kou

Výzkumné kolokvium II.

Výzkumné kolokvium II. ISS FSV UK 2009/2010

Výzkum policie ČR

Jak se stát správným policistou/kou ZÁVĚREČNÁ ZPRÁVA Jana Máčová [email protected] vedoucí kolokvia: O.Šmídová, M.Hájek Datum vyhotovení zprávy: 21.1. 2010

1


Obsah:

1.

Úvod ……………………………………………………………………………… …………….3

2.

Metodologie……………………………………………………………… ………………….3

3.

Jak se stát správným policistou/tkou……………………………………………..4

3.1 Adept……………………………………………………………………………… ………5 3.1.1 Předpoklady a motivace……………………………………………….....5 3.1.2 Formální požadavky…………………………………………………………7 3.2 Nováček…………………………………………………………………………… …….8 3.2.1 Co je třeba se naučit a jak? …………………………………………..8 3.3 Profesionál……………………………………………………………………… …….10 3.3.1 Kompetence………………………………………………………………..10 3.3.2 Policejní identita……………………………………………………….…12 3.4 Žádoucí atributy správného policisty………………………………………13

2


4. Závěr……………………………………………………………………………… ………….13 5. Seznam literatury……………………………………………………………………….15

1.

ÚVOD

V současné moderní společnosti je policie jedním z orgánů, který zastupuje mechanismus sociální kontroly1. Úkolem sociální kontroly je nastolení rovnováhy proti působení procesů, které rozvíjejí odpor ke konformitě. Policie ČR je vlastně silou donucovací, jejímž smyslem je udržování pořádku ve společnosti pod pohrůžkou násilí. Jako prvek kontroly tak vystupuje v první řadě moc, což je schopnost jednotlivce nebo sociální skupiny dosáhnout svých cílů proti opozici jiných. Tato moc je policii dána 1 Keller definuje sociální kontrolu jako „souhrnný termín označující všechny mechanismy, jež mají zajišťovat řád a stabilitu společnosti. Je souborem prostředků, které mají regulovat stav společnosti jak v její stabilitě, tak v jejích proměnách. Bez této kontroly by se sociální řád rozpadl, podobně jako se rozpadl řád tradičních společností.” [Keller 2002]

3

Výzkumné kolokvium II. prostřednictvím legislativy a příslušných pravomocí. Kromě moci je však ve hře také respekt, autorita a podpora veřejnosti, o něž policejní orgány usilují.2 Míra jejich dosažení závisí nejen na kulturním, politickém a historickém kontextu, ale také na sebe/prezentaci, tedy na tom, jaký dojem dokážou jednotliví aktéři (orgány, týmy či jednotlivci) v publiku (veřejnosti) vzbudit. Kdo a jak je rekrutován, jak se nováčci vyrovnávají se svou policejní rolí, co se musí naučit tak, aby dosáhli profesní zralosti a jak se stávají správnými policisty (dosahují policejní identity)?

2.

METODOLOGIE

Výzkum Policie ČR byl výzkumem kvalitativním (etnograficky orientovaným), který měl formu zúčastněného pozorování, jež probíhalo na třech služebnách Policie ČR ve Středočeském kraji (Beroun, Kolín, Nupaky). Toto pozorování bylo dále doplněno o šest řízených polostrukturovaných rozhovorů s policisty jednotlivých uvedených služeben. Témata rozhovorů byla sladěna pouze částečně, výzkumníci tak měli prostor pro formulování vlastních otázek a rozebírání rozličných témat. Kromě těchto rozhovorů byla také provedena skupinová diskuze s policistou pražské motorizované hlídky a diskuze se znalcem policejního prostředí. Výsledná data byla analyzována pomocí otevřeného kódování dle jednotlivých prostředí s ohledem na lokální sociální kontext. Generovaná témata byla postupně sycena a upřesňována (redukována) v průběhu skupinových diskuzí (data session) výzkumného týmu. Později bylo provedeno axiální kódování a hledání paradigmatických vztahů s cílem odhalit, jak policisté definují svoji roli (v závislosti na očekávání svém i druhých) a jak se jejich pohled mění pod vlivem zkušeností, učení se roli, atd.

2 Cílem Policie České republiky je : chránit bezpečnost a pořádek ve společnosti; prosazovat zákonnost; chránit práva a svobody osob; preventivně působit proti trestné a jiné protiprávní činnosti a potírat ji; usilovat o trvalou podporu a důvěru veřejnosti. Osobním a profesionálním přístupem příslušníků Policie České republiky je: nést osobní odpovědnost za svoji morální úroveň a svůj profesionální výkon; chovat se bezúhonně ve službě i mimo ni tak, aby důstojně reprezentovali Policii České republiky svým jednáním, vystupováním i zevnějškem.

