Koupí tohoto časopisu podpoříte Konto Bariéry Těším se na to, že uvidím vozíčkáře hrát golf, říká Marek Eben strana 6

Koupí tohoto časopisu podpoříte Konto Bariéry

www.muzes.cz

Časopis pro ty, kteří se nevzdávají

�

5/2011

�

Těším se na to, že uvidím vozíčkáře hrát golf, říká Marek Eben strana 6

J e d n o t l i v ý v ý t i s k 2 9 K č / P ř e d p l a t i t e l é 2 0 K č

Ovenecká 32, 170 00 Praha 7 Lipůvka 397, 679 22 Lipůvka Příčná 2, 736 01 Havířov Volejte zdarma: 800 100 659 [email protected] www.vecom.cz

Kompletní v˘roba a dodávka v‰ech typÛ plo‰in pro tûlesnû postiÏené: ‰ikmé schodi‰Èové plo‰iny, vertikální zdviÏné plo‰iny, schodi‰Èové sedaãky a schodolezy.

p ř í m á

c e s t a

k

m o b i l i t ě

časopis pro ty, kteří se nevzdávají

Editorial

Tabu, které je třeba zbořit Je mylné se domnívat, že lidé s postižením jsou asexuální. A protože nějakou duševní, smyslovou nebo fyzickou poruchou trpí na 500 milionů obyvatel světa, což je každý desátý člověk, jde o omyl veskrze olbřímí. Sex lidí s handicapem je navíc v české kotlině tabu. Nemluví se o něm, přestože – anebo možná protože – o něm málokdo něco ví. Pokusili jsme se na konkrétních případech ukázat, že jde o mlčení naprosto zbytečné. V Nizozemsku nebo ve skandinávských zemích je již prolomili tím, že o něm mluví už děti ve školách. Ve Švýcarsku se zase objevil v novinách článek, v němž dobročinná organizace hledá dobrovolníky, kteří se budou milovat s tělesně postiženými lidmi. Vedoucí této organizace Aiha Zempová v něm tvrdí, že sex je jednou ze základních lidských potřeb, a tak hodlá za toto právo postižených bojovat. Do kampaně, která následovala, se skutečně dobrovolníci přihlásili i přesto, že organizace musela čelit silné kritice, ve které asistentky byly nazývány prostitutkami. Jsme si vědomi, že tabu nelze odkrýt několika články v časopisu. Proto jsme se nepokoušeli odpovědět na otázky typu „Jak se vlastně milují?“, ale začít bořit tabu odjinud. Jde o velké téma, kterému se budeme věnovat i v budoucnu. Průlomem jsou do jisté míry i články o historicky prvním golfovém turnaji, kdy budou v Česku hrát lidé se zdravotním postižením společně se zdravými. Zatímco v Evropě se takové turnaje hrají již několik let, v Česku půjde o premiéru. A je nám ctí, že Konto Bariéry Nadace Charty 77 je u toho od samého začátku, tedy od prvotního nápadu. Přijedou hrát i golfisté ze zahraničí, účast potvrdily například Holanďanka na vozíku Monique Kalman a loňská vítězka evropského šampionátu žen Gabriele Lorenz z Německa. Kdo si nedovede představit, jak vozíčkář odpaluje míčky do více než stometrové vzdálenosti, nechť se přijede podívat 21. a 22. května do Darovanského dvora u Plzně. Výtěžek akce, jež vstoupí do historie českého golfu, poslouží k nákupu speciálního golfového vozíku pro Rehabilitační ústav Kladruby. Tedy lidem, jejichž handicap je násobně větší než u zdravých golfistů. Přeji vám inspirativní čtení. Jindřich Štěpánek

3

Obsah

Dobré zprávy Mezinárodní mistrovství v boccii Benefiční akce Jako zázrakem Víkend na koni Dobrovolnictví – opora občanské společnosti

Golf bez bariér Marek Eben: Těším se na to, že uvidím vozíčkáře hrát golf

Partneři redakce:

6–9

Premiéra na greenech

10 – 11

Jak jsem chtěl začít hrát golf

12 – 13

Anketa: Může golf pomoci postiženým?

14

Téma: Láska, sex a zodpovědnost lidí s handicapem Sex se týká všech, i mentálně postižených

Bez dětí si připadám poloviční

marek eben: Těším se na to, že uvidím hrát golf vozíčkáře str. 6

16 – 18

Sexuální asistence je u nás zatím tabu

19 20 – 21

Granty pro neziskové organizace Nadace OKD podporuje chráněné dílny

22 – 23

Příklad pro ostatní Film? To je na celý život

24 – 25

Děti postižených? Prosím o hlubokou úvahu!

dana štěrbová: Sex se týká všech, i mentálně postižených str. 16

Názory 26

AUTO-MOTO Peugeot jako parťák na cesty

30 – 31

Poradna Příspěvky na úpravu bytu se musejí občas vracet

Vydává: Sdružení přátel Konta Bariéry ve spolupráci s Nadací Charty 77 Šéfredaktor: Jindřich Štěpánek (e-mail: [email protected], mobil: 722 966 233) Redakce: Zdeněk Jirků (e-mail: [email protected]), Andrej Halada (e-mail: [email protected]), Radek Musílek (e-mail: [email protected]) Manažerka redakce: Martina Bedrnová (e-mail: [email protected], mobil: 722 966 510). Korektorka: Martina Čechová Adresa redakce: Vinohradská 325/8, 120 00 Praha 2 Mobil: 722 966 510. Telefon: 224 242 973 Web: www.muzes.cz. E-mail: [email protected] Nevyžádané příspěvky se nevracejí. Cena jednoho výtisku je 29 Kč, pro předplatitele 20 Kč. Celoroční předplatné 240 Kč. ISSN 1213-8908. Toto číslo vychází v květnu 2011. Vychází za finanční podpory Ministerstva zdravotnictví ČR a Městské části Praha 1. Art director: Jiří Bušek. Grafická úprava a sazba: Jan Bělovský. Tisk: Grafotechna Print, s. r. o., Lýskova 1594/33, Praha-Stodůlky Rozesílá Postservis Praha, Poděbradská 39, Praha 9 Volný prodej: Česká pošta, s. p. Foto na titulní straně: Jan Šilpoch

4–5

32

Konto Bariéry, Melantrichova 5, Praha 1 Český internet se spojil a pomohl

33

FILM? TO JE NA CELÝ ŽIVOT str. 24

Na cestách Kodaň: dvě v jednom

34 – 35

Vaše fotografie Proti pravidlům

37

Peugeot jako parťák na cesty

Křížovka Nejvyšší hora světa byla pokořena přesně před osmapadesáti lety

39

str. 30 můžeš / číslo 5 - 2011

4

Dobré zprávy

Mezinárodní mistrovství v boccii

Benefiční akce Jako zázrakem Pátý ročník benefiční akce Jako zázrakem se uskuteční 26. 5. 2011 od 14.00 do 22.00 hodin v krásném prostředí parku mezi Starým purkrabstvím a kapitulním chrámem Sv. Petra a Pavla v Praze na Vyšehradě. Pořadatelem je občanské sdružení Asistence. Výtěžek z dobrovolného vstupného a prodeje občerstvení půjde ve prospěch lidí se zdravotním postižením. Vedle řady stánků s výrobky chráněných dílen se bude na pódiu odehrávat hlavní kulturní program. Vystoupí zde Buchty a loutky, Tam-Tam Batucada, Milli trio, Půlnoc a další. Součástí odpoledne bude i představení práce samotného sdružení a beseda s uživateli jeho služeb. (red)

Boccia je sport podobný francouzské hře pétanque a je pro tělesně postižené.

Nejlepší hráči boccie ze šesti zemí se utkají 28.–29. 5. 2011 v rámci Mezinárodního mistrovství ČR. Účastníky soutěže jednotlivců z Anglie, České republiky, Skotska, Slovenska, Velké Británie a Walesu přivítá hostivařské Sportovní centrum Univerzity Karlovy. Výsledky domácích účastníků se budou zároveň počítat do ligové soutěže OZP Cup. Boccia je sport podobný francouzské hře pétanque a mohou se mu ve čtyřech kategoriích věnovat lidé s nejtěžšími formami

Foto: archiv

tělesného postižení. Jelikož jde o paralympijskou disciplínu, umožňuje i téměř nepohyblivým sportovcům účast na vrcholné světové soutěži. Česká republika má v řadách svých reprezentantů řadu velmi úspěšných hráčů. Začátek Mezinárodního mistrovství ČR je 28. 5. od 8.30. Předpokládaný konec prvního hracího dne je v 18.45. Příští den se začíná v 9.00 a celá akce vyvrcholí okolo 14.30 hod. Vstup pro diváky je volný a všichni jsou srdečně zváni. (red)

Rodinný víkend s koňmi Občanské sdružení Zajíček na koni pořádá 28.–29. 5. 2011 rodinný víkend s koníky v Bučovicích u Votic. Akce je vhodná pro děti s handicapy či jinak znevýhodněné

Víkend s koŇmi je vhodný pro děti s handicapy stejně jako pro ty zdravé. Foto: archiv můžeš / číslo 5 - 2011

stejně jako pro děti zcela zdravé. Vždy ovšem s doprovodem dospělého. Pro větší je naplánován výlet v sedle do přírody, mladší účastníci budou jezdit v táboře. Kromě toho se všichni mohou těšit na hry, soutěže a výtvarnou činnost. Tématem celého víkendu bude, jak se cítíte, když nic nevidíte ani neslyšíte aneb Jak se žije krtkům? Bydlet se bude v táboře ve stanech či v maringotkách. Zájemci o účast, kterou je třeba předem nahlásit, se mohou obracet na Markétu Šulcovou ([email protected]). Zajíček na koni poskytuje své služby rodinám a zařízením pečujícím o děti a mladistvé ze znevýhodněných skupin obyvatel. Přináší pomoc s organizováním volnočasových aktivit se zvláštním zaměřením na integraci, dále poradenství a hlídání dětí včetně tréninkové školičky. Více informací o pravidelných Víkendech v sedle a dalších aktivitách sdružení najdete na www.zajiceknakoni.cz (red)

Výtěžek z dobrovolného vstupného půjde ve prospěch lidí se zdravotním postižením. Foto: archiv


5

Z redakční pošty

Dobrovolnictví – opora občanské společnosti Klub UNESCO Kroměříž a HESTIA – Národní dobrovolnické centrum pořádají ve dnech 9.–10. 5. 2011 mezinárodní konferenci Dobrovolnictví – opora občanské společnosti, Čeho jsme dosáhli, kam směřujeme. Setkání věnované dobrovolnictví se koná v Kroměříži již pojedenácté. Letošním námětem jsou témata: formy komunitního dobrovolnictví v ČR i v zahraničí, motivace občanů, organizací i obcí k podpoře dobrovolnictví, pestrost a mnohostranná užitečnost dobrovolnictví, sdílení zkušeností, zhodnocení legislativy včetně podnětů pro další rozvoj dobrovolnictví. Na konferenci jsou zváni představitelé státních institucí, krajů a obcí, neziskových organizací, dobrovolnických center a programů, odborníci ze všech oblastí praxe, studenti a vůbec všichni, koho tato problematika zajímá. Kroměřížská konference svým zaměřením navazuje na festival Zlínské jaro ve dnech 5.–8. května 2011. Ideou Zlínského jara je poskytnout další impulz občanské společnosti, iniciovat aktivity vedoucí k oživení celospolečenské diskuse a k formulaci hodnot udržitelných pro budoucnost včetně zapojení občanů do konkrétních dobrovolnických aktivit – www.zlinskejaro.cz. Více informací ke konferenci i přihláškám najdete na www.unesco-kromeriz.cz, www.hest.cz a www.dobrovolnik.cz. (red)

Asociace poskytovatelů sociálních služeb, Profesní svaz zdravotnických pracovníků v sociálních službách, zve na odbornou konferenci, kterou pořádá 3. května v areálu BVV Veletrhy Brno, Výstaviště 1, Brno, Kongresové centrum – sál A. Vstup na konferenci pro členy profesního svazu je zdarma. Stanice Háje se stala zprovozněním výtahu třicátou pátou bezbariérovou z 57 současných zastávek pražského metra. Centrum sociálních služeb Klíč v Olomouci poskytuje lidem s mentálním nebo vícenásobným postižením služby formou denního a týdenního stacionáře, domova pro osoby se zdravotním postižením a chráněného bydlení. Kontakt: e-mail: [email protected], tel.: 585 425 921. České dráhy vypravují denně na tratě 279 dálkových vlaků s bezbariérovým přístupem do rychlíkových vozů.

D

obrý den, rád bych reagoval na článek o stáži pana Štěpána Beneše (4/2011) na ministerstvu zahraničních věcí. Těší mě, že nějaký vozíčkář dostane takovou možnost. Mocní tohoto státu si alespoň uvědomí, že také existujeme. Zároveň mě však mrzí, že nevím o postižených lidech, nepočítám-li paní Filipiovou, kteří by na takto vysokých postech skutečně pracovali. Doufám, že nejen pan Beneš, ale i ostatní takovou příležitost jednou dostanou. Karel Votruba, Jindřichův Hradec Koupí tohoto časopisu podpoříte Konto Bariéry

www.muzes.cz


�

4/2011

�


Dvacet tisíc dětí má každou noc sen – dostal jsem se z děcáku, tvrdí Ljuba Krbová strana 6

Vážený pane Votrubo, díky za vaši reakci. Projekt stáží, který rozjelo Konto Bariéry, má přispět přesně k tomu, o čem píšete. Aby lidé s postižením získali nové zkušenosti a mohli se stát kvalitními profesionály i na těch nejvyšších postech. Jejich úspěch pak přinese plody každému, kdo má nějaký handicap. Držme takovým nadějím společně palce! (red)

V

ážená redakce, oceňuji snahu podívat se na věčnou problematiku zdravotnictví trochu jinak (3/2011). Nicméně musím vyjádřit svůj názor, že v konečném důsledku jsme biti především my, pacienti s nějakým postižením. Nám se nejvíc nedostává peněz, my potřebujeme nejvíce péče, a zároveň je pro nás nejhůře dostupná. Po všech těch nekonečných diskusích ztrácím víru v to, že někdo myslí na lidi víc než na vlastní prospěch. Snad jen konkrétní Koupí tohoto časopisu podpoříte Konto Bariéry

www.muzes.cz


�

3/2011

�


Síť potřebných zdravotnických zařízení lze nakreslit do týdne, tvrdí lékařka Alexandra Aschermannová strana 6

Osmnáct pečovatelek a čtyři osobní asistentky Pečovatelské služby v Karviné se stará o zhruba 700 klientů žijících ve vlastních domácnostech. Kontakt: tel. č.: 596 311 123. Bezplatnou právní poradnu v České Lípě a Novém Boru a psychologické poradenství v Novém Boru zřídilo pro rodiny s dětmi do 26 let Centrum pro zdravotně postižené Libereckého kraje. Více informací na www.czplk.cz nebo tel. č.: 487 853 481 a 734 575 535. Telekomunikační centrum neslyšících v Brně zajišťuje on-line tlumočení do znakového jazyka. Služby jsou přístupné na webu www.tkcn.cz. Nepřetržitou pomoc, pracovní rehabilitaci, akce v denním stacionáři, ale také návštěvu solné jeskyně poskytuje svým klientům Odlehčovací služba v Náchodě. Více na tel.: 491 423 478, 736 490 344.

lékaři, jejichž práce si nesmírně vážím a držela jsem jim palce během jejich protestů. S pozdravem Soňa Sedlecká, Pardubice Vážená paní Sedlecká, děkujeme za každý příspěvek do diskuse, která je nutná. Chápeme důvody vaší skepse, nicméně věříme, že v této zemi žije větší procento lidí, kterým jde především o spokojenost uživatelů služeb. Ať už jsou jakékoliv – včetně těch zdravotnických. Máme to štěstí, že se při své práci s takovými často setkáváme. Přejeme tutéž zkušenost i vám! (red)

V

ážení přátelé, díky za skvělý článek o panu Sri Kumaru Vishwanathanovi. Je to člověk, jehož práce si nesmírně vážím a obdivuji ho. Zároveň se jako Čech stydím, že někdo musí jet přes půl světa, aby nám ukázal, jakou cestou se vydat. Na druhou stranu zaplať pánbůh, že může někdo takový odněkud přijet. Vyřiďte mu mé pozdravení a držím palce! Lukáš Domorázek, Ústí nad Labem Koupí tohoto časopisu podpoříte Konto Bariéry

www.muzes.cz


�

2/2011

�


Z českých ghett je třeba vyhnat lichváře a vyděrače, tvrdí Sri Kumar Vishwanathan strana 6

Vážený pane Domorázku, i my si pana Kumara velmi vážíme a pozdrav s potěšením vyřídíme. Snad jen na obhajobu domácích dodejme, že sám pan Vishwanathan říká, že všichni lidé jsou stejní a i u Čechů se setkal s obrovskou solidaritou. (red) Své postřehy a názory nám pište na [email protected] nebo na adresu Redakce časopisu Můžeš, Vinohradská 325/8, 120 00 Praha 2.

