KONZISTOŘ
K JMENOVÁNÍ NOVÝCH KARDINÁLŮ Bazilika svatého Petra ve Vatikáně, srdce křesťanství, byla v sobotu 24. listopadu 2007 místem mimořádné události: papež Benedikt XVI. tu předsedal druhé veřejné konsistoři svého pontifikátu, při níž jmenoval 23 nových kardinálů. Nad hrobem sv. Petra, pod Berniniho baldachýnem, se tentokrát nepsala pouze historie vzdálených společenství jedné, svaté, katolické a apoštolské Církve, spjatých mocí klíčů svěřených Petrovi a jeho nástupcům, nýbrž významné dějiny, bytostně se dotýkající i našich farností: vždyť mezi nově jmenovanými kardinály byl i první papežský nuncius v ČSFR a později v ČR, Mons. Giovanni Coppa. Z jeho rukou, v chrámu sv. Benedikta v Pustiměři o svátku Povýšení sv. Kříže, přijalo před deseti lety „pečeť daru Ducha svatého“ 31 biřmovanců našich farností. Společně se svých biřmovatelem pak téhož dne odpoledne vzdávali Bohu díky za plnost jeho darů slavným Te Deum ve farním kostele Narození Panny Marie v Drysicích. Obec Drysice pak u příležitosti 800. výročí svého založení, udělila Mons. Coppovi čestné občanství. Nezapomenutelnou se pak stala letošní pouť Ad limina apostolorum, při níž Mons. Coppa předsedal eucharistii u hrobu sv. Petra v kryptách vatikánské baziliky. Dříve, než se ponoříme do úchvatných okamžiků v srdci Církve, dejme si odpověď na otázku: kdo jsou kardinálové a jaké mají úkoly? Když se zahloubáme do historie, najdeme jejich původ mezi faráři a jáhny římské diecéze pověřenými svým biskupem, aby mu pomáhali radou při vedení svěřeného stádce. Tedy něco jako kněžská rada biskupa, která má za úkol studovat určité záležitosti diecéze a být pomocí biskupovi. Slovo kardinál pochází z latinského cardo, což znamená veřeje, které drží dveře a čepy, na kterých se dveře otáčí. Mezi poradce papeže patřili i biskupové z diecézí kolem Říma. Byli jakýmsi rámem pro Věčné Město. Od roku 1059 jsou kardinálové výhradními 3
voliči nových papežů. Od 12. století byli přibíráni do tohoto sboru i hodnostáři z jiných zemí. V 16. století je jim dopřáno vyšší důstojnosti a začínají být řazeni nad biskupy a metropolitní arcibiskupy. Už z tohoto historického a jazykového nástinu vyplývá pravá totožnost kardinálů: jedná se především o titul, který není spojen s úřadem; je funkcí papežova poradce. Titul se získává udělením, pouhým jmenováním. Proto se na kardinály ani nesvětí ani nežehná jako na opata, ani se nekoná jejich intronizace či pověření úřadem. Jedná se o čestný titul, hodnost. Můžeme říci za zásluhy. Aby se někdo stal kardinálem, je tedy třeba především udělat něco záslužného pro Církev, její rozvoj a růst. Takto to chápal papež Jan Pavel II, který jmenoval kardinálem jednoho albánského kněze, který strávil 40 let svého kněžského života ve vězení. Utrpení pro Církev je jistě největším přínosem pro Boží království. Ale i významní teologové, kněží, se stali kardinály. Papež Benedikt XVI. právě jmenoval do kardinálského sboru dva kněze, bývalé rektory papežských univerzit Gregoriánské a Lateránské. Ocenil tak jejich teologickou, ale také pedagogickou práci na těchto důležitých akademických institucích. Kardinálové tedy nemusí být biskupové. V dějinách tomu tak vždy nebylo. Mezi kardinály se navíc rozlišují tři vrstvy: Kardinálové jáhni, kardinálové kněží a kardinálové biskupové. Jako kardinálové se stanou součásti kléru římské diecéze, a dostanou titulární kostel, i když nadále sídlí ve svěřených diecézích či zastávají funkce v římské kurii: jáhnům je připsána kaple, kněžím farní kostel a biskupům jedna ze sedmi tradičních diecézí kolem Říma. Toto rozlišení však nemá nic společného se