KONFLIKT A KOMUNIKACE PŘI SOCIÁLNÍ INTEGRACI NEVIDOMÝCH A SLABOZRAKÝCH Oldřich Čálek Je možné, že některé zkušenosti a hypotézy, předkládané v tomto příspěvku, budou působit jako pesimistické, netypické, dokonce zbytečné. Ale rozhodně mohou přispět k otevřené diskusi o tématech, která se tradičně a ke škodě věci tabuizují. Jedním z úkolů vědy totiž je hledat a ukazovat pravdu, i když se někomu nelíbí. Záleží pak ovšem na zainteresovaných lidech, jak s ní naloží. Již r. 1986 jsem s dalšími spoluautory vydal publikaci, kde se mj. psalo o předsudcích vůči těžce zrakově postiženým lidem v tzv. socialistické společnosti (Čálek, Holubář, Cerha, 1986). Tehdy to bylo odvážné a následovala i náležitá perzekuce. V té době to bylo normální; pozoruhodnější je, že ve stoupě údajně skončilo druhé, příslušně upravené a aktualizované vydání této publikace z r. 1991. Je to náhodná shoda okolností? Údajná "neprodejnost" publikace byla totiž vyvrácena třetím, dále přepracovaným vydáním, kterého se r. 1992 ujalo soukromé nakladatelství Achát. Výklad těchto faktů může být různý, avšak jedno je zřejmé: za každých společenských poměrů je otázka překážek so-
ciální integrace nevidomých a těžce slabozrakých zatím velmi citlivá. (Je třeba poznamenat, že pojem "sociální integrace" zde nechápu podle Sovákovy hodnotící stupnice, kde je určena jako plné začlenění postiženého jedince bez dalších zvláštních opatření a pomocných prostředků. Mé pojetí viz v publikaci: Čálek, Holubář, Cerha, 1992.) Po počátečních iluzích a grandiozitě "sametové revoluce", kdy jsme si představovali, že se tyto problémy hladce vyřeší, se ukazuje, že tu trvají jisté všečasové psychologické, resp. sociálně psychologické aj. faktory, silnější než demokratické a humanistické ideály. Na tomto místě nelze provádět nutné rozbory a důkazy, bohužel chybí i náležitý výzkum. V r. 1990 sice proběhlo šetření psychologických postojů ke zdravotně hendikepovaným u některých specifických vzorků zdravé populace, které by svědčilo pro příznivé ladění veřejnosti ve vztahu k takto postiženým (Sládečková a Čálek, 1992). Avšak již nedošlo k opakování tohoto šetření, takže doklad o změně, resp. stabilita těchto psychologických postojů během období, které uplynulo, nejsou k dispozici. Nicméně rád bych
kou osobu zcela "odepsat". Taková osoba předložil k úvaze některé postřehy, zkuje pokládána za naprosto nekompetentní, šenosti, domněnky, i závěry. bezmocnou, n e s c h o p n o u rozhodovat V první řadě si dovoluji vyslovit hypoa nést odpovědnost. Ale také je pokládána tézu, že ve vztahu k osobám, postiženým za někoho, do koho nemá smysl "investovýznamnou či úplnou ztrátou zraku, resp. vat", protože je to marné a zbytečné. Žik této ztrátě zraku samé, existují v české vot bez zraku je považován za krajně nepopulaci ve srovnání s jinými národními snesitelný. Lapidárně toto mínění vyjadřukulturami (Monbeck, 1973) nezanedbateljí např. výroky příležitostných průvodců né zvláštnosti. Přední místo mezi těmito (někdy adresované i přímo osobě s bílou českými zvláštnostmi má vyjadřované holí) jako: "Kdyby se mi to stalo, hodím mínění, že své srovnání s jinými zdravotsi mašli". Někdy to zní jako skryté doponími stavy "slepota není těžká vada". Jako ručení. Lze z toho cítit odpor a pohrdání příklad lze uvést lapidární vyjádření mla(nevylučující ovšem povýšený soucit). Jak dého pracovníka jistého finančního ústato působí na samu postiženou osobu, není vu, když reagoval na žádost o sponzorský snad třeba rozebírat. příspěvek na