KOSMICKÝ TEST KYBORGŮ

H. J. FREIBERG

KOSMICKÝ TEST KYBORGŮ Přeložil Jaroslav Kuťák

KNIHOVNIČKA RODOKAPSU 53

IVO ŽELEZNÝ PRAHA

Pozemšťanům se podaří objevit způsob, jakým mizí jejich kosmické lodě i giantská města, a mohou, se účinně bránit. Ale po lodích, které se ztratily, není nikde ani stopy. Ren Dhark se rozhoduje vrátit na Zemi, kde probíhají závěrečné fáze výzkumu Kyborgů, lidí se zdokonalenými reakcemi a schopnostmi. Z nich chce sestavit posádku záchranné výpravy... *** Tlak exploze narazil do Maxe Skovlika jako kompaktní stěna. Mrštil jím dopředu, automaticky mu zkroutil celé tělo a shodil ho dolů ze svahu. Skovlik vytrčil nohy, vzepřel se a hmatal po barevné liáně. Tlak v uších polevoval. Maxu Skovlikovi se sluch vrátil právě včas, aby zaslechl ty nebezpečné zvuky. S protivným hvízdáním přilétaly rozžhavené, roztrhané kusy. Tupě bušily o zem, zanechávaly po sobě trychtýře a rozrytou půdu. Skovlik klesl k zemi a přikryl si hlavu rukama. Stačil ještě sledovat dopad doběla rozžhaveného válce. Vteřinu nato se země zachvěla. Na záda mu dopadalo kamení a ulámané větve. Pak bylo po všem. V dálce se zvedal prach do charakteristického houbovitého mraku. Opodál v křoví cosi zoufale kvíkalo. Pak se ozývaly i jiné zvířecí hlasy. Max Skovlik znovu sáhl po liáně a vytáhl se na nohy. Přitom se oběma rukama nedopatřením dotkl úzkého, zlatého pásku, omotaného kolem liány. Ve stejnou chvíli zděšeně vykřikl. Tělem mu projel elektrický proud. Do mozku se mu zabodávaly ostré impulzy a proměňovaly jeho nervové dráhy v oheň. Nekontrolovatelné stahy vymáčkly vzduch z plic. Skovlik si uvědomil, že se mu nepodaří liánu pustit. Zoufale se rozhlížel po nějaké pomoci. Pochopil. Sevřel liánu vsí silou, prsty se do ní přímo zabořily. Před očima mu tančily barevné spirály. Bolest svírala celé tělo, ale Skovlik se silou vůle snažil, aby mozek ovládl svaly paží.

Povrch liány praskl a vydal zvuky jako trhaný papír. Přes pozemšťanovy prsty vytékala odporné páchnoucí tekutina. Max Skovlik držel liánu stále v pevném sevření. Námahou cenil zuby jako tygr. Ale pěsti se k sobě přece jen blížily. Jeho jedinou šanci představoval zkrat. Pozemšťan náhle pocítil silný strach. Táhl se mu od krku jako temná clona nahoru do hlavy. Podpaloval centrum vůle. Max Skovlik se ještě jednou vypjal k výkonu. Ještě jednou vyslal nervovými drahami impulz do svalů a ruce se k sobě přitiskly... V liáně se cosi zlomilo. Zlatý pásek se protáhl, přitom se zužoval a potom v nejslabším místě prohořel. Vyvolalo to maličký obláček dýmu. Pozemšťanovo tělo se zhroutilo. Max Skovlik zhluboka oddechoval otevřenými ústy. Přestože byl v kontaktu s organickým elektrickým vodičem ani ne pět vteřin, cítil se jako po osmikolovém zápase. Cítil potřebu lehnout si a prospat se. Víceúčelové hodinky zapípaly, z ciferníku vyjela jehla a injektovala mu povzbuzující prostředek. Zároveň se rozblikala varovná signálka pod ciferníkem. Radioaktivita! Max Skovlik se zapotácel, vstal, na okamžik zavřel oči a potom vyrazil. Místo exploze nechal za sebou. Hodinky stále silněji pípaly a hnaly ho dál a dál. Pod vlivem automatické injekce se uklidnil. Myšlenky už měl jasné a věcné. Věděl přesně, kolik radioaktivního paliva se v tom explozí zničeném reaktoru nacházelo. Podle toho bylo možné vypočítat vzdálenost, ve které se dala radioaktivita přežít. Max Skovlik ji odhadoval na deset kilometrů. Tu vzdálenost mohl urazit za půldruhé hodiny. Dorazil právě ke skupince balvanů, oběhl je a na chvíli si sedl, aby nabral dech, když vtom zaslechl slabé volání. Skovlik sebou trhl. Dosud se domníval, že zřícení lodi přežil jenom on. Nepřipustil si žádnou myšlenku na své kamarády. Záchrana vlastního života měla přednost. Opatrně se ohlédl směrem, odkud volání přišlo. Prostranství bylo pokryto několika většími balvany. Ale nikoho živého tam neviděl.

Ten stín na zemi... Leží to tam člověk? Max Skovlik tasil ruční paprskomet, upravil jeho optiku a podíval se přes ni tím směrem. Neviditelné infrapaprsky mu přiblížily obraz. Max Skovlik tiše hvízdl, když se stín na cílové obrazovce stabilizoval. Spatřil tvář commandera Rena Dharka. Hned se za ním rozběhl. „Hej, pane, co to tady děláte?“ zeptal se a poklekl k Dharkovi. „To jste ten pekelnej let vážně taky přežil?“ Ren Dhark zaúpěl a vstal. „Kdo jste?“ Pozemšťan se krátce představil: „Max Skovlik. Na přání mého otce na studijní cestě. Díky neuvěřitelné náhodě při srážce vyhozen na povrch planety i s celou kajutou. Podařilo se mi utéct dřív, než reaktor explodoval.“ Ren Dhark přitakal. „Tak to jste měl opravdu štěstí. Kdybych předtím neletěl v malém stroji pro jisté vzorky zeminy, byl bych teď už zcela jistě po smrti.“ Skovlik pozorně vzhlédl. „Ten letoun je v pořádku, pane?“ „Nevím, Skovliku. Dostal jsem se s ním do tlakové vlny výbuchu. Letoun ztratil směr a zřítil se. Automatika mě ještě předtím katapultovala z kabiny. Nevím. Výbuch jsem žádný neviděl. Možná že automatický pilot pak i se strojem přistál.“ Nato hodinky obou mužů naléhavě zapípaly. „Měli bychom si pospíšit, pane,“ poznamenal Skovlik. „Hrozí nebezpečí radioaktivního spadu.“ Ren Dhark se odstrčil od balvanu, a když došlápl na levou nohu, zkřivil tvář bolestí. „Co je to s váma, pane?“ „Při dopadu jsem měl smůlu,“ zamumlal commander. „Asi mám zlomenou nohu.“ Max Skovlik potlačil nadávku. „Nedá se nic dělat. Musíme pryč. Rychle! Opřete se o mě a jdeme!“ Vyšli z úkrytu za balvanem. Nebe vrhalo fialové světlo. Vlhkost vzduchu stoupala. Cáry mlhy vytvářely strašidelné stíny. Skovlik sledoval okolí. Instinkt mu říkal, že v té mlze číhá nebezpečí. Občas bylo slyšet zařvání nějaké šelmy. Cosi zasvištělo vzduchem. Zvuk připomínal plácnutí mokrým

ručníkem. Pozemšťan jednal bez dlouhého uvažování. Odstrčil Dharka a otočil se. Paprskomet mu skočil do ruky jako živý. Ve zlomku vteřiny infraoptika ukázala řítící se bestii s napřaženými pařáty plnými drápů, připomínajících srpy. Bytost měla průsvitné létací blány, odrážející fialovou barvu mraků. Hlavu to nemělo. Rovnou mezi blanami to mělo vyceněné, jako nože ostré zuby. Max Skovlik počkal, až zvíře přibrzdí let, zamířil a stiskl spoušť. Proti dravci vylétlo dvanáct rudých paprsků. „Dvanáct zásahů,“ konstatoval po chvíli Skovlik. „Ať to někdo zkusí po mně!“ Pohlédl na Dharka, masírujícího si nohu. Země se zatřásla, když se dravec zřítil. Létací blány ztěžka plácly do prachu a zuby zlověstně zacvakaly. Potom se ozval další zvuk. Nejdřív byl velice hluboký a potom neustále stoupal. Nakonec dosáhl tónin pro lidské ucho neslyšitelných. Max Skovlik si však uvědomil, že pořád ještě zní. Bezděčně sevřel břišní svaly. Srdce se mu rozechvělo. Do hrdla se městnal smrtelný strach. Ozýval se i žaludek. Ren Dhark ležel na zemi a ztěžka oddychoval. „Jsou to nějaké dlouhé vlny. Jestli klesnou na sedm kmitů za vteřinu, nic nás nezachrání. Potrhá nám to buněčné stěny.“ Max Skovlik zíral očima rozšířenýma bolestí na obrovskou horu létacích blan a masa. Pulzovala. Překonal v sobě bolest a zvedl ruku s paprskometem. Vážil najednou snad cent. S námahou ho odjistil a popadl do obou dlaní. Stiskl spoušť. Série dvanácti čar mířila k cíli. Prolétly rozevřenou tlamou a explodovaly. Uvolnily termické a mechanické síly. Najednou byla příšera znovu slyšet. Její nesnesitelný řev utichl v dlouhém vzdechu. „Příšerná bestie,“ řekl Max Skovlik a promnul si žaludeční krajinu. Dhark opatrně natáhl levou nohu a zavrtěl hlavou. „Mýlíte se, Skovliku. Tato živá bytost není příšerná, nýbrž jiná...“ „Vymlátil bych je!“ „Nejste Bůh, Skovliku. Věřte tomu, že i my jsme v očích jiných

bytostí nepovedenými, ohavnými kreaturami. Nepovažujte se za pupek vesmíru!“ Muži se znovu vydali na cestu. Pot jim stékal do očí. Cesta se zdála být nekonečná. Skovlik podpíral commandera z posledních sil. „Zatraceně, tak kde je ten váš letoun, sakra?!“ Dhark se posadil, aby popadl dech. „Jedna možnost by tu byla,“ vysvětloval zastřeným hlasem. „Pokud letoun někde automaticky přistál, pak vysílá naváděcí paprsky. Pomocí našich hodinek bychom ho mohli zaměřit.“ Skovlik přitakal. „Za pokus to stojí.“ Aktivoval frekvenční spínač hodinek a zvolna se točil kolem své osy. Tichý, bzučivý tón nejdřív nebylo téměř slyšet, ale když se Skovlik otočil po levém boku, zesílil. „Támhle někde je,“ řekl. „Zřejmě v tom malém údolí. Zkusím křížové zaměření.“ Max Skovlik odešel asi sto kroků od Dharka a pak se vrátil. „Máme ho. Je skutečně tři kilometry odtud v údolí. Pojďte, commandere!“ Zvedl se vítr. Skovlik starostlivě sledoval blížící se mraky. „Musíme si pospíšit!“ naléhal. „Nebo nás ještě nakonec zastihne radioaktivní spad!“ V duchu proklínal nepříznivý osud. Váha commandera byla už nesnesitelná. Hrubě ho odstrčil. „Hej, Dharku, bude ten letoun vůbec schopen letu?“ Ren Dhark slabě přitakal. „Na jeho palubě se dostaneme k jakékoliv planetě této sluneční soustavy. Na šesté planetě máme opravárenskou základnu a hypervysílačku. Pokud se tam dostaneme, jsme zachráněni.“ Skovlik si zhluboka oddechl. „To snad ani nemusíme startovat. Zavoláme z lodi stanici na Šesté planetě a necháme se odvézt.“ „Omyl, Skovliku,“ pravil vyčerpaný Dhark. „Dráhy obou planet jsou protiběžné. Naše stanice je vůči této planetě vždy na odvrácené straně. Musíme tam letět!“ Max Skovlik se najednou zastavil. „Támhle, koukněte!“ Letoun byl vidět. Bezpečně stál v údolí a chvěl se pod stále silnějšími poryvy větru. Konečně k němu dorazili. Commander se chytil křídla a pohlédl do kabiny.

Jedno sedadlo pro pasažéry se automaticky předsunulo na místo katapultované pilotní sedačky. Boční výstup letounu byl po katapultáži zakryt kovovou deskou. „Na šestou planetu to vydrží. Doufám jen, že s tím umíte létat, Skovliku!“ Ale nikdo neodpovídal. Ren Dhark se otočil a chvíli se rozhlížel. Vtom několik metrů za letounem spatřil Skovlika, jak se plazí po zemi. „Skovliku, pojďte! Radioaktivita sílí! Skovliku!! Co je to s vámi?“ snažil se Dhark překřičet vichřici. Za okamžik stál Skovlik před commanderem a cosi mu ukazoval na třesoucí se dlani. Ren Dhark spatřil dva podivné kameny. „Reprokrystaly! To jsou reprokrystaly! Gianti o nich mají záznamy. To jsou nejhledanější krystaly v kosmu...!“ Max Skovlik si nadšeně prohlížel svůj objev. Pak vytáhl z kapsy kombinézy peněženku a položil ji na zem. Krystaly vyzařovaly slabé bílé světlo. Max Skovlik je přidržel v pravém úhlu k sobě a přejel smíšeným světlem obou kamenů po peněžence. Pak je odložil a pln očekávání se sklonil. Na jeho vlastní peněžence ležel zcela identický duplikát. Víceúčelové hodinky znovu spustily poplach. Max Skovlik se probral z hlubokého snu a nedůvěřivě se rozhlížel. „Nechte to tady, Skovliku. Ty kameny by přinesly jenom neštěstí! Jestli se dostanou do špatných rukou, bylo by po bezpečném živote! Mohl byste vytvářet i dvojníky lidí. Ta představa je přece strašlivá. Zahoďte je a nasedněte!“ Max Skovlik přitiskl krystaly pevně k hrudi. „Kdepak, commandere! Patří mně! Já jsem je objevil! Jsou jich tady stovky! Tyhle krystaly mi dají nekonečnou moc! Stanu se nesmrtelným a...“ „Přestaňte žvanit,“ chladně ho požádal Dhark. „Já taky vím, co Gianti napsali o reprokrystalech. Naštěstí jsou tyhle energetické přeměňovače vysoce citlivé na radioaktivitu. Proto taky z většiny planet zmizely. Vaše drahocenné kameny teď už nic neznamenají. Brzy svoji schopnost ztratí. Pojďme konečně odstartovat!“ Commanderova slova byla podtrhována zběsilým pípáním hodinek. Užuž nasedal do kabiny, když ho Skovlik strhl zpět. „Je mi moc líto, commandere, ale musíte tady zůstat. Nesmím ty vzácné kameny vystavit záření. Bohužel pro vás není v kabině místo.

Musím vás nechat tady!“ Ren Dhark ztěžka oddychoval. „Rozmyslete si to pořádně, Skovliku. Checkmaster přepočítá let a stoprocentně mě tu najdou. I když mě radioaktivita rozežere, zanechám tu doklady o vaší vině. Tohle by vám neprošlo, Skovliku!“ Skovlik se zachechtal. „Mýlíte se, Dharku. Vaše výzkumná loď zanikla v atomové explozi. Nikdo nemůže ani tušit, že jste to přežil. Vaše smůla, že jsem našel ty krystaly. Jinak bych vás skutečně asi zachránil!“ Ren Dhark se mírně předklonil. „To se vážně chcete stát vrahem, Skovliku? Určitě mě už hledají! Vzdejte to!“ Max Skovlik ukázal na pípající hodinky. „Je mi moc líto. Osobně nemám nic proti vaší vládě ani proti vám, ale je to holt smůla, že jste se mi připletl do cesty. Teď už se nedá nic dělat!“ Ale najednou se v něm cosi zlomilo. Skovlik si uvědomil, že je mu jeho oběti líto. Došlo mu, jaké by měl výčitky... „Dobrá, dobrá, dobrá!! Nasedněte si, Dharku! Odvezu vás i ty krystaly!“ Commander se mlčky otočil k úzkému žebříku. Sotva položil nohu na spodní příčku, strnul. Max Skovlik mu do zad napálil celou dávku paprsků! *** „Nenechte se rušit v diskusi, pánové, jsem hned hotová,“ zvolala psycholožka Sonja Bernsteinová a zaprskala, protože jí voda ze sprchy stekla do tváře. Maličký Yang Lua, nejlepší hypnotik pozemské sféry, se usmál na anesteziologa Johna Packera. „Chápu, kolego, že vás půvaby naší inteligentní kolegyně nenechaly chladným. Přesto se mi zdá vhodné zaznamenat dosud známé skutečnosti, a tím dojít k vědecky podloženým závěrům. Kdybyste dovolil, tak bych...“ „Obraťte list, profesůrku,“ ozvala se atraktivní rusovláska, která právě vystoupila z plastikového závěsu sprchy, zabalená jenom do ručníku. „Nádhera,“ poznamenal Yang Lua. „Tenhle barevný tón musím

