5 Závěr

Písečná čp. 35 (UO). Mlýn po zvýšení o bedněné polopatro kvůli osazení uměleckého složení pro osazení čtyř podlaží (včetně dvou v podkroví). Foto autor neznámý, asi začátek II. světové války.

Střešní nástavba mohla dosahovat značných rozměrů. Zajímavým příkladem je v tomto směru mlýn čp. 89 v Panské Habrové (RK), jehož majitel provedl zvýšení pomocí bedněných stěn, jejichž povrch opatřil asfaltovou lepenkou natřenou v okrové barvě. Odlišnou barvu má i lemování oken, takže z větší vzdálenosti budí dojem okenních šambrán. Celá „provizorní“ nástavba tak vypadá dokonce jako zděná.

Na střechách vodních mlýnů se zásadním způsobem projevily změny souvisící s vývojem technologického vybavení. Umělecké složení vedlo u mnoha mlýnů k vybudování střešních nástaveb nebo vikýřů. Nejednalo se o úpravy provizorní, ale naopak nezbytně nutné z technického hlediska (umístění kapsových výtahů, vysévačů nebo reformy). Při opravách střech mlýnů by tedy ne-

Další vývoj technologického zařízení a změny střech mlýnů

Specifické jsou případy, kdy si osazení střešních nástaveb na objektu mlýnice vyžádalo rozšíření provozu technologicky jednoduššího mletí žita, k němuž přibylo ještě složitější mletí pšenice způsobem zvaným navysoko.4 Objekt, který již vznikl jako čtyřpodlaží a pro instalaci uměleckého složení postačuje, se tak dále zvyšuje o střešní nástavby, v nichž se umisťovaly stroje nezbytné k dostatečnému třídění a čištění krupic (základ tzv. mletí navysoko), pro které už výška podstřeší nepostačovala – jednalo se zejména o vysévač, reformu a výtahy k nim (Bohousová čp. 45 – UO, Horní Dubenky čp. 33 – JI).

Horní Dubenky čp. 33 (JI). Na mlýnici (vpravo) osazeny dva střešní vikýře, v nichž se nacházejí stroje ke třídění a čištění krupic při mletí navysoko po rozšíření na mletí pšenice ze staršího mletí žita. Foto autor neznámý, 1948. Soukromá sbírka Martina Chadima.

K podobnému zvyšování mlýnice kvůli doplňování strojů pro mletí pšenice navysoko došlo také u patrového roubeného mlýna čp. 12 ve Střehomi (MB), kde mlynář kvůli hranolovému vysévači a reformě zvýšil část jedné strany střechy nad mlýnicí od okapové hrany a mezi novou střechou a roubením doplnil bednění. Zásadní přestavby a výrazná doplňování technologického vybavení vedly k osa-

Javorníce čp. 97 (RK). Mlýnice uměleckého mlýna, jejíž patro bylo na začátku 20. století vybudováno jako hrázděné. Foto R. U., 2005.

- 33 -


mělo „paušálně“ docházet k jejich odstraňování a vlastnímu rozhodování by mělo vždy předcházet zjištění, pro jaký konkrétní účel vznikly. Ke střešním nástavbám a vikýřům na střechách vodních mlýnů bychom měli přistupovat „s presunkcí neviny“, jelikož u těchto staveb slouží jako atributy, pomocí kterých tyto technické stavby můžeme rozeznat už při vnějším pohledu. Literatura: Hertík, E.: Příruční kniha mlynářská, Praha 1888. Hertík, E.: Mlynářství, Praha 1890. Karas, J.: Historický vývoj mlynářství, Praha 1919. Karas, J.: Mlynářství a stavba mlýnů, díl II. Čištění

obilí a stroje k němu. Praha 1922. Karas, J.: Mlynářství a stavba mlýnů, díl III. Mlecí stroje. Praha 1926. Lehovec, A.: Učebnice praktického mlynářství, Praha 1936. Pappenheim, G.: Populäres Lehrbuch der Müllerei, Wien 1878. Páris, F.: Dějiny mlynářství, Praha 1913. Štěpán, L. – Křivanová, M.: Dílo a život mlynářů a sekerníků v Čechách, Praha 2000. konkrétně s. 67-72 Tureček, F.: Encyklopedie mlynářství. Nelokalizováno, nedatováno.

Opočno čp. 241 (RK). „Soustava“ střešních nástaveb na mlýnici po rozšíření a modernizaci provozu. Foto R. U., 2006.

Opočno čp. 241 (RK). „Soustava“ střešních nástaveb na mlýnici po rozšíření a modernizaci provozu. Foto R. U., 2006.

- 34 -


Střehom čp. 12 (MB). Reforma na čištění krupic umístěná v podkroví. Kvůli ní a hranolovému vysévači muselo dojít ke zvýšení jedné strany střechy. Foto R. U., 2006.

Trstěnice čp. 1 (SY). Dvojice střešních vikýřů na mlýnici sloužících k osazení horních hlav kapsových výtahů. Foto R. U., 2006.

Benátky čp. 69 (SY). Stodola upravená v 50. letech 20. století na čistírenskou stanici a v 90. letech téhož století doplněná o loupací a mlecí stroje. Foto R. U., 2006.

- 35 -


STŘEŠNÍ

VIKÝŘE ANO ČI NE?

Příspěvek k problematice prosvětlování půdních prostor

Mgr. Karel Foud, Národní památkový ústav v Plzni Od počátku 90. let 20. století stoupá zájem o využívání půdních prostor, především pak k bydlení. Souběžně s tím se objevil nový fenomén v oblasti památkové péče, doslova stovky vesnických a městských památkových rezervací a zón nově prohlášených v průběhu posledního desetiletí téhož věku. Plošná památková ochrana historických sídel znamená řešit celou řadu případů, kdy je pro osvětlení interiérů půdních prostor navržen střešní vikýř, případně střešní okno. Stavební úpravy budov prováděné v minulosti jen v menší míře využívaly střešní vikýře k plnohodnotnému prosvětlení půdy. V lidovém prostředí Drobné vikýře v mansardové střeše, které svojí velikostí, uspořádáním i venkova bývaly vesměs používány vi- pojetím odpovídají tvaru střechy i historickým hodnotám místa. Okno ve dostatečně osvětluje nevelké místnosti v půdě. Úprava zřejmě z prvkýře typu volského oka, případně menší vikýři ní třetiny 20. století. pultové nebo sedlové, jejichž funkce v prvé řadě spočívala v možnosti alesle stavebních prací, sousedů či rodinných přátel. poň částečného nasvětlení prostoru a jeho odvět- Výsledkem pak jsou objemově předimenzované rání. Svébytnou funkci měly tzv. vikýře nákladní, konstrukce, případně vikýře s problematicky řerozměrově obvykle velké konstrukce umožňující šenými detaily. Častým nešvarem je i osazování transport materiálu, plodin apod. do podkroví. V většího počtu vikýřů, než je pro stavbu či plochu oblasti vrchnostenských a městských staveb byly střechy únosné. Takové zásahy jsou vyvolány obve větší míře vikýře využívány k prosvětlení půd- vykle snahou investora či projektanta „přivést“ do ních vestaveb, mnohdy určených k bydlení. Velmi prostoru půdy co nejvíce denního světla, případčasto byly jejich konstrukce pojednávány prvo- ně, když je podkroví členěné na více místností, plánově souběžně s realizací samotné budovy. z nichž každá vyžaduje své okno. Novodobé stavební úpravy střech vyvolané půdní vestavbou znamenají často výrazný zásah do vzhledu stavby i samotného místa. Problém nastává v situaci, kdy budova, v minulosti bez vikýřů, má být takovými prvky opatřena. Jak naložit se situací, kdy na stavbě žádné vikýře v minulosti nebyly anebo pokud ano, pak v takové podobě, která stavebníkovi nevyhovuje? Pokud jsou v principu vikýře do daného prostředí orgány státní památkové péče akceptovány, je třeba věnovat jejich architektonickému pojednání, velikosti, umístění a také počtu zaslouženou pozornost. Často je i hledán kompromis mezi přáním stavebníka a orgánů státní památkové péče. Ne vždy tomu tak ale je. Pak nastane samotná realizace, která je mnohdy poznamenána rozčarováním z blížícího se výsledku. Žádná sebelépe připravená dokumentace neovlivní rozhodnutí stavebníka na poslední chvíli pozměnit původní návrh, někdy pod tlakem „dobrých rad“ dodavate-

Vyvstává proto otázka, zda není vhodnější v některých odůvodnitelných případech využívat střešní okna, nejlépe pak tzv. redukovaných rozměrů. Jde o ryze novodobý prvek oproštěný od jakýchkoliv historizujících projevů, jaké jsou často užívány při řešení vikýřů. Určitou výhodou střešních oken je i fakt, že v podstatě jen minimálně narušují siluetu stavby. To samé nelze říci o vikýřích, zvláště pak v situacích, kdy ve střeše takové prvky nebyly, případně jde-li o vikýře objemově předimenzované. Střešní okna by měla být pokud možno využívána vždy tam, kde se pohledově neuplatňují, nedegradují vzhled budovy a nesnižují její památkové hodnoty. Pochopitelně jsou i typy budov, kde takové prvky nemohou být využity nikdy. Je zcela zákonité, že každá úprava střechy s prvky umožňujícími osvětlení půdy musí být řešena individuálně, s přihlédnutím ke kvalitám

- 36 -


stavby, lokality, místním tradicím. Příkladů, kdy nevhodně provedené vikýře nebo zvýšený počet střešních oken z památkového hlediska znehodnotily objekt kulturně – historického významu případně budovu situovanou na území s plošnou památkovou ochranou a vykazující např. nesporné architektonické či dokonce památkové hodnoty je bohužel více než dost. O to cennější pak jsou takové adaptace, které splní předpoklad investora a zároveň nejsou v rozporu se zájmy orgánů státní památkové péče.

Příklad nevhodně provedených vikýřů, nekorespondujících svojí velikostí s hmotou budovy a neakceptující svým architektonickým pojetím fakt, že jde o stavbu ležící na území s plošnou památkovou ochranou. Použitý typ střešní krytiny je též bez komentáře. Provedeno kolem r. 2000.

Příklad prvoplánové výstavby vikýřů v budově z počátku 40. let 20. století.

Vikýř typu volského oka ve střeše kryté bobrovkou, v tradiční hmotě i historií daném řešení. Vhodné pro přisvětlení půdy a odvětrání, nikoliv však pro prostory určené k trvalému či jen občasnému bydlení. Úprava zřejmě ze 2. poloviny 19. století, příp. z přelomu 19. a 20. století.

- 37 -


PROČ

NE STŘEŠNÍ OKNA?

