Škótsko - krajina tradícií a záhad (čítanie do autobusu) „Musím vysloviť surovú prózu, ako je tu krásne: modré a fialové jazero medzi holými kopcami – to jazero sa volá Loch a každé údolie sa nazýva Glen, každá hora Ben a každý človek Mac… Škóti sú väčšinou zavalití, kvitnúcich líc a silných šijí; majú mnoho detí a sympatické, starodávne mená klanov. Sukienky, teda kilty, nosia len na vojne alebo keď hrajú na gajdy. Tie kockované plédy sa volajú tartany a sú to vlastne akési erby; každý klan má tartan iných farieb, čo bol zaiste kedysi dostatočný dôvod, aby sa vzájomne vyvražďoval s klanom inak kockovaným... ... Divná, tvrdá, akoby predhistorická zem... Koniec života; tu sa snáď nič nezmenilo za desať tisíc rokov; iba cesty ľudia viedli a postavili dráhy; ale zem sa nezmenila;... Tieto a všetky ostatné mená poukazujú na krásu a podivnosť ostrova. Je krásny a chudobný; a pôvodné skrýše vyzerajú tak predhistoricky, ako by ich stavali nebožtíci Piktovia, o ktorých, ako je známe, nie je známe nič. Potom sem prišli galskí Kaledónci a odniekiaľ z Nórska Vikingovia... Inak všetci títo dobyvatelia nechali ostrov v pôvodnom stave, ako vyšiel z ruky božej; divoký, pustý a rozrytý, mokrý a vznešený, strašný a ľúbezný...“ Takto ho opísal Karel Čapek v Anglických listoch, ktoré vydal pred viac než 80 rokmi. A ja nemám inú možnosť, len s ním súhlasiť. Aj keď na otázku, prečo Škótsko milujem, neviem dať stručnú odpoveď.
Krajina a ľudia sú v Škótsku akoby dve strany jednej mince. Čo je škótske, nemôže byť druhá trieda, a preto treba byť na to právom hrdí. A aj sú. Na škótsku hmlu, úzke cesty vo Vysočine, chlpaté a rohaté škótske kravy, ťažkú rašelinovú arómu whisky, bývalého britského premiéra, Harryho Pottera i znovuvydobytý škótsky parlament, lochnesskú príšeru, jednoducho čokoľvek škótske. Pozrime sa Škótom do peňaženky. V Británii platia (a ešte zrejme dlho platiť budú) britské libry. No ale keď prekročíte hranice Škótska, už sa z librových bankoviek na vás nebude usmievať Alžbeta II., ale škótski národní hrdinovia. A keď už si mohli Škóti nechať vytlačiť vlastné bankovky, prečo by ich nemohli mať rovno od niekoľkých bánk? Mohli a aj majú. Majú dokonca aj jednolibrovú bankovku, aj keď inak je libra minca. Túto kuriozitu im však turisti pomaly, ale iste odnášajú z krajiny ako zaujímavý suvenír.
Škóti si okrem bankoviek vydobili viacero „výnimiek“. Ich národná hrdosť by im snáď ani nedovolila chodiť do anglikánskych kostolov. Majú teda vlastnú Church of Scotland. A po 300 rokoch od vytvorenia Únie s Anglickom opäť aj vlastný parlament, v ktorom rozhodujú o vlastných záležitostiach. Angličania svoj vlastný parlament nemajú. Škóti ale sedia aj v parlamente britskom, sídliacom v Londýne, a hlasujú o záležitostiach týkajúcich sa nielen Británie, ale aj Anglicka. Škóti to dotiahli až na premiérsku stoličku. Vedeli ste, že Tony Blair je rodák z Edinburghu? Polovica obyvateľov krajiny žije v dvoch mestách na juhu krajiny – v Glasgowe a Edinburghu. Ďalšia polovica je roztrúsená vo Vysočine a na priľahlých ostrovoch. Shetlandy, Orkneje a Hebridy majú dohromady vyše 790 menších či väčších ostrovov. Približne stovka z nich je obývaných, najprístupnejším z nich je ostrov Skye, spojený s pevninou mostom. Väčšina ostrovov jej však prístupná len trajektom či lietadlom. Trajektom sa za pár minút dostanete z väčších ostrovov na menšie - do iného sveta. Ak máte radi suchú zimu bez snehu (a davov ľudí), vyberte sa niektorý zo škótskych ostrovov. Teplý golfský prúd robí svoje, na väčšine ostrovov zriedkakedy sneží a turistu tu počas celého roka stretneme len veľmi zriedkavo Škótska galčina, ktorou hovorilo menej než 1 % obyvateľstva, zažíva svoju renesanciu. Galčina sa vracia do bežného života, vznikajú jazykové školy vyučujúce galčinu. V galčine nájdete nielen tabule pri cestách, vychádzajú noviny, vysiela BBC a v galčine sa dokonca točia seriály. Ak na aute uvidíte nálepku s názvom „ALBA“, nie je to auto albánskej mafie, ale názov krajiny v galčine. Zatiaľ čo je galčina prevažne jazykom Vysočiny a ostrovov, na hustejšie osídlenom juhu sa používa jazyk Scots, ktorý si netreba mýliť s angličtinou. Škóti s obľubou používajú v geografických názvoch písmeno „ch“, ktoré ich južní susedia majú trochu problém vysloviť. Názov loch z galčiny znamená jazero, lochan je malé jazero. Škótsko je priam posiate lochmi. Najznámejším z nich je rozhodne Loch Ness preslávené svojou príšerou. V dedine Drumnadrochit má Nessie svoje múzeum, kam chodia škótski školáci na exkurzie. Ak sa o nej chcete presvedčiť na vlastné oči, treba zájsť ešte o kus ďalej, na brehu jazera stojí ruina kedysi strategického hradu Urquhart a práve odtiaľto bola lochnesska spozorovaná najčastejšie. Škótske rozprávky a mýty sú plné vodných koňov, príšer a drakov. Ak patríte medzi skeptikov, ktorí považujú lochnessku za komerčný výmysel 20.storočia, omyl. Prvá zmienka pochádza z polovice 6.storočia od svätca, ktorý prišiel do Škótska šíriť kresťanstvo. Počet ľudí, ktorí sú presvedčení o tom, že príšeru v Loch Ness videli sa postupne rozrastá. Ich presvedčenie je minimálne rovnako silné, ako presvedčenie tých, ktorí videli zjavenie Panny Márie alebo UFO. Faktom zostáva, že jazero Ness, ktoré je dlhé 37 km, hlboké najviac až 230 metrov a obsahuje viac vody než všetky jazerá v Anglicku, môže okrem potopeného bombardéra z 2.svetovej vojny skrývať aj viac než jednu príšeru... Stačí trocha šťastia a viery a príšera sa vraj objaví. Aj keď zlé jazyky tvrdia, že to závisí od množstva whisky kolujúcej v krvi. Avšak najznámejším (azda aj najobľúbenejším) škótskym vývozným artiklom je whisky. Starí Kelti ju nazývali živou vodou „uisge beatha“ a používali ju ako všeliek. Na koliku, obrnu, dokonca aj ovčie kiahne alebo len tak preventívne – vraj na predĺženie života. Aj keď treba priznať, že Kelti si ju do Škótska priviezli z Írska, tej pravej whisky sa dnes hovorí jednoducho „scotch“. Jednoducho preto, že škótski mnísi jej výrobu priviedli k dokonalosti. Kedysi pálená v kláštoroch, neskôr ilegálnych páleniciach roztrúsených po celej krajine, dnes sa v krajine v menších či väčších páleniciach vyrába viac než 300 rôznych značiek. Whiskyfajnšmekri si tú svoju NAJ často môžu kúpiť len v pár špecializovaných obchodoch alebo priamo v pálenici, jednoducho sa väčšina týchto whisky neexportuje. Vynechať návštevu
pálenice v Škótsku by bol hriech a veľká škoda. Hľadať dlho netreba, ak pôjdete rovno za nosom, skôr či neskôr na nejakú natrafíte. V hľadaní vám môžu pomôcť čiernou hubou alkoholičkou obrastené stromy. Vyskytuje sa tam, kde sa páli whisky a daňovým kontrolórom kedysi „pomáhala“ v odhaľovaní ilegálnych páleníc. Škótov je približne toľko čo Slovákov. Plus mínus 5 miliónov. Dvakrát toľko Škótov sa ale potuluje po svete – najviac v Severnej Amerike, Austrálii a Novom Zélande. Južný ostrov Nového Zélandu v mnohom pripomína Škótsko a hovorí sa, že práve vďaka podobnej klíme tu boli schopní vydržať len Škóti. A sú pomerne ľahko identifikovateľní. MacDonald, MacKenzie, MacLeod, MacPherson sú všetko škótske priezviská, Mac znamená syn, takže Mac Donald je syn Donalda. Aké jednoduché! Škótsko však prinieslo svetu oveľa viac. Istý Škót menom Alexander Flemming vynašiel penicilín, ďalší zas chloroform, alebo napríklad telefón, či bicykel. Dokonca aj Harry Potter je Škót, „narodený“ v jednej z edinburghských kaviarničiek. Už v 12. storočí si vraj pastieri krátili čas na paši tým, že drevenými palicami triafali kamene do zajačích dier. Kolískou moderného golfu je inak nenápadná dedina St. Andrews, hrávalo sa tu už pred 600 rokmi. Niet sa preto čomu čudovať, že tu nájdete golfové ihrisko takmer v každej dedine. V celej krajine je ich viac než 550.
William Wallace William Wallace (* asi 1270 – † 23. august 1305) bol škótsky národný hrdina, jedna z hlavných postáv škótskych vojen o nezávislosť. Narodil sa ako druhý syn sira Alana Wallacea z Elderslie, ktorý bol vazal Jamesa Stewarda, predka neskoršej škótskej kráľovskej dynastie a rytier. Patril teda k nižšej šľachte tzv. džentry. Williama jeho dvaja strýkovia vychovávali na povolanie kňaza, okrem iného ovládal francúzštinu a latinčinu. O jeho ďalších osudoch pred rokom 1297 nie sú potvrdené správy, preto sa o nich skôr špekuluje. Za jeho prvé vystúpenie proti Angličanom sa považuje potýčka v meste Lanark, pri ktorej zabil dvoch vojakov. Potom sa z neho stal štvanec. Sir William Heselrig, anglický guvernér mesta Lanark v snahe chytiť Wallacea, zajal a neskôr popravil Marion Braidfute, ktorá mala byť jeho tajnou ženou. V máji 1297 sa Wallace pomstil a Heselriga zabil. Aspoň takto opisuje Wallaceove začiatky legenda. Isté je, že Wallace okolo seba sústredil malú armádu a v auguste 1297 sa spojil so silami, ktoré viedol Andrew Moray pri meste Stirling. Bitka pri moste Stirling K bitke došlo 11. septembra 1297. Škótska armáda pod vedením Wallacea a Moraya bola slabšia počtom aj výzbrojou, ale zaujala výhodné obranné postavenie. Angličania pod vedením grófa zo Surrey sa pokúsili prejsť cez most, na konci mostu ich ale zatlačili späť. Škóti podľa dopredu pripraveného plánu most strhli a veľká časť anglických ťažkoodených rytierov sa po páde mostu utopila. Nanešťastie pre Škótov bol počas bitky Moray zranený a za tri mesiace zraneniam podľahol. Táto bitka dala Škótom nádej. Po nej bol William pasovaný na rytiera – pravdepodobne Robertom Bruceom – vyhlásený za Ochrancu Škótska a za veliteľa jeho armád počas neprítomnosti kráľa Jána Balliola. Zvyšok roka a začiatkom ďalšieho sa Wallace pokúšal stmeliť škótsku šľachtu. Keď v apríli 1298 vtiahli Angličania do Škótska, vyhýbal sa Wallace bitke. Bitka pri Falkirku 21. júla 1298 sa konečne škótska a anglická armáda stretli v bitke. Wallace zaujal obranné postavenie takzvaný šiltron, ktorý tvorili štyri štvorce kopijníkov. Táto obranná hrádza z kopijí mala zastaviť anglickú ťažkú jazdu a zároveň poskytnúť krytie lukostrelcom a ľahkej jazde, ktorá mala po zastavení Angličanov využiť zmätok v ich radách a rozohnať ich. Tento
plán ale počítal so spoluprácou šľachtickej ťažkej jazdy, ktorá mala napadnúť anglický tyl a poraziť waleských lukostrelcov. Rytieri Walacea zradili a opustili pole. Ťažkopádna formácia Škótov nemohla v takejto situácii nijak manévrovať, čo využil anglický veliteľ, kráľ Eduard I. Pred útokom jazdy nechal lukostrelcov, aby „pripravili pôdu“. Oslabené šiltrony neboli schopné odolať náporu ťažkej jazdy a bitka tak skončila úplným zničením škótskej armády. Podobný plán použil Robert Bruce v bitke pri Bannockburne. Vďaka tomu, že jeho jazda zničila anglických lukostrelcov, skončila bitka rozhodujúcim víťazstvom Škótov. Po prehratej bitke sa Wallace v septembri 1298 vzdal titulu Ochranca kráľovstva v prospech Roberta Brucea, grófa z Carricku a Johna Comyna z Badenochu, bratranca zajatého kráľa Jána. Dúfal, že svojim rozhodnutím donutí spolupracovať dvoch rivalov v boji o škótsky trón, čo sa mu aj čiastočne podarilo. V roku 1302 sa ale Bruce zmieril s anglickým kráľom. Odpor Škótov sa pomaly zrútil. Wallace sa pokúsil zabrániť úplnej porážke tým, že sa vydal hľadať podporu do Francúzska. Výsledok tejto misie je nejasný. Zajatie a poprava
Pamätná tabuľa v Londýne označujúca miesto popravy Williama Wallacea Wallaceho zajali po tom, ako ho zradil škótsky šľachtic. Došlo k tomu niekedy v lete 1305 pred 5. augustom. Previezli ho do Londýna, kde ho obvinili z vlastizrady. Keďže považoval stále za kráľa Škótska Jána Balliola, tvrdil že nemohol zradiť Eduarda I., ktorý nebol jeho kráľom a ani mu neprisahal vernosť. Súd ho uznal vinným a keďže Eduard I. dúfal, že s jeho smrťou skončí odpor a zároveň zastraší Škótov, drasticky ho 23. augusta 1305 popravili. Tento predpoklad Eduardovi I. nevyšiel, už v roku 1306 sa mu znovu postavil na odpor Robert Bruce. Eduard I. sa vydal na ďalšie ťaženie do Škótska, ale po ceste zomrel. O osobe Williama Wallaca, ako aj o bojoch škótov s Eduardom I. pojednáva film Statočné srdce (Braveheart) z roku 1995, v hlavnej úlohe s Melom Gibsonom. Taktiež bol jeho príbeh prenesený do hry Age of Empires II, kde slúži ako výuková kampaň a objavil sa aj v datadisku Kingdoms pre hru Medieval II.