doporučit své dceří.“ Sonja Bernsteinová si projela vlasy vibračním hřebenem. Spokojeně si broukala: „Po tom dobrodružství jsem to už měla zapotřebí. Málokdy v životě jsem vydala tolik energie!“ John Packer se předklonil. Byl to ramenatý, rozhodný muž. „Víte, ze jste byla mizerná?“ Yang Lua zadržel dech. Čekal výbuch vzteku krásné kolegyně, ale byl mile překvapen. „Výjimečně máte pravdu, Johne,“ řekla kráska. „Ale věřte mi, prosím, že jsem byla lepší než kdy jindy. Dosáhnout takového originálu je zkrátka těžké. Proti tomu zůstávají naše reprodukce jen slabými odstíny.“ Oba muži bez námitek souhlasili. „Bylo samo o sobě těžké stabilizovat krajinu,“ zamyšleně pronesl Yang Lua. John Packer živě přitakával. „I já měl potíže. Moji útočníci se jednoduše nedali udržet pod kontrolou. V případě Jettdreameru šlo málem o katastrofu.“ Sonja Bernsteinová si utřela své dlouhé zrzavé vlasy do ručníku a zkušeně je pak sepnula sponkami. Zazněl melodický zvonek. „Počkejte chvilku, jen si přehodím sarong,“ poprosila Sonja Bernsteinová. Za pár minut nato stáli všichni tři přede dveřmi do soukromých místností Echriho Ezbala. Echri Ezbal byl brahmán a nejkompetentnější odborník na Kyborgy, vysoce kvalifikovaný genetik a biochemik, jemuž vláda bez jakýchkoli námitek svěřila jeden ze svých nejdůležitějších projektů. Pohledem spočíval na tváři Sonji Bernsteinové, poznamenané stopami značného vyčerpání. „Závěrečná zkouška je za vámi?“ zeptal se, ale znělo to spíš jako konstatování. Malý hypnotik Yang Lua přitakal a vytáhl z kapsy kazetu se záznamem. „Podívejte se sám, Echri Ezbale...“ Bělovlasý stařec se usmál. „Později, příteli. Ale snad by mi mohla naše rozkošná kolegyně sama krátce sdělit, jak dopadl poslední test?“ Sonja Bernsteinová se posadila, pohodila temně zlatou hřívou a věcně začala: „Tým: Yang Lua jako hypnotický lékař, John Packer jako anesteziolog a Sonja Bernsteinová jako hloubková psycholožka dostali za úkol přezkoumat mentální schopnosti Maxe Skovlika pro

výzkum Kyborg... Šlo o to, konfrontovat Maxe Skovlika s nejrůznějšími situacemi, ve kterých bychom zjistili jeho odvahu, odolnost, věrnost, agresivitu, závist, velkorysost atakdále.“ Yang Lua vyskočil a nervózně obešel stůl, za kterým klidně a bez hnutí seděl Echri Ezbal. „Kolegyně zapomněla sdělit, že testovaná osoba považuje účelově simulované situace za skutečné zážitky...!“ Sonja zvedla ruku a zastavila proud jeho výřečnosti. „Jak lze vyčíst ze záznamů Maxe Skovlika, reagoval ve většině případů nad očekávání dobře. Je to člověk s nadprůměrnými schopnostmi, to je jasné.“ Echri Ezbal si pohrával se šňůrou dřevěných korálků. „Takže se podařilo získat dalšího člena?“ „Ne!“ nervózně vykřikla Sonja Bernsteinová. „Mysleli jsme si, že je všecko v pořádku. Skovlik vydržel velké psychické zátěže. Ale nakonec se všecko zhatilo!“ Echri Ezbal tázavě zvedl obočí. Krásná žena ukázala na kazetu se záznamem. „Musíte se podívat na konec, Ezbale. Yang Lua vystavěl bizarní krajinu a stabilizoval ji. John Packer do ní promítl řadu nebezpečí. Skovlikovo podvědomí reagovalo velkolepě. Nakonec jsem ho konfrontovala s Renem Dharkem. Jejich setkání probíhalo řádně až do chvíle, kdy se projevily Skovlikovy osobní ambice. Ty byly pak silnější než etické principy. Fiktivní Skovlik zastřelil fiktivního Dharka.“ Rozhostilo se ticho. Pak tiše promluvil Ezbal: „Vaše rozhodnutí?“ „Negativní,“ odvětila Sonja Bernsteinová. „Maxi Skovlikovi scházejí potřebné morální předpoklady. Nemůže se stát Kyborgem.“ Echri Ezbal se pootočil k Johnu Packerovi. „Uvědomte co to pro Skovlika může znamenat, jestliže bude odmítnut v tak pokročilém stadiu. Může tím utrpět celá jeho psychika. Jak se rozhodnete vy, Johne?“ „Negativní,“ odvětil oslovený okamžitě a bez váhání. „A vy, Yang Luo? Dáváte Skovlikovi šanci?“ „Negativní,“ odvětil hypnotik. „Ten muž by mohl být nebezpečný.“ Echri Ezbal si tiše povzdechl a podíval se z okna. Údolí Brana... V podzemních laboratořích pracovalo na splnění starého snu lidstva l 350 odborníků. Tvořili nadčlověka.

Brahmánský filozof dobře věděl, že nelze docílit ideálu. Ale lidstvo udělalo další krok. Člověk potřeboval mít s sebou v kosmu někoho, kdo by stejně jako on pocházel ze Země, ale byl by schopen podstatně vyšších výkonů... Echri Ezbal se vytrhl ze zamyšlení. Na atletické dráze za oknem kdosi velice rychle běhal. Nebylo možné rozeznat jeho neuvěřitelně rychle kmitající nohy. Na pár vteřin však bylo možné vidět jeho obličej. Holger Alsop. Nejvyzrálejší Kyborg na stanici v údolí Brana absolvoval svůj každodenní trénink. Echri Ezbal se už chtěl odvrátit, když vtom si všiml podivné bytosti. Běžela těsně ze Holgerem. Byla sotva třicet centimetrů vysoká a osmdesát centimetrů dlouhá, temně černá, chlupatá, ne nepodobná skotskému teriérovi. Brahmán se pousmál. Přítomní vědci si toho všimli a také se podívali ven. „Bestie!“ volal Holger Alsop. „Už by tě měli sešrotovat!“ Pak vyskočil dobře dva metry do výšky, udělal salto a dopadl na zem opačným směrem, než běhal. Ale sotva se octl na zádech, černá bytost mu elegantním skokem přistála přímo na prsou. Holger zabořil prsty do její husté srsti a láskyplně pravil: „Ses čím dál těžší, psí robote. Chris Shanton tě tak cpe těma svejma senzorama, že brzy praskneš. Doufám jen, že se nic podobnýho nestane taky mně.“ *** „Vidím kaňky,“ zabručel Chris Shanton a ještě pohodlněji se uvelebil v měkkém křesle. „Ale prosím vás,“ odporoval profesor Sandlidge. „Něco byste měl vidět. Rohrschach tvrdí, že každý člověk...“ Chris Shanton sáhl na stůl pro list papíru s rozpitými skvrnami a roztrhal ho na malé kousky. „Teď už žádný kaňky nevidím,“ konstatoval spokojeně a hodil útržky do koše. Profesor si Shantona vyčítavě měřil. Bylo mu zatěžko proniknout

pod profesionální hroší kůži. Měl před sebou vysoce inteligentního, prominentního pacienta, jaký se vůbec nehodil do obvyklých schémat. Chris Shanton dobrovolně přišel do údolí Brana, aby si tu dal vyšetřit mozek. V poslední době podléhal jakémusi nekontrolovatelnému vnějšímu vlivu a vykonával cizí vůli, aniž by si to vůbec uvědomoval. Tímto způsobem například zničil celou řadu obranných systémů na asteroidech, rozmístěných kolem Země. Are Doorn se už několik týdnů snažil napravit napáchané škody. Ale všecky psychotesty prokázaly, že Chris Shanton je psychicky zcela zdráv... Vtom profesor nadskočil, protože se ozval nečekaný zvuk. To Shanton luskl prsty. „Jste nervózní, profesore, měl byste vyhledat lékaře. Možná psychiatra.“ Pak se předklonil a chytil ho za límec pod krkem a nadzvedl ho. „Ztrácím vědomí!“ hlesl profesor. „Ale jdi ty,“ pravil Shanton, pustil ho, nasadil si klobouk a vyrazil ven. Vyšel na plastikobetonový chodník a zhluboka se nadechl. Pak se podíval, na hodinky a stiskl jedno z tlačítek. Miniobrazovka se zamlžila a potom už mohl sledovat to, co viděl jeho psí robot Jimmy. Shanton se ujistil, že Jimmymu nehrozí nic zlého, vypnul spojení, otočil se a vracel se do svého příbytku v údolí Brana. Varovný impulz přišel nečekaně. Z Chrise Shantona se stal kulový blesk, sotva zaregistroval hrozící nebezpečí. Bleskurychle se schoval za široký betonový milník. Potom začal logicky uvažovat. Ptal se sám sebe, jak je možné, že ještě žije. Útok byl poměrně slabý. Chris Shanton o sobě věděl, že patří k několika málo lidem, kteří jsou schopni tělesně cítit elektromagnetické impulzy. Jeho závěr k prožité události byl neuvěřitelný, ale prakticky skutečně existovala jenom jedna možnost: Vládní kruhy naplánovaly útok proti jednomu ze svých nejvěrnějších lidí! *** Skovlik stál před Echri Ezbalem se skloněnou hlavou. Mocná

ramena napínala plastikovou kombinézu, hlas zněl jako tóny ocelových strun. „Tak to už nedostanu žádnou další šanci?“ Brahmán pohlédl na Skovlika a zavrtěl hlavou. „Žádnou, příteli. Poslední test prokázal, že vás nemůžeme vzít do galaktické bezpečnostní jednotky. Z důvodů sebezáchovy. Jste psychicky nestabilní.“ „Jak to můžete tak přesně vědět?“ odporoval Skovlik. „Ty zatracené testy se přece mohou dotknout jenom malé části osobnosti. Vaši odborníci se musejí mýlit. Přišel jsem sem s těmi nejlepšími úmysly, chtěl jsem spolupracovat na velkolepém projektu. Vy jste mi ukázal jeho obrysy a hned nato taky dveře. Tomu prostě nerozumím!“ Ezbal k sobě přiložil dlaně a zahleděl se Skovlikovi do očí. „Ani tomu nemůžete rozumět, Skovliku. Poslední testy běžely v podvědomé hladině. Akční proudy jsme odebírali přímo z vašeho mozku. Vy si nevzpomínáte, co bylo, protože je to tak pro vás lepší. Nemá smysl diskutovat, proč jsme vás odmítli. Rozhodnutí padlo a nelze se proti němu odvolat!“ Skovlik vyskočil a přešel k oknu. Ramena se mu chvěla. Z okna viděl mladé muže, kteří obstáli a směli se stát Kyborgy. Nyní právě absolvovali atletický trénink. Najednou se prudce otočil. Stál od učence na dva kroky. „To si nenechám líbit, Ezbale! Jestli mě nechcete za svého společníka, pak budu vaším protivníkem. Se mnou si zahrávat nebudete!“ Echri Ezbal otevřel zásuvku prostého psacího stolu a vytáhl z něj dva pořadače. „Tohle jsou lidé, kteří byli přijati do programu Kyborg,“ ukázal na ten tenčí. „A ten silnější ukrývá jména těch, kteří v prvních kolech obstáli, ale posléze jsme je museli z nejrůznějších důvodů vyřadit. Kyborgy se stanou pouze a výhradně jenom ti nejlepší z nejlepších! Protože jenom oni budou schopni unést takovou zátěž.“ Echri Ezbal zamyšleně hleděl z okna. „Ale ani u těch, které jsme vybrali, neexistuje žádná stoprocentní jistota, že budou úspěšní. Může dojít ke katastrofám. Jeden jediný, který zklame, a projekt bude vážně ohrožen. Proto jsme při výběru tak velmi přísní. Musíte to pochopit.“ „Pochopit,“ ušklíbl se Skovlik a předklonil se přes stůl. „Mám

něco pochopit, když vím, co ze mě mohlo být? Mohl jsem se stát nadčlověkem, věřil jsem, že jen tak nezestárnu a že vyřeším spoustu problémů - a pak najednou musím pochopit, že jsem neschopen, aniž bych zjistil, proč tomu tak je? Nepožadujete ode mne příliš, Ezbale?“ Učenec před zlostným pohledem neuhnul. „Opravdu nemá význam diskutovat o rozhodnutých záležitostech. Jde o jinou otázku. Chcete tady zůstat a spolupracovat na projektu Kyborg, anebo chcete údolí Brana opustit? Pokud se rozhodnete pro odchod, bude nutné zablokovat vaše vzpomínky. Lidstvo ještě nedozrálo natolik, aby smělo být o projektu informováno.“ Max Skovlik se zhroutil do židle. „Dělejte si co chcete,“ zamumlal. Sklopil oči, aby zakryl zlostný pohled, a naoko zničeně pravil: „No dobrá. Když už sám nemůžu být Kyborgem, pak chci alespoň spolupracovat na vytváření projektu. Zůstanu v údolí Brana.“ Echri Ezbal zamyšleně hleděl ke dveřím, které za Skovlikem zapadly. Spojil se videofonem s Galaktickou Bezpečnostní Organizací GBO. Ještě než druhá strana odpověděla, vypnul spojení. Tím padla poslední šance, jak dát událostem jiný průběh. Výhybky byly nastaveny. *** Druhý kontakt s elektromagnetickými vlnami vehnal Chrisi Shantonovi do čela chladný pot. Stále ještě nebyl schopen neznámého protivníka objevit. Bleskurychle namačkal na hodinkách tajný kód a odvysílal ho. Jimmy se líně povaloval na posteli Holgera Alsopa. Veškeré funkce kromě příjmu signálů měl na nule. Ale přicházející impulz v okamžení přepnul funkce z nuly na plný výkon! K polootevřeným dveřím se řítil černý stín. Z chlupatých tlapek vyjely černé koule. Podivné vozidlo, které uhánělo po betonové silnici, jen vzdáleně připomínalo skotského teriéra. Během šílené jízdy se Jimmymu dostalo všech potřebných informací. Věděl, že se jeho konstruktér nachází v nebezpečí.

Hnal se ke zdroji elektromagnetických impulzů, které ohrožovaly jeho pána. Otevřel tlamu, zaměřil cíl a bez milosti začal pálit nebezpečné paralyzující paprsky... Po chvíli už stál vedle Chrise Shantona a oba sledovali neuvěřitelný obraz. „To snad není možný,“ řekl Shanton a protřel si oči. „To se mi snad zdá, Jimmy! Jimmy, k noze!“ Oba se pak zvolna přibližovali k místu, kde tančil jakýsi zdivočelý sněhulák. „Zaznamenej to, Jimmy,“ přikázal Shanton. „Obraz i se zvukem, všechno!“ Muž, tančící na jedné noze, mával pravou rukou nad hlavou a od srdce nadával. Skutečně byl podobný oněm postavičkám, které děti v zimě dělají ze sněhu. Hlavu měl v kulaté plastikové přilbě a tělo připomínalo bílou hrušku. Muž byl oblečen v bílé kombinéze, která při bližším ohledání vykazovala jakási černá místa. Poskakoval na kouřících zbytcích už neidentifikovatelné aparatury. „Ta vaše příšera mě mohla klidně zasáhnout! Já energicky protestuji!“ Chris vložil do svého hlasu ustaraný podtón: „Není vám snad dobře?“ Ale nevydržel si hrát na hodného strýčka. „No, moc nekoukejte, Strangere. Vůbec mě nezajímá, jestli se do vás strefil. Stejně by to byla vaše vina. Co tady zase čmucháte?“ Oči reportéra Berta Strangera se rozevřely ve výrazu naprosté nevinnosti. „Můj milý Chrisi Shantone,“ řekl medovým hlasem. „Můj milý, impulzivní příteli. Je mi moc líto, že jsem zase jednou probudil vaši nevoli... Tohle,“ ukázal pod sebe, „byl Mark IV, přenosný vysílací přístroj pro stereozáznam se speciálním vybavením. Sice byl už použitý, ale pořád mě stál pět tisíc dolarů. Doufám, že vaše konto takovou zátěž vydrží?“ Chris Shanton se zhluboka nadechl. „Zaměřil jste mě svojí počítačovou kamerou. Zřetelně jsem cítil impulzy. Protože ale nikdo netušil, že svůj reportérskej čenich strčíte dokonce i do údolí Brana, myslel jsem si, že jde o nějakej útok proti mně. Proto jsem nasadil Jimmyho!“ Reportérův dobrosrdečný výraz se poněkud změnil. Dětské oči zpozorněly a kolem úst vyvstaly ostré vrásky. „To snad nemyslíte

vážně, Shantone? Jenom proto, že vás někdo zaměří, začnete střílet hlava nehlava? Nechte pohádek! Prostě mě nesnášíte, tak jste si na mně zchladil žáhu!“ „Nesmysl, Strangere. Můj mozek byl v poslední době zneužíván. Musím být prostě mimořádně opatrný...“ Bert Stranger se zakřenil. „Jedna nula pro mě, Shantone. Já věděl, že za tím musí něco být, když se schováváte v údolí Brana. Vy přece nejste typ Kyborga!“ *** Noc nad údolím Brana. Osamělý láma nahoře v primitivní jeskyni se usmál. Věděl, co se dole v údolí děje. Jeho souvěrec Echri Ezbal ho několikrát navštívil, aby s ním hovořil o věcech bytí. Když byli spolu, nepoužívali mnoha slov. Nacházeli společné myšlenky mlčky. Pro muže na bezpečnostní stanici bylo díky infrapřístrojům světlo jako ve dne. Stejně tak pro strážné na obchůzce, kteří měli přes oči speciální optiku. Ale byl tu ještě někdo se širokým držákem přes helmu: Max Skovlik. Číhal ve stínu budov a pozorně sledoval dva strážné, procházející kolem ve vzdálenosti deseti metrů. Oba muži si za dlouhé měsíce služby už zvykli, že se v údolí nikdy nic nestalo. Max Skovlik se zvolna propracovával k výpusti. Využíval přitom každý kout, každý kryt, aby zůstal nezpozorován. Když zaslechl kroky další dvojice strážných, schoval se za jeden ze zaparkovaných kluzáků. V duchu zaklel, když se strážní zastavili u stejného letounu. Zapálili si. Skovlik na okamžik zvážil, jestli by je neměl omráčit. Když si připalovali, měli hlavy tak blízko u sebe, že by stačilo je prudce srazit. Ale strážní nezůstali stát. Brzy pokračovali v obchůzce. Uprchlík si samozřejmě pohrával s myšlenkou, že by použil transmiter a nechal se rematerializovat v Cent Fieldu, ale pak myšlenku zavrhl. Skrývala příliš mnoho rizik. Seskočil dolů na prostranství před vchodem, přeběhl pár metrů a schoval se v jámě za nějaké plastikové nádoby. Vší silou vůle se snažil uklidnit zběsilý pulz.