stupněm svěcení. Dnes církevní právo stanoví, že kandidáti, jsou-li mladší osmdesáti let, jsou před přijetím kardinálského biretu vysvěceni na biskupy. Kandidáti starší osmdesáti let si mohou zvolit, zda biskupské svěcení přijmou či nikoliv. Kardinál Tomáš Špidlík SJ (čestný občan pustiměřský) zůstal knězem. Ale také se stává, že v poslední chvíli před konzistoří je organizováno biskupské svěcení. To se stalo před několika lety dnes emeritnímu teologovi Papežského domu otci Georges Cottier OP. Toto pravidlo samozřejmě předpokládá, že kandidátem na kardinálský titul není kdokoli, ale jen ten, kdo splňuje podmínky pro začlenění do biskupského sboru, tedy kněz. Někdy se totiž ozývají hlasy o rozšíření tohoto poradního, ale také volebního sboru papeže, i na jiné osoby, například laiky. Vraťme se ale k poslání kardinálů: Jejich purpur, barva biretu a kleriky, má poukazovat na barvu krve. Být poradcem papeže obnáší oddanost Kristovu náměstku až k prolití krve. Raritou v tomto ohledu je, že arcibiskup v rakouském Salzburku má výsadu chodit v červeném, přestože není kardinálem. Symbolismus však zůstává stejný. Noví kardinálové dostávají také prsten, znak ještě většího přidružení, lásky a věrnosti ke Stolci svatého Petra. 4
AUCTORITATE OMNIPOTENTIS DEI, SANCTORUM APOSTOLORUM PETRI ET PAULI AC NOSTRA HOS VENERABILES FRATRES CREAMUS ET SOLEMNITER ENNUNTIAMUS
SANCTÆ ROMANÆ ECCLESIÆ CARDINALES
Zpěv introitu „Exsultate, iusti, in Domino..“ (Žl 32,1-3), ´Radujte se spravedliví v Hospodinu..´ zněl v sobotu 24. listopadu v 10.30 svatopetrskou bazilikou, kdy překračoval její práh papež Benedikt XVI., aby předsedal veřejné konzistoři, při které jmenoval dvacet tři nových kardinálů. Po liturgickém pozdravu, pronášeném latinsky, Svatý otec slavnostně vyhlásil jména těch, které povolává, aby se stali součástí kardinálského kolégia. „Milovaní bratři a sestry, shromáždili jsme se tu o vigílii slavnosti našeho Pána Ježíše Krista, Krále vesmíru, abychom se v modlitbách a prosbách obrátili k všemohoucímu Bohu, aby nás na přímluvu panenské Matky Krista, našeho Vykupitele, dobrotivě provázel svou milostí. Chystáme se totiž k vděčnému a závažnému úkonu naší svaté služby. Týká se především Římské Církve, ale zajímá rovněž celé církevní společenství: povoláme do kardinálského kolégia některé z našich bratří, aby se ještě mocněji připojili k Petrovu Stolci, stali se členy Římského kléru a intenzívněji spolupracovali na naší apoštolské 5
službě. Tito, poctěni posvátným purpurem, musejí být neochvějnými svědky Krista a jeho evangelia v městě Římě i v těch nejodlehlejších končinách. Proto autoritou všemohoucího Boha, svatých apoštolů Petra a Pavla i naší, jmenujeme a slavnostně vyhlašujeme kardinály svaté římské Církve tyto naše bratry… Nato Svatý Otec přečetl seznam nových kardinálů a jejich řád. První z nově jmenovaných kardinálů, Mons. Leonardo Sandri (někdejší substitut státního sekretariátu, dnes prefekt Kongregace pro východní Církve: jménem papeže zaslal farnosti Pustiměř list u příležitosti koncertu Amadeus laudans Deum /9.9.2006/, k poctě papeže Benedikta XVI.), pak Svatému Otci vyjádřil jménem všech
