Kontinuita valašské kultury. Diplomová práce

Masarykova univerzita Pedagogická fakulta KATEDRA OBČANSKÉ VÝCHOVY

Kontinuita valašské kultury Diplomová práce

Brno 2011

Vedoucí diplomové práce:

Vypracovala:

doc. RNDr. Svatopluk Novák, CSc.

Bc. Iveta Janošová

BIBLIOGRAFICKÝ ZÁZNAM PRÁCE JANOŠOVÁ, I. Kontinuita valašské kultury: diplomová práce. Brno: Masarykova univerzita, Pedagogická fakulta, Katedra občanské výchovy, 2011. 141 s., 2 s. příl. Vedoucí diplomové práce Svatopluk Novák.

ANOTACE Práce pojednává o kontinuitě valašské kultury, kterou posuzuje na základě charakteristik dnešních projevů specifik valašské kultury a hodnocení jejich kontinuity. Dále práce připomíná, jaké aspekty vedly ke vzniku valašských kulturních specifik a ujasňuje pozici těchto jedinečností v dnešní době. Objasňuje úlohu rodiny, organizací podporujících valašskou kulturu a školství v otázce valašské kultury. The diploma thesis deals with continuity of Wallachian culture which is evaluated on basis of characteristics of contemporary manifestations of specific Wallachian culture and assessment of their continuity. Furthermore, the thesis reminds of aspects which led to the origin of today’s Wallachian cultural specifics and it clarifies place of this uniqueness in these days. It clarifies roles of a family and organisations supporting Wallachian culture and education in context of Wallachian culture.

KLÍČOVÁ SLOVA kontinuita, Valašsko, kultura, folklor continuity, Wallachian region, culture, folklore

2

Prohlašuji, ţe jsem diplomovou práci vypracovala samostatně, s vyuţitím pouze citovaných literárních pramenů, dalších informací a zdrojů v souladu s Disciplinárním řádem pro studenty Pedagogické fakulty Masarykovy univerzity a se zákonem č. 121/2000 Sb., o právu autorském, o právech souvisejících s právem autorským a o změně některých zákonů (autorský zákon), ve znění pozdějších předpisů.

3

Chtěla bych poděkovat doc. RNDr. Novákovi CSc. za vedení mé diplomové práce a za všechny rady, které mi při její tvorbě poskytnul. Dále můj dík patří RNDr. Garzinovi za velmi podnětné diskuse, všem respondentům, kteří mi poskytli rozhovor a Valašskému muzeu v přírodě v Roţnově pod Radhoštěm za moţnost nabytí zkušeností.

4

OBSAH I.

ÚVOD ............................................................................................ 7

II.

STANOVENÉ CÍLE PRÁCE .............................................................. 10

III.

TEORETICKO-METODOLOGICKÁ VÝCHODISKA PRÁCE .................. 11

IV.

ZÁKLADNÍ POJMY........................................................................ 14

IV. 1.

KONTINUITA .................................................................................................. 14

IV. 2.

VALAŠSKO ..................................................................................................... 16

IV. 3.

KULTURA ....................................................................................................... 18

V.

ASPEKTY VZNIKU KULTURNÍCH SPECIFIK ..................................... 21

V.1.

HISTORICKÉ ....................................................................................................... 21

V.2.

GEOGRAFICKÉ ................................................................................................... 23

V. 3. SPECIFICKÝ VLIV NÁBOŽENSTVÍ ........................................................................ 28

VI.

OTÁZKA LIDOVÉ A UMĚLECKÉ KULTURY ...................................... 32

VII.

VYBRANÁ SPECIFIKA VALAŠSKÉ KULTURY ................................... 36

VII. 1.

OD UMĚNÍ PO ŘEMESLA ............................................................................... 36

VII.2.

NÁŘEČÍ .......................................................................................................... 48

VII. 3.

VALAŠSKÝ KROJ .............................................................................................. 52

VII. 4.

TANEC A ZPĚV ............................................................................................... 58

VII. 5.

ZVYKY A OBYČEJE .......................................................................................... 63

VII. 5. 1 Zvyky a obyčeje rodinné ............................................................................. 63 VII. 5. 2. Zvyky a obyčeje společenské ..................................................................... 65 VII. 6.

LITERATURA .................................................................................................. 76

VII. 7.

DIVADELNICTVÍ ............................................................................................. 80

VII. 8.

ARCHITEKTURA A OSÍDLENÍ .......................................................................... 84

VII. 9.

PORTÁŠI ........................................................................................................ 91

VII. 10. KULTURNÍ KONTINUITA V NOVÝCH FORMÁCH VALAŠSKÉ KULTURY ............ 94

VIII. VÝZNAM RODINY PRO ZACHOVÁNÍ KONTINUITY VALAŠSKÉ KULTURY……………………………………………………………………………………………..97 5

IX.

ORGANIZACE PODPORUJÍCÍ VALAŠSKOU KULTURU………………….100

X.

ŠKOLSTVÍ A RVP……………………………………………………………………….106

XI. VÝCHOVNĚ-VZDĚLÁVACÍ PROGRAM „JAK VALACH NA VALAŠSKO PŘIŠEL“……………………………………………………………………………..................110 XII.

ZÁVĚR……………………………………………………………………………………….117

RESUMÉ ……………………………………………………………………………………………124 SEZNAM PŘÍLOH .................................................................................132 SEZNAM POUŽITÝCH PRAMENŮ A LITERATURY ...................................133 PŘÍLOHY ..............................................................................................142

6

I.

ÚVOD Problematice Valašska se věnuji jiţ několik let. Můj pohled na region výrazně

ovlivnily dvě události v mém ţivotě a to nástup na vysokou školu v Brně a pak práce ve Valašském muzeu v přírodě v Roţnově pod Radhoštěm, kde jsem působila sezonně jako průvodkyně. Kdyţ jsem navštěvovala základní a střední školu, denně jsem dojíţděla v rámci okresu Vsetín. Nástupem na vysokou školu se změnilo to, nač jsem byla zvyklá. Najednou jsem kaţdý týden absolvovala cestu do Brna a zpět, coţ sice není ze vsetínského okresu nepřekonatelná dálka, ale přece jen cesta trvá asi tři hodiny autobusem či vlakem. Kdyţ člověk cestuje sám, baví se vlastními myšlenkami. A ţe těch myšlenek za tři hodiny projde hlavou! Tak jsem začala přemýšlet i o tom, jak se mění charakter krajiny kolem mne, jak postupně ubývá kopců, lesů a začíná převládat seskupené osídlení. Přišla jsem tak na zdánlivě velmi jednoduchou myšlenku a to, ţe co člověku připadá samozřejmé, není samozřejmé. Pak jsem strávila několik sezon ve Valašském muzeu v přírodě jako průvodkyně. Zde jsem nabyla mnoho nových vědomostí a dovedností a nejen to. Kdyţ jsem trávila čas v prostředí, kde denně proudí davy natěšených turistů, vedlo mě to k zamyšlení, proč tito lidé urazili mnohdy stovky i tisíce kilometrů, aby se dostali do Valašského muzea. Uvědomila jsem si, ţe to, proč na Valašsko přijeli, musí být velmi jedinečné a cenné. V muzeu jsem se seznámila s mnohými zaměstnanci. Pracuje zde celá řada odborníků, kteří skloňují Valašsko ve všech pádech. Valašsko je jejich povoláním, koníčkem, ţivotem a to stojí za zamyšlení. Tím začala má cesta do hloubi Valašska. Myslím, ţe uţ jsem urazila hodný kus trasy, ale přesto znovu stále naráţím na nová rozcestí. V následujícím textu se budu snaţit tuto cestu zmapovat. Ve své bakalářské práci, jsem se snaţila odhalit, zda region Valašsko skrývá zvláštní demogeografická a sídelní specifika, případně jaká. Zjistila jsem, ţe tento region je bezesporu specifický v mnoha ohledech. Specifika demogeografická a sídelní můţeme z velké části uchopit kvantitativně, je však zřejmé, ţe za těmito specifiky stojí jejich kvalitativní protějšky, které představují zvláštnosti lidí, obyvatel Valašska, 7

způsobu jejich ţivota a další jevy s nimi související - a tady uţ úvahy získávají kulturní rozměr. Ve své práci se budu snaţit pokračovat ve svém bádání z dřívějších let, prozkoumat kvalitativní podhoubí kvantitativních specifik.

Mezi populární témata dnešní doby patří globální problémy, krize ekonomické i vládní, vojenské útoky, přírodní hrozby... Proč se tedy chci zabývat Valašskem, tak “nemoderním” tématem? Argumenty:  Region je vymezen prostorem, který má specifické geografické podmínky, to znamená specifickou členitost reliéfu, specifické klima a přírodní podmínky obecně. Dříve geografický faktor obrovskou měrou ovlivňoval způsob ţivota lidí, jejich způsob obţivy, kulturu. Přestoţe tento faktor zeslábl a nepopírám, ţe slábne i nadále, myslím, ţe nikdy nebude moţné tento faktor zcela popřít a vyrušit. Z toho plyne, ţe: I v dnešní době ţijí lidé v regionech, které mají své specifičnosti plynoucí z nevyvratitelných geografických podmínek.  Ve své bakalářské práci jsem zjistila, ţe v etnografickém regionu moravské Valašsko ţije asi 385 627 obyvatel (celkový počet zahrnuje oblast jádrovou, okrajovou i přechodnou, vysvětlení viz další text)

(JANOŠOVÁ, I.; 2009)

. Z celosvětového pohledu je to

kapka v moři, v rámci České republiky však toto číslo není zcela zanedbatelné.  Pojem Valašsko je často skloňovaným pojmem (alespoň tedy ve Zlínském kraji určitě), proto si myslím, ţe je na místě prozkoumat, zda jde o prázdné uţívání vţitého názvu či tento pojem v sobě skrývá hlubší podstatu.  V současné době se valašskou tematikou zabývá mnoho osob, ať uţ odborníků nebo laiků. Valašsko je pro mnoho osob povoláním i koníčkem. Nemohu ovšem popřít, ţe téma mé práce souvisí také s tím, ţe je Valašsko mým domovem. Určitě ale nejsem jediná, komu přirostlo k srdci. Takto například uvedla H. Jabůrková jedno z čísel Valašska: vlastivědné revue

(2010, 24; s. 1)

: „Rozprostřeno

v nesčetných údolích mezi rozvlněnými hřbety nemá Valašsko z hlediska své přístupnosti a otevřenosti světu zrovna ideální zeměpisnou polohu. Dokonce ani malebné výhledy 8

z vrcholů kopců, vršků a hor nepřenesou náš pohled dále, neţ k pásmu dalších a dalších přírodních hradeb. A tak milému poutníku po Valašsku nezbude, neţ aby přestal snít o tajuplných dálkách za obzorem, střízlivě sestoupil do údolí, a v blízkosti lidských příbytků si všímal spíše detailů a koloritu ţivota zdejších obyvatel. Mimochodem, Valašsko a Valaši mají co nabídnout! Stále se tady rodí lidé s duší poetickou, lidé zvídaví, zruční i podnikaví, lidé cele oddaní svému kraji. Objevíte mezi nimi oblíbené muzikanty, vynikající umělce i vyhledávané

řemeslníky.

Setkáte

se

tu

s aktivitou

všestranných

pedagogů,

vlastivědných pracovníků a dobrovolníků nejrůznějších organizací a místních spolků, se zajímavými výsledky výzkumné činnosti badatelů, muzejních pracovníků a odborníků věd přírodních i společenských“.

9

II.

STANOVENÉ CÍLE PRÁCE Mým cílem je zjistit, zda v dnešní době můţeme hovořit o kontinuitě valašské

kultury. Valašská kultura má mnoho forem. Chtěla bych jednotlivé formy blíţe prozkoumat, popsat a posoudit, zda je valašská kultura kontinuální v těchto jednotlivých formách. Chci prozkoumat dnešní projevy valašských kulturních specifik a posoudit, zda se jejich současná podoba příliš nevzdaluje jejich podstatě. Pojem valašská kultura je natolik široký, ţe obsáhnout vše, co do ní spadá, by bylo nemoţné. Chci vytvořit práci, která by poskytovala určitý nadhled nad stavem současné valašské kultury, nikoli její výčet. Při tomto bádání bych chtěla vyuţít výhody, která je poskytnuta studentům pedagogických fakult. Studium učí podchycovat vazby a souvislosti a s nadhledem hodnotit stávající situaci. Mým hlavním cílem je:  Posoudit, zda lze hovořit o kontinuitě dnešní valašské kultury na základě charakteristik dnešních projevů valašských specifik a posouzení jejich kontinuity. K hlavnímu cíli směřuje cesta přes řadu cílů dílčích, kterými se budu snaţit objasnit, jaké podmínky a příčiny vedly ke vzniku valašských kulturních specifik. Pokusím se o ujasnění pozice těchto jedinečností a o poskytnutí pohledu na úlohy rodiny, organizací podporujících valašskou kulturu a školství v otázce kontinuity valašské kultury.

Mými dílčími cíli je tedy:  Připomenout aspekty vzniku valašských kulturních specifik.  Ujasnit pozici a charakterizovat vybraná specifika valašské kultury těchto

jedinečností.  Objasnit v otázce kontinuity valašské kultury úlohu rodiny, organizací podporujících

valašskou kulturu a školství.

10

III.

TEORETICKO-METODOLOGICKÁ VÝCHODISKA PRÁCE V následujících řádcích se pokusím vylíčit teoreticko-metodologická východiska

práce, která mě vedla na cestě mého bádání. Má bakalářská práce nesoucí název Demogeografická a sídelní specifika Valašska čerpala především ze zdrojů kvantitativních. Při její tvorbě jsem hojně vyuţívala metody statisticko-matematické, proto byla práce postavena zejména na číslech a faktech. Téma mé nynější práce, Kontinuita valašské kultury, má nehmatatelnou podstatu. Kulturní kontinuita Valašska se nedá změřit ţádným přístrojem ani vyčíslit v ţádných jednotkách. Na problematiku valašských specifik práce nahlíţí z jiného aspektu, nedívá se na Valašsko přes “statistické brýle”, ale snaţí se vidět je takové, jaké v dnešní skutečnosti opravdu je. Samozřejmě jsem se při tvorbě opírala o fakta, ale také jsem chtěla zaţít nezprostředkovaně jevy, u kterých je to moţné. Velmi si cením poznatků všech odborníků, kteří se Valašskem zabývají, chtěla jsem ale také znát stanovisko alespoň několika odborníků, kteří sice knihy nepublikují, ale jejichţ činnost souvisí s tím, co je diskutováno v odborných knihách. Situaci bych přirovnala ke slovům pana J. Mečiara

(2005; s. 111)

(text se vztahuje

na geografy, ale myslím, ţe si jej lze spojit se všemi badateli): „Geograf musí brát jako objektivní fakt, ţe nikdy nemůţe nějakou krajinu poznat dokonale. Můţe ji však během tohoto poznávání pochopit. To však nedokáţe, pokud tuto krajinu při získávání podkladů k těmto výpočtům sám neprochodil, neprocítil a neproţil v jejích nejrůznějších podobách. Během pozdního letního odpoledne či v bílém zimním zasnění. V rozkvetlém jaru či za podzimních plískanic. Mezi lidmi na polích či mezi hejnem dětí na návsích, v shonu na náměstích či mezi štamgasty v místní hospodě. Pak se mu teprve při výpočetním zpracování podkladů a měření, které v průběhu toho všeho pilně získával či jej převzal, můţe doma před očima stále „zjevovat“ to, čemu se zatím z nedostatku výstiţného názvu říká „genius loci“ neboli „duch místa“, „duch krajiny“ “. Mojí nynější snahou je pochopit valašskou krajinu, zdejší obyvatele - „genius loci”. Při své práci jsem pouţila následujících medot:  analýza 

odborných textů

metoda historická 11



metoda rozhovoru



metoda srovnávací



metoda terénního výzkumu



metoda interpretace mapových děl



metoda interpretace textu



metoda interpretace uměleckých děl Dále bych chtěla nastínit, které zdroje byly při mé tvorbě nejpřínosnější. Kaţdý

pramen ovšem měl pro posun poznání svůj význam, níţe je uveden výběr z nich. V počátečních kapitolách řešících základní pojmy výzkumu, aspekty vzniku kulturních specifik a řešení otázek lidové kultury, jsem čerpala především ze zdrojů literárních. Velmi se mi osvědčila publikace Valaši a Valašsko: o původu Valachů, valašské kolonizaci, vzniku a historii moravského Valašska a také o karpatských salaších J. Štiky

(2007; 237 s.).

Mnoho mých otázek také zodpověděla kniha Krize kultury:

čtyři cvičení v politickém myšlení H. Arendtové (1994; 160 s.). V částech práce zabývající se vybranými specifiky valašské kultury a organizacemi podporujícími valašskou kulturu jsem čerpala z poznatků zdrojů literárních a elektronických v kombinaci s informacemi poskytnutými respondenty v rozhovorech. Výpovědi respondentů se týkaly problematiky krojů, lidového tance, zvyků, divadelnictví, lidové architektury a nových forem valašské kultury. Dále jsem pouţívala materiály získané náštěvami různorodých kulturních akcí. Velmi přínosné pro mě byly návštěvy kulturních událostí Valašského muzea v přírodě a Zvonice Soláň. Ve své tvorbě jsem také čerpala ze zkušeností z pozice průvodce ve Valašském muzeu v přírodě. V kapitole Význam rodiny pro zachování kontinuity valašské kultury jsem pouţila výsledky výzkumu publikovaného v knize Kde jsme doma: mentální reprezentace domova jako výraz kulturního vědomí dětí z folklorních souborů A. Schauerové a kolektivu (1997, 123 s.). Problematiku valašské kultury ve školství jsem řešila v korespondenci s Rámcovým vzdělávacím programem pro základní vzdělávání

(http://www.vuppraha.cz/wp-

content/uploads/2009/ 12/RVPZV_2007-07.pdf)

. V další kapitole s názvem Výukový program “Jak

Valach na Valašsko přišel” jsem vycházela ze zkušeností, které jsem měla moţnost

12

nabýt při realizaci vzdělávacího programu ve Valašském muzeu v přírodě, na jehoţ tvorbě a lektorování jsem měla příleţitost se podílet. Jako kaţdý badatel jsem pátrala v knihovnách po titulech a jménech, které měly vést k rozuzlení mých otázek. Často jsem pospíchala s nadšením domů, abych co nejdříve nahlédla do „kniţního pokladu“ , který jsem objevila na polici. Musím však říci, ţe jsem často byla „pokladem“ zklamaná. Většinou jsem se z knihy totiţ nedozvěděla, co dané problematice říká sám autor, protoţe kniha předkládala pouze stanoviska jiných autorů. Určitě je ţádoucí, aby autor práce srovnal svůj pohled s pohledy jiných autorů, či z nich svůj názor vyvodil, ale mám za to, ţe by měl na závěr uvést k jakému názoru se přiklání či podat vlastní verzi. Vyţaduje ovšem větší odvahu „přinést na trh vlastní kůţi“ neţ se „schovávat za sukně“ jiných autorů. Ve svých závěrech se proto snaţím vyjádřit vlastní stanoviska, ke kterým jsem v průběhu práce došla. Konečný závěr je sumací dílčích závěrů práce, které uvádím za jednotlivými kapitolami, aby bylo ihned zřejmé, jaký je můj pohled na jednotlivé formy valašské kultury. Poznámka k cílům mé práce: Mým původním záměrem bylo ke stanoveným cílům práce vymezit také předpoklady. Rozhodla jsem se však od tohoto upustit, protoţe by tyto předpoklady před podrobným prozkoumáním problematiky musely být velice povrchní, jelikoţ zaujetí jakéhokoliv stanoviska v této oblasti musí být výsledkem hluboké úvahy. Kdyţ by byly doplněny aţ po skončeném bádání, nejednalo by se o předpoklady v pravém slova smyslu. Z tohoto důvodu je neuvádím.

13

IV.

ZÁKLADNÍ POJMY V této kapitole bych ráda vymezila základní pojmy svého bádání. Jaké pojmy

budu řešit uţ je zřejmé z názvu mé práce Kontinuita valašské kultury. Tato kapitola bude tedy slouţit pro vymezení pojmů kontinuita, Valašsko a kultura, jak budou tyto pojmy chápány při všem bádání v rámci této práce.

IV. 1.

KONTINUITA

Kontinuitu samu o sobě, jako pojem, zkoumalo velmi málo autorů. Pokud se jí autoři zabývali, řešili ji většinou v návaznosti s dalším termínem. Například v knize Slova a věci, M. Foucault

(2007, s. 117- 121)

řeší dva proudy pojetí kontinuity přírodní

historie. V knize Za zrkadlom moderny, kde je kontinuita přiblíţena v souvislosti s historicismem, se uvádí

„ … výsledný obraz minulosti musí byť súvislý,

nepřerušovaný: História nemá mať nijaké trhliny “ (GÁL, E., MARCELLI, M., 1991; s. 9). Obecné podání pojmu předkládá Standfordská filosofická encyklopedie (volně přeloţeno), jejímţ autorem je J. L. Bell: „The usual meaning of the word continuous is “unbroken” or “uninterrupted”: thus a continuous entity – a continuum - has no “gaps.”… We are all familiar with the idea of continuity. To be continuous is to constitute an unbroken or uninterrupted whole, like the ocean or the sky. A continuous entity - a continuum - has no “gaps”. Opposed to continuity is discreteness: to be discrete is to be separated, like the scattered pebbles on a beach or the leaves on a tree. Continuity connotes unity; discreteness, plurality” (http://plato.stanford.edu/entries/continuity/). Všechny uvedené zdroje zmiňují vývoj „bez mezer”. Můţeme tedy říci, ţe jde o jakousi nepřetrţitou návaznost, plynoucí s určitým jevem při jeho různé intenzitě i změnách formy. Kontinuita má blízko k pojmu existence, s tím rozdílem, ţe jistý jev můţe existovat i po různě dlouhých „neexistencích“, kdeţto kontinuita nikoli.

14

Obr. 1. Grafické znázornění rozdílu mezi kontinuitou a existencí Autor: Iveta Janošová Jinak řečeno, kdyţ jev přestane existovat, přetrhne se jeho „nit kontinuity“. Kdyţ se tentýţ jev v budoucnu objeví, bude existovat, ale nebude kontinuální. Mám za to, ţe na kontinuitu můţeme nazírat kvantitativně nebo kvalitativně. Při radikálním pohledu kvantitativním je kontinuita základní vlastností existence. Není důleţité, jaké vlastnosti jev má, hlavně ţe v průběhu plynoucího času zůstává zachován, hlavně ţe “je”. Konec kontinuity jevu souvisí s jeho zánikem. Z tohoto pohledu by například ţivot na Zemi přestal být kontinuální po nárazu rozměrného vesmírného tělesa do Země a jejím následném rozpadu. Podle uvedeného příkladu by tedy nebylo důleţité jaké formy ţivota se od jeho vzniku na Zemi vyvinuly, ale to, ţe na Zemi ţivot je. Pohled kvalitativní si všímá podstaty, charakteristické vlastnosti vývoje určitého jevu, následně pak sleduje jeho “sílu” projevu. Představme si podstatu či sledovanou vlastnost jevu jako nit. Nitka můţe být v průběhu vývoje jevu různě silná – v určitých úsecích jako příze, dál jako rybářský vlasec, v některých částech jako lidská paţe, ale někde jako vlákno z pavučiny. Ztracená síla nemusí být definitivní a můţe se znovu obnovovat, pak třeba zase sílu pozbývat. Co je však důleţité – nitka je souvislá, není přetrţená. Nitka má sice v různých úsecích různou sílu a různé podoby, avšak zůstává souvislá, celistvá. Kontinuita se v tomto případě váţe na určitou významnou vlastnost, podstatu, ta souvisí s kontinuitou daného jevu. Přestoţe jev můţe i nadále existovat, zanikla-li jeho podstata či důleţitá vlastnost, není jev z tohoto pohledu kontinuální. Osobně se kloním k druhému pohledu, který budu uplatňovat ve své práci.

15

IV. 2.

VALAŠSKO

Valašsko ve své historii nikdy netvořilo administrativní jednotku, proto jeho hranice nejsou jasně dané. Pro vymezení území náleţící pod region Valašsko se nabízí mnoho moţností. Většina autorů zabývajících se valašskou tematikou v úvodu své práce Valašsko vymezuje. V následujících řádcích objasním, proč mám v této otázce jasného favorita. Okruh autorů ve svých pracích omezuje Valašsko na okres Vsetín. Tento okres nepochybně k Valašsku náleţí. Kdyţ se nacházíme v tomto okrese a řekneme, ţe jsme na Valašsku, nikdo nám toto tvrzení nevyvrátí. Valašsko ale není omezeno pouze na okres Vsetín, k Valašsku náleţí velké části dalších okresů. Například Valašské Klobouky jsou nepopiratelně valašské a náleţí k okresu Zlín. Navíc, jak uţ jsem se zmínila, Valašsko nikdy netvořilo administrativní jednotku, proto ztotoţnění s jedním z okresů není přesné. S tímto vymezením je moţné se setkat například v knize Příroda Valašska (PAVELKA, J., TREZNER, J., et al. 2001; s. 9)

. V knize Okres Vsetín: Roţnovsko, Valašskomeziříčsko,

Vsetínsko

(NEKUDA, V. et al., 2002)

. Valašsko není přímo vymezeno, pouţívání přívlastku

„valašský“ v textu spolu s názvem knihy by mohlo vést k domněnce, ţe je Valašsko totoţné pouze se vsetínským okresem. Uţívání přídomku „valašský“ v rámci okresu Vsetín ovšem nelze nic vytknout, protoţe jak uţ jsem se zmínila výše, tento okres (ovšem i části jiných okresů) rozhodně Valašsku náleţí. Dále se nám nabízí ztotoţnit Valašsko s tzv. „Valašským královstvím“ (http://www.valasske-kralovstvi.cz/)

. Vyuţití názvu „Valašské království“ pro rozvoj cestovního

ruchu bylo jistě originálním nápadem. Plní svoji funkci, protoţe vzbudil zájem turistů. Tímto prostřednictvím je na Valašsku a v Beskydech nabízena široká škála různorodých aktivit od jízdy na koni po seskok padákem. Kdo přijede na Valašsko na dovolenou a chce svůj volný čas strávit aktivně, určitě zde nalezne to, co hledá. Myslím ale, ţe zde neleţí klíč k podstatě valašské kultury, cítíme zde komerční podtón, určitou účelnost slouţící turismu. Další moţností je vymezení Valašska podle J. Vencálka, jak jej popisuje v učebnici Valašsko: geografie místního regionu pro základní školy

(1993;

s.

9)

.

J. Vencálek region vymezil podle znaků objektivních (například kulturní specifika, specifika vzniklá valašskou kolonizací, způsob hospodaření) i subjektivních (cítit se 16

Valachem) – coţ hodnotím velmi kladně. Nevýhodou jeho vymezení je, ţe Valašsko vymezil na mapu fyzickogeografickou, kde nejsou znázorněny katastrální hranice obcí, tudíţ není snadné rozlišit, kterou obcí je hranice vedena a proto by mohlo dojít při konkrétnějším vymezování k nepřesnostem. Podobně jako J. Vencálek Valašsko vymezuje J. Štika (2007; mapová příloha). Výhodou verze J. Štiky je, ţe Valašsko kartograficky vyjádřil mapou s katastrálními hranicemi obcí. Pojetí J. Vencálka a J. Štiky se mimo to diferencuje ve vyčlenění subregionálních jednotek (J. Vencálek – jádro, přechodné oblasti; J. Štika - jádro, okraj, přechodné oblasti). Vymezení Valašska v kartografickém vyjádření viz Příloha 1. Na práci J. Štiky si cením především toho, ţe při hledání „hranic” Valašska kladl důraz na vědomí obyvatel o příslušnosti k Valašsku, protoţe valašská kultura, která bude v této práci především řešena, je postavena právě na jejích nositelích – na lidech: „Při vymezování hranice Valašska bereme v úvahu existenci salašnictví, lidový kroj a dialekt a především vědomí obyvatel o příslušnosti k regionu i stanovisku lidu ze sousedního regionu. … hranice regionu se během století měnily podle zastoupení a významu těchto kritérií. Podle nich, především podle sebeurčení obyvatel, rozlišujeme vlastní jádro Valašska, jehoţ obyvatelé jsou za Valachy povaţováni valašským i nevalašským lidem, do okrajového území spadají obce, které jsou obyvateli jádra povaţovány za nevalašské a sami se téţ k Valachům hlásí a konečně v přechodné oblasti se obyvatelé k Valachům nehlásí, nepokládají je za ně ani obyvatelé z vlastního a okrajového území a za Valachy je povaţují, často i s dávkou despektu, lidé ze sousedního regionu“ (ŠTIKA, J., 2007; s. 200).

17

IV. 3.

KULTURA

Kultura patří v současné době k velmi často skloňovaným pojmům. Do vysvětlování tohoto termínu by se však pustilo jen velice málo uţivatelů. „ … čím častěji pouţívaný pojem, čím obecnější a samozřejmější, tím také vágnější a mlhavější. Asociace, jeţ vyvolává v člověku slovo kultura, se liší nejen podle míry vzdělání a místa, kde se člověk narodil, ale takřka případ od případu …“ (KROEBER, A. L. – KLUCKHOHN, C. 1969; s. 1)

.

Jsme často svědky toho, ţe pojem kultura se omezuje pouze na “konzumaci” výsledků práce umělců – literaturu, divadlo, film, sochařství, malířství, umělecká řemesla, hudbu … Ke kultuře ovšem náleţí i naše chování, mezilidské vztahy, schopnost tolerance, náš jazyk, ţivotní styl a jiné. Kultura má tedy úzké vazby také se vzděláním, schopností jedince adaptovat se a přijímat vědomě určité společenské normy. Existuje celá řada definic kultury, které se liší hloubkou i šíří. A. L. Kroeber a C. Kluckhohn ve své knize Kritický nástin systémů a definic kultury rozdělují definice kultury do 4 skupin a dalších podskupin: (tamtéž; s. 77 – 156) A) Široké definice s důrazem na obsahový výčet, vesměs ovlivněné E. B. Tyrolem Zde cítím potřebu Tylorovu definici kultury uvést, protoţe ovlivnila pohled mnohých dalších autorů a je proto určitým mezníkem: “Kultura nebo civilizace … je ten komplexní celek, který zahrnuje poznání, víru, umění, právo, morálku, zvyky a všechny ostatní schopnosti a obyčeje, jeţ si člověk osvojil jako člen společnosti” 1. B) Historické – důraz na společenské dědictví nebo tradici C) Normativní C-I) Důraz na pravidla nebo způsoby C-II) Důraz na ideály nebo hodnoty včetně chování D) Psychologické D-I) Důraz na rozvrţení a na kulturu jakoţto pomůcku k řešení problémů D-II) Důraz na učení 1

TYLOR, E. B. 1871. Citováno dle : KLUCKHOHN, C. – KROEBER, A. L. Kritický nástin systemů a definic kultury. Přeložila Pavla Váňová. Brno: Krajské kulturní středisko, 1969. s. 82

18

D-III) Důraz na zvyk D-IV) Čistě psychologické definice E) Strukturální - důraz na typizaci nebo organizaci kultury F) Genetické F-I) Důraz na kulturu nebo produkt F-II) Důraz na myšlenkový obsah F-III) Důraz na symboly F-IV) Definice zbývajících kategorií G) Neúplné definice Kulturu přibliţuje také H. Arendtová, která píše: „Kultura jako slovo i pojem je římského původu. Slovo „kultura“ je odvozeno od colere – pěstovat, obydlovat, starat se, hlídat a chránit – a souvisí primárně se stykem člověka s přírodou, souvisí s onou kultivací a péčí, která z přírody učiní místo vhodné k lidskému obývání“ (ARENDTOVÁ, H. 1994; s. 136)

. Kultura tedy znamená starat se, chránit, můţeme také říci obdělávat,

obhospodařovat. Význam slova se přenesl také na oblast duševní, protoţe duše je rovněţ „polem”, které lze zvelebovat a zušlechťovat. Pojem je spojen s lidstvím. V kultuře tedy jde o něco zvelebeného, či o způsob, jakým lidé zvelebují Zemi, své prostředí, sebe a svou duši. Není snadné vymezit, co ke kultuře náleţí a co jiţ ne. Mám za to, ţe člověk od člověka na kulturu nahlíţí odlišně. Kaţdý člověk má v sobě zabudovaný systém hodnot, které oceňuje. Pochybuji, ţe by se našli dva lidé s naprosto totoţným

hodnotovým

ţebříčkem.

Z tohoto

důvodu

také

kaţdý

posuzuje

„obhospodařené, zvelebené věci“ či „cestu ke zvelebování“ jinak. Pojem kultura se tedy můţe týkat „obhospodařování ducha”, kam zařazujeme procesy a stavy lidské mysli, kdy člověk „roste na duchu“. Tuto kulturu můţeme označit jako duchovní. Na druhou stranu lidskou činností vznikají hmotné materiální výtvory, které jsou kulturní tím, ţe při jejich tvorbě někdo „vzrostl na duchu“ nebo také, ţe svou existencí působí na „růstu na duchu“ dalších lidí. Kdyţ se na kulturu podíváme ve větším měřítku, uvidíme, ţe kulturou nejsou jen myšlenky a výtvory jednotlivců, je to způsob, cesta, kterým se určitá skupina lidí rozhodla zvelebit a obhospodařovat Zemi a tím i sebe a také vše, co je ovlivňuje ve způsobu obhospodařování.

