Kostel NejsvČtČjšího Srdce Ježíšova Blažovice 1934-2009
75. výroþí posvČcení
Socha Božského Srdce Páně
Profesor Ing. arch. Metoděj Zoubek (1885-1954) Autor projektu kostela v Blažovicích Byl rodákem ze statku z Hustopečí nad Bečvou. Jako nadaný student získal jako druhý stipendium Hlávkovy nadace, která jako jediná česká nadace přežila od monarchie až do dnešní doby. Pracoval v Brně, Bratislavě, Prešově a v Užhorodu. Byl současníkem a přítelem architekta Jana Kotěry. I to ovlivnilo architekturu jeho prací.
V tomto roce si připomínáme 75. výročí posvěcení našeho kostela. Každá rodina má svůj domov a domovem farní rodiny je kostel. Ten náš má zatím krátké, přesto pestré, dějiny, ze kterých jsou znát velké oběti a nasazení předchozích generací. Obětavému jednání našich předků porozumíme, když si uvědomíme, že kostel je místem setkání člověka s Bohem. Jde o víc, než o stavbu z kamene a betonu. Je to místo pokoje, ticha i radosti, dům modlitby a zvláštní Boží přítomnosti. Kostel není domovem pouze pro křesťany, přijít a hledat Boha zde může každý, protože Bůh před nikým nezavírá dveře. Ve svých modlitbách nezapomeňme na naše předky a buďme dobrými správci a pokračovateli v jejich díle. Nejsvětější Srdce Ježíšovo, smiluj se nad námi. Otec Josef Rybecký
-3-
Ohlédnutí za historií před stavbou kostela
Archeologické nálezy v okolí obce dokazují, že katastr Blažovic byl osídlen odedávna. Ale první písemná zmínka o Blažovicích je až v listině olomouckého biskupa Jindřicha Zdíka z roku 1131 (Codex diplomaticus et epistolaris regni Bohemiae). V dávné historii můžeme najít také dvě zajímavosti, které se vztahují k tématu „kostel a Blažovice“. Legenda o Velehradu V místech, kde se nyní rozkládají Blažovice, byly v minulosti osady dvě. „Dolní“ (Velké) Blažovice, seskupené kolem nynější Návsi, a „Staré“ (Horní, Malé) Blažovice, ohraničené ze severu rybníkem, z něhož zůstal zbytek – Zadní rybník, z východu korytem potoka a z jižní strany valem, jehož zbytky jsou jižně od dráhy patrné dodnes. V první polovině 20. století se objevila domněnka, že Staré Blažovice mohly vzniknout ve 13. století na místě zaniklé osady Velehrad, o které se také zmiňuje listina olomouckého biskupa Jindřicha Zdíka z roku 1131. Tato listina zná totiž nejen Velehrad u Uherského Hradiště, ale i Velehrad u Brna. O něm není známo, kde stával. Domněnku, že Velehrad existoval v místech pozdějších Starých Blažovic, rozvinul doktor Červinka v časopise Věda a život. Psal kromě jiného, že ve Šlapanicích je ulice Velehradská, jež vede k Blažovicím, a že chodník vedoucí od jiříkovické školy k Blažovicím se nazývá Velehradská cesta. K zaniklé osadě také vedla hlubokým úvozem cesta od Sivic (dle pověstí úniková cesta do lesů). Archeologický ústav vyslal 19. října 1959 do Blažovic odborníky, aby tuto teorii prošetřili. Středem zaniklé osady Staré Blažovice dnes vede násep železniční trati. Jižně od trati, v místě nejvýrazněji zprohýbaného terénu nemohli archeologové výzkum provést, protože pole bylo oseto. Prozkoumali alespoň plochu 15 x 3 m do hloubky 1m v místě předpokládaného valu. Stopy valu nalezeny nebyly, pouze četné střepiny keramiky, pravděpodobně z druhé poloviny 15. století, tedy z doby pravděpodobného zániku Starých Blažovic. Poté archeologický tým kopání zanechal. Četnější nálezy byly severně od dráhy v místech tehdy ještě novostavby pana Daňka a okolních domů. Zde se kromě jiného přišlo na souvislý zbytek základu budovy z místního litavského vápence vysoký 70 cm. Kameny z pokračování této zdi byly zřejmě v minulých stoletích použity ke stavbě místních staveb. Domněnka o Velehradu nebyla potvrzena (ale ani zcela vyvrácena?). -4-
Legenda o starém kostele Až do roku 1950 chodil každoročně na svátek Petra a Pavla z Blažovic průvod s hudbou ke kříži do „Úlehlí“. Průvod měl starobylou tradici. Podle podání pana Pavla Štěpánka (bývalého kronikáře obce) stával snad někde v těchto místech nad Starými Blažovicemi kostelík sv. Petra a Pavla. Staré Blažovice zanikly, ale obyvatelé „Dolních“ Blažovic dál chodili s procesím do „Úlehlí“. „Procesí se modlívala: „Od hladu, moru, války a pádu dobytka - ochraňuj nás Pane.“ … Každé slovo v této modlitbě zní dávnými časy... (P. Štěpánek). Písemné zprávy o prastarém kostelíku nejsou, ale že v „Úlehlích“ stával celá staletí kříž je doloženo. Dříve kolem něho vedla dálková cesta Brno–Slavkov– Uherské Hradiště. Býval dřevěný a čas od času se nahrazoval novým. Zajímavé je, že na malé vyvýšenině od kříže směrem k Blažovicím byly nalezeny opracované kameny, které měly jiné složení než místní horniny. Tyto kameny by údajně mohly být úlomky soch z pradávného kostelíka (podle P. Štěpánka). S trochou fantazie najdeme podporu pro domněnku o zaniklém kostele i ve starých listinách: Staré a „Dolní“ Blažovice patřily od 14. do 18. století celých 465 let řádu Dominikánek u sv. Anny na Starém Brně. Dominikánky měly v Blažovicích svůj hospodářský dvůr se „zámečkem“. Roku 1499 darovala převora Eufémie Gasthauserová „svým 21 osedlým v Dolních Blažovicích (tedy současných) 30 kvantů polí zvaných Strechlisen, dříve patřících Horním (Starým) Blažovicím, nyní řadu let opustlých“. Podle farní pamětní knihy tvaroženské a podle Urbarální fasse z roku 1775 dávali blažovičtí usedlí (tedy sedláci a rustikálové) ze všech polí desátky tvaroženskému faráři. Ze Strelasů, Ospalovsk, Špicí a Nových polí, které dříve patřily Starým Blažovicím, však tyto desátky tvaroženskému faráři nedávali. Dokazuje to i zápis tvaroženského faráře Božka z roku 1771 zapsaný ve farní knize. „Farář byl velmi rozezlen na převoru dominikánek, neboť stále ještě nepobíral z této půdy desátek“ (uvádí Pavel Štěpánek). Zdá se tedy, že ačkoliv „Dolní“ Blažovice patřily od nepaměti farnosti tvaroženské, Staré Blažovice pravděpodobně ke tvaroženskému kostelu nenáležely. Mohlo by to podpořit domněnku, že patřily kostelu jinému, již zaniklému. Zvonička Obecní zastupitelstvo v Blažovicích požádalo v roce 1829 vrchnostenský úřad v Sokolnicích o povolení stavby zvonice. „…V letech 1831-32 byla zvonice postavena za 63 zlatých. Stavba se prodražila, poněvadž při kopání základů se přišlo na silný pramen vody a bylo nutné zpevnit základy. Zvon blažovické zvonice je od svého zavěšení až po dnešní dny používán k dennímu třikrát opakujícímu se zvonění“…(podle P. Štěpánka). Na mši svatou blažovičtí chodili do Tvarožné. Zde vstupovali do manželství a křtili své děti. Se zesnulým se obyvatelé vesnice loučili u kříže „pod kaštany“ -5-