vděčnost a poděkování. Uvedl mj. že v tomto druhém jmenování kardinálů pontifikátu Benedikta XVI. nachází potvrzení různost a všeobecnost Svaté Církve: spolu s několika představiteli Římské kurie se dostává kardinálské hodnosti pastýřům významných a starobylých církví křesťanské Evropy, i pastýřům vzkvétajících církví ve velkých metropolích Afriky, Azie i Amerik. Působivá pak byla následující pasáž: „Zvláštní zmínku zasluhuje volba ctihodného představitele východních katolických církví, babylonského chaldejského patriarchy, jenž vykonává svou patriarchální službu uprostřed slz a krve, a v bolestném exodu tolika křesťanů ze země, která kdysi viděla odcházet Abraháma, společného otce ve víře a naději, země, které se mezi prvními dostalo milosti, že mohla slyšet hlásání evangelia …“. Potom následovala bohoslužba slova, při níž se četl úryvek z prvního listu svatého apoštola Petra (3,14-17), responsoriální žalm byl vzat z 88. žalmu a evangelium z Markova evangelia (10,32-45). Poté následovala homílie svatého Otce: 6
Páni kardinálové, ctihodní bratři v biskupské a kněžské službě, drazí bratři a sestry! V této vatikánské bazilice, srdci křesťanského světa, se dnes obnovuje významný a slavnostní církevní akt: řádná veřejná konzistoř ke jmenování 23 nových kardinálů, předání biretu a přidělení titulu. Je to událost, která pokaždé vzbuzuje zvláštní dojetí, a to nejen v těch, kteří budou těmito obřady přijati do kardinálského sboru, ale v celé církvi, radující se z tohoto výmluvného znamení katolické jednoty. Samotný obřad klade svou strukturou důraz na hodnotu úkolu, který jsou noví kardinálové povoláni plnit v úzké spolupráci s Petrovým nástupcem, a vybízí Boží lid k modlitbě, aby tito naši bratři zůstali v této své službě vždycky věrni Kristu až k oběti života, bude-li třeba, a aby se nechali vést jedině evangeliem. S vírou se proto semkněme kolem nich a naši modlitbu díkůvzdání pozvedněme nejprve k Pánu. V tomto radostném a intenzivně duchovním klimatu skládám svoje vřelá pozdravení každému z vás, drazí bratři, kteří jste ode dneška členy sboru kardinálů, vybraní k tomu, abyste se podle starobylého ustanovení stali nejbližšími rádci a spolupracovníky Petrova nástupce při vedení církve. Zdravím a děkuji arcibiskupovi Leonardo Sandrimu, který mi vaším jménem adresoval zdvořilé projevy úcty a zároveň podtrhnul význam a důležitost této církevní události. Rád bych kromě toho věnoval náležitou vzpomínku zesnulému Mons. Ignacy Jeżovi, kterého Bůh veškeré milosti povolal k sobě těsně před jeho jmenováním, aby mu daroval korunu jinou, korunu věčné slávy v Kristu. Srdečně zdravím přítomné pány kardinály i ty, kteří s námi nemohou být přítomni fyzicky, ale jsou s námi spojeni duchovně. Slavení konzistoře je vždy prozřetelnostní příležitost, jak nabídnout urbi et orbi městu Římu a světu svědectví oné unikátní jednoty, která kardinály pojí s papežem, římským biskupem. Za těchto slavnostních okolností chci rovněž uctivě a zdvořile pozdravit vládní představitele a osobnosti, kteří sem přišli z nejrůznějších částí světa, jakož i rodinné příslušníky, přátele, kněze, řeholníky, řeholnice a věřící jednotlivých místních církví, z nichž pocházejí noví kardinálové. Nakonec zdravím všechny ty, kteří 7
sem přišli, aby jim projevili svou blízkost a slavnostně jim vyjádřili svou úctu a vroucí radost. Vy, drazí bratři, jste byli dnešní slavností plně začleněni do ctihodné římské církve, jejímž pastýřem je Petrův nástupce. V kardinálském sboru tak ožívá starobylé presbyterium římského biskupa, jehož členové mu kromě plnění pastorační a liturgické služby v různých církvích poskytovali cennou pomoc, pokud jde o plnění úkolů, které patří k jeho univerzální apoštolské službě. Časy se změnily a velká rodina Kristových učedníků je dnes rozeseta na každém kontinentě až do nejvzdálenějších končin země, mluví prakticky všemi světovými jazyky a patří do ní národy každé kultury. Různost členů kardinálského sboru, ať již svou zeměpisnou či kulturní příslušností, zdůrazňuje tento prozřetelnostní růst a zároveň ukazuje změněné