Ale nedokázal zabránit tomu, aby se mu neroztřásly ruce, když vytahoval z kapsy plechovku a strhával z ní plombu. Potom sundal víčko. Uvnitř ležel kovový kroužek, připevněný ke šňůře. Konec šňůry vedl do nitra plechovky. Skovlik ji vzal do levé ruky a prostrčil kroužkem ukazováček. Cosi tiše cinklo - časový spínač jeho hodinek. Uprchlík zvedl paži a opatrně ji otočil směrem k infrahledítku. Ciferník zazářil. Zvonek se ozval podruhé. Skovlik strnule sledoval vteřinovou ručičku. Teď všecko záleželo na správném odhadu a souhře. Bezděčně odpočítával poslední vteřiny. Všecky svaly se v něm napjaly. Ručička minula nulovou značku a pokračovala. Nestalo se nic! Skovlik procedil vzduch mezi zuby. Zaznělo to jako hadí syčení. Už chtěl vstát, když spatřil ohnivý míč. Sklad číslo čtyři na jižním konci údolí Brana se proměnil v sopku. Vysoce koncentrované pohonné hmoty spontánně reagovaly na termickou rozbušku o výkonu 2400 stupňů Celsia. Teprve pak byl slyšet výbuch. Max Skovlik znovu pohlédl na hodinky. Vyčkával další minutu. Mezitím se ozývaly poplašné sirény. Minuta uplynula. Skovlik sevřel plechovku pravačkou a rozběhl se přes volné prostranství ke štítové vpustí. Ve strážní budově se otevřely přední dveře. Jakýsi vyděšený muž sledoval utíkajícího. „Poplach!“ volal Skovlik a řítil se přímo na strážného. „Okamžitě zajistit budovu. Někdo na nás zaútočil!“ Strážný nejistě o krok ustoupil. Skovlik ho strčil do místnosti, zabouchl za sebou dveře a vytrhl kroužek z plechovky. Ozvalo se klapnutí. Z plechovky vytryskla mlha, která v okamžiku zaplnila celou místnost. Šest strážných strnulo. Pak zaslechl šest dutých úderů. Přikývl a otevřel okno. Pevně svíral rty. Dýchal jenom nosem, měl v něm zastrčeny dva samotěsnící filtry. Opatrně se podíval ven. Ochranná energetická kupole nad údolím

se proměnila v centrum elektrických výbojů, protože vzduch uvnitř, zahřátý explozí, narážel na vnější chladný vzduch. Nad místem požáru se ochranný štít zbarvoval do světle modra. Skovlik se otočil. Jeho pohled patřil složitému ovládacímu panelu, jehož pomocí bylo možno otevřít štítovou vpusť. Uprchlík se vyznal v počítačích. Během několika vteřin pochopil systém panelu. Chvíli zaváhal, než pohnul hlavní pákou, ale myšlenka na vymazání vzpomínek a hypnotické vlivy, kterým by musel být vystaven, mu dodala odvahy. Věcně a chladně se pustil do práce. Dodal plnou energii velkému prstencovému projektoru, aktivoval horizontální a vertikální stabilizační pole a zároveň zapnul otevírací sestavu. Elektronika, otevírající výstup z prostoru, krytého energetickým zvonem, začala pracovat. V centrální elektrárně sice noční směnař zjistil vyšší výdej energie, ale připisoval ho protipožárním opatřením. Skovlik měl štěstí. Naposledy pohlédl na spící strážné. Bojový uspávači plyn je vyřadí z činnosti nejméně na tři hodiny. Max Skovlik doufal, že do té doby bude dávno za horami, nedosažitelně daleko. Vpusť se podobala oblouku transmiteru. Max se zahleděl na chladné skály za ní. Vykročil. *** „Ta věc se mi nelíbí,“ řekl Bert Stranger a přitiskl počítačový okulár svého Marka-IV k pravému oku. Trochu to s ním trhlo, když pár metrů od něho vybuchl kanystr s pohonnou hmotou. Žhavé úlomky mu zasvištěly nad hlavou. Lhostejně si vytřepal z vlasů drobné oharky. „Nesedíte nějak moc blízko?“ otázal se Chris Shanton. Povšiml si, že kamera, kterou Stranger svírá, není přepojena na přímé vysílání, ale na záznam. „To je teda div, že reportér jako vy nevysílá tak pěknej ohníček do celýho světa!“ Ze skladu šlehaly plameny. Chris Shanton strhl reportéra k sobě na zem a zatáhl ho do zákopu.

Právě včas. Chvíli nato jim nad hlavami svištěly střepiny, kovové úlomky a kamení. Bert Stranger opatrně vysunul objektiv přes okraj zákopu a stiskl tlačítko natáčení. „Shantone, měl byste vědět, že spolupracuju s Renem Dharkem a Danem Rikerem,“ vysvětloval. Chris Shanton si odfrkl, ale nic nenamítal. Reportér pokračoval: „Požádal jsem commandera, jestli smím natáčet v údolí Brana. Tyhle záběry budou odvysílány v danou chvíli na osobní příkaz Rena Dharka.“ „Že jste ho požádal?“ zamumlal mohutný inženýr a zamračil se. „Spíš bych řek, že jste ho vydíral. Za normálních okolností by vás Ren Dhark totiž poslal ke všem čertům!“ Bert Stranger odložil kameru a vyměnil kazetu. „Podceňujete Dharka,“ pravil neobvykle klidně. „Commander by se nikdy nenechal vydírat. Dohodli jsme se. Dhark není diktátor, který by předepisoval sdělovacím prostředkům, co mají dělat. A já nejsem blázen, abych škodil lidstvu tím, že bych předčasně vyzvonil závažné informace.“ Chris Shanton mu naslouchal jen na půl ucha. Poslouchal především podivně rytmické výbuchy nádrží a pokoušel si vzpomenout, kde už takový rytmus slyšel. Jeho podvědomí signalizovalo nebezpečí! Otočil frekvenčním ciferníkem hodinek. „Centrála údolí Brana,“ ozval se sonorní hlas. „Pozor,“ řekl Chris Shanton a přivřenýma očima sledoval požár, který se i přes okamžitá opatření stále rozšiřoval. „Signál 14/2/11. Přednostní dotaz na ústřední evidenci. Co se nachází ve skladu čtyři?“ Bert Stranger překvapeně hvízdl, otočil kameru a vzal Shantona do širokoúhlého záběru. „Registratura,“ ozvalo se z drobného reproduktoru. „Ve skladu čtyři jsou především pohonné hmoty pro obyčejné nákladní lodě a nářadí na lámání kamene. Kromě toho ještě plastikové stavební panely.“ „Jinak nic?“ zeptal se Shanton. Hlas se mu chvěl vzrušením. „Nic,“ odvětil úředník. Inženýrova tvář se uklidnila. Málem už vypnul spojení, když vtom se z reproduktoru ozval přidušený hlas: „Shantone, pod skladem je zapečetěný speciální trezor se sto gramy

axiálně utvářených hyperdiamantů!“ Bert Stranger si všiml, jak Shanton pobledl a pochopil - stanice Kyborgů se nacházela v nejvyšším nebezpečí! *** Echri Ezbal uvolněně seděl v křesle a sledoval údaje na hlavní tabuli centrály údolí Brana. Kolem něj vládl hektický provoz. Bezpečnostní důstojník řídil systém protiopatření. Právě starostlivě shlédl k Ezbalovi. „Nerozumím tomu, pane. Ten zatracenej požár ve skladu číslo čtyři měl bejt správně už dávno uhašenej. Nasadili jsme dvě nový částicový brzdy. Hasí se i tradičníma způsobama. Ale pořád hoří! Vypadá to, jako by tam někdo seděl a rozfoukával oheň!“ „Správně, hochu,“ zafuněl zarudlý Chris Shanton a protlačil se dveřmi dovnitř, v patách s reportérem Strangerem. Echri Ezbal tázavě vzhlédl. „Skutečně to tam někdo rozdmýchává,“ pokračoval Shanton. „Pod skladem leží hyperdiamanty. Jejich záření si s částicema hravě poradí. Dál lze předpokládat, že hyperdiamanty ještě zvyšujou kinetickou energii rozvášněnejch molekul. Každej si dokáže spočítat, co všecko se pak eště může stát.“ Echri Ezbal pozvedl ruku. Přestože kolem vládlo nervózní napětí, uvolněně se usmál. „Co se stane? Bohužel nerozumím termodynamice.“ Shanton věcně vysvětloval: „Nedávno proběhly na palubě POINT OF pokusy, které měly prokázat, jak se určité materiály chovají při nechráněném přechodu z podsvětelné do nadsvětelné rychlosti. Mezi vzorky se nacházela i nádoba s obyčejným černým uhlím. Když ji vědci po pokusu otevřeli, našli neuvěřitelně jasně zářivý diamanty.“ Reportér Bert Stranger se držel v pozadí. Pohrával si s opaskem, svírajícím jeho kulatý břich. Ukazováčkem cvrnkl do spony a pootočil se k Shantonovi, aby ho směrový mikrofon lépe zachytil. Každé slovo bylo přesně zaznamenáváno. „Pár vteřin nato došlo ke katastrofě. Začalo to tím, že explodovalo pár hořících cigaret. Pak se rozpadly v prach nějaké počítačové agregáty, vzplály kabely a propálily stěny. Ren Dhark byl u toho. Reagoval rychleji než vědci a nádobu s

těma diamantama rychle zavřel. A přestalo to.“ Echri Ezbal si promnul bělostné vousy. „Jaké vědecké vysvětlení bylo přijato, Shantone?“ Mocný inženýr pokrčil rameny. „Žádný, Ezbale, jenom teorie. Podle ní byly diamanty vysoce energeticky nabitý. Jejich molekulární mřížka se axiálně posunula. Tyto diamanty vyzařují hypervlny, které za zvláštních okolností zesilují kinetickou energii molekul. Zjistili jsme, že se to děje od teploty 300 stupňů Celsia výše.“ Šéf stanice lehce zavrtěl hlavou. „Pořád ještě nechápu, co to má co společného s tím požárem venku.“ Chris Shanton udeřil pěstí do stolu. „Někdo to pěkně zpackal!“ zaduněl Shantonův bas. „To byla neuvěřitelná lehkomyslnost, umístit ty diamanty pod pohonný hmoty!“ „A co se stalo?“ zeptal se brahmán. „Jednoduše pohonný hmoty z neznámýho důvodu vybuchly, stěny bunkru se rozžhavily, plastiková nádoba roztekla, a tak se uvolnilo záření hyperdiamantů. Diamanty dodaly energii už zvýšenýmu molekulárnímu pohybu hořících látek, a to, co se děje venku, je výsledek!“ Zřetelně se rozjasnilo. Z hořícího skladu stoupal vzhůru bílý, rozžhavený sloup ohně. „Měli bychom vyhodit do vzduchu bunkr. Prostředky na to máme,“ poznamenal jeden z fyziků. Chris Shanton se suše zasmál. „Tím byste rozhodil diamanty po celým prostranství a požár už nikdy nezastavíte!“ „Něco ale musíme udělat,“ namítal fyzik. „Nemůžeme přece jen tak nečinně přihlížet. Támhle naproti se už taví skály!“ Bert Stranger poklepal Shantonovi na rameno. Musel se kvůli tomu postavit na špičky. „Proč vlastně ty zatracené diamanty taky neshoří? Je to přece uhlík!“ Inženýr si zastrčil palce za opasek a panoramatickým oknem pohlédl ven na stanici Kyborgů. Ulice byly živé jako ve dne. Lidé pobíhali sem a tam a snažili se pomoci. Z nesčetných reproduktorů zněly rozkazy. „Zapomínáte na záření, Strangere. Chrání diamanty a činí je vlastně nezničitelnejma. To by se muselo pod bunkr prohrabat speciální komando, otevřít ho a diamanty izolovat. Zbytek už by

byla hračka.“ „Naše prostředky na to nestačí,“ klidně vysvětloval Ezbal. „Musíme zalarmovat GBO v Alamo Gordu. Postarejte se o to, prosím.“ Chris Shanton přikývl, sáhl pro videofon, pak zaváhal a odložil ho. „Nesmysl, pane. To nám nepomůže. Navíc bychom se stejně nedovolali. Vypněte energetickej ochrannej zvon, pak bude spojení možný. Je to holt smůla. Nemůžeme použít ani transmiter. To jsem zvědav, co nás teda napadne...“ Bert Stranger se bezohledně posunul do kruhu diskutujících mužů a použil přitom své mohutné břicho jako beranidlo. „Tak proč jednoduše nevypnete ten štít?“ zeptal se. Shanton se nafoukl a zamumlal: „Svatá prostoto!“ Pak se ale přece jen snížil k vysvětlení. „Existují tři důvody proti otevření ochrannýho štítu. Zaprvé by se zničilo mikroklima, důležitý pro vývoj Kyborgů. Zadruhé by vystavěni novýho štítu trvalo nejmíň tři týdny a hlavně -při nárazu horkých a studených mas vzduchu by mohlo dojít ke katastrofě.“ „Očekávám vaše návrhy, pánové,“ ozval se zcela nevzrušený brahmánův hlas. Chris Shanton vytáhl velký károvaný kapesník a otřel si obličej. Zafrkal, pedanticky ho složil a podíval se Ezbalovi do očí. „Je možnej jednom jeden způsob, Ezbale. Nasaďte Kyborgy!“ Brahmánem to trhlo a zvedl ruce. „Vyloučeno, Shantone. Ještě nejsou tak daleko. Chybí jim fyzická i psychická koordinace. Kyborgové musejí být ke svým úkolům vedeni pomalu, aby zůstali duševně stabilní...“ Chris Shanton zatnul zuby. Neoholená brada se vysunula dopředu a připomínala pak útočícího ježka. „Co říkáte? Že Kyborgové ještě nemůžou?“ zavrčel a udeřil otevřenou dlaní do obrazovky, až Stranger musel přivřít oči, jak se bál, že ji rozbije. „Podívejte se na realitu, Ezbale!“ duněl Shantonův hlas. „Venku za chvíli propukne peklo. Tepelný výměníky to vedro už nebudou stačit koordinovat. Váš krásnej projekt Kyborgů potáhne k čertu, jestli se brzy něco nestane! Teď můžete svejm zázračnejm chlapcům ukázat, co v nich skutečně vězí. Zahajte akci, Ezbale!“ Místností se ozvalo suché zapraskání. Vypadalo to, že se hroutí stěna. Echri Ezbal zvedl hlavu se lví hřívou. Jeho hlas zněl zlomeně,

když řekl: „Já na to tedy Kyborgy pošlu.“ *** Starý jak nadskočil, když zaslechl padající kamení. Zákeřné rudohnědé oči neklidně prohledávaly okraj propasti. Jak sklonil hlavu se dvěma špičatými rohy. Hnědočerná kožešina splývala s okolím. Stříbrné chlupy na hřbetě se zježily. Stál tam nahoře na hřebenu jako praobraz síly a moci. Jen občas mu pod kůží zaškubaly svaly. Jak pozorně sledoval stín, sunoucí se vzhůru po skále. Z nozder prastarého zvířete vycházel bílý kouř. Čekal na protivníka, snažícího se proniknout na jeho teritorium. Skovlik zatnul prsty do masivní skály a přitiskl se k ní. Pohledem sklouzl dolů do údolí Brana, kde pod ochranným štítem zuřil požár. Divil se, že pořád ještě hoří. Ale v duchu cítil jakési sebeuspokojení, že jeho akce dopadla nad očekávání dobře. Nenávist vůči Kyborgům se v něm měnila v chladnou touhu po pomstě. Dech se mu zklidnil. Jenom člověk s vynikající kondicí mohl předpokládat, že se z údolí Brana dostane, překoná hory a nakonec nalezne nějaké obydlené místo. Skovlik si byl jist, že on to dokáže. Nahmatal okraj náhorní plošiny, zatnul prsty, vytáhl se a zůstal chvíli ležet. Pak se zvolna zvedal. Pohlédl do očí démona. Ucítil páchnoucí dech. Měsíční světlo se odráželo na špičatých rozích. Těžká kopyta dusala zem. Tělo vyrazilo a rohy se zaskřípáním drolily skálu. Max Skovlik se bleskurychle skulil stranou. Jeden roh mu přejel přes záda a roztrhl koženou bundu. Kopyta duněla. Útočník vyskočil a prchal přes plošinu. Ale narazil na kolmou stěnu. Mlžný opar na chvíli ustoupil a Skovlikovi se naskytl pohled na protivníka v celé jeho kráse i ohavnosti. Jak byl zhruba dva metry vysoký a čtyři metry dlouhý. Husté chlupy mu z břicha visely až na zem. Zvíře znovu zaútočilo. Skovlik vyčkal až do poslední chvíle, pak uskočil. Tělo zlomyslného osamělého tvora tvrdě narazilo na skálu. Jak se rozzuřil. Chladnýma očima si prohlížel nepřítele. Předními

