JANÁČKOVA AKADEMIE MÚZICKÝCH UMĚNÍ V BRNĚ Hudební fakulta Katedra strunných nástrojů Hra na kontrabas
Kontrabasové smyčce Diplomová práce
Autor práce: BcA. Petr Vašinka Vedoucí práce: prof. MgA. Miloslav Jelínek Oponent práce: MgA. Marek Švestka
Brno 2015
Anotace Diplomová práce „Kontrabasové smyčce“ pojednává o vývoji a výrobě kontrabasových smyčců. Je zde zahrnuta historie, obecný postup při výrobě kontrabasových smyčců, pouţívané materiály k výrobě, nejznámější smyčcařské světové dílny, nejznámější smyčcařské dílny na výrobu kontrabasových smyčců současné doby na území České republiky.
Annotation The thesis “Double bass bows” deals with the development and construction of double bass bows. It depicts the history of contrabass bow making, general procedure of the construction and materials used. The thesis shows the world’s most famous manufacturers of the recent time and also well-known Czech makers.
Klíčová slova Kontrabasové smyčce, výroba smyčce, Markneukirchen, historie smyčcařství, Česká republika
Keywords Double bass bows, making of bow, Markneukirchen, history of bow making, Czech Republic
Prohlášení Prohlašuji, ţe jsem předkládanou práci zpracoval samostatně a pouţil jen uvedené prameny a literaturu.
V Brně, dne 30. dubna 2015
Petr Vašinka
Obsah Úvod ........................................................................................................................................... 5 Historie smyčce .......................................................................................................................... 6 Výroba smyčce ......................................................................................................................... 12 Materiál pro stavu smyčce .................................................................................................... 12 Výroba hůlky a ţabky pro smyčec ....................................................................................... 14 Příprava ţabky pro smyčec ................................................................................................... 15 Broušení a leštění hůlky ....................................................................................................... 20 Povrchové úpravy ................................................................................................................. 21 Lakování a šelakování povrchu hůlky .................................................................................. 22 Vyvaţování smyčce .............................................................................................................. 22 Koţená bandáţ...................................................................................................................... 23 Namotávání stříbrného drátu ................................................................................................ 23 Potahování smyčce ................................................................................................................... 24 Problematika výroby smyčců a jejich materiálů ...................................................................... 27 Výroba smyčců v Čechách- Sudetech ...................................................................................... 28 Výroba smyčců v Mittenwaldu ................................................................................................ 29 Rozkvět smyčcařství v Markneukirchenu ................................................................................ 29 Nejznámější výrobci smyčců této doby .................................................................................... 30 Pfretzschner .......................................................................................................................... 31 Dölling .................................................................................................................................. 31 Hoyer .................................................................................................................................... 32 Neudörfer .............................................................................................................................. 32 Seifert ................................................................................................................................... 33 Výrobci kontrabasových smyčců na území ČR ........................................................................ 33 Milan Oubrecht ..................................................................................................................... 33 Luboš Oubrecht .................................................................................................................... 34 Petr Hnilica ........................................................................................................................... 35 Luboš Odlas .......................................................................................................................... 36 Závěr ......................................................................................................................................... 36 Pouţité prameny a literatura ..................................................................................................... 37 Poděkování ............................................................................................................................... 37
4
Úvod Při úvaze, na jaké téma by bylo vhodné psát diplomovou práci, jsem se rozhodl psát o kontrabasových smyčcích. Bylo to proto, ţe bakalářskou práci jsem psal o výrobě kontrabasů. Ke kontrabasu jako smyčcovému nástroji samozřejmě smyčec neodmyslitelně patří. Smyčcařské řemeslo se objevuje jen velmi zřídka v porovnání s jinými řemeslnými profesemi. Jako kontrabasista jsem se v práci především zajímal o historii smyčce a jeho výrobu. Podle mého názoru je výroba smyčců velmi originální profesí. Měl jsem moţnost být přítomen u výroby některých smyčců a musím říci, ţe mě tato zkušenost velice obohatila Dalším důvodem, proč jsem se rozhodl psát na toto téma je skutečnost, ţe jen velmi málo publikací bylo zpracovaných na toto téma. Myslím si, ţe kaţdý instrumentalista, který hraje na smyčcový nástroj, by měl vědět, jak se takový smyčec vyrábí a co vše za vznikem takového smyčce stojí.
5
Historie smyčce Smyčec je rovnocenná polovina nástrojů, díky kterým se nástroje nazývají smyčcové. V Evropě se první smyčce objevily přibliţně v 8 st. n. l. Tyto smyčce připomínaly svým tvarem luk. V kaţdé zemi se smyčec vyvíjel individuálně a tento proces probíhal velmi pomalu. Vývoj byl ovlivněný samotným rozvojem smyčcových nástrojů. Dokud se nástroje nevyvíjely, nebylo nutné vyvíjet ani smyčce. Rychlejší vývoj se tedy odstartoval prakticky aţ s modernějšími verzemi nástrojů. To znamená, ţe se smyčce začali modifikovat aţ kolem 16 st. Ze současných nástrojů mezi smyčcové patří housle, viola, violoncello a kontrabas. Stejně jako předchůdci houslí se i smyčec do Evropy dostal z Číny, nebo z Indie. Neţ se výrobci smyčců ustálili na vzhledu, který známe dnes, míval tvar oblouku vyklenutého směrem ven, podobně jako pilka. Postupem časů se tvar i velikosti smyčců měnily, neţ zůstaly na dnešních optimálních rozměrech. Tehdejší tvar smyčců, umoţňoval hráčům zahrát na více jak dvě struny současně. Bylo tomu tak v období baroka a dokazují to i partitury tehdejších mistrů. Současný tvar smyčce umoţňuje zahrát pouze na dvě struny současně. Kvůli svému tvaru nebylo prakticky moţné vést smyčec rovnoměrně. Proto se oblouk v 16 st. začal zmenšovat. Je moţné, ţe právě kvůli tvaru smyčce se hudba tehdejší doby frázovala jinak, neţ je moţné ji frázovat dnes. Zásadní vývoj neprodělala pouze hůlka smyčce, ale také se začala pouţívat tzv. ţabka, která se stala součástí smyčce aţ ve 13 století. Tehdy byla ţabka na pevno vkládána mezi hůlku a potah smyčce (ţíně) bez jakýchkoliv mechanický schopností potah napnout. K těmto účelům se pouţíval dřevěný špalíček, nebo si kaţdý hráč mezi prut a ţíně vloţil palec. Název „ţabka“ se začal objevovat v 18 st., kdyţ měl napínací mechanismus svého času tvar ţáby. Přibliţně roku 1680, přišel významný houslista a skladatel Giovanni Battista Bassani (1657-1716) na to, ţe se dá do spodní části smyčce vloţit nepatrné ozubení a zároveň vytvořit v ţabce otvor, tím protáhnout drátěné očko a ukotvit jej na prutu přímo v ozubení. Tím se stala ţabka pohyblivou. Tento typ smyčce však byl za 20 let překonán tzv. smyčcem „Corelliho“. 6
Arcangelo Corelli (1653-1713) byl významný italský houslista a skladatel. Posouvání ţabky na smyčci jiţ vylepšil šroubkem. Velmi to usnadnilo napínání a samotné napínání se také zpřesnilo. Do třetice smyčec vylepšil Giuseppe Tartini (1692-1770), který smyčce začal stavět z podstatně lehčího dřeva a zbytečně dlouhou ţabku zkrátil. Tyto smyčce nebyly jen hezčí, ale byly také mnohem štíhlejší a lépe ovladatelné. S takovým vylepšením se pouţitelnost smyčce výrazně zvýšila. Změnila se i špička smyčce. Špička smyčce se přetvořila z počátečního strmého tvaru ke tvaru téměř definitivnímu. Tato modifikace se uskutečnila za pomoci pánů Cramera a Viottiho. V této době vznikaly nové skladby např. pro housle, violu da gamba (předchůdce kontrabasu) apod., vyţadovaly větší pruţnost. Tomu napomohl právě výběr lepšího dřeva, ale také sníţení ţabky a sníţení hlavičky na špičce smyčce. Poprvé se zde také objevuje ohyb smyčce na opačnou stranu neţ dosud. Ovšem tento ohyb byl pouze nepatrný. Prut smyčce se pouţíval kulatý a jen výjimečně se objevil v osmihranném provedení. Pokud byl smyčec osmihranný, neměl všechny plochy stejně široké. Některé byly větší a některé menší. Jiţ v této době se smyčce zdobily a to velmi podobně jako dnes. Zdobila se ţabka, špička, i napínací šroubek. Pouţívaly se i stejné materiály. Perleť, slonovina, ţelvovina, dokonce i zlato a stříbro. Na konci 18 st. se konečně smyčec podobal smyčci dnešnímu. Zatím posledním průkopníkem ve vývoji smyčců byl Francois Tourte (1747-1835). Ten udělal od roku 1780 do roku 1790 dramatický průlom do základu smyčců. Moţná to bylo proto, ţe nebyl ani houslistou, ani houslařem, nýbrţ hodinářem. Smyčcařem byl jeho otec. Tourte obrátil definitivně oblouk smyčce připomínající rám pily či luk směrem dolů, tzn. směrem k ţíním. Tímto novým klenutím získal smyčec mnohem větší pruţnost. Tourte také stanovil konečnou a vyhovující délku smyčce a posunutím váhy směrem k ţabce a ztenčením prutu směrem ke špičce určil vhodné těţiště smyčce. Vymyslel typ smyčce, který nebyl dosud překonán. Velmi často se tento nový typ smyčce nazýval „Stardivari smyčec“. Některé z jeho smyčců jsou dodnes zachovány. Pochopitelně mají nesmírnou historickou hodnotu. Na přelomu tisíciletí byly některé z nich oceněny aţ na 60 000 euro. Jeho práce byla vţdy precizní. Vymyslel smyčec tak, aby interpretům co nejvíce vyhovoval a splňoval jejich hráčské nároky a poţadavky. Některé z jeho metod se pouţívají dodnes a to sice základy ohýbání prutu. Tímto se Froncois Tourte stal zakladatelem slavné francouzské smyčcařské školy. Při výběru dřeva na stavbu smyčce Francois Tourte vţdy vycházel z toho, ţe hotový smyčec musí při hře na hudební nástroj výborně pruţit. Při jeho hledání, které dřevo je na 7
