PŘÍRODA A KRAJINA Moravskoslezského kraje

Příroda a krajina Moravskoslezského kraje

PŘÍRODA A KRAJINA

Moravskoslezského kraje

PŘÍRODA A KRAJINA Moravskoslezského kraje

Úvod........................................................................................................................................................... 4 KRAJINA MORAVSKOSLEZSKÉHO KRAJE Proč to tu máme, tak jak to máme? ................................................................................................... 6 SETKÁNÍ S KRAJINAMI Pár letmých doteků. ........................................................................................................................... 20

LESY Děravé punčochy kraje. ...................................................................................................... 62 LOUKY A POLE Křižovatka zemědělské techniky. ..................................................................................... 84 VODA A MOKŘADY Domov bludiček a komárů. ............................................................................................... 102 SKÁLY A JESKYNĚ Tajemná krajina pokladů. .................................................................................................. 136 LIDSKÁ SÍDLA Život lidí se zvířaty, nebo život zvířat s lidmi?............................................................. 152 ANTROPOGENNÍ STANOVIŠTĚ Hořící kopce a zatopené dědiny...................................................................................... 164 OCHRANA PŘÍRODY Služba budoucím generacím. .......................................................................................... 180 Shrnutí ................................................................................................................................... 194

Vážení a milí čtenáři, doby, kdy symboly našeho regionu byli zaprášení horníci a kouřící komíny, jsou pryč. I  když na průmyslový ráz Moravskoslezského kraje, na jeho minulost i  přítomnost jsme patřičně hrdí, jsem rád, že vznikla kniha, která dává vědět, že Moravskoslezsko dnešních dnů, to nejsou jenom doly a železárny, ale i krásná příroda, malebná zákoutí a neopakovatelné scenérie. Pohlédněte na fotografie, které věrně zachycují zajímavá místa Moravskoslezského kraje, pročtěte si řádky, které přibližují často až netušené skvosty naší fauny a flóry. Kniha k  Vám bude promlouvat laskavým jazykem i  hravou grafikou. Přál bych si, aby se Vám po jejím prolistování alespoň trochu rozbušilo srdce a  řekli jste si: Tak to bych chtěl vidět. Držíte v rukou zdařilé dílo svých autorů, které, věřím, najde své čtenáře. Jeden z nich v tuto chvíli otevírá knihu už potřetí… Miroslav Novák hejtman Moravskoslezského kraje

4

› Zámecký vrch s Trúbou nad Štramberkem – jedno z míst v Moravskoslezském kraji, kde se snoubí příroda a historie. Zámecký vrch and Trúba – one of the locations in the Moravskoslezský Region where nature and history are closely entwined.

5

KRAJINA MORAVSKOSLEZSKÉHO KRAJE Proč to tu máme, tak jak to máme?

6

7

Na severovýchodě Moravy a v přilehlém Slezsku je krajina i na české poměry pestrá. Leží zde jedno z nejvyšších našich pohoří i rozlehlé nížiny, souvisle lesnatá území i bezlesé krajiny rozlehlých polí či pastvin, řídce osídlené oblasti jen s drobnými sídly i celá hustě zalidněná souměstí. Každé z dílčích území má svou historii, svou dnešní podobu a způsob fungování. Na podobě krajiny se v prvé řadě podílí její reliéf. Je určován jednak horninovým materiálem, který jej tvoří, a pak dlouhou historií jeho vývoje. Na utváření reliéfu dále závisí ostatní podmínky v území. S rozdílnou nadmořskou výškou, sklony svahů, orientací ke světovým stranám atd. se mění místní klima, hloubka a úrodnost půd, jiné jsou nejčastější druhy rostlin a živočichů. Rozdílné podmínky se nakonec odráží i ve využití krajiny člověkem, který dnes určuje její výslednou podobu.

Reliéf Pro představu, jak je to s krajinami u nás, se rozhlédněme z vrcholu Svince. Zvedá se do výšky přes 500 m nedaleko Nového Jičína, prakticky uprostřed našeho kraje. Je to opravdu magické místo s kruhovým rozhledem. Odtud je vidět, jak se terén na jednotlivých stranách od nás v hlavních rysech zásadně liší. Stojíme poblíž hranice dvou geologických světů – Českého masivu a Karpat. Na severu a severozápadě, za oderským údolím, se vlní náhorní planina, místy rozčleněná širokými údolími. V dálce přechází do horského hřebene. Jsou to Nízký a Hrubý Jeseník. Geologicky patří do tzv. Českého masivu, geologické jednotky, ke které patří západní část Moravy a celé Čechy. Horniny této části jsou velmi staré, povrch zde byl kdysi již prakticky zarovnán. Později, při formování Alp a s nimi i Karpat, sem dolehly ozvěny horotvorných

procesů. Terén byl jako celek vyzdvižen, ojediněle i rozlámán. Vodní toky odnosem materiálu povrch postupně dále rozčlenily. Strmý svah okraje vyzdvižené planiny, jen mírně zvlněné plato s širokými údolími a v dálce vyzdvižený hlavní jesenický hřeben, jsou hlavními rysy severozápadní poloviny kraje. Už kolem Svince, ale hlavně pak dál na jihu a jihozápadě je krajina také vyvýšená. Pohled je to ale úplně jiný. Terén je velmi členitý, kopcovitý, jednotlivé vrchy mají příkré svahy, odděleny jsou hlubokými údolími. Jsou to Beskydy a jejich předhůří – západní okraj Karpat. Území přímo zasažené posledním vrásněním. Vrásnění spočívalo v rozsáhlých přesunech horninových mas od jihovýchodu směrem do svého předpolí – karpatské příkrovy převrstvily okolní území a pohřbily je pod sebou. Odhaduje se, že terén zde byl tehdy o 1–2 km výše než dnes. O další tvarování se pak postarala eroze. Během milionů let snížila vrcholy, odtékající voda se zakusovala do podloží a vyklidila celá hluboká údolí. V horninách měkčích, než jsou jesenické, probíhalo zařezávání a vyklízení materiálu daleko rychleji. Vznikal tak mnohem členitější reliéf, s hlubokými údolími a prudkými svahy, tak jak ho známe z Beskyd. Na okraji pak po milionech let zbyly z čel příkrovů jen trosky – mimo jiné třeba Ondřejník a náš Svinec. Vlastní hranice mezi Karpaty a Českým masivem prochází sníženinou kolem řeky Odry. Coby průchod mezi rozlehlými pohořími Beskyd a Jeseníků je území nazýváno Moravská brána. Prochází zde linie, kde hmota Karpat je na svém okraji nasunuta na hmotu Českého masivu. Ta poklesla, vznikla sníženina. Svého času byla zaplavena mořem a vyplňována jeho sedimenty. Ve velkém se zde také ukládal materiál vyklízený z nově vyzdvižených pohoří, především Karpat. Tak vznikl základ dnešního jen mírně zvlněného povrchu.

8

› další strana/next page Od Svince jihovýchodně – Moravskoslezské Beskydy, Karpaty. Členité, strmé, divoké. South-east from Svinec – the Moravskoslezské Beskydy Mountains, the Carpathian Mountains. Jagged, steep and intact.

›› další strana/next page Starojický kopec se zříceninou hradu Starý Jičín, část zbytků čela karpatského příkrovu. Za sníženinou Moravské brány se zvedá jiná krajina – Nízký Jeseník, okraj prastarého Českého masivu. Ruins of the Starý Jičín castle on Starojický kopec, remnants of the front Carpathian overthrust. Further behind the depression of Moravská brána, a different landscape is rising – the Nízký Jeseník Mountains skirting the age-old Český masiv.

9

Typy krajin a jejich rozmístění jsou dány v prvé řadě reliéfem. Východ kraje tvoří členité Beskydy se svým předhůřím, západ Nízký a Hrubý Jeseník. Sníženina mezi nimi je Moravská brána, která severně od Beskyd přechází v širokou Ostravskou pánev. Červený bod označuje Svinec (viz foto dále). Landscape type and its arrangement is determined primarily by relief. Indented ridges of the Beskydy Mountains and foothills constitute the eastern parts of the region. The west is comprised of Nízký Jeseník and Hrubý Jeseník. The depression between forms the Moravská brána which opens into the wide basin of Ostravská pánev in the north. The red point marks Svinec (see next photo).

10

11

12

13

Zmíněné ukládání materiálů je charakteristické a je základem pro reliéf i v dalších nížinných oblastech kraje. Severně pod Beskydami je to Ostravská pánev a podél hranice s Polskem při Nízkém Jeseníku území, které patří k rozlehlým polským nížinám. Tady měl na utváření současného reliéfu velký význam jev z geologického hlediska nedávný, zalednění v dobách ledových. Pevninský ledovec pokryl několikrát Evropu severně od nás. Postupně se sunul k jihu a v nejchladnějších dobách se u nás zastavil až na hradbě Jeseníků a Beskyd. Jak se masa ledu o mocnosti stovek metrů posouvala po povrchu, svou vahou drtila a hrnula všechno pod sebou. Zůstaly obroušené vyvýšeniny z odolných hornin, v měkkém podloží se ledovec zakousl do podloží. Opět tu svou roli sehrála i tekoucí voda, která přitékala z hor i z tajícího ledovce. Cestu k moři měla ledovcem zahrazenou, a tak v jeho předpolí vznikala rozlehlá jezera. V nich se ukládal veškerý materiál, který řeky přinášely. Přibyly tak mohutné vrstvy dalších sedimentů. Po ústupu ledovce byly mnoho desítek metrů mocné nánosy málo odolného materiálu rozrušovány tekoucí vodou, ve velkém odnášeny a znovu ukládány. Postupně se terén vyvinul do ploché pahorkatiny, jak ji známe dnes.

Klima, půdy, vegetace, … Další vlastnosti krajiny s utvářením reliéfu bezprostředně souvisejí. Asi nejvíce zřejmé je to v případě klimatu. V Opavě je roční teplota v průměru o 7 stupňů vyšší než na Pradědu. Spadne tady méně než poloviční množství srážek. Také je tu kratší zima, méně fouká a více je bezmračných dní. Na jedné straně teplá, poměrně suchá nížina, na straně druhé chladné vlhké hory. Mezi nimi celá škála plynulých přechodů. Podmínky podnebí se mění v prvé řadě s nadmořskou výškou. V detailech se pak uplatňuje různé oslunění svahů podle

jejich natočení vzhledem ke světovým stranám, vzájemné stínění vůči převládajícím větrům, omezené proudění vzduchu v hlubokých údolích aj. Místní klima spolu s materiálem podloží a sklonem svahů pak zásadně ovlivňuje tvorbu půd. Vznik půdy začíná zvětráním hornin. Vlastnosti původní horniny do velké míry určují rychlost zvětrávání i charakter zvětralin. Jiný je vývoj na snadno rozpustných, bohatých vápencích, jiný na tvrdých, na živiny chudých žulách. Zvětralina je dále obohacována o rostlinné zbytky a osídlena půdními organismy. Vznikají nové půdní sloučeniny. Takto fungující celek je označován jako půda. V horských polohách s množstvím srážek a velmi svažitým terénem se tento proces daří jen ztěžka. Odtékající voda rychle vyplavuje drobné zvětraliny, odnáší i vyluhované látky. Na místě zůstává hmota do značné míry „jalová“. Při nízkých teplotách je i půdní život zpomalený, organická hmota se jen pomalu rozkládá a potřebné půdní sloučeniny obtížně vznikají. Půdy jsou tu proto obecně mělké, kamenité, málo úživné. V nížinných oblastech je situace opačná. I zde dochází ke zvětrávání podloží, třebaže neskonale pomalejšímu. Produkty zvětrávání pak ale v rovinatém terénu z velké části zůstávají na místě. Je tu méně srážek, s malým spádem voda i pomaleji odtéká. Nedochází k vyluhování a odplavování důležitých látek. V teplejším prostředí rychleji vznikají složitější půdní sloučeniny. Půdy jsou hlubší, úživnější. Ještě jinak je to v nivách řek, kde voda opakovaně ukládá materiál a látky posbírané z vyšších částí povodí. S vrstvami jemnozrnných náplavů se tak živiny do prostředí opakovaně doplňují. Výše popsané vlastnosti prostředí se projevují ve složení vegetace. Jednotlivé druhy vyžadují jiné množství vláhy, tepla, jinou délku vegetačního období, jiný charakter půdy. V podmínkách pro ně nejvhodnějších jsou pak i konkurenčně nejsilnější, vyskytují se v největší míře. Pokud známe nároky

14

› Vlhký horský les. A moist montane forest.

15

‹ Vláha, teplo, živiny, … Polanský les v nížině u Ostravy. Moisture, warmth, nutrients. – Polanský les in the lowlands near Ostrava.

16

›

Niva s říčními nánosy. Odra u Polanky. River silts on a floodplain. Odra near Polanka.

jednotlivých druhů, můžeme podle vegetace velmi dobře usuzovat, jaké podmínky v území panují. Při pohledu na celý kraj jsou hlavní rozdíly zřejmé z charakteru lesa. Horské polohy patří jehličnanům, nenáročným na půdu i teplo, odolným proti větru, sněhu. Směrem k teplejším nížinám je postupně nahrazují listnáče. Obejdou se delší dobu beze srážek, lépe se vypořádávají s hmyzími škůdci, kteří tu nejsou omezováni chladným podnebím. I když dnešní složení lesů určuje v prvé řadě hospodaření člověka, v základních rysech přírodní limity překročit nelze.

Člověk 17

Až dosud jsme se zabývali tím, jak utváření krajiny určují přírodní podmínky prostředí. Posledních přibližně tisíc let už

u nás ale výslednou podobu krajiny stále více určoval člověk. Původně lokálně, v nejpříhodnějších územích, s narůstajícím počtem a dokonalejšími nástroji pak postupně i ve zbývajících oblastech. Většina území našeho kraje zůstávala ještě do pol. 12. stol. prakticky neosídlena. Menší sítě trvalých drobných sídel z té doby jsou doloženy jen zcela ojediněle, na Opavsku, či Těšínsku. Neprostupné pralesy, kterými procházelo jen několik obchodních stezek, byly přirozenou ochranou proti vnějšímu nebezpečí. Ojedinělé osady lovců, dřevorubců nebo pastevců tehdejší krajinu neovlivnily. Na přelomu století se ale český stát rozvinul v přední evropskou mocnost. Výrazně se zvýšila i produktivita zemědělství. V úrodných oblastech přibývalo obyvatel, bylo potřeba využívat nová území, získávat nové zdroje. Nastalo období, kdy v dosud

pustých územích byla systematicky zakládána nová sídla. Hovoříme o tzv. velké středověké kolonizaci. Nejdříve převážně podél řek, postupně i ve vyšších, méně příhodných polohách. Zde bylo území osídlováno především kvůli těžbě rud. Lesy byly přeměněny na pole a pastviny. Odlesňování pak i výše v horách, až do výšek cca 800–1000 m n. m., probíhalo kvůli poptávce po stavebním a palivovém dříví. Původní přírodní lesní krajina většiny kraje se během ani ne dvou století zcela změnila. Hornatá jihovýchodní část kraje bez výskytu kovových rud byla osídlena o dvě až tři století později při další vlně kolonizace, tzv. valašské a pasekářské. Tehdy až sem

z rumunských Karpat postupně proniklo umění salašnického chovu ovcí a koz a v horských polohách se začalo i zemědělsky hospodařit. Od poloviny 16. století byl v náhorních polohách ve velkém vypalován les a zakládány pastviny. I hluboko v horách vznikaly osady a rozptýlené usedlosti, obdělávala se políčka, bralo dřevo na otop i stavby. Velká část původních pralesů zanikla. Obrat pak nastal až na konci století 18., kdy s hospodářským rozvojem v podhůří nebývale vzrostla potřeba stavebního dřeva. Vrchnost omezila salašnictví a horské pastviny naopak uměle zalesňovala. Díky cílenému lesnímu hospodaření je v dnešní době rozloha lesů v Beskydech výrazně větší, než tomu bylo na konci

‹ Hrady byly v kraji zakládány ve 13. a 14. stol. Jejich okolí bylo ale tehdy zcela jistě lesa zbaveno. Obrázek zachycuje Hukvaldy už dávno opuštěné, ve století 19. Castles in the region were built in the thirteenth and fourteenth century. Back then, however, their surroundings were quite certainly deforested. The picture shows the Hukvaldy Castle, already abandoned by the nineteenth century.

18

středověku. Mnohé z pastvin nicméně zachovány zůstaly a střídání jejich otevřených ploch s plochami lesa je pro naše Karpaty typické. Zatím posledním velkým zlomem ve vývoji krajiny regionu pak bylo objevení zásob černého uhlí a založení Vítkovických železáren v 19. stol. Následující rozvoj průmyslové výroby a s ním spojená potřeba pracovních sil vedly v nížinné severovýchodní části kraje k prudkému zvýšení počtu obyvatel, rozvoji měst i menších sídel a zástavby obecně. Velkotěžba uhlí pak na Karvinsku přinesla vznik krajin i úplně nových. Uspořádání současné krajiny má tedy své počátky v dobách středověku. Nikdy nešlo o nezištné bohulibé tvoření. Člověk se vždy činil, aby měl z území především co největší užitek. S omezenými prostředky se však musel podřizovat

› Krajinu je dnes člověk schopen změnit od základu, dokonce včetně reliéfu. Odval Heřmanického dolu. Modern man is able to fundamentally change the landscape and even the relief itself. A dump pile in Heřmanický důl.

19

přírodním podmínkám. Utváření kulturní krajiny tak od počátku zvýrazňovalo jejich místní odlišnosti. Strmé svahy zůstávaly zalesněné, velká sídla vznikala mimo nedostupné terény, kvalitní půdy byly využívány pro zemědělství. V  základních rysech toto rozdělení zůstalo zachováno dodnes. Vedle potenciálu území pak dnešní stav odráží proběhlé události historické. Viz např. soustředění osídlení kolem ve středověku založených měst nebo odlesnění náhorních poloh Beskyd za valašské kolonizace. Tradiční utváření však může být dnes díky novým zájmům a především nesrovnatelným technickým možnostem moderní doby také už zcela setřeno. Příkladem budiž četná území Karvinska. Přírodní podmínky, historický vývoj a nakonec požadavky moderní doby společně určují hlavní rysy každé z našich krajin.

SETKÁNÍ S KRAJINAMI Pár letmých doteků.

20

21

O krajině se dá psát všelijak. Nechat více promlouvat čísla – vzdálenosti, rozlohy, letopočty nebo dát více prostoru svým zážitkům, dojmům, ale i barvám, vůním a zvukům. První způsob je veden snahou o objektivitu, konkrétnost, přesnost, druhý je navýsost subjektivní. Krajina v nás vzbuzuje mnohé pocity, působí emocionálně svými tvary, barvami, zvuky, na každého jinak – krajin je tolik, kolik je lidí… Stačí si jen nezávisle na sobě poslechnout, jak různě popisují společnou dovolenou členové rodiny. Shoda na faktech platí, ale pak se už líčení liší. Nejsprávnější cesta by tedy mohla být ve spojení obou přístupů. Záleží však na tom, oč nám jde, co chceme zachytit, sdělit. V případě rázovitosti krajiny bude, domníváme se, vhodnější klást větší důraz na osobní, intuitivní sdělení, méně faktů, více dojmů. Vždyť jak si budeme počínat, budeme-li chtít posuzovat její estetiku? A to je nadmíru významná součást našeho hodnocení. „Bylo/nebylo tam krásně,“ říkáme po návratu z cest. A to je možná i ten hlavní důvod, proč se na takové místo vracíme, důvod, proč ho máme rádi. Bylo by určitě zajímavé vytvořit kolektivní dílo složené z více pohledů na náš kraj, kraj mezi Pradědem, Roudným, Radhoštěm, Čantoryjí, Landekem, Cvilínem a Biskupskou kupou. Nabízíme vám nyní jeden z nich. Možná, že s ním nebudete souhlasit, nechť je pak pobídkou k tomu, abyste se zamysleli, jak krajinu vnímáte sami. Poté by dále uvedené řádky splnily svůj hlavní cíl. Zbývá odpovědět na otázku, která asi proběhne hlavou mnohým čtenářům – proč zde není ten „můj“ kousek světa, ten snad nestojí za zmínku? Ale stojí, mnoho míst zůstalo neprávem opomenuto. Vybrali jsme pouze pár krajin a setkání s nimi jsou navíc jen krátká – dotek, letmý pohled naznačený několika slovy a k nim pár fotografií. Že tu nejsou všechny, je osudem každého výběru…

Slova těžko mohou přesvědčivě zachytit obrazy, dávají ale o to více prostor představivosti, možná o to lépe. Jinak je tomu u fotografie, ta zachytí vnější tvář, avšak zastaví, zmrazí čas; chybí v ní to podstatné – neustálá změna, pohyb mraků, padajícího listí i let ptáků, pomalejší rytmy dne a noci, ročních období i děje trvající staletí. Ale nejen to, kam se ztratily vůně, pachy, zvuky? Bez nich je vjem jen neúplný. I přes výše uvedené přijměte naše pozvání na několik setkání s krajinami.

Beskydy Východní obzor pomalu vystupuje z noční tmy, siný nádech oblohy bledne a jasní, úsvit. Jen postupně se zjevují tvary blízkých hor. Modř nabírá oranžový tón, ostrá linie obzoru, pak se jí dotkne slunce a vylétne; rozbřesk. Divadelní představení na západě – ostrý stín vrcholku Lysé ve tvaru pyramidy se pomalu sune po úbočích kopců, obrovská nehmotná masa se neslyšně noří do údolí. Krátké jitřní chvíle, kdy se zdvíhá opona nového dne. Lidské osídlení je patrné jen v okolí, postupně se se vzdáleností vytrácí, až převládnou jen modravé, nazelené šedi horských pásem, poslední už splývají s nebem. Chlad noci ustupuje, doliny ještě plní stíny, ale vrcholky jsou už plné světla – svítání na Lysé hoře je za bezmračného dne krásné jako všude jinde. Tady navíc umocněné dálkami. Lysá, zvláštní místo, nejvyšší vrchol Moravskoslezských Beskyd a okraj vysokých Karpat, dále už reliéf klesá. Vysoce ční nad mírně zvlněnou krajinou na severu a její svahy prudce spadají spolu s dalšími okrajovými horami, Smrkem, Kněhyní na jedné a Travným a dalšími vrcholy na opačné straně. Nabízí pohledy na dva zcela rozdílné světy. Na sever – do zabydlených nížin plných ruchu, měnlivých světel při svítání

22

› Paseky stoupají vysoko do úbočí Lysé hory. Clearings reach high into the hillside of Lysá hora.

› další strana/next page Moravskoslezské Beskydy se prudce zvedají z podhůří. Panoramatu za Dobrou vévodí ostrý vrchol Lysé hory obklopený zaobleným Smrkem a Travným. Do popředí vybíhá Prašivá a vlevo od ní se táhne Javorový. Hřebeny v dáli již patří Slezským Beskydům. The Moravskoslezské Beskydy Mountains rise steeply from their foothils. The panorama behind Dobrá is dominated by the peaked summit of Lysá hora, surrounded by the rounded Smrk and Travný. At the forefront, Prašivá protrudes with Javorový stretching along on the left. Mountain ridges in the distance already belong to the Slezské Beskydy Mountains.

23

24

25

a v kontrastu s tím na jihovýchod – na horské krabatiny daleko na Slovensko. Nehybné pásy hor se řadí jako kulisy jedna za druhou, v popředí se vlní Beskydy, Javorníky, Kysuce a za nimi pro našince nezvyklé, ostré štíty Velké a Malé Fatry, Tater. A co dále až za zamženým obzorem? Jenom tušíme, že hornatiny pokračují stále dál, běží Slovenskem, Ukrajinou a stáčí se na Balkán. Mhouření očí v protislunci, pohled, který trochu voní jihem. Okraj Karpat. Nejen geologická minulost pojí Beskydy s pásemnými pohořími Karpat, i doba nesrovnatelně méně vzdálená. Někde v dnešním rumunském Sedmihradsku začalo středověké osídlování hor karpatského oblouku pastevci. Šli za půdou, za novým územím, kde by mohli pást svá početná stáda ovcí. Lidé z okolních krajů je nazývali nejčastěji Vlachy, Valachy. Na přelomu středověku a novověku dorazili až

k nám do Beskyd a změnili v té době neobývanou horskou krajinu. Vypalovali a klučili převážně jedlobukové pralesy na hřebenech i úbočích, pásli v lesích stáda, zakládali salaše. Přicházeli postupně z krajů na východ od nás, z Uher, dnešní Ukrajiny, polonomádští pastýři. Šlo o osídlování, které u nás v této míře neznáme, jiné než byla přemyslovská kolonizace německými novoosídlenci. Valaši přišli sami se svými stády, s odlišným způsobem života, který obohatil je samé i zdejší obyvatele, postupně s nimi splynuli. A změnil se i vzhled beskydského pohoří, asi bychom ho v dobách někdy před dvěma staletími jen málo poznávali. Rozsáhlé polany se spletí ovčích prtí, košářisky, salašemi a z údolí pak stále výš vystupovali do úbočí pasekáři se zemědělskými usedlostmi. Kdeže dnešní jednotvárné a zasmušilé hospodářské smrčiny,…

‹ Kulisy karpatských hřbetů se táhnou až na obzor. Silhouettes of the Carpathian ridges stretching beyond the horizon.

26

› Jedna z mnoha malebných dřevěnic rozesetých po stráních Beskyd. One of the numerous quaint cottages scattered on the hillsides of the Beskydy.

27

Racionalita nastupujícího osvícenství a také, z pohledu hospodářů, bědný stav beskydských lesů vlivem klučení a pastvy, to vše vyvolalo snahu o omezení dosud téměř neorganizovaného využívání pozemků – nadcházelo období lesního plánování, které trvá až do dnešních dnů. Chov ovcí začal ustupovat a už se nikdy ve větší míře neobnovil. Kdo ví, možná jednou… Valašské pastevectví nám zanechalo i něco jiného než ráz krajiny – nezvyklá pojmenování jejích tvarů, zaposlouchejme se: prislop, gruň, sihla, kyčera, kykula, minčol, čupel, grapa, … Nebo jiné – související s polařením, travařením, lesní pastvou, ujímáním a vzděláváním lesní půdy: planiska, kouty, pouště, ujmiska. Ale nezůstávejme jen ve světě polan a pasek – stejně jako se větví horské hřebeny, větví se i údolí. Odsud postupovalo pasekářské osídlení, jimi procházely cesty, po nichž povozníci dopravovali zboží a dolinami také protékají potoky a řeky. Karpatské toky jsou jiné, než jaké najdeme v dalších částech naší země. Potoky sbírají své vody v ráztokách vysoko pod hřebeny a v hlubokých, zastíněných stržích se rychle zařezávají až na skalní podklad. Erozně nepříliš odolné, rozpukané sedimenty, kterými si razí svou cestu, a značný spád, jsou hlavními důvody toho, že unášejí mnoho splavenin a pokud je nezadrží vystavěné přehrážky, nesou je níže a posléze je ukládají v méně svažitých úsecích. Potoky a bystřiny v sypkých uloženinách překládají, mění svá koryta, větví se v mocných štěrkových náplavech. Ještě takové najdeme, byť většinu známe už jen z dobových fotografií. Kresby a fotografie zachytily i stále více spěchající 19. století – hlad průmyslu po dřevě vede k postupnému zalesňování především rychle rostoucími smrky, rozvíjí se doprava, silniční i železniční, objevuje se rekreační zástavba, krajina se blíží té, kterou známe. Ze staletého potýkání generací lidí s krajinou vychází dnešní přitažlivost a krása Beskyd – paseky se samotami

i houfy přičaplých chalup na svazích a táhlé otevřené polany na hřebenech roztroušené v bohatství lesů… Ráno pokročilo, návštěvníků přibývá, zanedlouho tu bude rušno. Bude dobré se již vydat na cestu a prohlédnout si blíže ten kousek našich moravskoslezských Karpat, Beskyd, na něž shlíží Lysá hora.

Podbeskydí Slunečné odpoledne, stín pod lesem, dlouhý svah dolů, mělká kotlina jako dlaň vyplněná domy, věž kostela, vzdálené poštěkávání psů, zavrčení pily, kroutivá cesta se stromořadím, tu pole, tady pastvina, občas kudrnatý pásek zeleně kolem potoka a to vše ve zvlněném rámu okolních kopců. Pohled jak z učebnice vlastivědy – kapitola Domov; pohled, který pohladí… Jsme na blíže neurčeném místě v Pobeskydí, kde podobných pohledů nalezneme mnoho. Krajinný park – možná tato slova by nejlépe vystihla pás hůrek mezi Moravskou bránou na severu a Beskydami na jihu. V našem kraji patří jistě k těm nejmalebnějším a nejpestřejším koutům, každá část hůrek má co nabídnout, každá něco trochu jiného. Tož pojďme. Začněme procházku od západu, na Petřkovické hoře. Slovo hora v názvu je možná poněkud nadnesené, nadmořská výška říká něco jiného, pravda nad Moravskou bránu vystupuje docela výrazně. Protažený zalesněný hřeben se zvolna sklání ke Kojetínu, do mělké kotlinky Strážnice. Níže ležící vesnička Straník se nachází, jak z názvu vyplývá, skutečně poněkud stranou, ale za odbočku k zajímavým polštářovým lávám stojí. Stejně tak jako výchozy pikritu v zářezu silnice nad Kojetínem, zvláštní vyvřelé horniny. Patří k nim i těšínity, nenajdeme je u nás už téměř nikde jinde, než v Podbeskydí. Těšínitové tvrdoše, drobná

28

› Momentka z návštěvy ovčí pastviny. A snapshot taken while visiting sheep pastures.

› další strana/next page Pestrá krajinná mozaika Podbeskydí. Reliéf stoupá k horám, mění se barvy, pole ustupují zelením luk, pastvin a lesů. Uprostřed Červený kámen a Bílá hora, pod nimi Kopřivnice a Štramberk. A colourful landscape mosaic of Podbeskydí. As the relief rises toward the mountains, the colours change as fields give in to lush green meadows, pastures and woods. Červený kámen and Bílá hora are situated in the middle, with Kopřivnice and Štramberk underneath.

29

30

31

tělesa těchto odolných hornin, se projevují v tvářnosti krajiny nevelkými, ale ostrými, sukovitými tvary. Travnatá oblina Svince zve k zastavení, výhled jako málokde a pak beze spěchu, sluncem vyhřátým kozím hřbetem až na výletiště Skalky nebo k Čerťáku dole v závětří. Libotín, Jedle, Hlásnice, jsou zase trochu jiné – rozsáhlé lesy na plochých hřbetech přecházejí v travnaté pastviny na svazích s pásky zarostlých mezí a ovčími stády. Oči se stáčí k dominantě Kotouče a Bílé hory. Červený kámen, výrazný tvar, rozložitý, zachmuřený smrčinami. Jinak protější Pískovna s Raškovým kamenem, vápencová skála ve stromoví, louky se vstavači v Janíkově sedle a nedaleké zbytky hradu Šostýn. Bílá hora a Kotouč – velké téma, botanické, zoologické, geologické, paleontologické, ale i kulturní, prehistorické a historické, … na pár řádcích nelze ani zkratkovitě shrnout. I krajinářské, „kousek jihu, kousek Pálavy“ s vápencovými výchozy i odkryvy. Bělostný trojúhelník lomu na Kotouči přitahuje, těžbou obnažený skalní masiv svítí do daleka. Jakoupak měl asi přitažlivost pro dávné neolitické obyvatele? Osamocená Tichavská hůrka, prudký výstup lesem nenabízí příliš pohledů do okolí, ale val Travertinové kaskády je obdivuhodnou hříčkou přírody. Na blízkém obzoru se již rýsuje Kazničov, působí hřmotně, zvedá se nad odlesněnou krajinu v údolí Lubiny. I ta stojí za povšimnutí a nejen tady, v celém Podbeskydí; krajina pod hůrkami, méně navštěvovaná turisty, spíš místními; krajina malých návrší s drobnokresbou mezí, hájků, polních cest i skupin stromů, vyvolává pocit bezpečí, domáckosti, zabydlenosti, … Zpátky ke Kazničovu, prudce se svažuje do průlomového údolí Ondřejnice, údolí bystřiny se zavře za Kozlovicemi a rozevírá u Hukvald. Nemálo umělců se tu zastavilo, nabralo inspiraci, za všechny jmenujme ty nejznámější: Leoše Janáčka,

v jehož hudbě se odráží okolí Hukvald, nebo básníka černobílé fotografie Josefa Sudka. Kam dále, strmě na Babí horu, nahlédnout do letitých bučin v rezervaci na jižním úbočí a pak dále zpátky do údolí Ondřejnice přes Myslíkovské Lurdy, skalnaté Hradisko. Lze i jinam – vystoupat na temeno hřbetu s pastvinami pod Kubánkovem a pak dále až na jeho vrchol anebo sestoupat dolů do sedla Myslík a dokončit putování Podbeskydím poslední skupinou hůrek – Králova hora, Kozlovická hora. Zhoupnout se do údolí Olešné a pak zbývá již Metylovická hůrka a za ní rušná rovina až na severní obzor. Nelze však opomenout samostatný masív Ondřejníku – leží, vlní se k Beskydám, po celou dobu nás doprovází jeho modravá, strmá úbočí. Ze všech stran se do nich zakousávají okolní vsi, ale domy na stráních postupně řídnou, až zůstává jen les. Ve vyšších polohách převládají na hůrkách v Podbeskydí smrčiny, sem tam nějaká bučina i javořina na srázných suťoviskách. Níž však lesní zeleň přechází do rozlehlých pastvin, ty ke Karpatům patří a je dobře, že ještě najdeme volně se pasoucí stáda krav, ovcí nebo koní. Pastviny člení zvlněné linie a skupiny stromů a keřů na bývalých kamenicích, na strmých místech, podél potoků i na neúživných, kamenitých vrších, někde remízky ukrývají zašlé selské lůmky s lavičkou, zbytkem ohniště. Měkký kraj na rozhraní Valašska a Lašska, mezi Beskydy a Poodřím, neohromí, ale potěší, co je malé, to je pěkné, průměrnost v dobrém slova smyslu… Jsme zpátky tam, kde jsme putování začali – stíny se s večerem protáhly, až zalehly domy i s kostelem v údolí. Naproti se proti nebi víc a více temní silueta hůrek.

32

› Stíny běží po bělostných lomových stěnách Kotouče v předjarním dni s oblohou plnou sněhu. Shadows run along the snowwhite quarry face of Kotouč on an early spring day, the sky is heavy with snow.

33

Poodří Pohraniční pohoří na severu České republiky se táhnou jako souvislý pás a přecházejí v mohutný Karpatský oblouk. V místě, kde na sebe navazují, je hradba lesů a hornatin přerušena bránou, kterou lze vstoupit do nitra. Pohled ze Starojického hradu k severovýchodu, po Odře dolů – vlevo přímá linie prudkých svahů Nízkého Jeseníku, vpravo vlnící se hřbety pahorkatin v Podbeskydí a na obzoru namodralý horizont Beskyd. Moravská brána a v její nejnižší části široká niva řeky Odry – Poodří. Rozhraní mezi dvěma geologickými celky – v západním směru Český masiv s historií sahající do prvohor, na východě

převážně třetihorní Karpaty. Vlevo rozlehlé větrné plošiny a hluboká lesnatá údolí, vpravo mladý reliéf ostrých vrcholů a členitých horských hřbetů. Mezi nimi pás prosluněných pahorkatin a měkké nivy Odry. Karpatským horotvorným pochodům tady docházel dech. Příkopová propadlina Oderské brány, jak se nazývá severnější část Moravské brány, byla zalita třetihorním mořem, pak zakryta čtvrtohorním pevninským ledovcem. Z geologického pohledu vlastně epizody, tvářnost krajiny však ovlivnily významně. Ledovcový jazyk ze severu kontinentu se zastavil na samém okraji Poodří někde před rozvodím. Ne ledajakým, ale hlavním evropským – pomyslná čára prochází celou Evropou

‹ Říjnové svítání na loukách – z mlhy pomalu vystupují tvary solitérních stromů. An October dawn comes to the meadows – solitary trees slowly take form in the fog.

34

› Jarní rozliv Odry proniká do lužního lesa. Odra during spring, spilling into a floodplain forest.

35

a dělí vody na severní a jižní, na atlantské, baltské, severomořské a na středo- a černomořské. Rozdílná geologická minulost, jiné tvary reliéfu, odlišné horniny – rozdílná je i flóra a fauna obou velkých celků. Byly proto rozlišeny dvě velké biogeografické jednotky – hercynská a karpatská. A aby toho nebylo málo ze severu, podobně jako kdysi ledovec, zasahuje do Poodří i třetí velký region – polonský. Hranice mezi nimi jsou neostré, vlivů prostředí je mnoho, vzájemně se přetlačují, jen hranice vytýčené lidmi bývají jednoznačné… A mezi nimi Moravská brána na jaře a na podzim s hlasy táhnoucích ptačích hejn. Migrační koridor tady byl již od pradávna, mnohem dříve než sem vstoupili, zprvu nenápadně, lidé. První neolitická sídliště byla nejspíš dočasná. I v dobách pozdějších, v době laténské a římské bylo Poodří krajem hlavně obchodně-průchozím. Pojem jantarová stezka je všeobecně znám, kdoví kudy vlastně procházela… Možná, že tudy vstoupili na naše území i dávní Slované, možná táhli Tataři. Mnoho ještě zůstává zahaleno tajemstvím. Čilý ruch pak nastává od 13. století, krajina se s novými kolonizátory mění, lesy ustupují nově zakládaným vsím, pastvinám, později rybníkům, přibývá cest, v 19. století sem vstupuje železnice, ve dvacátém letiště a na prahu jedenadvacátého dálnice. Kraj na rozhraní dvou historických zemí – Moravy a Slezska. Odra byla jejich hranicí, ta ale neprobíhala nijak jednoduše, naopak se vlnila, někde získávala navrch Morava, jinde Slezsko. Nikde snad není průběh hranice složitější než zde. Sudety, název vyvolávající pocit pohraničí. Poodří zasahuje do Sudet, část obcí je německých, část českých, hranice byla dosti ostrá – buď, anebo. Společné soužití Čechů a Němců bylo asi přepestré, místo od místa jiné, a pokud do něj nevstupovaly nacionalistické emoce, snad přijatelné.