Dover Dover je mesto v Anglicku a dôležitý prístav v krajine. Nachádza sa na juhovýchode Anglicka a žije tu vyše 28-tisíc obyvateľov, v mestskej oblasti vyše 103 000 (2001). Nachádza sa 34 km od francúzskeho prístavu Calais. Největší osobní přístav Spojeného království (trajekty do Francie a Belgie; v současnosti konkuruje Eurotunel). Průmysl slévárenský, papírenský, potravinářský. Námořní základna. Přímořské lázně. V okolí křídové útesy. Ako uvádza Ottov náučný slovník Dover [dóvr], starobylé, silně opevněné město kentského hrabství v Anglii, na nejužším místě průlivu La Manche, t. zv. Doverské úžině čili Pas de Calais, 34 km od protějšího města Calais ve Francii, 114 km vjv. od Londýna, s nímž je spojeno železnicí, známé i jako lázeňské místo, malebně rozložené na úpatí křídových skal, a hlavní přístaviště pro dopravu osob i zboží mezi Anglií a kontinentem. Umělý, 36 ha plochy zabírající přístav je chráněn obrovskými kamennými hrázemi, zvláště velkolepou žulovou převlakou Admiralty Pier, jež vybíhajíc 656 m do moře jest ukončena pevností, jejíž dvěma děly těžkého kalibru lze ovládati celý průliv. Od ní odjíždí denně pět parníků do Calais a do Ostende; největší lodi mohou zde přistati i za největší bouře. Vláda pomýšlí rozšířením přístavních staveb změniti Doverskou zátoku na shromáždiště válečných lodí a uhelnou stanici. Křídové skály kolem města amfitheatrálně rozložené (až 110 m vys.) nesou rozsáhlá opevnění, jež mohou pojati armádu 25.000 mužů. Jest to jmenovitě Doverský hrad (Dover Castle) s římskou věží a anglosaským chrámem, jehož kasárny a skladiště, příkopy a hradby mají 22 ha rozlohy, kromě celé řady jiných tvrzí a srubů. Obchod v poměru k jiným městům anglickým je skrovný; r. 1889 obnášel dovoz 6,358.164 lib. sterl., vývoz domácích výrobků 1,214.942 lib. sterl., vývoz cizích výrobků 1,529.603 lib. sterl. V dovozu přední místo zaujímají tovary vlněné a hedvábné (skoro veskrze z Francie); dále důležity jsou příze, vlna, kůže, obilí, ovoce, víno, u vývozu pak vynikají hedvábná příze, oděv, stroje, zbraně, nožířské zboží, výrobky sedlářské, kaučukové zboží, papír, porculán. Plavební ruch je velmi čilý; r. 1889 kotvilo v přístavě doverském celkem 7787 lodí o 1,572.108 tunách, z nichž 1829 lodí o 253.152 tunách zabývalo se toliko plavbou pobřežní. Město, vysílající od r. 1885 do parlamentu jednoho poslance, má divadlo, museum, starobylou radnici (někdejší to hospodu canterburských poutníků), 33.418 ob. (1891) a končí na sev.-vých. půvabným údolím říčky Dour, jež vede do tak zv. »Kentské zahrady«. – Římané nazývali je Dubris, Normani Dovere. Vilém Dobyvatel opevnil je hradbami. Ve válce občanské nalézalo se v moci vojska parlamentního. Karel II. přistal zde ze svého vyhnanství. l jako jeden z t. zv. Cinque Ports zaujímá D. vynikající místo v dějinách Anglie. R. 1851 položen zde první podmořský telegraf na světě (do Calais); nyní je spojeno s kontinentem třemi kabely. Na jihozápadě jest památen křídový útes Shakespeare Cliff, známý ze Shakespearova Leara. U St. Margarets prokopán asi na 1,5 km daleko tunnel Doversko-calaiský, jehož další práce byly však anglickou vládou zastaveny z příčin strategických. V jasném dni jsou odlesky bělostných skalisek vidět až z Francie. Vysoké, bílé, křídové skaliska doverských útesů vítají každého, kdo na ostrovy připluje z Francie lodí. Západní skála se nazývá Shakespearův útes - tady se totiž "odehrálo" mnoho scén z tragédie Král Lear, dál na západ se z moře zdvíhají do výšky 170 metrů křídové skály mysu Beechy Head a dále pak majáky zdobená skaliska Seven Sisters.
Canterbury Canterbury (výslovnost ˈkæntəbȉʜi] IPA)je město ve východním Kentu na jihovýchodě Anglie a je sídlem Canteburského arcibiskupství, a primase Anglikánské církve.
História a vláda Rimanov : Nálezy z doby bronzové a kruhová mohyla z období neolitu potvrzují, že v oblasti Canterbury existovalo osídlení již v dávných dobách. Před ovládnutím Británie Římany byla osada Durovernon (anglicky duro - "opevnění", verno - "bažina") nejdůležitějším střediskem v Kentu. Canterbury (latinsky Durovernum Cantiacorum) se stalo římským administrativním centrem. Nacházelo se na křižovatce tří cest vedoucích z přístavů Regulbium (Reculver), Dubris (Dover) a Lemanis (Lympne). Centrum se nacházelo v místě, kde je nyní Watling Street. Pozůstatky městských hradeb a jedné z městských bran se dochovaly do současnosti. Jméno Canterbury pochází ze staroanglického Cantwarebyrig, které znamenalo pevnost obyvatel Kentu. Krátce po vpádu Normanů byla v Canterbury vybudována tvrz, která byla brzy nahrazena kamenným hradem jehož pozůstatky se dochovaly doposud. Náboženský význam Roku 596 papež Řehoř I. Veliký vyslal mnicha Augustina aby obrátil obyvatele Anglie ke křesťanství. Od roku 431, kdy papež Celestýn I. vyslal Paládia aby totéž provedl v Irsku, to byla již druhá papežská mise na Britské ostrovy. Král Kentu Aethelbert povolil roku 597 Augustinovi postavit převorství na místě kde stojí současná katedrála. Dal rovněž vybudovat opatství mimo hranice města za jeho hradbami, kde byl po své smrti jako i jiní první arcibiskupové pohřben. Ačkoli papež Řehoř původně předpokládal rozdělení Anglie na dvě arcibiskupství s centry v Londýně a Yorku, Augustinův úspěch v Canterbury vedl k tomu, že sídlo arcibiskupství bylo v tomto městě. Augustin také nechal s podporou krále postavit kostel svatého Martina, který je používán do dnešní doby a je považován za nejstarší stále používaný kostel v Anglii. Canterburská diecéze byla hlavním primariátem Anglie od roku 597 až do smrti posledního katolického arcibiskupa kardinála Olea roku 1558. Opatství, katedrála a kostel svatého Martina jsou součástí Světového dědictví. Canterburská katedrála (pamiatka UNESCO) je místem, kde je pohřben Jindřich IV. a Eduard IV. ale nejznámější je jako místo kde byl roku 1170 zavražděn Tomáš Becket. Na základě této události se Canterbury stalo významným poutním místem a bylo inspirací pro Canterburské povídky Geoffrey Chaucera. Nemocnice svatého Tomáše byla využívána jako ubytovna pro poutníky A město bylo také počátkem nebo koncem poutí (např. Via Francigena) z Canterbury do Říma. Město je také spojeno s rodinou Thomase Mora (jeho hlava je pohřbena v kostele svatého Dunstana, zatímco jeho tělo v londýnském Toweru). Opatství svatého Augustina bylo zničeno v průběhu rušení anglických klášterů na příkaz Jindřicha VIII. poté co se nepohodl s Římem. Dochovaly se pouze jeho trosky. V té době se na základě toho, že bylo Canterbury primariátem katolické církve, stalo i centrem nově vytvořené Anglikánské církve. V té době byla také obnovena církevní škola King's School. Francouzští protestantští uprchlíci se v průběhu 16. století usidlovali ve městě a položili základ výroby hedvábí. Roku 1461 se město stalo statutárním hrabstvím. Roku 1888 při správní reformě se město stalo samosprávným hrabstvím. Bylo nejmenším z těchto hrabství a počet obyvatel nikdy nepřekročil 50 000 (výsledky sčítání obyvatel z roku 1971 uvádí počet 33 175). Po další správní reformě z roku 1972 se město stalo součástí Canterburského obvodu Kentu. Nedávná historie V průběhu druhé světové války bylo město vážně poškozeno při bombardování německým letectvem. Poválečný obnova centra Canterbury a hlavně nejvíce poškozené východní části města (nyní je tato oblast označována jako Whitefriar's development), začala nedlouho po válce. Byl vybudován i obchvat města, který měl snížit problémy vznikající s narůstajícím dopravním provozem. Canterbury v současnosti přitahuje především turisty. Canterburskou katedrálu navštívilo v roce 2001 asi 1,2 miliónů turistů. Ve městě je dále zachováno mnoho historických budov a
moderní výstavba uvnitř středověkého centra města podléhá přísné kontrole a regulaci. V letech 2004 až 2005 proběhla výrazná rekonstrukce oblasti Whitefriars, doprovázená archeologickými výzkumy. Canterbury tak má nyní moderní obchodní centrum, lákající turisty k nákupům, na druhé straně v některých obvodech města zůstaly opuštěné domy, poté co obchodní řetězce přemístily svá sídla do nově rekonstruované oblasti Whitefairs. Správa města Správní jednotka City of Canterbury má rozlohu asi 13 krát větší než samotné Canterbury a zahrnuje Herne Bay a Whitstable. Canterbury je rozděleno na 5 volebních obvodů do městské rady – Barton, Northgate, St Stephens, Westgate a Wincheap a část University of Kent (která přesahuje hranice města). Canterbury je zastoupeno v radě správní jednotky 14 radních z celkového počtu 50 radních. Na jihozápadním okraji města existuje obec Thanington Without, zatímco ostatní části nejsou spravovány jako samostatné obvody. Canterbury je zastoupeno v parlamentu jedním poslancem. Železniční doprava V Canterbury se nacházejí dvě železniční stanice – Canterbury západ a Canterbury východ. Paradoxem je, že Canterbury západ se nachází na severním okraji východní části města. Železniční dopravu zajišťuje společnost Southeastern. Na Canterbury západ zastavují především vlaky z vyjíždějící londýnského Charing Cross (a jen několik spojů ze stanice Victoria) a pokračují dále na Ramsgate a Margate. Vlaky ze stanice Victoria projíždí na Canterbury východ (cesta z Londýna trvá asi 88 minut, v roce 2009 má být město spojeno s Londýnem rychlovlaky s délkou spojení asi 30 až 40 minut) a pokračují na Dover. Stanice Canterbury západ je starší. Byla zprovozněno společností South Eastern Railway 6. února 1846 a 13. dubna byla dokončena trať do Ramsgate. Canterbury východ je mladší a byla otevřena společností London, Chatham and Dover Railway 9. července 1860. Canterbury bylo také konečnou stanicí železniční trati Canterbury and Whitstable Railway která byla uvedena do provozu v roce 1830 a uzavřena roku 1953. Tato trať byla první pravidelnou linkou na světě dopravující cestující soupravou taženou parní lokomotivou. Obsahovala první významný železniční tunel a první železniční most na světě. Lokomotiva, která byla původně používána pro dopravu na této lince, Invicta, byla ještě nedávno vystavena v místním muzeu ale nyní je umístěna v Národním železničním muzeu v Yorku. Část původní železniční trati je možno prohlédnout poblíž Tyler Hill. Silniční doprava Canterbury je nyní v dosahu dálnice A2 vedoucí z Londýna do Doveru. Je asi 72 km od obchvatu Londýna tvořeného dálnicí M25 a asi 100 km od jeho centra. Další významnou silnicí vedoucí městem je A28 z Ashfordu do Ramsgate a Margate. Canterbury je legendární pro dopravní zácpy po většinu dne a rada města investovala obrovské prostředky do systému Park-and-Ride – podpory zaparkování aut na okraji města a pokračování dále do centra použitím prostředků městské hromadné dopravy. Autobusová doprava do a z Londýna je zajišťována s frekvencí jedné hodiny dálkovými autobusy společnosti National Express. Spojení je realizováno mezi Victoria Coach Station a centrálním stanovištěm autobusů v Nejvýznamnějším divadlem a koncertním sálem v Canterbury je Marlowovo divadlo. Mezi místní rozhlasové stanice patří kmfm vysílající pro Canterbury, Whitstable a Herne Bay, sídlící v St Georges Place v Canterbury. Další místní stanicí má být studentská nekomerční CSR FM jejíž studia se nacházejí v University of Kent a Canterbury Christ Church University a jejíž program se má skládat z jedné poloviny z mluveného slova a druhou polovinu má tvořit hudební složka [1]. V Canterbury také vysílá nemocniční rozhlasová stanice Canterbury Hospital Radio jejíž vysílání je určeno pro pacienty Kent and Canterbury Hospital [2]. Ke známým osobnostem spojeným s Canterbury je možno zařadit – Christophera Marlowa, Michaela Powella, Freddieho Lakera, Orlanda Blooma a Ruperta Beara.
Vzdělání V Canterbury se vyskytuje velké množství studentů, protože je sídlem několika vysokoškolských institucí. University of Kent se nachází na pahorku asi 3 km od centra města. V areálu této univerzity sídlí i na této škole nezávislá Chaucer College – fakulta pro japonské studenty. Nedaleko odsud se nachází Franciscan International Study Centre [3] – vzdělávací instituce pro řád Františkánů. Canterbury Christ Church University [4] je umístěna v centru města podobně jako University College for the Creative Arts. Dalšími vysokoškolskými vzdělávacími institucemi v Canterbury jsou Canterbury College a již zaniklá St Augustine's College (1848 až 1976). Zástupce soukromých středních škol ve městě představují St Edmund's School, Kent College a jedna z nejstarších škol – King's School. Státem zřizované střední školství zastupují Archbishop's School, Barton Court Grammar School, Chaucer Technology School, Simon Langton Grammar School for Boys, Simon Langton Grammar School for Girls, Canterbury High School a St Anselm's Catholic School.
Cambridge Cambridge, mestečko s nádhernou architektúrou, ležiace na brehu rieky Cam, asi 90 km od Londýna. Na univerzitných budovách sa podpísalo 8 storočí architektúry. Univerzitné priestory, v ktorých študovali a trávili svoj čas ľudia ako John Milton, Isaac Newton, Charles Darvin, majú svoje hlboké čaro. Je tu známa univerzitná knižnica, patriaca k najväčšej v Británii. Cambridge je starobylé anglické univerzitní město a administrativní centrum hrabství Cambridgeshire. Nachází se asi 80 km na severovýchod od Londýna a je oklopeno mnoha malými městy a vesnicemi. Je rovněž považováno za středisko technologického centra Silicon Fen. Nejznámější institucí je University of Cambridge. Podle výsledků sčítání z roku 2005 je počet obyvatel města 124 000 (včetně 22 153 studentů). Počet obyvatel městské aglomerace, Cambridge a jeho blízkého okolí, které zahrnuje i část jižního Cambridgeshire činí 130 000. Oblast v okolí Cambridge byla osídlena již před dobou vlády Římanů. Nejstarší objevené historické nálezy, sbírka loveckých zbraní, pochází z pozdní doby bronzové asi z doby 1 000 let př. n. l. Existují i nálezy potvrzující osídlení v době železné a pozůstatky belgického opevnění na Castle Hill z 1. století př. n. l.. První významné sídlo vzniklo v této oblasti po vpádu Římanů okolo roku 40. Castle Hill bylo vhodným místem pro stavbu opevnění, které chránilo přechod přes řeku Cam. Bylo také významnou křižovatkou na Via Devana, spojující Colchester v Essexu s Lincolnem na severu země. Římané pojmenovali tuto osadu Duroliponte. Byla centrem oblasti po celou dobu vlády Římanů až asi do roku 400. Zbytky cest a opevnění vytvořených Římany jsou viditelné do současnosti. Poté co Římané opustili Británii, obsadili oblast v okolí Castle Hill Sasové. V době vlády Anglosasů těžilo město z pozice obchodního centra v jinak těžko prostupné krajině. Informace z období 7. století však uvádějí, že význam města postupně upadal. V Anglosaské kronice je město uváděno jako Grantebrycge. Toto je nejstarší zmínka o mostu u Cambridge. Příchod Vikingů do Cambridge je v Anglosaská kronice uváděn do roku 875. Vikingové město ovládli roku 878. Jejich obchodní schopnosti způsobily rychlý růst města. Během té doby se centrum města přeneslo z Castle Hill na levém břehu řeky na pravý břeh do místa nyní známého jako Quayside. Poté co zde Vikingové ztratili vliv postavili Sasové roku 1025 kostel Svatého Benedikta, který zde stojí doposud.