Seniorům, rodičům dětí se zdravotním postižením, opatrovníkům osob zbavených způsobilosti k právním úkonům a pečujícím osobám poskytuje na Klatovsku bezplatné sociální poradenství Poradna Národní rady osob se zdravotním postižením. Kontakty: e-mail: [email protected], tel. č.: 736 751 217. Občané se zdravotním postižením a senioři v Jirkově mohou využívat služby centra Důstojný život. Profesionálové a dobrovolníci pomohou při hygieně, s nákupy, úklidem, přípravou jídla, doprovodí k lékaři, neslyšícím zajistí tlumočení ve znakovém jazyce. Informace na tel. č.: 777 678 615. Městská část Praha 1 zajišťuje lidem se zdravotním postižením a seniorům několikrát za rok autobusové poznávací zájezdy. Nabídku najdete na www.praha1. cz a na nástěnkách v informačních centrech Prahy 1. (nouz) můžeš / číslo 5 - 2011

6

Golf bez bariér

Marek Eben:

můžeš / číslo 5 - 2011


7

Těším se na to,

že uvidím vozíčkáře hrát golf

Herec, moderátor, hudební skladatel, písničkář a zpěvák Marek Eben rád tráví volný čas na golfovém hřišti. U jednoho dokonce bydlí. Tvrdí, že už jenom jízda po golfovém trávníku je pro vozíčkáře ohromný zážitek.

Text: Jindřich Štěpánek Foto: Jan Šilpoch Proč Češi považují golf za snobský sport?

Protože když to snobský sport nebyl, to znamená za totality, tak o něm skoro nikdo nevěděl. Hřišť bylo přece pět nebo šest. A ti, kteří tehdy hráli golf, museli odpracovat na hřišti brigádnické hodiny. Vím, že například stará garda karlovarských golfistů odpracovala každoročně pevně stanovený počet hodin, aby vůbec mohli být členy klubu. Samozřejmě žádný snob vám nebude kosit rafy, aby si splnil brigádu! Když se to pak po revoluci zlomilo, byl pocit snobismu samozřejmě oprávněný. Členství v klubech bylo na tu dobu nesmírně drahé, green fee byla také drahá a chyběla veřejná hřiště, na kterých můžete celý den hrát za 300 korun.

Teď už je všechno lepší, veřejných hřišť je spousta, u jednoho takového bydlím. Golf proto hraje daleko víc lidí ze střední třídy. Už to zdaleka není výsadní záležitost bohatých. Vybavení na golf je navíc cenově srovnatelné s vybavením na lyže a green fee na veřejném hřišti či jiném – řekl bych ne nejlépe situovaném hřišti – je v podstatě srovnatelné s permanentkou na vlek. Lyžování přitom nikdo za snobský sport nepovažuje, ale golf skoro všichni. Jedni na golfu především odpočívají, druzí tvrdí, že při hře poznají spoluhrá če lépe než z psychologických testů. Proto zvou na hru třeba obchodní partnery. Do které skupiny patříte vy?

Obojí je pravda. Můžete si jít zahrát sám – a odpočinete si, projdete se. Dělám to docela často. Při hře ale i perfektně poznáte lidi. Je totiž zvláštní, kolik lidí má touhu podvádět. Říká se, že golf je sport gentlemanů. Považuji to za mýtus. můžeš / číslo 5 - 2011

�

8

Golf bez bariér

Myslíte si, že je to odraz toho, jak se lidé k sobě chovají v běžném životě?

Přesně. Člověk, který tohle udělá na hřišti, udělá totéž i v podnikání nebo když spolu budete o něčem jednat. Pak si nemůžete být s ničím jisti. Je to absurdní, protože když hrajete turnaj, tak nehrajete proti spoluhráči, ale proti hřišti. Jsou ale lidé, kteří mají ohromný problém přiznat, že jim něco nejde, a daleko menší problém tvrdit, že jim to jde. Abychom si rozuměli – hrát proti hřišti znamená, že proti tenisu, kdy máte na druhé straně kurtu někoho, kdo vás honí od lajny k lajně a opravdu vás může zdecimovat, tak při golfu je všechno jenom na vás. Když budete hrát dobře, tak prostě vyhrajete. A nezáleží přitom na schopnostech vašeho spoluhráče. Záleží sice na tom, jaký typ hry hrajete, ale v žádném případě vás spoluhráč nemůže třeba zahnat z fairwaye do lesa. Vždycky je to vaše rána. Může nastat jedině případ, že on ji dá o něco lepší. Spoluhráč vás ovšem může ničit psychicky. Což se také děje. Četl jsem o tom velké historky i z turnajů PGA, kde byl například zmiňován starý golfista, který absolutně nesnášel, když jeho soupeř měl markovátko (předmět, kterým se označuje poloha míče na greenu – pozn. red.), které se leskne. Jeho soupeři to věděli a brali si chromová markovátka, která ještě vyleštili. A věděli, že ho to vytočí. Golf je totiž hlavně o psychi-

ce. Když se například podíváte na špičkový tenis, tak Roger Federer, když už nevyhraje, tak většinou skončí v semifinále. A podobné je to většinou i v jiných sportech. Ale v golfu kupříkladu Argentinec Angel Cabrera vyhraje US Open a na příštím turnaji na tříparové jamce zahraje deset ran a skončí na stopadesátém místě. Pochybuji, že v nějakém jiném sportu než v golfu jsou takové výkyvy možné. Ukazuje se, jak málo stačí k tomu, aby se vše při hře zhroutilo, přestože hráč má stejnou kondici, není nemocný a není zraněný. Ale stačí, aby se rozvedl, jak to vidíme u Tigera Woodse, aby kolem něj prošla mediální smršť, a úplně ho to zničí. Říká se, že je to hra dobrá pro život. Golfista se musí umět přinutit ke klidu, zachovávat etiketu a spoustu dalšího. Proč vlastně hrajete golfy vy?

Pro mne je to především zábava a relax. Je to vlastně jediný aktivní pohyb, který mám. A když Bůh dá, tak ho mohu hrát ještě dvacet let. Což u jiných sportů nebývá. S golfem je třeba začít včas, protože těch krásných hřišť je mnoho, a když začnete pozdě, tak už je pak nestačíte objet.

Rád za golfem cestujete. Kam nejraději?

Pro golfisty je zemí zaslíbenou Amerika. Máte tam ohromný výběr a za legrační poplatky si zahrajete nádherná hřiště. Ne vždy ale platí,

že drahá hřiště musí být ta nejhezčí. Na Floridě jsem například hrál Doral, na kterém se hraje PGA Tour. Green fee je tam nesmyslně vysoký, řekněme pětinásobně vyšší než jinde. Přitom vůbec nemohu říci, že by to bylo pětkrát hezčí hřiště. Má prostě jméno, je báječně udržované, ale to ocení spíš profesionální hráč než amatér, který je rád, když se vůbec dostane na fairway. V Americe jsem našel hřiště, která byla za velmi lidové peníze, a přitom byla hezčí než takováto slavná jména. Doral je navíc položen pod hlavním letovým koridorem, který vede k letišti na Miami. Takže když hrajete, tak vám nad hlavou létá jeden jumbo jet za druhým. Jsou tam dokonce dvě jamky, které vedou podél hlavní silnice, dělí je pouze drátěný plot. Takže Tiger Woods odpaluje a dvacet metrů od něj jezdí černoši na náklaďácích na výkopy. O Americe je známo, že lidé s handi capem zde mají bezbariérové přístupy i na sportovištích. Setkal jste se tam s handicapovaným golfistou?

Golfistu s handicapem jsem kupodivu nepotkal v Americe, ale v Čechách. Viděl jsem Jirku Ježka. Jenže ten je tak handicapován, že kdyby vám to neřekl, tak to nepoznáte. Jeho schopnosti pohybovat se s protézou jsou tak neslýchané, že to prostě pouhým okem nezjistíte. (Jiří Ježek je handicapovaný reprezentant v cyklistice – pozn. red.)

info Slovníček pojmů: R af – anglicky raugh. Část golfového hřiště, na které je tráva vyšší a hustší než na fairwayi, zpravidla lemuje fairwaye. airway – část hřiště s trávou střiženou F nízko, které by se hráči měli držet při své optimální cestě k jamce. Obvykle se jedná o travnatý pruh o šířce 3050 metrů vedoucí od místa odpalu míčku k jamce. G reen – prostor kolem jamky reen fee – poplatek za vstup / G hraní na hřišti. Obvykle je green fee na veřejných hřištích nižší než na mistrovských. P ar – číslo označující počet úderů optimálně potřebných k dosažení jamky. Jamky mívají par 3, 4 nebo 5, pouze velmi výjimečně mají 2 nebo 6. P GA – zkratka z Professional Golfers Association – celosvětová organizace sdružující profesionální golfisty (muže). Má národní sekce, stará se o vzdělávání profesionálů. Původně založila dvě nejznámější profesionální golfové túry, PGA Tour a PGA European Tour, které jsou dnes organizovány nezávisle. Probešlág – cvičný prošvih hráče před odpálením míčku. můžeš / číslo 5 - 2011

marek Eben bude moderovat první turnaj pro lidi s postižením.

Prvního golfistu s handicapem jsem kupodivu nepotkal v Americe, ale v Čechách. Viděl jsem Jirku Ježka.


9

Říkal mi, že s ním velmi neradi jezdí zdraví cyklisté. Měl velký problém se mezi ně zařadit, protože nikomu nedělá dobře, když dojede o tři minuty později s oběma nohama než někdo, kdo má jenom jednu. Vaše žena je na vozíku. Doprovází vás při golfu?

Na Hájích, kde bydlíme, docela často, venčí přitom psa. Naštěstí máme psa, který golfové míče neaportuje. Já bych si ho mohl sice vyškolit, spoustu by mi jich pak našel, ale našel by mi i ty, které jsou ve hře. A to by nedělalo dobrotu. Moje žena mívala ke golfu velmi vlažný vztah. Ale když teď jezdí na hřiště v Hájích se psem, tak si dokonce myslím, že tráví na golfu víc času než já. Postupně získala o golfu přehled a přiznávám, že mi udělá radost, když jsem v Praze, pracuji, a žena mi píše esemesku: „Jdou přede mnou nějací troubové a dělají tři probešlágy! To nesnáším!“ Nikdy bych nečekal, že použije výraz probešlág…

Psychicky se cítíte jinak, když jste s vozíkem na golfovém trávníku, než když jste uvázán na nějakém asfaltu. Golfové hřiště je pro vozíčkáře zkrátka úžasné.

Myslíte si, že pro lidi na vozíku může být golf rehabilitací, případně spor tem, který jim přinese radost a rozšíří obzory?

Já si to zatím neumím představit. Musel bych to vidět, jak se to provozuje… Je jasné, že hrajete-li tak dobře, že odpalujete míčky rovně a udržíte se na fairway, tak to můžete klidně hrát i z vozíku. Ale pokud hrajete jako já, že jste v levém lese a pak v pravém lese a pak ve vodě a pak v pískové překážce, tak to bude asi vyžadovat nějaká speciální pravidla. Ale těším se na to, že brzy uvidím hrát vozíčkáře, protože ta hra je nádherná. Navíc je to pobyt v přírodě. Jeden příklad za všechny. U své ženy vidím, že je velký rozdíl jet s vozíkem po asfaltu a po trávě. A golfové hřiště je paradoxně jediný prostor, kde můžete jet na procházku na elektrickém vozíku tři čtyři kilometry, aniž byste si vyrazili zuby. Je to totiž jediný prostor, kde je krátce střižená souvisle zarovnaná tráva. Takže psychicky se cítíte jinak, když jste s vozíkem na golfovém trávníku, než když jste uvázán na nějakém asfaltu. Golfové hřiště je pro vozíčkáře zkrátka naprosto úžasné.

info Kdo je Marek Eben Herec, moderátor, hudební skladatel, písničkář a zpěvák. Spolu se svými dvěma bratry vystupuje ve skupině Bratři Ebenové. Je považován za jednoho z nejlepších českých moderátorů, opakovaně se umístil v divácké anketě Týtý na prvním místě v kategoriích moderátor publicistických pořadů či osobnost zábavných pořadů. Vysoce ceněn je zejména jeho jemný a inteligentní humor. můžeš / číslo 5 - 2011

10

Golf bez bariér

Premiéra na gre Počet golfových hřišť se v Česku blíží ke stovce, rekreačních hráčů je zhruba 50 000, a tak ve srovnání kupříkladu se Slovenskem (12 hřišť, 6000 hráčů), Polskem (24 hřišť, 2750 hráčů), Maďarskem (13 hřišť, 2509 hráčů) či Bulharskem (4 hřiště, 166 hráčů) jsme svým způsobem golfovou mocností. Text: Jindřich Štěpánek Foto: Jan Šilpoch

P

orovnáme-li se ale s dalšími evropskými zeměmi v tom, jaké je v Česku povědomí o tom, že golf je nejen o pohybu v přírodě, filozofii a gentlemanství, ale i o možnosti příjemné aktivity lidí s postižením, je všechno jinak. Zatímco v západní Evropě hrají sportovci s tělesným postižením turnaje už několik let a golf je součástí zdravotní rehabilitace například po úrazech, v Čechách nastane den D, tedy první golfový turnaj pro lidi s postižením, 21. a 22. května.

Hrál jsem s nevidomým golfistou Miroslav Lidinský je voják z povolání a na misi v Afghánistánu přišel o nohu. Myšlenka zkusit hrát golf ho napadla v době, kdy ještě chodil bez protézy o berlích. Přesto začal zkoušet na hřišti na Hluboké odpalovat míčky a brzy pochopil, že úraz není tak velkou překážkou k tomu, aby aktivně sportoval. Když začal chodit s protézou, tak si udělal tzv. zelenou kartu, což je zkouška z teoretických a praktických znalostí golfu (něco jako řidičský průkaz můžeš / číslo 5 - 2011

Jedním z moderátorů turnaje v Darovanském dvoře bude Ondřej Hejma. S Miroslavem Lidinským si už letos byl zahrát.

pro ty, kteří chtějí řídit auto), a začal trénovat. „Golf mi pak otevřel dveře nejen ke sportu, ale i k přátelství s handicapovanými golfisty v zahraničí,“ tvrdí. Poté, co se mu začalo na domácích hřištích dařit, vyjel Miroslav Lidinský na turnaje do zahraničí. A prožil raketový start: vloni vybojoval druhé místo v turnaji Disabled Open v Nizozemsku, poté druhé místo v turnaji European Championship v Rakousku a nakonec vyhrál turnaj Italian Disabled Championship v Itálii. Tato tři umístění znamenala celkové vítězství v turné evropské organizace handicapovaných golfistů EDGA (European Disabled Golf Association). „Dnes už je pro mne hra s kamarády, kteří jsou na vozíku, naprosto normální,“ říká. „Dokonce jsem hrál s nevidomým golfistou. Měl asistenta, který mu přesně popsal, kam má odpálit míček, založil mu hůl a on hrál naprosto skvělý golf. Je ale třeba říci, že předtím, než se mu stal úraz, to byl profe sionál.“

Sport bez bariér Historie prvního českého golfového turnaje pro handicapované hráče se vlastně začala psát už počátkem devadesátých let. Na-

dace Charty 77 tehdy založila Konto Míša a nákup unikátního Leksellova gama nože zachránil život třináctiletému chlapci. Poté vzniklo Konto Bariéry, které svými projekty dodnes pomáhá lidem s handicapem. Dává jim peníze na mechanické a elektrické vozíky, polohovací kočárky, chodítka, posuvné systémy, bezbariérové přístupy a osobní asistenci. Není bez zajímavosti, že nejstaršímu a nejznámějšímu charitativnímu projektu v republice, Kontu Bariéry, přispívá pravidelnými měsíčními částkami 40 tisíc lidí. „V roce 2005 jsme založili projekt Sport bez bariér, a ten už je financován i většími sponzory,“ říká ředitelka Konta Bariéry Nadace Charty 77 Božena Jirků. „Sport prospívá handicapovaným stejně jako zdravým, a tak adresáty mohou být organizace i jednotlivci.“ Projekt neustále hledá možnosti pomoci postiženým. A tak když se Božena Jirků dozvěděla, že byla založena Česká golfová asociace handicapovaných, rozhodla se uspořádat s ní historicky první golfový turnaj handicapovaných sportovců v Česku. Prezident asociace Václav Svrček tvrdí, že turnaj je vyvrcholením zhruba dvouleté práce. „Při založení asociace byla naším hlavním cílem integrace do České golfové federace


eenech

11

Většina českých golfových hřišť je bez bariér

J

Historicky první golfový turnaj pro lidi s postižením bude 21. a 22. května v Darovanském dvoře u Rokycan. Vítáni jsou i ti, kteří si chtějí hru vyzkoušet, protože k dispozici jim budou zdarma trenéři.

ako první se pokusil zmapovat, jak jsou česká a moravská golfová hřiště přátelská k lidem, kteří chtějí hrát s tělesným postižením, časopis Můžeš. Rozeslali jsme do všech golfových klubů pět otázek s možností odpovědět jednoduchým zaškrtnutím ano x ne s tím, že bezbariérovost vnímáme jako možnost průjezdu mechanického nebo elektrického vozíku pro handicapované osoby bez cizí pomoci.