Kraj na pomezí přírody a kultury, kulturní krajina, lidmi dotvářená, zraňovaná i zvelebovaná, jak kdy a jakýma očima ji budeme posuzovat. Poodří bylo součástí Kravařska, dnes už poněkud pozapomenutého názvu. Údolí Odry popisuje autor v knize Moravské Kravařsko více než sto let starým jazykem takto: „Louky kol Odry zaplavovány jsouce kalnými vodami jarními, skýtají hojnosť výtečného sena i otavy, někde i třetí seč bývá dosti výnosná. Hospodáři vysadili tu na hranicích jednotlivých dílců svých stromy buď ojediněle, nebo ve skupinách, tam různé křoviny ano i řady olší, podobně i křovím vrbovým a stromy lemovány jsou břehy řeky Odry. Když v květnu vonnými květy a hebkým listím příroda se oděje, promění se louky tyto v nádherný přirozený park, vyjdou-li si pak k večeru srnky ze sousedního lesa na pastvu, a ve křoví-li slavík klokotati počne, stojíš tu v šeru večerním jako v pohádce, pozoruje, kterak další skupiny stromů v mlze se tratí. Všechno to úrodné údolí Oderské tajemným kouzlem dýše, dodávajíc idyllického rázu celému Kravařsku.“ Pohled někde od rozvodí k severovýchodu, po Odře dolů – archeologické záchranné výzkumy na dálnici tady odkryly několik sídlišť z doby kamenné i bronzové. Tisíce let již tady žijí lidé, dobrý podnět k zamyšlení, co myslíte?

36

› Ostré zimní slunce na břehu Odry, klid, ticho, jediným pohybem je říční proud. A bright winter sun on the banks of Odra. Stillness, silence, disturbed only by the river flow.

› další strana/next page Poodří u Bartošovic. Zalučněná říční niva s rybníky a meandrující Odrou v CHKO Poodří v dolní části snímku přechází ve vyšší reliéf se zástavbou obce a mozaikou polí. Krajinu rámují hřebeny Beskyd na obzoru. The Odra riverside near Bartošovice. In the lower part of the image, the river floodplain with meadows, ponds and the meandering Odra in the protected land area of Poodří merges into a higher relief, with built-up areas and a mosaic of fields. On the horizon, the scenery is framed by crests of the Beskydy Mountains.

37

38

39

Vulkanity Nízkého Jeseníku Pouze s nevelkými obměnami se od Moravské brány po Hrubý Jeseník opakuje vzorec krajinných tvarů – mozaika polí a lesů na rozlehlých plošinách a rozvodních hřbetech, které od sebe oddělují tu mělčí, tu hlubší údolí. Horizontály převládají – pak se na obzoru objeví odlišný, oblý tvar vystupující nad okolní parovinu. Vulkanity jsou v Nízkém Jeseníku něco trochu nepatřičného, jsou to zvláštní solitéry roztroušené od Bruntálu přes Opavsko a dále až k Ostravě. Neutváří celou krajinu jako v Českém středohoří, vynořují se z ní jednotlivě, nejsou jich desítky, pár samotářů. Jejich odlišnost, nezvyklost přitahovaly a přitahují už dlouho pozornost odborníků z řad geologů i botaniků,

veřejnost lákaly daleké výhledy, zajímavé přírodní tvary a možná i fakt, že mohou bez nebezpečí zdolat nějakou tu sopku. Neopomenuli je ani těžaři – materiál pyroklastik a bazaltů našel v minulosti různorodé využití ve stavebnictví. Nelze začít jinde než na Velkém Roudném, hlásí se jako maják na desítky kilometrů a jeho asymetrická silueta se z různých stran proměňuje – z velké dálky se jeví jako namodrale šedá kupa na obzoru, při cestě autem se objevuje a zase mizí, zvolna nabírá na ostrosti. Až staneme někde nedaleko a v celé kráse se vyjeví kresba hory. Tvarová odlišnost oproti okolí nápadně vyniká například ve srovnání se Slunečnou – její přímá linie proti vlně Roudného. Roudný poněkud „napadá“ na stranu, mírně se kloní nad Slezskou Hartu. Stuhy širokých mezí stoupají po úbočí výš až pod zalesněný vrchol. Roční doby Roudný proměňují,

‹ V lomu na úbočí Červené hory najdeme bizarní čedičový suk s kulovitou odlučností. A bizzare basalt dyke with spheroidal jointing on the hillside of Červená hora.

40

› Drobnokresba krajiny – svahy Velkého a Malého Roudného člení pásy dlouhých mezí. Landscape as a miniature painting – long baulks dividing the slopes of Velký Roudný and Malý Roudný.

41

množství druhů listnatých dřevin na kamenicích, které ho ovíjejí, je zárukou pestrosti barev a tvarů. S každým metrem stoupání se vzdaluje obzor a krajina se otevírá. Dole v podhůří pole, výše přibývají louky, pastviny – od hnědé po zelenou. Aleje ovocnanů podél cest v nížině tady střídají javory a jasany. Rozhledna nahoře pak nabízí přehradu Slezská Harta se vzdálenými hřbety Jeseníků – jehla vysílače na Pradědu a často až do podletí bílý sněhový klín nad Velkou kotlinou. Pravda, tisíciletá eroze vulkanity už značně obrousila, nejsou to typické sopečné kužele známé odjinud. Velký Roudný, díky výraznému převýšení nad okolím, ho při troše fantazie připomíná. Nejvíce snad při cestě po levém břehu přehrady, kdy jeho silueta temní a mohutní na hladině. Méně navštěvovaný je protilehlý, nižší Malý Roudný, rovněž stratovulkán – vrstevnatá sopka. Podobně jako se v jeho podloží střídají polohy měkkých sopečných vyvrženin s proudy čedičových láv, tvoří rytmus úbočí pásy stromy porostlých mezí a luk, světlo a stín, chlad a teplo, … Mnoho ukázek ze své vulkanické minulosti nám oba Roudné nenabídnou, za poznáním sopečného nitra musíme na Uhlířský vrch. Stavby mohou místo zkrášlit nebo zošklivit, příkladem toho prvního je symbióza dřevěnice s korunou lípy nebo javoru na pohorské louce. Platí to i v měřítku krajiny a pozitivním příkladem je právě Uhlířský vrch – barokní poutní kostel Panny Marie Pomocné potěší oči. Procházku věkovitou lipovou alejí ze severní strany završí panoramatický výhled. Jižní část kopce chybí, porézní pyroklastika dobře posloužila jako materiál na stavby a my tak můžeme spatřit průřez vrcholu. V několika etážích bývalého lomu se odkrývají struskám podobné sopečné vyvrženiny od prachovitých částic po velké sopečné bomby. Svah v létě hraje rudohnědým, rzivým i téměř černým zabarvením hornin spolu s barvami mnoha druhů rostlin. Úživný sopečný materiál, odlišné

chemické složení podloží, tmavá barva horniny, jižní expozice stěn – vyhřátý, exotický ostrůvek, … V trojici nejznámějších neovulkanitů v okolí Bruntálu chybí poslední – nejméně nápadná, poeticky nazvaná Venušina sopka. Cihlově zbarvené krtiny na horním konci Meziny prozrazují, že jsme nedaleko cíle. I její vrchol kromě přírodních sil dotvářel člověk, i zde se těžilo, vše postupně zatahuje les, ale několik odkryvů pořád skýtá zajímavou podívanou. Pro mnohé bude nejspíš zajímavější nedaleký lávový proud Venušiny sopky odkrytý stěnovým lomem. Podkovovitý amfiteátr lomu zdobí svislice píšťal kamenných varhan. Těžký černý čedič zde vytváří zvláštní jemnou strukturu nezvyklých hranatých krystalických tvarů. Cestu po vulkanitech lze dokončit v Razové. Na dolním konci až pod vsí jsou schovány nenápadné lůmky. Jsou založeny v tufitech, měkkém sopečném kameni, který se dá dobře opracovávat, je zároveň dosti odolný a má zajímavý vzhled. Odřezané a odlámané kamenné bloky se dříve využívaly k ledasjakým účelům. Snad nejznámějším místem, kde lze obdivovat razovské tufity, jsou arkády bruntálského zámku. Postačí však jen popojít pár kroků nad lom, kde travnaté návrší zdobí kamenný kříž. Vulkanická epizoda na rozhraní terciéru a kvartéru skončila a jen drobné výrony oxidu uhličitého a vývěry kyselek porůznu roztroušené v Nízkém Jeseníku jsou dnes jedinou „živou“ připomínkou doby, která dala vzniknout zvláštním místům se žhavou minulostí.

42

› Působivou dominantou Uhlířského vrchu nad Bruntálem je kostel Panny Marie Pomocné – lom pod ním zase přírodně cennou lokalitou. The Church of Panna Marie Pomocná, an impressive landmark on Uhlířský vrch above Bruntál. The quarry below is itself a valuable natural area.

43

Osoblažsko Mělká Rudíkovská sníženina se táhne do daleka – v protáhlém údolí rozeznáme obec Rudíkovy a vzdálenější Třemešnou se světlou věží kostela sv. Šebestiána. Napravo se vlní lesnaté svahy, vlevo rychle nabírají výšku hornatiny v předhůří Jeseníků. Takový pohled se nabízí, pohlédneme-li k severu z rozhledny na Hraničním vrchu nad Městem Albrechtice. Jsme na okraji Osoblažska. Ke krajině patří obloha, ta správná, která ladí se zemí. K Osoblažském výběžku patří vysoké modré nebe s jemnými cirry. A k němu nízký horizont, který se dlouze vlní v dáli. Tamější tvář krajiny zvláštně uklidňuje, žádné dynamické tvary nebo výrazné dominanty, prostor, kde převládá horizontála nad vertikálou. Prostá, otevřená krajina plná světla, odlišná od jiných.

Na Osoblažsko vedou dvě hlavní přístupové cesty – z Jindřichova ve Slezsku a pak z Třemešné, kde začíná úzkokolejka, která vede až do Osoblahy. Něco málo přes 20 km, červenému vláčku cesta trvá tři čtvrtě hodiny. Spěchat nelze, oblouky trati jsou nezvykle ostré a stejně tak stoupání a klesání. Autem je to rychlejší, ale úzké silnice se nekonečně kroutí a křižují s dalšími, s rychlostí zde příliš nepochodíme. Nejlépe je vyrazit na kole nebo se vydat pěšky. Krajina ohlazená severským ledovcem, po dešti se na polích lesknou valounky exotických hornin. U Liptaně leží u potoka několik velkých bludných balvanů, tak jak mají – svědci dávnověké geologické minulosti neskončili jako podstavec pomníku, jako tomu často bývá jinde. Západní část Osoblažska je členitější, bohatší na lesy, s pastvinami a loukami se stuhami trnkových mezí. K východu a severu pozvolna klesá a rozlévá se do nížin v Polsku

‹ Liptaňský bludný balvan připomíná dávné zalednění. An erratic boulder from Liptaň, a reminder of a bygone glaciation.

44

› Jeden z přírodních klenotů Osoblažska Velký Pavlovický rybník v nivě Prudníku obklopují rozlehlá pole. One of the natural treasures of Osoblažsko – Velký Pavlovický rybník, a pool on a floodplain of Prudník surrounded by extensive fields.

45

‹ Kapličková brána na silnici u Grundeku. A chapel gate on a road near Grundek.

46

47

– zemědělská krajina polí, měkký reliéf plošin a údolí s pásy lužních lesů v nivách potoků a dubohabřinami na svazích, někde na skalnatých svazích na mělkých písčitých půdách rostou bory. Zelená barva na západě přechází do okrů na východě. Úrodný kraj, Slezská Haná, kde převládají hnědé půdy na spraších a úživné nivy. Vždy jej živilo hlavně zemědělství. Socialistická velkovýroba se na něm podepsala scelením polí do rozsáhlých lánů, plošným odvodněním pozemků, mohutnými areály státního statku na okraji vesnic. Desítky polních cest přestaly mít svůj význam a s nimi i aleje ovocných stromů a kříže na rozcestí. Prázdno je v polích; kdysi bývalo živěji, desítky rukou nahradil jeden traktor, kombajn. Zasteskne se po mezích, zaniklých cestách do polí, skupinách stromů v nivách potoků a řek nebo sadech v záhumenní. Jsou patrné na poválečných fotografiích, dnes je překryly jednotvárné lány polí. Lesů trochu přibylo, krajina se ale celkově stala fádnější, historie známá z mnoha míst, nejen odsud… Ale dotkněme se vzdálenější minulosti – v roce 1742 obsazuje většinu Slezska Prusko a Osoblažsko se stává natrvalo pohraničím, pak 20. století – těžké boje na konci druhé světové války, téměř zničená Osoblaha, i další obce jsou zkoušené. Potom odsun německého obyvatelstva, vystěhováni byli téměř všichni. Silnice skončily na státní hranici, za ni se nesmělo. Nově příchozí se museli teprve sžívat se svým domovem. Někteří zůstali, mnozí ne, obyvatel oproti předválečnému stavu ubylo. Vesnice tady byly vždy malé a některé už nejsou vůbec, zanikly a jejich jména připomínají jen názvy v mapách, pomístní jména tratí, rozvaliny domů, zarůstající sady a zahrady. Kamenné podezdívky bývalých statků v sobě nesou naděje i zklamání, každodenní dřinu minulých generací hospodářů. Ale jinak, mnohé se děje pro obnovu, i přes opakované nebezpečí zrušení stále jezdí unikátní úzkokolejka, některé

kostelíky září novou fasádou i kříže se místy vracejí, polní cesty jsou opět osazovány alejemi, zakládají se rybníky, daří se členit větrná pole výsadbami biokoridorů, opravuje se starý kostel v Pelhřimovech a obnovy se nejspíš dočká i zámecký park ve Slezských Rudolticích, ožívají vztahy mezi obcemi u nás a v Polsku, … Zdaleka neúplný výčet, ale i tak toho není málo. Jsou místa v krajině, která něčím přitahují… Na Osoblažsku je to například vršek Dubovec nad Dívčím Hradem. Jen spoře zalesněné návrší s výhledy, pár keřů šípkových růží, zbytky kamenného kříže a okopy z války, kolem něj stoupá silnice. Vlastně nic zvláštního, přesto je to bod krajinné změny, někde tady její vlnění doznívá, ustává, krajina se uklidňuje, stává se hladkou. Osoblažsko leží ve stínu hojně navštěvovaných Jeseníků. Může však nabídnout něco jiného, co je společné místům ležícím někde na okraji – čas bez spěchajících davů, valících se aut, nákupních center, hluku a drátů nad hlavou, prostor bez billboardů a komínů. Něco, co bude asi stále vzácnější. Jsou krajiny, které zaujmou na první pohled, a jsou jiné, nenápadné, u kterých chvíli trvá, než si nás získají svým nevtíravým, nenápadným půvabem. Osoblažsko je jednou z nich. Je nevelké, ale stojí za to se tam vypravit a ochutnat ho, není více podobných v našem kraji.

Údolí Moravice v Nízkém Jeseníku Vodní proud tryská výpustí pod hrází Kružberské přehrady, voda Moravice ze svahů Jeseníků pozdržená dvěma přehradami se vydává na svou další pouť – tentokrát hlubokým údolím Nízkého Jeseníku. Ukončí ji pod úzkou ostrožnou se zámkem v Hradci nad Moravicí. Ještě dříve než do něj nahlédneme, vystupme na chvíli výše nad lesnatou stuhu kolem řeky – vše se rozevře a roztáhne do daleka. Větrné plošiny pastvin a polí s mělkými úpady, místy aleje ovocných stromů kolem cest, hladká linie obzoru se zubatými pásky smrkových lesů. Nahoře málo vsí, drží se v závětrných údolích a vystupují z nich jen svými

okraji. Krajina bez vzruchů, jen leží. Stará krajina, geologické síly na ní pracovaly nesmírně dlouhou dobu, až ji ohladily, srovnaly. V kontrastu s tím – hluboká údolí plná dynamiky. Údolí Moravice není v Nízkém Jeseníku zdaleka jediné, najdeme jich mnohem více – Odra, Budišovka, Suchá, Setina, Čermenka a mnohá další. Zdejší údolí si jsou podobná, všechna jsou krásná a stojí za návštěvu. Docela málo navštěvovaná i obydlená, vesnice většinou stoupají do svahů na přítocích. A také dlouhá, s lučními nivami, kroutícími se potoky. Kdo spěchá, nechť si prohlédne z okna lokálky Čermnou nebo spíš, jak místní říkají, Čermenku pod Vítkovem. Opomenout – naopak zdůraznit – bychom určitě neměli Odru pod soutokem s Budišovkou.

‹ Jitro, slunce ještě nerozpustilo mlžnou řeku v údolí Moravice. Dawn. The sun slowly begins melting a river of fog in the valley of Moravice.

48

› Hluboké meandry Moravice se skalními partiemi mezi Zálužným a Podhradím. Rocky parts emerging above the deep meanders of Moravice between Zálužné and Podhradí.

49

‹ Ranní rosa se leskne na kusu břidlice. Odvaly a dobývky po její těžbě patří k historii Nízkého Jeseníku stejně jako jiné památky. Morning dew sparkling on a piece of slate. Pit tips and mining sites left behind when the extraction halted have played their own part in the history of Nízký Jeseník.

50

51

Vraťme se zpátky k Moravici a vydejme se kolem ní. Nedívejme se vůkol očima turistických průvodců, nejde tolik o fakta, spíš o radost z dívání, poslouchání, vnímání… Zastavme se chvíli se samotnou řekou – její odlesky na hladině, hluboké barvy tůní pod strmými srázy, vyhřáté balvany, štěrkové říční ostrůvky, travnaté břehy nás budou stále doprovázet. A také měnící se zvuk řeky, pěšiny podél ní stoupají a klesají, blíží se a vzdalují od ní, šplouchání, zurčení, klokotání se proměňuje v tiché šumění, ve vzdálené ševelení… Polní cesta se zvolna přibližuje k lesu, ze vzdáleného zeleného pásu zanedlouho vystupují jednotlivé kmeny smrků a pak nás pohltí lesní přítmí, paseka a z ní nezřetelná pěšina v maliní a pak se vše propadá někam do hloubky. Skalní hřbet vyrůstá ze svahu a kolmo spadá dolů a mizí ve větvích, mezi nimi probleskuje úzká stužka Moravice. Kmeny borovic křivolace vyrůstají ze skalních škvír, připomínají čínskou kresbu. Dlouze se dá sedět a dívat. Mezi vlhkými kmeny vrb a olší porostlých mechem se pěšina chvílemi ztrácí, pak zase se objeví. Nohy občas zapadnou hlouběji, než je milé, do nenápadné mokřiny. Řeka šplouchá nedaleko a přimyká se k prudkému svahu, který vyrůstá jako stěna, hluboké stíny jsou kropenaté od korun stromů. Úzká dřevěná lávka přes zarostlou strouhu. Ze změti kmenů se nečekaně vynoří kamenná zeď, omšelá, vypadlé kameny, kopřivy a bezy. Obloukové klenutí nad náhonem – kdysi tady klepal mlýn. Fortelná, řemeslně umně zbudovaná kamenná stavba bez střechy s okny hledícími do lesa. Dosloužila. Lidé odešli, silné zdi v sobě nesou jejich životy. Z tisíců lesklých plochých kousků břidlice až bolí oči. Halda hlušiny – pravda, tu by zde návštěvník ze vzdálenějších míst asi nehledal. Šifráky, břidlicové doly, zašlá sláva celého Nízkého Jeseníku, bohužel už jen kus historie. Živily po staletí mnoho rodin a krytina ze zdejších jílových, dobře štípatelných břidlic pokrývá střechy stále ještě mnoha

domů nejen v okolí. Ale ubývá jich, v dolech už se netěží, bohatství země zůstává nevyužité, a tak můžeme jen s obdivem a trochou bázně hledět do zejících černí propadlých jam, nahlédnout do štol, obdivovat rozlehlé těžební komory a poslouchat cinkot kapek vody někde v podzemí. Jsou to ojedinělá díla, často rozfárána ve více patrech, spleť chodeb a komínů. Dnes patří netopýrům – mnoho druhů je vyhledává, zavěšeni na stropech nebo namačkaní ve spárách a vyzdívce zde přečkávají zimu. V okolí dobývek jsou roztroušeny mocné odvaly břidličné hlušiny. Na povrchu rozpálené sluncem, hlouběji vlhké, kypré, měkké, zvláštní extrémní prostředí vyhovuje mnohým bezobratlým a zaslouží si proto pozornost. Šifráky, kus historie, cenná přírodní stanoviště a romantická místa pro trampy a chataře. Lesy, ty nelze opomenout, táhnou se kolem řeky v souvislém pásu. Na prudkých kamenitých svazích v nárazových částech meandrů jsou mnohé obtížně přístupné i dnes. Snad i proto jich pár bylo ušetřeno vykácení. Květnaté bučiny a suťové lesy s javory a lípami tak na několika místech ještě zůstaly zachovány. K zastavení a pohledu vzhůru do korun zvou rozložité buky i bělostné jedlové kmeny podobné stěžňům plachetnic. Stejně tak k pohledu dolů – souše, vývraty, tlející kmeny, i ty patří k přirozenému lesu. Ještě mnohem více by si zasloužilo být připomenuto – zámek v Hradci nad Moravicí s parkem, lázně Jánské Koupele, Weisshuhnův náhon, Vikštejn. Údolí Moravice nabízí mnoho k vidění. Ale možná bude lepší již neplýtvat slovy a spíše vybídnout k procházkám…

Jeseníky – Medvědská hornatina Praděd, Petrovy kameny, Šerák, Rejvíz, Bílá Opava, Velká kotlina a mnoho dalších míst se vybaví ve spojení s Jeseníky – nejvyšším pohořím Moravskoslezského kraje. Jsou vyhledávána tisíci turisty po celý rok. A není se čemu divit. Vysoký hlavní hřeben s dalekými výhledy, peřejnatá Bílá Opava nad Karlovou Studánkou, černající se rašeliniště na Rejvízu. Jeseníky si bez nich nelze představit. Hustá je zde síť turistického značení, naučných stezek, je tady mnoho míst, kde se dá občerstvit a odpočinout. Jsou však v Jeseníkách i končiny méně známé. Například rozlehlá Medvědská hornatina ve východní části pohoří. Asi není tolik přitažlivá, nenabízí zázemí, a jak se dnes říká, tolik turistických atraktivit. Nabídne však něco

jiného. Hodiny tam lze stoupat do kopců, scházet kamenitými svahy a nepotkat živou duši. To už lze zažít u nás jen dosti vzácně. A pak daleké výhledy, které se tu a tam otvírají. Vesnice se táhnou kolem potoků v sevřených údolích, nevystupují příliš vysoko. Do hlubokých údolí přichází slunce ráno později a dříve se sklání za obzor. Kamenice zarostlé stromy svědčí o bývalých polích a loukách, na pastvinách ve vysokých horských úbočích a hřebenech se již nepasou stáda dobytka a nesklízí seno, horské louky pohltil les. Pouze nejvyšší části pohoří nad jeho přirozenou hranicí – alpínské hole – zůstaly otevřené. Táhlé hřbety pokryté lesními komplexy působí svou rozložitostí a neobydleností možná chladně, těžce, zádumčivě, snad až ponuře. Smrkové lesy jen místy prosvětlují bučiny. Zároveň ale vzbuzují respekt.

‹ Na Skalním potoce – podobných pohledů zde najdeme desítky. The stream of Skalní potok – such sights are commonplace here.

52

› Vysoký hřeben Hrubého Jeseníku s Pradědem a Petrovými kameny viděný ze Žárového. Viewed from Žárový: the high ridge of Hrubý Jeseník with Praděd and Petrovy kameny.

53

Rozeklaný vrchol Žárového vrchu, pozdní odpoledne. Tady nahoře na hřebenech je prázdno, lovecké chaty, severní široký val sudetských hor. Lesy, kam až oči dohlédnou. Do široka roztažené obliny kopců, horizont se mírně vlní a v dolinách jsou už namodralé stíny, slunce se toulá po vrcholcích. Je krátký den, do soumraku zbývá jen málo. Nad horami se kupí sněhové mraky, závan blízké zimy. Ze skalního temene je daleký rozhled. Oči přitahuje silueta vysílače na Pradědu, pak pohled klouže po okolních horách, ostře se rýsují proti světlejšímu nebi. Břidličnaté horniny zde vytváří množství tvarů – členité tory, mrazové hřebeny, skalní hřiby. Neustálý vítr… Pěšina dolů se ztrácí v borůvčí mezi kameny, pak se spojí s lesní cestou kolem Jelení bučiny na prudkých svazích nad Střední Opavou. Přírodní rezervace má místy až pralesovitý charakter s mohutnými buky. Krátké nadechnutí v říčním údolí a za chvíli poutníka pohltí lesy kolem Skalního potoka. Fotografie nezachytí hučení a šumění vody, chlad, chuť a vůni potoka, měkký, vodou nasáklý mech. Koryto potoka stoupá vzhůru v kaskádách, vodopádech, odpočívá v tůních, proplétá mezi balvany, protéká změtí spadlých kmenů. Slunce probleskuje mezi větvemi. Hluboce zaříznuté údolí patří stínům a vlhku. Na strmých svazích rostou buky, kleny, jilmy, výše pak smrčiny. A nejvýše až nad koruny stromů ční skalní hradby a věže. Někdy příště na stejném místě. Ponecháváme potok hluboko pod sebou a stoupáme smrčinami na Jelení kámen. Skály ukryté v lesích místy až hrozivě trčí z prudkých svahů, nahoře skalní výhledy na horské hřebeny. A pak cestou do osady Bílý Potok nebo necestami přes údolí Bílého potoka na Pustý zámek. Pár kamenů, zbytky zdiva, jen vytušíme valy – nepatrné zbytky strážních hrádků. Sloužily hlavně k ochraně kupeckých stezek; místa, kde se spojuje dávná minulost kraje s činností přírody, která je

postupně pohlcuje. Z prudkého stoupání na Rabenštejn rozbolí nohy, srázné stěny cestou a pohled do hloubek z vyhlídky je odměnou. A dál? Možností je více – zpátky do civilizace, do Vrbna pod Pradědem nebo někam směrem na Orlík anebo bezcestím přes Jánskou chatu do údolí Suchého potoka a poté na Suchý vrch. Obtížné stoupání, pěšina se ztrácí, pak se vše projasňuje a otvírá se pohled na světlinu. Suchý vrch, zvláštní místo, po svahu se rozlévá kamenné moře, tisíce křemencových bloků. Devonské stáří hornin dokládají paleontologické nálezy, suťovisko vznikalo až v chladných obdobích čtvrtohor. Je téměř bez vegetace, jen ojedinělý smrk a v horní části několik skupinek pokroucených borovic, v Jeseníkách je podobných borů jen málo. Vrchol patří dálkám a tiché samotě. Protisvah je tmavý smrčinami na svazích Medvědího vrchu a jen světlý bod na úbočí v dáli nám ukazuje další cíl – hrádek Quinburk. Jeden z nejvýše položených u nás vůbec, podobný ostatním v tomto kraji – skromné zbytky zdiva, hrad vrostl do skály, stíny stromů se mihotají na převisech, sluncem vyhřátá skála. Turistické značky tudy nevedou. Snad už bude dobré se vydat zpátky. Zpevněná cesta klesá podél Sokolího potoka, který odvádí své vody do Černé Opavy. Podél ní, krásné, čisté bystřiny, scházíme zvolna níž a níž, údolí se zvolna otvírá a jasní, vítají nás domy na okraji Mnichova. Hory necháváme postupně za sebou. Možná slovo majestátní nejlépe vystihuje krajinu pod Medvědím vrchem.

54

› Větrem zkoušené borovice na suťovisku na Suchém vrchu. Weathered pines on the scree slope of Suchý vrch.

55

Rýmařovsko Okolí Rýmařova – podhůří a pomezí kraje – dva z důvodů, proč bývají podobná místa poněkud stranou zájmu. Turisté z měst spěchají do hor a vzdálenost od větších center, horší dopravní dostupnost i menší hustota obyvatelstva nepřispívají k jeho rozvoji. Vše je ale pro něco dobré. Ti, kteří zde našli zalíbení, se vrací. A mají proč. Kultury a historiemilovní nemohou opomenout hrad Sovinec s bohatou nabídkou akcí a ti, které to táhne spíše do přírody, určitě zavítají k Rešovským vodopádům. Příjemnou, stinnou procházkou je tam zavede turistická značka a hučivé vodní hrátky Huntavy ve skalní průrvě je zaujmou podobně jako turisty před lety, jak uvádí kniha Vlastivěda Moravy: „V divokém údolí Hankštejnského potoka bývá Rešovský vodopád zvláštní atrakcí turistů. Je to nyní jediný značnější moravský vodopád, ježto druhý sudetský vodopád u Karlovy Studánky na řece Opavě byl r. 1880 nenadálým přívalem vody odstraněn. Rešovský vodopád sice neimponuje spoustou vod a značnější výškou, ale poskytuje přece rozkošný pohled. S počátku padá voda, odrážejíc se jako v oblouku, do první prohlubně, pak hned v podobě závoje třpytícího vodního prášku zapadá do druhé prohlubně, tak zvaného „Černého víru“. Škoda, že přístup k vodopádu pro neupravené cesty bývá tak obtížný.“ Gotický hrad i vodopády patří pravda k těm nejznámějším, ale Rýmařovsko toho nabízí přece jen více, porozhlédněme se. Volný prostor krajiny, v dáli temnící se pás hřebene Hrubého Jeseníku s oblaky, na druhé straně úrodné nížiny Hornomoravského úvalu. Vršky patří pastvinám a polím, lesům údolí, jak je typické pro Nízký Jeseník. Ploché hřbety potažené pastvinami až na obzor, hladké pláně,

malé vesničky, daleké výhledy, místy strom, rulový balvan, pěšiny vyšlapané dobytkem, mělká, kamenitá půda, bílé křemenné hranáče vynesené z bývalých polí, nekonečné linie elektrických ohradníků, stoupající trylek skřivana. Dobytkářský kraj, dnes stejně jako v minulosti. Před pár desetiletími bylo ale více polí než pastvisek a oralo se i na místech nevhodných. Často až příliš rozsáhlé pastviny a louky jsou tak málo květnaté a dlouho ještě potrvá, než budou druhově rozmanitější. Betonové skruže odvodnění v prameništích i regulované potoky svědčí o zásahu do koloběhu vody. Není tomu tak naštěstí všude a zůstaly ještě meandrující potůčky s trsy vrb, najdeme tklivé rašelinné mokřady se suchopýry v loukách a kýchavicemi v olšinách. Ticho, doprovázené proměnlivou melodií potoka, s odcházejícím jarem narůstá. Čvachtavá luční prameniště ožívají v předjaří, později se hlásí jen živější zelení. Ptáčnice, javory, jeřáby, hlohy, šípky na mezích, na kamenicích. Lesy s jasnými lemy bříz, osik a jív. Záplatované silnice úzké jako nitky a kolem nich mrazy těžce zkoušené a větrem odrané aleje javorů, jasanů a jeřábů. I takové je Rýmařovsko. Jeho jižní část, v přírodním parku Sovinecko, je členitější a lesy v povodí Huntavy a Oslavy jsou druhově pestřejší než hospodářské smrčiny převažující jinde, a tak můžeme obdivovat vysokou klenbu stromů v bučinách i pokřivené habry na srázných svazích. Chladný, dosti vysoko položený kraj poskytoval a stále poskytuje dřevo z lesů, jeho druhé bohatství. Kraj se zašlou hornickou minulostí spojenou se zlatem, stříbrem, železem, mědí a dalšími rudami. Zůstaly z ní jen nenápadné zbytky po starých dobývkách a pak názvy – Horní Město, Stříbrné Hory, Ryžoviště, …

56

› Na Dobřečovské hoře – pár stromů na pastvinách, namodralý horský hřbet v dáli, prostá krása… A view from Dobřečovská hora – a few trees on the pastures, bluish mountain ridges on the horizon, pure beauty.

Kraj s textilní minulostí lnářů, bavlnářů i hedvábníků – průmyslové podniky i malé továrničky jsou už dnes také opuštěné. Krajina zůstala. I lidé, pro které je domovem nebo pro ty, kteří tuto svéráznou podhorskou část našeho kraje rádi navštěvují.

57

Možná bude dobré ukončit setkávání s krajinami právě tady – na konci křížové cesty v Rudě s širým výhledem, který bere dech. Místo, které vybízí k zamyšlení…

Krajinná rozmanitost je dána nejen přírodními podmínkami, zároveň je vytvářena prací generací lidí. Ti do svého okolí zasahovali stále a všudypřítomně; vzpomeňme například na dřívější pole a pastviny vysoko pod horskými hřebeny. Hospodařili ale velmi různorodě a z dnešního pohledu jemněji – vytrvalý déšť těžké ruční práce v závislosti na ročních dobách. Tehdejší hospodáři neměli dnešní umělá hnojiva, traktory, buldozery, harvestory, asfalt, plasty a tisíce dalších hmot a mohutných sil, které přinesl moderní věk poháněný především

fosilními palivy. Hospodáři se museli uživit na svém, snažili se využít každý kousek a bylo nutností vědět, proč založit sad právě tam, proč orat tady a jinde nechat zemi být. Po staletí sbírali zkušenosti. V krajině je znát dřina těch, kteří zde žili před námi. Lidské konání bylo povětšinou spíše obohacující. Dřívější nepřetržitý drobný déšť prací v krajině se změnil – tu v rychlou bouři, tu v dlouhé doby bez dění. Kdysi sekal louku houf ženců po celý den, pak si někdo nakosil nůši trávy na krmení, přišly otavy, po nich se vyhnal dobytek. Dnes louku na jaře poseče za pár minut jeden traktorista a vrátí se k druhé seči v létě. A obdobně je tomu i jinde, v lesích, v péči o vodní toky, … Ubylo doteků, přibylo fádnosti – bývalá krajinná mozaika, dnešní převládající uniformita. Pestrost krajin je dána pestrostí jednotlivostí, z nichž se skládá. Různost jednotlivostí s sebou nese i různost jejich využívání, různost péče o ně. Rozmanitost jednotlivostí pak přináší i vyšší rozmanitost druhů rostlin a živočichů na ně vázaných. A také rozmanitost vjemů, pocitů, krásy, … Řečeno možná zjednodušeně, ale jde o podstatu a také o míru, ostatně jako vždy a všude. A je těžké nalézt tu pravou. Jde o návrat k pestrosti, nikoliv návrat ke dřině, návrat ke vnímání odlišností míst, přizpůsobení se jim s využitím vhodné moderní techniky. Přírodu chráníme před sebou a pro sebe a možná bychom ji měli více poslouchat; ostatně je starší než my. Nebo lépe – poslouchat příliš připomíná kárající prst – naslouchat.

‹ Poklidné údolí Huntavy rozeznívá hukot Rešovských vodopádů. The otherwise serene valley of Huntava is resounding with the roar of waterfalls at Rešovské vodopády.

58

› Krajina je obrazem života minulých generací i nás samotných. The landscape reflects life of past generations as well as our own.

› další strana/next page Krajina nad prameny Růžového potoka u Nové Vsi nabírá výšku až k jesenickým holím. From the springs of Růžový brook near Nová Ves, the landscape rises up to the clearings in the Jeseníky Mountains.

59

60

61

LESY Děravé punčochy kraje.

62

63

Dnešní doba nabízí netušené možnosti. Stačí si chvilku „zacvičit“ na internetu - pár kliků - a můžete se dívat na Moravskoslezský kraj z ptačí perspektivy. S trochou fantazie pak zjistíte, že souvislé lesní komplexy se nachází jen na jeho koncích. Od jihovýchodu natahuje kraj na jednu nohu beskydskou lesní punčochu a na druhou od severovýchodu zase jesenickou. Ale směrem do „vnitrozemí“ kraje jsou ony pomyslné punčochy pěkně děravé. Ptáte-li se proč, odpovědět lze velmi stručně. Asi nikoho nepřekvapí, že v dávných dobách byl les naprosto nejúspěšnějším společenstvem organismů, které se u nás rozšířilo, tedy alespoň do doby, než se člověk chopil sekery a začal krajinu přetvářet k obrazu svému. Pak už to šlo s lesem z kopce. Respektive do kopce, neboť neprostupné hvozdy začaly člověku ustupovat převážně ve směru z nížin do hor. Nicméně také vrcholy a hřebeny hor byly člověkem záhy využívány především k pastvě. Podobně jako kdekoli jinde v české zemi tomu bylo i v Moravskoslezském kraji, kde se současná lesnatost pohybuje okolo 35,5 %. Kam až lidská paměť sahá, byl les vždy zdrojem všeho možného. Poskytoval stavební dříví, palivo, lesní plody a houby, lovnou zvěř, dříve i pastvu pro dobytek a také práci a možnost výdělku pro člověka. Není třeba vysvětlovat, že druhová skladba lesů je značně proměnlivá věc. Na jednom místě je půda živinami chudá, jinde zase bohatá, tady je podmáčená, onde zas vysýchavá, jinak se stromům žije v nížinách, jinak na horách. Každá lokalita má své specifické podmínky pro život, což konec konců někdy cítíme i sami na sobě. Po dobách ledových se vzniklým přírodním podmínkám postupně přizpůsobil i les, což se projevilo v zastoupení jednotlivých druhů dřevin. Ačkoli byl člověk nejmladším faktorem, který začal složení a strukturu lesa ovlivňovat, je v tomto ohledu faktorem zcela zásadním. Vzal takzvaně „otěže do svých rukou“.