výrobu smyčce nejvhodnější vyzkoušel snad všechny moţné dostupné dřeviny. Prováděl s nimi různé pokusy. Především zkoumal jejich pevnost, pruţnost a také jejich moţnost ohýbání. Některá tvrzení říkají, ţe se pokusil vyrobit smyčec z brazilských beden na cukr. Nakonec však dospěl k dřevu s názvem fernambuk. Zjistil, ţe má úţasné vlastnosti a zůstal u něj. Mezi smyčci tohoto mistra lze najít smyčce zhotovené i ze dřeva modrého či černého. Modré dřevo se pouţívalo na výrobu atramentu (černý inkoust) a podobně jako fernambuk je to dřevina barevná. Neţ se smyčce začaly vyrábět výhradně z ferambuku, často se pouţívalo tzv. hadí dřevo, nebo dřevo ţelezné. Růst a vlastnosti dřeva vyţadují, aby před výrobou bylo nařezáno podle přísných kritérií. Je důleţité, aby dřevo neztratilo svoji pevnost. Podle těchto kritérií Francois Toure nepostupoval. Dospěl k nim aţ na sklonku ţivota. Jeho smyčce byly velmi štíhlé a díky nepřesné přípravě dřeva byly často polámané v ohybu špičky. V tomto místě je smyčec nejuţší a je zde vyvíjen poměrně velký tlak. Tourtův konkurent Angličan John Kew Dodd se z těchto chyb poučil a při přípravě tzv. přířezů se snaţil kopírovat směr růstu dřeva. Je tím míněno, ţe kopíroval leta dřeva. John Dodd Kew si tuto zkušenost nechal bohuţel jen sám pro sebe. Nikomu své zkušenosti neprozradil a tak si ostatní smyčcaři museli časem na tyto zkušenosti přijít sami. John Dood Kew trpěl hmotnou nouzí a neprozradil je ani za nabídnutý úplatek 1000 funtů od konkurenčního smyčcaře. I kdyţ je tento poznatek při výrobě smyčce jeden z nejdůleţitějších, nikdy nevyráběl smyčce tak dobré jako Francois Tourte. Mezi smyčcaři se traduje historka, ţe Tourte zničil kaţdý smyčec, který neodpovídal jeho poţadavkům. Ty smyčce, které se dochovaly do dnešní doby, jsou prakticky bezchybné. Častým tvrzením, avšak mylným bývá, ţe dnes není moţné postavit tak dobré smyčce, jako je stavil Tourte ve svém vrcholném období. Jiţ tehdy měl mnoho učňů, kteří vyráběly vynikající smyčce a dokonce je velmi snadné si tyto smyčce splést s jeho vlastními. Co výrazně vylepšilo trvanlivost Tortových smyčců byla úprava závitu napínacího šroubku. Závit původně sahal aţ na samotný konec šroubku a častým napínáním se závit opotřeboval. Následkem toho se začala viklat ţabka a odchylovat od smyčce. Aby se těmto problémům předcházelo, začal se závit na konci šroubku zkracovat přibliţně o 1 cm a poškozené vedení šroubku se vysadilo novým dřevem. Pro přesnější pohyb ţabky, který byl souběţný s prutem smyčce, se začaly pouţívat kovové vodící dráţky. S tímto nápadem přišel pravděpodobně Tourtův největší konkurent Christian Wilhelm Knopf z Markneukirchenu (1767- 1837). 8
Toto vylepšení se velmi dlouho tajilo. Říká se, ţe pokud do Knopfovi dílny přišel někdo na návštěvu, vše co by mohlo toto vylepšení odhalit, schovávali. Tyto zkušenosti se předávali z generace na generaci a všichni byli rádi, kdyţ měli své smyčce opatřeny něčím, co ostatní neměli. Konkrétně Knopfovu smyčcařskou rodinu lze povaţovat za jednu z nejúspěšnějších symčcařských rodin 19 století. Často se jim říkalo „ němečtí Tourtové“. Jejich smyčce se staly světoznámými. Samozřejmě kvalita výroby smyčců je dnes na jiné úrovni, neţ byla. Jedna z důleţitých sloţek výroby ale překonaná není, a to sice lak, který v tehdejších dobách byl prakticky „dokonalý“. Podobně tomu tak je i s výrobou samotných smyčcových nástrojů a nejen pouze smyčců. Francois Tourte zaujímá významné místo v historii výroby smyčců a jeho díla mají nesmírnou uměleckou hodnotu. Tourte stejně jako většina jeho současníků své smyčce neoznačovali. Pokud někdo narazí na nezaevidovaný smyčec označený jeho jménem, s největší pravděpodobností se jedná o falzifikát. Svým způsobem je výhoda, ţe je neoznačoval. Uţ jen to byla svým způsobem značka. Všechny jeho smyčce, které se dochovaly, podléhaly různým expertízám na ověření pravosti. Jeho smyčce nemají typické znaky. Podléhaly různým pokusům a hledáním, jak by mohly být dnešní smyčce co moţná nejlepší. Kvůli netypickým znakům velké mnoţství jiných výrobců vydávalo jiné smyčce za smyčce Tourtovi. Je velmi náročné poznat originál. Opravdoví znalci však tyto rozdíly poznají. Dalšími Tourtovým konkurentem byli např. Francois Lupot, který opatřil ţabku smyčce posuvným plátkem a polokrouţkem. Významným výrobcem smyčců byl houslař Jean Baptiste Vuillaume z Paříţe. Písemně pojednal o Tourtově práci. Francois Tourte numěl číst ani psát. Mimo jiné Vuillaume vymyslel spoustu vylepšení, ale bohuţel ne všechna se začala pouţívat. Byla to např. nově napevno uchycená ţabka, ve které se změnilo napínání ţíní a dále zaoblená ţabka, která pasovala lépe do hráčovi ruky. Dokonce se pokusil i o výrobu ocelového smyčce. Vzhledem k tomu, ţe zaměstnával velké mnoţství pomocníků a často měli volnou ruku, byla práce z jeho dílny velmi různorodá. Ve své dílně zaměstnával samé vynikající smyčcaře a kaţdý pracoval samostatně. Prakticky soustředil více mistrů na jednom místě a učně ve své dílně neměl ţádné. Pravděpodobně nejschopnějším mistrem jeho dílny byl F. N. Viori, který se později osamostatnil a otevřel si svoji vlastní dílnu. Dostal dokonce nabídku odstěhovat se do Anglie a pracovat tam. Byl to ovšem takový vlastenec, ţe odmítl. Poté co Viori zemřel, najala 9
jeho manţelka mistra A. Lamyma, který pro ni zhotovoval smyčce. Prodávala je pod jménem zesnulého manţela. Další mistr, který se svou prací blíţil k Tourtovi byl např. Dominique Peccate a z německých mistrů to byl např. Johann Christian Süss z Markneukirchenu, jehoţ smyčce byly velice ţádané. Bohuţel mnoho smyčců nebylo označeno, protoţe velké mnoţství jich zhotovil pro obchodníky, kteří je distribuovali dál. Tento mistr byl inspirací Augustovi Rauovi také z Markneukirchenu, který svojí vynikající prací dělal čest svému jménu. Němečtí smyčcaři byli v té době nuceni prodávat smyčce bez svých značek, či jména. Obchodníci, kteří nakupovali od německých smyčcařů výrobky, je často vydávali za své. Velmi ceněné jsou smyčce Ludwiga Bausche a Heinricha Knopfa. O Heindrichu Knopfovi je známo, ţe velmi často pracoval pro Nikolause Kittela a své výrobky pro něj posílal do Petrohradu. Další, s kým úzce spolupracoval, byl Richard Weichold z Dráţďan. Oba tito pánové prodávali svmyčce pod svými jmény, avšak to byla vynikající práce Heindricha Knopfa. Obchodníci často vypalují na smyčce jiná jména. Ti čestnější je vydávali za kopii, ti méně čestní za originály. Odborníci, zejména soudní znalci, by měli samozřejmě tuto skutečnost odhalit a někdy podle charakteristických rysů poznat i skutečného autora. Tyto znalosti jsou však dnes velmi ojedinělé. Další výrobce smyčců, který se pokusil o výrazné vylepšení smyčce, byl Francouz Jaquese Lafleura (1757- 1832) v Paříţi. Jeho otec byl také výrobcem smyčců. Lafluer se pokusil o vytvoření plochého smyčce, který neměl podléhat ohýbání. Měl pouhé čtyři strany, takţe při pohledu zepředu či zezadu měl tvar čtverce, nebo obdélníku. Tento stejný typ smyčce si dal v Německu patentovat roku 1900 August Diehl z Hamburgu. Např. mistr Oubrecht, (viz. kap. Výrobci kontrabasových smyčců na území České republiky) kdysi vyrobil několik takových smyčců pro firmu, která nese jméno Diehl. V dnešní době všichni smyčcaři potahují smyčce ţíněmi stejným způsobem, i kdyţ kvalita potaţení je mnohdy rozdílná. Tenkrát tomu tak nebylo. Kaţdý způsob potahování byl svým způsobem originální a výrobci si je nechávali patentovat, nebo si ho jinak chránili zákonem. Bylo objeveno mnoho dobrých způsobů potahování, ale bohuţel většina interpretů je netolerovalo a proto zanikly. Vzniklo dokonce několik vylepšení, o kterých se často ani samotní konkurenční výrobci nedozvěděli. Výrobce, který vyráběl kvalitní smyčce, neměl zapotřebí hledat jiné způsoby potahování. Jejich práce, byla precizní a díky tomu se poměrně snadno prodávala. Stejně jako
10
dnes, výrobců smyčců nebylo mnoho. I tím je dáno, ţe většina interpretů, nepozná kvalitní detaily řemeslné smyčcařské činnosti. Výroba smyčců je natolik náročná, ţe laik by se dříve naučil opravám a výrobě jiných hudebních nástrojů. Je známo, ţe v tomto oboru nevzdělaný člověk nikdy nemůţe dosahovat takových výsledku, jako mistři. Oproti tomu amatéři, kteří se začali sami zabývat výrobou např. houslí, dosáhli poměrně vysokých kvalit. Mnozí nevyučení výrobci smyčcových nástrojů si stavbu nástrojů zvolili za svoje povolání často aţ v pokročilém věku. Mezi smyčcaři s největší pravděpodobností dnes nikdo takový není. Z historie je známo jen několik lidí, kterým se to podařilo. Byl to jiţ zmíněný Angličan John Dodd, který byl svou původní profesí puškař a výrobce zlatnických vah. Nutno dodat, ţe ke smyčcařské profesi měl velmi blízko. Výrobcem smyčců byl jeho otec. Někdy se stávalo, ţe smyčce zhotovovali samotní výrobci smyčcových nástrojů. Byl to např. Jean Baptiste Vuillaume.
Pokud se výrobci
nástrojů nepokoušeli o výrobu smyčců, většinou samotné výrobce zaměstnávali a své produkty často nabízeli společně. Byli to např. Ludwig Baush z Lipska, nebo Karel van der Meer z Amsterdamu. Většina houslařů, kteří vyráběli současně i smyčce se však těchto pokusů vzdala, protoţe zjistili, ţe stále vyrábějí lepší nástroje neţ smyčce a protoţe nevyhovovaly vysokým hráčským poţadavkům, hůře se jim prodávaly. Od doby co smyčec získal svoji současnou podobu, neuplynula dlouhá doba v porovnání s tím, jak se smyčec dlouho vyvíjel. Hráče, kteří působili ještě v 19 století, bychom mohli nazvat jako „šťastné“ hráče, protoţe si jako první mohli zahrát na současné smyčce. Mezi těmito moderními smyčci a jejich předchůdci je ve zvuku a ovladatelnosti ohromný rozdíl. Do 20 století se smyčce zhotovovaly výhradně ručně. S příchodem moderní techniky se i ve smyčcařském oboru začaly pouţívat stoje. Pouţívají se ale jen při prvotních přípravách dřeva. Je tím myšleno základní opracování dřeva a např. navrtání díry pro šroubek. Takový stroj, který má v dílně snad kaţdý výrobce je prakticky soustruh na dřevo. Další stroje, které se dají při výrobě pouţít, není vhodné pouţívat při pozdějších krocích výroby. Tyto stroje se pro urychlení práce pouţívají převáţně při výrobě levných školních smyčců. Kvalita ruční práce se nedá nijak nahradit. Kaţdý prut na výrobu smyčce je individuální a je potřeba k němu taky tak přistupovat. Kdyby stroje měli smyčce vyrábět od začátku do konce, bylo by na nich velké mnoţství vad, kterým stroje nezamezí. Výroba smyčců se v posledních přibliţně dvě stě letech vyvinula na velice specializované a samostatné řemeslo. Do této doby se většinou provozovalo jako odnoţ 11
houslařské činnosti. Tuto práci na mistrovské úrovni ovládají jen ti nejlepší a nejtrpělivější. Trpělivost je nezbytnou součástí výroby. Při psaní této práce jsem byl svědkem výroby různých smyčců a jejich potahování ţíněmi. Musím říci, ţe tato práce si tuto vlastnost přímo vyţaduje. Při stavbě smyčce je nezbytná také znalost materiálů a to především dřeva, ze kterého se smyčec vyřezává. Nejlepší smyčcové nástroje byly vyrobeny ve starých italských dílnách. Podobně je tomu i se smyčci. Tajemství jejich úspěchů se prozrazovalo pouze přímým potomkům. V tehdejších dobách se ţádné příručky na stavbu smyčců nesepisovaly a tomuto řemeslu bylo moţné se naučit jen praktickým studiem. Z tohoto důvodu není moţno zjistit přesné tehdejší výrobní postupy. Moţná kdyby tomu tak bylo, byly by dnešní smyčce na mnohem vyšší úrovni, neţ jsou dnes.