Viz Etický kodex Policie ČR: http://www.policie.cz/clanek/eticky-kodex-policieceske-republiky.aspx [21.12.2010]

4

Výzkumné kolokvium II. Vzhledem k použité metodě je nasnadě, že výsledná data nejsou dostatečně reprezentativní na to, aby mohla být jakkoli zobecňována na širší populaci (tedy policejní prostředí jako celek). Uvážíme-li poměrně krátkou dobu trvání výzkumu (respektive jednotlivých pozorování), musíme poukázat také na fakt, že tato doba není dostatečně dlouhá pro navázání a vybudování důvěrného vztahu mezi výzkumníky a jednotlivými policisty. Je proto nutné uvážit, že mohou existovat fakta, jež byla výzkumníkům záměrně zamlčena, či naopak, že jiná fakta byla záměrně přespříliš zdůrazňována ve snaze vzbudit určitý dojem či legitimizovat svou roli v konkrétní situaci. Je také nanejvýš pravděpodobné, že přítomnost výzkumníka v policejním prostředí mohla ovlivnit chování pozorovaných policistů a vyvolat u nich snahu vyvarovat se takovému chování, které by mohlo být chápáno jako nevhodné či nepřiměřené jejich roli. Nicméně, v rámci tohoto výzkumu je možno sledovat, jak policisté hrají svou roli a porovnávat jejich výpovědi o ní. Vždyť to, jak se reprezentují (byť před výzkumníkem), může být konec konců dojmem, o kterém si policisté mohou myslet, že se od jejich role očekává, tedy jakýsi ideální obraz správného policisty. Ve své analýze proto používám také dramaturgickou analýzu Ervinga Goffmana3.

3.

Jak se stát správným policistou/kou „Policistou by se měl stát

takový občan, který chce ve svém životě zastávat a ctít zákon, přistupovat individuálně a spravedlivě ke každému občanovi a prohlubovat svoje znalosti a odbornou kvalifikaci.“4 3 Presentation of Self in Everyday Life, 1959. Goffman používal metaforu s divadlem jako přímou metodu pozorování každodenního života a jeho sociálních interakcí, byla mu jakýmsi konceptuálním modelem každodenního života. Goffman nahlíží na lidské chování jako na asymetrickou komunikaci, nejde mu ani tak o motivy jednání, jako spíš o jeho výsledky (definici situace) – vyvolané dojmy. Goffman rozlišuje mezi předním a zadním regionem (zákulisím) a chováním v nich. To, co sleduje je sebeprezentace, čili reflexivní utváření vlastního obrazu, řízení a kontrolování dojmů v rámci interakce tváří v tvář.

5


Předkládaná práce má za cíl věnovat se otázce procesu socializace policistů. Stejně tak jako každá jiná, i policejní profese vyžaduje jisté schopnosti, dovednosti, předpoklady či motivaci a vůli učit se novým věcem a postupům, přináší s sebou nové role a scénáře, které je třeba si osvojit tak, aby se policisté stali nejen dostatečně kompetentními, ale také důvěryhodnými. Co všechno se musí správný policista/tka naučit a jakým způsobem? Jaké předpoklady musí splňovat? A jaký dopad na proces socializace policistů má reforma policie ČR?

3.1 Adept 3.1.1 Předpoklady a motivace Spektrum adeptů, kteří se hlásí do služeb policie ČR, je poměrně různorodé. Masový odliv policistů, který po reformě otevřel velký prostor volných pracovních míst, a následující velká náborová kampaň přilákala zejména mnoho mladých uchazečů. „…a pracovala jsem teda na soudě (..), kde jsem přišla do styku právě s těma podezřelýma, nebo obžalovanýma (..) díky tomu jsem i k tý policii šla, ale zároveň mě oslovila i náborová kampaň…“(P4) Ne všichni však předpoklady.

splňují

formální

kritéria

či

nevyslovené

neformální

„Prostě vám sem přijde člověk (..), má dlouhý vlasy, náušnice, absolutně neví jako k čemu se dal,..“(P5) Jejich motivace stát se policistou většinou sahá od vidiny dobrého finančního ohodnocení a stabilního zaměstnání (tato motivace narůstá zejména v době krize a s ní související velké míry nezaměstnanosti), přes kontaktní osoby u policie (které práci uchazečům doporučí), až k touze stát se policistou z přesvědčení. Někteří adepti chtějí prací u policie překonat svůj ostych či zlepšit své komunikační schopnosti. Podle zkušených policistů taková 4 http://www.policie.cz/clanek/povolani-policista.aspx [22.1.2010]