Budova Cambridge University Press Roku 1068, dva roky poté co ovládl Anglii, nechal Vilém I. Dobyvatel postavit hrad na Castle Hill. Podobně jako ostatní část ovládnuté země přešlo Cambridge pod správu krále a jeho zmocněnců. Elegantní Round Church pochází z této doby. Za vlády Normanů se jméno města změnilo na Grentabrige nebo Cantebrigge (Grantbridge), zatímco řeka tekoucí městem byla nazývána Granta. Postupem doby se jméno města změnilo na Cambridge, zatímco pro řeku bylo používáno jméno Granta, i když pro analogii s názvem města kterým protéká postupně převládlo jméno Cam. Roku 1291 studenti vykázáni nepřátelskými obyvateli Oxfordu dorazili do Cambridge a založili zde univerzitu. Nejstarší kolej - Peterhouse, která existuje do současnosti, byla založena roku 1284. Stavba jedné z nejvýraznějších dominant města – King's College Chapel byla zahájena Jindřichem VI. roku 1446. Stavba byla dokončena roku 1515 za vlády Jindřicha VIII.. Cambridge University Press zahájila svou tiskařskou činnost roku 1534. Prvním projektem zásobování Cambridge čistou pitnou vodou byl Hobsonův přivaděč, vybudovaný roku 1610. Adenbrokova nemocnice byla založena roku 1766 a železniční stanice roku 1845. Ačkoli v Cambridge sídlila univerzita, status města ji byl udělen až roku 1951. Jedním z důvodů bylo to, že se ve městě nenachází katedrála. V současnosti je Cambridge, z důvodu velké koncentrace společností (například Acorn Computers a Sinclair) zaměřených na technologický rozvoj ve městě a jeho blízkém okolí, označováno jako centrum Silicon Fen . Cambridgeská univerzita je spojená s Anglia Ruskin University a její vzdělávací pověst vedla k tomu, že ve městě sídlí mimo jiné Open Univerzity. Správa Cambridge je nemetropolitní distrikt jenž je spravován městskou radou. Radnice města je impozantní budova postavená u tržiště. Město je také sídlem rady hrabství Cambridgeshire. Cambridge je pro volby do městského zastupitelstva rozděleno na tyto volební obvody Abbey, Arbury, Castle, Cherry Hinton, Coleridge, East Chesterton, Kings Hedges, Market, Newnham, Petersfield, Queen Edith's, Romsey, Trumpington, West Chesterton. Volební obvod do parlamentu zahrnuje většinu města. Ostatní obvody jsou součástí volebních obvodů Queen Edith's a Trumpington. Univerzita byla v parlamentu zastoupena až do roku 1948, kdy bylo toto právo univerzit zrušeno. Jedním z nejvýznamnějších poslanců volených za univerzitu byl Isaac Newton.
Silniční doprava Vlivem růstu dopravy od 20. století trpí Cambridge častými dopravními zácpami. Poblíž města se protínají některé důležité dopravní tepny – například M11 z východního Londýna, A14 – dálnice vedoucí z východu na západ, A1 a A10. Obchvat města má průměr asi 2 km. Uvnitř území které vymezuje existují dopravní omezení pro podporu pěší, autobusové a cyklistické dopravy a pro snížení dopravní zácpy. Město je dobře vybaveno pro systém park and ride – parkovišti poblíž autobusových zastávek městské hromadné dopravy. Železniční doprava Železniční stanice Cambridge byla postavena roku 1845 s nástupištěm schopným odbavit dvě železniční soupravy. Cambridge má přímé spojení s železničními stanicemi King's Cross a Liverpool Street v Londýně. Rovněž tak s King's Lynn, Ely, Norwichem, Liverpoolem, Birminghamem, Ipswichem a letištěm Stansted. Významná železniční křižovatka v Peterborough se nachází v dosahu města. Železniční spojení mezi Cambridge a Oxfordem, známé jako Varsity Line, bylo zrušeno roku 1968. Letecká doprava Letiště Cambridge City Airport vlastní společnost Marshall Aerospace, která je schopna odbavovat vojenské náklady i běžné linky, včetně jednoho z největších letadel Airbus A380. Na vzletové dráze letiště může přistát vyložený Boeing 747 nebo MD-11, ale letiště neodbavuje pravidelné linky a je využíváno především pro obchodní spojení a charterové lety. V příštích cca 5-10 letech má být letiště přestěhováno za hranice města. Sport Jako univerzitní město nacházející se v relativně rovinatém území s rušným provozem má Cambridge velké množství cyklistů. Mnoho obyvatel preferuje cestování na kole a město tak má jednu z nejvyšších úrovní cyklistické dopravy. Podle údajů ze sčítání obyvatel z roku 2001 asi 25% obyvatel používá pro cestu do práce. V Cambridge je pouze několik silnic přizpůsobeno pro cyklistiku, což město řeší spoustou uzavřených ulic jen pro chodce a cyklisty a cyklistickými zkratkami přes četné městské parky. Na druhou stranu, na cyklistickou dopravu, přesto jak moc je rozšířená a oblíbená, má město vyčleněno jen 0.3% svého rozpočtu. Vlastnit kolo je v Cambridge velmi snadné, pro někoho ještě mnohem snadší - obyvatelé trpí četnými krádežemi kol (mezi dubnem´05 a březnem´06 zde bylo odcizeno více než 3,000 kol). Kolo si tu koupíte za 100 liber. Cambridge sehrálo významnou úlohu při rozvoji fotbalu. První písemně zaznamenaná pravidla této hry vznikla na místní univerzitě roku 1848. Poprvé se podle těchto pravidel hrálo na Parker's Piece a byla základem pravidel stanovených fotbalovou asociací vydaných roku 1863. Mezi fotbalové kluby města patří Cambridge United FC a Cambridge City FC. Nejúspěšnějším sportovním klubem poslední doby v Cambridgi je její ragbyový klub. Jeho hřiště se nachází v West Renault Park na ulici Granchester Road na západním okraji města. Dalším ragbyovým klubem je Cambridge Eagles, hrající své zápasy především v letní sezóně. Cambridge je také známé univerzitními sportovními aktivitami, z nichž nejznámějšími jsou ragbyové zápasy univerzitních týmů z Cambridge a Oxfordu a veslařské závody. Kultura Vzhledem ke své velikosti má Cabridge relativně různorodou populaci. Důvodem jsou lidé, kteří přicestovali do města z různých zemí studovat. Oblast kolem Mill Road se vyznačuje významnou koncentrací tureckého obyvatelstva, množstvím asijských restaurací a nachází se zde Abu Bakrova mešita. V areálu univerzity se nachází mnoho muzeí přístupných veřejnosti. Festivaly jiné kulturní události : Cambridge Midsummer Fair 2005 • Cambridge Midsummer Fair – jeden z nejstarších trhů Velké Británie a ve středověku byl jedním z největších trhů Evropy. V současnosti se jedná spíše o lidovou veselici s doprovodným prodejem. • Cambridge Folk Festival - jeden z největších folkových festivalů Velké Británie.
• •
Strawberry Fair – trh konající se každoročně první sobotu v červnu. Cambridge Beer Festival – pivní festival založený roku 1973. Je pořádán na Jesus Green a jeho pořadateli jsou dobrovolníci. • Cambridge Film Festival – považovaný za jeden z nejhodnotnějších filmových festivalů v zemi, pořádaný v červenci. • Pink Festival – největší jednodenní gay slavnost v Evropě. Náboženství Cambridge má aktivní křesťanskou komunitu která využívá mnoho kostelů vytvářejících dominantu města. Kostel Great St Mary má status univerzitní kaple a univerzitní kněží se účastní na bohoslužbách konaných v tomto kostele. Mnoho univerzitních kolejí má svou vlastní kapli, kde jsou pořádány jejich vlastní bohoslužby a obřady. Ve městě se také nachází mešita navštěvovaná muslimskou komunitou a synagoga patřící židovskému společenstvu. V Cambridge se také nachází několik církevních kolejí různých náboženství, kde jsou budoucí kněží připravování k vysvěcení. Tyto koleje jsou součástí jak University of Cambridge tak i Anglia Ruskin University.
York York, mesto známe svojou vikingskou históriou a nádhernými architektonickými pamiatkami, najmä najväčšou gotickou katedrálou v severnej Európe - York Minster. York je město na severu Anglie, a metropole tradičního hrabství Yorkshire, při soutoku řek Ouse a Foss. Samotné město má cca. 140 000 obyvatel, zatímco v hranicích města žije cca. 185 000 obyvatel. York je město s postavením unitary authority v ceremoniálním hrabství Severní Yorkshire. Ve městě sídlí yorský arcibiskup, metropolitní biskup yorské provincie (sever Anglie). York je též sídlem dvou univerzit: University of York založené v roce 1963, a York St. John University, která byla založena již v roce 1841, ale status univerzity má teprve od roku 2006. Jméno města York má zajímavou etymologii: přes vikingské pojmenování Jórvik původně pochází z latinského jména Eboracum, odvozeného od britonského “ebor-acon”, tj. “místo mezi tisy”. Město bylo založeno v roce 71 a má bohatou římskou a vikingskou historii. Bylo hlavním městem římské provincie Britannia Inferior. Později se stalo sídlem yorského arcibiskupa, jehož provincie zahrnuje celou severní Anglii; bylo též střediskem vikingského království Jórvik. Po celý středověk byl York jedním z nejvýznamnějších měst v Anglii a jeho relativní význam poklesl až s příchodem průmyslové revoluce. York byl hlavním městem Anglie dříve než Londýn a i dnes je velmi živým a prosperujícím velkoměstem. Díky hospodářské stagnaci Yorku za průmyslové revoluce se ve městě ve víceméně nedotčeném stavu dochovala řada středověkých staveb, jež leckde jinde musely ustoupit továrnám a manufakturám. Jedná se především o hrázděné a zděné měšťanské domy a hostince. Nový zájem o středověk v 19. století vedl k rozsáhlému programu rekonstrukce, a město tak dnes přitahuje značný zájem turistů. Perlou v koruně města je jeho historická katedrála, York Minster. Město York se rozkládá v Yorské kotlině (Vale of York), rovinaté zemědělské oblasti ohraničené na západě pohořím Pennines, na severu vysokými vřesovišti North York Moors a na západě vrchovinou Yorkshire Wolds. Řeka Ouse mezi svými meandry tvoří široké nivy (ings) a v mokřinatých údolích v bezprostředním okolí města leží čtyři velké obecní louky (stray). Za dob Římanů byla území podél toku řek Ouse a Foss velmi bažinatá, což zlepšovalo obranyschopnost města. I dnes je York místem častých povodní, vznikajících přelitím řeky Ouse; město má rozsáhlou (ačkoli ne vždy dokonale fungující) síť protipovodňových zábran, mj. povodňovou stěnu podél řeky Ouse a protipovodňová vrata na řece Foss při soutoku. Na podzim roku 2000 město postihla ničivá povodeň, nejhorší za 350 let, která však nedokázala
prolomit povodňovou stěnu, zpevněnou pytli s pískem. Na území města odjakživa existují rozsáhlé plochy, jež jsou vzhledem ke své snadné zaplavitelnosti nevhodné k zástavbě. York je významným železničním uzlem. Křižují se zde hlavní železniční trati East Coast Main Line, Cross Country Line a TransPennine. Město York má přibližně 185 000 obyvatel; z toho přes 90 % tvoří běloši. Hospodářství Ekonomika města je z větší části založena na cestovním ruchu, vědě a výzkumu a službách. Ještě v 50. letech 20. století tomu bylo zcela jinak: hlavními zdroji prosperity města byly zdejší čokoládovny a železnice. Většina průmyslu je však již minulostí, a to včetně vagónky, která ve své době zaměstnávala přibližně 22 tisíc dělníků. Mezi nejvýznamnější zaměstnavatele v současnosti (2006) patří magistrát, pojišťovna Norwich Union a čokoládovny Nestlé. V Yorku sídlí společnost Nestlé Rowntree, světoznámý výrobce cukrovinek. Vyrábí se zde mj. čokoládové tyčinky Kit Kat a Yorkie a bonbóny Smarties (obdoba českých Lentilek). Až do 30. září 2005 byla v Yorku v provozu též čokoládovna Terry’s; její majitel společnost Kraft Foods však výrobu přesunula do Polska. Historická provozní budova je však stále k vidění vedle závodiště Knavesmire. I přes velké propouštění u velkých zaměstnavatelů v poslední době však zaměstnanost v Yorku zůstává na poměrně dobré úrovni. Vysoké školství Areál hlavní univerzity města, University of York, se rozkládá na východním okraji města v předměstí Heslington. Až do roku 2006 šlo o jedinou univerzitu ve městě; toho roku získala statut univerzity též York St. John University, původně samostatná kolej University of Leeds. Ve městě se nachází též několik pracovišť britské právnické vysoké školy College of Law. Pamětihodnosti : V centru města stojí Yorská katedrála, největší gotická katedrála v severní Evropě. Je sídlem yorského arcibiskupa, což je druhá nejvyšší funkce v anglikánské církvi, a zároveň katedrálou yorské diecéze. Spravuje ji yorský děkan a kapitula, sídlící v přilehlém děkanství. Chrám má velmi širokou loď a kapitulu ve slohu dekorativní gotiky; presbyterium a východní část stavby jsou ve slohu anglické svislé gotiky; severní a jižní příčné lodi jsou raně anglického původu. Katedrála je proslulá svými vitrážemi. Okno v západním průčelí lodi pochází z roku 1338; jedná se o největší středověké vitrážové okno na světě. Okno ve východním průčelí nad kaplí Panny Marie bylo dokončeno roku 1408. V severním transeptu se nachází tzv. Okno pěti sester, jehož každý lomený oblouk je přes 16 metrů vysoký. V jižním transeptu je slavné růžicové okno. Varhany na kůru byly dvakrát zničeny požárem; stávající nástroj pochází z roku 1829 a v roce 1993 prošel zásadní rekonstrukcí. Katedrála má tři věže; ve dvojici na západní straně jsou zvony a zvonkohry. Zvon ‘Great Peter’ v severozápadní věži váží 11 tun; v jihozápadní věži je 14 samostatných zvonů (tenor váží přesně 3 tuny) a zvonkohra složená z 11 menších zvonků (tenor 1,17 t). Do severního transeptu byl v roce 1955 vsazen orloj na památku severoanglických letců, padlých během druhé světové války. Centrum Yorku svírají středověké hradby. Po celém jejich obvodu vede vycházkový okruh, jehož délka (včetně několika úseků bez hradeb) činí přibližně 5 km. Hradby přerušují čtyři hlavní brány (bars), jež pocházejí z 11.-14. století: Bootham Bar, Monk Bar, Walmgate Bar a Micklegate Bar; kromě nich se dochovaly též dvě menší brány Fishergate Bar (dnes pouze pro pěší) a Victoria Bar (nově proražená z 19. století). Ve středověku brány omezovaly vstup do města, vybíralo se zde clo a plnily též obrannou funkci ve válečných dobách. Brána Monk Bar sloužila jako samostatná pevnůstka a dnes je v ní umístěno Richard III Museum. Branou Micklegate Bar do města tradičně vstupovaly královské průvody.
Gotická pevnost Clifford’s Tower čtyřlistového půdorysu stojí na umělém pahorku normanského původu. Původně dřevěný hrad nechal v letech 1068-1069 vystavět Vilém Dobyvatel. V letech 1245-1265 byl přestavěn na kamennou pevnost. Dne 16. března 1190 zde došlo k masakru asi 150 Židů. Poté, co město zachvátil požár, hledali v hradu záchranu před plameny; protože však tehdejší vládce města Richard de Malbis byl velkým dlužníkem židovského obchodníka jménem Aaron z Lincolnu, vyvolal v hradu lynčování, aby se svého věřitele zbavil. Spolu s ním při masakru zahynulo dalších zhruba 150 osob. Úzkou středověkou uličku zvanou The Shambles (Masné krámy) lemují obchody a čajovny, původně však všechny z nich byly řeznickými krámy. Při bližším ohledání jsou patrny četné dosud dochované háky k zavěšování masa. Stojí zde i rodný dům mučednice a světice Margaret Clitherow, dnes přeměněný na její svatyni. V centru Yorku je mnoho dalších úzkých uliček, ale žádná z nich nemá neopakovatelné kouzlo Shambles. S okolními ulicemi je propojena řadou pěších průchodů (snickelways). Město se chlubí mnoha muzei, mimo jiné zde najdeme Castle Museum (muzeum dějin města a okolí), Yorkshire Museum, Jorvik Museum (expozice vikingského osídlení) a Merchant Venturers’ Hall (síň cechu obchodníků, dodnes fungující a vlivné organizace). Národní muzeum železnic (National Railway Museum) se nachází nedaleko nádraží a spravuje rozsáhlou sbírku železniční techniky i největší sbírku lokomotiv na světě. Mezi nejzajímavější exponáty patří nejrychlejší parní lokomotiva světa LNER 4468 Mallard a světoznámého Létajícího Skota (4472 Flying Scotsman), jenž je dodnes nasazován v běžném provozu. York je rovněž místem významných koňských dostihů. Na yorském závodišti ve čtvrti Knavesmire se každoročně v srpnu pořádá turnaj Ebor Handicap Meeting. Ve městě je zachována řada středověkých anglikánských kostelů a několik prastarých hospod a hostinců. Nejstarší The Black Swan sídlí v původní hrázděné budově ze 14. století.