Ing. Lubomíra Racková, projektantka Přidávám k názvu svého příspěvku otazník, abych mu dodala poněkud provokativní význam. Provokuji, protože bych ráda slyšela v čem se liší (nebo shodují) názory historiků, etnografů, krajinářů. Prohlašuji však úvodem, že si velice vážím snahy chránit jednotlivé historické památky, urbanistické celky a krajinu ve které leží. Při přípravě diskusního příspěvku jsem předpokládala , že v hlavních referátech bude pojem „střešni“ krajiny venkova definován. Pokládám tedy za zbytečné mluvit o vzájemném ovlivňování geografické (biologické) krajiny a krajiny sídel, kterou při dnešním způsobu života kdy „obývání“ je nahrazeno „přemísťováním“, vnímáme především jako kaleidoskopické proměňování střešních ploch za okny automobilů, či vznášedel.

ními útvary. Zdědili ji naši předkové a hlavu si nad ní nelámali. Žili v ní. Ve středních Čechách ještě v devatenáctém století byla mnohá stavení krytá doškem, nebo šindelem. Dnes vnímáme v pohledu na ves červenou taškovou střechu, která zmenšila počet požárů, téměř jako klasiku. Pro nás „staromilce“ jsou „bobrovky“ ideální krytinou, protože vesnice a městečka našeho dětství lemovaly krásné střechy stavení měkce zvlněné námětky a drobnými nepravidelnostmi půdorysu. Oproti vesnici předminulého století to však byla velká změna. Proč se bránit drobným změnám jako jsou nepříliš nápadná plochá okna ve střechách, která lze osadit bez rasantních zásahů do krovové konstrukce?

Jako projektant rekonstrukcí historických objektů (dnes už téměř ve výslužbě) vím, že je nutné přistupovat s úctou nejen k architektonickému výrazu stavby, ale i k mnohdy unikátní hodnotě konstrukcí skrytých pod pláštěm budovy. Chápu snahu nezatěžovat půdní prostory chráněných památek novým využitím (vestavěním podkroví). Mnohdy ale nové využití objektu pozastaví jeho úplný zánik. V současné době nepracuji na zakázkách týkajících se památkově chráněných objektů, jen občas se potýkám se stavbami v ochranných zónách, ale problematika proměny sídel a krajiny je zajímavá i tam, kde se nejedná o unikáty a „velkou architekturu“. Při přípravě stavebních úprav na vesnicích se jedná téměř vždy o možnost nového využití podkroví. Půdy dříve sloužily k uskladnění sena nebo obilí. Dnes je snaha v podkroví bydlet. Jak osvětlit obytné místnosti? Okna ve štítech většinou nepostačí. Máme totálně změnit hmotu stavení řadou vikýřů? Nebo do plochy nasázet střešní okna, která se většinou projeví v dálkových pohledech tmavou skvrnou, ale při malém odstupu je nemusíme mnohdy ani postřehnout? Kompromis spočívající v střízlivé kombinaci krajově obvyklých tvarů vikýřů a menších střešních oken poněkud změní pohled na skupinu venkovských stavení. Vadí to? Venkovská krajina (včetně té, kterou tvořily střechy) se přece proměňovala průběžně od počátku osidlování. Základem její estetiky bývala především účelnost. Na místě lesů a přírodních niv vznikala obhospodařovaná krajina se sídlišt-

- 38 -


STŘEŠNÍ

ŽLAB

PRVEK VÝZNAMNĚ OVLIVŇUJÍCÍ ŽIVOTNOST OBJEKTU

Doc. Ing. Ivana Žabičková, CSc., Fakulta architektury VUT v Brně, Sdružení hliněného stavitelství Střešní žlab slouží jako:

1.ochrana proti erozi omítky a zdiva způsobené dešťovou vody stékající z okapu střechy 2.ochrana proti zvýšené vlhkosti zdiva a prvků v něm zabudovaných (zhlaví stropních trámp), ochrana proti vzniku plísní 3.ochrana proti odstřikující vodě při dopadu na terén a poškození paty zdiva (soklu) vymíláním 4.ochrana proti zvýšené zemní vlhkosti spodních částí stěn 5.ochrana základové půdy (především jemnozrnných zemin) před změnou vlastností vlivem vyššího obsahu vody (rozbřídání) ochrana základové půdy (především jemnozrnných zemin) před změnou vlastností vlivem vyššího obsahu vody (změna konzistence, rozbřídání)

ochrana proti odstřikující vodě poškození paty zdiva (soklu) vymíláním ochrana proti zvýšené zemní vlhkosti spodních částí stěn

Konzistence (konzistenční stav) je fyzikální stav soudržné zeminy závislý na vlhkosti. Tvrdá zemina je suchá, úlomky z ní jsou ostrohranné. Pevná zemina je zavlhlá, drobivá, hrudky nejsou ostrohranné, ale nelze z nich vyválet válečky průměru 3 mm. Tuhá plastická zemina se hněte s obtížemi, válečky o průměru 3 mm je však možno vyválet. Měkká plastická zemina lze hníst snadno. Kašovitá zemina se při sevření pěsti protlačí mezi prsty. Tekutá zemina ztrácí pevnost a chová se jako hustá kapalina

ochrana proti erozi omítky a zdiva, proti jeho zvýšené vlhkosti, proti vzniku plísní

- 39 -


ÚNOSNOST JEMNOZRNNÝCH ZEMIN V ZÁVISLOSTI NA KONZISTENCI Zeminy jemnozrnné - tabulková výpočtová únosnost Rdt kPa

Konzistence Třída

Symbol Název

F1

MG

F2 F3 F4

měkká

tuhá

pevná

tvrdá

hlína štěrkovitá

110

200

300

500

CG MS

jíl štěrkovitý hlína písčitá

100 100

175 175

275 275

450 450

CS ML; MI CL; CI

80

150

250

400

70

150

250

400

50

100

200

350

F7

MH; MV; ME

jíl písčitý hlína s nízkou plasticitou hlína se střední plasticitou jíl s nízkou plasticitou jíl se střední plasticitou hlína s vysokou plasticitou hlína s velmi vysokou plasticitou hlína s extrémně vysokou plasticitou

50

100

200

350

F8

CH; CV; CE

jíl s vysokou plasticitou jíl s velmi vysokou plasticitou jíl s extrémně vysokou plasticitou

40

80

160

300

F5 F6

ÚNOSNOST JEMNOZRNNÝCH ZEMIN PŘI NEDOSTATEČNÉ HLOUBCE ZALOŽENÍ

Při promrznutí základové spáry dochází k vymrzání vody ze zeminy, vytváření ledových čoček Rozmrznutí zeminy nastává nerovnoměrně, voda v čočkách lokálně rozbřídá zeminu a snižuje únosnost v základové spáře. Porušení se na domě projevuje viditelně obvykle až po několika letech. Projevy poruch:

deformace, poklesové trhliny, vychylování jednotlivých stěn (nestabilita), eroze, úbytek materiálu. zvýšená vlhkost spodní části stěn Sdružení hliněného stavitelství, www.hlina.info, tel. 739660719

deformace

- 40 -


OBNOVA

STŘECH, KROVŮ A DŘEVĚNÝCH NOSNÝCH KONSTRUKCÍ AREÁLU

MLÝNA Č. P.

191

NA

MALÉ SKÁLE (OKR. JABLONEC

NAD

NISOU)

VACARDOVA

Mgr. Miroslav Kolka, Národní památkový ústav, ú. o. p. v Liberci v daném regionu není takový rozsah dokumentace běžný, jedná se spíše o výjimku.

Malá Skála, Vacardův mlýn č. p. 191, jižní průčelí mlýna, listopad 2005, veškeré foto autor.

Od konce prosince roku 2005 do poloviny roku 2006 proběhla základní obnova staveb v areálu tzv. Vacardova mlýna na Malé Skále. Z důvodu výrazně zhoršeného a místy havarijního stavu se jednalo o fyzickou záchranu tohoto cenného souboru staveb téměř v poslední možnou dobu. Následující text se zaměří na popis rozsahu a způsobu obnovy této kulturní památky z pohledu památkové péče. Úvodem považuji za důležité uvést několik základních údajů1. V době odkoupení mlýna novým vlastníkem a zahájení prací byly k dispozici pouze podklady velmi omezeného rozsahu (fotografie z archívu NPÚ, nicneříkající spisová agenda a údaje z regionální literatury, jejichž pravdivost se nepodařilo dosud objasnit). Díky pochopení vlastníka byla na přelomu r. 2005 a 2006 zahájena práce na archivní rešerši a stavebně historickém průzkumu, který s ohledem na akutní zabezpečení stavby probíhal nestandardně během prací. Velký důraz byl kladen na dokumentaci vodního díla a zejména torza technologického vybavení. Možnost provedení průzkumu značně zkvalitnila rozhodování o jednotlivých detailech obnovy a umožnila zdokumentování situací, které kvůli špatnému stavu zanikly. Dlužno podotknout, že

Areál se nachází v malebném údolí pod Vranovem – Pantheonem v místní části Labe / Lab (obec Malá Skála) na potoku většinou nazývaném jako Vranovský nebo Dlouhý, na pravém břehu řeky Jizery. Existence mlýna na daném místě je prokazatelná od r. 1765, kdy usedlost kupuje od Heinricha Andtelmanna Václav Vacarda, jehož rod zde hospodařil až do r. 1897. Starší zmínky o mlýnech na panství lze vztahovat k našemu objektu pouze hypoteticky. V odhadu maloskalského panství k r. 1628 je zmíněn mlýn „Podskalský“. S ohledem na neexistenci jiného mlýna na daném místě v rámci hranic maloskalského panství se může jednat o studovanou lokalitu. Větší jistotu přináší soupis k r. 1714, kde je uveden mlýn „Vransko s pilou“. Původ mlýna je tedy možno hledat již v předbělohorském období. Část dochované mlýnice a torzo někdejší černé kuchyně z pískovcových pravidelně opracovaných kvádrů datoval provedený průzkum obecně do barokního období (před r. 1765). Převážná část stojící budovy pochází z poslední čtvrtiny 18. století. Dle dendrochronologické analýzy byly prvky

Malá Skála, Vacardův mlýn č. p. 191, východní průčelí mlýna a pily, listopad 2005.