6

Výzkumné kolokvium II. resocializace může být úspěšná, dokonce je pro práci policisty nezbytná. Komunikace je základem policejní praxe, komunikační strategie a pravidla je proto nezbytné si co nejrychleji osvojit. Policista musí umět komunikovat tak, aby v rámci interakce vzbudit patřičný respekt5. Pokud je policista příliš nesmělý, přirozeně takový respekt nezíská a hrozí, že nebude „brán vážně“. „…možná ty lidi co nastupujou k policajtům, co jsou zakřiknutý, to bych řek, že díky tý praxi tady, že je to trošku změní jo, že jsou takový důraznější…“(P5) Finanční motivace či laické představy o vzrušující a akční práci policistů nejsou přitom nahlíženy jako naplněné, a to i přesto, že je na nich náborová kampaň víceméně postavená. V praxi podle policistů převažuje spíše kancelářská práce a administrativa spojená s výslechy a zápisem protokolů. Někteří policisté se také domnívají, že policejní práce je víc, než pouhé placené zaměstnání a člověk by se proto neměl chtít stát policistou jenom kvůli finančním výhodám. „…myslím si, že v první řadě dneska je to ekonomická záležitost, než že by to byly nějaký ideje těch lidí jo, prostě ty lidi jsou úplně jiný, než to bejvalo…“(P5) Policisté si stěžují na neproplácené přesčasy, velkou pracovní vytíženost a přílišnou administrativu a vyzdvihují fakt, že ten, kdo svoji profesi nebere jako životní povolání, může být zklamaný a u policie dlouho nevydrží. Nutnost naučit se zvládat jednotlivé administrativní úkony a chápat je jako nutnou součást policejní práce je nezbytným předpokladem a součástí úspěšné socializace. „…první dojmy jsou asi takový zklamání jo (..) ty lidi který sem jdou si představujou, (..) že budou lítat, chytat pachatele, mě taky v životě nenapadlo, že tady převyšuje hlavně administrativa (..) že i lidi, který jsou akční, který to chtěj dělat tuhle práci, jezdit venku a to, takže tohle je šíleným způsobem otráví, během nějaký doby prostě se snažej si najít někde jinde zaměstnání, dostat se jinam vocaď, kde by těch papírů bylo míň (..) v podstatě já to beru jako nutný zlo.“(P5) 5 Goffman používá pojem „morální rozměr interakčního řádu“, prvotní dojem /definice situace s sebou nese morální nárok (předpokládá, že ostatní budou respektovat aktérův status)

7


Člověk musí mít (nebo si vybudovat) ke své policejní profesi poměrně silnou vazbu, aby vydržel náročnost tohoto povolání. Jako příklad je možno uvést vysokou stresovou zátěž, nebo zasahování práce do soukromí (časté přesčasy či nepřetržitá 24 hodinová dostupnost policistů). Ztotožnění se s rolí policisty a přijetí nové identity je proto vysoce žádoucí. Základním neformálním předpokladem je, aby adept měl určitý cíl a jasnou vizi, věděl, proč se k polici dal a viděl ve své práci hlubší smysl. Tento předpoklad je úzce spojen s morální odpovědností policisty (úcta k zákonům a prosazování spravedlnosti) a často s obrazem „akčního“ či „lidového“ policisty, který „pomáhá a chrání“. „…já jsem šel k policii s tím, že (..) jak jsem si vždycky představoval, někde jsem viděl nějaký zločince, že je chytnu a že je dostanete do vězení jo (..) tak s něčím takovým jsem sem šel a v tomhle tom to alespoň splnilo moje očekávání. (..) některý lidi odtud vodejdou, že nenajdou tenhle ten cíl tady nějakej (..) ta realizace pachatelů, že někoho dostanete teda před soud (..) to přinášelo teda nějaký uspokojení (..) to byl takovej můj cíl.“(P5) „…baví mě to, že občas jakoby toho podezřelýho tak nějak chytnu a že ho usvědčím z toho přestupku…“(P4) „…tak nějak jsem to měl vod mala, že bych se chtěl stát policajtem, takže jsem si řek po škole, že to zkusím a ono to vyšlo.“(P6) „…nejvíc mě jako baví, když můžu pomoct (..) to mě právě nebaví jenom sepsat papíry (..) mě baví ta akce v terénu.“(P1) „Chci být prostě normální polda na ulici, komunikovat s lidma a tu práci kterou dělám, to mi prostě vyhovuje…“(P3)