Z odpovědí vyplynulo: N aprostá většina hřišť má bezbariérový přístup z parkoviště do recepce a klubovny. Z hruba stejný počet hřišť má i bezbariérovou restauraci či jinou možnost občerstvení. P oněkud horší je to s bezbariérovou toaletou v klubovně; nemá ji zhruba třetina z těch, co odpověděli.

a následně do Evropské golfové asociace handicapovaných (EDGA). Loni už proběhla i řada akcí pro popularizaci golfu handicapovaných po celé republice,“ vzpomíná Václav Svrček. „Celkem jsme spolupracovali na dvou desítkách prezentačních akcí s ukázkou golfu pro handicapované.“

A ž na jednu výjimku nemá ani jedno z hřišť, která odpověděla, bezbariérovou toaletu na hřišti.

Výzva pro letošní rok Členství handicapovaných golfistů v asociaci je bezplatné a trvá po celou dobu jejich sportovních aktivit. To však neznamená, že mohou automaticky hrát golf na všech českých a moravských hřištích. Stejně jako každý začínající golfista musí získat tzv. osvědčení pro hru na hřišti, donedávna tzv. zelenou kartu. Zde musí sehrát asociace svoji roli s metodikou výcviku. Pro letošní golfovou sezonu proto aso ciace připravuje několik prezentačních akcí, turnajem v Darovanském dvoře počínaje. Na ten se přihlásilo řada špičkových handicapovaných golfistů z Evropy a ti, kteří se sem přijedou koncem května podívat, uvidí nejen turnaj, ale například i ukázky toho, jak lze z vozíku hrát skvělý golf. Více na www.muzes.cz

N aprostá většina odpališť i jamek je hráčům s tělesným postižením přístupná. (jš)

info Více najdete na: www.golfbezbarier.cz www.czdga.cz www.kontobariery.cz www.muzes.cz


12

Golf bez bariér

Jak jsem chtěl začít hrát golf Moje dosavadní zkušenosti s golfem se omezují na dětské vzpomínky z minigolfu v Janských Lázních. Tam se – včetně mě – vyskytovala celá řada vozíčkářů, ale po klasických zelených hřištích se v Čechách moc lidí s postižením neprohání. Jak tedy začít s golfem na vozíku? Text: Radek Musílek Foto: Jan Šilpoch

V

ypravil jsem se na golfové hřiště v Praze-Hostivaři. Předem jsem si nic nezjišťoval, zajímalo mě, co se dozvím. U vstupní branky do areálu byl malý schůdek, který jsem ale díky zdravým rukám snadno překonal. O chvíli později jsem navíc zjistil, že za rohem je úplně hladký vjezd pro auta. Vjel jsem do nejbližší budovy. Dvěma mladým asistentkám jsem vznesl dotaz, zda bych si u nich mohl zahrát, a rovnou se přiznal k absolutní neznalosti. Mile mě odkázaly do hlavní budovy a pohybem ruky naznačily směr. Jistá, byť miniaturní dávka překvapení se však dala v jejich tvářích vystopovat. Vyjel jsem ven a zjistil, že ve vytčeném směru jsou tři schody. Nájezd na nich sice byl, ale velmi prudký, usnadňující pouze převoz golfového bagu na hole. Vrátil jsem se s otázkou, zda existuje jiná cesta. Slečna můžeš / číslo 5 - 2011

se omluvila, že jí to nedošlo, a navedla mě na vjezd pro auta, který byl stoprocentně sjízdný. Před hlavní budovou jsem pak zjistil, že zde mají pro vozíčkáře dokonce parkovací místa. Schody také žádné, takže hurá dovnitř. Na recepci mi slečny na pohled velmi podobné těm předchozím moc nepomohly. O golfu vozíčkářů nikdy neslyšely, u nich nikdo takový nehraje, a ani nevědí, kam se obrátit pro informace. Naštěstí existuje internet, na který vás v takové chvíli každý odkáže. Jinak se chovaly přívětivě a ujistily mě, že po stránce bariér u nich není žádný problém.

Ochotná golfistka Při odchodu jsem se trochu rozhlédl kolem. Sluníčko pěkně hřálo, byl opravdu jeden z prvních vydařených jarních dnů. Není divu, že na hřiště dorazilo hodně lidí. Parkoviště bylo skoro plné. Procházka po krásně střiženém trávníku musí být opravdu velmi relaxující. Jen si tak v duchu říkám, kolik

lidí asi může ve všední den takhle relaxovat v jednu hodinu po poledni? Z myšlenek mě vytrhla jedna golfistka, která náhodou vyslechla mé otázky na recepci. „Nepotřebujete pomoc do toho kopečku? A jak jste vlastně dopadl?“ Vysvětlil jsem jí situaci. Vyjádřila politování nad tím, že mi také neporadí, golf mi však vřele doporučila. „Víte, oni si všichni myslí, že to hrají jenom snobové a pracháči, ale to není pravda. Vybavení i členství v klubu se dá pořídit za rozumné peníze v řádech tisíců.“ Po chvíli se loučíme a jen na vysvětlenou dodává, že je na mateřské, jinak by si také nemohla dovolit přijít hrát uprostřed dne.

Internetové hledání Doma tedy usedám k internetu, abych našel víc informací. Není však snadné objevit klíčové slovní spojení, které by vedlo ke konkrétní informaci. Golf handicapovaných, postižených nebo na vozíku odkazuje ve vyhledavačích na ledacos. Najít ale zmínku o tom, jak začít hrát, není tak rychlé, jak jsem čekal. Nakonec


13

Vozíčkáři na tuzemských golfových hřištích zatím jen přihlížejí. Brzy ale dostanou šanci, během května získají první speciální vozíky, na něž přispěje i Konto Bariéry.

te zkusit z boku jednou rukou takzvaným golfákem. Zapomeňte ovšem na přesnost! Takže co s tím dělat?

Rady od prezidenta

jsem se přes různé články proklikal až k České golfové asociaci handicapovaných. Tam jsem objevil dva kontakty. První z nich byl na viceprezidenta České golfové asociace handicapovaných Miroslava Lidinského. Ten je prvním českým zdravotně postiženým golfistou, kterému se podařilo zapsat se do historie evropského golfu. V Afghánistánu ho jako vojáka zranila protitanková střela do nohy. Tento úraz vedl nakonec k amputaci končetiny. Přesto začal hrát s protézou a stal se u nás vlastně průkopníkem golfu lidí s postižením. Jenže hrát s protézou je relativně snadné. V dlouhých kalhotách na vás při troše šikovnosti nikdo nemusí ani poznat, že máte nějaký handicap. S vozíkem je to úplně jiná situace. Vždyť sám pohyb po travnatém terénu obvykle není jednoduchý. Dovedu si navíc představit nadšení úzkostlivých strážců kvality pažitu, když uvidí kolečka zabořená do pedantsky upraveného greenu. A to už nemluvím o tom, že vsedě si golfovou holí odpálíte spíše čéšku v koleni než míček na zemi. Nebo to může-

Z myšlenek mě vytrhla jedna golfistka: „Víte, oni si všichni myslí, že to hrají jenom snobové a pracháči, ale to není pravda. Vybavení i členství v klubu se dá pořídit za rozumné peníze v řádech tisíců.“

Pro radu jsem se obrátil na druhý nalezený kontakt. Přímo na prezidenta České golfové asociace handicapovaných Václava Svrčka. Tímto titulem se mi však do telefonu neohlásil. Místo toho jsem uslyšel jméno firmy Otto Bock. Spojitost se nabízí sama. Otto Bock totiž na český trh uvedl speciální vozítko pro imobilní hráče. Nejenže je tento elektrický vozík šetrný k trávníku, ale především dokáže svého uživatele postavit. Takže i když máte nepohyblivé dolní končetiny, můžete s jeho pomocí odpalovat vzpřímeně. Pořizovací cena se však pohybuje v řádu statisíců. Václav Svrček mi vstřícně vysvětlil, že začít coby vozíčkář s golfem není tak jednoduché. V první řadě potřebuji tzv. osvědčení pro hru, které mohu získat od trenéra nebo hráče s handicapem do úrovně šestnáct. Dříve to bývala tzv. zelená karta. Abych takové osvědčení získal, musím být pochopitelně schopen hrát. Nejprve bych tedy měl zkusit, jestli mi to umožní speciální vozítko. U prodejce musím projít rukama fyzioterapeuta, který ohodnotí můj zdravotní stav. Nejde jen o to nechat se strojem postavit, ale také je třeba prověřit, zda to moje tělo zvládne. Během běžné hry se totiž vztyčíte k odpálení až stokrát, a to už není žádná legrace. A bez předchozí fyzické přípravy jde u vozíčkáře s obvykle ochablými svaly o nemyslitelný výkon. Pokud tedy fyzioterapeut sezná, že technicky jste hry schopni, musí následovat kontinuální poctivé cvičení a teprve pak hra. Zbývá maličkost v podobě zmíněného stavěcího vozítka. Jeho nákup plánuje několik osvícených majitelů hřišť a také rehabilitační ústav v Kladrubech. Začínající golfisté s postižením by si tak mohli vybavení půjčit. Navíc různé nadace, sbírky a příspěvky od sociálních odborů městských úřadů mohou prý také pomoci k pořízení vlastního vozítka. Každopádně všichni, kteří se do golfu vozíčkářů pustí, budou patřit k prvním vlaštovkám. Vždyť i Česká golfová asociace handicapovaných funguje teprve druhým rokem. Sám jsem zvědav, jak se tahle novinka uchytí. Já teď už vím, že se golfistou nestanu, protože fyzicky nezvládnu stavění k odpalu. Zůstanu tedy věrný jinému skotskému sportu, i když u curlingu je méně teplo a více ledu. můžeš / číslo 5 - 2011


15

ANKETA

Může golf pomoci postiženým? Jan Jenčovský

Čeněk Lorenc

Vojtěch Matějček

prezident České golfové federace

šéfredaktor časopisu Golf Digest C&S

ředitel areálu Beroun Golf Resort

profesionální golfový trenér

Golf je z pohledu handicapovaných dobrým sportem kvůli tomu, že je možné v něm spojovat různé skupiny hráčů podle úrovně hry. Handicapovaní ho mohou provozovat bez jakékoli bariéry s hráči bez handicapu.

Myslím, že handicapovaným může pomoci cokoli, co je přibližuje k normálnímu životu. A k němu patří i golf, který handicapovaní buď teprve objevují, nebo se k němu vracejí. Přiznám se, že zatím s turnaji handicapovaných osobní zkušenost nemám, ale dostávají se ke mně informace ze světa o tom, jak velkou podporu tam takový golf má.

Vždycky obdivuji ty, kteří mají nějaké postižení, a věnují se k tomu ještě sportu. Myslím, že vyrovnat se v životě s určitým handicapem stojí člověka hodně sil. A pokud se dotyčný ještě pustí do sportovní aktivity, v níž je nota bene začátečník, tak to vyžaduje dvojnásobné úsilí. Tedy klobouk dolů.

Setkal jsem se s hráči s mentálním i tělesným postižením a vždycky to byla dobrá zkušenost. Když jsem trénoval v Německu, tak se například pořádala pro mentálně postižené celodenní golfová akademie na drajvingu. Ti lidé se při hře uvolnili i otevřeli, golf dokázal výborně odbourávat bariéry. Je to koneckonců hra, je zábavná, takže mezilidské komunikaci výrazně pomáhá.

Mám jednu konkrétní zkušenost: Znám člověka, který utrpěl vážné zranění s celoživotními následky. Nehoda ho výrazně poznamenala, téměř zlomila. Pak se seznámil s golfem a začal ho hrát. A náhle zjistil, jak ho lidé okolo oceňují, jak respektují to, že se hru přes tělesné postižení naučil a zvládl ji. Pomohlo mu to získat ztracenou sebedůvěru. Šlo vlastně o jednoduchou věc: dotyčný člověk byl rád, že může vyrazit do společnosti, že byl mezi lidmi, kteří ho vzali mezi sebe, že našel nějakou aktivitu, která se odehrává v příjemném prostředí. Golf je nejen pěkná hra, ale má i silný sociální potenciál.

Například britská vláda a její ministři pro kulturu, média, sport a také pro handicapované občany zaštítili letošní třetí ročník Disabled British Open Golf Championship, který se bude hrát v srpnu v East Sussex National Golf Resort & Spa. Loni tam hrálo 72 hráčů z celého světa ve věku od 16 do 71 let. Letos se dokonce bude poprvé konat pro mladé od 12 do 18 let Junior Disabled British Open. Akce dospělých je jinak největší svého druhu a Británie je na ni patřičně pyšná. Doufejme, že to budeme moci brzy říci také o českém turnaji.

Petr Němec

Golf stejně jako každý jiný sport může postiženým pomoci právě proto, že vyžaduje aktivitu, činnost, úsilí. Samozřejmě jsou tu určité limity dané mírou postižení, ale obecně se dá říci, že golf je dobrý kvůli tomu, že se hraje v přírodě, je to klidná a elegantní hra, a především: golf se nehraje jen rukama, ale stejně tak hlavou. V golfu se daří těm, kteří při něm myslí. A v tomhle směru tělesné postižení roli nehraje.

Pokud jde o tělesně postižené, je golf samozřejmě vhodným sportem pro lidi s určitým typem postižení, především pokud jde o končetiny. Mnozí takoví hráči přitom dokáží dosahovat výtečných výsledků – viděl jsem je v zahraničí a jsou už i u nás. Na golfu je výborné, že díky handicapovému systému umožňuje hráče vzájemně poměřovat a členit do vhodných výkonnostních skupin. A samozřejmě se tu mohou dobře mísit skupiny postižených s nepostiženými.

Rozšiřte řady předplatitelů časopisu Objednávám předplatné časopisu Můžeš

roční předplatné za 240 Kč

JMÉNO a příjmení:

ulice:

název organizace:

PSČ:

Vyplněný objednávkový kupon zašlete na adresu: Redakce časopisu MŮŽEŠ, Vinohradská 325/8, 120 00 Praha 2

číslo popisné:

město:

telefon:

Předplatné časopisu si můžete dále objednat na: www.periodik.cz, www.muzes.cz n bezplatné infolince České pošty: 800 300 302 n adrese: Postservis, oddělení předplatného, Poděbradská 39, 190 00 Praha 9, e-mail: [email protected], fax: 284 011 847

16

Téma: Láska, sex a zodpovědnost lidí s handicapem

Dana Štěrbová:

Sex se týká vše

i mentálně postižen Psycholožka Dana Štěrbová se zabývá oblastí, která je zatím minimálně reflektovaná: sexualitou osob s mentálním postižením. Přitom pro zainteresované je to problém každodenní, až všední. Láska, vztahy i sex se totiž týkají každé lidské bytosti. Text: Andrej Halada Foto: Jan Šilpoch Když se řekne sexualita osob s men tálním postižením, co si pod tím může laik představit?

Prakticky všechno, co obnáší sexualita osob bez postižení. Oblast lásky, navazování vztahů, intimity, hygieny, stejně tak i možnost ohrožení a sexuálního zneužití. Je tam opravdu všechno, ve všech kladech i záporech.

Jsou nějaké rozdíly ve vnímání sexuali ty mezi lidmi s mentálním postižením a běžnou populací?

žením. I když tu není jasně řečeno, že dvě hlavní postavy jsou mentálně postižené. Ale je to o té zvláštní nejistotě, neznámé oblasti, o přibližování dvou jedinců. Je to citlivě natočeno, navíc jde o věrnou nápodobu situací, které se v rodinách, s nimiž se setkávám, mohou vyskytnout. Ale ještě k té předchozí otázce. Kdybych měla zmínit hlavní rozdíl ve vnímání sexuality mezi lidmi s postižením a bez něho, tak je to především otázka důsledků chování a míra informovanosti. Lidé s mentálním postižením si ne vždy uvědomují, co jim jejich milostné či přímo sexuální jednání přinese. A také toho velmi málo o celé oblasti vědí.

To je velmi složitá otázka, protože každý člověk – i bez zdravotního postižení – přistupuje k lásce a sexu úplně jinak. U osob s lehkým mentálním postižením nedochází k významným rozdílům od běžné populace. Znáte film Nuda v Brně? Hrál v tom Jan Budař.

Vaše činnost je především vzdělávací. Komu nejčastěji přednášíte?