1

Údaje a přílohy jsou použity z Podroužek, K. – Kolka, M. – Novotný, R. R.: Stavebně historický průzkum. Malá Skála, č. p. 191, k. ú. Sněhov – Vacardův mlýn, Česká Lípa 2006, nepublikovaný strojopis NPÚ, ú. o. p. v Ústí nad Labem, OVPD Česká Lípa. Dokončená archivní rešerše doplněná oproti verzi v SHP byla publikována v Novotný, R. R.: Maloskalský tzv. Vacardův mlýn ve světle archivních pramenů, Z Českého ráje a Podkrkonoší 19, 2006, s. 134 – 150. Interpretaci a doplnění údajů provedl autor tohoto článku. 2 Šolc, J. – Scheybal, J. V.: Lidové stavby v Pojizeří, Liberec 1961, s. 174 + foto. Scheybal, J. V. – Beneš, B. – Scheybalová, J.: Památky Jablonecka. Přehled historických památek okresu Jablonec nad Nisou, Liberec 1969, s. 49 + foto č. 13.

- 41 -


Malá Skála, Vacardův mlýn č. p. 191, západní průčelí mlýna, listopad 2005.

Malá Skála, Vacardův mlýn č. p. 191, výměnek v pohledu od severovýchodu, listopad 2005.

krovu smýceny na konci sedmdesátých a začátku osmdesátých letech uvedeného století. Problematická je interpretace údajů z regionální literatury o existenci nápisu na poklopu pod kuklou obytného domu „Toto stavení jest vystavěno s pomocí Boží a nákladem … Vacardy. Vystavěl P. Mister Petr Nejedlo anno 1783“2. Popsané záklopové prkno není zachováno a současný vzhled lomenice a první vazby krovu jeho osazení ani neumožňuje. Jeho existenci neuvádí ani velmi podrobný popis usedlosti z r. 1897. Vysvětlením mohou být úpravy krovu v průběhu 19. století nebo pravděpodobněji po r. 1910 v souvislosti s výstavbou výměnkářské světničky a úpravou jižního štítového průčelí, po kterých nacházíme v konstrukci četné stopy. Při úpravě štítu bylo zřejmě záklopové prkno demontováno a autoři výše citovaného přepisu jej mohly nalézt uskladněné ve mlýně (obdobně se do dnešní doby zachoval vývěsní štít s nápisem „Mlýn a pila Josef Bouček“).

Další úpravy mlýna, zejména obytné části, souvisí s novými majiteli usedlosti – rodem Boučků. Byly provedeny zřejmě po zániku mlynářské a pilařské živnosti v r. 1910. Z této doby pochází výměnkářská světnice, úpravy světnice, nové stropní konstrukce a utilitární úpravy mlecí technologie (i přestože už od r. 1874 byl mlýn dle písemných pramenů mimo provoz a fungovala pouze pila).

S ohledem na dataci stavby do osmdesátých let 18. století je zajímavé použití nárožních spojů „na zámek“ u roubené světnice. Podrobný průzkum byl zaměřen na mlýnskou hranici, jejíž podstatná dochovaná část pochází dle dendrochronologické analýzy z r. 1805. Díky otiskům na obvodových stěnách mlýnice a na vlastní konstrukci hranice byly určeny chybějící části. Úpravy zděné lednice, hranice a technologického zařízení zcela jistě souvisí s postavením pily v r. 1865, datované na interiérové straně prken východního štítu. V souvislosti s tím jsou zajímavé zmínky o existenci staré vrchnostenské pily v 18. století, stojící poblíž mlýna, zřejmě výše proti proudu potoka při okraji vranského lesa. Přesné umístění staré pily a dobu jejího zániku neznáme. Z gruntovních knih z konce 18. století je však známa povinnost mlynáře zajišťovat za plat její provoz.

Další budovou areálu je výměnek se zděnou chlévní částí a roubeným patrem s dvorní pavlačí. Jeho výstavbu předpokládá již smlouva o prodeji mlýna z r. 1765, kdy měl být určen pro odstupujícího mlynaře H. Andtelmanna. Výměnek zcela jistě stál v r. 1787 a následně v r. 1793 jej Václav Vacarda odkoupil od vdovy Roziny Andtelmannové. Proti výměnku ve stráni za cestou stojí roubená budova seníku (stodoly), postavená z druhotně použitého dřeva (čitelné je např. dle dlabů použití okapové vaznice z krovu). Stodolu zmiňuje poprvé josefský katastr z r. 1787, není však zcela jisté v jaké poloze. U popsaných staveb nebyla nejpozději od sedmdesátých let 20. století prováděna ani základní údržba. Na všech stavbách zůstávala po celou 2. polovinu 20. století krytina z lepenkových pásů položených na dřevěném šindeli. V devadesátých letech proběhly z iniciativy tehdejšího Státního památkového ústavu v Ústí nad Labem neúspěšné pokusy o odstranění havarijního stavu střechy hlavní budovy. Prudce se zhoršující stavebně technický stav dospěl na konci roku 2005 do stadia bezprostředně ohrožujícího existenci staveb – zejména hlavní budovy a pily. Nejhorší stav byl shledán u střechy a krovu hlavní budovy. Západní a východní část střechy blíže lednici byla již zcela propadlá, celá konstrukce byla značně

- 42 -


vykloněná díky odřezání vazných trámů a napadení trámů včetně spojů hnilobou a dřevokaznými houbami. Díky masivnímu zatékání otvory ve střeše a dožilou krytinou z pásové lepenky došlo i k poškození dalších částí – zejména stropních konstrukcí, které se v části mlýnice a světničky propadly. Zemní vlhkostí a vodou z přilehlé komunikace byly destruovány spodní trámy roubení světnice. Naprosto poškozen byl hospodářský přístavek při lednici a mlýnici v dvorním průčelí. Vizuálně velmi tristní pohled se naskýtal na jižní odvodovou stěnu pily, která se nacházela v havarijním stavu a část její nosné konstrukce zcela chyběla nebo byla propadlá. Celá stavba včetně střechy vykazovala značný průhyb a deformaci. Část venkovního pláště úplně chyběla. Poněkud lepší stav vykazoval výměnek a stodola, i když i zde docházelo k zatékání střešním pláštěm a poškozování dřevěných konstrukcí (u výměnku zejména pavlače a schodiště na půdu, u stodoly přístavku a části roubené stěny).

U hlavní budovy byla dohodnuta zásada minimálního zásahu do působivého prostoru mlýnice a dochovaného technologického vybavení. Do části s novodobou tenkou dřevěnou příčkou, vydělující z mlýnice síň, bylo vestavěno sociální zázemí a do severozápadního rohu umístěn kotel. Ostatní části byly pouze ošetřeny a mlýnská hranice doplněna v chybějících částech tak, aby se zamezilo deformaci konstrukce (byly doplněny pouze trámy bezpečně doložené průzkumem). Tímto, z hlediska památkové péče chvályhodným postupem, však majitel domu přišel o polovinu dispozice. Z tohoto důvodu bylo akceptováno zobytnění podkroví.

Po odkoupení areálu současným vlastníkem a provedení první prohlídky v listopadu 2005 byl dohodnut urychlený postup prací z důvodu nebezpečí zřícení střech a krovů zejména u pily a hlavní budovy. Stav byl zhoršen ještě extrémním průběhem zimních měsíců s častými nadílkami těžkého sněhu. Souběžně s provizorním zajištěním střech a zahájením prací byla upřesňována náplň jednotlivých budov. Předchozí vlastník zde žil půl století v nouzových podmínkách a využíval pouze světničku, zbylé prostory byly spíše odkladištěm odpadků. Na tento stav nebylo možno navázat. Z památkového hlediska byl hledán kompromis, jak umožnit vlastníkovi adekvátní využití budov vzhledem k vynaloženým mnohamiliónovým nákladům, tak aby památková podstata areálu a jeho autentický vzhled byly zachovány.

Zásah do konstrukce krovu byl nezbytný již kvůli jeho masivnímu poškození. Prosvětlení podkroví bylo vyřešeno umístěním střešních oken v celkovém počtu sedmi kusů (výrobce Solára, rozměry 85 x 85 cm). Střešní okna byla preferována před použitím vikýřů, které by v potřebném počtu značně narušovaly siluetu střechy. Zcela logicky byla zamítnuta i varianta zvětšení okenních otvorů ve štítech. Z původního krovu se podařilo zachovat pouze plné vazby při štítech, obě vaznice se stojatými stolicemi (zde byly doplněny chybějící pásky) a části okapních vaznic (poškozené partie byly nastaveny druhotně použitým starým dřevem ze stavby demolované v Liberci). Provedení prací na krovu nebylo i z důvodu spěšnosti prací a nepříznivé klimatické podmínky v řadě detailů ideální. Lépe lze hodnotit přeskládání a minimální doplnění lomenice jižního štítu, přeskládání příčky s nápisy v podkroví a přeskládání severního štítu. Z podlahy podkroví došlo k rozkrytí staršího povalového stropu, který byl pouze ošetřen a zakryt novou podlahou. Jako velmi podařenou lze hodnotit výměnu poškozených trámů roubení. Nahrazeny byly 3 – 4 trámy odspodu, přesně okopírovány byly jejich rozměry

Malá Skála, Vacardův mlýn č. p. 191, seník v pohledu od severovýchodu, listopad 2005

Malá Skála, Vacardův mlýn č. p. 191, mlýn v pohledu od jihu po dokončené rekonstrukci krovu, únor 2006.

- 43 -


a spoje a zhotovena vymazávka a nátěr trámů (směs fermeže, terpentýnu a pigmentu pro částečné sjednocení barevnosti s původními trámy). Výrazný zásah do hlavní mlýnské budovy byl vyvážen minimálními zásahy do zbylých budov. Překvapivě malý rozsah oprav se týkal pily. Její konstrukce byla vyheverována a bylo upraveno založení sloupů na pískovcových podezdívkách. Výměny se dotkly pouze třech krokví, okapní a patrové vaznice jižní stěny. Dále byl přeskládán a doplněn bedněný venkovní plášť, přičemž bylo dbáno na ponechání prken s datacemi, iniciálami, písmeny a malbou zámeckého maloskalského areálu na původním místě. Nedotčené zůstalo torzo technologického vybavení. Opravy výměnku se dotkly nejvíce pavlače a venkovního schodiště, kdy došlo k výměnám bednění zábradlí, dřevěného madla a podlahy. Při této příležitosti byly nahrazeny novodobé detaily (např. kovové lišty zábradlí). Negativním detailem obnovy je nepovolené a zbytečné vyřezání nového otvoru v roubené příčce v patře. Krov byl posílen doplněním krokví mezi původní vazby a vyměněn poškozený podkladní šindel za prkna. Obdobné úpravy se dotkly krovu seníku, jehož poškozené roubené stěny byly pouze ošetřeny proti dřevokazným škůdcům a s ohledem na neměnnost funkce stavby ponechány na místě. Na severovýchodní straně byl rozšířen přístavek s pultovou střechou pro lepší ustájení zvířectva. Specifickým problémem zůstává volba typu střešní krytiny. Na objektech byl velmi pravděpodobně vždy pouze dřevěný štípaný šindel, doložený výslovně k r. 1897. Z památkového hlediska se jako vhodný typ dále jeví asfaltová lepenka a místně používaná břidlice či eternit, často nahrazující od 2. poloviny 19. století, re-

Malá Skála, Vacardův mlýn č. p. 191, východní průčelí mlýna a pily, září 2006.