Rekonstrukce návsi v Blažovicích se zvoničkou podle Rudolfa Paulíka
a potom byl na voze odvezen na tvaroženský hřbitov. Vzdálenost kostela byla nejhůře pociťovaná v nepříznivém počasí. Blažovice a farnost Tvarožná Blažovice vždy patřily do farnosti tvaroženské. Docházka do farního kostela neupravenou polní cestou bývala zejména v zimě a v období dešťů velmi obtížná. Kamenná silnice byla zbudovaná kolem roku 1870. V době, kdy ve Tvarožné byl farářem známý spisovatel – kukátkář – Václav Kosmák, byl stržen již zchátralý tvaroženský kostel a v roce 1881 zbudován nový. O tom, že blažovičtí byli platnými členy této farnosti svědčí tvaroženská farní kronika, ve které je dokumentováno, kolik která obec přispěla na stavbu nového tvaroženského kostela. Na chrám Páně přispěli: Vysokorodý p. patron Egbert hrabě Belcredi 12 000 zl. Šlapánický cukrovar jakožto nájemník Tvaroženského dvoru 2 600 zl. Nejdůstojnější kapitola brněnská 800 zl. Obec Tvaroženská 9 182 zl. Obec Blažovická 6 084 zl. Obec Horákovská 1 571 zl. Obec Mokerská 1 474 zl. Obec Velatická 2 536 zl. Kostelní pokladna 3 000 zl. Dobrodinci soukromí 2 500 zl. -6-
Starý kostel ve Tvarožné
„ V neděli, kdy se chodívalo do Tvarožné na mši svatou, bývávalo ještě od května do září odpoledne v Blažovicích modlení, které se konalo u kříže „pod kaštany“. Každou čtvrtou neděli se pak šlo přes „dědinu“ se zpěvem k hornímu kříži (kříž stával na rozcestí nynějších ulic U Kostela a Pratecká). Další pobožnost byla o tzv. „křížových dnech“. Pro Blažovice bylo ve farnosti určeno úterý. Po ranní mši svaté ve farním kostele vyšel průvod do Blažovic. Cestou byla čtyři zastavení. První bylo „na vrchách“ (asi v půli cesty k Blažovicím), druhé „na hraničkách“ (hranice mezi katastry obou obcí), třetí u kříže „pod kaštany“ a poslední u „horního kříže“. Poté se konal v hostinci oběd pro kněze a obecní hodnostáře… V měsíci květnu, týden před svatým Janem, začínaly u zvonice svatojánské pobožnosti k uctění památky mučedníka Jana. Začínaly po setmění, když byly skončeny všechny práce v hospodářství. Svatojánské pobožnosti byly poezií jarních večerů, kdy dědinou každý večer zaznívala jiná svatojánská píseň, jedna hezčí než druhá. Pamatuji si například Svatý Jan, náš krajan, Probudily se už zpěvné háje, …“ (vybráno ze vzpomínek Jana Kašpaříka, (1912 - 1985). Obliba Nejsvětějšího Srdce Ježíšova V první polovině 19. století začala vznikat i na Moravě různá bratrstva. Také v Blažovicích, hlavně zásluhou Šebestiána Kubínka, našla velkou odezvu. Bratrstvo svatého růžence, které vzniklo v Blažovicích v roce 1845, mělo hned na za-7-
čátku 12 růží, tj. 180 členů. Velké oblibě se také těšila pobožnost k Srdci Pána Ježíše a Panny Marie. Možná zde je počátek touhy po vybudování alespoň vlastní kaple. A také počátek úcty k Nejsvětějšímu Srdci Ježíšovu. Úcta k Nejsvětějšímu Srdci Ježíšovu má své kořeny v Písmu svatém, ve spisech církevních otců a světců. Důležitý význam při šíření této úcty měla svatá Markéta Maria Alacoque (1648 – 1690). Markéta měla celkem tři zjevení. Při těchto zjeveních jí Ježíš odevzdal poselství lásky a milosrdenství pro církev a všechny lidi. Poslední zjevení proběhlo 2. července 1688. Až papež Pius IX. v roce 1856 zavedl svátek Božského Srdce Páně a v roce 1889 Lev XII. tento svátek povýšil na slavnost. Touha po vlastní kapli Touha po vlastní kapli zesílila na přelomu století. „V Blažovicích žilo přibližně 1000 obyvatel, z nichž 99 % byli katolíci“ (B. Šťastný). První sbírky na stavbu kaple začaly již před 1. světovou válkou. „Již v prvním válečném roce 1914 obraly (vzaly) si některé nábožensky uvědomělé a cítící ženy blažovické za úkol pořádati po obci na tento účel sbírky, a je zajímavé dnes doznati, že se původně pomýšlelo na zbudování větší a úhlednější kaple. Válka světová však zmařila šlechetné snahy sběratelek, ale po válce započato s novým nadšením k uskutečnění nové myšlenky: postaviti v Blažovicích nový kostel, jelikož vzdálenost farního kostela bránila lidem starším a churavým v návštěvě bohoslužeb Božích ve Tvarožné, kde tou dobou působil oddaný ctitel a nástupce Kosmákův, P. Miloslav Simonides,“ napsal ponětovický nadučitel Bohumil Šťastný pro časopis čsl. strany lidové, článek: „Dílo obětavosti a lásky“ ke slavnosti svěcení kostela v Blažovicích. Světová válka však tyto aktivity přerušila. Teprve po válce se lidé znovu začali zabývat myšlenkami na stavbu kaple nebo kostela. Založení „Kostelní jednoty“ Myšlenka postavit v Blažovicích důstojný stánek Boží stále sílila. Ve spolupráci s tvaroženským farářem se blažovičtí rozhodli pro stavbu nikoli kaple, ale kostela. Pro tento účel založili sdružení „Kostelní jednota“. „Kostelní jednota“ řídila veškeré dění, týkající se přípravy stavby kostela, financování i stavbu samotnou. „Kostelní jednotě založené 6. května 1923 odevzdaly původní sběratelky z předválečných let 5 000 Kč jako základní dar a na ustavující schůzi se přihlásilo do družstva 60 členů, z nichž 26 zakládajících s ročním příspěvkem 1 000 Kč a řádných přispívajících 34. Předsedou zvolen Ondřej Pokora, rolník č. 77, místopředsedou Eduard Paulík, č. 4, jednatelem Tomáš Kaláb, rolník č. 27, pokladníkem František Kadlec st,. rolník č. 32, hospodářem František Tužín, rolník č. 28; ve výboru byli Augustin Eliáš, Vincenc Lhotský, Jan Beneš, Vojtěška Mazálková, Alžběta Kašpaříková, později pak horlivý propagátor myšlenky této Antonín Daněk, železniční úředník.“ (B. Šťastný) -8-