19

Bude-li tedy řeč o valašské kultuře, budu mít na mysli všechno výše zmíněné ve vazbě na ţivot lidí na Valašsku. K valašské kultuře řadím hmotné i duchovní výtvory lidí na Valašsku, které zvelebují zemi či ducha, cesty a činnosti vedoucí k tomuto zvelebování a vše, co vede k tomuto způsobu obhospodařování. Závěrem: O pojmu kontunuita můţeme říci, ţe jde o jakousi nepřetrţitou návaznost, plynoucí s určitým jevem při jeho různé intenzitě i změnách formy. V mém pojetí kontinuity z hlediska kvalitativního si pojem všímá podstaty, charakteristické vlastnosti určitého jevu v jeho vývoji, následně pak sleduje nepřetrţitost této vlastnosti i její „sílu”. Kontinuita se v tomto případě váţe na určitou významnou vlastnost, podstatu, ta souvisí s kontinuitou daného jevu. Přestoţe jev můţe i nadále existovat, zanikla-li jeho podstata či důleţitá vlastnost, není jev z tohoto pohledu kontinuální. Bude-li v mé práci řeč o valašské kultuře, budu mít na mysli hmotné i duchovní výtvory lidí na Valašsku, které zvelebují zemi či ducha, cesty a činnosti vedoucí k tomuto zvelebování a vše, co s tímto souvisí.

20

V.

ASPEKTY VZNIKU KULTURNÍCH SPECIFIK

V.1.

HISTORICKÉ V následujících řádcích nahlédneme na historické aspekty vzniku kulturních

specifik. Dnešní region Valašsko mohl vzniknout při určitém historickém pozadí, které dalo vzniknout podmínkám, které v kombinaci s aspekty geografickými vyústily ve vznik regionu Valašsko a tím také jeho kulturních specifik. Při popisu historických aspektů vycházím z knihy Valaši a Valašsko … J. Štiky (2007; 237 s.). Počátek vzniku historických podmínek, které začaly směřovat vývoj ke vzniku dnešního regionu můţeme vysledovat aţ ve 2. století n. l. V dolnímu toku Dunaje (území dnešního Rumunska) se rozkládá úrodná Valašská níţina, na severu lemovaná velehorským pásmem Jiţních Karpat. Na počátku 2. století obsadily tuto níţinu římské legie, podmanily si říši původních Dáků. Protoţe Dákové i jejich sousedé Trákové byli většinou urostlí a silní muţi i ţeny, Římané je často odváděli. Tehdy začali mladí Dákové odcházet do těţko přístupných hor. (ŠTIKA, J.; s. 23) V horských údolích zakládali malé osady a na horských pastvinách pásli stáda ovcí. Od jara do podzimu bača (vedoucí pasák) a jeho pomocníci vykonávali všechny práce spojené s kočovným chovem ovcí na horských pastvinách – grúních. Práce na salaši – pasení a stříhání ovcí, dojení, výroba sýrů a brynzy, vykonávali muţi. Museli také stáda chránit před útoky vlků a medvědů. Na zimu sháněli stáda do osad. Ţeny zpracovávaly vlnu a kůţe, připravovaly take krmivo pro ovce na zimu a prodávaly sýr, brynzu, výrobky z vlny a kůţe v nejbliţším okolí. Potom, co Římané na konci 3. století z oblasti odešli, stala se cílem útoků Hunů, Avarů a germánských kmenů. Pastevci, ţijící v izolaci velehor, neměli důvod se vracet do úrodné níţiny. Naopak se jejich počet zvýšil. (ŠTIKA, J.; s. 27) V 6. století se v oblasti na čas usadily některé slovanské národy, situace v krajině se uklidnila. Pastevci nemohli zůstat v naprosté izolaci. Potřebovali nezbytně některé výrobky řemeslníků, které nemohli pro nedostatek materiálu (především ţeleza) vyrobit (např. kotle, pily, sekery, zbraně). Na druhé straně však nebyli ochotni přijmout zákony “většiny”, protoţe si vytvořili během dlouhého období částečné izolace jakási 21

vlastní “pravidla”, respektující specifika jejich ţivota – tzv. valašské právo (podle etnografů zvykové právo vyplývající ze zvyku valachů)

(tamtéž; s. 131)

. Volili si pro určitý

kraj vojvodu, který dohlíţel na dodrţování valašského práva a měl rozhodující slovo při řešení případných sporů. V kaţdé osadě zodpovídal za stav společenství kňaz (tamtéž; s. 28-29)

(později na Valašsku zvaný fojt, byl to zakladatel obce z pověření pána, následně

byla tato funce v obci dědičná; fojt si mohl postavit pilu, valchu a mlýn, byl to obvykle nejmajetnější hospodář v obci). Šlechta valašské právo respektovala, protoţe valaši byli jako jediní schopni hospodařit ve vysokohorských oblastech a přinášet šlechtě alespoň nějaký uţitek. Dále valaši chránili horské hranice panství před vpády loupeţivých hord. Tato valašská privilegia lákala další mladé lidi touţící po relativní svobodě. Valachů přibývalo. Pro národy podmaněné Římany se vţilo označeni Vlaši, Valaši. Postupem času pojem valach zobecněl a začali se jím zvát pastevci v horách (tamtéž; s. 21). Díky dalším vpádům se počet horských pastevců zvyšoval, aţ grúně (horské pastviny) nestačily pojmout všechna stáda. Valaši byli nuceni hledat nové pastviny. Vydali se proto dál po hřbetech Karpat. Dva proudy kočovníků postupovaly převáţně územím obývaným slovanskými národy. Severní proud postupoval horami tvořícími hranici mezi Polskem a Slovenskem. Jiţní se vydal z Ukrajiny pásmy hor středního Slovenska. Oba proudy dorazily na východní Moravu koncem 15. století. Valaši zde obsadili horské pastviny. Protoţe po 400 let ţili v blízkosti Slovanů (Ukrajinci, Poláci, Slováci), byl jimi ovlivněn jejich jazyk, přestoţe v jejich řeči byly zachovány i rumunské výrazy. Pozoruhodné však je, ţe zůstal téměř nedotčen ţivotní styl valachů, tedy i jejich kultura. Vojvodové dokázali prosadit valašské právo a privilegia valachů ve všech oblastech, kterými procházeli, tedy i na východní Moravě (z jiţ výše zmiňovaných důvodů byli valaši podporováni shora, protoţe se jejich činností stávaly horské oblasti vyuţité, aţ později se jejich odbojnosti vrchnost začala obávat). Asimilace usedlíků s valachy proběhla velmi rychle, uţ v průběhu třicetileté války jsou všichni obyvatelé hornnaté části východní Moravy označováni jako Valaši (tamtéž;

22

s. 93)

.

V.2.

GEOGRAFICKÉ Geografické podmínky významným způsobem ovlivňují vývoj kultury na daném

území. Této skutečnosti si povšiml i J. G. Herder: „… klima nedonucuje, nýbrţ působí sklon; dává nepozorovanou dispozici, kterou lze u národů pevně zakořeněných sice pozorovati v celkovém obraze jejich mravů a ţivotních způsobů…“ (HERDER, J. G. 1941; s. 137). Podívejme se nyní, jak geografické podmínky dále ovnivňovaly kulturní sfecifika valachů. V 15. století tedy doputovali valaši aţ do hor východní Moravy. Dále na západ se rozkládaly jiţ osídlené oblasti s menší nadmořskou výškou, které ovšem stejně jejich způsobu ţivota nevyhovovaly. Usadili se proto v západním oblouku Karpat, které v rámci regionu zahrnují tyto geomorfologické celky: Vizovickou vrchovinu, Bílé Karpaty, Javorníky, Podbeskydskou pahorktinu, Hostýnsko-vsetínskou hornatinu, Roţnovskou brázdu a Moravskoslezské Beskydy

(HERINK, J., KASTNER, J. 2001; s. 12-13)

.

Obr. 2. Hostýnsko-vsetínská hornatina Autor: Iveta Janošová, 2010 Valaši byli fyzicky zdatní, jelikoţ si museli přivyknout drsným podmínkám v horských oblastech. To se jim velmi hodilo, kdyţ přišli na východní Moravu. Nalezli zde neúrodné půdy plné kamení, rozsáhlé lesy a to vše při chladném, případně mírně teplém, ale deštivém klimatu.

23

Obr. 3. Oblačnost nad roţnovskem zadrţená svahy Beskyd Autor: Iveta Janošová, září 2010 Tito lidé se usadili v horách, větší údolí jiţ byla osídlená: „Valašsko zaznamenalo dvě hlavní kolonizační vlny. První vlna, zvaná vnitřní, probíhala od pozdního středověku. Kolonisté této vlny se ţivili jako rolníci. První kolonizační vlnu je moţno rozdělit na prvotní údolní, vytvářející řetězová sídla a pozdější pasekářskou, probíhající aţ do 19. století, kterou vznikala rozptýlená dvorcová sídla. Pasekářská kolonizace byla silně ovlivněna způsobem hospodaření nositelů druhé, vnější kolonizační vlny, která probíhala především v 16. a 17. století. Ve druhé kolonizační vlně území podle valašského práva osídlovali Valaši se svým salašnickým způsobem hospodaření a s ním spojenými stavbami. Obyvatelé obou kolonizačních vln asimilovali“ (JANOŠOVÁ, I. 2009; s. 84-85) (blíţe viz kapitola Architektura a osídlení). Důleţitým prvkem, který s sebou valaši přinesli, byl zmiňovaný salašnický způsob hospodaření. Tento způsob hospodaření umoţňoval vyuţití vzdálených pastvin. Obyvatelé Valašska z rozlišných kolonizačních vln spolu asimilovali natolik, ţe od sebe začali přejímat různé uţitečné techniky hospodaření. Salašnictví se nakonec stalo všeobecně uznávanou metodou. Salaš, ve které měl hlavní slovo bača, obvykle stávala na odlehlém místě, přes sezónu se zde chovaly ovce, její součástí byla koliba, to jest velmi jednoduchá stavba, která slouţila ke zpracování mléka a také k nocování bačovi a jeho pomocníkům. Lidé na jaře bačovi přivedli své ovce, ten si jejich počet zaznamenal na hůl zvanou rováš, podle zářezů pak rozděloval ovčí produkty, pro které si majitelé chodili. Za péči o ovce si sám nechával určitý podíl. Se salašnictvím se pojí mnohé rumunské a další termíny, které dosud zůstaly ve valašském nářečí. Mnohé názvy míst v regionu mají svůj původ rovněţ v cizích jazycích (blíţe viz kapitola Nářečí). 24

Salašnictví je rovněţ spojeno s mnohými tradicemi a bylo a je inspirací pro ústní lidovou tvorbu i současný folklor. Například ve známé lidové písni Beskyde, Beskyde … si můţeme povšimnout sloky: „Aj bačo bačo náš, černú košulku máš …“. Jednalo se o zvyk, kdy bača musel celou sezonu vydrţet v jedné košili, která z tohoto důvodu získala „černou barvu“ – toto mělo pomoci tomu, aby se ovcím nestalo nic zlého. Přínos valachů pro ţivot kraje však nespočíval pouze v salašsnictví. Kočovní pastevci, kteří tvořili druhou kolonizační vlnu, přinesli i další „novinky”. Valaši byli zkušenými včelaři - chovali včely v úlech tvořených dutými kmeny stromů (obr. 4). Jak tyto úly vypadaly je moţno vidět na fotografii níţe. Včelařství patří k rozvinutým aktivitám i v dnešní době, úly se jiţ pouţívají novodobé.

Obr. 4. Včelí úly zvané kláty v areálu Dřevěného městečka ve Valašském muzeu v přírodě (dále VMP) Autor fotografie: Iveta Janošová, 2010 Dokázali také vyrábět velmi chutný ovčí sýr a brynzu. Velmi zruční byli při zpracování kůţí (obuv, části oděvů …) a vlny. Vlna z jejich ovcí valašek (druh ovce odolné nepříznivým klimatickým podmínkám) se zpracovávala na sukno, později upravovala na valchách (ubíjením rozměrnými dřevěnými kladivy poháněnými vodou a spařováním) na odolnější a pevnější materiál zvaný „huňa”. Své dovednosti ochotně poskytovali i usedlým zemědělcům v údolích. Od nich se naopak pastevci naučili pěstovat některé druhy obilí, svá stáda „oţivili” místními ovcemi (birkami) s jemnou vlnou, od místních řemeslníků nakupovali jejich výrobky. Asimilace přistěhovalců obou vln tedy přinesla všestranný prospěch celému kraji (do té doby chovali usedlíci v údolích ovce „birky”, ale neuměli vyrábět z jejich mléka sýr a brynzu, naučili se to aţ od valachů). Sýr a brynza se staly brzy oblíbenou součástí jídelníčku všech rodin v kraji, často je prodávali chovatelé ovcí na trţištích. Část také 25

dodávali vrchnosti jako součást daně. Zvýšené stavy ovcí znamenaly také daleko větší mnoţství vlny, kterou jiţ nebyli schopni sami zpracovat. Proto vznikaly nejdříve dílny na zpracování vlny a výrobu vlněných látek (z vlny valašek “huně” a těţší látky, z vlny birek látky jemnější). Jak jsem se jiţ zmínila, hornatý reliéf se na Valašsku snoubí s vysokým podílem zalesnění. Není proto divu, ţe dřevo provázelo ţivot obyvatel Valašska od narození aţ po skonání. Nejviditelnějším dřevěným prvkem jsou valašské chalupy. Podrobněji o nich bude pojednáno v kapitole Architektura a osídlení. I přes dnešní technické vymoţenosti se stále můţeme setkat s obrázky podobnými snímku (obr. 5). Reliéf regionu je velmi členitý

proto také těţce dostupný. Některé úseky lesa jsou

udrţovatelné pouze za pomoci taţných koňů. Údrţba lesů patří stále k náročné a fyzicky namáhavé činnosti. Většina rodin je vlastníky lesů a proto velká část obyvatelstva zná svízele a těţkosti práce v lese.

Obr. 5. Horní Vsetínsko – sváţení dřeva, před rokem 1953 Zdroj: Snímek z výstavy Ţivot na Valašsku – opravdu zmizelý svět? ve VMP, 2010 Příroda ovšem člověku nepřipravila pouze těţkosti a nástrahy. Na Valašsku ţijící člověk je obdarován prostředím lahodícím oku i duši. Díky přírodním jedinečnostem velká část území Valašska spadá pod chráněnou krajinnou oblast Beskydy. Vyskytuje se zde široká škála chráněných rostlin a zvířat. Zvláštností fauny je výskyt velkých šelem – medvědů, vlků a rysů. „Chráněná krajinná oblast Beskydy je jediným místem v České republice, kde v dnešní době ţijí všechny tři druhy velkých šelem. Z tohoto důvodu je celá CHKO Beskydy zařazena také do soustavy 26

NATURA 2000 jako evropsky významná lokalita výskytu velkých šelem.“ 2

Obr. 6. Lačnovské louky plné šafránu bělokvětého Zdroj: http://www.lacnov.eu/fotogalerie/

Také rostlinstvo se pyšní hojným zastoupením chráněných rostlin: „V … květeně jsou zastoupeny rostlinné druhy, které jsou rozšířeny především v oblasti Karpat. Tímto se květena liší od jiných území Čech a Moravy leţících západním směrem” TREZNER, J. et al. 2001; s. 93)

(PAVELKA, J.,

. Samozřejmě se zde vyskytují také skupiny druhů s vazbami

mimokarpatskými. Na území regionu je moţno nalézt četná maloplošně chráněná území. Fotografie (Obr. 6) představuje přírodní památku v obci Lačnov, která chrání louky s výskytem šafránu bělokvětého. Krása přírody regionu láká v současné době mnoho turistů.

2

BOJDA, Michal ; KUTAL, Miroslav. Aktuální situace rozšíření velkých šelem v Beskydech a na Valašsku a současné hrozby. Valašsko : vlastivědná revue. 2010, 24, s. 19-21. ISSN 1212-3382.

27

V. 3.

SPECIFICKÝ VLIV NÁBOŽENSTVÍ

Součástí ţivota jsou elementy, které člověk nemůţe ovlivnit. K těmto prvkům ţivota patří výše zmiňovaná rodina.

Rodina patří k jedné z věcí, které si člověk ve svém ţivotě nevybere. Co také člověk nedokáţe ovlivnit, je náboţenství rodiny, do které se narodí. Přestoţe se člověk v dospělém věku můţe rozhodnout, ţe nebude patřit k těm, kteří tráví nedělní dopoledne v kostele, nedokáţe smazat, co proţil v dětství. Buďto ve víře následuje své rodiče nebo si aspoň ve své paměti zachová vzpomínky s ţivotem církve spojené. Pro Valašsko je typický velký podíl věřících: „K 1.3.2001 … ve vlastním Valašsku (jádru regionu) činil podíl věřících obyvatel 60,5%. V okrajových a přechodných oblastech byl podíl věřících menší – v okrajových oblastech 46%, v přechodných 51,9%. Podíváme-li se na všechny oblasti Valašska najednou, činil podíl věřících 53,5%. Všechny hodnoty, ale převyšovaly podíl věřících za celou Českou republiku 32% ….“

(JANOŠOVÁ, I. 2009; s. 47)

. Předpokládám,

ţe výsledky sčítání lidu letošního roku vysloví jiţ niţší procento věřících, přesto lze stále očekávat poměrně vysoký podíl ve srovnání s celorepublikovým průměrem. Většina věřících se hlásí k Římskokatolické církvi. Velkou roli ve specifičnosti Valašska ovšem hraje také velký podíl obyvatel náleţící k Českobratrské církvi evangelické v jádru Valašska ve srovnání s celorepublikovým průměrem (Tab 1.). Tab. 1. Podíly příslušníků církví na Valašsku a v ČR

Zdroj: (JANOŠOVÁ, I., 2009, s. 47) Tento fakt má historické pozadí a má velký vliv na vývoj valašské kultury. 28

Je obecně známo, ţe protestantství ovlivnilo vývoj evropských dějin. Protestantství brojilo proti úplatnosti římskokatolické církve, proti odbočení od původních idejí. Našlo prvotní zastánce především v řadách chudších lidí, kterým se mimo jiné zamlouvala myšlenka Boţího odpuštění bez ohledu na finanční moţnosti a také myšlenka rovnosti všech před Hospodinem. Kde jinde by v té době našel člověk chudý lid, kdyţ ne na Valašsku? Protestantství proto získalo na Valašsku velký ohlas. Na konci 15. století v českých zemích vznikla dohoda, na základě které se obyvatelstvo mohlo svobodně přiklonit k vyznání, které mu bylo bliţší: „Zápas mezi českými zastánci návratu k Bibli a celoevropským většinovým proudem, který návrat odmítal, se odehrával naneštěstí i mečem a ohněm. … Roku 1485 se obě strany v Českých zemích dohodly, ţe se budou navzájem uznávat. V Evropě se tak stalo vůbec poprvé. Kaţdý obyčejný člověk se mohl sám svobodně rozhodnout, ke které z nich se přikloní …“ (KŘIVOHLAVÝ, P. – KŘIVOHLAVÁ, K. 2003;

s. 42)

.

V průběhu 16. století se obyvatelé Valašska postupně hlásili k protestantství, aţ byla obyvatel tohoto vyznání naprostá většina: „Také na roţnovském a meziříčském panství se lidé hromadně hlásili k církvi podobojí. Jiţ na počátku 16. století byli katolíci ve výrazné menšině a od 70. let 16. století zde nepůsobil dokonce ani jeden katolický kněz. Ve všech bývalých katolických kostelech se nyní scházeli evangelíci …“ (tamtéž, s. 42). Velký vliv na formování valašského protestantismu měla Jednota bratrská, díky které se stala dostupná Bible kralická (tamtéž; s. 43). Roku 1620 se odehrála známá bitva na Bílé hoře, kde došlo k poráţce protestantské šlechty. Tato událost se podepsala na ţivotě nejen valašských protestantů. Čekal je ţivot ve strachu, nejistotě, pronásledování. Nastalo období rekatolizace … „Aby se císař napříště vyhnul vzpouře „jinověrců“, rozhodl se, ţe Čechy a Morava budou jednotně katolické. Představitele evangelických církví vyhnal, poddaní se museli podřídit, jen svobodným zůstala volba, zda převléknout kabát a budou moci zůstat v zemi, či odejdou se svou vírou za hranice“ (tamtéž). Několik let po Bílé hoře začaly střety Valachů s císařskými vojáky, později bojové akce. Místní obyvatelé, většina nichţ se klonila k protestantismu, v touze po ukončení náboţenského útisku spolupracovali se Švédy, bojujícími proti císařské armádě. Povstání ale bylo potlačeno a jeho vůdcové popraveni. Období 40. let 17. století bývá označováno jako „valašské rebelie”.

29

V roce 1638 byl zaloţen tzv. portášský sbor

(tamtéž, s. 49)

. Portáši byli valašští

muţi, kteří měli stráţit pohraničí proti nepřátelům (více viz kapitola Portáši). Portášský sbor ovšem vznikl se souhlasem císaře, proto pojem nepřátelé zahrnoval i valašské protestanty, coţ mělo následek ve větší diferenciaci mezi evangelíky a katolíky. Většina protestantského obyvatelstva na Valašsku však dále vyznávala protestantismus. Lidé se tajně scházeli a v tichosti vykonávali bohosluţby. Většina z nich se postupem času oficiálně přihlásila ke katolictví, aby nebyli stíháni, dále však vyznávali svou víru (tamtéž; s. 44 – 47). Důkazem toho, ţe se velká část obyvatelstva hlásila ke katolictví jen naoko, byl soupis protestantů vzniklý vydáním „falešného tolerančního patentu“. Tento úskok vymysleli členové zrušeného jezuitského řádu. Mezi lidmi vyhlásili, ţe císařovna Marie Terezie vyhlásila náboţenskou svobodu a ţe je potřeba se k tomuto vyznání písemně hlásit. Toto tvrzení pak doloţili nepravou císařskou pečetí. „Ani oni však nečekali, ţe se během několika měsíců zapíše 15 000 tajných evangelíků ze 70 valašských obcí. Na mnohých místech se přihlašovaly celé obce i s fojtem a purkmistrem“ (tamtéž, s. 50). Není se čemu divit, ţe kdyţ v roce 1781 opravdu došlo k vyhlášení tolerančního patentu, byli lidé zpočátku velmi nedůvěřiví a opatrní, nakonec se však tato zpráva potvrdila. „Koncem roku 1780 však císařovna zemřela. Josef II. se plně ujal vlády a zahájil svou osvícenskou reformu. Valaši se konečně dočkali, dne 13. října 1781 vyhlásil císař toleranční patent, a tím i relativní náboţenskou svobodu“ (tamtéž, s. 53). Z výše uvedených faktů je zřejmé, ţe při hledání partnera byl jedním ze základních předpokladů budoucího vyvoleného či vyvolené jeho vyznání. Manţelství, ve kterém by se spojili dva lidé odlišného vyznání byla ojedinělá a neobešla se bez dohody na tom, kdo z páru přestoupí k víře druhého. Přestoţe je jiţ několik stovek let od doby, kdy lidem nebyla přána náboţenská svoboda, je ve věřících rodinách pokládáno za veliké plus, kdyţ je partner člena rodiny stejného vyznání. Lidé hlásící se k určité církvi spolu tráví velkou část svého volného času, coţ logicky zvyšuje pravděpodobnost, ţe si najdou svůj protějšek právě v okruhu lidí své církve. Kdyţ spolu lidé tráví hodně času, je jasné, se sobě stanou blízkými. Člověku je příjemné trávit svůj volný čas s lidmi, se kterými něco sdílí, které zná od dětských let, se kterými toho jiţ mnoho proţil. Z toho můţeme vyvodit, ţe spolu lidé tráví i dobu „mimocírkevní“. Církve jsou organizovány do jednotlivých sborů. Do určitého sboru spadá okruh lidí z dané oblasti. Příslušnost k určitému sboru je dána obvykle bydlištěm 30

(i kdyţ se věřící můţe svobodně rozhodnout přehlásit se ke sboru jinému). Z výše uvedeného můţeme obratem vyvodit, ţe tráví-li spolu čas lidé určité církve a určitého sboru, tráví spolu čas zároveň lidé z určité topografické oblasti. Tito lidé tedy spolu sdílejí jak cyklus roku a ţivota náboţenského, tak místní zvyky a tradice. Tímto způsobem se církev druhotně podílí na udrţování valašské kultury. Závěrem: Dnešní region Valašsko mohl vzniknout při určitých historických aspektech. Historické pozadí dalo vzniknout podmínkám, které v kombinaci s aspekty geografickými vyústily ve vzniku regionu Valašsko a tím také jeho kulturních specifik. Počátek vzniku historických podmínek směřujících vývoj ke vzniku dnešního regionu můţeme vysledovat aţ ve 2. století n. l. na území dnešního Rumunska. Mnohé obyvatelstvo zdejších níţin se před vlivem nepřátel uchylovalo do horských oblastí Karpat. Ţivot v horách poskytoval jistou svobodu, bylo však potřeba přizpůsobit způsob ţivota horským podmínkám. Proto se tito lidé uchýlili k chovu ovcí – zde nalézáme počátky salašnického hospodářství. Útoky přicházely i v dalších staletích, proto zde obyvatelstvo setrvávalo a navíc přibývalo. Postupem času pastviny nestačily pojmout všechna stáda, proto byli valaši nuceni hledat nové pastviny. Vydali se proto po hřbetech Karpat severozápadním směrem. Tak se stalo, ţe valašští pastevci, kteří jiţ byli hojně ovlivněni slovanskými kraji jimiţ putovali, koncem 15. století dorazili na východní Moravu. Dále na západ se rozkládaly jiţ osídlené oblasti s menší nadmořskou výškou, které ovšem stejně jejich způsobu ţivota nevyhovovaly. Usadili se proto v západním oblouku Karpat (osídlili Vizovickou vrchovinu, Bílé Karpaty, Javorníky, Podbeskydskou pahorktinu, Hostýnsko-vsetínskou hornatinu, Roţnovskou brázdu a Moravskoslezské Beskydy). Jimi osídlené oblasti jsou spojeny s neúrodnými půdami, relativně vysokými sráţkami a chladným klimatem. Proti nepřízním klimatu však stojí krása přírody. Způsob ţivota valachů spojený se salašnictvím byl na tyto podmínky připraven. Valaši asimilovali s obyvatelstvem, kteří osídlili údolí v dřívější kolonizační vlně. Vzájemně si předávali své poznatky, zvyky a zkušenosti, coţ vedlo ke vzniku jedinečných kulturních specifik regionu. Kulturní specifika regionu také vnikla v úzké návaznosti na vývoj náboţenství této oblasti. Na Valašsku ţije relativně vysoký podíl věřících. Přestoţe se většina obyvatelstva hlásí k církvi katolické, nezanedbatelný význam pro vznik jedinečných kulturních projevů má také protestantství. 31

VI.

OTÁZKA LIDOVÉ A UMĚLECKÉ KULTURY Pro psaní odborného textu včetně závěrečných prací je obvyklá hierarchizace

capitol, tj. strukturace do kapitol a subkapitol. I já jsem svou práci rozvrhla do kapitol a podkapitol k nim náleţejících. V průběhu psaní jsem však svá stanoviska přehodnotila. Text následujících desítek stran se bude zabývat především projevy fenoménů folkloru a umění. V průběhu psaní jednotlivých částí jsem si začala uvědomovat rozměr řešené problematiky. Došla jsem k závěru, ţe začlenění témat ke kapitolám s určitými tituly (buďto k folkloru nebo umění), by bylo velmi násilné. Tato kategorizace by byla velice umělá a stanovovala by nepřirozené hranice. Umění, jinak také řečeno kultura umělecká, a kultura lidová, jenţ bývá často označována jako folklor, se totiţ vzájemně prolíná a ovlivňuje, proto často nelze jednoznačně rozhodnout o tom, kam daný jev spadá. Situace této problematiky je ztíţena tím více, ţe pojem folklor v praxi bývá představován jako společný název pro projevy folklorní i folkloristické. Těţiště pojmu folkloru leţí jinde, neţ jak bývá médii prezentováno. Je však potřeba uvědomit si rozdíl mezi folklorem a folklorismem. Podívejme se, jaké jsou základní znaky folkloru: „K základním znakům folkloru patří synkretičnost (spojení písně s tancem, instrumentální hudbou, obchůzkou, obřadem, oděvem), vázanost na emotivní náboj, gesto, mimiku a dramatický projev interpreta. Folklor je fixován pamětí a v procesu tradování předáván od úst k ústům (orálnost) a z generace na generaci. Dochází tak k obměňování (variačnímu procesu) a improvizaci interpreta, neboť folklorní produkt zpravidla postrádá písemnou oporu” (BROUČEK – R. JEŘÁBEK. 2007; s. 219)

. Pro lepší představu o tom, co si představit pod uvedenými

slovy, se podívejme, jaké konkrétní prvky jsou uvedeny jako příklady členění folkloru: „a) folklor slovesný: lidové písně (z hlediska slovesného), pohádky, pověsti, legendy, povídky, vyprávění ze ţivota, humorky, anekdoty, přísloví, pořekadla, pranostiky a některé drobné projevy slovesného folkloru (např. místní názvy polí, lesů, luk); b) hudební lidová píseň (z hlediska hudebního), nástroje lidové hudby a lidová hudba;

32

c) taneční: všechny základní druhy lidového tance jako jsou skoky, kola, chorovody, točivé a vířivé, figurální tance, umělé taneční svity aj.; d) dramatický: obřadní hry, obchůzky, sousedské, selské hry, lidové zpěvohry, loutkové divadlo” (tamtéž; s. 220). Pro srovnání uvedu text přibliţující pojem folkorismus: „Folklorismus, termín zavedený 1962 H. Moserem pro existence, vyuţití, adaptaci a přeměnu tradičních jevů lidové kultury v nepůvodních podmínkách. Jedná se o zprostředkování a předvádění lidové kultury z druhé ruky, resp. ţivot lidové kultury v novém kulturním a společenském systému, kde plní netradiční funkce” (tamtéž; s. 220). Podívejme se na konkretizaci tohoto obecného termínu: „Jako folklorismus se např. označují tradiční (lidové) pokrmy v restauracích , venkovské obyčeje slavené ve městě, snahy o obnovení kroje a lidového oděvu, tradiční vzory a ornament na výrobcích hmotné kultury a na textiliích. Z hlediska hudebního se jedná o folkloristické festivaly, hnutí souborů písní a tanců, lidovou píseň v umělém zpracování rozšiřovanou masovými médii, tradiční lidovou píseň, hudbu a tanec v zábavných lokálech, nepravé imitace lidové hudby zaměřené na vnější působení (tamtéž). Jednu ze stěţejních charakteristik folklorismu povaţuji „uvědomělé uchovávání, rozvíjení a pěstování folkloru, jeho šíření v tisku, rozhlasu televizi, na audio a videonosičích” (tamtéž). V následujících odstavcích hodnotím rozdílnost pojmů folklor a folklorismus: Folklor je spontánní přirozená činnost obyvatelstva určité etnografické oblasti, která je předávána z generace na generaci. Je předáván ústně a „ţivě”. Kaţdý nositel informace svému vyjádření dodá vlastní ladění. Pokusme si představit například plánování obchůzky na šmigrusta (= obchůzka na Velikonoční pondělí): Muţi se domlouvají, kdy vyjdou, ve kterém domě začnou, přičemţ vzpomínají, jak tomu bylo loni, případně v dřívějších letech. Vzpomínání na dřívější roky se jistě neobejde bez připomenutí humorných záţitků a „ostud”, které se tradují ve spojitosti s určitými adresáty. Další den pak obchůzku realizují. V kaţdém domě besedují – povídají se anekdoty, vypráví se o společných známých a vzpomíná se na zemřelé. Rekapitulujme, co z prvků folkloru platí pro uvedený příklad: fixace pamětí, ústní tradování, přenos z generace na generaci, improvizace interpretů, vyprávění

33

ze ţivota, anekdoty, obchůzka. Mám tedy za to, ţe v uvedeném příkladu se opravdu jedná o folklor. Představitelé folkloru jsou tedy jeho aktéry, aniţ by to tušili. Pokusme se nyní zapřemýšlet, co by v praxi mohlo být příkladem folklorismu: Můţe se jednat například o festival s lidovou tematikou, jehoţ aktivní účastníci jsou velmi dlouho předem ţádáni o vystoupení, které si připraví a za přítomnosti médií představí. Návštěvníci těchto vystoupení jsou samozřejmě povinni obstarat si na tuto akci lístek. Rekapitulace: folkloristický festival, šíření masovými médii, zaměření na vnější působení, uvědomělé pěstování folkloru. Opět mám za to, ţe se v uvedeném příkladu jedná o folklorismus. Je jistě pravdou, ţe: „K rozmachu folklorismu přispívá cizinecký ruch a komercionalizace folkloru“

(tamtéž)

, protoţe připravená vystoupení určená turistům

obvykle nesou zmíněné prvky. Folklorismus se ovšem není jevem ryze negativním: „Ve skutečnosti jej nelze jednoznačně charakterizovat ani záporně ani kladně; v kaţdém případě je jevem, který si získal stabilní postavení v kultuře a ţivotě společnosti” Druhým proudem je kultura umělecká. H. Arendtová dokonce tvrdí, ţe debata o kultuře musí vycházet z umění: “… východiskem diskuse o kultuře musí být fenomén umění …”

(ARENDTOVÁ, H. 1994; s. 136)

. V knize Dějiny výtvarného umění A. Bauera mě

uslovila úvodní slova, jinţ umění přibliţuje: “Umění totiţ svou samotnou tvořivou podstatou posiluje lidského ducha tím, ţe svou hmotnou strukturou v nás buduje struktury duchovní, dává nám nejen hledat, ale především nacházet stále nové a nové moţnosti. Učí nás dívat se na svět kolem sebe novým pohledem a obdivovat stvořené a tvořící v jeho nekonečných výtvarných kombinacích”

(BAUER, A. 2002; s. 7)

. A. Bauer se

zabývá výtvarným uměním, proto zmínil hmotnou strukturu, umění se samozřejmě týká i struktur nehmotných. Podstatné však je, ţe hovoří o posilování lidského ducha, budování duchovní struktury, pod čímţ si můţeme představit utváření hodnot. Významná je také zmínka o učení se vnímání světa kolem sebe a uvědomování si jeho krásy. U jednotlivých projevů kultury obvykle cítíme, zda se kloní spíše ke kultuře lidové či umělecké, avšak kdybychom měli k dispozici dvě truhly s úkolem kulturní projevy jednoznačně rozdělit a truhly pak uzavřít, často bychom si nevěděli rady.