Malá Skála, Vacardův mlýn č. p. 191, seník v pohledu od severozápadu po demontáži krytiny, duben 2006.

Malá Skála, Vacardův mlýn č. p. 191, jižní průčelí mlýna, září 2006.

Malá Skála, Vacardův mlýn č. p. 191, západní průčelí mlýna, v pozadí pila, září 2006.

- 44 -


spektive 1. poloviny 20. století, šindel. Z důvodu cenové dostupnosti a nutnosti včasné pokládky krytiny byl použit eternit německého výrobce Eternit A. G. (typ Dacora) šedočerného odstínu. Vzhled a kvalita této krytiny jsou na dobré úrovni a lze je použít na stavbách jako zdařilou náhradu mnohdy cenově nedostupné břidlice. Barevnosti krytiny byly přizpůsobeny i detaily střechy, zejména střešní okna tak, aby byl co nejvíce potlačen jejich nepříznivý pohledový dojem. Důležitá byla minimalizace přesahu střešních oken nad úroveň krytiny. Vyloučeny byly rušivé doplňky střešního Malá Skála, Vacardův mlýn č. p. 191, pohled od severovýchodu na výměnek, vpravo mlýn, pláště jako odvětrávací v pozadí seník, září 2006. prvky, typizované sněhové zábrany, větší rozsah oplekrytiny za vhodnější dřevěný šindel (zde je však chování, závětrné lišty apod. Použity byly tyčové nutno zvážit vynaložené náklady a problematicsněhové zábrany do háků. kou údržbu krytiny). Lze konstatovat, že byla zachráněna pro další generace významná kulturní Hodnocení stavební obnovy budov areálu památka lidové architektury místního regionu a Vacardova mlýna je dle mého názoru jednoznačně pozoruhodný doklad vývoje mlynářské a pilařské kladné. Lze velmi pravděpodobně předpokládat, že techniky, nedotčený modernizacemi 2. poloviny se jednalo o fyzickou záchranu staveb v poslední 19. a 1. poloviny 20. století. Díky tomu je možno možnou chvíli. Zejména u mlýna a pily by patrně poznat vybavení drobného českého mlýna a pily, v zimním období došlo ke zřícení či propadnutí který nebyl z důvodu své polohy schopen odolat střech. Řemeslné provedení a použité materiály konkurenci výhodněji postavených provozů v dojsou adekvátní významu kulturní památky a ve bě bouřlivého rozvoje techniky. své většině zachovaly autentický vzhled staveb. Nejvýraznějším zásahem je změna venkovního vzhledu hlavní budovy, která je snad přijatelným kompromisem umožňujícím stavbě další existenci a vlastníku plnohodnotné zobytnění nevelké dispozice. Velmi kladně lze hodnotit obnovu pily, která byla minimálního nutného rozsahu. Závěrem je nutno poděkovat vlastníku kulturní památky za vynaložené úsilí a nemalé náklady na obnovu, včetně investice do zpracování stavebně historického průzkumu, kompenzované pouze malým příspěvkem z Havarijního programu Ministerstva kultury ČR. V porovnání s řadou kulturních památek v regionu byla zdejší obnova díky finančním možnostem vlastníka mimořádně rychlá, hlavní práce na všech čtyřech budovách trvaly pouze cca půl roku. Na provedenou obnovu lze díky podrobné dokumentaci navázat opravou nepovedených detailů, nebo případnou výměnou

- 45 -


STŘEŠNÍ

KRAJINA

VPR HOLEŠOVICE

Ing. Vlastislav Ouroda, NPÚ, ú.o.p. v Českých Budějovicích Česká republika patří k nejúspěšnějším státům co se týče počtu památek zapsaných na Seznam světového přírodního a kulturního dědictví. Úspěch nominace by ovšem neměl znamenat jen profit z cestovního ruchu, ale také morální závazek dobré péče o hodnoty jimž byl přiznán tento prestižní statut. Mezi nemnoha památkami lidové architektury zapsanými na seznam reprezentuje lidovou kulturu našich zemí jihočeská vesnice Holašovice. Holašovice patří mezi památkově chráněnými vesnickými sídly nepochybně k těm, kterým byla věnována nadstandardní pozornost při přidělování dotací. Dokladem toho jsou prakticky kompletně opravené pláště obytných budov. Na druhé straně technický stav hospodářských součástí usedlostí je daleko horší. Souvisí to se zásadním problémem českého a moravského venkova reflektovaným loňským seminářem - s absencí plnohodnotného využití těchto staveb. Hlavní příčiny jsou (stejně jako jinde) v globálních ekonomických a společenských změnách. Jistou roli sehrála také výměna většiny obyvatelstva po roce 19451. Současnou situaci do určité míry determinuje relativní blízkost velkého města. Zásadní změnu do života obyvatel přinesl zápis na seznam památek světového dědictví 2. Ve složité situaci v letech před zápisem a po něm nebyly při rozdělování dotací v dostatečné míře preferovány zanedbané objekty. Odborní pracovníci sice na tuto skutečnost upozorňovali ( mj. od ustavení systému monitoringu v roce 1999 v ročních zprávách 3 ). Při trvajícím nedostatečném vymezení kompetencí a zodpovědnosti v péči o naše památky světového dědictví však tyto hlasy nebyly vyslyšeny. Zájem veřejnosti vzbudila až destrukce dvou střech. Došlo k ní v důsledku extrémního zatížení sněhem za poslední zimy. Nadstandardní zájem médií o tuto událost lze chápat v kontextu tehdejšího účelového zviditelnění překotných a nekoncepčních organizačních změn v památkové péči v době probíhající předvolební kampaně. Fakta případu je možné stručně shrnout takto : Došlo k lokální destrukci krovu stodoly u čp. 3 jehož konstrukce byla oslabena

Obr. č. 1 : Destrukce střechy stodoly u čp. 3 od jihovýchodu. Foto V. Ouroda2006

účelovými zásahy v dobách JZD. Konstrukce pochází z konce 19. století. Druhá zřícená střecha patřila usedlosti čp. 41 přistavěné k čp. 1 ve 20. letech 20. století. Škoda na historických konstrukcích tedy nebyla až natolik tragická, ohrožení celistvosti hmotové skladby prolukou v řadě stodol však bylo vážné. Situaci přijel řešit osobně tehdejší ministr kultury Vítězslav Jandák. Na jednání s místními občany, které se odehrávalo bez přítomnosti pracovníků památkové péče, ať již v roli řídící, odborně garanční či monitorovací, byla přislíbena finanční podpora nejen na opravu poškozených střech, ale také na další rychlou opravu fasád do návsi. Odhlédneme-li od problematického politického backgroundu přesunu prostředků na sanaci, skutečností je, že obě střechy jsou opraveny. Extrémní zima a zájem médií nakonec urychlily připravované kroky zúčastněných subjektů ke koncepční péči o střechy. Platformou na které se začínají dlouho chybějící koncepční kroky rodit se stává pracovní skupina pro VPR Holašovice – tým zahrnující samosprávu a specialisty z více oborů vyžadovaný pro každou památku UNESCO Centrem světového dědictví. Tento vývoj dává naději, že se postupně podaří sanovat všechny ohrožené konstrukce krovů a že tudíž nebude ohrožena hmotová skladba sídla.

1

Další významnou hodnotou VPR Holašovice

Voděra, S. a kol.:Vesnice Holašovice-kulturní statek České republiky navrhovaný k zařazení do seznamu světového kulturního dědictví, 1997, nepublikováno, archiv NPÚ 2 Nominace byla úspěšně projednána Výborem světového dědictví v prosinci 1998 v Kjótu. 3 Zpráva o průběžném sledování statku zařazeného do seznamu světového přírodního a kulturního dědictví UNESCO, Vesnická památková rezervace Holašovice, 1999- 2004, nepublikováno, archiv Národního památkového ústavu.

- 46 -


zlikvidována, zachování další je předmětem složitého jednání. Z hlediska vlastníků je jako problém pociťován požadavek sanace prvků, které nepotřebují, případně které je omezují při záměru využití půdy, například deformacemi nosných prvků.

Obr. č.. 2 : Destrukce střechy čp. 41. Foto V. Ouroda, 2006

jsou pohledové kvality střešních krytin. Historická střešní krajina sídla je charakterizována pálenou taškou bobrovkou. Tu se podařilo zachovat v novém materiálu na některých střechách, v řadě případů však byla aplikována i jiná pálená krytina. Z problematického období první poloviny 90. let 20. století se vyskytuje i případ užití betonové krytiny. Ještě větším problémem je výskyt vikýřů, které se v této oblasti ve střešní rovině nad římsou nevyskytovaly. I poměrně malá četnost těchto prvků v malém sídle může výrazně změnit charakter střešní krajiny. Nejbolestivějším případem v místě jsou vikýře na střeše dlouho nevyužívané usedlosti čp. 6, kde bývalý majitel připravoval nerealistický naddimenzovaný záměr ubytovacích kapacit.

Závěrem považujeme za potřebné zmínit ještě jedno poměrně nové nebezpečí pro historickou střešní krajinu. Donedávna bylo nepředstavitelné nejen pro památkovou péči, ale rovněž pro širokou veřejnost zakrývat střechy památek a chráněných území černými plochami solárních kolektorů. Ty sice nemusí přímo ohrožovat historické konstrukce, ale při širším užití dokáží změnit pohledové působení zcela zásadně. Zdá se nepochopitelné, proč právě poměrně drobné střechy historických staveb jsou tak žádoucí pro zakrytí kolektory, když na obvodu každého města jsou gigantické plochy továren a supermarketů a téměř u každé vesnice velké zemědělské novostavby z 2. poloviny 20. století. Holašovice se dostaly do zorného pole kruhů profitujících ze solárních technologií v souvislosti se seminářem konaným v Českých Budějovicích za účasti tehdejšího poradce ministra životního prostředí Dr. Tomáše Hájka. Hromadné aplikaci těchto prvků se zatím daří zamezit. Do budoucna však tento (dle názoru autora příspěvku uměle vytvořený) problém zůstává otevřený. Výše nastíněné aktuální problémy ochrany střešní krajiny nejsou jistě nijak ojedinělé. Cílem tohoto příspěvku bylo pouze upozornit na skutečnost, že se nevyhýbají ani sídlu, jemuž byl státem vyžádán a mezinárodní odbornou veřejností přiznán statut univerzálních celosvětových hodnot.