Na stavbu kostela v Blažovicích daroval 1 000 Kč také tvaroženský farář Miloslav Simonides, čímž se stal zakládajícím členem „Kostelní jednoty v Blažovicích“. Modlitby blažovických občanů, přímluva ctihodného Šebestiána Kubínka a neúnavná činnost blažovických žen se zúročily. Blažovičtí začali s velkým nadšením, úsilím a obětavostí připravovat stavbu kostela. „Zlatý důl“ V roce 1923 „Kostelní jednota“ zakoupila od majitele velkostatku Vladimíra Mitrovského pozemek o výměře 37 arů a 2 m2 za 7 404 Kč (dle kupní/trhové smlouvy). Jak napsal B. Šťastný v článku „Dílo obětavosti a lásky: „Roku 1924 tu byl objeven opravdu „zlatý důl“ pro stavební družstvo – majitele. Byl tu zjištěn výborný stavební kámen, kterého tu získáno lámáním za cca 50 000 Kč.“
Část kupní smlouvy na pozemek pro stavbu kostela -9-
Stavba kostela
Zahájení stavby kostela Přípravné práce trvaly 5 let. Základní kámen darovala duchovní správa na svatém Hostýně. B. Šťastný ve svém článku „Dílo obětavosti a lásky“ napsal: „V roce 1925 vypracoval plán kostela bratislavský architekt Ing. Metoděj Zoubek, a tak 25. srpna 1929 tu byl položen základní kámen za přítomnosti světitele starobrněnského preláta Bařiny (opat augustiniánského starobrněnského kláštera). Slavnostní kázání měl známý brněnský kazatel profesor Skoupý“, pozdější brněnský biskup. Paní Vojtěška Mazálková popsala tuto událost ve svých zápiscích: „S velkou slávou byl vezen 25. srpna 1929 šestispřežím vraných koní (Mazálkovy, Valtrovy a BočObrázek vytištěný na pámátku kovy koně) od Mazálků č. 125 přes celou posvěcení základního kamene vesnici k budoucímu kostelu. Šestispřeží řídil dragounský četař Josef Jílek. U základů kostela byl kámen vložen na nosítka a na určené místo jej přinesli mládenci Augustin Procházka, Blažej Paulík, Ladislav Máša a Karel Tužín“. Do základního kamene byla vložena pamětní listina a byl zabudován v presbytáři. Z kamene vytěženého na místě byla postavena věž a celý kostel do výše oken. Celou stavbu provedl zednický mistr Jan Lábr z Křenovic u Slavkova. „Stavba kostela pokračovala dosti pomalu, neboť nebylo dosti finančních prostředků a náklad na stavbu byl dosti veliký (skoro půl milionu korun). Bylo třeba, aby pomohl každý, kdo může. A také každý pomohl. Majitelé potahů dováželi materiál, ostatní pracovali ručně na stavbě. Vše zdarma a s radostí. Dávány byly i dary peněžní. S dovážením materiálu bylo hodně práce, protože bylo třeba dovést 136 000 cihel (cihly byly z blažovické Valtrovy cihelny, majitel cihelny 10 000 ks kostelu daroval), 845 metrických centů cementu, 244 metrických centů vápna a 510 m3 písku“ (P. Štěpánek). Blažovické věřící si tato stavba získala a dodnes se v rodinách udržuje vřelý vztah k chrámu Páně a jeho potřebám. Tento vztah měl i svá negativa, neboť ti - 10 -
Stavba kostela
kdo nejvíce přispívali, chtěli mít ve výzdobě kostela a jeho zařízení různé prvky a věci, které lahodily jejich oku. Např. na přání jednoho z největších dárců musel mistr zednický udělat zdobené štukové kruhy kolem světel na stropě. - 11 -
„Blažovice, ba celý kraj, sledoval po celá léta neúnavnou a vytrvalou práci občanů blažovických, zvláště těch, kteří ve své šlechetné snaze neochabovali, i když starosti hmotné ohrožovaly šťastné dokončení svatyně. Nebylo divu, že v době hospodářské krize a nezaměstnanosti řídly řady dobrodinců, kteří dávali láskyplně, jak poměry dovolovali a dokud bída netlačila se do domů,“ psal ve svém článku B. Šťastný.
Stavitel Jan Lábr z Křenovic
Dne 29. června 1930 posvětil profesor Vítek kříž, který byl vztyčen na věži právě dokončené hrubé stavby kostela. O rok později, 30. srpna 1931, byl postaven a posvěcen kříž před kostelem.
Ručili svým majetkem V té době tížil „Kostelní jednotu“ značný dluh. Bylo proinvestováno přes 300 tis. korun. Dochovala se žádost na ministerstvo školství a národní osvěty z 16. ledna 1930, ve které „Kostelní jednota“ žádá o subvence na stavbu kostela v Blažovicích. Mimo jiné se v ní píše: „...Při započetí stavby měla Kostelní jednota na hotovosti 81 000 Kč, mimo to na stavebním místě připravený materiál stavební v ceně asi 92 000 Kč. Další příjem bude opatřován ze sbírek, odkazů a milodarů…“ O dva roky později, dne 16. října 1932, podepsali členové „Kostelní jednoty“ Ondřej Pokora, Antonín Daněk, František Kubínek, Heřman Dvořáček, Tomáš Kaláb, František Daněk,Vincenc Lhotský, Vojtěch Kadlec, Jakub Paulík, Cyril Šmerda, František Kaláb a Jan Beneš „Ujednání, současně prohlášení o ručení“, ve kterém „přiznávají dluh“ zednickému mistru Janu Lábrovi z Křenovic. Tento dluh „podstupují“ do vlastnictví Pozemkového ústavu, filiálky v Brně, a zaručují se svým majetkem, že dluh bude splácen. „…Spolupodepsaní členové Kostelní jednoty v Blažovicích přistupují k tomuto dluhu jako solidární rukojmí a plátce celým svým jměním a přísluší Pozemkovému ústavu, filiálce v Brně, právo hojiti se na nich, kdyby Kostelní jednota v Blažovicích svým proviantem z tohoto ujednání neučinila zadost…“. Zvony Dne 16. července 1933 byly posvěceny a zavěšeny 4 zvony, které, jak napsal B. Šťastný, „svými líbeznými hlasy pozdravily celý kraj a lid, rozezvučely se jako hlasatelé pokoje a míru k chvále Pána nebes a země. Tak rozhlaholí se opětně a radostně v den, kdy nový chrám blažovickým bude po vysvěcení službě Boží odevzdán“. Dva z nich daroval jako prozatímní zvony farář Josef Tužín ze Šardic u Kyjova. Zvony byly pouze litinové, ulité za světové války. Další dva zvony zaplatil farní - 12 -