34

Z výše uvedených důvodů jsem se rozhodla v rámci jednotlivých kapitol nechat přirozeně prolínat zmíněné fenomény tak, jak k tomu dochází v běţném ţivotě. Následující kapitoly zabývající se kulturními specifiky Valašska proto nejsou hierarchizovány ani kategorizovány. Závěrem: Umění, jinak také řečeno kultura umělecká a kultura lidová, jenţ bývá často označována jako folklor, se vzájemně prolíná a ovlivňuje. Mnohé kulturní projevy je proto velmi obtíţné přiřadit jednoznačně do jedné či druhé skupiny. Situace této problematiky je ztíţena tím více, ţe pojem folklor v praxi bývá představován jako společný název pro projevy folkloru i folklorismu. Těţiště pojmu folkloru leţí jinde, neţ jak bývá médii prezentováno. Je však potřeba uvědomit si rozdíl mezi folklorem a folklorismem. Folklor je spontánní přirozená činnost obyvatelstva určité etnografické oblasti, která je předávána z generace na generaci, ať uţ se jedná o folklor slovesný, hudební, taneční či dramatický. Je předáván ústně či „ţivě”. Kaţdý nositel informace svému vyjádření dodá vlastní ladění. Oproti tomu folklorismus je uvědomělé uchovávání, rozvíjení a pěstování lidové kultury a její šíření masovými komunikačními prostředky. Lidová kultura k nám přichází jakoby z druhé ruky. Kultura umělecká se nemusí ohlíţet na praktičnost výtvoru v ţivotě, proto si můţe dovolit být více hloubavá. Učí vnímat svět kolem, je náročná na svého pozorovatele. S hloubkou projevů souvisí jejich kontinuita.

35

VII.

VYBRANÁ SPECIFIKA VALAŠSKÉ KULTURY

VII. 1.

OD UMĚNÍ PO ŘEMESLA

Hannah Arendtová o uměleckých předmětech mluví jako o věcech, „jejichţ podstatou je mít vzhled a být krásné“

(ARENDTOVÁ, H. 1994; s. 143)

platí, ţe jejich jediným účelem je jejich vzhled“

a ţe „pro umělecká díla

(tamtéž s. 134)

. Mluvíme-li například

o obraze či soše, jistě splňují kritéria kategorie umění. Existují však i umělecké předměty, které člověku zprostředkovávají svou krásu a zároveň slouţí i dalšímu účelu. V tomto případě mluvím o tzv. umění uţitém. Toto pojetí je moţné doloţit například doprovodným textem k výstavě Krásná jizba, která se uskutečnila ve Valašském muzeu v přírodě v době od června 2010 do února 2011: „Inspiračním zdrojem se stala taktéţ lidová výtvarnost, jíţ se chopily nejrůznější sféry zejména uţitého umění, a její efektivní ornamentické projevy posilované secesní stylizací našly široké vyuţití v narůstající vlně dekorativismu. Ţivnou půdu nacházely tyto snahy právě v národopisně ţivých regionech. Typickým příkladem je oblast Valašska a činnost sourozenců Jaroňkových, zakladatelů Valašského muzea v přírodě“ (TICHÁ, J., LIĎÁK, P.). Uţité umění leţí ve sféře zájmů umění a řemesla. Mnohdy je těţké stanovit hranice, kdy se jedná o umění, uţité umění, umělecké řemeslo a řemeslo. Při této úvaze záleţí také na subjektivním pohledu člověka, který předmět uţívá, vnímá-li více účelovost či krásu předmětu. Uţité umění vytváří předměty, u nichţ převaţuje role být krásné, kdeţto umělecké řemeslo se kloní více k účelovosti. Pro představu o tom, co a koho je moţné řadit k uměleckému řemeslu a uţitému umění na Valašsku, opět předkládám část z doprovodného textu výstavy Krásná jizba: „Výstava Krásná jizba představuje výběr z jedinečné kolekce uměleckého řemesla a uţitého umění Valašského muzea v přírodě, respektive souboru interiérového zařízení – nábytku, plastiky, keramických uţitkových i dekorativních předmětů, textilií, věcí osobní potřeby aj. Návštěvníci tak mají příleţitost shlédnout i méně známé práce valašských umělců a řemeslníků – malířů Bohumíra a Aloise Jaroňkových, Jóţi Nývlta, 36

Karla Solaříka st., řezbářů a stolařů Michala Ţitníka a Josefa Baroše, několika generací hrnčířů rodu Hauserů či jiných osobností působících v našem regionu – architektura Dušana Jurkoviče nebo vlastivědného pracovníka Josefa Országa Vraneckého “ (tamtéž).

Obr. 7. Soubor nábytku z dílny Josefa Bartoše; Výstava Krásná jizba ve Valašském muzeu v přírodě (dále jen VMP) Autor fotografie: Iveta Janošová, 2010 Problém pojmosloví by částečně mohla vyřešit kategorie lidové umění, o kterém můţeme hovořit jako o umění vytvořeném lidem vnášejícím osobitost regionálních prvků a vlastní vize. Takto lidové umění vymezuje M. Krejčí: „S vědomím značného zúţení a některých nepřesností, víceméně v tradičním pojetí definujeme lidové umění vytvořené lidem či pro lid, jím přijaté a v něm rozšířené. … Jsou v něm osobitě spojeny take prvky umění oficiálního s výtvory vlastní invence, které svým způsobem odráţejí vlastní myšlení lidu, projevy jeho tvůrčího ducha v souvislosti se společenským vývojem” 3.

3

KREJČÍ, M. Tradice lidové kultury v životě socialistické společnosti : sborník přednášek ze symposia ve dnech 30. a 31. ledna 1973 ve Strážnici. Brno : Jihomoravský krajský národní výbor, odbor kultury, 1974. Lidové umění jako prostředek kulturně výchovné činnosti. s. 59.

37

Ať uţ vymezujeme kategorie umění jakkoli, seznamme se nyní s významnými osobnostmi výtvarného ţivota. Výtvarný ţivot na Valašsku dokumentuje výstava Výtvarné umění na Valašsku I., která patří k současným stálým expozicím VMP. Výstava představuje valašské umělce skrze významné historické milníky a seskupení uměleckých osobností na Valašsku (BOGAR, K. et al.). Prvním významným mezníkem výtvarného umění v regionu je rok 1895, kdy se v Praze konala Národopisná výstava. Valašský pavilion Dušana Jurkoviče zaujal mnohé návštěvníky a upoutal pozornost k valašskému regionu. Valašsko se stalo inspirační studnou

valašských

i “nevalašských”

umělců.

K

valašským umělcům,

které

Národopisná výstava v Praze inspirovala regionální problematikou, patří pan Jan Knebl (obr. 8).

Obr. 8. Jan Knebl: Hradisko; konec 19. století; Výstava Výtvarné umění na Valašsku I.ve VMP Autor fotografie: Iveta Janošová, 2011

Druhou významnou událostí byla výstava spolku Koliba ve Frenštátě pod Radhoštěm, kde se zformovala skupina autorů ovlivněná Valašskem a zároveň tíhnoucí k modernímu výrazu. K této skupině patřil například Břetislav Bartoš (obr. 9), Josef Baruch (obr. 10) a Ferdiš Duša (obr. 11).

38

Obr. 9. Břetislav Bartoš: Sedící ţena, 1921; Výstava Výtvarné umění na Valašsku I. ve VMP

Obr. 10. Josef Baruch: Sedící Valach; Výstava Výtvarné umění na Valašsku I. ve VMP

Autor fotografie: Iveta Janošová, 2011

Autor fotografie: Iveta Janošová, 2011

Obr. 11. Ferdiš Duša: Kněhyně, 1924; Výstava Výtvarné umění na Valašsku I. ve VMP Autor fotografie: Iveta Janošová, 2011

Souběţně se spolkem Koliba fungovalo uskupení autorů Sdruţení výtvarných umělců moravských (fungující od roku 1907). Na Valašsku patřil k jeho významným představitelům A. Mervant (obr. 12) a Bohumír Jaroněk (obr. 13). Tito umělci často malovali v plenéru, coţ je z jejich tvorby patrné.

39

Obr. 12. Augustin Mervant: Dům F. X. Karase, 1922; Výstava Výtvarné umění na Valašsku I. ve VMP Autor fotografie: Iveta Janošová, 2011

Obr. 13. Bohumír Jaroněk: Kostel Nejsvětější Trojice ve Valašském Meziříčí, 1920; Výstava výtvarné umění na Valašsku I. ve VMP Autor fotografie: Iveta Janošová, 2011

Pro začátek 20. století byl typický růst zájmu o lidové umění a řemeslo. Významnou osobností tohoto období je Alois Jaroněk, z jehoţ dílny vyšlo mnoho návrhů tapisérií (obr. 14) a maleb na sklo (obr. 15). Významný je také přínos Karla Solaříka.

40

Obr. 14. Alois Jaroněk: Pytlák (tapiserie); Výstava Výtvarné umění na Valašsku I. ve VMP

Obr. 15. Dekorativní talíř s návrhem A. Jaroňka; Výstava Výtvarné umění

Autor fotografie: Iveta Janošová, 2011

Autor fotografie: Iveta Janošová, 2011

na Valašsku I. ve VMP

Na konci dvacátých let přinášejí svá díla autoři z tzv. „olympu valašských malířů”. Oním nadpozemským místem je kopec Soláň (leţí na pomezí městysu Karolinka a obce Velké Karlovice. Soláň je místem natolik podmanivým, ţe se stal centrálou valašských malířů, kteří si zde budovali ateliéry a tvořili svá díla. František Podešva (obr. 16) (s ním se na Soláň přestěhovala také jeho manţelka, známá spisovatelka Marie Podešvová), Karel Hofman (obr. 17), Alois Schneiderka (obr. 18) a Jan Kobzáň (obr. 19). Zmínění umělci jiţ bohuţel neţijí, ale ateliéry některých z nich, jako např. Karla Hofmana jsou dosud ţivé a přístupné veřejnosti.

41

Obr. 16. František Podešva: Matka a syn; stálá expozice Zvonice Soláň

Obr. 17. Karel Hofman: Děvče z Roţnova; stálá expozice Zvonice Soláň

Autor fotografie: Iveta Janošová, 2011

Autor fotografie: Iveta Janošová, 2011

Obr. 18. Alois Schneiderka: Ţena v šátku; Výstava Výtvarné umění na Valašsku ve VMP

Obr. 19. Jan Kobzáň: Ondráš a Juráš, barevný dřevoryt, 1930 Zdroj: příručka o Soláni

Autor fotografie: Iveta Janošová, 2011

Nedaleko kopce Soláň, v Karolince, působí v současné době I. Hartinger, který patří k uznáváným akademickým malířům dneška. Valašsko je pro něj velkou inspirací: „Velkým tématem se mu stalo Valašsko. Zachycuje výtvarně jeho atmosféru, barevné proměny krajiny v průběhu ročních dob, postihuje krajovou realitu v kontextu tradic i dějinných událostí. Svým dílem vytvořil osobitou typologii valašské krajiny …” MALINA, D. 2007; s. 25)

. 42

(Soláň …

Obr. 20. Ilja Hartinger: Podzimní den na Soláni, kvaš akvarel, 1998 Zdroj: (MALINA, D. 2007; s. 25)

V Karolince je moţno navštívit jeho ateliér. Bratr pana Ilji Hartingera, pan Zdeněk Hartinger, se zabývá fotografováním. Jeho fotografie jsou známé z kalendářů a pohlednic, které patří v regionu k velice oblíbeným.

Obr. 21. Zdeněk Hartinger: Na Soláni Zdroj: HARTINGER, Z. Kalendář pro rok 2011

Na Valašsku působila a působí celá řada dalších umělců, jejichţ přínos je neméně významný. Na velikost zmiňovaných umělců se snaţí upozornit nově vybudované Informační centrum Zvonice Soláň, které působí jako ústředna informující o Soláni a okolí, představuje stálou expozici týkající se významných valašských umělců a také pořádá různorodé kulturní události. Prvotní impuls ke zbudování stavby tohoto zaměření se zrodil v hlavě Františka Podešvy: „Informanční a výtvarné centrum 43

Zvonice … vznikla rozvedením původní myšlenky malíře Františka Podešvy vytvořit v horském prostředí architektonickou dominantu upozorňující na kořeny duchovního ţivota Valachů” (MALINA, D. 2007; s. 25). V této lokalitě je také realizován projekt Galerie v přírodě, valašská zahrada a valašská krajina na Soláni. Projekt je spolufinancován z fondu ROP Střední Morava a Evropským fondem pro regionální rozvoj EU. V rámci této naučné stezky přírodovědného, kulturního a národopisného zaměření, se mohou návštěvníci těšit z prací četných umělců, zejména sochařů či řezbářů.

Obr. 22. Milan Pařenica: Tanečník, 2010 (v pozadí Zvonice Soláň)

Obr. 23. Martin Gaja: Pověst o Soláni, 2010 Autor fotografie: Iveta Janošová

Autor fotografie: Iveta Janošová

Umělecký ţivot je ţivý také v jiných částech Valašska. Práci s ţelezem se věnuje např. pan Václav Kitzberger, jehoţ tvorba je k prodeji i k prohlédnutí, spolu s díly dalších autorů, v Roţnově pod Radhoštěm.

44

Obr. 24. Prodejna Václava Kitzbergra a dalších umělců v Roţnově pod Radhoštěm Autor fotografie: Iveta Janošová

Uměleckou činností se zabývá celá řada dalších osobností, jejichţ výčet by byl takřka nemoţný. Nechci, aby řemeslo bylo v tomto textu degradováno tím, ţe stojí v řadě od umění po řemeslo aţ jako poslední. Co řemeslníci dokáţí vyrobit vlastním úsilím, je často neuvěřitelné. V přeneseném slova smyslu můţeme říci, ţe kaţdý řemeslník je svým způsobem umělec, protoţe umí něco, co druhý nedokáţe. Tyto jedinečné dovednosti byly předávány z generace na generaci: „Výrobu uskutečňovali mistři řemesla nebo členové rodiny na základě dovedností předávaných z generace na generaci a rozvíjených v souladu s kulturou a způsobem ţivota“ 2009; s. 8)

(JAROŠOVÁ, B., LIĎÁK, P.

. Výše citovaná slova upozorňují také na skutečnost, ţe vývoj řemesel dané

oblasti jde ruku v ruce s potřebami obyvatel, které se odvíjejí od způsobu jejich ţivota determinovaného ţivotními podmínkami. Tento jev můţeme sledovat například u bednářů, kteří svůj sortiment přizpůsobovali potřebám salašnictví: „Na Valašsku bylo bednářské řemeslo všeobecně spojeno s výrobou skládaných dřevěných nádob různých velikostí a tvarů, které se pouţívaly jak v domácnostech, tak také při hospodářském provozu usedlosti. Patřily k nim škopky, putny, máselnice, hrotky na dojení mléka, bečky na zelí, ale také salašnické nádobí – „gelety“ a „putyry“

(tamtéž; s. 24)

. Vliv přírodních

podmínek na sortiment řemeslníka je zřejmý také u ševců, kteří mimo koţenou obuv vyráběli také papuče ze zpracované vlny, někteří řemeslníci se zaměřili pouze 45

na výrobu vlněných papučí, říkalo se jim papučáři: „Region Moravského Valašska se proslavil soukennou obuví. O sukno – vlněnou tkaninu – nebyla v místech, kde se na kaţdém kopci pásla stáda ovcí, nouze. Jednoduché soukenné papuče si dříve vyráběli lidé sami. Ti šikovnější začali papuče vyrábět i pro sousedy podomácku (nejčastěji za naturální úplatu) a v průběhu doby tato výroba přešla v soukenických centrech (např. Valašské Klobouky) ve výrobu řemeslnou“ (tamtéž; s. 38-39). K řemeslům, jeţ na Valašsku vykazují specifickou činnost, bychom mohli řadit tesaře (viz rozhovor v kapitole Architektura a osídlení), dále pekaře, do jejichţ nabídky dnes patří vdolky (dnes uţívaný a propagovaný název frgál není správný, protoţe frgál je označení nepovedeného kusu), zvláštní je také dekorativní vizovické pečivo. Proslulým pekařstvím vyrábějícím vdolky/frgály je v současné době Cyrilovo pekařství ve Valašském Meziříčí Hrachovci. Vzácností je také výroba gobelínů ve Valašském Meziříčí. V současné době je o řemeslné výrobky, můţeme také říci - produkty lidového umění - velký zájem. Výrobky řemeslníků bývají prezentovány na jarmarcích zaměřených na rukodělnou výrobu. Součástí jarmarků jsou často i demonstrace práce řemeslníků.

Obr. 25. Demonstrace řezbáře, Pekařská sobota ve VMP

Obr. 26. Prodej Vizovického pečiva, Pekařská sobota ve VMP

Autor fotografie: Iveta Janošová, 2010

Autor fotografie: Iveta Janošová

46

Činnost řemeslníků nutně podléhá poptávce návštěvníků, kteří řemeslníky tlačí aţ ke komerci. Některá řemesla díky jinému způsobu ţivota a vývoji poznatků zanikla. Příkladem můţe být miškařství. Miškaři byli muţi, kteří kastrovali dobytek, aby měl větší příbytky. Dnes uţ se takové metody nepraktikují, proto miškařství zaniklo. Závěrem: Díla umělecké tvorby, uţitého umění, uměleckých řemesel a řemesel jsou výsledkem činností nesmírně opravdových, protoţe produkty nelze vytvořit bez zručnosti, trpělivosti, úsilí a nápaditosti. Jednotlivé kroky tvorby nelze nijak obejít, protoţe výrobek se sám od sebe nedokončí. Tvorba všech zmíněných oblastí je velmi cenná a vzájemně se doplňuje. Výtvory směřující k oblasti umění a výrobky řemesel prospívají člověku jiným způsobem, obě snahy se snoubí v uţitém umění či uměleckém řemesle. O všech těchto činnostech se dá mluvit jako o kontinuálních. U řemesel je ze sledovaných oblastí nejpatrnější přenos dovednosti z generace na generaci, ovšem na druhou stranu řemeslníci musí svou nabídku nejvíce uzpůsobovat zákazníkům, kteří je občas zatlačí aţ ke komerční činnosti. Některá řemesla díky odlišnému způsobu ţivota neţ v historii a vývoji poznatků zanikla. Výtvory uměleckého pojetí méně podléhají vnějším tlakům, v potřebách člověka se ale řadí aţ za výrobky řemeslné, které ţivot vyţaduje naléhavěji.

47

VII.2.

NÁŘEČÍ

Co Valachy bezesporu spojuje, je nářečí. Přestoţe existují mikroregionální diverzity, přízvuk zůstává zachován a to i v případě, ţe řečník nepouţívá specifické valašské výrazy. Jinak řečeno - i kdyţ se Valach snaţí mluvit spisovně, je znatelné, odkud pochází, protoţe mluví tvrději. Valašsko je totiţ jedna z mála oblastí, kde je ve výslovnosti rozlišováno tvrdé y a měkké i. O této problematice je pojednáno například v publikaci Fonetika a fonologie: zvuková stavba současné češtiny paní Marie Krčmové, kde se píše: „Mezi nepoučenými lidmi přetrvává přesvědčení, ţe v češtině existujej tvrdé a měkké i, í. Jde však jen o klam vyvolaný psanou podobou jazyka, v němţ se dvojice grafémů pro týţ zvuk udrţela vlivem tradice písemných záznamů. Spisovný jazyk má uţ po staletí pouze /i/, /í/ vyslovované jako [i], [í]. Jiná situace je v nářečích. Na severní Moravě a v severním úseku nářečí východomoravských se dodnes zachovala dvě i, a to nejen jako hlásky, ale místy i jako samostatné fonémy. Hláska [y] (na Valašsku také [ý]) je zřetelně zvukově odlišná od [i] ([í]), lze ji charakterizovat spíše jako vysokou střední. Rozlišování dvojího i v těchto, z hlediska vývoje češtiny okrajových oblastech, je reziduem staršího vývojového stavu češtiny. Výslovnostní rozlišování [i] a [y] ([í] a [ý]) proniká u starších lidí vyrostlých v nářečním prostředí i do spisovných promluv“ (KRČMOVÁ, M. 1996; s. 95)

. Takovýchto fonologických specifik bychom našli mnoho, ale mám za to, ţe tento

prvek patří k nejvýraznějším. Součástí valašského nářečí jsou také výrazy, které mají svůj původ v zemích, kudy Valaši putovali, neţ došli aţ na území dnešního Valašska, vyskytují se i výrazy rumunské: „Značná část těchto valachismů/karpatismů se na Valašsku houţevnatě drţí i v dnešní době zesílené nivelizace nářečních rozdílů a všeobecné jazykové integrace. Náleţí sem slova jako al’damáš, bagandţe, bantovať, brynza, cap, cárek, čeťina, fujara, gazda, grapa, grúň, gúry, kol’iba, kotár, krdel//kŕdel, laja, ogar, redykať, salaš, valach, ţyncyca … Protoţe jsou tato slova valnou měrou přejatá a svou celkovou povahou naznačují, nebo aspoň připouštějí moţnost někdejšího přímého etnického vlivu cizího, především rumunského (brynza, cap, cárek, grapa, gúry …), ale

i maďarského

(al’damáš, baganče, gazda) nebo polského (mol’dánky?) u nás, je jejich původ … předmětem mnoha různě vědecky fundovaných polemik, projektů a děl …“ (NEKUDA, V. 2002; s. 452)

. 48

Tyto a podobné výrazy jsou součástí místních názvů, proto je předpoklad, ţe by zůstaly touto formou součástí běţné mluvy i kdyby specifické termíny z valašského nářečí ustoupily.

Obr. 27. Území na pomezí obcí Malá Bystřice a Valašská Bystřice se specifickými valašskými názvy

Zdroj: http://www.mapy.cz/#mm=ZTtTcP@x=141530368@y=133663360@z=13 Na mapě (obr. 27), která představuje paseky v jádru Valašska (pomezí obcí Malá Bystřice a Valašská Bystřice) můţeme vidět místní názvy jako Košáry (košár je pojem spojený se salašnictvím, jeho význam je – přemistitelné oplocení pro ovce), Grúň (slovo grúň můţeme vysvětlit jako stráň na kopci). V tomto duchu bychom mohli dlouho pokračovat, protoţe takovýchto místních názvů je k nalezení bezpočet. Specifické valašské výrazy se promítají také do příjmení obyvatel.

Tato

příjmení si přinesly některé rodiny aţ z daleké Valašské níţiny. Fedor, Plador, Rára, Vaka, Basel, Roman, Románek. Původ je jasný i u dalších: Rusek, Rous, Polák, Poláček, Polášek, Slovák, Slováček, Uher, Uhřík, Kysučan, Orava, Seget, Chrbját … Častá jsou také příjmení, označující typicky valašská řemesla či jejich postavení: Fojt, Fojtík, Fojtášek, Vojvoda, Vévoda, Vojvodík, Bača, Valach, Valášek, Valchař, Včelař, Včelný. Kromě jiţ zmíněného vlivu obyvatelstva příchozího ze zemí na východ od současné polohy Valašska působila na rozvoj a udrţování nářečí také izolovanost 49

feudálních panství: „Většina národopisců a dějepisců se … kloní k mínění, ţe regionální diferenciace v české lidové kultuře vznikly hlavně v období pobělohorském v 17. a 18. století, kdy se český a moravský venkov rozdrobil v jednotlivá feudální panství, značně izolovaná, hospodářsky a kulturně poměrně svébytná a s chudými vzájemnými styky” (SIROVÁTKA, O. 1996, s. 44)

. Izolovanost Valašska nebyla dána pouze existencí feudálních

panství, ale významně také geografickými podmínkami. Mimo jiné proto, ţe mají geografické podmínky významnou roli i v dnešní době (například problematická doprava při nepříznivém počasí působící relativní izolovanost některých oblastí atd.), k inkluzi valašského nářečí dosud nedošlo. Významnou roli pro ţivost valašského nářečí hrála a hraje roli ústní lidová slovesnost. Jedná se o pohádky, pověsti, balady, písně … které se děti naučily od svých rodičů a staříčků a které se pak učí „děti těchto dětí“. Postupem času bylo mnohé z lidové slovesnosti písemně zaznamenáno. I v současné době vznikají četně sborníky plné slov lidových vypravěčů. Tohoto charakteru je například kniha Čtení z Bystřičky a Růţďky, kterou uspořádali P. Kotrla a J. Vetchý

(2010; 179 s.)

. O své knize v úvodu píší: „Váţení čenáři, předkládáme Vám

knihu, která chce přiblíţit místa, kde ţijeme a kam se rádi vracíme. Věříme, ţe například pověsti o Klenovu vám potvrdí magičnost tohoto prostoru a ţe i ostatní texty vám pomohou přiblíţit bohatou historii a kulturu našeho regionu.….“ P. Kotrla a J. Vetchý ve své knize uspořádali texty místních autorů. Kniha je psaná valašsky, lákavé je humorné ladění mnohých příběhů (např. příběh Přebarvený cap autorky Antonie Dančákové) a také to, ţe se z velké části jedná o příběhy skutečné. Pro demonstraci stylu knihy předkládám krátký úryvek příběhu A. Dančákové s názvem Zabíjačka u Křupalú: „Na konci dědiny, uţ skoro na pasekách, stójí na stráni chalupa. Povídá sa tam nad grapú lebo u grapy, jak gdo chce. Bývajú tam strýc Martin Křúpala za svojú ţenú Majdalenú a sedmi děcky. Majú sa co oháňať, aby uhájili ţivobytí na tem našem krásném, ale místama hrubě příkrými stráněmi oparáděném Valašsku. …“ 4 Myslím, ţe nejlepší obrázek současného stavu valašského nářečí si člověk udělá, vyrazí-li do terénu. Vzorek valašské polulace se zástupci všech věkových skupin můţe poskytnout například jízda linkovým autobusem (aby člověk pochopil charakter Valašska, je vhodné absolvovat jízdu aţ na konečnou, do odlehlejších oblastí). 4

DANČÁKOVÁ, A. Čtení z Bystřičky a Růžďky. Uspořádal Pavel Kotrla a Jan Vetchý. Vsetín: Dalibor Malina, 2010. Zabíjačka u Křupalů. ISBN 978-80-903890-5-2

50

Z hovoru a ruchu v autobuse se dá usoudit nejen to, ţe se lidé vzájemně dobře znají, ale lze také posoudit, jaký je současný stav valašského nářečí různých generací. Starší lidé obvykle hovoří valašsky „se vším všudy“. Mají zvláštní přízvuk a rovněţ také uţívají specificky valašské výrazy. Toto platí také pro děti mateřských škol a děti mladšího školního věku, protoţe tráví velkou část dne se svou rodinou, od které nářečí přejímají. Méně výrazně se nářečí projevuje u dospívajících a adolescentů, kteří jsou více ovlivněni masovými komunikačními prostředky, tráví s rodinou méně času a také v době studijí často pobývají mimo domov. Přestoţe pouţívají specifické valašské výrazy méně neţ věkové skupiny výše zmíněné, stále je u nich valašský přízvuk dobře znatelný. Patrné jsou také rozdíly mezi jazykem obyvatel měst a vesnic. Zatímco ve vesnicích mluví nářečím i mladší generace, ve městech obvykle starší občané. To do značné míry ovlivnil i průmyslový rozvoj valašských měst. Výstavba průmyslových podniků byla provázena příchodem odborníků z jiných regionů. Valašským nářečím se zabývalo a zabývá mnoho odborníků i laiků. Jejich snahy vyústily ve vytvoření mnoha verzí valašských slovníků, které v současné době existují jak v tištěné, tak elektronické podobě online. Jedna z verzí je dostupná na http://www.divadloschod.cz/val.atheny/?id=jazyk. Jedná se o stránky občanského sdruţení Valašské Athény, které v regionu

provozuje různorodé kulturní činnosti,

mimo jiné také divadlo. Závěrem: Kontinuita valašského nářečí je garantována jeho přirozeným předáváním z generace na generaci s oporou literatury různého charakteru, zvláště té, která zaznamenává lidovou slovesnost. Vývoj valašského nářečí postupoval od přebírání výrazů různých národností při cestě valachů na dnešní území regionu aţ po vlivy současné. I přes působení různých druhů masové komunikace zůstává valašské nářečí dosud ţivé. Obyvatelé Valašska mají tvrdší přízvuk, který je patrný i v případě, ţe mluvčí neuţívá specifické valašské výrazy. Nad budoucím vývojem nářečí visí otazník. Úplné vymizení valašského nářečí ovšem neočekávám s ohledem k zakotveným výrazům spojených s ţivotní realitou obyvatel, jako například místopisné názvy lokalit.

51

VII. 3. VALAŠSKÝ KROJ Problematiku valašského kroje mi v rozhovoru objasnila současná tvůrkyně valašské garderoby z Valašské Bystřice I. Polášková. Zabývá se tvorbou valašských krojů pro muţe i pro ţeny, tvorbou krojů portášských (více viz kapitola Portáši) a renovací krojů staršího data. Respondentka se orientuje jak v praktické tvorbě, tak i historii a vývoji krojů a tradic s nimi spojených. Mimo jiné také ovládá specificky valašskou techniku – tzv. zuberskou výšivku. Valašský kroj přesně demonstruje charakter valašské kultury. Je prostý okázalých ozdob, na které jsme zvyklí z jiných regionů a je také účelnější – umoţňuje docela pohodlný pohyb ve srovnání s kroji sloţitějšími. Mnoho částí je vyrobeno z vlny – materiálu, který je spjat se způsobem hospodaření v tomto hornatém regionu. Mnoho lidí by jistě překvapilo, ţe valašský kroj nevypadá všude stejně – naopak se v kaţdé vesnici i městě liší. „V kaţdé dědině to bylo jiné. Kaţdá dědina měla kroj právě podle toho, jaké tam měla ty svoje výrobce, tvůrce, … Byl tam švec, kovář, švadlena, vyšívačka … Tenkrát to byly normální řemesla. Lidi se s tím normálně ţivili, kdo co uměl, si udělal sám. Takţe kaţdý tomu kroji dal nejakou svoji pečeť, to, co si představoval, ţe je nejkrásnější“

(POLÁŠKOVÁ, I.)

. Základním rámcem, který kroje spojuje, je

prostota. Tento rys si můţeme paralelně promítnout do valašské kultury obecně. V rámci valašské kultury existuje jistá variabilita. Není předepsáno, jak přesně má Valach vypadat, jak se má přesně chovat. Jsou však jisté imaginární vrcholy, které jsou viditelné ze všech perspektiv valašské kultury a to je společná minulost, „kotáry“ (kopce) a snimi spojený nelehký ţivot. Dalším rysem valašské kultury, který se odráţí na valašském kroji, je její vývoj. Také pojem Valach měl v různých dobách rozličný význam – viz obr. 28.

52

Obr. 28. Proměna významu pojmu Valach Zdroj: (JANOŠOVÁ, I. 2011, s. 29) Proměnlivost valašské kultury a její vývoj bychom mohli demonstrovat například na nových materiálech pouţívaných pro výrobu krojů, které se na Valašsko před více neţ dvěma staletími začaly dováţet ze zahraničí: „Tenkrát obchod z Turecka docela fungoval. Dováţelo se hedvábí, brokát … “ (POLÁŠKOVÁ, I.). Můţe ale někdo říci, ţe od doby, kdy se začaly k výrobě krojů pouţívat i látky z dovozu uţ kroj není valašský? Mám za to, ţe ne. Dalším z příkladů vývoje je tzv. orszácký kroj, který se vyvinul na konci 19. století v Novém Hrozenkově v rodině Orzsákových, kteří patřili k zámoţnějším rodům. „… roku 1895 byla v Praze mezinárodní výstava a Valaši tam náhle uviděli jihomoravské kroje, kyjovské a další a začali závidět, bych řekla. A naraz zjistili, ţe sú tam jak chudí příbuzní a to teda opravdu. A tenkrát hlavně pan Orzság z Nového Hrozenkova si umínil, ţe ten valašský kroj musíme něčím obohatit“ (POLÁŠKOVÁ, I.). Přestoţe je kroj zdobenější neţ jiné, rovněţ si myslím, ţe nelze pochyboval o jeho „valašskosti“.

53

Obr. 29. Orzsácký kroj, Výstava Krásná jizba ve VMP Autor fotografie: Iveta Janošová, 2010 V současné době je o valašské kroje velký zájem. Zajímalo mě, kdo jsou lidé, kteří touţí nosit valašský kroj. Zeptala jsem se proto respondentky, která mi odpověděla: „Jsou to vlastně bych řekla dva okruhy lidí. Jedni lidi, kteří ten kroj celý ţivot měli, viděli v tom chodit babičky, dědečky, měli k tomu nějaký vztah, líbilo se jim to … My tady ţijeme v takové oblasti, kde pořád slavíme hody, hodové a končinové zábavy, boţí tělo - takové ty křesťanské svátky, kdy lidé vyjdou v kroji – tady v tom oravdu ţijeme … Kdyţ jde se na zábavu nebo na ples, tak vidíte, ţe můţete mět sebeluxusnější šaty, ale tomu kroji se nemůţou nikdy vyrovnat. On tam patří a je něco speciálního. Takţe to je jedna skupina - lidi, kteří v tom celý ţivot ţili a tudíţ kroj zdědili a třeba jenom doplňují určité věci, které se jim rozpadají, kterým uţ skončila ţivotnost. A potom – druhá skupina lidí - čím dál víc v téhle době přibývá lidí, kteří pátrají po svých kořenech. Zjistili, ţe babička, dědeček, pochází z Valašska a začnou pátrat, kde to Valašsko je, co to Valašsko je, zjistí, ţe je opravdu specifické a chtějí mít oblek z Valašska“(POLÁŠKOVÁ, I.). Respondentka si také myslí, a já s ní plně souhlasím, ţe by kroj měl být „ţivou“ součástí garderoby, nikoli šatstvem zavěšeným na ramínku: „Kroj jak takhle visí na ramínku, to je k ničemu, kroj musí být ţivý. Já říkám, ţe musí být opravdu aspoň 54

dvakrát za rok vypraný a vyluftovaný… Takţe opravdu to chce, aby ho ten člověk sem tam oblék, aby nasál pot , atmosféru muziky, zábavy“ (POLÁŠKOVÁ, I.). Aby kroj mohl být „ţivý“, je potřeba mít v něm kam jít. Těţko se v kroji budeme procházet jen tak po domě. Takto respondentka hodnotí příleţitosti, kdy je moţno obléci valašský kroj (dále zmíněné společenské události mají úzkou vazbu na kulturní ţivot ve Valašské Bystřici): „My jsme taky tak trochu za bukem naštěstí a pořád se nám to tady drţí. Kdyby tady asi nebyly ty tradiční bály, valašské bály, tak by určitě ti lidi neměli takovou potřebu se tam jednou za rok nebo dvakrát za rok ukázat … Spočítala jsem, ţe skutečně pětkrát za rok kdybych vůbec nechtěla nikde vystupovat z řady, tak v tom kroji můţu jít. Začíná to tím, ţe jdu někde tady na zábavu, na ples, pokračuje to na Velikonoce, kdy se tady zas chodí v kroji, potom jsou tady Portáši, doţínky, hody“ (POLÁŠKOVÁ, I.). Fotografie níţe představují kroj muţský (obr. 30), kroj svobodných ţen (obr. 31) a kroj ţen provdaných (obr. 32 ).