S využitím krovů souvisí také ohrožení hodnotných konstrukcí lepenců v půdách. V nedávné době byla jedna z těchto konstrukcí protiprávně

Obr. č. 3 : Historická pohlednice Holašovic, archiv NPÚ.

- 47 -


PROMĚNY

STŘEŠNÍ KRAJINY VE

VPR PAVLOV

ANEB STRASTI A RADOSTI PAMÁTKÁŘOVY

PhDr. Jitka Matuszková, NPÚ, ú.o.p. v Brně

Pavlov v okrese Břeclav je malebně umístěn na svahu Pálavy pod zříceninou Dívčích hradů. 1 Od roku 1995 je vesnickou památkovou rezervací.2 Zdejší střešní krajina se dle ikonografických i písemných pramenů podstatně proměnila materiálově, vzhledově i barveně v průběhu 20. století od doškových střech, na některých domech doložených ještě v 30. letech 20. století k pálené krytině, přičemž přechod na tvrdou kry-

tinu s sebou nese změnu tvarů střešních prvků. Tento vývoj je přirozený, protože dům je otevřený systém. který se vyvíjí podle potřeb a možností stavebníků. Každá stavba má svůj vzhled, objem, použitý materiál a jeho technologické zpracování, členění, detail, výzdobu, barevnost, kterou jí vtiskla doba vzniku a další uživatelé ji přizpůsobovali svým potřebám dle technických schopností doby, svých finančních možností a dobového estetického náhledu. Směrem k dnešku se tempo vývoje zrychluje. Zakonzervovaný vzhled z doby vzniku lze uchovat jen v muzeích v přírodě, nelze to bohužel ani v rezervacích- zde se ještě podaří udržet hmotu, tvar, vnější vzhled, ale mnohé prostory nabývají nové, v minulosti neznámé funkce (koupelna, splachovací záchod, využití stájí a chlévů nebo půdy k bydlení) a přizpůsobení těmto funkcím s sebou nese zásahy do podoby stavby. Z praxe vím, že dodržovat hlavní zásady památkové péče při opravě střech, formulované v metodickém materiálu 3, je někdy nesnadné. Názory památkářů neakceptuje vlastník, který

1

K historii obce srov. Břeclavsko. (Red. V. Nekuda.) Brno 1969, s. 544 - 547. Viz také KORDIOVSKÝ, Emil – DANIHELKA, Jiří: Brána do kraje. Průvodce obcemi okresu Břeclav. Mikulov 1999. ŠTEFKOVÁ-VAJAYOVÁ, Marie: Kronika obce Pavlov. Pavlov 2001. A stavebně historické průzkumy, uložené v archivu brněnského pracoviště Národního památkového ústavu: např. ELIÁŠ, Jan O.: Pavlov. Dějiny obce, hospodářský a stavební vývoj. SÚRPMO Praha [1969]. Také MAZAL, Přemysl: Dům Na návsi čp. 49, Pavlov u Dolních Věstonic. SHP. Brno 2002. 2 Nařízením vlády ČR ze dne 24.5. 1995 o prohlášení území ucelených částí vybraných měst a obcí s dochovanými soubory lidové architektury za památkové rezervace č. 127/1995 Sb. 3 Srov. LÁSKA, V.- SCHUBERT, A.-SOLAŘ, M.-ŠTULC, J.: Péče o střechy historických budov. 2. doplněné vydání. Praha, NPÚ, úp 2003, s. 14-20. 4 BLAŽEK, Bohuslav: Venkovy. Anamnéza, diagnóza, terapie. Brno, ERA [2005], s. 162-163. 5 Tamtéž, s. 72-73. Srov. též CÍLEK, Václav: Krajiny vnitřní a vnější. Texty o paměti krajiny, symsluplném bobrovi, areálu jablkového štrúdlu a také o tom, proč lezeme na rozhlednu. Druhé, doplněné vydání. Praha, Dokořán 2005 6 MATUSZKOVÁ, Jitka.: K autenticitě a integritě na příkladu dvou vinařských obcí v okrese Břeclav. In: Monumentorum tutelaOchrana pamiatok 15. Problematika zachovania autenticity a integrity pamiatkového fondu s osobitným dôrazom na lokality zapísané na Zoznam svetového dedičstva. Bratislava, Pamiatkový úrad SR 2004, s. 136. 7 Pokud jde např. o půdní vestavby viz VLČEK, Milan - BENEŠ, Petr: Zateplování staveb. Brno, Akademické nakladatelství 2000, s. 56-60.

- 48 -


mnohdy nečte závazné stanovisko, to mu slouží jen jako nezbytný doklad pro stavební povolení. Řemeslníci často nejsou schopni ani ochotni užívat staré technologie a materiály. A tak každá drobná radost – z pěkné hlavy komínu, maltou podmazaných hřebenáčů apod. je mnohdy na téže stavbě zkalena nedostatky, které vnímáme snad jen my památkáři – oplechování komínů, úžlabí a štítů, předimenzované vikýře, vynucené půdními vestavbami. Za tohoto stavu nelze souhlasit s přísným názorem B. Blažka: „Regulační plány, které chtějí předepisovat tváři vesnice určitý stav z minulosti, jsou založeny na hlubokém – typicky městském – nepochopení podstaty venkova. Na folkloru i lidové architektuře není podstatný její viditelný fyzický styl, ale styl jejich vznikání, udržování se a zanikání, tedy to, že vznikají jako tvořivý způsob využití místních přírodních i lidských zdrojů a že se dokážou i po svém zániku do přírody zase vracet. Duch venkova nepřežije díky tomu, že se stane památkou (udržovanou pro návštěvníky z měst).“4 Blažkův názor na podstatu lidové kultury nezpochybňuji, avšak odmítání jakékoliv regulace přispívá k nekontrolovanému bujení staveb bez respektování osvědčených domácích modelů a ke ztrátě regionálních příznaků, které jsou – alespoň si myslím, že jsou – důležité pro onu potřebnou druhovou rozmanitost – diverzitu5, díky níž se můžeme identifikovat s určitou kulturní krajinou a máme pocit, že tady jsme doma.

Posláním památkové péče je ochrana objektů lidového stavitelství in situ a s tím souvisejí snahy o zachování autenticity a integrity, tedy původnosti, hodnověrnosti a celistvosti. Snahou památkové péče je tedy zachovat celistvost památkového souboru, v tomto případě rezervace a docílit hodnověrnosti při obnově domů tak, aby nepůsobila falešně a aby nevznikaly mrtvé kulisy, nýbrž životem naplněná sídla, která si podrží svou urbanistickou a architektonickou zvláštnost a jedinečnost. 6 Jak toho docílit?

- výchovou dětí k lokálnímu patriotismu, aby si vypěstovaly hrdost na to, co je v jejich obci jedinečné a zvláštní - trvalou osvětou – výstavy, přednášky, publikování v regionálním tisku a obecních zpravodajích - kvalitní argumentací památkářů podepřenou znalostmi historického vývoje sídla a konkrétního domu a analýzou jeho památkových hodnot znalosti technických a technologických možností a postupů7 - výchova řemeslníků, je nutné, aby si osvojili práci s tradičním materiálem a tradiční postupy - daňová úleva pro vlastníky, dodržující závazná stanoviska - pěstovat společenské klima, v němž je porušení pravidel morálně odsuzováno.

- 49 -


PŘÍKLADY

ŘEŠENÍ STŘEŠNÍCH KRYTIN V PAMÁTKOVÝCH ZÓNÁCH V

KRKONOŠÍCH

KRKONOŠÍ

Ing.arch. Vladimíra Paterová, NPÚ, ú.o.p. v Pardubicích 1. Vesnická památková zóna Radvanice:

Vesnická památková zóna v Radvanicích je příkladem souboru drobných roubených domků krytých lepenkovou krytinou a eternitovými šablonami. Lepenkové krytiny se daří ve většině případů obnovovat, na jednom z domků se podařilo opravit střechu z dřevěného štípaného šindele. Řešení střešních ploch v materiálu bonnský šindel není možné považovat za vhodné řešení. V posledním období vyvstal problém s použitím lepenkových pásů nastřechách o sklonu větším než je 30°, dodavatelé nechtějí za provedení nést záruku (např.Dehtochema nebo Tegola). Provedení střech z lepenkových pásů je však pro Krkonoše i Podkrkonoší typickým, lze jej již považovat za historické řešení a je nezbytné hledat možnosti obnov střešních krytin v tomto materiálu.

Vrchlabí, střecha z původních eternitových šablon

2. Památková zóna Vrchlabí – příklady řešení střešních krytin:

Pro lidovou architekturu dochovanou v městské památkové zóně Vrchlabí byly typické střechy z lepenkových pásů, dřevěný šindele a později i eternitové šablony. Za historické řešení lze v této lokalitě považovat i krytiny z falcovaného plechu. V současné době je velmi obtížné hledat možnosti obnovy střech v historických materiálech, neboť krytiny z lepenkových pásů nechtějí dodavatelé provádět, stejně jako krytiny z beternitových šablon, dřevěný štípaný šindel je pro větRadvanice

Nové Vrchlaví, nově provedená střecha z dřevěného štípaného šindele, detail řešení střešních vikýřů, celek je podtržen použitím dřevěných okapů

Radvanice, nové šindele

- 50 -

A

POD-

Střechy a střešní krajiny vesnických sídel a staveb

šinu investorů cenově nepřístupný. Nové krytiny jsou v této lokalitě prováděny i z plastových šablon imitujících břidlici, resp. eternitové šablony. 3. Památková rezervace Kuks Typickým materiálem pro památkovou rezervaci Kuks byl na objektech lidové architektury dřevěný šindel, který byl později nahrazován eternitovými šablonami v šedém odstínu, a to již od začátku 20. století. Tuto krytinu je tedy nutné považovat za historickou. Je potěšitelné, že se podařilo i v posledních letech zachovat historickou kontinuitu řešení střešních krytin v této významné památkové rezervaci, jejíž střešní architektury se zásadním způsobem projevuje při pohledech z národní kulturní památky Hospital Kuks.