úřad Tvarožná. Tři zvony byly zavěšeny na věž a malý „evangelijní zvon“, vyrobený z bronzu, byl zavěšen do malé vížky nad presbytářem. V době 2. světové války musely být bronzové zvony povinně odevzdávány (rekvírovány) k roztavení na munici. Bronzový evangelijní zvon byl proto tajně vyměněn za litinový „umíráček“ (pro zajímavost - snesl ho na hlavě J. Kašpařík). Úřadům bylo prokázáno, že všechny naše zvony jsou pouze litinové. Evangelijní zvon zůstal po celou dobu války zakopán u Václava Štěpánka z č. 18 a po válce byl vrácen na své místo. A opět dluhy V roce 1935 „Kostelní jednota“ ještě dlužila zednickému mistru Janu Lábrovi částku 43 500 Kč. Proto dne 12. května 1935 podepsal pan Alois Paulík Spořitelnímu a záloženskému spolku v Blažovicích na tuto částku „Dlužní úpis“. Dlužní úpis také podepsalo 24 členů „Kostelní jednoty“, kteří se zaručili svým majetkem. „Kostelní jednota“ se potýkala s nedostatkem peněz po celou dobu stavby. Přesto se práce na stavbě kostela nezastavily. Lidé dávali co mohli (např. celé věno nevěsty, která se zrovna přivdala - vzpomíná J. Kadlec). Ale odpověď na žádost o subvenci, kterou „Kostelní jednota zaslala na ministerstvo školství v roce 1930, přišla až 4. června 1935 od Okresního úřadu ve Vyškově: „Výnosem ze dne 14. května 1935, č. 47337/VI sdělilo Ministerstvo školství a národní osvěty v Praze, že nemůže vyhověti vzhledem k velmi omezeným rozpočtovým prostředkům Vaší žádosti o udělení příspěvku na stavbu kostela v Blažovicích.“ Přes všechny překážky byla stavba dokončena. Dnes je toto dílo v některých průvodcích doporučováno jako zajímavý a pozoruhodný architektonicky funkcionalistický objekt. První modlení a bohoslužba K prvnímu modlení v novém kostele se blažovičtí věřící sešli 27. srpna 1933. Sbírka konaná při tomto modlení vynesla 90 Kč. Na Vánoce téhož roku se v ještě nevysvěceném kostele konaly první bohoslužby (24. prosince, 25. prosince – jitřní, ranní a hrubá, 31. prosince 1933). Pro zajímavost: při těchto bohoslužbách bylo vybráno 956,05 Kč. - 13 -
Nový kostel
Posvěcení chrámu Páně
Slavnostní posvěcení Toužebně očekávaný den nastal 10. června 1934 na slavnost Nejsvětějšího Srdce Ježíšova. Blažovický kostel byl posvěcen Jeho milostí biskupem brněnským doktorem Josefem Kupkou. Kostel byl zasvěcen právě Nejsvětějšímu Srdci Ježíšovu, což bylo v té době velmi neobvyklé. Blažovický kostel obdržel toto zasvěcení jako třetí v republice. „Svěcení se konalo při slavné polní mši spojené s biřmováním za velké účasti nejen místních, ale i věřících z dalekého okolí. K biřmování se dostavilo na 500 biřmovanců z farnosti tvaroženské a křenovické… Na ulicích u kostela postavili si boudy kramáři. Bylo tu všeho jak o pouti.“ (Blažovická kronika – F. Kubínek). Pan Bohumil Šťastný ve svém článku „Dílo obětavosti a lásky“, které otiskl časopis Den
Svěcení se konalo při slavné polní mši spojené s biřmováním - 14 -
Kostel byl posvěcen Jeho milostí biskupem brněnským doktorem Josefem Kupkou
- 15 -
v sobotu 9. června 1934, napsal: „Svěcení kostela…bude jistě i nejlepší odměnou těm, kdož z náboženského uvědomění a přesvědčení pochopili, že chrám Páně jest nejen chloubou, ale také požehnáním každé obce.“ O svěcení nového kostela přinesly zprávu i různé jiné moravské časopisy. Učinily tak i některé pražské, např. deník Národní politika. Z významných osobností té doby to byl ministr Šrámek, který zaslal „Kostelní jednotě“ telegram tohoto znění: „Radostně vítám slavné posvěcení vašeho tak obětavě dokončeného chrámu Páně. Nechať je živým střediskem duchovního života všech vás.“ Ponětovický nadučitel Bohumil Šťastný dále ve svém článku napsal: „Bůh žehnal šťastné myšlence, duch Šebestiána Kubínka, ctihodného rodáka z Blažovic, oživl, zavolal k vytrvalosti a pomáhal zvítězit nad pochybnostmi a překážkami, zda slabé síly zmohou plán tak velkorysý. Rodná obec nemohla lépe uctíti jeho památku než postavením domu Božího, jehož štíhlá věž bude provždy jako vztyčený prst ukazovati jeho rodákům, kam po životě klopotném, ale zasvěceném Bohu, odešel i on. Jak by se dnes zaradoval z díla svých rodáků, kteří v nynější těžké době prokázali hrdinský skutek a provedli dílo, jemuž vděčně žehnati budou příští pokolení. Snad jediná starost kaliti bude poněkud radost budovatelům ze slavnosti svěcení chrámu Páně. Je to starost, jak a kdy zbaviti se tísnivých závazků peněžních, na něž vyplaceno dosud daleko přes 300 000 Kč. Ale Šebestián Kubínek říkával: Kdo Bohu slouží, dobrého má Hospodáře!“
Kresba autora projektu arch. Zoubka - 16 -
Původní vybavení kostela
Vnitřní vybavení Nejdůležitějším místem každého kostela je hlavní oltář. Ten blažovický byl z bílého mramoru, se svatostánkem a 12 svícny. Oltář navrhl a vytvořil brněnský akademický sochař Adolf Loose. Darovaly ho slečny Emílie a Berta Kubínkovy z č. 2. Finanční obnos poskytly ze svého věna (oltář je nyní umístěn v přístavbě kostela a používá se o Velikonocích jako Boží hrob). Nad oltářem visel nejprve obraz, na němž bylo znázorněno zjevení Nesvětějšího Srdce Ježíšova Marii Markétě Alacoque. Obraz namaloval gymnazijní profesor Josef Fiala, za kterého se provdala blažovická rodačka Marie Tužínová z domu č. 28. Čiré sklo v oknech presbytáře způsobilo, že obraz brzy vybledl. Nahradila ho socha Božského Srdce Páně (opět od akad. sochaře Adolfa Loose), kterou věnovala rodina Žáčkova na památku tragické smrti syna Františka, který se při přeskoku přes potok napíchl na kosu.
První vybavení kostela - 17 -
Socha byla později upravena bratry Kotrbovými v Brně na Petrově a dostala bílý nátěr. Původní obraz byl uložen na tvaroženské faře. V kostele byly také dva boční oltáře. Ten vlevo byl se svatostánkem a darovali ho manželé Marie a Antonín Daňkovi, č. 220. Oltář zdobila socha Panny Marie Lurdské stojící v jeskyni a před ní klečící Bernadetty. Sochy, jeskyni a svícny věnovala blažovická rodačka Marie Švábenská s manželem Josefem, kteří žili ve Tvarožné. Manželé v jednom týdnu pochovali dvě děti. Matka Marie se uzdraPozdější úprava presbytáře přetrvala s drobnými vila. Sochy věnovali na pazměnami až do r. 1986 mátku dětí a jako poděkování za uzdravení. Po nějakém čase byla jeskyně odstraněna. Za sochou Panny Marie byla umístěna modrobílá látková dekorace. Po jejím odstranění zůstaly jen sochy. Dnes jsou uloženy ve skladovací místnosti ve věži za varhanami. Z pravého bočního oltáře, který byl v místě dnešního svatostánku, na věřící shlížela socha sv. Josefa s Ježíškem na rukou. Sochu darovala Josefa Štěpánková z č. 199 (socha není uschována, byla příliš zničená červotočem). Do oblouku mezi presbytář a oltář sv. Josefa vyhotovil místní stolař Alois Leschinger dřevěnou kazatelnu. Kazatelnu zaplatila „Kostelní jednota“. Na její stříšce stála socha Dobrého pastýře a pod stříškou byla zavěšena holubice, symbol Ducha svatého. Tyto sochy darovala Františka Paulíková. Nejmenovaný dárce z Brna daroval Tělo Páně do Božího hrobu, Berta a Emilie Kubínkovy sochu svatého Antonína a pan Skřivánek z č. 102 sochu svatého Jana Nepomuckého. Místní stolař Alois Leschinger zhotovil 18 párů dřevěných lavic. Na zaplacení se složili blažovičtí občané podle finančních možností jednotlivých rodin. Farní úřad Jimramov, okr. Nové Město na Moravě daroval novému kostelu starší obrazy křížové cesty, které opravil pan Rudolf Paulík. - 18 -