kopyty opět zdusával skálu, vyřítil se proti Skovlikovi a rohy opět o vlásek minuly kořist. Skovlik ztěžka oddechoval. Neměl u sebe zbraň. A starý jak byl zkušený bojovník, ten svůj úlovek jen tak nenechá. Ale třeba by ho bylo možné vlákat do léčky? Skovlik ho nespouštěl z očí. Pomalu se blížil k místu, kde začínala několikasetmetrová propast. Rychlým pohledem se ujistil, že se neoctl příliš blízko jejímu okraji. Dole slabě svítil ochranný štít stanice. Jak znovu vyrazil. Kamení se pod jeho kopyty měnilo v prach. Skovlik se připravoval k úhybnému skoku, ale přepočítal se. Jak prudce zabrzdil, instinkt ho varoval před propastí. Pomalu se sunul k člověku. Skovlik uhnul a utíkal ke skalní stěně. Hledal cestu, kudy jak sestoupil z hor. Roztrhl magnetické zavírání bundy a vytáhl ruční svítilnu. Ale to už zase slyšel zvířecí kopyta. Uskočil do strany a v poslední chvíli se složil k zemi, protože se octl nedaleko okraje propasti. Jak změnil směr a se skloněnou hlavou se na něj znovu řítil. Skovlik nahmatal tlačítko svítilny, namířil ji proti jakoví a rozsvítil. Jakova hlava se podobala zvětralému balvanu. Z nozder a z tlamy vycházela bílá pára. Veliké panenky se při náhlém zásahu světla prudce stáhly. Skovlik pochopil, že má naději, a rychle zhasl. Temný stín ho minul, ale jedno kopyto ho odhodilo zpátky na plošinu. Z propasti se ozvalo protáhlé zabučení a nakonec typické zvuky energetické emise. Jak narazil na ochranný štít a ve zlomku vteřiny se rozplynul. Skovlik se zašklebil jako vlk, zvedl se na kolena a chtěl vstát. Ale vtom pod ním povolila země, otočila se, Skovlik ztratil rovnováhu a padal do temné šachty. Z hlubiny se ozývalo monotónní zurčení. ***

Lékař v bílém plášti si udělal poznámku. „Reakční test je pozitivní, Oshuto. Spojení mezi vaším normálním nervovým systémem a našimi umělými nervovými vodiči funguje perfektně. Tak, a teď pojďte, prosím, na test orgánů.“ Japonec sklouzl z měřícího křesla, přičemž dával pozor, aby si neodtrhl žádný z kontaktů, přilepených k tělu. Pak vstoupil do tlakové komory. Oválné dveře se za ním zabouchly. „Oshuto, připojte kontakty na označených místech,“ ozvalo se z reproduktoru. „Postavte se doprostřed místnosti pod vyhodnocovač mozkových vln... Hotovo?“ „Hotovo,“ odvětil Lati Oshuta. „Pozor,“ rozkázal doktor. „Přepnout na uzavřený kyslíkový okruh v plíci dvě. Vzduch bude obohacen metanem!“ Japonec vyslal po umělých nervových drahách myšlenkový impulz, přijal signál, že příkaz je proveden, a pocítil na jazyku chuť plynu. Nastavil normální dýchání. Lati Oshuta znal tuhle svoji slabinu. Pokaždé se musel velice ovládat, aby potlačil zoufalé varovné mozkové signály. Přestože uzavřený umělý dýchací, systém perfektně fungoval, mozek registroval stav strachu z udušení. . Japonec se trošku zkroutil. Před očima měl rudé kruhy... Pak škrtivý pocit ustal. Mozek přijal skutečnost. „Už jste v pořádku?“ zeptal se hlas z reproduktoru. Oshuta si přitiskl mikrofon ke krku. Trvalo mu, než vyrazil z plic zbytkový vzduch, aby mohl mluvit. „V - po - řád - ku,“ signalizoval. „Oukej,“ řekl doktor. „Dáme se rovnou do dalšího pokusu, Oshuto. Přepněte krevní oběh na pumpu poháněnou atomovou baterií, aktivujte ventily nouzového zásobování srdečního svalu a předejte automatu.“ Při tomto experimentu si Oshuta pokaždé myslel, že ty zvuky, které vnímal uvnitř svého těla, musejí být slyšet i venku. Ale záznamy zvuku ho přesvědčily o opaku. Přesto po každém myšlenkovém impulzu uslyšel tiché cvaknutí. Jakmile mechanická pumpa nahradila biologickou, Lati Oshuta ztratil poslední zbytky strachu, které číhaly kdesi v jeho podvědomí. Najednou si byl sám sebou neuvěřitelně jistý, cítil sílu, která

zaplavovala jeho tělo, cítil naprostou vyrovnanost. „Nasadit posilovač neuronů!“ ozval se doktorův hlas. „Připravit ke kontaktu s elektronickým záznamovým sektorem!“ Mozek osvobozený od běžných pout reagoval stále lépe. Jakmile se nervové reflexy zjemnily a zároveň také zrychlily, mozek zaznamenal zvláštní efekt; průběh času se zpomalil! „Co to děláte za pokusy?“ zeptal se Japonec a prst, který se zvedl k okénku z komory, se pohyboval pomalu jako potápěč, narážející na odpor vody. Z reproduktoru se ozval nesrozumitelný hlas. Oshutovi připomínal zpomaleně odehrávaný magnetický pásek. Vědomě zapojil centrum řeči. Zvuk z reproduktoru zněl pořád ještě nepřirozeně, ale slovům už bylo rozumět. „Mluvte pomaleji!“ říkal doktor. „Pomaleji, Oshuto! Slyšíte mě?“ Japonec se zeširoka zašklebil, přitom se mu do úst dostal metan a donutil ho ke kašli. „To máte z toho,“ pokáral ho lékař. „Připravte se k zatěžkávacímu testu!“ Lati Oshuta vylezl na jakýsi přístroj, podobný starožitnému bicyklu. Mírně se předklonil a šlápl do pedálů. Ozvaly se vzpomínky. Viděl sebe jako dvanáctiletého chlapce, jak se řítí ulicemi Tokia. Kola se tenkrát znovu dostala do módy, na zlost dopravním úřadům, které by na počítačově zajištěných ulicích nejraději viděly jenom automatické vozy. „Hej, Oshuto, přepněte si na těžší pohon, nebo nám rozbijete měřáky!“ vyštěkl hlas z reproduktoru. Japonec si vzpomněl na sázku, kterou před dvěma lety uzavřel s Moru Abashim. Abashi si tenkrát koupil nový sporťák turbo a patřičně se s ním vytahoval. Když Oshuta tvrdil, že se na kole dostane napříč Tokiem rychleji, jen se mu vysmál. Smích mu však zamrzl na rtech, když v cíli našel Oshutu sedět na schodech malého paláce, jak si pochutnává na pečené rybě. Oshuta se tomu znovu usmál, ale už si dal pozor, aby neotevřel ústa a nenabral metan. „Dost! Dost!!“ křičel doktor. „Už zase jste nám zničil přístroje! Tyhle instrumenty jsou na vás prostě málo... připravte se k závěrečnému testu síly a reakce!“ Japonec předstoupil před dva držáky, vystupující z kolmé ocelové

stěny. Hravě je popadl a přitiskl k sobě. Ještě než se ozval varovný signál, cosi prasklo. „Zase jeden testovací přístroj v háji,“ rezignovaně řekl doktor. „Zaplaťpámbu, že u testu na reakceschopnost nemůžete nic rozbít.“ Lasi Oshuta kráčel pozadu, dokud zády nenarazil na stěnu. Pak vytáhl z pouzdra pistoli a opřel se. V hladkém kovu protilehlého válce se objevila světlá skvrnka. Téměř současně ji překryl světelný impulz. Pak tiše cinkl zvonek a Japonec byl beze zbraně. Zpomalený videozáznam prokáže svědectví akce: Oshuta vystřelí během tisíciny vteřiny a stejně rychle schová zbraň do pouzdra. Zásah je stoprocentní. Vtom se v reproduktoru ozvaly poplašné sirény. Doktor konstatoval: „Musíme přerušit testy. Na povrchu se něco stalo. Máte ihned jít za šéfem!“ Pumpy odsály metanový plyn, Lati Oshuta uvolnil kontrolní spojení a vylezl z oválného vchodu. Někdo mu poklepal na záda. Japonec se otočil a spatřil doktorovu usmívající se tvář. „Nezapomněl jste na něco?“ Oshuta bezradně pokrčil rameny. „Chlape,“ řekl lékař. „Tady už je normální vzduch. Můžete se přepnout na normální biologický systém!“ *** Max Skovlik dopadl na mokrou, šikmou plochu. Čekal na bolest, ale ta se nedostavovala. Namísto toho stále rychleji klouzal do temných hlubin. Snažil se rukama něčeho zachytit, ale stěna byla dokonale hladká. Pak najednou skončila. Mužovo tělo bylo vymrštěno do vzduchu a prudce dopadlo na vodní hladinu. Potápěl se. Chlad vody cítil jako bodáni jemných jehliček. Zadržel dech a snažil se vyplavat. Pak se konečně vynořil. Strhával ho rychlý proud. Nepokoušel se plavat proti němu, snažil se jen dostat na kraj. Těžká bunda, s kožešinou uvnitř, se

napila a stahovala ho dolů. Byla tam úplná tma. Skovlik se mohl orientovat jenom podle zvuků, odrážejících se od klenby podzemního jezera. Síla proudu polevovala. Několikrát s ním ještě zatočil a pak s ním udeřil o hladký balvan. Skovlik nahmatal ploché místo a vylezl z vody. Pár minut zůstal na suchém balvanu ležet, než se mu zklidnil pulz. Nahmatal příruční svítilnu, přivázanou krátkým řemínkem k zápěstí. Paprsek světla prořízl tmu. Max Skovlik ležel na kamenném břehu široké podzemní řeky. V místě, kde vylezl z vody, byla malá zátoka. Skovlik si na ni posvítil a překvapeně hvízdl. Uvízly tu nějaké předměty: rozeznával zvířecí zdechlinu, kusy dřeva, ale také nějakou rohož. Vytáhl ji na břeh. Bambus, nebo co to bylo, z čeho byla spletená, byl obalen vrstvou něčeho podobného pryskyřici, takže rohož nenasakovala vodu. Nemohla se tedy potopit. Položil se na ni. Udržela ho. Dlouho nečekal a vyplul. Rukama se snažil usměrňovat plavbu, ale proud ho nesl po svém. V zubech držel svítilnu. Tenký paprsek světla se roztančil na vlnách a pak se ztratil v hlubinách podzemních jeskyní. *** „Doma v Alpách máme hezčí ohňostroje,“ pravil Bram Sass a nehnul při pohledu na šlehající plameny ani brvou. Holger Alsop na něj krátce pohlédl a v duchu se sám sebe ptal, jestli toho bývalého sedláka někdy něco přinutí k emocionálním projevům. Věděl, že hormonální obraz v krvi Kyborgů se nezmění ani při nebezpečných situacích. Vedle Brama stál Lati Oshuta. Ruce měl vbok a pozorně sledoval postup ohně. „Kdybych hrál poker, proti těm dvěma bych nerad nastoupil,“ tiše a s úsměvem poznamenal Echri Ezbal a položil Holgerovi ruku na rameno. „Ted přichází první opravdová zkouška. Doslova zkouška

ohněm. Což je pro galaktické hasiče téměř symbolické, že?“ Holger Alsop přitakal. V duchu propočítával šance na úspěch. „Porada o situaci,“ zvolal Shanton. Stáli asi na sto kroků od ohně: On, Echri Ezbal a tři Kyborgové. Bert Stranger vše zpovzdálí natáčel. „Víte dobře, oč tady jde,“ řekl Chris Shanton. „Moji spolupracovníci sice už vypracovali vcelku slušnej plán akce, ale já bych stejně nejdřív radši slyšel váš názor.“ Lati Oshuta a Bram Sass vyzývavě pohlédli na Holgera Alsopa. Štíhlý Kyborg si projel prošedivělé vlasy. „Prakticky existuje jenom jedna jediná možnost. Musíme se spodem propracovat k bunkru, probít plastikobetonové stěny a odnést ty diamanty. Oblečeni musíme být do speciálních kombinéz, vybavených dodatečným chlazením. Jinak hrozí nebezpečí, že diamantová radiace podpálí i nás!“ Chris Shanton si mnul své mohutné ruce. „Výtečně, pánové. Přesně ke stejným závěrům došli i moji lidé. Pojďte se mnou, dohodneme podrobnosti...“ Vtom se ozval Bert Stranger. „Hej, pánové! Doporučoval bych to trošku urychlit! Nerad bych viděl tak skvělý materiál nevyužitý! Senzace je senzace, ale jsou senzace, ze kterých se dá vytěžit maximum!“ Kyborgové se otočili a reportér natáčel jejich odchod. Mumlal si pro sebe: „Nádherný text: Kyborgové zachránili místo svého zrození! Dokázali to, co se nepodařilo celému týmu odborníků!... No, jen aby to tak nakonec fakt dopadlo...“ *** Paprsek se nikde neodrážel. Rohož se povážlivě pohupovala. Vzduch byl studený a vlhký. Nad podzemní řekou zaduněly zvuky exploze. Trvalo vteřiny, než odezněla ozvěna. Max Skovlik si promnul zmrzlé ruce a opět kýchl. Znovu tím vyvolal zvuky podobné explozi. Ztratil pojem o čase. Zvolna zvedl paži s hodinkami a snažil se odečíst, kolik je hodin. „Čtyři...,“ zamumlal a hlas se mu vrátil v podobě hluboké

ozvěny. „Jenom neusnout!“ přikazoval sám sobě. „Hlavně neusni, starej brachu. Tak rychle to vzdát nesmíš!“ Zima zvolna zmírňovala bolesti v ramenou a zádech. Když vyplul, nejdřív ho hnal silný proud. Ten se pak ale mnohonásobně rozvětvil a Skovlik neustále narážel do skalních výběžků a tvrdých stěn. Bojoval o holý život. Když už neměl téměř žádnou, ani psychickou sílu, vyplul na klidnou hladinu obrovského podzemního jezera. Zvolna se blížil k jeho středu. Slyšel zvuky. Soustředil se. Nejdřív je nedokázal definovat a pak si uvědomil: Byl to zvuk podobný srkání. Rohož se začala pohybovat rychleji. Ošklivé srkání se přibližovalo. Zatnul prsty do rohože a pokoušel se pomocí svítilny něco zjistit. Pak na temné hladině objevil světlejší místo. Točilo se. Poznání ho zasáhlo jako šok. Pochopil, že se blíží k vodnímu víru, k trychtýři, kterým jezero někam vytéká jako předimenzovaná vana. Zděšeně se nadzvedl a posvítil vodnímu trychtýři přímo do tlamy. Pak se uvolnil. Pochopil, že nemá význam se bránit. Vír ho nasaje a spolkne... Mozek opět pracoval logicky. V žádném případě se nemínil vzdát. Propočítával své naděje. Šlo o to, kam trychtýř vede. Jestli není příliš hluboký... jestli je pod ním. vzduch... Kousl se do rtu a znovu naslouchal. Srkavé zvuky byly už docela blízko. A mísily se se slabým zurčením... Pak ho vír nabral. Skovlik si připadal jako na kolotoči, jen s tím rozdílem, že okruhy, ve kterých se točil, se neustále zmenšovaly. Plavba zrychlila. Skovlik konečně potlačil panický strach. Podařilo se mu sledovat událost z chladného vědeckého pohledu. Zvuky náhle zesílily a rohož se vzpříčila. Stála kolmo. Skovlik přitakal. Tohle čekal. Paprsek svítilny padl na kolmou stěnu. Z paty trychtýře řvaly na