3.1.2 Formální požadavky 8


Formální požadavky, které uchazeči musí splnit, jsou fyzické testy, psychotesty a celková zdravotní prohlídka. Pokud adepti projdou vstupními testy, čeká je povinný výcvik se zbraní a musejí také absolvovat půlroční studium na policejní škole. Zejména služebně starší policisté, kteří ještě absolvovali studium roční, se ohrazují proti nedostatečnosti zkráceného studia, někteří také zpochybňují úroveň současných vstupních testů. Jiní uvedli, že si nemyslí, že by se úroveň testů snižovala, ale spíše naopak. „Já jsem třeba nenastupoval k polici z toho důvodu,že bych neměl kam jít do práce, já měl třeba spoustu nabídek, ale prostě tohleto byl můj cíl (..) a teďko lidi choděj protože nemaj kde pracovat (..) a u policie se bere (..) a co jsem jakoby zaslech, nevím co je na tom pravdy, že, ví se to, že dělají poloviční psychologický testy a to je špatný, (..) tak s takovým kolegou bych na jednu stranu fakt nechtěl sloužit, když bude nějaká situace (..) a von bouchne (..) a bude nepoužitelnej a všechno zůstane na mě a…nepomůže ti.“(P1) „…nejdřív jsem si dal přihlášku k policii, to trvalo půl roku, než jsem prošel všema těma testama, teďka už je to trošku zrychlený…“(P6) „…psychologický testy, ty jsou hodně náročný, protože já jsem u psaní tohohle testu strávila šest hodin…“(P4) „…já jsem ještě nastupoval v jiným režimu než je teď v týhle tý době, takže docela byly i těžký přijímací testy, nebylo to prostě nějakým způsobem odfláklý, což mi připadá teďko, že to částečně je (..) jak si spousta lidí myslí, že prostě policajti jsou blbci, tak jako určitě není policajt blbec, protože prošel fakt jako přes ty psychology, akorát pak záleží jak on zapad do toho nějakého systému, jestli si to nějakým způsobem začne usnadňovat, to už je pak na něm.“(P1) Ukazuje se, jak důležité vstupní testy jsou. Nejen fyzické, ale zejména psychologické. Policejní práce může být nebezpečná, policisté musejí umět jednat a komunikovat s nejrůznějšími typy lidí, často může jít o lidi nebezpečné, podnapilé, rozrušené, atd. Proto je kladen důraz na způsobilost adeptů v psychologickém ohledu, který podmiňuje vznik důvěry mezi kolegy. Spolehlivost a vzájemná důvěra je základem policejní spolupráce. Mezi dotazovanými policisty se objevuje snaha legitimizovat svoje postavení a status policisty, očistit obraz policie od negativních předsudků a stereotypů a aktivně se podílet na jeho pozitivním přerámcování. 9


3.2

Nováček 3.2.1 Co je třeba se naučit a jak?

Po přijetí k policii, se nováček nejprve učí používat služební zbraň, prochází povinným výcvikem, seznamuje se s novým prostředím a odchází na tzv.“policejní základku“, kde je mu předáván scénář, podle něhož bude hrát svou roli.6 Škola připravuje policistu spíše po teoretické stránce, poskytuje mu přehled o formálních normách, technikách a postupech. Po ukončení školy se policista musí adaptovat na nové podmínky, začlenit se co nejrychleji do příslušného kolektivu, navázat vztahy s kolegy a naučit se vystupovat ve své nové roli. Na základě stávajících možností a konkrétní situace či osobních předpokladů a schopností je nováček přiřazen do daného pracovního týmu. Nastává neformální proces učení se roli, který je pro kvalitní výkon policejní práce stěžejní. Existuje několik technik, jež nováčkům při osvojení role pomáhají. V praxi samozřejmě koexistují všechny dohromady a tvoří nedílnou součást socializace a policejní praxe. Nicméně upřednostňovány jsou takové techniky, které umožňují co nejefektivnější předávání informací, čímž proces učení se roli urychlují. Klasifikovat můžeme tři základní typy neformálního způsobu učení se nové roli:

• • •

„hození do vody“ přímé zaučení formou vysvětlení učení nápodobou

„Hození do vody“

6 Postupně si také zvyká na služební zbraň, uniformu a policejní auto. Většina policistů tento proces nijak nezvýznamňovala, spíše problematizovali řízení policejního auta, dodržování rychlosti, jízdu s majáčkem, aj.