I přes to však zůstala v severomoravské krajině zachována řada přirozených lesních lokalit a některé z nich se vám pokusíme v této kapitole přiblížit. Pro tento účel bude nejvhodnější rozdělit lesy do několika skupin:

Luhy podél větších řek, mokřadní olšiny Nejnižšími částmi Moravskoslezského kraje proplouvají čtyři větší řeky. Óóóó chtělo by se vykřiknout. Všechny totiž začínají na „O“. Nivní krajina kolem Odry, Olše, Opavy a Ostravice má místy charakter harmonické mozaiky polí, luk a rybníků protkané meandrující řekou s břehovými a lužními porosty. Větší lesní celky zde odráží většinou zemědělsky nevyužívané, například zaplavované plochy. Na místech, kde není půda trvale ovlivněna vodou, můžeme narazit na druhově velmi pestré lesy s bohatým keřovým podrostem a barevným jarním aspektem bylin. Nedozírné koberce sněženek, anebo les doslova nasycený vůní medvědího česneku ukrývá na jaře národní přírodní rezervace Polanská niva. Staré stromy dubu letního, jasanu ztepilého a vzácněji i jilmů jsou ozdobami těchto lesů a spatříte je třeba v přírodní památce s romantickým názvem Pusté nivy. A zapomínat by se nemělo ani na stromy mimo les. Nelehkou úlohu převzala stromořadí, či solitérní exempláře mohutných dubů. Spletí svých kořenů zpevňují hráze rybníků a možná ještě větší silou chrání staré vrby hlinité břehy řek před žravým jarním proudem. Charakteristickou součástí v pestré mozaice přirozených lužních lesů jsou mokřadní olšiny, které sem neodmyslitelně patří. Olše je jakýmsi vodníkem mezi dřevinami. Je to strom typický pro lokality ovlivněné vodou a na místech, kde se většina druhů dřevin neumí s přebytkem vody v půdě vyrovnat, je schopna olše vytvářet mnohdy jednodruhové lesní porosty. Mokřadní olšiny žijící svým vlastním životem ukrývá hned

64

› Neomylný posel jara pooderských lužních lesů - sněženka podsněžník. A reliable herald of spring in the floodplain forests – the Common Snowdrop.

65

několik chráněných území v CHKO Poodří. Jejich střípky skýtá kupříkladu rozlehlá přírodní rezervace Bartošovický luh, najdete ji v podmáčeném srdci přírodní rezervace Bařiny, ale i v přírodní rezervaci s příznačným názvem Džungle, která je utopená až v nejzazším cípu Osoblažského výběžku. Z těchto lesů na vás dýchne naprosto originální dojem a to podle toho, kdy se v nich octnete. Zcela jinak budou vypadat v období jarního tání zalité vodou, jinak v rozkvetlém jarním aspektu mokřadních bylin a ještě jinak v létě. Lesy v blízkosti vodních ploch se po téměř sto letech opět staly domovem impozantního orla mořského. Je to náš největší dravec dosahující rozpětí křídel až 2,5 m. Své hnízdo staví v korunách mohutných starých stromů co nejdál od lidských rušivých vlivů. Jeho specialitou je lov kořisti nacházející se těsně u vodní hladiny, nejčastěji ryb, v menší míře i vodních ptáků. V současné době v našem kraji hnízdí

stabilně pět párů. S jeho návratem mezi hnízdní druhy ČR je bohužel spojen i smutný důkaz lidské omezenosti a krutosti. Jakmile se orlu opět začalo dařit úspěšně vyvádět svá mláďata, objevila se ihned řada případů nelegálního pokládání otrávených návnad, což má za následek již desítky otrávených jedinců. V místech, kde jsou lužní lesy neobhospodařované a blízké přirozenému stavu s výskytem starých, částečně proschlých nebo již padlých stromů, najdeme pod kůrou velmi plochého, sytě červeného, něco málo přes jeden centimetr velkého brouka, případně jeho plochou a protáhlou larvu. Je to lesák rumělkový. V dnešní době jde o poměrně vzácný druh, který se dostal na seznam ohrožených živočichů v důsledku lesního hospodaření měnícího skladbu původních lesů, dále pak odstraňováním starých a poškozených stromů a zvláště odvozem padlé a ležící dřevní hmoty. V současné

‹ Lesák rumělkový. Flat bark beetle. /Cucujus cinnaberinus/

‹‹ Orel mořský na hnízdě. White-tailed Eagle on a nest.

66

době je v našem kraji znám ze zachovalých lesních lokalit podél Odry a dolního toku Olše.

Doubravy a dubohabřiny pahorkatin Začneme-li se řece vzdalovat, projdeme napříč její nivou a narazíme na svah. Odtud je dále terén členitější se svahy a kopci pahorkatin či vrchovin, které se k širokým říčním nivám přimykají. S tím se zpravidla zčásti mění i přirozená druhová skladba lesa. Dřeviny vázané na vodu (olše, vrby) sledují dále nivy potoků a říček, které napájí řeku a na svazích se četněji objevují ty, které jsou lépe přizpůsobeny pravidelnému vysýchání půdy. Například takový dub a habr jsou vlajkovými druhy lesů s vysýchavým půdním prostředím. Nechybí zde ani velmi pestré keřové patro s brslenem evropským, lískou obecnou a dalšími druhy keřů. Svahy říčních teras bývají

› Pralesovitý výjev z bučiny v přírodní rezervaci Černý les u Šilheřovic I. A view of an old-growth beechwood in the nature reserve of Černý les near Šilheřovice I.

67

často přetnuty zařezanými stržemi a členitý terén doplňují lesní prameniště s vodou pročištěnou sítem štěrkových vrstev, které sem kdysi řeka uložila. Učebnicové ukázky lesních pramenišť najdeme třeba v CHKO Poodří v přírodní rezervaci Bartošovický luh, mnohdy však objevíme takové lesy i mimo chráněná území. Stačí třeba jen vyhlédnout z okna vlaku nalevo ve směru jízdy z Paskova do Frýdku-Místku. K toulání je ideální jarní období, kdy jsou barevné hájové druhy rostlin v plné parádě a les je ještě „průhledný“, holý, nebo jen s čerstvě narašenými listy. Lesy slezské kotliny mají navíc jednu zvláštnost. Je to výskyt vitálních bučin v relativně nízkých nadmořských výškách. V ostatních částech republiky se buk v obdobných podmínkách přirozeně objevuje jen sporadicky a na jeho slabém vzrůstu je poznat, že mu to zkrátka moc nevyhovuje. Ale tady u nás je tomu jinak. Občas tu narazíme i na pořádné

„bučiska“ s rovnými válcovitými kmeny a mohutnou korunou. Tato rarita je podmíněna řadou faktorů - od místních klimatických a půdních specifik, až k vývoji šíření dřevin po poslední době ledové. Tyto lesy jsou předmětem ochrany v několika chráněných územích, například v přírodní rezervaci Černý les u Šilheřovic I nebo národní přírodní památce Landek. Ale na zbytky podobných porostů můžeme narazit třeba i za Ostravou v Michálkovicích, kolem Orlové, nebo Petřvaldu. Ačkoli jste od Ostravy co by kamenem dohodil, máte pocit, že jste najednou v poctivé horské bučině. Ve starých doubravách, ale i lužních lesích s podílem dubu hnízdí strakapoud prostřední. Je to totiž specialista na staré duby, ve kterých si nejen vydlabává hnízdní dutiny, ale které mu poskytují během celého roku dostatek hmyzí potravy. Vzhledem je velmi podobný dobře známému strakapoudovi velkému, jen je o něco menší. Zjara se prozradí

nezaměnitelným a dosti svérázným hlasitým a naříkavým voláním. Není to však bědování nad těžkým údělem, ale vábení samičky a také obhajoba hnízdního okrsku před ostatními samci, prostě hlášení „tady jsem doma já“. Většina drobných pěvců lesních ekosystémů je zbarvená velmi nenápadně v různých odstínech hnědé a šedé. Zato sameček lejska bělokrkého vsadil na výraznou kontrastní kombinaci bílé a černé. Obvykle hnízdí ve starých listnatých lesích s dostatkem stromových dutin. Velice dobře jej charakterizuje, stejně jako ostatní druhy lejsků, anglický název flycatcher – „chytač much“. Můžete ho pozorovat v korunách stromů: sedí a rozhlíží se, náhle vylétne za vyhlédnutým poletujícím hmyzem, chytne jej do zobáku a vrátí se zpět na své místečko. Lejsek bělokrký je u nás a celé střední Evropě zatím ještě poměrně hojný, v západní části Evropy však jeho počty za poslední půl století značně klesají a proto se v rámci státu Evropské unie dostal na seznam druhů vyžadujících zvláštní opatření týkající se ochrany jeho stanovišť.

‹

Bučiny a jedlobučiny středních

Collared Flycatcher.

Lejsek bělokrký.

a vyšších poloh Pokud byl vlajkovým druhem lesů nižších poloh dub a habr, potom v polohách středních a vyšších je to buk a jedle. Bez vlivu člověka na lesy by byl buk plošně nejrozšířenější dřevinou českých zemí. Přirozeně dokáže vytvářet nesmíšené jednodruhové porosty a prosadit se s ním v zápase o životní prostor umí jen několik druhů dřevin. Jednou z nich je právě jedle, která bohužel z našich lesů stále citelněji mizí. Je to taková buková sestra, jeho „průvodce“. Na jejím úbytku má mimo jiné podíl intenzivní myslivecké hospodaření. Pro srnčí a jelení zvěř, jejichž počty jsou v našich lesích příliš vysoké, je takový jedlový semenáček úplná lahůdka. Když už se někde daří jedlím zmlazovat, pak je jejich odrůstání brzděno

68

neustálým skousáváním a ohryzem spárkatou zvěří a tento fenomén se nevyhýbá ani chráněným územím s jedlobučinovým motivem ochrany. Proto je zde často jedle uměle vysazována a pečlivě chráněna před mlsnými jazýčky srnčí a vysoké zvěře, většinou pomocí oplůtků jednotlivých stromků nebo menších oplocenek. I když se asi malé jedličky někdy cítí doslova jako v kleci, je to obvykle jediná možnost, jak zajistit kontinuitu jedlových populací. Problém škod lesní zvěří na přirozeném zmlazení se však netýká zdaleka jen jedle, ale obecně většiny lesních dřevin, které se jaksi ocitnou v pozici „menšiny“ vůči dřevinám jiným. Názorným příkladem může být přírodní rezervace Karlovice-sever, kde se v „moři smrkových monokultur“ dochoval starý jedlobukový

› Bystřinné potoky přidávají sovineckým lesům na dramatičnosti. Swift creeks lend some dramatic nature to the woods of Sovinec.

69

porost, který však postrádal následnou generaci zmlazených buků, natožpak jedlí. V roce 1992 byla rezervace po svém obvodu kompletně oplocena a světe div se… místy se již hustým odrůstajícím bukovým mlázím nedá ani projít a jednotlivě se objevují i jedličky. Přirozené jedlobukové porosty se do dnešního dne zachovaly jen ve fragmentech. Častěji na ně můžeme narazit v CHKO Beskydy a přilehlých vrchovinách, například v Palkovických hůrkách. Z hlediska rozlohy jsou však unikátní porosty v povodí říčky Oslavy jižně od Rýmařova. Tato lokalita je proslavena spíše známým hradem Sovinec a stejné jméno nese i evropsky významná lokalita, která byla vyhlášena právě pro ochranu přirozených jedlobukových a bukových

porostů a na jejímž jihovýchodním okraji hrad stojí. V mrtvých a odumírajících stromech beskydských bučin pralesovitého charakteru si vytesává hnízdní dutiny strakapoud bělohřbetý. Přítomnost trouchnivějícího dřeva je rovněž důležitá z pohledu potravní nabídky – larvy brouků žijící v trouchu, štěrbinách kůry a polštářích mechu. Vlhčí partie bukových, jedlobukových ale také i jehličnatých porostů Beskyd a Jeseníků jsou domovem malého savce z čeledi rejskovitých s váhou kolísající mezi 5 až 14 g – rejska horského. Rejsky si laická veřejnost často plete s malými hlodavci, jako jsou myši. Jde však o hmyzožravce, patřícího vývojově mezi nejstarší savce, kteří se objevili již v době křídy a v podstatě v nezměněné podobě přetrvali do dnešních časů. Rejsek horský je na našem území řazen mezi vzácné glaciální relikty. Od drobné myšky se na první pohled liší úzce protáhlým čenichem. To co však na první pohled není

vidět, ale je na těchto savcích fascinující, je vysoká rychlost procesů látkové přeměny, tedy technicky řečeno spotřeby paliva, která jim umožňuje při tak malých rozměrech těla udržet stabilní tělesnou teplotu. Množství spotřebované potravy během dne se rovná přibližně jejich celkové váze, tedy asi tolik jako by průměrný člověk spořádal denně 70 kg jídla.

Horské smrčiny V rámci Moravskoslezského kraje je výskyt přirozených porostů horských smrčin naprosto vzácným úkazem, a pokud už se do dnešní doby dochovaly, jsou vesměs předmětem ochrany ve zvláště chráněných územích. Nahlédnout do těchto lesů můžeme pouze z turistických značených cest ve vrcholových částech Moravskoslezských Beskyd v národních přírodních rezervacích Čertův Mlýn a Mazák nebo Jeseníků v národní přírodní rezervaci Praděd. Přirozené horské smrčiny mají řadu odlišných znaků, kterými se liší od hospodářských smrčin. Původní horské ekotypy smrků se vyvinuly v extrémních podmínkách a jsou jim dobře přizpůsobeny. Porosty jsou často rozvolněné a smrkové semenáčky využívají ke svému růstu mimo jiné také tlející padlé kmeny, čímž dochází k tvorbě charakteristických chůdových kořenů a liniových prvků ve struktuře porostu. Celkový vzrůst horských smrků je nižší, kmen je sbíhavější a hustěji zavětvený. Na první pohled upoutá úzká, válcovitá (svícnová) koruna a v ostrém úhlu nasazené větve. Z větví visící dlouhé záclony letorostů a větviček vyčesávají mlhy převalující se z návětrných svahů hřbetů. Silné a vytrvalé vichry tvarují smrky do vlajkových forem a pod tíhou sněhu a námraz dochází k častějšímu lámání kmene v koruně a tvorbě náhradních „bajonetových“ vrcholů. Ani s obnovou to místní smrky nemají jednoduché. V krátkém vegetačním období nestihnou semínka v šiškách dostatečně vyzrát

‹‹ Strakapoud bělohřbetý. White-backed Woodpecker.

70

› Chůdovité smrky v národní přírodní rezervaci Praděd - nehybné “pařáty” horského lesa. Brace-root spruces in the nature reserve of Praděd – motionless talons of the montane forest.

71

a jejich klíčivost je slabá. Stromy však tento problém vyřešily „mazaně“. Během zimního období bývají spodní větve přimáčknuty sněhem k zemi a tak nebylo nic jednoduššího, než vyvinout schopnost zakořeňování těchto poléhavých větví, z nichž pak odrůstá nový jedinec. Právě tímto způsobem vznikla typická hloučkovitá struktura smrčin v nejvyšších částech národní přírodní rezervace Praděd. Typickým druhem vázaným na přirozené horské smrčiny pralesovitého charakteru je datlík tříprstý. Dutiny si totiž tesá nejčastěji v suchém či nahnilém dřevě jehličnanů. V ČR se stabilní a početnější populace tohoto druhu vyskytují na Šumavě a v Beskydech. Jeho potravou jsou dřevokazné druhy brouků, hlavně tesaříků, a jejich larvy. Patří také mezi největší konzumenty kůrovce, který je u nás znám jako největší škůdce smrkových porostů. Vzhledem je dosti nenápadný, jako jedinému z evropských datlovitých ptáků mu chybí

v opeření červená barva, kterou alespoň částečně nahrazuje žlutavá čepička. Nejsnáze lze hnízdící datlíky objevit v době, kdy krmí hlasitě se projevující již téměř vzrostlá mláďata. Zásadní změna v přístupu k využívání lesních společenstev a intenzivní využívání zemědělské krajiny přivedly v průběhu minulém století všechny naše původní druhy hrabavých ptáku do pozice živočichů ohrožených na přežití. Podařilo-li se v případě druhů volné zemědělské krajiny – koroptve a křepelky, v posledních letech úbytky zastavit či dokonce zvrátit, není situace u lesních druhů vůbec dobrá. Dalo by se říci, že nejlépe je na tom jeřábek lesní. Jeho početní stavy se zdají být v současné době stabilizované. V Čechách žije v oblasti Šumavy, Blanského lesa a Novohradských hor, na Moravě jsou největší populace na území CHKO Jeseníky a CHKO Beskydy, kde je rovněž předmětem ochrany stejnojmenných ptačích oblastí. Jeřábek využívá staré rozsáhlé

‹ Jeřábek lesní. Hazel Grouse.

‹‹ Datlík tříprstý. Three-toed Woodpecker.

72

lesní porosty s bohatým keřovým patrem a přítomnosti bobulonosných keřů. V lesním porostu nesmí chybět malé světliny, paseky či přechody mezi různými typy lesa a lesní cesty. Jen toto prostředí zajistí dostatek potravy – v zimě pupeny a jehnědy břízy, olše a různé bobule, v létě zpestří potravu drobní bezobratlí. Hnízdo je ukryté při patě stromu, schované mezi balvany nebo kořeny. To majestátní tetřev hlušec je na tom mnohem hůř. Beskydské lesy byly v minulosti místem, kde žilo nejvíce tetřevů v rámci ČR. Tito ptáci jsou však velice citliví na změny prostředí a rušivé vlivy. Kácení starých lesních porostů, nárůst turistického ruchu a zvýšený počet predátorů, zejména lišek a kun, se jim staly osudnými. V současné době žije jádro naší populace na Šumavě, ale v Beskydech se přece jenom zachovalo několik jedinců, a to při rychle realizovaných ochranářských opatřeních dává šanci na uchování druhu.

› Tetřev hlušec. Capercaillie.

73

Ve vytypovaných lokalitách by mělo být veškeré hospodaření podřízeno tetřevovi. Lesníci zde přijali ochranu tetřeva za své a všechny požadavky vstřícně respektují. Pro posílení zbytků populace z genetického hlediska pomáhají i speciální odchovny. V oblasti Beskyd se největší z nich nachází ve Slezských Beskydech na polské straně nedaleko Wisly. Doposud odtud bylo vypuštěno již více než tři stovky jedinců a některé z nich se pravděpodobně dostaly i na naši stranu. V roce 2012 bylo do volné přírody vypuštěno i šest jedinců ze soukromé odchovny v osadě Bahenec u Jablunkova. Držme palce, ať tyto časově i finančně velmi náročné a hlavně záslužné aktivity přinesou očekávané úspěchy.

Suťové lesy Všímavému čtenáři jistě neušlo, že výše popsané typy přirozených lesů byly za sebou řazeny tak, jak se postupně střídají ve směru z nížin do hor. Z širokého pooderského údolí jsme se vyšplhali až na nejvyšší vrcholky Moravskoslezského kraje a zdálo by se, že není kam pokračovat. Nicméně existují ještě dva základní typy přirozeného lesa, které nelze opominout a jejichž výskyt je podmíněn spíše specifickými půdními podmínkami, než měnícími se klimatickými faktory. Jedním z nich jsou suťové lesy, které se můžou vyskytovat jak v nižších polohách, tak v horách. Dřevinná skladba přirozených suťových lesů je samozřejmě do jisté míry závislá na okolních porostech. Kamenitá či balvanitá pole jsou často na prudkých svazích střídána výchozy skalního podloží a neposkytují všem druhům stromů zrovna ideální životní podmínky. Tím se nabízejí příležitosti pro ostatní dřeviny. Nejvíce zastoupenými druhy zde bývají javory (javor klen a javor mléč), lípy (lípa srdčitá, lípa velkolistá) a jasan ztepilý. Vtroušeně se však může objevit celá řada dalších dřevin, včetně jedle bělokoré nebo jilmu horského.

Suťové lesy mají z hlediska ochrany přírody jednu výhodu, a to, že na ně není ze strany lesního hospodářství vyvíjen takový tlak, jako na okolní lesy s příznivějšími podmínkami k hospodaření. Kdo by se přece pracně snažil sázet stromy do holého kamení. Pěknou ukázku mozaiky suťových lesů a jedlobučin můžeme najít v národní přírodní památce Rešovské vodopády nebo v kombinaci s bučinami na prudkých svazích evropsky významné lokality Údolí Moravice. Podél lesních cest a potoků vedoucích suťovými lesy na pravém břehu Moravice jižně pod Hradcem nad Moravicí roste u nás běžný, nektaronosný sadec konopáč. Jakmile začátkem léta rozkvete, objeví se na jeho květech zajímavý motýl přástevník kostivalový. Patří mezi noční motýly, ale dospělí jedinci (imága) jsou aktivní i přes den, kdy se starají o potravu, v noci se pak páří. Druhy patřící do podčeledi přástevníků jsou charakteristické výrazným pestrým zbarvením, zejména

zadních křídel, a robustní stavbou těla. Chlupaté housenky přástevníka kostivalového jsou méně vybíravé a živí se listy řady běžných bylin jako jsou hluchavky, šalvěje, vrbovky nebo kopřivy, na jaře se pak zaměřují na mladé listy lísek, maliníků či ostružiníků. Potok protékající bukovým nebo dubohabrovým lesem na suti je nejtypičtějším biotopem našeho největšího ocasatého obojživelníka. Výrazně zbarvený mlok skvrnitý může dorůstat do 20 cm délky těla. Jeho kontrastní žluto-černé zbarvení je varováním pro potenciální útočníky, že jeho kůže je silně jedovatá a u většiny živočichů může vyvolat silnou nevolnost. Vajíčka mloka, na rozdíl od ostatních obojživelníků, v přírodě nenajdete, je totiž vejcoživorodý. To znamená, že se vajíčka vyvíjejí v těle samičky a ta pak „rodí“ živá mláďata. Larvy žijí v mírně zastíněných tišinách potůčků, v tůňkách nebo prameništích s vyšším obsahem kyslíku ve vodě.

‹ Listnatý smíšený les v národní přírodní rezervaci Kaluža je zasloužilým držitelem zdejších prudkých suťových svahů. This mixed broadleaf forest is a stalwart keeper of the steep debris slopes in the Kaluža nature reserve.

74

Šikoušek zelený Les je světem velikostních extrémů. Pod korunami desítky metrů vysokých smrků a  jedlí roste dnes již vzácný mech s  krásným českým jménem šikoušek zelený. Je to opravdu lesní trpaslík, pro lidské oko neviditelný. Jeho méně než 1 milimetr velké lístečky jsou hnědé, takže naprosto splývají s rozkládajícími se kmeny jehličnanů, na kterých roste. Velmi pozorným návštěvníkům lesa se prozradí teprve nezaměnitelným sporofytem (asi tak jako trpaslík svou červenou čepičkou) – na asi 1 centimetr vysokém výrazném červenohnědém štětu září světle zelenou barvou čerstvá tobolka. Ta postupně dozrává a vypouští do okolí neuvěřitelných 5 milionů výtrusů. Přesto i  takto životaschopný mech se dostal mezi ohrožené druhy naší i evropské flóry. V našich lesích totiž chybí vhodný substrát, na kterém by se mikroskopické výtrusy mohly uchytit. Tím je neodtěžené ležící a tlející smrkové a jedlové dřevo ležící ve vlhkém prostředí poblíž lesních potoků nebo ve stínu lesních porostů. Šikoušek má v  ČR nejlepší podmínky v  jesenických a beskydských lesích. 75

listů a tou vší parádou proplouvá meandrující potok. Pozdě rašící olše a jasany ještě dovolí slunci nasvítit bohaté lužní koberce. Později pak většinou obsadí podrost těchto lesů vysoké byliny letního aspektu a tam, kde jsme se nedávno procházeli jako po parku, dokážou žahavé kopřivy a škrábající ostružiníky pěkně potrápit. Příklad potočního luhu s přirozenou dřevinnou skladbou a neupraveným korytem toku nalezneme v přírodní rezervaci Hořina. Vypravíte-li se tam brzo na jaře, budete odměněni pohledem na šafrány zalité nivní louky, z meandrů a nátrží vám do uší zahraje šumící potok Hořina a olšová jasenina se bude probouzet po zimním odpočinku. Na březích vodních toků a prameništích lesnatého předhůří a horských oblastí zejména Jeseníků a Beskyd žije vlhkomilný dravý druh brouka – střevlík hrbolatý. Od ostatních střevlíků je dost dobře odlišitelný, jeho krovky mají četné jamky a vyvýšeniny, asi tak, jako by ho někdo klepnul

Potoční luhy a prameniště

‹‹ Mlok skvrnitý. Fire Salamander.

‹ Střevlík hrbolatý.

Druhým a mnohem rozšířenějším typem lesa, který se proplétá celou moravskoslezskou krajinou, jsou potoční luhy a prameniště. Často tvoří tyto lesy jen úzký lem okolo potoků a říček už od jejich počátku, kde pramení. Jejich funkce je však nenahraditelná a v agrární krajině bývají jediným útočištěm pro volně žijící živočichy. Převládajícími dřevinami přirozených potočních luhů jsou olše lepkavá (ve vyšších polohách olše šedá), stromové vrby a jasan ztepilý. Jejich složení však bývá velmi pestré a navíc s bohatým keřovým patrem, ve kterém většinou dominuje střemcha. Tam, kde jsou potoky hluboko zakousnuté do terénu, nemusí být potoční luh vůbec vyvinutý a vodu pak doprovází jen zvýšené zastoupení javoru klenu, lípy nebo jedle. Podobně jako u všech listnatých lesů i tady je nejkrásnějším obdobím jaro. Barevné jarní květy svítí v lesklé zeleni

Ground beetle. /Carabus variolosus/

76

miniaturní paličkou. Jeho larvy jsou rovněž dravé a živí se vodními larvami ostatních bezobratlých. I ony se po celou dobu vývojového cyklu drží v těsné blízkosti vody a kuklí

› Úzký pruh přirozeného potočního luhu stráží meandrující potok v přírodní rezervaci Hořina. A thin stripe of natural floodplain forest guards a meandering stream in the Hořina nature reserve.

77

se v podzemních komůrkách bezprostředně u vody, nebo, jsou-li k dispozici, v padlých hnijících kmenech obrostlých mechem.

Hospodářsky změněné lesy Až do této chvíle jsme se věnovali lesům s přirozenou dřevinnou skladbou, které však rostou jen na zlomku území Moravskoslezského kraje. Drtivou většinu však tvoří lesy, ve kterých je dřevinná skladba více či méně změněna, a do jejichž života lesní hospodář vstupuje od výsadby sazenic přes výchovu až po kácení mýtních porostů. Způsobů hospodaření existuje několik a jsou i takové, které vychází z přirozeného vývoje a cyklů vypozorovaných v pralesích, ve kterých hospodaří jen příroda. Naneštěstí tlak tržních mechanismů a staré vyjeté koleje vedou ještě pořád české lesnictví a vlastníky lesa k výsadbě stanovištně nevhodných dřevin a k holosečnému způsobu hospodaření, a to někdy dokonce i v chráněných územích. Snahy „osvícených“ lesníků komplikují dlouhodobě vysoké stavy spárkaté zvěře, která působí velké škody na přirozeném zmlazení a výsadbách dřevin

přirozené druhové skladby lesa. Kožich nesmíšených smrkových porostů stále obléká beskydské a jesenické kopce, ačkoli by zde přirozeně vládly bučiny a jedlobučiny. Jen sem tam se objeví nějaká ta buková záplata. I když příroda člověku naznačuje již dlouho, že něco není v pořádku, přechod k přírodě blízkému hospodaření v lesích probíhá u nás jen velmi, velmi pozvolna. Jasoň dymnivkový je smutným příkladem motýla, který se v důsledku novodobých způsobů lesnického velkoplošného hospodaření dostává na listinu druhů ohrožených na přežití. Dříve v České republice místy hojný, dnes v Čechách vyhynulý, přežívá pouze na Moravě. V našem kraji zůstalo jen několik málo mikrolokalit s izolovanými koloniemi, které jsou bezprostředně ohroženy. Jasoň je totiž striktně vázán na lesní paseky s výskytem živné rostliny dymnivky duté. V minulosti mu vyhovovalo tradiční hospodaření vedoucí k střednímu a nízkému lesu (pařeziny) s četnými světlinami. V současné moderní době se však tento typ hospodaření již „nenosí“, jednoduše přestal odpovídat ekonomickým a v nedávné minulosti i politickým požadavkům doby. Vysokokmenné, hustě zapojené porosty jsou sice z pohledu produkčních schopností stanoviště výhodnější, avšak z hlediska ochrany biologické rozmanitosti, jenž je základem zdravé a prosperující krajiny, vedou k zániku řady světlinových druhů. A tak se s posledními exempláři tohoto motýla v našem kraji můžeme setkat na drobných pasekách a údolních nivách říček Huntava a Oslava na Rýmařovsku, případně v CHKO Jeseníky.

‹‹ Jasoň dymnivkový. Clouded Apollo.

78

Pralesovité porosty – starožitné brože na kabátě Moravskoslezského kraje ›› Takto naježit “šupiny”, to dokáží snad jen kleny v národní přírodní rezervaci Mionší. It would seem that no other trees can bristle up their “scales” like these sycamore maples in the Mionší nature reserve.

79

Byla by ale škoda zakončit tuto kapitolu pesimistickým výhledem do budoucnosti našich lesů. A tak je na čase vybalit to pověstné eso z rukávu. Letmo jsme již na některé perličky mezi lesními chráněnými územími narazili, například když jsme vystoupali až na nejvyšší vrchy Beskyd a Jeseníků zdobené prastarými smrčinami. Jedny z nejcennějších porostů kraje však zatím zůstaly záměrně zatajeny. Moravská pralesní „svatá trojice“- svatostánky beskydské přírody - národní přírodní rezervace Mionší, Mazák a Salajka. Národní přírodní rezervace Mionší byla vyhlášena již za první republiky v roce 1922, a to na rozloze 95,05 hektarů (dnes 169,7 ha). Mohutným jedlím, košatým bukům a naježeným klenům vykroužil čas do kmenů již několik staletí a kácení unikly jen díky své nedostupnosti a také loveckým prioritám v historii se střídajících vlastníků. K „pralesu“ Mionší neodmyslitelně patří také Velká Polana - luční oko celé rezervace, a spolu s dalšími menšími loučkami mu přidává na pestrosti prostředí a rostlinné i živočišné bohatosti. Není divu, že na jedné takové orchidejové loučce si nechal markýz Gero (Bedřich Habsburský) v roce 1904 postavit útulnou loveckou chatu, aby se zde mohl oddávat lovu tetřevů a jelení zvěře. Druhou svatyní beskydských lesů je národní přírodní rezervace Mazák. V menším vydání byla zřízena již za první republiky a v současnosti má výměru 92,91 ha. Leží na velmi prudkých západních úbočích Lysé hory a její nejvyšší místa sahají až těsně pod turisticky oblíbený a vyhledávaný vrchol. Naopak nejníže položený cíp rezervace klesá bezmála na 700 m. n. m., takže její celkové převýšení činí úctyhodných 600 metrů. Také díky tomu nebyl přirozený vývoj jádrové části Mazáku nikdy přerušen a nám se dochovala vzácná

ukázka pralesovitých porostů, kde jedlobučiny střídá s rostoucí nadmořskou výškou klimaxová smrčina. Extrémnost zdejšího prostředí zde vrůstá i do samotných dřevin. Síla zemské přitažlivosti na strmých svazích spřáhnutá s každoroční sněhovou nadílkou nebo tlejícími padlými jedinci zde nutí stromy vytvářet šavlovitě prohnuté kmeny a někdy až podivuhodně bizarní figury. Třetím karpatským pralesním chrámem je národní přírodní rezervace Salajka. Její výměra je oproti Mionší téměř osmkrát menší (21,95 ha), ale i tak patří do té samé pokladnice biodiverzity. Salajka ve své dávnější historii nebyla bohužel od těžby stromů ušetřena. Naštěstí zde ale docházelo jen k těžbě jednotlivé a tak zůstal tento pralesní ostrůvek v moři hospodářských porostů zachován i pro nás. Vzrostlé jedle se dokonce ještě na začátku 20. století odvážely až do Holandska, kde byly z jejich dřeva stavěny lodě. V současné době dohnal i tyto rezervace trend obecně pozorovaný v přirozených jedlobučinách v celé střední Evropě. Zkráceně by se dal popsat jako konec vlády jedle a nástup vlády buku. Staleté jedlové pamětnice dožívají a nemají za sebe nachystanou náhradu, čehož bez okolků využívá buk a tlačí se rychle vzhůru ve formě odrůstajícího zmlazení. Na skutečnosti, že i lesy v národních přírodních rezervacích trpí absencí mladých jedlí, se podepsaly mimo jiné i dlouhodobě vysoké stavy srnčí a jelení zvěře. Ale o tomto problému již bylo dostatečně pojednáno výše. I přes to skýtají Mionší, Mazák a Salajka nebývale pestré prostředí pro život, a to nejen pro rostliny a ptáky, ale i pro bezobratlé živočichy a houby. Díky přítomností stromů všech věkových, výškových a tloušťkových kategorií, souším, pahýlům a tlejícím padlým kmenům v různých fázích hniloby a také díky vyváženému poměru mezi živou a tlející biomasou, fungují tyto rezervace jako útočiště pro řadu druhů, které už ve „sterilních“ hospodářských lesích nemají

‹‹ Podzim v národní přírodní rezervaci Mazák - hořící les pod nejvyšším Beskydským vrcholem. Autumn in the Mazák nature reserve – a fiery forest under the highest peak of the Beskydy Mountains.

80

› Vzrostlé jedle a smrky trčí jako deštníky nad bukovým pláštěm v národní přírodní rezervaci Salajka. Full-grown firs and spruces are jutting out like umbrellas above the beech growth in the Salajka nature reserve.

81

šanci na přežití. Mnoho z nich je však vázáno na jedlové dřevo, kterého začíná být i zde nedostatek. Jednoduchým, ač nákladným řešením, jak zajistit kontinuitu a přirozený vývoj pralesovitých porostů, je jejich kompletní oplocení. Nezbývá

tedy než věřit, že se všechno v lepší obrátí a že nebudeme muset za pár let jen sprásknout ruce nad tím, že z naší přírody mizí další a další druhy.

Velké šelmy Moravskoslezské Beskydy jsou jediným místem v ČR,

toulají se zde snad čtyři medvědi. Největší otazník visí

kde žijí všechny tři druhy evropských velkých šelem.

nad výskytem vlků. Jejich pobytové znaky jsou totiž

Mnoho lidí napadne, že je to skvělá zpráva. Ale na dru-

snadno zaměnitelné se zatoulanými či zdivočelými

hé straně je i  mnoho těch, ve kterých tento fakt vy-

psy. Bezpečnou identifikaci lze provést pouze na zá-

volává odpor, obavu ze ztráty na hospodářských zví-

kladě anatomických znaků nebo analýzy DNA. První

řatech a dokonce i strach z ohrožení vlastního zdraví

doložený a  tedy věrohodný výskyt vlka byl prokázán

či života. A naneštěstí existují i lidé, pro které je toto

v  oblasti obce Krhová nálezem sražené vlčice v  čer-

skvělá zpráva z  pohledu uspokojení jejich loveckých

venci 2012.

choutek. Ilegální odstřel je největší hrozbou pro přeži-

Velké šelmy žijí skrytým způsobem života a jejich pří-

tí rysa, medvěda a vlka v našich lesích.

má pozorování jsou vzácná. Získat o těchto druzích od-

Většina obav lidí, kteří se dělí s šelmami o životní pro-

povídající údaje je tedy velmi obtížné. Proto se v roce

stor, pramení nejčastěji z démonických pověstí o jejich

2011 rozběhl v Beskydech projekt na jejich soustředě-

nebezpečnosti a dramatických historek o jejich lovec-

ný monitoring. Cílem tohoto projektu je zjistit počet-

kých schopnostech. Jde však o velice plachá zvířata,

nost a stav beskydských populací a také přispět k po-

spatřit náhodně rysa nebo vlka v  Beskydech se rov-

znání ekologie všech tří druhů.

ná zázraku. Medvěd rovněž nevyhledává konflikty, jen

Na stráži našich šelem stojí tzv. vlčí hlídky. Jsou to

velmi výjimečně se může stát, že ho v lese překvapíte.

speciálně proškolení dobrovolníci, kteří se pravidelně

I když to zajisté bude těžké, zachovejte v takovém pří-

pohybují v beskydských lesích a snižují tak riziko pyt-

padě klid, sklopte oči, odvraťte se a pomalu se vzdalte.

láctví a zároveň pomáhají s monitoringem sledováním

Udržení velkých šelem v našich Beskydech je možné

pobytových znaků, jako jsou stopy či trus.

díky napojení na mnohem početnější slovenskou popu-

Snad nám práce odborníků a  dobrovolníků pomůže

laci. Současná početnost rysa je v Moravskoslezských

objasnit řadu zatím nedořešených otázek.

Beskydech odhadována na maximálně deset jedinců,

82

83

LOUKY A POLE Křižovatka zemědělské techniky.

84

85

„To je ta země zaslíbená, zvěře a ptáků plná, medem oplývající…Všem pak nastala těžká, lopotná práce. Když se o půdu rozdělili, počali ji vzdělávati. Kde byl les, ten porazili neb ohněm vypražili, mýta klučili, luhy a nivy zkopali, druhého pak léta rádlem zorali.“ Staré pověsti české – O Čechovi. Jak praví klasik, „…kde byl les, ten porazili…“ nezalesněných kousků krajiny bylo v dávné minulosti u nás opravdu málo, v našem kraji tak akorát na hřebeni Hrubého Jeseníku, kde kvůli extrémním vysokohorským podmínkám les nemohl nikdy růst. Člověk většinu krajiny odlesnil, a začal obdělávat, časem se na odlesněné plošky začaly dostávat rostliny, které známe ze současných luk. Na loukách, pastvinách a polích tedy vládne člověk a bez jeho údržby by se zase pomalu přeměnily v les. Louka se tak stala velmi výrazným prvkem krajinného rázu. Je podstatnou součástí takzvané kulturní krajiny, která je odnepaměti ovlivňována lidskou činností. Stejně jako les, chrání luční porosty půdu před vodní i větrnou erozí, což má zásadní význam například při povodních. Díky loukám mohl člověk začít s chovem dobytka – krav, ovcí, koz a také koní. A zároveň šetrnou hospodářskou činností vytvořil prostor pro přežívání celé řady rostlin a živočichů. Život na louce znamená neustálý pohyb, vzájemnou spolupráci nebo konkurenci. Je to svět rozmanitých tvarů, pestrých barev a životních forem. Prostě svět sám pro sebe, ráj barevných květů, motýlů, kobylek a sarančat. To je vidět a slyšet zejména za horkých letních dnů a večerů.

normálního člověka nepochopitelného množství lučních typů. Představíme si jen ty, mezi kterými je celkem dobře viditelný rozdíl. Zpravidla nejníže položenými jsou louky psárkové. Tyto louky najdeme hlavně u řek, a proto bývají především na jaře pravidelně zaplavovány. Na první pohled nevypadají nijak zajímavě, kytek tady moc nenajdeme, dominují tu trávy a nejvíc psárka luční. V našem kraji je najdeme hlavně v Poodří. V letním období na nich dominuje mezi jinými krvavec toten. Je to jediná živná rostlina modráska bahenního, který náleží do čeledi motýlů s největším počtem druhů na světě. Svým způsobem života patří k nejzajímavějším živočichům u nás. Drobounké, okem sotva viditelné housenky, které se po vylíhnutí živí krátkou dobu na květech krvavce, se po uplynutí dvou až třech týdnů vydávají na nebezpečnou

‹ Modrásek bahenní. Dusky Large Blue.