Durham Durham je malé město a hlavní centrum City of Durham, metropolitního distriktu v anglickém hrabství Durham. Je známé svou normanskou katedrálou a hradem. Nedaleko centra města se nachází vězení. Durham se nachází 21 km na jihozápad od Sunderlandu. Řeka Wear protéká severní částí města a ohraničuje centrum na třech stranách a vytváří tak Durhamský poloostrov. Durham je město postavené na pahorcích. Dominantou města je jeho katedrála, postavená nacházející se v centru na pahorku nad řekou Wear. Prudké svahy na březích řeky jsou zalesněné a dotvářejí tak pitoreskní krásu města. Na západ od centra města protéká další řeka Browney, která na jih od Durhamu vtéká do Wearu. Archeologické nálezy ukazují na osídlení v oblasti Durhamu přibližně od 2. tisíciletí př. n. l. Historii současného města je možno vysledovat od roku 995, kdy si skupina mnichů z Lindisfarne vybrala kopcovitý poloostrov jako místo stavby kostela, kde pohřbili ostatky svatého Cuthberta (podle legendy je zde přivedla dojička, které se zatoulala kráva a našla ji na tomto místě odpočívat). Stavba současné Durhamské katedrály byla zahájena roku 1093 a stále obsahuje ostatky svatého Cuthberta a ctihodného Bedeho. Název Durham pochází ze staroanglického dun-holm znamenající pahorkatý ostrov. Naproti katedrály napříč Palace Green stojí Durhamský hrad, původně budovaný Normany od roku 1071 poté co se Vilém I. Dobyvatel vrátil z tažení do Skotska. Některé jeho části pocházejí z pozdějšího období, především pozoruhodná Viktoriánská přístavba Anthonyho Salvina. Obě dvě stavby jsou zařazeny do Světového dědictví UNESCO. Od roku 1837 v hradu sídlila University College, první fakulta Durhamské univerzity. Tři staletí po dostavbě hradu byl Durham pravidelně obléhán Skoty, včetně známé Bitvy u Nevillova kříže roku 1346 odehrávající se asi dva kilometry na západ od města.
Ve středověku byl Durham centrem moci světské i církevní, hlavně pro svou strategickou polohu poblíž hranic se Skotskem. Hrabství Durham bylo velmi nezávislé na ústřední moci, razilo své vlastní mince, vykonávalo spravedlnost a mělo právo udržovat svou vlastní armádu. Durhamští biskupové disponovali rozsáhlými pravomocemi, které omezil až Jindřich VIII, který také roku 1538 nechal zničit skříň s ostatky svatého Cuthberta. Speciální pravomoci durhamských biskupů byly zcela zrušeny při správní reformě roku 1832. Roku 1832 byla založena Durhamská univerzita, jejíž budovy se nacházejí jak na poloostrově tak i na Event Hill na druhé straně řeky. v 19. století se v okolí Durhamu začalo ve větší míře těžit uhlí. První Durham Miners' Gala slavnost horníků, jejíž součástí je průvod městem, se uskutečnila roku 1871 a je populární do současné doby. Metropolitní distrikt, jehož bylo město součástí, byl označován jako Durham and Framwelgate do té doby než byl spojen s Durham Rural District a Brandon and Byshottles urban district a vytvořil tak distrikt City of Durham. Durhamská katedrála, nebo oficiálně Katedrální kostel Ježíše Krista, Panny Marie a Svatého Cuthberta z Durhamu (Cathedral Church of Christ, Blessed Mary the Virgin and St Cuthbert of Durham) se nachází v anglickém městě Durhamu. Byla založena roku 1093 a je centrem křesťanských bohoslužeb do současné doby. Je považována za jeden z nejkrásnějších příkladů normanského slohu v Evropě a je, spolu s Durhamským hradem součástí Světového dědictví UNESCO. Historie - roku 995 si skupina mnichů z Lindisfarne vybrala kopcovitý poloostrov jako místo stavby kostela, kde pohřbili ostatky svatého Cuthberta (podle legendy je zde přivedla dojička, které se zatoulala kráva a našla ji na tomto místě odpočívat). Hlavním důvodem výběru tohoto místa byla jeho poloha, která umožňovala dobrou obranu proti útočníkům. Původně zde vznikla pouze přechodná dřevěná stavba sloužící k úschově ostatků Svatého Cuthberta. Ty byly později přemístěny do masivnější, zřejmě také dřevěné stavby známé jako Bílý kostel. Roku 998 byl tento kostel nahrazen kamennou stavbou, z níž byla nedostavěná v roce 1018 pouze západní věž. Se vzrůstajícím kultem Svatého Cuthberta se Durham brzy stal poutním místem. Jedním z prvních byl i král Knut I. Veliký, který Durhamu udělil mnohá privilegia a věnoval rozsáhlé pozemky. Stavba první katedrály byla zahájena roku 1093. Je mimo jiné pozoruhodná žebrovaným stropem střechy hlavní chrámové lodi, jejíž oblouky jsou podpírány relativně štíhlými pilíři. Tyto prvky jsou předchůdci gotické architektury, která se objevuje v severní Francii o několik desetiletí později. Dovedné využití lomených oblouků a žebrovaného stropu umožnilo zastřešení daleko strukturovanější plochy než u předchozích staveb. Ve 12. století byla přistavěna Kaple Panny Marie, kde jsou uschovány ostatky Bedy Venerabilise a biskupa Lengleyho, jehož hrobka se nachází u západního vstupu do katedrály. Ve 13. století byla v západním křídle postavena Kaple devíti oltářů. Hlavní věž z té doby byla zničena úderem blesku, takže ta současná pochází z 15. století. Cuthbertova hrobka byla na příkaz Jindřicha VIII. roku 1538 zničena a dochoval se pouze skromný kamenný podstavec. O dva roky později, roku 1540, byl benediktýnský klášter zrušen a jeho poslední převor se stal prvním děkanem katedrály. V roce 1650 byla katedrála použita Cromwellovým vojskem jako vězení pro skotské zajatce po Bitvě u Dunbaru 3. září 1650. Odhaduje se, že zde zemřelo asi 3 000 vězňů, kteří zde byli drženi v nelidských podmínkách většinou bez jídla a vody. Roku 1986 byla katedrála a hrad zařazeny na seznam světového dědictví. V současnosti je katedrála sídlem biskupa Durhamské diecéze. Hlavní město hrabství Durham, Durham se nachází v místním samosprávném distriktu City of Durham, do kterého jsou zahrnuty i oblasti mimo vlastní město. Tento distrikt má 87 656 obyvatel a rozprostírá se na ploše 186,68 čtverečních kilometrů. Vlastní Durham má 42 939 obyvatel. V katedrále sa natáčal Harry Potter.
Doprava Železniční stanice Durham se nachází na trati East Coast Main Line mezi Edinburghem a Londýnem. Železniční trať od jihu vede přes okázalý viktoriánský viadukt vypínající se nad městem. Hlavní silniční tepnou je dálnice A1, která prochází podél východní části města. Letiště Newcastle na severu a Letiště Durham Tees Valley na jihu se nachází asi ve vzdálenosti 40 km od Durhamu. Tržiště a centrum města je první (i když malou) oblastí ve Velké Británii, kde je vyžadován poplatek za vjezd z důvodu omezení dopravy a byla takto ustanovena roku 2002. Turistické atrakce Centrum města se rozkládá na poloostrově vytvořeném řekou Wear. V centru této oblasti se nachází tržiště, kde jsou stále pořádány pravidelné trhy. Zastřešená tržnice se také nachází na náměstí. Toto náměstí a okolní ulice jsou hlavním obchodním centrem města. Hradní nádvoří které vede na jih kolem Palace Green je téměř celé obsazeno univerzitou a katedrálou. Na poloostrov vedou tři starobylé mosty, které jsou v současnosti vyhrazené pro pěší. Prebends Bridge vede na jižní část nádvoří. Na východ z náměstí vede cesta přes Elvet Bridge a dále do městského obvodu Elvet. Na západ odsud je oblast obecně známá jako Viaduct, pojmenovaná po dominantě této části města.
Scone Palace Scone Palace, nádherný zámok, staroveké miesto korunovácie 42 škótskych kráľov a kráľovien na tzv. Kameni osudu (Stone of Destiny - Stone of Scone). V nádherných zámockých záhradách sa nachádza aj kópia tohto korunovačného Kameňa osudu (Stone of Destiny). Narodil sa tu David Douglas (* 25. jún 1799 Scone, Škótsko - † 12. júl 1834 Mauna Kea, Hawai) – škótsky botanik, záhradník a cestovateľ. Pred ním sa pestovalo menej ako desať lesných drevín, po ňom viac ako dvesto. Autorskú skratku pri botanických návoch má „Douglas“. Narodil sa v rodine kamenára v dedine Scone pri meste Perth v Škótsku. Sedem rokov pracoval ako učeň v blízkom parku Scone Palace a neskôr v parku s bohatou zbierkou drevín Valley Field in Fife, ktorý vlastnil Sir Robert Preston. Mladému Douglasovi, ako šikovnému záhradníkovi sprístupnil svoju rozsiahlu botanickú knižnicu. Douglas následne odišiel pracovať pre Wiliama Jackson Hookera do Botanickej záhrady v Glasgowe, kde tiež navštevoval jeho prednášky z botaniky na univerzite. Sám Hooker ho neskôr odporučil do Kráľovskej záhradníckej spoločnosti v Londýne, ktorá ho v roku 1923 vyslala na expedíciu na východné pobrežie Severnej Ameriky, kde mal zberať najmä ovocné dreviny a tie taxóny, ktoré neboli popísané alebo sa ešte nepestovali. Na začiatku roku 1924 botanizoval na západnom pobreží Severnej Ameriky a za ďalších osem mesiacov navštívil Madeiru a Rio de Janeiro. V apríli roku 1827 vystúpil samostatne na štíty Mt. Hooker a Mt. Brown a stal sa tak prvým horolezcom v dejinách Severnej Ameriky. V tom istom roku objavil a introdukoval Pseudotsuga menziesii. Medzi iné stromovité dreviny, ktoré introdukoval patrí Picea sitchensis, Pinus lambertiana, Pinus monticola, Pinus ponderosa, Pinus contorta, Pinus radiata, Abies grandis, Abies procera, introdukoval aj mnohé druhy krov ako Gaultheria shallon a viaceré druhy Ribes sp. Spolu objavil a pomohol zaviesť do pestovania približne 240 druhov rastlín, čím natrvalo zmenil britské krajinárstvo a drevársky priemysel. V rokoch 1830-1832 bol vyslaný na expedíciu do Kalifornie, kde popísal porasty Sequoia sempervirens hoci ich niekoľko rokov pred ním objavil Archibald Menzies. Z Kalifornie zaslal zozberaný rastliný materiál, ktorý rátal viac ako 670 druhov, z toho mnoho nových. V decembri 1833 odcestoval na Hawai, kde o šesť mesiacov tragicky zahynul za záhadných okolností keď sa pokúšal zdolať vrch sopky Mauna Ke. Mal vtedy len 35 rokov. Na jeho počesť bol pomenovaný rod Douglasia Lindl. (Primulaceae).
V Arboréte Mlyňany SAV rastú z drevín, ktoré introdukoval tieto: Abies grandis Lindl., Abies nobilis Lindl., Juniperus horizontalis Moench cv. Douglasii, Picea sitchensis /Bong./ Carr., a iné.
Falkirk Falkirk : Na pokraji mestečka Falkirk sa nachádza technický unikát – lodný výťah - Falkirk Wheel, ktorý je škótskou odpoveďou na londýnske oko (alebo : nechajte sa prekvapiť divom z dielne škótskych inžinierov. Falkirk Wheel vybudovali v roku 2002 v rámci projektu na revitalizáciu regiónu a znovuotvorenie starého prieplavu, ktorý spájal dve najväčšie mestá v Škótsku – Glasgow a Edinburgh. V minulosti síce táto vodná trasa prinášala obchod a priemysel do mestečiek, ktoré sa nachádzali pri kanáli, ale teraz tento kanál slúži len na rekreačné účely, keďže jeho pôvodnú úlohu prevzali železnice a diaľnice. Celý projekt stál vyše 80 miliónov libier, pričom samotné koleso si odkrojilo asi 18 miliónov z tohto rozpočtu. Za 6 rokov prevádzky sa naň však prišlo pozrieť už vyše 3 milióny turistov. Koleso nahradilo 11 plavebných komôr, ktoré predtým spájali dva kanály Forth and Clyde Canal a Union Canal. Prejdenie týchto komôr vraj trvalo celý deň a bolo veľmi nákladné, kvôli neustálemu prečerpávaniu vody a nutnosti zamestnávať množstvo robotníkov. Teraz trvá presun „výťahu“ asi 5 minút, vodu netreba prečerpávať a na otočenie kolesa stačí elektromotor s výkonom 22 kW (asi 30 HP). Pri otáčaní sa spotrebuje len 1.5 kilowatthodiny, čo je približne energia potrebná na uvarenie 8 elektrických rýchlovarných kanvíc s vodou. Toto je možné vďaka konštrukcii, pri ktorej sú obidve ramená kolesa stále vyvážené bez ohľadu na náklad aký práve prevážajú. Podľa Archimedovho zákona, plávajúce telesá vytláčajú svojím objemom vodu von z „vane“, v ktorej sa prevážajú a teda tieto „vane“ vážia stále rovnako. Okrem výťahu musia lode stále prekonať jednu plavebnú komoru pred aj za kolesom, čo je však stále lacnejšie a rýchlejšie ako to bolo v minulosti. V areáli sa tiež nachádzajú detské ihriská, piknikový areál a rôzne prechádzkové cestičky, ktoré turistom spríjemňujú aj tak pekný zážitok z tohoto „Wonderful Water Wheel“ (Krásne Vodné Koleso). Z iného zdroja: Pri mestečku Falkirk v strednom Škótsku majú nádherné obrovské oceľovo strieborné kolesá. Prenášajú lode ako výťah hore a dole medzi kanálom Forth a Clyde a kanálom Union. No a čo ? Čo je na tom také zaujímavé ? Výškový rozdiel medzi kanálmi je 24 metrov. Je to jediná kolesová plavebná komora na svete. Kanál Forth a Clyde pretína Škótsko od východného po západné pobrežie. Navrhol ho John Smeaton. Meria 35 míľ (56 km) a má 39 plavebných komôr. So stavbou spájajúcou zálivy riek Forth a Clyde sa začalo v roku 1768. Pre nedostatok financií skončila až po 22 rokoch. William Symington na ňom v rokoch 1789 – 1803 testoval svoje parné lode. Prvej používanej parolodi dal meno Charlotte Dundas. Keďže to úspešne prežila, na kanál vtrhli ďalšie parníky zásobujúce Edinburgh a Glasgow. Z činnosti ho vyradila po takmer 200 rokoch (1963) železničná konkurencia. Autorom kanálu Union je Hugh Baird. Dnes z jeho pôvodného názvu Edinburgh and Glasgow Union zostalo len posledné slovo. Vedie z Edinburghu do Falkirku a prepravovali po ňom uhlie. Jeho 31,5 míľ (50,7 km) stavali od roku 1818 do 1822. Železnica ho pochovala po sto rokoch (1930). Pomohol na svet jednému objavu. Plavebný inžinier John Scott Russell pri pozorovaní vĺn v kanáli prišiel v roku 1934 na definíciu vlnenia, ktoré sa v matike a fyzike volá soliton. V roku 2000 sa Miléniová komisia rozhodla oživiť oba kanály na rekreačné účely a šport a moderne ich prepojiť. Postavila im niečo, čo nemajú ešte nikde. Kolesovú plavebnú komoru vo Falkirku. Priťahuje turistov ako magnet.