Ano, to byl nejlepší český film roku 2003.

Jak takové školení pracovníků probíhá?

Vidíte, a to je zrovna film, který ukazuje sexualitu osob s možná mentálním postimůžeš / číslo 5 - 2011

Moje práce psychologa je věnovaná například rodinám, které mají děti ve věku od narození až do dospělosti a tyto děti jsou mentálně postižené. Také školím pracovníky v přímé péči. Kurzy mají rozsah zhruba patnáct hodin a jsou rozděleny na dvě části. V té první by měl člověk pochopit základy sexuality

a uvědomit si vlastní postoj k problematice. Pokud dotyčný není vyrovnán se svou vlastní sexualitou, tak v téhle oblasti nemá co dělat. Je důležité, aby pečovatel nezastával odsuzující stanoviska. Divil byste se, jak je tento postoj eliminující, a dokonce se to týká i odborníků. Když například vytáhnete nějaký model penisu, aby klient viděl jeho funkci včetně výstřiku umělého spermatu, tak se na vás někteří lidé dívají docela zvláštně. I když uznávám, že je k tomu potřeba dojít a vyžaduje to jistý čas a zkušenosti. Druhá část kurzu je věnována praktickým věcem: jak upravit podmínky v zařízeních, jak přistoupit k tomu, aby se dotyčný klient cítil dobře. Týká se to například otázky vzdělávání, hygieny, také vztahů, antikoncepce, plánování rodiny, ale i používání erotografických materiálů nebo témat sexuálního zneužívání a obtěžování.

Lidé s mentálním postižením si ne vždy uvědomují, co jim jejich milostné či přímo sexuální jednání přinese.


17

ech,

ných

V zahraničí je takové školení pro zaměstnance sociálních zařízení povinné, u nás to zatím chybí. A přitom není chvíle ani dne, aby se zaměstnanci s nějakými projevy sexuality nesetkali. Už jenom to, že se například každý den dotýkají pacientů při hygieně. A klient by měl mít jasno, že dotyk na intimním místě těla se vztahuje jen k hygieně. Jakou podobu mají přednášky pro rodi če s mentálně postiženými dětmi?

Většinou si mě zvou některá občanská sdružení. Rodiče v takovém prostředí cítí důvěru a mohou ventilovat své obavy. Často přicházejí s dospívajícím dítětem, s nímž si v otázce sexuality nevědí rady. Své potomky stále vidí jako děti, ony přitom už mají dospělé potřeby. Mohou se objevit případy typu: maminka má radost, že syn dospěl, že má erekci, a on jí přitom hladí prsa. Syn ale nedokáže určit hranici a je možné, že bude hladit prsa každé ženě. Na to je nutné reagovat. Mnozí rodiče jsou také zaměstnáni tím, aby dítě vůbec zvládlo záležitosti běžného života. Otázkou sexu se zabývají až ve chvíli, kdy se vyskytnou závažnější problémy.

Řekněte: může člověk s mentálním po stižením žít stejně bohatým sexuálním životem jako člověk z běžné populace?

Je otázka, co si představíte pod pojmem bohatý sexuální život. Někdo nepotřebuje mít pohlavní styk, a přesto je jeho sexuální život bohatý – i kdyby to mělo být jen dotykové laskání. Někdo si jen představí sexuální styk, případně četnost tohoto styku. Někdo má na mysli úplně jiné praktiky. Existují velké rozdíly mezi jednotlivými skupinami postižených. Například klienti

� můžeš / číslo 5 - 2011

18


lehká mentální retardace � s diagnózou se vyskytují v běžném životě, takové lidi

potkáváte i na ulici a možná si jejich postižení ani nevšimnete. Jejich sexualita je zcela standardní. Naopak projevy sexuality jsou jiné v případě lidí se střední a těžkou mentální retardací. Mohou se odehrávat především v oblasti autoerotiky, masturbačních aktivit. Rozdíl je pochopitelně i v tom, že co si mohou dopřát lidé bez postižení v bezpečí a jistotě svého domova, to si nemohu dopřát postižení v ústavních zařízeních. Tady o nich může rozhodovat někdo jiný. Osoby s mentálním postižením mají například významné riziko, že jsou do různých milostných či vztahových aktivit přivedeny. Také jednají jakoby více pudově. Běžný člověk ví, proč dělá to, co dělá – nebo by to alespoň měl vědět. U osoby s mentálním postižením tomu tak nemusí být. Ani si dokonce nemusí uvědomit, že někdo jiný mu dělá cosi, co by vlastně dělat neměl.

V domovech pro zdravotně postižené máte různé klienty. A někteří ani netuší, že dělají věci, které se vymykají normě, nebo jsou dokonce trestné.

Tady je poměrně značný prostor pro zneužívání.

Je to téma, o kterém se u nás prakticky vůbec nemluví. V domovech pro zdravotně postižené máte klienty s různým postižením. A někteří ani netuší, že dělají věci, které se vymykají normě, nebo jsou dokonce trestné. Někteří to vědí, a přesto to dělají. Někteří zaměstnanci o tom také vědí, ale zase nevědí, jaký k tomu zaujmout postoj. Někdy jsou i sami zaměstnanci vystaveni sexuálnímu tlaku klientů. Ale byla bych nerada, kdyby si někdo myslel, že v domovech pro osoby s postižením dochází k nějakým sexuálním zneužíváním, k nevyžádaným pohlavním aktivitám atd. To by nebyl přesný obraz. Komplikované situace přináší každý den, nezapomeňte, že v zařízeních ti lidé žijí i celý život. Klienti v mnoha případech třeba nevědí, jak si chránit své tělo. Jsou zvyklí na určitý způsob pomoci a nedochází jim, že už se překračuje určitá míra. Může tam docházet i k tomu, že jeden klient přiléhá k druhému více, než by to bylo příjemné. Nebo že se jeden klient může uspokojovat nad druhým. Dnešní zařízení jsou už koedukovaná – např. dříve tam žilo 100 mužů, nyní jsou tu i ženy, ale třeba jen čtyři. Pro ty muže je to úplně nová situace. I pro ty ženy. A v těchto chvílích musí personál vědět, co má dělat, jak kritickým situacím zabránit, jak vést klienty ke vhodnému chování. A hlavně jak zamezit trestnému chování, což je skutečně těžké. Jsou nějaké základní principy, jimiž se má zaměstnanec řídit?

Ano, ale právě z nich plyne ta nejistota, jak se vlastně chovat. Zaměstnanec totiž nesmí klienta v jeho právech omezit, ale také ho musí chránit. Což jde někdy proti sobě. Vezměte si příklad, kdy pracovník chce klientovi pomoci, a než aby byl medikován, tak ho například domasturbuje. Je to správmůžeš / číslo 5 - 2011

né? Z mého pohledu je to trestné. Také masturbace na veřejnosti nebo nevhodné doteky – jak s tím nakládat? Stejně tak vztahy. Klient například žije s jiným klientem, ale pak ho chce opustit. Co s tím? Ti lidé žijí v lecčems stejně jako běžná populace, ale těžko si pak poradí s důsledky. V zahraničí je výuka zaměstnanců směřována právě k tomu, aby se klient pod jejich vedením nedostával do aktivity, o níž nebude tušit, k čemu vede. Máme v otázce školení a výuky perso nálu proti západu velké zpoždění?

Myslím, že rozdíl je zhruba dvacet let. Je to pochopitelně ještě dozvuk éry socialismu, kdy byla nejen otázka sexuality méně frekventovaná, ale především nebyl vůbec reflektován problém osob s postižením. Jako by vůbec nebyly, režim je vytlačoval do sféry neviditelna. Svou roli tu ale hraje i kulturní prostředí jako takové. Středoevropský prostor není totéž co Skandinávie nebo Velká Británie. Tam je to mnohem otevřenější. K dispozici mají materiály, výukové texty i videa typu Co mám dělat, když… Ovšem v porovnání s Polskem nebo Slovenskem jsme na tom ještě docela dobře. Měla jsem přednášku v Polsku, a i když jsem se snažila hovořit velmi jemně, reakce lidí byla jasná: Tohle téma je tabu. Zmínila jste plánované rodičovství. Jak je to v případě osob s mentálním postižením?

info Kdo je PhDr. Dana Štěrbová, Ph.D. V roce 1987 absolvovala obor odborná psychologie na Filozofické fakultě Univerzity Palackého v Olomouci, dnes zde působí jako pedagožka. Věnuje se rodinnému a manželskému poradenství, práci s rodinami postižených dětí. S tématem sexuality osob s postižením se setkala poprvé před dvaceti lety při přednášce dr. Burdové, klinické psycholožky českého původu působící v Nizozemsku. Danému problému se v praxi věnuje přes osm let, vede především kurzy výuky, přednáší na toto téma a poskytuje poradenství rodinám a zařízením.

Často se v případě tohoto tématu setkávám s reakcí: „No a to by snad měli mít i děti?“ A dokonce to řekne i odborník. Já na to ale neříkám ani ano, ani ne. Protože je potřeba nejprve se o tom bavit, uvažovat a hledat odpovědi. Principiálně platí, že dítě bychom měli mít v situaci, kdy jsme schopni se o ně postarat, ať už s podporou nebo bez ní. Klienti s mentálním postižením by v některých případech chtěli mít dítě, ale opět: nejsou schopni domyslet důsledky. Není ale příliš vhodné, aby se jim říkalo: Ty miminko mít nemůžeš, protože… Tím se popírá základní lidské právo, tedy mít dítě. Oproti postoji „ty nemůžeš“ se v zahraničí pracuje s tím, že klient je v téhle oblasti nejprve dostatečně vzdělán. Říká se mu, co vše bude muset udělat, co se stane a v čem by rodičovství změnilo jeho život. Klient si třeba postupně uvědomuje, že ještě není vhodná doba. Pokud to „ještě“ znamená zároveň „nikdy“, je druhá věc. A je možné dojít i k tomu, že život lze prožít i bez rodičovství. Pořád je to lepší než říkat: Nemůžeš. Anebo je tu ještě horší varianta, kdy klient dítě má a pak je mu odebráno. To je traumatizující zážitek. Stejně jako třeba interrupce. I proto je tak důležitá informovanost, kterou jsem zmínila hned v úvodu. Aby ti lidé věděli, že existuje něco jako antikoncepce, a také jak ji používat.


19

Sexuální asistence je u nás zatím tabu Autor: Radek Musílek Koláž: jiří bušek

Práce sexuálního asistenta může mít dvojí podobu. V prvním případě se jedná o osobní intimní kontakt, který odpůrci těchto služeb nazývají prostitucí. Druhá podoba je méně problematická. Dva lidé s těžkým handicapem spolu chtějí žít po všech stránkách, ale nejsou toho samostatně fyzicky schopni. Potřebují pomoc, různé pomůcky atd. V takové chvíli může přijít vyškolený člověk, který jim asistuje. Intimita chvíle je sice částečně narušena, ale bez pomoci by vůbec nenastala. Pokud to všichni zúčastnění dělají dobrovolně, může proti tomu vůbec někdo něco namítat?

M

ůžete s tím nesouhlasit, může vás to pobuřovat, můžete v afektu roztrhnout tuto stránku, ale lidé s postižením mají stejné potřeby jako všichni ostatní, ať se to někomu líbí nebo ne. A zatímco rok od roku snáz překonáváme fyzické bariéry díky nejmodernější technice, otázky sexuality s handicapem jsou pořád tabu. Přitom tím zdaleka nemyslím jen širokou veřejnost, která se na intimní kontakt dvou lidí bez titulu krasavec/krasavice roku bojí jen pomyslet. Otevřenou odbornou diskusi na tohle téma jsem ve svém okolí také nezaznamenal. Debata o sexualitě a s ní související sexuální asistencí by přitom měla konečně přelézt naše západní hranice a dorazit k nám. U některých lidí s opravdu vážným typem postižení hledáme řešení jejich mobility, komunikace, hygieny i zábavy. V ideálním případě se přitom vychází z jejich názorů a zájmů. Ovšem o sexu, ruku na srdce, všichni cudně mlčíme. Přitom je samozřejmé a někdy přímo evidentní, že ten člověk své tužby a potřeby chce nějak ventilovat. Má však možnost? A jsme ochotni mu ji přiznat? Představte si situaci, kdy dospívající mladík s paralyzující diagnózou požádá svou pečující matku o prostitutku. Nebo kdy křečovitě zkroucená mladá žena poprosí svého osobního asistenta o pomoc při masturbaci. Chtěli byste být sami vystaveni takové situaci, ať už v kterékoliv z rolí? Určitě ne, ale současná situace přitom podobným scénám přímo nahrává. Pokud někdo nechce popřít svou přirozenost, nemá prakticky žádnou jinou možnost. A mravokární pseudomoralisté mohou odmítavě kroutit hlavou, jak chtějí.

V zahraničí je už jasněji Sexuální asistence je jedna z možností, jak problematickou situaci některých lidí řešit. V Nizozemsku už tahle služba funguje 35 let, tradičně pokroková je i Skandinávie. Ovšem inspiraci lze hledat i ve Švýcarsku a u našich sousedů v Německu či Rakousku. Ani v těchto zemích se tohle téma neobejde bez kontroverze. Jenže my jsme se ještě nedostali ani do téhle fáze. Nutnost jasně definovat a legislativně ukotvit přístup k sexuálním potřebám klientů zaznívá i z Velké Británie. Tam před dvěma lety proběhla médii zpráva o zdravotní sestře, která patnác-

Předražená služba?

Nepohyblivému stačí něco nepodat. Prát se s vámi nemůže. Neexistuje však větší pocit bezmoci. tiletému klientovi s těžkou formou dětské mozkové obrny pořídila umělou vibrační vaginu, aby mohl dát průchod svým přirozeným potřebám. Ocitla se před etickou komisí, přestože svůj krok předem konzultovala s chlapcovými rodiči. Z jaké pozice můžeme někomu takovou věc odepřít? Vždyť vrstevníci toho mladíka po večerech u internetu nedělají nic jiného. Tady se však pečujícím dostává do rukou nebezpečná zbraň – „morálka“ vynucovaná z pozice síly. Síla přitom nemusí být velká. Nepohyblivému stačí něco nepodat. Prát se s vámi nemůže. Neexistuje však větší pocit bezmoci. V takové chvíli se stávají lidé skutečně postiženými. Čert vezmi nefungující tělo, ale tady se šlape po lidské bytosti. Dotyčná sestra nakonec výpověď nedostala. Nedostala však ani pochvalu, kterou by si zasloužila.

V roce 2003 se jedna švýcarská pomáhající organizace rozhodla rozšířit své služby o sexuální asistenci. Ještě v témže roce svůj záměr přehodnotila, protože okamžitě pocítila odliv peněz a sponzorů. Přesto se v zemi helvetského kříže nevzdali a tyto služby tam dnes v německy hovořící části nabízejí tři vyškolení muži a jedna žena. Pokud vás zajímá cena, tak se jedná o cca 123 eur za hodinu. „No vidíte, prostituce, a ještě ke všemu předražená,“ mohou teď vítězoslavně vykřiknout odpůrci. Catharina König, pohledná padesátiletá sexuální asistentka z Německa, však na svých internetových stránkách vysvětluje: „Právo na intimní kontakt je důležitým sebeurčujícím prvkem života lidí s postižením. Moje služby nejsou jen o sexu jako u prostitutek. Já s klientem navazuji především blízký osobní kontakt, hodně spolu mluvíme a intimní doteky či masáže jsou jen jedna část. Snažím se být empatická, citlivá, nespěchám, nikoho do ničeho netlačím. Zkrátka je to úplně jiné než s prostitutkou.“ Paní Catharina opravdu nepůsobí dojmem prostitutky a zdá se, že má na mysli především dobro svých klientů. Na rozdíl od mnohých, kteří o něčem takovém nechtějí ani slyšet. Já osobně bych šel ještě dál. Takové služby by za určitých podmínek měly alespoň částečně hradit zdravotní pojišťovny. Stejně jako třeba léky proti poruchám erekce u mužů, kterým ji způsobuje handicap. Copak není sexualita nezbytnou součástí zdravého vývoje jedince? Všude kolem jsou na sex narážky, tak jak by si jeden neměl připadat handicapovaný, když se mu takové věci odpírají! Asi jsem trochu mimo realitu, když v časech úsporných škrtů a boje o každý výtah do stanice metra volám po takovýchto tématech. Ale třeba se k tomu naše společnost jednou také dostane. můžeš / číslo 5 - 2011

20


Bez dětí

si připadám

poloviční Prší, paneláky pražského Jižního Města působí pod zamračeným nebem stroze. Ale když přeběhnu pár ulic, najednou se přede mnou objeví nízké domy s mnohem zajímavější architekturou. Jeden z nich je pod lešením. Je to dům bez bariér a žijí v něm lidé, pro které pár schodů může znamenat nepřekonatelnou překážku. Mezi ně patří i Pavla Řehořová, manželka Jirky Řehoře a maminka dvou malých špuntů. Text: Lucie Hniličková Foto: Jan Šilpoch

Z

azvoním, z reproduktoru se ozve dětský hlásek, strašně rychle cosi brebentí. Nevím co, ale domovní dveře se otvírají, tak vcházím. Jdu „po hlásku“ – v prvním patře je u jednoho z bytů rušno. Malá Eliška komanduje ještě menšího Frantu, pusu nezavře. Přemýšlím, kdy dýchá. Doma je zatím jenom tatínek Jirka, maminka Pavla prý skočila něco nakoupit. Začíná mě to zajímat, protože podle mých informací by měla být odkázána na invalidní vozík. Jen si v zabydleném 2 + k. k. odložím, Pavla je tu. Temně kaštanové vlasy do culíku, hezké hnědé oči, bez vozíku, který nechala


v předsíni, ťapká do obýváku. Její diagnóza je DMO. Před 29 lety se na svět chystala jako zdravé miminko, ale porod byl těžký a nedostatek kyslíku se neobešel bez následků. Jirka má taky culík, přesněji: zapletený cop. Jak se za chvíli dozvídám, právě dlouhé vlasy se na něm Pavle před deseti lety líbily. Jak jste se seznámili?