Výroba smyčce Materiál pro stavu smyčce Pro výrobu moderních smyčců přichází v úvahu hlavně fernambukové dřevo. Toto dřevo nese botanický název „caesalpina echinata″, kterých existuje 125 druhů. Na výrobu smyčců se jich však pouţívá jen 20. Tyto druhy se převáţně těţí v provincii Pernambuco v Brazílii. Těchto 125 druhů dřeva se také nazývá Brazilové dřevo. Barva Brazilové dřeva popisuje barvu ţhnoucího uhlí a dříve bylo vyuţíváno jako červené barvivo pro textilie. Od 15. století se pravidelně dováţelo do Evropy. Fernambuk byl prvním důleţitým exportním materiálem severní Brazílie, díky kterému měla Brazílie nejvyšší ekonomické zisky. Do poloviny 18 st. se toto dřevo pouţívalo jen ve Francii a aţ poté se rozšířilo do Anglie. Barva fernambukového dřeva nabízí barevné tóny od světle oranţové, červenohnědé aţ k tmavě hnědé. V 19 st. byla cena fernambuku nízká. Prakticky se shodovala s cenami jiných dřevin. Dnes fernambuk stojí mnohonásobně víc. Kdyţ se jakýkoliv smyčcař rozhodne pro výrobu nového smyčce, je stále těţší a těţší pro tuto výrobu nalézt vhodný a kvalitní kus dřeva. Pro představu, v roce 2004 stál 1 kg fernambukového dřeva 80 euro. Nebyl to však fernambuk v podobě surového materiálu, ale byly z něj zhotovené kvalitní přířezy připravené na výrobu. Samotní smyčcaři mají problém s nalezením vhodného dřeva také kvůli tomu, ţe je ho stále méně. Častokrát kvůli nedostatečně kvalitnímu dřevu praskají krčky na špičce smyčce. Takovýchto smyčců vzniká v poslední době stále více, ale téměř ţádný interpret o tom neví a obchodník se smyčci to nikdy nepřizná. Svým způsobem nevýhodou je, ţe dřevo je „ţivý“ materiál. I dávno potom co je smyčec vyrobený, stále podléhá atmosférickým vlivům. Reaguje na teplo, chlad, tlak vzduchu apod. Dá se říci, ţe se stále hýbe. Tyto podněty mají 12
vliv na hráčské vlastnosti smyčce. Pokud se stane, ţe se smyčec sám od sebe v hlavičce špičky zlomí, ne vţdy za to můţe vada materiálu. Často se můţe rozlomit tím, ţe je samotná hlavička smyčce úzká a tlak napnutím smyčce nevydrţí. Dále se můţe rozlomit následkem nárazu, přepnutím smyčce, potaţením nadměrným mnoţstvím ţíní, nebo extrémní změnou vlhkosti. Hlavička smyčce je často vystavována nebezpečí uţ při samotné výrobě. Je to nejchoulostivější část smyčce. Vedle fernambuku přichází v úvahu pro stavbu smyčců ještě tzv. hadí dřevo (patridgewood), které někteří smyčcaři pouţívají i pro výrobu moderních smyčců. Spíše se ale pouţívají pro vytváření kopií smyčců, které se pouţívaly přibliţně do roku 1800. Pro svoji vysokou hustotu je pro moderní smyčce příliš těţký a hodí se spíše pro speciální smyčce, např. smyčce barokní. Toto dřevo roste převáţně v jihoamerické Guyaně. Jako odrůda této dřeviny existuje také tzv. ţelezné dřevo, které se ale pouţívat přestalo. Pro dobré smyčce toto dřevo bylo extrémně těţké a levný smyčec se z něj zhotovit nedal. Pro levné školní smyčce se pouţívá dřevo s názvem „Msaranduba″, které nese obchodní název Brasil- Holz. Oproti fernambuku je toto dřevo výrazně měkčí a lehčí. V dnešní době se na trhu jako alternativa dřeva objevují smyčce vyrobené např. z karbonu. Problematika karbonových smyčců je, ţe materiál je příliš pevný a musí se skládat z více vrstev. Po určité době se tyto vrstvy začínají uvolňovat, a smyčec začíná měknout. Smyčce vyrobené z fernambukového dřeva nebyly dosud překonány ţádným jiným materiálem. Výrobci smyčců mají moţnost koupit fernambuk ve třech podobách. A to sice ve kmenu, prknech, nebo v přířezech. Dřevo se nařeţe do potřebných příţezů speciální pilou na ušlechtilé dřeviny. Přířezy se odlišují pouze šířkou. Na smyčce houslové, violové a violoncellové mají přířezy šířku stejnou. Na smyčce kontrabasové uţ mají šířku jinou. Po skácení stromu se musí kmen nejdříve 3- 4 roky skladovat ve vlhkém prostředí např. ve sklepě. Poté se kmeny rozřeţou na prkna a dále se po 4 letech nechají rozřezat na přířezy. Tyto přířezy se musí ještě minimálně 5 let přirozeně sušit. Tzn., ţe jsou volně vloţeny na čerstvý vzduchu bez přístupu přímého slunce. Cena surového materiálu je zřetelně niţší neţ hotové přířezy. Cena i tak můţe být velmi rozdílná. Fernambukové dřevo je dnes nejdraţší dřevo na světě. Bohuţel při schnutí těchto přířezů, můţe dojít k popraskání dřeva. Takový přířez pak samozřejmě není pro výrobu smyčce nejvhodnější. Od roku 1980 jsou v saském Markneukirchenu speciální pily na řezání fernambuku. Dřevo se nařeţe do potřebných příţezů speciální pilou na ušlechtilé dřeviny. Přířezy se odlišují pouze šířkou. Aţ po částečném vyschnutí prken se dá definitivně posoudit, zdali bude 13
dřevo vhodné pro následnou výrobu. Toto posuzování samozřejmě vyţaduje bohaté zkušenosti. Samotné pruty na výrobu se poté nejčastěji řeţou tzv. kotoučovou pilou, ale také dá pouţít pila pásová. Řez pily musí být vodorovný s lety dřeva. Kdyby tomu tak nebylo, hotový produkt by tím výrazně ztratil na kvalitě, pruţnosti a mohl se brzy zlomit. Od roku 2007 je fernambukové dřevo na listině ohroţených druhů. V dnešní době se v Brazílii nachází maximálně 200 vzrostlých stromů. Zároveň dochází k sázení této dřeviny a do 25 let by jí mělo být podstatně více. Po tuto dobu je zakázáno vyvézt z Brazílie jediný strom.
Výroba hůlky a žabky pro smyčec Po vyhledání příslušného přířezu práce začíná tím, ţe si smyčcař hůlku předhobluje. To znamená, ţe se hůlka vyhobluje do čtyřhranu s mírami o jeden milimetr větší, neţ je finální tloušťka smyčce. Při této práci se musí dávat pozor, aby se neporušila léta dřeva. Optimálně by měly léta běţet rovnoměrně od špičky aţ po konce hůlky. Je to velice důleţité pro finální pevnost smyčce. Kdyţ máme hůlku předhoblovanou, musíme si na místo, kde bude špička nakreslit její tvar a následně si tvar vyřízneme lupenkovou pilkou. Hůlku, kterou máme připravenou ve čtyřhranu, nyní musíme lehce opracovat. Všechny čtyři hrany se musí zkosit. Nyní následuje jeden z nejdůleţitějších kroků a to sice ohýbání hůlky. Do teď jsme měli hůlku úplně rovnou. Tato činnost se dělá za pomocí lihového kahanu. Fernambuk má jako jediná dřevina tu vlastnost, ţe při postupném ohřívání změkne. Hůlce se nyní musí dát příslušný tvar, který si po vystydnutí ponechá. Tuto vlastnost ostatní dřeviny nemají. Ohyb je velmi důleţitý pro pozdější hráčské vlastnosti smyčce. Při ohýbání hůlky je důleţité, aby se teplo rovnoměrně dostalo aţ do středu dřeva, aniţ by se popálily venkovní vrstvy. Při nekvalitním prohřátí dřeva se tvar ohybu také podaří, ale do budoucna by se mohl začít měnit a smyčec by se mohl křivit. Při nahřívání a ohýbání smyčce se mohou odhalit některé vady materiálu jako, jsou např. drobné praskliny. Tyto praskliny ne vţdy jsou viditelné. Pokud by výrobce tuto vadu přehlíţel, mohli v budoucnu dojít k rozlomení smyčce. Hůlka se prohřívá nad plamenem, který má na výšku přibliţně 2 cm, aby došlo k rovnoměrnému prohřátí. Prohřátá hůlka se poté přes hranu stolu ohýbá. Pro přesnější ohyb se můţe pouţít šablona na tvar smyčce, díky které můţe být ohyb plynulejší. Často se tyto šablony pouţívají, kdyţ se snaţíme vytvořit model jiného smyčce. Francouzské smyčce jsou vţdy méně ohnuté oproti smyčcům německým. To má za následek, ţe ţíně jsou méně 14
napnuté, přilnou lépe ke struně a mají hezčí tón. Tento původní ohyb se v průběhu stavby smyčce bude ještě několikrát optimalizovat. U kontrabasových smyčců je ohýbání dřeva podstatně náročnější, neţ například u smyčců houslových. Dalším krokem bude upravení čtyřhranné hůlky pomocí hoblíku tak, aby se z ní stala hůlka osmihranná. Nyní máme hůlku vyhoblovanou ve tvaru osmihranu o šíři plus 1 mm oproti finální tloušťce smyčce. Opracování špičky je ostatně jako všechny kroky při stavbě smyčce velmi důleţité. Pomocí noţe, úhelníku, pilníku a rašple se upraví výška a délka špičky tak, aby na ni mohl být přilepen ebenový a rohovinový plátek. Dříve se k těmto účelům pouţívala slonovina a mamutovina, ale tyto suroviny jsou v současné době zakázány. Co se týče délky smyčce, ta můţe být pokaţdé odlišná. Bývá většinou stejná, pokud někdo vyrábí kopie jiných smyčců. Na špičku se přilepuje plátek z rohoviny, který kopíruje její tvar. Dává se tam kvůli zpevnění špičky. Někteří výrobci mezi tento plátek a špičku smyčce pro zpevnění vkládají navíc ebenové dřevo. Nalepování těchto klínků ke špičce se provádí za pomocí provázku. Na tuto činnost je potřeba mít zkušenost a rychlost. Můţe se stát, ţe se místo slonoviny pouţije kovový plátek a ten se ke špičce přichytí pomocí malých nýtů. Špičky s přilepenými klínky musí schnout několik hodin.