pastorační nároky, na něž musí papež hledat odpověď. Univerzalita, katolicita církve se proto dobře odráží ve složení kardinálského sboru. Mnozí jsou pastýři diecézních společenství, jiní jsou přímo ve službách Apoštolského stolce, a další zase prokazují cenné služby na specifickém pastorační poli. Každý z vás, drazí a ctihodní bratři neo-kardinálové, reprezentujete část rozmanitého Kristova mystického Těla, Církve, jež je rozšířena všude. Vím dobře jak je namáhavá a kolik obětí dnes vyžaduje péče o duše, ale znám velkodušnost, která podpírá vaši každodenní apoštolskou činnost. Proto bych při této příležitosti chtěl znovu vyjádřit hluboké uznání za vaši práci, kterou věrně tolik let konáte v různých oblastech církevního ministeria, služby, kterou jste povýšením do kardinálské hodnosti povoláni zastávat s ještě větší odpovědností a v těsné spolupráci s římským biskupem. Myslím nyní na společenství, která jsou svěřena do vaší péče, zejména na ta, která jsou nejvíce zkoušena utrpením, svízelemi a výzvami nejrůznějšího druhu. Mezi nimi nelze v této slavnostní chvíli nepohlédnout s uznáním a vroucími city na křesťanské komunity, jež žijí v Iráku. Tito naši bratři a sestry v téže víře zakoušejí na vlastním těle dramatické důsledky trvajícího konfliktu a momentálně prožívají tu nejkřehčí a nejdelikátnější politickou situaci. Povoláním patriarchy chaldejské církve a jeho začleněním do kardinálského sboru jsem chtěl konkrétně vyjádřit svou duchovní blízkost a srdečné city vůči tamějšímu obyvatelstvu. Drazí a ctihodní bratři, chceme znovu potvrdit solidaritu celé církve vůči křesťanům oné milované země a vyzvat všechny národy, jichž se to týká, aby se modlily k milosrdnému Bohu, aby nastalo vytoužené smíření a pokoj. Před chvílí jsme vyslechli Boží Slovo, které nám pomáhá lépe chápat slavnostní okamžiky, které prožíváme. V úryvku z evangelia Ježíš po třetí připomněl úděl, který jej očekává v Jeruzalémě, ale kariérismus učedníků převážil nad strachem, který je na 8
okamžik obestřel. Po Petrově vyznání v Cesareji a diskusi během cesty o tom, kdo z nich je větší, pohnou ambice Zebedeovy syny k tomu, aby se sami pro sebe dožadovali těch nejlepších míst v mesiášském království na konci časů. V běhu za privilegii vědí ti dva velmi dobře, co chtějí, stejně tak jako těch ostatních deset, kteří se „spravedlivě“ pohoršují. Ve skutečnosti však nevědí, co žádají. Ježíš jim to dává pochopit, když mluví o „ministeriu“, které je očekává, v kategoriích zcela odlišných. Opravuje jejich hrubě pomýlené pojetí věci, podle něhož je člověku možné získat nějaká práva ve vztahu k Bohu. Evangelista Marek nám připomíná, drazí a ctihodní bratři, že každý pravý učedník Kristův může očekávat jen jedno jediné: podíl na jeho utrpení bez jakéhokoliv nároku na nějakou odměnu. Křesťan je povolán přijmout stav „služebníka“, kráčet v Ježíšových šlépějích a dát svůj život pro druhé zadarmo a nezištně. Nikoli hledání moci a úspěchu, ale skromné sebedarování pro dobro církve musí charakterizovat každé naše gesto a každé naše slovo. Pravá křesťanská velikost totiž spočívá nikoli ve vládnutí, ale ve službě. Ježíš dnes každému z nás opakuje, že „nepřišel, aby si nechal sloužit, ale aby sloužil a dal svůj život jako výkupné za všechny“ (Mk 10,45). To je ideál, kterým se musí řídit naše služba. Drazí bratři, začleněním do kardinálského sboru, vás Pán žádá a svěřuje vám službu lásky: lásky k Bohu, lásky k jeho církvi, lásky k bratřím s maximální a bezpodmínečnou oddaností usque ad sanguinis effusionem, jak praví formule předávání biretu a jak naznačuje červená barva oděvu, který oblékáte. Buďte