Jej ladné krivky sú škótskym patentom. Majú ich na svedomí architekti štúdia Nicoll Russell a inžinieri spoločnosti Binnie Black a Veatch. Dodávateľom architektonických služieb bola RMJM, Britská prax architektov so sídlom v Edinburghu. Pýchu skvelo moderného a zároveň vysoko úžitkového škótskeho priemyselného designu prišla v máji 2002 v rámci osláv Zlatého výročia korunovácie otvoriť samotná kráľovná Alžbeta II. Hriadeľové kolesá s priemerom 35 metrov sú spomienkou na dvojsečné keltské sekery. Spájajú ich dve vodou naplnené obdĺžnikové mega „vane“, komory každá s kapacitou 80 tisíc galónov (302 ton). “Kolotočový výťah“ je reklamou na Archimedov zákon. Keď prídu lode do horného a dolného kanála, každá vpláva do jednej vane. Kolesá za 5 a pol minúty položia hornú vaňu z výšky ôsmeho poschodia k dolnému kanálu a zdvihnú tú dolnú k hornému kanálu. Energeticky to je také náročné ako uvariť 8 kanvíc vody na čaj. 1,5 kWt za hodinu. Nie je to jediný výťah na lode v Anglicku. No ten prvý, 132 ročný deduško Anderton Boat v Cheshire má obdĺžnikový tvar. Koleso samotné stálo 17,5 milióna libier. Celková obnova kanálov stála 84,5 milióna, z toho 32 miliónov prispel fond Národnej lotérie, starajúci sa o rekonštrukciu, atraktívne, a tým aj aktívne využitie národného kultúrneho dedičstva.
Stirling Stirling je historické mesto, dejisko mnohých bitiek spojených s W. Wallaceom. V nádhernej prírodnej scenérii sa nachádza druhý najväčší hrad Škótska. Stirling je srdcom oblasti nazývanej Stirling Council a taktiež centrom miestnej vlády, vyššieho vzdelávania, obchodov a ľahkého priemyslu. S počtom obyvateľov o niečo vyšším ako 40 000 je to najmenšie škótske „veľkomesto“. Stirling je považovaný za akúsi vstupnú bránu do Škótskej vysočiny. Leží na rieke Forth. Mesto bolo postupne vybudované okolo hradu, ktorý stojí na vrchu kamenného brala. Miesto, kde sa dnes Stirling rozprestiera bolo strategicky dôležité už od rímskej okupácie Veľkej Británie. Mestu udelil mestské práva kráľ Dávid I. v roku 1130. Vtedy bolo známe ešte ako Strivelyn. V 13. storočí sa na Stirlingskom moste odohrávali najdôležitejšie bitky vojny o nezávislosť a začiatkom 14. storočia bol hrad niekoľkokrát obliehaný. Pevnosť hrala dôležitú strategickú úlohu aj počas Jakobitských povstaní v 18. storočí. V tomto období bol Stirling aj dôležitým prístavom podporujúcim zámorský obchod. Po vynájdení železnice však začal jeho význam upadať a do polovice 20. storočia prestal fungovať úplne. V roku 1975 zanikla oblasť nazývaná Stirlingshire a vznikol tzv. Centrálny región. V roku 2002 ako súčasť oslavy zlatého jubilea kráľovnej Alžbety II. bol Stirlingu udelený titul „veľkomesto“. Oblasť okolo Stirlingu je najproduktívnejšia v krajine pokiaľ ide o úrodnú zem, preto tu bolo, najmä v minulosti, poľnohospodárstvo značne rozvinuté. Stirling bol tiež mestom, kde sa konali trhy. Sieť obchodov dnes slúži taktiež nielen pre mesto samotné, ale aj pre okolité obce. Finančný a turistický sektor sú dva najrozvinutejšie z oblasti služieb. V Stirlingu sa nachádza aj univerzita, ktorá sa od svojho vzniku v roku 1967 rozrástla na veľké výskumné centrum, veľký vedecký park – Innovation Park. Okrem Stirlinského hradu je v okolí mnoho iných pamiatok vhodných návštevy. Nie ďaleko od hradu stojí kostol Holy Rude, jediný kostol vo Veľkej Británii okrem Westminsterského opátstva, kde sa konala korunovácia (Jamesa VI v roku 1567). Potom je to Opátstvo Cambuskenneth či Pamätník Williama Wallaca, oba neďaleko od mesta. Taktiež Blair Drummomnd Safari Park nie je ďaleko. Stirling je tiež známy strašením. Hotel Settle Inn poblíž hradu je považovaný za jedno z najstrašidelnejších miest v Škótsku. Na hrade vraj viacerých vojakov vystrašila Zelená pani a okrem toho tu straší vo viacerých krčmičkách.
Rosslynská kaplnka Rosslynská kaplnka Kaplnka, nachádzajúca sa len pár kilometrov južne od Edinburgu v Škótsku bola vždy predmetom záujmu. Miesto okrem historikov umenia a turistov navštevujú pravidelne aj hľadači svätého grálu, mumifikovanej hlavy Krista, stratených zvitkov jeruzalémskych templárov, škótskych korunovačných šperky a pokladu templárov. Túto veľkolepú kaplnku začali stavať v roku 1440 n.l. podľa predstáv sira Williama st.Clair. Výstavba trvala približne 50 rokov. Kaplnka, ktorá stojí dodnes, mala byť pôvodne časťou veľkej katedrály a zámer rodiny bol pravdepodobne založiť centrum vysokoškolského vzdelávania. To hovorí aj jej druhý, menej rozšírený názov – Vysokoškolská kaplnka Sv. Mateja. Stavba je postavená v gotickom štýle, konkrétne na jeho konci – v neskorej gotike. Toto obdobie trvalo od roku 1150 do r.1450. Asi najtypickejší znak gotiky je lomený oblúk, ktorý podľa povery vymyslel Opát Sugér pri modlení – na základe tvaru, ktorý vytvárali jeho ruky. Vo svete je množstvo známych gotických kostolov ako napríklad Notre Dam a Saint Denis vo Francúzsku, alebo pražský Chrám Sv. Víta. Rosslynská kaplnka je, ako všetky gotické stavby, orientovaná vertikálne, t.j. ťahá sa do výšky a na rozdiel od románskeho slohu pôsobí vzdušne a odhmotnene. Namiesto hrubých stien môžeme pozorovať vitrážové okná, cez ktoré preniká veľké množstvo svetla. Keďže nosná funkcia múrov bola značne znížená, aj po bokoch tejto kaplnky je postavaný oporný systém. Zvonku pôsobí mierne stroho, ostenie a archyvolty nie sú skoro vôbec dekorované (čo je však jeden z typických znakov neskorej gotiky). Dva chrliče v tvare príšer nám len matne napovedajú, čo nás čaká vo vnútri. Celý pôvab a mystika stavby je založená na jej interiéri. V kaplnke sa človek cíti ako v rozprávke zo stredoveku – očami nás sprevádzajú draci, jednorožce, zelení mužíci, levy a opice, stojace hneď vedľa svätcov a rytierov. Bohatá výzdoba krabmi pokrýva krížové klenby so zložitou výzdobou (ako napr. hviezdy, ruže, kvety rôznych tvarov a pod.). Mnohý v týchto symboloch hľadajú zašifrovanú cestu k svätému grálu. Prečo však je ich predmetom hľadania práve tento gotický kostol? Existuje teória, že pri stavbe kostola stáli aj templári, ktorí utiekli do Škótska pred Filipom IV. Tí tam údajne skryli svätý grál a miesto uloženia zašifrovali znakmi a dekoráciuou v kostole. Túto teóriu potvrdzoval aj šokujúci nález, objavený v slobodomurárskej lóži – Zvitok z kérkvou, ktorý je 5,5 m dlhý a takmer 2 m široký. Uprostred bol údajne pôdorys šalamúnovho chrámu, ktorý sa nápadne zhodoval s pôdorysom Rosslynskej kaplnky – v mieste prekrytia sa nachádzajú pod kostolom krypty. Skrýva sa v nich naozaj vytúžené tajomstvo? Robert Cooper, dejepisec, ktorý sa dlhodobejšie zaoberá Rosslynskou kaplnkou a svätým grálom, túto teóriu razantne odmieta. Nákres na zvitku, chybne považovaný za Šalamúnov chrám je v skutočnosti svätostánok v púšti. A nech ho nakreslil hocikto, templári to s najväčšou pravdepodobnosťou neboli. Do Škótska totiž prišli už v roku 1307 n.l, tesne pred masovým zatýkaním vo Francúzsku. Kaplnka bola postavená skoro 140 rokov neskôr a je nepravdepodobné, že by sa niektorý z templárskych rytierov dožil takého požehnaného veku. Rosslynská kaplnka teda nemá s templármi nič spoločné. Táto stavba však aj naďalej zostáva záhadou a je značne frekventovaná, najmä po odvážnom tvrdení Dana Browna vo svojej knihe, kde kaplnku spája s templármi a grálom. Pre zaujímavosť možno doložiť, že napriek jej starodávnemu vzhľadu ani ona nezaostáva za dobou. Keďže protestantská cirkev v Anglicku a Škótsku trpí zmenšujúcim sa počtom veriacich, rozhodli sa kňazi z Rosslynskej kaplnky použiť internetovú komunikáciu a tak podnietiť veriacich k modleniu sa. Prosebníci môžu totz posielať svoje modlitby prostredníctvom internetovej stránky a e-mailu. Tento spôsob sa škótskym veriacim zapáčil, takže teraz sa môžu rozprávať s Bohom a pritom neopustiť teplo domova, prípadne stoličky za počítačom Len 10 kilometrov južne od centra Edinburghu leží donedávna nenápadná dedina Rosslin. Na hodinách biológie v tematickom celku transnukleárne klonovanie je možné spomenúť práve túto inak nenápadnú dedinku. Rosslin je totiž známa ako miesto, kde v Rosslin
inštitúte sa od začiatku 90 – tych rokov minulého storočia robili intenzívne pokusy s transnukleárnym klonovaním cicavcov. K najväčším úspechom patrilo v roku 1997 narodenie klonovanje ovce Dolly. Do oocytu darkyne, ktorého jadro bolo vopred odstránené sa podarilo vniesť jadro z bunky mliečnej žľazy šesťročnej ovce. Takto vzniknutá „zygota“(pre nebiológov - zygota je oplodnená pohlavná bunka) bola implantovaná darkyni vajíčka. Narodilo sa jahňa Dolly, ktoré sa vo väčšine znakov zhodovalo s darkyňou bunkového jadra. Vedúcim úspešného tímu bol profesor Ian Wilmut, prípravy projektu sa zúčastnil aj český vedec Josef Fulka. Škoda, že Rosslin je turistom predstavovaná iba cez bohato zdobenú neskoro gotickú Rosslin Chapel. Nebyť filmovej adaptácie Da Vinciho kódu, doteraz by ju turistické autobusy veselo obchádzali aj ďalej. Nuž ale práve Rosslynskú kaplnku si Dan Brown vybral ako dejisko pre veľké finále úspešného románu Da Vinciho kód. Z pôvodne plánovaného kláštorného kostola sv. Matúša bol postavený iba chór, Lady Chapel a časť transeptu (= priečna chrámová loď slúžiaca k oddeleniu presbytéria od hlavnej chrámovej lode.). Stavba bola v roku 1484 na 400 rokov prerušená, opravy začali až nedávno. Zvonku kaplnku zdobí veľa vežičiek, chrličov a oporných stien, vo vnútri sa nachádzajú najmä plastiky s motívami rastlín (kaktusy, kukurica, čo svedčí o tom, že zakladateľov starý otec , princ Henry z Orkney, bol v Amerike o 100 rokov skôr ako Kolumbus. Napriek tomu, že kaplnka nebola nikdy dokončená, jej interiér je neuveriteľne bohato zdobený templárskymi motívmi, ale nájdete tu napríklad aj výjavy z ľudského života, dolu hlavou obráteného padlého anjela Lucifera či Učňov stĺp. Najzaujímavejšou časťou kaplnky je Apprentice Pillar (učňov pirier, stĺp). Podľa miestnej legendy majster-kamenár, ktorý dostal za úlohu vytesať podľa predlohy zdobený stĺp odcestoval do zahraničia obzrieť si originál, zatiaľ čo jeho učeň doma stĺp pomaly zručne vytesal a vyzdobil. Po návrate majster v záchvate žiarlivosti na krásne vyzdobený stĺp učňa zabil. Mŕtveho učňa údajne znázorňuje malá hlava s ranou na čele nachádzajúcou sa na strope v severozápadnej časti budovy. Traduje sa historka, že majstrovu vražednú tvár umiestnili do kúta oproti stĺpu, aby sa naň musel pozerať celú večnosť. Vzájomne prepletené hady zdobiace spodnú časť stĺpa sú symbolmi satana a ich autor sa pravdepodobne inšpiroval nórskou mytológiou. Rosslynská kaplnka je skutočne tajuplné miesto, ktorému by lepšiu reklamu ako Dan Brown nevymyslela ani stovka marketingových špecialistov.