Příprava žabky pro smyčec Jednotlivé části smyčce jsou tyto: Hůlka
Ţabka
15
Šroubek
Polokrouţek
Perleťový plátek
16
Díky dlouholeté tradici výroby smyčců v Německu vznikly firmy, které se specializovaly na výrobu polotovarů ţabek. Smyčcaři si je odkupovali a následně sami dodělávali. Renomovaní smyčcaři si ale ţabky vyrábí kompletně sami. Ţabky se vyrábí většinou z ebenového dřeva, avšak u levných školních smyčců to nebývá podmínkou. Toto dřevo můţe být nahrazeno např. pevným plastem, či laminátem. V těchto případech se skutečně jedná pouze o smyčce určené např. pro základní uměleckou školu. Takové levné smyčce, na kterých je pouţit prut z běţného buku a ţabka z plastu, jsou většinou vyráběny v Asii. Tělo ţabky se vyrábí z ebenu. Nejvhodnější je eben Cejlonský, který je nejpevnější. Často se eben také vyskytuje na ostrovech Madagaskar a Mauritius v Indickém oceánu. Z ostrova Mauritius se vyváţí esteticky nejkrásnější ebenové dřevo. Toto dřevo nemá prakticky ţádné póry a při správném opracování není ani nutné dřevo dále leštit. Jeho lesk je naprosto přirozený. Při výběru ebenového dřeva se klade důraz na to, aby bylo co moţná nejčernější. Při výrobě hodně luxusních smyčců se ţabky někdy vyráběly celé např. ze slonoviny, ţelvoviny, nebo jiné rohoviny. Protoţe je tento materiál v dnešní době chráněný, není prakticky moţné takový smyčec v současnosti zhotovit. Proto se v dnešní době vyrábějí z alternativních materiálů, které tyto cenné materiály věrně napodobují. Pouhým okem není prakticky moţné tyto materiály po úpravě rozpoznat. Nutno dodat, ţe pokud by smyčec byl zhotoven z těchto materiálů, cena by byla mnohem vyšší. Perleť má na smyčci funkci pouze dekorativní. Získává se z vnitřních stran ulity perleťových mušlí. Často se jí zdobí i očka na stranách ţabky. Já osobně jsem vlastníkem smyčce, který je takovýmto perleťovým očkem ozdobený i na špičce napínacího šroubku. Ţabka se skládá z těchto částí. Polokrouţek, cvikl, dráţka, která je ze stříbra, plátek a očka, která jsou z perleťoviny. Další díl smyčce, který je úzce spjatý s ţabkou je šroubek se závitem na utahování ţíní. Na tento šroubek je napevno nasazený černý kolík, který se u lepších smyčců vyrábí z ebenu. U levnějších smyčců můţe být opět nahrazen např. plastem. Co se surového materiálu týče, na výrobu ţabky je vhodné mít ebenový špalek, který je vysoký jako několik těchto ţabek. Z tohoto špalku se vyštípou jednotlivé kusy vhodné na 17
výrobu. Tyto kusy musí téţ měsíce schnout. Vysušené kusy jsou velmi tvrdé a na jejich opracování lze pouţít jen velmi kvalitní speciální náčiní. Nyní je třeba v ţabce vyříznout výkroj mezi polokrouţek a ţlábek. Na spodní ploše ţabky je nutno vyříznout malí obdélníková ţlábek pro zapuštění posuvného plátku ze slonoviny či perleťoviny. Tento plátek si připravíme tak, ţe mušli rozřeţeme na pásky a pomoci pilníku jí dáme příslušné rozměry. Na tloušťku však má vţdy pouze 1 mm. Na tento plátek, který je navíc podloţený ebenovým plátkem navazuje tzv. cvikl, který nemá pouze ozdobnou funkci, ale funguje také jako protiváha vůči těţišti hotového smyčce. Tímto se těţiště smyčce sniţuje směrem od špičky k ţabce. Cvikl se zhotovuje buď z jednoho, nebo ze dvou kusů. Jako materiál se nejčastěji pouţívá nikl. Cvikl musí být z vnitřní strany přesně upraven na velikost konce ţabky, aby ho bylo moţné co moţná nejpohodlněji sejmout. Sundává se při kaţdém potahování smyčce ţíněmi. Tento díl se však pouţívá pouze na ţabkách u tzv. francouzského typu smyčce. Po sestavení těchto komponentů na tělo ţabky je potřeba za pomoci dlátka a pilníku opracovat strany ţabky. Noţem a pilníkem se musí vytvořit tzv. kušna. Musí být precizně vypracovaná tak, aby v ní interpret mohl pohodlně drţet většinou prsteníček pravé ruky. Vţdy záleţí na uchopení smyčce. Prsteníček pravé ruky se do kušny vkládá pouze v případě, ţe interpret hraje na kontrabas s tzv. německým drţením smyčce. Pokud interpret hraje tzv. francouzským drţením smyčce, má do kušny vloţený palec stejně jako houslisté, violisté a violoncellisté. Kušna je vlastně výřez v ţabce. Dalším krokem bývá vyvrtání očka do boků ţabky, která se vykládájí perletí. Při přípravě ţabky je také nutné vyvrtání otvoru pro matku, která slouţí k napínání smyčce. Nyní uţ schází pouze vydlabání kastlíku do ţabky. Je to otvor, do kterého se uchycují ţíně. I kdyţ se bavíme o přípravě ţabky, postup práce nás nutí se vrátit i k samotné hůlce. Následuje totiţ krok, který koresponduje s oběma částmi smyčce, které jsme dosud připravovali. Jedná se o napasování ţabky na hůlku. Je nutné, aby ţabka svojí dráţkou byla přesně napasovaná na hůlku, po které se bude později pohybovat směrem dopředu a dozadu a tím se budou napínat a povolovat ţíně. Důleţité je, aby ţabka byla přesně napasována v ose se špičkou. Pokud by tomu tak nebylo, po napnutí by se ohýbal smyčec do vrtule. Při příštím úkolu máme jen dvě moţnosti. Čeká nás vyrobit kastlík na hůlce smyčce pro pozdější pohyb matky. Je moţno ho vydlabat ručně dlátkem, nebo pouţít frézu. Je to jeden z mála úkonů, při kterém lze pouţít stroj. Pouţití frézy nemá vliv na kvalitu smyčce. Abychom mohli smyčec později povolovat a napínat, musíme ze zadní části vyvrtat otvor 18
vedoucí aţ do kastlíku, kterým se protáhne šroubek na regulování napnutí smyčce. Abychom zjistili, jak v této fázi hůlka reaguje, musíme ji napnout. Při německém postupu práce se jiţ v této fázi dávají na nehotový smyčec koňské ţíně, ale francouzský systém pouţívá k napnutí ocelové lanko. Při napnutí vţdy vidíme, jak hůlka reaguje. Znamená to, ţe nyní hlídáme ohyb a vyhoblování hůlky. Jak jsem jiţ dříve zmínil, nastává opětovná fáze, kdy musíme smyčec znovu ohýbat a dochází zde k drobným opravám samotného ohybu. Jelikoţ byla hůlka do této fáze hrubě předhoblovaná, budeme hůlku dále upravovat ve tvaru osmihranu s tloušťkou pouze plus 0,4 mm oproti finální tloušťce smyčce. Po tomto úkonu přistoupíme k detailnímu vypracování špičky, aby vycházela z modelového návrhu, který jsme si pro tento typ smyčce zvolili. Nyní přichází důleţité rozhodnutí pro smyčcaře, zda vytvořit smyčec osmihranný, či kulatý. Velké mnoţství interpretů má zaţito, ţe osmihranný smyčec je vţdy pevnější. Není tomu tak. V obou případech je objem dřeva na smyčci naprosto stejný. Je to stejné, jako kdyţ se domníváme, ţe čím světlejší barva dřeva na smyčci je, tím je měkčí.
Co se týče
postupu práce, jsou pracovní úkony podobné. Pokud budeme chtít mít smyčec hranatý, budeme postupně všech osm hran rovnoměrně ubírat. Pokud se rozhodneme pro kulatou hůlku, z nynějšího osmihranu postupně zkosíme hrany, aby z něho vznikl šestnácti hran a následně dvaatřiceti hran. Pravidelně musíme otáčet hůlkou v jedné ruce a druhou rukou vyhoblujeme hůlku do kulaté podoby. To vše musíme dělat co nejrovnoměrněji, aby hůlka byla od místa, kde bude začínat vinutí aţ po špičku co nejpravidelněji a nejpřesněji vyhoblována. V této fázi výroby je důleţité, aby hoblík byl co nejjemněji nastaven, kvůli přesnosti vyhoblování. Část smyčce, tzn. od konce hůlky aţ po vinutí, zůstane osmihranná. To zaručí, ţe si smyčec v této části ponechá co největší pevnost, kterou interpret pocítí, kdyţ je smyčec pouţíván při silných dynamikách. Část, která se nachází těsně za špičkou, se nazývá krček. Tento krček se zakulacuje a opracovává pilníkem. Pro celkové vyhoblování smyčce pouţívají němečtí smyčcaři velký hoblík, čímţ docílí pravidelného vyhoblování. Francouzští kolegové pro tento úkon pouţívají drobný hoblík o velikosti cca 2 cm. U hoblování hůlky sedí, kdeţto němečtí smyčcaři stojí. Levou rukou uchopí špičku a konec hůlky přidrţují pasem. Propnou hůlku do absolutní roviny, aby vyhoblování velkým německým hoblíkem bylo co nejrovnoměrnější. Této přesnosti nikdy francouzští smyčcaři malým hoblíkem nedosáhnou. Po dokončení hůlky se opět vrátíme ke špičce, ve které budou později ukotveny ţíně. Tak jako u houslařů je kvalita práce hodnocena podle vypracování šneku (hlava) nástroje U 19
smyčcařů je to posuzováno podle vypracování špičky, avšak její kvalita vypracování nemá vliv na hráčské vlastnosti smyčce. Je to vizitka dobře odvedené práce. Kdyţ renomovaní smyčcaři ohodnocují smyčce, vţdy se nejprve dívají na kvalitu vypracování špičky. To mnohdy můţe výrazně ovlivnit jeho cenu. Nyní přichází na řadu dlabání kastlíku ve špičce. Ten by v horní části kastlíku měl být co moţná nejširší, abychom dosáhli při potahování smyčce co nejširšího rozloţení ţíní. Hloubka kastlíku u kontrabasového smyčce nesmí přesáhnout 10 mm, aby nedošlo k porušení pevnosti špičky. Např. u houslového, violového i violoncellového smyčce, kde je špička podstatně drobnější, je to pouze 8 mm. Po dokončení těchto nezbytných prací máme hotovou tzv. bílou práci. Je tím míněno to, ţe hůlka je vyhoblována, pravidelně ohnuta, konec hůlky pro posun ţabky vyvrtán, kastlík hůlky vydlabán a špička dle modelu opracována. Ţabka je napasována na hůlku, strany ţabky dlátkem a pilníkem opracovány, kušna noţem vytvarována, očka na boku ţabky navrtána a kastlík pro uchycení ţíní vydlabán. Po zkontrolování všech těchto úkonů ještě upravíme drobné nedostatky v ohybu smyčce. Tento úkon jsme jiţ několikrát absolvovali, nicméně je velmi důleţité, aby ohyb byl v naprostém pořádku.