10

Výzkumné kolokvium II. Hra je manipulace s dojmy, která probíhá na jevišti (přední region), zatímco zóna zákulisí (zadní region) je vyhrazena pro otevřenou diskusi mezi účinkujícími (režijní debaty), jež má zajistit bezchybný průběh hry v předním regionu [Goffman 1999]. Problém může nastat, pokud se informace ze zákulisí dostanou na jeviště, či pokud nejsou oba regiony od sebe odděleny, to může narušit průběh představení, vzbudit dojem neprofesionality. Takové ohrožující momenty či události je proto třeba pokud možno vytěsnit do zákulisí. Zdá se, že této hrozby jsou si policisté dobře vědomi. „…někdy je dobrý prostě někoho poslat ať si…jak se říká, poslat ho do vody, aby se naučil plavat, ale myslím si, že tady jako je to špatný u týhle složky policie, je to špatný jako někoho poslat na ulici plavat, protože to pak lidi poznaj, že je nezkušenej, a tím se právě ztrácí nějaký to jméno.“ (P1) Dramaturgická obezřetnost se projevuje také při vytváření týmů či hlídek. Přítomnost staršího kolegy (režiséra) v hlídce má zajistit hladký průběh představení, neboť je-li hlídka tvořena nezkušenými nováčky, hrozí, že jejich výkon v nové roli, jíž se teprve učí, bude velmi nekvalitní a tedy nedůvěryhodný. Obezřetnost se také projevuje ve snaze předcházet situacím, kdy by noční hlídku tvořily dvě policistky, či přímo snahou neposílat policistky do nebezpečných akcí. „…ani by tam už tolik holek bejt nemuselo, protože pak už se dávaj do služeb třeba dvě holky, do jedný služby, prostě hlídka jsou dvě holky a to není dobrý…to není dobrý na noc, protože ty holky nemůžou v podstatě ani vyjet…“(P4) To zároveň poukazuje na problém menší kompetence žen policistek. Přímé zaučení formou vysvětlení Velice důležitou roli hrají v procesu socializace nováčků jejich zkušenější a služebně starší kolegové. Ti nezkušeným policistům udílejí rady, informace, návody, postupy atd. Jejich přínos dosvědčují ve své většině také sami dotazovaní policisté. „Určitě je to vždycky lepší, když je tam starší kolega …jako ty zkušenosti, to je to nejvíc, co můžeš mít…jako můžeš se naučit celej trestní zákoník nazpaměť, ale nikdy nebudeš vědět, jak ho aplikovat do praxe, když nebudeš mít tu zkušenost..“(P4) 11


„…většina, co tam nastoupí, tak to vnímají jako strašně pozitivní, když ti chce někdo radit, naopak je špatně, když se na tebe vykašlou a nechají tě v tom plácat… protože to pak nevíš co a jak psát, podle jakých paragrafů, nevíš vůbec nic na začátku…“(P4) Začlenění do kolektivu nebo týmu může usnadnit také větší věková homogennost nebo „mediátor“ – osoba, kterou nováček již zná a která v daném prostředí pracuje. Ukazuje se, že několik policistů má v prostředí své blízké rodinné příslušníky, či známé, kteří je někdy dokonce motivovali, aby se o práci u policie také sami ucházeli. „…záleží na domluvě mezi těma kolegia (..) případně jak dobře se znaj, jak spolu dlouho sloužej no. Když je to vyloženě někdo novej a někdo starej, tak to asi zrovna, úplně moc nemůže fungovat no, protože na sebe nejsou zvyklí, nejsou nijak domluvený, ale určitě postupem času si lidi na sebe zvyknou…“(P6) „…hned ze začátku jsem zapad. Bylo to i možná díky tomu, že znali moji ségru, která je už dýl u policie (..). Ale fakt jsem zapad do dobrý party, takže mi se vším strašně pomáhali a to mi, díky tomu mi všechno připadalo strašně jednoduchý.“(P1)

Učení nápodobou Z pozorování vyplývá, že většina nováčků na začátku své kariéry nebudí respekt, neboť ještě plně neovládají svou roli a proto spíše využívá znalostí svých služebně starších kolegů a často se učí také formou nápodoby či přímou instruktáží. Při výjezdech stojí opodál a sledují komunikaci svého zkušenějšího kolegy s pachatelem či oznamovatelem, provádějí spíše ohledání a dokumentaci místa činu, než aby se přímo zapojovali do komunikace. Pokud si své nové role a komunikační techniky zkoušejí, pak zpravidla za přítomnosti zkušeného kolegy (režiséra), který v případě potřeby pomůže, či přebere kompetenci. Policisté také často „rozebírají“ jednotlivé případy, navrhují možná řešení, diskutují o správném postupu (režijní debaty). Ne zřídka se tak děje na policejní stanici, a to i v rámci probíhajících výslechů. Tím se bohužel narušuje hranice mezi zákulisím a jevištěm, která opět může ohrozit výsledný dojem. 12