zřízení rehabilitačního a rekvalifikačního střediska, řka: "Na oči se Oba uvedené, zdánlivě navzájem protineumírá". Byl to argument, proč nepřispět. chůdné názory na člověka, který více či Nebyl zřejmě s to připustit si představu, méně nemůže používat zrak, mají, zdá se, že člověka, který ztratil zrak, může potkat přece jen společného jmenovatele: oba něco jako "smrt zaživa", nedostane-li se zpochybňují účelnost toho, aby byl takomu mnohostranné pomoci pro návrat k revý spoluobčan sponzorsky podpořen ve lativní samostatnosti a sociální integraci. svých činnostech. (Mimochodem zřízení (Je pozoruhodné, že mínění o nezávažnoszmíněného rehabilitačního a rekvalifikačti "slepoty" panovalo i v totalitním Svazu ního střediska bylo nakonec nutné finaninvalidů.) Zlehčování ztráty zraku se ostatcovat z prostředků státu, příspěvky sponně obráží i v našem sociálním, pracovním zorů po neúměrném vynaloženém úsilí aj. zákonodárství, které specifické potřenestačily ani na úhradu stavebního projekby nevidomých a slabozrakých - i ve srovtu. Stát bude krýt i jeho provoz.) Těžce nání s jinými druhy zdravotního postižení zrakově postiženému občanu se upírá - takřka vůbec nebere v úvahu. smysluplnost života: základní lidské právo a svoboda, u vidících lidí zatím chybí Avšak zmíněný zlehčující názor na výschopnost brát ho jako rovnoprávného znam zrakové ztráty se v české populaci a lidsky rovnocenného partnera. Je vyřaparadoxně pojí s názorem zdánlivě zcela zován z partnerství a tedy i z demokracie, protikladným: totiž že slepota, resp. prakneboť přežívá obecné mínění, že bez dobtická slepota je stav, který postiženého rého zraku nemůže být plnohodnotným člověka zcela vyřazuje z aktivity. Je to" č l o v ě k e m , ani o b č a n e m . Je j a k o u s i tendence nevidomou, resp. těžce slabozra-
marginální bytostí na okraji společnosti, je patronizován a infantilizován. Je mu přiřčena jistá role: role veřejného chudého, a z ní nemá vybočovat. V této roli se mu může dostat jakési dobročinnosti, která nemá sloužit ani tak jemu, ale sentimentálnímu sebeuspokojení "dárce" či pomáhajícího. (Vidící osoba se sama dojímá nad tím, jak je dobrotivá.) Jak si ujasníme dále, to je velmi nebezpečné pro opravdovou sociální integraci nevidomých a těžce slabozrakých. A zde se právě rýsuje jeden z konfliktů, který zpochybňuje některá naivní očekávání, co se týká zdrojů materiálního zajištění sociální integrace těžce zrakově postižených osob a přípravy na ni. Český sponzor nebude patrně pokládat za smysluplné a atraktivní podporovat věc nevidomých a slabozrakých, protože to v jeho očích je věc příliš málo populární. Sponzorovat nemocnici, koncert, sport a cokoliv efektivního, to přináší potěšení či prestiž a je to obecně prospěšné všem. Ale sponzorovat ty "marné životy"? - , na sponzora by mohl padnout stín a žádná prestiž veřejného dobroděje... Z určitého psychologického hlediska může takové sponzorství působit jako antireklama: může se vytvořit nežádoucí spoj mezi firemní značkou a negativní emocí, vyvolanou zmínkou o slepotě apod. Psychická asociace s outsiderem může vrhnout stín na toho, kdo mu pomáhá: alespoň v českých poměrech, kde se za vším dobrým konáním hledá nějaký "háček". (Např. i sponzorování přeborů vodících psů je vedeno spíše atraktivností psů než solida-