Broušení a leštění hůlky Při broušení a leštění hůlky se postupuje od špičky aţ ke spodní části na konci smyčce. Pouţívá se brusný papír o hrubosti 260 zrn/cm2. Musíme dbát na to, abychom zachovali všechny tvary a linie špičky. A to z boční, přední i zadní části špičky. Po pouţití této hrubosti papíru budeme pracovat s jemnějšími a jemnějšími papíry, aţ po hrubost 2 400 zrn/cm2. Při této hrubosti se přesto ještě jedná o broušení, kdeţto později budeme pouţívat jemnost papíru cca 3600 zrn/cm2, která uţ je nazývaná leštění. Po přeleštění špičky, následuje obdobná práce na celé hůlce. Levou rukou drţíme hůlku v části, kde muţe docházet k přechodu z hranatého tvaru smyčce na kulatý, nebo je v tomto místě tzv. bandáţ s vinutím. Od tohoto místa aţ po začátek krčku budeme opět podstupovat broušení a to papírem o hrubosti 260 zrn/cm2 aţ po jemné vyleštění papírem o hrubosti 3 600 zrn/cm2. Konec hůlky kde se nachází osmihran, nyní opracujeme speciálním pilníkem na dřevo. Důleţité je, abychom osmihran zachovali pravidelný a to po celé její části. Pilníkem docílíme toho, ţe drobné nerovnosti od hoblíku budou odstraněny. Stejně jako u zbytku hůlky musíme vše vybrousit a vyleštit do preciznosti. Při dokončování ţabky probíhá obdobný postup jako u hůlky, aby byly odstraněny všechny nerovnosti od dláta, noţe a pilníku, které jsme v průběhu opracování zanechali. 20
Jelikoţ jsou na ţabce komponenty z tvrdších materiálů, musíme pouţít brusné papíry ještě jemnější a to aţ do hrubosti 7 200 zrn/cm2. Problémem na území ČR je, ţe tato hrubost brusného papíru je velmi těţko k sehnání. Brusné papíry o této jemnosti uţ nebrousí, kdeţto přivádí materiály k vysokému lesku, coţ je u stříbrných částí ţabky velmi ţádané.
Povrchové úpravy Při broušení a leštění hůlky dochází k jemnému usazování fernambukového prachu do pórů dřeva smyčce. To by mohlo mít za následek, ţe na smyčci budou vidět malé černé tečky. Jelikoţ to není opticky ani esteticky ţádané, je nutné tento jemný prach z pórů dřeva dostat pryč. K tomu je nejvhodnější pouţít technický líh a kus tkaniny. Tuto činnost provádíme tak dlouho, dokud smyčec nezůstane opravdu čistý Jak jsem jiţ dříve zmínil, fernambukové dřevo je ve své barvě velmi světlé a mezi interprety tato barva není příliš oblíbená. Jsou ţádané smyčce tmavších barev. Tmavších barev lze docílit těmito způsoby. 1. hůlka reaguje na UV záření, a proto ji lze vloţit do speciální komory s UV zářením. Díky tomu hůlka postupně ztmavne 2.
hůlku lze ponechat na místě s přístupem denního světla. Sama od sebe ztmavne, ale časově je to velmi náročné.
3. hůlka se můţe také impregnovat nanesením kyseliny dusičné. Tento postup se provádí dvakrát. Následně musí být hůlka vlhkým kusem tkaniny očištěna, aby byla chemická reakce pozastavena. Ihned poté se hůlka vloţí do nádoby se čpavkovou vodou. Nesmí ovšem přijít do kontaktu s kapalinou, nýbrţ jen s jejími výpary. Tato metoda je nejrychlejší a mezi smyčcaři nejčastěji pouţívaná. Pouţitím jednoho z těchto uvedených bodů dojde ke ztmavnutí hůlky. Barvu si můţeme zvolit např. od světle červené aţ po tmavě hnědou. Barva se mění podle toho, jak dlouho smyčec vystavíme působení výše zmíněným faktorům.
21
Lakování a šelakování povrchu hůlky Pro lakování a šelakování hůlky můţeme opět zvolit více variant. Cílem této úpravy je, aby došlo k uzavření pórů dřeva a vznikla jemná ochranná vrstva na hůlce. Protoţe je fernambuk tvrdý materiál, není třeba, aby tato vrstva byla tak silná jako u lakování smyčcových nástrojů, na jejichţ stavbu se pouţívá javorové a smrkové dřevo. 1. můţe se pouţít lihový lak. Tato úprava je časově náročnější a cílový lesk smyčce můţe připomínat sklo. 2. tzv. šelaková politura. Na smyčec se nanáší ve více vrstvách a podstatně rychleji schne. Tato metoda je historicky starší, avšak mezi těmito metodami není ve výsledku ţádný rozdíl. Je pouze vzhledový a navíc jen minimální. Při kompletování je potah smyčce koňskými ţíněmi nezbytným krokem, ke kterému se však dostaneme v jedné z následujících kapitol.
Vyvažování smyčce Váhu smyčce a jeho těţiště je nutno ovlivnit a upravit. Jelikoţ kaţdý interpret má jiný nástroj a jinou techniku hry, očekává, ţe smyčec bude postaven přímo pro jeho poţadavky. Někteří hráči upřednostňují smyčce těţší, někteří zase lehčí, stejně tak měkčí, nebo tvrdší. Důleţitým faktorem je také těţiště smyčce. Toto těţiště se ovlivňuje namotáváním tzv. vinutí. Pro tuto operaci můţeme zvolit různé materiály. 1. stříbrné vynutí- je to stříbrná omotávka, která se liší v pouţití různých průměrů stříbrného drátu a délky ovinutí. 2. postříbřené vynutí- pouţívá se většinou měděný drát, který je postříbřený. Je lehčí neţ klasické stříbrné vynutí. 3. ovinutí z bavlny- pouţívá u starších francouzských smyčců (různé barvy). Plní jen estetickou stránku věci. Prakticky nic neváţí a pouze omotávku nahrazuje opticky. 4. ovinutí z rybí kosti- originální vynutí z rybí kosti je dnes jiţ zakázané, proto se pouţívá jako alternativa umělý materiál, který je od originálu téměř k nerozeznání. Těmito pouţitými materiály můţeme těţiště smyčce posouvat, celkově smyčec vyvaţovat a váhu smyčce dle délky namotaného materiálu ovlivňovat.
22
Kožená bandáž Koţená bandáţ slouţí k ochraně hůlky proti ohmatání a to zejména při hraní tzv. francouzským drţením smyčce. U německého způsobu drţení smyčce se můţe zdát koţená bandáţ zbytečná. Není tomu tak. Společně se stříbrným drátem funguje jako závaţí. Při této práci máme opět více moţností, jaký materiál pouţít. Vţdy se jedná o přírodní kůţe. A to sice o kozí kůţe, kraví kůţe, prasečí kůţe, klokaní kůţe, které jsou velmi měkké a slouţí tak dobře k ochraně. Tyto kůţe jsou měkčí a příjemnější na dotek. Další výhodou je, ţe dobře sají pot. Dalším druhem kůţí jsou exotické materiály, jako je např. ještěrčí kůţe a hadí kůţe. Tyto dva materiály jsou mnohem více odolné, vydrţí déle nepoškozené, a protoţe na kontrabasový smyčec je vyvíjen větší tlak při hraní, jsou proto vhodnější. Tyto exotické kůţe jsou ale v dnešní době zakázané, proto se pouţívají pouze kůţe zvířat k tomuto účelu chované. Tyto všechny druhy kůţí jsou často opotřebovány, proto se lepí jen disperzním lepidlem, které nepoškozuje hůlku a kůţe se dá kdykoliv poměrně snadno sejmout. U francouzských houslových a violových typů smyčců se pouţívá ještě úplně tenká hadí kůţe, která se dává na úplný konec smyčce, která chrání hůlku před rychlým ohmatáním malíčkem pravé ruky. Tato kůţe je tak tenká (0,3mm), ţe interpret necítí ţádný rozdíl v tloušťce hůlky a nemá vliv na těţiště a váhu smyčce.
Namotávání stříbrného drátu Vinutí má za funkci, aby hůlka byla ochráněna proti ohmatání a lidskému potu a dále pro vyváţení celého smyčce. Obvykle bývá z 0,3 mm tlustého stříbrného drátu, ze kterého jsou udělány také některé části ţabky. Délka tohoto ovinutí bývá obvykle 7 cm a váha 5g. U namotávání vinutí můţeme zvolit dvě varianty. A to sice: 1. omotávku o délce 7 cm, čímţ docílíme maximální váhy 2. omotávku v délce jen 3,5 cm a pod koţenou omotávkou je schovaná další omotávka o délce také 3,5 cm, ale tato omotávka je jiţ z bavlnky. Díky ní ve výsledném efektu není vidět schodek mezi vinutím a kůţí. Tato varianta je na práci snadnější. Smyčec má menší váhu, ale i tak můţeme ovlivňovat těţiště smyčce. Pokud chceme gramáţ smyčce a těţiště smyčce posadit co nejblíţe k ţabce, je lepší se rozhodnout pro variantu č. 1. Jak jsem jiţ dříve zmínil, můţeme se rozhodnout i pro jiné varianty omotávky, ale ty jsou vţdy lehčí, neţ stříbrné vynutí. Pokud máme smyčec ve zlaté garnituře, vinutí by mělo být také ze zlata. Zlaté vynutí je nepatrně těţší, neţ stříbrné. 23
Obvykle se pouţívá zlato s 19 karáty, kvůli své hmotnosti a tvrdosti materiálu. Vyváţení smyčce je velmi důleţité. Pokud bude těţiště více u špičky, smyčec při hraní přepadává směrem ke špičce a pocitově se zdá smyčec těţší. Hráč cítí váhu při drţení smyčce na špičkách prstů. V obráceném případě tj. těţiště posunuté více k ţabce, bude smyčec pocitově v oblasti špičky lehčí. Vinutí se namotává pomocí nástroje připomínající kolovrátek. V kolovrátku je hůlka uchycená a pomocí kliky dochází k otáčení hůlky. Na začátku vynutí je drát pomocí pájky uchycen a pravidelným otáčením je vynutí na hůlku namotáno. Kdyţ uţ máme vinutí na hůlce namotané, je potřeba nalepit i ochrannou kůţi. Na kaţdé straně kůţe je nutné hrany jemně zkosit noţem, aby po nalepení pořádně přilnuly k hůlce a k vinutí. K lepení kůţe se pouţívá vodou ředitelné tzv. bílé lepidlo, aby po prohmatání kůţe vţdy dala lehce sejmout a nahradit novou. Vinutí a kůţe se vţdy u nových smyčců dělá před potáhnutím smyčce ţíněmi, aby ţíně nepřekáţely pří této činnosti.