apoštoly Boha, který je Láska a svědky evangelní naděje: křesťanský lid to od vás očekává. Dnešní ceremonie zdůrazňuje velkou odpovědnost, která spočívá na každém z vás, drazí a ctihodní bratři, a nachází své potvrzení ve slovech apoštola Petra, které jsme před chvílí slyšeli: „Mějte v srdci posvátnou úctu ke Kristu jako k Pánu a buďte stále připraveni obhájit se před každým, kdo se vás ptá po důvodech vaší naděje“ (1 Petr 3,15). Takováto odpovědnost se neobejde bez rizik, ale – jak připomíná znovu svatý Petr „je přece lépe, abyste snášeli utrpení - chce-li to tak Bůh - za to, že jednáte dobře, než za to, že jste udělali něco špatného“ (1 Petr 3,17). Kristus vás žádá, abyste před lidmi vyznávali jeho pravdu, přijímali a sdíleli jeho věc, a konali to všechno „s jemností, skromností a dobrým svědomím“ (srov. 1 Petr 3,15-16), tzn. s onou vnitřní pokorou, která je plodem spolupráce s milostí Boží. Drazí bratři a sestry, zítra na slavnost Krista Krále, opět v této bazilice, budu mít to potěšení slavit Eucharistii spolu s novými kardinály, a předám jim prsten. Bude to příležitost nanejvýš významná a vhodná, abychom potvrdili naši jednotu s Kristem a obnovili společnou vůli sloužit mu s naprostou velkodušností. Provázejte je svou modlitbou, aby na obdržený dar odpovídali plnou a stálou oddaností. Obraťme se s důvěrou k Marii, Královně apoštolů. Její duchovní přítomnost dnes v tomto jedinečném večeřadle ať je pro nové kardinály i pro nás všechny zárukou trvalého vylití Ducha svatého, jenž církev na její cestě dějinami řídí. Amen! Nato Svatý Otec vyzval kardinály k vyznání víry a přísaze: „Milovaní bratři, vyznejte nyní před svatým Božím lidem svou víru v Trojjediného Boha i svou věrnost k svaté, katolické a apoštolské Církvi.“ Po společném vyznání víry –Krédu, jež zaznělo z úst kardinálů v jazyce Církve, v latině, následovala přísaha věrnosti a poslušnosti Svatému Otci a jeho nástupcům: 9
Já …… kardinál svaté Římské Církve, slibuji a přísahám, že zůstanu od nynějška, povždy až do konce svého života věrný Kristu a jeho evangeliu, neustále poslušný Svaté apoštolské Římské Církve, blahoslaveného Petrovi v osobě papeže Benedikta XVI a jeho kanonicky zvolených nástupců; že povždy zachovám ve slovech i jednání společenství s katolickou Církví; že nikomu nevyjevím to, co mi bylo svěřeno, abych uchovával a odhalení tohoto by mohlo způsobit škodu či zneuctění ve svaté Církvi; že budu s velkou pečlivostí a věrností plnit úkoly, k nimž jsem ve službě Církvi povolán, dle norem práva. K tomu mi pomáhej všemohoucí Bůh. ACCIPITE BIRETUM RUBRUM Každý z kardinálů pak podle řádu jmenování přistoupil k papeži, poklekl a Svaty Otec mu předal kardinálský biret slovy: „K chvále všemohoucího Boha a důstojnosti Svatého Stolce přijměte červený biret kardinálské hodnosti, na znamení, že máte být připraveni počínat si s neohrožeností, až k prolití krve, k upevňování křesťanské víry, pokoje a klidu Božího lidu a ke svobodě a šíření Svaté Římské Církve.“ Nato následovalo předání titulu či diakonie: „K poctě všemohoucího Bohu a svatých apoštolů Petra a Pavla, svěřujeme ti diakonii svatého Lína (Giovanni kardinál Coppa). Ve jménu Otce i Syna i Ducha svatého. Pánův pokoj budiž s tebou.“ 10
Pak následovaly přímluvy v šesti jazycích, modlitba Páně – Otče náš, a slavnostní požehnání Svatého otce. Po skončení konzistoře vyšel Svatý otec neplánovaně před baziliku, aby pozdravil zástupy věřících, kteří se už nevešli dovnitř a improvizovaně je také oslovil. Odpoledne se pak uskutečnily zdvořilostní návštěvy u kardinálů, které se konaly na významných místech Vatikánu.