Barevné louky Když se řekne louka, mnozí si určitě představí prosluněnou travnatou stráň plnou barevných květů, ale ani s loukami to není úplně jednoduché. Botanici dokážou louky podle stanovištních podmínek a rostlinných druhů rozdělit do pro

86

87

‹

pouť do nitra mravenčích kolonií. S příchodem večera malé housenky modrásků opouštějí květy, padají na zem a čekají, až budou objeveny dělnicemi mravenců. Během této „čekací doby“ vylučují feromony velmi podobné těm, které produkují mravenčí larvy. Tvar a vůně housenek motýla natolik mravence zmate, že je adoptují a odnesou je mezi své vlastní potomstvo do mraveniště. Tam se pak modrásci od podzimu do následujícího léta živí larvami hostitelských mravenců a jsou také dokrmovány mravenčími dělnicemi. Začátkem léta se zakuklí a následně své hostitele opustí už jako dospělí motýli. Podobně žije i modrásek očkovaný, který však z nížin zmizel z důvodu odvodňování a přehnojování vlhkých luk. V současné době ho najdeme spíše v podhorských a horských oblastech Beskyd.

Ohniváček černočárný. Large Copper.

Zmíněné dva druhy modrásků patří spíše mezi nenápadné motýly, to ohniváčka černočárného nepřehlédnete. Za teplého počasí sytě oranžově zbarvení samečci čekají na osluněných rostlinách vyčnívajících nad okolní vegetaci na proletující samičky. Ty pak kladou vajíčka na listy šťovíku, kterými se následně živí jejich housenky. Vlhké louky Chráněné krajinné oblasti Poodří jsou jediným místem, kde můžeme v našem kraji pozorovat vzácnou saranči tlustou. Pro počáteční vývoj, od vajíčka po malou nymfu, je nezbytná dostatečná vlhkost prostředí, v pozdější fázi vývoje a v dospělosti je však vysoká vlhkost na škodu. Nejvhodnější jsou tedy periodicky zaplavované louky, které v pozdně jarním a letním období jsou již téměř suché, porostlé vyšší travní vegetací. Saranče jsou společně s kobylkami zástupci rovnokřídlého hmyzu. Víte, jak jednoduše poznáte, zda jste při potulkách po loukách potkali saranči nebo kobylku? Podívejte se na délku tykadel, kobylky je mají dlouhé, nitkovité, zpravidla delší než tělo. U sarančí je to naopak, jsou kratší a pevnější.

‹‹ Pcháčová louka s rozkvetlými pcháči. Wet Circium meadow with blooming thistles.

88

›› Prstnatec májový. Broad-leaved Marsh Orchid.

89

V o něco vyšších polohách najdeme na výrazně vlhkých stanovištích pcháčové louky. V létě zde na pohled často se svými nazelenalými květy dominuje pcháč zelinný. Zpravidla v nich ale najdeme více druhů pcháčů, všechny ostatní mají květy výrazné růžovofialové. Na těchto loukách můžeme nalézt až půl metru vysokou orchidej prstnatec májový. Jde o jednu z našich nejčastějších orchidejí a jako všechny je chráněna zákonem. Téměř všechny naše druhy orchidejí jsou existenčně závislé na houbách, žijí s nimi v tzv. symbióze. Těla mikroskopických hub jsou propojena s kořeny orchidejí, houby poskytují orchidejím vodu a v ní rozpuštěné minerální látky a orchideje dávají houbám na oplátku energetické zdroje vyprodukované díky fotosyntéze. Pokud by náhodou někoho napadlo si zkrášlit zahrádku nějakou orchidejí z volné přírody, musí si uvědomit, že všechny naše divoké orchideje jsou zákonem chráněné a navíc přesazením z volné přírody do zahrady uhynou, protože je velmi málo pravděpodobné, že na zahradě najdou životně důležité symbiotické houby. V době květu velmi atraktivní mečík střechovitý roste také v pcháčových loukách, ale stejně tak může růst i na jiných vlhkých stanovištích. Jeho krásná květenství si přímo říkají o to, abychom si jej utrhli do vázy, ale mečíky jsou zákonem chráněny a krásná kytička divokých mečíků by vás mohla ve výsledku stát mnohonásobně více než ta z květinářství. Pokud se pcháčové louky přestanou kosit, nebo se na ně začnou dostávat nadbytečné živiny z okolí, například ze sousedních hnojených polí, změní se na úplně jiný luční typ, na takzvané tužebníkové lado, kde místo pcháčů roste hlavně tužebník jilmový. Ten vytváří husté, vysoké porosty a potlačuje méně konkurenčně schopné rostliny, například orchideje. Druhová pestrost tužebníkových lad je tedy obvykle velmi malá.

Dalším lučním typem jsou vlhké bezkolencové louky, ty však najdeme v našem kraji jen zřídka, hlavně na Bruntálsku. Tyto louky jsou vzácné hlavně proto, že byly v minulosti často odvodňovány, avšak právě zachování vodního režimu je jednou ze zásadních podmínek existence tohoto lučního typu. Jejich dominanta bezkolenec je obrovská trsnatá tráva, která bývá až dva metry vysoká. Ve vlhkých bezkolencových loukách roste mnoho vzácných rostlin. Jednou z nejvzácnějších je hvozdík pyšný, který se opravdu může pyšnit a to nejen svým jménem. Pár rostlinek roste například u Krnova. Dalším druhem je rostlina s nádhernými modrými květy kosatec sibiřský. Není divu, že kosatec je velmi oblíben i mezi zahrádkáři, ale v žádném případě si jej neodnášejte z volné přírody. Za prvé je zákonem chráněný a jeho vykopání a odnos do vlastní zahrádky by se vám mohl několikanásobně prodražit než jeho zakoupení v zahradnictví,

a za druhé rostliny profesionálně vypěstované jsou více přizpůsobeny zahradním podmínkám. Byla by přece velká škoda ochudit přírodu našeho kraje o takto nádherné květy. Pokud objevíte kosatec sibiřský, je dost pravděpodobné, že na stejné louce najdete i vrbu rozmarýnolistou. Ta je svým vzrůstem na vrbu celkem netypická, dorůstá totiž do maximální výšky 150 cm a nebýt jejích stříbřitých listů, ve vysokém lučním porostu by skoro zanikla. Většina luk bývá botaniky zařazována mezi takzvané ovsíkové louky. Nějakou ovsíkovou louku už určitě viděl každý. Své jméno dostaly podle trávy ovsíku vyvýšeného. Právě tyto louky jsou plné kopretin, zvonků, chrp, jetele, pryskyřníku, kontryhele, řebříčku a šťovíku. Přestože je tento luční typ celkem častý, i tyto louky jsou ohroženy, a to hlavně přehnojováním nebo naopak upuštěním od jejich běžného obhospodařování.

‹ Kosatec sibiřský. Siberian Iris.

‹‹ Hvozdík pyšný. Large Pink.

90

Proč jsou květy barevné, aneb jak vidí včela Žlutá, modrá, červená, fialová…spousta zářivých barev a tvarů květů, má to nějaký důvod? Určitě ano. Pro rozmnožování rostlin je nezbytné opylování, tedy přenesení pylu z jedné rostliny na druhou. Jenže rostliny se nemohou aktivně přemisťovat a potkávat se s jedinci téhož druhu. Posílat pyl po větru se u většiny druhů rostlin ukázalo jako málo efektivní a neekonomické. Bylo ho potřeba vyrobit velké množství a spoléhat se na štěstí, že alespoň zlomek toho donese vítr tam, kam má. Rostliny tedy „vymyslely“ důmyslný fígl, jak k práci „pošťáka“ využít některé živočichy. Jelikož i v přírodě platí rčení, že kuře ani zadarmo nehrabe, nabídly rostli-

91

ny jako odplatu potravu v podobě nektaru. A tím se do-

Takže nejjednodušším způsobem jak přilákat hmyz je

stáváme k zodpovězení otázky z úvodu.

vytvořit barevný poutač – květ. A aby se pyl dostal po-

Hmyz má velice dobře vyvinuté barevné vnímání, i když

kud možno přímou cestou co nejrychleji na místo určení,

má úplně jiný typ oka než člověk. Včela vidí v odlišném

začaly rostliny bojovat o vlastní opylovače namícháním

barevném spektru přesunutém od červené více k ultra-

správných barev a odstínů svého květu, vymodelová-

fialové. To znamená, že nevidí červenou barvu, zato vidí

ním atraktivního tvaru „přistávacích ploch“ a posílením

námi neviditelnou ultrafialovou. Stejně tak vnímání jed-

lákajících vjemů vhodnou vůní. Touto cestou vznikl ba-

notlivých barev je jiné. Třeba taková zelená je v očích

revný luční koberec utkaný vybíravými očima včel, mo-

včely šedá, zeleně pak vidí žluté květy, žluté zase mod-

týlů a dalších živočichů. Hmyz je tak v dějinách života

ře. Spousta květů vypadá očima hmyzu mnohem atrak-

na Zemi prvním zahradníkem, který vyšlechtil květy

tivněji. Některé pro nás napohled jednobarevné květy

a má na svědomí překrásnou paletu kvetoucích rostlin.

mají v ultrafialovém pásmu výrazně barevné ornamenty.

Na ovsíkových loukách můžete narazit na bíle kvetoucí vemeník dvoulistý. Je to jedna z orchidejí, kterou ještě můžete potkat poměrně často. Roste na loukách, ale není výjimkou, že se objeví i ve světlých lesích. Jeho květy hlavně k večeru nádherně voní a svou výraznou vůní lákají opylovače, jimiž jsou noční motýli. Na loukách dochází velmi často ke střetu mezi jejich hospodářským využíváním a potřebami zde žijících živočichů a rostoucích rostlin. Většina z nich se totiž rozmnožuje během roku ve stejné době, kdy člověk potřebuje využívat louky k získávání trávy nebo sena pro svůj dobytek. Dlouhá staletí si obě zájmové skupiny tento prostor spravedlivě mezi sebou dělily, až do doby, kdy se objevily velké žací stroje, které byly schopny posekat rozsáhlé plochy luk kompletně celé za velmi krátkou dobu. V tu chvíli začalo ze zemědělské krajiny ubývat mnoho dosud běžných druhů rostlin i živočichů. Jedním z nich je chřástal polní, tažný pták, který k nám přilétá začátkem

května z afrických zimovišť, aby zde zahnízdil a vyvedl mláďata. V té době je tráva na většině vlhkých luk již dostatečně vzrostlá, aby poskytla vhodný úkryt pro velmi plachého a nenápadného ptáka. Začíná tok, kdy samec typickým hlasitým voláním vábí samičky, které v travním porostu zakládají jednoduchá hnízda, do nichž kladou vajíčka. Vše vypadá v pořádku, jenže právě v tuto chvíli začíná na loukách probíhat první seč. Výsledkem je většina zničených hnízd a vajec, při pozdější nebo druhé seči i usmrcení malých kuřat. Když se tato situace opakuje dlouhá léta rok co rok, je logické, že se čím dál tím více mláďat nedočká dospělosti a počty chřástalů polních klesají. Na ovsíkových loukách v okolí Janova na Krnovsku žije velmi vzácná kobylka zavalitá. Je to její jediné místo výskytu v Moravskoslezském kraji. Vyžaduje vyšší a velmi hustý travní porost, kde se může skrýt, najít potravu a samice zde v přítmí vegetace kladou do země vajíčka. Zásadně jí proto nesvědčí intenzívní sečení nebo spásání luk.

‹ Kobylka zavalitá. Bush-cricket. /Polysarcus denticauda/

‹‹ Chřástal polní. Corncrake.

92

› Hýl rudý. Common Rosefinch.

›› Saranče horská. Green Mountain Grasshopper.

93

Na vlhkých loukách a polích v okolí vodních toků a nádrží na Ostravsku, v Poodří, v severní části Opavska a v Osoblažském výběžku staví hnízda konipas luční. I když jde o malého ptáčka velikosti vrabce, avšak o něco štíhlejšího, je ve svém zbarvení dosti nápadný. Hruď a břicho má sameček svítivě žluté, hřbet je olivově zelený, nad okem výrazný bílý pruh. V celé ČR není nijak hojný, hnízdí sice pravidelně, ale velmi roztroušeně. To na loukách s roztroušenými keři často v blízkosti řek můžeme na vyvýšeném místě pozorovat zpívajícího karmínově zbarveného pěvce. Je to hýl rudý. Jedná se o vzácnější druh, a nepleťme si jej s běžným hýlem obecným, který naopak obývá smrkové lesy a parky. Samička hýla rudého je zbarvena dosti nevýrazně, olivově hnědě. Může se stát, že spatříte zpívat „samičku“. Samička to

samozřejmě není, ta nezpívá, ale jedná se o jednoročního samce, který je ještě zbarven stejně jako ona a červenou barvu získá až během dalšího roku díky červeným barvivům, které vstřebá z bylinné potravy. Vysoko v jesenických horách, kde se nad hranicí lesa přirozeně udržuje travnatá krajina, nebo vyskytují vlhké horské louky, žije saranče horská. V ČR je to velmi vzácný druh, který u nás nalezneme pouze na hřebenech Hrubého Jeseníku, a následně v jižních Čechách. Jde o takzvaný glaciální relikt, tedy o druh živočicha, který se zachoval do dnešní doby pouze na malém území, avšak v minulosti před více než deseti tisíci lety měl mnohem větší rozšíření, a to konkrétně v době ledové.

Živé pastviny Ovce, krávy, luční kobylky, motýli, mravenci, rozkvetlé kytky… Takto vypadá skutečně živá pastvina, spousta druhů rostlin a mezi nimi spousta „havěti“. Pastviny však dnes mnohdy moc živé nejsou, na některých, pokud opomineme pasoucí se dobytek a pár druhů dosetých trav, nenajdeme nic moc zajímavého, a naopak jiné přestávají být živými díky opuštění. Pastviny, na rozdíl od složitě dělených luk, botanici člení na pouhé dvě skupiny. První, častější skupinou, jsou pastviny poháňkové. Pojmenované jsou podle trávy poháňky hřebenité. Tyto pastviny jsou charakteristické přítomností nejrůznějších druhů trav, sedmikrásek, jitrocele, jetelů, najdeme tady také mateřídoušku nebo světlík lékařský. Typickou rostlinou poháňkových pastvin je kmín kořenný.

Málokdo ví, že je to ten stejný kmín, který kupujeme jako koření. Rozdíl pěstovaného kmínu od toho planého je pouze ve velikosti plodů a jejich menší opadavosti. Kmín obsahuje látku zvanou karvon, která pozitivně ovlivňuje trávení. Už jste někdy v souvislosti s přírodou slyšeli slovo „bahňáci“? Toto označení patří skupině ptáků, kteří žijí na mokrých loukách, bažinatých územích a okrajích vodních ploch. Nejhojnějším zástupcem bahňáků je u nás čejka chocholatá. Novodobé využívání zemědělské krajiny však způsobilo pokles početnosti od 80. let minulého století o neuvěřitelných 90 %. Typickým hnízdním prostředím byly podmáčené louky, jenže ty se nedají kosit těžkou mechanizací, proto byly velkoplošně odvodněny. Velké ztráty působí, podobně jako u chřástalů polních, kosení luk v době hnízdění. Čejky si tedy našly náhradní stanoviště, pole, kde se také často vytvářely podmáčené plochy. Těch je ale v dnešní krajině taky poskrovnu. Významným biotopem tak doteď zůstávají vlhké pastviny. Mnoho dalších o něco vzácnějších bahňáků již z přírody Moravskoslezského kraje téměř nebo úplně vymizelo. Možnost potkat v hnízdní době břehouše černoocasého, vodouše rudonohého nebo bekasinu otavní můžeme směle přirovnat k zázraku. Dalšími pastvinami jsou smilkové trávníky, ty najdeme tam, kde je málo živin, hlavně v podhorských a horských oblastech. Můžeme je dále rozdělit na horské a podhorské. Horské v kraji najdeme jen v Jeseníkách, podhorské i v Beskydech. Smilka tuhá, po které je tento typ pastvin pojmenován, je tráva s opravdu tuhými drsnými listy, vytvářející často husté porosty. Podhorské smilkové trávníky jsou doslova přírodní lékárnou, roste v nich mateřídouška, dobromysl, řepík, mochna nátržník, rozrazil lékařský, pupava bezlodyžná, arnika, jalovec, světlík, třezalka. Kdybyste si všechny tyto rostliny nasbírali, jakože dnes se již některé z volné přírody sbírat nesmí,

‹‹ Čejka chocholatá. Northern Lapwing.

94

protože jsou hodně vzácné, mohli byste mít docela slušně vybavenou domácí lékárničku. Mateřídouška a rozrazil lékařský proti kašli, řepík jako kloktadlo při zánětech, na střevní potíže kořen mochny, pupavu na ledviny, tinkturu z květů arniky na pohmožděniny a revmatismus, světlík na unavené oči, třezalkový olej na rány, a jalovcové plody na močové cesty nebo výbornou zvěřinovou pečínku. Pastviny s jalovcem jsou dnes velmi vzácné, v kraji je najdeme v Jeseníkách a Beskydech. V Beskydech hlavně okolo

› Jalovec obecný. Common Juniper.

95

Horní Lomné. Tyto pastviny dnes patří mezi nejohroženější stanoviště z důvodu ústupu pastvy. Jejich existence je proto často závislá na dotované péči proudící především z Programu péče o krajinu, kterou poskytuje Ministerstvo životního prostředí prostřednictvím Agentury ochrany přírody a krajiny ČR. Mnohé pastvinné druhy, které byly v minulosti poměrně časné, jsou dnes díky ústupu pastvy vzácné. Typickým příkladem je kociánek dvoudomý, ten v posledních desetiletích

z mnoha lokalit vymizel a v současné době je zařazen mezi silně ohrožené druhy. Obdobný osud potkal i prhu arniku. Příčinou jejího vymizení však nebyl ústup pastvy, protože tento druh roste i na jiných stanovištích, ale to, že její květy byly od dávných dob používány k výrobě léčivé tinktury, která měla široké uplatnění například na pohmožděniny či na léčbu mrtvice. Z mnoha míst byla proto vysbírána. Dnes je arnika chráněna zákonem, v kraji roste vzácně pouze v Jeseníkách. Na pastvinách můžeme taky vzácně najít podivné kapradiny hadilku a vratičku. Obě drobné kapradinky však v travnatém porostu často úplně zaniknou a uniknou naší pozornosti, nehledě na to, že v našem kraji jsou opravdu velmi vzácné. Můžete je potkat v Jeseníkách a v Beskydech, tam jsou ale spíše ve zlínské části. V našem kraji lze vratičku najít například na Pustevnách.

‹‹ Vratička měsíční. Common Moonwort.

96

Louka nebo pastvina? Rozdíl není jen v tom, jak se s nimi hospodaří, ale samozřejmě vše z hospodaření vychází. Jde o to, zda se luční porost kosí nebo pase – to je pak logicky pastvina. Živá sekačka, na rozdíl od té za traktorem, neposeká všechno najednou a  rostliny, které nejsou chutné, nespase vůbec. Dobytek „seká“ postupně v delším časovém rozmezí, kdežto louky jsou posečeny plošně ve velmi krátké době, obvykle dva až třikrát v  průběhu roku. To vytváří úplně jiné podmínky pro

97

růst rostlin a přežívání živočichů. Pasená zvířata navíc svými kopýtky narušují povrch půdy, a tak vytváří prostor pro ty rostliny, které se v hustém lučním porostu nedokážou „poprat“ s ostatními o potřebný životní prostor. Důležitost pastvin byla ještě v nedávné době obrovská. Před érou současného průmyslového zemědělství byly pastviny hlavním zdrojem potravy pro dobytek. S  návratem přírodě blízkého zemědělství jejich význam opět vzrůstá.

Důležité meze, remízy a okraje Meze, kdysi přirozená součást krajiny, byly jakýmisi pomyslnými čarami mezi malými pozemky. Poskytovaly útočiště druhům, kterým se na polích nebo loukách, které rozdělovaly, nelíbilo. V době seče luk nebo při sklizni na polích byly právě ony tím dobrým místem pro úkryt a zásobárnou potravy. V minulých dobách však došlo u většiny zemědělsky využívaných pozemků k násilnému spojení a meze proto na mnoha místech zanikly. Členitou krajinu s mezemi dnes najdeme hlavně na Bruntálsku a Valašsku. Typickým druhem zemědělské krajiny je koroptev polní. Kdysi velice hojný pták byl v první polovině 20. století dokonce hlavní lovnou pernatou zvěří. A pak přišlo období kolektivizace, drtivá část mezí z krajiny zmizela a s nimi začaly počty koroptví prudce klesat až na stav, kdy se koroptev

objevila na seznamu ohrožených druhů. Naštěstí se v dnešní době přístup k využívání zemědělské krajiny opět postupně mění, nezbytné a užitečné krajinné struktury se vracejí zpět a s nimi zvolna i koroptve. Vždyť jde o ptáky, kteří jsou pro zemědělce významně užiteční, likvidují hmyzí škůdce. Otevřená zemědělská krajina Hlučínska je jednou ze tří oblastí v ČR, kde stabilně hnízdí strnad zahradní. Jde o velmi plachého ptáčka velikosti vrabce, je tedy jen velmi malá pravděpodobnost, že ho zahlédnete. Samci zpívají v korunách listnatých stromů na okrajích lesů, v remízkách nebo alejích. Hnízdo v podobě mističky spletené z trávy a vystlané srstí je umístěno na zemi nejčastěji v polních kulturách – obilí, mák, řepka. Pár jedinců bylo nedávno znova objeveno i v Osoblažském výběžku. Podobnou funkci jako meze mají remízy, neboli ostrůvky stromů a keřů uprostřed luk a polí. Mohou sloužit jako

‹ Strnad zahradní. Ortolan Bunting.

‹‹ Koroptev polní. Grey Partridge.

98

›› Ťuhýk obecný. Red-backer Shrike.

› Lilie cibulkonosná. Orange Lily.

99

úkryty pro zvěř, například srny či zajíce, kteří využívají navazující luční nebo polní kultury k pastvě. Křovinaté meze nebo okraje remízů a lesů využívá ke hnízdění ťuhýk obecný. Hnízdo si ukryje do spleti větví nejlépe mezi trny trnky nebo plané růže. Samičky jsou poměrně nenápadné, hnědě zbarvené. Naproti tomu samečka poznáte snadno. Má šedou hlavu a od zobáku přes oko až k temeni hlavy černou pásku. Obvykle ho zahlédnete sedícího ve vzpřímené poloze na vrcholku keře nebo elektrických drátech, odkud vyhlíží svou kořist, nejčastěji hmyz. Obzvláště zajímavé jsou lesní okraje, najdeme zde totiž mnohem více druhů rostlin než na samotné louce nebo v lese. Žijí tady pohromadě druhy luční i lesní a navíc i další, které se vyskytují právě jen v přechodných prostředích. Vstavač mužský je jedna z nejčastějších Beskydských orchidejí. Často roste na loukách a pastvinách, ale mnohdy také v lučních okrajích a občas jej najdeme i ve světlém lese. Z rozdrcených hlíz vstavačů se kdysi vyráběl posilující nápoj pro děti a nemocné. Dnes jsou u nás všechny druhy vstavačů chráněny zákonem, takže jeho výroba je zakázaná. Prášek pro přípravu tohoto nápoje (salepu) můžete sehnat např. v nějaké čajovně nebo na internetu, pochází většinou z Libanonu a Turecka. Před případnou koupí salepu si ale musíte uvědomit, že při jeho výrobě bylo zničeno mnoho často velmi vzácných druhů orchidejí. Jeho koupí tak nepřímo přispějete k jejich ničení. Na mezích čí v lesních lemech roste krásná lilie cibulkonosná, V kraji je opravdu velmi vzácná, vidět ji můžete hlavně na Bruntálsku například v přírodní rezervaci Pustá Rudná. Zajímavý je její způsob rozmnožování. V úžlabí listů vytváří malé kulaté pacibulky, které se po dozrání odlomí a pokud se dostanou na volnou půdu, zakoření a vyrostou z nich nové rostliny.

Úrodná pole

‹

Plevele - kdysi přirozená součást polí, dnes vzácnost. Důvod je prostý, zemědělství si dnes nedokážeme představit bez použití herbicidů, které ničí všechno to, co je na poli z pohledu zemědělce nepotřebné. Plevele mohly do poměrně nedávné doby přežívat alespoň na malých políčkách „starousedlíků“, kteří hospodařili „po staru“ bez použití přípravků hubících všechny nežádoucí rostliny. Dnes jsou však takováto políčka opravdu vzácností. Není proto divu, že postupem času se na seznamy ohrožených druhů rostlin dostávají i plevele. „V čas žně řeknu žencům: Vytrhejte nejdříve koukol a svažte do snopků ke spálení.“ (Bible Mt.13,30) V Bibli na mnoha stránkách zmiňovaný nebezpečný koukol polní je v současné době jedním z našich nejohroženějších plevelů. Málokdo však dnes ví, že pod pojmem koukol se v minulosti myslely různé druhy plevele a v mnoha knihách udávané otravy koukolovými semeny, které bývaly údajně omylem semlety do chlebové mouky, jsou tak velmi málo pravděpodobné. V literatuře není snad nikde doložena otrava, která byla způsobena skutečně koukolem polním. Ještě okolo roku 1950 je udáván jako hojný druh, dnes ho na polích prakticky nenajdeme. Dříve celkem častá chrpa modrá dnes rovněž patří mezi druhy, které doplácejí na intenzivní zemědělství. Mnozí si při vzpomínce na své dětství určitě vybaví nejedno pole, z jehož dozrávajícího obilí září spousta modrých chrp. Abyste se dnes mohli tímto kochat, musíte v zemědělské krajině hledat. Podobný osud jako chrpy mají i vlčí máky či drobné máky polní. Na polích můžeme také najít drobnou rostlinku s nenápadnými květy hledíček menší, roste hlavně při jejich okrajích, ale také podél železnic a cest nebo na štěrkových říčních náplavech. Z obilných polí nebo jetelovin můžete od dubna až do konce léta zaslechnout typický hlas našeho nejmenšího kurovitého ptáka. V rytmu lidového přepisu jejího hlasu „pět

Cornflower.

Chrpa modrá.

peněz“ se ozývá křepelka polní. I křepelku potkal podobný osud jako koroptev a další ptáky zemědělské krajiny. Naštěstí trend ústupu je už za námi a volání křepelky není dnes takovou vzácností, jako tomu bylo ještě v nedávné minulosti. Na hnízdění v obilných nebo řepkových polích se také adaptoval u nás poměrně vzácný dravec moták lužní. V letu jej charakterizují dlouhá, úzká, špičatě zakončená křídla. Jelikož je hnízdo umístěno na zemi, je moták lužní nejvíce ohrožen jeho posečením během žní, nejčastěji již se vzrostlými mláďaty, která však ještě nejsou schopna letu. V Moravskoslezském kraji je nejčastěji pozorován na Opavsku. Na polích, mezích a okrajích menších lesíků žije na pohled sympatický a snad i nejhezčí hlodavec u nás. Je charakteristický nápadným úzkým černým pruhem na hřbetě, proto také dostal název myšice temnopásá. Z celé ČR je nejvíce rozšířená právě v našem kraji.

100

› Moták lužní. Montagu’s Harrier.

101

VODA A MOKŘADY Domov bludiček a komárů.

102

103

Snad všichni z pohádek ví, že v bažinách bydlí bludičky a další podivná a tajemná stvoření, proto není radno tam chodit, ba raději se ani přiblížit! Ostatně taky proč, když běžný člověk vnímá tato území jako nepřitažlivé neprostupné porosty rákosu s hejny komárů. Věřte, že tomu může být i jinak. V následující kapitole se dozvíte, že voda je nejen tekutina životně důležitá pro člověka. Voda je také životní prostředí pro řadu druhů rostlin a živočichů a tyto tři složky společně vytvářejí zajímavá a někdy až pozoruhodná stanoviště, která určitě stojí za návštěvu. Povrchové vody můžeme rozdělit na tekoucí (potoky, řeky) a stojaté (přirozené např. jezera, tůně a umělé vodní nádrže jako jsou přehrady, rybníky či u nás početné poklesové či technologické vodní nádrže). Přechodem mezi vodním a suchozemským ekosystémem jsou mokřady. Jsou jimi prameniště, říční nivy, lužní lesy, rašeliniště a také některé rybníky.

Druhy, které k životu potřebují vodní a mokřadní stanoviště, patří k těm nejohroženějším. Velký počet rostlin a živočichů vázaných na vodní prostředí je zařazen na červený seznam ohrožených druhů a je rovněž chráněn českou i evropskou legislativou. A důvody jsou prosté. Člověk mokřady už od dávných dob cíleně likvidoval odvodňováním. Proč? Protože se zdály být na obtíž a nebylo je možno nijak ve prospěch člověka využívat. V minulosti ustupovaly zemědělské půdě a dnes i mnohem lukrativnějším záměrům. Vodní toky byly většinou spoutány do přímých upravených koryt a pozemky podél břehu vysušeny. Nikoho tehdy ani ve snu nenapadlo, že přijde doba, kdy nám takto odčerpaná voda bude chybět a lidé budou znovu rozvolňovat říční koryta a zadržovat vodu v nově budovaných mokřadech. Vezměme tedy vodu pěkně po pořádku. Tedy od pramenů.

‹ Porost kriticky ohroženého plavínu štítnatého na Košťálovském rybníce v Šenově u Ostravy. Endangered Fringed Waterlilies cover the surface of Košťálovský rybník in Šenov near Ostrava.

104

Životodárná prameniště Silné proudy vody ze země tryskající jsou v našem kraji poměrně vzácné, můžeme je např. najít v jesenické Velké Kotlině, která však není veřejnosti přístupná. Ale prameniště charakteristická nepatrnými zřídly jsou tady poměrně častá. Mnozí lidé si prameniště ani nevšimnou, většinou tady nerostou žádné atraktivní rostliny, které by zaujaly na první pohled. Ale když se člověk zadívá pozorněji, může i tady najít mnohé přírodní skvosty. Typickými rostlinami pramenišť jsou mechorosty, jejich rozmanitost je neuvěřitelná a jen málokdo ví, že jsou tak

› Prameniště ve Velké Kotlině. A wellspring in Velká Kotlina.

105

krásné. Naší pozornosti díky svému drobnému vzrůstu totiž většinou unikají. Když to však vezmeme trochu ze široka, a k samotným prameništím přiřadíme i místa kolem horních částí horských potoků, situace se úplně změní. Tady totiž najdeme mnoho statných rostlin, které lákají svými výraznými modrými, žlutými nebo bílými květy. Takovéto porosty jsou nazývány vysokobylinné nivy. Snadno se k nim většinou nedostanete, jsou ve špatně přístupných místech uvnitř chráněných území, kde je pohyb mimo značené stezky zakázaný. Typické porosty v Beskydech rostou například v přírodní rezervaci Zimný potok a v Jeseníkách třeba ve Velké Kotlině. Do Kotliny

můžete nahlédnout z naučné stezky, která začíná v Karlově pod Pradědem a končí nedaleko Ovčárny. Žlutě kvetoucí kamzičník rakouský dorůstá až do výšky 1,5 m a jeho květy můžou mít až 6 cm v průměru. Kamzičník se prý jmenuje proto, že jej alpští lovci kamzíků užívali, aby neměli závratě při pohybu na skalách. Raději to ale nezkoušejte, kamzičník je totiž chráněný a obsahuje i jedovaté látky. Některé jiné druhy kamzičníku bývají pěstovány v zahradách. Modrý mléčivec alpský někdy dorůstá až do výšky 2,5 metru. Ve vysokobylinných nivách Jeseníků je poměrně častý, v Beskydech se vyskytuje vzácněji.

Bíle kvetoucí pryskyřník platanolistý na obrázku asi nenajdete, je to sice pořádná kytka, ale její bílé kvítky v tomto porostu trochu zanikají. Tento pryskyřník je jedním z našich dvou pryskyřníků s bílými květy. Oba druhy jsou si velmi podobné. Ten druhý (pryskyřník omějolistý) však v našem kraji nenajdete. Takže až potkáte bíle kvetoucí pryskyřník, můžete si být jisti, že je to právě ten platanolistý. Ve vysokobylinných nivách rostou také mohutné rostliny s nádhernými modrými květy, jmenují se oměje. V kraji najdeme hned několik velmi podobných druhů a rozeznat je od sebe dokáže jen odborník. Všechny oměje, které u nás rostou, jsou vzácné, ale „supervzácný“ je oměj tuhý moravský. Druh oměj tuhý je totiž endemitem Karpat, to znamená, že neroste nikde jinde na světě, pouze v Karpatech. Oměj tuhý je rozdělen na dva poddruhy a poddruh moravský roste jen v Moravskoslezských Beskydech, severozápadním Slovensku (po Západní Tatry) a v přilehlé oblasti Polska.

‹‹ Oměj tuhý moravský. Monkshood.

Nespoutané potoky a řeky Kdysi u nás řeky vypadaly jinak, než je tomu dnes. Člověk však v bázni před povodněmi měl a neustále má potřebu je zkrotit a spoutat do stanoveného koryta, a proto je většina řek regulovaná téměř po celé délce. Kromě toho stále se zvyšující potřeba pitné a průmyslové vody nás navedla na stavbu přehrad, které jsou rovněž značným zásahem do přirozeného života řek. A to nemluvě o znečištění vody v tocích, jehož charakter a intenzita se v průběhu historického vývoje mění. Nejinak tomu je i v našem kraji, v současné době se však najdou i výjimky, a některé z nich svým krajinářským a přírodním významem přesahují nejen hranice kraje ale i České republiky. Nejméně ovlivněnými úseky jsou horské a podhorské potoky a řeky, domov skorce vodního. Je to náš jediný pěvec,

106

› Divočící úsek řeky Morávky. The branching segment of the Morávka river.

107

který umí plavat a potápět se za potravou tvořenou drobnými vodními živočichy. Pod vodou k tomu využívá svá silná křídla a možnost uzavřít nozdry. Poznat ho v přírodě je velmi snadné, tmavě hnědý malý pták, sedící na kamenech těsně nad vodou, svítící svou zářivě bílou náprsenkou a procvičující dřepy. Tak to je on. Místo, kde jej s největší určitostí potkáte a můžete pozorovat nejen jeho, ale i kouzelnou scenérii skalnatých výchozů a peřejí, je úsek řeky Ostravice v přírodní památce Koryto řeky Ostravice ve stejnojmenné obci. V řečištích podhorských oblastí byla v minulosti spousta štěrku, který řeka při povodních přinášela a odnášela, a v němž si voda hledala svou cestu. V širokém korytě tak vznikalo mnoho říčních ramen, která se dále dělila a spojovala. S každou povodní řeka měnila svou podobu, některá ramena zanikala, jiná naopak vznikala. Takové toky jsou označovány jako divočící. A právě na říčních štěrcích, kterým

dnes říkáme štěrkové říční náplavy, rostly a žily druhy rostlin a živočichů, které umí existovat v tak často měnících se podmínkách. Posledním kouskem říční divočiny v České republice je úsek toku Morávky mezi Raškovicemi a Nošovicemi. Je chráněn jako národní přírodní památka Skalická Morávka. Podobným úsekem toku je také Olše mezi Jablunkovem a Třincem, v části se rovněž tvoří rozsáhlé štěrkové náplavy, hlavně kolem Bystřice nad Olší. Oba zmíněné úseky řek jsou chráněny v rámci evropsky významných lokalit. Typickým příkladem rostliny štěrkových říčních náplavů je židoviník německý. Tento stálozelený keř, který může dorůstat až do výšky přesahující dva metry, nesnáší zastínění a konkurenci ostatních druhů, proto jsou pro něj osluněné mladé štěrkové náplavy tím ideálním místem pro existenci. Židoviník v minulosti rostl na všech větších tocích

‹ Květenství židoviníku německého. Inflorescence of German Tamarisk.

‹‹ Skorec vodní. White-throated Dipper.