Potahování smyčce Pro potahování smyčce se pouţívají koňské ţíně a to jiţ od 13 st. V dnešní době se na potahování se pouţívají mimoevropské ţíně ze speciálních koňských chovů. Ţíně jsou důleţitou součástí smyčce a to proto, ţe jsou prostředníkem mezi smyčcem a nástrojem. Kvalita ţíní zásadně ovlivňuje zvuk nástroje. Vţdy se pouţívají ţíně přírodní. Zkoušely se i vytvořit i ţíně syntetické (umělé), ale nikdy nedosáhly takové kvality jako ţíně přírodní. Druhů ţíní je velmi mnoho. Nejčastěji se pouţívají ţíně mongolské, čínské, kanadské, japonské. Avšak nejkvalitnější jsou sibiřské. Svého času byly nejlepšími ţíněmi pro kontrabasový smyčec ţíně z divokého mustanga. Protoţe se však stalo toto plemeno ohroţeným druhem, byl zakázán jeho odchyt za účelem stříhání ţíní. Je moţné tyto ţíně ještě dnes mít, ale je to velká vzácnost. Samozřejmě by takové ţíně stály mnohem více peněz, neţ ostatní druhy ţíní. Tyto všechny druhy ţíní nemají s těmito zeměmi nic společného, jedná se pouze o interní názvy. Nejkvalitnější ţíně pochází z Mongolska, nebo z Číny. Kvalitní ţíně mají barvu světle ţlutou aţ bílou. Chemicky čištěné ţíně se u smyčců niky nepouţívají. Kvůli chemickému čištění se stávají tenčími a rychleji praskají. Na potahování smyčců se pouţívají ţíně pouze od hřebců, jelikoţ ţíně od kobyl a klisen jsou od močení poškozené. Pro některé smyčce se pouţívají černé ţíně. Pouţívají se většinou u hraní folklorní muziky a někdy i orchestrální hry. Je to z toho důvodu, ţe černé ţíně jsou silnější, pevnější a mají delší ţivotnost. Kdyţ bychom dali ţíně pod mikroskop, zjistíme, ţe na nic jsou výrůstky 24
připomínající háčky. Na těchto háčkách se zachytává kalafuna. Na černých ţíních jsou tyto háčky výraznější, a proto na nich kalafuna zůstává déle. Na sólovou hru na kontrabas tyto ţíně nejsou příliš vhodné, protoţe jsou hrubější a ve zvuku trochu šustí třením o struny. Materiál na ţíně se vţdy bere od mrtvých koní. Ţivým koním je z ocasu ustřihnout nelze, protoţe je potřebují na odhánění hmyzu. U přírodních ţíní je vţdy problém s jejich délkou. Na ţíně má velký vliv vlhkost vzduchu. Skrz vyšší vlhkost se ţíně prodluţují, např. při hře ve venkovních prostorách, nevytápěných sklepích či kostelech. To pocítí interpret tím, ţe musí smyčec často dotahovat. Problém je však v tom, ţe čím je ţabka smyčce blíţe ke konci hůlky, mění se i jeho těţiště. Pokud je smyčec potaţen na jaře novými ţíněmi tzn. na konci topné sezóny, později se stoupající vlhkostí vzduchu jsou ţíně stále delší a delší. Pokud bude smyčec potaţen v suchém letním počasí, budou ţíně v zimním období příliš krátké. Proto je nutné zvolit správnou délku potahu. Ţíně jsou k dostání v několika délkách. Nejvhodnější je koupit ţíně co moţná nejdelší, abychom při potahování mohli ustřihnout co nejdelší část na kraji, která často bývá poškozená podobně jako u lidského vlasu. Ke koupi jsou k dispozici dva druhy ţíní. 1. Hotový
svazek,
který
je
určen
vţdy
jen
pro
jeden
smyčec
2. Celý svazek obvykle 500g má tu výhodu, ţe si můţeme jednotlivé ţíně postupně vytahovat, třídit a určit váhu potahu. U kontrabasového smyčce je ideální váha ţíní okolo 10 g. Toto třídění je velmi důleţité, aby v hotovém svazku pro smyčec byly ţíně opravdu pravidelně rostlé, bez jakýchkoliv chyb. Poškozené ţíně by interpreta omezovali pří hře. U bodu č. 1 toto třídění není prakticky moţné. Kdyby ve svazku byly poškozené některé ţíně, těţko by se doplňovali. Tyto ţíně jsou určeny na jeden potah, a kdybychom některé vyřadili, mohlo by se stát, ţe bychom ţíní neměli dostatek. Kdyţ máme poţadovaný svazek ţíní protříděn, tak se na jednou konci musí svázat pevným, ale tenkým provázkem. Přesahující 25
ţíně se za provázkem odříznou a nad lihovým kahanem se spečou dohromady. Dělá se to kvůli tomu, aby ţíně drţeli pevně pohromadě. Nyní je potřeba si vyřezat klínek z lipového dřeva, kterým budou ţíně v ţabkovém kastlíku uchyceny. Lipové dřevo je na tento klínek nejvhodnější, protoţe je měkké a přesto drţí svůj objem. Snadno se proto dá vyřezat do poţadovaného tvaru. Tento klínek se musí při kaţdém potahování novými ţíněmi vyřezat nový. Konec ţíní je vhodné zakápnut pečetním voskem a ještě v ten moment kdy je horký je vloţit do kastlíku ţabky a přimáčknout je před připraveným lipovým klínkem. Pro kontrolu můţeme nyní vší silou zatáhnout za ţíně, abychom zkontrolovali, zda jsou ţíně pořádně upevněny v ţabce. Toto kontrolní tahání však můţeme dělat pouze ve směru, kterým ţíně budou po skončení práce směřovat. Před ţíně, které jsou uchyceny na ţabce bude vsunut perleťový plátek a poté usazen tzv. polokrouţek. Tento stejný proces uděláme i při usazování ţíní do špičky. Po připravení klínku, který bude zapasován do špičky, navlhčíme a pořádné propláchneme celou délku ţíní pod studenou tekoucí vodou. Docílíme tím toho, ţe se zbavíme drobných nečistot v ţíních. Pomůţe to také tomu, ţe se ţíně lépe rozčesávají a jsou pravidelně rozvrstveny po celé šíři smyčce. Konec ţíní, který se zasazuje do špičky, musíme suchým a savým papírem usušit. Kdybychom ţíně nechali vlhké a vsadili je do špičky, mohlo by se stát, ţe po vyschnutí nebudou ve špičce drţet. A to proto, ţe po vyschnutí by ztratili na objemu a klínek, který byl pouţit pro jejich drţení by byl moc malý. Tak jako jsme opálili konec ţíní v ţabce, musíme to samé udělat i na druhém konci. Po nanesení pečetního vosku vloţíme konec ţíní do špičky a následně upevníme klínkem. Kdyţ máme oba konce upevněny jak v ţabce, tak i ve špičce, musíme ţíně mírně napnout. V tento moment je dalším krokem čekání. Je nutné, aby ţíně pořádně proschly. Pro poslední klínek, který se vkládá do polokrouţku, zvolíme březové dřevo. Ten má za úkol, aby ţíně byly na pevno rozloţeny po celé šířce ţabky. Toho docílíme tím, ţe klasickým hřebenem ţíně rozčešeme a ihned je zafixujeme předpřipraveným lipovým klínkem. Pokud se stane, ţe některé ţíně jsou méně napnuté neţ ostatní, srovnáme jejich délku tak, ţe je opatrně nad lihovým kahanem nahřejeme. Po dokončení potahu smyčce a následném napnutí se můţe stát, ţe odhalíme ještě některé drobné nedostatky v ohybu smyčce. I přesto, ţe jsme ohyb jiţ několikrát upravovali, můţe se stát, ţe se k této činnosti musíme vrátit. Smyčec musí být vţdy dokonale rovný a ohyb musí být velmi pravidelný. Jediné co nám na smyčci ještě schází, je vypálení razítka, tj. signatury výrobce. Dříve se značky a jména mistrů vypalovaly ručně zahřátím nad plamenem. Dnes se to dělá pomocí pájky a jejím ukotvením do stojanu. Lze tak značku vypálit kvalitněji. Často se na trhu 26
objevují smyčce, kterým nenáleţí razítko výrobce, jenţ je na smyčci uvedený. Razítko renomovaného výrobce dnes není problém vyrobit jako plagiát. Avšak renomovaní smyčcaři poznají, ţe smyčec a razítko k sobě nepatří. Někteří také na svých výrocích pouţívá tajné značky, o kterých vědí jen oni sami
Problematika výroby smyčců a jejich materiálů Samotní smyčcaři mají problém s naleznutím vhodného dřeva pro výrobu smyčce. Je ho stále méně. Častokrát kvůli nedostatečně kvalitnímu dřevu praskají hlavičky na špičce smyčce. Takovýchto smyčců vzniká v poslední době stále více, ale téměř ţádný interpret o tom neví a obchodník to nikdy nepřizná. Svým způsobem nevýhodou je, ţe dřevo je „ţivý“ materiál. I dávno potom co je smyčec vyrobený, stále podléhá atmosférickým vlivům. Reaguje na teplo, chlad, tak vzduchu apod. Tyto podněty mají vliv na hráčské vlastnosti smyčce. Pokud se stane, ţe se smyčec sám od sebe v hlavičce špičky zlomí, ne vţdy za to mlţe vada materiálu. Často to můţe být tím, ţe je samotná hlavička smyčce úzká, nárazem, přepínáním smyčce, potaţením nadměrným mnoţstvím ţíní, nebo extrémní změnou vlhkosti. Hlavička smyčce je často vystavována nebezpečí uţ při samotné výrobě. Je to nejchoulostivější část smyčce. I kdyţ kaţdý výrobce smyčců o tomto nedostatku ví, nikdy se nepřišlo na to, jak tomuto lámání zamezit. Myslím si, ţe zákazníci, kteří si kupují smyčce, by měli být s těmito problémy seznámeni. Určitě by to vedlo k jejich větší spokojenosti. Zároveň by se interpreti dověděli více o tom, s jakým příslušenstvím vlastně pracují. Ulomenou špičku v zásadě není problém opravit, ale samozřejmě to je nenapravitelné narušení smyčce. Sám jsem hrál s půjčeným kontrabasovým smyčcem značky Pfretzschner, kterému se po pádu na zem špička ulomil. Opravený byl výborně. Jako prevence proti opětovnému zlomení byla do dřeva vloţena výstuha, která výrazným způsobem ovlivnila hráčské vlastnosti smyčce. Samozřejmě cena takového smyčce také výrazně klesá. Nejlepší variantou pro smyčcaře je, kdyţ opracování krčku věnuje zvýšenou pozornost jiţ při jeho výrobě. Dá se tak alespoň zvýšit pravděpodobnost toho, ţe se špička neulomí. Pokud se špička na smyčci ulomí, oprava probíhá přibliţně takto: Ulomená špička se jednoduše přiklíţí ke zbytku prutu. Po vyschnutí klihu se kolmo ke spoji provede velmi jemný řez o hloubce asi 1 mm. Řez by neměl nijak zvlášť zasahovat do struktury dřeva. Poté si připravíme destičku, která by měla být ze stejného dřeva a měla by
27
mít stejnou tloušťku jako je řez od pily. Tato destička musí být velmi pevná. Musí být vyřezána tak, aby její léta byla příčně s léty smyčce. Smyčce, které mají vady, o kterých většinou ví jen výrobce a odborník, často končí v rukou obchodníků. Ti prakticky nemají šanci tyto vady odhalit a nevědomky kazový smyčec prodávají dál. Pokud kupujete smyčec přes obchodníka, není prakticky moţné na takový smyčec dostat záruku. Pouze smyčcař, který přesně ví co vyrobil a nic neskrývá, prodá smyčec určité kvality za odpovídající cenu. Další problém, který můţe nastat, je barevná vada ve dřevě. Barevná odlišnost nemá vliv na finální vlastnosti smyčce a jedná se pouze o estetickou záleţitost. Pokud ovšem takový kaz na smyčci je, pro výrobce není problém tento kaz zamaskovat. Celý smyčec tak má shodnou barvu po celé své ploše. Výrobce, který by touţil mít pouze prvotřídní kvalitu pro výrobu, musel by dojíţdět jen pro exportované dřevo přímo do přístavu. Neţ se k němu dřevo dostane přes různé obchodníky se dřevem, stává se, ţe na něj zůstanou pouze nekvalitní kusy. Přímo v přístavech skupují fernambukové dřevo většinou firmy s rezonančními materiály. V těchto firmách se dřevo nařeţe na speciálních pilách na jiţ zmíněné přířezy. Tyto přířezy se prodávají většinou smyčcařům, kteří nedisponují vlastními zásobami. Nejlepší druhy dřeva jsou, které mají v průměru 10- 15 cm. Fernambukové kmeny se do Evropy přiváţejí v délce 1,2 m, brazilové dřevo v délce 4- 6 m a ebebnové dřevo na výrobu ţabky a jiných komponentů v toušťce 10- 15 cm a délce do 3 m.