Obr. 30. Muţský valašský kroj Zdroj: http://obecvb.savana.cz/index.php?option=com_rsgallery2&Itemid=101&page =inline&id=637&catid=42&limitstart=14

55

Obr. 31. Valašský kroj svobodných ţen Zdroj: http://obecvb.savana.cz/index.php?option=com_rsgallery2&Itemid=101 &page=inline&id=636&catid=42&limitstart=13

Obr. 32. Valašský kroj vdaných ţen Zdroj: http://obecvb.savana.cz/index.php?option=com_rsgallery2&Itemid=101 &page=inline&id=635&catid=42&limitstart=12 Závěrem: Současní zájemci o valašský kroj se dělí na základní dvě skupiny. První nositelé jsou vlastníky krojů, které byly v rodině předávány z generace na generaci. Oprava stávajícího kroje či pořízení nového je v tomto případě plynulým procesem, jenţ je důsledkem opotřebování uţívaných oděvů. V tomto případě můţeme hovořit 56

o kontinuitě. Kontinuita je stvrzována také uţíváním krojů při skutečných událostech svázaných s ročním i ţivotním cyklem, ne pouze oblékání „na ukázku”. Druhá skupina současných zájemců o kroje výchází většinou z trendu, který má původ v pocitu vykořeněnosti. Tito vlastníci krojů si kroj spojují spíše s projevy folklorismu, protoţe nemají jiný pevný základ, ze kterého by mohli vycházet. Obě skupiny pak spojuje společný pocit sounáleţitosti a příslušnosti k danému etnografickému regionu.

57

VII. 4.

TANEC A ZPĚV

O valašském tanci jsem rozmlouvala s členkou folklorního tanečního souboru Troják z Valašské Bystřice M. Majerovou. Zajímala jsem se o to, co je pro valašský tanec specifické. Dozvěděla jsem se, ţe: „Typickým párovým tanecem pro celé Valašsko je točená. Jinde se s takovýmto rytmem tolik nesetkáváme. Podobnost můţeme najít na Slovácku, tzv. duvaj rytmus. Z tohoto rytmu často vycházejí i současné hudební kapely, které směřují k folkrocku. Tancem, se kterým se jinde nesetkáme je tzv., starodávný tanec. Tím, ţe je tento tanec pomalého, vznešeného tempa, jej můţeme přirovnat k polonéze. Jeden ze znaků valašského tance také je, ţe je tančený hodně při zemi na celých nohách“ (MAJEROVÁ, M.). V návaznosti na specifika valašského tance mě zajímalo, nakolik jsou tyto prvky běţné ve valašském reálném ţivotě. Bylo mi řečeno, ţe co se týká konkrétně tančení „při zemi“, dochází v běţném ţivotě k slábnutí tohoto prvku vlivem integrace s moderními tanci a ţe jsou tato specifika udrţována pouze folklorními tanečními soubory: „Ve společnosti, se tento projev tance vytrácí vlivem společenského tance, například taneční ve školách, zachovávat je mohou v současnosti jen folklorní taneční soubory“. Folklorní soubory obvykle čerpají z historických pramenů. Nejčastěji sahají do zdrojů z 19. století. V souvislosti s problematikou folklorních souborů vyvstává otázka, zda dochází v rámci těchto souborů ke kontinuálnímu vývoji valašského tance a valašské kultury obecně. Valašská kultura se přece neustále vyvíjela. Valaši netančili stále dokola tance z určitých let, naopak vyvíjeli nové a nové prvky. Nad touto otázkou jsem se zamýšlela i s respondenkou. Její úvahy zněly takto: „Veškeré folklorní soubory se snaţí o zachování tradic, ţádná rekonstrukce ale nemůţe být přesná. Je rozdíl provést rekonstrukci hmotné kultury, například stavby a rekonstrukci kultury duchovní. Tím, ţe se snaţíme usuzovat, jak tanec mohl vypadat, protoţe nejsou zachovány ţivé záznamy (ty se objevují aţ na začátku 20. století), dochází k začleňování nových prvků, čímţ tato forma kultury získává nový rozměr“ (MAJEROVÁ, M.). Z jejích slov vyplývá, ţe do rekonstrukcí tanců, o které se folklorní soubory snaţí, musí tanečníci vnést

svou představivost, protoţe tance, které jsou

rekonstruovány, nemohly být v době, kdy byly tančeny, zaznamenány v audiovizuální podobě. Můţeme ale říci, ţe při této činnosti jsou do tance při nejlepším vědomí 58

tanečníků vnášeny nové prvky, čímţ vzniká opět nový rozměr této formy valašské kultury. Respondentka mě rovněţ upozornila na provázanost tance s písní:„Tanec jde ruku v ruce s lidovou písní“. Tanec skutečně neodmyslitelně patří k hudbě a tanci. Tanec se váţe na rytmus hudby i text písně. Píseň byla jiţ zmíněna v kapitole Nářečí ve smyslu součásti lidové slovesnosti, o které víme, ţe je předávána z generace na generaci. S plynoucím časem vznikaly nové valašské písně, přičemţ ovšem ty starší byly zachovány a předány další generaci. Valašské písně proto nesou věrné výpovědi ze ţivota v regionu, protoţe lidé zpívali zejména o tom, co zaţívali, co je těšilo i trápilo. Zamyslíme-li se například nad refrénem známé písně, často označované jako tzv. „valašská hymna“ „My zme Valaši …“, můţeme dospět k závěru, ţe mnoho vypovídá o valašské kultuře. Refrén: My zme Valaši, jedna rodina, Valašské hory sú naša otčina. My zme Valaši, chlapci jako fík, A náš kapelník sú strýc Matalík. První verš hlásá: „My zme Valaši, jedna rodina“. Co tento verš můţe znamenat? Píseň „My zme Valaši …“ vznikla v roce 1941, kdy byla kapela A. Matalíka pozvána Valašským krúţkem do Prahy při příleţitosti konání Valašského večera. I. Brouwerová a J. Fabiánová popisují ve Vlastivědné revue Valašsko zrod této písně takto: „Začalo se jim stýskat po domově. Jeden večer po hraní, kdyţ tak seděli a mysleli na valašské kopce a doliny, na své blízké, promluvil primáš a navrhl jim, aby si sloţili nějakou písničku o Valašsku, jak kdysi za Pelára. Všichni se nadchli a neţ byla půlnoc, měli ji jakţ takţ zveršovanou a pojmenovali ji „My zme Valaši …“ Nikdy se neprokázalo, ţe by autorem byl sám Matalík, a tak se kloníme k názoru, ţe písnička patrně vznikla kolektivním dílem všech“ 6. Jak to bylo přesně, to uţ nám nikdo nepoví, ale je evidentní, ţe tato píseň nevznikla po dalekosáhlých filosofických úvahách. Muzikanti byli mimo domov a tak do veršů skládali to, co jim připadalo pro Valašsko typické, na co si vzpomněli, kdyţ si Valašsko v myšlenkách vybavili a také samozřejmě tak, aby se jim pěkně rýmovaly. 5

BROUWEROVÁ, I., FABIÁNOVÁ, J. Zme my Valaši? Věnováno vzpomínce na „strýca“ Antonína Matalíka (1880-1955).. Valašsko : vlastivědná revue. 2010, 24, s. 40. ISSN 1212-3382.

59

Co tedy můţe znamenat verš „My zme Valaši, jedna rodina“? Mně se pod tímto veršem asociuje, ţe je „kaţdý příbuzný s kaţdým“. Na Valašsku ţije sice nezanedbatelný počet obyvatel, ale na velké rozloze. Jádro Valašska mělo a má podprůměrnou hustotu zalidnění ve srovnání s průměrnými údaji hovořícími za ČR (JANOŠOVÁ,

I. 2009; s. 83)

. Moţnosti výběru partnera byly navíc omezeny pouze

na Valašsko, protoţe - jednak se lidé příliš nevzdalovali svým domovům – a jednak by bylo velmi nepravděpodobné, ţe by někdo z jiného kraje byl ochoten odejít na Valašsko, o kterém bylo známo, ţe je málo úrodné a tudíţ chudé. Dalším velkým omezením bylo, jak jsem zmínila výše, vyznání. Tyto faktory uzavíraly moţnosti výběru na ne příliš široký okruh osob. V tomto okruhu pak docházelo k častým sňatkům, mnohdy pokrevně příbuzných. Kdyţ pak došlo na vysvětlování příbuzenských vztahů mezi lidmi, často byl člověk vzdáleně příbuzný bez nadsázky s půlkou vesnice. Z tohoto důvodu se v rámci jedné vesnice vyskytovalo a dosud vyskytuje mnoho rodin stejného příjmení, coţ je řešeno tzv. přízvisky, která jsou hovorově uţívána místo příjmení. Tento jev můţe být při komunikaci s místními obyvateli velmi matoucí, protoţe je při hovorové řeči zvykem uţívat tato přízviska. Ta mohou být odvozována například od křestního jména, které se v historii rodiny hojně vyskytovalo nebo také od řemesla, které si rodina z generace na generaci předávala. Význam druhého verše „Valašské hory sú naša otčina“ je zřejmý. Jedná se v přeneseném slova smyslu o vymezení regionu, domovem Valachů jsou kopce, kotáry. „My zme Valaši, chlapci jako fík“ má jistě humorné ladění, muzikanti o sobě říkají, ţe jsou to pěkní chlapi, ale taky třeba to, ţe ţivot na Valašsku byl vţdy těţký, fyzicky náročný, a proto museli mít jeho obyvatelé dobrou kondici a být otuţilí: „Drsné podmínky ţivota v horách i stálé nebezpečí přepadení salaše a stáda medvědy a vlky, zbojníky nebo třeba i pastevci ze sousedního panství, to vše výrazně podmínilo fyzickou zdatnost Valachů i jejich bojové umění, včetně ovládání zbraní“ (ŠTIKA, J. 2007; s.151). Valaši byli svou odolností, uměním „poradit si” a silou známí. Dokladem o tom, ţe také vrchnost o této vlastnosi věděla je funkce portášů (viz kapitola Portáši). Ve verši „A náš kapelník sú strýc Matalík“ muzikanti zakomponovali jméno hlavního představitele jejich kapely.

60

Tato píseň samozřejmě není jedinou, ze které bychom mohli vyčíst určitou výpověď. Jako další bych mohla jmenovat například Vysoký jalovec, Na Santově kopec, Beskyde, Beskyde, A já su synek z Polanky atd. Valašské lidové písně byly s rozvojem písemností zapsány, díky čemuţ v současné době existují soubory písní různé tematiky. Sběrem valašských písní se zabýval také pan Arnošt Kubeša, který část svého ţivota působil jako ředitel Valašského muzea. Tohoto pána si cením mimo jiné také proto, ţe byl jedním z mála lidí, kteří se nebáli zabývat tzv. daremnými písněmi, které bezesporu jsou součástí valašské kultury a proto si myslím, ţe bychom se neměli tvářit, jako ţe tyto písně neexistují. Daremné písně, jinak zvané darebnice, jsou písně, které by jistě televize neodvysílala před desátou hodinou. Tyto písně se zpívaly a zpívají na zábavách či oslavách, kdy se úměrně s postupujícím časem lidem zvedá nálada. Tyto písně také zpopularizovaly kapelu, z jejíţ dílny vyšla píseň My zme Valaši, tedy kapelu pana Matalíka. Valašským tancem, hudbou a zpěvem se v současné době zabývá celá řada folklorních souborů, například Troják ve Valašské Bystřici, Jasénka na Vsetíně, Radhošť v Roţnově pod Radhoštěm, Soláň v Hustisku atd. S ţivotem hudebního folkloru je spojena celá řada osobností, které často stojí v čele těchto souborů. S valašskou hudbou se pojí tyto typické nástroje – housle, cimbál, basa, klarinet. Vztah Valachů k hudbě je patrný také ze silného zastoupení ţáků hry na typický lidový nástroj (zejména cimbál) v základních uměleckých školách, coţ je známkou kontinuity. Závěrem: S otázkou kontinuity současného tance, hudby a zpěvu paralelně vyvstává otázka kontinuity valašské kultury prezentované folklorními soubory, které jsou v dnešní době hlavními udrţiteli řešené formy kultury. Při této otázce je rozhodující, zda v činnosti folklorního souboru převládá folklor či folklorismus. V případě dominance folkloru, dochází ke spontánnímu působení a předávání valašské kultury, v tomto případě je činnost souboru kontinuální. Folklorismus je to, co si soubor uvědoměle připraví, se záměrem předávat valašskou kulturu. Folklorismus můţe být v činnosti souborů kontinuální aţ druhotně, kdyţ se mu podaří vzbudit pozitivní postoj vůči regionu, coţ pak působí na zachování mnohých dalších forem kultury Valašska, o kterých se dá 61

převáţně mluvit jako o kontinuálních. Lidové písně vypovídají mnohé o valašské kultuře a jejích specificích. Kontinuita zpěvu písní je udrţována také ústím předáním v rodině, ve spojitosti s cyklem rodinných i společenských zvyků.

62

VII. 5.

ZVYKY A OBYČEJE

Tato kapitola bude popisovat zaběhlé způsoby chování v různých obdobích roku i ţivota. Zvyky a obyčeje budou v této kapitole děleny tak, jak jsou popsány v úvodu knihy paní Aleny Vondruškové České zvyky a obyčeje: „Dělí se na dvě základní skupiny – rodinné a společenské. Mezi rodinné patřily především hlavní události v ţivotě člověka – narození, křest, svatba, úmrtí. Větší význam však měly zvyky a obřady druhé skupiny, kterým se také říká kalendářní nebo výroční. Provázely od pravěku ţivot kaţdého člověka a mnohé z nich jsou ţivé i dnes“ (VONDRUŠKOVÁ, A.

2004; s. 17)

.

Na zvyky a obyčeje spojené s ţivotním i ročním cyklem na Valašsku, jsem se dotázala dvou respondentů, kteří patří k místním pamětníkům. Rodinné i společenské zvyky budou proto doplněny zpověďmi L. Trusinové z Malé Bystřice a J. Vrubla z Velké Lhoty.

VII. 5. 1 Zvyky a obyčeje rodinné Do zvyků a obyčejů rodinných se řadí ty, které jsou spojeny s koloběhem ţivota. Zvyky této kategorie jsou proto často spojeny s náboţenskými úkony, pro které hovoří relativně vysoký podíl věřících (viz kapitola Specifický vliv náboţenství). Mám za to, ţe narození dítěte neobnáší ţádná význačná specifika, jelikoţ se děti rodí stejně jako všude jinde v České republice v porodnici. Následné zapíjení taky není výjimečné, kromě toho, ţe nejvíce konzumovaným alkoholickým nápojem při tomto úkonu je slivovice. Dodnes se ovšem udrţuje tzv. „chodění do kúta“, coţ je návštěva maminky a miminka spojená s jejich obdarováním. Název tohoto zvyku je odvozen od toho, ţe měly dříve čerstvé maminky ve světnici na jistou dobu vyhrazený a oddělený kout (=kút), aby zde měly soukromí a mohly si lépe odpočinout: „Kdyţ sa narodilo miminko, tak tej mamince rodina potom nosila různé dárky do kúta. Napřeď třeba nejaků látku na šaty a různé potraviny. Dělá sa to podobně aji teď“ (L. TRUSINOVÁ). Křest uţ ovšem jistá specifika obnáší a to – ţe se vůbec dítě pokřtí. Na Valašsku ţije větší podíl věřících, neţ jak hovoří průměrný údaj za celou Českou republiku. Dříve existovaly také menší rozdílnosti mezi křtem katolické a evangelické církve. Tyto rozdílnosti byly zřejmě spojeny s různými opatřeními proti dětské úmrtnosti. Proto uţ 63

dnes nejsou patrné. „Katolíci křtili hneď a evengelíci aţ po nejaké době, třeba za měsíc, za dva. Kmotři, kteří byli pozvaní ke křtu potem dávali tým děckám aţ do doby kdy vyrostli k Velikonocám, na Mikoláša a na narozeniny různé drobné dárky a to sa tak dělá dodnes. Po obřadu v kostele pak byli příbuzní pozvaní na pohoštění“

(L. TRUSINOVÁ)

.

Významnou údalostí je svatba. Sejde se zde celá rodina, coţ mimo jiné přeje působení mezigeneračních vlivů. V některých rodinách se symbolicky udrţuje čepení nevěsty, na znamení toho, ţe uţ je vdaná paní: „Nevěsta sa večer začepila, potem uţ pořád na hlavě nosila pod šátkem čepec“

(L. TRUSINOVÁ)

. Také se začínají objevovat

známky renesance svateb v kroji: „ … je nádherné, ţe tady začínají být zase i krojované svatby“

(POLÁŠKOVÁ, I.)

. Se svatbou se pojí celá řada forem regionální kultury (například

písně, tance, vyprávění příběhů a anekdot, pokrmy a nápoje – vdolky, slivovice, kroje atd.).

Obr. 32. Valašská svatba, program VMP Zdroj: http://obecvb.savana.cz/index.php?option=com_rsgallery2 &Itemid=0&page=inline&catid=2&id=25&limit=1&limitstart=2 Úmrtí je často spojeno s církevními úkony. V dřívějších dobách byla na Valašsku obrovská kojenecká úmrtnost : „Napřeď umíralo věc malých dětí. Pamatuju si jak na hřbitově byly dvě řady malých hrobečků“ pro dnešní dobu naštěstí neplatí.

(L. TRUSINOVÁ)

. To uţ

Zvláštní ponurou atmosféru při úmrtí dodávaly

zvonice. „Kdyţ někdo umřel, zvonil umíráček a potom znova kdyţ byl pohřeb“ (VRUBL, J.). V některých obcích se takto zvoní dodnes a to nejen v kostelech, ale i ve zvonicích. Na první pohled se zdá, ţe jde o zbytečný detail, ale uvědomme si, jakou úlohu hraje zvonění v pospolitosti obce, říká „zemřel někdo z nás, někdo, koho budeme všichni postrádat”, je proto obvyklé, ţe se pohřbu účastní nejen rodina, ale také mnozí obyvatelé obce, ve které zemřelý ţil. Ačkoli pohřby rozhodně nepatří k veselým 64

událostem, jsou místem setkání lidí věřících (jakékoli víry) i nevěřících, při kterém je cítit všeobecná spoluúčast všech přítomných, coţ vede k utuţování vazeb mezi lidmi. Rodina můţe samozřejmě mít i další zvyky, spojené například s oslavami narozenin nebo výročími. Ať uţ se rodina sejde z jakéhokoli důvodu, její členové na sebe vzájemně působí a nevědomky si předávají různorodé kulturní prvky.

VII. 5. 2. Zvyky a obyčeje společenské Koloběh roku vţdy měl pevný řád, ve kterém se snoubily náboţenské zvyky i zvyky pohanské, které nám zůstaly jako dědictví dávných předků. Mohlo by se nám zdát, ţe je úplně jedno, kdy se slaví který svátek či období a ţe kdybychom tato data zpřeházeli, nic by se nestalo. Koloběh roku a zvyky s ním spojené mají ovšem mnohem hlubší podstatu a to podstatu natolik pevnou a jistou, jako je naše planeta Země, která za rok oběhne kolem Slunce za určitého úhlu sklonu zemské osy, díky kterému jsou v chodu roční období. Zvyky v průběhu roku člověku pomáhaly, aby zvládl mnohdy nelehký ţivot. Říkaly mu, kdy má začít pracovat, kdy se radovat a kdy odpočívat a nabírat síly. Najít důkazy o ţivosti těchto zvyků a obyčejů není dnes vůbec těţké. Lze se o tom přesvědčit například na webových stránkách jednotlivých obcí na Valašsku. Kaţdá obec má v současné době své stránky, kde obec popisuje svou činnost. Tento úryvek se například týká obce Študlova: „Dlouhou tradici má kulturní ţivot v obci. Bohatou plesovou sezónu zakončuje fašankový rej s masopustní veselicí. Na konci léta pak tradiční doţínky za účasti dechové hudby „Študlovjanka". Ta byla zaloţena jiţ v roce 1928. Známou je také místní křesťanská hudební skupina Adorare. Hody se slaví v září ke svátku sv. Matouše. Tomu je zasvěcena stoletá kaplička i nový kostel, který je spolu s opravenou hasičskou zbrojnicí výraznou dominantou obce“ (http://www.studlov.cz/cs/oobci)

. Větším záţitkem ale rozhodně je, zúčastnit se některé akce ţivě, protoţe ţádná

slova, fotografie ani videa nedokáţí zachytit atmosféru dané události. Nutno říci, ţe zvyky a obyčeje valašských obcí pohybují v jistém rámci, rozhodně nelze říci, ţe jsou v kaţdé obci totoţné. To, co pro jednu obec platí za samozřejnou součást roku druhá obec třeba vůbec nezná.

65

Masopust Masopust je období veselí. Jinak řečeno období, kdy si lidé veselí mohli dovolit, protoţe je nezdrţovalo od práce na poli. „Bylo to loučení s obecným veselím na poměrně dlouhou dobu“

(LANGHAMMEROVÁ, J. 2004; s. 13)

. Přestoţe jiţ pro dnešní dobu

neplatí samozásobitelské hospodaření, je přes sezonu venku stále dost práce, kterou je potřeba vykonat, například práce v lese (viz kapitola Geografické aspekty vzniku kulturních specific), sečení travních porostů, které mají často nepříznivou svahovou dostupnost znesnadňující práci atd. Délka masopustu není stanovena konečným datem, odvíjí se od začátku Velikonoc: „Začíná sice 7. ledna po svátku Tří králů, kdy končí období Vánoc, ale uzavírá se v různém datu – na masopustní úterý, v den před Popeleční středou, stanovenou na počátek velikonočního postu. … Jak víme z vlastní zkušenosti, oba systémy, tj. solární i lunární, se časově nekryjí, a Velikonoce jsou proto kaţdým rokem v jiném datu. Před nimi je určeno čtyřicet dní postu, který začíná zmíněnou Popeleční středou, a tedy předsunutý poslední den veselí, masopustní úterý, se řídí podle tohoto odpočtu. Kaţdý rok je to v jiném datu“ (LANGHAMMEROVÁ, J. 2004; s. 11, 12). Přestoţe je v citaci zmíněno masopustní úterý, veselí se často z praktických důvodů vztahuje na víkend před Popeleční středou a to na sobotu. Tomuto veselícímu se dni se říká fašank nebo končiny, poslední veselící akci se rovněţ říká „pochovávání basy”. Končiny jsou svázány s mnohými zvyklostmi: „Před tú Popeleční středú, ten víkend, to sú končiny, to sa vodil medvěd, omotali chlapa do slámy, hrachoviny a někdo ho vodil, jako ţe je to medvěd a chodilo s ním věc lidí, aji muzikanti. Chodili po dědině a potem zakončili v hospodě, kde byla večer zábava. V kaţdej chalupě neco vzali a pak to večer na zábavě vydraţovali, tým pádem musel z kaţdej chalupy nekdo přijíť“ (L., TRUSINOVÁ). Zvyklost vodění medvěda je v mnoha obcích udrţována doposud. Dodnes udrţované je také smaţení koblih v domácnostech v tomto období, koblihy pro nás uţ ale nejsou takovou vzácností, jako byly dříve: „Zvláštní místo mezi svátečními jídly patřilo smaţenému pečivu. V obecné známosti byly zejména koblihy, smaţené o masopustě na celém Valašsku” (ŠTIKA, J. 1980; s. 59). Na končiny se v současné době konávají Končinové valašské bály. Končinový valašský bál ve Valašské Bystřici letošního roku zachycuje fotografie níţe. Tyto plesy jsou krásné svou opravdovostí a ţivelností. Mohlo by se zdát, ţe snímek zachycuje

66

vystoupení folklorního souboru, není tomu ale tak – byl pořízen při volné plesové zábavě.

Obr. 33. Končinový ples ve Valašské Bystřici, 2011 Autor fotografie: Iveta Janošová, 2011 Zimní měsíce byly spojeny s drobnými domácími pracemi. Vyráběly se papuče, vytvářela se různorodá řezbářská díla, tkalo se a také drhlo peří. Kromě činnosti, kterou lidé vykonávali, bylo významné také to, ţe trávili čas spolu, vyprávěli si, zpívali. Můţeme říci, ţe tyto aktivity byly hnízdy ústní lidové slovesnosti. „V zimních měsícoch bývaly drhlačky, drhlo sa peří a potem sa aji tančilo a zpívalo“ (L. TRUSINOVÁ). Velikonoce Velikonoce nejsou svázány s ţádným pevným datem v kalendáři. Existuje však daná zásada „slavit Velikonoce po jarní rovnodennosti (po prvním jarním dnu, který byl stanoven na 21. březen) a zároveň po prvním úplňku od té doby“ s. 11, 12)

(LANGHAMMEROVÁ, J. 2004;

. Slavnostní velikonoční dny mají své názvy. Tyto dny probíhají v tzv. pašijovém

týdnu: „Poslední týden půstu před Velikonocemi se nazývá pašijový. Začíná Květnou nedělí a končí Velikonočním pondělím. Nejdůleţitější jsou tři dny uprostřed – Velký pátek, Bílá sobota a Boţí hod“

(VONDRUŠKOVÁ, A. 2004; s. 106)

. Přiřadit můţeme ještě také

Zelený čtvrtek.

67

Popeleční středa je dnem, kdy začíná postní období. Říká se jí popelečná podle přijetí kříţku, vyznačovaném popelem na čele, knězem v katolických kostelech (LANGHAMMEROVÁ, J. 2004; s. 47)

. Velký pátek je tichým dnem, kdy nezvoní kostelní zvony. Je to

den vyzývající k zamyšlení. „Vše se usměrňuje k jednomu bodu – ukřiţování a smrti Jeţíše na kříţi“ (tamtéž; s. 75). Zvony naposledy bijí na Zelený čtvrtek, pak se rozeznějí aţ v sobotu. Namísto zvonění zvonů je zvykem, ţe v době zvonění zvonů chodí chlapci s řehtačkami. Většinou tyto obchůzky provádějí také ale ve čtvrtek a v sobotu. „Vlastní Velikonoce začínaly čtvrteční mší. Kostelní zvony zazvonily naposledy, hned na to „odlétly do Říma“ a zůstaly tiché aţ do soboty. Jejich hlas na venkově nahrazovalo řehtání a klapání …, k němuţ malí chlapci pouţívali dřevěné řehtačky a klapačky …“ (VONDRUŠKOVÁ, A. 2004; s. 107)

. Tento zvyk je na mnohých místech udrţován.

Velikonoční neděle je známá jako Boţí hod velikonoční. Je velkým dnem, ke kterému se vztahuje Jeţíšovo zmrtvýchvstání: „Velikonoční neděle připomínala, ţe podle legendy Kristus vstal z mrtvých“ (tamtéž; s. 117). V tento den také končí půst. Po několika váţných dnech rozjímání přichází den divoký, plný pohanských tradic. Na Valašsku se pomlázce říká šmigrust. Stejně jako zvyky váţící se k ostatním obdobím i šmigrust se vesnice od vesnice a město od města i v rámci Valašska trochu liší. Co zůstává totoţné je název tatar pro pletenou pomlázku a převaţující jalovcové větve v rukou šmigrustníků.“ „No a pak byly Velikonoce, toš to zas od rána chodili ogaři po šmigrustě a šmigrustovali tatarem nebo jalovcama, dostávali za to malované vajíčka“

(TRUSINOVÁ, L.)

. Ne nadarmo patří jalovce k opěvovanému keři – např. v lidové

písni „Na Santově kopec, roste tam jalovec …“. Velikonočními zvyklostmi se zabýval také výzkum, který se uskutečnil v osmdesátých letech 20. století. To, o čem hovoří i v dnešní době s pouze drobnými obměnami stále platí. Předmětem výzkumu byly lokality Frenštát pod Radhoštěm, Trojanovice a Tichá. „Kontinuálně ţivou obchůzkou je kupačka na velikonoční pondělí. Věková hranice kupačů je shodně s dřívější neomezena….Odměna za polévání vodou nebo koupání, pak za vyšlehání jalovcem či tatarem bývá neměnná. Jen mladší chlapci kromě ovoce, sladkostí, popřípadě peněz dostávají malovaná vejce … dospělejším muţům je nabízeno pouze občerstvení a alkohol. … V úterý se stále chodí vracet kupačka. Ţeny, dívky i školačky v úterý nebo – vlivem pracovních a školních povinností – uţ v pondělí odpoledne, oplácejí za stejnou odměnu vytrpěná příkoří. Tato „ţenská“ 68

obchůzka je sice udrţovaná, ale ne příliš intenzívně, přestoţe se obohacuje o zábavné prvky“ 6. V některých oblastech Valašska se malují vajíčka starými vzory, které mají svůj původ ve východních zemích a jsou proto jedním z pozůstatků vlivu zemí, kudy Valaši putovali aţ na území dnešního Valašska (LANGHAMMEROVÁ, J. 2004; s. 101). Vajíčka na fotografii níţe (obr. 34) byla zdobena metodou škrabání.

Obr. 34. Škrabaná velikonoční vajíčka paní Pařenicové z Dolní Bečvy; Výstava kraslic valašských umělců Zvonice Soláň Autor fotografie: Iveta Janošová, 2011 Máje „Po velikonocích, které ve všech připomenutých směrech měly čas plně představit, nastal čas „klidu“, klidu zvykoslovného; času, který byl hlavně na venkově vyplněn činorodou prací, spojenou s nastávajícím vegetačním cyklem a reálným soustředěním na jeho průběh“ (LANGHAMMEROVÁ, J. 2004; s. 105). Výjimku v tomto soustředění na práci představoval třicátý duben, který je známý pálením čarodějnic a stavěním máje. Stavění máje je na Valašsku rozšířenější neţ pálení čarodějinic. I v současné době ve vesnicích májky stojívají: „Na prvního mája, večer před tým sa stavil máj, aji u chalup to stavjali a u hospody a z druhej dědiny ho chodili řezať, proto ho hlídávali. A pak zas bývalo kácení mája, to byla zasej muzika, byly u teho

napřeď takové

maškary, jak ho zhazovali“ (L. TRUSINOVÁ).

6

KRAMOLIŠOVÁ, Anna. Obřadní pochůzky. Uherské Hradiště : Slovácké muzeum v Uherském Hradišti, Ústav lidového umění ve Strážnici, 1988. Výroční obchůzky na Frenštátsku, s. 205

69

Svatojánská noc Jako svatojánská je označovaná noc na 24. června, tedy p slunovratu. Je spojena se zapalováním svatojánských ohňů. Velmi mile je tento den popsán v dětské knize Zuzajda a Jurajda: „ „Ján není obyčejný oheň,” vysvětlovala babička. „Je to oheň, který se u nás na Beskydech pálí odedávna na oslavu nejdelšího dne v roce. Protoţe to je v předvečer svátku Jana, říká se tomu ohni také ján” (PODEŠVOVÁ, M. 1986; s. 37). Sklizeň Po dokončení namáhavé práce na polích následovala zaslouţená odměna. Na konci sklizně lidé, kteří pracovali na poli, donesli věnec z obilí hospodáři u kterého pracovali. On je pak pohostil. „Kdyţ nekdo ptal lidi na pole na pomáhání, tak kdyţ dosekli poslední zboţí, tak ty roby, které byly na tem poli, upletly ze zboţí věnec, daly ho hospodářovi na krk a toš potem jich pohostil.“ Doţínky se ale slavily také za celou obec:. „Potem byly aji doţínky celej dědiny, byla doţínková zábava“

(VRUBL, J.)

. Tento

zvyk se udrţuje dodnes, ačkoli spíše symbolicky, protoţe většina obyvatel na poli nepracuje.

Obr. 35. Doţínky ve Valašské Bystřici roku 2010 Zdroj:http://obecvb.savana.cz/index.php?option=com_rsgallery2&Itemid =101&page=inline&catid=42&id=651&limit=1&limitstart=31 Poutě Poutě plnily a plní několik funkcí. Záleţí, z jakého hlediska na ně člověk pohlíţí. Pro věřící církve Římskokatolické je to díkůvzdání boţí moci, obvykle spojené se svátkem patrona, jemuţ je zasvěcen místní kostel: „Pouť je cesta. V náboţenském smyslu cesta pokání, uctívání, proseb a díkůvzdání. Cesta k místům naplněným boţí 70

mocí“

(LANGHAMMEROVÁ, J. 2004; s. 175)

. „Pouť v obci se obvykle drţí podle svátku místního

patrona, svatého, jemuţ je zasvěcen místní kostel nebo kostel farnosti“ (tamtéž; s. 193). Pro jiné jsou dny kolem pouti spojené s veselím z pouťových atrakcí, kolotočů, perníčků a také pouťové zábavy, která ţádný rok nesmí chybět. Ať uţ na pouť člověk nahlíţí jakkoli, je časem setkávání lidí, výměny informací. Je obvyklé, ţe se na pouť sjedou domů všichni členové rodiny. Posvícení „To sú hody. Pekla sa husa a večer v sobotu byla muzika. Podle kobylky pečené husy sa poznávalo, jaká bude zima, kdyţ byla tmavá tak měla byť zima velká, kdyţ byla světlá, tak mírná“

(TRUSINOVÁ, L.)