108

v Beskydech, kde tvořil rozsáhlé porosty. Ty dnes můžeme vidět nejblíže na Slovensku. Jediným místem, kde v ČR roste na přirozeném stanovišti (štěrkových náplavech), je pouze tok Morávky mezi Raškovicemi a Dobrou. V roce 2009 jich tady bylo napočítáno přibližně sedmdesát. I tento keř si však, jako mnoho dalších druhů rostlin vázaných na vzácná stanoviště, našel alternativu. V posledních letech se začíná objevovat v hornické krajině (na haldách a odkalištích) na Karvinsku. Na obdobné jen velmi málo rostlinami porostlé náplavy je úzce vázán zajímavý malý živočich z řádu rovnokřídlého hmyzu marše Türkova, známá častěji pod latinským názvem Tetrix tuerki. Tato vazba na určitý druh prostředí se pro ni stala osudná. Ničením a odstraňováním náplavů v rámci regulací a údržby vodních toků a rychlým zarůstáním starších náplavů, zejména nepůvodními invazními druhy, jako jsou

› Marše Türkova. Groundhopper. /Tetrix tuerki/

›› Slíďák břehový. Wolf spider. /Arctosa cinerea/

109

křídlatky, se areál výskytu tohoto druhu zmenšil. Mladé náplavy řeky Morávky jsou dnes již poslední lokalitou této marše v ČR. Na občasně zaplavovaných štěrkových a písčitých náplavech podhorských i nížinných řek žije také dokonale maskovaný pavouk slíďák břehový. Jeho zbarvení je totiž dáno prostředím, ve kterém žije. Na břehu si přibližně metr od vody hloubí mělké nory, které si pečlivě z vnitřní strany zpevní pavučinou. V případě, že během léta stoupne voda a hrozí zaplavení nory, slíďák ji zapřede a díky vzniklé vzduchové kapse krátkodobé zaplavení bez problémů přežije. V naší republice je velmi vzácný, no není divu, když je většina řek regulována.

Voda jako dopravní prostředek pro rostliny Porosty v  bezprostřední blízkosti toků patří mezi druhově nejbohatší, a  to také díky tomu, že voda mnohdy donese semena rostlin, které přirozeně rostou v  horní části toku. Voda je tedy dobrý pomocník v  navyšování druhové bohatosti, někdy však může bohužel působit i opačně. Říční systémy jsou nejnáchylnější k rostlinným invazím, právě díky tomu, že se prostřednictvím vody invazní druhy snadno šíří. Největším ohrožením jsou křídlatky a na štěrkových náplavech také netýkavka žláznatá. Invazní rostliny tvoří rozsáhlé porosty, v nichž většina našich rostlin nemůže existovat. Díky vodě najdeme na říčních náplavech nížinných úseků řek i  opravdové botanické kuriozity. Stačí si třeba v srpnu nebo v září najít, klidně i na území města Ostravy, nějaký menší náplav a zkusit se na něj podívat. Určitě tam najdete rostliny rajčat, a pokud budete mít štěstí, mohli byste objevit i rostliny melounu.

‹ křídlatka japonská. Japanese Knotweed.

‹ Netýkavka žláznatá. Himalayan Balsam.

110

›› Třtina pobřežní. Coastal Small-reed.

111

Další rostlinou závislou na štěrkových náplavech je tráva třtina pobřežní. Roste především v okrajových částech náplavů, v kontaktní zóně s vodou. V kraji ji najdeme opět jen v Beskydech. Třtina na tom však není tak špatně jako židoviník, roste na náplavech několika beskydských toků, rozsáhlejší porosty najdeme na tocích Ostravice, Morávky a Olše. Štěrkové a písčité náplavy jsou také vynikajícím místem pro zahnízdění kulíka říčního. Tento malý, na pohled sympatický pták, snáší vajíčka do mělkého důlku v zemi. Kombinace hnědé, bíle a černé barvy peří mu na štěrkových náplavech dovoluje stát se skoro neviditelným a umožňuje mu tak bezpečné vyvedení mláďat. Pokud na toulkách kolem řeky uslyšíte vysoké flétnové pískání, zbystřete zrak, možná ho zahlédnete rychle cupitat po břehu. Některé náplavy či jejich části jsou porostlé devětsily. Devětsily jsou ty obrovské listy, které mnozí v dětství dávali na hlavy místo klobouku a říkali jim „lopuchy“. Když budete trochu trpěliví a na chvíli se vnoříte do devětsilové buše, můžete najít zárazu devětsilovou. Všechny zárazy jsou nezelené, nedokážou si proto vyrobit potřebné látky k životu jako ostatní zelené rostliny. Živiny proto získávají od jiných rostlin (parazitují na nich). Záraza devětsilová parazituje, jak již název napovídá, na devětsilu. Tato rostlina je v České republice vzácná, najdeme ji totiž jen v karpatské oblasti, takže v rámci kraje v Beskydech a jejich podhůří. K řekám v pojetí běžného člověka samozřejmě neodmyslitelně patří ryby. Přítomnost některých z nich vypovídá o vysoké kvalitě vodního prostředí, říká se jim bioindikační druhy. Takovýmito druhy jsou mezi jinými i naše dvě vranky. Vranka pruhoploutvá osídluje pramenné a nejhořejší části toků s členitým kamenitým dnem. Je známá pouze z povodí řek Odry a Moravy, přičemž nejpočetnější populace se nacházejí v Moravskoslezském kraji. Směrem po proudu ubývá a nahrazuje ji vranka obecná. Ta je již rozšířená po celém území ČR.

Jsou to malé rybky aktivní především za soumraku a v noci, přes den se raději ukrývají pod kameny. Jelikož nemají plynový měchýř, jsou špatnými plavci a pohybují se po dně krátkými poskoky. V částech toků, kde proud není tak silný a voda teče pomaleji, se usazují jemné písčitohlinité až bahnité sedimenty. To je to pravé místo pro život mihule potoční – velice zajímavého živočicha, který je článkem tvořícím přechod mezi světem bezobratlých a obratlovců. Tento druh potřebuje pro své přežití přirozené podmínky v korytě toku – střídání mělkých proudů a hlubších tišin, štěrkových náplavů a jemných sedimentů na dně čistých řek. Největším nepřítelem mihulí je právě necitlivý zásah do dna řeky – regulace vodních toků a cyklické odtěžování nahromaděných sedimentů. Nejpočetnější populace žijí na řece Opavě v oblasti Krnovska a na řece Olši v úseku mezí státní hranicí s Polskem a Vendryní.

Pomaleji tekoucí vody jsou domovem raka říčního. Ten se po kritickém období silného biologického a chemického znečištění většiny toků vrací. To je důkazem toho, že se řeky opět stávají čisté a živé. Vyhráno však ještě není. Na mnoha místech stále přetrvává nebo hrozí nové zdroje znečištění, zanášení toků splachy zeminy ze zemědělsky obhospodařovaných polí a sedimenty z intenzivně využívaných rybníků. Pro raky pak hrají zásadní roli zejména zásahy do říčního dna. A pak je zde velmi zákeřný protivník v podobě nákazy zvané račí mor, který zde byl zavlečen s mnohem odolnějšími americkými raky, a který může místní populace raka říčního zcela vyhubit. Při procházce okolo řeky si nezapomeňte prohlédnout kameny a balvany čnící nad hladinou. Můžete na nich najít zvláštní světlé válečky poskládané z drobných šupinek. Je to trus vydry říční a ty šupinky jsou nestrávené kousky její

‹ Rak říční. Noble Crayfish.

‹‹ Mihule potoční. Brook Lamprey.

112

potravy – články těl raků a šupiny či kosti ryb. Vydra je skutečný vodomil, a protože si vody užívá celý rok, má také k takovému životu spoustu „vychytávek“ – hustou přiléhavou srst, jež nepropustí vodu na kůži, silný ocas sloužící jako kormidlo, blány mezi prsty, záklopky z kůže v malých ouškách a nozdrách proti průniku vody, pevné a dlouhé fousy na čumáku k vyhledávání potravy pod vodou. U tohoto druhu vás při cestě podél řeky upozorní jiné znaky – okousané větve, nahlodané kmeny stromů, pokácené stromy až o průměru jednoho metru. Ano, to je práce bobra evropského. Na tocích, kde se usídlí a nevyhovuje mu nízká hladina vody, si postaví hráz. Voda je pro něj jako pro vydru celoročním životním prostorem. Teprve nedávno se bobr usídlil na Pustějovském potoce vedle Studénky a takovou hráz si postavil. V okolí se nacházejí louky, které může navyšování hráze i zatopit. Pokud bobra v místě bydliště nic

› Vydra říční. European otter.

›› Bobří hráz. A beaver dam.

113

neruší a nachází tam dostatek potravy, různé byliny, větvičky a kůru stromů, může na jednom místě založit rodinu a zdržet se tam na mnoho let. Řeky v nížinách jsou typické pomaleji proudící vodou, takže nedochází k divočení toku, ale k jeho meandrování. Proudící voda vymílá břeh na jedné straně a tvoří tak nátrže, unášený materiál na druhé ukládá do jesepů. Tvoří se tak zákruty, kterým říkáme meandry. Avšak v důsledku četných technických úprav k meandrování nedochází. V Moravskoslezském kraji však existuje několik významných řek, jejichž tok je regulován jen pomístně a velké úseky zůstaly v přirozené podobě. Největší meandry můžeme pozorovat na páteřní řece našeho kraje Odře v CHKO Poodří a pak níže po toku v Přírodní památce Hraniční meandry Odry. Neobvykle vypadající rostlinou, kterou můžeme potkat na bahnitých náplavech nebo na březích nížinných řek

I ryby vytváří společenstva Toky Moravskoslezského kraje náleží k povodí řeky Odry, a tedy patří k úmoří Baltu. Mezi pět nejvýznamnějších řek patří Odra, Opava, Moravice, Ostravice a Olše. Rybí společenstva žijí v takzvaných rybích pásmech, u nás najdeme od pramenů k ústí toků hned tři, a jsou rozlišená podle druhů ryb, které v nich dominují. Nejvýše položené je pásmo pstruhové. Zde dominují pstruh obecný a vranka pruhoploutvá. Společnost jim dělají mřenka mramorovaná, střevle potoční a lipan podhorní. Níže položený úsek tvoří lipanové pásmo. Jak již název napovídá, vedle ještě pořád častého pstruha obecného, vzrůstá zastoupení lipana

podhorního. Snižuje se početnost vranky pruhoploutvé a na její místo pozvolna nastupuje vranka obecná. Poměrně početný je i pstruh duhový, který však není naší původní rybou, pochází ze Severní Ameriky a do toku byl uměle vysazen rybáři. Nejbohatší na druhové spektrum ryb je parmové pásmo s parmou obecnou a mnoha dalšími druhy ryb. I zde se v současné době setkáváme s druhy, které do našich toků nepatří a některé z nich dokáží bohužel velmi účinně vytlačovat ty naše. Jde zejména o karase stříbřitého a střevličku východní, oba původem z Asie.

‹ Pstruhové pásmo. Trout zone.

114

› Lipanové pásmo. Grayling zone.

› Parmové pásmo. Barbel zone.

115

(u nás třeba kolem dolního toku Ostravice), je nadmutice bobulnatá. Ač to na první pohled nevypadá, tato rostlina je příbuzná známým karafiátům. Hlinité břehové nátrže vznikající v důsledku erozní činnosti meandrujícího toku jsou vhodným místem pro hnízdění ledňáčků a břehulí, kteří si ve strmých stěnách vyhrabávají hnízdní nory. Ledňáček říční je pro své pestré zbarvení peří

často označován jako „létající drahokam“. I přes toto pestré zbarvení je tento plachý pták v přírodě obtížně pozorovatelný. Často ho prozradí jen ostré a energické volání. Ledňáčkům se nejvíce daří v Ptačí oblasti Heřmanský stav – Odra – Poolší, kde hnízdí na řece Odře, Olši a jejich přítocích.

‹ Meandr na řece Odře v CHKO Poodří. A meander of the Odra, Poodří protected landscape area.

116

› Ledňáček. Kingfisher.

117

Morčák velký – ptačí ikona kraje Málokterý zástupce obratlovců se na území kraje vyskytuje v  tak významné početnosti, kterou bychom v porovnání s jinými kraji ČR mohli bez váhání označit za klíčovou. Jednou z mála výjimek je morčák velký. Je to poměrně velká potápivá kachna s hlubokým ponorem, vztyčitelnou chocholkou na temeni hlavy, rudým zobákem a  nápadnou pohlavní rozlišitelností: ve svatebním šatu samečka dominuje bílá a kovově zelená barva, zatímco zbarvení samičky a  také samečků v  prostém šatu je mnohem nená-

na průtahu a v zimě. Od poloviny 90. let však do-

padnější, ale přesto velmi elegantní kombinace

šlo k  zásadní změně, nepochybně díky markant-

šedé a hnědé. Morčáci velcí jsou rybožravé kach-

ně zlepšené jakosti tekoucích vod. Na přelomu 20.

ny, o čemž nás hned přesvědčí zobák posetý drob-

a 21. století okolo soutoku řeky Odry a Olše začali

nými „zoubky“ s  „dravcovitě“ zahnutou špičkou.

tito ptáci u nás natrvalo hnízdit. V současné době

Odlišností od většiny druhů kachen je hnízdění

obsazují vhodná prostředí i  na řece Ostravici,

v dutinách starých stromů v blízkosti vody, rád vy-

Karvinských rybnících, výše položených úsecích

užívá i  speciální hnízdní budky. Mláďata pak za-

Odry a Olše, řece Opavě a také na menších vodo-

nedlouho po vylíhnutí seskakují z hnízda a násle-

tečích jako řeka Lučina a potok Lubina.

dují matku k nejbližší vodní ploše. Morčáci velcí se u  nás vyskytovali od nepaměti

118

› Břehule říční. Sand Martin.

›› Rdest uzlinatý. Longleaf Pondweed.

119

Břehule říční je vlaštovkovitý pták, který na rozdíl od silně teritoriálního ledňáčka volí v době hnízdění bezpečí v rámci větších kolonií svého druhu. V omezené míře využívá i stěny pískoven a cihelen, jež mu vzhledem připomínají přirozené říční nátrže. V nížinných úsecích toku, kde voda teče pomaleji, vzniklo prostředí pro rostliny rostoucí pod vodou. I několik druhů na malém kousku najdeme ve vodě dolního toku Ostravice, Olše či Odry, a to i na území velkých měst, jako je Ostrava. Nejčastější jsou rdest kadeřavý, rdest hřebenitý a stolístek klasnatý. Některé druhy rostlin, které jsou zařazeny na seznamu ohrožených druhů, se v posledních letech začínají rozšiřovat na nová místa. Příkladem může být rdest uzlinatý, který je zařazen do kategorie silně ohrožený druh. V kraji roste např. v některých úsecích Ostravice, dokonce i na okraji Ostravy a poměrně hodně lokalit má na Karvinsku.

Zrádná rašeliniště Právě rašeliniště u mnohých nepochybně vyvolají vzpomínku na pohádku „Byl jednou jeden král“, kde se málem sám pan král utopil v rašeliništi, a vzbuzují tak opravdový respekt. Když budete cestovat jen po našem kraji, tak takovou situaci určitě nezažijete, protože zdejší rašeliniště nejsou tak hluboká. V kraji je najdeme hlavně v Jeseníkách a v Beskydech. V Jeseníkách je jich však podstatně více a jsou i rozsáhlejší, v Beskydech jsou nejčastější rašelinné louky, u nichž nevznikají mocné rašelinné vrstvy. S rašeliništi je spojeno mnoho pojmů, které se běžně používají, ale jen málokdo je dokáže přesně rozlišit.

Rašeliniště, slatiniště, vrchoviště? Slovem rašeliniště jsou souborně označovány mokřady, které ukládají rašelinu. Slatiništěm jsou nazývány porosty podobného charakteru, ale nejsou tady přítomny rašeliníky, nahrazují je jiné mechy, jejichž rozkladem pak vzniká ona rašelina, tedy v tomto případě přesně slatina. Vrchoviště jsou ta „echt rašeliniště“, tedy vrcholová rašeliniště. Mívají vyklenutý tvar nad úrovní okolního terénu.

Jejich povrch bývá často členěn na vyvýšené bulty a zvodnělé sníženiny (šlenky) nebo větší jezírka. Bývají druhově velmi chudá, ale rašeliníků tu je většinou hned několik druhů. Druhově chudá jsou kvůli silně kyselému prostředí, které mnoho rostlin nesnese. Najdeme tady hlavně rosnatku okrouhlolistou, suchopýr pochvatý a klikvu bahenní.

‹ V letních měsících zdobí rašeliniště bílé chomáčky suchopýrů. During summer, peat bogs are decorated by white fluffs of Cotton Grass.

120

Rašeliníky Rašeliník je rod, který čítá přes 300 druhů. V České

mokřadních a  vodních stanovištích, na zastíně-

republice jich napočítáme 34. Jsou to experti na

ných skalách a především rašeliništích a vrchovi-

zadržování vody, některé druhy dokážou zadržet

štích od nížin po horské polohy. Vytvářejí rozma-

až 25x větší množství vody, než je jejich hmot-

nité trsy nebo polštáře zelené, hnědé, oranžové či

nost v suchém stavu. Tyto mechy najdeme ve vlh-

purpurové až nafialovělé barvy.

kých až mokrých, více či méně kyselých lesních,

121

Klikva bahenní má poměrně velké dužnaté plody, které jsou jedlé, jíst je však raději nezkoušejte, je totiž zákonem chráněná. V našem kraji je vzácná. Na Jesenických rašeliništích ji můžete potkat, v Beskydech je však mnohem vzácnější. Dnes tady roste na jediné lokalitě. Její příbuzná klikva velkoplodá se pěstuje a její plody jsou prodávány mnohdy pod názvem brusinky. Rosnatka okrouhlolistá je známá masožravá rostlina. Je malého vzrůstu, a proto se často v porostech rašeliníku doslova ztrácí. Hmyz, který uvízne na lepkavých kapkách, jež vylučují chloupky na listech, má rosnatka na zpestření „jídelníčku“. Kapky obsahují enzym, pomocí něhož je rostlina schopna hmyz rozložit. Rosnatka získanými živinami z ulapeného hmyzu kompenzuje jejich nedostatek, protože rašeliništní podklad je na živiny velmi chudý. Bílé chomáčky, které v letních měsících zdobí rašeliniště, nejsou, jak by se z dálky mohlo zdát, kousky vaty, jsou

to odkvetlá květenství suchopýrů. Suchopýry jsou typickými rostlinami rašelinišť. Na jednom rašeliništi rostou i tři druhy. Kyselé půdy rašelinišť na slunných místech jsou výborným prostředím pro růst vachty trojlisté. Od dávných dob je známá jako léčivá rostlina na žaludeční potíže. V současnosti se však již nesmí sbírat ve volné přírodě. Je chráněná, neboť vhodných stanovišť v minulém století hodně ubylo. Pro sběr je pěstována v umělých kulturách. Na vachtu je vázán velmi vzácný a dnes již bohužel vymírající druh z nejpočetnější skupiny brouků nosatců, znám pod zajímavě znějícím latinským názvem Bagous frit. Na Moravě je známa pouze jediná lokalita s jeho výskytem, a to v přírodní rezervaci Skalské rašeliniště nedaleko Rýmařova. Nosatci jsou obecně velmi sympatičtí brouci charakterističtí dlouhým „nosem“ s tykadly, ale jinak velice různorodí velikostí, tvarem i barvou.

‹ Rosnatka okrouhlolistá. Round-leaved Sundew.

‹‹ Klikva bahenní. Northern Cranberry.

122

Na rašelinných loukách nebo v okrajích rašelinišť můžeme najít i jiné zajímavé kytky, např. s výraznými květy a v době květu tedy nepřehlédnutelné všivce - všivec bahenní a všivec lesní. Tyto rostliny jsou poloparazitické, tzn., že jsou na svém hostiteli závislé jen z části a z části se živí samy jako normální zelené fotosyntetizující rostliny. Nedokážou se s okolními rostlinami rvát o místo, a proto v posledních letech z mnoha míst vymizely. Oba tyto druhy rostou např. v Beskydech v Přírodní památce Obidová.

Nenápadné tůně V přirozených nivách řek a potoků vznikají při záplavách v důsledku proudící vody a vymývání podloží prohlubně (deprese). Ty zůstávají po záplavě naplněné vodou, která se do nich může také dostávat průsakem z okolních toků a nádrží nebo mohou být trvale dotovány podpovrchovou

› Tůně jsou domovem mnoha ohrožených a chráněných druhů živočichů. Pools are home to many endangered and protected animal species.

›› Žábronožka sněžní. Fairy Shrimp.

123

vodou. Mnoho tůní vzniklo i oddělením říčního ramene od vodního toku v procesu meandrování. Z pohledu fungování řek a říčních niv v současné době, kdy je přirozeným rozlivům bráněno v důsledku regulace řek, mají tůně jednu chybu, a to poměrně krátkou životnost. Tůně, které nemohou být čas od času přirozeně přeplaveny silným proudem vody, se rychle zanášejí anorganickým i organickým materiálem a v závislosti na své velikosti dříve či později zanikají. Existence většiny z nich je tedy závislá na péči člověka. Tato péče spočívá zejména v budování nových tůní a v cyklické umělé obnově stávajících, a to vyhrnováním nahromaděného sedimentu. Toto je obzvláště důležité zejména proto, že tůně místy skýtají výborné prostředí pro vývoj velké řady specifických druhů rostlin a živočichů, z nichž velký počet patří mezi ohrožené a chráněné.

‹ Čolek karpatský. Carpathian Newt.

Náročnou a obvykle finančně nákladnou práci často maří amatérští rybáři, kteří se snaží ve svůj prospěch využít jakoukoliv trvalou hlubší vodní plochu a tyto tůně zarybní. Vysazené ryby pak požírají drobné vodní živočichy a jejich vývojová stádia, nešetrně narušují dno tůně a likvidují vodní vegetaci. Od února do dubna se periodické tůně, tedy zvodnělé jen po určitou část roku, v lužních lesích CHKO Poodří hemží drobným korýšem žábronožkou sněžní. Z vajíček, která dokáží v suchém prostředí přežít i silné mrazy, se s přicházejícím jarem v tůních při teplotě okolo 5°C líhnou larvy – nauplia, které během několika dnů dospívají a vytvářejí novou generaci vajíček. Následně dospělci hromadně hynou. Tůně různé velikosti, tvaru a hloubky jsou zásadním místem pro rozmnožování většiny našich druhů obojživelníků. Některé z nich, zejména žáby, by se dokázaly rozmnožovat

i ve větších nádržích, například v rybnících, nebýt toho, že většina z nich je silně zarybněná a v tomto prostředí nemá žába nebo čolek šanci. V našem kraji můžeme nalézt čtyři druhy čolků – čolka velkého, horského, karpatského a nejhojnějšího obecného. Mělké tůně v horských a podhorských oblastech Beskyd a Jeseníků využívá k rozmnožování čolek karpatský. Jak již jeho druhový název napovídá, je vázán zejména na Karpaty a nejvíce lokalit v ČR má v Moravskoslezkém kraji. Není příliš náročný na prostředí, proto ho můžeme najít i v holých kalužích na lesních cestách, ale stejně tak i v hlubších tůních se zcela vyvinutým vegetačním porostem. Při procházce beskydskými lesy si v kaluži na lesní cestě můžete všimnout malé shora nenápadné žabky, která se rychlým pohybem schová v mračnu zvířeného bahna na dně. Je to kuňka žlutobřichá – hřbet šedohnědý, ale bříško

124

›› Žebratka bahenní. Water Violet.

125

obvykle sytě žluté. A jako vše v přírodě i toto má svůj zásadní význam, a to ochranu před predátory. Když už si jí přece jenom nějaké to větší zvíře všimne, kolébkovitě se prohne dozadu, aby svými jasnými barvami nepřítele překvapila a odstrašila. V Moravskoslezském kraji leží nejvýše i nejníže položená lokalita tohoto druhu v ČR. Nejvýše byla zaznamenána na Pustevnách v CHKO Beskydy ve výšce cca 1 050 m n. m. a nejníže ve výšce okolo 200 m n. m. u obce Věřňovice na Karvinsku. Zabahněné tůně, stará říční koryta, zvodnělé meliorační kanály a extenzivně využívané rybníky jsou typickým místem výskytu zajímavé podélně pruhované ryby se silně protáhlým tělem. Je to piskoř pruhovaný. Zvláštností této ryby je přijímání kyslíku nejen žábry, jak je to u ryb obvyklé, ale také polykáním vzdušného kyslíku, který je do těla vstřebáván střevy. To pomáhá přežít i extrémní podmínky v podobě krátkodobého vyschnutí vody. Chycený piskoř občas vydává hvízdavý zvuk, který vzniká při vypouštění vzduchu z těla ven. V tůních, slepých říčních ramenech a vodních příkopech nížinných oblastí roste žebratka bahenní. Kořeny a lodyhy této rostliny jsou zpravidla ponořené, růžice listů tvoří na hladině huňatý koberec. Od května pak vyrůstá nad vodní hladinu stvol s postupně rozkvétajícími poupaty. Některé tůně se také mohou pyšnit velice atraktivně kvetoucími druhy rostlin. Mezi ně patří stulík žlutý a leknín. Oba druhy na jednom místě můžete vidět v tůni Bezedný v přírodní rezervaci Štěpán na okraji Ostravy. Listy stulíku a leknínu jsou velmi podobné, ale jakmile se na rostlinách objeví květy, je vše jasné. Zářivě žluté květy stulíku jsou oproti bílým květům leknínu poměrně malé. Stulík má mnoho lidových názvů, říkalo se mu třeba hastrmanovo kvítí, vodní růže nebo žlutý leknín. Leknín je hlavně pro své nádherné velké květy často vysazován do zahradních jezírek, pro tyto účely

bylo vypěstováno mnoho kultivarů. Ve volné přírodě jsou ale lekníny vzácné. V kraji najdeme oba naše druhy, leknín bílý a leknín bělostný. Pokud v nějaké tůni uvidíte kvetoucí lekníny, poznat o který druh se jedná, není vůbec snadné a ze břehu to nedokáže ani odborník.

Mokřad u Rondelu – evropsky významná lokalita čolka velkého Čolek velký je jedním z nejvíce ohrožených čolků

nachází rozsáhlá soustava rozličných tůní v růz-

u nás. Nepříznivý vliv na tento druh má odvodňo-

ném stadiu vývoje, tedy ve stáří jednoho roku až

vání mokřadů, likvidace drobných nádrží, inten-

padesáti let. Tato lokalita vznikla částečně jako

zivní chov ryb v rybnících, ale i nadměrné použí-

„vedlejší produkt“ po odtěžení skrývkových ze-

vání biocidů na polích v blízkosti vodních ploch a

min. Díky vysoké hladině podzemní vody pak jen

jejich následné splachy do vodního prostředí.

stačilo párkrát hrábnout do země a jednoduše

Na území města Havířov se mezi řekou Lučinou

tak vybudovat několik nových vodních ploch růz-

a silnicí Ostrava - Havířov u kruhového objezdu

ných velikostí a tvarů a dát tak lokalitě charakter

126

127

plnohodnotného mokřadu. Lokalita je v současné

tento typ prostředí – obojživelníků, vážek, vod-

době v péči Magistrátu města Havířov, který zajiš-

ních brouků nebo měkkýšů.

ťuje cyklickou obnovu přirozeně se zazemňujících

Silná populace čolka velkého zde na poměrně

vodních ploch, tak aby byla zachována co největší

malé rozloze 14 hektarů čítá stovky dospělých je-

pestrost území. To je stav, který vyhovuje široké-

dinců a tisíce larev, čímž se řadí mezi nejcennější

mu spektru různých druhů živočichů vázaných na

lokality tohoto druhu v Moravskoslezském kraji.

Poklidné rybníky Rybník je zcela umělý ekosystém, který, jak již název napovídá, si zřídil člověk proto, aby mohl chovat ryby. Tyto vodní nádrže mají však v přírodě i další neméně důležité funkce. Zadržují v krajině cennou vodu. Vznikají tak plochy stojaté vody, které za určitých podmínek nahrazují v dávné minulosti v důsledku lidské činnosti zaniklé rozsáhlé mokřady a drobné přirozené vodní plochy (např. odstavená říční ramena). Rybníky se tak stávají útočištěm pro širokou škálu často velmi vzácných a ohrožených druhů rostlin a živočichů. Přirozený výpar vody z rybníků (přímo z vodní hladiny nebo přes listy rostlin) působí pozitivně na mikroklima a zabraňuje velmi nežádoucímu přehřívání krajiny, jehož účinky můžeme za horkých letních dní pociťovat „na vlastní kůži“. Podstatný je rovněž význam rybníků v tvorbě krajiny a jejího estetického vnímání člověkem.

Dlouhá staletí existovala mezi všemi funkčními prvky rybničních nádrží uspokojivá rovnováha. Z pohledu ekosystémových funkcí rybníků nastal zásadní zvrat přibližně od druhé poloviny 20. století, kdy došlo k intenzifikaci zemědělské činnosti a také rybářského hospodaření. Se vzrůstající výtěžností rybníků mizely porosty vodních rostlin a s nimi i společenstva na vodu vázaných živočichů. Místo pro život planě rostoucích rostlin a volně žijících živočichů člověk stále více a více zabíral pro hospodářský významné druhy ryb. Čím dál tím častěji se v krajině objevovaly ostře ohraničené holé vodní nádrže bez velmi cenné přechodné mokřadní zóny mezi vodou a souší. Jen velmi malé procento rybníků si zachovalo přírodě blízký charakter, kde všechny funkce zůstávají ve vzájemné shodě a na stejném stupni důležitosti. Na nich pak můžeme najít spoustu zajímavých rostlin. Tyto rostliny můžeme rozdělit do třech skupin, podle toho, kde je budeme hledat.

‹ Rybník Štěpán. Štěpán pond.

128

› Kosatec žlutý. Yellow Iris.

›› Bukač velký. Great Bittern.

129

Relativně nejpřístupnější je litorál – tak se odborně říká mělkému pásmu mezi břehem a hlubší částí rybníka. Tady najdeme druhy rostlin, které mají rády vodu a které jí potřebují víc než „normální“ rostliny, ale zároveň nepatří mezi typicky vodní. Dominantní je rákos, který vytváří ony napohled nezajímavé rákosiny. Rákos dorůstá až do 4 m výšky a vytváří oddenky, které mohou být i 10 m dlouhé. Díky svému vzrůstu a schopnosti velmi rychle se šířit produkuje ohromné množství hmoty, ta byla v minulosti různým způsobem využívána. Stébla rákosu se dříve používala jako podklad pod omítku a vyráběly se z něj rohože. Rákosem se v některých zemích dodnes pokrývají střechy nebo se z něj vyrábí celulóza. Kromě rákosu jsou časté také orobince nebo výrazný kosatec žlutý. Místy můžete najít i puškvorec obecný.

Z orobinců jsou nejčastější orobinec širokolistý a orobinec úzkolistý, známe je hlavně díky jejich palicovitým květenstvím - „doutníkům“. Jak již názvy napovídají, liší se především šířkou listů. Listy orobince se kdysi využívaly k výrobě klobouků, tašek, misek, pantoflí a mnoha dalších věcí, dnes již toto řemeslo skoro zaniklo. Pražením orobincových oddenků se také dříve získávala náhražka kávy. Kosatec žlutý je místy hojný, najdeme jej hlavně v nižších polohách. Jeho oddenky se v minulosti používaly k vyčiňování kůží a také v léčitelství na zástavu krvácení. Jen málokdo nezná puškvorec, ale také jen málokdo ho pozná, jeho listy jsou totiž dost podobné kosatci žlutému, a tak bývá často přehlídnut. Tato rostlina pochází z Asie, z našeho území je udávaný již od 14. století. Oddenky se používají k léčbě žaludečních potíží, kdysi se z nich vyráběl

také žaludeční likér. Má i antidepresivní účinky, zevně se používá např. na špatně se hojící rány. Požití většího množství vyvolává halucinace. Napohled jednotvárné a neprostupné rákosiny jsou ve skutečnosti domovem řady velmi zajímavých druhů zvířat. Mezi ptáky je to značný počet ohrožených druhů nejen v ČR, ale i celé Evropě. Na rozsáhlé rybniční rákosiny jsou svým hnízděním závislí bukač velký a jeho příbuzný bukáček malý. Oběma druhům skýtají nejlepší prostředí rozsáhlé litorály rybníků ostravsko-karvinské pánve, které byly pro své vysoké přírodní hodnoty zařazeny do Ptačí oblasti Heřmanský stav – Odra – Poolší. Ve vysokých příbřežních porostech si nejčastěji staví hnízdo i jeden dravý pták, je to moták pochop. Na rozdíl od dvou předchozích ptáků ho můžete snadno zahlédnout kroužícího nad rákosinou. Vybírá si rybníky v sousedství

rozsáhlých luk a polí, na kterých pak loví drobné hlodavce a ptáky. S tímto dravcem se nejčastěji setkáme na stejných lokalitách jako v případě dvou předchozích druhů a také v Poodří. Jak již jeho název napovídá, tento pěvec nežije nikde jinde než v porostech rákosu. Ano, je to rákosník velký. Vzhledem nenápadný avšak díky velmi silnému skřehotavému hlasu nepřeslechnutelný. Zpěvem si hájí své území okolo hnízda. Kromě rybničních oblastí Ostravsko-karvinska a Poodří je relativně početný i v rákosině Velkého Pavlovického rybníka ležícího v Osoblažském výběžku. Velmi vzácným zpěvným ptákem, který si potrpí na velmi kvalitní prostředí rozsáhlých rákosin vyrůstajících z vody, je sýkořice vousatá. Samci mají zajímavý svatební šat charakteristický šedomodrou hlavou a od oka na krk sahajícími velkými černými vousy kontrastujícími s bílou bradou a hrdlem.

‹ Sýkořice vousatá. Bearded Reedling.

‹‹ Moták pochop. Marsh Harrier.

130

Nápadný je rovněž dlouhý plavě hnědý ocas. Krásně zbarveným pěvcem rákosin je slavík modráček. Žije velmi skrytě a na lokalitě ho prozradí nejčastěji pouze hlasitý zpěv, který je směsicí flétnových a vrzavých tónů. Mezi vodními rostlinami litorálního porostu nacházejí úkryt před kapry, štikami a candáty i žáby. Ty zde kladou do vody snůšky vajíček volně nebo připevněné k vodním rostlinám. Ropuchy obtáčejí provazce s vajíčky obvykle okolo vodních rostlin či předmětů ve vodě. Rosničky obývají mělké litorály s dostatkem rostlin. Hlas samců je velmi silný a daleko slyšitelný. Je naším jediným obojživelníkem, který dokáže šplhat po rostlinách, a proto ji nejčastěji najdeme právě sedící na stéblech rákosu nebo na větvičkách keřů rostoucích těsně u břehu rybníka. První žábou, která se po zimě probudí nejčastěji v blízkém lesním porostu a vyrazí směrem k rozmnožišti, je skokan hnědý. Patří mezi takzvané suchozemské skokany, tedy

› Slavík modráček středoevropský. White-spotted Bluethroat.

›› Rosnička zelená. European Tree Frog.

131

ty, kteří většinu času tráví na souši a vodní prostředí je pro ně důležité jen v době rozmnožování. Do této skupiny patří ještě skokan ostronosý a štíhlý. Druhou skupinu tvoří vodní skokani, kteří po celou dobu žijí přímo ve vodě nebo v její těsné blízkosti. Nejpočetnější je skokan zelený. Spíše než jeho vzhled, chování a prostředí, ve kterém žije, je na tomto živočichovi zajímavé to, co ukázaly nedávné genetické výzkumy – jde o zvláštního mezidruhového křížence mezi dalšími dvěma vodními skokany, a to menším skokanem krátkonohým a větším skokanem skřehotavým. Všech šest druhů skokanů můžeme najít i u nás v Moravskoslezském kraji, a to nejen v rybnících, ale i tůních nebo odstavených říčních ramenech. Velmi silně závislá na vodním prostředí (mimo zimní spánek) je kuňka obecná. Na rozdíl od své příbuzné kuňky žlutobřiché dává přednost větším vodním plochám. U nás

‹

ji můžeme potkat nejčastěji v rybnících. Jelikož nesnáší konkurenci starších věkových kategorií hospodářských ryb, nejčastěji se objevuje v rybnících s plůdkem nebo jednoletou násadou. Tam jsou její snůšky a pulci v relativním bezpečí. To, co plave na hladině, jsou většinou líbivé rostliny, které o sobě dávají vědět svými výraznými květy. Typickým příkladem jsou u nás vzácné druhy - leknín bílý a plavín štítnatý. Oba mají listy položené na hladině a v závislosti na jejich četnosti v nádrži mohou vytvářet souvislé zelené koberce, které s oblibou využívají například ptáci k hnízdění. Další zajímavou plovoucí rostlinou je kotvice plovoucí. Její název je odvozen od plodů, které tvarem připomínají miniaturní lodní kotvy. Ač je kriticky ohrožená, v našem kraji ji najdete poměrně snadno na rybnících v  Poodří. Na některých z nich dokonce vytváří tak husté porosty, že dokáží během jedné sezóny pokrýt celý rybník a zabránit průchodu

Nepukalka vzplývavá. Floating Fern.

‹‹ světla pod vodní hladinu. To pak může vést ke značným škodám na ostatní vodní květeně rybníka, v horším případě i způsobit hromadné úhyny vodních živočichů. Aby k tomu nedocházelo, nezbývá nic jiného, než kotvici před vytvořením plodů pokosit. Kdo by čekal, že na hladině rybníka najde plovoucí kapradinu. Je to nepukalka vzplývavá, která je v rámci naší republiky původně doma jen na severovýchodní Moravě v oblasti Ostravska. Tento vzácný druh rostliny již na mnoha lokalitách nenávratně vymizel, najdete ji jen na pár rybnících, kterých se zatím nedotklo intenzívní rybniční hospodaření, neboť jde převážně o zvláště chráněná území, jako jsou rezervace Štěpán, Rybníky v Trnávce, Bartošovický luh nebo Bažantula.

Kotvice plovoucí. Water Chestnut.