ritou s jejich nevidomými uživateli. Naopak lze zaslechnout povzdech vidící osoby: "Takový krásný a chytrý pes a musí vodit slepce!" Avšak konflikt sahá dále: takto cítící český člověk je snad ještě ochoten nějak pomáhat nevidomé či těžce slabozraké osobě, pokud je tato postižená osoba v roli závislého, z konkurence vyřazeného jedince. Ale jakmile by tato pomoc měla vést k tomu, že se postižená osoba společensky povznese, přiblíží k postavení osoby vidící, ochota pomoci slábne. Vynoří se mínění, mající zato, že, je-li postižený tak schopný, nadaný a ctižádostivý, má si pomoci sám. Zde totiž již nastupuje faktor vzájemné konkurence, ale také příslovečná česká závist, a může se oživit i vlastní pocit méněcennosti, popřípadě dřímající ve vidícím člověku. A tím se dostáváme ke stěžejnímu dilematu: aby se nevidomý či těžce slabozraký občan mohl sociálně i psychologicky integrovat, potřebuje k tomu nutně finanční, legislativní, morální aj. podporu. A to nikoliv jednorázově, ale opakovaně, neboť demokratická tržní společnost je plná neustálých dynamických proměn, které kladou stále nové nároky (Čálek, 1992). Avšak jakmile dosáhne určitých úspěchů, laici i zákonodárci konstatují, že žádnou specifickou podporu vlastně nepotřebuje, je li tak podnikavý a úspěšný. Záleží pak na tom, do jaké míry je možné běžné vidící osobě, ať už řadovému občanu, anebo veřejnému činiteli, vysvětlit, že nevidomý, resp. těžce slabozraký může být takto zdatný a úspěšný jedině díky mno-
ale zní věrohodně. hostranné podpoře z veřejných i privátSociálně psychologické postoje ve vztaních zdrojů. Heslo, že každý se má o sebe hu k nevidomým a těžce slabozrakým, jak postarat sám, je zajisté obecně správné, zde byly naznačeny, ovšem volají po změale vnucuje se otázka, zda se v plném rozně. Vyskytují se sice hlasy, že by se zvláště sahu hodí i na trvale těžce zdravotně ponevidomí se svou přidělenou veřejnou rolí stižené osoby, které ve srovnání se zdra"litovaných outsiderů" měli ztotožnit a tovou populací mají jen zlomek životních možností a příležitostí. Je sporné, zda prá- • lerovat ji, protože zdravým prostě konkurovat nedokáží. I to je jedna z možností vě nevidomí a těžce slabozrací by měli být ... Avšak mnohem spíše by se tento stav vystavení kruté náhodě a rozmarům priměl změnit jiným směrem a jedinou cesvátních sponzorů. Jako záložní, ale oblitou k tomu je dialog a vzájemná komunigatomí "sponzor" by zde měl ještě dloukace vidících na jedné straně a nevidoho fungovat stát, obec, popřípadě nadace mých, resp. slabozrakých na straně druapod. hé. Není to však jen věc nějaké osvěty Občas slýcháme o výchovném vlivu a podávání informací. Mínění a chování sponzorství na občanskou společnost. vidících má hluboké citové kořeny. To už Avšak věc je zřejmě složitější a sponzor je v povaze předsudků. Lze však vyslovit opravdu může svým darem více prospívat obavu, že dialogu a komunikace s nevidosobě než jeho příjemci. Zajímavý příklad mými, resp. slabozrakými nebudou vidící představují žáci škol pro nevidomé. Podschopni, neboť příliš pevně vězí v zajetí le informací tamních pedagogů jsou tyto svého pocitu nadřazenosti. V rámci tohoděti velmi často soucitným sponzorem to pocitu má vidící vždy pravdu, protože obdarovány podle jeho vlastního sentividí, nevidomý, resp. slabozraký ji má mentálního uvážení. Rituál již dosáhl tapřijmout, jinak je "divný a říká nesmyskového rozsahu, že tato nezasloužená poly". (Např. už jen triviální situace, kdy se zornost děti kazí: navykají si na ni a již ji nevidomý či těžce slabozraký ptá na cestu, pokládají za své zvykové právo. Pedagonezřídka vede ke komunikačnímu konflikgové vyslovují obavu o vliv těchto momentu a nedorozumění. U nevidomého je totů na