Ve vánočním čase stávalo na oltáři Panny Marie sousoší Svaté rodiny. „Kostelní jednota“ později zakoupila betlém s 29 soškami, který býval v mezidveří bočního východu. Autorem dalších tří betlémů je Josef Daněk. Dobu vánoční připomínala věřícím také soška milostného Pražského Jezulátka nad svatostánkem. Vedle betléma sedával černoušek a pokynutím hlavičky děkoval za vhozené mince. Tentýž černoušek děkuje za vhozené mince i nyní. V postní době bývala socha Božského Srdce Páně zakryta postním plátnem. Na starším plátně byl prostý světlý kříž, na dalším bylo na kříži vyobrazeno Hrací stůl dvoumanuálových varhan z r. 1944 i Tělo Krista. Autorem obou pláten byl malíř Rudolf Paulík. Ten je také autorem obrazu blažovického rodáka ctihodného Šebestiána Kubínka, náboženského buditele a šiřitele dobrých knih. Obraz visí dodnes v předsíni kostela. Vzadu chrámové lodi stála zpovědnice. Při vstupu do chrámu byly do zdiva zasazeny kropenky. Před zakoupením prvních varhan se hrálo na harmonium, které zakoupil a zapůjčil Josef Kadlec z čísla 32. Dne 25. 7. 1937 byla posvěcena a v předsíni kostela umístěna kamenná pamětní deska na památku padlým v 1. světové válce. Připsání Blažovického kostela farnosti Tvarožná Nové filiální kostely musely být dříve „připsány“ farnímu kostelu. Tvaroženský farní úřad patrně žádal o výjimku, protože se zachoval dopis ze dne 26. ledna 1935, ve kterém sdělil Děkanský úřad ve Slavkově Farnímu úřadu ve Tvarožné, že… „ Na žádost Farního úřadu ve Tvarožné ze dne 31. 12. 1934, č. 748, sděluje biskupská konsistoř, že kostel v Blažovicích jest připsati farnímu kostelu. …“ (tj. musí být připsán farnímu kostelu). „Kostelní jednota“ v Blažovicích se pravděpodobně odvolala, protože Biskupská konsistoř brněnská dne 20. ledna 1938 píše „Důstojnému farnímu úřadu ve Tvarožné“: „…Na podání pana Aloise Paulíka, předsedy Kostelní jednoty v Blažovicích, - 19 -
odpovídáme takto: Biskupská konsistoř nemůže změniti přísných nařízení církevních o knihovním připsání kostelů a kaplí farnímu kostelu a trvá proto na vyřízení…(připsání kostela v Blažovicích farnímu kostelu)… Jinak by mohl kostel býti snadno přeměněn – za změny poměrů – v kostel jiného vyznání, popřípadě v místnost světského nebo světáckého účelu…“. V roce 1939 byl tedy blažovický kostel připsán farnímu kostelu ve Tvarožné. Za tento přípis musela „Kostelní jednota“ zaplatit úřadům 25 000 Kč, které si opět vypůjčila (z vyprávění pamětníka P. Štěpánka, č. 18). Hřbitov Za tři roky po posvěcení kostela se začalo uvažovat také o zřízení hřbitova. Hřbitov ve Tvarožné již nevyhovoval svými rozměry, ale hlavním důvodem byly obtíže s převozy zesnulých do jiné obce. V roce 1938 zakoupila „Kostelní jednota“ pozemek a zahájila stavbu. Na stavbu hřbitova a márnice bylo spotřebováno 50 fůr kamene, 53 fůr písku, 180 900 cihel a 30 q vápna. Celkový náklad činil 38 420 korun. Obnos byl splácen z darů a z poplatků za pronajaté hroby. Hřbitov byl posvěcen již dne 16. dubna 1939, přestože stavba začala v době nejpilnějších polních prací. Od toho dne se začalo na místním hřbitově pohřbívat. Kromě toho byly také na nový hřbitov převezeny ze Tvarožné ostatky některých blažovických občanů. Stavbu provedl pan Jan Lábr z Křenovic. O správu hřbitova a jeho udržování se starala „Kostelní jednota“.
Rozšíření hřbitova - 20 -
Kostel v době 2. světové války
Válečné škody a poválečné úpravy V roce 1942 byly z kostela v Líšni přivezeny jednomanuálové skříňové varhany. Vyškovská firma pana Morávka provedla v roce 1944 jejich přestavbu s novým prospektem, žaluziovou skříní, ventilátorem a hracím stolem. V roce 1944 také začaly měřit čas věžní hodiny, které dodala firma Václava Dvořáka z Vyškova za 40 000 Kč. „Když byly sbírány finance na nové hodiny a oslovováni dárci, vyhradil si jeden z nich, aby jeho dar byl použit „na ty hodiny, na které je vidět z jeho domu“ – domníval se, že na věži budou hodiny čtvery,“ vzpomíná Ing. Jan Kašpařík (zatímco čtyři byly pouze ciferníky hodin – poznámka autorů). Hned v následujícím roce, při osvobozování naší obce sovětskou armádou, byl 24. dubna poškozen i kostel. Ve „Svědeckém protokolu“ sepsaném na Místním národním výboře v Blažovicích dne 10. 1. 1947 stojí: „…Střecha, hodiny, varhany, okna, zeď poškozeny. Roucha, přikrývky odcizeny…“ V „Příloze k žádosti o zálohu na náhradu válečných škod“ se píše: „Střecha:…Dělovým granátem bylo úplně zničeno 30 m2 krytiny. Mimo to bylo zničeno jednotlivě 70 ks eternitových křidlic průstřelem z pušek…Hlavní trámy ve vazbě byly přeraženy dělovým granátem…(škoda 20 000 Kč). Zeď: Dělovým granátem byla úplně proražena zeď a zničena omítka okolo otvoru v rozměru 3 m2 a střepinami poškozena další omítka (škoda 1 000 Kč). Varhany: Zničen byl celý prospekt tak, že všechny píšťaly se staly nepotřebnými. I v jiných rejstřících bylo poškozeno asi 10 píšťal (škoda 70 000 Kč). Hodiny věžní: Jeden skleněný číselník prostřelen 7 ranami z pušek (škoda 2000 Kč). Okna: Úplně zničeno 11 m2 skla, průstřelem z pušek (škoda 910 Kč). Odcizená roucha a přikrývky (škoda 20 000 Kč)...“ K opravě kostela a částečně i varhan došlo ihned po válce. Jen cena za opravu varhan se vyšplhala na 56 350 Kč.