- 51 -


STŘEŠNÍ

VIKÝŘ A ARCHITEKTURA BUDOVY

Ing. arch. Ivana Košíčková, Vysoké učení technické v Brně 1. úvod

První, co upoutá naši pozornost, je vzhled stavby. Až později přemýšlíme o funkčnosti nebo dobrém dispozičním řešení, i když z hlediska uživatele hrají roli nejdůležitější. Architektonickým prvkem střechy i celé stavby, který nelze přehlédnout, je vikýř. Vikýř je vždy dominantou stavby, jeho umístění vyžaduje vazbu na fasádu a navržená okna. Podkroví s půdní vestavbou či nástavbou ovlivňuje celkový vzhled domu o to více, čím více ze střechy vyčnívají vikýře, okna na obvodových zdech, balkóny, lodžie a terasy zřízené pro podkrovní místnosti. Dnes nastává renesance vikýře zejména u rodinných domů opatřených podkrovím. Lidé přemýšlejí více ekonomicky a snaží se využít všechen obestavěný prostor. Vikýř však mnohdy nabývá úctyhodných rozměrů a některé střechy pod jejich hmotou zcela mizí. Vrcholem je pak použití velkého oblouku značně proskleného, zasazeného do střechy s menším sklonem. Domy pak pod tíží takových vikýřů zcela zanikají. Oblíbeným novotvarem je i dlouhý vikýř s pultovou střechou, ukončený strmými rovinami propojujícími rovinu pultu s rovinou střechy. Tvar není výmyslem dnešních stavitelů, objevuje se zejména v německy mluvících zemích na počátku 20. století v horských oblastech. Tehdy však byl opatřován drobnými okénky a jeho výška i sklon pultu odpovídaly velikosti střechy. Na tvar a umístění vikýře má vliv světlá výška místnosti, výška parapetu, velikost okna,

záměry řešení interiéru (účel místnosti a potřeba prosvětlení) i optické uplatnění exteriéru objektu, jeho vzhledu a velikosti. 2. vikýř a architektura budovy

Vzhledem k výraznému uplatnění v architektuře objektu je nutné věnovat vikýři mimořádnou pozornost při celkovém řešení vestavby podkroví. Snaha po architektonickém zapojení vikýře do celého objektu neznamená, že by vikýře měly mít složitý tvar. Naopak tvar vikýře, který organicky vychází z konstrukce krovu a bývá zpravidla tvarově jednoduchý, neruší většinou architekturu objekt Historický vývoj krovových soustav a střešních krytin se projevil i ve řešení tvaru vikýřů, a to jak z hlediska tvarového, tak i konstrukčního. Rozhodujícím se stal způsob jejich zastřešení. Podle tvaru střechy se vikýře dělí na: pultové, sedlové valbové, obloukové (segmentové), trojúhelníkové. Dnešní veliká druhovost střešních krytin umožňuje navrhovat vikýře i složitějších tvarů. Umístění otvorových a dalších prvků (arkýřů, balkonů, loggií) ve střeše nebo ve štítové zdi tak, aby působily nenásilně, není jednoduché po architektonické ani po technické stránce a vyžaduje cit pro konstrukci i pro harmonii, pokud jde o umístění a výplň, ale i o doplňující konstrukce, jako je např. zábradlí u balkónů. Nový architektonický prvek střechy bývá dobrý v tom případě, že není patrná dodatečná dostavba podkroví, působí-li objekt jako celek, jako kdyby byl hned od počátku postaven s podkrovím.

Obr. 1) Umístění jednotlivého vikýře ve střešní ploše 1

Ivana Košíčková, Ing. arch., Vysoké učení technické v Brně, Fakulta stavební, Ústav pozemního stavitelství, Veveří 95, 662 37 Brno, [email protected]

- 52 -


Obr. 2) Umístění více vikýřů ve střešní ploše

Obr. 3)

Příklad nevyváženého umístění vikýřů

V procesu tvorby podkrovních podlaží lze uplatnit základní kategorie architektonické kompozice, tak aby s ostatními podlažími obytného domu tvořily harmonický celek. Tento problém ještě výrazněji vystupuje do popředí v případě střešních nástaveb či vestaveb, kdy musíme vzít v úvahu tvar a objem existujícího domu nebo existujícího zastřešení. Při rozhodování o druhu a poloze okenních otvorů ve střešní rovině nám pomáhají zásady architektonické kompozice, jako je rytmus, gradace, symetrie, proporcionalita a podobně. Například podpory horizontality objektu, optického snížení příliš vysokého objektu a zároveň prodloužení krátkého objektu lze dosáhnout v úrovni zastřešení nižšími a podélnými střešní-

mi okny nebo průběžnými vikýři v tělese střechy, sladěné s okny v průčelí domu, nebo horizontálním prosklením střešní roviny. Podpory vertikality objektu, jeho optického zvýšení nebo optického zkrácení příliš dlouhého objektu dosáhneme vyšším zastřešením s užšími a vyššími vikýři, případně dvěma řadami střešních oken nebo vikýřů nad sebou, nebo pokračováním prosklení průčelí do roviny šikmého zastřešení vertikálním zasklením. V případě střešní vestavby výška hřebene střechy zůstává nezměněna. Její vzhled lze měnit jen vkládáním střešních oken, vikýřů, lodžií, skleníků, prosklených ploch ateliérů a málo využitelný prostor podkroví můžeme zvětšit použitím většího průběžného vikýře.

- 53 -


Obr. 4) Příklady vikýřů s nestejně velkými okny

Obr. 5) Velikost oken ve vikýři, a) okna ve vikýři mají stejnou velikost jako okna ve fasádě budovy

Obr. 5) Velikost oken ve vikýři, b) okna ve vikýři jsou proporčně stejná, ale menších rozměrů než okna ve fasádě

Nelze jednoznačně stanovit jak a kam umístit vikýř a v jakých proporcích jej navrhnout. Někdy je vhodná symetrie, jindy ne. Záleží na počtu vikýřů ve střeše a jejich vztah k otvorům v nižších podlažích. Má-li být vikýř jen jeden, měl by být umístěn buď nad oknem, které je pod ním nebo v polovině zbývající plochy.

Musí-li být vikýřů více, umístíme je opět nad okny, jsou-li užší, umístíme je na jejich společné ose (což je nejpřirozenější) nebo v prodloužení ostění. Na všechny otvory ve spodních průčelních zdech (okna nebo balkónové dveře) se musí brát zřetel, aby celek byl vyvážený.

- 54 -


Obr. 6) Nahrazení jednotlivých vikýřů vikýřem průběžným

Nejde jen o umístění, ale i o velikost a řazení a o to, zda bude nad řadou vikýřů vhodnější stříška pultová nebo kombinovaná pultová s valbovou nebo sedlovou, která může být např. uprostřed kratší řady nebo na obou koncích, je-li prostup ve střeše delší. Jsou-li ve střeše jen dvě okna, mají být stejně velká. Je-li přední stěna vikýřů odsunuta od kraje střechy, mohou být okna i nestejně velká. I když přitom obvykle dodržujeme symetrické uspořádání, pak větší otvor může být uprostřed, stejně jako větší okna mohou být na obou koncích (to se může týkat i menších oken). Rozdílnou velikost je vždy možno připustit jen při symetrickém uspořádání. Podle zkušeností asymetrické uspořádání vzhled průčelí většinou naruší. Pokud se zaměříme na velikost a proporci oken ve vikýřích, zjistíme, že teoreticky by měla být ve stejných proporcích jako okna ve fasádě, ale pokud použijeme ve vikýři okno stejné velikosti jako ve fasádě, bude působit příliš masivně. Nesmíme zapomenout, že vikýř vystupuje ze střešní roviny a okno je navíc lemováno jeho konstrukcí. Takové vikýřové okno se pak zadá opticky větší – viz následující obrázek. Umísťují-li se vikýře ve střešní rovině a je-li jich několik, budeme se vždy snažit sdružit je v jediné těleso. Je to obvykle méně roztříštěné a konstrukčně správnější, protože se zmenší počet prostupů se složitou úpravou po jejich obvodech včetně oplechování, a tím se omezí možnost zatékání a opravy, které zatékání vyžaduje. Samostatnou kapitolu představuje osazování nových vikýřů na historické střechy. To je otázka, která vzrušuje památkáře i architekty, a je předmětem mnohých ostrých klání. Zákazník zpravidla požaduje dobré osvětlení půdních prostor, architekt vytvoří vikýř s větší plochou okna a problém je na stole. Řešení nového vikýře je pak otázkou měřítka a rozumné dohody obou stran. Přesto je vikýř považován za menší zlo než velká

plocha střešního okna, nebo dokonce jejich sdružování. Obecně pak památkáři přijali jednotlivá střešní okna jako méně narušující vzhled objektu. 4. Závěr

Střecha jakékoliv stavby měla v historii dvojí funkci: Jednak chránila budovu před povětrnostními vlivy, jednak byla spolu s fasádou zdrojem vnější působivosti architektury. Dochované stavby jsou dokladem péče o architektonickou stránku exteriérů budov a vysokých estetických nároků, jež byly v minulosti na jejich střešní partie kladeny. U mnohých historických staveb byla a dodnes je střecha ideovým vyvrcholením architektury (zvláště výrazné jsou v tomto směru střechy věží a kupolí). I jednoduché stavby se vždy vyznačovaly ušlechtilostí tvaru střechy a estetickou působivostí krytiny. Pokud byly do půdy zabudovány provozní či obytné prostory, uplatňovaly se jejich vikýře navenek vždy v harmonickém souladu s celkovou architektonickou skladbou budovy, nejednou jako její důležitý kompoziční akcent. LITERATURA [1] MĚŠŤAN, R. Obytná podkroví a půdní vestavby. 2. upravené vydání, Praha-Brno: Littera Sobotáles Praha 1995. [2] HÁJEK, V. Vestavba podkroví. Grada Publishing 1996. [3] DUDÁK V. a kol. Encyklopedie světové architektury. Baset 2000. [4] SYROVÝ B. Oborové encyklopedie – architektura. SNTL, Praha 1973. [5] FISHER,H. – UHLIG / JENI, K. Půdní vestavby 2. Praha: Ikar 1998. 128 s. [6] Okno do nebe. Podkroví, půdní opojení – katalog magazínu Bydlení. 1996, č.3, s. 52- 55. [7] JANDÁČEK, V. Historická konstrukce a detail. Vikýř krášlí střechu. Architekt 2002, č. 1, s. 69.

- 55 -


ZNAČENÉ

STŘECHY

(letopočty, jména, monogramy a jiné nápisy na střechách).