. Na posvícení neboli hody se obvykle sjede celá rodina,

načeţ zasedne k bohatě prostřenému stolu. V dnešní době, kdy si v restaruci vybíráme „meníčko” dle chuti, nám poţívání masa uţ sváteční nepřipadá, avšak dříve to bylo opravdu svátkem. „Maso zme neměli přes celý rok, a tak kdyţ zme měli husu, tak to bylo posvícení“ (VRUBL, J.).

Obr. 36. Vdolky Autor fotografie: Iveta Janošová, 2010 K této slavností události patřily také vdolky, dnes všeobecně známé pod pojmem frgály. Frgál ovšem valašsky správně znamená nepovedený vdolek.

Dušičky Památka zesnulých, spojená s myšlenkami na blízké, kteří uţ nejsou mezi ţivými, se připomíná druhého listopadu.

71

Advent „Advent přináší … spočinutí ducha. Jakési utlumení ţivotních pochodů a přesun energie do sféry myšlení, duchovního povznesení” (LANGHAMMEROVÁ, J. 2004; s. 233). O zimních měsících jiţ byla výše zmínka. Ještě jednou bych však chtěla vyzvednout jejich hodnotnost v tom, jak lidé trávili čas spolu a kolik si toho navzájem mohli předat. Představíme-li si, kdy se v zimě ráno rozednívá a kdy přichází soumrak a to vše jen za velmi chabého osvětlení louče, nezbývalo jim, neţ se přizpůsobit: „Málo světla a chlad lidi brzy stahoval domů, do světnice, jediného místa v domě, kde se řádně topilo a svítilo, byť by to bylo jediné světýlko na stole či jinde. … Po čtvrté hodině odpolední jiţ stejně umírněný rytmus dne utichal. Sedí se u stolu a kamen, povídá, konají se drobné práce na které je alespoň trochu vidět. Navíc jsou zde všechny generace – staří, mladí, děti. Ideální prostor k přenášení vědomostí i duchovních odkazů. Pohádky, pověsti, ţivotní příběhy, zpívání. …“ (tamtéž; s. 234). Do období adventu spadají ještě dnes velmi ţivé mikulášské obchůzky. Mikulášské obchůzky jsou v některých obcích záleţitostí celé vesnice. Kdyţ se zamyslíme, poznáme, ţe nejde jen o to, postrašit děti, aby byly hodné, jde o stmelování obyvatel obce, o udrţování a utuţování sousedských vztahů. Mikulášská obchůzka, která se týká celé obce a je společenskou událostí se kaţdoročně odehrává například v Horní Lidči: „V celkovém pojetí mikulášské obchůzky nedošlo v průběhu let k ţádným změnám v tradičním pojetí. V Horní Lidči se lidové zvyky udrţují v nebývalém rozsahu a jedním z nich je i mikulášská obchůzka. Všechny tyto akce jsou záleţitostí celé obce.”

7

. Obchůzka není organizována ţádným spolkem či organizací. Její konání

obstarávají kaţdý rok muţi z obce. Jde o projev folkloru v jeho pravém slova smyslu. K obchůzce patří sedm tradičních kostýmů: “Sedm muţů na sebe bere podobu Mikuláše, koníka, smrtky, čertů a kvašáků (nosičů), jeţ jsou vţdy dva. Kostýmy si účastníci obstarají sami, nosí se rok co rok, některé se dědí z generace na generaci“ (tamtéž)

. Je to společenská událost, kterou se baví celá obec, týká se skupiny obyvatel.

„Účastníci průvodu chodí dům od domu, ţádný nevynechají. Kdyby někoho opomněli, byla by to uráţka, lidé by se cítili dotčeni, protoţe návštěva v domě je pro ně čest. Celá vesnice se tak stává aktivním účastníkem této obchůzky“ (tamtéž). 7

MARHOULOVÁ, Zuzana. Slavnostní průvody : sborník příspěvků z konference Subkomise pro lidové obyčeje MKKK v Olomouci, 1993. Uherské Hradiště : Slovácké muzeum, 1994. Mikulášské obchůzky v Horní Lidči , s. 117-122. ISBN 80-901913-1-2.

72

Je to společenská událost, kterou se baví celá obec, týká se skupiny obyvatel. „Účastníci průvodu chodí dům od domu, ţádný nevynechají. Kdyby někoho opomněli, byla by to uráţka, lidé by se cítili dotčeni, protoţe návštěva v domě je pro ně čest. Celá vesnice se tak stává aktivním účastníkem této obchůzky“

(tamtéž; s.120)

. Touto cestou

se upevňují vazby mezi obyvateli. Pojem anonymita je vesnicím cizí. Lidé se navzájem znají. Je povaţováno za neslušné, kdyţ člověk neprohodí se svým sousedem (pojetí sousedství je ovšem na Valašsku dosti široké) pár přátelských slov, byť se jedná o úplně jednoduchou větu, obvykle v podobě humorného zvolání. Vánoce Takto charakterizuje Vánoce a zvyky s nimi spojené L. Trusinová: „Nastaly zimní měsíce, odpočinek od polních prací a těšení na Vánoce – nejkrásnější svátky v roce. Na Štědrý den sa králo jabko, kdyţ sa udělá hvězdička, tak je to dobře a kdyţ kříţek, tak ţe bude španý rok. Házalo sa papučama, kdyţ sa obrátila špica ke dveřám, toš, ţe půjde z domy. Svobodní chodili třepať bezem. Třepalo sa a říkalo sa při tem „Třesu třesu bez, ozvi sa mně pes, kde můj milý dnes“ z kterej starny slyšel psa, z tej strany měl měť teho partnera.“ Ve stísněných podmínkách valašských chalup byly uplatňovány různé alternativy pro umístění vánočního stromu či zdobené větvičky. Aby stromek neubíral uţ i tak malý prostor, býval například zavěšen ke stropu. Současné Vánoce na Valašsku jsou stejně jako jiné oblasti ovlivňovány tlakem společnosti. Lidé zde jako všude jinde podléhají zběsilé honbě za vánočními dárky. Přestoţe není v kaţdé rodině praktikován výčet všech vánočních zvyků, jsou vánoční dny spojené s rodinným ţivotem s ním spojeným mezigeneračním působením například skrze lidovou slovesnost v podobě vyprávění vzpomínek staříčků a tím také momentem kontinuální návaznosti (staříčci = prarodiče; v některých oblastech se dosud oslovuje babička jako stařenka a dědeček staříček bez ohledu na věk). Zabíjačky Ačkoli zabíjačkám chybí hlubší podtext, který jsme nacházeli u dříve jmenovaných zvyků, myslím, ţe zabíjačku lze povaţovat za velkou kaţdoroční událost. Chudé rodiny si v minulých dobách chov prasete nemohly dovolit. Postupem času se však se zlepšujícími ţivotními podmínkami chov rozšiřoval. Zabíjačky jsou 73

z praktických důvodů spojené se zimním obdobím: „Zabíjačky bývaly v zimě a to aji proto, ţe nebyly mraţáky, toš aby sa to maso nekazilo, neţ sa zpracovalo. Byly to také prasečí hody. Pozvala sa rodina, popíjala slibovica a přitom sa ochutnávaly prasečí dobroty” (TRUSINOVÁ, L). Jak je naznačeno, zabíjačka je spojená s dalšími aktivitami, proto je i v současné době oblíbenou událostí především u muţů. Strava Úzkou vazbu na denní i roční cyklus zvyků má lidová strava. Tato tematika je velmi široká, proto chci jen pro pořádek uvést, ţe valašským specifikem v oblasti stravování nejsou pouze „frgály”, slivovice a „zelňačka”. S Valašskem jsou spjaté pokrmy z místních surovin, které jsou zvláštní také svými valašskými názvy (např. kašovité pokrmy „varmuţa”, „zátěrky” atd). Cennou publikací v této oblasti je mimo jiné jiţ uvedená kniha J. Štiky Lidová strava na Valašku. V této publikaci si velmi cením toho, ţe kniha nepředkládá holý seznam pokrmů s jejich významem, ale klade důraz na vazebnost stravy se způsobem ţivota. Kniha „lidovou stravu posuzuje a poznává jako jednu sloţku lidové kultury. Vývoj i krajovou specifiku lidové stravy vykládá v souvislosti s proměnami a zvláštnostmi ostatních sloţek lidové kultury” (ŠTIKA, J. 1980; s. 9)

.

Velká zásluha v uchování zvyků v paměti obyvatel patří Valašskému muzeu v přírodě, kde se kaţdoročně pořádá velmi oblíbený vánoční program. Nejde jen o slova, návštěvníci programu mají moţnost si mnoho úkonů vyzkoušet naţivo a to navíc v atmosféře útulných chalup s praskajícím ohněm v peci. Význam organizací představující v průběhu roku cyklus zvyků spojených s daným obdobím vyzvedává J. Langhammerová: „Ţivnou půdou pro tyto akce jsou dnes skanzeny – muzea v přírodě, kde je přirozené prostředí k předvádění obchůzek a vytvoření ţádoucí atmosféry. Kaţdoročně tyto akce pořádá např. Valašské muzeum v přírodě v Roţnově pod Radhoštěm …“ (LANGHAMMEROVÁ, J. 2004; s. 40). Je důleţité upozornit na fakt, ţe muzea pořádají tematicky uzpůsobené programy ve všech obdobích roku, čímţ je jejich cyklus vtiskován do povědomí obyvatel. Ačkoli jsou v těchto organizacích, především tedy ve VMP zvyky zprostředkovávány velmi ţivě, stále se jedná pouze o demonstrace, ne o skutečný ţivot. Zpětně však tyto aktivity působí i na provozování zvyků v reálném ţivotě Valachů. Rodina můţe začít 74

praktikovat nějakou činnost tak, „jak to dělali v muzeu”. V tomto případě zvyk nevychází z mezigeneračního působení. Závěrem: Zvyky a obyčeje jsou svázány s ţivotem a ročním cyklem. Zaběhlé způsoby chování v určitých obdobích pomáhaly odjakţiva zvládnout různorodé situace, naváděly člověka, kdy má usilovně pracovat, kdy si odpočinout, kdy se zamyslet a kdy se veselit. Tento cyklus je více či méně zabudován i v myslích dnešních obyvatel Valašska. Kontinuita této formy kultury je zajištěna úzkou vazbou na rodinný ţivot. Cyklus zvyků a obyčejů vtiskují do povědomí obyvatel také organizace podporující valašskou kulturu. Ačkoli jsou v nich zvyky zprostředkovávány velmi ţivě, stále se jedná pouze o demonstrace, ne o reálný ţivot. V rámci činnosti organizace jsou tyto aktivity kontinuální, z pohledu skutečného ţivota však ne. Zpětně však tato činnost působí i na praktikování

zvyků

ve

skutečném

ţivotě

Valachů.

Muzea,

zejména

Valašské muzeum v přírodě, tak zvedají vlnu renesance zvyků na Valašsku. Opětovné zavádění určitých praktik do reality není kontinuální, není spojeno s rodinnou tradicí, avšak je velmi významné pro další vývoj valašské kultury.

75

VII. 6.

LITERATURA

V této kapitole bych se chtěla zamýšlet nad písemnými záznamy myšlenek, dějů a imaginací – nad literární tvorbou regionu. Kniha můţe podávat velmi nadčasová svědectví. Literární tvorba nemá datum spotřeby, po kterém by uţ byla „zkaţená“. I po letech můţe podávat cenný obraz minulé ţivotní skutečnosti. Literární tvorbu je moţno rozdělit dle toho, co v ní je zaznamenáno. Můţe se jednat o písemný záznam lidové slovesnosti, který byl přiblíţen v kapitole Nářečí a také Tanec a zpěv. Také můţe jít o beletrii, kdy autor sám vytvořil dějovou linii, kterou spojil s valašským prostředím a jeho obyvateli, nebo o poezii. Obrovský potenciál pro rozvíjení vztahu ke kultuře v sobě skrývá dětská literatura. Mezi základní literaturu, kterou na Valašsku opravdu málokdo nezná a rodiče mu nečetli aspoň první dva díly, je nepochybně kniha A. Kutinové Gabra a Málinka (1991;

320 s.)

. Málinkou je vlastně sama autorka, která barvitě popisuje své

dětství proţité na jiţním Valašsku po boku své starší sestry. Přímá řeč je psaná valašsky, ostatní text spisovnou češtinou: „Kdyţ byla maminka s babičkou v zahradě, Málinka s Gabrou vzaly trošku mouky, vejce, cukr a všechno smíchaly dohromady. Potom však usoudily, ţe je to kapánek husté. Málinka radila přilít trochu vody, ale Gabra ji okřikla: „Co ťa napadá, ţbluňo, do dortu vodu! To si moţe jíť babička chl’pnúť ke korýtku a je to to samé. Tam sa mosí dat inší věc“ “ (KUTINOVÁ, A. 1991; s. 14). S regionem spjatou dětskou knihou jsou Broučci Karafiáta

(1968; 107 s.)

. Podle této

knihy byl vytvořen také stejnojmenný večerníček. Kniha není psaná nářečím, je však svědectvím o valašském protestantismu, který pan Karafiát, jenţ působil jako farář v evangelickém kostele ve Velké Lhotě (blíţe o kostele viz kapitola Architektura a osídlení), zasadil do této knihy. Dětskou klasikou je také Zuzajda a Jurajda

(1986; 141 s.)

jiţ zmíněné autorky

M. Podešvové. Kniha není psaná nářečím, ale velmi autenticky, jednoduše a dětem přístupně přibliţuje ţivot na Valašsku a na vesnici obecně.

76

Obr.37. Ilustrace Jolanty Lyskové z knihy Zuzajda a Jurajda Zdroj: (PODEŠVOVÁ, M. 1986; s. 28) Z beletrie pro dospělé jsou známé například knihy Č. Kramoliše. Čtivá je například jeho útlá kníţka Konec chleba, počátek kamení: Příběhy z Valašska (2010; 171 s.), která líčí události z ţivotní reality obyvatel regionu váţného i humorného ladění. Region také inspiroval k tvorbě mnohé básníky, jejichţ tvorba je v současné době s oblibou zhudebňována. K autorům místní poezie patří Ladislav Nezdařil, který je znám především svou sbírkou Horní chlapci. Ve své tvorbě vylíčil valašský kraj a jeho obyvatele. V předmluvě Nezdařilových Horních chlapců autor úvodních slov Jiří Deml naznačuje, ţe hodnota jeho díla přesáhla hranice regionu a ţe rozhodně neleţí na dně zapomnění: „Nezdařilovy verše, ač jsou psány v nářečí a v duchu písní našich otců a matek, promlouvají i k dnešku, protoţe nezabředly do sentimentálního vzpomínání. Nálepku regionálnosti překonávají uměleckou hodnotou. Modernost veršů Horních chlapců není v módnosti, ale v hloubce citů …” (NEZDAŘIL, L, 2002; s. 5). Další skupinu tvoří odborná literatura. Chtěla bych upozornit na fakt, ţe většina autorů odborné literatury působila či působí v některém ze zařízení podporujících valašskou kulturu, ať uţ se jedná o VMP či Regionální muzeum Valašska. Tato skutečnost opět dokládá soustředění kulturní a odborné činnosti do těchto organizací. Problematikou Valašska se zabývalo a zabývá mnoho odborníků. Za velice přínosnou, hodnotnou a pečlivě zpracovanou pokládám knihu Valaši a Valašsko … J. Štiky 237 s.)

(2007;

, který se Valašskem zabýval po celý svůj ţivot. Je také muţem, který působil jako

hlava Valašského muzea. Jeho přínos Valašsku je velmi váţený. 77

Dále bych vyzvedla knihu Okres Vsetín: Roţnovsko, Valašskomeziříčsko, Vsetínsko jejímţ odpovědným redaktorem je V. Nekuda

(2002; s. 963 s.)

pro detailní

zpracování problematiky přírodních poměrů, společenského kulturního vývoje a místopisu okresu Vsetín. Kniha Co mohou prozradit lidové stavby Jiřího Langera

(1997; 239 s.)

pak nabízí

velmi zajímavé pojetí lidových staveb s ţivotem obyvatelstva. Poslední skupinou jsou regionální noviny a časopisy. Regionální tisk je velmi čtený, proto má jeho obsah velký vliv na utváření postojů k různorodým regionálním i globálním otázkám: „Regionální a lokální tisk se pohybuje v rovině stejně významné, ne-li významnější, neţ je rovina celostátní. Vztah mezi novinářem a čtenářem je důvěrnější a hlubší, protoţe oba vědí daleko přesněji, o čem je řeč. (Tento důvěrnější vztah ale vyţaduje od novináře také větší odvahu neţ na celostátní rovině: ví, ţe s „napadenou“ stranou se druhý den potká na ulici tváří v tvář.) Tímto vztahem se na druhé straně vytváří konkrétní pocit domova- i v Česku čte většina lidí nejčastěji lokální rubriky- takţe je ţádoucí, aby profesní zázemí bylo právě v lokálních médiích co nejprofesionálnější”

(strednicechy.rusnypristav.cz/kurzy/manazer/rakusanova_regionalni_media.doc)

. Regionální

tisk má dlouhou historii, sahající aţ do doby před vznikem Československa 2002; s. 862)

(NEKUDA, V,

. Regionálních novin i časopisů vychází celá řada. Budu jmenovat jen některé

reprezentanty. Odborným regionálním tiskem je Valašsko: vlastivědná revue, vydávaná Muzeem regionu Valašsko dvakrát ročně. Publikuje zde celá řada odborníků různého vědeckého zaměření. Informace z regionu i ze světa z oblasti aktuálního dění, kulturního ţivota, sportu atd. denně nabízí Valašský deník (bývalé Naše Valašsko). Týden co týden pak vychází Jalovec. Humoristickým časopisem je na Valašsku například Vyškeřák. Písemná tvorba se v současné době opírá o nakladatelství, jejichţ těţiště spočívá v regionální literatuře. Nakladatelstvím toho typu je například nakladatelství Dalibor Malina ve Vsetíně, ze kterého vyšla například kniha Čtení z Růţďky

(2010; 179 s.)

uvedená

v kapitole Nářečí. Město Roţnov pod Radhoštěm v rámci edice Roţnovské malé tisky publikuje práce místních současných i historických autorů, které jsou velmi ţádané a cenově dostupné. Přístupnost těchto knih způsobuje, ţe se tyto knihy dostávají do rukou mnohých čtenářů, coţ velmi ovlivňuje postoje a uvědomělost místních k regionu. 78

Z knih uvedené edice mohu jmenovat například Devatero kvítí a ještě některé další byliny Vandy Vrlové

(2009; 139 s.)

, která podává znalosti zkušené bylinkářky o léčivých

účincích místní flory. Prostřený stůl Roţnovanů Mileny Habustové

(2010; 89 s.)

přibliţuje

valašskou stravu včetně postupů její přípravy. Závěrem: Literatura je rozhodně součástí valašské kultury, umí pochytit něco tak prchavého, jako jsou lidské myšlenky, vědění a vyjádření postojů. Nebýt jí, těţko bychom otázky kontinuity mohli řešit, protoţe by při bádání nebylo z čeho vycházet. Literatura od počátku vzniku písemnictví v kaţdé době zaznamenává údaje, které lidé chtějí z jakéhokoli důvodu uchovat. Literární tvorba je tedy kontinuální uţ svou podstatou. Po čtenáři je vyţadována jistá aktivita. Člověk musí vynaloţit jisté úsilí, aby k němu poţadovaná informace přišla. Vyţaduje jistou úroveň, a proto pomaleji podléhá komerci. Nejvíce čtenářů sahá po novinách a časopisech – poskytují aktuální informace a jsou také časově nejméně náročné. Regionální noviny a časopisy jsou proto velmi vlivnými literárními elementy, ze všech oblastí literatury jsou však nejvíce zasaţeny komercí. Obecně však můţeme říci, ţe literatura pomáhá jednotlivým formám valašské kultury v jejich kontinuálním vývoji.

79

VII. 7.

DIVADELNICTVÍ

Významným prvkem kultury je divadelnictví. Troufám si říct, ţe v posledních letech zaţívá valašské divadelnictví obrovské úspěchy a to nejen na místní scéně. Valašské divadelnictví přiblíţím skrze rozhovor publikovaný ve vlastivědné revue Valašsko s M. Urubkem (s ním rozmlouvala H. Jabůrková). M. Urubek vede Divadelní soubor vsetínského gymnázia „od r. 1992 s nemalými úspěchy. Navíc působí jako herec v neméně úspěšném divadelním souboru Jana Honsy Karolinka.“ 8 Divadelní soubor Jana Honsy je v současné době nejúspěšnějším valašským divadlem. Soubor se proslavil divadelní hrou Doma. Tato hra získala uznání i ze strany profesionálů. „… v anketě divadelních kritiků „Inscenace roku” (vyjadřují se ke svému největšímu divadelnímu záţitku uplynulé sezony), vyhlašované Divadelními novinami, se náš amatérský soubor Jana Honsy Karolinka v r. 2005 umístil s inscenací Doma na šestém místě mezi věhlasnými profesionálními scénami, coţ je naprosto neuvěřitelné! Dosud se v anketě profesionálních scén amatérský soubor nikdy neocitl” (tamtéž). Hra Doma je z valašského prostředí, hraná je valašským nářečím. Čím hra tolik upoutala diváky i kritiky? „Scénář je pevně zakořeněn do Valašska a vychází z hluboké znalosti lidí, kteří zde ţijí. … Do dvou dnů jsou nahuštěny události, na kterých si uvědomujeme koloběh ţivota se všemi radostmi a strastmi, se smrtí, v jednom okamţiku se v podstatě hraje minulost, přítomnost i budoucnost. … Hraje se o tom, co je doma, ale také o hledání sama sebe, svého místa v ţivotě, o pospolitosti a kořenech. Hra je napsána přímo pro náš soubor a všichni vědí, o čem hrají, a stojí si za tím, co říkají. Je to o tvrdé realitě současné valašské dědiny, o jejím syrovém ţivotě, ale i o tom, ţe se zde promítají věci, o kterých se jakoby nemluví, ale dobře se o nich ví“ (http://www.dsjh.net/cz/index.php?page=doma&menu=inscen)

. Hra byla po svém úspěchu nastudována

Národním divadlem v Praze. Dalším sledovaným počinem je hra Nevěsta. Jedná se o ztvárnění skutečného příběhu paní Javorkové a její dcery z Malé Bystřice ze Santova. Autora i reţiséra v jedné osobě, pana M. Františáka k sepsání hry inspirovalo nalezení deníku jiţ mnoho let zemřelé paní v jejím opuštěném domě. (http://www.dsjh.net/cz/index.php?page=nevesta&menu=inscen) 8

JABŮRKOVÁ, H. „Divadlo učí spolupráci, nesmírné toleranci a hledání cest … “, rozhovor s Miroslavem Urubkem o fenoménu amatérského divadla. Valašsko : vlastivědná revue. 2010, 24, s. 45-46. ISSN 12123382.

80

M. Urubek vyčleňuje v rámci amatérských divadel zvláštní podtyp tzv. sousedská divadla: „V amatérském divadle však existuje ještě jeden typ tzv. sousedského divadla, jaké dělají třeba ve Valašské Bystřici nebo ve Velkých Karlovicích. Já to divadlo mám nesmírně rád. Takový typ divadla ještě plní původní účely – účely sousedského potkávání se. Chuť jít se podívat, jak on ten Franta hraje pana barona apod. To vede k onomu tomu líbeznému propojení jeviště s hledištěm a na druhé straně k laskavému humoru na účet herců – sousedů a příbuzných. … Drţí se tradiční pojetí divadla, vychází se z potřeb toho kterého regionu. Má velký význam pro komunitu, ve které vzniká.“ 9 Divadlo ve Valašské Bystřici zmíněné ve slovech pana M. Urubka má dlouholetou tradici. V současné době divadelní soubor působí pod názvem Chaos. „V roce 2000 dospěli členové souboru k rozhodnutí dát své divadelní práci punc oficiálnosti a zaloţili občanské sdruţení CHAOS (http://www.divadlochaos.cz/index.asp?id=7)

-

Klub přátel

divadla“

.

Na podzim 2010 jsem měla moţnost zhlédnout hru připravenou tímto souborem s názvem Bačova dcera (autorem je M. Kulišťák). Hra vyvolává dojem přemístění v čase – oţivuje způsob ţivota na salaši a skrze nářečí také zvláštní valašské pojmosloví. Hlavní dějovou linií byl vztah mezi dcerou bači a fojtovým synem. Takto hru uvádí samotný soubor: „Bačova dcera nás zavede na valašský venkov konce devatenáctého století. Vypráví osudový příběh dvou mladých lidí, ve kterém se prolíná nejen láska, umocněna rodinným neštěstím, ale i drobné střípky radosti, lásky a dobráckého škádlení obyčejných lidí. Jako neblahý jev zde Miloš Kulišťák připomíná alkoholismus a s ním spojené oţebračování rodin. Byla to těţká doba našich staříčků a prastaříčků. Ale pro nás má stále svoje nepopsatelné kouzlo, které nás často přivádí ke vzpomínkám na jejich osudy. Pevně věříme, ţe nejen příběh, ale i krásné dobové kroje a malebné valašské nářečí bude pro diváky v dnešní době moţná ještě zajímavější neţ v době jejího vzniku před 100 lety“ (http://www.divadlochaos.cz/index.asp?id=46).

9

JABŮRKOVÁ, H. „Divadlo učí spolupráci, nesmírné toleranci a hledání cest … “, rozhovor s Miroslavem Urubkem o fenoménu amatérského divadla. Valašsko : vlastivědná revue. 2010, 24, s. 46. ISSN 12123382.

81

Obr. 38. Scéna ze hry Bačova dcera, kdy bača rozmlouvá s fojtem Zdroj: http://www.divadlochaos.cz/index.asp?cin=galerie&co=Bacova& popis=Bačova%20dcera%20(2010) Budu se opakovat, kdyţ řeknu, ţe výčet všech divadelních souborů by byl téměř nemoţný, ostatně to ani není mým cílem. Musím však ještě uvést divadelní soubor zaloţený roku 2005, který nese hrdý název Valašské národní divadlo (http://www.vanadi.net/). Mám za to, ţe pojmenování tohoto souboru je jedním z dalších indícií, které vedou k reálnosti myšlenky existence etnografického povědomí obyvatel. Divadlu se nevěnují jen organizované divadelní soubory, ale také jednotlivci, kteří svou aktivitu provozují pouze pro radost svého okolí jako svou zálibu s podporou své rodiny, vystupují při různých příleţitostech sami. S jedním z aktérů tohoto typu se mi podařilo promluvit o jeho činnosti v rozhovoru. Pro P. Hošťálka je hraní koníčkem. Hraje pro potěchu dětem, penzistům a těm, kdo jej o to poţádají. Kromě toho, ţe rád hraje pohádky, se pustil také do valašské tematiky: „Tím, ţe ţijeme na Valašsku, jsem se snaţil lidem předat něco z valašského prostředí, jak to dříve chodilo, na co obzvlášť uţ v dnešní době starší lidé rádi vzpomínají. Je to taková povídka. Ono to má několik názvů. Záleţí vţdycky, pro jaké publikum to má vlastně být. Kdyţ je to pro děti, tak Pohádka o tom jak to na Valachách s těma čertiskama bylo a kdyţ je to spíše vyprávění pro starší publikum, tak je to vzpomínání na staré časy, jak to dřív na Valachách chodilo – tak aby to bylo pro diváka atraktivní a nějak ho to upoutalo” (HOŠŤÁLEK, P.).

82

Scénáře si píše sám. Potvrdila se mi úvaha o vlivu publikací regionální literatury, protoţe pan P. Hošťálek často čerpá inspiraci v knihách edice Roţnovských malých tisků. V ţivé debatě jsme se s panem P. Hošťálkem dostali aţ k jádru samého valašství. Protoţe sám pochází z oblasti mísení vlivů valašských a hanáckých, poprosila jsem jej, jestli by mohl pokusit vyjádřit, jak vidí obyvatele Valašska. Tady jsou jeho slova: „Obyčejně platí, ţe čím se mají lidé líp, tím mají k sobě dál, to je takové staré rčení. Na Valašsku byl ţivot vţdycky chudý, proto lidé k sobě měli blíţ. Valach je člověk hrubšího zrna, dá se říct takový neotesaný, nechci říct postavově, vizáţí, ale takový, ţe nerad dává navenek emoce, ţe je srdečný, ale můţe navenek zavrčet třeba. Valach je vevnitř velice srdečný, navenek to nerad dává znát” (HOŠŤÁLEK, P.). Závěrem: Umělci jsou známí citlivým vnímáním svého prostředí. Divadelnictví je uměním a ti, kteří jej provozují, vnímají, ţe to, co region Valašsko představuje, je jedinečné. Tuto skutečnost se pak snaţí ztvárnit a svou činností pak působit na publikum, ve kterém chtějí vzbudit podobné pocity, jako ty, které v nich vyvolalo citlivé vnímání reality. Dnešní divadelnictví na Valašsku patří k široce a úspěšně rozvinutým formám valašské kultury, ve které je patrný vývoj. Jsem přesvědčena o tom, ţe právě vývoj a nikoli stagnace patří k dobrým známkám kontinuity.

83

VII. 8.

ARCHITEKTURA A OSÍDLENÍ

S geografickými podmínkami regionu a na ně navázanými kulturními zvláštnostmi souvisí také místní architektura a typ osídlení. Tato specifika jsou čitelná zejména v lidových stavbách. Dřevěné stavby jsou samy o sobě výpovědí o valašské kultuře, K. Langer vybízí k poznání valašského člověka skrze lidové stavby: „vyuţijme lidových staveb jako prostředku k poznání člověka minulosti, jeho potřeb, moţností a omezení společenskými podmínkami. Vţdyť právě tyto předpoklady vytvářely východiska našeho ţivotního zápasu, poloţily základy naší kultury a kulturnoti” (LANGER, K. 1997; s. 7)

.

Ke skutečnostem zmíněným v předcházející kapitole má velmi blízko architektura. V jejím rámci dochází k prolínání umění, řemesla i uţitkovosti. Je opět otázkou, zda převaţuje sloţka umělecká či uţitná. Pro lidové stavby stojí na prvním místě praktičnost a ekonomičnost stavby. S ohledem na ekonomičnost lidé stavěli chalupy z materiálu, který je obklopoval. Na zemědělsky nevyuţitelných půdách, kterých na Valašsku není málo, se rozkládaly rozsáhlé lesy. Proto bylo budování staveb ze dřeva velmi přirozené. Na současnou ţádanost a vývoj dřevěných staveb jsem se dotázala J. Vaculína z Velké Lhoty, který je na Valašsku uţ mnoho let uznávaným tvůrcem dřevěných roubených staveb. Svůj um nejvíce rozvinul v letech, kdy pracoval ve Valašském muzeu v přírodě a podílel se na přenosech a rekonstrukcích historických staveb: „Po vojně uţ sem šel do muzea do Roţnova. V tém Roţnově sem sa naučil aji to srúbení a ty věci okolo. Hodně staveb sa demontovalo … Chalupa neţ sa rozebrala, sa kompletně očíslovala …. Pouţitelný materiál sa pouţil a nepouţitelný sa nahradil novým, ale to dřevo bylo přesně ve stejném rozměru, přesná kopie kaţdého kusu. A stavěly sa aji nové chalupy. Byla stavební dokumentace té chalupy, která byla nepouţitelná a tak sa to udělalo celé v novotě. Takţe tam uţ sa to srúbilo klasickým způsobem … v podstatě sa ta stavba zachovala rozměrově“ (VACULÍN, J.). Zajímalo mě, zda je v současné době o dřevěnice zájem: „O úplně klasické srubové stavby, já si myslím, ţe je poměrně dost velký zájem. Myslím, ţe pořád je, protoţe lidi se na to ptají“ (VACULÍN, J.). Zájemce o dřevěné stavby k této volbě vedou různé důvody. Převaţují asi dva níţe uvedené. 84

„Někdo má svůj les, má svůj materiál, tak pro něho je to výhodné“

(VACULÍN, J.)

.

Mnoho obyvatel Valašska je vlasníky lesů, proto je pro ně výhodné při stavbě pouţít vlastní materiál. Druhým důleţitým faktorem je harmonie prostředí. Lidé často hodnotí stavby, které nejsou pro danou lokalitu přirozené jako pěst na oko a proto si přejí, aby jejich dům „zapadl do prostředí“. Takto respondent hodnotí jeden z domů zahraniční architektury: „Ono to třeba v tem Finsku nebo to tam je ta zástavba běţná jako, tam to pasuje. Toto je normální tam u nich. Kdeţto u nás je to něco extra a nezapadne to do tej přírody ani, do té současné zástavby …“

(VACULÍN, J.)

. Soulad s krajinou a přirozenost

dřeva jako typického místního materiálu je chápán i současnými architekty. Kromě dřevěnic solitérů se na některých místech stavějí celé čtvrti rodinných domků s převahou dřevěných materiálů.

Obr. 39. Roţnov pod Radhoštěm, Dolní Paseky Autor fotografie: Iveta Janošová, 2011

Zajímala jsem se také o to, zda jsou současné dřevěnice stavěny stejným způsobem jako v historii. Dozvěděla jsem se, ţe technologie je totoţná. Ke změnám došlo v pouţívaném materiálu - uţívá se dřevo smrkové namísto jedlového. „Technologie je stejná, původní, stará technologie, která sa pouţívala, ale trošku je rozdíl v tom, ţe je to dřevo, která sa pouţívalo bylo ručně tesané jedlové. Dřív byla původní jedle, to bylo tady naše dřevo. Smrk je uţ dodatečně dosazovaný, pozdější materiál, který v podstatě je kvalitním stavebním materiálem a rychle roste. 85

Ale smrkové není původní, původní byla jedla. Lhotecký kostel, tak ten je stoprocentně jedlový, protoţe to dřevo tady bylo“ (VACULÍN, J.). Ve větách výše byl zmíněn lhotecký kostel. Kostely jsou stavby, které neodmyslitelně patří do valašské krajiny, obzvláště ty dřevěné. Na Valašsku se můţeme setkat s roubenými kostely protestantskými i katolickými – obojí nám tiše beze slov sdělují svou historii. Na

fotografiích

níţe

můţeme

vidět

rozdílnost

architektury

kostela

protestantského a katolického. Evangelický kostel ve Velké Lhotě byl dostavěn roku 1783, v době po vydání Tolerančního patentu Josefa II. Protestantství bylo ovšem pouze tolerováno a trpěno, proto kostely nesměly svým vzhledem připomínat kostel. Proto se stavěly bez kostelních věţí.