Výroba smyčců v Čechách- Sudetech Výroba smyčců se v české části soustředila hlavně ve městech Kraslice a Luby (Schönbach). Tato města hrála ve výrobě před první světovou válkou spíše vedlejší roli kvůli horší kvalitě produktů. Od 18 st. ubýval v Lubech počet smyčcařů, coţ se promítlo hlavně v druhé pol. 19 st., kdy uţ nebylo prakticky koho v tomto řemesle vyučovat. Dokazují to dobové knihy, ve kterých se uvádí, ţe v roce 1897 bylo v Lubech 88 houslařů, ale pouze jeden jediný smyčcař. Později se však naštěstí tato čísla změnila. Od roku 1914 bylo v okolí Lubů registrováno 22 velkovýrobců, 15 domácích dílen a dalších 18 výrobců, kteří vyráběli 28
komponenty pro smyčce. Smyčce vyrobené v Lubech se často lišili kvalitou kus od kusu. Oproti tomu konkurenční výrobci z Markneukirchenu vyráběli všechny smyčce ve velmi vysoké kvalitě. Důvod byl ten, ţe výrobci z Lubů neměli moţnost sehnat kvalitní dřevo pro výrobu smyčců. Lepší materiál si drţeli obchodníci se dřevem v Markneukirchenu. Kromě výroby smyčců byli výrobci z Markneukirchenu mnohem zběhlejší v distribuci. Kvůli nedostatku smyčcařů byl v roce 1914 otevřen učňovský obor- výroba smyčců na houslařské škole v Lubech. Houslařská škola byla zaloţena r. 1873. Obor byl otevřen s doufáním, ţe vznikne větší zájem o toto řemeslo. Lubská smyčcařská škola funguje dodnes. Po vzniku Československa r. 1918 na Chebsku výroba smyčců výrazně vzrostla. Vzhledem k tomu, ţe u nás byl stálý nedostatek dřeva pro výrobu, dělaly se smyčce pouze z bukového dřeva. Smyčce se značkou výrobce se objevovaly pouze výjimečně. U většiny smyčců nebylo zřejmé, kdo konkrétní kus vyrobil. Připojením Sudet k německé říši a následným obsazení Československa v březnu 1939, začalo historické drama. Mezi lety 1946- 1948 velká část sudetského obyvatelstva odešla a mezi nimi i velká spousta kvalitních výrobců smyčců.
Výroba smyčců v Mittenwaldu V Mittenwaldu byla kolébka smyčcařského oboru střední Evropy. V r. 1800 bylo v Mittenwaldu registrováno 19 smyčcařů. Jejich roční produkce čítala 1100 tuctů smyčců. Písemné doklady nám udávají, ţe Mittenwaldské smyčce byly často vyráběny ve vysoké kvalitě. Byly na nich pouţívány komponenty jako např. ebenová ţabka, stříbrné kování, šroubky, či perleťové vykládání. Okolo poloviny 19st. zde došlo k ukončení výroby smyčců kvůli velké konkurenci z okolí Markneukirchenu. Jedině smyčce vyrobené v první pol. 19st. a orazítkované jmény Thumhart a Engleder se mohou nazývat Mittenwaldskými.
Rozkvět smyčcařství v Markneukirchenu Výroba smyčců prošla v Markneukirchenu od konce 19 st. aţ do roku 1914 velkým rozvojem. Není tím míněna jen roční produkce, ale hlavně kvalita smyčců, které byli ve zdejších dílnách vyrobeny. Mezi nejslavnější jména mistrů patří: Albert Nürnberger, August Rau, Hermann Richard Pfretzschner. Tito symčcaři se učili ve věhlasných paříţských dílnách a po návratu domů přišli s novými informacemi, které rozšířili a následně praktikovali při výrobě smyčců. Od konce 19 st. začali Markneukirchenští smyčcaři své smyčce razítkovat. Díky tomu bylo jasné, kdo který smyčec vyrobil. V ţivnostenské knize Markneukirchenu z r. 1913 je uvedeno 29
na 90 smyčcařů, kteří byli oficiálně evidovaní. Roční produkce byla 36 000 tuctů smyčců, tzn. 432 000 kusů smyčců. 18 000 kusů fernambukových smyčců 6 000 kusů z hadího dřeva 216 000 kusů brazilových smyčců 192 000 kusů bukových smyčců Jen pro představu, Markneukirchen měl okolo roku 1900 7 847 obyvatel. Díky tomu, ţe se v této oblasti zdrţovalo tolik výrobců, pomocných výrobců a domácích pracovníků, byl na tom tento region po ekonomické stránce velmi dobře. Pomocní výrobci vyráběli např. hůlky a ţabky. Specialistů na výrobu šroubků bylo velmi málo. Důleţité je zmínit, ţe ţabky a hůlky od pomocných výrobců byly jen hrubě předpřipraveny a smyčcaři si je podle svých představ a modelů dodělávali. Nejlepší výrobci si je vţdy od základu dělali sami a proto i dnes jsou na nich zřetelné rukopisy jejich práce. Konec první světové války v r. 1918 měl velké následky pro zdejší smyčcaře. Většina smyčcařů buď padla ve válce, nebo se vrátila s váţnými válečnými zraněními, se kterými se nedala tato ţivnost dále provozovat. Po zlepšení poválečného stavu zachránilo před krachem smyčcařký obor obchodování se severní Amerikou. Bohuţel ani to ve fínále nepomohlo. S vynalezením rádia a gramofonových desek se sníţila výroba hudebních nástrojů a také smyčců. Mnoho smyčcařů okolo r. 1920- 1930 bylo donuceno při hospodářské krize zavřít své dílny. Zůstaly jen dvě skupiny smyčcařů. První skupina byla ta, která vyráběla kopie jiných smyčců a druhá byla skupina výrobců, kteří i přes všechny tyto neblahé události dokázali vyrábět ty nejlepší smyčce.
Nejznámější výrobci smyčců této doby Georg Adam Paulus, Johann Elias Wild, Johann Gottfried Adler, Johann Georg Paulus, Johann Georg Wild, Johann Friedrich Meinel, Johann Georg Knopf, Johann Michael Piesendel, Johann Friedrich Grimm, Christian Friedrich Glass Dále jsou ve výrobě smyčců významné rody, jejichţ produkty jsou i dnes stále uţívané a velmi ceněné. Rodiny- Dölling, Dürrschmidt, Grünke, Herrmann, Hoyer, Knoll, Knopf, Mönnig, Neudörfer, Nürnberger, Paulus, Penzel, Pfretzschner, Prager, Rau, Sandner, Schmidt, Schuster, Seifert, Süss, Weichold, Weidhaas, Wunderlich. 30
Pfretzschner Firemním zakladatelem byl Haermann Richard Pfretzschner, který se narodil r. 1857. Byl synem Carla Richarda Pfrtzschnera z Markneukirchenu. Jelikoţ v této době jiţ bylo na trhu velké mnoţství smyčcařů jako Süss, Knopf, Nürnberger, byla smyčcařská práce rodiny Pfrtzschnerů ještě na velmi nízké úrovní. Po učňovských letech u svého otce opustil r. 1872 dílnu a nastoupil do světoznámé dílny houslařů a smyčcařů Jean Baptiste Vuillaume (17981875 v Paříţi). Vuillaume pracoval podle předloh francouzského mistra smyčcaře Francis Tourte (1747- 1835), který dal smyčcům současnou podobu. Co se v této dílně od mistra naučil, byl základní kámen pro jeho uměleckou činnost. Přestoţe jeho práce byla perfektní a měl nastoupit do Vuillaumova obchodu, jeho láska k domovu byla větší a vrátil se zpět do Markneukirchenu. 12. listopadu 1880 zaloţil v Schützenstrasse č. 8 v Markneukirchenu vlastní dílnu. V r. 1891 uţ mohl svého prvního syna Richarda Hermanna Pfrtzschnera ( 18861958) přivítat jako učně ve své vzkvétající dílně. Jako velké vyznamenání pro svoji kvalitu práce dostal 1. února 1901 od tehdejšího Saského krále Alberta vyznamenání jako „Královský Saský dvorní smyčcař“. Jako poděkování za toto vyznamenání nesou jeho ţabky na smyčcích vypálený královký erb. Tato značka se na Pfrtzschnerových smyčcích objevuje dodnes. Skrz spojení s uměleckým světem, zvláště s tenkrát světovým houslovým umělcem a profesrem Augustem Willhemym se mu podařilo v r. 1903 uvést na trh model smyčce „ProfessorWillhelmy- bogen“, který je do dnešní doby velmi ţádaný. Mezi tím nastopil do dílny také druhý syn Bertold Walter (1889- 1983), který také vstoupil do rodinné výroby. 27. března 1911 dostala rodinná firma Pfrtzschnerů od Jeho královské výsosti ze Saska další ocenění „Grossherzoglich Sächsischer Hoflieferant“. S příchodem 1. světové války museli oba dva syni dílnu opustit, takţe v dílně zůstal otec sám. Jeho zdravotní stav jiţ nebyl dobrý a 8. září 1921 umírá. Současná situace je taková, ţe nynější smyčcař Richard Pfretzschner r. 2010 svoje vlastní jméno prodal smyčcaři Johannesovi Miethingovi. Tomuto výrobci předal také všechny šablony a vypalovací erb na ţabku.
Dölling Ludwig Otto Dölling (1878- 1966) Otto Dölling, syn houslaře Hermann Döllinga se vyučil smyčcařem ve firmě Hermann August Mönnig v Markneukirchenu. V r. 1898 se Otto Dölling ve svém rodném městě Markneuikirchen osamostatnil a zaloţil dílnu. Během svého ţivota byl velmi produktivní a vyškolil velké mnoţství svěřenců na velmi vysoké úrovení. Jeho dva syni Kurt Dölling (190231
1952) a Heinz Dölling (1913-2001) se vyučili v otcově dílně. Heinz Döling si otevřel r. 1947 vlastní dílnu, zatímco starší syn Kurt pracoval celý ţivot u otce. Otto Dölling vyráběl smyčce podle svého vlastního modelu, ale občas pouţíval francouzský model „Tourte“. V případě těchto dvou modelů je zřetelná poctivá stará práce z oblasti Markneukirchenu 20 st. Velkou část smyčců exportoval do USA. Jeho smyčce jsou označeny razítkem se jménem Otto Dölling. Jelikoţ se Markneukirchen nacházel v tehdejším DDR, byl s jiţ zmíněným exportem problém. Smyčce vystavovali na výstavě „Leipziger Messe“, kde navazovali mezinárodní obchodní styky.
Hoyer Carl Adolf Hoyer st. (1840-1914) Vyučil se u svého otce Christiana Frierdricha Hoyera v Markneukirchenu. R. 1865 se Adolf Hoyer osamostatnil a tento rok platí jako zaloţení rodinné tradice na výrobu smyčců se jménem C. A. Hoyer Bogenfabrik. R. 1912 byla tato dílna největší výrobnou v Marneukirchenu. Díky velkému počtu zaměstnanců produkovali smyčce s rozdílnou kvalitu. Od školních smyčců aţ po mistrovské. Následovníci rodinné tradice byli: Hermann Albert Hoyer (1888- 1974), Albert Otto Hoyer (1889- 1966), Günter Freimuth Hoyer (1926) a Matthias Albert Hoyer (1961).
Neudörfer Rudolf Neudörfer (1936) Vyučil se smyčcařem v r. 1951- 1953 na houslařské škole Luby u Chebu u mistrů H. Schmirlera a B. Pechara. Po vyučení nastoupil jako vedoucí výroby do Československého státního podniku Cremona- dnešní Strunal (strunné nástroje Luby). R. 1964 emigroval do Německa, kde r. 1966 sloţil v Norimbergu mistrovskou zkoušku. Posléze (1966- 1968) pracoval jako mistr ve smyčcařské dílně O. Seiferta v Bubereuthu a od r. 1968- 1973 u Siegfrieda Finkela v Brienz (Švýcarsko). V r. 1973 převzal dílnu po E. Wernerovi v Bubenreuthu, kde dodnes pracuje. Velkého uznání se mu dostalo na soutěţi r. 1983 a 1986 ve Wiesbadenu, kde obdrţel zlaté medaile za svoji práci. Jeho smyčce často nesou rysy po francouzských smyčcařích F. X. Tourte, D. Peccatte a E. Sartory. Své smyčce nejčastěji označoval jménem Rudolf Neudörfer, nebo jen R. Neudörfer.