sebe narážející vodní masy. Rohož se ponořila a stále se točila. Rychlé otáčení vyvolávalo mučivé svírání žaludku. Skovlik se ovládl. Připadalo mu, jako by se jeho osobnost rozštěpila. Kdysi existoval nějaký Max Skovlik, který plul podzemím na rohoži a doplul až k vodnímu víru. Pak ale existoval ještě někdo, kdo jako by se nad tím vším vznášel a nezaujatě to sledoval. Skovlik jedna a Skovlik dvě se spojili ve chvíli, kdy se Skovlikovi jedna zavřela voda nad hlavou. Ted už to byl zase jenom jeden člověk zápasící se smrtí. Tělo mu rvaly šílené síly, házelo to s ním do všech stran, v hrudi se šířil nesnesitelný tlak, krev bušila ve spáncích. Brzy ztratil orientaci, už nevěděl, kterým směrem se to řítí. Cosi s ním neustále točilo. Gigant mu vytrhl z rukou rohož. Pak ho sevřel nesnesitelný tlak vody a vymáčkl mu vzduch z plic. Před očima měl rudé kruhy. Plíce nesnesitelně pálily. Mozek vysílal příkaz, aby nabral vzduch. Ale bránil se tomu. Nesmíš se nadechnout, nesmíš se nadechnout... Vyjasnilo se. Poslední tvrdý úder proti jeho tělu a bylo po tlaku. Do plic se dostal svěží vzduch. Skovlik krátce, intenzivně oddychoval. Automaticky pohyboval rukama, aby se nepotopil. Pak zaslechl vzrušené volání a otevřel oči. Z primitivní dřevěné loďky na něj mávali tři muži podlouhlých, ošlehaných tváří. Nerozuměl jim, ale v očích četl jejich zděšení. „Tak mi sakra už pomozte,“ vykřikl Skovlik. Teprve nyní pocítil nekonečnou únavu. Ti tři se nedokázali rozhodnout, jestli mají cizinci pomoci, nebo jestli mají veslovat rychle pryč odtud. Rozhodli se pro pomoc a vytáhli bezvládné tělo na palubu. Skovlik se opřel o lokty a pohlédl před sebe. Spatřil velké horské jezero, do něhož z vysoké skalní stěny prýštil mocný pramen. To on ho vyplivl do jezera. Skovlik se pokusil o úsměv, ale nevyšlo to. *** Z masivní žulové stěny se prášilo. Oči mu slzely, prach pronikal pod oblečení. Podrbal se na krku. Tlaková sbíječka přidala na

výkonu a znovu zvedla oblak prachu. „Copak tady nemáme nic pořádnějšího?“ zařval Shanton a znovu se podrbal. Tvář měl vinou silné vrstvy prachu celou posedlou. Ustoupil od vibrační vrtačky. Hlídal ji, aby nenarazila na kov. Její vibrace by kov okamžitě roztavily. Sundal si ochranná sluchátka. Jemné vibrace byly na poslech nepříjemné. „Ještě chvíli vydržíte, Joe?“ zeptal se Chris Shanton a pokoušel se rozpoznat za silnými ochrannými průzory technikovy masky nějakou grimasu. Technikův hlas zněl zkresleně. „Dokud mi nevypadávaj zuby, jde to. Jak jsme hluboko?“ Chris Shanton pohlédl na malou mapu. „Musíme se dostat ještě o deset metrů níž, Joe. Pak dva metry vodorovně a potom čtyři metry v pětačtyřicetistupňovým úhlu nahoru. Jestli jsem se nepřepočítal, octneme se pak přímo v bunkru s diamantama!“ Technik ťukl do páčky. Lafeta vrtačky se sklonila. „Už jen pár metrů!“ řekl a usmál se. „A já se už těšil do Paříže!“ „Do Paříže?“ „Jistě, šéfe,“ zašklebil se technik. „Už jsem myslel, že se provrtáme rovnou do náruče nějaký Lulu nebo Frufru!“ znalecky zamlaskal. Shantonovi se zajiskřilo v očích. „Tak to bohužel. To až někdy jindy.“ Ustoupil o pár kroků. Zavyla totiž odsávačka prachu, která ve stálých intervalech čistila prokopané chodby. Shanton se ohlédl a spatřil Berta Strangera. Ten člověk má ale výdrž, pomyslel si v duchu. Aby mu to oko nepřirostlo ke kameře! *** Holger Alsop zasunul vizír z pancéřovaného azbestu. Přestože byl onen úzký proužek z vysoce kvalitního materiálu naprosto čistě zabroušen, nebylo přes něj vidět zcela jasně. Lati Oshuta právě připevňoval k helmě Brama Sasse dorozumívací přístroj. „Kontrola,“ pravil bezvýrazně. „Holgere, všecko v pořádku?“ Štíhlý muž v neforemném skafandru přitakal. „Brame, slyšíte mé?“ Alpský Kyborg si pohvizdoval. „Rozumím, rozumím, Lati. Proč tyhle skafandry vlastně nemají žádné vnitřní vysílačky?“ Holger Alsop se pousmál. „Tyhle pancíře jsou konstruovány

jenom pro externí zákroky. Tam stačí pokynutí rukou. Jakékoliv kabely nebo přídavná zařízení nemají v ohni co dělat. Byly by životu nebezpečné.“ „Tak proto nemáme ani kyslíkové přístroje,“ doplnil ho Lati Oshuta. „Upečeme se ve vlastní šťávě dřív, než nám tu bránu do pekel otevřou.“ Shantonův hlas zněl netrpělivě. „Jak jste daleko, pánové? Požár je stále silnější. Už jsme museli vyklidit informační centrálu!“ Holger Alsop se zkoumavě rozhlížel. Prach ve vykopané chodbě klesl. Kontroloval stěny. Studoval několik semestrů geologii. Úzké, černé pruhy v nepravidelných vzorech hladce zbroušených stěn se mu nelíbily. Skály mohly po těchto olejnatých mezivrstvách snadno sklouznout. Dole pod chodbou několik techniků instalovalo ochranný vstup. Kdyby bylo nejhůř, Kyborgové by se svezli dolů do něj a pak by se automaticky zavřel a zachránil je před případnými sesuvy půdy. Chránil však i opačně... Chodba před nimi byla uzavřena plastikobetonovou stěnou. Holger Alsop na ni položil rukavici, ale rychle ji stáhl zpět, protože měl najednou pocit, že přes ni cítí ten žár uvnitř. Oshuta sklonil opancéřovanou hlavu: „Jste nervózní, Alsope? Snad si vážně nemyslíte, že přes tak silnou stěnu a v azbestových rukavicích ucítíte teplo?“ Alsop pokrčil rameny a rozhlédl se po mužích, kteří k nim nahoru s námahou vlekli tlustou hadici. Znovu se ozval Shanton. „Alsope, je už u vás ta parta s kabelem?“ Holger potvrdil. „Dávejte pozor,“ vysvětloval Shanton. „Jakmile prorazíte stěnu bunkru, jeden z vás musí tu hadici zatáhnout dovnitř. My pak do místnosti napumpujeme tekutej dusík. Ten zabrání tomu, aby se vám tavily vaše fešný skafandry. Jasný?“ Kyborgové přitakali. „Oukej,“ řekl Chris Shanton. Jenom ten, kdo ho dobře znal, mohl poznat, že se mu třese hlas. „Držím vám palce, hoši. Jakmile se technici stáhnou zpátky, můžete začít!“ Mužstvo zakotvilo hadici a poklepalo Kyborgům na rameno. Pak ti tři osaměli. Provizorní vstup hermeticky uzavřel přístup do

chodby. Holger Alsop sledoval drsnou stěnu betonové zdi a bojoval s pocity strachu, které mu najednou svíraly žaludek. „Vibrační fólii,“ řekl Bramu Sassovi a natáhl ruku. Sass mu podával něco, co připomínalo babiččin háčkovaný ubrus z parádního pokoje. Fólie byla pak připevněna ke stěně. Jednotlivé části byly schopny ve zlomku vteřiny emitovat velké množství energie do soustředěného místa. Chodbou se rozlehl ošklivý praskavý zvuk. Znělo to, jako by tisíc diamantů zaškrábalo na okenní tabuli. „Co se to u vás děje?“ zvolal Shanton. „Pohnuly se seismografy!“ Chodba, která měla předtím hladké stěny, se změnila. Geologické vrstvy se v několika místech o něco sesuly a trčely ze stěny. Kdesi kapala voda. „Všechno v pořádku,“ ohlásil Holger Alsop. „Jenom drobné změny. Nic nebezpečného. Prorážíme!“ Z inženýrova hlasu byly zřetelně slyšet obavy. „Vykašlete se na to, jestli se vám to zdá bejt moc nebezpečný. My se případně klidně vzdáme celý stanice a začneme znova někde jinde. Váš život je důležitější než stanice!“ „A ztráta času?“ odporoval Holger Alsop. „Bez diskusí, Shantone. Začínáme frézovat.“ Vypnul spojení a ustoupil o pár kroků. Lati Oshuta a Bram Sass si dřepli vedle něj. Matematik Alsop se ještě jednou ohlédl. Provizorní vchod byl už zase otevřen. Kontrolka automatického uzávěru blikala. Holger Alsop vytáhl z pouzdra u pasu baterii a ukázal ji svým druhům. Pak dodal fólii energii. Betonová stěna se zamlžila, změnila barvu ze špinavé šedi do modré, fialové a tmavošedé až do černé. Pak do ní udeřila gigantská pěst. Stěna se vyboulila a explodovala. Kyborgům létaly nad hlavami kusy plastikobetonu. Nikdo z nich však nereagoval na výbuch, všichni upřeně sledovali nitro bunkru, kde se usídlilo peklo. Bedna s hyperdiamanty jasně zářila. Nad ní pulzovalo modré světlo a z něj šlehaly vzhůru plameny. Během několika vteřin

zbavily uzavřený prostor vzduchu, který sem pronikl. Holger Alsop měl pocit, jako by ho nějaký obr udeřil do břicha. Jeho druhý dýchací systém se okamžitě přepnul. Zablokoval biologický dýchací mechanismus a přepnul i umělý krevní oběh. Lati Oshuta ležel v křečích na zemi. Bram Sass mu chtěl pomoci, ale Alsop jen mávl rukou. Věděl, že Oshuta má při přepínání na kybernetické orgány jisté potíže. Chodba praskala. Před vchodem spadl velký kámen. Hyperdiamanty plavaly na jezírku roztavené skály. Modré pole zabraňovalo tomu, aby nevyhořely. Holger se protáhl do bunkru a kontroloval situaci. Trezor představoval kubus o hranách dlouhých pět metrů. Strop se už dávno roztavil. Těsně před špičkami Alsopových nohou bublala žhnoucí tekutina, která zaplavila celý prostor trezoru. A na ní plula ochranná nádoba s diamanty. Oblek z pancéřovaného azbestu nepropouštěl vedro, ale Alsop najednou jako by ho přece jen cítil. Podíval se na sebe a mimoděk to s ním trhlo. Materiál skafandru se na prsou začínal tavit! „Oshuto, dusík, rychle!“ vykřikl a hlas mu přeskakoval. Pochopil, co se stalo. Azbest se na svém povrchu zahrál na víc než tři sta stupňů a dostal se tím do sféry vlivu záření diamantů. Japonec přitáhl hadici a namířil její konec na Holgera. Pak otevřel ventil. Z trubice vylétlo něco jako sníh a pokrylo to Kyborga Alsopa. Holger vypočítával své šance. Aby se dostal pro diamanty, musel projít jezero z roztavených hornin. Nevěděl, jak hluboko tam bylo, a vůbec netušil, co to udělá se skafandrem. Ale neměl jinou možnost. Dopřál si ještě jednu sprchu z podchlazeného dusíku a vstoupil do bublající masy. Měl pocit, že kráčí močálem. Zoufale se na to snažil nemyslet. Lati Oshuta sevřel hadici a stříkal Holgerovi na nohy, vynořující se z masy. Alsop se zapotácel a uklouzl. Oshuta a Sass zaslechli výkřik a pak jim jejich druh zmizel z očí. Volali ho zpátky, ale nedostávali odpověď. Bram Sass němě ukázal na kabel, kterým byli s Alsopem

komunikačně propojeni. Hořel jako troud. Bram Sass mírně poodstrčil Oshutu a vstoupil do žhavé lávy. V tu chvíli se masy rozestoupily a vynořila se opancéřovaná Alsopova hlava. Matematik se zapotácel, ale vstal a jako robot kráčel s napřaženýma rukama k bedně s diamanty. Dostal se k modrému poli. Oshuta mu dopřál další dávku tekutého dusíku. Zachvěl se při pomyšlení, že by tlak v hadici polevil a chladivý proud by nedostříkl tak daleko. Holger Alsop popadl krabici. Modré pole se bránilo. Připomínalo nafukovací balónek, který se prohne a vyskočí z rukou. Bedna odplavala k protilehlé stěně. Alsop se prodíral za ní. Cítil, že jeho normální srdce takovou zátěž nevydrží, tak přepnul na organicky nezávislý systém. Kybernetický organismus poprvé prokazoval svoji nadřazenost v praxi. „Čas jedna minuta čtyřicet tři vteřiny plus minus deset procent,“ oznámil naprogramovaný mozek, pracující na logistické bázi. Holger Alsop jeho impulzy necítil jako nic cizího, bylo to stejné, jako když mu dával impulzy jeho vlastní mozek. „Čas jedna minuta jedenáct vteřin, plus minus devět procent!“ Holger opět došel k malé krabici s diamanty a sáhl po ní. Opět se mu snažila vyklouznout, ale jeho kybernetický organismus rychle vyhodnotil strukturu modrého pole a zesílil vlastní eletromagnetické pole. Výsledkem bylo, že krabice zůstala Alsopovi v náručí. Přitiskl si ji k hrudi a vydal se na zpáteční cestu. Lati Oshuta mu podal ruku a pomohl mu přes bariéru. Druhou rukou stále ještě svíral trysku, chrlící tekutý dusík. Kámen pak překvapivě rychle chladl. Hučící plameny zhasly, sotva se katalyzátor dostal ze sféry vlivu. Ve skalách to začalo povážlivě praskat. Holger Alsop ukázal k provizornímu výstupu. Jeho druhové přitakali. Ve chvíli, kdy se Bram Sass chystal sklouznout dolů ke vchodu, se to stalo. Těžký kamenný klín se uvolnil ze sevření skal. Hrozilo zborcení celé chodby. Bram Sass jednal s náměsíčnou jistotou. Pevně se rozkročil a

rameny zachytil klín. Jeho tělo ztuhlo. Senzorické impulzy zpevnily plastiková svalová vlákna uvnitř normální tkáně a zmnohonásobily jeho sílu. Skalní stěna praskala. Ale držela. Holger Alsop a Lati Oshuta sklouzli kolem Brama Sasse po šikmé ploše dolů za vstup. Oshuta pak pohlédl nahoru a zkřížil palce. „Skočte, Sassi!“ Muž z Alp uvolnil svoji sílu, vypadalo to, jako by se zmenšil, a skočil dolů. Ve zlomku vteřiny se za ním kamenný klín zřítil na dno chodby, ale to už byl Sass dole. Oshuta ho zachytil a Alsop stiskl červené tlačítko. Ještě než se vchod hermeticky uzavřel, stačil spatřit hroutící se stěny chodby. Kyborgové se otočili a otevřeli vnitřní vchod. Za ním na ně čekal Shanton. Sotva vyšli, ozvala se exploze, zhaslo světlo a pak cosi ozářilo Shantonovu tvář, vyšlehly plamínky a olízly jeho plnovous. Chris je rychle zdusil a zaklel. „Sakra, copak nestačí, že těma zatracenejma diamantama rozbíjíte žárovky? To mi eště musí explodovat doutník?“ A všichni se rozesmáli. Včetně Shantona. V chodbě se znovu rozsvítilo a do místností vtančil malý kulatý mužík. „Za tyhle snímky mi Terra Press zaplatí celý jmění!“ zašklebil se. „Vybuchující doutník, to tady eště nebylo.“ Pak se na chodbě zakouřilo a začala praskat. Muži se otočili a prchali pryč. „Snad nám z těch azbestovejch konzerv konečně někdo pomůže ven!“ povzdychl si Holger Alsop, ale jeho hlas zanikl v hluku. *** Rychlý vůz podzemní dráhy tiše spočíval na nárazových polích. Posilovače fotonů se staraly o roztroušené světlo všude na nádraží. Max Skovlik kráčel v davu k antigravitačním šachtám. Když spatřil vedle počítačové výdejny lístků dva policisty, stáhl si klobouk hlouběji do čela. Policisté si ho ani nevšimli. Skovlik vyjel na úroveň ulic. Vystoupil na plošinu automatických letounů a vyčkal, než budou lidé před ním odbaveni. Nad Alamo Gordem se stmívalo. Od tmavošedého nebe se

odrážely siluety nesčetných budov. Na štíhlých plastikobetonových věžích, vysokých místy až půldruhého kilometru, trůnily mohutné obytné koule. Max Skovlik vytáhl z kapsy úzkou plastikovou fólii a ještě jednou si přečetl adresu: Har Tippit, starožitnosti, Johnsonův dům, trakt 648, číslo 18 až 26. „Nastupte si, nebo udělejte místo ostatním,“ řekl kdosi nesympatickým hlasem. Pilot otevřené antigravitační plošiny nastavil počitadlo hmotnosti cestujících. Skovlik naskočil a usedl na lavici v koutě. Pak řekl adresu, plošina vyplula nad ulici a zrychlila. Max Skovlik si opřel hlavu a zavřel oči. Ještě jednou si zrekapituloval události posledních dní. Do Alamo Gorda se z Himalájí vrátil před dvěma týdny. Zlost, kterou choval vůči Echri Ezbalovi a vůbec celé stanici Kyborgů, v něm za tu dobu nabobtnala. Nechápal, čím se provinil, že se nemohl stát Kyborgem, považoval to za nebetyčnou křivdu. Hledal pro svoji nenávist nějaký ventil. Max Skovlik byl nadprůměrný člověk. Ne náhodou byl vybrán mezi tisíci uchazečů právě on. Jeho nejvýraznější vlastností byla důslednost. Jakmile se pro něco rozhodl, nikdo ho nesvedl z cesty za cílem. Ten byl poměrně prostý. Stačilo vyhodit do vzduchu skalní bariéru, která dělila podzemní řeku od níže ležícího údolí Brana. Vodní masy se zřítí do údolí, přetíží energetický štít a pak stanici jednoduše spláchnou. Myšlenka uzrála. Nyní šlo už jen o její realizaci. Skovlika nezajímaly následky. Nic ho nedokázalo zastavit. Založil ruce. Pravačkou se dotkl paprskometu, schovaného pod sakem. Poslední dny navázal některá stará spojení. Dozvěděl se, že na stavbě mola mezi Středozemním mořem a Atlantikem u Gibraltaru je denně zapotřebí několik centů plastitu. Jeden známý mu ho opatřil padesát kilogramů, aniž by si toho někdo všiml. Nyní mu scházela už jenom rozbuška nálože. Max Skovlik se nacházel na cestě za ním. Adresu mu prozradil jeden ze šéfů mafie v Alamo Gordu. Pilot přepnul trysky na zpětný chod a prudce přibrzdil. Skovlik