Hodinový stroj - 21 -
Úpravy interiéru kostela po válce V roce 1945 byl presbytář oddělen od chrámové lodi dřevěným ozdobným zábradlím, u kterého věřící přijímali vkleče svaté příjímání. Zábradlí bylo v 70. letech odstraněno. Podle návrhu blažovického malíře Rudolfa Paulíka byla v roce 1948 skla v presbytáři nahrazena barevnými vitrážemi, na nichž jsou vyobrazeni sv. Cyril a Metoděj. Vitráže zhotovil Jan Říha z Uměleckého ústavu pro sklomalbu kostelních oken v Brně za 50 000 Kč. V interiéru kostela byla zasazena deska na památku obětem 2. světové války. Mezi obětmi byl i člen „Kostelní jednoty“ Augustin Eliáš, umučený v koncentračním táboře. Poškozené varhany
Mše po osvobození - 22 -
Období komunismu
Likvidace spolku Kostelní jednota Nástup komunistického režimu znamenal konec činnosti „Kostelní jednoty“. „Kostelní jednota“ byla rozpuštěna „Výměrem Okresního národního výboru ve Slavkově u Brna“ dne 14. června 1952. Odůvodnění výměru: „Po skončení války bylo očekáváno, že jednotlivé spolky se zapojí do budovatelského úsilí našeho lidu a že se budou snažit svou činností přispět k budování socialismu. Spolek Kostelní jednota v Blažovicích, fara Tvarožná, se však, a to ani po vydání nového zákona o dobrovolných organisacích a shromážděních, jímž byl nově upraven spolkový Předvolání, které znamenalo konec Kostelní jednoty život, nikterak nesnažil přispět k výstavbě socialismu. Naopak spolek omezil svou činnost do té míry, že prakticky žádnou činnost nevyvíjel. Okresní národní výbor ve Slavkově u Brna došel proto k přesvědčení, že existence tohoto spolku nepomáhá výstavbě socialismu a proto rozhodl, že se spolek rozpouští. Z tohoto výměru se můžete odvolat do 15 dnů po jeho doručení ke Krajskému národnímu výboru v Brně, podáním učiněným u Okresního národního výboru ve Slavkově u Brna. Vzhledem k naléhavému veřejnému zájmu na provedení shora uvedeného rozhodnutí, vylučuje se odkladný účinek případného odvolání. Proti rozhodnutí, jímž se vylučuje odkladný účinek odvolání není odvolání přípustno…“ V protokolu z likvidačního řízení, sepsaném 21. července u Místního národního výboru v Blažovicích se píše: „…Předseda spolku Alois Paulík při výslechu udává: Kostelní jednota vlastnila do roku 1939 kostel a hřbitov s příslušnými parcelami a v roce 1939 převedla toto vlastnictví na mateřský kostel ve Tvarožné. Spolek měl vázaný vklad ve výši 80 000 Kč a vkladní knížka byla zaslána likvidačnímu fondu měnovému v Praze. Při předání majetku na kostel ve Tvarožné, byla pověřena Kostelní jednota vedením kostela a hřbi- 23 -
tova i nadále, neboť zdejší duchovní nestačil ke správě dvou kostelů a hřbitovů... Je mi známo, že jako spolek „Kostelní jednota“ nesmím dále vystupovat na veřejnosti, a beru na vědomí, že spolek je dnešním dnem likvidován.“ Změny ve vybavení kostela v období komunismu V roce 1954 zhotovil malíř R. Paulík olejomalbu křížové cesty. Obrazy jsou vytvořeny dle předloh profesora Gerharta Fugla z Mnichova. Rámy vyrobil Heřman Kotrba z Brna. V témže roce na blažovickou pouť byla křížová cesta posvěcena a je součástí našeho kostela dodnes. Také osvětlení obrazů křížové cesty je původní. Tvaroženský farář P. Adámek posvětil na třetí neděli adventní v roce 1959 nové varhany, vyrobené pro náš kostel v Krnově. Léta šedesátá, léta reforem a obnovy života světové církve po II. vatikánském koncilu pomalu pronikala svým duchem i do Blažovic. Když po okupaci naší vlasti sovětskou armádou v roce 1968 nastal tlak na zrušení výuky náboženství ve školách, věřící v krátkém období politického uvolnění postavili budovu „přístavby“ v těsném sousedství kostela. Tam se měly shromažďovat děti k výuce náboženství. Úřady však toto využití znemožnily. Snaha o nové zvony V sedmdesátých letech minulého století získal farní kostel ve Tvarožné povolení k objednání dvou nových zvonů (takové povolení musel tehdy vydat krajský církevní tajemník). Zvony byly v roce 1974 zhotoveny ve známé rodinné zvonárně paní Laetitie Dytrichové v Brodku u Přerova. Při zkoušce zvonů ve zvonárně bylo zjištěno, že jejich ladění neodpovídá původnímu zvonu, se kterým měly na věži ve Tvarožné souznít. Proto bylo rozhodnuto, že hotové zvony budou zavěšeny v Blažovicích a pro Tvarožnou budou odlity zvony nové, které uhradí Blažovice. V Blažovicích bylo v krátké době sebráno 430 kg mědi a zakoupeno 130 kg cínu pro zvonárnu. Blažovičtí očekávali, že tyto zvony (původně odlité pro Tvarožnou) nahradí co nejdříve staré blažovické litinové zvony. Chybělo však povolení církevního tajemníka. Zvony nesměly být ze zvonárny ani odvezeny. Na zvonárnu státní orgány dokonce činily nátlak, aby zvony prodala, čemuž se blažovičtí vytrvale bránili. Několik lidí se díky zvonům dostalo do konfliktu s STB. Po roce průtahů byly zvony převezeny do Tvarožné a tam bez kolaudace tajně zavěšeny. Ve zvonárně zůstal blažovický materiál, ze kterého byly nové zvony pro Blažovice odlity až po revoluci v roce 1989. 50. výročí posvěcení kostela V roce 1978 se znovu obnovovala fasáda kostela. „Pro snížení nákladů na obnovu fasády se blažovičtí rozhodli, že starou omítku odstraní sami. Na fasádu byly - 24 -
zakresleny stejně velké čtverce a každá rodina si „svůj“ čtverec „oklepala“ sama“, vzpomínal V. Kuklínek. Společně s novou fasádou proběhla výměna střešní krytiny a nátěr všech okapů. K 50. výročí posvěcení blažovického kostela, byla v roce 1984 uspořádaná oslava. Proběhla v místním kulturním domě za účasti mnoha kněží, velkého množství pamětníků a potomků budovatelů kostela. Také tajemník místního národního výboru pronesl projev. V něm vyzdvihl zakořeněnost siluety kostela v myslích blažovických občanů, kteří jej vnímají jako neodmyslitelnou součást své obce, vždy upravenou čistou stavbu, tyčící se v parku nad korunami kaštanů. Poděkoval všem, Oprava fasády na kostele v r. 1978 kdo o něj s obětavostí a starostlivostí po celou dobu pečovali. Toto uznání z úst představitele tehdejší moci vnímali věřící jako důkaz, že je třeba se držet Boha i v nepříznivých dobách. Slavnostní mši tehdy celebroval brněnský kanovník P. Jordán. V přístavbě u kostela byla instalována výstava o historii kostela. Tehdy se v hlavách kněží, místních rodáků, zrodila myšlenka na obnovu interiéru kostela podle nové liturgické reformy. Přestavba kostela dle reforem II. vatikánského koncilu Celková přestavba interiéru začala v roce 1986 podle návrhu architekta Ing. Viktora Dohnala. Presbytář kostela byl vydlážděn mramorem a byl vybudován nový obětní stůl tak, aby kněz mohl sloužit mši svatou čelem k lidu. Na čelní místo v presbytáři byl zavěšen velký dřevěný kříž. Původní hlavní oltář byl přemístěn do přístavby u kostela. Zde je do dnešní doby využíván jako „Boží hrob“. Svatostánek byl umístěn vpravo od presbytáře místo původního bočního oltáře svatého Josefa. Pozlacená dvířka s vyřezaným nápisem „Jak jsem miloval vás, tak se navzájem milujte,“ vyrobil mistr Kotrba z brněnského Petrova podle požadavků architekta Dohnala. Původní socha Nesvětějšího Srdce Ježíšova od akademického sochaře Adolfa Looseho byla po rekonstrukci v dílně mistra Kotrby umístěna nad svatostánek. Bílou barvu nahradila barva přírodního dřeva. - 25 -
V místech, kde stával boční oltář Panny Marie Lurdské, byla instalována socha Neposkvrněného Srdce Panny Marie, kterou pro Blažovice vyhledal v depozitáři v Kadani blažovický rodák P. Josef Ondráček. Socha byla zrestaurována v dílně mistra Kotrby a je také laděna do barvy dřeva. Později vyhledal P. Ondráček v depozitářích ještě Tělo Krista, které bylo po renovaci (opět v dílně mistra Kotrby) zavěšeno na kříž v presbytáři. Při rekonstrukci byla odstraněna kazatelna. V nově osvíceném presbytáři byl odstraněn provaz, kterým ministranti dříve při bohoslužbách rozeznívali evangelijní zvon. Nalevo do obětního stolu byl umístěn nový ambón a ve velikonoční době také nový podstavec pro svíci (paškál). Odstranila se tři světla, spuštěná ze stropu středem chrámové lodi a kostel byl osvětlen šesti světly umístěnými do dvou řad. Pořídilo se elektronické zobrazování čísel písní z kancionálu. Vybavení kostela bylo doplněno skládacími židlemi. Hrací stůl varhan, který stál uprostřed kůru, byl při generální opravě v roce 1986 přesunut k jižní straně. Vybudovalo se elektrické topení. Součástí přestavby bylo zdvojení oken, obnova lavic a skleněná stěna v zádveří. Farníci, kteří obětavě a zdarma tuto přestavbu prováděli, se museli potýkat nejen
Vysvěcení nových zvonů kapitulním vikářem L. Horkým - 26 -
s překážkami ze strany moci, ale i ze strany starších věřících, neboť mnozí z nich ještě pamatovali budování kostela a na výzdobu kostela, nyní odstraněnou, přispívali. I přes rozpory v místím společenství se za dva roky reforma v duchu II. vatikánského koncilu podařila dokončit. První akcí zde byla primiční mše P. Pavla Buchty, sloužená u nového obětního stolu čelem k věřícím. Nové zvony V roce 1989 byly v dílně paní Dytrichové ulity dva nové zvony z materiálu, který byl shromážděn v 70. letech minulého století v Blažovicích a byl uschován ve zvonárně. Ještě téhož roku byly posvěceny kapitulním vikářem L. Horkým. Po slavnostním vysvěcení zvonů 8. července 1989 byly krátce vystaveny v kostele a po týdnu zavěšeny. Větší zvon nese nápis: „MARIA ROK MARIÁNSKÝ − JAN − DAR FARNÍKŮ Z BLAŽOVIC L. P. 1988.“ Menší: „ANEŽKA PŘEMYSLOVNA ROK ANEŽKY PŘEMYSLOVNY 1988 – ZDISLAVA − DAR FARNÍKŮ Z BLAŽOVIC L. P. 1988.“ Později byly zvony opatřeny elektrickým pohonem p. Studeným, kovářem z Líšně.