„Vyrůstala jsem v Jedličkově ústavu, ale na střední školu, evangelickou akademii, už jsem chodila mimo Jedli,“ vysvětluje Pavla. „V Jedličkárně jsem měla kamarády, své bývalé spolužáky, kteří tam studovali gymnázium. Dojížděla jsem za nimi a Jirka tam v roce 2000 nastoupil na civilku.“ V čem bylo jiné chodit s handicapovanou dívkou?

Jirka: „V době, kdy jsme se seznámili, manželka neměla vozík, chodila s jednou berlí. (Po letech zjistili, že si tím Pavla asi úplně zničila záda, že měla na vozíku jezdit daleko dřív.) Třeba když jsme dobíhali noční metro, nesl jsem ji v náručí, abychom to stihli. Já byl zvyklý chodit všude strašně rychle a včas, a najednou jsme se pohybovali hrozně pomalu. Když jste, Pavlo, snila, představovala jste si spíš zdravého člověka, nebo někoho s handicapem, abyste mohli tento osud sdílet spolu?

„Mně by nevadilo, kdyby měl taky handicap, důležité je si s tím člověkem sednout, zamilovat se do něj. I kdybych se tenkrát rozhodla pro člověka na vozíku, tak bych do toho skoro určitě šla. I když nevím, jaké by to mělo následky.“


21

SLOUPEK Jiřiny Šiklové Rodina Řehořových na procházce na pražském Vyšehradě, kde se v Jedličkově ústavu seznámili. Malá Eliška s mladším bratrem Frantou rádi maminčin vozík používají.

na pilu; nevím, jak to mám vysvětlit. Prostě jsem na něj nechtěla naléhat.“ Řekněte mi, kdo je u vás v sexu aktivnější?

Pavla: „Záleží na situaci, ale řekla bych spíš, že já, akorát se vám to trošku bojím přiznat, protože se strašně stydím.“ Proč? To je přece štěstí, že jste vášnivá.

Pavla: „Já jsem taková tichá voda. A pak překvapím.“ Překvapila vás Pavla, Jirko?

„Takhle to dělá hodně holek, tváří se jako nesmělé, a v soukromí jsou dračice. Moje žena je dračice.“ Neměla jste v těhotenství obavy, když na vlastní kůži zažíváte, jaké mohou být následky těžkého porodu?

Pavla: „Obavy tam byly, a docela velké. A ještě k tomu když mi asi tak ve dvacátém týdnu těhotenství dělali testy, přišli na to, že by Eliška mohla mít Downův syndrom. Možnost, že miminko bude postižené, nebyla velká, ale bohužel existovala. Byla jsem z toho úplně zdrcená, proto jsem šla raději na amniocentézu. Hrozně jsem se bála. Ty tři týdny čekání na výsledky po odběru plodové vody, ty byly dlouhé. Když se nebezpečí nepotvrdilo, byla to obrovská úleva.“ Kdybyste měla něco vzkázat ženám, které jsou na tom podobně jako vy – mít děti, nebo ne?

Měl jste strach z intimního sblížení?

„Já myslím, že každý vidí, že Pavla je pěkná holka, tam se nebylo čeho bát. Navíc ona není čistý vozíčkář, že by se na ni člověk koukl a přemýšlel o tom, jestli je od pasu dolů ochrnutá. Ona chodí, ale hůř. Hýbe se, ale hůř. Myslím, že jsem se nebál, prostě to byla normální zvědavost na ženskou.“ A vy jste neměla obavy z intimního sblížení?

„Asi trochu jo, já jsem spíš stydlivý a introvertní člověk, takže se bojím všeho nového. Ale zase na druhou stranu jsem do toho chtěla jít. Začátek byl takový pozvolný, pusa nebo tak, nebylo to úplně jednoduché. Nejdřív jsem si myslela, že má Jirka o mně nějaký pochybnosti. Nechtěla jsem tlačit

„Je to velké plus, ale můžu mluvit jenom sama za sebe. Já jsem se bála, že se o to miminko nezvládnu postarat. Říkala jsem si, že na mě bude 24 hodin závislé a jestli o ně budu umět pečovat. Ale byla to jenom moje hloupá obava. Nakonec jsem si nacvičila přebalování, nošení, krmení atd. Péči o děti zvládám, i když mi spousta věcí jde mnohem pomaleji než zdravým maminkám. Myslím si, že jde také o oboustrannou trpělivost a velkou vůli a snahu. Hodně mi v tomto ohledu pomáhá můj elektrický vozík, se kterým jsem všude o dost rychleji. Můžu děti vozit na klíně, protože nošení Františka je náročné kvůli mé špatné a nestabilní chůzi a bolesti v zádech a kyčlích. Je to zkrátka moje kompenzační pomůcka. Někdy jsem naštvaná nebo bych nejradši na pár dnů někam odjela do hlubokých lesů. Ale jakmile se někam vydám sama, tak mi ty děti hrozně chybí. Připadám si taková poloviční.“ Nekrácená verze rozhovoru na www.muzes.cz

Mají handicapovaní právo na kvalitní sex? Právo a nárok jsou dva odlišné pojmy. Někdy je ale nerozlišujeme. Nárok je něco, co musíme dostat, i když o to nežádáme. Třeba důchod, ten minimální, dostaneme jen proto, že se dožijeme určitého věku a jsme občany tohoto státu. Právo je splnění naší potřeby, zájmu, požadavků, které nám nesmí být odepřeno a zamítnuto, pokud o ně žádáme a máme k tomu potřebné předpoklady. Třeba právo na práci neznamená, že nám zaměstnání někdo má či musí automaticky dát, ale jen že nás nesmí odmítnout proto, že máme třeba odlišnou barvu pleti nebo jiný tvar očí. Stejně problematický je i pojem kvalitní sex. Co nechceme přímo vyslovit, to většinou opíšeme, a pokud možno cizím slovem. Sex je označení pohlaví člověka, ale také z angličtiny převzaté označení pohlavního (chtělo se mi napsat sexuálního) vztahu dvou lidí. Mít sex či právo na sex znamená, že každý, kdo si najde partnera či partnerku, má nárok na uspokojení tohoto vztahu. To je ale novinka, protože mnoho staletí bylo uspokojení ze sexuálního spojení považováno za hřích. I proto mnozí, a zvláště ženy, popírali, že by je sexuální vztah nějak těšil, a ještě před sto lety vycházely články, ve kterých se říkalo dívkám, že po svatbě musí sexuální spojení „vydržet“, protože jejich povinností je mít děti. To všechno se víceméně změnilo až ve druhé polovině dvacátého století a hodně to souvisí nejen s nižším vlivem katolického náboženství, ale i s tím, že sexuální uspokojení bylo odděleno od plození, tedy početí. Sex se tak stal, či spíše byl snížen, tedy degradován na zábavu, uspokojení našich smyslů. To je na jednu stranu přínos, ale také snížení významu sexu v životě člověka. Představa, že sexuální spojení by bylo povolené lidem žijícím převážně v nemocnicích, sanatoriích, domovech pro seniory nebo v internátech, byla ještě nedávno tabu. Ti lidé ale mají na uspokojení ze sexuálního spojení právo. Tedy vedení ústavů – třebaže si někteří i nadále myslí, že sexuální vztah bez uzavření sňatku je hřích – by jim to mělo umožnit. Nebránit jim, najdou-li si takovéto uspokojení. Ale pozor, sex není nárok, ale jen a jen právo člověka.

Autorka je socioložka, členka rady Konta Bariéry. můžeš / číslo 5 - 2011

22

Granty pro neziskové organizace

Jiří Suchánek:

Nadace OKD podporuje chráněné dílny Donedávna koordinátor aktivit českého pavilonu na výstavě EXPO 2010 v Šanghaji, od ledna ředitel Nadace OKD Jiří Suchánek má před sebou neméně zajímavou výzvu: řídit druhou největší firemní nadaci v České republice a jen letos v grantech rozdělit kolem 60 milionů korun, z toho 10 milionů chráněným dílnám.

Text: Vladislav Sobol Foto: archiv OKD Vaše nadace ukončila příjem žádostí do letošního grantového kola. Jaký byl zájem neziskových organizací?

Zájem byl obrovský. Těsně po uzávěrce termínu pro podávání žádostí o grant jich evidujeme více než 1200, což je proti loňskému roku nárůst o třicet procent. Čím si takový nárůst vysvětlujete?

Na jedné straně je to jistě dobré jméno Nadace OKD, které se rozšiřuje dále i za hranice Moravskoslezského regionu, na straně druhé to dokumentuje větší „hlad“ neziskových organizací způsobený škrty ve státním rozpočtu a jiných zdrojích obecně. Vzhledem k dírám ve státním rozpočtu se dá očekávat, že příspěvky z veřej ných zdrojů budou i dále klesat nejen pro poskytovatele sociálních služeb; počet handicapovaných osob se však zřejmě nijak dramaticky nesníží a se niorů bude zcela jistě přibývat. Co z toho podle vás plyne pro neziskové organizace?

V první řadě to znamená posílení dlouhodobého trendu, jímž je profesionalizace managementu neziskových organizací jak můžeš / číslo 5 - 2011

ve smyslu získávání prostředků, tak i vedení organizací jako takových. Existuje mnoho dobrých příkladů, kdy neziskové organizace dokáží pokrýt velkou část svých nákladů vlastní činností díky vhodně vybranému a dobře uchopenému výrobnímu programu či nabídce služeb. Samozřejmě všechny organizace tyto možnosti vzhledem ke svému zaměření nemají. S tím je spojen zvyšující se tlak na nadace a nadační fondy, aby byly schopny podpořit ty správné organizace, které si pomoc nejvíce zaslouží. Problematice chráněných dílen se dosud systematicky nevěnovala žádná nadace. Proč je podle vás toto téma důležité?

Jednou z hlavních úloh naší nadace je zaplňování mezer, které nevyřeší pomoc státu. V tomto směru budeme i nadále vyvíjet maximální úsilí, abychom nasměrovali podporu do opravdu potřebných projektů, a navíc to můžeme udělat rychle. Proto jsme zareagovali na nevyjasněnou situaci v této oblasti a rozhodli jsme se podpořit provozovatele neziskových chráněných dílen, aby nebyla ohrožena integrace handicapovaných lidí do pracovního procesu. Z grantů si mohou pořídit třeba nové vybavení, tím zlepší efektivitu a budou mít větší šanci prosadit se na trhu


23

Jednou z hlavních úloh naší nadace je zaplňování mezer, které nevyřeší pomoc státu.

info Kdo je Jiří Suchánek Ředitel Nadace OKD, která patří mezi největší firemní nadace v České republice. Původně inženýr ekonomie získal předpoklady pro řízení veřejně prospěšné organizace například jako šéf hudebního a sportovního festivalu SOBOfest nebo při koordinaci aktivit českého pavilonu na výstavě EXPO 2010 v Šanghaji.

i v případě, že by bylo zrušeno například náhradní plnění. Mnozí odborníci se shodují, že státní podpora práce handicapovaných lidí je zneužitelná a také je často zneužíva ná. A na druhé straně je nedostatečná. Chcete se v této problematice nějak angažovat?

Určitě ano. Nadace OKD sama o sobě nestačí na to, aby byla schopna vyvinout dostatečný tlak ke změně legislativy, kterou vnímáme v této oblasti jako přinejmenším problematickou. Ovšem ve spojení s dalšími partnery z neziskového sektoru je jistě šance přispět i touto cestou ke zprůhlednění systému a zlepšení pozice poctivých a dobře fungujících organizací. Jako naprosto klíčové vnímáme okamžité utnutí přílivu financí organizacím, které často existují jenom papírově či využívají jiné metody ke zneužívání dávek.

Jedním z míst, kam směřují peníze Nadace OKD, je chráněná dílna Charity sv. Alexandra, která je v prostorách bývalého Dolu Alexandr.

Počítáte s podporou chráněných dílen i v dalších letech?

Chráněné a socioterapeutické dílny podporujeme dlouhodobě, takže rozhodně ano. O tom, v jaké to bude míře, rozhodnou jednak disponibilní prostředky Nadace OKD, jednak reforma celého systému, kterou chystá MPSV na podzim tohoto roku.

Jak vlastně vaše nadace získává pení ze, které rozděluje neziskovkám?

Největším dárcem je společnost OKD, která dává nadaci každoročně jedno procento ze svého zisku před zdaněním. Přispívají nám také další firmy, například New World Resources, což je vlastník OKD, a dále AWT, OKK Koksovny, RPG Real Estate a Green Gas DPB. Nadace OKD rozdělila za tři roky svého působení více než 120 milionů korun a podpořila přes 800 projektů. Který z nich byl podle vás mimořádný?

Velmi potřebná je například péče o hornické sirotky, kterou dlouhodobě podporujeme prostřednictvím Občanského sdružení svatá Barbora. Ale potřebných, kvalitních a zároveň mimořádných projektů jsou desítky, netroufnu si je tady jako začínající ředitel jmenovat. Snad bych upozornil na ty potřebné a zároveň velmi efektivní, které podporujeme v rámci programu Pro Evropu. Například občanskému sdružení Život bez bariér z Nové Paky jsme přispěli 50 tisíci korunami na přípravu evropského grantu, a jim se opravdu podařilo získat téměř 30 milionů korun na vybudování centra pro handicapované a seniory.

Delší verze rozhovoru na www.muzes.cz můžeš / číslo 5 - 2011

24

Příklad pro ostatní

FILM? TO JE NA CELÝ Když se někdo ocitne na invalidním vozíku, není to zrovna šťastná událost. V takovém případě je ale štěstí, pokud člověk může dál pracovat v oblasti, které se dosud věnoval. A právě to je případ filmového producenta Viktora Schwarcze. Text: Andrej Halada Foto: archiv Cineart

D

o Filmového studia Barrandov se podíval poprvé v roce 1973, ve svých devatenácti letech. Do roku 1989 pracoval v oblasti výroby na desítkách českých hraných filmů. Často spolupracoval například s režisérem Karlem Kachyňou, natáčel také s Jurajem Herzem, zajišťoval i výrobu seriálu Cirkus Humberto. Dnes na tehdejší socialistickou výrobu vzpomíná s nadhledem: „Barrandov byl zajímavý podnik, vlastně i za socialismu tak trochu pracoval podnikatelsky. Dostal jste úkol a musel jste nějak film natočit. Mohl jste si být přitom jistý, že i když se dostanete do problémů a plán přešvihnete, film se vždycky dotočí. To už dneska vůbec jisté není. Zatímco teď je největším problémem sehnat peníze, tehdy bylo pro nás hlavním problémem sehnat technické prostředky. Dneska není potíž postavit dekoraci, ale zajistit k tomu povolení. Ale přesto musím říci, že tehdy bylo při natáčení docela dost legrace.“ Po roce 1989 se jako mnozí jeho kolegové z produkce dal na soukromé podnikání, věnoval se především reklamní sféře. Ale pak přišel rok 1994 a s ním havárie v autě. Od té doby je na invalidním vozíku. „Boural jsem, když jsem se vracel z festivalu v Cannes. Byla to moje blbost. Byl jsem utahaný a jel jsem rychle,“ vzpomíná na nehodu. Zatímco byl v nemocnici, firmu vedla dál manželka. Pomalu se také začal vyrovnávat se změnou situace: „Ze začátku si každý myslí, že se všechno zlepší. Po šoku přichází vzdor. A pak jakési smíření. To u mě nastalo zhruba po roce.“ V práci se zdálo, že všechno bude nějak fungovat. Jenže kvůli vozíku se stále méně zúčastňoval rautů, večírků a jiných akcí, kde se do značné míry domlouvají obchody. můžeš / číslo 5 - 2011

Takže dostával méně práce. Ale na druhou stranu se zase otevřela možnost pracovat na větších a viditelnějších projektech – filmech celovečerních.