PhDr. Vanda Jiřikovská, Muzeum Kouřimska v Kouřimi Střechy chránící lidská obydlí nejsou vždy anonymní. Mnohdy na nich nacházíme psané informace – dočteme se, kdo vyrobil tašky, jak se jmenoval stavebník, v kterém roce byla střecha pokryta a jiné. Zvenčí neviditelné, skryté značení bývá vyryto na střešních taškách. Ve sbírkách muzeí a vzácně i v terénu nalezneme tašky doslova podepsané, datované, zdobené rytým dekorem. Bývají někdy označovány jako odpočinkové, slavnostní a podobně. Někde se značily tašky, které byly posledním výrobkem určitého dne. Cenný soubor značených tašek a hřebenáčů je uložen ve sbírkách Regionálního muzea v Jílovém u Prahy. Dvě tašky byly vyrobeny v dílně jílovského kamnáře Jana Šlehobra, jsou na nich vyryty iniciály, jména, motiv kříže, na jedné též žertovný nápis „Vašek Řepa pase husi“. Tři kusy krytiny byly vyrobeny v Obecní cihelně Jílové zřízené v roce 1921. Zvláště zajímavá je nedávno ze Zvole získaná taška s vyrytými jmény, vyobrazením panáčka, domečku a s žertovným nápisem „František Strich je neřád“ a pravděpodobně odpovědí ve svérázné němčině „dupist ezl“. V Národopisném muzeu ve Třebízi u Slaného je uložena taška z pozůstalosti stavitele Jana Nedvěda. Jsou na ní vyryta jména a datace: František Raiman, majetník cihelny, Jakob Steklík, dělník, Roku 1908 23.5. a kresba běžícího psa. Na druhé tašce čteme pouze jméno majitele cihelny s datem: Karel Klaboch 1904. Na hřebenáči či „háku“ je rovněž vyryt nápis s datem: Robert Klaboch 1905. Nepochybně obsahují ukázky střešní krytiny různě značené a zdobené i sbírky dalších muzeí, jejich zpracování a zhodnocení by bylo jistě cenné a zajímavé. Unikátní sbírku střešních krytin vytvořil a odborně zpracoval pan Richard Mlýnek v Opavě (vybrané předměty z jeho sbírky bylo možno vidět na výstavě „Sběratelé známí i neznámí, blázni i normální“ v jílovském muzeu). Střechy kryté různými materiály vytvářejí různobarevný obraz. Ani střechy kryté stejným materiálem nebývají barevně jednotvárné. Tradiční krytina vesnických staveb, pálené tašky, nabývají během času různé barevné odstíny. Zářivě jasná červeň nových tašek postupně bledne, šedne až černá. Jsou-li

- 56 -


2005. Betonová krytina obytného domu bude podle doporučení pracovníků památkové péče nahrazena pálenými taškami, takže starý nápis zanikne. Starší obyvatelé Třebíze si vzpomínají na další, dnes již neexistující střešní nápis. Na hospodě pana Kolmana bylo napsáno „Na moři“. Byl odstraněn při přestavbě v padesátých letech.

podle potřeby nahrazovány jednotlivé poškozené tašky novými, stává se střecha barevnou mozaikou se skvrnami různých odstínů červeně. Kde je to třeba, opravuje pokrývač střechu důkladněji, překládáním krytiny. Vznikají pak větší plochy, nejčastěji pásy jasně červených nových tašek, střídající se s pásy starých, nepoškozených, ale již zašedlých tašek. Nápisy na střechách, vytvořené kombinací různobarevných tašek (nových, jasně červených se zašedlými, staršími taškami), bývají viditelné zdaleka. Podobně jako nápisy na fasádách domů, na průčelí, nad vjezdy či nade dveřmi, též střešní nápisy vyjadřují vztah k domu, k rodinné usedlosti, představují určité poselství potomkům, jsou součástí rodinné historie, vyjádřením identity. Usedlost čp. 22 v Blevicích (okres Kladno) patří k nejstarším ve vsi, zvláště patrový obytný dům z opukového zdiva se zděným peronem. Na střeše stodoly lze dnes již se značnými obtížemi přečíst písmena M R H, jsou to iniciály jmen dědečka a babičky současného majitele (Matěj a Rozálie Homolkovi). Hospodářské stavení v zářezu svahu, přiléhající těsně ke skalní stěně, zbudoval otec majitele v roce 1930. Střecha je označena letopočtem, iniciálami jmen A F H (Anna a František Homolkovi) a nápisem: Bože žehnej nám. Nápis není zcela zřetelný, stejný text čteme na nádvorní zdi budovy. Majitelé jsou již starší, přes 70 let, a nemají energii a prostředky k nákladnějším opravám. Zachované nápisy pokládají za cennou rodinnou památku. Obytný dům usedlosti čp. 9 ve Třebízi je kryt betonovými taškami. Střecha nese iniciály A K (Antonín Kučera, pradědeček současného majitele) a letopočet 1935 v obdélníkovém orámování. Původně červená barva značení je dnes silně vybledlá, stejně jako ornamentální dekor u okraje střechy, původně červený a modrý. O úctě k rodinné historii svědčí nově opravená stodola krytá též betonovými taškami se stejnou formou značení jako staré stavení: L K (Ladislav Kozák)

Na Slánsku se dochovala řada dalších značených střech. V Neprobylicích na střeše hospodářského stavení jsou dochovány iniciály K K ze starší zašedlé krytiny v jasně červených pásech nových tašek, podobně v Hořešovicích J R (Josef Runza), bez data. Zajímavé jsou nápisy nové, související s obnovou soukromého zemědělského hospodaření, s postupnou opravou hospodářských budov. Podobně jako starší nápisy vyjadřují vztah k rodinnému hospodářství a určitou stavovskou hrdost. Patří sem již uvedený příklad opravené stodoly ve Třebízi. V Hospozíně v usedlosti u Srbů nese opravená střecha stodoly letopočet 1992. Majitelé usedlosti čp. 61 v Bilichově opravili s citem stodolu a přilehlou někdejší dílnu s dřevěnou pavláčkou, i když budovy již neužívají k zemědělskému hospodaření. Červená střecha stodoly nese letopočet 2000 tmavší červené barvy. Nápisy na střechách byly a dodnes bývají též označením firmy, která budovy užívá. V Hořešovicích se na střeše hospodářského dvora dochovalo označení: JZD (jasně červené písmo na tmavší ploše střechy). Nový nápis čteme na budovách čp. 41 ve Vraném: Josef Fišer – pokrývač. Pan Fišer s oblibou při opravách střech vytváří ornamentální dekor kombinací jasně červených nových tašek se starší zašedlou krytinou. Zajímavý ornament je viditelný na střeše hospodářské budovy zemědělského dvora ve Vraném, užívané dlouhá léta Státním statkem. Příležitostně označoval střechy též ženskými jmény (vždy to byla jména určitých osob): Blanka (ve Vraném, dnes již nezřetelné), Věra (Šlapánice čp.1, dříve JZD). Pokrývačská firma v Hospozíně je rovněž označena střešním nápisem, ale pouze barvou na střeše napsaným: Pokrývač – Šorf. Setkáme se též s nápisy neobvyklými a kuriózními. V Poštovicích na střeše hospody pana Čížka čp. 3 nápis oznamuje: „Miluji tě, Jíťo“. Značení střech letopočty, iniciálami, jmény stavebníků, názvy firem a jinými nápisy není příliš časté. Zasluhuje však pozornost, někdy může znamenat výtvarné oživení fádních velkých střešních ploch, často je významné obsahově, sděluje cenné informace. Mnohdy má hlubší význam, vyjadřuje vztah lidí k domu, k rodinnému dědictví.

- 57 -


PROBLÉMY

NOVÝCH STŘEŠNÍCH KRYTIN NA MANSARDOVÝCH STŘECHÁCH HISTORICKÝCH

OBJEKTŮ

Ing. Lenka Nyklová, NPÚ, ú.o.p. v Pardubicích Při provádění oprav kulturních památek nebo historických objektů v plošně chráněném území narážíme poslední dobou na technické problémy vláknocementových střešních krytin nabízených současnými výrobci u nás. Pomineme-li těžké taškové krytiny, byl historickou krytinou těchto staveb dřevěný šindel mnohde na počátku 20.století doplněný azbestovými šablonami, které oproti dřevěné krytině nekladly nároky na údržbu a byly nehořlavé, což byl důvod rychlého rozšíření tohoto materiálu ve své době. V devadesátých létech 20.století byla výroba osinkocementové střešní krytiny u nás z hygienických důvodů zakázána a na trhu jsou od té doby nabízeny vláknocementové šablony vyráběné bez azbestu. Zkušenost z praxe ukazuje, že náhradní moderní materiály jsou křehčí, což v ojedinělých případech způsobuje komplikace. Tímto případem jsou například mansardové střechy historických budov. Nároky na střešní krytinu mansardových střech se zvyšují v důsledku specifických vlastností těchto střech: • Rozdělení střešní plochy na horní a spodní část vede při větším zatížení sněhovými srážkami ke sjíždění a pádům sněhu a ledu na nižší části střechy. • U mansardových střech s prohnutými spodními částmi (námětky) je pravděpodobnost destrukce krytiny v těchto místech ještě vyšší. • Nebezpečí poškození vláknocementových šablon umocňuje jejich klasické uložení na latě.

Nová Paka, Jiřího z Poděbrad č.p.21

MPZ Pecka, č.p.155 – příklad nevhodné živičné krytiny a přemíry oplechování

Například v Nové Pace na č.p.21 v ulici Jiřího z Poděbrad byla v 90.létech opravena střecha. Použitou střešní krytinou byly šablony Betternit. Zopakování uložení šablon podle původních, tedy na latě, vedlo hned při první zimě k proražení střešního pláště rampouchem z mansardové římsy. V roce 2005 byly na roubené stavbě čp.166 v Nové Pace sejmuty dožilé eternitové šablony, opraven krov a položeny vláknocementové šablony Cemvin (již se nevyrábí), u kterých výrobce sliboval větší pružnost materiálu. Krytina byla položena na bednění, kterým se nahradily zbytky původního dřevěného šindele. Na rozdíl od kulturních památek, kde památková ochrana postihuje i nosnou konstrukci, takže lze spoluprací s investory řešit opravu celé střešní konstrukce krok po kroku, u neprohlášených objektů v památkových zónách mohou nastat komplikace při radikální změně užívání podkroví. Podobný případ byl dům čp. 160 z roku 1873 v MPZ Pecka. Noví majitelé ze zcela zchátralého bývalého kupeckého domu hodlali zřídit penzion a využít k jeho provozování i půdu pod mansardovou střechou nad severovýchodním křídlem nemovitosti. Před rekonstrukcí byly na střeše položeny eternitové šablony a pod nimi dřevěný šindel. Eternitovými šablonami byl obložen i původní, dřevěným obkladem zdobený, severozápadní štít. Majitelka domu odmítla na údržbu náročný dřevěný šindel

- 58 -


ce krytiny břidlicové, což je z hlediska moderních principů památkové péče v MPZ zcela nevhodné. Mnohdy v podobných případech volí majitelé mansardových domů nejjednodušší a pro památkáře nepřijatelnou krytinu ze živičných pásů. Nezbývá nám, než považovat toto řešení za dočasné a doufat, že za 10 – 20 let bude na dům položena kvalitní krytina vycházející k tradičních materiálů regionálně užívaných. V případu č.p.42 v Pecce je na mansardové střeše domu položena eternitová šablona – šupina. Dům je ve velmi špatném stavu a čeká ho rekonstrukce. Uvažovali jsme s majitelem o otočení šupin, ale průhyb námětku šablony zdeformoval a ony k těmto účelům již nejdou použít. Také v tomto případě hrozí majitel živičnou krytinou.