Edinburgh. Samotné mesto leží na juhovýchode Škótska na pobreží Severného mora. Vďaka svojej polohe, obklopený drsnou škótskou prírodou a výnimočnej historickej zachovalosti je Edinburg považovaný za jedno z najkrajších miest nielen na britských ostrovoch, ale aj v celej Európe. Nové i staré mesto Edinburgu je zapísané v zozname svetového dedičstva UNESCO (od r. 1995) a až 23% všetkých budov v Edinburgu je pamiatkovo chránených, čo je najviac zo všetkých britských miest. Edinburg je univerzitní město ve Velké Británii. Dominantou tohoto historického města je zdejší hrad, Arturovo sedlo a Scott Monument. Město se vyznačuje chladným a větrným podnebím, díky němuž se vžil název „Athény severu“. Medzi najvyhľadávanejšie pamätihodnosti sa radí georgiánske Nové mesto, stredoveké Staré mesto a prístav Leith. Chrbtovou kosťou starého mesta je „kráľovská míľa“, ktorou sa označuje priestranstvo okolo cesty vedúcej od hradu, ktoré pokračuje okolím katedrály sv. Víta z 14. až 15. storočia, a končí v Holyroode. Dominantným znakom centra je hrad týčiaci sa nad ulicou Princes Street, ktorá bola často krát opisovaná ako najkrajšia ulica na svete. Royal Mile pokladal Daniel Defoe za
nádhernejšiu ulici akú kedy videl, spája Edinburgský hrad a PalaceofHolyroodhouse, bola hlavnou tepnou stredovekého mesta. Edinburgský hrad - některé části hradu pocházejí z doby kolem roku 1100. Tzv. Holyroodhouse se stal sídlem skotských králů včetně královny Marie Stuartovny, která byla popravena v Anglii roku 1587. Holyrood je v současné době britským korunním majetkem. Od roku 1603 město přišlo o titul sídelní město krále a od roku 1707 až do roku 1997 se ve městě nescházel ani skotský parlament. Páteří starého města je „královská míle“, což je cesta vedoucí od edinburghského hradu kolem tří kostelů, z nichž nejkrásnější je katedrála sv. Jiljí ze 14. až 15. století, až ke královskému opatství v Holyroodu. Zaujímavú vyhliadku na mesto poskytuje 251 metrov vysoký vrch Arturovo sedlo (ang. Arthur´s Seat), ktorý je zložený z vulkanických hornín – podobne ako väčšina okolitých kopcov. Starostlivé konzervovanie pamiatok v 20. storočí zvýraznilo osobitý charakter mestského centra. Smerom na sever, pozdĺž zálivu Firth of Forth, sú situované doky prístavu Leith, ktorý bol nedávno zregenerovaný štýlovými hotelmi, reštauráciami, pubmi a vínovými barmi, pričom ďalšia výstavba pokračuje pozdĺž pobrežia východným i západným smerom. Mimo centra je zaujímavý ostrov Firth of Forth, kopec Pentland a okúzľujúce pobrežné mestečko South Queensferryt. Pôvod mena Edinburg je nejasný. Mesto sa radí medzi najdlhšie nepretržite obývané miesta v severnej Európe a jeho renesancia sa datuje od doby, keď po prvý krát zasadal Škótsky parlament (pred 300 rokmi). Viac: http://www.skrz.sk/edinburg-pamiatky-a-muzea-letenkyhotely-a20-63-2-0-sk.htm#ixzz1R7GWxtFf Edinburg je kompaktné hlavné mesto. Má len čosi menej ako pol milióna obyvateľov, ale pre každého sa tu čosi nájde. Kultúra, história, móda, zábava. Priam povinnosťou každého náštevníka Edinburghu je prechádzka po Royal Mile. Na jednom konci ohraničená hradnou skalou, perfektnou lokalitou pre obrannú pevnosť mesta – Edinburgh Castle a presne po jednej míli skončíte pri jednej z oficiálnych kráľovských rezidencií Holyroodhouse Palace, nad ktorou sa týči vyhasnutý vulkán Arthur´s Seat. Cestou sa môžete „pohrať“ cez Cameru Obscuru – stredoveký špehovací systém – s postavičkami ľudí na Royal Mile. Camera obscura (z lat. temná komora), dírková komora nebo pinhole je optické zařízení používané jako pomůcka malířů a předchůdce fotoaparátu. Camera obscura je v principu schránka (třeba i velikosti místnosti) s otvorem v jedné stěně. Světlo z vnější scény po průchodu otvorem a dopadne na konkrétní místo na protější stěně. Promítalo-li se na papír, mohl malíř obraz jednoduše obkreslit. Výhodou této techniky bylo zachování perspektivy a tím větší realističnost výsledného obrazu. S popsaným jednoduchým aparátem byl promítaný obraz vždy menší než ve skutečnosti a převrácený. V 18. století byla používána konstrukce se zrcadlem, která obraz promítala na průsvitný papír položený na skleněné desce na vrchu skříňky. Se zmenšujícím se otvorem je promítaný obraz ostřejší, ale zároveň se snižuje jeho jas. Je-li otvor příliš malý, ostrost se opět začne zhoršovat vlivem difrakce. Pozdější camery obscury používaly místo otvorů objektivy, umožňující větší průměr při zachování ostrosti obrazu. História : • 5. století př. n. l. - čínský filozof Mo Ti popsal princip jevu, při kterém světlo procházející malým otvorem do temné místnosti, vytvoří na protější stěně převrácený obraz předmětů před otvorem • 350 př. n. l. – Aristoteles popsal ve svém díle princip camery obscury,
•
• • • • •
• • • • •
1020 - Arabský fyzik, matematik a filozof Muhammad ibn al-Hasan ibn al-Hajtham známý jako Alhazen se zabýval lomem a odrazem světla a čočkami. Používal přitom desku s dírkou, před kterou vyrovnal svíčky. Jejich obraz se promítal na druhé straně desky a zakrýváním svíček zjistil, že obraz levé svíčky se promítne vpravo, z čehož odvodil, že světlo se šíří přímočaře. Arabové používali v astronomii při určování polohy Slunce nebo slunečních zatmění přístroj nazvaný později camera obscura 1545 - V díle De Radio Astronomica et Geometrica holandský astronom Regnie Gemma Frisius uveřejnil první nákres camery obscury, s jejíž pomocí o rok dříve pozoroval zatmění Slunce 1485 – Leonardo da Vinci popsal ve svém spisu Codex Atlanticus (na kterém pracoval v letech 1478-1519) praktické pokusy s využitím jevu, který nazval camera obscura čili temná místnost, a na jejich základě odvodil vztah mezi funkcí oka a perspektivou 1550 - Girolam Cardan zabudoval do vstupního otvoru camery obscury skleněnou čočku a tím výrazně zjasnil přenášený obraz 1550 – Gemma Frisius vsadil čočku do vstupního otvoru camery obscury, aby zvýšil světelnost 1558 - Neapolský vědec Giovanni Battista della Porta ve svém díle Magia Naturalis (Přírodní magie) zveřejnil ucelený popis camery obscury. Pro obveselení promítal svým hostům obrazy herců na stěnu s takovým úspěchem, že ho inkvizice málem dostala na hranici 1568 – Giambattista della Porta vynalezl clonku ke zlepšení ostrosti kresby jednoduché spojné čočky 1568 - Daniel Barbaro zlěpšil ostrost kresby jednoduché spojné čočky camery obscury zavedením clonky 1620 - Jan Kepler vyvinul přenosnou verzi camery obscury, která se stala vítanou pomůckou malířů krajin 1685 - Johan Zahn popsal vliv čoček o různých ohniskových vzdálenostech na velikost promítnutého obrazu a využití matnice V následujících desetiletích vznikaly různé modifikace camery obscury, podle účelu, kterému měly sloužit. Pro vědce, malíře nebo jako turistické atrakce. Vznikaly přístroje se systémem zrcadel pro nepřevrácený obraz, malé kapesní, velké umístěné na rozhlednách a majácích.
V Edinburgu je možné sa tiež vydať do „strašidelného“ podzemia starého Edinburghu – Mary King´s Close. Dozviete sa ako sa žilo v stredoveku a uvidíte ako mesto fungovalo bez kanalizácie. Prvý bohatý obyvateľ Edinburghu, ktorý vlastnil splachovaciu toaletu si ju nainštaloval presne oproti vchodovým dverám a bez ďalších dverí. Dokonca vyberal vstupné za to, že sa susedia chodili na tento výdobytok pozrieť. Ak sa cestou unavíte, na tele i na duchu si oddýchnete v jednom z početných pubov roztrúsených po celej Royal Mile. Potom sa Vám bude lepšie pokračovať dole kopcom, smerom k hypermodernej budove Škótskeho parlamentu, ktorej mnoho obyvateľov Edinburghu stále nevie prísť na meno. Zrejme aj kvôli tomu, že ho otvorili o 3 roky neskôr a stál 10-krát viac ako bolo pôvodne v pláne. V stavbe pripomínajúcej cirkusové šapitó sídli interaktívne múzem Dynamic Earth, dokonalá ukážka toho, ako má vyzerať múzeum tretieho tisícročia.
Mosty Firth of Forth Forth je rieka v Škótsku, no a mosty, vedú (resp. povedú) cez túto rieku, konkrétne až cez jej cez ústie. No a v škótskej gaelčine sa takéto ústie nazýva firth.
Mosty teda vedú cez Firth of Forth, pričom z geologického hľadiska ide o fjord, ktorý vznikol v ostatnej dobe ľadovej. Spresnime, že budeme hovoriť o dvoch existujúcich, blízko seba ležiacich mostoch (jeden je železničný, druhý cestný), a o jednom plánovanom moste, ktorý bude postavený v ich blízkosti. Najprv sa venujme najstaršiemu, teda železničnému mostu. Tento most je jedným z najznámejších pamätníkov britského mostového staviteľstva i jedným z najznámejších symbolov Škótska. Most leží na východnom pobreží Škótska, približne 14 km od stredu Edinburghu a spája toto hlavné mesto Škótska s mestom Fife, čiže severovýchod krajiny s juhovýchodom. Výstavbou prvého železničného mosta cer ústie rieky Forth poverila vláda v roku 1865 spoločnosť North British Railways a jej inžiniera Thomasa Boucha. Práce na stavbe mosta sa začali v roku 1878, ale po zrútení sa mosta cez rieku Tay, ktorý tiež navrhol Bouche, boli práce zastavené. Nový most navrhli Sir John Fowler a Sir Benjamin Baker. Dvojnásobné prvenstvo Išlo o prvý konzolový most v Spojenom kráľovstve a súčasne o prvý most, zhotovený výhradne z ocele. Bol to odvážny projekt, pretože potrebné rozpätia mosta boli takmer štyrikrát dlhšie než rozpätie ktoréhokoľvek dovtedy postaveného britského železničného mosta. Použitie ocele bolo v tej dobe odvážnym počinom, pretože tento materiál sa považoval za neoverený na stavbu mostov. S výstavbou mosta začala v roku 1883 glasgowská spoločnosť William Arrol & Co. Most, ktorý je ešte aj dnes považovaný za inžiniersky div, má celkovú dĺžku 2 529 metrov. 46 metrov nad hladinou Mostovka s dvomi železničnými koľajami je približne 46 metrov nad hladinou ústia rieky Forth počas prílivu. Dve hlavné polia majú dĺžku po 521,3 m. Každé z týchto hlavných polí pozostáva z dvoch konzol dĺžky 207,3 m, ktoré podopierajú centrálny nosník dĺžky 106,7 m. Bočné polia majú dĺžku po 207,3 m, nájazdy na most majú 15 polí dĺžky po 51,2 m. Tri hlavné veže sú vysoké 104 metra (niekde sa uvádza 100,6 m). Každá z veží stojí na štyroch žulových základoch, vybudovaných v kesónoch, ktoré boli uložené do hĺbky 4,25 m až 27 m. celkovo sa použilo 18 122 kubických metrov žuly. V špičkovom období výstavby mosta pracovalo na stavbe približne 4 600 robotníkov. Stavba mosta si vyžiadala 98 ľudských životov. Na výstavbu mosta sa spotrebovalo okolo 50 000 ton ocele. Jednotlivé oceľové prvky boli spájané nitovaním, pričom sa celkovo použilo okolo 6,5 milióna nitov (niektoré zdroje uvádzajú 8 mil. nitov). Most slávnostne otvoril 4. marca 1890 princ z Walesu, neskorší kráľ Eduard VII, ktorý zanitoval posledný, pozlátený nit. Výstavba mosta stála 2,5 milióna libier. Osobné vlaky môžu po moste jazdiť rýchlosťou 80 km/h, nákladné len 32 km/h. Váhový limit vlaku pre jazdu po moste je 1 422 ton. Toto obmedzenie však bolo zrušené pre vlaky s uhlím, ale za predpokladu, že na moste nie sú nikdy naraz dva takéto vlaky. Denne prejde po moste 190 až 200 vlakov. Most, ktorý sa nazýva Forth Bridge, alebo Forth Rail Bridge či Forth Railway Bridge, bol do roku 1917, keď bol dokončený kanadský Quebec Bridge, najdlhším konzolovým mostom na svete. Stavitelia železničného mosta cez ústie rieky Forth však nemohli tušiť, že o niekoľko desaťročí sa hlavným prostriedkom individuálnej dopravy stane automobil. Hlasy za vybudovanie cestného spojenia cez úžinu zosilneli v 20. a 30. rokoch minulého storočia, keď na prepravu ľudí a áut cez úžinu slúžil len jeden trajekt, neskôr viac prevozných lodí. V 50. rokoch už trajekty vykonali ročne okolo 40 000 plavieb cez úžinu, prepraviac 1,5 milióna cestujúcich a 800 000 áut. Definitívne plány na výstavbu cestného mosta neďaleko železničného boli schválené vo februári 1958 a s výstavbou sa začalo hneď v septembri. Most má rozpätie hlavného poľa 1 006 metrov, bočné polia majú dĺžku 408 m. Nájazdový viadukt na severnej strane je dlhý 252 metrov, na južnej 438 m.
Svojou celkovou dĺžkou 2 512 metrov to bol v dobe svojho dokončenia najdlhší zavesený most mimo USA a štvrtý najdlhší na svete (v súčasnosti je na 17. mieste). Hlavné nosné veže sú vysoké 156 metrov. Svetlá výška pod stredom mosta je 50 metrov. Na výstavbu mosta sa spotrebovalo 39 000 ton ocele a 115 000 kubických metrov betónu. Vozovka mosta má šírku 33 m a sú na nej dva jazdné pruhy pre každý smer, popri ktorých vedú na oboch stranách chodníky pre chodcov a cyklistov. Most je zavesený na lanách priemeru 590 mm. Laná sú tvorené 11 918 oceľovými drôtmi priemeru 4,98 mm. Výstavba mosta stála 11,5 milióna libier, celkové náklady, zahrnujúce cestné prípojky na oboch koncoch, dosiahli 19,5 milióna libier. Cestný most, nazvaný Forth Road Bridge, slávnostne otvorili britská kráľovná Alžbeta II. a vojvoda z Edinburghu 4. septembra 1964. Za prejazd mosta sa platilo mýto, ktoré však škótsky parlament vo februári 2008 zrušil. Nárast dopravy na moste nad predpokladanú hranicu 30 000 vozidiel denne v každom smere zvyšuje obavy z možného skrátenia životnosti mosta, pôvodne plánovanej na 120 rokov. V roku 2003 sa preto začal inšpekčný program s cieľom zistiť stav mosta. Počas tejto kontroly bola objavená neočakávane veľká korózia drôtov i ich praskanie. Skúšky ukázali, že pevnosť drôtov poklesla o 8 až 10%. Na obmedzenie ďalšieho hrdzavenia káblov sa použila pomerne neobvyklá metóda ich vysušovania. Káble boli obklopené vzduchotesným obalom z neoprénu a do tohto puzdra sa vháňal dvojnásobne filtrovaný vzduch. Týmto vysušovaním, ktoré stálo 11,5 milióna libier, sa vlhkosť znížila pod 40 %, čím sa korózia v podstate zastavila. Napriek týmto sanačným prácam bolo rozhodnuté postaviť ďalší cestný most cez ústie rieky Forth. Pôjde opäť o zavesený most, ktorý by mal byť vrátane príjazdových viaduktov dlhý okolo 2,7 kilometra. Most bude zavesený na troch pylónoch, ktoré budú nad hladinou zálivu čnieť do výšky 207 metrov. S výstavbou nového mosta, nazvaného Forth Replacement Crossing (náhradný prechod cez Forth), by sa malo začať už v budúcom roku. Po dobudovaní tohto mosta v roku 2016 by terajší cestný most mal slúžiť už len chodcom, cyklistom, vozidlám hromadnej dopravy a malým motocyklom (Čítajte viac: http://korzar.sme.sk/c/5550646/mosty-firth-of-forth.html#ixzz17yxK2DJk).
Loch Lomond Loch Lomond (skotskou gaelštinou Loch Laomainn) je největší jezero ve Skotsku. Leží severozápadně od Glasgow v tektonické dolině prohloubené starým ledovcem na úpatí Grampiánských hor. Nachází se na území správních oblastí Argyll a Bute, Stirling a Západní Dunbartonshire. Rozloha jezera je 71 km² a dosahuje maximální hloubky 192 m. Leží v nadmořské výšce 8 m. V jižní části jezera je mnoho ostrovů. Voda z jezera odtéká řekou Leven a do zálivu Firth of Clyde ústí u města Dumbarton. Nejvyšším místem je hora Ben Lomond (974 m). Od roku 2002 je součástí národního parku Loch Lomond a Trossachs s celkovou rozlohou 1865 km².Jezero se využívá k rybaření a lodní dopravě. Jezero se v průběhu staletí stalo součástí skotských dějin a zpěvů (např. lidová skotská píseň známá i mezinárodně díky skupině Runrig). Symfonickou skladbu Loch Lomond pro orchestr složil Thieriot.
Fort William Fort William (An Gearasdan ve Skotské gaelštině) je téměř desetitisícové město ve Skotsku v pohoří Highlands, ležící při zálivu Loch Linnhe a téměř na úpatí nejvyšší hory Velké Británie Ben Nevis. Město bývá první zastávkou turistů při objevování severního Skotska a zároveň konečnou zastávkou známé turistické trasy West Highland Way. V minulosti spadalo území města a okolí pod správu klanu Cameronů. Ti zde působili v obci Inverlochy, původní vesnici, kde se také odehrála bitva o Inverlochy. Největší rozmach zaznamenalo městečko během anglická občanské války a za vzestupu moci Jakobitů.
