6.červenec Tak včera jsem byl ještě dle zákonů občanem, dnes jsem bezpapírák. Nicka. Ovšem vše se nějak přes noc vstřebalo a cítím se v pohodě, natěšený na další „dobrodružství,,. Dnes to má zvláštní nádech, neb jsem právě půl století stár. Musím se tomu i zasmát, neboť začínat druhou půlku století jako ne-občan jest takové zvláštní. Komu z Vás milí čtenáři se tohle povede?! Ivi, tak už zatlač slzu za starými papíry a jedeme…... vstříc novým zážitkům!!! Vedra už se asi na tomto tripu nezbavíme a ani dnešek není vyjímkou. Připaluje už teď ráno. Ano, ano, má se to dnes vylepšit na tropických 37°C. Ovšem zvykáme si. Nové riflové motokalhoty značky Trilobite (Jitčin dárek k narozkám), se skvěle hodí do těchto veder a po chvíli už se do nich soukáme oba. Jasně, Jitka mě v nich viděla a nemohla jinak :-))) a taky ji moc sluší. Díky :-) Ještě krásný doplněk v podobě trička s naším logem (taky dárek, hm, musel jsem být hodný) a můžeme jít na TO!! To už jsme, ale napapáni hezky do zásoby neb nás čeká pěkných pár km. Dnes vyjíždíme z Manciana druhou stranou, východně po SS 74 směrem na Lago di Bolsena. Necelá hodinka a už vidíme jeho modré a tajemné vody. Ten druhý přívlastek milý čtenáři se vztahuje hlavně k nestálé výšce hladiny a jevu hydrologickému, jenž se zove Seiches. Zažijeme i my při koupání něco tajemného? Inu snad až odpoledne neb nyní jen projíždíme okolo až do městečka Bolsena. Vyjíždíme ostře do kopce k hradu nad jezerem a přes cestu, naproti kostela Sv. Salvatore parkujeme. Zde máme celé městečko jako na dlani.
Korporál je kousek plátna položený na mense, na nějž se kladou liturgické předměty při mši. Ty také spolu s hostií hrály hlavní roli dole na náměstí v kostele Sv. Kristýny, kdy zde v roce 1263 sloužil mši český kněz. A udály se věci, dnes označované jako Miracle of Bolsena. Ať už to tehdy ve středověku bylo jakkoliv, katedrála v blízkém Orvietu byla postavena díky tomuto „zázraku„. A tam také obracíme řídítka našich motorek, ovšem až po prohlídce hradu a kostelíka. Hrad slouží dnes jako muzeum a shromažďuje krásné artefakty z doby etrusků. Kostelík nic moc, ovšem to jen v porovnání třeba s těmi ostatními v okolí. Pozornost si zasloužila křtitelnice zdobená freskami a zajímavé je i to, že hlavní oltář za mensou jest také velká freska. Městečko nad jezerem opouštíme cestou SP 53 a popojedeme opět dále na východ necelých 15 km. To už jsme odbočili na SP 135, která nás přivádí do Bagnoregia. Projedeme skrze městečko až na malé parkoviště u Caffe Belvedere. Je zajímavé sledovat názvy uliček, kde se jen velice obtížně vyhnou dva osobáky. Vždycky sleduji SPZ aut a hle z Česka nás tu bude víc :-) Via Roma nebo Corzo Giuzeppe Mazzini mi znějí tak vznešeně, že nevidět tuto hrubě dlážděnou cestu, myslel bych si, že se mnou GPS-ka lehce špásuje. Parkujeme ve stínu, rychle doplníme tekutiny (ty už se povážlivě ztenčují, na to, že je teprve po