Obr. 40. Kostel ve Velké Lhotě Autor fotografie: Iveta Janošová, 2011 Oproti tomu kostel ve Velkých Karlovicích oficiálně uznávané církve katolické tyto prvky postrádat nemusel.

86

Obr. 41. Katolický kostel ve Velkých Karlovicích Autor fotografie: Iveta Janošová, 2010

Problematika valašských dřevěných kostelů byla v poslední době prezentována výstavou Dřevěné kostely na Valašsku a v Beskydech, která se uskutečnila na více místech Valašska, mimo jiné také v Karlovském muzeu. Na Valašsku se ovšem vyskytují také stavby, jejichţ význam nebyl plánován pouze uţitkově, ale jejichţ účelem bylo také vyzařovat svou krásu. S takovými stavbami se můţeme setkat například na Pustevnách, kde stojí několik svérázných budov projektovaných panem Dušanem Jurkovičem. Tomuto slovenskému architektovi se podařilo navrhnout stavby s puncem lidové architektury, ovšem mnohem větších rozměrů, neţ jak by bylo typické pro běţná stavení. Do těchto staveb také vnesl prvky secese. Výsledek této kombinace působí jedinečným dojmem, který těmto stavbám přinesl označení Národní kulturní památka: „V roce 1899 byly otevřeny další dva objekty, které definitivně vtiskly Pustevnám jejich podobu. Stavby Libušín a Maměnka projektoval významný slovenský architekt Dušan Jurkovič a jsou dokonalou syntézou lidové architektury a secese. Výzdoba interiérů je inspirována kresbami českého malíře Mikoláše Alše. … V roce 1926 byl poblíţ Maměnky vybudován horský hotel Tanečnica … na zásadní rekonstrukci si musely stavby počkat aţ do poloviny 90. let, kdy přešly

87

pod správu Valašského muzea v přírodě a byly prohlášeny za Národní kulturní památku“ (SKÝPALA, V.). (viz také obr. 42)

Obr. 42. Libušín a Maměnka architekta Dušana Jurkoviče Zdroj: SKÝPALA, V. Pustevny. Valašské meziříčí: Český svaz ochránců přírody a podporou Evropského sociálního fondu EU Jedinečnost valašské architektury vyniká aţ ruku v ruce se sídelními specifiky, která teprve utvářejí nezaměnitelný ráz valašské krajiny. Sídla jsou stejně jako stavby pamětníky mnohých historických událostí. S plynoucím časem sice přibývají nová stavení, ale ta jsou zasazena do stávajícího osídlení. Pak na nás tento celek kompaktně působí a vyvolává celkový dojem. Současné valašské osídlení je tedy výsledkem splynutí zástavby několika kolonizačních vln, spolu se stavbami novými – to vše na pozadí daných geografických podmínek. Na Valašsku se můţeme setkat nejčastěji se všemi, v nichţ se kombinuje typ řadové vsi s disperzním typem dvorcového půdorysu v jednom katastrálním území. Pro řadovou ves je typická zástavba podél potoka či komunikace, domy ovšem k sobě nepřiléhají a také vţdy nejsou vzdáleny stejně pravidelně od sebe. Tento typ osídlení je typický v centru obce. Tímto ovšem zástavba nekončí. V tomtéţ katastru najdeme také disperzní typ zástavby dvorcového půdorysu, coţ si můţeme představit jako shluk stavení relativně vzdálený od dalšího podobného shluku. Vzhledem k tomu, ţe valašské obce, zejména v jádru Valašska, mají větší rozlohy katastrů, neţ údaj hovořící průměrně za Českou republiku, je disperzní osídlení velmi rozšířeno, protoţe, jak jsem se jiţ zmínila, soustředěná zástavba řetězového typu se nachází zejména v jejím centru. Valašské obce leţí také 88

ve větší nadmořské výšce, neţ je běţné, můţeme se setkat se všemi i na horských hřbetech. (JANOŠOVÁ, I. 2009; s. 78-82).

Obr. 43. Kombinace řetězového osídlení v centru obce s disperzním typem osídlení dvorcového půdorysu v katastru obce Zděchov Zdroj: http://www.mapy.cz/#mm=Z@x=141657088@y=133180672@z=12 Závěrem: V současné době vznikají stavení z různorodých materiálů. K typickým valašským materiálům ovšem neodmyslitelně patří dřevo. Kontinuita specifičnosti valašské architektury je tedy vázána zejména na stavby dřevěné. Rysem kontinuity v rámci staveb ze dřeva je roubení domů z ekonomických a praktických důvodů, kdyţ je budovatel vlasníkem lesa, tedy základního stavebního materiálu. Tento typ stavitelů, který vlastní lesní pozemky, je svázán s místním prostředím a má obvykle zájem o dobrý stav ţivotního prostředí. Z lesa také sálá jistá vazebnost s rodovou historií. Půjdeme-li do hloubky, stromy, které jsou pouţity jako stavební materiál, mohly vzrůst za péče předků, kteří je zasadili a starali se o jejich dobrý růst. Neoddělitelným prvkem výběru typu stavby je její estetičnost a pocit harmonie z prostředí. Převahou tohoto rysu je typická druhá skupina budovatelů, kteří les nevlastní a pro které volba stavby domu souvisí především s jeho souladem s krajinou a estetičností. Zvláštní odnoţí této skupiny tvoří lidé, kteří své rozhodování podřizují současným módním trendům, mezi 89

které patří v současné době i dřevostavby. Kontinuita v architektuře je sledovatelná v uţívání přirozeného dřevěného materiálu. Kontinuální je praktičnost vyuţití tohoto materiálu díky jeho dostupnosti. Kontinuita dalšího impulzu budování roubených staveb – soulad domu s krajinou je kontinuální do té míry, do které si budovatelé domu potřebu harmonie s prostředím uvědomují. Je-li jejich volba pouze výsledkem výběru domu z katalogu současných trendů bez jakékoli hlubší úvahy, o kontinuitu architektury se nejedná. Specifický charakter osídlení valašské krajiny s disperními pasekářskými usedlostmi v kombinaci s řetězovým charakterem sídel v centru obcí, vznikl vlivem dvou kolonizačních vln, které se udály při souhře jedinečných historických a geografických okolností. Geografické podmínky se aţ na určité prvky podstatně nezměnily. Historické okolnosti však nelze vrátit ani opakovat. Dnešní novostavby proto nezvnikají v návaznosti na prvotní kolonizační vlny. Současné osídlování se sice plynule vyvíjí, ale mizí z něj charakteristické osídlování pasek. Osídlována jsou spíše volná stavební místa poblíţ komunikací. Budování staveb je procesem natolik dlouhodobým, ţe zástavbu vznikající v současné době bude moţno plně hodnotit aţ s určitým časovým odstupem. Je moţné, ţe v sobě současná zástavba skrývá specifikum, které bude patrné aţ po delším časovém úseku. Proto se v otázce kontinuity současného osídlování na Valašsku nekloním k jednoznačnému stanovisku.

90

VII. 9.

PORTÁŠI

Ţivot ve valašských horách s sebou přinášel mnohé nesnáze, se kterými si Valaši museli umět poradit. Stali se tak otrlejšími, zdatnějšími a otuţilejšími. Byli sţití s místní krajinou, věděli, co od ní mohou očekávat. Znali její hrozby i příleţitosti. Stačí si představit, čemu museli čelit, kdyţ jejich stádo ovcí – stěţejní zdroj obţivy - napadl medvěd či vlci. Dnes bychom si také neuměli předtavit bořit se nad kolena do sněhu bez oblečení současných hi-tech materiálů či pěší překonávání různě dlouhých vzdáleností v členitém reliéfu. Valaši byli fyzicky velmi zdatní, coţ nezůstalo nepovšimnuto. Na začátku 17. století začaly v hustých valašských lesích bujet skupiny banditů a pašeráků. Proto byl ustanoven portášský sbor z muţů znalých zdejší podmínky, aby se stavěl proti těmto jevům. „Portáši, známí nejprve jako sbor Valachů, či sbor věrných Valachů, byli ustaveni reskriptem Ferdinanda III. Z 31. března 1638. Hraběti Salmovi bylo tímto reskriptem povoleno najmout sto muţů z Valašska pro uklidnění zoufalé situace na východní Moravě. V tuto dobu a silněji pak od 20. let 17. století se právě na moravsko-slovenském pomezí začíná hojně rozvíjet zbojnictví proti „pánům“, na Valašsku navíc hojně podporované většinově evangelickým obyvatelstvem. Tato náboţenská motivace vedla také k často zmiňované pomoci švédským vojskům v letech 1640-1643. V roce 1644 se podíleli na poráţce Valachů v bitvě u Vsetína”

(http://portasi.cz/hlavni.php?a=historie&b=seznam&id=2&view=all)

. Prvotním záměrem

bylo Valachy pouţít jako sílu proti negativním ţivlům napadajícím obce z východu. Postupem času však nálepku “negativní ţivel” získalo také protestantské obyvatelstvo. Mezi pašeráky, které měli portáši likvidovat, začali totiţ být začleňováni také lidé, kteří se snaţili přes hranice přenést a následně uchovat Bibli (KŘIVOHLAVÝ, P,

KŘIVOHLAVÁ, K. 2003, s. 49)

.

Vůči většinovému protestantskému obyvatelstvu, které se často bouřilo v touze po svobodném vyznání a také ve 40. letech 17. století podporovalo švédská vojska v naději na náboţenskou svobodu, byly postaveny portášské oddíly “věrných” katolických Valachů. Portáši byli později instruováni k pátrání po

místech

bohosluţebných úkonů zakázaného protestantismu: „v době náboţenských bouří na Valašsku v 18. století zjišťovali tajná shromaţdiště evangelíků a úkryty jejich náboţenských knih” (Valašský sbor portášský). Nutno dodat, ţe se tato negativní stránka portášství nezrodila v hlavách místních obyvatel, ale byla nařízena shora: „Sluţba portášů se řídila instrukcemi, vydanými 91

zemským guberniem a její průběh podrobně upravoval podle potřeb velitel sboru” (tamtéž)

. I přes nemilou skutečnost týkající se vztahu k protestantismu patří portášům

obrovské zásluhy za stráţení hranic. „Roku 1663 byl sbor povolán k obraně zemských průsmyků při vpádu Tureckých a Tatarských hord. Při obraně Vlárského průsmyku padlo na 200 těchto obránců. V roce 1677 - 1678 byli znovu povoláni moravskými stavy do sluţby,naštěstí se vpády Moravě vyhnuly. O dva roky později chránili znovu hranice, tentokrát

k

zabránění

rozšíření

moru

šířícího

se

z

Turecka”

(http://portasi.cz/hlavni.php?a=historie&b=seznam&id=2&view=all)

.

Portášská síla se osvědčila při mnoha akcích zmíněných v citovaném textu, proto od roku 1716 nebyli portáši svoláváni pouze v případě potřeby, ale byla ustanovena jejich trvalá působnost: „Nejvýznamnější období portášského sboru začíná letopočtem 1716, kdy se moravský zemský sněm usnesl, ţe bude sbor udrţovat trvale, coţ císař Leopold I. v dubnu 1717 povolil …” (Valašský sbor portášský). Po mnoha letech aktivního působení a zásluhách výše zmíněných byl portášský sbor

roku

1829

finančních

.

Zdatnost Valachů ukončením činnosti sboru neuhasla, byli

&b=seznam&id=2&view=all)

důvodů

zrušen

(http://portasi.cz/hlavni.php?a=historie

z

i nadále příleţitostně vyzývámi k aktivitě v souvislosti s různými příleţitostmi. Jako jednu z nich mohu například jmenovat skutečnost, ţe císař Josef II. Při své cestě po východní Moravě vyuţil jako svou ochranu druţinu Valachů roţnovského vojvody O. Kramoliše (ŠTIKA, J. 2007; s. 140). Portášství zůstalo v povědomí obyvatel jako ryze valašská jedinečnost, něco, co neodmyslitelně patří k valašské historii: „Portáši a portášské řemeslo se … udrţelo v povědomí obyvatel Valašska v písních a pověstech a dodnes je portášská tradice v

historickém obrazu Valašska jednou z nejvíce zakotvených”

(http://portasi.cz/

hlavni.php?a=historie&b=seznam&id=2&view=all)

. Portáši jsou valašským specifikem, protoţe v ţádné

jiné oblasti takováto sloţka neexistovala. V současné době dochází k portášské renesanci dílem nadšených obyvatel z Valašské Bystřice: „Po konzultacích s odborníky a oslovení starosty obce Valašská Bystřice, bylo dne 15.11.2003 zaloţeno občanské sdruţení Valašský sbor portášský se sídlem ve Valašské Bystřici” (Valašský sbor portášský). Valašský portášský sbor se v dnešní době stále rozrůstá. Je častým účastníkem regionálních kulturních akcí. Podílí se také na Projektu spolufinancovaném Evropskou 92

unií z prostředků Evropského fondu regionálního rozvoje v rámci Programu cezhraničnej spolupráce Slovenská republika – Česká republika 2007 – 2013. Na základě tohoto projektu bylo moţno realizovat například oţivení rekonstrukce bitev mezi Valašským portášským sborem a slovenských vavrušovských bojovníků či Portášské slavnosti (tamtéž). Činnosti spojené se současným ţivotem Valašského sboru portášského vedou ke zvyšování obecného povědomí o Valašsku a jeho zvláštnostech, hrají také významnou roli v budování sounáleţitosti valašského obyvatelstva a povědomí o jeho specifické historii. Ačkoli byli portáši stavěni proti místním protestantům, troufám si říct, ţe je oţivení Portášského sboru veřejností přijímáno velmi kladně, protoţe je na portášství nahlíţeno jako na specificky valašskou minulost. Také opět zdůrazňuji nemalé zásluhy portášů v roli obránců hranic proti napadení. Závěrem: Portášství je spjato se způsobem ţivota valašského obyvatelstva. Bezesporu je proto součástí valašské historie a kultury. Zaloţení a působení současného Valašského sboru portášského je významným kulturním počinem, v němţ se kloubí folklor s folklorismem. Mezi existence současného a původního sboru je ovšem dlouhá proláklina. Přestoţe je dnes Valašský sbor portášský nepřehlédnutelným kulturním činitelem, plní dnes jinou funkci neţ při jeho dřívějším působení. Jeho vývoj do dnešní doby není kontinuální. Současná činnost ovšem přináší novou dimenzi, která posiluje hrdost a sounáleţitost valašského obyvatelstva.

93

VII. 10. KULTURNÍ KONTINUITA V NOVÝCH FORMÁCH VALAŠSKÉ KULTURY V této kapitole bych se chtěla zamyslet nad novými formami a vývojem valašské kultury. Na toto téma jsem rozmlouvala s P. Jakubíkem. Tento mladý muţ působí v roţnovské kulturní agentuře, pracoval také ve Valašském muzeu v přírodě. Naší společnou snahou bylo hledání současných projevů valašské kultury. P. Jakubík nejprve upozornil na globalizační faktory, pod jejímiţ vlivy se ocitá kaţdý člověk planety. Ty mají vliv na pokles kulturní diferenciace a na změnu ţivotního stylu: „Lidé nejsou takoví jako byli dříve – ţe vstanou, obstarají dobytek, jdou na pastvinu ... , dnes je jiný ţivotní styl. Globalizací se stírají rozdíly, smršťují se vzdálenosti. Je velký rozsah vědomostí a činností …” (JAKUBÍK, P.). Dále si myslí, ţe v současné době vzniká minimum nových projevů valašské kultury. Etnografické regiony včetně Valašska se prezentují dobou svého největšího rozvoje, vracejí se a čerpají z určitého historického výseku, který „přehrávají”. V období po tomto výseku začíná jedinečností ubývat. „Protoţe toho málo vzniká, tak právě proto my se prezentujeme tak, ţe oráme koňma a ţijeme v dřevěnicích, protoţe moc nového, co by přitáhlo návštěvníky, tady není. Vznikají jen obměny, renovace upravené pro současnou dobu. Je tam to původní, ale je to obohacené něčím dalším, aby to bylo líbivé, prezentovatelné, zajímavé pro lidi. Minulost je skvělá, ale nic nového a lepšího není, pak uţ je to to, co mají i všude jinde” (JAKUBÍK, P.). Mnohé současné regionální projevy nepokládá P. Jakubík za kulturu, ale za komerci: „Některé projevy nejsou kulturou, to je způsob získávání peněz” (JAKUBÍK, P.). Ačkoli lze vůči dnešní prezentaci regionu vznést námitky, její intenzita posiluje pocit sounaleţitosti Valachů, můţeme dokonce říci, ţe se počet osob hlásících se k „valašství” v současné době roste: „Díky způsobu prezentace začli být všichni hrdí na to, ţe jsou Valaši. Valašsko se tím, jak všichni chtějí být Valachy rozrůstá” (JAKUBÍK, P.). Jako jednoho z velmi významných činitelů utváření pocitu sounáleţitosti a vědomí o specifické historii Valašska P. Jakubík povaţuje VMP: „Velká zásluha patří muzeu. Kdyţ člověk slyší, ţe je to muzeum nej… nej …, říká si - ono to není špatné, ţe jsme z Valašska. Člověk si tam uvědomí, jak byli lidé neuvěřitelně schopní a svým způsobem inteligentní, ţe tady dokázali fungovat” (JAKUBÍK, P.).. 94

Respondent připustil, ţe novou formami valašské kultury můţe být například divadelnictví, které přináší autorské hry z valašského prostředí, jako je například divadlo pana Jana Honsy z Karolinky. Myslím, ţe kdybychom diskutovali ještě o něco déle, přišli bychom na myšlenku, ţe se nové formy a kontinuální vývoj netýkají pouze divadelnictví, ale lze vztáhnou na celou oblast umělecké kultury, jenţ tolik nepodléhá komerci. Při jedné z výprav za poznáním valašské kultury jsem ve Velkých Karlovicích narazila na nabídku pronájmu valašských chalup. Domy navenek opravdu působí jako valašské dřevěnice, uvnitř jsou moderně vybaveny. Pohled na stavení ve mně sice vzbudil dojem, ţe v tomto domě návštěvník podstatu valašské kultury nenalezne, avšak zároveň jsem si uvědomila, jak místní lidé dokáţí vyuţít toho, co se jim nabízí – zachovalé přírody i specifické historie ke své obţivě a poloţila jsem si otázku, zda se nejedná o návaznost charakteristické vlastnosti Valachů poradit si s obţivou za jakýchkoli podmínek a vyuţít při tom kladů i záporů ţivotního prostředí.

Obr. 44. Valašské chalupy k pronájmu ve Velkých Karlovicích Autor fotografie: Iveta Janošová, 2010

95

Závěrem: Valašská specifika vznikla při působení jedinečných geografických a historických okolností. Podmínky fyzickogeografické působí i nadále pouze s drobnými změnami, podmínky historické jiţ patří minulosti. Region se prezentuje dobou nejvýraznějšího rozkvětu těchto specifik, zejména 19. stoletím. Budeme-li operovat s pravým významem slova folklor a folklorismus, pak můţeme říci, ţe se k současné prezentaci Valašska váţou oba termíny. Je velkou otázkou, zda je folklorismus kontinuální, jestli si v jeho rámci valašská kultura zachovává svou podstatu. Absolutní řešení této otázky by bylo řešením řady polemik. Na základě podkladů a událostí, se kterými jsem se dosud setkala se domnívám, ţe folklorismus je formou zprostředkování kultury dané vývojem společnosti a s ní se vyvíjejícími prostředky komunikace, svým vývojem tedy je kontinuální. Na folklorismus ovšem bývají navázány jevy, u kterých ustupuje kultura, (které jde především o „růst na duchu”) komerci, jeţ na prvním místě myslí na výdělek. Je-li převaţujícím elementem komerce pak uţ není řeč o kultuře v pravém slova smyslu a není-li jev kulturou, pak taky u něj nemůţeme mluvit o kulturní kontinuitě. Charakteristickou vlastností Valachů bylo, ţe se uměli ve svém prostředí vyuţít příleţitostí i hrozeb. Pokládám si tedy otázku: Není právě současné vyuţití příleţitostí spojených s atraktivitou Valašska danou jeho jedinečným vývojem v cestovním ruchu a s ním spojený charakter prezentace regionu kontinuálním pokračováním valašské dovednosti vyuţít daných podmínek prostředí ke svému růstu? Odpověď na tuto otázku však můţe přinést aţ zpětný pohled s odstupem desítek let.

96

VIII.

VÝZNAM RODINY PRO ZACHOVÁNÍ KONTINUITY VALAŠSKÉ KULTURY

V této části bych se chtěla zabývat kontinuitou předávání valašské kultury z generace na generaci. Tento jev je nesnadno zachytitelný, nejde totiţ říci – teď se na mne přenesla kultura Valašska. Ani sami aktéři si při interakci neuvědomují, ţe v dané chvíli dochází k něčemu zvláštnímu. Rodina si rozhodně zasluhuje samostatnou kapitolu, protoţe tvoří primární prostředí ţivota člověka a tím buduje postoje nejen vůči kultuře, ale vůči celému světu. Je předpokladem pro umoţnění kontaktu jedince s jednotlivými kulturními projevy, zprostředkovatelem s kulturou a důleţitým činitelem v utváření vztahu vůči ní. Rodina má vliv na vytvoření určitého postoje vůči valašské kultuře – stanovuje základní rámec kulturních i přírodních podmínek. Na vlivy přírodní rodina působí v tom smyslu, ţe svým rozhodnutím usadit se na určitém místě ovlivní, v jakých přírodních podmínkách bude ţít. Rodiče nemají takové schopnosti, aby polární klima přetvořili na tropy, ale volí přírodní prostředí tím, ţe se rozhodnou usadit a dlouhodobě ţít na daném místě, kde musí přijmout za své dané přírodní podmínky. Rodina ovlivňuje geografické podmínky tím, ţe bydlí na určitém místě v určité oblasti. Těţko by přišla k valašské kultuře rodina ţijící např. na Hané. Uvědomění dětí o krásách místní přírody ve velké míře souvisí s postojem rodičů vůči ní. Ojedinělá místa mohou být poznávána například při rodinných výletech spojených s turistikou. Jak se rodina k přírodě staví, záleţí na jejím ţivotním stylu, ten rozhodne, zda budou slunečná nedělní odpoledne trávena u televize či venku na procházce. Ve vlivech kulturních se však rodině nabízí širší variabilita. Na jedince působí úroveň vzdělání rodinných příslušníků, postoj rodiny k umění, řemeslo v rodinné tradici, zaměstnání rodičů, uţívání nářečí, příslušnost k církvi, účastnění se kulturních akcí a jejich úroveň, nošení krojů, hudební, pěvecké a taneční zaměření rodiny, čtení dětem také z knih regionálních autorů, oblíbenost literatury v rodině, udrţování zvyků a tradic, členství rodinným příslušníků ve sduţeních kulturního charakteru, podmínky a lokalita bydlení (v případě vícegeneračního souţití větší vliv prarodičů) atd. Nositeli valašské kultury jsou lidé, kteří na Valašsku ţijí. Kaţdý ţivot je ovšem konečný, zanedlouho budou mít moţnost nést tato specifika na svých bedrech potomci 97

současných obyvatel. Jestli k tomu dojde, závisí velkou měrou na tom, jak budou těmto potomkům tato specifika podána. Výzkumy provedené v souvislosti s tématem místní a regionální tradice lidové kultury dětí publikované V. Frolcovou v knize Kde jsme doma

(SCHAUEROVÁ, et al. 1997; s. 75)

přišly k zjištění, ţe „Obecné a početně výrazné etnografické povědomí projevily děti z Valašských Klobouk a okolí, a to zvláště v poloze poznatků. Pojem Valašsko mají ovšem v názvu obce, a je i součástí celonárodního povědomí. Místní školáci s ním připomínají Radhošť a Pustevny, znají Valašské muzeum v přírodě v Roţnově pod Radhoštěm. Svůj region spojují s dřevěnou lidovou architekturou: některé děti z malých obcí popisují a lokalizují staré roubené domy, dřevěné kaple, zvoničky. Ke znaku regionu patří v jejich názorech také obecně zpopularizované písně (My sme Valaši, Dú Valaši, dú), jejichţ regionální funkce jsou masovou komunikací značně oslabeny, někteří znají valašský odzemek“. Výzkumy byly prováděny v etnografických oblastech Haná, Valašsko, Slovácko, Horňácko a Lašsko. Z výzkumných studií se ukázalo, ţe ze jmenovaných geografických oblastí mají děti z Valašska největší povědomí o specificích domácího regionu, coţ svědčí o ţivosti regionální kultury. Povědomí dětí o specificích regionu mohu osobně potvrdit také z lektorování výukového programu ve VMP Jak Valach na Valašsko přišel.

Obr. 45. Děti ze souboru Vsacánek Zdroj: HARTINGER, Z. Kalendář Beskydy-Valašsko pro rok 2011

98

Zda potomci přijmou kulturní projevy svých rodičů či jiných příbuzných za své, hodně závisí na vztazích v rodině. Záleţí na tom, jak je rodina pevná, zda se schází a sdruţuje, s čímţ souvisí kaţdodenní komunikace i například účast na společných oslavách, svatbách atd. Jsou-li rodinné vazby slabé a vztahy konfliktní, je mezigenerační vliv omezen. Závěrem: Zachovávání valašské kultury rodinou je nejkontinuálnějším procesem předávání kulturních forem. Je to proces velice důleţitý, protoţe rozhoduje o budoucnosti valašské kultury, jeţ bude záviset na postojích příští generace. Děti na Valašsku mají velké povědomí o kulturních specificích Valašska, na čemţ má ţivot rodin rozhodující podíl. Úspěšnost mezigeneračního ovlivňování ovšem záleţí také na rodinných vztazích. Na jedince působí: úroveň vzdělání rodinných příslušníků, postoj rodiny k umění a řemeslu, zaměstnání rodičů, uţívání nářečí, příslušnost k církvi, účastnění se kulturních akcí a jejich úroveň, nošení krojů, hudební zaměření rodiny, oblíbenost literatury, udrţování zvyků a tradic, členství rodinných příslušníků ve sdruţeních kulturního charakteru, podmínky a lokalita bydlení a další.

99

IX.

ORGANIZACE PODPORUJÍCÍ VALAŠSKOU KULTURU V regionu působí mnoho organizací spjatých s kulturou Valašska. Nebudu zde

předkládat jejich výčet. Budu jmenovat jen několik z nich, které mne nejvíce oslovily. Valašské muzeum v přírodě v Rožnově pod Radhoštěm Valašské muzeum v přírodě v Roţnově pod Radhoštěm si troufám označit jako jeden ze současných pilířů valašské kultury. Muzeum se řadí k národním kulturním památkám. VMP nevzniklo náhodou. Kniha Valašské muzeum: oţivené chapuly a lidé (1975, s. 9-15)

popisuje, jak si lidé si začali uvědomovat, ţe se spolu s vývojem společnosti

začínají významné hodnoty posouvat k periferii zájmu. Pochopili, oč by se společnost se zánikem těchto hodnot připravila a rozhodli se tomu zabránit. Jejich snahy o zachování tradičních součástí jejich ţivota zintenzivněly na přelomu 19. a 20. století a roku 1911 vyústily v zaloţení Muzejního spolku, jenţ si dal za cíl vybudovat Valašské muzeum v přírodě. Nepopiratelné zásluhy v této snaze paří bratrům Jaroňkovým, zejména Bohumíru, který je povaţován za zakladatele muzea, coţ se podařilo roku 1925. Muzeum v regionu plní mnoho funkcí, uvádím jen ty, které pokládám za nejdůleţitější.  Uvědomění významu, specifičnosti kulturního dědictví Valašska: Jak uţ jsem

se zmínila, muzeum má obrovský vliv na formování hrdého postoje vůči Valašsku. Muzeum posiluje vědomí obyvatel regionu o specifičnosti a hodnotnosti Valašska. Tento pocit v lidech budí obrovský zájem ze strany návštěvníků a obecně ohlas, který muzeum vzbuzuje.  Zprostředkování vědomostí a dovedností spojených s valašskou kulturou

široké veřejnosti: V muzeu se denně dozví o valašských specificích stovky lidí, čímţ se Valašsko dostává do obecného povědomí obyvatel celé České republiky i cizinců. Tato specifika jsou veřejnosti (ať uţ dospělým či dětem) mimo stálé expozice podávána formou pestrých programů. Jako velmi přínosné shledávám program kopírující roční cyklus zvyků. Místní obyvatelé i vzdálenější návštěvníci si tak rok co rok mohou znovu

100

uvědomit význam jednotlivých období roku. Kromě toho jsou provozovány programy poukazující na další specifika, například Den řemesel, Pekařská sobota atd.  Koncentrace odborníků zabývající se Valašskem: V muzeu je soustředěno

mnoho odborníků a to jak po teoretické tak i praktické stránce. Pracují zde etnologové, muzejní pedagogové, průvodci, demonstrátoři, tesaři atd.  Uchovávání kulturních objektů a jejich restaurace (například stavby, ale také

předměty ve sbírkových odděleních – obrazy, knihy, historické předměty denní potřeby atd.) Muzeum se skládá ze tří areálů. Nejstarším z nich je Dřevěné městečko, které prezentuje městskou tvář Valašska. Dřevěné městečko je sestaveno především ze staveb, které stávaly na roţnovském náměstí. Významnou součátí tohoto areálu je tzv. Valašský slavín, na kterém se nacházejí čestné pomníky osobností Valašska.

Obr. 46. Pomník pana Emila Zátopka na Valašském slavíně ve VMP v areálu Dřevěné městečko Autor fotografie: Iveta Janošová, 2010 Dalším areálem je Valašská dědina, která představuje typické venkovské osídlení Valašska především druhé poloviny 19. a první poloviny 20. století. Valašská dědina je oţivena zvířaty, na zahrádkách se setkáme s typickými plodinami. Je dbáno na původnost a autentičnost staveb, fauny i flory. 101

Obr. 47. Chalupa ve VMP v areálu Valašská dědina s ukázkou typických plodin Autor fotografie: Iveta Janošová, 2010 Třetím a nejmladším areálem VMP je Mlýnská dolina, která je ukázkou zpracování surovin souborem technických staveb, z nichţ je velká část poháněna vodní energií. Je zde k vidění například valcha, mlýn, pila, kovárna a hamr.

Obr. 48. Mlýn ve VMP areálu Mlýnská dolina Autor fotografie: Iveta Janošová, 2010

102

Valašské muzeum v přírodě v Roţnově pod Radhoštěm, se dodnes snaţí být „ţivým“ muzeem, místem, kde můţe člověk cítit „valašskou atmosféru“. A jak jinak výstiţně popsat ducha Valašského muzea neţ slovy jeho zakladatele:

„Nechceme

budovati mrtvé skladiště budov a předmětů, chceme zbudovati pomocí praktického národopisu ţivé muzeum, v němţ zděděné tradice valašské minulosti a svéráz plemene a bydliště lidu jsou udrţovány při ţivotě výkony práce, zvyky, tanci, zpěvy a obřadnostmi lidu“

(JARONĚK, B. citováno dle: http://www.vmp.cz/cs/navstevnici-prohlidka-muzea/o-muzeu/zive-

muzeum/)

.

Karlovské muzeum O něco méně známým, avšak rovněţ vyhledávaným a přínosným je Karlovské muzeum ve Velkých Karlovicích: „Nabízí stálou expozici dochovaných předmětů denního ţivota oblasti, expozici protifašistického odboje, originální práce místních řezbářů, Kacerlův betlém a síň věnovanou vynikajícím malířům ze Soláně, Karlu Hofmanovi, Janu Kobzáňovi, Františku Podešvovi a Aloisu Schneiderkovi. Muzeum je místem pořádání autorských výstav výtvarných umělců a společenských a kulturních událostí” 2007; s. 31)

(MALINA, D.

. Mimo to muzeum také představuje historii sklářství, které bylo v regionu

především v 19. století, velmi rozvinuto (k vytvoření velkého ţáru je vhodné tvrdé dřevo, které bylo na Valašsku dostupné).

Obr. 49. Budova Karlovského muzea Autor fotografie: Iveta Janošová, 2010 103

Obr. 50. Interiér Karlovského muzea Autor fotografie: Iveta Janošová, 2010 Muzeum regionu Valašsko Dalším důleţitým zařízením je Muzeum regionu Valašsko mající pobočku ve Vsetínském zámku a v zámku Kinských ve Valašském Meziříčí. Kromě nabídky stálých expozic a aktivit na poli pořádání různorodých výstav a akcí je muzeum místem působnosti celé řady odborníků. Muzeum vydává vlastivědnou revue Valašsko.

Obr. 51. Muzeum regionu Valašsko v zámku Kinských ve Valašském Meziříčí Autor fotografie: Iveta Janošová, 2010

104

Zvonice Soláň Důleţité jsou také aktivity jiţ zmíněného nově vybudovaného centra Zvonice Soláň, jehoţ činnost je popsána následovně: „Informační sekce programového zaměření Zvonice shromaţďuje a zprostředkovává veřejnosti všechna dostupná fakta o historii Soláně, jeho obyvatelích, jejich ţivotním stylu a kultuře, propaguje oblast Soláně publicisticky, edičně a organizací společenských a kulturních akcí spojených s aktualizací valašských zvyků a tradic” (MALINA, D. 2007; s. 31).

Obr. 51. Zvonice Soláň Autor fotografie: Iveta Janošová, 2011

Závěrem: Zařízení podporujících valašskou kulturu plní významné funkce – vedou k uvědomení významu a specifičnosti kulturního dědictví Valašska, zprostředkovávají vědomosti a dovednosti spojené s valašskou kulturou široké veřejnosti a koncentrují odborníky zabývající se Valašskem, uchovávají kulturní objekty a restaurují je – zachovávají je dalším generacím. Činnost jednotlivých organizací je různě dlouhá a od jejich vzniku kontinuální. Všechny formy, které jsou těmito zařízeními prezentovány ovšem kontinuální nejsou, často se jedná o folklorismus. Přestoţe jsou mnohé činnosti pouze demonstrovány a neodehrávají se v prostředí současného reálného ţivota, působí významně na posilování sounáleţitosti a kontinuální formy valašské kultury.