pocítil tlak energetických pásů a pak sledoval, jak se rozplývají. „Dělá to tři osmdesát,“ zavrčel pilot a nastavil ruku. Skovlik mu do ní vložil čtyři bankovky a řekl, že je to tak v pořádku. Vystoupil, zaklonil hlavu a podíval se nahoru. Sloup budovy připomínal dálnici, která ve vzdálenosti jednoho a půl kilometru končí betonovou koulí. Žily v ní statisíce lidí. U paty tohoto vysokého města vládl čilý ruch. U vchodů se řadili lidé. Nad vpravo umístěným vchodem se rozsvítil symbol, hlásající volnou kapacitu. Max Skovlik naskočil na transportní pás a nechal se vézt k antigravitační šachtě. Vyjel nahoru a vystoupil v daném patře. „Osmnáct až šestadvacet,“ řekl robotovi u šachty a ten mu ukázal jednu z chodeb. Za chvíli byl na místě. Zvedl ruku a stiskl tlačítko. Dveře se zasunuly do stěny a za nimi stál maličký, vysušený mužíček. Mnul si ruce, až to připomínalo šustící suché listí. „Dveře jsou ze skutečného dřeva, jak jste si jistě povšiml,“ řekl. „Stály mě celé jmění, ale co by člověk neudělal pro větší obrat, že? Vstupte a obdivujte se pokladům obyčejného obchodníka Hara Tippity. Můj byt je vám k dispozici!“ Max vstoupil. Dveře za ním tiše zapadly do zámku. „Čím mohu sloužit?“ zeptal se antikvář. „Zajímá vás staré umění, nebo raději stará technika? Právě jsem získal několik starých předmětů z období umělých hmot, prvotřídní zboží s ověřením pravosti. Nebo co takhle dřevěný předmět zvaný vařečka? Nebo tu mám krásné žehlící prkno...“ Skovlik odmítavě mávl rukou. „Zajímá mě technika!“ Malý obchodník zatleskal. „Tak to pro vás mám vynikající nabídku. Tento takzvaný holicí strojek byl poháněn ještě elektrickou energií, získávanou z uhlí a ropy -jaké plýtvání! Nebo co byste řekl na tento televizor z období začátků vysílání? Černobílý obraz, zřetelné linky a žádný třídimenzionální efekt. Něco takového výborně vypadá v přijímacím salonu. Včera jsem objevil tři kousky u Cézara Bauera, předsedy Terra Pressu...“ Max Skovlik neposlouchal.

Pomalu procházel místnostmi. Jedna byla naplněna výhradně hodinkami z nejrůznějších období. Popadl mužíka za paži, až zalapal po dechu. „Potřebuju hodiny s natahovacím pérem. Ale musejí stoprocentně fungovat. Navíc musejí být ještě určitým způsobem mechanicky upraveny. Bylo mi řečeno, že ovládáte hodinářské řemeslo!“ Malý muž strnul. Do očí mu vstoupil ostražitý výraz. „Nevím, o čem to mluvíte. Já...“ Skovlik ho krátkým gestem zarazil. „Vaši adresu mám od Terosjana. Zavolejte mu a ověřte si to.“ Antikvář si strčil ruce do kapes a schválně pomalu kráčel k videofonu. Skovlik pobaveně rozpoznal pod látkou kalhot na pravé kapse obrysy paprskometu. Po rozhovoru byl obchodník jako vyměněný. Položil Skovlikovi pár konkrétních otázek, lehce přitakal a rozhlédl se po skladu hodin. „Nápad s hodinami na péro je správnej,“ řekl. „Ty žádnej radiovej impulz nezastaví. Kromě kontaktní rozbušky lze ještě zabudovat dodatečnou chemickou rozbušku. Kyselinovou. To není problém. Jaký napětí bude na kontaktech?“ O půl hodiny později Max Skovlik sjížděl dolů. Tiše si pohvizdoval a snil se zavřenýma očima. Viděl před sebou skalní stěnu, od níž sbíhal do strojku bezpočet zápalných šňůr. Stěna pak najednou povolila a do údolí se řítil obrovský vodopád. Ochranný štít se rozzářil doběla a pak se prolomil. V divokých vlnách se kácely budovy a umíralo všechno živé. „Vystupte si, prosím,“ zdvořile požádal automat. *** Holger Alsop se díval na uklidňující hru barev. Modré vlny omývaly žlutý písek. Šumění moře ho uspávalo. Palmy se pohupovaly v teplém vánku. „Gázu,“ řekl profesor Marconi, jeden z nejuznávanějších odborníků v oblasti souběžných oblastí fyziky a medicíny. Asistenti a sestry reagovali jako roboti. Modré kombinézy techniků v tomto prostředí působily poněkud

zvláštním dojmem. Rouška, kterou měli přes ústa, však přece jen dokumentovala, že jsou v operačním sále. „Svorky,“ požadoval profesor Marconi a sklonil se k otevřené levé polovině hrudi. Holger Alsop necítil žádnou bolest. O to se postaralo jeho kybernetické druhé já. Profesor Marconi odstoupil od stolu a tázavě pohlédl na Chrise Shantona. „Teď jste na řadě vy, Shantone. Je to pro mě vždycky zvláštní, když si uvědomím, že se mnou operuje technik... Kyborg... je to víc člověk, nebo už robot?“ Shanton se pustil do práce a zároveň si povídal. „Jezdil jste někdy v takovém tom staromódním autě, co dělalo hroznej hluk, aby se za ním otáčely holky?“ „Ne, já jsem už...“ „Zamlada jsem v takové starožitnosti seděl. Takový starý auto bylo docela zvláštní věc. Dobrým řidičem se stal jenom ten, kdo to uměl. Reakce musely přicházet automaticky. Technika vozu se pak stala v podstatě prodloužením lidských končetin.“ Shanton přeměřil prostor v těle, mávl na asistenta, aby přistoupil blíž, a pak opatrně voperovával maličký, ale složitý přístroj. Jakmile skončil, lékař přisvorkoval tepny. „Mezi Kyborgama a dávnejma řidičema aut neexistoval vlastně žádnej rozdíl,“ vysvětloval Shanton, zatímco k přístroji připevňoval elektrické vodiče. „Kyborgové splynou se svojí technikou stejně jako člověk s autem. Jen s tím rozdílem, že tentokrát neleze člověk do auta, ale technika do něj.“ Dva technici přeměřovali napětí, po chvíli zvedli ruce a překřížili palce. „Hotovo,“ řekl Shanton. „Teď jste na řadě zase vy.“ Inženýr přistoupil k umyvadlu, loktem pohnul pákou do strany, z trysky vyprýštila jakási mlha a v okamžiku rozpustila jeho operační rukavice. „Kdo je na řadě jako další?“ zeptal se štíhlý technik. „Lati Oshuta a Bram Sass,“ odvětil mohutný Shanton. „Musíme se postarat, abychom kompletovali především Kyborgy ze série A!“ „Co je to série A, šéfe?“ „Všeobecně vyspělí Kyborgové. Vyslovený specialisti musej eště počkat.“

U operačního stolu zasyčela vysokotlaká tryska. Profesor Marconi rozprašoval na okraje ran umělou tkáň. Pak několika ráznými příkazy ukončil celou operaci, asistenti zavírali tělo a Marconi nechal poslat pro Oshutu. Chris Shanton se ještě rozhlížel po sále. „Neviděli jste někde toho reportéra?“ ptal se techniků. „Bylo by divný, kdyby u toho scházel.“ Technik se zašklebil. „Ale jo, byl tady, ale my jsme ho vyhodili!“ Chris Shanton si olízl rty. „Ten chlap vlez až na sál?“ „Jenom nakoukl, aby nasál atmosféru.“ „Aby co?“ „No, aby nasál atmosféru. To jsou jeho slova...“ „Takže byl v operačním sále a bez odporu se nechal vyhnat?“ podivoval se Shanton. „Za tím asi něco vězí.“ Vtom se rozletěly dveře a do předsálí se vřítil psí robot Jimmy. Skočil pánovi rovnou do náruče. „Ale no tak, Jimmy, ne tak divoce!“ potěšené ho vítal Shanton. Dokonce i on sám, jeho konstruktér, občas zapomínal, že Jimmy je jenom umělá bytost. Občas si říkal, že se mu práce na něm někde musela vymknout. V naprogramování existovaly podivné spoje, které u psího robota vyvolávaly vysloveně citová hnutí... Sevřel Jimmyho v náručí a zabručel: „Ses pěkně těžkej, hochu, asi jsem tě měl vyrobit z lehkejch kovů... Dávej pozor, Jimmy. Je v místnosti nějakej zdroj funkčně se měnícího záření?“ řekl a položil Jimmyho na zem. Ten několikrát oběhl místnost, našel zapadlý zapalovač a nepoužívanou přípojku videofonu a vrátil se k pánovi. „Nic jinýho, Jimmy?“ Pes zavrtěl hlavou. Inženýr pokrčil mocnými rameny a šel ke dveřím. Nahmatal vypínač a chtěl zhasnout, ale omylem rozsvítil světla nad operačním stolem. Jimmy zběsile vyrazil. Shanton se několika skoky octl vedle něj u operačního stolu, na který padalo soustředěné světlo ze čtyřiadvaceti světelných talířů. Inženýr je prohlížel přimhouřenýma očima. Našel jeden, který svítil podstatně míň než ostatní. Shanton stáhl celou konstrukci dolů a sáhl po talíři. „Hlavně mi nerozbijte kameru,“ ozval se v tu chvíli reportérův

hlas ze skrytého reproduktoru. „Záběry jsou už natočeny a pečlivě uschovány. Nebude nic platné, jestli mi zničíte kameru. Nanejvýš to zatíží vaše konto!“ Chris Shanton procedil mezi zuby nadávku. Pak ale světla vysunul zpátky nad stůl a odcházel. Muži, kteří přiváželi Oshutu, se podivovali jeho uznalému úsměvu. *** Plastiková kabina duněla pod údery vodních mas. Když turbína několikrát vysadila, Max Skovlik raději přidal energii. Pozorně sledoval nazelenale zářící štít podvodního laseru. Loďka se ztěžka zhoupla, ale zůstala na daném kurzu. Max Skovlik vytáhl mapu, kterou si pro tuto akci připravil a pohodlně se opřel v křesle. Jeho soukromé polní tažení se blížilo cíli. *** „Zvoní mi v uších, psí táto,“ řekl Bert Stranger. Líně se povaloval na lůžku a drbal Jimmyho za ušima. Psí robot spokojeně vrněl. „Příště si sundejte aspoň boty, když už se mi válíte po matracích,“ zavrčel Shanton. „Co že zvonilo?“ Reportér zasténal a ztěžka se posadil. „Nejvyšší z Bohů nás ještě dnes povolá do Alamo Gorda!“ „Ren Dhark se vrátil?“ Stranger přitakal. „Dnes dopoledne přistála v Cent Fieldu POINT OF. Commander chce vidět první Kyborgy a zároveň chce sledovat kosmické testy.“ Ohlásil se videofon. Shanton stiskl tlačítko. Echri Ezbal se na něj přívětivě usmál. „Přijďte, prosím, za deset minut k transmiteru, Shantone. Čekají nás v Alamo Gordu.“ Reportér se skutálel z lůžka. „No, co jsem říkal!“ Inženýr po něm hodil přísným okem: „Ale o vás nebyla řeč, Strangere!“ Oslovený se zvesela ušklíbl. „To si myslíte, že mě někdo zadrží, hochu?“ Shanton mlčky pokrčil rameny.

Zanedlouho se dostavili k transmiteru. Echri Ezbal se tam bavil s Lati Oshutou a Bramem Sassem. Muž z Alp byl ještě trochu pobledlý. Na závěrečnou operaci šel jako poslední a zřejmě se ještě zcela nevypořádal s jejími následky. Technik u řídícího pultu zvedl ruku. „Transmiter je připraven!“ Echri Ezbal krátce přitakal. Mávl na muže a vstoupil do okruhu transmiteru. Ostatní ho následovali. Technik ještě zkontroloval hodnoty přijímacího přístroje v Alamo Gordu a aktivoval. V Alamo Gordu čekal Ren Dhark. Když se muži z Himalájí v bezčasovém intervalu rematerializovali pár kroků před ním, vykročil nejdřív k Echri Ezbalovi a potřásl mu rukou. Bert Stranger ihned pozvedl kameru a natáčel. Vtom do něj zezadu někdo vrazil. „Člověče, vy se pletete úplně všude!“ zavrčel na něj Shanton. „Uvolněte výstup!“ Když okruh transmiteru zhasl, Ren Dhark je pozval všechny na palubu POINT OF. Stranger se k němu přitočil, bez respektu mu poklepal na rameno a řekl: „Nemám rád natáčení do zásoby, ale chápu, že to jinak nejde. Vždyť víte, že je na mě spolehnutí, že? Nebo jsem snad zveřejnil byť jedinou vteřinku o stanici Kyborgů?“ Ren Dhark si zlehka odkašlal. „Vy jste trapič, Strangere. Nechcete radši přejít do mého týmu? Platím líp než Terra Press!“ Reportér si masíroval svoji dvojitou bradu a zavrtěl hlavou. „Nedá se nic dělat, commandere, jako svobodnej člověk si připadám nejlíp!“ pak zvedl ruce nad hlavu a dodal: „Nebo se mám nechat degradovat na oficiální hlásnou troubu?“ „Jistěže ne, Strangere. Respektuji váš názor,“ řekl Ren Dhark a aby ho uklidnil, krátce mu položil ruku na paži. Malý tlustý reportér měl pak honem naspěch do antigravitační šachty. Koneckonců nemusel každý vidět, jak na něj Dharkovo uznání zapůsobilo... *** Skovlik našel místo, kde se zřítil do podzemní řeky. Vibrační měření prokázalo, že tři sta metrů odtud směrem proti proudu řeky je skalní stěna, obrácená k údolí Brana, nejužší - měla jen osmnáct

metrů. Padesát kilogramů plastitu si s ní mělo hravě poradit. Odpálil další raketu s rozbuškou. Přistála ve stěně a na okamžik ji roztavila, aby do ní ponořila nebezpečný náklad. Atentátník pracoval klidně a metodicky. Když uložil dvacet náloží, opatrně vytáhl bednu, jejíž čelní stěna byla průhledná. Rozeznával starožitný ciferník budíku, propojeného nejrůznějšími kabely s dalšími, menšími zařízeními uvnitř. Skovlik popadl podvodní svítilnu a spustil ji po laně do hloubky pěti metrů. Voda byla nádherně čistá, průzračná, nikde žádná vegetace ani ryby. Pod oblekem měl přiléhavý neoprénový oblek. Svlékl se, vklouzl do řemenů lehkého kyslíkového přístroje a nasadil si brýle. Pak se ještě zajistil lanem, přivázaným k lodí. A skočil do vody. Proud ho okamžitě strhl. Pokoušel se plavat proti němu, ale rychle zjistil, že to je marné. Jen pomalu se dostával po laně zpátky k lodi. Vyhoupl se zpátky a vytáhl rezervní kyslíkovou bombu. Sevřel ji obráceně v náručí a skočil zpět do vody. Pak otočil ventilem a kormidloval přitom nohama, aby usměrnil plavbu. Dostal se mimo nejsilnější proud. Narazil do protilehlé skalní stěny, zatnul do ní prsty a rezervní láhev prostě pustil. Rázem se ztratila v temných hlubinách řeky. Pak našel ve skále škvíru a nasadil do ní vibrační hák. Ten se pak milimetr po milimetru zažíral do skály, krátce se rozžehnul a pevně se ukotvil. Skovlik upevnil lano, provlékl jím karabinu u pasu a ponořil se. Opatrně pak připevňoval šňůry k náložím. Pracoval sice soustředěně, ale jednu chvíli se dostal znovu do vlivu silných proudů a měl co dělat, aby se vrátil zpátky na loď. Úplně si přitom spálil dlaně. S námahou vylezl do lodi a otevřel lékárničku. Vytáhl sprej, kterým si dlaně postříkal. Pak si přečetl etiketu. „Povrchová obnova buněk za Čtyřiadvacet hodin,“ stálo tam napsáno. Skovlik byl k smrti unaven. Loď byla ukotvena, vše připraveno.