Výzkumné kolokvium II. Policisté někdy používají tajné dohody – např. skryté signály (mohou to být slova/kódy, kterým nezasvěcený/nečlen nerozumí). Těmi pak mohou účinkující nepozorovaně přijímat či vysílat potřebné informace. Osvojení komunikačních strategií a jejich vhodné použití, je pro policejní práci stěžejní, stejně tak jako naučit se individuálně posuzovat situace a odhadnout lidi (členské kategorizování, typizace). Na základě takového zvážení situace pak policista nasazuje potřebnou masku (hodný policista, přísný policista, vstřícný policista, odměřený policista, aj.) a vybírá nejvhodnější strategii (ústup, nátlak, represe, vyjednávání, aj.) „…každá situace je vesměs jiná a záleží na tom, jak se k tý situaci ty jako policajt postavíš. Protože ty toho člověka musíš odhadnout …třeba když přijedeš, to se třeba částečně učí na školách, nevím, jestli teď teda, za nás se to ještě učilo, hned odhadnout nějakým způsobem toho člověka. Už jenom jak mluví, tak ho začít jako odhadnout a poznat, jaký je jeho já (..) a podle toho se k němu jako chovat.“(P6)

Ačkoli je na praxi a zkušenosti kladen velký důraz, institucionální podmínky umožňují nováčkům s vysokoškolským vzděláním dosáhnout postupu do vyšších funkcí rychleji, a to i bez předchozí dlouholeté praxe.

3.3

Profesionál 3.3.1 Kompetence

Zkušený policista je kompetentní policista, který je schopný se rozhodovat a jednat samostatně, aniž by k tomu nadále potřeboval rady služebně starších kolegů. Zvládá administrativní práci i management dojmů a plně si osvojil svou roli a komunikační strategie, má vypěstovanou dobrou dramaturgickou kázeň (ovládání obličeje, hlasu, gest, emocí, sebekontrola, aj.). Dokáže vzbudit respekt, protože umí hrát svou roli přesvědčivě. „…teď už se vyloženě jako nováček necejtim, protože tady jsou i mladší než jsem já, něco, leccos už jsem pochytil, takže už mám takovou větší důvěru a … mám takovou jistotu, že už si dokážu s více věcma poradit prostě sám.“ (P6)

13

Výzkumné kolokvium II. Zkušených policistů, profesionálů, je momentálně u policie nedostatek, což znesnadňuje socializaci nováčků, kteří jsou obyčejně na začátku své praxe na sdílení odborných znalostí ze strany svých zkušenějších kolegů závislí. V tomto směru znamená reforma policie ČR negativní zásah do procesu socializace nových policistů, neboť znesnadňuje jejich rychlou adaptaci a učení se roli. „…no říkám, že tady bylo ještě docela hodně těch kolegů starších, takže těžký to jako vyloženě nebylo, žejo. Že mě měl kdo učit, teďka už je to horší, že už jsme tady spíš samý ty mladý po škole no.“(P6) V rámci provedených rozhovorů se ukazuje, že policisté kladou na některé atributy spojené s výkonem svého povolání obzvlášť velký důraz. Kategorie správný policista v sobě obsahuje také následující subkategorie (ty se samozřejmě mohou navzájem prolínat): •

„Rozený“ policista – klade důraz na osobní biografii (chtěl být policistou již od svého dětství), svoji policejní profesi spojuje se svou životní filosofií a identitou. Preferuje empatický individuální přístup, morální hodnoty, respekt. Klade důraz na aktivitu (pohyb v ulicích a chytání zločinců), smysl práce a cíl. Chce pomáhat snižováním a prevencí kriminality.

„…no vod dětství jsem to tak chtěl dělat.chtěl jsem to zkusit (..) přišlo mi to jako zajímavá práce.“(P5) „…nejlepší na tom je, když přijedeme a můžeme prostě někoho chytit přímo na tom místě(..) mě baví ta akce v tom terénu.“(P1) •

„Lidový“ policista – je zkušený, dobře informovaný, empatický a ochotný, chce pomáhat svým osobním přístupem, klade důraz na naslouchání a strategickou komunikaci, znalost lidí i prostředí a své kontakty. Snaží se napravit reputaci policie ČR. Lidé ho znají osobně a mají k němu důvěru. Výborný adept pro community policing.