Ben Nevis Ben Nevis (1344 m), skotskou gaelštinou Beinn Nibheis, je nejvyšší hora Spojeného království. Nachází se v západní části pohoří Grampiany ve Skotsku, 10 km jihovýchodně od města Fort William. Mezi turisty a horolezci je známý jako „Ben“ a ročně přiláká asi 100.000 návštěvníků, z nichž asi tři čtvrtiny použije k výstupu zrekonstruovanou koňskou stezku z údolí Glen Nevis na jižní straně hory. Horolezce nejvíce láká 700 metrů vysoká stěna na severní straně, která patří mezi nejvyšší skalní stěny ve Spojeném království. Ben Nevis tvoří se svým severovýchodním sousedem Carn Mor Dearg propojený masiv. Obě hory patří mezi 8 nejvyšších britských hor přes 4.000 stop (1.219 m). Západní a jižní svahy se zvedají 1.200 m na asi 2 km od dna údolí Glen Nevis a představují nejdelší a nejprudší svahy v celé Británii. Naopak severní svah spadá o pouhých 600 m do Coire Leis. Vedle hlavního vrcholu vysokého 1.344 m má Ben Nevis ještě další dva vedlejší vrcholy, oba nazvané Carn Dearg (červený kopec). Vyšší z nich (1.221 m) leží na severozápadě a bývá při pohledu z Fort William často zaměňován za vlastní Ben Nevis. Druhý Carn Dearg (1.020 m) ční nad údolím Glen Nevis na severozápadní straně. Dále na západě leží nižší hora, Meall an t-Suidhe (711 m). V sedle mezi ní a Ben Nevis leží malé jezero Lochan an t-Suidhe. Oblíbená turistická trasa z údolí Glen Nevis vede po boku Meall an t-Suidhe a poté vystupuje na západní svahy Ben Nevis. Ben Nevis je převážně tvořen vyvřelou žulou z devonu (asi před 400 miliony let) s příměsemi krystalických břidlic. Nadmořská výška, poloha a reliéf způsobují časté špatné počasí, které může špatně vybavené turisty zaskočit. Podle pozorování observatoře na vrcholu z let 1883-1904, byla mlha přítomná asi 80% času v době od ledna do července, a 55% času mezi květnem a červnem. Průměrné zimní teploty byly kolem -5 °C, a průměrná roční teplota kolem –0,5 °C. V průměru je na vrcholu každoročně 261 bouřek[1] a spadne zde asi 4.350 mm srážek, což je velmi mnoho ve srovnání s 2.050 mm v blízkém městě Fort William a 600 mm v Inverness a Londýně. Srážky jsou v zimě ve srovnání s jarem a létem dvojnásobné. Sníh se může vyskytovat po celý rok, obzvláště na severní straně. Historie První doložený výstup na vrchol byl uskutečnil botanik James Robertson 17 srpna 1771, který v této oblasti sbíral botanické vzorky. Další raný výstup se podařil v roce 1774 Johnu Williamsu, který přinesl první informace o geologickém složení hory. Až v roce 1847 byla hora oficiálně uznána jako nejvyšší v Británii, vyšší než její jiný skotský rival, Ben Macdhui. Observatoř na vrcholu byla zbudována v létě 1883 a zůstala v provozu 21 let. První cesta na vrchol byla zbudována zároveň s observatoří a umožňovala dopravu zásob na koních. Otevření stezky a observatoře učinilo výstupy na Ben Nevis velice oblíbené, obzvláště po příchodu železnice do Fort William v roce 1894. Přibližně v téže době se objevily první návrhy na ozubnicovou železnici vedoucí na vrchol, žádný z nich však nebyl realizován. V roce 2000 byly pozemky pokrývající jižní stranu hory a vrchol zakoupeny charitativní organizací Scottish conservation charity. Koňská stezka zbudovaná v roce 1883 (známá také jako Ben Path) zůstává dodnes nejjednodušším a nejoblíbenějším způsobem výstupu. Začíná v Achintee na východní straně údolí Glen Nevis asi 2 km od centra města Fort William a v nadmořské výšce asi 20 m n. m. Mosty z informačního centra a youth hostelu nyní umožňují přístup i ze západní strany údolí. Cesta prudce stoupá k sedlu Lochan Meall an t-Suidhe (570 m n. m.), potom cik-cak vychází zbývajících 700 m po kamenném západním úbočí Ben Nevis. Nejvyšší místo je označeno mohutnou, pevně zbudovanou kamennou mohylou, na jejímž vrcholu je umístěn triangulační bod. „Ben Nevis“ je poangličtěnou verzí jména Beinn Nibheis ze skotské gaelštiny. Zatímco beinn je nejčastějším gaelským slovem pro „horu“, nibheis je chápáno různě, ačkoliv je jméno
obvykle překládáno jako „zlomyslná“ nebo „vzteklá hora“. Podle jiného výkladu je Beinn Nibheis odvozeno z beinn-neamh-bhathais, z Neamh „nebe, mraky“ a bathais „vrchol lidské hlavy“. Doslovný překlad by proto byl „hora, která má hlavu v oblacích“, ačkoliv překlad „nebeská hora“ je také často užíván. Vrchol hory tvoří rozsáhlá kamenná plošina o výměře asi 40 hektarů. Na vrcholu jsou nápadné zbytky budovy hvězdárny. Na vrcholu věže observatoře byl zbudován nouzový přístřešek pro turisty chycené špatným počasím. Vedle observatoře je památník obětem druhé světové války. Z vrcholu je za dobrého počasí daleký rozhled, až do vzdálenosti 190 km.
Glen Coe Glen Coe je údolí (údolí = glen ve skotské Gaelštině) v oblasti Skotské vysočiny. Je považováno za jedno z nejkrásnějších míst Skotska a je součástí národní přírodní oblasti Ben Nevis a Glen Coe. Jméno Glen Coe je často mylně překládáno jako „údolí nářků“, možná díky strmým horám, které zastiňují dno údolí před sluncem. Je to jméno obzvláště vhodné pro nechvalně známý Masakr v Glencoe, který zde proběhl koncem 17. století. Úzké údolí má dramaticky pochmurnou vznešenost a je na obou stranách sevřeno divokými a strmými horami. Směrem k Invercoe se krajina stává méně divokou. Údolí má U profil vytvarovaný ledovcem z dob ledových, je asi 16 km dlouhé a dno je široké necelých 700 m, v „Pass of Glencoe“ se prudce zužuje na polovinu. Glen Coe bylo původně součástí majetku klanu Donaldů, ačkoliv ti se zánikem klanové struktury rozprodali většinu svých statků. Většina údolí je nyní v majetku National Trust for Scotland, jehož informační centrum přibližuje jak přírodní, tak i historický význam údolí. Území bylo zakoupeno horolezcem a filantropem Percy Unna, který jej věnoval trustu za podmínky, že v údolí zůstane divoká příroda. Výstavba informačního centra vzbudila polemiku, neboť podle některých to bylo porušení pravidel Percy Unna. Původní středisko bylo později zavřeno a nové bylo zbudováno níže v údolí. Poslední část Glen Coe, kterou vlastní MacDonaldové, je oblast kolem Invercoe. V roce 1894 ji Donald Alexander Smith koupil a postavil zde majestátní statek Mount Royal. V roce 2002 Alistair MacDonald z Glencoe na poslední chvíli odkoupil zbývající pozemky od potomků lorda Strathcona. Alistair obdržel od šesti dárců nekrytý úvěr a okamžitě založil Glencoe Heritage Trust, neziskovou organizaci, která má chránit dědictví v Glencoe. Glen Coe je velmi oblíbeným turistickým cílem, částečně díky dramatické krajině a historii, částečně kvůli poloze na hlavní silnici A82, ale také pro své turistické a horolezecké možnosti. Je proslavené úrovní a pestrostí zimního lezení a většina cest je relativně snadno dostupná od hlavní silnice. Mnoho turistů přichází do Glen Coe po West Highland Way, vedoucí po staré vojenské cestě "Wade road" přes Rannoch Moor. Tato cesta přechází řeku Etive u hotelu Kingshouse. Odtud je to asi 2 km k hornímu konci údolí a potom asi 2 km do údolí. Cesta dále sestupuje po Devil's Staircase, prudkém, balvany posetém zářezu napříč údolím směrem ke Kinlochleven. Na východní straně údolí Glen Etive, mimo vlastní Glen Coe, leží lyžařské středisko. Je používané především místními obyvateli. Dalšími zajímavými místy Glen Coe jsou „Studovna“ v „Pass of Glencoe“ a Ossianova jeskyně. V roce 1883 vztyčil klan MacDonaldů kříž „Iona“, který má připomínat členy klanu zabité během masakru v roce 1692. Malebné vodopády v Pass of Glencoe byly použity při natáčení filmu Monty Python a svatý grál. V údolí byly také natáčeny některé scény z filmu Harry Potter a vězeň z Azkabazu. Ve vesnici Glencoe je muzeum lidového umění. Kromě několika roztroušených farem je jediným osídlením vesnice Glencoe, která leží na západním konci údolí blízko Invercoe, kde se řeka vlévá do zálivu Loch Leven. Asi 2 km
západně na jižním břehu zálivu leží vesnice Ballachulish, v minulosti proslulá svým břidlicovým lomem, který je v provozu od roku 1760. Proslulá hospoda Clachaig Inn s přilehlým kempem, mezi horolezci a turisty velmi oblíbená, leží v ohbí údolí asi 3 km od vesnice Glencoe. Hostel Scottish Youth Hostels Association leží u téže cesty asi 2 km od vesnice Glencoe. V údolí jsou 3 oficiální tábořiště, na jiných místech není táboření povoleno.
Linlithgow Palace Ruiny Linlithgow Palace se nacházejí ve skotském městě Linlithgow, v kraji Západní Lothian, 15 mil západně od Edinburghu. Ve 12. století tu existovala královské sídlo. To bylo ve 14. století vystřídáno opevněním, které vystavěla anglická armáda krále Eduarda I. Poloha sídla z něj učinila ideální vojenskou základnu chránící zásobovací cesty mezi edinburským hradem a hradem Stirling. Historie : v roce 1424 bylo město Linlithgow částečně zničeno velkým požárem. Skotský král Jakub I. začal hrad přestavovat na velkou rezidenci skotské koruny. V následujícím století byl hrad přestavován za Jakuba III., Jakuba IV. a Jakuba V., který se zde narodil v dubnu 1512. Ten nechal přistavět vnější bránu a fontánu na nádvoří. V prosinci 1542 se tu narodila také budoucí skotská královna Marie Stuartovna, která se zde příležitostně zdržovala v době své vlády. Po spojení skotského a anglického království pod Jakubem I. Stuartem v roce 1603 se královský dvůr přestěhoval do Anglie a hrad Linlithgow se používal jen velmi málo. I když král Jakub v letech 1618 – 1622 přestavěl severní část hradu, jediný vládnoucí panovník, který od té doby pobýval v Linlithgow, byl král Karel I. Stuart, který tu strávil jednu noc v roce 1633. Labutí písní hradu se stalo září 1745, kdy Linlithgow navštívil “Bonnie princ Charlie“ Karel Eduard Stuart během svého pochodu na jih, ale nepřenocoval tu. Říká se, že na jeho počest z fontány teklo víno. Vojsko vévody z Cumberlandu vypálilo většinu hradních budov v lednu 1746. Současnost : Hrad byl zrekonstruován na začátku 19. století a v současnosti ho spravuje organizace Historic Scotland. Hrad je otevřený pro veřejnost po celý rok. V létě je přístupný i přilehlý farní kostel sv. Michala z 15. století. Obě stavby patří mezi nejkrásnější středověké památky Skotska.
Gretna Green Gretna Green je lákavá v touze mnoha lidí po romantickém dobrodružství. Historky utečenců a jejich drama kolem kovadliny v ne tak dávné době, jsou stále živé. Konalo se zde mnoho sňatků, protože páry bez svolení rodičů zde mohly být oddány v 16ti let., v Anglii až v 21ti let.. Anglické zákonodárství se snažilo skotské ovlivnit ve smyslu zvýšení věkové hranice pro sňatek, ale marně. Je zajímavé, že v Anglii teprve v r. 1970 byl povolený věk ke sňatku snížen na 18 let. První nával párů, které chtěly uzavřít manželství byl v r. 1750. O 23 let později lord Hardwick prohlásil, že sňatky jsou nezákonné, protože zdejší kněz uzavíral manželství poblíž londýnského vězení, odkud byl vykázán. Přesunul se do Gretna Green. Zde mohl díky skotským zákonům rozvinout svou živnost. Skotské zákony dovolovaly každému občanu uzavřít manželství, pokud byl svobodný a měl dva svědky. Gretna Green leží na hlavní silnici z Anglie do Skotska a kněz měl dobré výdělky, hlásilo se mu mnoho zamilovaných. Často byly svatby pronásledované. Dům - kovárna, byla postavena v r. 1712 a byla centrem obce. Sňatky byly prováděny pod kovadlinou ve staré kovárně. Poptávka po sňatcích stoupala a začala je provádět celá řada vesničanů. Byla založena hospoda Blacksmith Inn. Většina „knězů“ zavedla registry sňatků,
některé zápisy ještě existují. Má se za to, že nejstarší doklad o uzavření sňatku je datován 11. 6. 1772. Knězi pomáhal voják Gordon, byl známý jako „kovář“, ten často zajišťoval svědky, protože hodně párů pospíchalo. Páry byly pronásledovány často rodiči, kteří nechtěli dát požehnání. Je spousta historek o dramatickém pronásledování v romantických novelách i v novinách. Obchod kvetl do r. 1830. Tehdy byla postavena nová silnice, která minula Gretnu Green. Tím ubylo svateb, ale obchod kvetl asi 1 míli odtud na hranicích Skotska a Anglie. V následujících l. tam bylo uzavřeno asi 10 tisíc sňatků a John Murrey tam postavil dnešní Gretna Chase Hotel na anglické straně Sark Bridge, částečně z peněz ze svateb. Používal hotel, aby sňatkuchtivým párům poskytl přenocování před tím, než je příští ráno převedl a podle skotských zákonů oddal. Za to vybíral stanovenou cenu. Tomuto podnikání učinil přítrž v r. 1856 zákon lordy Bronghama. Páry musely žít 21 dnů před svatbou ve Skotsku. Druhý nával nastal začátkem tohoto st., když se začaly vyprávět slavné historky a Gretna Green se stala romantickou atrakcí. Pradědeček dnešního majitele znovu obnovil přitažlivost staré kovárny a v krátké době se hrnuly páry na svatby. Uzavírání sňatků se stalo pravou turistickou atrakcí. Turisté přijížděli vlakem a přijal je farář kovárny. V r. 1914 byla kovárna světovou atrakcí. V r. 1960 ji navštívil král Jiří V. a královna Mary. S rozvojem automobilové dopravy se stala Gretna Green dobře dostupnou. V té době oddával Richard Renison, pravděpodobně ten nejslavnější „farář“. Oddal 5 147 párů pod kovadlinou. Mohl vykládat mnoho historek. Když přišel v r. 1931 na Nový rok z jednoho pohřbu domů, stálo před jeho dveřmi 8 párů. Když se ho jednou ptali, jaká je jeho pracovní doba, odpověděl: „Taková jako doktora“. V r. 1940 vydal parlament na nátlak církve zákon, že tyto kovadlinové sňatky jsou ilegální. Šest měsíců předtím koupil Gretna Green pan Mackintosh za 2 500 liber. Zatímco mnoho svateb se konalo v domě, zařídil kovárnu ve stájích. Ti, kteří si mysleli, že ilegalita kovadlinových svateb je konec blahobytu obce, se mýlili. V době 2. sv. války bylo klidno, okna se zatemňovala, nekonaly se sem žádné cesty, ale po válce kovárna opět vzkvétala. Navštívil ji král Husain, sul-tán Mus, ministr Austrálie. Ještě v r. 1966 se tam konalo 521 svateb. V té době si pan Houston, který obhospodařoval okolí a je majite-lem návštěvnického centra, myslel, že obilí nezničila bouře, ale páry, které neměly kde pobývat. Ještě v 80. letech 20. století se sem uchýlilo 1 000 párů za rok. Většina těchto párů jde podle tradice do kovárny, aby tam byly oddány, ale předtím měly svatbu na radnici. Dnes Gretna Green navštíví asi 300 000 turistů. Je to prý nejmilejší turistická atrakce Skotska. Místo je spojeno s romantickými i hrůznými historkami svateb. V místě se stýká pět silnic, kovárna je na horním konci obce. Je zde původní kovadlina, muzeum kočárů a obchod se suvenýry. Obchod založený v r. 1934 je nejoblíbenější obchod s oděvy a suvenýry. Prodávají se pletené oděvy z ovčí vlny, módní pletené oděvy, tradiční kostkované skotské sukně (tartany), kalhoty, kravaty, klobouky, deky, šály, dětské oděvy. Je zde samoobslužná restaurace a bar se 300 místy. K turistickému centru bylo nedávno připojeno centrum umění, postavené v tradičním stylu. Je v něm galerie umění a hrnčířská dílna. Při sňatku se dodržuje tradiční ceremonie nad kovadlinou. Mnoho párů, které už byly oddány na radnici, si zde opakuje manželský slib nad kovadlinou. Stará kovárna má mezinárodní pověst a je často ukazována v zahraničních televizích, píše se o ní v tisku. Majitel pan Houston našel článek i v německém vydání Playboye. Napodobeniny kovár-ny byly na výstavě ve 30. l. v Olympii a na výstavě Garden Show v r. 1980 v Glasgowě. V r. 1973 byla kovadlina vysoko pojištěna, když se s ní vydali na cestu do německého Dortmundu. Únos v kovárně : Na začátku 60 let byl „farář“ pak Renison a slavná kovadlina studenty v Hullu uneseny. Přepadení kovárny, byla to studentská legrace v rámci výroční slavnosti.