desáté) a procházíme brankou do stinné zahrady za kavárnou. Jaj tak tohle je PECKA!!! Viděli jsme už ledaco, ale z tohodle mi div nevypadnou oči z důlků!!! Jsme okouzleni místem zvaným "La città che muore". „Umírající město” Civita di Bagnoregio bylo založeno Etruscy před více než 2500-sty léty a má pozoruhodnou historii. Bohužel vlivem eroze sopečného podloží se jeho stabilita stává kritickou, dochází k sesedání domů a v 19. století je město už jen jakýmsi ostrovem na pevnině. Dnes zde bydlí pouze 12 stálých obyvatel. Jediné spojení s okolím je most postavený v roce kdy jsem se narodil. Všude kolem plno blízko-východních šikmookých turistů. Nedivím se. S deštníky je poznáváme i z dálky na mostě. Je to tu tak exotické, že mám pocit, že jsou to právě oni, kdo je tu doma. Kol nás to cvaká jako na tiskovce prezidenta, lidé scházejí dolů a míří po skupinkách na mostovku a my máme těžké dilema: ,,Jít či nejít?”, to je oč tu běží. Dnes už vím, že jsme raději měli jít a zkusit to vedro vydržet, ovšem zvolili jsme jinak. Ono to teď, doma na gauči, vypadá lehce, tehdy z nás však už pot lil ve stínu okolní zeleně a představa výhně na mostě rozhoduje. A já nelituji ani dnes. Právě taková rarita je nejhezčí z dálky, kdy je možné posoudit rozmanitost a zasazení do krajiny :-)
SP 12-ka nás po třiceti km přivádí do historického Orvieta, města pamatujícího dobu Etrusků. Leží na tufovém skalisku nad údolím řeky Paglia a silnice po které jedeme na něj už z dáli poskytuje parádní výhledy. Snažíme se dostat co nejblíže do centra a po menším stoupání parkujeme na malém náměstí …. rychlý striptýz z kalhot do šatů...opačně to bude lepší :-)....na rohu Via Cesare Nebbia před nějakou školou. Paráda, to se povedlo a všechny historické ňamky máme pár kroků od motorek. Z náměstíčka zahneme už vycházkovým tempem doprava na Via Soliana a hnedle za rohem stojí stará, obyčejná kašna v gotickém stylu, jež nám poslouží k příjemnému osvěžení. Sliju si hlavu a hned je vedro přijatelnější. Úzká ulička se také pomalu rozpaluje, jsme však zatím ve stínu a převlíknuti v kraťasech a tričku, takže k nerozeznání od ostatních turistů . Je jich však tady pomálu i tehdy, když docházíme na Piazza Duomo. Zdali to souvisí jen s tím vedrem nebo i s celkovou bezpečnostní situaci v Evropě, nevíme. Ovšem plně ozbrojená patrola s jeepem naproti katedrály jest nám varováním, že situace není na místní poměry právě obvyklá. Musíme se teď vzhledem k vedru rozhodnout co a jak v horkém poledním žáru okouknout.
Zjišťujeme, že katedrála otvírá až po polední pauze , tak není kam spěchat. Okouníme zvenčí a jdeme na procházku do dalších uliček v centru. Trošku se tam zamotáme, ale po chvíli už nacházíme tu správnou, která nás přivádí opět na náměstí. Duomo je nádherné a není se ani co divit, jde o špičku italské gotiky a Dóm Panny Marie dostavěný kolem roku 1347 patří k těm nejkrásnějším v celé Itálii. Bomba je samotné průčelí tvořené čtyřmi věžemi, velikou rozetou a mozaikami s biblickými motivy. Boční stěny jsou tvořeny pásy bílého a modrošedého kamene. Snad mramoru a čediče? Proporčně jde o trojlodí s transeptem a několika bočními kaplemi. Interiér? Krása v jednoduchosti, 10 kulatých pilířů, opět „pruhovaných,, nese křížovou klenbu i trámový dřevěný krov. V transeptu vpravo kaple San Brizio s krásnými malbami Luca Signorelliho, v levém pak kaple