Nová Paka, Záhorského č.p.166

a pro obavy z poškození v zimních měsících zavrhla všechny vláknocementové šablony dostupné na českém trhu. Státní orgány památkové péče požádala o povolení nové krytiny z gumové imita-

Poznámka: Na základě diskuse, jež k tomuto příspěvku o čp.160 v Pecce proběhla, byla kolegy z plzeňského kraje pro tento objekt doporučena střešní krytina Eternit Dacora od německého výrobce, která se osvědčila v podobných případech na Manětínsku. Ve Stvolech zde na č.p.16 velmi dobře prováděl pokrývačské práce pan Karel Švec (Hřbitovní 404/5, 358 01 Kraslice, telefon: 352 686 096, 721 443 850, e-mail: [email protected]) K bezmezné radosti odborných pracovníků NPÚ se na čp.160 v Pecce na jaře 2007 začala pokládat přírodní břidlice.

MPZ Pecka, č.p. 42, eternitová šablona - šupina

- 59 -


NOVÝ

STAVEBNÍ ZÁKON A PAMÁTKOVÁ PÉČE

Ing.arch. Marie Tomíšková, Ústav územního rozvoje Brno Od 1. ledna 2007 vejde v platnost nový stavební zákon pod č. 183/2006 Sb. Změny, které tento zákon přináší oproti dosavadnímu stavebnímu zákonu č. 50/1976 SB. do značné míry ovlivní i stavební činnost v památkových lokalitách. Dosud byl územní plán specifikován v zákoně jako dokument, který stanoví přípustnost funkčního využití ploch a urbanistickou koncepci – bez dalšího výkladu a upřesnění těchto zásad. To v mnoha případech vedlo k zjednodušenému výkladu, se kterým se zpracovatelé územních plánů setkávali na krajských úřadech – to jest, že územní plán se vůbec nesmí týkat prostorové regulace území a tak ovlivňovat způsob zástavby a vzhled staveb. Prostorová regulace zástavby na pozemcích byla jednoznačně akceptována až v regulačních plánech, které si však pořizovala jen některá města a snad jen výjimečně vesnice. Dle nové právní úpravy stanoví územní plán obce základní koncepci rozvoje území, ochrany jeho hodnot a jeho plošného a prostorového uspořádání. Z toho jednoznačně vyplývá, že již v podrobnosti územního plánu lze regulovat zásahy do zástavby. Pokud jsou tyto regulace stanoveny pro památkové území nevhodně, vzniknou tak problémy při následném územním řízení, neboť stavební úřad je povinen posuzovat soulad záměru žadatele s vydanou územně plánovací dokumentací.

Zadání, zpracování a projednávání regulačního plánu pro území památkových rezervací a zón je zapotřebí věnovat značnou pozornost, neboť – a to je další změna oproti dosavadnímu zákonu – regulační plán nahradí v řešeném území ty druhy územních rozhodnutí, které jsou již v zadání určeny. Z toho je patrné, že v území, pro které byl vydán regulační plán, se zjednoduší povolování staveb, protože nebudou probíhat některá územní řízení. (Územní řízení dle nového stavebního zákona jsou rozhodnutí o umístění stavby, o změně stavby, o dělení nebo scelování pozemků a o ochranném pásmu.) Vzhledem k tomu, že počet staveb, které nevyžadují stavební povolení ani ohlášení, se téměř čtyřnásobně zvýšil, je zřejmé, že pokud není územní rozhodnutí pro tyto stavby jednoznačně dané a důkladně prověřené, mohou se v památkově cenném území nekontrolovatelně, ale zcela legálně, objevit nežádoucí zásahy. Závěrem další změna: zatím, co dosud nebylo možné vyvlastnit prakticky nic z toho, na co se vztahuje památkový zákon, v nové právní úpravě je stanoveno, že pozemky a stavby lze vyvlastnit, pokud jde o veřejně prospěšné opatření a to – mimo jiné – o ochranu archeologického dědictví.

Územní plán může rovněž stanovit jako podmínku pro rozhodování o změnách v určitém, vymezeném území pořízení regulačního plánu. V tomto případě územní plán obsahuje zadání pro následný regulační plán.

- 60 -


STŘECHY

NA STARŠÍCH SUŠÁRNÁCH A SKLADIŠTÍCH CHMELE.

Ing. Zdeněk Tempír, Chmelařské muzeum, Žatec. Chmel /chmelové hlávky,samičí květenství/ se uchovávaly k dalšímu využití pro vaření pivo sušením. Sušení, jako způsob konzervace, je jednou z nejstarších a nejdůležitějších technologií. Chmelové hlávky, obsahující cenné a nezbytné látky pro výrobu piva se sušily po staletí, bud přímo na podlahách půd, nebo na lískách. Chmel se občas, nejpozději od 16.-17.století sušil i ve sladovnách. Pěstitelé chmele k jeho sušení mohli nejčastěji využívat jen půdy nad obytným a hospodářskými částmi usedlostí na vesnicích i ve městech. V druhé polovině 19.století došlo, v souvislosti se všeobecným hospodářským rozvojem v Evropě a v severní Americe ke zvýšené spotřebě piva a tím i potřebě chmele. Plochy chmelnic ve chmelařských oblastech se v krátké době rozšířily několikanásobně, tím i sklizeň a potřeba ploch pro sušení ve velmi omezeném období sklizně /34 týdny/. Sušení na podlahách půd i na lískách bylo známé. Racionalizátor, hospodářský úředník na panstvích a podnikatel František Horský řešil v padesátých letech 19. století potřebu rozšíření plochy k sušení vestavbou stojanů na lísky v několika patrech /vrstvách/ sjednocením rozměrů stojanů i lísek. V sedmdesátých letech 19.století Friedrich Wirth, pěstitel chmele v Tettnangu / chmel. oblast v Bádensku-Wurttembersku/ využil Horského způsob při stavbě samostatných sušáren s lískami na sušení chmele atmosférickým teplem. V osmdesátých a devadesátých letech byl Horského způsob vylepšen pro stísněné podmínky v Žatci využitím provazových závěsů s oky pro uchycení lísek místo pevných stojanů /regálů/.

Zaniklá sušárna chmele v Trnovanech z druhé poloviny 19. století. Kromě „volských ok“ měla sušárna dřevěná žaluziová okna. Po 1970.

Střecha sušárny chmele velkého pěstitele chmele (JUDr. H. Damm). Nové Sedlo, J. Wara, před r. 1902

Potřeba lepšího proudění teplého a suchého vzduchu k lískám s načesaným Chmelem a odtah vzduchu nasycenými vodními parami pěstitelé chmele řešili zvětšením počtu průduchů /buků, volských ok, světlíků/ ve střeše. Nápadně dlouhé průduchy na střechách rolnických lískových sušáren chmele jsou mnohokrát doloženy sériemi fotografií učitele na chmelařsko-zelinářské škole, žateckého fotografa, Josefa Wary z konce 19.“ e začátku 20.století a ovšem i zachováním několika střech s dlouhými charakteristickými průduchy ve všech chmelařských oblastech v České Republice. Dlouhé, nebo delší průduchy se rozšířily na střechách krytých různými krytinami. Ne počátku krytých šindelem, později krytých pálenými taškami i břidlici /např. na Tršicku/. Průduchy byly někdy vedeny po celé délce střechy, jindy přerušovaně a často ve více řadách nad sebou. Samozřejmě, že s rozšiřováním sušáren chmele vytápěných uhlím /komorových/ tyto průduchy při opravách střech a přestavbách usedlosti pěstitelů chmele poměrně rychle mizely. Počátek průduchů na střechách sušáren a skladů chmele můžeme velmi pravděpodobně vidět no rytinách J.Willengerga, např. Klatov /1602/. Prostor získaný pod vysokými sedlovými střechami s několiko řadami průduchů /světlíků/, zřejmě sloužil k uskladnění produktů nebo zboží, věcí, látek v suchém prostředí, ať již pro vlastní potřebu, nebo pro obchod. Podobně uspořádané světlíky /průduchy/ známe z vyobrazení v sousedním Německu, např.z Norimberku na objektech sloužících chmelařskému obchodu. Později rozšířená tzv. volská oka nejsou

- 61 -


bezprostředně spojena se sušením a skladováním chmele. Při výstavbě větších a v souvislosti s vývojem obchodu chmelem oddělených skladišť a balíren chmele od sušení a skladování u pěstitelů chmele, nebyla nutná a sloužila jako světlíky v horních podlažích. použitá literatura a prameny: 1) Barth J., Klinke Ch., Schmidt C.: Der grosse Hopfenatlas, Nurnberg 1994 2) Holodňák Petr, Ebenová Ivana a kol.: Žatec, Praha 2004 3) Pechová Jarmila: Pěstování chmele a chmelařské slavnosti v Tršicích na Moravě. Folia ethnografica 30,1996,55-87, Brno, separát 4 Štěpánek Ladislav: Chmelařství Mladoboleslavska a Mělnicka a lidová architektura z konce 18. století, VP-ČsZM 8, Praha 1968 5) Tutte Karl: Der politische Bezirk Saaz, Žatec 1994 6) Vařeka Josef: Lidové stavitelství Slánska, Třebíz 1996 7) Wara Josef: Saaz, Hopfenbau und Hopfenhandel, Žatec 1914 8) Zázvorka Václav, Zima František: Chmelařství, Praha 1956 Průzkumné a akviziční cesty ve chmelařských oblastech, sbírky Regionálního muzea v Žatci a Chmelařského muzea v Žatci.

Výřez z rytiny Klatov - J. Willenberg 1602. Na některých střechách jsou patrně zakresleny 2-3 řady větracích otvorů umožňujících urychlení sušení chmele na půdních sušárnách

Větrací otvory na půdách pro sušení chmele v menších usedlostech. Sedčice, J. Wara, před 1.světovou vcálkou

Střechy půd pro sušení chmele na lískách ve větších chmelařských usedlostech.. Želeč, J. Wara, před r. 1902

- 62 -


Exkurze po okolí Jičína

- 63 -


- 64 -

Střechy a střešní krajina

Recommend Documents