11
EUCHARISTICKÁ KONCELEBRACE A PŘEDÁNÍ KARDINÁLSKÉHO PRSTENU O slavnosti Krista Krále v půl jedenácté dopoledne Svatý otec Benedikt XVI. slavil spolu s 23 novými kardinály eucharistickou bohoslužbu v bazilice sv. Petra, zaplněné do posledního místa. Dalších nejméně 20 tisíc lidí bylo i přes vytrvalý déšť přítomno na svatopetrském náměstí, kde sledovali dění v bazilice na velkoplošných obrazovkách a kam za nimi Benedikt XVI přišel po mši svaté, těsně po poledni, aby se pomodlil tradiční modlitbu Anděl Páně. Konzistoř kardinálského sboru tak vrcholila pro jeho nové členy společným slavením eucharistie s Petrovým nástupcem, během níž od něho každý převzal kardinálský prsten: „Přijmi z rukou Petra tento prsten a věz, že láskou Knížete apoštolů se upevňuje tvoje láska k církvi!“ - praví slavnostní formule předání prstenu, která zazněla - podobně jako celá bohoslužba oběti - v latině - jazyce římské církve. Služba majestátu Krista Krále, před nímž jsou si všichni bratři, tvořila téma působivé homilie Benedikta XVI.: Páni kardinálové, ctihodní bratři v biskupské a kněžské službě, vážení pánové a dámy, drazí bratři a sestry! Letošní slavnost Krista Krále, jež korunuje liturgický rok, je obohacena začleněním 23 nových členů do sboru kardinálů, kteří jsou podle tradice dnes zváni, aby spolu se mnou slavili eucharistii. Každého z nich srdečně zdravím, stejně tak jako všechny ostatní přítomné kardinály. Dále mám to potěšení pozdravit delegace z různých zemí a diplomatický sbor u Svatého stolce; četné biskupy a kněze, řeholníky a řeholnice a 12
všechny věřící, zejména ty, kteří pocházejí z těch diecézí, jež jsou svěřeny pastorační péči některých nových kardinálů. Liturgická příležitost Krista krále vytváří pro naši slavnost velmi příznačné pozadí, načrtnuté a osvícené biblickými čteními. Ocitáme jakoby před impozantní freskou se třemi velkými scenériemi: ve středu stojí Ukřižování, podle vyprávění evangelisty Lukáše; na jednom okraji Davidovo královské pomazání staršími Izraele a na druhém kristologický chvalozpěv, jímž svatý Pavel uvádí list Kolosanům. Celku dominuje Kristus, jediný Pán, před nímž jsme všichni bratry. Celá církevní hierarchie, každé charisma a služba, všechno a všichni jsme ve službách jeho majestátu. Musíme vycházet z ústřední události: Kříže. Tady Kristus zjevuje svou jedinečnou královskou hodnost. Na Kalvárii dochází ke konfrontaci dvou krajností. Některé osoby u paty kříže, a také jeden ze dvou zločinců se obracejí k Ukřižovanému s pohrdáním: „Jsi-li Kristus, Král a Mesiáš – říkají – zachraň sebe samého a sestup z popraviště.“ Ježíš však naopak zjevuje vlastní slávu tím, že zůstává tam, na kříži. Jako obětovaný Beránek. Neočekávaně se k němu připojuje druhý zločinec, který implicitně vyznává královskou hodnost nevinného spravedlivého a prosí jej: „Pamatuj na mne, až přijdeš do svého království“ (Lk 23,42). Svatý Cyril Alexandrijský to komentuje: „Vidíš jej ukřižovaného a nazýváš ho králem. Věříš, že ten, který snáší posměch a utrpení dojde božské slávy“ (Komentář k Lukášovi, homilie 153). Podle evangelisty Jana je božská sláva již přítomna, ale dosud skryta a znetvořena křížem. Také v Lukášově slovníku je budoucnost předjímána přítomností, když Ježíš slibuje dobrému zločinci: „Dnes budeš se mnou v ráji“ (Lk 23,43). Svatý Ambrož k tomu poznamenává: „Prosil Pána, aby si na něho vzpomněl, až přijde do svého Království, ale Pán mu odpověděl: Vpravdě ti říkám, dnes budeš se mnou v Ráji. Žít znamená být s Kristem, protože kde je Kristus, tam je Království“ (Výklad Lukášova evangelia, 10,121). Obvinění „To je židovský král“, napsané na tabulce upevněné nad Ježíšovou hlavou, stává se tak proklamací pravdy. Svatý Ambrož komentuje znovu: „Správně je umístěn na kříži ten nápis, neboť Pán Ježíš, třebaže byl na kříži, vyzařoval shůry