Corporale kde jest uložena ta vzácná relikvie (korporál), o níž jsem se již zmiňoval na stránce dvě. Ovšem všechnu tuhle krásu si nejdříve prohlížíme tak hodinku a půl zvenčí. Proč? Inu důvody jsou dva, přes poledne až do druhé hodiny zde mají siestu a také my dnes máme naplánován, z důvodu mých 50-tin, slavnostnější oběd. V rohu Piazza Duomo je restaurace Hescanas jež by nám mohla vyhovovat a tak zde usedáme s výhledem na majestátní katedrálu. Neudělali jsme chybu. Oběd byl super, hodný tvého výročí :-) Já měla ochutnávkový talíř s místními specialitami a Ivo vepřové maso na kopru. Mňam. Dnes připíjeme na zdraví trochu slavnostněji. Vínem, které pro nás uzrálo na italských stráních. Právě odbilo 14 hodin, tak hurá do chrámu. A je tu problém!! Zapomněla jsem si vzít šátek přes ramena a je zle. Nechtějí mě pustit. Ivo se tak těší, že mi pro něj chvátá zpět k motorce. Jsme konečně uvnitř. Jestli by někdo čekal oázu klidu a příjemného chládku divil by se . Ukřičené děti si pletou sál kostela se hřištěm, rodiče se zapovídali tak, že nevidí neslyší a slunce už prohřálo silné zdi chrámu, takže se jdu zchladit do kaple. Co to je? Freska přes celou zeď plná naháčů má pro mě spíš zahřívací efekt :-) Stačí! Rozhodnuto, hrajeme
na jistotu. Už žádné další památky, třeba příště. Vracíme se k Bolzanu a to rovnou k jezeru. Jako husy natahujeme krky a hledáme místo kudy sjet k jezeru. Konečně! Striptýz dnes už podruhé, tentokrát do plavek :-) krása, voda sice jako kafe, ale sem tam foukne větřík. Já se sice té přírodní vody a všech živočichů a rostlin trochu bojím, ale překonávám se a chládnu :-) Od jezera vyjíždíme až hluboko po páté, pořád je vedro kolem 35°C a slunce nám svítí na SR2-ce přímo do očí. To se nemění celou půlhodinku, změníme však silnici na SS74. která nás dovede až do Jeruzaléma. Tedy ne do toho v Izraeli, to bychom za těch 32 km těžko zvládli :-))). Městečko Pitigliano, stojící na sopečném útesu se nazývá Malý Jeruzalém, pro svou početnou židovskou komunitu spjatou s historii zdejšího osídlení. Dnes jej však jen projedeme a dole pod skálou, ve stínu nafotíme moc pěkné obrázky. Prohlídku máme schovanou na zítřek a navnaděni jsme opravdu hodně. Kolem osmé přijíždíme k našemu domku v Mancianu. Čeká na nás vychlazené Lambrusco, cantucciny, salátek a posezení se zapadajícím sluncem nemá chybu. Dokonce už ani to vedro, zdá se, není až tak hrozné, ovšem to už jsme nalehko v tričku a osvěženi ve sprše…...
7.červenec Budíme se poměrně brzy, už kolem půl sedmé. Nejasný plán, co bychom ještě chtěli vidět a co stihnout, dostává už před snídani hrubé obrysy a detaily už krmím GPS-ku s posledními doušky kafe. Shrňme to čtyřmi slovy...Dopo kultura, odpo koupačka…. Já si to pamatuji přesně. Ivo, se u snídaně zarazil a povídá : „Rozhodl jsem se, že dnešní den bude 2-fázový„ …..a rozhodl to výborně :-) Pojďme na tu kulturu milý čtenáři nebo tedy lépe řečeno pojeďme. Necelá hodinka a jsme v ostré pravé zatáčce pod Pitiglianem. Pohled na domy na skále je úplně jiný než včera. Stojíme u svatyně Panny Marie, malého kostelíka z 15. století. Trochu si jej i okoukneme, ovšem stojíme zde hlavně spíše kvůli nádhernému výhledu na městečko. Už mi cuká zápěstím, tak šup na to. Tři ostré vracečky a už vjíždíme do centra. Zaparkujeme na Piazza Fortezza a vyrážíme na prohlídku. K Duomo di Pitigliano vede ulička jako vystřižena z turistických prospektů toskánských cestovek. Trochu se rozšíří a jsme na malém náměstíčku Piazza S.Gregorio VII. Větší tady, vzhledem k rozloze městečka, ani čekat nemůžeme. Katedrála Sv. Petra a Pavla je pro mě trošku zklamáním, sice stará (stavba pochází z r. 1061), ale vlastně jest nová neb poslední velké úpravy proběhly někdy před sto