105

X.

ŠKOLSTVÍ A RVP Následující text se vztahuje ke školám v regionu, řeší zařazení problematiky

do výuky Valašska ve školách na Valašsku. Ţivotní realita ţáků etnografického regionu Valašsko je spjata s kulturními specifiky zmíněnými v předešlých kapitolách. V úvodu mé práce jsem se snaţila nastínit myšlenku, ţe mnohé věci, které člověku připadají samozřejmé, vůbec samozřejmé nejsou. Ţáci by měli mít skrze podnětné pedagogické působení moţnost uvědomovat si tuto nesamozřejmost při kontaktu s těmito specifiky. Tato snaha samozřejmě nesmí vést k nadřazování určité etnografické skupiny či národnosti nad jinou. Naopak by ţáci měli být vedeni k pochopení odlišných kultur a empatii vůči jejich příslušníkům. Díky rámcovým vzdělávacím programům (dále RVP) je školní vzdělávací program záleţitostí jednotlivých škol, kdy o jeho obsahu rozhodují zejména učitelé. Učitelé často školní vzdělávací program sestavují na základě konkrétních učebnic. Jak známo, učebnice jsou psány tak, aby z nich bylo moţné vyučovat v celé České republice. Postrádají tudíţ obsahově tematiku vlastního regionu, vyjma otázek a úkolů směřovaných tímto směrem. Například v učebnici Občanská výchova pro 6. ročník základní školy vydané nakladatelstvím Olomouc se v kapitole psané M. Kašovkou a M. Hrachovcovou můţeme setkat v kapitole Obec, region, země s úkolem, kdy si ţáci mají představit, ţe svým regionem budou provádět děti pěveckého krouţku, který přijede na návštěvu, mají pro ně připravit program. V pokynech pro přípravu plánu se uvádí: „Vaše obec je součástí určitého regionu, kde se uchovávají lidové zvyky a tradice. Ještě je slyšet i nářečná slova. Ve vaší obci moţná máte i lidový soubor, který hraje a zpívá lidové písně vašeho kraje. Zaveďte své přátele do místního muzea, kde je expozice lidové kultury vašeho kraje. Ukaţte jim krásu našich lidových krojů, zvlášť ornament místní keramiky a dnes jiţ neznámé předměty tehdejšího kaţdodenního ţivota. V Roţnově nebo na Veselém kopci či jinde můţete ukázat půvaby prosté lidové architektury a připomenout si stará zapomenutá řemesla.”10

10

KAŠOVSKÁ, M., HRACHOVCOVÁ, M. Občanská výchova pro 6. ročník základní školy. Olomouc : Nakladatelství Olomouc, 1997. Obec, region, země, s. 110. ISBN 80-7182-036-9.

106

Úkol je určitě vhodně směřován, učiteli by však jistě byla oporou stručná příručka shrnující podstatná specifika regionu, která v současné době není dostupná. Tím se stává, ţe ve školních vzdělávacích programech bývá tato problematika opomíjena. Není ţádný kvalitní a ne příliš odborný zdroj, odkud by se dalo čerpat. K dispozici je pouze učebnice J. Vencálka (1993, 89 s.), která je velmi kvalitně zpracovaná, zabývá se ale Valašskem pouze z hlediska geografie, pro zmíněné účely je také aţ příliš obsáhlá.

Kdyby se nabízely texty shrnující valašskou otázku, moţná by se staly

inspirací pro širší zařazení regionální problematiky do školního vzdělávacího programu. Podívejme se nyní podrobněji na postavení problematiky valašské kultury ve Výchově k občanství v rámci RVP. Vzdělávací obor Výchova k občanství v RVP náleţí do vzdělávací oblasti Člověk a společnost. Z cílového zaměření vzdělávací oblasti téma regionální kultury souvisí s níţe jmenovaným směřováním. „Vzdělávání v dané vzdělávací oblasti směřuje k utváření a rozvíjení klíčových kompetencí tím, ţe vede ţáka k: - rozvíjení zájmu o současnost a minulost vlastního národa i jiných kulturních společenství … - odhalování kořenů společenských jevů, dějů a změn, promýšlení jejich souvislostí a vzájemné podmíněnosti v reálném a historickém čase … - hledání paralel mezi minulými a současnými událostmi … - utváření pozitivního hodnotového systému opřeného o historickou zkušenost… - rozvíjení orientace v mnohotvárnosti historických, sociokulturních, etických, politických, právních a ekonomických faktů tvořících rámec kaţdodenního ţivota -

úctě k vlastnímu národu i k jiným národům a etnikům; k rozvíjení respektu ke kulturním či jiným odlišnostem (zvláštnostem) lidí, skupin i různých společenství” (http://www.vuppraha.cz/wp-content/uploads/2009/12/RVPZV_2007-07.pdf)

Regionální kultura je součástí ţivotní reality, ve které se mají ţáci ve Výchově k občanství učit orientovat: „Vzdělávací obor Výchova k občanství se zaměřuje na vytváření kvalit, které souvisejí s orientací ţáků v sociální realitě a s jejich začleňováním do různých splečenských vztahů a vazeb.” Ve Výchově k občanství problematika náleţí především k tematickému okruhu Člověk ve společnosti. Kultury regionu se v tomto tematickém okruhu týkají následující očekávané výstupy a učivo:

107

Očekávané výstupy „ţák - zhodnotí nabídku kulturních institucí a cíleně z ní vybírá akce, které ho zajímají … - objasní potřebu tolerance ve společnosti, respektuje kulturní zvláštnosti i odlišné názory, zájmy, způsoby chování a myšlení lidí, zaujímá tolerantní postoje k menšinám” „Učivo - naše obec, region, kraj – důleţité instituce, zajímavá a památná místa, významní rodáci, místní tradice; ochrana kulturních památek, přírodních objektů a majetku - naše vlast – pojem vlasti a vlastenectví; zajímavá a památná místa, co nás proslavilo, významné osobnosti; státní symboly, státní svátky, významné dny - kulturní ţivot – rozmanitost kulturních projevů, kulturní hodnoty, kulturní tradice; kulturní

instituce;

masová

kultura,

prostředky

masové

komunikace,

masmédia…”(tamtéž). Při realizaci průřezových témat najde valašská kultura uplatnění zejména v průřezovém tématu Multikulturní výchova, které je charakterizováno následovně: „Průřezové téma Multikulturní výchova v základním vzdělávání umoţňuje ţákům seznamovat se s rozmanitostí různých kultur, jejich tradicemi a hodnotami. Na pozadí této rozmanitosti si pak ţáci mohou lépe uvědomovat i svoji vlastní kulturní identitu, tradice a hodnoty. Multikulturní výchova zprostředkovává poznání vlastního kulturního zakotvení a porozumění odlišným kulturám. Multikulturní výchova se hluboce dotýká i mezilidských vztahů ve škole … “

(tamtéž)

. Jmenované průřezové téma má pro ţáky

přínos jak v oblasti vědomostí, dovedností, schopností, tak v oblasti postojů a hodnot. Myslím si, ţe by jednotlivé prvky valašské kultury mohly být zmiňovány nejen ve Výchově k občanství, ale také v dalších předmětech. Určitě bych dětem nenutila kvanta informací, stačilo by jen stručné nastínění. (v dějepise by například mohl být zmíněn příchod Valachů, v zeměpise vymezení regionu, v českém jazyce některý z regionálních autorů atd., uvádím zde opravdu jen příklady). Závěrem: Ţivotní realita ţáků etnografického regionu Valašsko je spjata s dříve zmíněnými kulturními specifiky. Ţáci by měli mít skrze podnětné pedagogické působení moţnost 108

uvědomovat si zvláštnosti regionální kultury. Základní školy si v dnešní době vytvářejí vlastní Školní vzdělávací programy na základě Rámcového vzdělávacího programu pro základní vzdělávání. Pedagogický kolektiv se při školního vzdělávací programu inspirují učebnicemi. Jak známo, učebnice jsou psány tak, aby z nich bylo moţné vyučovat v celé České republice, proto v nich regionální otázka není příliš rozvedena. V současné době není k dispozici materiál, který by jednoduše, stručně a přístupně podával otázku valašských specifik. Z hlediska Rámcového vzdělávacího programu by ve výuce Výchovy k občanství sledovaná problematika mohla být nastíněna v rámci učiva naše obec, region, kraj; naše vlast a kulturní ţivot. Ţák by měl respektovat kulturní zvláštnosti členů společnosti, umět zhodnotit kulturní nabídky v regionu a na základě tohoto zhodnocení z nich pak vybírat. Jednotlivé prvky valašské kultury mohly být zmiňovány nejen ve Výchově k občanství, ale také v dalších předmětech v souvislosti s probíraným tématem. Při realizaci průřezových témat lze otázku valašské kultury uplatnit zejména v průřezovém tématu Multikulturní výchova.

109

XI.

VÝCHOVNĚ-VZDĚLÁVACÍ PROGRAM „JAK VALACH NA VALAŠSKO PŘIŠEL“ Jako vhodné řešení problému zmíněného v předešlé kapitole mi připadá zařazení

vzdělávacích programů zaměřených na získávání vědomostí, dovedností a postojů souvisejících s regionální problematikou, které v regionu připravují organizace, které se na tuto problematiku zaměřují. Zajímalo mě, jakým způsobem výukový program probíhá, proto jsem poţádala o moţnost spolupráce na vzdělávacím programu „Jak Valach na Valašsko přišel“ určenému základním školám. Program byl pořádán Valašským muzeem v přírodě v Roţnově pod Radhoštěm. Výukové programy pokládám za velmi vhodné zvláště proto, ţe se obvykle jedná o zkušenostně orientované podání problematiky a alespoň částečně platí heslo, o kterém tvrdím, ţe je stěţejní a to - učit kulturou, nikoli o kultuře. Zkušenostně orientované vyučování pracuje se zkušenostmi ţáků: „Zkušenostně orientované vyučování předpokládá, ţe učení bude vycházet z tělesných, smyslových, sociálních zkušeností ţáků, bude se orientovat na jejich proţitky, jejich vlastní činnost, bude čerpat z jejich tvořivé fantazie, z citové sféry“ (SKALKOVÁ, J. 2008; s. 142). Kultura je něco, s čím se jiţ děti setkaly, je jen potřeba, aby si uvědomily souvislosti mezi tím, co mají děti v hlavě uloţeno.

Příprava a průběh programu Výukový program „Jak Valach na Valašsko přišel“ proběhl ve dnech 24. – 26. května 2010. Práce na přípravě programu však probíhala jiţ mnoho měsíců předem. Program byl navrhnut muzejní pedagoţkou speciálně pro prostředí Valašského muzea v přírodě v Roţnově pod Radhoštěm, areál Valašská dědinka. Program byl určen pro děti základní školy. Pedagogové druhého stupně základní školy mohli náplní programu dosáhnout mnohých očekávaných výstupů z hlediska RVP ve Výchově k občanství (viz předešlá kapitola) i dalších předmětů, zejména v Dějepise a Zeměpise. Program měl verzi i pro děti prvního stupně. 110

Na připravených stanovištích – v dřevěných valašských chalupách, se děti měly dozvědět, jak, kdy a odkud Valaši přišli na dnešní území etnografického regionu Valašsko, kde vůbec dnešní Valašsko sahá, jaké geografické útvary se na jeho území nacházejí, jaký způsob obţivy byl pro Valašsko typický. Děti byly také seznámeny s tím, jak vypadá valašský kroj, jaké jsou typické zvyky a tradice a na závěr si mohly vyzkoušet zpracování ovčí vlny. Poznámka: Všechny fotografie vznikly při realizaci programu a byly pořízeny mou osobou, proto u jednotlivých snímků nebudu uvádět zdroje. Třídy byly přivítány průvodcem při vstupu do Valašské dědinky. Jejich první zastávkou byla pajta – přístřešek, který slouţil dobytku při nepříznivém počasí, nacházející se v blízkosti koliby z Černé hory. Průvodce dětem vysvětlil účel staveb, které si pak mohly děti prohlédnout. Prvním stanovištěm s lektory byla chalupa z Miloňova.

Obr. 52. Usedlost z Miloňova

Zde se děti od lektora dozvěděly o původu Valachů, o jejich putování přes Karpatský oblouk, kolonizaci území dnešního Valašska, o asimilaci s místními obyvateli a vývoji vybraných místních názvů a příjmení. Na prvním stanovišti jsem působila také já. Mým úkolem bylo vymezit Valašsko v rámci celé České republiky. Vyzvala jsem dobrovolníka, aby nalepil lísteček ve tvaru dnešního Valašska na mapu střední Evropy (obr. 53). Pak si děti měly představit, ţe se na území představované lístečkem (obr. 54) dívají pod lupou (k mapě jsem pro větší nároznost přikládala skutečnou lupu (obr. 55), aby si děti uměly představit, co je po nich ţádáno). Toto území jsem jim pak přiblíţila v podobě reliéfní mapy. Velmi stručně jsme vyvozovacím rozhovorem rekapitulovali nejdůleţitější pohoří, řeky a města. 111

Následovala aktivita s pohledy, které byly pro tuto činnost speciálně vytvořeny a upraveny. Děti byly rozděleny na 4 skupiny, kaţdá seděla u svého stolu. Skupinky dostaly totoţné série pohledů (obr. 56.) – úkolem bylo rozlišit ty, které zobrazují něco pro Valašsko typického a ty, které Valašsko nepředstavují. zkontrolováno s

Jejich roztřídění bylo

vysvětlením případných nesrovnalostí. Skupinka

výsledkem dostala pohled s valašskou tematikou.

Obr. 53. Interiér usedlosti z Miloňova vybavený nástěnnou mapou střední Evropy

Obr. 54. Poloha Valašska v České republice

Obr. 55. Valašsko „pod lupou“

112

s nejlepším

Obr. 56. Série pohledů pro jednu skupinku dětí

Další stanoviště bylo v chalupě z Rákošového (obr. 57.). Zde se děti dozvěděly, co znamená salašnický způsob hospodaření, který byl pro Valašsko typický. Součástí tohoto stanoviště byla i ochutnávka sýrů a demonstrace chovu ovcí zahrnující praktickou ukázku stříhání ovcí (obr. 58.). Tomuto tématu dodávaly atmosféru ovce valašsky (obr. 59.), které se ve stádu volně pohybují areálem Valašské dědinky.

Obr. 57. Usedlost z Rákošového s lektorem stanoviště

Obr. 58. Stříhání ovcí

113

Obr. 59. Ovce valašky Ve škole z Miloňova (obr. 60.) se děti dozvěděly, kdo to byl valašský vojvoda, jak vypadá valašský kroj (obr. 61.) a prostřednictvím valašských lidových písní, které děti měly moţnost zpívat za doprovodu houslí, se seznámily s vybranými valašskými zvyky a tradicemi.

Obr. 60. Děti na cestě do školy z Miloňova

Obr. 61. Jeden z lektorů ve valašském kroji

V usedlosti z Nového Hrozenkova (obr. 62.) byla k vidění stálá expozice valašské svatby. Interiér usedlosti představuje svatební hostinu. Prohlídka expozice byla zařazena v návaznosti na valašské zvyky a tradice.

114

Obr. 62. Usedlost z Nového Hrozenkova se skupinou dětí

Posledním stanovištěm programu byl tzv. Ţivý dům. Nejedná se o historický objekt, ale o stavbu určenou k realizaci školních vzdělávacích a jiných programů. Zde bylo dětem demonstrováno, jak je moţno zpracovat vlnu chovaných ovcí. Jednalo se o demonstraci kramplování vlny (obr. 63.), předení na kolovratu (obr. 64.) a tkaní na stavu (obr. 65.). Děti byly následně rozděleny mezi lektorky a mohly si tyto činnosti vyzkoušet.

Obr. 63. Kramplování ovčí vlny

115

Obr. 64. Kolovrat k předení vlny

Obr. 65. Dětmi utkaná práce

V ţivém domě děti také vypracovávaly pracovní listy připravené muzejní pedagoţkou k rekapitulaci čerstvých záţitků a upevnění nových vědomostí a dovedností. Pracovní listy jsou k prohlédnutí v Příloze 2 (Pracovní list 1 byl určen pro ţáky prvního stupně ZŠ, pracovní list 2 pro ţáky stupně druhého). Myslím, ţe děti program zajímal jak obsahově tak formou a ţe byl program přínosný v rozvoji vědomostí, dovedností i postujů spjatých s Valašskem a jeho kulturou. Nebyly to však jen děti, kdo nabyl nových zkušeností. Měla jsem moţnost nahlédnout do zákulisí tvorby vzdělávacího programu, které se mi velice zamlouvalo. Velmi podnětné byly také diskuse s lektory, muzejní pedagoţkou i dalšími působícími. Při realizaci programu mě pak mile překvapila aktivita dětí i jejich vědomosti. Závěrem: Výchovně-vzdělávací programy pokládám za velmi vhodné zvláště proto, ţe se obvykle jedná o zkušenostně orientované podání problematiky a alespoň částečně platí heslo, o kterém tvrdím, ţe je stěţejní a to: učit kulturou, nikoli o kultuře.

116

XII. 

ZÁVĚR O pojmu kontinuita můţeme říci, ţe jde o jakousi nepřetrţitou návaznost,

plynoucí s určitým jevem při jeho různé intenzitě i změnách formy. V mém pojetí kontinuity z hlediska kvalitativního si pojem všímá podstaty, charakteristické vlastnosti určitého jevu v jeho vývoji, následně pak sleduje nepřetrţitost této vlastnosti i její „sílu”. Kontinuita se v tomto případě váţe na určitou významnou vlastnost, podstatu, ta souvisí s kontinuitou daného jevu. Přestoţe jev můţe i nadále existovat, zanikla-li jeho podstata či důleţitá vlastnost, není jev z tohoto pohledu kontinuální. Bude-li v mé práci řeč o valašské kultuře, budu mít na mysli hmotné i duchovní výtvory lidí na Valašsku, které zvelebují zemi či ducha, cesty a činnosti vedoucí k tomuto zvelebování a vše podstatné, co s tímto souvisí. 

Dnešní region Valašsko mohl vzniknout při určitých historických aspektech.

Historické pozadí dalo vzniknout podmínkám, které v kombinaci s aspekty geografickými vyústily ve vzniku regionu Valašsko a tím také jeho kulturních specifik. Počátek vzniku historických podmínek směřujících vývoj ke vzniku dnešního regionu můţeme vysledovat aţ ve 2. století n. l. na území dnešního Rumunska. Mnohé obyvatelstvo zdejších níţin se před vlivem nepřátel uchylovalo do horských oblastí Karpat. Ţivot v horách poskytoval jistou svobodu, bylo však potřeba přizpůsobit způsob ţivota horským podmínkám. Proto se tito lidé uchýlili k chovu ovcí – zde nalézáme počátky salašnického hospodářství. Útoky přicházely i v dalších staletích, proto obyvatelstvo v horách setrvávalo a navíc přibývalo. Postupem času pastviny nestačily pojmout všechna stáda, proto byli valaši nuceni hledat nové pastviny. Vydali se proto po hřbetech Karpat severozápadním směrem. Tak se stalo, ţe valašští pastevci, kteří jiţ byli hojně ovlivněni slovanskými kraji jimiţ putovali, koncem 15. století dorazili na východní Moravu. Dále na západ se rozkládaly jiţ osídlené oblasti s menší nadmořskou výškou, které ovšem stejně jejich způsobu ţivota nevyhovovaly. Usadili se proto v západním oblouku Karpat. Jimi osídlené oblasti jsou spojeny s neúrodnými půdami, relativně vysokými sráţkami a chladným klimatem. Proti nepřízním klimatu však stojí krása přírody. Způsob ţivota valachů spojený se salašnictvím byl na tyto podmínky připraven, protoţe se dosud pohybovali v horách. Valaši asimilovali s obyvatelstvem, které osídlilo údolní části tohoto území v dřívější kolonizační vlně. Vzájemně si předávali své poznatky, zvyky a zkušenosti. Touto kombinací vznikla 117

jedinečná kulturní specifika regionu. Kulturní specifika regionu také vnikla v úzké návaznosti na vývoj náboţenství této oblasti. Na Valašsku ţije relativně vysoký podíl věřících. Přestoţe se většina obyvatelstva hlásí k církvi katolické, nezanedbatelný význam pro vznik jedinečných kulturních projevů má také protestantství. 

Těţiště pojmu folklor leţí jinde, neţ jak bývá médii prezentováno. Je však

potřeba uvědomit si rozdíl mezi folklorem a folklorismem. Folklor je spontánní přirozená činnost obyvatelstva určité etnografické oblasti, která je předávána z generace na generaci, ať uţ se jedná o folklor slovesný, hudební, taneční či dramatický. Je předáván ústně či „ţivě”. Kaţdý nositel informace svému vyjádření dodá vlastní ladění. Oproti tomu folklorismus je uvědomělé uchovávání, rozvíjení a pěstování lidové kultury a její šíření masovými komunikačními prostředky. Lidová kultura k nám skrze folklorismus přichází jakoby z druhé ruky. Kultura umělecká se nemusí ohlíţet na praktičnost výtvoru v ţivotě, proto si můţe dovolit být více hloubavá. Učí vnímat svět kolem, je náročná na svého pozorovatele. S hloubkou projevů souvisí jejich kontinuita. 

Díla valašské umělecké tvorby, uţitého umění, uměleckých řemesel a řemesel

jsou výsledkem činností nesmírně opravdových, protoţe produkty nelze vytvořit bez zručnosti, trpělivosti, úsilí a nápaditosti.

Výtvory směřující k oblasti umění

a výrobky řemesel prospívají člověku jiným způsobem, obě snahy se snoubí v uţitém umění či uměleckém řemesle. O všech těchto činnostech se dá mluvit jako o kontinuálních. U řemesel je ze sledovaných oblastí nejpatrnější přenos dovednosti z generace na generaci, ovšem na druhou stranu řemeslníci musí svou nabídku nejvíce uzpůsobovat zákazníkům, kteří je občas zatlačí aţ ke komerční činnosti, při jejíţ dominanci není tvorba projevem kontinuity. Některá řemesla díky odlišnému způsobu ţivota neţ v historii a vývoji poznatků zanikla. Výtvory uměleckého pojetí méně podléhají vnějším tlakům, tedy i komerci, proto je jejich kontinuita ohroţena méně. 

Kontinuita valašského nářečí je garantována jeho přirozeným předáváním

z generace na generaci s oporou literatury různého charakteru, zvláště té, která zaznamenává lidovou slovosnost. Vývoj valašského nářečí postupoval od přebírání výrazů různých národností při cestě valachů na dnešní území region aţ po vlivy současné. I přes působení různých druhů masové komunikace zůstává valašské nářečí dosud ţivé, obyvatelé Valašska mají tvrdší přízvuk, který je patrný i v případě, ţe mluvčí neuţívá specifické valašské výrazy. Nad budoucím vývojem nářečí visí otazník. 118

Úplné vymizení valašského nářečí ovšem neočekávám s ohledem k zakotveným výrazům spojených s ţivotní realitou obyvatel, jako například místopisné názvy lokalit. 

Současní zájemci o valašský kroj se dělí na základní dvě skupiny. První nositelé

jsou vlastníky krojů, které byly v rodině předávány z generace na generaci. Oprava stávajícího kroje či pořízení nového je v tomto případě plynulým procesem, jenţ je důsledkem opotřebování uţívaných oděvů. V tomto případě můţeme hovořit o kontinuitě. Kontinuita je stvrzována také uţíváním krojů při skutečných událostech svázaných s ročním i ţivotním cyklem, ne pouze oblékání „na ukázku”. Druhá skupina současných zájemců o kroje výchází většinou z trendu, který má původ v pocitu vykořeněnosti. Tito vlastníci krojů si kroj spojují spíše s projevy folklorismu, protoţe nemají jiný pevný základ, ze kterého by mohli vycházet. Obě skupiny pak spojuje společný pocit sounaleţitosti a příslušnosti k danému etnografickému regionu. 

S otázkou kontinuity současného tance, hudby a zpěvu paralelně vyvstává otázka

kontinuity valašské kultury prezentované folklorními soubory, které jsou v dnešní době hlavními udrţiteli řešené formy kultury. Při této otázce je rozhodující, zda v činnosti folklorního souboru převládá folklor či folklorismus. V případě dominance folkloru, dochází ke spontánnímu působení a předávání valašské kultury, v tomto případě je činnost souboru kontinuální. Folklorismus je to, co si soubor uvědoměle připraví, se záměrem předávat valašskou kulturu. Folklorismus můţe být v činnosti souborů kontinuální aţ druhotně, kdyţ se mu podaří vzbudit pozitivní postoj vůči regionu, coţ pak působí na zachování mnohých dalších forem kultury Valašska, o kterých se dá převáţně mluvit jako o kontinuálních. Lidové písně vypovídají mnohé o valašské kultuře a jejích specificích. Kontinuita zpěvu písní je udrţována také ústním předáním v rodině, ve spojitosti s cyklem rodinných i společenských zvyků. 

Zvyky a obyčeje jsou svázány s ţivotem a ročním cyklem. Zaběhlé způsoby

chování v určitých obdobích pohámaly odjakţiva zvládnout různorodé situace, naváděly člověka, kdy má usilovně pracovat, kdy si odpočinout, kdy se zamyslet a kdy se veselit. Tento cyklus je více či méně zabudován i s myslích dnešních obyvatel Valašska. Kontinuita této formy kultury je zajištěna úzkou vazbou na rodinný ţivot. Cyklus zvyků a obyčejů vtiskují do povědomí obyvatel také organizace podporující valašskou kulturu. Ačkoli jsou v nich zvyky zprostředkovávány velmi ţivě, stále se jedná pouze o demonstrace, ne o reálný ţivot. V rámci činnosti organizace jsou tyto aktivity kontinuální, z pohledu skutečného ţivota však ne. Zpětně však tato činnost působí 119

i na praktikování zvyků ve skutečném ţivotě Valachů. Muzea, zejména Valašské muzeum v přírodě, tak zvedají vlnu renesance zvyků na Valašsku. Opětovné zavádění určitých praktik do reality není kontinuální, není spojeno s rodinnou tradicí, avšak je významné pro další vývoj valašské kultury. 

Literatura je rozhodně součástí valašské kultury, umí pochytit něco tak

prchavého, jako jsou lidské myšlenky, vědění a vyjádření postojů. Nebýt jí, těţko bychom otázky kontinuity mohli řešit, protoţe by při bádání nebylo z čeho vycházet. Literatura od počátku vzniku písemnictví v kaţdé době zaznamenává údaje, které lidé chtějí z jakéhokoli důvodu uchovat. Literární tvorba je tedy kontinuální uţ svou podstatou. Po čtenáři je vyţadována jistá aktivita. Člověk musí vynaloţit jisté úsilí, aby k němu poţadovaná informace přišla. Vyţaduje jistou úroveň, a proto pomaleji podléhá komerci. Nejvíce čtenářů sahá po novinách a časopisech – poskytují aktuální informace a jsou také časově nejméně náročné. Regionální noviny a časopisy jsou proto velmi vlivnými literárními elementy, ze všech oblastí literatury jsou však nejvíce zasaţeny komercí. Obecně však můţeme říci, ţe literatura pomáhá jednotlivým formám valašské kultury v jejich kontinuálním vývoji. 

Umělci jsou známí citlivým vnímáním svého prostředí. Divadelnictví je uměním

a ti, kteří jej provozují, vnímají, ţe to, co region Valašsko představuje, je jedinečné. Tuto skutečnost se pak snaţí ztvárnit a svou činností pak působit na publikum, ve kterém chtějí vzbudit podobné pocity, jako ty, které v nich vyvolalo citlivé vnímání reality. Dnešní divadelnictví na Valašsku patří k široce a úspěšně rozvinutým formám valašské kultury, ve které je patrný vývoj. Jsem přesvědčena o tom, ţe právě vývoj a nikoli stagnace patří k dobrým známkám kontinuity. 

V současné době vznikají stavení z různorodých materiálů. K typickým

valašským materiálům ovšem neodmyslitelně patří dřevo. Kontinuita specifičnosti valašské architektury je tedy vázána zejména na stavby dřevěné. Rysem kontintinuity v rámci staveb ze dřeva je roubení domů z ekonomických a praktických důvodů, kdyţ je budovatel vlasníkem lesa, tedy základního stavebního materiálu. Tento typ stavitelů je vlastnictvím lesních pozemků svázán s místním prostředím a má obvykle zájem o dobrý stav ţivotního prostředí. Z lesa také sálá jistá vazebnost s rodovou historií. Půjdeme-li do hloubky, stromy, které jsou pouţity jako stavební material, mohly vzrůst za péče předků, kteří je zasadili a starali se o jejich dobrý růst. Neoddělitelným prvkem výběru typu stavby je její estetičnost a pocit harmonie z prostředí. Převahou tohoto rysu je 120

typická druhá skupina budovatelů, kteří les nevlastní a pro které volba stavby domu souvisí především s jeho souladem s krajinou a estetičností. Zvláštní odnoţí této skupiny tvoří lidé, kteří své rozhodování podřizují současným módním trendům, mezi které patří v současné době i dřevostavby. Kontinuita v architektuře je sledovatelná v uţívání přirozeného dřevěného materiálu. Kontinuální je praktičnost vyuţití tohoto materiálu díky jeho dostupnosti. Kontinuita dalšího impulzu budování roubených staveb – soulad domu s krajinou je kontinuální do té míry, do které si budovatelé domu potřebu harmonie s prostředím uvědomují. Je-li jejich volba pouze výsledkem výběru domu z katalogu současných trendů bez jakékoli hlubší úvahy, o kontinuitu architektury se nejedná. Specifický charakter osídlení valašské krajiny s disperzními pasekářskými usedlostmi v kombinaci s řetězovým charakterem sídel v centru obcí, vznikl vlivem dvou kolonizačních vln, které se udály při souhře jedinečných historických a geografických okolností. Geografické podmínky se aţ na určité prvky podstatně nezměnily. Historické okolnosti však nelze vrátit ani opakovat. Dnešní novostavby proto nezvnikají v návaznosti na prvotní kolonizační vlny. Současné osídlování se sice plynule vyvíjí, ale mizí z něj charakteristické osídlování pasek. Osídlována jsou spíše volná stavební místa poblíţ komunikací. Budování staveb je procesem natolik dlouhodobým, ţe zástavbu vznikající v současné době bude moţno plně hodnotit aţ s určitým časovým odstupem. Je moţné, ţe v sobě současná zástavba skrývá specifikum, které bude patrné aţ po delším časovém úseku. Proto se v otázce kontinuity současného osídlování na Valašsku nekloním k jednoznačnému stanovisku. 

Portášství je spjato se způsobem ţivota valašského obyvatelstva. Bezesporu je

proto součástí valašské historie a kultury. Zaloţení a působení současného Valašského sboru portášského je významným kulturním počinem, v němţ se kloubí folklor s folklorismem. Mezi existence současného a původního sboru je ovšem dlouhá proláklina. Přestoţe je dnes Valašský sbor portášský nepřehlédnutelným kulturním činitelem, plní dnes jinou funkci neţ při jeho dřívějším působení. Jeho vývoj do dnešní doby není kontinuální. Současná činnost ovšem přináší novou dimenzi, která posiluje hrdost a sounáleţitost valašského obyvatelstva. 

Valašská

specifika

vznikla

při

působení

jedinečných

geografických

a historických okolností. Podmínky fyzickogeografické působí i nadále pouze s drobnými změnami, podmínky historické jiţ patří minulosti. Region se prezentuje dobou nejvýraznějšího rozkvětu těchto specifik, zejména 19. stoletím. Budeme-li 121

operovat s pravým významem slova folklor a folklorismus, pak můţeme říci, ţe se k současné prezentaci Valašska váţou oba termíny. Je velkou otázkou, zda je folklorismus kontinuální, jestli si v jeho rámci valašská kultura zachovává svou podstatu. Absolutní řešení této otázky by bylo řešením řady polemik. Na základě podkladů a událostí, se kterými jsem se dosud setkala se domnívám, ţe folklorismus je formou zprostředkování kultury dané vývojem společnosti a s ní se vyvíjejícími prostředky komunikace, svým vývojem tedy je kontinuální. Na folklorismus ovšem bývají navázány jevy, u kterých ustupuje kultura, (které jde především o „růst na duchu”) komerci, jeţ na prvním místě myslí na výdělek. Je-li převaţujícím elementem komerce pak uţ není řeč o kultuře v pravém slova smyslu a není-li jev kulturou, pak taky u něj nemůţeme mluvit o kulturní kontinuitě. Charakteristickou vlastností Valachů bylo, ţe se uměli ve svém prostředí vyuţít příleţitostí i hrozeb. Pokládám si tedy otázku: Není právě současné vyuţití příleţitostí spojených s atraktivitou Valašska danou jeho jedinečným vývojem v cestovním ruchu a s ním spojený charakter prezentace regionu kontinuálním pokračováním valašské dovednosti vyuţít daných podmínek prostředí ke svému růstu? Odpověď na tuto otázku však můţe přinést aţ zpětný pohled s odstupem desítek let. 

Zachovávání valašské kultury rodinou je nejkontinuálnějším procesem předávání

kulturních forem. Je to proces velice důleţitý, protoţe rozhoduje o budoucnosti valašské kultury, jeţ bude záviset na postojích příští generace. Děti na Valašsku mají velké povědomí o kulturních specificích Valašska, na čemţ má ţivot rodin rozhodující podíl. Úspěšnost mezigeneračního ovlivňování ovšem záleţí také na rodinných vztazích. Rodina ovlivňuje utváření ţebříčku hodnot, postoje vůči kultuře a tím i vztah k jednotlivých formám a projevům valašské kultury. Na jedince působí: úroveň vzdělání rodinných příslušníků, postoj rodiny k umění a řemeslu, zaměstnání rodičů, uţívání nářečí, příslušnost k církvi, účastnění se kulturních akcí a jejich úroveň, nošení krojů, hudební zaměření rodiny, oblíbenost literatury, udrţování zvyků a tradic, členství rodinných příslušníků ve sdruţeních kulturního charakteru, podmínky a lokalita bydlení a další. 