132

Plavín štítnatý

133

Plavín štítnatý je příkladem ekologicky nenáročného a v přirozených podmínkách velmi vitálního druhu, který v  druhé polovině 20. století podlehl intenzifikaci rybničního hospodaření až do té míry, že se stal na území  ČR kriticky ohroženým druhem. Plavín je vytrvalá vodní bylina s  listy plovoucími na hladině. Jeho krásné zlatožluté květy postupně rozkvétají uprostřed léta nad vodní hladinou. V  příznivých podmínkách se dokonce může chovat jako plevel, jeho listy dokážou pokrýt velkou plochu vodní hladiny, zabránit prostoupení světla pod vodní hladinu a tímto může dojít ke snížení koncentrace kyslíku ve vodě, následkem čeho může dojít až k úhynu ryb a dalších vodních živočichů. I přesto došlo k  jeho drastickému úbytku. Mezi hlavní příčiny patří zejména intenzifikační způsoby a prostředky používané v rybničním hospodaření působící změny v  chemismu vody a sedimentu a vysazování nepůvodních býložravých druhů ryb, zejména amura bílého. Stejně tak silné obsádky kaprů, kteří rozrývají dno rybníků a tím ničí na dně rostoucí oddenky. Ostravská pánev je jednou ze šesti historických oblastí tohoto druhu v ČR. Celkově je v současné době známo jen osm lokalit. V Moravskoslezském

kraji bylo historicky potvrzeno deset míst výskytu, dnes zůstávají jen tři: rybníky Kozák v Poodří, Skučák v  Rychvaldě a Košťálovický v  Šenově. Přičemž stabilní výskyt s každoročně kvetoucími rostlinami v  počtu několika tisíc je pouze na posledním z nich. Pro přežití tohoto druhu v naší přírodě je u vybraných lokalit nejdůležitější dohoda na kompromisu mezi hospodářským využitím a ekologickými potřebami této krásné a atraktivní rostliny.

V rybnících však rostou i zcela ponořené rostliny, které z vody „nevylezou“ ani na chvíli. I opylení jejich květů probíhá pod vodou. Mezi ty vzácnější patří řečanky. Řečanka menší je u nás velmi vzácná, nejvíce lokalit v rámci republiky má však na Ostravsku, Karvinsku a v Poodří. O něco robustnější je řečanka přímořská, charakteristická svými tuhými ostrými listy. Typickou skupinou ptáků, jejichž zástupce můžeme nejčastěji pozorovat plovoucí po vodní hladině, jsou kachny. Mezi nejvzácnější patří čírky, které se v posledních letech rychlým tempem z hladin našich rybníků ztrácejí. Vyžadují totiž vodní nádrže s bohatým rostlinstvem a pozvolným přechodem nízké litorální vegetace do okolních navazujících luk. Bohužel se změnou hospodaření jak na rybnících, tak na okolních travnatých porostech těchto ploch rapidně ubylo. Čírku modrou ještě najdeme na rybníce Štěpán, hnízdění

čírky obecné bylo po dlouhé době absence v kraji prokázané v roce 2010 v Přírodní rezervaci Koutské a Zábřežské louky. Nezarostlé ostrovy, které na rybnících vznikají v rámci jejich údržby při občasném vyhrnování bahna, jsou ideálním místem pro založení racčí kolonie. Racek chechtavý byl v minulosti nejen běžným, ale i velice početným druhem, od 80. let minulého století však jeho početnost rychle klesá. Jelikož doposud nejsou známy konkrétní příčiny úbytku, nelze jednoznačně navrhovat ochranná opatření. Přesto podpora dřevinami nezarostlých rybničních ostrovů je v tuto chvíli na prvním místě. Kolonie racků čítající okolo 2000 hnízd můžeme nalézt na rybnících Kotvice nebo Skučák. Mezi racky se občas připlete nesrovnatelně vzácnější, vzhledem podobný rybák obecný. Je však menší a výrazně štíhlejší. Je to vynikající a velmi obratný letec, za svou kořistí, malými rybkami a vodními bezobratlými, se vrhá

‹ Rybák obecný. Common Tern.

‹‹ Čírka modrá. Garganey.

134

střemhlav do vody. V ČR má tři centra výskytu, jižní oblasti Čech a Moravy a právě vodní nádrže v Moravskoslezském kraji. Hnízdní přítomnost potápky černokrké na rybníku prokazuje jeho vysokou biologickou kvalitu. Tento druh hnízdí jen na nádržích s bohatě vyvinutou litorální vegetací, ale současně i s dostatečně velkými plochami volné vodní hladiny, kde loví potravu. Ráda zakládá hnízdo v kolonii racků, které využívá jako svůj obranný štít před predátory. V posledních dvaceti letech je pozorován její markantní úbytek způsobený hlavně nízkou potravní nabídkou v důsledku

› Kolonie racka chechtavého. Colony of Black-headed Gull.

135

konkurence ze strany intenzívně chovaných ryb a likvidace litorálních porostů. Mezi nejvýznamnější rybníky s vysokou druhovou rozmanitostí patří v Moravskoslezském kraji Štěpán na okraji Ostravy v obci Děhylov, Skučák na území města Rychvald, Heřmanický rybník v Ostravě – Heřmanicích, který byl v roce 1972 přeměněn na dávkovací nádrž slaných důlních vod, Velký Pavlovický rybník u obce Slezské Pavlovice v Osoblažském výběžku a na území CHKO Poodří to jsou Horní Bartošovický rybník, Kotvice a Velký Okluk.

SKÁLY A JESKYNĚ Tajemná krajina pokladů.

136

137

Skály jsou odpradávna spojovány s tajemnými příběhy. I náš kraj má nejeden takový příběh. Třeba zbojník Ondráš, který bral bohatým, prý své bohatství ukrýval ve skalách na Gírové, na Skalce u Mostů u Jablunkova, v jeskyních Goduly a v neposlední řadě v jeskyních Lysé hory. Ondrášovy ukryté poklady prý dodnes čekají na své nálezce. V této kapitole se tedy vydáme za poklady, které skrývají skály a jeskyně. My však budeme pochopitelně putovat za těmi přírodními a ne za zlatem a drahokamy.

Pevné skály V Bibli se slovo skála opakuje mnohokrát, najdeme tam i pasáž o moudrém muži, který stavěl svůj dům na skále, a o druhém, který stavěl na písku. Když přišel déšť, dům na písku byl zničen, ale obydlí postavené na skále zůstalo stát. Sice to tak nevypadá, ale rostliny rostoucí na skalách bychom mohli spojit s biblickým moudrým mužem. Skalnatý podklad sice skýtá extrémní podmínky, mnohdy sucho, téměř žádná půda, ale je zde minimální konkurence. Rostliny, které si pro svůj život vybraly tento typ stanoviště, jsou zdejším extrémním podmínkám přizpůsobené, a proto si zde mohou nerušeně růst. Skalky u nás můžete najít třeba na červené turistické značce, která vede z Bílého Kříže na Malý Polom, nebo v přírodní rezervaci Huštýn ve Veřovických vrších. Specifické vápencové skalky máme ve Štramberku, a z botanického hlediska jsou nejzajímavější ty jesenické ve Velké kotlině, která je však běžným návštěvníkům nepřístupná z ochranářských i bezpečnostních důvodů. Rostliny skal můžeme rozdělit na několik skupin, a to hlavně podle toho, z čeho je skála, na které rostou, a pak také podle dostupné vlhkosti. Pokud budeme pozorně hledat rozdíly skal vápenatých (se zásaditou reakcí) a silikátových

(s kyselou reakcí), zjistíme, že na nich rostou jiné kytky. Za příklad si vezměme drobnou kapradinku sleziník, ten má vyhraněné nároky na podloží, a tak na různých skalách najdeme jeho různé druhy. Na těch vápenatých najdeme hlavně sleziník routičku a sleziník zelený, na silikátových tyto druhy nerostou. To sleziník severní roste zase výhradně na nevápnitém podkladě. Výjimkou potvrzující pravidlo je sleziník červený, ten roste na skalách s kyselým i se zásaditým podložím. Typickou rostlinou skal je kapradina s listy zelenými po celý rok osladič obecný. Jak již jeho název napovídá, oddenek osladiče je velmi sladký, obsahuje totiž zvýšené množství cukru, ale nejen to, má spoustu dalších látek, díky kterým byl kdysi používán k léčbě nejrůznějších nemocí. Dnes jsou jeho sekané oddenky přidávány do substrátu pro pěstování orchidejí. Velkou vzácností je jelení jazyk celolistý,

‹ Sleziník červený. Maidenhair Spleenwort.

138

› Vápencový lom ve Štramberku. A limestone quarry in Štramberk.

139

pozůstatek z konce doby ledové. Této kapradině svědčí zastíněné a chladné stěny vlhkých skal, ale i svahy suťových lesů. V kraji jej najdeme v přírodní rezervaci Trojačka. V noci můžeme objevit ve skulinách skal a taky v dutinách mezi kořeny stromů velkou zajímavost. Tou záhadnou rostlinou, kterou dokážeme poměrně snadno najít jen za tmy, je svítící mech dřípovičník zpeřený. Vypadá, jako kdyby svítil, protože jeho prvoklíčky (vývojová stádia mechu) se rozšiřují do plochy, buňky přitom mění svůj tvar v útvary podobné čočkám, ty lépe odrážejí světlo a spolu s tmavým pozadím pak mech „světélkuje“. Na Váňově kameni, vrchu Kotouč a dalších místech ve Štramberku můžete potkat zajímavé rostliny vázané na vápencové skalky. Vzhledem k tomu, že vápencových skal je v České republice poměrně málo a v našem kraji je jich jako šafránu, jsou rostliny, které mají svůj domov právě na těchto skalách většinou zařazeny v takzvaném Červeném seznamu ohrožených druhů a nejedna z nich je rovněž

chráněna zákonem. Na více místech můžete potkat třeba typické rozchodníky (rozchodník bílý a žlutě kvetoucí rozchodník ostrý a rozchodník šestiřadý), netřesky, hvozdík kartouzek a spoustu dalších neobyčejných rostlin. Lomikámen vždyživý je s oblibou pěstován na zahradních skalkách, ve volné přírodě je však vzácný, roste převážně na vápencových skalách. Najdeme jej proto na Štramberku. Netřesk výběžkatý roste na suchých výslunných skalách a můžeme jej najít na vrchu Kotouč. Různé druhy netřesku bývají často pěstovány v zahrádkách. V minulosti byly vysazovány na střechy, protože lidé věřili, že do střechy s netřeskem nikdy neuhodí blesk. Prý sám císař Karel Veliký vydal proto příkaz osadit všechny střechy právě netřeskem. Na slunných skalkách Štramberka najdeme dvojštítek hladkoplodý proměnlivý. Tato rostlina se doslova dokáže přizpůsobit počasí. Když prší, v jeho květech dozrávají

‹ Rozchodník ostrý. Goldmoss Stonecrop.

‹‹ Dřípovičník zpeřený. Luminous Moss.

140

› Rozchodnice růžová. Golden Root.

141

pestíky i tyčinky najednou a rostlina je samosprašná (to znamená, že se opylí vlastním pylem). Naopak v době slunečného počasí v květu nejprve dozraje blizna a prašníky až později. V tomto případě rostlinu opylí hmyz. Hodně nejen skalních pokladů najdeme v jesenické Velké kotlině. Z těch nejvzácnějších druhů rostoucích na zdejších slunných skalách je to například hvězdnice alpská nebo rozchodnice růžová. Oba tyto druhy v kraji rostou pouze zde. Rozchodnice růžová se v rámci České republiky vyskytuje jen v Krkonoších a Hrubém Jeseníku. Tato rostlina je významná pro své léčivé účinky, na Sibiři se o ní dokonce praví, že kdo pije čaj z jejích listů, dožije se více než

sta let. Používala se i v magii a její sběr byl na řadě míst příčinou vyhubení. Na vlhkých skalkách Velké kotliny roste také vzácná kapradina hrálovitá s tuhými stálezelenými listy.

Nestálé lomy Přirozených rozsáhlejších skalních výchozů je v našem kraji poskrovnu. Většinou jsou skryté a zastíněné pod korunami lesních porostů. Přesto můžeme najít lokality, které se těm typicky skalním velmi podobají. Jsou to lidskou činností vytvořené lomy různých velikostí. Jakmile se přestane v lomu nebo jeho části těžit, využijí toho rozličné druhy rostlin a živočichů, které bychom v nedotknuté přírodě našli právě jen na otevřených a osluněných skalních útvarech. Snad nejproslulejším komplexem lomů z pohledu přírodních hodnot v Moravskoslezském kraji jsou lomy ve Štramberku – již dávno opuštěné Kamenárky nebo zatím činný Kotouč. Těží se zde vysoce kvalitní vápenec.

Zdejší vápencová ložiska jsou důkazem toho, že tu v dávných prehistorických dobách počítaných v milionech let bylo rozsáhlé moře s korálovými útesy. Vápenné schránky mořských živočichů a řas žijících v mělkých partiích se postupně odlamovaly a sklouzávaly na hlubší mořské dno do takzvaných sedimentačních pánví. Tam se pod velkým tlakem slepily do pevných skalnatých útvarů obklopených mladšími méně odolnými sedimenty. Když moře ustoupilo v důsledku pohybu kontinentů, méně odolné sedimenty rychle zvětrávaly a byly odnášeny vodou a větrem, zůstaly jen tvrdší vápencové kry, které se postupně vynořovaly nad terénem v podobě vápencových kopců. Důkazem nesmírně pestrého života pod mořskou hladinou v prehistorických dobách jsou doposud popsané

‹ Horní Kamenárka ve Štramberku - dříve vápencový lom, dnes stanoviště řady významných a vzácných druhů rostlin a živočichů. Horní Kamenárka in Štramberk – a former limestone quarry, today a site featuring many important and rare species of plants and animals.

142

› Ve štramberských vápencích můžeme najít zachovalé zkameněliny prehistorických hlavonožců - amonitů. The limestone of Štramberk contains some well-preserved fossils of prehistoric cephalopods – ammonites.

›› Jasoň červenooký. Mountain Apollo.

143

schránky více než 600 různých živočichů, řas a sinic právě z nalezišť ve Štramberku. Nejdůležitějšími stavebními prvky útesů byli koráli, řasy, sinice, mlži, břichonožci, ramenonožci, hlavonožci (zejména belemniti), amoniti a mnoho dalších. Bylo zde popsáno jedno z nejbohatších prehistorických společenstev ve světovém měřítku. Ale vraťme se k současným živočichům. Pro Štramberk a okolí je snad nejdůležitější výskyt dvou druhů, které se jinde na území ČR nevyskytují. Prvním z nich je jasoň červenooký. Tento motýl zmizel nadobro ze Štramberku ve 20. letech minulého století. Zásadní příčinou byl zánik vhodného prostředí pro růst živných a hostitelských rostlin, jak z důvodu těžby vápence, tak na druhé straně z důvodu zanechání pastvy a zarůstání osluněných lokalit lesní vegetací. Důležitou roli odehrál i masový odchyt těchto překrásných

motýlů pro sběratelské účely. V roce 1983 se místní sdružení Českého svazu ochránců přírody rozhodlo, že se pokusí jasoně na štramberské kopce vrátit. Po velkém úsilí, spočívajícím ve vyhledání a údržbě vhodných lokalit a odchovu nové populace z housenek dovezených ze Slovenska, se dílo povedlo. Je dobře, že tento druh nezůstal jen jako symbol v logu společnosti těžící v lomu Kotouč. Druhým zdejším vlajkovým druhem je ještěrka zední. Je až kupodivu, že tento druh dlouhá léta unikal pozornosti zoologů. Výskyt poměrně početné populace byl potvrzen až v roce 1988. Tato ještěrka je k životu na skalách výborně přizpůsobena. Ploché tělo jí umožňuje využívat k úkrytu i velmi úzkých škvír a skalních puklin. Dlouhé prsty jsou ideální pro pevné uchycení na kamenných nerovnostech, dokonce i na převisech. Co by za tuto schopnost dal nejeden horolezec.

Tato „zručnost“ jí umožňuje být neuvěřitelně rychlou, takže pokud si ji chcete alespoň trochu prohlédnout, vyrazte na průzkum některé brzké slunečné jarní ráno po chladnější noci. To se poněkud strnulé ještěrky vyhřívají na sluníčku a nabírají energii na velmi aktivní den. Skalní police na stěnách lomů využívá k hnízdění i naše největší sova výr velký. Dříve byl výr pronásledován jako škodná zvěř v mysliveckých honitbách. Jeho intenzivní odstřel ho přivedl až na hranici vyhubení. Včasná naprostá ochrana však tomu zabránila a jeho početnost narůstá. I když jde o velkého ptáka, chová se na lokalitě zcela nenápadně. Jako všechny sovy je za letu naprosto tichý. Svou přítomnost prozrazuje jen hlasem v lednu a únoru v období toku, kdy se ozývá hlubokým houkáním.

Další vápencový lom býval ve Staříči. Dnes je na jeho místě zřízena přírodní památka Kamenná, kde najdeme spoustu zajímavých teplomilných rostlin. Jednou z nejatraktivnějších rostlin je zde len žlutý. V ČR jej najdeme hlavně v teplých oblastech jižní Moravy. Len žlutý na Kamenné je tak nejsevernější lokalitou výskytu na severovýchodní Moravě. Vrbovka rozmarýnolistá v minulosti rostla jen na štěrkových říčních náplavech, člověk jí však vytvořil mnoho míst, kde v dnešní době může růst. Jedním z nich jsou právě lomy, najdeme ji třeba na vhodných stanovištích na Štramberku.

‹ Výr velký. Eagle Owl.

‹‹ Ještěrka zední. Common Wall Lizard.

144

Přírodní učebna geologie Veřejnosti méně známý je i opuštěný lom ve Staré

období nápadní denní motýli. Mezi nejvzácnější

Vsi u  Bílovce. Z  geologického pohledu se jed-

patří ohrožený modrásek jetelový, jehož výskyt na

ná o  unikátní lokalitu nejen na území Nízkého

severní Moravě a ve Slezsku je velmi sporadický.

Jeseníku, ale celé České republiky. Na čelní stěně

Kdysi hojný druh dnes obývá antropogenně naru-

lomu je totiž mimořádně zachycen styl východo-

šené plochy, jako jsou právě terasy lomů. Pro jeho

vergentních vrás s  násunovými přesmyky v  břid-

zachování je důležité udržování výslunných krát-

licích a  rytmitech kyjovických vrstev hradecko-

kostébelných ploch, které jsou nějakým způso-

-kyjovického souvrství jesenického kulmu. Proto

bem narušovány. I proto je jeho výskyt ve zdejším

je předmětem nejrůznějších geologických exkurzí

lomu ohrožen zarůstáním terasy náletovými dru-

mnohdy i  ze zahraničí. Výjimečný je ovšem step-

hy rostlin. Ze vzácnějších obratlovců obývá lom

ní charakter terasy s  výskytem řady ohrožených

užovka hladká nebo výr velký.

druhů živočichů. Z  bezobratlých jsou v  letním

145

Temné jeskyně

‹

Nejčastějším způsobem, jak vznikají hory, je takzvaná orogeneze. Jde o jev, kdy tektonické desky zemské kůry, které se zvolna pohybují po zemském plášti, do sebe narazí a dlouhodobě v měřítku milionu let na sebe tlačí. A tak dříve horizontálně usazované sedimenty pod vodní hladinou oceánů a moří, které za tu dobu pořádně ztvrdly, se najednou začínají deformovat, tedy v odborném názvosloví vrásnit, jako mačkaný list papíru. Obrovské množství skalního materiálu nemá kam uhnout, a tak se zvedá nad okolní terén. Takto vznikly i naše Beskydy jako západní konec rozsáhlého masívu Karpat. Když se vrstvy hornin ohýbají a kroutí na různé strany, vznikají v nich pukliny různé velikosti, a zapůsobí-li k tomu ještě voda, mráz, led a gravitace, vznikají nevápencové nebo jinak nazývané pseudokrasové jeskyně. Některé z nich se dostaly blízko k zemskému povrchu a umožnily lidem, ale i zvířatům nahlédnout dovnitř. Lidské oko se zde nepotěší nádherou krasových jevů například v podobě různorodých krápníků, ale třeba takovým netopýrům to vůbec nevadí. Ono totiž v takové pseudokrasové jeskyni je bez baterky úplně stejná tma jako v té krasové. V Beskydech je známo hned několik takových jeskyní. Mezi nejznámější patří lysohorské Ondrášovy díry. Celková délka chodeb a dómů, které se nacházejí v několika patrech nad sebou, je 217 metrů. To celková délka chodeb Kněhyňské jeskyně je ještě o něco větší a dosahuje 280 metrů. V části Moravskoslezských Beskyd ale zatím rekord drží jeskyně Cyrilka. Její vchod je sice těsně za hranicí našeho kraje v blízkosti Pusteven, ale za zmínku určitě stojí. Na délku měří 370 m a je nejdelší pseudokrasovou jeskyní na Moravě a čtvrtou nejdelší v republice. Menší jeskyně jsou rovněž ve Slezských Beskydech na Gírové.

Kněhyňská Cave.

Kněhyňská jeskyně.

146

V beskydských jeskyních žije mnoho druhů bezobratlých živočichů a každoročně zimují netopýři. Nejčastěji netopýr velký a vedle něj také vodní, brvitý, vousatý, řasnatý, ušatý, severní nebo i vzácný vrápenec malý. Naše jeskyně jsou stále ještě ve vývoji a kdykoliv může dojít k pohybu skalních bloků a k řícení. Z důvodu hrozícího nebezpečí jsou tedy pro veřejnost nepřístupné.

Opuštěné doly V jižní části Opavska a Bruntálska se nacházejí ložiska břidlice. Tato hornina se vyznačuje dobrou rovinnou štěpností, takže je možné z ní vytvářet tenké desky. Hodila se tedy

› Interiér starého břidlicového dolu Černý důl s nádherně klenutými stropy. Beautiful barrel ceilings in the interior of an old slate mine, Černý důl.

147

v minulosti jako výborná krytina na střechy. V důsledku její těžby vznikla řada podpovrchových dolů. Některé z nich byly již zasypány, ale na druhé straně mnoho z nich zůstalo a v současnosti plní pro mnoho živočichů zástupnou roli přirozených jeskyní. Ty nejvýznamnější z pohledu zimování netopýrů se dostaly na seznam evropsky významných lokalit v rámci soustavy NATURA 2000. Rozsáhlé důlní dílo zvané Nittmannův důl s největším počtem zimujících netopýrů v Moravskoslezském kraji se nachází v malebné slezské osadě Zálužné, která je součástí města Vítkov. Ročně zde zimuje kolem jednoho tisíce exemplářů netopýra černého a s ním dalších osm druhů.

I v bunkru dobře jako v jeskyni Netopýři se dožívají vcelku dlouhého věku (i přes 25 let). Je to tím, že polovinu života prospí, čímž šetří energii. V  zimním období netopýři upadají do zimního spánku, kdy se jim tep zpomalí ze 700 na 4 tepy za minutu, nadechují se místo 300krát jen 10krát za minutu a teplota těla klesá na okolní teplotu do 1 °C. S příchodem zimy netopýři vyhledávají vhodná zimoviště. Mezi typická patří jeskyně. Zde je stabilní teplota většinou od 2  do 9 °C a dostatečná vlhkost. Jeskyně se ale nacházejí jen v  určitých oblastech, takže někteří netopýři si našli náhradní zimoviště, nejčastěji vytvořené lidskou činností. V  30. letech minulého století bylo na česko-polském pohraničí v  oblas-

účelných drobných výklencích, nebo jen tak volně

ti Hlučínska vybudováno těžké vojenské opevně-

na stěnách. Každoročně již 25 let v  těchto bunk-

ní, jehož součástí jsou pěchotní bunkry. Po dru-

rech pobíhá monitoring netopýrů. Mezi nejčastěj-

hé světové válce ztratily svůj význam a  většina

ší druhy patří především netopýr černý a  netopýr

z nich zůstala opuštěná, ale ne na dlouho, poklid-

ušatý, dále netopýr večerní, netopýr velký a  dal-

né a osamělé stavby v polích se brzo staly útočiš-

ší. Všichni netopýři jsou zákonem chráněni a  ne-

těm různých živočišných druhů včetně netopýrů.

jen proto, ale třeba i pro jejich užitečnost, kdy nás

Netopýři z nich obsazují pouze větší bunkry, kte-

v  létě zbavují obtížného hmyzu, bychom měli být

ré si přes zimní mrazy udrží teplotu okolo 1-3 °C

k nim ohleduplní a našim „létajícím myším“ dopřát

a  díky vnitřní členitosti nacházejí netopýři klid-

klidný spánek.

ná a před průvanem chráněná místa buď ve dříve

148

149

Spící sopky V období před 2,7 až 0,9 milionů let probíhala v oblasti Bruntálska a západní části Opavska aktivní vulkanická činnost. Centrum vulkanické aktivity bylo jižně od dnešního Bruntálu. Důkazem výrazných sopečných projevů jsou kopce Velký a Malý Roudný, Venušina sopka a Uhlířský vrch. Sopečný materiál z těchto stratovulkánů se dostával i do blízkého okolí a ukládal se v něm. Tak vznikly například Razovské tufity. Na starých lomových stěnách přírodní památky Razovské tufity roste hvozdík kartouzek. Tuto rostlinu nejčastěji najdeme na výslunných loukách a mezích, ale i na skalách, proto

není divu, že svůj domov našel i zde. Své druhové jméno „kartouzek“ dostal prý podle kartuziánských mnichů, kteří jej v minulosti pěstovali. Tato krásná rostlinka byla kdysi s oblibou používána do kytiček a věnců, proto je znám nejeden lidový název. Říkalo se mu třeba „planý karafiát“ nebo „slzičky Panny Marie“. Jižní stěna bývalého lomu čedičového tufu v přírodní památce Uhlířský vrch je výjimečně výhřevnou lokalitou, již obývají nejrůznější teplomilné rostliny, které jsou v oblasti ojedinělé svým výskytem. Na horní hraně lomu roste devaterník velkokvětý tmavý a na dně lomu najdeme vzácný bělolist rolní.

‹ Bělolist rolní. Field Cudweed.

‹‹ Hvozdík kartouzek. Carthusian Pink.

150

151

LIDSKÁ SÍDLA Život lidí se zvířaty, nebo život zvířat s lidmi?

152

153

Člověk je tvor společenský, drží pospolu, bydlí pospolu. Svými obydlími spojovanými komunikacemi pozemními i podzemními (metro, kanalizace), zahradami, parky, vytváří zajímavé prostředí, pro milovníka přírody sice ne tak pěkné jako v okolí lesů, vod a strání, ale i tak pestré a mozaikovité. Toto prostředí totiž neosidluje jen člověk, ale za ním sem přišla spousta nejrůznějších živočichů, kteří zde nacházejí to, co mají i jinde – potravu, úkryt a místa k rozmnožování, snad jen někdy trochu snáz přístupné než ve volné přírodě. Dříve plachá zvířata jsou vábena snadnou dostupností potravy a postupně ztrácí ostražitost. Proč by se také měla bát neustále pospíchajících lidí, zadumaných s hlavou plnou povinností, či v poklidu bez zájmu čekajících na zastávce na svůj ranní spoj. Lovci se v nás probouzejí až tehdy, kdy nás zvířata namíchnou. Zastavte se v tom běhu a pozorujte okolí kolem sebe. Zjistíte, kolik dalšího života se ve vašem městě, obci, vesnici nachází, a nemusí jít jen o běžné a všudypřítomné druhy, však posuďte sami. Čáp bílý je druhem původně hnízdícím na starých vysokých stromech, dnes, z důvodu absence vhodných dřevin v krajině, obyvatel komínů, sloupů elektrického vedení a jiných vyvýšenin na střechách. Že jsou sloupy lukrativním místem pro hnízdo, dokládá čapí pár na vlakovém nádraží v obci Jistebník. Hnízdí zde již mnoho let. Provoz na nádraží a pojezdy vlaků jim nevadí, každý rok se zase navrací. Přestál bez úhony i modernizaci trati, jejíž součástí byla též výměna sloupů. Tehdy i čápi dostali nový sloup. Může se stát, že na jaře najdete čapí hnízdo, které je stále prázdné. Říkáte si, proč nepřiletěli? Cesta z Afriky, kde ptáci tráví zimu, není jednoduchá. Čápi se mohli stát obětí nezákonného odstřelu nebo mohli narazit do drátů elektrického vedení, které přehlédli v nepříznivém počasí. Ti, kteří se v pořádku vrátili, to také nemají vždy jednoduché. Hnízdění mohou významně negativně ovlivnit rozmary počasí – dlouhodobé deště nebo

sucha v době vývoje mláďat. Problémem je také nezákonné odstraňování hnízd nebo úmyslné plašení při hnízdění. Naštěstí i přes to bývá čáp chloubou obce a též oblíbeným motivem vyobrazeným v jejich znaku. V našem kraji máme poblíž Třince obec, jež má čápa nejen ve znaku, ale i ve jméně: Bocanovice. Že to není jméno čápa? „Ponaszymu“ (místní lidové nářečí) se čápovi neřekne jinak než „bocian“. Název pochází z doby založení obce v 16. století a dle pověsti se jednoho rána u vesnice shromáždilo velké množství čápů „až byly louky celé bílé…“. I dnes můžeme po období vyvedení mláďat pozorovat na loukách podél vesnic lovící skupiny padesáti a více čápů. Takovým oblíbeným místem jsou například louky u obce Moravskoslezský Kočov u Bruntálu. Vlaštovka a jiřička, je vůbec mezi nimi nějaký rozdíl? Jistěže ano, ve zbarvení těla, vidličce na ocásku, typu a umístění hnízda a samozřejmě mají i rozdílný hlas. Obě jsou velice rychlé, v letu hůře rozlišitelné, zaměřme se raději na hnízda. Jiřičky si staví hnízdo těsně pod nějakou vyčnívající římsou s malým nepatrným vletovým otvorem. V době krmení mláďat z něj koukají většinou jen dvě hlavičky a ostatní sourozenci musí čekat schoulení uvnitř. Vlaštovka naopak staví hnízdo ve tvaru mističky, shora nebojácně ničím nekryté. Oba druhy hnízdí pospolitě. Jiřičky najdete různě, třeba na náměstí, kde se nachází budova s vhodnou římsou nebo si mohou třeba zrovna u vás vybrat horní roh okna a začít zde stavět své obydlí. Vlaštovka dá přednost vnitřku budov – průjezdům či hospodářským budovám. Jezdíte-li vlakem na trati Ostrava – Přerov, najděte si čas a vystupte z vlaku na nádraží v Suchdole nad Odrou. Železničáři jsou zde k vlaštovkám velice vstřícní a dovolují jim stavět hnízda uvnitř odbavovací haly. V době modernizace se obyčejné vstupní dveře, takzvané „lítačky“, vyměnily za dveře na fotobuňku. I vlaštovky šly s dobou, od lidí odkoukaly, jak si mají dveře otevřít. Když budete mít štěstí a nebudou se dveře neustále

154

› Mláďata čápů bílých na hnízdě. Young White Storks on a nest.

155

‹ Jiřička obecná. House Martin.

‹‹ Vlaštovka obecná. Barn Swallow.

otevírat procházejícími a probíhajícími lidmi, uvidíte, jak vlaštovka nejdříve přelétne před fotobuňkou zavřených dveří a v kolečku se ke dveřím vrátí. Fotobuňka mezitím zareaguje i na toto malé tělíčko a poslušně vlaštovce otevře dveře. Další druh, v mnohém podobný předchozím dvěma, ale ještě rychlejší, vlastně druhý nejrychlejší letec na světě (po svém příbuzném rorýsovi východním), je rorýs obecný. Díky své rychlosti, kterou může dosáhnout ve vodorovném letu za pomocí vlastní síly (dokáže vyvinout rychlost až111,6 km/ hod.) právem náleží do řádu svišťounů (náš jediný zástupce). Určitě znáte jeho hlasitý pokřik ozývající se obvykle na večer a brzo ráno od května do poloviny prázdnin a také bleskurychlý přelet letky těsně nad střechami městských domů. Tento druh je pozoruhodný snad ve všem, co se ho týká.

Jak je životním prostředím pro rybu voda, tak je pro rorýsa vzdušný prostor. Na zemi naleznete jen zesláblé jedince nebo ne plně vyvinutá mláďata, předčasně vylétlá z hnízda. S pevnou půdou pod nohama, či spíše pod kraťoučkými nožičkami, větší nohy by mu v životě jen překážely, se zdravý rorýs setkává akorát na hnízdišti. Většinu času svého života stráví v neustálém letu, během kterého loví, spí, páří se. Po příletu ze zimoviště v Africe se navrací na své hnízdo, které má zafixované na centimetry přesně. Je tak vázán na konkrétní místo, že stačí zrušení hnízda, poskytnutí náhrady ve formě budky třeba jen o kousek vedle, už se mu to nezdá a chce mermomocí na to původní. Budky si z počátku ani nevšimne. Taková silná vazba na hnízdiště se pro něj stala skoro osudnou. Ve středověku si vystačil se skalami, ale

156

›› Rorýs obecný. Common Swift.

157

postupně si k hnízdění více a více oblíbil lidské stavby, nejdříve věže kostelů, dnes především panelové domy a jejich větrací otvory pod střechou. Ty jsou ideální svým umístěním, neboť rorýs se před ním „zhoupne“ ve vzduchu a vlétne rovnou do otvoru. Vylétá podobně, jako by se zhoupnul na laně. Proto potřebuje pod vletovým otvorem dostatek prostoru. S rychlým nástupem zateplování fasád domů a střech starších obytných zástaveb docházelo k trvalému uzavírání větracích otvorů mřížkami a tím i k zamezení přístupu rorýsům do svých hnízd. Naštěstí se tomuto problému začala včas věnovat zvýšená pozornost. Dnes je již samozřejmostí při opravách domů počítat s možností výskytu rorýsů a zateplení provést v odpovídající kvalitě a přesto zachovat hnízdiště. Se stejným problémem – uzavírání otvorů při zateplování, se potýkají i netopýři. Pro svůj specifický způsob života jsou kapitolou sami pro sebe. Je to tajemná skupina savců, probouzející se na večer a k ránu zas se ukrývající ve štěrbinách nejrůznějších míst. Kdyby byli netopýři aktivní přes den, asi by vás překvapilo, kolik jich po městech létá. Města jim skýtají nespočet úkrytů, míst k rozmnožování i zimování a také potřebnou potravu – hmyz. Je až úctyhodné, kolika hmyzu nás za rok zbaví. I přes svou záslužnou činnost se lidé netopýrů štítí a bojí. Pokud budete mít někdy možnost si nějakého zblízka prohlédnout, uvidíte, že není zase tak ošklivý a už vůbec ne nebezpečný, ten se bude bát stejně jako vy. Má hebčí srst než váš křeček v teráriu, drobounká mžourající očka, která skoro nepotřebuje, neboť se orientuje vysokými pro nás neslyšitelnými zvuky, které vydává, na omak příjemnou a tenkou létající blánu, že by měl člověk strach se jí dotknout s obavou, že ji přetrhne. Ale nebojte se, je velice pevná a protkána bohatou sítí vlásečnic, takže i když si ji třeba při intenzivnějším pronásledování hmyzu poškodí, brzy mu zase sroste. S jakými druhy se můžeme ve městě setkat? Především s netopýrem rezavým. Patří mezi větší druhy, je skutečně

rezavý a jeho si ve městě povšimneme nejčastěji, vylétá totiž z úkrytu jako první, často ještě za světla. Dokonce, když se zaposloucháte do ticha, můžete jej uslyšet, vydává totiž hlasy i v námi slyšitelné frekvenci. Dalším druhem je netopýr večerní, velikostně podobný. Za okenicemi domu můžete nalézt netopýra pestrého, skutečně má kožíšek na zádech pestrobarevný. Na zimu některé druhy odlétají do jeskyní, jiné, jako netopýři rezaví, použijí k zimnímu spánku třeba větrací průduchy pod střechou panelových domů.

Proč netopýry neslyšíme Snad každý se již setkal se slovy echolokace,

výkřiků, které naše uši již neslyší. Zvuk neprojde

sonar. Lidé sonar používají např. na ponorkách

přes hmotnou překážku, odrazí se od ní a  vrací

a  princip převzali od některých živočichů. Mezi

zpět. V mozku jsou signály zpracovány, vyhodno-

takové patří i netopýři, respektive celý řád letou-

ceny a  vytvoří informaci o  vzdálenosti, umístě-

nů, kam řadíme u  nás žijící netopýry a  vrápence,

ní, velikosti a  tvaru věcí v  prostoru. Tomuto „za-

druhy od sebe se odlišující třeba právě jiným způ-

řízení“ říkáme sonar. Svým sonarem jsou letouni

sobem použití echolokace. Je to schopnost orien-

dokonce schopni rozlišit jednotlivé druhy hmyzu

tace v  terénu pomocí zvukových odrazů. Letouni

a díky svým zkušenostem z minulosti určit, zda se

vydávají rychlý sled krátkých vysokofrekvenčních

jedná o druh poživatelný, či nikoli. Zvuky vydávají netopýři klasicky ústy, vrápenci naopak nosem. Jejich nos vypadá velice zvláštně, je celý zkrabatělý s  výrůstky a  ty slouží k  usměrňování hlasů. Odražené zvuky pak všichni přijímají ušima. U probuzeného netopýra můžeme vidět, jak s otevřenými ústy otáčí hlavou na různé směry. To právě vydává hlasy a takto se seznamuje s okolím, do kterého se probudil, „prohlíží si“ jej, a když jej dostatečně pozná, může bez úhony odletět.

158

Začíná sychravé podzimní počasí a nad námi ve městě přelétnou černí krákající ptáci, a přesto to nejsou vrány. Mnoho lidí si je totiž plete s havrany polními. Ve městech vrány nežijí, to je první vodítko. Navíc u nás na Moravě se vyskytují pouze vrány šedé, ne druh vrány černé – druhé vodítko. A třetí – až uvidíte havrana procházet se parkem při hledání potravy, koukněte mu na kořen zobáku, má jej bez peří, jen holou šedou kůži, vrána jej má s peřím. To jsou základní rozdíly. V některých městech můžete havrany spatřit nejen v zimě, ale i během celého roku, protože u nás v menším počtu také hnízdí. Vyhovuje mu společnost jedinců vlastního druhu, takže si hnízda staví v koloniích, vysoko v korunách stromů. V Ostravě v několika parcích hnízdí po několika párech. Zato v Opavě se nachází velice početná kolonie s více než sto hnízdy ve starém parku psychiatrické léčebny. Havrani, kteří u nás vyvádějí mláďata, zde

› Havran polní. Rook.

›› Kavka obecná Jackdaw.