léty. Jdeme na prohlídku a v interiéru to je stejné jako zvenčí. Výrazná barokizace včetně hlavního oltáře, tak by se dalo stručně popsat vše, co je zde k vidění. Po chvilce jsme opět venku, okoukneme ještě zvonici stojící vlevo od průčelí a pokračujeme v toulání po uličkách starého města. Joj a tohle je paráda! Nečekaná! Průsečík Via Generale Orsini a Via Zuccarelli tvoří křižovatku tvaru ypsilon, na jejímž pomyslném vrcholu leží Chiesa di S. Rocco. Maličký kostelík, prý nejstarší v městečku. Má čisté a krásné renesanční průčelí. Čtyři korintské pilastry, typický portál-hezké. Jdeme dovnitř. Ač malý a úzký, přesto trojlodní interiér, ionské sloupy nesou klenby, dřevěný trámový strop. Krásná stará apsida s freskovou malbou. Chvíli posedíme, tady to má své Genius loci a cosi zde opravdu do nás vstupuje. Křivolaké jsou uličky starého města, pořád je co objevovat, početná židovská komunita zde taky zanechala své stopy v podobě synagogy, hřbitova či domů. Vše však okukujeme jen z venčí a pomalu se tak dostáváme opět na náměstí Fortezza. Osvěžení v místní fontáně nám přichází vhod, teplota opět letí nahoru, ale zde jsme ještě ve stínu a tak si trochu zablbneme okolo sochy osla s jezdcem. Co znamená nevím,
je zde deska s nápisem Al Villano, vše z bronzu a v životní velikosti. Že by nějaký básník, či posel??? Ano, sochař chtěl tímto dílem poukázat na poselství o tom, jak obtížná a složitá je práce malých rolníků na tomto kusu půdy. Je plná tufu a bronzovým památníkem tu vzpomínají na těžkou práci svých otců. Starověké etnikum Etrusků a Toskánsko patří k sobě, stejně jako Ája k Fíkovi a když se motáme tady okolo, nelze vynechat jen o kousek dále ležící jeskyně u obce Sovana. Nějakých osm kilometrů a opět sesedáme na malém parkovišti u Citta del Tuffo- pravěkého sídliště Etrusků. Než se převlíkneme přijíždí na kole zdejší správce. Nalije vodu kočkám a jde do kasy. Platíme deset euro a jdeme prozkoumat tohle tajemné město. Prohlídková trasa se dělí na tři směry, vybíráme si nejdříve chodník doleva k Tomba Pola. Následně se vracíme a druhým chodníkem se dostaneme k Tomba Ildebranda. Poslední cesta vede k Il Cavone. Nepočítám malé odbočky k dalším hrobkám a jeskyním. Popisovat podrobně tu nádheru není možné, snad tedy jen malá ukázka ve fotoprezentaci. A malá omluva zde všem našim milým čtenářům, ovšem tohle fakt musíte vidět a zažít na vlasní kůži. Touláme se zde asi dvě hodiny a jen vedro a prázdná flaška s vodou nás donutí k odchodu. Joj tohle byla, ale krása………...
Docela unavení vedrem usedáme opět na motorky a jedeme k apartmánu v Manciánu. Zbytek odpoledne máme v plánu koupání, tentokrát míříme k moři, ještě jednou na známou pláž u Monte Argentaria. Teplé moře, horký písek a studené pivo nám naplňuje zbytek odpoledne. Sbíráme síly na další cestu, neb zítra už Manciano opouštíme. Kam dále povede, milý čtenáři, naše putování rozpáleným Toskánskem? Tak to už v dalším díle. Nudné povídání to snad nebude!!!