32
Seifert Oskar Seifert (1909- 1976) Vyučil se letech 1924- 1927 u A. Renze v Elbachu. Svou dílnu si otevřel r. 1932 v Kirchbergu u Kraslic. Po vysídlení Němců z Československa se přesunul r. 1950 do Bubenrethu. Jeho smyčce z Bubereuthu jsou označovány razítkem Oskar Seifert. Následovníkem se stal syn Lothar Seifert (1932), který se u svého otce vyučil. Se svým otcem dílnu rychle rozšiřovali, tudíţ brzy měli v dílně zaměstnáno na 10 pracovníků. Po smrti Oskara Seiferta v r. 1976 přebírá firmu jeho syn, kde dodnes působí. Na jeho práci je viditelná klasická německá smyčcařská práce. Pokračovatelé v tomto rodu jsou: Norbert Seifert (1962) a Bernd Seifert (1975).
Výrobci kontrabasových smyčců na území ČR Na území České republiky je více výrobců kontrabasových smyčců, neţ v této kapitole uvádím. Vybral jsem pouze ty výrobce, o kterých se domnívám, ţe patří k nejvyhlášenějším na našem území
Milan Oubrecht Milan Oubrecht se narodil 9. 11. 1950 v Mladé Boleslavi, ale jako dítě ţil se svými rodiči v Mariánských Lázních. Stejně jako většina smyčcařů, kteří se narodili na území České Republiky, získal své první zkušenosti ve výrobě smyčců na houslařské škole v Lubech u Chebu. Tato škola má dlouholetou tradici nejen ve výrobě smyčců, ale také se zde učili renomovaní stavitelé smyčcových hudebních nástrojů. Významné zkušenosti ve stavbě smyčců získal ve firmě Cremona (dnešní Strunal), do které nastoupil r. 1969 ihned po ukončení učiliště v Lubech. V roce 1990 se na smyčcařskou školu v Lubech vrátil, ovšem jako mistr, který svým učňům mohl předávat své bohaté zkušenosti. Mimo smyčcařské profese vystudoval také pedagogickou školou v Karlových Varech. V dílně Milana Oubrechta však nenalezneme jen smyčce kontrabasové. Jako jeden z mála mistrů vyrábí smyčce také houslové, violové a violoncellové. Málokterý výrobce smyčců umí ovládat smyčce natolik, aby mohl říct, zda je smyčec pro hráče dobrý či špatný. Někteří výrobci mnohdy staví smyčce podle smyčcařských knih a příruček. Můţe se tedy stát, ţe vyrobí smyčec, který je po řemeslné stránce vynikající, ale pro samotného hráče nikoliv. Proto je vhodné, kdyţ samotní hráči na patřičné nedostatky 33
upozorní a výrobce je odstraní. Kromě hráčů byli rádci panu Oubrechtovi např. opravář smyčcových nástrojů České filharmonie mistr Bohuslav Pechar, renomovaný německý smyčcař Herbert Leicht, bývalý violista České filharmonie, prof. Jaroslav Motlík a u smyčců kontrabasových to byl bývalý koncertní mistr české filharmonie František Pošta. František Pošta byl při výrobě nápomocen velmi dlouhý čas a jeho smyčce prezentoval doma i v zahraničí. Milan Oubrecht vyrábí pouze mistrovské smyčce ve svém ateliéru v Lubech, který oficiálně zaloţil r. 1991. Zde také bydlí. V tomto ateliéru působí také jeho syn Luboš Oubrecht. Se smyčci z této dílny hrají, nebo hráli sólisté jako: housle- Ivan Ţenatý, Bohuslav Matoušek, Petr Messiereur, Pavel Hůla, Petr Maceček, Gabriela Demeterová, viola- Jan Pěruška, Ladislav Kyselák, Jaroslav Motlík, violoncello- Daniel Veis, Jiří Bárta, Evţen Rattay, kontrabas- František Pošta, Jiří Hudec, Boţo Paradţik, Pavel Nejtek. Z Českých kvartet s těmito smyčci hrají např. Panochovo kvarteto, Janáčkovo kvarteto, Stamicovo kvarteto. Dále se tyto smyčce objevují v mnohých zahraničních orchestrech a ansáblech. Jsou to např. Stuttgartský rozhlasový orchestr, Brucknerův komorní orchestr v Linci, Symfonický orchestr v San Francisku, Blue Danube Violins v Portlendu a mnoho dalších. Milan Oubrecht vystavoval své smyčce na výstavách v Cremoně, Mittenwaldu, Frankfurtu nad Mohanem, ve Valencii a v Praze. V dílně Mialna Oubrechta se nevyrábí smyčce podle ţádného okopírovaného modelu. Všechny modely smyčců jsou vlastní. Vyrábí smyčce jak kulaté, tak i hranaté. Ţabky jsou vyráběny pouze z ebenového dřeva a zdobené jsou pouze, slonovinou, ţelvovinou a zdobené jsou jen zlatem a stříbrem. Samozřejmostí je, ţe dle přání zákazníka vyhoví při tvorbě smyčce ve všem, co je v jeho silách.
Luboš Oubrecht Luboš Oubrech je synem Milana Oubrechta. Narodil se 22. 10. 1975 v Chebu. Stejně jako jeho otec se učil na houslařské škole v Lubech, kterou absolvoval v roce 1993. Rysy práce jsou prakticky totoţné s rysy práce jeho otce. Kromě stejně uţívaných materiálů vyrábí smyčce také z hadího dřeva, které se často pouţívají při interpretaci starých hudební stylů, jako je např. barokní hudba.
34
Petr Hnilica Pro uvedení pan Hnilici do své diplomové práce jsem se rozhodl, protoţe v současné době jsem majitelem jiţ druhého kontrabasového smyčce z jeho dílny. Podle mého názoru patří pan Hnilica mezi přední výrobce kontrabasových smyčců na území České republiky. Při rozhodování o výběru smyčce jsem jich v poslední době vyzkoušel opravdu hodně a to nejen smyčce z jeho dílny. Domnívám se, ţe tyto smyčce jsou v porovnání s konkurencí na velmi vysoké úrovni. Co povaţuji za velkou výhodu, je příznivá cena a poměrně vysoká ovladatelnost. Petr Hnilica se narodil 11. 2. 1958 v Rokycanech, dětství
proţil v Radnicích u
Rokycan. Smysl pro přesnost a detaily na svých výrobcích zřejmě zdědil po svém otci Janovi (narozen r. 1923), který pracoval jako zámečník ve Škodě Plzeň. Maminka Anna (narozena r. 1926), pracovala jako účetní v radnické pobočce Marila Rokycany. Je nejmladším ze čtyř sourozenců – Hana, Jan, Karel a Petr. V roce 1973, po ukončení základní devítileté školy, nastoupil do učebního poměru na Odborné učiliště hudebních nástrojů v Lubech u Chebu. Zde se seznamoval s výrobou jednotlivých hudebních nástrojů, jakými byly kytara, housle a smyčce a posléze se zaměřil právě na zhotovení smyčců jako takových. Několik let pracoval v tehdejší Cremoně v Lubech. Znalosti v tomto oboru si později prohloubil na Střední průmyslové škole hudebních nástrojů v Kraslicích. V roce 1984 se účastnil celorepublikových přehrávek mistrovských nástrojů konaných v Lubech u Chebu, na kterých získal právo vyrábět mistrovské smyčce. 12 let působil jako mistr smyčcař na Odborné houslařské škole v Lubech u Chebu. V té době se nadále seznamoval se všemi dostupnými značkami smyčců, které mu rukama prošly buď jako rarita – smyčce velmi staré, např. s napínáním ţíní přímo šroubkem v ţabce, nebo smyčce určené k malým či velkým opravám, od pouhého potaţení ţíněmi, aţ po např. vysazování konců hůlky, slepení či přímo výměně celé hlavičky na smyčci a jiným, velmi náročným operacím. Samozřejmě se spolu s těmito opravami zároveň seznamoval s konkrétními jmény jejich zhotovitelů – od u nás nejznámějšího jména Pfretzschner, Bausch, aj., i světově známými pojmy - Sivori, Paris, Sartori, Tourte. Postupem času se oprostil od napodobování tvarů hlaviček jako základního rukopisu kaţdého výrobce a přešel ke svým vlastním tvarům. Velmi si cení znalostí smyčců jednotlivých hráčů, kteří jeho smyčci hrají a dokáţí definovat vlastnosti konkrétního výrobku, poukázat na jejich kvality, ale i nedostatky. Protoţe bez těchto cenných informací, bez tohoto přímého kontaktu výrobce s umělcem by nemohl zhotovovat smyčce v tak vysoké kvalitě, jakými bezesporu jsou. Za všechny 35
jmenujme alespoň dva – v kontrabasových smyčcích pana Jiřího Valentu a v houslových pana Miroslava Kosinu. Od roku 1998 vyrábí smyčce všech druhů doma ve svém ateliéru v Lubech, Kraslická 546. S jeho smyčci hrají přední čeští umělci – Jiří Valenta, Jiří Hudec Jana Nováková, Michal Novák, Miroslav Kosina, ale i v zahraničí – Petr Popelka, Petr Černý a mnoho jiných jak v českých hudebních tělesech – Česká filharmonie, FOK, Plzeňský rozhlasový orchestr, české konzervatoře, tak i např. v Royal Northern College of Music v Manchesteru, Badisches Staatstheater Orchesterbüro v Německu, v Japonsku či Korejské republice. Jeho jméno je zárukou vynikající kvality.
Luboš Odlas Narodil se 22. června 1963 v Lubech. Jeho otec Otakar zaloţil v Čechách známo firmu s názve Ateliér Salda, v které se vyrábí smyčce a jiné výrobky podobného druhu. Díky tomu měl Luboš Odlas k výrobě smyčců velmi blízko. Prvním základům ve výrobě smyčců se naučil u známého smyčcového mistra Rudolfa Neudoerflera a následně studoval v Japonsku u Susana Mitsuakiho. Pro výrobu smyčců pouţívá výhradně fernambukové dřevo a smyčce staví dle vlastních modelů. V jeho dílně nalezneme smyčce jak pro studijní účely, tak i smyčce vynikajících kvalit.
Závěr Práce na téma „kontrabasové smyčce“ mě velmi obohatila. A to hlavně o zjištění, jak vlastně kontrabasový smyčec vzniká. Jsem také velmi rád, ţe jsem měl moţnost být přítomen u výroby smyčce. Doufám, ţe má práce bude přínosná, protoţe jak jsem v práci zmínil, literatura o výrobě smyčce v české jazyce prakticky neexistuje. Myslím si, ţe je potřeba vědět co všechno stojí za takovou výrobou, jak je náročná a mnohdy dle mého názoru nedoceněná. Stejně, tak jak hráč potřebuje vynikající nástroj ke svým co moţná nejlepším výkonům, potřebuje rovněţ dobrý smyčec. Proces výroby smyčce je velmi náročný a od samotné těţby dřeva aţ po finální výrobek uběhne velmi dlouhá doba. Ve své práci jsem se tedy snaţil popsat celý proces od samotného počátku, aţ do předání mistrovského výrobku do rukou umělce.
36
Použité zdroje a literatura Rozhovory s mistrem smyčcařem Janem. K. Pospíchalem Rozhovor s mistrem smyčcařem Petrem Hnilicou Klaus Grünke- Deutche bogenmacher, díl 1. http://www.oubrecht.cz/zaklad.htm
Poděkování Na tomto místě bych rád poděkoval svému vedoucímu práce Prof. MgA. Miloslavu Jelínkovi a především mému příteli mistru smyčcaři Janu K. Pospíchalovi, za poskytnutí velmi cenných informací, bez kterých by tato práce nemohla vzniknout.
37