kříže svou královskou hodnost“ (tamt., 10,113). Scéna ukřižování, podaná čtyřmi evangelii, představuje moment pravdy, ve kterém je roztržena „chrámová opona“ a ukazuje se velesvatyně. V Ukřižovaném Ježíši dochází k maximálnímu možnému zjevení Boha v tomto světě, protože Bůh je láska, a Ježíšova smrt na kříži je největším aktem lásky celých dějin. A proto je na kardinálském prstenu, který zanedlouho předám novým členům posvátného kolegia, znázorněno právě ukřižování. Tento prsten, drazí neo-kardinálové, ať je pro vás vždycky pobídkou připomenout si, jakého Krále jste služebníky, na jaký trůn byl povýšen a jak byl věrný až do konce, aby přemohl hřích a smrt silou božského milosrdenství. Matka Církev, Kristova Nevěsta, vám dává tento odznak jako památku svého Ženicha, který ji miloval a sám sebe za ni vydal (srov. Ef 5,25). Nošením kardinálského prstenu jste tak neustále povoláváni dávat život za církev. Podíváme-li se na scénu Davidova královského pomazání, jak ji představuje první čtení, zarazí nás jeden významný rys královské hodnosti, totiž její „tělesná“ dimenze. Starší Izraele přijdou do Hebronu, uzavřou s Davidem smlouvu a vyznávají, že jsou s ním jedno a chtějí s ním být jedno. Vztáhneme-li tento postoj na Krista, zdá se mi, že totéž vyznání smlouvy můžete velmi dobře přijmout za své právě vy, drazí bratři kardinálové. Také vy, kteří formujete jakýsi „senát“ církve, můžete říci Ježíšovi: „Hle, jsme tvá kost a tvoje maso“ (2 Sam 5,1). Patříme Ti, a s Tebou chceme být jedno. Ty jsi Pastýř Božího lidu, Ty 13
jsi hlava Církve (srov. 2 Sam 5,2). V této slavnostní eucharistické bohoslužbě chceme obnovit naši smlouvu s Tebou, naše přátelství, protože pouze v tomto intimním a hlubokém vztahu s Tebou, Ježíši, náš Králi a Pane, dostává smysl a hodnotu ona důstojnost, která nám byla udělena i odpovědnost, kterou s sebou nese. Nyní nám zbývá obdivovat třetí část „triptychu“, před který nás staví Boží Slovo: kristologický hymnus listu Kolosanům. Nejprve přejímáme pocity radosti a vděčnosti, z nichž vytrysknul, protože království Krista, „dědictví věřících ve světle“, není jen něčím, co lze zdálky zahlédnout, ale je skutečností, které jsme povoláni se účastnit a do níž jsme byli „přeneseni“ díky vykupitelskému dílu Božího Syna (srov. Kol 1,12-14). Toto díkůvzdání otevírá duši svatého Pavla ke kontemplaci Krista a jeho tajemství v jeho dvou hlavních dimenzích: stvoření všech věcí a jejich smíření. První rys Kristova majestátu spočívá ve skutečnosti, že „všechno bylo stvořeno v něm, skrze něho a pro něho.. a všechno v něm trvá“ (srov. Kol 1,16). Druhá dimenze je soustředěna ve velikonočním tajemství: prostřednictvím Synovy smrti na kříži, Bůh smířil v sobě veškeré stvoření, zjednal pokoj na nebi i na zemi; tím že jej vzkřísil z mrtvých učinil jej prvotinou nového stvoření, „plností“ každé skutečnosti a „hlavou mystického těla“, kterým je Církev (srov. Kol 1,18-20). Stojíme znovu před křížem, ústřední událostí Kristova tajemství. Do pavlovské vize kříže je zarámována celá ekonomie spásy a v ní se Ježíšova královská hodnost rozpíná v celé své kosmické šíři. Tento Apoštolův text vyjadřuje syntézu pravdy a víry tak silně, že nemůžeme nestanout v hlubokém úžasu. Církev je nositelkou Kristova tajemství: a to ve vší pokoře a beze stínu pýchy či arogance, protože jde o nejvyšší dar, který obdržela bez jakékoli zásluhy a který je povolána nabízet zdarma lidstvu každé doby jako horizont smyslu a spásy. Není to filosofie, není to gnose, ačkoli obsahuje také moudrost a poznání. Je to Kristovo tajemství; 14