Vysnili si film, tak ho měli Prvním filmem natočeným v produkci Schwarczovy firmy Cineart byly Pasti, pasti, pastičky, které v roce 1998 dokončila režisérka Věra Chytilová. Následoval snímek další režisérské legendy šedesátých let, Drahomíry Vihanové: Zpráva o putování studentů Petra a Jakuba (2000). S Chytilovou pak natočil i film Vyhnání z ráje (2001) s debutujícím Bohdanem Slámou. Jeho byl i dodnes výjimečný a v Česku stále nedoceněný film Divoké včely (2001). S Davidem Jařabem realizoval bizarní film s prvky surrealismu Vaterland – Lovecký deník (2004). Že u filmu a produkce zůstal, to Viktor Schwarcz považuje vlastně za logické a jediné možné řešení: „V životě jsem nic jiného nedělal. U profese producenta, pokud máte něco zažito a máte dobré kolegy, vlastně ani na natáčení nemusíte být přítomen. Jde to řídit tak trochu virtuálně. Zvlášť dneska, kdy jsou k dispozici sofistikované komunikační technologie.“ Při své práci využívá především mobil a mail, přímo na natáčení příliš často nejezdí. Jeho role je také dát film dohromady jako celek, nikoli být coby produkční-vedoucí výroby na place a tam vše zajišťovat. Soustředí se také na české projekty, byť někdy se zahraniční podporou: „Těžko bych mohl jezdit někam do ciziny a vyjednávat podmínky. Taky si myslím, že je to práce pro mladší producenty.“ I když by se jeho současná role dala vnímat jako typický producent západního typu, podobnému srovnání se Viktor Schwarcz brání: „Nevím, zda jsme praví producenti. Producenti, tak jak jsem je poznal na zakázkách na Barrandově, přijeli poplácat


25

SLOUPEK Daniely Filipiové

CELÝ ŽIVOT Pusinky (nahoře). Film režisérky Karin Babinské byl přirovnáván k prvním snímkům Věry Chytilové. Vaterland – Lovecký deník (dole). Bizarní snímek natočil Schwarczův kamarád, režisér David Jařab.

režiséra po zádech, podívat se na denní práce a podobně. Veškerou práci dělali tzv. line producenti.“ Rozhodně také svou práci nebere jako ryze komerční záležitost, ze které by zbo hatl. Při výběru scénářů si naopak volí témata, která nemají až takovou šanci zasáhnout nejširší masu diváků: „Producentství v sobě spojuje v podstatě manažerskou práci s určitou uměleckou snahou. To mě na tom zajímá a pořád ještě baví. Já si většinou vybírám tzv. veřejnoprávní témata. Takže se snažím o granty Fondu kinematografie a koprodukci s Českou televizí. A také: sponzoringy a produkt placementy, to mi opravdu nejde.“ I proto musí lidé ve štábu už předem počítat s tím, že nebudou za svoji práci zaplaceni tak, jak jsou zvyklí třeba z reklam nebo zahraničních zakázek. Pracují za nevelké honoráře, případně svůj honorář nechávají ve filmu jako koprodukční vklad. Jdou do toho s nadějí, že je film učiní známějšími, možná slavnějšími. Tedy že se jim investice vrátí jinak.

Emoce budou zajímavé vždycky Režisérkou, která na spolupráci s Viktorem Schwarczem vzpomíná ráda, je Irena Pavlásková. Ta s ním natočila snímek Zemský ráj to napohled (2009). Oceňovala při práci fakt, že vše klapalo a bylo dobře zajištěno. „Každý film je zvláštní a jedinečný, ale princip vždy byl a bude stejný: scénář, technologie, herci… Cílem je dostat z toho, co leží na stole, optimální tvar,“ říká Viktor Schwarcz. „Bez problémů nešlo nikdy nic a nejde dodnes. Produkce je vlastně jakýsi ,předvídač‘ možných problémů – řeší je plánovaně rovnou. A poté, co další přijdou, se z produkce stává ,řešič‘. Film je vlastně komplexem proměnných veličin od tvůrčích přes výrobní až po ekonomiku. Pořád je nad čím přemýšlet.“ Více na www.muzes.cz

Znaky vozíčkáře Asi se shodneme na tom, že s bezbariérovostí úzce souvisí pohyb po městě. Veřejná hromadná doprava je ale zcela nepřístupná nejen pro ty, kteří chtějí cestovat sami, ale i pro ty, kteří mají doprovod a dělají eskamotérské a riskantní kousky třeba na eskalátorech pražského metra. A zdá se, že tak tomu ještě dlouho bude. Takže pro ty, kteří sami nebo s pomocí druhé osoby zvládají jízdu vozem, je auto jediný dopravní prostředek. Ale i s tím jsou velmi často spojeny velké problémy. Mnohdy je možnost zaparkovat na takovém místě, které je uzpůsobeno specifickým potřebám osoby s pohybovým handicapem, zhola nemožné. Moc často se nám stane, že místo je obsazené! Jak je to možné?! Že by u nás bylo tolik lidí, kteří mají problém s chůzí?! Ne, nejsme proti jiným státům světa stiženi nějakou zvláštní formou nemoci, která by nám tímto způsobem podlamovala zdraví. Způsobeno je to dvěma faktory. Asi nejčastěji diskutovaným faktorem tohoto jevu je problém zneužívání znaků. Znak získá například babička a využívá ho celá rodina, aniž babičku autem sveze. Mám dokonce čerstvou zkušenost, jak je znak užíván neoprávněně. Parkovala jsem před Českou televizí na vyhrazeném místě. Když jsem se vrátila k autu, tak mezera, která mi sloužila k otevření dveří vozu, byla obsazena malým autem, a to mělo rovněž znak vozíčkáře. Ten, kdo by měl znak oprávněně, by se takhle nikdy nepostavil, protože ví, k čemu odstup od vedlejšího vozu slouží. Snažili jsme se zjistit, kdo je majitel takto „šikovně“ zaparkovaného auta. Bohužel se nám to ani po půl hodině nepodařilo, a protože jsem spěchala, vyjela mi s autem moderátorka pořadu, ve kterém jsem účinkovala. Policie se dokonce setkala i s padělky. Druhým faktorem je, že nárok na znak má u nás obrovské množství lidí. Proti vyspělým, a nejen evropským státům, kde možnost označit vozidlo znakem vozíčkáře mají jen ti, kteří mají postižení pohybového aparátu, osoby s mentálním postižením a v některých zemích i váleční veteráni (ti však mají svůj znak, ale mohou využívat výhod znaku vozíčkáře), je tento znak u nás přiznáván poměrně širokému spektru lidí. Bohužel mám i takové informace, že sami lékaři svým pacientům doporučují zažádat si o průkazku ZTP, protože budou mít například možnost získat vyhrazené místo před místem bydliště. Bojuji s tím už deset let. Bohužel neúspěšně. Autorka je senátorka můžeš / číslo 5 - 2011

26

názory

Děti postižených?

Prosím o hlubokou úvahu! Text: Martin Bojar Koláž: Jiří Bušek

D

enně se setkávám v motolské nemocnici s trpícími bytostmi, které zaskočila neočekávaná choroba postihující nervový, opěrný a hybný systém, případně je sužuje souběh choroby nervového systému s chorobami dalších orgánů. Nemoc je přivádí na nemocniční lůžko a učinila je více či méně bezmocnými a závislými na personálu naší kliniky. Nemoc, nehoda, nešťastná náhoda narušily neočekávaně a brutálně běh jejich života a životů jejich blízkých. Kladou si – vystaveni destruktivnímu a zároveň formativnímu vlivu choroby – otázky po příčině neočekávané nemoci, která vpadla do jejich soukromí, donutila je podepsat informovaný souhlas, podrobovat se vlastně nedobrovolně řadě nepříjemných a někdy i rizikem zatížených vyšetření, po nichž čekají na rozhovor s ošetřujícími lékaři a sdělení o povaze onemocnění i o plánech na léčbu a další ošetřování. Nemoc není normální. Nemoc je těžká, zneklidňující zkouška. Nemoc bývá spojena s bolestmi a utrpením majícími původ jak tělesný, tak spirituální. Nemoc je spojena s nejistotou a rozkolísáním hodnot, které považujeme za jisté a neměnné. Zdraví a obyčejný běh rodinných a pracovních záležitostí bereme jako samozřejmost, věc přirozenou jako dýchání, usínání a probouzení. Nemoci se snaží většina z nás, kteří o sobě poněkud naivně a lehkovážně soudíme, že jsme zdrávi, vyhýbat. S nemocí hodláme smlouvat. Licitovat. Tvářit se, že necítíme, že první zneklidňující příznaky se již objevily. S nemocí smlouváme, zaříkáváme ji. Ti, kterým byla dána víra, se modlí a zpovídají, protože nemoc může být vnímůžeš / číslo 5 - 2011

mána též jako zkouška, někdy jako varování, neřku-li trest. Někteří by se rozpomněli a chtěli by se vykoupit odpustky. Nemoc, boj s akutními projevy nemohoucnosti, s poruchou některých orgánů, tělesná i duševní nepohoda, může někdy díky léčbě, jindy za pomoci ozdravné síly organismu a duše nebo též vlivem souhry šťastných okolností pominout. Jenže nezřídka zanechává paměťovou stopu, jakousi jizvu, která může podobně jako srůsty vyvolávat nepříjemné až neuralgické pocity. Choroba a strach z jejích důsledků, hrozících recidiv, slabostí, klopýtání, tápání a různých handicapů mohou být noční můrou nebo zneklidňovat i přes den a bránit v normálním běhu života. Zdraví je zvláštní stav. Pro většinu zdravých platí, že pokud si jeho narušení neuvědomujeme, nevnímáme cenu zdraví, prý toho skoro nejdražšího, co mimoděk vlastníme. Cena, kterou jsme ochotni za zdraví zaplatit, je, přihlédnuto k okolnostem, značně relativní. Každý má jinak nastaven práh pro vnímání svého zdraví, pro toleranci handicapů spojených s narušeným zdravím, narušeným životem. Platí to pro důsledky chorobného děje, úrazu nebo vrozené dispozice – nešťastná heredita, proklaté geny. Jejich důsledky komplikují životy mnoha našich pacientů. Představují jakousi červenou Ariadninu nit, trajektorii, podél níž jsou utvářeny jejich životní děje, jejich nemohoucnost i beznaděj, a tomu se mnozí z pacientů, o něž s našimi spolupracovníky pečujeme, pokoušejí vzdorovat.

Když je naděje jen relativní Dodejme, že to činí obdivuhodně. A právě nelehké cestě životem těchto těžce zkoušených pacientů, jejich vzdorování nepřízni osudu a strázním, které přinášejí všední i sváteční dny, bude věnována má

Zdá se, že se dostatečně a rozvážně nezamýšlejí nad možností, že jejich toužebně očekávané děcko, někdy doslova vymodlené, může být postiženo hereditární podmíněnou poruchou, která bude spojena s trvalým handicapem a životem plným nesnází. úvaha. Mnozí z našich pacientů trpí nevyléčitelným a nenapravitelným narušením integrity nervového a hybného systému. Jsou postiženi poruchou pohyblivosti, narušením běžných fyziologických dějů a sníženou schopností vykonávat činnosti všedního dne. Nesmírně cennými se stávají tyto důležité funkce teprve tehdy, když nám jsou v důsledku nemoci či úrazu odepřeny. Náhle, záludně a nevhodně jsme postižení důsledky ortelu, za který většinou nemůžeme. Leckdy jde o fatální


nepřízeň osudu spojenou s netušenou strázní a utrpením. Doznávám, že je pro mne i po čtyřicetileté lékařské praxi obtížné hovořit s mladými ženami a mladými muži, když jsou v důsledku nevyléčitelné choroby, trvalého poúrazového handicapu či dědičné choroby zbaveni schopnosti chůze a normální lokomoce. Hovořit s nimi o prognóze onemocnění i omezených možnostech a nepříliš nadějných vyhlídkách, protože zprvu prostě nemohou akceptovat, že budou pro nenapravitelný handicap odkázáni na elektrický či mechanický vozík nebo v ještě horším případě budou upoutáni na lůžko. Raději sní svůj velký sen o svobodném životě bez handicapu, který chtějí vést bez ohledu na objektivně existující krutý a osudový zdravotní handicap. A toto snění může nemilosrdná, leč realistická informace vážně narušit. Handicap bývá spojen se sociálním, psychologickým i ekonomickým strádáním a činí takto postižené osoby citlivějšími a zranitelnějšími.

Strádání některé naše pacienty aktivizuje a neočekávaně dokážou překonávat i zdánlivě nepřekonatelné překážky. Chápu, že postupně dojdou k závěru, že v osobním a partnerském životě mohou a musí čelit pokud možno všem důsledkům, které s sebou přinášejí poranění páteře a míchy nebo choroby nervového systému provázené poruchou motoriky a inervace vnitřních orgánů. Proto jim bývá osudově odepřeno naplnění rodičovského pudu a přání mít potomky, vychovávat své děti. Medicína dokáže občas takřka nemožné. Důkazem toho jsou i rozšířené fertilizace in vitro (IVF), i provádění odběru spermatu mužům s kompletním přerušením míchy. Metody byly brilantně zvládnuty a dovolují bezpečné početí ženám, jež pro závažnou chorobu s trvalým handicapem mohly o mateřství dříve jen snít. Mladým mužům po úrazech míchy či jiné chorobě NS umožňují stát se otci. Vnímám zásadní přínos těchto moderních až zázračných metod a chápu pacientky a pacienty, kteří se dožadují toho, aby

27

i v jejich případě byly prolomeny bariéry. Aby i jim bylo umožněno žít se svým partnerem nebo partnerkou rodinný život, mít potomky a starat se o ně.

Děti? Raději třikrát promýšlet… Dovolte, abych dodal i ono pověstné „ale“. Nároky kladené na jedince s různými zdravotními i psycho-sociálním handicapy jsou značné a nepochybně významně mohou ovlivnit kvalitu jejich života, života jejich partnerů i života jejich dětí, za něž přebírají odpovědnost. Odpovědnost v rovině občansko-právní, sociálně-psychologické i ekonomické. Soudím, že právo na překonávání handicapu a vzdorování jeho následkům má být spojeno s přiměřenou odpovědností. Za sebe sama i za své děti. Nelze ji dlouhodobě přenášet na společnost a příbuzné, jejichž schopnost pomáhat nebývá nevyčerpatelná. Právo mít děti a vést rodinný život je spojeno i s odpovědností, kterou přebírají oba rodiče za své děti. Zahrnuje schopnost můžeš / číslo 5 - 2011

�


názory

ERA Poradna

klidné, vlídné, láskyplné, ekono� zajistit micky stabilní prostředí, v němž se rodina

Na vaše dotazy odpovídá Milan Jursík, výkonný manažer marketingu Poštovní spořitelny.

harmonicky rozvíjí a dětem se daří… Péče o dítě má být spojena co nejvíce s radostí a spokojeností. Nemá být provázena trvalým stresem, utrpením a spory. Stabilní partnerský vztah, oporu v širší rodině – ochotné a schopné pomáhat lidsky i věcně a podílet se na dobrém i zlém, tedy na všem, co rodičovství lidem se zdravotním handicapem přináší – považuji za velmi důležité. Jsem však přesvědčen také o tom, že rodiče, a platí to i pro rodiče postižené zdravotním nebo jiným handicapem, mají být odpovědni za životy svých dětí a stav rodinného života, protože právě rodiče se zdravotním postižením své děti přivádějí na svět zpravidla velmi obtížně a za cenu značných obětí.

Následky chybného rozhodnutí mohou mít celoživotní trvání. Často se nelze obejít bez konzultací s lékaři různých odborností. Mají a musí předem vážit obtíže a nesnáze, jimž mohou své potomky i svou rodinu vystavit. Jedná se o velmi obtížné a náročné rozhodování připomínající Sofiinu volbu. Následky chybného rozhodnutí mohou mít celoživotní trvání. Často se nelze obejít bez konzultací s lékaři různých odborností. Prenatální a genetické poradenství by nemělo být opomenuto. Jsem zaskočen, ba přímo překvapen tím, jak u některých pacientek a pacientů, jimž nebyl osud nakloněn a od časného dětství čelili následkům vrozených chorob a kombinovaných deficitů, pobývali v nemocnicích, léčebnách a lázeňských ústavech, převažuje touha po „normálním“ rodinném životě a rodičovský „pud“. Zdá se, že se dostatečně a rozvážně nezamýšlejí nad možností, že jejich toužebně očekávané děcko, někdy doslova vymodlené, může být postiženo hereditární podmíněnou poruchou, která bude spojena s trvalým handicapem a životem plným nesnází. Může to být podmíněno i tím, že se od dětství sami adaptovali na handicap a život ve zdravotnických a rehabilitačních ústavech se jim stal skutečným, ne náhradním či paralelním životem. Z pohledu těch zatím ještě zdravých pak jinak hodnotí možné důsledky handicapu, který vkládají do vínku svých ještě nenarozených dětí.