charakter a životní postoje dětí. tiž ten problém, že musí používat jiné oriNevýhodou je rovněž to, že vedení škol entační body než osoba vidící. Když se většinou ani nemůže ovlivnit, co děti dopak na ně ze svého hlediska smysluplně stávají. Na řadu potřebných pomůcek kladenými dotazy vyptává, budí dojem a výchovných akcí finanční prostředky "vyšinutosti". U těžce slabozrakých je pak chybí, ale sponzorsky se nepedagogický zase ten problém, že ještě něco vidí, ale plýtvá. Vedení těchto škol se jeví jako rane vše, a vidící osoba může pojmout pocionálnější mít možnost čerpat dotace ze dezření, že je vystavena obtěžování apod. státních, resp. veřejných zdrojů. Nemáme A to je jen triviální situace z oblasti propříležitost tento problém exaktně ověřit,
storové orientace a mobility). Vysvětlit, vidícím osobám, které šije samy nedokáží představit a tudíž pro ně neexistují, složité podmínky a problémy života nevidomých a těžce slabozrakých , to je téma vysoce obtížné. A to tím více, nechce-li se naslouchat, neboť jde o věci nepříjemné a zdánlivě obecně nedůležité. Tento emocionálně podložený postoj vidících lidí bych chtěl zvlášť podtrhnout. Jeho "zákeřnost" spočívá v tom, že bývá latentní a aktivizuje se právě v citlivých situacích, kdy by se postiženému naopak mělo dostat porozumění a pomoci. Nejsou vzácné situace, kdy se vidící veřejnost (konkrétně anonymní dav) vyznačuje až určitým "rasizmem" vůči těm, kdo dobře nevidí. (Klasická je např. situace, kdy si nevidomý se slevou kupuje jízdenku v předprodeji a dojde k nedorozumění, protože úřednice nezná předpisy stran jeho nároku. Přítomný dav se bez výjimky postaví proti nevidomému, který se slušně bere o své právo, i když vina a urážlivé jednání je evidentně na straně úřednice.) Vede to k domněnce, že komunita vidících vždy drží při sobě a nevidomý či těžce slabozraký je brán jako cizí, vyloučená bytost odjinud, která je nekompetentní, a proto vždy v neprávu, a je třeba se proti ní solidárně bránit. (Možná že tímto rasovým souručenstvím vidících lze vyložit i poměrně příznivější vztah, který má veřejnost i finančním sbírkám ve prospěch pohybově postižených osob na vozíčku. Lepší vztah bude i k mentálně postiženým, protože ti jsou jednoznačně odkázáni na pasivní podporu a nevzniká zde rozpor
mezi intelektuální schopností a tělesným omezením, zaviněným zrakovou ztrátou.) Tento vizuocentrismus může vysvětlit i řadu případů, kdy při jednání o podpoře pro sociální rehabilitaci a integraci nevidomých, resp. slabozrakých, byly jejich vidící spolupracovníci úspěšnější než sami postižení. Osoba, která vykazuje známky zrakové ztráty, není přijímána jako vlastní spoluobčan, důvěryhodný a schopný nést odpovědnost. Psychologické nedostatky jsou ovšem i na straně nevidomých a slabozrakých. V první řadě jim chybí účinná vzájemná solidarita: zdá se, že český nevidomý má radost spíše z neúspěchu svého kolegy než z jeho úspěchu. Dále je tu nekritická devótnost nevidomých k vidícím osobám, které o ně projeví určitý, i když nekvalifikovaný, ba pochybný zájem. To je známka snahy některých nevidomých přece jen se nějak "přitřít" do "prestižní vrstvy" vidících. A konečně je tu také tendence nevidomých k pasivitě, kdy nejsou s to ani realisticky vyjádřit své potřeby, pocity a důvody: zkrátka být autenticky sami sebou, dát najevo svou identitu. To je ovšem do jisté míry věc jejich výchovy, resp. v případě ztráty zraku v pozdějším věku věc psychologické rehabilitace a pěstování kultury občanských práv a svobod. V západní odborné literatuře, kterou znám, (a zejména v americké) se vytyčuje požadavek úplné sociální integrace a nezávislosti nevidomých, resp. slabozrakých. Avšak je otázka, z d a j e to ideál užitečný a praktický: totiž uskutečnitelný (Winton, 1971; Kenmore, 1973). Větši-