„Takže už jsem měl přehled, kdo chodí do jaké restaurace, co tam dělá, jestli je vyhazovač, jestli je to zloděj, jestli se stýká s kriminálně závadovýma osobami, jestli má vazbu na osobu…“(P3) „…dyž pudete po městě a zeptáte se na policistu P3, tak si myslím, že by mě měli znát.“ 14

Výzkumné kolokvium II. „Chci, aby mě ty lidi viděli venku, aby ta veřejnost viděla, že funguju a že se skutečně snažím jezdit do těch míst, kde ty konflikty jako jsou, aby ta veřejnost měla jistotu nějakou.“(P3) „ten českej policista by měl bejt těm lidem strašně blízko (..), naslouchat jim, poradit jim, nebo něco za ně vyřešit.“(P3) •

„Zkušený“ policista – je informovaný, umí jednat s lidmi na profesionální úrovni, nasazovat masky, improvizovat. Je zprostředkovatelem informací o policejní praxi a opěrným pilířem pro nováčky. „…zjistíte, co je to za osobu a podle toho zvolíte nějaký chování (..) na to musíte mít ty zkušenosti, bez toho to prostě nejde, (..) musíte mít praxi, musíte to umět, musíte toho člověka vodhadnout (..), přečíst si ho prostě, co na něj platí jo a dá to (..) ho přesvědčit (..) aby s váma spolupracoval…“(P5)

3.3.2 Policejní identita „…kdyby tady nebyla policie, to by byl totální chaos, to by se prostě kradlo, ty lidi by se sami nesrovnali.“(P6) Existuje předem daný scénář, který je potřeba respektovat (institucionální pravidla a normy, předpisy). Scénář je formálním ustanovením instrumentální povahy, proto jisté scény dovolují tento scénář, na základě vlastní intuice a zvážení situace, obejít – improvizovat (například pokárání řidiče a prominutí pokuty nebo sepisování protokolů, jež se neřídí striktními normami, či vlastní přeformulování předepsaných policejních formulací v rámci komunikace s občany, odložení policejní čepice). Takovéto jednání je sice nežádoucí z pohledu instituce, která scénář vydala, nicméně není tak vážného rázu, aby instituci samotnou poškodilo. Závažné narušování scénáře už ovšem může mít velice negativní dopad a ve svém důsledku vyvolat negativní dojem, který ohrožuje nejen pověst jednotlivce, ale také instituce jako celku. Mezi takové prohřešky se řadí například porušování dopravních předpisů policisty, 15

Výzkumné kolokvium II. úplatkové aféry, trestná činnost policistů, zneužití pravomoci veřejného činitele, aj. Za strany okolí je policista obvykle rychle ztotožněn se svou novou rolí – je mu přisouzena policejní identita. To se projevuje například tím, že se i od policistů mimo službu očekává důstojné chování a morální bezúhonnost, stejně jako informovanost. V očích publika se policista stává expertem. „…ostatní se tě furt jakoby ptaj:´Hele, šlo by udělat tohleto a tohleto? Je tady to nějaká věc? Mohl bys mi poradit?´…takže vesměs oni mě k tomu nutěj, i když jsem mimo práci, abych vesměs furt pracoval, furt jim říkal, jak to má bejt.“(P4) „…co se týče jízdy policejním autem, tak prostě tam vím jednak, že jsem teda na očích, musím jít příkladem…“(P3) „…ví, že jste ten polilcajt, tak se musíte jako chovat tak nějak, abyste reprezentovali i tu uniformu mimo službu no.“(P6) Nejen sociální, ale také osobní identitu policisty člověk nesundá ani v soukromí. I z tohoto důvodu je správný policista nahlížen jako člověk s trvalou policejní identitou. Správný policista je resocializovaný do té míry, že jeho profesní role zasahuje i mino zaměstnání, tedy do sféry soukromého života. „…každýho to změní, hodně, když člověk uvažuje trošku jinak i když jdete, jedete po ulici a vůbec i v civilu tak vás to strašně ovlivňuje, že jako koukáte, nějaký podezřelý lidi se vám zdaj, auta, jo to je furt, furt koukáte někomu asi někdo támhle neleze někomu do kabelky jo v obchodě, jo prostě to v tom jako to člověka vopravdu strašně, co říkaj kolegové tak taky že je to prostě do tohohle to ovlivní ta práce, že furt jako koukaj kolem sebe a je to asi i znát prostě, protože tyhle ty drbani poznaj policajta i bez uniformy, oni vás poznaj…“(P5) Být správným policistou v sobě nese přívlastek poslání a ideálu, k němuž by měla policejní praxe směřovat. Zároveň platí, že tento ideál je jaksi nedostupný, stále unikající cíl. Definování role a poslání je přitom základem pro pochopení funkce paradoxní rétoriky, která smiřuje ideál s realitou tak, že 16

Výzkumné kolokvium II. se je snaží vysvětlit. Tuto rétoriku policisté používají a jejím prostřednictvím také legitimují realitu a identifikují se se svou rolí (profesí) i přesto, že není taková, jaká by ideálně měla být.