Knězi bylo tehdy 70 let a nosili ho na ramenou v Hullu a on pak oddával páry na plese. Potom musel maji-tel zaplatit výkupné a farář a kovadlina se vrátili do Gretna Green. Sbírka zvláštních kočárů : V muzeu kočárů si mohou lidé přečíst záznamy o zajímavých svatbách a o jejich účastnících. Kočáry pocházejí z 19. st. a mnohé jsou postaveny podle těch, kterými lidé přijeli k sňatku. Ke sbírce patří nádherný kočár krále Viléma a královny Adelaide, kterým jezdili při státních svátcích. Je zde vystaven od 1. sv. války spolu s poštovním kočárem. Tento kočár jezdil pravidelně na trase mezi Seen a hranicí a uvezl 16 cestujících na střeše a 4 uvnitř, kočí měl červený kabát. Dále jsou zde vidět staré zemědělské stroje, které byly taženy koňmi a mnoho fotografií.
Birmingham Birmingham je město a distrikt v metropolitním hrabství West Midlands. Je všeobecně považován za významem druhé město, po Londýnu, Velké Británie. Město získalo vážnost jako hnací síla Průmyslové revoluce ve Velké Británii. Tento fakt se odrazil v pojmenování města jako továrny světa nebo města tisíce řemesel. O Birminghamu existují písemné dokumenty už z období před 1 000 lety. Za tu dobu vyrostl z anglosaské zemědělské vesnice do velkého průmyslového a obchodního centra. Okolí Birminghamu bylo osídleno v době vlády Římanů, kteří zde postavili tvrz a vedlo sem několik vojenských cest. Ve středověku zde existovala anglosaská vesnice. Poprvé byla písemně zaznamenána v pozemkové knize Domesday Book roku 1086, jako malá vesnička oceněná na 20 šilinků. Ve 12. století bylo městu uděleno právo pořádat trh. Pro svou vhodnou polohu pro obchod se stal Birmingham brzy rušným obchodním městem. Dostupnost zásob železné rudy a uhlí byla v 16. století základem pro vznik výroby železa v Birminghamu. V 17. století se město stalo známé výrobou malých zbraní. Městské dílny například zásobovaly zbraněmi Cromwelovo vojsko. Tato výroba se koncentrovala v oblasti zvané zbrojní čtvrť (Gun Quarter). V průběhu Průmyslové revoluce vyrostl Birmingham ve významné průmyslové centrum. Na rozdíl od mnoha jiných anglických měst jako například Manchesteru, byla průmyslová výroba v Birminghamu soustředěna spíše v mnoha malých dílnách než ve velkých továrnách. Od roku 1760 se ve městě a jeho okolí (Black Country) začala stavět rozsáhlá síť kanálů pro dopravu surovin a hotových výrobků. Tato soustava byla dokončena ve 20. letech 19. století. Železničním spojením bylo město spojeno s okolím od roku 1837 společností Grand Junction Railway a později London and Birmingham Railway. Obě společnosti otevřely roku 1854 společnou železniční stanici New Street Station. Brzy nato byla otevřena další stanice Snow Hill station společnosti Great Western Railway. Ve Viktoriánské době počet obyvatel Birminghamu stoupal velmi prudce až na více než půl miliónů a město se stalo druhým největším městem Velké Británie. Z důvodu velkého množství průmyslových odvětví zastoupených ve městě bylo označováno městem tisíce řemesel. Význam Birminghamu vedl k tomu, že mu královna Viktorie udělila roku 1889 statut města. Roku 1900 postavilo město svou vlastní univerzitu University of Birmingham. Během druhé světové války byl Birgmingham poškozen bombardováním. Následkem toho byla v 50. a 60. letech 20. století provedena rozsáhlá rekonstrukce centra města s vybudováním mnoha betonových kancelářských bloků a podchodů. Město tak dostalo přízvisko betonová džungle. V posledních letech bylo centrum města významně renovováno a obnoveno. Byla vybudována nová náměstí, obnoveny staré ulice, budovy a odstraněny podchody. Obchodní centrum Bull Ring bylo rovněž rekonstruováno a v současné době se pyšní architektonicky unikátní budovou společnosti Selfridges.
Přeměnu města z původního průmyslového centra na středisko turismu a služeb nejlépe ilustruje to že v roce 1998 bylo hostitelem prvního summitu G8. Birmingham se nachází nedaleko na západ od zeměpisného centra Anglie na území dosahující výšky v rozmezí 150 až 200 m nad úrovní moře. Hlavní rozvodí ve směru sever – jih Velké Británie prochází městem. Rozvodí řek Severn a Trent probíhá v oblasti Birminghamu Perry Barr a Erdington. Birmingham v poslední době zasáhlo i několik tornád, naposledy v roce 2005. Na jižním a západním okraji města se nachází pahorky Lickey Hills, Clent Hills a Walton Hill dosahující nadmořské výšky 315 m a je z nich dobrý výhled na Birmingham. Část centra města se nachází na vápencovém hřebeni. Nejvyšší místo města se nachází na ulici Broad Street. Samotné město Birmingham má 992 400 obyvatel (průměrný počet v roce 2004). Město je součástí konurbace West Midlands (Birmingham, Wolverhampton, Solihull a města Black Country) s počtem obyvatel 2 284 093 (dle sčítání v roce 2001). V období po druhé světové válce se skladba obyvatelstva Birminghamu výrazně změnila rozsáhlou imigrací ze zemí Commonwealthu. Město je etnicky a kulturně různorodé. Při sčítání lidu v roce 2001 bylo složení obyvatel následující – 70,4% běloši (včetně 3,2% Irů), 19,5% asiaté, 6,1% černoši, 0,5% Číňané a 3,5% smíšené nebo jiné etnikum. Ekonomika a průmysl Birmingham je významné průmyslové a stavební centrum. V průmyslovém odvětví je zaměstnáno více než 100 000 lidí a přispívá miliardami liber do národní ekonomiky. Více něž čtvrtina exportu Velké Británie pochází z oblasti Birminghamu. Rozvoj výroby v Birminghamu urychlila především Průmyslová revoluce a do 20. století město podporovalo tradici soukromých řemeslníků pracujících ve svých nebo pronajatých dílnách, kteří tak působili po boku velkých továren. V době Průmyslové revoluce se rozvoj výroby soustřeďoval zejména do oblastí zbrojní čtvrti (Gun Quarter) a klenotnické čtvrti (Jewellery Quarter). Dílny vyrábějící kuličková pera, soustředěné v okolí klenotnické čtvrti, pomáhaly výrazným způsobem měnit psaní. Klenotnická čtvrť je dosud oblastí s největší koncentrací samostatných klenotnictví v Evropě a jedna třetina šperků vyrobených ve Velké Británii pochází odsud. Do roku 2003 byly mince vyráběny v birminghamské mincovně v této čtvrti. Jedná se o nejstarší nezávislou mincovnu na světě, která v současnosti vyrábí pamětní mince a medaile. Společnosti sídlící ve městě vyrábějí mimo jiné motorová vozidla, náhradní díly a doplňky k nim, zbraně, elektrické nástroje, výrobky z plastu, potraviny, šperky a sklo. Mezi nejznámější společnosti působící v Birminghamu patří Ariel Motorcycles, Bakelite, Bird's Custard, Brylcreem, BSA, Cadbury-Shweppes, Chad Valley, Halfords, HP Sauce, Norton Motorcycles, Triumph Motorcycles, Typhoo Tea, Velocette Motorcycles a Valor. Ve městě sídlí více než 500 advokátních společností a oblast města je druhá největší pojišťovací oblast v Evropě. V Birminghamu je pořádáno 42% kongresů Velké Británie. Dvě ze čtyř největších britských bank – Lloyds Bank (založena roku 1765) a Midland Bank(založena roku 1836, nyní HSBC Bank) - byly založeny v Birminghamu. V posledních letech se ekonomika města transformovala do oblasti služeb, maloobchodu, turistiky a pořádání kongresů, které v současné době zaměstnávají velkou část obyvatel města a okolí. Birmingham každý rok navštíví milióny lidí a město bylo nazváno druhým nejlepším městem pro nákupy v Anglii po londýnském West Endu.
Londýn Londýn je hlavní město Spojeného království Velké Británie a Severního Irska ležící na jihovýchodě země při ústí řeky Temže. Produkuje 20 % HDP Spojeného království a londýnská City je jedno z největších světových obchodních center. Londýn je společně s
městy New York a Tokio jedním z nejdůležitějších měst na světě. Pojem Londýn se používá pro území vymezené jako jeden z anglických regionů – Velký Londýn. Londýn byl založen na severním břehu Temže a po mnoho století přes ni vedl pouze jediný most London Bridge, což mělo za následek, že se Londýn rozvíjel převážně na sever od Temže. Poté, co byly v 18. století vystavěny další mosty, začalo město expandovat do všech směrů bez větších potíží, protože rovná nebo mírně zvlněná krajina okolo řeky nepředstavovala žádnou přírodní překážku. Ačkoli se ve městě nachází několik návrší, například Parliament Hill anebo Primrose Hill, jsou nepříliš rozlehlé a nepředstavovaly pro rozvoj města žádnou překážku. Díky těmto skutečnostem má Londýn téměř kruhový půdorys a území Velkého Londýna zahrnuje 1 577 km². Řeka Temže byla kdysi daleko širší a mělčí než je dnes. Byla sevřena do břehů a mnoho přítoků do Temže protéká londýnským podzemím. Temže je přílivová řeka a kvůli tomu Londýn byl a stále je ohrožen záplavami. Jako ochrana před možnými záplavami byly vybudovány bariéry na Temži ve Woolwichi. Londýn má mírné podnebí. Letní teploty jen občas přesáhnou 33 °C. Průměrné roční srážky v Londýně jsou pod 600 mm (nižší než v Římě nebo Sydney). Počet obyvatel Londýna v roce 1801 byl asi 860 000 (pro srovnání Paříž v roce 1802 měla asi 670 000 obyvatel). Londýn byl nejlidnatějším městem od roku 1825 do 1925, kdy byl překonán New Yorkem. Počet obyvatel Londýna podle sčítání obyvatel z roku 2006 činí 7 750 000 obyvatel. V Londýně žije asi 14 000 Čechů a 17 000 Slováků. Centrum společenského dění Londýna je Westminster, kde sídlí většina obchodů a zábavních center. Zde sídlí také vedení největších britských průmyslových podniků (vyjma finančního sektoru) a vláda Spojeného království. Londýnská City je hlavním finančním centrem Velké Británie a jedním z nejdůležitějších ve světě. Je řízená Corporation of London, institucí která má středověké kořeny a v jejímž čele je Lord Mayor of London (v českém prostředí starosta). Původní dominantu katedrálu svatého Pavla doplnily vysoké budovy kanceláří včetně nejvyšších Tower 42 (známa spíše jako NatWest Tower) a 30 St Mary Axe (nazývána Gherkin, postavená v roce 2003). City má pouze malé množství stálých obyvatel (asi 7 000), ale během dne zde pracuje až 300 000 lidí. V poslední době se finanční centrum stále více přesouvá z City do Canary Wharf na východě Londýna. West End je považován za nejpopulárnější nákupní a zábavní obvod Londýna. Nalézá se zde i Trafalgarské náměstí, jedna z nejnavštěvovanějších památek Londýna. Oxford Street je jednou z nejznámějších ulicí světa pro nakupování módního značkového oblečení. Na jihu od východní části Oxford Street se rozkládá Soho, síť malých uliček plných restaurací, hospůdek, menších obchodů a butiků, divadel a kin, stejně jako mediálních, filmových, inzertních a postprodukčních firem. Soho je rovněž známé svými rušnými kluby, bary a gay komunitou. Piccadilly je známou dopravní tepnou vedoucí z Piccadilly Circus na východě k Hyde Park Corner na západě. V jejím okolí nalezneme Mayfair a Green Park. Dalšími dopravními tepnami této části města jsou Regent Street a Bond Street. Východní Londýn byl centrem metropolitní průmyslové oblasti a většina tohoto území je v současnosti výrazně přestavována jako část Thames Gateway. Hrála rovněž klíčovou úlohu v úspěšné kandidatuře na pořádání Olympijský her v roce 2012, a nyní probíhá výrazná obnova tohoto území pro zabezpečení úspěšného konání Olympiády. Je to již podruhé v moderní historii, kdy je tato oblast výrazně přestavována, poprvé to bylo po náletech německého letectva v době druhé světové války. East End je nejblíže původnímu londýnskému přístavu a je oblastí kde se nejčastěji zpočátku usidlovali přistěhovalci přijíždějící do přístavu. Byly to postupně přistěhovalecké vlny Francouzů, Hugenotů, Belgičanů, Židů a Pákistánců. East End se rozrůstá z východní části City a zahrnuje tyto městské části – Whitechapel, Mile End, Bethnal Green, Hackney, Bow a
Poplar. V této části města se nacházejí mnoha zajímavá místa včetně londýnských tržišť (Columbia Road Flower Market, Spitalfields Market, Brick Lane Market, Petticoat Lane Market) a několik muzeí například Geffrye Museum a Museum of Childhood v Bethnal Green. Canary Wharf - nejvyšší budova, One Canada Square, je nejvyšším britským mrakodrapem od roku 1991. Pohled z nejvyššího přechodu Tower Bridge Docklands, městská část na Ostrově psů (Isle of Dogs), prochází od roku 1980 bouřlivým rozvojem. V prvních letech od roku 1980 bylo mnoho skladů ve Wapping obsazováno a používáno jako umělecké dílny a levné ubytovny. London Docklands Development Corporation (LDDC) byla založena v roce 1981 aby nastartovala proces využití a změny tváře této oblasti. Nejznámějším výsledkem je oblast Canary Wharf, jejíž dominantou je budova kancelářského komplexu 1 Canada Square nejvyšší britský mrakodrap od roku 1991. Spojení této oblasti s metrem a s ostatními částmi města zajišťuje Docklands Light Railway (DLR). Západní Londýn zahrnuje elegantní a nákladnou rezidenční oblast Notting Hill. Kensington a Chelsea jsou oblasti s nejluxusnějším bydlením ve Velké Británii. Západním směrem u White City, poblíž Shepherd's Bush, se nachází hlavní centrum BBC, a ještě dále na západ v předměstí Hillingdon, leží letiště Heathrow. Tento kout Londýna je domovem Richmond Parku. V této části má také stadion Chelsea FC a to na Stamford Bridge V jižním Londýně nalezneme Wimbledon (známý pořádáním velkého tenisového turnaje). Greenwich ležící na březích Temže v místech kde tato řeka meandruje je známá parkem a je rovněž sídlem Královské greenwichské observatoře. Brixton, Camberwell a Peckham je domovem pro mnoho rodin imigrantů z Karibiku, kteří se do Velké Británie přistěhovali v létech 1950, 1960 a 1970. Severní Londýn zahrnuje například předměstí Hampstead a Highgate, které si podržely venkovský ráz. Jsou zde velké parky včetně Hampstead Heath s Parliament Hill. Mnoho oblastí má výrazné zastoupení menšin nepřiklad Stamford Hill, jež je obydlen výraznou komunitou ortodoxních židů, a Green Lanes ve čtvrti Harringey s výrazným zastoupením turecké a řecké menšiny. Islington je jedna z nejbohatších oblastí severního Londýna a je sídlem fotbalových klubů Arsenal nebo Tottenham Hotspur FC, jehož stadión je v blízkém Tottenhamu.
Použitá literatúra : www.wikipedie.cz HUMPHREYS, R. & REID, D. : Turistický průvodce SKOTSKO + DVD. Brno : Nakladatelství JOTA, 2007, 794 s. ISBN 9788072174720. Zostavila : PaedDr. Anna Sandanusová, Ph.D.