29

?

Chtěla bych si vzít hypotéku za účelem rekonstrukce bytu. Odrazují mě však poplatky spojené s úvěrem. Za co všechno budu muset bance platit?

info Kdo je doc. MUDr. Martin Bojar, CSc. Významný český neurolog, přednosta kliniky, autor mnoha vědeckých publikací. V letech 1990 – 1992 ministr zdravotnictví České republiky. Dlouholetý člen Rady Konta Bariéry.

Nemohu soudit, jen vyslovuji pochybnost o tom, zda určitá zdrženlivost a zvážení i méně optimistických či přímo pesimistických variant nejsou v podobných případech na místě. Setkávám se i s tím, že pod určitým situačním a společenským tlakem podceňují i důležitost pevného partnerského vztahu. Poněkud lehkovážně se smiřují s tím, že v případě případného rozvodu i pro ně platí, že se stejně každé druhé manželství dříve či později rozvádí, takže se jedná o statisticky normální vzorec chování, kterého se není třeba obávat. Platí však, že život rozvedených matek, ale i rozvedených otců postižených různými handicapy, které/kteří se starají o zdravá či handicapovaná děcka, je podle mých zkušeností obvykle velmi náročná zkouška, někdy přímo očistec. Troufám si proto tvrdit, a prosím za prominutí, že takovému trápení a strádání by malé nevinné děti – byť třeba jen z nešťastné náhody nebo naopak kvůli spoléhání na náhodu šťastnou – vystavovány být neměly. Autor je přednostou Neurologické kliniky Fakultní nemocnice v Motole Mezititulky redakce Můžeš

Množství poplatků závisí na konkrétním typu hypotečního úvěru. Banky si většinou účtují jednorázové poplatky za zpracování úvěru a odhad ceny nemovitosti. Poplatek za zpracování a vyhodnocení žádosti bývá většinou určen procentem z požadované výše úvěru. Tato částka bývá poměrně vysoká, a proto některé banky nabízejí předběžné posouzení žádosti nebo konzultaci, aby se klienti vyhnuli riziku nevratné ztráty v případě neschválení žádosti. Pokud je hypotéka schválena, platí se měsíční poplatek za správu úvěru a pojištění. Zákazníci Poštovní spořitelny momentálně nemusí platit poplatek za zpracování úvěru. Tento bonus může zájemcům ušetřit až 18 tisíc korun, které se jim budou jistě hodit při dalším financování nového bydlení. Tato výhodná nabídka platí pro hypotéky do 85 % zástavní hodnoty nemovitosti na všechny délky fixačního období. Kromě slevy z poplatku za zpracování odměňuje Poštovní spořitelna zákazníky, kteří využívají Era osobní účet. Pokud si klient nechává zasílat mzdu na Era osobní účet, ze kterého bude zároveň splácet hypotéku, a uzavře si pojištění majetku i schopnosti splácet, získá ještě slevu 0,25 % z úrokové sazby.

?

Unavuje mě neustálé přepisování čísel z účtů do platebních příkazů. Několikrát se mi stalo, že jsem udělal chybu a peníze pak odešly jinam. Poraďte mi prosím nějaký způsob, který by mi usnadnil placení účtů.

Říká se, že nejlepší řešení jsou ta nejjednodušší. Vašim požadavkům přesně vyhovuje služba Komfortní vyúčtování, která představuje revoluci v platbách. Místo složitého a pracného vypisování čísel stačí jedno kliknutí myší a účty jsou zaplacené. Služba umožňuje klientovi přijímat platební dokumenty v elektronické podobě a zároveň je automaticky převede do platebního příkazu, který stačí již jen jediným kliknutím myši odsouhlasit. Zároveň je Komfortní vyúčtování jakousi prevencí proti častým chybám a překlepům při vyplňování údajů. Pokud máte jakýkoliv dotaz na Milana Jursíka z Poštovní spořitelny, napište jej na adresu info@ muzes.cz nebo Redakce časopisu Můžeš, Vinohradská 325/8, 120 00 Praha 2. můžeš / číslo 5- 2011

30

AUTO-MOTO

Peugeot jako parťák na cesty K nejzajímavější volbě pro lidi s postižením patří auta na pomezí užitkových a osobních vozidel, jako jsou Citroën Berlingo, Volkswagen Caddy nebo Peugeot Partner. Především díky příznivé ceně a skutečnosti, že je lze snadno vybavit rampou, po které vozíčkář vyjede přes páté dveře k zadním sedadlům. Text: Petr Buček Foto: API CZ

P

ro ruční ovládání lze uzpůsobit snad každé auto, ale jen několik vozů je tak prostorných, že umožní postiženému najetí přes dveře kufru k druhé řadě sedadel. V nabídce Peugeotu se tak pozornost nejedné rodiny s handicapovaným členem upírá na model Partner. Jedná se o identické auto, jako je Citroën Berlingo, odlišná jsou jen loga na karoserii v interiéru. Obě francouzské značky totiž patří do jednoho velkého koncernu PSA. Peugeot Partner skýtá stejné výhody jako Citroën Berlingo. Obě auta s tvary malého užitkového automobilu jsou prostorná na výšku, výhodou jsou také boční posuvné dveře. K určitým minusům Peugeotu Partner patří sedadlo řidiče, které je vysoko – asi sedmdesát centimetrů – nad silnicí. To způsobuje komplikace při nastupování, ale i tuto překážku je možné překonat různými pomůckami. Rozdíly mezi Peugeotem Partner a Citroënem Berlingo nespatřuje ani Miroslav Bartoš ze společnosti API CZ, která se zabývá přestavbou aut pro handicapované motomůžeš / číslo 5 - 2011

risty: „Rozdíly mezi oběma francouzskými značkami jsou spíše v prodejních strategiích. S Citroënem jsme se dohodli, že budeme mít několik vozů už s vestavěnou nájezdovou rampou na skladě a zájemcům zkrátíme díky tomu čekání na berlingo o šest týdnů,“ říká šéf API CZ. Ani Peugeot však nechce zůstat pozadu. Když handicapovaný zvolí pro své potřeby model Partner, dočká se výrazné slevy ve výši 29 procent. Základní cena Peugeotu Partner v osobní verzi Tepee činí 280 tisíc korun, po odečtení slevy klesá pod 200 tisíc.

Připravení prodejci Peugeot se snaží patřit k těm značkám, které jsou na požadavky lidí s postižením připraveny nejen slevami, ale také vyškolenými prodejci. „S prodejem vozů zdravotně postiženým zákazníkům máme dlouholeté zkušenosti. Naši prodejci jsou vyškolení a připravení poskytnout zákazníkům kvalifikované odpovědi týkající se výběru vozu, speciální úpravy vozu pro zdravotně postižené osoby i fleetového programu,“ tvrdí Radka Matthey, mluvčí českého zastoupení Peugeotu. Podle jejích slov si handicapovaný zákazník může zvolit jakýkoliv showroom

Rozdíly mezi oběma francouzskými značkami jsou spíše v prodejních strategiích. značky Peugeot; všechna dealerství nabízejí zdravotně postiženým zákazníkům speciální slevu na téměř jakýkoli model modelové řady francouzského výrobce. Jestliže sleva na modely Partner činí 29 procent, u kombíku 308 se podle výbavy vozu pohybuje mezi 10 a 16 procenty z běžné ceny. „Obecně značka Peugeot věnuje oblasti zdravotně postižených osob velkou pozornost, ať už na mezinárodní úrovni z hlediska zaměstnanosti a začleňování handicapovaných osob do pracovního procesu či na úrovni národní. Společnost Peugeot ČR


31

SLOUPEK Martina KOVÁŘE

Zapadnout se musí umět

Automobily jako Peugeot Partner nebo Citroën Berlingo jsou ideální volbou pro montáž zadní nájezdové rampy.

se finanční i jinou pomocí podílí na různých akcích na podporu zdravotně postižených osob. Například v letošním roce jsme přispěli zapůjčením vozu nadaci Leontinka podporující zrakově postižené,“ vyjmenovává aktivity Peugeotu Radka Matthey.

Kombíky i auta s velkým prostorem Široká paleta modelů se lvem ve znaku naznačuje, že si u této francouzské automobilky je možné vybírat mezi různými druhy karoserií, zaměření i velikostí aut. „Na ruční ovládání jsme přestavovali snad všechny modely Peugeotu,“ říká Miroslav Bartoš. A vyjmenovává modely, které prošly jejich halou ve Slapech u Tábora – nechybí mezi nimi Peugeoty 107, 206, 207, 307, 308, 405, 407, 5008 i 807. Velkoprostorový Peugeot 807 už několikrát jeho firma vybavovala systémem Turny. Ve své nejnovější generaci umožňuje plně elektronicky řízené otočení sedadla, jeho vysunutí z kabiny a snížení k vozovce. Pro nejednoho vozíčkáře znamená systém Turny velké zjednodušení pro nastupování a vystupování z vozu. Ač to samy automobilky patrně často ani netuší, jednou se jim podaří postavit

auto takové, že se mezi handicapovanými motoristy stane hitem, jindy zase s inovací modelu přichází i zklamání. „To je vidět například u populárních modelů Peugeot Partner a Citroën Berlingo. Ve srovnání s předchozí generací je jejich prostor pro naše účely lépe využitelný,“ říká Miroslav Bartoš. Další francouzský užitkově-osobní vůz Renault Kangoo prožil v tomto ohledu opačný vývoj. Podle zkušeností společnosti API CZ byla předchozí generace výborná, ale současná už se například k vestavbě nájezdové rampy nehodí. „Změnila se konstrukce zadních sedadel, která je u nového Kangoo pro potřeby běžných cestujících velmi praktická, ale pro naši vestavbu už se nehodí,“ upozorňuje Bartoš. Více na www.autembezpecne.cz

Před dvěma měsíci jsem slíbil, že ještě něco připíšu o zapadnutí imobilního řidiče, lépe řečeno jeho auta. Nabízím tedy jednu osobní exkurzi. Zdá se, že teď na jaře, když je už teplo a všem nám otrnulo, je na takové varovné ohlédnutí ten správný čas. Jeden Murphyho zákon praví, že auto s náhonem na všechna čtyři kola zapadne na zvlášť nedostupném místě… Jako novopečený majitel starého allroada jsem si jednoho jara hodně dovoloval. Cítil jsem se fakt svobodně: místa, která mi byla zapovězena, kam bych se opravdu nikdy nedostal – bez pomoci – se mi otevřela. Bylo to perfektní, vyjel jsem všude. Objevoval jsem nová místa na ryby, zkratky přes louky, přes škarpu, nebyl problém přivézt dříví z lesa, zdálo se mi vše jasné a možné, až jednou… Rád chytám na Nové řece, kousek za Třeboní. Je to taková lužní louka, která končí v lužním lese. Sám bych se byl bál jet dál po proudu, bylo mokro, ale s partnerkou, která přijela na ryby, jsem se rázem nebál ničeho. Nebyl tam ani signál GSM, ale za to mraky komárů a ovádů, které se nás slétaly odevšad. Chyba byla, že jsem začal zvedat auto nahoru – jde to pneumaticky – až když jsme v louce leželi opřeni „o břicho“. Partnerka bojovala, nanosila z řeky kamení i písek, to vše zamířilo pod kola do bahna, kde skončila i lopatka a ve finále také ručníky. Jako statečná husitská žena si vzpomněla na Sudoměř a křižácké hordy v rybníku. Marné. Nepomohli ani cyklisté. Zapadli po lýtka, ale poradili, že bych měl mít na autě naviják. Nic nevyřešil ani místní chytrák, dobrák, který mě na dlouhém laně zkoušel vycuknout. Povídá: „Mladej, tady je voda tři čtvrtě roku, to se sem máte jít nejdřív podívat, než sem vjedete autem!“ Ano, to bych fakt rád. Zachránili nás až tři romští spoluobčané s traktorem a řetězem. Zetor – to je jistota – to by bylo něco pro našince. Škoda, na něj asi nevylezu a ani v Praze to není tak úplně běžné auto.

Autor je bývalý automobilový závodník, člen rady Konta bariéry. můžeš / číslo 5 - 2011

32

PORADNA

Příspěvky na úpravy bytu se musejí občas vracet Dotazy čtenářů se tentokrát týkají odstraňování bariér, tedy příspěvku na opatření zvláštní pomůcky a přípěvku na úpravu bytu.

?

Chtěl bych se přestěhovat do jiného města ke své sestře. Byl mi ovšem před čtyřmi lety přiznán příspěvek na úpravu bytu, díky kterému jsem zrekonstruoval koupelnu. Mohu se tedy z tohoto bytu přestěhovat, a pokud tak učiním, budu muset vracet celý příspěvek?

Odpověď: S příspěvkem na úpravu bytu podle vyhlášky č. 182/1991 se váže podmínka využívat tento byt nejméně po dobu deseti let od chvíle přiznání tohoto příspěvku. Pokud se z tohoto bytu přestěhujete dříve, bude nutné vrátit jeho poměrnou část. Ve vašem případě, tedy po uplynutí čtyř let, by se jednalo o 60 % z celé části přiznaného příspěvku. Ovšem pokud se budete stěhovat z důvodu např. zhoršení svého zdravotního stavu, tedy proto, že se již o sebe v bytě nejste schopen postarat a toto bydlení se pro vás stává nevyhovujícím, je možné po domluvě se sociálním odborem upustit od vrácení poměrné části příspěvku.

?

Na sociálním odboru žádáme o příspěvek na schodišťovou plošinu pro umožnění přístupu do objektu bytového domu. Našli jsme si firmu, která nás zaujala svojí nabídkou, a ne-

chali jsme si od ní vypracovat cenovou kalkulaci. Ze sociálního odboru jsme však byli vyzváni, abychom dodali dvě nebo i tři cenové nabídky různých firem. Proč nám není umožněn výběr firmy podle našich představ? Přiznávám, že jsme si vybrali firmu o něco dražší, ale věříme, že kvalitnější.

Odpověď: Pokud vám sociální odbor vyhoví ve vaší žádosti a poskytne vám příspěvek na schodišťovou plošinu, chce, aby byly tyto peníze využity co nejúčelněji a zároveň ekonomicky. Pokud dodáte více nabídek od různých firem, bude si nejen sociální odbor, ale také vy, jistý, že vámi zvolená firma nemá předraženou nabídku. Zároveň pokud z nějakého důvodu upřednostňujete o něco dražší firmu, která se vám zdá nejlepší, doporučuji při žádosti o příspěvek uvést důvod, proč upřednostňujete právě tuto firmu. Konečný výběr bude na sociálním odboru, je ovšem důležité při tomto výběru se sociálním odborem komunikovat a na výběru se tak spolupodílet. Na vaše dotazy z oblasti bariér odpovídá Kateřina Poláčková www.ligavozic.cz


33

Konto BARIÉRY Melantrichova 5, Praha 1

Český internet se spojil a pomohl Na dva týdny odhodili velcí hráči internetu svoji řevnivost, touhu po exkluzivitě a jedinečnosti a spojili se s jediným cílem: POMOCI.