nou se vychází z popisu úspěchů, kterých dosáhli výjimečné nevidomé, resp. slabozraké osoby, mající mimořádně příznivé sociální i biologické a psychologické vybavení a podmínky. Lze se domnívat, že z těchto výjimečných reklamních příkladů nelze automaticky vycházet a klást obdobné požadavky na průměr, či podprů-, měr těžce zrakově postižené populace. Ti, kdo vytyčovali tento ideál, byli zase vidící lidé a postupovali velmi povrchně, bez střízlivé znalosti tajů, které chová život nevidomých, resp. slabozrakých. Život nevidomé, resp. slabozraké osoby, je i při dobrém nadání a velké snaživosti mnohem obtížnější a složitější. Ono heslo zmíněných ideálů: "záleží jen na tobě", je falešné a příliš zjednodušuje. Sociální integrace nevidomého či slabozrakého člověka závisí na mnoha okolnostech, které on sám nemůže ovlivnit. V poslední době se zjednodušeně optimistické názory na možnost a samozřejmou snadnost maximální soběstačnosti nevidomých, resp. těžce slabozrakých, objevují i u našich - zejména mladých speciálních pedagogů. Týká se to např. samostatné chůze nevidomých s bílou holí. U veřejnosti se zkouší vytvářet zkreslený názor, že jde o snadnou a samozřejmou záležitost. Do odborné erudice by však měly patřit i znalosti o tom, jak je tato činnost pro nevidomé ergonomicky náročná a že byla již exaktně zkoumána její zátěžová charakteristika. (Shingledecker, 1983, 1986). Zvláštní kapitolou se po r. 1989 stal styl, kterým někteří nevidomí prezentují životní
tematiku své skupiny na veřejnosti. Mám na mysli mimořádně schopné nevidomé, kteří jsou v zajetí tzv. motivační hyperkompenzace svého pocitu méněcennosti (Adler, 1966). Nejsou s t o akceptovat omezení, která jim připravuje jejich zraková ztráta, a trvají na tom, že jsou plně způsobilí pro jakýkoliv výkon. (Např. letáček, kterým se připravovaná nadace pro technickou pomoc nevidomým a slabozrakým chtěla v rámci tzv. "public relations" prezentovat na veřejnosti, obsahoval větu: "nevidomý může dělat všechno, snad až na řízení motorového vozidla". Naštěstí se tato tiskovina nakonec na veřejnost nedostala.) Bylo by ovšem neseriózní tento sociálně psychologický jev vytrhávat z kontextu. Uvedená motivační tendence má cíl získat pro nevidomé takové finanční, technické, legislativní aj. podmínky, které teprve mohou napomoci sociální integraci nevidomých a těžce slabozrakých. Bohužel těmto extrémně ctižádostivým a odvážným nevidomým chybí odvaha si přiznat, že ani s absolutní mímou pomoci na soudobé úrovni civilizace nelze zrakovou ztrátu ani zdaleka plně kompenzovat. Jde-li o nevidomé od narození, chybí jim patrně vůbec ponětí o tom, jaké možnosti skýtá zrak. Tyto hyperkompenzační výstřelky jsou však škodlivé tím, že razí určitou jednostrannou, stereotypní představu o nevidomé, resp. těžce slabozraké osobě. Např. výrok jednoho z mála zatím úspěšných nevidomých podnikatelů, (který ostatně stejně prosperuje pouze ze státně apod. dotovaných zakázek, sloužících navíc zase