Nové zvony - 27 -
Kostel po roce 1989
Kostel po roce 1989 Nastupující svobodná společnost znamenala hodně i pro věřící v Blažovicích, současně se však ukázalo, jakou hlubokou stopu i v naší vesnici zanechalo 40 let budování socialismu. Kostel sice nebyl zchátralý, jako tomu bylo v mnoha jiných farnostech, ale 99 % katolíků ze všech obyvatel obce zůstalo minulostí. Snad 30 % občanů si dnes najde cestu do chrámu Páně. Ale i v dnešní době se najdou obětaví lidé, kteří se starají nejen o úklid kostela a výzdobu, ale uskutečňují i nové opravy. V této době bylo elektrické topení přebudováno na plynové. Vybudovala se nová zpovědní místnost, kam se také mohli během konání bohoslužeb uchýlit rodiče s malými dětmi. Ustanovení farnosti Největší událostí posledních let se bezesporu stalo ustanovení Římskokatolické farnosti Blažovice.
Ustanovení farnosti - 28 -
Blažovický kostel byl po celou dobu své existence filiálním kostelem patřícím do tvaroženské farnosti. Duchovními správci byli vždy faráři ze Tvarožné. Zajímavé je, že blažovičtí věřící vždy dokázali zajistit hodnotnou výpomoc tvaroženskému faráři pro službu v Blažovicích. Byli to většinou kněží v důchodovém věku. V Blažovicích působil např. profesor Martínek, P. Peška, P. Mačkal, P. Nebojsa, P. Čada, P. Krátký. Plným právem můžeme říci, že šlo o zázračné obdarování, za které vděčíme Nejsvětějšímu Srdci Ježíšovu. V Blažovicích vypomáhali také pozořičtí kněží. Pouze krátkou dobu v 70. letech byl P. Metoděj Slavíček na všechno sám. V 80. letech mu začali vypomáhat šlapaničtí kněží sloužením dětských mší. Pro vzrůstající povinnosti už koncem 90. let šlapaničtí faráři přestali vypomáhat v jiných farnostech, tedy také u nás. P. Slavíček s přibývajícím věkem už nemohl vše zvládnout. Zvažovalo se tedy co dál. Blažovické děti již nechodily do školy do Tvarožné, ale do Šlapanic a spojení autobusy s Tvarožnou také nebylo. Jedna z možností byla připojit Blažovice ke šlapanické farnosti a ostatní obce tvaroženské farnosti k Pozořicím. Vypadalo to, že tvaroženská farnost existující dlouhá staletí se „rozpadne“. Díky Bohu byla vybrána jiná varianta. Na výpomoc nemocnému P. Slavíčkovi byl poslán mladý kněz P. Nekuda. Tvaroženská farnost zůstala. A dostali jsme ještě něco navíc. Vyplnila se dávná touha blažovických občanů. Dne 10. prosince 2000, tedy 66 let po vybudování kostela, se konala v blažovickém kostele slavnost. Brněnský biskup Mons. Vojtěch Cikrle za asistence biskupa P. Esterky a dalších kněží ustanovil od 1. 1. 2001 Římskokatolickou farnost Blažovice. Poslední generální oprava kostela Nové farnosti se podařilo zakoupit budovu pro faru. V kostele byla nainstalována klimatizace. Byly opraveny sklepní prostory přístavby u kostela a zpřístupněno sociální zařízení. Postupně v letech 2000 a 2001 byla pronajata část kostelní věže dvěma mobilním operátorům. Neuplynula až tak dlouhá doba, kdy byl kostel vymalován, instalováno ústřední topení a posvěcen nový obětní stůl, ale právě malba dala najevo, že kostel potřebuje další úpravy a jiný druh vytápění. Nejvíce poškozená byla křížová cesta. V úterý po Velikonocích, 2. dubna 2002, začalo vyklízení věcí z kostela a rozeběhly se přípravy na vybudování podlahového topení. Po celou dobu konání oprav probíhaly mše svaté v Kulturním domě v Blažovicích. Dokonce se tam konalo i první svaté přijímaní. Firma Petra Bobka z Třebíče nahradila původní litinová topná tělesa podlahovým topením. Zároveň byla opravena izolace a doplněny elektrické rozvody. Na místo starých kropenek byly zabudovány nové z černé žuly. Firma Josefa Rouska z Řepic chrám vymalovala a firma Bořivoje Šmerdy z Hrušek položila dlažbu. - 29 -
Zajímavostí je, že poradcem při sanacích zdiva byla Ing. Pospíšilová, vnučka architekta Ing. Zoubka, autora plánů blažovického kostela. Všechny ostatní práce byly prováděny farníky. Opravy byly financovány ze sbírek a darů. Mezi dárce se zapojila i obec. Vše bylo zvládnuto v průběhu čtyř měsíců. Do farního kostela byla v roce 2003 pořízena mramorová křtitelnice podle návrhu Ludvíka Kolka. Varhany, které bývají využívány i ke koncertním účelům, byly opatřeny pomocným měchem zlepšujícím rychlost ozev a intonaci. V roce 2007 byl firmou pana Čecha z Moravského Žižkova bezbariérově upraven vstup do kostela a vydlážděn žulovou dlažbou. Žulovou dlažbou byl obložen i sokl kříže před kostelem. V návaznosti na ukončení výstavby kanalizace v obci byla nově vydlážděna přístupová cesta od silnice ke kostelu. V letošním roce bylo pořízeno nové ozvučení kostela, které bylo zavedeno i do přístavby, aby odtud rodiče s dětmi mohli sledovat mši svatou.