159

nezůstávají po celý rok, ale v září odlétají a zimují ve Francii. Na zimu je vystřídají jedinci ze severovýchodu. Podobným černým ptákem, ale o trochu menším, též žijícím ve městě v koloniích, je kavka obecná. Ani tu si s havranem nespletete. Černá barva štíhlého těla přechází na hlavě v šedou. Oči má do modra. Havrani hnízdí na stromě, kavky ve městech v budovách. Původně totiž hnízdily v dutinách stromů a na skalách. Dnes s úbytkem přirozených hnízdišť využívají především mezery mezi sedlovou střechou a stěnou činžovních domů, ale i větší větrací otvory pod střechou panelových staveb nebo nefunkční komíny budov. S postupným zateplováním a modernizací se tyto otvory zmenšují nebo úplně zakrývají a tím dochází k redukci vhodných hnízdišť kavek. V případě nutnosti trvalého uzavření těchto prostor je možné je nahradit vyvěšením budek. Ty kavkám připomínají dutiny stromů a ochotně je využijí.

jsou klidné prostory kostelních nebo hradních či zámeckých věží. Mnoho půd je dnes uzavíráno z důvodů ochrany před městskými holuby. Potenciálně vhodná opuštěná stará zemědělská družstva skrývají nebezpečné nástrahy ve formě nezakrytých nádrží a jímek. Ohrožuje ji používání jedů na hlodavce a také provoz na silnicích, na kterých sovy sbírají přejeté savce. Významný je rovněž tlak ze strany predátorů, zejména kun. V našem kraji probíhá záchranný program, při němž jsou instalovány budky a pravidelně se vypouštějí mladé sovy vylíhlé v ZOO Ostrava a vychované v Záchranné stanici v Bartošovicích. Tam se s nimi můžete také setkat, neboť jeden vypuštěný pár se hned chopil příležitosti a zahnízdil na kostelní věži stojící vedle stanice. Ještě vzácnějším druhem sovy, která v dnešní době k hnízdění také preferuje lidské stavby, je sýček obecný. Rád prolézá úzké otvory a nejrůznější dutiny, proto mu tak

‹‹ Poštolka obecná. Common Kestrel.

‹ Ptákem, který rád obsazuje vysoké kostelní věže nebo nejvyšší věžáky, je poštolka obecná. Také pro tohoto dravce jsou přirozeným hnízdištěm skály, ale naučil se využívat velké potravní nabídky a klid měst a dnes se zde s ním již běžně setkáme. Mnohdy se stane, že si k hnízdění vybere například květináč na balkoně vašeho souseda. Zprvu je trochu nejistá z pohybu lidí tak vysoko nad zemí, ale s trochou ohleduplnosti člověka poštolka úspěšně vyhnízdí. Místo květináče můžete na svůj balkon umístit budku správných rozměrů a třeba další rok sousedovi poštolku přeberete. V menších obcích se můžeme setkat i se zástupcem dalšího ptačího řádu – sov, sovou pálenou. Zaujme svým výrazným srdčitým závojem peří kolem očí a také zvláštním hlasem, těžko popsatelným skřekem. V dnešní době se jedná o již vzácný druh, řídce hnízdící. Důvodem úbytku je především znemožnění přístupu k možným hnízdištím, jako

Sova pálená. Barn Owl.

160

vyhovují hospodářské i jiné budovy. Zahnízdí i v budkách a dutinách stromů. Den jako každá sova tráví někde v úkrytu, třeba právě na trámu pod střechou domu, a člověk si ho ani nevšimne. Bohužel tak jako sova pálená i on doplácí na stejné nešvary. V důsledku významného úbytku jedinců v posledních letech je nález každé nové osídlené lokality příjemným úspěchem. V noci na jaře se samci ozývají svým typickým hlasem „půjď“, známým z lidových pověr, jímž údajně přivolávali smrt. Jinou, radostnější zajímavostí je, že právě sýček je v latinském názvu pojmenován po bohyni moudrosti – Athéně. Pokud jste sýčka v přírodě neslyšeli a chcete jej aspoň vidět, vydejte se do Záchranné stanice v Bartošovicích, tam již od roku 2000 navrací tento druh do naší přírody v rámci záchranného programu, kdy odchovávají mláďata a vypouští je do přírody. V roce 2012 sklidil projekt nebývalý úspěch, bylo doloženo pravděpodobně první úspěšné hnízdění sýčků odchovaných lidskou péčí

› Sýček obecný. Little Owl.

›› Plch velký. Fat Dormouse.

161

v ČR a nejspíš i v Evropě. Vypuštění sýčci se vrátili a vyhnízdili přímo v areálu stanice. Stanice také vyvěšuje speciální budky pro sýčky. Čím je budka zvláštní? Je podlouhlá a umístěná na nějaké delší vodorovné větvi. Větev později využívají odrostlá mláďata, která vylézají z budky a seznamují se s okolím. Ač to vypadá, že budka je snadno přístupná predátorům (hlavně kunám), není tomu tak, uvnitř je přepážka zabraňující jejich vniknutí dovnitř. Na tyto budky se můžete zajít podívat do nedalekého Bartošovického sadu. Ten sýčkům skýtá klid, stromy pro odpočinek a úkryt i rozmanité okolí s dostatkem různé potravy od hlodavců, přes drobné ptáky až po hmyz. Majitelé chat, chalup u listnatých lesních komplexů byli už možná poctěni návštěvou malého, ale hlučného návštěvníka – plcha velkého. U nás na Moravě je oproti Čechám souvisleji rozšířen. Malé tělo opticky zvětšuje stejně dlouhý, huňatý ocas. Kdo jej ještě neviděl a má

možnost v létě navštívit stavení, které obývá, nechť tak určitě učiní a počká na soumrak nebo si ráno přivstane. Je legrační pozorovat jeho akrobatické kousky při šplhání po dřevěných stěnách a balancování ocasem. Oblíbenou potravou je sladké ovoce, takže pravidelně navštěvuje sady a zahrady. Na zimu potřebuje přibrat a vytvořit si tukové zásoby, to potom dává přednost lískovým oříškům, bukvicím, žaludům a jiným semenům. Živočišná složka je v potravě zastoupena spíše výjimečně. Pokud v chalupě necháte nestřežené sušenky, rád vaší nabídky v noci využije. Jeho roční aktivita je krátká, protože celých 8 měsíců v roce prospí. Když je chladné léto, tak i během něj přechází do stavu strnulosti. V zimě klesá jeho teplota těla natolik, že při doteku je chladné a plch působí dojmem mrtvého zvířete. Hnízda si staví z trávy, mechu, nebo použije vnitřek staré matrace odložené na půdě.

Protože přirozeným nepřítelem plcha je kuna, zřídka jen žijí spolu pod jednou střechou. Nejen zajímaví ptáci a savci se vyskytují v lidské společnosti, jmenujme alespoň jednoho zástupce hmyzu – brouka – páchníka hnědého. Je věren svému jménu, má charakteristickou vůni starých vydělaných kůží (juchtoviny). Zavalitý, 3 cm velký páchník není moc aktivní brouk, a ač má křídla, málokdy je použije. V případě špatného letního počasí někdy ani neopustí strom, ve kterém se vylíhl. Ke kladení vajíček si vybírá osluněné listnaté stromy, většinou solitérní, starší se silným kmenem a důležitým obsahem. Jeho larvy (ponravy) se totiž vyvíjejí v červeném trouchu stromových dutin. Nejenže tam žijí, ale také se vlhkým trouchem živí. Takto stráví dva až tři roky. Následující zimu přečkají zakukleny v kokonu a v teple červnových dnů se objevují první dospělci. Ač larev může být ve stromě relativně velké množství, nemusí být snadné larvu nebo brouka objevit. Často je dutina vysoko nebo je otvor malý a nevidíme dovnitř. Pokud chcete zkusit páchníka nalézt, pak si najděte strom s dutinou vyplněnou trouchem, do které uvidíte, a přijďte ke stromu za horkého letního odpoledne. Čichněte si k ní, možná jej ucítíte. Nebuďte zklamaní, pokud nic neobjevíte, stále to neznamená, že tam není. Často se stane, že výskyt páchníka je potvrzen, až když je strom skácen a díky tomu i dutina dobře prohlédnuta. Potom se tento kmen nechává na místě, nejlépe „nastojato“ s krytem dutiny proti dešti, aby larvy mohly dokončit vývoj a dospělí brouci se pak přesunout na vedlejší vhodný strom. Třeba jste takové zvláštní torzo v parku již viděli. Za páchníkem se můžete vydat např. do zámeckého parku v Šilheřovicích nebo do parku u zámku v Linhartovech u Krnova, který se honosí řadou krásných a mohutných stromů.

‹‹ Larvy páchníka hnědého. Hermit Beetle larvae.

162

› Páchník hnědý. Hermit Beetle.

163

ANTROPOGENNÍ STANOVIŠTĚ Hořící kopce a zatopené dědiny.

164

165

Industriální krajina není pro každého. Po svém návštěvníkovi vyžaduje obrovskou dávku fantazie, kuráže a trpělivosti. Krása zde není zadarmo. Je to prostor, kde se setkává lidské dílo s tvořivou silou přírody. Před více než dvěma sty léty si asi nikdo nedovedl představit, jak rychle se bude zemědělská krajina proměňovat, jak rychle budou kostelní věže vystřídány jinou krajinnou dominantou - těžní věží. Nelze přehlédnout trčící prsty komínů chrlící všechny barvy duhy. Vyhřezlá střeva potrubí se krajinou plazí jako mýtický had Uroboros, který nemá odvahu zalézt do podzemí. Byl by tam rozmačkán pohybujícími se zemskými vrstvami. Jeho vzdouvající se oblouky jsou často jedinými místy, kde se dá pohodlně projít, aniž byste složitě překračovali jeho obludné tělo. Monstrózní stavby dolů ční z rozsáhlých tmavých ploch s hromadami štěrku, rozbitých cihel, panelů a drátů. Provizorní domky se střídají s železobetonovými konstrukcemi, u nichž není jasné, zda jde o začátek stavby nové či zbytky stavby staré. A toto všechno se zrcadlí na temné hladině odkališť. Mnoha lidem se Karvinsko a Ostravsko jeví jako vydrancovaná a zničená krajina, ale při bližším pozorování se brzy ukáže, že je to v zásadě úplně jinak. Když se tulák brodí důlními poklesy a odkališti, překračuje hromady hlušiny a ztrácí se v labyrintu železničních a silničních sítí či zkoumá těžební areály, nestačí se divit. Téměř na každém kroku naráží na vzácné a ohrožené rostliny a živočichy. Je ohromen tím, co vědci už dávno vědí. Tato opomíjená místa v sobě ukrývají ohromný potenciál, u některých skupin organismů jsou zdrojem nadstandardní druhové bohatosti, probíhají zde unikátní procesy, které jsou jen velmi těžce anebo vůbec dosažitelné v jiných částech naší země. Karvinsko a Ostravsko je krajina, která po dlouhá léta vydávala ze svých hlubin bohatství a teď vyčkává, odpočívá

a mobilizuje svoje další síly. Pojďte se také vy stát tulákem a objevovat poetiku zadumaných zákoutí.

Haldy Z hlubin, kam nesvítí slunce, byla zhruba během dvousetleté historie hornictví na Ostravsku vytěžena více než jedna miliarda tun uhlí a přibližně tři čtvrtě miliardy tun hlušiny. Hlušina neboli zbytkový kámen karbonského stáří z časů obrovitých kapradin a přesliček se ukládal do útvarů, které známe pod německým názvem die Halde – návrší, odval, hromada. Právě ony solitérní hory či celá umělá pohoří tvořila a stále ještě tvoří jeden z nepřehlédnutelných a specifických prvků hornické krajiny. Tyto nové krajinné útvary významně ovlivňují své nejbližší i vzdálenější okolí. Halda se jako těžké závaží boří do země, zpřetrhává podzemní toky, prameny, kanalizace. Voda mnohde vyráží na povrch a vznikají močály. Vytvářejí se tak úplně nové prostorové vztahy v krajině. Během let, jak člověk získával zkušenosti a užíval různé technologie, se měnil i tvar hald. Nejstarší byly kuželovitého vzhledu. Zabíraly méně místa než tabulové, terasové či hřbetové, ale byly náchylnější ke vzniku požárů. Výron kouře, výstražné kouřové znamení, dává signál, že zbytky uhlí v haldě se tlakem a vzniklým teplem vznítily a nastartovaly tak masívní prohořívání hlušiny. Typickým příkladem takového „ostravského vulkánu“ je halda Ema v Michálkovicích, jejíž vrchol díky vysoké teplotě povrchu není téměř nikdy zasněžen. Zajímavé je, že haldový požár má v konečném důsledku pozitivní vliv na stanovištní faktory. Prohořelá hlušina totiž vykazuje lepší půdní vlastnosti než původní materiál. Snáze zvětrává, živiny jsou lépe přístupné, má vyšší jímavost vody. Odvaly neposkytují příliš příznivé podmínky k životu. Obzvláště v létě, kdy se sluneční paprsky opřou do jižních

166

› Karvinsko - poddolovaný kraj s důlními věžemi, haldami, odkališti a poklesy. Karvinsko – an undermined region with mine towers, slag heaps, sludge lagoons and subsided areas.

167

‹ Halda Ema - ani sníh nedokáže ochladit její stále doutnající útroby. The Ema slag heap – not even snow has managed to cool its still smouldering bowels.

168

›

rozmarýnolisté, jejímž původním domovem jsou štěrkové náplavy divočících řek, či vysoké lodyhy jestřábníku Bauhinova s květy housátkové žluti. Bez povšimnutí určitě také nezůstanou porosty merlíku hroznového, které citlivé nosy rozeznají již na dálku. A ne jedno srdce botanika zajásá, když objeví kruštík širolistý, okrotici dlouholistou nebo jinou orchidej. Ani zapálené houbaře halda nezklame. Kromě běžně se vyskytujících suchohřibů, holubinek, smržů či bedlí se zde skrývají i opravdové rarity. Na hořícím odvalu v Radvanicích byla nalezena plodnice houby šupinovky Gymnopilus igniculus, která ještě v roce 2002 byla pro vědu neznámá. V současné době jsou známa asi tři místa výskytu tohoto druhu na světě. Na haldách nežijí pouze druhy ochranářsky hodnotné, ale hlavně druhy všeobecně rozšířené a také druhy novodobě

Tabulová halda v Ostravě-Heřmanicích se svým typickým březovým hájem bez bylinného podrostu. A platform slag heap in Ostrava-Heřmanice featuring a typical birch grove with no undergrowth.

›› Turan roční. Tall Fleabane.

169

svahů a tmavě zbarvená hlušina se rozpálí až na 55 °C. Dalo by se říct, že extrémní podmínky přitahují extrémní obyvatele, kteří jsou často označováni za pionýrské druhy. Zosobňují zocelené a otužilé organismy, které na svá bedra berou nelehkou funkci zlepšovatelů prostředí, starající se o to, aby připravily podmínky pro náročnější druhy. Pionýrem z rostlinné říše je například bříza, osika, vrba jíva, z živočišné třeba myšice křovinná. Jako je ryba vázaná na vodu, tak v současnosti existují druhy, které jsou téměř výhradně vázány na hornickou krajinu. Úbytek přirozených, živinami chudých stanovišť způsobil, že tyto organismy byly nuceny si najít náhradní místo pro svou existenci. V řadě případů se jedná o světlo a teplomilné nebo konkurence málo schopné druhy, které jsou často velmi vzácné a ohrožené, nicméně na haldách velmi běžné. Málokdo přehlédne růžové svícny vrbovky

zavlečené, většinou z jiných kontinentů. Nejrozšířenějším „cizincem“, kterému hlušinový substrát nadmíru vyhovuje, je „americká trojka“ – zlatobýl kanadský, turan roční a turanka kanadská. Jsou to druhy převážně okupující úhory, lemy komunikací a skládky. Haldy bývají jen jejich doplňkovým biotopem. Jsou velmi konkurenčně schopné a stávají se postrachem převážně čerstvě zrekultivovaných ploch. V průběhu času se na haldě, ale vlastně i v celém hornicky narušeném prostředí, všechno mění – tvary, kvalita substrátů, živočišní i rostlinní obyvatelé. Také prostor může v různých fázích svého vývoje připomínat různé krajiny pustoprázdnou poušť, polootevřenou savanu s mozaikou trávníků a křovin nebo les. Děj zde neprobíhá náhodně, ale podle určitého klíče a pravidel. Vědecký svět pro něj vymyslel pojem sukcese.

A co je to ta sukcese? Sukcese je cizí slovo, bez kterého se milovník hald jednoduše neobejde. Skrývá v sobě význam pro proces postupného zarůstání volného prostoru organismy. Pro extrémní prostředí hald platí, že je to jev dynamický, ale není jednosměrný a předem do detailu předvídatelný, asi jako ceny akcií na burze. Nejvýznamnějším faktorem jsou vlhkostní a živinové poměry prostředí. Někde dlouho přetrvávají trávníky nebo volné černé plochy hlušiny, jinde zas rychle vyroste les. V haldových hájích můžeme pozorovat postupnou obměnu dřevin. Nejprve nastupují šiky bílých bříz, osik a topolů, potom akát, který je v růstu pomalejší, ale nakonec je vítězem. Břízy postupně věkem i konkurencí odumírají. Ale ani akát tu není věčně. Leckde jej přerůstají kolonizačně

‹ Saranče blankytná. Blue-winged Grasshopper.

170

› Bělořit šedý. Northern Wheatear.

›› Bramborníček černohlavý. Common Stonechat.

171

nejpomalejší, ale konkurenčně nejsilnější domácí dřeviny, zejména jasan a javory. Nejsušší a nejméně živné podklady jsou přímo kolonizovány trávou a břízou a výsledkem je světlý březový lesík, který na podzim oživne hnědými a červenými hlavičkami kozáků a křemenáčů. Středně živné podklady nejdříve obsazují plevele, ať běžnější či vzácnější. Později se vytvářejí vysokostébelné ruderální trávníky a ruderální savany, které dlouhodobě odolávají, anebo se hned v počátečních fázích mění v březiny, případně březo-akátové porosty. Na nejúživnějších místech (skládky, navážky hlíny, pokusy o rekultivaci) sukcese začíná plevelnou vegetací a mění se nejprve v souvislé žahavé kopřivové porosty a posléze v neprostupné bezinkové křoviny a akátiny. Ruku v ruce spolu s rostlinami osidlují haldy také živočichové. Na první pohled by se mohlo zdát, že měsíční krajina haldoviny je zcela bez života. Ale opak je pravdou. Pustý povrch bez stromů a rostlin vyhovuje některým ptákům, například bělořitu šedému, kterému hlušina nahradila

jeho přirozené prostředí stepí a polopouští. Podobně jsou na tom i bezobratlí živočichové. Tmavě zbarvené odvaly vyhřáté sluncem jsou skvělým domovem v České republice vzácné saranče blankytné. Z brouků se na haldách zabydleli svižníci. Jejich velké oči, silná špičatá kusadla, dlouhé nohy, výborné běžecké i letecké schopnosti a neuvěřitelná rychlost jsou vlastnostmi, které je předurčují být vynikajícím lovcem a predátorem. Ne nadarmo se jim v angličtině říká tiger beetles, tedy „tygří brouci“. S dalším vývojem, kdy je vegetační kryt stále velice chudý, ale je již přítomen, se objevuje bramborníček černohlavý, skřivan polní a první jedinci ještěrky obecné. V řidších křovinatých porostech začíná hnízdit ťuhýk obecný. Rozvolněný dřevinný a keřový porost zase vyhovuje hnízdním nárokům slavíka obecného. Žluva hajní pak dává přednost haldám se starším porostem dřevin. A nad tím vším provádějí své akrobatické kousky nebeské šipky – rorýsi a vlaštovky, které sem zalétají lovit vzdušný plankton.

Rekultivace Haldy na Ostravsku jsou pevně spjaté s  měst-

navážkou ornice, dnes úrodné pole, les plný zvě-

ským systémem. Jejich vysoká prašnost a občas-

ře, plovárna nebo park. Rekultivační plány obvyk-

né hoření bylo pro místní obyvatelstvo nesnesi-

le neměly a  v  současnosti stále nemají malé cíle

telné a značně jim znepříjemňovalo kvalitu života.

a  požadují vytvoření krajiny, která odpovídá její

Poměrně rychle proto vyvstala potřeba tyto plo-

původní podobě. Jedná se o  velmi drahou akti-

chy asanovat. Rekultivace nejdříve probíhaly spí-

vitu, která je plně funkční a  namístě - například

še jako iniciativy uvědomělé veřejnosti než sys-

v sousedství sídel a komunikací, prostorách urče-

tematické řešení dané problematiky. Zásadním

ných pro sportovní a rekreační využití nebo v mís-

mezníkem byl až rok 1957, kdy byl schválen tak-

tech ohrožených erozí. V mnoha případech se ale

zvaný Horní zákon, který ukládal zmírňovat a od-

jeví jako kontroverzní. Současné vědecké studie

straňovat rušivé vlivy důlní činnosti. Důsledkem

totiž ukazují, že většina odvalů má potenciál pro

tohoto předpisu bylo založení samostatného pod-

obnovu spontánní sukcesí (samovolné zarůstání

niku OKR Rekultivace. Jeho pracovníci byli po-

lokality) nebo jinými formami přírodě blízké obno-

staveni před nelehký úkol – opětovně vytvořit

vy. Jedná se o  nejjednodušší a  nejlevnější způ-

úrodnou půdu na neplodných hlušinových odva-

sob rekultivace. Spontánní sukcesi lze různým

lech. V  té době nebyly dostatečně známy tech-

způsobem usměrňovat, blokovat nebo podle po-

nologie a  metody biologických ani technických

třeby i  vracet zpět. Nespornou výhodou je také

rekultivací. Hodně se improvizovalo a  experimen-

zabránění nevratné likvidaci vzácných a  chráně-

tovalo. Vysazovaly se původní i  cizokrajné dřevi-

ných druhů organismů, které se mezitím v  rekul-

ny, zkoušely se nové pěstební postupy. Postupně

tivačním prostoru stačily usídlit, což bývá častým

se celý proces ustálil a zaměřil se na tvorbu kra-

problém při realizaci lesnických a  zemědělských

jiny s  co nejrychlejší ekonomickou využitelností:

rekultivací.

předevčírem halda, včera skládka odpadu zakrytá 172

› Příklad nevhodné rekultivace v podobě smrkové monokultury - smrk je strom horských lesů, ne nížinných oblastí. A spruce monoculture as a prime example of inappropriate restoration. Spruces belong to mountain forests, not lowlands.

173

Odkaliště Ačkoliv to může znít podivně, uhlí se v našem kraji pere, naštěstí však nevěsí a nežehlí. Neodmyslitelným pomocníkem, který odděluje kámen od uhlí, je totiž uhelné prádlo. Aby tmavý, hustý roztok uhelného prachu s drobnými částečkami uhlí neodtékal přímo do potoků a řek, vylévá se do odkalovacích nádrží. Některé z nich jsou rozsáhlé jako fotbalové hřiště, hluboké 3 – 6 metrů, jiné zas vypadají

jako velká jezera s umělými hrázemi, výpustěmi a příjezdy pro bagry a jinou těžkou techniku. I když se prostředí jeví jako neobyvatelné, kde voda v nádržích je extrémně tmavá a silně zkalená, není tomu tak. Žije zde rak bahenní, řada druhů obojživelníků a rybáři tady mohou vedle běžných plotic a okounů ulovit i kapitální štiky. Bystrému pozorovateli také určitě neunikne mihotavý pohyb velmi vzácné vážky plavé, která byla v roce 2001 objevena na důlním odkališti Mokroš nedaleko Dolu Darkov. Dlouhé desítky

‹ Odkaliště se sacím bagrem. A suction dredger in a sludge lagoon.

174

› Kruštík bahenní. Marsh Helleborine.

›› Vážka jasnoskvrnná. Large White-faced Darter.

175

let až do roku 1999 byl tento druh na území České republiky považován za nezvěstný, proto byly první objevy na Karvinsku zcela unikátní. Nyní je pravidelně pozorována i na jiných těžbou ovlivněných lokalitách. Další zajímavostí je poměrně početný výskyt evropsky významné vážky jasnoskvrnné. Tyto příklady však nejsou jediným překvapivým zjištěním. Na starých, vysušených odkalištích s kalem a elektrárenským popílkem našel útočiště také vzácný světlomilný keř židoviník německý a orchidej kruštík bahenní, jehož početnost na odkališti Castaldonovka čítá tisíce jedinců a je jednou z největších v České republice. Ale i běžné druhy zde mají své rekordy. V polovině 80. let minulého století se nad rozsáhlou odkalovací nádrží Pilňok zahnízdily první páry volavky popelavé. Přilákaly

je rozsáhlé vodní plochy plné drobných ryb, kterými krmí svá mláďata. Ptačí kolonie se během následujících let postupně rozrůstala a v současné době je obsazeno přibližně 400 hnízd. Jde o největší kolonii volavek nejen v Moravskoslezském kraji, ale zřejmě také vůbec největší v naší zemi.

Užovka podplamatá V roce 2009 byla v Havířově na odkalovacích ná-

ovlivněné lidskou činností svázanou s těžbou uhlí.

držích v  nivě potoka Sušanka objevena života-

Pro přežívání a prosperitu užovky je na této loka-

schopná populace užovky podplamaté. Jedná se

litě zásadní existence příkrých hlušinových svahů

o unikátní a jedinečný nález v současné době je-

tvořících hráze nádrží, které absorbují a akumulu-

diného známého místa v  celém povodí řeky Odry

jí teplo a  vytvářejí tak příznivé podmínky pro její

a tedy i v úmoří Baltu, kde žije stabilní a rozmno-

vývoj. Ve spojení se zvodnělými nádržemi plnými

žující se populace tohoto kriticky ohroženého dru-

drobných ryb, které tvoří základ potravy pro tento

hu. Pravděpodobně jde o  pozůstatek širšího roz-

druh, se toto prostředí z  pohledu užovky podpla-

šíření z  dávných dob. Zajímavé je, že její výskyt

maté jeví jako ideální.

v Moravskoslezském kraji je vázán na území silně

176

Propadliště a poklesové kotliny ›› Skokan ostronosý - modré zbarvení získávají samci v době páření. A Moor Frog – during mating season, males gain a blue coloration.

177

Také těžba uhlí si vybírá svou daň. Poddolované území bylo dříve poměrně hustě osídleno, ale vlivem poklesů byli lidé nuceni opustit svoje domovy. Pod radlicemi buldozerů se jejich obydlí hroutila jako domečky z karet, některé vesnice navždy zmizely z povrchu zemského. Obzvláště na Karvinsku, v katastrech Doly, Darkov a Louky byla veškerá zástavba téměř beze zbytku zlikvidována. Díky poddolování je zemská kůra nucena provádět různé akrobatické kousky. Do prostoru po vytěženém uhlí se postupně sesouvá uvolněné nadloží, což se na povrchu projeví vznikem propadlin nebo poklesových kotlin. Ve středu poklesové kotliny je zemina stlačována, a naopak při okraji se půdní vrstvy protahují. Největší poklesy nastaly v Karviné – Darkově a dosahují hloubky přes 30 m. V řadě případů je zásadně přeměněn vodní režim, což mohou potvrdit i obyvatelé Karviné, kteří se pyšní svým „Darkovským mořem“ se zástupci vzácné vodní květeny řečankou menší a řečankou přímořskou. V Ostravě jsou poklesová maxima jen okolo 6 metrů, což je způsobeno malou mocností uhelných slojí ostravského souvrství a značnou hloubkou jejich uložení. Intenzita projevů poklesu se totiž snižuje se vzrůstající mocností nadloží. Poklesy jsou zpravidla nejvíce postiženy nivy řek, kde je tento jev provázen zamokřením nebo zavodněním území, v němž se výrazně uplatňuje mokřadní nebo bahenní rostlinstvo. Na toto prostředí je vázáno mnoho druhů ptáků, mnohdy vzácných nebo přímo chráněných. Ozdobou vodní hladiny jsou morčák velký, kopřivka obecná a v minulosti hojně lovena potápka roháč, jejíž límcová a hrudní pera byla velmi oblíbenou součástí kloboukové módy 19. století. Pobřežní porosty rákosin jsou vyhledávány nenápadným ptákem menším než vrabec – cvrčilkou slavíkovou a rákosníkem

velkým, který svým charakteristickým skřehotavým hlasem „karra karra kit kit“ varuje ostatní před nezvaným vetřelcem, který do rákosin zavítá. V zarostlých mělčinách a pobřežních bažinách hnízdí chřástal vodní a bukáček malý. U vody se zdržuje také užovka obojková. S vodou jsou spjatí nejen plazi, ale i obojživelníci – bohaté populace zde mají čolek velký a skokan ostronosý. Z řad savců nesmíme zapomenout na bobra evropského. Ten se po dlouhých desetiletích absence poprvé objevil v 90. letech na říčce Stonávce a navazujících poklesových tůních pod Dolem Darkov. V podobném výčtu vzácných, chráněných či raritních organismů bychom mohli pokračovat ještě hodně dlouho. Někdy si člověk neuvědomuje, že to nejcennější má často na dosah, nemusí navštěvovat daleké rezervace, mnohdy se stačí vydat za humna a mít oči otevřené.

EVL Heřmanický rybník I v průmyslové krajině můžeme najít rozsáhlá a pří-

rozpuštěné chloridové soli a  má zvýšený obsah

rodně velice cenná území. Mezi ty mokřadní pat-

brómu a  jódu, proto ji nelze vypouštět přímo do

ří soustava pěti rybníků na pomezí měst Ostrava,

vodních toků.

Karviná a  Rychvald. Největší z  nich, Heřmanický

Pro celé území jsou charakteristické rozsáhlé po-

rybník, slouží od roku 1972 jako dávkovací nádrž

rosty rákosin. Jejich celková rozloha činí úcty-

slaných důlních vod. Pro vodu čerpanou z hlubin-

hodných 107 hektarů, což je výměra na území

ných dolů, která je v tomto rybníce dočasně zadr-

Slezska zcela výjimečná. Na zdejší rákosiny je vá-

žována, je typická vysoká mineralizace. Obsahuje

záno mnoho významných druhů, zejména bukač velký, bukáček malý, moták pochop, slavík modráček nebo sýkořice vousatá. Tato oblast je rovněž významným hnízdištěm husy velké. Doposud bylo zaznamenáno celkem 257 druhů ptáků, což Heřmanický rybník řadí na druhé místo s  nejvyš-

‹‹ Rákosník velký - jeden z vlajkových druhů této lokality. Great Reed Warbler – one of the flagship species of this location.

ším počtem ptačích druhů v  ČR. Celá lokalita je jedním z jádrových území Ptačí oblasti Heřmanský stav – Odra – Poolší. Předmětem ochrany evropsky významné lokality v  rámci soustavy Natura 2000 je zde čolek velký.

178

› Heřmanický rybník a jeho rozsáhlé rákosiny. Extensive reed growths on Heřmanický rybník.

179

OCHRANA PŘÍRODY Služba budoucím generacím.

180

181

Jedním z nejstarších způsobů ochrany přírody, který se uplatňuje dodnes, je zřizování chráněných území. Relativně zachovalé části přírody s výskytem vzácných rostlinných a živočišných společenstev nebo druhů a také významné geologické a geomorfologické jevy jsou chráněny v rámci přírodních rezervací a památek. Větší územní celky s harmonicky utvářenou krajinou a přirozenými ekosystémy jsou z pohledu ochrany přírody vymezovány jako chráněné krajinné oblasti (CHKO). K roku 2012 bylo na území Moravskoslezského kraje zřízeno 86 přírodních rezervací, z toho deset významných v národním měřítku, a 65 přírodních památek, z toho osm

v národní kategorii. Z velkoplošných zvláště chráněných území leží na východě našeho kraje severní polovina CHKO Beskydy. Ze západní strany zasahuje přibližně v jedné třetině své rozlohy CHKO Jeseníky. V nivě řeky Odry se rozkládá CHKO Poodří. Se vstupem České republiky do Evropské unie přibyly v naší legislativě ještě dva další typy chráněných území – evropsky významné lokality (EVL) a ptačí oblasti (PO). Ty spolu tvoří evropskou soustavu území NATURA 2000. V Moravskoslezském kraji, včetně území chráněných krajinných oblastí, bylo zřízeno 51 evropsky významných lokalit a 4 ptačí oblasti.

‹ Národní přírodní rezervace Rešovské vodopády. Rešovské vodopády national nature reserve.

182

Novodobé základy ochrany přírody Přírodní památky, rezervace nebo evropsky významné lokality jsou však jen izolované ostrovy v krajině, na nichž se díky soustředěné péči člověka udržují fragmenty cenných ekosystémů s pozůstatky zachovalých často vzácných společenstev a na ně vázaných rostlin a živočichů. Přírodní rezervace a památky jsou tedy v podstatě botanické a zoologické zahrady ve volné přírodě, které nejsou od okolního světa odděleny plotem a střeženou vrátnicí, ale způsobem přístupu využívání území uvnitř a za jeho hranicí. Bohužel tento stav je v mnoha případech jen dočasný a mnohdy jeho udržení stojí hodně lidské námahy a finančních prostředků. Dříve či později v důsledku vlivů působících z okolí a přirozených přírodních procesů dochází nezřídka ke snižování hodnot takového území a vymizení zdejších populací ohrožených druhů,

› Rozsáhlé louky a pole bez drobných krajinných prvků připomínají svým charakterem a biodiverzitou jednotvárnou pouštní krajinu. The character and biodiversity of extensive meadows and fields with no small-scale elements may resemble those of a desert land.

›› Různorodá krajina poskytuje místo pro lidské hospodaření stejně tak jako pro rozmanité druhy rostlin a živočichů. A diverse landscape provides opportunities for farming and industry as well as for various species of183 plants and animals.

které jsou příliš malé, aby mohly trvale samostatně přežívat. Proto úkolem těchto území už dávno není jen uchovat poslední zbytky původní přírody, ale hlavně aktivní a řízenou péčí vytvářet rezervoár druhů, které by měly po vytvoření vhodných podmínek znovu kolonizovat volnou krajinu. Současná ochrana přírody vychází z biologických a ekologických poznatků. Nezbytným základem funkčního přírodního prostředí, krajiny a ekosystémů je biodiverzita, tedy rozmanitost rostlinných a živočišných druhů. Ve 20. století došlo v naší krajině v důsledku intenzifikace zemědělství, lesnictví a narůstající rychlosti výstavby k obrovským změnám. Rozrůzněné hospodaření na malých plochách, které poskytovalo široké možnosti pro vývoj rozmanitých druhů a společenstev, se změnilo v rozlehlé pláně zemědělských a lesních monokultur, připomínajících svým biologickým charakterem spíše pouště. Zmizely nepostradatelné pro

zdravé přírodní prostředí drobné krajinné struktury, jako jsou meze, remízky, úhory, drobné mokřady a tůně, které jsou základem bohaté mozaikovitě strukturované krajiny. Rozrůstající se zástavbou došlo k značnému snížení rozlohy přírodních stanovišť, zejména biotopů lučního a polního charakteru včetně cenných mokřadních ploch. Důsledkem toho je rychlé vymírání druhů a ochuzování přírodního bohatství o rozmanitost životních forem a posléze oslabení ekologických funkcí prostředí. V tuto chvíli nejednoho čtenáře napadne otázka, zdali je opravdu tak důležité zachování každého druhu. Co se stane, když zmizí nějaký ten pro lidské využití nepodstatný druh, malý bezobratlý živočich, který stejně není ani vidět? Jenže přímé vyhubení jednoho druhu může strhnout lavinu zániku dalších, neboť každý druh má své nezastoupené místo v hustě protkané ekologické síti vzájemných funkčních vazeb. Mnoho rostlin potřebuje pro své přežití hmyzí opylovače, drobní živočichové jsou potravou pro ty větší, některé druhy udržují populace škůdců a obtížného hmyzu v přijatelných počtech atd. Kromě toho nepřirozené vymírání druhů způsobené lidskou činností je v současné době tak rozsáhlé, že u mnoha skupin bezobratlých živočichů můžeme mluvit přímo o genocidě. Už jste si všimli, jak se v poslední době z našeho prostředí vytrácí všem dobře známí motýli? Kde jsou ty babočky, které nám ještě před pár léty občas vlétly otevřeným oknem do pokoje a dělaly ozdobu na zácloně?

Tři pádné důvody Jedním ze zásadních úkolů současné ochrany přírody je tedy znovuoživení volné krajiny. Máme k tomu tři zásadní důvody. Ten odborný, biologický, je dán základní ekologickou pravdou, že biologická různorodost neboli biodiverzita je důležitým prvkem fungující krajiny a ekosystémů – čistých

řek, zdravých lesů, bohatých luk s rostlinami, jež často přispívají i k našemu zdraví. Biodiverzita přírody je jako imunitní systém živého organizmu. Je-li v dobré kondici, odolá i těžším dočasným kolapsům těla. Je-li silně narušená, je opětovný návrat ke zdraví značně nejistý. Člověk je biologicky spjat s přírodou více, než si sám v současném technickém a průmyslovém světě uvědomuje. Důkazem mohou být v posledních desetiletích často skloňované „civilizační nemoci“, u nichž není náhodou, že se nepoměrně častěji projevují u lidí v průmyslových oblastech vyspělých zemí. Druhým podstatným pilířem, o nějž se ochrana přírody opírá, je estetické hledisko. Vitální a pestrá krajina je také jednoduše krásná. Tato krása dala vzniknout řadě uměleckých stylů a věhlasných hudebních, literárních či výtvarných děl. Příroda je zdrojem zážitků, jež nás posouvají v tvůrčím vnímání světa. A kde se člověk nejlépe odreaguje po těžké práci či stresu? Někdo v městské galerii umění, někdo v lesních a lučních galeriích přírody. A neméně důležité je i etické hledisko. Máme opravdu právo ve svůj zdánlivý prospěch ničit to, co jsme nevytvořili? Chráníme-li historické artefakty, jako důkaz našeho sociálního vývoje, pak je přece logické chránit a zachovat pro další generace i přírodní dědictví v celé jeho rozmanitosti, jako prostředí, ze kterého jsme vzešli.