Ulehl na lůžko. Chtělo se mu spát. Když to vydrželo doteď, tak to ještě dvacet čtyři hodin vydrží, říkal si v duchu než usnul. *** POINT OF se vznášela ve slunečním systému a nikam neletěla. Ren Dhark dovolil reportérovi, aby natáčel. Stranger vyslal televizní sondu, aby prstencovou loď nasnímal proti slunci. „Je mi líto, ale budu vás muset nudit krátkou lékařskou přednáškou,“ pravil Echri Ezbal v konferenční místnosti, sousedící s mohutným velínem lodi. Ren Dhark krátce pokynul. „Jen do toho, příteli!“ Vědec sepjal ruce a pohlédl do tváří přítomných mužů a žen. Seděli tam lidé, kteří patřili k nejužšímu okruhu spolupracovníků Rena Dharka. Commander přizval i Berta Strangera. „Než začnu,“ tiše vysvětloval brahmán, „chtěl bych vaši pozornost zaměřit na výstup z lodi číslo tři, na který je namířena naše televizní sonda.“ Všichni se otočili k obrazovkám. Spatřili, jak se výstup otevírá, jak z něj vylétá nějaká světlá skvrna a zastavuje se před kamerou. Konferenční místností projela vlna vzrušení. Dívali se do tváře Holgera Alsopa. „Neuvěřitelné,“ řekl Ren Dhark a naklonil se k obrazovce. Holger Alsop se usmíval a mával jim na pozdrav. Obraz byl skvělý, ale něco mu chybělo: Alsop neměl na sobě žádný skafandr. Brahmán přitáhl mikrofon a zeptal se: „Jak se cítíte, Holgere?“ „Výborně!“ Ren Dhark zavrtěl hlavou. „On může i mluvit? Jak to dělá bez vzduchu?“ „Elektricky,“ odvětil Echri Ezbal a otočil se k Alsopovi: „Ať se nedostanete příliš daleko od lodi, Holgere! A nebuďte moc dlouho venku v tvrdém záření! Zkoušky ještě nejsou u konce!“ Pak se Ezbal znovu obrátil k publiku v místnosti: „Kdo má zájem, může později klást otázky. Jedno je jisté: že to funguje. Venku vidíte výsledek!“ Posluchači chvíli mlčeli. Pak začali tleskat.

Ale do uznalého potlesku najednou zavyly poplašné sirény. „Pozor, pozor!“ Štěkaly reproduktory. „Otřesy prostoru ve vzdálenosti 4 200 kilometrů!“ Ren Dhark už stál před videofonem. „Připravit ke startu! Naprogramovat Checkmastera!“ Pak se otočil: „Zavolejte Alsopa na palubu!“ Ezbal popadl mikrofon: „Holgere, okamžité zpátky! Poplach!“ Živoucí satelit POINT OF nereagoval, protože právě absolvoval řadu předepsaných testů, při kterých bylo spojení s velínem zrušeno. Ezbal se díval na obrazovou kouli. Alsop roztočil své tělo, pak přitiskl ruce k bokům a točil se stále rychleji ve volném kosmu bez skafandru. Na POINT OF zaduněly agregáty. Dvojité intervalové pole zazářilo. Prstencová loď se zvolna rozletěla. Ezbal pohlédl na hodiny nad hlavním vchodem. Sekundy ubíhaly neuvěřitelně rychle. Holger Alsop si všiml změny, zpomalil a pomocí malého pohonného agregátu umístěného na zádech vyrazil k POINT OF. Brahmán si už chtěl oddechnout, ale pak sevřel rukama stolní desku tak silně, až mu zbělely klouby. Ten malý agregát absolutně nemohl stačit na rychlost POINT OF. Vznášející se tělo se ztrácelo ve tmě za lodí. *** Když zaječely poplašné sirény, Lati Oshuta a Bram Sass seděli v kajutě a sledovali manévry svého druha. Ještě dříve než se ozvala slova ,otřesy prostoru', byli varováni svými programy, které jim varovné impulzy vyslaly do biologického mozku. Nejrůznější kybernetické organizmy jejich těl se aktivovaly. Stimulátor zvýšil nervové napětí a urychlil svalové reflexy. Tváře mužů podivně strnuly. Oba Kyborgové doběhli k nedalekému výstupu z lodi a vstoupili za vnitřní dveře. Zatímco palubní rozhlas opakoval výzvy velínu, Oshuta hledal mechanismus, otevírající vnější dveře vstupu. Otevřel je a připevnil nosič pohonného agregátu k záchrannému lanu vedle dveří.

Pak vyplul do volného kosmu. Náhlá změna tlaku by každého jiného člověka roztrhala. Ale Kyborgové si jí ani nevšimli. Lati Oshuta zapnul pohonnou miniraketu. Netrvalo ani třicet vteřin, a Oshuta se octl v místě, kde Alsop původně absolvoval testy. Ale Alsop nikde. Čas zběsile utíkal. Zbývalo už jen pětadvacet vteřin. Vtom zaznamenal myšlenkový impulz Echriho Ezbala: „Tady Ezbal. Alsop se vznáší o pět set metrů dál ve směru vašeho příletu!“ Oshuta opět aktivoval pohonný agregát. Jedenáct vteřin před startem POINT OF chytil Oshuta Kyborga Alsopa za ruku. Kolem obou mužů nebylo nic než černá tma. Teprve nyní si Japonec všiml, že lano, které ho jako pupeční šňůra spojovalo s mateřskou lodí, svítí jako rozžhavené, Bylo vybaveno světélkující látkou. Svítící lano se vznášelo v kosmu. Obrysy POINT OF nebyly vidět. Vtom se lano napnulo jako bič. A Kyborgové se rozletěli za ním. Tři vteřiny před startem dopadli na vnitřní dveře výstupu. Bram Sass zabouchl vnější dveře. Do zvuku zavírajících se dveří se ozývaly varovné signály ostrého startu. O tři minuty později POINT OF provedla skok hyperprostorem. Holger Alsop poklepal svému druhovi na rameno. „To bylo teda o chlup. Kdo ví, co by se mnou stalo...“ Bram Sass sklopil zrak. „Asi by vás to spláchlo do vesmíru. Naštěstí mám rád kovboje a jako dítě jsem si hrál s lasem. Už jsem si myslel, že si tam venku povídáte a zapomněli jste, že se máte vrátit. Maličko jsem vás přitáhl k lodi... Silou, víte, co jsem měl dělat?“ *** Ve strojovně tiše bzučely agregáty. Na POINT OF už zase vše běželo podle navyklé rutiny. Vše bylo v pořádku, prstencová loď letěla ve směru k Zemi. Bert Stranger seděl za Checkmasterem, nohy nahoře a diktoval do

přístroje velkého jako krabička od zápalek: „Situace se začíná stabilizovat, na asteroidních stanicích se horečnatě pracuje na opravách poničených obranných systémů. Zatím však stále není známo, jaké podivné síly ovlivnily šéfa obranných systémů k tak neobvyklému počínání - aby sabotoval vlastnoručně vybudovanou obrannou síť!“ Stranger přestal, napil se kávy a pokračoval. „Poslední dobou byly zaměřovače POINT OF mírně rušeny. Všechny hyperspojové stanice Země zachytily ve stejnou dobu kratičké impulzy, které dosud nebyly rozšifrovány. Existuje podezření, že se opět shlukují. Roboni... Dále je zvláštní, že velký počet Robonů zmizel. Commander Dhark nevěří, že by do sluneční soustavy pronikly cizí lodě, aniž by byly zaměřeny, lodě, které by odvezly Robony.“ Zaměřovač Grappa po něm nervózně šlehl pohledem: „Nemůžete si ty švy story diktovat někde jinde? Tady se pracuje!“ Bert Stranger sundal nohy ze stolu a ťapkal za Grappou. „Něco se děje, Grappo?“ „Nemůžu to najít. Z hyperprostoru se něco vynořilo, ale hned to explodovalo a vyvolalo to otřes prostoru.“ Reportér si okusoval nehty, sledoval záznam a pak se nevinně zeptal: „To jsou křivky při otřesech prostoru vždycky tak strašně silné?“ Grappa se sklonil. „Zatraceně,“ zamumlal a okamžitě křivku předal k vyhodnocení Checkmasteru. Ve zlomku vteřiny měl odpověď. „Aha, takže to byly dva otřesy prostoru naráz. Ten bližší zakrýval ten vzdálenější, takříkajíc ho maskoval. Takže do naší sluneční soustavy buď něco proniklo, anebo odletělo.“ Ren Dhark na okamžik zavřel oči, pak přistoupil k palubnímu rozhlasu a požadoval: „Všem připojeným stanicím a jednotkám!“ Za tři minuty byl se všemi spojen. „Pozor, pozor! Neznámý pohyb ve sluneční soustavě. Všechny zaměřovací systémy okamžitě obsadit trojnásobně. Sebemenší odchylky okamžitě hlaste centrále v Alamo Gordu. Mějte oči otevřené, muži! K Zemi se možná blíží neznámé nebezpečí!“ ***

Skovlikovy ruce začaly nesnesitelně svědit. Mnul si je, drbal, pak strhnul ochranný film a pohnul prsty. Pleť se napjala a nepřirozené bíle zazářila. Jinak bylo všecko v pořádku, nezůstaly ani jizvy. Protáhl se a zahvízdal si útržek melodie. Temné okolí už začínalo působit depresivně. Těšil se, až to bude mít za sebou. Vytáhl plastit. Padesát kilových tyčí plastitu XX. Vypadal jako neškodná plastelína, přitom představoval nejnebezpečnější trhavinu, jakou lidstvo vyvinulo. Mohl být odpálen deset kilometrů hluboko v oceánu jako na povrchu, nebo v kosmu. Několik málo gramů stačilo k rozprášení tunových betonových bloků. Skovlik vzal do ruky první tyč a zasunul do ní druhou polovinu rozbušky. Ta první už vězela ve skále. Šel za svým cílem. Chladně a vypočítavě. Následky ho nezajímaly. Hlavně že bude zničen nenáviděný vývoj Kyborgů. Všecko ostatní mu bylo jedno. Když připravil všechny tyče, vstal a vystoupil na úzký břeh. Balancoval na kluzkých balvanech a dával přitom pozor, aby nezauzloval zápalné šňůry, připevněné do skály. Oblékl si neoprén, připevnil si k tělu dvacet připravených tyčí a sklouzl do vody. K dírám nad vodní hladinou se nebylo možné jinak dostat. Když se dostal na místo, připevnil ke skále další vibrační hák, nyní s druhým koncem provazu, provlečeným očky u lodi. Loď se tak rázem stala gumovou převoznickou pramicí. Přitáhl ji druhým lanem, vylezl na ni a začal plnit díry plastitem. Výbušná masa ulpívala na kameni jedna radost. Vtom se vzadu v jeskynním traktu ozval zvuk podobný výstřelu. Skovlik se rychle otočil a naslouchal. Uvažoval, co se mohlo stát. Vyloučil možnost sesuvu geologických vrstev. Něco takového v Himalájích nepřipadalo v úvahu. Jako druhá možnost existovalo prakticky jenom jedno: V podzemí se objevil někdo další. Skovlik se zašklebil. Nikdo nemohl změnit jeho plány. Rozhodl se, že údolí Brana zaplaví, a to se taky stane. Nikdo mu v tom nezabrání, nikdo! Pravačka mu sjela k boku, kde měl připevněn antigravitační

vrhač. Tuto tajnou zbraň zatím měli k dispozici jenom příslušníci speciálních vládních jednotek. Stejně jako prastaré revolvery vystřeloval vrhač kovové projektily. Pak Skovlik zaslechl kroky. Byly zřetelně slyšet. Skovlik poklekl a položil hlaveň zbraně na levé předloktí. Prstem objal spoušť. Zadržel dech. Spoza rohu vyšel malý kulatý muž a zamrkal do světla svítilny. Jedním pohledem zaznamenal loď, díry ve stěně a zbraň v ruce číhajícího muže. Neobyčejně rychle se otočil zpět. Ale nestihl to. Dvakrát se ozval zvuk, jako by někdo vypustil vzduch z nafukovací matrace. Muž vyrazil zdušený výkřik, zapotácel se a spadl do vod podzemní řeky, která ho strhla pryč. Max Skovlik pak v klidu zajistil zbraň a překračoval v práci. Krok za krokem měnil skalní stěnu ve vysoce explozivní bombu. *** Sál řval smíchy. Za elektronickými varhanami seděl Chris Shanton a hrál jakousi podivnou melodii, na pódiu seděl jeho pes Jimmy a doprovázel ho svým uměleckým vytím. Přítomné sestry kroutily hlavami, protože ti, co se v sále plácali do stehen a tekly jim slzy smíchu, nebyli malí kluci, ale vážení profesoři a asistenti... Vtom se prudce otevřely dveře. Psycholožka Bernsteinová se lekla. Spatřila vyděšeného Alsopa. „Něco se stalo, Holgere?“ „Nevím, nevím,“ vysvětloval rozčileně. „Cosi se ve mně aktivovalo a já nevím, co to je. Cítím mučivý neklid a nemůžu proti tomu nic udělat. Nepomáhá ani autogenní trénink. Musím ven na čerstvý vzduch.“ Sonja Bernsteinová nad tím kroutila hlavou. Ohlédla se, protože se jí o nohy otřel stín. „Zpátky, Jimmy!“ volal Shanton. „Přece neodejdeš uprostřed představení!“ Muži v sále to měli za závěrečný gag. Shantonově ustaranému

výrazu ve tváři se smáli. Shanton si však drbal vousy a přemítal. Něco se dělo, protože za normálních okolností by Jimmy bez odmlouvání uposlechl a vrátil se. Bylo tu něco, co bylo silnější než pánův rozkaz. „Hrajte dál!“ zvolal někdo a Shanton se otočil k varhanům. Holger Alsop přitiskl palec k identifikačnímu zámku svého pokoje. Ani za sebou nezavřel a okamžitě vklouzl do tenké pracovní kombinézy, zkontroloval kapacitu paprskometu a zasunul ho zpět do pouzdra. Původně měl v úmyslu po návratu z Alamo Gorda odpočívat, ale tohle bylo přednější. Do místnosti vběhl Jimmy a posadil se na zadní. „Co tady chceš, Jimmy? Marš, zpátky k páníčkovi!“ Psí robot zavyl. Chlupy na hřbetě se mu zježily. „Ty taky? Dobrá, třeba mi pomůžeš najít příčinu mýho neklidu...“ Jimmy štěkal, jako by chtěl říct: Pojď za mnou, rychle! Vyběhli ven, až k hraniční skále. Jimmy přitom měnil svůj vzhled. Už se spíš podobal malému robotu než psovi, protože vysunul infrazařízení a skálu prohlížel. I Kyborg Alsop použil vbudovaný systém infravidění. Impulzy, označující nebezpečí, byly stále silnější. Jimmy se hnal po úzké stezce vzhůru. Holger Alsop zvolna běžel za ním. Zapnul druhý systém, a proto snadno psovi stačil. Jimmy vyběhl na skalní plošinu a zastavil se před ústím skalního komínu. Alsop se položil na zem a podíval se dovnitř. Impulzy přicházely jednoznačně odtud. „Jimmy, jdeme na to,“ řekl Alsop a sklouzl otvorem dolů do podzemní řeky. Psí robot ho následoval Max Skovlik mezitím už všecko připravil. Údolí Brana hrozilo zničení. Countdown běžel. Třicet minut. *** Hodiny tiše tikaly. Staromódní vteřinová ručička poskakovala od čárky k čárce. Skovlik ještě jednou zkontroloval vodotěsně připojených padesát kabelů. Byl opatrný. Věděl, že stačí jedno jediné krátké spojení a mohl by to odskákat i on... Pak zaslechl hlasy.