je to Kristus sám, Logos vtělený, zabitý a zmrtvýchvstalý, ustanovený Králem kosmu. Jak nezakoušet výbuch nadšení plného vděčnosti za to, že jsme byli přijati nazírat záři tohoto zjevení? Jak necítit zároveň radost a odpovědnost sloužit tomuto Králi, dosvědčovat životem a slovem jeho majestát? Zejména toto je naším úkolem, drazí bratři kardinálové: oznamovat světu pravdu Kristovu, naději pro každého člověka a pro celou lidskou rodinu. Ve stopách 2. vatikánského ekumenického koncilu moji ctihodní předchůdci, služebníci Boží Pavel VI., Jan Pavel I. a Jan Pavel II. byli autentickými heroldy královské hodnosti Krista v současném světě. Je pro mne důvodem útěchy, že na vás mohu neustále spoléhat, ať kolegiálně nebo jednotlivě, abych i já mohl naplňovat toto základní poslání petrovské služby. Těsně je s tímto posláním spojen ještě jeden aspekt, kterého bych se rád na závěr dotknul a svěřil vaší modlitbě: pokoj mezi všemi Kristovými učedníky jako znamení pokoje, kvůli jehož nastolení ve světě Ježíš přišel. V kristologickém hymnu jsme slyšeli velikou zvěst: Bohu se zalíbilo „usmířit“ všecko tvorstvo skrze Kristův kříž (srov. Kol 1,20)! Církev je tou částí lidstva, v níž se už zjevuje královská hodnost Krista, jejímž privilegovaným účinkem je pokoj. Je to nový Jeruzalém, dosud nedokonalý, protože putující dějinami, ale schopný do určité míry předjímat Jeruzalém nebeský. Tady se můžeme nakonec opřít o responsoriální Žalm 121: patří mezi takzvané „výstupní zpěvy“ a je to chvalozpěv radosti poutníků, kteří se ocitli před branami svatého města a zdraví je pozdravem pokoje: shalom! Podle lidové etymologie bývá Jeruzalém interpretován právě jako „město pokoje“, onoho pokoje, který Mesiáš, Syn Davidův, přišel ustanovil v plnosti časů. V Jeruzalému rozpoznáváme podobu církve, svátost Krista a jeho Království. Drazí bratři kardinálové, tento Žalm dobře vyjadřuje vroucí zpěv lásky k církvi, který vy ve svém srdci zajisté nosíte. Věnovali jste svůj život službě církvi a nyní jste povoláni přijmout v ní pověření nejvyšší odpovědnosti. Kéž ve vás dojdou plného přijetí slova Žalmu: „Vyprošujte Jeruzalému pokoj“! (v.6). Modlitba za pokoj a jednotu ať je vaším prvním a hlavním posláním, aby byla církev „pevná a sjednocená“, znamením a nástrojem jednoty celého lidstva (srov. Lumen gentium, 1). Kladu, ba všichni společně klademe toto své poslání pod bdělou ochranu Matky církve, Nejsvětější Panny Marie. Jí, spojené se Synem na Kalvárii a přijaté jako Královna po jeho pravici ve slávě, svěřujeme nové kardinály, kardinálský sbor a celé katolické společenství, usilovně rozsévající v brázdách dějin Království Krista, Pána života a Knížete pokoje. 15
16
Vaše Eminence, pane kardinále, s velkou radostí a vděčností jsme my, vaši spoluobčané, přijali zprávu o tom, že papež Benedikt XVI. jmenoval Mons. Giovanni Coppu kardinálem Svaté Římské Církve. V paměti nám v tu chvíli ožívala slova, jimiž první český prezident, Václav Havel, vítal poprvé v dějinách země Svatého Otce Jana Pavla II.: „Nevím, zda vím, co je to zázrak. Vím však, že dnes jsem svědkem zázraku!“ Víme, že „vaše osobnost si v novodobých dějinách této země získala velký respekt a vážnost“1, nevíme však, čím jsme si tento dar Prozřetelnosti zasloužili. Znovu k nám proto zaznívá výzva „Duc in altum“, jež promlouvala ve chvíli, kdy jsme Vás poprvé mohli zvát našim spoluobčanem. Jako naplněné proroctví k nám v tuto chvíli zní slova L. Horeckého, tehdejšího starosty: „Nevím, zda v následujících osmi staletích bude moci některý z mých nástupců udělit 'čestné občanství' osobnosti ještě významnější“. Vskutku, Eminence, nejsme to my, nýbrž sám Bůh, jenž nám ve vznešeném spoluobčanu dává „osobnost ještě významnější“. A my jsme toho svědky. Za to vše nyní ze rtů, srdcí, myslí splývá dík, v němž prosbu i přání chceme vyslovit: Quod bonum, faustum, felix, fortunatumque sit!
Zdvořilostní návštěvy u kardinálů: předání daru Obce Drysice kardinálu Coppovi, Palazzo della Canonica, Vatikán 1
Starosta Luděk Horecký v projevu před udělením čestného občanství Drysic, 16. 6. 2001. 17