N

ěkterá setkání jsou nezapomenutelná a vzniknou z nich přátelství na celý život. Konto Bariéry i já osobně máme takové přátele. Patří mezi ně Ondra Tomek, známá a uznávaná postava českého internetu. Se svým kamarádem založili v devadesátých letech internetový portál Centrum.cz . Setkala jsem se s ním a zhruba 40 mladými lidmi na začátku úspěšného podnikatelského projektu. V Samopších na Sázavě připravovali svou strategii a já jsem jim na prvním firemním víkendu vyprávěla o charitě, o Kontu Bariéry. Od té doby o sobě víme. Ondra svůj úspěšný projekt později prodal, utržené peníze mu umožnily jezdit s batůžkem po nejkrásnějších místech světa. Kdykoliv se ale blíží domů, dostanu SMS: „Budu v Praze a chtěl bych s něčím pomoci.“ Před rokem přijel do Prahy a přišel do nadace s nápadem na projekt internet vozíčkářům. Letos jsme jeho vizi doladili a pozvali partnera, Člověka v tísni. Na světě byla dvojitá premiéra. Spojení českého internetu i dvou neziskových organizací, které toho nemají v programu mnoho stejného. Každý jdeme svou cestou, nekonkurujeme si, jsme přátelé a chtěli jsme to společnou akcí dokázat i návštěvníkům internetu. Asi jsme je přesvědčili. Naše akce Český internet pomáhá, byla úspěšná. Zapojilo se do ní 25 partnerů, těch velkých, jako je iDnes.cz, iHned.cz, Seznam.cz, Centrum.cz, Mall.cz, motejlek.cz a další. Jsem jim vděčná, že jednou dokázali zapomenout na konkurenci, na animozity, mám ale radost i z malých hráčů internetu, kteří možná svým návštěvníkům dali možnost poprvé přispět na charitativní projekt. Domluvili jsme se, že akce nebude soutěž o to, kdo více vybral, kdo měl víc návštěvníků, kteří přispěli. Analyzujeme si to sami pro sebe, připravujeme se na druhý ročník. Určitě bude, to jsme si slíbili. Kdy se nadaci povede, aby 320 000 lidí kliklo v prvním dnu sbírky na její ikonu na jednom z nejnavštěvovanějších serverů! Šanci dozvědět

Na závěrečném setkání těch, kteří projekt podpořili, nechyběli ani hlavní protagonisté sbírky (zleva) Hanka Doležalová, Lukášek Benda a Kryštof Petele. Foto: Luboš Kotek

se jedním kliknutím o Lukáškovi, Riziki, Kryštofovi, Hance nebo Emmet měla opravdu velká část návštěvníků českého internetu. Co nám akce přinesla? Přinejmenším úžasnou částku 738 000 korun. Lukášek bude moci rehabilitovat na bezvadném přístroji Motomed. Kryštof si pořídí svůj první vozík po úrazu, lehký, snadno ovladatelný, Hance pomůžeme s odstraněním bariér v jejím bytečku ve Vrchlabí. Emmet bude moci v Etiopii chodit do školy a Riziki si bude v Kongu léčit těžká poškození zdraví. Získali jsme ale díky internetu i cestu k novým dárcům. Cítím to z příspěvků

na tuto sbírku. Dostali jsme se ke skupině mladších lidí, kteří se asi nezařadí ke 40 000 pravidelných dárcům Konta Bariéry, kterých si tolik vážím a mám je ráda, protože jsou nám věrni už 18 let. Tihle noví ale díky deseti dnům naší akce vědí, co je to charita, a jsou schopni, když je správně oslovíme, vzít platební kartu a bez zaváhání poslat nemalou finanční pomoc. Víme prostě o sobě a to je na této akci velice cenné. Zdravím vás a za rok na shledanou u projektu Český internet pomáhá 2012. Božena Jirků, ředitelka Konta Bariéry můžeš / číslo 5 - 2011

34

Na cestách

Procházka noční Kodaní, to je jeden velký a pro vozíčkáře ve většině případů bezbariérový zážitek.

Historie vepsaná do fasády budov, bezpečná změť aut a cyklistů, takové je hlavní město Dánska.

Kodaň: P

Text a foto: Radek Musílek

dvě v jednom

ochopitelně záleží na tom, čemu kdo říká přijatelně daleko. Já jsem jel do Kodaně poprvé autem a musím říci, že na jeden zátah není oč stát. Osm set kilometrů už je bez delšího odpočinku slušná porce. Když ale zvolíte výletní tempo s noclehem v Německu, cesta získá příjemný formát. Navíc můžete navštívit i severoněmecké přístavy, které pro české suchozemce voní vůní dálek. Komu nestačí na lodě pouze koukat, nechť se přepraví z Německa do Dánska trajektem. Během plavby se občerstvíte a třeba si i zdřímnete, pokud vás ovšem nezastihne takové vlnobití jako mě.

Od trajektu po cyklisty

Jistý průvodce praví, že kdyby byl evropský kontinent jako houpačka, v létě by se kvůli pohybu turistů prudce překlopil směrem na jih. Pokud tedy o prázdninách netoužíte vyrazit s davem za horkem na přeplněné mořské pláže, sever Evropy je lákavou alternativou. Vcelku přijatelně daleko se přitom nabízí hlavní město Dánska Kodaň.


Počasí nebylo nejlepší. Palubu bičoval déšť v prudkém větru. Nádobí padalo ze stolů, pasažéři se potáceli a hledali pevnou oporu, někteří dokonce ztratili vládu nad svým zažívacím traktem. Ocenil jsem relativní stabilitu čtyř opěrných bodů vozíku. Velmi nevzrušeně však působila obsluha restaurace, která si klidně povídala, zatímco se šálky na kávu měnily ve střepy. To mi dodávalo jistotu, že se asi neděje nic neobvyklého. Místo strachu jsem se tedy fascinovaně bavil pohledem na vysoký komín talířů, který se vlnil jako břišní tanečnice. Nezbortil se však a neporušený společně s celou lodí vplul do klidných vod cílového přístavu. Zážitek zajímavý, ale zpátky jsem jel po mostě. V samotném København, jak se Kodaň jmenuje dánsky, si coby řidič hned všimnete velkého množství cyklistů, pro které není automobilový provoz žádným nebezpečím.


Jedním z typických znaků města je moderní a účelná architektura, která je citlivě spjatá s přírodou.

Všude jsou cyklostezky a vy se musíte naučit s koly počítat. Jakmile máte na semaforu zelenou a klidně si chcete odbočit vpravo, běžně se kolem vás na téže straně v přímém směru protáhne několik jezdců, kteří mají přednost! Chudáci ani netuší, jaké nebezpečí jim hrozí od Čechů. Vždyť u nás sotva dáváme přednost protijedoucím při odbočování vlevo. Jezdit autem po Kodani ale není nutné. Veřejná doprava je bezbariérová a terén města je rovinatý, takže nepředstavuje pro vozíčkáře problém. Občas narazíte na kostrbatější dlažbu, ale to jen na několika ulicích v úplném centru. Jinak se bez obtíží můžete projíždět podél nábřeží a vodních kanálů, po mostech i mezi domy, které trochu připomínají stavebnici Lego, jejímž domovem Dánsko je. A když už jsem tak u těch dánských produktů, tak vedle Lega, Andersena a Malé mořské víly odtud pocházejí i u nás velmi známé značky některých zdravotních pomůcek.

Platit, či neplatit? Zajímavou situaci s otázkou cenového zvýhodnění jsem řešil v autobusu městské hromadné dopravy. Mne a několik dalších vozíčkářů s chodícími asistenty řidič autobusu vyzval, abychom zaplatili plné jízdné, což činilo 23 DKK za osobu. Jelikož jsme si ale ještě všichni nevyměnili peníze, začalo hromadné skládání požadované částky. Řidič to viděl a řekl nám, ať mu tedy dáme stovku, že to stačí. Bankovku si strčil do kapsy u košile a jelo se. Ušetřil nám tak nějakých 38 DKK, ale nejspíš oškubal místní dopravní společnost, protože nám nevydal jízdenky. Později mi jeden Dán řekl, že vozíčkáři v autobusech neplatí. Druhý však tvrdil, že ano. Dodnes

35

Cyklisté se po městě pohybují velmi bezpečně. Všude mají své stezky, motoristé jim dávají přednost.

Podle dánských kolegů na vozíku se o ně jejich stát stará velmi dobře. Například automobil dostanou takový, jaký potřebují. nevím, jak to vlastně je. Každopádně zpáteční jízdu už jsme platili normálně. Nedivil bych se, kdyby lidé s postižením žádné velké cenové úlevy neměli. Podle dánských kolegů na vozíku se o ně jejich stát stará velmi dobře, takže slevy nejsou nezbytně nutné. Například automobil dostanou takový, jaký potřebují. Pokud prokáží, že se neobejdou bez mikrobusu, dostanou ten nejlevnější na trhu. To alespoň tvrdili. Jejich slova mi potvrdil fakt, že většina z nich skutečně v autech stejné značky jezdí. Rovněž vozíky jim prý plně hradí takové, jaké jim vyhovují. Nepodařilo se mi tuhle informaci ověřit, nicméně nemám důvod nevěřit. Přístup k sociální oblasti v severských zemích Evropy je pověstný. Vraťme se ale k samotné Kodani. Když opustíte historické centrum, určitě vás zaujme moderní architektura, které se tu nebojí. Přitom však nemáte pocit, že jde o rušivé projekty zasazené násilně do veřej-

ného prostoru. Naopak. Všude na mě dýchal slovy těžko vyjádřitelný pocit šetrnosti k přírodě. Asi to souvisí se vším, co vidíte kolem sebe. Lidé jezdí na kolech, nikdo neodhazuje odpadky, větrné elektrárny představují běžnou věc.

Dva v jednom O sklonech k alternativním přístupům svědčí i jedna z kodaňských rarit – Svobodný stát Christiania. V roce 1971 se po armádě uvolnila kasárna o rozloze přibližně čtyřiceti hektarů. Ještě než došlo k plánované demolici, usadila se v opuštěných budovách skupina hippies, squaterrů a různých nekonvenčních existencí. Tito lidé zde vytvořili komunitní společenství postavené na vlastních idealistických principech. Opakované pokusy o jejich vyhnání selhaly, takže stát nakonec přistoupil ke kompromisnímu řešení. Christiania získala samosprávu výměnou za dohodu o respektování základních dánských zákonů. Obyvatelé začali platit daně z nemovitosti a vypudili se svého středu uživatele tvrdých drog, kteří začínali být velkým problémem. Dnes už má Christiania největší slávu za sebou a stala se spíše atrakcí. Původní duch se do značné míry vytratil. Počet obyvatel vzrostl a většina z nich normálně pracuje mimo komunitu. Hospodaření na původních políčcích už patří spíše minulosti. Odehrávají se zde ale alternativní koncerty, výstavy a další akce. Rozhodně jde stále o velmi osobité místo, které stojí za návštěvu. Nad branou vás uvítá nápis: „Vítejte v Christianii, právě opouštíte Evropskou unii.“ Když tedy vyrazíte do Kodaně, můžete vlastně navštívit dvě země najednou. Více na www.muzes.cz můžeš / číslo 5 - 2011

800 100 822

Bezplatná linka: E-mail: [email protected]

RUČNÍ OVLÁDÁNÍ AUT IROA - HDC s.r.o. Eledrova 718, 181 00 Praha 8 tel.: 233 552 309, 602 162 556 e-mail: [email protected], www.iroa.cz

 Úpravy aut na ruční ovládání, mechanická i elektronická.  Produkty české výroby i zahraničních dodavatelů.  Plošiny, rampy, otočné sedačky, invalidní vozíky s přesuvnou sedačkou do auta, zvedací mechanizmy.

 Osvědčení od MD ČR.  Montážní střediska v České a Slovenské republice.  Zprostředkování nákupu nových i zánovních vozů Škoda se slevou (případně i jiných značek), včetně financování a pojištění.


37

sloupek Ondřeje Neffa

vaše fotografie

Proti pravidlům

děkujeme, že posíláte snímky do rubriky Vaše fotografie na naši adresu www.muzes.cz. Uvítáme libovolná témata, zaměřit se však můžete aktuálně i na jaro. Své snímky prosím posílejte co největší. Ondřej Neff nejzajímavější fotografie vybere, okomentuje a autoři snímků otištěných v časopisu obdrží od redakce honorář.

Dnes si ukážeme pár fotek „proti pravidlům“. Pravidla je dobře znát, abychom je mohli s úspěchem překračovat, a překročení Zvířecí fotky, tedy fotky zvířat, aby bylo jasno, mám rád, a proto jsem na webu Můžeš.cz ocenil sérii Petra Holečka. Obvykle jsem proti „zádíčkům“, tedy fotkám zachycujícím lidi nebo zvířata odzadu – ono to obvykle svědčí o nedostatku autorovy sebejistoty. Ale fotka slona kráčejícího po silnici je výjimka potvrzující pravidlo. Dokonce dvě pravidla, protože má zcela středovou kompozici, slon je na průsečíku úhlopříček! A přece je to milá zábavná fotografie – a ta značka u silnice tvrdí muziku. Kdyby tam nebyla, fotka by z 50 % ztratila na půvabu. Také Blažena Turková zaměřila svůj objektiv na zvířecí tvář. Je to zvláštní fotka, a nejen tím, že je černobílá. Lámeme si hlavu, co vlastně ukazuje – nejspíš ten pejsek někomu rve kalhoty! Fotka ale má dynamiku, pohyb a výraz. Třebaže na ní moc není vidět, svůj půvab má – další překročení pravidel. Fotografie dovede vyprávět příběhy. Někdy jsou na první pohled čitelné, jindy jde jen o náznak, a takové fotky mohou mít mimořádnou sílu a půvab. Každý si je může interpretovat po svém. Někomu se líbit nemusí, ale to už je součást osudu obrazového díla. Na webu Můžeš.cz se objevila silná skupina autorů, kteří studují počítačovou grafiku na střední škole podnikatelské v Kolíně. Na jejich fotkách moc překroků přes zavedená pravidla nenajdu, tam naopak bych mohl demonstrovat, jak se pravidla dodržují. Leda snad snímek Jaromíra Květoně. Má portrétní charakter, a já posluchače často trápím zásadou „málo nad hlavou“: Opravdu by nad hlavou mělo být méně místa než pod bradou, pak obličej jaksi zapadá do formátu. Když ale fotíme figuru – dejme tomu – od pasu nahoru, tam je hodně důležitá zásada „málo nad hlavou“. Když není dodržena, člověk vypadá, jako kdyby seděl ve vaně. Tady naopak je nad hlavou místa víc než dost, dá se říci, že nad hlavou je prostor velký jako sám obličej. A přece je to ku prospěchu věci. Obličej je posazený do silného obrazového bodu na průsečíku třetin a obličej je v proporci vůči pozadí. Snímek má atmosféru a vyvolává zájem o osud člověka, který je na něm zobrazen. V tom je jeho síla.

Přeji vám dobré světlo. (jš)

Ondřej Neff

Petr holeček Jaromír KvětoŇ

Blažena turková

Vážené čtenářky, vážení čtenáři,


38

Křížovka

Nejvyšší hora světa byla pokořena přesně před osmapadesáti lety

D

ne 29. května 1953 lidé poprvé vystoupili na nejvyšší horu světa – Mount Everest. Byli jimi nepálský šerpa Tenzing Norgay a Edmund Hillary z Nového

1

2

3

4

5

6

Zélandu. V tibetštině se tato hora nazývá Čomolungma, což znamená Matka Bohyně vesmíru. Nepálci jí říkají Sagarmatha neboli (TAJENKA).

7

8

9 10 11 12 13

A C D

Jsou u nás bezbariérové přístupy k vodě pro rybáře na vozíčcích?

E F G

Reportáž z Helsinek.

H I Vodorovně: A – Držení těla; Omladit. B – SPZ Litoměřic; Úžehy; Pravoslavné obrazy. C – Členský stát USA; Téměř; Dvoukolový vozík. D – Obyvatel hor; Plody; SPZ Trutnova. E – TAJENKA. F – Severský paroháč; Vězení; Pšeničná bílkovina. G – Symbol křesťanství; Původce díla; Čichové orgány. H – Baklažán; Staškovo jméno; Sada. I – Váhání; Kontury. Svisle: 1 – Potřeba oráče; Výplň okna. 2 – Dř. nakladatel; Bourat. 3 – Nemlado; Bíle zbarvená. 4 – Zatroubení; Citoslovce smíchu; Bohužel. 5 – Římská bohyně úrody; Souhvězdí; Předložka. 6 – Slovo přirovnání; Německy „nový“; Zast. který. 7 – Zlověstně vyhlížející. 8 – Osobní zájmeno; Proud; Ukazovací zájmeno. 9 – Římských 51; Zušlechtěné železo; Otrok. 10 – Cizí polní míra; Černé dřevo; Inic. režiséra Ráži. 11 – Silně foukat; Epopeje. 12 – Pákistánská řeka (Sindh); Snížený tón. 13 – Průsvitné látky; Sklenářské tmely. Nápověda: INDUS; NEU; OPS

2. Etela Papajová Snědovice 1 411 74 Snědovice

3. Drahomíra Velčovská Na Aleji 82 738 01 Frýdek-Místek

Ceny pro vylosované úspěšné luštitele poskytla Nadace Charty 77 – Konto Bariéry. Správně vyluštěnou tajenku zasílejte prosím vždy nejpozději do 15. následujícího měsíce. Odpovědi došlé po tomto datu nemohou být zařazeny do slosování. můžeš / číslo 5 - 2011

Reportáž ze zajímavé cyklostezky pro vozíčkáře v Polabí.

Zajímavé čtení pro hlavu i srdce! Informace, servis!

Autorka: Iva Böhmová

Správné řešení tajenky z předchozího čísla: DVOJJEDINÁ POVAHA

Výhercům gratulujeme!

Jaké jsou zkušenosti s bezbariérovým bydlením v Čechách a na Moravě. Sloupek senátorky Daniely Filipiové o architektuře.

B

Luštitelé – výherci: 1. Martin Zita Buková 26 790 57 Bernartice

Na co se můžete těšit v červnovém čísle?

POZOR!

První tři ceny za správně vyluštěnou křížovku jsou telefony Nokia 3100.

Koupí tohoto časopisu podpoříte Konto Bariéry Těším se na to, že uvidím vozíčkáře hrát golf, říká Marek Eben strana 6

Recommend Documents