Nejpalčivější problémy Nejen samotný průmysl ve formě továren, které denně chrlí z komínů tuny často podivně se nazývajících a vzájemně provázaných substancí a částic, se kterými náš imunitní systém, stejně jako mnoha dalších živých tvorů, musí denně více či méně úspěšně bojovat. Nebo stále více houstnoucí síť silnic a doprovodných staveb, které rozdělují krajinu na stále se zmenšující a izolované fragmenty. Takto vzniklé

184

nepřekonatelné bariery znemožňují vzájemnou komunikaci mezi jedinci nebo skupinami daného druhu a často vedou ke genetické degradaci populací konkrétních druhů a k urychlení jejich zániku. Velký vliv na strukturu krajiny a úbytek rostlinných nebo živočišných druhů má také novodobé zemědělství. V posledních sto letech prošel vývoj zemědělské technologie neuvěřitelně rychlým vývojem, a to od technologických postupů zvyšujících výnosy přes k tomu napomáhající chemické a technické prostředky. V dnešní době je obvyklé kosit louky dva a vícekrát ročně s použitím velkých a výkonných strojů, které umožňují sečení v krátkých časových intervalech na obrovských plochách najednou. Nesmírně devastující je dnes populární mulčování, stejně

› Ekodukt u Kletného přes dálnici D1. An ecoduct across the D1 highway near Kletný.

185

jako i nadměrné používání statkových či průmyslových hnojiv nebo biocidů. Tento způsob hospodaření je příčinou rychlého úbytku lučních a polních druhů rostlin, ale i bezobratlých a ptáků. Brouci, čmeláci, motýli a kobylky přicházejí o potravu, úkryt a možnost vytvářet další generace. Čím dál tím více živočichů z těchto skupin se dostává na seznamy ohrožených druhů a velká část z nich již na území našeho kraje i republiky vyhynula. Takto prováděné hospodaření ochudilo krajinu i po estetické stránce – rozkvetlé letní louky měnící se barvou květů a ozvučené hlasy různorodých živých tvorů se stávají čím dál tím více raritou. A přitom by stačilo jen několik změn, které by zajisté nijak výrazně neochudily zdejší hospodáře o zisky.

Jak správně kosit louku? V dnešní době, době velké, těžké a výkonné techniky, mnoho zvířat přichází o svá stanoviště nebo dokonce končí své životy pod noži žacích strojů. Traktor dokáže posekat louku tak rychle, že vyplašená a dezorientovaná zvířata nejsou schopná bezpečně uniknout, nejčastěji zůstanou ukrytá uvnitř kosené plochy a  ve výsledku jsou usmrcena. To platí i pro hnízda s vejci nebo nevzletnými mláďaty ptáků hnízdících na zemi v lučních a polních kulturách. Časté kosení těžkou technikou hubí rovněž mnoho druhů vzácných rostlin nebo i  cenná rostlinná společenstva. A  přitom existují jednoduchá pravidla, která pro zemědělce nejsou nijak zásadně limitující a jsou spíše projevem dobré vůle a zdravého vztahu k přírodě:

• louky a  pole kosit od středu k  okrajům, což umožní únik větších zvířat (ptáků, srn) do bezpečí okrajových biotopů, • na lučních lokalitách s  výskytem významných a  chráněných druhů živočichů upravit termín seče tak, aby jim bylo umožněno započít a bezpečně dokončit vývoj potomstva, • na lokalitách s  výskytem vzácných rostlin, jako jsou například orchideje, přizpůsobit termín seče době jejich vegetace a  používat při sečení lehčí a šetrnější stroje, • nekosit velké plochy luk najednou ve stejném termínu, udržovat tak v  krajině mozaiku posečených a dočasně nesečených ploch, • některé plochy kosit jen jednou ročně nebo na loukách ponechávat takzvané biopásy, které jsou důležité zejména pro přežití a vývoj motýlů a dalšího drobného hmyzu, • vyhnout se na polích podmáčeným místům, kde

‹‹ Biopás ponechaný při seči na louce umožní přežít nesčetnému množství druhů živočichů. A biobelt left intact after mowing permits the survival of countless animal species.

mohou hnízdit třeba čejky chocholaté. Pro tato opatření existují různé finanční dotace, kterými mohou zemědělci kompenzovat případnou ekonomickou ztrátu vzniklou při dodržování těchto pravidel.

186

Lépe to nevypadá ani s přístupem k hospodaření s vodou. Drtivá většina našich řek je upravena a regulována. To sice do jisté míry napomáhá chránit lidi a jejich majetek před škodami způsobenými povodněmi, umožňuje využívat energii vody například ve vodních elektrárnách, stavba přehrad (alespoň některých) usnadňuje přístup k pitné vodě. Na druhé straně bohužel dochází ke snížení či celkové ztrátě druhové rozmanitosti a tím k narušení ekologického systému vod. I když v současné době se změnami klimatu vzrůstá důležitost vody, paradoxně tímto způsobem hospodaření dochází k odvodňování krajiny. Přirozené vodní toky mají také velkou samočisticí schopnost, ta však s omezením možnosti řek vylévat se do krajiny prudce klesá. Regulací vodních toků a melioracemi zemědělské krajiny došlo k zániku rozsáhlých mokřadů v nivách řek. A právě příbřežní mokřady nejenže zvyšovaly retenci vody v krajině, ale byly také

› Rybí přechod na řece Ostravici v Ostravě. A fish ladder on the Ostravice river in Ostrava.

187

přírodní čistírnou odpadních vod a v neposlední řadě útočištěm pro řadu druhů rostlin a živočichů. Podstatným úkolem v této oblasti je tedy vrátit vodu do krajiny, zamezit rychlému odtoku povrchové vody a zvýšit schopnost zadržování vody v krajině, a pokud možno odstranit bariéry na tocích, které brání vodním živočichům, zejména rybám, svobodně migrovat. Po zániku rozsáhlých mokřadů převzaly ve velké míře jejich funkci uměle vybudované vodní plochy – rybníky. Dlouhá staletí se v rámci obhospodařovaných ploch rybníků a na podmáčených pozemcích v jejich bezprostřední blízkosti přirozeně vytvářela rozmanitá mokřadní společenstva, která poskytovala životní prostředí velkému množství dnes již vzácných druhů rostlin a živočichů. Avšak boom intenzifikačních hospodářských postupů v druhé polovině 20. století se nevyhnul ani rybářskému hospodaření. Možnost

několikanásobného navýšení množství násady ryb a zvýšení produkce mělo a dosud má zásadní dopad na kvalitu vody v nádrži a tedy životní prostředí mokřadních a vodních druhů rostlin a živočichů. Většina hospodářsky využívaných rybníků je pro rostliny a volně žijící živočichy neobyvatelná. Pro zachování těchto druhů je nezbytné podporovat tradiční způsoby extenzivního hospodaření. Nemalé problémy působí i invaze druhů, které k nám byly zavlečeny z jiných často vzdálených oblastí (Asie, Amerika). Ty se pak v pro ně novém prostředí často rychle šíří a vytlačují ze stanovišť, které obsadí, naše původní druhy méně konkurenceschopné. Z rostlin v našem kraji největší škody působí křídlatky, nejčastěji křídlatka japonská. Jak její druhový název napovídá, dostala se k nám z dalekého Japonska jako okrasná rostlina a u nás se chová, jako by jí patřily břehy našich řek, okraje komunikací nebo opuštěné ruderalizované plochy. Z živočichů snad největší škody v našem kraji působí karas stříbřitý, původním domovem ve východní Asii. Je silně konkurenční a úspěšně vytlačuje ze svého prostředí původní druhy ryb. Škodí nejen z hlediska přírodního, ale i hospodářského, neboť na rybnících, kde se hojně vyskytuje, snižuje markantně produkci kapra. Boj s těmito druhy je velmi obtížný a často i velmi nákladný, avšak v mnoha případech nezbytný.

Smutné konce? V roce 1958 se na Hlučínsku nacházelo 2800 hektarů luk, což je přibližně deset procent jeho rozlohy. Na většině těchto ploch rostly v té době luční orchideje. Jejich početnost pravděpodobně přesahovala několik desítek tisíc rostlin. Do dnešní doby se zachovaly necelé 4 hektary, kde se tyto krásné rostliny ještě vyskytují, avšak i tyto plochy jsou ohrožené nevhodným obhospodařováním. Podobný osud potkal v našem kraji mnoho dalších rostlinných druhů.

‹ Dnes již pouze muzejní exemplář původního poddruhu štramberského jasoně červenookého. Original subspecies of Štramberk’s Mountain Apollo, now seen only in museum exhibits.

Stejný, v mnoha případech horší osud potkal i řadu zvířecích druhů. Jedním ze symbolů našeho kraje byl na Štramberku a v jeho okolí motýl z čeledi otakárkovitých jasoň červenooký. Žil tu poddruh typický pouze pro tuto oblast. V důsledku rozsáhlé těžby štramberského vápence začalo náhle ubývat vhodných lokalit, došlo ke změně tradičního způsobu hospodaření, zejména omezení pastvy. Pro jasoně specifické biotopy začaly zarůstat dřevinami, nebo byly dokonce cíleně zalesněny. Mizely tak otevřené plochy s nízkou vegetací s živnými a hostitelskými rostlinami, důležitými pro vývoj tohoto motýla. Připočteme-li k tomu nemalý podíl odchytu pro obchodní a sběratelské účely, bylo výsledkem vymření celé populace štramberského jasoně ve dvacátých letech 20. století. V dnešní době můžeme díky práci dobrovolných ochránců přírody a repatriaci druhu ze slovenských populací opět na Štramberku obdivovat krásu tohoto motýla, avšak původní štramberský jasoň je nenávratně pryč.

188

›› Břehouš černoocasý. Black-tailed Godwit.

› Karas obecný. Crucian Carp.

189

I osud dalších druhů motýlů začíná znepokojivě připomínat štramberského jasoně. Jasoň dymnivkový žije v současné době v našem kraji již jen na několika posledních lokalitách v tak malých populacích, že nebudou do budoucna schopné přežít. Ustupují i doposud v Moravskoslezském kraji početné druhy, jako je modrásek bahenní. U těchto druhů je příčinou změna typu hospodaření nebo jeho přílišná intenzita. Z našich vod téměř úplně vymizela donedávna hojná a běžná ryba – karas obecný. Toto je jeden z mnoha příkladů nebezpečí plynoucího ze zavlečení rostlin a živočichů z jiných části světa. Ty dokáží mnohdy vytlačit naše původní druhy až na pokraj možného přežití nebo je úplně vyhubit. V tomto případě jde o prohraný boj s již výše zmíněným příbuzným karasem stříbřitým. V důsledku regulací řek a meliorací luk dochází již více než padesát let k vysušování krajiny. A tak kdysi pro nivy řek Opavy a Odry typičtí bahňáci jako bekasina otavní

nebo břehouš černoocasý zůstávají jen smutnou vzpomínkou ornitologů. Před třiceti lety naprosto běžnou čejku chocholatou v přírodě Moravskoslezského kraje ještě dnes najdeme, ale její populace v celé ČR od té doby prudce klesla až o devadesát procent. Co bude s tímto dříve obvyklým ptákem zemědělské krajiny za deset let, pokud mu nebudeme dnes věnovat patřičnou pozornost a ochranu? Dramatický úbytek sýčků obecných má za následek prudká velkoplošná změna ve využívání zemědělské krajiny. Tato malá sova doplatila na intenzifikaci zemědělské činnosti vedoucí k destrukci jejích biotopů, nedostatku nabídky bezpečných hnízdních míst, kontaminaci životního prostředí biocidy a zvýšení predace drobných šelem, jako je kuna, jimž se v novém prostředí poměrně dobře daří. V minulosti s oblibou lovený majestátní tetřev hlušec je v současné době v beskydských lesích na hranici přežití. O tento stav se postarala změna v lesním hospodaření, která vedla ke ztrátě vhodného biotopu ve spojení se vzrůstajícím

tlakem turistického a sportovního využívání horských lesů. Poslední vlk z původní beskydské populace, který byl zastřelen 5. března 1914 přibližně dva kilometry severozápadně od Hrčavy, má na místě zabití umístěn pamětní kámen. O osmdesát let později, v roce 1994, byl zaznamenán první věrohodný údaj o návratu vlků do Beskyd, který souvisí se zvětšováním vlčí populace na Slovensku. Toto je jen zlomek rostlinných a zvířecích příběhů, jenž neblaze ovlivnil v posledních sto letech člověk svou činností. Mnoho osudů už nezvrátíme. Některým druhům nepomůže jen pouhá, i když nesmírně důležitá péče o jejich stanoviště. Malé a slabé populace už nejsou schopné se znovu samy obnovit bez reintrodukce, tedy posílení jedinci odchovanými v zajetí. To je příklad tetřeva nebo našeho karase. Ale u většiny druhů jsme schopni jejich ústup zvrátit změnou přístupu k využívání krajiny a obhospodařování biotopů. Záleží na nás, kolik jim necháme prostoru na přežití.

Úkoly do budoucna Úkolem ochrany přírody je tedy nalézt soulad mezi všemi zájmy v krajině a vytvořit tak rovnocenné místo nejen pro plnohodnotný život člověka, ale také i všech přírodních složek, které k lidskému životu nepochybně patří. Nacházet různé cesty, které povedou k zachování pestré mozaiky života ve všech jeho formách pro příští generace. Ale i sebelépe vypracované projekty a promyšlené postupy mají jen malou šanci na úspěch bez pochopení a spolupráce všech lidí sdílejících svůj životní prostor v krajině s naší přírodou. Praktická ochrana přírody je tedy závislá na porozumění jejím principům a cílům širokou veřejností. A tady má profesionální ochrana přírody v současné době před sebou obrovský dluh a zároveň zásadní úkol do budoucna. Jen málo lidí využívajících krajinu k bydlení, obživě, výrobě nebo jen rekreaci totiž zná základy fungování ekosystémů a jejich smysl pro náš život. Většina z nás si už uvědomuje, proč je důležité třídit odpad a šetřit energií, ale jen málokdo ví, že nakrátko střižené trávníky patří esteticky maximálně do předzahrádek a funkčně na golfová hřiště. Že řeky sevřené do přesně naprojektovaných a vydlážděných koryt jsou nutností jen uprostřed zástavby. Že vápenec nemá význam pouze pro výrobu cementu. Že projektanti velkých staveb, jako jsou silnice, průmyslové zóny nebo celé satelitní čtvrti, nerozhodují jen o technických kvalitách svých staveb, ale i o hodnotě prostředí, v němž společně s člověkem žije nespočetné množství dalších živých bytostí, a právě ty jsou ukazateli prostředí, ve kterém bude člověk do budoucna žít. A že ochrana přírody není jen nákladné „hobby naší doby“ nebo zbraň v rukou „ekoteroristů“, jejichž cílem je bránit společenskému a ekonomickému pokroku. Ochrana přírody je jedním s vysoce postavených veřejných zájmů.

‹‹ Pomníček posledního vlka z původní beskydské populace zastřeleného poblíž obce Hrčava. A headstone of the last indigenous wolf in the Beskydy Mountains shot near the village of Hrčava.

190

Ochrana přírody nemůže zůstat jen v rukou profesionálních a dobrovolných ochránců přírody. Je potřeba spolupráce všech lidí, kteří využívají naši přírodu a krajinu. Lidí, kteří nechtějí sami sebe a další generace po nás ochudit o kvalitní prostor k životu.

191

Příroda není jen v rezervacích, je všude kolem nás. Je naším každodenním společníkem. Úcta k přírodě znamená úctu k životu. Chovejme se k ní nejen jako k dědictví z dob minulých, ale hlavně jako k půjčce od potomků.

Návrat orla skalního do České republiky V minulosti žily v českých zemích dva druhy orlů – mořský a skalní. Oba byli v průběhu druhé poloviny 19. a začátkem 20. století u nás vyhubeni. Po  dlouhých desetiletích začal orel mořský v ČR opět hnízdit a jeho populace v současné době pozvolna narůstá. To možný návrat orla skalního je mnohem komplikovanější. Je totiž přísně vázán na místo svého narození, dostat tedy nové hnízdní páry na staronová téměř 150 let neobsazená území vyžaduje velice dobře propracovaný repatriační projekt. S ním přišla Základní organizace Českého svazu ochránců přírody v Novém Jičíně – Záchranná stanice v Bartošovicích na Moravě ve spolupráci se specialisty a dalšími organizacemi. Projekt byl zahájen v roce 2006. Rok co rok byla ze Slovenska získávána dvě až čtyři několikadenní mláďata orla, ještě celá bílá v prachovém peří. Vždy se jednalo o mladší a zároveň slabší ze dvou, které ve volné přírodě obvykle nemá šanci přežít. V záchranné stanici byla mláďata dále vychovávána velmi pečlivou a starostlivou adoptivní matkou – orlicí Dinou. Po dosažení vzletnosti a aklimatizaci v prostorné voliéře v beskydských lesích, kde se mladí orli učili poznávat svůj nový potenciální domov, byli konečně vypuštěni do volné přírody. Aby realizační tým mohl pozorovat, zda jejich snažení sklízí úspěchy, byly před vypuštěním orlům nasaze-

ny vysílačky pro možnost dlouhodobého sledování jejich pohybu a sžívání se s novým prostředím. Během let 2006–2012 se podařilo vypustit 22 mláďat. Mimo několika nezdarů, ať již zaviněných člověkem – otrava či zástřel volných orlů, úmrtí na drátech elektrického vedení, nebo způsobených „vyšší mocí“ – zdravotní potíže odchovanců, nemožnost sledování dalšího pohybu jedince pro ukončení životnosti vysílačky atd., létalo na podzim roku 2012 nad Beskydami úctyhodných 15 orlů skalních. Navíc orli odchovaní v Bartošovicích lákají i jedince z volné přírody narozené na Slovensku, se kterými by mohli vytvořit nové páry. Po sedmi letech čekání a po více než sto letech od posledního vylíhnutí ve volné přírodě se v roce 2013 dostavil obrovský úspěch tohoto projektu. Na Libavé se vylíhlo první orlí mládě s „českým občanstvím“ – Anežka. Oba rodiče – samice Libavá a samec Slávek pocházeli ze Slovenska a zahnízdili zde právě díky tomu, že se v oblasti pohybovali dříve vypuštění orli, kteří svou přítomnosti přilákali pozornost tohoto slovenského páru. Byl tak úspěšně nastartován postupný posun karpatské populace orla skalního směrem do ČR. Držme orlům skalním a celému realizačnímu týmu palce a  přejme jim stejné úspěchy a radost i do dalších let. 192

193

Shrnutí Krajina Moravskoslezského kraje je poměrně pestrá. Na západě se rozkládá Hrubý Jeseník, jedno z nejvyšších pohoří České republiky. K východu přechází v rozlehlou pahorkatinu Nízkého Jeseníku, která je obklopena nížinami – na severu Slezskou nížinou a na východě protáhlou Moravskou bránou. Na ni navazuje Podbeskydí a členité Beskydy, které již jsou součástí Karpat. Geomorfologická pestrost je výsledkem geologického vývoje – západní část kraje patří Českému masivu a východním Karpatům, a tak zde najdeme horniny různého stáří i geneze – vyvřeliny, metamorfika i sedimenty. Specifikem je čtvrtohorní zalednění, kdy kontinentální ledovec opakovaně zasáhl hluboko do nitra kraje. Významným činitelem, který se podílel a podílí na tvářnosti krajiny, je člověk. Kromě středověké kolonizace a následného narůstajícího zemědělského a lesnického využívání, které jsou obvyklé i pro jiné části České republiky, zde hrálo významnou roli hornictví a těžký průmysl, především na Ostravsku a Karvinsku. Rozmanitá krajina vytváří prostor pro stejně pestrou přírodu. Celá škála lesních porostů od lužních lesů nížinných řek po horské smrčiny skýtá díky různorodým a specifickým podmínkám domov mnoha rostlinným a živočišným druhům. Tu a tam najdeme i lesní porosty, které si zachovaly svůj přirozený charakter včetně klenotů národního významu. Ani v případě luk není louka jako louka. V našem kraji můžeme rozlišit pět základních lučních typů, ale profesionální botanikové by vám jich vyjmenovali mnohem více. Na rozdíl od lesů, jsou louky plně závislé na péči člověka. Avšak i zde platí, že „všeho moc škodí“ a tak intenzivní moderní zemědělské technologie občas „kradou“ loukám jejich přirozené druhové bohatství. Přes to však ještě můžeme

v našem kraji najít plochy plné lučního kvítí a zvuků hmyzích koncertů. Základem veškerého života je voda. Voda rovněž vytváří rozmanité a druhově bohaté biotopy – toky, mokřady, vodní nádrže. V Moravskoslezském kraji se nacházejí unikátní přirozené úseky řek významné z hlediska celé středníEvropy – divočící úsek Morávky nebo meandrující tok Odry, který tvoří páteř CHKO Poodří a meandry na hranici s Polskem. V kraji nalezneme i krásné a plné života rybníky a mokřady. Skal a jeskyní u nás nenajdeme mnoho, o to víc jsou významné a opředené jistým tajemnem. Skalnaté výchozy zde vznikaly různými geologickými procesy od vrásnění přes vulkanickou činnost po usazování vápenců na prehistorickém mořském dně. Často to, co bylo dlouho skryté pod zemí, odkryl v nedávné době člověk těžbou nerostných surovin a uvolnil místo pro mnoho unikátních druhů rostlin a živočichů. Stejně tak vznikly i podzemní prostory ve starých štolách, životními podmínkami nahrazující prostředí jeskyní. Mnoho zajímavých druhů živočichů žije i v těsné blízkosti člověka, ne-li přímo s ním. Nachází své domovy přímo v lidských obydlích, zahradách nebo parcích. Přírodu tak nemusíme hledat ve volné krajině za hranicemi obcí a měst, ale je každodenně kolem nás. Fenoménem našeho kraje jsou však území ovlivněná těžbou černého uhlí. Pro mnoho lidí zničená a vylidněná krajina je útočištěm neuvěřitelného množství druhů včetně těch nejvzácnějších, kriticky či silně ohrožených nejen v České republice, ale i celé Evropské unii. Ochrana přírody v našem kraji je důležitá pro zachování přírodního bohatství, aby jej mohly objevovat a obdivovat i generace po nás. Úkolem všech, kteří se ochranou přírody zabývají, je udržet ekosystémy zdravé a odolné proti nepříznivým vlivům z okolí, a také zachovat krásu a pestrost krajiny pro klid a potěšení lidských srdcí.

194

Streszczenie

195

Krajobraz województwa Morawsko-Śląskiego jest stosunkowo urozmaicony. Na zachód rozpościera się Wysoki Jesionik, jeden z najwyższych masywów górskich Republiki Czeskiej. W kierunku wschodnim masyw przekształca się w rozległą wysoczyznę Niskiego Jesioniku otoczoną nizinami – na północy Niziną Śląską a na wschodzie rozciągłą Bramą Morawską. Ta styka się z pogórzem Morawsko-Śląskim i bogato ukształtowanymi Beskidami, które należą już do Karpat. Geomorfologiczna różnorodność wynika z geologicznej historii powstawania naszych gór – zachodnia część województwa należy do Masywu Czeskiego a wschodnia do Karpat, a zatem skały, jakie tutaj znajdujemy, są różnego wieku i genezy – skały magmowe, metamorficzne i osadowe. Specyficzne dla tego regionu jest zlodowacenie występujące w czwartorzędzie, podczas którego lodowiec kontynentalny kilkakrotnie nasunął się głęboko do wnętrza województwa. Znaczącym czynnikiem, który odbił swe piętno i nadal wpływa na fizjonomię krajobrazu, jest człowiek. Poza średniowieczną kolonizacją oraz następującą po niej eksploatacją zasobów leśnych i działalnością rolniczą, co jest powszechnym zjawiskie również w innych częściach Republiki Czeskiej, znaczącą rolę odegrało tutaj górnictwo oraz przemysł ciężki, a to przede wszystkim w okolicach Ostrawy i Karwiny. Różnorodny krajobraz wytwarza przestrzeń dla równie rozmaitej przyrody. Cała gama drzewostanów, począwszy od lasów łęgowych rzek nizinnych aż po górnoreglowe lasy świerkowe, dostarcza dzięki różnorodnym i specyficznym warunkom schronienie dla wielu gatunków roślin i zwierząt. Tu i ówdzie można znaleźć drzewostany, które zachowały

swój naturalny charakter, w tym prawdziwe klejnoty o znaczeniu ogólnokrajowym. Również łąki cechuje duża różnorodność. Generalnie w naszym województwie możemy wyróżnić pięć podstawowych typów łąk, choć profesjonalny botanik potrafi wyodrębnić znacznie więcej. W odróżnieniu od lasów łąki są w pełni zależne od obgospodarowywania człowiekiem. Jednak i tutaj obowiązuje zasada, że „nadmiar szkodzi“, i tak nowoczesne intensywne technologie rolnicze czasami „kradną” łąkam ich naturalne bogactwo gatunkowe. Pomimo tego ale możemy jeszcze w naszym województwie znaleźć miejsca pełne kwiatów łąkowych i dźwięków owadzich koncertów. Podstawą wszelkiego życia na ziemi jest woda. Woda również wytwarza różnorodne i bogate gatunkowo siedliska – cieki wodne, mokradła, zbiorniki wodne. Województwo Morawsko-Śląskie przecinają unikatowe naturalne odcinki rzek, które mają znaczenie z punku widzenia całej Europy Środkowej – odcinek Morawki o charakterze rzeki roztokowej czy meandrujący ciek Odry, który tworzy szkielet Obszaru Chronionego Krajobrazu Poodří, oraz meandry na granicy z Polską. Na terenie województwa można znaleźć również przepiękne i pełne życia stawy i mokradła. Skałki i jaskinie występują u nas rzadko, o to bardziej są znaczące i osnute pewną tajemniczością. Wychodnie skalne powstawały na tym obszarze w wyniku różnych procesów geologicznych – od fałdowania poprzez czynność wulkaniczną po osadzanie wapienia na prehistorycznym dnie morskim. Często to, co było długo skryte pod ziemią, odkrył niedawno człowiek wydobywaniem surowców mineralnych i uwolnił tak miejsce dla wielu unikatowych gatunków roślin i zwierząt. W ten sposób powstały na przykład przestrzenie podziemne w starych sztolniach, które warunkami życia zastępują środowisko jaskiń.

Wiele interesujących gatunków zwierząt żyje również w bezpośredniej bliskości człowieka, czy nawet razem z nim. Znajdują swój dom bezpośrednio w siedzibach ludzkich, ogrodach lub parkach. Przyrodę więc nie trzeba szukać tylko i wyłącznie wśród wolnej przestrzeni, poza granicami miast i wsi, jest bowiem codziennie wokół nas. Fenomenem naszego województwa są jednak tereny ukształtowane przez wydobycie węgla kamiennego. W oczach wielu ludzi zniszczona i wyludniona kraina stanowi ostoję dla niewiarygodnie dużej liczby gatunków, w tym

gatunków rzadkich i zagrożonych nie tylko w Republice Czeskiej, ale również na terenie całej Unii Europejskiej. Ochrona przyrody w naszym województwie jest istotna dla zachowania bogactwa naturalnego, ażeby dalej mogło być odkrywane i podziwiane przez następne generacje. Zadaniem wszystkich, którzy zajmują się ochroną przyrody, jest utrzymanie ekosystemów zdrowych i odpornych na niekorzystne wpływy zewnętrzne, jak również zachowanie piękna i różnorodności krajobrazu dla spokoju ducha i pocieszenia ludzkich serc.

196

Résumé

197

The landscape of the Moravian-Silesian region is quite diverse. In the west Hrubý Jeseník spreads out as one of the highest mountain ranges of the Czech Republic. Towards the east it merges into the vast hills of Nízký Jeseník, surrounded by a couple of lowlands -- Slezská nížina in the north and the protracted Moravská brána in the east. To it, in turn, Podbeskydí and the rugged Beskydy are linked, already part of the Carpathian Mountains. This geomorphological diversity stems from geological development. The western part belongs to Český masiv and the eastern Carpathian Mountains, hence minerals can be found here differing in both age and genesis -- eruptive and metamorphic rocks as well as sediments. There is also the peculiarity of the quaternary glaciation resulting from a continental iceberg having repeatedly trenched into the inlands. A significant factor that has affected and is further affecting the specifics of the landscape is man. Apart from medieval colonization and the subsequent surge of agricultural exploitation and forestry -- which are common to other parts of the Czech Republic as well --, coal mining and heavy industry have played a major role, especially in Ostravsko and Karvinsko. The varied landscape provides for an equally colorful flora and fauna. Thanks to the differing and specific conditions a whole range of woods -- from floodplain forests of lowland rivers to mountain pine groves -- serves as a home to many botanical as well as animal species. In some places forests can be found that have preserved their natural character, including sights of national significance. Great variance is also apparent where meadows are examined in this region. In fact, five basic kinds of meadows

can be recognized, with professional botanists being able to name many more. Unlike forests, meadows depend entirely on human care. However, even here, there can be „too much of a good thing“, meaning intensive, modern agricultural technologies sometimes rob meadows of their natural diversity of species. Despite this, areas covered in pratal flowers and insect sound concertos still aren‘t completely uncommon. The basis of all life is water. It is water, too, which creates distinct biotopes, rich in species: streams, marshlands, reservoirs. In the Moravian-Silesian region many unique, natural sections of rivers stretch out -- significant on the scale of all Central Europe --, for instance the branching segment of Morávka or the winding stream of Odra, which comprises the backbone of CHKO Poodří and the meander at the Polish border. Ponds bubbling with life are present, too, as are beautiful wetlands. There aren‘t many cliffs or caves, which makes those present all the more significant and, to some degree, mysterious. Rocky outcrops have developed here by means of various geological processes -- from folding, through volcanism, to sedimentation of lime on the prehistoric seabed. That which was long hidden under the ground often got uncovered by man only recently through the mining of minerals, consequently making way for many unique species of plants and animals. In the same manner underground sites arose within old mining galleries, making up for the lack of caves. Many an interesting species of animals live in close proximity to man, if not directly with him. Often they find their home straight in human dwellings, gardens or parks. Nature, therefore, does not have to be seeked only in open countryside, but rather everywhere around us, in an everyday fashion.

A marked phenomenon of the region emanates from areas affected by black coal mining. Landscape vigorously stained by this industry, ruined and desolate, harbors an incredible amount of species including the most rare, strongly or critically endangered not only in the Czech Republic, but in all of the European Union. Nature conservation in the region is important for the perpetuation of the richness of nature and for its hopeful

exploration and admiration by future generations. Keeping the ecosystems healthy and resilient to adverse influence from neighboring areas is an objective to everyone involved in the protection of nature, as is the safeguarding of the beauty and variety of the scenery, so meaningful to the calm and complacency of the human heart.

198

Zusammenfassung

199

Die Landschaft der Mährisch-Schlesischen Region ist relativ vielfältig. Im Westen erstreckt sich das Altvatergebirge (Hrubý Jeseník), eines der höchsten Gebirge der Tschechischen Republik. Nach Osten geht es in das Hügelland des Niederen Gesenkes (Nízký Jeseník) über, das von Ebenen umgeben ist - im Norden durch die Schlesische Ebene und im Osten durch die langgestreckte Mährische Pforte (Moravská brána). An sie knüpfen die Unterbeskiden und die gegliederten Beskiden an, die schon Bestandteil der Karpaten sind. Die geomorphologische Vielfältigkeit ist Ergebnis einer geologischen Entwicklung - der Westteil der Region gehört zum Böhmischen Massiv und der Ostteil zu den Karpaten, und so finden wir Gesteine verschiedenen Alters sowie Ursprungs - Verwitterungen, metamorphe Gesteine sowie Sedimente. Ein Spezifikum ist die quartäre Vereisung, wo der kontinentale Gletscher wiederholt tief bis in das Innere der Region vordrang. Ein bedeutender Faktor, der sich an der Gestaltung der Region beteiligte, ist der Mensch. Außer der mittelalterlichen Kolonisierung und der nachfolgenden wachsenden landwirtschaftlichen und forstwirtschaftlichen Nutzung, die auch für andere Teile der Tschechischen Republik gewöhnlich sind, spielte hier eine bedeutende Rolle der Bergbau und die Schwerindustrie, vor allem im Gebiet von Ostrau (Ostrava) und Karwin (Karviná). Die vielfältige Landschaft schafft Raum für eine genauso vielfältige Natur. Eine ganze Reihe von Waldbeständen von Auwäldern an Flüssen der Niederungen über Bergfichtenwälder gewährt dank der verschiedenen und spezifischen Bedingungen vielen Pflanzen- und Tierarten eine Heimat. Hier und dort finden wir auch Waldbestände,

einschließlich Kostbarkeiten mit nationaler Bedeutung, die sich ihren natürlichen Charakter erhalten haben. Auch ist im Fall von Auen keine Wiese wie die andere. In unserer Region können Sie fünf Grundtypen von Auen unterscheiden, aber Berufsbotaniker würden viel mehr von ihnen erwähnen. Im Unterschied zu Wäldern sind die Wiesen vollständig abhängig von der Pflege des Menschen. Jedoch gilt auch hier, dass „zu viel schadet“ und so „stehlen“ intensive moderne Landwirtschaftstechnologien manchmal den Wiesen deren natürliche Artenvielfalt. Trotzdem können wir jedoch auch in unserer Region Flächen voller Wiesenblumen und Klängen von Insektenkonzerten finden. Grundlage jeglichen Lebens ist Wasser. Wasser bildet ebenfalls vielfältige und artenreiche Biotope - Flüsse, Feuchtgebiete, Wasserspeicher. In der Mährisch-Schlesischen Region befinden sich einzigartige Naturabschnitte von Naturflüssen aus Sicht von ganz Mitteleuropa - der wilde Abschnitt der Morávka oder der mäandernde Lauf der Oder, der das Rückgrat des Naturschutzgebietes Poodří und der Mäander an der Grenze mit Polen bildet. In der Region finden wir auch schöne Teiche und Feuchtgebiete voller Leben. Felsen und Höhlen finden wir bei uns nicht viele, umso mehr sind sie bedeutend und umgeben von einem gewissen Geheimnisvollen. Die felsigen Freilegungen entstanden hier durch verschiedene geologische Prozesse von der Faltenbildung über vulkanische Tätigkeiten bis zu Ablagerungen von Kalk auf dem urzeitlichen Meeresboden. Ein Teil dessen, was lange unter der Erde verborgen war, legte in jüngster Zeit der Mensch durch den Abbau von Rohstoffen frei und schaffte Platz für viele einzigartige Pflanzen- und Tierarten. Genau so entstanden auch unterirdische Räume in alten Stollen, die Lebensbedingungen einer Höhlenumgebung ersetzen.

Viele interessante Tierarten leben auch in unmittelbarer Nähe des Menschen, wenn nicht direkt mit ihm. Sie finden ihr Zuhause direkt in menschlichen Siedlungen, Gärten oder Parks. Die Natur müssen wir so nicht in der freien Landschaft hinter den Grenzen der Gemeinden und Städte suchen, aber sie ist täglich um uns herum. Ein Phänomen unserer Region ist jedoch das durch den Abbau von Steinkohle beeinflusste Gebiet. Die für viele Menschen zerstörte und entvölkerte Landschaft ist ein Zufluchtsort einer unglaublichen Menge von Arten einschließlich der seltensten, kritisch sowie stark gefährdeten

Arten nicht nur in der Tschechischen Republik, sondern auch der ganzen Europäischen Union. Der Naturschutz in unserer Region ist wichtig für den Erhalt des natürlichen Reichtums, damit auch Generationen nach uns ihn entdecken und bewundern können. Aufgabe aller, die sich mit dem Naturschutz beschäftigen, ist es, gesunde und gegen ungünstige Einflüsse aus der Umgebung widerstandsfähige Ökosysteme zu erhalten, und auch die Schönheit und Vielfältigkeit der Landschaft zur Ruhe und Freude der menschlichen Herzen zu erhalten.

200

Autoři textů Kamila Filipová, Radim Jarošek, Jan Klečka, Ivona Kneblová, Jana Kristianová, Martin Mandák, Patrik Molitor, Lucie Ohryzková, Jiří Veska Autoři fotografií Roman Barták, Dušan Boucný, Leo Bureš, Šárka Cimalová, Petr Coufal, Lukáš Drastich, Ivan Dudáček, Kamila Filipová, Enrico Gombala, Petr Goralka, Viera Gřondělová, Martin Hanzl, Lubomír Hlásek, Václav Hlaváč, Petr Holub, Ivona Horká, Lenka Jamnická, Radim Jarošek, František Jaskula, Martin Klaudys, Jan Klečka, Jiří Kmet, Ivona Kneblová, Petr Kočárek, Lukáš Konečný, Věra Koutecká, Tomáš Koutecký, Igor Kozelek, Jana Kristianová, Dalibor Kvita, Marek Lédl, Petr Meca, Petra Mičková (Muzeum Novojičínska, p. o.), Štěpán Mikulka, Zdeněk Mrkáček, Petr Mückstein, Jiří Neudert, Vlastimil Peřina, Lubomír Peterka, Vítězslav Plášek, Alena Pončová, Zbyněk Sovík, Lenka Sovíková, Petr Szymonik, Jiří Šafář, Petr Šaj, Filip Šálek, Jan Ševčík, František Šulgan, Zdeněk Tunka, Petr Vlček, Josef Wagner Autor ilustrací Petr Válek Překlad do anglického jazyka Tomáš Řihošek, Tomáš Szépe, Andrew Dickel Grafická úprava a sazba Marek Lédl Pro 3d model terénu byla použita podkladová data © ČÚZK 2013.

201

Poznámky

Vydal: Moravskoslezský kraj ve spolupráci s Agenturou ochrany přírody a krajiny České republiky. Náklad: 4 000 ks Tato publikace byla vytištěna v rámci projektu Jednotný informační a komunikační systém ochrany přírody v NUTS II Moravskoslezsko. Projekt je realizován Moravskoslezským krajem s přispěním finančního nástroje Evropské unie LIFE+. ISBN 978-80-87503-33-1 (Moravskoslezský kraj) ISBN 978-80-87457-75-7 (AOPK ČR. Praha)

Příroda a krajina Moravskoslezského kraje

PŘÍRODA A KRAJINA

Moravskoslezského kraje