jen nevidomým), který tvrdí, že je-li nevidomý nezaměstnaný, může si za to sám, je značně přehnaný. Každý nemá ty schopnosti, resp. duševní sílu, aby překonal všechny překážky a uspěl na konkurenčním trhu práce. A úplná či převážná ztráta zraku je natolik hendikepující okolnost, že ji nelze nebrat v úvahu. Tzv. "stereotypizování" a neoprávněné generálizování je základní charakteristikou předsudku (Allport, 1958). Z hlediska psychologických aj. odborných poznatků, i ze stanoviska demokracie, je žádoucí se vyhnout stereotypním představám obojího druhu: jak těm, které každého nevidomého, resp. těžce slabozrakého, bez výjimky staví jako osobu bezmocnou a závislou, tak těm, které ji líčí jako běžného občana bez jakýchkoliv omezení. Z demokracie plynou individuální práva každého občana: abychom se k této individualitě dostali, musíme místo nadměrného zobecňování "reklamních případů" komunikovat s každým z nich. Žádnému nevidomému, resp. těžce slabozrakému, by neměl být vnucován jednotný životní vzor a styl, tj. způsob sociální a psychologické integrace a identity (Goffman, 1963). V tomto směru by mělo zůstávat otevřené a multialternativní např. i sociální zákonodárství a zabezpečení. I ti občané, ztrativší zrak, kteří se o sebe neumějí postarat zcela samostatně, by měli mít šanci žít důstojně. Pro žádnou tvrdou normu totální sociální integrace u nevidomých není místa, ani z hlediska nejtvrdšího tržního liberalismu (von Heyek, 1991). Rozhodně by věc sociální integrace trvale těžce zdravotně postižených
občanů neměla být politizována v tom smyslu, aby ti z nich, kdo vyjadřují svá specifická omezení a potřeby, byli značkováni jako lidé se zátěží totalitní minulosti. Obraz sociálně psychologického postavení nevidomých a těžce slabozrakých u nás, tak jak zde byl naznačen, patrně vzbudí rozpačitý dojem z jednostrannosti. Z popisovaného obecného stavu ovšem existuje řada výjimek. Ale ty jen testují pravidlo a hlavně naznačují, že vše může být časem jinak, pokud se úsilí napře správným směrem. Výjimkám čest a dík. Byl by ovšem potřebný soustavnější sociálněpsychologický výzkum. Ale kdo jej zaplatí? Ani to není atraktivní pro žádného sponzora. V žádném případě však do českých poměrů nelze mechanicky přenášet poznatky a řešení ze západních států s vyspělou demokracií. Tento příspěvek přináší řadu diskutabilních momentů; ale jsme na novém začátku a konečně snad zase začněme pracovat. Diskuse je tedy krajně žádoucí. Literatura. Adler.A.: "Menschenkenntnis", Frankfurt-Main. Fischer 1966. Allport, G. W.: "The Nátur e of Prejudice", New York, Appleton 1958. ČálekO.. Holubář,Z., Cerha,J.: "Vývoj osobnosti zrakově těžce postižených", Praha, SPN 1986; 2. upravené vydání, Praha, SPN 1991; 3. přeprac. vydání, Praha, Achát 1992. Čálek O.: "Evropská konference o pracovní přípravě a zaměstnávání nevido-
mých a slabozrakých ", Praha, Tyflologické listy, 1992, č. 1-2, s. 95-103. Goffman.E.: "Stigma - Notes on the Management of Spoiled Identity", New Jersey, 1963. Heyek.F.A.von: "Cesta do otroctví", Praha, 1991. Kenmore.J. R.: "Helping Blind Persons to Find and Prepaire for Employment", New Outlook for the Blind, 1973, 67/3. Manbeck, M. E.: "The Meaning of Blindness", Bloomington, Indiana University Press 1973. Shingledecker.C.E.: "Measuring the Mental Ejfort of Blind Mobility", J. of
Visual Impairment and Blindness, 1983, 77/7, s.334-écci (český překlad viz: "Měření duševní náročnosti samostatného pohybu nevidomých", Tyflologické listy, 1986, č. 1, s. 43-55). Sládečková.Z, - Čálek,O.: "Sociálně psychologické postoje ke zdravotně postiženým ", Referát na Mezinárodní konferenci k výročí J.A.Komenského, Praha 1992. Winton.Ch.A.: "The Beautiful Blind", New York, American Foundation for the Blind, Research Bulletin 23, 1971, s. 929.