Budování podlahového vytápění - 30 -
Vzpomínání pamětníků
Pamětníků budování kostela již není mnoho. Tenkrát byli ještě dětmi. Většinou vzpomínají na vyprávění svých rodičů. Jejich vlastní vzpomínky jsou úsměvné události viděné dětskýma očima. Pan Jan Štěpánek vzpomíná: Když se stavěl kostel, byl jsem ještě malý kluk. Bydlel jsem zrovna naproti stavby. Pro nás děti to byl pravý ráj. Když odešli zedníci, byla stavba naše. Prolézali jsme všechna zákoutí. Jednou chtěl Mirek Audy, abychom ho v putýnce, ve které dělníci vytahovali maltu, vytáhli až nahoru. Sedl si do ní a my jsme táhli. Zapomněli jsme ale hlídat okolí. Pozdě jsme uviděli pana Jakuba Paulíka, který chodíval stavbu hlídat. Lekli jsme se, pustili provaz a utekli. A co Mirek? Ten i s putýnkou spadl před hlídače na zem. Podruhé jsme zase s Tondou Pivodou našli schody na budoucí kazatelnu. Místo kazatelny byl ve zdi jen otvor. Vyběhli jsme nahoru a prali se, kdo tam bude dřív a bude „kázat“. Vyhrál jsem. Tonda spadl z kazatelny. Bohužel rovnou na hromadu desek. Naštěstí se mu „skoro nic“ nestalo. Jen hřebík mu projel dlaní. Pak už si jen pamatuji, jak mě jeho strýc František Kloc honil po polích… Pan Pavel Štěpánek vzpomíná: Když se kostel stavěl, byl jsem ještě moc malý. Ale o stavbě kostela se u nás hodně mluvilo. Tatínek s maminkou často vzpomínali. V zimě se u nás „dralo peří“. Když přišly i členky Kostelní jednoty, řeč se téměř vždy stočila na stavbu kostela. Doba byla těžká, peníze nebyly, lidé byli nezaměstnaní, přesto stavba kostela byla záležitostí celé vesnice. Kdo mohl, pomohl penězi, popřípadě se zaručil svým majetkem. Ti, kdo neměli peněz nazbyt, dávali i z toho mála, co měli. A všichni se snažili pomoci prací. Pracovali muži i ženy. Na pozemku Kostelní jednoty, kousek od místa, kde stojí chrám, se lámal na stavbu kostela kámen. Udělala se skrývka a narazilo se na plotnu kamene. Chlapi plotnu rozbili a vynášeli kámen na hromadu. Pod kamennou plotnou byla vrstva písku. Ten ženy odhrabaly. Pod pískem byla další plotna kamene…. A ještě jedna historka z mého mládí spojená s pracemi na kostele: Kostelní jednota zakoupila věžní hodiny. Ale nejprve se musely udělat otvory o průměru cca 2 m na všech čtyřech stranách věže. Vše se zdařilo, ale suť zůstala nahoře ve věži. A tak byla vyhlášena brigáda. Suť se měla snášet dolů z věže v ký- 31 -
blech. Představa běhání po schodech nahoru dolů asi mnoho lidí odradila, protože jsme přišli jenom dva. Já a Honza Nohel. Chvíli jsme přemýšleli, ale pak jsme naznali, že bychom se uchodili k smrti. Nenápadně jsme vyhlédli z vybouraných otvorů pro hodiny, zjistili odkud fouká vítr a pak už jsme jen lopatami házeli suť dolů z věže. Když jsem přišel domů, právě přijížděl rozezlený tatínek z pole. Celá vesnice byla totiž pokryta prachem. A jeho všichni zastavovali, co že tam ti kluci vyváděli. Pak se zamyslel a po chvíli dodal: „Doufám, že jste aspoň vyházeli všechno…“. Ze zápisků paní Julie Kuklínkové: (zapsala dne 5. 3. 1986 vzpomínku z vyprávění svého otce) V Blažovicích se rozhodli ke stavbě kostela. Všichni byli podníceni příkladem a obětí Šebestiána Kubínka. Kamení na stavbu se mělo lámat v blízkosti stavby. Předvídalo se, že na určeném místě bude kamení. Došlo ke zklamání – nebylo. Jak mě vyprávěli tatínek František Kaláb, šli brzy ráno sami „s pomocí Boží“ a zkoušeli, jestli nebude kámen na jiném místě (v lámání kamene se vyznali, na stavbu svého domu si sami kámen nalámali) a narazili na skálu, kde se potom nalámalo kamení na celý kostel, ale více ho tam nebylo. Láska obětavých Blažováků k práci při stavbě kostela se nedala odradit lecjakým nezdarem ani připomínkou obchodníka, co jezdil kolem a říkal: „Blažováci, to vás pochová!“ „A nepochovalo“, říkali s úsměvem tatínek. Ing. Jan Kašpařík vzpomíná: V roce 1959 jsme jeli s Fanem Mazálkem do Krnova pro nové varhany. Nákladní auto s vlekem řídil Jan Ondráček. Cestou zpět jsme vyhýbali protijedoucímu autu a vlečka i s nákladem se převrátila do pole. Náklad jsme museli sundat a vlečku vytáhnout. Dostat bedny zpět na vlečku byl oříšek jenom chvíli. Kousek vedle cesty byly složeny klády, které jsme si je vypůjčili. Vlečku jsme zajistili tak, aby neujela. Z klád jsme udělali rampu. Bednu jsme přivázali, provazy přetáhli přes vlečku a zapojili za auto. A pak už auto opatrně popojíždělo dopředu. Bedna se sunula po kládách k vlečce a pak i na vlečku… Takto se nám podařilo všechny bedny naložit. Po příjezdu do kostela jsme bedny s obavami rozbalovali. Spadl nám kámen ze srdce, když jsme vytahovali nepoškozené součásti varhan. Pouze část žaluziové skříně varhan byla podřená. Když se půjdete podívat, poškození uvidíte i dnes.
- 32 -
Závěr
Tato publikace, která se vám dostává do rukou, není historickou studií. Snažili jsme se materiály, které jsme objevili, zpracovat do celku, který přiblíží vznik i změny blažovického kostela. Věříme, že někteří z vás si rádi zavzpomínají, jiní se dozví něco nového. Při studiu materiálů, potřebných pro napsání této publikace, jsme si uvědomili důležitost spolupráce duchovního správce s věřícími. Ta byla v případě našeho kostela soustředěna v „Kostelní jednotě“, odkud bylo řízeno veškeré financování, stavební práce i brigády. Obdivuhodná byla obětavost a úsilí všech občanů Blažovic bez ohledu na to, jaký kdo měl majetek. Tito lidé se v době krize pustili do náročné stavby s plným vědomím, že v případě nedostatku finančních prostředků ponesou důsledky sami. Z dnešního pohledu se zdá nemožné, že se jim dílo podařilo. Je potěšitelné, že i jejich potomci se o svůj chrám stále dobře starají. Redakční rada
- 33 -
Použitá literatura: Kubínek, F.: Kronika obce Blažovice Štěpánek, P.: Kronika obce Blažovice Štěpánková, L.: Kronika farnosti Blažovice Kubalcová, A: Historie kostela a farnosti (referát) Šťastný, B.: Dílo obětavosti a lásky (časopis Den, 9. 6. 1934) Daněk, V.: archivní dokumenty, fotografie Archiválie farnosti Blažovice, zachované dokumenty, zápisky Jana Kašpaříka (1912 – 1985), zápisky Vojtěšky Mazálkové, zápisky Julie Kuklínkové.
Poděkování sponzorům:
Zpracovala Marta Kalábová za spolupráce Vítězslavy Štefkové, Ing. Jiřího Nohela, Ludmily Štěpánkové a Lubomíra Švábenského pod laskavým duchovním vedením P. Josefa Rybeckého Sazba a tisk: Protis, spol. s r.o., Podolí www.protissro
Obrazová příloha
Primice P. Josefa Ondráčka
Primice P. Jana Daňka a P. Pavla Buchty
Interiér kostela
Socha Božského Srdce Páně
VČnováno památce všech, kteĜí se jakýmkoliv zpĤsobem zasloužili o náš chrám, o náš duchovní rĤst, a pĜedevším památce ctihodného Šebestiána Kubínka, který se za nás jistČ u Boha stále pĜimlouvá