3.4

Žádoucí atributy správného policisty/tky • • • • • • •

4.

Profesionalita - kvalifikace, znalosti a zkušenosti Dobrá fyzická kondice a zdatnost Komunikativnost Psychická odolnost Morální bezúhonnost Spolehlivost – důvěra Osobní přesvědčení a ztotožnění vlastní identity s policejní rolí

Závěr

Na základě toho, jak účinkující dokážou inscenaci zvládnout a ztvárnit své role je publikem posuzována úroveň představení i samotné instituce. Představení je týmová práce a výsledek jako celek pak bude závislý od výkonu všech herců (i jeden špatný herec může pokazit reputaci týmu). Pokud mají diváci pochybnosti, pokud výkonu aktéra a jeho roli neuvěří, protože aktér svou roli neumí zahrát věrohodně, pak je reakce rozporuplná a hra i celé divadlo se stává nedůvěryhodné. Publikum může svoji nespokojenost dávat najevo různými způsoby, někteří diváci mohou znechuceně odejít již v průběhu hry, jiní mohou o výkonu aktérů, představení šířit negativní reklamu. Další z nich si budou stěžovat přímo na místě. Také někteří herci mohou divadlo opustit, neboť nevidí na jevišti svoji budoucnost a raději si budou budovat svou kariéru jinde. Bude-li naopak výkon věrohodný a podání na profesionální úrovni, budou herci odměněni nejen potleskem, ale také instituce jako celek získá v očích publika prestiž, bude mít úspěch, lidé se do ní budou vracet a herci budou mít zájem o stálé angažmá. To, co potřebuje každé divadlo, nejsou jen scénáře divadelních her a kulisy, ale také herci, kteří ovládají svou roli. „Práci v jednom z bezpečnostních sborů – Policii České republiky a samotný výkon policejní služby je vhodné chápat jako 17

Výzkumné kolokvium II. celoživotní povolání se všemi zákonnými a morálními pravidly.“

7

Policista jako představitel zákona a práva by měl být hlavně morálně zodpovědný, a proto by na veřejnosti měl vystupovat tak, aby reprezentoval policii ČR, měl by jít dobrým příkladem a vytvářet pozitivní dojem. Tento scénář mu předkládá nejen instituce, pro niž pracuje, ale očekává jej i sama veřejnost. Pokud se policista proti svým pravomocím zpronevěří, pokud se dostatečně neztotožňuje se svou rolí, či se pro roli policisty “nehodí” (například fyzické indispozice jako malý vzrůst, agresivní jednání), pak nejenže nemůže být považován za správného policistu, ale může být konfrontován s nedostatkem respektu, posměchem či opovržením ze strany veřejnosti, jež může být snadno zobecňováno a přeneseno z individuálního případu na celou instituci, která se v důsledku jeví nedůvěryhodnou, neúčinnou, zkorumpovanou, atd… Položíme-li si otázku, proč je heslo “POMÁHAT A CHRÁNIT” terčem posměchu (dokonce ani policistům se nelíbí nápisy na služebních autech), pak nás může napadnout, že právě proto, že u veřejnosti nevzbuzuje důvěru – lidé tomuto heslu nevěří. Policie ČR by se měla zamyslet nad otázkou, jakým způsobem ji získat zpět a jak docílit posílení pozitivního stereotypu správného policisty na úkor policisty špatného? Jak by měl správný policista vypadat a na co by se tedy policie ČR měla zaměřit (například při výběru adeptů či výcviku nováčků)? Jaké profesní a osobnostní stránky policistů je třeba podporovat? Jak zefektivnit jejich práci tak, aby jejich výkon byl hodnocen kladně? A jak dosáhnout toho, aby společnost nahlížela policii v pozitivním světle?

5.

Seznam literatury

Goffman, E. 1999. Všichni hrajeme divadlo. Praha: Nakladatelství Studia Ypsilon

Keller, J. 2002. Úvod do sociologie. Praha: SLON Strauss, A., Juliet Corbinová. 1999. Základy kvalitativního výzkumu. Boskovice: Nakladatelství Albert Šubrt, Jiří a kol. 2008. Soudobá sociologie II.(Teorie sociálního jednání a sociální struktury). Univerzita Karlova v Praze: Karolinum Woods, J. Marilyn. 2000. „Interpersonal Communication for Police Offecers: Using Heeds Assessment to Prepare for Skeptical Trainees.“ Business 7 http://www.policie.cz/clanek/povolani-policista.aspx [22.1.2010]

18

Výzkumné kolokvium II. Communication Quarter. The University of Texas at Arlington: by the Association for Business Communication. 63 (4): 40-48

19

kou

Recommend Documents