Zařízení podporujících valašskou kulturu plní významné funkce – vedou

k uvědomení významu a specifičnosti kulturního dědictví Valašska, zprostředkovávají vědomosti a dovednosti spojené s valašskou kulturou široké veřejnosti, koncentrují odborníky zabývající se Valašskem, uchovávají kulturní objekty a restaurují je 122

zachovávají je dalším generacím. Činnost jednotlivých organizací je různě dlouhá a od jejich vzniku kontinuální. Všechny formy, které jsou těmito zařízeními prezentovány ovšem kontinuální nejsou, často se jedná o folklorismus. Přestoţe jsou mnohé činnosti pouze demonstrovány a neodehrávají se v prostředí současného reálného ţivota, působí významně na posilování sounáleţitosti a kontinuální formy valašské kultury. 

Ţivotní realita ţáků etnografického regionu Valašsko je spjata s dříve

zmíněnými kulturními specifiky. Ţáci by měli mít skrze podnětné pedagogické působení moţnost uvědomovat si zvláštnosti regionální kultury. Základní školy si v dnešní době vytvářejí vlastní Školní vzdělávací programy na základě Rámcového vzdělávacího programu pro základní vzdělávání. Pedagogický kolektiv se při školního vzdělávacího programu inspiruje učebnicemi. Jak známo, učebnice jsou psány tak, aby z nich bylo moţné vyučovat v celé České republice, proto v nich regionální otázka není příliš rozvedena. V současné době není k dispozici materiál, který by jednoduše, stručně a přístupně podával otázku valašských specifik, byl by však velmi přínosný. Z hlediska Rámcového vzdělávacího programu by ve výuce Výchovy k občanství mohla být sledovaná problematika nastíněna v rámci učiva naše obec, region, kraj; naše vlast a kulturní ţivot. Ţák by měl respektovat kulturní zvláštnosti členů společnosti, umět zhodnotit kulturní nabídky v regionu a na základě tohoto zhodnocení z nich pak vybírat. Jednotlivé prvky valašské kultury mohly být zmiňovány nejen ve Výchově k občanství, ale také v dalších předmětech v souvislosti s probíraným tématem. Při realizaci průřezových témat lze otázku valašské kultury uplatnit zejména v průřezovém tématu Multikulturní výchova. 

Jako velmi přínosné hodnotím vzdělávacími programy, které v regionu

připravují organizace, které se touto problematikou zabývají. Výchovně-vzdělávací programy pokládám za velmi vhodné zvláště proto, ţe se obvykle jedná o zkušenostně orientované podání problematiky a alespoň částečně platí heslo, o kterém tvrdím, ţe je stěţejní a to: učit kulturou, nikoli o kultuře. V současné době můţeme hovořit o kontinuitě valašské kultury, avšak s vědomím nestejné míry kontinuity v jejích jednotlivých formách.

123

RESUMÉ O pojmu kontinuita můţeme říci, ţe jde o jakousi nepřetrţitou návaznost, plynoucí s určitým jevem při jeho různé intenzitě i změnách formy. V mém pojetí kontinuity z hlediska kvalitativního si pojem všímá podstaty, charakteristické vlastnosti určitého jevu v jeho vývoji, následně pak sleduje nepřetrţitost této vlastnosti i její „sílu”. Bude-li v mé práci řeč o valašské kultuře, budu mít na mysli hmotné i duchovní výtvory lidí na Valašsku, které zvelebují zemi či ducha, cesty a činnosti vedoucí k tomuto zvelebování a vše podstatné, co s tímto souvisí. Dnešní region Valašsko mohl vzniknout při určitých historických aspektech. Historické pozadí dalo vzniknout podmínkám, které v kombinaci s aspekty geografickými vyústily ve vzniku regionu Valašsko a tím také jeho kulturních specifik. Počátek vzniku historických podmínek můţeme vysledovat aţ ve 2. století n. l. na území dnešního Rumunska. Mnohé obyvatelstvo zdejších níţin se před vlivem nepřátel uchylovalo do horských oblastí Karpat. Ţivot v horách poskytoval jistou svobodu, bylo však potřeba přizpůsobit způsob ţivota horským podmínkám. Proto se tito lidé uchýlili k salašnickému chovu ovcí. Útoky přicházely i v dalších staletích, proto obyvatelstvo v horách setrvávalo a navíc přibývalo. Postupem času pastviny nestačily pojmout všechna stáda, proto byli valaši nuceni hledat nové pastviny. Vydali se proto po hřbetech Karpat severozápadním směrem. V 15. století valašští pastevci dorazili na východní Moravu, zde se usadili v horách s neúrodnými půdami, relativně vysokými sráţkami a chladným klimatem. Způsob ţivota valachů spojený se salašnictvím byl na tyto podmínky připraven. Valaši asimilovali s obyvatelstvem, kteří osídlili údolní části tohoto území v dřívější kolonizační vlně. Vzájemně si předávali své poznatky, zvyky a zkušenosti. Touto kombinací vznikla jedinečná kulturní specifika regionu. Kulturní specifika regionu také vnikla v úzké návaznosti na vývoj náboţenství této oblasti. Nezanedbatelný význam pro vznik jedinečných kulturních projevů má historie protestantství. Těţiště pojmu folklor leţí jinde, neţ jak bývá médii prezentováno. Je potřeba uvědomit si rozdíl mezi folklorem a folklorismem. Folklor je spontánní přirozená činnost obyvatelstva určité etnografické oblasti, která je předávána z generace na generaci. Folklorismus je uvědomělé uchovávání, rozvíjení a pěstování folkloru 124

a jeho šíření masovými komunikačními prostředky. Umělecká kultura je oproti folkloru a folklorismu více hloubavá. S hloubkou projevů souvisí i kontinuita. Valašská umělecká tvorba, uţité umění, umělecká řemesla a řemesla jsou kontinuální. U řemesel je ze sledovaných oblastí nejpatrnější přenos dovednosti z generace na generaci, ovšem na druhou stranu řemeslníci musí svou nabídku nejvíce uzpůsobovat zákazníkům, kteří je občas zatlačí aţ ke komerční činnosti, při jejíţ dominanci není tvorba projevem kontinuity. Výtvory uměleckého pojetí méně podléhají vnějším tlakům, tedy i komerci, proto je jejich kontinuita ohroţena méně. Kontinuita valašského nářečí je garantována jeho přirozeným předáváním z generace na generaci s oporou literatury. Přes působení různých druhů masové komunikace zůstává valašské nářečí dosud ţivé, obyvatelé Valašska mají tvrdší přízvuk, který je patrný i v případě, ţe mluvčí neuţívá specifické valašské výrazy. Co se týká valašského kroje, můţeme současné zájemce rozdělit na dvě skupiny. Nositelé první skupiny jsou vlastníky krojů, které byly v rodině předávány z generace na generaci. V tomto případě můţeme hovořit o kontinuitě. Druhá skupina současných zájemců o kroje výchází většinou z trendu, který má původ v pocitu vykořeněnosti. Tito vlastníci krojů si kroj spojují spíše s projevy folklorismu, protoţe nemají jiný pevný základ, ze kterého by mohli vycházet. S otázkou kontinuity současného tance, hudby a zpěvu paralelně vyvstává otázka kontinuity valašské kultury prezentované folklorními soubory, které jsou v dnešní době hlavními udrţiteli řešené formy kultury. Při této otázce je rozhodující, zda v činnosti folklorního souboru převládá folklor či folklorismus. Zvyky a obyčeje jsou svázány s ţivotem a ročním cyklem. Tento cyklus je více či méně zabudován i v myslích dnešních obyvatel Valašska. Kontinuita této formy kultury je zajištěna úzkou vazbou na rodinný ţivot. Zvyků a obyčeje vtiskují do povědomí obyvatel také organizace podporující valašskou kulturu. Literatura je důleţitou součástí valašské kultury. Nebýt jí, těţko bychom otázky kontinuity mohli řešit, protoţe by při bádání nebylo z čeho vycházet. Literární tvorba je tedy kontinuální. Velmi vlivnými literárními elementy jsou regionální noviny a časopis. Literatura pomáhá jednotlivým formám valašské kultury v jejich kontinuálním vývoji. Dnešní divadelnictví na Valašsku patří k široce a úspěšně rozvinutým kontinuálním formám valašské kultury. Kontinuita v architektuře je sledovatelná v uţívání přirozeného dřevěného materiálu. Kontinuální je praktičnost vyuţití tohoto materiálu díky jeho dostupnosti. Kontinuita dalšího impulzu budování roubených staveb – soulad domu s krajinou je kontinuální do té míry, do které 125

si budovatelé domu potřebu harmonie s prostředím uvědomují. Specifický charakter osídlení valašské krajiny s disperními pasekářskými usedlostmi v kombinaci s řetězovým charakterem sídel v centru obcí, vznikl vlivem dvou kolonizačních vln, které se udály při souhře jedinečných historických a geografických okolností. Budování staveb je procesem natolik dlouhodobým, ţe zástavbu vznikající v současné době bude moţno plně hodnotit aţ s určitým časovým odstupem. V otázce kontinuity současného osídlování na Valašsku se proto nekloním k jednoznačnému stanovisku. Portášství je spjato se způsobem ţivota valašského obyvatelstva. Zaloţení a působení současného Valašského sboru portášského je významným kulturním počinem, v němţ se kloubí folklor s folklorismem. Mezi existencí současného a původního sboru je ovšem dlouhá proláklina, jeho dnešní činnost není kontinuální. Současná činnost ovšem přináší novou dimenzi, která posiluje hrdost a sounáleţitost valašského obyvatelstva. Valašská specifika vznikla při působení jedinečných geografických a historických okolností. Fyzickogeografické podmínky působí i nadále pouze s drobnými změnami, podmínky historické jiţ ale neplatí. Region se prezentuje dobou nejvýraznějšího rozkvětu těchto sfecifik, zejména 19. stoletím. Je velkou otázkou, zda je folklorismus kontinuální, jestli si v jeho rámci valašská kultura zachovává svou podstatu. Domnívám se, ţe folklorismus je formou zprostředkování kultury dané vývojem společnosti a s ní se vyvíjejícími

prostředky

komunikace,

svým

vývojem

tedy

je

kontinuální.

Na folklorismus ovšem bývají navázány jevy, u kterých ustupuje kultura, (které jde především o „růst na duchu”) komerci, jeţ na prvním místě myslí na výdělek. Je-li komerce převaţujícím elementem pak uţ není řeč o kultuře v pravém slova smyslu a není-li jev kulturou, pak taky u něj nemůţeme mluvit o kulturní kontinuitě. Rodina je důleţitým elementem v kontinuitě valašské kultury. Ovlivňuje utváření ţebříčku hodnot, postoje vůči kultuře a tím i vztah k jednotlivých formám a projevům valašské kultury. Zařízení podporují valašskou kulturu plní významné funkce – vedou k uvědomění významu a specifičnosti kulturního dědictví Valašska, zprostředkovávají vědomosti a dovednosti spojené s valašskou kulturou široké veřejnosti a koncentrují odborníky zabývající se Valašskem. Činnost jednotlivých organizací je různě dlouhá a od jejich vzniku kontinuální. Všechny formy, které jsou těmito zařízeními prezentovány ovšem kontinuální nejsou. Přestoţe jsou mnohé činnosti pouze demonstrovány a neodehrávají se v prostředí současného reálného ţivota, působí významně na posilování sounáleţitosti a kontinuální formy valašské kultury. 126

Ţivotní realita ţáků etnografického regionu Valašsko je spjata s dříve zmíněnými kulturními specifiky. V současné době není k dispozici materiál, který by jednoduše, stručně a přístupně podával otázku valašských specifik, byl by však velmi přínosný. Z hlediska Rámcového vzdělávacího programu by ve výuce Výchovy k občanství sledovaná problematika mohla být nastíněna v rámci učiva naše obec, region, kraj; naše vlast a kulturní ţivot. Při realizaci průřezových témat lze otázku valašské kultury uplatnit zejména v průřezovém tématu Multikulturní výchova. Jako velmi přínosné hodnotím vzdělávacími programy, které v regionu připravují instituce, které se touto problematikou zabývají. Pro výukové programy aspoň částečně platí, ţe učí kulturou, nikoli o kultuře. V současné době můţeme hovořit o kontinuitě valašské kultury, avšak s vědomím nestejné míry koninuity v jejích jednotlivých formách.

The term continuity can be described as continuous sequences which follow certain phenomenon, even if it differs in intensity or form. In my understanding of continuity (from qualitative point of view), it is focused on essence, a characteristic feature of certain phenomenon within its development, later it follows continuous actions of a feature and its “power”. If I speak about Wallachian culture within my thesis, this means all material and spiritual products of Wallachian people which enrich the country or spirit, ways and activities leading to this enrichment and other essential things connected with it. Today’s region Wallachia was formed in certain historical context. Historical background set circumstances in which, in connection with geographical aspects, the region of Wallachia formed as well as its cultural specifics. The origin of historical circumstances forming, which led to the establishment of today’s Wallachian region, happened in 2nd century AD in territory of today’s Romania. Many inhabitants of lowlands had to escape to the mountain range Karpaty to avoid enemies. Life in the mountains provided certain freedom, on the other side, their lifestyle needed to be adapted. Therefore these people started to breed sheep – this represents the beginning of mountain farming. Attacks of enemies increased also in other countries therefore people stayed in the mountains and grew in number. By the time, the pastures were becoming too small for all the herds and Wallachians were forced to look for new pastures. They set off north-west through the mountain range Karpaty. In 15th century 127

Wallachian shepherds came to eastern Moravia; they settled here, in the mountains with barren soil, lots of rain and cold climate. Wallachian lifestyle connected with mountain farming was ready for the conditions. Wallachians assimilated with inhabitants of lower parts of the region who had come before them. They transmitted knowledge, habits and experience. By this combination, the unique cultural specifics of the region were formed. Moreover, they are closely connected with development of religion in this area. Important role for forming unique cultural manifestations has history of Protestantism. The term of folklore is defined differently from what is presented by media. It is necessary to distinguish the terms of folklore and folklorism. Folklore is spontaneous activity of people living in an ethnographic area; it is transferred from a generation to the next generation. On the other side, folklorism is conscious keeping, developing and cultivating of folklore, including its transmitting by mass media. Art culture is more thoughtful, in contrary with folklore and folklorism. Also continuity is connected with the depth of feelings. Products of Wallachian art work, utility art, art crafts and crafts are continual. Concerning crafts, the most obvious area is transmission of skills from a generation to the next generation. On contrary, craftsmen must adapt their work to customers’ requirements who can force them to commercial work; in these cases, it is no more continual work. Art products are less influenced by external forces, including commerce; therefore their continuity is also less endangered. Continuity of Wallachian dialect is guaranteed by its natural transferring from a generation to the next generation with support of literature. In spite of mass media influences, Wallachian dialect is still alive. Inhabitants of Wallachia have stronger accent which is obvious even in situations when a speaker does not use dialectic vocabulary. People interested in Wallachian folk costume can be divided into two groups. First group represent people who own a folk costume which has been handed down from a generation to the next generation. In this case we can speak about continuity. The other group is represented by people interested in folk costumes newly within a tendency to feel eradicated. These people connect a folk costume with manifestations of folklorism because they do not have a firm basis to build on. Together with the question of continuity of contemporary dance, music and singing also the other question emerges – the issue of continuity of Wallachian culture represented by folk groups who became main keepers of this form of culture. 128

When dealing with the question, it is necessary to decide if folklore or folklorism dominates. Continuity of songs singing is kept within a family and transferred orally in connection with family and social habits. Customs and habits are connected with life and year cycle. This cycle is built, more or less, in minds of contemporary Wallachian inhabitants, too. Continuity of this cultural form is guaranteed by a close bound to family life. Cycle of customs and habits are imprinted in consciousness of people also by organisations supporting Wallachian culture. Literature definitely represents a part of Wallachian culture. Without literature we could not talk about continuity because materials for research would be missing. Literary works are continual in their essence. Regional newspaper and magazines are very influential elements. Generally speaking, literature helps individual forms of Wallachian culture in their continual development. Contemporary theatre in Wallachia is one of widely and successfully advanced forms of Wallachian culture. Continuity in architecture is observed in context of using this natural wood material. Practicality of the material is continual in respect to its availability. There is another feature of continuity connected with housing which is represented by building timbered buildings – harmony with surrounding is as much continual as their owners realize this harmony. Specific character of settlement of Wallachian countryside with dispersed mountain farms in combination with chain character of buildings in centres of villages was formed by the influence of two major settlement waves; these happened in context of unique historical and geographical circumstances. Building of houses is a long-lasting process therefore houses being built in these days will be able to be evaluated in several years. Therefore there is no concrete result in the question of continuity of contemporary housing in Wallachia. A job of border men (in Czech they are called portáši) is closely connected with lifestyle of Wallachian inhabitants. Founding and work of contemporary Wallachian Portáš Group is an important cultural act which interconnects folklore with folklorism. There is a large gap between existences of the original and the contemporary group. But contemporary activities bring new dimension which strengthens pride and unity of Wallachian people. Wallachian specifics were formed within unique geographical and historical circumstances. Physical-geographical conditions outlasted until these days with only slight changes, historical conditions belong to past. The best period for the specifics progress was in 19th century. In context of correct distinguishing of words folklore and folklorism, both of the terms are connected with contemporary 129

presentation of Wallachia. There is a question whether folklorism is continual, whether the Wallachian culture keeps its essence within its boundaries. Absolute answer was discussed in many disputations. On basis of records and events I have experienced I assume that folklorism is a form of transmitted culture connected with society development and other developing means of communication; within its development it is also continual. There are other phenomena connected with folklorism which feature deceiving culture (dealing with spirit enrichment) on behalf of commerce focused on incomes. If commerce dominates, we cannot speak about culture in the correct meaning of the word; consequently, if the phenomenon is not culture, we cannot speak about cultural continuity. Characteristic for Wallachians was that they have been able to take advantage of both opportunities and threats. So my question is: Do not the two aspects, using possible opportunities connected with attraction of Wallachian region which was supported by its unique development of tourism and characteristic way of presentation of the region, prove continuity of Wallachian skill to use given circumstances for own progress? However, this can be answered only in future, after a few decades of distance. Wallachian specifics were formed within unique geographical and historical circumstances. Physical-geographical conditions outlasted until these days with only slight changes, historical conditions belong to past. There is a question whether folklorism is continual, whether the Wallachian culture keeps its essence within its boundaries. I assume that folklorism is a form of transmitted culture

connected

with

society

development

and

other

developing

means

of communication; within its development it is also continual. There are other phenomena connected with folklorism which feature deceiving culture (dealing with spirit enrichment) on behalf of commerce focused on incomes. If commerce dominates, we cannot speak about culture in the correct meaning of the word; consequently, if the phenomenon is not culture, we cannot speak about cultural continuity. Family represents very important aspect in continuity of Wallachian culture. Family affects values formation, approaches to the culture and relationships to individual forms and manifestations of Wallachian culture. Facilities supporting Wallachian culture have important functions – they lead people to realize the significance and specifics of cultural heritage of Wallachia, they immediate knowledge and skills connected with Wallachian culture of wide public, and they 130

concentrate experts dealing with Wallachia. Work of individual organisations differ in length but form their beginning they are continual. All forms provided in these facilities are not continual. Although many activities are only demonstrated and are not a part of a real today’s life, they affect significantly feelings of unity and continual forms of Wallachian culture. The life reality of pupils from the ethnographic region Wallachia is connected with the above mentioned cultural specifics. Nowadays, there is no available material which would simply and briefly introduce Wallachian questions. In context of Framework Educational Programme, the problems could be taught in lessons of the Civics in connection with subject matter: our municipality, region, district, and our homeland and cultural life. During implementation of cross curricular subjects, the question of Wallachian culture can be used in the cross curricular subject called Multicultural Education. Very beneficial are educational programmes prepared within the region by institutions which deal with the problems. These educational programmes follow the motto: educate though culture, not about culture. Nowadays we can speak about continuity of Wallachian culture but we should be aware of different levels of continuity within its parts.

131

SEZNAM PŘÍLOH Příloha 1. Mapa vymezující region Valašsko (volně přiloţená, není součástí vazby) Příloha 2. Pracovní listy k výchovně-vzdělávacímu pořadu „Jak Valach na Valašsko přišel”

132

SEZNAM POUŽITÝCH PRAMENŮ A LITERATURY LITERÁRNÍ ZDROJE ARENDTOVÁ, H. Krize kultury: čtyři cvičení v politickém myšlení. Přeloţil Martin Palouš. 1. vyd. Praha: Mladá fronta, 1994. 160 s. Edice Váhy. ISBN 80-204-0424-4. BAUER, A. Dějiny výtvarného umění. Olomouc: Rubico, 2002. 287 s. ISBN 80-8583925-3. BEZCHLEBOVÁ, M, et al. Občanská výchova pro 6. ročník základní školy. 1. vyd. Olomouc: Nakladatelství Olomouc, 1997. 144 s. ISBN 80-7182-036. Čtení z Bystřičky a Růţďky. Uspořádal Pavel Kotrla a Jan Vetchý. Vsetín: Dalibor Malina, 2010. 179 s. ISBN 978-80-903890-5-2. FOUCAULT, M. Slova a věci. Přeloţil Jan Rubáš. 1. vyd. Brno: Comuter Press, 2007. ISBN 978-80-251-1713-2. FROLEC, V., KREJČÍ, M., et al. Tradice lidové kultury v ţivotě socialistické společnosti: sborník přednášek ze symposia ve dnech 30. a 31. ledna 1973 ve Stráţnici. Brno: Jihomoravský krajský národní výbor, odbor kultury, 1974. 152 s. GÁL, E. – MARCELLI, M. Za zrkadlom moderny. Bratislava: Archa, 1991. ISBN 807115-025-8. HABUSTOVÁ, M. Prostřený stůl Roţnovanů. Roţnov pod Radhoštěm: Město Roţnov pod Radhoštěm, 2010. 89 s. Edice Roţnovské malé tisky, svazek 16. ISBN 978-80904224-4-5. HERDER, J., G. Vývoj lidskosti. Přeloţil Jan Patočka. Praha: Jan Laichter, 1941.

133

JANOŠOVÁ, I. Demogeografická a sídelní charakteristika Valašska: bakalářská práce. Brno: Masarykova univerzita, Pedagogická fakulta, Katedra geografie, 2009. 102 s., 4 s. příl. Vedoucí bakalářské práce Svatopluk Novák. JAROŠOVÁ, B. – LIĎÁK, P. Chvála řemesla. 1. vyd. Roţnov pod Radhoštěm: Valašké muzeum v přírodě v Roţnově pod Radhoštěm, 2009. 48 s. ISBN 978-8087210-18-5. KARAFIÁT, J. Broučci. Praha: Státní nakaladatelství dětské, 1968. 107 s. KLUCKHOHN, C. – KROEBER, A. L. Kritický nástin systémů a definic kultury. Přeloţila Pavla Váňová. Brno: Krajské kulturní středisko, 1969. 160 s. KRAMOLIŠ, Č. Konec chleba, počátek kamení: příběhy z Valašska. K vydání připravil a doslovem opatřil Milan Hambálek. Roţnov pod Radhoštěm: Město Roţnov pod Radhoštěm, 2010. 176 s. Edice Roţnovské malé tisky, svazek 15. ISBN 978-80904224-4-5. KRČMOVÁ, M. Zvuková stavba současné češtiny. 1. vyd. Brno: Masarykova univerzita. Filosofická fakulta, 1996. 148 s. ISBN 80-210-1376-1. KŘIVOHLAVÁ, K. – KŘIVOHLAVÝ, P. Dřevěný toleranční kostel ve Velké Lhotě. Velká Lhota: Občanské sdruţení Dům na skále, 2003. 144 s. KUBEŠA, A. Valašské darebnice: Obírané a pijácké zpoza Radhošča a Javorníků. K vydání připravil Zdeněk Mišurec. 1. vyd. Praha: Folklorní sdruţení ČR ve spolupráci s Valašským muzeem v přírodě Roţnov pod Radhoštěm, 2004. 108 s. KUTINOVÁ, A. Gabra a Málinka: 1. a 2. díl. 5. vyd. Ostrava: Profil, 1991. 320 s. ISBN 80-7034-073-8.

134

LANGER,

J.

Co mohou prozradit lidové

stavby: lidové

stavební

tradice

v severozápadních Karpatech a jejich kulturní funkce. 1. vyd. Roţnov pod Radhoštěm: Ready, 1997. 239 s. ISBN 80-238-1007-3 LANGHAMMEROVÁ, J. Lidové zvyky: výroční obyčeje z Čech a Moravy. 1. vyd. Praha: Nakladatelství Lidové noviny, 2004. 342 s. ISBN 80-7106-525-0. Lidová kultura: národopisná encyklopedie Čech, Moravy a Slezska. 2. svazek. Hlavní redakce S. Brouček, R. Jeřábek. Praha : Mladá fronta, 2007. ISBN 978-80-204-1712-1. MEČIAR, J. Úvod do studia geografie. Brno: Masarykova univerzita, 2005. 197 s. ISBN 80-210-3878-0 Lidová kultura: národopisná encyklopedie Čech, Moravy a Slezska. 2. svazek. Hlavní redakce S. Brouček, R. Jeřábek. Praha : Mladá fronta, 2007. ISBN 978-80-204-1712-1. NEZDAŘIL, L. Horní chlapci. Roţnov pod Radhoštěm : T klub, Město Roţnov pod Radhoštěm, 2002. 175 s. ISBN 80-238-9469-2. Obřadní pochůzky. K vydání připravil Václav Frolec. 1. vyd. Uherské Hradiště: Slovácké muzeum v Uherském Hradišti, Ústav lidového umění ve Stráţnici, 1988. 228 s. Okres Vsetín: Roţnovsko, Valašskomeziříčsko, Vsetínsko. Redigoval Vladimír Nekuda et al. 1. vyd. Brno: Muzejní a vlastivědná společnost v Brně, Hvězdárna Valašské Meziříčí, Okresní úřad Vsetín, 2002. 964 s. ISBN 80-86298-09-4. PAVELKA, J., TREZNER, J., et al. Příroda Valašska. 1. vyd. Vsetín: Český svaz ochránců přírody, 2001. 568 s. ISBN 80-238-7892-1 PODEŠVOVÁ, M. Zuzajda a Jurajda. Ilustrovala Jolanta Lysková. 4. vyd. Ostrava: Profil, 1986. 141 s.

135

Slavnostní průvody: sborník příspěvků z konference Subkomise pro lidové obyčeje MKKK v Olomouci, 1993. Sestavila a redakčně upravila Ludmila Tarcalová. Uherské Hradiště : Slovácké muzeum, 1994. 219 s. ISBN 80-901913-1-2. SCHAUEROVÁ, A., et al. Kde jsme doma: mentální reprezentace domova jako výraz kulturního vědomí dětí z folklorních souborů. Stráţnice: Ústav lidové kultury, 1997. 123 s. ISBN 80-86156-04-4 SIROVÁTKA, O. Srovnávací studie o české lidové slovesnosti. Brno: Akademie věd České republiky, Ústav pro etnografii a folkloristiku, 1996. ISBN 80-85010-62-3 SKALKOVÁ, J. Obecná didaktika. 2. vyd. Praha: Grada, 2008. 328 s. ISBN 978-80247-1821-7 Soláň a jeho okolí: kultura a umění, rekreace, sport, turistika. K vydání připravil Dalibor Malina. Sdruţení pro rozvoj Soláně, 2007. 58 s. Školní atlas České republiky. Lektorovali Josef Herinka Jiří Kastner. 1. vyd. Praha: Kartografie Praha, 2001. 32 s. ISBN 80-7011-657-9. ŠTIKA, J. Lidová strava na Valašsku. 1. vyd. Ostrava: Profil, 1980. 174 s. ŠTIKA, J. Valaši a Valašsko: o původu Valachů, valašské kolonizaci, vzniku a historii moravského Valašska a také o karpatských salaších. 1. vyd. Roţnov pod Radhoštěm: Valašské muzeum v přírodě, 2007. 237 s. ISBN 978-80-254-0836-0. Tradice lidové kultury v ţivotě socialistické společnosti.:

sborník přednášek

ze symposia ve dnech 30. a 31. ledna 1973 ve Stráţnici. Redakce Jiří Frolec a Miroslav Krejší. Brno : Jihomoravský krajský národní výbor, odbor kultury, 1974. 152 s.

Valašské muzeum: oţivené chalupy a lidé. Uspořádali Ladislav Buzek a Jiří Langer. Úvod napsal Jaroslav Štika. Ostrava: Profil, zájmový náklad Valašského muzea v přírodě v Roţnově pod Radhoštěm, 1975. 100 s. 136

Valašsko: vlastivědná revue. Vsetín: Muzeum regionu Valašsko, 2010, 1. 48 s. ISSN 1212-3382. VENCÁLEK, J., et al. Valašsko: geografie místního regionu pro základní školy. 1. vyd. Kroměříţ: Školský úřad, 1993. 89 s. VONDRUŠKOVÁ, A. České zvyky a obyčeje. 1. vyd. Praha: Albatros, 2004. 370 s. ISBN 80-00-01356-8 VRLOVÁ, V. Devatero kvítí a ještě některé další byliny. Roţnov pod Radhoštěm: Město Roţnov pod Radhoštěm, 2009. 139 s. Edice Roţnovské malé tisky, svazek 13. ISBN 978-80-904224-2-1.

137

ELEKTRONICKÉ ZDROJE BELL, J. L. Stanford Encyclopedia of Philosophy [online]. 2009 [cit. 2011-02-15]. Dostupné z WWW: . Divadelní soubor Jana Honsy [online]. 2005, 2011 [cit. 2011-02-10]. Dostupné z WWW: . Divadlo Chaos [online]. [cit. 2011-01-20]. Dostupné z WWW: . Mapy.cz [online]. 2010 [cit. 2010-09-19]. Dostupné z WWW: . Obec Študlov: oficiální stránky [online]. 2011 [cit. 2011-01-18]. O obci. Dostupné z WWW: .

Oficiální stránky obce Valašská Bystřice [online]. 2010 [cit. 2011-02-10]. Dostupné z WWW: . RAKUŠANOVÁ, L. Historie vývoje regionálních médií po roce 1989 [online]. [cit. 2011-02-28]. Dostupné z WWW: < strednicechy.rusnypristav.cz/kurzy/manazer/ rakusanova_regionalni_media.doc>. Rámcový vzdělávací program pro základní vzdělávání (se změnami k 1. 9. 2007) [online]. Praha: Výzkumný ústav pedagogický, 2007. 126 s. [cit. 2011-03-15]. Dostupné z WWW: . Valašské Athény [online]. 2006 [cit. 2011-02-18]. Slovník jazyka valašského. Dostupné z WWW: < http://www.divadloschod.cz/val.atheny/?id=jazyk&what=A>. Valašské království [online]. 2011 [cit. 2010-11-15]. Dostupné z WWW: < http://www.valasske-kralovstvi.cz/>. 138

Valašské muzeum v přírodě [online]. 2010 [cit. 2010-11-18]. Ţivé muzeum. Dostupné z WWW: . Valašské

národní

divadlo

[online].

[cit.

2011-04-19].

Dostupné

z

WWW:

. Valašský sbor portášský: hlavní sídlo Valašská Bystřice [online]. 2008 [cit. 2011-0102]. Historie. Dostupné z WWW: .

139

JINÉ ZDROJE Výpovědi respondentů: HOŠŤÁLEK, P. Zašová, 2010 JAKUBÍK, P. Roţnov pod Radhoštěm, 2011 MAJEROVÁ, M. Valašská Bystřice, 2011 POLÁŠKOVÁ, I. Valašská Bystřice, 2010 TRUSINOVÁ, L. Malá Bystřice, 2010 VACULÍN, J. Velká Lhota, 2010 VRUBL, J. Velká Lhota , 2010

Informace a fotografie z navštívených kulturních zařízení a jimi pořádaných událostí: Končinový ples. Valašská Bystřice, 2011. Pekařská sobota, Valašské muzeum v přírodě v Roţnově pod Radhoštěm, 2010. Stálá expozice Valašského muzea v přírodě v Roţnově pod Radhoštěm, 2010.

Stálá expozice Zvonice Soláň. Karolinka, 2011.

Výchovně-vzdělávací pořad „Jak Valach na Valašsko přišel”, Valašské muzeum v přírodě v Roţnově pod Radhoštěm, 2010. 140

Výstava kraslic valašských umělců Zvonice Soláň. Karolinka, 2011. Výstava Krásná jizba: folklorismus a svéráz ve sbírkách Valašského muzea v přírodě (konec 19. – ½ 20. století). Roţnov pod Radhoštěm, 2010. Výstava Výtvarné umění na Valašsku I. Valašské muzeum v přírodě v Roţnově pod Radhoštěm, 2011. Výstava Ţivot na Valašsku – opravdu zmizelý svět? Valašské muzeum v přírodě v Roţnově pod Rahoštěm, 2010, 2011.

Další materiály: BOGAR, K., et al. Doprovodný text k výstavě Výtvarné umění Valašska I. ve Valašském muzeu v přírodě. HARTINGER, Z. Kalendář Beskydy-Valašsko pro rok 2011. SKÝPALA, V. Pustevny. Valašské Meziříčí: Český svaz ochránců přírody a podporou Evropského sociálního fondu EU, informační materiál. TICHÁ, J., LIĎÁK, P. Krásná jizba : folklorismus a svéráz ve sbírkách Valašského muzea v přírodě (konec 19. – ½ 20. století). Textový materiál k výstavě Valašského muzea v přírodě v Roţnově pod Radhoštěm, červen 2010 – únor 2011. Valašský sbor portášský o. s. Valašská Bystřice, informační materiál. Vlastní fotografie.

141

PŘÍLOHY Příloha 2. Pracovní listy k vzdělávacímu programu „Jak Valach na Valašsko přišel”

142

Zdroj: Výchovně-vzdělávací pořad pro základní školy „Jak Valach na Valašsko přišel”; Valašské muzeum v přírodě, 2010 143