Ruka mu znovu sjela k boku. Že by ho na poslední chvíli odhalili? Jeho přehnaná nenávist vůči těm, kdo se směli stát Kyborgy, se znovu projevila. „Já vám ukážu,“ procedil mezi zuby. „Zničím vás, i kdyby mě to mělo stát život!“ Zrychlil práci. Zkontroloval všechny kabely, jejich spojení do krabičky k mechanismu s hodinami. Pak vytáhl sprej s izolační hmotou a stříkal na krabici kolem dokola tak dlouho, až vypotřeboval všechnu masu. Krabice nyní připomínala bílý míč. Přiložil si ji k uchu a naslouchal. Uslyšel tiché tikání hodin. Spokojeně se zašklebil a zahodil ji do vody. Míč, ze kterého vycházelo padesát izolovaných zápalných šňůr, se ponořil. Vražedná past byla připravena! *** Holger klouzal pohledem po hladině podzemní řeky, minul malou zátoku a pak se k ní vrátil, protože tam objevil jakousi temnou skvrnu. Kyborg i pes se hnali k ní. Alsop tu hromádku otočil. A spatřil propadlou tvář reportéra Berta Strangera, který se spolu s nimi zase vrátil z prstencové lodi na stanici. Dech měl slabý a z levé paže mu tekla krev. Druhý čistý průstřel Kyborg objevil na boku. Kulka zasáhla především obdivuhodný tukový vak. Krvácení se tam zastavilo samo od sebe. Reportér si najednou odkašlal a otevřel oči. Bezradně se rozhlížel. „Je tu někdo? Zatracené, tady je tma jako v pytli!“ „Jen klid,“ procedil Alsop mezi zuby. Registrované rušivé záření tu bylo už tak silné, že z toho měl bolesti. „Takže jste přece jen přišli,“ řekl reportér a otevřel pravou pěst. V tu chvíli rušivé záření ustalo. Kyborg sáhl do kapsy kombinézy a vytáhl utišující sprej, kterým ošetřil reportérovy rány. „Můžete mluvit?“ „Jistě,“ odvětil Stranger. „Bez řečí bych se neuživil.“ „Čím jste mě to vlastně přivolal?“

Stranger mu na chvějící se dlani podával malé počítačové zařízení. „Tohle byla původně kamera pro přímé přenosy na krátkých frekvencích. Vzal jsem si ji sebou do hor, abych si natočený materiál rovnou poslal do svého pokoje na záznam.“ Jimmy strčil do Alsopa a pokynul směrem proti proudu. „Někde tam je ten lump,“ ztěžka řekl reportér. „Ať vám neuteče. Má v úmyslu něco pořádně hnusnýho!“ Napřímil se, ale bez infra viděl pořád jenom tmu. Holger Alsop ho opatrně donutil zase si lehnout. „Jenom klid. Rychle mi řekněte, co se vlastně stalo.“ „No dobrá,“ odvětil Stranger. „Vylezl jsem do hor, abych si udělal pár pěknejch celků údolí Brana. Přitom jsem objevil jeskyni. Lákalo mě to, tak jsem do ní vlezl a došel jsem až k téhle řece. Mašíroval jsem kousek dál a najednou jsem spatřil světlo.“ Jimmy štěkl. „Připrav se ke střelbě, Jimmy!“ přikázal Alsop a pes otevřel tlamu. Posléze mu z ní vyjela hlaveň miniraketometu. Očima zároveň zaměřoval případný cíl. Reportér se rozhovořil. ,,A najednou jsem před sebou spatřil muže, kterej údajně utekl z údolí Brana. Seděl na loďce a mířil na mě. Stěna za ním byla na mnoha místech navrtaná. Muž střílel bez varování. Ucítil jsem dva zásahy a skácel se do vody.“ Jimmy tiše štěkl. Tušil přibližující se nebezpečí. Bert Stranger si znovu odkašlal. „Jenom stěží jsem se udržel nad vodou. Pak mě to tady vyhodilo. Překvapeně jsem zjistil, že pořád ještě svírám v dlani kameru. Vzpomněl jsem si, že mi jeden technik vykládal, jak tahle minikamera musí být silně odstíněná, protože by jinak vysílala velmi silný rozptýlený záření. Takže jsem s ní praštil o kámen, rozbil kryt..., a to vás přivolalo.“ „Bezva nápad,“ uznale přitakal Alsop. „A co podle vás ten muž dělal?“ „Měl jsem dost času na přemýšlení. Podle mě připravoval nálože.“ Jimmy znovu vyštěkl. Holger Alsop se rozhlížel, ale nic neviděl. „Jimmy, cíl bude patrně pod vodou. Možná ponorka. Zaměř a pal!“ Jimmy propočetl všechny možné údaje a sklonil hlavu. Objevil tam něco, co se pohybovalo...

Pak vypálil minirakety. Projely hladinou a ztratily se v hlubině. Pak zaduněl temný výbuch a hladina řeky začala bublat a vařit se. Ode dna se vynořily úlomky plastiku, vylétaly do vzduchu a padaly zpátky do vody. Proud je rychle strhával s sebou. Ani Holger Alsop, ani Bert Stranger však netušili, že na dně řeky leží hodiny, jejichž čas neúprosně odbíjí. Smrtící mechanismus tikal už devět minut. *** Devět minut předtím se Max Skovlik rozhlížel po svém díle. Cítil se najednou nějak prázdný, vyschlý, unavený... Zvuky, které se ozývaly dole po proudu řeky, ho probraly z letargie. Jeho instinkt ho varoval. Někde tam na něj číhalo nebezpečí, které nesměl podcenit. Další, ještě větší hrozba vycházela z vypreparované skalní stěny nad ním. Temné vrty, ze kterých do vody spadaly zápalné šňůry, mu najednou naháněly hrůzu. Skovlik se zachvěl. Musel co nejrychleji zmizet. Kdyby ho tlaková vlna zastihla ještě v podzemním traktu, byl by ztracen. Svůj plán zrealizoval. Nyní chtěl přežít. Sáhl po páce. Loďka se hermeticky uzavřela a vytvořila kapsli. Na palubní desce se objevil nápis: Připraven k ponoru! Uvelebil se v křesle a přidal. Čelo lodi prořízlo hladinu a ponořilo se. Skovlik se usmál. Tak to bychom měli! Ale neradoval se dlouho. Najednou jako by loď narazila do něčeho tvrdého, zachvěla se, praskla... a změna tlaku vymrštila Skovlikovo tělo do chladných vod. Cítil, jak mu do plic proniká voda... Ale za okamžik se octl na hladině a proud ho zanedlouho zanesl do zátoky, kam ho už jednou vysadil. Tenkrát tam našel tu pletenou rohož... Vtom ho oslepilo ostré světlo. „Člověk by neřek, kde všude se může potkat se starejma

kámošema,“ ozval se hlas Holgera Alsopa. „Proč bych měl lhát?“ unaveně se zeptal Max Skovlik. „Nám všem zbývá už jen patnáct minut života. Tu bombu už nikdo nikdy nezneškodní!“ Holger Alsop svítil na stěnu s vrty. „Něco přece musí jít! Vytaháme nálože, nebo já nevím! Přece tady nebudeme trčet a čekat na smrt!“ „Neexistuje žádná možnost,“ zavrtěl hlavou Skovlik. „Na to byste potřeboval vibrační kladiva a dvacet chlapů...“ Holger Alsop chvíli uvažoval. Pak se otočil ke Strangerovi. „Vydržíte ještě chvíli?“ Reportér se s námahou pousmál. „Jistě, těch čtrnáct minut určitě!“ „Jimmy!“ Psí robot vzhlédl ke Kyborgovi. „Jimmy, dávej pozor, aby ten zrádce tady neprováděl nic nepatřičného. Střel ho do nohy, jakmile se pohne!“ Alsop svlékl kombinézu, podal Strangerovi zbraň, opásal se jenom opaskem, vybaveným pouzdry s nejrůznějším pracovním nářadím, a sklouzl do vody. Okamžitě přepnul organismus na kybernetický systém a pak bez námahy vyplul proti proudu. Orientoval se podle navrtaných stěn a ponořil se. Když nalezl místo, ve kterém se zápalné šňůry spojily, ponořil se ještě o něco níž. Od spojky vedl dolů už jenom jeden kabel. Holger za něj zatáhl. Nic. Hodiny byly někde dole, o dobrých padesát metrů níž. Kyborg vyslal dotaz kybernetickému mozku. Dvanáct minut, osm vteřin, zněla odpověď. Neexistovala jiná možnost. Musel se ponořit až dolů k hodinám. Aktivoval systém, který pevně vázal všechny plyny a tekutiny v těle a spustil se do hlubin. Jedenáct minut, čtyřicet osm vteřin, signalizoval druhý mozek. Kyborg se odrazil a nořil se stále hlouběji. Plul těsně při zápalné šňůře. „Jako pupeční šňůra,“ říkal si v duchu. „Pupeční šňůra smrti!“ V hloubce sedmdesáti metrů mozek neúprosně hlásil:

Devět minut, čtyřicet vteřin! Mozek byl ovládán jenom jedinou myšlenkou: hlouběji, stále hlouběji. Tělo reagovalo automaticky. Alsop začínal mít pocity jako pod nějakým obrovským lisem, který se z něj chystá vymáčknout duši. Sedm minut devět vteřin. Kyborg proplouval hustým sirupem. Zalepoval mu oči, ústa, tvář... Šest minut, třiatřicet vteřin. Spatřil malé mužíčky, jak lezou po hladkých skalních stěnách vzhůru. Rozesmutnilo ho to. Chtěl plavat za nimi. Ostrý výčnělek mu rozřízl čelo. Ani si toho nevšiml. Pak se mu před očima rozzářil zlatý písek dna. Voda se tam už nehýbala a byla naprosto průzračná. Zápalná šňůra ležela na něm a někam uhýbala. Světlo svítilny objevilo kulatý bílý míč. Alsop k němu připlul a vytáhl vibrační nůž. Fungoval i pod tlakem devíti atmosfér. Čtyři minuty, dvě vteřiny. Alsop popadl míč, odrazil se ode dna a vyrazil kolmo vzhůru. Pak přepojil tělo zpět na normál. Izolované hodiny tiskl k tělu. V okamžiku se octl venku z vody. Max Skovlik zlostně zaúpěl, když zjistil, že Kyborg našel jeho hodiny. Chtěl po něm skočit. Ale narazil na Jimmyho. Teriér zavrčel a zakousl se mu do lýtka. Skovlikovo tělo se vzepjalo, ale Jimmy ho pustil teprve poté, co do něj prostřednictvím ostrého špičáku injektoval patřičnou dávku uklidňujícího prostředku. „Přines jste pěkný vajíčko,“ suše konstatoval Stranger a pomohl Alsopovi na břeh. Kyborg nevypadal ani příliš unaveně, natož vyčerpaně. Pak se sklonil nad plastikové pouzdro hodin. „Držte nám palce, Strangere!“ Vrstva plastiku odolávala i vibračnímu noži. Alsopovi se dařilo uvolňovat izolační vrstvy jenom pomalu. Jedna minuta, sedm vteřin. Ostré ostří nože v jednu chvíli málem oddělilo hlavní zápalný kabel od mechanismu, což by znamenalo zkrat a předčasnou explozi.

Padesát jedna vteřin. Zpod izolace se vynořila krycí deska hodin. Tlačítko countdownu stále ještě červeně pulzovalo. Tabulka s rastrem zapadla už téměř celá. Alsop si ulomil nehet ve snaze ji vytáhnout zpátky. Ani pulzující tlačítko nebylo možné vrátit do klidové polohy. Alsop se potil, přestože byl prochladlý. Stěna s plastitem jako by na něj padala. Hodiny posměšné tikaly. Šestnáct vteřin, patnáct vteřin, čtrnáct... Vibrační nůž odstranil kryt ciferníku. Velká vteřinová ručička neomylně pokračovala v cestě. Osm vteřin, sedm, šest, pět... Holger Alsop bleskurychle zapnul vibrační pole nože a zabodl ho do ciferníku. Vteřinová ručička se o něj zastavila. Alsop zadržel dech. Zíral na skalní stěnu a její obrysy se mu úplně rozplývaly před očima. Exploze se nekonala. Uvnitř hodinového strojku cosi zachrastilo. Ještě několikrát zatikal a pak se zastavil. Holger Alsop ho opatrně postavil na zem, otočil se ke zhroucené Skovlikově postavě a řekl: „A je po všem!“ Pod vstupem do podzemního světa seděl Jimmy a bez ustání vysílal volání o pomoc. Údolí Brana ožilo. Vzlétala vznášedla a hledala zdroj. Pak přistála na malé plošině se skalním komínem. Když se tam dostal i Chris Shanton, všichni tři muži i Jimmy byli už vytaženi ven. Jimmy stál u reportérových nohou a Stranger ho drbal na hlavě. „Hele!“ zvolal Shanton. „To jsme si nedomluvili! Jimmy patří pořád eště mně!“ *** Echri Ezbal vrtěl hlavou. „To ode mne nemůžete požadovat, pane. Tenhle muž představuje nebezpečí pro celé lidstvo. Jeho duševní potenciál spolu s vysokou aktivitou a nebývalou důsledností jej předurčují do pozice nebezpečného soupeře. Ten muž je skutečně

nebezpečný, commandere!“ Ren Dhark se opřel v křesle. „A co s ním chcete udělat, Ezbale? Máme mu postavit osobní vězení, ze kterého jednoho dne stejně uteče? Ne, Ezbale, my musíme Skovlikovy potencionální schopnosti využít. Muž s tak silnou existencionální energií se rodí jednou za sto let. Udělejte z Maxe Skovlika Kyborga!“ Ode dveří se ozval hluk. Neohlášeně vstoupil Chris Shanton a vlekl za sebou reportéra Strangera. „Ten chlap je horší než tucet špiónů! Načapal jsem ho ve vedlejší místnosti u zdi, jak poslouchá, o čem je tady řeč!“ Bert Stranger si smetl smítko z klopy zmačkaného saka. „Nejdřív ze všeho bych chtěl konstatovat, že tady to sloní dítě, které z neznámých důvodů zničilo značnou část našeho kosmického obranného systému, se mnou smýká! Já koneckonců nemohu za to, že mne jeho psí robot shledává sympatičtějším, než je jeho vlastní pán a konstruktér. I kdybych však tuto nesmyslnou žárlivost velkoryse přehlédl, pořád mne chování tohoto bezduchého medvěda stojí pěkné peníze. Ten chlap neustále rozbíjí moje kamery a mikrofony. Moje pojišťovna začíná protestovat!“ Chris Shanton naslouchal s otevřenými ústy. „Nepřeháněj, hochu,“ řekl Shanton. Stranger mu věnoval nevinný pohled dětských očí, zapískal úryvek obscénní hospodské písničky a šel pryč. Zkoprnělý Shanton ho následoval. „Někdy si připadám jako kapitán pirátů,“ pousmál se Ren Dhark, ,,přičemž ovšem pochybuji, že by nějací piráti měli někdy na palubě tak schopné muže jako já...“ Starý brahmán vložil hlavu do dlaní a vrátil se k tématu: „Jak bych si to zodpověděl, commandere? Přece nakonec neodměním muže, který plánoval a málem provedl ohavný zločin!“ „Odměnit...,“ řekl Ren Dhark. „V životě nikoho nepotrestáte víc než Maxe Skovlika, když z něj uděláte Kyborga...“ Echri Ezbal přemýšlel. „Dobrá,“ řekl nakonec, „ať to rozhodne on sám, ale já, Dharku, u něj počítám s nejhorším.“ Otočil se ke dveřím a zvolal: „Přiveďte Skovlika!“ Mlčky čekali.

Pak se rozletěly dveře a vstoupil Skovlik s pouty na rukou, doprovázený dvěma muži od GBO. Na commanderův pokyn mu sňali pouta a odešli z místnosti. Ren Dhark pak ukázal na židli. „Skovliku, chcete se stát Kyborgem?“ Svalnatý muž zesinal: „Poslouchejte, Dharku, nevysmívejte se mi!“ Dhark se předklonil: „Já se vám nevysmívám, Skovliku. Můžete si vybrat ze dvou trestů. Tu jednodušší cestu představuje veřejný proces a rozsudek. Ale existuje ještě jeden trest: Dávám vám šanci stát se Kyborgem. Rozhodněte se!“ Max Skovlik se posadil a zatnul prsty do podniček. „Tomu prostě nerozumím. Commandere, co to na mě hrajete?!“ „Jenom vám dávám návrh...“ Skovlikovy oči zle zasvítily. „Nejradši bych vás zabil, commandere... vás i Ezbala a všechny ty přechytřelý experty! Zase mě lákáte do nějaký léčky...!“ Dhark mu skočil do řeči: „Uklidněte se, Skovliku. Nepropaste svoji poslední šanci!“ Echri Ezbal klidně sledoval muže, který cenil zuby a vůbec připomínal šelmu v kleci. Něco s ním nebylo v pořádku. Na Dharkův návrh reagoval jinak, než by se dalo čekat. Tohoto muže ovládala patologická nedůvěra a přehlušovala všechny jeho dobré vlastnosti... „Šanci?! Pchááá!“ vyhrkl, jako by tím chtěl vyplivnout všechen svůj ztek. Pak zatnul zuby a zavřel oči. V tu chvíli Echri Ezbal vyskočil a zvolal: „Něco rozkousl!“ Max Skovlik však už polkl. „Pydatan!“ vykřikl. Ren Dhark sklonil ruku s paralyzátorem. Chtěl Skovlika ochromit a dát ho odvézt na lékařskou stanici, ale u Pydatanu bylo na každou pomoc pozdě. Patřil ke skupině zákeřných prostředků, které bleskurychle ničily nervové dráhy těla. Kdo ho jednou vzal, toho už nikdo nezachránil. „Tomu nevěřím!“ zvolal Dhark. „A já zas nevěřím vašemu velkorysými! návrhu, Dharku!“ vysmíval se Max Skovlik. „Proč jen jsem vás nemohl tenkrát v tom snu doopravdy zabít, když jsem našel ty reprokrystaly? S velkou radostí bych vás...“

Ren Dhark tasil paralyzátor a vypálil na Skovlika dávku. Najednou nevěřil, že by se ten muž skutečně zabil, a chtěl mu pomoci. Max Skovlik patřil do rukou lékařů. Vtom ucítil na rameni klidnou Ezbalovu ruku. „Skovlika už nikdo nezachrání,“ řekl, sklonil se a zvedl mu víčko jednoho oka. „Vidíte, jak se mu mění barvy panenky? Pydatan... zničené nervově dráhy... změna barvy očí, pleti, nehtů. Už zelenají. Ještě minutu, commandere, a ten muž bude mrtev. Obdivuji vaši víru v lidské dobro, ale tenhle člověk ho měl v sobě bohužel jen velmi málo. Jako Kyborg by ohrožoval celé lidstvo. Věřte...“ V té chvíli Max Skovlik zemřel. Ren Dhark zavrtěl hlavou. „Byl to zbabělec... Máte pravdu, Ezbale. Nikdy se neměl stát Kyborgem. Myslím, že můžeme poděkovat osudu, že to s ním nakonec dopadlo takhle...“ Ren Dhark přitakal, ještě jednou se podíval na Ezbala a šel.

V PŘÍŠTÍM SVAZKU VYJDE Jery K. Sher:

MEZIHVĚZDNÁ KONFERENCE Situace na Zemi se uklidňuje a Ren Dhark se rozhoduje učinit zásadní krok. Chce svolat všechny známé kosmické bytosti ke společnému jednání, které by zajistilo budoucnost lidstva. Svolání tak neobvyklé konference je spojeno s řadou potíží a nebezpečí...